když - zcela v kantovském smyslu - položíme otázku, kdo je podobným způsobem jednání postihován. Pak se totiž ukáže, že i kdyby pouze jedna žena dostala nižší odměnu, „protože je žena", byly by postiženy, všechny ženy. Vždyť uvedený důvod nerovného zacházení sugeruje tezi, která by zněla asi takto: „Patřit k ženskému pohlaví znamená být schopen jen méněcenných pracovních výkonů." Teze tohoto druhu svádí k tomu, všechny ženy instrumentalizovat proti jejich vůli -v tom smyslu, jak to zde bylo vyloženo v souvislosti s charakteristikou kategorického imperativu. V této věci by bylo zapotřebí vykonat kus osvětové práce mezi ženami. Stále znovu slyšíme ujišťování žen - zvláště těch, jež mají za sebou úctyhodnou kariéru že ve svém životě nezažily žádnou diskriminaci. Tomu je těžko věřit, uvážíme-li, v kolika nejrůznějších ohledech je pojem „žena" stále ještě asociován s „méněcenností". Vzpomeňme si jen na každodenní vtipy o „ženě za volantem". Také ony nás konfrontují s právě rozebíraným problémem: jestliže poruší dopravní předpisy mužský řidič, je mu to připsáno k tíži jako jednotlivci - i řidič, který je nazván „idiotem" nebo podobnými jednoznačnými jmény, je totiž brán vážně coby samostatný aktér; jakmile naproti tomu stejným způsobem poruší předpisy žena, musí za to skládat účty ženské pohlaví jako celek. Také, a právě, triviální příklad, jako je tento, může ozřejmit, proč pojem „osoba" neodmyslitelně patří k základům feministické politické teorie. Vzít toto na vědomí se mi zdá v neposlední řadě nezbytné vzhledem k patosu antihuma-nismu,*34 jímž se nechalo ovlivnit nemálo autorek. Bylo by dobré se jich zeptat, jak jinak by chtěly odůvodnit své feministické intence. Měli bychom se ptát, jak má být podle nich vůbec zjišťována diskriminace žen nebo také jiných skupin. 434 K feministicky motivovanému odmítání humanismu viz Tina Chanter, „Postmodern Subjectivity". In: Alison M. Jaggar/Iris Marion Young (eds.), A Companion toFeminist Philosophy, cd., s. 267. Jestliže je považováno za nepřípustné použít jako měřítko otázku vážnosti nebo naopak znevažování osob, podle čeho pak máme poznat deklarovanou újmu? A proč by mělo být :..f! znevýhodňování vůbec potíráno, ne-li ve znamení nároku, že ženy musí být po stránce sebeurčení respektovány stejným způsobem jako muži?*35 Výhrady vůči pojmu „osoba", jež se dnes nezřídka objevují, pocházejí patrně z určitého ne- [ 253 dorozumění. Jak se zdá, vycházejí z domněnky, že s tímto pojmem má být-všem lidem podsouvána společná identita, I a dospívá se tudíž k názoru, že hrozí nivelizace individuál- ních rozdílů. Proti tomu chci však nabídnout k úvaze: jestliže v uvedeném výkladu navazujícím na Kanta zastávám tezi, že se všemi jednotlivci musí být zacházeno jako s osobami, není tím myšlena sdílená „podstata", nýbrž pouze sdílená schopnost sami si klást své cíle. Obavy z esencialismu jsou tudíž neopodstatněné. Je naopak třeba si uvědomit, že i koncepce osobnosti a individuality si navzájem neodpo- rují, nýbrž se vzájemně podmiňují. Pokusím se to vysvětlit: Kdo hájí myšlenku jedinečnosti všech jednotlivců, měl by si také klást otázku, jak tato jedinečnost vzniká. To nás přivede k poznání, že naše individuální životní cesta - tak jak byla načrtnuta v první kapitole - je spoluvytvářena našimi rozhodnutími. Rozdíly, za jejichž zachování se pléduje, vyjí, cházejí tedy z toho, že jednotlivci jsou „osobami": jen proto, že jsme schopni jednat, jsme s to vytvořit nezaměnitelnou identitu. - Na téma „esencialismus" přijde ještě znovu řeč; přesto jasně shrňme pointu, o niž se zde jedná: není pochyb o tom, že právě z feministického hlediska je nutné odhalit, 'Y' jaké problémy plynou z toho, když je určitým skupinám osob v. 435 Z podobných důvodů argumentuje Susan Moller Okin v rámci j, • \: svých úvah na téma spravedlnosti z hlediska pohlaví, že feministické intence nesměřují k nějaké antihumanistické pozici, ale naopak k „hu-1,: marast justice". Susan Moller Okin, Justice, Gender, and the Family. New j York 1989, s. 170-186. podsouvána společná identita. Avšak právě tam, kde je tato kritika namístě a kde je nutné poukazovat na individuální rozdíly, to v konečném důsledku znamená, že je nutné vycházet z teze, že jednotlivec je osobou.436 S odkazem na Kanta lze relevanci pojmu „osoba" vyložit ještě specifičtěji. Jestliže budeme aplikovat kategorický imperativ na fenomén diskri-254 I minace, vyvstanou dva aspekty morálního problému, a s tím i dvojí povinnost. Za prvé si mají všichni položit otázku, do jaké míry se sami podílejí na tom, že dochází ke znevažování a utlačování žen. (Později ukážu, že tato otázka není adresována jen mužům.) Povinnost, která z toho vyplyne, spočívá ve zmíněném zákazu instrumentalizovat druhé proti jejich vůli. Nyní je však zajímavé, že z toho vyplývá morální povinnost i pro ty, kteří jsou diskriminací postiženi, totiž povinnost postavit se na odpor. Dostali jsme se do bodu, v němž z morálky pramení právo. Argumentační východisko tvoří myšlenka, jež je obsažena ve výše citované formulaci kategorického imperativu (ale často se jí nevěnuje pozornost): totiž že povinnost ctít lidi jako účel o sobě se nevztahuje jen na mé chování k druhým, ale i k sobě samému. Zaměříme-li se na tento druhý aspekt, lze kategorický imperativ, jak Kant vysvětluje, číst takto: „Nečiň ze sebe pro druhé pouhý prostředek, ale buď pro ně zároveň účelem".437 Tím má každý jednotlivec povinnost „ve vztahu k druhým potvrzovat svou hodnotu jako hodnotu Člověka".438 Morální imperativ tak 436 Moje teze odpovídá playdoyer za nový feministický humanismus, artikulovaný Nancy Holmstromovou. „The new feminist humanísm," říká, „combines ťhe respectfor díjference characteristic of progressive mo-vements since ťhe 196OS wíth ťhe universalistic aspírations ofearlier liber-atory traditions." Nancy Holmstrom, „Human Nátuře". In: Alison M. Jaggar/Iris Mariou Young (eds.), A Companion to Feminist Phihsophy, cd., s. 288. 437 ImmanuelKant, DieMetaphysíkder Sitten, cd., s. 344- 438 Tamtéž. implikuje, že mám právo vykázat druhé do patřičných mezí, pokud mne bez dobrého důvodu omezují v mém sebeurčení. Toto právo mi nepropůjčil stát, k němuž přísluším - jako například mé volební právo -, ale nabývám ho již tím, že jsem člověkem, tj. že disponuji kompetencí k sebeurčení. Kant v tomto smyslu používá pojem „přirozené právo", proti němuž klade „občanské právo".439 Mám tedy z moci své spéci- [ 255 ficky lidské „přirozenosti" právo požadovat od druhých, aby mne respektovali. Dostáváme se zde k morálním základům práva; podle Kanta to znamená, že „právo lze chápat jako (morální) schopnost zavazovat druhé".440 Jak ale dosáhnout toho, abych zavazovala druhé? Člověka nejdřív napadne morální výchova a osvětová práce, a tato dimenze je skutečně nezbytná; ale zkušenost nás zároveň učí, že nelze očekávat, že všichni lidé budou neustále jednat morálně. Je tedy třeba další dimenze zavázání, aby se zvýšila naše vyhlídka být respektováni jako lidé. V tomto bodě - viděno stále z perspektivy teoretické fundace - vzniká občanské právo. Máme tedy morální nárok na to, vytvářet právní struktury ve smyslu pozitivního práva. To však neznamená, že každé konkrétní zákonodárné dílo takto formulovanému morálnímu nároku dostojí, je naopak třeba mít na zřeteli, že i pro zákonodárství jednotlivých států platí, že jsou situovaná, a to znamená, že se do nich promítají stávající společenské asymetrie. Musíme proto rozlišovat mezi historicky kontingentními zákonodárnými díly na jedné straně a morálně fundovanou ideou spravedlnosti na straně druhé. Ta je nezbytná jako nástroj kritiky: pouze s odvoláním na tuto ideu mohou být právě platné zákony problematizovány v tom smyslu, že reprodukují společenská privilegia. Hlavním úkolem filozofie právaje proto hlídat, aby idea spravedlnosti platila do písmene. Vzhledem 439 Tamtéž, s. 350. 440 Tamtéž, s. 345. k tomu, že cílem této teorie je odhalovat a pomoci překonávat struktury znevýhodnení, jímž platné zákony nejen neza-braňují, ale dokonce je posilují, dostáva se do popředí problém rovností. Otázka zní: jak je třeba koncipovat stát, aby vytvořil zákonné předpoklady pro to, aby byli všichni jednotlivci stejným způsobem respektováni jako lidé? Ve znamení tohoto problému byly ve filozofii osvícenství, jak známo, vytvořeny teorie smlouvy, které samozřejmě do dnešních dnů doznaly rozsáhlých modifikací. V následujícím se budeme zabývat tím, jak se koncepce smlouvy jeví z feministické perspektivy. - Nabízí se patrně otázka, proč jsem tento malý exkurs o vztahu morálky a práva považovala za důležitý: z toho, co zde bylo vysvětleno v obecnosti, vyvozuji konkrétní argument, že je morálním příkazem vystupovat proti „diskriminací na základě příslušnosti k ženskému pohlaví" a že k implikacím tohoto morálního závazku patří rozvíjet právní teorii s ohledem na spravedlnost z hlediska pohlaví a požadovat odpovídající novelizace zákonů. 