Marek Orko Vácha: návrat ke Stromu života
http://www.tanciciskaly.cz/navrat_kapitola.htm
Katrány
My lidé jsme jako jediní schopni tvořit umění, schopni slavit, schopni odlišit dobro a zlo a schopni
svobody. Někdy v terénu, při naslouchání zpěvu velryb na Antarktidě nebo pozorování šimpanzů v
ZOO mne napadá mírně heretická myšlenka, kdo bude druhý. Prvně mi přišla na mysl na Pouzdřanské
stepi. Darwinovský strom života, jak se obvykle kreslí ve všech učebnicích, totiž má „nahoře“ a „dole“
a intuitivně navozuje představu, že evoluce míří vzhůru, k cíli někde nahoře. Nakonec i slavní vědci
používají termíny „nižší“ a „vyšší“, ať se již jedná o rostliny či o vyšší a nižší obratlovce. Obraz se
stromem života však není příliš přesný – pokud bych si mohl vypůjčit obraz z naší přírody, spíš než
strom připomíná skutečnost katrán. Katrán tatarský (Crambe tataria) je velmi pozoruhodná rostlina,
která se k nám na Pouzdřanskou step dostala zřejmě odněkud z Ruska, kde je na tamních stepích
doma. Celá rostlina má v dospělosti tvar obrovské koule, přibližně metrového průměru, takže katrány
z dálky poněkud připomínají pasoucí se beránky. Na konci sezóny, na podzim, se ulomí a vítr pak tuto
kouli honí po stepi sem a tam. Jak se katrán koulí, ztrácí cestou semena a výsev do nových lokalit je
tímto vtipným řešením zajištěn. Katrán je obrazem života, ne strom. Každý organismus totiž míří
jinam! V představě koule přestávají platit kategorie vyšší a nižší – záleží totiž, odkud se díváme. Kavyl
Ivanův, překrásná tráva, rostoucí rovněž na Pouzdřanské stepi, není méně dokonalý organismus než
já, jen ve svém vývoji prostě zamířil jiným směrem. I cvrčící strnad luční (rovněž specialitka
Pouzdřanské stepi a několika dalších jihomoravských lokalit) není o nic méně dokonalý než já, jen ve
své evoluci zamířil jinudy a ve svých čtyřech miliardách let stáří obstál stejně dobře jako já – přežil až
do dneška. Podobně jako jednotlivé větvičky katránu míříme každý ven ze středu koule. Podle
současných představ v tomto středu není jeden bod, ale velmi hustá a velmi složitá síť, která
jednotlivé větvičky propojuje. Geny se zřejmě velmi dlouho předávaly nejen vertikálně, z rodičů na
děti, ale i horizontálně, mezi vrstevníky. Snad až po určité dlouhé evoluční době mohlo slovo „druh“
nabýt smyslu.
Homo sapiens, jako zatím, zdá se, jediný, se dostal na hranici jakési jiné, mnohem větší koule, která je
závojem nevědomí. Proběhli jsme cílovou páskou, protrhli záclonu a začali se ptát. Kdo bude druhý a
na kterém místě závoj prorazí? Budou to šimpanzi, kteří proběhnou hranicí někde těsně vedle nás, či
velryby kousek vedle, nebo třeba kavyly na opačném pólu katránu života? Kavyly, katrány, strnadi i
člověk jsou výherci v evoluční soutěži. Dokázali jsme se na Zemi udržet a naše strategie přežití se
ukázala jako účinná.
Evoluční myšlenka je jaksi samočinně i myšlenkou zaměřenou k ochraně přírody. Pokud bychom
člověka odřízli od zbytku stvoření a z celé přírody učinili jen res extensa, nerozumnou hmotu, pokud
bychom přírodu považovali jen za kulisu na jevišti našeho života, pak by nám nic nebránilo, abychom
ji jakkoli vytěžovali a ničili, kde se nám zalíbí. Pokud si ovšem s pokorou uvědomíme, že jsme jen
jeden druh z mnoha a pouze jsme jako první dospěli k vědomí, je zřejmé, že všechny ostatní
organismy jsou naší malí bratři v mnohem silnějším významu, než jsme ochotni, křesťané i
nekřesťané, připustit.