ZPRAVODAJSKÉ POKRYTÍ ENVIRONMENTÁLNI' TEMATIKY
ARNOŠT NOVÁK
ABSTRAKT
Text přináší stručný vhled do problematiky zpravodajského pokrytí environmen-:j ch témat Vychází z předpokladu, že jak předmět zájmu, životní prostředí, tak i proces jeho zprostředkování, tedy zpravodajství, jsou sociálně konstruované, :'. liž se do nich promítá společenský a kulturní kontext a jeho dynamika. Zpra-. -it tjství o životním prostředí tak není a ani nemůže být „objektivním zobraze-. mm", ale je podmíněné řadou faktorů: počínaje těmi obecnými, jako jsou dominantní hodnoty dané společnosti, a konče konkrétními tlaky a rutinami, kterým jsou média ve svém každodenním fungování vystavena. Text se tak po úvodu v první části nejprve zabývá samotným konceptem přírody a životního prostředí, v další přináší vhled do vývoje mediálního diskursu o životním prostředí, aby jeve třetí části věnoval konkrétním faktorům ovlivňujícím zpravodajské zpracování dané problematiky, jako jsou zpravodajské hodnoty, organizační rutiny a taky, charakteristiky environmentálnkh témat či využívání zdrojů ve zprávách.
KLÍČOVÁ SLOVA
Příroda - životní prostředí - zpravodajství - mediální diskurs
V posledních desetiletích se životní prostředí stalo jednou z důležitých I oblastí veřejných debat. Na veřejnosti se začala diskutovat témata, jako jsou znečištění ovzduší a vody, ozónová díra, nedostatek přírodních zdrojů, rizika jaderné energie či v poslední době zejména otázka globálniho oteplování a s ním spojených klimatických změn. Na tomto zvýšeném zájmu o životní prostředí se výraznou měrou podílela i média, která sehrála důležitou roli ve zviditelňování těchto témat ve veřejném diskursu, v tom, kdy se ze životního prostředí jako podmínky pro život stal před-i mět politického zájmu. „Bez mediálního pokrytí je nepravděpodobné, že by environmentálni problémy buď vůbec vstoupily do arény veřejného diskvm, anebo se staly součástí politického procesu. Ve skutečnosti je většina z nás závislá na médiích, která nám pomáhají porozumět často ohromující každodenní' záplavě informací o environmentálních rizicích, technologiích a iniciativách! (Hannigan 1995: 58)
Navíc jsou to pro většinu z nás právě informace zprostředkované médii, na jejichž základě si utváříme představu o tom, jaké jsou environmentálni problémy, jaká je jejich závažnost. JVlédia tak hrají důležitou roli při vývoji životního prostředí jako veřejného tématu."' (Guedes 2000: 538) Ale utvářejí i naše základní ideje o tom, co je to vůbec životní prostředí a co je to příroda. Čím dál tím více je zpochybňována pozitivistická představa, že příroda je jakási čistě přirozená sféra, která existuje mimo sori-ální dynamiku lidské aktivity, že na přírodu můžeme nahlížet z pozice neutrálního a objektivního pozorovatele. Na přírodu a potažmo i životní prostředí tak nahlížíme skrze naše sociální zkušenosti - jsou vnímány jako sociální konstrukce, podob ně jako se uvažuje o konstruování zpráv.
príroda a životni prostředí jako sociální koncepty
Co je to příroda a co životní prostředí? Jaký je, jestli vůbec, mezi nimi rozdíl? V sociální teorii o životním prostředí podle Johna Barryho nejde o dva stejné koncepty a je důležité si uvědomovat rozdíly mezi nimi (Barry 1999: 16). Ten hlavní spočívá v tom, že „příroda" je vyjádření abstraktního, téměř „neutrálního" významu mimolidského světa, zatímco „životní prostředí" se spojuje s lokálnějším, determinovanějším lidským, ale i mimolidským prostředím či okolím s mnohem určitějším souborem
I
podmínek definovaných vztahem k určitému organismu či entitě. Zatímco životní prostředí je tedy vždy již prostředím někoho nebo něčeho, o „přírodě můžeme mluvit, aniž bychom odkazovali k nějakému konkrétnímu prostředí, organismu či entitt (Barry 1999:16).
PŘÍRODA v JEDNOTNÉM Cl MNOŽNÉM CISLE
Co je tedy příroda? Sociolog Raymond Williams prohlásil, že „příroda (nature) je snad tím nejsložitějším slovem v jazyce" (Williams 1983: 219) a identifikoval tři hlavní významy slova: za prvé je to esenciální kvalita a charakter něčeho, za druhé základní síla, která řídí buď svět, nebo lidské bytosti, anebo obojí, a za třetí samotný materiální svět, který buď zahrnuje, anebo nezahrnuje lidské bytosti.
Příroda jako koncept je do značné míry sociální konstrukce. To, jak na přírodu nahlížíme a jak ji chápeme, závisí na naší perspektivě sociálního života. Na přírodu pohlížíme skrze naše sociální zkušenosti, a tudíž se pohled na přírodu mění jak v čase, historicky, tak i v prostoru, tedy kulturně. Koncept přírody obsahuje neobyčejný popis lidské historie. To, to se často tvrdí o konceptu přírody, je tak spíše určitý koncept člověka, koncept člověka v určité společnosti. Právě proto, že se na přírodu díváme skrze sociální kategorie ovlivněné lidskými zájmy. Naše koncepce přírody tak závisí na procesech sociální selekce a sociální reflexe, máme tendence si vybírat určité rysy přírody, na ně se zaměřovat a ignorovat ty, které se nám nehodí. Kategorie, které používáme k pochopení přírody, úzce odrážejí kategorie, které používáme k pochopení společnosti. Sociální život a jeho reflexe je zásadní pro naši zkušenost přírody, příroda je tak sociální fenomén.
Williams podal zajímavý historický popis toho, jak se vyvíjel koncept přírody (Williams 2005: 67-85). K nejvýznamnější historické transformaci došlo zhruba ve 13. století, kdy se postupně, mimo jiné i pod vlivem monoteistického křesťanství, začal používat pojem „příroda" v jednotném čísle. Protože jakmile se podle Williamse příroda separovala od široké rozmanitosti věcí a stala se čímsi „abstraktním", mohl začít člověk spojovat určité společenské uspořádání s oním abstraktním přirozeným řádem, s čímsi, co odpovídalo oné abstraktní přírodě, kdy ^říro-
205
daje...", či příroda ukazuje...", anebo „Příroda nás učí, že..." (Williams 2005: 70). Williams provádí soupis řady politických vztahů, které se odvolávaly na tuto přírodu v jednotném čísle (vlastnické vztahy, kooperace, agrese, demokracie, otroctví či soutěživost), často také za pomoci personifikací a využití metafor, kdy příroda byla jednou bohyně, pak matka, absolutní vládce, konštituční zákonodárce či selektivní chovatel. Využití metafory s odvoláváním se na přírodu v jednotném čísle odráželo neustále se měnící vztahy mezi přírodou, často v podobě přírodního stavu, Bohem a lidstvem. Williams zdůrazňuje dvě rozhodující transformace, které začaly v 16. a 17. století a obě zahrnovaly separaci přírodního stavu od Boha a lidstva.
Ta první transformace zahrnovala umrtvení přírody, kdy se z životadárné síly stala mrtvá věc, z ducha se stal stroj. Skrze vědy, jako byla fyzika, matematika, se ustavilo studium přírody, kde byla příroda pojata čistě jako věc materiálně konstituovaná. Příroda se tak stala souborem zákonů, případů a konvencí, které se objevovaly skrze nová pravidla především empirického zkoumání. Příroda tak byla především to, jak ji definovaly přírodní vědy.
