Aneta Paulasová, UČO 342629 Abram, D. 2008. Neviditelný svět. In Abram, D. 2008. Procitnutí do živé země. Nymburk: OPS, s. 77–93. Vogel, S. 2011. Why 'Nature' Has No Place in Environmental Philosophy. In Kaebnick, G.E. (ed.) The Ideal of Nature: Debates About Biotechnology and the Environment. Baltimore: John Hopkins University Press, s. 84–97. I. Abram rozlišuje různé podoby neviditelnosti, jako je odvrácená strana věcí, vnitřek věcí a prostředí mezi nimi. Tvrdí, že se v nich skrývá jakási hloubka, jež nám uniká. Abram však říká, že všechno, co se děje v neviditelnu, je nutné pro to, aby fungovala naše viditelná dimenze. Neviditelné sféry na nás mají zásadní vliv a působí i mezi sebou, nicméně před námi zůstávají skryty. Abram na ně však poukazuje proto, že jsou velice podstatné a je nutné si je uvědomovat a vědět, že existují. To, jak vnímáme dění kolem nás, záleží vždy na této neviditelné dimenzi. Nicméně neviditelnou dimenzi je možné pouze cítit[1] , podstatné je pro něj smyslové vnímání světa. K dosavadnímu poznání světa a věcí v něm přítomných je Abram skeptický. Lidé jsou už příliš vzdálení od těla země. Abychom mohli lépe poznávat, je nutné, abychom si uvědomovali, že jsme součástí celku, resp. uvnitř celku, těla světa. Měli bychom si uvědomovat, že jsme součástí rozsáhlého života země. Abram přináší novou nutnost, nový jazyk, kterým se lidé dostanou zpátky ke svým zvířecím smyslům a pozvou do své řeči také ony neviditelné síly, duchy. Tím se naše poznání světa značně zlepší. Při čtení textu jsem se musela velmi těžko oprostit od jeho způsobu psaní a vyjadřování, které mi přijde typické pro některé New Age autory, na což sice možná řada lidí slyší, ale osobně mám na duchy, neviditelné síly apod. už alergii[2] . Pokud se však zbavíme tohoto řekněme duchovního vyznění, jeho názory představené v této kapitole umožňují nahlížení na skutečnost z jiného úhlu, na kterém staví celou svoji argumentaci, a je to celkem zajímavý náhled na svět.[3] II. Vogel ve svém textu navazuje na tezi, která tvrdí, že „příroda“, „nature“ již neexistuje, protože nikde na světě už není ve své prapůvodní podobě. Zabývá se otázkou přirozenosti versus příroda. Úplně mimo přírodu pak staví lidskou mysl.[4] Nicméně se nedomnívám, že bychom měli pojem příroda opustit. Ať použijeme jakýkoliv jiný, bude to vždy jen jakýsi konstrukt, nálepka. Srovnala bych to asi s pojmem „náboženství“. Všichni „víme“, co tím myslíme, ale ve skutečnosti neexistuje žádná jedinečná definice, kterou bychom mohli prohlásit za tu správnou.[5] Navíc se jedná o pojem čistě západní, kterým označujeme různé myšlenkové proudy například v Asii, avšak je otázka, zda se pro ně vůbec hodí[6] . Slouží však k usnadnění komunikace a je dlouho zavedený[7] . To, že tyto pojmy každý chápeme jiným způsobem, může působit i pozitivně - znamená to větší pestrost. Násilná změna pojmosloví a zbytečné slovíčkaření jsou jen komplikací a využiji-li Vogela, je to změna nepřirozená...[8] ________________________________ Asi by som to nenazval cítiť (i keď je možné, že také slovo tam použil), ale skôr „byť si jej vedomý“. To, že strom má vnútrajšok nemusím cítiť, to proste viem, pretože to patrí k jeho povahe fyzickej – telesnej bytosti. :-))) To chápem. Ja tiež. Niekedy až moc a veľmi zápasím s tým, kde je oná hranica medzi zaujímavým, prínosným, a (filozoficky, či inak) relevantným prístupom, a nejakým lacným ezoterismom. Ono to je aj u tých hlbinných ekológov tento istý problém, že? Ten problém sa ešte prehlbuje, keď si človek uvedomí, že my tu na Západe, sme skutočne príliš posadnutý raciom a občas by sa nám zišlo niečo skutočne zakúsiť aj inak – trebárs v Abramovom prípade telesne, alebo v tom hlbinne-ekologickom prípade vlastne duchovne. Som rád, že ste si tú snahu dala, zrovna Abram myslím za to stojí (inak by som ho nedával čítať ;-). Mnoho ľudí ho odpisuje, podľa mňa, trochu neprávom. Zaujímavé je to „duchovné vyznenie“. Čím sa Abram výrazne odlišuje od tých lacných ezoterikov, je totiž práve to, že u neho táto „dimenzia“ bytia, ktorú by som radšej nazýval numinóznou (minimálne je ten pojem menej otrepaný a menej zafarbený, než „duchovná“), nie je oddelená, nie je to niečo za, alebo nad týmto materiálnym svetom. Pre neho je to – ako je vidno z jeho popisu vzduchu-duše – všetko súčasťou materiálneho, a teda zmyslovo vnímateľného sveta. On sa dosť vymedzuje voči modernému spiritismu práve preto, že ten neprekonáva onú dualitu telo-duša. Nooo, to práve on moc nestavia, ale naopak veľmi kritizuje tento metafyzický predpoklad, často implicitne prítomný v environmentálnej argumentácií. On to všetko hodnotí a rozvíja, ale sám zostáva v akejsi metarovine toho kritického pozorovateľa. Jeho postoj je až ten, že práve pre všetok tento logický a metafyzický „balast“ by sme sa toho pojmu mali zbaviť. Zaujímavé, dobrý postreh. Ono tých definícií asi religionisti budú mať niekoľko v rukáve, nie? Ale inak súhlas, mnoho vecí nevieme definovať a aj tak sa nimi zaoberáme (trebárs „život“ - biologia). Akurát tá biológia sa môže postaviť na niečo pevnejšie (empíria), kým environmentalismus bol celý vystavaný okolo tých konceptov, ktoré Vogel kritizuje. Tá kritika teda je do istej miery na mieste. Jasné, to máte pravdu. To už v dnes nemá veľkú argumentačnú váhu (alebo je naopak podnetom pre dôkladnú dekonštrukciu). To sice súhlasím, problém ale je, že tú kritiku nejde asi takto ľahko odpísať. Mnoho z environmentálnej argumentácie je stále postavenej na tých pojmoch a predpokladoch, ktoré Vogel kritizuje, a keď sa s tým nejako nevyrovnáme, vždycky to na nás nejaký postmoderný „chytrák“ môže vytiahnúť. Ono to teda neni moc „zbytočné slovíčkarenie“, akokoľvek z toho človek môže mať taký dojem. A netýka sa to len environmentalismu, podobné obraty a posuny prebehli v mnohých oboroch. Ale dovolil by som si tvrdiť, že v prípade envira je to o to zásadnejšie, že tá kritika ide po jeho základoch a že mnohokrát je motivácia environmentalistov viac pocitová, než filozoficky podložená.