Jak byste vlastními slovy popsali/reflektovali svůj vztah k přírodě a
životnímu prostředí? Zkuste použít tak jednoduchá slova, aby vám
rozumělo osmileté dítě (rozsah min. 900 znaků s mezerami).
Jak byste prostřednictvím pěti charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí popsali/reflektovali svůj vztah k přírodě a životnímu
prostředí (rozsah min. 900 znaků s mezerami)?
Já a příroda? Já = příroda. Již od malička mám velmi pozitivní vztah
ke všemu živému kolem sebe. Nikdy jsem nedělala nic radši, než si
venku hrála se zvířaty a starala se o ně, než pomáhala rodičům na
zahradě, než s kamarády chodila ven nebo do lesa, kde jsme si
stavěli bunkry, hrabali se v listí a hlíně, hráli na schovávanou a
objevovali svět. Nevím, jestli je to jen tím, že jsem vyrůstala na malé
vesnici, ale mám nekonečný pocit, že bych bez té zelené trávy,
stromů, květin, kopců, řek a jezer, větru ve vlasech, studeného deště
nebo teplých paprsků na kůži či zvířat po boku nebyla kompletní.
Život ve městě má jistě své klady, ale já se vždy už nemůžu dočkat,
až se vrátím domů a ruch velkoměsta vyměním za klid, ticho,
harmonii a čistou krásu přírody kolem sebe. Dnešní svět se mění
hroznou rychlostí a jen se bojím, až nám to vše Matka příroda vrátí.
Vše to, jak se k ní chováme a jak ji ničíme. Protože ona nepotřebuje
nás, my potřebujeme ji.
Po přečtení pěti charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí si uvědomuji, že bych možná v prvním zadání k popisu svého vztahu
ještě ledaco dopsala.
V samotném textu se objevuje věta, že „jsou vzácné případy, kdy mají lidé rozvinutých všech pět charakteristik“. Možná to bude znít
namyšleně, ale mám pocit, že tak trochu do každé charakteristiky spadám, i když do některé více než do jiné. Má potřeba kontaktu s přírodou
je opravdu vysoká. Když jsem přes týden v Brně ve škole, nemyslím na nic jiného, než na to, až přijedu na víkend domů a můžu být venku, na
zahradě, v lese. Přes týden je mi aspoň malým uspokojením čas strávený třeba procházkou v parku, ale není to ono. Baví mě tam venku trávit
čas, pozorovat okolí, stále se něco nového učit. Je to pro mne jak způsob odpočinku a relaxace, tak zábavy. Myslím, že má adaptace na
přírodní podmínky je také vysoká. Odmalička trávím čas venku a je mi jedno zda je teplo nebo zima, ráda jezdím pod stan/pod širák a venku
se jen tak něčeho neštítím. Do přírody se ráda uchyluji i právě kvůli pocitu klidu a harmonie. Umím si zde odpočinout a urovnat si myšlenky,
ráda pozoruji hru barev, tvarů a světel, té celkové propojenosti a řádu, což by mohlo vyjadřovat můj estetický postoj k přírodě. Etický postoj a
environmentální vědomí bych zde tak trochu spojila v jedno. Již delší dobu se zajímám o environmentální problémy a jsem si plně vědoma,
jaký důsledek může mít mě spotřební chování. Proto se dost snažím být odpovědná k životnímu prostředí: třídím odpad, ale ještě více se
snažím svou produkci odpadů snižovat, nejím maso, snažím se kupovat lokální produkty a produkty z ekologického zemědělství, nikdy jsem
neletěla letadlem, snažím se snížit přepravu autem. Soucítím s poničenou přírodou a ekosystémy a kdykoliv můžu, snažím se za ní bojovat.
Můj vztah k přírodě nebyl vždy stejný. Jen pár let zpátky mi byla
víceméně lhostejná – ráda jsem v ní sice trávila čas, ale jinak jsem
se o ní nijak zvlášť nezajímala.
Výraznější obrat přišel asi před třemi lety, kdy jsem prožila celkem
těžké, depresivní období. Během této doby jsem velmi často
přemítala nad stavem tohoto světa, neustále jsem přemýšlela nad
tím, proč zde musí být tolik utrpení. Všechno to přišlo zcela
nenadále. Najednou jsem si uvědomila, že trpí lidé i příroda – a že
systém, ve kterém žijeme, v podstatě ničí celou planetu.
Během této “krize” se můj pohled na přírodu úplně proměnil. Začala
jsem jí vnímat jako něco neuvěřitelného a fantastického – doslova
jako zázrak, neopakovatelný a jedinečný, v nekonečném vesmíru.
Začala jsem si vážit veškerého života (byť nemám dodnes ráda
pohled na některé druhy hmyzu :D), více jsem si uvědomovala
provázanost veškerého života, včetně toho mého, se vším ostatním
– a zejména že přírodu nelze ničit bez toho, aniž bychom ničili sami
sebe. Zkrátka jsem ji začala vnímat jako něco, co mě přesahuje a co
zde bude i dávno po mé smrti. Začala jsem za ní být vděčná –
natolik, že jsem připravená zásadně změnit svůj životní styl (chci
skutečně bydlet na jedné planetě, nikoli na dvou, jak vypovídá má
současná ekologická stopa). Sním o možnosti žít v harmonii s
přírodou a v souladu s jejími rytmy.
1.	Střední úroveň potřeby kontaktu s přírodou
Necítím se dobře, když trávím čas pouze vevnitř, kdybych mohla, byla bych v přírodě častěji. Pěší turistika je mým nejoblíbenějším koníčkem.
Jednoho dne bych chtěla bydlet v blízkosti přírody, spíše na venkově, než ve městě. Zároveň ale často vítězí moje lenost a pohodlí – v těchto
případech vyhledávám přírodu zprostředkovaně, např. skrze dokumenty (zejména ty od BBC), naučná videa o permakultuře atp.
2.	Nízká adaptace na přírodní podmínky
Nemám žádné zkušenosti, které by šly za čáru určité komfortní zóny. V přírodě bych si neporadila – neuměla bych rozdělat oheň, nepoznala
bych co je jedlé a co ne (kromě velmi omezené znalosti jedlých hub), určitě bych se cítila velmi nepohodlně a např. za bouřky nebo tmy bych
se hodně bála.
3.	Vysoká míra estetického postoj k přírodě
Myslím si, že se z estetického hlediska se pro přírodu dokážu nadchnout opravdu hodně. Přírodní vjemy mají silný vliv na mojí náladu (i v
negativním smyslu), přírodu obecně ráda ztvárňuji v “umělecké” tvorbě – malování, fotografování atp.
