FILOSOFICKÝ ČASOPIS
Ročník 46, 1998, číslo 1
Síf čili tělo bez orgánů
MIROSLAV PETŘÍČEK Filosofický ústav A V ČR Praha
Kdybychom měli o informačních technologiích uvažovat z foucaultovské perspektivy (což je strategie, jež by nás záhy přivedla do blízkosti „geofilosofie" Gillese Deleuze a Felixe Guattariho), bylo by třeba říci, že computerizace informací začíná už v predpočítačové době: prvním krokem k vývoji operačního softwaru, nutným ke zpracovávání, akumulaci a přenášení informací, je snaha rozložit konkrétní lidské činnosti Či operace na elementární jednotky či kroky a podřídit je kontrole určitého algoritmu: vynálezce primitivního počítače, tzv. Analytical Engine, Charles Babbage, se inspiroval Jacquardovým tkalcovským strojem. Tato algoritmizace by pak byla momentem procesu mnohem siřeji založeného: přenášení kontroly nad cflesměrným jednáním z moci lidského těla na stroj, což právě jc onen proces, který Foucault popisuje jako „disciplinární subjektívaci". Na druhém konci tohoto procesu by pak byly ony strategické „hry1', pomocí nichž se modelují eventuální globální konflikty: jejich nejnápad-nějším rysem je totiž to, že rozhodování o možném pokračování v různých „scénářích" není v rukou politiků či generálních štábů, nýbrž expertních počítačových programů (a ty jsou strukturně identické s těmi, jež pracují v počítačích, jejichž prostřednictvím se uskutečňuje většina operací na globálních finančních trzích).
Tuto „foucaultovskou" perspektivu se zdají podporovat rovněž známá fakta. U zrodu Internetu byla Advanced Research Programs Agency (ARPA), založená již v roce 1958, v jejímž rámci řešili civilní výzkumní pracovníci především úkoly ministerstva obrany. Postupem času se ovšem ukázalo, že hlavním problémem je nalézt nějaký funkční způsob přímé interakce člověka a počítače. V průběhu celé řady experimentů se v souvislosti s řešením tohoto úkolu zrodila nejen „myš", nýbrž i Apple LISA (Locally Integrated Software Architecture), tedy v podstatě grafické uživatelské rozhraní, naph známé Windows -a současně tu vznikla i první informační síť, ARPAnet. Monitor počítače se poprvé stal interaktivním rozhraním člověka a stroje a současně i místem kontaktu mezi různými uživateli (první forma elektronické pošty, společný či
67
Miroslav Petříček
,,sdílený" přístup k databázím).1 Ale již v tomto okamžiku se vcelku jasná tendence začíná komplikovat a nabývat jiného smyslu, Nová technologie totiž princip „pošty" podstatným způsobem modilikovala: adresou zprávy se stává sám její obsah. Jinak řečeno: ukládání zprávy do databáze (a do sítě) není určeno nikomu konkrétnímu, přitom vsak může „být doručena" komukoli, kdo o ni projeví zájem. Což znamená, že představa nějaké kontroly pomocí algoritmizace rozhodovacích programuje v podstatě iluzorní. Naopak vzniká zcela de-centralizovaný systém, který (jakožto Internet resp. World Wide Web) nabývá globálních rozměrů. „Geografie přestala být relevantní - neexistují zde žádné stojaté vody civilizace ani provincie, odsouvané na okraj ústředními metropolemi. Právě tak přestala být relevantní i hierarchie, protože každý má stejný přístup k síti a každý může komunikovat s libovolným poetem účastníku.^
Co je vSak možná ještě důležitější: „realitou" se postupně stává cosi zcela „ireálného'' - informační sféra, virtuální prostor, virtuální svět, „dataspace" Či „datasléra", zkrátka to, co se mnohem později, totiž dnes, začne označovat jako Cyberspuce. V románech Williama Gibsona se tomu říká consensual haUucina-tiončúi Marrix: ,,Matrix má své kořeny v primitivních elektronických hrách (..,). v raných grafických programech a vojenských pokusech o mozková propojení. (...) Kybcrprostor. Sdílená halucinace každý den pociťovaná miliardami oprávněných operátorů všech národů, dětmi, které se učí základům matematiky. {„.) Grafická reprezentace dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému. Nedomyslitehiá komplexnost. Linie světla seřazené v nonprostoiu mysli, shluky a souhvězdí dat. Jako světla měst, ustupující
