Projev prezidenta republiky při plénu Parlamentního shromáždění Rady Evropy

úterý 10.10.2017

Děkuji, sire Rogere, pane první místopředsedo, pane generální sekretáři a pane generální sekretáři
OECD, dámy a pánové,
byl jsem zde jako mladý zdravý muž před osmnácti lety, v roce 1999, tenkrát jsem byl premiérem
České republiky, a pořád si pamatuji tu skvělou řeč, pochopitelně svou, ale také tu skvělou diskuzi
po mém projevu. Mám dnes druhou příležitost vás navštívit, což znamená, že můj další projev určený
Radě Evropy bude až v roce 2035. Rád bych vás už teď pozval.
Připravil jsem si několik témat pro svůj projev, ale preferoval bych, abych mohl odpovídat raději
na otázky, na vaše otázky. A protože ten čas, který máme, je bohužel omezený, tak jsem byl
informován, že ty první, asi nejdůležitější otázky, které se týkají sankcí proti Ruské federaci
a toho, co ty sankce znamenají, jaké mají důsledky.
Rád bych začal jedním historickým příkladem, protože jsem pamětníkem politických starých dob, a my
staří lidé se nevyznačujeme velkou rychlostí, vyznačujeme se spoustou zkušeností, a jedna z mých
zkušeností je, že je velmi obtížné vytvořit si přátele. Na druhou stranu je velmi snadné vymyslet
si nějakého nepřítele.
Evropa je kontinent, který je rozdělený různými hranicemi, a jedna z těch hranic je mezi Ruskem
a zbytkem Evropy. Nazvěme to třeba Evropskou unií. Já nechci přehánět, nechci říkat, že tohle je
opakování železné opony, ale pořád je to nějaká čára, která dělí kontinent. A teď abych se dostal
k jádru té otázky, k sankcím.
Přibližně před dvaceti lety jsem navštívil Miami, setkal jsem se tam se zástupci kubánského exilu,
a říkal jsem jim, přátelé, kolegové, vaše strategie v boji proti politickému systému na Kubě je
úžasná. Všechny ty bojkoty, všechna ta omezení a všechny sankce, úžasná strategie, opravdu úžasná.
S jednou malinkatou chybou. Fidel Castro už je čtyřicet let prezidentem Kuby. To je můj historický
argument, vážení kolegové. Prosím, rozumějte mi správně, já nehovořím o oprávněnosti sankcí, já
hovořím o efektivnosti těchto sankcí. A právě dnes německý deník Die Welt přišel s článkem, ve
kterém se píše, že Evropská unie ztrácí kvůli těmto sankcím. Na druhou stranu pro Rusko to
neznamená téměř nic negativního, ale tohle není strategie, kde vyhrávají všichni, naopak je to
strategie, kde prohrávají všichni. Často se hovoří o nějakém uspořádání, ze kterého by všichni
těžili, ale tohle je přesně obráceně. Totéž, co vidíme u brexitu, a myslím, že totéž se dá říci
i o sankcích.
Co tedy doporučuji namísto sankcí? Doporučuji komunikaci mezi lidmi na mnoha, mnoha úrovních. Mám
za sebou zkušenost ze života v totalitních dobách. Komunisti se báli, extrémně se báli fenoménu,
kterému říkali ideologická diverze. Oni se prostě snažili uzavřít hranice, proto vznikla ta železná
opona, byla cenzura, a tak dále, a tak dále. Oni se báli, báli se, že obyčejní lidé na obou
stranách spolu budou mluvit, budou spolu hovořit a budou si vyměňovat názory. Co my tedy
potřebujeme, je ideologická diverze nového druhu pro dobu míru. Potřebujeme si vyměňovat studenty,
potřebujeme, aby cestovali turisti, politici, podnikatelé, a tak dále, a tak dále, protože pouze
tímto způsobem můžeme změnit politiku. Můžeme změnit politiku zemí, které chápeme jako
nedemokratické nebo polodemokratické.
Jeden další příklad, který mohu nabídnout proti sankcím. Pokud si přejete navýšit popularitu
některých lídrů, a teď prosím, nehovořím pouze o panu prezidentu Putinovi, tak prosím přijďte se
sankcemi a blokádami. Protože psychologicky je to ten fenomén nazvaný obklíčená pevnost, protože
obklíčená pevnost potřebuje silného lídra, vůdce, a jeho popularita neustále roste. Teď pan Putin
má popularitu někde okolo osmdesáti procent, a jsem si jistý, že velmi značná část téhle popularity
byla vyprovokovaná právě těmito sankcemi. Mimochodem, moje popularita je jen někde okolo padesáti
procent, jedenapadesáti procent, ale pořád je to většina, malá většina, ale většina. Moc hezké.
A to přitom žádné sankce nebyly uvaleny na Českou republiku.
Nicméně, abych uzavřel svoji řeč, abych otevřel tedy prostor pro další otázky, protože ta první
otázka, doufám, byla zodpovězena.
Na závěr, myslím, že je to velmi jednoduché. Věřím, že Rada Evropy je tu, aby posilovala přátelství
mezi evropskými národy. A Evropa je světadíl, jak řekl de Gaulle, je to kontinent od Atlantického
oceánu až k Uralu, a možná až k Pacifiku. Evropskou kulturu nelze oddělit od ruské kultury,
Čajkovskij je stejně důležitý jako Beethoven, Dostojevskij je stejně důležitý jako Shakespeare,
Solženicyn je stejně důležitý jako Hemingway, a tak dále, a tak dále. Proč se snažíte rozdělit
politickou strukturu Evropy, když byste byli proti kulturnímu rozdělování.
A z toho důvodu věřím, že Rada Evropy bude i nadále pracovat směrem k přátelství a nikoli
k nenávisti mezi evropskými národy, a to včetně Ruska. Doufám, že v tomto Rada uspěje, možná spíš
dlouhodoběji, i když Keynes říkal, že z dlouhodobé perspektivy jsme všichni mrtví, ale prosím,
pořád nezapomeňte na mé pozvání pro rok 2035.
Přeji vám jen to nejlepší, vážení kolegové. Přeji vám, abyste měli mnoho, mnoho přátel a abyste
měli jen velmi omezené množství nepřátel, a pokud to tak bude, tak vám přeji jen ty nepřátele,
kteří budou hloupí.
Děkuji moc za vaši pozornost.


