1. Co jste si z
navržených
možností vybrali?
2. Jaké pocity jste vnímali, jaké si dokážete uvědomit (v případě filmu,
exkurze; jaké byly ty tři nepříjemné pocity z poslední doby, které jste si
vybavily v rámci sebereflexe)? Případně jaké pocity jste vnímali u
respondenta (v případě rozhovoru)?
2. Jaké myšlenky Vám běžely hlavou (v případě četby nebo exkurze; v případě exkurze prosím zmiňte, jaké byly ty spouštěče těch tří nepříjemných pocitů a co jste s
nimi dělali)? Případně jaké myšlenky Vám sděloval respondent (v případě rozhovoru)?
4. Když jste přečetli oba texty z knihy od Winter a Koger (2009), vraťte se prosím
zpátky k Vašim zápiskům myšlenek a pocitů spojených s Vaší aktivitou. Co
nového v těch myšlenkách a pocitech vidíte? Zkuste svoje myšlenky a pocity
interpretovat prostřednictvím teoretických konceptů, o kterých jste četli.
ČETBA - nechce se mi do toho, necítím se vůbec dobře, plnit tenhle úkol je blbý
nápad
- fotka hořícího auta a stromů vypadá dost psycho, ještě jsem žádný požár
nezažila, ale vypadá to fakt děsivě a vyvolává bezmoc
- 40 tisíc let stará hlava vlka nalezená v permafrostu mě fascinuje, jak moc
je čas jen jedna z proměnných, třeba za milión let, až se po vzoru
Vonnegutových Galapágů z posledních několika lidí evolučně vyvinou lidé s
malými mozky a ploutvemi místo rukou, bude ta hypotetická představa lidí
20. století taky nějakým způsobem fascinující
- že tento článek můžeme brát jako pozvánku na Klimakemp mě trochu
dojalo, jako mě dojme asi cokoliv, co naznačuje, že Klimakemp je legitimní
mnohem větším množstvím lidí než před dvěma lety
- všichni spolubydlící mě odrazují od plnění tohoto úkolu, takže bych se na jeho obsah asi neměla moc soustředit, i když předpokládám, že se v něm nedozvím nic
nového
- tající permafrost mě nervuje už od jednoho asi rok starého článku na DR, ale minulý týden říkal Hollan, že to tání a uvolňování metanu zase tak rychle nepůjde
- v Kanadě už roztálo více permafrostu, než vědci odhadovali pro rok 2090 – co to ale ve skutečnosti znamená? Že měli moc naivní odhady? Nebo kdy takové
odhady prováděli? A jak si vůbec představit množství, které by hypoteticky v roce 2090 vypustila kanadská část světového permafrostu do atmosféry? Nic mi to
neříká.
- za předpokladu, že bude dál fungovat kapitalismus, jakoby se nechumelilo, tak ať už bude úroda jakákoliv, někde se něco urodí a do Evropy za hodně peněz
doveze a pak nepochybně taky skončí v popelnici, takže tento zdroj obživy možná ani nepřijde ke kdovíjaké úhoně
obranný mechanismus potlačení – vědomá snaha o to, nesoustředit se moc na
obsah článku a uhýbat myšlenkami jinam, třeba na představování si
dumpstrování za deset let, aby na mě obsah článku tolik nedoléhal
kvantitativní negramotnost – to přesně vysvětluje moje nechápání informace o
tom, kolik už roztálo kanadského permafrostu a jaké množství metanu se
vypustilo do atmosféry, taková čísla (a navíc v tak vzdáleném roce (proximální
kognice)) si neumím představit a tak tuto informaci nemám jak zpracovat
ČETBA Dříve jsem mívala hodně strach, úzkost až paniku, a cítila jsem také hojně
zmar, naštvání a frustraci - stejné pocity se objevily i nyní při čtení. V
současnosti se mi k tématu klimatické krize spíše pojí přijetí, akceptace a
orientace na přítomnost.
Dříve jsem hodně přemýšlela, co k přehlížení lidi vede, proč lidé nic nedělají, proč se nebouří, jak je přesvědčit, aby začali jednat. Možná jsem i přemýšlela jak to
tady důstojně zabalit, kdyby došlo na ty nejhorší scénáře. Dneska už mám větší náhled na to - proč, kdo, jak, z psychologickýho, politickýho, ekonomickýho hlediska
a přijde mi, že to celé je takový velký balík věcí a vztahů, které jsou na to pochopení fakt těžké a tak jsem se rozhodla to minimalizovat na protesty, rozšiřování
povědomí a soustředění se na přítomnost - nehodlám se topit v těch negativních pocitech a nechat je mne okrást o klid duše, ani bych pak nemohla udělat nic
pozitivního pro změnu. Taky jsem měla nad to ještě zajímavý rozhovor s bratrem. Podle něj jsou teď největší problém lesy a kácení pralesa, neboť jsou to přirozené
cesty jak z ovzduší dostávat CO2. Také si myslí, že individuální změny nestačí. Asi také vidí jedinou cestu v hlubší socio-ekonomické změně a myslí si, že protesty
jsou tou cestou. Naznal ale, že jeho život se teď točí kolem jiných věcí, než aby v pátky protestoval s Fridays for Future a nebo se mnou jel s Extinction Rebellion na
blokádu. Někdo s tím musí (?) něco udělat, ale on to teď nebude, zatím (?) ne.
U sebe dokážu identifikovat z obranných mechanizmů asi částěčně
intelektualizaci - v podstatě se snažím o emoční odstup od problému, volím
odpovídající vědecký slovník... Rozhodně pak potlačení, to bude můj převažující
obranný mechanismus, vyhodnotila jsem, že nad rámec toho, co už dělám, s tím
víc dělat nemůžu, jinak už by mi z toho hráblo, tak to ignoruju. Jinak co se týče
heuristik, nemyslím, že se to k mému postoji k problémům životního prostředí
nějak zvlášť vztahuje. V té oblasti mám docela načteno a neskončila jsem u
nějakých zkratkovitých úsudků.
ČETBA zrejme obvyklé emócie environmentálneho žalu - bezmocnosť, smútok,
vztek, úzkosť, strach ..ktoré sa stále umocňovali
aj keď vedci už veľa rokov publikujú o klimatickej zmene, začína to byť len teraz /a pomaly/ téma - napriek tomu, že čas konať sa stále kráti - prečo sme my ľudia takí
egoistickí? aj keď vnímame tieto informácie, ale ďalej si žijeme svoj pohodlný život; že v najlepšom možnom prípade by sme mali "všetko zahodiť" a naozaj sa
sústrediť len na to aby sa táto zem dala dokopy, a prestať len stále zvyšovať konzumerizmus; že po prečítaní takýchto článkov sa bojím aký bude môj život a mojich
blízkych o pár rokov, ak všetci rýchlo nezmenia svoje konanie
oba texty presne vyjadrili moje pocity a myšlienky z četby. veľa ľudí, a to je už
dokonca ten lepší prípad, vníma síce všetky nástrahy klimatickej krízy, desí ich
to, prijmu to ako realitu. ten horší prípad sú ľudia, ktoré vôbec týchto vedcov
hovoriacich o klíme neuznávajú, reagujú vtipmi, sarkazmom a dokonca
zosmiešňujú ľudí, ktorí sa o to zaujímajú, resp. sa s tým snažia niečo robiť
(Trump a Greta Thumberg?) čo môže často viesť až ku ich znechuteniu a pocitu,
že je to len ich patologický syndróm, a tým pádom sa vracajú znova ku svojmu
bežnému životu, čo nás konieckoncov chráni pred týmto nepohodlím, a s
pocitom, že oni sú tí čudní, tj, vytvárame si obranné mechanizmy. je otázne ako
sa staviať k tejto situácii, pretože kto nemá žiadne obrany, môže sa chovať
agresívne (napr. pripútanie sa k stromu, ktorý chcú spíliť) čo je síce pekná
myšlienka, ale je otázne, či to má mienený efekt na daného človeka. je lepšie
pripustiť si, že mi na tom čo sa deje záleží, mám z toho strach, zároveň chcem
proti tomu bojovať, ale neurobím ani jeden extrém - neprerastie mi to cez hlavu, a
ani to nezačnem ignorovať (príklad - nerecyklovať, ani sa nezamýšľať nad
vytvoreným odpadom vs. chcem byť zo dňa na deň zero waste) príp. si náš strach
prenesieme do spoločensky pozitívneho konania - napr. dobrovoľníctvo. ďalšia
vec je aj nespočet informácii o tom ako sa chovať spoločensky zodpovedne v
literatúre, ale hlavne na internete, ktoré môžu mýliť a zavádzať (marketingový
"green washing" firiem, CSR) a ľudia v bezmocnosti, čo vlastne môžu robiť, a čo
je reálne prínosné, to majú akurát tak chuť celé zabaliť (napr. nekonečné diskusie
ktoré slamky sú najudržatelnejšie, ako keby slamky boli najväčší problém na
tomto svete; alebo predražené a zbytočné zero waste pomôcky v bezobalových
obchodoch - i keď tu by mohol platiť racionálne ekonomický model).
