Psychoterapie a poradenství v praxi
Seminář: Soukromá praxe, kombinace psychoterapie a farmakoterapie
Jan Roubal
Přečtěte si prosím následující přepis jednoho psychoterapeutického sezení. Ukázka sezení
pochází z kazuistiky, kterou budete komplexně zpracovávat a připravovat na závěrečné
kolokvium.
Na nadcházejícím semináři budeme diskutovat nad vybranými video ukázkami z tohoto
sezení. Přímo na semináři ale nebude čas na sledování celého videa, proto je potřeba, abyste
dopředu znali obsah celého sezení.
Prosím o zachovávání maximální míry důvěrnosti, používejte přepis sezení jen pro potřeby
tohoto semináře a nesdílejte ho s nikým mimo studenty tohoto předmětu.
Údaje o klientce
- 33 let
- má dceru (2,5 roku) s partnerem
- pracuje jako vedoucí pobočky obchodu
- doposud se neléčila ani tělesně ani psychicky
- 1 rok ji nic nezajímá, nemá koníčky, jen práce
- 3 roky paralelní vztah, pět let s partnerem – nespokojená, neschopná odejít, druhý
vztah se také pokazil
- na psychoterapii nikdy nebyla, chce pracovat na změně životního stylu, stresech,
neumí odpočívat
- „strach od žaludku“, brnění ramenou, úzkost, strach už dopředu, špatně od žaludku,
strach někam jít, nakoupit
- někdy trvá minutu, jindy až zabere Neurol
- spouštěč – strach se najíst, auto
- před měsícem byla vyšetřena na interně pro náhlou mdlobu (při dlouhé cestě autem
nevolnost, slabost, obtížné dýchání, únava, pocit na zvracení)
o kompletně somaticky vyšetřena se závěrem: sinusová tachykardie, obtíže v.s.
psychogenní – menstruace + osobní problémy, exhausce
o doporučení: Odpočinek!!!, klid. relaxace, dostatek tekutin, gynek. vyš.,
glykemie nalačno, ECHO srdce
- týden na to přivezena ke čtyřdenní hospitalizaci záchrankou pro výraznou slabost,
nauzeu a nechutenství, průjmy, parestezie
o vyšetřena neurologicky (0) i psychologicky (významná hladina úzkosti
s vysokým sklonem k somatizaci, vydán kontakt na psychoterapeuta)
o závěr: anxieta se sklonem k somatizaci
o nasazena medikace: Citalopram 10mg/d., přechodně Neurol 0.25 2-3xdenně
Psychoterapie
- klientka absolvovala celkem 18 psychoterapeutických sezení
- následuje přepis 13tého sezení
T: Musela jste cestovat teďka v tomhle nečase?
K: Jenom kousek.
T: Jo nejela jste z (jméno města)?
K: Ne, ne ne, já dneska mám volno. Já jsem pracovala o víkendu. (úsměv)
T: Aha.
K: Takže mám volno teď dva dny, a zrovna to vyšlo tak, že teda to počasí. (úsměv)
T: No. O víkendu byste to měla lepší.
K: No to určitě, no se pořád chytám, že to, začnu běhat a nějak jako.
T: V tomdle to nejde, no.
K: Ne. Já jsem si koupila boty na běhání, tak jsem říkala, že začnu.
T: Aha. A jaký jste koupila?
K: No nakonec jsem si koupila prostě ňáký běžecký adidasky, mi pán doporučil...
T: Jsem si říkal, jestli nebudete běhat v těch pětiprsťákách, co jsou teď…
K: Né, ne ne, to zas né, to ne, jsem říkala, že sem trošičku chodila běhat a dělala jsem vlastně i
přijímačky z tělocviku a pak jsem to nějak zazdila všechno. (smích)
T: Všechno, že jo. (úsměv)
K: Takže teď jako jsem dostala zas chuť, že teď abych mohla začít s běháním.
T: Hm, hm, hm, hm. Jo tak vono za chvilku už to pude.
K: No nevim, vono trošičku, se tak těším, až bude hezky a a pořád nic.
T: Jo, já ještě vypnu telefon tady, aby nás to nerušilo.
K: Právě jsem říkala, musím trošičku zase kondici nahnat a tak. (úsměv)
K: Teď zase dobře ale jako vod tý doby, co jsem tady nebyla, tak jsem zas jednou měla (úsměv)
prostě takovej ten, ten stav, kdy teda jsem si vzala neurol, jeden a pak to zas jakoby se lepší a
tejden prostě to trvá, než se zas dostanu do normálu jako dycky prostě.
T: (.) No, jak se vám daří?
K: Jako a teď zas dobrý.
T: Uhm.
K: Já jsem si, schválně jsem si to zapisovala, dělala jsem si ty zápisky. Jo, já jsem si to
zapisovala, doufám, že jsem to nezapomněla doma…
T: No to mě zajímá, právě na to teď myslím.
K: Jako když je mi dobře, tak si nic nepíšu.
T: Hm.
K: Aa, a á, bylo to zajímavý, protože já jsem vodjížděla do Prahy a to jsme jely s dcerou vlakem,
že pojedem do Prahy a prostě před tím já už jsem jako, než jsme odjížděly, tak už jsem taková
jako, taková nervozní a to. No a na nástupišti po tom se mi udělalo jakoby blbě až (smích) jsem
si musela vzít neurol.
T: (přikyvuje) Hm.
K: jako když jsem nervózní z cesty vlakem. Nebo já nevim prostě. No a…
T: A tím to skončilo? Jako pak ten neurol pomohl?
K: No. Během prostě půl hoďky, jsem nastoupila do vlaku a během půl hoďky dobrý.
T: Uhm.
K: Jako pak mi, ještě chviličku jako mi nebylo dobře, ale to mě přijde totiž, já mám pocit, jestli
mi to, já jsem den před tim byla vlastně v (jméno města) s mamkou na obědě, a já mám pocit,
jestli mi to neudělá jídlo, jestli jsem prostě nesnědla něco špatnýho a jak mě, jak mě prostě neni
jakoby dobře, tak jestli mi to nevyvolá prostě tydle stavy.
T: A no tak možná dohromady ještě s tim stresem z tý cesty, že jste jela.
K: Jako přijde mi to úplně absurdní, protože dřív jsem jezdila vlakem (smích) a teď úplně jak.
T: Tak dřív jste zvládala strašně moc věcí, že jo...
