K A R E L M A R X B E D ŘI C H E N G E L S
VYBRANÉ SPISY V PĚTI SVAZCÍCH
S V A Z E K I
N AK L ADAT ELS TVÍ SVOBODA P R A II A 19 7 6
spčié včdč. Z této poulíc potřeby uvnitř teologie vysvětluje Feuerbach protestantismus, k čemuž sc pak nenucené pojí samostatné dějiny filozofie.
KARĽL MARX A BEDŘICH ENGELS
c) s.Bytí není obecný pojem, odlučilelný od věcí. jc totožné s lim, co jest... By li jc kladení podstaty. Co je má patlslata, íojc. mé byli. Ryba jc ve vodě, ale od tohoto bytí nemůžeš oddělit její podstatu. Již řeč ztotožňuje byli a podstatu. Jen v lidském životě sc odděluje bytí od podstaty, ale taki jen u nenormálních, nešťastných případech — priházi se, že člověk lam., kde má své byli, nemú i svou podstatu, ale právě pro tuto rozluku není opravdu, celou duší lam, kde je skutečně, tělem. Jen lam, kde je tvé srdce, jsi Ty. Ale všechny věci — .v výjimkou připndťi pitíkich st pfiroilČ — jsou rády lam, ktlc jsou. a jsou rády lim, čím jsou" (5. 47).
Pěkný chvalozpěv na to3 co právě jest. S výjimkou případů příčících se prírode, mála abnormálních případů, jsi v sedmi letech rád vrátným v uhelném dole, čtrnáct hodin sám v temnotě, a protože je ta Tvoje bytí, je to také Tvoje podstata. Stejně tak přisukovač na selfaktoru. To jc Tvoje „podstata" být podroben jednomu odvětví práce. Srov. Wcscn clcs Glau-bensj s. 11, „neukojený hlad",...
ľ) § 48, str. 73: „Prostředkem, jak spojit v jedné a téže podstate bez rozporu protikladná nebo rozporná určení, je pouze tas. Tak je tomu alespoň v živé bytosti*... Jen tak se tu napr. v člověku projevuje rozpor, že nyní mě ovládá a naplňuje tolo určeni, loto předsevzetí, a teď zase docela jiné, přímo protikladné určení."
Toto nazývá Feuerbach 1. rozporem, 2. spojením rozporů a 3. má to udělat čas. Sice „naplněný" čas, ale vždycky čas, 11c to, co sc v něm děje. Tato věta = tomu, že změna je možná jen v čase.
NEMECKA IDEOLOGIE [Výňatek] 7<>
Svazek I. Kapitola I. Feuerbach. Protiklad materialistického a idealistického nazírání
Napsána v říjnu lß-IG. ľad!s originálu přchiímo z náňciny.
Marx, K.-Eugeh. B.: Spisy. Sv. 3, dotisk. Praha 1962, s. 609-61 i.
* V orig.: Wesen.
I.
F E U E R E A C H
A. Ideológie vůbec, zejména nemecká
Německá kritika i se svými nejnovčjšíim snahami neopustila půdu filozofie. Ani zdaleka nezkoumala své obecně filozofické předpoklady, a tak vyrostly všechny její otázky dokonce na půdě jednoho určitého filozofického systému, systému Hegelo-va. Mystifikace nebyla jen v jejích odpovědích, nýbrž už v samých jejích otázkách. Tato závislost na Hegelovi je důvodem, proč se nikdo z těchto novějších kritiků ani nepokusil o obsáhlou kritiku Hcgclova systému, i když každý z nich tvrdí, že se dostal za Hcgela. Jejich polemika proti Hegelovi i mezi sebou navzájem se omezuje na to, že každý z nich si vybere jednu stránku Hegelova systému a tu obrátí jak proti celému systému, tak proti stránkám, které si vybrali druzí. Zpočátku si vybírali čisté, nefalšované hegelovské kategorie, jako je substance a sebevědomí, později tylo kategorie prolanovali světštějšími jmény, jako je rod, jedinec, člověk atd.
Veškerá německá filozofická kritika od Straussc až po Stirnera se omezuje na kritiku náboženských představ. Vycházelo se ze skutečného náboženství a z vlastní teologie. Co je náboženské vědomí, náboženská představa, to se už pak dále určovalo různě. Pokrok spočíval v tom, že se do sféry náboženských a teologických představ zahrnují i údajně vládnoucí představy metafyzické, politické, právní, morální i jiné; že se politické, právní a morální vědomí prohlašuje rovněž za náboženské nebo teologické vědomí a politický, právní, morální člověk, v poslední instanci pak „člověk vůbec", za náboženského. Nadvláda náboženství se předpokládala. Každý vládnoucí vztah byl postupně prohlášen za vztah náboženský a proměněn v kult, v kult práva, kult státu apod.
223
Všude jen samá dogmata a víra v dogmata. Stále vetší a větší část světa byla kanonizovaná, až nakonec mohl ctihodný Max prohlásit svět za svatý cn bloc, a tak s ním jednou provždy skoncovat.
Síarohegelovci všechno chápali, jakmile io bylo převedeno na nějakou hegelovskou logickou kategorii. Mladohegclovci všechno kritizovali, podvrhujíce všemu náboženské představy nebo prohlašujíce všechno za teologické. Miadohegclovci se shodují se síarohegelovci ve víře, šc v existujícím světě vládne náboženství, pojmy, obecné. Jenže jedni bojují proti této nadvládě jako proti uzurpaci, zatímco druzí ji velebí jako legitimní.
Protože tito mladohegclovci pokládají představy, myšlenky, pojmy, vůbec produkty toho vědomí, které sami osamostatnili, za vlastní okovy lidí, stejně jako je síarohegelovci prohlašují za opravdové svazky lidské společnosti, rozumí se samo sebou, že mladohegelovcům stačí také bojovat jen proti těmto iluzím vědomí. Protože v jejich fantazii jsou vztahy lidí, veškerá jejich činnost a snažení, jejich pouta a meze produkty jejich vědomí, vznášejí mladohegelovci v důsledku toho na lidi morální postulát, aby své nynější vědomí zaměnili za vědomí lidské, kritické nebo egoistické, a tak se zbavili toho, co je omezuje. Tento požadavek změnit vědomí ústí nakonec v požadavek jinak interpretovat to, co právě je, tj. uznat to na základě jiné interpretace. Mladohegelovští ideologové jsou navzdory svým rádoby „světoborným" frázím největšími konzervativci. Nej mladší z nich našli pro svou činnost správný výraz, když tvrdí, že bojují jen proti „frázím". Jenže zapomínají, že proti těmto frázím stavějí zase jen fráze a že vůbec nebojují proti skutečnému existujícímu světu, bojují-li jen proti frázím tohoto světa. Jediné výsledky, jichž mohla tálo filozofická kritika dosáhnout, bylo to, že v oblasti dějin náboženství objasnila, navíc jednostranně, některé otázky týkající se křesťanství; všechna její ostatní tvrzení jen dále přikrášlují její nárok na to, že tato málo významná objasnění jsou světodějné objevy.
Nikomu z těchto filozofů nenapadlo zeptat se, jak souvisí německá filozofie s německou skutečností, jak souvisí jejich kritika s jejich vlastním materiálním prostředím.
I.
FEUERBACH
Jak oznamují němečtí ideologové, prodělalo Německo v posledních letech převrat, který nemá obdoby. Z procesu rozkladu Hegclova systému, který začal Straussem, se vyvinulo světové vření, do něhož byly vtaženy všechny „mocnosti minulosti". Ve všeobecném chaosu se vytvářely mohutné říše, aby hned zase zanikaly, letmo se vynořovali heroové, které smělejší a mocnější sokové opět sráželi zpátky do temnot. Byla to revoluce, proti niž je francouzská revoluce dětskou hrou, zápas světů, před nímž blednou i boje diadochů. Jeden princip zatlačoval druhý, hrdinové myšlenek se o překot předháněli v neslýchaném chvatu, a za tři roky 1842—1845 se dalo v Německu do pořádku víc než jindy za tři století.
A. to všechno se prý událo v čisté myšlence.
J de ostatně o zajímavou událost: o proces rozkladu absolutního ducha. Když v něm uhasla poslední jiskřička života, ztratily různé součásti tohoto caput mortuum* soudržnost, spojovaly se v nové sloučeniny a vytvářely nové substance. Filozofičtí průmyslníci, kteří až dosud žili z vykořisťování absolutního ducha, vrhli se nyní na nové sloučeniny. Každý sc snažil seč mohl, aby rozprodal podíl, který mu připadl. Neobešlo se to ovšem bez konkurence. Zpočátku to byla konkurence celkem občansky a solidně vedená. Později, když byl německý trh přeplněn a zboží přes všechnu snahu nenacházelo odbyt na světovém trhu, pokazil se obchod, jak to v Německu bývá, tovární a fingovanou výrobou, zhoršováním kvality, falšováním surovin, paděláním etiket, koupěmi naoko, směnečnými podvody a úvěrovým systémem bez jakéhokoli reálného podkladu. Konkurence přešla nakonec v rozhořčený zápas, který nám teď vychvalují a líčí jako světodějný převrat, jako zdroj nejúžasnějších výsledků a vymožeností.
Abychom správně zhodnotili toto filozofické dryáčnictví, které probouzí blaživé národní cítění i v hrudi počestného
■ * doslova „mrtvá hlava", zde mrtvé pozůstatky.
224
225
nemeckého měšťáka, abychom názorně ukázali malichernost, lokální omezenost celého toho mladohegelovskčho hnutí, abychom zejména vystihli tragikomický kontrast mezi skutečnými výkony těchto hrdinů a iluzemi o těchto výkonech, jc ířeba podívat se jednou na celý ten povyk ze stanoviska, které leží mimo Německo.
./. Ideologie vůbec, zejména německá filozofie
A.
Předpoklady, s nimiž začínáme, nejsou libovolné, nejsou to dogmata, jsou to skutečné předpoklady, od nichž se dá abstrahovat jen ve fantazii. Jsou to skutečná individua, jejich činnost a materiální podmínky jejich života, které tu byly už před nimi, i ty, které tato individua vytvořila svou vlastní činností. Tyto předpoklady se tedy dají konstatovat ryze empiricky.
Prvním předpokladem veškerých dějin lidstva je ovšem existence živých lidských individuí. Předně je tedy třeba zjistit, jak jsou tato individua tělesně uzpůsobena a jaký je jejich vztah k ostatní přírodě, který je tím dán. Nemůžeme se tu samozřejmě zabývat ani fyzickými vlastnostmi lidí samých, ani přírodními podmínkami, které člověk nachází už hotové, geologickými, orohydrografickými, klimatickými a jinými poměry. Veškerý dějepis musí vycházet z těchto přirozených základů a z toho, jak jc lidé svou činností v průběhu dějin modifikovali.
Rozdíl mezi lidmi a zvířaty je možno vidět ve vědomí, v náboženství, ve spoustě jiných věcí. Lidé se sami začínají odlišovat od zvířat, jakmile začínají vyráběl prostředky k svému životu, a tento krok je podmíněn jejich tělesnou stavbou. Tím, že lidé produkují prostředky k svému životu, produkují nepřímo i svůj materiální život.
Způsob, jímž lidé vyrábějí prostředky k svému životu, závisí především na tom, jaké jsou samy životní prostředky, které tu byly před nimi a které musí reprodukovat. Na tento způsob výroby nelze pohlížet jen z té stránky, že je reprodukcí
lyzické existence individuí. Jc to spíše již určitý druh činnosti těchto individuí, určitý druh projevu jejich života, určitý způsob jejich života. Jak individua projevují svůj život, taková jsou. To, čím jsou, spadá tedy vjedno s jejich výrobou, a to jak s tím, co vyrábějí, tak také s tím, jak vyrábějí. Čím individua tedy jsou, to závisí na materiálních podmínkách jejich výroby.
Tato výroba začíná teprve s rozmnožením obyvatelstva. Jejím předpokladem je zase vzájemný styk mezi individui. Forma tohoto styku je opět podmíněna výrobou.
Vzájemné vztahy různých národů závisí na tom, jak dalece každý z nich rozvinul své výrobní síly, dělbu práce a vnitřní styky. Tato teze se všeobecně uznává. Ale nejen vztah jednoho národa k národům jiným, nýbrž i celá vnitřní struktura tohoto národa samého závisí na stupni rozvoje jeho výroby a jeho vnitřních a vnějších styků. Nakolik jsou rozvinuty výrobní síly národa, ukazuje nejnázorněji stupeň, jakého dosáhl vývoj dělby práce. Každá nová výrobní síla, pokud to není jen kvantitativní rozšíření již dříve známých výrobních sil (např. obdělávání pozemků), vede k dalšímu rozvoji dělby práce.
Dělba práce uvnitř národa způsobuje především, žc se práce průmyslová a obchodní odděluje od práce zemědělské, a tím i město od venkova, a tak vzniká protiklad mezi jejich zájmy. Další vývoj dělby práce vede k oddělení práce obchodní od práce průmyslové. Zároveň se dělbou práce uvnitř těchto různých odvětví vyvíjejí mezi individui, která se společně zabývají určitou prací, opět různé skupiny. Vzájemné postavení těchto jednotlivých skupin je podmíněno způsobem, jak se provozuje zemědělská, průmyslová a obchodní práce (patriarchalismus, otroctví, stavy, třídy). Tytéž poměry se projevují při rozvinutějším styku ve vzájemných vztazích mezi různými národy.
Různé stupně vývoje dělby práce jsou zároveň různými formami vlastnictví; tj. stupeň dělby práce určuje pokaždé i vzájemné vztahy individuí, pokud jde o materiál, nástroj a produkt práce.
První formou vlastnictví jc vlastnictví kmenové.71 Odpovídá
226
227
nerozvinutému stupni výroby, na němž se lidé živí lovem a rybolovem, chovem dobytka nebo nejvýš zemědělstvím. To ovšem předpokládá velké množství neobdělané půdy. Dělba práce je na tomto stupni ještě velmi málo vyvinuta a omezuje se na další rozšiřování samorostlé dělby práce, dané v rodině. Proto se společenské členění omezuje na rozšiřování rodiny: patriarchální náčelníci kmene, pod nimi příslušníci kmene, nakonec otroci. Otroctví, skryté v rodině, se vyvíjí teprve pozvolna s růstem obyvatelstva a potřeb a s rozšiřováním vnějších styků, a to jak války, tak výměnného obchodu.
Druhou formou je antické obecní a státní vlastnictví, které vzniká zejména spojením několika kmenů — smlouvou nebo dobytím — v město; přitom otroctví nadále trvá. Vedle obecního vlastnictví se vyvíjí už i movité a později i nemovité soukromé vlastnictví, ale jako mimořádná forma podřízená obecnímu vlastnictví. Státní občané mají moc nad svými pracujícími otroky jen ve své pospolitosti a už proto jsou vázáni na formu obecního vlastnictví. Je to společné soukromé vlastnictví aktivních státních, občanů, kteří jsou vůči otrokům nuceni setrvávat v této přirozeně vzniklé formě sdružení. Proto celá struktura, společnosti na tomto základě a s ní i moc lidu upadají tou měrou, jak se vyvíjí zejména nemovité soukromé vlastnictví. Dělba práce je už rozvinutější. Setkáváme se už s protikladem mezi městem a venkovem, později s protikladem mezi státy, které reprezentují zájmy měst, a státy, které reprezentují zájmy venkova, a uvnitř měst samých zase s protikladem mezi průmyslem a námořním obchodem. Třídní vztah mezi občany a otroky je už plně vyvinut. S rozvojem soukro-iného vlastnictví tu poprvé vznikají tytéž vztahy, které znovu nacházíme u moderního soukromého vlastnictví, jenže v širším měřítku. Na jedné straně koncentrace soukromého vlastnictví, která v Římě začala velmi brzy (dokazuje to Liciniův zákon o půdě)"2 a od občanských válek a zejména za císařů velmi rychle postupovala; na druhé straně s tím související přeměna plebejských drobných rolníků v proletariát, jemuž polovičaté postavení mezi majetnými občany a otroky znemožnilo samostatný vývoj.
Třetí formou je feudální Čili stavovské vlastnictví. Pro starověk bylo východiskem meslo a jeho malé území, kdežto ve
středověku to byl venkov. Tato změna východiska byla podmíněna tím, že tu bylo obyvatelstvo rozptýleno po velkých, řídce obydlených územích, a ani příchod dobyvatelů nevedl k většímu přírůstku. Na rozdíl od Řecka a Říma začíná tedy feudální vývoj na mnohem rozlehlejším území, připraveném římskými výboji a rozšířením zemědělství, které s nimi bylo zpočátku spojeno. V posledních staletích upadající římské říše a při jejím dobytí barbary byla zničena spousta výrobních sil; zemědělství upadalo, průmysl chátral pro nedostatek odbytu, obchod zkomíral nebo byl násilně narušován, venkovského i městského obyvatelstva ubývalo. Z těchto převzatých poměrů n jimi podmíněného způsobu organizace výbojů se pod vlivem vojenské organizace Germánú vyvinulo feudální vlastnictví. Je založeno, stejně jako vlastnictví kmenové a obecní, opčt na pospolitosti, proti níž však jako bezprostředně vyrábějící třída nestojí otroci, jako v antické pospolitosti, nýbrž nevolní drobní rolníci. Zároveň s plným rozvojem feudalismu přistupuje k tomu i protiklad k městům. Hierarchická struktura pozemkové držby a s tím související ozbrojené družiny dávaly šlechtě moc nad nevolníky. Tato feudální struktura byla, stejně jako antické obecní vlastnictví, sdružením proti ovládané vyrábějící třídě; jen forma sdružení a vztah k bezprostředním výrobcům byly rozdílné, protože tu byly rozdílné výrobní podmínky.
Této feudální struktuře pozemkové držby odpovídalo ve městech korporativní vlastnictví, feudální organizace řemesla. Vlastnictví tu záleželo hlavně v práci každého jednotlivce. Nutnost sdružení, proti sdružené loupeživé šlechtě, potřeba společných tržnic v době, kdy průmyslník- byl zároveň obchodníkem, vzrůstající konkurence uprchlých nevolníků, kteří se hrnuli do vzkvétajících měst, feudální struktura celé země, to vše vedlo ke vzniku cechů; ponenáhlu našetřené malé kapitály jednotlivých řemeslníků a jejich stabilní počet při vzrůstajícím počtu obyvatelstva vedly ke vzniku tovaryšského a učednického poměru, který vytvořil ve městech podobnou hierarchii jako na venkově.
Za feudalismu záleželo tedy hlavní vlastnictví jednak ve vlastnictví pozemkovém, pevně spjatém s ncvolnickou prací, jednak vc vlastní práci s malým kapitálem, který ovládal
228
229
práci tovaryšil. Struktura obou těchto forem byla podmíněna omezenými výrobními poměry — nepatrným a primitivním obděláváním půdy a řemeslnou výrobou. Dělba práce byla za rozkvětu feudalismu nepatrná. V každé zemi byl protiklad mezi městem a venkovem; stavovská struktura byla ovšem velmi ostře vyhraněna, ale kromě dělení na knížata, šlechtu, duchovenstvo a rolníky na venkově a na mistry, tovaryše, učně a brzy i na nádeniekou chátru ve městech nedocházelo k žádné významné dělbě. V zemědělství ji ztěžovalo obdělávání půdy na parcelách, vedle něhož vyrůstá! domácký průmysl rolníků samých, v průmyslu nebyla práce v jednotlivých řemeslech rozdělena vůbec, mezi řemesly jen velmi málo. Dělba mezi průmyslem a obchodem byla ve starších městech už dříve, v novějších se vyvinula až později, když města mezí sebou navázala spojení.
