výrazne prodloužit. I u lidí se za posledních 150 let zvýšila střední délka života o 40 let. Dosud nejstarší člověk (žena) zemřel ve sto dvaadvaceti letech.
Jak uvádí Adam Antebi v kapitole Modelové organismy stárnutí, věda v uplynulých pěti letech dokázala, že změnou jednotlivých genů je možno délku života zdvojnásobil.. Přestože u hlístice, octomilky, myši nebo kvasinky hrají roh nej-různější geny, jedno je jim společné: všechny tyto geny v sobě obsahují „stavební návod" komponent, které snižují důsledky oxidačního stresu a tím i stárnuli buněk.
Neexistuje tedy žádná zázračná pilulka ani očkování proti stárnutí, ale komplexní síť genových aktivit, které během celého života pomáhají redukoval volné radikály nebo opravují poškození dědičného materiálu. Přestože jsou tyto procesy nesmírně komplexní, z dlouhodobého hlediska existuje šance, že jiní porozumíme natolik, abychom do nich v případě poruchy mohli zasahovat. Cílem je zajistit předpoklady pro dlouhodobé a bezproblémové soužití buněk, aby to bylo ku prospěchu celému našemu tělu.
S těmito poznatky je možno vysvětlit i výzkumné závěry, které naznačují, že nízkokalorická strava může prodloužit délku života zmiňovaných organismů a případně i primátů. „Dinner Canccling" (forma diety, kdy je vynecháno poslední jídlo dne, aby před snídaní byla nejméně čtrnáctihodinová pauza bez jídla) tedy za určitých okolností může vést ke zpomalení procesu stárnutí i u bdí. Ve skutečnosti by to však znamenalo jíst pouze každý třetí denl Cílem by však mělo být něco jiného: nejde o to žít. více let, ale žít více v letech, které máme k dispozici!
Musíme tedy porozumět předpokladům zdravého stáří - a to i ve velmi pozdním věku - a nalézt cesty, jak proces stárnutí ovlivnit žádoucím směrem. Právě proto Společnost Maxe, PI utieka založila nový institut pro biologii stárnutí, který se bude věnovat geneticky řízeným programům a vnějším vlivům, jež rozhodujícím způsobem ovlivňují projevy stáří. Budou tak vhodně doplněny početné aktivity týkající se stárnutí a stárnoucí společnosti realizované Společností Maxe Plancka. Výzkum stáří a stárnutí je multidisciplinární a také jeho další realizace je možná pouze napříč jednotlivými obory. K tématu svými znalostmi přispívají nejrůznější specialisté: demografové, psychologové, sociologové, ekonomové, právníci, lékaři a biologové. Institut Maxe Plancka představuje pro tuto vědeckou oblast výbornou základnu a pokrývá značnou část aktuálních témat.
Tato kniha představuje přehled aktuálního stavu nej důležitějších dílčích oblastí výzkumu stárnutí. Příspěvky pocházejí převážně od vědeckých pracovníků z Institutu Maxe Plancka a od dalších předních německých i zahraničních vědců zabývajících se problematikou stárnutí. Doufám, že tím Společnost Maxe Plancka konstruktivně přispěje ke společenské diskusi na téma stárnutí. Můžeme z toho mít užitek osobní - jak lépe zacházet s naším životem -, ale i celospolečenský v podobě nových politických konceptů ohledně problematiky stárnutí.
-10-
Stáří a stárnutí jako oslava rovnováhy: mezi pokrokem a důstojností
PaulB. Baltes
»- Stáří je zároveň tělesný, psychický, sociální a duchovní jev. K mé roli gerontológa a vydavatele encyklopedie patří interdisciplinární uvažování, zároveň se však nemohu zbavit mantinelů a „profesní deformace" svého domovského oboru, jímž je psychologie. To se projeví zejména na konci této kapitoly, kde učiním několik opatrných poznámek k tématu etiky stárnutí z psychologického hlediska.1
Věřím v sílu obrazů. A proto bych nejprve rád připomněl dva opačné emoční stavy, které jsou vyjádřeny dvěma maskami řeckého divadla: maskou radosti a maskou smutku. Ze stejného důvodu uvedu dvě anekdoty, které mi poslouží jako možnost ukotvení janusovských výsledků výzkumů stárnutí: optimismu a pesimismu, naděje a strachu.
První, která ukazuje pozitivní pohled na problematiku, je obsažena v médii prezentované odpovědi osmdesátiletého nositele ceny za literaturu na otázku, co bude dělat se získanou finanční odměnou. Odpověď: „Co s těmi všemi penězi? Dám je do banky - budou na stáří."
Drahá, která vyzdvihuje negativní aspekty stáří, je řecká báje o bohyni úsvitů a ranních červánků Eos a o jejím lidském, a tudíž smrtelném milenci Tithonovi. Zeus vyhověl prosbám bohyně Ros a obdařil Tithona nesmrtelností. Ale neobdařil ho da í výsadou bobů — věčným mládím, jelikož o to nebyl požádán. A tak vzniklo dilema. Když Tithon zestárl, jeho tělo sice stále žilo, ale jeho duch zemřel. V historické literatuře má tato báje. několik různých zakončení. Asi nejznámější je to, kdy zarmoucená Eos umístí svého bývalého milence do odlehlé místnosti, kde bez ducha žije dál.
Obrázek bude ještě úplnější, pokud se podíváme na výsledky výzkumu stárnutí. Podle římské mytologie byl Janus bohem více tváří, a vTlúnat tedy pouze dvě tváře stáří a stárnutí by bylo velmi zjednodušující. Staří lidé nejsou členy nějaké homogenní skupiny, naopak. Stáří se vyznačuje plasticitou (tvárností), variabilitou mezi funkcemi a osobami a vysokou mírou biografické individualitv. Teprve patologie, jako například stařecká demence, stanovuje této mnohotvár-l nosti hranice, a to zejména v oblasti dalšího vývoje.
Komplexita můžeme trochu zjednodušit tím, že budeme rozlisovat mezi raným, tedy třetím, a pozdmín, čtvrtým obdobím stáří. Teprve ve čtvrtém ob-
I
dobr nastává úpadek téměř ve všech oblastech lidského života. Ve svém vývojovém trendu je, čtvrté stáří homogennější než třetí, a to nejen v důsledku stále přibývající patologie, známé stařecké multimorbidity.