Druhá transformace přírody zahrnovala konstruování přírodního stavu, který předcházel lidstvu nebo alespoň civilizovaným společnostem. Jakmile se příroda jednou separovala jako něco abstraktního, co předcházelo lidské společnosti, otevřelo to prostor pro debatu o podobě tohoto přírodního stavu, o tom, jaké sociální aktivity zapadají do tohoto přírodního a spíše přirozeného stavu, a které jsou tak přirozené. Jedni v něm viděli zlatý věk, v němž byl člověk šťastný, nevinný a prostý, tento mocný mýtus často ladil s mýtem Ráje člověka před jeho pádem. Oproti tomu jiní, jako třeba Thomas Hobbes, považovali život člověka v přírodním stavu za „osamélj, bídný, odporný, brutální a krátký1, byl to zkrátka stav, v němž všichni bojovali proti všem (Williams 2005: 75-77; Macnaghten - Urry 1995:206).
Tato abstrahovaná příroda legitimizovala teoretické zkoumání, separovaná mysl se dívá na separovanou věc, člověk se zvenčí dívá na přírodu, pozoruje ji a zkoumá. Separace přírody od člověka tak byla předpokladem pro ustavení instrumentálního vztahu člověka k přírodě jako souboru pasivních objektů, které jsou tu pro použití člověkem a které má člověk zkoumat, studovat, pochopit a především kontrolovat (Macnaghten - Urry 1995: 206). Instrumentální vztah k přírodě byl nezbytný
pro rozvoj vědecké revoluce a průmyslového kapitalismu. Sice již v počátcích průmyslového kapitalismu začali někteří lidé pociťovat jeho vedlejší dopady a industrialismus byl kritizován jako nehumánni, nespravedlivý a „nepřirozený", nicméně rozvinout nějakou alternativu bylo obtížné. ,S tím, jak se trh institucionalizoval ve společnosti, začalo být stále obtížnější kritizovat samotný mechanismus, který byl tvůrcem bohatství, prosperity, zisků a liberální demokracie. Trh se začal chápat jako »přirozený« a zákony trhu jako analogie přírodním zákonům, takže by se do něj nemělo zasahovat, ani ho zpochybňovat." (Macnaghten - Urry 1995: 206)
Jak lidé začali pociťovat první zkušenosti s degradací životního prostředí a přírody jakožto vedlejších efektů nastupujícího věku průmyslového kapitalismu, objevila se i první kritická reakce v podobě romantismu, který začal kritizovat industrialismus jako nehumánni, nespravedlivý a nepřirozený. Romantismus, který si cenil divoké přírody, míst nedotčených člověkem, a idealizoval si „ušlechtilé divochy", tak představoval první „ekologické" oceňování přírody. Nicméně, jak upozorňují Macnaghten a Urry, romantismus byl oproti osvícenství eskapistický (Macnaghten -Urry 1995: 207). Romantismus mohl jen těžko představovat alternativu vůči průmyslovému kapitalismu, který se se svým institucionahzovaným trhem prezentoval jako generátor bohatství, prosperity, zisku, demokracie růstu a pokroku.
Williams upozornil na to, jak se v historii měnily interpretace přírody. V moderní době to byl na jedné straně osvícenský důraz na přírodu jako soubor zákonů, které je třeba studovat, pochopit, kontrolovat a pro lidský prospěch zužitkovat, na straně druhé romantický přesun důrazu na to čisté, původní, originální v přírodě, kde příroda představovala „nezkažený prostor" v kontrastu s tím, co bylo vytvořeno člověkem či , co si člověk způsobil sám (Williams 1983: 223). Toto binární napětí se neustále promítá do interpretací přírody. Příroda je tak zároveň bezpečná (jako úkryt před pronásledováním), ale zároveň i nebezpečná (dravá zvěř); plodná (poskytuje živobytí), ale i neplodná (nedostatek potravy, neúroda); čistá (bez lidských zkažeností), ale i zkažená, prokletá (neovladatelné pudy); tvořivá, původní (léčiva), ale i ničivá (záplavy); nevinná, ale i mstivá. Tato polysémická bohatost, tedy schopnost slova a konceptu pojmout řadu rozporných významů, vytváří z konceptu přírody mocný a flexibilní konstrukt.
>
207
O
Škálu protichůdných charakteristik projektovaných na přírodu výstižně popisuje Kate Soper:
„Příroda je jak stroj, tak organismus, je pasivní látkou i činitelem vitality Je reprezentována jak divochem, tak aristokratem, je znečištěná, je i zdrojem , zdraví, je neslušná i nevinná, smyslná i čistá, chaotická, je i zdrojem řádu. % feministickém pojetí je příroda stejné milenkou, matkou a xantypou- zdrojem smyslového potěšení, pečujícího lůna, místem proradných a mstivých sil zkrocených za trest pro její lidské porušení. Vznešená a pastorální, indifci - ■•, k lidským cílům a ochotě sloužit jim, příroda vzbuzuje hlubokou úctu, utěšuje, šíří děs, když pacifikuje, představuje se zároveň jako nejlepšízpřateh nejhoršíz nepřátel." (Soper 1995: 71)
Podobně i Anders Hansen s odkazem na řadu studií provedených v reklamě, filmu a dokumentech potvrzuje tuto konstruovanost piirod} na základě binární opozice „Kultura versus Příroda". Média v těchto stu*" \ diích artikulují přírodu pěti různými způsoby:
1. Příroda jako dobrá, čistá („Ráj na Zemi"). V této koncepci přírodi pQe Se a mluví se o ni (Wilson 1992:12), takže ve skutečnosti je skrze
skytuje výživu (Matka Země), je harmonická (příroda se cení dobro per se, protože je nedotčená zkaženým člověkem)
2. Příroda jako zranitelná, ohrožená. Příroda je tu ohrožena svou bi •■ opozicí - kulturou - ve formě vědy a technologií.
3. Příroda jako hrozba. Příroda se tu prezentuje jako mocná a pr chtivá. Příroda se tu považuje za nepředvídatelnou a neznámou sílu která představuje hrozbu člověku a která se lidstvu může kdyko mstít za špatné zacházení.
4. Příroda jako nedokonalá. V této koncepci přírody se pozitivně ífni její binární opozice - kultura - v podobě vědy. Na nedokonalé příro-dě může člověk pomocí vědy dokazovat svoji schopnost kontrolovat á popřípadě vylepšovat přírodu (např. léčba genetických nemocí),
5. Příroda jako výzva. Tato konstrukce přírody zase klade důraz na tt kvality, na kterých je možnost testovat kvality vědy a vůbec lidskc schopnosti a důvtip. (Hansen 2006: 813)
V poslední době jsou nejvíce používány dva klíčové koncepty přírody. Tou první koncepcí je pojetí přírody jako „ohrožené". Ta se projevuje panickým znepokojením ohledně úbytku a vymírání druhů, zvláště těch spektakulárních a esteticky líbivých. Příroda je tu vnímána jako soubor vyčerpatelnýcři zdrojů, které by mělo lidstvo pečlivě spravovat s ohledem
n příští generace. Do této koncepce patří i představa přírody jako subjektů, které nesou práva (práva zvířat) a představa přírody jako toho zdravého a čistého, které je ohroženo lidským znečištěním. Druhý klíčový ibneept konstruuje přírodu jako říši čistoty a morální síly. Příroda je tu charakterizována jako objekt spektáklu, krásy, jako rekreační místo, jako sta? předspolečenské hojnosti, božskosti a dobra v pojetí např. přírodního léčitelství, jako reprezentace návratu z odcizené moderní společnosti k organickému společenství a jako holistický ekosystém, který by se měl zachovat v celé své diverzitě a vzájemné provázanosti (Szerszynski - cit. iäeMacnaghten-Urry 1995: 211).