K: No to jo, ale tak jízdu vlakem bych mohla zvládnout.
T: Tak jo, ale když se to přidá k jinejm zdrojům stresu, ne jako dohromady, že se to tak jako
nahromadí, nevím no. A s tím jídlem, co jste měla k jídlu nebo co?
K: Ježiš já jsem si tam dala ňákou, ňákou čínu jsme si daly.
T: Jestli to bylo něco, co vám jako nesedlo...
K: Já jako já jsem říkala, že prostě to musim vopravdu si na to jídlo dávat strašnej pozor, že
jako mi to nějak, musím prostě jíst jen ty čerstvý jídla, ne mastný, mě to prostě fakt vadí, já
mám to trávení nějak takový, takže teď se snažím i menší porce, jíst a hodně jako ovoce a
zeleniny, no, dá se tak fungovat, koupila jsem si odšťavovač, takže (smích) piju šťávy a to je
docela dobrý jako, to bych řekla, že je docela mi jakoby pomáhá, že mám pocit, že do sebe do
těla dostávám.
T: Hm.
K: něco zdravýho, tak (smích) jinak jsem pak jakoby byla taková jakoby unavená, zase jsem
přijela do Prahy a musela jsem si lehnout, prostě strašně unavená a před tím jsem byla zas dva
tři dny v práci tak jako mě asi víc víc faktorů, když se sejde.
T: Jo. Jo.
K: Jako když já nevím no.
T: Tak co jste si zapsala, nebo co tam z toho se důležitýho objevilo?
K: Já teď koukám(.) Jo no já totiž jak to dopoledne než jsem měla jakoby jet do tý Prahy tak
fakt jsem byla jsem se jako nic taková prostě nervózní zkrátka a jako jsem často chodila prostě
na záchod a to se mi stávalo i tenkrát před tím, že mě to pořád takhle nutilo chodit na záchod,
a pak prostě před tím jako když jsem nastoupila, vyloženě v tom momentě kdy přišlo na to, že
mám vlízt do toho vlaku tak prostě se mi udělalo…
T: Hm.
K: Jo, jakoby nedobře. A eště další věc, oni tam se mnou jako byli rodiče, protože nás vezli é
na vlak a teď mamka mě jakoby začala zrazovat „tak nejezdi, se na to vykašli“ a to, a já jsem
říkala „ne tak prostě jako Anička se na to těší, že pojedem vlakem, tak pojedu“ A zas v tom
momentě toho rozhodování (smích) se mi přitížilo
T: Hm (průběžně přikyvuje).
K: A vzala jsem si prášek no. Ale jak jsem sedla do vlaku, dobrý. (kroutí hlavou)
T: Už jste byla rozhodnutá…
K: No, že prostě ještě ani ten prášek nestačil zabrat a už to už dobrý.
T: Jo, jo jo.
T: Ale fakt to rozhodování je pro vás stres, že jo.
K: No, je no.
T: Hm, hm.
K: A jako vopravdu je.
T: Hm, to je zajímavý, hm. Jak se rozhodnete, i když je to pro tu možnost která vlastně jako
je ta míň pohodlná…
K: Mně se nechtělo. Mně se zkrátka nechtělo. Protože jsem, já jsem si i říkala, já jsem prostě
zvyklá, když někam se přemisťovat autem, je to pro mě pohodlný a teď prostě a zase s malou a
a sama a vlakem a a tak jsem si zas říkala, ale kdyby se mi něco stalo (smích) a to ale prostě jak
už jsem se pro to rozhodla, tak už to bylo dobrý no.
T: (přikyvuje)
K: Nó.
T: I když to je nepohodlná cesta, ale jakmile se rozhodnete, tak se uleví.
K: No, tak je to dobrý.
T: Jo.
K: Akorát pak když jsem přijela do Prahy tak vopravdu jsem jakoby asi z toho rozhodování
byla unavená (smích v hlase) tak jsem si, musela jsem si jakoby lehnout na chvíli.
T: Jo.
K: Když člověk je po tom takovej vyčerpanej, to je taky zajímavý, to je tak jakoby skoro
pokaždý, i že vopravdu to jsou takový jakoby vlny.
T: Hm.
K: Jo a dycky to skončí tím, nebo teda, když je to takový horší, že si vemu ten prášek, se to
lepší lepší ale trvá to prostě vopravdu jakoby tejden skoro, než se z toho úplně dostanu no a pak
je to zas teď je to zas dobrý no (krčí rameny)
T: Uhm, uhm.
K: Že je to jakoby ne že ten zlom je ten, že si vemu ten neurol.
T: Hm.
K: Že je to jakoby ne že ten zlom je ten, že si vemu ten neurol.
T: Uhm.
K: A vod toho vokamžiku prostě se to zlepší.
T: Uhm uhm. A vlny, co to myslíte?
K: A už je mi zase dobře.
T: Uhm, uhm,jo.
K: No takže…
T: A zlom je, když si ho vezmete, jako ne když začne působit, ale když si ho vezmete.
K: No, když si ho vemu, no mně přijde prostě jako spolknu tak.
T: Jo. Hm.
K: No a pokaždý právě, co se mi todle stalo, tak sem si jakoby šla lehnout nebo prostě byla
jsem unavená, tak (.) jako ze začátku, když jsem se vrátila z nemocnice tak sem ty stavy měla
častějc a dycky mě to tak na dvě hodiny vodrovnalo, že jsem si fakt musela jít lehnout a to spala
jsem, teď prostě je to jakoby už lepší, ale stejně prostě (úsměv) je člověk takovej unavenej z
toho, no a pořád jakoby tak vod žaludku prostě mi bylo divně, taková prostě nevo – jako taková
nevolnost, no (..)
Jo a já tu…
T: Hm. (přikyvuje)
K: No a jo, ještě potom, ja jsem vlastně, to jsme vodjely do tý Prahy.
T: Hm.
K: A tam jsme potom šly taky na voběd, a mě ta myšlenka, že si jdu zase sednout někam na
voběd, tak už prostě (smích), už mi to jakoby nedělalo dobře. Tak pak jsem si dala víno a přešlo
to, (smích) že prostě ten alkohol působí no (krčí rameny).
T: Působí podobně jak ten neurol, no no, hm, hm.