Jak patrno, datasféra je především nová entita. Snad je stále ještě do jisté míry strukturální povahy, neboť tímto směrem sc alespoň zdá ukazovat dnes již klasický výklad médií Marshalla MeLuhana {medium ix mexsage, moc jako produkce informací a kontrola nad jejích Sířením; informace přestala být nástrojem produkce a stala se zbožím), jehož podstatou je teze o technologiích jako extenzích lidského těla; informační sít by tedy měla být extenzí centrální nervové soustavy (eventuálně neuronové sítě). Avšak strukturovanost této struktury, kterou naznačují McLuhanovy analýzy, se brzy ztrácí před očima:
1 Historií informacoi analýzy a transferu kognilivních struktur z člověka na stroj se z perspektivy inspirovaně Foucaullem a Deleuzern velice důkladně zabývá Manuel de Landa v knize Warmihe Age ot tntetligsnt Machines. New Yont, Swerve Editions 1991
2 Woolley. B, Vidua! Wo/tts A Journey In Hype and Hypeireaiity. Harmondsworth, Penguin Bocks 1993. s. 125. 'Gibson, W.. tieuromancer. London, Grafion 1966, s. 67. Cit. pode českého překladu O. Nefla: Neuromancer. Praha, Laser 1932, s. 46-47
6«
Síť čili tělo bez orgánů
univerzum médií se naopak záhy stává nekontrolovatelným, jejích globalizace znamená rovněž pluralizaci kódů, neboť (snad nechtěný význam mcluhanov-ského terminu „globální vesnice") globalizace je, na rozdíl od univerzalizace, především globalizací „lokálních" kódů. Konstantním zákonem masové komunikace, jak si povšiml i Umberto Eco, je v souladu s tím variabilita interpretací, poněvadž každý příjemce „zpráv" šířených nejrůznějšími médii, včetně elektronických má svobodu číst je (dekódovat) po svém, odlišně, vážným, avšak právě tak i znevažujícím způsobem.
Přesto se však zdá být zrejmé, že datasféra je určitá forma vědění, a tedy i ona musí být určitým způsobem „strukturována". Neboť vědění v nejSirším smyslu (tedy nikoli jako protiklad techniky či vědy, protože to obojí je naopak jeho součástí) spočívá spíše v tom, co Michel Foucault označuje jako odstup od primárních kódů a co charakterizuje jako lo, co se předkládá ve věcech jako jejich vnitrní zákon, jako skrytá síť, pomocí níž se věci svým způsobem navzájem prohlížejí, a zároveň je to cosi, co existuje pouze prostřednictvím mřížky nějakého pohledu, nějaké pozornosti a nějakého jazyka".4
Pokud věc ještě více zjednodušíme, abychom se dostali k nejobccnčjším „strukturám", můžeme konstatovat, že vědění je především způsob organizace jevů anebo, viděno z opačné perspektivy, určitý jev je „informací" pouze tehdy, pokud je součástí konkrétně organizovaného vedční čili také diskařští („neorganizovaný" jev není informace, nýbrž - nanejvýš - nějaké datum). Z toho pak vyplývá, že termín „informační technologie" lze přetlumočit výrazem technologie věděni. Na nejobecnější rovině by technologie vědění byla proces organizace informací (ať už je jejich pramen jakýkoli: emoce, vjemy, praktická zkušenost, vědecký experiment atd.), přičemž funkcí organizace informací by byla aJ trans formace dat v informace a b/ takové uchovávání informací, jež zahrnuje jak jejich akumulaci, lak i jejich komunikaci. Řečeno jazykem sémio-tíky: informační technologie je součástí roviny oněch „sekundárních systémů", jež každá kultura jakožto určitým způsobem organizovaný znakový systém buduje nad svými přirozenými jazyky. A v tomto rámci pak stále platí i základní Lotmanova definice, která říká, že „informace není fakultativní znak, nýbrž jeden ze základních předpokladů lidské existence"/
Konstantou, ze kieré je možné vycházet, je fakt, že nestrukturované datum není informace, tedy že je před prahem toho, co lze označil jako vědění (ne-
' Fnucaiilr, M.. Les mols el ie$ cfto$e$. Paris, Gallimafd 1966, $. 11. Cit. za pouziti siovenskerio pfekiaau wi. Marceilino Foucault, M., Slovi a ved. Bratislava, Pravda 1987, s. 47.
s Loirnan, J. M. Kurts! als Sprache. Untersuchungen zum ZeictisncnaraHter von Literatus und Kunst. Leipzig, Verlag Philipp Reclam jun. 1981, s. 26.
G9
Miroslav Petříček
strukturované datum není akceptováno jako jednotka určitého diskursu anebo jako věta, jež v daném diskursu dává smysl). Z této konstanty pak plyne možnost jisté elementární typologie, která popisuje vztah mezi informací a řádem, mezi organizací a „místem", jež danostem dovoluje, aby byly pokládány za informace.
