521
© Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2013
Nové příběhy dobrého vojáka Švejka.
Podrývání státu a kulturní blízkost
v ukrajinsko-polském pohraničí*
JAKUB GRYGAR**
Fakulta sociálních věd UK, Praha
The New Adventures of the Good Soldier Svejk: Subversion
of the State and Cultural Intimacy in the Ukrainian-Polish Borderland
Abstract: This article sets out to study creative works of collective memory
in contrast to state-backed representations of the past. It takes as examples
for analysis the erection of statues of the title hero of Jaroslav Hašek’s novel
The Good Soldier Svejk in the border region of western Ukraine. It looks at the
political and social contexts of creative readings of this novel and how such
readings interfered with the dominant state-backed representations of the past
and upset historical interpretations that had become deeply anchored in the
national discourse. The erection of these statues also had the effect of expanding
room for the imagination and fostering discussion of local cross-border
cooperation. Activities of this nature tend to dowplay rather than emphasise
the state border that cuts through the Urkainian-Polish border region. Methodologically
the article is based on an ethnographic study of the unveiling of
Svejk statues in Skelivce, Uzhhorod (Ukraine) and Przemyśl (Poland). These
new contextualisations of Svejk help to establish an alternative representation
of the past and political geography of the borderland area and make Svejk
into an object that emphasises the differences between the inhabitants of the
Ukrianian-Polish borderland on the one hand and the inland populations of
these two stages on the other.
Keywords: collective memory, mimesis, bricolage, borders, boundary object,
Svejk
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4: 521–548
* Text vznikl v rámci řešení výzkumného projektu podpořeného Grantovou agenturou
České republiky (č. 403/07/P299) a projektu Centrum pro výzkum kolektivní paměti
(UNCE 204007). Na sběru dat v ukrajinské Skelivce se podílela Myroslava Keryk. Myroslava
Keryk mi také pomáhala s vyhledáváním a pročítáním publicistických textů k tématu
a pomáhala mi zorientovat se v ukrajinských reáliích. Sběru dat v polském Přemyšli se
účastnili i mí tehdejší studenti z FSS MU, kolegové Marek Zemský, Karin Hoření a Radka
Krylová. Tomáši Samkovi a Tereze Stöckelové děkuji za pečlivé pročtení textu a za podnětné
komentáře k úvahám o povaze Haškova díla a povaze vztahu subverze a upevňování
moci.
** Veškerou korespondenci posílejte na adresu: Jakub Grygar, Ph.D., Institut sociologických
studií, Fakulta sociálních věd UK, U Kříže 8, 158 00 Praha 5 – Jinonice, e-mail:
grygar@fsv.cuni.cz.
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
522
Antropologické studie vzpomínkových rituálů v pohraničí se ve své většině soustředí
na ty akty veřejného vzpomínání, které lze vnímat jako symboly a rituály
moci [Donnan, Wilson 1999; Wilson, Donnan 2005]. Historie, respektive obsahy
kolektivních pamětí jednotlivých skupin, jsou zde prezentovány jako kulturně
a sociálně specifické, vzájemně na sebe jen obtížně převoditelné. Takováto partikulárně
specifická porozumění minulosti jsou pak líčena jako zdroj legitimity
aktuálního geografického, politického, kulturního a sociálního rozdělení [Buzalka
2008; Brown 2005; Kurczewska 2006].
Mnohé antropologické studie však ukazují komplikovanější obraz situace
v pohraničí. Rosaldo [1989] upozorňuje, že za jádro antropologie prováděné
v pohraničí by měl být považován důraz na otázky identity, politična a jazykové
a kulturní hybridity. To, že nešlo o zcela ojedinělý názor, ukázala i skutečnost, že
k pohraničí začalo být antropology přistupováno jako k prostoru, ve kterém je stát
pouze jedním z mnoha aktérů hodných naší pozornosti. Již nikoli jako k oblasti,
ve které se takřka krystalicky ukazuje moc státu, ale jako „prostoru kreativní kulturní
produkce“, ve kterém sice stát stále zůstává důležitým aktérem, ovšem bez
toho, že by byl takřka jediným hybatelem děje [Rosaldo 1989: 208; podobně Green
2005; z neantropologických pozic např. Anzaldúa 1987].
V předkládaném textu tento Rosaldův důraz na studium politična ve vztahu
ke kulturní a sociální rozmanitosti rozvíjím. Studuji, jakých kontextů a interpretací
nabývá zasazení části děje románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka
Švejka do prostoru dnešního západního ukrajinského pohraničí. Na příkladu
analýzy současného vztyčování soch dobrého vojáka Švejka v tomto prostoru
objasním, jak v těchto aktivitách dochází na úrovni diskurzu i praxe k narušování
silných interpretací minulosti, které ukazují minulost lokálních společenství jako
historii národních společenství, „přirozeně“ toužících žít v hranicích svého národního
státu [srov. Gellner 1993]. Haškův román a působení jeho hlavního hrdiny ve
studovaném prostoru jsou jak na polské, tak i na ukrajinské straně hranice podrobeny
„kreativnímu čtení“, ve kterém je autorova původní idea díla pozměněna
jeho lokálním porozuměním [srov. Bohannan 1966]. Předmětem mého zájmu je
pak politický a sociální kontext těchto „nových příběhů“ dobrého vojáka Švejka.
Jejich hlavním efektem je narušování dominantních, na (národní) stát orientovaných
reprezentací minulosti a vytváření prostoru pro imaginaci (a refiguraci?)
lokální vzájemnosti. V těchto aktivitách pak není státní hranice protínající studovaný
region zdůrazňována, ale naopak aktivně upozaďována.
K novým příběhům dobrého vojáka Švejka však nepřistupuji pouze jako
k výsledkům lokálních transformací původního významu Haškova románu (jakkoli
je problematické hovořit o původním významu kteréhokoli literárního díla).
Ukazuji, že tyto nové příběhy jsou také, či snad především, výsledkem procesu,
který Lavie a Swedenburg [1996] nazývají „kreativní kreolizace“. Autoři si jsou
vědomi, že pojem kreativní kreolizace je do značné míry tautologií – míšení kulturních
forem je totiž vždy tvůrčím procesem. Užitím tohoto pojmu však chtějí
podtrhnout, že kreolizace pouze kulturní prvky a formy nepozměňuje, ale také
vytváří zcela nové. Jako kreativní kreolizaci pak autoři označují proces, ve kte-
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
523
rém si lokální společenství „subverzivně přivlastňují a prostřednictvím modulace
dílčích prvků a jejich opětovných zdůrazňování kreolizují dominantní kódy
(master codes) a destabilizují a karnevalizují dominantní kulturní formy“ [Lavie,
Swedenburg 1996: 9].1
V tomto ohledu pak nejsou Švejkova nová dobrodružství
pouze aktivitou, která rozšiřuje prostor naší imaginace. Nová dobrodružství dobrého
vojáka Josefa Švejka mají i svůj politický rozměr. Haškův hrdina, který jako
románová postava rozmělňoval mocenské praktiky rakouské C. K. armády, nyní,
ve svých nových podobách, rozkladně disputuje s mocí současných národních
států.
V následujících odstavcích se pokusím tyto teze na základě ilustrativních
příkladů podrobně vyložit. Po představení způsobu, s nímž přistupuji ke studiu
minulosti, ukáži některé podoby polsko-ukrajinského regionálního soupeření
o interpretaci společné minulosti a jejího geografického ukotvení. Popis těchto
aktivit seznamuje se základním kontextem porozumění Švejka v regionu. Vlastní
těžiště textu pak leží v kapitolách, které analyzují odhalení soch Švejka v ukrajinské
Skelivce, polském Přemyšli a ukrajinském Užhorodu. Prostřednictvím popisu
těchto tří událostí nabízím porozumění Švejkovi jako prostředku subverze
sociálních hranic vedoucího k vytváření nové geografie západního ukrajinského
pohraničí. Švejk zde přitom vystupuje jako projev lokální brikoláže [Lévi-Strauss
1996] a mimesis [Girard 1998, 2008]. V závěru argumentuji, že tato specifická
konfigurace Švejkovi umožňuje, aby působil jako specifický hraniční objekt [Star,
Griesemer 1989].
Metoda a povaha interpretovaných dat
James Clifford v úvodu ke sborníku Writing Culture [Clifford 1986] píše později
často citovanou větu: „Etnografické psaní lze oprávněně chápat jako (literární) fikci,
neboť se také jedná o ‚něco dělaného či tvarovaného‘, což významově odpovídá
1
Samotný pojem kreolizace, odkazující na proces míšení různých kulturních forem, je
značně sporný a dnes se mu věnují především texty o historii sociálních věd (k historii užívání
tohoto pojmu, inflaci významů a možných teoretických inspirací viz Stewart [2007]).
Vedle jeho dnešní renesance v souvislosti se studiemi transnacionalismu [např. Eriksen
2003] však existují dva důvody, proč považuji za důležité jej v tomto textu použít. Prvním
důvodem je spojení kreolizace s představou procesu míšení dvou a více ohraničených kulturních
forem. Kreolizace zde vystupuje jako proces, který předpokládanou stálost těchto
kulturních forem narušuje. Kritiky pomu kreolizace se zaměřovaly na faktickou stránku
tohoto procesu, když upozorňovaly na skutečnost, že předpokládaná jasná ohraničenost
kulturních forem je mýtem. V mém textu tyto kritiky beru vážně a ke kulturním formám
(resp. jejich představám) přistupuji právě jako k projevům sociální a politické imaginace.
Druhý důvod užití pojmu kreolizace je daný způsobem, jak s ním pracují izraelská antropoložka
Smadar Lavie a její americký kolega Ted Swedenburg [Lavie, Swedenburg 1996].
Kreolizace v jejich užití vystupuje jako proces, který rozrušuje stabilizované politické geografie
(roz. kulturní formy). V tomto ohledu je dále v textu popisovaná Švejkova agency
projevem takovéto kreolizace.
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
524
latinskému kořeni slova fikce, tedy fingere. Je ale důležité zachovat nejen smysl
dělání, ale také tvorby, vynalézání ne-docela-skutečných věcí.“ [Clifford 1986: 6]
Kirin Naryan [2007] upozorňuje, že tomuto Cliffordovu tvrzení nemůžeme rozumět
jako návrhu, aby si antropologové svá data „vymýšleli“. Clifford, říká Naryan,
zde především upozorňuje na skutečnost, že jakoukoli reprezentaci sociálního
života nelze oddělit od tvůrčí interpretace [Naryan 2007: 71]. Etnografický
popis, tento základní způsob prezentace dat, s nímž antropologové nejčastěji
pracují, není výsledkem lépe či hůře (více či méně systematicky) provedeného
sběru všech dostupných informací, s nimiž přichází antropolog do styku. Podle
Clifforda je etnografický popis především výsledkem „systematických a sporných
vyloučení“ [Clifford 1986: 6]. Poznání založené na etnografickém výzkumu
je tak, alespoň pro Clifforda, vždy jen částečné, neúplné [ibid.: 7]. Naryan [2007:
71] dochází k závěru, že je tedy zásadní rozdíl mezi tvrzením, že etnografické
texty mají povahu fikce [takto například Handler, Segal 1990; Strathern 1990 či
Visweswaran 1994], a tím, když řekneme, že etnografie je „pouhou literaturou“
v tom smyslu, že nepředstavuje nic než smyšlenky odtržené od terénní práce
[srov. Bruner 1993: 6].
Tento text je založen na celé řadě různých dat. Se studovanými příklady
jsem se setkával v různých souvislostech. Má přítomnost ve Skelivce na podzim
roku 2007 byla do značné míry neplánovaná. Pracoval jsem tehdy v polsko-běloruském
pohraničí na jiném tématu, když mne na tuto událost upozornila kolegyně,
které jsem kdysi vyprávěl historku zprostředkovanou v létě 2005 jedním českým
diplomatem o úmyslu „nějakých Ukrajinců“ postavit Švejkovi sochu. Během
následného pobytu ve Lvově a pak i ve Skelivce jsem měl možnost o genezi této
myšlenky hovořit s celou řadou zainteresovaných osob. Od původce a organizátora
tohoto nápadu přes sochaře a lidi, kteří udržovali celou ideu Švejkovy
sochy ve Skelivce roky při životě, až po samotné obyvatele Skelivky, kteří byli při
konečném odhalení sochy jak diváky, tak angažovanými účastníky celého dění.