Pozemková šlechta i města potřebovaly, aby sc větší země spojily ve feudální království. Proto stál v čele organizace vládnoucí třídy, šlechty, všude monarcha.
Skutečnost je tedy taková: určitá individua, která jsou určitým způsobem produktivně činná, vstupují do těchto určitých společenských a politických vztahů. Empirické pozorování musí v každém jednotlivém případě empiricky a bez jakékoli mystifikace a spekulace prokázat souvislost této společenské a politické struktury s výrobou. Společenská struktura a stát vznikají neustále z životního procesu určitých individuí; ale ne takových individuí, jak se snad jeví ve vlastní nebo cizí ■;; představě, nýbrž takových, jaká skutečně jsou, tj. jak působí, \ jak materiálně vyrábějí, tedy jak jsou činná za určitých ma-I teriálních a na jejich libovůli nezávislých omezení, přeclpokla-. díi a podmínek.
Produkce idejí, představ, vědomí se zprvu bezprostředně prolíná s materiální činností a s materiálními styky lidi, je to řeč skutečného života. Tvoření představ, myšlení, duchovni styk lidí se tu ještě jeví jako přímý výron jejich materiálního postoje. Totéž platí o duchovní produkci, jak se zračí v řeči politiky, zákonů, morálky, náboženství, metafyziky atd. určitého národa. Lidé produkují své představy, ideje atd., ale
skuteční, činní lidé, podmínění určitým vývojem svých výrobních sil a jim odpovídajících styků až po jejich najrozvinutejší formy. Vědomí nemůže být nikdy nic jiného než vědomé bytí, a bytí lidi je jejich skutečný životni proces. Jestliže se v celé ideologii jeví lidé a jejich vztahy jako v camera obscu-ra*, vzhůru nohama, vyplývá tento jev z jejich historického životního procesu, stejně jako převrácení předmětů na sítnici vyplývá z jejich bezprostředné fyzického životního procesu.
V naprostém protikladu k německé filozofii, která sestupuje z nebe na zem, stoupá se tu od země k nebi. Tj. nevychází se tu z toho, co lidé říkají, co si vymýšlejí, co si představují, ani z řečených, myšlených, vymyšlených, představovaných lidí, aby se odtud došlo k lidem tělesným; vychází se z lidí skutečně činných a z jejich skutečného životního procesu se také vykládá vývoj ideologických reflexí a ozvěn tohoto životního procesu. I mlhavé výtvory v mozcích lidí jsou nutné sublimáty jejich materiálního životního procesu, který je možno empiricky zjistit a který je spjat s materiálními předpoklady. Tím ztrácejí morálka, náboženství, metafyzika a ostatní ideologie, i jim odpovídající lormy vědomí, zdání samostatnosti. Nemají dějiny, nemají vývoj; nýbrž lidé, rozvíjející svou materiální •. výrobu a své materiální styky, mění s touto svou skutečností i i své myšlení a produkty svého myšlení. Vědomí neurčuje život, nýbrž život určuje vědomí. Uvažujcme-li prvním způsobem, vycházíme z vědomí jako z živého individua, uvažuje-me-Ii druhým způsobem, který odpovídá skutečnému životu, vycházíme ze skutečných živých individuí samých a na vě-í domí pohlížíme jen jako na jejich vědomí.
Tento způsob uvažování není bez předpokladů. Vychází ze skutečných předpokladů a ani na okamžik je neopouští. Jeho předpoklady jsou lidé ne v nějaké fantastické uzavřenosti a fixovanosli, nýbrž ve svém skutečném, empiricky názorném procesu vývoje za určitých podmínek. Jakmile je zobrazen tento činný životní proces, přestávají být dějiny snůŠkou mrtvých faktů jako 11 empiriků, kteří jsou stále ještě abstraktní, anebo pomyslnou akcí pomyslných subjektů, tak jako u idealistů.
* v temné komoře.
230
231
Tam, kde přestává spekulace, 11 skutečného života, začíná tedy skutečná, pozitivní věda, zobrazení praktického činného uplatnění, praktického vývojového procesu lidí. Přestávají (ráze o vědomí, místo nich musí nastoupit skutečné vědění. Jakmile se začne zobrazovat skutečnost, ztrácí samostatná filozofie půdu pro svou existenci. Na její místo může nastoupit nanejvýš souhrn ncojbecnějších závěrů, které se dají abstrahovat ze zkoumáni historického vývoje lidi. Tyto abstrakce samy o sobě, odděleny od skutečných dějin, nemají vůbec žádnou hodnotu. Mohou sloužit jen k tomu, aby usnadnily uspořádání historického materiálu, aby naznačily sled jeho jednotlivých vrstev. Ale rozhodně nedávají nějaký návod nebo schéma, podle něhož by bylo možné přistřihovat dějinné epochy, jako to dělala Filozofie. Nesnáz začíná naopak teprve tehdy, když se dáme do zkoumání a pořádání materiálu, a í už z nějaké minulé epochy nebo ze současnosti, když se pustíme do skutečného zobrazování. Odstranění těchto nesnází je podmíněno předpoklady, které tu rozhodně nemůžeme uvádět, protože vyplynou až ze studia skutečného životního procesu a činnosti individuí v každé epoše. Vybereme tu několik z těchto abstrakcí, jichž užíváme na rozdíl od ideologie, a objasníme jc na historických příkladech.
Nestojí nám samozřejmě za námahu*, abychom našim moudrým filozofům vykládali, že „osvobození" „člověka" se nedostalo ani o krok dál, když rozpustili filozofii, teologii, substanci a všechno to svinstvo v „sebevědomí", když osvobodili „člověka" od panství těchto ířází, kterým nikdy nebyl ujařmen; že není možné skutečné osvobození prosadit jinak než ve skutečném světě a skutečnými prostředky**, že otroctví sc nedá odstranit bez parního a spřádacího stroje, nevolnictví bez zdokonaleného zemědělství, že nelze vůbec lidi osvobodit, pokud nejsou s to opatrovat si jídlo a pití, bydlení
* Feuerbach, (Marxova poznámka na okraji.) ** Filozofické a skutečné osvobození. — Tci'io člověk. Jedince. Individuum. — Geologické, hydrografické atd. podmínky. Lidské tělo. Potřeba a práce. (Marxova poznámka na okraji.)
a .oděv v dostatečné kvalitě a kvantitě. „Osvobození" je historický čin, není to čin myšlenek, a působí na něj dějinné poměry, stav průmyslu, obchodu, zemědělství, styků... pak dodatečně — podle různých stupňů svého vývoje — nesmysl substance, subjektu, sebevědomí a čisté kritiky právě tak jako nesmysl náboženský a teologický, a potom ho zase odstraňují, když jsou dostatečně vyspělí.* V zemi, jako jc Německo, kde probíhá dějinný vývoj jen uboze, nahrazují ovšem tyto myšlenkové vývody, tyto zduchovnčlé a nečinné ničemnosti, nedostatek dějinného vývoje, pevně se usazují a musí se proti nim bojovat.** Ale je to boj, který má jen lokální význam.*** [...]7:1 ve skutečnosti a pro praktického materialistu, tj. pro komunistu, jde o to. revolucionovat stávající svět, prakticky se chopit věcí, které tu už jsou, a změnit jet I když u Feuerbacha občas takové názory najdeme, nepřesahují ale nikdy ojedinělá tušení a na všeobecný způsob jeho nazírání mají příliš málo vlivu, než aby se mohly považovat za víc než za zárodky schopné vývoje. Feuerbachovo pojetí smyslového světa se na jedné straně omezuje na pouhé nazírání tohoto světa a na druhé straně na pouhý cit, říká: „člověk jako takový11 místo „skutečný historický člověk". „Člověk jako takový" je ve skutečnosti „Němec". V prvním případě, při nazírání smyslového světa, naráží nutně na věci. které jsou v rozporu s jeho vědomím a s jeho cítěním, které narušují předpokládanou harmonii všech částí smyslového světa, a zejména harmonii člověka s přírodou. Aby je odstranil, musí se uchýlit k jakémusi dvojitému nazírání, které leží mezi světským nazíráním, vidícím jen to, co je „nabíledni", a mezi nazíráním vyšším, filozofickým, spatřujícím „pravou podstatu" věcí.f f Nevidí, že
* Fráze a skutečný pohyb. (Marxova poznámka na okraji.) ** Význam frází pro Německo. (Marxova poznámka na okraji.) *** Tato řeč jc řečí skutečnosti. (Marxova poznámka na okraji.) t Feuerbach. (Marxova poznámka na okraji). tf N, B, Chyba není v tom, žc Feuerbach to, co je nabíledni, smyslové zdáni, podřizuje smyslové sknteěnosLi konstatované přesnějším zkoumáním smyslové danosti, nýbrž že se v poslední instanei nedovede vypořádat se smyslovostí, aniž by ji pozoroval „očima", tj. „brýlemi" Jí/aso/a. (Engilmva poznámka na okraji.)
232
233
smyslový svět, který ho obklopuje, není věc bezprostředně od věčnosti daná, stále stejná, nýbrž že je to produkt průmyslu a stavu společnosti, a to v tom smyslu, že je to produkt historický, výsledek činnosti celé řady generací, z nichž každá pokračovala v práci předešlé, dále rozvíjela její průmysl i její styky a přizpůsobovala její sociální řád změněným potřebám. Dokonce i předměty nejjcdnoclušší „smyslové jistoty" jsou mu dány jen společenským vývojem, průmyslem a obchodními styky. Třešeň, jako skoro všechny ovocné stromy, byla přenesena — jakjc známo —■ do našeho pásma teprve před několika stoletími obchodem, a proto byla Feuerbachově „smyslové jistotě" dána teprve dík této činnosti určité společnosti v určité době,* V tomto pojetí věcí, jaké skutečně jsou a jak se skutečně udály, se ostatně, jak ještě zřetelněji ukážeme dále, každý hlubolcomyslný filozofický problém docela jednoduše mění v empirický fakt. Např. díležitá otázka vztahu člověka k přírodě (nebo dokonce, jak říká Bruno (s. 110), „protikladů v přírodě a dějinách",71 jako by to byly dvě od sebe oddělené „věci", jako by člověk neměl pořád před sebou dějinnou přírodu a přírodní dějiny), otázka, z níž vzešla všechna ta „ne-zbadatelně mocná díla"7" o „substanci" a „sebevědomí", zanikne sama od sebe v poznání, že tolik velebená „jednota člověka s přírodou" existovala odjakživa v průmyslu a že v každé epoše vypadala jinak, podle toho, byl-li průmysl méně nebo více rozvinut, stejně jako „boj" člověka s přírodou až do rozvinutí jeho výrobních sil na příslušné základně. Průmysl a obchod, výroba a směna životních potřeb podmiňují rozdělení, rozčlenění různých společenských tříd a jsou jimi zase podmiňovány, pokud jde o způsob, jímž jsou provozovány — a tak např. v Manchesteru, kde před sto lety bylo vidět jen kolovraty a tkalcovské stavy, vidí dnes Feuerbach jen továrny a stroje, nebo v Campagna cli Roma, kde by byl v době Augustově našel jen vinice a vily římských kapitalistu, objevuje jen pastviny a bažiny.** Feuerbach mluví zejména o nazírání přírodní vědy, zmiňuje se o tajemstvích, která se zjevují jen oku fyzika a chemika; ale kde by byla přírodní věda bez prů-
* Feuerbach. (Marxova poznámka na okraji.) ** Feuerbach. (Marxova poznámka na okraji.)
myslu a.obchodu? Vždyii tato „čistá" přírodní věda získává svůj účel stejně jako svůj materiál teprve obchodem a průmyslem, smyslovou činností lidí. Tato činnost, tato neustálá smyslová práce a tvorba, tato produkce je natolik základnou celého smyslového světa, tak jak clncs existuje, že kdyby byla přerušena třeba jen na jediný rok, shledal by Feuerbach nesmírnou změnu nejen ve světě přírody, nýbrž velmi brzy by postrádal i celý svět lidi a svou vlastní nazírací schopnost, ba i svou vlastní existenci. Priorita vnější přírody zůstává přitom ovšem zachována, a to všechno se ovšem nedá aplikovat na prvotní lidi, zplozené generatio aeqnivoca*; toto rozlišování má však smysl jen potud, pokud bereme v úvahu člověka, který se už odlišuje od přírody. Ostatně tato příroda, která předchází lidským dějinám, není přece příroda, v níž žije Feuerbach, je to příroda, která dnes už nikde neexistuje, snad jen s výjimkou jednotlivých, nedávno vzniklých australských korálových ostrovů, a která tedy neexistuje ani pro Feuerbacha. — Feuerbach má nicméně před „čistými" materialisty velkou přednost, že chápe, že také člověk je „smyslový předmět"; ale nehledě k tomu, že ho pojímá jen jako „smyslový předmět", nejako „smyslovou činnost", protože se i v tomto omezuje na teorii, nepojímá lidi v jejich dané společenské souvislosti, v životních podmínkách, které jim byly předem dány a které z nich udělaly io, co jsou, a tak nedochází nikdy ke skutečně existujícím, činným lidem, nýbrž zůstává u abstrakta „člověk" a zmůže se jen na to, že uznává „skutečného individuálního, tělesného člověka" jen v citu, tj. nezná jiné „lidské vztahy" „člověka k člověku" než lásku a přátelství, a to ještě idealizované.** Nekritizuje vůbec nynější životní vztahy. Nedochází tedy nikdy k tomu, aby pojímal smyslový svět jako veškerou živou, smyslovou činnost individuí, která tento svět vytvářejí, a proto je nucen, vidí-li například místo zdravých lidí hromadu krtičnatých, sedřených a souchotinářských hladových chudáků, hledat útočiště ve „vyšším nazírání" a v ideálním „vyrovnávání v rodu", musí tedy upadnout zpátky do idealismu právě tam, kde komunistický materialista vid/
* prvotním plozením. ** F[euerbnch.] (Marxova poznámka na okraji,)
234
235
nutnost a zároveň podmínku přetvoření jak průmyslu, tak i společenské štruktúry.5"
Pokud je Feuerbach materialistou, nenacházíme u něho dějiny, a pokud bere v isvahu dějiny, není materialistou. Materialismus a dějiny se u něho naprosto rozcházejí, což ostatně vysvítá už z toho, co bylo řečeno. U Němců nezatížených předpoklady musíme začít tím, že konstatujeme první předpoklad veškeré lidské existence, tedy i veškerých dějin,** totiž předpoklad, že lide musí mít možnost žít, aby mohli „dělat dějiny'"'.*11'* K životu však patří především jídlo a pití, obydlí, oděv a. ještě některé jiné věci. Prvním historickým činem je tedy výroba prostředků k uspokojování těchto potřeb, produkce samého materiálního života, a tento historický čin, základní podmínku veškerých dějin, je nutno plnit, každý den a každou hodinu, dnes stejně jako před tisíciletími, aby se lidé alespoň udrželi naživu. I když se smysiovost, jako u svatého Bruna, redukuje třeba jen na minimum, na hůl7'5, předpokládá činnost výroby této hole. Při každém pojetí dějin je tedy především nutno zkoumat tento základní fakt v celém jeho významu a v celém jeho rozsahu a přiznat mu jeho oprávněnou platnost. Tohle, jak známo, Němci nikdy nedělali, proto u nich nikdy dějiny neměly pozemskou základnu a proto také Němci nikdy neměli žádného historika. Francouzi a Angličané, i když pojímali souvislost tohoto faktu s takzvanými dějinami jen krajně jednostranně, zejména pokud byli v zajetí politické ideologie, přece jen podnikli první pokusy dát děje-pisectví materialistickou základnu tím, že první psali dějiny občanské společnosti, obchodu a průmyslu. — Druhá věc je, že sama první uspokojená potřeba, činnost tohoto uspokojování a už dosažený nástroj tohoto uspokojování vedou k novým potřebám — a toto vytváření nových potřeb je první historický čin. Už na tom se ukazuje, z jakého ducha se rodí velká historická moudrost Němců, kteří tam, kde jim dojde pozitivní materiál a kde se nejedná  ani o tco-
* Feuerbach. (Marxova jmznúmka tm okraji.) s* Dejiny. (Marxova poznámka nu uhraji.)
*** llťgrl. Geologické, hydrografické sitd. poměry. Lidská těla. Potřeba, práce. (Marxovu poznámka na okraji.)
logický, ani politický nebo literární nesmysl, -vůbec nepřipouštějí, aby se odehrávaly dějiny, nýbrž jen „doba před-liistorická", a přitom nám ani nevysvětlí, jak sc z téhle nesmyslné „předhistorie" dostaneme do vlastních dějin — ačkoli na druhé straně se jejich historická spekulace vrhá obzvláště na tuto „předhistorii", protože se tu cítí v bezpečí před zásahy „hrubého Taktu" a protože tu může zároveň úplně popustit uzdu svému spekulačnímu pudu a vytvářet i vyvracet hypotézy po tisících. Třetím vztahem, který tu hned od začátku vstupuje do dějinného vývoje, je to, že lidé, kteří denně znovu dělají svůj vlastní život, začínají dělat další lidi, rozmnožovat se — vztah mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, rodinu. Tato rodina, která je na počátku jediným sociálním vztahem, se později, když rozmnožené potřeby vytvoří nové společenské vztahy a větší počet lidí nové potřeby, stává vztahem podružným (s výjimkou Německa.), a proto je třeba ji zkoumat a vykládat na základě existujících empirických údajů, a nikoli z „pojmu rodiny", jak se to obvykle dělá v Německu. Ostatně je třeba chápat tyto tři stránky sociální činnosti ne jako tři různé stupně, nýbrž právě jen jako tři stránky, anebo, aby tomu rozuměli i Němci, jako tři „momenty", které existovaly zároveň od samého počátku dějin a od prvních lidí a které se uplatňují v dějinách dodnes. — Produkce života, jednak vlastního života v práci, jednak cizího života, v plození, jeví se nyní hned už jako dvojitý vztah — na jedné straně jako přírodní, na druhé straně jako společenský vztah — společenský v tom smyslu, že se tím rozumí součinnost většího množství individuí bez ohledu na to, za jakých podmínek, jakým způsobem a k jakému účelu. Z toho vyplývá, že určitý způsob výroby nebo průmyslový stupeň je vždy spojen s určitým způsobem součinnosti čili s určitým společenským stupněm a že sám tento způsob součinnosti je „výrobní silou", že na množství výrobních sil, lidem dostupných, závisí stav společnosti a že tedy „dějiny lidstva" se musejí vždy studovat a zpracovávat v souvislosti s dějinami průmyslu a směny. Je však také jasné, proč nelze v Německu napsat takové dějiny, neboť Němcům k tomu chybí nejen schopnost koncepce a materiál, nýbrž i „smyslová jistota", a na druhém břehu Rýna nelze v těchto věcech získat žádné zkušenosti, protože tam už se žádné dějiny
236
237
i
I
nedějí. Už  od  začátku  se tedy ukazuje materialistická souvislost mezi lidmi, která je podmíněna potřebami a způsobem výroby a jc tak stará jako lidé .sami —• souvislost, která na. sebe bere stále nové formy a představuje tedy „dějiny", i když neexistuje žádný politický nebo náboženský nesmysl, který by ještě kromě toho držel lidi pohromadě. — Až teď, když už jsme vzali v úvahu čtyři momenty, čtyři stránky prvotních dějinných vztahů, zjišiujeme, že člověk má také „vědomí".* Ale ani to nemá hned od začátku jako „čisté" vědomí. „Duch" je hned od začátku provázen kletbou, že je „obtížen" hmotou, která se tu projevuje ve formě vlnění vrstev vzduchu, tónů, zkrátka řeči. Reč je tak stará jako vědomí — řeč je praktické vědomí existující i pro jiné lidi, tedy i pro mne samého teprve existující skutečné vědomí, a řeč vzniká, stejně jako vědomí, teprve z potřeby, naléhavé potřeby styku s druhými lidmi. Tam, kde existuje nějaký vztah, existuje pro mne, zvíře „nemá vztah" k ničemu a vůbec nemá žádný vztah. Pro zvíře jeho vztah k ostatním jako vztah ne-existuje.Vědomí je tedy už od počátku společenskýmprodu ktem a zůstává jím, pokud vůbec existují lidé. Vědomí je ovšem zprvu pouze vědomím o ncjblizším smyslovém okolí a vědomím omezené souvislosti s jinými osobami a věcmi mimo individuum, které si začíná být vědomo sebe sama; současně jei to vědomí přírody, které zpočátku vystupuje proti lidem jako naprosto cizí, všemocná a nedotknutelná moc, k níž se lidé chovají zcela jako zvířata, před níž se pokorně sklánějí jako němá tvář; jc to tedy ryze zvířecí vědomí přírody (přírodní náboženství)11'* — a na druhé straně vědomí nutnosti vejít ve spojení s okolními individui je počátkem vědomí toho, že
* Lidé maji dějiny, protože musejí produkoval svůj život, a to určitým způsobem: to je dáno jejich fyzickým uzpůsobením; stejní; jaJ:o jejích vědomí. (Marxova poznámka na okraji.)
