2. HISTORICKÁ VÝCHODISKA ZKOUMANÍ SOCIÁLNÍ DEVIACE S prvními vážnejšími pokusy o nalezení příčin xiekonformního, delik-vcatního. a tudíž i deviantního jednání a vymezení otázky účelu trestu se setkáváme v 16. a 17. století u takových myslitelů, jakými byii B. Spinoza, R. Descaríes a G. W. Leibniz, kteří se snaží lidskou činnost analyzovat stejným způsobeni, jakým přírodovědci zkoumají okolní svčí, Teprve však ve století 18. se filozofové osvícenství,' jako Ch, de Montesquíeu, F. M. Voltair, I). Diderot či j. J. Rousseau snaží v rámci obecného úkolu vědecky a racionálně vysvětlit svět, vytvořit nové pojetí trestného činu. kieré by vycházelo z požadavku nedetennínované „svobodné" vůle príčetného subjektu. Jejích argumentace, nacházející metodologickou podporu u. přírodovědců, jde proti dosud obecné akceptovanému výkladu, který za zdroj deviantního a kriminálního jednání považoval vliv nadpřirozených síl, a síává se základem moderního pojetí porušení a zachovávání nořeni. Výklad odchylného jednáni st: v budoucnu již nemá opírat o démonologii, ale má vycházet ze tří základních, rovin: devtantní jednání má být posuzováno a zkoumáno jako jednání, které si lide svobodně volí a jehož volba je ovlivněna jednak působením vnějších sil (díky kterým osoba ztrácí kontrolu nad sebou), jednak existencí systému psaných trestněprávních norem, jejichž dodržování je ze strany společnosti vynucováno." Etapa nového nazírání na problematiku deviantního a kriminálního jednání je proto spojena jak s ideovou změnou přístupu k chápání normálního a deviantního, tak: i s postupnou reformou trestního práva a příslušných trestních systémů (zejména střední a západní) Evropy a Severní Ameriky. Na politické důležitosti nabývá zejména diskuze o nutnosti vězeňské reformy, která se z intelektuálního prostředí básníku, urněicu a žurnalisto přesouvá na profesionální půdu, tedy mezi právníky, zaměstnance azylových domů, soudce a všechny ty, kteří v daném systému pracují a kteří jsou schopní a ochotní o celé záležitosti komunikovat. Volám' po trestní reformě proto bylo i jedním z hlavních politických cílů v boji reformátorů proti „brutalitě. 1 Do doby osvícenství nesičiy názory filosofů fakticky žádny vztah ani vliv na trestní zákonodárství, prwože otázkou zločinu se zabývala výlučné právní véda. a ta látku pojímala pouze j hlediska právních norem. 2 Kompicxm tliskiiá o jednotlivých roefcxMogicfcýdi přístupech je možné nalézt in: Dšťnstirja, 0. „Meíhyd in Crímtm«ln®r: A PhilosopbÍLaJ Primcr", New York. (hirrow ano Hestuu i 995. 55 i Mi ii ' <<',•. Ii ^ /111 ^ I 1 jli'lH n! > I i \ II n , \ \v is' i tradiční .soolečaostí.J Reformní mvSicnkv měly morální apcJ a většinou wch. i i i i i i li1 > k> i is sšuivivavc, fun i! I m < i i,ii i. 11 i. i U i i u - i 11 ri ' i a i J i i lie I.) 1 i »r i I 1 ! I I. I I r 56 Klasická škola kriminológie i - ď I j 1 I 71 lil mi aommovai pr> vice j i i 11 ' i I i i i i i 11 p i i ' . i » j ' i i í 1 I « 1,1 I 1 ' s n i ] If tl 1 i' ;aznv, tulák i i.i i 'if i i J 'ii a ' n i . I I U 7 .1»- ' 1 ' 1 1 ' I'll i i- 1 iii i 11 i 111 I I I i 1 / ľ> i r Ii i I I Hi. 1 i i 1 ' I I J j s J a II 11 11 7 i k 1 j i i\\ '.cni n<'wcli ucs! ne právních i i, j i N.uv I-.1 i i |i 'i ! ' 1 i 1 , I i i I i I i když trestní politika klasické školy směřovala k zlepšení postaveni odsouzených, nestál v popředí jejího zájmu primárně pachatel trestného dinu, uic formulace skutkových podstat podle trestního práva. Devianti a zločinci na straně jedné a normální a ctihodní občané na straně druhé neměli být posuzováni podie náboženských dogmat či libovůle panovníka, ale pouze na základě porušení právních norem, lyto postoje a názory svým dílem reprezentují především hal Césare Bcccaria a Angličan Jereray Benthain. CésareBwnesana, niarkýz, Beccaria (í 738—1794), italský ekonom a právník, se narodil v Miláne, kde prožil téměř celý život. Zde se rovněž sud členem literárně intelektuální skupiny, kterou pod názvem ..Äcoademiä deí pugni" kolem sebe sdružit Pietro Věrn. Cleny sdružení, které vydávalo kritický literární časopis li Caífé, byli dále Pietrův bratr Alícsandro, který působil jako správce milánského vezený ekonom Gian Rinaldo Carii, právní expert Alfonso Longo a inatomailci PaoJo Fxisi a Lujgi Larabcrtenghi. Beccaria, přestože vPavii obdržel zprávu doktorský diplom, měl v dobč. kdy začal pracovat na svém pojednání ,,Dei delitti e delie pene" („O zločinech a trestech"),7 jen velice povrchní a nedostatečné znalosti o trestním právu a systému trestů vůbec. V problematice se začal orientovat teprve v diskuzích se svými společníky a zejména zásluhou A. Verriho, který šokovanému'4 Beccariovi ukázal prostředí věznice a seznámil ho s procedurou trestní justice, která, přestože se jednalo o Miláno," se vyznačovala svévolí, zneužíváním pravomocí soudců a jen velice mlhavým systémem trestů. Esej „O zločinech a trestech" byla poprvé vydána, a to jako anonymní spisek, v Uvorau v íétč j 764 a záhy se dočkala nejen dalších dvou italských reprintů. ak; i velké popularity, která jeho autora rážemi proslavila.iiJ 7 siá/ev „láť; doiuís e iieíls pene" převzal stíučusný italsfcy časopK věnovaný kiiliek.. krimiuologii. jehož vydavatelem je Alessandro Barafta. Jak poznamenává G. Smaus: .