USA, jihovýchodní Asie a konflikt v Indočíně USA a snaha Francie o udržení kontroly nad Indočínou Ø2 tendence poválečné zahraniční politiky USA v regionu: ØA) Odmítání evropského kolonialismu. ØB) Snaha o implementaci strategie zadržování v regionu. ØAmerický odpor proti kolonialismu nalezl své vyjádření především krátce po kapitulaci Japonska, kdy se Francie pokusila získat zpět kontrolu nad svými koloniemi („válka tajných služeb“). ØPostupná proměna amerického postoje ze strany Trumanovy administrativy ve prospěch antikomunismu a materiální a finanční podpory Francie v její válce proti Vietminhu. > USA a pomoc Francii v Indočíně ØV roce 1946 je zahájena ofenzíva Vietminhu proti francouzským pozicím v Indočíně. Po dvou letech války se Francie ocitla v defenzívě. ØBezpečnostní situace v celé jihovýchodní Asii se s vypuknutím studené války výrazně zhoršuje . ØObavy USA z „dominového efektu“ (poprvé na něj upozornil publicista Joseph Alsop) v případě pádu Indočíny do rukou komunistů. ØUSA se proto pokoušejí v regionu implementovat strategii zadržování = v Indočíně je jejím základem rozsáhlá materiální a finanční pomoc Francii při vedení války proti Vietminhu. ØUSA ale i nadále vnímají pokračující francouzskou koloniální vládu negativně a snaží se Francii přimět, aby svým koloniím poskytla nezávislost. > Rozsah a význam americké pomoci ØUSA v souladu se svým antikoloniálním cítěním původně chtějí, aby vojenskou a ekonomickou pomoc obdržely místní vlády Vietnamu, Laosu a Kambodže. ØV případě vojenské pomoci to však Francie odmítá a Trumanova administrativa musí nakonec ustoupit, i když se i nadále distancuje od francouzských koloniálních ambicí. ØAmerická materiální a finanční pomoc je od počátku významná a po vypuknutí války v Koreji její celkový objem dál roste. ØRůzné odhady celkového podílu USA na financování války, USA dodaly mezi 50-90% Francií použitého vojenského materiálu. ØBez americké pomoci by Francie nedokázala vést válku tak dlouho, případně by postrádala prostředky k obnově své poválečné ekonomiky. > Francouzská porážka v Indočíně. ØV roce 1951 francouzské síly (Lattre de Tassigny) vybavené americkými zbraněmi rozdrtily ofenzívu Vietminhu, jejímž cílem bylo obsazení Delty a jejího největšího města Hanoje. ØJen dočasný úspěch, neboť komunistické síly i nadále ovládají venkov a mají k dispozici vojenskou a materiální pomoc ze strany komunistické Číny. Ø2 důvody čínské pomoci: Ø1) Mao Ce-Tung vnímá svou zemi jako hlavního nositele komunistické revoluce v Asii (potvrzeno při vytvoření čínsko-sovětské vojenské aliance). Ø2) Tradičním cílem čínské zahraniční politiky bylo zabránit, aby regiony sousedící s Čínou ovládly „barbarské síly“. ØPo návratu De Tassignyho do Francie, jeho nástupci zažívají další vojenské neúspěchy. ØOfenzíva Vietminhu do Laosu v dubnu 1953. Aby jí čelil, rozhodl se nový francouzský velitel v Indočíně Navarre obsadit strategicky významnou vesnici Dien Bien Phu. Podcenil ale vojenské schopnosti a vojenské kapacity Vietminhu a francouzské jednotky v pevnosti byly obklíčeny a v květnu 1954 přinuceny se vzdát. > USA a francouzská porážka v Indočíně ØDilema Eisenhowery administrativy jak na hrozící pád Dien Bien Phu reagovat. ØA) Názor admirála Ranforda = předložil plán letecky udeřit na síly Vietminhu soustředěné kolem pevnosti. ØB) Názor klíčových představitelů Kongresu, který akceptoval i Eisenhower = mají k plánu výhrady a s vojenským zásahem souhlasí jen za splnění 2 podmínek (souhlas NATO, k zásahu se připojí další země). ØEisenhower jednoznačně odmítl myšlenku použití taktických jaderných zbraní a 1. června 1954 odmítl vojenskou intervenci USA na pomoc Francii. ØUSA chybně předpokládají, že Francie bude z prestižních důvodů i nadále pokračovat ve válce. > Modifikace strategie zadržování Eisenhowerovou administrativou ØVedle nové strategické koncepce masivní odvety modifikovala administrativa strategii zadržování ve 2 směrech: Ø1) Horečné budování systému vojensko-politických aliancí (paktománie), které měly napomoci zadržování komunismu. Ø2) Hledání „silných vůdců“ v zemích Třetího světa a především v Asii. > Americká podpora „silných/charismatických“ vůdců v Asii ØUSA neberou ohled na politický charakter těchto režimů. Klíčovým kritériem