** Na první pohled je vidět: Toto přírodní náboženství nebo lento určitý vztah k přírodě je podmíněn formou společnosti a naopak. Zde, jako všude jinde, se totožnost přírody a člověka projevuje také v tom, že omezený vztah lidí k přírodě podmiňuje omezené vztahy lidí mezi sebou a jejich omezené vzájemné vztahy podmiňují jejích omezený vztah k přírodě právě proto, že příroda ještě skoro není modifikována dějinami. (Marxova poznámka na okraji.)
člověk vůbec žije ve. společnosti. Tento počátek je stejně zvířecí jako sám společenský život na tomto stupni, je to pouhé stádní vědomí, a člověk se tu liší od skopec jen tím, že má místo instinktu vědomí, čili tím, že jeho instinkt je vědomý. Toto stádní nebo kmenové vědomí se dále rozvíjí a vyvíjí stupňováním produktivity, rozmnožováním potřeb a — což je " ■ základem obojího — rozmnožováním obyvatelstva. Tím se vyvíjí dělba práce, která původně nebyla ničím jiným než dělbou práce v pohlavním aktu, potom dělbou práce, která se vytváří sama sebou čili „samorostle" podle přirozených vloh (např. tělesné síly), potřeb, náhod atd. atd. Dělba práce se stává skutečnou dělbou teprve od okamžiku, kdy dochází k dělbě na materiální a duchovní práci.* Od tohoto okamžiku si vědomí může skutečně namlouvat, že je něčím jiným než vědomím existující praxe, že skutečně nčco představuje, aniž představuje nčco skutečného — od tohoto okamžiku je vědomí schopno emancipovat se od světa a přejít k vytváření „čisté" teorie, teologie, filozofie, morálky atd. Ale i když se tato teorie, teologie, filozofie, morálka atd. dostanou do rozporu s existujícími vztahy, může se to stát jen proto, že se existující společenské vztahy dostaly do rozporu s existující výrobní silou — což se ostatně v určitém národním okruhu vztahů může stát i proto, že rozpor nastane nikoli v tomto národním okruhu, nýbrž mezi tímto národním vědomím a praxí jiných národů, tj, mezi národním a obecným vědomím určitého národa (jako nyní v Německu)** — kdy se pak tomuto národu zdá, protože se tento rozpor jeví zdánlivě jen jako rozpor uvnitř národního vědomí, že i tento boj se omezuje na toto národní svinstvo, a to proto, že tento národ je svinstvo o sobě a pro sebe. Je ostatně úplně jedno, co dělá samo vědomí, ze všeho toho neřádstva plyne pro nás jediný závěr, že mezi těmito třemi momenty, výrobní sílou, stavem společnosti a vědomím, může ■a musí dojít k rozporu, protože dělbou práce je dána možnost, ba skutečnost, že duchovní a materiální činnost, že požitek a práce, výroba a spotřeba připadnou různým individuím; a možnost, že se do rozporu nedostanou, tkví jen v tom, že
* Sem patři první forma ideologů, hulí.(Marxova poznámka na okraji.) *'* Nábožensldí. Němci s idiologií jako takovou. (Marxova poznámka na okrnji.)
230
239
dělba práce bude opět zrušena. Rozumí se ostatně samo sebou, že „strašidla", „svazky", „vyšší bytost", „pojem",, „povážil -vost" atd. jsou jen idealistickým spekulativním duchovním výrazem, představou zdánlivě izolovaného individua, představou velmi empirických pout a mezí, v nichž se pohybuje způsob produkce života a s ním spojená forma styku.
Dělbou práce, v níž jsou dány všechny tyto rozpory a která je opět sama založena na samorostlé dělbě práce v rodině a na rozdělení společnosti na jednotlivé, vzájemně protikladné rodiny, jc současně dáno i rozdělování, a to nerovné, kvantitativní i kvalitativní rozdělování práce a jejích produktů, tedy vlastnictví, které má svůj zárodek, svou první formu už v rodině, kde jsou žena a děti mužovými otroky. Otroctví v rodině, ovšem ještě velmi primitivní, skryté, jc první vlastnictví, které tu ostatně už plně odpovídá definici moderních ekonomů, podle níž jc vlastnictví disponováním, cizí pracovní silou. Ostatně dělba práce a soukromé vlastnictví jsou totožné výrazy — v prvním z nich se ve vztahu k činnosti vyslovuje totéž, co se v druhém vyslovuje vzhledem k produktu činnosti.
— Dále jc dělbou práce dán zároveň i rozpor mezi zájmem jednotlivého individua nebo jednotlivé rodiny a společným zájmem všech individuí, která jsou spolu ve styku; a tento společný zájem neexistuje snad jen v představě, jako „obec-no", nýbrž nejdřív ve skutečnosti jako vzájemná závislost individuí, mezi něž jc práce rozdělena.
Právě na základě tohoto rozporu mezi zvláštním a společným zájmem bere společný zájem na sebe samostatnou podobu jako stál, odtržen od skutečných jednotlivých i celkových zájmů, a zároveň vystupuje jako iluzorní pospolitost. AJe vždy se to děje na reálné základně svazků, které jsou v každém rodinném a kmenovém konglomerátu, jako svazek tělesný a pokrevní, řeč, dělba práce ve větším měřítku a ostatní zájmy
— a zejména, jak vyložíme později, na základě tříd podmíněných už dělbou práce, které se v každém takovém houfu lidí diferencují a z nichž jedna ovládá všechny ostatní. Z toho vyplývá, že veškeré boje uvnitř státu, boj mezi demokracií, aristokracií a monarchií, boj o volební právo atd. atd., nejsou nic jiného než iluzorní formy — obecno je vůbec iluzorní forma pospolitého —, v nichž se vedou skutečné boje mezi
různými třídami (o čemž němečtí teoretikové nemají nej-menší potuchy, ačkoliv k tomu v Deutsch-Französische Jahrbücher a ve Svaté rodině dostali návod), a dále, že každá třída, která usiluje o panství, i když její panství, jak jc tomu u proletariátu, je podmínkou zrušení celé staré formy společnosti a panství vůbec, musí si nejprve vydobýt politickou moc, aby mohla zase prohlásit svůj zájem za obecný, k čemuž je v prvním okamžiku nucena. Právě proto, že individua sledují jen svůj zvláštní zájem — který pro ně není totožný s jejich společným zájmem — je tento společný zájem uplatňován jako zájem, který je jim „cizí" a který jc na nich „nezávislý", tedy opět jako zvláštní a speciální „obecný" zájem; anebo se musí individua sama pohybovat v tomto rozporu, jako je tomu v demokracii. iS!a druhé straně pak i praktický boj těchto zvláštních zájmů, které neustále skutečně vystupují proti společným a iluzorním společným zájmům, vyvolává nutnost, aby iluzorní „obecný" zájem prakticky jako stát zasáhl do tohoto boje a brzdil jej.
A konečně nám dělba práce poskytuje hned první příklad toho, že pokud lidé žijí v primitivní společnosti, pokud tedy existuje rozštěpení na zvláštní a společný zájem, pokud tedy činnost není dělena dobrovolně, nýbrž živelně, stává se pro člověka jeho vlastní čin jakousi cizí, proti němu stojící mocí, která ho ujarmuje, místo aby on ovládal ji. Jakmile se totiž práce začne dělit, má každý určitý výlučný okruh činnosti, který-je mu vnucen, z něhož se nemůže vymanit; je lovcem, rybářem nebo pastýřem nebo kritickým kritikem a musí jím zůstat, nechce-li ztratit prostředky k životu — kdežto v komunistické společnosti, kde nikdo nemá nějaký výlučný okruh činnosti, nýbrž může se zdokonalovat v jakémkoli oboru, řídí společnost všeobecnou výrobu, a právě tím mi umožňuje dělat dnes to a zítra ono, ráno lovit, odpoledne rybařit, večer se zabývat chovem dobytka a po jídle kritizovat, podle toho, na co mám zrovna chuť, aniž se ze mne někdy stane lovec, rybář, pastevec nebo kritik. Tato fixace sociální činnosti, tato konsolidace našeho vlastního produktu ve věcnou moc nad námi, která se vymyká naší kontrole, kříží naše očekávání, maří naše výpočty, je jedním z hlavních momentů v dosavadním dějinném vývoji. Sociální moc, tj. znásobená
240
výrobní síia, vznikající součinností různých individuí, která je podmíněna dělbou práce, jeví se těmto individuím — protože sama tato součinnost není dobrovolná, nýbrž živelná — ne jako jejich vlastní spojená moc, nýbrž jako cizí síla, stojící mimo ně, o které nevědí, kde se vzala a kam směřuje, kterou už tedy nemohou ovládat, která teď naopak prochází zvláštní řadou íäzí a vývojových stupňů, jež je nezávislá na chtění a počínání lidí, ba dokonce toto chtění a počínám' řídí.
Toto „odcizení", abychom zůstali srozumitelní filozofům, může být ovšem zrušeno jen za dvou praktických předpokladů. Musí se stát „nesnesitelnou" mocí, tj. mocí, proti níž vzniká revoluční odpor; k tomu je třeba, aby z velké většiny lidstvo udělalo masu lidí úplně .,nemajetných" a zároveň je dostalo do rozporu s existujícím světem bohatství a vzdělání; to obojí předpokládá velké zvýšení výrobní síly — vysoký stupeň jejího rozvoje — a na druhé straně je tento rozvoj výrobních sil (jímž je zároveň už dána empirická existence lidí v jejich světodějném, místo v lokálním jsoucnu) absolutně nutným praktickým předpokladem také proto, že bez něho se zevšeobecňuje jen nedostatek, jen nouze, musel by tedy s nouzí začít zase i spor o nezbytnosti a. muselo by se vrátit celé to staré svinstvo, a dále proto, že jen spolu s tímto univerzálním rozvojem výrobních sil jsou dány i univerzální styky mezi lidmi; rozvoj výrobních sil vyvolává tedy jednak u všech národů současně zjev „nemajetné" masy (všeobecná konkurence), každý z těchto národů činí závislým na převratech ostatních národů a konečně na místo lokálních individuí postavil světodějná, empiricky univerzální individua. Bez toho by mohl 1. komunismus existovat jen jako lokalita, 1. sily styků by se samy nebyly mohly vyvinout v síly univerzální, tedy nesnesitelné, byly by zůstaly domáckými, pověrou obestřenými „okolnostmi", a 3. každé rozšíření styků by lokální komunismus zrušilo. Komunismus je empiricky možný jen jako čin vládnoucích národů, provedený „naráz" a současně, což předpokládá univerzální rozvoj výrobní síly a světové styky související s tímto rozvojem.
Komunismus není pro nás slov, který má být nastolen, není to ideál, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které zruší nynější stav. Podmínky
tohoto hnutí vyplývají z předpokladů, které už dnes existuji.
Ostatně masa pouhých dělníků — masa pracovní síly odtržené od kapitálu nebo od jakéhokoli omezeného uspokojování potřeb — a proto také ne už dočasná ztráta této práce samé jako zajištěného zdroje obživy — předpokládá v důsledku konkurence světový trh. Proletariát může tedy existovat jen světodějné a stejně tak může i komunismus, jeho akce, mít jen „světodějnou" existenci; světodějná existence individuí, tj. existence individuí, která jsou bezprostředně spjata se světovými dějinami.
Jak by jinak mohlo mít např. vlastnictví vůbec nějaké dějiny, jak by mohlo nabývat různých forem, jak by mohlo třeba pozemkové vlastnictví na základě různých daných předpokladů vést ve Francii od parcelace k centralizaci v rukou několika málo lidí a v Anglii od centralizace v rukou několika málo lidí k parcelaci, jak tomu dnes skutečně je? Nebo čím to, že obchod, který přece není nic jiného než směna výrobků různých individuí a zemí, ovládá celý svět vztahem poptávky a nabídky — vztahem, který, jak říká jeden anglický ekonom, se vznáší nad zemí jako antický osud a neviditelnou rukou rozděluje lidem štěstí a neštěstí, zakládá a boří říše, dává vznikat a zanikat národům — zatímco se zrušením základny, soukromého vlastnictví, s komunistickým uspořádáním výroby a v něm spočívajícím zničením cizoty, s níž se lidé chovají k vlastnímu výrobku, se moc vztahu poptávky a nabídky úplně rozplyne a lidé získávají- opět moc nad směnou, výrobou a způsobem svých vzájemných vztahů? .   Forma styků, která je podmíněna výrobními silami, jež se vyskytovaly na všech dosavadních historických stupních, a která je současně zase podmiňuje, je občanská společnost, jejímž předpokladem a základem, jak vyplývá už z toho, co bylo řečeno, je jednoduchá a složená rodina, takzvané kmenové zřízení; její bližší určení jsme uvedli výše. Už zde se ukazuje, že tato občanská společnost je skutečné ohnisko a jeviště veškerých dějin, a jak protismyslné je dosavadní pojetí dějin, které zanedbává skutečné poměry a omezuje se na halasné akce potentátů a. státu.
Až dosud jsme především zkoumali jen jednu stránku lidské
činnosti, zpracovávání přírody lidmi. Druhá stránka, zpracováváni lidi lidmi...*
Původ státu a poměr státu k občanské společnosti.
Dějiny nejsou nic jiného než sled jednotlivých generací, z nichž každá využívá materiálů, kapitálů, výrobních sil, které jí odkázaly všechny předchozí generace, pokračuje tedy 3ia jedné straně v tradiční činnosti za úplně změněných okolností a na druhé straně modifikuje úplně změněnou činností staré okolnosti, což se ovšem dá spekulativně překroutit tak, že z pozdějších dějin se udělá účel, k němuž směřovaly dřívější dějiny, např. že účelem objevení Ameriky bylo napomáhat francouzské revoluci: a tak potom dostávají dějiny své zvláštní účely a stávají se osobou vedle jiných osob" (jako jsou „sebevědomí, kritika, jedinec" atcl.), zatímco 10, co označujeme slovy „určení", „účel", „zárodek", „idea" dřívějších dějin, není nic jiného než abstrakce pozdějších dějin, abstrakce aktivního vlivu, kterým působí dřívější dějiny na dějiny pozdější. — čím víc se pak během tohoto vývoje rozšiřují jednotlivé okruhy, které na sebe vzájemně působí, čím více mizí prvotní uzavřenost jednotlivých národností díky vyspělému způsobu výroby, stykům, a tedy díky přirozeně vzniklé dělbě práce mezi různými národy, tím více se dějiny stávají světovými dějinami, takže např. je-li v Anglii vynalezen stroj, který připraví o chléb nesčetné dělníky v Indii a Gíně a způsobí převrat celé formy existence těchto říší, stává se tento vynález světodějným faktem; nebo cukr a káva dokázaly v devatenáctém století svůj světodějný význam tím, že nedostatek těchto produktů, způsobený Napoleonovým kontinentálním systémem, přiměl. Němce k povstání proti Napoleonovi a stal se tak reálnou základnou slavných osvobozovacích válek z roku 1813. Z toho plyne, že tato přeměna dějin ve světové dějiny není snad nějaký pouhý abstraktní čin „sebevědomí", světového ducha nebo nějakého jiného metafyzického strašidla, nýbrž úplně materiální, empiricky prokazatelný čin, takový čin, o němž podává důkaz každé individuum tím, jak si počíná, jak jí, pije a jak se obléká. — V dosavadních
* Styky a výrobní síla. (Marxovu poznámka na okraji.)
dějinách je ovšem právě tak empirickou skutečností, že jednotlivá individua upadala, s rozšiřováním činnosti ve světodějnou činnost stále víc do područí, moci, která jim byla cizí (a tento tlak si pak třeba představovali také jako útisk takzvaným světovým duchem atd,}, moci, která se stávala stále mohutnější a nakonec se projevuje jako světový trh. Ale stejně empiricky je doloženo i. to, že až komunistická revoluce (o tom později) zvrátí nynější stav společnosti a až bude — což je totéž — zrušeno soukromé vlastnictví, rozplyne se tím i tato moc, tak tajuplná pro německé teoretiky, a pak se i osvobození každého jednotlivého individua prosadí tou měrou, nakolik se dějiny úplně přemění v dějiny světové.* Po tom, co bylo řečeno, je jasné, že skutečné duchovní bohatství individua závisí zcela na bohatství jeho skutečných vztahů. Teprve tím se jednotlivá individua osvobodí od různých iracionálních a lokálních zábran, dostanou se do praktického vztahu k produkci (i duchovní) celého světa a to jim umožní, aby nabyla schopnosti užívat této všestranné produkce celého světa (výtvorů lidí). Všestranná závislost, tato první živelná forma světodějné součinnosti individuí, bude touto komunistickou revolucí změněna v kontrolu a vědomé ovládání těchto mocí, které, ač vytvořeny vzájemným působením mezi lidmi, jim dosud imponovaly a ovládaly je jako úplně cizí moci. Tento názor může být opět pojímán spekulativně idealisticky, tj. fantasticky jako „sebe vy tváření rodu" („společnost jako subjekt"), což může vést k představě posloupné řady vzájemně spjatých individuí jako jednoho jediného individua, které uskutečňuje mystérium, jímž vytváří samo sebe. Zde se tedy ukazuje, že individua se sice dělají navzájem, fyzicky i duchovně, ale nedělají sama sebe ani v nesmyslu svatého Bruna, ani ve smyslu „Jedince", „hotového" muže.
