2. Jaké myšlenky Vám běžely hlavou (v případě filmu, exkurze, sebereflexe)? Případně jaké myšlenky Vám sděloval respondent (v případě rozhovoru)? 3. Jaké pocity jste vnímali, jaké si dokážete uvědomit (v případě filmu, exkurze, sebereflexe)? Případně jaké pocity jste vnímali u respondenta (v případě rozhovoru)? 4. Když jste přečetli oba texty, vraťte se prosím zpátky k Vašim zápiskům myšlenek a pocitů spojených s Vaší aktivitou. Co nového v těch myšlenkách a pocitech vidíte? Zkuste objevit a popsat, jak se v popsaných myšlenkách a pocitech objevuje něco z teoretických konceptů, o kterých jste četli. film - neviem čo mám čakať, podľa názvu to bude nejaká silná káva, možno o bitúnkoch - začiatok je upokojujúci, pekné zábery na prírodu - zdá sa, že sa jedná o výpoveď jedného muža – senátora USA – takže žiaden bitúnok, „len“ globálne otepľovanie - výsledky merania CO2 v atmosfére – krivka stále rastie (dokument z roku 2005) – dnes je to ešte viac zatiaľ každých 10 rokov stúpne o cca 20ppm - rok 2005 – vtedy sa začalo dosť hovoriť o otepľovaní kvôli vlne horúčav v Európe a Indii, pamätám si to, mala som vtedy 12, najprv sa to prezentovalo ako ojedinelý výkyv teploty, ale veľmi rýchlo sa začala taká malá hystéria okolo globálneho otepľovania, pri všetkom tom tlaku som si radšej čítala o tom, že vedci sa mýlia a otepľovanie nespôsobuje človek - spomenula som si ako nám na základnej škole prvý raz hovorili o environmentálnych problémoch - ozónová vrstva a otepľovanie a keď sme sa učiteľky spýtali čo sa s tým dá robiť, povedala „nič“ – to bolo dosť drastické - použili tu známy príklad so žabou v hrnci, ktorá sa postupne uvarí, ale tu ju niekto zachránil, to je milé -vytváranie dezinformácií o klíme (fakenews) to je problém dodnes, namiesto riešenia problému vynakladáme veľa energie na boj s hlupákmi - problémov je veľa, naozaj s tým môže jednotlivec niečo urobiť? Často o tom pochybujem. - trochu sa obávam, čo to bude - trošku sa mi uľavilo, zatiaľ všetko, čo odznelo už poznám z iných zdrojov - začína ma chytať bezmocnosť a zlosť na ľudí, ktorí mali moc niečo zmeniť už pred 50-timi rokmi, tento problém nemusel mať tak hrozné rozmery - trochu sa hanbím, ale máloktorý tínedžer má rozum - nádej pri príbehu o žabe - zahorklosť kvôli fakenews - cítim oboje = bezmocnosť aj nádej, že sa veci pohnú správnym smerom, len sa bojím toho, že už je neskoro, zdá sa, že dvanásť už odbilo Keďže dokument sám nebol pre mňa zvlášť emotívny, pretože o všetkých témach, ktorými sa zaoberal som už čítala, či videla iné dokumenty, nekonali sa u mňa veľké psychologické procesy, každopádne som si však uvedomila veľmi dôležité veci retrospektívne. V myšlienkach sa mi vynorila spomienka na môj prvý kontakt s environmentálnymi problémami a obrovský šok, ktorý to pre mňa znamenalo. Nerozumela som, ako sa môže učiteľka tváriť, že je normálne ničiť planétu a len sa nečinne prizerať. Ako je vôbec možné, že pred skupinou tridsiatich detí povie, že sa s globálnym otepľovaním nedá nič urobiť? Vzhľadom k freudovskej psychológii by som povedala, že kým neprišlo k tomuto „incidentu“ informácie o globálnych problémoch som úspešne vytesňovala, ak sa o tom dá hovoriť už u detí. Následne som sa chcela pred tým nevyriešiteľným problémom skryť a na strednej škole som sa prikláňala skôr k popieračom či skeptikom. Myslím, že to bol priamy následok tej beznádeje a šoku, s ktorými som sa nevedela v detstve vyrovnať. Až na univerzite som sa rozhodla zistiť, či už je nejaká nádej, že ľudstvo nevyhynie na následky globálneho otepľovania. Samozrejme, že keď si čítam kapitolu o Freudovej psychológii musím súhlasiť s mnohými javmi, ktoré popisuje a našla som ich sama u seba či už sa jedná o projekciu, obranné mechanizmy alebo sublimáciu. Rovnako ako eko- problémy, aj ich prežívanie a reflektovanie sa týka každého z nás. film Dívala jsem se na film Age of stupid a přiznávám, že jsem těžko schopná přemýšlet o obsahu filmu nehledě na jeho formu. Přestože jedním z cílů filmu bylo upozornit na to, že spousta z nás si řeší svoje individuální problémy a cíle, ale zapomíná se na problém dívat globálněji, měla jsem pocit, že přesně tahle komplexita filmu chyběla. Aspoň z mého pohledu šlo o velmi špatně propojenou hromadu informací a příběhů - přestože spoustu z příběhů bylo samo o sobě přínosných. Některé z příběhů mě vedly k zamyšlení, jaký podíl na aktivismu má touha dělat něco pro planetu a jakou roli v něm hrají individuální proměnné? (Nevzpomíná starý pán na dřívější dobu taky proto, že byl mladší a mohl víc? Záleží mladé rodině tolik na životním prostředí nebo je to i téma, které je jako pár spojuje?) V důsledku toho, že byl film tolik rozkouskovaný, jsem neměla šanci prožít nějakou hlubší emoci. Bylo mi samozřejmě některých věcí velmi líto - ať už lidí a jejich bídných podmínek k životu, tak třeba krásného výhledu na hory, který kazí čtyřproudová silnice a zvuk stovky projíždějících kamionů. Zároveň jsem byla naštvaná nad celkovým vyzněním filmu, kdy „hlavní hrdina“ kroutí hlavou nad lidstvem, které „se přece mohlo zachránit“ a přitom z mého pohledu zas tak jasný návod na záchranu nedává a v důsledku toho snad přesvědčuje jedině už dopředu přesvědčené. Paradoxně se dívám, že tak trochu střílím do vlastních řad. Rozhodně nepatřím k těm, kteří by popírali klimatickou změnu, ale vždycky když sleduji něco, co je hodně jednostranně zaměřené, mám potřebu koukat se na to kriticky. A pravděpodobně se dívám o to kritičtěji pokud jde o něco, s čím (momentálně) souhlasím a pomyslně se tak snažím vyvážit konfirmační zkreslení – kterému však stejně těžko utéct. film U první části filmu (Čas hlupáků) znějí moje myšlenky trochu panicky. „Všichni tady brzo umřeme! Proč vlastně chodím do školy, proč myslím na budoucnost, když moje vzdělání stejně nebude mít do budoucna žádnou hodnotu? Co když bude největší hodnotou v mém životě voda nebo čisté ovzduší? Nemělo by větší cenu užívat si přítomného okamžiku?“ Pak to začnu shazovat na ostatní. „Proč se americký kongres nechává ovládat ropnými společnostmi? Jak vůbec můžou v noci spát ti, co lobují za ropné společnosti? Proč se lidé bohatého severu už konečně nepoučí a nepřestanou tak lpět na svém komfortu? Proč jsou za vším jenom peníze?“ Takové otázky mi v hlavě uvíznou asi do tří čtvrtin filmu, aby se změnily v poslední shluk myšlenek, které mě, bohudík, na rozdíl od těch předešlých tak rychle neopouští. Jediné totiž k něčemu jsou. „Takhle to dál nejde, měla bych se mnohem víc snažit. Mám všechno a pořád si jenom stěžuju. Mám mnohem jednodušší a pohodlnější život než tolik jiných lidí na světě. Nemusím například chodit nikam daleko pro vodu, mám ji po ruce kdykoli otočím kohoutkem a můžu jí spotřebovat, kolik jenom chci. Vážně, měla bych začít dělat mnohem víc.“ Myšlenky, které mi v průběhu filmu běží v hlavě, souvisí i s pocity, které prožívám. Na začátku mám strach, cítím beznaděj a marnost. Až se mi chce cynicky smát. Při sledování toho, jak dopadá nadměrná spotřeba a drancování bohatých na ty nejchudší, nevěřím vlastním očím a uším, kroutím hlavou, máchám rukama a moje pocity přecházejí ve smutek, zlost a hněv. To je ta fáze, kdy to nejvíc shazuju na ostatní. Představuju si jako viníky hlavně velké celky, třeba Severní Ameriku nebo firmy těžící ropu, vyrábějící auta, kácející pralesy. Když si ale nakonec uvědomím, že i já jsem viník, často se za některá svá jednání v duchu stydím. Říkám si, že bych se nad sebou měla zamyslet a po těle se mi rozlévá nová energie. Vím, že ji mám a že můžu dělat víc. Cítím se vlastně pozitivně, beznaděj je pryč, ta snaha je tak trochu jedním ze smyslů mého života. Mám novou kuráž a můžu jít na to. Vidím se svém zápise asi čtyři koncepty z četby. Jedním z nich je heuristika reprezentativnosti. „To je ta fáze, kdy to nejvíc shazuju na ostatní. Představuju si jako viníky hlavně velké celky, třeba Severní Ameriku nebo firmy těžící ropu, vyrábějící auta, kácející pralesy.