Do Skelivky jsem se po této návštěvě již nikdy nevrátil, ale se Švejkem jsem se
v západním ukrajinském pohraničí setkával i nadále.
I když má přítomnost ve Skelivce nebyla důsledkem nějakého předem připraveného
výzkumného projektu, nelze ani říci, že byla zcela náhodná. Toto se
však netýká mé přítomnosti na odhalení sochy dobrého vojáka Švejka v Přemyšli
o rok později. Cestoval jsem tehdy se studenty sociální antropologie po východním
Polsku a západním Bělorusku, kde jsme studovali proměnu pohraničí po vstupu
Polska do Schengenské zóny. Byla to pouze shoda okolností, že v den, kdy jsme
přijeli do města, začínaly zrovna každoroční Švejkovské manévry a s nimi spojené
odhalení Švejkovy sochy. Neměli jsme tehdy mnoho času, a tak se naše výzkumné
aktivity omezily pouze na pozorování a záznam celé události, rozhovor s tvůrcem
Švejkovy sochy a, o den později, na rozhovor s iniciátorem celé akce.
Jedinou cíleně vykonanou studijní cestou za účelem sběru dat pro tento článek
tak byla až ta, která mne pět let po návštěvě Skelivky přivedla do Užhorodu.
I zde jsem pak postupoval podle klíče, který tak spontánně vzniknul při návštěvách
Skelivky a Přemyšlu. Vedle přímého pozorování a účasti na samotném dění,
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
525
opírám informace z Užhorodu o poznatky získané z rozhovorů s aktivními aktéry
celé události (iniciátoři a organizátoři akce, sochař) a o rozhovory s těmi, kteří
byli buď celé události přítomni, nebo se k ní vyjadřovali v médiích.2
Svou argumentaci ovšem nezakládám pouze na rozhovorech s těmito klíčovými
informátory a na samotném pozorování studovaných událostí. V polsko-ukrajinském
pohraničí jsem mezi lety 2005–2009 výzkumně pobýval celkem
osmnáct měsíců. Během tohoto etnografického výzkumu jsem také vedl o tématu
historie regionu a individuálního vztahování se k přeshraničnímu prostoru
řadu individuálních a skupinových rozhovorů s obyvateli jak polsko-ukrajinského,
tak ukrajinsko-polského pohraničí, s intelektuály, kteří se k tomuto tématu
veřejně vyslovují, i s mnohými regionálními politiky.3
Pasáže, ve kterých se
vyslovuji ke geografii západního ukrajinského pohraničí a přeshraniční kulturní
blízkosti obyvatel regionu, tedy opírám především o poznatky čerpané v tomto
období.
„Systematická a sporná vyloučení“ se tak v následujícím textu objevují ještě
v jiné podobě, než je Cliffordem zmiňovaná redukce dat jako nedílná součást
etnografické práce [Clifford 1986: 6]. Má badatelská intence a geneze zrodu tohoto
„projektu“ do značné míry ovlivnily také míru komplexnosti podkladů tohoto
textu. Text se opírá o hloubkový sběr dat ve studovaných lokalitách pouze částečně.
Jeho druhým pilířem je studium tématu nikoli zapuštěného in situ (ve Skelivce,
Přemyšli či Užhorodu), ale jako přítomného v širokém souboru kulturních
textů, historií, životních příběhů a jejich reprezentativních imaginací.
Spory o podobu minulosti v polsko-ukrajinském pohraničí
Mezi prvky, které jsou vystaveny kreativní kreolizaci, o které píší Lavie a Swedenburg
[1996], patří i obsahy paměti. Jelikož hranice mezi tím, co bývá nazýváno
jako paměť, minulost nebo historie, nejsou odrazem specifické podstaty jednotlivých
pojmů, ale výsledkem sociálně a politicky ukotvené praxe [Olick 2008; Kattago
2012], hovořím v tomto textu o minulosti, historii a paměti jako o různých
podobách reprezentace minulosti. Mám k tomu závažné důvody.
2
Takto jsem v průběhu práce na tomto tématu ve Skelivce, Přemyšli a Užhorodu uskutečnil
13 rozhovorů v délce od 30 do 120 minut (z toho 5 ve vztahu k událostem ve Skelivce,
4 k událostem v Přemyšli a 4 ke slavnosti v Užhorodě). Současně je třeba zmínit i bezpočet
letmých i detailnějších konverzací, které jsem o tématu vedl s obyvateli zmíněných lokalit,
jejichž obsah je často zpětně rekapitulován v terénních poznámkách z výzkumu.
3
Skupinové rozhovory (focus group) proběhly v rámci projektu „Geographies along the
EU project’s eastern edges. Spatial orientation and peripheralisation on the eastern border
of the enlarged European Union (2007–2009)“, který uskutečnil Leibnitz-Institut für Länderkunde
v Lipsku. V moderovaných diskuzích, které jsem vedl v červnu 2008 s obyvateli
polsko-běloruského a polsko-ukrajinského pohraničí, jsem se cíleně zaměřoval na problém
tabuizace historických událostí, jejich vytěsňování a způsoby vyrovnávání se s traumatizující
minulostí.
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
526
Sociální antropologie studuje minulost především v jejích přítomných projevech,
kdy na sebe bere podobu různých stabilizovaných a kontextuálně reinterpretovaných
obrazů, vyprávění a praktik. Kolektivní paměť, podobně jako
společnost, kterou reprezentuje, je stratifikována [Zandy 1995], genderována
[Leydesdorff et al. 1996] nebo třeba etnizována [Smith 1999]. Různé etnografické
studie kolektivních pamětí ukazují spíše než vnitřně homogenní podobu
paměti její fragmentaci a adaptabilitu [Pokorná 2009; Grygar 2003]. Paměť, ať již
v podobě příběhů, pouček nebo morálních soudů, sociálně funguje spíše jako
různě stabilizované kolektivní instrukce, návody, jak rozumět různým událostem
a artefaktům. To, co je nazýváno kolektivní pamětí a co pro její dynamickou
a materializovanou povahu nazývám reprezentacemi minulosti, je spíše projevem
i nástrojem kontinuálního začleňování (re-membering) relevantních aktérů
do sítí vztahů, opakovaným vytvářením „společenské smlouvy“. Vyjednáváním
toho, co je důležité, toho, co má být tím příběhem, který se „tehdy“ udál, jeho
propojování s obrazy, které nám uvízly v mysli. Z tohoto pohledu je minulost
sociálně utvářena a sdílena. Takto, jako úmluva, je minulost zpřítomňována prostřednictvím
diskurzu i praxe.
Kreativní rozměr kreolizace a její potenciál podvracet dominantní kulturní
formy se projevuje i ve způsobech narušování úmluv o tom, jak se „adekvátně“
vztahovat k prostoru a „jeho“ minulosti (konsenzuální pojetí dějin lokality). Jakkoli
ani na tyto úmluvy není možné pohlížet jako na zcela stabilizované, neměnné
konsenzy o výkladu minulosti a charakteru prostoru, je pro ně příznačné,
že legitimizují stávající společenské a politické uspořádání regionu. Geografie,
kterým tyto úmluvy dávají vyniknout, jsou přitom z povahy věci latentně konfliktní.
Vytyčování hranic (politických celků, sociálních skupin, kultur) je vždy
doprovázeno sporem o to, koho či co ještě tyto hranice mohou zahrnovat a koho
či co již vylučují [Barth 1969; Brown 2005; Donnan, Wilson 1999]. Hranice tak mají
vlastně trojjedinou funkci: 1) vymezující, když pomáhají určovat, kdo stojí ještě
uvnitř ohraničovaného celku a kdo již stojí mimo; 2) pořádající, když pomáhají
ustavovat sociální řád, jehož jsou projevem; 3) odlišující, když pomáhají esencializovat
jinakost těch, kteří stojí mimo. Takovýto bordering/ordering/othering [srov.
van Houtum et al. 2005] se ve studovaném ukrajinském pohraničí projevuje v celé
řadě vzpomínkových rituálů, které dávají vyniknout nejenom latentním, dlouhodobým
napětím mezi Poláky a Ukrajinci, ale i pnutím mezi pohraničními regiony
a politickými centry [Copsey 2006; Buzalka 2008].
Avšak i v těchto podobách stabilizované vztahy a kulturní formy jsou vždy
znovu podrývány a destabilizovány kreolizací. Tyto teze ilustruji příklady „oživování
vzpomínek“ (reprezentací minulosti) na přítomnost dobrého vojáka Švejka,
literárního hrdiny slavného románu Jaroslava Haška, v dnešním polsko-ukrajinském
a slovensko-ukrajinském pohraničí. Na následujících stránkách postupně
ukáži, že podobně jako představené bordering/ordering/othering aktivity uskutečňované
v polsko-ukrajinském pohraničí, i tyto mají mimetický charakter, kdy
v jejich středu není pouze nápodoba Druhého, ale také zmocňování se jej.
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
527
Trojí odhalení Švejka. Představení etnografického materiálu
Připomínky pobytu dobrého vojáka Josefa Švejka v prostoru polsko-ukrajinského
a slovensko-ukrajinského pohraničí nejsou nikterak ojedinělé. Švejk má v tomto
regionu sochu v Humenném (2000), ve Lvově (2002), v Sanoku (2003), Skelivce
(2007), Přemyšli (2008) a v ukrajinském Užhorodu (2012). Vztyčování Švejkových
soch zde přitom nesouvisí pouze s událostmi popsanými v Haškově románu, ale
i s jejich lokálními porozuměními a usouvztažněním k současné situaci (vztyčování
soch probíhá až od roku 2000). Takto pak zapadá do řady podobných,
materiálně-symbolických aktů oživujících předsovětskou minulost regionu. Různé
podoby tohoto oživování a jejich lokální kontextualizace ukáži na třech příkladech:
na odhalení soch Josefa Švejka v ukrajinské Skelivce, polském Přemyšli
(obojí v oblasti bývalé rakouské Haliče) a v centru zakarpatské oblasti, v Užho-
rodu.
Skelivka
Od samotného Jaroslava Haška toho o Švejkově přítomnosti v okolí Skelivky,
za Rakouska nazývané Felštýn, víme velmi málo; ve svém románu tomu věnuje
pouhé tři odstavce: Švejk se dostane k malému rybníku, ve kterém se koupe
uprchlý ruský zajatec, a ten poté, co spatří Švejka, se dá nahý na útěk. Švejk si ze
zvědavosti vyzkouší opuštěnou ruskou uniformu, když jej nalezne patrola polního
četnictva. Švejka zatknou a zařazují jej do transportu ruských zajatců [Hašek
1962b: 202–203].