Projev prezidenta republiky v rámci 72. zasedání Valného shromáždění OSN

úterý 19.09.2017


Vážený pane prezidente, dámy a pánové,
když jsem byl relativně mladý muž, byl jsem hluboce ovlivněn dvěma knihami. První knihou byl Konec
dějin od Francise Fukuyamy a druhou Střet civilizací od Samuela Huntingtona. Fukuyama podal cosi
jako popis báječného nového světa (Brave New World), nové Utopie, přičemž předpokládal, že všechny
země budou mít stejný politický systém, který bude založen na liberální parlamentní demokracii.
Krásný sen, avšak nic než sen. Co se Huntingtona týče, byl realista, cynik, který jednoduše
předpověděl postupné narůstání konfliktů mezi různými typy civilizací. Mimochodem, v jednom ze
svých článků v časopise Foreign Affairs hovoří také o krvavých vodách islámu.
Nyní tu tedy máme nový typ civilizace. Měl bych spíš říci anti-civilizace, která se vynořila během
posledních dvou nebo tří dekád. Typickým rysem této civilizace je fakt, že se zakládá jen a pouze
na terorismu. A my jsme po celé Evropě, a nejen v Evropě, svědky teroristických akcí. Kondolujeme,
vyjadřujeme solidaritu s oběťmi teroristických útoků, organizujeme protesty a demonstrace. Bohužel
ale stále váháme, zda máme s touto teroristickou anti-civilizací bojovat plnou silou. A musím
připustit, že před rokem jsem Spojené národy kritizoval za to, že nejsou schopny definovat světový
terorismus. Situace se změnila. Ani po sedmdesáti letech tato organizace nedokázala definovat
světový terorismus, na druhou stranu ale vysoce oceňuji aktivitu generálního tajemníka a ustavení
nového protiteroristického úřadu. Chápu jej jako rozumný krok k praktickému řešení v boji proti
světovému terorismu. Jistě víte, že Spojené národy zastřešují třicet osm, opakuji třicet osm
protiteroristických organizací a institucí. Svatá dobroto - třicet osm. Myslím, že čím více roste
počet takových organizací, tím více terorismus vzkvétá. To, co potřebujeme, je jediný, avšak silný
úřad pro boj proti terorismu, který bude vybaven všemi potřebnými opatřeními, včetně vojenské síly,
vyplývajícími z článku 47 Charty Spojených národů. Rovněž oceňuji nominaci pana Voronkova. Včera
jsem se s ním setkal a jsem si jistý, že bude schopen problémy řešit tak, aby bylo možné
s islámským terorismem bojovat.
Dovolte mi, abych se věnoval i druhé straně mince - migraci. Migraci částečně vyprovokovaly
teroristické akce, například v Sýrii nebo Iráku. Na druhé straně je ale migrace spojena
s terorismem, protože v migrační vlně se někteří džihádisté schovávají a v Evropě i jinde tvoří
spící buňky, vlky samotáře a podobně. Chápu lidi, kteří říkají, že migranty musíme uvítat. Mé
námitky ale plynou z faktu, že masivní migrace z afrických a dalších zemí představuje odliv mozků.
Mladí, zdraví lidé, hlavně muži, kteří odcházejí ze svých zemí, představují oslabení potenciálu
těchto zemí a kdokoliv, kdo migranty v Evropě vítá, souhlasí s tímto odlivem mozků a s permanentní
zaostalostí těchto zemí. To, co potřebujeme udělat, je pomoci těmto zemím se zavedením elektřiny,
se školami, nemocnicemi, vodními zdroji a podobně, aby se populace v domovských zemích
stabilizovala, nikoliv podporovat migraci.
Dámy a pánové, závěrem bych rád řekl, že boj, válka s terorismem se musí zakládat na historickém
optimismu, na přesvědčení, že nad ním jednoho dne zvítězíme. V Barceloně Španělé volali: „Nemáme
strach!" A Franklin Roosevelt občas hlásal nutnost osvobodit se od strachu. Proto bych chtěl
citovat nekrásnější větu, která historický optimismus vyjadřuje, větu od Martina Luthera: „Kdybych
věděl, že zítra nastane soudný den, dnes bych šel a zasadil jabloň."
Projev prezidenta republiky při setkání s vedoucími zastupitelských úřadů ČR v zahraničí

