tem. Ať už z dlouhé historie kategoriálních vražd vyvodíme jakékoli principy lidského soužití, mohou to být jedině principy univerzální. Nemohou platit selektivně, protože jinak by se přeměnily v další obhajobu práva silnějšího (bez ohledu na to, kdo je v době, kdy se tato obhajoba předkládá, shodou okolností silnější).
Takový je podle všeho imperativ - a nepřináší uklidnění. Ve světě procházejícím rychlou, avšak nekoordinovanou globali-zací už dosáhla vzájemná závislost globálních rozměrů, nemá však a v brzké době pravděpodobně ani mít nebude srovnatelný protějšek ve světové společnosti, institucích politické kontroly, právu ani závazném etickém kodexu. Podobnost osudu zatím nevytvořila solidaritu v cítění a jednání a zdaleka není jasné, co je možno a co je třeba udělat pro to, aby se tak stalo. Imperativ tedy přichází bez návodu, jak mu vyhovět, a bez nástrojů, které by to umožnily. V důsledku této smutné okolnosti však není o nic méně zásadní či naléhavý. Morální člověk nemůže omlouvat svou nečinnost tím, že si není jist reálnými dopady svého jednání, a stahovat se do role přihlížejícího. Můžeme pouze (nebo bychom spíše měli?) opakovat po Kapušciriském: „Protože neexistují mechanismy, právní, institucionální či technické zábrany, které by byly schopny účinně odvrátit nové akty genocidy, jedinou naší obranou před nimi je morální pozvednutí jednotlivců a společností. Je jí duchovně pronikavé svědomí, pevné odhodlání konat dobro, neustálé a pečlivé dodržování přikázání: .Miluj:: bližního svého jako sebe sama.'"
Skeptickému čtenáři, který bude pochybovat o účinnosti tohoto přikázání tváří v tvář moderním tankům a helikoptérám, a zejména tváří v tvář opojnému pokušení, které tanky a naváděné střely vzbuzují ve svých pyšných majitelích, můžeme rfci> že jednou z věcí, které nás historie kategoriálních vražd mimo vši rozumnou pochybnost naučila, je, že milovat svého bližního a do-: sáhnout toho, aby tento cit opětoval, je (nádavkem k tomu, jaké:; jiné to má hodnoty) jediným rozumným, účinným a trvalým způsobem, jak mohou jednotlivci i skupiny posloužit své sebelásce. :
Zygmunt Baurnan, 2001
Úvod: Sociologie po holocaustu
iMezi materiální a duchovní produkty civilizace dnes patří také tábory smrti a Muselmänner.
Richard Rubenstein a John Roth, Approaches lo Auschwitz
,i Existují dva způsoby, jak bagatelizovat, dezinterpretovat či od-V . bývat význam holocaustu pro sociologii jakožto teorii civilizace, modernity, moderní civilizace.
Jedním z nich je prezentovat holocaust jako něco, co se stalo Židům, jako událost v židovské historii. V takovém podání je ho-locaust čímsi jedinečným, konejšivě netypickým a sociologicky nedůležitým, Nejčastějším příkladem takového způsobu je pre-:   zentace holocaustu jako kulminačního bodu evropsko-křesťan-:  ského antisemitismu - který je sám jedinečným jevem, jenž nemá co do šíře inventáře a vypjatosti etnických a náboženských předsudků a výpadů obdoby. Ze všech ostatních případů kolektivního antagonismu se antisemitismus vynryká svou bezprecedentní systematičností, ideologickou silou, nadnárodním a hranice překračujícím rozpětím a jedinečnou směsicí lokálních a světových zdrojů a proudů. Protože holocaust je definován jako - lze-li to tak říci - pokračování antisemitismu jinými prostředky, zdá se byl ^jednorázovou záležitostí", osamocenou epizodou, která snad vrhá jisté světlo na patologii společnosti, v níž k ní došlo, sotva nle nějak obohacuje naše chápání normálního stavu této společnosti. Ještě méně vyžaduje nějakou významnější revizi tradičního chápání historické tendence modernity a civilizačního procesu -nákladních témat sociologického zkoumání.
Druhým způsobem, který vede zdánlivě opačným směrem, v praxi ale končí stejně, je podání holocaustu jako krajního případu Široké a známé kategorie sociálních jevů, kategorie nepochybně obludné a odpudivé, s níž však můžeme (a musíme) žít. Musíme s ní žít, protože je odolná a všudypřítomná, především
však proto, že moderní společnost vždy byla, je a bude organizací určenou k jejímu potlačení a snacl i úplnému potření. Holocaust se tak charakterizuje jako pouze jedna (byť sebenápadnější) z položek široké třídy pojímající řadu „podobných" případů konfliktu, předsudku a agrese. V té nejhorší variantě se holocaust uvádí do souvislosti s prastarým, kulturně nevykořenitelným „přirozeným" sklonem lidského druhu - s Lorenzovou instinktivní agresivitou či s neschopností neokorlexu ovládat starou, emocemi zmítanou část mozku, o níž pojednává Arlhur Koestler.1 Faktory odpovědné za holocaust jsou jakožto něco presociálního, co se vzpírá kulturní manipulaci, prakticky vyloučeny z oblasti sociologického zájmu. Přinejlepším spadá holocaust do té nejhrozivější a nejzhoubnější -přesto však teoreticky uchopitelné - kategorie, do genocidy, nebo se zkrátka rozpustí v obecné, dávno známé třídě etnického, kulturního či rasového útlaku a pronásledování.-
Ať už je zvolen kterýkoli z těchto dvou způsobů, výsledky jsou v podstatě stejné. Holocaust je odsunut do běžného proudu historie:
Srov. Konrád Lorenz, On Aggression, Harcourt, Brace and World, New York, 1977 (český překlad Takzvaně zlo, přel. Alena Veselovská, Mladá fronta, Praha, 1992); Arthur Koestler, Janus: a Summing Up, Hutchinson, London, 1978. V řadě práci, které se k vysvětleni holocaustu pokoušejí rozvinout teorie imanentni nedokonalosti lid-.. ské přirozenosti, 2aujímá význačné misto kniha Israele W. Charnyho, How Can we Commit the Unthinkable? (Westview Press, Boulder, 19S2). Autor v ni uvádí obsáhlý ■■ přehled teorií lidské přirozenosti a zvažuje mj. následující hypotézy: „člověk je od přírody zlý", „sklon opíjet se moci", „projektování toho, co sami na sobě umíme nej-' méně snést, do obětního beránka" nebo „zabíjení lidství v jiném v zájmu zachováni i našeho". Wendy Stellar Flory v článku „The Psychology of Antisemitism" ve sbor-', niku Antisemitism in the Contemporary World (red. Michael Curtis, Westview Press,: Boulder, 1986) vysvětluje skutečnost holocaustu úpornosti antisemitismu, antisemitismus všudypřítomným předsudkem, předsudek „nejzákladnější a nejintuitivnější zb ■:: všech lidských pohnutek - sobectvím", které je zase vysvětlena jako „výsledek jiné . lidské charakteristiky... - pýchy, kvůli niž jsme ochotni zajit jakkoli daleko, jen aby---chom nemuseli připustit, že jsme se mýlili" (s. 240). Dále tvrdí, že má-li se předejit destruktivním účinkům předsudku, společnost musí trvat na tom, „aby by! přísně sledo-j ván a omezován (jak to dělá s jinými druhy sobectví)" (s. 249). 3 Například „Angela Davisová se proměňuje v židovskou hospodyni na cestě do Dachau; z omezení přídělů na potravinové lístky se děiá projev genocidy; z vietnamských uprchlíků na člunech se stávají nešťastni židovští uprchlíci z třicátých let". Viz Henry L. Feingold, „How Unique is the Holocaust?" v Genocide: Critical Issues of the Í Holocaust, red. Alex Grobman a Daniel Landes, The Simon Wiesentha! Centre, Losi Angeles, 1983, s. 398.
V tomto pohledu a s doprovodem odpovídajícího výčtu jiných ......historických hrůz (náboženské křížové výpravy, povraždění
albigenských heretiků, turecké masakry Arménů a třeba i britský vynález koncentračních táborů za burské války) je až příliš snadné chápat holocaust jako „jedinečný", ale konec konců normální.'
Nebo sé holocaust zasazuje do až příliš známé, stovky let staré
I historie ghett, právní diskriminace, pogromů a pronásledování Židů v křesťanské Evropě a odhaluje se jako neobyčejně děsivý, nicméně plně logický důsledek etnické a náboženské nenávisti. Bomba je v obou případech zneškodněna. Sociální teorii není ve skutečnosti třeba významněji revidovat. Naše představy modernity,jejího neodkrytého, avšak až příliš přítomného potenciálu a jejího historického směřování nevyžadují nový realistický pohled, neboť metody a koncepty, které sociologie nashromáždila,
:jsou pro daný úkol - „vysvětlit ji", „pochopit její smysl", porozumět jí - plně dostatečné. Celkově to vede k samolibosti teorie.
I Vlastně se nestalo nic, co by ospravedlňovalo další kritiku mo-delu moderní společnosti, který tak dobře slouží jako teoretický
::ŕ; rámec n pragmatické oprávnění sociologické praxe.
Významnější nesouhlas s tímto samolibým, sebeuspokojivým pohledem dosud vyjadřují většinou pouze historikové a teologové. "Sociologové těmto hlasům nevěnují velkou pozornost. Ve srovnání s ohromnou spoustou práce, již odvedli historikové, n s rozsáhlou sebeanalýzou křesťanských a židovských teologů působí to, čím ke zkoumání holocaustu přispěli profesionální sociologové, okrajové a zanedbatelně. Sociologické studie, které
. byly zatím provedeny, mimo jakoukoli zdůvodněnou pochybnost vypovídají o tom, že holocaust má více co říci o stavu sociologie, iwž je sociologie ve své dnešní podobě schopna dodat k našim poznatkům o holocaustu. Sociologové tento znepokojivý fakt zatím ani nezaznamenali (natož aby naň reagovali].