4.	Vysoká míra etického postoje k přírodě
Zcela zjevně zastávám romanticko-spirituální postoj k přírodě, souhlasím ale i s partnerským postojem – život člověka má smysl, i on je
součástí přírody, ovšem za předpokladu, že žije s přírodou v harmonii. V opačném případě popírá vlastní přirozenost, chová jako spíše jako
symptom nemoci, který se přírodě “přihodil”, než jako její rovnocenná součást. Toto moje přesvědčení vychází z předpokladu, že člověk bez
přírody přežít nemůže, ona bez něj ano. Jinými slovy pokud je vztah mezi nimi neharmonický, pak bude člověk vždy hrát submisivní roli,
přestože se může dočasně zdát, že je tomu naopak.
5.	Spíše vyšší úroveň environmentálního vědomí
Těžko se odhaduje, nechci si příliš fandit, problematika je příliš komplexní. Snažím se osvojit si takové chování, které minimalizuje dopady na
přírodu, zároveň se ale ne vždy chovám v souladu s tímto přesvědčením. “Vysokou” úroveň env. vědomí jsem nakonec zvolila proto, že
šetrnější chování vůči přírodě, o které se nyní snažím (třídění odpadu, redukce konzumu, snaha o nákup lokálních potravin, bezmasá strava
atp.) mi nepřipadá dostatečné – jsem přesvědčená, že bude zapotřebí radikálnější změna životního stylu.
Přírodu obdivuji a ochraňuji od malička. Už ve školce jsem se byla
schopná pohádat se s dětmi, které naschvál zašláply šneka. Přijde
mi přirozené nechat žít. Příroda pro mě znamená domov. Něco
krásného, divokého, nespoutaného, čistého a pravdivého. Příroda
nedělá nic nadarmo a všechno zde má svůj smysl. Není chaotická,
vždycky je ve všem řád a děje se to z nějakého důvodu. Někdo se
přírody bojí, já ji ale přijímám takovou, jaká je. Pochopí mě ve všech
mých názorech, náladách. Přijme mě takovou, jaká jsem, aniž by se
ptala proč. Proč pláču, když mě nic nebolí. Proč se směju, když není
čemu. Proč hladím stromy, když prostě jen jsou. Příroda je
nejsilnější na světě a nenechá si líbit to, co se jí teď děje. Naivně si
myslím, že ve své zlobě na lidstvo ušetří ty, kteří jí pomáhali.
Protože věřím ve spravedlnost přírody. I když někdo umře, někdo
další se zas narodí. Věřím v neustálý přenos a zachování energie, z
člověka na člověka, z květiny na květinu, ze vzduchu a vody.
Všechno má koloběh a my jsme jeho součástí. Když jsem v přírodě,
jsem tam, kde mám být a kam patřím.
Řekla bych, že můj postoj k přírodě je podle mého popisu převážně estetický. Citlivě vnímám energii a život. Také mám pocit, že podle
etického vztahu bych se měla zařadit do partnerského a romanticko-spirituálního vztahu k přírodě. Co se ale týče rozdělení do kácet X nekácet
atp., vidím tuto problematiku dost propojeně s realitou lidí, tudíž nejsem nikdy jednoznačně jen na jedné straně. I když u mě skoro vždy
převládá zachování přírody nad lidskými potřebami.
Co se týče environmentálního vědomí, mám ho tak na střední úrovni. Vím, jaké hrozby jsou a jak jim můžu zabránit, ale co se týče omezování
se v cestování, abych viděla druhou stranu světa, nejsem schopna odepřít si cestu letadlem. To raději budu omezovat své potřeby celý rok,
nebo si koupím letenku s offsety jen abych viděla krásy Asie nebo Austrálie. Možná to částečně souvisí s potřebou kontaktu s přírodou. Vidím
to jako svou slabou stránku, ale nemůžu si pomoct. Smyslovou adaptaci bych u sebe zařadila na střed, protože v přírodě jsem vyrostla a vím,
jak v ní přežít nebo přespat. Neříkám ale, že bych se večer nebála.
Nevím, jestli mám všechny pocity, které budu reflektovat, přirozeně,
nebo zda jsem se je naučil mít- přesto, pro účely této sebereflexe
toto téma nebudu řešit a pojmu úkol jako prostý výčet.
K přírodě mám poměrně dobrý vztah. Vždycky, když vejdu do lesa,
pociťuji radost. Jsou samozřejmě i části přírody, ze kterých dobré
pocity nemám- například, jsem- li nucen držet některé druhy hmyzu v
rukách nebo když padnu celou nohou po koleno do bláta. Nicméně
mám osvobozující pocit, když na mě prší v přírodě. Když můžu jen
běžet po lesní cestě. Když jdu po městě a projdu kolem stromu,
mám vždycky lepší náladu než pokud v okolí žádné nejsou.
Samozřejmě, když jsem nucen v přírodě spát, necítím se pohodlněpokud
spím ve stanu, mám lepší pocit, a nejde jen o pocit bezpečí,
ale i pocit komfortu- který bohužel ať chci, nebo ne, svým věčným
pobytem v uzavřených prostorech zvětšuju, a čím starší jsem, tím
méně mě láká spaní v přírodě. Pokud jde ale o krátkodobější pobyty,
například celodenní bez přespání, tak ty vnímám většinou naprosto
pozitivně ve všech ohledech. V podstatě jsem už od dětství v přírodě
trávil hodně času, někdy nuceně, jindy dobrovolně, takže to v
člověku asi nějak zakoření. Přestože jsem dřív neměl problém kácet
stromy ani zabíjet hmyz, v posledních letech mi to nedělá moc
dobře. Popravdě už ani rád nesekám trávu.
Co se týče mého vztahu k životnímu prostředí (pokud to rozdělíme
podle některých definic), je to spíše vztah naplněný pocity strachu a
úzkosti- zejména v městské zástavbě. Strach z toho, co je a co bude
a úzkost z toho, jak se na tom sám podílím.
Potřeba kontaktu s přírodou: Vyšší. Pokud jsem delší dobu mimo přírodní prvky, jsem spíše nevrlý, ale potom, co se do přírody dostanu, jsem
mnohem spokojenější, šťastnější.
Adaptace na přírodní podmínky: Vyšší. Umím v přírodě přežít a znám její zákonitosti. Samozřejmě mám své limity, ale kdo je nemá.
Estetický postoj k přírodě: Střední. Moje vnímání přírody a jejích detailů je spíše naučené. V dětství jsem ho měl hodně rozvinutý, ale pak se
nějak vytratil. Během studia jsem si ale začal všímat jednotlivých druhů, toho, jak rostou jednotlivé stromy a kde... začal jsem si všímat i
dalších věcí. Je to ale spíše naučené- začal jsem si všímat (například dětailů), protože jsem si všímat chtěl, ne proto, že by to samo od sebe
přišlo.