čtvrtek 31.08.2017


Vážený pane ministře zahraničí, vážené paní velvyslankyně, vážení páni velvyslanci, dámy a pánové,

jsem rád, že se s vámi opět mohu setkat, a myslím si, že se setkáváme v daleko příjemnější
atmosféře než před rokem. A to z několika důvodů. Jeden z nich už zmínil pan ministr zahraničí, to
znamená hladká spolupráce mezi kanceláří prezidenta republiky a vládou, ale druhým důvodem je
samozřejmě i úspěšná ekonomická situace. Nechci přeceňovat ekonomická data, zejména když jsou jenom
čtvrtletní, těch čtyři a půl procenta je samozřejmě příjemný výsledek, ale buďme trochu skeptiky
a řekněme si, že ten reálný výsledek by se mohl pohybovat kolem tří procent, ale i to je dost.
A k tomu trvalý růst průměrné mzdy, nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii, nejnižší míra
relativní chudoby devět celých sedm desetin procenta, jak řekl jeden dnes už klasik, kdo to má.
Jinými slovy, ekonomická situace je dobrá.
A já bych teď apeloval na všechny velvyslance, aby udělali maximum pro to, aby ta situace byla
dobrá i v budoucnosti, protože nic není stabilního a občas dostáváme signály o tom, že opět přijde
velká ekonomická krize, dokonce vetší než ta v roce 2008. Autorem těchto signálů je mimochodem
japonský ministerský předseda Abe, takže nelze to brát tak úplně na lehkou váhu. A připravujme se
tedy i na to, že bude hůř. A co mají dělat velvyslanci?
Vláda má ve svém programovém prohlášení naprostou jasnou prioritu ekonomické diplomacie. Já chápu
pokušení některých velvyslanců, aby si hráli na strůjce světové politiky, připojovali se k některým
prohlášením, která pak jenom zhoršují vzájemné vztahy s dotyčnou zemí, nebo operovali na mediálním
prostoru, místo, aby se starali o zemi své destinace, ale to české diplomacii nepomůže. To, co jí
pomůže, je, jak říkal Masaryk, drobná, černá, trpělivá práce.
Co to v ekonomické diplomacii znamená? Dvě naprosto konkrétní věci. Zaprvé pomáhat českým
exportérům, aby se prosadili na zahraničních trzích, a to jak exportérům zboží, tak těm, kdo chtějí
investovat.
Zadruhé, u zemí s přebytkem kapitálu, dosáhnout toho, aby část tohoto kapitálu zaústila do České
republiky v podobě zahraničních investic, Elementary dear Watson, ale bohužel, někteří velvyslanci,
nebudu zatím jmenovat, si spíše hrají na tvůrce světové politiky, a já bych chtěl zdvořile
upozornit, že to dokáži pochopit u velmocí, ale u malé či střední země, jako je Česká republika, to
podle mého názoru působí naprosto, ale naprosto směšně.
Mimochodem, nechci kázat vodu a pít víno. Samozřejmě, že když jsem teď byl ve Vietnamu, tak se
podařilo vyřešit dva složité problémy s českými podnikateli, kteří operovali na vietnamském trhu,
a díky předsedkyni vietnamského Národního shromáždění jsem si umázl dva resty, které jsem měl,
a když se to podařilo, tak jsem přiletěl do Kazachstánu a díky korektním vztahům s prezidentem
Nazarbajevem jsme konečně vytvořili skupinu, nebo komisi pro řešení kazašského, nebo, chcete-li,
post sovětského dluhu ve výši tří miliard korun, což, jak jistě uznáte, nejsou malé peníze. Takže
doufám, že paní velvyslankyně v Kazachstánu teď dupne na plyn a nebude dělat nic jiného, než
kontrolovat, jak probíhá jednání této smíšené komise.
Zcela závěrem bych rád vydal, že podobně, jako se ekonomická situace může zhoupnout, může se
zhoupnout i zahraničně politická situace, abychom nebyli přílišnými optimisty.
Já se samozřejmě snažím, abychom měli dobré vztahy se svými sousedy. V úterý přiletí do České
republiky německý prezident Frank-Walter Steinmeier. Čekám jednak na setkání prezidentů Visegrádské
čtyřky a jednak na návštěvu prezidenta Ádera v České republice, nedávno tady byl rakouský