časopis tím úmyslně navazuje na ti adicí legálního pojetí kriminality" na základe mravních a politických zásad, jimiž se lidé řídí a které se opírají o: a) zjevení, b) přirozený zákon at) společenskou smlouvu.!! Základním zásadám odpovídají i tři druhy ctností a neřestí: a) náboženské, b) přirozené a c) politické. Zákon jako takový není ztělesněním věčných kategorií „dobra" a .,zia*y „hříchu" a ..ctnosti", ale má sooální charakter, protože je vyvolán zájmy společnosti a určen sociálním konsensem. Proto i trestní zákon je vyttt&mn „mlčky předpokládanou" společenskou smlouvou; je iedy nezbytnou součástí svobod," jichž sc hdé dobrovolné vzdali v zájmu zachování spravedlnosti. To, co je pak nad touto rnirou, není spravedlností, ale jejím zneužitím, aresty, které překračují nutnost, nezbytnou k tomu, aby byl zachován veřejný zájem, jsolJ nespravedlivé; tresty, které směřují k zachovám svobod daných panovníkem, jsou spravedlivé. Na otázko, proč lidé porušují zákony, stanovené „pro všeobecné blaho", zákony, které „jsou podnřinkami, za kterých sc lidé, nezávislí a ojedinělí, spojili ve společnost", Beccaria odpovídá, že tomu je tak proto, že, Jid neosvojme sobě trvalých zásad chování, aniž se vzdaluje od oné všeobecné zásady rozkladu, která vc všem světě fyzickém i mravním se pnzonijev" Trestné činy jsoa tak výsledkem „působení všeobecného zákona rozkladu", „zlem vyvolávaným všeobecným zápasem lidských vášní."'-' Beccaria". CrimiwJogy, 2, i%>0: IJeirne. Í'C „Inventing Crimmology: The ,Science of h,jlln-in: Césare Becearia'sbei Deliíti e Delia Pene (17(4)", Criminoiogy, 4. icoj) _ ní/astrnižané pouzu Beccariovi. Zdá sc totiž, žc podstatná ěási myšicaek, které pon,m Beccaria vydávat za své, zazněla v diskuzi zejména s bratry Vcrríovými a že Síeccab;, j... porne shrnul do jednoho textu. O tom, že se nejedná o souvislý text, ale okonjpji^.j postřehá, které si podle svědectví ¥icl):;i Verriho Beccaria moametutval na „eáry panáci" svědčí ieslková struktura pojednání, která je nevyvážená, plne rozporů a s odstavec yecS často na sebe nenavazují. P. Ve tri se k celé záležitostí vyjadřuje dopisem z listopade r. {7^5 kdy poznaracnávl ,.většina myšlenek je výsledkem diskuze, která každodenně probíbí.)..', mezi Beccariou, Alessandrem, Umbertengiitin a btoqw" (blíže: ísewman. O.. Maa:iWm ft;cit. dílo. stí. 9). P. Verre žárlící na Beccanův úspěch, fiooznariíjw „šarlatána a píäjiiáäýýr' (siov.: jenkins, 10 crí, dílo, str. 120). ) I V pojetí společenské smlouvy Beccaria přímo navazuje m íiascouzskáíw filozofa Ca rje Montesquieho. Podle něj svobodni, nezávislí a sobě rovní členové společnosti nsezi sebou uzavírají srakwvu o tom. že spolu badosj žíí v míru. Pro zaašléiií této smlouvy však ka^dý občan musí vzdát části své vlastní svobodv tam, kde by narušovala svobodu jiných. "5restný ěiíi se považuje za takovéto porosení svobodv iiirích » tns«t íp I h i , "per it Rovv 1973 t j. 1 , í 60 Antonia Montanariho), následovalo vydání francouzské - nadšeně přivítané zejména encykJopeuisty - a překlad do angličtiny, nemčiny a daStch jazyků.lk Beccariovy myšlenky se však setkaly nejen s přijetím francouzských filozofů (d'ÁícnibcrU'ä, Helvetia, Diderota, Bufíona či Voltaira) a s pozitivním oce-nénírn zc sírany vládnoucích panovnických dynastií (velkou pozornost jím věnovaly císařovny Kateřina II./' Maric Terezie, pruský král Bedřich H., vcikovevoda Leopold 'toskánský či švédský kráí Gustav III.) či se zájmem anglických právníků a právních filozofů i- Benthama aW. Biackstonea a amerických revolucionářů T Jcffcrsona a J. Adarnse,1* ale podstatně ovlivnily i evropské trestní zákonodárství. Přesto, že Beccariova osobní úloha byla v historii značné přeceňována,5' není sporu o tom. že pojednání ,,Dei delitti e dělíc pene"" silou svých myšlenek a důrazem oa logiku, rozum, humanismus a zejména na sociální podstatu lidských zákonů a norem mocne zapůsobilo nejen na reformy trestní a vězeňské zprávy, ale pomáhalo překonávat pověry, předsudky a tyranii stredoveké monarchie, stejně jako Štvaní náboženských dogmatiků a neefektivnost dožívajícího systému trestní spravedlností tradiční společnosti. « Jeretity Bentham (1748-1832), anglický právník a filozof, byl vůdčím duchem reformy anglického trestního práva, který v praxi rozvíjel myšlenky C. Bccearii. Označit však Benthama za přímého Beccariova pokračovatele, jak se to pokouší (často na základě samotných Bcnthamových výroků) naznačit 16 .17 18 19 20 ľ. Beirne uvádí že ao i, 18U0 melo být portreao ,.23 italských vydání, 14 francouzských a j i anglických (z toho 3 vc Spojených státech)". Viz Beirne, ta cit. dík), sír, 779--780. Kateřina II. např. lícccariovi nabídla i lukrativní místo na ruském dvoře, ten však nabídku nepřijal. Podobně jako v ttä'ii -- mimo adorace a přijeti vyvolával Beccariův traktát v mnoha zemích odpor - ve Francii proti spisu ktipř, vystoupili generátor prokurátor Louise Séguier a další právníci jako Miryart de Vouglans. Daniel Jousse. v Nemecku k nérou kritické stanovisko zaujali ktipř. filozofové I. Kant a G. W. F. Hegel. Z načrtnutých zásad vychází nejen moderní pojetí trestního práva hmotného, a'c i procesního (presumpce neviny, veřejné konání přelíčení, soudní senáty, zákaz tortury, omezené uplatňování trestu smrti anod.). Beccariovy