“ Severní Amerika pro mě představuje jasného viníka, protože si jejího typického občana představuji jako obtloustlého strávníka, který do sebe den do den láduje hamburgery a víkendy tráví nakupováním naprosto zbytečných věcí, které brzy vyhodí. Obvykle si takhle Američany nepředstavuju, ale při sledování filmů jako je Čas hlupáků ano. Proto přehlížím fakt, že pouhá národnost ještě neurčuje charakter jednotlivých lidí a že Američanem může být také někdo, kdo je vegan, žije zero waste a bojuje za práva zvířat. Nacházím také pasáž, která odpovídá intelektualizaci a projekci zároveň. „Proč se americký kongres nechává ovládat ropnými společnostmi? Jak vůbec můžou v noci spát ti, co lobují za ropné společnosti? Proč se lidé bohatého severu už konečně nepoučí a nepřestanou tak lpět na svém komfortu? Proč jsou za vším jenom peníze?“ Nepřipouštím si svůj vlastní podíl na environmentální krizi. Neptám se, proč se my lidé konečně nepoučíme, ale proč se lidé konečně nepoučí. Přemýšlím, proč jsou za vším jenom peníze, a tak hledám nějaký vyšší princip, který za tím stojí, a neuvědomuju si, že peníze hrají velkou roli i v mém životě. Navíc shazuju na ostatní to, co mě štve na mně samotné. Ne že bych byla zrovna lobbistou ropných magnátů, ale nechávám se ovlivňovat spoustou konzumních nedůležitých věcí, které by se daly mnohem více zredukovat, a na svůj vlastní komfort si do jisté míry také nenechám sáhnout. A nakonec, a to jsem opravdu ráda, poznávám ve svém zápise i koncept sublimace. „Říkám si, že bych se nad sebou měla zamyslet a po těle se mi rozlévá nová energie. Vím, že ji mám a že můžu dělat víc. Cítím se vlastně pozitivně, beznaděj je pryč, ta snaha je tak trochu jedním ze smyslů mého života. Mám novou kuráž a můžu jít na to.“ Chci dělat víc a využívat svoji energii k tomu, abych přispěla k pozitivnější budoucnosti. Svoji úzkost tak převádím do nějakého společensky pozitivně přijímaného počínání. (I když se mi někdy zdá, že dobrovolničení v neziskovkách nebo upozorňování na zhoubný živočišný a mléčný průmysl pokaždé až tak společensky pozitivně přijímané není.) film Pouštím film Nepříjemná pravda a mám dojem, že jsme ho už někdy viděla. O filmy s environmentální tématikou se dost zajímám, a tak je možné, že uslyším informace, které už dávno znám. Hlavou mi běží myšlenky, že to mi ale přece nebude vadit, protože je důležité si je stále znovu připomínat ….. Poslouchám tehdejšího kandidáta na prezidenta USA a přemýšlím, jak je působivé, že někdo na tak vysoké pozici má zájem o klimatické změny a aktivně se snaží o nich mluvit nahlas. Co by bylo, kdyby se stal Al Gore, člověk potvrzující globální oteplování a propagující ochrany klimatu, prezidentem? Změnilo by se něco? Ve filmu se snaží o jasné vysvětlení a popsání toho, jak rapidně se klima změnilo v posledních stech letech. Spousta grafů a čísel, ale vše je jasně vysvětleno. Copak to nikdo nevidí? To co se teď děje? Existuje již tolik poznatků a důkazů ..… Tak proč se jim nevěří? Je prostě lepší tyhle věci ignorovat a považovat ochránce přírody/ekology za blázny? Když popisuje zemské proudění, vzpomínám na přednášky o globálním oteplování, když jsem se s tímto tématem seznámila poprvé. A dnes, po tolika letech vidíme, že se opravdu stále něco děje. Ano, je sucho, ale čeká náš další doba ledová z důvodu tání Grónska a zastavení Golfského proudu? Co může udělat někdo z nás, pokud velké korporace ovlivňují vědce, aby pozměnili výsledky výzkumů? To vážně stačí někomu zaplatit, aby mohlo neustále docházet k porušování ochrany přírody? Vážně peníze dnes řídí svět? Žijeme v době důsledků … už nemůžeme vytvářet nové chyby, musíme se nyní vypořádat s těmi, co tu zanechali ti před námi, ale hlavně už nemůžeme tvořit další. Copak nechápeme, že pokud zničíme toto naše místo pro život, co má nadále smysl zde budovat, když vše jednou zanikne? Příroda se zbláznila nebo jsme se zbláznili my? Vše je propojeno a my jsme součástí koloběhu. Jsem zmatená. Chvílemi cítím bezmoc, ale i hroznou zlobu. Chvílemi nechápu, jak jsme mohli dospět až do takovéhoto stádia, kdy jako jediný živočišný druh na této planetě si ničíme vlastní prostor pro život. Vydáváme se do vesmíru prozkoumávat další planety, ale přitom se nedokážeme na té naší vypořádat s vlastní spotřebou nebo produkcí odpadů. Cítím také jakousi zodpovědnost, že nedělám třeba vše, co bych mohla. Začít každý sám u sebe, ale spojit se v jedno. Cítím také obrovské povzbuzení, že nejsem sama, že je zde více takových koho zajímá, co tu po sobě zanecháme. Cítím, že se nesmím vzdávat a upadat v beznaděj. Když ve filmu Gore vypráví o dětství na farmě, vzpomínám taky, cítím opět ten klid a krásu přírody, užívám si každou myšlenku a každý pocit a nemůžu se dočkat, až budu zase venku. V rámci kognitivní psychologie mám pocit, že se mé myšlenky dost ubíraly směrem k „potvrzení předpojatosti“. Ve filmu se objevovalo dost informací, které mě utvrdily v mém postoji a názoru na změnu klimatu. Neměla jsem současně ani potřebu pátrat po nějakých informacích, které by údaje z videa vyvracely. Zamýšlím se také nad „heuristikou reprezentativnosti“. V průběhu filmu jsem byla přesvědčená, že pokud by se Al Gore stal prezidentem, velice by ovlivnil průmysl a znečišťování v USA. Možná je to pravda, ale mám dojem, že jsem se přiklonila k úsudku, že to tak určitě bude, protože ve filmu hovoří o změně klimatu. V rámci Freudovské psychologie jsem došla k jakémusi projevu „intelektualizace“, kdy jsem se v průběhu filmu zamýšlela jen nad obecnou hrozbou pro nás a náš svět, ale nenapadlo mě, jak může současná situace ohrozit mne samotnou. Pozoruji také obranu „projekce“. Hlavou mi letí myšlenky: Co se to děje? Copak to ostatní nevidí? Přitom je jednoduší obviňovat ostatní, než se zamyslet nad vlastním chováním. A také „sublimace“, kdy se snažím svou úzkost převést na myšlenky, co víc tu jako součást koloběhu musím udělat nebo jak musím ovlivnit společnost kolem sebe, aby se něco změnilo. film Na začátku filmu An Inconveninent Truth mi blesklo hlavou, že se mi nelíbí úvod, tedy to, že film je pojatý možná až moc americky, že z tohoto tématu dělá show. Rozhodně mě ale později zaujal. Přišlo mi, že Al Gore mluví k věci, relevantně a podává informace opravdu jednoduchým způsobem - tak, že si závažnost situace uvědomí i laik. V průběhu filmu byly moje myšlenky velmi skličující, pesimistické, bezradné. V části, kdy Al Gore prezentoval graf závislosti koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře a narůstající teploty jsem měla intenzivní nepříjemný fyzický pocit – jako by mi ztěžknul a ztvrdnul žaludek. Není to tak, že bych se ty informace dozvídala poprvé, ale ten graf byl skutečně působivý, způsob, jakým ta data interpretoval, byl prostě úderný. V průběhu filmu se u mě střídaly pocity beznaděje, zbytečnosti všeho, vzteku nad doslova celým světem s takovou masochistickou letargií. Vztek nejen nad vrcholnými politiky, ale i nad obyčejnými lidmi a nad sebou samou, především proto, že v závěru vím, že se jen dívám na film a že zítra můj den proběhne úplně stejně, že se můžu o globálních katastrofách dovídat každý den (což vlastně i při studiu na enviru dělám) a stejně zítra musím hrát hru na "všechno je v pořádku". Závěr filmu mi přišel opět příliš… americký. Hrozně se mi nelíbila závěrečná písnička, která běžela k titulkům, kdy dáma zpívá něco ve stylu „we have to wake up“. Z nějakého důvodu jsem cítila kvůli té písničce vztek. Identifikovat určité rysy svého chování po přečtení textů je pro mě celkem oříšek. Asi nejvýraznější mi přišel ten vztek u závěrečné hudby. Podle textu by se mohlo jednat o vytěsnění, kdy se úzkost může právě do vzteku transformovat. Nejsem si ale jistá, do jaké míry šlo o nevědomý proces. Spíše možná šlo o projekci – stejně jako já i paní zpěvačka přinesla pro záchranu světa spíše jen lehce trapný pokus. Některé koncepty jsem ale znala z dřívějška (třeba racionalizace a právě projekce). Mnohokrát jsem přistihla sama sebe v tom, jak si racionalizuju chování, které je v přímém rozporu s mým přesvědčením. S nevědomou projekcí se snažím bojovat – právě jejím uvědoměním, pokaždé když mě někdo vytáčí, snažím se uvědomit si, proč mě to dané chování tak rozčiluje (vůbec nejčastěji je to můj taťka, právě když vedeme debatu na environmentální témata). V textu mě u kapitoly freudovské psychologie zaujal poznatek o tom, že nejdříve je potřeba prožít si určité zklamání, strach, frustraci ze současného stavu, rozpustit obranné mechanismy a naši energii pak investovat do hledání reálných řešení. Jak ale naložit se stavem, kdy úzkost pociťuji každý den? Dokonce ani chování, které jsem už začala praktikovat např. veganství, omezení nákupu věcí, co nepotřebuji atp. (a které text popisuje jako sublimaci ) nepomáhá úzkost mírnit. Znamená to, že ve skutečnosti nejde o sublimaci ale vědomý, zoufalý pokus udělat alespoň něco? rozhovor(y) 1. Co považuješ za současné největší problémy životního prostředí (dál ŽP)? 