1
Identita oboru/profese sociální práce
Identity of Social Work occupation/profession
Slovem „identita“ budu (dle Růžičková, Musil, 2009) označovat „sebe-pojetí“ – představu
subjektu o těch jeho charakteristikách, které u sebe považuje za bytostně žádoucí, touží být
jimi nadán a žít s nimi v souladu. Ať už se mu to daří nebo ne. Pokud hovoříme o „identitě
oboru“, je subjektem sebe-pojetí skupina a literatura v takovém případě hovoří o „kolektivní
identitě“. Jejím jádrem je přání členů skupiny naplňovat společnou akcí určitý cíl a „dát se
přitom dohromady“. Toto přání skýtá členům skupiny, které k němu obvykle přivádějí odlišné
motivace, odpověď na otázku: „Kam chtějí patřit – s čím se chtějí ztotožnit a čím se chtějí
lišit od členů jiných skupin?“ (viz Růžičková, Musil, 2009: 80–81).
Kolektivní identita patří mezi definiční znaky každé skupiny. „Obor“ je tedy skupina lidí,
kteří vykonávají určitou odbornou činnost a jsou spojeni kolektivní identitou. Výrazem
„identita oboru sociální práce“ budu tedy označovat kolektivní sebe-pojetí skupiny lidí, kteří
považují za žádoucí sledovat cíle a jednat přitom způsoby specifickými pro sociální práci.
Poznatky literatury o kolektivní identitě sociální práce, lze shrnout konstatováním, že její
autoři označili za specifický cíl tohoto oboru pomoc klientům zvládat nesnáze v jejich
interakcích se subjekty v jejich sociálním prostředí. Skupiny, organizace nebo národní tradice
sociálních pracovníků se liší zaměřením na různé typy interakcí. Někteří se zaměřují na
interakci klientů s poskytovateli zdrojů v komunitě, jiní na konfliktní nebo selhávající
interakce klientů se subjekty s odlišnými zájmy. Někteří se zaměřují na zvládání interakcí
klientů s jejich bezprostředním okolím, jiní na interakce s organizacemi a lidmi, kteří je
v kontaktu s klienty zastupují, a ještě jiní na interakce s neosobními aktéry „moci“, „trhu“,
„zákona“, „reklamy“ apod. Jako charakteristický rys metody sociální práce popisuje literatura
zprostředkování interakcí působením na klienty i na subjekty v jejich sociálním prostředí.
Někteří sociální pracovníci kladou důraz na práci s klienty a působení na subjekty sociálního
prostředí chápou jako její doplněk. Jiní považují za zásadní působit na sociální prostředí a
práci s klienty chápou jako podpůrný prostředek jeho změny. Existují i sociální pracovníci,
kteří považují působení na „obě strany“ problémové interakce za stejně důležité, a jedné nebo
oné „straně“ se věnují podle okolností „případu“. Přes tyto rozdíly je vždy přítomen větší
nebo menší důraz na práci s klientem i s některým ze subjektů v jeho sociálním prostředí.
Zájem o identitu oboru a o zaměření sociální práce na zprostředkování interakcí působením na
klienty i sociální prostředí se v literatuře objevilo ve dvou „vlnách“. První vlnu, lze situovat
do období od dvacátých do šedesátých let 20. století. Byla spojena se zájmem o
2
profesionalizaci sociální práce v Americe (Lee, 1929 in Gilbert, Spetch, 1976: 130, 283;
Wilenski, Lebeaux, 1958: 283– 34; Lubove, 1965; Briar, 1967 in Gilbert, Spetch, 1976: 402–
414; Bartlett, 1970 aj.). Druhá vlna zájmu o identitu sociální práce se vynořuje od
osmdesátých let 20. století a zdá se být reakcí na dvě okolnosti – za prvé na diferenciaci
identit v postmoderní společnosti (→), která od sedmdesátých let plíživě rozdroluje vnitřní
soudržnost oboru, a za druhé na manažerismus (→), jehož důsledkem je zpochybňování
profesionální autonomie sociálních pracovníků (Laan van der, 1998; Lorenz, 2004, 2006;
Payne, 2006 aj.). Obava, že se v postmoderně diferencované situaci nepovede najít dříve
nenalezenou identitu sociální práce, dala na přelomu tisíciletí podnět k pokusům o vymezení
identity tohoto oboru v české společnosti (Musil, 2008: 71–74; Růžičková, Musil, 2009 aj.).