Je více než problematické určit, co je příroda, ta pravá, „čistá a původ-y nf. Spíše je možné mluvit o přírodách, které jsou konstituovány histo-I" ricky, geograficky a kulturně. Idea toho, co je příroda, a koncepty přírody i vůbec byly a jsou zásadně provázány s dominantními idejemi ve společností. Alexander Wilson napsal, že příroda ,je všude filmuje, fotí a malu-
' média re-artikulováno mnoho různých přírod. Což ho vede k zásadnímu ivěru, že současná ekologická krize se netočí ani tak kolem „přírodního" a ekologické problémy nejsou „tam někde v přírodním prostředí1, ale jde především o „krizi kultury', která „zaplavuje naše domácnosti, naše rozho-rry, naši ekonomiku' (Wilson 1992: 12).
.Wäson, autor knihy The Culture ofNature, upozorňuje, že idea přírody a životního prostředí odlišně rezonuje v různých zemích a ve specifickém ise, a závisí to i na širších kulturních a ekonomických faktorech. Od
drahé světové války můžeme v západní Evropě a Severní Americe podle něj vysledovat několik zásadních proměn v našem vnímání přírody. Za prvé je to obrovská expanze turistického průmyslu do přírody s důrazem fia masovou produkci vyhlídkových zájezdů do safari parků či Disneylandů. Za druhé, zejména od 70. let dvacátého století, rostoucí důraz na en-- -nronmentální vzdělávání a výchovu. A konečně za třetí, rostoucí uznání { potřeby „organizovat" veřejné mínění o přírodě a životním prostředí pro-l jevující se využíváním přírody a životního prostředí v reklamě a natíráním byznysu na zeleno.
208
209
T
< o
tu S
príroda jako diskursivmi zátka
Koncept přírody jako sociálně konstruované a provázané s dominan idejemi ve společnosti se projevuje zejména při použití přírody v její jektivu. Pojmy přírodní či přirozený se často používají v ideologické va smyslu a slouží k tomu, co Hansen nazývá „diskursivní zátka" (dhc stopper) (Hansen 2006: 827). Tím, že se o něčem prohlašuje, že je zené (například přirozená práva, přirozený původ soukromého vlast  ■ i či přirozený sklon některých etnik k lenosti), odrazuje se od dalšíb * tizování, zkoumání a zpochybňování. Tím, že se odkazuje na přinMinost, vyvolává se dojem ontologické trvalosti, nezávislosti na lidském ic . vlastně se tak imunizuje a očkuje proti zpochybňování procesů či připsaných vlastností tak, jako zátka vsazená na diskurs ukončuje či spiši možňuje jakoukoli další kritiku. Když se něco (například globalizace přirozeně, jakákoli kritika je cosi nepřirozeného, cosi, co jde proti z mu rozumu. Adjektiva přírodní/přirozený tak velice často slouží k udržen vání obecného konsenzu právě tím, že se odvolávají na zdravý rozum.
Také používání těchto adjektiv s sebou nese užívání binárních o To, co není přirozený či přírodní fenomén, je možné zpochybňovat a v některých případech je to možné považovat za potenciálně špatné, neetické či zdraví škodlivé. „Klíčový ideologický úspěch užití slov přirozený/přímil-, ní místo způsobu, kterým naznačují'jasnékonsensuálníhranice mezi původním stavem věcí na straně jedné, a stavem věcí, které jsou výsledkem lidské mt&v vence, na straně druhé. Fráze přírodní/přirozený tak očkuje proti zpochybňování ideologie, která za ní spočívá — a zájmů, kterým slouží— fráze tak konstrukt a udržuje mýtus původního, vyváženého, »přirozeného«, seheregulujú ■»', i J\-lického equilibria, ohroženého lidským zásahem''' (Hansen 2006: 831)
životní prostredí čtyřikrát jinak
Podobně jako termín příroda i pojem životní prostředí'je sociálne konstruovaný, protože představa toho, co je životní prostředí, se liší: nejen v jednotlivých společnost a kulturách, ale i v rámci jedné spole< nu^ti Něco jiného si pod pojmem životní prostředí představuje obyvatel veliaK *j města, pro nějž se životní prostředí skládá především z domů, budo%
210
írodu, jako to mimolidské a neživé, pro něj představují stromy a peč-iidržované parky ve městech. Oproti tomu obyvatelé venkova či ves-si pod pojmem životní prostředí v prvé řadě představí statek a sto-[, pole, louky, les, které ji obklopují a domácí či divoká zvířata. Životní tíedi se tak liší a závisí na tom, čí je to prostředí a k čemu se vztahuje, ■ôhn Barry tvrdí, že pojem životní prostředí je sporný termín v tom a smyslň, že nemá jeden univerzální, dohodnutý význam, jednu de-
íbdh(Barry 1999: 12). Jedná se podle něj o relační koncept - když uva-me o životním prostředí, vždy potřebujeme vědět, co anebo kdo je
pruimětem uvažování, abychom mohli definovat prostředí. Zatímco tak víme o životním prostředí, vždy máme podle Barryho na mysli kon-ttíživotní prostředí konkrétního organismu, nejčastěji člověka. Barry
1 tnci sociálních teorií rozlišuje čtyři základní typy životního prostředí xy 1999: 22):
životní prostředí jako divočina. To je pohled na přírodní prostředí „avilizované" perspektivy, který v sobě může obsahovat dvě reakce. Tedy podobně jako u pojmu příroda zde vidíme určité binární pojetí; První, dominantní, které vnímá divočinu jako nespoutané přírodní prostředí jako nebezpečí, které je třeba „pacifikovať', „ochočit", „dobýt", je to pohled na divokou přírodu, kterou je třeba změnit v úrodnou zahradu, kde má vše svůj řád, kde je vše pod kontrolou a kde příroda slouží potřebám a tužbám člověka. Tento pohled na divokou přírodu jako nebezpečnou, nekontrolovatelnou permanentní hrozbu lidskému řádu dominoval po většinu lidské historie. Druhá reakce na divočinu je pozitivnější, Barry ji nazývá „romantickou" nebo „zelenou". Je to pohled na divokou přírodu, který ji oslavuje a tváří v tvář negativním důsledkům postupující průmyslové modernizace si jí cení. Tento pozitivní pohled na divočinu se odráží i v populární kultuře, v níž se na „divokou a svobodnou přírodu" pohlíží nejen jako na cosi cenného, ale také na cosi ohroženého průmyslovou společností. Film Zachraňte Willyhoyt jedním z příkladů takového pohledu. (Barry 1999:23)
2 Životní prostředí jako krajina/zahrada. Vnímání životního prostředí jako krajiny představuje opačné vnímání než v případě divočiny. Životni prostředí jako krajina je ochočené přírodní prostředí, je to prostředí, kterému člověk vtiskl svůj řád, které zpacifikoval, ochočil, pod-
211
robil své kontrole a přeměnil v zahradu. Je to prostředí humanizov . transformované ve prospěch lidských cílů.