Jak přesně výše zmíněné rozdělení vypadá? Třetí věk zahrnuje tané stáří, jedná se tedy o dnešní šedesáti- až osmdesátileté, čtvrtý věk zahrnuje ty nejsLarší, tedy osmdesáti- až stoleté (kmetství). Toto rozdělení není samo striktně dané, slouží spíše pro výzkumné a vědecké účely. Je přibližné a historicky, společensky a individuálně vymezené. Genetické, společenské, psychologické a náhodné procesy působí společně a konstruují Lak více či méně rychlé* a obsahově variabilní procesy stárnutí.
Gerontologická cestovní horečka - třetí věk a jeho plasticita
Nejprve bych rád pohovořil o raném stáří. Uvedu fakta, která by mohla být důležitá pro každodenní osobní život.
Fxistuje mnoho dobrých vědeckých prací o třetím věku. V popředí vždy stojí velký vývojový potenciál tedy skutečnost, že. na základě společenského pokroku a osobního nasazeni'jedince je dnes možné stáří lépe utvářet. Plasticita je přitom převažující styl myšlení.
Staří lidé jsou funkčně stále schopnější - tělesně i duševně
Tato plasticita se historicky projevuje nejen stále se prodlužující průměrnou délkou života, ale i tím, že dnešní mladší staří jsou na tom celkově mnohem lépe než stejně staří lidé v minulé generaci. Dnešní sedmdesátníci jsou například tělesně a duševně stejně zdatní jako p ětaše desátníci, nebo dokonce jako šedesátníci před 30 lety. Rané stáří se stalo přijatelnějším, a přitom jeho vilalizace ještě nedosáhla vrcholu.
Další pozitivní zjištění, které slojí za zmínku, je, že ani křivka našich duševních schopností, inteligence a paměti nemá pouze sestupnou tendenci. Druhou stranu zrání tedy nemusí vždy představovat úpadek. Známe inteligenciu kategorie, kterým stárnutí svědci. Pro lepší představu - rozlišujeme dvě kategorif inteligence, íluidní (biologickou, vrozenou, abstraktní) a krystalickou (kulturní, konkrétní). Fluidní inteligence, která zajišťuje základní mechanismy přijímání a zpracovávání informací, vykazuje známky stárnutí již velmi brzy; naopak krystalická inteligence, zahrnující získané poznatky a zkušenosti, zůstává dlouho funkční a do jisté míry se stále rozvijí.
U fluidní inteligence se jedná o rychlost a přesnost přijímání a zpracování informací a o kvalitu krátkodobé paměti: jak rychle lidé reagují v úlohách volby,
jak rychle rozliší pravoúhemík a kruh. Jelikož tyto mechanické úkonv velmi úzce souvisejí s neurobíologiekými kvalitami mozku, vývoj fluidní inteligence zcela odpovídá „normálnímu" biologickému vývoji. Fluidní inteligence výrazná narůstá v dětství, ale již v rané dospělosti, pravděpodobně průměrně někdy mezi třicátým a čtyřicátým rokem věku, jí začne ubývat. Fluidní inteligence je důležitá zejména při učení, a právě proto je pro starší dospělé tak obtížné rychle se naučil něčemu novému. Trvá jim to výrazně déle a dělají v naučeném také více chyb.
I stáří má své silné stránky
Zcela jinak to vypadá s krystalickou inteligencí, s inteligencí jako systémem vědomostí. Jedná se o kulturně vázané dovednosti a schopnosti, jako jsou řeč, profesní vedomosti a sociální inteligence. V popředí tedy stojí životní a každodenní zkušenost. Tyto vědomosti a dovednosti mohou dobře fungovat až do pozdního věku. V berlínské studii o stárnutí byly dobré řečové schopnosti pravidlem i u těch nejstarších, osmdesátiletých. Musíme ale samozřejmě zohlednit, že se u těchto nejstarších lidí jedná o vyhraněnou pozitivní výseč z hlediska tělesné i duševní vitality.
Zcela v souladu s těmito zjištěními mohou staří lidé dosahovat lepších výsledků než ti mladší, a to v kategoriích, jako jsou emocionální inteligence a moudrost, kde se projevuje jejich výhoda životní a historické zkušenosti. Podobně je tomu v určitých oblastech umění a vysoce odborných profesních znalostí. Starší skladatelé, dirigenti a spisovatelé například často patří k těm nejlepším.
Pouze pokud profese vyžaduje tělesnou sílu nebo neustálé přeučování, představuje stáří a s ním související ztráta fluidní inteligence výrazné omezení z důvodu rychlého stárnutí obsahu a formy potřebných informací.
Regulace sebevědomí jako prostředek vyrovnání se se životem
Dalšími příklady obzvláště silných stránek stáří jsou sebevědomí a životní spokojenost. Starší lidé mají překvapivě dobrou schopnost úspěšně si uspořádat život ve stále se zmenšujícím prostoru a za neustále se zhoršujících tělesných předpokladů. Staří lidé jsoa mistři v tom, jak se vyrovnávat se životem.
Přestože se mnoha starším lidem po tělesné stránce objektivně nevede moc dobře, jsou se svým životem v průměru stejně spokojení jako lidé mladší. Dosahují toho zejména neustálým přizpůsobováním toho, s čím svůj vlastní život
-12-
-13-
I srovnávají'. Sebe. a své životní situace srovnávají s těmi, kterým se vede ještě hůře, nebo dokonce s těmi, kteří již zemřen. Je to podobný mechanismus, jako když se člověk, který po autonehode přišel o jednu nohu, srovnává s tím, kdo přišel o obě nohy. A čím déle člověk žije, tím častěji se mu stává, že zažívá ztrátu ostatních lidí. Pětaosmdesátiletý ví, že většina lidí z jeho ročníku už je po smrti.