ČETBA Najvýraznejší pocit vynorujúci sa počas celého članku bola beznádej (na
rôznych úrovniach, beznádej nad absurditou, beznádej nad tým, že sa ľahko
nechám manipulovať ...) Striedavo ju nasledoval hnev nad rôznymi témami.
Prvně pocit hnevu, že sa nezačalo dopredu s dostatočnými krokmi na
zmiernenie ťažkých dopadov zmeny klímy. Tento hnev striedalo určité
pochopenie z neuskutočneného veľkého kroku (pretože veľké kroky sú
desivé). Ďalej určitý hnev zdržanlivým prístupom vedeckej spoločnosti,
ktorá opatrnými tvrdeniami necháva priestor nečinnosti.
Na pocit beznádeje bezprostredne nadväzovala myšlienka o tom, aký je vlastne účel daného článku, keď čitateľovi podsúva primárne tento pocit. Druhá výrazná
myšlienka sa týkala množstva "katastrof" popísaných za sebou v neuveriteľnom slede, každá nová bezútešná informácia zmazala moje vnímanie predošlej, po ktorej
mi zostal opäť iba pocit beznádeje, bez konkrétnej nálepky. Opakovane som ďalej premýšlala nad individuálnou zodpovednosťou, o tom, že článok predstavuje
druhý extrémny protipól agende, ktorá sa všetku zodpovednosť snaží hodiť na jednotlivca a o tom, či sama robím dosť, alebo by som vôbec mohla robiť dosť aby
som prispela k potrebnej zmene na odvrátenie katastrofy popísanej z všetkých uhlov. Tiež som premýšlala, že je pre mňa (a predpokladám pre väčšinu ľudí) náročné
premýšľať v časovom horizonte sto rokov dopredu.
Keď sa spätne pozerám na svoje pocity, myslím si, že na utíšenie emocií
používam často mechanizmy potlačenia a vytesnenia a tiež premiestnenia, v
prípade, že sa moja úzkosť vystupňuje, následne sublimáciu (po splnení úlohy
som sa celý víkend realizovala rôznymi činnosťami, ktoré mám zapísané ako "tie
čo pomáhajú") V prípade hnevu nad nečinnosťou a určitého pochopenia, ktoré ho
nasleduje, si myslím, že ide o intelektualizáciu situácie, ktorá mi pomôže túto
emóciu zvládnuť. Intelektualizáciu často vnímam i v prostredí školy v mojom
prístupe k problémom. Na ateliéroch som často zažila prvotný šok a úzkosť, keď
som sa s novou krajinou/novým problémom zoznamovala a postupné
vyhasínanie emócií na moju vlastnú obranu pri hľadaní schodného riešenia
komplexnej situácie. V prípade hnevu spojenom s opatrnosťou vedeckej
komunity, si myslím, že ide o pocit nedostatočnej činnosti, ktorý je projekciou
mojich vlastných pochýb o tom či sama vo svojom živote "robím dosť". Článok o
kognitívnej psychológií bol odpoveďou na moju prvotnú myšlienku o článku
Pohled do propasti - obsahoval príliž veľa ťažkych informácií za sebou, kde jedna
zmazávala váhu predošlej. Hoci možno informácie, ktoré za sebou nasledovali
nepovažujem za irelevantné (ako ich nazýva kognitívna psychológia) rozhodne
tento sled ovplyvňoval môj celkový názor na prečítaný článok. Každá veta v
článku viedla boj o moju pozornosť a nechávala vo mne už len neurčité zúfalstvo,
ktoré som nemohla priradiť ku konkrétnej informácií.
ČETBA Strach, bezmoc, hněv a frustrace, tíha, úzkost a zároveň velké odhodlání
být součástí snah o změnu.
Po přečtení článku cítim velký kontrast mezi tím, že krize už je opravdu tady a každodenně ovlivňuje (někdy doslova zabíjí) obrovské množství lidí a já si tady sedím
v knihovně, chodím do školy, a i když jsem součástí ruzných skupin a inciativ, které bojují proti klimatické změně, nemám pocit, že moje vlastní reakce na tento stav
je dostačující.
Tenhle pocit nedostatečného úsilí už ale znám z minulosti. Vím, že mému mentálnímu zdraví rozhodně nepomáhá. Vím, že každý z nás muže udělat pro změnu jen
jistý kus. Vím, že bych měl oceňovat jakoukoliv snahu, svojí nebo jiných, i přesto, že je někdy minimální. No při pomyšlení na katastrofu, která už probíhá a ještě
větší, která nás čeká je to pro mě náročné a cítím, že na sebe dávám tlak dělat víc a víc.
Napadají mě ruzné otázky, mnohé z nich jsem už v sobě řešil, pak se je radši přestal ptát a občas se vrací, pořád bez jasnějších odpovědí:
Jestli mám všechny tyto informace o katastrofálních scénářích budoucnosti, jak je možné, že do jisté míry pořád žiju svuj život (i když dalo by se říci ekologický) jako
by nás tahle budoucnost nečekala?
Co by to pro mě znamenalo, kdybych tyto fakta po většinu času nevytěsňoval a řídil se podle nich -> teda se tomu snažil zabránit všemi silami? Jak by pak vypadal
muj život? Být celým svým bytím aktivistou a věnovat celý svuj život boji proti klimatické změně by byla asi ta „nejlogičtější varianta“. Ale byl bych tak šťastný?
Nevyhořel bych pod tíhou toho, že většina lidí si tyto problémy nikdy stejně nepřizná a nezačne se mobilizovat?
Bojování proti klimatické změně beru do jisté míry jako svoji povinnost. Otázné je, jak moc času bych tomu měl věnovat? Kdybych tomu ale věnoval opravdu věškerý
čas, asi bych cítil, že se obětuju a to mi z osobního hlediska nepřipadá dlouhodobě udržitelné.
Teď když reflektuju nad tím, co jsem právě napsal, uvědomuju si, že tyto globální problémy mají pro mě obrovskou osobní úroveň. K otázkám co chci dělat v
budoucnu, co mě baví a na co mám nějaké vlohy se přidává obrovská dimenze toho, co by bylo nejužitečnější v boji proti klimatické změně. Pořád hledám
rovnováhu mezi tím, co mě baví a to, co je potřebné.
Všiml jsem si, že o dusledcích klimatické krize v hlavě nepřemýšlím tolik. Vyhýbám se tomu. Měl jsem dokonce i životní období, kdy jsem podvědomě na tyto
problémy zapoměl úplně a řešil úplně jiné věci. Vytěsnění je teda rozhodně jednou ze strategií, které používám. Druhou strategií jak se vyspořádat s touto situací je
pro mě konat - být součástí změny a věnovat do toho značné množství moji energie. I když jsem v tomto módu, tak až tak moc nepřemýšlím nad všemi dusledky,
které mužou nastat, spíše se zaměřuju na tady a teď a co mužu udělat.
