1 2 3 Text: © Karel Kuča (ed.) a kolektiv Barbora Dohnalová, Markéta Flekalová, Karel Foud, Pavel Hušek, Jakub Chaloupka, Karel Kuča, Věra Kučová, Jiří Kupka, Ondřej Malina, Lucie Medková, Božena Pacáková-Hošťálková, Marie Pavlátová, Jan Pešta, Kateřina Rozinková, Alena Salašová, Jozef Sedláček, Daniela Smetanová, Markéta Šantrůčková, Jiří Šindelář, Simona Švecová, Lenka Trpáková, Tomáš Veith, Ivan Vorel, Martin Weber, Tomáš Wizovský, Lubomír Zeman Fotografie: © Barbora Dohnalová, Karel Foud, Martin Gojda (Archeologický ústav Akademie věd ČR, v.v.i.), Jakub Karas (UPVISION), Alena Krusová, Karel Kuča, Věra Kučová, Ondřej Malina, Lucie Medková, Hugo Moc, Božena Pacáková-Hošťálková, Marie Pavlátová, Ladislav Rygl (KTV Blučina), Alena Salašová, Josef Slavíček, Daniela Smetanová, Libor Sváček, Ladislav Svoboda, Markéta Šantrůčková, Jiří Šindelář, Michal Urban, Tomáš Veith, Martin Weber, Šárka Weberová Mapy: © Marek Havlíček, Ondřej Malina, Kryštof Maryško, Jozef Sedláček, Karel Kuča Časové osy: Jozef Sedláček Mapové podklady a archivní mapy: © Český úřad zeměměřický a katastrální, Ústřední archiv zeměměřictví a katastru, Das Österreichische Staatsarchiv Wien, Arcanum Budapest © Národní památkový ústav, generální ředitelství, 2015 Recenzenti: Prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc., Historický ústav Akademie věd České republiky Prof. PhDr. Martin Gojda, CSc., Archeologický ústav Akademie věd České republiky ISBN XXXXXXXXX Kniha vznikla v rámci výzkumného projektu Ochrana a péče o historickou kulturní krajinu prostřednictvím institutu krajinných památkových zón (kód projektu DF12P01OVV001), financovaného z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje Národní a kulturní identity (NAKI) Ministerstva kultury České republiky. Mezioborový projekt je koordinován Výzkumným ústavem Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i (příjemce podpory), a v roli dalšich příjemců podpory jsou Narodní památkový ústav, Fakulta stavební ČVUT a Zahradnická fakulta MENDELU. Fotografie na obálce: Mnichov, schodiště se sochami u kostela sv. Barbory. KPZ Zahrádecko. Foto Karel Kuča 2011. Fotografie na s. 4: Hlavní kompoziční osa valečské krajiny směřující od zámku přes bránu Propyleje na Neuhaus. KPZ Valečsko. Foto Martin Gojda 2013. Fotografie na zadní straně obálky: Sádky u Dolního Karolinského rybníka. KPZ Novohradsko. Foto Karel Kuča 2013. Památník otci a bratřím nad Valticemi. KPZ Lednicko-valtický areál. Foto Karel Kuča 2014. Krajinné památkové zóny Č e s k é r e p u b l i k y Karel Kuča (ed.) – Věra Kučová – Alena Salašová – Ivan Vorel – Martin Weber a kolektiv 4 5 Obsah Úvod Martin Weber, Věra Kučová 7 Mezinárodní dokumenty k ochraně kulturní krajiny Věra Kučová, Karel Kuča 9 Stručný vývoj ochrany přírody a krajiny v České republice Karel Kuča 11 Legislativní ochrana kulturní krajiny v České republice Věra Kučová 24 Krajinné památkové zóny a jejich místo v ochraně kulturní krajiny Karel Kuča, Věra Kučová 27 Přehled a základní údaje o krajinných památkových zónách na území České republiky Věra Kučová, Karel Kuča, Ondřej Malina 31 Bečovsko Jakub Chaloupka, Kateřina Rozinková, Jiří Šindelář, Tomáš Wizovský, Lubomír Zeman 34 Bojiště u Hradce Králové Božena Pacáková-Hošťálková 50 Bojiště u Přestanova, Chlumce a Varvažova Pavel Hušek, Věra Kučová, Karel Kuča 82 Bojiště u Slavkova Alena Salašová 94 Čimelicko-Rakovicko Marie Pavlátová, Ivan Vorel, Karel Kuča 120 Hornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar Jakub Chaloupka, Ondřej Malina, Karel Kuča 130 Hornická kulturní krajina Háj – Kovářská – Mědník Jakub Chaloupka, Ondřej Malina 144 Hornická kulturní krajina Jáchymov Jakub Chaloupka, Ondřej Malina, Karel Kuča 152 Hornická kulturní krajina Krupka Jakub Chaloupka, Ondřej Malina 164 Chudenicko Markéta Šantrůčková, Karel Foud 174 Lednicko-valtický areál Alena Salašová, Karel Kuča 188 Lembersko Lucie Medková 232 Libějovicko-Lomecko Jozef Sedláček, Lenka Trpáková, Karel Kuča 242 Náměšťsko Barbora Dohnalová, Markéta Flekalová 258 Novohradsko Karel Kuča, Simona Švecová, Ivan Vorel 274 Orlicko Ivan Vorel, Karel Kuča 294 Osovsko Jiří Kupka, Jan Pešta, Karel Kuča 304 Plasko Karel Foud, Karel Kuča 318 Římovsko Jiří Kupka, Karel Kuča 334 Slatiňansko-Slavicko Tomáš Veith, Karel Kuča 350 Valečsko Lubomír Zeman, Jakub Chaloupka, Karel Kuča 368 Vranovsko-Bítovsko Lenka Trpáková, Daniela Smetanová, Karel Kuča 386 Zahrádecko Martin Weber, Jan Pešta, Karel Kuča 408 Žehušicko Martin Weber, Jan Pešta, Karel Kuča 436 Summary 464 Literatura a prameny 476 Rejstříky 498 6 7 Úvod Martin Weber, Věra Kučová Kulturní krajina představuje významnou součást našeho života a tvoří svébytnou složku přírodního a kulturního dědictví. Naprostá většina krajiny České republiky je výsledkem různě intenzivního působení člověka. Vzhled krajiny je nejvíce ovlivňován způsobem jejího cíleného využívání. Je také výsledkem velmi různorodých historických etap, které v ní zanechaly specifické stopy. Její vývoj a hodnoty jsou zkoumány z mnoha pohledů. Krajiny kvalitní z hlediska jejich kulturně historické autenticity jsou také přínosné pro zachování tradičních ekosystémů, protože jsou velmi často místy s vysokou biodiverzitou. To platí zejména pro krajiny s tradičním udržitelným zemědělským a lesnickým hospodářstvím, ale i pro krajiny komponované či asociativní. Rovněž v některých kulturních krajinách industriálních nebo hornických mohou existovat zcela specifické biotopy, jež by se bez jejich těžební a produkční funkce nevyvinuly. Negativní proměny tradiční kulturní krajiny začaly již v 2. polovině 19. století, i když zatím jen v nejvíce industrializovaných oblastech (areály hutí a dolů či velkých průmyslových závodů, expanze nové obytné zástavby). Nejradikálnější proměny nastaly po 2. světové válce v důsledku zestátnění výrobních prostředků, zesílené industrializace, povrchové těžby, budování přehrad, ale i vysídlení rozsáhlých oblastí v důsledku odsunu německého obyvatelstva, budování vojenských újezdů a pohraničních pásem. Došlo jak ke změnám využívání krajiny, tak k rozsáhlým proměnám jejího uspořádání. Dosavadní rozdrobená a velmi malebná mozaika zemědělské půdy byla scelena do velkoplošných honů (které sice existovaly již za působení barokního velkostatku, ale jen na omezené části území a v menších rozlohách). V průběhu posledního čtvrtstoletí se radikálně proměňuje i charakter a zaměření zemědělské výroby, stejně jako skladba průmyslových odvětví, a to vše má silný dopad do kulturní krajiny. Zaniklo například velké množství zcela ikonických tradičních výrobních areálů (cukrovary, textilní továrny) a další jsou ohroženy. Právě v současné době jsme svědky zániku mnoha hospodářských dvorů, které jsou neodmyslitelnou charakteristickou součástí naší krajiny. Řadu oblastí těžce poškodily areály průmyslových a komerčních zón a logistických center i stále sílící proces budování nových satelitních obytných celků. Pominout nelze ani fotovoltaické či větrné elektrárny, které ve velmi krátkém období radikálně proměnily podobu některých oblastí. Proces privatizace, majetkové fragmentace a velkých investičních záměrů je v České republice velmi pokročilý. Ochrana dosud existujících hodnot kulturní krajiny je tedy dnes stejně aktuální jako v období totalitního režimu. Odborné i popularizační publikace často mapují území České republiky a popisují její krásy. Existují rovněž charakteristiky krajiny, popisované z perspektivy oborů přírodovědných, geomorfologických, historiografických i sociologických, či knihy detailně mapující dílčí jevy v krajině, jakými jsou například voda, lesy, půda, flóra a fauna. Témata kulturní krajiny spojená s jejími změnami v procesu záměrného komponování krajiny, budování sídelní sítě, hospodářské činnosti zemědělské, zpracovatelské a průmyslové, důsledky rozvoje komunikací a usměrňování přírodních zdrojů energie, nejsou zatím v literatuře příliš četné. Rovněž regionální literatura o krajině kombinuje informace o základní topografii a morfologii přírodních složek krajiny a poté se zaměřuje na popis některých významnějších staveb v území či obecného historického vývoje, nikoli na výsledky formování krajiny jako celku. Kulturní hodnoty krajiny, pokud se o nich hovoří, jsou vztahovány zejména k architektonic- kým památkám v krajině, popřípadě k dochovaným sídelním celkům, které se v obraze krajiny uplatňují. Je to jistě správné, protože jde o výrazné hmotné doklady působení a života člověka v krajině. Pro ucelené poznání a pochopení kulturní stopy člověka v krajině to ale nestačí. Zde je nezbytné důkladně poznat a v širokých časových, sociálních i prostorových souvislostech interpretovat rozmanitost a jedinečnost přírodních i kulturně historických hodnot krajiny jako celku. Hodnoty krajinného dědictví a stopy dobového vztahu mezi člověkem a krajinou jsou někdy očividně zjevné, jindy se vyjeví až při detailnějším sledování. V této publikaci určené odborníkům i širší veřejnosti se zaměřujeme na představení vývoje a hodnot pouze vybraných částí naší historické kulturní krajiny, chráněných jako krajinné památkové zóny (KPZ). I když bylo na našem území v období let 1992–2014 vyhlášeno 24 KPZ, nebyla prozatím jejich významu a hodnotám věnována žádná ucelená monografie. Vzniklou mezeru se nyní pokouší zaplnit široký autorský kolektiv, složený z odborných pracovníků Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Národního památkového ústavu, Mendelovy university a Českého vysokého učení technického. Mezioborová a meziresortní povaha poznávání kulturní krajiny napomáhá doplnit znalosti a hledat i málo využívané nástroje pro synergicky aplikovanou péči o tato jedinečná území. V expertních diskusích i na mezinárodní úrovni proto sílí integrované nahlížení na kulturní krajinu. Publikací chceme zároveň upozornit, že krajinné památkové zóny, ale i některé další části naší krajiny mohou mít natolik dominující a specifické kulturní charakteristiky, že při souběhu 7Zámek a Minaret v Lednici. KPZ Lednicko-valtický areál. Foto Libor Sváček 2012. 8 9 Kniha je sice zaměřena na krajinné památkové zóny, které pokrývají jen velmi malou část plochy České republiky, ale již v úvodu je třeba upozornit na fakt, že existují právní dokumenty týkající se ochrany kulturní krajiny na celém území státu. Celostní a participativní ochrana území s kulturně historickými hodnotami včetně kulturní krajiny jako protiklad k výběrové ochraně jednotlivých památek, převážně aplikované v minulosti, se váže mj. na Evropskou úmluvu o krajině, Úmluvu o ochraně architektonického dědictví a do jisté míry i Úmluvu o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví včetně navazujících výstupů mezinárodních expertních týmů. Evropská úmluva o krajině1 je z nich nejdůležitější. V rozsáhlé preambuli se upozorňuje mj. na to, že ... kvalita a rozmanitost evropských krajin představují společný zdroj a že je důležité spolupracovat v zájmu jejich ochrany, správy a plánování. Pro účely Úmluvy je krajinou ... část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů2 . Velmi inspirativní je závazek formulovaný Úmluvou: ... za účelem zlepšení úrovně znalosti svých krajin ... vymezit své vlastní typy krajiny na celém svém území, analyzovat jejich charakteristiky, síly a tlaky, které je mění, zaznamenávat jejich změny, vyhodnotit takto vymezené krajiny s ohledem na zvláštní hodnoty, které jsou jim připisovány zainteresovanými stranami a dotčeným obyvatelstvem3 . Tento závazek je důležitý i pro tuto publikaci, která přináší jednotně sestavené popisy hodnot historicky významných kulturních krajin, chráněných z titulu památkového zákona. Česká republika je mimořádně pestrou mozaikou ploch urbanizovaných, zemědělských, ale i výrobních, těžebních či posttěžebních a hledání národních specifik a koncepční vize budoucnosti krajiny je významným cílem. Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy4 má význam především pro skupinu krajinných památkových zón v Krušných horách, zaměřených na historické těžební aktivity, které jsou založeny na ochraně nemovitých pramenů, které jsou ve své podstatě prameny archeologickými. Archeologický aspekt se však v různé míře uplatňuje i v ostatních krajinných památkových zónách a přirozeně v jakékoli kulturní krajině. Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy5 je podstatná především pro historickou stavební složku krajinných památkových zón, zejména pro stavby, které nejsou kulturními památkami či národními kulturními památkami. Pro základní typologické členění kulturních krajin v České republice využíváme myšlenek prováděcí směrnice Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví přijaté na 16. zasedání Výboru pro světové dědictví v prosinci 1992 v Santa Fé (USA), kde přední odborníci definovali kulturní krajiny takto: Kulturní krajiny představují kombinovaná díla přírody a člověka, která jsou dokladem vývoje lidské společnosti a sídel v průběhu historie, pod vlivem fyzikálních omezení a/nebo příležitostí daných jejich přírodním prostředím a vlivem postupných společenských, ekonomických a kulturních vlivů jak vnitřních, tak vnějších. K ochraně formou zápisu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví mohou být kulturní krajiny vybírány jednak na základě vynikajících hodnot a reprezentativnosti v pojetí jasně definovaného zeměpisného území, jednak pro jejich schopnost ilustrovat základní a jednoznačně typické kulturní prvky takových oblastí. 1  Evropská úmluva o krajině (European Landscape Convention) byla přijata 20. října 2000 ve Florencii, Česká republika ji podepsala ve Štrasburku 28. listopadu 2002. V platnost vstoupila 1. března 2004 a jejími smluvními stranami je k 31. 1. 2013 37 členských států Rady Evropy. Sbírka mezinárodních smluv ČR č. 13/2005 (částka 6): Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Evropské úmluvy o krajině z 24. ledna 2005. 2   Čl.1 (Definice). 3   Čl. 6 (Zvláštní opatření) 4   Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy, známá též jako Maltská úmluva, byla přijata 16. 1. 1992 ve Valletě a vstoupila v platnost dne 25. 5. 1995. Pro Českou republiku vstoupila platnost 23. 9. 2000. 5   Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy byla přijata 3. 10. 1985 v Granadě a vstoupila v platnost dne 1. 12. 1987. Pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 1. 8. 2000. Sbírka mezinárodních smluv č. 73/2000 (částka 35): Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy ze dne 11. srpna 2000. soukromých i dalších veřejných zájmů by právě ony měly být pokládány za určující hodnotu. Při posuzování záměrů jakýchkoliv úprav či změn by pak prioritou mělo být úplné uchování hodnot krajiny. Pokud to z jakéhokoli důvodu nebude možné, mělo by být posuzování vedeno snahou o co nejmenší ztráty. Poznatky o kulturních hodnotách by se měly stát jedním z impulsů pro hledání všech příležitosti k jejich posílení, například formou dílčích rekonstrukcí poškozených struktur. Je úkolem odborníků různých profesí, aby s nejvyšší odpovědností poukazovali na dobré i špatné zkušenosti nakládání s krajinou a veškeré hodnoty, které obsahuje, dokázali popsat a podle svých kompetencí uchránit. Odborné poznání a pochopení starších etap, dochovaných struktur, stop úprav a osídlení krajiny je totiž velmi významné z hlediska aktuálních i plánovaných zásahů do krajiny. Jedině tak lze kvalifikovaně s krajinou zacházet, obhajovat její hodnoty, nebo případné potřebné úpravy. Formulování vize krajiny a krajinné politiky je aktuálně v procesu odborné diskuse. Krajinné plánování jako součást územního plánování se zatím odehrává spíše v teoretické rovině, i když existují četné pilotní návrhy. Úlohou a povinností nás všech, zejména však odborníků, veřejné správy, škol, občanských sdružení a dalších neziskových organizací je rozšiřovat a kultivovat povědomí o vývoji a hodnotách krajiny ve společnosti. Jedině na tomto základě může veřejná správa koncepčně a za účasti uživatelů krajiny i veřejnosti rozhodovat o jejím současném i budoucím využívání. Nedílnou součástí odpovědného rozhodování bude respekt a úcta ke kulturně historickému odkazu naší krajiny. Přáním autorů je napomoci k naplnění výše uvedených úloh a cílů. Poznatky získané při studiu krajinných památkových zón mohou být inspirací k nahlížení na hodnoty kulturní krajiny na území celého státu a v neposlední řadě též pro výběr dalších cenných území, která si zaslouží tuto zesílenou formu ochrany. Mezinárodní dokumenty k ochraně kulturní krajiny Věra Kučová, Karel Kuča 10 11 Stručný vývoj ochrany přírody a krajiny v České republice Karel Kuča Není smyslem této knihy podat všestranný výklad vývoje ochrany přírody a krajiny na území České republiky. Pro pochopení místa, které v tomto systému zaujímají krajinné památkové zóny, je však nezbytný alespoň základní nástin této problematiky.11 Ochrana přírody má u nás velmi dlouhou tradici. Adam František Schwarzenberg již v roce 1721 (a obdobně pak v roce 1800 Josef Jan z téhož rodu) vyhlásil dílčí opatření k ochraně medvědů na Šumavě. Skutečné přírodní rezervace, nejstarší v Evropě, zřídil v roce 1838 Jiří Augustin Langueval Buquoy v Novohradských horách (Žofínský prales a Hojná Voda). Jan Adolf II. Schwarzenberg jej následoval v roce 1858 zřízením rezervace Boubínský prales na Šumavě. V letech 1869–1918 pak bylo postupně zřízeno dalších 13 přírodních rezervací. V období 1. republiky (1918–1938) existovalo přes 100 chráněných území. Málo se ví, že již od roku 1920 existovaly určité legislativní možnosti ochrany charakteru krajiny. Poskytovalo je ustanovení § 20 zákona č. 81/1920 (tzv. přídělový zákon): Při sdělávání plánu přihlížej pozemkový úřad k tomu, aby přídělem nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajinný a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké. Pozemkový úřad může k tomu cíli svoliti, aby plochy, které jsou věnovány parkům, přírodním parkům, které slouží jinak k okrase krajiny, nebo jejichž účelem jest zachovati ukázku původního rázu krajinného, nebo zajistiti a ochrániti historické památky a jejich okolí s nimi úzce souvisící, vlastníku byly ponechány vedle výměry půdy, která podle § 11 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb., může býti propuštěna dosavadnímu vlastníku ze záboru, jestliže vlastník podrobí se podmínkám stanoveným pozemkovým úřadem v dohodě se zúčastněnými ministerstvy, pokud se týká přístupnosti oněch míst obecenstvu, pracovníkům vědeckým a uměleckým, nebo používání jejich k účelům lidu- milným.12 Nešlo přirozeně o systematickou ochranu na území celého státu, ale s ohledem na rozsah první pozemkové reformy nelze tento zákon podceňovat. Zajímavý je i tím, že nepřímo uznává, že hlavní silou, která se podílela na vytvoření a uchování hodnot krajiny, byla právě šlechta. Obdobné opatření vzniklo i v rámci druhé pozemkové reformy. Je vyjádřeno v zákoně č. 47/1948 Sb., o některých technicko-hospodářských úpravách pozemků (tzv. scelovací zákon), který má samostatný § 30 Ochrana památek, přírodních krás a krajinného rázu. Ten stanovil, že při pozemkových úpravách podle tohoto zákona buď zajištěna ochrana památek všeho druhu, přírodních krás a krajinného rázu, přičemž orgány uvedené v ust. § 2 a § 9 přihlédnou k návrhům úřadů příslušných k jejich ochraně.13 Určitým paradoxem proto zůstává, že právě socialistické scelování půdy zásadním a leckde nevratným způsobem pozměnilo – a nepochybně lze říci narušilo – krajinný ráz převážné části našeho území. Systémovým a přelomovým opatřením bylo až přijetí zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Ten poprvé definoval dvojí charakter ochrany přírody a krajiny. Na její nejhodnotnější součásti se vztahovala tzv. zvláštní ochrana14 prostřednictvím chráněných území, která se dělila na území velkoplošná (národní parky, chráněné krajinné oblasti) a maloplošná (státní přírodní rezervace, chráněná naleziště, chráněné parky a zahrady, chráněné studijní plochy).15 Pro všechna mohlo být vyhlášeno ochranné pásmo.16 Na zbývajícím území státu se již tehdy uplatňovala tzv. obecná ochrana.17 Chráněné krajinné oblasti (CHKO) byly definovány jako zachovalé typické krajinné oblasti s rozptýlenými význačnými přírodními výtvory.18 Přímo zde tedy nebyly vyjádřeny kulturní hodnoty krajiny. Je třeba poznamenat, že první dvě CHKO byly vyhlášeny ještě před přijetím tohoto zákona: Český ráj (1955) a Moravský kras (1956). Výslovnou deklaraci kulturních hodnot obsahovala jen definice chráněných parků a zahrad významných z hlediska vědeckého, historického nebo uměleckého.19 Právě v kategorii zahrad a parků záhy docházelo k překryvům se státní památkovou péčí, která se dočkala obdobného systémového opatření zákonem č. 22/1958 11   Základní shrnutí s odkazy na další literaturu viz Maršáková-Němejcová, M. – Lišková, N. – Mihálik, Š. (1977). 12   Kubová, J. (2011). 13   Kubová, J. (2011). 14   § 2 odst. 3: Stát poskytuje také zvláštní ochranu významným územím, přírodním výtvorům, přírodním památkám i vzácným druhů živočichů, rostlin, nerostů a zkamenělin tím, že je prohlašuje za chráněné a stanoví způsob a podmínky jejich ochrany. 15   § 3 téhož zákona. Některé přírodní rezervace zahrnují plošně značně rozsáhlé území. 16   § 9 téhož zákona. 17   § 2, odst. 1 téhož zákona: Stát chrání přírodu, její významné části a výtvory, jakož i krajinu s jejími typickými rysy. 18   § 4 odst. 2 téhož zákona. 19   § 5 odst. 2 téhož zákona. Podle článku 1 Úmluvy lze kulturní krajiny rozdělit do tří základních kategorií: I. Komponovaná kulturní krajina navržená a vytvořená záměrně člověkem,6 která zahrnuje například zahrady a parkově upravené krajiny, tedy útvary vytvořené z estetických důvodů. Často, ale ne vždy se taková krajina váže na budovy, které slouží náboženským účelům, nebo na jiné monumentální budovy a celky. Tento typ kulturní krajiny představují například krajinářské zámecké parky, krajiny se soustavami alejí, záměrně komponovanými průhledy na stavební či přírodní dominanty a podobně. V České republice je nejvýznamnější komponovanou krajinou Lednicko-valtický areál. II. Organicky vyvinutá krajina,7 která je výsledkem působení sociálních, ekonomických, administrativních a náboženských potřeb a do současné formy se vyvinula ve vazbě na přírodní prostředí, nebo je reakcí na toto prostředí. Taková krajina ve své formě a jednotlivých znacích odráží evoluční proces. Organicky vyvinutá krajina se dělí na dvě podkategorie: a) Reliktní nebo fosilní („zkamenělá“) krajina,8 kde evoluční proces již v určitém období minulosti skončil, ale významné charakteristické znaky jsou stále viditelné v materiální podobě. V našich podmínkách jde například o oblasti novověké těžby drahých kovů a rud v Krušnohoří, po níž zůstaly výrazné relikty v podobě odvalů, propadů, ale i liniových vodních děl. b) Kontinuální, stále se vyvíjející krajina,9 která si v dnešní společnosti udržuje aktivní sociální roli, těsně spojenou s tradičním způsobem života, ve které stále pokračuje evoluční proces a která zároveň poskytuje významné materiální důkazy o svém vývoji v průběhu času. Takový charakter má převážná část území České republiky a tento typ krajiny se přirozeně prolíná s oběma dalšími kategoriemi (I a III). Typickým výrazným příkladem mohou být rybniční soustavy či oblasti chmelařské a viniční, stejně jako regiony s dobře dochovanou historickou sídelní a krajinnou strukturou nebo specifické krajiny industriální s pokračující výrobou. III. Asociativní kulturní krajina,10 kde je podstatou kulturního dědictví existence silných náboženských, uměleckých, nebo kulturních asociací vztahujících se k přírodním prvkům. Materiální kulturní důkazy zde mohou být nevýznamné, nebo mohou i chybět. V případě České republiky může jít třeba o „mytické“ krajiny spojené s nejstaršími národními dějinami (Říp, Blaník), ale také o území významných bojišť, tedy území memoriálního a pietního charakteru. Přitom je zřejmé, že málokterá konkrétní krajina spadá pouze do jediné z výše uvedených kategorií. Například Bojiště u Hradce Králové je sice především asociativní kulturní krajinou, ale celé je současně kontinuální, stále se vyvíjející krajinou. Je ovšem pravda, že jedinečnost dává tomuto území právě memoriální rozměr, zatímco z hlediska kontinuálně se vyvíjející krajiny se téměř nijak neliší od okolních území. Jednotlivé kategorie kulturní krajiny tedy především pomáhají porozumět mnohovrstevnatosti hodnot každé konkrétní krajiny a zatřídění může napomoci při formulování priorit ochrany, regenerace či rekonstrukce některých jejích součástí a hodnotových atributů. V každé z nich můžeme studovat, které kategorie a v jaké míře se v ní uplatňují. 6   v originále clearly defined landscape designed and created intentionally by man 7   v originále organically evolved landscape 8   v originále relikt or fosil landscape 9   v originále continuing landscape 10   v originále associative cultural landscape 12 13 Také v oboru ochrany přírody a krajiny došlo po roce 1989 k výraznému nárůstu velkoplošných i maloplošných chráněných území, i když ne v takové míře jako u památkových území. Jejich úplný přehled (včetně přírodních parků) přinesla v letech 1999–2007 monumentální edice Chráněná území ČR27 . Rok 1991 nicméně znamenal konec dosavadního soužití památkové péče a ochrany přírody „pod jednou střechou“. Vzniklo ministerstvo životního prostředí a jemu podřízený Český ústav ochrany přírody. Právě v důsledku osamostatnění oboru ochrany přírody do nově zformovaného resortu se kulturní dědictví (neboli stavební prostředí) ke škodě obou oborů vytratilo z mnohem mladšího pojmu životní prostředí. Následovalo přijetí nového zákona č. 114/1992, o ochraně přírody a krajiny, který přinesl určité terminologické změny v pojmenování zvláště chráněných území.28 Nový zákon nerezignoval ani na obecnou ochranu, ba naopak. Klíčovým novým ustanovením se stal § 12 Ochrana krajinného rázu a přírodní park. Zásady obecné ochrany krajiny, s důrazem nejen na přírodní, ale též kulturní a historickou charakteristiku, se tak dočkaly konkretizace, legislativní definice a zajištění.29 Obdobně byla prohloubena definice CHKO, jejíž hodnotu mohou spoluvytvářet dochované památky historického osídlení.30 Zákon 27   Kuncová, J. (1999), Čech, L., a kol. (2002), Faltýsová, H., a kol. (2002a, b), Mackovčin, P., a kol. (2002a, b), Albrecht, J., a kol. (2003), Šafář, J. (2003), Weissmannová, H., a kol. (2004), Zahradnický, J., a kol. (2004), Kubíková, J., a kol. (2005), Ložek, V., a kol. (2005), Mackovčin, P., a kol. (2007). 28   § 14 Kategorie zvláště chráněných území, odst. 2: a) národní parky, b) chráněné krajinné oblasti, c) národní přírodní rezervace, d) přírodní rezervace, e) národní přírodní památky, f) přírodní památky. 29   (1) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. (2) K umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. (3) K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. Teprve v souvislosti s přijetím nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb. bylo do zákona doplněno omezující ustanovení: (4) Krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody). 30   § 25 Chráněné krajinné oblasti (1) Rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení, lze vyhlásit za chráněné krajinné oblasti. Ochranný režim v CHKO stanoví § 26. Z hlediska krajiny jsou důležitá zejména následující ustanovení: (1) Na celém území chráněných krajinných oblastí je zakázáno f) stavět nové dálnice, sídelní útvary a plavební kanály, i) měnit dochované přírodní prostředí v rozporu s bližšími podmínkami ochrany chráněné rajinné oblasti. (2) Na území první zóny chráněné krajinné oblasti je dále zakázáno a) umisťovat a povolovat nové stavby, b) povolovat a měnit využití území, c) měnit současnou skladbu a plochy kultur, nevyplývá-li změna z plánu péče o chráněnou krajinnou oblast, d) hnojit pozemky, používat kejdu, silážní šťávy a ostatní tekuté odpady, e) těžit nerosty a humolity. (3) Na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti je dále zakázáno a) hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, používat biocidy, měnit vodní režim či provádět terénní úpravy značného rozsahu, b) zavádět intenzivní chovy zvěře, například obory, farmové chovy, bažantnice Zvláštní pozornost zasluhuje pojem sídelní útvar. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudz čj. 5 As 48/2006 ze dne 29. 8. 2008 jde o neurčitý právní pojem, který může být za předpokladu patřičné argumentace správního Sb., o kulturních památkách. Řada zámeckých areálů včetně parků se pak stala také kulturními památkami. Na tomto místě je potřebné připomenout, že jak památková péče, tak ochrana přírody byly po roce 1958 sjednoceny jednak v rámci téhož resortu kultury, jak na půdě Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP), tak i jednotlivých krajských středisek státní památkové péče a ochrany přírody (KSSPPOP). Tato vzájemně prospěšná symbióza, která i pojmově blízkou terminologií dobře vyjadřovala, že oba obory jsou nedílnou součástí ochrany zděděného kulturního a přírodního dědictví, tedy životního prostředí, trvala až do roku 1991. Především díky tomu se v rámci CHKO silně uplatňovala i ochrana tradičních forem osídlení a lidové architektury. V 50.–80. letech 20. století byla vytvořena základní síť velkoplošných (národní parky, CHKO) i maloplošných chráněných území přírody. Památková péče zajišťovala před rokem 1990 především ochranu jednotlivých staveb (včetně drobných) a jejich areálů, popřípadě nejcennějších historických jader měst (městské památkové rezervace) a několika archeologických rezervací. Jednotlivými kulturními památkami se však výjimečně stávaly i některé komponenty kulturní krajiny (aleje, rybníky, vodní kanály, jeskyně).20 Rovněž zákon č. 22/1958 Sb. aplikoval obecnou a zvláštní ochranu památek.21 Památky se sice z evidenčních důvodů zapisovaly do státních seznamů památek, ale zákon výslovně stanovil, že chráněny jsou i památky do těchto seznamů nezapsané.22 Při vší nostalgii po takto velkorysé definici je však potřebné přiznat, že v praxi se nedařilo dostatečně chránit ani „zapsané památky“. Od 1. 1. 1988 platí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (tzv. památkový zákon), který znamenal značný krok zpět, neboť se výslovně vzdal obecné ochrany památkových hodnot a právní ochranu založil na správním rozhodnutí úřadů. Zavedl pojem kulturní památka pro dosavadní „zapsané památky“ a další věci prohlášené podle nového zákona a zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek. Ostatní hodnotné objekty, které i méně vzdělaná veřejnost přirozeně památkou nazývá, již podle tohoto zákona chráněny nejsou a toto pojetí platí dosud. Posílila se tím právní jistota vlastníků, stále však dochází k pochopitelnému zmatení zájemců o kulturně historické hodnoty a v neposlední řadě nejsou dotaženy kompetence úřadů v ochraně obecného architektonického, urbanistického a krajinného dědictví podle stavebního zákona. Na druhé straně nový památkový zákon zavedl novou kategorii památkové zóny jakožto území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty.23 Šlo o výsledek dlouholeté snahy zajistit určitou formu památkové ochrany také vybraným „nerezervačním“ městům (a samozřejmě též vesnicím), jak to předpokládala jak Koncepce památkové ochrany historických měst v ČSR Aleše Vošahlíka a Karla Kibice,24 tak nepublikovaná Koncepce ochrany lidové architektury připravená v 80. letech 20. století v tehdejším Státním ústavu ochrany přírody a památkové péče.25 V definici památkové zóny se obor památkové péče poprvé přihlásil i k zájmu o kulturní krajinu, jejíž plošnou ochranu dlouhodobě připravovala v témže ústavu Olga Bašeová právě ve spolupráci s Alešem Vošahlíkem. Jak by se prohlašování památkových zón včetně krajinných rozvíjelo v podmínkách totalitního režimu, není zcela jasné.26 Prohlašování památkových zón nicméně začalo hromadně až v nových podmínkách, v roce 1990 (městské památkové zóny ve zhruba polovině tehdejších krajů a vesnické památkové zóny v jihočeském kraji) a poté v několika dalších vlnách (zejména 1992, 1995, 2003, 2005). V roce 1992 byly prohlášeny i dvě první krajinné památkové zóny (Lednicko-valtický areál a Bojiště u Slavkova), další následovaly v letech 1996, 2002 a 2014. 20   Kučová, V. – Kuča, K. (2005). 21   § 2 Pojem památky (1) Památkou je kulturní statek, který je dokladem historického vývoje společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidské práce a života, nebo jest jí dochované historické prostředí sídlištních celků a architektonických souborů, anebo věc, která má vztah k význačným osobám a událostem dějin a kultury. (2) Za památku se považuje také soubor kulturních statků a věcí, i když některé z nich nejsou památkami. (3) V pochybnostech se považuje věc za památku až do rozhodnutí výkonného orgánu krajského národního výboru, který si před rozhodnutím vyžádá posudek Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody (§ 19). 22   § 7 téhož zákona. 23   § 6 zákona č. 20/1987 Sb. 24   Vošahlík, A. (1988), Koncepce památkové ochrany historických měst v ČSR (1983), Kibic, K. – Vošahlík, A. (2011) aj. 25   Koncepci ochrany lidové architektury formou ucelených jader vesnic připravovaly specializované kolektivy pod postupným vedením Milady Novákové, Jiřího Vondry, Jiřího Škabrady, Věry Voděrové (Kučové) a naposledy Pavla Bureše. 26   S účinností nového památkového zákona se podařilo pouze prohlásit pouze pět nových městských památkových rezervací. 14 15 nesmí překrývat s velkoplošným zvláště chráněným územím (národním parkem či CHKO). Souhlasy se zásahy36 do krajinného rázu vydává obecní úřad obce s rozšířenou působností.37 Organizační struktura státní ochrany přírody od roku 1991 prodělala několik reforem, kdy vedle sebe existovala Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) a Správa CHKO ČR, popřípadě další složky. Teprve k 1. 1. 2015 došlo ke sjednocení v rámci AOPK jakožto správního úřadu. Organizační změny prodělávala i státní památková péče, a to jak v důsledku reforem veřejné správy, tak změnami uvnitř odborné instituce. K 1. 1. 2003 vznikl sloučením jednotlivých regionálních Státních památkových ústavů Národní památkový ústav jako státní příspěvková organizace s celostátní působností, která je odbornou organizací státní památkové péče. Z vnějšího pohledu se zdá, že praxe oboru ochrany přírody – v rozporu s možnostmi a názvem svého základního zákona – začíná upřednostňovat druhovou ochranu a biodiverzitu před vyváženou ochranou všech krajinných hodnot. Také těžiště rozvíjení teorie a praxe posuzování krajinného rázu se přesunulo spíše na půdu územního plánování a vysokých škol.38 Důraz na druhovou ochranu lze chápat jako logický důsledek stále se snižující druhové rozmanitosti (biodiverzity) na území celého státu. Pro zvrácení tohoto trendu je dosavadní počet zvláště chráněných území nedostatečný. Zlepšení stavu druhové rozmanitosti se odráží i v politice Evropské unie, jejímž členem se Česká republika stala v roce 2004. Tím jí vznikla povinnost aplikace programu Natura 2000. Natura 2000 je soustava chráněných území, které vytvářejí na svém území podle jednotných principů všechny státy Evropské unie. Jejím cílem je zabezpečit ochranu těch druhů živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, nejvíce ohrožené, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast (endemické). Vytvoření soustavy Natura 2000 ukládají dva nejdůležitější právní předpisy EU na ochranu přírody: • směrnice 2009/147/ES (nahradila směrnici 79/409/EHS), o ochraně volně žijících ptáků („směrnice o ptácích“) • směrnice 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin („směrnice o stanovištích“) Na základě směrnice o ptácích jsou vyhlašovány ptačí oblasti (PO) za účelem ochrany ptá- ků39 a podle směrnice o stanovištích evropsky významné lokality (EVL)40 za účelem ochrany přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Dohromady tvoří soustavu chráněných území Natura 2000. Je třeba zdůraznit, že dosavadní systém velkoplošných území (národní park – chráněná krajinná oblast – přírodní park) je hierarchicky skladebný. Ptačí oblasti jsou na této skladebnosti většinou nezávislé, představují samostatnou vrstvu. Jejich hranice jsou stanoveny v podstatě nezávisle na dosavadních velkoplošných chráněných územích. Jen některé se shodují například s územím CHKO (Pálava, Poodří), jiné zaujímají jen část CHKO, nebo jsou naopak výrazně větší. Řada jich samozřejmě vznikla i na územích, kde se jiná forma ochrany neuplatňuje. O evropsky významných lokalitách platí totéž, navíc je u nich velikostní variabilita mnohem větší. Některé jsou velmi malé, jiné se omezují například pouze na vodní tok. Běžně existují překryvy ptačích oblastí s evropsky významnými lokalitami. To vše lze samozřejmě zdůvodnit specifickým posláním těchto oblastí, na druhé straně se však systém chráněných území oboru ochrany přírody stává pro veřejnost velmi nepřehledným. A to už nemluvíme o památkách na Seznamu světového dědictví, biosférických rezervacích UNESCO (Bílé Karpaty, Krkonoše, Křivoklátsko, Šumava, Třeboňsko, Pálava, které se shodují s velkoplošnými chráněnými územími, zatímco Dolní Morava nikoli), popřípadě o geoparcích41 zřizovaných pro ochranu a prezentaci geologického dědictví České republiky. Jak pro památkovou péči, tak pro ochranu přírody a krajiny je zásadně důležité propojení s agendou územního plánování. V roce 2006 byl po mnoha novelách starého zákona popopřípadě chybějí. Seznam přírodních parků v rámci této kapitoly byl aktualizován na základě výše uvedených i dalších zdrojů, ale nemůže si činit nárok na bezchybnost. 36   především souhlasy potřebné k ohlášení stavby, k vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, k vydání stavebního povolení, rozhodnutí o změně užívání staveb či kolaudačního souhlasu, je-li spojen se změnou stavby, dále povolení k odstranění stavby či k provedení terénních úprav podle stavebního zákona 37   na území mimo zvláště chráněná území a jejich ochranná pásma a mimo vojenské újezdy a objekty důležité pro obranu státu (v souladu s ustanovením § 77 odst. 1, písm. j) zákona). (KUBOVÁ, J. 2011). 38   Löw, J. – Míchal, I. (2003), Löw, J. – Novák, J. – Dohnal, T. (2010), Vorel, I. (1997), Vorel, I. – Bukáček, R. – Matějka, P. – Culek, M. – Sklenička, P. (2004), Vorel, I. – Kupka, J. (2011) aj. 39   anglicky Special Protection Areas – SPA 40   anglicky Sites of Community Importace – SCI 41   http://www.geology.cz/narodnigeoparky také definoval významné krajinné prvky (VKP), jimiž jsou všechny lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy a dále ty části krajiny, které podle § 6 zaregistruje orgán ochrany přírody, zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travnaté plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy či cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků, pokud nejsou zvláště chráněnou částí přírody.31 Přírodní parky si právě v této knize zaslouží samostatný komentář. Jde sice o nový pojem zavedený zákonem č. 114/1992, ale věcně jde pouze o přejmenování dosavadních oblastí klidu vyhlašovaných podle předchozích předpisů. Ty vznikaly již od poloviny 70. let 20. století podle metodiky zpracované Ministerstvem kultury v roce 1973. Byly chápány jako mezistupeň mezi krajinou chráněnou a nechráněnou, s důrazem omezení negativních vlivů bránících rekreační využívání krajiny. Do roku 1990 byla vyhlášena řada takových území. Oblasti klidu vyhlašovaly okresní národní výbory a od roku 1990 okresní úřady. Všechny oblasti klidu se v roce 1992 staly přírodními parky. V 90. letech 20. století byl vyhlášen největší počet nových přírodních parků. Na základě zákona o krajském zřízení32 přešla tato kompetence na krajské úřady a od té doby nových přírodních parků přibylo jen velmi málo. Přitom je však nutno objektivně vzít v úvahu, že nejvýznamnější potenciál území s vizuálně výrazným a morfologicky cenným krajinným rázem byl již naplněn. Někdejší důraz na rekreační využívání přírodních parků (oblastí klidu) se i na základě legislativní změny přenesl na ochranu krajinného rázu včetně jeho historické a kulturní složky.33 V tomto smyslu má proto tato kategorie ochrany hodnot území velmi blízko jak ke krajinným památkovým zónám, ale také k CHKO.34 Přírodní parky mají specifické postavení, protože nepatří mezi zvláště chráněná území podle zákona č. 114/1992 Sb. Vznikaly (a vznikají) nezávisle na centrální instituci ochrany přírody. AOPK nikdy oficiálně nevedla ani jejich seznam.35 Jediným regulativem je ustanovení, že se přírodní park orgánu vykládán ve smyslu § 14 starého stavebního zákona č. 50/1976 Sb.: každá jednotka osídlení, která tvoří uzavřený, od jiných jednotek osídlení prostorově oddělený útvar. Jeho analogií v novém stavebním zákoně je souvisle zastavěné území obce. Pro porovnání lze uvést výběr ze Základních ochranných podmínek národních parků uvedených v § 16: (1) Na celém území národních parků je zakázáno a) hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, i) zavádět intenzivní chovy zvěře, například obory, farmové chovy a bažantnice, kromě záchranných chovů, a používat otrávených návnad při výkonu práva myslivosti, j) měnit stávající vodní režim pozemků, k) stavět nové dálnice, silnice, železnice, průmyslové stavby, sídelní útvary, plavební kanály, elektrická vedení velmi vysokého napětí a dálkové produktovody, m) těžit nerosty, horniny a humolity kromě stavebního kamene a písku pro stavby na území národního parku, (2) Na území první zóny národního parku (§ 17 odst. 1) je dále zakázáno a) povolovat a umisťovat nové stavby, c) měnit současnou skladbu a plochu kultur, nevyplývá-li změna z plánu péče o národní park, d) hnojit, používat kejdu, silážní šťávy a ostatní tekuté odpady. 31   § 3 písm. b) 32   § 7 a § 59 odst. 1 písm. k) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších přiedpisů 33   Dokládá to například Nařízení Středočeského kraje č. 3/2011 ze dne 28. břiezna 2011, o zřiízení přiírodního parku Okolí Okoře a Budče (jde o přejmenování a rozšíření dosavadního přírodního parku Okolí Okoře), kde se v čl. 1, Vymezení přírodního parku a jeho poslání, konstatuje: (1) Přírodní park Okolí Okoře a Budče (dále jen „přírodní park“) se zřizuje z důvodu ochrany krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, zejména s ohledem na rozsáhlé lesní komplexy, charakteristickou skladbu zemědělských kultur s bohatým zastoupením rozptýlené zeleně, louky, stepní trávníky, potoční údolí se zachovalou pestrou nivou, skalnaté, většinou zalesněné strmé údolní svahy, mírnější svahy s loukami a křovinatými mezemi a neméně významné kulturní dominanty krajiny a plochy staré zástavby ve většinû obcí, včetně historických průmyslových objektů. 34   Dokládá to například podmínky stanovené Nařízením Jihočeského kraje č. 1/2004 ze dne 6. 4. 2004 o přírodním parku Česká Kanada (KUBOVÁ, J. 2011), podle něhož je zakázáno umisťovat nové stavby a zařízení mimo zastavěná území sídel, s výjimkou těch, které nejsou v rozporu s řádně projednanými a platnými územními plány, zejména pak stavět nové dálnice a rychlostní komunikace, plavební kanály, zakládat či zřizovat nové sídelní útvary, průmyslové a obchodní zóny a urbanisticky nevhodné stavby, parkoviště, tábořiště, kempy a letní tábory trvalého charakteru, umisťovat a zřizovat doprovodná zařízení spojená s intenzivním chovem zvěře, telekomunikační zařízení apod. Jde o podmínky stejně přísné nebo dokonce přísnější než v CHKO (§ 26 odst. 1 písm. f). 35   Patrně první seznam přírodních parků tvoří součást publikace Kuča, K. (2002a). Stav v době vydání zachycuje edice Chráněná území ČR (viz příslušná poznámka). Ani aktuálně není oficiální seznam přírodních parků k dispozici a nahrazují jej nestátní webové stránky (https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADrodn%C3%AD_park; http://www.biblioteka.cz/Pages/Lokality/Biogeograficky_VPPark.aspx), zatížené určitými chybami. Dokonalý není ani seznam, který vytvořil Jalůvka, T. (2013). Ani mapová služba v rámci geoportálu CENIA není dostatečně aktuální. Na webových stránkách jednotlivých krajů jsou údaje o přírodních parcích nejednotně zpracované, 16 17 Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Chráněná krajinná oblast Datum vyhlášení Rozloha (ha) Kraj Okres Beskydy 5. 3. 1973 116 000 Moravskoslezský, Zlínský Frýdek-Místek, Nový Jičín, Vsetín Bílé Karpaty 3. 11. 1980 71 500 Zlínský, Jihomoravský Zlín, Uherské Hradiště, Hodonín Blaník 29. 12. 1981 4 000 Středočeský Benešov Blanský les 8. 12. 1989 21 235 Jihočeský Český Krumlov, České Budějovice, Prachatice Brdy 1. 1. 2016 34 500 Středočeský, Plzeňský Příbram, Beroun, Rokycany, Plzeň-jih Broumovsko 27. 3. 1991 41 000 Královéhradecký Náchod, Trutnov České středohoří 19. 3. 1976 107 000 Ústecký, Liberecký Děčín, Litoměřice, Ústí nad Labem, Teplice, Louny, Most, Česká Lípa Český kras 12. 4. 1972 13 200 Středočeský, Hlavní město Praha Beroun, Praha-západ, Praha Český les 1. 8. 2005 46 600 Plzeňský Tachov, Domažlice Český ráj 1. 3. 1955, rozšířena 14. 10. 2002 18 152 Královéhradecký, Středočeský, Liberecký Jičín, Mladá Boleslav, Semily, Jablonec nad Nisou Jeseníky 19. 6. 1969 74 000 Olomoucký, Moravskoslezský Šumperk, Jeseník, Bruntál Jizerské hory 8. 12. 1967 35 000 Liberecký Liberec, Jablonec nad Nisou, Semily Kokořínsko-Máchův kraj 19. 3. 1976, rozšířena 1. 9. 2014 27 000 Středočeský, Liberecký, Ústecký Mělník, Česká Lípa, Litoměřice Křivoklátsko 24. 11. 1978 63 000 Středočeský, Plzeňský Rakovník, Kladno, Beroun, Rokycany, Plzeň-sever Labské pískovce 27. 6. 1972 24 500 Ústecký Děčín, Ústí nad Labem Litovelské Pomoraví 29. 10. 1990 9 600 Olomoucký Olomouc, Šumperk Lužické hory 19. 3. 1976 35 000 Ústecký, Liberecký Děčín, Česká Lípa, Liberec Moravský kras 4. 7. 1956 9 200 Jihomoravský Blansko, Brno-venkov, Brno-město Orlické hory 28. 12. 1969 20 000 Královéhradecký, Pardubický Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí Pálava 19. 3. 1976 7 000 Jihomoravský Břeclav Poodří 27. 3. 1991 8 150 Moravskoslezský Nový Jičín, Ostrava -město Slavkovský les 3. 5. 1974 64 000 Karlovarský, Plzeňský Cheb, Sokolov, Karlovy Vary, Tachov Šumava 27. 12. 1963 94 480 Jihočeský, Plzeňský Český Krumlov, Prachatice, Klatovy Třeboňsko 15. 11. 1979 70 000 Jihočeský Jindřichův Hradec, Tábor, České Budě- jovice Žďárské vrchy 25. 5. 1970 71 500 Vysočina, Pardubický Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Svitavy, Chrudim Železné hory 27. 3. 1991 28 000 Pardubický, Vysočina Chrudim, Havlíčkův Brod cházejícího ze 70. let 20. století přijat nový zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který se přihlásil k celostnímu pojetí ochrany hodnot. V § 18 odst. 4 výslovně deklaruje, že územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. V § 26 jsou definovány územně analytické podklady (ÚAP), které obsahují zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území, jeho hodnot, omezení změn v území z důvodu ochrany veřejných zájmů, vyplývajících z právních předpisů nebo stanovených na základě zvláštních právních předpisů nebo vyplývajících z vlastností území (dále jen „limity využití území”), záměrů na provedení změn v území, zjišťování a vyhodnocování udržitelného rozvoje území a určení problémů k řešení v územně plánovací dokumentaci (dále jen „rozbor udržitelného rozvoje území”). Pro zpřesnění podmínek zavádění ÚAP byla vydána Vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, která stanovila náležitosti obsahu ÚAP včetně výčtu sledovaných jevů v území. V části A své Přílohy 1 stanovila celkem 119 sledovaných jevů pro ÚAP obcí. V části B je pak 37 sledovaných jevů pro ÚAP krajů. Uvedená vyhláška byla nedávno novelizována jako č. 458/2012 Sb. a Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) v součinnosti s Ústavem územního rozvoje (ÚÚR) v Brně zároveň připravilo Standard sledovaných jevů pro ÚAP obcí.42 Všechny výše uvedené kategorie ochrany vyplývající z památkového zákona i zákona o ochraně přírody a krajiny jsou povinnou součástí ÚAP jakožto přesně specifikované sledované jevy neboli též limity území. Systém ÚAP však umožňuje „zviditelnění” rovněž dalších hodnot v území v podobě řady dalších, různě vnitřně strukturovaných jevů. Z hlediska krajiny jsou klíčové jevy A017 Oblast krajinného rázu a její charakteristika a A018 Místo krajinného rázu a jeho charakteristika. Ve vztahu ke kulturnímu dědictví jsou ÚAP až paradoxně mnohem vstřícnější než dosavadní legislativa památkové péče, protože kromě kulturních památek a památkových území umožňují také registraci nechráněných staveb architektonicky cenných (A014), staveb historicky významných (A013), významných stavebních dominant (A015) či urbanistických hodnot A011), území s archeologickými nálezy (A016), regionu lidové architektury (A012). Přehled národních parků, chráněných krajinných oblastí a přírodních parků ke dni 1. 1. 201643 Národní parky (NP) Národní park Rok vyhlášení Rozloha (ha) Kraj Okres Krkonošský národní park 1963 36 300 Královéhradecký, Liberecký Trutnov, Semily Národní park České Švýcarsko 2000 7 900 Ústecký Děčín Národní park Podyjí 1991 6 300 Jihomoravský Znojmo Národní park Šumava 1991 69 000 Jihočeský, Plzeňský Prachatice, Český Krumlov, Klatovy 42   Materiál v poslední verzi ze září 2014 je s podtitulem Metodický návod k příloze č. 1 části A – Územně analytické podklady obcí – podklad pro rozbor udržitelného rozvoje území vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti dostupný zde: http://www.uur.cz/images/8-stanoviska-a-metodiky/13-uap-metodicky-pokyn-1A.pdf (cit. 18.4.2015). 43   Vláda schválila zřízení Chráněné krajinné oblasti Brdy dne 12. 10. 2015 s platností od 1. 1. 2016; navazuje na zrušení vojenského újezdu Brdy ke dni 31. 12. 2015. Ostatní velkoplošná zvláště chráněná území přírody byla vyhlášena již před rokem 2015. Úplnost přehledu přírodních parků může být limitována úplností veřejně dostupných informací na webových stránkách jednotlivých krajských úřadů, které jsou k jejich vyhlášení kom- petentní. 18 19 Chřiby 1991, 2000 Zlínský Kroměříž, Uherské Hradiště, Zlín Jabkenicko 1998 Středočeský Mladá Boleslav Javořická vrchovina 2004 Jihočeský Jindřichův Hradec Jelení vrch 1985 Karlovarský Karlovy Vary Jeřáb 1987 Pardubický Ústí nad Orlicí Jesenicko 1987 Plzeňský Plzeň-sever Jesenicko 1987, 1994 Středočeský Rakovník Jesenicko 1987 Ústecký Louny Ještěd 1995 Liberecký Liberec Jevišovka 1977, 1999 Jihomoravský Znojmo Jistebnická vrchovina 1994, 2004 Jihočeský Tábor, Písek Jistebnická vrchovina 1996 Středočeský Benešov Kákov-Plánický hřeben 1982 Plzeňský Plzeň-jih Kamenné vrchy 1995 Karlovarský Cheb Kamínky 1979 Plzeňský Rokycany Kašperská vchovina 1981 Plzeňský Klatovy Kersko-Bory 1986, 2010 Středočeský Nymburk Kladecko 1990 Olomoucký Prostějov Klánovice-Čihadla 1991 Hlavní město Praha Praha Kochánov 1986 Plzeňský Klatovy Kornatický potok 2001 Plzeňský Plzeň-jih Kosí potok 1978, 1995 Plzeňský Tachov Košíře-Motol 1991 Hlavní město Praha Praha Králický Sněžník 1987 Pardubický Ústí nad Orlicí Kukle 1994, 2004 Jihočeský Tábor Lanškrounské rybníky 1990 Pardubický Ústí nad Orlicí Leopoldovy Hamry 1986 Karlovarský Cheb, Sokolov Les Včelný 1996 Královéhradecký Rychnov nad Kněžnou Loučenská hornatina 2006 Ústecký Most, Teplice Lysicko 1994 Jihomoravský Blansko Maloskalsko 1997 Liberecký Jablonec nad Nisou Manětínská 1978 Plzeňský Plzeň-sever Melechov 1995 Vysočina Havlíčkův Brod Mikulčický luh 1999 Jihomoravský Hodonín Modřanská rokle-Cholupice 1991 Hlavní město Praha Praha Moravice 1994 Moravskoslezský Opava Niva Dyje 2002 Jihomoravský Břeclav Niva Jihlavy 1999 Jihomoravský Brno-venkov Novohradské hory 1999, 2003 Jihočeský Český Krumlov, České Budějovice Oderské vrchy 1994 Moravskoslezský Nový Jičín Okolí Okoře a Budče 1998, 2011 Středočeský Praha-západ, Kladno, Mělník Orlice 1996 Královéhradecký Hradec Králové Orlice 1996 Pardubický Ústí nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou Oslava 1997 Jihomoravský Brno-venkov Peklo 1997 Liberecký Liberec Petrovicko 2008 Středočeský Příbram Písecké hory 1973, 2001 Jihočeský Písek, České Budějovice Plánický hřeben 1979 Plzeňský Klatovy Plziny 1994, 2004 Jihočeský Tábor Pod Štědrým 1978 Plzeňský Plzeň-jih Přírodní parky (PřP) Zatímco CHKO a NP vyhlašuje vláda, přírodní parky byly v kompetenci okresních a nyní krajských orgánů. Znamená to, že byly a jsou vyhlašovány samostatně na území jednotlivých okresů a nyní krajů. Existují proto přírodní parky rozdělené krajskou hranicí. V následujícím seznamu jsou uvedeny jako samostatné položky44 . Přírodní park Rok vyhlášení Kraj Okres Baba 1990 Jihomoravský Brno-město, Brno-venkov Balinské údolí 1984 Vysočina Žďár nad Sázavou Bezručovo údolí 2002 Ústecký Chomutov Bobrava 1982 Jihomoravský Brno-venkov Bohdalov-Hartinkov 1996 Pardubický Svitavy Bohdalovsko 2001 Vysočina Žďár nad Sázavou Botič-Milíčov 1984 Hlavní město Praha Praha Brdy 1985 Plzeňský Plzeň-jih Březná 1997 Olomoucký Šumperk Buděticko 1994 Plzeňský Klatovy Buková Hora-Chýlava 1983 Plzeňský Plzeň-jih Černická obora 1994, 2004 Jihočeský Tábor Čeřínek 1985 Vysočina Jihlava Česká Kanada 1994, 2004 Jihočeský Jindřichův Hradec Český les 1990 Karlovarský Cheb Český les1 1990, 1994 Plzeňský Domažlice, Tachov Čížovky 1998 Středočeský Mladá Boleslav Dolní Poohří 2000 Ústecký Litoměřice Dolní Povltaví 1994 Středočeský Praha-východ, Mělník Doubrava 1998 Pardubický Chrudim Doubrava 1998 Vysočina Havlíčkův Brod Doupovská pahorkatina 1996 Ústecký Chomutov Drahaň-Troja 1990 Hlavní město Praha Praha Džbán 1994, 1996 Středočeský Rakovník, Kladno Džbán 1994 Ústecký Louny Džbány–Žebrák 1996 Středočeský Benešov Hadovka 1986, 1995 Plzeňský Tachov Halasovo Kunštátsko 1980, 1994 Jihomoravský Blansko Halštrov 1984 Karlovarský Cheb Heřmanův Městec 1996 Pardubický Chrudim Homolka-Vojířov 1994, 2004 Jihočeský Jindřichův Hradec Horní Berounka 1995 Plzeňský Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany Horní Střela 1997 Karlovarský Karlovy Vary Horní Střela 1978 Plzeňský Plzeň-sever Hornopožárský les 2002 Středočeský Benešov Hostivař-Záběhlice 1990 Hlavní město Praha Praha Hostýnské vrchy 1989 Zlínský Kroměříž, Zlín Hrádeček 2000 Královéhradecký Trutnov Hřebeny (Brdy-Hřebeny) 2009 Středočeský Příbram, Praha-západ, Beroun Hřešihlavská 1978 Plzeňský Plzeň-sever Chlum 2000 Středočeský Mladá Boleslav 44  Přírodní park Třemšín zaniká k 31. 12. 2015 v důsledku začlenění do nové CHKO Brdy. 20 21 Údolí Rokytenky a Hvězdné 2002 Královéhradecký Rychnov nad Kněžnou Úterský potok 1997 Plzeňský Tachov Valcha 1980, 1994 Plzeňský Tachov Velkopopovicko 1993 Středočeský Praha-východ, Benešov Velký Kosíř 1987 Olomoucký Prostějov Vizovické vrchy 1993 Zlínský Zlín Výhon 2002 Jihomoravský Brno-venkov Východní Krušné hory 1995 Ústecký Teplice, Ústí nad Labem Vyšebrodsko 1995, 2004 Jihočeský Český Krumlov Záhlinické rybníky 1995 Zlínský Kroměříž Zelenov 1987 Plzeňský Domažlice Zlatý kopec 1995 Karlovarský Karlovy Vary Ždánický les 1996 Jihomoravský Hodonín, Vyškov Želechovické paseky 2001 Zlínský Zlín Podbeskydí 1994 Moravskoslezský Nový Jičín Podkomorské lesy 1989 Jihomoravský Brno-venkov, Brno-město Polánka 1994, 2004 Jihočeský Tábor Poluška 1999, 2004 Jihočeský Český Krumlov Povodí Kačáku 1988 Středočeský Kladno, Beroun, Praha-západ Prakšická vrchovina 1999 Zlínský Uherské Hradiště Prokopské a Dalejské údolí 1993 Hlavní město Praha Praha Přebuz 1980 Karlovarský Sokolov Radeč 1979 Plzeňský Rokycany Radotínsko-Chuchelský háj 1990 Hlavní město Praha Praha Rakovecké údolí 1978 Jihomoravský Vyškov, Blansko Rohatiny 1978 Plzeňský Plzeň-sever Rokytka 1990 Hlavní město Praha Praha Rokytná 1978 Jihomoravský Znojmo Rokytná 1978, 1996 Vysočina Třebíč Rymáň 1994 Středočeský Mělník Řehořkovo Kořenecko 1992 Jihomoravský Prostějov, Blansko Říčanka 1984 Hlavní město Praha Praha Říčky 1984 Jihomoravský Brno-venkov, Vyškov, Blansko Sedmihoří 1994 Plzeňský Domažlice, Tachov Smetánka 2010 Hlavní město Praha Praha Smrčiny 1990 Karlovarský Cheb Soběnovská vrchovina 1995, 2004 Jihočeský Český Krumlov Sovinecko 1994 Moravskoslezský Bruntál Sovinecko 1994 Olomoucký Olomouc, Šumperk Stráž nad Ohří 1985 Karlovarský Karlovy Vary Strážnické Pomoraví 1993 Jihomoravský Hodonín Střed Čech 1990 Středočeský Praha-západ, Benešov Střední Pojihlaví 1989 Jihomoravský Brno-venkov, Znojmo Střední Pojihlaví 1988 Vysočina Třebíč Stříbrnické paseky 1993 Zlínský Uherské Hradiště Suchý vrch-Buková hora 1987 Pardubický Ústí nad Orlicí Svratecká hornatina 1995 Jihomoravský Blansko, Brno-venkov Svratecká hornatina 1988 Vysočina Žďár nad Sázavou Sýkornice 1984 Královéhradecký Jičín Šárka-Lysolaje 1990 Hlavní město Praha Praha Škvorecká obora-Králičina 2009 Středočeský Praha-východ Terezské údolí 1996 Olomoucký Olomouc Trhoň 1979 Plzeňský Rokycany Třebíčsko 1982 Vysočina Třebíč Třemšín 1997 Středočeský Příbram Turovecký les 1994, 2004 Jihočeský Tábor Údolí Bílého potoka 1978 Jihomoravský Brno-venkov Údolí Bystřice 1995 Moravskoslezský Bruntál Údolí Bystřice 1995 Olomoucký Olomouc Údolí Krounky a Novohradky 1998 Pardubický Chrudim Údolí Křetínky 1996 Pardubický Svitavy Údolí Prunéřovského potoka 2000 Ústecký Chomutov 22 23 Krajinné památkové zóny v kontextu zvláště chráněných území přírody a přírodních parků. Pořadí položek legendy vyjadřuje plnou viditelnost vrstev, přičemž všechny mají nastavenu částečnou průhlednost. Stav v roce 2015, CHKO Brdy s platností od 1. 1. 2016. Karel Kuča 2015, podkladová data AOPK, NPÚ. 24 25 Památková péče je v procesu územního plánování a rozhodování ve smyslu stavebního zákona zapojena jak přímo, tak formou poskytování vybraných tzv. sledovaných jevů územně analytických podkladů (ÚAP) podle stavebního zákona. Praktická realizace ochrany kulturní krajiny tímto prostřednictvím ale stále není dostatečně účinná. V územně plánovací dokumentaci mnohdy není ochrana historické kulturní krajiny dostatečně podchycena a rozvíjena. V územně analytických podkladech zatím chybí jednotný komplexní rozbor kulturně historických hodnot území včetně územních vazeb, nejsou důsledně prováděny terénní průzkumy. Jak bylo v úvodu této kapitoly již zmíněno, vybrané části a jevy v krajině jsou v ohnisku zájmu řady dalších resortů. Zemědělství je významným krajinotvorným činitelem, protože zemědělské hospodaření přetvořilo a přetváří krajinu a také výrazně zasáhlo do charakteru, rozsahu a rozmístění jednotlivých biotopů. I přesto, že je Česká republika zemí silně urbanizovanou, s vysokým podílem člověkem modifikované krajiny, zastavěna je zatím stále menší část z celkové plochy území státu. Většinu kompetencí v oblasti zemědělství, lesního a vodního hospodaření, rybářství a v neposlední řadě pozemkových úprav integruje působnost ministerstva zemědělství. V zemědělském využívání krajiny došlo v České republice po roce 1989 k významným změnám v souvislosti s rozsáhlými změnami v držení půdy a velkou restrukturalizací povahy hospodaření. Zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, uvádí, že kromě vytváření podmínek pro zabezpečení podmínek pro základní výživu obyvatel, potravinovou bezpečnost a potřebné nepotravinářské suroviny je jedním z cílů vytváření předpokladů pro podporu mimoprodukčních funkcí zemědělství, které přispívají k ochraně složek životního prostředí jako půdy, vody a ovzduší a k udržování osídlené a kulturní krajiny58 . Zákon do oboru zemědělství vnáší pojem krajinné prvky, které představují plochy a útvary s mimoprodukční funkcí, které se nacházejí uvnitř půdních bloků. Postupně dochází k podpoře mimoprodukčních funkcí krajiny, zatravňování orné půdy v podhorských a horských oblastech, přinejmenším deklaratorně je podporováno ekologické zemědělství, aktivuje se společenská úloha rodinných farem. Je přitom stále zdůrazňován význam půdy jako nejcennější zemědělské komodity. Zákon o zemědělství se doplňuje se Zákonem č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (ZPF) v gesci Ministerstva životního prostředí. Rozsah ZPF je označen za základní přírodní bohatství, nenahraditelný výrobní prostředek a jednu z hlavních složek životního prostředí. Přestože je ZPF obtížně obnovitelným bohatstvím společnosti jako celku, tento zákon nepříliš účinně brání jeho stálé redukci a spekulativnímu výkupu s cílem změny funkcí. Snadný nákup zemědělských ploch bohužel urychluje developersky vedené výrazné změny v obrazu krajiny. Od 90. let 20. století se rovněž významně proměnily majetkové vztahy v oblasti lesů, tedy krajinného pokryvu, který je pro Českou republiku velmi výraznou charakteristikou. Lesní zákon59 označuje lesy za národní bohatství. Za pozemky určené k plnění funkcí lesa zákon pokládá nejen vlastní pozemky s lesními porosty, ale i mnohé další související plochy, včetně těch po dočasně odstraněném porostu, lesních komunikací a podobně. Lesní zákon člení lesy podle převažujících funkcí na lesy ochranné, lesy zvláštního určení a lesy hospodářské a tím zakládá možnost různého nahlížení na jejich ekonomický potenciál. Optimálnímu nakládání s lesy jsou určeny i další předpisy s požadavky na parametry lesních cest, hrazení bystřin, zřizování a údržbu vodních děl v lesích, nebo předpisy zaměřené přímo na hydrologické funkce lesů. Působnost majoritního vlastníka lesů, jímž jsou Lesy České republiky, s. p., se stále více orientuje i na aktivní ochranu hodnot a obrazu lesní krajiny, včetně koncepčně založeného systému péče o drobné památky, lesní komunikace a vodoteče, i základní informační a edukační infra- strukturu. Speciální zákon o myslivosti60 označuje soubor činností vázaných především na naše lesy za součást národního kulturního dědictví. Zákon se zaměřuje na vlastní mysliveckou působnost, pečlivě definuje pozemky k honitbě a přehledy zvěře a ptactva, které je či není možné lovit. Tento zákon tak tvoří základ pro zachování významných složek kulturní krajiny a národních specifik údržby jejích vybraných složek. Významnou roli v péči o kulturní krajinu v České republice hraje vodní zákon61 . Zákon primárně chrání povrchové a podzemní body, sleduje jejich jakost, zabývá se vodními díly, k nimž patří veškeré umělé vodní nádrže, tedy i rybníky a liniová vodní díla, včetně historických ná- honů. 58   Podle § 1, písm. b) 59   Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon) 60   Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti 61   Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Legislativní ochrana kulturní krajiny v České republice Věra Kučová Ochrana historické kulturní krajiny je zahrnuta především v právních předpisech oborů památkové péče, ochrany přírody a krajiny i územního plánování, uvedené v předchozí kapitole, avšak správa a nakládání s územím a jeho hodnotami je v nejrůznějších souvislostech ukotvena i v dalších zákonech. V České republice tak existuje pro ochranu a možnosti změn v krajině poměrně složitý právní rámec, rozdělený do několika resortů. Dílčí regulace nebo motivační pobídky jsou zakotveny v řadě zákonů či podzákonných předpisů. V praxi je pak péče o krajinu podporována i obsahově proměnnými dotačními programy na úrovni národní i Evropské unie. Na úvod je třeba znovu zdůraznit, že stát podepsal řadu mezinárodních úmluv. Česká republika se již v roce 1991 připojila k Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví45 , v roce 2000 k Úmluvě o ochraně architektonického dědictví Evropy46 a Úmluvě o ochraně archeologického dědictví Evropy47 a v roce 2004 i k Evropské úmluvě o krajině48 . Povědomí o tomto dokumentu není ale na příliš vysoké úrovni, Úmluva je bohužel nedostatečně citována. Na národní úrovni se k její implementaci dlouhodobě hlásí v zásadě pouze resort Ministerstva životního prostředí, ačkoliv pojetí krajiny v Úmluvě je širší a váže se jak k částem krajiny přírodní, tak k té člověkem ovlivněné a transformované, tedy ke krajině kulturní. Ústava České republiky49 deklaruje odhodlání střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství. Kulturní a historická charakteristika krajiny jsou zmíněny v dosud jediném zákonu České republiky, který má pojem krajina ve svém názvu, a sice zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Zákon sice hned v úvodní části zdůrazňuje i péči o vzhled krajiny50 , ale v přehledu definic charakterizuje krajinu velmi obecně a její kulturní hodnoty spíše zahrnuje pod civilizační prvky51 . Pojmy vztahující se ke kulturní a historické charakteristice krajiny jsou ve výrazné disproporci oproti péči o přírodní hodnoty, které v zákoně dominují. Nejvýrazněji je kulturní rozměr krajiny obsažen v § 12 s názvem Ochrana krajinného rázu a přírodní park. (Detailněji byly přírodní parky komentovány v předchozí kapitole.) Kulturní hodnoty krajiny by měl z logiky věci nejlépe ošetřit resort ministerstva kultury, (a v něm jeho obor památkové péče) konkrétně zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (památkový zákon). Ten však ve svém aktuálním znění zmiňuje krajinu pouze v jediném ustanovení, kde určuje možnost vyhlásit památkovou zónu, včetně takové, která má povahu části krajiny s významnými kulturními hodnotami.52 Pro péči o takové území ale dává zákon relativně silný nástroj v § 14, kdy ukládá posoudit jakékoli záměry na nemovitostech v památkové zóně, a to jak akce stavební povahy, tak úpravy dřevin nebo terénu.53 Zákon také zavazuje stavební úřady, aby si důsledně vyžádaly odborné podklady a pak je respektovaly.54 Zatímco všechny ostatní zákony uvedené v této kapitole lze diferencovaně aplikovat na území celého státu, památkový zákon se vztahuje pouze na území a nemovitosti, které jsou podle tohoto zákona výslovně chráněny. V podstatě jde tedy pouze o krajinné památkové zóny. Významně se krajinným hodnotám alespoň v obecné rovině věnuje zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), platný od roku 2007, a to ve své části věnované územnímu plánování. Při jeho formulaci byla část filosofie Evropské úmluvy o krajině převzata do obecných cílů a úkolů územního plánování.55 Velmi důležitý je důraz na ochranu nezastavitelných území.56 Úkoly územního plánování jsou široce a konkrétně formulovány a k respektování odborných znalostí o území zavazují i partnery z mnoha spolupracujících oborů.57 45   Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky č. 159/1991Sb.: Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví ze dne 6. 5. 1991. 46   Sbírka mezinárodních smluv č. 73/2000 (částka 35): Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy ze dne 11. srpna 2000. 47   Sbírka mezinárodních smluv č. 99/2000 (částka 42): Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí Úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidované) ze dne 25. září 2000. 48   Sbírka mezinárodních smluv ČR č. 13/2005 (částka 6): Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Evropské úmluvy o krajině z 24. ledna 2005. 49   č. 1/1993 Sb. 50   cit § 2 – Předmět zákona. 51   cit § 3 odst. 1, písm. 5 52   cit § 6 53   cit §14 odst. 2 54   cit §14 odst. 4 55   cit § 18 56   cit § 18 odst. 4 57   cit § 19 písm. b), m), o) 26 27 Krajinné památkové zóny a jejich místo v ochraně kulturní krajiny Karel Kuča, Věra Kučová Jak již bylo uvedeno, krajinné památkové zóny (KPZ) jsou v podstatě jedinou legislativní kategorií, kterou může vstupovat do ochrany historické kulturní krajiny obor památkové péče. Tuto možnost má od 1. 1. 1988, kdy vstoupil v platnost památkový zákon č. 20/1987 Sb. První krajinné památkové zóny byly prohlášeny v roce 1992. KPZ jsou specifickým typem spojitě chráněného území s kulturně historickými hodnotami. Naprostá většina KPZ vykazuje také přírodní hodnoty, ale primární pro jejich výběr a vyhlašování jsou hodnoty kulturní krajiny. Kromě krajin s výraznou kompozicí, zvýrazněnou alejemi, dalšími komunikacemi a souvisejícími stavbami, jde o krajiny dokládající kontinuální vývoj zemědělského hospodaření, ale též o reliktní krajiny montánní či krajiny memoriální, uchovávající památku významných bitev. U všech typů kulturních krajin je nezbytné znát jejich historický základ a popřípadě konkrétní příběh. Bez těchto znalosti je nelze ani vymezit, ani chránit a regenerovat – ani pochopit jejich hodnoty. Na kulturní památky v území KPZ se vztahují všechna příslušná ustanovení památkového zákona jako kdekoli jinde. Jde zejména o ustanovení § 14 odst. 1: Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen „obnova“), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. Pro ostatní nemovitosti na území KPZ se vztahuje ustanovení § 14 odst. 2: Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena (§ 6a, § 17). Zatížení vlastníků nemovitostí požadavkem na získání závazných stanovisek na celém území KPZ je tedy stejné jako například v městské památkové rezervaci Telč. To je v praxi jen obtížně realizovatelné. Je zjevné, že zejména kvůli kapacitnímu přetížení odborné i výkonné složky oboru památkové péče je tento zákonný požadavek uplatňován pouze omezeně. Ačkoliv tedy v rámci území KPZ mohou být aplikovány relativně přísné postupy péče, jsou paradoxně více uplatňovány v intravilánech sídel, než ve volné krajině. Po několika letech od vyhlášení ochrany prvních KPZ se plně projevila absence specializovaných nástrojů, například multioborových dokumentů a detailních odborných map s informacemi o hodnotách a zásadách péče o tato území. To mj. znesnadňuje operativní výkon zákonného procesu péče o tato území a možnosti jejich koncepční regenerace. Rovněž pro aplikaci resortních programů péče o tato území (ať již v resortu MK, MŽP či MMR) nejsou k dispozici odpovídající materiály, formulující priority pro efektivní poskytování podpůrných prostředků. Samostatným tématem je kapacitní deficit obou složek památkové péče pro skutečně důsledný dohled nad všemi záměry a realizacemi v KPZ v duchu výše citovaných ustanovení §14 platného památkového zákona. Dosud metodicky nediferencované uplatňování památkového zákona nedostatečně chrání podstatné hodnoty kulturní krajiny, zatěžuje odborné i výkonné orgány památkové péče, jakož i vlastníky nemovitostí často zbytečnou agendou, která je mimoto může odvádět od soustředění se na skutečně podstatné památkové hodnoty. Proto byl novelou památkového zákona č. 307/2008 Sb. doplněn institut plánů ochrany památkových rezervací a památkových zón (§ 6a), konkretizovaný Vyhláškou č. 420/2008 Sb. ze dne 28. listopadu 2008, kterou se stanoví náležitosti a obsah plánu ochrany památkových rezervací a památkových zón, platnou s účinností od 1. ledna 2009. Plán ochrany se nevztahuje na kulturní památky (národní kulturní památky) ani na ochranu archeologických hodnot území, která je řešena příslušnými ustanoveními památkového zákona celoplošně. Zpracovaný a schválený plán ochrany umožňuje identifikovat na území KPZ památkově hodnotné jevy, které odpovídají vybraným tzv. sledovaným jevům územně analytických podkladů: architektonicky cenné stavby a jejich soubory, historicky významné stavby a jejich soubory, významné stavební dominanty, urbanistické hodnoty, místa krajinného rázu včetně jejich charakteristiky a podobně. Kromě hodnotných staveb jde též o všechny hodnotné komponenty historické kulturní krajiny. Dále může stanovit obecná i konkrétní opatření k zachování kulturních hodnot KPZ a to včetně stanovení přípustnosti eliminace rušivých jevů a obnovy jevů zaniklých (například alejí, rybníků). Tato identifikace hodnot je základním předpokladem pro to, aby plán ochrany mohl pro určitá území, skupiny nemovitostí nebo typy prací omezit či vyloučit Národní specifika kulturní krajiny aktivně napomáhá udržet samostatný zákon o rybníkář- ství62 , který například potvrzuje, že rybníky tvoří významnou součást kulturního dědictví a jsou součástí dlouhodobé péče o krajinu. Důležitým nástrojem péče o krajinu jsou v posledních letech i pozemkové úpravy, definované samostatným zákonem o pozemkových úpravách63 . Pozemkové úpravy mohou dobře pomáhat rehabilitaci částí kulturní krajiny zejména tehdy, pokud je obor památkové péče do procesu jejich přípravy a schvalování včas přizván. V opačném případě by naopak mohlo hrozit, že úpravy sledující především funkční hlediska zničí některé komponenty historického uspořádání krajiny. V důsledku pozemkových úprav jsou také mj. prováděny utilitární změny historických katastrálních hranic, čímž zaniká velmi důležitá součást paměti krajiny. Výše uvedený nástin platných předpisů nemusí být vyčerpávající, i když byl takto samozřejmě zamýšlen. Jeho cílem bylo zejména poukázat na bohatství jevů a témat, které je potřebné v krajině sledovat a případně ovlivňovat ve veřejném zájmu. Nejlepším správcem krajiny je samozřejmě dobře informovaná a o hodnotách krajiny přesvědčená společnost, ať již jde o vlastníky, samosprávu, občanskou společnost a různé subjekty státní správy i odborné subjekty. Odborně správná péče o krajinu může probíhat hladce všemi správními procesy, které náš právní řád vyžaduje na základě tzv. koordinovaných stanovisek správních orgánů. Nejlepší je samozřejmě dobrovolně prováděná údržba a obnova krajiny, založená na dobré vůli všech zúčastněných aktérů, kteří význam a pestrost kulturních a přírodních hodnot krajiny sdílejí. 62   Zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství). 63   Zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. 28 29 publikace, když se s cílem připravit aktuální popis těchto území setkával s postupující degradací či dokonce úbytkem hodnot řady krajinných památkových zón. Zbývá odpovědět na otázku, jaké je místo a opodstatnění KPZ ve vztahu k velkoplošným zvláště chráněným území přírody a přírodním parkům. Není pochyb o tom, že všechny tyto kategorie území mají velmi mnoho společného. Jde především o ochranu krajinného rázu v jeho všech charakteristikách, byť je toto zaměření výslovně deklarováno jen u přírodních parků. Také památková péče usiluje v KPZ v podstatě o zachování krajinného rázu, i když se zaměřuje především na jeho historickou a kulturní složku a v rámci ní by uvítala i obnovu zaniklých komponent historického členění krajiny (což jistě není v rozporu s tím, jak je ochrana krajinného rázu chápána v oboru ochrany přírody). Hlavní důvody, proč má kategorie KPZ v gesci oboru památkové péče opodstatnění, jsou dva. Památková péče spatřuje významné kulturní hodnoty i v takových územích, která nejsou z hlediska ochrany přírody a krajinného rázu příliš významná a obecně nemusejí být ani vizuálně výrazná. To lze dokumentovat již tím, že stávající KPZ existují především v územích, kde se jiný typ ochrany nevyskytuje, nebo alespoň ne v celé ploše (viz dále). Druhý důvod je důsledkem rozdělení kdysi jednotné organizace zajišťující jak ochranu památek, tak přírody a krajiny. Orgány památkové péče se od roku 1991 mohou vyjadřovat výhradně k jevům obsaženým v resortní legislativě, tedy v památkovém zákonu. Nemohou tedy nijak ovlivňovat způsob zachování historických složek kulturní krajiny v CHKO či přírodních parcích, o jiných kategoriích ochrany přírody nemluvě (zatímco před rokem 1991 to bylo možné alespoň konzultacemi v rámci společné organizace). Přitom lze předpokládat, že orgány ochrany přírody nejsou profesně dostatečně vybaveny natolik, aby plně zvládaly problematiku památkových hodnot v územích ve své gesci. Výjimkou jsou stanoviska uplatňovaná v procesu územního plánování, kdy památková péče posuzuje územně plánovací dokumentaci obcí, na jejichž území jsou kulturní památky a památková území. V takových případech lze účinně sledovat záměry a přinejmenším formou doporučení komentovat dotčené řešené území jako celek. Podíváme-li se na stávajících 24 KPZ z hlediska překryvu s národními parky, chráněnými krajinnými oblastmi a přírodními parky, můžeme konstatovat, že ve 14 případech není překryv žádný, v jediném případě je úplný71 , v sedmi případech podstatný72 a ve dvou případech zanedbatelný73 . Zvláště u této poslední skupiny jde patrně právě o důsledek nedostatečné koordinace obou oborů v posledních desetiletích. Obecně nelze proti překryvům, jsou-li odůvodněné, nic namítat. Novozámecký rybník s rozsáhlými mokřady je nepochybně oprávněně jak součástí KPZ Zahrádecko (protože jde o rybník středověkého původu), tak CHKO Kokořínsko-Máchův kraj (jako mimořádně významná lokalita z hlediska fauny i flory). Podíváme-li se na mapu, která představuje „soutisk“ všech kategorií chráněných území v krajině, vidíme, že celková plocha KPZ je oproti ostatním typům území velmi malá a že existují rozsáhlé a přitom krajinářsky cenné oblasti, kde dosud neexistuje žádný typ ochrany (kromě obecné ochrany krajinného rázu). Již z praktických důvodů by se proto památková péče měla zaměřit právě na taková území. Naopak nové KPZ, které by se překrývaly s přírodními parky či CHKO, by měly být zřizovány pouze za předpokladu skutečně přesvědčivého zdůvodnění nezbytnosti takové ochrany. Cílem této knihy ovšem nemůže být zabývat se podrobněji dalším potenciálem historických kulturních krajin k ochraně formou krajinné památkové zóny. Není ovšem pochyb o tom, že tento potenciál je značný. Naznačuje to již citovaná Státní kulturní politika, protože vinohradnická či chmelařská kulturní krajina dosud není chráněna žádná, z rybničních pouze Zahrádecko (rybniční složka je zde přitom souřadná například s hodnotami komponované krajiny). Rovněž lu zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Podobně je nutno vyřešit správu národní kulturní památky Hřebčín v Kladrubech nad Labem a na ni navazující kulturní krajiny. Ministerstvo kultury ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí navrhne řešení formou úpravy platných předpisů. 71   Celá KPZ Bečovsko leží na území CHKO Slavkovský les. 72   Celý přírodní park Niva Dyje leží k KPZ Lednicko-valtický areál a představuje asi čtvrtinu jeho území. Celý přírodní park Zlatý kopec leží v KPZ Hornická kulturní krajina Abertamy-Horní Blatná-Boží Dar a tvoří asi třetinu její plochy. Téměř celá KPZ Slatiňansko-Slavicko leží na území CHKO Železné hory. Třetina území KPZ Novohradsko se překrývá s přírodním parkem Novohradské hory. Přibližně třetina území KPZ Vranovsko-Bítovsko leží v Národním parku Podyjí (jde o část národního parku, která byla do roku 1945 běžnou kulturní krajinou a až v důsledku odsunu německého obyvatelstva a likvidace staveb se proměnila v „druhotnou divočinu”; v tomto území nastává z podstaty věci největší rozpor mezi cíli památkové péče a ochrany přírody). Přibližně třetina plochy KPZ Zahrádecko je od roku 2014 součástí CHKO Kokořínsko-Máchův kraj, zatímco původní CHKO Kokořínsko přesahovala na územé KPZ jen zanedbatelně. Zhruba šestinu území KPZ Lembersko tvoří CHKO Lužické hory. 73   KPZ Hornická kulturní krajina Krupka ve vztahu k přírodnímu parku Východní Krušné hory, KPZ Osovsko ve vztahu k CHKO Český kras. povinnost vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2. Tím by mělo dojít k optimalizaci výkonu památkové péče na území KPZ. Pro konkrétní formu zpracování plánů ochrany byla zpracována a v roce 2012 zveřejněna metodika zaměřená především na památkové rezervace a památkové zóny sídelního typu (městské, vesnické).64 Ta byla následně ověřena při zpracování pilotního plánu ochrany památkové zóny Karlovy Vary, která obsahuje také velké plochy zeleně. V rámci výzkumného úkolu, jehož výstupem je i tato kniha, pak byla zpracována modifikace této metodiky pro podmínky KPZ.65 Měla by umožnit, aby byly plány ochrany aplikovány v co nejširším měřítku.66 Hlavním cílem metodiky je soustředit se při výkonu památkové péče na ochranu a regulaci hodnot tvořících podstatu KPZ a vyloučení bagatelní agendy. Je to nezbytné nejen pro zajištění udržitelného rozvoje již prohlášených KPZ, ale také jako předpoklad úvah o prohlášení dalších cenných území chráněných touto formou. Některé obecné přístupy metodiky – zejména identifikace a klasifikace znaků a stop historické kulturní krajiny – mohou sloužit obecně pro i kulturní krajinu mimo památkově chráněná území. K 1. 1. 2015 bylo v České republice pouze 24 KPZ a několik dalších se aktuálně nachází v procesu přípravy a projednávání opatření obecné povahy, kterým jsou chráněná území prohlašována. V minulosti bylo na půdě Národního památkového ústavu připraveno několik desítek návrhů nových KPZ, které nebyly realizovány. Důvodem byla nejspíše obava z přílišného zatížení památkových orgánů i veřejnosti nediferencovanou aplikací památkového zákona, ale i určitá metodická nevyjasněnost této kategorie památkové ochrany, zejména pokud jde o jejich vztah ke zvláštní ochraně přírody a přírodním parkům. Právě v současné době se rozšíření ochrany kulturní krajiny v České republice stává velmi aktuálním veřejným zájmem. Nekoordinovaný a nekoncepční hospodářský rozvoj společnosti přináší nové problémy, které mohou v kulturní krajině znamenat řadu nevratných změn a ohrožení. Na tuto skutečnost i na potřebu urychleného řešení poukázaly mj. sborníky a závěry tří ročníků mezioborové konference Tvář naší země.67 Rozvoj dopravy, neefektivně řízená urbanizace a plíživé rozrůstání obchodní infrastruktury poškozují stále více ještě nedávno malebnou kulturní krajinu. Dosud prohlášené krajinné památkové zóny jsou příliš malým vzorkem, který nestačí uchovat typické rysy české, moravské a slezské kulturní krajiny. V Čechách chybí ochrana rybníkářské a chmelařské kulturní krajiny, na Moravě se dochovaly doklady habánského hospodaření nebo počátků procesu scelování půdy, které pod tlakem soudobých požadavků stále mizí.68 V Usnesení vlády České republiky č. 266 ze dne 15. 4. 2015 k návrhu Státní kulturní politiky na léta 2015–2020 (s výhledem do roku 2025)69 se proto jako jeden z cílů (3.1) stanoví identifikovat, vymezit a zachovat a rozvíjet typické kulturní charakteristiky krajin České republiky. Proto je potřeba (3.1.1) pokračovat v programu krajinných památkových zón a zaměřit jej na typické (dosud uchované) části kulturní krajiny včetně podpory GIS – účast resortu kultury na programech MV (geoinfostrategie) a harmonizace s EU (INSPIRE). Gesce je svěřena Ministerstvu kultury ve spolupráci s Ministerstvem pro místní rozvoj. S tím souvisí úkol (3.1.2) legislativně zajistit odpovídající správu vybraných území se soustředěnými kulturními hodnotami, svěřený Ministerstvu kultury ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí. Je třeba si uvědomit, že zatímco při vzniku nové chráněné krajinné oblasti je zřízena i organizační složka pro její správu, v památkové péči nic podobného dosud neplatilo, ačkoli – a zvláště v KPZ – je zajištění odpovídající funkční správy ve stávajících podmínkách jen stěží realizovatelné a dosavadní praxe to bohužel potvrzuje.70 K takovým poznatkům dospěl i autorský kolektiv této 64   Kuča, K. – Kratochvílová, I. – Kučová, V. (2012). 65   Kuča, K. – Vorel, I. – Kupka, J. – Švecová, S. – Kučová, K. (2015). 66   Pro území KPZ nebyl dosud vydán žádný, pro ostatní památkové rezervace a památkové zóny jde o několik málo případů. 67   Bárta, J. [ed.] (2001, 2002, 2005). 68   Upravená citace z důvodové zprávy k Usnesení vlády České republiky č. 266 ze dne 15. 