Na subjektivní úrovni tedy může být i velká ztráta v konečném důsledku prožívána jako zisk. Subjektivní realita je něco zcela jiného než realita objektivní. S rozlišením těchto dvou realit mívají příležitostně problémy přírodovědci. Existuje opravdu něco víc než nalita? Regulace sebevědomí jako prostředek vyrovnání se se životem je určitým typem psychologické relativizace, dokonce bychom mohli říci tvpem psychologické teorie relativity.
Dobré stáří je výsledkem osobního nasazení a vlastního způsobu života
Stále znovu se objevuje otázka, jak by společnost a jednotlivec mohli přispět k vytvoření lepšího stáří. Na tuto otázku neexistuje snadná odpověď, jedná se o konglomerát nižných faktorů: biologických, psychických a společenských.
Na společenské úrovni se například jedná o víc než o opravy. Současná společnost se vyvíjí v kontextu mladšího obyvatelstva. Dalším obecným předpokladem je, že lidský vývoj je zakončen dosažením dospělosti.
Bude zapotřebí mnoha společenských změn, v jejichž důsledku bude společnost ke starým lidem vstřícnější, a tím jim poskytne víc příležitostí k dalšímu rozvoji. Změny by se měly týkal, prakticky všech oblastí života: rodinné politiky, zaměstnání, otázky zajištění ve stáří, vysokého školství, dopravili infrastruktury, architektury^ prezentace stáří v médiích a mnohých dalších. V každé z těchto oblastí se musíme snažit zaměřit rozvojový potenciál jednotlivce, do budoucnosti, stimulovat ho prostřednictvím nejniznějších podnětů h rovněž budovat povědomí o tom, že dobré stáří a stárnutí začíná již v dětství a dospívání. Okolnosti, které těmto celospolečensky™ změnám brání, jsou právě ty impulzy a intervence, které tyto změny vyžadují- Rovněž nesmíme podceňoval vzájemné interferenční
jevy-
Celá situace je výrazně komplikovaná skutečností, že součastně s lim, jak jedinec stárne, se celková populace zmenšuje. Pto Německo příslích 50 let, ale také pro většinu evropských zemí, to představuje obzvláště závažný problém. Jak nedávno velmi přesvědčivě uvedl Franz-Xaver Kaufinaiin,2 na oba tyto jevy musíme pohlížet společně. Nebudeme-li mít více mladých lidí, nečeká ani stárnutí růžová budoucnost.
Dalším ještě víc opomíjeným tématem je. společenská inovační síla stárnoucí populace. Komise „pro stáří" pracující pod vedením Jůrgena Kockiho a pod záštitou Německé přírodovědecké akademie Leopoldina a vědeckotechnické akade-
mie Acatech se mimo jiné věnovala právě tomuto tématu. Můžeme se, důvodně domnívat, že starší populace má za naprosto totožných podmínek menší inovační sílu než populace mladá, takže starší populace představuje v „globální soutěži" a v zajištění blahobytu a budoucnosti naší společnosti rizikový faktor, který bychom rozhodně neměli podceňovat.3
Dobré stárnutí ovšem rozhodně nezávisí pouze na společenské struktuře, ale rovněž na individuálním aktivním jednání. Co k této otázce zjistily například psychologické výzkumy stárnuti? Jak se můžeme na stáří lépe připravit? Jak můžeme přizpůsobivě a efektivně zacházet s tím, co máme ve stáří k dispozici?
Na tyto olázky odpovídá teorie efektivního životního řízem' pocházející z Max-Planckova institutu pro vzdělávací výzkum. Jedná se o teorii selektivní optimalizace s kompenzací. Pro její ilustraci bych rád citoval výpověď osmdesátiletého pianisty Rubinsteina. Na otázku, jak je možné, že i v takto pokročilém věku zůstal výborným koncertním pianistou, uvedl tři důvody: Interpretuje pouze několik málo skladeb (příklad selekce), tyto skladby častěji cvičí (příklad optimalizace) a kromě toho využívá velkých kontrastů v rychlosti hrám tak, aby hra na klavír vypadala svižněji, než ji ve skutečnosti ve svém věku dokáže předvést (příklad kompenzace).
Výzkumy, které v rámci Max-Planckova institutu pro vzdělávací výzkum provedli Alexandra Freimdová, Uhnán JUndcnberger a já4, ukazují, že lidé. kteří selekci, optimalizaci a kompenzaci používají jako k cíli vedoucí životní strategii od mládí až do vysokého sláří, se cítí lépe než ostatní a rovněž se v životě dostanou dále. Výzkum samozřejmě přichází i s návrhy, na co by se selekce, optimalizace a kompenzace měly zaměřit. Většinou hovoříme o vzdělávacích aktivitách vedoucích k posílení zdrojů, o vytváření sítě sociálních vztahů, o péči o vlastní plasticitu a o zdraví zachovávajícím chování. Lékaři dodávají, že právě navozením změny chování vůči vlastnímu zdraví můžeme lidem raného stáří hodně zlepšil jejich bezprostřední budoucnost. Jak účinné může být osobní nasazení, vidíme na příkladu sporní. Světové rekordy starších vykazují razantní změny. Objasním vám to na konkrétním příkladu. Jedná se o rozptyl věkových skupin, které se účastní maratónského běhu. Předpokládejme, že k překonání 42 kilometrů potřebujeme tři hodiny. S tímto časem by se běžec zařadil mezi prvních tisíc z 28 tisíců účastníků Berlínského maratónu, kteří v roce 2005 úspěšně dokončili závod. Jedná se tedy o poměrně dobrý čas, na který by většina z nás byla právem hrdá.
A nyní k důkazu enormní variability a plasticity. Kolik let by nám muselo být, abychom s časem tři hodiny drželi světový rekord v dané věkové skupině, abychom tedy byli ve své věkové skupině nejlepší na světě? Odpověď je ohromující. Dva lidé drží s tímto časem světový rekord: jedná se o jednu osobu mladší deseti let a jednu starší sedmdesáti let. Oba uběhli maratón pod tři hodiny, a rozhodně ne na nosítkách nebo na rikše. Sportovní aktivity jsou důkazem, že. se vlastní
-14-
-15-
iniciativa a osobní nasazení vyplácejí. A podobné je to prakticky ve všech oblastech lidského života.