Strategie, kterých popisuju výše byly popsané i v textu. Jedná se především o
sublimaci, tedy o proměnu podvědomé úzkosti do společensky prospěšného
chování bez hloubkového prožití úzkosti samotné. Dále pak strategie potlačení tedy
aktivní přesměrování vlastních myšlenek pryč od myšlenek, které vytváří
úzkost z dnešního stavu světa.
Dále mě zaujala citace:
„A tak, z freudovského hlediska, svým obranám musíme postupně čelit a pomalu
je uvolňovat, abychom se z nich mohli osvobodit, aniž bychom však byli
přemoženi úzkostí, kterou pomáhají zvládat. Abychom to mohli uskuteč- nit,
musíme být ochotni zakoušet postupně se prohlubující stavy neklidu (disconfort).
Tak například nemůžeme začít řešit obtížný problém čištění životního
prostředí, dříve než prožijeme pocity hněvu, zhnusení či viny, které konfrontace s
našimi „smetišti“ může vyvolat.“ (str. 56)“
Díky ní jsem si uvědomil, že jedna ze strategií hnutí Extinction Rebellion do
hloubky procítit environmentální žal, vhloubit se do reality, že několik stovek
druhu už vyhynulo, dělat pohřby pro lesy, které mizí, atd. - není jen náhodná, ale
má promyšlený psychologický kontext.
Někteří environmentální vzdělavatelé, hlavně představitelé hlubinné ekologie se
pokouší facilitovat podobné zážitky a prožití negativních emocí i v
environmentálním, hlavně zážitkovém vzdělávání. Otázkou je, i jak pak účastníky
podobných programu dostat z tohoto stavu a tu energii proměnit na něco
kreativního, aby nezustali v depresi, do které je vlastně dostal daný vzdělávácí
program.
ČETBA uzkost, zloba, straych, smutek, beznaděj, zoufalství, fyzicky zle od žaludku. Sprosté nadávky na politiky, Když to mocnosti ví, proč se nic neděje? Co bude s Brnem? Má smysl tady vůbec mít zahradu? Nevykašlu se na celý Brno a na těch
posledních pár let nepůjdu bydlet do Jeseníků, tam kam patřím? Ještě, že mě stejně v nízkým věku zabije můj životní styl...ale co ostatní? Stejně už s tím nic
nezmůžem. Proč jde furt jen o prachy?
Myslím, že v případě sprostého nadávání na politiky a výrok stejně už s tím nic
nezmůžem může souviset s heuristikou. Uvažování nad přestěhováním byych
potom zařadila do kategorie přemístění. Těžko se mi myšlenky a poycity
interpretovaly, niycméně několik hodin po čtení u mě došlo k vytěsnění myšlenek
a pocitů spojených se článkem. Žádnou z dalších interpretací jsem ale nenašla .
ČETBA Vybrala jsem si četbu. Věci, které byly v článku uvedeny, si uvědomuji,
nicméně pokud vidím všechno takhle před sebou, mám hodně nepříjemný
pocit v žaludku. Jako by mi bylo špatně. Pociťuji nervozitu. Mám pocit, že
nenávidím lidi. Ne všechny lidi, ale ty lidi, kterým je příroda, zvířata a změna
klimatu jedno. Jsem na ně naštvaná. Jsou podle mě hloupí a sobečtí. Tyhle
pocity mám už dlouho, jsou myslím pořád ve mně, jen pokaždé, když čtu
něco takového, vidím nějaké příspěvky, obrázky a videa, vidím, co lidé
sdílejí na sociálních sítích, tak se zase probudí. Byla bych raději, kdyby to
tak nebylo, nechci nenávidět lidi a být naštvaná, ale nemůžu si pomoct. Se
zlostí se mísí smutek, Smutek z toho, co se děje. Jaké katastrofy se dějí a
jaké nás teprve čekají. Chci se radovat z každé maličkosti, dokud to ještě
jde. Nikdy jsem neměla ráda podzim, ale poslední dobou pokaždé, když
vyjdu ven, koukám kolem sebe a zdá se mi to všechno hrozně krásné. A to
nemusí být slunečný den plný barevného listí, může být chladný večer, kdy
je všude mlha, je mi to jedno. Nechci, aby se toto ničilo. Chci, aby se
všechna ta krása zachránila, pro mě, pro nás, pro naše děti, pro planetu.
Dostanou někdy lidé rozum? Je mi z nich fakt zle. Proč si neuvědomují, že popírám klimatické krize ta krize nezmizí? Dělají to proto, že se sami bojí, a tím, že to
budou popírat, to pro ně nebude tak děsivé? Pomáhá jim dělat si legraci z Grety? Asi je pro ně lepší se jí smát, než si přiznat, že ta „malá holka“ má pravdu. Co
budeme dělat za pár let? Situace bude čím dál horší. Cítím se nejistě ohledně budoucnosti. Říkám si, jestli to má všechno smysl. Chodit do školy, honit se za
kapitálem, za domečkem se zahradou. Neskončí to všechno? Není lepší se na tyhle věci vykašlat a bojovat? Aby nám tu vůbec zbylo nějaké místo, kde ten domeček
můžeme mít. A našim potomkům. Rok 2050 není tak daleko.
To, jak se chová část naší společnosti, o které jsem mluvila – ti, ke kterým
pociťuji nenávist, odpovídají Freudovskému konceptu „Obrany“, kdy popíráním
klimatické krize neopouští svoje pohodlí, na které jsou zvyklí – nemusí se
vzdávat, aut, letadel, uhlí, masa, domů plných zbytečných značkových krámů,
ničeho. Neuznávají realitu. Nepřipouští si důsledky svého jednání –
intelektualizují. Seděl by na to i koncept limitované racionality. Ještě mě k tomu
napadá, jak vždycky všichni říkají „já sám/sama nic nezměním.“ Pěkná výmluva.
Líbil se mi příklad s tříděním odpadu – ale to, že tříděním všechno zachráním, je
přece irelevantní informace, ale stejně se lidé cítí líp, když toto dělají. Funguje asi
i regrese k průměru u klimatické změny.
Sama myslím, se někdy snažím potlačovat. Většinou mi to moc nejde nebo to
nedělám, ale někdy si potřebuji oddechnout od těch nepříjemných pocitů,
nemyslet na věci, které mě trápí. Netýká se to vlastně pouze klimatické krize, ale
i dalších věcí. Zamýšlela jsem se i nad tím, jestli moje nenávistné pocity
nesouvisí s projekcí – snažím se žít nějakým způsobem udržitelně, být občansky
aktivní, ale dělám dost? Nemohla bych „být lepší?“ Co mě trošku vyděsilo je, že
mi došlo, že často kritizuji kapitalismus, zároveň se však nedokážu zcela vymanit
z toho, v čem jsem vyrostla. Asi ve mně dřímá pořád malý kapitalista. Sublimace
možná odpovídá mé snaze „být občansky aktivní.“
ČETBA Celé téma aktuálního klimatického i environmentálního stavu u mě vyvolává
úzkost z něčeho, co se pomalu blíží a my si ani nedokážeme představit, do
jaké míry ještě poroste a jaké konkrétní to bude mít následky. Stejně tak
jako se nafukují současné problémy, ve mě se stejnou měrou nafukuje
balón strachu z té budoucí nejistoty. V rámci tohoto tématu mám často
hodně proměnlivé pocity, které se převalují mezi optimismem, že určitě se
vše v dobré obrátí a musí zde být ještě cesta, jak alespoň minimálně
zabránit katastrofálnímu zhoršení současného stavu, rezignací, kdy "planeta
bude jednou v pohodě, to jenom my vymřem", naštváním na to, že stále
nikdo nedokázal přijít s řešením, na kterém by se mohla alepoň většina
firem dohodnout a omezit tak negativní dopady vlastní produkce a následné
zklamání, že tou osobou, která by aktivně něco vymyslela, nejsem já a
jenom se ve výsledku tedy vztekám a nic sama netvořím.