2. Jak si myslíš, že se tyto problémy budou v následujících 20 letech vyvíjet? 3. Jak si myslíš, že tyto problémy ovlivní tvůj vlastní život? Rozhovor č.1: 1. nekontrolovaný konzum bez hranic – nesebedisciplína, nedostatečné sebe-vědomí lidí – tzn. poznání, co opravdu potřebují a co ne, nedostatečné minimalizování potřeb (což neznamená, že bychom měli žít radikálně, asketicky, jako mniši, ale v souladu sami se sebou a následně se svým okolím) 2. pozitivně, i přes drobné úpadky (nevylučitelné jsou i velké kolapsy) – tzn. vývoj k dobru (lidé dospějí k zahlcení a k uvědomění si tohoto konzumu, načež začnou žít více uvědoměle, dle svých skutečných potřeb, více disciplinovaně – tím se sníží nadměrná produkce a s ní i možnost konzumu 3. zlehčí ho, zjednoduší život na základě snížení nároků, bude také docházet k vyššímu vnitřnímu naplnění Rozhovor č.2: 1. neznalost a neukázněnost rozvojových zemí v oblasti nakládání s odpadem (vyjma domorodých kmenů, které žijí v souladu s přírodou) kult instagramu – „perfektní“ život plný blahobytu (ukazujeme jen to nejlepší, žijeme v bublině, nechceme ukazovat své temné stránky, strach z odsouzení okolím?) rozvojový svět vs. „vyspělý“ svět – intelektualizace jako obrana, že my nemáme vlastní podíl na krizovém stavu 2. dokud se nestane něco fatálního, nic se nezmění – za jak dlouho to bude? nevím 3. i když se budu snažit žít uvědoměle, zdravě a v souladu s přírodou, tak pesticidy a nežádoucí látky mě budou i nadále ovlivňovat, protože jsou všude viz otázka třetí u každého z rozhovorů Zjistila jsem, že se pohybuji z většiny mezi lidmi, kteří mají alespoň částečně utříbené názory na současnou situaci týkající se ŽP. Pokud by bylo zpracování úkolu nedostatečné („(…) normálně se s nimi o životním prostředí nebavíte a sami nemají v této oblasti žádné vzdělání nebo profesní působení (…)“), mohu Vám dodatečně zaslat vypracovaný úkol č.1 (film Nepříjemná pravda). Rozhovor č.1: 1. víme toho tolik o ŽP, ale přesto se chováme, jako kdybychom o ničem z toho nevěděli (vědomí X nevědomí – Freud), většina z toho, co činíme, je nevědomé – jsou to nějaké reflexy, „špatné návyky“ (co opravdu potřebuji a co ne?); v zájmu svého efektivního fungování od sebe odštěpujeme své vědomí nežádoucích myšlenek, pocitů, přání, a pomocí obran je maskujeme a ovládáme (konzum bez hranic je „u nás“ „normální“, je všude kolem nás – ani ty kontejnery se nestíhají vyvážet, že by to byl náš Zeitgeist?), nedostatečným minimalizováním svých potřeb jdeme ruku v ruce vrozené iracionální potřebě ničení – a zatímco se ženeme za tím, abychom dosáhli stále většího uspokojení svých chutí, získáváme stále méně (vnitřní naplnění nepřichází např. s koupí nového svetru) 2. skrze nevědomé motivace (uspokojování chutí) vylezeme po nějakém čase nad mořskou hladinu a objevíme doposud jen skrytou část ledovce (tu, kterou bychom měli jako lidské bytosti přirozeně vidět ze zemského povrchu, ale my ji nevidíme, žijeme v bublinách zamrzlých v ledovci) 3. skrze vnitřní konflikty najde naše superego morální principy, tím se sníží naše apetitivní tužby Rozhovor č.2: doplním Rozhovor č.3: doplním Rozhovor č.3: 1. přelidňování planety – klesá mortalita v rozvojových zemích, ve „vyspělém“ světě zůstává téměř nezměněna zbytečné obaly (igelit, papír) – produkce často zbytečných jednorázových obalů, určeny pouze k tomu, že budou tvořit výplň umělého „kopce“; zbytečné výrobky (lednička, co vydrží 2 roky, a je ztrátové ji opravit), levné oblečení (doprava s ním spojená) lidská lenost a nechuť třídit, bytí si vědom svých dopadů na ŽP (spousta lidí dá přednost vyhodit odpadek do smíšeného obalu místo toho, aby popošli o kus dál a dali ho do tříděného, když nakupují, nepřemýšlí, že je to v 6 obalech apod.), související vzdělání (do TV místo reklamy na deodorant dát viditelné dopady na ŽP, obeznámit širší společnost s dopady na ŽP, vyšší mezilidská důvěra – solidarita (lesní bar v Jeseníkách) všichni ve svých autech (zdražit paliva) (…) 2. (otázka spíše 50 a více let, aby mohlo dojít k „rovnováze“) v rozvojových zemích může skončit populační boom – do zemí 5. světa dojde vlna populačního růstu přestože produkce obalů bude pokračovat (úplné zrušení jednorázových obalů je zatím ve hvězdách pro následujících cca 50 let), tak se začnou vyvíjet lepší materiály k recyklaci, k přirozenému přírodnímu rozkladu přál bych si zlepšení, i tomu částečně věřím, že dojde k vyšší informovanosti pro širší veřejnost, ale asi tu i nadále ještě budou lidé, kteří dají přednost „nákupu do Vaňkovky“ – nejovlivnitelnější vrstva: malé děti ve školce by měly být vedeny k ochraně ŽP (celkově více do přírody, navštěvovat i ponurá místa – např. očichat si skládku; chodit více na dobrovolný sběr odpadků po okolí – dal bych to jako povinnou výuku, zdroj zábavy pro důchodce a čumily, jako iniciativa obcí – sběr odpadu „za svačinu“; celkově více veřejných akcí podporujících zdravou přírodu) 3. dražší suroviny, méně dostupné suroviny, potenciálně i já můžu přijít o práci, velké znečištění, na které nebude místo – špinavý vzduch, skládky, zdroj ponurých nálad, zdravotních potíží, rozhodnutí nemít potomky kvůli přelidňující se planetě, která není nafukovací; nejistá budoucnost – nechtěl bych do ní uvrhnout své děti i já si občas koupím bagetu v tom obalu, ale snažím se nakupovat do vlastních tašek, pytlíčku ze záclon; v lese na každém kroku potkávám obaly – deptá mě to, mám rád přírodu, byl bych rád, kdyby krajina byla čistší, aniž bych se musel dívat na tyto známky „civilizace“ v okamžiku, kdy si jdu do přírody vyčistit hlavu a odpoutat se od každodenních starostí vždycky je slyšet více blbec, co křičí, než ti zainteresovaní do péče o ŽP – pocit smutku Do budoucna doufám, že by se situace mohla obrátit k lepšímu. Pomalu dochází ke vzdělání a lidé začínají přemýšlet správným směrem. Než se však toto smýšlení "vtluče" do hlavy všem, bude to ještě dlouho trvat. Přál bych si skončit nějak optimisticky, ale to mi současná situace a znechucení z mého druhu nedovolují. rozhovor(y) Rozhovor jsem prováděla s maminkou mého přítele, se kterou jsem se nikdy na toto téma nebavila a neznám její názory na krizi životního prostředí ani ekologii. Pro představu se jedná o paní kolem 55 let s vysokoškolským vzděláním. Postup: Prve jsem si napsala hlavní otázky rozhovoru, přidala k nim ty, co mě samotnou napadly. Pokud mě nějaký dotaz napadl při rozhovoru, zeptala jsem se. Všechno jsem si nahrávala do Co považujete za největší současný problém životního prostředí? „Trumpa. Protože odstoupil od Pařížské dohody. Rozhodně si myslím, že globální oteplování a sucho jsou momentálně největší problémy, které je třeba řešit. Jenže jak mohou běžní lidé ovlivnit globální oteplování, když politika se o životní prostředí nestará? Je třeba, aby lidé volili do zastupitelstva a do politiky takové lidi, kteří otázku životního prostředí vůbec řeší, ale těch je málo.