4. 2015 k návrhu Státní kulturní politiky na léta 2015–2020 (s výhledem do roku 2025). 69   Usnesení vlády České republiky č. 266 ze dne 15. 4. 2015 k návrhu Státní kulturní politiky na léta 2015–2020 (s výhledem do roku 2025), [online], [cit. 2015–08–01] http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-politika/statni-kulturni- politika-na-leta-2015--2020--s-vyhledem-do-roku-2025-252032/ 70   V citované důvodové zprávě se výslovně uvádí: Krajinné památkové zóny nemají ve stávajícím modelu veřejné správy zajištěnou efektivní správu. Přestože u Lednicko-valtického areálu, kulturní krajiny zapsané na Seznam světového dědictví pracuje na základě usnesení vlády č. 769/2004 k návrhu na vytvoření mezioborové pracovní skupiny ke koordinaci budoucího rozvoje území Lednicko-valtického areálu a zajištění péče o jeho přírodní a kulturní hodnoty a k návrhu pravidel jejího působení, zvláštní koordinační skupina, dodnes se nepodařilo nastavit efektivní systém správy tohoto cenného území. Zkušenost ukazuje, že bez vytvoření zvláštní územní správy srovnatelné se systémem správy velkoplošných území, chráněných podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, hrozí částem kulturní krajiny, chráněným podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ztráta hodnot, pro něž byly prohlášeny za památkové zóny, popř., jako v případě Lednicko-valtického areá- 30 31 Přehled a základní údaje o krajinných památkových zónách na území České republiky Věra Kučová, Karel Kuča, Ondřej Malina Legislativní ochrana Krajinná památková zóna rok kraj (okres) rozloha (ha) právní norma obsahuje památkové území Bečovsko 2014 Karlovarský (Karlovy Vary) 160 Opatření obecné povahy č. 7/2014 o prohlášení části krajinného celku – území Bečovska za památkovou zónu městská památková zóna Bečov nad Teplou Bojiště u Hradce Králové 1996 Královéhradecký (Hradec Králové) 6 442 vyhláška MK 208/1996 Sb. Bojiště u Přestanova, Chlumce a Varvažova 1996 Ústecký (Ústí nad Labem, Teplice) 749 vyhláška MK 208/1996 Sb. Bojiště u Slavkova 1992 Jihomoravský (Brno-venkov, Vy- škov) 6 780 vyhláška MK 475/1992 Sb. městská památková zóna Slavkov u Brna Čimelicko-Rakovicko 2002 Jihočeský (Písek) 721 vyhláška MK 157/2002 Sb. Hornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar 2014 Karlovarský (Karlovy Vary) 5 220 Opatření obecné povahy č. 1/2014 o prohlášení části krajinného celku – území Hornické kulturní krajiny Abertamy-Horní Blatná-Boží Dar za památkovou zónu městská památková zóna Horní Blatná Hornická kulturní krajina Háj – Kovářská – Mědník 2014 Ústecký (Chomutov) 1 150 Opatření obecné povahy č. 3/2014 o prohlášení části krajinného celku – území Hornické kulturní krajiny Háj – Kovářská – Mědník za památkovou zónu Hornická kulturní krajiná Jáchymov 2014 Karlovarský (Karlovy Vary) 1 346 Opatření obecné povahy č. 2/2014 o prohlášení části krajinného celku – území Hornické kulturní krajiny Jáchymov za památkovou zónu městská památková zóna Jáchymov Hornická kulturní krajina Krupka 2014 Ústecký (Teplice) 790 Opatření obecné povahy č. 4/2014 o prohlášení části krajinného celku – území Hornické kulturní krajiny Krupka za památkovou zónu městská památková zóna Krupka Chudenicko 1996 Plzeňský (Domažlice, Kla- tovy) 1 622 vyhláška MK 208/1996 Sb. Lednicko-valtický areál 1992 Jihomoravský (Břeclav) 14 220 vyhláška MK 484/1992 Sb. městská památková zóna Valtice, archeologická památková rezervace Pohansko Lembersko 1996 Liberecký (Česká Lípa) 353 vyhláška MK 208/1996 Sb. Libějovicko-Lomecko 1996 Jihočeský (Strakonice, Pra- chatice) 2 182 vyhláška MK 208/1996 Sb. Náměšťsko 1996 Vysočina (Třebíč) 1 245 vyhláška MK 208/1996 Sb. Novohradsko 1996 Jihočeský (České Budějovice) 6 591 vyhláška MK 208/1996 Sb. městská památková zóna Nové Hrady Orlicko 1996 Jihočeský (Písek) 488 vyhláška MK 208/1996 Sb. Osovsko 1996 Středočeský (Beroun) 935 vyhláška MK 208/1996 Sb. Plasko 1996 Plzeňský (Plzeň-sever) 1 443 vyhláška MK 208/1996 Sb. Římovsko 1996 Jihočeský (České Budějovice) 123 vyhláška MK 208/1996 Sb. komponované krajiny nejsou chráněny zdaleka všechny.74 Neobyčejně významné kulturní hodnoty představují oblasti dochovaných strukturálně výrazných plužin, zvláště v oblasti Hrubého Jeseníku, Podkrkonoší, Krušných hor, Pošumaví a Českomoravské vrchoviny.75 Zejména jesenické plužiny, jejichž početnost a míra dochování má evropský význam, jsou jen z velmi malé části zahrnuty do CHKO Hrubý Jeseník a pouze jejich malá nejjižnější část je chráněna v rámci přírodních parků. Dalším tématem je terapeutická krajina v okolí nejvýznamnějších lázeňských měst (Karlovy Vary, Mariánské Lázně), zejména v těch případech, kdy byla uměle vytvořena (Luhačovice, Poděbrady a zejména Františkovy Lázně). Opomenuty by však neměly být ani další specifické krajiny montánního charakteru (Příbramsko, břidlicové lomy Nízkého Jeseníku), industriální, často velmi specifické a cenné krajiny s řadou ikonických dominant,76 či „téměř neatraktivní“ polní zemědělské krajiny se soustavami hospodářských dvorů v některých částech Polabí i jinde. S postupujícím poznáním se jistě najdou různé další typy krajin, jejichž hodnota bude opravňovat jejich zachování i pro příští generace. 74   Viz například Pavlátová, M. – Ehrlich, M., a kol. (2004). 75   Kuča, K. (2014). 76   Kučová, V. (2013a), Cossons, N. (2008). 32 33 Slatiňansko-Slavicko 1996, 2002 Pardubický (Chrudim) 3 808 vyhláška MK 208/1996 Sb., vyhláška MK 158/2002 Sb. archeologická památková rezervace České Lhotice Valečsko 1996 Karlovarský, Ústecký (Karlovy Vary, Louny) 1 810 vyhláška MK 208/1996 Sb. městská památková zóna Valeč Vranovsko-Bítovsko 2002 Jihomoravský (Znojmo) 7 701 vyhláška MK 157/2002 Sb. Zahrádecko 1996 Liberecký (Česká Lípa) 2 650 vyhláška MK 208/1996 Sb. Žehušicko 1996 Středočeský (Kutná Hora) 3 091 vyhláška MK 208/1996 Sb. městská památková zóna Nové Dvory Krajinné památkové zóny podle velikosti, s uvedením členitosti a rozmezí nadmořských výšek Krajinná památková zóna výměra (ha) členitost nadmořská výška minimální nadmořská výška průměrná nadmořská výška maximální Lednicko-valtický areál 14344,06 145 146 182 291 Vranovsko-Bítovsko 7626,28 250 284 418 534 Bojiště u Slavkova 6771,23 137 187 243 324 Novohradsko 6590,29 200 460 508 660 Bojiště u Hradce Králové 6415,08 92 245 282 337 HKK Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar 5219,87 475 640 939 1115 Slatiňansko-Slavicko 3896,71 303 267 376 570 Žehušicko 3109,63 36 202 215 238 Zahrádecko 2570,52 86 246 268 332 Libějovicko-Lomecko 2194,56 152 400 445 552 Valečsko 1813,32 314 404 519 718 Chudenicko 1656,54 169 417 490 586 Plasko 1406,53 198 312 406 510 HKK Jáchymov 1356,96 425 615 871 1040 Osovsko 1336,9 112 300 342 412 HKK Háj – Kovářská – Mědník 1262,89 166 814 889 981 Bečovsko 1249,41 216 484 607 700 Náměšťsko 1059,51 136 358 444 494 Bojiště u Přestanova, Chlumce a Varvažova 868,73 157 202 266 359 HKK Krupka 791,78 526 280 578 806 Čimelicko-Rakovicko 733,94 79 402 425 481 Orlicko 487,44 101 354 406 455 Lembersko 328,88 100 310 347 410 Římovsko 127,35 63 420 446 483 Krajinné památkové zóny České republiky. Legenda kompozičních schémat kulturních hodnot krajinných památkových zón 34 35 Bečovsko Jakub Chaloupka, Kateřina Rozinková, Jiří Šindelář, Tomáš Wizovský, Lubomír Zeman Krajina Bečovska je hodnotným příkladem kontinuálně se vyvíjející kulturní krajiny, v níž se prolínají výrazný geomorfologický reliéf s doklady po staletí trvající kulturní činnosti člověka s téměř neměnnými postupy a způsoby využití krajiny. Vývoj území okolo bečovského hradu dokážeme sledovat od 14. století, s využitím archeologického poznání ještě po delší časové období. Protože tradiční formy využívání krajiny víceméně skončily po polovině 20. století, začíná Bečovsko nabývat charakteru krajiny reliktní. Dramaticky utvářená krajina s hlubokými údolími, se zalesněnými pahorky a rozptýlenou zelení, s výskytem skalních útvarů a vývěrem studených, často mineralizovaných pramenů je pro oblast Slavkovského lesa vcelku netypická. Modelace strmé ostrožny nad soutokem Bečovského potoka a Teplé vytvořila specifické podmínky pro stavebně historický vývoj bečovského hradu i města, které je jediným sídelním útvarem na území KPZ. Bečov nad Teplou, dochovaný jako pozoruhodný doklad drobného poddanského městského celku při významném hradě, je pro své urbanistické a architektonické hodnoty od roku 1992 chráněn formou městské památkové zóny. Pohledy z dominantně situovaného hradu do okolní krajiny, ale také panoramatická role hradu i celého města s barokním kostelem uplatňující se jako ikonický znak mikroregionu, jsou základem krajinných hodnot území. Na celém území se vyskytují stopy působení člověka, například soustavy kamenných zídek a členění plužiny nad městem, úvozové cesty, různé drobné památky, menší rybníky, kamenné lomy, ale též pozůstatky dolování; vzácnou památkou jsou rovněž zbytky středověké šibenice nad měs- 7 Bečov nad Teplou, pohled na hrad a kostel ze Zlatého vrchu. Foto Karel Kuča 2005. 36 37 Ráz krajiny byl utvářen postupně v napojení na činnost člověka a především ve vazbě na vývoj hradu, zámku a města Bečov nad Teplou. Celé krajinné i urbanistické a stavební prostředí působí dodnes harmonicky a není výrazněji narušeno negativním vlivem průmyslové stavební činnosti či jinými faktory. Vzhledem k historické situaci původní obchodní cesty nepůsobí rušivě ani průchozí silnice I/20 vedoucí z Plzně do Karlových Varů. Také obě železniční tratě, Mariánské Lázně – Karlovy Vary a Bečov nad Teplou – Rakovník, respektují členitost údolí a jsou dnes jeho neoddělitelným prvkem. Celé území KPZ leží v chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Maloplošným zvláště chráněným územím přírody je přírodní památka Homolka na vrcholu Kupy. Horninové podloží tvoří žuly karlovarského plutonu, kde lze najít krystaly živce (ortoklasu) s dvojčitými srůsty, tzv. karlovarská dvojčata, a vzácně i blankytně modrý minerál distén (křemičitan hlinitý), dále rutil, zrnka korundu či odrůdy rubínu. Skalní výchoz tvoří vypreparovaný čedičový sopouch s charakteristickou sloupovou odlučností. Sloupy čediče jsou nepravidelné, na vrcholu kupy se projevuje desková odlučnost. Patrně se jednalo o izolovanou sopku výlevného charakteru. Na rozdíl od jiných památek třetihorního vulkanismu, kdy je struktura sopouchu odkryta těžbou kamene, došlo na lokalitě k vypreparování sopouchu přirozenou cestou, zvětráváním méně odolné okolní horniny. Zbytky původní lesní vegetace indikuje třešeň ptačí (Cerasus avium) a jilm horský (Ulmus glabra). Z teplomilných druhů zde roste tařinka kališní (Alyssum alyssoides) a mochna jarní (Potentilla tabernaemontani). Na skalních stěnách a v okolí kupy nalezneme typickou teplomilnou květenu, osladič obecný (Polypodium vulgare), sleziník červený (Asplenium trichomanes) a růži šípkovou (Rosa canina). V okolí roste lilie zlatohlávek (Lilium martagon) a náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora). Zajímavý je výskyt plavuně vidlačky (Lycopodium clavatum).77 Řeka Teplá je nad Bečovem chráněna v rámci evropsky významné lokality Teplá s přítoky a Otročínský potok soustavy Natura 2000 a přírodní rezervace Údolí Teplé. Předmětem ochrany jsou zachovalé ekosystémy vodních toků, bohaté populace ryb a dalších živočichů pstruhového pásma, zejména velmi bohatá populace vranky obecné (Cottus gobio), stejně jako zachování krajinného celku průlomového údolí řeky Teplé se suťovými porosty a pozoruhodnou vegetací skal, balvanitých sutí a roklí. Evropsky významnou lokalitou je také severovýchodní část území, kde je vymezena lokalita Bečovské lesní rybníky. Geologický podklad území tvoří středně až hrubě zrnitá biotitická žula, dna niv pokrývají písky, hlíny a drobná rašelinná ložiska. Na svazích s převýšením až 50 m jsou vypreparované velké žulové bloky, místy žulové skalní věže. Vyskytuje se zde řada chráněných rostlinných druhů, zejména bublinatka menší (Utricularia minor), plavuník alpský (Diphasiastrum alpinum), plavuník Isslerův (Diphasiastrum issleri), plavuník Zeylerův (Diphasiastrum zeylerii), plavuník zploštělý (Diphasiastrum complanatum), prha arnika (Arnica montana), tučnice obecná (Pinguicula vulgaris), vranec jedlový (Huperzia selago), vřesovec pleťový (Erica carnea) a zběhovec jehlancovitý (Ajuga pyramidalis). Živočišnou říši reprezentují čolek horský (Triturus alpestris), čolek obecný (Triturus vulgaris), ještěrka živorodá (Zooteca vivipara), rak říční (Astacus fluviatilis), ropucha obecná (Bufo bufo), skokan zelený (Pelophylax esculentus), slepýš křehký (Anguis fragilis), střevle potoční (Phoxinus phoxinus), výr velký (Bubo bubo), zmije obecná (Vipera berus) a území je také pravidelným lovištěm čápa černého (Ciconia nigra). Z dendrologického hlediska byla a zčásti stále je významná Bečovská botanická zahrada v ohybu řeky u nádraží s řadou dřevinných taxonů a kultivarů, z nichž některé jsou v rámci České republiky raritou.78 Zmínit je třeba též registrované památné stromy: buk u silnice Plzeň – Karlovy Vary, dub u historické budovy Základní lidové školy Josefa Labitzkého ve Školní ulici, či tři lípy u budovy fary. U silnice do Chodova, těsně před touto vesnicí, přetrvává stromořadí lip, které jsou významné díky dendrometrickým parametrům a krajinotvorné funkci, ale též jako pamětní místo spjaté s událostmi 2. světové války. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Rozvoj Bečova je možné sledovat od 13. století, kdy na území dnešního města fungovala celnice (snad v místech kostela sv. Jiří), která ztratila svůj význam s připojením Chebska k zemím Koruny České v roce 1322. První dochovanou písemnou zmínkou o lokalitě je listina z roku 1214, jež odkazuje na celní privilegium vydané zemské celnici. Ačkoliv je tento dokument označován za falzum z 15. století, předpokládá se existence osídlení v prostoru dnešního města právě již v 1. polovině 13. století. Nedávné archeologické výzkumy v centru města tuto hypotézu potvr- dily.79 Základy hradu na ostrožně nad řekou Teplou, chráněné ve skále vylámaným příkopem, byly položeny asi koncem 13. století (doložen roku 1349) za Borešů z Rýzmburka. Hrad vznikl na 77   Zahradnický, J., a kol. (2004). 78   Šindelář, J. – Sochorová, N. (2004). 79  Hereit, P. – Klsák, J. (1999) tem. Činností rodu Beaufort-Spontinů v 1. třetině 20. století se na Bečovsku začaly prosazovat i rysy vědomého dotváření kulturní krajiny. Projevily se stavbou rodové hrobní kaple sv. Petra (zbořené v roce 1981), zřízením botanické zahrady či výstavbou vily Komtesy; všechna tato místa byla s hraběcím sídlem propojena pohledovými vazbami. Nedílnou součást hodnot území tvoří také přírodní prvky včetně ohrožených druhů rostlin a živočichů, takže celá KPZ požívá rovněž ochrany z titulu zákona o ochraně přírody a krajiny. Celá leží v chráněné krajinné oblasti Slavkovský les a zastoupeny jsou tu i další kategorie stanovištní a druhové ochrany. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY KPZ Bečovsko se rozkládá v jihozápadní části Bečovské vrchoviny, jež je součástí geomorfologického celku Slavkovského lesa. Oproti jiným částem pohoří se vyznačuje mimořádnou členitostí a svažitostí, jež je dána hlubokým severo-jižním zářezem údolí na středním toku řeky Teplé, do něhož v kolmém směru ústí obdobně tvarovaná údolí Zlatého a Bečovského (též Koželužského) potoka i dalších drobných toků. Terénní dominantou střední části území jsou Zlatý vrch (603 m n. m.) a Šibeniční vrch (Galgenberg, 628,8 m n. m.) jižně a Psí skalka (707,5 m n. m.) východně od Bečova, na jihu Kupa (Koppenstein, 695 m n. m.), na západě Zelená hora (664,5 m n. m.), na severu Výrovka (Walkerberg, 658 m n. m.). Město Bečov nad Teplou se rozkládá na vysoké skalnaté, ve směru od jihu k severu protáhlé ostrožně (kolem 520 m n. m.), obtékané na západní a severní straně řekou Teplou a na východní straně Bečovským potokem, který se do Teplé vlévá pod severovýchodním úpatím ostrožny. Geologické podloží je převážně tvořeno žulovými horninami a částečně také horninami vulkanického původu, často s odhalenými skalními útvary, vytvářejícími tajuplná seskupení. Skalní útvary na Šibeničním vrchu. Foto Karel Kuča 2015. Bývalá terasová políčka drobných vlastníků u Šibeničního vrchu, nyní pastviny. Foto Jiří Šindelář 2005. Pohled z pastvin pod Starým dvorem do údolí řeky Teplé na terasová políčka a Bečovskou botanickou zahradu. Foto Jiří Šindelář 2005. Bečovsko Bečovsko 38 39 typu se rozložilo v jeho předpolí. Stísněný prostor podmínil tvar protáhlého trojúhelného náměstí, zužujícího se směrem ke hradu. Stará bečovská radnice byla původně situována na dolní, západní straně náměstí, až v roce 1671 byla přemístěna na východní stranu náměstí (dnešní čp. 197); nynější radnice čp. 1 je novostavbou z doby po požáru v roce 1760, vybudovanou na místě starší stavby v jižní části plochy původního náměstí, proti vjezdu do zámku.81 Kostel vznikl při jihovýchodním koutu náměstí, na nejvyšším místě skalnaté ostrožny. Do města se vstupovalo jedinou městskou branou na jižním konci náměstí. Sporé úseky městských hradeb jsou dosud dochovány jen na západním svahu historického jádra. Již ve středověku se výrazným prvkem krajiny Bečovska stala šibenice situovaná v dominantní poloze Šibeničního vrchu nad městem. Přímo pod ochranou bečovského hradu, ve svažité západní příhradební ulici, se již ve středověku rozvinulo židovské ghetto, které patřilo k nejstarším v západních Čechách (první zmínky v roce 1310). Od křesťanské obce bylo odděleno vstupní branou, která je dosud zachována v rámci průjezdu domu čp. 19 na náměstí. V roce 1727 zde stálo 14 domů a největšího rozsahu dosáhlo kolem roku 1841, kdy se zde nacházelo 19 domů. Za západní frontou domů Židovské ulice se krčila synagoga82 . Asi 600 m západně od ghetta, ve svahové výseči silnic směrem na 81   Krček, J. – Řepík, P. (2015). 82  V roce 1930 byla synagoga kvůli statickým poruchám zbořena. Dosud se zachovala spodní část s mohutným tarasem. Fiedler, J. (1999). ochranu důležité křižovatky zemských cest z Lokte přes Toužim do Plzně a z Teplé do středního Poohří (Sedlec, Ostrov, Radošov, Žatec). Asi v roce 1352 nebo krátce poté začala na nejvyšším skalním suku na severním konci ostrožny nad řekou Teplou stavba hranolové věže, která se po dostavbě obytné věže (donjonu) v letech 1356–1357 změnila na hradní kapli.80 Přístup do hradního okrsku chránila velká bergfritová věž. Existence hradu tohoto založení se zdá logická v korelaci s existencí celnice. Hrad měl sloužit jako správní středisko panství zahrnujícího velkou část Slavkovského lesa, kde probíhala těžba stříbra, cínu a dalších kovů, a také jako ochranný bod na této cestě. Osada pod hradem se brzy rozvinula do podoby sídla městského charakteru, které se jako poddanské městečko poprvé v písemných pramenech připomíná v roce 1387, ale doklad o židovské komunitě k roku 1310 dokládá jeho starší původ. Až v roce 1399 udělili bratři Boreš ml. a Boreš nejml. z Rýzmburka Bečovským městské právo spolu s právem dědickým, hrdelním a volného obchodu. V roce 1407 zakoupil hrad a panství Oldřich Zajíc z Házmburka, který je obratem v roce 1411 postoupil Jindřichu st. z Plavna. Ten poté roku 1424 zastavil Bečov Erkingerovi ze Seinsheimu, který jej využil jako pevný opěrný bod proti husitům a měl zde držet velkou posádku. Proto byl koncem ledna 1430 hrad dobyt a vypálen husitským vojevůdcem Jakoubkem z Vřesovic a z větší části zpustošeno a vylidněno bylo i městečko. V roce 1437 prodal Ekinger ze Seinsheimu Bečov svému zeti Matěji Šlikovi, který zboží znovu postoupil pánům z Plavna. V roce 1481 potvrdil Jindřich III. z Plavna Bečovským dosavadní práva a následujícího roku 1482 vymohl na králi Vladislavovi II. Jagellonském udělení dalších privilegií, především práva opevnění, výročního a sobotního týdenního trhu a také mílového práva na sůl a řemesla. Teprve tímto aktem byl Bečov povýšen z městečka na město v čele s vlastním purkmistrem. Zatímco hrad zaujal nejzazší polohu ostrožny, oddělenou umělým příkopem, město ostrožného 80  Anderle, J. – Kyncl J. (2002). Bečov nad Teplou na mapě stabilního katastru z roku 1841. 1808: Bečov, pohled na hrad, Antonín Pucherna (vytiskl F. K. Wolf 1812 v Praze). Krajské muzeum Karlovarského kraje, Muzeum Karlovy Vary, fond Umění, podsbírka Grafika, i.č. Ug 783. Bečovsko Bečovsko Bečovsko na III. vojenském mapování (1877–1880). 40 41 nejprve zástavně a od roku 1615 dědičně královskému hornímu městu Horní Slavkov. Pro účast Slavkovských na povstání v letech 1618–1620 bylo bečovské panství zkonfiskováno a roku 1624 prodáno císařskému sekretáři Gerhardu Questenberkovi. V době třicetileté války byl Bečov vydrancován a citelně poškozen především v lednu až dubnu 1621, kdy byl hrad obsazen Mansfeldem (dne 2. února 1621 bylo město vypáleno) a v letech 1647–1648 při obsazení nejprve císařským a poté v červnu 1648 švédským vojskem generála Königsmarka. Berní rula evidovala v horním městečku Bečově k roku 1654 celkem 97 domů sousedů a 14 domů židovských, z toho dva pusté.84 V rámci poválečné obnovy potvrdil Jan Antonín z Questenberka v roce 1672 Bečovským městská privilegia, zničená za třicetileté války. V roce 1680 se novým ideovým akcentem náměstí stal mariánský sloup. Zatímco opravy provedené na horním hradě měly čistě utilitární charakter, pozornost se soustředila na dolní část areálu. Roku 1656 vypracoval zemský vojenský velitel Jan de la Cron (van der Orion), rozsáhlý plán nového opevnění, z něhož byla vybudována pouze mohutná polygonální La Cronova bašta či věžice nad příkopem, na jejímž architektonickém ztvárnění se mohl podílet Carlo Lurago; později se stala základem zámecké kaple. Počátkem 18. století byl vystavěn ve dvou etapách, od roku 1701 a od roku 1710 pravděpodobně do roku 1713, barokní zámek, do něhož byla začleněna renesanční brána. Architektem byl tepelský Johann Wolfgang Braunbock. K baroknímu zámku patřila i úprava zahrady, jejíž projekt schvaloval hrabě Jan Adam Questenberk v roce 1724 (včetně oranžerií a ananasových skleníků). V roce 1735 byly zřízeny kaskády podle vzoru tehdy už slavné zámecké zahrady ve Valči; plán vypracoval tehdejší valečský zámecký architekt Jan Kryštof Thiele společně s valečským zámeckým zahradníkem. V roce 1741 se horní terasa zahrady nazývala Kreuzgartl, křížová zahrádka (s cestičkami upravenými zřejmě do kříže)85 . 84  Doskočil, K. (1953). 85  Ryšavý, V. (2005). Novou Ves a Mariánské Lázně, se rozkládal židovský hřbitov (doložený roku 1662), jehož nově nalezené náhrobky byly pietně navráceny na své místo.83 Roku 1495 prodali páni z Plavna panství Pluhům z Rabštejna, kteří pokračovali v intenzivním dolování v oblasti Slavkovského lesa. Těžilo se i přímo v oblasti Bečova, převážně ve svazích jihozápadně od města. Kromě rýžování cínu se zde těžilo stříbro, olovo, měď a v menší míře i zlato (Zlatý bor, Zlatý potok). Bečov tak byl horním městem. Pluhové si sice v Horním Slavkově vystavěli městskou rezidenci, hlavním sídlem však zůstal hrad Bečov, který prošel za Jana a Kašpara Pluha z Rabštejna v letech 1502–1547 rozsáhlou přestavbou, kdy zde vznikl renesanční trakt, tzv. Pluhovský palác (Pluhovské domy). Kolem roku 1524 byl do prostoru mezi kaplovou věží a donjonem vestavěn palác, spojovací křídlo, které bylo mezi léty 1537–1547 ještě zvýšeno. K jihovýchodní bráně jádra mezi bergfritem a komplexem věží byl přiložen renesanční Pluhovský palác s prostornými sklepy. Okrouhlý bergfrit byl zesílen v mohutný rondel s ochozem na konzolách. V historické periodě spadající do vrcholného a pozdního středověku a počátku novověku docházelo k přeměnám krajinného prostoru, a to především pod vlivem a pro potřeby majitele hradu. K proměně situace došlo v 2. polovině 16. století, kdy po Šmalkaldské válce, musel Kašpar Pluh z Rabštejna odejít do emigrace a zkonfiskované bečovské panství získal Jindřich IV. z Plavna. Roku 1558 zastavil Ferdinand I. bečovské panství Jindřichu Šlikovi a posléze roku 1577 císař Rudolf II. Šebestiánu Šlikovi. Největší část Slavkovského lesa s nejbohatšími cínovými doly v zemi si však král ponechal jako císařský a královský montánní les, z čehož vznikl i pozdější zeměpisný název této oblasti – Císařský les (Kaiserwald). Od roku 1597 patřilo bečovské panství a spolu s ním i městečko Bečov a okolní vesnice, 83  Po destrukci hřbitova nacisty v roce 1938 byly druhotně použity pro vydláždění dvora mlýna ve vsi Vodná, který po 2. světové válce zanikl. Náhrobky však zůstaly uchovány v jeho suti a byly vyzvednuty v rámci archeologického výzkumu v letech 2010–2011. Bečovsko Bečovsko Bečov nad Teplou, pohled do údolí Teplé od jihu, ze Zlatého vrchu. Foto Karel Kuča 2008. Bečov nad Teplou, pohled na město od severozápadu. Foto Jiří Šindelář 2005. Pohled ze silnice do Nové Vsi na Bečovskou botanickou zahradu a prostor nynějších sádek. Foto Karel Kuča 2015. 42 43 132 domů a budov.87 V jeho důsledku se proměnila dosavadní hrázděná podoba města výstavbou barokních městských domů, ale i při nové výstavbě se hrázděné konstrukce zčásti uplatnily (zejména čp. 19). V letech 1762–1763 postavili zedničtí mistři Josef Moik a Norbert Heydl na náměstí novou radnici (v roce 1898 novobarokně upravenou). V letech 1763–1767 se pozdně barokní protiváhou dominanty hradu stal nový kostel sv. Jiří, postavený spolu s farou zednickým mistrem Franzem Pöpperlem, ovšem jeho vysoká věž byla podle původních plánů dokončena až v roce 1885. Roku 1813 prodal syn Dominika Ondřeje z Kounic Bečov Fredericu Augustovi Beaufort-Spontin z území dnešní Belgie. Roku 1820 se realizovala stavba úřednického domu. Později v letech 1861–1875 byly novorenesančně upraveny interiéry Nového zámku, avšak projekty Josefa Zítka a Antona Gnautha z roku 1864 na celkovou novorenesanční přestavbu zámku i hradu se neuskutečnily, stejně jako redukované projekty Josefa Zítka či Josefa Schaffera ze 70. let 19. století. Došlo pouze k adaptaci nejvyššího patra bašty Nového zámku na zámeckou kapli podle projektu Josefa Zítka. Především poslední generace, žijící trvale na Bečově, Heinrich Maria Beaufort-Spontin a jeho manželka Marie Adelheida, rozená Sylva Tarouca, se významným způsobem zapsala do utváření podoby Bečovska (mimo jiné založením a provozováním Beaufortského alpina, Rybniční zahrady i dalšími zahradnickými a krajinářskými počiny). Turistické vyžití návštěvníků pak výrazně podporovali rovněž jednotliví hoteliéři, kteří v okolí svých hotelů upravovali plochy pro lázeňské hosty a návštěvníky města a zřizovali i turistické chodníky na atraktivní místa upravená jako vysoké skalní vyhlídky s náročnými kamenickými pracemi. Největší sídelní a populační rozvoj zaznamenal Bečov od poloviny 18. do poloviny 19. století. V průběhu tohoto období a pak dále až do počátku 20. století vznikaly na Bečovsku také technické památky, které jsou dnes zastoupeny mimo jiné budovou bývalé přepřahací stanice, dodnes funkční výpravní budovou bečovského nádraží, točnou na ruční pohon či výtopnou lokomotiv. Roku 1898 se Bečov stal lokální železniční křižovatkou tratí Mariánské Lázně – Karlovy 87  Tzv. Purkmistrovská kniha památná z let 1758–1792. Schaller, J. (1785) uvádí, že požáru v roce 1760 padlo za oběť 142 domů. Jiný počet, 130 spálených domů, uvádí s odkazem na knihu kostelních účtů Gnirs – viz Krček, J. – Řepík, P. (2015). K rozšíření zástavby i mimo vlastní jádro města došlo ještě v předbělohorské době, a to především na přilehlé jižní plošině. Zpočátku se jednalo zejména o budovy hospodářského charakteru (mlýny, obecní pivovar, hostinec, kovárny aj.), později zde vznikaly i obytné domy a hospodářské usedlosti. Kromě plochy před městskou bránou se město rozšiřovalo také do údolí řeky Teplé i Bečovského (Koželužského) potoka, kde docházelo k zahušťování zástavby zejména v 18. a 19. století. Již z barokní periody pocházejí některé prvky, které utvářejí ojedinělost kulturní krajiny Bečovska. Jsou dány především kontinuální kultivací a využíváním krajiny obdobnými způsoby od středověku téměř po současnost, neboť prudké skalnaté stráně a úzké strmé cesty nikdy nedovolily využití větší techniky či jiných strojů uplatňujících se v čistě zemědělských krajích. Vysoký podíl ruční práce, jednoduchých nástrojů či pasteveckých způsobů tak zůstává uplatněn dodnes.86 Dramatický terén údolí se skalnatými výběžky byl v tomto údobí využíván i k duchovním a reprezentativním projevům v krajině. Svědčí o tom jak ikonografické doklady, tak hmotné pozůstatky v podobě křížů, včetně cechovních znamení na nich, respektive jejich fragmentů ve skalním podloží. Samostatnou kapitolou jsou pak zachované lokální báje a pověsti vážící se ke konkrétním místům, jejichž vznik je možné položit rovněž do tohoto období. V roce 1752 vymřeli Questenberkové a bečovské panství získal Dominik Ondřej Kounic-Rittberg-Questenberg, který zakládal na neosídlené půdě nové osady – Kounice u Horního Slavkova (dnes předměstí) a Nové Kounice u Javorné (obě mimo KPZ). Do obrazu města silně zasáhl požár v noci ze 17. na 18. července 1760, kdy shořelo včetně kostela, fary a radnice celkem 86  Prameny evidenční povahy, vznikající pro Čechy v celozemském měřítku právě od poloviny 17. století, nabízejí představu o podobě historické krajiny Bečovska v raném novověku. Podle berní ruly z roku 1654 obhospodařovalo městečko Bečov přes 302 jiter polí, lze tedy předpokládat, že jeho okolí bylo tehdy do značné míry hospodářsky kultivovanou krajinou. Podrobnější informace i o dalších zemědělských kulturách přináší tereziánský katastr z roku 1713. Poddaní (celkem 181 hospodářů ve městě) měli tehdy v držení více než 337 strychů polí (tj. přes 97 ha), více než 134 str. ladem ležící půdy (tj. téměř 39 ha), 27 str. pastvin (tj. téměř 9 ha) a louky, z nichž se sklízelo 213 dvouspřežních vozů sena. Krček, J. – Postránecká, K. – Procházka, J. (2010). Bečovsko Bečovsko Pohled na Bečov a údolí Teplé od severozápadu, z Kočičího vrchu. Foto Jiří Šindelář 2005. Mýtická skála Panna (Jungfrau) nad údolím Bečovského potoka, v poloze naproti Psí skále. Foto Jiří Šindelář 2005. Skalní útvar ve tvaru mužského falusu na Psí skále. Foto Jiří Šindelář 2005. 44 45 Jednotlivé památky ve městě byly ve svém historickém vývoji představeny v předchozí kapitole. Důležitou součást hradního komplexu tvoří okrasná zámecká zahrada. Nevelká, geometricky organizovaná zahrada v sobě skrývá pozůstatky barokní zahrady i zahradnické tvorby 19. a 20. století. Největší část zahrady se nachází v místech bývalého hradního příkopu a pivovaru a vznikla kolem roku 1880. Zahrada je výškově členěna do šesti teras navzájem propojených schodišti s balustrádami. Úrovně jednotlivých teras se prolínají ve velmi půvabný členitý prostor. Charakteristickým výrazovým prvkem zahrad byla též voda ve statické i dynamické formě a rostliny tvarované do pravidelných ornamentů a formací. Sala terrena byla kvůli prostorovým omezením vložena do prostoru dělové bašty z třicetileté války, zaklenuté kupolovou klenbou s výsečemi. Ze zahrady je přístupná pod mostem nezvykle prolomeným vstupem v místě paty klenby. Klenutý prostor pod mostem tak sloužil v nepříznivém počasí jako promenáda. Z mostu se otevírají působivé průhledy do krajiny Bečovska a uplatňuje se zde i dojem iluzivního zvětšení zahrady o okolí parku, navazující přímo na zámecké terasy. Bezprostřední vazbu na hrad má též park na severním úbočí hradní ostrožny v ohybu řeky Teplé, který vznikl vykoupením a zbouráním části podhradí a následným osázením především listnatými dřevinami na přelomu 19. a 20. století.  Na jihozápadním předměstí stojí za zmínku hrázděné domy čp. 109 a 133 v Nádražní ulici a hned za řekou rozložitá Stará pošta čp. 112 s masivní mansardovou střechou, postavená na sklonku 18. století jako poštovní dostavníková stanice pro přepřahání koní se zájezdním hostincem. V autentické podobě se dochoval areál nádraží. Při západním úbočí Zlatého vrchu, u zatáčky silnice do Chodova, je situován hřbitov, který byl ještě v polovině 20. století volnou součástí krajiny, nyní je již součástí intravilánu. Jeho torzálně dochovaná stará část je galerií historických náhrobků, včetně hrobů významných bečovských osobností s výrazně nadregionálním přesahem. Na hřbitov byly dodatečně umístěny ostatky těl obětí pochodu smrti, které byly předtím provizorně pohřebné nedaleko nádraží. V případě Bečovska se sice nedá hovořit přímo o komponované krajině, přesto zde v duchu pozdního historismu došlo k vytvoření sítě pohledových vazeb, snad i v souvislosti se zamýšleným plánem na vytvoření rodového muzea Beaufort-Spontinů na hradě. Propojení mezi jednotlivými komponentami v krajině mělo charakter vizuálních vazeb. Jejich formování začalo po Vary (propojující světoznámá lázeňská centra) a Bečov – Rakovník, k nimž o tři roky později přibyla ještě dráha Krásný Jez – Loket. Všechny tratě s četnými tunely (zejména jde o Bečovský tunel o délce 209 m), mosty a zářezy představují pozoruhodná inženýrská díla, dokonale spjatá s charakterem krajiny.Totéž platí o císařských silnicích vybudovaných již ve starší etapě. Silnice z Toužimi byla původně zaústěna nahoru do města, ale již koncem 19. století přeložena do údolí pod hradem, čímž byla tranzitní doprava z města vyloučena. Mezi další připomínky technicko-průmyslového rozvoje patří také budova bývalé manufaktury s datací na průčelí 1792 (nejspíše místo prvních pokusů o výrobu porcelánu v regionu), či budovy koželužen a mlýnů. Zajímavý byl několik kilometrů dlouhý náhon, který protékal celým územím města až do 50. let 20. století (dnes je zachován pouze v areálu Bečovské botanické zahrady), napájel Korunní rybník a sloužil pro pohon mlýnů, koželužen či sádek v podhradí. Náhon byl řekou Teplou v místě dnešní lávky s torzem podstavce pro sochu rozdělen na dva úseky. Důležitým aspektem dalšího komplementárního využití krajiny bylo pozvolné prosazování činností okrašlovacích spolků a počátků organizované turistiky, především v návaznosti na rozvoj lázeňství v regionu a snahou vybudovat v Bečově nad Teplou tzv. vzdušné lázně – Luft Kurort. Tyto iniciativy je možné datovat do 19. a 1. poloviny 20. století. Do tohoto období spadá i stavba rodové hrobní kaple sv. Petra západně od města v roce 1926, zřízení botanické zahrady v ohybu řeky u nádraží v letech 1918–1935, stejně jako vybudování vily Komtesy východně od Šibeničního vrchu. V majetku rodu Beaufort-Spontin zůstal bečovský hrad a zámek až do konfiskace v roce 1945. Po roce 1945 došlo v Bečově stejně jako ve všech pohraničních oblastech k vysídlení německých obyvatel, což v podstatě znamenalo vylidnění města. Následné dosidlování města nově příchozími českými osídlenci nikdy nedosáhlo předválečného stavu. Přes některé neuvážené zásahy si historické jádro zachovalo výrazný památkový charakter včetně jedinečného panoramatu a v roce 1992 bylo prohlášeno městskou památkovou zónou. Potlačení tradičního způsobu hospodaření v krajině se v průběhu 2. poloviny 20. století projevilo částečným rozšířením plochy lesů a zejména expanzí náletových porostů, zvláště výraznou v centrální části území okolo města, která bývala z hlediska krajinného pokryvu otevřenější a přehlednější. Zestátnění zemědělské půdy se projevilo také zánikem členění traťové plužiny na svazích jihozápadně a jižně nad městem. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Nejvýraznější komponentou kulturní krajiny Bečovska je samo město Bečov nad Teplou. Dominantní areál hradu a zámku na skalní ostrožně, ale i přilehlé město s dominantou kostela nabízejí fascinující scenérie, které se otevírají jak z údolí, tak z vyvýšených poloh, ať už jde o Šibeniční vrch nebo místa na severozápadní či severovýchodní straně údolí, která zpřístupňuje tzv. Panoramatická stezka vedoucí přes historická vyhlídková místa s ambicí poskytnout návštěvníkovi co možná nejkomplexnější zážitek z procházky krajinnou. Mimoto je vyznačena též naučná stezka vedoucí na Šibeniční vrch. Rovněž ze samotného hradu se otevírají mimořádně působivé pohledy do okolního krajinného rámce. Bečovsko Bečovsko Pohled na Bečov od východu, z výběžku Psí skály. Foto Jiří Šindelář 2005. Letecký pohled na město od jihovýchodu. Foto Karel Kuča 2005. 8Pohled na Bečov nad Teplou od jihu. Foto Karel Kuča 2012. Pozůstatky šibenice na Šibeničním vrchu. Foto Karel Kuča 2015. 46 47 je také jedním z míst, zmiňovaných v ústní lidové slovesnosti. Její svahy, kde byla historická pískovna a hliniště, představovaly již v 19. století atraktivní terén pro sběratele nerostů. Jednu z nejpůsobivějších vyhlídek na město a okolní krajinu nabízí strategicky exponovaný Zlatý vrch vypínající se bezprostředně jižně nad městem (mezi městem a Šibeničním vrchem). Archeologický výzkum zde objevil pozůstatky strážiště.91 Vyhlídkové terasy nad městem jsou dokladem záměrného turistického a výletního využívání. V současné době jsou částečně obnoveny jako součást Panoramatické stezky. Jedná se například o vyhlídkové skály s cechovními kříži, vyhlídku na hrad ze skály U srdcí, vrch Křížek se skalní plošinou, ze které Bečovské hudební bratrstvo vyhrávalo pro město při oslavách, tzv. Goethův kámen, či tzv. Půlnoční kámen s průhledem na město i hrad. Pro potřeby turistického ruchu sloužil také dnes opuštěný výletní hostinec Waldperle poblíž železniční trati v ohybu řeky u Bečovské botanické zahrady směrem na Mariánské Lázně, jehož součástí byl i dřevěný přístavek s tanečním parketem a kuželník. Kulturní krajina Bečovska skrývá i doklady zemědělsko-hospodářské činnosti. V prstenci svahů a dostupných zemědělsky využitelných ploch okolo celého města se dochovaly soustavy terasových zídek z nasucho kladených kamenů, které existují v různém stupni dochování. Vzácně se dochovaly i relikty plužiny dělené pomocí nakupených kamenů. Nezastupitelným prvkem jsou též pozůstatky ovocnářské a pastevecké činnosti. Na okrajích pozemků se nalézají relikty užitkových staveb. Na svazích bečovského údolí i v lesních porostech jsou dosud rozeznatelné svazky úvozových cest, které vykazují zjevnou stratifikaci. Neobvyklým dokladem užívání cest jsou například rýhy vydřené do skalního podloží tehdejším způsobem brzdění (smykem). Některé cesty byly náročně prolámány ve skalním podloží. Mladší silnice, zejména ta směrem na Mariánské Lázně, jsou stále ještě na některých místech opatřeny řadami původních kamen- 91   Široký, R. – Wasková, M. (2008) příchodu rodu Beaufort-Spontin na Bečov roku 1813 a vrcholu dosáhlo na přelomu 19. a 20. století. Nejstarší pohledová vazba se však v bečovské krajině uplatňovala již od středověku, a to mezi vstupem do hradu a vysokým Šibeničním vrchem s popravištěm jižně nad městem. Bylo to řešení charakterizující většinu našich měst, ale v případě Bečova získávalo díky výraznému převýšení silný ideový význam. Do kamenné válcové stavby šibenice o průměru 4,8 m a výšce 3 m se vstupovalo od severozápadu, z obvodového zdiva vyrůstaly pravděpodobně tři pilíře, nahoře opatřené břevny, sloužícími k věšení. Jedná se o jednu z mála alespoň částečně dochovaných památek hrdelního soudnictví na našem území.88 V období pozdního historismu byla do pohledového rámce včleněna celá výseč pohledů na okolní, tehdy ještě převážně holé stráně a to zejména z vyhlídkového rondelu, který vznikl z původního středověkého bergfritu. Jednou z nejdůležitějších pohledových vazeb byl ve směru západním pohled na Zelenou horu a před ní situovanou Farní loučku (Pfarrlagel) s někdejší rodovou hrobní kaplí sv. Petra na vrcholu hřbetu mezi údolími Novoveského potoka a Teplé. Kaple byla výrazem nové role Bečova jako rezidence rodu Beaufort-Spontin. Zdálky viditelná dominantní hrobka dotvářela jedinečnou krajinotvornou kompozici okolí bečovského zámku. Dal ji vystavět v roce 1926 vévoda Heinrich Beaufort-Spontin jako kopii rodové pohřební kaple sv. Petra za hradbami ve městě Florennes v belgické provincii Namur. Okolí kaple bývalo parkově upraveno a v okolním lesním porostu postupně vznikaly udržované cestičky s lavičkami. Do krypty pod kaplí byly ze starého bečovského hřbitova přeneseny ostatky vévody Friedricha Georga Maria Antona Michaela Beaufort-Spontin (1843–1916) a komtes Marie a Anny, které tragicky zemřely ihned po porodu v roce 1913. V dubnu roku 1931 byla do krypty uložena v prosklené zinkové rakvi manželka Fridricha Beaufort-Spontin, Maria Mélania Ernestine Hedwig Ligne (1855–1931), která zemřela v Římě během jedné ze svých náboženských cest do Vatikánu. Po 2. světové válce již nebyla kaple využívána a došlo k její devastaci. V roce 1971 proto byly ostatky přemístěny na nový bečovský hřbitov. V roce 1981 pak došlo k rozebrání stavby, jejíž relikty jsou na místě stále patrné.89 V linii pohledu na rodovou kapli jako místa posledního odpočinku se pod svahem otevíral také průhled na botanickou zahradu jako místa potěšení. Je situována přímo v ohybu řeky Teplé, naproti vlakovému nádraží. Vznikla mezi lety 1918–1935 z popudu Heinricha Beaufort -Spontina a pod vedením zahradníka Johanna Koditka jako Beaufortské alpinum, Rybniční zahrada, nové zámecké zahradnictví a tzv. Alpská louka (v místě dnešních sádek). Představovala unikátní dílo zahradní a krajinářské architektury, které bylo doplněno promenádami, altány, odpočívadly, mostky atd. Tento rozsáhlý areál byl ve své době nazýván Druhé Průhonice, čímž bylo odkazováno na podobnost s významným krajinářským parkem nedaleko Prahy, založeným hrabětem Arnoštem Emanuelem Sylva-Tarouca, který byl zároveň tchánem vévody Heinricha. Rostliny v zahradě reprezentovaly jednotlivé světadíly. V roce 1931 zde bylo evidováno 321 rostlinných rodů v 1005 druzích. Po 2. světové válce došlo z nezájmu a z nepochopení jeho hodnoty ke znehodnocení celého souboru. V současné době jsou však realizovány kroky vedoucí k obnovení areálu, který byl po provedení terénních prací a úprav včetně zřízení Korunního rybníka zpřístupněn veřejnosti v září 2012. Od roku 2014 je Bečovská botanická zahrada členem Unie botanických zahrad České republiky. V zahradě jsou dosud mimo jiné dochovány velmi cenné dřeviny, například korkovník amurský, tzv. Korkovník pana Koditka, který obdržel titul Strom hrdina České republiky pro rok 2005.90 Další pohledovou vazbou byl areál bečovského hradu spojen s letním sídlem, vilou Komtesou čp. 411, postavenou ve 20. letech 20. století ve vyvýšené poloze východně od Šibeničního vrchu v romantizujícím stylu připomínajícím alpské horské chaty (podobné stavby lze nalézt přímo v Bečově nad Teplou, či v nedaleké lokalitě Kladská). V současné době slouží jako ubytovací zařízení. Její okolí bylo krajinářsky komponováno, cesty v okolí byly upraveny pro kočárové vyjížďky se zastávkami, které skýtaly průhledy na město a na areál hradu a zámku. Výhledy z hradu směřují také na žulové skalní útvary erozivního charakteru, často v dramatických seskupeních. Zvláště poetickými jsou Psí skála, Panna, Vůz s peřinami, aj. Nalézají se v lesích severovýchodně od centra města. Staly se rovněž součástí ústní lidové slovesnosti, která vysvětlovala původ vzniku těchto specifických kamenných útvarů. Tajuplným místem je i vyhlídková plošina Rondel severně za řekou Teplou, přístupná širokým pohodlným schodištěm vysekaným ve skále. Nádherné ikonické pohledy na město a nad ním posazený hrad se otevírají od jihovýchodu ze serpentiny toužimské silnice. V těchto místech je i další impozantní skalní útvar v podobě siluety připomínající básníka Johanna Wolfganga Goetha (tzv. Goethesstein). Úchvatné pohledy na krajinu Bečovska se otevírají také z vrcholku Kupy (Homolky), která 88   Základní údaje o lokalitě jsou dány provedeným záchranným archeologickým výzkumem, který byl uskutečněn archeologickým oddělením SPÚ v Plzni v roce 2002. Krček, J. – Postránecká, K. – Procházka, J. (2010), Sokol, P. – Wizovský, T. (2008). 89   Pánková, K. – Wizovský, T. (2011). 90   Cesty zámeckých pánů 2011–2012, Bečovská botanická zahrada, Teplá, Velká Hleďsebe (2012). Bečovsko Bečovsko Bečov nad Teplou, zápacká zahrada. Foto Karel Kuča 2012. Bečov nad Teplou, pohled na hrad a zámek od jihozápoadu, od řeky Teplé. Foto Karel Kuča 2012. Bečovské náměstí s mariánským sloupem, radnicí a kostelem sv. Jiří v pozadí. Foto Karel Kuča 2012. Bečov nad Teplou, kostel sv. Jiří. Foto Karel Kuča 2012. 48 49 Na úpatí Zlatého a Šibeničního vrchu se nalézají také historické kamenné lomy. Je možné, že jejich původ sahá do 18. století či do ještě starších období, čemuž by nasvědčovaly i nálezy stop ručního lámání kamene pomocí železných klínů. Možná byly využívány již pro stavbu bečovského hradu, nepochybně pak pro jeho pozdější přestavby, stejně jako pro stavbu měšťanských domů. Podle mapy stabilního katastru je zřejmé, že již před polovinou 19. století ani jeden z lomů nefungoval.93 Dokladem krajinářských aktivit rodu Beaufort-Spontinů, dokreslujícím kontinuální zájem o utváření širšího rámce krajiny Bečovska, jsou též Stromořadí princezny Marie ve tvaru písmene M a kříže nedaleko od Vodné, nacházející se již mimo hranici KPZ. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Památkový potenciál města i kulturní a estetické hodnoty okolní krajiny dávají dobrý předpoklad pro udržitelný rozvoj území. Na činnost okrašlovacího spolku i aktivity Beaufort-Spontinů dnes navazuje Místní akční skupina Kraj živých vod a místní základní organizace Českého svazu ochránců přírody Berkut. V současné době jsou podnikány kroky k vytvoření takových aktivit cestovního ruchu, které by nenarušily ráz kulturní krajiny, ale naopak jej akcentovaly. V oblasti nejsou plánovány rozvojové stavební projekty či výrobní areály. Slabé stránky vyplývají zejména z nedostatku investičních zdrojů, nízkého počtu vysokoškolsky vzdělaných obyvatel a tím pádem i vyšší míry nezaměstnanosti, které přinášejí slabší zájem o větší nabídky cestovnímu ruchu, zanedbaný vzhled některých historických objektů i nedostatečnou kapacitu ubytovacích zařízení či nabídky kulturních či sportovních aktivit.94 Smyslem KPZ je ochrana urbanistických hodnot i organicky vyvinuté krajiny s rozsáhlými reliktními prvky, eliminace zástavby ve volné krajině (vysílače mobilních operátorů, větrné elektrárny, developerské projekty) a zavedení pravidel pro šetrné využívání a rozvoj krajiny. Důraz by přitom měl být kladen na údržbu bezlesí, nikoliv samovolné rozšiřování stromové vegetace na další plochy.  93   Krček, J. – Postránecká, K. – Procházka, J. (2010), Široký, R. – Wasková, M. (2008). 94   Bečov – příroda, památky a lidé (2006). ných patníků. Do systému zachovaných reliktů historické cestní sítě patří také minimálně jedno bezpečně určené napajedlo pro tažná zvířata. Dále se v krajině dochovaly drobné památky, jako kamenná pilířová boží muka či smírčí kříž u hájovny směrem na Chodov, další kříž se nachází v plužinách pod Petrovým vrchem (obnoven v roce 2011). Na skalách a skalních výchozech lze nalézt staré značky (například v lese východně od centra města). Některé stavby bohužel zanikly, jako kaple sv. Josefa při dnešní silnici na Karlovy Vary (vysvěcená roku 1740) či kaple Panny Marie u silnice do Nové Vsi u odbočky na Farní loučku. V lesích východně od města se nalézají Bečovské lesní rybníky na Bečovském potoce, které sloužily jako rezervoár vody i pro rybochovné účely. Stejného stáří je i severněji položený Černý rybník na Hůreckém potoce. V této oblasti se dochovaly také lesní aleje. Pozoruhodný systém představuje soustava Mannerových rybníčků v úžlabině západně od Šibeničního a Zlatého vrchu. Sloužily jako rezervoár vody, dnes jsou užívány pro chov ryb. Rybník v údolí jihovýchodně pod kostelem (v Rybářské ulici) byl bečovským okrašlovacím spolkem upraven jako koupaliště a sadovnicky bylo upraveno i jeho okolí. Dnes je používán pro rybochovné účely a nad ním byly vybudovány další menší nádrže. Na levém břehu řeky Teplé, naproti botanické zahradě, existovaly Říční lázně a v blízkosti bylo i fotbalové hřiště (dnes je zde složiště pro dřevosklad). V rámci celé KPZ, lze nalézt vývěry vody, místy mírně mineralizované, přičemž způsob jímání je většinou velmi jednoduchý, popřípadě se jedná o sběrné jímky pramenné vody z širšího okolí. Po několika desetiletích devastace byly částečně obnoveny a zpřístupněny v roce 2011. Na mělkých místech řeky se nalézají brody, jinde lávky a mosty, které překonávají tok řeky Teplé a zpřístupňují tak okolní krajinu. Stávající mostní a lávkové konstrukce jsou sice mladé, ale udržují tradici místa. U úpatí Šibeničního vrchu se rozkládalo bělidlo pro bělení prádla. V údolí Teplé stávala také řada mlýnů. Valná většina fungovala nepřetržitě do roku 1945. Dochovaly se pozůstatky pouze po čtyřech mlýnech, mimo jiné po Oplově mlýně, který původně sloužil k mletí obilí, později byl přestavěn na zpracování třísla. Na jeho budově jsou stále rozpoznatelné pozůstatky mlýnské technologie. Také tzv. Elektrárna bývala obilným mlýnem, později adaptovaným na malou vodní elektrárnu s Francisovou turbínou. Oba mlýny poháněl náhon z řeky Teplé (v současné době je až na část procházející Bečovskou botanickou zahradou zasy- pán).92 Z měšťanského pivovaru v Nádražní ulici přetrval jen pozůstatek budovy. V oblasti Zlatého potoka jihozápadně od města lze nalézt štoly a sejpy, které jsou pozůstatkem staré hornické činnosti v jejích nejjednodušších formách. V sejpech je možno dodnes vyrýžovat drobné zlatěnky. 92   Dyedeková, J. – Jaša, L. (2011). Bečovsko Bečovsko 1825: Bečov, Leopold Platzer. Krajské muzeum Karlovarského kraje, Muzeum Karlovy Vary, fond Umění, podsbírka Grafika, i.č. Ug 691. Bečovská botanická zahrada. Foto Věra Kučová 2015. 3Pohled z náměstí k zámku. Foto Karel Kuča 2012. 1200 1400 1600 1800 2000 1214 zmínka o Bečovské celnici (falsum) 1310 dol. židovská komunita 1349 1. pís. zmínka o bečovském hradu 1387 Bečov doložen jako městečko 1482 Bečov povýšen na město 15. a 16. stol. dolování stříbra, olova, mědi 1. pol. 16. stol. pozdně gotická přestavba hradu 1680 mar. sloup 1. pol. 18. stol. barokní zámek a zahrada 1750–53 přestavba předhradí na Dolní zámek 1760 požár města 1792 porcelánka kolem 1880 terasovitá zámecká zahrada 1898 železnice z Mar. Lázní a Rakovníka 1901 železnice z Lokte 1918–35 botanická zahrada 1926 rodová hrobka sv. Petra (zboř. 1981) 1990 vyhlášení MPZ Bečov n. T. 2012 obnovena bot. zahrada 1762–67 novost. radnice a kostela sv. Jiří do 1407 Borešové z Oseka od 1411 páni z Plavna zástavní držitelé1 1 1547 konfiskace panství 1407–11 Oldřich Zajíc z Házmburka 1615–21 město Horní Slavkov 1752–1813 Kounicové 1495–1547 Pluhové z Rabštejna 1624–1752 Questenberkové 1813–1945 Beaufort-Spontini Nedatováno: Bečov, pohled na hrad, anonym podle Buquoyovy kresby vydané v Sammlung merkwürdiger Ruinen und Schlösser Böhmens. Krajské muzeum Karlovarského kraje, Muzeum Karlovy Vary, fond Umění, podsbírka Grafika, i.č. Ug 1474. 50 51 Bojiště u Hradce Králové Božena Pacáková-Hošťálková Do paměti krajiny rozkládající se na západ až severozápad od města Hradce Králové je zapsáno drama druhé největší bitvy 19. století a jednoho z nejstrašnějších jezdeckých střetnutí v historii. Utkaly se v něm armády dvou tehdejších evropských mocností, Rakouska a Pruska. Za Rakousko, které bitvu prohrálo, bojovala též spojenecká Saská armáda. K bitvě došlo 3. července 1866 na rozlehlém území ve zvlněném terénu mezi plochými nivami Labe a Bystřice. Krajinná památková zóna zahrnuje nejdůležitější část území, na němž se odehrálo vojenské střetnutí, památky na bitvu se však nacházejí i v široké okolní oblasti. Memoriální krajina území krajinné památkové zóny se vyznačuje silnou asociativní působivostí, její podstatu ale tvoří organicky vyvinutá zemědělská sídelní krajina utvářená v dlouhodobém kontinuálním procesu, který probíhal před osudovou bitvou a nezastavil se ani po ní. Na území, vzhledově blízkém krajině v širokém okolí, bitva zanechala hluboký, výmluvný a trvalý otisk. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Podstatu převážné části území tvoří mírně zvlněná krajina Libčanské plošiny, nejvíce členitá v severovýchodní části. Plošší západní okraj náleží k Nechanické tabuli. Celé území KPZ je součástí celku Východolabské tabule. Jako důležité krajinné útvary se uplatňují vyvýšeniny, mezi něž patří i návrší Chlum (336 m n. m.) v centrální části bojiště, na němž měl své stanoviště hlavní velitel Severní rakouské armády, Ludwig von Benedek, a protáhlé návrší mezi Probluzí a Horním Přímem (310 m n. m.), na němž se nacházelo druhé velitelské stanoviště Severní Jeden ze dvou lvů v blízkosti Ossaria poblíž Chlumu. Foto Karel Kuča 2006. 7Chlum, pomník rakouského I. armádního sboru. Foto Karel Kuča 2006. Mapa pomníků a křížů v lese Svíb. Čísla odpovídají oficiálnímu číslování pomníků hradeckého bojiště. Marek Havlíček 2015. 52 53 rakouské a spojenecké Saské armády. Významná je též vyvýšenina Hořiněveské lípy (320 m n. m.), podle níž se údajně orientovala II. pruská armáda, když 3. 7. 1866 postupovala od severu, od Dvora Králové nad Labem, směrem k bojišti, i kopec zvaný Žižkův stůl (310 m n. m.). Vyvýšenina Bukvice (312 m n. m.), na níž měl své stanoviště pruský generální štáb,95 se nachází u vsi Dub, již mimo území KPZ. Na východním okraji KPZ přechází pahorkatina do roviny podél Labe, plochý je i protilehlý západní okraj území s bažinatými loukami podél toku Bystřice. Na severovýchodě území ohraničuje údolní zářez říčky Trotiny. Území odvodňuje několik potoků: do Trotiny ústí Sendažický potok, do Labe Olšovka, do vodního náhonu Labe Melounka a do Bystřice Radostovský potok. Tok řeky Bystřice, přetínající od Benátek po Dohalice okraj zóny, je součástí stejnojmenné evropsky významné lokality pro ochranu velevruba tupého.96 Podél Bystřice a v přilehlé nivě též procházejí regionální biokoridory doprovázené lokálními biocentry. Doprovodné porosty Bystřice charakterizují dřeviny tvrdého a měkkého luhu, v nichž jsou zastoupeny různé druhy vrb, a to bílá, popelavá, křehká, i vrba jíva. Porost vrb vytváří též charakteristický doprovod náhonu mlýna v Popovicích. Velkou část území zabírá zemědělská půda, pedologicky řazená mezi hnědozemě. Lesní celky, mezi něž patří Svíb, Hořiněveská bažantnice, Holá, Skalka, Dubina a Břízský les, jsou poměrně malého rozsahu. Geobotanicky území spadá do společenstev dubohabrových hájů, 95   Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996). 96   Beran, L. (2011). Bojiště u Hradce Králové Bojiště u Hradce Králové Niva Bystřice v Popovicích. Foto Karel Kuča 2013. 3Les Svíb od západu; vpravo severní okraj Čistěvsi. Foto Martin Gojda 2012. Pohled z rozhledny na Chlumu směrem k západu, vpravo dvůr u Lípy. Foto Karel Kuča 2014. Pohled od Ossaria u Chlumu k jihozápadu; topoly doprovázejí hlavní silnice z Hradce Králové do Jičína. Foto Karel Kuča 2006. 3Pohled z rozhledny u Chlumu k severu, v pozadí les Svíb. Foto Karel Kuča 2014. 54 55 císařského generála Matyáše Gallase po roce 1634). Úspěšnější bylo budování panství Sadová, od roku 1651 v držení Schaffgotschů, které se záhy projevilo výstavbou nového zámku. Za Harrachů (od roku 1829) zahrnovalo toto dominium také Dolní Přím. V roce 1844 však zámek v Sadové vyhořel a nebyl již obnoven, protože jeho náhradou se stal nově budovaný novogotický zámek Hrádek u Nechanic.99 Po jedné z nejvýznamnějších barokních staveb tak v oblasti nezbyla žádná památka, neboť v roce 1866 byl zrušen i zámecký park s oborou jižně od tehdy již neexistujícího zámku, který stával jihozápadně od velké zájezdní hospody čp. 2, postavené krátce po roce 1841. V rámci tereziánské přestavby silniční sítě proťala území od jihovýchodu k severozápadu (mezi Všestary a Sadovou) přímá linie císařské silnice z Hradce Králové k Jičínu, navazující do značné míry na trasu starší silnice. Tato silnice spojující východní Čechy se Saskem činila oblast nynější KPZ strategicky velmi exponovanou. Pravděpodobně tudy již v roce 1110 99  Pražák, V. (2014). k ceněným lokalitám proto patří přírodní rezervace Hořiněveská bažantnice, v níž se nacházejí pozůstatky staré dubohabřiny a na nejvlhčích místech porosty tvrdého luhu. Zbytky lužních lesů se vyskytují podél řeky Bystřice a Trotiny. Mezi významné stromy patří jasan ztepilý v Čistěvsi, dub letní ve Střezeticích a lípa srdčitá v Hněvčevsi. Pověstné Hořiněveské lípy reprezentují dvě lípy srdčité východně od vsi. Kromě nich jsou v Hořiněvsi evidovány ještě další dvě lípy srdčité ve Šporkově aleji. Ke známým dřevinám patří také Sendražická lípa srdčitá, dub letní na severním okraji vsi Probluz, torzo dubu letního u roubeného mlýna v Popovicích, dub letní v Třesovicích a Husova lípa velkolistá u cesty z Dohaliček do Horních Dohalic. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Území KPZ zaujímá severovýchodní okraj nejstarší sídelní oblasti Čech.97 Ves Neděliště se uvádí již k roku 1073 v souvislosti s opatovickým klášterem a dále v letech 1143–1148 jako dar pražského biskupa Jana nově založenému strahovskému klášteru. Ve 12. století je doložena Lípa, v 1. polovině 13. století Čistěves, Hořiněves, Máslojedy, Sadová a koncem téhož století Sendražice. Většina ostatních vesnic má první zmínky ze 14. století a výrazně později vznikly jen Charbuzice (doloženy 1547). Až v období raabizace přibyly vsi Nový Přím a Tůně a ještě později Bor. Nejpozději v 1. polovině 14. století se zformovala i poměrně hustá síť farních kostelů (Chlum. Hněvčeves, Hořiněves, Sendražice, Neděliště, Světí, Všestary, Mokrovousy a Dohalice). Majetková držba byla vždy značně roztříštěná, což se odrazilo v existenci řady tvrzí (Sendražice, Hořiněves, Chlum, Lípa, Čistěves, Bříza, Dolní Přím, Mokrovousy, Dohalice, možná i Máslojedy), další vznikaly nebo jsou doloženy až v 15. a 16. století.98 V důsledku intenzivního zemědělství byla převážná část oblasti odlesněna a v rámci řady vsí nebo v jejich sousedství vznikly hospodářské dvory. V nivě Bystřice mezi Sadovou a Sobětuší (převážně mimo území KPZ) byla vybudována soustava poměrně velkých rybníků, jejíž menší analogií byly rybníky na Radostovském potoce mezi Dolním Přímem a Radíkovicemi (za hranicí KPZ). V 1. polovině 19. století byly všechny vysušeny, takže průběh bitvy v roce 1866 již neovlivnily. V barokním období se významnější vrchnostenská centra vyvinula jen v Hořiněvsi, Nedělištích, Sadové a jezuitském Dolním Přímu, ale žádné z nich si nedokázalo vybudovat větší dominium. Také ve starší době byly snahy o větší koncentraci pozemkového majetku jen krátkodobé (majetek 97  Šmilauer, V. (2015). 98   Poche, E. [ed.], a kol. (1977, 1978, 1980, 1982), Křížek, P. – Řezník, M. (1992), Domečka, L. – Sál, F. L. (1928), Horyna, V. (1968), Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996). Bojiště u Hradce Králové Bojiště u Hradce Králové Pohled od Nechanic do prostoru bojiště; vlevo v popředí Komárov, uprostřed Lubno, v pozadí vlevo les Dubina a za ním Střezetice. Foto Martin Gojda 2012. Pohled od západu do prostoru Chlumu; v popředí uprostřed dvůr u Lípy s mausoleem, na pravém okraji lesa památník bitvy s rozhlednou, vpravo, na okraji nezasněženého pole Ossarium a za ním pruský hřbitov; v pozadí ves Chlum. Foto Martin Gojda 2012. 3Hořiněves od jihovýchodu, zcela v popředí uprostřed Hořiněveské lípy s památníkem, na levém okraji snímku Hořiněveská bažantnice. Foto Martin Gojda 2012. 56 57 táhlo polské vojsko (v Kosmově kronice se zmiňuje jeho přechod přes Trotinu). Oblast byla postižena jak za husitských válek, tak za třicetileté války, jejíž důsledky odráží značný počet pustých usedlostí zachycených v Berní rule z roku 1654. Strategický význam prostoru Chlumu se znovu projevil za válek v 18. století. V roce 1745 na návrší po celý měsíc (od 22. července do 23. srpna) tábořilo pruské vojsko, než odtáhlo k Jaroměři. V roce 1757 tudy táhlo vojsko Karla Lotrinského po porážce Prusy u Leuthenu, což způsobilo rozšíření nakažlivých nemocí mezi místním obyvatelstvem. V následujícím roce poblíž Chlumu krátce přebýval polní maršál Daun při pronásledování pruského vojska. Význam prostoru Chlumu přitom vzrostl po přebudování Hradce Králové počínaje rokem 1765 na mohutnou bastionovou pevnost a výstavbě ještě silnější pevnosti v Josefově v letech 1780–1789 (jejíž analogií se v téže době stal i Terezín u Litoměřic). V roce 1792 tudy táhlo pruské vojsko do války proti Francouzům. Za napoleonských válek v roce 1813 zažili místní obyvatelé průchod jak ruského vojska pod vedením cara Alexandra I., tak vojska pruského, které vedl král Fridrich Vilém III.100 Bylo zřejmé, že pokud v budoucnu dojde k nové válce mezi Rakouskem a Pruskem, povede jeden z hlavních útoků pruských vojsk právě na obě východočeské pevnosti jakožto hlavní opěrné body habsburské říše při její nové (po ztrátě Slezska v roce 1740) severní hranici. 100  Horyna, V. (1968). Bojiště u Hradce Králové Bojiště u Hradce Králové Bojiště na I. vojenském mapování (1780–1783). 8Bojiště na II. vojenském mapování (1842–1852). 58 59 Zásadní předěl v historii území znamenala bitva u Hradce Králové, označovaná též jako bitva u Sadové, k níž došlo 3. července 1866.101 Za Rakousko, jehož součástí byly v té době i země Koruny české, v ní bojovala Severní rakouská armáda, které velel polní zbrojmistr Ludwig von Benedek, a spojenecká Saská armáda, kterou do bitvy vyslal saský král Jan pod velením korunního prince Alberta, celkem asi 215 000 vojáků. Rakouský císař František Josef I.102 se bitvy nezúčastnil. Náčelníkem generálního štábu byl jmenován generálmajor Baumgarten, jehož dosazení do funkce prakticky až ráno v den bitvy souviselo s odvoláním podmaršálka Alfreda Heniksteina, generálmajora Gideona von Krismaniče a generála jízdy Eduarda hraběte Clam-Gallase. Vrchního velitele Benedeka k tomu jistě vedly pádné důvody, ale je otázkou, zda se raději neměl soustředit na bitevní strategii a věnovat pozornost možnému postupu II. pruské armády, o jejímž rozložení u Dvora Králové nad Labem a o dalších přesunech informovaly zprávy z pevnosti Josefov.103 Hlavní velitelské stanoviště rakouské a spojenecké saské armády bylo na Chlumu, další na návrší mezi Probluzí a Dolním Přímem. Předsunutá obranná linie vedla od Nechanic na Sobětuš, Mokrovousy, Dohalice a dál ve směru Sadová, Sovětice, Hněvčeves, Benátky, Hořiněves, Račice nad Trotinou, Trotina. Hlavní operační linie byla rozdělena na operační úseky rakouského středu a dvou křídel.104 101 Auctor ignoratus (1866), Brockhaus (1891–1895), Hohenstädt (1866), K.k. & Mil.-Comité (1866–1880). 102  Hlaváč, B. (1933). 103  Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996). 104  Chvojka, A. – Dvořák, J. – Náhlovský, J. – Teichman, R. (2010). Bojiště u Hradce Králové Bojiště u Hradce Králové 7Prostor mezi Hořicemi, Nechanicemi a Hradcem Králové na III. vojenském mapování (1877--1880). 3Detail území okolo Chlumu, Lípy, Čistěvsi a Máslojed se zákresem nejstarších pomínů bitvy z roku 1866. Všestary, kostel Nejsvětější Trojice. Foto Karel Kuča 2008. Světí, kostel sv. Ondřeje. Foto Karel Kuča 2014. 60 61 podmaršálka Tusilla, hraběte Felicitas de Tolny, a II. rakouský armádní sbor podmaršálka Karla, hraběte Thun-Hohensteina, spolu s 2. lehkou jízdní divizí generálmajora Thurn-Taxise. Na pravé křídlo připadl operační úsek les Svíb – Máslojedy – Sendražice – řeka Labe s tím, že poziční liniie IV. sboru ležela mezi Chlumem a Nedělišti a II. sboru mezi Nedělišti a řekou Labe.107 Rakouské zálohy se shromáždily v  prostoru mezi Předměřicemi a Plotištěm. Tvořil je VI. armádní sbor podmaršálka Ramminga a I. armádní sbor generálmajora Gondrecorta s celkem 47 000 muži. Dále tři divize rezervní jízdy s přibližně 11 400 jezdci, z nichž 3. divize rezervní jízdy hraběte Coudenhowe byla předsunuta do prostoru mezi císařskou silnicí a Dlouhými Dvory, 1. divize rezervní jízdy prince Schleswig-Holsteina měla stanoviště mezi Rozběřicemi 107  Chvojka, A. – Krsek, O. – Teichman, R. (2007). Na střední rakouskou sestavu105 v počtu 44 000 mužů se 134 děly připadl operační úsek mezi lesy Holá a Svíb v poziční linii Lípa – Čistěves – les Svíb. Střed tvořil III. armádní sbor podmaršálka arcivévody Arnošta a X. armádní sbor podmaršálka Gablenze. Levému rakouskému křídlu s 51 000 muži a 140 děly, které sestávalo ze spojeneckého saského armádního sboru prince Alberta, rakouského VIII. armádního sboru arcivévody Leopolda a 1. lehké jízdní divize generálmajora von Edelsheima, byl přidělen dlouhý operační úsek Stěžery – Stěžírky – Horní Přím – severozápadní špice Přímského lesa – Popovice – Dohalice – les Holá a jeho poziční linie vedla souběžně s operačním úsekem.106 Pravé křídlo rakouské armády s 55 000 muži a 176 děly tvořil IV. rakouský armádní sbor 105  Chvojka, A. – Teichman, R. (2010). 106  Mrkvička, P. – Teichman, R. (2007). Bojiště u Hradce Králové Bojiště u Hradce Králové 4Cerekvice nad Bystřicí, zámek a kostel. Jan Venuto 1795. Österreichische Nationalbibliotek Sadová, zámek. Jan Venuto 1824. Österreichische Nationalbibliotek 3Sadová se zámkem na mapě stabilního katastru z roku 1841. 3Sadová, porovnání mapy stabilního katastru s aktuální katastrální mapou. 62 63 a Všestary a 2. divize rezervní jízdy generálmajora Zaitseka jihovýchodně od Břízy. Dělostřelecká záloha se 320 děly byla soustředěna u Rosnic.108 Pruský generální štáb měl své velitelské stanoviště na vyvýšenině Bukvice severně od vsi Dub (mimo území zóny). Pruská vojska se skládala z III., tzv. Labské armády, které velel generál Herwarth z Bittenfeldu, dále z I. pruské armády, jejímž velitelem byl maršál princ Fridrich Karel, a z II. pruské armády pod vedením korunního prince Fridricha Viléma. Náčelníkem generálního štábu byl generál Helmut von Moltke. Hlavní velení pruských armád zaštítil svojí přítomností král Vilém I.,109 údajně byl přítomen i ministerský předseda Otto von Bismarck a ministr války Albrecht von Roon. Celkem měla pruská strana k dispozici asi 220 000 vojáků, tehdy zhruba stejně jako rakouská. Moltke založil svoji strategii na principu odděleně pochodovat, společně udeřit. Ráno dne 3. července 1866 viditelně postupovaly proti rakouským a saským armádním jednotkám jen dvě pruské armády: od Smidar III. pruská armáda čítající 40 000 mužů, a od Hořic I. pruská armáda v počtu 85 000 mužů. Početně nejsilnější II. pruská armáda, kterou tvořilo 100 000 vojáků, vyčkávala mezi Dvorem Králové a Jaroměří. Do pohybu směrem k bojišti se vydala, až když velící korunní princ Fridrich Vilém obdržel v noci před bitvou zprávu o rozmístění rakouských bojových sil. Tlak III. a I. pruské armády se mezi sedmou až desátou hodinou rozložil rovnoměrně na všechny části rakouské bojové sestavy. Hlavní proud I. armády prošel Sadovou, obsadil Dohaličky, Horní Dohalice a les Holou. Jeho další postup k Lípě a Chlumu, kde se očekával největší 108  Okresní vlastivědné středisko Chlum – Komitét 1866 – Weiner design studio (1991). 109  Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996). Bojiště u Hradce Králové Bojiště u Hradce Králové Hořiněves, zámek se zbytkem dvora (vlevo) a kostelem sv. PRokopa. Foto Martin Gojda 2012. 4Hořiněves, mapa stabilního katastru z roku 1840. Hořiněves, zámek. Foto Karel Kuča 2014. Hněvčeves, kostel sv. Jiří. Foto Karel Kuča 2012. 3Horní a Dolní Neděliště na mapě stabilního katastru z roku 1840. Probluz, kostel Všech Svatých s pomníkem padlých c.k. kyrysnického pluku č. 8. Foto Karel Kuča 2012. Dolní Přím, jezuitská residence. Foto Karel Kuča 2012. 64 65 nápor na rakouský střed, zastavilo rakouské dělostřelectvo v poziční linii u Lípy. Významně se o to zasloužil 12. dělostřelecký pluk z Kroměříže. Na levé rakouské křídlo zaútočila III. pruská armáda a obsadila Lubno, Hrádek a Jehlici. Jednotky saského sboru korunního prince Alberta a VIII. rakouského armádního sboru arcivévody Leopolda se musely vrátit na své výchozí pozice v úrovni Stěžírek, Horního a Dolního Přímu a Probluze. Do útoku na pravé západní rakouské křídlo bylo vysláno dvanáct praporů 7. divize z I. pruské armády. Z dalšího průběhu bitvy lze dovozovat, že tato divize měla za úkol rozpojit pravé rakouské křídlo a vytvořit podmínky pro průnik jednotek II. pruské armády. Příčiny pozdějšího debaklu rakouských armádních jednotek se začaly vrstvit mezi desátou až dvanáctou hodinou. Prapory 7. divize z I. pruské armády pronikly do lesa Svíbu, kde došlo ke krvavým střetům. Z lesa se je podařilo vytěsnit za cenu obrovských ztrát a rozhození ucelených, vzájemně jištěných rakouských pozičních linií mezi Chlumem a Nedělišti i předsunuté obranné linie mezi Hořiněvsí, Račicemi a Trotinou. Uvedená situace je obvykle zmiňována jako otočení pravého rakouského křídla o 90 stupňů a jeho odkrytí.110 Přesun a zapojení některých oddílů ze IV. rakouského armádního sboru (brigád generálů Brandensteina a Fleischhackera i plukovníka Poeckha) a pak i některých oddílů z II. armádního sboru (brigády generálmajorů Saffrana a Württemberga) do protiútoku ve Svíbu, narušil část krytí předsunuté i hlavní obranné linie v prostoru Hořiněves – Račice nad Trotinou a Máslojedy – Sendražice a část krytí hlavní obranné linie v prostoru Sendražice – Trotina – Neděliště – Lo- chenice. V předsunuté obranné linii zůstaly jen dvě baterie z II. rakouského armádního sboru, a to baterie plukovníka Thomy proti Račicím nad Trotinou a baterie generálmajora Henriqueze mezi Sendražicemi a Trotinou. Doplněno ze záloh nebylo ani krytí hlavního operačního úseku mezi Máslojedy a Sendražicemi. Zatímco se bojovalo ve Svíbu, zejména v linii vrcholové cesty, dnes zvané Alej mrtvých,111 ve východní části směrem k  Máslojedům a podél jihovýchodního okraje Svíbu otočeného k Chlumu dorazila do blízkosti bojiště od severu značná část II. pruské armády.112 Před Hořiněvsí stála 1. divize generálporučíka Hillera von Gätringen a za ní u Žíželevsi 2. divize, které velel generálporučík Plonski, před Račicemi nad Trotinou pak 11. divize generálporučíka Zastrowa 110  Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996), Chvojka, A. – Krsek, O. – Teichman, R. (2007). 111  Chvojka, A. – Dvořák, J. – Náhlovský, J. – Teichman, R. (2010). 112  Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996); Chvojka, A. – Krsek, O. – Teichman, R. (2007). Bojiště u Hradce Králové Bojiště u Hradce Králové 7Pomník rakouského 8. praporu polních myslivců na jihozápadním okraji lesa Svíbu. Foto Karel Kuča 2015. Pomník rakouského 12. pěšího pluku na severovýchodním okraji lesa Svíbu. Foto Karel Kuča 2015. Les Svíb s pomníkem v místech, kde byl smrtelně raněn rakouský plukovník Carl Poeckh, velitel brigády IV. armádního sboru a za ním stojícím pomníkem Edmunda, rytíře z Uhle, rakouského nadporučíka 8. praporu myslivců. Foto Karel Kuča 2015. 66 67 prostoru a otočila děla směrem k Chlumu. Místo, v němž byla rozmetána, se nazývá Baterie mrtvých.117 S cílem získat zpět Chlum i Rozběřice vedly rakouský protiútok armádní sbory povolané ze zálohy, a to VI. armádní sbor podmaršálka Ramminga a I. armádní sbor generálmajora Gondrecorta. S mohutným přispěním dělostřelectva se VI. armádnímu sboru podařilo vytlačit pruské jednotky z Rozběřic až k Chlumu. V útoku na Chlum pokračovaly tři brigády I. sboru s jednou brigádou X. sboru. V bodákovém souboji muže proti muži je pruské jednotky rozdrtily na úvozové cestě mezi Rozběřicemi a Chlumem, později nazvané Úvoz mrtvých.118 Mezi 16. a 17. hodinou vydal velitel rakouské armády Ludwig von Benedek povel k ústupu. V těžké závěrečné fázi musely o prostor pro ustupující rakouskou a saskou pěchotu bojovat jízda i dělostřelectvo.119 Odvážná a bravurní rakouská kavalerie kryla ústup pěchoty za cenu krutého střetu s pruskou jízdou. Srážka jízdy u Střezetic je pokládána za jednu z největších jezdeckých bitev v historii.120 V jezdeckém souboji se jezdci 3. rakouské jízdní divize generálmajora Coudenhowena seřadi- 117  Jánský, Z. – Grof, V. – Synek, J. (2013). 118  Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996); Chvojka A. – Teichman, R. (2010). 119  Mrkvička, P. – Teichman, R. (2007), Chvojka, A. – Teichman, R. (2010). 120  Kolejka, J. (1986), Fučík, J. (2012). a před Rodovem 12. divize, které velel generálporučík Prodzinski.113 Kolem půl dvanácté byla v blízkosti bojiště k útoku připravena téměř polovina stotisícové II. pruské armády. Po dvanácté hodině tak začala v celém akčním vějíři platit druhá část Moltkeho strategického motta – společně udeřit. Pruská Labská armáda útočila na levé rakouské křídlo a ohrožovala je klešťovým svěrem.114 Jednotky I. pruské armády a 1. divize II. pruské armády atakovaly středovou rakouskou sestavu, kterou tvořily brigády III. sboru arcivévody Arnošta, a to plukovníka Benedeka, generálmajora Appiana a plukovníka Procházky, s podporou 3. divize rezervní jízdy hraběte Coudenhowe. V úrovni Lípy se útoky podařilo opakovaně odrazit, ale k Chlumu se prolomily jednotky elitní 1. gardové divize,115 z nichž fyzilírský prapor tvořili zvlášť dobří střelci vybavení Dreyseho puš- kami.116 Narůstající pruský tlak signalizoval, že v ohrožení již jsou i rakouské baterie na chlumské pláni. Západně od Chlumu účinně zasáhla proti pruské pěchotě 7. baterie 8. dělostřeleckého pluku z Jindřichova Hradce. Ústup rakouské pěchoty se snažila přímou palbou krýt 7. dělostřelecká baterie z III. armádního sboru. Baterie pod velením setníka van den Groebena vyjela do 113  Okresní vlastivědné středisko Chlum – Komitét 1866 – Weiner design studio (1991). 114  Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996). 115  Chvojka, A. – Dvořák, J. – Náhlovský, J. – Teichman, R. (2010). 116  Segrelles, V. (1992). Bojiště u Hradce Králové Bojiště u Hradce Králové Jeden z mnoha prostých typových kovových křížů v lese Svíbu. Foto Karel Kuča 2015. 4Společný pomník čtyřiceti rakouských a pruských vojínů v lese Svíbu. Foto Karel Kuča 2015. Les Svíb, křižovatka Aleje mrtvých s přístupovou cestou z Čistěvsi, při níž stojí čtyři pomníky; v popředí pomník 2. praporu rakouského 21. pěšího pluku, vlevo pomník 1. polního praporu rakouských polních myslivců. Foto Karel Kuča 2015. Pomník rakouského 51. pěšího pluku doprovázený drobnými pomníky rakouských a pruských vojínů. Foto Karel Kuča 2015. Chlum, Úvoz mrtvých. Foto Karel Kuča 2014. 68 69 a Nedělištích. Další lazarety vznikly v Benátkách a Dolním Přímu. Dva největší lazarety však byly zřízeny mimo bojiště: ve Smiřicích na zámku Johanna Liebiga pro rakouské a v Hrádku u Nechanic na zámku Františka Arnošta Harracha pro pruské vojáky. Dalších sedm lazaretů bylo zřízeno v Nechanicích a okolí (též v Novém Bydžově). Vojáci, kteří na následky zranění zemřeli v lazaretech, byli obvykle pohřbeni na hřbitově v místě.125 V bitvě u Hradce Králové, která byla počtem nasazených vojáků největším vojenským střetem na území českých zemí, se rozhodovalo o mocenském vlivu nad podstatnou částí Evropy. Vítězné Prusko potvrdilo získání mocenské převahy vyloučením Rakouska z Německého spolku. Poražené Rakousko bylo nuceno souhlasit nejen s jeho rozpuštěním, ale také se založením nového Severoněmeckého spolku, v němž získalo převažující vliv Prusko. Kromě toho muselo Prusku přenechat Šlesvicko-Holštýnsko a Itálii Benátsko.126 Prusko-rakouská válka skončila uzavřením příměří dne 26. července 1866 v Mikulově a podpisem Pražského míru 23. srpna 1866.127 Německo se v roce 1871 sjednotilo v Německé císařství a pruský král Vilém I., vítěz v bitvě u Hradce Králové, byl na zámku ve Versailles prohlášen 18. ledna 1871 německým císařem. Bezprostředně po bitvě128 začalo být území vnímáno jako rozsáhlý pietní celek.129 Již v létě roku 1866 přijížděli na bojiště příbuzní a ještě téhož roku se na bojišti začaly objevovat první kříže a pomníky. Nad hromadnými hroby dal řadu pomníků a křížů zřídit pruský řád johanitů. V následujícím roce začaly přibývat útvarové pomníky, osazované pak s dojemnou vytrvalostí ještě mnoho let po bitvě.130 Z iniciativy účastníka bitvy, Jana Nepomuka Steinského, byl již v roce 1888 v Cerekvici nad Bystřicí založen pro udržování památek Místní komitét pro zakládání a udržování válečných pomníků na bojišti u Hradce Králové v roce 1866.131 125  Pacáková-Hošťálková, B. (2014). 126  Hlaváč, B. (1933), Pekař, J. (1991), Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996); Ravik, S. (2001), Santi-Mazzini, G. (2006). 127  Hlaváč, B. (1933), Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996); Ravik, S. (2001); Santi-Mazzini, G. (2006). 128  Rakousko-pruská válka ve světle rozhodujícího střetnutí (1991). 129  Volf, J. (1934), Kraus, L. (2003). 130  Comité zur erhaltung der denkmale auf dem Königgrätzer schlachtfeld 1891. 131  Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996), Chvojka, A. – Krsek, O. – Teichman, R. (2007), Dvořák, J. (2011); v roce 1892 byl sloučen se spolky z jiných bitev z roku 1866 do Ústředního spolku. li do bitevního šiku. Do jeho čela se postavila brigáda generálmajora Windischgrätze a za ni brigáda generálmajora Mengena. V každé z brigád byly zastoupeny hulánský i kyrysnický pluk i jízdní dělostřelecká baterie. Jejich protivníkem byly pruské jezdecké jednotky, a to 2. jezdecká brigáda, kterou vedl generálmajor Vilém, vévoda von Meclenburg-Schwerin, z 2. jízdní divize generálmajora von Hahna. V této brigádě kromě hulánského a husarského pluku a jízdní baterie účinkoval též gardový dragounský pluk. Elitní pruská 2. jízdní brigáda se nechtěla smířit s tím, že se rakouským jezdcům podařilo pronásledování rakouské a saské pěchoty překazit. Po posílení o husarský a dragounským pluk a jízdní dělostřeleckou baterii z 3. jezdecké brigády generálmajora von der Groebena došlo k novému střetu. Rakouská jízda udržela i v nastalé kruté řeži převahu, zatlačila pruské jezdectvo až k říčce Bystřici a dokázala vytvořit prostor pro ústup rakouské a saské pěchoty.121 Rakouské dělostřelectvo jistilo svou rakousko-saskou pěchotu až do uzavření ústupového manévru. Bojeschopné dělostřelecké baterie se přemístily do prostoru mezi Plotištěm a Břízou, kde dělostřelci z I. a II. dělostřelecké divize vytvářeli průchodné linie pro ustupující brigády a sbory.122 Nakonec se rakouští dělostřelci soustředili do ochranného valu a až do nočních hodin neúnavně a organizovaně pokračovali v palbě, dokud pruské velení pronásledování ustupující ra- kousko-saskéarmádynezastavilo.Rakousko-saskéjednotkyseněkolikasměryvydalynaMoravu.123 Přímo v bitvě nebo v důsledku zranění zemřelo přibližně 2 000 pruských a 6 000 rakouských či saských vojáků a počet raněných dosáhl 7 000 na pruské a 8 500 na rakousko-saské stra- ně.124 Zatímco armády po bitvě odtáhly, pro raněné musely být zřízeny pohotovostní lazarety, ošetřovny a obvaziště. V Chlumu vznikl lazaret v kostele, ve škole a několika staveních včetně stodoly v čp. 3, jako obvaziště sloužily domy čp. 6 a 12 v Rozběřicích. Jako lazarety sloužily domy čp. 49 (dříve 29) v Máslojedech a stodola v čp. 43 v Rosnicích. Ve Světí byla zřízena polní nemocnice v kostele, na zámku a ve stanech na zahradě čp. 29. Ve Všestarech zabral velký lazaret kostel, faru, školu a stodoly usedlostí čp. 23, 38, 42, 43 a 50. Také v Hořiněvsi posloužil jako lazaret nejen zámek, ale též kostel a fara. Pro raněné byly využity i kostely v Sendražicích 121  Chvojka, A. – Teichman, R. (2010). 122  Chvojka, A. – Teichman, R. (2010), Fučík, J. (2012). 123  Mrkvička, P. – Vilím, J. (2010), Fučík, J. (2012). 124  Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996). Bojiště u Hradce Králové Bojiště u Hradce Králové Pomník rakouského 26. pěšího pluku na východním okraji Svíbu. Všechny fotografie Karel Kuča 2015. 4Pomník 11. praporu rakouských polních myslivců v Aleji mrtvých ve Svíbu. Pomník pruského 4. magdeburského pěšího pluku č. 67 na jižním okraji Svíbu. Pomník rakouského 26. pěšího pluku na jihovýchodním okraji Svíbu. Všechny fotografie Karel Kuča 2015. 3Pomník rakouského 13. praporu polních myslivců na jihovýchodním okraji Svíbu. Pomník pruských nadporučíků od 2. granátnického pluku na severovýchodním okraji Svíbu. 70 71 Jak vypadala oblast bojiště v době bitvy, ukazuje velmi věrně III. vojenské mapování, které vzniklo jen s malým časovým odstupem od této události (1877–1880). Další hospodářský a sídelní vývoj oblasti se pak opět v zásadě nelišil od vývoje okolních regionů. V letech 1881–1882 proťala oblast železniční trať z Hradce Králové přes Sadovou do Ostroměře132 a současně byla otevřena i lokální dráha Sadová–Hořiněves–Smiřice,133 postavená hlavně kvůli spojení cukrovarů v Dohalicích (který v době bitvy již existoval)134 a Smiřicích, tvořící nyní část severní hranice krajinné památkové zóny. Rozvoj průmyslu se víceméně omezil na potravinářství. Největším podnikem zůstal cukrovar v Dohalicích, ale cukrovka se dovážela též do okolních cukrovarů. Dalšími podniky, které zpracovávaly zdejší zemědělskou produkci, byly menší pivovary, vinopalny, sušárny čekanky. Početné byly též malé cihelny, které uspokojovaly potřeby běžné výstavby. Osídlení zůstalo v ustálené hustotě i velikosti a poměrně stabilní zůstala i cestní síť propojující jednotlivé vesnice. Po 2. světové válce byla v údobí kolektivizace zemědělská půda scelena a začala být obdělávána ve velkých blocích. Zastoupení lesů se nezměnilo. Tato situace v podstatě trvá dodnes. Památky na bitvu z roku 1866 se nacházejí ve vesnicích, u cest, v polích i v lesích, rozesety jsou po celém území, a to i vně hranic nynější krajinné památkové zóny. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Krajinná památková zóna Bojiště u Hradce Králové představuje výjimečné a emocionálně mimořádně silné prostředí, jehož asociativní ideová i hmotná postata je hluboce a výmluvně vtištěna do organicky vyvinuté krajiny.135 Bitvu u Hradce Králové v roce 1866 připomínalo celkem 474 pietních objektů (nejen na území KPZ), počínaje šachetními kříži, přes náhrobní pomníky, po plukovní a praporní pomníky a památníky.136 Z nich se 29 nezachovalo, takže aktuální počet dochovaných památek činí 445, z čehož přibližně stovka je situována mimo území krajinné památkové zóny. Značně vysoký 132  Řivnáč, F. (1882, 2001), Pražák, V. (2014). 133  provoz byl ukončen 10. 12. 2004 134  někdy je označován i jako cukrovar Sadová, ale nachází se na k. ú. Dohalice 135  Pacáková-Hošťálková, B. (2014). 136  Poláček, B. (1992), Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996), Seznam pomníků z  bitvy u Hradce Králové 1866 [online]. Chlum, společný hrob rakouské jízdní dělostřelecké baterie č. 7 (tzv. Mrtvé baterie). Foto Karel Kuča 2006. 4Chlum, Ossarium. Foto Karel Kuča 2006. 8Chlum, pomník rakouské jízdní dělostřelecké baterie č. 7 (tzv. Mrtvé baterie). Foto Karel Kuča 2006. Chlum, kostel Proměnění Krista. Foto Karel Kuča 2006. 