Kritický přehled literatury 13.10. 2016 POL181 a BSS104 Kritický přehled literatury (alias dosavadního výzkumu) • •Následuje obvykle po (nebo souběžně s) formulaci výzkumných otázek •Naznačuje odpovědi dosavadního výzkumu na výzkumnou otázku •Tvoří součást práce, ale musí být napsaný tak, aby mohl existovat i jako samostatný text • Cíl • • •Ukažte, že váš výzkumný problém/úkol spočívá na ramenou obrů Úkoly kritického zhodnocení literatury •Jaké názory/přístupy se vyslovují k výzkumné otázce? Jak je ta otázka zatím vyřešena? Existuje v odpovědi shoda? •Pokud není shoda, jaké jsou odpovědi na naši otázku, v čem se liší, jak jsou zdůvodněny? •Jaké mají tyto odpovědi silné a slabé stránky? •Které proudy jsou pro nás nejvhodnější k využití v práci a proč (pokud nějakou píšeme)? Přístupy k výzkumné otázce •Někdy jsou etablované, jindy je musíte sami kriticky interpretovat •Někdy je toho málo na „přístup“ (nové fenomény- př. nové formy mobilizace a jejich efekty), pak si pomáháte tím, co je nejblíže (př. staré formy mobilizace a jejich efekty) •Základní otázka: v čem se shodují a v čem liší? Jak přístupy odpovídají na naši otázku? •Pokud vůbec, tak v 99% 1.špatně studujeme nebo 2. máme špatně formulovanou otázku • •Pokud nějak, pak je potřeba vysvětlit, v čem se shodují a v čem odlišují (nejlepší situace). • •Pokud všichni odpovídají stejně, je slušná šance, že otázka je banální • Jaké mohou být problémy dosavadních odpovědí? • •Zastaralost věcná • •Zastaralost konceptuální • •Etnocentrismus, Kontext (nesmíme zanedbat) Jak dobré odpovědi nabízí jednotlivé přístupy? • • •Těžká část- dívejte se na problém očima těch přístupů, ne svýma! • • •Posuzujte empirickou využitelnost a logickou konzistenci Který přístup si vybereme? •Jen výjimečně posuzujeme v celé práci problém z více perspektiv • •Obvykleme vybereme jeden, jasně vysvětlíme kritéria (menší prozkoumanost, sociální relevance, slabiny ostatních) • •Někdy nevybíráme, ale necháme naše data, aby mezi nimi rozsoudila. Jak psát kritické zhodnocení •Nejde o to, řadit za sebe argumenty z toho, co si přečtete, je nutné je strukturovat, konstantně mezi nimi posuzovat= syntéza • •Není to výstavka vaší četby! • •Argumenty přístupů prezentujete nezaujatě • •Váš zkoumaný případ/případy prozatím příliš do argumentace věcně nezapojujte Výzkum v sociálních vědách II. 13.10. 2016 POL181 a BSS104 Jak problém zkoumáme: výzkumné strategie •Směrem k logice toho, jakým způsobem konstruujeme naše odpovědi na výzkumné otázky, rozlišuje Blaikie 4 výzkumné strategie: • •induktivní •deduktivní •retroduktivní •abduktivní • •Má to odraz v metateoretických přístupech, pozitivisté jsou induktivisté, realisté využívají dedukci a retrodukci a konstruktivisté abdukci. Logika výzkumných strategií Induktivní Deduktivní Retroduktivní Abduktivní CÍL Vytváření generalizací, teorií Testování teorií, falzifikace, podpora přeživších teorií Objevení základních mechanismů, objasňujících pravidelnosti, vytváření teorií Popis a porozumění sociálnímu světu prostřednictvím motivací aktérů OD Shromáždění pozorování (dat) „Vypůjčené“ či zkonstruované teorie Zachycení pravidelností Odhalení motivací, významů a motivů v každodenním životě Produkci generalizací Produkci hypotéz Konstrukce hypotetického modelu Zpracování interpretací aktérů K Využití těchto generalizací při dalším výzkumu Testování hypotéz porovnáním s daty Porovnání modelu s realitou (pozorování, experiment) Produkce teorie, její testování Byl Sherlock Holmes mistr indukce nebo dedukce? Fotografie: BeyondHolywood.com http://screenrant.com/wp-content/uploads/2016/08/Sherlock-Season-4-Holmes-and-Watson.jpg Induktivní strategie •Pozitivistická tradice, předpoklad uspořádaného a pozorovatelného univerza. Jen to, co je pozorovatelné, je hodné vědeckého zkoumání. •4 základní fáze -Pozorování a záznam faktů, jejich význam a relevance není posuzována. -Analýza faktů, jejich srovnání, klasifikace (bez hypotéz) -Generalizace jako výsledek analýzy -Vystavení generalizací dalšímu testování •Kritika -Výzkumník je ovlivněn předchozím výzkumem -Adekvátní pozorování není možné bez řídících konceptů (teorií) -Induktivní logika nezajišťuje produkci generalizací -Univerzální generalizace není možné zakládat na konečném počtu pozorování -Konstatování pravidelností je nutnou –avšak nepostačující- podmínkou k vysvětlení. •Indukce se používá dnes zcela omezeně, pokud nejdříve pozorujeme, obvykle aspoň víme, co přesně budeme pozorovat. • • Deduktivní strategie •Metoda vlastní kritickému racionalismu (Popper), někdy se nazývá i „falzifikacionismus“. Přiznává selektivitu pozorování a jejich interpretaci pozorovatelem, referenční rámce, sumu očekávání atd… •6 základních kroků -Explicitní vyjádření počáteční myšlenky, vztahu, hypotézy, souboru hypotéz -Dedukce závěru(ů) pomocí dříve přijatých –a doposud nevyvrácených- hypotéz -Porovnání závěrů s existujícími teoriemi -Test závěrů prostřednictvím sběru dat (pozorování, experiment) -Pokud jsou data v rozporu se závěry, teorie je zamítnuta -Pokud jsou data v souladu se závěry, teorie je dočasně podpořena (zachována). • •Př.deduktivní logiky : Emile Durkheim a egoistická sebevražednost: 1.V každém sociálním útvaru závisí míra sebevražednosti na míře individualismu 2.Míra individualismu pozitivně variuje s mírou protestantismu 3.Sebevražednost variuje podle míry protestantismu 4.Ve Španělsku je protestantismus málo rozšířen 5.Míra sebevražednosti ve Španělsku je nízká 6.(následně se testuje na datech –ze sčítání lidu-) •Kritika: -Pozorování podléhá interpretaci, není přímé, na jeho základě nelze přesvědčivě stanovovat pravidelnosti a vyvracet teorie -Věda by neměla být striktně logická (umožnění náhodných objevů) -Důraz na logiku postupu snižuje kreativitu -Proces falzifikace obsahuje i sociální a psychologické procesy, nejen vědecké. - Retroduktivní strategie ¨Výzkumná strategie vědeckého realismu (transcendentálního realismu, konstruktivismu). Předpokládá existenci struktur, které 1. ovlivňují pozorovatelné jevy a 2. samy nemohou být pozorovány. Cílem retroduktivní strategie je dokázat existenci těchto mechanismů. •6 výzkumných kroků retroduktivní strategie -Aby bylo možné vysvětlit pozorované jevy a události, vědci se musí snažit nalézt struktury a mechanismy, které je ovlivňují -Tyto mechanismy jsou obvykle nepozorovatelné, je potřeba sestrojit model jejich fungování -Model je sestrojen tak, aby umožňoval kauzální vysvětlení -Model je testován jako hypotetický popis fungování jevů a událostí (empiricky) -Pokud je testování úspěšné, existuje důvod k přijetí existence předpokládaných mechanismů -Existence řídících mechanismů a struktur je dále potvrzována - •Př. řídících mechanismů: pravidla, plány, zvyky sociálních aktérů, struktura společnosti atd. • •Příklad: model voliče jako „maximalizátora užitku“ (nepozorujeme přímo), který volí strategicky. • •Kritika: -Vhodnější metoda pro přírodní vědy (chemie, fyzika), koncept „nepozorovatelného“ nelze využívat stejně v PV a SV. •Rozdíl oproti deduktivní strategii: deduktivní