Pro takto obrovské rozdíl v ve stárnuli existují čtyři důvody: tělesné předpoklady a talent, existence společenských struktur podporujících vysoké výkony, intenzita tréninku a osobní nasazení - a samozřejmě nesmíme zapomenout ani na štěstí, je tedy nutné rozpoznat relevantní a ovlivnitelnou oblast, která se pak stane těžištěm strategie selektivní optimalizace a kompenzace. Převedení této strategie chování do praxe je obtížnější, než by se na první pohled mnhlo zdát. Vědomosti a jednání spolu totiž korelují pouze do určité míry. Z psychologického hlediska je například velmi obtížné rozloučit se s ostataími cw?
Vc zdravém těle zdravý duch - nové obzory
Vždycky ovšem nejde o vrcholové výsledky. Rád bych uvedl další nový závěr výzkumů stárnutí, který je relevantní pro náš každodenní život a z hlediska společenských nákladu se jedná o ekonomicky velmi zajímavou oblast. Tento výzkumný závěr dává nově pochopit, proč se tělesná námaha vyplatí a proč stání přísloví ..Ve zdravém těle zdravý duch" slaví mezi staršími lidmi velké úspěchy.
Představme si starší lidi, jak jedou tramvhjí a povídají si. Jakmile sebou tramvaj začne házet a hrozí nebezpečí, že by mohli ztratit rovnováhu, hovor ustane. Mladí lidé hovoří dále. Proč je tornu tak?
Náš tým (Ralf Krampe, LTman Lindenberger a já) zjistil.*že stárnoucí tělo potřebuje ke svému správnému fungování stále víc mozkové aktivity. Čúri jsme starší, tím víc vyžadují naše tělesné aktivity účast mozku k tomu. aby mohly probíhat správně. Otevřít láhev, udržet rovnováhu, vstát od stolu, to všechno jsou činnosti, které ve stáří vyžadují stále víc duševní pozornosti. Čím víc duševní aktivity spotřebuje pohyb a koordinace těla, tím méně nám jí zbývá pro naši duševní aktivitu, a to tím spíše, že celkové množství naší inteligenční a duševní kapacity se ve stáří zmenšuje. Tělesno se tedy vlastně stává jakousi permanentní h stále dražší hypotékou ducha.
Co je na tomto výzkumu pozitivní: Ukázali jsme, že díky tělesnému tréninku, zhruba ve smyslu udržení rovnováhy, můžeme hypotéku ducha snížit. A pokud se zamyslíme nad tím, jak často se během dne tělesně namáháme a současně přemýšlíme, pochopíme, jak často je naše duševní kapacita fixována senzomoto-rickou aktivitou těla. čímž je logicky snižována myšlenková výkonnost.
Až dosud bylo hlavním argumentem pro tělesný trénink to, že prostřednictvím tělesné činnosti zlepšujeme funkci svých tělesných orgánů a mozku. Dnes přibývá ještě další argument. Pokud ve stáří udržujeme své tělo v dobré kondici, trénujeme tělo a svaly například pomocí jógy. výsledkem je, že si tělesná aktivita
Horore& 7<^4   A )ttr>/o,
a koordinace nárokují méně naší duševní aktivity. A zbývá nám tak více duševní kapacity pro jiné účely.
Pokud se mČ jako kognitivního výzkumníka stáří někdo zeptá, zda je pro zachování duševní činnosti ve stáří užitečné luštit křížovky, potom odpovídám: Ano. pomáhá to. A zejména pokud přitom stojíme nn hlavě a pohybujeme nohama nahoru a dolů, čímž trénujeme vertikální a horizontální udržení rovnováhy. Tím z dlouhodobého hlediska osvobozujeme ducha od stále rostoucí hypotéky těla a zbývá nám kapacita na řešení dalších rébusu.
To jsou pouze další příklady selektivních strategií, kterých lze pro optimalizaci stárnutí cíleně využívat také v behaviorální oblasti. Čím více nejen ekonomických, ale také psychických, sociálních a duševních zdrojů si můžeme do období stáří přinést, tím déle se nám podaří zůstat vitální. Vitalita pravdepodobne nemůže zabránit nástupu demence, ale diagnos!ikujícího lékaře často zmate a diagnózu demence tak o něco odročí.
Celkový pozitivní obraz gerontologiekého výzkumu týkajícího se raného stáří v posledních desetiletích rozhodujícím způsobem změnil pohled na tuto životní etapu a na její rozvojový potenciál. Gerontologové a politici jsou často překvapeni a nadšeni zjištěním, že se společenský vývoj lidstva týká i stán. Tradiční negativní stereotyp stáří tak ztrácí svou váhu.
Osobní postoj kc stárnutí - více optimismu a přání kontrolovat své jednání
Pozitivní obrázek třetího věku se odrazil i v nedávno provedené internetové studii, které se účastnilo několik stovek tisíc Udí, ale 67 % tvořili obyvatelé jednoho státu - USA. Ze všech věkových kohort - kromě dětí - mají podle této studie pětasedesátiletí nejvyšsí sebevědomí (stoupá v dospělosti). Podle léto studie je životní gradient sebevědomí poměrně robustní. S výjimkou velkých rozdílů mezi pohlavími - muži si připisují výrazně vyšší sebevědomí než ženy - nebyly zjištěny rozdíly mezi jednotlivými podskupinami.
Lepší vnímání taného stáří je patrné i na vytvářejícím se stařeckém humoru: například vtipný obrázek, kde se láskyplně objímá pár lidí kolem sedmdesátky a jeden se ptá druhého: Kam dnes půjdeme - k tobě, nebo ke mně? První váhavý náznak toho. že i stán může být dobrodružstvím. Ale tak úplně tomu ještě nevěříme, jinak by výše citovaný vtip již vlastně neexistoval, protože by se vytratila jeho podstata.