K: Takže no a to taky bylo dobrý, ale to bylo já totiž to byl takovej týden, já jsem toho měla
vopravdu docela dost, protože to jsem, to jsme jely tím vlakem do Prahy, pak jsem se vracela
do (jméno města), protože jsem musela udělat měsíční uzávěrku a po tý uzávěrce zase jsme jeli
do Prahy, právě teď, to takže to byl takový hektický docela, a teď jsem vám něco chtěla říct a…
T: Něco s tím alkoholem jsme probírali.
K: Něco s tím alkoholem (přikyvuje) (.) No ale jsem to zapomněla zase (smích).
T: No ale že to vypadá, že celej ten tejden byl teda jako nabytej, že jo. že tam toho bylo hodně.
K: No, to jo no. To bylo. Vono otázka, prostě je to takový jestli to je jakoby vopravdu reálně
stres, nebo jestli mně to připadá jakoby že toho je moc, já nevím.
T: Hm. Hm. Tak jde vo to, jak vy to vnímáte, žo jo. Hm, ten stres se hromadí ve vás, že jo.
K: To jo.
T: takže jde o to vaše prožívání (toho).
K: Jako asi, třeba když, jako často to dělám, já se kouknu třeba na rozpis a teď si řikám, tak a
tendle tejden mám toho hodně a jako je pravda, že když si to představim, jako co mě čeká, tak
jo, je to takový pro mě nepříjemný. Jo a tady vopravdu ten týden byl, byl jak v práci, tak prostě
ty cesty do Prahy. Jo a já jsem vám něco chtěla říct a (.) možná jsem, no a pak jsme vlastně
ještě měli poradu, to jsem se vrátila z Prahy, a to jsem prostě jela na poradu. Takže to jsem
jenom dycky popadla tašku
a všecko přemístila jsem se zase do (název města)¸takže toho bylo všeho strašně moc.
T: (průběžně přikyvuje)
T: A ten po tom do tý Prahy s dcerou jste jela až po tom, to byl až závěr toho týdne jo?
K: Ne, to právě bylo před
T: Aha, aha.
K: To bylo vlastně pětadvacátýho února, to jsme byly, to jsme byly, to jsme byly, na tom,
s mamkou na tom vobědě, to jsme vlastně celej den chodily v (název města) po city parku, po
tom é toho, den potom, jsme měly jet, nebo jsme jely vlakem do tý Prahy. To se mi udělalo (.)
blbě, a pak dvacet sedm, to jsme byly v Praze a na prvního jsem se vracela do (jméno města),
protože jsem měla uzávěrku.
T: Uhm, jo.
K: A jo a tady mám, že vlastně po uzávěrce, to bylo už v sobotu, tak jsem byla na procházce a
to jsem, to se i udělalo líp po tom, jak jsem byla venku, tak to bylo lepší.
T: Uhm.
K: No a pak už jakoby se to lepšilo, pak jsem právě, pak jsem byla pondělí úterý zase v Praze
ale to už jako nebylo tak hrozný, to bylo docela jakoby, to už proběhlo celkem, až na ten voběd,
tam jsme šli na ten voběd a před tím vobědem jsem měla takovej pocit, že to není dobrý, no a
pak jsem se ve středu jsme se vrátili z Prahy já jsem akorát si přesedla do auta a jela jsem na
poradu do (jméno města), no. Takže to bylo takový (.)
T: Tak co vám z toho vystupuje jako důležitý z těch zápisů?
K: no dávat si pozor na jídlo, (úsměv) jsem, si musim hlídat jídlo.
T: Uhm (přikyvuje)
K: No že bych, že bych asi jakoby, (.) jo já se, mně třeba přijde fakt jakoby (úsměv), že é, dycky
nad tím začnu přemejšlet, když jsem sama s Aničkou, jakoby s Aničkou a čeká mě s ní ňáká
akce.
T: Uhm.
K: Jo konkrétně, že jsem teda, já jsem vlakem dlouho nejela, ale tak jsem si říkala, jo že bych
měla prostě stres z Českejch drah (smích) to teda nevím. Jako to mi přijde úplně, no ale asi jo,
asi to pro mě bylo (.) nepohodlný no.
T: Nepohodlný, a už jako to, už jste před tim měla ňákej nahromaděnej stres, ještě vás čekal
těžkej tejden.
K: A eště mi jakoby asi nebylo dobře z toho z toho jídla no, protože já vopravdu před tim, um,
jsem měla, já jsem sloužila víkend, to bylo než jsme vodjížděli, tak já jsem celej víkend byla
v práci a ten víkend byl takovej náročnej. Jo a pak to pondělí jsem celej den chodila v tý (název
města) po těch obchodech no.
T: Což je pro Vás relaxace, nebo, nebo stres?
K: No to ne, tak jako neni no. (krčí rameny) Neni to relaxace určitě ne, no.
T: Lepší je bejt venku.
K: No, je.
T: Proč jste tam chodila?
K: Protože to jsme měly, to jsme měly s mamkou domluvený no, že se tam pojedem podívat.
No, (.) no jo ale mě vůbec, jsem zjistila, že to nakupování mě vůbec nebaví no, já třeba teďka
když jsem v tý Praze, dřív jsem chodila po vobchodech… Mě to nebaví, teďka, když tam jsem
tak jsem se šli radši projít jakoby do Havlíčkovejch sadů tam pochodit, a vůbec mě ty vobchody
prostě nezajímaj.
T: A mamku vaši jo?
K: (.) no já myslim že mamka jako ráda chodí po obchodech.
T: Že jste šly spolu taky jste ( ), že ona to chce vlastně. (úsměv)
K: No jako tak vono jako, takhle se aspoň, že se dostane jakoby, udělá si vejlet trošku. No.
Myslim, že a jo asi jo.
T: Jakej máte vztah spolu vlastně?
K: S mamkou? Já myslíš, že dobrej, akorát…
T: Že jste šly na oběd spolu.
K: Akorát trošičku, ale to jsem vám říkala, že mamka jakoby je pesimistista, že je taková
negativně laděná a že jakoby se to na mě přenáší, ale jako nejenom na mě, my jsme… Když se
bavím se ségrou, tak vona to vnímá podobně, takže jako když třeba jsme s mamkou, když má
tu náladu, tak se to hrozně jakoby na nás přenese.
T: Hm, a teď měla?
K: (..) To nevim, to si nepamatuju, mně přijde, že ona málokdy má dobrou (úsměv), že je jakoby
dobře naladěná, že spíš prostě to jako vidí ty věci záporně no.
T: Hm, hm.