prezident, a tak bych mohl pokračovat dál a dál.
Začal bych tedy tou Visegrádskou čtyřkou, přátelé. Existují publicisté, doufám, že jenom
publicisté, nikoli politici, kteří se snaží Visegrádskou čtyřku rozmontovat a vysvětlit nám, že je
vlastně úplně zbytečná. Ve skutečnosti Visegrádská čtyřka, podobně jako například Benelux nebo
Severská rada, je velmi, velmi užitečné uskupení, které uvnitř Evropské unie může prospět hájením
zájmů České republiky.
A když se dostáváme k těmto zájmům, musíme si jasně a tvrdě říci, že v současné konstelaci, je
primárním zájmem České republiky otázka migrace. Proč? Protože konstitutivním znakem suverenity je
to, že každý národní stát sám určuje, jaké osoby umístí na svoje území. Jakmile se tohoto práva
vzdává, ztrácí svoji suverenitu. Můžeme to obalovat hezkými frázemi o celoevropské solidaritě, ale
nijak si tím nepomůžeme.
A musíme počítat s tím, a vzpomenout si na přísloví o třech prutech Svatoplukových, že v daném
případě Visegrádská čtyřka je něco, co brání snaze Evropské komise, já bych teď ani neřekl Evropské
unie, Evropské komise vnutit nám migrační kvóty a vyhrožovat nám penalizací, pokud tyto kvóty
nepřijmeme.
Já jsem všemi deseti pro pomoc migrantům v jejich domicilu. Ať je to elektřina, vodní zdroje,
nemocnice, školy, cokoli jiného, ale u nich doma, ne tady, protože tvrdím, že muslimská migrace,
o níž celou dobu mluvíme, není kulturně kompatibilní s českou populací, a jsem ochoten čelit
i obvinění z rasismu a xenofobie, kterého se mně občas dostává.
A zcela závěrem, jsem velmi rád, velmi rád, že islámský stát ztrácí svoji teritoriální základnu.
Málo co mě potěšilo tak, jako zprávy o dobytí Mosulu anebo o pádu Rakky, i když tam to ještě není
na sto procent.
A jenom bych chtěl jako Kassandra varovat. Varovat před tím, že v Afghánistánu sice spolu soupeří
Tálibán, Al-Káida a Islámský stát, ale přesto hrozí reálné riziko, že právě Afghánistán se stane
novým Islámským státem, a právě proto, a Luboš Zaorálek to může potvrdit, jsem na všech summitech
NATO apeloval, aby alianční jednotky v Afghánistánu zůstaly. Kromě toho jsem ovšem apeloval i na
to, aby NATO místo ostentativních manévrů na své východní hranici se soustředilo na jih a zapojilo
se do boje proti Islámskému státu. Zde byl úspěch pouze poloviční. NATO prohlásilo, že vstupuje do
protiislámské koalice, zaplať pán bůh za to, ale odmítlo se zapojit do přímých bojových operací.
Já se někdy ptám, na co vlastně to NATO máme. Když není ochotno bojovat proti evidentnímu nepříteli
lidské civilizace, neboť jakého horšího nepřítele, než islámský terorismus si dnes můžete
vymyslet.
Takže chtěl jsem, milí kolegové, připomenout vedle úspěchů, kterých jsme společně dosáhli, i jistá
rizika. Rizika ekonomická a rizika zahraničně politická. A dovolte mi, abych vám zcela závěrem
popřál hodně úspěchů ve vaší práci, nenechte se zneklidnit tím, že vás lidé budou kritizovat, že
jste agenty tu Izraele, tu Číny, tu Německa, tu Japonska, já nevím koho všeho ještě, protože i zde
panuje konkurenční boj. Ostatně, já jsem nepřítelem protiruských sankcí, ale víte, co mě pobavilo?
Že Evropská unie ostře protestovala proti americkým sankcím proti Ruské federaci, neboť tyto
americké sankce narušují ekonomické zájmy Evropské unie například v oblasti Nord Stream 2
a podobně. Nebylo by jednoduší všechny ty sankce zrušit. Vždyť pokud jde o Kubu, a to je slabý
stát, tak trvalo padesát let, než je zrušil Barack Obama.
Konec vsuvky na téma sankcí a vracím se k závěru, budete obviňováni, že jste agenti nejrůznějších
zemí. Snažte se pracovat tak, abyste byli pouze a jedině agenty České republiky.