Snad nejtrefněji vyjadřuje to, jak sociologická profese vnímá svůj úkol, jde-li o událost zvanou „holocaust", je-
'> GcnrgáM. Křen a Leon Rappoport, The Holocaust and the Crísis ofHuman Behsvi-our, HoIities & Meier, New York, 1980, s. 2.
den z jejích nejvýznačnějších představitelů, Everett C. Hu-ghes:
Národně socialistická vláda Německa odvedla vzhledem k Židům nejkolosálnější kus „špinavé práce" v historii. Zásadní f otázky ohledně toho, jak k něčemu takovému mohlo dojít, jsou: 1. Kdo jsou lidé, kteří ve skutečnosti takovou práci vy- :: konávají? 2. Za jakých okolností jim to jiní, „dobří" lidé umožňují? Potřebujeme lepší poznatky o příznacích jejich nástupu k moci a lepší způsoby, jak je k moci nepřipustit.'' V souladu s ustálenými principy sociologické praxe definuje Hughes tento problém jako problém odkrytí zvláštní kombinace psychosociálních faktorů, jež by se daly rozumně spojit (jako deter-:: rninanta) se zvláštními tendencemi chování těch, kdo odváděli | „špinavou práci"; jako problém zjištění dalšího souboru faktorů, které snižují [očekávaný, nicméně nepřicházející) odpor vůči ta-; kovým tendencím ze strany jiných lidí; jako problém následného ;; získání jistého rozsahu explanačních a prediktivních poznatků.v které těm, kdo je mají, v našem racionálně organizovaném světě, jemuž vládnou kauzální zákony a statistické pravděpodobnosti, umožní předcházet tomu, aby „špinavé" tendence vznikaly, aby ; našly výraz v praktickém chování a dosáhly svých zhoubných,;; „špinavých" účinků. Tento poslední úkol má být podle všeho splněn aplikací téhož modelu jednání, který dodal našemu světu ra-j cionální organizaci a učinil ho manipulovatelným a „kontrolovatelným". Potřebujeme pouze lepší technologii starého - a nijak nediskreditovaného - sociálního inženýrství. '\ Helen Feinová5se v knize, která je až dosud tím nejpozoruhod-nějším z čistě sociologických příspěvků ke studiu holocaustu, věrně drží Hughesovy rady. Svůj úkol si definovala jako vysvětlení několika psychologických, ideologických a strukturálních proměnných, které nejsilněji korelují s podílem židovských oběti nebo těch, kteří přežili, uvnitř různých státně-národních entit v nacisty ovládané Evropě. Podle všech tradičních kritérií vykonala
* Everett C. Hughes, „Good people and Dirty Work", Sociál Problems, léto 1962. s. 3-10. 5 Srov. Helen Fein, Accounting for Genocidě: National Response and Jewish Victimizs-,: tion during tne Holocaust, Free Press, New York, 1979. > :ř{
poinová zcela impozantní výzkumnou práci. Vlastnosti národních společenství, intenzita lokálního antisemitismu, stupeň židovské akultúrace a asimilace, výsledná solidarita napříč společenstvími -to vše byla pečlivě a správně zaznamenáno, takže lze adekvátně stanovit korelace a ověřit jejich význam. U některých hypotetic-kých spojení se zjišťuje, že buď vůbec neexistují, nebo jsou alespoň statisticky nevýznamná. Jiné pravidelnosti jsou statisticky potvrzeny (například korelace mezi absencí solidarity a pravděpodobností, že „lidé ztratí morální zábrany"). Právě na pozadí bezvadných sociologických schopností autorky a kompetence, s níž
; je využívá, se však v knize Feinové mimoděk odkrývají slabiny tradiční sociologie. Nereviduje-li člověk některé ze zamlčených, avšak základních předpokladů sociologického diskursu, nemůže
l   udolat nic jiného než Feinová. Holocaust musí pojímat jako jedinečný, nicméně plně determinovaný výsledek určitého zřetězení sociálních a psychologických faktorů, které vedlo k dočasnému odložení civilizačních okovů normálně omezujících lidské chování. Jednou věcí, která v takovém pohledu vychází (implicitně, ne-li explicitně) ze zkušenosti holocaustu nedotčena a neotřesena, je humanizující či racionalizující (oba pojmy se užívají jako synonyma) vliv sociální organizace na až nelidské pudy, které ovládají chování předsociálních či antisocálních jedinců. Existuje-li v lid-ském chování nějaký morální instinkt, vždy je utvářen sociálně. Jakmile společnost funguje špatně, vytrácí se. „V anomické situaci - bez sociální regulace - mohou lidé reagovat bez ohledu na možnost, že ublíží jiným.'"1 To znamená, že v podmínkách účinné so-ciální regulace je taková bezohlednost nepravděpodobná. Snahou sociální regulace - a tedy moderní civilizace, jež se vyznačuje tím, že regulativní ambice dovádí k nebývalým krajnostem - je uva-
. lit na jinak nespoutané sobectví a vrozenou krutost zvířete v člo-
t věku morální zábrany. Tradiční sociologie, která semílá fakty holocaustu v mlýně této metodologie, jež ji vymezuje jako vědeckou disciplínu, může přinášet poselství stvrzované více jejími předpoklady než „odpovídajícími fakty" - poselství, že holocaust nebyl produktem modernity, ale jejím selháním.
» Fein, Accounling for Genocidě, s. 34
V jiné pozoruhodné sociologické studii o holocaustu se Ne--; cháma Tecová pokusila prozkoumat opačnou stranu sociálního / spektra, zachránce, tj, lidi, kteří nedovolili provádět „špinavou.i práci11, kteří věnovali svůj život jiným, trpícím ve světě všeo^ :i becného egoismu, krátce řečeno lidi, kteří zůstali v nemorálních podmínkách morální. Tecová, věrna zásadám sociologické . moudrosti, vyvinula velké úsilí, aby našla sociální determinanty fj chování, které bylo podle všech kritérií té doby aberantní. Po-:: stupně ověřila všechny hypotézy, které by do výzkumného pro-: jektu jistě zahrnul každý seriózní a erudovaný sociolog. Vypočítala korelace mezi ochotou pomáhat na jedné straně a různými o faktory třídní, vzdelanostní, denominační a politické vázanosti, na straně druhé - jen aby zjistila, že mezi nimi žádná korelace:. není. Proti svému očekávání — a očekávání jejích sociologicky poučených čtenářů - byla Tecová nucena vyslovit jediný možný záver: „Tito zachránci jednali tak, jak jim to bylo přirozené - uměli'; se spontánně postavit hrůzám své doby."'Jinými slovy, zachránci::;: byli ochotni pomáhat, protože taková byla jejich přirozenost. Pocházeli ze všech -vrstev a částí „sociální struktury", což boří před-; poklad, že existují „sociální determinanty" morálního chování. Jestliže se přispění takových determinant nějak projevilo, paki v tom, že v zachráncích neuhasily potřebu pomáhat jiným v ne-štěstí. Tecová se více než většina ostatních sociologů přiblížila,:; zjištění, že otázkou, o niž zde skutečno jde, není „co můžeme my, sociologové, říci o holocaustu?", ale spíše „co může holocaust: vypovědět o nás sociolozích a o naší práci?".
Přestože potřeba klást tuto otázku je nanejvýš naléhavá a zároveň představuje zcela nespravedlivě pomíjenou součást odkazu holocaustu, je třeba pečlivě zvážit, jaké to může mít důsledky. Je příliš snadné přehnaně reagovat na zjevnou pomýlenost zavedfi-ných sociologických vizí. Jakmile byla zmařena naděje na to, žel zkušenost holocaustu lze obsáhnout v teoretickém rámci mal-íůnkce (modernita neschopná potlačit bytostně cizí iracionální* faktory, civilizační tlaky nestačící usměrnit emocionální a ná-
7 Nechama Tec, When Light Pierced tha Darkness, Oxford University Press, Oxford,: 1986, 5. 193. 4|1
silničko pudy, zhacená socializace neschopná vytvořit potřebné množství morálních motivací), člověka to lehce svádí k „samozřejmému" východisku z této teoretické slepé uličky, k tomu, aby holocaust prohlásil za „paradigma" moderní civilizace, za její ^přirozený", „normální" (kdo ví, snad i běžný) produkt, za její „historickou tendenci". V tomto pojetí by byl holocaust povýšen do pozice pravdy o modernitě (spíše než uznán za možnost, již v sobe modernita obsahuje) - pravdy, kterou ideologická formule, již vnucují ti, kdo mají prospěch z „velké lži", jen povrchně zahajuje, Tento pohled (podrobněji se jím budeme zabývat ve čtvrté kapitole), který údajně vyzvedá historický a teoretický význam holocaustu, jeho důležitost naopak pouze zvráceným způsobem snižuje, neboť hrůzy genocidy jsou pak v podstatě neodlišitelné od jiných podob utrpení, které moderní společnost nepochybně každodenně a v hojné míre přináší.
Holocaust jako zkouška modernity
Pred několika lety vedl jistý novinář z listu Le Monde rozhovory ris vzorkem někdejších obětí únosu. Jednou z nejzajímavějších věcí. které zjistil, byl nezvykle vysoký výskyt rozvodů u párů, ktoré'společně prožily agónii rukojmích. Protože ho to zarazilo, 'zkoumal, co je vedlo k rozhodnutí se rozvést. Většina dotazovaných mu Tekla, že před únosem o rozvodu vůbec neuvažovali. Ta děsivá příhoda jim však „otevřela oči" a oni „uviděli svého part-nura v novém světle". „Vyšlo najevo", že normální dobří manželé jsou sobečtí tvorové starající se pouze o svůj žaludek; energičtí podnikatelé projevili nechutnou zbabělost; duchaprítomní „světaznalí muži" se sesypali a nebyli schopni ničeho jiného než naříkat nad hrozící záhubou. Novinář si položil otázku, která z těchto dvou.-inkarnací, jež byly každému z těchto Janusů bezpochyby vlastní, byla pravou tváří a která pouze maskou. Dospěl k závěru, w otázka je špatně položena. Žádná nebyla „pravdivější" než ta druhá. Obě představovaly možnosti, jež byly v povaze obětí ob-saŽenýpo celou dobu - vyplývaly zkrátka na povrch každá v jiné době a za jiných okolností. „Dobrá" tvář se zdála hat nm.rr.AW
pouze díky tomu, že jí oproti té druhé přály normální podmínky. Ona druhá tvář však byla vždy přítomna, i když normálně nebyla vidět. Zcela fascinujícím aspektem tohoto zjištění však bylo, že kdyby k únosu nedošlo, „druhá tvář" by pravděpodobně zůstala navždy skryta. Partneři by i nadále spokojeně žili v manželství f a nevěděli by o nevábných vlastnostech, které mohou neočekávané a nenormální okolnosti odhalit v lidech, jež, jak si mysleli, , znali a kteří jim, tak jak je znali, vyhovovali.
Odstavec ze studie Nechamy Tecové, z něhož jsme citovali výše, končí následujícím postřehem: „Kdyby nebylo holocaustu, většina z těch, kdo pomáhali, by zřejmě kráčela svou nezávislou cestou, někteří by se věnovali charitativní činnosti, někteří by vedli prostý, nenápadný život. Byli to dřímající hrdinové, často nerozlišitelní od lidí kolem." Jedním z nejsilněji (a nejpřesvědčivěji) podepřených závěrů studie byla nemožnost „předem zaf| znamenat" znaky, symptomy či indikátory individuální připravenosti k oběti - nebo individuální zbabělosti - v nepříznivé situaci, tedy nemožnost mimo kontext, který je plodí či je pouze „probouzí", rozhodnout, s jakou pravděpodobností se později projeví.
John K. Roth uvádí stejnou otázku potenciality a reality (kdy ta první je dosud neodkrytou modalitou druhé a druhá již realizovanou - a tedy empiricky dostupnou - modalitou první) do přímé souvislosti s naším problémem:
Kdyby nacistická moc převládla, autorita určující, co by mělo být, by zjistila, že v holocaustu nejsou porušovány žádné přirozené zákony ani páchány zločiny proti Bohu a lidskosti. Otázkou by však bylo, zda se má otrocká práce i nadále využívat, rozšiřovat nebo ukončit. Tato rozhodnutí by se opírala o racionální důvody." Nevýslovná hrůza pronikající naší kolektivní vzpomínkou na holocaust [a více než nahodile se spojující s nezměrnou touhou vuf bec si tuto vzpomínku nevybavit) spočívá v hlodajícím podezření, že holocaust by nemusel být pouhou deviací, pouhou odchylkou z jinak přímé cesty pokroku, pouhým rakovinným nádorem na jt-
' John K. Roth, „Holocaust Business". Annals ofAAPSS, č. 450 (červenec 1980), s. 70,
: nak zdravém těle civilizované společnosti. Krátce řečeno, že holocaust nebyl popřením moderní civilizace a všeho, co tato civilizace (jak si alespoň rádi myslíme) znamená. Máme podezření !i když si to nechceme připustit), že holocaust mohl pouze odkrýt druhou tvář téže moderní společnosti, jejíž jinou, známější tvář tolik obdivujeme. A že tyto dvě tváře zcela pohodlně nese jedno tělo. A snad nejvíce se bojíme toho, že žádná z nich nemůže exis-íoviit hfí.'. druhé, tak jako bez sebe nemohou existovat dvě strany jedné mince.