základní teze přímo inspirovaly kupi.francouvský trestní zákon (prijatý v r. 1791), rakouský trestní zákoník císaře Josefa II. (první kodex vůbec, který odstranit trest smrti), tak i pivních deset článků Ústavy USA (tzv. „Bili o£ Jenkins poznamenává, že Beccariova popularita byla v 18. století jednoduše způsobena skutečností, že reformy, které obhajoval, zapadaly do celkového duchovního rázu století osvícenství, přičemž jeho pojednání „bylo syntézou pokrokového volání po reformách, navíc psané jazykem, který umožnil, aby se inu dostalo velmi širokého přijeti". (Jenkins. R: cíe dík), sir. 121). nékteří autoři, by ale bylo zavádějící.21 Jisté ovšem je, že s Beccariovým pojednáni se Bentham setkal poprvé když mu bylo devatenáct let a velíce na iiého zapůsobilo. Úvodní okouzlení mu ovšem nebránilo jeho díio kriticky zhodnotit. Své výhrady (a zároveň i vlastní filozofii) Bentham vyložil v práci „Introduction to the Príncíples of Moraí and Legislation" (Uvedení do zásad morálky a zákonodárství), sepsanou v r. 1777 a publikovanou v r. 1789, která byla postavena na tezi „co nejvíce štěstí pro co nejvělší počet", jež Bentham (stejně jako celá řada dalších autorů - kupř. Heívétius či Hoíbach) převzal od Beccarii. Bcntharn však nesouhlasí s principem absolutní vůle a redistribu-tivnítn charakterem trestu, Místo toho tvrdí, že veškeré lidské jednání vychází z hédonísmu - je tedy založeno na principu bolesti a rozkoše (svou hedonistickou filozofií nazval utilitarisraem).n lade proto volí lakové skutky, které maximalizují jejich rozkoš a brání se takovému chování, které by jim přineslo bolest. Jejich jednání je tedy cílené a trest by tuto skutečnost měl odrážet - tzn. měl by přinášet více bolestí, než je získaný prospěch ze spáchaného činu. Účinná není tedy odplata, ale zastrašení („deterrence"). Řádné chování není nic jiného než výsledek správného předvídání následků jednání nedovoleného, a proto je zločin projevem jakési krátkozraktísti.1* Bentham velmi podrobně studoval a rozebíral otázky prevence a je patrně í původcem dnešního rozlišování prevence generální a speciální.5'* Trest je v jeho pojetí jedním prostředkem obojí prevence. Účelem trestu je proto 21 Kupř. známý právní teoretik a filozof profesor II I.....A, Han (Hart, li. L. A.: „Ľssays on Bentham", New York, Oxford University Press 19821 uvádí, že na Benthamovu mladou mysl musela Beccariova práce hluboce zapůsobit. Usuzuje tak z Bcnthanwy vášnivé výpovede „Oh my master, first evangelist of Reason, von who have raised your Italy so far above England, and j would add above France, were it not that Hehétius, without having written e-ii the subject of laws, bad already provided you with your fundament,)!;... you who have made so many useful excursions into the path of utility, what is there left for us to do'? ■•- Never to turn aside from the path." (Hart, H. L. A.: cit, dílo, sír. 40-52). 22 Utilitarísmus Bentham sám praktikoval i v ptaxi - svédcí o tom s poněkud morbidní fakí. žc svoiii k tomu, aby jeho télo bylo po smni pitváno a využito k w/kunurým účelům (lékaři se o Benthama zajímali nejen kvůli jeho názorňm, ale i proto, že přes svůj naa.lv vzruší a víc než chatrné zdraví sc dolil poměrné vysokého věku - 84 lei). Jeho kostra, oděna do původního nděvu a s voskovým odlitkem hlavy, je dnes vestavena v anatomickém muzeu londýnské University College. 23 Za uceleni měření stupně rozkoše s bolesti navrhl j piecizní pseudsmiatematický vftijec. který nazval ...kalkul štěstí." 24 Generální prevence je namířená proti všem členům společnosti bez rozdílu, speciální prevence {die Benthama „partikulární") je pak la. jíž se užívá přímo proti pachateli - jejím účelem .je zabránit v další trestné činností fa io buď tak. že je zbaven fyzické možnosti trestně jednat, nebo že je působeno na jeho yftJí). 62 hlavně zahranit .stejným {čí podobným) ziočinômv budoucnosti. Trest jc však pouze nutným zíeirp a iu nejen pro pachatele, ale i pro společnost. Proto je třeba tresty šetřit. Druhotným účelem trestu je poskytnout poškozenému zadostiučiněni nebo radost, avšak jen pro tento úěe! nemá bví trest ukládán, neboť taková radost z potrestání by měla prottspotečenský charakter. Na druhou stranu vsak uznával i práva pachatele. Říká:,,Nemělo by se zapomínat, ač se na ío často zapomíná, že pachatel je stejně členem společnosti jako poškozený, a je tedy dost důvodů tázat se po jeho zájmech stejně jako po zájmech poškozeného." Z hlediska praktické generální prevence se Benthara zajímal jak o vytvoření moderního vězení, které by umožnilo permanentní kontrolu vezňôy* tak (podobně jako Beccaria) i. o zavedeni systému odměn, jenž by občany motivovaly k zachovávání zákony (navrhoval, aby i bežné odměny - řády. vyznamenám, tituly, apod. - byly udíleny, a to soudy, podle přesných zákonných pravidel, lak jak se ukládají tresty). Za svou dlouhou úspěšnou kaném Bentham ovlivnil, stejné jako Beccaria, trestní zákonodárství své doby (zejména francouzský íáode Pénaí čí nékiere trestní zákoníky zemí jižní Ameriky), a inspiroval mnohé své současníky (zejména nastupující generací kriminológii a penologíckýcít jctormáíorů). I díky jeho zásluze mohl být celkový počet 222 trestných činů, za jejichž spáchání bylo možne v anglickém právu uložit trest smrti, snížen (v letech i82(Mh'61) na celkem tu případy: vraždu, vc.fez.radu a pirátství.