2. Feministické My Pomocí právě nastíněných morálněfilozofických základů lze také vyjasnit mnohé z konfliktních otázek, jež jsem zmínila na začátku. Otázky, jež se dnes objevují v tolika podobách, jsem shrnula takto: „Má feministická politika co do činění se všemi ženami, s určitými skupinami nebo s různými jednotlivci?" Mám za to, že dojdeme ke zjištění, že se uvedené možnosti naprosto vzájemně nevylučují. Za prvé se „diskriminace na základě příslušností k ženskému pohlaví" skutečně dotýká všech žen. Jak jsme ukázali na příkladech z každodenního života, jsou přece míněny všechny, i když se konkrétní případ bezprostředně dotýká jen některých. Zároveň však je přesto třeba řady upřesnění. V první řadě chci upo- zornit, že teze o postižení všech žen nesmí být směšována se schématem „pachatel/obět", jež bylo typické v začátcích kritiky patriarchátu a mezitím se ukázalo jako příliš zjednodušený kategoriální rastr. Diskriminaci v mnoha případech nelze přičítat jednotlivým aktérům; není vždy důsledkem explicitně misogynních názorů nebo úmyslného znevýhodnění. K jejím spouštěčům patří také zažité jazykové vzorce a tradované mravy - kulturní praktiky ve foucaultovském smyslu. (Občas jsem to vysvětlovala na příkladu líbání ruky, stále ještě praktikovaného v určitých kruzích.) V této souvislosti se objevuje nebezpečí další simplifikace: ani kontrapozice „muži versus ženy" není vhodná k adekvátnímu popisu problému diskriminace, jímž se zde zabýváme. Jelikož zděděné kulturní praktiky jsou neseny oběma pohlavími, také ženy se podílejí na vytváření podmínek pro znevýhodňování žen. Přitom však je třeba zdůraznit, že tento postřeh rozhodně není v rozporu s tezí, že „diskriminací na základě příslušnosti k ženskému pohlaví" jsou postihovány všechny ženy. Za další je třeba dodat, že samozřejmě neexistuje „holá" diskriminace, nýbrž rozmanité formy znevýhodnění. Jedno z témat, k němuž je třeba se zde vyjádřit, vychází z faktu překrývání: z mezinárodního pohledu platí pro obrovskou část žen, že jsou znevýhodňovány nejen na základě svého pohlaví, ale zároveň í v rámci (post)koloniálních podmínek, třídních protikladů, etnocentricky a rasisticky ražených struktur, kvůli svému věku apod. Můžeme zde odkázat na nesčetné studie, které ukazují, v jak velkém rozsahu se mnoho žen nachází na průsečíku několika znevýhodněných skupin.441 Tyto 441 Srv. Marilyn Irye, The Politics of Reality. Essays in Feminist Theory. Trumansburg, N.Y. 1983; bell hooks, Talking back. Thinking Feminists, Thinking Black. Boston 1989; bell hooks, Killing Rage/Ending Sexism. New York 1995; Audry Lorde, Sister Outsider. Trumansburg, N.Y. :g84; Esther Ngang-Ling Chow et al. (eds.), Race, Class and Gender. Common Bonds, Different Voices. Thousand Oaks, CA 1997; Eli- výzkumy v rámci feministické teorie a politiky jsou zajímavou ukázkou historie učení. Jestliže v první fázi kritiky patriarchátu šlo o to, dostat problém diskriminace na základě pohlaví vůbec do zorného pole, y průběhu osmdesátých let se hlásilo o slovo stále více skupin žen, které připomínaly, že zpočátku používaný kritický aparát není přiměřený pro je-258 j jich specifickou situaci. V důsledku toho, že intelektuální dís-kurs byl převážně záležitostí malého segmentu společnosti, byly feministické analýzy zpočátku střiženy na míru - to je dnes již zřejmé - situaci měšťanské střední třídy, která se v mnoha zemích vyznačuje svým vymezováním vůči obyvatelstvu jiné barvy pleti. Tak se také ukázalo, že feministická teorie, jež je necitlivá ke zvláštnostem té které konstelace útlaku, se sama stává v jistém smyslu komplicem.442 Jinak řečeno: jestliže jsem v obecné rovině již konstatovala, že i ženy se podílejí na diskriminaci, je nyní třeba dodat, že toto nebezpečí se nevyhýbá ani představitelkám feministické teorie. Někteří čtenáři a čtenářky by toto konstatování mohli chápat jako důvod k problematizaci navrhovaného morálně-filozofického založení feministické teorie. Mohli by se ptát: Je-li jako východisko zvolena všemi sdílená kompetence rozhodovat a jednat, nesměřuje to právě k požadavku, že máme odhlížet od té které zvláštní situovanosti? Taková otázka by ovsem svědčila o nedorozumění. Je totiž třeba rozlišovat mezi sabeth Higginbotham/Mary Romero (eds.), Women and Work. Exploring Race, Ethnicity and Class. Thousand Oaks, CA 1997; Marianne Griinell/Sawitri Saharso, „bell hooks and Nira Yuval-Davis on Race, Ethnicity, Class and Gender". The European Journal of Women s Studies, 6,1999, 2, s. 203-218. 442 Srv. Elisabeth Spelman, Inessential Woman. Problems of Exclusion in Feminist Thought. Boston 1988; Dorothy Rosenberg, „Distant relations. Class, rRace' and National Origin in the German Women's Movement". Women's Studies International Forum, 19,1996,1/2, s. 112-124; Abby Wilkerson, „Ending at the Skin: Sexuality and Race in Feminist Theorizing", ffypatia, 12,1997, 3j s. 164-173. dvěma myšlenkovými kroky, přičemž oba jsou nezbytné. Nejdříve musíme skutečně, jak jsem vyložila, nechat stranou všechny specifické příslušnosti, abychom ukázali, že a proč je ke všem jednotlivcům nutno přistupovat se stejným respektem. Ve druhém kroku je třeba z pochopení této věci vyvodit důsledky: aby bylo možné brát jednotlivce v plném slova smyslu vážně, je nezbytné seznámit se co nejpodrobněji s jejich konkrétní situací. Ve vztahu k našemu tématu to lze formulovat takto: Když kritizujeme feministické studie, jež se ukázaly být slepé k problémům spojeným se zvláštní situací určitých skupin žen, znamená to, že se již řídíme, přinejmenším implicitně, základním morálním požadavkem, že je třeba všem prokazovat stejnou úctu. Je tudíž nutno dojít k závěru, že teoretické předpoklady pro to, abychom se mohli zabývat rozdíly mezi skupinami a stejně tak i jednotlivci, jsou v prvé řadě dány univerzalistickou koncepcí morálky. Ze neexistuje „holá" diskriminace, je zřejmé ještě i z dalšího hlediska. Potřeba specifikace nevyvstává jen v souvislosti se znevýhodněnými skupinami, ale také z hlediska strukturálního. Pojem „diskriminace" v běžném jazykovém úzu pokrývá řadu rozdílných mechanismů útlaku. Konkrétní programy emancipační politiky však mohou být vytvářeny teprve tehdy, když se přesněji určí, o které z těchto mechanismů se v daném případě jedná. Nelze tedy, jak zvlášť zdůraznila Iris Maríon Young, zůstat jen u zjištění, že určité skupiny jsou znevýhodněny; musíme si kromě toho všímat, že často jsou členové různých skupin postihováni jedním a týmž druhem znevýhodnění, zatímco na druhé straně členové jedné a téže skupiny podléhají různým mechanismům. Young v této souvislosti rozlišuje „Five Faces of Oppression"; jsou to: vykořisťování, marginalizace, bezmoc, kulturní imperialismus a násilí.443 Pomocí této typologie bychom měli 443 Iris Marion Young, „Five Faces of Oppression". In: táž, Justice and thePolitics ofDifference. Princeton 1990, s, 39-65. být schopni blíže určit, které mechanismy působí v případě jednotlivých diskriminovaných skupin osob - třeba těch, které jsou postiženy eurocentrismem nebo rasismem. Pokud jde o ženy, ty jsou podle Youngové vystaveny všem zmíněným formám útisku.444 Zde není místo, abychom tuto typologii podrobně rozebírali; chtěla bych pouze poznamenat, že i takové strukturální zkoumání je třeba nahlížet jako morálne motivované - v právě vyloženém smyslu. Když se Young zabývá jednotlivými specifickými druhy útlaku, je přirozeně jejím cílem připravit půdu pro různé nuance odpovídajících změn, jejichž prostřednictvím budou všichni jednotlivci nacházet stejně spravedlivé podmínky. - Reflektovat ukotvení konkrétních analýz problému v univerzalistický založené morálce se mi zdá v neposlední řadě tak důležité proto, že se tím otevírají další cesty pro kritiku. Dobrým příkladem je v tomto směru bádání Onory O'Neillové. Ta ukázala, že kategorický imperativ umožňuje odhalit také jednu z dimenzí útlaku, jež často zůstává neuchopená. O'Neill vyzývá k zamyšlení nad tím, co přesně znamená zkoumat v Kantově smyslu, zda postižení v nějakém konkrétním případě mohou sdílet účel našeho jednání. Nejprve zdůrazňuje, že pojem „souhlasit" implikuje dobrovolnost; pak ale můžeme hovořit o tom, že někdo souhlasí s určitým postupem, pouze tam, kde existuje také možnost nesouhlasu. Na tomto pozadí zkoumá O'Neill životní situace, do nichž se dnes ženy často dostávají. Na příkladech z oblasti sexuálních vztahů a z profesní sféry ukazuje, že se Často vytváří falešné zdání. Obvyklá sociální uspořádání jsou s oblibou chápána tak, jako by se ženy dobrovolně ztotožňovaly s podmínkami, jež s sebou nesou jejich znevažování. Když se však právě naznačeným způsobem zeptáme na možnosti, mezi nimiž mohly volit, ukazuje se, že ženy v mnoha ohledech neměly jinou volbu. Co se 444 Tamtéž, s. 135. tedy původně zdálo být založeno na dobrovolnosti, ukáže se být vnucenou instrumentalizací.445 Pokusme se tedy ujasnit toto hledisko ještě jednou: univerzalistická morálka je nejen kompatibilní se zájmem o zvláštní problémy, ale bez tohoto zájmu dokonce nemůže být vůbec realizována, a nutně ho tedy vyžaduje. Nyní je namístě vrátit se ke dvěma implikacím, jež vyznačil Kant u kategorického imperativu. Obě vycházejí vstříc feministickému požadavku: aspekt zákazu nabádá k tomu, abychom rozpoznávali rozmanité formy, jimiž jsou ženy proti své vůli in-strumentalízovány - o tom byla právě řeč -, zatímco příkaz charakterizovaný pomocí pojmu „povinnosti lásky" zaměřuje naši pozornost na otázku, jak dalece potřebují ženy naši podporu, aby mohly samy zvolit a také nastoupit svou cestu. Z této druhé perspektivy by bylo například třeba tematizovat, do jaké míry jsou ženy ve své svobodě rozhodování omezovány v důsledku rozšířených předsudků. Stále ještě mají rodiče tendenci dopřávat spíše svým synům než svým dcerám nejlepší možné vzdělání; stále ještě jsou určité profesní „parkety" pojímány jako „ženská povolání", zatímco ostatní platí za mužskou doménu; stále ještě je řada žen nucena - na rozdíl od mužů - volit mezi profesí a rodinou; stále ještě je výrazně poddimenzováno zastoupení žen ve vrcholových politických pozicích a rozhodovacích grémiích atd. Podíváme-li se na tyto problémy zblízka, ukáže se, že vyžadují, aby se k nim přistupovalo ve více rovinách. Za prvé je nutná osvětová a vzdělávací práce, chceme-li se dostat na kobylku příslušným předsudkům, za druhé, z hlediska možností státu, je třeba si uvědomit jednu věc: skutečnost, že tato omezení tvr- 445 Onora O'Neill, „Einverständnis und Verletzbarkeit: Eine Neubewertung von Kants Begriff der Achtung für Personen". In: Herta Nagl-Docekal/Herlinde Pauer-Studer (Hg.), Jenseits der Geschlechtermoral. Beiträge zur feministischen Ethik. Frankfurt am Main 1993, s. 335-368. došíjně přetrvávají i v zemích, v nichž jsou. ženy již dlouhou dobu de iure do velké míry zrovnoprávněny s muži, ukazuje, že nástroj formálního zrovnoprávnění sám o sobě nestačí. Je zde tedy namístě požadavek zákonných opatření k cílené podpoře žen. Zdá se mi důležité klást na to důraz v neposlední řadě i z následujícího důvodu: programy, o nichž se dnes diskutuje v oblasti sociálních práv nebo koncepcí sociálního státu, se ve svém obecném zaměření ukazují být odůvodni-telné z hlediska morální filozofie. Totéž platí o regulacích pomocí kvót v těch oblastech, které bez ohledu na dlouhodobé formální zrovnoprávnění zůstávají mužskými doménami.446 (Tím samozřejmě není řečeno, že kvóty mají smysl v každém podobném případě. Moje připomínka je namířena pouze proti často vyslovované námitce, že regulace pomocí kvót je neslučitelná s morálními principy. Jakmile jsme si toto vyjasnili, otázka se může posunout z roviny morální do roviny pragmatického kalkulu, a zde může docela klidně platit, že se jako účelnější ukáže být jiný druh opatření.) Jen poznámkou na okraj bych se chtěla dotknout tématu „feministické etiky". Jestliže jsem úkol feministické filozofie obecně charakterizovala tak, že má konfrontovat jednotlivé oblasti oboru s problémem pohlavní hierarchie, platí to také pro etiku. Úvahy, jež jsem rozvíjela výše, mohou přiblížit představu o tom, jaký druh otázek se v jejím rámci objevuje. Pojem „feministická etika" však bývá také ztotožňován s bádáním vycházejícím z teorie „ženské morálky", jak ho iniciovala Carol Gilligan.447. U tohoto ztotožňování však vyvstává řada otazníků. Nejprve ovšem poznamenejme, že kon- 446 K tomuto závěru dospívá také sborník: Beate Rossler (Hg.), Quo-tierung und Gerechtigkeit. Eíne moralphiloso-phische Kontroverse. Frankfurt am Main 1993, s. 335-368. 