Kilias [2005] využil právě této historky k analýze tvorby a udržování národních
identifikací, kdy Haškův román využívá jako literární simulaci zkušenosti
průměrného člověka z lidu [Kilias 2005: 676]. Role, kterou Švejk v polsko-ukrajinském
pohraničí sehrává, však není omezena na roli fiktivní literární postavy. Se
Švejkem se v oblasti bývalé rakouské Haliče setkáváme stále častěji. Zdá se dokonce,
že Švejkova agency – schopnost jednat a ovlivňovat druhé – s postupujícím
časem výrazně narůstá. Ilustruje to i historka z léta 2005, se kterou mne seznámil
tehdejší český konzul ve Lvově. Vypráví o návštěvě představitele „nějakého spolku“,
který přišel za konzulem s žádostí o finanční příspěvek na vyhotovení sochy
dobrého vojáka Josefa Švejka. Socha by stála ve vesnici, u které v Haškově románu
Švejk v ruské uniformě padnul do rakouského zajetí. Sochu prý chtějí postavit
jako výraz uznání nejslavnějšímu návštěvníkovi obce a zároveň si od ní i slibují,
že by do obce přilákala turisty. Konzul svému návštěvníku vysvětlil, že o takovýchto
věcech nemůže rozhodnout on, ale ministr zahraničních věcí. Osobně si
však není jist, zda by stát měl podpořit financování vzniku sochy fiktivní postavy,
navíc situované v místě, o němž nevíme, zda je shodné s tím, které je popsáno
v románu. Návštěvník sice na vše přikyvoval, u posledních konzulových slov
se však začal ohrazovat. „Jak to, že fiktivní postavy? Jak to, že nevíme, kde se to
událo? Moje babička tam toho Švejka viděla!“ (Terénní poznámky, červen 2005)
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
528
Nechám-li nyní stranou groteskní charakter této historky, nacházím v ní dva
důležité motivy: napětí mezi „fikcí“ a „skutečností“ a podvracení. Podobně jako
v celém Haškově románu, i zde se oba tyto motivy vzájemně doplňují. Oba dva
motivy a jejich závislosti se stanou zřejmější, jakmile se podíváme na události,
které následovaly dva roky po tomto setkání.
Z terénních poznámek, 17.–19. 11. 2007.
„Nějak se to sešlo, že k odhalení Švejkovy sochy dochází právě 17. listopadu,“ vysvětloval
mi v listopadu 2007 Evžen Topinka, předseda lvovského českého krajanského
spolku Česká beseda. V kanceláři České besedy jsme se vraceli ke dva dny starým
událostem ve Skelivce, kde, po letech příprav, skutečně došlo k odhalení Švejkovy
sochy. Události jsem byl spolu s kolegyní Myroslavou Keryk přítomen, ale ve Skelivce
nebyla pro podobný rozhovor příležitost. Samotná slavnost odhalení sochy měla
náležitě zdůraznit význam oslav založení České besedy a završit dlouhodobé úsilí
o vybudování připomínky Švejkova pobytu ve Skelivce. Obec Skelivka se pro tento
den alespoň nápisem na autobusové zastávce navrátila k názvu Felštýn, užívanému
až do roku 1945. Školáci, oblečeni do kopií rakouských uniforem, si pod vedením
svých učitelek připravili scénky z Haškova románu, po obci se na koních projížděli
mládenci v košilích ze západoukrajinských krojů a v kalhotách, ne nepodobným
těm, které nosívali záporožští kozáci, doprovázeni uznalými pohledy uniformovaných
zástupců ukrajinského kozáctva. Nechybělo vedení obce, zástupci regionální
samosprávy ani vedení českého konzulátu ve Lvově. Pestré složení hostitelů a hosObrázek
1. Před odhalením Švejka na návsi ve Skelivce.
V popředí Ukrajinští kozáci, za nimi vlevo členové České besedy s trikolorami.
Autor sochy: Andrij Dacko. (Foto: Jakub Grygar)
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
529
tů slavnosti odrážel i obsah pronesených projevů. Evžen Topinka upozornil, že pět
vojáků, kteří padli v uniformách Ukrajinské povstalecké armády, mělo krycí jméno
Švejk, a vyslovil přání, aby Švejkův pomník byl i památníkem na tyto padlé; starosta
Skelivky přítomné seznámil s tím, kolik litrů mléka v loňském roce nadojily místní
krávy; zástupce Lvovské oblasti charakterizoval Švejka jako filosofa, který je vždy
s národem, a místním popřál, aby památník učinil ze Skelivky centrum švejkovství;
krojovaní členové České besedy s připnutou trikolorou na prsou zazpívali „Ach synku,
synku“. O vyvrcholení akce se postarali zástupci Ukrajinského kozáctva, hnutí,
které zažilo svůj největší rozmach kolem roku 1990, kdy bylo těsně spojeno s ukrajinskou
středopravicovou politickou stranou Národní ukrajinské hnutí, voličsky
výrazně ukotvenou právě na západní Ukrajině. Za výstřelů z historické perkusní
pistole a zpěvu písně „Pry kanoni stojav“, ukrajinské verze české kratochvilné písně
„U kanónu stál“ o udatném reku, kanonýru Jabůrkovi, připomínající bitvu mezi
Pruskem a Rakouskem u Hradce Králové (1866), a přihlížení desítek obyvatel Skelivky
konečně došlo k samotnému odhalení. Dvoumetrový, v ladovském provedení
z betonu odlitý Josef Švejk hleděl přes hlavy přihlížejících a opodál stojící hrobku
Herburtů, bývalých polských majitelů vsi a potomků pánů z českého Fulštejna,
kamsi na východ, směrem ke Lvovu, a možná že ještě dál.
Ve volně plynoucím rozhovoru s Evženem Topinkou se k těmto událostem opakovaně
vracím. Nemůžeme se shodnout. Události ve Skelivce vidím především
jako absurdní grotesku mísící humorné s vážným, přehlídku nesourodých motivů,
postrádajících kromě jednoty místa a času děje jakýkoli společný prvek.
Oproti tomu v Topinkových očích možná nejde o zcela bezrozpornou událost
(do jejího rozboru se se mnou ani moc nechtěl pouštět), rozhodně však celé oslavy
neviděl tak groteskně komické jako já. V následujících pasážích textu vezmu
tento postoj vážně a chci v nich vyložit, byť pravděpodobně naprosto ne v souladu
s Topinkovým porozuměním, roli Švejka a aktivit, které jsou se Švejkem ve
Skelivce i v jiných místech regionu spojovány. Pokusím se ke Švejkovi přistoupit
s intencí, která je této literární postavě zcela vlastní, jako k prostředku podvracení
dominantních, na stát a na národ orientovaných diskurzů a praktik. Výrazně mi
v tom pomůže zprostředkování dvou podobných událostí, jichž jsem byl svědkem
o rok později v Přemyšli a o pět let později v Užhorodu.
Přemyšl
V Haškově románu posílá autor Švejka do Přemyšlu v přímé reakci na předchozí
události ve Felštýně (Skelivce). Město, které bylo v první světové válce díky svému
opevnění zároveň jedním z nejdůležitějších strategických bodů na rakouské
východní frontě, v posledních desetiletích výrazně investuje do připomínky své
slavné vojenské minulosti. Podstatnou roli zde hrají i aktivity mnoha občanských
sdružení. Jedním z nich je Přemyšlské sdružení přátel dobrého vojáka Švejka,
které v Přemyšli organizuje každoroční Švejkovské manévry. Ty z roku 2008, již
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
530
jedenácté v řadě, přítomným nabídly něco víc než jen každoročně přehrávané
scénky z historických událostí města.
Z terénních poznámek, 11.–13. 7. 2008.
Přemyšl nepatří mezi města, která by přitahovala zástupy turistů. Navzdory své
poloze na důležité evropské dopravní trase, postupně rekonstruovanému historickému
jádru města a atraktivnímu umístění je jejich přítomnost spíše výjimkou.
Červencové manévry Švejka jsou jednou z nich. Do města jsme dorazili spolu se
studenty již o den dříve, ale i tak nebylo nalezení noclehu pro čtyřčlennou skupinu
zcela snadné.
Většina laviček na hlavním náměstí je již obsazena a nejinak je tomu i na
zahrádkách přilehlých restaurací. Ve vzduchu je ještě cítit střelný prach, pozůstatek
po rekonstrukci rakousko-ruské šarvátky. Někdo se rychle snaží ze silnice odklidit
kobylinec utroušený jedním z koní zapřažených do kočáru císaře pána, pár osob se
před pódiem pohybuje do rytmu vše přehlušujícího disco polo. Samotné odhalení
sochy Švejka proběhne rychle: několik málo vět, výstřel z kanónu, strhnutá plachta,
Obrázek 2. Odhalení sochy Švejka na náměstí v Přemyšli.
Důstojnost slavnostního aktu, jímž je také vzdáván hold vojenské minulosti města,
narušuje aktivista bojující proti tehdy zvažovanému rozmístění amerických raketových
sil při polské východní hranici. Autor sochy: Jacek Michał Szpak. (Foto: Jakub Grygar)
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
531
aplaus. Švejk, vyvedený v životní velikosti, sedí s typickým půllitrem piva a dýmkou
na bedně s municí a s tupým?, moudrým?, laskavým? chápavým? úsměvem hledí
k městské radnici (Obrázek 2). Mezi řečníky, kteří se střídají u mikrofonu, nechybí
ani spisovatelův vnuk Richard Hašek, ani zástupce hlavního sponzora, jednoho
z velkých polských pivovarů. Předvídatelný průběh celé akce a nekonfliktní atmosféru
slavnosti narušuje pouze aktivista protestující proti tehdy zvažovanému rozmístění
amerických raketových sil poblíž polsko-litevské hranice. Za každou cenu
se chce dostat do záběrů, na nichž se zachycují účastníci slavnosti se zpodobněním
hrdiny protivojenského románu, a přes opětovná vyvedení z nejbližšího prostoru
sochy – připomínky vojenské minulosti města – se vytrvale vrací.
V porovnání s rok starými událostmi ve Skelivce je na této oslavě Švejkovy přítomnosti
ve městě zarážející jedna věc. Nikdo ze slavnostních řečníků, ani v následných
rozhovorech, které jsme s nimi vedli, nezasazoval Švejka do nějaké přísně
lokalizované literární či urbánní topologie, do kontextu ať již Haškova románu,
nebo prostoru samotného města. Švejk v Přemyšli vystupuje jako sice nejznámější
fiktivní návštěvník města, ale přesto jen jako jeden z tisíců, kteří jím v rakouské
vojenské uniformě reálně prošli. V tomto ohledu Švejkova socha neodkazuje pouze
na Haškovu literární postavu, ale také (především?) na vojenskou minulost
města – pevnosti. Švejk tak, navzdory (?) svému „nablblému“ výrazu, není v Přemyšli
jen literárním a vojenským antihrdinou. Jako ústřední postava slavností
města, jimiž Švejkovské manévry jsou, je také symbolem dávné slávy a strategického
významu města.
Užhorod
Jestliže v případě Felštýna (Skelivky) a částečně i Přemyšlu se v Haškově románu
setkáváme s důležitou zápletkou posouvající děj vyprávění dál, v případě
Užhorodu nemáme o Švejkově přítomnosti v tomto městě v textu románu žádný
doklad. Přesto i zde se můžeme od července 2012 se Švejkovou sochou setkat.
Skutečnost, že Užhorod, ležící prakticky na ukrajinsko-slovenské hranici, byl
v období 1919–1938 jako součást Československa centrem správní oblasti Podkarpatská
Rus, výrazně určuje kontext, v němž je zde Švejk zpřítomněn.
Z terénních poznámek, 7.–10. 7. 2012.
Regionální tisk i plakáty v centru města všechny informují, že dnes je svátek dvou
bratrských měst, Užhorodu a Jihlavy. Vedle lidové veselice s hlavními body programu
ukrajinsko-českého přetahování o sud piva zavěšený nad řekou Už a koncertem
rockové skupiny Divokej Bill je na programu oslav i jedna „vážná“ událost, slavnostní
odhalení asi dvaceticentimetrové sošky Josefa Švejka, umístěné na zábradlí
jednoho z užhorodských nábřeží.