-"' Klasickou školu, í pře-, svůj název, nemôžeme přiřadil k nějaké tradiční či rszí kriminoíopické teorii (a i proto je jí věnována samostatná pozornost) ~ v centru její pozornosti není pachatel tiestného činu či j my deviant, ani společnost, která se ocitá v „trestajíc/" pozicí, aie skutková podstata trestného činu a trust samotný. Byla součástí osvícenského hnutí 18. století, kterému aai tak nešlo o odstranění zločinnosti, jako spíše o reformo trestního zákonodárství, zvláště reformu soudnictví. O jejím významu a inspiraci pro skutečné knmínoloyické teorii; však nelze pochybovat, protože, jak uvádí G. Smnus: ,.V moderním kriminálním a sociologickém diskurai se ovšem potvrzuje, že zevrubná analýza skutkových podstat deliktu podle trestního práva již sama osobě obsahuje téměř všechny informace jak o okruhu příštích pachatelů ?s .Sv^éní lev. Fíinoottca. jehož pianem na vysiuvhu rasvéčl Belhám cá5i svého života. K jeho pjoíelay islíZe kupu FoucuuU, M.: „Dioaplnu: & Punob i Ihc Birth oi tm: l.-ison) . New Yoik. Vitiíaec Books 1977, str. 201 a nást.). 2S CVSkoví bví trestem, 'ouSensv Vslkc Britanii roce ;%á. a o jejich motivaci (která je mnohdy přímo předpokladem posouzení víny), tak o jejich sociálním pozadí. Kdo zná trestní právo, jíž předem ví, že se krádeže dopouštějí lidé ze spodních vrstev společnosti, kteří „nemohou nebo nechtějí pracovat a kteří chtějí zacházet s prisvojeným předmětem jako se svým vlastním." Zpronevěry se budou dopouštět pachatelé, kteří mají přístup k podnikovým prostředkům a kteří se nechtějí spokojit a tím, co orají (motiv) atd. loto platí s malými výjimkami pro celé trestní právo. Sociologické vysvětleni spočívá v tom. že formulace trestního práva vlastně představují systematické zpracování dlouholetých předchozích zkušeností s určitými nežádoucími formami jednání určitých vrstev obyvatelstva a jejich abstraktní zevšeobecnění."" Počátky pozitivistické školy a zrození kriminológie Beccariova trestněprávní teorie přispěla ke změně systému kriminální politiky v mnoha zemích Evropy, což v představách některých naivních sociálních reformátorů a politiko vyvolalo naději, že novým postavením obžalovaného v soudním procesu a zlepšením životních podmínek odsouzených lze dosáhnout snížena, případně i odstranění kriminalityélýto myšlenky korespondovaly i s názorem byrokratů moderního státu, kteří důvěřovali v jeho schopností a možnosti, lato důvěra se opírala o znalostí, které sociálním reformátorům poskytovaly skupiny nových odborníku, kteří se zabývali sběrem a tříděním velkého množství dat a informací. Počátky výkonné a administratívni péče o deviantní a kriminální příslušníky populace jsou tak. doprovázeny expertízami, které poskytla nově vzniklá věda - statistika/-'" jež byla definována jako pomocná věda, jejímž úkolem je na podkladě skutečného zjištění číselně stanovit stav hromadných jevů za účelem zkoumání jejich příčin a .následků. 27 Smaus, cit. tlilo. sir. 27 28 .fajciii ...statistika" je ve spojení se zkoumáním porušení ptávníeb norem p«u£ívtin od r. 1787 ;i označení ...statistik" od r. 1825 (blíže k tématu viz: Sire, Je ...Mediriai Power in iYfsmi.s: Thr: Medičtí Service ii> buglarei J774-19S'J~. Opcss Uuim-iity Pres* 19WI). První statistické Setřeni put poiktsjni účely bylo kupí. v Aagtii 4 Walesu v i. IRU i. Od 1. 1830 z«k bvla pro potřeny policie, soudních a trestaich úřadů vydávána statistická ročenka. Ve Francii, která meta ve staiisiifkěni šetřeni bohatou tradici, se kriminální statistiky zaěatv pravidelně publikovat od r. ÍBČ7 64 65 Víra v neomylnost matematických výsledků pak vedla i k závěru, že statistická klasifikace je neosobni a spolehlivá, a proto i daleko objektivnější a přesnější než lidské subjektivní hodnocení. Autoři jako A. Quetelet, A, M. Gueny, R. Helcher a mnozí další proto společnost chápou jako impozantní silové pole, které je možné podrobit preciznímu měření a zkoumaní. V zločinu samotného jsou pak nalézány určité pravidelnosti, které kovaríojí s jinými ptavideinosimi, a to ustáleným způsobem. Frenchman a Gueny kupř. argumentují, že morální události, stejně jako ty fyzické, jsou podřízeny konstatním zákonům, a Ouetelet přichází k tvrzením, že předem můžeme spočítal, jak mnoho jednotlivců si „zašpiní ruce krví svých kamarádu'', jak mnoho bude podvodníků, iravičů apod., a to proto, že rozsah zločinností v určsíé zemi je přímo úměrný portu obyvatelstva, tedy že tento rozsah .lze vyjádřit určitým procentem početního stavu národa. Dalším důsledkem rozvoje kontrolních tendencí moderního státu byl velký rozvoj profesí zapojených do nového systému trestní politiky. Když st: reformované soudní dvory, vezení a ústavy pro dušentě nemocné staly nástrojem nové sociální regulace, založené na zdůrazňované racionalitě, pak zákonitým požadavkem bylo, aby v těchto institucích pôsobili profesionálové znalí sociálních problému. Nyní to .měl být profesionál, ne laik, který věděl jak správně zacházet s pacientem, obžalovaným či vězném, a byl to profesionál, který jediný méi právo stanovit diagnózu a příslušnou léčbu čí trest. Ptofese tak pro příště zakládala právo na vlastnictví příslušného druhu vedomostí, ze kterého měli být neprofesionálové vyloučení s odkazem na to, že tito nemohou vykonat práci pořádně, bezpečné či uspokojivě. Důsledkem dohledu nati správným výkonem profesí byl (zejména) po roce .1830-'" vznik celé řady profesních institucí, které do budoucna měly závazným způsobem určovat, jaké přístupy jsou kvalifikované (a tedy vědecké) a správné a jaké nikoli. Kontrola nad problematickou populací sc tak postupné stala, záležitostí těch, kteří sami mSíí z dohledu nad funKovaním soudů, vezení a útulků osobn.