447 Počátek této dodneška přetrvávající kontroverze tvořila kniha Carol Gilligan, Jiným hlasem: o rozdílné psychologií žen a mužů. Praha 2001. čepce „ethics of care" vycházejí z naprosto legitimních motivů: je zajisté třeba připomenout, že paradigma morálního chování bylo v dějinách morální teorie často vykládáno na základě ctností tradičně přiřazovaných mužům; a je zrovna tak nezbytné požadovat uznání pro výkony žen v oblasti poskytování péče. Žádný z těchto motivů však nutně neimplikuje kontrapozici „dvou morálek". Tam, kde k takovým pokusům přesto dochází, například v rozlišování mezi „morálkou spravedlnosti" připisovanou mužům a „morálkou péče" připisovanou ženám, jež prosazuje Carol Gilligan, vyvstávají vážné problémy. Zčásti se týkají oblasti morální teorie: ukazuje se, že předpoklad „dvou morálek", jimž má být přiznána stejná platnost, ruší pojem morálky jako takový.448 Navíc zde vyvstávají obtíže toho druhu, jež jsme již rozebrali v souvislosti s koncepcemi „ženského psaní" a „ženského způsobu poznávání". Dále si musíme být vědomi, že předpoklad „morální dělby práce mezi pohlavími" odpovídá tradičně připsaným rolím - pak se daný problém jeví ve svém důsledku tak, že návrhy „teorie ženské morálky" stojí v přímém protikladu k feministickému cíli. Na tomto pozadí navrhuji jinou definici. Výraz „feministická etika" by měl být podle mého názoru chápán jako zastřešující pojem, jenž je definován obecným cílem: konfrontovat morální filozofii s faktem pohlavní hierarchie. V rámci tohoto obecného zaměření se objevuje řada dílčích projektů. Jmenujme zde například kritiku maskulin-ních aspektů dějin morální filozofie. K těmto dílčím projektům nade vši pochybnost patří: zabývat se morálními zkušenostmi žen a zkoumat, zda nejsou důvodem pro zásadní změny v morální filozofii.449 Především vsak je třeba jasně 448 Viz Eva-Maria Schwickert, „Carol Gilligans Moralkritik zwischen Universalismus und Kontextualismus". Deutsche Zeitschriftfiir Philosophie, 42,1994, 2, s. 255-273. 449 Dále je třeba se zamýšlet naci tím, že pečující činnosti, jež tradičně připadaly ženám, musí být vykonávány i nadále, takže dnešní debata ukázat, že diskriminace žen na základě jejich pohlaví je neslučitelná s morálním požadavkem.450 Tento druh definice je v jistém protikladu ke způsobu uvažování, jenž je typický pro program „etiky diference".4511 tady je samozřejmě nejprve třeba označit motiv, který sdílíme: je nepochybně nezbytné usilovat o novou etiku, která by měla oteví-264 I rat cestu nové formě vztahů mezi pohlavími, jež by se vyznačovala vzájemným respektem - nové „choreografii pohlaví", jak to vyjádřil Derrida.452 Smysluplnost tohoto projektu však bere za své, když je jeho odůvodnění myšleno takto: „Obě pohlaví se musí navzájem respektovat, protože každé může přinášet jinou morální kompetenci."433 V tomto případě opět vyvstávají o morálce a právu může být považována jen tehdy za komplexní, jestliže bude brát v potaz i tyto úkoly. Srv. Šelma Sevenhuijsen, Citizenship and the Ethics of Care, Feminist Considerations on Justice, Morality and Politics. London / New York 1998. 450 K detailnějšímu rozboru těchto dílčích disciplín viz Herta Nagl--Docekal, „Bericht: Feministische Ethik". Information Philosophie, 2, 1995, s. 24-31. 451 Srv. Luce Irigaray, Ethik der sexuellen Differenz. Frankfurt am Main 1984. K tomu viz Friederike Küster, „Ortschaften. Luce Irigarays Ethik der sexuellen Differenz". In: Ernst Wolfgang Orth/Karl-Heinz Lembeck (Hg.), Phänomenologische Forschung. Neue Folge 1. Freiburg/München 1996, s. 44-66. 452 Jacques Derrida/Christie McDonald, „Inteview: Choreographies". In: Jacques Derrida, The Far of the Other. Otobiography, Transference, Translation. Lincoln/London 1988, s. 194. 453 V tomto smyslu argumentuje např. Annemarie Pieper, když navrhuje „koncept etiky", „v níž je mužské a ženské pojetí morálky integrováno tak, aby si ani navzájem nekonkurovala ani si nebyla vzájemně nadřazena nebo podřazena, nýbrž aby fungovala jako dva stejně nezbytné stavební kameny vpravdě lidské morálky (...) Avšak také etika přesahující pohlaví bude muset být etikou pohlavně specifické morálky." Annemarie Pieper, Aufstand des stillgelegten Geschlechts. Einführung in die feministische Ethik. Freiburg 1993, s. 8n. Podobnou po- známe problémy. Feministická etika, jak ji navrhuji, nechápe novou choreografii jako kontrapozici dvou řad podle pohlaví po vzoru společenských tanečků, jež nikoli náhodou náležejí ke dvorské tradici.454 Z důvodů, které jsem vyložila, jádrem mého pojetí je, aby každá osoba - ať je její pohlavní identita jakákoli -požívala stejné úcty kvůli sobě samé, nezávisle na tom, jestli se sklony, ctnosti a zájmy jednotlivců shodují, nebojsou rozdílné. | 265 Stojí za pozornost, že Susan Wolf v rámci své polemiky se zcela jiným teoretickým zauzlením současné filozofie argumentuje velmi podobným způsobem. Koncepce politiky uznání Charlese Taylora ji podnítila k požadavku trvat na nároku každé jednotlivé ženy být uznávána kvůli sobě samé. Jak Wolf vysvětluje, je diskriminace žen založena jinak než diskriminace etnických, národnostních nebo náboženských menšin, a nemůže být proto ani překonávána stejnými prostředky. Situace žen je podle ní v určitém smyslu přímo opačná, než je situace jmenovaných menšin: „ženy jako ženy" podle ní již prostřednictvím tradice došly uznání, a právě v tom spočívá problém. V případě žen nemůže být diskriminace překonávána pomocí zajištění jejich skupinového statusu, neboť to vede k „deformovanému typu uznání". Tato „deformace" - a v tom spočívá vlastní pointa Wolfové - se ženám přivodí právě tím, že nejsou uznávány „jako individua s vlastním rozumem, zájmy a talentem".4SS zici zastává i Luce Irigaray, Ethik der sexuellen Differenz. Frankfurt am Main 1986. 454 Derrida mimochodem svou myšlenkou „nové choreografie" sleduje uniknutí ,from an implacable destiny which imures everything for life in the figure 2". Viz Jacques Derrida/Christe McDonald, „Interview: Choreographies", ed., s. 194. K tomu viz John D. Caputo, „Derrida, Drucilla Cornell, and the Dance of Gender". In: Ellen K. Feder/Mary C. Rawlinson/Emily Zakin (eds.), Derrida and Feminism. Recasting trie Question of Woman. New York 1997, s. 141-160. 455 Susan Wolf, „Komentář". In: Charles Taylor, Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznáni (ed. Amy Gutmanová). Praha 2001, s. 9111. Vraťme se však k otázce feministického „My". Z řečeného by mělo být patrné, že teze, jež se někdy jeví jako protichůdná řešení, mohou docela dobře platit současně- To bych nyní chtěla blíže vyložit, přičemž předem zdůrazňuji, že vždy záleží na daném kontextu. Jestliže je například předmětem debaty, kdo je vlastně postižen „diskriminací na základě příslušnosti k ženskému pohlaví", pak je do toho nepochybně třeba zahrnout všechny ženy. Jsou-li však požadována konkrétní opatření, mohou být koncipována pouze na základě zvážení specifické situovanosti určitých žen a mechanismů útlaku, jež v daném případě působí. „My" takto postižených bude v tomto případě zahrnovat jen menší skupiny. V tomto kontextu samozřejmě nesmíme ztratit ze zřetele hledisko solidarity. K silným stránkám politických hnutí přece patří, že jednotlivci a skupiny při řešení problémů vyplývajících z jejich útlaku nacházejí podporu u druhých. Z tohoto pohledu může ono „My", jež je nositelem konkrétních požadavků v dané.situaci, zahrnovat okruh osob, jenž přesahuje ty, kteří jsou bezprostředně postiženi. Jestliže je u této otázky přesto možné hovořit o problému, pak spočívá v nebezpečí poruční-kování (mentorování). I nejlepší solidární úmysly se stávají kontraproduktivními, nepanuje-lí ochota vnímat a respektovat, jak postižené ženy samy zakoušejí nebo interpretují svou situaci. Zvlášť drastickým způsobem se tento problém projevil po roce 1989: zatímco feministicky motivované vyslankyně ze západních zemí s dobrými úmysly odjížděly do bývalých socialistických států a vystupovaly tam s přímo misionářským zápalem, mnoho místních žen vnímalo nabízený kritický aparát v mnoha ohledech jako neadekvátní pro analýzu jejich vlastní historie a současné situace.456 Z této zkuše- 456 Z obou rozdílných perspektiv zpravují o této problematice Claire Wallace, „Eine Westfeministín geht in den Osten". Transit 9, 1995, s. 129-145; a Hana Havelková, „Real existierender Feminismus". In: tamtéž, s. 14.6-158. nosti plyne poučení, že advokátske angažmá by mělo být vždy spojováno s citlivostí k diferencím. Občas se však také objevuje nebezpečí, že určité „My" je definováno zbytečně úzce, takže mezi těmi, kdo jsou znevýhodňováni z jednoho a téhož důvodu, se prohlubuje nepochopení. Je samozřejmě třeba poznamenat, že toto nebezpečí vzniká v souvislosti s procesy, jež jsou po stránce motivů dobře srozumitelné. Mám zde na mysli historii různých skupin, jež jsou diskriminovány na základě určitého znaku - například proto, že jsou ne-bílí, ne-heterosexuální, nebo právě ženy. Historie těchto skupin v mnoha ohledech probíhá podle podobného vzorce. Když postižení jednotlivci začali vnímat své neblahé zkušenosti jako sdílené a začali se v dané věci dorozumívat, zjišťovali, že mnozí ono znevažování, s nímž se setkávali, internalizovali. Jako jeden z nejna-léhavějších úkolů se tedy ukázalo hledání cesty ze sebepohr-dání. Ve znamení tohoto požadavku se často zdálo přirozené zvolit samotný inkriminovaný znak jako východisko a dát mu nový význam. Tímto způsobem se začaly vytvářet alternativní kultury, jež se nabízely coby podpora sebevědomého vystupování vůči příslušné hegemonické kultuře. Charakteristickým pro tento vývoj je například heslo „hlack is beauti-ful" nebo rozvoj subkultury „gays and lesbians", jejíž počátky se objevily nejprve ve velkých městech Spojených států. To vše je z hlediska motivů nepochybně srozumitelné; v dalším vývoji se však přesto objevily důsledky, jež s sebou přinášely problémy, jak ukázal zvláště Anthony Appiah,437 Cenou za příslušnost k podobné alternativní kultuře je totiž zřeknutí se kusu sebeurčení: neboť jednotlivci se mohou stát „insiders" jen tehdy, když jsou srozuměni s tím, že jejich život 457 K. Anthony Appiah, „Identita, autenticita, přežití. Multikulturní společnost a sociální reprodukce". In: Charles Taylor, Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání (ed. Amy Gutmanová). Praha 2001, s. 163-178. bude organizován na základě inkriminovaného znaku. Existuje tedy nebezpečí, že se bude opakovat známý problém - tak říkajíc s opačným znaménkem: jednotlivci budou postaveni před určitá očekávání, pokud jde o jejich chování. V tomto smyslu nastoluje Appiah otázku, zda zde není pouze jeden druh tyranie nahrazen jiným. 268 I V rámci pojednání o feministickém „My" je také třeba se zabývat tématem „esencialismu". Je třeba revidovat způsob, jakým se tento pojem někdy používá k paušálnímu označení všech forem „my". Nejprve si však připomeňme, co je na této výhradě legitimní: nepochybně máme odmítat teorie, které předpokládají sdílenou identitu, ať již jde o identitu všech žen nebo také identitu všech feministek. Tento náhled byl sám o sobě zformulován již dávno,458 musí však být stále znovu aktualizován. Dnes to platí například o pokusech, objevujících se v rámci debaty o „multikulturalismu", chápat cíle ženského hnutí v analogii s cíli etnických nebo náboženských menšin. (Byla o tom již řeč v souvislostí s myšlenkami Charlese Taylora.) Jak již bylo mnohokrát doloženo, je para- 458 Přehled o různých variantách dosud zformulovaných výtek vůči esencialistickému myšlenkovému vzorci podává oddíl „Contempo-rary Discussions: Essentialisms and Anti-essentialisms". In: Nancy Holmstrom, „Human Nature", s. 284-288; stejně jako Elisabeth Grosz, „Sexual Difference and the Problem of Essentialism". In: táž, Space, Time, and Perversion. Essays on the Politics of Bodies. New York 1995, s. 45-58. Barbara Holland-Cunz detailně ukázala že pojmem „esencialismus" jsou označovány velmi rozdílné věci., Jak skutečně měnivý je tento pojem v současné době, jak měnivě je používán, můžeme vyčíst z toho, že například z poststrukturalistické perspektivy se historickomateria-, listické pozice jeví jako esencialismus, zatímco třeba z feministického hlediska je v nich již spatřován konstruktivistický přístup." Barbara Holland-Cunz, Soziales Subjekt Nátur. Nátur- und Geschlechterverhalt-nis in emanzipatorischen politíschen Theorien. Frankfurt am Main /New Yorki994, s. 49. digma „identity politics'"159 s feministickým cílem v konečném důsledku neslučitelné. Avšak obvinění z esencialismu se míjí cílem tam, kde se tvrdí, že každé feministické „My" spočívá na předpokladu sdílené identity.460 (jako podobně přetažený se mimochodem jeví požadavek, podle něhož pojem „žena" musí být zcela opuštěn, neboť nevyhnutelně evokuje představu sdílené ženské přirozenosti. Victoria Baker pak - z hie- j 269 diskalogiky definice - správně konstatuje: „Simply by defining ,woman, we do not thereby commit ourselves to the existence of formal or timeless characteristics of woman's nature (...) We will not be obliged to assume that the designation serves as a means to support an attribution of identity, of essence or of universality."^1) Na rozdíl od přetažených tezí směřuje výklad, který zde navrhují, k tomu, aby feministické „My" - ať již hovoříme o všech ženách nebo o určitých skupinách žen - signalizovalo 459 }e třeba ovšem poznamenat, že výraz „identity politics" je v současné debatě používán nejrůznějším způsobem. Označuje nejen politiku, která vychází z toho, že určitým skupinám může být přířčena společná identita; u mnoha autorek jsou jím označovány případy, kdy se určité osoby shodují ve svých politických cílech, protože sdílejí určité zkušenosti. Jean Cohen např. aplikuje tento pojem na rozmanitá protestní hnutí současnosti. Srv. Jean Cohen, „Stratégy or Identity? New Theoretical Paradigms and Contemporary Social Movements". Social Research, 52, 1985, s. 663-716. Srv. také kapitolu „Strange Multiplicity - Die Politík der Identität und Differenz im globalen Zusam-menhang" in: Seyla Benhabib, Kulturelle Vielfalt und demokratische Gleíchheit. Politische Partizípation im Zeítalter der Globalisierung. Frankfurt am Main 1999, s. 13-32. 460 Srv. Susanne Maurer, Zwischen Zuschreibung und Selbstgestaltung. Feministische Identitätspolitik. Tubingen 1996; a Susan Bickford: „Anti--Anti-Identity Politics. Democracy and the Complexities of Citizenship". Hypatia, 12,1997, 4, s. 111-131. 461 Victoria Baker, ^Definition and the Question of,Woman'". Hypatia, 12,1997, 2, s. 205. Baker svou kritiku vztahuje speciálně k práci Denise Rileyové, Am I That Name? Feminism and the Category of, Women in History. Minneapolis 1988. shodu, pokud jde o angažmá proti útlaku. Nechci v žádném případě popírat, že lidé mohou říkat „my" jen tehdy, když zjistí, že mají navzájem něco společného. V tomto případě však ono společné nespočívá.ve sdílené „podstatě", nýbrž ve sdíleném problému, totiž ve faktu diskriminace. To znamená, že předmětem shody není nic, co by bylo ženám inherentní v zárodku, ale naopak to, co je na ně nakládáno „zvenčí" a co má být právě překonáno.4*52 Stručně řečeno, stále znovu se objevující paušální obvinění z „esencialismu" opomíjejí ostrou hranici, již je třeba vidět: je rozdíl, jestli jsou požadavky vznášené pod hlavičkou „My" zaměřeny na zachování společných „bytostných" rysů, nebo na to, aby byla každé jednotlivé ženě zajištěna práva a příležitosti samostatně volit svou cestu - a to právě proti připsaným rolím, v nichž se manifestují představy o esenciálním ženství. Abych předešla dalším nedorozuměním, chci upozornit, že navrhovaný přístup by neměl být chápán ve smyslu nějaké individualistické utopie. Je opět nutné, abychom byli přesní. Především si uvědomme, že když konstatujeme, že ženy sdílejí osud diskriminace, musíme mít současně na paměti, že újmu zakoušejí jednotlivci. Je to tato určitá žena, jež byla mezi uchazeči o místo přehlédnuta, přestože má lepší kvalifikaci než její mužští konkurenti; je to tato určitá žena, jež je sexuálně obtěžována, atd. I když j sou zkušenosti tohoto druhu sdílené, není to skupina jako taková, kdo trpí; o utlačovaných skupinách lze naopak hovořit až na základě zkušenosti příkoří v individuálních biografiích. Z toho plynou důsledky i pro feministickou politiku. Jestliže je společné 462 Podobně argumentuje Moira Gatens, Imaginary Bodies. Ethics, Power, and Corporealíty. London/New York 1996, s. 77. To, že je možné a nutné osvobodit pojem „My" od všech esencialistických implikací, ukazuje také Chantal Mouffe, „Put eine anti-essentialistische Kon-zeption feminístischer Politik". Deutsche Zeitschrift far Philosophie, 46, 1998, 8, s. 841-848. jednání ve smyslu různých modů „My", jak jsme je vyložili, nevyhnutelné, musí být jeho cílem vytvořit pokud možno předpoklady pro to, aby ani jediná žena již nebyla znevýhodňována na základě svého pohlaví. Přesto znovu podtrhněme: chtít osvobodit jednotlivé ženy ze struktur, v nichž zažívají útlak, neznamená usilovat o jejich společenskou izolaci. Měl by se tím naopak umožnit vznik nových vzorců společenského života. Jestliže například jednotlivci již nejsou tlačeni do tradičních rodinných struktur, je na jejich svobodné volbě, zda využijí jiné formy vztahů. Z tohoto pohledu interpretuje například Marilyn Friedman relevanci různých typů přátelství: jako svobodně zvolené svazky podle ní nabízejí možnost odstupu od tradičního rodinného modelu, aniž by to znamenalo společenskou izolaci.463 - Asi by zde bylo na-i místě varovat před dalším nedorozuměním: jestliže za hlavní ;. úkol považuji chránit jednotlivce před útlakem, z hlediska , konkrétních opatření z toho nevyplývá předjímání nějakých rozhodnutí; zda a kdy mají být žádány zvláštní regulace, je otevřená otázka. V souvislosti s ní musíme mít v obecné ro- , ; vině na paměti dvě věci. Za prvé, společné vystupování těch, kdo mají stejný problém, neznamená eo ipso, že mají být pro tuto skupinu požadována specifická práva. Za druhé: jest- ■s liže je v určité situaci potřeba zjistit, zda nástroj skupino- vých práv slibuje úspěch z feministického hlediska, pak jediným kritériem pro rozhodnutí v této otázce může být, zda lze tímto způsobem lépe než jinými prostředky dosáhnout toho, aby byly jednotlivé ženy ušetřeny zkušenosti znevýhodnění. Zkrátka: je vždy třeba oddělovat rovinu právních prostředků od roviny cílů. 463 Srv. Marilyn Friedman, „Feminismus und moderně Formen der Freundschaft: Eine andere Verortung von Gemeinschaft". In; Axel