K: Takže…
T: Že si řikám, že vlastně jste byly spolu teda, den předem na vobědě, že jo a asi to jídlo vám
nějak nesedlo, ale možná že i to, že se na vás přenesl ňákej pesimismus...
K: Nó, jako um, jako to jsem já jako todle taky sem tam pozoruju, že třeba, když jsem u ní a
má jakoby špatnou náladu, tak jako není mi z toho dobře no, nebo když ještě jako mi začne
říkat, co mám dělat a co nemám dělat a co je jakoby pro mě dobrý… A co není a, jo tak prostě,
to člověk pak má pocit, že žije prostě (smích) úplně špatně, že to, že…
T: Hm, a jak na to, jaký to pro vás je, když vám to takhle říká, že to teda je…?
K: No já jsem, já jsem zas taková, že prostě, um, že jako já to moc nedokážu ventilovat, já to já
prostě to nějak moc nekomentuju, sestra, ta je jiná, ta prostě je schopná se s mamkou pohádat,
pohádat, ale to už je vod mala prostě. Oni se dycky jakoby hádaly, a já jsem zase, mám takovou
klidnější povahu, a mě prostě přijde blbý se s ní hádat, nebo si tak říkám, jo má taky jako svejch
starostí dost, hlídá nám vlastně holky, abysme mohly chodit do práce, tak jsem řikala, abych
nepřilejvala ještě do vohně a náladu jí nezhoršovala, no takže spíš jí tak jakoby vyslechnu ale
(.) No, jako někdy se člověk snaží trošičku, když mám dobrou náladu, to na ni přenýst, ale vono,
vono to moc nejde, to jako (..)
T: A taky vlastně byla u toho vlaku, když jste vodjížděly že jo, že…
K: Byla, no byla (úsměv) právě zas jako jak do mě lavírovala, jako že nemám jezdit a taťka
tam stál a říkal, jako už jí řek „tak už jí nech bejt, tak je dospělá, tak ví co má dělat“… Tak jo,
tak jako tím to taky nelepší, tím bych řekla, že prostě se to taky zhorší.
T: Uhm. Jo.
K: No.
T: Takže máme už několik věcí, který tam vystupujou, jako který, asi každá jednotlivě vám nic
špatnýho neudělá, že jo, když sníte něco co vám nesedne, to nějak zvládnete.
K: No, to je pravda.
T: Když se potkáte s mámou, která je pesimistická zrovna, tak to taky možná tak jako snesete
Když se musíte rozhodovat, jestli jet vlakem nebo ne (úsměv), tak samo jednotlivě možná jo,
ale když se to všechno nakupí, tak.
K: Uhm, uhm. Tak už je potom toho moc.
T: Ještě něco se tam vobjevilo takovýho rizikovýho pro vás...? To rozhodování vlastně, to tam
ještě je.
K: Hm. To asi, jo to jo no, jestli teda se mám na to vykašlat nebo prostě mám jet do tý Prahy.
T: A ještě něco, když už jste…?
K: Já jsem, já myslim že ne no, že prostě.
T: Uhm uhm.
K: Asi prostě ten faktor, že mi jakoby nebo že jsem teda asi snědla, něco co mi nesedlo prostě
no, mama, a to rozhodování jestli do toho jít nebo ne… Hm.
T: Jo, (přikyvuje) tohle všechno dohromady udělalo ňákej (.) a zkuste to popsat, co to udělalo,
jako (vlastně, jak jste se)? (přikyvuje)
K: Jako mně přijde, že už od rána je to takovej, je to prostě neklid, jako člověk je takovej, že se
necejtim dobře, mně přijde, že vopravdu teď jakoby vnímám hrozně ty jednotlivý, jako když
mám prostě určitý prostě hladiny takový, že člověk vnímá, jak mu je, jo jako (smích, krčí
rameny) dřív to tak nebylo, ale teď to mám takový jako roz… rozsortýrovaný.
T: A můžete to popsat ty hladiny, co jsou?
K: No třeba jako dneska, když se cítím dobře tak jako, je mi, je mi dobře jak fyzicky, prostě nic
mě nebolí, mám dobrou náladu, prostě, že i když je teda hnusně, jsem říkala, tak kdyby bylo
sluníčko tak to bude, jako hezčí. Ale vůbec jakoby nemám ty myšlenky na to, že se mi udělá
špatně, to prostě tam neprobíhá. No a když právě to je takový jakoby horší, …
T: Uhm, uhm.
K: Tak ty myšlenky, že mi bude špatně se objevujou častějc.
T: Uhm.
K: Ale dopo- většinou fakt dopoledne…
T: Hm.
K: Většinou dopoledne, to vodpoledne už je dobrý.
T: Takže to je další hladina jakoby?
K: No, je, že prostě to…
T: A pak?
K: A pak se to jakoby přehoupne a pak už je to dobrý no, pak jakoby a pak je teda ten stav, kdy
vopravdu si beru prášek, kdy teda mě to dožene, a to mi přijde, že už jakoby to je takovej stav,
kdy už to nedokážu nijak jinak jakoby regulovat, že se nedokážu toho nepříjemnýho pocitu,
takovej jako že to přerůstá voporavdu v tu nevolnost takovou. A že se tomu nedokážu nějak
zbavit a to teda končí tím, že si vemu prášek a tím se to zastaví, no.
T: Jo, jo. (průběžně přikyvuje) A tím s to zastaví. A na tý, takže to jsou vlastně tři takový, jestli
tomu rozumim tři úrovně…
K: No, no, jo no.
T: Na jedný jste teď.
K: No (přikyvuje).
T: Jedna bejvá dopoledne, kdy se vobjevujou ty myšlenky…
K: Uhm, uhm.
T: A třetí…
K: To je tak ten týden, týden po tom, kdy si beru neurol.
T: Týden po tom, hm.
K: A vlastně před tím jakoby ten den prostě, nebo ten okamžik kdy je mi teda nejhůř (smích
v hlase) to se jakoby, no.
T: Tak tam to je, i že to tělesně vnímáte přes tu nevolnost.
K: Uhm, no, no.
T: Nemůžete to pořádně regulovat jenom tím, že vemete neurol.
K: No, možná jako třeba kdybych, já nevim, kdybych byla třeba doma nebo měla možnost jít
ven. Tak bych to zvládla třeba jako i bez prášku, jenže je člověk jakoby jsem říkala, no tak budu
zase jakoby sama s malou a… A co když se to prostě nezlepší, tak jako jsem si ten prášek vzala
no.