Je krátce před polednem, když v těsné blízkosti busty prvního československého
prezidenta T. G. Masaryka zastavuje bílá dodávka. V napodobeninách rakous-
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
532
kých uniforem z auta vystupuje ve Švejkově doprovodu poručík Dub. Studenti oboru
turismus Fakulty geografie Užhorodské národní univerzity začínají nacvičovat slavnostní
akt položení květů, kterému budou zanedlouho asistovat. Vedle zmíněných
dvou postav Haškova románu jde především o roztleskávačky užhorodského klubu
amerického fotbalu Dřevorubci, které v průběhu celé slavnosti ponesou obří ukrajinskou
a českou vlajku. Přesně v poledne oslavy sbratřených měst začínají. Zástupci
obou měst spolu se zástupci Zakarpatské oblasti a Kraje Vysočina pokládají květiny
u pomníku T. G. Masaryka, posléze jsou vlajkonoškami v doprovodu ostatních členů
obou delegací, zástupců českého konzulátu ve Lvově, hudebníků a doprovodného
personálu kapely Divokej Bill a členů užhorodského klubu T. Masaryka odvedeni
k soše Augustina Vološina. Ani zde, u tři metry vysokého ztvárnění prvorepublikového
poslance Národního shromáždění, premiéra tří autonomních vlád Podkarpatské
Rusi a premiéra několik hodin trvajícího státu Karpatská Ukrajina, nezaznívají žádné
proslovy. Pestrý průvod přechází na druhou stranu řeky, kde se již chystá samotné
odhalení Švejkovy sochy. Výstřel ze signální pistole, přihlížející chvíli napjatě sledují,
jak vypálená světlice obloukem dopadá na druhém břehu přímo k nohám udivených
Obrázek 3. Švejk sedící na zábradlí nesoucím stopy po střelách z 2. sv. války.
Nábřeží nezávislosti, Užhorod. Autor sochy: Mychajlo Kolodko.
(Foto: Jakub Grygar)
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
533
policistů, a pak již pozor, začíná samotné odhalení. Mychajlo Kolodko, autor díla,
pózuje vedle Richarda Haška, spisovatelova vnuka, a, jak později řekne, s lehkou nervozitou
sleduje první reakce na provedení „jeho“ Švejka.
Ten se dosavadním ztvárněním Haškova hrdiny přeci jen vymyká. Zachovává
sice ladovské rysy (podobně jako u Švejků ve Skelivce a Přemyšli i zde byly Ladovy
obrázky předobrazem pro ztvárnění Švejkovy postavy), svým umístěním, velikostí
i atributy se však od těchto děl výrazně liší. Dvacet centimetrů vysoká postava Švejka
v rakouské uniformě sedí obkročmo na zábradlí nábřežní promenády, a s pohledem
upřeným k východu svírá v ruce knedlík.
Při vzniku Švejkovy sochy ve Skelivce hrála důležitou roli aktivita lvovského krajanského
spolku Česká beseda, v případě ztvárnění Švejka v Přemyšli zase úsilí
Přemyšlského sdružení přátel dobrého vojáka Švejka. Na rozdíl od těchto dvou
příkladů nebyla v Užhorodu hybatelem děje žádná organizace, ale neformální
společenství užhorodského výtvarníka Mychajla Kolodka, sociologa Fedora Sandora
a podnikatele, městského zastupitele a známého humoristy Pavla Čučki.
Jejich snahou je oživit historii města prostřednictvím umisťování do veřejného
prostoru takových artefaktů, které z historie nevytvářejí strnulý monument, ale
provokativně vybízejí k diskuzi o ní. Knedlík ve Švejkově ruce není pro místní
ničím exotickým. Jako obvyklá příloha v regionu již dávno zdomácněl a jeho
spojitost s českou přítomností v oblasti si dnes již spojuje málokdo. Knedlík,
říká Kolodko, je výrazem spíše zakarpatské regionální odlišnosti než odrazem
přeshraničního pouta s Čechy.4
Spojením knedlíku se Švejkem, jehož český původ
je na rozdíl od původu knedlíku všeobecně znám, by tak podle autora sochy
mělo dojít k jasnému asociativnímu provázání regionální identity (knedlík) s českou/československou
přítomností (Švejk). Takto, spolu s tím, že Kolodkův Švejk
sedí na zábradlí nesoucím stopy po kulkách vystřelených při osvobozování města
za druhé světové války, má podle autora ve zkratce vyprávět příběh celého
dvacátého století. Příběh o Rakousku-Uhersku, období přináležitosti k Československu,
začátku sovětského období, i o tom, co následuje po jeho konci. Rozhodnutí
umístit Švejka na druhý břeh, než na kterém stojí sochy státníků Masaryka
a Vološyna, bylo vedeno úmyslem připomenout historii, o které se nemluví (na
rozdíl od učebnicové historie „pravého břehu“). Usazení Švejka na prostřílené
zábradlí pak bylo vedeno snahou zabránit případné „rekonstrukci“ nábřeží, která
by mohla tyto drobné stopy po velikých dějinách zahladit.
  
4
Mychajlo Kolodko, podobně jako ostatní Ukrajinci, s nimiž jsem vedl na Zakarpatí o Švejkovi
rozhovory, nikterak neodkazoval ke skutečnosti, že Ukrajina již dvacet let s Českem
(jako redukcí Československa?) nesousedí. Vazba mezi Čechem Švejkem a jejich západním
sousedem, (Česko-)Slovenskem, byla v těchto rozhovorech přímá a nekomplikovaná.
Rakousko-uherský občan Švejk byl Čechem, podobně jako byli „Čechy“ i státní zaměstnanci,
kteří přišli na Podkarpatskou Rus v meziválečném období z československého vni-
trozemí.
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
534
Od zprostředkovaných popisů tří připomínek působení Švejka ve studovaném
regionu si slibuji, že mi umožní ukázat prostředky destabilizace stávajících sociálních
a kulturních hierarchií v regionu, při nichž jsou aktivně tvarovány lokální
reprezentace minulosti. Abych tohoto docílil, vyložím nejprve roli Švejka jako
prostředku subverze sociálních hranic, dále pak jako aktéra, který umožňuje
vytvářet v regionu nové, na stát a národ neorientované geografie, posléze se budu
věnovat Švejkovi jako prostředku brikoláže a v závěru se prostřednictvím rozvíjení
teze o roli mimetických praktik a úloze Švejka v nich vrátím k diskuzi času,
prostoru a jejich sociálních reprezentací.
Subverze prostorových a sociálních hierarchií
Dobrý voják Švejk je obecně na západní Ukrajině nesmírně populární postava,
která pomáhá umisťovat Ukrajinu do dějin střední Evropy. Andrij Žoldak, jeden
z nejzajímavějších současných ukrajinských divadelních režisérů střední generace,
nechává ve svém nastudování Haškova románu mluvit Švejka ukrajinsky,
zatímco nadporučíka Lukáše rusky. Toho Lukáše, kterého Hašek charakterizuje
jako „obojživelníka“, který, jak píše Hašek, „mluvil německy ve společnosti, psal
německy, četl české knížky, a když vyučoval ve škole jednoročních dobrovolníků,
samých Čechů, říkal jim důvěrně: Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. Já
jsem taky Čech.“ [Hašek 1962a: 154]
Vztah mezi kolonizátorem a kolonizovaným je v Žoldakově dramatizaci
románu zachován, jenom impérium se změnilo. Haškův text je tak zde využit
jako prostředek glosování zápasu o jazyk, který na Ukrajině nabyl na intenzitě
v roce 2004 po Oranžové revoluci. Když pak na podzim 2007 Anatolij Chostikojev
jako nadporučík Lukáš a Bohdan Beňuk v roli Švejka vedli dialog:
– Švejku, a proč ty vlastně mluvíš česky?
– Protože jsem Čech.
– Jak to?
– Nevím.
– všichni na Ukrajině rozumí, že konotace tohoto rozhovoru výrazně přesahují
reálie rozpadajícího se Rakouska-Uherska. Tento jevištní dialog není pouze manifestací
podpory rozšiřování ukrajinštiny ve veřejném prostoru, která měla politický
úkol omezit vliv ruštiny v centrálních a východních regionech Ukrajiny.
Z živé diskuze o přestávce ve foyer bylo zřejmé i to, že populární herci podporovali
i tehdejší sbližování Ukrajiny s EU (a oslabování vazeb na Ruskou federaci)
a možná i, podobně jako tehdejší prozápadně orientovaný prezident Viktor Juščenko,
velmi smířlivě hodnotili historii působení protisovětské, nacionalistické
Ukrajinské povstalecké armády a Stepana Bandery v oblasti bývalé Haliče (Terénní
poznámky, říjen 2007). Podobně jako jeho literární předobraz, i Žoldakův Švejk
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
535
glosuje svět kolem sebe. Na rozdíl od toho Haškova si však nedrží nezúčastněný
postoj, je mnohem více vtažen do okolního dění. Švejk zde není cynikem [Škabraha
2004], ani obrazem nezredukovatelnosti lidství [Kosík 2003], není ani protiválečným
hrdinou [Olbracht 1921] nebo zkoncentrovaným žvástem [Ptáček 2003].
Když v říjnu 2007 na scéně kyjevského Ruského divadla Lesi Ukrajinky vybízel
nadporučík Lukáš Švejka, aby bez ostychu vyslovil své největší přání, Švejk toho
pohotově využil pro komentování právě probíhajících povolebních vyjednávání:
Daj Bože rozumu našim, že by si utvorila dekomokratyčna koalica. Švejk, jako aktivní,
o svět kolem sebe se zajímající postava, je na Ukrajině prostě vhodný nejenom pro
posilování různých interpretací historie, ale i pro komentování zdejší současné
politické situace a kritiku politické scény.
Subverzi zde nelze rozumět jako pouhému podvracení moci. Spíše, podobně
jako v případě Bachtinova studia karnevalu [Bachtin 2007], bychom celou událost
měli vnímat jako polyfonii vyjadřující různé důrazy různých hlasů (vysokých
a nízkých). Subverzi zde tedy nelze redukovat na prostý výraz lidového podvracení.
Vedle něj je také aktem, který vytváří prostor pro to, co doposud nemohlo
být vyřčeno. Subverze tak vlastně činí dvě věci. Zaprvé, tím, že podvrací, zvýznamňuje
to, nač útočí, a takto je také posiluje. Zadruhé, tím, že zpochybňuje
autoritu podvraceného, také vytváří prostor pro myslitelnost alternativ podvraceného.
Subverze sama není státo- ani jinak tvorná, ale je kreativně využitelná.
Švejkova poznámka na scéně kyjevského divadla směřovaná k ukrajinské politické
reprezentaci nebyla ani tak legrací učiněnou z jejich neschopnosti sestavit vládu,
ale, jak nasvědčoval následující bouřlivý aplaus, především výrazem přání,
aby vznikla koalice určité geopolitické orientace.
Události doprovázející odhalení Švejkovy sochy i tento akt samotný je možné
vidět jako svého druhu příklad „svátku bláznů“ (fête des fous), které známe ze
středověké Francie [srov. např. Heers 2006]. Podobně jako tyto karnevalové lidové
veselice, i v provedení popsaného odhalení Švejkovy sochy ve Skelivce, Přemyšli
a Užhorodu lze nalézt částečně nezamýšlenou parodickou travestii „vážných“
aktů, které rozvíjí oficiální kulty národních ideologií. Popisovaná nevážnost je
však s vážným spojena ještě jinak než jen jeho parodií. Zdá se, že tato nevážnost
zde, alespoň částečně, vystupuje i ve službách vážné touhy po „evropském“ směřování
Ukrajiny, přítomné v prózách Tarase Prochasky [Prochasko 2002, 2005]
nebo Jurije Andruchovyče [Andruchovyč 1993, 1996].