Na základě různých náznaků se rovněž domníváme, že lidé dnes stále více věří ve stáří, které nemusí byt prožíváno pasivně, ale může být uzpůsobeno a formováno i v jeho nežádoucích aspektech. V rámci přípravy na tento seminář
-16-
-17-
jsem se svými kolegy (Gertem Wagnerem z Německého institutu pro ekonomicky výzkum a Friederem Langem z univerzity v Halle) v několika minulých týdnech uskutečnil reprezentativní výzkum léto problematiky mezi německou populaci' ve věkovém rozpět f 20-80 let. Domnívám se, že se to vyplatilo. Získané odpovědi jsou nejen informativní, ale i překvapivé, alespoň pro nic jakožto zdánlivě zkušeného výzkumníka v oblasti stárnutí. Tato studie bohužel z metodických důvodů nemohla zahrnout i opravdu staré lidi přes 80 let.
Prvním překvapením bylo, že, se odpovědi mladých a starších lidí příliš neod-liŠovalv. Mladí dospělí ve věku 20-50 let odpovídali podobně jako padesáti- až osmdesátiletí - mezi mladými a starými je tedy více podobností, než bychom očekávali. Podobné to bylo i s rozdíly mezi pohlavími, byly minimální.
První otázka zněla: „Jakého věku byste se dněli dožít?'', přičemž dotazovaní si mohli vybrat jednu z kategorií (ty byly odstupňované vždy po pěli letech). Průměrný věk. kterého se lidé chtěli dožít, byl 80-85 let, což je vlastně přesně očekávaná střední délka života pro několik následujících desetiletí. Pouze malý počet účastníků studie, méně než 10 %. by se chtělo dožít 90 nebo 100 let.
Překvapivé byly i odpovědi na otázku: „Kolik se toho z vašeho života ve staří spíše zhorší a kolik zlepší?" Stáří je připisována velká míra pozitivity: průměrně 50 % života by se ve stáři mělo změnit k lepšímu. V této otázce se odpovědi výjimečně lišily v závislost i na věku - starší lidé vnímají stáří ještě pozitivněji.
Pokud jsme účastníky studie před zodpovězen i'm této otázky informovali o závěrech výzkumů, které spojují právě vysoké stáří i s negativnům* aspekty života, jejich odhad míry ztrát a zisků ve stáří se téměř nezměnil. Námi zjištěné představy účastníků o stáří se zdají velmi stabilní.
Jedna velmi informativní otázka se týkala subjektivního náhledu na vlastní smrt: „Chtěli byste sami ovlivnit, jak a kdy zemřete?'" Očekával jsem sice, že mnoho lidí na tuto otázku odpoví kladně, ale jednoznačnost odpovědí byla velmi působivá.
Snad 70 % dotazovaných na tuto otázku odpovědělo kladně, což znamená, že téměř tři čtvrtiny účastníků studie by rády určily, kdy a jak zemřou. Asi 60 % dotazovaných použilo k odpovědi nejsilnějŠi kladnou odpověď, takže o jejich rozhodnutí skutečně nelze pochybovat. U nejstarších lidí použilo nejsilnější kladnou odpověď dokonce téměř 70 % dotazovaných. Velmi mě překvapilo, že se odpovědi nelišily v závislosti na věku. Stejný profil odpovědí se vyskytoval i u věkové kohorty 70-80 let, tedy u lidí, kteří jsou smrti nejblíže. 1 tito lidé chtěli většinou kontrolovat, jak a kdy zemřou.
Vzhledem ke komplexitě otázky je tento vzorec odpovědí samozřejmě pouze prvním výsledkem. V současné chvíli ještě nevíme, do jaké míry jsou odpovědi závislé iih generačních rozdílech a jak velkou roli hrají další faktory, jako jsou religiozita nebo psychické vlastnosti jako neurotismus. Rovněž musíme zohlednit, že odpovědi byly antieipační h většina dotazovaných neodpovídala vc fázi
imiírám, která s sebou samozřejmě přináší dynamicky se měnící ambivalence. Je potřeba také zdůraznit, že se tato otázka nezabývala tím, jak zemřít. Otázka se tedy týkala pouze subjektivní kontroly jednání a intuitivního předvídání.
Ale i na pozadí ostatních výsledků výzkumů stáří tento vzorec odpovědí ukazuje, že německá populace chce vzít stáří včetně smrti do svých vlastních rukou. Pro psychology a společensky angažované občany je to dobrá zpráva, protože přijetí vlasmi zodpovednosti je spise ctnost než neřest a navíc ctnost, ve které my Němci zrovna newnikáme.
Méně pozitivní vědecké závěry: čtvrtý věk
Z třetího do čtvrtého věku
Během posledního desetiletí se těžiště výzkumu stáří přesunulo k výzkumu těch nejstarších ze starých. Příkladem je berlínská studie6 (od té dobv bvly napsány další studie zabývající se těmi nejstaršími a jejich výsledky* jsou celkově velmi podobné).7
Čtvrtý věk již vykazuje výrazně méně pozitivní obraz stáří. 1 ve čtvrtém věku samozřejmě existují příslovečné výjimky a velké rozdíly mezi jednotlivci. Zároveň je velmi zřetelné, že, těchto pozitivních výjimek mezi velmi starými lidmi rapidně ubývá, a to i přesto, že ti. kteří se dožili tak vysokého stáři', představují mimořádně pozitivní výběr vzhledem ke své vitalitě. Zhruba 95 % jejich vrstevníků už totiž nem mezi živými.
Prvním náhledem na negativní hodnocení vysokého stáří jsou stále více se rozvírající nůžky mezi skutečným věkem a věkem, který by si dotyčný přál. Devadesáti.* a století by si v průměru přáli zůstat někde mezi 60—70 lety. Na základě této informace můžeme pouze obtížně předstírat, že optimismus, který je typický pro rané stáří, platí i pro kmetství.
Negativita vysokého stáří se projevuje také výraznou ztrátou rozumového potenciálu a plasticity já. Schopnost a potenciál učit se se u velmi starých lidí neustále snižuje, a to i v případě, že netrpí deineneí. Učení nových kognitivních strategií, například paměťových technik, je ve vysokém stáří stále obtížnější a namáhavější.
TIkázalo se, že lidé mezi 90-100 lety již téměř nejsou schopni se naučit komplikovaným kognitivním technikám, jako jsou například různé mnemotechnické pomůcky.