T: No.
K: No, (..) no takže teď, teď je to zas úplně, teď je to dobrý.
T: Stane se to někdy taky, že že jakoby jste takhle na týhletý úrovni teď…
K: Hm.
T: A pak se dostanete na tu druhou, kdy se vobjevujou jenom ty myšlenky.
K: No.
T: A pak teprv přijde to.
K: To se, to jo, to prostě, možná (úsměv) to mě taky teď když nad tím přemejšlim, jestli to zas
není chvilku před tím, než si vemu…
T: Ano.
K: Ten neurol.
T: Aha.
K: Že ty myšlenky se vobjevujou častějc.
T: Že už to dozrává.
K: To je možný, že tak ty dva tři dny, že prostě začínám mít takový jako jo, že přestanu se cejtit
dobře. A už je no, no no.
T: A jaký myšlenky se vobjevujou?
K: No většinou vopravdu takový, že to, že se necejitim fyzicky dobře, že prostě jako ten, že
mně přijde, že všechno je hrozně spojený s tím zažívacím traktem, že jakmile, že jo cejtím, že
mi není úplně dobře od žaludku a že jako to jídlo je takový, že něco s ním a je mi prostě z toho
těžko a…
T: Uhm. A chce se vám chodit na záchod, to taky…
K: No, no to spíš jakoby v ten den, když no.
T: V ten den.
K: No, no, tak to, (.)
T: Takže to nejsou ani tolik myšlenky jako spíš tělesný (.) pocity ňáký.
K: No a a k tomu se asi přidaj ty myšlenky po tom, když jakoby se necejtim dobře, tak prostě…
T: Jaký, co třeba?
K: No, že mi bude ještě hůř. (smích)
T: Jo, jako že vlastně dopředu, abyste, co bude.
K: No, no, no.
T: Aha.
K: A pak třeba když jsem jakoby sama doma s malou, tak si říkám, no jo, tak dneska jsem
dopoledne sama doma.
T: Hm.
K: A kdo ví, jak mi bude, a (.) taky nevím, proč to mám spojený jakoby s tím dítětem, jestli
jako mám strach, že bych, že by se o ni neměl kdo postarat nebo…
T: Hm.
K: Možná asi jo, že jak jsem byla v tý nemocnici, tak ona, tak že jo chvíli spala u ségry, (když
se to jako hodilo), když nebyl Martin v práci, tak byla doma, že pak jsem měla takovej ten,
takovej ten pocit, že jakoby, že mi to bylo líto, že se o ní nemůžu postarat, tak se asi vod tý
doby, no. Nevím… jak když nad tím přemýšlím.
T: Co?
K: (úsměv) Tak se mi úplně nedělá dobře z toho.
T: Se posouváte z tý spodní hladiny na ňákou... Je to tak?
K: No (úsměv) že prostě že. Když přemejšlim, že bych se jako nemohla postarat o dítě, tak to
jako…
T: Jo, jo takhle.
K: Jo tak no, když jsem si právě vzpomněla, jak mi bylo v tý nemocnici, no.
T: A co se teda děje teď? Když o tom přemýšlíte?
K: No, prostě jako já, tak to je taková jakoby úzkost, taková zvláštní, člověk cejtí jako v rukách,
takový jakoby…
T: Aha.
K: Nevím, no.
T: Zkuste, mně přijde důležitý, že se to vlastně dostává sem, že s tím můžem teďka pracovat
chvíli, jo.
K: Hm. (smích)
T: Zkuste mi to ještě popisovat, jako co se děje vlastně. Říkáte úzkost...
K: No že, že to je takový prostě, že to jde vod žaludku takový, že že se člověku začne hůř trošku
dejchat a prostě fakt, že se cejtim v rukách tak jako takovou, takovou, já nevím jak to, vono se
to strašně těžko popisuje, takovou slabost jakoby… no jo.
T: Jo, jo, jo. (přikyvuje) Když tohle to se vám stane někdy, jako běžně při vašem fungování, co
s tím děláte? Co vám pomáhá?
K: Většinou, většinou se to snažím rozdejchat, jo. Že prostě...
T:A jak to děláte?
K: No, že se jakoby nadechnu, zadržím dech na chvíli, na chvíli a pak pomalu vydechnu.
T: Uhm. A funguje to?
K: Někdy jo, někdy to funguje.
T: Uhm.
K: (smích)
T: Co se děje? (úsměv)
K: Ale prostě, že to je zvláštní, že jako ta myšlenka, že vopravdu se mi (smcíh) se člověku
neudělá dobře no.
T: A co to dělá teďka teda ta, ta úzkost?
K: No. (úsměv)
T: Eště to cejtíte?
K: No pořád.
T: Jo.
T: Vidim, že jste si dala nohy takhle jakoby na zem, což je dobrej nápad, že si vlastně jako, jo,
že se postavíte pevně.
K: (smích) Hm.
T: Nebo se chcete víc jako pohodlnějc usadit?
K: No, možná jo. (smích)
T: Zkuste to, zkuste to, jako co tak jako, aby se to vlastně, aby to povolilo jo ta úzkost, zkuste
si najít polohu (.) Jak byste si sedla, aby to bylo, to tělo se mohlo uvolnit.
K: Mně přijde, že tím dýcháním, to jakoby (.) už to přestává no.
T: Už to přestává? (přikyvuje)
K: Hm, ale přijde mi, že trošičku takový, ne jako brnění trošičku tady malinko, že to je takový.
T: Jo. Já jsem viděl před tím, že jste si dávala nohy takhle jako dopředu, jako byste se chtěla
trochu rozvalit. Nevím jestli to tak bylo...
K: No, že to je pohodlný, že když si tak jakoby lehnu tak.
T: Zkuste to.
K: Abych Vám tady neusnula.
T: No tak já vás probudím když tak, až skončíme.
K: (smích) Ale jako nejlepší že to člověk fakt jakoby snaží, snaží to prodejchat, no.
T: Jaký je to teďka, když takhle jste víc ( )?
K: Jako lepší, ale ještě to teda nepřechází, no.
T: Jo.
T: Já vám nechám čas chvíli, jo?
K: Hm.
T: Tak si to prodejchávejte, hledejte si pozici.
K: To že mi přijde divný, že prostě mi to něco vyvolá takovýho.