Z pojetí dějin, které jsme tu vyložili, plynou konečně ještě tyto závěry: 1. Ve vývoji výrobních sil nastává stupeň, na němž jsou vytvářeny výrobní síly a prostředky styků, které za daných vztahů působí jen zlo, které už nejsou silami produktivními, nýbrž silami destruktivními (stroje a peníze) — a což s tím souvisí, že dochází ke vzniku třídy, která musí nést
* 0 produkci vědomí. (Marxova poznámka na okraji.)
244
245
všechna břemena společnosti, aniž užívá jejích výhod, která je ze společnosti vytlačována a vháněna do nejrozbodnějšíh-protikladu kc všem ostatním třídám; třídy, která tvoří většinu všech členů společnosti a z niž vychází vědomí nutnosti rádio kalní revoluce, komunistické vědomí, které se přirozeně, dík pozorování postavení této třídy, může vytvořit i u jiných tříd; 2. že podmínky, za nichž lze používat určitých výrobních sil, v jsou podmínkami panství určité třídy společnosti, jejíž soci-; ální moc, prýštící z jejího majetku, má v té které státní formě -•. svůj prakticky idealistický výraz, a proto je každý revoluční boj namířen proti třídě, která dosud vládla;* 3. že vc všech dosavadních revolucích zůstával vždy nedotčen způsob činnosti a že šlo jen o jiné rozvržení této činnosti, o nové rozdělení práce jiným osobám, zatímco komunistická revoluce je. namířena proti, dosavadnímu způsobu činnosti, odstraňuje práci a ruší panství všech tříd i třídy samy, protože ji provádí třída, která už ve společnosti za tříclu neplatí, není za třídu uznávána, je už výrazem rozkladu všech tříd, národností atd. uvnitř nynější společnosti; a 4. že k tomu, aby se u masy lidí vytvořilo toto komunistické vědomí a prosadila se věc sama, je nutná masová přeměna lidí, k níž může dojít pouze v praktickém hnutí, v revoluci; že tedy revoluce je nutná nejen proto, že vládnoucí třída nemůže být. svržena jiným způsobem, nýbrž i proto, že třída, která ji svrhuje, se muže jen v revoluci zbavit celého toho starého neřádu a stát se schopnou založit novou společnost.
Toto pojetí dějin spočívá tedy v tom, že vykládá skutečný výrobní proces, a to na základě materiální výroby bezprostředního života, a že formu styků, spjatou s tímto způsobem výroby a jím vytvořenou, tedy občanskou společnost na jejích různých stupních, pokládá za základ veškerých dějin a líčí ji jednak v její činnosti, jako stát, jednak z ní vysvětluje všechny různé teoretické výtvory a formy vědomí, náboženství, filozofii, morálku atd. atd., a sleduje proces jejich vzniku z těchto jejích různých stupňů, což potom také samozřejmě umožňuje znázornit věc v její totalitě {a proto i vzájemné působení těchto rozličných stránek na sebe).** Toto pojetí nemusí, jako * 2c lilo lide maji zájem na uchování nynějšího stavu výroby. (.Marxova poznámka na okraji.)
** Ve.mrbach. (Marxova poznámka na okraji.)
idealistické pojetí dějin, hledat v každém období nějakou kategorii, nýbrž zůstává neustále na půdě skutečných dějin, nevysvětluje praxi z ideje, vysvětluje ideové útvary z materiální praxe a dospívá tak k závěru, že všechny formy a produkty vědomí mohou být zrušeny ne duchovní kritikou, ne tím, žc je převedeme na „sebevědomí" nebo přeměníme v „strašidlo", „přízraky", „vrtochy" atd., nýbrž jen praktickým převratem reálných společenských vztahů, z nichž tyto idealistické tlachy vzešly — dochází také k závěru, žc hybnou silou dějin, náboženství, filozofie a ostatní teorie není kritika, nýbrž revoluce. Toto pojetí ukazuje, žc dějiny nekončí tím, že se rozplynou v „sebevědomí" jako „duch z ducha", nýbrž že v nich je na každém stupni už nějaký materiální výsledek, nějaký souhrn výrobních sil, historicky vytvořený vztah k přírodě i individuí mezi sebou, souhrn, který každé generaci předává předcházející generace, masa výrobních sil, kapitálu a okolností, které si sice na jedné straně nová generace přizpůsobuje, ale které této generaci na druhé straně také předepisují její vlastní životní.; podmínky a dávají jí určitý vývoj, zvláštní charakter — že tedy lidé jsou vytvářeni okolnostmi, stejně jako jsou okolnosti vytvářeny lidmi. Tento souhrn výrobních sil, kapitálů a forenr sociálních styků, které každá generace a každé individuum nachází jako něco daného, je reálný základ toho, co si filozofové představovali jako „substanci" a „podstatu člověka", co oslavovali i potírali, reálný základ, kterému v jeho účincích a vlivech na vývoj lidí ani v nejmenším nevadí, že se tito filozofové proti němu bouří v podobě „sebevědomí" a „jedinců". Tyto životní podmínky, které každá generace nachází hotové, také rozhodují o tom, bude-li revoluční otřes, který se v dějinách periodicky opakuje, dosti silný, aby vyvrátil základnu všeho, co tu je, a nejsou-li tu tyto materiální prvky totálního převratu, totiž jednak dané výrobní síly, jednak vytvoření revoluční masy, která by se bouřila nejen proti jednotlivým podmínkám dosavadní společnosti, nýbrž přímo proti dosavadní „produkci života", proti této „celkové činnosti", na níž byla založena — v takovém případě je pro praktický vývoj úplně lhostejné, zda idea tohoto převratu byla vyslovena už stokrát — jak to dokazují dějiny komunismu.
Celé dosavadní pojetí dějin tuto skutečnou základnu dějin
246
247
bil ď iiplně opomíjelo, nebo v ní vidělo jen vedlejší záležitost, která s průběhem dějin nijak nesouvisí. Proto je nutno psát dějiny vždy podle měřítka, které leží mimo ně; skutečná produkce života se jeví. jako prehistorická, zatímco to, co jc historické, se jeví jako něco odděleného od všedního života, jako něco mimo svět a nad světem. Vztah lidí k přírodě jc tím z dějin vyloučen, a tak se vytváří protiklad mezi přírodou a dějinami. Proto mohlo toto pojetí vidět v dějinách pouze politické akce pote n tátů a státu a náboženské a vůbec teoretické zápasy, a zejména při zkoumání každé historické epochy muselo sdílet iluzi léto epochy. Například, domnívá-li se nějaká epocha, že jc určována ryze „politickými" nebo „náboženskými" pohnutkami, ačkoli „náboženství" a „politika" jsou jen formy jejích skutečných pohnutek, pak dějepisec oné epochy tento názor přejímá. „Domněnka", „představa." těchto určitých lidí o jejich skutečné praxi se mění v jedině určující a aktivní sílu, která praxi těchto lidí ovládá a určuje. Jestliže primitivní forma dělby práce, jak se vyskytuje u Indů a Egypťanů, vyvolává u těchto národů kastovnictví ve státě i v náboženství, myslí si historik, že kastovnictví jc moc, která zplodila tuto primitivní společenskou formu. Francouzi a Angličane sc alespoň opírají o politickou iluzi, která je ještě skutečnosti nejbližší, ale Němci se pohybují v oblasti „čistého ducha" a hybnou silou dějin činí náboženskou iluzi. Hegelova filozofie dějin je poslední, k svému „nejčistšímti výrazu" dovedený důsledek celého tohoto německého dějepisectví, v němž nejde o skutečné, ba ani o politické zájmy, nýbrž jen o čisté myšlenky, které sc potom musí i svatému Brunovi jevit jako řada „myšlenek", z nichž jedna požírá druhou a každá nakonec zaniká v „sebevědomí"; a tím spíš se musel svatému Maxu Stirnerovi, který o celých skutečných dějinách neví vůbec nic, jevit historický průběh jako pouhá „rytířská", loupežnická a strašidelná historka, před jejímiž zjeveními se může samozřejmě zachránit jen „bezbožností".* Toto pojetí jc skutečně náboženské, z původního člověka, z něhož vychá-
* Tabtvané objektivní clějcpisectví záleželo pravé v lom, 2e pojímalo dejinné poměry odděleně od činnosti. Reakční charakter. (Marxova poznámku na okraji.)
zejí celé dějiny, udělalo náboženského člověka a v tomto domnění nahrazuje skutečnou produkci životních prostředků a života samého produkcí náboženských fantazií. Celé toto pojetí dějin i sc svým rozkladem a z toho vyplývajícími rozpaky a pochybnostmi je pouze národní záležitost Němců a má jen lokální význam pro Německo, jako například důležitá, v poslední době mnohokrát probíraná otázka: jak vlastně „dojít z říše boží clo říše člověka", jako by tato „říše boží" byla někdy existovala jinde než ve fantazii a jako by tito přeučení pánové nebyli žili ustavičně, aniž to tuší, v „říši člověka", kc které teď hledají cestu, a jako by vědecká kratochvíle, neboť nic víc to není, snažící se vysvětlit kurióznost těchto mlhavých teoretických výtvorů, nespočívala právě naopak v tom, že sc prokáže jejich vznik ze skutečných pozemských vztahů. U těchhle Němců jde vůbec vždy o to, že nesmysl, na nějž narazili, proměňují na nějaký jiný vrtoch, tj. předpokládají, že celý tento nesmysl má vůbec nějaký zvláštní smysl, který by se měl vypátrat, zatímco jde jen o to, vysvětlit tyto teoretické fráze z existujících skutečných vztahů. Skutečné, praktické zrušení těchto frází, odstranění těchto představ z vědomí lidí bude, jak už bylo řečeno, uskutečněno změněnými okolnostmi, nikoli teoretickými dedukcemi. Pro masu lidí, tj. pro proletariát, tyto teoretické představy neexistují, není jc tedy třeba pro ně rušit, a měla-Ii tato masa kdy nějaké teoretické představy, např. náboženství, okolnosti jc už dávno zrušily.
Ryze národní ráz těchto otázek a řesem se ukazuje i v tom, žc tito teoretikové se vší vážnosti věří, žc výmysly jako „Bo-hočlověk," „Člověk" atd. kralovaly jednotlivým epochám dějín — svatý Bruno jde dokonce tak daleko, žc tvrdí, že prý jen „kritika a kritikové dělali dějiny"74 — a když se sami pustí do historických konstrukcí, všechno dřívější v nejvčtším chvatu přeskakují a od „mongolství" přecházejí hned k dějinám vskutku „obsažným", totiž k dějinám Hallische a Deutsche Jahrbücher a k dějinám rozpadu Hcgelovy školy vc všeobecnou hádanici. Zapomíná se na všechny ostatní národy, na všechny skutečné události, tbeatrum muncli* se omezuje na lipský knižní veletrh a na sváry mezi „Kritikou",
* divadlo světa.
249
„člověkem" a „Jedincem". A pokud se teorie snad někdy pustí do skutečně historických témat, jako například do osmnáctého století, podávají teoretikové jen dějiny představ, odtržených od Takt a praktických procesů, na kterých jsou založeny, a i to jen s úmyslem zobrazit tuto dobu jako nedokonalý předstupeň, jako ještě omezeného předchůdce opravdové historické doby, tj. doby boje německých filozofů v letech 1840—1844. Tomuto účelu, totiž napsat dřívější dějiny tak, aby tím jasněji zazářila sláva nějaké nehistorické osoby a jejích fantazií, také odpovídá, že se nechávají bez povšimnutí všechny skutečně historické události, dokonce i skutečně historické zásahy politiky do dějin, a místo toho se předkládá vyprávění založené ne na studiu, nýbrž na konstrukcích a literárních klepech — jak to udělal svatý Bruno ve své dnes už zapomenuté Geschichte des 18tcn Jahrhunderts. Tito nafoukani a chvástá ví kramáři s myšlenkami, kteří si myslí, že jsou neskonale povzneseni nad všechny nacionálni předsudky, jsou tedy v praxi ještě mnohem iracionálnější než pivní šosáci, kteří sní o jednotě Německa. Činy jiných národů vůbec neuznávají za činy historické, žijí v Německu, Německem a pro Německo, z písně o Rýnu dělají duchovní píseň a dobývají Alsasko a Lotrinsko tím, že místo francouzského státu vykrádají francouzskou filozofii a místo francouzských provincií germanizují francouzské myšlenky. Pan Venedey je učiněný kosmopolita proti svatému Brunovi a svatému Maxovi, kteří v podobě svetovlády teorie proklamují svetovládu Německa.
Tato analýza také ukazuje, jak velkého omylu se dopouští Feuerbach, když se označuje za „společenského člověka" a na základě toho se prohlašuje za komunistu (Wiganďs Viertet-jahrssehrift, 1R45, sv. 2), mění toto označení v predikát člověka „jako tahového", a myslí si tedy, že slovo komunista, které v dnešním světě označuje přívržence určité revoluční strany, může zase změnit v pouhou kategorii.715 Celá Feuerbachova dedukce, pokud jde o vzájemný vztah lidí, dospívá jen k tomu, že dokazuje, že lidé potřebují a vždy potřebovali jeden druhého. Chce lidem vštípit vědomí o této skutečnosti, chce tedy, jako ostatní teoretikové, vytvořit jen správné vědomí o existujícím faktu, zatímco skutečnému komunistovi jde o to, aby to, co existuje, zvrátil. Ostatně plně uznávám, že když se Feuerbach
250
snaží vytvořit vědomí právě léto skutečnosti, jde tak daleko, jak vůbec může jít teoretik, aniž přestává být teoretikem a filozofem. Je však charakteristické, že svatý Bruno a svatý Max bez meškání dosazují Feuerbachovu představu komunisty namísto skutečného komunisty; dělají to částečně už proto, aby i proti komunismu mohli bojovat jako proti „duchu z ducha", jako proti filozofické kategorii, jako proti rovnocennému soupeři — a svatý Bruno to dělá navíc i z pragmatických zájmů. Jako příklad toho, jak Feuerbach, stále ještě v souhlase s našimi odpůrci, uznává a zároveň nechápe to, co tuje, připomeňme místo z Filozofie budoucností*, kde vykládá, že bytí věci. nebo člověka je zároveň jeho podstata, že určité vztahy existence, způsob života a činnost živočišného nebo lidského individua jsou to, v čem jeho „podstata" dochází uspokojení. Každá výjimka sc tu výslovně pojímá jako nešťastná náhoda, jako abnormalita, která se nedá změnit. Jestliže tedy milióny proletářů nejsou vůbec spokojeny se svými životními poměry, jestliže jejich „bytí" ani. zdaleka neodpovídá jejich „podstatě", pak by to bylo podle uvedeného místa nevyhnutelné neštěstí, které se musí trpělivě snášet. Tyto milióny proletářů či komunistů však smýšlejí úplně jinak, a až přijde jejich čas, dokáží to tím, že uvedou své „bytí" do souladu sc svou „podstatou" prakticky, revolucí. V takových případech proto Feuerbach nikdy nemluví o lidském světě, nýbrž vždycky se utíká do vnější přírody, a to do té přírody, která ještě není podrobena panství lidí. Ale s každým novým vynálezem, s každým pokrokem průmyslu se od tohoto území odtrhává nový kus a půda, na níž rostou příklady pro podobné Feuerbachovy teze, se tak neustále zmenšuje. Abychom zůstali u té jedné teze: „podstatou" ryby je její „bytí", voda. „Podstatou" říční ryby je voda v řece. Aíe ta přestává být její „podstatou", není už pro ni vhodným existenčním prostředím, jakmile je tato řeka podrobena průmyslu, jakmile je znečištěna barvivy a jiným odpadem, jakmile po ní jezdí parníky, jakmile je její voda odváděna do průplavů, v nichž je možno zbavit rybu jejího existenčního prostředí prostě tím, že se voda vypustí. Toto prohlášení všech podobných rozporů za nevyhnu-
* Grundsatze der Philosophic der Ziikunľt.
251
tclnott abnormalitu sc v podstatě neliší od útěchy, kterou dává nespokojencům svatý Max Stirner, totiž že tento rozpor je jejich vlastni rozpor, že toto špatné postavení je jejich vlastní špatné postavení, čímž se buď mohou uspokojit, nebo si mohou svůj vlastní odpor nechat pro sebe, nebo by sc mohli proti tomu fantastickým způsobem vzbouřit — a stejně sc neliší od výčitky svatého Bruna, že tyto nešťastné okolnosti nastaly proto, že postižení uvízli v bahně „substance", nepokročili k „absolutnímu" sebevědomí a nepoznali tyto špatné poměry jakožto ducha ze svého ducha.
Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše myšlenkami vládnoucími, tj, třída, která je vládnoucí materiálni mocí společnosti, je současně její vládnoucí duchovní moci. Třída, která má k dispozici prostředky k materiální produkci, disponuje tím zároveň i prostředky k duchovní produkci, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje i myšlenky těch, jimž chybějí prostředky k duchovní produkci. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních, vztahů, jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky; je to tedy výraz vztahů, které právě z jedné třídy dělají třídu vládnoucí, tedy myšlenky jejího panství. Individua, která tvoří vládnoucí třídu, mají mimo jiné i vědomí, a proto myslí; pokud tedy jako třída vládnou a určují v celém rozsahu dějinnou epochu, rozumí se samo sebou, že to činí se vším všudy, že tedy mimo jiné vládnou i jako myslící, jako producenti myšlenek, že řídí produkci a distribuci myšlenek své doby; že tedy jejich myšlenky jsou vládnoucími myšlenkami epochy. Např. v době a v zemi, lede se mezi sebou sváří o vládu královská moc, aristokracie a buržoazie, kde je tedy vláda rozdělena, ukazuje sc jako vládnoucí myšlenka doktrína o rozdělení mocí, která je pak prohlašována za „věčný zákon". — Dělba práce, o níž jsme už výše (s. [227—230]) zjistili, že je jednou z hlavních sil dosavadních dějin, sc pak projevuje i ve vlád-' noucí třídě jako dělba na duchovní a materiální práci, takže i uvnitř této třídy vystupuje jedna část jako myslitelé této třídy (její aktivní konceptivní ideologové, kteří si z rozvíjení 1 iluze této třídy o sobě samé udělali hlavní zdroj obživy),
zatímco ostatní sc k těmto myšlenkám a iluzím chovají spise :p;i        pasivně a receptivně, protože jsou ve skutečnosti aktivními členy této třídy a mají méně času k tomu, aby si vytvářeli j iluze a myšlenky o sobě samých. Uvnitř této třídy se může
.[.:■.       z tohoto jejího rozštěpení vyvinout dokonce jistá protiklad-nost a nepřátelství obou části, které však odpadá samo od sebe při každé praktické kolizi, kdy je ohrožena sama třída a kdy mizí i zdání, že snad vládnoucí myšlenky nejsou myšlenkami vládnoucí třídy a že mají moc odlišnou od moci této třídy. Existence revolučních myšlenek v určité epoše předpokládá už existenci, revoluční třídy, o jejíchž předpokladech jsme to, co bylo třeba, řekli už výše (s. [242—246]). fC::í.        Oddčlíme-li však při zkoumání průběhu dějin myšlenky vládnoucí třídy od vládnoucí třídy, osamostatnímc-li je, ■é,zůstaneme-li pouze u toho, že v nějaké epoše vládly ty či ony f;;-:     myšlenky, aniž bychom se starali o podmínky produkce a o producenty těchto myšlenek,  nccháme-li tedy stranou :  individua a světové poměry, jež jsou základem těchto mysle-nck, pak můžeme např. říci, že v době, kdy vládla aristokra-fÄ£-   cic,, panovaly pojmy čest, věrnost atd., za vlády buržoazie MM::   pojmy svoboda, rovnost atd. Vládnoucí třída si to sama j většinou myslí. Toto pojetí dějin, které je společné všem dějc-
.;   piscům, zejména od osmnáctého století, musí nutně narazit pSíK   . najev, že vládnou stále abstraktnější myšlenky, tj. myšlenky, které na sebe stále víc berou formu obecnosti. Každá nová ; ■ třída, která nastupuje na místo třídy, jež vládla před ní, je
lpi J totiž nucena, už proto, aby dosáhla svého cíle, vydávat svůj í zájem za společný zájem všech členů společnosti, tj. vyjádřeno
v idejích: musí dát svým myšlenkám formu obecnosti, musí WMy. Jc vydávat za jediné rozumné, obecně platné. Revolucionuiící •"y .třída, už proto, že stojí proti nějaké t-Hdě, vystupuje hncd"od ||:;:|í;;; začátku nejako třída, nýbrž jako představitelka celé společ-ll0Sl'< Jevi' se Jako celá masa společnosti stojící proti jediné, vládnoucí třídě.* Může takto vystupovat, protože na začátku flÉKC Ícjí zájem skutečně ještě souvisí spíš sc společným zájmem * Obecnost odpovídá 1. třídč conlra stav, 2, konkurenci, světovým sty-!K.v'Jf í;"';ftm aLti'' ''' vell:r počďnoBli vládnoucí třídy, 4. iluzi sjmhčných zájmů, ÉffKg  zpočátku je lato iluze pravdivá, 5. klamu ideologů a déltó práce. (M/ir.wra ' JKznámha na okraji.)