“ Jak se podle Vás budou tyto problémy životního prostředí vyvíjet? „Tím, že globální oteplování bude postupovat, zvýší se průměrná teplota. Bude sucho a budou pokračovat extrémy - výkyvy ve srážkách, vichřice, hurikány.“ Jak si myslíte, že to ovlivní Váš život? „Konkrétně si myslím, že kvůli suchu budeme muset šetřit vodu. Například splachování pitnou vodou v dnešní době je zhýralost, ale bereme to jako jasnou věc. Bude třeba vymyslet lepší technologie, které budou usnadňovat lidem práci, aby nemuseli využívat tolik energie a vody. Celkově bude potřeba snížit využívání energie, a to si myslím, že za nás vyřeší nízkoenergetická technika.“ Co můžete udělat proto, abyste situaci zmírnila, pokud je to podle Vás možné? „Myslím, že na globálním oteplování se podílí uhlíková stopa a tu by bylo dobré snížit. Konkrétně už nebudu létat na dovolenou letadlem, protože tam je uhlíková stopa nejpatrnější a největší. U aut mi zase připadá dobrá ta ekologická daň. S létáním a levnější dopravou souvisí masový turismus, který zaplavuje pláže ve Španělsku a jiná Evropská města. Teď už budeme jezdit jen tam, kam dojede naše auto. Taky recyklujeme odpady, to je už dneska samozřejmost. V jednom dokumentu se mi líbila vychytávka ze Švýcarska, kdy jsou odpadkové koše v podzemí, takže nejdou vidět. Člověk tam pak přijde s čipem, který přiloží na displej, koš vyjede ze země a roztřídí si odpadky sám. Navíc si z čipu stáhne poplatek za odpad jen v té výši, kolik odpadu jsem reálně vyprodukovala. A to je podle mě dobrá motivace pro lidi, aby vytvářeli méně odpadů. Navíc je to i pohodlné. Co se týče ekologických prostředků na úklid, jednou jsem je vyzkoušela, ale nebyly tak účinné. Tak jsem se vrátila k těm původním (Savo, Cif atd. – pozn. autora).“ Co si myslíte, že je třeba udělat, aby se situace zlepšila? „Je třeba asi více přemýšlet nad využíváním zdrojů energie a přemýšlet nad tím, když zapnu nějaký spotřebič, jestli je to nutné. Ohledně aut bych využívala hybridy, elektrovozíky. Taky je třeba zpracovávat projekty na lokální úrovni, kde lidé znají místní poměry a problematiku. Pak jak jsem mluvila o politice, zvolit si takové lidi, kteří životní prostředí řeší a nebojí se toho. Takových lidí ale moc není, a myslím si, že lidi samotné ochrana přírody v politice nezajímá tolik, jako jiné problémy. Třeba migrace. Ohledně turismu bych se vůbec nebála regulací, protože pak si člověk dovolenou i více užije, když se nemusí brodit davy lidí. U první odpovědi byla maminka rychlá a bylo vidět, že je z celé situace naštvaná. Pak všechny otázky spíše konstatovala, více méně mi přišlo bez emocí. Největší změna nastala u věty týkající se ekologických přípravků. Reakci maminky bych zařadila mezi popření a potlačení. Bylo zde cítit jisté napětí v hlase i tváři, podrážděnost z uvědomění si, že nedělám dost. A proto si hledám důvod, proč toho dost nedělám. Když jsem si přečetla kapitolu s obrannými mechanismy, poznávala jsem je pak v určitých pasážích rozhovoru i chování. 1: Intelektualizace: „Jenže jak mohou běžní lidé ovlivnit globální oteplování, když politika se o životní prostředí nestará?“ Z celého rozhovoru jsem si všimla, že většinou se ve větách objevovalo oni namísto my nebo já. Environmentální problémy by podle maminky měli řešit politici a technologové, lidé (ani já) se měnit nemusí. 2: Reaktivní formace: „Konkrétně už nebudu létat na dovolenou letadlem, protože tam je uhlíková stopa nejpatrnější a největší. [...] S létáním a levnější dopravou souvisí masový turismus, který zaplavuje pláže ve Španělsku a jiná Evropská města. Teď už budeme jezdit jen tam, kam dojede naše auto.” U odpovědi jsem si všimla několika věcí. Dozvídáme se o nebezpečí letadlové dopravy a hned poté se přesunujeme k turismu. Za ním následuje myšlenka, že cestovat budu stejně, jen ne letadlem. Paradoxem je, že maminka byla letadlem naposledy letos v srpnu a tehdy nic o uhlíkové stopě neříkala. Akorát, že v letadle bylo málo místa na nohy. V podstatě si maminka zdůvodnila, že letadlem už létat nebude kvůli jeho velké ekologické zátěži, ne proto, že je jí to nepohodlné, i když by létat chtěla. 3. Racionalizace: „Co se týče ekologických prostředků na úklid, jednou jsem je vyzkoušela, ale nebyly tak účinné. Tak jsem se vrátila k těm původním.“ Při této větě vidíme jednoduché zdůvodnění sama sobě, že ekologické prostředky např. na praní, nejsou tolik účinné, proto je nepoužívám. Pro mě je zde zásadní to slovo jednou. Kdyby zde skutečně probíhala snaha o ekologicky šetrný úklid, jsem ochotna prostředků vyzkoušet více. Co se týče emotivní reakce, která této větě předcházela, zařadila bych ji mezi popření a potlačení. Bylo zde cítit jisté napětí v hlase i tváři, podrážděnost z uvědomění si, že nedělám dost. A proto si hledám důvod, proč toho dost nedělám. 4. Projekce „Lidé jsou pohodlní a nemají rádi změny ve svém životním stylu, který si zaběhli.“ Slabosti jiných byly odhaleny, ale vlastní nevidíme. A pak je taky třeba lidi motivovat k tomu, aby něco dělali. Lidé jsou pohodlní a nemají rádi změny ve svém životním stylu, který si zaběhli. Kdyby někdo nařídil, že se bude měnit splachování z pitné vody na tu odpadní, vyřešilo by to spoustu problémů. Samozřejmě je ta změna třeba postupná.“ Odkud čerpáš informace o problematice životního prostředí? „Většinou si sama vyhlídnu dokumenty, které mě zajímají. A když se mi téma zalíbí, vyhledávám si dál informace na internetu. Docela se o ekologii zajímám, ale vybírám si určité oblasti, které mě zajímají nejvíce.“ 5. Heuristika dostupnosti „Konkrétně si myslím, že kvůli suchu budeme muset šetřit vodu. Například splachování pitnou vodou v dnešní době je zhýralost, ale bereme to jako jasnou věc.“ „Kdyby někdo nařídil, že se bude měnit splachování z pitné vody na tu odpadní, vyřešilo by to spoustu problémů.“ Když jsme se dostali k tématu sucha a málo vody, pokaždé jsme se automaticky přesunuli ke splachování pitnou vodou. Z toho usuzuji, že je to problém, který vždy maminku napadne, když se mluví o plýtvání vodou. rozhovor(y) Pro splnění úkolu č. 2 jsem si vybrala rozhovor. Respondent byl 22letý mladík, s kterým jsem se nikdy dříve o problematice životního prostředí nebavila. Daný respondent nemá žádné environmentální vzdělání, ale pohybuje se v agronomické sféře, konkrétně je zemědělec, myslivec, rybář a student zootechniky na vysoké škole. Na první otázku: Jaké jsou podle tebe největší současné problémy životního prostředí? Odpověděl jednoznačně, „sucho, sucho, sucho, to je podle mě největší problém“. Jako další environmentální problémy uvedl vymírání druhů, zamoření moří plasty, nadměrný rybolov a drancování neobnovitelných zdrojů. Druhá otázka měla znění: Jak si myslíš, že se tyto problémy budou v příštích 20 letech vyvíjet? Na problém týkající se sucha respondent odpověděl, že pokud se s tím suchem nezačne něco dělat, tak to bude čím dál horší, protože už teď se nějaké čtyři roky potýkáme se suchem. V dnešní době se podle respondenta už začínají budovat nádrže na zadržení vody, budují se meandry-ruší se zarovnané toky a jiné opatření. Vymírání druhů bude čím dál horší, protože podle respondenta by se musela změnit celá společnost a tomu sám nevěří a k tématu zmiňuje americký a čínský kapitál. Se zamořením moří plasty by se podle respondenta něco dalo dělat, na druhou stranu, ale uvádí: „Teď se to snaží řešit těma biologicky rozložitelnýma plasty, což je ještě větší svinstvo a je to ještě horší, protože se mikročástice akumulují v rybách.“ Toto tvrzení o biologicky rozložitelných plastech podložil vysvětlením, proč je to ještě horší. „Takže tohle nepomůže, plasty se asi nezruší a bude to čím dál horší. Předcházet se tomu moc nedá, aspoň ruší ty tašky za korunu.