Projev prezidenta republiky v rámci 71. zasedání Valného shromáždění OSN

středa 21.09.2016

Vážená paní předsedající, dámy a pánové,
loni jsem zde varoval před šířícím se mezinárodním terorismem. Co se za ten jeden rok událo? Paříž,
Brusel, Dháka, Istanbul, Orlando, Mnichov a opět New York. Před několika lety počet zemí, které
byly pod vlivem islámského terorismu, byl 6. Nyní jich je 35. Islámský stát je tedy něco jako
rakovina. Ale nejde jen o nádor. Mnoho rakovin mívá metastáze, které jsou daleko nebezpečnější než
nádor sám. A proto můžeme pozorovat šíření radikalismu, terorismu a fanatismu; a musíme se zeptat:
Jak dlouho budeme čekat? Jak dlouho budeme jen kondolovat? Jak dlouho budeme pouze vyjadřovat svou
solidaritu?

Připouštím, že máme omezené možnosti, jak proti terorismu zakročit, velmi omezené možnosti.
Terorismus se stále rozpíná.
V této oblasti stojíme před třemi hlavními riziky. Jedním z nich je riziko, že zanedlouho vznikne
nový islámský stát v Afghánistánu. Pokud v Afghánistánu dojde k omezení sil NATO, je vítězství
Tálibánu navýsost pravděpodobné. Pokud se tak stane, dojde na krutost Tálibánu, která je prakticky
totožná s krutostí Al-Káidy, Islámského státu, Boko Haram, Al-Nusry atd.
Druhým rizikem je extremizace, nebo pokud chcete, radikalizace populace, která je zatím ještě
klidná a stabilní. Dobrá, dám vám jeden nepříjemný příklad. Ve 30. letech minulého století žilo
v Německu také klidné a stabilní obyvatelstvo, a bylo to velice kultivované obyvatelstvo, byl to
národ Goetha a Schillera. Během několika let se z tohoto kultivovaného národa stala skupina
fanatických nacistů. Během pouhých několika let. A musíme připustit, že taková radikalizace a
extremizace je možná i dnes.
A co je tím třetím rizikem? Tím je naše váhavost a nedostatek odvahy, abychom se odhodlali
k nějakému rozhodnému činu. Má země, přestože je malá, má jednotky v Afghánistánu, má jednotky
v Mali, má jednotky i v dalších zemích světa. Ale to samozřejmě nestačí. My potřebujeme
koordinovanou akci s účastí prakticky všech stálých členů Spojených národů. Avšak co bylo dosud
vykonáno? Dám vám jeden příklad. Samozřejmě to, co potřebujeme, je spolehlivá a pevná platforma,
jakási zevrubná platforma Spojených národů pro boj s mezinárodním terorismem. A takový návrh
formulovala Indie již v roce 2000. 2000! Po šestnácti letech se stále vede diskuze o definici
mezinárodního terorismu. Mezinárodní právníci o tomto problému diskutují 16 let. Díky bohu, že
nejsem mezinárodní právník. A proto je pro mě terorista každý, kdo úmyslně zabíjí nevinné lidi. Toť
vše. „Jak prosté, Watsone!“ Bohužel Spojené národy o tomto problému, o této deklaraci diskutují 16
let. Ach! Poněkud pochybuji o efektivitě této mezinárodní organizace. Promiňte, paní předsedající.
To ale nestačí. Takovou platformu nemáme. Loni jsem navrhl, aby byly vytvořeny mezinárodní síly,
které by byly vybaveny drony, helikoptérami, tvořily by je speciální jednotky, které by využívaly
komunikace mezi tajnými službami. Byl jsem velice potěšen, když jsem četl poznámky zástupce
Generálního tajemníka pro mírové mise, našeho francouzského kolegy, který navrhuje totéž s využitím
zkušeností z Demokratické republiky Kongo. I on doporučuje využití dronů a vrtulníků v boji proti
džihádistům.
Tudíž my nepotřebujeme masivní teritoriální operaci. Tou zkušeností jsme si již prošli v Iráku,
v Sýrii, v Libyi. Dokázali jsme ničit, ale nedokázali jsme budovat. My ale musíme zaútočit na
citlivé body, na nervový systém mezinárodního terorismu, a nikoliv okupovat území.  Musíme zaútočit
na mozek, nikoliv na tělo.