252
253
všech ostatních nevládnoucích tříd, ještě se pod tlakem dosavadních poměrů nemohl vyvinout ve zvláštní zájem zvláštní třídy. Její vítězství tedy přináší užitek i mnoha individuím z ostatních tříd, které se nedostaly k moci, ale jen potud, pokud těmto individuím umožňuje, aby se povznesla do vládnoucí třídy. Když francouzská buržoazie svrhla panství aristokracie, umožnila tím mnoha proletářům, aby se povznesli nad proletariát, ale jen potud, pokud se stali buržoy. Každá nová třída uskutečňuje tedy svou vládu jen na širší základně, než jakou měla třída, která vládla dosud, ale tím ostřeji a hlouběji se později vyvíjí protiklad mezi nevládnoucí třídou a třídou, která vládne nyní. Obojím je podmíněno to, že boj, který je třeba vést proti této nové vládnoucí třídě, směřuje zase k rozhodnější, radikálnější negaci dosavadních společenských poměrů, než jak to bylo možné u všech dosavadních tříd, usilujících o vládu.
Celé toto zdání, jako by vláda určité třídy byla jen vládou jistých myšlenek, přirozeně samo sebou zanikne, jakmile vláda tříd přestane být vůbec formou společenského řádu, jakmile už tedy nebude nutné vydávat nějaký zvláštní zájem za zájem obecný anebo „obecné" za vládnoucí.
Jakmile se jednou vládnoucí myšlenky oddělí od vládnoucích individuí a především od vztahů, které vyrůstají z daného stupně výrobního způsobu, a jakmile se tak dojde k závěru, že v dějinách vždy vládnou myšlenky, je velmi snadné abstrahovat si z těchto různých myšlenek „myšlenku jako takovou,11 ideu atcl., jako to co vládne: v dějinách, a tím pojímat, všechny tyto jednotlivé myšlenky a pojmy jako „sebeurčení" pojmu jako lakového, který se vyvíjí v dějinách. Pak je také přirozené, že všechny vztahy Jí clí jc možno odvozovat z pojmu člověka, 7. člověka v představě, z podstaty člověka, z člověka jako takového. To dělala spekulativní filozofie. Hegel sám přiznává v závěru Filozofie dějin*, že „zkoumal proces vývoje samotného pojmu" a že v dějinách zobrazil „vpravdě skutečnou ieodiecu" (s. 446). Nyní je možno vrátitseopět k producentům „pojmu", teoretikům, ideologům a filozofům, a dojdeme pak k závěru, že filozofové, myslitelé jako takoví, odjakživa vládli v dějinách
* VorlťSLingai uber die Philosophic ciď Geschichte.
— 'tento závěr ostatně, jak vidíme, vyslovil už i Hegel. Celý ten trik, jak prokázat v dějinách svrchovanost ducha (hierarchie u Stimera), se tedy omezuje na tyto tři úkony.
C. 1. Myšlenky těch, kdo vládnou z empirických důvodů, za empirických podmínek a jako materiální individua, jc třeba oddělit od těchto vládnoucích individuí, a tím uznat vládu myšlenek či iluzí v dějinách.
Č. 2. Do této vlády myšlenek se musí vnést nějaký řád, prokázat mezi vládnoucími myšlenkami, které následovaly jedna po druhé, mystickou souvislost, což se provádí tak, že se tyto myšlenky pojímají jako „sebeurčení pojmu" (to jc možné proto, že tyto myšlenky prostřednictvím své empirické základny spolu skutečně souvisí, a také proto, že jsou-li pojaty jako pouhé myšlenky, stávají se z nich seberoziišení, rozdíly vytvořené myšlením).
C, 3. Aby se odstranilo mystické vzezření tohoto „sebe sama určujícího pojmu", je přeměňován v osobu — „sebevědomí" — nebo, aby to vypadalo hodně materialisticky, v řadu osob, které v dějinách reprezentují „pojem", v „myslitele", ve „filozofy", v ideology, kteří jsou zase pojímáni jako výrobci dějin, jako „rada strážců", jako ti, kdož vládnou.* Tím byly z dějin odstraněny všechny materialistické prvky a lze teď bez obav popustit uzdu svému spekulativnímu oři.
Jc třeba vysvětlit tuto historickou metodu, která vládla v Německu — i proč vládla především v Německu — ze souvislosti s iluzí ideologů vůbec, např. s iluzemi právníků, politiků (včetně praktických státníků), z dogmatických snů a překrucování těchto chlapíků; tato iluze se docela jednoduše objasňuje jejich praktickým postavením v životě, jejich zaměstnáním a dělbou práce.
Zatímco v běžném životě dovede každý shopkeeper** velmi dobře rozlišovat mezi tím, zač se někdo vydává, a tím, co skutečně je, naše dějepisectví ještě k tomuto triviálnímu poznání nedospělo. Každé epoše věří na slovo, co sama o sobě říká a co sí o sobě myslí.
* Člověk jako tahový — „myslící lidský duch". (Marxova poznámka n* okraji.) ** kramář.
254
255
[...]" Z prvního vyplývá předpoklad vyspělé dělby práce a rozsáhlého obchodu, z druhého místní omezenost. V prvním případě je třeba individua spojit, v druhém jsou vedle daného výrobního nástroje výrobními nástroji i sama individua.
V tom se tedy projevuje rozdíl mezi přirozeně vzniklými nástroji a nástroji vytvořenými civilizací. Ornou půdu (vodu atd). je možno považovat za přirozeně vzniklý výrobní nástroj. V prvním případě, u přirozeně vzniklého výrobního nástroje, jsou individua podřízena přírodě, v druhém případě jsou podřízena produktu práce. V prvním případě se tedy vlastnictví (pozemkové vlastnictví) jeví jako bezprostřední, přirozeně vzniklá nadvláda, v druhém, případě jako nadvláda práce, zvláště akumulované práce, kapitálu. První případ předpokládá, že individua jsou spojena nějakým svazkem, at už to je rodina, kmen, pucla sama atd., druhý případ předpokládá, že jsou na sobě nezávislá a že je spojuje jen směna.
V prvním případě jc směna hlavně směnou mezi lidmi a přírodou, směnou, při níž se směňuje práce lidí za produkty přírody; v druhém případě převládá směna mezi lidmi.
V prvním případě stačí průměrný lidský rozum, tělesná a duchovní činnost nejsou ještě vůbec odděleny; v druhém případě už musí být prakticky provedena dělba mezi duchovní a tělesnou prací. V prvním případě může panství vlastníka nad nevlastníky spočívat na osobních vztazích, na jakési pospolitosti, v druhém případě musí toto panstva na sebe vzít věcnou podobu v něčem třetím, v penězích. V prvním případě existuje drobný průmysl, ale jc odkázán na používání přirozeně vzniklého výrobního nástroje, a proto bez rozdělení práce různým individuím; v druhém případě existuje průmysl jen v dělbě práce a jejím prostřednictvím.
Dosud jsme vycházeli /. výrobních nástrojů, a. už zde se ukázala nezbytnost soukromého vlastnictví pro určité průmyslové stupně. V industrie extractive* splývá soukromé vlastnictví ještě úplně s prací; v drobném průmyslu a v celém dosavadním zemědělství je vlastnictví nutným důsledkem daných výrobních nástrojů; ve velkém průmyslu se rozpor mezi výrobním nástrojem a soukromým vlastnictvím projevuje
* iě/c-bním jjrůmysiii.
teprve jako - ' "odukl, a aby se tento rozpor vytvořil, musí být velKy už značně rozvinut. Teprve s ním jc tedy
také i : ií soukromého vlastnictví.
Největší dělbou materiální a duchovní práce jc odloučení města od venkova. Protiklad mezi městem a venkovem začíná s přechodem od barbarství k civilizaci, od kmenového zřízení ke státu, od místní omezenosti k národu, a táhne se celými dějinami civilizace až do dneška (Anti-Corn-Law League78). — S městem je zároveň dána nutnost administrativy, policie, daní atd., zkrátka obecního zřízení, a tím vůbec politiky. Zde. se poprvé objevilo rozdělení obyvatelstva na dvě velké třídy, které je založeno přímo na dělbě práce a na výrobních nástrojích. Město znamená už Takt koncentrace obyvatelstva, výrobních nástrojů, kapitálu, požitků, potřeb, zatímco venkov skýtá fakt právě opačný, izolaci a rozdrobc-nost. Protiklad mezi městem a venkovem může existovat jen v rámci soukromého vlastnictví. Jc to nejkřiklavější výraz podřízenosti individua dělbě práce, určité činnosti, která mu byla vnucena, podřízenosti, která dělá z jedněch omezené městské živočichy, z druhých omezené venkovské živočichy a denně znovu plodí protiklad jejich zájmů. Hlavní jc tu opět práce, moc nad individui, a pokud existuje tato moc, potud musí existovat soukromé vlastnictví. Zrušení protikladu mezi městem a venkovem je jednou z prvních podmínek pospolitosti, podmínka, která zase závisí na spoustě materiálních předpokladů a kterou nemůže splnit pouhá vůle, jak každý vidí na první pohled. (Tyto podmínky je třeba ještě vyložit.) Odloučení města od venkova je také možno chápat jako odloučení kapitálu od pozemkového vlastnictví, jako počátek kapitálu existujícího a rozvíjejícího se nezávisle na pozemkovém vlastnictví, onoho vlastnictví, které má svou základnu jedině v práci a ve směně.
Ve městech, která do středověku nepřešla hotová z dřívějších dějin, nýbrž vytvářela se nově z osvobozených nevolníků, jediným vlastnictvím každého byla jeho zvláštní práce, kromě malého kapitálu, který si přinesl s sebou a ktciý se skládal takřka jen z nejnutnějšího řemeslnického nářadí.
256
257
Konkurence uprchlých nevolníků, kteří neustále přicházeli do měst, nepřetržila válka venkova proti městům a tím nutnost organizované městské vojenské moci, pouto společného vlastnictví k určité práci, nutnost společných budov pro prodej zboží, neboť tehdy byli řemeslníci současně coramercants*, a z toho plynulo, že nepovolaní byli z těchto budov vyloučeni, protiklad zájmů jednotlivých řemesel, nutnost ochrany práce, které se s námahou vyučili, a feudální organizace celé země, to všechno byly příčiny, proč se pracovníci jednotlivých řemesel sdružovali v cechy. Není třeba, abychom se tu dále zabývali rozmanitými obměnami cechovního zřízení, které přinesl pozdější historický vývoj. Nevolníci utíkali do měst neustále po celý středověk. Tito nevolníci, pronásledovaní na venkově svými pány, přicházeli do měst jednotlivě a nacházeli tu organizovanou obec, vůči níž byli bezmocní a v níž museli chtě nechtě přijmout postavení, jaké jim určila potřeba jejich práce a zájem organizovaných městských konkurentů. Tito jednotlivě přicházející dělníci nemohli nikdy dosáhnout nějaké moci, protože byla-li jejich práce cechovní a museli sejí vyučit, pak si jc podrobovali cechovní mistři a organizovali je podle svého zájmu, anebo nebylo-li k jejich práci třeba vyučení, nebyla-H to tedy práce cechovní, nýbrž nádenická, nedosáhli nikdy nějaké organizace a zůstávali i nadále neorganizovanou chátrou. Potřeba nádenické práce ve městech vytvořila chátru. — Tato města tvořila opravdové „spolky", vyvolané bezprostřední potřebou, starostí o ochranu vlastnictví a snahou znásobil výrobní prostředky a prostředky obrany jednotlivých členů. Chátra v těchto městech byla úplně bezmocná, protože se skládala z individuí navzájem si cizích, která přicházela do města každé zvlášť a stála tedy neorganizována proti organizované moci vyzbrojené pro případ války a žárlivě je střežící. Tovaryši a učňové byli v každém řemesle organizováni tak, jak to nejlépe vyhovovalo zájmu mistrů; patriarchální poměr, který měli ke svým mistrům, dával těmto mistrům dvojí moc: jednak proto, že měli přímý vliv na celý život tovaryšů, jednak proto, že pro tovaryše, kteří pracovali u téhož mistra, byl tento poměr skutečným poutem,
* obchodníky.
které je spojovalo proti tovaryšům ostatních mistrů a oddělovalo je od nich; a konečně spojoval tovaryše s existujícím řádem už jejich zájem, aby se sami stali mistry. Zatímco tedy chátra se zmohla alespoň na vzpoury proti celému městskému řádu, i když při její bezmocnosti zůstávaly bez jakéhokoli účinku, nedokázali tovaryši nic jiného, než že se tu a tam trochu vzepřeli v rámci jednotlivých cechů, a to už patřilo k existenci cechovního zřízení. Všechna velká povstání středověku vycházela z venkova, byla však rovněž naprosto neúspěšná právě pro roztříštěnost a z toho plynoucí zaostalost rolníků.
Kapitál v těchto městech byl přirozeně vzniklý kapitál a skládal se z obydlí, řemeslnického nářadí a z přirozeně vzniklého, dědičného zákaznictva, a protože styky byly nevyvinuté a chyběl oběh, nebylo možné tento kapitál realizovat, takže se musel vždy dědit z otce na syna. Tento kapitál se nedal odhadovat v penězích, jako je tomu u moderního kapitálu, kde je lhostejné, zdaje uložen v té či oné věci; byl to kapitál, který byl spjat bezprostředně s určitou prací majitele, nedal se od ní oddělit, a v tom smyslu tedy stavovský kapitál.
Dělba práce byla i ve městech mezi jednotlivými cechy ještě velmi nepatrná a mezi jednotlivými pracovníky uvnitř cechů samých nebyla provedena vůbec. Každý pracovník musel být zběhlý v celé řadě prací, musel umět dělat všechno, co se dalo udělat s jeho nářadím; omezený styk a nepatrné spojení mezi jednotlivými městy, nedostatek obyvatelstva a omezenost potřeb nedovolovaly další rozvoj dělby práce, a proto musel každý, kdo se chtěl stát mistrem, ovládat celé řemeslo. Proto se setkáváme u středověkých řemeslníků ještě se zájmem o jejich speciální práci a o zručnost v ní, který se mohl stupňovat až k jistému omezenému smyslu pro umění. Ale proto se také každý středověký řemeslník úplně ztrácel ve své práci, měl k ní vztah příjemné otrocké oddanosti a byl jí podroben mnohem více než moderní dělník, kterému je jeho práce lhostejná.
Dalším rozšířením dělby práce bylo oddělení výroby a styků, vytvoření zvláštní třídy obchodníků; ve městech, dochovaných z dřívějších dob (mezi jiným s Židy), existovalo
258
259
toto rozdělení už dříve a v nově zakládaných městech k němu docházelo velmi brzy. Tím byla dána možnost obchodního spojení přesahujícího nejbližší okruh; uskutečňování této možnosti záviselo na tom, jaké byly dopravní prostředky, na stavu veřejné bezpečnosti na venkově, podmíněné politickými poměry (jak známo, putovali po celý středověk obchodníci v ozbrojených karavanách), a na tom, zda v oblastech dostupných stykům byly, podle stupně kultury, primitivnější nebo vyvinutější potřeby. — Jakmile se obchodní styky konstituují ve zvláštní třídu, jakmile obchodníci rozšíří obchod za hranice nejbližšího okolí města, dochází ihned k vzájemnému působení mezi výrobou a styky. Města navazují mezi sebou spojení, nové nástroje se přenášejí z jednoho města do druhého, a dělba mezi výrobou a styky vyvolává brzy novou dělbu výroby mezi jednotlivými městy, z nichž každé brzy provozuje převážně jedno průmyslové odvětví. Počáteční omezenost na nejbližší okolí začíná poznenáhlu mizet.
Závisí jedině na rozšířenosti styků, zda výrobní síly, zejména vynálezy, získané v jednom místě, budou pro další vývoj ztraceny nebo ne. Dokud ještě neexistuj! styky přesahující bezprostřední sousedství, musí být každý vynález v každém místě učiněn zvlášť, a stačí pouhé náhody, jako vpád barbarských národů nebo i obyčejné války, aby se v zemi s vyvinutými výrobními silami a potřebami muselo začít zas úplně od začátku. Na počátku dějin se musel každý vynález objevovat denně znovu a v každém místě zvlášť. Jak snadno mohly rozvinuté výrobní síly i při poměrně velmi rozsáhlém obchodu úplně zaniknout, dokazují Féničané*, jejichž vynálezy byly většinou na dlouhou dobu ztraceny, protože byl tento národ vytlačen z obchodu, jeho území dobyto Alexandrem, a tak začal upadat. Stejně napr. ve středověku malířství na skic. Teprve když se styky staly světovými styky a. za základnu mají velký průmysl, když jsou všechny národy vtaženy do konkurenčního boje, je zajištěno trvání dosažených výrobních sil.
Dělba práce mezi různými městy vedla dále kc vzniku manufaktur, výrobních odvětví, která už přerostla rámec cechovního zřízení. Historickým předpokladem prvního roz-
květu manufaktur — v Itálii a později vc Flandrech — byl styk s cizími národy. V jiných zemích — např. v Anglii a ve Francii — se manufaktury zpočátku omezovaly na vnitřní trh. Dalším předpokladem manufaktur, kromě toho, co jsme uvedli, byla už pokročilá koncentrace obyvatelstva — zejména na venkově — a kapitálu, který se začínal shromažďovat v rukou jednotlivců, jednak — i navzdory cechovním zákonům — v ceších, jednak u obchodníků.