Často se zastavíme na samém prahu této strašlivé pravdy. Henry Feingold tak například tvrdí, že epizoda holocaustu byla ve skutečnosti novou vývojovou odchylkou v dlouhé a vcelku nevinné: historii moderní společnosti, odchylkou, již jsme nemohli předpokládat a předvídat, stejně jako nemůžeme předvídat nový záludný nápor údajně zneškodněného viru:
Konečné řešení znamenalo kritický okamžik, v němž evropský průmyslový systém vykolejil. Místo aby zkvalitňoval život, jak původně doufalo osvícenství, začal stravovat sám sebe. Evropa mohla ovládnout svět právě pomocí tohoto průmyslového systému a s ním spojeného étosu. Jiiko by byly dovednosti potřebné a rozvíjené v zájmu ovládnutí světa kvalitativně jiné od těch, které zajišťovaly efektiv-rmst konečného řešení. A přesto hledí Feingold pravdě přímo do tváře: .
[Osvětim] byla také obyčejným přesahem moderního továrního systému. Místo produkce zboží zpracovávala jako surovinu lidi, konečným produktem byla smrt a vedoucí pracovníci do výkazů produkce pečlivě zaznamenávali množství jednotek za den. Komíny - sám symbol moderního továrního systému - chrlily štiplavý dým ze spálených lidských těl. No-vou surovinu do továren dopravovala skvěle organizovaná železniční síť moderní Evropy. Fungovala úplně stejně jako u jiného nákladu. V plynových komorách vdechovaly oběti smrtící plyn uvolňující se z kyanovodíkových tablet, které vyráběl vyspělý německý chemický průmysl. Inženýři vyprojektovali krematoria. Manažeři vyvinuli byrokratický systém, který pracoval s elánem a vyznačoval se efektivitou, již mu
mohly zaostalejší národy závidět. I sám celkový plán byl odrazem vyšinutého moderního vědeckého ducha. Nebyli jsme . svědky ničeho jiného než masivního uplatnění sociálního inženýrství..." í;| Pravda je, že každá „ingredience" holocaustu - každá z té spousty 1 věcí, které ho umožnily - byla normální. „Normální" nikoli v tom smyslu, že by byla obvyklá, že by šlo o další z případů v široké-: třídě dávno dopodrobna popsaných, vysvětlených a vstřebaných 1 jevů (zkušenost holocaustu byla naopak nová a neobvyklá), ný-í brž v tom, že byla plně v souladu s tím, co víme o naší civilizaci,-: o duchu, jímž se řídí, o jejích prioritách, o její imanentní vizijj světa — a o náležitých způsobech naplňování lidského štěstí a budování dokonalé společnosti. Jak řekli St i 11 man a Pfaff,
mezi použitou technologií masové pásové výroby s vizí univerzální materiální hojnosti a použitou technologií koncentračního tábora s vizí hromadné smrti je více než nahodilá; souvislost. Přestože bychom tuto souvislost rádi popřeli, Bu-; chenwald patřil k našemu Západu stejně jako River Rouge v Detroitu - nemůžeme ho pominout jako náhodnou úchylku , jinak v podstatě zdravého západního světa.1" Připomeňme si také, k jakému závěru dospěl na konci své dok sud nepřekonané, směrodatné studie o provádění holocaustu Raul Hilberg: „Mašinérie zkázy se tedy strukturálně nelišila od organizované německé společnosti jako celku. Mašinérií zkázy bylo organizované společenství v jedné ze svých speciálních-; rolí.""
Hlavní poučení podle mne z holocaustu vyvodil Richard:' L. Rubenstein: „Svědčí o pokroku civilizace." Dodejme, že šlo o pokrok v dvojím smyslu. Průmyslový potenciál a technologické know-how, na které je naše civilizace tak pyšná, dosáhly v konečném řešení nové úrovně, když úspěšně zdolaly úkol nebývalé velikosti. V temže konečném řešení nám však naše spo-
5 Feingold, „How Unique is íhe Holocaust?", s. 399-400. J-.M
10 Edmund Stiliman a William Pfaff, The Polkics of Hystéria, Harper & Row, New Verk, 1964, s. 30-31.
11 Raul Hilberg, The DesJructian of the European Jews, HoSmes & Meier, New York. 1987, sv. III, s. 994.
ví.
lečnost odkryla svou do té doby neznámou schopnost. Jelikož jsme naučeni ctít a obdivovat technickou efektivitu a dobrý plán, isme nuceni připustil, že jsme při chvále materiálního pokroku, který přinesla naše civilizace, žalostně podcenili její skutečný potenciál.
Svět táborů smrti a společnost, již tento svět plodí, odhalují slále výraznější odvrácenou stranu židovsko-křesťanské civilizace. Civilizace, to je otroctví, války, vykořisťování a tábory smrti. Je to také zdravotní hygiena, vznešené náboženské ideje, krásné umění a vynikající hudba. Je chyba si myslet, že civilizace a surová krutost jsou v rozporu... V naší době se krutost tak jako většina jiných aspektů našeho světa uplatňuje mnohem účinněji než kdy předtím. Nepřestala a nepřestane existovat, Tvoření a ničení jsou neoddělitelnými stránkami toho, '   čemu říkáme civilizace."
Hilberg je historik, Rubenstein teolog. Dychtivě jsem pročítal ,   práce .sociologů v naději, že i u nich najdu vyjádření podobného ;   věd orní-naléhavost i problému, který nastolil holocaust, nějaký doklad toho, že holocaust představuje mimo jiné i výzvu pro so-ciologii jakožto profesi a jakožto soubor akademických poznatků. :   Ve srovnání s prací historiků a teologů však působí podstatná '"■ rast akademické sociologie spíše jako kolektivní cvičení v zapomínání a zavírání očí. Poučení, jež přináší holocaust, vcelku vMo nezanechala větší stopu na běžném sociologickém uvažování, které zahrnuje mimo řadu jiných věcí takové články víry jako výhody vlády rozumu nad emocemi, nadřazenost racionality i   nad (čím také jiným?) iracionálním jednáním či endemický konflikt mezi požadavky efektivnosti a morálními sklony, jimiž jsou ■tak beznadějně prostoupeny „osobní vztahy". Ať byly hlasy protestující proti této víře jakkoli silné a důrazné, za zdi sociologického estahíishmentu zatím nepronikly.
Nevím o mnoha příležitostech, kdy by se sociologové jakožto sociologové veřejně postavili faktu holocaustu čelem. Jednu takovou příležitost (i když menšího měřítka) poskytlo sympozium Západní společnost po holocaustu, které roku 1978 svolal In-
,s Richard L. Rubenstein, The Cunninq of History, Harper, New York, 1978, s. 91, 195.
stituí pro studium současných sociálních problémů."Richard L. Rubenstein se na něm pokusil ve světle zkušenosti holocaustu nastínit podnětnou, i když někdy snad příliš emocionální reinterpretaci některých najznámejších Weberových diagnóz tendencí moderní společnosti. Chtěl zjistit, zda by se nedaly věci, o nichž víme, které však Weber přirozeně znát nemohl, na základě toho, co Weber znal, vnímal a o čem teoretizoval, přinejmenším jako možnost předvídat (zda je mohl předvídat on|| sám a jeho čtenáři). Měl za to, že na tuto otázku našel kladnou ' odpověď - alespoň to tak naznačoval: ve Weberově výkladu moderní byrokracie, racionálního ducha, principu výkonnosti, věfj decké mentality, vykázání hodnot do sféry subjektivity atd. prý není patrný žádný mechanismus, který by mohl vyloučit možnost nacistických excesů, a co víc, ve Weberových ideálních ty-f pech není nic, co by vedlo k nutnosti charakterizovat aktivity nacistického státu jako excesy. Například „žádná z hrůz, které napáchal německý lékařský stav či němečtí technokraté, nebyla neslučitelná s názorem, že hodnoty jsou neodmyslitelně subjekt i vní a že věda je ve své podstatě instrumentální a hodnotově nezatížená". Gůnther Roth, význačný weberovský badateli? a sociolog s vynikající a zaslouženou reputací, se nesnažil skrýť-svou nelibost: „Naprosto s profesorem Rubensteinem nesouhlasím. V jeho výkladu není jediná věta, kterou bych mohl akceptovat." Pravděpodobně popuzen možností újmy na Weberově památce (újmy, jež jako by číhala v samotné představě „předvídání"] připomněl shromážděným, že Weber byl liberál, ctil ústavu a schvaloval volební právo dělnické třídy (takže o něm podle všeho není možno hovořit v souvislosti s tak ohavnou věcí, jako byl holocaust). Na podstatu Rubensteinovy domněnky však nezaútočil. Připravil se tím o možnost seriózně posoudit;-; „nepředvídané důsledky" rostoucí vlády rozumu, již Weber označil za ústřední vlastnost modernity a k jejíž analýze zcela originálně přispěl. Gúnther Roth nevyužil příležitost postavit se čelem „druhé straně" pronikavých vizí, jež nám klasik sociolo-..
- h
» Srov. Lyman H. Legters (red.l. Western Society after the Holocaust, Westview Press;;.; Boulder, 1983. " *
igickě tradice odkázal, ani příležitost zamyslet se nad tím, zda by \' nám naše smutné poznání, které bylo klasikům nedostupné, ne-mohlo pomoci najít v jejich postřezích věci, jejichž plných důsledků si oni sami nemohli být vědomi jinak než pouze vágně.
■ Gxinther Roth nejspíše nebude mezi sociology jediným, kdo je ochoten svolával do zbraně na obranu posvěcených pravd naší společné tradice a nehledět při tom na nepříznivé fakty. Většina ostatních sociologů zatím k tak otevřenému projevu pouze nebyla nucena. V naší každodenní odborné praxi si s problémem Tholůcaustů nakonec nemusíme dělat starosti. Vezmeme-lí svůj ? obor jako celek, téměř se nám na holocaust podařilo zapomenout, případně jej odsunujeme do oblasti „speciálních zájmů", odkud ■mírná šanci proniknout do hlavního proudu. Píše-li se vůbec o holocaustu v sociologických textech, pak je v tom nejlepším i případě;uváděn jako smutný příklad toho, čeho je schopna po-; tláermá vrozená lidská agresivita, a potom využíván jako záminka ;: k zdůrazňování nutnosti krotit ji pomocí zvyšujícího se civilizač-ílnuto tlaku a dalšího horečnatého přívalu odborných řešení problému. V horším případě je připomínán jako soukromá zkušenost fcŽidů; jako věc, která se týká pouze Židů a těch, kdo je nenávidí iiiitu „privatizaci" nemalou měrou napomáhají i mnozí mluvčí Utatuízrael, které vedou jiné než eschatologické zájmy).1''
'laková,situace vyvolává starosti nejenom a zdaleka ne přendavším z důvodů odbornosti - bez ohledu na to, jak škodlivě se ■'■může podepsat na kognitivních schopnostech a společenském vráuunu sociologie. Mnohem znepokojivější ji činí vědomí, že HfiStlize „se to mohlo v takovém velkém měřítku někde stál, pak f:SfHomůžé'stát kdokoli. Všechno je to v rámci lidských možností,
:í4 iljtifeíl Ábna Eban, někdejší ministr zahraničí Izraele, „pro pana Begina a jeho slou-"piíntc je ksidý nepřítel .nacista', z každého úderu se stává .Osvětim'". Eban dále po-•"rJrtóúTé:í;N8stévá čas, abychom se postavili na vlastní nohy a nestáli už na nohou f^läWJiôriu'itirtvých.'' Citováno podle stati Michaela R. Marruse ,ls there a New An-feemitism?" v Curtis, Antisemitism in the Contemporary World, s, 177-178. Výroky v ScglnovS stylu jsou opláceny stejnou minci; Los Angeles Times tak Betjínovi připi--jSuj&Ujozyk Hitlera" a jistý americký novinár píše o tom, jak na něha z pozadí fotogra-:,:■ filiiclovských děti odváděných do plynových komor hledí oči palestinských Arabů; stov. Edward Alexander v Antisemitism in the Modem World.