Doufal jsem, že Bezpečnostní rada vydá rezoluci proti terorismu, ale opět žádnou nemáme. Četl jsem
první návrh rezoluce, kterou předložila Ruská federace. Ale stále žádnou nemáme. A bohužel ani
nevyužíváme spoustu článků Charty Spojených národů, článkem 39 počínaje a článkem 51 konče.
Například vám uvedu pouze článek 47, který hovoří o Vrchním vojenském velení. Tento článek se
terminologií Spojených národů nazývá „spící článek“ nebo „spící struktura“.

Probuďme se. Pokud máme tyto články, pokud máme tuto chartu, můžeme a dokonce musíme je využít.
A já se na konec ptám, bez těchto opatření, bez koordinované vojenské akce, která vzejde ze
společné vůle stálých členů Rady bezpečnosti, bude se hrozba terorismu šířit dál a budeme po celém
světě svědky nových atentátnických útoků, nových zhroucených států, nových teroristických akcí?
Vážení kolegové, dovolte, abych uzavřel starým citátem římského učence Cata: „Ceterum autem censeo
Carthaginem esse delendam.” /pozn. překl.: Kartágo musí být zničeno./
Hluboko ve svém srdci věřím, že jednoho dne překonáme mezinárodní terorismus, nikoliv Kartágo.
Děkuji vám za pozornost.
Miloš Zeman, prezident republiky, New York, 21. září 2016


Projev prezidenta republiky při slavnostní večeři při návštěvě prezidenta ČLR

úterý 29.03.2016


Vážený pane prezidente Čínské lidové republiky, dámy a pánové,

přemýšlím o dvou typech politiků. Ten první má svůj sen, a ten sen se buď podaří, nebo nepodaří
uskutečnit. A pokuta tohoto politika je právě v tom, že má sen. A já jsem rád, že se setkávám
s politikem, který má svůj sen. Je to sen nejenom čínský, je to svým způsobem sen celosvětový. Je
to sen o mírumilovném spojení našich kontinentů velkou Hedvábnou stezkou, One Belt, One Road.
A když jste dorazil do České republiky, dorazil jste na konec velké Hedvábné stezky. Při našem
setkání jsem několikrát zdůraznil, že bych si přál, aby právě Česká republika byla pro lidovou Čínu
bezpečným a nerušeným přístavem.
Vážím si rovněž čínské iniciativy ve formátu 16+1. A při vší úctě k tomuto formátu, nic nemůže
nahradit Váš velký sen. Máme pro Vás po večeři připraveno několik překvapení, pane prezidente.
Jedním z nich bude podpis dohody o překladu Vaší knihy do češtiny, druhým krátký koncert slavného
chlapeckého pěveckého sboru Boni Pueri ve Vladislavském sále, na který Vás srdečně zvu, a za pět
minut se ozvou výbuchy, které nebudou teroristickým útokem, ale ohňostrojem na pobřeží Vltavy na
Vaši počest.
A protože jsem se ve svém mládí jako prognostik zabýval lidskými sny, dovolte mi, abych připil na
Váš sen, na Čínskou lidovou republiku a na člověka, který dokáže tvořit sny, na prezidenta Čínské
lidové republiky.


