Francouzské koloniální impérium a proces dekolonizace do roku 1963 Budování francouzského koloniálního impéria – 1. část ØPřed vznikem III. republiky lze proces budování koloniálního impéria charakterizovat jako spíše nahodilý, nevychází z nějaké promyšlené imperiální strategie. ØTlak ve prospěch většího kolonizačního úsilí vychází především z řad různorodé skupiny vojáků, misionářů a cestovatelů jednajících z vlastní iniciativy a využívajících převažující lhostejnosti vládních představitelů a nezájmu široké veřejnosti. ØBudování koloniálního impéria v 19. století započala invaze do Alžírska = koncipována jako omezená vojenská akce s cílem zvýšit popularitu a prestiž slábnoucího režimu bourbonského panovníka Karla X. ØInvaze nicméně vedla k nekončícímu procesu násilné eskalace a přestože nový panovník Ludvík Filip Orleánský nevidí smysl v pokračování koloniální politiky, stažení nepovažuje za politicky možné z prestižních důvodů. ØOtěže rozhodování v Alžírsku převzala armáda = proces dobytí Alžírska Thomas Bugeaud, který spojil taktiku „spálené země“ s usazováním francouzských osadníků na zkonfiskované úrodné půdě. ØVýsledkem armádního úsilí bylo, že počet francouzských osadníků v Alžírsku mezi lety 1841 a 1870 narostl z 37 tisíc na 279 tisíc. ØV západní Africe je následovníke, Bugeauda Louis Faidherbe = jako nový guvernér Senegalu (1854) velmi volně interpretuje pokyny svých nadřízených v Paříži a neúnavně rozšiřuje francouzské území do vnitrozemí s cílem zajistit kontrolu nad tokem řeky Senegal. ØFaidherbe využívá nezájmu Napoleona III, jehož politika v otázce kolonií je nejednoznačná. Francie sice v tomto období získává jih Vietnamu a protektorát nad Kambodžou, nicméně císař omezil příliv osadníků do Alžírska a postavil se proti pokračování konfiskací půdy tamních obyvatel. Ø > Budování francouzského koloniálního impéria – 2. část ØIII. republika přináší konzistentnější a ve prospěch získávání nových kolonií více cílevědomou politiku = výsledkem je vybudování rozsáhlé koloniální říše v Africe a v jihovýchodní Asii. ØImpulzem pro koloniální expanzi se stala porážka v prusko-francouzské válce. Obnovení teritoriální integrity země je obsesí a francouzské elity trpí sebepochybami o prestiži a moci Francie = získávání kolonií je považováno za prostředek ukončení éry politické a sociální dekadence obnovení francouzského velmocenského postavení. ØHlavním intelektuálním propagátorem kolonialismu je ekonom Paul Leroy-Beaulieu, který vedle ekonomických argumentů obhajuje imperiální expanzi na základě fúze myšlenek o historické a biologické předurčenosti. Věří v nepopiratelnou kulturní nadřazenost francouzské civilizace, z níž plyne povinnost „civilizační mise“ mezi barbary a v dekadentních a zaostalých zemích. Imperialismus je pro něj dalším stádiem rasového boje o přežití a zámořská expanze pro něj symbolizuje obnovení „virility francouzského národa“. ØV politické rovině je hlavním advokátem expanzionismu čelný republikánský politik a dvojnásobný premiér Jules Ferry. Ferry stál za anexí Tuniska (1881), dokončením dobytí Indočíny a získáním afrických území Madagaskaru a Konga. Expanzionismus ospravedlňuje na základě ekonomických, humanitárních (civilizační mise) a prestižních důvodů. ØOdpor části politiků, kteří se chtějí soustředit na domácí problémy a opětovné získání Alsaska a Lotrinska (např. Georges