metoda testuje vztahy mezi události či proměnnými, používá při vysvětlení deduktivní logiku, retoruduktivní strategie pro vysvětlení zavádí důkaz pomocí „mechanismů“. Abduktivní strategie •Abstrahování vědeckých výpovědí z výpovědí aktérů o každodennosti, strategie využitelná specificky v sociálních vědách, interpretativní tradice. •Analýza sociální produkce a reprodukce reality v procesu interakcí aktérů. Specifické vnímání sociální reality. •Základní výzkumné principy: -přístup do sociálního světa je možný prostřednictvím výpovědí aktérů o činnosti a činnosti druhých -tyto výpovědi získává vědec v přirozeném jazyce aktérů. Obsahují koncepty, pomocí kterých aktéři strukturují svůj svět, významy těchto konceptů a teorie o tom, jak svět funguje -většina každodennosti není reflexivní (je rutinní) -Významy jsou konstruovány pouze v případě narušení každodennosti -Sociální vědci provádí popis aktivit a významů a abstrahují kategorie a koncepty, na jejichž základě dochází k porozumění a vysvětlení. •Výzkum pomocí abduktivní strategie je konstrukcí konstruktů druhého řádu (vědecké konstrukty) z konstruktů prvního řádu (konstrukt reality). • •Kritika: •Nejasná metoda konverze výpovědí o (a z) každodenností do vědeckých teorií. • • •Výzkumný postup, typický pro deduktivní (a částečně retroduktivní) strategii- dobrá praxe Schéma výzkumného postupu: jak se odlišuje práce vědce od běžných úvah o politice •Teorie • • Hypotézy • • Testování hypotéz • • • • Hodnocení hypotéz i teorie • Teorie a koncepty •Vědec systematicky uvažuje o politice jako o vztazích mezi jednotlivými „politickými elementy“ •Jeho úkolem je popsat/vysvětlit strukturu těchto vztahů •Obvykle předpokládá, že se tyto elementy nějak ovlivňují (například jeden „způsobuje“ druhý, případně „pokud se jeden nachází v určitém stavu, je větší pravděpodobnost, že ten druhý se bude nacházet ve specifickém stavu“). •Tyto elementy, části politické reality, vystupují ve výzkumu v podobě konceptů. •Neo-pozitivistický a realistický přístup zastávají názor, že koncepty a jejich formulace stojí vždy na počátku výzkumu. Popis předchází vysvětlení: Dobré koncepty dělají dobrou vědní disciplínu •Koncepty označují a třídí fenomény. • •Každý koncept se skládá z termínu (nějak se jmenuje), definice (alias intenze alias konotace- má nějaké vlastnosti) a odkazů (alias extenze alias denotace- něco mu odpovídá v reálném světě) Příklad •Termín: Etnický konflikt •Definice (francouzský výkladový slovník): Střetnutí odlišných národnostně-politických zájmů různých národností v mnohonárodnostních státech, které někdy mohou vyústit v ozbrojený konflikt •Odkazy: Hutové a Tutsiové ve Rwandě. Dobrý koncept by měl být • •Koherentní – definice by měla obsahovat atributy, vlastní všem zkoumaným objektům a zároveň by měla koncept umět odlišit od jiných konceptů. • •Příklad: Politická strana jako „dobrovolné sdružení lidí, které usiluje o moc“. Odpovídá entitám, které označujeme jako „politické strany“. Pokud bychom definovali PS jen jako „dobrovolné sdružení“, nedokázali bychom ji odlišit např. od zájmových spolků. Dobrý koncept by měl být • • •Operacionalizovatelný – definice by měla být taková, aby ji bylo možné převést do podoby, kdy je možné zjistit, které fenomény jí odpovídají a které ne. • •Příklad: Politická strana jako „dobrovolné sdružení lidí, které usiluje o moc“. Jsme schopni operacionalizovat a empiricky měřit jak „dobrovolnost“, tak „sdružování“, tak i „usilování o moc“. Dobrý koncept by měl být • • •Validní – jeho intenze by