Lucie Sedláčková, UČO: 439646 Současná environmentální filosofie (postmoderna & ekofenomenologie) Proč Abram poukazuje na různé podoby neviditelnosti, se kterými se můžeme setkat? Jak se staví k možnosti poznat svět a věci v něm? Vysvětlete proč ne/souhlasíte s jeho postojem a argumentací. Abram tvrdí, že k tomu, abychom si povšimli neviditelnosti světa, není nutné, abychom si představovali jiná měřítka existence, ani nadpřirozené dimenze. Stačí si jen všímat smyslové krajiny, která nás hmotně obklopuje[1] . Podle něj existují různé podoby neviditelnosti. A to: neviditelná povaha toho, co je skryté za věcmi, to co se skrývá uvnitř každé viditelné věci a prostředí mezi viditelnými věcmi. Upozorňuje na to, že téměř všechny viditelné přítomnosti, které nás obklopují, obsahují hloubku, která nám zůstává skrytá. Tyto módy neviditelnosti propůjčují našemu světu pocit záhadnosti a nepozorovatelnosti a nám vědomí o tajemnosti světa. Poukazuje i na další neviditelné dimenze, například zvuk, pach a myšlenky. Poslední neviditelnou dimenzí je to, co se skrývá mezi viditelnými věcmi, jako je například vzduch. Tato třetí dimenze odpovídá nejpůvodnějšímu významu hloubky, hloubky vnoření. Všechny tyto neviditelné dimenze jsou nezbytné pro chod dimenzí námi viditelných a všechny nás významně ovlivňují. Každá viditelnost našeho světa od začátku předpokládá řadu neviditelných dimenzí, jejichž realitu sice nemůžeme vnímat, nicméně jejich tajemnou neviditelnost přesto nelze jednoduše přemoci. Podle Abrama se v dnešním moderním světě na tento pocit hodně zapomíná, lidí uvažují tak, jako by nebyli součástí světa, mají pocit, že se nachází někde mimo přírodu. Hloubka vzdáleností a hloubka propastí se stávají zjevné a působivé jen pro bytosti, které jsou materiálně vrostlé do krajiny, kterou vnímají. Pozemský svět ztrácí svá tajemství, pokud se necítíme být jeho součástí a uvažujeme-li o něm, jako o determinovaném a měřitelném souboru objektů nebo jako o zásobárně přírodních zdrojů. Jakmile se však vrátíme k bezprostřednosti přítomné chvíle, plochost zmizí a jeho enigmatická hloubka začne vystupovat. Přesto, že určité neviditelné síly cítíme, nevnímáme je přímo, proto je také nedokážeme přesněji vymezit a definovat. A ačkoliv, že tušíme, že záhada sdělení tvoří velkou část našeho světa, můžeme na ně poukazovat jen nepřímo, používajíce k tomu takových způsobů řeči, které jsou záměrně mnohoznačné.[2] Jestliže si přejeme obnovit naši solidaritu se smyslovou zemí, je třeba se naučit mluvit novými způsoby. Pokud si přejeme otevřít svoje vědomí skutečnému místu, v němž žijeme, musíme opět do naší řeči přizvat „duchy“, jen díky oslovování těchto neviditelných elementálů můžeme začít uvolňovat své smysly a probouzet ony minutové vnímavosti. Podlé mého názoru jsou Abramovy postoje správné, souhlasím s tím, že je nutné navrátit se k určitému ztotožnění s přírodou, a začít právě u slov se mi zdá být dobrým řešením. Například některé tradiční africké kmeny nemají některá pro nás nezbytná slova, jako je například abstraktní pojem „práce“. Neoddělují tedy práci a zábavu jako my. Ve vyspělém světě se často lidem se slovem práce konotuje něco záporného, zdlouhavého a nudného. Jsem, ale přesvědčená o tom, že co se týče přírody, duchovna a spirituality mají daleko více slov, než my. Poukázáním na to, že v našem světě je hned několik neviditelných entit je dobrou korelací k ochraně přírody. Například to, že každá naše činnost má nějaký důsledek, i když ho zrovna nevidíme, protože je nám právě skrytý, někdo jiný ho vidí a nějak na něj působí. [3] Souhlasíte s Vogelovým tvrzením, že bychom měli opustit pojem „příroda“ a koncepty s ním spojené (postoj argumentujte)? Znáte nějaký jiný koncept přírody, než ty, které Vogel rozebírá? Vogel ve své knize[4] tvrdí, že příroda neexistuje, protože na světě už není místo, které by člověk nějak nezměnil.[5] Klade si otázku, jestli člověk do přírody patří nebo ne, lidskou mysl nakonec staví úplně mimo přírodu[6] . Pojem příroda definuje jednak jako fyzický svět, jehož součástí je i člověk a veškerá jeho činnost a jednak jako přírodu, ze které je člověk určitým způsobem vyčleněný. Na základě těchto dvou různých vysvětlení pojmu příroda řeší problém, kam zařadit člověka spolu s jeho činností, stanovuje dvě kategorie produktů člověka, umělé a přírodní. Myslí si, že pokud je člověk součástí přírody, nemůže jí nikdy ublížit jako celku, může pouze poškodit jednotlivé její části. Zde vznáší argument proti nutnosti ochrany přírody. [7] Myslím si, že na slovech/pojmech vlastně nezáleží, důležité je co představují[8] . Jak napsal Shakespeare: „Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně.” Nemyslím si tedy, že bychom pojem příroda měli opustit. Vogel tvrdí, že kvůli neschopnosti definovat pojem příroda nevíme, co přesně a jestli vůbec něco máme chránit. Také o tom polemizuje z toho důvodu, že si, jak už jsem se zmínila, není jistý, jestli je člověk součástí přírody.