Clemenceau) vede v krátkodobé perspektivě k pádu Ferryho, ale dlouhodobě prokoloniální argumentace převážila. ØVýznamný impulz pro další expanzi poskytl Berlínský kongres = i váhající francouzští představitelé se přiklánějí na stranu koloniální expanze = vidí jej jako nutnost z hlediska velmocenského postavení Francie. > Důvody pro vytvoření koloniálního impéria Ø1) Ekonomické důvody. Ø2) Prestižní důvody. Ø3) „Humanitární důvody. Ø4) Náboženské důvody Ø5) Bezpečnostní a strategické důvody. > Thomas Robert Bugeaud (1784-1849) (francouzský vojevůdce a státník sehrál jako guvernér Alžírska klíčovou roli při potlačení alžírského odporu a posílení francouzského koloniálního panství) A picture containing man, wearing, standing, dressed Description automatically generated > Louis Faidherbe (1818-1889) (francouzský generál a koloniální administrátor, dobyvatel Senegalu a jeden z hlavních iniciátorů francouzské koloniální expanze v západní Africe) A person wearing a hat Description automatically generated > Pierre Paul Leroy-Beaulieu (1843-1916) (francouzský ekonom a profesor na College de France se stal hlavním intelektuálnm propagátorem myšlenky francouzské koloniální expanze) A person posing for the camera Description automatically generated > Jules Ferry (1832-1893) (přední francouzský republikánský státník, jeden z „otců zakladatelů“ moderního francouzského národního státu představoval vůdčí osobnost stojící za francouzskou koloniální expanzí v 80. letech 19. století) A person wearing a suit and tie Description automatically generated > Kolonie v období před 1. světovou válkou ØVětšinu svých kolonií Francie získala v letech 1880-1895, kdy se rozloha francouzského impéria zvýšila z 1 milionu km2 na 9,5 milionů km2. ØNěkolik nových kolonií získala na poraženém Německu a Osmanské říši po 1. světové válce (Kamerun, Togo, mandátní území Sýrie a Libanon). ØSamotné získávání kolonií je ve Francii dlouho hodnoceno dosti rozporuplně (řada kritiků) = hlavními stoupenci budování koloniální říše jsou politici republikánského středu (např. Leon Gambetta či Jules Ferry). ØPostupný růst podpory myšlence koloniální říše (v době 1. světové války už mezi stoupence koloniální říše patří také francouzští socialisté). ØCelkový význam kolonií je v tomto období omezený: Ø- muži z kolonií tvoří jen velmi malou část vojáků francouzské armády; Ø- ekonomicky jsou kolonie pro Francii v tomto období ztrátovou záležitostí ; Ø > Kolonie do konce 2. světové války ØV meziválečném období už existuje široká podpora myšlence udržení koloniální říše a celkový význam kolonií postupně významným způsobem roste. ØA) Kolonie se staly významným zdrojem nových vojáků už v průběhu 1. světové války. ØB) Růst ekonomického významu kolonií. ØC) Kolonie jsou i díky růstu opětovné hrozby ze strany Německa čím dál významněji vnímány jako zdroj velmocenského postavení Francie a jako nedělitelná součást Francie. ØPrůběh 2. světové války celkový význam kolonií dále zvýšil. > Význam koloniální říše pro Francii po konci 2. světové války ØNadále představují významný zdroj vojáků pro francouzskou armádu. ØKolonie až do roku 1960 představují největšího obchodního partnera metropolitní Francie. ØJeště více než v minulosti je koloniální říše ve Francii ztotožňována s velmocenským postavením a národní prestiží. ØNa základě válečných zkušeností 2. světové