Novinář je závislý na kontaktu s lidmi. Kdo se bojí promluvit s cizím člověkem, má v této profesi těžké začátky. Je proto dobré uvědomit si, s kým mluvíme a co si přitom můžeme dovolit.

Lidi, které budeme oslovovat, můžeme rozdělit do několika kategorií:

1) Profesionální mluvčí, lidé, kteří mají určité množství vědomostí a znalostí, z nichž ale ne vše nám chtějí sdělit. Často nás kontaktují sami, protože nás potřebují, chtějí, abychom světu sdělili něco z toho, co ví a znají, ale obvykle nechtějí (nebo nesmí) říct všechno. Tito profesionálové se s námi chtějí kamarádit, chovají se familiérně, s oblibou nabízejí tykání. Nesmíme zapomínat, že pracují pro své zaměstnavatele a my jsme prostředek jejich práce. Musíme se naučit zpochybňovat, ověřovat a doplňovat vše, co nám řeknou. Pozor na to, jak mluví – třeba policejní mluvčí mají vlastní newspeak, který je občas potřeba zarazit a požádat je, aby to řekli trochu lidsky.

2) Experti, lidé, kteří o dané problematice ví všechno, pro naše potřeby často až moc. Vědci, lékaři, politologové, programátoři. Musíme si je sami vyhledat a oslovit je -  požádat je o jejich expertní názor nebo vysvětlení nějakého jevu. Většinou nás zahltí informacemi a my musíme umět odfiltrovat, co je nezbytné pro náš příspěvek a co je jenom podružné (jakkoli je to zajímavé). Tito lidé občas bývají plaší a nechtějí v médiích vystupovat. Nicméně když je přesvědčíme jednou a mají s námi dobrou zkušenost (naše podání jejich výkladu je sice nedostačující, ale nejsou v něm výrazné chyby), rádi s námi budou spolupracovat i v budoucnu. Někdy mluví příliš odborně a vy je budete muset zastavit a požádat, aby to řekli trochu jednodušeji, srozumitelněji.

3) Politici a aktivisté, lidé, kteří potřebují světu sdělit svou pravdu. Potřebují nás, zahlcují nás informacemi (často zbytečnými), vyjadřují se k úplně všemu a jsou moc rádi, když se jim sami ozveme a na něco se zeptáme. Taky se chtějí kamarádit, občas nabízejí tykání (většina si ale raději udržuje odstup, aby bylo vidět, že jsme jejich nástrojem). Potřebujeme je, ale u nich víc než u profesionálních mluvčích musíme každou informaci ověřovat, zpochybňovat a hledat názor protistrany.

4) Normální lidé, kteří dělají nějakou zajímavou práci – a právě kvůli této práci nás zajímají. Vinaři, architekti, myslivci, herci, ale sem spadají i starostové malých obcí (tzn. nezkažení manýry vyšší politiky). Nejvíc oceňují, když s nimi jednáte na rovinu, jako rovní s rovnými. Obvykle chvíli trvá, než je přemluvíte, aby s vámi natočili rozhovor na dané téma (obzvlášť fakt, že to potřebujete dnes nebo zítra, je často nemile zaskočí). Ale pak vás rádi přivítají a vše vylíčí. Nejsou tak obratní ve vyjadřování jako předchozí kategorie, zato mluví srozumitelně pro všechny. Obzvlášť ujištění, že „když se to nepovede napoprvé, zkusíme to znovu“, je většinou příjemně uklidní. Ptáme se jich jenom na to, co souvisí s jejich oborem. Myslivce se nebudeme ptát na opravy silnic po zimě.

5) Člověk z lidu, se kterým občas budete chtít natočit anketu nebo svědeckou výpověď. Nečeká, že se ho někdo na něco bude ptát, možná bude zaskočen, nebude hned vědět, co říct. Často jen mávne a odejde. Zejména u starších lidí hrozí opačné riziko – rozpovídají se a chtějí vám převyprávět celý svůj životní příběh. Naučte se nejen lidem vetřít do přízně, aby vám něco řekli, ale taky se slušně a jemně vysmeknout. Člověka z lidu se ptáme jen na neexpertní věci. Nezajímá nás jeho názor na politickou situaci ani aktuální ozbrojené konflikty. Mluví jen k tomu, co se ho přímo týká – život v místě bydliště, osobní zkušenosti s něčím jemu blízkým, je-li svědkem nehody, poví nám její podrobnosti.

6) Děti, které jsou vlastně podkategorií člověka z lidu. S dětmi opatrně. Chtějí se předvádět a mnohem víc než dospělí odpovídají tak, jak si myslí, že by jejich okolí chtělo, aby odpovídaly. Dětí se už vůbec neptáme na nic hlubokého. Jen na to, o čem zrovna točíme: co by chtěly pod stromeček, jestli mají psa, jestli ve škole svačí a obědvají. Při natáčení s dětmi pozor na naši povýšenost – tykáme jim, ale mluvíme s nimi jako se sobě rovnými, nenaznačujeme jim, jaká je správná odpověď na naši otázku. Taky to znamená, že když s nimi mluvíme, snížíme se na jejich úroveň: dřepneme si, klekneme nebo sedneme.