“ Na otázku, jak se bude vyvíjet nadměrný rybolov s úšklebkem odpověděl, že nadměrný rybolov už nebude environmentální problém, protože už nebude, co lovit. Skepticky se staví k odpovědi, co bude za dvacet let s neobnovitelnými zdroji, „No furt se říká, nebo říkalo se, že ropa v roce 2000 nebude, teď se říká, že nebude v roce 2020, teď se zase objevily další ložiska, ale bojím se toho, že pokud tam budou takové peníze, jaké jsou tam teď, tak nikdo od toho ruce nedá, ani ty vlády, s tím moc nemáš šanci nic udělat“. V podotázce, co všechno považuje za neobnovitelné zdroje, mluví i o stromech a o celkové rychlosti těžby. Poslední otázka se týkala zamyšlení o tom, jak si respondent myslí, že ovlivní environmentální problémy konkrétně jeho život. Ze sucha má značné obavy a přiklání mu velký význam, vhledem k faktu, že je zároveň zemědělcem, což sám v rozhovoru říká a chtěl by s tím něco dělat, proto studuje, to, co studuje. „Když bude sucho, tak to ovlivní všechny.“ Vymírání druhů tvrdí, že ho přímo neovlivní, ale přiznává, že některé druhy ho přímo ovlivnit mohou. Zamoření moří plasty, ho ovlivní, díky vlastní konzumaci mořských ryb. Nadměrný rybolov ovlivní všechny a podle respondenta představuje jeden z nejhorších následků z vyjmenovaných problémů, který nás čeká, kvůli tomu, že rybolov živí miliardy lidí na světe. „S rybami je to v prdeli.“ Drancování neobnovitelných zdrojů se ho dotkne určitě, protože podle respondenta jsou neobnovitelné zdroje všude. „Lithium, mikročipy, ropa… dneska je všechno z ropy, já myslím, že i ty kalhoty jsou nabarvené ropou.“ Poslední otázkou jsme rozhovor ukončili. Bylo zajímavé mluvit o tomto tématu s někým jiným než obvykle. Sama bych některé problémy životního prostředí mého respondenta vůbec nevyjmenovala, přitom, každý z problémů je na místě. U respondenta jsem vnímala jakousi odevzdanost, místy rezignaci. Občas vzrušení v hlase a naštvání. Místy výsměch jako obrana, ze zoufalství. I skepticismus. Objevuje se sublimace, se suchem chce respondent bojovat díky zemědělské profesi a vzdělání. Občas v rozhovoru nalézám intelektualizaci- popisování abstraktním způsobem. Irelevantní informace, např: americký a čínský kapitál, neobnovitelné zdroje jsou všude.. I limitovanou racionalitu- zjednodušování složité problematiky, to se dá předpokládat, když daný respondent není odborníkem v dané problematice. Vytěsnění, např. že žádné ryby už nebudou, proto se nebude lovit. místo toho, aby uvažoval o vlastním omezení konzumace ryb. rozhovor(y) Všichni tři respondenti jednoznačně uvedli jako největší současný problém ŽP hromadění plastového odpadu v přírodě a to jak na pevnině, tak v mořích. Potvrzují tak efektivnost nastolování mediální agendy, díky které má člověk přirozeně pocit, že největším problémem je to, o čem se nejvíce mluví. K výběru plastů jako největšího problému ale přispěla u dvou respondentů i vlastní zkušenost ze zahraničí (Asie). Vyjádřili obavy z hromadění plastových mikročástic v ekosystému a následně i v organismech, včetně lidí. Dále zmiňovali globální oteplování a jeden z nich trochu překvapivě úbytek kvalitní orné půdy. U všech třech bylo patrné povědomí o komplexnosti ekosystémů a provázanosti jednotlivých problémů. Jejich pohled na problémy byl antropocentrický, na druhou stranu neměli pocit, že by to v budoucnu mohlo nějak zásadně negativně ovlivnit konkrétně jejich životy. Pouze jeden vyjádřil lítost z fyzického zničení životního prostředí a případného úhynu zvířat. Všímala jsem si počáteční nejistoty v tom, jak odpovědi na otázky formulovat. Bylo patrné, že nad problémy životního prostředí nepřemýšlí často. Na druhou stranu po chvíli konverzace jsem si všimla, že každý z nich se ať už vědomě nebo podvědomě soustředí na některou část problematiky více, případně si ve svém okolí všímá změn, které si spojuje s některým z problémů ŽP. Př.: není sníh, vysychají studny, stromy kvetou předčasně. U všech respondentů se objevovalo zlehčování situace v podobě vtipů. Obavy byly vyjádřené pouze slovně, překvapila mě víra v to, že se situace může zlepšit, ani jeden z respondentů si nemyslí, že na řešení je pozdě, všichni tři je však považují za velmi složité. U jednoho z respondentů jsem si všimla projevů rozhořčení nad lidskou bezohledností. Následovala úvaha, proč tomu tak může být a společné nepříjemné uvědomění o složitosti problematiky nakládání s odpadem v zemích trpících chudobou. Lidé se nebudou starat o přírodu, dokud není postaráno o zajištění jejich základních lidských potřeb. Je přirozené, že je netrápí když zahodí plastovou láhev do škarpy, když neví, jestli budou mít zítra co pít. Během rozhovorů byl patrný proces intelektualizace, kdy respondenti projevovali emoční odstup, když mluvili o problémech životního prostředí obecně, jako by se to konkrétně jejich osoby netýkalo. Ani u respondenta, který sleduje problematiku hromadění plastů a úbytku orné půdy pravidelně, jsem v důsledku toho nepozorovala žádné projevy úzkosti. Naopak, za viníka přímo označil zemědělce. S plastovým odpadem to odnesla Asie. Z takových odpovědí je patrné, že v procesu dosahování vnitřního konsenzu berou respondenti vlastní škodlivou činnost jako nedůležitou v porovnání s větším celkem (používám plastové tašky - no a co, u nás se třídí, v Asii ne, to Asie může za to, že jsou v moři - já nejsem problém). U jednoho z respondentů by se dalo pozorovat potvrzení předpojatosti, kdy dlouhodobě věří, že opatření Evropské unie v oblasti ochrany ŽP jsou efektivní a tak pečlivě sleduje každou zprávu, která toto přesvědčení podporuje. sebereflexi Vždy jsem si myslela, že jsem typ, který by nikdy neublížil zvířeti natož přírodě. Když se nad tím teď zamýšlím, tak si dokážu vybavit pouze samé dobré věci, které jsem udělala. Pamatuji si, že jsem jednou zachraňovala zajíce na ulici, který měl přejeté zadní končetiny. V oblasti zvířat jsem hodně pečlivá a vždy se snažím zachránit život i mouše – na druhou stranu zase nemůžu říct, že jsem nikdy nezabila komára papučí či nevyhodila berušku z okna. Tím jsem chtěla říct, že na zvířata beru ohled ve velkém, ale na přírodu celkově občas moc ne. Co se týká například třídění odpadu, tak ten netřídím, tak jak bych měla. Vždy nechodím po chodníku, ale zkracuji si cestu přes trávu. Trhám kytice, pro svůj vlastní prospěch. Za mlada jsem určitě vyhodila nějaký papírek na zem místo do koše. Využívám dopravních prostředků, které znečišťují ovzduší. Určitě jsem snědla nějakou potravinu, která obsahovala palmový olej. Mé pocity během přemýšlení nad tímto tématem byly z počátku pozitivní, ale když jsem se měla zaměřit na to, co dělám špatně vůči přírodě, cítila jsem se provinile. Necítila jsem se příliš špatně, jelikož vím, že výše zmíněné body se nedějí frekvenčně, ale spíš jen nahodile či už se odehrály v minulosti. Každopádně nemůžu říct, že bych se vždy chovala shovívavě. Trochu mě mrzí, že občas upřednostňuji věci, které jsou zaměřeny na mě, nikoliv na prostředí, ve kterém se pohybuji. Daná sebereflexe mi umožnila se podívat na moje chování i z jiného úhlu. Se svými vykonanými činy už nic neudělám, ale do budoucna se můžu polepšit a vyvarovat se některým výše zmíněným bodům. Po přečtení obou dvou článků se cítím nejistě. Řekla bych, že se mé pocity a názory celkem shodovaly s Freudovým konceptem přemístění. Zaměřila jsem se na to, jakým způsobem se ohrazuji proti třídění odpadu (kdy on sám tvrdí, že to není počáteční problém). Počátečním problémem je pro něj vysoká spotřeba – takže pokud bych se měla přestat cítit provinile a opravdu dělat něco prospěšného – měla bych si vyčítat proces, nikoliv výsledek. Zaměřit se prvně na sebe a potom na věci, které má osoba ovlivňuje. Pokud bych se obrátila na druhý článek (a pokud jsem správně pochopila) je možné, že věci, kterým teď věřím, že jsou správné a že bych odpad třídit měla – jsou pouhou irelevantní informací. Musím