Přemýšlela jsem především nad tím, jak člověk vnímá mnohem více (a někdy pouze) to, co doopravdy vidí či na vlastní kůži cítí, než abstrakci 1,5°C, což si nikdo
nedokáže pořádně představit. Já konkrétně na vlastní oči vidím změnu a v podstatě i zánik smrkových lesů napadených lýkožroutem na Šumavě, kde od mládí často
pobývám, stejně tak další lidé. Ti se třeba o toto téma i aktivně zajímají, mají pocit, že tím pomáhají současným globálním klimatickým problémům, přesto na
zahradě pálí petflašky, protože emise CO2 nevidí, však jenom kouř, to se rozfouká. Nejhorší však tento přístup je u zástupců státu, kteří mají jako jedni z mála
možnost zcela změnit současný přístup firem a obměnit/vytvořit zákony, které by budoucí krizi zabránili. Bohužel máme i takové nejmenované zástupce, kteří místo
toho volí přístup klapek na očích: "Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok padesát, jenom proto, že je tu teď taková klima atmosféra" či "Byl jsem tam a tam a byla
mi zima, tak jaképak oteplování."
Co se týče obranných mechanismů, sama se s nimi skoro denně vídám, i když
jsem mnoho z toho nenapsala přímo do předchozích dvou zápisků. Přestože
cítím určitý typ "environmentální úzkosti" v lehčí formě i přesto hodně jednotlivé
problémy štěpím, ať už to je přesunutím viny na jiné skupiny lidí, i když i mé
ekologické svědomí není zcela čisté - pak se uchyluji především k racionalizaci
svých činů, popřípadě sublimaci. Kdybych měla každý den prožít s vědomím
zcela všech světových environmentálních problémů, k čemuž by se samozřejmě
připojily i problémy mé vlastní, nevím, jestli bych dokázala aktivně fungovat,
takže i v rámci mé duševní hygieny selektuji to, co bych ještě zvládla - potlačením
i vytěsněním.
ČETBA Na začiatku, pri čítaní článku som najviac pociťovala hnev, spolu s pocitmi
zhnusenia, či akéhosi opovrhnutia voči nám všetkým, sme takúto situáciu
mohli dopustiť. Najvýraznejším pocitom bol asi strach, či až zdesenie nad
veľkosťou a komplexitou tohto problému, z predstavy koncu sveta ako ho
poznáme, z nedostatku predstavivosti a nádeje, že by sa situácia mohla
zlepšiť. S tým súvisel aj pocit akejsi ‚malosti‘ a bezmocnosti, tvárou v tvár
tak obrovskému problému. V polovici článku už som bola tak smutná, že
som ho musela prestať čítať a otvorila som ho až ďalší deň, čo mi poskytlo
dostatok priestoru svoje pocity trochu spracovať.
Ako je možné, že aj napriek všetkým informáciám pokračujeme vo všetkých deštruktívnych činnostiach? Všetky javy a procesy na Zemi spolu navzájom súvisia,
problém klimatickej krízy je hrozne komplexný a neviem, ako sa to dá všetko obsiahnuť a pochopiť. Aj keď sa téme zmeny klímy venujem už niekoľko rokov, vlastne
o tom viem veľmi málo. A vlastne naozaj netušíme, čo sa môže stať a všetky dostupné prognózy vyzerajú horšie ako zle.
Potrebujeme transformáciu ekonomického a politického systému, ale väčšinu ľudí to vôbec nezaujíma. Ako je možné, že to tých ľudí nezaujíma? Ako je možné, že
nechajú pár ľuďom a spoločnostiam ničiť našu planétu a naše životy? Čo všetci tí ľudia, ktorí už teraz trpia dopadmi klimatickej krízy?
Môžeme s tým vlastne ešte niečo spraviť? A hlavne, vieme s tým niečo spraviť dostatočne rýchlo?
Rozhodne tam vidím použitie obranných mechanizmov, o ktoré píše Frued ako o
nástrojoch vlastného „štiepenia“. Dlhodobo na sebe pozorujem snahy o
intelektualizáciu, kedy si od celého problému vytváram emočný odstup, aby ma
neprevalcoval. Myslím, že jeden z dôvodov, prečo som článok čítala na dvakrát
bola práve nejaká snaha o rozkľúčovanie pocitov, ich spracovanie do možnej
miery a následné potlačenie svojej úzkosti, avšak rozhodne nešlo o vytesnenie,
pretože moja snaha bola vedomá. Skrz globálny spôsob akým sa v článku píše o
klimatickej kríze som skoro vôbec nerozmýšľala nad mojimi aktivitami v rámci
klimatického hnutia. Napadlo mi to, až keď som čítala o obrannom mechanizme
sublimácie, pri ktorom sa píše o prevedení úzkosti do „spoločensky pozitívne
prijímaného počínania“ a teda napríklad činnosť v environmentálnej organizácii.
Pri snahách o predstavenie a vytvorenie si nového a lepšie sveta často narážam
na zásadný odpor, reči o rozvrate spoločnosti a jej tradičných hodnôt, takže si
myslím že tento obranný mechanizmus sa v mojom prípade míňa účinku.
Z poznatkov kognitívnej psychológie sa určite vidím v občasnom skratkovitom
usudzovaní a najmä heuristike reprezentatívnosti.
EXKURZE Cez víkend 18-20.10. som sa zúčastnil zabíjačky 5 býčkov. Týchto 5 býkov
som pred rokom hladkal a maznal sa s nimi. Teraz na to už nebol čas.
Dvaja mäsiari sa postarali o ich usmrtenie, stiahnutie z kože a následne rozporcovanie.
Moje pocity boli zmiešané, na jednej strane som cítil pocit viny,
že aj kvôli mne (mäsožravec) musí toto úbohé zviera zomrieť. Taktiež som
cítil odpor voči mäsiarom ktorý býkov zabíjali, napriek tomu že to robili veľmi
citlivo a čo najmenej bolestne pre to zviera. A ďaľší pocit alebo bola ľútosť,
bolo mi ľúto ich vidieť "padať".
Najsilnejšia myšlienka bola, že by som to nezvládol, nemohol by som zobrať ten nástroj ktorým strelili býkovy do mozgu a zabiť ho vlastnými rukami, z toho my
vyplynulo že si nezaslúžim byť mäsožravec. Taký vlk si musí uloviť ovcu a usmrtiť ju, on si to "zaslúži" pretože je dosť silný na to preniesť sa nad ten pocit (ľútosť)
ktorý by mňa nepustil, aby sa najedol. To som si uvedomil pri otázke mäsiara "či si to niekto chce skúsiť?" Spúšťače všetkých troch pocitov v bode 1. boli priamo
usmrtenie, to veľké zviera pevne stálo a po jednom výstreli zrazu padlo na zem a iskra v očiach zhasla.
Myslím si že ani po prečítaní oboch textov sa moje pocity nezmenili, skôr iba
prístup. Možno to je zapríčinené zlým výberom "exkurze". Nešiel som na klasické
jatka ale bol som iba na súkromnej zabíjačke. Súkromná zabíjačka je pre mňa
akceptovateľná forma ako sa dostať k mäsu. Človek sa musí starať a vychovať
zviera ktoré následne skonzumuje. Je to fér. Zatiaľ čo veľko výroba až tak fér nie
je, farmár dopredu nevie koľko sa skonzumuje a či nechová a nezabíja zvieratá
zbytočne. Aby viac zarobil tak radšej investuje do reklamy a miesto menšej
produkcie, zvýši predaje. Takže pre mňa je cesta súkromnej zabíjačky "lepšia"
ako iná forma nadobudnutia potravy a preto ostávam pri tých pocitoch ktoré som
mal na začiatku. Je mi ľúto že kvôli našej potrave musí zomrieť zviera a to bez
ohladu na to či verím alebo neverím na globálne otepľovanie.