1 celkový životní pocit - subjektivní pocit spokojenosti - již nem ve čtvrtém věku tak stabilní. Ve vysokém věku dosáhne adaptivní plasticita já svých hranic. Nej starší lidé jsou méně spokojení, často hovoří o osamění a o ztrátě kontroly nad svým životem, o nemožnosti svůj život i nadále řídil. A to se jim nelibí.
~18~
-19-
Jak ukazuji nenovější analýzy berlínské studie stárnuti (Jacqui Smithové a Denise Gerstorfa), i průběh umírání ve dvou letech před samotnou smrtí je mezi sedmdesáti- až stoletými vnímán jako „obtížný"', případně dysfunkční. Stáří se překrývá s nemocí a většinou tak vytváří obtížné osobní prostředí. A platí to i pro osoby, které nejsou postiženy demeneí.
Nejvýraznější je ztráta funkčnosti ve vysokém věku z celkového pohledu. V rámci takového celkového posouzení bylo v berlínské studii stárnutí současně vzato v úvahu více než 20 měření: lékařských, psychologických a sociologických. Při takto komplexním pohledu se jednotlivé slabiny načítají. Nejstaršílidé (nad 85 let) mají oproti starším lidem třetího věku pětkrát větší pravděpodobnost, že budou patřit ke skupině lidí, která je charakterizována mnoha chronickými onemocněními a nízkými ftmkčruhů hodnotami. Tento více méně dysfunkční obrázek potvrdila i dánská studie zabývající se lidmi nad 100 let.
Demence - největší problém vysokého stán
Nejvýraznějšítn znakem výrazného úbytku duševních schopností velmi starých lidí je pravděpodobně dramatický nárůst demeneí, které s sebou vysoký věk přináší. Rád bych podotkl, že závěry berlínské studie věnované stáří (psychiatrická výzkumná skupina byla vedena Hanfricdem Helmchenem) potvrdily výsledky, k nimž dospěly také studie zaměřené na jiný problém. Ve stáří dochází k výraznému nárůstu demeneí. V populaci sedmdesátiletých je demence diagnostikována u méně než 5 % lidí, v populaci osmdesátiletých je to již téměř 15 % a u devadesátiletých téměř polovina.
Jak je patrné z různých přednášek, které byly během dnešního dne prezentovány, demence - a to především Alzhcimcrova demence - vede k pozvolné ztrátě mnoha základních lidských vlastností, jako jsou intencionalita, autouomnost, identita a sociální vztahovost. Důstojně žít a zemřít je tedy stále komplikovanější všude tam, kde se v rámci dnešmeh podmínek stále více lidí dožívá čtvrtého věku.
Pro mě jako psychologa by bylo příliš troufalé přijít s jasnými závěry ohledně budoucích možností efektivní prevence nebo terapie Alzheimerovy demence. Pouze vím, že ani mí nejlepší kolegové-lékaři, kteří pracují právě se starými hdirú, nemají na tuto věc jasně vyhraněný názor. V současnosti v této oblasti panuje odborná nejistota.
Doposud rovněž nejsou známy žádné výzkumné výsledky, které by potvrzo-valv nebo dokazovaly historické zpomalování prevalence Alzheimerovy choroby, tak jak to platí pro jiná onemocnění nebo také pro historický nárůsl vitality v raném stáří. Pokud se zaměříme na vysoké stáří, zůstává výskyt a rozšíření Alzheimerovy demence již po několik desetiletí prakticky konstantní.
Čtvrtý věk - výrazná podoba biokulturní nedostatečnosti
Kromě těchto empirických zjištění existují i leoretické důvody, které naznačují, proč se vysoké stáří vzpírá další optimalizaci. Jedná se o to, že biologicky prefabrikovaný genetický „dům života" se v rámci evoluce období sláří velmi vyhýbal. Genom, jak ho dnes nazýváme, se v procesu evoluce rozhodně neorientoval na stárnutí.9
V rámci evoluční genetické selekce byla důležitá především schopnost reprodukce během rané dospělosti. Vyjádřeno každodenním jazykem, šlo zejména
0 úspěšné početí dětí, jejich přivedení na svět a o jejich výchovu. V dávné minulosti totiž existovalo pouze velmi málo skutečně starých lidí, kteří by svou genetickou informací mohli zasáhnout do evoluční genetické selekce. Právě proto je genom sice plný potenciálu pro první polovinu našeho života, ale čím je skupina lidí starší, tím je genom ménč přesný a více chybující. V mnoha ohledech by bylo
1 pro vědu jednodušší, pokud by existovala „pečlivá ruka" genetiky pro stáří. Velmi by to usnadnilo hledám genetických intervencí.
Jelikož tomu tak není, je základní biokulturní architektura života ve vysokém stáří zcela nedostatečná. A díky této extrémní nedostatečnosti je s přibývajícím věkem stále obtížnější tuto fázi stáří optimalizovat tak, jako tomu bylo ve fázi raného stáří.
Tyto úvahy ústí v dilema současné společenské situace. Daří se nám sice prodlužovat život, ale jelikož se s přibývajícím věkem snižuje biologická plasticita a variabilnost, snižuje se rovněž i efektivita kulturně založených intervencí. Delší život sám o sobě („přidávání let životu") ještě nem tím zázrakem, ke kterému by se každý stárnoucí člověk upínal. Na základě těchto úvah se někteří badatelé v oblasti stáří domnívají - a nmě osobně to připadá jako dobrá úvaha - že historický úspěch raného stáří není možné vztáhnout i na čtvrtý věk.
Spolehlivou odpověď nám ale poskytne pouze budoucnost. Vědecký poznávací proces stále probíhá. Zcela v tomto smyslu je základním tématem současné gerontológie otázka pokroku, ke kterému může dojít právě na základě poznatků z oblasti biomedicíny, molekulární biologie nebo genových technologií.
Mohla by být změněna biogenetická architektura průběhu života, která je dosud vůči stáři' velmi nepřátelská? Mohla by projít takovou změnou, aby období stáří nabídla lepší možnosti pro zajištění účinnějších kulturních a psychologických vlivů? A mohla by pak kultura vysoké staří „uhranout" tak, aby „k životu nebyla přidávána léta, ale k letům byl přidáván život"?
