Klára Vrtělová (432848)

                       White, L. -  Historické kořeny naší ekologické krize

White svůj popis vývoje vědy odvíjí od vývoje zemědělství. Píše, že dříve měly všechny rodiny
v závislosti na své velikosti vlastní kousek půdy, což se al později a vlastnictví půdy se odvíjelo
od výkonnosti. Tím se změnil vztah člověka k půdě, už k ní neměl přímý vztah, ale stal se jejím
vládcem. To souvisí také s převahou křesťanství nad pohanstvím, kdy v pohanství měla každá součást
přírody svého vlastního ducha, který neměl nutně lidskou podobu. To vyvolávalo úctu k přírodě,
kdežto v křesťanství došlo k „odpřírodnění“, kdy Bůh již nesídlí v přírodě, ale mimo ni. Tím pádem
člověk nemá k přírodě takový vztah a úctu, jako dříve, a to souvisí s ekologickou krizí.

White také píše, že ekologická krize souvisí s vírou v člověka a technický pokrok, která je
zakořeněna v křesťanství. Zde souhlasím se souvislostí ekologické krize a technického pokroku,
ovšem nemohu souhlasit s tím, že to muselo souviset s křesťanstvím. Když nahlédneme do historie, je
jasné, že křesťanství silně ovlivnilo naši společnost. Souhlasím tedy s autorem i v tom, že
náboženství velmi ovlivňuje náš kulturní vývoj. Nemyslím však, že ekologická krize je nutně
podmíněna rozšířením křesťanství. Jistě nás k jejímu vzniku svým spíše antropocentrickým náhledem
k něčemu takovému vedlo (a vede), ale myslím si, že vzhledem k nutnému vývoji lidského myšlení by
k technickému pokroku a ekologické krizi stejně nejspíše došlo i bez zásahu křesťanství. [1]

Za hlavní problematický bod Whiteovy kritiky křesťanství považuji to, s jakým jednostranným
pohledem k němu přistupuje. I když zmiňuje Františkův pokus o jinou interpretaci, na křesťanství
nahlíží ve zbytku textu pouze z nejvíce propagovaného pohledu, tedy že člověk je pánem tvorstva a
může se tedy ke svému okolí chovat, jak chce. Zde se ale jedná opravdu pouze o jednu z mnoha
interpretací a je spousta křesťanů, kteří se na přírodu dívají s respektem a úctou stejně, jako
tomu bylo u pohanů.[2]

 Souvislost textu s environmentální etikou vidím hlavně ve Whiteově prosazování toho, jak je
důležité nepovažovat člověka za příliš nadřazeného okolnímu světu (v env. etice společenství země)
a v důrazu na to, že každá, byť podle ekonomického pohledu nevýhodná, součást světa (tedy např.
každý tvor či rostlina) je důležitá.[3]


________________________________

Je vývoj našeho myslenia naozaj nutný? A čo fakt, že západná (tj. historicky kresťanská)
civilizácia je jedinou civilizáciou v histórií ľudstva, ktorá vôbec vyvinula techniku v takomto
poňatí, ako ju poznáme (tj. tom silne „vymáhajúcom“), a predovšetkým – spojila vedu a techniku do
nerozlúčiteľnej dvojice? To nenájdeme v žiadnych iných civilizáciách, o ktorých máme dostatočné
historické doklady – včetne trebárs čínskej, ktorá je patrne staršia, než tá naša.

To by ma zaujímalo viac. Ja totiž vnímam určitý zásadný rozdiel medzi prístupom pohanstva k
prírode, a prístupom kresťanským – nech už v akejkoľvek z tých rozšírenejších foriem, a to
napríklad v dualisme telo-duša, silne prítomnom v kresťanstve, a s tým zároveň na akési rozdelenie
telesné/materiálne vs. duševné/duchovné, kde jednoznačný akcent je daný na to duchovné.

Áno, takže v podstate obhajuje podobnú tézu ako buď Leopold, alebo Schweitzer (skôr ten Schweitzer)
v zmysle rovnosti živých tvorov – tj. de facto biocentrismus a stavia ho do protikladu k
antropocentrismu kresťanstva.