EXKURZE Pro splnění dalšího úkolu jsem si vybrala exkurzi. Strávila jsem asi hodinu
blízko továrny DEZA u Valašského Meziříčí. Moje pocity byly především
negativní - hněv, že se vůbec dovolilo něco takového v tomto místě
postavit, smutek nad lidmi a zvířaty, kteří tady musejí žít a obavy ze
zdravotních důsledků takového provozu. Procházka byla pěkná, ale při
pohledu na továrnu byly moje pocity většinou nepříjemné.
První myšlenka byla na velikost tohoto továrního kolosu. Uvědomovala jsem si, jak je taková továrna obrovská a kolik zabere místa. Pak jsem si říkala, jak je možné,
že takový projekt mohl vzniknout v krajině blízko Chráněné krajinné oblasti Beskydy, kde by v rámci možností České republiky měla být příroda ještě relativně
zachovalá. Také jsem si říkala, jak je dobře, že tovární komíny zrovna nekouří, protože se často, když jsem dříve kolem továrny občas projela autem, z komínů silně
kouřilo. Pak jsem si také říkala, jak v takovém místě může někdo bydlet a jaké všechny špatné zdravotní důsledky to může mít. Jestli kolem továrny může žít vůbec
něco živého, zvláště když blízko bylo větší kukuřičné (jistě) chemizované pole.
Když přemýšlím o lidech, kteří bydlí v blízkosti továrny, domnívám se, že si musí
pro život v tomto prostředí vytvářet určité obrané mechanismy. Podle Freuda nás
mají chránit před plným uvědoměním. Lidé si tak neuvědomují plně důsledky
života v blízkosti zněčišťujícího zdroje a racionalizují si jej například tím, že si
řeknou, že pozemky jsou zde levné a nemusí vydat tolik peněz, aby si mohli
postavit dům, případně, že dražší pozemky si nemohou dovolit narozdíl od těch v
blízkosti továrny. Tento problém mohou lidé také potlačovat a myslet primárně na
něco jiného nebo jej zlehčovat.
Při četbě druhého textu jsem uvažovala nad tím, na co jsem si přímo při exkurzi
nevzpomněla - nad problémem irelevantních a matoucích informací, které
samotná továrna uvádí, aby zlehčila dopady svého provozu a vytvořila dojem, že
důsledky pro životní prostředí nejsou tak velké, jak se zdají. Tak například
továrna dělá dny otevřených dveří, aby ukázala zájemcům svůj provoz nebo
pořádá Běh kolem DEZY, aby bylo vidět, že se lze dá normálně aktivně žít bez
toho, aby komunikovala s veřejností o dopadech svého provozu. Celé jednání
této továrny se podle mne tedy vyznačuje prvky limitované racionality, která
uvažuje zkratkovitě a zjednodušuje složitější problematiku.
SEBEREFLEXE Bolo pre mňa ťažké nájsť nejaké momenty, pretože mám veľmi selektívnu
pamäť. Resp. som si istá, že tie veci tam možno ešte niekde sú, ale ja sa
snažím neskladovať spomienky negatívnych emócii a je pre mňa takmer
nemožné ich nájsť. Veci, na ktoré som si postupne spomenula, nie sú preto
zaručene tým, kedy som sa cítila najhoršie, ale skôr momentami, keď som
naozaj musela kognitívne zasiahnuť, aby som svoj šok či nepríjemné pocity
prekonala. Jedným z tých momentov bolo nakupovanie v konvenčnom
supermarkete asi mesiac či dva po tom, čo som začala pracovať v
Bezobale. Všetky svoje potraviny, ktoré som potrebovala, som kupovala
buďto tam alebo v Pražskej tržnici, kam som si nosila vlastné plátené tašky.
Ďalším z podobných momentov bolo, keď som sa toto leto snažila pozitívne
ovplyvniť to, ako moji mladší súrodenci vnímajú plastový odpad a zerowaste
nakupovanie. Potom však naša mama išla do obchodu, zabalila
všetko (aj trs banánov) do samostatného sáčku a ešte priniesla tri extra, v
ktorých bolo maslo a tvaroh (lebo “kvapkali”). Podobným momentom pre
mňa bol toto leto výlet v Nízkych Tatrách, keď som videla veľkoplošne
vysekané kusy lesa.
U prvých dvoch momentov, ktoré sa týkali plastov a obalov ako takých, bolo pre mňa spúšťačom vidieť ľudí bez rozmyslu tieto obaly prijímať a používať. Ja osobne
som nevidela produkty, ktoré sa v nich skrývali, ale hlavne tie obaly, ktoré po použití len tak nezmiznú, ale kopia sa a sedia v skládkach. Snažila som sa tieto
nepríjemné pocity, šok a pohoršenie, kognitívne balancovať tým, že som si pripomenula čosi v zmysle “odpusť im, pretože nevedia, čo činia” (nie som kresťanka).
Taktiež som si pripomenula, že ani ja som ešte pred pár rokmi nekonala inak a že vlastne nemôžem byť naštvaná na ľudí ako takých, resp. prečo by som vôbec mala
v sebe prechovávať hnev. Môj postoj k týmto veciam je vcelku budhistický. Čo sa týka rozsiahlych rúbanísk, tam je to pre mňa ťažšie, keďže lesy a životné prostredie
ako také považujem za jednu z najlepších vecí na Slovensku a za niečo, čo mi pomáha utvárať moju identitu slovenky. Pocit smútku a znepokojenia sa teda neviazal
iba na to, že ťažbou ničíme ekosystémy a kŕmime kapitalistickú príšeru, ale aj na to, že som narušenie/zmenu v krajine vnímala ako zásah do svojej identity. Myslím
si ale, že čo sa týka ekologických problémov, tak to beriem skôr z morálneho hľadiska, než z potreby prežitia. Niekomu to môže pripadať cynické, no ja si myslím, že
zániku ľudskej rasy alebo minimálne jej drastickému zmenšeniu sa nevyhneme, no akékoľvek pro-environmentálne aktivity, na ktorých sa podieľam, robím preto,
lebo to pokladám za správne.
Ako prvý z obranných mechanizmov, ktorý vo mne zarezonoval, bolo
vytesnenie/repression, pretože ilustráciou tohto mechanizmu som vlastne začala
celý popis hľadania troch momentov, ktoré vo mne vyvolali nepokoj. Moja tzv.
selektívna pamäť je pravdepodobne dôsledkom toho, že “informácie
vyvolávajúce úzkosť” mi samé z mysle vyprchajú, práve, aby som ich nemusela
prežívať. V určitej forme pociťujem vo svojom postoji aj projekciu, najmä v
prvotných momentoch, keď som “zhrozená” z toho, ako ľudia nepremýšľajú nad
svojou tvorbou odpadu. Viem, že mi to asi do značnej miery vadí preto, lebo ja
sama som ešte donedávna konala rovnako. Samotné moje odôvodnenie “odpusť
im, lebo nevedia, čo činia” mi čiastočne pripadá ako potlačenie/suppression,
pretože tým, že niekoho zbavím vo vlastnej mysli zlého zámeru, sa podvedome
vo mne celá situácia amelioruje a problém zmizne. Tento mechanizmus je možno
nápomocný aj preto, lebo sa nepriamo dokážem presvedčiť, že ich čas ešte len
príde, keďže ja som tiež potrebovala ten správny čas a impulz na to, aby som
“precitla”.
SEBEREFLEXE Převažoval smutek, nepochopení, marnost a rozčarování. Nejhůř mi letos kvůli přírodě bylo, když jsem byla v lese. V lese, kde jsem jako malá sbírala borůvky a viděla prvního divočáka a naučila se milovat přírodu. Teď už to
není les, ale uschlý hřbitov. Přemýšlela jsem, jak destruktivní my lidé jsme. Umíme zabít les bez toho, aniž bychom se ho dotkli. Aniž bychom ho kdy viděli. A i když
se snažím nebýt, stejně jsem součástí té destrukce. Možná, že kdyby každý viděl kousek "svého" lesa umřít, začali by se lidi chovat jinak. Anebo třeba taky ne.