3. Mestské životní prostředí. Městské prostředí je prostředí umélč, vytvořené člověkem. Není to ani divočina, v níž není po člověku ani slojn. i ale není to ani venkovská krajina, v níž jsou přírodní procesy cl kem řízené, ale nejsou jím vytvořené. Město tak představuje uměl} v\ i tvor, který si lidé vytvořili pro sebe a který v moderní době také? dál tím více obývají. Ostatně v moderní době být „moderní" známe s ná žít ve městě, zatímco venkov je spíše synonymem pro opak (1
ry 1999: 25). Právě v tomto umělém prostředí dochází k paradoxu ä čím více jsou lidé vzdáleni přímému kontaktu s přírodou, tím vv*i status tato příroda v podobě nikým nedotčeného divokého prost \ u městských lidí získává. „Toto odloučeníodpřírodního prostředí'část cnr i vedlo k posílení symbolického statusu přírodního světa (divočiny aú ny) a k zájmu o jeho ochranu. Čím méně každodenního přímého kot, tu s přírodním světem lidé měli, tím symbolicky mocnější se tento pHrodm | svět stával (jako symbol »zlatého věku« v »krajině« nebo jako připom tí »chaosu«, který obklopoval lidskou společnost v divočině).* (Barry íPa9 , 25) Cím méně každodenního kontaktu s přírodním světem, tím", jsou lidé v umělém, urbánním prostředí odkázáni na zprostředkoi ': přírody, přírodního prostředí či divočiny skrze média, tím více jk ; příroda medializována a tím více je pro ně konstruována médii autu-1 mi aktéry ve společnosti.
4. Globální životní prostředí. Idea „globálního prostředí" je poměrně -.mni I a spadá do přelomu 60. a 70. let dvacátého století, kdy se začala bata ohledně „environmentálni krize". Důležitou roli v ustavení .von-ceptu globálního životního prostředí sehrály obrázky planety %
z kosmu. Právě tyto obrázky přispěly k tomu, že lidé začali vní -globální prostředí planety Země jako prostředí, které všichni sdflime a obýváme. Nicméně až na přelomu 80. a 90. let se idea „globální- 1 ho prostředí" plně rozvinula spolu s diskusemi ohledně takových vironmentálních problémů, jako byly ozónová díra, úbytek biodi ty či globální oteplování. Idea či koncept globálního prostředí s Si nese některá důležitá poselství. Tím prvním je vzájemná propojen <«, tedy, že všichni jsme na jedné lodi, pokud dojde k ohrožení globál-;"' ního životního prostředí. Tím druhým poselstvím je, že ve své samé
„^podstatě je globální životní prostředí ohroženo lidmi. Třetí poselství
,   navazuje na předchozí. Hovořit o „globálním prostředí" často implicitně předpokládá, že hrozby, kterým čelíme, jsou globální, a protože " jsme všichni na jedné lodi, tak za tyto hrozby všichni tak nějak ne-
. . seme stejnou vinu. Jak ale upozorňují někteří zelení, odpovědnost za tyto globální hrozby není stejná, protože mnohé globální problémy jsou zapříčiněny rozvinutou, průmyslovou částí světa (Barry 1999: 28). Přesto je idea sdílené zodpovědnosti silně spjata s konceptem globál-ního životního prostředí. Idea globálního životního prostředí a globálních environmentálních problémů, jako jsou ozónová díra či změny klimatu, by byla zcela nemyslitelná bez zprostředkující role médií. Je třeba ale zdůraznit, že tvrzení o sociální konstruovanosti přírody
■«.<.-.. a životního prostředí nepopírá, že mají určité „objektivní", materiální kořeny, ale spíše zdůrazňuje nemožnost separovat přírodu od společnosti, protože příroda, životní prostředí jsou zprostředkovávány skrze sociální instituce, jako jsou vzdělávací systém či turistický průmysl, a
"""■■skrze kulturní průmysl včetně reklamy, fotografií či třeba umění. Wil-son také tvrdí, že „vedle životního prostředí biosféry existuje nyní také životní prostředí reklamy, propagace a jazyka o přírodě - jeho management, jeho ochrana, jeho křehkost, jehoposvátnost, jeho zpeněžitelnost. Je to '"■životní prostředí, které zahrnuje tištěná a elektronická média a zaplavuje jazyk jak korporací, tak sociálních hnutí. Je to také životní prostředí, do kterého musíme zasahovat." (Wilson 1992: 86)
počátky mediálního diskursu 0 životním prostředí
Počátky mediálního diskursu o životním prostředí datují mnozí autoři do toku 1969 (Hannigan 1995: 62, Allan - Adam - Carter 2000: 3) a spo-jují je s obrázkem planety Země z vesmíru, který zásadně změnil vnímání životního prostředí. Do té doby bylo pro média ve Spojených státech B Velké Británii poměrně obtížné tematizovat životní prostředí tak, jak [ej formulovalo rodící se environmentálni hnutí, jehož ústřední myšlenkou bylo, že „vše je propojené se vším" (Hannigan 1995: 62). Existovala pro ně respektovaná ochrana přírody [conservation) v podobě ochrany vzác-aých druhů zvířat, zachovalých koutů divočiny v národních parcích, jako
212
213
byl Yellowstonský park v USA, či ochrana krajiny ve Velké Britáiiu symbolu národního dědictví. Ale tato respektovaná ochrana přírod\ nebyla spojována se znečištěním vzduchu, ropnými skvrnami v mořích S <* dalšími environmentálními problémy, o kterých začala média v 60: IcttJi dvacátého století zvýšenou měrou informovat a jejichž počet dramaticfcf V rostl. Navíc v roce 1970 byl 22. duben poprvé vyhlášen (a v San Fra íu'tj také slaven) jako Den Země, což bylo především pro americká média wu 1 událostí, na níž mohla pověsit řadu environmentálních příběhů, a života prostředí se tak pro média stávalo samostatným tématem. Samotný ta- ? min „životníprostřed" (environment) se začal vnímat jako sociální pro-blém a postupně vytlačoval a nahrazoval v médiích do té doby etabl a neutrálněji vnímaný termín „ochrana přírody" (conservation) (Hai 1995: 62, Allan - Adam - Carter 2000: 3).
Na prosazení životního prostředí do pozornosti médií mělo vkv i K>-dící se environmentálni hnutí, ze kterého se na počátku 70. let začal stír*$ vat významný sociální aktér. Posun v rétorice znamenal i zpochybnění do té doby všeobecně panující shody ohledně duálního rozdělení na prírodu a lidstvo. I zpravodajským médiím začalo být stále více zřejmé,Že píô příště už je třeba „klasické environmentálni příběhy" pojímat spíše jab „příběhy obchodně-lékařsko-vědecko-ekonomicko-politicko-sociálnř, S událostmi, jako byl například únik ropy do moře blízko pobřeží b auta Barbary v roce 1969, nastala exploze informací, média si najímala náře specializující se na tuto problematiku a z životního prostředí se stalo „hot news stery" (Allan - Adam - Carter 2000: 4).
Nicméně v polovině 70. let nastal určitý pokles veřejného, a tudíi diálního, zájmu o životní prostředí. Podle Parloura a Schatzowa k přispěly tři faktory. Jednak měla na tomto poklesu podíl samotná média, která namísto životního prostředí objevila nová, žhavější témata, jako bvla energetická krize, nezaměstnanost či inflace. Druhým faktorem bylo povrchní mediální pokrytí environmentálni tematiky, které vedlo k poklesá zájmu veřejnosti. Navíc samotná média tento nezájem ještě posilovala tím, že o životním prostředí informovala stále méně, takže u veřejnosti navozovala dojem, že na této problematice tak nezáleží. A třetím faktorem bylo, že institucionalizace zájmu o životní prostředí vyvolávala ve veřejnosti pocit, že problémy „se řeší", a veřejnost tak mohla přenést zodpovědnost na institucionální úroveň (Parlour - Schatzow 1978:15).