Bartlettová (1970: 32–36) upozorňuje, že autoři první vlny zaměřili svou pozornost hlavně na
rysy společné akce, tedy na metodu pomoci, kterou sociální práce využívá. Východiskem
jejich zkoumání bylo rozlišení pomáhajících oborů na „neprofesionální“ a „profesionální“.
Jejich zájmem bylo pomoci, aby se sociální práce stala profesionálním oborem. Podle
Wilenskiho a Lebeauxa (1958: 284–285) k tomu může dojít, pokud sociální pracovníci budou
využívat teoreticky zdůvodněné metody pomoci a budou schopni přesvědčit ostatní – laiky, že
tyto postupy jsou pro ně sice nesrozumitelné, že pracovníci oboru je přesto zodpovědně
využívají ve prospěch laiků, a že je tudíž správné, aby obor měl výkon těchto činností
monopol. (Mimochodem, označovat sociální práci v české společnosti jako „profesi“, tedy jako
„profesionální obor“ je v této souvislosti problematické, protože uvedené znaky, které by tomuto
označení odpovídali je těžko prokázat.)
Zájem o profesionalizaci vedl autory první vlny k otázce, jakými metodami sociální pracovníci
pomáhají a zda jsou to metody „profesionální“ ve smyslu výše uvedeného vymezení. Z tohoto
hlediska popsali dva modely pomoci charakteristické pro obor sociální práce. První označili
výrazy „reforma prostředí“ a „reorganizace komunity“, druhý slovy „práce s případem“ a
„psychologická individualizace“ (Wilenski, Lebeaux, 1958: 129–130, 325–334; podobně viz
Bartlett, 1970: 21–22).
Jako typické pro model směřující k „reformě“ označili uvedení autoři hlavně metody
působení na sociální prostředí, např. zmírňování tlaku podmínek, jemuž jsou vystaveny celé
komunity nebo populační skupiny, tvorba programů sociální politiky, zdokonalení služeb
sociální pomoci, obhajoba lidí v nesnázích, vyjednávání, vyjadřování požadavků, podávání
zpráv, vyvíjení nátlaku. Uvedli však i metody působení na klienty, konkrétně podporu
participace, být lidem nablízku a poskytovat příležitosti k samostatnosti.
3
Jako typické metody „práce s případem“ uvádějí Wilenski, Lebeaux a Bartlett působení na
klienta, mimo jiné snahu o změnu osobnosti, individualizaci, porozumění, podporu
individuálního výkonu, individualizaci služeb vůči složitým problémům a pomáhání skrze
profesionální vztah s jedincem. Briar (in Gilbert, Spetch, 1976: 407 ad.) ovšem v polovině
šedesátých let 20. století konstatuje, že tento obraz „případové práce“ jednostranně zdůrazňuje
„terapeutickou funkci“ případové práce a opomíjí sice potlačovanou, ale nikoliv ztracenou
funkci „působení na prostředí“, v jejímž rámci považuje za klíčovou obhajobu zájmů klienta a
poskytování orientace v síti služeb.
Evropské analogie modelů pomoci označených výše slovy „práce s případem“ a „reforma“
popisuje Lorenz (2006: 86–94). Upozorňuje, že německá sociální pedagogika se zabývala
rozvojem kulturní dimenze života v komunitě, přičemž typickým rysem její práce s
komunitou byla práce se skupinou ve volném čase a porozumění kulturním a vzdělávacím
potřebám lidí. S určitou opatrností by se snad dalo říci, že tento typ akce je jakousi kombinací
„komunitní reformy“ a úsilí o „porozumění“, které částečně připomíná některé výše zmíněné
postupy „práce s případem“.
Autoři závěru první vlny (Bartlett, 1970) a druhé vlny zájmu o identitu sociální práce (Laan,
1998; Lorenz, 2004, 2006; Payne, 2006) věnují větší pozornost zaměření tohoto oboru.