í prospěch. A disciplínou, která poskytla patřičné zdůvodnění a nástroje k účinné klasifikaci osob (a jejich následné segregaci), se stala medicína. V době, kdy společnost byla sociálními vědci přirovnávána k biologickému 29 F Rock toto skutečnost demonstruje na institaríonairiím vývoji Velké Bntame, ku: v foix I82S fevia zaiožetia „law Society", r, 1832 .Association Medkaj British a Provincial, Msilica! a Surptarf Association", i. 1841 „Ásstícsatioís of Medical Officers of Asylums and Hospitals for the Insane" a r 1852 Xorarai of Legal education". H Reck dáte poznamenáva. Že pojem „píofcssaofiaL se v dnešním slova smyslu objevuje v moderm anglictmc ast v r. 184«, pojem „protcssionaljsm" sc stacal používáš po r. IS5Ŕ (Rock. R: at. dílo, str. xvt). organismu, proto nebylo těžké najít argumenty pro účelnou nápravu „nemocných" zločinců a proměnit vezení v laboratoře, ve kterých lékaři a psychiatři prováděli své pokusy za účelem nápravy a návratu postižených osob do normálního života. V této etapě vývoje, kterou kupř. I. Drapkin nazývá prc-lombrosianskou fází, kriminológie tak nebyla ničím jiným než aplikovanou lékařskou disciplínou. Díky pečlivé práci různých fyziognomii, frenologů, vězeňských doktoru a psychiatrů se zdálo, že kriminalita může být poznatelnou entitou a ze vytvořené nástroje, zahrnující příslušné techniky diagnostiky a vedeckého šetření, mohou vést. k tomu, aby zločinnost spolu s rôznymi dalšími patologickými formami života byla jednou provždy odstraněna ze společnosti. Deviace tak začala být chápána jako patologie, tedy projev nemocného organismu. Koncem 19, století nastala doba, kdy bylo možné většinu lidí přesvědčit, že postupně se rozvíjející kriminológie je samostatným vědeckým oborem se specifickým způsobem nazíraní světa, nezávislým na dosud ...mateřských" disciplínách (právu, statistice a medicíně) a schopným vymanit se z ryze praktické činnosti zakotvené v provozu věznic a útulků. Samotného pojmu „kriminológie" se začíná užívat po r. 1850, přičemž k jeho všeobecnému rozšíření dochází až po r. .18v)(},w kdy se ho začíná užívat pro disciplínu přednášenou na některých univerzitách v západní Bvropč (Marburg, Bordeaux, Lyons, Naples, Vídeň a Pavia). Pod vlivem Césare Lonibrosa se pak označeni kriminológie začíná užívat pro obor, jenž se (na základě přesného měření, porovnávání a klasifikace různých typů deviantů) měl stát pozitivní védou s pevně vytýčeným cílem, kterým bylo odstraněnu zločinu ze společnosti a náprava pachatelů. Proti filozofické mu idealismu a humanismu klasické školy je tak postavena „vedeckosť* pozitivní disciplíny, která má vycházet z několika základních postulátů: 30 V krimmolopcké literatuře st; můžeme --etkat s horné opakovaným ivreeoím. převzatým od holandského kriminoioga VV. A. tiongera (odvolávajícího se zase na Haveflocfca Elfe"), který uvádí. Že tento termín poprvé použil francouzsky antropolog 'íbpiíiard, a to v r, 1879 (len ho vsak pravděpodobně poprvé použil teprve v r, 1887, kdy v c. 2 „Revue ďanthro-polugie" pahtskoval práci „U/Vnthrojiokisiie crinitncíSe"). Rozšířené použiti tohoto pojmu je však spojeno se tměném italského právníka a krimtooioga R. Garofaía. který svou práci zr. Í8K5 nazval ..Ciímioologša". Nicméně kupř. podle Random House Dictionary oř the English Language začal být tento pojem užíván mesa léty 1S55-60, Oxford English Dictionary zase uvádí. že. výraz ..criminologist" s,e poprvé objevuje v r. 1857 v Saturday Review, Podle Lexis: DictionnaJrr de la langue franchise {Paris 1975) se ve francouzské terminologii pojeni „eriminoiogie"' objevuje poprvé až. v i. 1888 a pouk- Dieíionnaire afphabétique et anaHaiKjue de la iangae írancaiSe (Pans 1V53) dokonce až v r. 1890. 66 67 t. odmítnutí „právního" vymezení s dorazem na „individualizaci" celé problematiky a s tůn související 2. odmítnuli studia trestního práva vc prospěch studia individuálního pachatele a jeho medicínských, psychologických a sociálních charakteristik, 3. odmítnutí konceptu trestání vc prospěch „nápravného zacházení" a 4. odmítnutí svobodné vůle, místo které je prosazován „vědecky zdůvod-nítclny deierniinisnmsC 5 filozofickým zdůvodněním a za přispění řady vědních disciplín (včetně biologie, psychologie a sociologie) tak kriminológie získala i mandát k zajištění pořádku ve společnosti'5 a otevřela si cestu na akademickou půdu většiny evropských a amerických univerzit. Podrobnější analýza kriraioologíckého pozitivismu bude podána v dalším oddíle píi výklad u teorií vycházejících, z biologického determinismu. S přihlédnutím kc skutečnosti, že kríňiifiologteké teorie až do padesátých íet dvacátého století byly vesměs pozitivistické," ale i vzhledem k pochopení existující miilííparudígniatíčnosu kriminológie a