214
Ve své studii došli k závěru, že zájem veřejnosti o environmentálni témata koreluje s množstvím prostoru, které jim zpravodajská média poskytují. Média tak jsou klíčovým činitelem v legitimizaci životního prostředí jako politického tématu. Tím, že se obavy a starosti o životní prostředí ze strany státu institucionalizovaly, byly také podle Parloura a Schatzowa podrobeny prioritám ekonomického růstu a výkonu a zpravo-daiská média neměla tendenci tento stav příliš zpochybňovat. Tato Par-lourova a Schatzowova zjištění, že média nezpochybňují ekonomický nepotvrdili v pozdějších studiích i Hansen (1993) či Anderson (1997).
Po poklesu mediálního zájmu v druhé polovině let 70. došlo na počátku 80. let k jeho opětovnému zvýšení a důraz se kladl na „lidský prvek", tu to neobyčejné oproti obyčejnému. Pro zpravodajské pokrytí byl typickí důraz na spektakulární události, jako byly přírodní neštěstí, zemětřesení, hurikány, záplavy, oproti každodenním rizikům spojeným s pesticidy v zemědělství, znečišťujícími látkami v ovzduší či azbestovým prachem. Televizní zpravodajství v USA 80. let tak poskytovalo disproporční pokrytí a ve veřejnosti posilovalo tendenci přeceňovat náhodné katastrofy a neštěstí a naopak podceňovat chronická a dlouhodobá rizika (Allan -Adam - Carter 2000: 6).
Pro západní média se významným tématem této dekády stala i jaderna energie, k čemuž přispěla i havárie jaderné elektrárny v Černobylu v tehdejším Sovětském svazu, ke které došlo v roce 1986. Média rámovala zpravodajské pokrytí této havárie jako mimořádnou událost, „náhodný incident", jako chybu, která se mohla stát jen v Sovětském svazu, a implicitně tak přispívala k naturalizaci jaderné energie jako bezpečného a •ástého zdroje. Tím, že podávala zprávy o nehodě jako o malé chybičce \ saběhnutém soukolí, posilovala status quo.
JParametry veřejné debaty o jaderné energii tak byly do značné míry definovány debatami mezi »experty« ohledně toho, jak nejlépe »řídit« a »regulo-ftsf« tyto technologie. A po publiku se pravidelné chtělo, aby přistoupilo na to, žř jaderná energie je čistá, efektivní a bezpečná!" (Allan - Adam - Carter 2000: 8) Debata ve veřejné sféře se tak namísto diskuse o alternativách l jaderné energetice, které byly odmítnuty jako nepraktické a neekonomické, za vydatné pomoci masmédií přesunula k rozpravám o technologickém řízení jaderné energie.
215
Pro zpravodajská média byla charakteristická tendence reprezentuut environmentálni krizi spíše jako sérii konkrétních katastrofických lostí než jako výsledek dlouhodobých byrokratických kalkulací a rozf nutí. Světová média napríklad rozsáhle informovala o nehode tanl Exxon Valdéz v roce 1989, při němž vyteklo do moře obrovské mno; j nafty, ale zaměřovala se spíše na individuální chyby kapitána tankem než ■ na obecnější povahu celé nehody. Daley a O'Neill ve studii o mediál pokrytí této havárie došli k závěru, že „média naturalizovala ropnou i i „a-rii a efektivně odváděla pozornost od debaty ohledně systému námořní d\   , s vy a eventuálního hledání alternativních zdrojů energie11, (Daley — 0 'N 1991: 53). To mělo za následek, že celý environmentálni problém, ?\hx- \ nující i legitimitu ekonomického růstu založeného na ropě a vyžadu-ici- \ ho její transport po mori v obrovských tankerech, byl sveden pryč z? ; tické arény do politicky nepřístupné sféry technologické nevyhnuteli • Mediální pokrytí havárie Exxon Valdéz tak jen „reprodukovalo politici.   . • korporativní hegemonii Ropy' (Daley - O'Neill 1991: 53).
Dalšího vrcholu dosáhlo mediální pokrytí na počátku 90. let a lze říci, -že mediální zájem o životní prostředí prochází určitými cykly, mimo jmé také v souvislosti s tím, jak se mění politický, ekonomický a sociální kontext jak v jednotlivých zemích, tak i na mezinárodní scéně. Objevuje se I řada dalších témat, jako jsou globální oteplování či změny .klimatu. Stále . převažuje pokrytí orientované zejména na události, přeceňují se spekta-.', kulární rizika a katastrofy oproti dlouhodobým a méně viditelným rizikům. Přesto je možné stanovit určité faktory, které ovlivňují podobu en^ ■ vironmentálního zpravodajství a které nám mohou pomoci odpovědět na ' otázku, jak se životní prostředí dostává do zpráv.
zpravodajské zpracování životního prostředí
Média jsou hlavním zdrojem informací o životním prostředí a veřejnost " má vyjma masmédií jen velice málo jiných zdrojů, kam se obrátit pro informace (Hansen 1991: 445). Nicméně tematika životního prostředí se | nikdy nepokládala za příliš pohodlnou arénu pro mediální pokrytí, a to ze dvou důvodů. Jednak téma životního prostředí jde napříč všemi za- . vedenými zpravodajskými oblastmi - byznysem a ekonomikou počína-
216
i^vpřes domácí a zahraniční politiku, zdravím a vědou konče. A za dru-\.t, tematika životního prostředí se po dlouhou dobu považovala a někdy stále ještě považuje za téma nudné, příliš složité a komplikované na rozdíl od celebrit a skandálů.
^ Nicméně i v mediálním pokrytí environmentálních témat platí, že je do značné míry utvářeno stejnými výrobními daky, které u médií platí i při zpracovávání ostatních témat. Clarke dělí tyto tlaky do dvou katego-
, '& krátkodobé, logistické a technologické povahy, a dlouhodobé, povahy íSpíše ekonomické a profesní (Clarke in Hannigan 1995: 62).
V rámci krátkodobých tlaků, zejména kvůli nedostatku času vzhledem %yzávěrkám, se média zaměřují spíše na události než na pomalé procesy, k jejichž popsání je navíc často třeba orientace ve vědeckých poznatcích. Je možné identifikovat tři typy environmentálních událostí: milníky, vý-
,. Zíiamné události (Ayhlášení a oslava Dne Země, summit OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v roce 1992 či summit OSN o udržitelném rozvoji v Johannesburgu 2002); katastrofy či havárie (úniky ropy do moře při haváriích tankerů, jaderné nehody, záplavy, úniky toxických látek) a legální/administrativní události či veřejné akce (parlamentní sly-•lení, soudní projednávání, akce nevládních ekologických organizací) (Hannigan 1995: 64).
Summit v Rřu, jako jeden z milníků, v roce 1992 přilákal celosvětovou mediální pozornost díky celebritám jak ze světa politiky, počínaje prezidentem USA Georgem Bushem a kubánským prezidentem Fidelem
„.Castrem konče, tak i ze světa showbyznysu. Environmentálni katastrofy a nehody jsou „obživou environmentálního zpravodajství. Často zahrnují zranění a ztráty na životech nebo hrozby těchto ztrát a zranění a vyprávějí
%m nesmírné odvaze a sebeobětování. Překypují zajímavými lidskými příběhy: nezlomný a hrdý vlastník domu, který sedí na střeše a odmítá se nechat evakuoval, zatímco hladina záplav kolem něj se zvedá; dítě, které je po třech dnech
"nalezeno v sutinách domu, který se zhroutil v důsledku zemětřesení." (Hannigan 1995: 65) Pro tuto mediální orientaci na události je charakteris-j tické, že potřebuje nějakou „horkou zpravodajskou událost", typu záplavy či úniku toxických látek do ovzduší, která je jednorázová, rychle začne a relativně rychle skončí, aby pak na jejím základě média pokryla dlouhodobě se vyvíjející, méně viditelná, zato chronická témata, jako jsou globální oteplování, úbytek ozónu, kyselé deště, půdní eroze či třeba změny
217
klímatu. Navíc média často tyto dlouhodobé environmentálni problém.) vykreslují jako výsledek čehosi nového, nenadálého a překvapivého, a ne jako nevyhnutelné důsledky série politických, ekonomických a společenských rozhodnutí. Opomíjí to důležitou skutečnost, na niž upozorňuje \ Hansen (1991: 449), že environmentálni témata, která nemají rutoka-; tastrofickou povahu, musejí vejít ve známost díky nějakému sociálnímu aktérovi. Životní prostředí tak představuje důležitou arénu, v níž se stře-; távají politické a ekonomické zájmy a v níž se rozhoduje o tom, kdo pfô-ä mlouvá o životním prostředí a přírodě, kdo je zdrojem informací O: iwot-ním prostředí a jeho poškozování a kdo a jak tuto tematiku rámuje.