Spouštěčem mého žalu bylo tam být - a vidět ty mrtvé stromy, v pokácené části jejich pahýly... S pocity jsem se nevyrovnala. Utekla jsem zpátky na vlak.
Další smutná zkušenost byl výlet v Podkrušnohoří. Takto má vypadat svět po apokalypse. Ne v demokratické zemi co hlásá rádoby západní hodnoty a přitom své
obyvatele pomalu dusí. A tahle tmavá díra, co kdysi bývala živá, dýchající krajina, ta straší lidem doslova za barákem a vláda žvatlající o závažnosti klimatické
změny se chystá prodat Tykačovi Počerady? A přitom my jsme ekoteroristi, co škodí lidem? Přemýšlím, kolik lidí z mého okolí, kteří odsuzují "ekologii", někdy na
vlastní oči vidělo povrchový důl. A jestli viděli a stejně to s nimi nic neudělalo, tak je náš boj asi ztracený.
No a k další, ač menší environmentální mizérii stačí jít po Brně. Město je ucpané šílenci v osobních autech, kteří se v odpolední špičce s nadšením vrhají do kolon,
aby v nich mohli strávit pár hodin svého volného času a ještě víc si pocuchali své prací unavené nervy. A tak jen bezmocně koukám na tu nekonečnou kolonu aut.
Jsou jich stovky, popojíždí metr minutu po minutě, čoudí emise, a já pořád marně přemýšlím, jak tohle může být lepší - rozumnější? způsob dopravy.
Nejsem si jistá, jak interpretovat můj zážitek s lesem. Zřejmě u mě došlo k
potlačení? Než jsem začala dělat tento úkol, na tenhle les jsem si vzpomněla
párkrát, když jsem šla kolem jiných mrtvých stromů, ale aktivně jsem se snažila
na něj nemyslet, protože mi pak bylo smutno.
Hnědouhelnou problematiku jsem si trochu intelektualizovala, neb jsem v té chvíli
neřešila, že doma máme elektrospotřebiče, svítíme si žárovkami a nabíjíme
notebooky, aniž bychom řešili, odkud energie pochází. Že za tu zničenou krajinu
může vláda a uhlobaroni, a ne my, i když berem elektřinu od e-onu a ne z
vlastního soláru.
Co se týče dopravy v Brně, též si nejsem jistá. Vzhledem k množství mé nelibosti
vůči motoristům bych hádala reaktivní formaci, ale nemyslím si, že bych ve skrytu
duše toužila jezdit po městě autem. Spíše to chování samo mi přijde jako ukázka
limitované racionality, kdy by člověk ušetřil čas v koloně, peníze za benzín (a
životní prostředí), ale stejně radši jede autem. A tohle myšlení je možná ukázka
zkratkovitého uvažování, protože někdo z těch řidičů třeba auto vážně potřebuje a
veze nemocnou babičku... ale určitě ne všichni.
SEBEREFLEXE První dva zážitky jsem si vybavila téměř okamžitě, co jsem se jen trochu
zamyslela. První byl, když jsem zmokla. V ne příliš teplém dni jsem udělala
tu chybu, že jsem si oblékla šaty a ještě větší chybu že jsem neměla
deštník. Už cestou domů mě všechno oblečení studilo a ledové se lepilo na
mojí kůži. Bála jsem se, že dostanu zánět močáku, nebo ještě lépe zánět
ledvin. Poté, co jsem se dostala domů jsem strávila půlku večera ve vařící
vaně a druhou půlku srkáním urologického čaje. Byla jsem naštvaná sama
na sebe a na svou hloupost, stejně jako jsem proklínala počasí. Druhým
zážitkem byl smrad odpadků v parku, který přebyl vše, co mohlo být okolo.
Bylo mi líto, jak se lidé v parku chovali a co všechno za sebou zanechali
bez sebemenšího zamyšlení. Nad třetím zážitkem jsem přemýšlela nejdéle,
ale nakonec se mi v paměti živě vybavil. Nedaleko pečovatelského domu
kde bydlí má babička je nádherný les. Bohužel hned vedle něj kontrastuje
stále se rozrůstající skládka. Tento výhled mě vždycky donutí cítit se
alespoň určitou dobu provinile a přemýšlet nad tím, co s námi asi bude za
50 let.
V prvním případě jsem nebyla nutně naštvaná na sebe ale na přírodu jako takovou že se zrovna rozhodla spustit šílený déšť, který se mi nehodil. V dalších
případech jsem byla naštvaná na lidi okolo sebe ale když jsem nad tm zpětně uvažovala zjistila jsem že jsem nad tím také pokrčila rameny a řekla si "No co, lidé jsou
holt takový" a např. odpadky v parku jsem do konce dne vypustila. Naopak skládku jsem vnímala až teprve když jsem se na ní zaměřila a věnovala veškeré své úsilí
její prohlídce.
Sama sebe velmi vidím v racionalizaci, racionalizuji například právě extrémní
konzum v oblasti oblečení i když jsem následně nešťastná z celkového
znečištění. Nadále se potýkám s potlačením jak „špatných“ informací tak emocí,
které prožívám při pohledu např. na skládku/špínu ve městě atd. a v podstatě je
cíleně ignoruji a nevnímám, byť vím že tím problém znečištění spíše podporuji.
Jistě jsem podlehla i konfirmačního zkreslení, jelikož se často přistihuji že
vyhledávám k tématu pouze informace s výsledky, které pouze podporují moje
hypotézy bez sebemenší myšlenky na možný opak. Také předpokládám že na
mě zapůsobila heuristika dostupnosti, kdy měla tak intenzivní zážitek v ohledu lidí
ničících životní prostředí, že jsem ani nepředpokládá že by za něj mohli i jiní
bojovat.
SEBEREFLEXE Mezi ty tři nepříjemné pocity patřil obrovský smutek (tíha na hrudníku,
knedlík v krku), nervozita (neklid po celém těle) a pocit lítosti (slzy v očích).
Napadá mě hned zážitek z minulého týdne, kdy jsem projížděla Technologickým parkem v Ostravě a dívala jsem se na všechny ty prosklené budovy a výrobní haly.
Vedle jedné haly se nacházel velký prostor, který byl celý zavezen štěrkem a zrovna se tam stavěla další hala. Můj zrak padl na to místo, kde kdysi byla tráva a orná
půda, nyní pouze šedá hmota složená ze štěrku, suti a kolejí od bagru. V tu chvíli jsem pocítila nával smutku. Původně zde byly louky a nyní se ten život v půdě i na
povrchu změnil do téhle pustiny. Nicméně, já ho po chvíli zatlačila, abych unikla nepříjemným pocitům. Otočila jsem zrak na konec této zastavěné zóny, kde už se
rozprostírala pole a řekla si v duchu: Svět je obrovský a skládá se z veselých i smutnějších míst. Tím jsem těžkost zatlačila a po chvilce jsem myšlenkami přešla
jinam.
V druhém případě mě zasáhly požáry v Brazílii a na Sibiři. Obě tyto katastrofy se staly v podobnou dobu, ale každá měla jiné kořeny, které ve mě vzbudily emoce.
Brazílii jsem minulý rok navštívila a nahlédla do několika osudů různých lidí. Vyslechla jsem si od různých místních, jak se momentální politická situace odráží na
životě lidí. Při představě požárů v Brazílii jsem si představovala, ne jen jak hoří stromy, zvířata, život, ale také životní prostředí původních obyvatel. negativní pocity
se objevovaly při představě, jak je příroda zranitelná, jak nestojí nic v cestě, aby se lesy vypalovaly kvůli zemědělství a průmyslu. Uvědomovala jsem si to odtržení
lidí od toho kousku země. Naopak Sibiř pro mě je symbolem „divoké přírody“, nedotknutelného prostoru, kde když už nic, tak tam příroda a život v ní má stále velký
prostor pro sebe. Tyhle oba požáry, každý na opačném konci zeměkoule, mě vždy při zmínce nebo vzpomínce přivádí opakovaně do smutku, který mě dokázal držet
i několik hodin, než jsem začala myslet na něco jiného. I teď, když na tyto situace myslím, tak se mi svírá hrudník a mravenčí v břiše. Zároveň jsem se snažila pocity
přijímat, protože tento smutek ze stavu planety tu prostě je a je na místě truchlit.