T: Hm. (přikyvuje)
K: (...) že to je taková fakt jakoby taková slabost, že člověk je prostě takovej jakoby, začne
takovej unavenej.
T: A teď jak to je?
K: Už je to lepší.
T: Ještě jste se napila tady toho čaje, jak jste, co to dělá, když se napijete?
K: No asi se to zlepšuje, protože…
T: Taky to může bejt jeden způsob?
K: Může no, že že akorát, že si to jakoby neuvědomuju, že prostě to.
T: No zkuste, zkuste si uvědomit, co to dělá, jo když se napijete teplýho čaje, když…
K: Že se asi, že to, že něco začnu dělat prostě.
T: Jo, jo. (přikyvuje)
K: Nějak něco něco že přemejšlim nad něčím jiným (úsměv) než nad tou myšlenkou.
T: Než dopředu obavy, jo, jo.
K: No.
T: Začnete dejchat a ono se… Třeba se napijete a začnete něco dělat.
K: Uhm, uhm. A pak se, jak se vopravdu, jak se začnu věnovat ňákejm myšlenkám, (.) tak to
není dobrý (úsměv).
T: Hm, hm.
K: No tak, teď jsem si vyzkoušela, jaká myšlenka mi to dělá.
T: (smích)
K: (smích)
T: A…?
K: A už je to lepší, už je to…?
T: Aha. Už je to lepší?
K: Jo.
T: Ta úzkost, nebo a i ty ruce, jak jste říkala...?
K: Uhm, uhm, přešlo no.
T: A víte, že tahleta myšlenka vám zvyšuje prostě úzkost.
K: Jo, to jo no, teda.
K: Můžu ještě poprosit o čaj kdyžtak?
T: No jasně.
K: (..) že se člověk jakoby (složí) prakticky. Děkuju. No a ještě jednu věc teda co jsem udělala.
Tak jsem si začala snižovat dávky elicei. Že teda jsem, jenom jim půl tablety no. Takže zatím
to nic nedělá, teda, až na teď.(smích)
T: Jak až na teď, co tím myslíte?
K: No teď, teďka jak jsem.
T: Tohle, co se stalo.
K: Jo.
T: A kdy jste to začala snižovat?
K: Tak týden to je.
T: Uhm, uhm. Takže to taky vlastně bylo v tom období, kdy se to všechno nahromadilo...
K: No to už je, to už bylo před tím, to už bylo dýl, já jako před týdnem, to už bylo takový
volnější před týdnem.
T: A to s tím vlakem?
K: To bylo, to je čtrnáct dní zpátky.
T: Jo, jo.
K: To už je čtrnáct dnů, no.
T: Jinak to snižování nevnímáte nijak, že by vám něco dělalo špatnýho?
K: (vrtí hlavou) Zatím ne ještě jako.
T: Uhm. A vy jste sama si to takhle načasovala, jako že už je čas?
K: Nó, najednou jsem se nějak rozhodla, nevím proč, ale ale to ale (..) Jsem si a zrovna bylo
takový hezký počasí, tak jsem si říkala no tak jako, že bych to mohla zkusit. (...) Tak uvidim,
jestli to něco bude dělat no, ale zatím jako dobrý no.
T: Hm. (úsměv)
K: No je zvláštní, že prostě, když mám takovejdle jakoby stav, tak pak se, no to je přesně, že se
necejtim jakoby (smích)¸že prostě je to spojený právě s tím trávícím traktem, že jako jenom tak,
no.
K: Asi jako že to je tak zvláštní, že když člověk nad tím začne přemejšlet, že se mu udělá blbě.
T: To je propojený, že jo, těma myšlenkama podporuje tu úzkost.
K: No.
T: To je (.) nešikovný, že jo, nebo nepříjemný.
K: No, je to nepříjemný, no.
T: Na druhou stranu zase, ty myšlenky můžete ovládat, že jo, můžete prostě…
K: No ale jak kdy.
T: Jo, jak kdy. Jo, jo. (přikyvuje)
K: Někdy se to daří a někdy né.
T: Jo, že ale když se to daří, tak si to můžete přehodit někam jinam, začít dělat něco jinýho,
myslet na dejchání nebo na čaj.
K: No.
T: Nebo... jo?
K: To jo, no.
T: A to je, ty pocity se zase změněj taky.
K: Hm.
T: A jde to jenom na ňáký tý hladině, dokud to není moc vysoký.
K: A pak už to nejde.
T: A pak to nejde.
K: No, nebo třeba by o šlo, ale zatím jsem nepřišla, jak na to, no.
T: Jo, jo. To je zajímavý, že vlastně vy jste říkala, že možná ta druhá hladina, jo, tak to ještě jde
nějak ovládat.
K: Uhm.
T: Že se někdy vobjevuje třeba dva tři dny před tím, než se vám udělá špatně.
K: Nó.
T: Jo. Takže možná, když byste si tohodle všímala, jako kdy jste, kdyby jste si řekla „jo tak už
jsem na tý druhý hladině, bacha chystá se to“. Jako jo a začla vědomě s tím pracovat jako vlastně
nebo vodkládat ty myšlenky posílat pryč a jednak už dát bacha abyste si nepřidala další stres,
že jo, když si řeknete „pozor už jsem na druhý, teď už stačí jenom trošku a pak budu tam“ a že
se začnete šetřit a jako ubírat ten stres.
K: Hm. By si toho člověk asi měl všimnout, jako třeba teď.
T: Jako přesně tak, teď jste to přesně jako chytla vlastně včas, že to ještě, ještě jste nepotřebovala
neurol, že jo, ještě to, bylo to nepříjemný…
K: Ne.
T: Ale ještě se to dalo rozdejchat.
K: Hm, jo, no (.). Teď bych měla jít asi na procházku, no.
T: Teď?
K: Hm.
T: Uhm, uhm. Že to ještě to doznívá trošku jo?
K: (.) Ale jako jo, to už je takovej stav, kterej prostě…, se kterým se dá bejt. (úsměv)
T: Jo, a víte, že když jdete na procházku, tak to pomůže. (přikyvuje)
K: Tak to přejde no, to pomůže. (..) No ale pak jako… jak se na to soustředíte, že jako jak se
cejtim (úsměv) a tak (..).
T: Mně to přijde jako hrozně dobrá pomůcka, ty hladiny jak jste vo tom začala mluvit, jo že si
to můžete prostě říct, teď jsem na tý první hladině, to je pohoda, to toho snesu dost, jako můžu
bejt výkonná, dělat toho hodně.