Etický postoj k přírodě: Pravděpodobně Partnerský, ale nejsem si jist, některých otázkách zřejmě i správcovský. Nedá se říct, že mám
jednotný a v každé situaci stejný etický postoj k přírodě. Dost se liší můj filozofický postoj a můj reálný postoj- tedy ve chvíli, kdy by mi to
způsobilo větší nepohodlí (například větev tlačící při hře už 15 minut do zad) nebo mi někdo řekne třeba- posekej trávu (tam mi vadí spíš
likvidace hmyzu), nastává vnitřní boj.
Environmentální vědomí: Střední až vyšší. Sám o sobě se příliš neúčastním akcí, které by přírodě pomáhaly (max. 1x-2x do roka), zároveň ale
mám povědomí o problémech a rozhodně je nezlehčuji. Často o nich taky s kamarády diskutuji. Že bych žil k přírodě nějak extra ohleduplně, to
se říct nedá- jsem masožravec. Sice ano, něco se dá vnímat jako uskromění- nepoužívám a ani nemám v úmyslu používat auto, v životě jsem
letěl letadlem jen jednou, omezuji konzumaci palmového oleje jak se jen dá, neplýtvám vodou a podobně- přesto to není podle mého názoru
dost ani na to, abych byl průměrný. Takže opět, teoreticky vyšší, ale reálně asi střední.
Moje mamka považovala za důležité, abych měla odmala k přírodě
kladný vztah. Kdykoli to šlo, brala mě a bráchu na procházky, kde
nám ukazovala stromy, květiny, hmyz, ptáky a zvířata. Vysvětlovala,
co to je a jaká je toho úloha v přírodě. Proč je to nepostradatelné a
zaslouží si to chránit, přestože je to třeba ošklivý pavouk. Podařilo
se jí mně i bráchovi dát to nejdůležitější - uvědomění, že přestože
stromy a rostliny nemluví, jsou živé to se a některé věci jim tak
přirozeně mohou být nepříjemné, i když nám to nedávají najevo. V
období puberty jsem se o přírodu sice zajímat přestala, ale pak jsem
si znovu "vzpomněla" zvířata jsem milovala vždycky, láska k přírodě
jako takové se prohloubila se studiem envira. Když si mám vybrat,
jestli se zapojím do nějakého sociálního projektu nebo projektu,
který se zabývá přírodou a zvířaty, vždy si vyberu to druhé. Mám
pocit, že lidé se v našem světě vždycky mohou bránit a
sebeprosazovat více než příroda a zvířata. Příroda je podle mě
nádherná a mocná, zaslouží si obdiv a respekt. Čím jsem starší, tím
raději se chodím jentak projít ven. Mám oblíbené místo, kam si
chodím sednout na lavičku. Koukám se na stromy a v každém
ročním období si nakonec všimnu něčeho krásného, co mě donutí
se usmát, i kdyby můj den byl sebehorší. Jsem vděčná, že se na tu
krásu mohu dívat a že tu mohu žít.
potřeba kontaktu s přírodou - nikdy jsem moc nechápala, proč někdo tak strašně touží po zahradě. Květiny doma nemám, jen ty, co mi někdo
daroval a daří se jim přežít navzdory mojí péči. Pak jsem si uvědomila, že já sama jsem nikdy nouzi o kontakt s přírodou neměla. Dolehlo to na
mě v časech, kdy se mi nakupily povinnosti a já neměla čas chodit ven. Byla jsem mrzutá, neštˇastná a věděla jsem, že je to kvůli tomu, že mi
téměř fyzicky chybí pobyt v přírodě. Tak třikrát týdně záměrně jdu alespoň do parku, prostě tam jen chvíli pobýt a dívat se.
adaptace na přírodní podmínky – vzpomínám si, že když jsem byla menší a jezdila na tábory, bývala jsem nervózní z mokrých věcí, blížící se
bouřky nebo nepříjemné zimy, nesnášela jsem chození do kopců. Na druhou stranu jsem milovala večery u táboráku, za to mi ty oběti stály. S
postupem času se to úplně změnilo. Naučila jsem se, že příroda není nepřítel a že v českém lese určitě neumřu. Začala jsem to brát jako
příjemná dobrodružství. Letos jsme byli s kamarády na dovolené a spali jsme většinu dní pod širákem. Kamarád říkal, že si vůbec neodpočal.
Já jsem to měla úplně naopak, nikdy se mi neusínalo lépe. Navzdory všemu ale dodnes nejsem schopná vzít chlupatého pavouka do ruky a
občas je mi nepříjemné, když se mi v rybníce boří chodidla do bahna. V lese se nebojím, ale v městských parcích a zarostlých místech občas
ano. Není to však obava z přírody, nýbrž ze zlých lidí.
estetický postoj k přírodě – v běžném denním shonu si krás přírody zas tolik nevšimnu, ale naučila jsem se každý den dívat na oblohu. Jen tak
jdu po ulici a dívám se na modré nebe nebo i bílé a zatažené. Když vstanu, ráda se dívám z okna do zahrady. Pokaždé když jdu běhat,
rozhlížím se kolem sebe a děkuji, že bydlím na místě, kde nemusím běhat jen po asfaltu. Ráda si přírodu fotím a obdivuju tu dokonalost, které
člověk nedokáže docílit ani sebelepším algoritmem.
etický postoj k přírodě – nejsem si jistá, co k tomu napsat. Nikdy jsem osobně nečelila žádnému zásadnímu rozhodnutí – zabít x nechat žít,
posekat x nechat růst, v debatách, kde se rozebírá co s městskými trávníky, když si alergici stěžují na kvetoucí trávy zastávám názor, nechat
je klidně růst, bratr trpěl celou škálou závažných alergií a to, že se bude člověk alergenům striktně vyhýbat vše jen zhorší. Dále si myslím, že
zvěř je potřeba regulovat, protože člověk vytvořil nepřirozené podmínky a tak je na něm, aby vzniklé situace případně usměrnil. Stejně tak les
je potřeba občas kácet, aby měly prostor nové druhy. Neměly bychom přírodu příliš uctívat a podřizovat se jí, ale neměli bychom být ani
bezohlední. Měli bychom se učit, jak žít vedle sebe a spolu. Ještě mě napadá, že kdysi se mi zdály zarostlé plochy na sídlištích ošklivé a dnes
mi přijde městská divočina krásná.