stanovení rozdílu mezi evropskou a americkou kriminológií, se v .následujícím textu, alespoň ve stručnosti, zaměříme na nástin počátků rozvoje kriminolojdckého myšlení ve vybraných zemích Evropy a v USA.39 Itálie dala modernímu kríminologíckému myšlení dvě školy, které je možno označit za tradiční: izv. „scooia classíca" a „scuoia positíva". Klasická škola byla v Itálii reprezentována její nejsiavnéjší postavou markyze Césare Beccarii. Jeho pojednám „Dei dclíui e deile pene", shrnující a svým způsobem i završující odkaz politické filozofie osvícenství, podstatným způsobeni ovlivnilo nejen trestněprávní vědu v Uálii, ale prakticky v celé Evropě. Nezávisle na této práci dospěl k podobným závěrům jako Beccaria i Giandoraenico Romagnosi, který se v dílech „Genesi del dirííto penále" (z r. 1791) a „Filosofia deí diritto" (z r. 1825) pokusil o racionální sysicmatizaei trestního práva. Na ľ n r i Ir 1 1 J I tkiccarm přímo navazoval Gaetano Ftlangicrí, autor díla „Scienza delie lerrislazionc'' z r. 17b5. Odkaz Beecanův, Filamýeriho, Romagnasiho a dalších pokračovatelů (kopr. Rossího, Mamiauiho a Manciniho) pak harmonicky završuje Franeesco Carrara, a to synteiizujkóii dílem nazvaným „Program m a del corso di diritto erimirsak;" (první díl byl vydán r. IH59). Proti klasické škole byl však postaven naturalismus a metafyzika pozitivistické školy, reprezentované pracemi Césare Lomhrosa (zejména „Ľ uorno delinquente" zt, U>70), Raffaele Garofala („Crítninologia" z r. 1885) a Enrica Ferrího (zvláště „Sociológia crimioale'* z r. 1.896), která na mnoho let určila cíl a výzkumnou orientaci mnoha badatelů. Z pozdějších reprezentantů pozitivistické školy je možné zmínit zakladatele Mezinárodní kriminologícké společnosti („Societě áuernationale de Criminologic", založené r. 1934) Benigna di Tulila či Alfreda Níeefora, autora sestisvazkového díla „Crími-nologia" (1.949-1953). Proslavená italská škola, kierá razila cestu jednomu z kriminologických směrů, se však již v první polovině 20. století dostala do vážné krize, ze které cestu našla teprve v sedmdesátých let v podobě nové „kritické" kriminológie. V Anglii5'* h v ■y-i] / '1 T| 1 t I „t I Z I mt J- i ]*>t- t j í t ti I z 1 t r 68 69 podle jeho křestního jme na přezdívá ,,bobbies"). Na rozdíl od jiných evropských zemí sc vSak v anglickém myslení, které při zkoumání fenoménu zločinu vyebázcio z tradičního právnč-medícínskébo rámce, příliš neprosadily myšlenky italské pozitivistické školy, la byla .naopak podrobena ostté kritice, a to ze strany psychiatra Charlese Goringa, jehož práce „The Lagtish Convict: A Statistical Study" z r. '1^13 byla přímou polemikou s dílem C. Lombrosa. Osobnosti pachatele již předtím věnovali pozornost psychiatr Henry Maudsley (k.upř. ,.Review of a Prison Matron's Female Life in Prison" z r. 1863), vězeňsky lékař j. Bruce Thompson („The Effects of the Present System of Ptisoii Discipline on the Body and Mind" i r. 1.867) a psychologové Ilaveiock Ľilis (kniha „The Criminal'' z r. 1890, shrnující hlavní myšlenky kriminální antropologie), proslulý svou monumentální prací o iidske sexualitě (sedm dflů „Studies in the Psychology of Sex", publikovaných v rozmezí iet 1897 -1928) a Cyn! Lodowíc Buřt,'" který přispěl k rozvoji faktorové analýzy v psychologickém testování a jehož 600 stránková průkopnická práce „The Young Delinquent" z r. 1925 je považována za počátek relevantních krimi-iiologickýeh výzkumů ve Velké Británii. Přes fundovaný teoreticky zaklaď1 se však na akademickou pudu prosadila kriminológie teprve pomerné nedávno. Jeden z prvních kriminoiogický kurzů (n to pro postgraduální studenty medicíny) sice v letech i 92 i/22 v Birminghamu přednášel vězeňský psychiatr Maurice Hamblin Smith,* ale .hlavní institucionální rozvoj kriminológie je spojen se jmény evropských kriminologů, kíeří ve Velké Británii nalezli "útočiště před fašismem. Byli to: Hermann Mannheim, Max Gríinhut a Leon Radzinowicz. Gríinhut začal působit ua univerzite v Oxfordu, žák E. Ferriho Radzinowicz založil r. 1941 v Cambridge ..Department of Criminal Science" a Mannheim,3* bývaly pruský soudce (který studoval právo a politické védy 36 Bártovo odborná reputace poněkud utrpčía po jeho smrti (v r. Í9?i), keíy vyšlo najevo, áe výsledky nčktcrýcli svých vý/kumů zfalšoval. v? William Douglas Morris (Kanaďan, který působil Jako vězeňský kaplan ve v&cnid vs Wandsworthu>od r. IKtWidor. 1919) vydával .,1 'he Cornmology Series",ve kterých publikoval jak preklady koib piedofch evropských kriminr-íogá íizaabroso, Fcrri. ťroal), tak i píivotíní britské práce {včetně svŕho díla Juvenile Offenders'' z r. 1896). Po zářaku této edite byty čläaky s fcriminotogtckott tematikou publikovány v lékafskydi a právních periodikách (jaká kapr. v Journal of Menial Science". „The British Journal of Medical Psychology". ..Transactions of the Medico--!.t;gai Association") a později s v .,Socií)k)gicíiŠ Review". 38 M, H. Snath by i vc Velké Británii rovnéž pivním, který t!o krimindogickŕho studia aplikoval poznatky psychoanalýzy {..The Psychology of Criminal'" z r. 1932 i, ."v Byi to zvláäté H. Mannheim í t8H9-19?4). který ovlivnil aaiiejiazqici genciari kiiminoioeů. a to zejména svym eklektickým, přístupem který mu ve síuUiu zločinu a dcviantiaŕio jĽtlnání umožní! uplatnit postřehy jak ze sociologie, psychologie, práva, tak i historie ä statistiky. 