války se vážně uvažuje o tom, že v případě invaze do Francie by se francouzská armáda a část průmyslu mohly přesunout do kolonií a Francie by odtud mohla pokračovat v boji proti agresorovi. > Guvernér Čadu Félix Éboué na setkání s De Gaullem > Poválečný vývoj francouzské koloniální říše ØNa konferenci v Brazzaville (leden 1944) dal De Gaulle na střetnutí s reprezentanty kolonií najevo, že Francie je ochotná koloniím poskytnout pouze určitou formu autonomie (v rámci Francouzské unie), avšak nikoliv nezávislost. Vyslovil se také pro pokračování politiky asimilace místních obyvatel. ØVznik Francouzské unie v roce 1946 (je zakotvena v ústavě IV. Republiky. Francie se nyní dělí do dvou částí: ØA) tzv. „nerozdělitelná republika“ (metropolitní Francie, Alžírsko, některá zámořská území) ØB) samotná Francouzská unie (kolonie a protektoráty, které nyní obdržely nový statut). ØReformy koloniální správy jsou však nedostatečné, autonomie poskytnutá koloniím je minimální, o všem důležitém se stále rozhoduje v Paříži nebo je rozhodování soustředěno v rukou představitelů francouzské vlády v koloniích. ØDeferreho zákon (červen 1956) = až tento zákon přinesl koloniím určitou autonomii (místní shromáždění nyní mohou rozhodovat o místních rozpočtech) a místním obyvatelům větší občanská právo (poskytnutí volebního práva pro všechny muže a ženy v koloniích). Ø > Vypuknutí války v Indočíně ØAž do roku 1945 na tomto území formálně vládne Vichy, fakticky však nad ním mají kontrolu Japonci. ØV březnu 1945 se Japonsko přímo chopilo moci = vyhlášení loutkového státu ve Vietnamu na čele s císařem (Bao Dai). ØTento loutkový režim nedokáže čelit Ho Či Minovi a jeho hnutí Vietminh (spojující komunistický a nacionalistický apel) = využívají porážky Japonska k vyhlášení nezávislé Vietnamské republiky. ØO Indočíně se jedná na konferenci v Postupimi (bez účasti Francie) = dohodnuto zajištění odzbrojení japonských sil VB a Čínou. Ø„Válka tajných služeb“ v 2. polovině roku 1945 (snaha Francie o nastolení kontroly nad koloniemi je zpomalena aktivitami amerických zpravodajských služeb). ØTeprve v říjnu 1946 Francie shromáždila v Indočíně dostatečné vojenské síly a v prosinci 1946 propukla otevřená válka. > Admirál Georges Thierry d´Argenlieu (1889-1964) darg1 > Francouzská strategie a průběh války v Indočíně ØFrancii jde ve válce o udržení svých kolonií, nikoliv o boj proti komunistické expanzi. ØZ toho plyne neochota dát svým koloniím nezávislost či alespoň vysokou míru autonomie. ØRostoucí důležitost americké materiální pomoci pro francouzské vojenské úsilí (podle některých odhadů USA dodaly Francii 50-90% použitého vojenského materiálu). ØAž do porážek v roce 1950 vede Francie válku jen s omezenými silami (maximálně 100 tisíc mužů, z nichž třetina jsou civilní pracovníci). ØFrancie je díky tomu schopná kontrolovat jen velká města a hlavní cesty, avšak venkov je pevně v rukou Vietminhu. ØFrancie příliš pozdě začala podnikat kroky, jak omezit politický apel Vietminhu. ØTeprve v roce 1948 je ustavena „autonomní“ vláda Vietnamského státu na čele s Bao Daiem. V roce 1949 Francie uznala „nezávislost“ státu v rámci Francouzské unie, následně je umožněn vznik „vietnamské národní armády“. Ve stejném roce Francie uznala i „nezávislost“ Kambodži a Laosu v rámci Francouzské unie. ØOfenzíva Vietminhu v roce 1950 pro Francii končí sérií vojenských