environmentální vědomí – Nikdy bych nenechala v přírodě odpadky, nikdy bych jen tak nezatloukla do stromu hřebík. V lese nikdy nekřičím a
snažím se nešlapat po borůvčí, nekopu do hub. Nikdy bych nezlehčovala jakýkoli environmentální problém, naopak, občas se kvůli tomu, co
vím, dost trápím. Na druhou stranu létám letadlem, ačkoli vím, že je to špatné. Když je alternativa, snažím se nelétat alesponˇpo Evropě. Ale
říkám si, že život je jen jeden a na některá vzdálená místa se toužím podívat a jinak než letadlem to nejde. Třídím odpad a sbírám si do
kelímku baterky, které nosím do sběrného dvora. Nikdy nenechávám rozsvíceno a sprchovat se snažím co nejrychleji. Nedaří se mi efektivně
řešit nákup potravin a plastové obaly. Nedaří se mi úplně přestat jíst maso, sýry a vajíčka. Obdivuji lidi, kteří to dokážou a cítím se vedle nich
provinile. Snažím se kupovat české ovoce, ale miluju banány. Vím, že oproti většině dělám víc, ale vím, že je to pořád málo a občas mě to
trápí. Přiznávám, že málokdy šířím environmentální povědomí, nebaví mě se před ostatními obhajovat.
Vůbec nevím, jestli to vše popisuju správně, taková sebereflexe je hodně těžká.
Mám rád přírodu. Mám rád stromy, rád se procházím mezi nimi.
Poslouchám vítr a zpěv ptáků a jindy zase jen sleduji cestu ubíhající
mi pod nohama. Rád cítím vlhký vzduch po ránu na tváři a nemohu
se dočkat prvních slunečních paprsků, jež zahřejí mé tělo. Cítím se
svobodný obklopen bujností života, který každý sám za sebe
přispívá harmonii celku. Jen když horká krev pulzuje mi v žilách a
zadýchaný spočinu v tichu na vrcholu hory, pak jsem se vším
smířený. Jsem příroda! Příroda je mnou! Má úloha není o nic
důležitější než úloha medvěda nebo racka. Nejsem ani pečující
zahradník, ani nelítostný bachař. Jsem spojený s nitrem vesmíru,
duší přírody. Vše je mým sourozencem vydaným napospas utrpení a
lásce. Miluji oblaka, jsou to moji učitelé. Učí mne pomíjivosti a
koncentraci v jednoduchost. Voda, tříštící se o skálu je komorním
zpěvem svobodného živlu. Mám rád přírodu. Je to má matka a já
jsem vděčně krmen z jejího prsu života.
První charakteristikou je potřeba kontaktu s přírodou: Dle mého pocitu mám tuto potřebu vysokou, ale realita se jeví opačně – nemám žádné
pokojové rostliny ani domácí zvířata. Většinu času trávím v městském prostředí, nenavštěvuji parky ani nechodím na procházky. Jediný můj
kontakt s přírodním prostředím nastává při nepravidelném tréninku na kole, běhu nebo lezení, případně při návštěvě prarodičů. Další
charakteristikou je adaptace na přírodní podmínky: jelikož jsem absolvoval dlouhé pěší treky v samotě i horolezecké výpravy do hor, vím, jaké
okolnosti mohou nastat a asi i jak se s nimi vypořádat. V neznámém prostředí savany, pouště nebo tropického lesa bych byl asi bezradný.
Dalším bodem je estetický postoj k přírodě: zastávám názor, že příroda je esteticky dokonalá. Lidstvo jako součást přírody a přírodní kreativity
se z tohoto pojetí estetiky nevyjímá. Čtvrtým bodem je etický postoj k přírodě: mým základním poznáním z přírody je lhostejnost, tedy z toho
vyplývá i má lehce cynická etika. Můj život je stejně cenný jako třeba život jednoho stromu. Ke všemu je třeba přistupovat se stejnou úctou.
Poslední charakteristikou je environmentální vědomí: raději řeknu, že je jen středně vysoké, protože pokud půjde o nějakou mojí malou
sobeckou jednotlivost, jsem ochotný se studem podstoupit tu hanbu a třeba si i koupit produkt vyrobený v Asii.
Môj vzťah k prírode by som rozdelila asi na dve časti, ktoré sa líšili
počas môjho detstva, a potom počas puberty a dospelosti. Ako dieťa
som bola vždy rada vonku - nechodila som teda do divokej prírody,
skôr to bolo len v rámci našej obrovskej záhrady a blízkeho
hospodárskeho lesa, ale ako malému dieťaťu, ktorému všetko príde
obrovské, mi tieto miesta bohate stačili na všetky dobrodružstvá. Na
objavovanie hmyzu, blata či dážďoviek. Vždy to však končilo
večerným kúpeľom a spaním v posteli. Stanovanie vonku spočítam
aj dnes - v 25. roku života na prstoch na rukách, ale zlepšujem sa.
Nemám veľmi potrebu chodiť do lesa, akože rada tam pôjdem
napríklad so psom, ale ideálne ak neprší a nie je moc zima. Už mám
teda dobrú obuv aj oblečenie, tak z toho nemám takú paniku ako
predtým, ale radšej sa prírode venujem inak. V rámci aktivizmu som
už na základnej škole pochopila, že niečo robiť musíme, ale až na
vysokej škole som tak naozaj začala robiť. Zmysel vidím v aktivizme
za globálnu klimatickú spravodlivosť - pretože si myslím, že téma
klimatickej zmeny je politická, nestačí len chodiť rád do prírody, ale
vidieť svet v komplexných súvislostiach. Že s tou divokou prírodou,
ktorú chceme chrániť nakoniec súvisí aj to, ako vyzerá práca či
výroba v spoločnosti.
stredná potreba kontaktu s prírodou
ako dieťa som ju mala vysokú - počas puberty poklesla - a teraz sa zase navyšuje, pomaly, ale isto - myslím, že s týmto súvisí aj potreba mať
doma džungľu pokojoviek, psa, s ktorým každý deň trávim niekoľko hodín prechádzkami, ale aj neustále snívanie o záhradke.
nízka až stredná adaptácia na prírodné podmienky
počas posledných rokov som vďaka chodeniu na klimakempy pochopila, že nie som z cukru, že prežijem spať bez stanu hoci aj na koľajách,
ak je to súčasť protestu - keby ste sa ma na to spýtali pred piatimi rokmi, vysmejem vás - zatiaľ si pomáham vychytávkami z outdoorových
obchodov, ktoré beriem ako doživotnú investíciu.
stredná až vysoká estetická úroveň
okrem rastliniek v byte veľmi oceňujem napríklad pútnictvo - časť jednej vysnenej trasy som si prešla na Erasme pred dvomi rokmi, budúcu jar
ju už plánujem prejsť celú - meniaca krajina pozdĺž oceánu je nepopísateľný zážitok.
vysoká etická úroveň
myslím, že sa pohybujem na úrovni partnerstva s prírodou - resp. chcela by som sa - vo vlastnom živote sa naozaj snažím robiť dostatok, ale
vždy s myšlienkou, že individuálna rovina prírodu nespasí - snažím sa brať ju ako rovnocennú vo svete s nami, aj keď sa momentálne
nachádzame skôr v snahe ju riadiť.
vysoká úroveň environmentálneho povedomia
každodenné pocity environmentálneho žiaľu až zúfalstva myslím hovoria za všetko.