pro americkou podporu je antikomunismus těchto vůdců. ØZ pohledu USA je v tomto období nacionalismus vnímán jako pozitivní ideologie a USA podporují především osobnosti z řad nacionalistů. ØNeberou v úvahu, že někteří nacionalističtí vůdci mají současně velmi negativní pohled na USA. ØNejednoznačné výsledky této politiky: Ø1) Spíše pozitivní výsledky = Tchajwan, Jižní Korea, Filípíny (zejména během éry Ramona Magsaysaye) Ø2) Neúspěchy = Indonésie (Sukarno), Barma, a dlouhodobě také Vietnam. > Ženevské dohody (červenec 1954) ØVzhledem k dosavadnímu průběhu války v Indočíně nedopadla jednání z pohledu USA příliš negativně. ØFrancie sice přišla o své kolonie, avšak na jejich místě vznikly čtyři nové státy, z nichž komunistický je jen Severní Vietnam. ØNejlépe vyšla z jednání Kambodža, odkud se stáhli nejen Francouzi a Viet Minh, ale i místní komunističtí partyzáni. ØPokud jde o Laos, byla uzavřena dohoda o jeho neutralizaci, podle které sice zůstala zachována územní integrita země, avšak až do vyřešení politických neshod, mohly jednotky prokomunistického hnutí Pathet Lao a 1500 instruktorů Viet Minhu zůstat ve dvou severních provincích země, které fakticky ovládají. ØNejkomplikovanější se zdá být situace ve Vietnamu, který byl na základě jednání rozdělen podél 17. rovnoběžky na komunistický Sever a na Jižní Vietnam, kde se k moci dostal Spojenými státy podporovaný nacionalistický vůdce Ngo Dinh Diem. V roce 1956 se na území obou států měly konat „demokratické volby“, jež měly vést ke sjednocení země. ØOd počátku je zřejmé, že volby v Severním Vietnamu demokratické nebudou. Vzhledem k poměrně silné podpoře Viet Minhu v Jižním Vietnamu by konání voleb vedlo ke sjednocení země pod vládou komunistů. ØUSA proto podporují Diema v jeho rozhodnutí nepřipustit uskutečnění voleb a ty se v roce 1956 skutečně nekonají. > Zhoršení bezpečnostní situace v Indočíně na přelomu 50. a 60. let. ØDohody o neutralizaci Laosu nejsou organizací Pathet Lao a Severním Vietnamem respektovány (politická destabilizace země). Skrze území Laosu navíc probíhá zásobování jihovietnamského Vietcongu. ØNa konci svého funkčního období zvažuje Eisenhower vojenský zásah v Laosu, avšak rozhodnutí přenechal svému nástupci. ØKennedyho administrativa na možnost vojenského zásahu v Laosu rezignovala a snaží se situaci řešit podporou mírových jednání mezi znesvářenými stranami (jednání v Ženevě, 1961-1962). ØVýsledkem jednání je nová dohoda o neutralizaci Laosu, která počítá s vytvořením koaliční vlády s účastí laoských komunistů a s neutralitou země. ØPodle dohody nemá být na území Laosu žádná cizí základna a všechny cizí jednotky působící v zemi mají být staženy.Severní Vietnam však stáhl jen minimální počet svých jednotek a skrze Laos i nadále probíhá zásobování jednotek Vietcongu. ØPostupně se zhoršuje i situace v Jižním Vietnamu. Zpočátku Diem i díky významné americké pomoci zaznamenal četné úspěchy a komunisté se ocitli v hluboké defenzívě. ØV reakci na tento vývoj se vedení Severního Vietnamu rozhodlo (1959-1960) obnovit „ozbrojený odpor“ na Jihu. Prvním cílem je ovládnout prostřednictvím kombinace propagandy a teroristických a partyzánských operací vietnamský venkov. ØPostupně se ukazuje, že naděje vkládané Spojenými státy do Diemova režimu se nenaplnily. > Kennedyho administrativa a konflikt v Indočíně ØVnímání komunistické hrozby výrazně ovlivnilo americkou politiku vůči Indočíně. ØKennedyho administrativa od roku 1961 postupně navyšuje ekonomickou a vojenskou pomoc Jižnímu Vietnamu (rostoucí přítomnost amerických poradců), i když se prezident zatím staví skepticky k myšlence vyslání amerických sil do Vietnamu. ØUSA ve Vietnamu čelí mimořádně složitému úkolu: Ø- boj proti Vietcongu a severovietnamským komunistům. Ø- současně snaha o budování moderního státu v Jižním Vietnamu. ØUSA podcenily apel Vietcongu na vietnamský nacionalismus. > Eskalace války ve Vietnamu ØVojenský puč v listopadu 1963 svrhl Diema a jeho bratra (zavražděni). K moci se dostala vojenská vláda. ØUSA, které o převratu věděly, se na jeho přípravě nepodílely, avšak Kennedyho administrativa nepodnikla kroky, aby mu zabránila. ØNáslednou politickou nestabilitu vnímá Severní Vietnam jako příležitost pro rozšíření partyzánských aktivit. USA