72 73 V nejvyšším bodě bojiště, na návrší Chlum (334 m n. m.), stojí 56 m vysoká železná věž, z jejíž vyhlídkové plošiny, umístěné ve výšce 35 m, lze přehlednout centrální část bojiště i jeho celkový rozsah vymezený prstencem obvodových vsí.140 Takto zdůrazněný vyhlídkový bod má i symbolický význam. Stávající vyhlídková věž byla postavena při příležitosti 133. výročí bitvy v roce 1999 a nahradila stejně vysokou ocelovou rozhlednu z roku 1899. Z vyhlídkové věže na Chlumu je velmi dobře přehledná lokalita zvaná Baterie mrtvých141 s pomníkem 7. jízdní dělostřelecké baterie VIII. rakouského dělostřeleckého pluku (č. 275), jíž velel setník August van den Groben. Pomník v podobě pískovcového sloupu završeného sochou Austria je tematicky spjat s dělostřelectvem. Stojí v čele hrobu Mrtvé baterie, ohraničeného živým plotem a označeného železným křížem. Je otočen k lesu, v němž se dochovaly pozůstatky dělostřeleckých okopů včetně lunety č. V. s osmi dělostřeleckými stanovišti Baterie mrtvých. Dělostřelecké okopy budovaly na bojišti ženijní oddíly, jimž velel plukovník Franz, svobodný pán Pidoll von Qiuntenbach, a na Chlumu byl pro ně využit i starší obranný val z 2. slezské války v letech 1744–1745142 . V centrální části bojiště na Chlumu143 se nachází též Ossarium (č. 346), tedy kostnice a vedle ní litinový kříž, dvojice mramorových lvů (č. 381) a kamenný pomník. Kostnici tvoří otevřená jednolodní novogotická kaple nesená šesticí sloupů, v níž stojí vlastní ostatková schránka v podobě žulového sarkofágu. Každý rok v den bitvy se do něj ukládají kosterní pozůstatky nalezené na území bojiště. Kaple původního ossaria z roku 1899, provedená podle návrhu F. Schmidta, byla z litavského vápence, pro špatný stav však musela být rozebrána a v roce 1936 zastřešila sarkofág stávající kaple z hořického pískovce. Litinový kříž odlitý ve fürstenberské slévárně v Novém Jáchymově byl na místo instalován již v prosinci roku 1866. Dvojici soch lvů z bílého mušlového vápence vytvořili rakouští sochaři během vojenské služby v Itálii, do prostoru mezi litinový kříž a kostnici byly sochy osazeny v roce 1900. Kamenný pomník (č. 416) v podobě žulového skalního útvaru byl do blízkosti Ossaria postaven v roce 1908 na památku Viléma, prince ze Schaumburg-Lippe, který se bitvy sám zúčastnil a byl pak prvním protektorem Ústředního spolku pro udržování pomníků z roku 1866. Mezi návrším Chlum a vsí Lípou je pískovcové Mausoleum (č. 23) v podobě kaple završené obeliskem, věnované padlým rakouským a saským bojovníkům při příležitosti 1. výročí bitvy. Nad Mausoleem jsou dělostřelecké okopy č. IV. 140  Pacáková-Hošťálková, B. (2014). 141  Janský, Z. – Grof, V. – Synek, J. (2013). 142  Skřivan st., A. (2001). 143   Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996), Chvojka, A. – Teichman, R. (2010). počet pomníků zachycuje již III. vojenské mapování (1877–1880). Jedná se o výjimečný soubor, který nemá v Evropě obdoby. Jeho vypovídací hodnotu umocňuje specifické nebo symbolické tvarosloví, materiál i kvalita řemeslného zpracování a u mnoha pomníků také mimořádná umělecká hodnota. Účinek pomníků a památníků i prostých křížků násobí situování v místech skutečných bitevních střetů, konkrétních hromadných nebo individuálních hrobů, či na vesnických nebo zvláštních vojenských hřbitovech. Rozmístění jednotlivých památníků vyplynulo z topografie bitvy, některé větší památníky a pomníky byly kvůli viditelnosti osazeny na významově a vizuálně důležitá místa. Jistý koncepční (nikoliv kompoziční) záměr lze spatřovat zejména v umístění Ossaria, pomníku Mrtvé baterie, pomníku rakouského I. armádního sboru v blízkosti Úvozu mrtvých a mnoha dalších. V lese Svíbu, jehož návštěva na většinu lidí hluboce zapůsobí, je řada pomníků soustředěna do Aleje mrtvých a na okraj lesa. V kontextu pozdějších válečných střetů 20. a 21. století v našich zemích i jinde v Evropě zaujme bojiště u Hradce Králové obecně vyjádřenou a sdílenou pokorou. Ačkoli byly vlastní boje nesmiřitelné, po bitvě prokázaly obě strany, v šoku nad nebývalým množstvím obětí, mimořádnou smířlivost. Rakouské, saské i pruské památníky stojí jeden vedle druhého a nezřídka připomínají padlé obou stran konfliktu společné pomníky. Je to přirozeně též odraz toho, že i v hromadných hrobech spočívají tělesné pozůstatky vojáků často společně. Nejvíce lokalit souvisejících s konáním bitvy137 a největší koncentrace pomníků, památníků a křížů je v okolí Chlumu138 a v lese Svíbu.139 V některých místech lze v okolí památníků a pomníků zaznamenat pozůstatky specifických doprovodných úprav. V lese Svíbu lze například u větších pomníků a památníků situovaných na okraji lesa spatřit dochovanou část cizokrajných dřevin upozorňujících na umístění pomníků v porostním plášti. Záměrné doprovodné úpravy jsou zčásti čitelné i na řadě dalších míst, zejména v Ossariu na Chlumu, na vojenském hřbitově v Máslojedech a v Probluzi. 137  Simon, J. (1936). 138  Chvojka, A. – Teichman, R. (2010). 139  Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996). Rozběřice, krucifix v polích u vesnice. S bitvou z roku 1866 nesouvisí, ale v jeho blízkosti se nachází několik pomníků. Foto Božena Pacáková-Hošťálková 2012. 4Lípa, mausoleum s kaplí věnované památce padlých rakouských a saských bojovníků. Foto Karel Kuča 2015. Chlum, pomník rakouského setníka Ferdinanda Seeligera v polích jihovýchodně pod vsí, v sousedství starší barokní plastiky. Foto Karel Kuča 2014. Chlum, pruský hřbitov, vpravo v pozadí Ossarium. Foto Martin Gojda 2012. Bojiště u Hradce KrálovéBojiště u Hradce Králové Soubor pomníků u Hejcmanky. Foto Karel Kuča 2014. 74 75 Na návrší Chlum se nachází také Pruský hřbitov (č. 194 aj.), na nějž byli postupně soustředěni padlí pruští vojáci. V čele hřbitova stojí pomník 1. gardové pěší divize, jejíž speciální jednotky dobyly rakouské pozice na Chlumu. Socha bronzového spícího lva je umístěna na vysokém mramorovém podstavci. Na hřbitově je i hrobka velitele 1. gardové pěší divize, Hillera von Gaertringen (č. 197). Les Holá severně od Horních Dohalic je spojován zejména s pruským útokem na rakouskou střední bojovou sestavu. U křižovatky silnic Horní Dohalice – Čistěves a Hradec Králové – Hořice Soubor pomníků při silnici z Čistěvsi do Máslojed (v pozadí les Svíb): vlevo pískovcová typová pyramida tří pruských důstojníků od 4. magdeburského pěšího pluku č. 67 (na pomníku je chybné č- 216 namísto 204); uprostřed pomník uherského polního pluku č. 6; vpravo pomník všeobecného určení. Foto Karel Kuča 2014. 3Hořiněves. Pomník rakouského 2. praporu polních myslivců. Vlevo vlevo další pomníky včetně kříže typu č. 302A na hrobě padlých vojáků (původně stál u svodnice v poli mezi Máslojedy a Hořiněvsí). Foto Karel Kuča 2014. Dlouhé Dvory, pomníky jihovýchodně od vsi. Foto Karel Kuča 2014. Hořiněveská bažantnice, pomník rakouského 40. pěšího pluku. Foto Karel Kuča 2014. > Holá, pomník rakouského 49. pěšího pluku. Foto Božena Pacáková-Hošťálková 2012. 4 Hořiněveské lípy, pomník rakouského 57. pěšího pluku. Foto Karel Kuča 2014. Dolní Přím, soubor pomníků druhotně soustředěných ve vsi. Foto Karel Kuča 2014. Bojiště u Hradce KrálovéBojiště u Hradce Králové 76 77 II. i III. vojenské mapování. U rybníku na návsi v Rozběřicích byl dne 7. září 1902 na památku rakouského 4. pěšího pluku postaven pomník zvaný Deutschmeister (č. 343). Tvoří jej žulová mohyla s měděným sousoším vojína podpírajícího raněného důstojníka. Hromadný hrob rakouských vojáků se nachází v lokalitě Šrámkův kříž, na křižovatce silnic za východním okrajem Rozběřic. K 50. výročí bitvy se v roce 1913 začala připravovat úprava pietního místa s pomníkem Jezdecké srážky u Střezetic, ale realizaci zmařila 1. světová válka. Umístění pomníku připomínajícího jednu z největších jezdeckých bitev v historii se na původně vybraném místě připravuje při příležitost 150. výročí v roce 2016.151 Množství památek připomínajících bitvu z roku 1866 se nachází také v obvodovém prstenci vesnic.152 U severovýchodního rohu Hořiněveské bažantnice (západně od zatáčky silnice do Sendražic) byl dne 3. července 1867 odhalen monumentální památník padlých vojáků rakouského pěšího pluku č. 40 (č. 3) a u Hořiněveských lip (na návrší jihovýchodně nad vsí) pomník padlých vojáků rakouského 57. pěšího pluku (č. 4). Podle Hořiněveských lip se v den bitvy orientovala II. pruská armáda při postupu k bojišti. Lip malolistých zde rostlo více, dnes se zde nacházejí dvě věkem odlišné lípy, jedno torzo a dva mladší exempláře doplněné v nedávné době. V Nedělištích, na dělostřelecké polní hradbě č. I., označuje hrob padlých vojáků kříž (328) postavený roku 1899. Podobným křížem je označen též společný hrob padlých rakouských O. Malina. Národní památkový ústav, Praha. Podkladová data LLS, ortofotomapy a katastrální mapy Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha (2013). 151   Komitét pro udržování památek z války roku 1866 (2015) [online]. 152   Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996). stojí černý litinový pomník rakouského 49. pěšího pluku (č. 291).144 Má tvar obelisku na jehož špici je koule s dvouhlavým rakouským orlem. Les Svíb je protkán kovovými kříži, které označují společné hroby u cest, v porostech, v rovině, ve svahu, v podstatě na celé ploše lesa. Působí skromně, ale představují silné memento. V lese se také nachází množství praporních a plukovních pomníků. Hodně jich stojí podél hřebenové cesty nazývané Alej mrtvých a na východním a jižním okraji lesa.145 Ve špici jižního okraje, u vstupu do lesa od Čistěvsi, se nachází pomník zvaný Myslivec (č. 292),146 postavený na památku rakouského 8. praporu polních myslivců. Je z istrijského vápence a byl odhalen 3. července 1896 při příležitosti 30. výročí bitvy. Na severovýchodním okraji Svíbu stojí pískovcový pomník rakouského 12. pěšího pluku. Je znám pod názvem Říman (č. 5)147 a sestává ze sarkofágu, zlomeného sloupu a postavy raněného římského vojáka. Na místo byl osazen již rok po bitvě. Na některých místech v lese je dodnes možné identifikovat víceméně přesný půdorys hromadných hrobů prostřednictvím porostových příznaků. V Máslojedech se nachází vojenský hřbitov v severozápadní části vsi u silnice na Hořině- ves.148 Zahrnuje hromadný hrob označený pískovcovou pyramidou věnovanou památce všech padlých ve vsi a jejím okolí č. 237). Do sousedství hromadného hrobu byly postupně přemístěny další pomníky z okolních míst. K nejtragičtějším místům bojiště patří prostor Úvozu mrtvých mezi Rozběřicemi a Chlumem. Na úvozové cestě přišly během necelé půl hodiny o život stovky mužů. Úvoz se stal hromadným hrobem, který ale zřejmě leží západně od dodnes existující úvozové cesty směřující z Chlumu k západnímu okraji Rozběřic, zakreslené v této pozici na II. i III. vojenském mapování, tedy před bitvou i po ní. Na základě snímků lidarového skenování lze usuzovat, že skutečný Úvoz mrtvých se nachází v úrovni pomníku rakouského I. armádního sboru (č. 296), tvořeného obeliskem ze šedé žuly s bronzovými vojenskými emblémy a završeného bronzovým orlem, který byl odhalen dne 11. 10. 1896.149 I jeho pozice by mohla poukazovat na souvislost s tímto místem. Nelze však vyloučit, že se bodákový souboj rakouských a pruských jednotek odehrával v obou úvozech a také v dalších dvou, které se sbíhající k východnímu okraji Rozběřic (západnější z nich vidlicovitě vybíhá z výše uvedené cesty Chlum – Rozběřice).150 Rovněž tyto dva úvozy zachycuje 144   Mrkvička, P. – Teichman, R. (2007). 145   Chvojka, A. – Dvořák, J. – Náhlovský, J. – Teichman, R. (2010). 146   Chvojka, A. – Krsek, O. – Teichman, R. (2007), Chvojka, A. – Dvořák, J. – Náhlovský, J. – Teichman, R. (2010). 147   Chvojka, A. – Dvořák, J. – Náhlovský, J. – Teichman, R. (2010). 148   Chvojka, A. – Krsek, O. – Teichman, R. (2007), Chvojka, A. – Dvořák, J. – Náhlovský, J. – Teichman, R. (2010). 149   Zpracování dat a vizualizace prostoru mezi vesnicemi Chlum a Rozběřice na detailu z mapy JARM 87 pro analýzu dat LLS, M = 1 : 28 880. O. Malina. Národní památkový ústav, Praha. Podkladová data LLS, ortofotomapy a katastrální mapy Český úřad zeměměřičský a katastrální, Praha (2013), Pacáková-Hošťálková, B. (2014). 150   Auctor ignoratus (1866), Brockhaus (1891–1895), K.k.t. & A. Mil.-Comité 1866–1880; Zpracování dat a vizualizace prostoru mezi vesnicemi Chlum a Rozběřice na detailu z mapy JARM 87 pro analýzu dat LLS, M = 1 : 28 880. Svatý Alois. Socha světce dominuje souboru několika pomníků. Levý z dvojice patří 146 rakouským a saským vojákům, pravý rakouskému mjr. Ferdinandu Freundovi od 8. pěšího pluku (přenesen). Foto Karel Kuča 2008. Svatý Alois, pomník rakouského 8. pěšího pluku (detail). Foto Karel Kuča 2008. Probluz, pomník s bustou saského krále Alberta a saskými královskými atributy. Foto Věra Kučová 2014. 3Máslojedy, vojenský hřbitov ve vsi. Foto Karel Kuča 2014. Probluz, obelisk věnovaný padlým saského armádního sboru. Foto Karel Kuča 2014. Bojiště u Hradce KrálovéBojiště u Hradce Králové 78 79 la být samostatně prohlášena za vesnickou památkovou zónu. Jako krystalizační body sídelní sítě se nadále uplatňují především kostely Proměnění Krista v Chlumu, sv. Jiří v Hněvčevsi, sv. Prokopa v Hořiněvsi, sv. Stanislava v Sendražicích, Nanebevzetí Panny Marie v Nedělištích, sv. Ondřeje ve Světí, Nejsvětější Trojice ve Všestarech, Všech svatých v Probluzi a sv. Jana Křtitele v Dohaličkách.156 Všechny jsou středověkého původu a některé z nich mají gotické jádro. Kromě převažujícího barokního slohu je třeba zmínit renesanční atiku a zděnou helmici věže kostela ve Všestarech a empírovou přestavbu kostela v Probluzi. Kostely v Hněvčevsi, Probluzi a Dohaličkách se zároveň uplatňují jako krajinné dominanty. Výraznější budovy far doplňují prostředí kostela v Hněvčevsi, v Sendražicích a v Probluzi, zatímco fara v Hořiněvsi byla zbořena a její místo zaujalo nákupní středisko. Barokní zámky se dochovaly pouze v Hořiněvsi a v Nedě- lištíchajezuitskárezidencev DolnímPřímu.157 OzánikuvýznamnéhozámkuvSadovéjižbylařeč, v polovině 19. století zanikl také zámeček v Popovicích, zatímco zámeček ve Světí byl zbořen až v roce 1989. Hospodářské dvory související se zámky byly poznamenány dlouhodobou neúdržbou. V Hořiněvsi se ze dvora zachovalo torzo sýpky a stodoly, vodárna v podobě věže, obytné stavení a tzv. Panský dům, v Nedělištích celý uzavřený dvůr s přízemními hospodářskými objekty a staveními pro služebnictvo a patrová sýpka. Z hospodářského dvora v Dolním Přímu se dochovaly sýpka a stodola. Základní hmotový či půdorysný rozvrh si zachovaly též dvory ve Světí, Lípě, Dlouhých Dvorech a Mokrovousích, jejichž jednotlivé stavby byly značně přestavěny nebo nahrazeny novostavbami. Zcela zanikl pouze dvůr v Dohalicích. Z lidové architektury jsou nejvýraznější klasicistní usedlost čp. 25 na návsi v Rozběřicích, čp. 55 v Máslojedech, čp.26v Sověticích(svjezdovoubránou)ivjezdovábránačp.28v Nedělištích.Unikátnípamátkou vesnického stavitelství je patrový roubený vodní mlýn v Popovicích. Totéž platí o roubené hospodě čp. 10 z doby kolem roku 1770 s tzv. křížovou světničkou na sloupech v Hořiněvsi, v němž se 10. června 1791 narodil Václav Hanka,158 vlastenec a spisovatel známý zejména jako objevitel a pravděpodobný padělatel starých českých rukopisů, především Rukopisu královédvorského. Z dříve charakteristických sušáren čekanky, jejichž výstavba v poslední třetině 19. a v 1. třetině 20. století provázela rozmach pěstování této u nás dříve neznámé rostliny, přetrvaly jako jedny z posledních sušárny v Čistěvsi a Třesovicích, obě však byly adaptovány pro jiné účely. 156   Poche, E. [ed.], a kol. (1977, 1978, 1980, 1982). 157   Křížek, P. – Řezník, M. (1992), Poche, E. [ed.], a kol. (1977, 1978, 1980, 1982), Cechner, A. (1904). 158   Řivnáč, F. (1882, 2001), Chvojka, A. – Krsek, O. – Teichman, R. (2007). a saských dělostřelců (č. 324) v Rosnicích. Kříži jsou označeny též dva společné hroby padlých rakouských a saských dělostřelců (č. 321 a 322) v původním dělostřeleckém postavení v lokalitě Žižkův stůl mezi Rosnicemi a Borem. Stojí zde též pískovcový pomník, který připomíná táboření vojska Jana Žižky z Trocnova roku 1423 při jeho tažení do bitvy na vrchu Gothardu u Hořic. V Horním Přímu byl k uctění památky padlých ze 74. pěšího pluku, pochovaných v několika několika šachetních hrobech, postaven a v roce 1898 vysvěcen pomník v podobě monumentálního pískovcového obelisku s reliéfem rakouského orla (č. 320).153 Hromadný hrob padlých rakouských vojáků (č. 415) a soubor pomníků (č. 64, 168, 246) se nachází také západně od Horního Přímu v místě zvaném Svatý Alois. V Probluzi, kolem níž v rámci levého rakouského křídla operovaly spojenecké saské jednotky, byl na památku padlých saských vojáků postaven již roku 1867 pískovcový obelisk (č. 60) a v roce 1904 též stélový secesní, rovněž pískovcový pomník (č. 400) s bustou saského krále Alberta, který se bitvy účastnil ještě coby korunní princ.154 Kromě křížů, pomníků a památníků připomíná bitvu množství dalších staveb. V někdejším hostinci U české lípy čp. 1 v Máslojedech poobědval v den bitvy pruský korunní princ Fridrich Vilém. Také ve stavení čp. 3 v Rosnicích býval zájezdní hostinec, v němž pruský král Vilém I. povečeřel po bitvě se svým štábem.155 Řada domů, ale též kostelů, zámků a dalších staveb se stala památkou na bitvu také proto, že v nich byly umístěny lazarety (viz výše). V průběhu bitvy byly přitom kostely v Chlumu, Hořiněvsi a Probluzi vážně poškozeny. Poničena byla také zájezdní hospoda Hejcmanka, která byla později přestavěna. Na mnoha stavbách připomínají bitvu dělostřelecké granáty, například v Chlumu na čp. 6 a 11, v Čistěvsi ve štítu stodoly v čp. 16, v Rozběřicích je dělostřelecký granát zaseknut do zdi domu čp. 19. Do fasády Špryňarova statku čp. 55 v Máslojedech je vsazeno devět dělostřeleckých granátů. Památkovou hodnotu území tvoří jak památky vázané na bitvu z roku 1866, tak tradiční zemědělská a sídelní kulturní krajina, do níž jsou zasazeny. Tato krajina je výsledkem dlouhodobého vývoje a vyznačuje se typologicky pestrou škálou půdorysů vesnic, v níž převažují různé formy návesního typu, charakteristické pro staré sídelní území. Historický půdorys si ve větší nebo menší míře zachovala většina zdejších vesnic. Nejlépe se urbanistická struktura včetně tradiční zástavby zachovala v Čistěvsi a Máslojedech a v obvodovém prstenci vesnic v Sověticích, Benátkách, Horním Přímu a Dohalicích. Nikde však nevykazuje takové kvality, aby moh- 153   Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996), Mrkvička, P. – Teichman, R. (2007). 154   Brůha, J. – Dvořák, J. – Poláček, B. – Vycpálek, M. (1996), Mrkvička, P. – Teichman, R. (2007). 155   Mrkvička, P. – Teichman, R. (2007). Máslojedy, usaedlost čp. 55. Foto Karel Kuča 2006. Hořiněves, hospoda čp. 10. Foto Karel Kuča 2012. Popovice, vodní mlýn. Foto Karel Kuča 2013. Dohalice, sýpka a lev z pomníku rakouské Knebelovy brigády X. armádního sboru (s chybným č. 352 namísto 382). Foto Karel Kuča 2013. Bojiště u Hradce Králové 80 81 Zatím nedošlo k obnově doprovodných parkových úprav v prostoru Ossaria na Chlumu, mausolea v Lípě, vojenského hřbitova v Máslojedech, u památníků v Probluzi a jinde. Problémy zásadního charakteru vznikají v lese Svíb, v lesnatých partiích Chlumu a v lese Holá, kde je třeba ujasnit, jak o ně bude v následující době pečováno. V lese Svíb jsou některé křížky a památníčky utopeny v porostech a na jihovýchodním okraji mizí charakteristické zarámování pomníků a památníků cizokrajnými dřevinami. Zatímco rozsah lesa Svíbu se od roku 1866 změnil jen nepatrně, na Chlumu se poměr zalesněných a volných ploch změnil mnohem výrazněji, takže porostem jsou pokryty i dříve volné dělostřelecké okopy. Nelze vyloučit, že v některých místech bude lépe recentní les ponechat, ale rozhodnout by se o tom mělo s jasnou představou, jakým směrem se bude péče nadále ubírat a potřebné zásahy včlenit do lesního hospodářského plánu. Podobně delikátní problémy mohou vznikat v místech hromadných hrobů, nad nimiž je dnes orná půda (předpokládaný Úvoz mrtvých táhnoucí se od pomníku rakouského I. armádního sboru, viz výše). K jejich eliminaci mohou napomoci kvalifikované průzkumy, pečlivá identifikace a interpretace kulturně historických hodnot a exaktní vymezení předmětu památkové ochrany.159  159   Kučová, V. – Dostálek, J. – Ehrlich, M. – Kuča, K. – Pacáková, B. (2014). PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Úcta a respekt k pietní podstatě památkové zóny prosákly do využívání i obhospodařování území. Krajina přetrvává v zásadních dlouhodobě ustálených proporcích a struktuře, nárůst intravilánů vsí je mírný. Změny ve způsobu obhospodařování území v důsledku kolektivizace zemědělství v 2. polovině 20. století se projevily zejména zánikem členění plužiny uvnitř jednotlivých polních tratí a výstavbou nových velkokapacitních zemědělských areálů. V centru území pod chlumským návrším například v 50. letech 20. století vyrostl areál zemědělského družstva s kravíny a drůbežárnou, kravíny byly postaveny také jižně od Rosnic, na severním okraji Břízy a v Třesovicích, v 70. letech vznikl zemědělský areál v severní části Sendražic. V některých místech lze zaznamenat až rozpad krajinné a sídlení celistvosti a kontinuity, což se týká zejména Sadové, kde mj. vyrostlo v roce 1960 silo na 600 vagonů obilí. Ve venkovské zástavbě lze kromě běžných modernizací a přestaveb zaznamenat také trendy, které do venkovského prostředí vnesly cizorodé bytové objekty i rodinné domy, což platí jak o výstavbě v období totality, tak v posledních desetiletích. Pokud by se výstavba podobného charakteru začala rozvíjet ve větší míře a zvláště na dosud nezastavěných plochách, znamenala by vážné ohrožení kvalit krajinné památkové zóny. Ve vztahu k charakteru území se velmi problematicky jeví silná intenzita dopravy na silnici, která z Hradce Králové směřuje na severozápad k Sadové a dál k Hořicím. Projektovaná přestavba na rychlostní komunikaci představuje velké riziko, protože vynucuje přemístění některých pomníků vztahujících se k bitvě z roku 1866 a způsobí rozdělení centrální části památkové zóny v prostoru Lípa, Chlum, Rozběřice, Střezetice, Dlouhé Dvory. V tomto prostoru se přitom odehrála Srážka jízdy u Střezetic. Potenciální nebezpečí představuje i výstavba nových čerpacích stanic pohonných hmot, motorestů, popřípadě dalších zařízení V poslední době lze konstatovat zvýšení intenzity oprav a úprav mnoha památek vztahujících se k bitvě z roku 1866 i snah o přiblížení historických souvislostí a průběhu bitvy formou naučných stezek. Existují však stále případy, kdy je okolí pomníků zcela nedůstojné. Nejkřiklavějším případem je situace u Hejcmanky, kde v těsné blízkosti pomníků vyrostla čerpací stanice pohonných hmot včetně množství různých reklamních poutačů. Dalším problémem jsou pomníky, k nimž se vůbec nedá přijít, protože jsou nadoraz obklopeny ornou půdou. Zvláštní situace nastává u některých pomníků, jejichž okolí bylo sice upraveno, ale nevhodným způsobem. To někdy platí také o umisťování informačních tabulí, zejména do těsné blízkosti pomníků. 1300 1400 1500 1600 1350–1384 exist. kostelů ve Světí, Chlumu, Sendražicích, Hněvčevsi, Nedělištích, Hoříněvsi, Dohaličkách a Probluzi 1448 Sadová zač. držby Sadovských ze Sloupna 1415, 1436 výst. kostelů ve Všestarech a Světí 1595 renesanční přestavba kostela ve Světi 1674 přest. hoříněveské tvrze na zámek 1714–18 barok. přest. zámku v Hořiněvsi – Jan Michal hr. Špork 1714 dokončena barok. přest. renes. tvrze v D. Přímu – královéhradečtí jezuité 1702–07, barok. přest. kostela v H.Nedělišti a Sendražicích a výst. kostela v Hořiněvsi 1725 cca výst. barok. zámku v H. Nedělišti – Karel Ferd. Dobřenský z Dobřenic 1674–76 přest. zámku v Hoříněvsi - Jan hr. Špork 1735–42 barok. přest. kostelů v Chlumu a Hněvčevsi, výst. barok. kostela, v Dohalicích 1512–79 tvrze v Chlumu, Lípě, Mokrovousech, Třesovicích, Máslojedech, Nedělištích, Rozběřicích, Dohalicích, Střezeticích a druhá tvrz v Nedělištích 1689 H. Neděliště – zač. držby Dobřenských z Dobřenic 1788 Sadová – zač. držby Grätzlů z Granzensteinu 1775 vypleněn zámek v Hořiněvsi 1902–04 v Rozběřicích, Máslojedech , Probluzi aj. místech bojiště postaveno několik pomníků 1677 D. Přím – poplužní dvůr získal řád jezuitů 1780 císař Josef II. kupuje smiřické panství 1936 na Chlumu post. muzeum války a substituováno Ossarium 3.7.1866 bitva u Hradce Králové, vsi a celé území vážně poničeny 1829 Sadovou, Třesovice a Mokrovousy koupil Arnošt hr. Harrach 1825 v Dohalicích zbořeny zbytky tvrze a post. sýpka 1804 post. roubený mlýn v Popovicích 1867 post. mausoleum u Lípy, pomník rak. 12. pěš. pluku zvaný Říman u lesa Svíb, pomník padlých saských vojáků v Probluzi 1842–43 klasicist. přest. kostela ve Všestarech 1899 na Chlumu post. Ossarium a rozhledna 1888 založen Místní komitét pro zakl. a udržov. váleč. hrobů a pomníků na bojišti u Hradce Králové 1891–99 v lese Svíb, v Máslojedech a na Chlumu post. několik pomníků 1882 železnice Hradec Králové – Ostroměř a Sadová – Smiřice 1844 vyhořel zámek Sadová 1674 hořiněvské p. zač. držby Jana hr. Šporka 1729 Chlum a Dlouhé Dvory získali držitelé H. Neděliště, Dobřenští z Dobřenic 1839 Dohalice přikoupil Arnošt hr. Harrach 1862 H. Něděliště dvůr i zámek a dvory Chlum a Dlouhé Dvory koupil Jaroslav hr. Šternberk 1806, 1811 dvůr v Popovicích a statek Břízu koupil Jan Riedl 1881 hořiněveské p. se stalo majetkem Císařského rodinného fondu 1661 hořiněvské panství se oddělilo od Smiřického, majitelem se stal František Ferdinand hr. Gallas 1708 Třesovice, Mokrovousy připojeny k sadovskému panství Schaffgotschů 1512 Čistěvěs a Sendražice – zač. držby Trčků z Lípy a její rozš. v r. 1547 o Benátky, Račice a Máslojedy 1503 Hněvčevěs – zač. držby Zárubů z Hustířan v rámci cerekvického panství 1352–90 tvrze v Přímu, Bříze, Čistěvsi 1436–54 tvrze ve Světi a Sověticích 1241–97 exist. tvrze v Sendražicích, Hořiněvsi, Sadové konstituování základní struktury osídlení a feudální držby, vznik tvrzí, dvorů 16 stol. až pol 19. stol. údobí kumulace pozemkové držby, stabilizace osídlení 1700 1923–38 rozdělování zabraného pozemkového majetku 1945–48 změna velikosti zabírané půdy, od 1989 restituce 1700 1800 1900 2000 1790 císař Josef II. kupuje hořiněveské panství 1300 1400 1500 1600 1350–1384 exist. kostelů ve Světí, Chlumu, Sendražicích, Hněvčevsi, Nedělištích, Hoříněvsi, Dohaličkách a Probluzi 1448 Sadová zač. držby Sadovských ze Sloupna 1415, 1436 výst. kostelů ve Všestarech a Světí 1595 renesanční přestavba kostela ve Světi 1674 přest. hoříněveské tvrze na zámek 1714–18 barok. přest. zámku v Hořiněvsi – Jan Michal hr. Špork 1714 dokončena barok. přest. renes. tvrze v D. Přímu – královéhradečtí jezuité 1702–07, barok. přest. kostela v H.Nedělišti a Sendražicích a výst. kostela v Hořiněvsi 1725 cca výst. barok. zámku v H. Nedělišti – Karel Ferd. Dobřenský z Dobřenic 1674–76 přest. zámku v Hoříněvsi - Jan hr. Špork 1735–42 barok. přest. kostelů v Chlumu a Hněvčevsi, výst. barok. kostela, v Dohalicích 1512–79 tvrze v Chlumu, Lípě, Mokrovousech, Třesovicích, Máslojedech, Nedělištích, Rozběřicích, Dohalicích, Střezeticích a druhá tvrz v Nedělištích 1689 H. Neděliště – zač. držby Dobřenských z Dobřenic 1788 Sadová – zač. držby Grätzlů z Granzensteinu 1775 vypleněn zámek v Hořiněvsi 1902–04 v Rozběřicích, Máslojedech , Probluzi aj. místech bojiště postaveno několik pomníků 1677 D. Přím – poplužní dvůr získal řád jezuitů 1780 císař Josef II. kupuje smiřické panství 1936 na Chlumu post. muzeum války a substituováno Ossarium 3.7.1866 bitva u Hradce Králové, vsi a celé území vážně poničeny 1829 Sadovou, Třesovice a Mokrovousy koupil Arnošt hr. Harrach 1825 v Dohalicích zbořeny zbytky tvrze a post. sýpka 1804 post. roubený mlýn v Popovicích 1867 post. mausoleum u Lípy, pomník rak. 12. pěš. pluku zvaný Říman u lesa Svíb, pomník padlých saských vojáků v Probluzi 1842–43 klasicist. přest. kostela ve Všestarech 1899 na Chlumu post. Ossarium a rozhledna 1888 založen Místní komitét pro zakl. a udržov. váleč. hrobů a pomníků na bojišti u Hradce Králové 1891–99 v lese Svíb, v Máslojedech a na Chlumu post. několik pomníků 1882 železnice Hradec Králové – Ostroměř a Sadová – Smiřice 1844 vyhořel zámek Sadová 1674 hořiněvské p. zač. držby Jana hr. Šporka 1729 Chlum a Dlouhé Dvory získali držitelé H. Neděliště, Dobřenští z Dobřenic 1839 Dohalice přikoupil Arnošt hr. Harrach 1862 H. Něděliště dvůr i zámek a dvory Chlum a Dlouhé Dvory koupil Jaroslav hr. Šternberk 1806, 1811 dvůr v Popovicích a statek Břízu koupil Jan Riedl 1881 hořiněveské p. se stalo majetkem Císařského rodinného fondu 1661 hořiněvské panství se oddělilo od Smiřického, majitelem se stal František Ferdinand hr. Gallas 1708 Třesovice, Mokrovousy připojeny k sadovskému panství Schaffgotschů 1512 Čistěvěs a Sendražice – zač. držby Trčků z Lípy a její rozš. v r. 1547 o Benátky, Račice a Máslojedy 1503 Hněvčevěs – zač. držby Zárubů z Hustířan v rámci cerekvického panství 1352–90 tvrze v Přímu, Bříze, Čistěvsi 1436–54 tvrze ve Světi a Sověticích 1241–97 exist. tvrze v Sendražicích, Hořiněvsi, Sadové konstituování základní struktury osídlení a feudální držby, vznik tvrzí, dvorů 16 stol. až pol 19. stol. údobí kumulace pozemkové držby, stabilizace osídlení 1700 1923–38 rozdělování zabraného pozemkového majetku 1945–48 změna velikosti zabírané půdy, od 1989 restituce 1700 1800 1900 2000 1790 císař Josef II. kupuje hořiněveské panství Neděliště, socha sv. Jana Nepomuckého. Foto Karel Kuča 2012. Světí, pomník obětem 1. světové války. Foto Karel Kuča 2014. Bojiště u Hradce KrálovéBojiště u Hradce Králové 82 83 Bojiště u Přestanova, Chlumce a Varvažova Pavel Hušek, Věra Kučová, Karel Kuča Krajinná památková zóna se rozkládá na úpatí Krušných hor. Její podstatou je ochrana kulturně historických a přírodních hodnot relativně dochované podkrušnohorské krajiny s historickým prostředím bojišť u Přestanova, Chlumce a Varvažova. Předmětem ochrany jsou zejména areály pomníků a památníků, vztahujících se k bitvě z roku 1813, jakož i ostatní historicky, architektonicky i technicky významné stavby včetně systémů vodních toků a ploch a dalších dochovaných komponent kulturní krajiny. Uvedená bitva mimoto nebyla jediná, která se na tomto strategickém území při saské hranici odehrála. KPZ představuje především memoriální asociativní krajinu. Její součástí není jižní navazující území někdejších bojišť, zásadně narušené povrchovou těžbou uhlí a průmyslovou exploatací. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Prakticky celé území KPZ leží v Chabařovické pánvi, jež je součástí geomorfologického celku Mostecké pánve. Pouze nejsevernější okraje zasahují do úpatí Nakléřovské vrchoviny jakožto součásti Krušných hor. Území je rovinaté až mírně zvlněné, svažující se k jihovýchodu. Je odvodňováno řadou malých potůčků, které stékají z Krušných hor. Reliéf tvoří proluviální rovina, ze které na severovýchodním okraji Chlumce vystupuje výrazné subvulkanické těleso v podobě vrchu Horka (313 m n. m.) a jihovýchodně od ní bezejmenný kopec (242 m n. m., mimo KPZ); mezi nimi protéká Ždírnický potok, odvodňující celé okolí Chlumce do řeky Bíliny u Trmic. Celé území má charakter značně odlesněné přehledné zemědělské krajiny ovlivněné stavebním rozvojem Chlumce v 2. polovině 20. století a nejnovějších satelitních sídel okolo Stradova. Krajina je členěna remízky, stromořadími, plochami luk a doprovodnou zelení vodotečí. Podél úpatí Krušných hor se výrazně zvyšuje podíl lesa. Největší zalesněná plocha leží mezi Žandovem, Starou Poštou a krušnohorským úpatím, zde však o recentní rekultivační porosty na ploše povrchového dolu Gustav, o čemž svědčí i vodní plocha Oprám. Zvláště chráněná území přírody se v KPZ nenacházejí, avšak rybník s okolím jižně pod Stradovem je evropsky významnou lokalitou Natura 2000. Z klimatického hlediska náleží jižní část území KPZ do teplé oblasti v závětrné části výrazného horského masivu Krušných hor, která je charakteristická dlouhým teplým a suchým létem, teplým jarem a mírně teplým podzimem. Zima je krátká, mírně teplá a velmi suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky. Severní část území PZ patří do mírně teplé oblasti s dlouhým teplým, suchým až mírně suchým létem a krátkou mírnou zimou. V území je částečně zachován systém přirozených vodotečí směřujících ze svahů Krušných hor do rybniční soustavy na severním okraji Chabařovic a východně od Chlumce. V západní části území (u Unčína) protéká Důlní potok, lemovaný širšími břehovými porosty a stromovými pásy, v nedávné minulosti zde vysazených větrolamů (hlavně topol černý). Habartický potok protékající mezi Přestanovem (se dvěma umělými nádržemi a přírodním rybníkem) a Stradovem, napájí Stradovský rybník, do něhož se vlévá též Stradovský potok, pramenící nad vsí a při jejím průtoku napájí vodní nádrž a rybník. Mezi Stradovem a Chlumcem protéká volnou 7Přestanov, Ruský pomník. Foto Věra Kučová 2015. Chlumec, Zámecký rybník. Foto Karel Kuča 2015. Kopec Horka s kaplí Nejsvětější Trojice nad Chlumcem, v pozadí na úpatí Jubilejní pomník, úplně vzadu Nový rybník. Pohled od severozápadu. Foto Martin Gojda 2012. 3Pohled z Nakléřovské výšiny k jihozápadu, do prostoru bojiště. Foto Karel Kuča 2015. 84 85 krajinou, břehovými porosty lemovaný Šotolský potok. Chlumecký potok se dvěma přítoky kdysi napájel na rybník chlumecké návsi, který však byl při novodobé úpravě centra města zrušen. V současnosti je potok od kostela zatrubněný, vtéká do otevřeného koryta podél dubové aleje, kde se vlévá do Ždírnického potoka. Ten na svém středním toku protéká Žandovem, s přítokem dvou bezejmenných vodotečí. V dalším úseku protéká zámeckým parkem a rybničním ramenem napájí Zámecký rybník, pod jehož jižní hrází stával mlýn. V samém severovýchodním cípu KPZ protéká zbytkem varvažovského území Telnický potok, směřující při východní hranici ke Chlumci, kde se vlévá do Ždírnického potoka. Cenný je i zbytek zámeckého parku v Chlumci okolo Zámeckého rybníka s dendrologicky hodnotnými solitéry (hlavně duby s průměrem kmene až 130 cm) a porosty listnáčů (dub, lípa, javory, jasan aj.). U hospodářského vjezdu do někdejšího zámeckého areálu rostou dva pozoruhodné exempláře platanu javorolistého (průměr kmene 160 cm) a jeden platan (průměr kmene 120 cm). HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Území KPZ tvoří severní okraj nejstarší české sídelní oblasti. Na vrchu Horka, který představuje nejlépe bránitelnou polohu v širokém okolí, je falsem ze 13. století doloženo k roku 993 knížecí strážní hradiště s celnicí, které chránilo cestu z Míšně přes Nakléřovský průsmyk, který vždy tvořil nejschůdnější bod česko-saského pomezí. Někde za Chlumcem se cesta dělila do dvou směrů, z nichž jeden směřoval přes Lovosice a druhý přes Teplice a Bílinu do Prahy. Chlumec měl značný strategický význam a v roce 1040 pomohl obraně českého území knížetem Břetislavem I. při vpádu německého krále (později římského císaře) Jindřicha III. Roku 1107 sem kníže Svatopluk svolal sněm. Neslavnější událostí středověkého období byla bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a saským králem Lotharem I. Došlo k ní 18. února 1126 a je pokládána za jednu z nejvýznamnějších bitev na našem území. Vítězství Soběslava I. nad vojskem, v němž figurovaly i oddíly Oty Olomouckého, přispělo k vnitřnímu upevnění pozice Přemyslovců a stabilizaci mladého českého státu. Okolí Chlumce tedy nebylo bojištěm pouze v roce 1813, ale i v mnohem vzdálenější minulosti. Chlumecký hrad zanikl asi ve 12. či 13. století. Existenci Pohled od jihu na Chlumec s Horkou a pásmo Krušných hor. Císařská silnice směřuje doprava dozadu k Přední Telnici, před níž je zřetelná křižovatka u Staré Pošty. Foto Martin Gojda 2012. Bojiště u Přestanova, Chlumce a VarvažovaBojiště u Přestanova, Chlumce a Varvažova Zámek v Chlumci. Vyobrazení z alba, které vydal Waldemar Rau v roce 1851 v Teplicích. Národní památkový ústav. 86 87 Za slezských válek (1740–1763) tudy několikrát táhl pruský král Fridrich II. i císařská vojska maršála Dauna. V 18. století byl Starý zámek v Chlumci zbarokizován, ale kolem roku 1780 jeho funkci převzal Nový zámek hraběnky Marie Anny Kolovratové-Thunové situovaný v jihovýchodním sousedství velkého dvora, jehož součást Starý zámek tvořil. Při zámku vznikly zahrady a ovocné sady a později byl východně od něj zřízen poměrně rozsáhlý krajinářský park okolo Zámeckého rybníka (Parkteich). Podobnou úpravu získal i kopec Horka. Již roku 1740 bylo na chlumeckém panství v prostoru Varvažova objeveno uhlí, ale jeho dobývání zůstalo dlouho velmi omezené a bez dopadů na charakter krajiny. V 1. třetině 19. století byl tradičně velký komunikační význam prostoru Chlumce potvrzen výstavbou nové císařské silnice z Teplic přes Varvažov a Petrovice do Saska (1804–1806), vedená jižní stranou chlumecké návsi. Za napoleonských válek jí vbrzku připadla klíčová role. Nejvýznamnějšími boji na území KPZ byly střety v období napoleonských válek roku 1813. Vlastní boje na konci srpna a září byly součástí rychlého sledu operací tzv. šesté protifrancouzské koalice. Rakousko po sérii jednání vyhlásilo dne 12. srpna 1813 Francii válku a povolilo pruským a ruským vojskům vstup do Čech. Dne 17. srpna se u Slaného konalo soustředění a přehlídka hlavní části armády koalice před jejím tažením proti Napoleonovým vojskům. V druhé polovině srpna pronikly oddíly Napoleonovy armády ze saské Lužice do severních částí Čech a v reakci na to rakouské vojsko vyrazilo přes Krušné hory k Drážďanům. Ve dnech 26.–27. srpna 1813 dosáhl Napoleon u Drážďan svého posledního vojenského vítězství. Rakouská armáda se rozhodla k ústupu do Čech a Napoleon vyslal armádní sbor pod vedením generála Dominika René Vandamma, aby zatlačil vojska spojenců hlouběji do Čech a obsazením hor zabránil jejich návratu. Boje začaly již v rámci přesunu ze Saska v noci z 28. na 29. srpna v hraničních Petrovicích a také v Nakléřově a Telnici. Francouzi pod vedením Vandamma pronásledovali ruské oddíly, vedeném generálem Alexandrem Ostermannem-Tolstým a generálporučíkem Alexejem Petrovičem Jermolovem. Větší část armády spojenců ustupovala ze Saska souběžnou vzdálenější trasou přes kopec se zříceninou hradu Kyšperk u Krupky. Pro obranu těchto oddílů a zabránění postupu Francouzů k Teplicím byla proto ruskými vojevůdci postavena vojska napříč plochou krajinou přibližně v linii obcí Unčín–Přestanov–Chabařovice, s předsunutým postavením u Stradova, kterou hájil útvar generálporučíka Jermolova. hradu dokládají archeologické nálezy. Je pravděpodobné, že raně středověký Chlumec vykazoval náběhy ke vzniku centra raně městského charakteru, jehož rozvoj však nepokračoval. Ve 13. století jeho význam zcela převážila nová města Ústí nad Labem a Teplice a Chlumec zůstal nevýznamnou vsí, nejpozději od 16. století zastíněnou i nedalekými Chabařovicemi. Jak ukazuje charakteristický lokační půdorys s pravidelnou, výrazně protáhlou svažitou obdélnou návsí podél Chlumeckého potoka, jejíž horní třetinu zaujímá kostel sv. Havla (dříve sv. Gotharda), došlo snad v 2. polovině 13. století k novému emfyteutickému vysazení vsi, přičemž jakákoli návaznost na (neznámou) raně středověkou situaci není patrná.160 Podobný půdorys s obdélnou či dvouřadou návsí mají v všechny ostatní vesnice na území KPZ, s nimiž se v písemných pramenech setkáváme až ve 14. století. V blízkém sousedství KPZ, při jihovýchodním okraji Chabařovic a na návrší jihozápadně od zaniklých Hrbovic, došlo 16. června 1426 k jedné z velkých bitev husitské doby. Vojska husitských svazů zde porazila početně silnější armádu římskoněmeckých žoldnéřů. Ústí nad Labem i s okolním krajem tak ovládl husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. Událost je nazývaná bitvou u Ústí nad Labem nebo bitvou Na Běhání. Prostor tohoto bojiště byl v 2. polovině 20. století zničen povrchovou těžbou, která zcela změnila terénní reliéf. Snad již ve 14. století vznikla v Chlumci tvrz situovaná jižně od návsi. Kolem roku 1486 se zde usadil rytíř Petr Kölbel (Kelbl) z Geisingu, který pocházel z vážené krupské rodiny, zbohatlé z rudného dolování v Krušných horách. V letech 1592–1596 dal jiný Petr Kelbl z Geisingu vystavět novou renesanční tvrz, ale starý panský dům zde přetrvával až do třicetileté války. V roce 1603 byla v Chlumci zřízena i první škola. Již od konce 15. století zde Kelblové, podobně jako na dalších místech v Podkrušnohoří, rozvíjeli v klimaticky příznivém území zemědělskou činnost. V širším prostředí předhůří Krušných hor se znovu intenzivně bojovalo i za třicetileté války (1618–1648), většina vesnic byla vypálena. Z pobělohorské konfiskace (1623) je známo, že chlumecký statek s tvrzí a vsí měl tehdy kromě dvora i dva mlýny, vinice a lesy. Z vděčnosti za to, že Chlumecko nepostihla velká morová epidemie, dal následný majitel panství, Jan František Krakovský z Kolovrat, postavit v letech 1690–1691 na Horce kapli Nejsvětější Trojice, která se stala významnou krajinnou dominantou. 160  Kuča, K. (1997). Pohled od jihu na prostor Staré Pošty, vlevo Žandov, vpravo vzadu Přední Telnice. Foto Martin Gojda 2012. Stará Pošta s Pruským pomníkem (vlevo v popředí) a Rakouskýám pomníkem (v pozadí). Foto Martin Gojda 2012. Žandov od jihu. Foto Martin Gojda 2012. Pohled od severozápadu přes Chlumec k Ústí nad Labem (vpravo vzadu). Za kopcem Horkou je zřetelný Nový rybník a vlevo za ním umělé jezero Dělouš. Foto Martin Gojda 2012. 88 89 Varvažov a těžce postiženo byla také město Chabařovice. Zámek v Chlumci nebyl boji ve dnech 29.–30. srpna 1813 postižen, ale již následujícího dne vyhořel jeho pivovar a zámek byl následně vydrancován. Až po osudové bitvě v roce 1813 doplnila teplicko-nakléřovskou silnici též silnice od Staré Pošty do Ústí nad Labem (1816–1825). Obě však víceméně respektovaly staré trasy zachycené již na I. vojenském mapování (1780–1783). Na jejich křižovatce postavil poštmistr Johann Michael Adalbert Ignác Ulbrecht v roce 1817 nový přepřahací hostinec, který nahradil starší zájezdní hospodu Stará Pošta. V témže roce zde byl vztyčen první z monumentálních památníků – pruský. Rakouský památník jej následoval v roce 1825. Vývoj území Staré Pošty uzavřela výstavba důležité spojnice do Děčína z let 1829–1833, která jako jediná představovala úplně novou komunikaci.161 Třetí nejvýznamnější památník – ruský – byl založen v roce 1835 poblíž Přestanova a nedaleko od něj byl v téže době zřízen hromadný hrob 10 000 padlých. Později doplnily území ještě další pomníky, ale základní koncepce orientovaná na budování monumentálních centrálních memoriálních památek se již nezměnila. Je to zcela odlišné pojetí než se prosadilo po roce 1866 na bojišti bitvy u Hradce Králové, kde atmosféru několika velkých pomníků dotvářejí stovky pomníků zcela drobných. Chlumecká náves byla v rámci obnovy po válečných škodách z roku 1813 obestavěna velkými zděnými pozdně klasicistními patrovými domy usedlostí. Rozvíjela se i drobnější zástavba, díky níž počet domů do poloviny 19. století výrazně vzrostl. Vyvrcholením tohoto období rozvoje byla stavba nového velkého historizujícího kostela sv. Havla v letech 1847–1852. Chlumecké panství patřilo od roku 1830 rodu Westfallen-Fürstenberg, který velkostatek vlastnil až do roku 1945. 161   Kuča, K. (1997). K prvním velkým bojům došlo v dopoledních hodinách 29. srpna u severněji ležícího Chlumce s kopcem Horka. Francouzi Horku obsadili a Vandamme zde umístili svůj hlavní stan, odkud poté své oddíly řídil. Druhá vlna bojů probíhala s velkými ztrátami na obou stranách u vesnice Stradov. Během noci z 29. na 30. srpna sestoupily početné spojenecké posily přes Kyšperk a spojily se s ruskými oddíly k časné ranní ofenzívě. Rakouská pěší divize generála Colloredo-Mansfelda zaujala strategickou pozici na Střížovickém vrchu severozápadně od Ústí na Labem, ale zároveň z Nakléřovského průsmyku nastupovala pruská armáda generála Fridricha Kleista. Vandamme se v tísni rozhodl probít se liniemi nastupujících pruských jednotek v prostoru mezi Chlumcem a Žandovem do hor a zpět do Saska. Postavení Prusů se táhlo napříč teplickou silnicí mezi Horním Varvažovem a úpatím hor u Ždírnice. Vandamme byl společně s dalšími čtyřmi generály zajat na tzv. Asmanově louce ve Ždírnickém údolí nad Žandovem. Zajaty byly další tisíce Francouzů. Napoleon se následně pokusil odčinit nečekaný neúspěch a ve dnech 17. a 18. září vyslal část armády znovu do Čech. Její snahu o průnik horským průsmykem sledoval údajně osobně z věže kostela sv. Josefa v Nakléřově. Spojenecká vojska vedená generálem Colloredo-Mansfeldem však neumožnila Francouzům sestup do údolí a Napoleon byl donucen k ústupu zpět do Saska. Boje v roce 1813 tedy probíhaly na skutečně rozsáhlém území relativně plochého krušnohorského předhůří, ale i v horách nad ním, které KPZ nezahrnuje. Celkem zde zemřelo na 9 300 spojeneckých vojáků, převážně Rusů, a 11 000 Francouzů, (zdroje uvádějí po 6 000 obětí na obou stranách hned v prvním dni), bezpočet koní, další tisíce vojáků byly zraněny. Při bojích byly zcela vypáleny vesnice Chlumec, Stradov, Žandov, Přestanov, Roudné a Dolní i Horní Prostor bojiště na II. vojenském mapování (1842–1852). Chlumec s přírodně krajinářským parkem na mapě stabilního katastru z roku 1843. Mezi jižním koncem návsi a západním cípem Zámeckého rybníka je situován zámek. Ruský (7), Pruský a Rakouský pomník na mapě stabilního katastru z roku 1843. V rámci tohoto mapového díla výjimečné „obrazové“ zachycení staveb. 90 91 výstavba v takto pietních místech je z morálních důvodů zcela neospravedlnitelná a znamená totální selhání všech orgánů veřejné správy. V letech 2002–2006 byla podél východního okraje KPZ vybudována dálnice D8 v úseku z Trmic na státní hranici, která území zóny zbavila alespoň části tranzitní dopravy. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Území KPZ bylo vymezeno přiměřeně stavu území v 90. letech 20. století, tedy po desetiletích zásahů do okolní krajiny povrchovou těžbou uhlí a související industrializací. KPZ proto nemohla zahrnout území zničená těžbou jižně od teplické silnice, ať již šlo o původní součást bojiště, nebo místa související se strategickou přípravou, týlovým zabezpečením či přístupovými koridory vojsk. Kvůli značné vzdálenosti neobsahuje ani oblast Nakléřova, zejména pomník generála Kleista a místo Naopoleonovy vyhlídky. Podstatnou část území tvoří zemědělské pozemky, většinou s trvalými travními porosty či ornou půdou, členěné rozptýlenou, či do remízků nebo přirozených i uměle vytvořených pásů kumulovanou zelení. Přes popsané negativní zásahy ve 20. a 21. století představuje KPZ významnou kulturní krajinu memoriálního charakteru, která stále uchovává památku jednoho z nejvýznamnějších bojišť na českém území. Postupné doplnění krajiny o memoriální památky a úprava jejich prostředí činí z území výjimečné prostředí, jehož celistvost je nezbytné nadále chránit. Naprostá většina klíčových stavebních a uměleckých památek území je dochována, stejně jako základní urbanistická struktura vsí, jež byly nedobrovolnou součástí bojů a často útočištěm účastníků obou stran. Neplatí to pouze o Chlumci. V území se dochovala podstatná část historického uspořádání krajiny včetně základní komunikační sítě, v níž zaujímá významné postavení i císařská teplická silnice. V důsledku socializace zemědělství však zanikla celá řada historických polních cest, nemluvě o scelení drobné pozemkové držby do velkých honů. Nynější obraz krajiny je také ochuzen o mnoho velkokorunných i ovocných alejí. Základ hodnoty území tvoří kromě krajinné scenérie především početné pomníky, z nichž některé vznikly relativně brzy po bitvě. Hlavní memoriální objekty dosahují mimořádné umělecké úrovně, protože k jejich konceptu a ztvárnění byli přizváni vynikající umělci. Pruský pomník u Staré Pošty byl odhalen jako první, již 8. září 1817. Stojí v těsné blízkosti císařské silnice z Teplic k Nakléřovu. Byl vytvořen podle návrhu předního pruského architekta, Karla Friedricha von Schinkela. Přední stěna obelisku nese německý nápis Die geffalen Helden ehrt dankbar König und Vaterland. Sie ruhen in Frieden. Kulm am 30. August 1813 (Padlým hrdinům věnuje vděčný král a vlast. Odpočívejte v pokoji. Chlumec 30. srpna 1813). V medailonu památníku je poprsí krále Friedricha Viléma III. Odhalení se účastnila i řada zástupců přední šlechty, z přímých účastníků bitvy nechyběl generál Kleist. Rakouský pomník u Staré Pošty je pojat jako pomník generála Hieronyma Colloredo-Mansfelda. Byl odhalen 17. září 1825. Na rozložité, několikanásobně odstupňované základně spočívá pozlacená socha lva. Na vrcholu památníku dominuje rakouský orel s vavřínovým věncem, nápisy vyzdvihují generálovy zásluhy na porážce francouzských vojsk, památník je i bohatě polychromován a zlacen. Přípravy na výstavbu památníku byly zahájeny krátce po generálově smrti a účastnil se jich důstojnický sbor všech tehdejších pluků v Čechách. Jako autor ideového návrhu je uváděn podplukovník Querlond, autorem plastické části byl Václav Prachner, nejvýznamnější sochař vrcholného klasicismu v Čechách. Nedílnou součástí pomníku je domek s varvažovským čp. 124, v němž žil první strážce obou památníků, kterým byl válečný vysloužilec Josef Beran. Domek stojí naproti rakouskému pomníku vedle historického hostince Stará pošta. Ruský pomník stojící jihozápadně od Přestanova je věnován ruské armádě, která v tomto prostoru zanechala nejvíce obětí. Je pokládán za esteticky nejpůsobivější, což je dáno i jeho větším odstupem od silnice. K položení základního kamene došlo až 28. září 1835. Hlavní motiv pomníku od Petra Nobileho tvoří socha helénistické bohyně vítězství Niké. Na hranolu středové části pomníku, vrcholící její sochou, která v levé ruce třímá oválný štít s datem bitvy, jsou osazeny nápisové desky vypovídající o okolnostech vzniku a poslání pomníku. Symboliku hrdinství dotvářejí po obvodu pomníku umístněné čtyři plastiky lvů a římské přilbice. V lesíku, 270 m severně za Ruským pomníkem, je situováno další významné pietní místo, hromadný hrob 10 000 padlých. Hrob vznikl iniciativou chlumeckého hraběte Josefa von Westphalen-Fürstenberg, který dal roku 1835 shromáždit ostatky padlých vojáků, stále nalézaných a rozesetých po celém okolí, a nařídil je pietně uložit do tohoto hromadného hrobu. Nad hrobem je navršena mohyla z balvanů, na jejímž vrcholu se tyčí kamenný kříž. Dnešní pamětní deska hrobu nese jednoduchý nápis Zde leží 10 000 vojáků padlých při bitvě u Chlumce a Přestanova ve dnech 29.–30. VIII 1813. Je vůbec největším hromadným hrobem na území Čech. Lesík zde existoval již před bitvou, ale v 2. polovině 20. století se rozšířil k severu a východu. V území KPZ se nachází ještě jeden hromadný hrob, v Chlumci na hřbitově, při vstupu vedle kaple (dalším je hrob asi 500 vojáků poblíž Petrovic, mimo území KPZ). V roce 1871 byla otevřena Duchcovsko-Podmokelská dráha vedená podél úpatí Krušných hor. Osudový zlom ve vývoji oblasti představoval roku 1895, kdy byla zahájena povrchová těžba uhlí v dole Gustav západně od Staré Pošty (viz výše). V té době se v jihovýchodním okolí Chlumce začala značně rozvíjet povrchová těžba hnědého uhlí, která dříve charakterizovala jen okolí nedalekých Chabařovic. Začala otevřením dolu Gustav II mezi Nedvězím a Úžínem v roce 1940. V roce 1913 byl u Chlumce odhalen Jubilejší památník, největší ze všech memoriálních staveb na bojišti. Svědectvím novodobého industriálního vývoje území je Hornická kolonie postavena v letech 1923–1925 podle projektu Arthura Payra ve východním sousedství Přestanova. Po 2. světové válce byl chlumecký zámek ve správě jednotného zemědělského družstva, v roce 1951 vyhořel, jeho zbytky byly srovnány se zemí v roce 1958. Hospodářské budovy dvora využíval následně státní statek a postupně byly nahrazeny novostavbami. Poválečný vývoj území byl předznamenán odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a nástupem totalitního režimu v roce 1948. Do 80. let 20. století bylo téměř celé území na východ od Chlumce včetně části zámeckého parku zničeno velkým dolem Antonín Zápotocký, který navázal na dobývku dolu Gustav II (jeho pozůstatkem je například velký Nový rybník), jihovýchodně od obce vyrostla plynárna Úžín a těžbou a výsypkami byla postižena i krajina mezi Chlumcem, plynárnou a Chabařovicemi. V té době byl také vybudován nový silniční obchvat mezi zaniklým Novým zámkem a Zámeckým rybníkem.162 Povrchové těžbě zcela ustoupily vesnice Horní a Dolní Varvažov (i vzdálenější vsi Roudné, Úžín, Dělouš, Kamenice a další) a prostor, kde stávaly, se proto nestal součástí KPZ. Devastace krajiny se odrazila i ve změnách administrativních hranic. Zatímco vytěžená plocha obou Varvažovů nyní patří k osadě Strážky a k. ú. Dělouš obce Ústí nad Labem, jméno Varvažov bylo přeneseno na historickou Přední Telnici. Stará silnice z Ústí nad Labem byla v úseku Všebořice – Stará Pošta rovněž odtěžena a nahradila ji přeložka kolem úžínské elektrárny do Chlumce. Jen mezinárodní význam pomníků u Staré Pošty a nutnost zachování silničního spojení uchránil tuto lokalitu před zánikem v podobě úzké enklávy mezi dobývkami dolů Gustav I a Antonín Zápotocký. Nejtragičtější zásah přímo na území nynější KPZ přinesla 70. a 80. léta 20. století. Chlumec, o němž bylo jisté, že na rozdíl od Chabařovic nebude muset ustoupit těžbě uhlí, se stal rozvojovou lokalitou sídlištního bydlení. Proto došlo ke zboření prakticky celé velmi hodnotné vsi vyjma kostela. Plocha někdejší návsi byla zachována, ale obestavěna panelovými bytovými domy. Sídlištní i řadová rodinná výstavba se dále rozvíjela též severozápadním směrem. Chlumec se tak proměnil ve velké panelové sídliště, které v roce 2012 získalo titul města. Další devastační zásah znamenala výrobna panelů Prefa pro bytovou výstavbu jižně od Přestanova (mimo území KPZ). Ani prohlášení KPZ v roce 1996 neznamenalo konec negativních zásahů v území. Při příležitosti 200. výročí bitvy byly sice klíčové pomníky citlivě restaurovány, ale v témž období se nebývalou silou rozvinulo zastavování volných ploch krajiny velkými satelitními celky rodinných domů. Východně od Stradova vyrostl celek Mezi Potoky, západně celek U Habartického potoka. Na něj v současnosti navazuje výstavba Nového Přestanova, čímž dojde k nežádoucímu propojení intravilánů obou vsí. Zejména tento poslední celek se rozvíjí v bezprostřední blízkosti francouzského pomníku u Juchtovy kaple, tedy na místech zbrocených krví tisíců padlých. Jakákoli 162   Kuča, K. (1997). Bojiště u Přestanova, Chlumce a VarvažovaBojiště u Přestanova, Chlumce a Varvažova Stradov, pomník francouzkým vojákům na návsi. Foto Věra Kučová 2012. Chlumec, Jubilejní památník. Foto Josef Slavíček 2013. 4Chlumec, kaple Nejsvětější Trojice na Horce. Foto Karel Kuča 2011. Nakléřov, pomník generála Kleista. Foto Karel Kuča 2015. Stará Pošta (Varvažov), Pruský pomník. Foto Josef Slavíček 2013. 92 93 Severně od Jubilejního pomníku se rozkládá chlumecký hřbitov s novogotickou kaplí z roku 1910. Jižně od Chlumce a křížení teplické silnice s ulicí U Šmelce se dochovala tzv. vodní kaplička. Je to pozoruhodný kulturně historický prvek drobné architektury v krajině. Barokní stavbička má portálový výraz bez vnitřního prostoru. Je posazena do lužního porostu olší, v místě přírodního pramene. Na osu kapličky směřuje původní přístupová pěšina lemovaná stromovou alejí (dnes lípy a olše). Za kapličkou roste mohutný jírovec maďal. Po roce 1989 byla opravena. Z dalších památek lze uvést kaple v  Žandově, Stradově a Přestanově aj. Pozoruhodným celkem bývala i Hornická kolonie u Přestanova, která bohužel ztratila modernizačními zásahy architektonickou hodnotu. Totéž bohužel platí také o většině vesnických staveb, zvláště o charakteristických zděných patrových domech usedlostí. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY S ohledem na obecné problémy kulturní identity a vztahu ke stavebnímu a krajinnému dědictví v územích s přetrženou historií po 2. světové válce nebyly hodnoty území dostatečně zdůrazňovány. Péče o bojiště u Chlumce, Přestanova a Varvažova má i v současném rozsahu řadu rezerv. Je potřebné hledat všechny způsoby, jak eliminovat některé rušivé objekty, které se nacházejí ve vizuální blízkosti některých pomníků a jejich pietní prostředí poškozují. Zejména je nezbytné vysvětlovat povahu památkové zóny jako asociativního, přirozeně pietního území, i když v podmínkách ochrany není explicitně stanoven zákaz nových staveb. Velmi nepříznivý je v tomto kontextu současná expanze individuální rodinné výstavby ve volné krajině u Přestanova a Stradova. Záměr stavět v plochách bitvy signalizuje jak nedostatečnou aplikaci statutu památkové zóny, tak obecnou neinformovanost stavebníků. Takový vývoj již v území KPZ nesmí pokračovat. Pro historický kontext území je bezpochyby negativní skutečností, že zámek v Chlumci byl v roce 1958 zbořen, v podstatě zanikl i sousední dvůr a související zbytek zámeckého parku je z větší části zdevastovaný nebo ne zcela adekvátně využívané (v severní části hřiště a stánky s občerstvením nedalekého přírodního koupaliště na Novém rybníku). Neméně závažnou ztrátou byla náhrada celého Chlumce panelovým sídlištěm. Téměř zaniklá je i alej pyramidálních dubů z Chlumce do Žandova; z původně významné součásti historické krajinné kompozice se dochovaly již jen tři stromy. Téměř zanikly i další úseky alejí podél této teplické silnice, stejně jako podél jiných silnic. Obnova těchto alejí nemůže být neřešitelným problémem. Dílčí obnovné zásahy v okolí jednotlivých památníků, provedené v rámci připomínky 200. výročí bojů nastavily pozitivní směr, který by neměl skončit. Cílem regenerace krajiny bojiště by měla být alespoň částečná obnova zaniklých hodnotných komponent zdejší kulturní krajiny do stavu blízkého době konání bitvy, zejména pokud jde o síť polních cest s doprovodnými alejemi včetně ovocných, zvláště v jihozápadní části území mezi Soběchleby a Chlumcem. Mapy stabilního katastru z roku 1843 i krátce poté vzniklé II. vojenské mapování zachycují podobu celého území jen třicet let po bitvě a ve velké podrobnosti; mohou proto být dobrým vodítkem.  Francouzský pomník byl vztyčen v roce 1911 na křižovatce mezi Přestanovem, Stradovem a Unčínem. Je to jednoduchý památník v podobě klasického, vzhůru se zužujícího hranolu, který ve vrcholu přechází v šestihran. Po obvodu jsou umístěny pamětní nápisové desky, jako jediný nese původní nápisy ve francouzském jazyce. Atmosféru místa posiluje drobná výklenková Juchtova kaple klasicistního pojetí, s oblým zadním obvodem a jednoduchou přední stěnou s trojúhelným tympanonem. Je autentickým svědkem nejkrvavějších bojů. Bohužel právě prostředí tohoto pomníku je v současnosti nevratně narušeno novou rodinnou výstavbou. Další jednoduchý pomník věnovaný francouzským vojákům byl při příležitosti 100. výročí bitvy (1913) vztyčen na návsi přímo ve Stradově pod kaplí sv. Jana Nepomuckého, která se jako jediná dochovala ze starší zástavby z celé vesnice, v níž probíhaly nejtěžší boje. Pomník zajetí generála Vandamma stojí na tzv. Asmanově louce ve Ždírnickém údolí nad Žandovem, v místech, kde potok kříží železniční trať. Na tomto místě byl generál zajat. Pomník je tvořen jednoduchým zužujícím se hranolem, na jehož vrcholu je umístěna dělová koule. Největší Jubilejní památník byl odhalen při příležitosti 100. výročí bitvy v  roce 1913 za přítomnosti arcivévody Karla Františka Josefa a představitelů mnoha národů. Je situován na východním okraji Chlumce, při silnici, na úpatí vrchu Horka. Návrh zpracoval architekt Julius Schmiedel z Prahy. Na umělém náspu s přístupovým schodištěm se na mohutném odstupňovaném kamenném základu tyčí do výše 26 m vysoký, nahoru se zužující válec. Na jeho vrcholu stojí socha lva od sochaře Adolfa Mayerla, jenž byl žákem Josefa Václava Myslbeka. Stavbu památníku realizoval stavitel Antonín Plass ze sousedních Chabařovic. Fresky kupole slavnostní síně uvnitř památníku jsou dílem Karla Krattnera. Památník byl slavnostně otevřen v den výročí bojů u Chlumce, 30. srpna 1913. Z významných míst bitvy se mimo hranice KPZ nachází jen vzdálený Nakléřov. Na Nakléřovské výšině (703,8 m n. m.) nad průsmykem stála až do roku 1944 vyhlídková věž, známá pod názvem Kaiserwarte, jejíž stavba probíhala od roku 1908. Přímo v průsmyku byl při silnici v létě roku 1913 vztyčen jednoduchý kamenný pomník generála Kleista. Je tvořen zužujícím se kvádrem, po jehož obvodu je umístěna pamětní deska. Opodál stojí velký dřevěný kříž, který připomíná místo, kde stával kostel sv. Josefa, z něhož císař Napoleon údajně osobně sledoval druhý pokus o vpád do Čech ve dnech 17.–18. září 1813. Kostel byl stržen komunistickým režimem dne 28. 4. 1975. Hodnotu území KPZ doplňují další významné stavby a jejich areály, i když přímo nesouvisí s dobou vlastní bitvy. Nejvýznamnější z nich je raně barokní kaple Nejsvětější Trojice z let 1690–1691 na Horce. Zvenčí je trojboká, uvnitř polygonální s nástěnnými freskami, zaklenutá kupolí s lucernou. V roce 1838 byla pod kaplí zřízena rodinná hrobka rodu Westfallen-Fürstenberg. Na jižních svazích Horky se dříve pěstovala réva vinná, později zde byla zřízena křížová cesta s krajinářskými úpravami okolí, která vychází od chlumeckého kostela. Tvoří ji 14 výklenkových kapliček na kamenných soklech. Přímo v Chlumci je nejvýznamnější památkou zejména historizující trojlodní kostel sv. Havla z let 1847–1852, kamenné plastiky, niky, kříže a další drobné objekty (některé transferované u kostela a na nově upraveném náměstí), či hrázděný dům čp. 23 za kostelem jako doklad regionální lidové architektury. V jihovýchodní části zámeckého parku se dochovaly zbytky ohradní zdi a dvouobloukový kamenný most na Ždírnickém potoce. 1500 1600 1700 1800 1900 2000 1486 rytíř Petr Kölbel z Geisingu 1592–94 renesanční tvrz v Chlumci 1685–91 stavba kaple Nejsv. Trojice na Horce po roce 1750 stavba kaple Nejsv. Trojice na Horce 29.-30. 8. 1813 bitva u Chlumce, Přestanova a Varvažova Kölbelové z Geisingu Kolovratové Westfallen-Fürstenbergové 1817 Pruský pomník 1913 Jubilejní pomník 1895 povrchový lom Gustav I. 1847–52 výstavba kostela sv. Havla v Chlumci 1835 Ruský pomník 1825 Rakouský pomník 17. 9. 1813 bitva u Varvažova 1957 zbořen zámek v Chlumci 1949 povrchový lom Gustav II. 1740–63 slezské války (přesuny vojsk územím) 1871 Duchcovsko-Podmokelská železnice Bojiště u Přestanova, Chlumce a VarvažovaBojiště u Přestanova, Chlumce a Varvažova Chlumec, kostel sv. Havla. Foto Karel Kuča 2015. 4Francouzský pomník a Juchtova kaple na křižovatce u Přestanova. Foto Věra Kučová 2012. Přestanov, hromadný hrob. Stav před vydlážděním plochy. Foto Věra Kučová 2012. Stará Pošta (Varvažov), Rakouský pomník. Foto Věra Kučová 2015. Pomník generála Vandamma nad Žandovem. Foto Karel Kuča 2015. 94 95 Bojiště u Slavkova Alena Salašová Bitva u Slavkova, jež se uskutečnila dne 2. prosince 1805, patří k nejvýznamnějším událostem evropských dějin. Bývá všeobecně považována za Napoleonovu nejúspěšnější bitvu. Předznamenala novou éru ve způsobu vedení války a v organizaci a výcviku armády. Slavkovská bitva vstoupila do francouzských dějin také pod označením „bitva výroční“ na památku slavné Napoleonovy korunovace v pařížském chrámu Notre-Dame dne 2. prosince 1804, zatímco jinde je známa jako „bitva tří císařů“, především ve spojení s německým jménem Slavkova – Austerlitz. Prostor KPZ se rozkládá jihovýchodně od Brna a zaujímá zhruba trojúhelnou plochu mezi Šlapanicemi, Žatčany a Slavkovem u Brna. Na severu je přibližně ohraničen starou císařskou silnicí z Brna do Olomouce, jihovýchodní hranici bojiště vymezuje říčka Litava (Cézava) a její přítok 7Mohyla míru. Foto Karel Kuča 2013. 96 97 a romantických úprav (zámecké areály, obory a bažantnice, barokní aleje apod.). Zastoupena tu však je také organicky formovaná historická kulturní krajina, projevující se dochovanými formami tradičního využití území (zejména historické cesty a úvozy, zbytky plužiny a půdorysného uspořádání sídel, hráze zaniklých rybníků, sakrální objekty apod.). PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Území KPZ zaujímá severovýchodní výběžek geomorfologického celku Dyjsko-svrateckého úvalu, tvořený okrskem Šlapanická pahorkatina. Přesahy do sousedních okrsků Tuřanské plošiny a Cezavské nivy jsou zcela zanedbatelné. Na severu se území dotýká úpatí celku Drahanské vrchoviny, která je jako jediná součástí provincie Česká vysočina (ostatní území patří do Západních Karpat). Východní vymezení tvoří vystupující pásma Litenčické pahorkatiny a Ždánického lesa patřící k subprovincii Vnějších Západních Karpat. Mezi nimi a Drahanskou vrchovinou probíhající Vyškovská brána je spolu s Dyjsko-svrateckým úvalem součástí subprovincie Vněkarpatské sníženiny. V důsledku existence kontaktu České vysočiny a Západních Karpat se vytvořila specifická konfigurace terénu, vhodná pro trasování dálkových cest a na ně navazující formování sídelní struktury. Vyškovská brána byla vždy nejpřirozenější spojnicí jižní Moravy se střední Moravou a Slezskem a předurčovala tak i strategický význam území KPZ. Rakovec. Západní stranu, téměř kolmou k císařské silnici, představuje Říčka (Zlatý potok), která se vlévá do Litavy jižně od Telnice. Severozápadní cíp území přetíná Roketnice, přítok Říčky. Slavkovské bojiště lze vymezit i v širším slova smyslu, pokud do něj začleníme území všech obcí, u kterých je historicky doloženo, že se zde v průběhu bitvy dne 2. prosince 1805 nacházela bojující vojska některé z válčících stran. Celkově se jedná o 21 obcí východně a jihovýchodně od města Brna a území o rozloze asi 120 km2 . Bojiště má charakter značně zvlněné, ale relativně přehledné bezlesé krajiny. Dominují ji čtyři terénní dominanty, které sehrály významnou roli v bitvě: Žuráň (287 m n. m., stanoviště Napoleona), Santon (306 m n. m., opěrný bod francouzské armády), Pracký kopec (325 m n. m., místo rozhodujícího vítězného střetu Francouzů nad Rusy a Rakušany) a Staré vinohrady u Blažovic (297 m n. m., stanoviště Kutuzova). Tato místa sloužila jako nejvýznamnější stanoviště velitelů; odsud se řídila taktika boje. Bojiště u Slavkova je chráněno především jako asociativní memoriální krajina, jejíž hodnoty jsou reprezentovány stavbami, místy a prostorovými vztahy (např. pohledové vazby) spjatými s touto události. Území má ale současně atributy komponované krajiny (zejména Slavkov u Brna, méně výrazně Sokolnice a Šlapanice), které jsou dány způsobem organizace krajinného prostoru, prostorovými vztahy (kompoziční, vizuální) a dochovanými doklady barokních Bojiště u Slavkova Prostředí Mohyly míru při pohledu od západu. Foto Martin Gojda 2013. Pohled od Ponětovic k Blažovicím. Foto Martin Gojda 2013. 4Sokolnická bažantnice a navazující ves Kobylnice. Pohled od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2013. Pohled od severovýchodu k Blažovicím. Foto Martin Gojda 2013. 98 99 Odkryté pohřebiště v Podolí se 145 prozkoumanými hroby (asi čtvrtina celého pohřebiště) se řadí k největším na Moravě a je po brněnských Obřanech druhým nejrozsáhlejším pohřebištěm středodunajských popelnicových polí.164 K mimořádně významným nálezům se řadí objev učiněný rytířem Chlumeckým na Žuráni roku 1853, dokumentující zde přítomnost Germánů v období stěhování národů (5.–6. století). Jedná se o impozantní kruhovou stavbu mausolea ze 6. století o průměru 65 m a výšce 14 m, která byla vybudována nad staršími mohylovými hroby.165 Lze se domnívat, že zde byli ve dvou časových horizontech pohřbeni příslušníci nejvyšší vrstvy germánské (langobardské či herulské) aristokracie.166 ale celé střední Podunají včetně Dolního Rakouska, jihozápadní Slovensko a severozápadní Maďarsko – Čižmářová, J. (2004). 164   Čižmářová, J. (2004). 165  Drozdová, E. – Unger, J. – Smrčka, V. – Němečková, A. – Krupa, P. (2010). Archeologické výzkumy na Žuráni vedl a stavbu podrobně popsal Poulík, J. (1995). 166  Je tedy historickým paradoxem, že císař Napoleon tedy ve skutečnosti nevelel z přírodního návrší, ale z vrchoDo zvlněné krajiny KPZ s nejvyšším bodem na vrcholu Prackého kopce (325 m n. m.) zasahují jen na okrajích části údolních niv Litavy a potoka Rakovce. Geologickým podkladem jsou neogenní vápnité sedimenty (jíly a písky), na nichž se utvářely kvalitní černozemní půdy. Podnebí má charakter teplé klimatické oblasti s dlouhým, teplým a suchým létem a krátkou, mírně teplou, suchou až velmi suchou zimou, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Díky přírodním podmínkám je území krajinné památkové zóny dlouhodobě zemědělsky využívanou krajinou s převládající ornou půdou. Přírodní hodnoty se zachovaly pouze v podobě malých enkláv do značné míry degradovaných zbytků xerotermních biotopů v podobě drobných maloplošných chráněných území situovaných u Bedřichovic, Tvarožné a Újezdu u Brna, z nichž většina patří též mezi evropsky významné lokality Natura 2000; mezi ty se řadí i zámecký park ve Slavkově u Brna s alejí do Křenovic. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Kulturní osídlení území KPZ je doloženo archeologickými nálezy dlouho před prvními písemnými zmínkami, které většinou pocházejí až z 12.–14. století. Je součástí nejstarší sídelní oblasti Moravy. Podle archeologických nálezů bylo osídleno již ve starší době kamenné. Nejstarší hmotné památky připomínající příchod člověka na Slavkovsko pocházejí ze stanice paleolitických lovců mamutů z Křižanovic a jsou datovány 45 až 25 tisíci lety před naším letopočtem. K dalším lokalitám, ve kterých byly dokumentovány stopy paleolitických lovců, patří například Šlapanice, Tvarožná, Kobylnice. V období neolitu a eneolitu bylo již celé území osídleno prvními rolníky (doloženo je sídliště ve Velešovicích). K významným nalezištím patří území města Slavkov u Brna. V bývalé zdejší cihelně byl získán bohatý nálezový materiál lidu zvoncových pohárů (2 300 let před n. l.), byly objeveny kostrové hroby kultury únětické a doklady o lidu mohylovém (kamenné hroby s popelnicovými nádobami). O křižovatce prastarých kupeckých cest vedoucích Politavím ze Středomoří k Baltu a ze západu na východ svědčí nález depotu osmdesáti bronzových hřiven a poklad římských mincí z období vlády císařů Theodosia II. (408–450) a Julia Maioriana (457–461). K archeologickým nálezům keltského a římského osídlení se řadí rozsáhlá pohřebiště z období stěhování národů a stopy slovanského osídlení. K pozoruhodným patří stopy osídlení území v době železné a bronzové. K nejvýznamnějším lokalitám se řadí především Podolí, kde se archeologický výzkum provádí již od roku 1850.163 163  Vykopávky z roku 1907 přinesly natolik významné nálezy, že názvem podolská kultura byla označena celá jedna kultura pozdní doby bronzové (asi 800 až 700 let př. n. l.). Svou rozlohou zahrnula území nejen jižní Moravy, Jihozápadní část bojiště. Pohled od jihu na Telnici, v pozadí Sokolnice s oborou. Foto Martin Gojda 2013. Ves Prace od jihozápadu. Typická půdorysná forma zdejších vesnic se zbytky navazující plužiny. Foto Martin Gojda 2013.. Kopec Santon s kaplí od jihu. Foto Karel Kuča 2013. Bojiště u SlavkovaBojiště u Slavkova 100 101 4Žuráň, Napoleonovo velitelské stanoviště na prastaré mohyle. Foto Karel Kuča 2013. Telnice, kostel sv. Jana Křtitele. Foto Karel Kuča 2013. 4Sokolnice, vrchnostenská sýpka. Foto Karel Kuča 2013 4Žatčany, kostel Nejsvětější Trojice. Foto Karel Kuča 2013. 8Slavkovské bojiště na I. vojenském mapování (1764–1768). Bojiště u Slavkova 102 103 První Slované osidlovali území jižní Moravy již v 5. století. Svá sídla vázali na okolí vodních toků. Archeologické stopy velkomoravského osídlení (9.–11. století) jsou dokladovány např. ze Šlapanic. V 10. a 11. století bylo již údolí Litavy hustě osídleno. V období středověku se zpočátku vnitřní, později v malé míře i vnější kolonizací formovala dnešní sídelní struktura území. Klíčové postavení si i v tomto období udržel prostor Slavkova. Markrabě Vladislav Jindřich (1197–1222) daroval před koncem své vlády Slavkov se čtyřmi vesnicemi řádu německých rytířů. Písemně je tento stav doložen roku 1237, kdy se zdejší sídliště označovalo jako Nouozedeliz civitas, tedy Novosedlice. Zdá se, že někdy před tímto rokem došlo ve Slavkově k pokusu o reorganizaci sídliště, což se projevilo i jeho novým pojmenováním (jehož zkomolením vzniklo německé jméno Austerlitz). Není pravděpodobné, že by se tak stalo až za německých rytířů, neboť v takovém případě by nové jméno sídliště bylo jistě německé. Z toho vyplývá, že lokaci městského, či přesněji trhového typu musíme připsat ještě Vladislavu Jindřichovi. Řádu německých rytířů ve Slavkově (Novosedlicích) připadlo jen dokončení celé akce, které bylo jistě provedeno s pomocí kolonistů z Říše. Obdobné lokace Vladislava Jindřicha se předpokládají také v případě Velké Bíteše, snad i Podivína, a zejména Měnína, který ležel na stejné dálkové cestě z Dolních Rakous na Olomoucko (vedoucí mimo Brno) jako Slavkov (a je situován těsně za jižním výběžkem KPZ). Řád německých rytířů založil ve Slavkově komendu, která se záhy stala nejvýznamnější na Moravě. Zaujala vyvýšenou polohu na místě nynějšího zámku. Po roce 1288 se Slavkov po právní stránce zařadil mezi skutečné městské celky. Sledovat podrobněji vývoj Slavkova přesahuje možnosti této statě; postačí poznamenat, že komenda byla sice v roce 1411 zrušena, ale již za husitských válek byla obnovena jako panské sídlo, které se před rokem 1509 stalo jedním z hlavních rodových sídel pánů z Kounic. V důsledku přetvoření brněnské aglomerace ve skutečné právní město naopak v 13.–14. století trvale upadl význam Měnína. Náběh k vývoji střediska městského typu nepokračoval ani v Žatčanech, kde se o něm dovídáme jen roku 1248, kdy Václav I. povolil olomouckému biskupu Brunovi ze Schauemburgu přenést sem výroční trh z Měnína; není ani jisté, zda k tomu skutečně došlo.167 Nejpozději ve 13.–14. století je písemně doložena většina vsí na území KPZ. Jejich nynější struktura je výsledkem koncentrace osídlení v průběhu vrcholného středověku a pozdější negativní vnější zásahy (zejména válečné události, kterým byla jižní Morava vystavena v ještě větší míře než zbytek českých zemí, což platí například o tatarském vpádu v roce 1663) ji příliš lu tohoto unikátního mohylového hrobu. 167  Kuča, K (2004). Letecký pohled na Slavkov u Brna od severu. V popředí zámek se zahradou, vlavo kostel s navazujícím náměstím, uprostřed v pozadí synagoga. Foto Libor Sváček 2014. Slavkov u Brna, zahradní průčelí zámku. Foto Alena Salašová 2012. 7Slavkovské bojiště na II. vojenském mapování (1836–1840). Bojiště u Slavkova 104 105 nezměnily, protože majetková držba byla poměrně stabilní a od lánových rejstříků z 3. čtvrtiny 17. století již můžeme v jednotlivých pozemkových katastrech sledovat neustálý nárůst počtu usedlostí a domů, zejména pak od konce 18. století. Většina vesnic je soustředěna po obvodu území, protože se vázala na údolí vodních toků. Mimo hlavní údolí vznikly pouze vsi Jiříkovice, Blažovice a Prace, ale i jejich poloha byla podmíněna vazbou na potok. Všechny patří k charakteristickému dolnomoravskému typu návesních vesnic s ulicovou, vřetenovou nebo vidlicovou návsí a traťovou plužinou. Některé návsi se vážou na průběh lokálních cest (dálkové cesty se mimoto vesnicím vyhýbaly zcela záměrně), mnoho z nich je však na cestní síti záměrně zcela nezávislých a řada ulicových návsí je slepých.168 Středověká urbanistická osnova většiny vesnic se dobře dochovala, včetně hmotové skladby zástavby, ale to neplatí o vlastním architektonickém obrazu domů. Zbytky traťových plužin se po scelování po roce 1948 sice zachovaly ve většině vesnic, ale výhradně v nejtěsnější vazbě na záhumenní cesty, tedy ve velmi omezeném rozsahu po obvodu intravilánu. Často také nejde o pole, ale o sady a zahrady (Prace, Újezd u Brna, Zbýšov, Jiříkovice, Blažovice, Velešovice, Sokolnice, Telnice, ve velmi malém rozsahu Křenovice a Kobylnice). S ohledem na rozložení vesnic na území KPZ se také kostely a feudální sídla koncentrovaly především po jeho obvodu.169 Blízkost Brna neumožnila rozvoj významnějších městských středisek, s výjimkou Slavkova, který z celého území leží od moravské metropole nejdále. Teprve před polovinou 16. století se mezi městečka pozvedly Šlapanice,170 které byly od 13. století poměrně významnou farní vsí, majetkově však rozdělenou na větší počet dílů. Teprve v roce 1909 se mezi městyse zařadil také Újezd u Brna (od roku 2005 město).171 Tak jako převážná část Dyjsko-svrateckého úvalu, také krajina na území KPZ byla od středověku výrazně zemědělská a odlesněná. V 17.–18. století výrazně dominovala orná půda, menší výměra připadala na ovocné sady a vinohrady (Slavkov u Brna, Zbýšov). Skrovné lesní a trvalé 168   Kuča, K. (2009b). 169   Není možné na tomto místě detailněji probírat vývoj venkovských feudálních sídel od starších dřevohliněných dvorců ke gotickým tvrzím a totéž platí o vývoji kostelů. 170   Přinejmenším jejich díl příslušející biskupskému statku. 171   Kuča, K. (2008). Slavkov u Brna, zámecký park s navazujícími alejemi do Křenovic a Holubic. Foto Martin Gojda 2013. 3Šlapanice na mapě stabilního katastru z roku 1826. Slavkov u Brna na mapě stabilního katastru z roku 1826. Slavkov u Brna, kostel Vzkříšení Páně. Foto Karel Kuča 2005. Šlapanice, kostel Nanebevzetí Panny Marie. Foto Karel Kuča 2013. Bojiště u Slavkova 106 107 travní porosty byly vázané zejména na prostor údolních niv. Strukturu využití území zobrazuje např. mapa I. vojenského mapování z let 1764–1768 s dobře patrnými nivami, vinicemi i sady. Zachytila také rybniční soustavy, jejichž vývoj vrcholil v 16. století, ale od přelomu 18. a 19. století již hromadně zanikaly. Na území či v těsné blízkosti KPZ existovaly významnější rybníky pouze jihovýchodně od Holubic, dále u Kobylnice a na Dunávce západně od Sokolnic (již mimo KPZ). Doplňovaly je menší nádrže nad Bedřichovicemi, u Blažovic a poblíž Ponětovic (ty jediné přetrvaly). Největší Žatčanský rybník existoval až do roku 1834 mezi Žatčany a Telnicí;172 do té doby byly vysušeny i obrovské rybníky Nesyt a Žerotín u Měnína (mimo KPZ) – v bitvě u Slavkova však ještě stihly sehrát významnou roli. Rostoucí vliv šlechty byl v  17.–18. století prezentován budováním barokních zámeckých rezidencí a velkorysou přestavbou navazujících částí sídel a krajiny zakládáním zahrad, obor a panských dvorů navzájem propojovaných alejemi. Barokní komponovaná krajina se formovala také v okrajových částech KPZ. K nejvýznamnějším patří dochované zbytky barokní zámecké a krajinářské kompozice ve Slavkově u Brna. Podnět k barokní přestavbě renesančního sídla dal Dominik Ondřej z Kounic. Návrh barokní novostavby provedl v 80. letech 17. století italský architekt Domenico Martinelli z Luccy a zahrnul do něj kromě zámku i úpravu a přestavbu větší části města s novým farním kostelem. Vlastní budova zámku byla navržena na půdorysu písmene U. Nádvoří měla původně uzavírat vstupní brána v místě, kde dnes celý prostor dotvářejí přízemní půlkruhové budovy koníren. Objekt obehnal vyzděným příkopem, kolem něhož byla navršena zemina, aby nad sítí klenutých sklepů mohl vzniknout zahradní parter. Stavba zámku započala v posledních letech 17. století pod dohledem místních zednických mistrů a za občasné Martinelliho inspekce. V době smrti hraběte v roce 1705 nebyl zámek ještě dostavěn. Ve stavbě pokračoval až od roku 1720 moravský zemský hejtman Maxmilián Oldřich z Kounic, zprvu podle Martinelliho plánů, ale v letech 1731–1732 vytvořil Ignác Valmaggini upravený návrh ve smyslu dynamizace celé hmoty zámku. Výstavbu podle nového projektu prováděl stavitel Václav Petruzzi přibližně do roku 1752. Dvorní průčelí západního křídla bylo zcela nově řešeno přístavbou konvexní hmoty obsahující klenutým průjezd a nad ním oválný hlavní reprezentativní sál zámku.173 172   Na I. vojenském mapování překvapivě není zakreslen, respektive nacházíme zde jen nejasný, možná dodatečný náčrt tužkou. 173   Kuča, K. (2004). 8Sokolnice s bažantnicí na mapě stabilního katastru z roku 1825. Sokolnice, pohled na areál zámku od jihovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. Bojiště u Slavkova 108 109 Již během výstavby první etapy zámku vznikala pod vedením nizozemských odborníků před západním křídlem zahrada komponovaná ve stylu francouzských barokních zahrad. Zahradní kasino s Lanzaniho výzdobou, ani kašna od Petera Wiliameho se bohužel nedochovaly. Zůstala pouze romantická stavbička čínského pavilonu z 80. let 18. století. V polovině 19. století byla zahrada zjednodušena do anglického stylu. Rekonstrukce v 70. letech 20. století vrátila zámeckému parteru zčásti jeho někdejší barokní podobu s bazény a fontánami a znovu umístěnými kamennými plastikami. Celá kompozice zahrady byla rozvedena do krajiny jednak trojzubcem čtyřřadých alejí, které vybíhaly směrem k západu až na pohledový horizont, jednak se podle ní formovala přilehlá část navrhovaného zastavění města. Doplněk vytvořily tři souběžné aleje stoupající k severu, kde kompozici završovala barokní kaple sv. Urbana. Další aleje vznikly také jižně od města (mimo KPZ). Celkovou prostorovou dispozici zámecké zahrady a města zobrazuje kresba Petruzziho z roku 1732174 a mapy I. a II. vojenského mapování. Renesanční tvrz v Sokolnicích dal kolem roku 1560 postavit Petr Sadovský ze Sloupna. Roku 1705 ji koupil Walter Xaver z Dietrichsteina, jehož nástupce František Xaver jej dal v polovině 18. století podle návrhů Mořice a Františka Antonína Grimmů přestavět na jednopatrový barokní zámek s kaplí. Rozsahem parkových úprav sokolnický zámek dokonce překonal slavkovský. Na západní straně k němu přiléhala poměrně velká okrasná zahrada s geometrickým parterem. Od severního průčelí zámku byla vytýčena dlouhá přímá osa tvořená napřímenou říčkou, jejíž tok byl zhruba uprostřed vzdálenosti mezi zámkem a Kobylnicí rozdělen do dvou ramen tvořících oválný střed kompozice. Hlavní osu lemovaly na obou stranách aleje, do nichž ústil pravoúhlý rastr cest velké obory a bažantnice zřízené na ploše 1,5 × 0,45 km. Té připadla role i v průběhu bojů bitvy tří císařů. Celou kompozici velmi dobře zachycuje I. i II. vojenské mapování. Mladší z nich ukazuje dlouhé aleje vysázené v polích západně i východně od obory. Nynější podoba zámku je výsledkem radikální novogotické přestavby v letech 1851–1853, za Mitrovských z Mitrovic a Nemyšle,175 kteří z něj učinili své rodové sídlo a ústřední kancelář rodových statků. Posléze došlo i na krajinářskou úpravu parku a obory, jejichž nynější stav je poznamenán dlouhodobým nedostatkem péče. Spíše jen pro úplnost je třeba zmínit zámek ve Šlapanicích. Jeho historie sahá k roku 1753, kdy se tehdejší vrchní správce zemí Moravy a Slezska, Jindřich Kajetán Blümegen, stal držitelem tzv. Schwanenfeldského dvora. Brzy po jeho koupi zde dal vystavět jednopatrovou budovu v rokokovém stylu, kterou používal jako svoje venkovské sídlo.176 Zámek ve Šlapanicích byl přepychově zařízen a celoročně sem zajížděli Blümegenovi hosté. K zámku patřila zahrada. V letech 1781–1784 patřil vranovským pavlánům. Během bitvy u Slavkova v roce 1805 se změnil na francouzský vojenský polní lazaret, pozdeji byl utilitárně využíván a v roce 1901 secesně přestavěn pro potřeby školy. K významným barokním počinům, které formovaly kulturní krajinu KPZ, patří i přestavba císařské silnice Brno – Vyškov – Olomouc, jejíž nová přímá západo-východní trasa byla dokončena v roce 1740. Významným komponentem krajiny se stala též díky aleji, která ji doprovázela. Obdobný charakter až později získala také spojka na tuto silnici ze Slavkova, jejíž část byla vedena barokní alejí od slavkovského zámku. Také novou trasu pak doplnila alej, ale ani ta se nedochovala. 