a ať se nám to líbí, nebo ne, Osvětim rozšiřuje univerzum vědomí stejnou měrou jako přistání na Měsíci".,s Úzkost se sotva může zmenšit vzhledem k tomu, že žádná ze sociálních podmínek, které umožnily Osvětim, ve skutečnosti nezmizela a že nebyla provedena žádná účinná opatření, která by zabránila tomu, aby takové možnosti a principy vyvolávaly katastrofy osvětimského-ff typu. Jak nedávno zjistil Leo Kuper, „suverénní teritoriální slát si jako integrální součást své suverenity nárokuje právo páchat gn-nocidu - či se podílet na genocidních masakrech - na lidech pod svou vládou... a OSN toto právo prakticky vzato bájí".1"
Holocaust nám může i po svém konci posloužil tím, že nabízí vhled do jinak přehlížených „jiných aspektů" společenských principů, jež v sobě nese moderní historie. Navrhuji, aby se riajf zkušenost holocaustu, již dnes zevrubně prozkoumávají histofŕ rikové, nahlíželo jako na jakousi sociologickou „laboratoř". Holocaust odkryl a prověřil ty atributy naší společnosti, které jsou skryté, a tudíž nejsou v jiných než „laboratorních" podmínkách empiricky dostupné. Jinými slovy, navrhuji přistupovat k holocaustu jako k mimořádné, nicméně příznačné a spolehlivé ' zkoušce skrytých možností moderní společnosti.
I
Význam civilizačního procesu
Etiologický mýtus hluboce usazený v sebeuvědomění naší západní společnosti předkládá mravně povznášející příběh lidstva vymaňujícího se z presociálního barbarství. Tento mýtus podnítil a zpopularizoval nemálo vlivných sociologických teorií a historky kých vyprávění, které mu zase dodaly poučenou a propracovanou oporu. Spojení mezi nimi bylo zcela nedávno doloženo tím, jak velkou důležitost najednou získalo a s jakým úspěchem se takřka:; přes noc setkalo Eliášovo pojetí „civilizačního procesu". OpačiiS:? názory dnešních sociálních teoretiků (viz například pečlivé ana-.
15 Kren a Rappoport, The Holocaust and the Crisis, s. 126, 143. _ ^fj
is Leo Kuper, Genocide: its Political Use in the Twentieth Century, Yale University. resv New Haven, 1981, s. 161.
rozmanitých civilizačních procesů: historickou a komparativní od Michaela Monna a syntetickou a teoretickou od Anťho-nyho Giddense), v nichž se jako najzásadnejší atributy vzniku a stabilizace :velkých civilizací zdůrazňují nárůst válečného násilí n neomezené užívání donucovacích prostředků, mají před sebou ještě dlouhou cestu, než se jim podaří vytlačit etiologický mýtus % veřejného.povědomí či alespoň z všeobecného folklóru sociologickí) profese. Laické mínění vcelku veškerému zpoctrybňování tohoto mýtu odolává. Pomáhá mu v tom navíc široká koalice respektovaných poučených názorů, zahrnující takové vlivné autority, jaWje'„whigovské vidění" historie jako vítězného zápasu rozumu s pověrou; VVeberova představa racionalizace jakožto postupu ,i k dosahování většího efektu při menší námaze; psychoanalytičky přislib odhalení, vyhnání a zkrocení zvířete v člověku; Marxovo . velké proroctví, že se život a historie dostanou pod plnou kontrolu lidstva, jakmile se lidé osvobodí od provinčnosti a malosti, které je dnes oslabují; Eliášovo zobrazení nedávné historie jako odstraňování násilí z každodenního života; a především onen sborový hlas . odborníků, kteří nás ujišťují, že lidské problémy jsou dány špatnou politikou a že správná politika problémy vyřeší. Za touto alianci pevně stojí moderní „pěstitelský" stát, pojímající společnost, již vládne, jako předmět plánu, kultivace a proplévání. í hlediska tohoto mýtu, který už dávno zkostnatěl ve zdra-
■ vimi rozumu naší doby, je možno holocaust chápat pouze jako selhání civilizace (tj. lidské cílevědomé, rozumné činnosti) ve snaze ovládnout morbidní přirozené sklony toho, co v člověku
■ zbylo z jeho přirozenosti, ať už jo to cokoli. Je zjevné, že hobbe-sovskýsvěl se nepodařilo úplně spoutat, že hobbesovský problém tuiiiyl zcela vyřešen. Jinými slovy, nemáme zatím dost civilizace. Nedokončený civilizační proces je teprve třeba završit. Přináší-li Brnu masové vraždění vůbec nějaké poučení, pak to, že prevence podobných barbarských záchvatů evidentně vyžaduje ještě větší civilizační'úsilí. Nic z tohoto poučení nezpochybňuje budoucí
• utimjost takového úsilí a jeho konečný výsledek. Určitě jdeme : správným směrem, jen snad nejdeme dost rychle.
jak se z historického zkoumání vynořuje celistvější obraz holocaustu, vynořuje se i jeho jiná, snad věrohodnější interpretace
jakožto události, která vyjevila slabiny a křehkost lidské přirozenosti (hrůzy z vraždění, odporu k násilí, obav ze špatného svě- j domí a odpovědnosti za nemorální chovám) tváří v tvář strohé efektivnosti těch nejuctívanějších produktů civilizace - její technologie, jejích racionálních kritérií volby, její tendence podřizovat myšlení a jednání pragmatice ekonomiky a efektivnosti^ Hobbesovský svět holocaustu nepovstal z příliš mělkého hrobu, -nevzkřísil ho nával iracionálních emocí. Přivezlo ho (ve strašlivé fl podobě, s níž by Hobbes určitě nechtěl mít nic společného) továrně vyráběné vozidlo vybavené zbraněmi, které mohla dodat jedině ta nejvyspělejší věda, a držící se itineráře, který navrhla vě- ; dečky řízená organizace. Moderní civilizace nebyla dostatečnou podmínkou holocaustu, s největší pravděpodobností však byla podmínkou nutnou. Bez ní by byl nepředstavitelný. Umožnil ho až racionální svět moderní civilizace. „Nacistické masové vraždění evropského židovstva bylo nejen technickým výkonem průmyslové společnosti, ale také organizačním výkonem společnosti byrokratické.""Posuďme jen, čeho bylo třeba k tomu, aby se holocaust stal unikátem mezi masovým vražděním, které provázelo historický pokrok lidstva.
Státní služba vnesla do ostatních hierarchií spolehlivé plá-j nování a byrokratickou důkladnost. Od armády převzala mašinérie zkázy vojenskou preciznost, kázeň a nečitelnost. Vliv .-■ průmyslu se projevil ve velkém důrazu na účtování, šetření každého haléře a další zpracování odpadu a také v tovární výkonnosti středisek zabíjení. Svým „idealismem", pocitem „poslání" a představou vytváření historie konečně celému aparátu přispěla strana...
Šlo skutečně o organizovanou společnost v jedné ze specializovaných rolí. Přestože tento ohromný byrokratický aparát prováděl masové vraždění v gigantickém měřítku, věnoval péči náležité byrokratické proceduře, jemnostem přesné defk: nice, nuancím byrokratického řízení a dodržování zákona.1"
" Christopher R. Brawirtg, „The Germán Bureaucracy and the Holocaust", v Grabman
a Landes, Genocidě, s. 148. 18 Kuper, Genocidě, s. 121.
Oddelení navelitelství SS, které bylo pověřeno zničením evrop-ských Židů, se oficiálne jmenovalo Sekce správy a hospodářství. ;|Lcž :;tq byla pouze částečná. Tento název lze jen zčásti vysvětlit odkazem k notoricky známým „pravidlům řeči", která měla mást jak nahodilé pozorovatele, tak ty méně odhodlané z řad vykona-|vatolú, V příliš velké míře na to, abychom mohli zůstat klidní, v oni u odrážél.organizační smysl činnosti. Odhlédneme-li od morálni odpornosti cíle (nebo abychom byli přesnější, od gigantického rozměru této morální ohavnosti), tato činnost se v žádném formálním smyslu (což je jediný smysl, který lze v jazyce byrokracie vyjádřit) nelišila od všech ostalních organizovaných činností, které navrhovaly, sledovaly a kontrolovaly „běžné" správní a hospodářské sekce. Tak jako na všechny ostatní činnosti, které je možno byrokraticky racionalizovat, se i na ni dobře hodí střízlivý popis moderní správy, který nabídl Max Weber: Přesnost, rychlost, jednoznačnost, zběhlost v jednání, návaznost, diskrece, striktní podřízenost, méně třenic, úspora věc-ných a osobních nákladů, to vše je optimální při administrativ!; důsledně byrokratické... Byrokratizace především skýtá optimální, možnost zavést v administrativě dělbu práce podle čistě věcných kritérií... Vyřizovat věci „věcně" pak především ■ znamená vyřizovat je „bez ohledu na osobu", dle vypočitatel-i(,o:Mýc:h prcvidvl.'"
Nic z tohoto popisu neopravňuje ke zpochybnění definice holocaustu jako byrokratického jednání s tím, že by se zkrátka jed-
ä t! H, Gerth a C. Wright Mills (red.J, From Max Weber, Routledge & Kegan Paul, Lan-iiwi, 1970, s, 214, 215; český překlad (v Max Weber, Autorita, etika a společnost, přel. ítai Skuda. Mladá fronta, Praha, 1997), s. 77. Lucy S. Dawidowiczová ve svém vyčer-páyajiclni přehledu a zaujatém hodnoceni toho, jak k holocaustu přistupují historikové (The Holocaust and the Historians, Harvard University Press, Cambridge, Mass., 198tí, vyjadřuje námitky proti tomu, aby se holocaust stavěl naroveň s jinými při-jlBcy masového vražděni, jako bylo například vymazáni Hirošimy a Nagasaki z povidlu /utnäkého: „Účelem bombardováni bylo demonstrovat nadřazenost vojenské stly Ameriky"; bombardování „nebylo motivováno přáním zklikvidovat Japonce" Í3; 17-18). Navzdory tomuto nepochybně pravdivému konstatování Dawidowiczová Neméně uniká'jedna důležitá věc: zabití dvou set tisíc Japonců bylo pojímáno (a také piavadijno) jako potřebný prostředek k uskutečnění stanoveného cíle; ve skutečnosti ísylo produktem mentality založené na racionálním řešení problémů.
naío o travestii skutečnosti nebo o projev obzvlášť zrůdné formy cynismu.
A přesto je holocaust zcela zásadní pro naše chápání moderního byrokratického způsobu racionalizace nikoli pouze a nikoli především proto, že nám připomíná (jako bychom takovou připomínku potřebovali), jak formální a eticky slepé je byrokratické sledování efektivnosti. Jeho význam plně nezachytíme, ani když -» si uvědomíme, do jaké míry záviselo masové vraždění bczpreco- |j| dentního rozsahu na dostupnosti rozvinutých a pevně zažitých dovedností a návyků úzkostlivě pečlivé a přesné dělby práce, '.Jj udržování hladkého toku nařízení a instrukcí a neosobní, dobře ■■•■|| synchronizované koordinace samostatných, a přesto se navzá- ,;S jem doplňujících úkonů - zkrátka a dobře na těch dovednostech :J| a návycích, které se nejlépe rozvíjejí v atmosféře úřadu. Světlo, J| jež holocaust vnáší do našeho poznání byrokratické racionality,í|k je nejjasnčjší, když si uvědomíme, do jaké míry byla sama myš-..,t lenka Endlosung lýsledkcni byrokratické kultury.