Různými způsoby vyjadřují to, co se výše rýsuje na pozadí popisu „modelů pomoci“, totiž že
originálním předmětem působení a specifickým cílem oboru sociální práce je rovnováha
v interakcích. Bartlettová (1970: 93–101), která používá konformistickou optiku
fukcionalistické teorie (→), se ptá: „Nejsou požadavky prostředí neúměrné? Není schopnost
lidí zvládat tyto požadavky nedostatečná? Pokud zde neexistuje rovnováha, jak je možné
přispět k jejímu dosažení?” Lorenz (2004: 147), který vychází z Habermasovi teorie
komunikativního jednání (→), říká, že úkolem sociálního pracovníka je být „prostředníkem“
mezi aktuálními životními zájmy lidí a potřebou sociální reformy, která by umožnila
stabilizovat řád. Z téže perspektivy říká van der Laan (1998: 225), že typickým úkolem
sociálního pracovníka je dávat klientovi na jedné straně najevo, že zlepšení jeho situace je
možné pouze v rámci společnosti, ve které se dostal do problémů, a na druhé straně brát vážně
pohled klienta na jeho osobní situaci a na společnost, ve které nemůže najít svou cestu.
Payne (2006: 12–20, 31) nabízí perspektivu, která umožňuje spojit bezbřehou různorodost
sociální práce v postmoderních podmínkách s představou, že sociální práce má i přes
všeprostupující nejednoznačnost unikátní úkol: „… usilovat o celkové zlepšení poměrů ve
společnosti pomáháním s mezilidskými vztahy“. Payne říká, že každý dílčí typ praxe, všechny
představy o ní, každá organizace sociální práce a všechny modely politiky sociální pomoci
4
jsou osobitou skládankou tří pojetí sociální práce. „Terapeutického“, který usiluje o usnadnění
seberealizace jedinců, skupin nebo komunit, „transformačního“, které říká, že je třeba v zájmu
nejchudších a nejvíce potlačovaných změnit společnost, a „stabilizujícího řád“, jehož cílem je
přizpůsobovat služby a sociální práci potřebám jedinců, aby služby i sociální práce mohly
fungovat efektivněji. Tento pohled na identitu sociální práce připouští realisticky nekonečnou
různorodost tím, že říká: v praxi se setkáváme s nejrůznějšími variacemi sociální práce, a
každá z nich přitom zahrnuje zájem o změnu interakcí a některé prvky těch pojetí pomoci,
která zde byla již „na počátku“ a která jsou výše označena jako „reforma prostředí“,
„reorganizace komunity“, „práce s případem“ nebo „psychologická individualizace“.
Odkazy na jiná hesla: jsou označena přímo v textu symbolem „(→)“
Literatura
Bartlett, H.: The Common Base of Social Work Practice. New York, NASW, 1970.
Laan van der, G.: Otázky legitimace sociální práce. Boskovice, Albert, 1998.
Gilbert, N., Spetch, H., The Emergence of Social Welfare and Social Work. Itasca, F.E. Peacock
Publishers, 1976.
Lorenz, W.: Research as an Element in Social Work’s Ongoing Search for Identity. In:
Lovelock, R., Lyons, K., Powel, J., Reflecting on Social Work – Discipline and Profession,
Ashgate, Aldershot – Burlington 2004, pp. 145–162.
Lorenz, W.: Perspectives on European Social Work – From the Birth of the Nation State to the
Impact of Globalisation. Opladen, Barbara Budrich, 2006.
Lubove, R.: The Professional Altruist. The Emergence of Social Work as a Career. Cambridge,
Massachusets, Harvard University Press, 1968.
Musil, L.: Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce“. Sociální
práce/Sociálna práca, 2/2008, s. 60–79.
Payne, M.: What is Professional Social Work? Bristol, BASW 2006.
Růžičková, D., Musil, L.: Hledají sociální pracovníci kolektivní identitu? Sociální
práce/Sociálna práca, 3/2009, s. 79–92.
Wilenski, H.L., Lebeaux, Ch.N.: Industrial Society and Social Welfare. New York, Russel
Sage Foundation, 1958).
Libor Musil