K: Hm, hm.
T: A teď jsem na druhý bacha, teď už prostě…
K: No (smích) no, to třeba, teďka dneska.
T: Jo.
K: Ale přitom do teď než jsem sem přišla tak to bylo dobrý (smích), a když se člověk vrací
k tomu, jako když hledá, co by to mohlo vyvolávat… (odkašlání, odfrknutí).
T: Ještě, ještě? Ne břicho kručí?
K: No, že to, že (.) akorát říkám, nevím co je jakoby příčinou, jestli jestli mi, že ty moje
myšlenky působí jakoby na to trávení, nebo naopak, že to je tak jakoby propojený, a nevím
prostě co. (..)
Je pravda, že to teď v práci, jak někdo třeba přijde, že má střevní chřipku, tak si říkám, hlavně
ať to nechytnu (smích)
T: Jo.
K: Tak, no (..) Já se musím na chvíli projít, nevadí vám to, že jo, že vám tady budu chvíli
pochodovat (smích) trošičku.
T: Jistě, jistě, klidně i jestli chcete vedle si třeba.
K: Ne dobrý já se jenom na chvíli to na chvíli stoupnu, že…
T: No.
K: Že je to jak sedím.
T: Hm, no, nebo jestli chcete otevřít okno třeba.
K: Ne, ne, ne, dobrý, já jenom jak jsem tak jako nečinně neseděla.
T: Uhm.
K: No asi se pak pudu projít a vono to bude dobrý. (…) Tak dobrý (odkašlání) Já se vomlouvám,
že mi zvoní telefon (smích).
T: (úsměv) Potřebovala jste ještě se zvednout a jako hejbnout se nějak.
K: Hm, hm. Já vůbec jako mám takovou potřebu prostě pohybu, že teď zas jak jsem byla dva
dny zavřená v práci, tak by člověk v tý jenom v tý jedný mí-, jakoby, sem vlastně měla
dvanáctky zase, protože jsem sloužila sobotu neděli.
T: Hm. (přikyvuje).
K: A jak člověk nemá ten vzduch po tom, to chybí no prostě…
T: Jo.
K: Tak jak jakoby vysadím.
T: Tak co?
K: Tak asi mám pocit, že jako když jsem v tom, v tý práci, tak je to dobrý dobrý a pak jako
když najednou vysadím, tak to… To je jakoby, jakoby jsem to zas, já nevím, dycky po tom
víkendu, (.) jestli ty víkendy jsou pro mě náročný, (.) hm (..) (úsměv). Zas budu přemejšlet nad
tím (úsměv) co to.
T: Nad čím?
K: Nad tím, že že co mi to vyvolalo prostě, jestli vopravdu ta myšlenka, jako na to, že bych se
nepostarala jako vo dítě, asi jo, to je asi takový.
T: Hm.
K: To třeba mám jakoby i strach že s ní budu sama nebo…
T: Hm.
K: Že to s ní asi prostě, no ale tohodle teda nevím, jak se zbavit prostě, že člověk nemá strach.
T: Tak asi je to přirozený, že vás to napadne, že jo, to jako to je normální, ale zároveň se to
nedá nijak vyřešit, to jsou věci s kterejma nic neuděláte.
K: No, to ne. (pokrčení ramen)
T: Tam jde o to, asi si ty myšlenky zase prostě pouštět, napadne vás to a šup s ní pryč.
K: Hm. (přikyvuje)
T: A taky teda si říkám, že vy jste sem sice přišla dneska a říkala jste, že vám je dobře, ale
zároveň máte za sebou dvě dvanáctky, je to tak? Dvě dvanáctky?
K: Dvě, no.
T: Což je velkej stres, že jo, velký jako nahromadění, že sice vám je dobře, ale už je to jakoby,
jak jsou ty hladiny, že jo, tak už je to těsně, né…
K: Se to zas(smích) zas se to začíná posouvat asi.
T: Že jo.
K: Hm, možná jo, no.
T: Ta únava to prostě posouvá už jako na horu a pak stačí takováhle blbá myšlenka, jako která
a už to hodí o hladinu vejš.
K: No (přikyvuje) (.) no po tom víkendu je to blbý, no ale zas i před tím v tejdnu vlastně jsem
měla, to jsme měli, že přijel generální jako ředitel náš a teď jakoby hodnotil lékárnu, tak to
taky… že člověk jako s ním tam dvě hodiny sedí a prostě musí se vobhajovat, co proč to udělal
takhle a proč takhle.
T: Hm (přikyvuje).
K: Tak je to asi, ale při tom je zvláštní, že ten víkend v práci a já se necejtim jakoby unavená,
já prostě když jsem v tom v tom jakoby běhu, tak je to dobrý, (.) no.
T: A to mi připomíná to, jak jste sem přišla, že jo, to jste taky dlouho byla v běhu a furt dobrý,
furt dobrý, furt běžíte.
K: No (přikyvuje) to jsem byla hodně dlouho v běhu.
T: Až až prostě už to nejde, no.
K: No (přikyvuje) (.) No. Nejlíp je jakoby v běhu ale prostě v tom vopravdovym, prostě se
hejbat, no
(smích).
T: (smích) Jo.
K: Takže to asi bude takovej jakoby (smích) kompromis dobrej.
T: Život v běhu.
K: Život v běhu.
T: (smích)
K: (smích)
T: Jo, jo
K: Ale ne v práci.
T: No tak máte boty…
K: Boty mám no.
T: Kam chodíte běhat? Nebo máte tady ňáký…?
K: No eště, no eště, eště nikam, ale dřív když jsem dělala přijímačky vlastně na tu vojenskou
farmacii, tak jsem chodila běhat buď kolem rybníka, ale to bylo kvůli, kvůli času, že jsem si
měřila, a pak většinou jako za barák, tam vyběhnu tam máme takovou už polní cestu, takže tam
běžím takovej vokruh a to může bejt (krčí rameny) tři, čtyři kiláky.
T: Hm.
K: No, to je tak akorát, nechci běhat ňákej maraton, to zas jako… no já spíš takový kratší, kratší
tratě. (smích) (..) Tak.
T: A kdy to bylo ten, kdy jste takhle běhala (nebo chodila)?
K: To už je dlouho, Ježiš, to už je dlouho, to bylo no já jsem vlastně no přijímačky jsem dělala,
to už je deset, patnáct let, to je hrozný, (smích) na vejšku, tak to jsem, to jsem hodně sportovala.