Rozhovor prezidenta republiky pro Blesk k 25. výročí sametové revoluce

čtvrtek 06.11.2014

Nedávno oslavil devadesátiny totalitní premiér Lubomír Štrougal. Jak na něho vzpomínáte?
Jako na snad jediného inteligentního člověka v komunistickém vedení, které bylo jinak zaostalé.
Znáte ho osobně?
Já jsem se s ním setkal před několika lety a položil jsem mu otázku: »Pane Štrougale, o Vás
existují dvě hypotézy. První: že jste byl nejinteligentnějším členem komunistického politbyra.
Druhá: že jste byl jediným inteligentním členem. Která z těchto hypotéz je oprávněná?«. Lubomír
Štrougal se vyhnul odpovědi a místo toho mně řekl, že nejpitomějším členem politbyra nebyl Vasil
Bilak, jak se obecně traduje, ale jistý Fojtík, ideologický tajemník (také dlouholetý zástupce
šéfredaktora Rudého práva, pozn. red.), který sice nebyl vidět tak jako Bilak, také ho
neprofanovali tím známým heslem »Na saka nepušťat«, ale prý byl ještě blbější než Bilak, což už je
co říci.
V srpnu 1989 jste v Technickém magazínu publikoval článek Prognostika a přestavba, který byl velmi
kritický vůči režimu. Zrazoval Vás od toho někdo?
Spíš mě zrazovali před televizním vystoupením, které po tom článku následovalo, a to se slovy, že
jestli ten článek neodvolám, tak mě už potřetí vyhodí z práce. Tak jsem si to se zájmem vyslechl a
to televizní vystoupení jsem oproti článku ještě zostřil."
Jaká byla první reakce v den, kdy to vyšlo?
Přiznávám, že jako začínající nadějný autor jsem si článek četl dokonce dvakrát a liboval jsem si,
jak jsem ho hezky napsal. Krátce po tom televizním vystoupení následovala třetí výpověď z práce.
Takže listopadovou revoluci jsem prožil ve výpovědní lhůtě.
Litoval jste publikace toho materiálu?
Ale vždyť já jsem byl z podobných důvodů vyhozen předtím z práce už dvakrát a nikdy jsem toho
nelitoval, tak proč bych toho měl litovat potřetí.
Věděl jste, že už se konec režimu blíží, že je za rohem? Pak by fakt, že jste se nechal vyhodit,
možná byl kalkul...
Za rohem ne. Když jsme šli 17. listopadu na Národní třídu, tak jsme u pomníku Palackého volali
»Tady se setkáme znova 10. prosince«, protože to byl Den lidských práv. Já měl zajímavou diskuzi s
Františkem Čubou, který odhadoval, že ten režim praskne za 5 let, a já jsem řekl, že praskne v
květnu 1990. Říkal jsem si, že bude dalších několik demonstrací, které režim povalí.
V tuto dobu, v říjnu 1989, jste si koupil chalupu na Vysočině. Zvláštní finanční rozhodnutí, když
jste byl ve výpovědní lhůtě. Měl to být takový váš Hrádeček?
Jestli tím myslíte, že jsem se připravoval na exil, tak ne. Ta chalupa, přesněji řečeno dva pokoje
nebo dvě místnosti v poněkud větším objektu, kde je asi pět nájemníků, mě stála 72 tisíc a musela
mi na to tehdy půjčit maminka. Ale říkal jsem si, že člověk má mít nějaké místo, kde jednou, až
bude starý, bude odpočívat.
Kolikrát jste uvažoval o emigraci?
Jednou a téměř jsem to zrealizoval. Byl jsem jeden z posledních členů studentské turistické výpravy
do Anglie, konkrétně do města Bournemouth v Kentu. A vzpomínám si, že tehdy jsem chodil po břehu
lamanšského průlivu a přemýšlel, jestli se vrátit, nebo ne. Tu situaci mi svým způsobem
komplikovalo to, že jsem tam měl zajištěné místo na Sussexské univerzitě, a dokonce podnájem v
Londýně a dodnes si vzpomínám, že to bylo blízko Victoria's Station. No, a pak jsem si říkal: »Proč
bych měl odcházet já, ať odejdou oni«.
Je v pořádku názor, že emigranti by se neměli podílet na správě státu?
Ale proboha, proč ne? Ti lidé získali ve svých zemích zkušenosti, které my tady doma jsme neměli a
ani nemohli mít. Na druhé straně, oni neměli zkušenosti s domácími poměry, takže jenom mechanicky
roubovali zahraniční recepty na tehdejší československou situaci. Vzpomeňte si na Viktora Koženého.
Ten strávil v emigraci dlouhou dobu, a že by jeho recepty české ekonomice pomohly, se říci nedá.
Jaké byly Vaše kontakty s disentem? Chartu jste nepodepsal, petici za propuštění Havla ano...