Prírodu nesmierne obdivujem, je pre mňa magická a nepochopiteľná
v tom, aká je rozmanitá. Je pre mňa zdrojom relaxu a duchovného
prežívania, takmer ako pre veriacich kostol. Som fascinovaná
princípmi, na ktorých funguje, ako všetko spolu súvisí a presahuje
ľudské chápanie. Aj preto mám veľkú potrebu chrániť životné
prostredie a venovať pozornosť tomu, čo sa v prírode a s prírodou
deje. V posledných rokoch ma trápi nedostatok prístupu k voľnej
prírode, to, čo sa mi ponúka v Brne ma nenapĺňa rovnakými pocitmi,
ako keď sa túlam po horách u nás doma. Upravená mestská zeleň
mi nič nehovorí a dávam prednosť horám pred rovinami, ktoré ma tu
obklopujú. Uprednostňujem voľnú a divokú prírodu pred človekom
upravenými záhradami a parkmi. Som prieskumník a obdivovateľ
prírody, ktorý nikdy nemá dosť jej zázrakov. Už teraz sa teším ako
cez víkend vyrazím na hory. Dúfam však, že nebude pršať, nie som
typ dobrodruha, ktorý si bezstarostne vyrazí do nečasu.
Podľa piatich charakteristík sa definujem:
1, potreba kontaktu s prírodou – stredná potreba; som skôr víkendový turista a nie vždy mám potrebu kontaktu s prírodou, pociťujem ju hlavne
pri dlhšej absencii kontaktu, nenavštevujem ju pravidelne
2, adaptácia na prírodné podmienky – stredná adaptácia; neprežívam stres z nereálnych hrozieb, ani štítivosť k zvieratám, či prírodnej „špine“
ako blato, a mám aj základné povedomie o tom, čo sa dá v prírode zjesť bez následkov, no prežiť niekoľko dní v prírode bez vybavenia by som
nezvládla, navyše nepriaznivé počasie prudko znižuje moje pohodlie
4, etický postoj k prírode – môj postoj je asi najbližšie k romanticko-spirituálnemu; ľudia majú podľa mňa malé právo zasahovať do prírody a
vôbec žiadne právo niečo ničiť, či úmyselne poškodzovať len kvôli vlastnému zisku
5,environmentálne vedomie – stredné až nízke; síce si uvedomujem všetky dopady a súvislosti, som úplný introvert a nedokážem sa prinútiť
do nejakého aktivizmu mimo môjho súkromného života; mením svoj životný štýl a snažím sa nezanechávať veľkú stopu na životnom prostredí,
ale neverím, že sa niečo môže zmeniť bez sebareflexie celej spoločnosti, takže ma nezmyselnosť vlastného enviro-správania niekedy privádza
až k ľahostajnosti
Už odmalička vnímam prírodu ako niečo krásne a jedinečné, čo nás
obklopuje a čo treba všetkými silami chrániť. Ako mestské dieťa som
si ju začala uvedomovať hlavne na prázdninách u babky, ktorá býva
na dedine. Chovala veľa zvierat, o ktoré sme sa so sesternicou
starali spolu s ňou. Keď bola na dedine žatva, babka nám dohodla
odvoz na kombajne, zapájala nás do pestovania zeleniny na
záhrade, dojili sme s ňou kozu. Myslím, že hlavne tieto silné zážitky
mi pomohli utvoriť si pozitívny vzťah k životnému prostrediu, ktorý
trvá dodnes. Keďže žijem v meste, uvedomujem si, ako sme
obklopení betónom a nevážime si to málo zelene, ktoré v mestách
máme (viď spílenie posledného stromu pred hlavným nádražím,
množstvo vykácaných stromov rôzne po meste...). Aj keď mám
prírodu rada, neviem si predstaviť, že by som bývala na dedine.
Zvykla som si na možnosť mať k dispozícii výhody, ktoré ponúka
mesto, aj za cenu dispozície zelene iba na výletoch do lesa, ktoré sa
snažím podnikať čo najčastejšie.
Ako už bolo napísané v zhrnutí týchto piatich charakteristík, nie je jednoduché sa do nich "zaškatulkovať" a tak svoj vzťah k prírode preniesť
na určitú škálu, ktorá vie vypočítať náš vzťah k prírode a životnému prostrediu. Pri čítaní jednotlivých charakteristík som si v hlave podvedome
premýšľala, ako sa dajú aplikovať na mňa. v prvej - potrebe kontaktu s prírodou - som si hneď spomenula na svoju izbu plnú rastlín, ktorou sa
pravdepodobne snažím kompenzovať nedostatok času na chodenie do lesa. Nie je to pre mňa plnohodnotná náhrada prírody, no je to lepšie
ako nič. To, že nechodím tak často do lesa a do divokej prírody je možno spôsobené aj tým, že nie som veľmi adaptovaná na prírodné
podmienky. Neviem, ako rozložiť oheň, bez stanu som v prírode ešte nespala a sever bez kompasu určím len veľmi ťažko. Zato estetické
vnímanie prírody mám vyvinuté dobre. Nad lístkom spadnutým zo stromu sa viem pozastaviť aj na niekoľko minút a šum mora viem počúvať
kľudne hodinu v kuse. Čo sa týka etického postoja k prírode, mám ekocentrický názor. V otázke environmentálneho vedomia som tak trochu
ekoterorista. Ak sa niekto správa neekologicky pred mojimi očami, vždy ho na to upozorním a snažím sa mu vysvetliť, prečo by svoje
správanie mal zmeniť. Nie vždy moje slová padnú na úrodnú pôdu, no nedá mi to aspoň to neskúsiť.