Již na první pohled se s tímto pozitivním pohledem na věc můžeme ztotožnit - i já věřím v dlouhodobý potenciál vědy. Současný stav nás však nabádá k zastavení. Nová rovnováha mezi pokrokem a důstojností je nutná stejně jako mezi vlastním a obecným prospěchem. Jakmile se nebudeme zaměřovat pouze na samu délku života a podíváme se rovněž na další faktory, které spíše vypoví-
-20-
-21-
dají o kvalitě než o kvantitě života, ve vysokém stáří se nám naskytne obrázek nedostatečnosti, nepředvídatelnosti a utrpení. „Naděje se smutečním flórem" je definice, kterou nabízím jako vyjádření obranného optimismu.
Pokud demografovi v současnosti oslavují informace o stále se prodlužujícím životě, neberou podle mého názoru dostatečně vážně v potaz celkový obraz psychických, sociálních a kulturních aspektů individuálního stárnutí. Bylo by zapotřebí vytvořit nový interdisciplinární směr, který již naštěstí vzniká. Je zapotřebí změny zaměřené na podporu kvality života, a ne na jeho kvantitu.
Pokud hovoříme o čtvrtém věku, nacházíme se na nejisté výzkumné půdě a zároveň uprostřed moderní, z etického i náboženského ldediska rozštěpené diskuse týkající se podstaty člověka a rozsahu genetického sebeřízení, kterého se lidstvo odvážilo využít. Možnosti biomedicínské genetické intervence, nám jistě poskytují naději do budoucna, existují ale také vědecké závěry, které na tuto možnost nahlížejí spise kriticky.
Abych se vyhnul nedorozuměním, rád bych svému obrannému optimismu dodal pozitivnější nádech, který je rovněž výsledkem lékařského výzkumu. Zajímavé je, že tento výzkum vychází z velmi skromného očekávání délky lidského života. Výzkum byl realizován stanfordským lékařem Jomesem F. Friesem a byl založen na existenci biologické hranice lidského života a na úspěšném oddálení nástupu a zpomalení průběhu různých onemocnění.
Pokud je předpokládaná délka lidského života zhruba 90-100 let, existuje na základě teorie komprese morbidity ve vysokém stáří možnost odsunutí negativních aspektů stáří včetně různých onemocnění až na dobu velmi blízkou nástupu „přirozené1'' smrti. Tato teorie není přijímána všemi výzkumníky, kteří se zabývají stářím, zejména s ní nesouhlasí demografovi, kteří jsou zaměřeni směrem k neustálému prodlužování lidského života. Pokud se ale na tuto teorii podíváme právě v souvislosti s modelem selektivní optimalizace a kompenzace, zjistíme, že se jedná o teorii, která nám ve svém zdrženlivém pátrám po věčném životě dodává naději a povzbuzuje k inovativnŕmu vývoji v oblasti biologie, medicíny a rovněž v oblasti výzkumu chovám' a sociálních věd. To, co ubereme na délce života, získáme na jeho kvalitě.
Nová rovnováha
První shrnutí
Období raného stáří je na nejlepší cestě stát se pozitivním a aktivním životním úsekem. Během tohoto období stárnutí se stále více lidem daří zůstávat autonomními a aktivními a přispívat tak k sociálnímu životu a celospolečenské produktivitě. Rozhodně se tedy vyplatí se starými lidmi i nadále počítat.
Období čtvrtého věku nás ale nutí čelit zcela jiným situacím. V tomto životním období přestává platit pozitivní spojení mezi dlouhým a dobrým životem. Daří se nám sice zůstávat déle naživu, ale zbytek lidského systému za naší tělesnou schránkou výrazně zaostává a dochází tak ke stále větší diskrepanci. Vysoké stáří je tedy velkou nejistotou budoucnosti, protože trpí hluboce zakořeněnou a pouze obtížně změnitclnou biokulturní konstrukční slabinou. Společenský pokrok a homo laber zde dosahují svých hranic. Ve vysokém stáří není ani v ideálních laboratorních podmínkách již vidět dříve tak zjevný zdroj lidského vývojového potenciálu.
V závěru bych rád hovořil také o etických implikacích - soustředím se zejména na to, čemu jako bchaviorista nejlépe rozumím, tedy na myšlení, cítění a prožívám stárnutí a stáří a rovněž se stářím spojený nárůst lidských nedostatečností a nedokonalostí.
Pokud psychologové přemýšlejí o etice, jedná se především o empiricky fundovanou teorii „dobrého důvodu", jak je v současnosti prezentována autory Leem Montadem a Klausem Rothermundem v souvislosti s tématy jako spravedlnost a zodpovědnost.10 Empiricky fundované dobré důvody jsou důvody a argumentační vzorce, které se společně osvědčily: ve společenských diskusních postupech, ve vědě, na pozadí subjektivně prožívané spravedlnosti stejně jako v rámci maximálně tolerantní a vzájemně se rozvíjející kultury.
Je samozřejmě přínosné, pokud alespoň někteří filozofové zcela v Kantově smyslu argumentují, že z prožitého života a ze vztahů vzniklých na základě zkušenosti nemůže být v absolutně normativním smyslu odvozena nosná morální filozofii:, že empirismus a životní zkušenost věci sice popisují, ale nevysvětlují; a že proto potřebujeme bud apriori teorii, nebo takovou teorii, jejíž smysl má původ v Bohu. Filozofové a teologové se budou jistč zamýšlet i nad tím, zda svými preferencemi a předpisy spíše než jednotlivým lidem neslouží především sobě, případně svému povolání a institucím. Pokud by tomu lak bylo, ztratilo by jejich slovo váhu, což samozřejmě platí i o mně a o mé případné profesionální deformaci.
Já sám jsem psycholog, v tom nejlepším případě se, mohu prohlásit za interdisciplinárně osvíceného. Z hlediska tohoto profesního omezení je také potřeba pohlížet na můj pokus o celistvé psychologické zkoumání ohromného balvanu stárnutí a stáří a zejména pak vysokého stáří, stejně jako na problémy, s nimiž je třeba se v rámci společenské rozpravy vyrovnat. Podle mého názoru vyžadují nároky, které na nás stáří klade, nový a vážný posun směrem k pragmatické koalici sekularizovaného a religiózního myšlení, cítění a posuzování.