Právě zdroje informací o životním prostředí, z nichž média vycházejí, jsou druhým rysem, který utváří povahu environmentálního zpravodajství i Novináři se pod časovým tlakem uzávěrek, ale i v rámci novinářských rtt-,' tin často orientují na omezený počet zdrojů, především na zdroje oficiál* ní a mocné, na ty, „co vědí". Tyto „primární definující" zdroje pocházejí, zpravidla ze sociálních a politických elit, což ale podle Cottleho (1993;' 12) neplatí jen pro zpravodajství o životním prostředí, ale i obecněji.
V mediálním pokrytí se tak odráží mocenská nerovnost ve spoleúiosti,' která se projevuje hierarchickým přístupem do zpráv, média se orientmi' především na „autority" politické a ekonomické, které jsou držiteli moct,' a na vědecké, které dodávají mediálním sdělením důvěryhodnost (Barker ' 2007; Hansen 1991: 449). Výběr toho, kdo bude ve zprávě autoritativně ' mluvit o tématu, už předurčuje zpracování, protože zpráva je často spíše , produktem zdroje než samotného novináře. To vede k omezení růzimh " pohledů a perspektiv, což v důsledku znamená, že média reflektují jen Ur-'-, čité politické, ekonomické či vědecké pohledy omezené skupiny elitních I expertů. Tyto elity vycházejí vstříc médiím ve dvou důležitých kritériích, S Jednak jsou dostupné, vždy po ruce na telefonu, popřípadě v tiskovém ■ oddělení, jednak mají legitimitu v mocenské struktuře, a navíc mají pravé | ty formalizovane struktury, v podobě tiskových mluvčích a odděleni, kte-; ré usnadňují kontakt s médii.
Studie ukázaly, že 60 % zpráv pochází z rutinních kanálů (jako isou tisková oddělení, mluvčí a prohlášení), že vládní úředníci jsou citováni ve 3/4 všech zpráv jako zdroje a že 31 % zdrojů z titulní strany je spojeno; s vládou (Corbett 2006: 231). Podle Millera a Riechertové existuje néko- \ lik důvodů, proč média upřednostňují vládní zdroje. Jednak jsou pro no-|§
218
tináře snadno dostupné, jednak jsou obecně považovány za spolehlivé a •laiČetí v případě většího obecného ohrožení, jako jsou nehody jaderných elektráren či úniky toxických látek do ovzduší nebo vody, je to právě vláda, která disponuje kontrolou nad přístupem do postižených míst a velí stekám, které se podílejí na jejich likvidaci (Miller — Riechert 2000: 51). Nivíc mediální pokrytí životního prostředí také odráží mocenské nerovnosti ve společnosti, takže mu dominují vládní zdroje s přístupem k moci äforporativní zdroje s ekonomickým vlivem, a naopak environmentálni skupiny jsou z něj často vylučovány jako ti, „kdo nevědí".
Oficiální zdroje jsou primárními definujícími. Jedincí v mocenských po-ztcéb nebo pozicích s vysokým statusem, kteří nabízejí názory na kontroverz-riémaía, se svými definicemi uspějí, protože jsou vnímáni jako ti, kteří mají pridnostní přístup k prestižnějším a odbornějším informacím než většina po-pikce. Výsledkem této strukturované preference je, ze se tito mluvčí stávají tzv. ^runárnimi definujícími témat."' (Stuart Hall cit. dle Trampota 2006: 83)
Toto primární definování pak stanovuje hranice a omezení pro všech-nv následně diskuse a rozhoduje o tom, co je legitimní a nelegitimní a co je v diskusi relevantní, co irelevantní. Vzhledem k tomu, že environmen-udní skupiny jsou vespod mocenské pyramidy a nemají politickou moc. tfěéeckou důvěryhodnost a zpravidla ani ekonomické zdroje, musejí tak - lby se staly primárními definujícími - uskutečnit happeningy, demonstrace či přímé akce. Jenže těmto akcím chybí v dominantním diskursu ■■legitimita, takže přitáhnou pozornost k tématu, ale média se pak obracejí naofiaální autority, aby potvrdily, či vyvrátily tvrzení environmentálních aktivistů (Hansen 1991: 451). Ukazuje se tak, že jedna věc je přitáhnout mediální pozornost k tématu a druhá je získat mediální pokrytí pro to, coichci sdělit, a kontrolovat tak zarámování události či tématu.
A konečně posledním krátkodobým tlakem, který ovlivňuje to, jakým způsobem se utváří zpravodajství o životním prostředí, je role a vliv editorů zpráv. Právě editoři zpráv jsou těmi, kdo v redakcích jedním okem iiedují proces výroby zpráv a druhým počet prodaných výtisků či množ-ihí diváků. „Tato vnímavost často vede k honbě za senzacemi. Navíc editoři Koumnohem citlivější vůči vnějšímu nátlaku ze strany inzerentů různýchfi~~ Tsm^ korporací či jiných mocných stoupenců stávajícího společenského uspořádání. Sami novináři to vědí a příležitostně mohou modifikovat nebo záměrně přehlížet významné události či problémy, které jsou o poškozování životního
i
219
-
I
prostředí!' (Hannigan 1995: 67) Například koncem 70. let nebyli novináři místních novin v americkém Houstomi ochotni jít proti převládající mentalitě nadšené z ekonomického rozkvětu města, a tak nepsali-o jw*^ blémech okolo blízké jaderné elektrárny a zařízení na zpracování jaderného odpadu (Hannigan 1995: 67).
Dlouhodobé tlaky, které působí na zpravodajské zpracování envaon-mentálních témat, souvisejí s tím, jak se v liberálně demokratických spok nostech historicky vyvinuly normativní požadavky' na zpravodajství. Prvtó novináři byli ještě politicky zaujatí „partyzáni", kteří ve službách radikální buržoazie bojovali proti feudální Evropě, a ještě na počátku 19>stoIetí byly noviny více čí méně „stranickými orgány", které vycházely z úrdtyca ideologických pozic, vyjadřovaly politické postoje a burcovaly k politické aktivitě. Nicméně v následujícím období se v kapitalistické společnosti rozvinuly tři trendy, které ovlivnily podobu médií: filosofický pozitivum technologický rozvoj fotografie a filmu (přicházející s představou možností ' zcela nezkresleně zachytit objektivní realitu) a ekonomický rozvoj komótni žurnalistiky (kdy se mediální produkty stávaly obchodovatelnýnii produkty a politické názory se stávaly přítěží) (McNair 2004: 68).