Ukázalo se velmi brzy, že nejvíc schopna vývoje je taková práce, jejímž předpokladem je hned od začátku stroj, i když ještě v nejprimitivnější podobě. Tkalcovství, které do té doby provozovali na venkově rolníci vedle své práce, aby .si opatřili potřebné ošacení, bylo první prací, kterou rozšíření styků popohnalo kupředu a vedlo k jejímu dalšímu rozvoji. Tkalcovství bylo první manufakturou a zůstalo manufakturou nej-významnějšt. S růstem obyvatelstva stoupala poptávka po látkách na šaty, akumulace a mobilizace přirozeně vzniklého kapitálu, způsobená zrychleným oběhem, vedla k potřebě přepychu, podporované vůbec postupným rozšiřováním styků — to všechno dávalo tkalcovství kvantitativně i kvalitativně podnět, který je vymanil z dosavadní formy výroby. Vedle rolníků, kteří tkali a dosud tkají pro vlastní potřebu, vyrostla vc městech nová třída tkalců, jejichž tkaniny byly určeny pro celý domácí trh a většinou i pro zahraniční trhy. — Tkalcovství, práce, která většinou vyžaduje málo dovednosti a která se brzy rozpadá na nesčetná odvětví, se celou svou povahou vzpíralo cechovním poutům. Proto se také tkalcovství provozovalo většinou na vesnicích a v městysech bez cechovní organizace, z nichž se postupně stávala města, a to města, která záhy v každé zemi nejvíce vzkvétala. — S manufakturou, nezávislou na ceších, se zároveň měnily i vlastnické vztahy. První pokrok nad přirozeně vzniklý stavovský kapitál byl vznik obchodníků, jejichž kapitál byl hned od počátku mobilní, byl to kapitál v moderním smyslu, pokud to vůbec za tehdejších poměrů přichází v úvahu. Druhý krok vpřed znamenala manufaktura, která opět zmobilizovala spoustu přirozeně vzniklého kapitálu a vůbec zvětšila masu mobilního kapitálu oproti mase přirozeně vzniklého kapitálu. — Manufaktura se stala současně útočištěm rolníků před
260
261
cechy, ltteré je vylučovaly nebo jim špatně platily, tak jako dříve cechovní města skýtala rolníkům útočiště před pozemkovými vlastníky.
Současně s počátkem manufaktur nastalo období tuláctví, způsobené zánikem družin feudálních pánů, rozpouštěním armád sehnaných ze všech koutů světa, které sloužily králům proti vazalům, dokonalejším zemědělstvím a přeměnou velkých ploch orné půdy v pastviny. Už z toho vyplývá, jak toto tuláctví úzce souvisí s rozkladem feudalismu. Už ve třináctém století se vyskytují jednotlivá takováto období, všeobecně a trvale se toto tuláctví objevuje až koncem 15. a začátkem 16. století. Tito tuláci, kterých bylo tolik, že jen anglický král Jindřich VIII. jich dal pověsit 72 000, byli jen s největšími potížemi a krajní nouzí a teprve po dlouhém zpěčování donucováni k práci. Postupně je absorbovaly rychle se vzmáhající manufaktury, zejména v Anglii. —Manufaktura způsobila, že mezi různými národy dochází ke konkurenci, k obchodnímu boji, který byl vybojován ve válkách, ochrannými cly a omezovacími opatřeními, kdežto dříve, pokud byly národy vc spojení, pokojně spolu směňovaly. Od té doby má obchod politický význam.
S manufakturou se také mění vztah dělníka k zaměstnavateli. V ceších dále existoval patriarchální vztah mezi tovaryši, a mistrem; v manufaktuře byl nahrazen peněžním vztahem mezi dělníky a kapitalistou; tento vztah měl na venkově a v malých městech stále ještě patriarchální nádech, ale vc větších, v pravém smyslu manufakturních městech ztratil už záhy téměř všechnu patriarchální příchuť.
Manufaktura a vůbec pohyb výroby dosáhly neobyčejného rozmachu rozšířením styků, k němuž došlo s objevením Ameriky a námořní cesty do Východní Indie. Nové, odtud dovážené produkty, zejména spousty zlata a stříbra, které se dostaly do oběhu, změnily úplně vzájemné postavení tříd a zasadily tvrdý úder feudálnímu pozemkovému vlastnictví i dělníkům; výpravy dobrodruhů, kolonizace a především rozšiřování trhů vc světový trh, které bylo nyní umožněno a které se den ze dne čím dál víc stávalo skutkem, to všechno vyvolalo novou fázi dějinného vývoje, jíž se tu však nebudeme celkově obšírněji zabývat, Kolonizace nově objevených zemí poskytla
novou látku obchodnímu boji mezi národy, a tím jej rozšířila a priostrila.
Rozšiřování obchodu a manufaktury urychlovalo akumulaci mobilního kapitálu, zatímco v ceších, kde chyběl podnět k rozšíření výroby, zůstával přirozeně vzniklý kapitál stabilní nebo se dokonce zmenšoval. Obchod a manufaktura vytvořily velkou buržoazii, v ceších se soustřeďovalo drobné měšťanstvo, které už ve městech nevládlo jako dříve, nýbrž se muselo sklonit před vládou velkých obchodníků a majitelů manufaktur.* Proto cechy začaly upadat, jakmile se dostaly do styku s manufakturou.
Vztah národů v jejich vzájemném styku se v epoše, o níž jsme hovořili, utvářel dvojím způsobem. Nepatrné množství obíhajícího zlata a stříbra vedlo zpočátku k zákazu vývozu těchto kovů; a průmysl, jehož nutnost vyvstala zároveň s nutností zaměstnat rostoucí městské obyvatelstvo a který byl většinou importován z ciziny, se nemohl obejít bez výsad, které bylo možno přirozeně poskytovat nejen proti domácí, nýbrž zejména proti zahraniční konkurenci. Místní cechovní výsady se těmito prvotními omezovacími opatřeními rozšířily na celý národ. Cla vznikla z dávek, které feudální páni ukládali kupcům procházejícím jejich územím jako výkupné za to, že nebudou oloupeni; vznikla z dávek, které později ukládala i města a které se při vzniku moderních států staly nejpohodlnějším prostředkem, jak získat peníze pro státní pokladnu. — Americké zlato a stříbro, které se objevilo na rvropských trzích, pozvolný vývoj průmyslu, rychlý rozmach obchodu, a tím vyvolaný rozkvět necechovní buržoazie a peněz dal těmto opatřením jiný význam. Stát, který mohl den ode dne méně postrádat peníze, zachoval zákaz vyvážení zlata a stříbra z fiskálních důvodů; buržoové, pro něž byly tyto nové spousty peněz, vržených na trh, hlavním předmětem accaparements**, s tím byli naprosto spokojeni; dosavadní výsady se staly pro vládu zdrojem příjmů a prodávaly se za peníze; v celním zákonodárství se vynořila vývozní cla, která
* Maloměšťáci — střední stav—velká buržoazie, (Marxova poznámka na okraji.)
** lichvářského nákupu.
262
263
měla ryze fiskální účel a byla pro průmysl jen překážkou.
Druhé období začalo v polovině sedmnáctého století a trvalo téměř až do konce osmnáctého století. Obchod a lodní plavba se rozšířily rychleji než manufaktura, která hrála podružnou úlohu; kolonie začínaly být významnými spotřebiteli, jednotlivé národy si v dlouhých bojích rozdělovaly otvírající se světový trh. Toto období začíná navigačními zákony7" a koloniálními monopoly. Konkurence mezi národy byla pokud možno vyloučena tarify, omezovacími opatřeními, smlouvami; a v poslední instanci se konkurenční boj vedl a rozhodoval válkami (zejména námořními). Angličane, nej-mocnějši národ na moři, si udržovali převahu v obchodě i v manufaktuře. Už zde koncentrace na jednu zenu. — Manufaktura byla na domácím trhu stále chráněna ochrannými cly, na koloniálním trhu monopoly a na zahraničním trhu pokud možno nejvíc diferenčními cly.s" Podporovalo se zpracovávání materiálu vyrobeného přímo v zemi (vlna a len v Anglii, hedvábí ve Francii), vývoz surovin domácího původu byl zaká.zán (vlna v Anglii) a [zpracovávám] dovážených surovin bylo zanedbáváno nebo potlačováno  (bavlna v Anglii). Národ, který měl prvenství v námořním obchodě a jako koloniální mocnost, si samozřejmě zabezpečil i nej větší kvantitativní a kvalitativní rozšíření manufaktury. Manufaktura se vůbec nemohla obejít bez ochrany, protože sebemenší změna, ke které došlo v jiných zemích, ji mohla připravit o trh a přivést na mizinu; bylo snadné zavést ji v zemi, jestliže k tomu byly alespoň trochu příznivé podmínky, ale právě proto mohla být snadno i zničena. Způsob, jakým byla provozována zejména v osmnáctém století na venkově, ji zároveň spojoval s životními poměry velké masy lidí tak těsně, že se žádná země nemohla odvážit dát v sázku její existenci tím, že by připustila svobodnou konkurenci. Nakolik se zmůže na vývoz, závisí úplně na rozšíření nebo omezení obchodu a poměrně velmi nepatrně [jej] zpětně ovlivňuje. Z toho plyne její druhořadá [role] a odtud vliv obchodníků v osmnáctém století. Právě obchodníci a zejména rejdaři víc než kdo jiný naléhali na státní ochranu a na monopoly; majitelé manufaktur sice také požadovali a dostávali ochranu, ale měli vždy menší politický význam než obchodníci. Obchodní města,
zvláště přímořská, se poněkud civilizovala a dostávala velko-buržoazní ráz, zatímco v továrních městech trvalo i nadále největší malomésřáctví. Srov. Aikin apod.81 Osmnácté století bylo stoletím obchodu. Pinto to říká výslovně: „Le comtuer-cc laj t la marotte du siěcle"*, a: „depuis quelque temps il n'est plus question que de commerce, de navigation et de marine"**8-.
Pohyb kapitálu, ačkoliv se značně zrychlil, zůstával přece jen poměrně pomalý. Roztříštěnost světového trhu na jednotlivé části, z nichž každou exploatoval určitý národ, vyloučení konkurence mezi národy, těžkopádnost výroby samé a nízký stupeň peněžnictví, které se teprve začalo rozvíjet, to všechno velmi brzdilo oběh. Výsledkem toho byl kramářský duch utápějící se ve špinavé malichernosti, který tehdy ještě lpěl na všech obchodnících a na celém způsobu obchodování. Ve srovnání s majiteli manufaktur a dokonce s řemeslníky to ovšem byli velkoměšfáci, buržaové, ve srovnání s obchodníky a průmyslníky následujícího období zůstali maloměšťáky. Srov. A. Smith.83
Toto období se také vyznačuje tím, že byly zrušeny zákazy vyvážet zlato a stříbro, že vznikal peněžní obchod, banky, státní dluhy, papírové peníze, že se začalo spekulovat s akciemi a cennými papíry, že se začaly provádět ažiotážc se všemi druhy zboží a vůbec se rozvinulo peněžnictví. Kapitál ztratil zase v tomto období hodně ze své živelnosti, která na něm ještě lpěla.
Koncentrace obchodu a manufaktury v jedné zemi, Anglii, která se nezadržitelně rozvíjela v sedmnáctém století, vytvořila pro tuto zemi postupně jakýsi relativní světový trh a tím i poptávku po výrobcích manufaktur této země, kterou dosavadní průmyslové výrobní síly už nemohly uspokojit. Tato poptávka, která přerůstala výrobním silám přes hlavu, byla hybnou silou, jež vyvolala třetí období soukromého vlastnictví od doby středověku tím, že vytvořila, velký průmysl — použití přírodních sil k průmyslovým účelům, strojovou výrobu a velice rozsáhlou dělbu práce. Ostatní podmínky této nové fáze —
* ,,Obchod jc koníčkem století". ** „od jisté doby se mluví už jen o obchodu, námořní plavbé a loďstvu".
264
265
svoboda konkurence uvnitř národa, rozvoj teoretické mechaniky (mechanika dovršená Newtonem byla v 18. století ve Francii a v Anglii nejpopulárnější vědou vůbec) apod. — tyto podmínky už v Anglii existovaly. (Svobodnou konkurenci uvnitř národa samého bylo všude nutno vydobýt revolucí — roku 1640 a 1688 v Anglii, roku 1789 vc Francii.) Konkurence brzy donutila každou zemi , která si chtěla zachovat svou historickou úlohu, aby chránila své manufaktury dalšími celními opatřeními (stará cla už proti velkému průmyslu nepomáhala) a aby brzy nato zaváděla pod záštitou ochranných cel velký průmysl. Přes tyto ochranné prostředky učinil velký průmysl konkurenci všeobecnou (konkurence je praktická svoboda obchodu, ochranné clo je v ní jen paliativ, je to odvetné opatření v rámci svobody obchodu), vytvořil dopravní prostředky a moderní světový trh, podrobil si obchod, přeměnil veškerý kapitál v průmyslový kapitál, a tak vyvolal rychlý oběh   (rozvoj peněžnictví) a centralizaci kapitálů. Všeobecnou konkurencí donutil všechna individua k nejvyšší-mu vypětí energie. Kde to jen šlo, zničil ideologii, náboženství, morálku atd., a kde to nešlo, udělal z nich zřejmou lež. Vytvořil teprve světové dějiny v tom smyslu, že uspokojování potřeb každého civilizovaného národa a v něm každého individua učinil závislým na celém světě, a že zničil dosavadní přirozeně vzniklou izolovanost jednotlivých národů. Podřídil přírodní vědu kapitálu a zbavil dělbu práce posledního zdání živelnosti. Vůbec zničil vše přirozené a živelné, pokud to bylo u práce možné, a všechny přirozeně vzniklé vztahy proměnil ve vztahy peněžní. Místo přirozeně vzniklých měst vytvořil moderní velká průmyslová města, která vyrostla pres noc. Kam pronikl, ničil řemesla a vůbec všechny dřívější stupně průmyslu. Dovršil vítězství města nad venkovem. Jeho [...] je automatický systém. [____| vytvořil masu výrobních sil, pro něž se soukromé vlastnictví stávalo poutem právě tak, jako cech pro manufakturu a drobný venkovský provoz pro rozvíjející sc řemesla. Tyto výrobní síly se za soukromého vlastnictví vyvíjejí jen jednostranně, pro většinu se stávají silami destruktivními, a mnoho takových sil sc v soukromém vlastnictví vůbec nemůže uplatnit. Velký průmysl vytvořil celkem všude tytéž vztahy mezi společenskými třída-
mi, a tím zničil zvláštnost jednotlivých národů. A nakonec, zatímco si buržoazie každého národa ještě zachovávala zvláštní národní zájmy, vytvořil velký průmysl třídu, která má u všech národů týž zájem a u níž je už národnost zničena, třídu, která už skutečně nepatří do celého toho starého světa a zároveň stojí proti němu. Velký průmysl způsobuje, že pro dělníka je nesnesitelný nejen vztah ke kapitalistovi, nýbrž i práce sama.
Je samozřejmé, že velký průmysl nedosahuje ve všech oblastech určité země stejného stupně rozvoje. To ale nebrání třídnímu hnutí proletariátu, protože proletáři, které velký průmysl vytvořil, sc stavějí do čela tohoto hnutí a strhávají s scboti i celou masu, a protože dělníky, kteří nepracují ve velkém průmyslu, zatlačuje tento velký průmysl do ještě horší životní situace, než v jaké jsou dělníci pracující ve velkém průmyslu. Stejně působí země, v nichž se vyvinul velký průmysl, na země plus ou moins* neprůmyslové, pokud je už světové styky strhly clo všeobecného konkurenčního boje.
Tyto různé formy jsou zároveň formami organizace práce, a tedy i vlastnictví. V každém období docházelo ke spojování existujících výrobních sil, pokud potřeby vyvolaly nutnost takového spojení.
Tento rozpor mezi výrobními silami a formou styků, klerý, jak jsme viděli, sc v dosavadních dějinách vyskytl už několikrát, aniž však ohrozil jejich základ, musel pokaždé vybuchnout v revoluci, a přitom zároveň nabýval různých vedlejších forem, jako je souhrn kolizí, kolize různých tříd, rozpor vědomí, zápas myšlenek atd., politický boj atd. Vychází-li se z omezeného hlediska, můžeme ovšem vyjmout některou z těchto vedlejších forem a považovat ji za základ těchto revolucí, což je tím snazší, že individua, od nichž revoluce vycházely, si sama podle stupně svého vzdělání a podle stupně historického vývoje vytvářela iluze o své vlastní činnosti.
; Všechny kolize v dějinách mají tedy podle našeho pojetí svůj původ v rozporu mezi výrobními silami a formou styků.
* vic.emrně.
266
267
Není ostatně nutné, aby tento rozpor, má-H vést v nějaké zemi ke kolizím, byl vyhnán na ostří nože právě v této zemi. Konkurence s průmyslově vyspělejšími zeměmi, vyvolaná rozšířenými mezi národním i styky, stačí k tomu, aby vytvořila podobný rozpor i v zemích s méně vyvinutým průmyslem (napr. v Německu se latentní proletariát objevil vlivem konkurence anglického průmyslu).
Konkurence izoluje individua mezi sebou, nejen buržoy, nýbrž ještě více proletáře, přestože je svádí dohromady. Proto trvá dlouhou dobu, než se tato individua mohou sjednotit; nehledě na to, že velký průmysl musí k tomuto sjednocení — ncmá-li být jen čislě lokální — teprve vytvořit nezbytné prostředky, velká průmyslová města a levnou a rychlou dopravu, a proto může být každá organizovaná moc, která stojí proti těmto izolovaným individuím žijícím v poměrech, jež denně tuto izolaci znovu reprodukují, poražena teprve po dlouhých bojích. Žádat opak by bylo totéž jako žádat, aby v této určité epoše dějin neexistovala konkurence nebo aby si individua vytloukla z hlavy poměry, které nemohou vůbec kontrolovat, protože jsou izolována.
Stavba domů. U divochů se rozumí samo sebou, že každá rodina má svou vlastní jeskyni nebo chatrč, jako má u kočovníků každá rodina zvláštní stan. Toto oddělené domácí hospodářství se s dalším rozvojem soukromého vlastnictví stává ještě nezbytnějším. U zemědělských národů jc společné domácí hospodářství stejně nemožné jako společné obdělávání půdy. Velkým pokrokem bylo vybudování měst. Ve všech dosavadních obdobích bylo nicméně zrušení odděleného hospodářství, které je závislé na zrušení soukromého vlastnictví, nemožné už proto, že k tomu nebyly materiální podmínky. Zřízení společného domácího hospodářství předpokládá rozvoj strojové výroby, využití přírodních sil a mnoha jiných výrobních sil — např. vodovodů, plynového osvětlení, vytápění parou atd., zrušení [protikladu] mezi městem a venkovem. Bez těchto podmínek by se společné hospodaření
nestalo samo ještě novou výrobní silou, postrádalo by jakoukoli materiální základnu, spočívalo by na čistě teoretickém základě, tj. bylo by pouhým vrtochem a dospělo by jen ke klášternímu hospodářství. — Co bylo možné, ukazuje seskupování ve městech a výstavba společných domů pro jednotlivé určité účely (vězení, kasárna apod.). Jc samozřejmé, žc zrušení odděleného hospodářství je nerozlučně spjato se zrušením rodiny.