měla odpovídat extenzi • •Příklad: Politická strana jako „dobrovolné sdružení lidí, které usiluje o moc“. Na základě této definice nepovažujeme např. Ztohoven za politickou stranu, protože neusiluje o politickou moc. Pokud bychom to dělali, koncept by validní nebyl. Dobrý koncept by měl mít • •dobrou rezonanci – neměl by být v kontradikci s již používanými koncepty, měl by být co možná nejvíce srozumitelný, pozor na neologismy! • •Příklad: konceptu, definovanému jako „dobrovolné sdružení lidí, které usiluje o moc“, říkáme „politická strana“, ne „politická ideologie“, protože tak se už jmenuje jiný koncept s jinou definicí. Dobrý koncept by měl mít • • •co možná největší kontextový rozsah – v čím více kontextech dává smysl, tím lépe. • •Příklad: „Politická strana“ jako „dobrovolné sdružení lidí, které usiluje o moc“- koncept s takovouto definicí můžeme použít šířeji než definici „dobrovolné sdružení lidí, které v ČR usiluje o moc“. Dobrý koncept by měl být • • • •úsporný- definovaný pomocí několika málo hlavních atributů, které mají odkazy společné • •Příklad: Politická strana jako „dobrovolné sdružení lidí, které usiluje o moc“. Je definováno pomocí tří hlavních atributů, koncept je úsporný. Dobrý koncept by měl být • • •analyticky a empiricky užitečný – měl by být dobrým stavebním kamenem teorií • •Příklad: Politická strana jako „dobrovolné sdružení lidí, které usiluje o moc“. „Politická strana“ se nám jako koncept v politologii hodí- je celá řada teorií, které vysvětlují něco na politických stranách nebo politické strany slouží k tomu, abychom jimi (např. jejich počtem) něco vysvětlili. Vztah intenze a extenze konceptu: jak poznáme, že něco odpovídá konceptu? • •Nutné a dostačující podmínky (jsou naplněny všechny položky definice) • • •Rodinná podobnost (je naplněn určitý počet položek definice). Příklad: koncept „podmínky života“ Tab. č. 1 – Příklad konceptu NaDP, který má čtyři nutné podmínky, které jsou dohromady dostatečné. Základní úroveň (termín) Sekundární úroveň (intenze) Operacionalizace (úroveň dat/extenze) Název: Podmínky vzniku života (Koncept popisuje podmínky pro vznik života minimálně na buněčné úrovni). Voda Voda by se měla nacházet za normálního tlaku v rozsahu teplot 0 až 100 °C, hustota by měla být závislá na skupenství, molekula vody bude obsahovat nenulový elektrický náboj. Další prvky Atomy uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku, síry, železa… Energie Energie získaná z radiace, fotochemických procesů (fotosyntéza), minerálů, redukce plynu se přetváří do buněčných energetických systémů (ATP). Životní prostředí Cílem je chránit proti radiaci z vesmíru (na Zemi pomocí magnetického pole) a proti ultrafialovému světlu (pomocí ozonové vrstvy). Další vlastností je určitá stabilita prostředí. Zpracováno dle Life in the Universe. 2011. Koncepty •Empirické („parlament“) •Teoretické („struktura“) • • •Proces vytváření konceptu: -Nejdříve definice (co ještě je koncept a co už je ne-koncept) -„Mezikrok“- ne vždy (rozdělení/klasifikace konceptu do kategorií, navzájem se spolu srovnávají jenom identické kategorie) -Teprve poté úvahy o tom, jak koncept „měřit“ - -(U některých módních teoretických konceptů se nedodržuje- korporativismus, evropeizace). Koncepty: „žebřík abstrakce“ •Pokud má koncept zahrnovat mnoho různých případů: je obvykle vymezení dosti obecné (příklad: politická strana) • •Pokud je vymezení velmi konkrétní, obvykle lze koncept použít ke generalizování o malém množství případů (příklad: catch-all politická strana)