Tyto trendy vedly k normativním požadavkům na objektivitu, meda která začala spolu s vyvážeností zpravodajství v liberálně demokratických společnostech představovat určité dlouhodobé tlaky na novináře a média. „Objektivita a vyváženost znamená, že reportéři se při různých envirt tálních střetech často snaží o odtažitost nejen u sebe, ale snaží se také, at vlivnili veřejné mínění, a tak hledají úkryt v objektivismu vědy. Novim sami na sebe pohlížejí jako na neutrální a ironický hlas, který je ochotny %s-ujmout stanovisko jen tehdy, když jsou vědecké důkazy o kyselých deštích, globálním oteplování či biotechnologiích dostatečně silné a jednoznačné!' (Harinigan 1995: 68) Navíc novináři, kteří mají jen velice zřídka nějaké vyšší odborné vzdělání, mají naopak vysokou míru důvěry ve védu. To může přinášet ^ problémy, když mají posuzovat různá protichůdná vědecká tvrzení. Vysta- ] veni nedostatku času, pod dakem uzávěrky se novináři obracejí na již známé vědecké zdroje, místo aby si udržovali rozsáhlou síť kontaktů. Navíc se obracejí spíše na vědce „establishmentu" než na „nezávislé" vědce nebo vědce spjaté s environmentálními organizacemi (Anderson 1997;: 128), A pokud novináři nemají odborné vzdělání, nemají dostatek času a ani dostatek finančních zdrojů, protože je tlak na efektivitu a větší zisk ze strany
. níků médií nutí snižovat náklady na zpravodajství, tak namísto toho, abj si tvrzení kriticky ověřovali, a přitom vyhověli požadavku objektivity, spoléhají se na vyváženost (Miller - Riechert 2000: 50). Poskytují „stejný piostor", aniž by se snažili řešit, kdo má pravdu.
J mediálního pokrytí environmentálni tematiky se ukazuje problematičnost této vyváženosti. Jaksi implicitně se tu předpokládá, že vyváženost přinese objektivitu. Potíž ale je, jak upozorňuje Corbettová, že media mohou jednak zdůrazňovat konflikt tam, kde ani není, a pak také vtoíň, že pokud má problém více názorových stran, zpravidla je redukují na dvě (Corbett 2006: 227). Příkladem může být mediální diskurs o klimatických změnách. Mezi vědci vesměs panuje konsensus, že dochá-■ .; globálnímu oteplování a že na něm mají nějaký podíl lidé. To, v čem neshodují, je časový rámec klimatických změn, jejich lokace, dopady Tt míra vlivu člověka. Nicméně česká média posunují debatu o klimatických změnách tam, kde ta vědecká již vůbec není, a v rámci „vyváženosti" poskytují prostor na straně jedné odpůrcům jakéhokoli globálního otep-k>\ im a klimatických změn a na straně druhé jeho stoupencům, alespoň některým. Takže celý spor, který má mnohem více stran, je redukován na dvě, posunut a navíc ještě personalizován a stává se z něj spor Klaus versus Gore. Čtenáři či diváci se pak nejsou schopni v této vyváženosti zori-ivat, kde leží pravda.
zpravodajství neexistuje ve vzduchoprázdnu a ani žurnalistické nořím objektivity a vyváženosti nezabrání tomu, aby se do „fakt" jednotliví Ji zpráv promítaly „hodnoty" jak zdrojů, na které se reportéři obracejí, tak společnosti, ve které média působí, a v neposlední řadě i hodnoty, které sama média vyznávají. A protože si většina médií působících v kapitalistické společnosti cení zisku, tak si i „cení takového společenského ^^sprádánía takové ideologie, jež je svou podstatou kapitalistická' (Burton -Jirik2003: 104). Média pak mají tendenci zachycovat společenské uspo-r  tni a jeho hodnoty v příznivém svede.
VLASTNOSTI ENVIROIMMENTÁLNÍCH TÉMAT A SOCIO-EKONOMICKÉ FAKTORY
Vedle Clarkeovou popsaných krátkodobých a dlouhodobých daků, které působí na zpravodajství o environmentálních tématech, existují podle Alison Andersonové i určité vnitřní faktory, které ovlivňují šance těchto témat, aby se z nich staly zpravodajské příběhy (Anderson 1997: 121).
Prvním faktorem, podobně jako u Clarkeové, je orientace na události. Rada výzkumů ukázala, že pozornost médií upoutají spíše dramatické události, jako jsou ropné skvrny v řekách či hořící lesy či různé pseudou-dálosti v podobě tiskových konferencí, prohlášení tiskových mluvách, ale i happeningů nevládních organizací. Odráží to časový tlak v rámci fungování zpravodajských organizací, navíc tato orientace na události umožňuje jednotlivým zdrojům, aby kontrolovaly zarámování zprávy, a novináře oprošťuje od nutnosti zasadit zprávu do širšího kontextu, který je často složitý a nevyhovuje požadavkům na jednoznačnost, jasnost.
Druhým vnitřním faktorem je tendence charakterizovat pokrytí environmentálni tematiky silnou vizuální složkou, která se samozřejmě liší mezi médii. Televizní zpravodajství, jako vizuální médium, pochopitelně využívá tohoto kritéria mnohem více, což může být určitý problém, když se hledají nové úhly pohledu na environmentálni problémy. Andersonová cituje bývalého korespondenta BBC pro životní prostředí, který prohlásil: „[...] jsme o obrázcích [...] jsme také o slovech, ale ta jsou popiskem k obrázkům [...]. Environmentálni příběhy především potřebují dobré obrázky [...]. Globální oteplování je velice obtížné, protože globální oteplování skutečně nevidíte. Můžete vidět výfukové zplodiny z aut a můžete vidět kouřící tovární komíny a můžete slyšet lidi, kteří o tom hovoří. Ale když už jste to tak udělal jednou, tak to podobným způsobem uděláte dvacetkrát za rok, protože složky jsou vždy stejné [...] Pokud to nedoprovodite chytrou grafikou, pak je těžké něco změnit.1" (Anderson 1997: 122) Pro zpravodajská média je tak mnohem snazší a pohodlnější pokrýt ekologické aktivisty přivázané u vrat jaderné elektrárny než přiblížit problematiku globálního oteplování a s ním souvisejících klimatických změn.
Třetím vnitřním faktorem je, že zpravodajství má tendenci být uzavřeno v denním dvacetičtyřhodinovém cyklu, zatímco environmentálni problémy se vyvíjejí v dlouhodobých procesech, které nezapadají do
mediálního fungování. Televize, rádia mají pevná časová schémata, tisk má své uzávěrky a čas je tím hlavním omezením. Zprávy mají navíc velice omezený prostor, průměrný prostor zpráv věnovaných environmentál-ním problémům v televizním zpravodajství je asi 110 sekund (Anderson 1997:123), do nichž musí být shrnout často nejednoznačný problém.
Nicméně pokud uvažujeme o zpravodajském pokrytí životního prostředí, nejsou zpravodajské hodnoty, struktura médií, vlastnosti událostí či environmentálních problémů či mediální zdroje, které nastolují témata, jedinými determinanty a neměli bychom se zaměřovat pouze na roli médií. Hansen varuje před přílišnou mediacentričností. Podle něj je potřeba brát v úvahu širší kontext, v němž média působí. Hansen to nazývá ,Jculturními danostmi" (culture givens), které usnadňují a vymezují rozvinutí a pokrytí tématu. Aby téma získalo důležité místo ve veřejné sféře, musí se podat tak, aby rezonovalo s existujícími a obecně rozšířenými kulturními koncepty (Hansen 1991: 452). Při zpravodajském pokrytí životního prostředí mezi takové „kulturní danosti" patří víra v „nadvládu nad přírodou" a víra v „pokrok prostřednictvím vědy a technologií". Obě tyto kulturní danosti mohou pomoci vysvětlit, proč je mediální diskurs o životním prostředí v převážné míře diskursem vědeckým, který se spoléhá především na vědce jako arbitry toho, co je správné a co špatné, co je pravdivé a co nepravdivé, co je reálné a co domnělé (Hansen 1991: 452). Obdobně „kulturní daností" v českém prostředí může být představa ekonomického růstu jako hodnoty, která se v českých médiích nezpochybňuje (Doležal 2008).