174   Pacáková-Hošťálková, B. – Petrů, J. – Riedl, D. – Svoboda, A. M. (1999). 175   Kuča, K. (2002a). 176   Některé další historické prameny však zmiňují, že dvůr byl zakoupen roku 1744 a že výstavba zámku byla zahájena roku 1750. K nejvýznamnějším událostem, které zasáhly do vývoje území KPZ, patří bezpochyby bitva u Slavkova. Na konci září 1805, po zprávách o uzavření protifrancouzské vojenské aliance mezi Anglií, Rakouskem a Ruskem a ukončení amienského míru, obrátil císař Napoleon svou invazní Velkou armádu do evropského vnitrozemí. Překročil Rýn a zahájil rychlé a rozsáhlé vojenské operace směrem do Bavorska, kam předtím vnikla I. rakouská armáda. Jeho záměrem bylo zničit tuto armádu dříve, než jí přispěje na pomoc I. ruská armáda, která již do Bavorska postupovala kolem Dunaje. V druhé polovině října Francouzi obklíčili a odzbrojili téměř celou I. rakouskou armádu v pevnosti Ulm. I. ruská armáda pod vedením generála Kutuzova musela po ulmské katastrofě I. rakouské armády ustupovat zpět k Vídni. Napoleon jí spěchal v patách a 13. listopadu Vídeň obsadil. Rusové se zbytky rakouské armády se po několika ústupových bojích a potyčkách s francouzským předvojem stočili ještě před Vídní na Moravu. Tam se spojili s II. ruskou armádou, u níž dleli i ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I. Koncem listopadu zaujala tato spojená rusko-rakouská armáda postavení jižně od Olomouce. Mezitím, 19. listopadu, se dostali Francouzi do Brna a jejich jízdní oddíly až do Vyškova.177 Blížící se zima a zvětšující se vzdálenosti od základen nutily obě armády k rychlému jednání. Rozhodující bitvu bylo nutno svést co nejdříve. Více naspěch však měl Napoleon, vědom si přibližování dalších ruských posil přes Halič a rakouské armády arcivévody Karla z Itálie, stejně jako skutečnosti, že k protifrancouzské koalici se chystá připojit i dosud váhající Prusko. Obratně přesvědčil vrchní velení spojenecké armády o domněle špatném stavu francouzské armády na Moravě, aby nevyčkávalo příchodu posil a neotálelo s bitvou. Spojenecká armáda čítající 177   Uhlíř, D. (2005). 3?????????????????????????????????????? ???????????????????????????????????????? ???????????????????????????????????????? ?????????????????????????? Křenovice, kostel sv. Vavřince. Foto Karel Kuča 2013. 4Alej ze Slavkova u Brna do Křenovic. Foto Karel Kuča 2013. Tvarožná, kostel sv. Mikuláše. Foto Karel Kuča 2013. Bojiště u SlavkovaBojiště u Slavkova 110 111 90 000 mužů, z toho 73 000 Rusů a 17 000 Rakušanů, opustila ležení u Olomouce 27. listopadu 1805 a v několika proudech zvolna postupovala proti francouzským pozicím u Brna. Napoleon měl při liknavých přesunech spojenců od Olomouce dost času připravit se na bitvu a sám pro ni určit místo. Osobně po několik dnů objížděl krajinu východně od Brna a zkoumal ji do všech detailů. Zatím zaujal zdánlivě méně výhodné postavení na linii Velatice – Jiříkovice – Kobylnice – Telnice. Narychlo ještě povolal od Jihlavy 1. sbor k posílení svého středu a od Vídně 3. sbor k posílení jižního křídla. V bitvě u Slavkova se utkaly tři armády. Francouzská, vedená císařem Napoleonem I. na straně jedné, a spojenecká rusko-rakouská, vedená oficiálně generálem pěchoty Kutuzovem za osobní přítomnosti cara Alexandra I. a císaře Františka I. na straně druhé. Ze tří druhů zbraní – infanterie, kavalérie a artilerie – byla základní a rozhodující složkou armád u Slavkova pěchota.178 Dne 1. prosince 1805 stály proti sobě mezi Brnem a Slavkovem dvě rozdílné armády. Na jedné straně francouzská armáda organizovaná na základě nových revolučních principů ve vojenství, nesmírně rychlá v pohybu, jednolitá a prodchnutá národním duchem i obdivem ke svému nejvyššímu veliteli, který ji vedl na základě nové a netradiční taktiky i strategie. Proti ní stála nesourodá armáda spojenců postavená pouze na drilu a ovládaná zastaralými zásadami vedení války.179 V krátkém čase si Napoleonovu taktiku a strategii postupně osvojili všichni 178   Uhlíř, D. (2010b). 179   Složení armád bylo následující – podle Uhlíř, D. (2005), Uhlíř, D. (2010b), upraveno): Francouzská Velká armáda – asi 75 000 mužů; vrchní velitel: císař Napoleon I.; náčelník generálního štábu: maršál Louis-Alexandre Berthier (ministr války) Armádní sbory: I. armádní sbor – velitel maršál Jean-Baptiste-Jules Bernadotte, 12 300 mužů, 24 děl III. armádní sbor – velitel maršál Louis-Nicolas Davout, 6 300 mužů, 9 děl IV. armádní sbor – velitel maršál Nicolas Jean-de-Dieu Soult, 23 000–24 200 mužů, 35 děl V. armádní sbor – velitel maršál Jean Lannes, asi 13 000 mužů, 40 děl (18 na Santonu) ???????????????????????????????????????? ???????????????????????????????????????? ?????????????? 7?????????????????????????????????????? ???????????????????????????????????????? ????????????????????????? 7Schéma Bitvy u Slavkova. Bojiště u SlavkovaBojiště u Slavkova 112 113 ci nedokázali přeskupit svá vojska. Přes zoufalý odpor Rusů se Francouzům nakonec podařilo kolem jedenácté hodiny dopolední dobýt prackou výšinu, čímž byl výsledek bitvy rozhodnut. Tomuto výsledku nezabránil ani mohutný útok jezdectva a zadního voje Bagrationa od Pozořic a Tvarožné proti pozicím na Santonu. Útok, který měl za cíl napadnout Napoleona od týla, byl odražen a spojenecká armáda byla donucena k ústupu. Výsledek bitvy tak byl rozhodnut na Prackém kopci. Spojenecká armáda byla Francouzy na konci bitvy rozseknuta na dvě části. Jednu zatlačili k jihu, kde jim ústupovou cestu zatarasil Davoutův sbor, který se na poslední chvíli přesunul do Sokolnic od Vídně. Na březích Měnínského a Žatčanského rybníka došlo k masakru prchajících vojsk. Druhá část byla vytlačena ke Slavkovu a ve zmatku prchala k Hodonínu. Do setmění bylo francouzské vítězství konečné. Po skončení bitvy dorazili rakouský císař a ruský car do Žarošic, kde přenocovali. Ruský car odmítl rokovat s Napoleonem a druhý den spolu se zbytky svých vojsk překročil řeku Moravu do Holíče, kde se setkal se svými generály. František I. byl v jiné pozici a s Napoleonem jednat musel. Vyslal k němu ještě v noci do Pozořické pošty, kde Napoleon nocoval, parlamentáře, knížete Liechtensteina. Od úterý 3. prosince se Napoleon usadil na slavkovském zámku, kde před bitvou přespali oba panovníci spojenců. Ve Slavkově diktoval císař první oficiální zprávy pro Paříž, rozkazy svým maršálům, generálům a diplomatům a dopisy své ženě Josefíně.181 Tady vznikla i druhá verze oficiální proklamace Napoleona k vojákům. Dne 4. prosince dojednávali císař Napoleon I. s císařem Františkem I. podmínky míru u Spáleného mlýna na Spáleném potoce mezi Žarošicemi a Násedlovicemi na katastru Uhřic. Jednání se účastnil za rakouskou stranu podmaršálek kníže Liechtenstein a za francouzskou stranu ministr války, maršál Berthier. Mír byl oficiálně uzavřen 26. prosince 1805 v Primaciálním paláci v Bratislavě. Bitva u Slavkova bývá všeobecně považována za Napoleonovu nejúspěšnější. Je uváděna jako učebnicový příklad jeho strategie a taktiky. Napoleon nezvykle rychlými manévry své pěchoty ovládl bitevní pole a s menšími silami, než jakými disponoval protivník, mu zasadil rozhodující úder. Rozdělil jeho armádu na menší části, které likvidoval postupně, každou zvlášť. Významnou součástí jeho taktiky bylo klamání nepřítele, který byl do poslední chvíle přesvědčen o jiné síle a rozmístění napoleonských vojsk. Z armádních hlášení vyplývá, že na bojišti zůstalo celkem 9 200 mrtvých. Dalších 5 900 mužů všech tří armád zemřelo bezprostředně po bitvě na následky zranění. Jedná se pouze o odhady, protože přesné záznamy o ztrátách nejsou k dispozici. V lazaretech skončilo celkem 19 000 raněných. Celkové ztráty Rusů, včetně raněných a zajatých, činily podle zprávy Kutuzova 19 886 mužů, Rakušanů padlo 5 922 a Francouzi vyčíslili své ztráty na 8 649.182 Raněnými a zajatými vojáky bylo přeplněno celé Brno i okolní vsi. Část raněných a nemocných byla dokonce převezena do vzdáleného Mikulova nebo Valtic.183 Mnohým se nedostalo základního ošetření ještě dva 181   Kerautret Bonaparte, M. – Madec, G. (2008). 182   Uhlíř, D. (2005). 183   Svoboda, M. (2010). spojenci protinapoleonské koalice. Díky tomu byli již v roce 1815 schopni jej porazit v bitvě u Waterloo. V neděli večer dne 1. prosince 1805 zaujaly obě znepřátelené strany své pozice. Rozestavení jednotlivých částí spojenecké armády bylo následující: na nejjižnějším levém křídle, západně od Újezda směrem k Žatčanskému rybníku, se zastavil Kienmayerův přední voj, na temeni Prackého kopce nad Hostěrádkami a Rešovem byly rozloženy 1. a 2. kolona. Téměř v Praci stál se svou jízdou kníže Liechtenstein. Severovýchodně od Prace, na výšině Staré vinohrady, byla 3. kolona a za ní, blíže Křenovicím, 4. kolona. Velkokníže Konstantin s gardou stál severně od Křenovic. Pravé, severní křídlo mezi Holubicemi a Kovalovicemi obsadil, nejdále od ostatních sborů, kníže Bagration. Ten měl svůj hlavní stan na Pozořické poště (dnes Staré poště). Vrchním velitelem celého jižního křídla, na něž měla být postupně přemístěna podstatná část spojenecké armády k proražení francouzské obranné linie Sokolnice – Telnice, byl jmenován ne příliš schopný německý generál v ruských službách, Buxhöwden. Rozestavení Francouzů večer před bitvou bylo následující: pravé jižní křídlo na linii Telnice – Sokolnice – Kobylnice, kde se očekával hlavní nápor nepřítele, zatím chránila jen jedna pěší a jedna jezdecká divize. Tento životně důležitý úsek byl až v průběhu boje doplňován vojáky Davoutova 3. sboru přicházejícími sem od Vídně. Ti byli v poslední chvíli přesměrováni od Rajhradu k Sokolnicím. Hlavní útočná síla Francouzů, Soultův 4. sbor, samostatný granátnický sbor a také Muratova jízda, byly soustředěny v širokém prostoru u Ponětovic, Šlapanic, Bedřichovic, Velatic, Podolí a Jiříkovic v blízkosti návrší Žuráň. Ráno v den bitvy se za ně přisunul od Slatiny ještě Bernadottův 1. sbor. Opěrným bodem pro levé, severní křídlo, byl kopec Santon, obsazený dělostřelci generála Claparèda. Pod Santonem, kolem císařské silnice, byl připraven Lannesův 5. sbor. Muratova jízda byla vysunuta až ke Tvarožné. Napoleon měl svůj hlavní stan ve starém lomu na úpatí Žuráně. Kolem něj se rozložila císařská garda.180 Bitevním plánem spojenců bylo obchvátit nepřítele na jižním křídle, odříznout jej od ústupové linie na Vídeň a vytlačit na sever do lesů Drahanské vrchoviny. Vypracoval jej pečlivě, ale bez dostatečné znalosti síly a rozmístění nepřítele, rakouský podmaršál Weyrother. Německy napsanému rozkazu však většina ruských důstojníků nerozuměla a překlad byl k dispozici až ráno těsně před bitvou. Někteří velitelé ho neobdrželi vůbec. Nevědělo se pořádně, co se vlastně bude dělat, jen to, že se bude útočit. Opakované připomínky generála Kutuzova k ukvapenosti postupu spojenců byly marné, car Alexandr I. nechtěl od bitvy za žádnou cenu ustoupit. Napoleonův bitevní plán předvídal nápor hlavní síly spojenců právě na jižní křídlo. Sám je k tomu svým postavením vylákal. Chtěl vyčkat, až nepřítel opustí návrší nad Prací směrem k Telnici a Sokolnicím a odkryje mu tak svůj pravý bok. Na ten pak zaútočí a jeho armádu rozrazí. S tímto bitevním záměrem seznámil Napoleon své vojáky armádním rozkazem, přečteným v předvečer bitvy. Každý francouzský voják tedy věděl, oč zítra půjde, což na spojenecké straně nevěděli ani mnozí velitelé. Napoleonovu záměru napomohlo i počasí. Hustá přízemní ranní mlha kryla značnou část bojiště, což umožnilo Francouzům provést rychlý přesun části vojsk od Žuráně k Prackému kopci a zaskočit tak protivníky z týla. Bitva začala východem legendárního rudého slavkovského slunce před půl osmou hodinou ranní (7:23) Napoleonovým útokem od Žuráně. V té době již byla spojenecká vojska na postupu z Prackého kopce a Starých vinohradů do údolí Zlatého potoka u Sokolnic, kde očekávala největší koncentraci francouzských bojových sil. Útok od Jiříkovic je překvapil. V té chvíli už spojen- Záloha: Záložní jezdecký sbor – velitel maršál princ Joachim Murat, 7 000–9 000 mužů, 15 děl Císařská garda – velitel maršál Jean-Baptiste Bessière, asi 5 500 mužů, 24 děl Spojenecká armáda – asi 90  000 mužů (z toho asi 16  000 Rakušanů); vrchní velitel: generál pěchoty Michail Illarionovič Kutuzov; náčelník spojeneckého generálního štábu: generálmajor Franz von Weyrother; náčelník hlavního štábu Jeho carského Veličenstva: generálmajor kníže Petr Michailovič Volkonskij Armádní sbory: Předvoj I. kolony (rakouský) – velitel podmaršálek Michael von Kienmayer, 6 800 mužů, 12 děl 1. kolona (ruská) – velitel generálporučík Dmitrij Sergejevič Dochturov, 14 200 mužů, 60 děl 2. kolona (ruská) – velitel generálporučík hrabě Andrault de Langeron, 12 000 mužů, 30 děl 3. kolona (ruská) – velitel generálporučík Ignatij Jakovlevič Przybyszewski, 9 500 mužů, 30 děl 4. kolona (smíšená) – velitelé podmaršálek hrabě Vincenc Kolowrat-Libštejnský, generálporučík Michail Andrejevič Miloradovič, 16 200 mužů, 75 děl 5. kolona (jezdecká, smíšená) – velitel podmaršálek kníže Jan Josef Liechtenstein, 7 000 mužů, 24 děl Armádní spojenecký předvoj – velitel generálporučík Pjotr Ivanovič Bagration, 14 000 mužů, 42 děl Záloha: Ruská carská garda – velitel velkokníže Konstantin Pavlovič Romanov (bratr cara Alexandra I.), 10 000 mužů, 40 děl 180   Uhlíř, D. (2010a). Každoroční rekonstrukce Slavkovské bitvy (všechny snímky). Foto Alena Salašová 2014. Bojiště u SlavkovaBojiště u Slavkova 114 115 mezi železniční tratí a cestou do Prace dřevěná vyřezávaná plastika Smíření s postavami tří vojáků různých armád od Daniela Klose. Zdejší kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova byl postaven až v roce 1934 podle projektu Metoděje Zoubka. Boží muka u křižovatky silnic za Blažovicemi (směr Zbýšov) představovala rustikální památka ze 17. století, při polních pracích však byla v roce 1953. Znovu postavena a vysvěcena byla až 2. prosince 1992. Za slavkovské bitvy zůstala stát nepoškozena uprostřed nejprudších bojů, dnes je to místo shromažďování v den výročí bitvy. V Holubicích se nachází pomník obětem bitvy, znovu odhalený 24. května 2003, a Stará valcha na potoce Rakovec. Její okolí bylo dějištěm jezdecké bitvy, v níž se utkalo z obou stran okolo 16 000 jezdců. Mnoho z nich našlo poslední odpočinek v hromadném hrobu Pod silnicemi. Holubický kostel sv. Václava, postavený podle projektu Stanislava Kučery, byl vysvěcen v roce 1929. V Hostěrádkách-Rešově se nalézají dva neoznačené hromadné hroby, a to v tratích Stará hora a Přední vinohrady. Ves Jiříkovice byla v samém centru bitevních akcí. Dosud se zde dochoval hromadný hrob označený křížem na podstavci při cestě do Tvarožné. Na místě stávala kamenná boží muka z roku 1823, která se v roce 1850 zřítila a nebyla obnovena. Pískovcový kvádr pod podstavcem kříže pochází z těchto bývalých božích muk a jsou na něm vytesány šipky směřující k hromadnému hrobu v prostoru za křížem. Další hromadný hrob, rovněž označený křížem, je znám z lokality u Cihelny. Ostatky z něho byly v roce 1921 přeneseny do hromadného hrobu na hřbitově ve Šlapanicích. Ve vsi se nachází ještě kamenný pomníček s pamětní deskou v blízkosti železného kříže nad vsí. Je věnován paměti padlým v letech 1805 a 1809. Byl odhalen roku 2005 ke 200. výročí slavkovské bitvy. Ze staveb je třeba zmínit bývalý hospodářský dvůr na návsi. V počátku slavkovské bitvy zde byla umístěna pojízdná ambulance a obvaziště II. francouzské divize. Po požáru v roce 1821 byl dvůr přestavěn. V blízkosti vsi se nachází bývalá zájezdní hospoda Rohlenka, dnes motorest u olomoucké silnice. Poblíž ní je znám další šachtový hromadný hrob. Ostatky z něho byly v roce 1994 vyzdviženy a uloženy v ossariu na Mohyle míru. V Kobylnici na návsi se nachází pomník padlým francouzským vojákům IV. armádního sboru maršála Soulta, 18. pluku řadové pěchoty (odhalen byl 5. listopadu 2005). V blízkosti vsi, v lokalitě Nad rybníky, je jeden neoznačený hromadný hrob. Historicky je významná hráz mezi bývalým Horním a Dolním rybníkem, po které ustupovali po bitvě vojáci spojeneckých armád směrem na Dvorska. Nejvýznamnějším objektem na území obce Kovalovice je Stará pozořická pošta (Stará pošta) čp. 109. Stojí u státní silnice, v polovině cesty mezi Brnem a Vyškovem, na severovýchodním okraji bojiště, a zachovala se dodnes v téměř nezměněné podobě. Přepřahací stanice rakouské pošty zde byla zřízena v roce 1785. Naproti stojí již od roku 1760 zájezdní hospoda čp.108.V jednéztěchtostaveb185 sepředbitvouvystřídalyvelitelskéštábyoboubojujícíchstran: 28. listopadu 1805 se zde, v hlavním stanu maršála Murata, sešel francouzský císař Napoleon se svými maršály Muratem, Soultem, Lannesem a Berthierem. Z této porady vzešlo rozhodnutí o rozmístění vojsk k bitvě na linii Jiříkovického a Zlatého potoka. Před bitvou pak, na postupu od 185   http://www.roketnice.cz/obce-mikroregionu-1/kovalovice/ dny po bitvě, protože došly zásoby obvazových látek i základních léčiv. Těla padlých a zemřelých byla uložena do hromadných hrobů, rozesetých po celém bojišti (známá je poloha 25 hromadných hrobů, celkový počet je ale vyšší). Válečné útrapy zasáhly území KPZ ještě v roce 1866, kdy se jižní Moravou prohnala pruská vojska. Z 2. poloviny 19. století jsou mimoto dokumentované četné požáry, které postihly téměř všechny obce. V roce 1869 byla otevřena železnice z Brna přes Sokolnice do Vyškova a Přerova, v roce 1887 pak dráha z Brna přes Šlapanice do Slavkova u Brna a Kyjova včetně spojky Holubice – Blažovice, která obě křížící se tratě propojila. To umožnilo rozvoj především potravinářského průmyslu (cukrovary Slavkov, Šlapanice, Sokolnice) a cihelen. Naopak Luzova strojírna z roku 1821 byla již v roce 1836 přeložena do Brna a v městečku zůstala jen Schöllova textilní továrna. Období 1. republiky se projevilo především realizací pozemkové reformy ve 20. letech 20. století, kterou byla za náhradu vyvlastněna půda velkostatků. Druhá světová válka (1939– 1945) měla na venkovskou krajinu přímý dopad v důsledku přechodu osvobozenecké fronty v dubnu 1944. Záhy po obou světových válkách vznikaly v mnoha obcích pomníčky, připomínající válečné oběti a osvobození. Krajina se výrazně změnila v souvislosti se znárodněním výrobních prostředků, které bylo následkem převratu v únoru 1948. Rozoráním mezí došlo k neúměrnému zvětšení ploch krajinné mozaiky. Tento proces se protáhl až do 2. poloviny 50. let 20. století. Po roce 1960 došlo ke stabilizaci státních statků i jednotných zemědělských družstev, která byla sloučena do větších celků zahrnujících v průměru tři katastrální území. Krajinné změny souvisely s organizací půdního fondu. Scelováním honů přes hranice jednotlivých katastrů vznikly mohutné družstevní lány, které nadále zvětšovaly plochy členění krajiny. Mizely další meze, remízky a staré polní cesty. Složitá obslužnost pozemků měla za následek výstavbu nových polních zpevněných cest. Scelování pozemků a následná velkoplošná intenzivní zemědělská výroba průmyslového typu vedla k výrazné degradaci historické venkovské krajiny. V roce 1992 – ve stejném roce, kdy došlo k prohlášení KPZ – byla otevřena dálnice Brno – Vyškov, která přeťala nejsevernější část území zóny. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ K nejvýznamnějším památkám území bojiště u Slavkova patří místa spojená s příběhem bitvy a vizuální vazby mezi nimi. Většina z nich se dodnes dochovala, byť v pozměněné podobě. Místem rozhodujícího bitevního střetu je území tzv. Napoleonova lvího skoku, do kterého lze zahrnout území vsí Jiříkovice, Ponětovice, Prace, Hostěrádky, Rešov, Blažovice, Zbýšov, Holubice a Křenovice. Zde vedl Napoleon od Žuráně k jihu nečekaný útok francouzské pěchoty na bok a týl spojeneckých vojsk nacházející se na úpatí Prackého kopce a u Starých vinohradů. Jednalo se o jedinečný taktický manévr, kterým Napoleon rozhodl výsledek bitvy. Krajinný prostor lvího skoku charakterizovala v době bitvy otevřená polní krajina s menšími sídly. Přesto, že se zástavba sídel rozrostla, zachovala si krajina dosud téměř stejný charakter. K dalším významným místům bojiště patří Žuráň (Napoleon právě z tohoto místa určil taktický plán boje), Pracký kopec (zde bitva začala a skončila), Staré vinohrady (kóta 297 m, velitelská pozice Kutuzova), Santon s kaplí (pozice francouzských vojsk), prostor mezi Santonem a Starou poštou kolem císařské silnice (neúspěšný útok Bagrationa vedený od Staré pozořické pošty), prostor polí mezi Blažovicemi a Holubicemi (místo jedné z největších jezdeckých bitev dosavadní historie), jižní okraj bojiště u Kobylnice, Sokolnice, Telnice a Žatčan (zde bitva začala a probíhala po celý den, francouzská obrana zde zadržovala několikanásobnou převahu spojeneckých vojsk útočících z Prackého kopce) a zrušený Žatčanský i Měnínský rybník (místo, kde došlo k masakru ustupujících spojeneckých vojsk na konci bitvy). Dno obou rybníků bylo již ve 20. a 30. letech 19. století proměněno v ornou půdu. Dosud jsou ale patrné rybniční hráze, ze kterých se otevírá pohled na jižní část bojiště. Bojiště u Slavkova má z hlediska memoriálních památek úplně jiný charakter než napoleonské bojiště u Přestanova. Chlumce a Varvažova z téhož roku a tím spíše bojiště u Hradce Králové z roku 1866. Neexistují tu žádné výraznější pomníky a dokonce i slavná Mohyla míru, postavená až s odstupem dvou stovek let, nevznikla ze státní či vojenské iniciativy a má charakter spíše obecného poselství. Drobnějších památek na bitvu nicméně existuje celá řada. Jde o pomníky či hromadné hroby, které souvisejí s bitvou nebo na ni upomínají jako svědci bojů, což platí například o božích mukách nebo některých stavbách.184 V Blažovicích je připomínkou bitvy zejména bývalá kovárna čp. 41, kde si před bitvou francouzští vojáci nechávali okovat koně. Dále kaplička na návsi s pamětní deskou francouzského velitele Castexe, kamenná plastika na vrcholu Starých vinohradů upomínající na krvavý střet francouzských a ruských jednotek, hromadné hroby V Úlehlách (označeny křížem) a v místě 184   Většinu z nich popsal Hochel, M., a kol. (2010). Bojiště u SlavkovaBojiště u Slavkova Mohyla míru, detail završení a rakouský štítonoš. Foto Karel Kuča 2013. Mohyla míru, nápisové desky. Foto Karel Kuča 2013. Mohyla míru, interiér. Foto Karel Kuča 2013. Mohyla míru, jedna ze dvou smutečních plastik při vstupu. Foto Karel Kuča 2013. 3Mohyla míru, detail vnitřní výzdoby. Foto Karel Kuča 2013. Mohyla míru, celkový pohled. Foto Karel Kuča 2013. 116 117 zorovatelna; při bojích byla zasažena věž, která pak byla snížena a další úpravu prodělala v 1. polovině 30. let 20. století. Bitvu připomínají pomník francouzského generálmajora Františka Jirčíka, kamenný kříž nad hromadným hrobem Na nivkách a pomník Smíření, odhalený ke 200. výročí bitvy. Na Prackém kopci nad vsí se nachází Mohyla míru, secesní památník postavený v letech 1910–1912 z podnětu brněnského kněze prof. Aloise Slováka podle návrhu architekta prof. Josefa Fanty ve spolupráci s Františkem Anýžem a Čeňkem Vosmíkem. Představuje nejen vynikající architektonické dílo, ale též hlavní krajinnou dominantu zóny a jedinou významnější a obecně známou memoriální stavbu bojiště. V kapli pod Mohylou míru bylo zbudováno Ossarium. Zde jsou uloženy ostatky padlých v bitvě, nalezené na bojišti ve 20. století. Do ossaria byly ukládány v letech 1935, 1937, 1939, 1945, 1947, 1955, 1992, 1995. Vedle Mohyly míru stojí nízká budova Muzea Brněnska. Byla postaven roku 1925, její součástí je multimediální expozice Bitva tří císařů Slavkov / Austerlitz 2. 12. 1805 a stálá expozice Fenomén Austerlitz. V blízkosti se nachází replika rakouského tříliberního polního děla systému Liechtenstein, vzor 1753. Bylo zde instalováno k 190. výročí slavkovské bitvy. V Sivicích (mimo KPZ) lze nalézt kámen, který označuje blízký hrob několika francouzských vojáků a jeden hromadný hrob na Širokých dílech. Samotný Slavkov u Brna bitvou zasažen nebyl. K významným památkám patří zámek se zahradou (viz výše), v jehož ústředním sále bylo dne 6. prosince 1805 podepsáno příměří. Na zámku postupně nocovali všichni tři panovníci. Historické jádro města je od roku 1990 městskou památkovou zónou. Vynikající klasicistní stavbou je kostel Vzkříšení Páně z let 1786–1789 od Johanna Ferdinanda Hetzendorfa von Hohenberg. Cenná je rovněž renesanční radnice z let 1581 a 1592, špitální kaple sv. Jana Křtitele z let 1741–1743 či synagoga v podobě z přestavby v roce 1858. Nad městem, na vrcholu kopce Urban (mimo KPZ), stojí kaple sv. Urbana, postavena v roce 1712. Dne 28. listopadu 1805 byl kopec obsazen francouzskými předsunutými strážními jednotkami. Za bitvy byla svatyně silně poškozena, později byla zbořena a roku 1858 na stejném místě postavena nová. V lokalitě Vinohrady (mimo KPZ) je zdokumentován hromadný hrob označený pamětním sloupkem. Z krajinářského hlediska jsou v prostoru Slavkova nejcennější dochované fragmenty barokní kompozice. Jedná se zejména o zámeckou zahradu otevřenou do krajiny a na ni navazující tři aleje (podrobněji v předchozí kapitole). Bitva u Slavkova začínala a končila v okolí Sokolnic. V okolí vsi jsou dokladované čtyři hromadné hroby. Zdejší zámek byl v době bitvy zapálen dělostřeleckou palbou a vyhořel (v letech 1851–1853 byl pak zcela přestavěn, viz předchozí kapitola) V parku je na místě bývalé oranžerie zazděna dělová koule z houfnice. Barokní zámecká sýpka z 18. století byla v bitvě obsazena Francouzi, po bitvě se zde soustředili zajatí vojáci spojeneckých vojsk. Za sýpkou byli pohřbeni padlí. V ohradní zdi obory ve směru k Mohyle míru jsou podle legendy sekundárně vyznačená palebná postavení šesti děl francouzské dělostřelecké baterie. Bitvu připomínají boží muka na tzv. Mrtvé cestě k Telnici, kde byla zahájena palba v první fázi bitvy. Založení komitétu pro výstavbu Mohyly míru v roce 1899 připomíná pamětní deska na staré hospodě Na bednárně. Na západním okraji bojiště leží i město Šlapanice. V bývalém zámku hraběte Blümegena byla v době bitvy vojenská nemocnice. V bývalé kapitulní scholasterii a faře čp. 103–104 u kostela, pocházející z roku 1613 a později upravované, dnes sídlí Muzeum Brněnska. Před bitvou se zde nacházel štáb spojeneckých armád, v průběhu bitvy pak štáb maršála Soula a válečný lazaret, podobně jako v bývalém Braidově Starém dvoře, který je dnes přestavěn na rodinné domky. Ve Šlapanicích se dále nachází zazděná boží muka, tzv. Krchůvek, jako upomínka na jeden z hromadných hrobů. Další dva jsou zaznamenané na Lichých vinohradech a v Dolinách nad rybníkem. Nový hrob s pomníkem byl zřízen u hřbitovní zdi v roce 1995. Další pomník, věnovaný francouzskému armádnímu chirurgovi Larreyovi, od sochaře Jaromíra Blažka, stojí na křižovatce ulic Brněnské a Riegrovy. Ve městě se nachází přestavěný zámek (viz předchozí kapitola) a původně raně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie (presbytář), pozdně barokně přestavěný v letech 1750–1755; věž byla zvýšena v roce 1887. V Telnici, kde byla situována obrana francouzských vojsk, se nacházejí tři hromadné hroby, dvě boží muka připomínající bitvu a pomník zvaný Kopfaja. Je dřevěný se szekelskými symboly. Odhalen byl v roce 2006 z iniciativy Svazu Maďarů v Brně. V kostele sv. Jana Křtitele údajně před bitvou odpočíval císař Napoleon. Původně románský kostel byl upravován a zaklenut v 15. a 16. století. Z té doby pochází věž s pozdně gotickou zděnou helmicí věže. Ostatní části kostela jsou barokním dílem Františka Antonína Grimma z roku 1766. Ves Tvarožná se nachází poblíž císařské silnice v severní části bojiště. Na jejím území leží jedno z nejvýznamnějších míst bojiště – kopec Santon s kaplí Panny Marie Sněžné z roku 1834. Je to jedno z mála míst, které je od prostoru bojiště odděleno císařskou silnicí (a nyní i dálnicí). Před bitvou byl kopec upraven ženisty, dodnes jsou zde patrné tři pásy okopů. Byla zde umístěna baterie 18 děl ke střelbě proti útokům Rusů. Původní název kopce je Padělek. Nové jméno Santon mu dali francouzští vojáci až v roce 1805. Podle nejpravděpodobnějšího vysvětlení proto, že jim připomínal svým tvarem podobná návrší v Egyptě, jimž právě tak říkali. Pod Santonem probíhá každoročně ukázka bitvy tří císařů. Na území Tvarožné nalezneme celou řadu Olomouce, obsadil lokalitu se svým štábem ruský generálporučík Bagration. Po bitvě se ve Staré poště sešel Napoleon s vyslancem rakouského císaře Františka, knížetem Liechtensteinem, s nímž sjednal základní rysy dohody o příměří mezi Rakouskem a Francií. V areálu pošty stojí také bronzová socha koně v životní velikosti. Je to jediný pomník padlým koním ve válkách v České republice, památka na střet francouzského a ruského jezdectva. Byl odhalen 15. srpna 2010 a jeho autorem je Nikos Armutidis. Ruskou pamětní kapli dala údajně po napoleonských válkách vystavět neznámá ruská šlechtična na památku jednoho nebo dvou padlých důstojníků z řad ruské šlechty. Za ní se nalézá hromadný hrob, ve kterém byly v roce 1908 uloženy ostatky vojáků z tzv. Hamrova lomu u cesty mezi Holubicemi a Blažovicemi. Původní zvon z kapličky se ztratil a později jej nahradil zvonek s letopočty 1885–1900. Dále se zde nachází pomník s dělostřeleckou hlavní na paměť rakouského majora Frierenbergera, odhalený v roce 1995. Křenovice byly stanovištěm ruské armády. S pobytem generála Kutuzova před bitvou je spojen bývalý Spáčilův statek (čp. 65 a 222). V ulici Na Liškové stojí pomník s jeho sochou od Josefa Blažka a Oldřicha Bartoška, odhalený 4. prosince 2005, ke 200. výročí bitvy. V kostele sv. Vavřince byli po bitvě internováni ruští zajatci. Jádro kostela (východní část lodi) je snad románské, presbytář a věž gotické, ale vnější tvář stavby je dílem úprav na konci 18. století a dostaveb v letech 1874 a 1885, kdy byla loď prodloužena.186 V poli nad vsí se nachází hromadný hrob, do kterého byly v roce 1836 na třiceti vozech převezeny ostatky padlých ze zbýšovských hromadných hrobů. V lokalitě Na bojišti, při silnici z Křenovic do Prace, se nachází Krchůvek, původně pomník obětí cholery napoleonských válek. Místo označoval až do roku 1909 dřevěný sloup, v roce 1920 byl postaven kamenný kříž s nápisem a v roce 1931 zbudován malý pomníček ze žulových balvanů s pamětní deskou. Podolí leží na severozápadním okraji bojiště v blízkosti císařské silnice. V zámečku čp. 1 (dnes obecním úřadě) na východním okraji vesnice bylo před bitvou umístěno velitelství záložní francouzské jízdy maršála Murata. Tuto stavbu dala v letech 1792–1795 vybudovat kapitula sv. Petra v Brně. Dne 20. listopadu byl vypleněn Francouzi. Kvůli nestabilnímu podloží musela být v roce 1869 stržena věž. V původním kostele sv. Jana Nepomuckého byl zřízen válečný lazaret a obvaziště raněných. Nynější novorománská svatyně však pochází až z let 1896–1899; projektovali jej V. Dvořák a K. Welzl. Na území vsi se nacházejí tři hospody spojené s příběhem bitvy: Kandia (zde pobýval císař Napoleon se svým štábem čtyři dny před bitvou), Pindulka (den před bitvou zde povečeřel císař se svou suitou) a Maxlůvka, která těsně před bitvou sloužila jako stanoviště deseti eskadron francouzské jízdy, které pak vyrazily na bojiště k Blažovicím. Na území obce se nachází jedno z nejvýznamnějších míst spojených s bitvou – Žuráň. Na nejvyšším bodu je umístěn žulový kvádr s plastickou mapou bojiště, znázorňující rozmístění francouzské armády v den bitvy, v sedm hodin ráno. Odhalen byl 4. července 1930, autorem je Vojtěch Kerhart. V Ponětovicích se nacházejí dva hromadné hroby a hostinec s hospodářským dvorem, kde bylo během bitvy obvaziště I. francouzské divize IV. armádního sboru. Ves Prace je považována za ústřední místo bojiště. Barokní kostel Povýšení sv. Kříže z let 1728–1730 (na místě románského) byl obsazen ruskými jednotkami, kterým sloužil jako po- 186   Samek, B. (1999). Bojiště u SlavkovaBojiště u Slavkova 4Smírčí kříž u Krchůvku. Foto Karel Kuča 2013. Pomníček na Santonu. Foto Karel Kuča 2013. Boží muka na křižovatce mezi Prací a Krchůvkem. Foto Karel Kuča 2013. Stará pošta. Foto Karel Kuča 2013. Krchůvek, pomník padlým v bitvě. Foto Karel Kuča 2013. Kaple na kopci Santon. Foto Karel Kuča 2013. 118 119 výškové dominanty. Za nimi vyrostly řadové garáže a směs drobných hospodářských objektů. Pozornost byla věnována veřejnému prostoru, zejména návsím, které dostaly povětšinou cizorodou parkovou úpravu. V okrajových částech střediskových obcí vznikaly velkokapacitní areály zemědělských družstev, které výrazně ovlivnily vedutu jednotlivých obcí. V důsledku blízkosti města Brna a dálniční komunikace se po roce 1989 intenzivně rozrůstá zástavba kolem sídel a silnic včetně průmyslových a logistických areálů. Vznikají nové obytné čtvrti vesnic, zpravidla navázané na původní zástavbu. Po roce 2000 se objevují developerské firmy, které zainvestovávají celé lokality a budují zde rodinné domky zcela popírající jakoukoliv venkovskou tradici. Absencí občanské vybavenosti se podobají příměstským suburbiím. Na území KPZ se výrazně negativně projevuje rozvoj průmyslových a energetických areálů. Jedná se zejména o nadzemního vedení VVN včetně rozvodné stanice na místě původních měnínských rybníků u Telnice a areál cementárny v Mokré. Ten je sice lokalizován mimo území KPZ, jeho vizuální vliv v severní části bojiště je ale velmi silný. Blízkost dálnice Brno–Vyškov negativně ovlivnila další vývoj území. Dálnice se stala urbanizační osou, kolem které se koncentrují nejrůznější investiční aktivity (restaurace, průmyslové a obchodní zóny, čerpací stanice pohonných hmot, vysílače GSM apod.). Následně sílí tlak na extenzifikaci stavebních záměrů i uvnitř krajinné památkové zóny. Rostoucí sídla požadují budování nové dopravní a technické infrastruktury. K velmi problematickým záměrům, schváleným v územně plánovací dokumentaci, patří výstavba nových městských obchvatů (např. Slavkov u Brna), plánovaných uvnitř krajinné památkové zóny. Ty velmi pravděpodobně naruší barokní strukturu krajiny východní části KPZ a zvýší již tak vysoké hlukové a vizuální znečištění krajinné památkové zóny. Ke stavbám, které po roce 1989 významně ovlivnily vizuální podobu krajiny KPZ patří radar NATO. Nezvyklý kulovitý tvar vysílače se stal novou pohledovou dominantou jižní části KPZ (starší radarová základna však u Sokolnic existovala již dříve). K problematickým změnám charakteru krajiny můžeme paradoxně řadit i výsadby nových dřevinných porostů v místech, kde v minulosti byla otevřená polní krajina. Stromy, vysázené často v dobrém úmyslu na místech velitelských stanovišť, se stávají nevhodnou pohledovou bariérou a znemožňují výhledy na historické bojiště. Nejvýrazněji se tento fakt projevuje ve výhledu od Mohyly míru a z některých míst Santonu. Rozorání polních cest v otevřené zemědělské krajině způsobilo zánik některých významných míst spojených s bitvou (zejména úvozových cest u Jiříkovic a Blažovic, ve kterých zahynulo mnoho jezdců spojenecké armády). Dodnes se nepodařilo obnovit prostupnost krajiny a mnohá významná místa bitvy tak zůstávají nedostupná. Typickým příkladem je stanoviště generála Kutuzova na Starých vinohradech, které je dodnes uprostřed pole. Na druhé straně k pozitivním aspektům dnešního vývoje území patří fakt, že je slavkovské bojiště a bitva tří císařů výrazně zapsaná do povědomí místních obyvatel i domácích a zahraničních návštěvníků. U příležitosti každoročního výročí slavkovské bitvy se koná setkání vojenských historických klubů a provádí se rekonstrukce střetnutí armád pod Santonem. Povědomí o bitvě udržuje intenzivně i Československá napoleonská společnost, a.s. Péče o nehmotné kulturní dědictví, kterým je samotný příběh bitvy, je prvním předpokladem ochrany asociativní krajiny. Tím druhým je pak péče o místa, spojená s příběhem a o celkový charakter krajiny, který by měl odpovídat alespoň v základních charakteristikách podobě území z počátku 19. století.  pomníků: Valhubertův pomník odhalený v roce 2000, Kosmákův kříž nad údajným hrobem padlých, pomníkem označený hromadný hrob ruských vojáků před kostelem, pomník padlým z roku 1987 na jihovýchodním úbočí Santonu, pamětní desku na návsi na památku krvavých bojů. Na návsi je umístěna i replika francouzského osmiliberního děla od Vladimíra Drápala. U božích muk sv. Rocha se nalézá hromadný hrob. Kostel sv. Mikuláše je výraznou novogotickou stavbou z let 1880–1881, postavenou na místě gotické svatyně podle návrhu Augusta Prokopa. Nad Újezdem u Brna stojí novorománská kaple sv. Antonína Paduánského z roku 1863. Předpokládá se, že od původní kaple z roku 1706 byla střelbou rakouských děl směrem k Telnici zahájena slavkovská bitva. Bývalý mlýn, dnes budova skladů, je připomínán Lvem Nikolajevičem Tolstým v románu Vojna a mír. Během bitvy byl zde válečný lazaret, dnes bitvu připomíná pamětní deska. Ve městě se nachází pomník Pieta od Nikose Armutidise na paměť padlým civilistům a kostel sv. Petra a Pavla z let 1845–1846. Na návrší nad vsí Zbýšov byl v roce 2005 odhalen pomník Tří císařů od autorů Pyllmajera a Hotárka. V roce 1836 byla na návsi postavena zvonice Panny Marie Sedmibolestné jako dík za přežití útrap slavkovské bitvy. V rozích stavby jsou zazděné dělové koule nalezené v okolí. Pod vsí býval tříšachtový hromadný hrob. Ostatky padlých byly v roce 1836 převezeny do Křenovic. Místo je dnes označeno pouze podstavcem pod bývalým litinovým křížem z roku 1870. V okolí Žatčan bitva končila úprkem vojsk spojenecké armády. Krajina se pozdějším vysušením rybníka výrazně změnila. Bitvu upomíná budova bývalého mlýna Na hrázi, která má ve štítu zazděné dělové koule a hráz bývalého Žatčanského rybníka, po které vojáci ustupovali. Cennou památkou je gotický kostel Nejsvětější Trojice (původně sv. Martina, později sv. Vavřince) ze 14. století, jehož věž byla zvýšena kolem roku 1600 a celá stavba barokně upravena v roce 1700. Při bitvě v roce 1805 byl vydrancován, v roce 1821 dostal nové krovy a v letech 1850–1853 klenbu lodi. Vedle kostela stojí hřbitovní kaple sv. Maří Magdalény z let 1616–1618. Bitvu tří císařů u Slavkova připomíná celkem 96 památných objektů, které k ní mají vztah. Jedná se zejména o 32 hromadných hrobů, 25 staveb, které měly přímou souvislost s bitvou, 24 pomníků vybudovaných na památku bitvy a jejích obětí, 8 drobných sakrálních staveb, které souvisejí s bitvou, nebo byly postaveny po bitvě jako pomníky (boží muka, kříže), 1 pamětní sloupek, 4 ostatní objekty (Ossarium a Muzeum Brněnska u Mohyly míru, zeď obory v Sokolnicích, Ruská kaple). Mimo bojiště se nachází dalších 17 památných objektů. Za významnou hodnotu je nutné považovat výhledy do krajiny ze stanovišť velitelů a celé území lvího skoku. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY K největším změnám území Bojiště u Slavkova došlo po 2. světové válce v rámci kolektivizace zemědělství, rozvoje nové obytné výstavby a nové dopravní a technické infrastruktury. Od 70. let 20. století se proměnilo jádro všech sídel. Začaly zde vyrůstat početné nové rodinné domky, starší budovy byly stavebně adaptované. Výstavba byla obvykle realizována rozšiřováním nových ulic a rezidenčních zón za hranicemi původního intravilánu, což se sice dělo i dříve, ale v tradičním pojetí přízemní okapové zástavby. Četné přestavby obytných domů a výstavba nových nerespektovaly architektonický výraz tradičních staveb. Výsledný obraz vesnic a městeček se tak výrazně změnil. V jádru vesnic vyrostly nové prodejny Jednoty, ve střediskových obcích i kulturní domy. Objevily se další bytové domy, obvykle osmibytovky tvořící nové 1618–48 Třicetiletá válka, postižena většina obcí na bojišti kolem roku 1700 vpády pruských vojsk 1727–60 postavena císařská silnice Olomouc-Brno 1750 stavba zámku mor. guvernéra knížete Blümegena v Šlapanicích 1750 postavena boží muka v Telnici u nich začala bitva Tří císařů 1752 dokončení stavby zámku ve Slavkově 1805 Bitva tří císařů, postižení všech obcí, škody na majetku a životech 1866 epidemie cholery vymření značné části obyvatelstva 1885–87 postavena železniční dráha Brno-Vlárský průsmyk 1910–12 postaven památník Mohyla míru podle projektu Dr. Josefa Fanty 1930 vybudování památníku na vrchu Žuráň 1979 budování nové křižovatky a nadjezdu nad dálnicí u Rohlenky 1990 záčátek rekonstrukcí bitvy u Slavkova 2007 stavba radaru NATO 1843 vypuštění Žatčanského rybníka 1600 1700 1800 1900 2000 Bojiště u SlavkovaBojiště u Slavkova Slavkov u Brna, průhled osou zámeckého parku k západu. Foto Karel Kuča 2013. Slavkov u Brna, sochařská výzdoba zámecké zahrady. Foto Karel Kuča 2013. Slavkov u Brna, hlavní (východní) průčelí zámku. Foto Karel Kuča 2013. 4Slavkov u Brna, průhled osovým průjezdem zámku k východnímu předzámčí. Foto Karel Kuča 2013. Podolí, kostel sv. Jana Nepomuckého. Foto Karel Kuča 2013. Prace, kostel Povýšení sv. Kříže. Foto Karel Kuča 2013. 120 121 Čimelicko-Rakovicko Marie Pavlátová, Ivan Vorel, Karel Kuča Čimelicko-Rakovicko leží v severní části Prácheňska nedaleko od vodopisného i historického rozhraní jižních a středních Čech. Rozkládá se zde harmonická zemědělská a lesní krajina opírající se na západě o lesnaté vyvýšeniny a otevírající se východním směrem do mírně zvlněné krajiny Orlicka a Varvažovska a k údolí Vltavy. Přirozenou osou území je řeka Skalice (přítok Otavy) protékající východně od Čimelic od severu k jihu. Západní část KPZ představuje krajinu formovanou na starších základech krajinářskými úpravami od pozdního baroka konce 1. třetiny 18. století přes klasicistní období okolo přelomu 18. a 19. století. Ve východní části historického krajinného celku kontinuálně navazuje lovecká krajina zformovaná kolem poloviny 19. století. Rozdílnost charakterů západní a východní části krajiny Čimelicka poskytuje jedinečnou možnost porovnání obrazu komponovaných krajin, které se vyvíjely sice společně, ale které mají různé přírodní i historické podmínky a jejichž proměny byly postupné. Vývoj krajinářských úprav se v dnešním obrazu krajiny projevuje bohatou skladbou alejí listnatých dřevin (duby, lípy, ovocné stromy) provázejících historické cesty a ohraničujících panské pozemky v západní (zemědělské) části zóny mezi Čimelicemi a Rakovicemi a členitou prostorovou skladbou lesních porostů a bažantnic kontrastujících s uzavřeností prostorů polí, luk a vodních ploch historické rybniční soustavy ve východní části (lovecké) krajiny. Vymezení prostoru 7Alej od severozápadního cípu rybníku Nerestce k Rabušce. Foto Karel Kuča 2014. Rakovice, sýpka jižně za vsí. Foto Karel Kuča 2014. 122 123 HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Na kopci Hrad (mimo KPZ) se dochovaly zbytky hradiště z pozdně halštatského období, které bylo podle sporadických nálezů využíváno též pravděpodobně ve 12. století. Severovýchodně pod ním se na okraji KPZ rozkládá ves Rakovice, která je falsem ze 13. století doložena již k roku 1045 jako majetek břevnovského kláštera. Ve 14. století náležela ke statku Příbram pražského (arci)biskupství. Ve 14. století byla část vsi oddělena jako služebné manství (1385 Zachar z Rakovic, 1415 Jezovec z Rakovic, jeho potomci zde sídlili do konce 15. století) a již tehdy zde musíme předpokládat tvrz, jejíž polohu však neznáme. Zbytek vsi zůstal do husitských válek církevním institucím, počátkem 16. století jej vlastnil Jan Osecký z Brloha a poté Mikuláš Dejm ze Stříteže (vlastník Čimelic). Počátkem 90. let 16. století Dejmové ves majetkově scelili, čímž vznikl předpoklad pro výstavbu dodnes dochované dvoukřídlé renesanční tvrze s polygonální nárožní věží, k níž došlo patrně počátkem 17. století za Petra Dejma. V roce 1627 byla tvrz vypálena. Dejmové v roce 1653 odprodali Rakovice s tvrzí Janu Vojtěchu Vratislavovi z Mitrovic. Hrobčičtí z Hrobčic po roce 1660 tvrz obnovili a později vystřídala řadu držitelů, z nichž nejvýznamnější byli páni z Bissingenu (držitelé Čimelic).187 Naproti tomu Čimelice se v písemných pramenech objevují až v roce 1446 v souvislosti s tvrzí v držení Markvarta, syna Jezovce z Rakovic, a Jana z téhož rodu. Renesanční část tvrze, přistavěná ke gotické obvodové zdi (původní hradbě) se dochovala dodnes v areálu předzámčí. Čimelický kostel na návsi má sakristii z 2. poloviny 15. století, i když nelze vyloučit ani její raně gotický původ ze 13. století. O nejstarších dějinách Čimelic tak víme velmi málo. Významnou roli jistě hrála dálková cesta mezi Pískem a Příbramí, zachycená též na I. vojenském mapování (1763–1768), z níž se za Čimelicemi odpojovala spojka k Orlíku. Situování velké zájezdní hospody Veselka (Hvížďalka) východně od Čimelic však naznačuje, že vývoj silničních tras byl na Čimelicku komplikovanější. Čimelice byly od počátku často majetkově propojeny s Rakovicemi. Po Vrábských z Vrábí (do 1543) je získali Dejmové ze Stříteže, kterým patřily do roku 1629. Nejpozději za nich byly vybudovány rybníky ve východní části Čimelicka. Rytířský statek Čimelice tvořily ještě v roce 1654 pouze Čimelice s dílem Smetanovy Lhoty. V roce 1686 se pány Čimelic stali Bissingenové. V roce 1715 byl na žádost Karla Bohumíra z Bissingenu (*1686–†1742) připojen statek Rakovice (v zámku byl zřízen vrchnostenský a hospodářský úřad, který tam působil až do doby Schwarzenbergů) a roku 1719 též statek Nerestce a dva dvory v Pohoří.188 Tím vznikly předpoklady k realizaci velkorysejších barokních záměrů. Podnětem k tomu byla i funkce Karla Bohumíra jako hejtmana Prácheňského kraje, kterou vykonával od roku 1722 až do své smrti (s krátkou přestávkou let 1735–1737). Pro úplnost dodejme, že v majetku rodu dominium zůstalo do roku 1782; po nich následovali Vratislavové z Mitrovic (1782–1840) a pak Schwarzenbergové (v roce 187  Svoboda, L. – Úlovec, J. – Chotěbor, P. – Procházka, Z. – Fišera, Z. – Anderle, J. – Slavík, J. – Rykl, M. – Durdík, T. (2000). 188   Doskočil, K. (1954). Čimelicka-Rakovicka na západě lesnatými horizonty umožňovalo pohledové ukončení krajinných vedut a zároveň vytvářelo možnost přehlédnutí panství z vyššího horizontu. Postupně vzniklé krajinářské úpravy mají několik těžišť. Ústředním bodem krajiny je západně od řeky Skalice pozdně barokní zámek v Čimelicích s parkem, spojený dvouřadou alejí s renesančním zámečkem a hospodářským dvorem v Rakovicích a barokní hospodářský dvůr Bisingrov, ležící mezi rybníky, lesy a bažantnicemi východně od Skalice. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Krajina Čimelicka-Rakovicka má specifický charakter. Rozkládá se na  severozápadním okraji mírně zvlněné Zvíkovské pahorkatiny (součást celku Táborské pahorkatiny). Území západně od Čimelic již náleží Mirovické pahorkatině (celek Benešovská pahorkatina), která vyvýšenými lesnatými masivy Chlumu (532 m n. m.), Hradu (574 m n. m.) a Jezvince (545 m n. m.) vytváří výrazný krajinný panoramatický rámec Čimelicka. Členité jsou i horizonty východního sousedství – Orlicka a celého hlubokého údolí Vltavy. Vcelku plochý terén mírně stoupá od nadmořské výšky cca 405 m v nehlubokém údolí říčky Skalice k západu do segmentu úrodné zemědělské krajiny v prostoru Čimelic a Rakovic, jejíž rámec tvoří okraj lesa na Chlumu. K východu pak stoupá od řeky mírně zvlněným lesnatým terénem do nepřehledné lesní a rybniční krajiny mezi Vrábskem, Lazištěm a Novým Dvorem. Krajina KPZ je tvořena plochami orné půdy, luk a pastvin a mohutnými plochami lesních porostů na Vrábsku s četnými bažantnicemi. Na harmonii krajiny východní části se zásadní měrou podílí rybniční soustava na Vrábském potoce a jeho přítocích s většími rybníky Zhoř (20 ha), Nerestec (20 ha), Bisingrovský (8 ha) a Stejskal (11 ha) a na Lazišťském potoce s menšími rybníky Lazišťským a Novodvorským a s drobnými rybníčky Horní a Dolní Tisíček a Lipšice v lučních enklávách lesa Březiny. Cennou přírodní osou území KPZ je mírný zářez řeky Skalice provázený loukami a doprovodnou zelení. V ní vyniká přírodní památka Kopáčovská východně od Rakovického mlýna a jižně od Rabušky. Je to lokalita plochého bočního údolí levostranného přítoku Skalice s vlhkomilnými, převážně vysokobylinnými lučními společenstvy mokrých stanovišť a ohroženými rostlinnými druhy. Kromě této lokality se v KPZ nevyskytují další zvláště chráněná území, krajina neleží v přírodním parku ani v území Evropsky významné lokality nebo Ptačí oblasti soustavy Natura 2000, což je příznačné pro intenzivně kultivovanou historickou kulturní krajinu. Nejsou zde registrované významné krajinné prvky, ani památné stromy, ale vyskytují se zde cenné biotopy v břehových polohách rybníků východně od Skalice. Čimelicko-RakovickoČimelicko-Rakovicko Skalice pod Rakovickým mlýnem. Foto Karel Kuča 2014. Alej mezi zámky v Rakovicích a Čimelicích. Foto Karel Kuča 2014. Aleje a stromořadí členící krajinu jižně od Nového dvora, který je na snímku vpravo. Foto Martin Gojda 2013. Čimelice od jihu, uprostřed zámecký park a alej do Rakovic. Foto Martin Gojda 2013. Hráz mezi rybníky tvořící příchod k Bisingrovu. Foto Karel Kuča 2014. Aleje mezi zámky v Čimelicích a Rakovicích na mapě Jana Tomáška z roku 1802. 124 125 ním úpatí Chlumu. Jde o památník ne zcela jasného původu, který byl pravděpodobně postaven na paměť francouzských důstojníků a vojáků, kteří zde byli údajně popraveni pro vzpouru v průběhu válečného tažení v roce 1741. Zatímco krajina východně od řeky Skalice byla na začátku 18. století nepřehledná, se starými rybníky a rozdrobenými lesními porosty, krajina západně od řeky byla v průběhu 1. poloviny 18. století proměněna v typickou zemědělskou krajinu vrcholného baroka, intenzivně zemědělsky obdělávanou na velkých blocích dominikální orné půdy západně od Čimelic, zatímco zejména v jižní části katastru zůstalo drobné členění rustikální zemědělské půdy. Především zde však byla vytvořena monumentální barokní prostorová struktura architektonických dominant, velkorysé aleje zdobené sochami a vazbou jednotlivých částí krajiny do prostorové osnovy, vázané i na hlavní přírodní krajinné dominanty. Tato prostorová struktura v poměrně otevřené zemědělské krajině s malým podílem (oproti dnešnímu stavu) nelesní rozptýlené zeleně a s malým prostorovým významem tehdejšího intravilánu Čimelic musela působit v obrazu krajiny mohutně a nepřehlédnutelně. Vratislavové z Mitrovic v období pozdního baroka a nastupujícího klasicismu dotvořili zemědělskou krajinu západně od Skalice soustavou alejí sledujících jednotlivé cesty a hranice dominikální půdy. Na rozvoji Čimelic a okolní krajiny se podílel zejména hrabě Josef Vratislav v letech 1798–1830. Cesty, zobrazené na mapách I. a II. vojenského mapování, směřovaly z Čimelic na Krsice, z Rakovic na Horní Nerestce, k ovčínu a Rakovickému mlýnu. V krajině vznikl systém (patrně lipových) alejí, které jsou vedeny v zásadě paralelně v severojižním směru ve velmi podobných odstupech (přibližně 300 m, podle šíře bloků orné půdy). Podobně jako původní cesty zpřístupňující ornou půdu a spojující vesnická sídla byly i nové aleje vedeny v souladu s terénem. Rozčleněním do velkých prostorů obdélného půdorysu, rozdělených původní lipovou alejí mezi Čimelicemi a Rakovicemi na severní část mezi Čimelickým a Slavkovickohorským potokem a jižní část mezi alejí U Dubovky a polní cestou s alejí U Kuchyňky, tak došlo k výrazné geometrizaci krajiny. Zatímco členění severní části území můžeme vnímat pouze v náznacích daných zachovanými trasami polních cest a fragmentů alejí ovocných stromů, členění jižní části je dochované v dubových stromořadích a alejích, představujících v krajině významné vizuální předěly. Za panství Vratislavů z Mitrovic tedy bylo v závěru 18. století dotvořeno původní jednoduché prostorové schéma vzniklé za Bissingenů do ortogonálního prostorového schématu většího měřítka. Další důležitý kompoziční prvek čimelické krajiny vznikl v roce 1817 výstavbou antikizující hřbitovní kaple podle návrhu Jana Filipa Jöndla ve vyvýšené poloze u silnice jižně od Čimelic. Dílem tohoto architekta byla v roce 1817 i stavba tzv. Malého zámku, uzavírajícího východně od zámku severní stranu čestného dvora, úprava fasád zámku v roce 1819 a přestav- 1840 po smrti Gabriely Vratislavové přešel majetek na její dceru Josefinu, která byla od roku 1823 provdána za Karla II. ze Schwarzenbergu). Karel Bohumír z Bissingenu přikročil v letech 1728–1730 k výstavbě nového barokního zámku za účasti Antonia Canevalleho a Antonia Rappy v západním sousedství čimelické tvrze. Tvrz zůstala zachována jako součást rozlehlého hospodářského předzámčí. V západním sousedství zámku byla založena okrasná zahrada ve formě barokního parteru s tzv. dvojím dělením čtverce. Poměrně velkorysá budova nového čimelického zámku, rozšířená pak po požáru v roce 1767 o vížky postranních křídel, se stala ohniskem celé barokní krajinné kompozice, ale nebyla první významnou realizací. Tou se stal již v roce 1719 vybudovaný mohutný hospodářský dvůr Bissingenhof (nyní Bisingrov) s velkorysou, osově symetrickou a téměř zámeckou dispozicí, situovaný východně od Čimelic, na terénním výběžku za velkým rybníkem Stejskalem. Mezi dvorem a zámkem sice existovala pohledová vazba, jejich kompoziční osy se však míjejí. Čimelický zámek byl však budován ve zjevné osové vazbě na zámek v Rakovicích. V roce 1735 pak byla založena dvouřadá lipová alej mezi nimi (přesněji: od vstupu do zámecké zahrady u čimelického zámku k bráně dvora u rakovického zámku), doplněná pravděpodobně osmi páry kamenných soch z dílny rodiny Hammerů (na olejomalbě od neznámého malíře z poloviny 18. století je v aleji zobrazeno 7 dvojic kamenných soch, na Tomáškově mapě Čimelic z roku 1802 je zakresleno 8 párů). Založení aleje vneslo do otevřené krajiny s nevelkými, ale přesto výraznými architektonickými akcenty začátek nového prostorového schématu. Byla to výrazná geometrická linie spojující dvě architektonické dominanty a zdůrazňující v zemědělské krajině polohu těžiště panství. Význam této aleje byl později (až někdy po roce 1768) posílen paralelní, severněji vedenou alejí, zobrazenou na Tomáškových mapách z roku 1802 i na mapě stabilního katastru z roku 1830. Na II. vojenském mapování (1842–1852) však již zobrazena není, takže je zřejmé, že byla v polovině 19. století opět odstraněna, snad proto, že oslabovala prostorový význam hlavní lipové aleje. Paralelně s fyzickou osou čimelicko-rakovické aleje vede též vizuální osa spojující věž zámku v Rakovicích s věží kostela Nejsvětější Trojice v Čimelicích (kostel byl přestavěn již v 1. polovině 17. století a v 1. polovině 18. století jej doplnila kaple sv. Barbory). Prodloužení této osy směřuje k poměrně velké hmotě zájezdního hostince Veselka (Hvížďalka), kde sídlila i sochařská huť rodiny Hammerů (Jan Hammer přišel do Čimelic kolem roku 1736). Významnou prostorovou osou je také spojení brány čimelického dvora (předzámčí) s osou symetrie dvora Bissingenhof a s osou dvora Ditrichštejn ve Vrábsku, tedy lokalitami ležícími ve východní části území. Víska Vrábsko tvoří významnou a charakteristickou část krajiny Čimelicka. Na Müllerově mapě Čech z roku 1720 ještě není zakreslena, objevuje se až na I. vojenském mapování. Byla součástí varvažovského panství řádu maltézských rytířů a po prodeji tohoto panství Karlu II. Schwarzenbergovi byla v roce 1847 připojena k orlickému panství (součástí KPZ je pouze panská myslivna na východním okraji Vrábska). Vedlejší vizuální osou je spojnice brány čimelického parku s terénní dominantu Chlumu. Tato osa protíná silnici z Rakovic na Mirotice v místě kontribuční sýpky. Roli drobné architektonické dominanty v krajině sehrával dříve též tzv. Vintíř, vztyčený na východ- Čimelicko-RakovickoČimelicko-Rakovicko Čimelice a Rakovice na mapě stabilního katastru z roku 1830. Letecký pohled na čimelický zámek od východu. Foto Martin Gojda 2013. Alej z Bisingrova do Vrábska. Foto Karel Kuča 2014. Bisingrov od východu. Foto Martin Gojda 2013. Hráz mezi rybníky Zástavou a Bisingrovským. Foto Karel Kuča 2014. Bisingrov a Čimelice od východu. Foto Martin Gojda 2013. 126 127 trovic. Mapa stabilního katastru ukazuje nově vysázený les (Remíz) mezi Bisingrovem a jižní částí Nerestce. Cesta spojující dvůr s tímto lesem je na II. vojenském mapování již doplněna alejí, stejně jako začátek cesty k severní části hráze rybníka. V souvislosti s Bisingrovem byla mezi rybníky Stejskalem a Jezerem někdy v období mezi I. vojenským mapováním a stabilním katastrem založena kolonie Větrov tvořená řádkou devíti domků. Ke skutečnému přetvoření této části Čimelicka, sahající na severu až k Rabušce a Novému dvoru, do podoby lesní lovecké krajiny s romantickými partiemi u starých rybníků došlo za Schwarzenbergů. Vznikla zde soustava bažantnic, remízů, ploch pastvin, luk a orné půdy, členěných do menších prostorů, uzavřených okraji lesních porostů. Krajinné scenérie jednotlivých prostorů jsou sjednoceny výsadbami neovocných, většinou dubových stromořadí podél cest sledujících lesní okraje a stromořadí, členících otevřené plochy polí a luk včetně hrází rybníků. Vzniká členitá skladba s částečně geometrizovanou, částečně organickou prostorovou morfologií, ve které hrají roli jak ortogonálně vymezené tvary některých prostorů, tak diagonální směry vedení alejí. Připojením Vrábska k orlickému panství po roce 1847 se ke krajinářským úpravám připojila i bažantnice u Vrábska a krajinářské úpravy provázející Knížecí cestu na Koloredov. Území východně od Nerestce a cesty spojující jej s Novým dvorem zůstala pokryta téměř souvislými lesy s několika rybníky, ale i zde uspořádání krajiny obohacují pruhy luk podél potoků mezi jednotlivými rybníky. Východní polovina tohoto lesního území již bohužel netvoří součást KPZ. V témže období byl však také podstatně zmenšen rybník Jezero pod Větrovem a později byl zrušen úplně. Zrušena byla i téměř celá soustava malých rybníků na Čimelickém potoce mezi kostelem a mlýnem. V roce 1875 proťala území mezi hlavní silnicí a řekou souběžně s nimi vedená železnice, jejíž trasa kompoziční hodnoty území nijak nenarušila. Znamenala však impuls k rozšiřování intravilánu Čimelic severovýchodním směrem. Poměrně kvalitní vilky vyrůstaly od počátku 20. století jednak podél silnice (severně od kostela), jednak východně od ní, při nové silnici k nádraží. V 2. polovině 20. století se pak rodinná výstavba rozšiřovala na dalších plochách a mezi kostelem a nádražím vyrostlo dokonce nevelké panelové sídliště. Rozvoj rodinné výstavby pokračuje zejména na jihovýchodě i po roce 2000, kdy jižně od Čimelic, těsně za hranicí KPZ vyrostl velmi rušivý areál skladových, výrobních a prodejních hal. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Vývoj jednotlivých komponent území, jak staveb, tak krajinné kompozice, byl poměrně podrobně popsán v předchozí kapitole, včetně míry jejich dochování. Těžištěm komponované krajiny jsou zámky v Čimelicích a Rakovicích včetně svého hospodářského zázemí (zahrnujícího v případě Čimelic i část starší tvrze) a dvouřadá alej propojující oba tyto areály. Barokní zámek v  Čimelicích je trojkřídlý, jednopatrový s  dvoupatrovou střední částí a s mansardovými střechami. Vybudován byl v letech 1728–1730 (A. Rappa, A. Canevalle). Do hmoty zámku byla zahrnuta i kaple sv. Jana Evangelisty z roku 1725. Po požáru v roce 1767 byl zámek rozšířen o dvě vížky postranních křídel a v roce 1819 upraven Janem Filipem Jöndlem. Součást severovýchodní strany hospodářského předzámčí tvoří dochovaná část původně středověké, renesančně rozšířené tvrze, kterou původně obklopoval příkop. Po roce 1730 byla ba kostela roku 1821. Mapa stabilního katastru z roku 1830 také velmi dobře zachycuje nové uspořádání parkového zázemí čimelického zámku, vzniklé v průběhu 1. třetiny 19. století, ve kterém se již projevily vlivy anglické krajinářské koncepce a stojí proto ve značném kontrastu k pravoúhlému pojetí okolní krajiny. Široká osová travnatá plocha směrem k aleji byla lemována vlnovitým okrajem stromových výsadeb po stranách, které se před začátkem aleje propojily a průhled tak uzavřely. Po severní i jižní straně této osové části se rozkládaly jen sady. Před dvorním průčelím zámku byla vytvořena okrouhlá travnatá plocha lemovaná po celém obvodu také stromovou výsadbou, která jej oddělovala od hospodářského dvora. Vlastní park se rozkládal až severně od předzámčí a příjezdové cesty, tedy mezi hlavní silnicí a Pivovarským rybníkem a jeho součást tvořil také Kostelní rybník. Plochu parku s organicky formovanou sítí cest doplňovaly dvě větší travnaté plochy amébovitého tvaru. Park u zámku byl v přírodně krajinářské podobě definitivně upraven až kolem roku 1850. Vývoj obrazu zemědělské krajiny západně od Skalice pokračoval i v 2. polovině 19. století a také ve století dvacátém, tedy za Schwarzenbergů. Na mapách III. vojenského mapování z let 1877–1880 a na novějších mapách vojenských i civilních se objevují další stromořadí propojující ve východozápadním směru starší severojižní stromořadí a členící velké celky půdy na menší pravoúhlé bloky. Jedná se zřejmě již o aleje ovocné. Obraz krajiny je však v současnosti poznamenám zánikem některých stromořadí, zejména severně od Rakovic, kde zanikla jak starší stromořadí po hranicích pozemků, tak i stromořadí podél tzv. Francouzské cesty směřující kdysi na Nerestce a na Mirovice, stejně jako i novější příčná stromořadí. Krajina se zde vizuálně otevřela a bloky orné půdy jsou členěny pouze polními cestami s fragmenty aleje podél Francouzské cesty (proto se také tato část území nestala součástí KPZ). Původní, měřítkově charakteristický formát členění krajiny dubovými alejemi (původní lípy hlavní aleje byly kolem roku 1880 nahrazeny dubem červeným) a stromořadími se zachoval pouze jižně od Rakovic a Čimelic, přesto společně s hlavní alejí dokumentují projev geometrizace půdorysné osnovy v prostorové morfologii segmentu historické kulturní krajiny. Levý břeh Skalice – východní část panství – se vyvíjel odlišným způsobem. Od roku 1719 jen ovládá barokní dominanta dvora Bisingrova. Cesta od čimelického zámku ke dvoru ústí na úzkou šíji, kterou byl rybník druhotně rozdělen na části severní (Bisingrovský rybník) a jižní (rybník Stejskal). Území severně i východně od Bisingrova, tvořící jeho zemědělské zázemí, bylo rovněž sceleno do velkých dominikálních polností, ale k žádné geometrizaci zde nedošlo. Pouze mapa stabilního katastru zachycuje severně za rybníkem nevelký remízek přesně osmibokého obvodu, předělený dvěma paralelními východo-západními cestami. Území mezi rybníky Stejskalem a Nerestcem a také severně mezi Nerestcem a Novým dvorem (zachyceným již Müllerovou mapou Čech z roku 1720) bylo ještě v 2. polovině 18. století zcela bezlesé, jak dokládá I. vojenské mapování. Jeho přetváření začalo již za Vratislavů z Mi- Čimelicko-RakovickoČimelicko-Rakovicko Čimelice od jihozápadu. Antonín Leo Lochman, kolem roku 1830. Sbírky zámku Orlík. Rakovický zámek od severozápadu. Foto Karel Kuča 2006. Rakovice a Čimelice od západu. Foto Martin Gojda 2013 Čimelicko na III. vojenském mapování (1877–1880). Čimelice, kostel Nejsvětější Trojice. Foto Karel Kuča 2006. Čimelice, hrobka Vratislavů z Mitrovic na hřbitově. Foto Karel Kuča 2012. 128 129 dvora okolo nádvoří. Před průčelí vlnovitě formovaného východního křídla byla v 2. polovině 19. století představena hmota lihovaru. Celý unikátní areál je bohužel dlouhodobě ve špatném až havarijním stavebním stavu. Totéž platí o areálu zámku v Rakovicích, jehož vývoj byl popsán v předchozí kapitole. Vedle architektonických památek, stavebních souborů a areálů hrají v památkových hodnotách komponované krajiny nezastupitelnou roli dochované vegetační plochy, linie, prvky a jejich struktury, které vznikly jako nedílná součást výsledného obrazu komponované kultivace zemědělské krajiny. Jejich vývoj byl podrobně popsán v předchozí kapitole. Jedná se především o dvouřadou alej dubu červeného mezi zámky v Čimelicích a Rakovicích, ale rovněž o později vzniklou (a částečně zachovanou) soustavu dubových, lipových i ovocných alejí v prostoru mezi Čimelicemi a Rakovicemi a v územích navazujících severně až ke Slavkovickohorskému potoku a jižně až ke spojnici mezi Vintířem a hřbitovem. Východní část KPZ – krajina lesů, rybníků a bažantnic mezi Vrábskem a Novým dvorem má velmi dobře zachovanou skladbu otevřených ploch zemědělské půdy a lesních porostů s dubovými alejemi, členícími prostory a lemujícími okraje lesů. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Dochovanost památkových, přírodních a krajinářsko-estetických hodnot historické kulturní krajiny byla již v minulosti narušena nejenom nedostatečnou údržbou některých historických objektů (dvůr Bisingrov, kontribuční sýpka) a zánikem některých cest a alejí, ale zejména výstavbou zemědělského areálu v Rakovicích a rozvojem zastavěného území Čimelic. Význam drobné dominanty empírové hrobky a samostatnost hřbitova se sochami na hřbitovní zdi, to vše bylo potlačeno stavebním propojením okraje obytné zástavby Čimelic a areálu hřbitova. Rozvoj území skladových, výrobních a prodejních hal na jižním okraji Čimelic podél silnice na Písek zcela změnil měřítko krajiny přiléhající k hranici krajinné památkové zóny. Rizikem mohou být i záměry rozvoje dalších funkcí sídla, které by se mohly dotknout struktury komponované krajiny a setřít její hodnotu. Problematický vliv na charakter sídla má silná intenzita dopravy na silnici, která Čimelicemi prochází. Nová trasa rychlostní komunikace je plánovaná tak, že prochází západně od Rakovic a krajinné památkové zóně se vyhýbá. Možnosti pro využití a rozvoj krajinných hodnot jsou limitovány možnostmi využití dochovaných historických objektů, obtížností radikálních zásahů při obnově dožívajících historických alejí a nesnadným hledáním souladu mezi citlivým využitím a regenerací historické kulturní krajiny a požadavky rozvoje obcí, které jsou v ní situovány.  její západní část přestavěna na sýpku. Součástí hospodářského dvora byl také pivovar. V roce 1817 byl mezi pivovarem a tvrzí na místě obytného stavení vystavěn J. F. Jöndlem jednopatrový empírový tzv. Malý zámek. Celý areál byl dotvořen v letech 1800–1830 přírodně krajinářským parkem, který změnil původní pravidelné uspořádání barokní zámecké zahrady i původní podobu čestného nádvoří. Jeho nynější podoba po obou stranách zámku však vznikla až kolem roku 1850. Při cestě od kostela k zámku se nachází komplex tří barokních objektů, školy, fary a panského špitálu. Rozsáhlý zámecký areál doplňuje zámecké zahradnictví se zázemím užitkových zahrad. Kostel Nejsvětější Trojice, situovaný na návsi nedaleko Kostelního rybníka, byl původně gotický a byl přestavěn v 1. polovině 17. století. V 1. polovině 18. století byl rozšířen o kapli sv. Barbory a v roce 1821 klasicistně přestavěn J. F. Jöndlem. Na návsi jižně od kostela se nachází sousoší Nejsvětější Trojice se sochami světců z doby po polovině 18. století. Na jižním okraji Čimelic je drobnou, ale působivou dominantou čistá a formálně dokonalá empírová stavba hřbitovní kaple a hrobky rodiny Vratislavů z Mitrovic, postavená roku 1817 Janem Filipem Jöndlem. Nedílnou součástí historické krajiny Čimelicka jsou barokní sochy z dílny J. Hammera. Po roce 1820 došlo k přemístění velkého počtu kamenných soch nacházejících se kolem zámku, v parku a v hlavní aleji. Některé byly přemístěny na hřbitov (Kalvárie do zadní části hřbitova, sochy na ohradní zdi). Při silnici od Písku stojí při levé straně silnice socha sv. Huberta. Na kamenném mostě na hrázi Kostelního rybníka severně od kostela se nacházejí sochy českých světců, sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého, sv. Norberta a sv. Vojtěcha. Všechny sochy včetně Kalvárie, které dnes stojí ve venkovním prostředí, jsou kopie, zatímco originály byly uloženy do lapidária. Ze souboru soch z výzdoby zámeckého areálu a jeho okolí se nedochovaly sochy převezené do romantického parku Tivoli u Varvažova. Historické jádro Čimelic si přes dílčí zásahy dochovalo urbanistické a zčásti též architektonické hodnoty zástavby téměř maloměstského charakteru. Totéž platí o novější části zástavby směrem k nádraží. Hmotová struktura zástavby je dobře dochována i ve Větrově. Osamělá hmota kontribuční sýpky na katastrálním území Rakovice (při silnici z Rakovic do Bud) je krajinnou dominantou, uplatňující se především ze silnice na Pohoří, z polohy západně nad Rakovicemi. Významnou dominantou ve východní části území krajinné zóny, kterou je možno pozorovat přes hladinu rybníků Bisingrovského a Stejskala, je hospodářský dvůr Bisingrov z roku 1719, který tvoří architektonicky náročně ztvárněný areál. Sestává z dvojice mohutných polygonálních věží, obracejících se k přístupové šíji mezi oběma rybníky, a složitého půdorysu budov Čimelicko-RakovickoČimelicko-Rakovicko 1445 vodní tvrz s dvorem v Čimelicích po pol. 16. stol. renesanční přestavba tvrze v Čimelicích kolem 1670 přestavba tvrze v Rakovicích od 1719 výstavba dvora Bisingrov 1728–30 zámek v Čimelicích se zahradou 1735 alej z Čimelic do Rakovic 1817 Vratislavská hrobka v Čimelicích 1817–30 krajinářský park v Čimelicích 1821 přestavba kostela Nejsvětější Trojice (J. F. Jöndl) 1474–1531 Tluksové z Vrábí 1630–86 Plotové 1531–1630 Deymové ze Stříteže 1686–1782 Bissingenové od 1840 Schwarzenbergové 1798–1840 Vratislavové z Mitrovic 1400 1500 1600 1700 1800 1900 2000 Jan Jezovec z Rakovic Jan Lopata z Rakovic Jan Jindřich Bissingen (1646–1706) Karel Bohumil Bissingen (1686–1742), správa panství 1706–42 Karel Bohumír Bissingen (1714–71), správa panství 1742–71 Josef Vratislav z Mitrovic, správa panství 1798–1830 Gabriela Vratislavová z Mitrovic, správa panství 1830–40 Josefina Schwarzenbergová, roz. Vratislavová, správa panství 1840–51 Karel II. Schwarzenberg (1802–58) Karel III. Schwarzenberg (1824–1904), správa panství 1851–1904 Svatý Vintíř na okraji lesa jižně od Rakovic. Foto Věra Kučová 2014. Hráz rybníka Nerestce. Foto Karel Kuča 2014. Výklenková kaplička na východním okraji Rakovic. Foto Karel Kuča 2014. Rybník Nerestec. Foto Karel Kuča 2014. 130 131 Hornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar Jakub Chaloupka, Ondřej Malina, Karel Kuča Území se rozkládá ve vrcholové části západních Krušných hor a zahrnuje Abertamsko s cínovým revírem na Hřebečné, Božídarsko a Hornoblatensko. Předmětem ochrany je montánní krajina dokládající způsob těžby a zpracování rud s mimořádnou koncentrací pozůstatků po této činnosti. Jde především o stará důlní díla se svými technickými a technologickými zařízeními, doprovázená nadzemními stavbami, propadliny, pinky, vodní příkopy a sejpy, zejména Červená jáma a Schneppova pinka na Hřebečné, důl Mauritius se štolou Kryštof na Hřebečné, vodní příkopy k dolu Mauritius, Mrtvý rybník, lom u Hřebečné, část revíru Neklid, Kaff nad Zlatým Kopcem a Hrazený potok, sejpy u Božího Daru, sejpy na Kravím potoce, Božídarské rašeliniště, Vlčí jámy, Blatenský vodní příkop, Kozí sejpy, doly Konrád a Vavřinec u Horní Blatné, pozůstatky po těžbě na Bludné, na Sněžné hůrce – doly Zuzana a Svatý Duch, v Luzích na Jelením vrchu u Horní Blatné, vodní příkopy k bývalému mlýnu na výrobu kobaltové barvy při Blatenském potoce. Nedílnou součástí těchto hodnot je též urbanistická struktura a architektura měst vzniklých v důsledku montánní činnosti. Nejhodnotnější z nich je na šachovnicovém půdorysu vybudovaná Horní Blatná, chráněná též samostatně jako městská památková zóna. Celé území plasticky dokládá proces přeměny horské krajiny rudnou těžbou a jejími dopady na okolní prostředí včetně vlivů hornictví na ekonomické, kulturní a sociální oblasti života po mimořádně dlouhé období. Základní struktura oblasti se zformovala v 1. polovině 16. století, kdy byla založena všechna tři města i většina důlních děl. Sporadické začátky těžby v tomto území jsou však doloženy již ve 14. století a lze je předpokládat i dříve. Pokles těžby je zaznamenán již 7Vlčí jámy na Blatenském vrchu. Foto Michal Urban 2006. Portál štoly Kryštof dolu Mauritius nad Hřebečnou. Foto Ondřej Malina 2012. 132 133 bohatství geobiocenóz, především populací ohrožených a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Na jihozápadním úbočí Blatenského vrchu (1042,6 m n. m.) se nachází plošně malá přírodní památka Vlčí jámy chránící stopy po středověkých dobývkách cínových rud v žulách, nazývaných Wolfspinge a Eispinge. Jde o nejvýznamnější skupinu takových dobývek v Krušných horách. V severnější dobývce žíly Jiří se v úzkém hlubokém zálomu vytváří tzv. jeskynní led. Pro ochranu krajinného rázu byl vyhlášen přírodní park Zlatý kopec. Zaujímá rozlohu asi 1700 ha podél státní hranice s Německem, asi 5 km severozápadně od Božího Daru. Výrazněji členitý terén nalezneme především v hluboce zaříznutém údolí Zlatého potoka a jeho přítoků. Působivým krajinným prvkem jsou Holubí skalky, izolovaná fylitová skála, jež poskytuje působivý pohled na zalesněný povrch. Zbytky důlních děl po středověké těžbě a úpravě kovů se nacházejí zejména v okolí Hrazeného potoka, ale i jinde. Kamenné kaskády na Hrazeném potoce vytvářejí několik jezírek s křišťálovou vodou a malými vodopády. Vodní tříští zkrápěné skalní stěny jsou zde porostlé bohatými společenstvy kapraďorostů, mechů a játrovek. Svažité svahy údolí Zlatého potoka jsou porostlé rozsáhlými, relativně nepoškozenými smrkovými porosty s fragmenty horských bučin. V bezprostředním okolí osady Zlatý Kopec se rozkládají horské louky s řadou vzácných druhů.189 Celý přírodní park i prakticky celé území KPZ vyjma nejzazších výběžků pokrývá východní část evropsky významné lokality Krušnohorské plató soustavy Natura 2000. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Nehostinné polohy vrcholového pásma Krušných hor zůstávaly dlouho neosídlené. Někdy od poloviny 14. století a ve velmi omezeném rozsahu již od 12. století se zde sice různé rudy již v malém rozsahu dobývaly, ale při jednotlivých ložiscích jistě vznikala jen dočasná a sezónně využívaná hornická sídliště. Situace se změnila až na počátku 16. století, kdy byla v letech 1510–1518 objevena neobyčejně bohatá stříbrná ložiska v prostoru Jáchymova v údolí na úpatí Krušných hor. Již dříve se intenzivnější těžba rozvíjela také na saské straně pohoří. 189   Zahradnický, J., a kol. (2004) od poslední čtvrtiny 16. století a zvláště za třicetileté války, i potom však pokračoval s rozdílnou intentitou. Těžba úplně skončila až v polovině 20. století. Jde o specifickou formu reliktní krajiny, v níž se jednotlivé stopy utváření po staletí trvající hornickou činností a navazujícími lidskými aktivitami postupně vrstvily do výsledné podoby, která se po ukončení dobývání již dále nevyvíjí. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Celé území patří k Jáchymovské hornatině Krušných hor (na západě s minimálním přesahem do Přebuzské hornatiny). Geomorfologie terénu zahrnuje jak ploché náhorní polohy, například západně od Božího Daru, tak území se značnou svažitostí, která je nejvyšší v ostře zaříznutých údolích Zlatého potoka a Černé, které odvádějí vodu jihozápadním směrem do Saska, a v menší míře i Bystřice směřující jihozápadním směrem k Ohři. Hlavní vodopisnou osu představuje Blatenský příkop, mimořádné technické dílo, které přivádí vodu od Božího Daru západním směrem až do Horní Blatné, která v důsledku náhorní polohy postrádala dostatečné povrchové zdroje vody. Území charakterizuje neobyčejně vysoká nadmořská výška, která na nejvyšších vrcholech přesahuje 1000 m n. n. (Božídarský Špičák/Spitzberg 1115 m n. m., Blatenský vrch/Plattenerberg 1043 m, Tetřeví vrch/Hahnberg 1006 m). Je zřejmé, že k osídlení klimaticky tak nehostinných poloh by nemohlo dojít nebýt ekonomického stimulu hornictví. Území je pozoruhodné také z přírodní stránky. Na jihovýchodě sem zasahuje národní přírodní rezervace Božídarská rašeliniště rozkládající se na rozlehlém území mezi Božím Darem a Hřebečnou, jehož centrem je Božídarský Špičák. Jde o komplex rozvodnicových svahových rašelinišť na suťových vývěrech puklinových vod a rašelinné horské louky, které přecházejí ve vřesoviště. Západně od silnice z Hřebečné do Ryžovny leží menší přírodní rezervace Ryžovna na severním i jižním svahu vrcholového hřbítku, který vybíhá z kóty Nad Ryžovnou (1053,7 m n. m.). V lomu na jižní straně hřbetu je odkryt třetihorní čedičový příkrov s hrubě sloupcovitou odlučností, jedinečný příklad inverze georeliéfu. Na severní straně hřbetu se nachází cenný, strukturálně a druhově neobyčejně zachovalý zbytek přirozené horské bučiny na čedičové suti, v této nadmořské výšce zcela jedinečný. Na bučinu navazují horské klimaxové smrčiny s bohatým bylinným podrostem. Cílem ochrany je zachování druhového a strukturálního Hornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží DarHornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar Boží Dar, celkový pohled. Foto Karel Kuča 2014. Abertamy a Hřebečná od jihu. Foto Libor Sváček 2013. Horní Blatná, dům čp. 109 v Lesní ulici. Foto Karel Kuča 2005. Horní Blatná, dům čp. 55 v Lesní ulici. Foto Karel Kuča 2005. Horní Blatná od severozápadu. Foto Karel Kuča 2005. Abertamy, jeden z posledních hrázděných domů. Foto Karel Kuča 2015. 134 135 o 45 stupňů vůči světovým stranám.193 Tím se zásadně odlišovala od horních center na české straně, která charakterizoval živelně rostlý půdorys, a to nejen v údolních polohách (Jáchymov). Teprve v průběhu 16. století se saské pravidelné schéma uplatnilo také u nových horních měst v českém středním a východním Krušnohoří. Obě saská města se po začlenění do Čech stala královskými horními městy. Počátek Horní Blatné indikuje založení matriky v roce 1531, i když k právní lokaci došlo až v následujícím roce. Vyměřením města o 199 domech v močálovité poloze byl pověřen saský báňský úředník Joachim Spanseil. Výstavba probíhala kvůli nestabilnímu terénu na důmyslném systému haťových můstků a kanálů. Město osídlené především horníky ze saského Schneebergu vzniklo při bohatých ložiscích cínovce i dalších rud, těžených intenzivně již od počátku 16. století. Pro rozvoj těžby i zpracování rud mělo klíčový význam zajištění vodního pohonu vybudováním Blatenského příkopu od Božího Daru v letech 1540–1554. Koncem 60. let 16. století žilo v Horní Blatné snad až 2 000 obyvatel.194 193  Hanzlík, J. (2013). 194  Kuča, K. (1997). Situace se radikálně změnila ve 20.–30. letech 16. století, kdy začala velkorysá a plánovitá exploatace starších i nově objevených ložisek a s ní i hornická kolonizace a urbanizace celé oblasti jak z české, tak ze saské strany. Na české straně již počátkem 16. století existoval Pernink (Peringer, později Bärringen), který byl roku 1532 povýšen na horní městečko. Krátce předtím, mezi lety 1525 a 1529 založili horníci na témže šlikovském panství hornickou osadu Abertamy (Abertham), která se podobného povýšení dočkala patrně roku 1579.190 Velmi důležitou hornickou lokalitou byla Hřebečná, jejíž německé pojmenování (Hengstererben) patrně obsahuje jméno těžařské rodiny Hengstů z Krupky191 . Roku 1532 již musela delší dobu existovat,192 obrovský rozmach těžby nastal kolem roku 1545 a v majestátu Rudolfa II. z roku 1579 byla označena jako městečko. Česko-saská hranice se v poděbradské době posunula hlouběji na české území a tento stav trval až do roku 1547. Na saské straně organizoval velkou hornickou kolonizaci saský kurfiřt Johann Fridrich a založení Horní Blatné (Platten) a Božího Daru (Gottesgab) na saském panství Schwarzenberg bylo jeho dílem. Tato města byla lokována podle vzoru saského horního města Marienbergu, jímž lékař, matematik a urbanista Ulrich Rülein von Calw v roce 1521 definoval zcela nový renesanční koncept ideálního města na schematickém šachovnicovém půdorysu odvíjejícím se od centrálního čtvercového náměstí, přičemž celá osnova je pootočena 190  Kuča, K. (1996). 191  Staňková, D. (2013). 192  Toto roku se odtud přestěhovalo několik osadníků do nově založené Horní Blatné. Staňková, D. (2013). Hornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží DarHornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar Blatenský příkop u Mysliven. Foto Věra Kučová 2003. Okolí Horní Blatné a Božího Daru na II. vojenském mapování (1842–1852). 3Boží Dar na mapě stabilního katastru z roku 1842. Ryžovna, celkový pohled od západu. Foto Karel Kuča 2015. 3Horní Blatná na mapě stabilního katastru z roku 1842. Údolí Černé nad Potůčky. Foto Karel Kuča 2005. Horní Blatná, dům čp. 2, znak s hornickými symboly. Foto Ondřej Malina 2015. 136 137 Stagnace oblasti začala až v období industrializace od poloviny 19. století a mnoho na tom nezměnila ani železnice z Nejdku do Horní Blatné, otevřená v roce 1898 a následujícího roku prodloužena do saského Johanngeorgenstadtu. Skutečný přelom však znamenal až rok 1945 v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva. Oblast se podařilo dosídlit jen zčásti a většina vesnic zanikla nebo z nich zbyly jen jednotlivé domy. V tomto období také došlo k definitivnímu ukončení těžby v dole Mauritius v Hřebečné. Přírodní charakter horské krajiny se měnil především v oblastech intenzivní těžby, v důsledku níž se terénní reliéf výrazně a trvale proměnil. Dalšími technickými díly jsou například báňské rybníky zadržující vodu pro pohon důlních strojů, přiváděnou umělými příkopy. Opuštěná montánní díla však rychle pohlcuje příroda. Obdobně se měnil i rozsah lesů. Jejich dnešní plocha je přibližně stejná jako v polovině 20. století, v některých lokalitách větší. Tato oblast naštěstí nebyla v 2. polovině 20. století v příliš velké míře postihována exhalacemi z podkrušnohorské průmyslové oblasti, na rozdíl od východnější části pohoří. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ S ohledem na funkčně specifický charakter zdejší oblasti je podstata hodnot území vázána na stopy po intenzivní montánní činnosti. Jejich základ tvoří důlní díla, technická a technologická zařízení, stavby s těžbou související a rozsáhlé pozůstatky po této činnosti. Z nich nelze vyčlenit ani charakter osídlení, který byl s dolováním úzce spojen. To platí jak o osídlení rozptýleném, tak koncentrovaném, zejména jeho pravidelných městských formách. Revír Abertamy a Hřebečná. Hřebečná patří k vůbec nejvýznamnějším historickým ložiskům cínových rud v České republice. Nachází se v místech s největší koncentrací rudních výskytů v Krušných horách. Cín v podobě cínovce (kasiteritu) se zde těžil nejpozději od konce 20. let 16. století po dobu čtyř set let a zdejší důl Mauritius se řadí mezi nejslavnější cínové doly v zemi. Po intenzivním dobývání zejména v období 16.