říct, že jsem se více našla v článku, který byl směřován na Freuda – u něho jsem začínala mít pocit, že si některé věci až moc usnadňuji či naopak. Druhý článek mě zmátl tím, že věci, které si usnadňuji - nemusí být ani pravdivé. sebereflexi Vybrala som si sebareflexiu, pretože som si chcela zosumarizovať, kde všade mám medzery v ochrane životného prostredia a v každodenných spotrebiteľských, ale aj iných rozhodnutiach, ktoré bežne robím. Či už vedome alebo nevedome. Myslela som na to, ako sa mi bežne stáva, že idem na nákup a v polovici cesty do obchodu si uvedomím, že som si nevzala plátenú tašku na nákup alebo sáčok na pečivo. Ako väčšinou dám prednosť nakupovaniu v bežných supermarketoch pred nakupovaním v bezobalových obchodoch alebo na trhu. Mám pokazený bicykel a keďže sa mi často stáva, že nestíham, väčšinou zvolím možnosť ísť mhdčkou ako pešo. Samozrejme je to lepšie, ako ísť autom (ktoré tiež vlastním a nie som na to hrdá, no na moju obranu, väčšinu času je odstavené a nepoužívam ho), no nie vždy mi to situácia dovoľuje. Moja lenivosť pri zostavení správneho vegánskeho jedálnička, ktorý by mi pri mojom zdravotnom stave vyhovoval, je asi najväčší problém, ktorým škodím životnému prostrediu a uvedomujem si ho. Vnímala som pocit nedostatočnosti a nečinnosti pri ochrane životného prostredia. Uvedomujem si to dennodenne, no väčšinou to ostane iba pri pocitoch, ktoré sa nepretransformujú do akcie. Z toho plynie častá frustrácia zo situácie, do ktorej sa ľudstvo svojim správaním dostalo. Často som smutná z toho, ako je ľuďom stav životného prostredia ukradnutý a tým mám ešte menšiu motiváciu sa snažiť niečo vôbec robiť. Myslí, že trpím environmentálnym žiaľom. Hneď prvé, čo som si na svojich pocitoch všimla bolo, že dosť z nich spadá pod Freudove definície obrán. Neuvedomila som si, že tieto pocity môžu spadať do presne stanovených definícií a trochu ma to vydesilo, že som v podstate ukážkový príklad. Napríklad pri upozorňovaní ľudí na to, že nesprávne triedia, poprípade na ich spotrebu potravín balených v plaste. Sama si často kupujem jedlo balené v plastových obaloch, no trochu som si to ospravedlňovala tým, že sa snažím životné prostredie chrániť inými spôsobmi a že to stačí. sebereflexi Jako úkol na další hodinu jsem si vybrala sebereflexi, ve které se snažím přijít na věci, při kterých vědomě poškozuji životní prostředí. Už delší dobu se snažím přemýšlet nad tím, jak se ke svému prostředí chovám a jak toto chování zlepšit. Bohužel se mi čas od času stane, že moje odhodlání chovat se k přírodě co nejlépe není lehké naplnit. Moje snaha začala vlastně u plastových lahví. Pár let zpět, když začala problematika plastu být viditelnější a viditelnější, přišlo mi hloupé si kupovat skoro každý den nějaké pití v plastové lahvi. Už moji rodiče mě učili využívat jednu plastovou na více použití, takže jsem na toto navyklá od dětství. Dnes se mi ale občas stane, že tu svou lahev zapomenu ráno doma. No a od té chvíle, kdy to zjistím, musím řešit dilema, co udělat. Většinou to stejně dopadne tak, že si tu další zbytečně vyrobenou plastovou flašku koupím, protože mám za hodinu žízeň a domů nemám čas zajet. V téhle chvíli mám samozřejmě ještě možnost koupit si například lahev skleněnou, ve které se dnes už i na naší fakultě prodávají nápoje. Jenže tyhle láhve jsou často moc velké a nápoje v nich drahé. Taky mi skleněná láhev nepřijde moc praktická věc na celý den do batohu. Většinou jde o pocity napůl nepříjemné a napůl příjemné. Nepříjemné je vždy to, že u nějaké povědomí o dopadu plastu na prostředí mám, ale stejně vím, že si občas tu lahev prostě koupím. Na druhou stranu jsou pocity příjemné, kdy vím, že se můžu v klidu napít a neřešit při tom, že se napít nemůžu, protože jsem si zapomněla svou lahev doma. Ve svých poznámkách vidím například obranný mechanismus (jak jej nazval Freud), který mě samotnou zřejmě chrání, abych vlastně zase takové výčitky neměla. Při koupi té plastové lahve si řeknu, že když už jsem si ji koupila, nebyla její výroba zbytečná a abych snížila svou ekologickou stopu, budu tuto láhev používat minimálně dva týdny, a pak ji hodím do plastu. Jako zajímavou formu obranného mechanismu u sebe pozoruji také formu sublimace, která spočívá ve studiu envira a konzultaci této problematiky s dalšími lidmi. sebereflexi Létání za potěšením Jeden z mých prohřešků vůči přírodě představuje létání. Když jsem byla mladší, létala jsem poměrně často. Byla jsem v Řecku, Černé Hoře či Londýně. Létání jsem začala problematizovat, až po 20. roku života, kdy jsem se v rámci environmentálních studií dozvěděla, jak velký má létání dopad na přírodu. Od té doby jsem nikam neletěla. Přesto ve mně zůstává pocit viny za předchozí lety. Nedokážu se srovnat s tím, že lety, které jsem za život uskutečnila, nebyly vůbec nutné. Veškeré lety, které jsem absolvovala, byly za turistikou a v místě, kam jsem doletěla, jsem se nezdržela více než tři týdny. Vegetariánství nestačí Již deset let nejím maso, jsem vegetariánka. Nicméně stále častěji se mi stává, že si v duchu nedokážu svoji pozici obhájit. Jak to, že si dokážu koupit si mléko od krav, které se tlačí ve velkochovech? Jak můžu jíst vajíčka z klecových chovů? Tyto myšlenky mne přivedly k veganství, které mi ovšem vydrželo necelého půl roku. V současné době nejsem konzumaci sýrů a jiných mléčných výrobků schopná dostatečně (na můj vkus) omezit. Důvodů je vícero. Být vegetariánkou je prostě jednodušší. Člověk si může dát ve vesnické hospodě smažák, nemusí se starat, že by doma u rodičů neměl co jíst. Dalším důvodem je chtíč. Sýry mi chutnají, stejně jako vajíčka. Ačkoliv se snažím kupovat si alespoň “etičtější” mléčné výrobky, ne vždy se zadaří a velmi tím trpí má studentská peněženka. Dekapitace myši Na chalupě v Krkonoších, kde trávím některé víkendy, máme pastičky na myši. Ačkoliv s touto praktikou nesouhlasím, tiše ji trpím, protože můj otec je přesvědčený, že by nám jinak myši sežraly barák. Sama se v chytání myší angažuji tím, že natahuji pastičky. Je mi to proti srsti, nechce se mi to dělat, ale je to podmínka nekonfliktního sdílení chalupy s rodiči. Jednou se mi však stalo, že jsem musela řešit velmi nepříjemný problém. Byla jsem na chalupě jen se svou kamarádkou. K večeru jsme uslyšely divné zvuky z chodby. Zjistily jsme, že se do jedné z pastiček chytila myš, ale pastička ji nezvládla přetrhnout vaz, tudíž myš ještě žila a házela s sebou v pastičce sem a tam. Na první pohled bylo jasné, že je odsouzena k záhubě a velmi trpí. Po chvilce přemýšlení jsme se rozhodly učinit drastický krok. Připravily jsme si špalek a sekeru. Myš jsme umístily na špalek a kamarádka za mého svícení baterkou myš dekapitovala pomocí sekery. Celý večer jsem byla z toho zážitku otřesená, nicméně jsme se s kamarádkou shodly, že jsme učinily to nejlepší, co se dalo v té situaci dělat. Zamýšlet se nad svými environmentálními prohřešky není jednoduché. Mám dojem, že při psaní svých „doznání“ jsem se podvědomě snažila k nim přistupovat s odstupem – bez většího citového zainteresování. Úkol zaměřený na pocity spojené s touto sebereflexí mne však nutí tyto zážitky ze svého života nějak procítit. Co se týče létání, asi nejsilnější pocit s ním spojený, je vina. Pocit viny se však prolíná i do mého vztahu k vegetariánství či chytání myší do pastiček. Dalším pocitem je smutek. Smutek z toho, že co jsem v minulosti zkazila, už nemůžu nijak napravit. V případě myší se projevuje i zoufalství z toho, že se musím podílet na něčem, s čím kategoricky nesouhlasím. Přidává se i vztek, že jsem kvůli tomu musela být vystavena traumatizujícímu zážitku s trpící myší, na kterou jsem pastičku s největší pravděpodobností sama nastražila. Jeden z textů, který jsme k tématu měli číst, se věnuje obraným mechanismům naší psychiky, které slouží k tomu, abychom se vyhnuli úzkosti. U svých příkladů vnímám sklon k