I (Věto, kterou často najdeme u svatého Sancha, že každý je
j vším, čím je, jen díky státu, znamená v jádru totéž jako věta,
I že buržoa jc jen exemplářem rodu buržoů; věta, která před-
pokládá, že třída buržoů existovala už před individui, která \ ji tvoří.)'" Měšťané každého města byli ve. středověku nuceni
j sjednocovat se proti venkovské šlechtě, aby uhájili svou kůži;
' rozšiřování obchodu, zřizování komunikací vedlo jednotlivá
: města k tomu, žc se seznamovala s jinými městy, která prosa-
zovala v boji se stejným protivníkem tytéž zájmy. Z četných I místních měšťanstev jednotlivých měst vznikala jen velmi
| pomalu třída měšťanů. Životní podmínky jednotlivých měšťa-
1 nů se díky protikladu k tehdejším poměrům a díky způsobu
;......práce, podmíněnému těmito vztahy, stávaly současně pod-
; mínkami, které byly jim všem společné a byly na jednotlivém
| měšťanu nezávislé. Měšťané vytvářeli tyto podmínky potud,
i pokud se vymanili z feudálního svazku, a byli těmito podmiň-
L kami vytvářeni potud, pokud byli podmíněni svým protikla-
[ i dem k feudálnímu zřízení, které tu bylo už před nimi. Když | se mezi jednotlivými městy vytvořilo spojení, vyvíjely se
r ,       z těchto společných podmínek podmínky třídní. Tytéž pod-!■:::.    minky, týž protiklad, tytéž zájmy musely vcelku vyvolat všude, i stejné mravy. Buržoazie sama se vyvíjí poznenáhlu teprve se svými podmínkami, štěpí se podle dělby práce opět ľ na různé frakce a nakonec do sebe vstřebává všechny majetné
|íě třídy, které tu už byly** (zatímco většinu už předtím nemajet-■ j
* Pteexislnicc třídy u filozofii. (Marxnva poznámka na nkrftji.) ** Nejprve vstřebává pracovní odvětví, patřící přímo slátu, polom v.še-chny i [více nebo méně] ideologické stavy, (Marxova poznámka na okraji.)
268
ných a část dosud majetných tříd přeměňuje v novou třídu, v proletariát), tou měrou, jak se veškeré dřívější vlastnictví mění v průmyslový nebo obchodní kapitál. Jednotlivá individua tvoří třídu jen potud, pokud musí vést společný boj proti jiné třídě; jinak si zase navzájem konkurují jako nepřátelé. Na druhé straně se třída osamostatňuje zase vzhledem k individuím, takže ta se dostávají už do životních podmínek, které jsou jim předurčeny, třída jim určuje jejich životní postavení a tím i jejich osobní vývoj, individua jsou jí podřizována. Tohle je týž jev jako podřízení jednotlivých individuí dělbě práce a může být odstraněn jen zrušením soukromého vlastnictví a práce samé. Jak se tato podřízenost individuí třídě současně vyvíjí v podřízenost všemožným představám apod., to jsme už několikrát naznačili.
Zkoumáme-li filozoficky ten to vývoj individuí ve společných existenčních podmínkách stavů a tříd, následujících po sobě v dějinách, a v obecných představách, vnucených jim tímto vývojem, můžeme si ovšem snadno domýšlet, že se v těchto individuích vyvíjel rod nebo člověk, anebo že tato individua rozvíjela člověka; výmysl, který zasazuje dějinám několik pořádných, pohlavků. Pak je možno tyto různé stavy a třídy chápat jako specifikaci obecného výrazu, jako odrůdy rodu, jako vývojové fáze člověka.
Tuto podřízenost individuí určitým třídám nelze zrušit, dokud se nevytvoří třída, která už nebude muset prosazovat proti vládnoucí třídě nějaký zvláštní třídní zájem.
Přeměnu osobních sil (vztahů) v síly věcné, k níž došlo dělbou práce, není možno zase zrušit tím, že. si vyženeme z hlavy obecnou představu o tom, nýbrž jen tím, že si individua tyto věcné síly znovu podřídí a zruší dělbu práce.* To není možné jinak než ve společenství. Teprve vc společenství existují pro každé individuum prostředky k tomu, aby všestranně rozvinulo své vlohy; teprve vc společenství je tedy možná osobní svoboda. V dosavadních náhražkách společenství, ve státě atd., existovala osobní svoboda jen pro individua,
* Feuerbach: Bylí ;i podstata. (Engtlsova jmzmhnka na okraji.)
která se.vyvíjela v poměrech vládnoucí třídy, a jen potud, pokud byla individui této třídy. Zdánlivé společenství, v jaké se dosud individua sdružovala, se vždy vůči nim osamostatňovalo, a protože to bylo sdružení jedné tvídy proti jiné třídě, bylo to zároveň pro ovládanou třídu nejen úplně iluzorní společenství, nýbrž Í nové pouto. Vc skutečném společenství dosahují individua vc svém sdružení a tímto sdružením zároveň i své svobody. — Individua vždy vycházela ze sebe, ale samozřejmě ze sebe v rámci svých daných historických podmínek a vztahů, nikoli z „čistého" individua ve smyslu ideologů. Ale v průběhu historického vývoje a právě v důsledku osamostatňování společenských vztahů, nevyhnutelného při dělbě práce, se objevuje rozdíl mezi životem každého individua, pokud je to jeho osobní život, a životem individua, pokud jc podřízeno nějakému pracovnímu odvětví a podmínkám, které k tomu patří. (Tomu se nesmí rozumět tak, že by snad např. rentiér, kapitalista apod. přestávali být osobami; nýbrž jejich osobnost je podmíněna a určena zcela určitými třídními vztahy, a rozdíl se projevuje teprve v protikladu k.jinc třídě, a. pro ně samé se projevuje teprve tehdy, když zbankrotují.) U stavu (a ještě víc. u kmene) je to ještě skryté, např. šlechtíc zůstává stále šlechticem, nešlechtíc stále ne-šlcchticem, bez ohledu na své ostatní vztahy, je to kvalita neodlučitclná od jeho individuality. Rozdíl mezi osobním a třídním individuem, nahodilost životních podmínek pro individuum se objevuje až s třídou, která je sama produktem buržoazie. Teprve konkurence a boj individuí mezi sebou vytvářejí a rozvíjejí tuto nahodilost jako takovou. V představě jsou proto individua za panství buržoazie svobodnější než dříve, protože jejich životní podmínky jsou pro ně nahodilé; vc skutečnosti jsou ovšem nesvobodnější, protože jsou více podřízena věcné moci. V čem se to liší od stavu, ukazuje zejména protiklad mezi buržoazií a proletariátem. Když proti venkovské šlechtě vznikl stav městských občanů, korporace atd„ jevila se podmínka jejich existence, movité vlastnictví a řemeslná práce, které existovaly latentné už před jejich odloučením od feudálního svazku, jako něco pozitivního, co bylo uplalňováno proti feudálnímu pozemkovému vlastnictví, a proto také zprvu na sebe svým způsobem bralo feudální
270
271
formu. Uprchlí nevolníci ovšem považovali své dosavadní nevolnictví za něco, co je jejich osobnosti nahodilé. Tím však činili pouze totéž, co dělá každá třída osvobozující se od svých pout, a nadto se neosvobozovali jako třída, nýbrž jednotlivě. Mimoto nepřekračovali okruh stavovského zřízení, nýbrž vytvářeli jen nový stav a zachovali si svůj dosavadní způsob práce i v novém postavení a rozvíjeli jej dále tím, že jej zba-vovali jeho dosavadních pout, která neodpovídala už dosaženému stupni vývoje. — Pro proletáře se naopak podmínka jejich vlastního života, práce, a tím i veškeré existenční podmínky dnešní společnosti staly něčím nahodilým, nad čím jednotliví proletáři nemají žádnou kontrolu a nad čím jim nemůže žádná společenská organizace kontrolu poskytnout, a rozpor mezi [.,.] osobností jednotlivého proletáře a jeho životní podmínkou, která mu byla vnucena, totiž prací, se stává jemu samému zjevným, zejména proto, zeje už od mládí obětován a nemá žádnou vyhlídku, že by uvnitř své třídy dosáhl podmínek, kterými by se dostal do jiné třídy.
N. B. Nesmí se zapomínat, že už to, že nevolníci museli existoval a neměli možnost hospodařit ve velkém, což zároveň vedlo k rozdělování allotments* nevolníkům, redukovalo velmi brzy povinnosti nevolníků vůči feudálním pánům na průměr naturálních dávek a robot, což umožňovalo nevolníkovi akumulaci movitého vlastnictví, a tím mu usnadňovalo útěk z pánova panství a poskytovalo mu vyhlídku, že se uchytí jako občan města; zároveň to vytvořilo i určité odstupňování mezi nevolníky, takže uprchlí rolníci jsou už napůl měšťany. Přitom je také jasné, že nevolní rolníci, kteří se vyznali v nějakém řemesle, měli největší vyhlídky, že získají movité vlastnictví. —
Zatímco tedy uprchlí nevolníci chtěli jen svobodně rozvíjet n uplatnit své existenční podmínky, které tu už byly, a proto dospěli v poslední instanci jen ke svobodné práci, musí proletáři, aby se osobně uplatnili, zrušit dosavadní podmínku své vlastní existence, která je zároveň podmínkou existence celé
* parcel.
dosavadní společnosti, totiž práci. Proto jsou také v přímém protikladu k formě, v níž si až dosud individua určité společnosti dá-vala souhrnný výraz, ke státu, a musí svrhnout stát, aby prosadila svou osobnost.
Z celého dosavadního výkladu vyplývá, že pospolitý vztah, do kterého vstoupila individua určité třídy a který byl podmíněn jejich společnými zájmy vůči něčemu třetímu, byl vždy společenstvím, k němuž tato individua patřila jen jako průměrná individua, jen pokud žila v existenčních podmínkách své třídy, vztah, na němž se podílela nejako individua, nýbrž jako příslušníci třídy. Naproti tomu u společenství revolučních proletářů, kteří se ujímají kontroly nad svými existenčními podmínkami i nad existenčními podmínkami všech členů společnosti, je tomu právě naopak; na tomto společenství se podílejí individua jakožto individua. Je to právě sjednocení individuí (přirozeně za předpokladu nyní rozvinutých výrobních sil), které staví podmínky svobodného rozvoje a pohybu individuí pod jejich kontrolu, podmínky, které byly dosud ponechány náhodě a které se osamostatňovaly vůči jednotlivým individuím právě pro jejich odloučenost jakožto individuí, pro jejich nutné sjednocení, které bylo dáno dělbou práce a jež se právě pro jejich odloučenost stalo svazkem, který jim byl cizí. Dosavadní sjednocení bylo pouze (rozhodně ne libovolnou, jak se to líčí např. v Contrat sociál8'1, nýbrž nutnou) dohodou (srovnej např. vytvoření severoamerického státu a jihoamerických republik) o těchto podmínkách, za nichž pak individua mohla využívat nahodilosti. Tomuto právu, totiž těšit se v rámci určitých podmínek nerušeně nahodilosti, se dosud říkalo osobní svoboda. — Těmito existenčními podmínkami jsou ovšem vždy jen výrobní síly a formy styků té které doby.
^Komunismus se od všech dosavadních hnutí liší tím, že převrací základ všech dosavadních vztahů ve výrobě a' ve stycích a že poprvé vědomě zachází se všemi přirozeně vzniklými předpoklady jako s výtvory dosavadních lidí, zbavuje je jejich živelnosti a podrobuje je moci sjednocených individuí.
272
273
Nastolení komunismu je proto v podstate ekonomické, je to materiální vytvoření podmínek tohoto sjednocení; nastolením komunismu se stávají dané podmínky podmínkami sjednocení. Skutečnost, kterou komunismus vytváří, je právě skutečná základna pro znemožnění všeho, co existuje nezávisle na individuích, protože tato skutečnost není nic jiného než produkt dosavadních styků individuí samých. Komunisté tedy přistupují prakticky k podmínkám, které byly vytvořeny dosavadní výrobou a styky, jako k podmínkám neorganickým, aniž se však domnívají, že snad bylo plánem nebo údělem dosavadních generací, aby jim dodaly materiál, a aniž si myslí, že tyto podmínky byly neorganické pro individua, která je vytvořila. Rozdíl mezi individuem osobním a individuem nahodilým není rozlišení v pojmu, nýbrž historický fakt. Toto rozlišování má v různých dobách různý smysl, napr. v 18. století je stav, plus ou moins* i rodina, pro individuum něčím nahodilým. Dělat pro každou dobu toto rozlišení není na nás, nýbrž každá doba si je dělá sama mezi různými prvky, které tu už byly, a to nikoli podle pojmu, nýbrž proto, že ji k tomu nutí kolize materiálního života. To, co se pozdější době v protikladu k dřívější jeví jako nahodilé, tedy i mezi prvky z dřívější doby zděděnými, je forma styků, která odpovídala určitému rozvoji výrobních sil. Vztah výrobních sil k formě styků je vztah formy styků k činnosti nebo činnému uplatnění individuí. (Základní forma tohoto činného uplatnění je ovšem činnost materiální, na níž závisí veškerá ostatní činnost duchovní, politická, náboženská atd. Různé utváření materiálního života je ovšem vždy závislé na potřebách, které se už vyvinuly, a vytváření i uspokojování těchto potřeb je samo historický proces, který nenajdeme ani u ovce, ani u psa (Stirnerův tvrdošíjně zdůrazňovaný hlavní argument adversus hornin cm*!|:BB), ačkoliv ovce a psi ve své nynější podobě jsou ovšem, ale malgrč eux***, produkty historického procesu.) Podmínky, za nichž jsou individua spolu ve styku, pokud ještě nenastal rozpor, jsou podmínky patřící k jejich individualitě,
* víceméně. *'|: proti člověku. *** proti své vůli.
274
■nejsou pro ně nic vnějšího, jsou to podmínky, v nichž tato určitá, za určitých poměrů existující individua, mohou jedině produkovat svůj materiální život a všechno, co s ním souvisí, jsou to tedy podmísiky jejich činného scbcuplatnční a. jsou tímto jejich činným sebeuplatněním produkovány.* Určitá podmínka, za níž vyrábějí, odpovídá tedy, pokud ještě nenastal rozpor, jejich skutečné podmíněnosti, jejich jednostrannému jsoucnu, jehož jednostrannost se ukazuje teprve se vznikem rozporu a existuje tedy jen pro ty, kdo přijdou později. Potom se tato podmínka jeví jako náhodné pouto, a vědomí, zeje to pouto, se pak podsouvá i dřívější době.
Tyto různé podmínky, které se zprvu jevily jako podmínky činného sebeuplatnění, později jako jeho pouta, tvoří v celém dějinném vývoji souvislou řadu forem styků, jejichž souvislost záleží v tom, že namísto dřívější formy styků, která se stala poutem, se klade nová forma, která odpovídá vyvinutějším výrobním silám, a tím i pokročilejšímu způsobu činného sebeuplatnění individuí, a která se äsontour**zase stává poutem a je pak nahrazena nějakou jinou formou. Protože tyto podmínky odpovídají na každém stupni současnému vývoji výrobních sil, jsou jejich dějiny zároveň dějinami vyvíjejících se a každou novou generací přejímaných výrobních sil, a tím i dějinami vývoje sil individuí samých.
Protože tento vývoj postupuje živelně, tj. není podřízen nějakému celkovému plánu svobodně sjednocených individuí, vychází z různých krajů, kmenů, národů, pracovních odvětví atd., z nichž každé se zprvu vyvíjí nezávisle na druhých a teprve postupně navazuje spojení s ostatními. Kromě toho postupuje jen velmi pomalu; různé stupně a zájmy nejsou nikdy překonány úplně, nýbrž jsou jen podřizovány zájmu, který vítězí, a vlečou se spolu s ním dál ještě po staletí. Z toho vyplývá, že dokonce uvnitř jednoho národa mají individua — nehledě na jejich majetkové poměry — naprosto různý vývoj a že dřívější zájem, jehož svérázná forma stykuje už zatlačena formou náležející pozdějšímu zájmu, si ještě dlouho udržuje tradiční moc ve zdánlivém společenství (ve státě, v právu),
* Produkce formy styků samé, (Marxova poznámka na okraji.) ** sama.
275
které se osamostatnilo vůči individuím, moc, která se dá koneckonců zlomit jedině revolucí. Tím se také vysvětluje, proč v jednotlivých bodech, které lze obecněji shrnout, může vědomí zdánlivě postoupit dále než současné empirické vztahy, takže v bojích pozdější epochy je možné opírat se o dřívější teoretiky jako o autority. — Naproti tomu v zemích, které jako Severní Amerika začínají od samého začátku v už vyspělé historické epoše, postupuje vývoj velmi rychle. Tyto země nemají jiné přirozeně vzniklé předpoklady kromě individuí, která se tam usazují a která k tomu přiměly formy styků ve starých zemích, formy, které už neodpovídaly jejich potřebám. Začínají tedy s ncjpokročilcjšími individui starých zemí, a proto i s nejvyspě-lejší formou styků, odpovídající těmto individuím, ještě dříve, než se tato forma styků může prosadit ve starých zemích. Tak je tomu ve všech koloniích, pokud to nejsou jen vojenské nebo obchodní stanice. Jako příklady možno uvést Kartágo, řecké kolonie a Island v 11. a 12. století. Podobný vztah vzniká při výbojích, když se do dobyté země přenese hotová forma styků, která se vyvinula na jiné půdě: zatímco ve své domovině byla ještě zatížena zájmy a vztahy z dřívějších dob, zde se může a musí prosadit úplně a bez překážek už proto, aby dobyvatelům zabezpečila trvalou moc. (Anglie a Neapol po dobytí Normany, kdy dostaly nejdokonalejší formu feudální organizace;
(Zdá se, že celému tomuto pojetí dějin odporuje fakt dobývání. Za hybnou sílu dějin platilo dosud násilí, válka, drancování, loupežná vražda aíd. Můžeme se tu omezit jen na hlavní body, a proto uvádíme jen nejpádnější příklad: zničení staré civilizace barbarským národem a vytváření nové struktury společnosti, která na toto zničení navazuje a začíná úplně od začátku. (Rím a barbaři, feudalismus a Galie, východořímská říše a Turci.) U dobyvatelského barbarského národa je válka, jak jsme připomněli výše, ještě pravidelnou formou styků, jíž se využívá tím horlivěji, čím víc s růstem obyvatelstva roste potřeba nových výrobních prostředků, a to při tradičním a pro ně jedině možném, primitivním způsobu výroby. Naproti tomu v Itálii svobodné obyvatelstvo skoro vymizelo koncentrací
pozemkového vlastnictví (která byla způsobena nejen skupováním a zadlužováním, nýbrž i děděním, protože staré rody při velké prostopášnosti a malém počtu sňatků pomalu vymíraly a jejich majetek pak připadal jen několika málo lidem) a přeměnou tohoto pozemkového vlastnictví v pastviny (což bylo způsobeno nejen obvyklými, dodnes platnými ekonomickými příčinami, ale i dovozem obilí, naloupeného i odváděného jako poplatek, a z toho vyplývajícím nedostatkem spotřebitelů pro italské obilí); také otroci znovu a znovu vymírali a museli být stále nahrazováni novými. Otroctví zůstávalo základnou veškeré výroby. Plebejci, stojící mezi svobodnými a otroky, se nikdy nepozvedli nad úroveň lumpenproletariátu. Rím se vůbec nikdy nestal něčím víc než městem a s provinciemi měl takřka jen politické spojení, které mohlo být přirozeně přerušeno opět politickými událostmi.
