Dzina Dolbik ENS 115 Úvod do filozofie pro environmentalisty Seminář z environmentální filozofie 26.11 Rachel Carson, Mlčící jaro Rachel Carson píše o ničivých důsledcích široce použiváných v zemědělství v době napsání knihy chemických pesticidů. Poukazuje rovněž na skutečnost, že nebezpečné chemické látky byly uvolňovány do prostředí i v důsledku jaderných výbuchu, které se v té době aktivně prováděly (bylo to období studené války a závodů ve zbrojení)[1] . Kontaminaci přírody všemi těmito chemikáliemi označuje za “nejděsivější hrozbu pro prostředí” (str. 52). Upozorňuje na skutečnost, že tyto látky jsou velice nebezpečné nejen pro druhy, proti kterým se primárně používají v zemědělství, ale i pro mnohé jiné druhy hmyzu, rostlin a živočichů, které pro zemědělství nejsou škodlivé, a také pro člověka. Piše, že odborníci, kteří provádějí chemické hubení škůdců, „postrádají velkorysost, stejně jako pokoru před mocnými silami, s nimiž si tak neodborně zahrávají” (str. 55). Vím, že kniha Rachel Carson významně ovlivnila vznik a vývoj environmentálního hnutí a považuji to za její nepochybnou zásluhu. Souhlasím ale, alespoň částečně, i s kritiky jejího postoje (například, s Johnem Lovelockem). Přinejmenším ten úryvek její knihy, který jsme přečetli, je vysoce emotivní, autorka nevědomě přiznává, že je poněkud neracionální, když píše o “strach nahánějících rizicích” (str. 54). A nepíše nic o důležitých příčinách vývoje a používání chemikálií v zemědělství. Z textu může vzniknout dojem, že to bylo vyvoláno pouze lidskou arogancí, chtivostí a lhostejností k důsledkům. Však víme, že chemikálie byly vyvinuty bez zlého úmyslu, naopak, zvýšení úrodnosti (alespoň původně) mělo za cíl překonání problému hladu a podvýživy. Také je známo, že v důsledku velkého vlivu knihy Mlčící jaro a následujícího spěšného zákazu chemikálií pod tlakem západních zemí vypukla v afrických zemích obrovská epidemie malárie (malárie je přenášena především některými druhy komárů, které chemikálie ničily).[2] Nechci tím nějak očernit Rachel Carson a její knihu, jenom mi vždy vádí černo-bílý pohled na svět, který příliš nebere v úvahu jiné důležité souvislosti (nejčastěji sociální), spojené s jevy, které kritizuje. Jako alternativu chemických pesticidů navrhuje Rachel Carson používání biologických metod, které jsou založeny na znalostech z celé řady oborů, včetně ekologie. Uvádí, že tyto metody jsou opatrnější a šetrnější, protože více respektují vlastnosti jednotlivých živých organizmů a celých společenstev. V současné době jsou některé nebezpečné chemické látky zakázány k použití ve mnoha zemích. Nicméně ten poměrně nejednoznačný pokrok (z hlediska kritiků přístupu Carson), bohužel, ještě zdaleka neznamená, že jsme mnohem blíž k vyřešení současné ekologické krize. Právě o jiných, hlubších příčinách této krize pojednává text od Lynna Whita. ________________________________ Dobrý postreh. Mimochodom, na odpore proti jaderným testom vznikol pôvodne Greenpeace, a aj širšie environmentálne hnutie z toho do veľkej miery vyrastalo. Výborné poznámky!! Ja sám neviem, nakoľko ten apelatívny až alarmistický tón jej knihy bol zámer (za účelom vyvolania silnej reakcie) a nakoľko bol dôsledkom toho strachu a podobných – možno aj neuvedomovaných – emócií. Na druhú stranu, môj osobný názor je, že riziká ako tie, o ktorých Carson píše, sa nedajú preceniť, naopak sa stále znovu a znovu podceňujú, preto mi ten určitý jednostranný pohľad a apel nevadí, pretože pôsobí ako určité vyváženie prevládajúceho nekritického, alebo vlažného postoja.