Karl Schleuner" nám nabídl koncept klikaté cesty k fyzio fS kému vyhlazení evropského židovstva -- cesty, která nebyla anť?!l| vymyšlena v nějaké vizi šíleného monstra, ani nebyla uváženýjtf"',f| rozhodnutím, které na začátku „procesu řešení problému" učí- | nili ideologicky motivovaní vůdci. Spíše se vynořovala kousek rfre, po kousku, v každé jednotlivé fázi ukazovala novým směrem, p měnila se v závislosti na stále nových kritických okamžicích 1 a prosazovala se pomocí filosofie vyjádřené ve rčení „boty si vyzujeme, až přijdeme k brodu". Schleunerova představa nejlépe ,■ shrnuje zjištění „funkcionalistické" školy historiografie holocaustu (která v posledních letech rychle získává převahu nad „intencionalisty", pro něž je naopak stále těžší hájit kdysi převládající jednopříčinové vysvětlení holocaustu — tj. představu, jo/ této genocidě připisuje motivační logiku a konzistenci, klerě ní- -kdy neměla).
Podle toho, co zjistili funkcionalisté, „Hitler stanovil cíl na-cismu: .zbavit se Židů a především zajistit, aby bylo juilerifrui, ij.
m Srov. Karl A. Schleuner, The Twisted fíoad to Auschwitz. University of Illinois Press, Urbana-Champaign, 1970. ■■Mi
očištěno odiŽidů, území Říše'. Jak se toho má dosáhnout, ale nespecifikoval."31 Jakmile byl cíl stanoven, všechno začalo probíhat přesně tak, jak to se svou obvyklou jasností vyjádřil Weber: „.Politický p;nť.se nachází v postavení .diletanta'', který má před sebou .odborníka', stojí tváří v tvář školenému úředníkovi z výkonu pr.lvv"." Cíl bylo třeba realizovat. Jak se to mělo provést, záviselo na okolnostech, které z hlediska schůdnosti a nákladů jiných možností jednání vždy posuzovali „odborníci". Nejdříve byla jako praktické řešení Hitlerova zadání zvolena emigrace německých Židu. Kdyby byly jiné země k židovským utečencům vstřícnější, jejím výsledkem by bylo judenfrei Německo. Když bylo iinektováno Rakousko. Ľichmann si vysloužil první vyznamenání za urychlené provedení a zjednodušení masové emigrace rakouských Židů. Území pod nacistickou vládou se však rozrůstalo. V dobývání a zabírání kvazikoloniálních území nacistická byrokracie zpočátku viděla kýženou příležitost k důslednému splnění Fůhrerova příkazu: zdálo se, že Generalgouvernment bude tím hledaným odkladištěm Židň, kteří dosud pobývali na území vlastního Německa, jemuž byla určena rasové čistota. Zvláštní rezervace pro budoucí „židovské knížectví" se plánovala kolem Niska.v kraji, který byl před obsazením ve středním Polsku. Proti tonut se všnk postavila německá byrokracie pověřená správou někdejších polských území - už tak měla dost práce s dozorem nad místní židovskou populací. A tak Eichmann věnoval celý rok práci na madagaskarském projektu  - po porážce Francie bylo možno přeměnit v židovské knížectví, které se nepodařilo vytvořit v Evropě, její odlehlou kolonii. Na madagaskarský projekt však nakonec čekal vzhledem k velké vzdálenosti, velikosti nezbytného lodního prostoru a přítomnosti britského námořnictva stá volném moři podobný osud. Mezitím velikost dobytého území n sílí i počet Židů pod německou jurisdikcí dále rostly. Vyhlídka na Evropu ovládanou nacisty (ne už jen na „znovusjednocenou (uši") získávala stále hmatatelnější obrysy. Tisíciletá Říše dostá-
Micliael R. Marníš, Holocaust in History, University Press of New England, London, äeitíi n Mills, From Max Weber. s. 232.
vala postupně, nicméně vytrvale a stále jasněji podobu Evropy pod německou vládou. Za těchto okolností se tomuto procesu ' musel nutně přizpůsobit i plán na judenfrei Německo. Téměř ne- -' postřehnutelně, krok za krokem se rozšiřoval v plán na judenfrei '-. Evropu. Ambice takového měřítka už nemohl uspokojit žádný Madagaskar, byť by byl sebedostupnější (i když podle Eberhania fäckela existují doklady o tom, že ještě v červenci raku 1941, kdy si Hitler myslel, že porážka SSSR je otázkou několika týdnů, se jako s definitivním odkladištěm všech Židů žijících v Evropě sjednocené pod německou vládou počítalo s ohromnými prosto-:;.jr rami Ruska za linií mezi městy Archangelsk a Astrachaň). Rusko -však nechtělo padnout a alternativní řešení na rychle rostoucí ži-dovský problém nestačila, a tak Himmler 1. října 1941 nařídil de-finitivní zákaz veškeré další židovské emigrace. Ke splnění úkolu [ ■ „zbavit se Židů" byl nalezen jiný, účinnější prostředek: jako nej- , schůdnější a nejúčinnější prostředek k uskutečnění původního a nově rozšířeného cíle byla zvolena fyzická likvidace. Ostatní už bylo věcí spolupráce mezi různými odděleními státní byrokracie' pečlivého plánování, vyvíjení náležité technologie a technického gfg vybavení, přípravy rozpočtu, kalkulace a mobilizace nezbytných prostředků - vlastně to bylo věcí tupé byrokratické rutiny.
Nej otřesnějším zjištěním vyplývajícím z analýzy „klikatá -cesty k Osvětimi" je, že v konečném důsledku byla volba fyzické .' . likvidace jakožto správného prostředku ke splnění úkolu Eritf#:fg| nung výsledkem rutinních byrokratických procedur: kalkulao cílů a prostředků, bilancování rozpočtu, aplikace univerzálního pravidla. Abych tuto věc vyjádřil ještě ostřeji - tato volba hyla*X výsledkem soustředěné snahy najít racionální řešení sledu „pÉKv" blémů", jak vyvstávaly v měnících se okolnostech. Byla tiiképiJmS znamenána často popisovanou byrokratickou tendencí k posuflÉi|| cíle - neduhem, který je ve všech byrokraciích stejně normÄ£s jako jejich rutinní postupy. Sama přítomnost funkcionářů po* věřených konkrétními úkoly vedla k dalším iniciativám akprá- ' -běžnému rozšiřování původních záměrů. Odbornost tu zase ! jednou předvedla svou schopnost samopohybu, svůj sklon roz-.. šiřovat a obohacovat cíl, který představoval původně jejíraison ďétre. ■ <
Určitý byrokratický podnět v pozadí nacistické židovské poli-:     tiky vytvářela už sama existence sboru expertů na židovskou otázku. Přestože už probíhaly deportace a masové vyvražďovaní, ještě v roce 1942 vycházely dekrety zakazující němec-!     kým Židům chovat domácí zvířata, nechat si stříhat vlasy u árijských holičů či získat říšský sportovní odznak! K tomu, aby odborníci na židovskou otázku neustále udržovali tok diskriminačních opatření, nebylo třeba příkazů shora, stačila na to sama;existence této profese."3 Huionmsl se v žádném okamžiku svého dlouhodobého a složitého provádění nedostal do konfliktu se zásadami racionality. „Konnčnt; řešení" nešlo v žádné své fázi proti racionální snaze o efektivní a optimální plnění cíle. Právě naopak, vyrostlo z ryze racionální starosti a xypracovávala je byrokracie věrná své formě a účelu. Víme o mnoha masakrech, pogromech, masových vraždách, tedy případech, jež nemají daleko ke genocidě, které byly spáchány bez moderní byrokracie, bez dovedností a technologií, jež má k dispozici, a bez vědeckých zásad jejího vnitřního řízení. Holocaust by ale byl bez takové byrokracie určitě nemyslitelný. Holocaust nebyl iracionálním výtryskem ještě zcela nevykořeně-nych reziduí předmoderního barbarství. Byl legitimním nájem-uikam v domě modernity a v žádném jiném domě by vlastně ani doma být nemohl.
To nemá znamenat, že existence holocaustu byla determinovánu moderní byrokracií či kulturou instrumentální racionality, íť-rou tato byrokracie představuje. Ještě méně to znamená, že ' moderní byrokracie musí vést k jevům, jako je holocaust. Tvrdím však, že pravidla instrumentální racionality jsou mimořádně neschopná takovým jevům zabránit, že v nich neexistuje nic, co by diskvalifikovalo metody „sociálního inženýrství", jimiž se provádí!! holocaust, jako nepatřičné nebo jednání, jemuž sloužily, jako : iracionální. Tvrdím dále, že právě byrokratická kultura, která nás má k tomu, abychom se na společnost dívali jako na předmět ■správy, jako na široký soubor „problémů", které je třeba vyřešit, jako na „přirozenost", kterou je třeba „kontrolovat", „zvládnout"
iVflirig, „Tlíc Germán Bureaucracy", s. 147.
a „zdokonalit" či „předělat", jako na legitimní objekt „sociálního" inženýrství" a obecně jako na zahradu, kterou je třeba rozvrhnout a s uplatněním síly udržovat v plánovaném tvaru (pěstitel rozděluje vegetaci na „kulturní rostliny", o něž je třeba pečovat, a „plevel", který musí být vyhuben), poskytovala atmosféru, v níž bylo myšlenku na holocaust možno koncipovat, pomalu, leč dů- ; sledně rozvíjet a nakonec realizovat. Kromě toho také tvrdím, že právě duch instrumentální racionality a jeho moderní byrokratická forma inslitucionalizaci řešení v podobě holocaustu neje- , nom umožnily, ale že jim také dodávaly výsostnou „rozumnost": #r - čímž zvyšovaly pravděpodobnost jejich zvolení. Tento nárůst pravděpodobnosti více než nahodile souvisí se schopností mo- íí:| děrní byrokracie koordinovat jednání velkého počtu morálních jednotlivců v uskutečňování jakéhokoliv, třeba i nemorálního cíle.
Sociální produkce morální netečnosti
Dr. Sorvatius, Eichmannův advokát v Jeruzalémě, výstižně shrnul linii jeho obhajoby: Eichmann spáchal skutky, za které j n člověk vyznamenán, pokud zvítězí, a jde na šibenici, jestliže ': prohraje. Zjevný smysl tohoto výroku — jistě jednoho z nejkonsá- §: vějších ve století, které si na nedostatek vyostrených výroků vůbec nemohlo stěžovat - je triviální. Kdo má moc, je v právu, je tu ale ještě jiné, ne tak zřejmé, avšak o nic míň cynické a mnohem , víc alarmující poselství. Eichmann nedělal nic, co by se nějak zásadně lišilo od věcí, které dělali ti, kdo stáli na strano vítězů. Je- j jich skutky nemají vnitřní morální hodnotu. Nejsou ani bytostně nemorální. Morální hodnocení představuje vzhledem k jednání samému něco vnějšího, něco, o čem rozhodují jiná kritéria než taíi.||| která řídí a utvářejí jednání jako takové.