Příroda je moje matka. Dala mi život, a proto ji mám ráda. Snažím se
o její ochranu a obecně o to, aby se měla co nejlíp. Ona mi za to na
oplátku dává spousty možností, jak prožít hezký život. Máme spolu
myslím hezký vztah, i když občas se na mě zlobí. Některé věci, které
jí dělám, se jí nelíbí. Pokud znečišťuji její řeky, zlobí se. Když ničím
její půdu, zlobí se. A když znečišťuji vzduch, který mi dává, abych
mohla dýchat, zlobí se samozřejmě taky. Ale když dělám věcí jí a ve
výsledku i mně prospěšné, umí mě pochválit. Myslím, že v našem
vztahu je ona ta křehčí, ta, o kterou by mělo být pečováno. Ztrácí
síly, které měla na začátku, než si pustila do svého života lidi. A
proto musí být teď lidi ti, kteří jí je vrátí. Můj vztah k ní je velmi blízký,
ale nevyrovnaný. Občas si říkám, že to co zrovna dělám je pro mě v
daném okamžiku to nejlepší, ale pro ní ne. Tehdy nastává rozpor v
našem vztahu, kdy se musím zastavit a říct si, jestli je tenhle
momentální prožitek pro mě důležitější než její zdraví.
Vlastně se hodně vidím v uvedeném prvním příkladu. Jsem podle mě člověk s vysokou potřebou kontaktu s přírodou, protože každý čas
strávený mimo hluk města a uvnitř klidného lesa nebo u tekoucí řeky, je pro mě hodně příjemný. „Trpím“ spíše nižší adaptací na přírodní
podmínky. Jak tam slečna popisuje někoho, kdo je rád v přírodě, ale radši někde v zaplacené chatce než ve stanu, tak to jsem přesně já. Ano,
poznat přírodu, ale tehdy, kdy já chci a když zrovna třeba strašně neleje. Považuji se za milovníka přírody, ale přežít v ní bych asi déle jak pár
dní neuměla. Estetická úroveň je u mě asi spíše na vyšší úrovni, umím ocenit krásu lesa a její barevnost ve mně vyvolává klid a zároveň
obdiv. Považuji se za člověka s vysokým etickým cítěním, pokud se bavíme o životním prostředí. A rozhodně bych vybírala nekácet, nesekat,
nestřílet, netrávit, nechat žít i být. A environmentální vědomí mám vzhledem k oboru, který studuji spíše vyšší.
Abych mohl popsat svůj vztah k přírodě, musím rozlišit mezi
Přirodou a přírodou. Jako Přírodu vnímám celý svět, jako princip,
který utváří všechnu realitu. Synonyma pro Přírodu jsou pro mě v
tomto kontextu např. svět, realita, tao, bytí, přirozenost, matka
Příroda, existence, vesmír. Jako přírodu pak vnímám jednotlivé
projevy této „síly“. Vztah mezi mnou a Přírodou tedy vnímám jako
vztah mezi mnou a realitou jako takovou. Popsat tento stav by bylo
velmi komplikované. Životní prostředí pak vnímám tak, jak je běžně
chápáno, tedy jako vztah ke svému okolí. Čím jsem starší, tím více
významu svému okolí přikládám a snažím se o co nejharmoničtější
vztah. To se projevu především tak, že se snažím své okolí co
nejméně poškozovat (to především nepřímo – odpovědnou
spotřebou) a pokud možno ho zlepšovat (především přímo – činností
na zahrádce, uklízením odpadků z lesa apod.). Svůj vztah k
přírodě/životnímu prostředí bych nijak neškatulkoval, vnímám se
především jako člověk žijící „uvnitř světa“, jakékoliv oddělení je iluzí.
Ne úplně snadno dokážu přesně rozlišit svůj vztah k přírodě na základě daných charakteristik, protože se často vzájemně prolínají. Např.
potřeba kontaktu s přírodou pro mne úzce souvisí s adaptací na přírodní podmínky, resp. moje dobrá adaptace na př. podm. podmiňuje
možnost být v dostatečném kontaktu s přírodou. Tím konkrétně myslím, že moje potřeba kontaktu je poměrně silná a proto nežiji někde v
paneláku, ale v menším starém baráčku s velkou zahradou. Proto, abych mohl takto žít, tak se musím umět dostatečně adaptovat – např. co
se týče kolísajících teplot (baráček rychle promrzne), každodenní nutnosti si naštípat dříví a rozdělat oheň, chození na venkovní záchod apod.
Z estetického hlediska vnímám přírodu jako studnici toho opravdového, ryzího. Příroda mě dokáže upoutat a uchvátit víc, než jakékoli umění.
A to se promítá i do mého etického vztahu k přírodě. Sama příroda nejlépe ví, jak to má být a pokud do ní nějakým způsobem zasahujeme,
musíme aplikovat „šetrné“ a „přírodě blízké“ postupy. O environmentálním vědomí se myslím nemusím moc rozepisovat, asi všichni studenti
naší katedry ho mají vysoké a uvědomují si environmentální souvislosti.
V přírodě jsem moc ráda. Ráda v ní běhám, chodím na výlety,
zastavuji se na hezkých místech a místech s výhledem. Občas si do
ní chodím i číst a taky v ní jím (ale neodhazuji odpadky). Ráda se na
ni jen tak dívám. Příroda je pro mě vlastně tak důležitá, že abych v ní
mohla pravidelně být, nechci nikdy bydlet uprostřed města, ale na
konci. Některé věci v přírodě ale úplně ráda nemám. Například
brouky. Nevadí mi všichni brouci a ne vždycky, když ale spím pod
širákem, bojím se, že po mně v noci něco poleze. Vadí mi taky
dlouhý déšť a velká zima. Když mám být delší dobu v přírodě a
nemůžu se schovat někam pod střechu, kde bych si mohla usušit
oblečení na topení a zahřát se, musím být dobře připravená.
Nesnáším mokré boty a moc dlouho v nich nevydržím, proto vždycky
nosím dvoje, pohorky a tenisky, a taky hodně oblečení, kdyby mi
byla zima. Můj batoh tak často vypadá spíš jako balvan, který byste
chtěli z cesty odvalit, než ho celou dobu nosit s sebou.
O životním prostředí přemýšlím jinak než o přírodě. Myslím si, že ho
my lidé hodně ničíme a znečišťujeme. Ne, že bychom to nedělali i
přírodě, ale příroda je pro mě něco, co je mnohem dál od lidí. Jsou
to třeba hory nebo lesy, kde lidi moc nepotkáte. Životní prostředí je
spíš blíž k městu nebo je to přímo město, je v něm špatný vzduch,
moc světla a hluku, jsou v něm továrny, auta, jedovatá pole, hory
odpadků, elektrárny… Taky jsme v něm ale my, všichni v něm
žijeme a žije v něm taky mnoho zvířat a dalších bytostí. A tak, aby se
nám v něm žilo lépe, snažím se životní prostředí neničit a
neznečišťovat. Nejezdím proto autem, ale tramvají. Auta totiž do
vzduchu vypouštějí z výfuku plyny, kvůli kterým se nám i přírodě
špatně dýchá. Taky nejím maso, zvířata totiž potřebují výběh a jídlo,
kvůli tomu ale lidi kácejí stromy. Musejí pro zvířata někde na poli
vypěstovat kukuřici a musejí zvířata někam vypustit. A snažím se
nevyhazovat moc odpadků, aby se ta hora odpadků, které lidi
vyhazují, tak nezvětšovala. Kupuji si proto hlavně čerstvé jídlo a ne
to zabalené v krabicích a sáčcích a kupuji jenom to, co opravdu
sním a co potřebuji.