Tyto různé intence vážných aktů, kdy jedné jde o potvrzení moci a druhé
o její evropskou orientaci, se vzájemně doplňují. Vážné akty (promluvy starostů,
předsedů organizujících spolků a českých konzulů, vyvěšování národních vlajek,
trikolory na klopách přítomných, kladení květin k žulovým monumentům
národních velikánů, obsahy přednesených projevů) zde stojí v těsném sousedství
s nízkými, recesistickými akty (přítomnost a performance zástupců ukrajinského
kozáctva, ztvárnění soch Švejka, roztleskávačky klubu amerického fotbalu coby
vlajkonošky, obsahy přednesených projevů). Takovýmto bezprostředním propojením
„vážného“ s „nízkým“ však nedochází pouze k situaci, kdy nízké je pový-
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
536
šeno a vysoké poníženo, jak to u lidových karnevalů vidí Bachtin [2007]. Přestože
výsledkem spojení vysokého a nízkého není vážnost a serióznost, ani nezávaznost
a nevázanost, ale groteskno vysmívající se vysokému i nízkému, nevysmívá
se ono groteskno obému stejnou měrou. Aluze na „západní“, „evropské“ na jedné
straně a „východní, ruské, sovětské“ na straně druhé jsou aluzemi na mocenské
pole, které v lokálním kontextu není zcela symetrické.5
Asymetrie však není přítomna pouze v samotném smíchu. Důležitým
způsobem je a/symetrie přítomná i v trvanlivosti moci a její subverze. Ponížení
hodnot, kategorií i hierarchií, ke kterým v průběhu oslav došlo, bylo pouze
ponížením dočasným, omezeným na událost oslavy. Bachtin usuzuje, že karnevalový
smích svou negací zároveň utvrzoval vše oficiální, vážné [Bachtin 2007].
V tomto porozumění výslednému efektu karnevalového smíchu je Bachtinův
závěr blízký tomu, jak nahlížel na rituály vzpoury Gluckman [1954, 1963]. Gluckman
takto označuje situace u jihoafrických Zulů, ve kterých je sociální napětí
mezi králem a poddanými (a také mezi ženami a muži) ventilováno dočasným
převrácením sociálních vztahů. Podle Gluckmana je však tato převrácená situace
vědomá a organizovaná právě v rámci specifických rituálů vzpoury. Léčka moci
pak tví v tom, že moc je schopna samu sebe rituálně zpochybnit. Výsledným
efektem těchto rituálů vzpoury tak není oslabení moci, ale naopak její opětovné
upevnění [Balandier 2000: 70; Gluckman 1954, 1963].
Balandierovy a Gluckmanovy závěry jsou vázány na ty akty ritualizovaného
podvracení, které jsou performovány pouze dočasně a opakovaně (jinak
by ani nebylo možné hovořit o rituálech). V karnevalových situacích, které se
odehrály ve Skelivce, Přemyšli a Užhorodu, bychom ovšem moment opakování
hledali marně. S výjimkou události v Přemyšli tyto akce nebyly navázány na žádné
lokální, v pravidelných intervalech se opakující slavnosti a, nakolik lze soudit
na základě rozhovorů s organizátory těchto slavností, ani žádným takovým cyklickým
připomínkám Švejkova pobytu v regionu patrně nedají vzniknout. Cílem
těchto karnevalových aktivit bylo přitáhnout pozornost k odhalovaným sochám
Švejka a vytvořit kontext vysvětlující zasazení těchto soch do daného prostoru.
Jelikož podvratný charakter nemají pouze gesta a slova švejkovských performancí,
ale i samotné ztvárnění Švejkových soch a jejich umístění, je obtížné
uvažovat o s nimi spojené subverzi moci jako o dočasném efektu. Tak jako je po
karnevalu švejkovských slavností opětovně stabilizována moc, tak je po jejich
5
Vychýlení tohoto mocenského pole (např. v podobě politických a kulturních preferencí)
v neprospěch „Východu“ se projevuje na západní Ukrajině různými manifestacemi hodnotových
preferencí. O dlouhodobé volební preferenci nacionalistických politických stran
ve Volyňské, Lvovské a Ivanofrankivské oblasti např. Bilyčenko [2010]. V Zakarpatské
oblasti se s takto výraznou podporou nacionalistických politických stran sice nesetkáváme
(patrně v důsledku výrazné rusifikace zde žijících Maďarů, Rumunů či Romů v sovětském
období [srov. např. Wanner 1998]), avšak onen hodnotový odklon od „Východu“ lze
zachytit například studiem interferencí politična s náboženskými fenomény [takto např.
Halemba 2008].
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
537
skončení zpřítomněna i možnost její subverze. Betonoví a bronzoví Švejci, rozeseti
po ukrajinském západním pohraničí, v posunutých interpretacích Haškova
románu nyní připomínají, že monopol na velká vyprávění si lze sice nárokovat,
ale nikoli trvale udržet.
V rozhovorech, které jsem o tomto tématu vedl s tvůrci ztvárnění těchto
Švejků, Andrijem Dackem, Jackem Szpakem a Mychajlem Kolodkem, všichni
zdůrazňovali to, co Dacko označil jako výsledek komunikace materiálu, obsahu
a umístění díla.6
Výsledného sdělení, které chce autor díla předat (přesvědčivosti
subverze), je podle nich dosaženo v samotném provedení soch dobrého vojáka
Švejka a jejich umístění: v betonovém ztělesnění salutujícího vojáka, který se
v okamžiku pozdravu škrábe druhou rukou v zadku (Skelivka); v přitroublém
výrazu Švejka s půllitrem piva, na kterém je umístěno logo hlavního sponzora,
pokuřujícího si dýmku na bedně s municí (Přemyšl); v kontrastu umístění malé
sošky Švejka a monumentálních pomníků národních velikánů, kteří, každý umístěný
na jiném břehu, spolu komunikují přes tok řeky protínající centrum města
(Užhorod).
Během „švejkovských slavností“ ve Skelivce, Přemyšli a Užhorodu docházelo
k aktivnímu potlačování stávajících sociálních a prostorových hierarchií. Švejkovské
slavnosti zde vystupují jako prostředek, který alespoň na chvíli umožňuje
myslet a praktikovat sociální vztahy jinak. Nepotlačují historii ani dějinnost, ale
jsou prostorem kreativity, ve kterém mohou vzniknout a vyniknout potlačované
obrazy a interpretace dějin. Švejkovské slavnosti jsou tak prostorem, ve kterém se
zviditelňuje pluralita různých reprezentací minulosti a jejich prostorového ukotvení.
Karnevalový smích, podrývající sociální hierarchie, zde vytváří prostor pro
netraumatický střet interpretací minulosti a prostoru. Před-karnevalové a po-karnevalové
interpretace minulosti a prostoru se ocitají v nové perspektivě. Očištěny
smíchem od všech nánosů serióznosti (zesměšněny – odsmíšeny) vyvstávají
reprezentace času i prostoru jako ideologický program, který je pouze na prchavý
okamžik uváděn v praxi. Podrobněji to rozvedu v následujících odstavcích.
Brikoláž: autorita reality a fikce
To, co patrně nejvíce zaujme při čtení popisu průběhu jednotlivých švejkovských
slavností, je ona na první pohled nesourodá změť symbolů, kulturních prvků
a odkazů na historické události, které jsou při švejkovských slavnostech mobilizovány
spolu s postavou dávného vojáka v rakouské uniformě. Některé z nich,
jako pivo, dýmka nebo pevnost Přemyšl, mají oporu v textu Haškova románu;
jiné jsou ukotveny v obecně rozšířených narativech o národní minulosti, např.
ukrajinští kozáci, A. Vološyn; některé jsou s postavou Švejka spojeny jen velmi
volnu asociací – píseň o kanonýru Jabůrkovi, knedlík, jazyková politika státu.
6
Výzkumné rozhovory provedené 18. 11. 2007 (Andrij Dacko), 12. 7. 2008 (Jacek Michał
Szpak) a 9. 7. 2012 (Mychajlo Kolodko).
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
538
Diskutované prolínání skutečnosti a fikce, vážného a groteskního, znejišťuje charakter
situace snad i proto, že scény švejkovských slavností jsou vystavěny právě
z takovéto nesourodé směsi. Ve ztvárnění „touhy po Evropě“ jako „touhy po
Západu“ jsou do značné míry produktem spontánní kutilské lidové tvořivosti,
brikoláže, která je v přímém rozporu s aktivitami prováděnými podle předem
daného plánu. Původně nesourodé, ovšem momentálně dostupné prvky jsou
v průběhu brikoláže vsazovány do nového, smysluplného a funkčního celku.7
Pro Lévi-Strausse [Lévi-Strauss 1996: 35–36] je brikoláž typickým projevem
„divokého myšlení“, vědou konkrétního, která propojuje imaginaci s osobní zkušeností.
Bricoleur / kutil pracuje s limitovaným počtem znaků, přičemž vytváří
jejich nová seskupení prostřednictvím osvojení si již existujících označujících
a označovaných prvků. Na samotné kutilství, jehož jsme svědky při švejkovských
slavnostech, však nemusíme pohlížet jako na aktivitu výlučně těch, kteří mají
omezené zdroje symbolů a legitimizujících narativů, jejichž prostřednictvím by
mohli poskládat koherentní příběh o současné historii pobytu dobrého vojáka
Švejka ve Skelivce, Přemyšli, Užhorodu. Pro promotéry švejkovských slavností
jsou důležitější jiné důrazy než vyprávění lineárních a koherentních nových příběhů
o Švejkovi. Namísto těchto skutečností kladou důraz na vtip a na lokální
(přeshraniční) politickou nekonfliktnost.
Tím, že zmiňovaní promotéři primárně nepřistupují ke švejkovským slavnostem
jako k politickému projektu (nejčastěji se v rozhovorech s nimi objevují
zdůvodnění těchto akcí potřebou podpory turistického ruchu), mohou úspěšně
kutit jejich politické poselství. Způsoby, jimiž je toto kutilství prováděno, odpovídá
tomu, co de Certau [1984] označuje jako praktiky. De Certau takto označuje jednání,
které je spojené s „užíváním“, „přivlastňováním“ a „opětovným upotřebováváním“
(ré-emploi). Burke [2011] upozorňuje, že podle de Certaua si lidé vybírají
z určitého repertoáru jednání a vytvářejí nové kombinace podle toho, co si vybírají
a do jakých nových kontextů to, co si přivlastnili, umisťují. Tato konstrukce všedního
dne prostřednictvím „opětovného užívání“ je součástí toho, co de Certau
označuje jako „taktika“. Ovládaní, domnívá se de Certau, využívají spíše taktik
než strategií, protože v rámci hierarchií, které stanovili jiní, mají jen omezenou
svobodu manévrování. Ovládaní mají tak podle de Certau svobodu „plenit“, tedy
kreativně číst způsobem, který mění oficiální významy ve významy podvrtané
[Burke 2011: 103]. Znovu se tak před námi objevuje téma hierarchie, dominance
a možnosti jejich subverze. Odhalení soch Švejka ve Skelivce, Přemyšli a Užhorodu
spolu s motivy, které se v průběhu těchto aktů ukázaly, lze vidět i jako projev
kutilského přístupu ke zvýznamňování obývaného prostoru a historie. Přístupu,
který se sice nemůže opřít o jasně formulovanou politickou ideologii, ale který je
o to více ukotven v každodenní zkušenosti s obývaným prostorem.
7
V dalším textu se držím původní intence, se kterou pojem brikoláž spojuje Claude
Lévi-Strauss. Z autorů, kteří se rozvíjení tohoto pojmu v rámci antropologie dále věnují,
považuji za inspirativní uchopení kutilství ve spojení s prací paměti, jak k němu přistupuje
Auslander [2011].
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
539
Postava Švejka tak v sobě odhaluje důležitou potencialitu. Jako literární
postava i jako její současné aktualizace sjednocuje několik hraničních prvků.
Zaprvé, překračuje nejenom geografické hranice, ale i ty i hierarchické. Takto je
vůči „státu“ subverzivní nejenom horizontálně, ale i vertikálně. Zadruhé, jako
součást světové literatury je Švejk mezinárodní. Odkazy na tuto postavu jsou (aspoň
částečně) mezinárodně srozumitelné a takto povyšují lokální do nadlokálního.
Zatřetí, navzdory překračování hranic (povolenému i nepovolenému), jehož
se dopouští v románu, a navzdory mezinárodnosti je Švejk zároveň znám jako
něco českého. Na této českosti se přitom zdá být důležitá skutečnost, že je situovaná
na západ. Tato západní českost pak vytváří lokální inverze orientalismu.