Honneth (Hg.), Pathologien des Sozialen. Aufgaben der SozíalphUosophie. Frankfurt am Main 1994, s. 184-204; Maria Fasching, Zum Begriff der Freundschaft bei Aristoteles und Kant. Wurzburg 1990. Téma feministického „My" má však ještě jednu dimenzi. Zkoumáme-li diskriminaci, jak zde byla definována, z perspektivy morální filozofie, dojde k přesunutí těžiště: problém se již primárně netýká postižených. Ti jsou zajisté směrodatní, pokud jde o artikulaci příkoří; morální výklad diskriminace nás však vede k tomu, zabývat se otázkou jejích příčin. Opomenutí otázky příčin by mělo závažné důsledky. Mohlo by vyústit v názor analogický tezi, podle níž jsou rasistické vzorce chování tématem jen pro ty, jež jsou jejich oběťmi. Také diskriminace na základě příslušnosti k ženskému pohlaví je problém, který se netýká jen postižených, ale každého, kdo se ve svém chování snaží řídit morálními zásadami. Z toho plyne, že feministické cíle nesmějí být chápány jako pouze ženská záležitost. V tomto smyslu je nutné pojmout feministické „My" šíře, než se to obvykle děje, dokonce je třeba přesáhnout i okruh všech žen, jichž se diskriminace dotýká. Tento názor v jistém smyslu existuje již po staletí - i když ne ve stejné formulaci, po věcné stránce určitě. To potvrzují například procesy parlamentního rozhodování, v nichž se shromáždění složené výhradně z mužských delegátů vyslovilo pro rovný přístup žen do státních vzdělávacích zařízení, k volebním urnám atd. Tím je obtížnější pochopit, proč řada mužů stále ještě reaguje na pojem „feminismus" příkrým odmítáním. Vycházíme-li z toho, že princip stejné vážnosti všech jednotlivců tvoří základ moderního pojmu demokracie, je třeba ptát se všech, kdo se takto odmítavě chovají: „Jak může být člověk demokratem a nepřipojit se k feminismu?" 3. Občanky aneb proč by měla být přeformulována teorie smlouvy Je-li tedy požadavek spravedlnosti v otázkách pohlaví opodstatněný, vyvstává otázka, jakým způsobem může být realizován. To je znovu úkol pro kritickou analýzu. Jestliže jsou ženy v platných právních systémech vystaveny nejrůzněj-Ším nespravedlnostem, je třeba zkoumat, v čem přesně vězí příčina tohoto stavu. Teprve když se toto vyjasní, mohou se cíleně hledat prostředky k odstranění stávajících asymetrií. Rozumí se téměř samo sebou, že se zde nejedná o jednu jedinou příčinu. Kritický postup vede tak říkajíc od periferie ke středu. Za prvé (i) bych chtěla upozornit na to, že určitý typ problémů vzniká v důsledku způsobu aplikace práva, a nikoli zákonů samých. Stále znovu se například stává, že výpovědi žen před soudem nejsou brány stejně vážně jako výpovědi mužů. Například u sexuálních deliktů hrozí nebezpečí, že mužští soudci budou nakloněni uvěřit spíše líčení události ze strany muže než ze strany ženy, jež vystupuje jako žalující strana.464 Vzhledem k podobným problémům je nutné vytvořit aparát, jenž podpoří aplikaci práva v duchu „politické korektnosti". Zároveň však také platí, že právní znevýhodnění žen nelze redukovat pouze na problémy aplikace. To je třeba zdůraznit vzhledem k občasné taktice odpůrců feministické kritiky práva, kteří se chtějí z věci vyvléknout tím, že přiznávají asymetrie mezi pohlavími v oblasti aplikace. Když jsem v souvislosti s tímto prvním aspektem problému sama použila výraz „periferie", měla jsem na mysli, že těmto nejožeha-vějším právněteoretickým otázkám se ani na této úrovni do- 464 Jiný příklad uvádí americká teoretička práva Martha Minow, když dokládá, že v průběhu rozhodování o složení laické poroty je často směrodatný nevyslovený názor, že objektivní úsudek lze očekávat pouze od mužů bílé pleti. Martha Minow, „Equalities". The Journal ofPhilosophy, 88,1991,11, s. 633-644. sud nedostalo náležité pozornosti. (V žádném případě tedy nepovažují tento typ asymetrií za pouze marginální záleži-tost, nemluvě o tom, co znamená pro postižené osoby.) Podíváme-li se nyní na samotné zákony, můžeme sestavit typologii dopadů znevýhodnění, přičemž zvlášť významné jsou dvě dimenze, jež plynou z toho, že problémy vznikají 274 j jak v důsledku konkrétních formulací zákonů (2), tak v důsledku základních státoprávních východisek (3). V prvně jmenované oblasti vyplývají diskriminační dopady jak ze zákonů, jež jsou formulovány z hlediska pohlaví neutrálně, tak i ze zvláštních zákonných úprav pro ženy. Nejprve se tedy podívejme na fenomén androcentrismu (1), který již známe z jiných kontextů. Jak už dnes máme dobře doloženo, vykazují zákonná vymezení, o nichž se tvrdí, že jsou formulována pohlavně neutrálně, přesto nezřídka maskulinní střih. Tam, kde se zákonodárství vztahuje k paradigmatickým životním situacím, se stále znovu stává, že za všeobecně platný model je považováno to, co je de facto typické jen pro život mužů, ale ne pro život žen. Nepřípustným způsobem byly například zobecněny mužské kariérové vzorce. Jak jsem to už učinila na jiném místě465, i zde bych chtěla tuto problematiku osvětlit na příkladu z akademické oblasti: jestliže jsou habilitační j stipendia vázána na věkovou hranici čtyřiceti let, znamená to zpravidla pro zájemkyně, které jsou matkami, že mají menší Šance. Důvodem není ani tak relativně krátkodobá fyzická zátěž v období těhotenství, porodu a kojení, ale především tra- ; diční forma dělby práce, podle níž je za péči o děti primárně odpovědná matka. Zmíněná věková hranice - prezentovaná jako neutrální - tedy nepřímo obsahuje vylučovací kritérium. 1 Jelikož u zájemců o podobná stipendia hraje roli počet publi-■ ■ * 465 Srv. Herta Nagl-Docekal, „Feministische politische Tneorie: Er-gebnisse und aktuelle Probléme". In: Peter Koller/Klaus Puhl (eds.), Current Issues in Political Philosoyhy: Justice in Society and World Order. Wien 1997, s. 236-252. kací, vystoupení na konferencích apod., z žen budou obecně moci konkurovat mužským kolegům pouze ženy bezdětné. Vzniká zde, jak výstižně konstatovala Catherine MacKinnon, paradoxní situace, že ženy si musí osvojovat mužské životní vzorce, aby si mohly činit nárok na rovné zacházení.466 Zmíněná věková klauzule pro udělování stipendií tak posiluje rozšířený způsob uvažování, podle něhož pro ženy - na roz- | 275 díl od mužů - profese a rodina představují dvě alternativy. Chceme-li odvrátit krutost takové volby, je nutné přesně identifikovat její příčinu. Problém zde netkví v samotné koncepci neutrálních formulací, ale v tom, že v určitých případech je zamýšlená neutralita paralyzována. Adekvátně tomu je třeba koncipovat také opravnou strategii. Nejprve je třeba zkoumat in concreto každý zákon, jenž je míněn jako neutrální, z hlediska možné slepoty vůči dopadům na obě pohlaví. To znamená, že je třeba zjistit, zda by příslušná úprava -vzhledem ke stále přetrvávající rozdílné situovanosti obou pohlaví - nemohla vést nebo nevede ke znevýhodnění žen. Pokud tomu tak je, musí se v následujícím kroku zvážit, jaký postup se nejlépe hodí k odvrácení takových důsledků. Má se hledat opravdu neutrální formulace, nebo má být přijata jiná specifická úprava pro muže a jiná pro ženy? Přitom musíme mít na zřeteli, že tuto otázku nelze rozhodnout na obecné úrovni, ale vždy jen ve vztahu k danému konkrétnímu problému. Rozhodně však lze obecně prohlásit, že hledání opravdu neutrálních formulací není nějaký beznadějný podnik. Zdůrazňuji to proto, že se občas objevuje názor, že pohlavně neutrální formulace nevyhnutelně vedou k poměřování žen mužským metrem, a tím k jejich znevýhodnění. Feministická kritika sama však dokazuje opak: jestliže upozorňujeme na znevýhodnění žen, vycházíme z toho, že srov- 466 Catharine MacKinnon, „Geschlechtergleichheit. Uber Differenz undHerrschaft". In: Herta Nagl-Docekal/Herlinde Pauer-Studer (Hg.), Poitíiscřie Theorie. Differenz undLebensqualität, cd., s. 140-173. nání na základě neutrálních kritérií je možné. Proti nespravedlivému odměňování můžeme například protestovat jen tehdy, když budeme pracovní výkon mužů a žen posuzovat a shledávat stejným ppmocí měřítka vytvořeného zvenčí. Mají-li být, jak jsem již řekla, platné zákony vždy znovu zkoumány in concreto z hlediska jejích možné slepoty vůči 276 I dopadům na obě pohlaví, nemám na mysli nějaký jednoduchý test. Kdyby byl tento úkol chápán pouze tak, že se má přihlížet k „ženám" jako k ženskému pohlaví obecně, mohlo by se to ukázat jako přímo kontraproduktivní. Většinou se totiž jedná o ženy ve specifické situaci, jež znevýhodňuje určitá úprava, třeba ty, které mají děti, na rozdíl od bezdětných žen, jak se ukázalo na našem příkladu se stipendii. Z toho plyne, že je nezbytné přesně definovat, které životní situace, schopnosti, potřeby apod. jsou relevantní ve vztahu k příslušné právní materii. Takto detailní analýzy jsou také nezbytným předpokladem pro to, aby mohl být určitý text zákona, jenž byl identifikován jako androcentrícký, nahrazen skutečně, a nikoli jen domněle, neutrální formulací. Opět to můžeme demonstrovat na našem příkladu. Zákon upravující přidělování habilitačních stipendií by měl být přeformulován tak, aby pro osoby, které průkazně vychovávaly dětí, byla stanovena jiná věková hranice, případně odstupňována podle počtu dětí. Znovu však opakuji: sám fakt, že jsou takové neutrální formulace možné, ještě nenaznačuje, kde se má také de facto jít touto cestou. Feministicky motivovaná politika sama v řadě případů ostře odmítla cestu regulací šitých specificky na míru ženám jako tu, jež pouze zdánlivě vede k cíli. I zákony, jež se explicitně vztahují k ženám a vytvářejí pro ně zvláštní regulace, mohou totiž mít diskriminující důsledky (2.2). To lze pozorovat především tam, kde zákonodárství vychází z tradiční situovanosti žen do rodiny. Jestliže je například v pracovněprávní oblasti ustanoveno, že ženy, jež porodily dítě, mají nárok na jeden nebo více roků dovo- lené (tj. uvolnění na období, jež daleko přesahuje obvyklou dobu kojení), vychází se při tom z představy, že péče o malé děti je primárně úkolem matky, a nikoli otce. Z feministické perspektivy je tudíž třeba upozorňovat na