–18. století se dochovalo velké množství nadzemních i podzemních památek montánní povahy, zejména nejstarší štoly s dobře dochovanými ukázkami ruční hornické práce, haldy hlušiny, rozsáhlé pinky vzniklé kombinací povrchového a hlubinného dolování i pozůstatky po zpracování rud. Revír tak umožňuje sledovat vývoj dolování a zpracování rud a je zároveň názornou ukázkou montánní krajiny, dlouhodobě utvářené člověkem v souvislosti s exploatací rud. Částečně jsou dochovány i důmyslné systémy vodního hospodářství (báňských rybníků a příkopů), které v minulosti sloužily k pohánění důlních a úpravárenských zařízení, patří k nejrozsáhlejším svého druhu v českých zemích. Souhrnná délka přívodních a odvodních vodních příkopů přesahovala 10 km.198 Vlastní cínové ložisko Hřebečná se skládá ze dvou oddělených částí. V západní části, v přední části Hřebečné, byly doly v provozu od 16. do konce 18. století. Na návrší mezi Hřebečnou a Bludnou se dochoval systém obrovských propadlin Červená jáma, jež jsou téměř třikrát větší 198  Malina, O. – Urban, M. (2013), Město Boží Dar bylo vytýčeno v roce 1533 a městská práva získalo v roce 1546. Pojmenováno bylo na výraz díků za objevení bohatých stříbrných ložisek.195 Toto nejvýše položené saské město (1020 m n. m.), situované v sedle mezi dvěma nejvyššími horami, Klínovcem a Fichtelbergem, si tento primát udrželo i v rámci českých zemí, neboť výše položené město ve střední Evropě není. Po rozšíření českého území vydal Ferdinand I. dne 1. ledna 1548 horní řád pro doly na Hřebečné, Perninku, Hroznětíně, Horní Blatné, Božím Daru, Zlatém Kopci a Komářím Vrchu.196 Všechna tato krušnohorská horní města byla plně závislá na dovozu potravin z vnitrozemí, protože vysoko v horách se žádné zemědělství, snad s výjimkou pastevectví, rozvíjet nemohlo. Proto v této oblasti nevnikaly ani klasické vesnice, ale pouze účelová hornická sídliště, zejména Hřebečná (Hergstererben), Ryžovna (Seifen), Bludná (Irrgang) či Háje (Zwittermüuhle). Všechna jsou doložena až v berní rule z roku 1654, ale vznikla již v 16. století v přímé vazbě na důlní provozy. Písemný doklad ze 16. století (1532) mají jen Luhy (Jungenhengst). Vrcholné období těžby trvalo až do třicetileté války, i když postupem času se výnosy snižovaly (v Horní Blatné byl velký pokles v 70.–80. letech 16. století a na počátku 17. století zde bylo pouhých 47 horníků). Naopak v Hřebečné u Abertam spadá hlavní rozmach těžby do období před třicetiletou válkou. Ta se pro hornictví v Krušných horách stala katastrofou. Vedle přímých válečných dopadů to bylo důsledkem tvrdých protireformačních opatření po roce 1620, na základě nichž odešla velká část saských protestantských horníků i dalších obyvatel do Saska. V roce 1653 se vystěhovalo z Horní Blatné kolem sta jeho nejzámožnějších obyvatel, kteří odmítli přestoupit na katolickou víru a v únoru 1654 založili těsně za hranicí v Sasku nové město Johanngeorgenstadt.197 Později sice krušnohorská těžba v různém rozsahu aintenzitěpokračovalaještěvelmidlouho,alepůvodníúrovněnedosáhlanikdy.Vdůsledkutoho si obyvatelé museli hledat jiné způsoby obživy. Například v Horní Blatné neznamenala 2. polovina 17. a 1. polovina 18. století stavební stagnaci města, jak se tradičně předpokládá. Během tohoto období se totiž počet domů téměř zdvojnásobil a potom mírně rostl ještě do poloviny 19. století. Müllerova mapa Čech z roku 1720 nově zachycuje také horské vsi Zlatý Kopec (Golden Höhe) a Myslivny (Fürstenhäuser), později přibyl i Špičák (Spitzberg) či Kopeček (Steinhöhe). O životaschopnosti oblasti svědčí i velký požár Božího Daru v roce 1808, jehož škody se podařilo vcelku rychle překonat. 195  Kuča, K. (1996). 196  Staňková, D. (2013). 197  Toto pozoruhodné město v letech 1953–1960 prakticky zaniklo v důsledku poddolování př itěžbě uranu a bylo nahrazeno v sousedství vybudovanými sídlišti. Hornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží DarHornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar Montánní reliéf na Blatenském vrchu s dominantní dobývkou Vlčí jámy v centrální části. V levé části dominuje mělká kotlina vzniklá především rýžováním a těžbou svahovin.. Ondřej Malina 2015, podkladová data ČÚZK. 8Vlčí jámy, část hlavní dobývky. Foto Ondřej Malina 2015. Schneppova pinka u dolu Mauritius nad Hřebečnou. Foto Ondřej Malina 2012. Obnovené vodní kanály v prostoru mezi Schneppovou pinkou a dolem Mauritius nad Hřebečnou. Foto Karel Kuča 2015. 138 139 mezi Hřebečnou a zaniklým Špičákem a lom na jižní straně terénního předělu mezi Hřebečnou a Ryžovnou. Hlavní rozmach těžby spadá do období před třicetiletou válkou, kdy bylo vydobyto (spolu s přední Hřebečnou) asi až 7 000–10 000 tun cínu, ještě koncem 18. století však těžba dosahovala v některých letech až kolem 70 tun ročně. V pozdějších letech produkce klesala, definitivně byl důl Mauritius uzavřen až těsně po 2. světové válce. Abertamy jako městské středisko revíru představují převážně živelně urbanizovaný útvar, jehož historická urbanistická integrita byla v 2. polovině 20. století značně narušena demolicemi i novou neadekvátní výstavbou. Kostel Čtrnácti sv. Pomocníků byl původně založen roku 1534. Vroce1736jejnahradilabaroknínovostavba.NavazujícípředníčástHřebečnéjepříklademznačně rozvolněné, přesto však poměrně koncentrované vsi. Naopak vzdálenější zadní část byla tvořena velmi rozptýlenou zástavbou na velké ploše, která však v 2. polovině 20. století převážně zanikla. Revír Boží Dar. Město vděčí za svůj vznik jednak nálezům stříbrných rud v bezprostředním okolí, jednak ložiskům cínovce, který byl rýžován z náplavů říčky Černé pod Božím Darem než známější Vlčí jámy v nedaleké Horní Blatné. Spolu s propadlinami dobývek na Hubském pni v Horním Slavkově jde o nejrozsáhlejší pozůstatky raně novověké těžby rud v České republice. Systém těchto propadlin v místech křížení greisenových žil je nejnázornějším dokladem obrovského rozsahu těžby na Hřebečné. Hlavní, ve směru severovýchod – jihozápad elipticky protažená pinka, vzniklá kombinací povrchové a hlubinné těžby, má délku 230 m, šířku kolem 30 m a hloubku přes 20 m. Na ni navazuje řada menších propadlin. Ve východní části ložiska, v zadní části Hřebečné, fungovaly doly od 16. století téměř nepřetržitě až do poloviny 20. století. Hlavní šachtou byla od nejstarších dob jáma Mauritius severně nad zatáčkou silnice do Ryžovny, založená v roce 1545, která sloužila k dopravě horníků i rudniny a také k odvodňování dolů. V historických dobách byla 84 m hluboká, za 2. světové války byla prohloubena až do hloubky 145 m. Šachtu Mauritius protínají tři staré štoly. Nejvyšší a nejstarší z nich je štola Kryštof, která byla založena již v 16. století. Schneppova pinka severně nad dolem vznikla kombinací povrchového a hlubinného dobývání, v tomto případě na hlavních žilách Mauritius a Führinger a na příčně žíle Trojice. Greisenová poloha, která byla předmětem těžby, je dobře vidět v zadní stěně horní Schneppovy pinky, v níž se dochovaly i zbytky štoly Tagstrecke, jedné z nejstarších v revíru. Schneppova propadlina byla kdysi mnohem hlubší než dnes, podle map z konce 18. a z 19. století sahala až pod úroveň Festenberské štoly, což by znamenalo, že se její dno nacházelo původně v hloubce přes 70 m. Dochovaly se i zbytky vodních příkopů k dolu Mauritius. Součástí montánních děl je i Mrtvý rybník v polovině vzdálenosti Hornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží DarHornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar Montánní reliéf sejpů západně od Božího Daru, v horní části snímku jsou patrné stopy těžby rašeliny. Ondřej Malina 2015, podkladová data ČÚZK. Pinkové tahy u Hrazeného potoka. Ondřej Malina 2015, podkladová data ČÚZK. Částečně aplanovaná dobývka na Bludné v prostoru dolu Maria Himmelfahrt. Foto Ondřej Malina 2014. Zlatý Kopec, důl Johannes (oba snímky). Foto Ondřej Malina 2015. Hrázka na Hrazeném potoce. Foto Ondřej Malina 2013. 140 141 Revír Horní Blatná. Město Horní Blatná bylo založeno v roce 1532 saským kurfiřtem Johanem Friedrichem jako středisko dobývání cínových, ale také železných, stříbrných a kobaltových rud. Přestože v širším okolí byla sekundární i primární ložiska cínovce, stejně jako ložiska dalších rud, známa už mnohem dříve a v malém rozsahu byla dobývána nejpozději od poloviny 14. století, impulsem k založení města se staly až bohaté nálezy cínovce na Blatenském vrchu, zvláště na greisenovém pásmu Wolfgang. Velkolepými pozůstatky po dolování cínu v 16. až 18. století jsou Vlčí a Ledové jámy. Nacházejí se na jihozápadním svahu Blatenského vrchu, zhruba 200 metrů (Ledová jáma), resp. cca 300 metrů (Vlčí jáma) pod vrcholem. Rudní revír Horní Blatná je charakteristickým představitelem ložiska cínových rud vázaných na polohy zrudněných greisenů uložených v krušnohorské žule. Kromě tohoto ložiskového typu, známého především z Blatenského vrchu a Bludné, se zde vyskytují i ložiska cínovce v okolních fylitech, vázaná na exokontakt žul, dále křemenné žíly s výskyty železo-manganových rud a v menší míře také žíly pětiprvkové formace s obsahem hlavně stříbrných a kobaltových rud. Cínovec byl v okolí od nejstarších dob dobýván rovněž z četných rozsypů a aluviálních uloženin. Hlavními centry hlubinné těžby byly v polovině 16. století Blatenský vrch, Jelení vrch a Sněžná hůrka u Bludné, velký význam však stále měla i rýžoviště, zvláště tzv. Kozí sejpy severně od města. V oblasti Bludné (severovýchodně od Horní Blatné) se nacházela významná ložiska cínovce a železné rudy, která byla dobývána již před založením Horní Blatné. Hlavní železorudné doly sledovaly tzv. bludenskou poruchu, obrovské zlomové pásmo ve směru severozápad – jihovýchod, o délce cca 18 km, jež bylo určující pro vznik křemenných žil s obsahem hematitu, popřípadě i manganových rud. Patřily k nim zejména doly Alter Göpel a Gustav přímo na Bludné, Pomoc Boží a Nanebevzetí Panny Marie v části zvané Totenbach a důl František v Luzích. Dolování na cínovec se na Bludné, která v 16. století svým významem soupeřila s Blatenským vrchem, soustřeďovalo jednak do vlastní osady, kde pracovaly doly Jiří, Bohatá útěcha, Bohaté dílo, Tur, Narození Panny Marie či Drahá kožešina (pozůstatky posledně jmenovaného dolu patří k nejhezčím příkladům dolování greisenových žil přímo od povrchu v hornoblatenském revíru), především ale do prostoru Sněžné hůrky. V okolí Sněžné hůrky (kóta 948 m n. m.) byly ve 20. a 30. letech 16. století i později postupně založeny desítky převážně menších, nehlubokých dolů na cín, k větším dílům pak patřily zvláště doly Vavřinec a Svatý Duch na západním úbočí Sněžné hůrky a Volská štola na východním úbočí vpravo od cesty Bludná – Háje. Největší byl důl Zuzana poblíž vlastní kóty. i těžen hlubinně na nedalekém Zlatém Kopci. Božídarský horní revír byl vymezen v roce 1534. Patřila k němu jen menší část ložiska cínovce mezi městem a Neklidem, protože jeho větší, jižnější část spadala pod český jáchymovský revír. Cínovcová ryžoviště jsou unikátem, protože se v podobném rozsahu a míře zachování jinde v Krušných horách nenacházejí. Součástí božídarského revíru byla dále žilná ložiska rud stříbra, arsenu, kobaltu, niklu a bismutu u Ryžovny (mezi Ryžovnou a Háji) s hlavním dolem Glück mit Freuden (Štěstí a radost) severozápadně od Ryžovny, známým již v polovině 16. století. Dochovaly se z nich mimořádně cenné pozůstatky. Přestože dolování na rudy stříbra a kobaltu probíhalo v tomto prostoru ještě v prvních letech po 1. světové válce, jeho význam byl jen okrajový. Sporadický výskyt uranových rud se zasloužil o krátkodobou obnovu dolování ještě po 2. světové válce. Dalším ložiskem je pak polymetalické skarnové ložisko v prostoru Zlatého Kopce, z nějž se v historických dobách dobývaly především rudy cínu (kasiterit) a železa (magnetit), v menší míře i mědi, po obnově dolování v polovině 19. století průzkumně i rudy zinku (sfalerit). Na Předním Kaffu v údolí Zlatého potoka východně od vsi Zlatý Kopec bylo ložisko otevřeno zejména štolou Johannes a šachtami na ni vedoucími. Štola Johannes dosáhla délky asi 180 m, ve vzdálenosti zhruba 75 m od ústí jsou vyraženy velkolepé poruby zvané kostel a kaple o délce 60 m, šířce 30 m a výšce až 15 m – jde o nejrozsáhlejší historické dobývky na Zlatém Kopci a jedny z největších v Krušných horách vůbec. Méně významné byly štoly Hermann a Hugo. Na Zadním Kaffu byl nejdůležitější důl Kohlreuter se stejnojmennou štolou dlouhou 170 m. Také v této štole vyrazili staří hornici grandiózní poruby. Zhruba 110 m od jejího ústí vede překop do komory 40 m dlouhé a 25 m široké. K odvodnění tohoto dolu a dosažení vzdálenějších zrudnělých poloh sloužily níže položené štoly Segen Gottes a Dreikönig. Jižně a jihozápadně od Zlatého Kopce, v trojúhelníku vymezeném spodní částí osady, Tetřeví horou (Hahnberg) a Komářím vrchem (Mückenberg), se rozkládá další historický revír cínových rud, označovaný v současné literatuře jako Zlatý Kopec-Hrazený potok (podle levého přítoku Zlatého potoka). Jde o ložisko kasiteritu zcela odlišného genetického typu než na protější straně údolí. Kasiterit je zde vázán na křemenné čočky a žíly ve fylitech, obsahujících často turmalín. Ložisko bylo rozfáráno desítkami štol a nehlubokých šachtic. Hlavní koncentrace starých důlních je v příkré stráni nad pravým břehem bezejmenného vodního roku tvořícího pravý přítok Hrazeného (na topografických mapách též Hrázného potoka) v místech, jež se označuje jako Hahnbergloch. Posledním územím jsou sekundární akumulace cínovce vázané na kvartérní náplavy Černé a jejích přítoků. Historické cínovcové sejpy se nacházejí zejména západně od Božího Daru na obou březích říčky Černá a jejích přítoků. Největší koncentrace rýžovišť je podél levého přítoku Černé nad bývalým Novým mlýnem (délka rýžovišť zde dosahuje cca 1 km), dále podle vlastního toku Černé u tzv. Hubertek a podél bezejmenného potůčku při východním okraji národní přírodní rezervace Božídarské rašeliniště. Kromě toho se četná rýžoviště nacházejí i níže po proudu Černé v prostoru Mysliven, Ryžovny a na dalších místech. Město Boží Dar si stále zachovává urbanistickou osnovu z doby založení, třebaže jeho zástavba vznikla po katastrofálním požáru v roce 1808 téměř nově a v 2. polovině 20. století byla zčásti demolována a nahrazena novostavbami. Architektonická tvář domů však již vesměs ztratila památkový charakter. Radnice byla postavena v letech 1844–1845 náhradou za starší, která padla za oběť požáru města v roce 1808. Kostel sv. Anny byl původně dřevěný, nahrazený roku 1593 zděnou stavbou a v letech 1605–1607 doplněný věží. Nynější kostel byl postaven po požáru kolem roku 1771 (F. Heger). Hornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží DarHornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar Důl Mauritius, štola Kryštof (oba snímky). Foto Ondřej Malina 2012. Zlatý Kopec, důl Johannes. Foto Ondřej Malina 2015. Důl Drahá kožešina u Bludné. Foto Ondřej Malina 2015. Zlatý Kopec, důl Johannes. Foto Ondřej Malina 2015. 3Červená jáma u Bludné. Foto Karel Kuča 2015. Důl Mauritius, štola Kryštof, část větracího komína. Foto Ondřej Malina 2012. 142 143 Město Horní Blatná je typickým reprezentantem krušnohorských horních měst, zakládaných v 16. století na přísně ortogonální půdorysné osnově, s kostelem uprostřed náměstí. Přes značné ztráty po výměně obyvatelstva po roce 1945 si město zachovalo původní renesanční půdorys s rozvinutou zástavbou měšťanských domů. Najdeme zde i několik hrázděných domů. Ze všech krušnohorských horních měst se Horní Blatná dochovala nejlépe a od roku 1992 je samostatně chráněna jako městská památková zóna.199 Stavba kostela sv. Vavřince byla povolena roku 1538, dokončen byl asi roku 1542. Nynější kostel byl na jeho místě založen roku 1593 císařem Maxmiliánem s využitím spodní části věže se sakristií. V letech 1605–1607 byl rozšířen o věž. Roku 1686 byl znovu vysvěcen, roku 1754 barokně obnoven. Představuje pozoruhodnou stavbu saské renesance. Na jihozápadním okraji města stojí barokní hřbitovní kaple sv. Kříže z 2. čtvrtiny 18. století. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Na území neprobíhá ani není plánována větší průmyslová činnost, stavební činnost i další změny v území jsou regulovány památkovou ochranou. Destruktivní procesy zde proběhly ve vzdálenější minulosti v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva. Později se ve městech sporadicky prosazovala nová výstavba, někdy neadekvátní formy. Ochrana přírody, která je pro zachování montánních památek stěžejní, je zajištěna prakticky na celém území KPZ jak formou maloplošných zvláště chráněných území, tak soustavou Natura 2000. V údolí Zlatého potoka k tomu přistupuje i ochrana krajinného rázu formou přírodního parku.  199   Srovnatelně hodnotným celkem je na našem území jen Jiřetín pod Jedlovou na severním úpatí Lužických hor, rovněž od roku 1992 chráněný jako městská památková zóna. Těžba rud kobaltu přispěla od přelomu 16. a 17. století k rozvoji výroby modré kobaltové barvy, jejímž byla Horní Blatná významným střediskem. Už koncem 16. století však těžba cínu z ložiskových i ekonomických příčin začala upadat a celkový úpadek pak dovršila třicetiletá válka. Ani během ní však těžba neustala úplně a navíc na významu začala získávat těžba kobaltových rud využívaných na výrobu šmolky – modré kobaltové barvy. Obnova dolování po třicetileté válce probíhala zpočátku jen velmi zvolna, větší význam než hlubinné dolování mělo v té době rýžování cínovce. Na počátku 18. století však nastal další rozmach dolování. Jednak vysoce vzrostla těžba kobaltových rud a výroba kobaltových barev, oživení však nastalo i u těžby cínu. Posledním dozvukem báňské činnosti v bezprostředním okolí Horní Blatné byly práce v manganovém dole Marie Terezie na Jelením vrchu, z něhož byly manganové rudy získávány od konce 18. století s přestávkami až do roku 1919. Výroba modrých kobaltových barev se v Horní Blatné udržela až do poloviny 19. století. Po dobývání všech uvedených surovin se v okolí města dochovaly četné pozůstatky, které dodnes významně formují okolní krajinu. Nejpozoruhodnějším technickým dílem, kterým člověk zasáhl do přírodních poměrů oblasti, se stal Blatenský příkop, 12 km dlouhý vodní kanál vybudovaný v letech 1540–1554 těžařskými společnostmi z Horní Blatné. Začátek Blatenského příkopu leží v nadmořské výšce cca 975 m n. m., necelé 2 km západně od Božího Daru, poblíž někdejšího Nového mlýna, kde je voda z říčky Černé, resp. jejího levého pramenného přítoku, svedena do umělého kanálu, který pokračuje velmi mírným spádem nad Myslivny, přes Ryžovnu, Bludnou a po severním úpatí Blatenského vrchu do Horní Blatné. Sloužil jako zdroj vody, zvláště pro pohon stoup, hutí a dalších technických zařízení, které měla Horní Blatná vinou náhorní polohy nedostatek. Unikátní jsou na Blatenském příkopu četná zařízení k regulaci průtoku vody – různá stavidla, přepady a vedlejší kanály, jimiž se při velkém průtoku odváděla voda zpět do Černé, ale které také sváděly vodu do příkopu z výše položených míst. 1300 1500 1700 1900 od pol. 14. stol sporadická těžba rud 20.–30. léta 16. stol. začátek hornické kolonizace a urbanizace 1521 založení saského Marienbergu 1525/29 založení Abertam 1531/32 založení města Horní Blatná 1579 Abertamy horním městečkem, B. Dar později král. horním městem 1532 doložena Hřebečná 1533 založení Božího Daru (od 1546 město) 1540–54 Blatenský příkop 1545 jáma Mauritius v Hřebečné 1548 horní řád, H. Blatná král. horním městem 1592–1607 nový kostel v H. Blatné přelom 16. a 17. stol. začátek výroby kobaltové barvy v Hor. Blatné po 1620 náboženská emigrace do Saska 1653/54 exulanti z Horní Blatné založili saský Johanngeorgenstadt od 2. pol. 17. stol. dolování v omezeném rozsahu poč. 18. stol. dočasné oživení těžby 1736 bar. kostel v Abertamech kol. 1771 bar. kostel v Božím Daru konec 18. stol. ukončení těžby cínu u Hřebečné a Horní Blatné 1808 požár Božího Daru po pol. 20. stol. definitivní konec dolování 1992 vyhlášení MPZ H. Blatná 70.–80. léta 16. stol. prudký pokles těžby 1459–1547 okolí Horní Blatné a Božího Daru součástí Saska Hornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží DarHornická kulturní krajina Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar Zlatý Kopec, důl Johannes. Foto Ondřej Malina 2015. Krajina nad Hřebečnou. Foto Karel Kuča 2015. 4Lom nad Hřebečnou. Foto Karel Kuča 2015. Vlčí jámy na Blatenském kopci. Foto Ondřej Malina 2015. Dobývka na Hrazeném potoce. Foto Ondřej Malina 2015. 3Božídarské sejpy. Foto Karel Kuča 2015. Vodní nádrž nad Horní Blatnou. Foto Karel Kuča 2015. 144 145 Hornická kulturní krajina Háj – Kovářská – Mědník Jakub Chaloupka, Ondřej Malina Území se rozkládá převážně na náhorní parovině střední části Krušných hor. Zahrnuje rudní revíry v severním okolí historického horního města Měděnec, především vrch Mědník a západně navazující revíry Rothe Sudel a Horní Halže. Doly na Mědníku byly založeny především v letech 1446–1449, samo město pak v roce 1520. Dolování v oblasti Měděnce pokračovalo se střídavou intenzitou až do konce 18. století a ustalo až kolem roku 1860. Druhou částí je území jižně od městyse Kovářská, který byl od 14. století významným centrem hutnictví a kovářství, ve kterém se zpracovávaly suroviny vytěžené v okolních rudních revírech. Zdejší vysoká pec byla vystavěna v roce 1596 a přetrvaly z ní zříceniny některých budov (mimo území KPZ). Nejvýznamnější památkou je zřícenina vápenky s lomem u Háje. Vápenku vybudovali před polovinou 19. století Buquoyové a v provozu byla až do roku 1924. Mezi těmito jádry leží území s menší koncentrací montánních památek. Předmětem ochrany je reliktní montánní krajina formovaná po staletí těžbou a zpracováním rud, s mimořádnou koncentrací důlních děl. Zdejší historické montánní památky dokládají způsob těžby zejména stříbrných, měděných a železných rud od 14. do 20. století. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Celé území náleží do geomorfologického celku Krušné hory. Západní část s dominantou Blažejova vrchu (Blasusberg, 915 m n. m.) spadá do okrsku Jáchymovské hornatiny, zbylé území Kaple na Mědníku. Foto Věra Kučová 2015. 7Důl na Mědníku. Foto Věra Kučová 2011. 146 147 Na vrcholové planině bylo podle saských vzorů vyměřeno pravidelné schéma ortogonálního půdorysu. Základem půdorysu se stalo velké obdélné náměstí, z něhož vycházejí ulice. Kolmé ulice byly vytyčeny z obou delších stran západovýchodním směrem po vrstevnici, z koutů a středu náměstí. Ze středu severní strany vycházela ulice k dolům na Mědníku a z jihovýchodního koutu ulice mířící jižním směrem ke hradu Nový Šumburk. Kostel Narození Panny Marie, postavený roku 1581 jako dřevěný, stával původně v severovýchodním koutu náměstí. Vedle něj se rozložil panský dům s poplužním dvorem. Radnice s typickou zvoničkou byla situována poblíž panského domu, v severní části východní fronty náměstí. Uprostřed náměstí byla zřejmě později postavena mohutná hranolová zvonice, vedle níž stával ještě pivovar. Ve spodní, jižní části náměstí se rozprostíraly dva velké rybníčky. Intenzivní těžba se nerozvíjela jen na Mědníku, ale také na dalších místech v okolí města, zejména v oblasti Rothe Sudel na severozápadě, okolo Horní Halže na západě a v poloze Graukopf na severu. Přestože Měděnec značně poškodila třicetiletá válka, pokračovala rozsáhlá horní činnost i nadále. Zdejší dolování si udrželo význam až do roku 1807, pak postupně upadalo a kolem roku 1860 téměř zcela ustalo. V roce 1663 zakoupil panství i s Měděncem Julius Jindřich, vévoda sasko-lauenburský, a přičlenil jej k ostrovskému panství. Jeho syn, vévoda František Julius, dal na Mědníku postavit kapli Neposkvrněného početí Panny Marie jako výraz díků za bohaté výnosy měděneckých dolů. Město ovšem již nerostlo. Pouze na náměstí byl na místě staré zvonice postaven v letech 1803–1814 nový kostel pozdně barokního charakteru, s předstupující věží. Dne 3. července 1856 postihl Měděnec velký požár, při kterém vyhořelo 19 domů, kostel i radnice. Zástavba města pak při nápravě škod dostala jednotný, pozdně klasicistní ráz. do hornatiny Přísečnické. Jde o převážně neosídlenou a zalesněnou reliktní hornickou kulturní krajinu. Území má geomorfologicky jednotný charakter náhorní paroviny ve výškách od 800 do 900 m n. m. Pohledovou i významovou dominantou je solitérní vrch Mědník (Kupferhübel, 921,2 m n. m.), jenž se vypíná severně od jádra města Měděnec. Geologicky se jedná o sasko-durynskou oblast, tvořenou metamorfovanými horninami – pararulami, ortorulami, migmatity s polohami a čočkami eklogitů, amfibolitů, krystalických vápenců (mramorů) a skarnů, obsahující četné polohy rud, především rud mědi a železa, ale i stříbra a dalších kovů. Krajina je pokryta převážně řídkými horskými smrčinami s četnými pasekami a rašeliništi a v okolí drobných sídel rozsáhlými loukami. Většina plochy území nese výrazné znaky reliktní montánní krajiny. Po celé ploše KPZ jsou rozprostřeny dochované pozůstatky po hornické činnosti, jako jsou štoly, zabořená ústí šachet, haldové tahy, pinky apod. Na území se nenachází žádné maloplošné zvláště chráněné území přírody, ale prakticky celé je pokryto lokalitami soustavy Natura 2000. Ptačí oblast Novodomské rašeliniště-Kovářská vyplňuje celé území KPZ kromě okolí Měděnce. To patří do evropsky významné lokality Klínovecké Krušnohoří, která se odtud táhne k západu až k zaniklému Zahnhammeru. Celá tato lokalita se skládá z několika oddělených částí, z nichž na území zasahuje severní část v oblouku železniční trati východně od Kovářské a malý výběžek centrální části mezi Vápenným kopcem a vápenkou u Kovářské. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Vznik osady Kupferberg (nyní Měděnec) byl úzce spojen s důlní činností kolem vrcholku Mědníku (Kupferhübel), kde se těžila měď a stříbro. První doložené zprávy o těžbě pocházejí až z roku 1446. V letech zde 1446–1449 vznikla celá řada nových dolů. Město samo založil Hanuš z Fictumu až roku 1520. Roku 1544 prodal Hanuš z Fictumu část Měděnce Jindřichu Šlikovi a město se tak rozdělilo na fictumskou a šlikovskou část. Na horní město pak povýšil Měděnec v roce 1588 císař Rudolf II. a od roku 1616 se dokonce stává královským horním městem. V roce 1550 byla zahájena těžba chalkopyritu a pyritu pro vitriolovou huť v Horní Halži a bohaté výnosy zdejších dolů začaly lákat nové horníky, takže již kolem poloviny 16. století byl Měděnec dobře prosperující městskou obcí. Hornická kulturní krajina Háj – Kovářská – MědníkHornická kulturní krajina Háj – Kovářská – Mědník Buquoyská vápenka u Kovářské. Foto Karel Kuča 2014. Zimní atmosféra na Mědníku. Foto Věra Kučová 2011. Štola Marie Pomocné na Mědníku. Foto Ondřej Malina 2012. Průhled sopouchem vápenky. Foto Ondřej Malina 2012. 148 149 Pomocná a Země zaslíbená jsou autentickým dokladem historické těžby rud. Nejstarší úseky štoly Marie Pomocné jsou zakončeny ručně raženou čelbou, jejíž stáří lze odhadovat před rok 1700. Ve štole Země zaslíbená se dochovaly dlouhé úseky ražené sázením ohně a úseky založené hlušinou ve formě suchých zdí. Historickou dominantou vrchu je barokní kaple Neposkvrněného početí Panny Marie z roku 1674. Severozápadně od hory Mědníku se v pohledové vzdálenosti (0,5 km) nachází areál nyní již uzavřeného dolu Měděnec z 2. poloviny 20. století. Důl byl v provozu v letech 1968–1992. Rothe Sudel. Severozápadně od Měděnce a západně od areálu dolu Měděnec pracovala již od 16. století řada menších důlních děl na těžbu železné rudy, z nichž nejdůležitější byl důl Rothe Sudel tvořený štolou a několika šachtami. Odvodňovací štola Rothsudelzech Stollen byla ražena od roku 1798, je dlouhá asi 410 metrů. Většinu vytěžené rudy tvořil krevel jednak vzniklý přeměnou magnetitu vázaného na skarny, jednak pocházející z křemenných žil. Roční objemy těžby mezi lety 1799–1845 dosahovaly průměrně 180–300 tun s maximem v letech 1839 (640 t) a 1841 (450 t). V oblasti jsou dosud patrné nevelké pinky po dolování. Horní Halže (Ober Hals). V okolí vsi se ve vzdálenosti 2 km na východ i na západ nacházela nesčetná mělká důlní díla, která navazovala na podobné práce v oblasti Rothe Sudel a dobývala převážně železné rudy z křemenných žil i ze skarnů. Významnějšími byly na přelomu 18. a 19. století například doly Kupferzeche, Christoph, Joseph, Georgi, Pongrati, Geschiebfeld in Hüttenwald a Rohehirschzeche. Po dolování se zachovala řada větších či menších pinek, například u někdejší Kupferschacht severovýchodně od Horní Halže. Přímo ve vsi (tedy mimo KPZ) pracovala štola Kryštof, jejíž polohu dosud připomínají povrchové výkopy, v nichž sběratelé minerálů hledají pověstné korálové acháty s krásnou červenou kresbou, jimiž Horní Halže proslula po celém světě. Další významné, i když v současnosti již z větší části vytěžené naleziště achátů, takzvaná Černá Halže, se nachází východně od vsi směrem k Měděnci (mimo KPZ) a v širším okolí jsou známy ještě mnohé další výskyty. Při severovýchodním okraji Horní Halže pracovala minimálně od roku 1550 až asi do roku 1860 vitriolová huť, která zpracovávala rudy z Měděnce na kyselinu sírovou a modrou a zelenou skalici. Jihozápadní okolí Měděnce. Zhruba 0,5 km jihozápadně pod měděneckým hřbitovem, ve strmém svahu, se nachází ústí další z důležitých měděneckých štol, nazývaná podle zdejšího bývalého mlýna Grenmühl (také Kremelmühl, Krähmühl, Krennel-Mühl či Krememühl); později byla známá jako Frohnleichnam, dnes jako Boží tělo. Tato štola byla ražena severovýchodním směrem pod náměstí a po prudkém ohybu pak směřovala pod doly na Mědníku. Podle Jokélyho (1857) nafárala na úrovni města nejdůležitější žílu přísečnického revíru, Vizmutovou, což by znamenalo, že by se tato žíla s délkou kolem 5 km zařadila mezi nejdelší rudné žíly Krušných hor. Štola Boží tělo je dnes osazena mříží a slouží jako zdroj pitné vody pro obec, která se odtud čerpá do vodojemu na Mědníku. Ústí štoly ani začátek podzemní části neleží na území KPZ. V rámci uranového průzkumu byla jihovýchodně nad bývalým mlýnem Krememühl v letech 1954–1958 vyražena průzkumná štola, která vede východním až jihovýchodním směrem. Je dlouhá přibližně 320 m, se třemi výraznými překopy dlouhými 150 až 300 m. Průzkumná uraUrbanistická kompozice byla zachována. Po 2. světové válce byla ale zástavba těžce postižena demolicemi, kdy byla zbořena celá severní i východní strana náměstí a jižní strana značně prořídla. Kdysi proslavené město Měděnec, se stalo jedním z nejvíce narušených krušnohorských horních měst.200 Rovněž vznik nedaleké Kovářské byl spojen s těžbou nerostů a především se zpracováním železa, což dodnes reflektuje název obce (původně Schmiedeberg). Hamr zde stál na pozemcích pánů ze Šumburka již v polovině 14. století. V roce 1598 byla vystavěna na potoce Černá voda v pořadí druhá vysoká pec (v těsném sledu za Karlovou Hutí z roku 1596 na Podbrdsku) na území českých zemí. K roku 1690 při ní pracovaly čtyři zkujňovací hamry, dále brusírny, kovárny, stoupy na drcení rudy a strusky aj. Na území v okolí Kovářské byla vybudována soustava vodních děl pro pohon dmychadel vysoké pece, hamernických kladiv aj. Tradice železářství a přidružené průmyslové výroby v Kovářské trvala až do roku 1880, kdy byla ukončena činnost posledního hamru. V té době již Kovářská představovala rozsáhlou aglomeraci, tvořenou přibližně z poloviny chalupami a z poloviny městskými domy, která v různé hustotě zaplnila celou rozšířenou část kotliny podél Černé vody. Ve 20.–30. letech 20. století získala hlavní ulice výrazně městský charakter. Po odsunu německých obyvatel v roce 1945 začal rozvoj městyse stagnovat a dnešní počet obyvatel představuje pouhou třetinu předválečného stavu.201 Významnými technickými památkami jsou zbytky železárny v jižní části Kovářské a dále tzv. Buquoyská vápenka s blízkým vápencovým lomem, vybudovaná v 1. polovině 19. století. Stojí přibližně 2,5 km jihozápadně od Kovářské, v údolí Černé vody. Provoz vápenky byl ukončen v roce 1924. Intravilány Měděnce ani Kovářské nejsou součástí území KPZ. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Montánní krajina v okolí Měděnce. Revír Měděnec. Jak bylo uvedeno výše, z krajinného i památkového hlediska je nejvýznamnější součástí KPZ vrch Mědník, na jehož svazích je mimořádná koncentrace dokladů rudohorní preindustriální činnosti. Jedná se o více než sedm desítek štol a šachet, doprovázených velkým množstvím pinek a odvalů. Nejcennějším územím z hlediska povrchových pozůstatků po těžbě je asi stometrové pásmo dvojjam na severovýchodním a východním svahu. Na severozápadním svahu se vyskytují i povrchové dobývky. Mladší etapa dolování je zastoupena štolami a na ně napojenými jámami. Veřejnosti přístupné štoly Marie 200  Kuča, K. (1998). 201  Kuča, K. (1998). Hornická kulturní krajina Háj – Kovářská – MědníkHornická kulturní krajina Háj – Kovářská – Mědník Montánní reliéf vrchu Mědník nad Měděncem. Ondřej Malina 2015, podkladová data ČÚZK. Okolí Kovářské a Měděnce na II. vojenském mapování (1842–1852). Důl na Mědníku. Foto Ondřej Malina 2012. Portál štoly Země Zaslíbená na Mědníku. Foto Karel Kuča 2014. 150 151 ných provozních objektů s vazbou na těžbu surovin v české části Krušných hor. Z areálu, který svému účelu sloužil až do roku 1924, se dochovaly zříceniny dvou polygonálních pecí se zbytky dalších budov a zařízení. Území již od roku 1958 chráněné nemovité památky bylo v roce 2013 rozšířeno o přilehlý lom, ve kterém byly dobývány dolomitické vápence. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Na území neprobíhá ani není plánována větší průmyslová činnost, stavební činnost i jiné změny v území jsou regulovány památkovou ochranou, ale i z titulu dalších zákonů, což se týká i soustavy lokalit Natura 2000. Problémem této KPZ je především její vymezení. Původně byla koncipována tak, aby pokrývala i hodnotné revíry zatopeného horního města Přísečnice. Vzhledem k nesouhlasu obce Kryštofovy Hamry to však nebylo možné. Kvůli odporu obcí Měděnec a Kovářská nakonec nebyly do KPZ zahrnuty ani intravilány těchto lokalit. V případě novodobými zásahy těžce postižené urbanistické struktury Meděnce to není zásadní problém, ale redukce se týkala i řady terénů s montánními relikty. Urbanistická struktura Kovářské se zachovala podstatně lépe. Vyčleněním intravilánu tak mimo hranici zůstaly i mimořádně cenné zbytky objektů zdejší vysoké pece. V okolí KPZ v nedávné době vzniklo několik větrných elektráren narušujících krajinný ráz.  nová štola byla v roce 1956 založena také v nedaleké vsi Kamenná. Podle pamětníků dosáhla délky 1 200 m. Při likvidaci štoly byl ponechán otvor, jímž vytéká důlní voda sloužící obyvatelům osady. Také obě tyto štoly se nacházejí vně území KPZ. Graukopf. Další skupina dolů se nacházela severně od Měděnce na tzv. Graukopfu. Ještě v polovině 19. století zde pracovaly tři šachty hluboké kolem 30 metrů a štola Maria Trost, jejíž délka podle důlní mapy dosahovala až 570 m. Těžen byl převážně hematit, popř. magnetit. V okolí jsou dosud patrné drobné pinky a haldy. Kovářská a okolí. Pozůstatky po zpracování železa v Kovářské a okolí. Široké okolí Kovářské proslulo jako centrum železářské výroby, která se v tomto prostoru vyvinula již ve 14. století a patřila k nejvýznamnějším v celém Krušnohoří. Vysoká pec v Kovářské, založená před rokem 1598, byla jednou z nejstarších v této oblasti vůbec. Součástí areálu vysoké pece byly i čtyři zkujňovací hamry, stoupy na drcení rudy a strusky, brusírny a kovárny. Kolem roku 1750 byla zřízena i hutní drátovna a dvě rourovny pro výrobu hlavní pušek a pistolí. Zdejší provozy, které byly v činnosti až do roku 1880, přispěly k rozvoji hutních technologií, zejména výroby plechu. Dokladem výroby železa v Kovářské je dochované monumentální torzo skladu dřevěného uhlí z roku 1803 a bývalý vysokopecní rybník. Jsou situovány mimo území KPZ. Zřícenina vápenky a lom u Háje. Vápenka se nachází na k. ú. Háj u Loučné pod Klínovcem, 2,5 km severovýchodně od vsi Háj (Stolzenhain) a 2,5 km jihozápadně od Kovářské. Je situována u lesní silnice vedoucí od nádraží v Kovářské údolím Černé vody směrem k Vápennému kopci. Byla vybudována Buquoyi v 1. polovině 19. století. Představuje nejvýznamnější doklad těžby a zpracování vápnitých hornin pro výrobu vápna v české části Krušných hor. Jde o mimořádné technické dílo, nejstarší vápenku šachtového typu v České republice a o jeden z mála dochovaHornická kulturní krajina Háj – Kovářská – MědníkHornická kulturní krajina Háj – Kovářská – Mědník pol.14. stol. doložen hamr v Kovářské 1446 doložena těžba mědi a stříbra u Měděnce 1588 Měděnec horním městem (od 1616 královským) 1520 založeno město Měděnec 1550 těžba chalkopyritu a pyritu 1598 vysoká pec v Kovářské 1798 odvodňovací štola Rothsudelzech Stollen 1839–41 nejv. objem těžby krevele v dole Rothe Sudel 1674 kaple na Mědníku 1.pol.19.stol. vápenka u Kovářské 1856 požár Měděnce 1860 konec těžby 1880 uzavřen poslední hamr v Kovářské 1924 uzavření vápenky u Kovářské 1807 úpadek těžby 1803–14 nový kostel v Měděnci 50. léta 20. stol. nové průzkumné štoly 1968–92 nový důl Měděnec 1300 1400 1500 1600 1700 1800 1900 2000 Kovářská, uhelna vysoké pece. Foto Karel Kuča 2014. Pinkové pole u Horní Halže. Ondřej Malina 2015, podkladová data ČÚZK. Socialistický důl Měděnec. Foto Věra Kučová 2015. Vstupní portál štoly Panny Marie Pomocné na Mědníku. Foto Věra Kučová 2011. 152 153 Hornická kulturní krajina Jáchymov Jakub Chaloupka, Ondřej Malina, Karel Kuča KPZ zahrnuje Jáchymov a jeho širší okolí, v němž se zejména od počátku 16. století až do 20. století intenzivně rozvíjelo rudné hornictví. Předmětem ochrany je reliktní montánní krajina dokladující způsob těžby a zpracování rud s mimořádnou koncentrací pozůstatků po montánní činnosti, jimiž jsou stará důlní díla se svými technickými a technologickými zařízeními, doprovázená nadzemními stavbami, architektura vzniklá v důsledku montánní činnosti, propadliny, pinky, vodní příkopy a sejpy, zejména město Jáchymov a okolní stará důlní díla, areál dolu Svornost a Štola č. 1, Eliášské údolí s Heinzovým rybníkem, vodní příkopy a pozůstatky po historické a novodobé těžbě rud, haldy a pinkový tah na žíle Schweizer v Novém Městě, oblast vrchu Šance a území pracovních táborů v okolí Jáchymova. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY KPZ zahrnuje historické hornické město Jáchymov rozkládající se v hlubokém horském údolí a přilehlou horskou oblast. Na východě jde o kopec Stráž (Auf der Hut, 839 m n. m.), na severozápadě o okolí Nového Města (Neustadt) až po vísku Vršek (Worlsberg) s dominantami Hřebene (Hammberg, 968 m n. m.) a Čimického vrchu (Schimitzberg, 933,9 m n. m.), na severu o vrch Šance (Schanzenberg, dříve též Turecký vrch, 925,6 m n. m.); na severovýchodě území vybíhá až k Neklidu (Unruh) pod Klínovcem. Celé území se vyznačuje mimořádnou členitostí a svažitostí terénu. Náleží do Jáchymovské hornatiny, jež je součástí geomorfologického celku Krušné hory. Kanál z Heinzova rybníka v Eliášském údolí. Foto Ondřej Malina 2013. 7Jáchymov, pohled na důl Svornost a kostel sv. Jáchyma od severozápadu. Foto Ondřej Malina 2012. 154 155 roku 1530 jako špitální a hřbitovní. Kolem roku 1520 vybudoval Štěpán Šlik pro ochranu města a dolů hrad na Zámeckém kopci. Město mezitím stále rostlo a šířilo se nahoru údolím v podobě široké dlouhé ulice. Roku 1526 byly vybudovány na obou koncích města brány; jiné opevnění město nezískalo. Asi ještě ve 20. letech bylo na horním konci hlavní ulice vyměřeno velké obdélné náměstí. Zde již roku 1531 obec koupila dům Štěpána Šlika pro novou radnici, neboť starý Chlebný trh se v té době již ocitl mimo těžiště města. Zástavba města rostla natolik rychle (do počátku 30. let 16. století se Jáchymov stal druhým nejlidnatějším městem v Čechách po Praze), že jí nestačilo ani dlouhé údolí a kromě rozšiřování dolů pod Chlebný trh se rozvíjela i na svazích nad městem. Roku 1534 se počet všech domů odhaduje na závratných 1200, a to na celkové ploše 80 ha. Prvotní fáze výstavby měla zřejmě do značné míry provizorní charakter dřevěných a hrázděných staveb (hrázděná byla i stará radnice), urbanistická kompozice hlavní údolní osy však byla zřejmě od počátku regulována. Poměrně záhy také začaly vznikat reprezentativní zděné pozdně gotické a později renesanční domy. V letech 1534–1546 byla za novou radnicí postavena čtyřkřídlá mincovna a v letech 1540–1544 vyrostla novostavba nové radnice. Těmito třemi reprezentativními budovami dostalo náměstí hlavní dominanty, postupně dotvářené ostatními domy, z nichž některé byly dokonce starší. Největší vrchol stavebního ruchu v bohatých formách saské pozdní gotiky a renesance za účasti mnoha umělců ze Saska nastal ve 3. čtvrtině 16. století, kdy mělo město provizorní fázi vývoje dávno za sebou. Paradoxně však v té době již vyhasínala sláva zdejší těžby. To bylo zprvu dáno politickými zásahy ze strany císaře Ferdinanda I., který již roku 1528 výrazně omezil práva Šliků na Jáchymov, a v důsledku účasti ve šmalkaldské válce ztratili Šlikové Jáchymov úplně. S nimi odešla i řada zkušených horníků. Pokles těžby byl však později nezadržitelný, neboť hlavní zásoby stříbra byly vyčerpány. Na konci 16. století již bylo dolování pasivní. Regres se projevil i v počtu domů, jichž roku 1601 zůstalo méně než 500. Zánik postihl nepochybně především domy provizornějšího charakteru, postavené narychlo mimo vlastní údolní osu. Za protireformace po třicetileté válce mnoho dalších horníků odešlo do Saska. Třicetiletá válka znamenala další značnou redukci počtu domů. Více než čtvrtina domů zůstala pustých a z velké části pak zanikla. Z domů, které zůstaly osedlé, však byla přibližně pětina vyhořelých. Téměř zcela vyhořelé stálo v polovině 17. století Nové Město, založené před třicetiletou válkou. Nové Město pak bylo kromě sedmi domků zcela opuštěno. Obnoven již nebyl ani hrad nad městem. Nenachází se zde žádné maloplošné zvláště chráněné území přírody s výjimkou malého přesahu národní přírodní rezervace Božídarské rašeliniště (území severně od silnice Abertamská křižovatka – Boží Dar u Seidlova rybníka), který je současně součástí evropsky významné lokality Krušnohorské plató soustavy Natura 2000. Odvaly Jáchymovských dolů v Eliášském údolí východně pod Vrškem poskytují azyl mnoha vzácným a chráněným rostlinám, např. ohroženým orchidejím, zejména kruštíku tmavočervenému. Při bližším pohledu na kamenivo haldy se však mezi obvyklými svory, svorovými rulami, porfyry a podobně nachází i větší množství úlomků karbonátových žil, které tvoří kalcit, dolomit a siderit. Ve smrkových houštinách při okrajích hald je naleziště dalšího, kriticky ohroženého druhu orchideje, bezlisté korálice trojklané. Na vlhčích místech pod haldami nebo u cest roste ohrožený prstnatec májový a kriticky ohrožený prstnatec plamatý. Na vlhčích a stinných místech pod ochranou hald najdeme též kriticky ohrožený jednokvítek velekvětý. Odvaly si oblíbily i hruštička menší a hruštice jednostranná. V údolí lze objevit i ohrožený upolín evropský. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Vznik a vývoj Jáchymova je neodmyslitelně spjat s těžbou stříbra, které bylo na české straně Krušných hor objeveno v prvních dvou desetiletích 16. století. Jáchymovské údolí však bylo osídleno nejpozději od poloviny 15. století, kdy zde existovala ves Konradsgrün s malým hamrem. Po objevu stříbra ostrovští Šlikové vykoupili od rytířů z Kfel zpět pozemky s výskytem stříbra a založili báňské těžařstvo, pro které získali přední evropské báňské odborníky. Roku 1510 začali saský horník Bach s Oeserem z Ostrova hloubit první štolu Tří králů (její ústí je zachováno za dvorní budovou domu čp. 496). Roku 1512 byla u vsi nalezena stříbrná žíla a počátkem roku 1516 byla v údolí zahájena těžba. Štěpán Šlik sem zval německé horníky z nedalekých hornických center na německé straně hor (Freiberg, Annaberg, Marienberg, Schneeberg). Rozvoj těžby i urbanizace údolí byly neobyčejně rychlé. Již v prosinci téhož roku zde stálo na 400 domů. Pravděpodobně roku 1517 dostala osada Konradsgrün, zvaná též Thal (=Údolí), nové jméno Údolí Svatého Jáchyma (Sankt Joachimsthal). Těžba se rozvíjela v horním okrsku, asi 3,2 km dlouhém a 1,3 km širokém, členěném do dvou rovnoběžných pásem, zejména v samotném městě a západně odtud. Roku 1518 vydal Štěpán Šlik pro Jáchymov horní řád. Roku 1519 začala ražba Šlikovských mincí, jáchymovských těžkých grošů – tolarů (Thaler), které daly jméno měně USA – dolaru. Roku 1520 dosáhli Šlikové povýšení Jáchymova na svobodné horní město. Do počátku 30. let 16. století se Jáchymov stal hlavním centrem dolování stříbra v Evropě. V tzv. Pockově štole zavedl těžař Hans Pock v polovině 16. století poprvé oddělené větrání vháněním vzduchu do štoly dřevěným potrubím. Nejstarším jádrem vznikajícího města byl tzv. Chlebný trh (Brotmarkt) v dolní části města, jihovýchodně pod Zámeckým kopcem, kde do hlavního údolí ústí od západu strmé úžlabí. Ve směru tohoto úžlabí, tedy kolmo k údolí, bylo snad již roku 1516 vytýčeno široké otevřené tržiště, na němž byla roku 1517 vystavěna dřevěná kaple sv. Anny. Zřejmě již roku 1516 byl jižně odtud, nad údolím, založen kostel Všech Svatých, dokončený roku 1533, sloužící od Hornická kulturní krajina JáchymovHornická kulturní krajina Jáchymov Jáchymovsko na II. vojenském mapování (1842–1852). Kanál z Heinzova rybníka v Eliášském údolí obcházející starší odval. Foto Ondřej Malina 2013. Pohled z Čimického vrchu ke Klínovci. Foto Karel Kuča 2015. Kostel Všech svatých. Foto Ondřej Malina 2013. Jáchymovské údolí při pohledu od jihu, vlevo Nové Město. Foto Libor Sváček 2013. Jáchymov, důl Svornost. Foto Karel Kuča 2013. 156 157 Vývoj Jáchymova po třicetileté válce již postrádal ekonomickou oporu těžby stříbra a v roce 1671 byla uzavřena i zdejší mincovna. Počátkem 18. století došlo k pokusu o oživení těžby a roku 1716 byla založena první hornická škola na světě. Od 2. čtvrtiny 18. století se město začalo díky částečnému obnovení těžby stříbra opět rozvíjet a koncem téhož století počet městských domů převýšil stav před třicetiletou válkou. Částečné obnovy se dočkalo i odlehlé Nové Město. Těžba stříbra na Jáchymovsku koncem 18. století znovu upadla. Již roku 1835 byly kvůli nové císařské silnici zbořeny obě městské brány. Úsek z Karlových Var do Ostrova byl hotov roku 1824, z Ostrova do Jáchymova roku 1830 a v roce 1837 byl dokončen horský úsek přes Boží Dar, Loučnou a Vejprty do Saska, což znovu oživilo tradiční obchodní styky přes hřeben Krušných hor. V letech 1782 a 1873 však celé město vyhořelo. Na dynamiku jeho rozvoje to nemělo negativní vliv, spíše naopak, obě události však způsobily nenahraditelné umělecké ztráty. Po obnově ztratily domy svou pozdně gotickou a renesanční tvář, kterou pak připomínaly vesměs jen jejich portály a klenutá přízemí. Prakticky jako novostavba musel být v letech 1874–1876 postaven i městský kostel. Nový rozvoj města byl výrazný zvláště od poloviny 19. století do konce 20. let 20. století. Souvisel s těžbou uranové rudy (smolince) v dolu Svornost pro výrobu barev pro sklo a porcelán. Roku 1895 zaměstnávala 263 horníků. V odpadu z výroby barev manželé Curieovi roku 1898 objevili a roku 1902 izolovali polonium a radium. Těžba uranové rudy dala roku 1910 vzniknout zdejším radioaktivním lázním. Stříbro ani rudy kobaltové, niklové či arzenové se v té době již netěžily. Do 20. let 20. století se v Jáchymově těžila plná třetina světové produkce radia. Novodobá průmyslová, ale i stavební aktivita se soustředila do dolní části města, do dolní části údolí Klínoveckého potoka a na svahy nad jeho ústím. Zde vznikl i lázeňský komplex a nádraží lokální dráhy z Ostrova. V tomto období tedy došlo k dalšímu prodloužení údolní zástavby. Zcela jinou úlohu sehrála jáchymovská těžba uranu po roce 1945. Vysídlené město se za komunistické vlády stalo ve své době největším těžištěm uranu v českých zemích. V širokém okolí Jáchymova, dokonce až pod hlavním hřebenem Krušných hor, byla vybudována řada nových dolů a u některých z nich i smutně proslulé koncentrační tábory (u dolu Nikolaj, Rovnost I, celkem jich bylo dvanáct). Pro civilní zaměstnance sloužilo nově vybudované sídliště v Ostrově, kde vznikla i třídírna uranové rudy. Ruda se vyvážela do Sovětského svazu. Toto nejtragičtější období historie Jáchymova skončilo uzavřením dolů v roce 1964. Pozůstatky po těžbě uranu jsou patrné u dolů Barbora a Eduard. Město pak trvale stagnovalo, neboť zůstalo odkázáno jen na rozšířený lázeňský provoz a elektrotechnický závod Tesly. Poválečné období přineslo Jáchymovu i další umělecké ztráty. Již roku 1948 byla zbořena stará radnice na Chlebném trhu a úhrnná bilance za celé období socialismu se pohybuje kolem 300 zbořených domů, tedy plné třetiny. Přesto zůstaly základní urbanistické a v podstatě i architektonické hodnoty tohoto jedinečného města zachovány a roku 1992 se Jáchymov stal městskou památkovou zónou.202 Po rozsáhlé důlní činnosti, od prvních bouřlivých začátků v 16. století, kdy se zejména vlastní jáchymovské doly zařadily mezi jedny z nejbohatších a nejproslulejších v Evropě, se v celé oblasti dochovalo značné množství starých důlních děl. Doklady po této činnosti se dochovaly 202  Převzato a doplněno z Kuča, K. (1997). Hornická kulturní krajina JáchymovHornická kulturní krajina Jáchymov Hrad Freudenstein. Foto Karel Kuča 2005. 4Jáchymovské údolí od severu. Foto Libor Sváček 2013. Jáchymovská radnice. Foto Karel Kuča 2015. Kostel Všech svatých. Foto Ondřej Malina 2015. 8Jáchymov na mapě stabilního katastru z roku 1842. Kaple sv. Anny. Foto Karel Kuča 2005. 158 159 KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Základ reliktní montánní krajiny Jáchymovska tvoří důlní díla, technická a technologická zařízení, stavby s těžbou související a pozůstatky po této činnosti. Mezi významné objekty a oblasti patří zejména areál dolu Svornost, štola č. 1 a důl Vysoká jedle, Eliášské údolí, haldový tah Schweizer na Mariánské, městský rybník, oblast vrchu Šance a také místa dokládající relativně nedávnou historii oblasti – prostory komunistických pracovních táborů. Důl Svornost situovaný západně nad kostelem sv. Jáchyma je významnou montánní památkou, jedná se mimo jiné o nejstarší uranový důl na světě. Byl založen v roce 1518 pod názvem Konstantin k těžbě vydatných stříbrných žil v prostoru Uhelného vrchu (Kohlberg). V roce 1530 pak získal na památku ukončení sporu mezi těžaři jméno Einigkeit (Svornost). Až do 19. století byl jedním z hlavních center jáchymovské těžby stříbrných a kobaltových rud, od poloviny 19. století a zejména od začátku 20. století převládla těžba rud uranu, která se zde udržela i po 2. světové válce. Od roku 1964 slouží výhradně jáchymovským lázním; z jeho 12. patra se z hloubky 500 m již od roku 1924 jímá voda pro léčebné účely. přímo v terénu, jak přímo na povrchu (ústí štol, zasypané staré jámy, propadlé stařiny, haldy, báňské rybníky, vodní struhy a příkopy), tak pod zemí v bývalých dolech (zbytky důlních zařízení, výdřeva, větrací a odvodňovací zařízení). Lze říci, že celé Jáchymovsko je unikátní, doslova učebnicovou ukázkou hornické krajiny. Zvláště pozoruhodné bylo nakládání s vodou. Na mnoha místech byly vybudovány báňské rybníky a rybníčky, vyhloubeny vodní příkopy (struhy), které jímaly i nejmenší pramínky. Postavila-li se struze do cesty hora, byl do ní buď vyražen tunel, nebo využita stará opuštěná štola. Vymezovat dílčí objekty zvláštní památkové hodnoty je proto na Jáchymovsku obtížné – celé okolí Jáchymova je montánní památkou mimořádného významu. Každá těžařská epocha zde zanechala určité osobité znaky. Po počáteční stříbrné éře zůstala krajina se stovkami pinek, tedy pozůstatků kolmých šachtic, jejichž účelem bylo vyhledat a ověřit rudní žílu. Jsou nehluboké, často natěsnány jedna vedle druhé, ale u většiny jejich životaschopnost skončila v okamžiku, kdy odhalila hluchou, neperspektivní žílu. Jejich trychtýřovitý tvar svědčí o tom, že musel být stabilizován zvětráváním narušený povrchový horninový pokryv. Vzhledem k překotné rychlosti výkopu do poměrně malé hloubky bylo snazší jednoduše vyházet zvětralinu, než jámu od povrchu pracně pažit. Po dosažení pevné skály se někdy (při nadějných indiciích) co nejúspornějším profilem pokračovalo po úklonu žíly dále do větší hloubky, kde se případně vyrazila krátká štolka. Vždy přítomný hlušinový val v podobě prstence lemujícího okrouhlou pinku jasně dokazuje, že jde o vyházený materiál z jámy, nikoli o propadliny nad štolami. Asi nejmarkantnějším projevem staré těžby jsou haldičky vytěžené hlušiny, objemem nesrovnatelně menší než haldy ze socialistického období těžby rud. Jde často o nenápadné kopečky, které v důsledku dlouhé doby, která uplynula od jejich nasypání, téměř organicky splynuly s krajinou. I obrovské haldy, které vyprodukovala moderní těžba, se však postupně stávají integrální součástí krajiny. Hornická kulturní krajina JáchymovHornická kulturní krajina Jáchymov Pinkový tah na Stříbrném vrchu (Pfaffenbergu) u Jáchymova. Foto Ondřej Malina 2013. Koryto stoky Eliáš v Eliášském údolí. Foto Ondřej Malina 2013. 4Ústí štoly u Jáchymova. Foto Ondřej Malina 2015. Výpusť Seidlova rybníka. Foto Ondřej Malina 2015. Jáchymov, poloha Hřeben. Pozůstatky historické těžby od 15. do 20. století na žilách Schweitzer, Geister, Eliáš a dalších. Ondřej Malina 2015, podkladová data ČÚZK. Jáchymov, štola č. 1. Foto Karel Kuča 2013. Rýžoviště u Seidlova rybníka. Foto Ondřej Malina 2015. 160 161 to na východním svahu odvádí jiná struha vodu do hlubin jámy Rovnost, kde roztáčela těžní kolo či pohybovala písty čerpadel. V roce 1758 byl nahoře v údolí zřízen ještě Seidlův rybník.203 Nad Novým Městem, těsně pod silnicí z Mariánské k Abertamské zatáčce, se v pruhu dlouhém několik set metrů nachází řada menších hald připomínajících dolování na žíle Schweizer, jedné z nejbohatších stříbrných žil jáchymovského revíru. Průběh této severojižní žíly, objevené v roce 1526, je téměř rovnoběžný s trasou silnice. Městský rybník v údolí Jáchymovského potoka byl jedním z pěti báňských rybníků vybudovaných v 16. století nad Jáchymovem jako zásobárna vody pro pohon důlních zařízení. Byl založen v roce 1552 podle plánů Antona Reisse a Jakuba Gense. Voda byla přiváděna kanálem na vodní kolo těžního žentouru dolu Vysoká Jedle, odtud na vodní kolo stoupovny a plavírny téhož dolu, dále na vodní kolo žentouru dolu Svornost a na vodní kolo stoupoven a plavíren. Z dolu Svornost odtékala dědičnou štolou Daniel zpět do Jáchymovského potoka.204 Nyní je rybník bez vody, s dochovanou hrází. Další ukázku vodohospodářského umu horníků z 16. století i pozdějšího období lze nalézt na vrchu Šance (dříve též Turecký vrch), který protíná štola Gegenbau, ústící na východním svahu kopce. Tato štola spolu se štolou Dürrenschönberger (ústící na západním svahu hory pod Městským rybníkem) sloužila jako potrubí, které převádělo vodu do koryta vodního příkopu vedoucího až do prostoru u dolu Svornost. Také vrch Šance patřil kdysi k revírům bohatým na stříbro, o čemž dosud svědčí množství starých pinek i zavalených štol s haldičkami. Do KPZ je částečně zahrnut také tzv. Neklidský revír jižně od Božího Daru. Širší prostor dnešního Neklidu, přestože se nachází nedaleko od Božího Daru, patřil do hor Jáchymovských a bylo zde dolováno již před založením Božího Daru. Je to logické, neboť oblast Božího Daru tehdy (do roku 1547) tvořila součást Saska. Dodnes je toto území součástí jáchymovského katastru. Řada jáchymovských neklidských žil přitom pokračovala přes tehdejší státní hranici až do prostoru Božího Daru. Součástí KPZ je také historická část města Jáchymov, které je od roku 1992 chráněná jako městská památková zóna. Jáchymov je mimořádný především tím, že se zde zachoval ojedinělý soubor pozdně gotické a raně renesanční měšťanské architektury, doplněný dalšími význam- 203   Bohdálek, O. (2013). 204   Bohdálek, O. (2013). Důležitým důlním dílem je sousední štola č. 1, vyražená v rámci těžby uranové rudy v roce 1952. Jedná se o původně dvojkolejný překop vyražený za účelem geologického průzkumu připovrchových částí žíly Jan Evangelista a odtěžení základek s obsahem uranové rudy. Štola představuje ukázkové důlní dílo, ražené v profilu typickém pro mechanizovanou těžbu v 2. polovině 20. století. Systémem komínů, mezipater a dobývek vyražených při dobývání stříbrných rud mezi štolou Vysoká Jedle a štolou č. 1 jsou přístupny další systémy důlních děl. Většina důlních děl tohoto systému je zachována v původní podobě ze 16. století, včetně pomocných výklenků pro umístění důlních kahanů, zachovaných křesanic po ražbě želízkem a mlátkem a záseků pro umístění dřevěných pracovních povalů apod. Štola č. 1 slouží jako vstup do podzemní části hornického skanzenu. Štola Vysoká Jedle, jejíž portál je o čtyřicet metrů výše ve stráni, slouží v současnosti pomocné větrací důlní dílo hornického skanzenu, dříve tvořila součást jednoho z nejvýznamnějších stříbrných dolů, založeného na jedné z nejbohatších rudných žil revíru, žíle Jan Evangelista. Portál štoly byl upraven v období těžby uranové rudy v 50. letech 20. století zpevněním betonovým opláštěním, do kterého byla zasazena mřížová uzávěra proti útěku vězňů. Tato uzávěra je dochována v původní podobě. Ostatní části dolu Vysoká Jedle jsou dochovány v podobě ze 16. století, včetně unikátního systému úklonných jam ve svrchních částech žil, kterými byly v počátcích jáchymovského dolování těženy připovrchové části žil nad úrovní štoly. V Eliášském údolí mezi Novým Městem a Vrškem, v němž existovala ves Zálesí (Werlsgrün), probíhala důlní činnost již v 16. století a horní část údolí je protkána soustavou vodních děl přivádějící vodu do dolů umístěných níže v údolí. Již v 16. století byl pro zajištění dostatku vody vybudován Heinzův (Horký) rybník, západní svah údolí pak kopíruje sběrná vodní struha, kdežHornická kulturní krajina JáchymovHornická kulturní krajina Jáchymov Jáchymov, portál štoly č. 1. Foto Karel Kuča 2013. Jáchymov, štola č. 1. Foto Karel Kuča 2013. Kámen s nápisy, vyobrazením hornických želízek a letopočtem 1617. Foto Ondřej Malina 2014. Ruina budovy kompresorovny mezi Eliášským údolím a dolem Rovnost. Foto Ondřej Malina 2012. 162 163 1541, dům těžaře Hanse Pocka čp. 146 z roku 1555, dům čp. 270, dům písaře horního úřadu Wolfa Thiela čp. 292 z roku 1543 a další. Nejspodnější část města s areálem lázní není součástí KPZ. Nezanedbatelnou součástí hodnot kulturní krajiny je i částečně dochované členění plužiny na východní straně údolí a zčásti též v prostoru Nového Města. V bočním údolí Klínoveckého potoka (Veseřice) i v navazující spodní části jáchymovského údolí (vše mimo KPZ) stávalo několik obilných i rudných mlýnů a celé údolí až k Hornímu Žďáru se nazývalo Mlýnské; byly zde i drátovna a papírny. V torzálním stavu se dochoval Peterův mlýn, datovaný do roku 1532. Mlýnské údolí s relikty zpracovatelských děl a vodních náhonů představuje významný technický komplex, doplňující vlastní těžební prostor města. Na počátku 20. století zde byla vybudována oblíbená lázeňská lesní promenáda. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Na území neprobíhá ani není plánována větší průmyslová činnost, stavební činnost i další změny v území jsou regulovány památkovou ochranou. Destruktivní procesy zde proběhly ve vzdálenější minulosti v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva po roce 1945 a exploatací území v době těžby uranu v 50. letech 20. století. Největší hrozbou je pokračování chátrání historické zástavby Jáchymova a tedy nebezpečí dalších ztrát jeho památkové hodnoty. Ohrožením by byla i nová výstavba neadekvátních forem v celém území KPZ, tím spíše na místech dosud nezastavěných.  nými stavbami veřejného a církevního charakteru. Většina historických objektů je zachovaná v autentickém stavu, nicméně řada měšťanských domů je ve špatném stavebně technickém stavu. Jáchymov je jedním z mála měst, kde se za uplynulé čtvrtstoletí prakticky nepodařilo zahájit proces regenerace, takže poskytuje velmi neutěšený obraz, posílený existencí řady proluk přímo na náměstí. Hlavní dominantou města je kostel sv. Jáchyma na náměstí, původně první luterská kostelní novostavba v Čechách, budovaná stavitelem Hansem Koppem za účasti políra Wolfa Müllera z Ostrova a kameníka Jiřího z Bamberku od roku 1534 a v roce 1537 se v něm sloužila první mše, což naznačuje, že byl již pod střechou. Josef Mocker (před pozdější přestavbou) našel základy vtažených opěráků (podpírajících tribuny jako ve Schneebergu) a jim odpovídajících pilířů trojlodí, které tedy bylo koncipováno jako klenuté, také podle saského vzoru. O zamýšlených tribunách svědčily dvojice oken nad sebou. Kostel začali stavět Šlikové a chtěli se připodobnit bohatým saským městům. Byly však postaveny jen obvodové stěny s opěráky (vnějšími, i dříve plánovanými) a věž, a to celé překryto smělým krovem. Jeho rozpon byl ale příliš velký, a proto musel být strop v roce 1564 podepřen dřevěnými sloupy. K zamýšlenému zaklenutí vůbec nedošlo. Stavba byla téměř zničena při velkém požáru města v roce 1873 a znovu postavena v letech 1874–1876 za použití dochovaných obvodových zdí v novogotickém stylu podle návrhu Josefa Mockera do podoby síňového trojlodí. Z původní stavby je dochováno mj. pět portálů, z nichž jeden je opatřen reliéfní bustou, a zaklenuté vnitřní schodiště ve věži. Kostel byl hrobkou ostrovské větve Šliků a jáchymovských horních hejtmanů. Děkanství čp. 72 původní šlikovskou horní budovou z 1. poloviny 16. století, nyní s pozdně barokním průčelím z doby kolem roku 1760. Pod kostelem je situováno sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1703. Významné stavby kostelního náměstí doplňuje nová radnice z let 1540–1544, jejíž nynější novorenesanční podoba pochází z roku 1902, a mincovna čp. 37 z let 1533–1536, později upravovaná. Další dominantou města jsou zbytky hradu Freudensteinu jihozápadně nad náměstím, vybudovaný nákladem Štěpána Šlika kolem roku 1520. Po požáru v roce 1634 se zachovaly zbytky okružních zdí se dvěma palácovými věžemi. Mimořádně cenný je i polohrázděný původní jáchymovský farní kostel Všech svatých v dolní části města, vybudovaný v letech 1516–1533 a od roku 1530 sloužící jen jako hřbitovní a špitální; přilehlý špitál byl zbořen v roce 1958. V dolní části nynějšího náměstí, při ústí zaniklého Chlebného trhu, stojí kaple sv. Anny z roku 1778, obnovená roku 1873. Jánský vrch na protější straně údolí získal jméno podle kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1734. Z roku 1904 pochází novorenesanční evangelický kostel. Z měšťanských domů jsou cenné zejména dům pánů z Rožmberka čp. 4 z roku 1540, dům purkmistra Johanna Müllera čp. 126 z doby kolem roku 1560, dům horního hejtmana Heinricha von Könneritz čp. 143 z doby kolem roku 1520, dům pánů z Zeileisenu čp. 145 asi z doby po roce pol.15. stol. osada Konradsgrün 1510 štola Tří králů 1516 zahájení mohutné těžby stříbra 1537 první mše v novém kostele 1540–44 nová radnice konec 16. stol. úpadek těžby 3. čtvrt.16. stol. výstavba měšťanských domů po 1547 pokles těžby 1534–56 mincovna 1516 založení kostela Všech svatých 1904 evangelický kostel 1992 vyhlášení MPZ Jáchymov 1910 založeny radioaktivní lázně 1945–64 extenzivní těžba uranu, koncentrační tábory 1519 ražba jáchymovských tolarů kol.1520 založení hradu Freudensteinu 1528 omezení práv Šliků v Jáchymově 1874–76 přestavba kostela 1898–1902 objev polonia a radia konec 18.stol. úpadek těžby cca 1850–1930 těžba uranové rudy 1703 sousoší N. Trojice 1716 zal. hornická škola 1778 kaple sv. Anny 1782 požár města 1671 uzavřena mincovna 1873 požár města poč.18. stol. oživení těžby 30. léta 16. stol. Jáchymov hlavním centrem dolování stříbra v Evropě 1517 Konradsgrün přejmenován na Sankt Joachimsthal 1518 Jáchymovský horní řád, založen důl Svornost (Konstantin) 1400 1500 1600 1700 1800 1900 2000 Portál výpustní štoly Heinzova rybníka. Foto Ondřej Malina 2013. Jáchymov, štola č. 1. Foto Ondřej Malina 2015. Portál výpustní štoly Heinzova rybníka. Foto Ondřej Malina 2013. Replika strážní věže nedaleko štoly č. 1. Foto Ondřej Malina 2012 . Hornická kulturní krajina Jáchymov 164 165 Hornická kulturní krajina Krupka Jakub Chaloupka, Ondřej Malina Území KPZ se nachází ve východní oblasti Krušných hor, zahrnuje historickou část horního města Krupky a okolní historické důlní revíry ve strmě stoupajícím terénu úbočí hor až po náhorní polohu Komáří hůrky. Předmětem ochrany je reliktní montánní krajina dokládající způsob těžby a zpracování rud, s mimořádnou koncentrací pozůstatků po montánní činnosti, jimiž jsou zejména stará důlní díla se svými technickými a technologickými zařízeními, propadliny, pinky, vodní příkopy a sejpy, důlní revír Komáří hůrka s velkou pinkou, důlní revír Knötel se štolami Prokop, Barbora, Václav a Večerní hvězda, Šimon, Juda, Vincenc a Lukáš s pinkou Zwickenpinge, důlní revír Steinknochen se štolou Starý Martin, důlní revír Preisselberg s preisselberskou pinkou a štolami I, II, III a revír Klösenberg, Günther a horská osada Horní Krupka s hornickou stezkou spojující osadu s městem Krupkou, jehož urbanistické a architektonické hodnoty vedly již v roce 1992 k prohlášení za městskou památkovou zónu. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Naprostá většina území leží v Cínovecké hornatině Krušných hor a pouze zanedbatelný přesah na jižním okraji území patří k Chabařovické pánvi v rámci geomorfologického celku Mostecké pánve. Brány hradu Rosenbergu v Krupce. Foto Karel Kuča 2007. 7Štola Starý Martin. Foto Ondřej Malina 2012. 166 167 Po husitských válkách a zvláště v 2. polovině 15. století se Krupka dočkala nebývalého rozkvětu, kdy výrazně vzrostla i těžba cínu. Tehdy se postupně z drobného městečka stala skutečným městem. K roku 1454 je poprvé připomínán špitální kostel sv. Ducha, v roce 1474 byli ke kostelu Všech svatých uvedeni františkáni (po složitém vývoji areál kláštera i kostela definitivně zanikl koncem 18. století), v letech 1479–1488 byl přestavěn starší kostel Nanebevzetí Panny Marie, k roku 1490 je doložena městská lázeň. Těma V. z Koldic se zasloužil o vydání báňského řádu pro krupecký revír (1464) a rozmnožil Krupce roku 1477 městské výsady, král Vladislav II. Jagellonský pak v roce 1478 udělil Krupce znak a výroční trh. Roku 1479 celé město vyhořelo a Těma V. z Koldic jej dal znovu vystavět. V souvislosti s velkým rozvojem těžby cínu přicházeli noví osídlenci, převážně ze saské strany, zejména z Freibergu. Na zdejší těžbě se podíleli i další důlní podnikatelé, např. Petr z Rožmberka. Krupští těžaři a obchodníci udržovali spojení zvláště s Freibergem, dále s Budyšínem, Vratislaví, Berlínem, Norimberkem, Řeznem, Augšpurkem, Saskou Kamenicí, Drážďany, Míšní, Zhořelcem, Erfurtem, Štětínem a Frankfurtem nad Odrou. Po roce 1504 se v držení panství a města vystřídalo v krátkých odstupech deset majitelů, až se 25. června 1584 město vykoupilo z poddanství a stalo se královským horním městem. Součástí jeho majetku byly i vsi Horní Krupka, Cínovec, Fojtovice, Vrchoslav, Běhánky a Sobědruhy. V průběhu třicetileté války bylo město postiženo, zejména v roce 1631, kdy Sasové při ústupu před císařskými vojsky zapálili 60 domů. Podle berní ruly z roku 1654 měla 171 domů (z toho 91 ve vlastním městě), z nichž téměř třetina (53) byla pustá nebo vypálená, v troskách byl i hrad, který již poté nebyl obnoven. Roku 1710 koupil hrad, město i panství hrabě František Karel z Clary a Aldringenu. Význam Krupky během dalších let upadal a Krupečtí si museli kvůli útlumu hornictví hledat nové způsoby obživy. Alternativou se stalo punčochářství, poprvé doložené k roku 1753, významné bylo i plátenictví a obuvnictví. Pro obyvatele okolních vesnic byla důležitá také domácí výroba slaměných klobouků, umělých květin a dřevěných hraček. Výrazná změna v životě Krupky nastala v 1. polovině 19. století, kdy v okolí začaly pracovat doly na hnědé uhlí. Roku 1904 postihl město katastrofální požár, při němž shořelo 43 budov. Nová výstavba se od poloviny 19. století soustřeďovala převážně mimo staré město a Krupka tak postupně srůstala se sousedním Bohosudovem, Vrchoslaví a dalšími obcemi v jednu víceméně souvislou, poměrně rozsáhlou sídelní aglomeraci. Konec 19. a počátek 20. století přinesl prudký rozvoj turistiky. První výletní restauraci měla ovšem Krupka už od roku 1826 na Vilémově výšině a v roce 1853 byla na výletní restauraci přestavěna také stará hornická bašta na Komáří vížce poté, co sem o rok dříve byla dovedena nová silnice z Krupky; stala se výraznou krajinnou dominantou. Po skončení 2. světové války byla z Krupky a okolních obcí odsunuta většina Němců, v důsledku čehož v 50. letech zcela zanikly horské vsi Mohelnice a Habartice. Počet obyvatel samotné Krupky i přes dosidlování z vnitrozemí klesl do roku 1950 na polovinu válečného maxima (na 2 229) a podobně tomu bylo v celé krupecké aglomeraci.206 V roce 1952 byla zprovozněna sedačková lanová dráha z Bohosudova na Komáří vížku v délce 2,348, která je od roku 2013 kulturní památkou. Konečně tak byl realizován záměr prvně formulovaný již v roce 1838. K výrazným změnám došlo ve městě po roce 1989. Projevují se i na viditelně se zlepšujícím vzhledu města včetně jeho historické části, kde bylo mj. opraveno muzeum s expozicí věnovanou historii těžby a zpracování cínu. Hornickou tradici připomínají i od roku 2000 zpřístupněná 206  Kuča, K. (1998). Město Krupka (Graupen) leží v úzkém klikatém údolí krušnohorského úbočí. Vysoko nad městem se vypíná vrcholové pásmo Krušných hor s kótami Loupežník (805 m n. m., mimo KPZ), Komáří hůrky (Mückenberg, 809 m n. m.) a Liščího vrchu (776 m n. m.), jež je současně rozvodím povodí Bíliny a Mohelnice, jejíž vody směřují na saskou stranu hor. Vrcholové partie jsou z malé části odlesněné, jinak je spolu s příkrými svahy, které v území dominují, pokrývají listnaté lesy, ve kterých se místy vyskytují travnaté paseky. Na jedné z nich se nachází horská osada Horní Krupka (Ober Graupen). Dodnes se dochovala stará hornická stezka spojující ji s Krupkou. Na území KPZ se nenachází žádné maloplošné zvláště chráněné území přírody. Téměř celé území vyjma zastavěných částí však tvoří součást evropsky významné lokality Východní Krušnohoří soustavy Natura 2000, jež se ve vrcholovém pásmu hor zčásti překrývá s ptačí oblastí Východní Krušné hory, z níž na území KPZ zasahují jen zanedbatelné přesahy. Ve vrcholových partiích byl mimoto pro ochranu krajinného rázu vyhlášen v roce 1995 přírodní park téhož jména (Východní Krušné hory). Také ten se s územím KPZ překrývá jen nepatrnou částí. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Krupka představuje jeden z nejstarších a nejdéle exploatovaných rudních revírů v českých zemích. Bohatá ložiska cínovce byla pravděpodobně dobývána již v pravěku, k čemuž přispěla jejich příznivá poloha již ve výškách 240–250 m n. m. Posléze se zde vyvinulo nejvýznamnější centrum rudného hornictví ve východní části Krušných hor. První zmínka o výrobě cínu v Krušných horách pochází z 10. století. Počátky hlubinného dolování sahají do období kolem poloviny 13. století. Od té doby probíhala těžba v krupeckém revíru kontinuálně, i když s občasný- mi údobími úpadku, až do 60. let 20. století. Odhaduje se, že za celou dobu provozování důlní činnosti se zde vytěžilo asi 10 tisíc tun cínu. První historická písemná zpráva týkající se výslovně Krupky pochází až z roku 1305. Tehdy král Václav II. vrátil důl zvaný Krupá, kde se nyní doluje cín z držení zbraslavského kláštera Zvěstovi z Trmic. Ten zemřel roku 1330 bez dědiců a Jan Lucemburský zastavil téhož roku panství saskému šlechtici Timovi (Těmovi I.) z Koldic. Jeho potomci pak drželi Krupku, až do roku 1504. Krupka byla městečkem nejpozději roku 1331, kdy se připomíná též farní kostel a rychtář stojící v čele samosprávy. K roku 1378 je poprvé zmiňován pohraniční Cínovec (Zinnwald),205 což naznačuje, že dolování tehdy už pokročilo výše do hor. První zmínka přímo o dolech na Komáří hůrce je ostatně roku 1416 v listině Jana z Koldic. Rozmach Krupky zbrzdily husitské války, během nichž Koldicové vystupovali na straně císaře Zikmunda. Po vítězství v bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426 pronásledovali husité poražená katolická vojka až ke Krupce, o tři roky později procházeli husité přes město při spanilé jízdě do Saska a částečně zřejmě město vypálili. Vypravili se sem i v roce 1433, kdy pod vedením Jakoubka z Vřesovic jen slabě opevněnou Krupku i s hradem dobyli. 205  Ztotožnění s tímto Cínovcem není zcela jisté, to platí až o dokladu z roku 1466. Hornická kulturní krajina Krupka Hornická kulturní krajina Krupka Pohled přes propadlinu na Komáří Vížce na výletní restauraci. Foto Věra Kučová 2012. Montánní reliéf na Komáří Vížce. Foto Karel Kuča 2015. Propadlina na Komáří Vížce. Foto Věra Kučová 2012. Krupka, pohled z hradu do údolí Horského a Krupského potoka. Foto Karel Kuča 2007. Pohled na Komáří Vížku od severu. Foto Karel Kuča 2015. Horní Krupka, hřbitovní kaple sv. Wolfganga. Foto Karel Kuča 2015. 168 169 štola Starý Martin a Naučná hornická stezka vedoucí od muzea přes nově opravený (2003) hrad na Komáří vížku s rekonstruovanou hornickou a hřbitovní kaplí sv. Wolfganga a odtud dále přes Cínovec do Německa. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Jako nejstarší cínový revír v české části Krušných hor ovlivnila Krupka významně vývoj v rudních ložiscích v Krušných horách a způsob jejich těžby. Výsadní postavení v dějinách krušnohorského rudního hornictví Krupce zajišťuje především velmi dlouhé časové rozpětí těžby, která v době, kdy jinde těžba teprve začínala, měla v Krupce za sebou již třísetletou historii. Zdejší důlní revíry jsou mimoto jednou z nejvýznamnějších oblastí rudního hornictví v rámci celé České republiky. Po celá staletí se zde těžil cín, ale i stříbro, wolfram a fluorit. Celá oblast proto nese rysy výrazné montánní krajiny s mimořádnou koncentrací důlních děl na relativně malé ploše. Pozoruhodné jsou zvláště revíry Knötel a Steinknochen. Svahy Krušných hor v okolí Krupky jsou dodnes pokryté nesčetným množstvím pinek, propadlin a hald z vytěžené hlušiny, typické jsou také zahloubení a odvaly u ústí štol. Většina pinek má rozměry několik metrů v průměru i do hloubky, vyskytují se zde však i pinky s rozměry v desítkách metrů, které jsou významnou součástí krajinného reliéfu. Krupka je reprezentantem ložiska cínových rud vázaného většinou na ploché nebo jen mírně ukloněné greisenové žíly, což predisponovalo způsob těžby formou velkého množství maloprovozů s nehlubokými šachtami. Tomu odpovídala i většina zdejších štol o šířce jen 60–70 cm Hornická kulturní krajina Krupka Hornická kulturní krajina Krupka Poutní kostel Sedmibolestné Panny Marie v Bohosudově. Foto Karel Kuča 2005. 8Krupka a Bohosudov na mapě stabilního katastru z roku 1843. Okolí Krupky na II. vojenském mapování (1842–1852). 170 171 200 m. V druhém těžišti, v jižní části revíru, nazývaném dříve Steinknochen, dobývala řada štol úklonnou žílu Lukáš, která je zcela mimořádná svým rozsahem. Průměrná mocnost je 15–50 cm a její délka kolem dvou kilometrů z ní činí nejdelší cínovou rudní žílu v České republice i střední Evropě. Nejvýznamnější štolou dobývající bohaté zrudnění této žíly byla štola Martin, jejíž délka dosahovala 1,5 kilometru. Tato mimořádně rozsáhlá štola byla zmáhána až do 50. let 20. století. V roce 2000 zde byla otevřena prohlídková štola Starý Martin, která slouží jako naučná trasa o historii dobývání rud. Pod haldou této štoly ústí další významná štola Dürrholz, jejíž ražba byla zahájena v 2. polovině 15. století a jež dosáhla vrcholu Komáří hůrky v polovině 16. století. Tato štola náležela mezi nejvýznamnější krupecká důlní díla a patří zároveň i k nejstarším známým zdejším štolám. Na západním okraji revíru tvoří výraznou krajinnou dominantu hřbitovní kaple sv. Wolfganga z let 1692–1700. Pinka na Komáří hůrce. Na severní straně vrcholu Komáří hůrky se nachází obrovská prohlubeň, která vznikla jako důsledek povrchového dobývání cínových a menšího množství polymetalických rud v kombinaci s propady hlubších důlních děl. Rozměry pinky jsou asi 140×45 m v půdoryse a až 75 m do hloubky. a výšce vhodné pro shrbeného člověka. U jedné ze štol byla zjištěna výška dokonce jen kolem 40 cm. Rozsáhlejší a hlubší byly jen hlavní dědičné štoly a doly revíru Komáří hůrka. Dodnes se štoly projevují svými ústími zahloubenými do svahu a odvaly vytěžené zeminy před nimi. Mnohá z těchto ústí jsou novodobě upravovaná a osazená zábranami proti vniknutí, některá si však dodnes zachovala svůj středověký vzhled. Podle průzkumů pracovala v okolí Krupky více než stovka šachet a přes 70 štol, staré haldy však svědčí o ještě větším počtu. Velké množství pozůstatků montánní činnosti je způsobené i tím, že v krupeckém rudním revíru byla až do roku 1854 tolerována instituce samostatných havířů, kteří byli ochotni dobývat i ložiska malého rozsahu. Oblast je mimořádná také tím, že se na jejím relativně malém území nachází jak historické hornické městské centrum, tak vysoká koncentrace důlních děl ve volné krajině, která se díky vhodnému systému hospodaření s krajinou a také špatně schůdnému terénu dochovala až do současnosti. Revír Komáří hůrka. Nejvýznamnější krupecký revír byl rozdělen na dvě části. V té důležitější, ležící u vrcholu stejnojmenné hory, se nacházela na strmých rudních žilách řada dolů. Nejvýznamnějšími z nich byly doly Glatz, Müntzer a Nikolai. Stěžejním dílem zde byla těžní šachta dolu Glatz, do které směřovala řada dědičných štol. Hloubka těžní šachty dosahovala Hornická kulturní krajina Krupka Hornická kulturní krajina Krupka Montánní reliéf na Komáří Vížce s dominantní propadlinou a svazky úvozových cest v horní části snímku. Ondřej Malina 2015, podkladová data ČÚZK. Zřícenina kostela sv. Prokopa v zaniklých Kirchlicích. Foto Karel Kuča 2011. 3Letecký pohled na historické jádro Krupky od jihu. Foto Karel Kuča 2005. Montánní reliéf v revíru Knöttel. Ondřej Malina 2015. Podkladová data ČÚZK. Krupka, pohled z hradu na náměstí a farní kostel Nanebevzetí Panny Marie se zvonicí. Foto Karel Kuča 2007. Krupka, hřbitovní kostel sv. Anny. Foto Karel Kuča 2007. 172 173 se až na výjimky nedochovaly. Fasády domů pocházejí převážně z přestaveb z 18. a 19. století, jádra domů jsou často gotická nebo renesanční. Krupka využívala příkré svahy a vstup do města tak chránily vedle samotného hradu pouze horní, Drážďanská brána a spodní brána v blízkosti špitálního kostela sv. Ducha postaveného v polovině 16. století na místě starší svatyně z doby před rokem 1454. Při jižní straně katastru Krupky (mimo KPZ) stojí v torzu zachovaný, původně gotický kostel sv. Prokopa, příslušející zaniklé vesnici Kirchlice. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Území představuje z větší části neosídlenou a zalesněnou reliktní hornickou kulturní krajinu s výrazným morfologickým gradientem, větším sídelním celkem je pouze město Krupka. Na území neprobíhá ani není plánována větší průmyslová činnost, hospodářství je regulováno památkovou ochranou. Stavu zachování hodnot kulturní krajiny napomáhá i účinně nastavený režim státní památkové péče a ochrany přírody a krajiny, který by měl zabránit případné nové výstavbě zvláště ve vrcholových partiích území. Zástavba historického jádra města Krupky utrpěla nedostatečnou údržbou v 2. polovině 20. století. V posledních letech proběhla řada oprav a restaurování, z nichž však některé jsou z hlediska památkové péče problematické. Stav stavebního fondu historické části města nadále není uspokojivý a bude vyžadovat další pokračování regeneračních zásahů.  Revír Knötel. Druhý nejvýznamnější důlní revír krupecké oblasti, který se nachází v oblasti severovýchodně nad Krupkou. I sem dosahovala plochá žíla Lukáš a kromě ní zde bylo dobýváno cínowolframové zrudnění vázané na greiseny kolem tenkých plochých a strmých žil; významná byla například Mahlerova žíla. Kromě drobných štolek byla ložiska otvírána a odvodňována štolami Prokop, Barbora, Václav a Večerní hvězda (Abendstern), Šimon, Juda, Vincenc a Lukáš. Dobývky zde dosahovaly hloubky kolem 30–50 m. Nedaleko štoly Barbora se nachází významná pinka Zwickenpinge, která je prohlášenou kulturní památkou. Pinka existovala již začátkem 16. století a je tak jedním z nejstarších pozůstatků po dolování v krupeckém revíru. V současnosti patří k vyhledávaným mineralogickým nalezištím. Severně od Knötelu se nacházel menší revír Klösenberg. Tři propadliny ukazují na velmi staré rozsáhlé povrchové práce, vedle nichž byla dobývána řada slabých strmých žilek. Revír Preisselberg (Vrchoslav). V tomto revíru, který se nachází jihozápadně od Komáří hůrky, byla v 16. století řada menších dolů. Revír získal na významu v 2. polovině 20. století, kdy zde průzkumy prokázaly přítomnost masivních greisenů. Ložisko bylo těžebně zkoumáno na úrovni štol 1, 2, 3, Nový Martin a 5. května. Ve štole 5. května se v letech 1952–1969 těžil fluorit, čímž byla ukončena důlní činnost v Krupce. V revíru jsou dochovány středověké i novodobé pozůstatky těžby a vyznačuje se velkou koncentrací pinek a odvalů. Severně od revíru Preisselberg se nacházel menší revír Günther. Stará hornická stezka z Krupky do Horní Krupky. Stezku, která sloužila k přepravě rudy a k přístupu horníků ke štolám, si zbudovali staří horníci. Dodnes se používá jako zkratka pro pěší turisty stoupající na Komáří vížku a byla též zahrnuta do projektu naučné hornické stezky. Souběžně s ní protéká Krupský potok, podél nějž se v minulosti rýžovaly cínové rudy, a poblíž se nachází štola Antonín II (tzv. Hluboký Antonín, 567 m n. m.). Město Krupka. Historické jádro města představuje v rámci Krušnohoří výjimečně dobře dochovaný urbanistický celek. Urbanistická struktura města je podmíněna hlubokým údolím, takže se vyvinul do podoby prudce stoupající ulice, nepatrně se vřetenovitě rozšiřující v náměstí, která pokračuje k důlním dílům a k sedlu pod Komáří hůrkou. Krupce dominují zříceniny hradu postaveného po roce 1305 na ostrožně nad jižním vstupem do města. Ve střední části východní fronty náměstí je situována radnice a pod ní, v dolní části náměstí, hlavní farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, znovu vybudovaný po požáru v letech 1479–1488. Již vně opevnění vznikl v roce 1516 při cestě do vnitrozemí hřbitovní kostel sv. Anny jako pozoruhodné dílo saské renesance. Nad nerovnoměrnou výškovou hladinu zástavby vystupuje pouze hmota polodřevěné zvonice kostela Nanebevzetí Panny Marie. Řadové měšťanské domy na hloubkových parcelách se obracely do ulice i náměstí svými hrázděnými štíty charakteristického saského typu, které pol.13. stol. poč. hlubinného dolování cínu 1305 první zmínka o Krupce 1331 Krupka městečkem, farní kostel 1416 dol. doly na Komáří hůrce 1474 zal. františkánský klášter 1479–88 přestavba far. kostela konec 18. stol. zánik kláštera 1479 požár města 1516 hřbit. kostel sv. Anny 1631 město vypáleno Sasy 1826 výlet. restaurace na Vilémově výšině 1853 výlet. restaurace na Komáří vížce 1952 lanovka na Komáří vížku 1992 vyhlášení MPZ Krupka 60. léta 20. stol konec těžby cínu 1904 požár města 1454 dol. špitální kostel sv. Ducha 1464 báňský řád 2. pol. 15. stol rozkvět města i dolování 2. pol. 17. stol úpadek dolování 1429–33 dobytí husity 1330–1504 Těmové z Koldic 1584 Krupka král. horním městemdo 1330 Zvěst z Trmic od 1710 Clary-Aldringenové1504–84 střídání držitelů 1200 1300 1400 1500 1600 1700 1800 1900 2000 Zakládka ve štole Starý Martin. Foto Ondřej Malina 2012. Plochá žíla Lukáš. Foto Ondřej Malina 2012. Úpadnice ve štole Starý Martin. Foto Ondřej Malina 2012. Štola Starý Martin. Foto Ondřej Malina 2012. 