Poslední situace probíhala při procházce na Ondřejníku, kde kůrovec zasáhl velkou část kopce a nyní hora pokrytá lesem se změnila na holoseč. Moc toho nahoře
neroste, příjemné prostředí vystřídal obrovský studený vítr, který člověku nepříjemně foukal do čí. Znovu jsem se snažila pocity procítit, ale nevydržela jsem to moc
dlouho a nakonec je odsunula, krajina se cestou i změnila a já myslela na něco jiného.
Vidím, jaké obranné reakce jsem vybrala podle Freuda. Bylo to zejména potlačení
(snažila jsem se v tu chvíli už dále na spouštěč nemyslet), racionalizace (řekla
jsem si v hlavě nějakou větu, která mě měla uklidnit) a v jednom případě také
sublimace.(snažila jsem se pocit procítit a přijmout) Co se týče například ohňů na
Sibiři, šla by na tuto situaci aplikovat regrese k průměru, tedy k přírodnímu jevu
vztahujeme vliv člověka. I když požáry na Sibiři měly původ přírodní, přemýšlela
jsem nad nimi tak, že je také původce člověk. Heuristiku dostupnosti jsem využila
tak, že má romantická představa o Sibiři je taková, že je člověkem nedotknutá, ač
i tam jsou velké oblasti, které jsou člověkem ovlivněné, jako například doly,
města, deforestace a podobně.
SEBEREFLEXE Nevím, jestli budou tyto momenty správné, které popíšu níže. Jedním z
nejnepříjemnějších okamžiků pro mě bylo asi před dvěma týdny, kdy bylo na
začátku hezké počasí a pak se stalo deštivé a větrné. V tuto chvíli jsem
onemocněl a vzpomněl jsem si, že jsem se soustředil na skutečnost, že
když se počasí dramaticky změní, začnu se cítit horší pro sebe. Možná to
byla náhoda a počasí na mě vůbec neovlivnilo, jen jsem onemocněl, pak
jsem jen onemocněl, ale v této situaci jsem z nějakého důvodu našel vinu,
která se změnila díky svým přirozeným procesům. Další situace souvisí s
šedou oblohou (budu to nazývat šedým dnem), která trvala několik dní po
nemoci (pro mě jsou šedé dny na podzim jako den (dny), který se opakuje a
každé ráno to začíná znovu), už ne Byl jsem nemocný, ale cítil jsem se
depresivně, ano, možná to byl následek po nemoci, ale z nějakého důvodu
jsou šedé dny spojeny s depresí a možná se podvědomě začnu cítit depresi.
Spouštěče byly s největší pravděpodobností předsudky, které se vyvinuly v mé hlavě na základě toho, jak jsem si zvykl na převládající povětrnostní podmínky, které
formovaly mé myšlenky. A následně, pocity, které jsem zažil díky přírodě, a snad jednoduše kvůli náhodně se vyskytujícím situacím, které ovlivňovaly mé pocity v
těchto konkrétních okamžicích.
Na základě materiálu, který jsem četl, mohou být mé závěry mylné, ale v
závislosti na tom, jak jsem popsal své situace a které z minulých situací jsem si
vybral. Myslím, že mohu využít depresivní situace, které se v mém životě dějí, s
výhodou, například v kreativitě (v mém případě v hudbě, když píšu elektronickou
hudbu) nebo při hledání způsobů, jak se vypořádat s depresí v interakci s
přírodou. Nedívej se na šedé dny jako na negativní jev, ale nacházej pozitivní a
způsob, jak být produktivní za každého počasí. A také využívejte jakékoli
zkušenosti při zlepšování svých dovedností.
SEBEREFLEXE Vybral jsem si sebereflexi. Momentů, kdy si uvědomuji zhoršující stav
životního prostředí, případně klimatu, je mnoho. Někdy je to přímý kontakt s
jevem, značící onen stav životního prostředí či klimatu jindy je to přečtení
nějaké zprávy o dopadech lidské činnosti na životní prostředí. Jednou to
také bylo nahlédnutí do logistiky kapitálu, což byl pro mne asi nejsilnější
okamžik v negativním slova smyslu. Tím bych začal. Stalo se to jen jednou,
ale dopad to na mne mělo veliký. Je to asi rok zpět, kdy jsem vzal brigádu v
„nákladní“ přepravě – vydržel jsem tam den. V momentě, kdy jsem vezl
paletu jablek z Prahy do Brna, jsem si uvědomil, z jak nesmyslných dílčích
činností se skládá náš ekonomický systém. Cítil jsem zhnusení nad
takovou činností, zároveň jsem si ale uvědomoval, že ačkoliv já takovou
činnost mohu opustit a již ji nedělat, spousta lidí takovou možnost nemá.
Přitom musí být každému jasné, že rozpohybovat tunový kolos pro převoz
pár jablek, které navíc u nás rostou všude, je nesmysl. Bylo to uvědomění
spíše ekonomicko-společenské, nicméně s jablky v koloně na dálnici si
člověk poměrně rychle začal spojovat souvislosti s dopady na životním
prostředí.
Dalším momentem pro mne byl nedávný kontakt s uschlými lesy při cestě
vlakem. Cítil jsem smutek, zároveň však jakýsi pocit zadostiučinění, aneb
lepší studená sprcha pro naši společnost teď, než rychlé peklo později.
Snad se naše společnost probudí, říkal jsem si.
Velkou frustraci a strach z ekofašismu jsem cítil, když jsem asi měsíc zpět
četl o suchu v Indii. Tamější podnebí a jeho dopady na zemědělství začíná
vyhánět lidi z jejich přirozeného habitatu do měst a roste tak napětí mezí
různými společenskými vrstvami a také mezi lidem a vládou. Podobná věc
se děje například v Mongolsku. Sociální dopady environmentálních
problémů jsou tu a já mám vážné obavy o reakce… mám strach, že
ekologická opatření bez humánních základů budou nabírat na síle.
1) nahlédnutí do logistiky kapitálu - znechucení, frustrace ... pocit osobní malosti a problematičnost systémových příčin krize - tuším, že jsem se ten večer dost opil a
do té práce nikdy více nešel. Reakce to asi nebyla správná, ale nejsem si jist, jakou akcí bych mohl lépe reagovat na bezvýchodnost kapitalismu
2 a 3) uschlé lesy a informace o suchu v Indii - viz odpověď výše. V obou případech jsem svoje pocity upozadil. Během reflexe jsem zjistil, že s nimi neumím toliko
pracovat. Moje reakce na veškeré vědomí o klimatické krizi a zhoršujícím se stavu životního prostředí je v rovině drobných individuálních změn plus jakéhosi
nadhledu. Je mi smutno nad mizejícími ekosystémy, nicméně člověk přírodu nezahubí a možná prostě jen máme zmizet a znovu dát prostor bujení přírody, možná za
jiných podmínek, pro člověka nevhodných. Věřím ve velikost božího stvoření.
Výjimečně u sebe pozoruji racionalizaci, častěji pak intelektualizaci - a to
vzhledem k tomu, jakým způsobem vnímám roli individuální spotřeby v
kapitalistickém způsobu výroby. Zároveň jsem v současném dostatku/nadbytku
stále od problému odpojen, nevnímám je toliko na vlastní kůži.
Dále na sobě pozoruji sublimaci - bez nějaké aktivity v rámci klimatického hnutí či
osvěty bych si připadal špatně. Mám potřebu se někde angažovat, přináší mi to
pocit důležitosti a pomáhá mi to zvládat vědomí ekologické krize.