katastrof (pád pevností Dong Khe, Cao Bang a Lang Son na severu země). > Mapa partyzánských aktivit Vietminhu v roce 1950 PentagonPapers > Francouzská porážka v Indočíně ØV roce 1951 francouzské síly (Lattre de Tassigny) vybavené americkými zbraněmi rozdrtily ofenzívu Vietminhu, jejímž cílem bylo obsazení Delty a jejího největšího města Hanoje. ØJen dočasný úspěch, neboť komunistické síly i nadále ovládají venkov a mají k dispozici vojenskou a materiální pomoc ze strany komunistické Číny. Ø2 důvody čínské pomoci: Ø1) Mao Ce-Tung vnímá svou zemi jako hlavního nositele komunistické revoluce v Asii (potvrzeno při vytvoření čínsko-sovětské vojenské aliance). Ø2) Tradičním cílem čínské zahraniční politiky bylo zabránit, aby regiony sousedící s Čínou ovládly „barbarské síly“. ØPo návratu De Tassignyho do Francie, jeho nástupci zažívají další vojenské neúspěchy. ØOfenzíva Vietminhu do Laosu v dubnu 1953. Aby jí čelil, rozhodl se nový francouzský velitel v Indočíně Navarre obsadit strategicky významnou vesnici Dien Bien Phu. Podcenil ale vojenské schopnosti a vojenské kapacity Vietminhu a francouzské jednotky v pevnosti byly obklíčeny a v květnu 1954 přinuceny se vzdát. ØPo této porážce se cílem Francie stává okamžité ukončení války a stažení francouzských sil z Indočíny. ØMírová konference v Ženevě (21. červenec 1954) = výsledkem závěrečné dohody je vznik samostatné Kambodže, Laosu a dvou států na území Vietnamu; konec francouzského koloniálního panství v Indočíně. > Vypuknutí války v Alžírsku ØV červnu 1954 Mendes-France během návštěvy Afriky slíbil Tunisku autonomii a následně umožnil návrat vyhnaného marockého sultána do Maroka. ØNacionalisté v Alžírsku reagují vytvořením Fronty národního osvobození (FLN) a národně osvobozenecké armády (říjen 1954) a zahájením ozbrojeného povstání (1. listopad 1954) na jihu země. ØNa rozdíl od Indočíny Mendes-France nechce za žádnou cenu připustit ztrátu Alžírska = v lednu 1955 jmenuje guvernérem Alžírska Jacquese Soustella, jenž patří mezi nejrozhodnější odpůrce alžírské nezávislosti. ØV únoru 1956 jmenuje nový premiér Guy Mollet ministrem pro Alžírsko Roberta Lacosta, jenž je poté zvláštním zákonem vybaven mimořádnými pravomocemi pro potlačení alžírského povstání. ØSuezská expedice (červenec 1956) má z pohledu Francie především napomoci k porážce povstání. ØPo vlně násilností a teroristických útocích v Alžíru je velitel 10. výsadkové divize generál Massu v lednu 1957 vybaven mimořádnými pravomocemi k nastolení pořádku ve městě. Jeho protiteroristická kampaň přinesla žádané výsledky, ale skutečnost, že se francouzské jednotky uchýlily k týrání a mučení zajatců = postupná ztráta podpory ze strany části veřejnosti (formování protiválečné opozice). ØNa straně armády však rostoucí kritika války vzbuzuje obavy z opakování války v Indočíně a ze „zrady“ politiků. Tyto obavy zesílily zejména po reakci francouzské vlády na svévolné bombardování základny FLN v tuniském Sakiet Sidi Youssef. ØSlabost vlády a následná vleklá vládní krize vedou k další radikalizaci francouzských osadníků a armády v Alžírsku a v květnu 1958 došlo v Alžírsku ke vzpouře francouzských sil, jež vyvrcholila pádem IV. republiky a nástupem De Gaulla k moci. > De Gaulle a válka v Alžírsku ØOdlišné interpretace jeho postoje k válce v Alžírsku: Ø1) Někteří autoři soudí, že De Gaulle je již v době nástupu