3Zřícenina hradu Rosenbergu v Krupce. Jan Venuto 1820. Österreichische Nationalbibliotek. Hornická kulturní krajina Krupka Hornická kulturní krajina Krupka 174 175 Chudenicko Markéta Šantrůčková, Karel Foud Chudenicko leží v jihozápadních Čechách mezi městy Klatovy, Švihov, Kdyně a Domažlice. Představuje zčásti komponovanou krajinu navrženou a vytvořenou záměrně člověkem, zároveň se zde uplatňuje i typ krajiny organicky vyvinuté a kontinuálně se vyvíjející. Přirozeným jádrem krajinné památkové zóny je městys Chudenice, který je centrem tzv. chudenické, neboli poleňské kotliny. Chudenicko se rozkládá v uzavřeném krajinném prostoru, který ze všech stran ohraničují poměrně vysoké kopce (Velký Kouřim 642 m n. m., Malý Kouřim 660 m n. m., Buková hora 579 m n. m., Holý vrch 483 m n. m., Bělýšov 697 m n. m. a Doubrava 727 m n. m.), které ale jsou již za hranicí KPZ.207 Také historicky tvořilo Chudenicko vždy jeden celek, neboť bylo vždy jádrem většího či menšího chudenického panství. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Větší část Chudenicka leží v Poleňské pahorkatině, která je z východní i západní strany sevřena vybíhajícími pásmy Korábské vrchoviny. Ta od jihozápadu proniká až do prostoru Chudenic 207   Vorel, I. – Kupka, J. (2008), Borovský, F. A. (1897). Jižní část Chudenicka. Foto Karel Kuča 2015. 7Bolfánek – torzo poutního kostela sv. Wolfganga upravené na rozhlednu. Foto Josef Slavíček 2015. 176 177 Krajina působí vyváženým dojmem s  rovnoměrným zastoupením zemědělské půdy, lesů a vodních ploch v podobě několika rybníků a menších vodních toků. Přírodní stanoviště byla výrazně ovlivněna intenzivním lesnickým a zemědělským hospodařením. V lesích převažují výsadby jehličnatých dřevin. Na řadě míst se však zachovaly pozůstatky původních acidofilních doubrav, dubohabřin a lužního lesa. Po útlumu zemědělské výroby se dobře regenerují zejména vlhké louky. Maloplošná zvláště chráněná území přírody zastupují dvě lokality, které jsou současně významnými komponentami zdejší kulturní krajiny. Uměle vytvořená Americká zahrada je chráněna jako národní přírodní památka. Byla založena roku 1842 hrabětem Evženem Karlem Černínem z Chudenic jako okrasná školka cizokrajných rostlin pro park u zámku Lázeň, sbírka cizokrajných dřevin a posléze arboretum. První výsadby realizoval zahradník Karel Zahn v letech 1842 a 1843 exempláři zakoupenými ze školek Jiřího Broula v pražské Bubenči a od firmy James Booth z Flottbecku u Hamburku (odtud pochází i douglaska tisolistá, která je jedním z nejstarších jedinců tohoto druhu v Evropě). Americká zahrada se jako sbírková a pokusná plocha záhy po založení stala široce známou a oceňovanou. Zásobovala především černínské parky a dále zahrady a parky hlavně v západních Čechách. Od roku 1874 ji vedl lesmistr Basel s pomocí botanika Ladislava Josefa Čelakovského, profesora botaniky na Univerzitě Karlově; za jejich působení byla posílena její sbírková a introdukční funkce. Arboretum se skládá z asi 329 kusů dřevin zastupujících 219 druhů a kultivarů listnatých i jehličnatých dřevin severoamerického, evropského a asijského původu. Unikátní jsou douglaska tisolistá, dřín květnatý, významný je také liliovník tulipánokvětý.208 Severozápadní polovinou své výměry zasahuje na území KPZ také přírodní památka Chudenická bažantnice situovaná jižně od vsi Lučice. Bažantnici založili roku 1719 Černínové. Součástí areálu s lesovnou byla také soustava malých pstruhových sádek se dvěma rybníky napájenými vodou z Bezpravovického potoka. Skladba dřevin byla výrazně ovlivněna výsadbou doplňující ostrůvky původních dubů. Z nepůvodních dřevin přetrvaly staré jedince douglasky tisolisté (Pseudotsuga menziesii) a modřínu opadavého (Larix decidua). V současné době je předmětem ochrany uchování porostů smíšených lesů blízkých přirozené druhové skladbě, s partiemi až 300 let starých dubů. Většinu přirozené vegetace tvoří do různé míry degradované duboha- 208   https://cs.wikipedia.org/wiki/Americk%C3%A1_zahrada [cit. 2015-07-01] a náleží jí jak hřbet Žďár, tak Chudenická hůrka (518 m n. m.) severně nad městysem. Oba okrsky jsou součástí geomorfologického celku Švihovské vrchoviny. Krajina je zvlněná a neobyčejně malebná, v nadmořské výšce 450–580 m n. m. Půdy na většině území patří ke kambizemím stagnickým a modálním. Pouze na severu území v nivě Chudenického potoka a na jihozápadě v nivě Bezpravovického potoka jsou zastoupeny půdy glejové. Klima většiny území je charakteristické krátkým, mírným, suchým až mírně suchým létem a mírně teplou, suchou zimou s krátkým trváním sněhové pokrývky. Na severozápadě a jihovýchodě území jsou léto a zima normálně dlouhé. Jaro a podzim jsou krátké. ChudenickoChudenicko Celkový pohled na Chudenicko od severu, uprostřed Bolfánek, vlevo Chudenice. Foto Martin Gojda 2013. Pohled od jihozápadu na zámek Lázeň, Bolfánek (vlevo) a Chudenice (uprostřed). Foto Martin Gojda 2013. Zámek Lázeň před přestavbou na kresbě z památníku K. Jičínského z roku 1854. SOA Třeboň, pobočka J. Hradec, RA Černínů, č.k. 5. 4Pohled na Bolfánek od severozápadu, vpravo Lučice, vlevo vzadu Slatina a masiv Bělýšovského lesa a Doubravy. Foto Martin Gojda 2013. Bolfánek (býv. kostel sv. Wolfganga) na kresbě z památníku K. Jičínského z roku 1854. SOA Třeboň, pobočka J. Hradec, RA Černínů, č.k. 5. 178 179 denický, tzv. starý zámek. Původně to bývala tvrz, jež uzavírala jednu část náměstí, doprovázená rozlehlým hospodářským dvorem. Na konci 16. století za vlastnictví Humprechta Černína byla přestavěna na renesanční zámek. Humprecht Černín zastával významné pozice na dvoře Rudolfa II., byl císařským radou, hejtmanem pražského hradu a královským podkomořím, proto zveleboval i své rodové sídlo. Vymohl také u císaře povýšení Chudenic na městečko, ke kterému došlo dekretem Rudolfa II. z roku 1592.211 Další rozvoj Chudenic, městečka i panství, nastal po jeho zakoupení Humprechtem Janem Černínem z nedrahovické větve rodu od zadluženého Jana Heřmana Černína v roce 1679. Humprecht Jan, který zdědil značný majetek i hraběcí titul po svém bezdětném prastrýci Heřmanovi Černínovi, začlenil chudenické panství do fideikomisu, o jehož zřízení se zasloužil. Zastával významné funkce u dvora císaře Leopolda II. Byl mimo jiné velvyslancem v Benátkách, kde nákupy položil základ bohaté černínské obrazárny. Z iniciativy jeho vnuka Františka Josefa Černína byla v roce 1719 zřízena jižně od Lučice poměrně velká bažantnice, čímž se i na Chudenicku uplatnil prvek lovecké krajiny. Zásluhou Františka Josefa byl také na nejvyšším bodě nedalekého hřbetu Žďár postaven nový poutní kostel sv. Wolfganga podle plánů architekta Františka Maxmiliána Kaňky, který se podílel na projektování několika černínských staveb. Nový kostel, postavený v letech 1724–1726, nahradil starší, snad dřevěnou kapli, která již nedostačovala. Úcta ke sv. Wolfgangovi, mj. patronovi rodiny Černínů, byla na Chudenicku již staršího původu. Řezenský biskup Wolfgang měl na Žďáru nocovat při své cestě z Prahy, kde křtil české velmože, zpět do Řezna. V kameni, nad nímž byla později vystavěna kaple, je spatřován otisk světcovy nohy. K poutnímu kostelu záhy přibylo obydlí poustevníka, který měl o poutní místo pečovat. Pod jižním svahem Žďáru byla nad železitým pramenem, jemuž byly připisovány léčivé účinky, vystavěna barokní kaplička, která byla s kostelem sv. Wolfganga propojena širokým schodištěm a alejí.212 211  Malát, V. – Froyda, M. (1992), Kuča. K. (1997), Vaněk, F. – Hostaš, K. – Borovský, F. A. (1899), Tříska, K. (1939). 212  Malát, V. – Froyda, M. (1992), Čechura, M. (2013). břiny, v nivních polohách a na podmáčených stanovištích střemchová jasenina. Ze stanovištně původních dřevin převládají dub letní (Quercus petraea), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), olše lepkavá (Alnus glutinosa), javor klen (Acer pseudoplatanus), buk lesní (Fagus sylvatica), dub zimní (Quercus robur), lípa srdčitá (Tilia cordata). Mezi významné rostliny patří měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), bledule jarní (Leucojum vernum), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Území Chudenicka bylo osídleno již ve starší době železné. V  lokalitě Lotrov u Lučice byly koncem 19. století nalezeny tři mohyly s  předměty halštatské a laténské kultury z  konce 6. a z 5. století před n. l. Tyto nálezy jsou dnes uloženy v klatovském muzeu.209 V historické době jsou Chudenice od počátků spojeny s rodem Černínů, kteří si podle městečka začali říkat z Chudenic. První historicky doložený Černín je zmíněn k roku 1193, na dvoře krále Přemysla Otakara I. (1197–1230) ale upadl v nemilost a musel odejít ze země. Černínové patřili k mocnému rodu Drslaviců. Nejstarší zmínka o Chudenicích pochází z roku 1291, k tomuto roku je záznam o Drslavovi z Chudenic jako přísedícím na zemském soudu. Od této první zmínky koncem 13. století až do roku 1945 byly Chudenice bez přerušení v držení rodu Černínů z Chudenic. Po více než půl století dlouhé pauze se Černínové na Chudenicko opět vrátili roku 2009, kdy získali zpět zámek Lázeň s parkem.210 Chudenice se staly centrem světské i církevní správy a postupně byly ve 13. a 14. století stabilizovány i další vsi v okolí (součástí KPZ je však pouze Lučice). V Chudenicích byl vystavěn v 2. polovině 14. století farní kostel sv. Jana Křtitele, který se ve své vrcholně gotické podobě s nástěnnými malbami dochoval dodnes, třebaže jeho vnější tvář je zčásti barokní. Druhou stavbou, jež je v jádru gotická, ale prošla významnou renesanční a barokní přestavbou, je chu- 209  Malát, V. – Froyda, M. [eds.] (1992). 210  Kuča, K. (1997), Malát, V. – Froyda, M. (1992), Juřík, P. (2010). ChudenickoChudenicko 4Zámek Lázeň s parkem, Bolfánek a Americká zahrada na výřezu z mapy polesí Žďár od Johanna Paulera z roku 1867. SOA Třeboň, pobočka J. Hradec, VS Chudenice, č.m. 96.. Chudenicko na III. vojenském mapování (1877–1880). Pomník Josefa Dobrovského při Šmilovského cestě. Foto Markéta Šantrůčková 2014. Altán Kuchyňka. Foto Markéta Šantrůčková 2012. Rozcestí alejí u Šmilovského a Dobrovského cesty. Foto Markéta Šantrůčková 2011. Kvapilova jezírka. Foto Josef Slavíček 2015. 180 181 nice si zvláště oblíbil Evžen Karel Černín, který nejprve využíval některé pokoje v hostinci, ale roku 1819 se rozhodl vystavět si pro své pobyty v Chudenicích samostatnou zámeckou budovu. Nový zámek, nazývaný také Lázeň, vyrostl na místě bývalého hostince a s využitím jeho zdiva v letech 1821–1823. Protože tím původní hostinec zanikl, byla již v letech 1825–1826 postavena nová hostinská budova západně od stájí.214 Současně se stavbou nového zámku byly zahájeny rozsáhlé přírodně krajinářské úpravy, které postupně zahrnuly celý hřbet Žďár a jeho okolí. Chudenice v 19. století přecházely ještě za života hlavy rodu do správy nejstarších synů a dědiců, kteří se zde zdokonalovali ve správě a hospodaření panství, respektive velkostatku. Takto ve 20. až 40. letech 19. století držel Chudenice Evžen Černín a koncem 40. let 19. století je předal svému synovi Jaromírovi. Oba Černínové se významně zasloužili o rozvoj komponovaného areálu. V návaznosti na stavbu zámku bylo jeho předpolí, otevřené směrem k Lučici, upraveno jako menší přírodně krajinářský park, k němuž bylo připojeno zámecké zahradnictví a produkční i okrasné skleníky. Zámek stojí na jižním úpatí Žďáru, přičemž bylo zachováno jeho propojení s bývalým kostelem sv. Wolfganga pomocí širokého schodiště a aleje. Z kostela zbyla jen věž, která byla ve 20. letech 19. století přestavěna na rozhlednu. Věž byla zvýšena a její cibulovitá střecha byla nahrazena špičatým krovem se čtyřmi vížkami po vzoru klatovské Černé věže. Místu se začalo lidově říkat Bolfánek a nově upravená rozhledna se stala symbolem a dominantou Chudenicka. Žďár pokrýval les, do nějž byly vloženy vycházkové cesty a vyhlídky (Palackého skála, Kličkova vyhlídka). Okraje porostu, zejména směrem k Chudenicím, byly olemovány výsadbami dubů a byla zde rovněž zřízena vyhlídková místa, která skýtala malebné pohledy na městečko a chudenickou kotlinu. Na západním úpatí Žďáru se nacházely vlhké louky, prameniště Kaničského potoka. Nejprve byla ve 20. letech 19. století v přírodně krajinářském duchu upravena severnější, tzv. Jaromírova louka. Byly zde vytvořeny dva menší rybníčky, později nazvané Kvapilova jezírka. Nedaleko nich byl postaven zděný altánek obložený dřevem, dnes známý jako Kuchyňka, dříve Tereziina chýše. Ve 30. a 40. letech 19. století byla parkově upravena i jižní, Karolínina louka, na níž bylo vysázeno několik stromových skupin, zejména dubů a lip. Celý komplex Žďáru a nového zámku byl propojen s okolní zemědělskou krajinou systémem alejí, které lemovaly silnice a cesty od Žďáru směrem k blízkým sídlům (velmi názorně je 214   Ryšavý, V. (1991). Zatímco význam poutního areálu na Žďáru rostl, Chudenice ztrácely svoji residenční funkci. Zámek byl sice několikrát barokně upravován, naposledy podle plánů C. Balliga z roku 1776, nevyhovoval však již dobovým nárokům a postupně se stále více stával jen sídlem panské správy a byty úředníků.213 V roce 1766 vznikla nová kaple sv. Anny na východním úpatí kopce Žďáru, od roku 1786 hřbitovní. Poutní kostel sv. Wolfganga postihly reformy císaře Josefa II. Kostel byl odsvěcen, přestal být využíván a rychle chátral, takže jej již roku 1810 z popudu Jana Rudolfa Černína zakoupilo chudenické panství a dalo strhnout poškozenou loď kostela a suť dále využít jako stavební materiál. Poustevna byla přeměněna na hájovnu. Ani tento radikální zásah nesnížil význam Žďáru, jen se centrum přeneslo z vrcholu na úpatí k léčivému prameni, kolem něhož se rozvíjel lázeňský provoz. V letech 1792–1794 byl nad pramenem na místě kapličky postaven lázeňský hostinec, vedle něj pak stáje s kočárovnou. Před hostincem vznikla jednoduchá parková úprava. Chude- 213  Malát, V. – Froyda, M. (1992). ChudenickoChudenicko Chudenice a polesí Žďár na mapě stabilního katastru z roku 1837. Letecký pohled na Bolfánek od severu. Foto Martin Gojda 2013. 4Chudenice, severní část náměstí s kostelem sv. Jana Křtitele, pivovarem a zámkem. Foto Martin Gojda 2013. Chudenice, pohled na jádro městečka od jihovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. Charakteristická lipová alej. Vlevo v pozadí dominanta Bolfánku. Foto Karel Kuča 2012. 182 183 denicemi jej před polovinou 19. století propojila sakurová alej.218 Dnes sakury v aleji nahradily většinou třešně a ořešáky. Od hřbitova na jih směrem k zámku vede tzv. Šmilovského cesta,219 jež je lemovaná lipovou alejí. Vede nejprve po obvodu porostu, kde u ní stojí pomník Josefa Dobrovského, jenž v Chudenicích ve 20. letech 19. století pobýval jako host Černínů. Vztyčení pomníku v roce 1941 mělo výrazný politický podtext.220 Na křižovatce u litinového křížku se cesta stáčí do lesního komplexu a přichází k zámku od severu. Na okraji porostu na ni navazuje Dobrovského cesta, která vede k východnímu okraji zámeckého parku a rovněž ji doprovází lipová alej. Na sever od hřbitova vede vycházková cesta, která spolu s výrazným porostním pláštěm z dubů lemuje Žďár na severovýchodě. Na ní jsou dvě významná vyhlídková místa – U obrázku s pohledem na Chudenice a Pod vápennou pecí s vyhlídkou opět na Chudenice, zejména jejich část Hradčany, a směrem k Vyšensku. Na západním svahu Žďáru byly dvě vyhlídky, které umožňovaly rozhled na druhou stranu, k Chocomyšli, tedy již mimo současnou KPZ. Jednou z nich byla Palackého skála nedaleko Bolfánku. Zatímco plošina se skalkou a pamětní deskou se zachovala, výhled je zarostlý. Druhou byla Kličkova vyhlídka o něco severněji, ale ne na prostředním z vrcholů, jak ji zakreslují současné mapy, nýbrž ve svahu pod nejsevernějším vrcholem. Po vyhlídkovém altánku zde zbyla jen vyrovnaná základová plošina, okolí vyhlídky tvoří vysoký les. Nedaleko je však v současnosti paseka, která umožňuje utvořit si představu o zaniklém rozhledu.221 Na západním úbočí Žďáru se rozkládá Americká zahrada, jejíž současná rozloha je 1,89 ha. Má půdorys obdélníku, jenž je protažen severojižním směrem. Uprostřed obou kratších stran obdélníku jsou vstupy do zahrady, které spojuje přímá cesta, jež tvoří její hlavní osu. V polovině 218   Alej je vyznačena již na II. vojenském mapování (1842–1852), přímá cesta také na mapě stabilního katastru (1837); na jednom jejím listu, zachycujícím nejvýchodnější část, je alej zakreslena (spolu s dalšími), zatímco na západnějším listu nikoli, což lze vysvětlit jako opomenutí kresliče. 219   Alois Václav Šmilovský, který v letech 1860–1873 působil na klatovském gymnáziu, sbíral zdejší vzpomínky na pobyty Josefa Dobrovského a zpracoval je do delší povídky Za ranních červánků. 220   Roubal, V. J. (1927), Roubal, A. (1948). 221   Burda, J. (1954), Burda, J. (1970), Burda, J. (1986), Žerebáková, P. (1999). zachycuje II. vojenské mapování). V roce 1842 byla část Žďáru o rozloze necelých 2 ha přeměněna na školku dřevin, pozdější arboretum Americká zahrada. Krajinářské úpravy u Chudenic začaly a skončily u nové zámecké budovy. V polovině 19. století, když správu Chudenic přebral od otce Jaromír Černín, byla budova zámku Lázeň výrazně přestavěna a rozšířena do dnešní, pozdně empírové podoby. Zámek je rozměrná patrová stavba, na nárožích s věžicemi o patro vyššími než střední část s hlavním vstupem. Nově upravena a téměř o polovinu směrem k východu rozšířena byla též reprezentativní parková část před zámkem. Úvahy o tom, že by lesy na Žďáru byly ve 20. letech 20. století zařazeny do pozemkové reformy, nebyly pro odpor Černínů uskutečněny. Černínský majetek byl však znárodněn v roce 1945 na základě Benešových dekretů. Starý zámek v Chudenicích se stal muzeem, nový zámek Lázeň připadl Plzeňským pivovarům, které jej využívaly jako rekreační středisko pro své zaměstnance. Krajinářské úpravy zůstaly bez péče a pomalu se začaly rozpadat. Výjimkou je Americká zahrada, kterou se roku 1969 podařilo prohlásit za chráněný park, čímž se jí dostalo alespoň minimální pravidelné údržby. Chudenicko mělo v rámci Československa periferní postavení. Sice zde v 50. letech 20. století proběhly kolektivizace a scelování pozemků, přesto se krajinná struktura změnila poměrně málo. Mírně poklesla rozloha orné půdy a trvalých travních porostů, naopak se zvýšila výměra lesů, zastavěných a ostatních ploch. Struktura krajiny byla zjednodušena, mozaika ploch se stala hrubší. Chudenicko si nicméně zachovalo poměrně tradiční charakter organicky vyvinuté krajiny. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Jádrem komponované krajiny Chudenicka je hřbet Žďár, zejména prostory kolem zámku Lázeň a rozhledny Bolfánek, které jsou určující pro utváření dalších složek krajiny. Druhým centrem je městečko Chudenice, které ovlivnilo podobu sídelní struktury i utváření zemědělské krajiny. Základ parkových úprav Žďáru byl položen v 18. století v souvislosti s výstavbou barokního poutního areálu. První záměrné úpravy se koncentrovaly kolem kostela sv. Wolfganga, ke kterému se vztahovaly i další stavby (kaplička s léčivým pramenem a roku 1766 založená hřbitovní kaple sv. Anny). Na konci 18. století se centrum krajinářských aktivit přeneslo na jižní úpatí Žďáru, kde kapličku nahradil lázeňský dům (1792–1794), který v letech 1821–1823 ustoupil zámku Lázeň. Ústřední plochou je menší přírodně krajinářský park před zahradním průčelím zámku Lázeň, jehož rozloha je 6,8 ha. Park má protáhlý, západo-východní tvar, který kopíruje tvar přiléhajících budov zámku, stájí a hostince. V západní části parku se na třech nízkých, ale širokých terasách rozkládalo zámecké zahradnictví, které v 2. polovině 20. století zaniklo a nyní jsou tyto plochy bez využití a poměrně zanedbané. Na první, nejvyšší terase byl v 80. letech 20. století zřízen vybetonovaný plavecký bazén, který nyní slouží pouze jako požární nádrž a jeho další existence je problematická. Jinak park tvoří střídající se luční prostory se skupinami a solitéry dřevin, často mohutných, 100 až 150 let starých jedinců. Severní část parku je prudší, u zámku byla vytvořena malá skalka a cestičky se zde na několika místech rozšiřují v polokruhovitá, do svahu zasazená odpočívadla. V severní části byla školka dřevin, která ale zanikla v polovině 19. století po vzniku Americké zahrady. Na severu park plynule přechází v lesní komplex Žďár.215 Park prošel v letech 2010 až 2012 rekonstrukcí, byla obnovena cestní síť a drobný mobiliář a odstraněny nálety dřevin.216 Také lesík jižně pod silnicí byl dříve součástí parkové úpravy a byl proto rozvolněnější a plošně méně rozsáhlý.217 Žďár má také protáhlý tvar, ale severojižním směrem a je tvořen třemi vrcholy, přičemž nejjižnější je nejvyšší a stojí na něm rozhledna Bolfánek, poskytující kruhový rozhled. Bolfánek je nejvýznamnější dominantou Chudenicka a jediným bodem uvnitř krajinné památkové zóny, odkud ji lze celou přehlédnout. Další, byť vyšší vrcholy se již nacházejí za hranicí KPZ. Význam Bolfánku výrazně posiluje jeho duchovní aspekt bývalého poutního místa. Obě centra, zámek Lázeň a Bolfánek, jsou propojena již od 18. století přímou osou, která je v terénu vyjádřena širokým zemním schodištěm. Cestu ještě lemovala alej, která je ale nyní značně rozpadlá a zarostlá v okolním porostu. Východní okraj Žďáru lemují vycházkové a vyhlídkové cesty, ze kterých se otevírají pohledy na chudenickou kotlinu a zejména na samotné městečko s jeho dominantou, věží kostela sv. Jana Křtitele. Nejvýznamnějším místem na východním okraji Žďáru je chudenický hřbitov s hroby několika významných osobností a barokní kaplí sv. Anny, kterou dal v roce 1766 postavit chudenický panský správce Václav Podiven Holeček. Hřbitov byl založen roku 1786 a s Chu- 215   Hieke, K. (1971), Šantrůčková, M. (2014), Lepičová, J. [ed.] (2008), Nikl, I. [ed.] (1995), Nožička, J. (1960), Nožička, J. (1959), Žerebáková, P. (2000a). 216   Kubec, V. – Blažek, L. (2010). 217   Šantrůčková, M. (2014). ChudenickoChudenicko Zámek Lázeň. Foto Josef Slavíček 2015. Douglaska tisolistá v Americké zahradě. Foto Josef Slavíček 2015. Americká zahrada. Foto Josef Slavíček 2015. Dřín květnatý (uprostřed v popředí) v Americké zahradě. Foto Josef Slavíček 2015. Staré lípy v parku u zámku Lázeň. Foto Josef Slavíček 2015. 184 185 z roku 1810. Východně od kostela stojí barokní sochy sv. Jana a Pavla a pamětní kříž vročený do roku 1834. Za kostelem se rozkládá rozlehlý zámecký areál vymezující severní okraj náměstí i intravilánu Chudenic. Zámek vznikl renesanční přestavbou tvrze v 16. století a v 70. letech 18. století byl stavebně upraven podle projektu C. Ballinga do současné podoby. Renesanční podobu sídla připomíná také v nedávné době restaurované sgrafito. Východně od zámku se rozkládá někdejší vrchnostenský dvůr s řadou hospodářských objektů barokně klasicistního původu. Má zhruba obdélný tvar, na jihu mírně zúžený. Z jihu na zámek navazuje areál pivovaru s budovami z 19. a počátku 20. století. Západní strana náměstí se dochovala ve značně intaktní podobě. Západně od kostela stojí stará škola, hodnotná patrová stavba klasicistního původu, která sousedí s neméně kvalitním domem čp. 41 s pozdně klasicistní fasádou. Severozápadní části náměstí dominuje patrová fara čp. 2 s výraznou mansardovou střechou a fasádou z 2. poloviny 18. století. K budově od severozápadu přiléhá farní hospodářský dvůr. V sousedství fary se nalézá několik dalších hodnotných budov pocházejících vesměs z období kolem poloviny 19. století. V jižní části západní strany náměstí stojí drobná chalupa čp. 11, která má vzácně dochované srubové konstrukce. Východní stranu náměstí bohužel v poslední třetině 20. století rozrušily demolice a novostavby nerespektující charakter urbanistické struktury. V rámci celého historického jádra zanikla i velká část stodol v zadních částech parcel. Na náměstí stojí také působivě řešený pomník obětem 1. světové války, realizovaný V. Šindelářem z Kolovče v roce 1936 podle návrhu akademického sochaře Ladislava Srba. Původní památník byl po skončení 2. světové války rozšířen o vzpomínkové nápisy na dobu nacistického útlaku. Výrazně se zužující a stoupající jižní část náměstí tvoří asi dvě desítky menších usedlostí a obydlí chalupníků a domkářů, dochovaných ve štítové orientaci. Vesměs jde o domy trojdílné dispozice komorového typu, v čele několika z nich (čp. 17, 20, 25, 26, 28, 29, 58 a 70) stojí klenuté brány či vjezdy opatřené překladem. Nesporné památkové kvality vykazuje např. usedlost čp. 28, kde proti domu stojí v čele dvora sýpka. Lze předpokládat, že objekty ve dvoře pocházejí nejpozději z 1. poloviny 19. století. Neméně hodnotná je i usedlost čp. 17, jejíž stavení je spolu s bránou opatřené slohově řešenou fasádou pocházející nejpozději z 2. třetiny 19. století. Ve stejném období byl zřejmě vystavěn i drobný domek čp. 19 i barokizující štíty domů čp. 18 a čp. 58. Klasicistního původu, zřejmě z období kolem roku 1850, je i patrová stavba čp. 15 na obdélném půdoryse, s polovalbovou střechou. Architekturu 20.–30. let 20. století prorůstající do této části městečka prezentuje například dům čp. 14 vybavený fasádou s prvky secese. Z období 2. poloviny 19. století patrně pochází trojice patrových domů tvořících západní stranu této jižní okrajové části centra (čp. 135), klasicistního původu je i dům čp. 30, rozměrná patrová stavba na jižním okraji návsi. Řádka drobných, okapově orientovaných obydlí domkářů při Tyršově ulici vybíhající z náměstí k severovýchodu je zachycena již na mapě stabilního katastru z roku 1837. Zástavba tohoto charakteru se v této ulici a nových příčných ulicích rozvíjela i v 2. polovině 19. století a později. Z 1. třetiny 20. století je zde zachována sokolovna čp. 136. Také krátká, zčásti oboustranně zastavěná ulička Podskalí s podélně orientovanými domky na pravidelně vyměřených malých parcelách (dnes čp. 83, 84, 85, 88), situovaná odděleně východně za městečkem, v roce 1837 již existovala. Jihovýchodně od ní dodnes stojí rozměrná a velmi protáhlá budova vrchnostenské sýpky někdy z přelomu 18. a 19. století. Na I. vojenském mapování ještě žádná z těchto staveb zachycena není. Podskalí se rozšiřovalo i v 2. polovině 19. století. délky ji pod pravým úhlem protíná další cesta, která vedla od zahradního domku při východním okraji zahrady. Na jeho místě byl v 50. letech 20. století postaven dřevěný osmiboký altán. Středové cesty zůstaly zachovány a byly určující pro další cestní síť, která dělila zahradu na 21 pravoúhlých oddělení.222 Americká zahrada má podobu louky, v níž rostou jednotlivé exempláře stromů a keřů. Tmavší jehličnany byly umístěny po obvodu zahrady. Listnáče jsou rozprostřeny v ploše zahrady a stojí samostatně, což navozuje dojem, že zahrada je větší, než je její skutečná rozloha.223 Komponovaná krajina Žďáru pokračuje na západě již zmíněnou Karolíninou a Jaromírovou loukou. Cesty, které vedly těmito podmáčenými loukami, již zanikly, ale pohledy z okrajových cest jsou stále otevřené. Také stromové skupiny se zde dosud nacházejí, byť stromy by většinou potřebovaly odborné ošetření. Kompozice obou luk, která spočívala v průhledech mezi stromovými skupinami, je narušena náletovými dřevinami. V tomto místě je problematické vedení hranice KPZ korytem odvodňovací strouhy Kaničského potoka. Zatímco Karolínina louka je v KPZ zahrnuta téměř celá, Jaromírova louka již v KPZ není a to včetně altánku Kuchyňka. Hranice KPZ vede skrz Kvapilova jezírka na východním okraji Jaromírovy louky.224 Jezírka jsou pojmenována podle básníka, dramatika a libretisty Jaroslava Kvapila (1868–1950), rodáka z Chudenic, jemuž posloužila jako inspirace pro libreto Dvořákovy opery Rusalka; Kvapil je pohřben na hřbitově u kaple sv. Anny. Pro Chudenicko jsou důležité aleje, které navazují na Žďár. Nejvýznamnější vycházejí od křižovatky silnic Chudenice–Bezpravovice a Lučice–Chocomyšl nedaleko zámku Lázeň. Dobře je dochována zejména alej do Chudenic. Zachycuje ji II. vojenské mapování, v polovině 20. století však neexistovala a později byla znovu vysázena. Na Žďár je kompozičně navázána též východo-západní alej vedoucí od kapličky s památnou lípou jihovýchodně od Chudenic, která svým západním koncem kompozičně směřuje k rozhledně Bolfánek,225 vždy však končila na silnici z Chudenic k Lázni. Jen částečně přetrvala alej směřující od kapličky k východu (k novodobému areálu zemědělské velkovýroby). Alej podél silnice spojující Chudenice s touto kapličkou a pokračující dále do Slatiny zanikla úplně. Zmíněné aleje existovaly ještě v polovině 20. století. V poměrně dobrém stavu je alej v části úseku silnice mezi Lučicí a Chudenickou bažantnicí, pokračující dále lesem téměř až do Čekanic. V krajinné památkové zóně Chudenicko jsou zahrnuta jen dvě sídla – Chudenice a Lučice. Ostatní vsi, byť s památkově chráněnými objekty a vcelku dobře dochovanou urbanistickou strukturou, zahrnuty nejsou a hranice je důsledně obchází po jejich vnějším okraji. Chudenice patří k předním historickým sídlům na Plzeňsku. To, že středověká ves vznikla jednotnou lokační akcí zřejmě ještě v rámci vnitřní kolonizace, dokládá dodnes půdorys městečka, omezující se – pokud jde o historický intravilán – prakticky na velké vřetenové náměstí (původní náves), jejíž střed protínala drobná vodoteč, tvořící jeden ze zdrojů Chudenického potoka a napájející dodnes existující rybník. Střed severní, k východu stočené části náměstí zaujímá kostel sv. Jana Křtitele, který je jako farní uváděn již k roku 1355. Loď i trojboce uzavřený, žebrovou klenbou zaklenutý presbytář jsou gotické, následně došlo k jejich barokizaci a úpravou prošly i v období klasicismu. Věž přiléhající k západnímu průčelí byla vystavěna roku 1660, oratoř a přístavek u sakristie pocházejí 222   Hofman, J. (1970), Maloch, F. (1929), Maršáková-Němejcová, M. – Lišková, N. – Mihálik, Š., a kol. (1977), Hofman, J. (1973), Nožička, J. (1967), Svoboda, A. M. (1995). 223   Hofman, J. (1970), Lišková, D. – Štajerová, R. – Valtr, P. (2002), Valtr, P. (1996), Valtr, P. (2000), Tomanová, T. – Loudová, T. – Hájek, M. – Sláma, J. (2010). 224   Žerebáková, P. (2000b). 225   Žerebáková, P. (1999). ChudenickoChudenicko 3Podskalí se sýpkou při pohledu od severu. Foto Martin Gojda 2013. Starý zámek v Chudenicích. Foto Josef Slavíček 2015. Venkovská zástavba jižní části východní strany chudenického náměstí (Kvapilovy ulice). Foto Karel Kuča 2012. Náměstí v Chudenicích. Foto Karel Kuča 2012. 4Park při zámku Lázeň při pohledu od jihu. Foto Martin Gojda 2013. Chudenický hřbitov s kaplí sv. Anny. Foto Josef Slavíček 2015. Chudenice, celkový pohled od východu. Foto Karel Foud 2008. Chudenická kaplička s Chudenickou lípou u silnice do Slatiny. Foto Josef Slavíček 2015. 186 187 místě zachycuje již I. vojenské mapování). Přímo u silnice stojí mohutná zděná stodola. V KPZ je zahrnuta jen severozápadní polovina bažantnice, bylo by vhodné ochranu rozšířit na celý komplex. Ve své  nejjižnější části zahrnuje území KPZ kopec (581,9 m n. m.) se zříceninou hradu Pušperk, který je v písemných pramenech poprvé připomínán k roku 1266. Byl založen na hřebeni výrazného skalního výchozu a zanikl po husitských válkách v 2. polovině 15. století. Dochoval se příkop a zbytky obvodové hradby i obdélné věže hradního paláce. Dříve poskytoval rozhled a byl krajinnou dominantou, dnes je vrch zcela zarostlý.226 Při cestě k vrcholu s hradem stojí drobná zděná kaplička. Severně pod hradem stával donedávna velký hospodářský dvůr,227 z něhož nyní zbývají zříceniny bez střech. V osadě pod hradem, která není součástí KPZ, se uchovalo několik hodnotných objektů ve výrazu ovlivněných doznívajícím klasicistním slohem. Východně od Pušperku se nachází samota Čekanice, která uchovává tradici stejnojmenné zaniklé středověké vsi doložené mezi lety 1399 a 1548. Do Čekanic vede od Pušperku alej zachycená již na II. vojenském mapování, stejně jako krátká alej, která ji kříží. Výrazným krajinným prvkem se v 2. polovině 19. století stala dlouhá alej z Pušperku k hájovně Bažantnice a systém drobných alejí členící zemědělské pozemky rozkládající se severně ode dvora a doprovázející i vodoteč, která toto území odvodňuje. Z vesnice Kaničky (severozápadně od Chudenic) s roubenými sýpkami (v čp. 1 a 9), dřevěnou chalupou (v čp. 8) a drobnou zděnou kapličkou je součástí KPZ pouze Kaničský mlýn. Těsně za hranicí KPZ je také blízká ves Zichov, v níž se dochovala nevelká zděná tvrz ze 16. století, nyní se nalézající ve velmi špatném technickém stavu.228 PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Chudenicko patří do periferních oblastí v rámci České republiky a je proto ohroženo více nezájmem a chátráním než developerskými aktivitami. To se odráží na stavu některých hodnotných objektů a zejména na stavu komponovaných úprav, které, ponechány bez péče, pozvolna zarůstají a rozpadají se. Na druhou stranu jsou mnohé hodnotné objekty opravovány, ať již ze soukromých nebo z veřejných zdrojů. V území se projevuje silná snaha obce Chudenice i místních občanů a sdružení dochované památky chránit a zlepšovat jejich stav. V nedávné době byly opraveny dva klíčové objekty – zámek Lázeň včetně parku229 a rozhledna Bolfánek. Problematické jsou však některé záměry obce obsažené v územním plánu, zejména tvorba lázeňského a rekreačního prostoru mezi Chudenicemi a hřbitovem bez jasně daných regulativů. Také rozrůstání Lučice směrem k zámku Lázeň do prostoru dřívějšího hlavního průhledu je nežádoucí. Rušivým prvkem krajiny jihovýchodně od Chudenic je od 50. let 20. století velký areál zemědělské velkovýroby. Velký přínosem pro obraz krajiny by byla obnova zaniklých alejí jižně od Chudenic.  226   Svoboda, L. – Úlovec, J. – Chotěbor, P. – Procházka, Z. – Fišera, Z. – Anderle, J. – Slavík, J. – Rykl, M. – Durdík, T. – Brych, V. (1998). 227   Valtr, P. (1996). 228   Kučová, V. – Bureš, P. (1999), Láska, V. – Schubert, A. – Solař, M. – Štulc, J. (2003), Líbal, D. – Heroutová, M. (1985), Procházka, Z. (1996), Škabrada, J. (1999), Foud, K. – Karel, T. (2004), Foud, K. – Weberová, H. (1998). 229   Kubec, V. – Blažek, L. (2010). Z náměstí k severozápadu stoupá ulice Hradčany, jejíž zástavba zčásti rovněž existovala již před rokem 1837. Její charakter dodnes podmiňují obydlí chalupníků, domkářů a také lesních dělníků a drobných živnostníků, podobně jako v Tyršově ulici. Také několik meziválečných vil v Chudenicích dosahuje nesporných architektonických kvalit, což o mladších stavbách říci nelze. Čtvrť převážně architektonicky nehodnotných rodinných domků na jihovýchodním okraji Chudenic je dílem 2. poloviny 20. století, stejně jako zástavba na jižním okraji, podél silnice k zámku Lázeň. Na rozcestí za Chudenicemi poblíž cesty na Slatinu stojí drobná kaplička. Stavba má obdélný půdorys a sedlovou střechu. Fasádu člení pilastry, interiér je sklenut valenou klenbou. V sousedství roste vzrostlý památný strom. Nevelká přízemní hájovna V Kramolech při Bělýšovském potoce jihovýchodně od Chudenic pochází z 1. poloviny 19. století. Budova, která původně sloužila jako pohodnice, má trojdílnou dispozici a polovalbovou střechu. Malá ves Lučice je doložena od roku 1399. Jejím základem je krátká ulicová náves s dodnes dochovanou urbanistickou strukturou, zhruba odpovídající situaci zachycené na mapě stabilního katastru z roku 1837, kdy západní stranu tvořilo šest a východní tři usedlosti s domy (až na jednu výjimku) se štítovou orientací a dřevěnými stodolami. Nepočetná obydlí domkářů se nalézala severně od jádra při silnici na Chudenice a také pod návsí při křižovatce cest na Poleň a Slatinu. Lučice se v období 2. poloviny 19. století urbanisticky rozvíjela jen nepatrně. Zástavba se v prostoru jádra zahustila a probíhala také pozvolná obměna domovního fondu. Ve valné většině zanikly dřevěné stodoly, které nahradily zděné novostavby. Zásadnějším způsobem se do obrazu sídla promítlo období 2. poloviny 20. století, kdy se na severovýchodním okraji sídla rozvinula zástavba rekreačních objektů. Mimořádně cennou památkou vesnického stavitelství je dům čp. 2, přízemní stavba trojdílné dispozice, sroubená z kuláčů. V 80. letech 20. století bylo v průčelní stěně objeveno malé okénko, ve kterém byl identifikován větrací otvor dokládající existenci dymné jizby. Dřevo pro stavbu bylo podle dendrochronologické datace smýceno v roce 1556. Pozoruhodný je též dřevěný sedlový portálek v horní síni navazující na horní komoru. Jde o prozatím nejstarší venkovský roubený objekt v oblasti českého západu. V sousedství stojí rozsocha se zvonkem. Převažující část zástavby Lučice je podstatně mladšího původu a pochází zhruba z 2. poloviny 19. století. Roubené konstrukce jsou patrně také v obytném stavení čp. 9, které je spolu se sousedním čp. 10 hodnotným příkladem trojdílného domu. Cenný je též přízemní dům čp. 16 s okapovou orientací a průjezdem kryjícím vjezd do dvora, dále usedlosti čp. 6 (s bránou sklenutou segmentem) a čp. 18. Na křižovatce cest na jižním okraji vsi stojí pamětní kříž a drobná zděná sloupková výklenková kaplička. Proti čp. 10 roste památný dub. Lučice dříve tvořila rámec celkové kompozice krajiny Chudenicka. Ze zámeckého parku Lázeň se na ni (a na nedaleký rybník Lotrov) otevíral výhled, který je dnes do značné míry zakrytý zahuštěným a plošně rozšířeným lesíkem jižně od zámku. Do průhledu zasahuje též nová výstavba severně od Lučice. Při cestě vedoucí jižním směrem z Lučice na Poleň a Zdeslav se v lese za Bezpravovickým potokem rozkládá Chudenická bažantnice z roku 1719, obehnaná kamennou zdí. Na jejím okraji se dochovala klasicistní hájovna vystavěná nejpozději v 1. třetině 19. století (hájovnu v tomto ChudenickoChudenicko 1300 1400 1500 1600 1700 1800 1900 2000 1291 nejstarší zmínka o Chudenicích 1355 doložen farní kostel sv. Jana Křtitele 1564 začátek renesanční přestavby chudenické tvrze 1592 Chudenice povýšeny na městečko Černínové z Chudenic 1722–28 poutní kostel sv. Wolfganga a úprava okolí 1792–94 lázeňský hostinec s okolím 1810 stržena loď kostela sv. Wolfganga 1821–26 postavení zámku Lázeň s areálem 1821–60 krajinářský park kolem zámku Lázeň 1826 věž kostela sv. Wolfganga upravena na vyhlídku 1842 založena Americká zahrada 1849–59 přestavba zámku Lázeň do dnešní podoby 2010–12 obnova parku a zámku Lázeň 2010–13 oprava areálu rozhledny Bolfánku Evžen Karel Černín (1796–1868), správa 1821–50 Jaromír Černín (1818–1908), správa 1850–1908 4Kopec se zříceninou hradu Pušperku při pohledu od severozápadu, v popředí zřícenina stejnojmenného dvora. Foto Martin Gojda 2013. Chudenický pivovar. Foto Karel Kuča 2012. Lučice, dům čp. 2. Foto Karel Kuča 2012. Lučice, dymné okénko jizby domu čp. 2. Foto Karel Foud 2008. Lučice, západní strana vsi s domem čp. 9. Foto Karel Foud 2008. Hájovna v Chudenické bažantnici. Foto Karel Foud 2008. 188 189 Lednicko-valtický areál Alena Salašová, Karel Kuča Lednicko-valtický areál se rozkládá v jihovýchodním výběžku Jihomoravského kraje na hranici s Rakouskem a v blízkosti hranic se Slovenskem. Reprezentuje světově unikátní komponovanou krajinu na území o rozloze 143 km2 . Skutečný rozsah komponované krajiny je ale větší, dosahuje rozlohy až 185 km2 . Je nejrozsáhlejší krajinnou památkovou zónou České republiky a jedná se nejen o nejvýznamnější krajinářské dílo v České republice, ale také o největší komponovanou krajinu v Evropě. Lednicko-valtický areál byl v roce 1996 zapsán na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO jako kulturní krajina mimořádné hodnoty. Klíčovým faktorem formujícím podobu zdejší komponované krajiny byla kontinuální péče knížecí rodiny Liechtensteinů o své panství, trvající více než 700 let. Liechtensteinové patřili po dlouhou dobu k prominentním šlechtickým domům v habsburské monarchii. V souladu s dobovými zvyklostmi manifestovali svou politickou a ekonomickou sílu a celkovou vzdělanost také kultivací krajiny tak, aby co nejlépe reprezentovala špičkovou úroveň panství a jeho vlastníků po stránce hospodářské i estetické. Spojení ideálu krásy a užitku se stalo mottem stavebních, zahradních a krajinářských úprav areálu ve třech klíčových obdobích formování zdejší krajiny: v 15.–16. století, kdy se pod vlivem renesančních ideálů rozvíjela spíše jako běžná hospodářská krajina, od poloviny 17. téměř až do konce 18. století, kdy vznikla velkorysá barokní kompozice, a od konce 18. století do počátku 20. století, kdy velká část území nabyla charakteru přírodně krajinářského parku. Jednotnému kompozičnímu řešení nebyla na překážku ani skutečnost, že po celou dobu aktivního přetváření krajiny se území KPZ dělilo mezi dvě historické země: Moravu a Dolní Rakousy. Teprve po vytvoření Československa (1918) bylo k novému státu připojeno i rakouské Valticko. Současná kompozice krajiny je po vzoru anglické krajinářské školy založena na principu sentimentální a zejména pozdější romantické stafážní zahrady. Dochovaná fáze areálu představuje v evropském i světovém kontextu mimořádný doklad spojení krajiny s architekturou, vzešlého z idejí osvícenectví, panteismu a klasicistního romantismu. Kompozice Lednicko-valtického areálu je ale ve své podstatě složitější; v romantických úpravách krajiny byly respektovány i starší raně barokní a klasicistní kompozice. Na tvorbě komponované krajiny Lednicko-valtického areálu se podíleli vynikající architekti (Domenico Martinelli, Giovanni Giacomo Tencalla, Johann Bernard Fisher z Ehrlachu, Josef Hardtmuth, Georg Wingelmüller, Josef Kornhäusel, Franz Engel, Johann Poppelack, bratří Ernové, Karl Weinbrenner), zahradníci a správci panství (Bernard Petri, Josef van der Shot, Wilhelm Lauche) a nakonec i samotní Liechtensteinové (zejména Karel Eusebius, Alois I. Josef, Jan I. Josef a Jan II.). Historická část Valtic je od roku 1990 chráněna jako městská památková zóna, širší prostor velkomoravského hradiště Pohansko je od roku 1965 archeologickou památkovou rezervací. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Lednicko-valtický areál se nachází na kontaktu dvou krajinářsky a přírodně unikátních území: nivy dolního toku řeky Dyje a vyvýšeného pásma Pavlovských vrchů s výchozy vápencových bradel, z nichž sice na území KPZ zasahuje jen velmi malá část severovýchodně od Sedlce, silueta tohoto mimořádného krajinného útvaru, enklávy Vnějších Západních Karpat, však tvoří neodmyslitelný rámec zdejší krajiny. Z hlediska geomorfologického členění patří tento přesah do okrsku i celku Mikulovské vrchoviny. Ostatní území, tedy naprostou většinu plochy KPZ tvoří krajina širokých panonských rovin a zvlněných pahorkatin, která náleží k celku Dolnomoravského úvalu. Na úrovni okrsků se vyčleňuje Dyjsko-moravská niva zahrnující severovýchodní část KPZ v oblasti lužních lesů od Bulhar přes Lednici po Břeclav a Pohansko, Poštorenská plošina (mezi Hlohovcem, Valticemi a Poštornou), Úvalská pahorkatina (jihozápadní pohraniční část, jejíž hranici tvoří spojnice Bažantnice – Valtice – Boří dvůr), Nesytská sníženina (pás Lednických rybníků s výběžkem od Nesytu až k Valticím) a Lednická pahorkatina (mezi Lednickými rybníky a Dyjsko-moravskou nivou). V území Lednicko-valtického areálu tak najdeme tři typy reliéfu. Jednak jsou to nížiny nivního charakteru na aluviálních terasách toků Dyje a Včelínek, tzv. Dyjsko-moravská niva (155–180 m n. m.). V nížinách nivy řeky Dyje se dochovaly lužní lesy různého stáří, paseky i nivní louky se solitérně rostoucími duby. Oblast je protkána sítí kanálů, starých říčních ramen a tůní a pozdně středověkých rybníků dotvářejících romantické krajinářské úpravy lesa a nivních luk s pozůstatky v baroku založených obor. Na primární nivu řeky Dyje navazují ploché pahorkatiny na spraši a vátých píscích (180–210 m n. m.). Jedná se o území starých říčních teras ležící mimo území pravidelných záplav. Krajina je tradičně hospodářsky využívaná pro zemědělství (černozem na spraši) a lesnic- 7Památník otci a bratřím nad Valticemi. Foto Karel Kuča 2014. Boří les s vystupující hmotou Dianina chrámu; pohled od severozápadu. Foto Martin Gojda 2014. Mlýnský rybník. Foto Alena Salašová 2008. Zámecký rybník v Lednici. Foto Alena Salašová 2002. 190 191 tví (bory na vátých píscích). Rozsah lesů byl ještě v 1. polovině 19. století podstatně menší než dnes. Krajinářské úpravy lesa (obory, průhledy) a romantické stavby z počátku 19. století vtiskly zdejší krajině neopakovatelný ráz, který dotváří zemědělsky využívaná krajina. Posledním typem krajiny je velmi teplá pahorkatina na vápnitých flyších, ve které leží město Valtice a jeho okolí podél státní hranice. Reliéf je dynamický s možností dálkových výhledů. Pěstují se zde teplomilné trvalé kultury, zejména vinná réva, broskve a meruňky. Vinice a vinohradnictví jsou typickým fenoménem v utváření zdejší krajiny. Na výsušných místech se dochovaly enklávy stepních trávníků a xerotermofilních doubrav. Z klimatického hlediska se území nachází v teplé oblasti, která je charakteristická velmi dlouhým, velmi teplým a velmi suchým létem. Jaro i podzim jsou teplé. Zima je velmi krátká, teplá a suchá až velmi suchá s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Lednicko-valtický areál je územím vysoké přírodní hodnoty s významným výskytem mokřadů, lužních lesů, slanišť, vátých písků, teplomilných doubrav i stepních formací. Lednicko-valtický areál je součástí Biosférické rezervace UNESCO Dolní Morava vyhlášené v roce 2003, Lednické rybníky spadají pod ochranu Ramsarské úmluvy. Na území KPZ zasahují dvě ptačí oblasti soustavy Natura 2000 (Soutok-Tvrdonicko a Lednické rybníky skládající se ze tří oddělených částí: vlastních Lednických rybníků, Nesytu a zámeckého parku se Zámeckým rybníkem v Lednici); bezprostředně za severozápadní hranicí KPZ navazuje ptačí oblast Pálava. Nalezneme zde devět evropsky významných lokalit (EVL) – Niva Dyje (chráněná současně jako přírodní park), Soutok-Podluží, Lednice-zámek, Studánkový vrch, Bezručova alej, Lednické rybníky, Rybniční zámeček, Slanisko u Nesytu, Rendezvous; bezprostředně za severozápadní hranicí KPZ navazuje Milovický les a současně i chráněná krajinná oblast Pálava. Na území byly vyhlášeny národní přírodní rezervace (Pastvisko u Lednice, Lednické rybníky, Slanisko u Nesytu), přírodní rezervace (Františkův rybník), národní přírodní památka (Rendezvous) a přírodní památky (Jezírko Kutnar, Květné jezero, Kamenice u Hlohovce a Studánkový vrch). Registrované jsou tři památné stromy: Knížecí dub u Podivína, Borovice u Tří Grácií a platan javorolistý u Janohradu. V současnosti je krajina ovlivňována postupující urbanizací a růstem dopravy, těžbou nerostných surovin (ropa a zemní plyn), intenzivním zemědělstvím a vysokým tlakem cestovního ruchu. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Pochopit charakter Lednicko-valtického areálu, podstatu jeho genia loci a genia temporae, lze nejenom studiem přírodního charakteru území, ale zejména poznáním lidské kultury, jejž jej Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Lužní niva s meandry Staré Dyje okolo Janova hradu (vlevo). Pohled od východu, v pozadí Lednice a Zámecký rybník. Foto Martin Gojda 2014. Pohled na Valtice přes rybník Nesyt (od severu). Foto Alena Krušová 2013. Pohled od Lednice na lužní krajinu v okolí Janova hradu a Loveckého zámečku. Foto Martin Gojda 2014. 192 193 formovala. Dějiny civilizace v areálu jsou mnohovrstevnaté. Odrážejí zejména fakt, že dolní Podyjí a Pomoraví jako součást středního Podunají bylo křižovatkou národů a místem prolínání různých kultur a etnik. Jedná se o území, které zejména v pravěku střední Evropy sehrálo klíčovou roli.230 Nivní krajina Moravy a Dyje měla vysoký produkční potenciál, tvořila přírodní úvalovou cestu pro národy přicházející ze severovýchodního směru Moravskou bránou nebo karpatskými průsmyky od východu. Naproti tomu bradlové pohoří Pálavy (Pavlovských vrchů) bylo významným orientačním prvkem v regionu, vynikajícím obranným místem, a navíc jeho svahy skýtaly už v dávné minulosti bohatou obživu. Tento fakt patří k jednomu ze základních fenoménů oblasti. Rekapitulovat na tomto místě i v největší stručnosti postupné střídání etnik a kultur, které se v éře před naším letopočtem na území vystřídaly, by přesahovalo možnosti této knihy. Z etapy před příchodem Slovanů zmíníme jen Římany. Na katastru Charvátské Nové Vsi byla již začátkem 90. let 20. století identifikována při letecko-archeologickém průzkumu část půdorysu bezpečně interpretovatelného jako pochodový tábor římského vojenského kontingentu operujícího v tehdejším barbariku (Germania Magna) v období tzv. Markomanských válek (166–180 n. l.).231 Severně pod Pálavou, nedaleko od hranic Lednicko-valtického areálu, existovala hned dvě významná římská sídla: vojenský tábor a civilní město u Mušova z doby Marca Aurelia (vládl 161–180). Římané mimoto přinesli na naše území tradici pěstování vinné révy a kultivace ovocných stromů. Je to jeden z důležitých momentů, které se významně podílely na utváření krajinného rázu této oblasti. Podstatný z hlediska vývoje Lednicko-valtického areálu je příchod slovanských kmenů, které se snad už v 6. století usazovaly například v prostoru Přítluk, později Pohanska u Břeclavi, Pohanska u Nejdku, v Bulharech a na úpatí Pálavy. Upomínka na staroslovanské osídlení je zřejmě prvním historickým momentem, který je v krajinářské kompozici Lednicko-valtického areálu přímo zobrazen (Pohansko u Břeclavi). Nejvýznačnějšími archeologickými památkami v území Lednicko-valtického areálu, které se svým charakterem již bezprostředně podílejí na komplexu jeho kulturních hodnot, jsou dvě velká opevněná nížinná sídla – slovanská hradiště – z období Velkomoravské říše. U vsi Nejdek se mezi rameny Dyje nachází hradiště Pohansko u Nejdku. Místo bylo osídleno již od neolitu, byla zde odkryta vrstva keltská, nad ní pak slovanská s keramikou pražského typu a nejbohatší středohradištní s polozemnicemi. Byly zjištěny stopy po chovu koní.232 Mezi Nejdkem a Bulhary se nacházejí stopy dalšího hradiště, které je charakterizováno jako refugium nebo velmožský dvorec. Druhou lokalitou je Pohansko u Břeclavi (Lauenten, původně asi Lovětíngrad) na levém břehu Dyje jižně od Břeclavi, na mírně vyvýšeném terénu mohutného hrúdu v lužní nivě dolního toku řeky. Slovanské osídlení lokality již v 6. století dokládá žárové pohřebiště s keramikou pražského typu. Lokalita byla osídlena i v 8. století, ale teprve v průběhu 9. století zde vznikla rozsáhlá velkomoravská sídelní aglomerace s opevněným areálem hradiště s mohutnou, dodnes výraznou fortifikací. Valové těleso o délce téměř 2 km vymezuje opevněnou plochu o rozloze 28 ha. Toto mohutné opevnění, jehož výška dosahovala 6 m a síla 8 m, bylo tvořeno čelní kamennou zdí a vnitřní dřevohliněnou konstrukcí. Na akropoli byl prozkoumán dřevěnou palisádou obehnaný velmožský dvorec s kamenným jednolodním vlastnickým kostelem s poloválcovou apsidou. Je půdorysně největší ze všech archeologicky odkrytých staveb areálu. Současně je to jediný velkomoravský kostel na našem území, z něhož se dochovala část nadzemního zdiva. Byl postaven z kamene na maltu, uvnitř omítnut a zdoben barevnými freskami. Po příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje (863) byly prováděny dostavby, ale po pádu Velké Moravy se již v polovině 10. století zdi svatyně zhroutily. Kromě toho byly v areálu hradiště nalezeny stopy po dalším kostele. Ve velkomoravském období sahal vliv Pohanska až do okolí Valtic; v pískovně u města tam bylo objeveno slovanské pohřebiště ze střední doby hradištní, poloha příslušné osady však zatím zůstává neznámá. Již v této době lze předpokládat pravděpodobný průběh dálkových tras, které do značné míry ovlivnily pozdější vývoj sídelní struktury. Hlavní trasa přicházela od bratislavského Děvína, vedla po východním břehu Moravy, kterou u Pohanska u Břeclavi přecházela na druhý břeh. Od Pohanska postupovala proti proudu Moravy do Moravské brány. U Pohanska lze předpokládat odbočku vedoucí po pravém břehu Dyje přes Lednici, Nejdek, Bulhary, Milovice k Dolním Věstonicím, kde existoval brod. Odtud pokračovala ke Strachotínu na Pouzdřany a Rajhrad. Později, za Přemyslovců, vznikla ještě mladší cesta z Břeclavi (od dnešního zámku), přes Starou Břeclav (podhradí, Altenmarkt), Podivín, Rakvice, Šakvice, Popice, Pouzdřany. Předpokládá se i existence transversálních stezek, například mezi Pohanskem u Břeclavi s Hradištěm Svatého Hypolita 230  Podborský, V. (1999). 231  Komoróczy, B. – Vlach, M. (2010). 232  Richter V., a kol. (1971). Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Boží muka na okraji vinic pod Památníkem otci a bratřím nad Valticemi. Foto Karel Kuča 2014. Hlohovecký rybník od východu. Foto Karel Kuča 2014. Pohled na Prostřední a Mlýnský rybník od jihozápadu, vpravo Nový dvůr, vlevo v pozadí Lednice. Foto Martin Gojda 2014. 8 Lednicko-valtický areál na georeferencovaném soulepu moravských (1763–1768), dolnorakouských (1773–1781) a uherských (1782–1785) listů I. vojenského mapování. Arcanum Budapest. 194 195 u Znojma, která mohla vést jižně pod Pálavou přes Valtice, popřípadě Mikulov, zaniklou ves Mostkovice a Strachotice u Znojma.233 V místech brodů, kde stezky křižovaly řeku Dyji, vznikala opevněná sídla, kolem kterých se v dalších staletích formovala významná centra sídelní struktury (Břeclav, Lednice). Politický zánik Velké Moravy na počátku 10. století znamenal začátek dlouhého a dosud dostatečně neobjasněného procesu, v průběhu nějž se hranice Moravy, původně dosahující Dunaje až po město Tulln,234 posouvala v důsledku rozšiřování německé Východní marky postupně k severu. Klíčovým zlomem byla porážka českého knížete Břetislava I. německým císařem Jindřichem III. Řezenským mírem dne 29. 9. 1041 se český stát musel vzdát celého území na jih od Dyje. Řeka však v té době tekla úplně jinou trasou než nyní. Dodnes ji indikuje tok potoka Včelínku (Niklasgraben) napájejícího Lednické rybníky, který je i dnes v podstatě propojen s Polním potokem, ústícím do Dyje v Novosedlech, tedy západně od Pálavy. Je velmi pravděpodobné, že Dyje původně tekla právě tudy, jižně od Pálavy, v linii Novosedly – Dobré Pole – Březí – jižně od Mikulova – Lednické rybníky, zatímco v nynější nivě Dyje u Lednice tekla Svratka, což odpovídá Kosmovu údaji o hranici Moravy na Dyji (1082) a hradu Podivíně na Svratce (1067, 1121). Někdy ve 12. století začaly Podyjí postihovat velké záplavy, které vyvolaly vznik dnešního severního ramene Dyje. Ještě v letech 1278–1283 existovala obě ramena řeky současně, původní jižní tok se potom zanesl. Dyje tedy protékala v západo-východním směru středem nynějšího Lednicko-valtického areálu a to také vysvětluje, proč byla česko-rakouská hranice od roku 1041 vedena právě tudy. Na obou stranách řeky vznikla soustava pohraničních opěrných bodů. Na moravské straně to byla Břeclav, Podivín, Strachotín, Drnholec a Znojmo (menší opevněná lokalita podyjského řetězce opevnění vznikla s největší pravděpodobností i na mikulovském zámeckém kopci), na rakouské straně zeměpanský Falkenstein a biskupský Feldsberg (Valtice). Klíčovým datem v dějinách Valticka byla léta 1055 a 1056, kdy biskupství v Pasově (Passau) dostalo od císaře Jindřicha III. dvě donace na severovýchodním pomezí Rakous, včetně Valticka. V potvrzení z roku 1063 se jasné uvádí, že biskupství získává tento majetek se všemi užitky a územními zisky, které budou v budoucnu získány nebo dobyty na Češích. Lze předpokládat, že výstavba valtického hradu (hradiště) jako opory neklidné hranice a základny kolonizace začala hned po roce 1055. Jméno získal podle biskupského Feldspergu v těsné blízkosti Pasova. Prvně se prvně připomíná v letech 1190 a 1192. Od roku 1179 postupně stabilizovaná hranice, jejíž opěrné body tvořily na rakouské straně Zwettl, Horn, Eggenburg, Laa an der Thaya a Falkenstein, tak získala bezpečnou oporu i v tomto úseku. Nejpozději v souvislosti s přebudováním hradního sídla vznikl ve Valticích i farní kostel, připomínaný v letech 1227 a 1243, došlo k proměně na město a k intenzivní výsadbě vinic mezi Valticemi a Schrattenbergem. Již v roce 1253 bylo v okolí napočítáno na 100 vinohradů. Formování města bylo dovršeno v průběhu 13. století. Založení kláštera minoritů roku 1286 Jindřichem IV. z Kuenringu to bezpečně dokládá. Nejen proto, že šlo o typický městský řád, 233  Richter V., a kol. (1971). 234  podle Fuldských letopisů z roku 855 Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál 4Areál velkomoravského hradiště s loveckým zámečkem Pohansko u Břeclavi od severovýchodu. Foto Martin Gojda 2014. Rekonstruované obydlí na hradišti Pohansko u Břeclavi. Foto Alena Krusová 2013. 8Lednicko-valtický areál na georeferencovaném soulepu moravských (1836–1840), dolnorakouských (1809–1818) a uherských (1819–1869) listů II. vojenského mapování. Arcanum Budapest. Meandry Zámecké Dyje poblíž Janova hradu. Foto Ladislav Rygl, KTV Blučina, 2010. 196 197 198 199 V roce 1414 vznikl urbář všech liechtensteinských panství238 (Mikulov,239 Drnholec, Břeclav,240 Falkenstein, Valtice/Feldsberg,241 Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg, Gnadendorf), který dává detailní představu nejen o rozsahu rodového majetku, ale též o jednotlivých sídlech, lesích, vinicích a podobně. K Mikulovu patřily z území KPZ Bulhary (Pulgram), Nejdek (Neudeck), Lednice (Eisgrub), Uherská Ves (Ungerdorf) a Sedlec (Voitelsbrunn), k Valticím Aloch, Kelčín (Geltscheins), pustá ves Temenau, dále Pottendorf). Valtice byly v roce 1414 velmi rozsáhlým městem, které se skládalo ze Starého města (Altenmarkt, Altstadt), Nového města a několika předměstí: In dem Rasenveld (Růžová), Auf dem Sannt (Na písku), Alochgasse (Alošská), Geltscheinsgasse (Kelčínská), Hafnergasse (Hrnčířská), In den Höfstätten (Ve dvorcích) a uváděly se i domy Za klášterem a Na starém tržišti. Celkem urbář uvádí 151 domů a 118 dvorů.242 V moravské části území Lednicko-valtického areálu se od středověku sídelní struktura v zásadě nezměnila. Jedinou zaniklou středověkou lokalitou je zde Uherská Ves, doložená v letech 1332 a 1414, která na konci 15. století zpustla. Podle toho, že je v urbáři uvedena v pořadí mezi Lednicí a Sedlcem, by bylo možno předpokládat její polohu někde mezi nimi, například v úžlabině ústící od severozápadu k Hraničnímu zámku. Na Valticku se sídelní síť vyvíjela mnohem dramatičtěji a pokles počtu sídel ji charakterizoval nejen v pohusitské době, ale už ve středověku. Pouze v roce 1259 je doložena ves Reibensdorf, jejíž poloha není známa. Ves Königsbrunn se připomíná v letech 1260, 1338 a 1358, ale v urbáři z roku 1414 již ne. Stávala při Valtickém potoku mezi Valticemi a rybníkem Nesytem. Na severovýchodním okraji Valticka, naproti Břeclavi, existovala jen ves Teymenau (v prostoru nynější 238  Bretholz, B. (1930). 239  Součástí dominia byly lokality Nikolsburg (s předměstím), Klentnitz, Purigmanitz, Pardorf, Bergen, Pochmalicz, Muschau, Ober-Wisternitz, Unter-Wisternitz, Tracht, Rewigenschalkwicz, Stochnicz, Pausram, Poppitz, Schakwitz, Saitz, Nikoltschitz, Pollan, Millowitz, Pulgram, Neudeck, Eisgrub, Ungerdorf, Voitelsbrunn, Vogeljagd, Mühlen, Weingärten, Waldungen – Bretholz, B. (1930). 240  Lundenburg, Prechau, Ulb – Bretholz, B. (1930). 241  Feldsberg, Aloch, Geltscheins, Temenau, Reintal, Heumad, Katzelsdorf, Potendorf, Schrattenberg, Garschental, Herrnbaumgarten, Poysdorf, Wilhelmsdorf, Klein-Badersdorf, Klein-Schweinbart, Wetzelsdorf, Erdberg, Walterskirchen, Böhmischkrut – Bretholz, B. (1930). 242  Kuča, K. (2011). ale též proto, že zpráva dokládá existenci Horní městské brány. Město tedy již bylo opevněné a navíc intenzivně zastavěné, neboť uvnitř již nebylo pro nový areál místo a ten proto musel být postaven při vnější straně zmíněné brány. V nejbližším okolí města tehdy existovala řada vesnic (Aloch, Goldschein/Kelčín, Königsbrunn, Potendorf, Reibensdorf a Hamad), později zaniklých, vesměs v důsledku válečných událostí. Po smrti Alberta ze Seefeldu (†1270) došlo k rozdělení majetku mezi jeho dcery a vlastnictví Valtic bylo déle než sto let nepřehledně rozdrobeno. Z popsaných souvislostí vyplývá také značný význam polohy Lednice v raném středověku, neboť ležela naproti významnému pohraničnímu hradu v Podivíně a měla klíčový význam pro kontrolu jak přechodu dyjské (svratecké) nivy, tak zemské a státní hranice na někdejší jižní Dyji (Včelínku), vzdálené jen 2 km, směrem na tehdy rakouské Valtice. Snad ještě větší význam měla Lednice pro spojení Podivína a Břeclavi s Mikulovem a Znojmem (a obecně podél jižní moravské hranice), které bylo možné jedině tudy. Lednice, ač položena ve velmi starém sídelním území, se v písemných pramenech uvádí až roku 1222 v souvislosti s bratry Adamarem a Lipertem z Lednice (de Izgruobi). Již tehdy sem zřejmě pronikla německá kolonizace z rakouské strany. Poměrně pravděpodobná je zde již v této době i existence nějakého feudálního sídla. Václav I. daroval před rokem 1244 Lednici, Nejdek a Bulhary dědičně Siegfriedu Orfanovi z rakouského rodu Sirotků (Waisů), ale již roku 1249 získal polovinu zboží Heinrich z Liechtensteina, jehož hlavním sídlem se v témže roce stal Mikulov. Od 1. poloviny 14. století (prvně 1322) pak původně štýrský rod Liechtensteinů držel celou Lednici, avšak až do roku 1582 jako korunní léno. Strategický význam Lednice se již ve 13. století projevil vývojem vsi v městečko, které roku 1286 získalo právo týdenního trhu. Jeho význam zřetelně podtrhovala existence dvora a tvrze (doložena 1370) a jistě již tehdy i farního kostela sv. Jakuba Většího, třebaže se uvádí až roku 1426. Nelze vyloučit, že městečko bylo ve středověku opevněno.235 První majetkový zisk Jana I. z Liechtensteina ve Valticích je doložen k roku 1387 (získal hlavní díl péče o klášter minoritů). Liechtensteinové ve 14. století nabývali stále více statků v moravském a zejména rakouském sousedství Valtic. V letech 1387 a 1391 získal Jan I. z Liechtensteina také části Valtic a v roce 1395 odkoupil od Puchheimů i celý zbytek. Valtice pak zůstaly trvalou rodovou doménou rodu, avšak teprve po ztrátě Mikulova v roce 1560 získaly postavení rodového sídelního města. Oddělující význam státní hranice byl tedy již od středověku výrazně oslabován společným vlastnictvím Lednicka i Valticka Liechtensteiny, které pak trvalo v podstatě nepřetržitě až do roku 1945.236 Město Břeclav je sice z KPZ vyčleněno, ale i jeho osudy nedílně patří k historii Lednicko-valtického areálu. Na jednom z říčních ostrovů zde zřejmě již český kníže Břetislav I. (1035–1055) založil hned na počátku své vlády blatný hrad, doložený již roku 1056. Na přilehlém ostrově (v prostoru dnešního břeclavského náměstí) vznikla podhradní osada. Břeclavský hrad měl funkci nejen pohraniční pevnosti, ale rovněž správního, hospodářského a církevního střediska celého dolního Pomoraví jižně od Chřibů (velkofarní kostel doložen kolem roku 1135) v rámci olomouckého údělného knížectví. Zdejší trh je doložen k roku 1073 ve falzu z 12. století. K důležité změně došlo v 2. čtvrtině 13. století, kdy byl raně středověký hrad přebudován na hrad kamenný a v ostrovní osadě (dnešní náměstí) byl postaven kostel. V té době byla zřejmě také poblíž starší velkomoravské osady severně od dnešního města založena trhová osada (Stará) Břeclav. Zaujala mírně vyvýšený terén vnikající do nivy. Nejpozději před rokem 1414 se stala městečkem a stál zde rovněž břeclavský farní kostel. Městečko bylo zpustošeno za husitských válek a jeho obyvatelé se v neznámé době (patrně za dalších, totiž česko-uherských válek kolem roku 1470) uchýlili do prostoru ostrovní osady, kde nejpozději do roku 1490 vzniklo městečko Nová Břeclav (dnešní náměstí). Roku 1490 je Stará Břeclav označena jako staré (zrušené) tržiště, téhož roku byla odtud přenesena fara do Nové Břeclavi a zdejší kostel potom v neznámé době zanikl.237 Také Břeclav se již ve 14. století stala liechtensteinskou državou. Stalo se tak v roce 1367, kdy ji markrabě Jan Jindřich postoupil bratrům Hanuši, Hartneidu a Jiřímu z Liechtensteina (od roku 1386 jako zeměpanské léno). V držení rodu pak byla s přestávkou husitských válek do roku 1526 a pak trvale od roku 1638. Majetek Liechtensteinů se ve 14. století i později ještě dále rozšiřoval (například v letech 1422–1553 drželi jako léno rovněž Podivín), ale tyto změny již nejsou z hlediska sledovaného území podstatné. Současně však platí, že hlavní pozornost rodu se soustřeďovala především na Mikulov a okolí. 235   Kuča, K. (1998). 236   Kuča, K. (1998). 237   Kuča, K. (1996). Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Severní část Zámeckého rybníka s Minaretem a korytem novodobě regulované Dyje; v pozadí Pálava. Foto Martin Gojda 2014. Obnovovaná slepá říční ramena, vodní kanály a jezírka v oboře Obelisk. Foto Ladislav Rygl, KTV Blučina, 2010. Niva řeky Dyje v severní části Lednicko-valtického areálu mezi Obeliskem a Trkmankou. Na snímku jsou patrné stopy bývalých říčních ramen. Foto Ladislav Rygl, KTV Blučina, 2010. Romantický zámecký park v Lednici se Zámeckým rybníkem a Minaretem. Foto Ladislav Rygl, KTV Blučina, 2012. Vinice severozápadně od Valtic. Foto Karel Kuča 2014. 7Lednicko-valtický areál na mapě odvozené z III. vojenského mapování z let 1876–1878. 200 201 Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Poštorné), která vznikla kolem roku 1277 a byla přifařená k valtické farnosti řízené pasovskou konzistoří. Roku 1414 byla již zpustlá. V urbáři se uvádí i jméno Bischofswart, ale jen jako jméno polní trati; stejnojmenná ves (nynější Hlohovec) byla založena až v roce 1570. V pohusitské době zanikly kromě Úval (mimo KPZ) i všechny ostatní vesnice v blízkosti Valtic. Ves Aloch je doložena od roku 1391, v roce 1414 zde bylo 32 osedlých, 14 pustých usedlostí, ulice se nazývaly Neydeger weg a Feldsberger weg. Stávala zde tvrz, z níž přetrvaly terénní pozůstatky. Vesnice byla obydlena ještě v letech 1442 a 1452, ale potom zanikla postupným vysídlením obyvatel do Valtic. Roku 1504 byla již pustá. Archeologické nálezy zde dokládají život v 12.–15. století. Ves Pottendorf je doložena písemnými prameny z let 1359, 1374, 1391, 1411, 1414, 1418, 1445 a názvy tratí Pottensberg Sandhübel a Obere Pottenberger v jižní části valtického katastru. Přesná poloha vsi známa není. Zanikl rovněž Kelčín (Geltscheins), připomínaný v letech 1250/1260, 1322, 1410, 1414 (kdy zde bylo 33 osedlých), 1424 a 1449. V letech 1543 i 1570 již byla ves pustá. Obyvatelé se odstěhovali do bezpečnějších Valtic. Při melioraci roku 1961 bylo na polích nedaleko od zatáčky železniční trati východně od Valtic nalezeno množství střepů pocházejících ze zaniklého Kelčína. Zásadní redukci sídelní sítě Valticka se však Liechtensteinům podařilo v 16. století zvrátit (viz dále). O podobě středověké krajiny Valticka postrádáme konkrétnější informace. Velký Boří les (Theim Wald) východně od Valtic se připomíná roku 1387, ale pozdější zemědělskou kultivací byl výrazně zmenšen a od roku 1660 z iniciativy vrchnosti znovu vysazován. Již v období před husitskými válkami Liechtensteinové zásadním způsobem zasáhli do obrazu krajiny Mikulovska a Valticka vybudováním soustavy mikulovsko-lednických rybníků. Byly stavěny především z hospodářských důvodů, ale později byly využity jako zcela zásadní komponenta krajinářského přetvoření areálu. Pozoruhodnost těchto rybníků nespočívá jen v tom, že dnes představují jednu z mála dochovaných větších rybničních soustav na jižní Moravě, ale také a možná především v tom, že celá tato soustava vznikla na státní hranici (která se až v roce 1526 stala pouhou hranicí zemskou). To je nejhmatatelnější důkaz toto, jaký význam měla rodová držba území po obou stranách hranice. Chronologie budování jednotlivých nádrží není známa. Sledováno od východu, proti proudu Včelínku, začíná soustava rybníkem Mlýnským (Mühl Teich), na něj navazují rybníky Prostřední (Mitter Teich, Eisgruber Teich), Hlohovecký (Bischofwarter Teich, Grenz Teich, též Hořejší), Nejhořejší (později zrušený; dnes jsou v těchto místech sádky), Nesyt (Steindamm Teich, Nimmersatt, Sedlecký), Tichý (Portský,243 243   Richter, V., a kol. (1971). Porz oder Leh Teich, nyní Dolní nebo Nový, ještě v 19. století mnohem větší než nyní) a Horní (Šibeniční, Šibeník). Datovat umíme pouze největší, Nesyt. Jeho vznik dokládá smlouva ze dne 23. 3. 1418, kterou Zikmund Winkensteiner i jménem svého nezletilého bratra prodává za 24 funtů vídeňských peněz Jindřichu a Hartneydu z Lichtenštejna své zahrady, pole a louky v poli steinepruském, které nově nyní rybník Sedlecký topí nebo napříště ještě bude topit.244 Nesyt je se svými 322 ha po zániku mnoha velkých moravských rybníků v 19. století dnes největším rybníkem na Moravě. Je zřejmé, že tak velký rybník nemohl existovat samostatně, protože se do něj mohla vysazovat až odrostlejší ryba, kterou bylo nutno odchovat v menších nádržích. Totéž ale platí také o trojici vlastních Lednických rybníků (nejspodnějších); Hlohovecký rybník údajně pochází z poslední třetiny 15. století. Pro odchovné účely mohla naopak velmi dobře sloužit i kaskáda sedmi drobných Alošských rybníků (Allach Teichen) na potoce ústícím od jihu do Prostředního rybníka (dochovány tři a hráze dalších dvou). Potůček pramení v místech zaniklé středověké vsi a tvrze Aloch severně od Valtic. Nyní se tyto rybníky někdy nazývají zkomoleným pojmenováním Alahovy rybníky.245 Lze předpokládat, že celá rybniční soustava byla dobudována nejpozději v 16. století. Za husitských válek byli Liechtensteinové bezvýhradně na straně Zikmunda Lucemburského. Husité vedení Prokopem Holým v roce 1426 proto liechtensteinteinská panství vyplenili (Podivín, Lednice, Valtice, Mikulov). Liechtensteinové se roku 1504 rozdělili na linii moravskou na Mikulově, rakouskou na Valticích a štýrskou. To na jednu stranu posílilo význam Valtic, ale oslabovalo vazbu přes – tehdy ještě pořád státní – hranici. Valtice pak držel Hartman I. (†1540), potom jeho synové Jiří Hartman (†1562) a Jan Kryštof. V té době (1541) definitivně zanikl klášter františkánů observantů (původně minoritů) ve Valticích. Historie nezná „kdyby“, takže je zbytečné spekulovat, jak by se vývoj území vyvíjel, pokud by liechtensteinským rodovým centrem zůstal Mikulov. Když jej však Kryštof z Liechtensteina musel v roce 1560 prodat v důsledku finančních problémů Ladislavu Kereczénymu z Kaniasfeldu (a od roku 1575 byl pak rodovou základnou Dietrichsteinů), znamenalo to rozhodující posílení významu Valtic v rozvíjení komponované krajiny Lednicko-valtického areálu. Neméně důležitým předpokladem pozdějšího vývoje bylo znovuzískání Lednice, kterou v letech 1571–1576 dočasně vlastnil Kryštof Kereczény z Kaniasfeldu, Jiřím Hartmanem a Hartmanem z Liechtensteina a – což bylo neméně důležité – její propuštění z korunního léna do dědičného vlastnictví bratrů v roce 1582. Syn valtického Jiřího Hartmana podržel po rozdělení majetku mezi bratry roku 1570 jen Valtice, Úvaly, Charvatskou Novou Ves, Poštornou a Hlohovec, ale později nabyl po vymření moravské a štýrské větve také jejich rodové statky. Jeho synové Karel, Maxmilián a Gundakar uzavřeli pak roku 1606 trvale platnou smlouvu, podle níž měli všichni bratři držet valtické zboží společně a vladařem měl být vždy prvorozený z prvorozeného potomstva. Zřízení fideikomisu bylo dalším z důležitých předpokladů koncepčního budování Lednicko-valtického areálu v následujících obdobích. Jak již bylo naznačeno, v průběhu 15. století bylo Valticko těžce postiženo husitskými a následnými česko-uherskými válkami. Pravděpodobně ve 30. letech 16. století proto Liechtensteinové využili mohutné migrační vlny chorvatského obyvatelstva, které od roku 1510 hromadně prchalo ze Slavonie a dalších oblastí před postupujícími tureckými vojsky. Chorvati se nově usazovali v dnešním Burgenlandu a západním Slovensku, či v Dolních Rakousích severně od Dunaje a na nejjižnější Moravě. Na Valticku jsou Chorvaté prvně doloženi roku 1537. V závěti Hartmana I. z Liechtensteina z 25. listopadu 1539 se pak prvně jmenují chorvatské vsi Unnder Krabattn (Poštorná) a Obern Krabaten (Charvatská Nová Ves). Vzhledem k tomu, že se v závěti neuvádí pětileté osvobození od robotních povinností a dávek, je možné předpokládat, že obě vznikly nejpozději roku 1533. V roce 1543 bylo v Poštorné 18 a v Charvatské Nové Vsi dokonce 34 usedlostí osídlených Chorvaty.246 Založení obou vsí znamenalo znovuosídlení severovýchodního okraje Valticka, kde po zániku vsi Teymenau (před rokem 1414) žádné sídlo neexistovalo. Nakolik Poštorná navázala na polohu této vsi, není jasné, nicméně obě chorvatské vsi se později německy nazývaly podle ní (Unter- a Ober-Themenau). Chorvaté byli usídlení i na dalších místech liechtensteinských držav. Před rokem 1570 začala druhá vlně chorvatské kolonizace na pomezí Moravy a Dolních Rakous. Hartman II. z Liechtensteina pak v roce 1570 využil chorvatské kolonisty k obnově vsí Nový Přerov a Dobré Pole a přímo na Valticku založil bezprostředně u Lednických rybníků novou ves Bischofswarth (Hlohovec). V liechtensteinském urbáři, který byl sestavován v lednu až dubnu roku 1570, se o ní ještě nemluví. Uvádí se však již ve smlouvě mezi syny Jiřího Hartmana I. z 10. srpna 1570. V této dělící smlouvě je uvedeno, že vesnici Buschofwerdt dostane k valtickému panství Hartman II. Obec a její poddaní dostali na pět let osvobození od dávek a robot- 244   Hurt, R. in Novák, Z. (1993). 245   Neruda in Salašová, A. – Růžičková, L. – Špinlerová, Z. (2000). 246   Geršic, M. (2003). Okolí zámečku Lány v oboře Soutok. Foto Martin Gojda 2014. Zámecký rybník s Minaretem v Lednici. Foto Martin Gojda 2014. Pohled z Reistenbergu nad Valticemi k severu. Foto Karel Kuča 2014. Vinice v ploché krajině mezi Valticemi a Hlohovcem. Foto Karel Kuča 2014. Krucifix v polích mezi Valticemi a Hlohovcem. Foto Karel Kuča 2014. 202 203 ních povinností.247 Tím se zaplnila citelná sídelní mezera v území severně od Valtic a současně tak byla dotvořena sídelní síť Lednicko-valtického areálu do podoby, jakou má dosud. Půdorysy všech tří nových vesnic byly až do konce 18. století, kdy se začaly rozrůstat, tvořeny jen dlouhou ulicí beze snahy o vytvoření návesního prostoru. Tím se liší od středověkého Nejdku (s krátkou dvouřadou návsí) či Bulhar (s návsí vřetenovitou). Kulturní charakter celé oblasti, ve které dosud dominovalo německé obyvatelstvo, byl mimoto obohacen o jihoslovanské lidové tradice, jazyk a zvyky. Vznikl tím také jeden z předpokladů pozdějšího připojení severního Valticka k Československu v roce 1920. Druhá polovina 16. století znamenala začátek postupného procesu proměn Valtic i Lednice. Již krátce před rokem 1560, kdy se Valtice staly hlavním rodovým sídlem, zahájil Jiří Hartman z Liechtensteina renesanční přestavby středověkého hradu. Především však dal na vnější straně severovýchodního hradního příkopu postavit nový čtyřkřídlý renesanční arkádový zámek, jehož severovýchodní křídlo je obsaženo v jihozápadním křídle nynějšího zámku. Na konci 16. století byl nový zámek na severovýchodní straně zajištěn bastionovým opevněním. Osobou Karla I. z Liechtensteina (*1569, †1627) začalo nejslavnější údobí rodu. Výrazně pomohl Matyášovi Habsburskému k získání císařského trůnu a ten jej v roce 1608 dědičně povýšil do knížecího stavu.248 Od roku 1621 zastával funkci místodržitele a místokrále a od roku 1622 předsedal konfiskačnímu soudu. Ve Valticích vybudoval skvělý knížecí dvůr a roku 1614 zadal benátskému architektovi Giovannimu Battistovi Carlonemu vybudovat zhruba nad obvodem nedávno postavené fortifikace trojkřídlý manýristický zámek a před ním trojkřídlé předzámčí s nárožními věžemi. Již v roce 1605 povolal do Valtic milosrdné bratry a předal jim dosavadní špitál s kaplí sv. Barbory, čímž de iure vznikl nejstarší konvent tohoto řádu ve střední Evropě a mateřský konvent rakouské provincie. Také tvrz v Lednici prodělala renesanční přestavbu, a to nákladem Hartmana z Liechtensteina kolem roku 1582. Zámek pak obklopovala přísně geometricky řešená zahrada osové kompozice, upravená do šesti velkých čtverců s terasami a vodotryskem. Před náměstím byla situována květinářská zahrada, nedaleko zámku se rozkládala štěpnice, chmelnice a ovocný sad. Skutečně zásadní proměna Valtic a především Lednice je spojena až s osobou Karla Eusebia z Liechtensteina (1627–1684), nejbohatšího šlechtice Moravy, která v sobě ztělesňuje jak hos- 247   Geršic, M. (2003). 248   Posloupnost liechtensteinských knížat: 1608–1627 Karel I., 1627–1684 Karel Eusebius, 1684–1712 Jan Adam Ondřej, 1712–1721 Antonín Florian, 1721–1732 Josef Jan Adam, 1732–1748 Jan Nepomuk Karel, 1748–1772 Josef Václav Vavřinec, 1772–1781 František Josef, 1781–1805 Alois I. Josef, 1805–1836 Jan I. Josef, 1836–1858 Alois II. Josef, 1858–1929 Jan II. (1927 pozemková reforma), 1929–1938 jeho bratr František, od 1938 František Josef. Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Lednice rybníky Hlohovecký, Prostřední a Mlýnský na tzv. originálu mapy stabilního katastru Lednice z roku 1826, kdy celé patřily k Moravě. Posun zemské hranice do osy rybníku vyznačuje druhotný červený zákres. Situace Hraničního zámečku v roce 1826 a druhotným zákresem zemské hranice změněné tak, aby procházela osou stavby. 4Pohled z polohy severně od Sedlce k jihovýchodu, k rybníku Nesytu. Foto Karel Kuča 2014. Nádvoří zámku v Břeclavi. Foto Karel Kuča 2012. Prostor Pohanska na tzv. originálu mapy stabilního katastru Břeclavi z roku 1826. 3Břeclav (Markt Lundenburg), Stará Břeclav (Altermarkt) a Kančí obora na tzv. originálu mapy stabilního katastru Břeclavi z roku 1827. Zámek v Břeclavi. Foto Karel Kuča 2012. 204 205 Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál podářský rozvoj panství a jeho nebývalý umělecký rozmach, tak silné rekatolizační působení. Teprve v této době se – na starších renesančních základech – začaly formovat rysy světové jedinečnosti Lednicko-valtického areálu. Za obou prvních liechtensteinských knížat se přitom i tato oblast musela potýkat s děním třicetileté války, ale i dalších vojenských vpádů. Již v roce 1605 byl ve Valticích odražen útok bočkajovců, v roce 1619 vyplenilo břeclavský zámek vojsko císařského generála Dampierra,249 v roce 1645 vypálili Valtice Švédové, velmi ničivý byl turecký vpád v roce 1661. Ve Valticích Karel Eusebius do roku 1672 dokončil dílo započaté za jeho předchůdce. Carlone vedl práce do roku 1628, pak pokračovaly za účasti Andrei Erny a od roku 1643 jeho syna Jana Křtitele Erny. Současně byl (kromě hlavní věže) přestavěn a stylově sjednocen i starý hrad, spojený krátkými křídly s renesančním zámkem. Prakticky současně (1629–1671) vyrůstal na východním konci náměstí nový monumentální farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, zprvu podle projektu Giovanniho Giacoma Tencally, jehož po zřícení rozestavěné kupole nahradil Andrea Erna. Na náměstí před kostelem byl v letech 1679–1680 vztyčen mariánský sloup od Mathesia Gunsta (v 2. čtvrtině 18 století upravený Michaelem Ignazem Gunstem). Již roku 1640 byl jižně od pozdějšího františkánského kláštera vybudován Křížový vinný sklep, největší v České republice. Již v této době se na Valticku projevily snahy o velkorysé ovládnutí a formování okolní krajiny. Barokní silueta Valtic, která se v podstatných rysech dochovala dodnes, měla už z dálky symbolizovat centrum moci, centrum hospodářského a kulturního rozkvětu. Dominanta zámku podepřena konfigurací terénní, siluetou farního kostela Nanebevzetí Panny Marie a kláštera milosrdných bratří vyjadřovala sepětí šlechty s katolickou církví. Roku 1660 založil Karel Eusebius na ploše 2 298 ha nový Boří les v oblasti východně od Valtic. Není přitom jisté, zda v předchozím období les v tomto území úplně zanikl. Zalesňování bylo jistě motivováno především hospodářskými a loveckými hledisky. V téže době však byl položen také základ kompozičního formování celého Lednicko-valtického areálu vybudováním sedmikilometrové Valtické aleje (Feldsberger-, Fürsten-, Eisgruber Allee, nyní Bez- 249   Richter, V., a kol. (1971). Letecký pohled na Valtice od severozápadu. Foto Ladislav Rygl, KTV Blučina, 2009. 8Valtice na reambulované mapě stabilního katastru z roku 1888. Staatsarchiv Wien. Letecký pohled na Valtice od východu. Foto Martin Gojda 2014. 206 207 ručova alej) – přímé silnice lemované alejí z Valtic přes hráz Hlohoveckého rybníka do Lednice v roce 1656.250 Valtická alej v přesné přímce spojila oba velkolepé barokní zámecké celky a stala se dominantním krajinným prvkem. Původně byla tvořena smrky, které byly kolem roku 1713 nahrazeny lípami (po roce 1880 doplňovanými jírovci).251 V kompozici Lednice se však alej překvapivě uplatnila velmi nevyhraněně. Byla totiž zaústěna do nepravidelně formované uliční sítě městečka a kompozičně se v něm výrazněji neprojevila. Nejvíce však překvapuje, že trasa aleje nebyla pootočena poněkud více k východu, aby vyústila v osovém jižním průčelí zámku. Snad tomu bránil tehdy ještě existující starý lednický kostel. Ve Valticích sice osa aleje pohledově na zámek směřuje, ale vlastní osová komunikace musela skončit nedaleko od právě budovaného (1662–1673) konventu milosrdných bratří s kostelem sv. Augustina od Jana Křtitele Erny,252 kde navázala na starší půdorysnou osnovu města. Ačkoli je nejvýznamnější krajinnou dominantou Valtic farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, z hlediska kompozice alejí je významnější klášterní kostel sv. Augustina, protože k němu opticky směřuje také Břeclavská alej (viz dále). Severně od tohoto kostela byla z Valtické aleje později vyvedena také Ladenská alej, ale ta na jeho hmotu směrována není. Za Jana Adama Ondřeje z Liechtensteina (1684–1712) začala poslední velká přestavba valtického zámku. Snad již v roce 1687 vypracoval návrh částečné přestavby Johann Bernhard Fischer z Erlachu. Roku 1691 převzal řízení přestavby zámku Domenico Martinelli (jeho návrhy byly realizovány neúplně a v pozměněné podobě). V letech 1713–1721 vznikla řada budov a předzámčí se stržením čelního křídla proměnilo v čestný dvůr. Jan Adam Ondřej se také roku 1692 zasloužil o obnovu v 16. století zaniklého konventu františkánů observantů, když předtím uskutečnil (zřejmě za účasti liechtensteinských stavitelů, snad Johanna Bernharda Fischera z Erlachu) přestavbu přeživšího stavebního torza starého kláštera a částečnou novostavbu. Kostel byl konsekrován roku 1699, po zrušení kláštera (1803) byl bohužel po roce 1807 zbořen a zbytek kláštera využit pro školu. 250   Zatloukal, P. [ed.] – Krejčiřík, P. – Zatloukal, O. (2012). 251   Zatloukal, P. [ed.] – Krejčiřík, P. – Zatloukal, O. (2012). 