Reflexe kurzu AudioCafé

O předmětu AudioCafé jsem se dozvěděl náhodou. Sám jsem s audio dokumenty do té doby neměl žádnou
zkušenost, proto jsem od kurzu neměl příliš velká očekávání. První setkání mě ale příjemně
překvapilo. Dokument pojednávající o životě mongolských pastevců mě zaujal nejen svým zajímavým
obsahem, ale především formou zpracovaní. Autorům dokumentu se povedlo pomocí ruchů přenést
posluchače o několik tisíc kilometrů dál na východ do mongolských stepí. Po cestě domů jsem si
uvědomil, jak přeceňuji zrakový vjem a upozaďuji sluchový. Naprosto neprávem.

Druhý z dokumentů, který jsme během šesti setkání slyšeli, byl o kontroverzní hře „Naše násilí a
vaše násilí“ chorvatského režiséra Olivera Frljiče. Ta vyvolala spor mezi herci a diváky
s protestujícími proti této inscenaci během jejího uvedení v brněnském Centru experimentálního
divadla. Dokument mě bavil ze všech nejvíc a to především kvůli tomu, jaký měl spád. Autentické
výpovědi zúčastněných se dynamicky střídaly s nahrávkami z místa incidentu. Zároveň trefně, a
přitom nezúčastněně, demonstroval absurditu vzniklé situace.

Třetí dokument nesl název „Matěj“ a byl o chlapci s autismem. Dokument byl emotivní a umožnil nám
nahlédnout do života jedince s touto poruchou. Osobně mě mrzelo, že v dokumentu nedostala mnoho
prostoru jeho matka, jejíž smířlivost mě neuvěřitelně udivovala. Sám Matěj byl s námi při poslechu
dokumentu a následně jsme měli možnost se ho ptát na otázky. V tu chvíli mě překvapilo, jak se ho
mohou někteří z posluchačů ptát na tak složité otázky. Bylo mi ho chvílemi líto. Během kurzu jsem
byl rád za možnost debaty s autory, ale ta s Matějem mi přišla svým způsobem nešťastná.

Během čtvrtého setkání jsme měli možnost slyšet komediální dokument, který hraničil až
s rozhlasovou hrou. „Tygří lejno, voňavka a vetřelec“ popisuje příběh ženy, která se snaží zbavit
kuny žijící na půdě jejího domu. Zezačátku jsem měl s trochu infantilním humorem problém, ale
nakonec jsem se několikrát upřímně a hlasitě zasmál. Dokumentární drama mělo být metaforou na
uprchlickou krizi, která zasáhla Evropu. Sám jsem to nepoznal. Spíš to ve mě vyvolávalo pocit
osamění hlavní hrdinky, co hledá nějakou kratochvíli, aby se zabavila.

Předposlední dokumentem byl druhý díl krimi série s názvem „Matematika zločinu“. U něj mě především
zaujaly okolnosti týkající se jeho uvedení v Českém rozhlasu. Netušil jsem, že takové problémy
mohou nastat ve veřejnoprávním médiu.

Při posledním setkání v kurzu jsme slyšeli počin, který se týkal výroby audio dokumentů. Možná to
měl být účel, ale zdál se mi až příliš zmatený a široký svým tématem. Díky tomu jsem si alespoň
uvědomil náročnost výroby a následné produkce. Sám bych tento dokument zařadil spíš na začátek
kurzu, jelikož by nám, kteří jsme audio dokumentární tvorbou nepolíbeni, pořádně osvětlil, o čem
předmět bude.

Jak už jsem zmínil na začátku mé reflexe, tak mě kurz příjemně překvapil. Dozvěděl jsem se, v čem
audio dokumentární tvorba spočívá, což si myslím, že byl hlavní účel předmětu. Jediným problémem
pro mě byl čas, ve kterém jsme se scházeli. Po osmé hodině se musím mnohem více soustředit a ke
konci jsem pokaždé bojoval s únavou.