racionalizaci. Natahování pastiček si ospravedlňuji tím, že je to „nutné“ vzhledem k tomu, že chalupa není jen moje vlastnictví, ale sdílím ji s blízkými lidmi, kteří již mají v místě svoje zavedené pořádky, které je těžké změnit. Co se týče vegetariánství, mám pocit, že u mne dochází k obraně formou potlačení. Svoji neschopnost více omezit svou spotřebu v rámci každodennosti potlačuji a nevěnuji tomuto tématu pozornost. Například, když si kupuji sýr jen výjimečně přemýšlím nad tím, jaké environmentální důsledky to přinese. Stejně tak se u mě projevuje projekce. Jsem schopná se povyšovat nad lidi, kteří nežijí dostatečně environmentálně. Toto pohrdání se však zakládá jen na mém úsudku ohledně jejich chování a zanedbává to, že já se chovám v mnoha ohledech neudržitelně. Nicméně, abych se jen nebičovala, myslím si, že do velké míry se u mne projevuje i sublimace. Místo, abych se uzavřela sama do sebe a odevzdala se environmentálnímu žalu, snažím se být v různých ohledech aktivní a přispívat nějakým způsobem k udržitelnější budoucnosti, což mi přináší jistou míru zadostiučinění. Podle druhého textu, který se zabývá naším nakládáním s informacemi, je zřejmé, že se u mne projevuje potvrzení předpojatosti. Mám tendenci vyhledávat primárně informace z „spřízněných“ zdrojů, které jen znovu potvrzují mé domněnky, často bez větší míry problematizace svých východisek. sebereflexi 1) Jsem masožravec- a jím pravděpodobně víc masa, než je zdravé i pro moje tělo. Prostě mi maso chutná... pravděpodobně bych byl spíš schopen nebýt bez většiny moderních vymožeností než bez masa. A to i přesto, že vím, jak špatné to je. Tohle je vždycky první téma, které mě napadne, když přemýšlím o dopadech svého života na okolí. Dostal jsem se už na takovou úroveň, že vždycky, když jím maso, přemýšlím o tom, že ho jím a že to bylo živé zvíře... a i navzdory tomu mě to nezastaví. To stejné, když procházím po supermarketu a vidím zabalené maso v regálech. A i přesto, že se vždycky cítím hrozně a snažím se naplnit tím pocitem, že já je zabíjím, s tím nic nedělám a v blízké budoucnosti asi ani dělat nebudu. Naopak si moje vědomí začalo zvykat na to, že jsem vrah. Ničím to neospravedlňuji, zkrátka jsem přesvědčen, že jsem v určitém smyslu zlá bytost. 2) Poslední dobou taky zažívám hodně dilemat v supermarketech- s obaly a sáčky. Dřív jsem si toho vůbec nevšímal, ale teď si kolikrát nekoupím něco v obalu jen proto, že to ten obal má. Nebo se snažím si nedávat zeleninu do sáčků, dávat si víc druhů pečiva do jednoho sáčku... v minulosti by mi to přišlo jako nepodstatná maličkost. Ale i přes tyhle problémy jsem ještě nezačal tenhle problém nějak souvisleji řešit. 3) Někdy se i opomenu s tříděním. Zkrátka je koš moc daleko nebo mám v té chvíli moc práce nebo jsem zkrátka liný- a v tu chvíli to přestanu řešit. Není to moc dobrý pocit, přiznat si to. 4) Často se přistihnu při tom, že někdo dělá něco, co se mi ve vztahu k životnímu prostředí nelíbí, ale já reaguji buď vůbec a nebo velmi jemně, nějakou klidnou upomínkou- i když vnitřně to třeba cítím o dost víc. 5) Zřejmě o environmentálních problémech sice přemýšlím hodně, ale podle toho, jak vypadaly moje pokusy o rozhovor s mladými vedoucími (kvůli tomuto úkolu- dopadlo to tak, že dělám radši sebereflexi), které jsem vychovával, s nimi o tom zkrátka nemluvím vůbec, protože vůbec nemají ponětí o tom, co se děje a jak to vypadá. Byl jsem tím dost zaskočen... se staršími vedoucími nebo kamarády o tom mluvím hodně... ale vypadá to, že s těmi mladšími na tohle téma vůbec nepříjdu- a tím podle mě škodím ještě víc, než jinými věcmi. Mám na tyhle mladší vedoucí velký vliv a i když jsem to možná nechtěl, jsem do určité míry jejich vzorem. Sám své chování můžu nějak ovlivnit, ale bude to mít menší dopad, než když ovlivním chování pěti dalších lidí. Pocity: V podstatě běžné pocity úzkosti nad tím, jaký jsem... a dále radost nad tím, že to dokážu dát "na papír". Interpretace: Vnímám u sebe samozřejmě „potlačení“ u třídění i produkce odpadu- někdy to opravdu potlačím, a to vědoměa je to vidět i na té výpovědi v sebereflexi. Mnoho problémů, které svou existení způsobuji, mě ani při sebereflexi nenapadlo, a teprve po přečtení příkladů v textech jsem si na ně vzpomněl- zřejmě je vytěsňuji a nahrazuji tyto problémy těmi, které si připouštím. Nevím, pod co bych zahrnul svoji konzumaci masa. Nakonec mě napadá, že moje neschopnost najít ve své výpovědi dostatek „příznaků“ vypsaných teorií je samo o sobě také obranným mechanismem. A zřejmě jde znovu o potlačení či přímo k vytěsnění. sebereflexi "Tohle bych neměla dělat, ale pro jedenkrát...", "Snad to na třídičce dořeší..." "Vždyť je to jen malá žvýkačka..." "Až jednou budou archeologové hrabat a hledat fosílie, třeba najdou tuto žvýku a určí moje DNA..." "Fakt se mi nechce ..." "Nemám teď čas, ale nahradím to jinak/jindy..." "Kolik fialových bublin teď vypouštím do čistého prostředí, když jedu autem domů?" Pocit viny Časová tíseň Tlak: enviromentální cítění vs. mé neekologické prostředí Snaha se povznést nad dopady o kterých vím, že bude mít mé chování Lítost Pocit prohry Naděje/Rozhodnutí, že příště už fakt ne. V mých myšlenkách mohu názorně vidět obranné mechanismy, díky kterým si uklidňuji svědomí/nebo se ho spíše snažím uchlácholit a tak trochu přelstit, aby zmlklo a nevyčítalo mi mé chování, které, jak v hloubi duše vím, není správné. Bohuže jsem v daný okamžit měla tak vysoké pokušení, že jsem pro naplnění své potřeby využila zbraní jako je racionalizace("Až jednou budou archeologové hrabat a hledat fosílie...), intelektualizace ("Vždyť je to jen malá žvýkačka..."),přemístění("Nemám teď čas, ale nahradím to jinak/jindy...") Současně se uplatňuje princip heuristiky reprezentativnosti (např. když si vzpomenu na obrázek fialových bublin - znečištění ovzduší, které nám na bloku expertů promítl jeden z přednášejících). Myšlenky, které se mi v hlavě rojily při páchání ekologické katastrofy a myslela jsem si, že jsou jen náhodnými, mají ve skutečnosti svůj účel a taky příčinu. Tudíž se s nimi dá i vědomě pracovat a ovlivnit je. Přemýšlím, jak se bude chovat můj mozek, který už se příště nenechá přelstít lacinými argumenty....co si zas vymyslí, či zda se pak budu chovat stejně.... sebereflexi Nebolo pre mňa v podstate až do poslednej chvíle ľahké vybrať si činnosť zážitkového experimentu. Zvedavosť ma poháňala k rozhovorom so svojimi blízkymi, ale nedokázala som sa odhodlať k hĺbkovým rozhovorom. U seba som dlho zase zápasila s tým, aby som si vôbec priznala, aké veci nerobím úplne dobre, resp. čo by som mohla robiť lepšie. Často som sa potom zamotala vo vlastných činoch a porovnávala ich dopad so systémovými riešeniami, čo mi potom spôsobovalo silné úzkosti. Najčastejšie som sa sama seba pýtala či to má v tomto momente a stave ešte vôbec zmysel, no zároveň som sa ubezpečovala, že je stále dôležité ozývať sa. Rozlišovala som preto do akej miery moje osobné rozhodnutia ovplyvňujú celok - porovnávala som si ich a dávala do rebríčka. Chlácholila som sa, že aj keď niekedy urobím menší prešľap, robím aj veci, ktoré majú tiež nejakú váhu v spoločnosti a pod. Prvým pocitom bola určite zahanbenosť a najsilnejšie som pocitovala frustráciu zo sklamania. Nielen sama nad sebou, ale aj ostatných nad mojimi aktivitami. Často som si okamžite začala svoje (chybné) konanie racionalizovať a odôvodňovať. Úplne som sa zasmiala úprimne nad tvrdením, že ľudia si o sebe myslia, že sú racionálnejší a logickejší, než v skutočnosti sú, a to naozaj sedí. Zvykla som si predstaviť aj iných ľudí, o ktorých je to v mojom okolí do očí bijúce. Pozorujem to aj u seba, celé spektrum obranných mechanizmov pri rôznych témach - hovorím si ale, že si uvedomujem nepokoj a nepohodlie, preto s tým niečo robím a snažím sa nájsť si cestu k upokojeniu myšlienok a načerpaniu energie, aby som mohla byť