Na poselství Dr. Servatia je tak alarmující právě to, že se -laklip mile je odděleno od okolností, v nichž bylo proneseno, a poŠoíHftp zeno z neosobního všeobecného hlediska - významně neliší od ' toho, co celou dobu tvrdí sociologie a vlastně ani od zřídkakdy zpochybňovaného a ještě vzácněji napadaného zdravého rozumu
|ímší moderní, racionální společnosti. Výrok Dr. Servatia je šo~ kiijtoí právě z tohoto důvodu. Jasně vyjadřuje skutečnost, o níž .vcelku raději nemluvíme: že pokud je dotyčná pravda zdravého rozumu přijímána jako evidentní, neexistuje žádný sociologicky legitimní důvod, proč vylučovat Eichmannův případ z její aplikace.
Dnes už je obecně známo, že počáteční pokusy interpretovat holocaust jako ukrutnosti, které páchali rození zločinci, sadisté, blázni, sociální stvůry a jinak morálně defektní jedinci, nenašly npořu ve faktech. Historické zkoumání je už dnes téměř definitivně vyvrátilo. Současný trend historického myšlení příhodně shrnuli Křen a Knppoport:
Podle běžných klinických kritérií lze za „nenormální" pokládat maximálně 10 procent příslušníků SS. Toto zjištění odpo-' vídá obočným výsledkům svědectví těch, kdo přežili, z nichž vyplývá, že ve většině táborů byl obvykle pouze jeden příslušník SS proslulý silnými výbuchy sadistické krutosti - nanejvýš ; jich bylo jen několik. Ostatní sice nebyli ve všech případech slušní lidé, jejich chování však vězni pokládali za pochopi-telné...
Pudle našeho sondu by drtivá většina příslušníků SS. ať ve :   vedoucím či řadovém postavení, snadno prošla všemi psychiatrickými testy, které se běžně zadávají odvedencům do americká armády či policistům v Kansas City.21 To. že většina vykonavatelů genocidy byli normální lidé, kteří by liez problémů propadli kterýmkoli známým psychiatrickým sítem, ať by bylo sebehustší, je morálně znepokojivé. Je to také teoreticky záhadné, zejména nahlížíme-li to ve spojitosti s „nor-iijalnó'stíV organizačních struktur, které koordinovaly jednání takových normálních jedinců v rámci celého podniku genocidy. In víme, žě instituce odpovědné za holocaust nebyly - i když byly .shledány zločineckými - v žádném legitimním sociologickém: smyslů patologické či nenormální. Dnes už chápeme, žs ani: lidé, jejichž jednání institucionalizovaly, nevybočovali z vžitých měřílok normálnosti. Nezbývá nám tedy mnoho jiného než
Rí.'n a Rappoport, The Holocaust and the Crísis, s. 70.
52
53
se znovu podívat - zrakem zostřeným touto naší novou znalostí -na údajně plně pochopené, normální vzorce moderního racionálního jednání. Můžeme doufat, že právě v nich odhalíme možnost, 1 kteTá se tak dramaticky vyjevila v době holocaustu.
Podle proslulého vyjádření Hannah Arendtové nejtěžším problémem, s nímž se iniciátoři Endlosung setkali (a který se jim podařilo, lze-3i to tak říci, veleúspěšně vyřešit), bylo, „aby se .oprostili' od živočišné lítosti, kterou pociťují všichni normální lidé při • pohledu na tělesné utrpení".25 Víme, že lidé verbovaní do organi- ' zací zcela přímo spojených s masovým vražděním nebyli ani ab-normální sadisté, ani abnormální fanatici. Můžeme předpokládat, že i jim byl vlastní téměř instinktivní lidský odpor k působení fyzického utrpení i ještě univerzálnější zábrany vůči zabíjení. Víme dokonce, že když se získávali například členové Einsatzgrup-pen a jiných jednotek, které měly k vlastnímu zabíjení podobno blízko, zvláštní péče se věnovala tomu, aby byli vyřazeni - nepřipuštěním či propuštěním - všichni zvlášť dychtiví, emocionálně nabití a ideologicky příliš zanícení jedinci. Víme, že se nepodporovaly individuální iniciativy a že se velké úsilí věnovalo tomu, aby se celý úkol udržel v jakoby podnikatelském a přísní neosobním rámci. Osobní zisky a osobní motivy se obecně kritizovaly a penalizovaly. Zabíjení z touhy či pro potěšení mohlo na I rozdíl od toho, které se drželo příkazů a probíhalo organizovaně,^ skončit (přinejmenším v principu) soudem a odsouzením jako ' běžná vražda či krveprolití. Himmler při nejedné příležitosti vy- : jádřil hlubokou a s největší pravděpodobností i opravdovou sta- í Tost o to, aby si jeho četní podřízení každodenně se zabývající ne- ;j lidskou činností uchovali duševní zdraví a dodržovali morálni | kritéria. Vyjádřil také svou hrdost na to, že jak duševní zdraví,;, tak morálka vyšly z této zkoušky - jak byl přesvědčen - bez újmy. ; Ocilujeme-li znovu Arendtovou, „díky této .věcnosti' (Sachlich-1 keit) se SS mohly distancovat od tak ,emotivních1 typů, jakým : byl Streicher, onen ,nerealistický blázen', nebo také od ,pohla-.;
25 Hannah Arendt, Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil, VikiitgJ Press, New York, 1964, s. 106; český překlad {Eichmann v Jeruzalémě. Zprava o banalitě zla, přel. Mariin Palous, Mladá fronta, Praha, 1995), s. 143.
váni teíitónsko-germánské strany, kteří se chovali, jako by ještě ; chodili v kůži a honosili se teutonskými rohy'",íSVůdcové SS se spoléhali (zdá se, že oprávněně) na organizační rutinu, nikoli na osobni zanícení; na disciplínu, nikoli na ideologickou oddanost. Oddanost krvavému úkolu se měla odvozovat - a také tomu tak f! bylo - od oddanosti organizaci.
Cestou k „překonání živočišné lítosti" nemohlo být uvolnění ' jiných nízkých živočišných pudů. To by bylo pro akceschopnost Organizace se vší pravděpodobností dysfunkční. Spousta po-; usslychtiyých a krvelačných jedinců by se v efektivnosti malé, , avšak ukázněné a přísně koordinované byrokracii nevyrovnala. Navíc nebylo vůbec jasné, zda by se dalo počítat s tím, že vražedné sklony vyplynou na povrch u všech těch tisíců řadových úředníků a odborníků, kterých bylo zapotřebí v různých stadiích tohoto procesu už jen kvůli velikosti celého podniku. Jak řekl '■'Hilborg,
německý vykonavatel nebyl Němcem zvláštního druhu... Víme, že administrativní plánování, struktura úředních pravomoci a rozpočtový systém samou svou povahou vylučovaly : .zvláštní výběr a zvláštní výcvik personálu. Strážcem v ghettu i   čive vlaku mohl být kterýkoli příslušník pořádkové policie. Předpokládalo se, že do vedení mobilních zabijáckých jednotek sc hodí každý právník z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. Melo sc za přirozené, byl-li pro službu v táborech smrti vybrán některý z finančních odborníků z Hlavního hospodář-sko-správního úřadu. Jinými slovy, všechny nezbytné operace byly vykonávány personálem, který byl právě po ruce."' lak se tedy tito řadoví Němci proměňovali v Němce pachatele masového zločinu? Podle názoru Herbcrta C. Kelmana:" mají morální zábrany vůči násilným zvěrstvům tendenci ustupovat, jsou-li splněny - ať už jednotlivě, či v celku - tři podmínky: násilí jfi schváleno autoritou (oficiálními nařízeními z míst opráv-.rumých k tomu zákonem), jednání je rutinizováno (praktikami,
> AratiíSf, Eichmann in Jerusalem, s. 69; český překlad s. 95. ' Hilborg, The Destructlon ofthe European Jews, s. 1011.
I.Siov. Herbert C. Kelman, „Violencc without Morol Restraint", Journal of Sociál ls-smtot 29(1973), s. 29-61.
jež mají svá pravidla, a přesnou specifikací rolí) a oběti násilí jsou dehumanizovány (ideologickými definicemi a indoktrinacemi)- Třetí podmínkou se budeme zabývat zvlášť. První dvě vsák'^p zní nápadně povědomě. Opakovaně jsou vyjadřovány v zásadách racionálního chovaní, které univerzálně aplikují ty nejtypičtěji! ' instituce moderní společnosti.
První zásadou, jež má zcela zjevný vztah k naší otázce, je ?á- f;'i sada organizační disciplíny, přesněji řečeno požadavek plnit pří- f kazy nadřízených i za cenu vyloučení všech ostatních podnětů j jednání, postavit oddanost blahu organizace, jak je definováno v nařizoních nadřízených, nad všechny jiné vztahy a závazky. Mezi těmito jinými, „vnějšími" vlivy, které narušují ducha oddanosti, a jež je prolo třeba potlačil a odstranit, jsou nojdúlcžitiijíií osobní názory a preference, ideál disciplíny směřuje k naprostému ztotožnění s organizací - ktoré pak nemůže než známe- -jf nat ochotu vymazat svou vlastní samostatnou identitu a obětovat své vlastní zájmy (z definice jde o takové zájmy, které se „ nekryjí s úkolem organizace). V ideologii organizace se ochota k Sakové krajní podobě sebeoběti vyjadřuje jako morální před- '-nost, v konečné důsledku jako morální přednost, která nakonec ''' přebíjí všechny ostatní morální požadavky. Sebezapírající dodr-Jlf žování léto morální ctnosti se pak prezentuje - Weberovými slav-nými slovy - jako čest úředníka ve státní službě: „Cest úředníka ve státní službě spočívá v jeho schopnosti svědomitě vykonat příkaz nadřízených autorit tak, jako by byl v souladu s jeho vlastním přesvědčením. To platí, i když je příkaz podle něho špatný, ale ;, nadřízený na něm navzdory výhradám úředníka trvá." Takovéiíjljj chování pro úředníka ve státních službách znamená „morální ki- .. zeň a sebepopření v tom nejvyšším smyslu".1"Skrze čest se na místo morální odpovědnosti dostává disciplína. Nejvyšší morální ctností se tak stává zneplatnění všech pravidel jako zdroje a ^ffe-i
23 Gerlh a Mills, From Max Weber, s. 95. Eichmann při procesu prohlašoval, Ss dodržoval nejenom příkazy, ale také zákon. Arendtová k tomu uvádí, že Eichmann (a nikoli nutně pouze on) parodoval Kantův kategorický imperativ tak, aby místo in- ';• dividuální autonomie prosazoval byrokratické podřízen!: „jednej tak, jako by piiníip'^^K tvého konáni byl totožný s principem, jímž se řídí zákonodárce a z něhož vychazojjíMlg zákony tvé země"; Arendt, Eichmann in Jerusalem, s. 136; český překlad s. 183-13!.
tuky správnosti; s výjimkou \mitřních pravidel organizace, tedy ptsphmí autority osobního svědomí. Vnitřní neklid, klerý může uplatňování takových ctností příležitostně vyvolávat, neutralizuje nadřízený trvající na tom, že odpovědnost za jednání podří-ífiných (samozřejmě pokud je toto jednání v souladu s jeho přírazy) nose on a nikdo jiný. Weber završil svůj popis cti úředníka silným důrazem na „výlučnou osobní odpovědnost" vedoucího, odpovědnost, již nemůže a nesmí odmítnout či přenést". Když ;ín Ohlendorfa při norimberském procesu naléhali, ať vysvětlí, iron nerezignoval na velení Einsatzgruppe, jejíž skutky osobně losclwaloval, odvolal se právě na tento smysl odpovědnosti: ulyby odhalil skutky své jednotky, aby byl zproštěn služby, k níž idíijně cítil odpor, vystavil by své muže „nespravedlivému obvi-iSríí". Ohlendorí podle všeho očekával, že tutéž paternalistickou idpovédnost, již měl ve vztahu ke „svým mužům", ponesou také tmo nadřízení vůči němu. To ho zbavovalo starostí s morálním lodnoconím svých činů - starostí, které mohl klidně ponechat m těch, kdo mu přikazovali jednat. „Nemyslím, že jsem opráv-iěa soudit, zda jeho opatření... byla morální či nemorální... Své tltavní svědomí podřizuji skutečnosti, že jsem byl voják, tedy re-íitivně málo významné kolečko ve velkém stroji."10
Jestliže Midas měnil všechno, čeho se dotkl, ve zlato, pak práva SS měnila všechno, co se dostalo do sféry její púsob-tosti - včetně obětí -, v integrální součást řetězce příkazů, v ob-iist podřízenou pravidlům přísné disciplíny a vyňatou z mo-álního hodnocení. Genocida byla složený proces. Jak si všiml iilberg, zahrnovala věci, které dělali Němci, a věci, které - na fíkaz Němců, často však s nasazením hraničícím se sebeoběto-áním■•- dělaly jejich židovské oběti. V toni spočívá technická iulfnzonost cílevědomě rozvrženého, racionálně oreanizova-tilió masového vražděni nad divokými výbuchy zabijáckých orlí. Spolupráce obětí s pachateli pogromu je nemyslitelná. Spo-rpráco obětí s byrokraty SS byla součástí záměru - vlastně byla odbytnou podmínkou úspěchu. „Velká část celého procesu zá-
lovitno podle Robert Wolfe, „Putalive Threat to National Security at a Nurenberg •fence for Genocidě", Ararate ofAAPSS, č. 450 (červenec 1980), s. 61.