Tím, že je Švejk spojován se Západem, může sloužit i jako projekční úběžník,
do něhož jsou promítány současné politické zápasy. Tato výchozí trojjedinost
ve vztahu k hranicím a národnímu/mezinárodnímu je tím, co Švejka v daném
sociokulturním, lokálním a politickém kontextu obdařuje mimořádným sémiotickým
potenciálem k (pře)značení.8
Švejkem zpřítomňovaná Halič a přeshraniční prostor obecněji mohou být
úspěšně kutěny právě proto, že je Švejk „dostupný“, je po ruce. Přičemž toto „být
po ruce“ znamená mnohem více než pouze fakt obecné dostupnosti Haškova
románu v polských, ukrajinských či ruských překladech a masovou oblíbenost
jeho hlavního hrdiny. Domnívám se, že region jako součást širšího přeshraničního
prostoru může být v polsko-ukrajinském pohraničí úspěšně kutěn především
ze dvou důvodů. Zaprvé, dobrý voják Švejk zde vystupuje jako prostředek nápodoby,
mimesis. Zadruhé, Švejk se ukazuje být velmi vhodným hraničním objektem.
Vysvětlím to v následujících pasážích.
Mimesis: mizení individuality
Je zřejmé, že při vztyčování soch dobrého vojáka Švejka v polsko-ukrajinském
a slovensko-ukrajinském pohraničí hraje důležitou úlohu nápodoba. Odkazy na
již existující sochy Švejka v jiných místech jako vysvětlení motivace pro vztyčení
té vlastní jsem zaslechl od organizátorů popisovaných akcí ve všech třech místech.
„Když už mají sochu Švejka v Humenném, Sanoku, Lvově..., tak bychom
ji měli mít i my,“ slýchal jsem ve Skelivce, Přemyšli i Užhorodu. Švejkovy sochy
pak bývaly dávány do bezprostředního vztahu se snahou podpořit turistický
ruch v daném místě a investice do potřebné infrastruktury (cyklostezky, nabídka
stravovacích a ubytovacích služeb). Jedním z cílů této nové Švejkovy přítomnosti
v regionu je tak podpora podfinancovaného regionu. Jednotlivá místa, v nichž se
sochy Švejka objevují, si pak ve snaze přitáhnout pozornost turistů ani tak přímo
nekonkurují, jako se spíše doplňují. Přestože lze ve výpovědích organizátorů
místních švejkovských slavností zachytit, že svou roli sehrála i otázka prestiže
(„když oni, tak my taky“), hlavní potenciál rodící se sítě takto zhmotněných při-
8
Za toto upozornění děkuji Tomáši Samkovi.
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
540
pomínek Švejkovy přítomnosti v regionu spočívá ve vytváření sítě těchto zvláštních
míst paměti [Nora 1992]. Existence této sítě, jejíž uzly jsou tvořeny hmotnými
připomínkami Švejkova pobytu a tkanivo vznikajícími turistickými trasami,
pak má být důvodem, proč tato místa aktivně vyhledávat.
Vedle takovéhoto rozměru nápodoby jako vědomého a účelového aktu však
nacházím ještě další dva důležité motivy, které problém nápodoby rozvíjí. Výše
jsem uvedl, že jedním z efektů popsaných švejkovských slavností je vytváření
prostoru pro sdílení takových reprezentací minulosti, ve kterých není prostor pro
tematizaci národních traumat z polsko-ukrajinského střetávání, na kterých do
značné míry stojí výklad historie obou národních států.
Švejkovské slavnosti umožňují, prostřednictvím udržování napětí mezi
skutečností a fikcí na jedné straně a vážností a směšností na straně druhé, vztahovat
se k minulosti, k obývanému přeshraničnímu prostoru i „těm druhým“
bez tíže toho, co bývá označováno jako „dědictví minulosti“. A přestože nejde
o naprostou carte blanche, stále zbývá dost prostoru pro představování si obtížně
myslitelného: poklidného (?) soužití lidí z obou stran státní hranice v regionu
sjednoceném Švejkem. Motiv nápodoby, na který chci v následujících odstavcích
upozornit, však tuto možná poněkud idylickou představu narušuje. Porozumění
tomuto motivu opírám o pojetí mimesis u Girarda. Přivedlo mne k němu promýšlení
jedné situace, která nastala na konci oslav ve Skelivce.
Z terénních poznámek, 17. 11. 2007.
Krátce po odhalení Švejkovy sochy náves značně prořídla. Teplota je hluboko pod
bodem mrazu a kdo mohl, šel buď domů, nebo do nedalekého bistra, kde se teď
nad českým pivem a ukrajinskou vodkou střídavě pronáší přípitky o vzájemné úctě
a přátelství. U cerkve potkávám Andrije, odhadem padesátníka, jednoho z kozáků,
kteří celé slavnosti dodali onen pro mne až karnevalový ráz. Právě vyšel zevnitř,
jeho dva kolegové si stále ještě prohlížejí výzdobu, další se v lavici modlí. Začínáme
rozvíjet rozhovor, ke kterému se postupně přidávají i ostatní. Komentujeme v zádveří
cerkve vyvěšený seznam farníků, ve kterém je u každého z nich uvedeno, jak
vysokou finanční částku církvi daroval. Na přetřes přijde mé češství a polština, v níž
vedeme rozhovor.
„Tady každý ví o každém všechno,“ ukazuje Andrij k vývěsce se jmény farníků.
Když uslyší, že se s Myrou bavíme polsky, přejde do chabé polštiny i on. „Musíme
si hostů vážit,“ vysvětluje a hned dodává: „Ale rusky bych s vámi nemluvil. To
by mne vyobcovali,“ spiklenecky pokukuje po svých kamarádech. Na mou poznámku,
že polštinu mi na rozdíl od ruštiny toleroval i obsluhující personál populární
lvovské restaurace Kryjivka, která je jedním z nejvýraznějších lvovských památníků
činnosti Ukrajinské povstalecké armády, reaguje několikaminutovou přednáškou.9
S Poláky sice mají mnoho nevyřízených účtů, ale měli by se vidět i dobré příklady,
které dávají světu. Jedním z nich je „hrdý nacionalismus“, kterého mají ostatně
i sami Ukrajinci na rozdávání.
9
Kryjivka, ukrajinsky bunkr, zemljanka, je regionálně velmi známá lvovská restaurace,
vyhlášená svou stylizací do podoby muzea činnosti UPA, obsluhou oblečenou do vojen-
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
541
K výkladu, v němž uvádí do souladu protiklad mezi nacionalismem a oslavou
multikulturní minulosti regionu, se Andrij vrací o pár hodin později při společné
zpáteční cestě autobusem do Lvova. Mezi cestujícími koluje několik čísel satirického
občasníku, grafikou i obsahem textů odkazujícího k období, kdy byl Lvov součástí
Rakousko-Uherska. Osazenstvo autobusu střídavě zpívá ukrajinské, polské (a jeden
z cestujících snad i české) zlidovělé písničky, které, podobně jako tu o kanonýru
Jabůrkovi, lze ve stejných nápěvech nalézt po obou stranách ukrajinsko-polské hranice.
Jako by mráz za okny autobusu klouzajícího podzimní mlhou odnikud nikam
zmrazil i dějiny následující po Švejkově zatčení. A v tomto okamžiku vzájemného
potvrzování bratrství neznajícího času ani hranic mi Andrij řekne: „Vidíš, toto je ta
naše (zvýraznění autor) kultura, na kterou jsme hrdí. Ode dneška to bude Švejk ve
Skelivce každému připomínat. Je to stejné jako s tím přehledem darů skelivských farníků
zveřejněných v zádveří cerkve: patříme k sobě, protože o sobě víme všechno.“
Postava vojáka Švejka se ocitá v nových souvislostech. Švejk není jen „nejslavnějším
hrdinou“ spjatým se Skelivkou nebo postavou, jejímž prostřednictvím
dochází k přeshraničnímu soupeření o to, kdo si ji úspěšněji přisvojí. Švejk je
v mnoha ohledech „místní“, což mimo jiné znamená i to, že je rozkročen po obou
stranách ukrajinsko-polské hranice. Zároveň je však Švejk pro tuto „transnacionální“
rozkročenost také, řečeno Andrijovými slovy, „náš“, tedy součástí nároků,
které klademe na ty, o kterých „víme všechno“. Prostřednictvím Švejka mi tak
Andrij za asistence ostatních cestujících v autobuse odkrývá takový typ nápodoby,
který není zcela vědomý a který je tak i ve výzkumných rozhovorech obtížně
verbalizovatelný.
Takovouto nevědomou nápodobu, která je stále těsně doprovázena sociálním
jednáním, má na mysli i Girard [2008], když uvažuje o mimetické touze. Ve
svých úvahách vychází Girard z Aristotelova tvrzení, že „člověk se od ostatních
živočichů liší tím, že má největší sklon napodobovat“ [Aristoteles. Poetika (48b)
in Girard 2008: 7]. Girard z toho usuzuje, že naše touha se vždy rodí z nápodoby
touhy někoho jiného, kterého považujeme za vzor [Girard 2008: 7]. Takováto
mimetická touha přitom není autonomní touhou jednotlivce, ale jde o touhu
„zrozenou z nápodoby, o touhu získanou prostřednictvím jiné osoby“ [Kišš 2010:
33]. Jejím prostřednictvím dochází ke zmnožování individuálních obrazů a ty se
stávají formující součástí kolektivního My. Druhý, který je objektem touhy, je tímto
toužením uznán jako odlišný od toužícího a také jako jeho vzor.
Mimetická touha je tak vymezena trojúhelníkem, jehož vrcholy tvoří subjekt
touhy, prostředník touhy a objekt touhy. Pokud je touha podle Girarda vždy
touhou „podle Druhého“, touhou „být Druhým“, pak lze Švejka vidět jako prostředek
mimetické touhy, jako nástroj, jehož pomocí se lze Druhého zmocnit.
Podle Girarda je totiž touha podle Druhého vždy touhou být Druhým [Girard
ských uniforem UPA, hraným (?) značně nevybíravým chováním vůči každému, kdo se
zdráhá projevit veřejnou podporu ukrajinskému nacionalismu, a příležitostnými nápisy,
které mají daleko k dnešní představě o politicky korektním vztahování se k příslušníkům
národnostních a náboženských menšin.
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
542
1998: 97]. V kontextu Girardových úvah se najednou Švejk neobjevuje ve známé
podobě usměvavého a trošku pomalejšího chlapíka, který při pokuřování fajfky
a za glosování „To chce klid“ vytváří prostor pro internacionální sbratření. Švejk,
rozvíjíme-li girardovský motiv, je transformován do prostředku, který nemá za
úkol druhého přiblížit, ale prostřednictvím touhy po Druhém s tímto Druhým
splynout a takto se jej i zmocnit.
Švejk jako hraniční objekt
Důrazy na nejasnou ontologii Švejka v karnevalových švejkovských slavnostech
(Bachtin), těsnou provázanost subjektu, objektu a zobrazení a na mocenský
prvek v jejich vztazích (Taussig), spolu s rolí Švejkových soch jako prostředku
mimetické touhy stát se Druhým (Girard) vtahují na scénu poslední porozumění
Švejkovi, jemuž se zde chci krátce věnovat. Jde o takovou interpretaci Haškova
hrdiny, ve které se Švejk objevuje jako to, co Star a Griesemer nazývají hraničním
objektem (boundary object). Star a Griesemer [1989] zavedli tento pojem jako analytický
koncept pro takové objekty, které umožňují koordinaci bez toho, že by
muselo mezi jednotlivými aktéry dojít ke konsenzu o cílech a významech tohoto
jednání. V tomto ohledu jsou hraniční objekty tvárné a přizpůsobivé. Různí
aktéři s nimi mohou různými způsoby nakládat a pozměňovat je. Jeden konkrétní
způsob zacházení není pro podstatu těchto objektů určující. Lidé, které jsem
potkal ve Skelivce, Přemyšli a Užhorodu, zacházeli přes vylíčené podobné rysy se
Švejkem v mnohém odlišně. Ovšem vždy se jej snažili přizpůsobit místním potřebám
a omezením. Přestože Švejk nabývá tolika různých podob a je proměnlivý,
stále zůstává schopen spojovat různá sociální prostředí. V tomto ohledu je také
dobrým prostředkem komunikace. Nefiguruje zde pouze jako metafora (např.