70 na univerzitách v Mnichově, Freihurga, Štrasburgu a Královci), začal přednášet na „Sociology Department of f ho London Schoo! of Economícs". Institucionální rozvoj britské kriminológie, zahájený vc 40. u 50. letech, byl v r. 1.961 završen symbolickým otevřením nového „Inštitúte of Crirninology" v Cambridge. « V Německu (a Rakousku) ničia klasická škola svého zastánce v rytíři Ansetmu von Feuerbachovi. Vlastní rozvoj kriminológie je pak hlavné spojen se jménem profesora trestního práva na berlínské univerzitě Franze von Liszta. který v 80. letech 19. století požadoval všestranné zkoumání příčin zločinnosti a studium peniienciární védy (své pojetí označoval jako sociologické a proklamoval „Gesamte Straírcchtswisscnschafť' u samostatnou kriminológii), která svou pozornost musí zaměřit zejména na osobu pachatele. Na Liszta navazovali další profesoři trestního práva, jako kupř. M. D. Seuffcrt, H. W, Gruhle, E. Wolf, von Hippel! či rakouský právník Hans Gross, který vydával časopis „Archiv für Kriminalanthropologie und Kriminalistik" (od r. 1916 změněny na „Archiv für Kriminologie"). Prvním autorem německy psané učebnice kriminológie, sepsané v r. 1.903, byl Gustav Aschaffenburg („Das Verbrechen und seine Bekämpfung*'), který novou disciplínu ješíé chápe jako kompendium o „zločinu a jeho potírání**, zatímco rakouský právník Adopb Lenz jí nazývá „kriminální biologií* („Grundriß der Kriminalbii >logie", 1927). t '90 ' ' 1 t , í u i , z i i o Oil > ' U Z í ( i| i i i t a i 1 o J j i ľ íl I t í I T ] 1 ,o... íl" 1 I v ] Hl í s> 1 j j 1 u l.^l 40 Qutdctóvä analýza kriminálni statistiky inspirovala takové studie jako ..Ncbvzaeéfie třídy-od Jaeyacra či „Prostituce v Paříži" od Paranl-Dueháteleta. 41 f™«Hi**ý preícsor práva Honn joly ju kupř. v r. 1890 vyslovil „« pcnitenctáfwm kongresu v americkém St. Pctcibwgu názor, že: „Věda o zločinu a trestání '■<- veda o vztazích otce; zio&icern a společností. Tento vztah začína dávno před viastato zločinem a pokračuje (iioutio po něm. Zahrnuje čtyři fáze. jsi fcy raéla véda řeStí: V Belgií byla kriminológie, díky personálním vazbám, úzce propojena s kriminológií francouzskou, iakže lze mluvil o francouzsko-belgícfcé krimi-Bologické škole, reprezentované zejména postavou A. Queteleta, jehož vědecký záběr, pokrývající astronomii, matematiku, meteorologii a společenské védy, byl zcela mimořádný*2 a který razil tzv. morální statistiku a „termický zákon zločinu", dle kterého existuje přímá souvislost mezí pácháním zločinu a klimatickými faktory {trestné činy proti majetku tak podle Queteleta jsou častější v chladných zemích, zatímco v teplejších oblastech převažují útoky proti osobě) a A, M, Gucrryho, který přichází s pojmem fenomén zločinné3 Představitel moderního krírrdnologického proudu byl profesor trestního práva v Bruselu Adolf Pris (zároveň působil i jako šéf vězeňské správy na ministerstvu spravedlnosti), jehož dílo položilo základy reformy belgického vězeňského systému, ve kterém pokračoval Prísův žák Emile Ván der Velde. Přímému studiu zločinců ve věznicích se věnoval .Louise Varvaecke, forenzrtí medicíně Gustav de Rechte.r. * V Holandsku měla na rozvoj kriminologického zkoumání znatelný vliv sociologie, a to díky osobě předního holandského sociologa té doby profesora 1. Jak v iaOividttB vzniká zioemná myšlenka, jak se v něm vyvip a jak převádí na špatnou cestu všechny jeho schopnosti, a také jak sc niěni myšlenka v Cin. 2. Jak společenské prostředí podnecuje tuto myälenku. 3. jakými způsoby může společnost odhalil viníka a ív. kdož jsou na pokraji zločinu. 4. Jestliže jc pachatel zatčen a odsouzen, jak se má s ním zacházet. {uvedeno v(.Rad.zin.owicz. Ľ: ..In Search of Crímiriology'', Londýn, 1961, s. 68, citováno ale; Vílek, 1972, sir. 12-13). 42 Jak uvádí P. Bonne: Queídetova práce amicipovala jak krimmologicky pozitsvismus. včetně lombrosíanismu, tak i chicagskou ekologickou Skotu (viz Beinie, P.: „Adolphc Quetelet and the Origms of Poskivisi CriratBoIogT- American Journal of Sociology, 5, 1987. str. i 140)- O jeho významu svědčí i hodnocení historika védy Geoige Sanona, kletý Qaetclctovu knihu „Surl bitiins el k développeniení de ses facuités. ob Essai de physiqiic sociále" f, r. 1835 označil za jedno z siejvéíších dél 19. století a o samotném Quetelclovi prolilásil, že íí) měl býf on a sic Comte, kdo by mét být povazován za zakladatele sociológie (viz Bieroe, ctt. dík), sir. tlil). Qwjteletův vliv byt velký i za hranicemi Belgie a Francie -ktadfiého přijetí se Qucieletovi dostalo kapr. v Anglii, kde jeho práce byly vzorem jak pro 51 Bucklcye p.History oí Civiiisattoo m Englanď* z r. 1860) či Ch. Gorínga (asmťnčnv .,'I'hc Hndísh Convicr). Pozitivně Queteletovo dílo hodnotil i X. Marx. S kritickým hodnocením kapr, vvsloupih matematik a ekonom AiHo.ine Cournol a profesor hernogniíie tacqaes Bertilton, tvůrce klasifikace pachatelů podle antropomeírických charakteristik, 43 Vztah mezi Oueteletcm aOuerryjn však nebyl příliš přátelský a animosita po/oamenala i jejich odbornou diskuzi. Rudolfa Síeinmetza, Další významným teoretikem, a to marxistické orientace, byl William Adriaan Bonger, autor takových