56
57
visela na účasti Židů - na prostých činech jednotlivců i orgariizp--.;j vané aktivitě rad... Němečtí dohližitelé se na židovské radý obraceli s žádostmi o informace, peníze, pracovní sílu a policejní službu a rady jim tyto prostředky každodenně poskytovaly." To-hoto ohromujícího účinku úspěšného rozšíření pravidel byrokratického chování, jež dovršovalo zneplatnění veškeré jiné loajality a morálních motivů obecně a které zahrnovalo i předpokládané oběti byrokracie, takže se jejich dovednosti a práce využívaly f k uskutečnění úkolu jejich likvidace, se dosahovalo (zcela v duchu všední činnosti každé jiné zhoubné či prospěšné byrokrat cie) dvojím způsobem. Za prvé, vnější rozvržení života v ghetto bylo vymyšleno tak, aby veškerému počínání jeho vůdců a obyvatel nezbylo, než mít svou objektivní „funkci" v německých za-;, měrech. „Všechno, co bylo navrženo k udržení jeho [ghetta] životaschopnosti, zároveň napomáhalo německému cíli... Židovská schopnost efektivně rozdělovat prostor či distribuovat příděly ; rozšiřovala německou efektivnost. Židovská preciznost ve vybírání daní a využívání pracovní síly jen dále podporovala německou důkladnost a jako svůj nástroj mohla německá správa využít dokonce i židovskou nezkorumpovatelnost." Za druhé, zvláštffl péče se věnovala tomu, aby byly oběti na každém úseku cesty postaveny do situace volby, pro niž platí kritéria racionálního jednání a v níž racionální rozhodnutí bez výjimky zapadá do „manažerského záměru". „Němci byli neobyčejně úspěšní, když Židy* deportovali po fázích, protože ti, kteří zatím zůstali, si mysleli,že; v zájmu mnoha jich bylo nezbytné menší množství obětoval." Ve skutečnosti byla příležitost k uplatnění racionality ponecháni; i i lidem už deportovaným, a to do samého konce. Plynové komory j nabízely pod lákavým názvem „umývárny" po dnech strávených v přeplněných špinavých dobytčácích vítanou úlevu. Ti, kteří už věděli, jaká je pravda, a nechovali už žádné iluze, měli na yý;| ber mezi „rychlou a bezbolestnou" smrtí a smrtí, jíž předcházelo nelidské utrpení, jež bylo vyhrazeno pro neposlušné. Za účelem přeměny ghetta jako celku v pobočku vražedné mašinérie se tedy; manipulovalo nejenom s vnějšími podobami uspořádání ghettu.:
■Šm
neměly oběti žádný vliv. Aby se vyvolalo chování moli mjalitou a dosáhlo se spolupráce na byrokraticky defino kolech, využívaly se také racionální schopnosti „funkci to pobočky.
iáiní produkce morální neviditelnosti
n jsme se snažili rekonstruovat sociální mechanismus „pře-ivání živočišné lítosti", sociální produkci chování překraču-OAitřní morální zábrany, schopnou přeměnit lidi, kteří ne-v žádném „normálním" smyslu „morálně zkažení", ve vrahy ídomé spolupracovníky ve vražedném procesu. Zkušenost saustu však jasně osvětluje také jiný sociální mechanismus, ; má mnohem zhoubnější schopnost vtáhnout do páchání gely daleko větší počet lidí. kteří si v tomto procesu nikdy ne-omí ani nějakou obtížnou morální volbu, ani potřebu umlčet ní odpor svědomí. Zápas kvůli morálním otázkám nikdy ne-,ne, protože morální stránka jednání buď není bezprostředně lá, nebo je jí zabráněno vyplynout na povrch, aby se mohla íedmětem diskuse. Jinými slovy, morální povaha jednání je leviditélná, nebo se cílevědomě zakrývá, ychom znovu citovali Hilberga, „je třeba mít na paměti, že ía účastníků [genocidy] nestřílela z pušek na židovské děti oustěla plyn do plynových komor... Většina byrokratů psala y, rýsovala plány, vyřizovala telefonáty a účastnila se porad, i zničit celý národ jen tím, že seděli za stolem."" Kdyby si 'ědomi konečného výsledku svého zjevně nevinného počí-taková vědomost by v tom nejlepším případě zůstala kdesi -íttlých zákrutech jejich mysli. Příčinné vazby mezi jejich rum a masovým vražděním nebylo snadné rozpoznat. S při-ým lidským sklonem nestarat se víc, než je nutné - tedy ne-íat celý kauzální řetězec až k jeho nejzazším článkům -, se jovala velká morální hanba. Pochopit, jak byla taková ohro-ímorální slepota vůbec možná, nám pomůže, když si před-
3i Hilbera. The Destruction of the European Jews, s. 1036-1038, 1042.
te Destruction of the European Jews, s. 1024.
stavíme dělníky zbrojního závodu, kteří se radují, že díky val- ■ kým novým zakázkám došlo k „zastavení exekuce" jejich továrny, a přitom upřímně naříkají nad masakry, které si navzájem způsobují Ľiiopci a Eritrejci. Nebo se zamysleme nad tím, jak je možnej že se „pokles cen komodit" obecně vítá jako dobrá zpráva, a přN tom se stejně univerzálně a upřímně běduje nad „hladověním afrických dětí".
John Lachs před několika lety vyčlenil jako jeden z néjvjj^ značnějších a nejelementárnějších rysů moderní společnosti zprostředkování jednání (situaci, kdy jednání za člověka yy«| konává někdo jiný, nějaká zprostředkující osoba, která „stojí mezi mnou a mým jednáním, takže je nemohu přímo prožít"). Mezi záměry a praktickými výsledky je velká vzdálenost a mezilehlý prostor vyplňují nesčetné drobné úkony a bézýjl znamní aktéři. „Prostředník" zakrývá výsledky jednání před-; pohledem aktéra.
Výsledkem je, že k řadě skutků se nikdo vědomě nehlásí. Pro člověka, v jehož zastoupení se dějí, existují pouze verbálnff nebo v představách. Nikdy je nebude mít za své, protože je nikdy neprožil. Na druhé straně člověk, který je opravdu vyko-_ nal, v nich vždy bude vidět činy někoho jiného a na sebe se bude dívaťjako na pouhý nevinný nástroj cizí vůle...
Nezná-li třeba i ten nejlepší z lidí své činy z první niky, pohybuje se v morálním vakuu: abstraktní rozpoznání zla není ani spolehlivým vodítkem, ani dostatečným motivem..;;, 3§fc překvapí nás ohromná a do velké míry nezáměrná krutoStílpj dobré vůle...
Pozoruhodné na tom je, že nejsme neschopni rozpoznatŽJ| skutky a hrubou nespravedlnost, když je vidíme. Nemůžefiji: pochopit, jak se mohly stát, když žádný z nás nedělal nic ne| neškodné věci... Je těžké akceptovat, že často neexistujivani člověk, ani skupina lidí, kteří by to všechno naplánovali íi způsobili. Ještě těžší je pak pochopit, jak mohlo naše jednáni skrze své vzdálené důsledky působit utrpení.13
33 John Lachs, Responsibility of the individual in Modern Society, Harvester, Brightó| 1981, s. 12-13, 58.
Nárůst fyzické nebo psychické vzdálenosti mezi jednáním uho důsledky vede nejenom k útlumu morálních zábran, ale ii i morální význam jednání, takže zabraňuje jakémukoli střetu ibního kritéria morální slušnosti s nemorálností sociálních sledkň jednání. U většiny sociálně významných skutků zpro-.idkovnných dlouhým řetězcem složitých kauzálních a funkci-ilnich závislostí se morální dilemata vytrácejí z dohledu, při-nž příležitosti k hlubšímu zkoumání a vědomé morální volbě a stále vzácnější.
zdobného ťičinku (a to ještě mohutnějších rozměrů) se dosa-0, když se zajistí, aby byly psychologicky neviditelné samy íti. To byl rozhodně jeden z nejzásadnějších faktorů odpověd-sbza.eskalaci lidských ztrát v moderních válkách, jak uvedl lip Caputo, válečný étos „je, jak se zdá, záležitostí vzdálc-.rp technologie. Člověk nikdy neudělal nic špatného, pokud -zabíjel sofistikovanými zbraněmi na dálku."34 U zabíjení „na ku" zůstane spojení mezi krveprolitím a naprosto nevinnými my — jako je stisknutí spouště, zapnutí elektrického proudu či íčknutí tlačítka na klávesnici - pravděpodobně čistě teoretic-
představou (této tendenci nesmírně napomáhá už sám rozdíl •.i měřítkem výsledku a měřítkem jeho bezprostřední příčiny :o nosouměřitelnost se vzpírá chápání vycházejícímu ze zku-astí zdravého rozumu). A tak je možné být pilotem dopravují-
bbmbu nad Hirošimu či nad Drážďany, vynikat v úkolech za-ých na základně řízených stříd, vymýšlet stále ničivější typy loárních hlavic - to vše bez újmy na mravmi integritě a bez )í Že by se člověk dostal na pokraj morálního zhroucení (ne-talnost obětí byla nejspíše důležitým faktorem také v Milgra-ych neblaze proslulých experimentech). Uvědomíme-li si a účinek neviditelnosti obětí, bude pro nás snad snazší po-uniít postupnému zdokonalování technologie holocaustu. Hadiu Einsotzgruppen byly oběti houfně hnány před kulo-/ a zabíjeny přímo před očima. Přestože tu byla snaha udržet ně v co možná největší vzdálenosti od jam, do kterých měli íjždění padat, pro střelce bylo stále obtížnější přehlížet sou-
Capyto, A Bumour of War, Holt, Rinehart & Winston, New York, 1977, s. 229.
vislost mezi střílením a zabíjením. Právě proto měli plánovači genocidy tuto metodu za primitivní a neúčinnou a také za nebezpečnou pro morálku vykonavatelů. Hledaly se tedy jiné tecK-niky zabíjení — takové, které by zabíjející od obětí opticky oddĚ-lily. Hledání bylo úspěšné a vedlo k vynálezu nejprve mobilních,; a později stabilních plynových komor; ty druhé - nejdokonaleji jaké stihli nacisté vymyslet - redukovaly roli zabijáka na roli „sanitárního důstojníka", který mol otvorem ve střeše vyprázdnit do budovy pytel „dezinfekčních chemikálií", ale chodit dovnitř už nemusel.