252   Za nejvýznamnější období existence konventu lze považovat působení převora Norberta Boccia, který ve Valticích působil od roku 1763 do roku 1784, kdy byl zvolen provinciálem. Vynikal v botanice (díky jeho podpoře vznikl slavný Codex Liechtenstein, ilustrovaný herbář bratří Bauerů (1776-1806), rozšířil pěstování ovocných dřevin, věnoval se zahradním úpravám a pěstování květin nejenom v klášterních zahradách, ale i na městských pozemcích. Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Areál valtického zámku od severovýchodu. Foto Libor Sváček, 2012. Mezilety1721a1726,zaJosefaJanaAdamazLiechtensteina,byldosudexistujícístarýhradbeze zbytkuzbořenamanýristickýzámekbyldoroku1745barokněpřestavěn(AntonioMariaNicolaoBe- duzzi,AntonErhardMartinelli).Vroce1727bylauzámku,vmístechhradu,založenabaroknízahrada, připisovanáDominikuGiardovi.NaI.vojenskémmapovánízaujímáznačněvelkouplochučleněnou v pravoúhlé kompozici. Plán z rozmezí let 1760/1780 ji zachycuje v rozsahu přibližně třetiny nynější zahrady; tvořila ji formální stromořadí i klikaté cestičky a její součástí byly čínský pavilon, poustevna, Žabí sklep a další stavby zaniklé při proměně parku v přírodně krajinářském duchu na počátku 19.století.Několikměšťanskýchdomůpadlozaoběťvýstavběkostelníchaklášterníchstavebarozší- řenívrchnostenskéhodvoranavýchodnímkonciměsta.V1.polovině18.stoletívzniklaseverozápadně od Valtic velká, pravoúhle členěná Bažantnice, která byla v 2. polovině 19 století zničena a zůstal z ní pouze symetricky řešený areál budov na severozápadním okraji. Velkorysost stavebního podnikání Karla Eusebia z Liechtensteina vynikne, když si uvědomíme, že již roku 1632 zahájil také velkorysou přestavbu a výstavbu nového letního rodového sídla v Lednici. Plány zámku se zahradou vypracoval již na počátku 20. let 17. století nebo v jejich průběhu Giovanni Giacomo Tencalla. Stavbu prováděli asi ve 30. letech 17. století (od roku 1635?) mimo jiné Giovanni Battista Carlone a Giovanni Maria Filippi. Tehdy začala výstavba nového skvostného manýristického zámku, jehož základ tvořilo nynější střední křídlo. Hlavním reprezentativním průčelím se zámek obracel k severu. První etapa výstavby trvala asi do 40. let 17. století, ale záhy navázaly etapy další. Od 30. a zejména od 60. let 17. století se plocha severně od zámku postupně proměňovala ve velkoryse řešenou manýristickou zahradu, zřejmě také podle projektu Giovanniho Battisty Tencally z 20. let 17. století. Od roku 1632 byly v zahradě instalovány četné sochařsky a kamenicky náročné kašny a vodotrysky, které ponejvíce zhotovil podle Tencallových plánů a modelů kameník Pietro Materna, ale účastnil se zde i Francesco Caratti. Maternovým dílem je i Benátská kašna z roku 1635, která se jako jediná po zrušení celé zahrady koncem 18. století dochovala (pak stávala mezi oranžerií a chrámkem Múz a od počátku 20 století je akcentem nejjižnější částí zahradního parteru jižně od skleníku). Roku 1635 byla vystavěna osmiboká kašna s vodotryskem od Wolfa Grubera. Roku 1655 se na úpravách zahrady podílel Comina Manini. Severní zahrada byla proložena čtvercovými partery s bohatou ornamentální výzdobou, fontánami a kašnami. Tento zahradní čestný dvůr byl komponován jako přírodní amfiteátr navazující na obvodovou terasu se sochařskou výzdobou s prolomeným portálem do umělé jeskyně v podzemí zámku. Roku 1644 byla v parku postavena nedochovaná budova bažantnice na půdorysu sedmiúhelníku a čtyřboká věž (Andrea a Jan Křtitel Ernovi). Valtice a systém radiálních alejí na I. vojenském mapování (1773–1781). Valtice, průhled předzámčím. Foto Alena Krusová 2013. Valtice, pohled na zámek a farní kostel z parku. Foto Alena Krusová 2013. Valtice, konvent milosrdných bratří, v pozadí farní koste la zámek. Foto Karel Kuča 2014. 3Valtice, náměstí s mariánským sloupem a radnicí. Foto Karel Kuča 2012. 208 209 Vymezoval ji polygonálně zalamovaný sedmiúhelník tvaru kapky obsahující uvnitř další kanály, kterými se kachny mohly dostat na centrální vodní plochu o rozměrech 128 x 120 m, ale nikoli zpět. Lednická zámecká zahrada, jejíž těžiště leželo severně od zámku, byla dosud spíše do sebe uzavřeným útvarem. Jedinou zjevnou kompoziční vazbu na okolí představoval průsek lužním lesem od zámku směrem k Podivínu. Antonín Florian z Liechtenštejna dosáhl v roce 1719 uznání suverénního Liechtensteinského knížectví, jehož základ byl položen roku 1699 koupí dominia Schnellenberg u Feldkirchu a v roce 1712 i blízkého Vaduzu. Možná právě tento vzestup byl v pozadí dosud největší proměny krajiny Valticka provedené v letech 1715–1717. Výsledný obraz názorně zachycuje mapa I. vojenského mapování (moravské území 1763–1768, dolnorakouské 1773–1781). Valtická alej byla upravena jako součást této velkolepé barokní krajinné kompozice. Stala se nejsevernější z radiálních alejí vybíhajících z Valtic, jejichž soustava proťala v přísných přímkách celé východní okolí města a dala mu pevný organizační řád. Ani tyto aleje nemohly vybíhat přímo od zámku a dokonce na něj ani opticky nesměřují. Nejdelší je Ladenská alej (Rampersdorfer Allee) vybíhající zhruba ze stejného místa jako Valtická. Až do počátku V letech 1688–1701, již za Jana Adama Ondřeje z Liechtensteina, vyrostl severozápadně od zámku monumentální barokní komplex trojkřídlých koníren s jízdárnou podle projektu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu a Domenica Martinelliho a v jeho jižním sousedství rozlohou ještě větší pětikřídlý blok panského dvora. Obě stavby zcela rozrušily starou půdorysnou strukturu jádra městečka. V dalších dvou etapách se dále rozrostl i vlastní zámek. Roku 1700 začala stavba tzv. velké oranžerie na místě nynějšího skleníku v podobě dlouhého křídla vybíhajícího z hmoty zámku směrem k východu. Nejpozději v té době byly zbořeny domy po severní straně Dlouhé ulice v rozsahu oranžerie, mezi níž a ulicí vznikla reprezentativní zahradní plocha. V této podobě zachycuje zámek Delsenbachova rytina z doby kolem roku 1720. K nástavbě a dalšímu rozšíření starého zámku došlo asi po roce 1731, patrně rovněž podle starého návrhu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Proti uličnímu průčelí zámku vznikl někdy v barokní době úzký pruh zahrady, který představoval další závažný zásah do struktury městečka, které předělil na dvě oddělené části. Především byl přerušen průběh dosavadní břeclavské silnice a její vyústění na náměstí. Tento zahradní pás zajišťoval spojení zámku s velkou kuchyňskou zahradou (Küchengarten) a sousední zahradou zelinářskou (Krautgarten) po jižní straně břeclavské cesty. Již před rokem 1692 došlo k prvnímu nesmělému pokusu o proniknutí geometrické kompozice na území lužního lesa severně od lednického zámku, zachycenému také na I. vojenském mapování. Severně od zámku byla vytýčena hvězdicovitá kompozice zvaná Eisgruber Stern (Hvězda) v prostoru východně od středu nynějšího Zámeckého rybníka, který tehdy ještě neexistoval, při pravém břehu Zámecké (Mlýnské) Dyje. Přístupná byla buď alejí z východního konce městečka, nebo podél pravého břehu Zámecké Dyje, z tehdy již existující východní části pravidelně řešené zahrady severně od zámku. Hvězdicová kompozice byla charakteristická pro nejstarší obory, ve kterých byla zvěř hnána obvodovou komunikací a lovci stojící uprostřed ji stříleli. Z konce 17. století pochází také částečně dochovaná kačenárna (Aenten Fang) na břehu Dyje západně od Ladné vybudovaná podle holandského vzoru pro odchyt divokých kachen. Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Celkový pohled na valtický zámek s předzámčím od severovýchodu. Foto Karel Kuča 2012. Valtice, nádvoří zámku. Foto Karel Kuča 2012. 3Zahradní průčelí valtického zámku. Foto Karel Kuča 2013. Schéma vývoje valtické zámecké zahrady a parku.. Přemysl Krejčiřík. Torzo grotty ve valtickém zámeckém parku. Foto Karel Kuča 2013. Pohled na valtický zámek z parku. Foto Karel Kuča 2013. 210 211 tivně vysoudila na lednické obci. Podobu klasicistního parku koncipovaného v anglo-čínském duchu sentimentální zahrady známe díky plánu z roku 1799, který vyhotovil Ignác Holle. Autor koncepce znám není, ale lze uvažovat například o Isidoru Canevalem, který byl od roku 1781 pověřen dohledem nad všemi liechteinsteinskými domy a zahradami. Za zmínku rovněž stojí, že v roce 1798 byl vyslán zahradník Josef Liefka na jednoroční stáž do anhaltského Dessau, kde v té době vrcholilo budování jedinečných krajinářských parků (Wörlitz aj.).253 Středem kompozice se stala raně barokní Hvězda, jejíž paprskovitá kompozice byla již dříve prodloužena a doplněna o dosud chybějící osmou osu směrem k západu, pokračující dvěma mostky přes ostrůvek na plochu mezi Zámeckou a Starou Dyjí až k podivínské cestě. Stala se hlavní západovýchodní osou celé kompozice tvořené jednak Hvězdou, jejíž osnova byla doplněna o okružní cesty s paloukem v každé výseči mezi alejemi, jednak analogicky komponovanou novou západní částí (na ploše nynějšího Zámeckého rybníka, s jehož zřízením se ještě nepočítalo). Středem této západní části se stal již dříve existující průsečík západo-východní osy a kolmé osy vedené od průčelí zámku k severu. Také zde byla kompozice doplněna do osmipaprskové podoby. Celé řešení bylo přísně geometrické a racionální a ve své době již výrazně anachronické. Nemělo nic společného s přírodně krajinářským pojetím, které tehdy v evropské zahradní tvorbě již převládalo a prosazovalo se i v českých zemích (Krásný Dvůr u Podbořan). Nový krajinářský park byl ovšem po vzoru nejslavnějších soudobých evropských zahrad (Stowe, Kew Royal Garden, Schwetzingen, Wörlitz, Laxenburg, Pavlovsk, Carskoje Selo) rychle vybaven řadou drobných staveb, které projektoval Josef Hardtmuth. Na průsečíku osmi topolových alejí Hvězdy byl roku 1794 postaven oktogonální chrám Slunce (zbořen roku 1838) a v témže roce vyrostly na severovýchodním břehu nynějšího Růžového ostrova egyptské lázně (Staré lázně), rovněž později zbořené. Roku 1795 vznikl rovněž nedochovaný čínský pavilon na nynějším Pavím ostrově (přestavěn roku 1848, zbořen roku 1891). V letech 1797–1804 dostala celá lednická krajina pozoruhodný akcent ve štíhlé věži minaretu (Türkischer Turm) v maurském slohu jako severní pohledové ukončení hlavní zámecké osy a také severozápadní radiály Hvězdy. Dlouho byl největší stavbou tohoto druhu v neislámských zemích. Tvoří jej jednopatrová hranolová budova prolomená v přízemí dvanácti arkádami, z níž vyrůstá vysoká věž 253   Zatloukal, P. [ed.] – Krejčiřík, P. – Zatloukal, O. (2012). 19. století vymezovala severozápadní okraj komplexu Bořího lesa a její dlouhá přímka protíná zemědělskou krajinu i lužní nivu až k Dyji. Dále po směru hodinových ručiček následuje Břeclavská alej (Lundenburger Allee) do Poštorné, využívaná nyní hlavní silnicí (odchylující se však mezi tratí a Dianiným chrámem (Rendez-vous) z původní přímé trasy). Jak již bylo řečeno, váže se na dominantu kostela milosrdných bratří, ač nemohla být protažena až k němu. U dalších alejí přesnou dobu vzniku neznáme, ale jistě nebyla příliš časově vzdálená. Lanžhotská alej (Landshuter Allee) dnes již neexistuje, byla využita pro vedení železniční trati. Stromořadí ji podle I. vojenského mapování doprovázela pouze v Bořím lese (to platí také o všech dalších alejích) a později byla přímá cesta mezi okrajem lesa a Valticemi v duchu anglické krajinářské tvorby nahrazena zvlněnou linií (dobře zachycenou II. vojenským mapováním). Jižněji následovala alej, jejíž jméno neznáme, vedoucí ve směru pozdějšího zámečku Lány. Ta na počátku 19. století neexistovala, později byla zčásti obnovena. Další je Bernhardsthalerská alej a nepojmenovaná alej do Reinthalu, později zrušená (po zřízení Bořího dvora zde byla velká část Bořího lesa vykácena). Všechny tři posledně zmíněné aleje vybíhaly z bodu v polích východně od Valtic, pozdějšími romantickými zásahy však byla cestní síť změněna. Neobyčejně rozsáhlé barokní zásahy charakterizovaly také oboru Soutok v lužních lesích pod Břeclaví a Lanžhotem, mezi toky Dyje a Kyjovky, ale pouze na tehdejším moravském území (nynější výběžek našeho území zahrnuje velkou část dolnorakouského a zejména uherského území). Celá plocha obory byla proťata dlouhou přímou alejí (v jižní polovině pak ještě další paralelní), s níž se křížily krátké příčné aleje. Šlo patrně o prosté průseky, ale na I. vojenském mapování jsou lemující stromořadí velmi pečlivě vykreslena. Úsilí o pravidelnou soustavu průseků, ulehčujících hospodaření v lesním komplexu, je patrné také v lužních lesích severně od Břeclavi (Kančí obora/Saugarten), severovýchodně od Lednice a severně od Bulhar, ale v mnohem menší míře. Kdy přesně tato kompozice vznikla, není známo; poprvé ji zachycuje I. vojenské mapování z let 1763–1768. Zásadní změnu okolí lednického zámku přineslo období vlády Aloise I. Josefa z Liechtenštejna (1781–1805), který byl vyznavačen dobového romantického ideálu návratu k přírodě a na svých panstvích mimoto prosazoval nové formy chovu dobytka i nové pěstební postupy a začal dovážet nové druhy plodin pro hospodářské i okrasné účely. První fází budování nové zahrady se v letech 1785–1786 staly rozsáhlé úpravy vodního režimu severně od zámku, prováděné stovkami dělníků. Cílem bylo rozšířit zámeckou zahradu i na plochu mezi Zámeckou a pozdější Starou Dyjí (původně hlavním tokem) a severovýchodně od zámku, do prostoru Hvězdy, kde se dosud provozovala jen honitba. Před rokem 1795 vrchnost toto území Blatských pastvin definiLednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Letecký pohled na Valtice od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2014. Valtická alej směřující přes hráz Hlohoveckého rybníka do Lednice. Foto Martin Gojda 2014. Průhled od zámečku Belveder k severozápadu. Foto Věra Kučová 2008. Zámeček Belveder, pohled od severozápadu. Foto Libor Sváček 2013. 8Lednice s okolím na tzv. originálu mapy stabilního katastru z roku 1826. 212 213 214 215 Na rozsáhlé ploše mezi lednickým zámkem (zámeckou zahradou) a minaretem byl na místě bažin vyhlouben v letech 1805–1811 velký Zámecký rybník. Z vytěžené zeminy byl zvýšen terén parku a nasypáno 15 ostrovů nového rybníka, propojených posléze můstky. Severní rameno Dyje bylo přeloženo na severní okraj parku a část starého koryta (nyní neexistující Stará Dyje) využita pro zásobování Zámeckého rybníka. Jižní rameno, odpojující se z hlavního toku mezi Bulhary a Nejdkem a nazývané Zámecká či Mlýnská Dyje, bylo jen upraveno a začleněno do koncepce parku. Podél rybníků byly založeny obvodové cesty a vysázeny dřeviny. Obvodová cesta byla lemována téměř pravidelnými lesíky (clumping), prostor kolem rybníků byl se třemi ochozy a kamennou přílbou. Stavba, jejíž výška od podlahy k půlměsíci nad věží činí 59,4 m, byla založena na 500 dubových pilotech. Doprovázely ji čtyři orientální pavilony zbořené již před rokem 1811 kvůli budování Zámeckého rybníka (viz dále). Roku 1799 vytvořil Johann Martin Fischer sousoší Tři Grácie umístěné původně u bazénu s vodotryskem na ostrově nynějšího Růžového rybníka (později přeneseno k novému saletu tohoto jména). Před rokem 1805 doplnilo park ještě nedochované bludiště naproti jihovýchodnímu rohu pozdějšího Ovčího ostrova. Roku 1798 byl u Květného jezera, za Dyjí, tedy již mimo vlastní park, vztyčen obelisk (Pyramide) s hvězdou na vrcholu na paměť francouzsko-rakouského míru uzavřeného v Campo Formio v roce 1797. Ten je spolu s minaretem jedinou stavbou, která se z klasicistního parku dochovala dodnes. Klasicistní park neměl dlouhého trvání. Po velmi krátké době byl na popud Jana I. Josefa z Liechtensteina nahrazen přírodně krajinářským parkem, který znamenal totální změnu dosavadního uspořádání, jehož kompozice byla beze zbytku zrušena a nahrazena řešením podle anglických a pruských vzorů. Autor koncepce znám není, ale je třeba jej hledat mezi třemi osobami, které se na její realizaci podílely. Od roku 1798 byl liechtensteinským hospodářským ředitelem Bernard Petri, syn zahradníka slavných zahrad ve Schwetzingenu, na jejichž úpravě spolupracoval v letech 1782–1785 s Friedrichem Ludwigem von Sckell. V Lednici Petri úzce spolupracoval s ředitelem vídeňské botanické zahrady, Josefem van der Schottem, a samozřejmě též s Josefem Hardtmuthem. Zdá se, že právě evropsky proslulý Petri (penzionovaný roku 1808), který založil Národní zahradu ve Vídni a parky v Mödlingu, Loosdorfu, Hadersfeldu, Nových Zámcích u Litovle, Adamově aj., byl hlavním tvůrcem celého řešení jak lednického parku, tak celého Lednicko-valtického areálu. Prvotní kompozice vycházela důsledně z tvorby Lancelota Capability Browna, ale lze v ní najít i vlivy Williama Kenta i Humphreyho Reptona. Je pozoruhodné, že Jan I. Josef přistoupil k tak rozsáhlé a investičně náročné akci, jakou představovala úplná proměna sotva dokončeného klasicistního parku, i k celé proměně Lednicko-valtické krajiny právě v době strádání v důsledku napoleonských válek. Podle názoru některých autorů mohly mít jeho aktivity i sociální podtext. Fintajsl uvádí, že Lovčí zámečky na březích rybníka vystavěny byly v pohnutých dobách napoleonských, kdy lid následkem všeobecné drahoty, zaviněné znehodnocením peněz, trpěl hroznou nouzí. Aby poskytl lidu strádajícímu zaměstnání a výživy, dal uměnímilovný a lidumilný kníže Jan I. z Liechtenštejna prováděti četné tyto stavby, jež podle našeho novodobého pojetí mohli bychom pojmenovati stavbami nouzovými.254 Jen na budování Zámeckého rybníka (viz dále) se účastnila půltisícovka dělníků. 254   Novák, Z. (1993). Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál 3Letecký pohled na Minaret od jihozápadu. Foto Ladislav Rygl, KTV Blučina, 2009. Celkový pohled na Lednici od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2014. Kačenárna u Ladné na tzv. originálu mapy stabilního katastru z roku 1826. Schéma vývoje lednické zámecké zahrady. Přemysl Krejčiřík. Lednice, zámecký skleník. Foto Karel Kuča 2013. 216 217 úpravami. První stavby projektoval ještě Josef Hardtmuth, kterého v letech 1812–1818 vystřídal Josef Kornhäusel (a pak do roku 1827 následoval stavební ředitel Josef Franz Engel). V lednické části území to byl nejprve Janův hrad, Janohrad (Hansenburg, 2,5 km východně) uprostřed lužních lesů na levém břehu Staré Dyje, napodobující zříceninu středověkého hradu, postavený v letech 1801–1808 a sloužící jako myslivna a lovecký zámeček v době honů. Postaven byl na památku dávného císařského lovčího Jana z Liechtensteina a údajně také jako připomínka někdejšího hradu v blízkém Podivíně. Svým pojetím se hlásí ještě k předchozí sentimentální etapě vývoje lednického parku, i když vznikl až po jejím dokončení. Téměř současně vyrostl na Dolních loukách jižně odtud v letech 1805–1806 klasicistní Lovecký zámeček (Jagdschloß). V roce 1811 byl při Valtické aleji jihovýchodně od Hlohovce vztyčen obelisk, zničený v roce 1867 zásahem blesku. Následoval empírový Rybniční zámeček (Jagdschloß, 2 km jižně, na hraně údolí potoka Včelínku, nad severním břehem Prostředního rybníka) z let 1814–1816, jehož projekt připadl již Josefu Kornhäuselovi. Zvláštní postavení mezi stavbami Lednicko-valtického areálu má Hraniční zámek (Grenz Schloß) z let 1824–1827, dílo Josefa Franze Engela. Je situován na západním konci Hlohoveckého rybníka tak, že pod jeho středem protéká úzká umělá vodní strouha (tok Včelínku obtéká zámek z jihu). Na I. vojenském mapování je zemská hranice zakreslena korytem Včelínku a osou všech rybníků. Na originálu mapy stabilního katastru Lednice z roku 1826 však hranice sledovala jižní břehy rybníků, takže k Moravě patřily celé Lednické rybníky včetně celého rybníka Nesytu. Teprve krátce po dokončení stavby patrně zařídil Jan I. Josef z Liechtensteina posun zemské hranice do osy rybníků a tedy i strouhy, aby zámek dostál svému jménu. Nová hranice je na mapě stabilního katastru zakreslena dodatečně červenou linií; tento zásah bohužel není datován. Na II. vojenském mapování (1836–1842) je již zakreslena pouze nová hranice. Ve valtické části území obohatil komponovanou krajinu již v letech 1802–1806 zámeček Belveder (Belvedere, na Liščím vrchu, 1 km severovýchodně od Valtic), postavený podle návrhu Josefa Hardtmutha pro chov a lov bažantů. V rámci celého Lednicko-valtického areálu je mimořádný Hardtmuthův Nový dvůr (Neuhof, 2,5 km J od Lednice, 0,5 km J od hráze Prostředního rybníka), osově komponovaná klasicistní užitková stavba vynikající umělecké hodnoty z let 1809–1810, doplněná v letech 1819–1820 v rousseauovském duchu o salet pro ustájení krav podle návrhu Josefa Franze Engela v podobě velké rotundy na severovýchodní straně areálu. na některých místech uzavřen úzkým pásem výsadeb (belting), které sloužily také jako pozadí pro zajímavé stavby. V některých místech byla cesta lemována jednořadou alejí. Celková šířka parkových výsadeb se pohybuje od 50 m do přibližně 100 m od břehové čáry. Kompaktnější porosty byly formovány především na vnější hranici prostoru, na čáře horizontu. Později byly parky upravovány podle modernějších názorů (porosty byly dosazovány do kompaktnějších forem). Jednoduché parkové úpravy byly založeny také kolem staveb (tzv. saletů, follies), které byly rozptýleny v areálu. Východní část parku, Hvězda, byla také přeorganizována do organické kompozice, stejně jako na jihu navazující louka, tzv. Hubertka, rozčleněná skupinami stromů. Pravidelný rozvrh východní části okrasné zahrady u zámku byl rovněž zrušen a část její plochy zatopil malý umělý Podzámecký (Růžový) rybník s Růžovým ostrovem, z něhož byl prokopán nový vodní kanál po východním okraji parku. V celém parku dosud zůstaly všechny starší stavby (kromě pavilonů u minaretu), ale vznikaly i další, nadále podle Hardtmuthových projektů, který byl v liechtensteinských službách do roku 1812, kdy se s Janem I. Josefem ve zlém rozešel. V letech 1805–1811 byla vybudována umělá ruina římského akvaduktu s umělou jeskyní zvanou Peklo, neseného osmi pilíři. Voda byla nad jeskyní přiváděna do koryta a padala přes poslední polozřícený pilíř jako umělý vodopád. Na projektu akvaduktu se podílel též Johann Jakob Wagner. V roce 1806 vznikly na západním břehu Růžového rybníka Nové lázně (po novogotické přestavbě zámku byla jejich horní část stržena). Neobyčejně půvabnou stavbou byl chrám Múz postavený v roce 1808 východně od tehdejší oranžerie. Zbořen byl při stavbě nynějšího skleníku (viz dále255 ). Stará vodárna na Zámecké Dyji, postavená po roce 1643 pro zásobování vodotrysků v zahradě, byla v letech 1836–1844 přestavěna podle projektu Georga Wingelmüllera v maurském stylu. V roce 1838 byla na louce Hubertce postavena ovčárna, jejíž horní dřevěná část byla stržena roku 1999. Nedochovala se ani dřevěná loděnice, která stávala u severního cípu Opičího ostrova a zanikla po roce 1945. Teprve v této době (1805–1825) došlo též k celkové romantické proměně krajiny Lednicko-valtického areálu. Východně od lednické zámecké zahrady, ale též kolem Lednických rybníků, v Bořím lese nebo v oboře Soutok byla postavena řada zámečků a drobných stavebních objektů (tzv. saletů), propojených důmyslným systémem průhledů a doplněných drobnými parkovými 255   Přehled všech zaniklých staveb v lednickém parku byl zpracován podle Krejčiřík, P. (2012). Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Lednice, celkový pohled na zámek a zahradu od jihu. Foto Martin Gojda 2014. Lednice, zahradní průčelí zámku při pohledu přes Zámeckou Dyji. Foto Karel Kuča 2013. Akvadukt v lednické zahradě. Foto Karel Kuča 2013. Lednice, část severního průčelí zámku. Foto Karel Kuča 2013. 218 219 1876, kdy pořádání honů skončilo. Ve Valticích byla mimoto v roce 1805 zřízena pěstební školka zajišťující dřeviny pro celé území. Jednotlivé architektonické akcenty krajiny byly soustředěny do esteticky a krajinně nejatraktivnějších částí Lednicko-valtické krajiny, tedy do lužní krajiny u lednického zámku, do oblasti Lednických rybníků a navazujícího Bořího lesa. Byly situovány tak, aby mezi nimi vzniklo co nejvíce pohledových vazeb. Je logické, že pro ně byla vyhledávána pokud možno vyvýšená či jinak významná místa krajinného reliéfu. Několik staveb sloužilo od počátku jako vyhlídka (Minaret, Památník otci a bratřím). Průhledy navzájem spojovaly například Rybniční zámeček s chrámem Tří Grácií a zřejmě i s Novým dvorem, z terasy určitě i s Apollónovým chrámem. Zámek v Lednici byl pohledově propojen s minaretem, Janovým hradem, věží podivínského kostela, Loveckým zámečkem a obeliskem. Ke stěžejním patří propojení Apollónova chrámu s Hraničním zámkem. Apollónův chrám byl pohledově propojen také s Minaretem, Loveckým zámečkem a Janohradem. Dnes už hůře rozpoznatelné je propojení Památníku otci a bratřím s valtickým zámkem, Belvederem, Dianiným chrámem a zaniklým Katzelsdorfským saletem. Ze střech většiny staveb byly viditelné i Památník otci a bratřím a Minaret. V architektonickokompozičním řešení saletů lze rozlišit poněkud odlišný přístup Josefa Hardtmutha od jeho následovníků. Hardtmuthovy stavby konce 18. století byly koncipovány Stejnojmenný dvůr v těchto místech zachycuje již I. vojenské mapování. Vynikající úroveň mají též vlastní salety. Lovecký zámek Dianin chrám (tzv. Rendez-vous, 3 km východoseverovýchodně od Valtic) z let 1810–1813 (Josef Hardtmuth, Josef Klieber) má podobu římského triumfálního oblouku. Pod ním se setkávali lovci před zahájením lovu v Bořím lese (proto pojmenování Rendez-vous), jehož část byla v letech 1802–1810 proměněna v oboru ohrazenou pětikilometrovou kamennou zdí (strženou v letech 1872–1873). Památník otci a bratřím (tzv. Kolonádu) na Raistenbergu (Aussicht, na kopci zvaném též Homole, 1,5 km jihozápadně od Valtic) dal Jan I. Josef z Liechtensteina postavit v letech 1810–1823 (J. Hardtmuth, J. Klieber) jako rodový pantheon (gloriet) na památku svého zesnulého otce Františka Josefa I. a bratří Filipa a Aloise I. Stavba, situovaná na nejvyšším místě spojených liechtensteinských panství, byla od počátku koncipována též jako rozhledna. Apollónův chrám (Apollo Tempel) na břehu Mlýnského rybníka mezi Lednicí a Charvatskou Novou Vsí byl vybudován v letech 1817–1819 jako mistrovské dílo Josefa Kornhäusela a Josefa Kliebera. V letech 1818–1819 byl jihovýchodně od Valtic, východně nad silnicí do Katzeldorfu, postaven podle Kornhäuselova návrhu Katzelsdorfský zámeček (Katzeldorfer Schlößl), zbořený v letech 1956–1963 (zachovala se pouze studna).256 Chrám Tří Grácií (Drei Grazien-Tempel, Circus der Drei Grazien) jižně od Prostředního rybníka vyrostl v letech 1824–1825 jako společné dílo Josefa Franze Engela, Josefa Kliebera a Leopolda Kisslinga, doplněné přeneseným sousoším od Johanna Martina Fischera (viz výše). Konaly se zde výřady lovů na kachny na lednických rybnících. Pohledově se váže na Rybniční zámeček. Do této chronologické řady patří i empírový kostel sv. Bartoloměje v Hlohovci vybudovaný v letech 1831–1835 podle návrhu Josefa Leistlera a v letech 1906–1912 ve stejném stylu rozšířený Karlem Weinbrennerem a Maxem Zehenterem. Nejmladší stavbou je novogotická kaple sv. Huberta (Sankt Hubertus, 1,5 km severovýchodně od Dianina chrámu) z let 1846–1855 (Georg Wingelmüller, Franz Högler), která slohově již náleží mladšímu vývojovému období Lednicko--valtického areálu. Zde pak končívaly parforsní hony. Na počátku 19. století prodělal celkovou krajinářskou proměnu a rozšíření i zámecký park ve Valticích. Na jeho severozápadním okraji stála již od roku 1794 Venerie, areál sloužící chovu psů pro účely parforsních honů, tvořený několika budovami, výběhy pro psy a byty pro personál. V 1. polovině 19. století byl velkoryse přestavěn a byl intenzivně využíván zejména do roku 256   Lyčka, D. (2009). Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Lednice, zahradní (severní) průčelí zámku. Foto Karel Kuča 2013. Zámecký rybník s Minaretem. Foto Karel Kuča 2013. Zámecký rybník. Foto Karel Kuča 2013. 220 221 Po roce 1800 se podle projektu Martina Rothmayera také zcela změnilo uspořádání Bořího lesa260 . Barokní systém radiálních alejí byl s jedinou výjimkou zachován a doplněn soustavou dalších křížových a hvězdicových os. Severní část lesa mezi Ladenskou a Břeclavskou alejí ovládl osový kříž poledníkové Věžové aleje (nyní Široká alej) směřující na lednický minaret a rovnoběžkové Glorietové aleje (později Jezdecké aleje, Reit Allee) zdůrazněný glorietem (dochovány jen základy překryté zeminou). Obdobný kruhový palouk vznikl uprostřed Lanžhotské aleje, překřížené novou severojižní osou Podivínské aleje (Ober-Temenauer-Allee) opticky mířící k věži podivínského kostela. Z Ladenské aleje byla pod úhlem 45 ° vyvedena Dřezovcová alej261 k Novému dvoru, která se za ním lomila směrem na hráz Prostředního rybníka (další, ale vlnovitě vedená alej byla vedena mezi oběma jejími úseky); opačným koncem míří Dřezovcová alej na lovecký zámek Dianin chrám. Celou kompozici dobře zachycuje II. vojenské mapování (1836–1842). V průběhu 2. poloviny 19. století byla dále zdokonalena až přetvořena vznikem dalších průseků, jak hvězdicovitých, tak pravoúhlých. Až v této pozdní době byly na obou koncích Glorietové aleje zřízeny kapkovité cesty zvané Brýle.262 Tehdy vznikla také Vejmutovková alej vedená z Ladenské aleje kolmo k Novému dvoru. Spolu s poněkud starší alejí Dřezovcovou dokumentuje záměrné obohacování zdejší druhové skladby stromů o nepůvodní, ale esteticky velmi působivé druhy. Později začala dominovat soustava průseků ve směru severozápad– jihovýchod. Systém průseků měl kromě hospodářské lesní funkce i velký význam při parforsních honech, pořádaných do roku 1876. Lovci na koních pronásledovali zvěř právě průseky, nebo ji stříleli z altánů na jejich kříženích.263 Lanžhotská alej tvořila hranici mezi Valtickým a Rheintalským revírem, Podivínská alej oddělovala revíry Valtický a Poštorenský. Koncepce krajinářského parku se na počátku 19. století rozvíjela také v oboře Soutok. V letech 1810–1812 vyrostl na místě dřevěného letohrádku Hetzgloriet z roku 1787 v areálu velkomoravského hradiště monumentální klasicistní lovecký zámek Pohansko (Jagdschloß Pohanska) podle návrhu Josefa Hardtmutha, Josefa Kornhäusela a Josefa Kliebera, zrcadlící se 260   Zatloukal, P. [ed.] – Krejčiřík, P. – Zatloukal, O. (2012). 261   Sazenice dřezovce trojtrnného (Gleditsia triacanthos) byly dovezeny z Ameriky. 262   Jsou dobře patrné ještě na ortofotomapě z doby kolem roku 1950, zatímco nyní je dochována pouze severní polovina východní z nich. 263   Novák, Z. (1993). s ohledem na jejich začlenění do tehdejší radiální kompozice lednického zámeckého parku. Zvláště stavby situované na průsečíku dvou nebo čtyř os byly proto komponovány jako centrální objekty (Minaret, zaniklý chrám Slunce či čínský pavilon), nebo alespoň tak, že byly ze všech stran srovnatelně atraktivní (Janův hrad). U svých mladších staveb ve volné krajině, které již nebyly řešeny tímto způsobem, dodržoval zásadu rovnoprávnosti obou hlavních podélných průčelí. Stavby byly tedy komponovány na pohledy z jediné osy, ale z obou směrů (Dianin chrám, Památník otci a bratřím, Pohansko, Belvedér). Naproti tomu mladší stavby Kornhäuselovy a Engelovy jsou sice rovněž osově symetrické, ale aktivní architektonické prvky mají většinou koncentrovány na jedinou fasádu, která se uplatňuje jako point de vue na pozadí kulisy vegetace, tedy pouze v jediném směru a zejména pro pohledy z malé vzdálenosti (Rybniční zámeček, Apollónův chrám, Tří Grácie). Také Hraniční zámek má akcentováno západní průčelí, vnímatelné v pohledech z bezprostřední blízkosti, zatímco východní průčelí, uplatňující se v dálkových pohledech, je zjednodušeno. Autentickým dokladem původní úpravy staveb i jejich okolí je mapa Lednicko-valtického areálu publikovaná kolem roku 1840.257 Na obvodu je doplněna 18 vedutami, z nichž 16 zobrazuje zámky, lovecké zámečky, pavilony a Nový dvůr.258 Komplex saletů Lednicko-valtického areálu představuje svým ztvárněním soubor evropského významu. Zatímco jinde na evropském kontinentu jsou parkové klasicistní a romantické stavby většinou jen drobnými pavilony, přejímanými jako zahradní stafáž z anglických, později i francouzských a německých vzorníků (Stowe, Chiswick, Stourhead, Kew Royal Garden), představují Hardmuthova, Kornhäuselova a Engelova díla soubor náročně řešených loveckých zámečků a hospodářských dvorů, jejichž obytná a společenská funkce neodpovídá zjednodušené představě o zahradní stafáži. Každá stavba měla svůj vlastní život, svůj intimní parkový prostor a byla de facto obytnou budovou, i když obývanou pouze kratší dobu v roce. Většina zámečků má vysokou architektonickou kvalitu bez kopírování dobových vzorníků, i když zahraniční vzory u některých z nich rozlišit lze. Tento přístup knížecích architektů daleko předčil běžně používané schéma romantických zahrad v Anglii.259 257   Schilderung von Eisgrub, Feldsberg und deren Umgebungen. 258   Chybí veduty zámků Pohansko, Lány a v té době ještě neexistující kaple sv. Huberta. 259   Kuča, O. in Novák, Z., a kol. (1995). Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Hlavní (jižní) průčelí lednického zámku. Foto Karel Kuča 2013. Jižní okrasná zahrada. Foto Karel Kuča 2013. Lednice, konírny s jízdárnou (oba snímky). Foto Karel Kuča 2013. Benátská kašna v jižní okrasné zahradě. Foto Karel Kuča 2013. 222 223 Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Janův hrad obtékaný Starou Dyjí. Foto Karel Kuča 2008. 3Dianin chrám. Foto Alena Salašová 2010. na hladině sousedního rybníku. V téže době (1810–1813) byl jižně odtud, ale na tehdejším dolnorakouském území, postaven podle projektu prvních dvou jmenovaných malý lovecký zámeček Lány (Lahnenschloß, Hufs). V 2. polovině 19. století přibyly v oboře ještě tzv. Ruské domky, které dostal Jan II. z Liechtensteina za své služby na carském dvoře (nedochovány). Také renesanční zámek v Břeclavi byl rozšířen a upraven do podoby romantické novogotické zříceniny. Jeho novou podobu, která mohla být dílem Josefa Hardtmutha, zachycuje veduta Ferdinanda Runka z roku 1817. Intenzivní budování saletů a přetváření Lednicko-valtické krajiny v romantickém a klasicistním tedy trvalo do konce 20. let 19. století. Po zhruba patnáctileté přestávce následovala poslední vývojová etapa, která celé území doplnila o stylově zcela odlišnou novogotickou vrstvu. Především však znamenala celkovou proměnu manýristického a barokního zámku v Lednici (připomínkou starší podoby zůstaly jen budovy jízdárny a koníren). Nejprve byla v letech 1843–1845 dosavadní dřevěná barokní oranžerie (z roku 1644) nahrazena nákladem Aloise II. Josefa z Liechtensteina novým skleníkem s litinovou konstrukcí, dlouhým 92 m a vysokým 13 m, postaveným podle projektu vídeňského architekta Georga Wingelmüllera (†1848). Roku 1845 pak byla zahájena celková novogotická romantická přestavba zámku, rovněž podle návrhu Georga Wingelmüllera, těžícího ze svých studií v Anglii a Skotsku. Byla dokončena v letech 1848–1858 Wingelmüllerovým asistentem Johannem Heidrichem podle původních plánů; Heindrichovým dílem bylo jen rozšíření kostela. Hmota barokního zámku byla v hlavních rysech zachována (osm křídel se čtyřmi dvory), přibyly jen vertikální dominanty vlajkové věže nad středem zámku a východní hranolové věže, zcela se však změnily fasády a interiéry. Mezi zámkem a tzv. kuchyňským křídlem vzniklo spojovací křídlo s vedlejším schodištěm. Přestavěn byl i kostel sv. Jakuba Většího, jehož kněžiště bylo prodlouženo, nad styky s lodí vztyčeny dvě štíhlé věžice a na jihu přibyla otevřená předsíň. V letech 1848–1849 byly při východní straně náměstí jižně od kostela postaveny též budovy fary čp. 67 a domu architektů čp. 72, které nahradily barokní hospodářské budovy, jež zde stály. V 80. letech 19. století následoval radikální zásah do struktury městečka Lednice. Roku 1880 byly vykoupeny usedlosti v Dlouhé ulici, které oddělovaly zahradní předpolí zámeckého skleníku od kuchyňské zahrady. Dlouhá ulice s hustou zástavbou totiž dosud ústila bezprostředně u jižního průčelí zámku, takže malá zahrada mohla existovat jen mezi ní a skleníkem. V první etapě byly zbořeny usedlosti po obou stranách ulice až po terénní hranu na úrovni konce skleníku a na získané ploše byl zřízen zahradní parter. Linie Dlouhé ulice v tomto prostoru zcela zanikla. Silnice byla z nového západního konce Dlouhé ulice svedena kolmo k jihu, k rohu květinářské zahrady, a odtud v přímé linii mezi kuchyňskou zahradou a novou částí zahrady k západu, kde navázala na jižní stranu dosavadního náměstí. Jižněji, podél jižního okraje květinářské a zelinářské zahrady byla vytýčena nová (nynější) silnice do Břeclavi (Břeclavská, Lundenburgergasse). Současně byla zbořena i stará radnice, což umožnilo nové vymezení náměstí. Jeho západní strana byla vytýčena v linii východní strany dvora (který na rozdíl od tvrzení literatury tehdy zbořen nebyl). Její největší část zabrala v letech 1880–1882 nová radnice s hostincem (další domy vznikly v ulici proti jižnímu křídlu dvora). Linie jižní a východní strany hlavního náměstí zůstala zachována. Severní strana náměstí byla vymezena v linii jihovýchodního nároží panského dvora, ale zůstala bez zástavby, tvoříc hlavní vstup do areálu zámku. Náměstí s novou radnicí a domy čp. 65, 66, 68, 69, 71 bylo spolu se stavbami jinde v městečku – měšťanskou školou z roku 1885, ředitelstvím knížecích zahrad a parků čp. 379–380 v Dlouhé ulici, klášterem milosrdných sester s ženskou nemocnicí z roku 1889 a hřbitovem z roku 1892 – komponováno v jednotném novogotickém stylu 80. let 19. století Karlem Weinbrennerem, pouze radnice byla dílem Klementa Hampela. V letech 1897–1898 k nim přibyla ještě Jubilejní kašna uprostřed náměstí Karl Weinbrenner, Josef Bayer, Ferdinand Hartinger). Teprve v 80. letech 19. století tak Lednice po velmi dlouhé době získala ucelenou kompozici (záhy opět narušenou) a skutečné náměstí. Na podobu lednické zámecké zahrady měl od roku 1883 největší vliv vrchní zahradník Wilhelm Lauche, který formoval jeho estetický charakter výsadbou nových dřevin po vzoru parků knížete J. H. Pücklera v Bad Muskau a Branitz u Cottbuse, které znal z mládí. Měl v tom velkou podporu ze strany Jana II. z Liechtenštejna (1858–1929), který se od mládí zajímal o zahradní umění a během své dlouhé vlády dotvořil i okolní krajinu, jsa poučen pracemi největších evropských krajinářů (J. H. Pűckler, P. J. Lenné, L. A. André, G. Jekyll a další). Dendrologická skladba celého Lednicko-valtického areálu se vyvíjela postupně od konce 18. století a v případě alejí a Bořího lesa ještě dříve nejenom za účasti předních zahradníků, ale i z iniciativy jednotlivých členů liechtensteinského rodu. Sortiment vysazovaných stromů a strategie jejich rozmístění hrál velkou roli zejména v lednické a valtické zahradě, ale nejen tam. V zámeckých zahradách byly v 2. polovině 19. a 20. století programově budovány sbírky exotických dřevin, dovážených expedicemi financovanými Liechtensteiny.264 Z jehličnanů byly 264   Botanik van der Schott údajně přivezl do Lednice 36 000 exotických rostlin – Hieke, K. (1985). používané zejména severoamerické druhy (jalovce, jedle, cypřišky, zeravy, borovice, tisovce, sekvojovce apod.), ale i naše horské smrky a modříny (pro nížiny cizí). Z listnatých stromů byly velmi často uplatňované domácí duby a lípy, ale i exotické platany, javory, liliovníky, trnovníky akáty, ořešáky černé, dřezovce a další. Ve výsadbách se výrazně projevovaly solitérní skupiny borovic (Pinus sylvestris, P. strobus, P. nigra), amerických dubů (Quercus rubra, Q. palustris) a bílých topolů, popřípadě topoly vlašské (Populus nigra ‘Italica’). Ve volnějších parkově upravených plochách u saletů byly vysazovány nejčastěji dřeviny domácí, převážně duby nebo borovice. Parkově byly částečně upraveny i pastviny, remízy a louky; na nich i mezi poli byly vysazovány skupiny stromů či solitéry. Významnou roli v celkové kompozici krajiny hrála zejména lužní krajina s komplexy lesů, nivními loukami a solitérními duby v průhledech, kdy byly promodelovány i okraje lesních masivů, lužních lesů kolem řeky Dyje i uměle založeného Bořího lesa. Úsilím Jana II. z Liechtensteina se Lednicko-valtický areál stal také významným centrem odborného školství. V roce 1873 založil ve Valticích Dolnorakouskou zemskou rolnickou, ovocnickou a vinařskou školu, následovanou v roce 1894 Vyšší ovocnicko-zahradnickou školou v Lednici, doplněnou roku 1912 Mendeleem. Ještě před rokem 1900 následovala závěrečná etapa vývoje parku i městečka Lednice. Nyní byly zbořeny i všechny usedlosti po obou stranách někdejší střední části Dlouhé ulice, tedy po úroveň východní linie zelinářské zahrady a spojovací ulice mezi Dlouhou ulicí a starou břeclavskou silnicí. Na tuto plochu byl rozšířen krajinářský park z prostoru Růžového ostrova; na východním okraji parku se tak ocitlo ředitelství knížecích zahrad a skleníků. Prostor jižně od zámeckého skleníku byl v roce 1904 proměněn v působivý formální parter podle návrhu florentského architekta Vincenza Micheliho a jeho součástí se stala i manýristická Benátská kašna (viz výše). Jižní okrasná zahrada lednického zámku, tvořící dnes neodmyslitelnou součást celého areálu, je tedy jeho vůbec nejmladší částí. V té době však došlo i ke zboření panského dvora, z něhož zůstalo zachováno jen jihovýchodní nároží s krátkými výběhy tří křídel. Je zajímavé, že odstranění dvora se předpokládalo již na plánu od Ignáce Holleho (1799); plochu dvora měla tehdy nahradit geometrická zahradní kompozice. Nyní zůstala zplanýrovaná plocha zcela volná, jen s jednoduchou úpravou trávníků. Toto rozšíření volného prostoru kolem zámku bylo sice plně v duchu předchozích přírodně krajinářských úprav zámeckého parku, na druhé straně však znamenalo výraznou kompoziční ztrátu jak ve vztahu ke konírnám, tak ve vztahu náměstí a zámku. Po popsaných zásazích zůstalo městečko omezeno jen na svou někdejší západní polovinu. Nejvýchodnější zbytek Dlouhé ulice se stal zcela okrajovou enklávou (dnešní Slovácká ulice, respektive její východní část). Zástavbu Lednice v této době obohatila budova Vyšší ovocnicko-zahradnické školy čp. 331 (1899–1900, Karl Weinbrenner), nádraží (1901, týž autor), vily C. M. Thumy čp. 345 (1906, Johann Wellmann a Erwin Barth) a Mendelea čp. 334 (1912–1913, Clemens Maxmilian Kettner). Břeclav, která se již roku 1839 stala první železniční stanicí na našem území, když sem byla přivedena trať z Vídně, byla v letech 1853–1856 obohacena o novogotickou kapli sv. Cyrila a Metoděje od Johanna Heidricha poblíž nádraží. K podobnému, i když ne tak radikálnímu zásahu do městské struktury došlo po roce 1888 také ve Valticích. Krajinářský zámecký park, budovaný od roku 1879 podle návrhu Wilhelma Laucheho, byl rozšířen i na jihovýchodní svahy pod vlastním zámkem, kde mu ustoupily domy Barvířské ulice. V nové části parku vznikl tzv. amfiteátr, jehož svahy byly až do 1. světové války osázeny vinicemi, pak je nahradila louka. Formální zahradní parter u zámku kolem roku 1900 Lednice, Maurská vodárna. Foto Karel Kuča 2013. Zámeček Lány. Foto Alena Krusová 2013. Janlv hrad. Foto Věra Kučová 2012. Hlohovec, kostel sv. Bartoloměje. Foto Karel Kuča 2014. Kaple sv. Huberta. Foto Alena Krusová 2013. 224 225 dodnes.267 V 60.–70. letech 20. století zde byla zřízena vojenská střelnice. Rozsáhlé pozůstatky po zničené továrna včetně železničních vleček jsou dosud dobře patrné. Druhá světová válka tragicky poznamenala osud Břeclavi. Při náletu dne 20. listopadu 1944 byl zničen kostel na náměstí i část historického jádra a čtvrť Dubíč (destrukci zde dokonaly demolice a nová výstavba v období socialismu). Při přechodu fronty v roce 1945 byly částečně postiženy Valtice i část zahradních úprav. Nejsmutnějším dědictvím nacistické okupace byl zánik židovských obcí v Břeclavi a Lednici. Ačkoli Lichtenštejnsko stálo za 2. světové války na straně protihitlerovské koalice, byl v roce 1945 veškerý liechtensteinský majetek na území Československa zkonfiskován. Zdejší společnost i krajina byly podobně jako v dalších sudetských územích v poválečném období výrazně poznamenány odsunem obyvatelstva německé národnosti. K radikálním změnám došlo v souvislosti s nástupem komunismu v Československu v roce 1948. Od roku 1950 byla jižní část Lednicko-valtického areálu součástí nepřístupného hraničního pásma. Katzelsdorfský zámeček byl zcela zbořen, poškozeny byly salety v okolí Valtic (zejména Památník otci a bratřím, Belveder, 267   Bývalá muniční továrna MUNA [online], Zbytky továrny Muna u Poštorné [online]. navrhl Vincenzo Micheli. V letech 1899–1902 byl mimoto za městem, naproti Belvederu, zřízen nový hřbitov. Již v 2. polovině 19. století byl podstatně redukován rozsah nejjižnější části Bořího lesa. Po roce 1888 zde byl postaven velký Boří dvůr (Theimhof)265 a poté byla přilehlá část lesa mezi Bernhardsthalerskou alejí a Katzelsdorfským lesíkem vykácena úplně a změněna na pole. V tomto období naopak začalo rozšiřování lesa v území mezi Ladenskou alejí a Lednickými rybníky, dovršené pak v období 1. republiky, čímž se výrazně změnil krajinný kontext chrámku Tří Grácií, Nového dvora i Apollónova chrámu. Na přelomu 19. a 20. století se stavební činnost rozvíjela také v Poštorné, kde v těsném sousedství dosavadní malé svatyně (potom zbořené) vyrostla v letech 1893–1898 monumentální novogotická centrála kostela Navštívení Panny Marie podle projektu Karla Weinbrennera, doplněná roku 1909 i stylově obdobnou farou čp. 1, školou čp. 2 a domem lékaře čp. 37 (již v roce 1874 byla postavena Červená škola čp. 39). Režné cihly a tvarovky, stejně jako barevně glazované bobrovky střešní krytiny byly produkovány místní liechtensteinskou cihelnou (založenou v letech 1867–1868) a staly se pro Břeclavsko v té době charakteristické. Přímo v Břeclavi byly v tomto stylu v roce 1892 podle projektu Franze von Neumanna postaveny stavby na židovském hřbitově jižně od Haškovy ulice. Vybudování železniční trati z Břeclavi přes Valtice do Hrušovan nad Jevišovkou v roce 1872 znamenalo značně radikální zásah do krajinné kompozice. Mezi nádražím Boří Les a Valticemi byla dráha vedena Lanžhotskou alejí a tím ji zničila. Významně byly postiženy i krajinářské úpravy západně od Valtic (nejhůře dopadla manýristická krajinná kompozice jižního Mikulovska, která byla stavbou železnice de facto zničena). Stavba dráhy do Lednice v roce 1901 již krajinné hodnoty oblasti negativněji nepoznamenala. Nádražní budovy v „poštorenském“ stylu na druhé straně vnesly do území další hodnotnou architektonickou vrstvu. Podobně jako četné myslivny a další liechtensteinské stavby je projektoval Karl Weinbrenner, který působil v liechtensteinských službách v letech 1884–1909 a v posledním desetiletí byl pověřován i renovacemi starších staveb.266 Touto poslední ucelenou etapou se uzavírá a završuje tvůrčí formování a přetváření Lednicko-valtického areálu, který je možné s jistou nadsázkou označit za ferme ornée, okrasný statek v duchu Shenstonovy parkové zemědělské krajiny. Železnice dále posílila hospodářské i jiné vztahy na území Lednicko-valtického areálu, v němž zemská hranice sehrávala jen formální roli. To se změnilo po vzniku Československa v roce 1918. Dolnorakouské obce, ve kterých dominovalo chorvatské nebo české obyvatelstvo (Poštorná, Charvátská Nová Ves a Hlohovec), se již 10. listopadu 1918 přihlásily k československému státu a 30. listopadu tyto obce obsadila Slovácká brigáda z Břeclavi. Na konci listopadu tak vznikla prozatímní demarkační čára. Ve Valticích byla zcela jiná situace. Město bylo vždy národnostně německé, s malou českou menšinou. Československé požadavky, původně zahrnující rozsáhlé území Moravského pole, se v průběhu dalšího jednání pařížské mírové konference redukovaly na malou část Valticka včetně Valtic, přičemž hlavním argumentem pro získání tohoto města byla logika železničního spojení. Mírová smlouva, podepsaná 10. září 1919, potvrdila přes zásadní odpor města Valtic připojení části valtického okresu o rozloze 197 km2 k Československu. Konkrétně šlo o Valtice, Úvaly, Hlohovec, Charvátskou Novou Ves, Poštornou a dále malé území jižně od Břeclavi a Lanžhota, kde Československu připadly lužní lesy na levém břehuDyje,kteráseodPohanskanížestalanovoustátníhranicí.Dne16.července1920vstoupila smlouva v platnost a celý Lednicko-valtický areál tak byl sjednocen na československém území. Zdá se, že toto scelení bylo při vymezování nových hranic sledováno zcela vědomě, protože ke katastrálnímu území Valtice byly připojeny i části k. ú. Schrattenbach (s Památníkem otci a brat- řím),Katzelsdorf(sKatzelsdorfskýmzámečkem)aReinthal(dalšíčásttohotok.ú.,zasahujícíhoaž do Bořího lesa, byla připojena k Poštorné). V rámci pozemkové reformy v roce 1927 přišli Liechtensteinové o 60 % pozemkové držby a přerozdělování majetku se dělo často podle národnostního klíče. Poblíž Bořího dvora měla dokonce vyrůst nová vesnice osídlená českými kolonisty, ale k její výstavbě nakonec nedošlo a Boří dvůr Liechtensteinům zůstal. Koncem 30. let 20. století byla podél rakouské hranice vybudována soustava bunkrů československého opevnění. V Bořím lese mezi valtickou železnicí a silnicí do Reinthalu byla za 2. světové války zřízena na ploše přes 100 ha muniční továrna Muna s koncentračním táborem Theimwald. Využívala rozsáhlého vodovodního systému včetně podzemních rezervoárů, který byl v meziválečném období pod Bořím lesem zřízen jako zdroj pitné vody. Při náletu dne 1. 4. 1944 byla továrna zasažena a vypuklo zde 38 požárů. Po osvobození (21. 4. 1945) vyhodila Rudá armáda celý komplex do vzduchu, čímž došlo k rozmetání i nevybuchlé munice, která se zde ve velkém množství nachází 265   Z roku 1888 pochází reambulovaná mapa stabilního katastru Valtic, do které byl Boří dvůr dokreslen červeně jako druhotná změna. 266   Ale ještě poté mu byl zadán projekt kostela sv. Michaela archanděla v Ladné (mimo KPZ), realizovaný v letech 1908–1915. Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Lovecký zámeček u Lednice. Foto Alena Krusová 2013. Apollónův chrám od jihu. Foto Věra Kučová 2008. Apollónův chrám. Foto Libor Sváček 2013. 3Zámeček Pohansko. Foto Alena Krusová 2013. Letecký pohled od západu na Hlohovec a Hraniční zámeček (vlevo) situovaným v ose Lednických rybníků. Foto Martin Gojda 2014. Katzelsdorfský zámeček před zbořením. 226 227 Změnou hospodaření na rybnících s cílem intenzifikace produkce ryb došlo mimoto k celkové degradaci rybniční soustavy (eutrofizace a znečištění vody a celkové zazemňování vodních nádrží). V 70. letech 20. století byla provedena regulace Dyje, která byla převedena do nového napřímeného koryta, což spolu s přeměnou nivních luk na velkoprodukční polní bloky těžce poškodilo přírodní a krajinářské hodnoty dyjské nivy. Výjimkou je okolí Zámecké Dyje a obory Obelisk, kde zůstaly zachovány zbytky odstavených říčních ramen a kde dochází k postupné revitalizaci území. Politické změny po roce 1989 umožnily celkovou obnovu Lednicko-valtického areálu; na druhé straně ale přinesly i nové problémy. K pozitivním změnám po roce 1989 patří zejména postupná a důsledná obnova stavebních památek a zámeckých zahrad. Díky velkým dotacím se daří postupně odstraňovat důsledky velkého investičního dluhu vzniklého do roku 1989. K významným akcím patří stavební úpravy zámků v Lednici a Valticích, obnova palmového skleníku v Lednici, obnova barokních jízdáren lednického zámku, renovace většiny saletů, částečná obnova zámeckých zahrad a parkových úprav kolem Lednických rybníků či některých alejí. Celková revitalizace krajiny a jejích komponent včetně obnovení zaniklých pohledových vazeb zůstává nadále aktuálním úkolem. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Z historického přehledu je zřejmé, že plošně rozsáhlý Lednicko-valtický areál představuje velmi hodnotný a bohatý celek, jehož výsledná historická podoba, které dosáhl na počátku 20. století, je výsledkem složitého vývoje, který jednotlivé hodnoty nejen postupně vrstvil, ale některé starší hodnotné etapy také ve větší nebo menší míře převrstvoval novými. V rámci této kapitoly je zejména přehledně uvedeno, co se z jednotlivých vývojových etap dochovalo dodnes. Přesná datace, autorství i další souvislosti dochovaných památek, podrobně uvedené v předchozí kapitole, již nejsou opakovány. Rozsah území přitom nedovoluje věnovat pozornost různým dalším památkám, zejména drobné architektuře a plastice, které se na území Lednicko-valtického areálu také nacházejí. Komponovaná krajina, jejíž záměrné formování začalo po polovině 17. století a trvalo až do počátku 20. století, s vrcholem v 1. čtvrtině 19. století, byla podmíněna vývojem kulturní krajiny v předchozím období. Klíčové byly v tomto ohledu především Valtice jako mocenské centrum, které definovalo významový střed, ke kterému se pozdější aktivity v krajině vztahovaly. Neméně významná byla i Lednice, vyvíjející se od počátku 17. století jako reprezentativní letní rezidence. Zejména pro kultivaci lužních lesů při soutoku Dyje s Moravou a jejími přítoky měla určující význam Břeclav, ač leží mimo hranice KPZ. Charakter jednotlivých částí území byl dále determinován vývojem vesnických sídlišť a na ně vázaného zemědělského využití krajiny. Ve středověku značně hustá síť vesnic okolo Valtic předurčila dominantní zemědělské a vinařské využívání této oblasti, které přetrvalo i po jejich zániku. To bylo v roce 1570 posíleno založením Hlohovce, který v podstatě využil polnosti zaniklé středověké vsi Aloch (která stávala 1,5 km jihovýchodně od Hlohovce). Stejně tak založení Poštorné a Charvátské Nové Vsi v 1. třetině 16. století navázalo na polnosti starší vsi existující v této okrajové části Valticka ve středověku. V kontrastu s těmito zemědělsky intenzivně využívanými částmi území stál pruh lužních lesů Dianin chrám, Nový dvůr, Hraniční zámek). Na údržbu a obnovu památek v areálu (snad s výjimkou lednického zámku) nebyly poskytovány dostatečné finanční prostředky. Zanikly nebo byly zdevastovány i drobné technické památky (Alošské rybníky a forely, kačenárna v Ladné, historické dřevěné mosty apod.). Po roce 1948 rostl význam a vliv Břeclavi jako střediska průmyslu, správního centra území a dopravního uzlu, zatímco Valtice zůstaly z ekonomických i politických důvodů stranou zájmu i finanční podpory a postupně chátraly. Stavební rozvoj Břeclavi významně změnil charakter tohoto dříve provinčního města i celé aglomerace. Potlačována byla pohledová dominance sakrálních objektů (zejména kostela Navštívení Panny Marie v Poštorné), jejichž roli převzaly symboly industrializace (komíny továren, vodárenské věže). Rozsáhlá výstavba panelových sídlišť zásadně změnila vedutu města. Násilná kolektivizace venkova spojená se scelováním drobné pozemkové držby ovlivnila podobu zemědělské krajiny. Postupně zmizela drobná struktura polí, ovocných sadů a vinohradů ve prospěch rozsáhlých polních monokultur. Údržba rozsáhlého komplexu luk a pastvin nebyla v této době ekonomicky zajímavá ani politicky podporovaná. Na úkor trvalých travních porostů se postupně rozrůstal hospodářský les, křoviska nebo ruderální vegetace. V důsledku toho postupně zanikaly typické průhledy krajinou, drobné parkové úpravy kolem saletů a podobně. Nejvýrazněji jsou výsledky tohoto procesu viditelné v nivě řeky Dyje, v prostoru Bořího lesa a v okolí Lednických rybníků. Vinou přirozených sukcesních procesů došlo například ke smazání jednoduché rytmické kompozice promenády kolem Lednických rybníků (je zachována pouze částečně na severním břehu Hlohoveckého rybníka) a k výraznému úbytku interiérově pojatých prostorů luk jako typického pastorálního motiv. Problematickým zásahem je i terasování terénu přímo na státní hranici v prostoru zvaném Amfiteátr jihovýchodně od Valtic (jižně od kóty U Topolů, 260 m n. m.). Negativní proměny krajiny výmluvně dokládá srovnání leteckých snímků z let 1952/1953 a 1973 s aktuálním stavem. Tento stav se dosud nepodařilo zvrátit. Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Sousoší Tří Grácií. Foto Věra Kučová 2014. 4Chrám Tři Grácií. Foto Libor Sváček 2013. 4Rybniční zámeček. Foto Karel Kuča 2014. Obelisk u Lednice. Foto Věra Kučová 2010. Hraniční zámeček, východní průčelí. Foto Věra Kučová 2008. Hraniční zámeček, západní průčelí. Foto Karel Kuča 2014. 228 229 aleje ořešákové, staré 80–100 let, a v Bořím lese ji doprovází jeřáb oskeruše a třešeň ptačí, zatímco na okraji lesa až po železnici jasan americký a za silnicí směrem do dyjské nivy nově vysázené duby. Břeclavská alej byla již v 2. polovině 19. století potlačena částečně odlišným trasováním silnice okolo Dianina chrámu, která v ostatních úsecích linii aleje využívá. Alej bývala lipová, roku 1880 začalo vysazování jírovce. V letech 2009–2013 byla západní část aleje nově vysázena z lip. Linie alejí Lanžhotské a Bernhardsthalerské jsou v rámci Bořího lesa dochovány. Ačkoli Lednice patřila až do poloviny 19. století mezi nejpřednější lokality barokní architektury na Moravě, po novogotické přestavbě zámku zůstal jedinou připomínkou její barokní velkoleposti komplex zámeckých koníren a jízdárny a Benátská kašna, která se nyní nachází v druhotném umístění nejnovější části okrasné zámecké zahrady. Jinak se z jedinečné barokní lednické zámecké zahrady nedochovalo nic. Naopak Valtice zůstávají perlou dolnorakouské barokní architektury dodnes. Nejvýraznějším komplexem je především areál zámku, pozoruhodný nejen celkovou sestavou hmot a jejich tvaroslovného řešení, ale rovněž intaktně dochovanými interiéry (barokní zahrada se však nedochovala, vyjma zbytků některých staveb). Mimořádný vývojový význam má také farní kostel dokumentující přechod manýrismu do raného (římského) baroka. Na barokních hodnotách Valtic se významně podílí i konvent s kostelem milosrdných bratří, ačkoli byl později přestavován a rozšiřován, mariánský sloup a torzo kláštera františkánů observantů, stejně jako některé další stavby a sochy. Vzácnou, byť jen torzálně dochovanou technickou památkou barokní doby je Kačenárna u Ladné. Barokní původ má také systém pravoúhlých průseků v oboře Soutok a částečně i v dalších lužních lesích Lednicko-valtického areálu. Pozoruhodný klasicistní sentimentální zámecký park v Lednici existoval jen velmi krátce a z jeho kompozice se v nynějším parku nedochovalo nic. Postupně zanikla i naprostá většina staveb, které jej spoluvytvářely. Výjimkou je minaret a vzdálený obelisk. Sousoší Tří Grácií, které v parku stávalo, nyní najdeme na novém místě, jako těžiště stejnojmenného saletu. Janův hrad je stavbou, která vyrůstala v krátkém mezidobí mezi dokončením klasicistního parku a jeho přírodně krajinářskou proměnou; svým historizujícím pojetím plně spadá ještě do předchozí etapy. Naprostá většina jedinečných klasicistních saletů a dalších staveb, které vnímáme jako nejvýraznější komponentu Lednicko-valtického areálu, vyrostla v průběhu 1. čtvrtiny 19. století. Přímo v lednickém parku, který je sám o sobě jedním z nejcennějších děl zahradního umění této doby v evropském měřítku a uchvacuje jak řešením umělého Zámeckého rybníka, tak komponovanými průhledy, je to římský akvadukt s grottou a spodní část Nových lázní, ve podél Dyje a oblast Bořího lesa, od středověku redukovaného, ale poté opět rozšiřovaného. Důležitou komponentou krajiny se staly také v 15.–16. století vybudované Lednické rybníky. Tyto tři části tedy představovaly nejatraktivnější části Lednicko-valtického areálu, na něž se kompoziční přetváření krajiny od 17. století soustředilo. Kromě archeologických lokalit velkomoravských hradišť Pohanska u Břeclavi a Pohanska u Nejdku se v území nezachovaly zjevné stopy raně středověkého či staršího osídlení. Nedochovala se zde ani žádná stavební památka středověkého stáří, snad kromě tvrziště v Alochu či jiných archeologických lokalit. Středověký původ však mají dodnes ve větší či menší míře zachované půdorysy Valtic, Lednice, Bulhar a Nejdku, i když zejména v Lednici se po radikálních změnách v 18 a 19. století dochovalo ze středověké půdorysné osnovy jen velmi málo. Ani z renesančního období žádná stavba nepřetrvala (zámek v Břeclavi součástí KPZ není), ale ze 16. století pocházejí půdorysy vesnic Poštorné, Charvátské Nové Vsi a Hlohovce, které jsou cenné právě tím, že jsou přesně či relativně přesně datované a lze je tedy porovnávat s půdorysy sídel starších. Z 15. a 16. století samozřejmě nemůžeme opomenout dochované Lednické a Alošské rybníky, popřípadě další menší vodní nádrže, pokud nejsou mladší. Významné hodnoty v území dodnes přetrvaly z barokního období. Z hlediska krajinné kompozice jde především o Valtickou alej z roku 1656 mezi Valticemi a Lednicí, upravenou v letech 1715–1717 (i když její dendrologická skladba je přirozeně mladší a původní podobu aleje osázené smrky si jen stěží dokážeme představit) a celý systém radiálních alejí z let 1715–1717, rozvíjejících se z Valtic směrem k severovýchodu až jihovýchodu. Z nich se dochovala trasa Ladenské aleje. Také její druhová skladba se zásadně proměňovala a dnes ji stromořadí nedoprovázejí zdaleka v celé její délce. Ve směru od Valtic začíná ne zcela intaktně dochovanou modřínovou alejí vysázenou kolem roku 1850, před Bořím lesem pak je poměrně krátký úsek Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál Mapa jádrové části Lednicko-valtického areálu z doby kolem roku 1840. Kaple Nejsvětější Trojice u Lednice. Foto Alena Krusová 2013. Letecký pohled na Nový dvůr od jihu. Foto Ladislav Rygl, KTV Blučina, 2010. Nový dvůr, jihozápadní průčelí. Foto Karel Kuča 2014. Nový dvůr, severovýchodní průčelí. Foto Karel Kuča 2014. 230 231 v blízkosti páteřních komunikací (zejména Valtice a Břeclav), přestavby a intenzifikace dopravní sítě včetně velkokapacitních parkovišť (zejména Lednice a Valtice), těžba ropy a zemního plynu v nivě řeky Dyje, posilování nadzemních přenosových soustav elektrické energie. Kvůli velkému zájmu o světovou památku jsou nadměrně zatěžovaná jádrová území areálu málo koordinovaným cestovním ruchem se všemi následnými dopady (znečišťování prostředí odpady, hluk a reklama, poškozování stezek a porostů, výstavba nové vybavenosti pro cestovní ruch apod.). K problematickým záměrům patří i rozvoj lázeňství v Lednici, kde nemá tradici, nebo snaha o zakládání golfových hřišť. Údržba rozsáhlého komplexu luk a pastvin není v této době ekonomicky zajímavá ani politicky podporovaná. Na úkor trvalých travních porostů se postupně rozrůstá hospodářský les. V důsledku toho postupně zanikají typické průhledy krajinou, mizí drobné parkové úpravy kolem saletů. Nejvýrazněji je tento trend viditelný v nivě řeky Dyje, v prostoru Bořího lesa a v okolí Lednických rybníků. Pro území s tak vysokou koncentrací hodnot a rozvojového potenciálu jsou typické střety zájmů mezi veřejnou správou, obecnou samosprávou, podnikateli a širší veřejností. Dosud nejsou jednoznačně definované priority v ochraně území. V důsledku toho dochází k názorovým střetům, a to v nemenší míře také mezi ochranou přírody a památkovou péčí. V území s vysokou koncentrací přírodních hodnot a kombinací velkého počtu národních a mezinárodních ochranných režimů je poměrně obtížné dohodnout a realizovat obnovná opatření zejména na vegetaci. „Zdivočení“ krajiny, jež se projevilo i zanedbáváním údržby alejí, vedlo ke značnému nárůstu počtu nových stanovišť důležitých z hlediska biodiverzity. Obnova vegetačních prvků v historických zahradních a krajinářských úpravách naráží například na striktní ochranu bobra evropského, saprofágních brouků, ohrožených druhů rostlin a živočichů apod. Paradoxně dochází k situaci, kdy kvůli velkému počtu a různým formám ochranných režimů ochrany přírody na úrovni národní i mezinárodní je velmi komplikované realizovat ochranu kulturních hodnot krajiny, která je podstatou krajinné památkové zóny, zapsané navíc na Seznamu světového dědictví. Teprve v posledních letech se daří zaplňovat mezery v oblasti poznání historického vývoje území a zvyšovat úroveň povědomí o hodnotách zdejší kulturní krajiny.  východním sousedství pak Lovecký zámeček. V okolí Valtic jde o Belveder u Valtické aleje, Památník otci a bratřím nad městem a zámek Dianin chrám při okraji Bořího lesa. Nejvíce saletů je soustředěno okolo tří spodních Lednických rybníků. Ve směru od západu jde o Hraniční zámeček, Rybniční zámeček, chrám Tří Grácií, Nový dvůr a Apollónův chrám. Soubor těchto empírových staveb stylově doplňuje i kostel v Hlohovci. Územně v podstatě samostatnou část představuje obora Soutok pod Břeclaví, kde dominuje lovecký zámek Pohansko, ale opomenout nelze ani zámeček Lány. Hodnota všech těchto staveb nespočívá jen v architektuře samé, ale i v pohledových vazbách, které mezi nimi existují, stejně jako ve formování jejich okolí, byť je někdy mladšího data, nebo se dochovalo jen náznakově. V 1. třetině 19. století se také výrazně proměnila osnova alejí a průseků v Bořím lese, kde došlo k doplnění původní soustavy radiálních alejí. Jednou z nejvýznamnějších památek anglické romantické novogotiky na našem území je zámek v Lednici, vzniklý celkovou přestavbou barokní letní rezidence. Přestavbě zámku předcházelo vybudování palmového skleníku a proměna vodárny v maurském stylu. O málo mladší kaple sv. Huberta v Bořím lese již z anglických inspirací nevychází, stejně jako další novogotické stavby mladší etapy 80. a 90. let 19. století, spojené se jménem Karla Weinbrennera a charakteristické režnými cihlami a glazovanou krytinou z liechtensteinské cihelny v Poštorné. Ve velkém počtu jsou soustředěny v Lednici a v Poštorné, kde jim dominuje monumentální architektura kostela. Obraz území dotvářejí i četné stavby hájoven a dalších typů staveb. V tomto období byla také dotvořena síť průseků a dalších cest v Bořím lese, dochovaná v základní osnově dodnes. Boří dvůr vznikl ve vazbě na vykácenou jižní část lesa až po roce 1888. V tomto období byl také zformován valtický zámecký park do nynější podoby (i na úkor vykoupené Barvířské ulice) a ve dvou etapách byly podstatně rozšířeny zahrady lednického zámku, a to na úkor téměř celé Dlouhé ulice. Dekorativní zahradní parter jižně od zámku je tedy nejmladší částí celého Lednicko-valtického areálu, dotvořenou až v roce 1904. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Lednicko-valtický areál představuje unikátní komponovanou krajinu s vysokým zastoupením přírodních a kulturně historických hodnot. Přes záchranu mnoha stavebních památek, zůstává krajina Lednicko-valtického areálu jako celek ohrožena. K výraznému ohrožení krajinného rázu a narušení kulturně historické podstaty zdejší komponované krajiny by došlo v případě realizace některých záměrů, zakotvených v územně plánovacích dokumentech obcí, a to především na úseku dopravy, průmyslu, vedení nadzemní technické infrastruktury a rozvoje bydlení. K nejvýznamnějším záměrům, které ohrožují kvalitu komponované krajiny, patří zejména snaha obcí a podnikatelů o rozvoj zástavby za stávajícími hranicemi intravilánů všech sídel, neadekvátní přestavby stávajícího stavebního fondu, rozvoj obchodních a průmyslových komplexů Lednicko-valtický areál Lednicko-valtický areál 1400 1500 1600 1700 1688 stavba koníren a jízdáren v Lednici (Fischer z Erlachu, Martinelli) 1692 prvně doložena obora Hvězda s osmi alejemi a letohrádkem 1627 založena valtická bažantnice (směrem na Mikulov) 1640 stavba zámeckých sklepů ve valtické zahradě 1656 alej mezi Lednicí a Valticemi 1660 založena obora Boří les 1647 datace plánu lednické zahrady 1627 založena Hvězda s letohrádkem 1715 založena alej z Valtic do Ladné a z Valtic do Břeclavi 1713 úpravy Bezručovy aleje (smrky nahrazeny lipami) 1713 vypracován plán na přestavbu valtického zámku (arch. Ospel) 1418 první zmínka o rybníku Nesyt 1370 Jan I. z Liechtensteina získává Valtice a Lednici 1466 budování Lednických rybníků 1800 1900 2000 1785 úprava vodního režimu v lednické zahradě 1797 dvouřadá alej z Lednice do Přítluk 1790–1836 budování romantických staveb 1804 úprava zahrady podle Bernarda Petriho 1843 zámecký skleník (Wingelmuller) vyvlastnění 1992 prohlášení KPZ 1996 zápis na Seznam světového dědictví UNESCO 1850 vysázená dřezovcová alej 1838–90 rušení saletů 1904 návrh formální části lednického parku (Micheli) Jan Adam I. 1684–1712 Karel Eusebius 1627–84 1370–1945 Liechtensteinové Karel I. 1606–27 Ant. Florian 1712–21 Jan Josef I. 1805–38 Alois I. 1781–1805 Josef Václav 1748–72 Fr. Josef 1772–81 Nepomuk Karel 1732–48 Josef Jan Adam 1721–32 Alois II. Josef 1838–58 Jan II. 1858–29 František I. 1929–38 František Josef II. Lednice, náměstí s radnicí a Jubilejní kašnou. Foto Karel Kuča 2013. Nádraží v Lednici. Foto Věra Kučová 2011. Poštorná, kostel Navštívení Panny Marie. Foto Karel Kuča 2011. Poštorná, interiér kostela Navštívení Panny Marie. Foto Karel Kuča 2011. Poštorná, fara čp. 1. Foto Karel Kuča 2011. 3Valtice, městský hřbitov. Foto Karel Kuča 2014. 232 233 Lembersko Lucie Medková Nevelké území Lemberska se nachází v severních Čechách v podhůří Lužických hor mezi Libercem, Českou Lípou a německou Žitavou. Zahrnuje pouze zámek Lemberk (Lemberg, Lämberg) se stejnojmennou osadou, po roce 1945 přejmenovanou na Lvová, a dále malé vesnice Židovice (Jüdendorf), Zpěvná (Vogelsand), torzo vísky Kunová (Kunewalde) a zčásti i Kněžičky (Klein Herrndorf). Lembersko přiléhá od východu k městu Jablonné v Podještědí, s nímž je úzce provázáno, které však není součástí KPZ. Historické jádro Jablonného je od roku 1992 chráněno jako městská památková zóna. Lembersko představuje asociativní krajinu spojenou se životem svaté Zdislavy. Tento duchovní rozměr krajiny je propsán do fyzické podoby komponované kulturní krajiny navržené a záměrně vytvořené člověkem. Silný duchovní rozměr území spojený s působením svaté Zdislavy dal vzniknout středověké sakrální komponované krajině postavené na vazbách míst odkazujících na Zdislavin život. Základ této kompozice tvoří osa propojující zámek Lemberk, hřbitovní kapli Nejsvětější Trojice a baziliku minor sv. Vavřince a Zdislavy v Jablonném v Podještědí. Během staletí byla tato spirituální centra krajiny dále rozvinuta a doplněna o drobné sakrální stavby, o objekty rekreačně repreDvojice soch v zahradě Bredovského letohrádku. Foto Karel Kuča 2008. 7Letecký snímek hradu Lemberka od jihu. Foto Libor Sváček 2013. 234 235 Klíčovou historickou etapou, která dala vzniknout základní struktuře dnešní krajiny a jejímu silnému duchovnímu rozměru, bylo 13. století. V této době bylo území významně ovlivněno německou kolonizací, která s sebou přinesla vyspělejší hospodaření, dala vznik novým osadám a městu Jablonnému (Gabel) jakožto centru obchodu. Během emfyteutické kolonizace byla novou parcelací formována dodnes patrná struktura zemědělské krajiny s lánovou lineární plužinou. V 1. polovině 13. století Havel z Lemberka, přední šlechtic z českého rodu Markvarticů, významný člen družiny Václava I. a Přemysla Otakara I. a mistr českého převorství rytířského řádu johanitů, založil krátce před rokem 1241 na skalním ostrohu nad soutokem Panenského a Kněžického potoka hrad Lemberk k ochraně Záhvozdské obchodní stezky (souběžné s východněji procházející cestou Žitavskou). Neméně důležitou osobností byla Havlova žena Zdislava pocházející z Křižanova na Vysočině. Její otec, Přibyslav z Křižanova, byl významným podporovatelem dominikánů, františkánů a johanitů, zakladatelem cisterciáckého kláštera se špitálem ve Žďáru nad Sázavou. Významný vliv na Zdislavinu výchovu měla i její matka Sibyla, dvorní dáma české královny Kunhuty Štaufské, původem ze Sicílie, jedné z nejpokrokovějších částí tehdejší Evropy, centra arabských i křesťanských učenců. Po svatbě s Havlem z Lemberka tová, I. – Kašička, Z. (1991), Waldstein-Wartenberg, B. (2000).zentační (Bredovský letohrádek se zahradou, empírový gloriet u Zdislaviny studánky), hospodářské (Palmův dvůr, pivovar, velkostatek) a technické (vodárna, vodojem, štoly na těžbu železné rudy). Tyto objekty jsou usazeny do komponovaného rámce přírodního parku, který svými alejemi, promyšlenými průhledy a výhledy propojuje celý areál s širší okolní krajinou. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Podhorská krajina Lemberska leží v severní části Podještědské pahorkatiny, která je součástí Ralské pahorkatiny. Jen 1,5 km severně navazuje Hvozdský hřbet, který je součástí Lužických hor. Krajina je zvlněná, v nadmořské výšce 330–410 m. Územím protéká od severovýchodu k jihozápadu Panenský potok, na kterém byla vybudována soustava rybníků. Z nivy potoka se směrem k zámku zvedá poměrně prudký svah s výchozy pískovcových skal, který navazuje na výše položenou jihovýchodní část území. Původní souvislý lesní porost bukových a jedlových doubrav byl od středověku postupně přetvářen v lesozemědělskou hospodářskou krajinu s významným zastoupením vodních ploch v podobě rybníků (Markvartický, Pivovarský, Dvorní, Černý). Přírodní hodnoty území byly do značné míry degradovány vysazováním smrkových porostů a intenzivním zemědělstvím v jeho jihozápadní části. Po útlumu zemědělské výroby zde však dobře regenerují travní porosty. Území severně od silnice Svor – Liberec náleží do chráněné krajinné oblasti Lužické hory. Půda zámku Lemberk je evropsky významnou lokalitou soustavy Natura 2000, chránící jednu z nejvýznamnějších letních kolonií vrápence malého (Rhiholophus hipposideros) v severních Čechách. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Přehled historie Lemberska zahrnuje kvůli zachování nezbytných souvislostí i blízkou okolní oblast, zejména samo Jablonné v Podještědí, ač součástí KPZ není. V raném středověku byla oblast snad osídlena slovanským obyvatelstvem s centrem v sídlišti Jabloň při žitavské obchodní stezce. Václav Hájek z Libočan spojuje toto období s jablonským působením svaté Přibyslavy, sestry sv. Václava, která dala město obehnat zdí a která byla pohřbena v kapli pod horou Krutinou. Místo jejího hrobu spojuje se zázraky. Pozdější historický výzkum se však přiklání k názoru, že Václav Hájek z Libočan omylem zaměnil Přibyslavu se Zdislavou, jejíž místní působení je doloženo v několika archivních pramenech (Dalimilova kronika, Žďárská kronika), spadá však do podstatně mladší doby.268 268  Šimák, J. V. (1905), Svatoš, A. – Vlček, E. – Růžička, V. – Smejkal, L. – Sovadina, M. (1990), Kalista, Z. – AlbrechLembersko Lembersko Letecký pohled od východu na zámek Lemberk, Jablonné v Podještědí (vlevo) a pásmo Lužických hor. Foto Martin Gojda 2012. Pohled z věže lemberského zámku na pásmo Lužických hor s dominantami Hvozdu a Liščí hory. Foto Martin Weber 2012. Letecký pohled od jihozápadu na Markvartice a Lemberk; v pozadí Lužické hory a dým z tepelných elektráren na polském výběžku okolo města Bogatynia. Foto Martin Gojda 2012. Bazilika minor sv. Vavřince a Zdislavy. Foto Martin Gojda 2012. 236 237 a mj. patronkou Libereckého kraje. Odkaz svaté Zdislavy je dodnes určující pro genius loci krajiny Lemberska.269 Kolem roku 1280 se při dělení rozsáhlého lemberského zboží mezi Havlovy potomky jablonské zboží osamostatnilo jako majetek zvířetické větve rodu, který pak v 80. letech 14. století koupil Jindřich Berka z Dubé. Zbytek lemberského panství zůstal v rukou Markvarticů až do roku 1398, kdy byl Hašek z Lemberka, poslední z rodu Markvarticů, zabit při dobytí hradu Janem z Vartenberka. Hašek je spolu se svou ženou Marií pohřben v kapli Nejsvětější Trojice v blízkosti zámku.270 Ve 20. letech 15. století byl kraj popleněn častými nájezdy husitů, kteří se zde pokoušeli získat opěrné body. Město Jablonné bylo vypáleno a dominikánský klášter i kostel sv. Kříže poničeny (po obnově bylo změněno patrocinium kostela na Narození Panny Marie). Část severočeské šlechty přešla na stranu husitů; týkalo se to i Jana z Vartenberka, který umožnil usazení husitské posádky na Lemberku.271 Šestnácté století znamenalo pro lemberské panství významné zvelebení. Byly osazeny zpustlé vsi, budovány mlýny, hamry, pily, rozvíjelo se pivovarnictví a rybníkářství. Gotický hrad Lemberk získal renesanční podobu. V jihozápadním sousedství města Jablonného vybudoval Jindřich Berka z Dubé nové šlechtické renesanční sídlo Nový Falkenburk (mimo KPZ).272 269  Rodinný archiv Clam-Gallasů (1797), Kalista, Z. – Albrechtová, I. – Kašička, Z. (1991), Blažková, J. – Flegl, V. – Gabriel, F. – Macek, P. – Panáček, J. – Smejkal, L. – Sovadina, M. – Sykáčková, O. (1998), Waldstein-Wartenberg, B. (2000); Šindar, J. (2007), Zlámal, B. (2007), Černá, R. – Procházková, Š. (2010). 270  Pinkava, V. (1897), Svatoš, V. – Vlček, E. – Růžička, V. – Smejkal, L. – Sovadina, M. (1990). 271  Svatoš, V. – Vlček, E. – Růžička, V. – Smejkal, L. – Sovadina, M. (1990), Černá, R. – Procházková, Š. (2010). 272  Blažková, J. – Flegl, V. – Gabriel, F. – Macek, P. – Panáček, J. – Smejkal, L. – Sovadina, M. – Sykáčková, O. (1998), Černá, R. – Procházková, Š. (2010). Zdislava odešla do severních Čech, kde uplatňovala své léčitelské znalosti a kde plně rozvinula svou náklonnost k dominikánům, johanitům a jejich špitální činnosti. Spolu s manželem založila v Jablonném kostel sv. Vavřince s dominikánským klášterem a špitálem a na tehdejší dobu velkoryse pojatý farní kostel sv. Kříže (později Narození Panny Marie). Promyšleným prostorovým umístěním těchto staveb tak položila základ zdejší sakrální krajiny. Zdislava se po vzoru Anežky České, ale i dalších současnic (Elisabety z Durynska, Hedviky ze Slezska), oddávala péči o chudé a nemocné jako laická spolupracovnice dominikánského řádu. Zemřela roku 1252 pravděpodobně na tuberkulózu, je pohřbena v kostele sv. Vavřince. Již po její smrti se rozvíjel kult jejího uctívání, který vyvrcholil roku 1907 jejím blahořečením a roku 1995 jejím svatořečením. Svatá Zdislava je uctívána jako ochránkyně manželství a rodiny, je symbolem rodičovského štěstí Lembersko Lembersko Zámek Lemberk s předzámčím a pivovarem na pohlednici odeslané v roce 1904. 4Lemberk na vedutě Jana Venuta z roku 1815. Österreichische Nationalbibliotek. Lembersko a Jablonné v Podještědí na I. vojenském mapování (1780–1783). Západně od města tehdy existovala pozoruhodná komponovaná krajina okolo zámku Nového Falkenburku. Lemberk, pohled ze zámku na stejnojmenný dvůr u Dvorního rybníka. Pohlednice z doby před rokem 1938. Lembersko a Jablonné v Podještědí na II. vojenském mapování (1842–1852). 238 239 Počátek 19. století byl spojen s průmyslovým rozvojem oblasti obklopující KPZ, především v textilních odvětvích. V Markvarticích vznikla přádelna bavlny Josefa Kittela, kde byl uplatněn jeden z prvních parních strojů. V Heřmanicích v Podještědí (Hermsdorf), Kněžicích (Groß Herrndorf) byla zřízena bělidla, v Markvarticích barvírny. V 2. polovině 19. století však drobný textilní průmysl postupně upadal vlivem libereckých textilních továren. Ke konci 19. století byla v Kněžicích zřízena továrna na zemědělské stroje, ve Lvové (Lämberg) lihovar. Roku 1900 byla uvedena do provozu železniční trať Liberec – Česká Lípa, která významně přispěla k rozvoji turismu, stejně jako trať do Cvikova z roku 1905. Na Markvartickém rybníku bylo vybudováno koupaliště s kabinami.275 Počátkem 20. století ztratila Bredovská zahrada svůj čistě okrasný charakter, vzniklo zde zámecké zahradnictví se skleníky zaměřené na produkci ovocných stromů (jabloně, hrušně, švestky, angrešt), okrasných rostlin (pyramidální a zakrslé dřeviny) a jahod, které byly vyhlášené v celém regionu.276 Během 1. světové války byl v blízkosti jablonského nádraží zřízen zajatecký tábor pro až 12 000 zajatců, převážně Rusů. Později byl využíván jako lazaret pro rakouské vojáky a jako internační tábor pro ukrajinské nacionalisty. U osady Lada v Podještědí (Laden) byl zřízen zajatecký hřbitov.277 Dvacáté století přineslo významné vlastnické změny, které zcela zásadním způsobem ovlivnily sociální strukturu tohoto území a jeho další vývoj. Během 1. pozemkové reformy byla část clam-gallasovského panství zestátněna. Roku 1938 bylo lemberské panství jakožto sudetské území postoupeno Německu, po válce bylo celé včetně zámku a zemědělského majetku zkonfiskováno jakožto majetek osob německé národnosti. V důsledku nuceného odsunu až dvou třetin obyvatel a následného dosidlování došlo k násilnému přerušení historické kontinuity území. Zanikly některé drobné osady (Kunová, kromě dvou domů), dvory Lemberk a Kunová i podzámecký pivovar.278 Hospodaření v krajině převzala zemědělská družstva, která se roku 1960 sloučila ve státní statek v Jablonném. Ve městě byla nově založena továrna Preciosa zaměřující se na sklářskou výrobu. Na státním zámku Lemberk bylo otevřeno muzeum bytové kultury, v 70. letech však byl uzavřen kvůli havarijnímu stavu a začala jeho renovace trvající až do roku 1992. V 90. letech 20. století se Bredovská zahrada stala dějištěm mezinárodních sochařských sympozií, mnohé ze zde vzniklých objektů jsou rozmístěny v okolní krajině.279 KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Silný duchovní rozměr území spojený s působením svaté Zdislavy je postaven na symbolických vazbách míst odkazujících na Zdislavin život. Základ této sakrální kompozice tvoří osa propojující zámek Lemberk, hřbitovní kapli Nejsvětější Trojice (též Zdislavina kaple), situovanou nad úpatím ostrožnovitého výběžku jihozápadně pod Bredovským zámečkem, a baziliku minor sv. Vavřince a Zdislavy v Jablonném v Podještědí (mimo KPZ). Tato osa vypráví příběh o Zdislavě manželce a matce (zámek Lemberk), o Zdislavině léčitelském působení (spojováno s místem dnešní kaple Nejsvětější Trojice – Zdislavinou kaplí, kam se podle pověsti chodila Zdislava modlit, a s vodou Zdislaviny studánky vyvěrající severněji pod skalním ostrohem s kaplí, kterou Zdislava léčila nemocné), o její péči o chudé a nemocné a o její smrti (kostel sv. Vavřince jako Zdislavin hrob). Druhou významnou kompoziční osu území představuje přímá spojnice mezi kaplí Nejsvětější Trojice (Zdislavinou kaplí) a Bredovským letohrádkem, zdůrazněná lipovou alejí z roku 1796. Mapa I. vojenského mapování z 80. let 18. století dokládá v této ose dokonce křížovou cestu, která zanikla patrně v polovině 19. století. Osa symbolicky pokračuje od letohrádku dále na vrchol nad zaniklou vsí Kunová (kóta 426 m n. m.). Václav Hájek z Libočan zmiňuje toto místo pod horou Krutinou jako možný hrob sv. Přibyslavy, nad kterým zbožný Chotislav dal vystavět kapli k její poctě. Tento názor však současní historici vyvracejí. Kaple Nejsvětější Trojice je uváděna jako místo posledního odpočinku Haška z Lemberka, posledního z rodu Markvarticů (†1398).280 Kaple je dnes nepřístupná a postupně chátrá, vstup na přilehlý hřbitov je zazděný, výhledy od kaple a z aleje přes vrchnostenský sad na vrcholky Lužických hor a Českého středohoří zarůstají nedostatkem údržby. Aschenbrenner, M. (2009), Černá, R. – Procházková, Š. (2010), Tregl, V. – Weiss, P. (2011). 275   Blažková, J. – Flegl, V. – Gabriel, F. – Macek, P. – Panáček, J. – Smejkal, L. – Sovadina, M. – Sykáčková, O. (1998). 276   Šubrtová, J. – Králová, V. (2012). 277   Blažková, J. – Flegl, V. – Gabriel, F. – Macek, P. – Panáček, J. – Smejkal, L. – Sovadina, M. – Sykáčková, O. (1998). 278   Blažková, J. – Flegl, V. – Gabriel, F. – Macek, P. – Panáček, J. – Smejkal, L. – Sovadina, M. – Sykáčková, O. (1998), Černá, R. – Procházková, Š. (2010). 