to, že taková zákonná určení kodifikují tradiční rolová očekávání - a tím i asymetrie mezi pohlavími. Na základě této výhrady se také v současné době uskutečňují pokusy podporovat pomocí no- | 277 vely zákona vyvážené rozdělení výchovné práce. Na příkladech pracovněprávních otázek tohoto druhu lze ostatně zvlášť názorně předvést, že neexistuje feministická politika jako taková, ale že jeden a tentýž základní požadavek - boj proti diskriminaci - může být vždy podle konkrétní situace realizován prostřednictvím zcela protichůdných strategií řešení. Máme za sebou v tomto směru také již poučnou historii: jestliže se například v kontextu odborové ženské politiky zpočátku mnohým zdálo přirozené přizpůsobit zákonná opatření co nejvíce dvojí zátěži žen v práci a v domácností, dnešní snahy směřují naopak k tomu, využívat zákonodárství jako nástroje k odstranění zděděné dělby rolí. Názorným příkladem je obrat, k němuž došlo v případě zákonů týkajících se noční práce žen, jež původně vycházely z požadavků ženského hnutí. Nyní je dříve zavedený zákaz noční práce pro ženy v radě zemí opět zrušen nebo přinejmenším zpochybňován.467 Podobně se změnila argumentace ve věci zaměstnání žen v armádě. V této souvislosti je třeba upozornit, že tam, kde se od zákonodárství požaduje, aby působilo proti tradičnímu řádu pohlaví, nabývá koncepce neutrálně formulovaných ustanovení zvláštní aktuálnosti. Zůstaneme- 467 Ve Spojených státech se v souvislosti s problémem protichůdných feministických požadavků v oblasti pracovního práva stal paradigmatickým „případ Searsová". Kontroverzi okolo tohoto právního sporu vysvětluje a hodnotí Sieglinde Rosenberger v páté kapitole - „Differenz und Dilemma" - své knihy Geschlechter-Gleichheiten-Differenzen. Eine Denk- und Politikbeziehung (Wien 1996, s. 183-232). -lí u právě jmenovaného příkladu, nyní mají být například výcviková zařazení a pozice ve vojenské oblasti obsazovány bez dosavadních specifikací podle pohlaví a pří rozhodování o přihlášených uchazečích .se má přihlížet výlučně ke kvalifikací relevantní pro příslušnou funkci. - Z toho všeho nicméně nelze vyvozovat, že zákonná ustanovení, jež berou specifické ohledy na ženy, nutně vedou k upevňování tradičních rolí. Je totiž také možné uplatnit nástroj zvláštní regulace právě za účelem překonání znevýhodnění. Zde mám na mysli kupříkladu sociální práva. V případe neprivilegovaných skupin, a tedy i žen, se stále znovu ukazuje, že je nejprve zapotřebí cílené podpory k tomu, aby formálně dané šance mohly být také de facto využívány. Úvahy, jež jsou v současné filozofii práva spojovány s pojmem „substanciální rovnost příležitostí", mohou být v tomto smyslu přijímány jako feministické.468 Sociální práva ovšem nejsou jediným prostředkem speciální podpory. Do této problematiky spadá také otázka, do jaké míry může být účelná regulace pomocí kvót. (Tuto otázku zde kladu jako pragmatický problém, neboť, jak jsem vyložila dříve, z hlediska morální filozofie nemůže být proti kvótám vznášena žádná zásadní námitka.469) Přesuňme se nyní z roviny konkrétních zákonných ustanovení do roviny základů teorie práva (3). Ze je to nezbytné, plyne z následující úvahy. Vidíme, že i v těch zemích, jejichž , ústavy jsou založeny na principech moderní demokracie, vede řada platných úprav v mnoha ohledech k nespravedlnosti vůči ženám. Je tedy třeba se ptát, zda rozmanité znevý- 468 Viz Anna Yeatman, „Jenseits des Naturrechts. Die Bedingun-gen fůr einen universalen Staatsburgerstatus". In: Herta Nagl-Doce-kal/Herlinde Pauer-Studer (Hg.), Politische Iheorie. Differenz und Le-bensqualität, cd., s. 315-349- 469 Podrobnou analýzu dosavadní argumentace pro a proti k tomuto tématu nabízí Anne Phillips ve 3. kapitole - „Quotas for Women" - své knihy ThePolitics of Presence (Oxford 1995, s- 57-84)- hodňující dopady - i když mohou být v první řadě připsány na vrub jednotlivých zákonných ustanovení nebo parlamentních rozhodnutí - nakonec nemají nějaký společný kořen. Otázka zní: má moderní stát jíž ve svých základech mas-kulínní charakter? Touto otázkou se do centra pozornosti dostává koncepce společenské smlouvy. Jeden z úkolů, jež zde vyvstávají, má povahu historickokritické analýzy, neboť je zapotřebí podívat se na „klasické" varianty této koncepce. Zkoumáme-li teorie smlouvy vytvořené autory jako Hob-bes, Locke, Rousseau a Kant, můžeme výše uvedenou otázku velmi rychle zodpovědět kladně. Navzdory všem divergencím mezi jednotlivými východisky zde panuje shoda v následujícím bodě: jako partneři smlouvy jsou výlučně myšleni muži470 (další aspekt vyloučení spočívá samozřejmě v tom, že občanství v plném rozsahu nebylo upíráno jenom ženám, ale i mužům v námezdním poměru). Co však z těchto zjištění plyne ve vztahu k právněteo r etickým základům dnešních demokratických států? V této otázce se feministické teorie značně rozcházejí. Začnu tím, že představím určitý typ argumentace, stojící na těchto bodech: za prvé - původní exkluzivní definici občanství je třeba chápat jako historicky nahodilou; za druhé - dějiny evropských, resp. západních států od doby Francouzské revoluce lze charakterizovat tak, že si své formální zrovnoprávnění krok za krokem vybojovali nejprve muži čtvrtého stavu a teprve poté i ženy, jak dokládá již zmíněný471 vývoj volebního práva; za třetí - sama koncepce smlouvy doznala zásadních modifikací, takže základní myš- 470 Viz k tomu Seyla Benhabib /Linda Nicholson, „Politische Philosophie und die Frauenfrage". In: Iring Fetscher /Herfried Münkler (Hg.), Pipers Handbuch der Politischen Ideen. München/Zürich 1985-1988. Bd. 5, s. 513-562, zvi. oddíl „Die neuzeitlichen Vertragstheorien und die Geschlechterfrage", s. 527-548. 471 Srv. oddíl „Racionalita a pohlavní slepota ve vědách" v kapitole, jež je v této knize věnována kritice rozumu. lenky svobody a rovností všech jednotlivců jsou nyní formulovány důsledněji; za čtvrté - jelikož až dodnes přetrvává vliv konceptu občanství, jenž ženy nezahrnuje stejnou měrou jako muže, naléhavě se žádá reformulace tohoto pojmu. Řada autorek však argumentační linii, jako je tato, považuje za zásadní nepochopení podstaty věci. Namítají, že definice 280 j smluvního partnera odvozuje své klíčové znaky z obrazu muže typického pro modernu. Jeho vymezení se pak zakládalo na protikladu k ženě, a s ním i zmíněná definice - z toho důvodu není podle těchto autorek možné její platnost jednoduše jen rozšířit na obě pohlaví. Carole Pateman právě z tohoto důvodu zdůrazňuje „incongruous character of an alliance betweenfeminism and contracť">n. Značnou pozornost proto přitahují studie, jež se snaží ukázat, že ani v nejpropracova-nějších současných teoriích spravedlnosti, jako je například Rawlsova, není tento problém beze zbytku překonán.473 Kolem těchto protichůdných hodnocení se rozhořela košatá debata, kterou zde nemůžeme v celém rozsahu reprodukovat.474 V následujícím se zaměřím na některá klíčová té- 472 Carole Pateman, The Sexual Contract, Stanford 1988, s. 184. Slovensky Sexuálna zmluva. Bratislava 2000, s.235. Srv. také Carole Pateman, „God Hath Ordained to a Man a Helper. Hobbes, Patriarchy and Conjugal Right". In: Mary Shanley et al. (eds.), Feminist Interpretations and Political Theory. University Park 1991, s. 53-73. Viz k tomu mj. Erna M. Appelt, „Kann der Gesellschaftsvertrag feministisch konzipiert werden?". L'Homme. Zeitschrift für feministische Geschichtswissen-schaft, 8,1997, l, s. 64-77. 473 Viz zejména Susan Moller Okín, Justice, Gender, andtheFamily, ed., zvi. kapitola 5, Justice as Fairness: For Whom?", s. 89-109. K tomu viz Scott R. Sehon, „Okin on Feminism and Rawls", The Philosophical Forum, 27,1996, 4, s. 321-332. 474 Úvod do nejnovější debaty poskytuje Herlinde Pauer-Studer, „Staatsbürgerstatus und feministische Kritik". In: Mathias Kaufmann (Hg.), Integration oder Toleranz? Minderheiten als philosophisches Problem. Freiburg/München 2001, s. 290-301. mata, přičemž budu sledovat dvě věci: za prvé detailní pohled na jednotlivé výhrady vznesené vůči koncepci společenské smlouvy, za druhé bych chtěla ukázat, že feministická právní teorie postupuje správně, když neodmítá myšlenku smlouvy toto genere, ale reformuluje ji s ohledem na spravedlnost z hlediska pohlaví. V duchu tohoto plánu se především zaměřím na pojem „individuum". Stále znovu se objevuje výtka, že partneři smlouvy jsou chápáni jako izolovaní jednotlivci. „The as-sumption in this case is that human individuals are ontologically prior to society."!>7S Jak se ukazuje, řada autorek staví na tom, že koncepce smlouvy spočívají na jakémsi sociálním ato-mismu,476 jenž není práv okolnosti, že lidé museli vždy již vyrůst v určitém společenství, dříve než mohli vystupovat jako jednotlivci. Podle jejich názoru spočívá teorie, která přehlíží vazby tvořící pozadí individuality, na androcentrické perspektivě: zkušenosti žen, jimž v západní kultuře tradičně přísluší úloha primární péče o děti, zůstávají nezohledněny.477 Pro mnohé kritičky problém atomistické sociální ontológie dále přetrvává v současných koncepcích rovnosti a spravedl- 281 475 Alison M. Jaggar, Feminist Politics and Human Nature. Totowa, N.J. 1983, s. 28. Z nesčetných podobně založených výtek jmenujme ještě alespoň jeden příklad: Elisabeth Frazer/Nicola Lacey, The Politics of Community. A Feminist Critique of the Liberal-Communitarian Debate. Toronto/Buffalo 1993, zvi. kapitola a „Liberal Individualism: The Feminist Critique", s. 41-77. K této debatě srv. Nira Yuval-Davis, „Mitglied einer Gemeinschaft oder vereinzeltes Individuum? Zur Citizenship-Debate". Das Argument, 218, s. 59-70. 476 Feministická argumentace kongruuje v tomto bodě s námitkami proti liberalismu, formulovanými v rámci mnoha komunitarístických přístupů. Viz např. Michael Sandel, Liberalism and the Limits of Justice. Cambridge, Mass. 1982. 