Švejk – Západ), ale i jako metonymie (např. Švejk – krycí jméno vojáků Ukrajinské
povstalecké armády).
Příkladně se tato komunikační role Švejka objevuje ve vyprávění pana Łukasze
(nar. 1952), jednoho z účastníků skupinové diskuze o proměnách vnější
hranice EU, kterou jsem vedl v Přemyšli v roce 2008. Když se má pan Łukasz
vyjádřit k podobám polsko-ukrajinských kontaktů, zmíní, po delším komentáři
k restrikcím přeshraničního obchodu a kratičké zmínce o napětí mezi katolíky
východního a západního ritu, i delší historii regionu. Při této souvislosti také
vzpomene dobrého vojáka Švejka.
„O Operaci Visla jsme tady samozřejmě věděli všichni,“ začíná pan Łukasz svůj historický
exkurz odkazem na masové přesídlení polských Ukrajinců z let 1947–1950
do oblastí získaných na Německu, při kterém muselo své domovy opustit na
140 000 osob. „To nešlo nevědět. Jenom si vezměte ty opuštěné domy a cerkve. Byly
i vesnice, které byly celé vystěhované. Nemluvilo se o tom, že to bylo zlo, ale mluvilo
se o tom stejně, jako se mluvilo o všech těch zvěrstvech UPA. Za hranicí pak (...) to
jsme také věděli, co se dělo našim příbuzným, kteří zůstali za hranicí, na ukrajinské
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
543
straně. Já vám to řeknu takto: my jsme věděli o všem, co oni udělali nám, a jim (obyvatelům
Ukrajiny – pozn. autora) zase říkali, co jsme jim udělali my.“
Do rozhovoru vstupuje paní Ewa (nar. 1968):
„Dnes se už o tom nemluví. Dnes se mluví zase o jiných věcech. O hranici,
která nerozděluje, ale spojuje, tak tomu říkají. Nám to ale nemusí nikdo říkat, vždyť
tady má spousta lidí ještě na Ukrajině rodiny.“
Souhlasné přikyvování v sále. Pan Łukasz pokračuje:
A víte co? Ještě tohle vám řeknu, když jste Čech. (...) Jel jsem tam jednou, to už
byly 80. léta, na hřbitov. (...) A když jsem tam pak seděl, u bratrance doma, koukám,
on tam má v knihovně Švejka. Úplně stejné vydání, jako jsme měli my!“
Po krátkém exkurzu o oblíbených pasážích v Haškově románu se pana Łukasze
ptám, jak se přihodilo, že se v obou domácnostech objevila stejná kniha.
„My toho Švejka tady známe všichni,“ reaguje. „No řekněte, kdo kdy něco
napsal tady o nás? Já vím, že Švejk byl Čech. Ale je to také jeden z nás.“
Žádný protest v sále.
„Co tím myslíte, když říkáte – jeden z nás?“ kladu doplňující otázku.
Paní Ewa se znovu zapojuje do rozhovoru:
„No vždyť vám to říkáme, tady byla fronta, že, tak se to píše v tom Švejkovi.
Ale předtím tady nebyla žádná hranice, ta byla až... já nevím, mnohem dál. Můj
strýc bydlel pod Lvovem, to bylo přeci polské město. Tady to byla jedna země. Nejenom
za Rakouska, od vždy.“
Přikyvování, ticho.
(Přemyšl, 2. června 2008)
V této ukázce ze skupinového rozhovoru se objevuje celá řada témat. K motivům,
které byly identifikovány v Andrijově vyprávění cestou ze Skelivky (jednota
a nárok na druhého), se přidávají ještě další. Trauma a mluvení nebo mlčení
o něm („tady jsme o tom věděli všichni“). Napětí mezi národní historií a pamětí
(„my jsme věděli“ vs. „nám říkali“). Vztah mezi politikou státu a osobní zkušeností
(„nám nemusí nikdo říkat... vždyť tam máme rodinu“). Švejk do konverzace
těchto témat vstupuje jako katalyzátor: pomáhá mluvčím vyjádřit podstatu jejich
sdělení a znásobit jeho efekt. Švejk však dokáže spojovat pouze určité události
a osudy. Proklamovaná polsko-ukrajinská blízkost, kterou panu Łukaszovi a paní
Ewě pomáhá Švejk vyjádřit, je striktně vázána pouze na období před vytyčením
stávající polsko-ukrajinské hranice. Zatímco tedy mluvit o Ukrajincích a Polácích
ve spojitosti se Švejkem znamená vždy mluvit v jistém smyslu „o nás“, rozhovory
o pozdějších historických událostech, kterým již Švejk neasistoval, jsou už pouze
hovory „o nich“.
Ovšem hraniční objekty, stejně jako Švejk, vedle toho, že spojují odlišné
sociální světy, také vytvářejí a reprodukují jejich hranice. Ve Skelivce, Přemyšli
i Užhorodu nešlo pouze o odlišení místních a cizích, ale i o oživení referencí na
alternativní geografie. V promluvách, písničkách i neverbálním jednání znovu
povstávaly odkazy na existenci starého Rakouska, Halyčiny, Kresů, Českosloven-
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
544
ska a Podkarpatské Rusi a hranici mezi Východem a Západem. To je také důvod,
proč jsou tyto objekty hraniční. Další schopností hraničních objektů je jejich schopnost
překračovat hranice. Není to jenom Švejk – literární postava na stránkách
Haškova románu, kdo se pohybuje prostorem západního ukrajinského pohraničí
a v důsledku tohoto pohybu se pozvolna proměňuje z pražského zlodějíčka psů
v postavu protiválečného hrdiny. Stejně tak dochází k proměně porozumění Švejka
u jeho čtenářů, kteří na různých stranách státních hranic pod vlivem jazykového
převodu a širšího čtenářského kontextu akcentují různé důrazy Haškova románu,
nebo pod vlivem Švejkova ztvárnění v jednotlivých sochách. Tak, jak v Haškově
knize Švejk podstupuje svou anabázi, vytváří skupinu svých čtenářů a obdivovatelů.
Tak, jak se v různých prostředích objevují aktualizované interpretace Haškova
textu, stává se Švejk prostředkem geopolitické a regionální identifikace. A tak,
jak je Švejk ztvárněn v postupně vztyčovaných sochách, disputuje lokální historii
s mnohem silněji ustavenými reprezentacemi minulosti podporovanými státem.
Švejk, jako hraniční objekt, je sice produktem různých, vzájemně na sebe ne nutně
reagujících reprezentací a jednání, přesto však s natolik silnou strukturou, že přes
tyto rozdílnosti dokáže zprostředkovávat pocit kulturní (a politické) blízkosti.
Takto, jako hraniční objekt zprostředkovávající kulturní blízkost společenství
po obou stranách státní hranice, Švejk opět disputuje s mocí národního státu,
který v posledních sto letech usiluje o monopol na její vytváření. Pojem kulturní
blízkost (cultural intimacy) rozpracovává Herzfeld [2007], který tuto blízkost studuje
právě jako efekt státu. Pojem kulturní blízkost je mu analytickým nástrojem,
jehož prostřednictvím chce porozumět vlivu státu na jednání a myšlení svých
členů [Herzfeld 2007: 15]. Kulturní blízkost v tomto pojetí odkazuje ke sdílení
známých a rozpoznatelných rysů, které určují členství ve skupině. Rozdíl mezi
Herzfeldovou intencí a mou je pak v tom, že Herzfeld buduje pojem kulturní
blízkosti pro osvětlení možnosti existence národního státu, kdežto já se snažím
prostřednictvím tohoto pojmu vyvázat své téma z pout státu a jeho optiky. Kulturní
blízkost, kterou Švejk lidem po obou stranách hranice zprostředkovává,
není dílem státu, ale vzniká bez ohledu na stát, resp. státu navzdory.
Závěr: vztah interpretace, paměti, objektu a mimesis
Ve svých vůči státu rozkladných aktivitách jsou zprostředkované nové Švejkovy
příběhy kontinuálním pokračováním aktivit Haškova románového hrdiny.
Podobně jako byly Švejkovy proti-státní aktivity na stránkách románu svým podvracením
moci starého Rakouska nepřímo zapojeny do budování nástupnických
národních států ve smyslu, v jakém uvažují o nacionalismu Billig [1995] nebo
Edensor [2002], tak i nyní jeho proti (národnímu) státu namířená činnost vytváří
prostor pro vznik něčeho nového. V nabídnutých reinterpretacích Švejka je přítomna
jak kontinuita, tak i diskontinuita výkladu této postavy. Aby subverzivní
moment Haškova Švejka zažívajícího svá dobrodružství za světové války působil
i v současnosti, je třeba Švejka reinterpretovat. Tato diskontinuita nové inter-
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
545
pretace pak umožňuje trvání původního záměru díla v soudobých podmínkách.
Ukázal jsem, že původní subverzivní moment Haškova Švejka obsažený ve Švejkových
protistátních aktivitách, lze uchovat pouze do té míry, do jaké jej v nových
podmínkách nově interpretujeme. Aby byl „původní význam“ Haškova Švejka
uchován i v novém kontextu současné polsko-ukrajinské situace (rekontextualizace),
musel být jeho výklad (reinterpretací) pozměněn. Kontinuity výkladu
hlubšího smyslu díla je tak dosaženo diskontinuitou jeho interpretace.
Toto zjištění pak otevírá novou cestu pro to, jak v souvislosti s porozuměním
kreativní kreolizaci v intenci Lavie a Swedenburga [Lavie, Swedenburg 1996]
uvažovat o tvorbě nových kulturních prvků. Zatímco dosud bylo o kreolizaci
uvažováno pouze ve smyslu dílčích modifikací kulturních prvků (např. jazyka
nebo artefaktů), kontexty porozumění Švejkově anabázi v západním ukrajinském
pohraničí a politické užívání této anabáze ukazují, že výsledkem kulturní změny
může být i vznik zcela nových kulturních prvků. V textu jsem ukázal, jak v západním
ukrajinském pohraničí dochází prostřednictvím vztyčování soch Švejka a je
doprovázejících oslav k narušení státem produkovaných reprezentací minulosti.
Nové příběhy dobrého vojáka Švejka, pro které se v těchto událostech otevírá
prostor, jsou výrazně tvarovány lokálním politickým kontextem. Švejk v těchto
nových souvislostech působí nejenom jako prostředek subverze sociálních hranic
(jak jej známe z Haškova románu), ale nově i jako prostředek rozrušování geopolitických
hranic. Svým potenciálem podvracet pomáhá vytvářet prostor pro
rekonfiguraci státem podporovaných hierarchií. Toto je umožněno zaprvé tím,
jak jsou různé reprezentace Švejka vsazeny do kutilských aktivit švejkovských
slavností; zadruhé pak tím, jak se Švejk stává prostředkem mimesis – touhy po
tom zaujmout místo Druhého. Tato touha po Druhém, jejímž efektem je transformace
sociálních vztahů, je mi dalším dokladem profilace postavy Švejka do
podoby hraničního objektu.
Sledované švejkovské slavnosti, při kterých docházelo ke vzpomínání
na Švejka a jeho dobu, se tak, vedle dalších cílů jejich organizátorů, staly rovněž
nástrojem kolektivního začleňování (re-membering) relevantních aktérů do
sítí vztahů, opakovaným vytvářením úmluvy. Toto vyčleňování-a-začleňování
a uspořádávání (re-membering) se týká i samotné mezistátní hranice, kterou Švejk
svou nově získanou agency atakuje. Procesy vymezování, uspořádávání a odlišování
jako důsledky existence hranice i nadále přetrvávají (protože přetrvává
i samotná západní hranice Ukrajiny), ale Švejkovou činností dochází k posunům
v zacílení těchto procesů. Centrum a okraj si vyměnily pozice, a na místo pocitu
kulturní blízkosti s Kyjevem či Varšavou je zdůrazňována sounáležitost s obyvateli
přeshraničního regionu.