efektívnejšia. Príde mi, že s množstvom informácií, ktoré už mám toľko nebojujem, ale stále si dokážem intelektualizovať či raconalizovať napríklad občasné zabudnutie sáčkov v obchode či kupovanie mäsa pre psa. Sublimáciu dokážem do istej miery vytvárať v aktivistických kolektívoch a je to fajn obrana, aj keď mám známych, ktorý aj toto dokážu do veľkej miery spochybniť. Myslím, že napríklad osobne veľmi prehnane reagujem na zero waste ľudí, pretože mám v tejto oblasti sama medzery - a najmä predsudky, že ide väčšinou len o nejaký trend, pričom napr. neberú ohľad do dôsledkov - napr. živočíšne produkty bezobalu mi neprídu zero waste a pod. Viem ale, že by som si z iných vecí v tejto problematike mohla vziať príklad a byť viac pozorná - nezabúdať si keepcup doma, keď sa ponáhľam na vlak do Brna - ušetrím čajové vrecúško vo vlaku a pohárik, ak nutne potrebujem kofeín. Čiže si sama sebe sypem popol na hlavu a viem to. Tiež som si spomenula na seba, keď som v sekáči našla tričko s veľrybou od sea shepherd a už vtedy som vedela, že to nijako ničomu nepomôže, ešte aj tá donácia išla od niekoho iného, potom to tričko skončilo v sekáči a ja som podporila iba druhotný biznis - logické, veľmi. Spomenula som si ale, že vďaka tomuto tričku som sa dala do reči - už teraz s kamarátom- , ktorý mal tiež tričko s veľrybami a bavili sme sa o vegánstve, ekológii a podobne, najprv ho to veľmi nebralo, ale potom s tými informáciami naložil a teraz je z neho veľký obranca zvierat a bojovník za ich oslobodenie. A začalo to hlúpe tričko. sebereflexi Když jsem přemýšlela nad svým chováním, kdy třeba i nevědomky škodím životnímu prostředí, tak jsem zezačátku měla tendence si své chování omlouvat, že jinak to prostě udělat nešlo. Že by přece bylo blbý jít např. v polední pauze sama na oběd, když ostatní kolegové z práce si oběd donesou v jednorázových krabičkách a sáčcích do kanceláře a já si zrovna tu svou „nejednorázovou“ krabičku zapomněla. Po nějaké době, když jsem šla stále více do hloubky a souvislostí, jsem si začala uvědomovat, že to jinak udělat šlo/jde a jedinou překážkou je moje sobectví a lenost. Došlo mi, že ve většině případů, kdy škodím životnímu prostředí, si můžu vědomě vybrat, jak se budu chovat. Často si vyberu správně, ale někdy převládne má lenost, pohodlnost, touha po kráse a komfortu a je konec. Stydím se za to a pevně doufám, že budu schopná s tím hned příště něco udělat. Během celé sebereflexe jsem měla velmi nepříjemné pocity, protože konfrontace s mým chováním, na které nejsem úplně pyšná, byla logicky dost nepříjemná. Bylo mi dost úzko, byla jsem na sebe naštvaná a opakovala jsem si, že příště to musím udělat jinak. Vytváříme si obranné mechanismy, které nám dávají věřit, že se chováme správně a rozumně, a tak nás ochraňují před neklidem a negativními pocity. Ve skutečnosti jsou však iracionální a zakrývají nám realitu: „Když jsem přemýšlela nad svým chováním, kdy třeba i nevědomky škodím životnímu prostředí, tak jsem zezačátku měla tendence si své chování omlouvat, že jinak to prostě udělat nešlo.“ Obranné mechanismy mohou mít podobu například racionalizace, kdy si vytváříme nepravdivé, ale pro nás atraktivní zdůvodnění našeho chování. Typickým projevem racionalizace je můj případ s obědem v krabičce: „Že by přece bylo blbý jít např. v polední pauze sama na oběd, když ostatní kolegové z práce si oběd donesou v jednorázových krabičkách a sáčcích do kanceláře a já si zrovna tu svou „nejednorázovou“ krabičku zapomněla.“ Nebylo by to blbý, jenom se mi nechtělo jíst samotné v restauraci, když všichni ostatní jí pohromadě v kanceláři a povídají si u toho. A tak jsem se přesvědčila, že bych na ostatní působila asociálně a přišla bych o neformální konverzaci o problému, který zrovna v práci řešíme, a to přece nemůžu dopustit. sebereflexi Při přemýšlení nad případy, kdy svým chováním ubližuju životnímu prostředí, přicházím rychle na to, že se tak chovám častěji, než si připouštím nebo jsem si ochotna přiznat. Pokud bych šla skutečně do hloubky, našla bych nespočet příkladů takového chování. Ať už to je let letadle nebo jízda autem/autobusem, nákup v supermarketu, vytápění místnosti, rozsvícení žárovky, tvorba odpadu apod. Většinu těchto věcí ani nevnímám - nijak nereflektuju, že se moje chování může odrazit na životním prostředí. Například, když si v obchodě nakoupím ovoce a zeleninu, většinou se nepozastavím nad tím, že nepochází z biologického zemědělství, které je šetrnější pro přírodu. Nepředstavím si intenzivní zemědělství, užívání pesticidů a jiných postřiků... V mojí hlavě mám spíše idylickou představu, že zrovna toto ovoce a zelenina byly vyprodukovány v souladu s přírodou, i když to tak není. Jiné to je pro mě u nakupování věcí v plastových obalech. Tady už jsou mé myšlenky jiné. Přemýšlím nad tím, co kupuju, jestli to opravdu potřebuju. Vnímám totiž, že potom, co obsah obalu spotřebuju, zbude odpad, který s největší pravděpodobností nebude recyklován, skončí ve spalovně, někde na skládce nebo v oceánech. Než dám nějaký výrobek v plastovém obalu do košíku, odehrává se v mé hlavě hrozný boj. Jedna moje část je iracionální a tu danou věc prostě chce za každou cenu a ustavičně smlouvá s mou druhou částí, která se snaží té první vysvětlit, že to vůbec není dobrý nápad, protože tenhle můj krok uškodí planetě a budoucím generacím. První většinou vyhrává, pokud neexistuje nějaká alternativa, která by pro ni byla přijatelná. Jednoduše si pak ospravedlním, že jiná možnost než koupit ten výrobek není a vlastně bych si to neměla klást za vinu. Druhá vítězí tam, kde alternativy jsou a dokáže si obhájit jejich výhody nebo pokud dokáže tu první část něčím uchlácholit či podplatit. Pak si nekoupím smoothie v plastové láhvi, ale nakoupím si ovoce a udělám si smoothie vlastní. Nebo si nekoupím šampon v plastovém obalu, který nutně potřebuju, ale koupím si dražší (a v mých očích luxusnější) přírodní tuhý šampon bez obalu vyrobený z bio ingrediencí a s certifikátem, že nebyl testován na zvířatech. Pak dostanu, co jsem chtěla, ale abych volila lépe (více eticky), musím svést opravdu větší či menší vnitřní boj. Pokud se moje chování děje nevědomě, nepociťuju žádné negativní emoce. To je většinou u jízdy autem či autobusem. Je to pro mě velmi automatická činnost. Něco co dělám denně. Někde ve skrytu duše mi není jedno, že má jízda autem produkuje emise. Ale hádám, že se tuhle myšlenku snažím vytěsnit, abych byla vůbec schopná do auta nasednout a přemístit se z bodu A do bodu B. Kdybych nad tím přemýšlela pokaždé, sváděla bych každodenně osobní boj podobně jako u nákupu výrobků v plastovém obalu. Tížil by mě neustále pocit viny. Pocit, že jsem mohla udělat víc, ale neudělala. Pokaždé, když vědomě udělám něco, co životnímu prostředí škodí, mám pocity viny a úzkosti, kterých se nedokážu dlouho zbavit. A občas přichází i lítost nad tím, že jsem provedla něco, co negativně ovlivní život někoho dalšího. Myslím si, že má sebereflexe se dá dobře vyložit na základě freudovského přístupu. Jedním z obranných mechanismů, který spatřuju, je intelektualizace. Když mluvím o škodlivosti intenzivního zemědělství, je to spíše abstraktní, než konkrétní. Snažím se vyhnout osobní zodpovědnosti, držet si odstup: „Většinu těchto věcí ani nevnímám - nijak nereflektuju, že se moje chování může odrazit na životním prostředí.“ Dalším obranným mechanismem je potlačení. To lze identifikovat, když hovořím o jízdě autem. Vědomě potlačuju myšlenky na to, že by moje chování vedlo k negativním dopadům na přírodu: „Ale hádám, že se tuhle myšlenku snažím vytěsnit, abych byla vůbec schopná do auta nasednout a přemístit se z bodu A do bodu B.“ A řekla bych, že při pohledu na případ s kupování/nekupováním plastu lze nalézt i reaktivní formace, jelikož se snažím s vynaložením značné energie popřít pudový impulz koupit nějaký výrobek – je zde vidět určitý emoční konflikt.