477 Srv. Christine Di Stefano, Con/iguratíons of Masculinity. A Feminist Perspective on Modern Political Theory. Ithaca/London 1991. nosti, zvláště u Rawlse, Nožička a Dworkina.478 - Je nesporne legitimní odmítat pojem individuality, který popírá, že jednotlivci jsou neustále vevázáni do kontextů nejrůznějších společenství. Je třeba se vsak ptát, zda teoretikové smlouvy skutečně trvale operují s takovým pojmem. Jsou zde již pokusy číst je jinak. Podle nich teorie smlouvy vůbec neusiluje 282 I na prvním místě vypracovat úplný pojem individuality; na jednotlivce přichází naopak řeč jen do té míry, jak to vyžaduje teorie státu. Autoři jako Charles Taylor179 a Will Kym-licka480 varují v tomto smyslu před ontologickým nedorozuměním, jež zakrývá vlastní podstatu věci: bránění práv každé jednotlivé osoby. Pro tento způsob čtení hovoří i to, že ve filozofii osvícenství najdeme podstatně bohatší koncept individuality, jakmile se vedle spisů k teorii státu podíváme také na studie z jiných oblastí - od antropologie přes filozofii dějin, etiku, estetiku až k filozofii náboženství. Uvažme tedy: je-li hlavním cílem feministické teorie a praxe odkrývání a překonávání nejrůznějších znevýhodnění žen, nejde také o obranu práv každé jednotlivé ženy? Znovu mějme na pamětí již te-matizovanou skutečnost, že diskriminace, i když postihuje celou skupinu osob, je přesto vždy zakoušena jednotlivci. Z toho lze vyvodit závěr: poukaz na to, že koncepce smlouvy vycházejí vždy od jednotlivců jako smluvních partnerů, nevytváří dostatečný důvod pro tezi, že feministický cíl vyža- 478 Srv. Elisabeth H. Wolgast, The Grammar of Justice. Ithaca/London 1987; a Virginia Held, Feminist Morality. Transforming Culture, Society, and Politics. Chicago /London 1993. 479 Charles Taylor, „Aneinander vorbei: Die Debatte zwischen Liberalismus und Kommunitarismus". In: Axel Honneth (Hg.), Kommunitarismus. Eine Debatte über die moralischen Grundlagen moderner Gesellschaften. Frankfurt and Main 1993, s. 103-130. 480 Will Kymlicka, Contemporary Political Philosophy. An Introduction. Oxford 1990, s. 62. duje úplné opuštění myšlenky smlouvy.481 Spise se ukazuje, že je zapotřebí vypracovat novou definici pojmu občanství, jež bude pamatovat na práva žen stejným způsobem jako na práva mužů. Za důležitou indicii maskulinního charakteru liberalis-tické tradice bývá často považováno postavení, jež v ní zaujímá pojem „autonomie". Výklad tohoto pojmu se obvykle | 283 provádí ve světle teorie vztahu k objektu, založené zvláště na výzkumech Chodorowové (jejíž hlavní závěry již byly pojednány v kapitole ke kritice rozumu). „Autonomie" je pak spojována se sklonem k radikální separaci od matky, kterou lze pozorovat u mnoha dětí mužského pohlaví.482 Nabízí se však otázka, zda je oprávněné přikládat všude tam, kde je v kontextu filozofických úvah řeč o „autonomii", tomuto pojmu právě tento význam. Podrobný rozbor ukazuje řadu způsobů použití tohoto slova, jež uvedenému psychologickému paradigmatu neodpovídají. Podíváme-li se například na politickou filozofii osvícenství, najdeme následující terminologii: tam, kde je řeč o rigidní izolaci, není používán výraz „autonomie", nýbrž „autarkie".483 Je samozřejmě pravda, že také pojem „autonomie" implikuje odmítání, to však není namířeno proti osobám, nýbrž proti hierarchické 481 K podobné kritice tohoto typu výhrad dospívá také Herlinde Pauer-Studer, „Der Begriff der Person und die feministische Ethik-Debatte". In: Dieter Sturma (Hg.), Person-Philosophiegeschichte - Theoretische Philosophie- Praktische Philosophie. Paderborn 2001,5.377-400. 482 Podrobný rozbor tohoto způsobu čtení poskytuje Christine Di Stefano, „Autonomy in the Light of Difference". In: Nancy Hirschmann/Christine Di Stefano (eds.), Revisioning the Political. Feminist Reconstructions of Traditional Concepts in Western Political Theory. Boulder, Col. 1996, s. 95-116. 483 Srv. Johann Gottlieb Fichte, Der geschlossene Handelsstaat (první vydání 1800). In: J. G. Fichtes Sämtliche Werke. Hg. von I. H. Fichte. Bd. 3. Berlin 1971. struktuře: vlastní pointou „autonomie" je tvořit opačný pojem k „heteronomii", a tím poskytovat nástroj kritice poruč-nictví a utlačování. Tam, kde se tato kritika stává základem politických požadavků, ukazuje se dvojí cíl: když se usiluje o „tvorbu vlastních zákonů", jde jednak o rovnou, aktivní účast všech jednotlivců na rozhodovacích procesech, jež se týkají života obce, jednak o ochranu jednotlivců a skupin před zasahováním do jejich práv ze strany druhých a před nadměrnou státní reglementací. Vzhledem k tomuto významu slova nelze přijmout tezi, že pojem „autonomie" musí být odmítnut toto genere jako maskulinní. Musíme se naopak ptát: Může být vůbec formulována feministická kritika různých forem hierarchie na základě pohlaví, aniž bychom zároveň požadovali, aby i ženy byly zmocněny ke „tvorbě vlastních zákonů" v právě vyloženém dvojím smyslu? A nepřijaly dosavadní feministické snahy obě jmenované intence již za své, i když s jinými akcenty? Iris Young například pracuje s dvojím významem pojmu autonomie, když se jednak v rámci kritiky pasivního aspektu distributivního paradigmatu přimlouvá za aktivní účast všech jednotlivých občanů a občanek a jednak požaduje uznání skupinových rozdílů.484 Také myšlenka, že je nutné požadovat svobodný prostor k sebeurčení nejen pro skupiny, ale stejně tak pro jednotlivce, se dočkala feministické recepce, například v právě probíhajícím dis-kursu o pojmu soukromého. Jestliže tento dískurs vychází z toho, že ženy jsou v tradičně pojaté domácí sféře příliš málo chráněny před zásahy do jejich práv, například před (sexuálním) násilím,485 a jestliže se tudíž ukazuje být smysluplné 484 Iris Marion Young, Justice and the Politics of Difference. Princeton 1990. 485 Aktuální debatu k problému násilí (nejen v domácí sféře) dokumentuje tematické číslo „Women and Violence". Hyvatia, 11,1996, 4. usilovat o „nový pojem soukromého",486 znamená to, že je uplatňován nárok žen na autonomií, mj. ve formě vlastního rozhodování o svém těle.487 - Dosud uvedené aspekty vytvářejí samozřejmě zatím ještě neúplný obraz, protože se omezují na sebeurčení tematizované v oblasti politické teorie. Podíváme-íi se za hranice této oblasti, je především třeba poznamenat, že u Kanta termín „autonomie" neoznačuje pouze právní, ale i morálněfilozofickou koncepci. Přesněji řečeno, pro Kanta leží vlastní jádro všech aspektů tohoto pojmu v morální autonomii. Připomeneme-li si, že kategorický imperativ - jak bylo vyloženo výše - zahrnuje také příkaz poskytování péče druhým, je zcela zřejmé, že filozofický pojem „autonomie" nelze ztotožňovat s radikální separací pozorovanou v rámci teorie vztahu k objektu.488 To ale též znamená, že vlastně není jasné, čeho přesně se mají výhrady proti teoriím smlouvy týkat. Vyvozovat z pouhého faktu, že teorie smlouvy používá pojem „autonomie", závěr, že se v tom projevuje její pan-ské gesto, pocházející ze zavržení matky, považuji za notně unáhlený soud. 486 Srv. Jean Cohen, „Rediscribing Privacy: Identity, Difference and the Abortion of Controversy". Columbia Journal of Gender and Law, 1, 1992, 3, s. 43-77; Anita L. Allen, Uneasy Access. Privacy for Women in aFreeSociety. Totowa, NJ. 1988. 487 K tomuto závěru dospívá také Marilyn Friedman: „Autonomy and Social Relationships. Rethinking the Feminist Critique". In: Diana Ti-enjens Meyers (ed.), Feminist Rethink the Self. Boulder, Col. 1997, s. 40-61. Friedman poukazuje přirozeně také na to, že v současném západním kulturním kontextu zavdává obvyklé pojetí „autonomie" příčinu k feministické kritice. Souvislost mezi soukromým a autonomií sleduje v současné době také Beate Rossler ve své habilitační práci (neu-veřejněný rukopis). 488 Ve vztahu ke Kantovi zpracovala Marcia Baron detailní studii k této otázce - víz Marcia Baron, „Kantian Ethics and Claims of Detachment". In: Robin May Schott (ed.), Feminist Interpretations oflmma-nuelKant. University Park, PA 1997, s. 145-170. Dobrým důvodem k feministické kritice je však způsob, jakým jsou definováni partneři smlouvy v „klasických" textech. Problém přitom netkví jen ve vyloučení žen. K tomu, aby bylo možné získat status občana v plném rozsahu, nebylo zapotřebí jen příslušnosti k mužskému pohlaví a ekonomické nezávislosti, ale bylo také třeba založit rodinu. Přitom 286 I si musíme připomínat, jaké právní podoby nabyla rodina v této souvislosti. V rámci již mnohokrát tematizovaného přiřazení ženy k domácí sféře byla vytvořena hierarchická koncepce manželství a rodiny. Jak lze číst například u Rousseaua, Kanta nebo Fichta, žena je podřízena muži, jemuž je zajištěna pozice hlavy rodiny s odpovídajícími rozhodovacími pravomocemi.489 - Že se tato koncepce jeví z feministické perspektivy jako pochybná, je nabíledni. Musíme především temati-zovat základní rozpor: princip sebeurčení, jenž je ústředním prvkem koncepce smlouvy, se nevztahuje na ženy. Z toho plyne celý hrozen problémů - v následujícím zmíníme ale-. spon čtyři. Nejevidentnějším momentem (1) je bezpochyby fakt, že je ženám na základě jejich pohlaví odepřena účast na veřejných procesech rozhodování - což má bezesporu vliv na jejích životní podmínky. Z hlediska historie mentalit vliv tohoto koncepčního nasměrování liberalistické teorie práva stále ještě přetrvává v podobě oblíbené - a prakticky účinné -teze, že „politika je mužská záležitost". Před analogický problém nás staví (2) postavení ženy v rámci rodiny. Jak správně 489 Srv. Heidemarie Bennent, Galanterie und Verachtung. Eine philosophiegeschichtliche Untersuchung zur Stellung der Frau in Gesellschaft und Kultur. Frankfurt am Main/New York 1985; Ursula Pia Jauch, Immanuel Kant zur Geschlechterdifferenz. Aufklärerische Vorurteilskritik und bürgerliche Geschlechtsvormundschaft. Wien 1988; M. G. Clark/Lynda Lange (ed.), The Sexism of Social and Political Theory. Women and Reproduction from Plato to Nietzsche. Toronto /Buffalo /London 1979; Hanne-lore Schroder, Die Rechtlosigkeit der Frau im Rechtsstaat. Frankfurt am Main 1979 (k Fichtovi). poznamenává Heidemarie Bennent v souvislost s Rousseauem, požadavek nahradit starou