Po nastudování pěti charakteristik lidského vztahu k přírodě a životnímu prostředí ve svém popisu vidím hlavně potřebu kontaktu a přírodou,
která je vcelku vysoká, a adaptaci na přírodní podmínky, která je, ač bych chtěla říci alespoň středně vysoká, spíše nízká. Pod stanem a pod
širákem sice spím, svoje slabosti při adaptaci na přírodu se však snažím aktivně snižovat například pomocí outdoorového vybavení. Estetický
postoj k přírodě je v mém popisu vidět taky, třeba když mluvím o tom, že přírodu ráda jen tak pozoruji nebo se zastavuji na hezkých místech,
místech s výhledem, je ale spíše marginální. Etický postoj a environmentální vědomí si spojuji především se životním prostředím a reflektuji
tak rozdíl v konotacích mezi přírodou a životním prostředím, což se shoduje s četbou. Environmentální vědomí mám, doufám, vysoké. Etický
postoj k přírodě ve svých slovech také nalézám, stejně jako estetický postoj však spíše marginálně, třeba když říkám: „a žije v něm taky
mnoho zvířat a dalších bytostí.“
Přírodu mám spojenou se slovem domov a to v mnoha významech.
Zatímco zemědělská krajina mi připomíná dětství, lesy mám spojené
především s Bohem. Na polích se odehrávala většina mých (nejen)
dětských her – od výletů na kole, přes stavění sněhových zámků až
po oslavu kamarádčiných osmnáctých narozenin na stohu. Lesy
mám zase spojené s letním táborem, smůlou nalepenou na nohách,
spoustou hvězd a tichem, ve kterém se dal zažít pro mě
neopakovatelný dialog právě s Bohem.
Zajímat se o fungování přírody a její ochranu jsem ale asi nezačala
kvůli pěkným zážitkům. Za dobrý příklad vděčím především tátovi,
který chtěl být podle svých slov vždycky zemědělec - a ačkoliv mu to
nakonec úplně nevyšlo, vynahradil si to vlastněním tří zahrad a
několika včelstev. Byť nároky na proenvionmentální chování by v
mnoha případech asi nesplnil, jeho respektující a zároveň
ochraňující vztah k přírodě pro mě vždycky byl (a doteď je) velkou
inspirací.
Řekla bych, že potřebu kontaktu s přírodou mám vysokou, od doby co jsem se přestěhovala do Brna mě občas přepadne pocit, že ještě
chvilku budu ve městě a určitě se z toho zblázním - což si dostatečně vynahradím nejspíš až v létě. O svých kompetencích moc velké mínění
nemám, nikdy jsem se nedostala do situace, ve které bych se o sebe musela delší dobu v přírodě postarat. Na druhou stranu mi nevadí
zmoknout, brodit se bahnem, spát po širákem nebo zkoumat žížaly. Estetika bude u mě dominující charakteristikou, obecně asi věci vnímám
hodně vizuálně. Zároveň mám tu výhodu, že za krásami přírody nepotřebuju jezdit do Alp, ale k několikahodinovém štěstí mi často stačí jenom
hodně zajímavý odstín modré oblohy. Etický postoj k přírodě je pro mě důležitý, ale taky hodně komplikovaný. Tím ideálem je právě
respektující a zároveň ochraňující vztah – přičemž si ale momentálně myslím, že příroda je v tom vztahu vždycky ten silnější a chytřejší.
Obzvlášť po zhlédnutí filmu Planeta Česko si pořád kladu otázku, jak vůbec do přírody zasahovat a jestli jí někdy zvládneme pomáhat,
abychom jí přitom ještě víc neubližovali. Environmentální vědomí mám pravděpodobně vyšší než průměrné - to asi v rámci kurzu není žádné
překvapení. Environmentální postoje jsou ale v mém případě založené mnohem více než ostatní složky vztahu k přírodě na něčem
racionálním (aspoň tak to vnímám, reálně kdo ví). Každopádně jsem minimálně při čtení Šestého vymírání něco jako environmentální úzkost
prožívala, teď už cítím asi spíš vztek a smutek nad tím, že to naše lidské vymírání nemůže být trochu důstojnější.
Potřeba kontaktu s přírodou: Od malinka jsem byla v přírodě často, nejhezčí dětské vzpomínky jsou z lesa, kde jsme s babičkou a sestrou
stavěly chatky pro trpaslíky, houbařily, nebo se jen tak procházely. Přírodu jsme ale měli i doma, můj taťka patřil mezi významné české
herpetology (mezi jeho největší úspěchy patří prvotenství v rozmnožení zmije gabunské -Bitis gabonica v ČR), měli jsme tak doma (panelový
byt) i 60 jedovatých hadů. I nám ale pořizoval nejrůznější domácí mazlíčky jako americké veverky, pískomily, nespočet krečků a myší, kočky,
psy, kanárky, králíky atd.. Zvířata proto miluji od malinka, nejvíce však koně. Díky nim jsem od 11 let byla skoro neustále venku, ať už s nimi
na vyjížďkách po lesích nebo loukách, nebo třeba jen v okolí statku, který jsme museli udržovat, když jsme chtěli jezdit. To mi vydrželo do
dnes. Když nejsem delší dobu venku (ať už z důvodu roztříštěného obratle a nutnosti zůstat na lůžku, nebo kvůli přípravě na státnice a psaní
bakalářské práce), jsem z toho smutná, nervózní a podrážděná.
Adaptace na přírodu: Myslím si, že má úroveň adaptace je na celkem slušné úrovni. Pohyb v terénu mi nedělá problém, rozdělat oheň dokážu,
stanuji moc ráda a vím jak rozeznat borůvky od vraního oka. Na druhou stranu termoregulace se mému častému pobytu v přírodě vůbec
nepřizpůsobila, je mi věčně zima. Na to jsem ale vybavená kvalitním termoprádlem, které nosím tak od října do března :D
Estetický postoj k přírodě: Podle mého názoru na světě není nic krásnějšího než podzimní projížďka na koni lesem. Ty barvy, vůně, hra světla
a stínu, to je něco unikátního. Nádherné jsou bučiny, jejichž lesklé šedé kůry jsou v kontrastu s barevným listím. Stejně tak ráda mám ale i lesy
smíšené i jehličnaté, ale bučiny tvoří Krušné hory, které znám docela dobře a ráda se do nich vracím. Avšak autorem zmíněné ježení vlasů na
krku a cítění energie je něco, co jsem asi ještě nepocítila
Etický postoj k přírodě: Snažím se být pro-environmentání, nelíbí se mi velkochovy, pěstování palmového oleje a plochách vykáceného
deštného pralesa, ani třeba divoká zvířata v cirkusech. Pravda ale není černobíla, takže třeba otázka kácet X nekácet by měla být vždy
rozhodována lidmi, v jejichž kompetenci je zvážit všechny klady a zápory obou možných situacích.