Podepsal jsem petici, podepsal jsem Několik vět. O podpis Charty mě nikdo nežádal. Přiznávám se, že
bych ji velmi pravděpodobně podepsal. Nebyl jsem ani v situaci jako Zdeněk Svěrák a další, kteří
nejprve podepsali Antichartu, a pak se hrdě hlásili k antikomunismu. Byl jsem šedá zóna, to znamená
- člověk, který nekolaboroval - a nemohl dvacet let vykonávat - svoji profesi, ale rozhodně se
nechci vydávat za disidenta. Vážím si těch statečných, kteří v té Chartě byli, a poněkud pohrdám
lidmi, kteří Chartu začali podepisovat po roce 1990.
Jaký byl Váš názor na disidenty?
Znám řadu případů, kdy lidé přišli o dobře placená zaměstnání, a přesto Chartu podepsali, protože
jejich sebeúcta jim zabránila, aby si naplivali do obličeje. Takže tuhle tezi bych radikálně
odmítl. Já sám jsem měl s disentem vztahy vlastně až v okamžiku demonstrací roku 1989.
Dovolíte si upřímně zhodnotit Václava Havla?
Václav Havel nesmírně prospěl prestiži České republiky v zahraničí. V domácí oblasti jsem s ním v
řadě případů nesouhlasil. Uvedu aspoň jeden. Ostře jsem kritizoval jeho známý projev o temných
slušovických žilkách. Řekl jsem mu, že svým neuváženým projevem, protože vůbec nerozumí ekonomice,
zabil nejlépe prosperující podnik, který mohl být vzorem i dalším podnikům právě při přechodu na
tržní ekonomiku.
Byl jste před revolucí tak trochu celebrita kvůli Vašim přednáškám na fakultách a v divadlech.
Poznávali Vás lidé na ulici?
Ani moc ne. Pokud si na něco vzpomínám z té doby, tak spíš na obavu, že mi odejdou hlasivky,
protože tehdy na fakultách ještě nebyly mikrofony. Tak jsem si říkal, kdy přestanu mluvit. A teď
jsem pořád čekal, a musím zaklepat, hlasivky mně vydržely.
A co zájem dam? Prý se dělily na »havlovky« a »dienstbierovkydy«, a dokonce i »zemanovky«.
Těšilo by mě, kdyby tomu tak bylo, jako každého muže. Ale mohu Vás ujistit, že to není pravda.
Nebyl jsem zdaleka tak sexy jako někteří jiní, které uvádíte.
Ale na druhou stranu, první dáma Vás zpovzdálí takto obdivovala, až si Vás vzala.
Dobře, ale ona musela na druhou stranu na Prognostickém ústavu, kam jsem nastoupil roku 1990,
pracovat. Takže to nebyla obdivovatelka, to byla spolupracovnice.
Anebo možná využila práce k obdivu...
Tak samozřejmě - když Vás obdivují Vaši spolupracovníci, tak máte šanci, že jejich produktivita
práce bude o něco vyšší, než kdyby Vás neobdivovali.
Co říkáte těm, kteří tvrdí, že před rokem 1989 bylo lépe?
Tak jak v čem. Samozřejmě, že pokud jde o práci, tak tady neexistovala nezaměstnanost. Naopak
existovala přezaměstnanost, to znamená, že v tom či onom odvětví či oboru pracovalo daleko více
lidí, než bylo zapotřebí, a právě proto tyto obory nebyly konkurenceschopné. Uznávám, že existovaly
určité sociální jistoty, dokonce uznávám, že zemědělství bylo na dobré úrovni, a bylo
konkurenceschopné právě proto, že bylo založeno na velkovýrobě a výnosech z rozsahu. No ale na
druhé straně si uvědomte, že když někdo přišel s dobrým nápadem, tak ho ta komunistická věrchuška
většinou smetla, a navíc ho podezřívala z toho, že příliš vyčnívá.
Vy sám jste v KSČ chvíli pobyl, tvrdíte, že v době, kdy jste očekával změnu. Jak jste v něco
takového vůbec mohl věřit?
Leonid Iljič Brežněv měl naprostou pravdu, když říkal, že věří v přeměnu komunistické strany ve
stranu sociálnědemokratického typu. A slovo socialismus, demokratický socialismus, které je dnes
téměř tabu, je běžný ve skandinávských zemích. Socialismus není nadávka, je to myšlenkový směr.
Jak si pětadvacáté výročí sametové revoluce připomenete?
Já bych si ho navrhoval připomenout tím, že bychom se pokorně zamysleli, s jakým nadšením jsme
přijali totalitní systém, a to jednak ve volbách roku 1946 a jednak v únoru 1948, a jak snadno jsme
opustili myšlenky pražského jara v roce 1968. Čili já bych to neviděl jako svátek nadšení, ale jako
svátek pokory a sebereflexe. My se domníváme, že žijeme ve společnosti, kterou téměř nic
neohrožuje, a to je velká mýlka.
Miloš Zeman, prezident České republiky, 6. listopadu 2014, Blesk