Technicko-administrativní úspěch holocaustu byl zčásti dáni:, obratným využitím „prášků na morální spánek", které poskytovala moderní byrokracie a moderní technologie. K nejdůležitéj-v ším z těchto „prášků" patřila přirozená neviditelnost kauzálních, vazeb ve složitém systému interakce a „oddálení" nehezkých?: n morálně odpudivých výsledků jednání do té míry, že se staly, pro aktéry neviditelnými. Nacisté však obzvlášť vynikali ve třetí metodě, kterou sice také nevynalezli, ale dovedli k bezprecedentní dokonalosti. Šlo o metodu zneviditelnční samého lidství obětí. Osvětlení sociálně-psychologických faktorů stojících; za strašlivou účinností této metody může hodně napomoci koncept Heleny Feinové univerzum závazku (jde o „okruh lidí, klon mají navzájem povinnost chránit jeden druhého, přičemž jejich vazby vycházejí z jejich vztahu k nějakému božství či posvátnému zdroji autority").33 „Univerzum závazku" vyznačují vnčjSt hranice sociálního teritoria, uvnitř něhož lze vůbec smysluplné;:; klást morální otázky. Na druhé straně hranit: už morální příkazy .; nezavazují a morální hodnocení nemá význam. K tomu, aby se zneviditelnilo lidství obětí, stačí vykázat je z univerza závazku.
V nacistické představě světa poměřovaného jedinou nejvyŠŠÍ a nezpochybňovanou hodnotou nčmectví a jeho práv bylo k vyloučení Židů z univerza závazku zapotřebí jen zbavit je příslušnosti k německému národu a státnímu společenství. Jak říká HiL berg v jiném svém výstižném výroku, „jakmile nu začátku roku; 1933 zanesl první státní úředník do státního nařízení první deE-
lieárijče', osud evropského židovstva byl zpečetěn".:i"Přimět olupráci (nebo alespoň k nečinnosti či netečnosti) přísluš-jiných evropských národů bylo o něco složitější. Náro-ktBrě - i když se jim mohly myšlenky propagované novými Evropy líbit - měly důvod se obávat monopolu na lid-jtnost, který si Němci nárokovali, a cítit k němu odpor, evi-6 nestačilo to, s čím se spokojili příslušníci SS, tedy zbavit íěmectví. Jakmile se cílem místo judenfrei Německa stala rei Evropa, vypuzení Židů z německého národa musela lit jejich naprostá dehumani/.ace. V tom spočívá důvod )va oblíbeného spojování „Židů a vší", změny v rétorice, raktorizujo přesunutí „židovské otázky" z kontextu rasové rany do oblasti proslovů o_„sebeočistě" a „politické hy-. plakátů na zdech ghett varujících před tyfem a konečně návek chemikálií pro poslední dějství u Deutsche Gesells-ir Schiidlingsbekiimpfung - Německé deratizační a dezin-společnosti.^
Jí důsledky civiiizačníh
o procesu
35 Fein, Accounting for Genocide, s. 4.
;tože existují i jiné sociologické představy civilizačního pro-'., najbežnejší (a obecně sdílená) je ta, která jako dva ústřední .zdůrazňuje potlačení iracionálních a v podstatě antisociál-pudů a postupné, nicméně vytrvalé odstraňování násilí ze iá společnosti (přesněji řečeno, koncentraci násilí pod kon-státu, kde je ho užíváno k ochraně hranic národního spo-sstvi a k zachování podmínek sociálního řádu). Tyto dva dní body spojuje v jeden vize civilizované společnosti - ale-"v naší západní, moderní podobě - především jakožto mo-sily. jako systému institucí, které navzájem spolupracují na druhou doplňují při prosazování normativního řádu ly zákona, které pak zaručují podmínky sociálního smíru Imiho bezpečí, jež byly v době před civilizací zajištěny ne-
lim Destruction of the European Jews, s. 1044.
62
63
Tato vize nemusí být zavádějící. Ve světle holocaustu však rozhodně působí jednostranně. Přestože pro zkoumání zpřístupňuje důležité trendy nedávné historie, diskusi o jiných, neméně zásadních tendencích předem vylučuje. Jelikož se zaměřuje na jednu fasetu historického procesu, zavádí svévolnou dělicí čáru mezi normou a nenormalitou. Tím, že delegitimizuje určité houževnaté aspekty civilizace, vyvolává falešný dojem jejich nahodilosti a přechodnosti a zároveň zakrývá nápadné souznění mezi jejich nejvýznačnějšími atributy a normativními předpoklady modernity. Jinými slovy, odvrací pozornost od trvalosti alternativního a destruktivního potenciálu civilizačního procesu a prakticky umlčuje a marginalizuje kritiky, kteří trvají na tom, že moderní sociální uspořádání má dvě stránky.
Tvrdím, že jako hlavní poučení vyplývá z holocaustu nutnost brát tuto kritiku vážně a teoretický model civilizačního procesu rozšířit tak, aby zahrnoval i jeho tendenci degradovat, vylučovat a delegitimizovat etické motivace sociálního jednání. Je třeba, abychom vzali v úvahu skutečnost, že civilizační proces je mimo jiné také procesem, v němž se použití a nasazení násilí vyděluje z morálního uvažování a požadavky racionality se vymaňují z vlivu etických norem a morálních zábran. Jelikož prosazování racionality i za cenu vyloučení alternativních kritérií jednání - a zejména tendence podřizovat užívání násilí racionální kalkulaci - se už dlouho považuje za konstitutivní charakteristiku moderní civilizace, v jevech, jako byl holocaust, je třeba vidět legitimní výsledky civilizačního procesu a jeho stálý potenciál.
Tyto důležité, dosud však podceňované souvislosti se odhalí, čteme-li znovu s výhodou časového odstupu Weberovo objasnění mechanismu a podmínek racionalizace. Jasněji vidíme, že podmínky racionálního provádění činnosti - například obecně známé oddělení domácnosti a podniku nebo soukromého příjmu a veřejných důchodů - fungují zároveň jako vlivné faktory izolace cílevědomého, racionálního jednání, zabraňující jeho propojení s procesy, které jsou ovládány jinými (z definice iracionálními) normami, takže toto jednání je pak imunní vůči omezujícímu vlivu požadavků vzájemné pomoci, solida-
rity, vzájemné úcty atd., které přetrvávají v postupech nepod nikatelských subjektů. Tento obecný výsledek racionalizační tendence se - jak se dalo očekávat - kodifikoval a ínstituciona-lizoval v moderní byrokracii. Podíváme-li se také na ni ze stejného zpětného pohledu, ukáže se, že jedním z jejích hlavních zájmů - neboť jde o vskutku základní podmínku jejího úspěchu jakožto nástroje racionální koordinace jednání - je umlčovat mo-; rálku. Odhalí se také, že ve své každodenní činnosti, v níž bezchybně racionálně řeší problémy, může generovat taková řešení, jako byl holocaust.
Každý přepis teorie civilizačního procesu v naznačeném směru by nutně vyžadoval změnu v samotné sociologii. Povaha a styl sociologie byly přizpůsobeny téže moderní společ-\ nosti, již se snaží prozkoumat a teoreticky uchopit. Sociologie ; je od svého vzniku v mimetickém vztahu se svým předmětem — či spíše s představou tohoto předmětu, kterou vytvořila a přijala jako rámec svého diskursu. Sociologie tak coby svá kritéria správnosti prosazovala tytéž principy racionálního jednání, ve kterých ..Viděla konstitutivní součást svého předmětu. Jako závazné pra-■ ;vidlo sociologického diskursu také prosazovala nepřípustnost etické problematiky v jakékoli jiné formě, než je forma obecně přetrvávající ideologie, která je ve vztahu k tomuto (vědeckému, racionálnímu) diskursu heterogenní. Slovní spojení jako „posvát-fčnost lidského života" nebo „morální povinnost" zní na sociologickém semináři stejně cize jako v klimatizovaných, sterilně čis-tých místnostech byrokratického úřadu. ;tí;f; Dodržováním takových principů v odborné praxi nedělá sociologie nic jiného, než že se podílí na vědecké kultuře. Tato kultura se jakožto neodmyslitelná součást racionalizačního procesu nemůže vyhnout novému pohledu. Mlčení ve věcech morálky, které si věda uložila, konec konců odhalilo některé z jejích méně propagovaných stránek, když se otázka produkce a likvidace mrtvol v Osvětimi artikulovala jako „medicínský problém". Je těžké přejít varování Franklina M. Littella upozorňujícího na krizi věrohodnosti moderní univerzity: „Která lékařská škola vzdělá-vala Mengeleho a jeho spolupracovníky? Která katedra antropologie připravila pracovníky Jnstitutu pro rodovou dědičnost' na
64
65
Štrasburské univerzitě?"" Aby se člověk nemusel ptát, komu tady zvoní hrana, a vyhnul se pokušení mávnout nad těmito otázkami rukou jako nad věcmi pouze historického významu, stačí mu pouze projít analýzu, v níž Colin Gray zkoumá podněty k současným závodům v nukleárním zbrojení: „Vědci a technici na každé straně nutně .závodí' ve snižování vlastní nevědomosti (nepřítelem tu není sovětská technika; vědeckou pozornost přitahují fyzikální neznámé).,. Vysoce motivované, technicky kompetentní a náležitě financované výzkumné týmy budou nevyhnutelně vytvářet nekonečnou řadu zbrusu nových (či vylepšených) návrhů zbraní."38
První verze této kapitoly vyšla v prosinci 1988 v The Brítish Journal of Sociology;
Modernita, rasismus, vyhlazování I
,. SSICÄ- — — — *~ Lexington. ,=7, , » •
66
Na první pohled se zdá, že jen málo kauzálních spojení je tak zjevných jako souvislost mezi antisemitismem a holocaustem. Evropští Židé byli vražděni, protože Němci, kteří je vraždili, a jejich místní pomáhači Židy nenáviděli. Holocaust byl gigantickým vyvrcholením staletí dlouhé historie náboženské, ekonomické, kulturní a národnostní zášti. Takové vysvětlení holocaustu člověka napadá nejdříve. Je „logické" (může-li si člověk dovolit hrát si s paradoxy). A přesto očividná přesvědčivost tohoto kauzálního spojení při bližším pohledu neobstojí. ;v. Díky pečlivému historickému zkoumání, které se provádělo v posledních desetiletích, už dnes víme, že před nástupem nacistu k moci a i dlouho poté, co upevnili svou vládu nad Německem, byl lidový antisemitismus v Německu ve srovnání s nenávistí vůči Židům v nejedné evropské zemi pouhým nedochůdčetem. Dlouho před tím, než Výmarská republika do-končila posledními opatřeními dlouhý proces židovské emancipace, pokládalo mezinárodní židovstvo Německo obecně za přístav náboženské a národnostní rovnosti a tolerance. Do dvacátého století vstoupilo Německo s větším počtem židovských akademiků a odborníků než tehdejší Amerika či Británie. Liliová zášť k Židům nebyla ani hluboká, ani obecně rozšířená. Zřídka se projevila v návalech veřejného násilí, v jiných konči-nách Evropy tak běžných. Pokusy nacistů probudit v lidech antisemitismus umělým inscenováním veřejných projevů protižidovského násilí byly kontraproduktivní a nemohly uspět. Jeden z nejvýznačnějšicb historiků holocaustu Henry L. Feingold do-, spěl k závěru, že kdybychom měli průzkumy veřejného mínění,
67