Téma demeuce je pouze příkladem, i když obzvláště významným. Dalším takovým příkladem je důstojné umírání. Oba tyto příklady patří k nejvíce znepokojivým a zároveň nejméně objasněným tématům 21. století. Psychologicky můžeme tato témata v dnešním moderním světě pouze obnzně vyřešil, bez prag-
matické a pluralistické základní orientace. Specificky pro tato témata a pro stárnutí obecně má absolutizace hodnot své hranice. Jedná se o novou kombinaci normativní a praktické životní reflexe.
Jinak řečeno, pro jednotlivce nebo také pro podskupiny může být absolutizace hodnot smysluplná a podpůrná, ale pro rozmanitost stárnutí a pro konečná rozhodnutí lidí o sobě samých se mi zdá příliš málo adaptivní. Vzniká lak nový „katalog" povinností a práv pro jednotlivce a pro společnost. To, že s tím jdou ruku v ruce konflikty ohledně rozdělení zdrojů a struktur zodpovědnosti, je téměř nabíledni. Týká se to rovněž otázky hodnoty života jako takového. Ve společnosti wsoce vyvinutých jedinců by totiž bylo velmi zpátečnické nezkoumat kvality individuálních významů života a utváření posledních životních fází.
Na základě nového poměru normatívmi a praktické reflexe o životě tak vzniklo několik váhavých pragmatických výpovědí ve stylu „jestliže-pak". Předpokladem je však moudré stanovisko, které na společenské úrovni nepřipustí hodnotový absolutismus jako imperativ, s výjimkou obhajoby lidské svobody a vzájemné solidarity.
Rád bych vyšel ze dvou základních charakteristik stárnutí. Zaprvé se jedná o vyhraněnou biografickou individuální charakteristiku, protože stáří je ve, své podstatě potenciálně nejvyšší výkon jedincova života. Zadruhé je třeba mít na paměti velké obtíže způsobené dlouhodobě nepřipravenou biokulturní architekturou čtvrtého věku. Pokud obě tyto charakteristiky přijmeme za výchozí body, mohou být psychologicky a společensky smysluplná následující tvrzení „jestliže-pak":
• jestliže explicitně uznáme mnohotvárnost stáří na individuální a společenské úrovni:
• jestliže se lidé sami budou celoživotně, podílet na realizaci své vývojové plasticity a pokud prožijí svůj život proaktivně, a to včetně stáří až do své smrti;
• jestliže budou věda, politika a průmysl chápat stáří jako šanci a zdroj pokroku a pokud promění své poznatky v nové společenské struktury a ekonomické inovace;
• jestliže budeme nahlížet na stáří jako na největší životní šanci vzhledem k individualizaci a svobodě, která se začíná vyjasňovat a utvářet ve velmi rané fázi života;
• jestliže se nám přitom podaří vymezil, i umírání pozitivní prostor pro vývoj a utváření, a to v zájmu vlastního a společného dobra bez nevhodného vnějšího společenského daku;
• jestliže nebudeme myslet pouze na sebe vc své zemi, ale zahrneme do svého myšlení svět ve větším kontextu, tak abychom své zdroje a možnosti nevyužívali pouze ve své zemi pro své stáří,
-24-
pak platí slovní spojení perspektivy stárnutí. Pak si i já jako badatel v oblasti stáří dovolím s přesvědčením použít pro období čtvrtého stáří pozitivně naladěné motto do budoucnosti:
„Více odvahy pro stáří!"
Pokud však nejsou tyto podmínky splněny, platí spíše stará moudrost o zpomalení života, nebo dokonce o přechodném zástavem. Vývoj a prodlužování předpokládané délky života by pak byly pouze zdánlivé. V takovém případě by bylo moudiým společenským a individuálním krédem, zejména pokud hovoříme o vysokém stáří, tvrzení:
„Méně je někdy více."
1 „méně je někdy více" má svou společenskou hodnotu a perspektivu. Řečeno podle Hesioda: Pokud si vybereme tu správnou polovinu, může být „polovina více než celek". Na tomto místě ale můžeme citovat i jednoho z německých velikánů, Christopha Martina Wiclanda. V novoročním přání roku 1774 řekl: .Jak nás učí princ Lessingský, méně je někdy více." A pokud jste čtenáři Goetha, bude vám blízká věta, o které jsem před čtyřiceti šesti lety napsal svou diplomovou práci: „Teprve ve svých limitech sc ukáže opravdový mistr."
Jak se dopracujeme k rozhodnutím o tom, jak má taková biografická individualizace stáří vlastně vypadat? Jako obecnou teoiii mohu nabídnout pouze to, co vyplývá z námi vytvořené teorie úspěšného stárnutí: selektivní optimalizaci a kompenzaci. Přistoupíme-li k otázce výběru obsahů a realizačních metod, ve smyslu individualistický utvářené životní formy bychom měli z právního hlediska poskytnout stáří volný prostor, protože jde o nejvyšší formu osobní, a nikoli primárně „shora" předepsané kultury. Ptáme-li se po podstatě tmúrání, připadá mi velmi neetické nerespektovat existenciami přání jednotlivce, případně umírajícího nutit jednal podle konvencí daných pravidly. Nejvyšší formy osobní kultury „svobody nejstarších" se může každý dopracovat svým vlastním způsobem. Patří sem hluboce věřící katolík, který by měl eutanazn odmítnout za jakýchkoli podmínek, ale i babička, která chce ušetřit své příbuzné a odmítne jakékoli život prodlužující opatření. Zároveň sem patří pětaosmdesátiletá paní, která v duchu ars moriendi (umem' umírat) plánuje působivou oslavu konce života spolu s přáteli.
Mou nadějí v oblasti perspektivy stárnutí je vytvoření maximálního prostoru svobody pro individuální kulturu stárnutí, s maximem individuální zodpovědnosti a tvůrčí síly. Měli bychom mít zkrátka maximální volnost v tom, jak prozívat své stárnutí, bez represivního společenského tlaku a zároveň bez prefabrikovaných řešení.
-25-