smlouvu panství novou formou, osvobozenou od panství, se u něj na oblast manželství a rodiny nevztahoval.490 Také tento problém přetrvává až do současnosti. Připomeňme si nejen rozšířené klišé „domácího pána", ale také to, že dokonce i v nejpromyšlenějších současných teoriích práva lze ještě najít stopy hierarchické | 287 koncepce rodiny. Jak ukázala Susan Moller Okin,491 platí to dokonce i pro Rawlsovu reformulaci teorie smlouvy, kde jsou partnery smlouvy míněni „heads oj'families".492 Tento výraz je sice z hlediska pohlaví neutrální, ale vzhledem k omnipo-tenci právě zmíněného klišé - na to Okin právem poukazuje -se nelze vyhnout tomu, aby nebyl vykládán ve smyslu tradičních rodinných struktur, - Další problém „klasické" teorie smlouvy (3) vychází z toho, že domácí sféra je koncipována jako soukromá oblast, a tedy sféra, jež je dalekosáhle vyčleněna z vlivu státu. Život žen je tím ve své podstatě umístěn do bezprávního prostoru. Ženy nemají za těchto podmínek k dispozici prakticky žádné právní prostředky, aby se mohly bránit proti znevažování a špatnému zacházení. Že tento deficit dodnes není zcela odstraněn, ukazují například diskuse o právní novelizaci v otázce „znásilnění v manželství", probíhající v řadě zemí. (Nedostatečná ochrana žen v domácí sféře tvořila hlavní téma kritiky již v začátcích nového ženského hnutí. Byla to mj. tato problematika, k níž se vztahoval známý slogan „the personal is políricaí".493) 490 Heidemarie Bennent, Galanterie und Verachtung, ed., s. 92. 491 Susan Moller Okin, Justice, Gender, and the Family, cd. 492 John Rawls, A Theory ofJustice. Cambridge, Mass. 1971, s. 128 a 146; česky Teorie spravedlnosti. Praha 1995, s. 88 a 97. 493 Přehled této diskuse podává Deborah L. Rhode, Justice and Gender. Sexual Discrimination and the Law. London 1993. Viz též Sieglinde Rosenberger, „Privatkeit und Politik". In: Eva Kreisky/Birgit Sauer (Hg.), Geschlechterverhältnisse im Kontext politischer Transformation (Poli- Dále (4) je nutné tematizovat, jak je myšlen vztah mezi soukromým a veřejným. Povinnosti přidělené ženám mají vesměs za cíl výkony jedinců ve službách veřejné sféry. Nejde jen o to, že synové mají být vychováváni tak, aby byli později schopni dobře zvládat své úkoly v politice a hospodářství; ženám připadá i úloha poskytovat mužům emocionální 288 I kompenzaci za psychické tlaky, jimž jsou vystavováni v konkurenčním boji měšťanské společnosti.494 Rousseau v tomto smyslu požaduje: „A tak všeliké vychování žen má míti na zřeteli muže. Líbiti se jim, býti jim užitečný, buditi jich lásku a úctu, vychovávati je v mládí, pečovati o ně, když dospějí, ra-diti jim, těšiti je, zpříjemňovati a oslazovati jim život - toť jsou úkoly žen pro všecky časy, toť, čemu se mají učiti již od dětství."495 Tváří v tvář takovým představám by se feministická kritika neměla omezovat na to, aby upozornila na asymetrii takové koncepce vztahu mezi pohlavími. V tomto případe je důležitější sledovat dějiny vlivu podobných koncepcí.496 Jak se ukazuje, vážné důsledky plynou z toho, že pojem „práce" byl definován na základě uvedené konstelace soukromé a veřejné sféry. Stojí za povšimnutí, že Marx tischen Vierteljahresschrift) (1997). Sonderheft 28, s. 120-136. To, že je slogan „soukromé je politické" vykládán zcela rozdílnými a někdy i pochybnými způsoby, ukazuje Alice Pechriggl, Utoviefähigkeit und Veränderung. Der Zeitbegriff und die Möglichkeit kollektiver Autonomie. Pfaffenweiler 1993, s. I32n. 494 Srv. Cornelia Klinger, „Frau - Landschaft - Kunstwerk". Gegenwelten oder Reservoir des Patriarchats?". In: Herta Nagl-Docekal (Hg.), Feministische Philosophie, ed., s. 63-94. 495 Jean-Jacques Rousseau, Emil čili o vychování. Praha 1911, 2. díl, s. 228 496 Jak ukazuje Edith Saurer, je v této souvislosti také záhodno promyslet z feministické perspektivy nově i pojem „lásky". Edith Saurer, „Liebe, Geschlechterbeziehungen und Feminismus". L'Homme. Zeitschriftfür feministische Geschtchtswissencha/l, 8,1997,1, s. 6-20. a Engels, navzdory svému jinak ostrému odklonu od liberalismu, v tomto bodě setrvali na stanovisku buržoázni koncepce. Tato kontinuita byla již zkoumána radou autorek, jejichž poznatky zde stručně shrnu. Podle nich je nejprve třeba konstatovat, že pojem „produkce" je dvojznačný, neboť se na jedné straně vztahuje na činnosti, „jež jsou nezbytné pro pokračování lidského rodu, přičemž zahrnují stejně tak kojení | 289 a výchovu, jakož i produkci prostředků obživy", a na straně druhé pouze na ty činnosti, jež slouží k výrobě zboží.497 Důvod této neostrosti spatřují kritičky v tom, že Marx a Engels měli sklon spojovat domácí činnosti s biologií ženy, což se projevilo třeba v tom, že vNěmecké ideologii je řeč o přirozené dělbě práce mezi pohlavími. Jak bylo doloženo, představuje to zásadní nedůslednost: základní princip historického materialismu nebyl uplatňován na životní poměry žen. V tomto smyslu poznamenává například Alison Jaggar: „No Marxist theory -provides a satisfactory historical account of the sexual divi-sion oflabour.'"*38 Jak bylo kromě toho doloženo, problém dále nabývá na významu tím, že pojem „produkce" je obvykle definován pohlavně neutrálním jazykem. Jak ukazuje feministická kritika, zastírá se tím dvojnásobná marginalizace ženy: pozornosti uniká jednak to, že marxistická teorie nevěnuje žádný badatelský zájem práci vykonávané v domácí sféře, a jednak také to, že se kriticky nevyrovnává s běžnou praxí, kdy ženám v profesionálním světě často připadnou činností podobné domácím pracím a proto finančně hůře ohodnocené - nižší příjmy v těchto profesích tedy vycházejí z histo- 497 Seyla Benhabib /Linda Nicholson, „Politische Philosophie und die Frauenfrage", ed., s. 549. 498 Alison M. Jaggar, Feminist Poliiics and Human Nature, ed., s. 72. Podobně argumentuje Brigitte Rauschenbach ve své knize Poürische Philosophie und Geschlechterordnung. Eine Einführung (Frankfurt am Main/New York 1998), zvi. kap. VI/2: „Fetisch Lohnarbeit oder das Geheimnis des weiblichen Werks", s. 153-160. rického postavení obou pohlaví. Jak jasně ukázala další feministická zkoumání, tento deficit v ekonomické analýze měl za následek, že v sociálně kritické teorii, včetně frankfurtské školy, nebylo „pohlaví" vnímáno jako svébytný princip sociálního řádu, jenž zakládá specifický druh panství.499 Je také třeba upozornit, že pohlavní slepotu definice pojmu „práce" 290 j lze zrovna tak sledovat i mimo marxistickou tradici, a to až k současným ekonomickým teoriím.500 Uvedené čtyři body feministické kritiky původních koncepcí moderního statuje třeba vidět i z hlediska jejich vnitřní souvislosti. Rozumí se v zásadě samo sebou, že požadavek re-konceptualizace nemá sledovat pouze jednotlivé okruhy problémů samy o sobě, ale i jejich nejrůznější vzájemné vazby.501 Existují již i konkrétní takto zaměřené pokusy. V řadě studií je vyloženo, jaká opatření jsou nezbytná k tomu, aby byla ženám zajištěna jejich práva v plném rozsahu - jak občanská a politická, tak také sociální.502 V rámci těchto úvah o občanství žen se ukazuje jako nevyhnutelné přehodnotit význam domácí sféry. Je kupříkladu požadováno, aby byla péče o děti pojímána jako společensky nutná práce a adekvátně tomu 499 Srv. Regine Becker-Schmidt, „Identitätslogik und Gewalt. Zum Verhältnis von Kritischer Theorie und Feminismus". Beiträge zur Feministischen Theorie und Praxis, 24,1989, s. 31-64. 500 Srv. Birgit Sauer, ,„Die Magd der Industriegesellschaft'. Anmerkungen zur Geschlechtsblindheit von Staats- und Institutionentheorien". In: Brigitte Kerchner/Gabriel Wilde (Hg.), Staat und Privatheit. Aktuelle Studien zu einem schwierigen Verhältnis. Opladen 1997, s. 29-54. 501 Srv. Erna Appelt, Geschlecht - Staatsbürgerschaft - Nation. Politische Konstruktionen des Geschlecfrterverhältmsses. Frankfurt am Main/New York 1999. 502 Feministická diskuse se v této souvislosti většinou opírá o trojčlennou typologii práv podle T. H. Marshalla. Srv. T. H. Marshall, Class, Cítizenship and Socia! Development. New Yo rk 19 6 4. ohodnocena,503 a vznikají návrhy pracovněprávních úprav, jež nebrání partnerskému rozdělování domácích prací, ale naopak je podporují504. Jaké jsou teoretické předpoklady těchto úvah? Do jaké míry je nutné odklonit se od původních základů moderního státu, aby byla zamýšlená rekonceptuali-zace možná? Zde vyvstává otázka, jak máme vykládat patriarchální rysy „klasické" teorie smlouvy. Je možné je eliminovat, nebo představují nevyhnutelnou implikaci? Jak jsem již zmínila, řada autorek vychází z toho, že uvedené problémy mají kořeny v samotném pojmu „smlouva". Nejradikálněji tuto tezi rozvedla Carole Pateman - proto stručně zrekapitulujeme její argumenty a posoudíme jejich plauzibilitu. Hlavní myšlenka Patemanové tkví v tezi, že se nejedná pouze o jednu smlouvu, ale že ve hře jsou dvě různé formy smlouvy. „Rovní" a „svobodní" mužští občané pak zároveň se společenskou smlouvou uzavírají také „sexual contract". Ten zakládá jejich nadvládu nad ženami, a to dvojím způsobem: za prvé zajišťuje „mens political right over women" a za druhé zaručuje „orderly access by men to women s hodies".505 Hierarchie na základě pohlaví, jež je takto založena v „originál pact", je podle Patemanové také důvodem rozporů, jež se objevují tam, kde se 291 503 Srv. Friedrich Kambartel, „Arbeit und Praxis". Deutsche Zeitschrift für Philosophie, 41, 1993, 2, s. 239-249; viz k tomu Angelika Krebs, „Eine feministische Stellungnahme zu Kambartels rArbeit und Praxis'", tamtéž, s, 251-256. Srv. také táž, „Kann denn Liebe Arbeit sein?". In: Peter Koller/Klaus Puhl (Hg.), Aktuelle Fragen politischer Philosophie, ed., s. 253-260. 504 K tomu: Nancy Fräser, „Die Gleichheit der Geschlechter und das Wohlfahrtssystem. Ein postindustrielles Gedankenexperiment". In: Herta Nagl-Docekal/Herlinde Pauer-Studer (Hg.), Politische Theorie. Differenz und Lehensqualität, ed., s. 469-498. 505 Carole Pateman, The Sexual Contract, ed., s. 7. Slovensky Sexuálna zmluva, ed., s. 13.