[9] Podle mého názoru nezáleží na tom, jestli jsme součástí přírody nebo ne, i když si myslím, že jsme. Ať už jsme součástí nějaké skupiny, nebo ne, pokud vidíme, že se jí, nebo nějaké její části děje nějaké bezpráví, měli bychom zasáhnout.[10] A to v obou případech. Myslím si také, že příroda, jako taková nepotřebuje ochranu, protože je silnější, než my a se všemi našimi zásahy se vyrovná, otázkou je jak. Myslím si, ale že je potřeba chránit přírodu sami pro sebe. Příroda, jakou známe dnes (a jakou jsme i částečně sami stvořili) ochranu potřebuje, zejména proto, že je nezbytná pro náš další život. Takže tím, že chráníme přírodu, uchováváme si místo pro náš další život. Nemyslím si, že vytvoření nového pojmu je klíčovým aspektem v ochraně přírody. Pokud budeme mít vyřešenou většinu ekologických problémů, které nás trápí, můžeme věnovat čas diskusím o definici různých pojmů, tak to, ale není.[11] Podle mého názoru není nutná změna zavedených termínů k dalším krokům v ochraně přírody, proto tuto polemiku považuji za vysoce filosofickou a neuplatnitelnou v praxi. ________________________________ Výborne. To ste si všimla dobre. (Niekto to trochu dezinterpretoval v vykladal jeho tvrdenia ako „duchovné“. To je moc pekná formulácia. Výborne! Celkovo moc pekne zhrnuté a naznačujete aj zaujímavé myšlienky na diskusiu – škoda, že ste im nevenovala viac priestoru. No, článku, v tomto prípade... Ale napísal aj knižky, jeho najnovšiu som si teraz kúpil, tak som zvedavý, ako to ďalej rozvíja („Thinking Like a Mall“ - už názov nesie provokatívnu alúziu na Leopolda i Naessa ;-). Toto konkrétne neni jeho tvrdenie, ale tvrdenie Billa McKibbena, na ktorého Vogel odkazuje. On to McKibben napísal už dosť dávno (1989) To on moc nestavia. On ukazuje, že to vlastne robí väčšina environmentalistov, keď argumentujú proti ničeniu prírody, apod. To je práve jeho silné obvinenie celého environmentalismu. (A dosť oprávnené.) To je skôr analytický myšlienkový experiment. Vogel sám je environmentalista a ochrana prírody, v širokom slova zmysle, je preňho dôležitá – a preto práve má potrebu takto „čistiť“ ten enviro diskurz. To by s Vami Vogel súhlasil, i keď na inej rovine: totiž, že záleží na význame tých slov. Vzťah slovo – predmet, ktorý pomenúva, nie je neproblematický: jednak je otázne, či vôbec existujú nejaké „reálne veci“ a či vlastne nie sme schopní svet chápať len v jazyku a pojmoch. A druhak, zrovna u slova „príroda“ je to, čo to slovo chce pomenúvať, práve veľmi nejasné – a kým na tom, že ruža vonia, sa asi obecne zhodneme, tak trebárs na tom, či je niečo v prírode krásne, alebo či je mestský park ešte príroda, sa mnoho ľudí nezhodne. To samozrejme práve závisí na tej definícií prírody, ktorú použijeme. A to je to, na čo on poukazuje. To neni o jeho istote, on sa pohybuje na akejsi meta-rovine a skôr len skúma a kritizuje to, čo tým pojmom rozumejú iní. To je pekná morálna maxima, ale možno trochu moc idealisticky altruistická. :-) A nižšie píšete, že máme prírodu ochraňovať sami pre seba. To si trochu protirečí. Druhá vec je, ako definujete, čo je to „bezpráví“ - obzvlášť v situácií, kedy nikto iný okrem ľudí nemá priznané žiadne práva. To by bolo sice pekné, keby všetci makali a „filozofické tlachy“ si nechali na potom, ale jednak je to asi dosť nereálne, ale hlavne: jedny z najzásadnejších problémov environmentalismu je, že sa často environmentalisti nezhodnú medzi sebou (a príčinou je podivuhodne často práve rozdielne chápanie nejakých pojmov) a to, že nie sme schopní tie postoje dostatočne relevantne argumentovať – čož je – práve ako ukazuje Vogel – často zas dôsledkom problematického pojmoslovia a súvisiacich vecí. Ako príklad môžem uviesť debatu o podobe ochrany Šumavy (alebo ľubovoľnej inej chránenej oblasti, ale na Šumave je to vidieť obzvlášť dobre): proti tvrdeniu, že sa chráni príroda, sa částo stavia tvrdenie, že tie lesy sú vlastne kultúrne. Sú tiež spory o to, čo je vlastne tá príroda – je to ten pekný vzrastlý zelený les, na ktorý sa dobre kuká z okna a prechádza sa v ňom? Alebo je to aj mŕtvy les, pomaly sa obnovujúci? Pre niekoho len to prvé, pre niekoho naopak viac to druhé. Atď., je tam toho veľa a mnoho práve záleží na tom, ako používame nejaké pojmy, aké významy im dávame, a ako argumentujeme.