Klasickým typem technologie vědění je systém (systematické vědění). Pojem systém přitom označuje nejen systematické predvedení vědění, nýbrž implikuje i záruku vědění, protože pouze možnost systematické organizace zakládá úplnost; pouze ze systému je zřejmé, že vědění je úplné; v systematické formě vědění jc tedy jeho primární podmínkou úplnost A za druhé; vím, to jest dovedu určit význam tc či oné danosti, jen proto, že jsem schopen lokalizovat její místo v systému. Systematická organizace vědění zaručuje, že potenciálně mohu vědět vše, Systém tedy není nějaký (ať jakkoli úplný) katalog, systém je vyčerpávající, protože známe princip jeho výstavby, ale právě proto je také každý systém principiálně uzavřený a vnitřně neměnný. Význam (informativnosi systematicky uspořádaných informací) je v systému identický s místem. Knihovna bez systematického katalogu není knihovna, nýbrž sklad tištěného papíru.
Historicky novějším typem technologie vědění je struktura. Vc struktuře má lokalizace úlohu spise sekundární, protože zde jsou primární vztahy; význam je pole, vznikající v průsečíku vztahů k jiným polím, avšak hranice tohoto pole jsou proměnlivé, neboť struktura je s to integrovat do sebe nové možnosti vztahů. Jakmile je určitá entita uvedena do vztahu k jiným, je transformována v informaci: zhruba tak by sc dala přeložit základní štrukturalistická teze o tom, že ve struktuře jsou všechny termíny vzájemně solidární, takže hodnota jednoho vyplývá ze současné přítomnosti všech ostatních.
Na rozdíl od systému, jehož identita je dána principem jeho stavby, je identita struktury spíše procesuálni povahy: je schopna vnitřních transformací. Avšak z hlediska informační technologie elektronického veku je struktura pouze přechodným typem organizace mezi systémem a tím, co se nazývá síť.
Síť je ovgem „řád" zcela jiného typu než systém či struktura: je to řád virtuální, to jest otevřený nepředvídatelným variantám. Virtuální povaha data-sféry znamená, že její určité úseky či výseče se stávají reálnými pouze tehdy, pokud jsou aktualizovány svým čtením, to jest interpretací, přičemž interpretace je okamžitá konfigurace určité oblasti, díky níž se akumulovaná data transformují v informace: o významu rozhoduje uživatel, a nikoli „správce" sítě (informace vzniká tam, kde v určitém okamžiku a na určitý Čas mračno dat zkrystalizuje zásahem uživatele jako aktualizace určitého propojení těchto dat). Pojem významu je - ve srovnání se systémem i strukturou - radikálně de-loka-
70
Siť čili této bez orgánů
lizován. Síť není objekt: je to komplexita, jejíž konfigurace a spoje se neustále mění. Významu nenabývají entity, nýbrž jejich (aktuální) relace,
De-lokalizíice pojmu „význam" je v síti naprosto radikální; databáze sama o sobě ani neexistuje, poněvadž o datasféře má smysl mluvit teprve tehdy, jde-li o propojení počítačových pamětí v globálním měřítku, avšak v případe globální sítě, už vzhledem k rychlosti přenosu dal, temer neexistují distance: datasféra akumuluje informace tím, že spojuje. Rozdíl mezi uživatelem osobního počítače a sítí se stírá. Jakmile „Čtu" v datasféře nějakou informaci, znamená to, že se cesty propojily a staly se bodem, hotspot: „místemL1 informace je propojení jejích elementů.
V Gibsonově Neuromancerovi se popisuje interiér, v němž žije extravagantní Julius Deane; prach neoaztécké knihovny, stolek a la Kandinsky, lampy v Dis-ncyho stylu, Dalího hodiny na zdi vedle knihovny, plochý čtvereček umělého svalu, který leží na oblém podstavci z nepravého nefritu. Tato konfigurace, jinak řečeno, má jméno „Julius Deane". Sama o sobě však v datasféře neexistuje. Síť sama o sobě je spíše deleuzovské tělo bez orgánů.
Je však velkým a prekvapivým paradoxem „sítě", že nakonec obrací pozornost k dvojznačnosti těla. Cyber-bodies, která sc /dají být dokonalým uskutečněním Descartovy res cogitam, produkují prostřednictvím zpětné vazby na „rozhraní" svůj zrcadlový protějšek ve stroji, jenž se sám stává tělem: ..... systém
kyberpiostoru, který by zpočátku nemohl vzniknout bez fyzické existence lidského těla, hodlá nyní zpochybnit autonomní existenci lidských těl, které ho činí závislým a sekundárním. Poslední pomsta informačního systému spočívá v absorbování samotné identity lidské osobností, v absorbování neprůhlednosti těla, v semletí masa na informace a v proměně erotického života na průhlednou hru loutek. V ontologickém obratu počítač napodobuje tělo, z něhož povstala mysl. Ve své komputerizovanč verzi se Platónův éros stává pánem umělé inteligence, KYBEREM, kontrolorem, Neuromancerem."6
* Hejm, M, 77* Metaphysics of Wrtuaí Reality. Oxford University Press 1993. s. 91 Cil pods ceskéHo překladu Ivana Adamoviče. tmi 7/1997, s. 40.
7 I