do funkce prezidenta rozhodnutý poskytnout Alžírsku nezávislost. Ø2) Pravděpodobnější se zdá teze, že De Gaulle na počátku stále ještě věřil v možnost udržení francouzské kontroly na Alžírskem, ale postupem doby dospěl k závěru, že případné vítězství nevyváží ztrátu francouzské prestiže a pokračující velké materiální a lidské ztráty. ØDruhému stanovisku nasvědčuje skutečnost, že po nástupu do funkce De Gaulle naopak ještě zesílil vojenské operace proti FLN = ofenzíva generála Challa. ØChallova ofenzíva zaznamenala značné vojenské úspěchy, avšak na diplomatickém poli Francie zaznamenává výrazné neúspěchy = v září 1958 FLN vytvořila prozatímní vládu Alžírské republiky, kterou v následujících měsících uznala řada zemí (zejména státy Arabské ligy); ØPokračující ztráta podpory ze strany spojenců a světového veřejného mínění má 3 důsledky: ØA) De Gaulle, pro kterého je obnovení velmocenského postavení Francie prioritou, došel k závěru, že válka v Alžírsku pro Francii představuje neúměrnou zátěž. ØB) Prohloubení rozporů mezi Francií a USA (zejména na ministerstvu zahraničí má myšlenka samostatnosti Alžírska řadu přívrženců). ØC)) Vlažná podpora ze strany francouzských spojenců v NATO vede uvnitř gaullistické pravice k posílení hlasů kritických k této organizaci. ØV dubnu 1959 už De Gaulle řekl v soukromém rozhovoru s poslancem Pierrem Laffontem, že „Alžírsko našich otců je mrtvé“. V projevu v září 1959 pak už veřejně hovoří o sebeurčení Alžírska (poskytnutí rozsáhlé vnitřní autonomie). ØPřes rostoucí odpor francouzských osadníků a částí armády, jenž vyvrcholil neúspěšným pokusem důstojníků v Alžírsku o převrat v dubnu 1961, se De Gaullova pozice stále více posouvá ve prospěch nezávislosti Alžírska. V září 1960 už hovoří o „alžírském Alžírsku“ s vlastní vládou, zákony a institucemi. Jeho nová politika je v lednu 1961 schválena veřejností v referendu (75,2% zúčastněných ji podpořilo) a na konferenci z 11. dubna 1961 již De Gaulle otevřeně hovoří, že dekolonizace je v zájmu Francie a budoucí svazek Francie a Alžírska musí být svazkem dvou nezávislých zemí. > Dohody z Evianu a nezávislost Alžírska ØJednání o nezávislosti Alžírska jsou obnovena v prosinci 1961. De Gaulle původně při jednáních trvá na zachování práv Alžírské menšiny a odmítá považovat Saharu za součást Alžírska, což naráží na odpor FLN. ØNakonec jednání uspěla a jejich výsledkem jsou dohody z Évianu z 18. března 1962 (v dubnu 1962 jsou ve Francii většinou 90% hlasujících ratifikovány v referendu). ØObsah dohod z Évianu: Ø- vytvoření nezávislého Alžírska; Ø- do dvou let mělo dojít ke stažení všech francouzských jednotek s výjimkou základny v Mers el Kebiru (Francii má patřit ještě 15 let); Ø- Sahara je uznána za součást Alžírska; ØPo dobu následujících tří let mají být respektována všechna práva Francouzů (během této doby se mohou rozhodnout, zda přijmou alžírské občanství nebo budou žít v Alžírsku jako Francouzi se statutem cizinců. ØUkončení války je doprovázenou vlnou nepokojů a násilí, která přispěla k urychlenému exodu Francouzů z Alžírska (z asi 1 milionu v roce 1954 jich tam v roce 1964 zbylo méně než 200 tisíc). ØAlžírská válka hned ve dvou směrech ovlivnila proces dekolonizace francouzského impéria: Ø1) Urychlení procesu dekolonizace; Ø2) Shoda Francouzů a místních elit v jednotlivých koloniích na pokojném průběhu dekolonizace. >