Nic není tak běžné jako představa, že v dějinách šlo dosud jen o zabírání. Barbaři zabrali římskou říši, a faktem tohoto zabrání se vysvětluje přechod ze starého světa do feudalismu. Ale při zabírání barbary záleží na tom, zda národ, který je zabrán, rozvinul své průmyslové výrobní síly, jak je tomu u moderních národů, nebo zda jsou jeho výrobní síly založeny hlavně jen na jejich sjednocení a pospolitosti. Zabírání je dále podmíněno předmětem, který je brán. Jmění bankéře, sestávající z papírů, nelze vůbec vzít, pokud se ten, kdo jej zabere; nepodřídí podmínkám výroby a styků zabrané země. Stejně je tomu s veškerým průmyslovým kapitálem moderní průmyslové země. A konečně braní všude velmi brzo skončí, a když už není co brát, musí se začít vyrábět. A právě z této nutnosti vyrábět, která se velmi brzo dostavuje, vyplývá, že forma pospolitosti, kterou přijmou dobyvatelé, usazující se v zemi, musí odpovídat vývojovému stupni výrobních sil, které tu byly před nimi, nebo, není-li tomu tak hned od začátku, musí se podle -výrobních sil změnit. Tím se také vysvětluje fakt, který se prý v době stěhování národů vyskytoval všude, že totiž sluha byl pánem, a dobyvatelé velmi brzy přejímali od přemožených řeč, kulturu i mravy, — Feudalismus rozhodně nebyl přenesen z Německa už hotový, nýbrž má
276
277
původ ve válcčnickc organizaci vojenství dobyvatelů přímo v době výbojů, z níž se teprve po skončení výbojů působením výrobníci] sil, existujících už v dobytých zemích, vyvíjí vlastní feudalismus. Nakolik byla tato forma podmíněna výrobními silami, ukazují nezdařené pokusy prosadit jiné formy, pocházející z reminiscencí na starý řlím (Karel Veliký apod.). —
Ve velkém průmyslu a konkurenci jsou veškeré existenční podmínky, podmíněnosti a jednostrannosti individuí sloučeny ve dvě nejjednodušší formy: v soukromé vlastnictví a práci. S penězi se každá forma styků i styky samy stávají pro individua něčím nahodilým. Už v penězích tedy tkví, žc všechny dosavadní styky byly jen styky individuí za určitých podmínek, ne styky individuí jakožto individuí. Tyto podmínky se redukují na dvě — na akumulovanou práci neboli soukromé vlastnictví, anebo na skutečnou práci. Přestane-li jedna z nich existovat, styky váznou. I moderní ekonomové, např. Sismon-di, Cherbuliez atd., rozlišují mezi association des individus a association des capitaux*. Na druhé straně jsou individua sama naprosto podřízena dělbě práce, a tím se dostávají do naprosté vzájemné závislosti. Soukromé vlastnictví, pokud vystupuje v rámci práce proti práci, se vyvíjí z nutnosti akumulace a zpočátku má stále ještě spíše formu pospolitosti, ale dalším vývojem se stále víc přibližuje moderní formě soukromého vlastnictví. Dělbou práce je už od počátku dána i dělba pracovních podmínek, nástrojů a materiálů, a tím i roztříštěnost akumulovaného kapitálu na různé vlastníky, a tím roztříštěnost mezi kapitálem a prací, i samy různé formy vlastnictví. Cím víc se rozvíjí dělba práce a čím víc roste akumulace, tím výrazněji se vytváří i tato roztříštěnost. Práce sama může existovat jen za předpokladu této roztříštěnosti.
(Osobní energie individuí jednotlivých národů — Němci a Američané — energie už v důsledku křížení ras — odtud kretenismus Němců — ve Francii, Anglii atd, cizí národy
* mezi sdružením individuí a sdružením kapitálů.
přesazeny na půdu už rozvinutou, v Americe na úplně novou půdu, v Německu se původní obyvatelstvo vůbec nehnulo z místa.)
Ukazují se tu tedy dvě fakta. Za prvé se výrobní síly jeví jako úplně nezávislé na individuích a od nich odtržené, jako jakýsi vlastní svět vedle individuí, a důvodem toho je, že individua, jejichž silou jsou tyto výrobní síly, existují izolovaně a ve vzájemném protikladu, kdežto naopak tyto síly jsou skutečnými silami, jen když tato individua jsou ve styku a ve vzájemné souvislosti.* Tedy na jedné straně totalita výrobních sil, které jako by nabyly věcné podoby, a pro individua sama už nejsou silami individuí, nýbrž silami soukromého vlastnictví, a tedy silami individuí jen potud, pokud jsou soukromými vlastníky. V žádném z dřívějších období nenabyly výrobní síly této lhostejné podoby pro styky individuí jakoíto individuí, protože jejich styky samy byly ještě omezené. Na druhé straně stojí proti těmto výrobním silám většina individuí, od nichž jsou tyto síly odtrženy a která, oloupena tak o všechnu skutečnou životní náplň, se stala abstraktními individui, která však teprve díky tomu mohou mezi sebou navazovat spojení jakožto individua.
Jediná souvislost, kterou ještě mají s výrobními silami a se svou vlastní existencí, totiž práce, ztratila u nich jakékoli zdání činného sebeuplatnční a udržuje je naživu jen tím, že mrzačí jejich život. Zatímco v dřívějších obdobích bylo činné sebeuplatnční odděleno od výroby materiálního života tím, že připadalo různým osobám a že výroba materiálního života byla vzhledem k omezenosti individuí samých ještě pokládána za jakýsi podřadný druh činného sebeuplatnční, rozcházejí se teď tak, že se materiální život vůbec jeví jako účel a výroba tohoto materiálního života, práce (která je nyní jedině možnou, ale jak vidíme, negativní formou činného sebeuplatnční), se jeví jako prostředek.
Nyní to tedy došlo tak daleko, že individua si musí přivlastňovat danou totalitu výrobních sil nejen proto, aby dosáhla
■* Sismondi. (Engdsaua poznámka na okraji.)
278
279
měna práce v činné sebeuplatnění odpovídat přeměně dosavadních podmíněných styků ve styky individuí jako takových. Tím, že si sjednocená individua přivlastní veškeré výrobní síly jako celek, přestane existovat soukromé vlastnictví. Zatímco se v dosavadních dějinách vždy jevila jako nahodilá nějaká zvláštní podmínka, dostává teď ráz nahodilosti právě osamocenost individuí, zvláštní soukromý výdělek každého z nich.
Individua, která už nejsou podřízena dělbě práce, si filozofové představovali jako ideál pod názvem „Člověk" a celý proces, který jsme tu vyložili, pojímali jako vývojový proces „člověka", takže místo dosavadních individuí dosazovali na každém dějinném stupni chybně „Člověka" a tvrdili o něm, že je hybnou silou dějin. Celý proces tak pojímali jako proces sebeodcizování „Člověka", a to v podstatě proto, že průměrné individuum pozdějšího stupně podstrčili namísto individua dřívějšího stupně a dřívějším individuím podstrčili pozdější vědomí.* Toto převrácení, které předem abstrahuje od skutečných podmínek, jim umožňovalo přeměnit celé dějiny v proces vývoje vědomí.
činného sebeuplatnění, nýbrž už proto, aby vůbec zabezpečila svou existenci. Toto přivlastňování je především podmíněno předmětem, který je třeba si přivlastnit — výrobními silami, které se vyvinuly v totalitu a existují jen v rámci univerzálních styků. Toto přivlastňování musí mít tedy liž po této stránce univerzální charakter, odpovídající výrobním silám a stykům. Samo přivlastňování těchto sil není nic víc než rozvíjení individuálních schopností, odpovídajících nástrojům materiální výroby. Přivlastnění totality výrobních nastrojuje už proto rozvíjením totality schopností v individuích samých. Toto přivlastňování je dále podmíněno přivlastňujícími si individui. Jen proletáři přítomné doby, úplně vyloučení z jakéhokoli činného sebeuplatnění, jsou s to prosadit své úplné, ne už omezené činné sebeuplatnění, které záleží v přivlastnění totality výrobních sil a v rozvinutí totality schopností, které je tím dáno. Všechna dřívější revoluční přivlastnění byla omezená; individua, jejichž činné sebeuplatnění bylo spoutáno omezeným výrobním nástrojem a omezenými styky, si přivlastňovala tento omezený výrobní nástroj, a proto došla zas jen k nové omezenosti. Jejich výrobní nástroj se stal jejich vlastnictvím, ale ona sama zůstávala podřízena dělbě práce a svému vlastnímu výrobnímu nástroji. Při všech dosavadních přivlastněních zůstávala masa individuí podřízena jedinému výrobnímu nástroji; až si budou přivlastňovat proletáři, musí být masa výrobních nástrojů podřízena každému individuu a vlastnictví všem individuím. Moderní univerzální styky nemohou být vůbec podřízeny individuím jinak než tím, že budou podřízeny všem. — Přivlastnění je dále podmíněno způsobem, jak musí být provedeno. Může být provedeno jen sjednocením, které pro charakter proletariátu samého může být zase jen univerzální, a revolucí, v níž bude jednak svržena moc dosavadního způsobu výroby a styků i moc dosavadní společenské struktury, jednak se rozvine univerzální charakter a energie proletariátu, nutná k provedení přivlastněni, a dále se proletariát zbaví všeho, co mu ještě zbylo z jeho dosavadního společenského postavení.
Teprve na tomto stupni spadá činné sebeuplatnění vjedno s materiálním životem, což odpovídá vývoji individuí v totální individua a odstranění veškeré primitívnosti; a pak bude pře-
280
Občanská společnost zahrnuje veškeré materiální styky individuí v rámci určitého stupně vývoje výrobních sil. Zahrnuje veškerý obchodní a průmyslový život na určitém stupni a v tomto smyslu překračuje stát a národ, ačkoliv na druhé straně se zas musí navenek uplatňovat jako národnost, a uvnitř se musí členit jako stát. Název občanská společnost se objevil v osmnáctém století, když se vlastnické vztahy už vymanily z antické a středověké pospolitosti. Občanská společnost jako taková se vyvíjí až s buržoazií; společenská organizace, vyvíjející se bezprostředně z výroby a styků, která za všech dob tvoří základnu státu a ostatní idealistické nadstavby, byla však neustále označována týmž názvem.
* 'Scbeodcizcní. (Marxova poznámka na okraji.)
231
i
ľonwr sídlu a práva k vlastnictví. — První formou vlastnictví je jak v antickém světě, tak ve středověku kmenové vlastnictví, podmíněné u Římanů hlavně válkou, u Germánů chovem dobytka. Protože u antických národů v jednom městě žilo víc kmenů pohromadě, jeví se u nich kmenové vlastnictví jako státní vlastnictví a právo jednotlivce na toto vlastnictví jako pouhá possessio*, která se však, stejně jako kmenové vlastnictví vůbec, omezuje jen na pozemkové vlastnictví. Skutečné soukromé vlastnictví začíná u starých, tak jako u moderních národů, až s vlastnictvím movitostí. — (Otroctví a pospolitost) {dominium ex iurc Quiritum**). U národů vzešlých ze středověku se tak kmenové vlastnictví vyvíjí přes různé stupně — feudální pozemkové vlastnictví, korporativní vlastnictví movitostí, ma nu lak tur ní kapitál — až k modernímu kapitálu podmíněnému velkým průmyslem a všeobecnou konkurencí, k čistému soukromému vlastnictví, které se zbavilo jakéhokoli zdání pospolitosti a vyloučilo jakékoli zasahování státu do vývoje vlastnictví. Tomuto modernímu soukromému vlastnictví odpovídá moderní stát, který si soukromí vlastníci poncnáhlu daněmi koupili pro sebe, který jim vlivem státních dluhů naprosto propadl a jehož existence při vzestupu a poklesu státních papírů na burze se stala úplně závislou na obchodním úvěru, který mu poskytují soukromí vlastníci, buržo-ovč. Buržoazie, protože je třídou, a ne už stavem, je teď nucena organizovat se nacionálne, a ne už lokálně a dávat svému průměrnému zájmu obecnou formu. Tím, že se soukromé vlastnictví emancipovalo od pospolitosti, stal se stát jakousi zvláštní existencí vedle občanské společnosti a mimo ni; není však ničím jiným než formou organizace, kterou si buržoovč musí dávat navenek i uvnitř, aby si vzájemně zaručili své vlastnictví a své zájmy. V dnešní době je stát samostatný už jen v takových zemích, kde se stavy nevyvinuly úplně v třídy, kde ještě hrají určitou úlohu stavy, které byly v pokročilejších zemici! odstraněny, a kde je všechno tak pomíchané, že žádná část obyvatelstva nemůže získat nadvládu nad ostatními. Tak jc tomu zejména v Německu. Nejclokonalejším příkladem
* držba.
zákonmi zaručené vlastnictví starorímskeho občana.
moderního státu jc Severní Amerika. Novější francouzští, angličtí a američtí autoři se všichni vyslovují v tom smyslu, že stát existuje jen kvůli soukromému vlastnictví, takže tento názor přešel i do běžného povědomí.
Protože stát je forma, v níž individua vládnoucí třídy uplatňují své společné zájmy a v níž je shrnuta celá občanská společnost určité epochy, vyplývá z toho, že všechny společné instituce zprostředkovává stát, že dostávají politickou formu, Z toho se rodí iluze, že zákon je založen na vůli, a to na vůli odtržené od své reálné základny, na svobodné vůli. Právě tak se právo zase redukuje na zákon.
Soukromé právo se vyvíjí ve stejné době se soukromým vlastnictvím z rozkladu přirozeně vzniklé pospolitosti. U Římanů neměl vývoj soukromého vlastnictví a soukromého práva žádné další následky pro průmysl a pro obchod, protože celý jejich výrobní způsob zůstal týž.* U moderních národů, kde byla feudální pospolitost rozložena průmyslem a obchodem, znamenalo vznikání soukromého vlastnictví a soukromého práva počátek nové fáze, která byla schopna dalšího vývoje. Hned první město, které ve středověku provozovalo rozsáhlý námořní obchod, Amálii, vytvořilo i námořní právo. Jakmile průmysl a obchod, nejprve v Itálii a později v ostatních zemích, rozvíjely dál soukromé vlastnictví, bylo ihned znovu přijato vyspělé římské soukromé právo a povýšeno na autoritu. Když později dosáhla buržoazie takové moci, že se jejích zájmů ujímali panovníci, aby prostřednictvím buržoazie svrhli feudální šlechtu, začal ve všech zemích — ve Francii v 16. století — vlastní vývoj práva, který ve všech zemích s výjimkou Anglie probíhal na základě římského kodexu. Také v Anglii museli při dalším rozvíjení soukromého práva (zvláště n vlastnictví movitostí) používat zásad římského práva. — (Nesmí se zapomínat, že právo nemá vlastní dějiny, stejně jako je nemá náboženství.)
V soukromém právu jsou existující vlastnické vztahy vyjádřeny jako rezultát všeobecné vůle. Samo iusutendi et abu-tendi** vyjadřuje na jedné straně skutečnost, že se soukromé * (Lichva!) (Engchoiiiipoznámka na okraji.) ** právo věc užíval a zužívat (také: zneužívat), tj. nakládat a věcí podle libosti.
282
283
vlastnictví stalo úplně nezávislým na pospolitosti, a na druhé straně iluzi, že soukromé vlastnictví samo je založeno na pouhé soukromé vůli, na libovolném disponování věcí. V praxi má toto abuti* pro soukromého vlastníka velmi určité ekonomické hranice, nechce-li. soukromý vlastník dopustit, aby jeho vlastnictví a s ním i jeho ius abutendi přešlo do jiných rukou, protože věc vůbec, chápaná jen ve vztahu k jeho vůli, není věcí, nýbrž věcí a skutečným vlastnictvím se stává teprve vc stycích a nezávisle na právu (vztah, který filozofové nazývají ideou).** Tato právnická iluze, která redukuje právo na pouhou vůli, vede v dalším vývoji vlastnických vztahů nutně k tomu, žc někdo může mít právní nárok na nějakou věc, aniž věc skutečně má.*** jestliže např. konkurencí zanikne renta z nějakého pozemku, má na něj sice jeho vlastník právní nárok, včetně ius utendi ct abutendi. Ale není mu k ničemu, jako pozemkový vlastník nemá nic, pokud ovšem nemá kromě toho ještě dostatek kapitálu, aby mohl svou půdu obdělávat. Z téže iluze právníků se dá vysvětlit, proč je pro ně a vůbec pro každý kodex náhodné, že individua mezi sebou navazují vztahy, např. smlouvy, a že zákoník pokládá tyto vztahy za takové vztahy, které je možno libovolně navazovat nebo nenavazovat a jejichž obsah záleží úplně na individuální libovůli smluvních stran. — Pokaždé, když se vývojem průmyslu a obchodu vytvořily nové formy styků, např. pojišťovací a jiné společnosti, bylo právo vždy nuceno přijmout jc mezi způsoby nabývání vlastnictví.
Vliv dělby práce na vědu.
Co znamená ve státu, právu, morálce atd. represe, [V] zákoně si buržoové musí dávat obecný výraz právě proto, že vládnou jako třída. Přírodní věd", a dějiny.
!i' -zažívání (takú: zneužívaní). ** Vztah pro filozofy = idea. Znají jen vztah „člověka jaro taliového" k sobě samému, a proto se pro ně všechny skutečné vztahy stávají idejemi. (Marxova poznámka na okraji.)
*** Víile na vůli skutečné atd, (Marxova poznámka na okraji.)
284
Nejsou žádné dějiny politiky, práva, vědy atd., umění, náboženství atd.*
Proč ideologové stavějí všechno na hlavu. Duchovní, právníci, politici.
Právníci, politici (státníci vůbec), moralisté, duchovní.
K tomuto ideologickému podrozdělení uvnitř třídy: 1. osamostatněni oboru dělbou práce; každý považuje své řemeslo za to pravé. O souvislosti, kterou má jejich řemeslo se skutečností, si dělají iluze o to nezbytněji, že je to podmíněno už povahou řemesla samého. Vztahy se v právnictví, politice atd. — ve vědomí stávají pojmy; protože se nedostávají za tyto vztahy, jsou i pojmy těchto vztahů v jejich hlavě fixními pojmy; soudce např. používá zákoník, pro něho jc tedy opravdovou aktivní hybnou silou zákonodárství. Respekt před jejich zbožím; neboť jejich obor má co dělat s obecném.
Idea práva. Idea státu. V obvyklém vědomí je věc postavena na hlavu.
Náboženství jc už předem vědomí trausecndciwc, [to] vyplývá ze skutečného musu. Tohle populárněji.
Tradice, pro právo, náboženství atd.
Individua vždy vycházela ze sebe, vždy ze sebe vycházejí. Jejich vztahy jsou vztahy jejich skutečného životního procesu. Odkud se to bere, že jejich vztahy se vůči nim osamostatňují? že je moci jejich vlastního života ovládají?
Jedním slovem: dělba práce, jejíž stupeň závisí na rozvoji výrobní síly v každém daném období.
Pozemkové vlastnictví. Obecní vlastnictví. Feudální. Moderní.
* „Pospolitosti", jak se objevuje v antickém státu, ve feudalismu, v absolutní monarchii, tomuto svazku odpovídají zejména náboženské představy. (Marxova poznámka na okraji.)
285
li
í
Stavovské vlastnici ví Man»M..     . , vy kapitál, ^^nulakturm vlastn
Padl
i'uhiem.
f/c mhi'ihu
"i'iniiny,
'■ctvi. Pj-ůmyslo.
spisy. Sv. 3.
Praha 1958, s. J?.-;_/Ä
.K
I s
í1