No a pak jak jsem nakonec nenastoupila na tu vojenskou farmacii, nastoupila jsem na normální,
tak jsem tak nějak jakoby ten běh úplně úplně jako už pouštěla, spíš jsem začala to kolo, tu
cyklistiku.
T: Uhm, uhm.
K: No a teďka, teď zas prostě jsem dostala jakoby chuť, že bych to mohla zkusit (úsměv) (.)
Jako že člověk asi nebude v takový kondici, (smích) jako před deseti lety, ale to nevadí, to jako
že už se na to docela těším, no, (nejlepší je) ráno si takhle vyběhnout ještě když, v létě to je
perfektní, ještě není takový teplo, no a většinou neběhám někde prostě u silnice a to do přírody
se jít proběhnout.
T: Hm.
K: (...) No a na kole chci začít jezdit taky trochu, jenže říkám, to počasí je takový no, hm, že
už by to, jak bylo to sluníčko, tak to bylo úplně perfektní, to i to teplo, to právě jsem začala na
zahrádce jsem začala přesazovat kytky to mě taky hrozně uklidňuje, když se můžu prostě na tý
zahradě chodit a prostě kytičky si sázet a tak jako jsem, to bylo právě to období, kdy jsem si
řikala „tak teď je mi dobře, teď prostě už začnu snižovat ty prášky“ a no a…
T: Hm.
K: (.) No. Ale já nevim jako, jestli, jestli to bude mít jako ňákou změnu, když prostě můžu brát
půl tabletu a mám pocit, že zatím se nic neděje, že to je pořád, pořád stejný.
T: Jenom asi zas na to nespěchejte moc, že jo, že to nechte ňákou dobu stejný.
K: (přikyvuje) No to já chci aspoň ty dva měsíce, že eště třeba, že bych užívala tu půl tabletu a
pak uvidím (krčí rameny) prostě podle situace no (..) úplně mě zaskočilo, že se mi (smích), že
se mi neudělalo dobře.
T: Tady.
K: Nó.
T: A jak je to teď?
K: Teď je to dobrý zase.
T: Dobrý už.
K: No, teď je to dobrý.
T: Mně to přišlo dost důležitý jakože vlastně jsme měli možnost to vidět tady přímo, jak se to
děje, jak to docela snadno naskočí, když jste unavená, máte za sebou dvě dvanáctky…
K: Hm. No.
T: A jako služby, (úsměv) a jak pak ale vlastně docela i rychle se to dá zvládnout, že jo.
K: (smích) to jo no, když je to na týdle hladině, takový, tak jo tak se to dá. No ale problém je
už právě, když se to dostane po tom.
T: Jasně. Hm.
K: Na tu poslední fázi tak to je, (.) no a pak právě si taky říkám, že třeba mě překvapuje, když
teda si vemu ten neurol, že to chvíli trvá než, než se to zase zlepší, že bych třeba čekala, že se
to zlepší ňákej druhej den, ale vono vopravdu to zas, když jak (smích v hlase) když s pomalinku
pomalinku jako…
T: Jo, jo.
K: Úplně den za dnem se mi dělá líp a líp a že to člověk tak jakoby vnímá (..), no jo no. (...) No
a pak co se mi právě stalo, jak jsme jeli podruhý, to už vím, co jsem vám chtěla říct, jak jsme
jeli podruhý do tý Prahy v tom týdnu, tak jsem si doma zapomněla neurol (smích)
T: Aha (úsměv).
K: A vzpomněla jsem si na to, když jsem si na to, když jsme vyjížděli tady z (jméno města) a
tak já jsem si nevzala neurol a teď v tu chvíli, teď jsem si to uvědomila, tak úplně ta myšlenky,
si říkám, tak to bude víkend, jako, ne von to byl všední den, já jsem říkala: „To budou dva dny
to bude něco, teď když se mi udělá špatně co budu dělat?“, no ale už jsem se teda pro něj
nevraceli a jako zvládla jsem to i bez něj…
T: Hm.
K: S alkoholem teda (.) (smích) Ale tak jako samozřejmě jsme jakoby řetězcová lékárna, tak
mám možnost si jako jít, do lékárny a to a vzít si tam ňáký léky, ale tak jsem říkala, že
v nejhorším případě bych si jako v Praze zašla do lékárny, ale to ale, nakonec to ani nebylo
potřeba, že vopravdu stačí sklenička alkoholu a no ale tak jako samozřejmě nechci bejt, nechci
aby ze mě byl alkoholik, takže nechci (smích) jako, naučit zvládat to jinak než s alkoholem, no.
T: Hm. To jsem si právě říkal, že byste možná mohla, jestli se vám osvědčilo to zapisování.
K: Uhm.
T: Tak zkusit teďka zapisovat i věci, který jakoby to snižujou právě dolu jako.
K: No.
T: Třeba víte že neurol pomahá, že alkohol pomáhá, dejchání, začít něco jinýho, procházky, ale
tak zkuste se na to ještě zaměřit víc, jako co vlastně cejtíte, že vám dělá dobře.
K: Uhm. No… Zahradničení.
T: No, no. Jo, že si to můžete i tak jako večer, tak jako říct „tak co byly ty věci, který dneska
vlastně mi dělaly dobře?“.
K: Hm.
T: Tak budem za chvilinku končit, jak se máte teďka? (úsměv)
K: (smích) No, tak teď už líp.
T: Jo (přikyvuje).
K: Už je to zas dobrý, no.
T: Dneska intenzivní práce.
K: No (smích). To jo.
T: Vono se to nezdá, tak sedíme, povídáme si ...
K: Jo, ale docela mě to zaskočilo jo to taky že (.) že většinou třeba když to, když jsem k vám
přišla na hodinu tak mi bylo jakoby líp (smích), a dneska, dneska, dneska je to, to je taky
zajímavý, no…
T: Jo. (přikyvuje)
K: (.) Že vždycky když jsem jakoby šla vod vás z hodiny, tak mi bylo, kor ze začátku, tak mi
bylo fakt jako by mnohem líp a to a dneska uvidím, no (smích).
T: Tak máte volnej den… Půjdete se projít?
K: Jo mám volno, zejtra taky, no na procházku... ale budu muset no.
T: (smích) Dobře, tak jo, tak skončíme dneska.
(Následuje rozloučení)