na stupňující se útoky reagují zvyšováním počtu vojenských poradců. ØStřet mezi vojenskými silami USA a Severního Vietnamu v Tonkinském zálivu (srpen 1964) vedl k přijetí Tonkinské rezoluce (7. srpna 1964), jenž prezidentu Johnsonovi udělila pravomoc poskytnout pomoc (včetně nasazení vojsk USA bez vyhlášení války) kterékoliv zemi jihovýchodní Asie ohrožené komunistickou agresí. ØÚnor 1965 příchod prvních amerických bojových jednotek do Vietnamu (původně je jejich hlavním úkolem ochrana amerických leteckých základen). ØNa počátku března 1965 v reakci na útoky na americké základny přijala Johnsonova administrativa plán leteckého bombardování Severního Vietnamu (operace Rolling Thunder). ØV prosinci 1965 už je ve Vietnamu na 200 tisíc příslušníků amerických ozbrojených a do dubna 1968 dosáhl jejich počet výše 540 tisíc mužů. ØSvé jednotky do Vietnamu vyslali i někteří američtí spojenci (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko či Filipíny), avšak jiní tak odmítli učinit (včetně Velké Británie). > Problémy americké strategie ve Vietnamu ØJohnsonova administrativa se fakticky rozhodla vést se Severním Vietnamem „opotřebovací válku“, ačkoliv pro USA není taková strategie dlouhodobě politicky udržitelná. ØAdministrativa se snaží vyhnout všem krokům, které by mohly vést ke vstupu Číny do války. ØProblematický micromanagement války. ØSeverní Vietnam v průběhu války obdržel významnou vojenskou a materiální pomoc ze SSSR a především z Číny. ØV Jižním Vietnamu není na rozdíl od Jižní Koreje v době Korejské války vláda, která by se těšila velké podpoře vietnamské veřejnosti. > Ofenzíva Tet (31. ledna 1968 – 6. dubna 1968) ØNárodní fronta pro osvobození Jižního Vietnamu a severovietnamské jednotky zahájily o svátku Tet nečekanou a mimořádně rozsáhlou vojenskou ofenzívu na Jihu s cílem vyvolat celonárodní povstání. ØKatastrofální selhání amerických zpravodajských služeb. ØBitva o Hue = během první fáze ofenzívy obsadily komunistické jednotky většinu města (masakr 3-6 tisíc civilistů), avšak nakonec byly rozdrceny a z města vytlačeny (ztráty 5-8 tisíc mužů). ØBitva o Khe Sanh = severovietnamská armáda se v jedné z největších bitev války pokusila dobýt tamní americkou základnu, avšak utrpěla katastrofální porážku (ztráta 10-15 tisíc mužů). ØZ čistě vojenského hlediska představovala ofenzíva Tet jednoznačný neúspěch komunistických sil. Celonárodní povstání se vyvolat nepodařilo a nedosáhly ani trvalých územních zisků. Během ofenzívy byly jednotky Národní fronty pro osvobození jižního Vietnamu zdecimovány a těžké ztráty utrpěla i armáda Severního Vietnamu. ØZ politického hlediska jde o jednoznačný neúspěch USA (ofenzívu USA nečekaly a americký velitel ve Vietnamu generál Westmoreland předtím hovořil, že válka by mohla během jednoho roku). Politické elity v USA přestávají věřit v americké vítězství. ØVětšina americké veřejnosti válku ještě stále podporuje, avšak pozornost na sebe přitahuje protestující radikální menšina. > Další vývoj války ØPrezident Nixon začíná po svém nástupu do funkce usilovat o co nejrychlejší stažení amerických vojsk z Vietnamu, avšak při uchování nezávislosti nekomunistického Jižního Vietnamu (dosáhnout „čestného míru“). ØPolitika „vietnamizace“ války = jednotky jihovietnamské armády vyzbrojené moderními americkými zbraněmi a vycvičené americkými instruktory mají převzít hlavní roli v pozemních operacích (za podpory amerického letectva). Postupně se ukazuje, že tato strategie může fungovat za podmínky, že americké letecké síly budou i nadále podporovat jihovietnamskou armádu. ØPosupné rozšíření války do Laosu a Kambodže s cílem zničit zásobovací linie komunistických sil, které zde už dávno operují. ØDo prosince 1972 poklesl celkový počet amerických jednotek ve Vietnamu na méně než 30 tisíc. ØV lednu 1973 dochází v Paříži k podpisu Pařížských mírových dohod. Ukončení oficiální účasti USA na válce. Stažení zbývajících amerických sil z Vietnamu, v samotném Vietnamu (komunistickým jednotkám je dovoleno zůstat na územích, které předtím ovládly) a v Laosu je uzavřeno příměří. ØPrezident Nixon Jižnímu Vietnamu pokračování finanční a omezené vojenské pomoci (kvůli Watergate však nedokáže své sliby splnit). Ø30. dubna 1975 kapitulace Jižního Vietnamu. >