prací jako „Religion and Crime" (191.3), „Crimiriaiity and Economic Condiiions" (1916), „Introdtuction to Criminology" (1936) či „Race and Crime" (1943). V Norsko se významným průkopníkem kriminologického studia stal Johse Andenaese, v Dánsku velkou iííohuv rozvoji kriinmologie sehrá! Stephan Hurwiíz, V českých zemích ti na Slovensku sc v průběhu .19. století nesetkáváme s ucelenější koncepcí původního kriminologického studia. Beccariova práce „O zločinech a trestech" byla v problematickém44 překladu Josefa Sládečka dokonce vydána až v r. 1893. Průkopnickou prací na poli studia kriminálního a deviantního jednání byla až „Sebevražda hromadným jevem společenským" II G. Masaryka (český překlad z r. 1926), na kterou navázaly četné (zejména však časopisecké) studie (J. KaMah, M. Lederer, F. Stuna, K Štampach, 'VI Foster či E. Lány) a recenze vybraných zahraničních publikací, ojediněle i původní monografie (kupo „Kriminální psychologie" J. Šejnohy .?. r. 1930). V USA byla kriminológie před 1, světovou válkou málo rozvinuta, podobně jako některé další společenské discipliny (psychologie, sociologie), a čerpala spíše z evropské tradice než z původního prostředí. Záhy se však, zejména na univerzitě v Chicagu, vytvořila velíce silná skupina vědců, kteří udali nový tón rozvoji kriminologického studia. Na rozdíl od evropské tradice, kde výzkum deviantního jednání byl většinou .záležitostí právníků a lékařů, stala se zakladení rozvoje americké kriminológie sociologie, antropológie a psychologie (speciálně psychoanalýza). Mimo Chicaga se centry kriminologického výzkumu staly další univerzitní instituce, a to zvláště Harvard a Columbia, které daly vzniknout sociální ekologii chicagské školy, teorii anornie a subkulturo! teorii - novým směrům, jež zcela zásadně ovlivnily celou kriminologickou literaturu 20. století a které znamenaly rozchod s tradiční a pozitivistickou kriminológií. 44 NtPíto ovsem dudat, ze to byl překlad nejen pivní, sie doposud i poslední. Na jeho Spatném vyzněni však Säädecek pravdepodobné nese vina jen částečnou, protože převod tohoto testu do jiného jazyka jc: problematickou záležitosti - jak v iéio souvislosti podobně poukazují Newroan a Marongiu (cit. dílo. sir. $y. jedná se o ..spis plný nejasností a rozporů, íkiere ještě více vyniknou, když jsou přeloženy do asigiičiiny);1 72 Shrnutí Otázka vztahu sociálních norem a devíaníního jednání má dávné a hluboké kořeny. Obecný výklad svéta, tedy i výklad odlišného a zločinného jednáni, mě! po věsí část existence lidské společností nänože nský a duchovní charakter, který vycházel z víry, že události a běh tohoto světa jsou determinovány nadpozemskými silami. Svět izolace a vyhnanstvu vyplývající ve středověku z aplikace právních a dalších sociálních norem, sc postupně proměňuje v 18. století, kdy sílí kritika stávajících torem veřejné péče a prosazují se myšlenky reformního hnutí zdůrazňující důstojnost a nedokonalost člověka a prosazující humánnější přístup jak k duševně nemocným, tak i k pachatelům trestných činů. Odrazem této skutečností jsou ideje ízv, klasické školy trestního práva. Klasická škola klade důraz na svobodnou vůli člověka a lidskou racionalitu, hedonistickou interpretaci chování, na lidskou morálku a odpovědnost, nu politické uspořádání společnosti (zejména způsob jakým vládnoucí část zachází sc svými občany) a na obecnou existenci základních práv společných všem lidem. Proti ideálům klasické školy vystupuje pozitivní škola, která vychází 7. předpokladu, že v každé společnosti existuje hodnotový systém, na základe kterého lze rozhodnout co je a co není deviantnírn jednání. Pozitivní škola si vsak neklade otázku validity systému, tedy zdaje správný či nikoli, ale zaměřuje se na poznání těch faktorů (biologické, psychologické a sociologické povahy), které jedince determinují k společensky škodlivému jednání. V procesu vzniku obecné škodlivého jednání odmítá svobodnou vůli a tvrdí, že člověk je k určitému chování předurčen, přičemž tato skutečnost může být vědeckými metodami analyzována. Cílem je poznat příčiny - tedy ty faktory, které ke vzniku škodlivého jednání vedou a na jejích základě určit, kdo se ve společností bude chovat devianmě a tomuto jednání předem zabránit. Ccnou za deviaci (či dokonce skrytou deviaci) nemůže být trest (pokud by člověk byl rozumnou bytostí, která si své chování po racionální úvaze vybírá, jak tvrdí klasická škola, pak by pohrůžka trestu od spáchání činu nikoho neodradila), ale převýchova nebo důsledná detekce v případech, že již náprava není možná. Zatímco klasická škola určovala trestněprávní politiku a i áz kriminológie v radé evropských zemi, stala sc pozitivní škola základem pro rozvoj americké kriminológie. Myšlenka determinismu lidského chování zde nalezla širokou podporu v biologii, psychiatrii, psychologii, sociální prácí, sociologii a antro- pologu. V důsledku této orientace se kriminológie začala zabývat indjvWuál-Bíffl pachatelem, a to z hlediska jeho osobností, tělesných dispozic ía ptomrAc) inteligence, rodinného zázemí a prostředí, ze kterého dotvčnv pochází čí skupsn, ke kterým naleží. ' ' Jestliže je možné říci, že klasická škola usilovala o „reformu práva" pak pozitivistická sxola usilovala především o „reformu člověka". 74 75