Environmentální vědomí: Myslím si, že environmentální vědomí mám, snažím se být k přírodě šetrná a trápí mě, když se tomu někde neděje,
přestože by byla náprava tak jednoduchá. Je ale pravda, že mám staré Clio, které sice moc nevyužívám, ale myslím si, že patří právě do těch
10% aut, které tvoří až 50% emisí škodící kvalitě ovzduší. Jsem ale pro zpřísnění těchto regulí, ano, doplatili bychom na to především my,
chudí lidé, kteří nemáme na koupi nového auta, ale pro obecné blaho je tento krok jistě krok tím správným směrem.
Můj vztah k přírodě je velmi kladný, v některých případech bych se
odvážila říct, že je až přehnaný. Jsem hodně ochranářská a citlivá
vůči zvířatům - a nemusí se jednat pouze o domácí zvířata. Celkově
ráda trávím čas v přírodě [nebo spíš s přírodou?] - trávím hodně
času na horách či venku. Příroda je pro mě cokoliv, kde se cítím
dobře, můžu se bezproblémově nadechnout a necítím se prázdně.
Příroda je pro mne čerstvý vzduch. Poslouchání dešťových kapek,
které bojují s parapetem. Zapálení si ohně. Chodit bosy v potoce.
Využívání přírodních zdrojů. Ráda objímám stromy. Na druhou
stranu mám z přírody i strach. Vadí mi silný vítr. Zvuky blesků. Mám
strach být sama uprostřed temného lesa. Miluji chodit do přírody
také kvůli fotografování, které je mým osobním obrovským
koníčkem. Tudíž kamkoliv jdu, vše fotím - a to především z důvodu,
že se snažím zachytit to, co vidí mé oči - jinými slovy řečeno se
přesunout od abstraktního ke konkrétnímu.
Na základě nastudované četby jsem dospěla k tomu, že si přijdu jako člověk, u kterého převládá více druhů zároveň. Někdy se zdám jako
člověk estetický, v jiných případech zase jako ten, který potřebuje být s přírodou neustále v kontaktu. Pokaždé, co se cítím mizerně, uteču do
přírody. Zároveň také, když se cítím krásně chci tento pocit sdílet s přírodou. Myslím si, že se každý z nás dokáže najít ať už méně či víc v
každém ze zmíněných bodů. A možná jen popíráme skutečnost, že se dokážeme najít pouze jen v jednom typu projevu. Kdybych měla srovnat
své myšlenky a pohled k přírodě s povinnou četbou, lze vidět, že se mohu začlenit do více rysů zároveň. Budu upřímná a řeknu, že mě to
znervózňuje a dělá nejistou. Možná to s tim vůbec nesouvisí, ale znamená to, že snad nejsem natolik vyrovnaný člověk, jak si myslím? Proč
se vlastně nedokážu přirovnat pouze k jednomu bodu? Vím jen, že mé vnímání přírody je součástí spektra, který zahrnuje opravdu širokou
stupnici pocitů i pohledů.
Přírodu mám ráda, ale nemůžu říct, že jsem ji měla ráda vždycky
stejně. Když jsem byla malá, nechtěla jsem ani příliš chodit ven.
Bavily mě procházky ve školce s ostatními dětmi, ale proto, že jsem
si s nimi mohla hrát, než proto, že jsme si šli konečně hrát ven.
Hádám, že jsem se celkově venku necítila příliš dobře. Nechodila
jsem ani často ven, když už jsem byla starší a chodila do školy.
Pamatuju si ale, že mě mamka vždycky učila, že do přírody (na zem)
se nikdy neodhazují odpadky, že ty patří do koše. A tak jsem párkrát
vynadala nějakým jiným dětem, které jsem viděla odhazovat papírky
na zem. A s bráchou mě bavilo brodit se místním potůčkem, ale
hlavně proto, že vedl kolem chatek, kolem kterých jsme se museli
proplížit a bylo to celé jako nějaká bojovka. Až ve škole, když jsem
byla starší, jsem se v přírodovědě dozvídala postupně o tom, že v
přírodě žije spoustu různých rostlin a zvířat a že je třeba je chránit.
Myslím, že mi to ani předtím nedocházelo. A měla jsem tedy pocit,
že to tak má být, že k přírodě se máme chovat hezky a chránit ji. A
to všichni bez výjimky. A teprve potom jsem si začala přírody více
všímat. Dneska mě trápí, když vidím, jak lidé bez mrknutí oka
přírodu ničí. Přírody si také více vážím a více si užívám i její krásy.
Výšlap na hory už nejsou pro mě nuda a prakticky povinnost,
protože jdou všichni ostatní. Teď si ho užívám a jdu na něj ráda.
Vychutnávám si krajinu, stromy okolo, půdu pod nohama a nebe nad
hlavou. Místo dřívější nudy mi příroda přináší klid a pocit naplnění.
Po přečtení zadané kapitoly bych svůj vztah k přírodě popsala na základě pěti charakteristik takto: potřeba kontaktu s přírodou spíše nízká,
adaptace na přírodní podmínky nízká, estetický postoj k přírodě střední, etický postoj k přírodě spíše vysoký a environmentální vědomí
vysoké. I když studuju environmentální studia a mám nějaké environmentální vědomí a etický postoj k přírodě („k přírodě se máme chovat
hezky a chránit ji. (…) Dneska mě trápí, když vidím, jak lidé bez mrknutí oka přírodu ničí.“), moje adaptace na přírodní podmínky a potřeba
kontaktu s přírodou jsou spíše nízké: „Hádám, že jsem se celkově venku necítila příliš dobře.“ Můj estetický postoj k přírodě se projevuje
především oceňováním její krásy: „Přírody si také více vážím a více si užívám i její krásy. (…) Vychutnávám si krajinu, stromy okolo, půdu pod
nohama a nebe nad hlavou.“ Je tedy vidět, že můj vztah k přírodě a životnímu prostředí je rozporuplný a rozmanitý podobně jako u mnoho
dalších lidí a nejde ho vtěsnat do jedné kategorie.