Zkrátka, vedle vlastností environmentálních témat, zpravodajských rutin a daků či zdrojů ovlivňujících podobu zpráv o životním prostředí hrají značnou roli i širší socio-ekonomické a kulturní faktory, jak to nazývá Andersonová (Anderson 1997: 124), či Hansenovy „kulturní danosti". Hansen například provedl komparativní obsahovou analýzu zpravodajství o životním prostředí u dvou hlavních zpravodajských programů, britských 9 O'Clock News a dánských TVAvisen. A zjistil, že míra pozornosti, kterou jednotlivé televizní stanice věnovaly určitým environmen-tálním tématům, silně odrážela vnější ekonomické a průmyslové faktory. Z Hansenovy studie vyplývá, že TVAvisen věnovala pozornost zejména znečištění moří, a to z toho důvodu, že dánská ekonomika je vysoce závislá na rybářském průmyslu. Oproti tomu téma mořského znečištění se příliš neobjevovalo v britských 9 O'Clock News vysílaných stanicí BBC,
3 I
222
223
a to z toho prostého důvodu, že v britské ekonomice hraje rybářsk\ piů- . mysl zcela okrajovou roli. Naopak, 9 0'Clock News se zaměřily na terna jaderné energetiky, které bychom marně hledali v TV Avisen, protože Dánsko nemá jaderný průmysl (Anderson 1997: 124), Některá environmentálni témata se v médiích dané společnosti objevují více, méně,čivů-' bec podle toho, jak rezonují nejen s hodnotami té společnosti, ale i s jejími sociálními a ekonomickými aspekty.
SHRNUTÍ
Média jsou při zpracování environmentálni tematiky velice sel ní, spíše kladou důraz na ta environmentálni témata a události, které relativně neočekávané, jednorázové a dramatické, než na ty dlouho ■'. ■ pomalu se vyvíjející, komplikované a „neviditelné". Toto zaměření médií na události
i je často vytrženo ze širšího sociálního a politického kontexty jj ^ Clarke, Debra. 1992. „Constraints of Television News Production: the
jen výjimečně jsou takové události pro média „věšákem", na nějž „zavřsi i další, související témata.
Zprávy o životním prostředí nejsou výsledkem série náhodných udalostí, ale spíše jde o produkt organizačních procedur, žurnalistických ru tin a předpokladů, o kterých se příliš nepochybuje. Zprávy o životním prostředí a přírodě jsou konstruované, ale i samo pojetí toho, co je příroda, co je životní prostředí, se neustále mění a reinterpretuje. Zpravodaj ství o environmentálni tematice je antagonistická aréna, v níž se střetávají různí aktéři, přičemž média v přístupu těchto aktérů do arény upřednostňují spíše ty mocné z vrcholu společenské pyramidy. Oficiální zdroje . privilegovaný přístup do masmédií a jsou primárními definujícími • ří rámují debaty o environmentálních tématech. To má za následek, ze zpravodajský diskurs o životním prostředí vychází z určitých kultúrnu h daností, jako jsou víra ve vědu, technologický pokrok a ekonomický růst, které nezpochybňuje.
224
LITERATURA:
• Allan, Stuart - Adam, Barbara - Carter, Cynthia (eds.). 2000. Environmental Risks and the Media. London: Routledge. Anderson, Alison. 1991. „Source Strategies and the Communication of Environmental Affairs." Pp. 459-476 in Media, Culture and Society 1991, r. 13, č. 1.
Anderson, Alison. 1997. Media, Culture and the Environment London: Routledge.
Barker, Michael. 2007. „Corporate Media Greens." In Griffith Journal of the Environment 2007, October, http://www.zcommunications.org/ corporate-media-greens-by-michael-barker (19.10.2010). Barry, John. 2002. Environment and Social Theory. London: Roudedge. Burton, G.raeme - Jirák, Jan. 2003. Úvod do studia médií. Brno: Barrister and Principal.
Example of Story Geography." In Critical Studies of Canadian Mass Media. Ed. Greiner, M. Toronto: Butterworth. Cörbett, Julia B. 2006. Communicating Nature. Washington: Island Press.
Cottle, Simon. 1993. „Mediating the Environment: Modalities of TV News." Pp. 107-133 in The Mass Media and Environmental Issue. Ed. Hansen, Amders. London: Leicester University Press. I l* Daley, Patrick-O'NeiU, Dan. 1991. „Sad Is Too Mild Word: Press Coverage of the Exxon Valdez Oil Spill." Pp. 42-57 in Journal of Communication 1991, r. 41, č. 4.
Doležal, Jan. 2008. Zobrazení hodnoty ekonomického růstu v médiích. Praha: FHS UK. Diplomová práce obhájená na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.
Guedes, Olga. 2000. „Environmental Issues in the Brazilian Press." Pp. 537-554 in Gazette 2000, r. 62, Č. 6.
Hannigan, John A. 1995. Environmental Sociology. A Social Constructionist Perspective. London: Roudedge.
Hansen, Anders. 1991. „The Media and the Social Construction of die Environment." Pp. 443-458 in Media, Culture and Society 1991, r. 13,č.l.
22S
■
Hansen, Anders. 1993. The Mass Media and Environmental Issues. London: Leicester University Press. Hansen, Anders. 2006. „Tampering with Nature: „Nature" and „Natu-ral" in Media Coverage of Genetics and Biotechnology." Pp. 811-834 in Media, Culture and Society 2006, r. 28, č. 6. London: Sage. Macnaghten, Phil - Urry, John. 1995. „Towards a Sociology of Nature* Pp. 203-220 in Sociology 1995, r. 29, č. 2. London: Sage. Miller, Mark M. - Riechert, Bonnie P. 2000. „Interest Group Strategies and Journalistic Norms." In Environmental Risks and the Media. Eds. Allan, Stuart - Adam, Barbara - Carter, Cynthia. London: Routledge.
McNair, Brian. 2004. Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál. Parlour, James W. - Schatzow, Steven. 1978. „The Mass Media and Public Concern for Environmental Problems in Canada, 1960-1972." Pp. 9—17 in InternationalJournal of Environmental Studies 1978, r, 13, Č.I.
Soper, Kate. 1995. What is Nature? Oxford: BlackwelL Trampota,Tomáš. 2006. Zpravodajství. Praha: Portál. Williams, Raymond. 1983. Keywords: A Vocabulary of Culture and Society. London: Flamengo/Fontana.
Williams, Raymond. 2005. Culture and Materialism. London: Verso. Wilson, Alexander. 1992. The Culture of Nature: North American Landscapefrom Disney to the Exxon Valdez. Cambridge (MA) - Oxford: BlackwelL
3
Mgr. Arnošt NOVÁK (1973)
Vystudoval magisterské obory Mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a Sociální a kulturní ekologie na Fakultě humanitních studií UK. V současnosti je doktorandem Environmentálních studií FHS UK a pedagogicky působí na katedře Sociální a kulturní ekologie FHS UK. Zajímá se především o vztah médií a životního prostředí, environmentálni sociologii a sociální hnu-tíse zaměřením na hnutí environmentálni. E-mail: arnovak@centrum.cz