Reprezentace minulosti, které Švejk pomáhá ustavovat, jsou příkladem
odporující paměti (counter memory). Jsou nejenom konkrétními příklady kritiky
dominantní ideologie národnostně a jazykově homogenní Haliče s jednotnou
minulostí – pamětí. Můžeme jim také rozumět jako projevu nesouhlasu (a snad
i nedůvěry) k představě minulosti zprostředkované státem. Jako viditelné-a-slyšitelné
tyto odporující paměti umožňují překonat omyl přístupu k minulosti, který
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
546
je založen na rozlišování mezi „pravdou“ a „ideologií“. Místo toho nabízejí možnost
vztáhnout konstrukci regionu i minulosti k těm, jejichž reprezentace minulosti
(rozuměj: představy o současnosti) jsou upozaďovány. Takto nové příběhy
dobrého vojáka Švejka jako příklad vzdorující paměti osvětlují povahu spojení
mezi státem (hegemonním řádem) a historickými reprezentacemi.
JAKUB GRYGAR je sociální antropolog, svůj zájem o antropologii hranic, sociální paměť
a mobilizaci etnických a národních identit propojuje se studiem (re)produkce sociálního
a politického řádu. Tato témata sleduje v etnografickém studiu ustavování vnější hranice
EU v polsko-běloruském a polsko-ukrajinském pohraničí a při studiu procesů sociálního
vylučování Romů v českých městech.
Literatura
Andruchovyč, Jurij. 1993. Московіада. Івано-Франківськ: Лілея-НВ.
Andruchovyč, Jurij. 1996. Перверзія. Івано-Франківськ: Лілея-НВ.
Anzaldúa, Gloria E. 1987. Borderlads / La Frontera. The New Mestiza. San Francisco: Aunt
Lute Books.
Auslander, Mark. 2011. The Accidental Slaveowner: Revisiting a Myth of Race and Finding
and American Family. Athens: University of Georgia Press.
Bachtin, Michail. 2007. Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha:
Argo.
Bakhtin, Mikhail. 1986. The Problem of Speech Genres. Speech Genres and Other Late Essays.
Austin: University of Texas Press.
Balandier, Georges. 2000. Politická antropologie. Praha: Dauphin.
Ballinger, Pamela. 2004. „‘Authentic Hybrids’ in the Balkan Borderlands.“ Current
Anthropology 45 (1): 31–60.
Barth, Fredrik (ed.). 1969. Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organization of Culture
Difference. Oslo: Universitetsforlaget.
Billig, Michael. 1995. Banal Nationalism. London: Sage Publications.
Bilyčenko, Stanislav. 2010. „На що схожа електоральна карта України.“ Українська
правда [online] 24. 1. 2010 [cit. 13. 2. 2007]. Dostupné z: <http://www.pravda.com.
ua/articles/2010/02/24/4805944/>.
Bohannan, Laura. 1966. „Shakespeare in the Bush. An American Anthropologist Set Out
to Study the Tiv of West Africa and Was Taught the True Meaning of Hamlet.“ Natural
History 75: 28–33.
Brown, Kate. 2005. A Biography of No Place: From Ethnic Borderland to Soviet Heartland. New
York: Harvard University Press.
Bruner, Edward M. 1993. „Introduction: The Ethnographic Self and the Personal Self.“
Pp. 1–25 in P. Benson (ed.). Anthropology and Literature. Urbana, Chicago: University of
Illinois Press.
Burke, Peter. 2011. Co je kulturní historie? Praha: Dokořán.
Buzalka, Juraj. 2008. Nation and Religion. The Politics of Commemorations in South-East
Poland. Münster: LIT Verlag.
Clifford, James. 1986. „Introduction: Partial Thruths.“ Pp. 1–26 in James Clifford, George
Marcus (eds.). Writing Culture. Berkeley: University of California Press.
Jakub Grygar: Nové příběhy dobrého vojáka Švejka
547
Copsey, Nathaniel. 2006. Echoes of the Past in Contemporary Politics: The Case of PolishUkrainian
Relations [online]. Brighton: Sussex European Institute [cit. 10. 8. 2012].
Dostupné z: <http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/sei-working-paper-no-
87.pdf>.
de Certau, Michel. 1984. The Practice of Everyday Life. Berkeley: University of California
Press.
Donnan, Hastings, Thomas M. Wilson. 1999. Borders: Frontiers of Identity, Nation and State.
Oxford, New York: Berg.
Edensor, Tim. 2002. National Identity, Popular Culture, and Everyday Life. London: Berg.
Eriksen, Thomas H. 2003. „Creolization and Creativity.“ Global Networks 3 (3): 223–237.
Gellner, Arnošt. 1993. Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal.
Girard, René. 1998. Lež romantismu a pravda románu. Praha: Dauphin.
Girard, René. 2008. O původu kultury: hovory s Pierpaolem Antonellem a Joãem Cezarem
de Castro Rocha. Brno: CDK.
Gluckman, Max. 1954. Rituals of Rebellion in South-East Africa. Cambridge: Cambridge
University Press.
Gluckman, Max. 1963. Order and Rebellion in Tribal Africa. New York: Free Press.
Green, Sarah F. 2005. Notes From the Balkans: Locating Marginality and Ambiguity on
the Greek-Albanian Border. Princeton: Princeton University Press.
Grossman, Jan. 2001. „Kapitoly o Jaroslavu Haškovi.“ Pp. 474–482 in Michal Přibáň (ed.).
Z dějin českého myšlení o literatuře 1 (1945–1948). Antologie k Dějinám české literatury
1945–1990. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR.
Grygar, Jakub. 2003. „Strážci paměti. Autobiografické vyprávění a normativní aspekty
kultury ve Stonavě na Těšínsku.“ Český lid. Etnologický časopis 90 (2): 135–159.
Halbwachs, Maurice. 2009. Kolektivní paměť. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).
Halemba, Agnieszka. 2008. „Virgin Mary and the Border: Identity Politics of the Greek
Catholic Church at the Ukrainian/Slovak Borderland.“ Sociológia 40 (6): 548–565.
Handler, Richar, Daniel Segal. 1990. Jane Austen and the Fiction of Culture: An Essay on
the Narration of Social Relations. Tucson: University of Arizona Press.
Hašek, Jaroslav. 1962a. Osudy dobrého vojáka Švejka (Díl I a II.). Praha: Československý
spisovatel.
Hašek, Jaroslav. 1962b. Osudy dobrého vojáka Švejka (Díl III a IV.). Praha: Československý
spisovatel.
Heers, Jacques. 2006. Svátky bláznů a karnevaly. Praha: Argo.
Herzfeld, Michael. 2007. Zażyłość kulturowa. Poetyka społeczna w państwie narodowym.
Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego.
Jankovič, Milan. 1960. Umělecká pravdivost Haškova Švejka. Praha: Nakladatelství
Československé akademie věd.
Kattago, Siobhan. 2012. Memory and Representation in Contemporary Europe. The Persistence
of the Past. Farnham, Bzrlingtron: Ashgate.
Kilias, Jaroslav. 2005. „‚Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar‘: o sociologickém
popisu národní identifikace.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 41 (4):
675–692.
Kišš, Marián. 2010. „René Girard a jeho mimetická teorie společnosti.“ Historická sociologie
2 (2): 31–52.
Kosík, Karel. 2003. „Hašek a Kafka neboli groteskní svět.“ Pp. 103–112 in Michal Přibáň
(ed.). Z dějin českého myšlení o literatuře 3 (1958–1948). Antologie k Dějinám české literatury
1945–1990. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR.
Kurczewska, Joanna (ed.). 2006. Polish Borders and Borderlands in the Making. From the Field
Studies of Polish Sociologists and Anthropologists. Warsaw: IFiS Publishers.
Lavie, Smadar, Ted Swedenburg. 1996. „Introduction.“ Pp. 1–25 in Smadar Lavie,
Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2013, Vol. 49, No. 4
548
Ted Swedenburg (eds.). Displacement, Diaspora, and Geographies of Identity. Durham:
Duke University Press.
Lévi-Strauss, Claude. 1996. Myšlení přírodních národů. Praha: Dauphin.
Leydesdorff, Selma, Luisa Passerini, Paul Thompson. 1996. Gender and Memory (Memory
and Narrative). Oxford: Oxford University Press.
Misztal, Barbara. 2003. Theories of Social Remembering. Philadelphia: Open University
Press.
Naryan, Kirin. 2007. „Etnografie a beletrie: kde je hranice?“ Biograf 43–44: 69–86.
Nora, Pierre (ed.). 1992. Les Lieux de mémoire. Paris: Les Frances, La Republique,
Le Nation.
Olbracht, Ivan. 1921. „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.“ Rudé právo
15. 11. 1921.
Olick, Jeffrey K. 2008. „From Collective Memory to the Sociology of Mnemonic Practices
and Products.“ Pp. 151–161 in Astrid Erll, Ansgar Nunning (eds.). Cultural Memory
Studies: An International and Interdisciplinary Handbook. Berlin: Walter de Gruyter.
Pokorná, Anna. 2009. „Domov pod pokličkou: K antropologii jídla.“ Biograf [online]
49 [cit. 13. 2. 2007]. Dostupné z: <http://www.biograf.org/clanky/clanek.
php?clanek=4903>.
Prochasko, Taras. 2002. НепрОсті. Івано-Франківськ: Лілея-НВ.
Prochasko, Taras. 2005. З цього можна зробити кілька оповідань. Івано-Франківськ :
Лілея-НВ.
Ptáček, Lubomír. 2003. „Fenomén Švejk.“ Neviditelný pes [online] 9. 6. 2003
[cit. 13. 2. 2007]. Dostupné z:
<http://archiv.neviditelnypes.lidovky.cz/clanky/2003/06/30885_11_0_0.html>.
Rodman, Margaret C. 1992. „Empowering Place: Multilocality and Multivocality.“
American Anthropologist 94 (3): 640–656.
Rosaldo, Renato. 1989. Culture and Truth. Boston: Beacon Press.
Smith, Anthony D. 1999. Myth and Memory of the Nation. Oxford: Oxford University Press.
Star, Susan Leigh, James R. Griesemer. 1989. „Institutional Ecology, ‘Translations’ and
Boundary Objects: Amateurs and Professionals in Berkeley’s Museum of Vertebrate
Zoology, 1907–39.“ Social Studies of Science 19 (3): 387–420.
Stewart, Charles (ed.). 2007. Creolization: History, Ethnography, Theory. Walnut Creek: Left
Coast Press.
Strathern, Mary. 1990. „Out of Context: The Persuasive Fictions of Anthropology.“
Pp. 80–130 in M. Manganero (ed.). Modernist Anthropology. Princeton, NJ: Princeton
University Press.
Škabraha, Martin. 2004. „Jak (ne)rozumím Haškovu Švejkovi.“ Téma. Literární časopis pro
esejistické myšlení [online] 2 (7) [cit. 13. 2. 2007]. Dostupné z:
<http://www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik2/cislo7/07-18.htm>.
van Houtum, Henk, Olivier Kramsch, Wolfgang Zierhofer. 2005. B/ordering Space.
London: Ashgate.
Visweswaran, Kamala. 1994. Fictions of Feminist Ethnography. Minneapolis: University of
Minnesota Press.
Wanner, Catherine. 1998. Burden of Dreams: History and Identity in Post-Soviet Ukraine.
Pennsylvania: The Pennsylvania State University.
Wilson, Thomas M., Hastings Donnan (eds.). 2005. Culture and Power at the Edges of the
State. National Support and Subversion in European Border Regions. Münster: LIT Verlag.
Zandy, Janet (ed.). 1995. Liberating Memory: Our Work and Our Working-Class
Consciousness. London: Rutgers.