SEBEREFLEXE Mé pocity určitě vycházejí z myšlenek, které se většinou ubírají negativním
směrem. Frustrace, beznaděj a bezmoc, potom nějaká naděje, sobecky
dobrý pocit z vlastního konání. Pýcha na můj dobrý vliv na okolí, po hodně
dlouhé době pocit, že to, co dělám, dělat chci a že je to to správné a baví
mě to a konečně mám směr.
Podobně jako při meditaci, či nějaké podobné aktivitě, při které se snažím uklidnit a vyčistit hlavu mi trvalo déle, než bych chtěla, myšlenky utišit a směřovat je
potřebným směrem. Klid od okolí problémem být neměl, ale má vlastní hlava se vždy buď zasekla na myšlence jedné, či naopak míchala všechno dohromady,
společně s povinnostmi, jak studijními, tak běžnými, jelikož vlastně často s tématem životního prostředí souvisely, ať už šlo o časový press z dokončení prací, či
neúplné plány s kamarády. První se mi začaly vybavovat zážitky nejčerstvější, ale věděla jsem, že ty silnější a intenzivnější se staly spíše pár měsíců zpět. Jedno z
hlavních uvědomění, které mi téměř nedává spát je karbonová stopa, kterou jsem již za své dosavadní cestování za sebou stihla zanechat. Když opominu rodinné
dovolené, na které jsme létali i dvakrát ročně od mých ani ne dvou let, jsem i jedním z těch nadšenců, kteří si pět let zpátky neuvědomovali, že nízkonákladové lety
opravdu nejsou nejlepší věc na světě a o perspektivě a nadhledu, které mi výhledy z letadla umožňoval, jsem možná napsala i báseň. Když jsem si svůj dopad
uvědomovat začala, čekalo mě téměř rok dlouhé studium v Indonésii a přestože jeden můj spolužák se rozhodl vyjet na místo o tři měsíce dříve loděmi + vlaky, to už
jsem úplně nestíhala. Nejen, že jsem doletěla do Indonésie, ale abych tam v rámci svého seberozvoje přežila a obohacovala se, létala jsem po okolí dál, kromě
Austrálie, kam to je teda ještě pár hodin zase nízkonákladově v rámci Jihovýchodní Asie. Potlačení, vytěsnění. A to bolí. Po návratu mě ještě kamarádka překvapila
letenkami do Kodaně. Opět, zbytečné. A tak jsem seděla v letadle na cestě zpět z Dánska a počítala na prstech, kolikrát jsem letěla jen za ten jeden rok. A to bolelo
a pořád bolí a rozhodla jsem se, že minimálně rok nepoletím. Ale v Asii se mi moc líbilo a chtěla bych tam zase no. A nejlepší kamarádka studuje ve Skotsku a tam
to autobusem trvá fakt dlouho a za víkend to nestihnu. Racionalizace – létání je levnější a méně časově náročné, je to jen „jeden“ let, nemám jinou možnost.
Intelektualizace – jednou jsem přece jela lodí, autem nejezdím
Další momenty nevím, jestli dokážu popsat konkrétně, ale začaly vlastně i se studii tady na Enviru, protože nejsem moc dobrý samouk a přestože jsem si všechny ty
informace o tom, kam se svět řítí, často někde četla a hledala, čísla jsem pořád v hlavě neměla a argumenty taky ne. Nejspíš confirmation bias a heuristika. A teď
najednou ano a můžu o tom poslouchat každý den, v téhle naší bublině vzdělanosti. Jenže pak stejně přijdu na rodinnou sešlost a raději odejdu z místnosti, než
abych po sto osmdesáté vysvětlovala, proč nejím maso a že to není jen proto, že mi nechutná a že bych radši koupila pivo a víno ve skle. Vytěsnění u ostatních
kromě mě. Propojují se mi v hlavě také pár měsíců staré vzpomínky na státnice z Indonéštiny a vlastně i psaní bakalářky, kdy jsem jakékoli téma byla schopná stočit
směrem k environmentální krizi, přestože otázka se ptala na něco jiného. Má vedoucí ze mě byla už téměř zoufalá, protože jsem to tlačila všude a připadalo mi, že
přece všechno se vším souvisí, což si vlastně myslím stále. A tak jsem od státnic odcházela s tím, že bych se měla dát do pořádku a co že se mi to v té Indonésii
stalo, že jsem jediná, co svůj pobyt tam vnímá negativně, protože praskla bublina, která mě do té doby (a teď zase) obklopovala a já viděla, že mé kroky tady jsou
naprosto zanedbatelné oproti situaci v Asii. A nedokážu přijít na okamžité řešení a fakt moc bych na něj přijít chtěla. Sbírala jsem odpadky na pláži, nosila svou láhev
a odmítala plastové tašky, ale co z toho. Přemístění – sbírání odpadu, třízení. Trocha naděje přišla, když na Bali od nového roku zakázali používání jednorázového
plastu. To mi bylo fakt krásně. A v mekáči přestali dávat brčka. Greenwashing. Ale na trhu stejně člověku přede mnou i za mnou dali sáčky klidně tři do sebe, ať něco
nevyteče a vlastně jsem z toho všeho cítila, že to dělají spíš proto, že je to trendy na západě a oni chtějí být jako běloši ze západu a taky to přiláká víc turistů do
jejich podniků, když uvidí, že jídlo servírují v rozložitelných materiálech. Protože jinak večer kolem silnice všude hoří ohýnky spalující odpad a plast je tam taky a
odpadky se hážou na zem a na plážích jsou hinduistické obětinky, které jsou sice upletené z větviček a kytiček, ale dovnitř se pak dá sušenka v plastovém obalu a
dávají se jich tisíce několikrát denně přímo na pláž. A přesně takhle probíhají mé dvacetiminutové monology, když se mě na toto téma někdo zeptá a já jsem pak
frustrovaná a nedokážu přestat. =projekce
Interpretaci jsem již předem zakomponovala do předchozích otázek.
Projekcí a nejspíš hlavně sublimací jsem vinna asi dennodenně. To by bylo asi
na dlouhou debatu. Heuristikou je podle mě vinen úplně každý (reprezentativnosti
i dostupnosti).
Ještě se mi vybavil moment, když jsem se vrátila zpátky do Česka a protože byla zrovna správná roční doba, všude byla řepka. Jakože jenom řepka a taky holé
kopce bez lesů. O tom jsem jen slyšela a v ten moment jsem to přímo uviděla a došlo mi, že ten problém nebyl jen v té Asii, ale je všude a to zase bolelo. Ale zase
když se ohlédnu, začala jsem díky tomu všemu alespoň dělat víc, aktivněji, častěji, vzdělávat se a nebát se mluvit, i když občas útočím možná až zbytečně moc.
Tím, že jsem byla v Indonésii zrovna v době podávání přihlášek, jsem se určitě na Enviro přihlásila díky tomu. S redukcí mé produkce odpadu se občas uchyluju k
jakési sebedestrukci – např. nemám lahev, ale plastovou si nechci koupit, tak raději nebudu pít a s jídlem totéž a občas mám tendenci někoho radikálněji
přesvědčovat, házet zlé pohledy na někoho, kdo si v obchodě dává ovoce a zeleninu zvlášť po jednom do sáčků – reaktivní formace – jsem zlá na někoho, kdo
nedělá, co by dle mého měl, jí maso, kupuje jednorázové obaly a netřídí, přestože jindy to udělám sama, anebo pak letím tím letadlem –i projekce  razantnější - ale
zároveň je pak krásné prohodit pár slov se starší paní, co si donese vlastní síťovku, anebo si někdo nechá dát jídlo málem do ruky i s omáčkou, než aby použil
nevratný obal. Irelevance – v práci používáme recyklovatelný plast…Všichni máme vlastní způsoby. Intelektualizace – jeden sáček, jedna lahev, jsou lidi, co dělají
méně než já
Projekcí a nejspíš hlavně sublimací jsem vinna asi dennodenně. To by bylo asi na dlouhou debatu. Heuristikou je podle mě vinen úplně každý (reprezentativnosti i
dostupnosti).