279   Blažková, J. – Flegl, V. – Gabriel, F. – Macek, P. – Panáček, J. – Smejkal, L. – Sovadina, M. – Sykáčková, O. (1998), Černá, R. – Procházková, Š. (2010). 280   Pinkava, V. (1897). Počátkem 17. století bylo lemberské panství ve vlastnictví Vratislava z Donína. Z této doby je jako součást panství doložen mj. zámek se dvěma zahradami, pivovar a hospodářský dvůr pod zámkem, dvůr v Kunové (Kunewald), četné rybníky, mlýn v Markvarticích (Markersdorf). Po bitvě na Bílé hoře získal zkonfiskované lemberské panství Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna a připojil jej k frýdlantskému panství. Lemberk udělil jako dědičné léno nizozemskému důstojníkovi Janu Rudolfu Bredovi za jeho služby v bitvě na Bílé hoře. Jeho nástupce, Kryštof Rudolf Breda, přebudoval zámek v raně barokním stylu podle návrhu architekta Niccola Sebregondiho. Uzavřený hradní život se pozvolna otevíral do okolní krajiny. Na vrcholu výběžku jižně nad zámkem vybudoval tzv. Bredovský letohrádek s terasovitou zahradou raně barokního typu s bohatou sochařskou výzdobou, kašnami, ovčínem a střelnicí. Zahrada byla pohledově propojena s dominantou kostela sv. Vavřince v Jablonném, který díky oživení zdislavského kultu vznikl v letech 1699–1722 jako monumentální vrcholně barokní novostavba podle návrhu Jana Lucase Hildebrandta po vzoru kostela St. Lorenzo v Turíně v areálu přestavovaného dominikánského kláštera. V blízkosti samotného zámku vznikaly v té době vernakulární stavby s hrázděným patrem a roubeným či zděným přízemkem – škola, sýpka věznice. Rozvíjela se výroba příze, plátna a bavlněných tkanin.273 Od roku 1726 bylo lemberské panství po následující dvě staletí ve vlastnictví rodu Gallasů (později Clam-Gallasů). Během sedmileté prusko-rakouské války bylo panství popleněno průtahy vojsk. Roku 1757 ustupující pruská armáda obsadila Jablonné a opevnila se zde proti rakouskému vojsku, které však po dvou dnech obléhání město dobylo. V zámku Lemberku byl zřízen vojenský lazaret pro vojáky raněné v bitvě u Hochrkirchu a nedaleko zámku lesní hřbitov pro padlé. Zámek byl poté dlouho neobyvatelný, poškozeno bylo i město Jablonné. Roku 1786 byl v důsledku josefínských reforem zrušen dominikánský klášter v Jablonném a jeho kostel se stal farním. O dva roky později bývalý farní kostel Narození Panny Marie vyhořel a již nebyl obnoven (roku 1863 byl adaptován na pivovar). Dva z mnichů ze zrušeného kláštera, Thomas a Valerián, se usadili v údolí jižně od Janovic (Johnsdorf, mimo KPZ), kde vybudovali skalní poustevnu a kalvárii, věnovali se vzdělávací a – v duchu tradice svaté Zdislavy – též léčitelské činnosti. Po smrti obou bratří bylo místo vysvěceno jako Boží hrob s kalvárií a stalo se cílem poutí. Druhá polovina 18. století znamenala oživení území. V Jablonném v Podještědí dal Jan Pachta z Rájova přestavět své sídlo Nový Falkenburk v pozdně barokním stylu, založil rokokovou oranžerii, rozsáhlý park, oboru a bažantnici. Zámek Lemberk prodělal klasicistní úpravy, v jeho okolí byl založen přírodní park. Byly vysazovány aleje a budovány drobné stavby v krajině. Koncem 18. století byl původní zájezdní hostinec mezi Lemberkem a Markvarticemi přebudován do podoby Palmova dvora – pozdně barokního sídla na rozhranní městského paláce a venkovského dvorce se zahradou.274 273  Svatoš, A. – Vlček, E. – Růžička, V. – Smejkal, L. – Sovadina, M. (1990), Blažková, J. – Flegl, V. – Gabriel, F. – Macek, P. – Panáček, J. – Smejkal, L. – Sovadina, M. – Sykáčková, O. (1998), Aschenbrenner, M. (2009), Kuča, K. (2009), Černá, R. – Procházková, Š. (2010), Šubrtová, J. – Králová, V. (2012). 274   Lejsková-Matyášová, M. (1955), Svatoš, V. – Vlček, E. – Růžička, V. – Smejkal, L. – Sovadina, M. (1990), Lembersko Lembersko 4Lemberk na mapě stabilního katastru z roku 1843. Kaple Nejsvětější Trojice (Zdislavina kaple). Foto Martin Weber 2012. Palmův dvůr od severozápadu. Foto Martin Gojda 2012. Zdislavina studánka. Foto Karel Kuča 2014. Alej od hlavní silnice k Lemberku. Foto Karel Kuča 2014. Vodárna u Bredovského letohrádku. Foto Karel Kuča 2008. Vodárna pod Lemberkem. Foto Karel Kuča 2014. 240 241 je i – snad jen dočasné – vypuštění Dvorního rybníka, neboť jeho hladina je velmi podstatná pro pohledy na zámek Lemberk od severu. Vzhledem k územnímu přesahu hodnot krajinné památkové zóny je třeba uvažovat i o vývoji širšího krajinného území. Kvůli necitlivému stavebnímu rozvoji v 2. polovině 20. století došlo k propojení zástavby Markvartic s Jablonným v Podještědí a tedy i k oslabení harmonické vazby Lemberka a centra města. Negativní dopad má i rozvoj zóny průmyslové výroby podél jihozápadní hranice krajinné památkové zóny, kdy stávající i uvažované fotovoltaické elektrárny zasahují do vizuálních vazeb komponované krajiny.  Díky silnému a stále živému odkazu svaté Zdislavy je duchovní rozměr území živý dodnes. Dnešní duchovní pouť se však přesunula od kaple Nejsvětější Trojice a bývalé křížové cesty k bazilice minor sv. Vavřince a Zdislavy a ke Zdislavině studánce. Každoroční pouti směřují od hrobu svaté Zdislavy podél Panenského potoka s četnými křížky, kapličkami a sochami svatých ke Zdislavině studánce s empírovým glorietem. Za zmínku též stojí obnovené pouti do janovických pousteven k Božímu hrobu a Kalvárii v místě působení dominikánských mnichů, kteří zde navázali na Zdislavinu léčitelskou tradici. Členitému území dominuje zámek Lemberk, který je situován na ostrohu nad Panenským potokem. Gotický hrad byl vybudován okolo poloviny 13. století Havlem z Lemberka, současná podoba je výsledkem jeho raně barokní přestavby ze 17. století. Jižně zámku vznikl v 17. století Bredovský letohrádek s raně barokní zahradou francouzského typu, původně s terasami, kašnami, bohatou sochařskou výzdobou, ovčínem a střelnicí. Ze zahrady se otevírají průhledy na baziliku sv. Vavřince a Zdislavy i bývalý farní kostel Narození Panny Marie (též sv. Kříže) v Jablonném v Podještědí a na zaniklou vísku Kunová, které jsou vymezeny členitými porostními okraji lesů a otevřenými plochami luk. Do dnešních dob se zahrada dochovala ve značně zpustlém stavu, je zachovaná ohradní zeď, základní terasovité členění, vodojem a vodárna, která zásobovala vodní prvky vodou z Panenského potoka. Částečně se dochovala sochařská výzdoba a kašny. Letohrádek byl v nedávné době opraven. Pomyslnou protiváhu Bredovskému letohrádku tvoří pozdně barokní Palmův dvůr se zahradou na protějším břehu Panenského potoka u Markvartického rybníka, kompozičně orientovaný na baziliku minor sv. Vavřince a Zdislavy. Jedná se o bývalý hostinec ze 16. století, přebudovaný v 18. století na sídlo stojící na rozhraní městského paláce a venkovského dvorce. V nedávné době byl opraven soukromým investorem. Palmův dvůr je zakomponován do okolní krajiny, je umístěn na ose propojující kótu 356 m n. m. nad Kněžičkami (dříve s křížem), Palmův dvůr a vrchol Ralska se zříceninou hradu. Výhled od Kněžiček je však částečně narušen fotovoltaickou elektrárnou v těsném sousedství Palmova dvora, za hranicí krajinné památkové zóny. Charakteristická struktura okolní krajiny, daná způsobem jejího obhospodařování, byla v 18. století rozvinuta do podoby komponovaného přírodního parku, který svými alejemi, průhledy a soustavou rybníků zrcadlících Lemberk (dnes jsou z velké části vypuštěné) kompozičně dotvořil působení zámku. Kromě již zmiňované aleje ke kapli Nejsvětější Trojice je též hodnotná alej vedoucí od železniční stanice Lvová kolem zaniklého dvora a dále po hrázi Pivovarského rybníka. Přírodní park je doplněn dochovanými cennými stavbami vernakulární architektury v osadě Lvová v blízkosti zámku (škola, sýpka, věznice, restaurace). Drobná sakrální a memoriální díla reprezentují lesní hřbitov vojáků padlých v bitvě u Hochkirchu, Hauptmannova kaplička u cesty ze Lvové do Janovic v Podještědí, Jarischův křížek a kaplička u Panenského potoka. Pro historii místa jsou důležité i zbytky technických staveb. Zámecký pivovar stál ještě roku 1954 při jihovýchodním břehu Pivovarského rybníka pod zámkem. Nyní z celého areálu přetrvává jen ledárna a pivovarské sklepy a sousední budova restaurace. Severovýchodně od ní se dochovaly pozůstatky středověkých štol pro těžbu železné rudy. Západně od Pivovarského rybníka se rozkládají pstruží sádky doložené roku 1816.281 Velký dvůr Lemberk stával do 2. poloviny 20 století na jižním okraji Dvorního rybníka a jeho místo indikuje jen částečně dochovaná obvodová zeď a silnice, která se jeho ploše vyhýbá. Pominout nelze ani soudobé sochařské objekty instalované v okolí aleje mezi Bredovským zámečkem a Zdislavinou kaplí. V Židovicích a Kněžičkách se zachovaly jednotlivé příklady charakteristické lidové architektury. Východní část území je tvořena mozaikou lesů, polí, luk a pastvin. Rozvolněná víska Kunová, situovaná na vyvýšené otevřené planině, představovala i s velkým dvorem, který přináležel k lemberskému dvoru, pohledově výrazný prvek viditelný z Bredovské zahrady i z Jablonného. Z vísky zůstaly zachovány jen dva domy, místo dvora, který stál v jejím jihozápadním sousedství, prozrazují jen terénní stopy a nepatrné zbytky zdiva zarostlé náletovou vegetací. Z vyvýšené polohy Kunové se otevírají výhledy přes zámek Lemberk a baziliku minor sv. Vavřince a Zdislavy na Lužické hory a České středohoří, z cesty mezi Lemberkem, Janovicemi v Podještědí a Kunovou také na Ještěd. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Vzhledem k přerušení historické kontinuity a zásadní sociální proměně území v důsledku odsunu většiny původního obyvatelstva po 2. světové válce je hledání nové identity území ve vztahu k místním hodnotám pozvolné. Areál zámku Lemberk se podařilo citlivě obnovit a znovu zpřístupnit. Mnohé stavby a areály jsou však nenávratně ztraceny (lemberský pivovar a dvůr, osada Kunová se dvorem), další objekty na svou fyzickou i duchovní obnovu v širších krajinně kompozičních souvislostech doposud čekají (Bredovská zahrada, kaple Nejsvětější Trojice). Jako problematická se jeví údržba vegetačních struktur, kdy se cenné výhledy uzavírají. Problémem 281   Mapa pozemků dvora Lemberk 1816. Lembersko Lembersko 1200 1400 1600 1800 2000 založení dominikánského kláštera a kostela sv. Vavřince založení hradu Lemberk založení Bredovské zahrady a letohrádku 1796 lipová alej ke kapli Nejsvětější Trojice 1907 blahořečení Zdislavy (2005 svatořečení) 1699–1729 barokní přestavba kostela sv. Vavřince založení soustavy rybníků křížová cesta ke kapli Nejsvětější Trojice založení Palmova dvora se zahradou založení přír. parku u zámku Lemberk založení kostela sv.Kříže v Jablonném založení kaple Nejsvětější Trojice (též Zdislaviny kaple) Zdislavina studánka Markvartici 1633–1726 Bredové panství Lemberk panství Jablonné 1726–1945 Clam-Gallasové František Antonín Berka Berkové Pachtové z Rájova Kryštof Rudolf BredaZdislava z Lemberka Havel z Lemberka Letecký pohled od jihozápadu na zámek Lemberk, předzámčí a Bredovský letohrádek se zahradou. Foto Martin Gojda 2012. Nový Falkenburk. Foto Karel Kuča 2014. Sochařská výzdoba zahrady u Bredovského letohrádku. Foto Lucie Medková 2013. Bredovský letohrádek. Foto Martin Weber 2013. Neúplný plán Bredovské zahrady z roku 1789. SOA Litoměřice. Hrázděné domy na předzámčí. Foto Karel Kuča 2008. 242 243 Libějovicko-Lomecko Jozef Sedláček, Lenka Trpáková, Karel Kuča Libějovicko-Lomecko se rozkládá v území mezi Netolicemi a Vodňany v jižních Čechách, v harmonické zemědělské krajině na předělu Šumavského podhůří a jihočeských pánví. Představuje kulturní krajinu, která se od středověku formovala rozvojem zemědělství a rybníkářství. Nejvýznamnější středověkou památkou je původně románský kostel v Chelčicích, zatímco Starý zámek v Libějovicích se zachoval převážně v renesanční podobě, kterou získal v 1. třetině 16. století za Malovců z Libějovic. Již v 16. století se zde projevila aktivita rožmberského šlechtického velkostatku zakládáním velkých poplužních dvorů (Nový dvůr, Rabín). Hlavní hodnota území však spočívá ve velkolepé krajinné kompozici, jejíž základ položili Buquoyové na samém konci 17. století vybudováním poutního kostela na Lomci (1697–1700) a na něj osově vázaného Nového zámku u Libějovic (1696). V roce 1768 vymezila severní ukončení této osy budo- 7Poutní kostel Jména Panny Marie na Lomci. Foto Karel Kuča 2014. Poutní areál na Lomci od jihu. Foto Libor Sváček 2011. Oltář v poutním kostele Jména Panny Marie na Lomci. Foto Karel Kuča 2014. 244 245 V podmáčených údolích byla vybudována pětice malých rybničních soustav, jejichž založení sahá až k Rožmberkům. Z převážně malých rybníků se vyčleňuje pouze Černěveský; vodní nádrže doplňují též návesní rybníčky. Hřbety mezi údolími sloužily jako přirozené spojnice mezi východní a západní částí panství a byly lemovány alejemi. Pro území je typické vysoké zastoupení ovocných sadů (22 %), zejména sadů třešňových a rybízových plantáží, situovaných na jihovýchodních, východních a severovýchodních svazích Netonické vrchoviny. Rozsáhlé lesní porosty se nacházejí pouze na Lomci. Více než poloviva lázeňského domu poblíž starší raně barokní kaple z let 1660–1663. Současně byla v letech 1766–1772 zhmotněna výsadbou monumentální čtyřřadé aleje, doplněné příčnou alejí do bažantnice u Starého zámku. Zřízením dalších příčných alejí byla klasicistní krajina výrazně geometrizována. Za Schwarzenbergů byla v letech 1836–1850 krajina doplněna množstvím ovocných alejí a sadů, které celou kompozici zjemnily. Současně (od roku 1842) budovaný velký krajinářský park u obou libějovických zámků nicméně vnesl do geometrického řádu krajiny zcela odlišný přírodně krajinářský prvek, jemuž padla za oběť část klasicistní kompozice. Významným zásahem do vývoje území byla pozemková reforma v roce 1921, jejímž výsledkem se stalo mimo jiné založení vsi Holečkov. Od 2. poloviny 20. století byly existující hodnoty zanedbávány či soustavně ničeny, přesto se v základních rysech dochovaly. Libějovicko-Lomecko patří mezi nejcennější komponované krajiny České republiky a vyžaduje intenzivní péči, která zajistí zachování všech existujících hodnot krajinné kompozice i jednotlivých sídel a staveb, stejně jako obnovu komponent, které zanikly, především alejí. Severní okraj KPZ sousedí s městskou památkovou zónou Vodňany, prohlášenou v roce 1990. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Severozápadní část území náleží k Netonické vrchovině, jejímž dominantním útvarem je zalesněný rulový hřeben stáčející se obloukem od Svobodné hory (640 m n. m.) mezi Vodňanskými a Libějovickými Svobodnými Horami na kóty Džbán (609 m n. m.), Skalice (604 m n. m.) a Libějovický vrch (607 m n. m., všechny mimo KPZ) až k dominantě vrchu Lomec (552 m n. m.), který je jeho nejzazším výběžkem. Netonická (!) vrchovina je spolu s Netolickou (!) pahorkatinou na jihozápadě součástí geomorfologického celku Šumavského podhůří. Východní polovina území představuje mírně zvlněný okraj ploché Vodňanské pánve náležející do celku Českobudějovické pánve. Většinu rozlohy území tvoří plošiny, které v její jihozápadní části přecházejí v erozně denudační svahy se sklonem 5–15 °, z nichž vystupuje migmatitový suk Lomec. Charakter krajinné scény je převážně otevřený, s dalekými pohledy do Českobudějovické pánve. Terén sklánějící se k východu podmínil západovýchodní směr potoků, které území odvodňují do Blanice. Chelčický, Libějovický i Malovický potok vytvářejí jemně zahloubená údolí. Libějovicko-Lomecko Libějovicko-Lomecko Letecký pohled na Lomeckou alej a Lomec od jihu, vlevo v pozadí Nový zámek. Foto Martin Gojda 2013. Lázeň s kaplí. Foto Martin Gojda 2013. 3F. Runk, pouť na Lomci. Národní památkový ústav. Letecký pohled na Lomeckou alej od severu, zcela v popředí Lázeň a kaple sv. Maří Magdalény. Foto Martin Gojda 2013. Hvožďany od jihovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. 246 247 nu území zabírá orná půda. Trvalé travní porosty jsou vázány na polohy podél vodních toků a sídel.282 Nelesní dřevinná vegetace má charakter doprovodných porostů vodních toků a břehových porostů rybníků. Výrazné je zastoupení alejí a ovocných stromořadí podél cest. Nově jsou vysazována lipová stromořadí podél cest v katastrálních územích Újezd, Hvožďany, Nestanice, Černěves. Přírodní hodnoty v území jsou do značné míry narušeny intenzivní zemědělskou činností. Nejhodnotnější přírodní biotopy se vyvinuly v bývalé bažantnici u Starého zámku (přírodní rezervace Libějovický park), v krajinářském parku u Nového zámku a podél vodních toků a rybníků. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Území bylo osídleno již od pravěku. Dokazují to četné nálezy pohanských pohřebišť ze 14. století před n. l., nebo skupina slovanských mohyl ze 7.–10. století mezi poutním kostelem na Lomci a vsí Krtely.283 Písemné prameny týkající se zdejší oblasti začínají výjimečně v 2. polovině 13. století (Truskovice 1274, Libějovice snad 1264), jinak až ve 14. století a v případě Černěvsi (1401) a Nestanic 282   Sedláček, J. – Trpáková, L. (2014). 283   Pavlátová, M. – Mušková-Kavanová, K. (2009). Libějovicko-Lomecko Libějovicko-Lomecko Libějovicko-Lomecko na I. vojenském mapování (1764–1768). 8Lomecká alej na mapě stabilního katastru z roku 1837. 8(vpravo nahoře) Nový zámek a Nový dvůr na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1837. 8(vpravo dole) Knížecí schwarzenberská bažantnice u Starého zámku v Libějovicích. Mapa z roku 1811. 248 249 (1443) ještě později. Výrazně starší stáří Chelčic dokládá původně románský kostel sv. Martina z doby kolem roku 1240. Všechny vsi, částečně s výjimkou Chelčic, mají návesní půdorys; v Černěvsi je velká okrouhlá náves, v Nestanicích nepravidelně čtyřboká až vřetenovitá, v Újezdě a Libějovicích vřetenovitá a v Hvožďanech široká vidlicová. Chelčice mají náznak návsi u kostela, ale jako celek jde o nepravidelnou ulicovou ves. Území bylo v předhusitské době ještě značně rozdrobeno (statky Libějovice, Malovičky, Chelčice, Újezd aj.). Největší část pozemkové držby připadala na rytířský rod Malovců, kteří pocházeli z tvrze v nynějších Malovičkách. Nejpozději od roku 1352 vlastnili také Libějovice, k nimž v roce 1389 patřil tamní dvůr, vsi Hvožďany, Vrabín (poblíž nynějšího dvora Rabín), rybník Štítov a mlýn Požeraz. Zmínka o rybníku ukazuje, že rozvoj rybníkářství zde začal již v té době; další byly zakládány Malovci po roce 1389, například v roce 1404 u Újezda.284 Od konce 15. do poloviny 16. století docházelo k rozšiřování libějovického panství o sousední statky (po roce 1471 Chelčice, 1545 Újezd a Malovičky), což se odrazilo i v přestavbě gotické libějovické tvrze na honosný pozdně gotický a renesanční Starý zámek. Diviš Malovec z Libějovic však krátce poté (1557) odprodal celé panství Vilémovi z Rožmberka, kterému patřily například i blízké Netolice. Za Rožmberků (do roku 1611) se i na Libějovicku projevilo systematické hospodářské podnikání šlechtického velkostatku. V té době byla rybniční síť dobudována, zejména na Libějovickém a Malovickém potoku. V roce 1563 byla kvůli získání kamene pro hráz Horního Malovic- 284   Sedláček, A. (1890). Libějovicko-Lomecko Libějovicko-Lomecko Dvůr Rabín na mapě stabilního katastru z roku 1837. Dvůr Rabín od západu. Foto Karel Kuča 2013. 4Přírodně krajinářský park v Libějovicích na mapě zavlažovacích zařízení v parku z roku 1844. 4Starý zámek v Libějovicích a poutní kostel na Lomci. Jan Venuto 1807. Österreichische Nationalbibliotek. 8Libějovicko-Lomecko na II. vojenském mapování (1842–1852). 250 251 záměru. Jeho symetricky komponovaná hmota je vložena do severo-jižní osy kostela. Ačkoli stojí v sousedství Nového dvora, vůbec se na něj kompozičně neváže. Jednopatrový zámek byl však dostavěn v letech 1747–1754 nákladem Franze Leopolda Buquoye (*1703, †1767).292 Ten byl tedy pravděpodobně iniciátorem kompozičního ovládnutí celé krajiny činem skutečně velkého měřítka, jehož dovršení připadlo až jeho nástupci, Janu Nepomuku Josefovi Buquoyovi (*1741, †1803). V roce 1768 byl postaven lázeňský dům Na Lázni,293 situovaný 90 m východojihovýchodně od starší kaple nad léčivým pramenem.294 Také tato symetricky řešená budova je vsazena do lomecké osy a tvoří její severní ukončení, čímž definuje i její délku, jež činí 3,1 km. Je pozoruhodné, že osa ve svém dalším pokračování nesměřuje na věž vodňanského kostela, ale do jejího západního sousedství. Stejně tak v opačném směru těsně, leč míjí věž kostela sv. Václava v Netolicích. Prakticky současně s budovou lázeňského domu, mezi lety 1766 a 1772,295 se popsaná osa v krajině zhmotnila vysázením aleje mezi lázeňským domem a Novým zámkem a od Nového zámku ke kostelu na Lomci a odtud až na jižní okraj lesa. Že alej (ani přímá cesta) nevznikla dříve, bezpečně dokládá I. vojenské mapování z let 1764–1768. V celém prostoru existovala jen starší cestní síť. Cesty vedly i mezi těmito body (lázeňský dům ještě zakreslen není), ale měly zakřivený průběh. Císařské otisky mapy stabilního katastru Chelčic, Libějovic a Nestanic z roku 1837 jednoznačně dokazují, že od lázeňského domu až po severní okraj lesa pod Lomcem byla alej čtyřřadá, s kočárovou cestou uprostřed a cestami pro pěší po stranách. Lesem k Lomci již stoupala pouze dvojřadá alej kočárové cesty. Pokračování osy jižně od kostela již netvořila alej, ale pouhý širší průsek. Na II. vojenském mapování z let 1842–1852, které bylo ze stabilního katastru odvozeno, je alej mezi lázeňským domem a Novým zámkem zakreslena správně jako čtyřřadá, od Nového zámku na Lomec a dokonce až na jižní okraj lesa jako dvojřadá. Toto porovnání dokazuje, že pokud jde o počet stromořadí v aleji, nelze brát II. vojenské mapování jako spolehlivý pramen. Toto zjištění je ve shodě s lesnickými mapami z 19. století, které zobrazují 292   Krummholz, M. – Ivanega, J. – Trnková, P. (2012). 293   Na II. vojenském mapování se nazývá Badhaus, na III. vojenském mapování Bad Libějice a na novém vydání z 1. republiky Lázeň. 294   Budova byla přestavěna v roce 1879 z popudu Jana Adolfa II. Schwarzenberga a sestávala z obytného stavení, tanečního sálu a ubytovacího hostince – Sedláček, A. (1899), Pavlátová, M. – Ehrlich, M., a kol. (2004). 295   Pavlátová, M. – Mušková-Kavanová, K. (2009). kého rybníka (který nahradil dosavadní rybník Otrhanec) rozbořena i nyní již nepotřebná tvrz v Malovičkách (mimo KPZ). Rožmberkové zakládali také poplužní dvory; v letech 1587–1590 to byl Nový dvůr západně od Libějovic a na počátku 17. století Rabín, který nahradil zaniklou ves Vrabinec (původně Vrabín), která byla v roce 1596 již pustá. Jihozápadní okraj KPZ se dotýká někdejší rožmberské obory zámku Kratochvíle, kvůli jejímuž zřízení bylo v roce 1579 zrušeno pět vesnic (jedna z nich, Krtely, byla pak přeložena na nynější místo). Po krátké etapě působení rodu Švamberků, kterým bylo panství zkonfiskováno za účast na protihabsburském povstání, nabyl libějovické panství roku 1620 rod Buquoyů a udržel si je až do roku 1801.285 Prvním majitelem se stal Karel Bonaventura Buquoy, nejvyšší polní maršál vojsk císaře Matyáše Habsburského, jenž panství získal za zásluhy v protipovstaleckých bojích. Na správě panství se však de facto nepodílel, padl v boji o necelé dva roky později a dědická práva získala manželka Marie Magdaléna (rozená de Biglia), která po přestěhování do Nových Hradů spravovala buquoyská panství až do své smrti v roce 1654.286 Kaple sv. Maří Magdalény východně od Chelčic, první barokní stavba na území KPZ, postavená v letech 1660–1663 nákladem jejího vnuka, hraběte Albrechta Heinricha Karla Buquoye, nese její jméno. Pod jejím oltářem vyvěral léčivý pramen, hojně navštěvovaný poutníky kvůli schopnosti léčit zimnici a otoky.287 Až stovky poutníků sem přicházely o slavnostních poutích, konaných na svátek sv. Maří Magdalény (22. července) v chelčickém kostele sv. Martina.288 Barokní spiritualita nemohla opomenout výrazný kopec Lomec, tvořící hlavní krajinnou dominantu Libějovicka a nabízející se pro situování poutního chrámu. Počátek poutního místa je spojen se slibem Karla Filipa Buquoye (*1636, †1690) vybudovat na svém panství mariánskou svatyni pro kopii milostné sošky Panny Marie de Foya, pokud přežije silnou bouři při plavbě po Středozemním moři z Říma do Španělska v roce 1685. Tři měsíce před svou smrtí vyhlédl pro stavbu svatyně lomecký kopec. Poutní kostel Jména Panny Marie byl postaven až nákladem jeho syna Filipa Emanuela (†1703) v letech 1697–1700 (základní kámen byl položen již v roce 1692), údajně podle jeho vlastního návrhu. V roce 1704 byl kostel neobvyklé centrální dispozice vysvěcen.289 Pro situování kostela nebyl vybrán strmý západní vrchol kopce, ani nižší střední vrcholek, ale nejzazší, lépe dostupný východní konec hřebene. Takové situování zajišťovalo dobrou viditelnost kostela nejen od severu (z Libějovic a Vodňan) a jihu (z Netolic), ale také z celé pánve při pohledem od východu, což by jiná poloha neumožňovala. Západně od kostela dal bratr Filipa Emanuela, Albert (†1714), vybudovat v roce 1710 pozoruhodný lovecký zámeček na půdorysu U, s vysokým štítem s volutovými křídly, který se stal oblíbeným letním sídlem libějovické vrchnosti, mimo jiné při honech v lesích na hřebenu Lomce a v Libějovických Svobodných Horách. Po Albertově smrti zde bydleli kněží zajišťující chod poutního místa (později zde byla zřízena škola a fara).290 Od kostela se (kromě pozdější aleje) paprskovitě rozbíhá pět cest, ale jen u dvou z nich lze mluvit o záměrné kompozici orientované na kostel. Filip Emanuel Buquoy inicioval také založení Nového zámku v roce 1696.291 Zatímco situování kaple bylo podmíněno existencí pramene a poloha kostela potřebou jeho dominantního uplatnění, umístění Nového zámku západně od Libějovic již prozrazuje náznak kompozičního 285   Sedláček, A. (1890). 286  Krummholz, M. – Ivanega, J. – Trnková, P. (2012), Pavlátová, M. – Mušková-Kavanová, K. (2009). 287   Krummholz, M. – Ivanega, J. – Trnková, P. (2012), Pavlátová, M. – Mušková-Kavanová, K. (2009). 288   Krummholz, M. – Ivanega, J. – Trnková, P. (2012). 289   Pavlátová, M. – Mušková-Kavanová, K. (2009), Pavlátová, M. – Ehrlich, M., a kol. (2004), Kuča, K. (2015b). 290   Kuča, K. (2015b). 291   Sedláček, A. (1890). Libějovicko-Lomecko Libějovicko-Lomecko Chelčice od jihu. Foto Karel Kuča 2014. Nový dvůr a Nový zámek u Libějovic od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2013. Socha Panny Marie v Chelčicích. Foto Karel Kuča 2014. Kaplička Nejsvětější Trojice mezi Libějovicemi a Černěvsí. Foto Karel Kuča 2013. 4Třešňové stromořadí mířící od západu k Novému dvoru. Foto Karel Kuča 2014. 252 253 tehdy jižně od Starého zámku včetně různorodosti prostorů a okrasných prvků. Kromě samotné bažantnice mapa detailně zobrazuje také rozvržení okrasných a užitkových zahrad okolo Starého zámku, který sloužil panským úředníkům už od začátku 18. století. Úředníci mohli využívat jak okrasnou, tak užitkovou část zahrad. Ty jsou umístěny v nejbližším okolí zámku a jejich soupis je uveden v itineráři v pravé horní části mapy. Nacházely se na vyvýšené části pozemku a byly osově souměrné na ortogonálním půdorysu, s vodním prvkem uprostřed. Lze předpokládat, že bažantnice vznikla ještě za Buquoyů. V tomto rozsahu ji ostatně zachycuje již I. vojenské mapování. Nejde přitom ani tak o bažantnici samu, ale o širokou, rovněž čtyřřadou alej, která vybíhá (téměř v pravém úhlu z hlavní osy) od úzkého východního průčelí Nového zámku a míří právě do bažantnice, kterou protíná a tvoří tak základ pravoúhlé kompozice jejích cest. Zdá se, že tato alej mohla vzniknout současně s hlavní alejí, nebo jen o málo později. Tím spíše, že její ztvárnění je úplně totožné s alejí mezi Novým zámkem a lázeňským domem. Zapojuje do výlučného knížecího mikrosvěta také bažantnici a tím i Starý zámek a je tedy logickou a neoddělitelnou součástí celé komunikační osnovy. Součástí buquoyské kompozice byla s největší pravděpodobností také okružní cesta vycházející ze zámecké aleje a vedoucí podél vnější straně západní ohradní zdi bažantnice, od níž se pak obloukovitě stočila ke Světskému rybníku a odtud do Lomecké aleje. Takto vymezené území je z převážné části diagonálně proťato úzkým lesním pozemkem popsaným jako Remise, jehož plochu člení trojice paralelních cest s příčnými spojkami. Porost je vyznačen jako keře či ovocné nebo mladé stromy (jako v alejích). Možná to byla školka pro bažantnici, nebo mohla patřit ke střelnici na okraji bažantnice. Ostatní příčné aleje křížící hlavní osu jsou či byly již převážně ovocné. Ať už vznikly za Buquoyů, nebo až za Schwarzenbergů, doplňují klasicistní koncept geometricky organizované krajiny. Nejvýraznější jsou aleje z Chelčic k severnímu okraji Libějovic, od Záhorčí k Novému dvoru, pokračující pak do Libějovic po severním okraji užitkových zahrad kolem Starého zámku až na náves, a alej od Světského rybníka k východu a také alej vedená diagonálně od jižního konce Lomecké aleje k jihovýchodu ke dvoru Rabín. Ve výčtu klasicistních zásahů nemůžeme opomenout výstavbu nové císařské silnice z Vodňan do Českých Budějovic v letech 1811–1816, vedené poněkud přímější trasou než stará trasa silnice; tato silnice nyní tvoří východní hranici území KPZ. Výslednou podobu klasicistní krajiny Libějovicka zachycují nejlépe právě II. vojenské mapování a mapy stabilního katastru. Dokládají, že ovocné aleje doprovázely už tehdy také většinu ostatních, původem starších cest a silnic mezi vesnicemi a dalšími místy. Bezpečně až za Schwarzenbergů se kompozice krajiny výrazně proměnila, a to ve dvou směrech, které jsou svým výtvarným pojetím zcela protikladné. V oblasti kolem dvora Rabín, ale také v rozsáhlém území vázaném na Lomeckou alej (mezi Chelčicemi, Hvožďany, Černěvsí a Truskovicemi) bylo velké měřítko klasicistní krajiny výrazně zjemněno rozčleněním ovocnými stromořadími. Každá z obdélných ploch daných klasicistními alejemi byla rozdělena větším počtem takových stromořadí západovýchodního i severojižního směru. Charakter krajiny se změnil i výsadbou ovocných sadů a plantáží na těchto plochách. Ortogonální geometrizace krajiny tak byla dovršena. Těžiště této změny spadá do let 1836–1850, kdy bylo z iniciativy Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu vysazeno podél silnic a na jiných neplodných místech na 60 000 ovocných a okrasných stromů.298 O jak výraznou změnu šlo, dokládá III. vojenské mapování (1877–1880). Zásluhou Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu se tak libějovické panství stalo centrem moderního zemědělství. Kníže ze svých cest po Anglii přinášel novinky jako trubkovou 298   Blesík, J. (1954). na severní straně Lomce lesní průsek lemovaný alejí z listnatých stromů, kdežto na jižní straně je pouze průsek.296 V rámci map stabilního katastru z roku 1837 máme k dispozici ještě indikační skici, které jsou výsledkem terénních měření a zákresů, a které sloužily jako podklad pro vynesení definitivních výkresů. Potvrzují to, co bylo řečeno výše, ale poskytují bohatší a plastičtější informaci, pokud jde o skladbu typů stromů alejí, která je na císařských otiscích poněkud schematizována. Jižní alej, směřující k Lomci, je tvořena čtyřmi řadami vzrostlých stromů, podle tvaru topolů. Mezi nimi jsou ve všech řadách zakresleny spíše nepravidelné skupiny keřů či ovocných stromů. Severní alej k lázeňskému domu má vzrostlé košaté stromy (asi duby či lípy) vyznačeny jen na vnějším okraji, zatímco všechny čtyři pásy jsou zakreslené jako osázené keři či ovocnými stromy. Je otázka, nakolik je to ve shodě s tehdejší skutečností. Pokud ano, znamenalo by to, že aleje byly koncipovány jako uzavřená zelená hradba, neumožňující průhledy do krajiny. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že pásy lemující trojitou komunikaci jsou jak na indikačních skicách, tak na císařských otiscích zakresleny jako pruhy lesa (tmavě šedě) a teprve v rámci nich jsou zakresleny stromy. Běžné aleje podél cest tímto způsobem nikdy zakreslovány nebyly. Kočárová cesta sice z obou stran mířila na střed průčelí Nového zámku, který tvořil point de vue, ale ve skutečnosti zámek obcházela po obou stranách a tyto úseky byly bez výsadby. Před severním, jižním i východním průčelím zámku byl vytvořen okrouhlý okrasný parter vázaný na osy celé kompozice krajiny. Kompozice severní zahrádky byla založena na kruhovitě vedené zahradní cestě, jež je protnuta křížem dalších cestiček. Střed byl akcentován kruhovým bazénem s fontánou. Jižní zahrádka, vyvýšená nad terén o přibližně 2,5 m, byla založena na půlkruhové dispozici a byla příčně i podélně protnuta dalšími zahradními cestičkami. Střed zahrady zvýraznila čtvercová kašna. Mnohem menší východní zahrádka byla členěna půlkruhovitě vedenou cestou, která byla protnuta ve směru osy směřující k libějovické bažantnici. Lomecká alej patří k nejmonumentálnějším krajinářským dílům tohoto druhu. Je plně srovnatelná s Valdštejnovou alejí spojující Jičín a Valdice, kterou navrhl Nicolo Sebregondi na sklonku roku 1633, nebo s Valtickou alejí z roku 1656. Všechny tři máme sklon považovat za vrcholný výraz barokního ovládnutí krajiny, ale jičínská a zčásti i Valtická jsou spojeny s architektonickou tvorbou manýrismu, zatímco Lomecká je dílem klasicismu. Všechny tři jsou především výrazem téměř neomezené moci nejbohatších rodů respektive osob: Albrechta z Valdštejna, Liechtensteinů a Buquoyů. V případě Libějovic aleje umožňovaly nerušený (od okolní krajiny zacloněný) dojezd ze zámku jak k místu duchovní a tělesné očisty (lázně), tak k místu náboženské mystiky (kostel), ale současně i zábavy a lovu (lovecký zámek). Lomecká alej se stala kostrou komponované krajiny, na kterou navázaly aleje příčné. Jejich chronologii dosud přesně neznáme. Komplikací je skutečnost, že v roce 1801 se stali majiteli libějovického panství Schwarzenbergové. Kníže Josef II. ze Schwarzenbergu si zvolil Nový zámek za své letní sídlo a v letech 1817–1819 ho dal zvýšit o druhé patro a upravit v klasicistním slohu. Nedokážeme tedy jednoznačně říci, které z dalších alejí jsou ještě buquoyské a které až schwarzenberské. Detailní kartografické zachycení totiž máme až z roku 1837. Výjimkou je mapa bažantnice z roku 1811,297 zobrazující poměrně detailně rozvržení bažantnice existující 296   Sedláček, J. – Trpáková, L. (2014). 297   Furßt Schwarzenbergißcher Zur Libiegitz Libějovicko-Lomecko Libějovicko-Lomecko Severní část Lomecké aleje směrem k Lázni. Foto Marie Pavlátová 2014. Černěves od severovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. Redemptoristický hřbitůvek v přírodně krajinářském parku u Nového zámku. Foto Marie Pavlátová 2013 3Jižní průčelí Nového zámku u Libějovic. Foto Karel Kuča 2014. Starý zámek v Libějovicích. Foto Karel Kuča 2012. Přírodně krajinářský park u Nového zámku. Foto Karel Kuča 2014. Krucifix v Lomecké aleji. Foto Marie Pavlátová 2014. 254 255 drenáž nebo obráběcí stroje, které pak jeho hospodářský rada František Horský zaváděl do praxe.299 Ve dvoře Rabín založil kníže v roce 1850 rolnickou školu a Horský se stal jejím prvním ředitelem. Současně se zcela proměnilo zázemí obou libějovických zámků zřízením velkého přírodně krajinářského parku, který vyplnil celé území mezi Ohradským a Světským rybníkem, Novým dvorem, Novým zámkem a dosavadní bažantnicí u Starého zámku, která se stala jeho součástí. Z klasicistní osnovy zůstala zachována pouze Lomecká alej, jinak byly všechny starší cesty a průseky (v bažantnici) zrušeny a nahrazeny organicky formovanou sítí cest a stromových ploch a palouků. Šlo o podobně radikální proměnu, jakou v letech 1805–1811 prodělal lednický park na Moravě. Budování krajinářského parku zahájil Josef Jan Nepomuk Schwarzenberg v roce 1842.300 V tomto ohledu je klíčová mapa zavlažovacích zařízení v parku z roku 1844, která již zachycuje všechny provedené či plánované změny v uspořádání prostoru v duchu anglické krajinářské školy. Změny se týkaly zejména příjezdové cesty k Novému zámku, uspořádání porostů v lučních plochách a propojení parku s krajinou. Alej od lázeňského domu byla přerušena několik desítek metrů před zámkem, který byl zakryt skupinou stromů, aby se následně, v posledním okamžiku cesty, odhalil návštěvníkovi v plné kráse. Příčná alej, spojující Nový zámek a někdejší bažantnici, byla rozvolněna a její části změněny na ostrůvky a rondely v parku formou clumps and dots. Alej mezi Novým dvorem a Starým zámkem byla doplněna keřovým a stromovým patrem, aby vytvořila přirozeně lemující okraj centrální louky. Remíza zmizela úplně a její pozůstatky byly (snad) použity také k vytvoření skupin stromů. Kolem okružní cesty (vedoucí okolo někdejšího Remízu) byly vytvořeny skupiny stromů a keřů, které umožňovaly návštěvníkovi průhled do krajiny přes Kreissovu louku a Světský rybník. Uprostřed Světského rybníku byl vybudován Ostrůvek. Také ze zámku bylo možné vidět na Světský rybník a na Ohradský rybník. Na hranici někdejší bažantnice a nové západní části parku se nacházela Schiesshütte. Později přibyl u hlavní aleje také domek inspirovaný holandskou architekturou. Z dendrologického hlediska patřil park až do poloviny 20. století k nejbohatším u nás.301 Významný dendrolog C. Schneider uvádí ve své publikaci podrobný soupis dřevin použitých při zakládání parku: byly to javory, buky, topoly, dřezovce, lípy, platany, červené kaštany a jilmy, kavkazské jedle, balsamové jedle, různé smrčiny, borovice vejmutovky, borovice limba, douglasovy jedle, jedlovec a různé zeravy.302 Vliv Schwarzenbergů na krajinu libějovického panství trval až do hospodářské reformy v roce 1921. Lesy, polnosti a dvory o výměře nad 250 ha připadly státu a byly rozděleny bezzemkům. V letech 1923–1925 byla západně ode dvora Rabín postavena osada Holečkov podle návrhu netolického stavitele Jana Štochla, kde každému obyvateli bylo přiděleno 5 ha půdy. Původně ji tvořilo 10 domů podél severní strany silnice, později přibyly další dva situované neorganizovaně jižně od ní. Dne 6. září 1925 osadu slavnostně otevřel jihočeský spisovatel Josef Holeček ze Stožic – odtud Holečkov. Týž den zde byl položen pamětní kámen s nápisem Na paměť provedení pozemkové reformy na Schwarzenberském velkostatku netolickém (1921). Spisovatelovo jméno nese od roku 1928 i železniční zastávka Holečkov, dříve Rabín. V tomto roce byla osada ustavena také administrativně. V roce 1934 byla postavena kaplička sv. Josefa a slavnostně otevřena knihovna. V osadě byla kovárna i hostinec, kde se čepovalo petrodvorské pivo.303 Podle zápisu v obecní kronice byla libějovická krajina tvrdě postižena v roce 1929 nepřízní počasí. V únoru to byly kruté mrazy, které způsobily rozsáhlé ztráty ovocných stromů. V červenci přišla od Šumavy nebývale silná větrná smršť, při níž došlo k rozsáhlým polomům a vývratům jak v zámeckém parku, tak v alejích k Lomci a k Lázním, ale i v porostech státních lesů kolem Lomce. O Nový zámek projevili zájem redemptoristé, kteří zde v letech 1925–1939 provozovali gymnázium.304 Budova zámku kapacitně nedostačovala, proto přistavěli další budovu s kaplí, kterou propojili s hlavní budovou nadzemní chodbou. Původní zámek sloužil jako koleje. Redemptoristé také zřídili v parku hřbitov, který patří se svými dvěma hroby k nejmenším u nás. Po 2. světové válce získala zámecký areál s parkem a budovami zámku pohraniční stráž, která do parteru před zámkem umístila rušivé provozní objekty a čerpací stanici a do parku, v němž zřídila panelové cesty, odchovnu služebních psů. Východně od zámku mimoto krajská policie postavila skladové objekty. Od roku 1992 je zdevastovaný areál v soukromém vlastnictví a zámek i v současnosti chátrá. Kaple sv. Maří Magdaleny po roce 1948 zpustla, byla poničena vandaly. Oprava se uskutečnila v roce 1978, ale pramen byl zasypán. Důslednější renovace 299   Vybíral, J. (1998). 300   Pavlátová, M. – Mušková-Kavanová, K. (2009). 301   Pavlátová, M. – Mušková-Kavanová, K. (2009). 302   Schneider, C. (1911). 303 Kronika osady Holečkov. Podle [online], [cit. 2015-09-21] http://www.malovice.cz/index. php?nid=7307&lid=cs&oid=1240951 304   Blesík, K. (1954). Libějovicko-Lomecko Libějovicko-Lomecko 8Libějovicko-Lomecko na III. vojenském mapování (1877–1880). Krucifix u rybníčku při silnici z Krtel do Truskovic. Foto Věra Kučová 2014. Ovocné sady jihozápadně pod Lomcem. Foto Karel Kuča 2014. Rybníček při silnici z Krtel do Truskovic. Foto Karel Kuča 2014. 256 257 budova s kaplí vznikla až za redemptorisů za 1. republiky. Po roce 1945 byl areál zdevastován činností Výcvikového střediska psovodů, poddůstojnické školy a chovné stanice. Objekty z tohoto období je území silně degradováno. Dvě ze staveb se nacházejí přímo na hlavní kompoziční ose krajiny. Zámek je nevyužívaný a v havarijním stavu. Z formální zahrady je patrná pouze opěrná zeď, která vyvyšovala parter nad terén. Dlouhodobé zanedbání charakterizuje také poměrně velký krajinářský park z doby po roce 1842, rozkládající se jižně od Nového i Starého zámku. V současnosti zde lze pozorovat jen zbytky původní kompozic. Do prostoru centrální louky byly vloženy technické budovy a v severní části je možné vysledovat několik skupin stromů, které je možné rozlišit mezi náletovými dřevinami. Starší část parku v prostoru někdejší bažantnice má charakter zapojeného porostu s převahou dubu letního. V porostu lze sledovat původní ortogonální dispozici bažantnice lemovanou kosterními dřevinami (dub letní) a několik komponent, které jsou zachyceny i na plánu z roku 1811: rondel z olší a skupiny jehličnanů. Také alej vedoucí k Novému zámku je zčásti zřetelná, ale její úsek přiléhající ke Starému zámku byl degradován fotbalovým hřištěm. Těžiště celé krajinné kompozice, k níž patří i Nový dvůr (ve kterém sídlil do roku 2009 Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský a dnes je v soukromém vlastnictví) s okolím, bylo negativně poznamenáno stavbou nových utilitárních budov a nutně vyžaduje záchranu a rehabilitaci. Hlavní kompoziční osa krajiny, Lomecká alej z Lomce přes Nový zámek k lázeňskému domu, je dochována, ale poznamenaná dlouholetou neúdržbou a náletovou zelení. Alej je dosud zřetelná, avšak vyskytují se zde dřeviny různého stáří, přičemž pěstební stav starších jedinců je zhoršený. Alej kvůli spojitému keřovému podrostu postrádá rytmus, podhlednost a vizuální propojení s krajinou. Hustý porostní plášť aleje působí také v některých místech jako vizuální bariéra. Z ostatních alejí se poměrně dobře dochovaly úseky z Chelčic k lázeňskému domu a od Nového zámku do Libějovic, mohutná topolová alej vedoucí z Rabína k severu a některé další. Poměrně početné jsou i aleje ovocné, zejména mezi Chelčicemi, Hvožďany a Libějovicemi, třebaže jde o pouhý zlomek stavu existujícího počátkem 20. století. Pozoruhodným a vzácným dokladem nové vesnice z období 1. republiky je Holečkov vybudovaný v letech 1923–1925 na rozparcelované půdě dvora Rabín. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Největším problémem KPZ je havarijní stav Nového zámku i celkové zanedbání jeho okolí, zejména krajinářského parku. Uspokojivý není ani stav Nového dvora a Rabína a zejména mnoha alejí, včetně hlavní, Lomecké. Hodnoty kulturní krajiny KPZ spočívají především v systému velkokorunných i ovocných alejí a je třeba usilovat o jejich adekvátní údržbu a rovněž obnovení alejí zaniklých. Možná rizika představují také nároky vsí, které se dosud převážně zachovaly ve svých hranicích z 19. století, na nové rozvojové plochy a zejména jejich umístění. Je potřeba je umísťovat citlivě, aby navazovaly na urbanistickou strukturu sídla a nepotlačily viditelnost prvků barokní krajiny, nebo vztahy mezi nimi.  proběhla v roce 2004 a došlo i k odkrytí pramene.305 Bývalý lovecký zámeček na Lomci v současnosti slouží jako klášter Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka, které zde sídlí od roku 1950. Charakter krajiny byl změněn po roce 1950, kdy se začalo s výsadbou intenzivních nízkokmenných ovocných sadů, které ovlivnily zejména přehlednost alejí. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Ze středověké etapy se dochovaly půdorysy všech vesnic (kromě novodobého Holečkova). Ze staveb je to zejména původně románský kostel sv. Martina v Chelčicích z doby kolem roku 1240, zaklenutý koncem 17. století a v letech 1728–1730 rozšířený o boční kaple. Malebný areál kostela s ohradní zdí a branami má nyní převážně barokní výraz. Do středověku sahá také původ Starého zámku v Libějovicích, který byl původně gotickou tvrzí z 2. poloviny 14. století, radikálně přestavěnou pozdně goticky a renesančně od konce 15. století do 2. třetiny 16. století Malovci z Malovic a v předbělohorské době (1619?); zámek byl upraven v letech 1715–1718. Řadí se mezi nejcennější venkovská renesanční sídla jižních Čech. Renesanční jádro mají také dvory Rabín a Nový dvůr, později přestavované. Jedinou výraznější stavbou raného baroka je kaple sv. Maří Magdalény z let 1660–1663 nad léčivým pramenem východně od Chelčic. Jde o šestibokou stavbu s křížovou chodbou po obvodu, pod jejímž dřevěným oltářem vyvěrá pramen. V roce 1768 byl při ní postaven lázeňský dům. Budova byla přestavěna v roce 1879 z popudu Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu.306 Nejvýznamnější barokní krajinnou dominantou je kostel Jména Panny Marie na Lomci z let 1697–1700. Autor pozoruhodné barokní centrály není znám, údajně jím měl být sám stavebník, Filip Emanuel Buquoy. Někdy uvažovaný Jan Blažej Santini-Aichel v úvahu nepřipadá, protože poměrně schematická půdorysná a hmotová koncepce stavby se vymyká z jeho tvorby. V roce 1704 byl kostel vysvěcen, roku 1720 rozšířen o sakristii a v roce 1735 doplněn schodišťovou vížkou a kruchtou. Uvnitř je pozoruhodný baldachýnový oltář z doby po roce 1700, který je volnou replikou oltáře ve svatopetrské bazilice v Římě. Severně od kostela byla v letech 1936–1939 postavena zvonice, v níž visí zvon z roku 1661 pocházející z příbramské Svaté Hory a dva nové zvony z roku 1974. Kostel akcentují lípy, které jsou vysázeny do kruhu kolem kostela. Západně od kostela dal bratr Filipa Emanuela, Albert (†1714), vybudovat lovecký zámeček na půdorysu U, s vysokým štítem s volutovými křídly. Po Albertově smrti zde bydleli kněží zajišťující chod poutního místa. V jižním bočním křídle byla koncem 18. století zřízena škola. Od roku 1786 sloužil někdejší zámeček jako lokalie, od roku 1859 jako fara. V roce 1903 bylo severní boční křídlo adaptováno na novou školu (zrušena v roce 1963), vedle níž byl zřízen byt učitele. Od roku 1950 využívá areál kongregace Šedých sester sv. Františka. Nový zámek u Libějovic založil v roce 1696 Filip Emanuel Buquoy, ale dostavěn byl až v letech 1747–1754 nákladem Franze Leopolda Buquoye. Nynější klasicistní podoba vznikla až při jeho přestavbě a zvýšení v letech 1817–1819 nákladem Josefa II. ze Schwarzenbergu. Západní 305   Krause, J. – Svrčková, M. – Kozák, P. (1999). 306   Sedláček, A. (1890), Pavlátová, M. – Ehrlich, M., a kol. (2004). 1660–63 stavba kaple sv. Maří Magdalény 1692–1703 stavba kostela na Lomci 1696 začátek stavby Nového zámku 1709–10 lovecký zámeček na Lomci (od roku 1714 fara) 1747–54 dokončení Nového zámku 1817–19 úprava Nového zámku 1822 přeměna bažantnice na park 1768 stavba kaple na Lázni 1766–72 založení čtyřřadé aleje 1879 rekonstrukce Lázní 1844 rozšíření zámeckého parku 1924–39 působení redemptoristů 1600 1800 1900 1700 2000 1621–1801 Buqouyové 1801–1924 Schwarzenbergové pozn.: datace u jmen jsou data narození a úmrtí Filip Emanuel Buqouy (1674–1703) Albrecht H. Buqouy (1638–1714) Franz Leopold Buqouy (1705–67) Josef II. Schwarzenberg (1769–1833) Johann Adolf II. Schwarzenberg (1799–1888) 4Kostel sv. Martina v Chelčicích. Foto Karel Kuča 2014. Fara, původně lovecký zámeček na Lomci. Foto Karel Kuča 2010. Kaple sv. Maří Magdalény u Chelčic. Foto Karel Kuča 2014. Holečkov. Foto Karel Kuča 2013. Náves v Černěvsi. Kaple sv. Antonína je zmenšenou replikou lomeckého kostela. Foto Karel Kuča 2013. Nestanice od západu. Foto Martin Gojda 2013. Libějovicko-Lomecko Libějovicko-Lomecko 258 259 Náměšťsko Barbora Dohnalová, Markéta Flekalová Náměšťsko leží při východní hranici Českomoravské vrchoviny, východně od města Náměšť nad Oslavou s dominantou zámku, který byl hospodářským i uměleckým střediskem významného panství. Krajinná památková zóna Náměšťsko je příkladem komponované krajiny. Základ krajinné kompozice je renesanční, z doby správy panství Žerotíny, kteří založili východně od zámku velkou Náměšťskou (Kralickou) oboru. Skutečný krajinářský koncept vytvořil až Jindřich Vilém Haugwitz na přelomu 18. a 19. století a v letech 1825–1831. Díky úzkým stykům s vídeňským císařským dvorem byl informován o hlavních dobových trendech krajinářské a zahradní tvorby v Evropě. Krajinářský komplex náměšťského panství Haugwitzů citlivě propojuje přírodní charakteristiky území dané typickým reliéfem Českomoravské vrchoviny s hluboce zaříznutým údolím řeky Oslavy a znaky vzniklé zejména zemědělským využíváním této krajiny a zájmy šlechty v lesnictví, chovu a lovu zvěře. Náměšťsko tak představuje ukázku harmonické kulturní krajiny s kompozičními úpravami ve stylu okrasného statku (ferme ornée).307 Jinošovská bažantnice byla na konci 18. století přetvořena do podoby sentimentálního klasicistního parku se salety a letní rezidencí Schönwald. Ve 20. letech 19. století byl zámeček přestavěn a nově vznikly i některé stavby v parku, který získal rozvolněnější přírodně krajinářské pojetí. Velkorysý krajinářský koncept, připomínající v menším měřítku slavný Lednicko-valtický areál, obsahoval kompoziční propojení Schönwaldu s Náměšťskou oborou i areálem zámku v Náměšti nad Oslavou. Na přelomu 20. a 30. let 19. století byla dotvořena i jižní, lovecká část panství okolo údolí Oslavy, charakterizovaná pravoúhlou sítí lesních průseků. Zde vznikly lovecký zámeček Heinrichslust (Vlčí Kopec), signální věž Babylon a další drobné stavby (Vápenice, Gloriet) včetně romanticky vedené soukromé vycházkové cesty (Annina cesta) údolím až do Náměště. Všechny významné 307   Kulišťáková, L. – Flekalová, M. – Kučera, P. – Matáková, B. – Salašová, A. – Štěpánová, D. (2011). Pohled na zámek a město Náměšť. Adolf Friedrich Kunike, mezi 1830 a 1835. Moravská zemská knihovna, Schramova sbírka, sign. Skř. 1-0091.416,456. 7Apollónův templ v přírodně krajinářském parku u zámku Schönwald. Foto Karel Kuča 2015. Náměšť nad Oslavou, pohled na zámek a předzámčí s býv. kapucínským klášterem od severu. Foto Libor Sváček 2012. 260 261 stavby tohoto období na Náměšťsku navrhoval Josef Kornhäusel, známý svým působením například v Lednicko-valtickém areálu. Krajinářsky komponováno bylo ovšem celé panství, kde byly mezi sebou provázány i hospodářské budovy (statky, mlýny, hájovny). Celek dotvářejí také drobná architektonická a sochařská díla. Tento proces nebyl spojen jen s osobou Jindřicha Viléma Haugwitze, ale i s jeho předchůdci a následovníky; Haugwitzové vlastnili náměšťské panství v letech 1752–1945. Krajinná památková zóna zahrnuje pouze část tohoto velkorysého krajinářského komplexu v centrální části panství – zámeček Schönwald s přiléhajícím parkem, Náměšťskou oboru s loveckým pavilonem Lusthaus a hájovnami, Kralice nad Oslavou a Velkopolský dvůr s paprskovitě uspořádanou pěticí alejí z konce 19. století. Areál zámku v Náměšti nad Oslavou leží také mimo KPZ a od roku 1990 je součástí navazující městské památkové zóny. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Území KPZ se rozkládá v náhorní poloze mezi hlubokými zářezy řek Oslavy na západě a Chvojnice na východě. Terén je jen mírně zvlněný, v nadmořské výšce 360–490 m, a pouze na západě, v Náměšťské oboře, výrazněji rozbrázděný údolími potoků směřujícími do Oslavy, k níž se terén prudce svažuje. Výraznější útvar představuje i poledníkové údolí Jinošovského potoka, které NáměšťskoNáměšťsko Letecký pohled na zámek Schönwald od východu. Foto Martin Gojda 2014. 3Pohled na přírodně krajinářský park u zámku Schönwald od západu; zámek je na snímku zcela vlevo. Foto Martin Gojda 2014. Vyhlídkový gloriet na hraně kaňonu řeky Oslavy východně od Sedlce. Foto Karel Kuča 2015. Pohled od východu na Náměšťskou (Kralickou) oboru mezi Kralicemi nad Oslavou (v popředí) a Náměští nad Oslavou. Foto Martin Gojda 2014. 262 263 HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Náměšťsko je územím s historií píšící se od pravěku (neolitu). Prostor Náměště tvořil ve 12. století okraj osídlené oblasti dolnomoravské vysočiny, přecházející v českomoravský pohraniční hvozd. Významným ohniskem se v širším okolí stal třebíčský benediktinský klášter. Nejvýhodnější spojnice tohoto kláštera s Brněnskem musela vést právě přes Náměšť. Jednak to byla spojnice přímá, především se však vyhýbala neschůdným úsekům údolí Jihlavy, Oslavy i Chvojnice. Náměšť, kde cesta přecházela řeku Oslavu, byla přirozeně předurčena k roli nejvýznamnější zastávky na celé trase. Zřejmě ještě větší význam měla později spojka z Náměště přes Jinošov do Velké Bíteše. Náměšť se stala důležitým opěrným bodem Tasovců, ovšem první doložený držitel, Budiš z Náměště, připomínaný roku 1234, náležel zřejmě k rodu Benešoviců. Při přechodu řeky vznikl románský kostel a pravděpodobně v jeho sousedství (spíše než na hradní ostrožně) stálo i předpokládané Budišovo sídlo, asi charakteru dvorce. Z téže doby pochází i jádro pozdně románského kostela v Jinošově. Asi v 2. polovině 13. století se definitivně potvrdila role Náměště jako centra poměrně velkého panství Meziříčských z Lomnice. Na vysoké skalnaté ostrožně nad řekou byl vybudován raně gotický hrad. Ani to však nepomohlo Náměšti ke vzestupu mezi městečka. V letech 1437 a 1481 je výslovně uváděna jako ves. Situace se změnila až v 2. polovině 16. století, kdy Náměšť vlastnili Žerotínové (1563–1628). K přestavbě hradu na renesanční zámek došlo v letech 1572–1579 za Jana st. ze Žerotína, který jej učinil svým hlavním sídlem. Náměšťská (Kralická) obora se zmiňuje roku 1629. Do renesančního období spadá i slavná historie panství spojená s činností Jednoty bratské. Jan st. ze Žerotína poskytl bratřím svoji tvrz v Kralicích, aby si tam v roce 1578 přesunuli tiskárnu z Ivančic. Zde vznikly první tisky Bible Kralické (1579–1593, 1596 a 1613). V té době byla uprostřed západní strany náměstí vybudována renesanční radnice, což je nepřímým dokladem, že v té době se Náměšť stala městečkem. První doklad tohoto statutu pochází až z roku 1628 a v roce 1632 pak došlo k obnovenému povýšení.309 Panství krátce vlastnil i Albrecht z Valdštejna (1628–1629), potom až do roku 1733 patřilo Werdenbergům a poté zde dominovali Kufštejnové. Známý náměšťský most dal v letech 1737– 1741 postavit Václav Adrian z Enckevoirtu, ale barokními sochami z dílny Josefa Winterhaltera st. a Alexandra Jelínka byl vyzdoben až za Marie Františky a Jana Leopolda z Kufštejna. Ti dali v letech 1743–1745 postavit v severní části městečka špitál s kaplí Panny Marie a sv. Anny a současně byla roku 1745 postavena i monumentální nárožní budova nové fary na náměstí. 309  Kuča, K. (2000). zhruba vymezuje východní okraj zóny. Převážná část území KPZ patří do Jinošovské pahorkatiny v celku Křižanovské vrchoviny, pouze území jižně od silnice z Náměště do Kralic nad Oslavou náleží k Náměšťské sníženině Jevišovické pahorkatiny. Náměšťsko lze definovat jako rozhraní dvou odlišných, ale vzájemně se doplňujících typů krajin. Mírně teplá krajina v severní a jižní části území KPZ, tvořená erozně-denudačními pahorkatinami s kambizeměmi a luvizeměmi na silikátových horninách, byla tradičně využívána zemědělsky. Střední část pokrývá bukovo-dubový les Náměšťské obory a bažantnice a obdobný charakter má i jinošovský park na severovýchodě. Jižní část náměšťského panství (mimo KPZ) patří do mírně teplé klimatické oblasti a představuje výrazně dramatičtější krajinu údolí dubových a bukových lesů s borovicí, tvořenou erozním říčním údolím Oslavy s kambizeměmi a rankery na silikátových horninách, s četnými skalními výchozy a přírodě blízkými lesními i nelesními rostlinnými společenstvy.308 Přírodní podmínky strmých svahů zaříznutého říčního údolí a méně kvalitních půd na okolních plošinách a návrších zde vedly k lesnickému a loveckému využití krajiny. Vyrostly zde lovecké zámečky Heinrichslust na Vlčím kopci a Vápenice v údolí Oslavy. Převýšení terénu a atraktivní výhledy do říčního údolí byly využity především k vyhlídkovým stavbám (Gloriet, rozhledna Babylon) a trasování romantických vyhlídkových cest (Annina cesta). Cenným přírodním územím jsou především zámecké obory, zejména Náměšťská obora, chráněná jako přírodní památka a Evropsky významná lokalita soustavy NATURA 2000, tvořící biotop zvláště chráněných druhů, především páchníka hnědého (Osmoderma eremita), tesaříka obrovského (Cerambyx cerdo), kovaříka fialového (Limoniscus violaceus), holuba doupňáka (Columba oenas), krutihlava obecného (Jynx torquilla), včelojeda lesního (Pernis apivorus) a hřibu Boletus fechteri. Roste zde brambořík nachový (Cyclamen purpurascens), dymnivka plná (Corydalis solida), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), kruštík širolistý (Epipactis helleborine), lilie zlatohlavá (Lilium martagon). Pozoruhodná je rovněž koncentrace velkých mravenišť. Čtyři aleje u Velkopolského dvora a dub u zámečku Schönwald jsou chráněny jako památné stromy. Typický krajinný ráz jižního Náměšťska (mimo KPZ) chrání přírodní rezervace a evropsky významná lokalita Údolí Oslavy a Chvojnic s vysokou stanovištní a druhovou diverzitou v hluboce zaříznutých říčních údolích a jejich okolí. 308   Culek, M., a kol. (2013) NáměšťskoNáměšťsko Náměšť nad Oslavou. Leopold Trauer 1825. Moravská zemská knihovna, Schramova sbírka, sign. Skř. 1-0091.416,455. Aleje u Velkopolského dvora. Foto Barbora Dohnalová 2012. Náměšť nad Oslavou od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2014. Námšť nad Oslavou s částí přilehlé obory na mapě stabilního katastru z roku 1825. Náměšťská obora a Jinošovská bažantnice na I. vojenském mapování (1764–1768). 8Náměšťsko na II. vojenském mapování (1836–1840). 88Náměšťsko na III. vojenském mapování (1876–1878). 264 265 NáměšťskoNáměšťsko 266 267 chodnímu okraji obory a třetí, východní průsek pokračoval v prodloužení oborní zdi směrem k rybníku Pivovárku u Kralic. Tato soustava má přinejmenším barokní původ. Východní část obory (bažantnice) byla rozčleněna pravoúhlým křížem alejí s klasicistním altánem (Lusthaus) postaveným nákladem Jindřicha Viléma Haugwice před rokem 1825. Hlavní podélná alej opticky pokračovala i v lese Habřina východně od Kralic (mimo KPZ) a podle mapy náměšťského panství z knihovny Státního zámku Náměšť nad Oslavou pokračovala ještě několik kilometrů V té době se výrazně rozšiřoval zámecký komplex nad městem, který kromě zámku a starších hospodářských staveb doplňovala i řada dalších objektů včetně velkého dvora, takže se zde formovala v podstatě samostatná „zámecká čtvrť“. Její novou dominantou se v letech 1759–1761 stal nový velký kostel kapucínského hospice. Jeho stavba byla prvním stavebním počinem nejvyššího kancléře Českého království, hraběte Bedřicha Viléma Haugwitze z Biskupic (†1765), který získal Náměšť v roce 1752 a v držení rodu pak dominium zůstalo až do roku 1945 (již od roku 1753 jako fideikomis).310 Loveckým účelům i tehdy sloužila především Náměšťská (Kralická obora). Za Haugwitzů už měla výslednou velikost (290 ha) a členila se na daňčí část (240 ha) a menší východní část pro srnčí zvěř a bažanty (50 ha). Vstupy do obory zajišťovaly čtyři dřevěné brány se stříškami pokrytými šindelovou krytinou a tři branky: Velkopolská, Černá a Otradická. Na I. vojenském mapování není žádné členění obory cestami zakresleno. Teprve na II. vojenském mapování jsou dobře patrné tři radiální průseky vycházející pravděpodobně z jihovýchodního arkýře nejvyššího patra zámku.311 Pozorovatel mohl nejjižnějším průsekem dohlédnout na budovu hájovny Obora, stojící u oborní zdi na jižním okraji obory, dalším průsekem v údolí potoka až k jihový- 310  Kuča, K. (2000), Haugwitz-El Kalak, J. [ed.] (2013), Mašek, P. (2010), Sedlák, J. (1973). 311  Buš, M. (2003). NáměšťskoNáměšťsko Náměšťská obora na mapě stabilního katastru z roku 1825. Původní podoba Lusthausu v oboře. Státní zámek Náměšť nad Oslavou. 4Lesy mezi Jasenicí a Krokočínem. Franz Lauer 1756. Státní zámek Náměšť nad Oslavou. Dianin templ. Foto Karel Kuča 2015. Kaplička mezi Náměští a Kralicemi. Foto Karel Kuča 2015. 3Náměšťská obora na výřezu mapy náměšťského panství. Franz Lauer 1756. Státní zámek Náměšť nad Oslavou. Lusthaus v Náměšťské oboře. Foto Věra Kučová 2013. 3Lesy mezi Březníkem, Sedlcem a Kramolínem. Franz Lauer 1756. Státní zámek Náměšť nad Oslavou. Repro Karel Kuča (všechny reprodukce na této dvojstraně).. Doupný strom v Náměšťské oboře. Foto Věra Kučová 2013. 268 269 východně až k historické hranici náměšťského panství, do místa severně od vsi Rapotice. Krajinářské úpravy daly oboře téměř parkový charakter s kaskádami rybníčků v severní úžlabině. Na severový- chodnímokrajioborysenacházíhájovnaBažantnice.Obvodoboryčiní9km,ztoho5,5kmtvořízeď.312 Iniciátorem rozsáhlých krajinářských úprav byl Jindřich Vilém Haugwitz (*1770, †1842). Byl pravým gentlemanem své doby. Jakožto ekonomicky aktivní šlechtic založil roku 1795 v Náměšti textilní manufakturu (v klášteře zrušeném Josefem II. roku 1784) exportující i do Ameriky, ale udržoval i čilé kulturní styky s vídeňským dvorem. Největší pozornost byla soustředěna do Jinošova. Pod vsí existovala v údolí Jinošovského potoka velká ohrazená bažantnice, v níž mapa panství z roku 1756 i I. vojenské mapování z let 1764–1768 zachytily budovu, která byla později stržena. Jindřich Vilém Haugwitz zde dal v letech 1795–1798 u příležitosti svého sňatku s hraběnkou Sofií Friesovou postavit jednopatrový zámek Schönwald, navržený pravděpodobně brněnským stavitelem Janem Amonem.313 Koncepce parku byla jistě ovlivněna sentimentální zahradou u Friesovského zámku ve Vöslau u Vídně a jistě též klasicistním liechtensteinským parkem u zámku v Lednici, zejména kompozicí Hvězdy (Haugwitzové byli s Liechtensteiny v úzkém kontaktu). Zámek v Jinošově, situovaný na severozápadním okraji parku, se svým jihovýchodním průčelím obracel ke hrázi rybníku Březiny a k nejvyššímu bodu parku, kde byl postaven sloupový válcový pavilon typu monopteros, nazývaný Sylvánův chrám. Od tohoto akcentu byla – tak jako v Lednici – vytýčena sedmipa- 312  Tuma, D. (2012). 313  Kroupa, J. (1990–1992), Konečný, M. (2007). prsčitá soustava průseků (pravidelnost záměrně narušovala absence průseku jako pokračování hlavní osy od zámku). Sedm paprsků zachycuje podrobný plán parku z roku 1827, zatímco mapa stabilního katastru z roku 1825 obsahuje pouze průseky západně od obvodové cesty (na II. vojenském mapování z let 1836–1840 je průseků sedm). Již v této etapě park pravděpodobně doplňovaly další sentimentální stavby (zakreslené na mapě z roku 1827), jako dřevěná voliéra v podobě čínské pagody, dřevěná chýše, moravský vinný sklípek, četná loubí, dřevěné molo na rybníku a nově vytvořené kaskády na potoce. Těsně před rokem 1823 angažoval Jindřich Vilém Haugwitz slavného vídeňského architekta Josefa Kornhäusela kvůli projektu rodové hrobky v Náměšti, která byla dokončena v roce 1826. Kornhäuselovi byla svěřena i přestavba zámku a parku Schönvald, kde od roku 1825 vyrůstaly nový Dianin chrám (Rast-Pavillon, na východním břehu rybníka), Apollónův chrám (Musictempel, jižně od rybníka) s dominantním motivem lyry s nedalekým vinným sklepem a pravděpodobně i další drobné stavby. Ve výsledné podobě parku mířily průhledy od Sylvánova chrámu k bližším či vzdálenějším cílům. Hlavní severozápadní osa směřovala na zámek a v podobě přímé příjezdové aleje až ke NáměšťskoNáměšťsko Výzdoba klenby Sylvánova templu. Foto Karel Kuča 2015. Sylvánův templ. Foto Karel Kuča 2015. 4Zámek Schönwald u Jinošova s přírodně krajinářským parkem na mapě stabilního katastru z roku 1825. Lovecká chata pod Sylvánovým templem. Foto Karel Kuča 2015. Pohled z Apollónova templu. Foto Karel Kuča 2015. 3Průhled ze Sylvánova templu do trojice průseků. Foto Karel Kuča 2015. Vápenice. Převzato z www.geocashing.com. Plán přírodně krajinářského parku při zámku Schönwald z roku 1828. Státní zámek Náměšť nad Oslavou. 270 271 kříži na cestě z Náměšti do Jinošova. Severní osa mířila přes kříž ke kapli Panny Marie pod Křibem, později regotizované, a symbolicky dále k Jinošovu. Severovýchodní paprsek vedl k bývalé ptáčnici, východní k zaniklému kříži, jižní k bráně parku a dále ke kostelu sv. Martina v Kralicích, jihozápadní přes vstupní bránu a ves Otradice k letohrádku Lusthaus v Náměšťské oboře. Velmi významný byl průhled západním směrem, mířící krátkým příčným (dnes již zarostlým) průsekem přetínajícím roh lesa severně od Otradic na rovněž již zaniklý Obelisk, zakreslený na II. vojenském mapování (v roce 1825 ještě neexistoval). K Obelisku ale směřovala i hlavní příčná osa Náměšťské obory, přetínající ji od jihu (od hájovny Obora) k severu. Vedle toho na Obelisk mířila také podružná příčná osa v linii oddělující daňčí oboru od bažantnice. Kompozice schönwaldského parku tak byla provázána s kompozicí obory. V letech 1827–1829 navázala i přestavba zámku, která je považována za vyvrcholení neopalladismu na Moravě. Podle popisu zámku z roku 1842 tvořily součást areálu dům zahradníka, dva skleníky (jeden zanikl) a stáj (zaniklá). Schönwaldský zámek a park, zasvěcené přátelství a múzám, se staly vhodnou kulisou pro jedno z nejvýznamnějších center biedermayerovské hudební kultury v habsburské monarchii.314 Po dokončení Schönwaldu se Jindřich Vilém Haugwitz zaměřil na jižní část panství (mimo KPZ), zasvěcenou lovu. Na Vlčím kopci, při okraji ostrožny jižně nad ústím potoka Kotlíku do Oslavy, asi již dříve existoval dřevěný lovecký srub, při které byly v roce 1825 postaveny zděné stáje. V letech 1829–1830 zde pak vyrostl lovecký zámek Heinrichslust, projektovaný pravděpodobně také Josefem Kornhäuselem a využívaný při podzimních honech. Na Zeleném kopci a současně triangulačním bodě (515,5 m n. m.) jižně odtud byla v roce 1831 postavena 40 m vysoká klasicistní signální věž zvaná Babylón, která je nejstarší kamennou rozhlednou na Moravě, z níž bylo možno dohlédnout až na Vídeň a předhůří Alp (roku 1866 byla o patro snížena).315 Polesí Doubrava mezi oběma stavbami bylo nejpozději od 60. let 18. století rozčleněno soustavou tří dlouhých severojižních průseků či alejí a řadou průseků příčných. Heinrichslust i Babylon se vážou na prostřední z nich, který od silnice Popůvky–Kladeruby doprovází působivá lesní Haugwitzova alej. Polesí Doubrava je pozoruhodné rovněž tím, že západo-východní průseky jsou na obou koncích doplněny hájovnou nebo dvorem. Některé existovaly již v 1. polovině 19. století, jiné nově vznikly až v 2. polovině 19. století. Nejjižnější dvojici tvořila dnes již zaniklá Kramolínská hájovna a Krčálova hájovna (zde byl průsek zrušen a komunikace přeložena na novou silnici vyhýbající se vrcholu Zeleného kopce, kdysi i fyzicky propojené přímým lesním průsekem. Severněji se doplňovaly Sedlecký dvůr se dvěma Sedleckými myslivnami a Kladerubský dvůr; silnice je dodnes spojuje. Nejsevernější dvojici tvoří hájovna Pálovce u Březníku spolu s Bokovou hájovnou pod Holým kopcem u Sedlce; mezi nimi nikdy spojnice neexistovala, protože je odděluje údolí Oslavy. Tyto dvojice hospodářských staveb dokládají promyšlenou organizaci zemědělsky a lesnicky využívaného krajinného prostoru panství Haugwitzů v 19. století. Do krajiny mezi zámečkem Heinrichslust a zámkem v Náměšti byly promyšleně vloženy další stavby a objekty, které souvisely s lovem a vycházkami panstva. Vyhlídkový altán Gloriet, Vápenice, Čertův mostek, či pomníček fořta Karla Czepla byly situovány na lesních cestách 314  Konečný, M. (2007). 315   Haugwitz-El Kalak, J. [ed.] (2013), Sedlák, J. (1973), Pacáková-Hošťálková, B. – Petrů, J. – Riedl, D. – Svoboda, A. M. (2004). v údolí a na navazujících plošinách. Romanticky vedená soukromá vycházková Annina cesta spojující zámeček Heinrichslust a zámek v Náměšti nad Oslavou také nabízela výhledy na zříceniny Lamberka a Nového hradu v zákrutech údolí Oslavy.316 Zvláště zajímavá je Vápenice, skrytá v příkrém svahu rokle klesající z polohy Pálovce do údolí Oslavy jihozápadně od Březníku a východně od Heinrichslustu. Sloužila při honech k přespání, ustájení koní a uskladnění a úpravě ulovené zvěře. Uvnitř byla konstrukce, na které byla po honu pověšena střelená a vyvržená zvěř na vychladnutí. Vysoké vstupy umožňovaly projetí jezdce na koni. Jako stavební materiál byl použit lámaný krystalický vápenec, který dal stavbě její název. Ze stavby se dochovaly obvodové zdi. Kromě staveb šlechtických, souvisejících s uměním či lovem, byla krajina Náměšťska formována především využitím zemědělským a lesnickým. Hospodářské dvory, mlýny, myslivny a hájovny jsou dodnes její přirozenou součástí. Na území KPZ se z nich nachází pouze Velkopolský dvůr jižně od Náměšťské obory, doložený v kupní smlouvě z roku 1629.317 Rozbíhá se od něj řada polních cest. Teprve na III. vojenském mapování (1876–1878) je zakresleno stromořadí podél silnice Náměšť – Kladeruby a cesty do Kralic, jež však měla nerovný průběh. Teprve někdy později byla napřímena a nově vznikla přímá spojnice do obory. Podél všech pěti komunikací, které se ode dvora nejpozději od doby 1. republiky vedou, byly poté vysázeny aleje s návazností na další prvky komponované krajiny (Annina cesta, alej k Velkopolskému mlýnu). Velkopolské aleje, ač velmi mladé. jsou dnes jedním z nejvýraznějších znaků komponované krajiny Náměšť- ska. Karel Jindřich Haugwitz (*1874, †1948) a poté jeho syn Jindřich (*1901, †1966) byli posledními majiteli náměšťského panství před zestátněním.318 Do tváře krajiny zasáhla již 1. pozemková reforma, zbylý majetek Haugwitzů byl pak na základě dekretů prezidenta Beneše roku 1945 vyvlastněn státem a zámek v Náměšti byl upraven na letní sídlo prezidenta republiky.319 Zatímco dříve existovaly scelené polnosti jen okolo Velkopolského dvora, zestátnění zemědělské půdy po roce 1948 znamenalo zánik drobné krajinné mozaiky polí na celém území. Devastovány byly i hospodářské dvory a tento trend se po roce 1989 ještě zesílil. Stavební rozvoj Náměště nad Oslavou zasáhl zejména do typických pohledů na město s výrazným skalním masivem a dominantou zámku výstavbou panelových vícepodlažních domů nebo individuální zástavby rodinných domů nerespektujících hodnoty tohoto krajinného i sídelního prostoru. Území širšího Náměšťska ovlivnily i průmyslové a dopravní areály navazující v blízkosti na údolí Oslavy: vojenské letiště u Sedlece a Popůvek (1 km západně od zámečku na Vlčím kopci), jaderná elektrárna Dukovany, která se stala i významnou krajinnou dominantou (4 km od rozhledny Babylon), průmyslové areály ve Vícenicích, Sedleci, také obchodní centra přímo v Náměšti nad Oslavou. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Krajina Náměšťska je dodnes harmonickou krajinou. Její výjimečnost je dána organickým propojením krajiny komponované šlechtou s tradiční venkovskou krajinou. Záměrnost a účelnost krajinné kompozice se projevuje zejména v propojení funkčních a uměleckých prvků rozsáhlou sítí vizuálních, prostorových i symbolických vztahů a vazeb, které do sebe vtahují i sídelní struktury. Celek tak vytváří významné hodnoty krajiny. Hranice KPZ zahrnují pouze část komponované krajiny Náměšťska, bez pozoruhodného komplexu v údolí Oslavy kolem Vlčího Kopce, Vápenice a Babylonu. Rovněž zámek i celé historické jádro Náměšti nad Oslavou nejsou součástí KPZ, ale jsou samostatně chráněny v rámci městské památkové rezervace. Ve střední části KPZ dominuje velký komplex Náměšťské (Kralické) obory s přilehlou východní částí bažantnice. Její plocha je nyní souvisle zalesněna, ale ještě v polovině 19. století byl podíl lesa mnohem menší. V oboře se dochovala základní radiální osnova průhledů vedených od náměšťského zámku, stejně jako hlavní příčný průsek, který od hájovny Obora na jižním okraji míří k severu na nyní již neexistující Obelisk, který dominoval krajině jihozápadně od zámku Schönwald. Ve východní části obory (v bažantnici) stojí na křížení širokých průseků klasicistní Lusthaus. Na severovýchodním okraji se dochoval komplex obslužných budov Bažantnice. Obora je přístupná pouze v červenci a srpnu. Neméně cenným areálem je klasicistní zámek Schönwald s přírodně krajinářským parkem. Základní osnova parku se dochovala a v letech 2009–2012 byl areál citlivě rehabilitován péčí Lesů České republiky. Většina drobných staveb parku již v minulosti zanikla, avšak ty nejvýznamnější – Sylvánův templ, Dianin templ a Apollónův templ existují dodnes, oranžerie pouze 316  Pacáková-Hošťálková, B. – Petrů, J. – Riedl, D. – Svoboda, A. M. (2004). 317  Dvorský, F. (1908). 318  Mašek, P. (2008). 319  Haugwitz-El Kalak, J. [ed.] (2013). NáměšťskoNáměšťsko Náměšť nad Oslavou, sousoší Nejsvětější Trojice. Foto Karel Kuča 2015. Náměšť nad Oslavou, špitál s kaplí Panny Marie a sv. Anny. Foto Karel Kuča 2015. Náměšť nad Oslavou, nádvoří zámku. Foto Karel Kuča 2015. Zámeček Heinrichslust na Vlčím Kopci. Foto Karel Kuča 2013. Původní podoba zámku Schönwald. Státní zámek Náměšť nad Oslavou. Reprofoto Karel Kuča. 4Zámek Schönwald, jihovýchodní průčelí. Foto Karel Kuča 2015. Rozhledna Babylon na Zeleném kopci. Foto Karel Kuča 2013. 272 273 v podobě zříceniny. Park je celoročně přístupný severním vstupem ze vsi Jinošov. Samotný zámek sloužil do roku 2010 jako domov důchodců, poté se stal soukromým majetkem a je obnovován. Třetí celek představuje Velkopolský dvůr se systémem novodobých alejí. Většina budov dvora je dochována, ale celek trpí nevhodným využitím a utilitárními přestavbami. Aleje, které jsou nyní nejvýraznějším kompozičním jevem ve volné krajině KPZ, jsou dochovány, ale vyžadují údržbu. Součástí KPZ jsou pouze dvě vesnice. Kralice nad Oslavou si v základních rysech uchovaly historickou urbanistickou skladbu a zčásti i zástavbu. Původní osnova velké a široké dvojřadé návsi byla již koncem 18. století znejasněna druhotným zastavováním návesního prostoru. Gotický kostel sv. Martina zřejmě z 2. čtvrtiny 14. století, upravený a v lodi zaklenutý někdy kolem přelomu 15. a 16. století, je jediným kostelem na území KPZ. Později byl upravován, horní část věže pochází z roku 1856. V kostele se dochovala řada náhrobníků z 15.–17. století. Cenné jsou archeologicky odkryté základy zdejší tvrze, postavené mezi lety 1349 a 1379 pány z Kralic a před rokem 1542 rozšířené do čtyřkřídlé podoby. Tvrz proslavila tajná českobratrská tiskárna, která v ní pracovala v letech 1578–1620. Nálezy z tvrze, která po roce 1628 zanikla, prezentuje Památník Bible kralické. Základy tvrze jsou dobře patrné za domem čp. 105 severně od kostela. Druhou vesnicí jsou malé Otradice, které si osnovu široké dvojřadé návsi dochovaly čitelnou dodnes. Tradiční zástavba je převážně zachována, i když celek narušuje areál zemědělských staveb na dolním konci a některé další stavební zásahy. Hodnoty krajiny Náměšťska doplňují drobné sakrální stavby na křižovatkách, na hranicích katastrů, na pohledových horizontech či při cestách, kde plní významnou orientační funkci. Výklenková kaplička z období před rokem 1783 je významným orientačním bodem na cestě lemované alejí z Kralic do Náměště nad Oslavou. Kamenný kříž s výklenkem pro sochu daly v  roce 1908 postavit hraběnky Leopoldina Podstatská-Liechtensteinová, Marie Mittrowská a Žofie Haugwitzová za záchranu svých manželů (nápis na kříži) na konci severní aleje od Velkopolského dvora, u silnice z Kralic do Náměště nad Oslavou. Další drobnou památkou je například kříž z roku 1847 severně od Otradic. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Ucelenou a logicky propojenou krajinnou kompozici náměšťského panství tvoří jeho centrum – zámek v Náměšti nad Oslavou s přilehlou Náměšťskou (Kralickou) oborou a nedalekým letním sídlem, zámečkem Schönwaldem s přírodně krajinářským parkem. Třebaže byla oboře i parku věnována v poslední době značná péče, je žádoucí pokračovat v jejich obnově do podoby odpovídající přibližně polovině 19. století, s důrazem na dochované i zaniklé kompoziční a pohledové vztahy. Krajina Náměšťska má stále dobré předpoklady pro zachování a rehabilitaci svých hodnot. Tyto předpoklady je však nutné chránit zejména před intenzivními rozvojovými záměry, ale i před drobnými rušivými zásahy, které mohou způsobit zánik těchto, mnohdy křehkých hodnot. Kulturně historický význam území bohužel není dostatečně akcentován ani v územních plánech jednotlivých obcí, ani v Územně analytických podkladech pro ORP Náměšť nad Oslavou (2012), kde chybí identifikace nejen některých kompozičních bodů, ale především kompozičních vazeb, které by se měly stát podkladem pro vymezení ochranných režimů území. Důsledkem je překrývání a narušování kompozičních vazeb, zarůstání vyhlídek a pohledových propojení, vizuální impakt v blízkosti kompozičně významných objektů i změna funkce staveb fixujících kompozici a s tím související proměny jejich vzhledu či okolí, a tedy narušování logiky kompozice. Nedílnou součástí komponované krajiny Náměšťska je i jižní část v okolí údolí Oslavy, s návazností na lovecký zámeček na Vlčím kopci a rozhlednu Babylon. Toto území ale nebylo do KPZ zahrnuto. Tato lesní a lovecká krajina s romanticky trasovanými cestami a drobnými objekty tvoří významovou protiváhu zemědělské a lovecké krajiny blízkého okolí Náměště a múzám a umění zasvěceného areálu zámečku Schönwald. Bez ní je myšlenka propojení světa práce se světem ušlechtilého rozptýlení neúplná. KPZ by proto měla být rozšířena, aby pokrývala i toto území.  NáměšťskoNáměšťsko 1500 1600 1700 1800 1900 2000 15. stol. první zmínky o oboře v Náměšti cca 1560 oplocení obory 1530 tiskárna v Náměšti 1563–78 přestavba hradu na renesanční zámek 1578 náměšťská tiskárna přestěhována do Kralic 1621 tiskárna opět přestěhována do Náměště 1632 obnovené povýšení Náměště na městečko 1882–84 Annina cesta 1945 zámek v Náměšti vyvlastněn, letní sídlo prezidenta 1922–24 první pozemková reforma a konfiskace většiny panství 1639 kostel Jana Křtitele v Náměšti 1737 kamenný most cca 1759–63 stavba kapucínského kláštera 1744 kamenné sochy na mostě 1784 zrušení kláštera Josefem II. 1795 založení továrny na sukno v bývalém klášteře 1822–25 vystavěna hrobka v Náměšti, projekt J. Kornhäusel 1829–30 zámeček Heinrichslust na Vlčím kopci 1831 rozhledna Babylon na Zeleném kopci 1824–74 úprava zámku v Náměšti do dnešní podoby 2. pol. 19. st. Lusthaus v Náměšťské oboře 1795–98 stavba zámku v Jinošově a vznik Sylvánova chrámu se šesti průseky, stavitel Jan Amon 1825–29 přestavba zámku v Jinošově, vznik Dianina a Apollónova chrámu a dalších staveb, stavitel Josef Kornhäusel 1629–1733 Werdenbergové 1733–38 Enkevoirthové1464–1563 páni z Lomnice 1628–29 Valdštejnové 1752–1945 Haugwitzové 1738–52 Kufštejnové1563–1628 Žerotínové Jan starší ze Žerotína (před 1544–83) Karel starší ze Žerotína (1564–1636) Albrecht z Valdštejna (1583–1634) Bedřich Vilém Haugwitz (1702–65) Jindřich Vilém Haugwitz (1770–1842) Karl Vilém II. Haugwitz (1797–1874) Pohled na aleje u Velkopolského dvora a Náměšťskou oboru od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2014. Náměšť nad Oslavou, barokní most přes Oslavu a zámek. Foto Karel Kuča 2015. Náměšť nad Oslavou, náměstí se špitálem, farou, kostelem sv. Jana Křtitele a zámkem v pozadí. Foto Karel Kuča 2015. Náměšť nad Oslavou, barokní most se sochami a kostel sv. Jana Křtitele. Foto Karel Kuča 2015. 274 275 Novohradsko Karel Kuča, Simona Švecová, Ivan Vorel Území se nachází v jihovýchodní části Jižních Čech, poblíž rakouských hranic. Krajina Novohradska je jedinečná rozmanitostí krajinných typů: severní rovinatou část pokrývají rozlehlé lesy a rybniční soustavy, na jihu se rozkládá mírně zvlněná krajina Novohradského podhůří, rozčleněná hlubokým údolím Stropnice a jejích přítoků, za kterou se tyčí panorama Novohradských hor. Novohradsko představuje kulturní krajinu, která se formovala od 12. století. Nejpozději od poslední čtvrtiny 13. století bylo jeho správním, ekonomickým i uměleckým střediskem město Nové Hrady s významným hradem. Sídelní síť oblasti se stabilizovala v průběhu emfyteutické kolonizace 13.–14. století a především v severní lesnaté oblasti pak byla doplněna na konci 18. století v souvislosti s rozvojem sklářství a železářství. První rybník (Žárský) je doložen z 1. čtvrtiny 13. století a rybniční soustavy byly dobudovány v 15.–16. století. Všechny podstatné znaky tohoto vývoje krajiny se dochovaly dodnes. Krajina byla intenzivně využívána také pro lovecké účely. Po dlouhé období let 1620–1945 byl držitelem novohradského panství jediný rod – Buquoyové, což bylo zásadní pro udržení kontinuity realizace dlouhodobějších koncepčních záměrů. S Buquoyi je také spojen vznik a formování novohradské komponované krajiny. Samotné Nové Hrady jsou pozoruhodné jak samotným postupným vývojem feudálního sídla: od středověkého hradu na strmé ostrožně přes manýristickou rezidenci na náměstí až po klasicistní zámek před hradbami, tak skutečností, že se všechna tato sídla dochovala dodnes. Zámek přitom počátkem 19. století vyrostl na okraji původem renesanční zahrady a Horní bažantnice, přetvořených v 1. čtvrtině 18. století barokně. V té době také došlo k monumentálnímu ovládnutí krajiny 10 km dlouhou osou směřující ze zahrady k začátku Třeboňské aleje protínající lesní komplexy severně od města až k Novému dvoru. Krajinářské zásahy se uplatnily také v Dolní bažantnici pod městem. Po roce 1768 začal Jan Nepomuk Josef Buquoy formovat Tereziino údolí říčky Stropnice nad městem (dosavadní obory) do podoby nejprve sentimentálního a později přírodně krajinářského parku s řadou drobných staveb, jednoho z nejstarších u nás, situovaného mimoto ve volné krajině, nikoli v přímé vazbě na zámek. Hlavní podíl na podobě parku měla od roku 1781 choť zakladatele, Terezie, rozená z Paaru. Pozornost byla poté věnována i Horní bažantnici, kde již v letech 1779–1780 začaly výstavbou sentimentální Vesničky na jejím východním konci proměPohled od Štiptoně k západu na soustavu Novohradských rybníků u Janovky. V popředí rybník Pytlák, za ním Podborský, Oborský, Velebil a další. Foto Martin Gojda 2014. Pohled z Dolní bažantnice na Nové Hrady. J. Schütz – F. Ströbel, kolem 1850. Státní hrad Nové Hrady, repro Hugo Moc. 7Umělý vodopád v Tereziině údolí. Foto Karel Kuča 2013. 276 277 ny tohoto novohradského areálu v přírodně krajinářském duchu, dokončené v souvislosti s již zmíněnou stavbou Nového zámku. Do výsledné historické podoby dotvořil komponovanou krajinu Novohradska Jiří Jan Buquoy. Mezi Novým zámkem, oborou Daňčí vrch pod hradem, Tereziiným údolím a Dolní bažantnicí dal v 40.–60. letech 19. století vybudovat soukromé kočárové cesty, koncipované tak, aby nabízely co nejpůsobivější scenérii během cesty. Na tom se podílely i solitérní stavby, kolem nichž nové cesty vedly a které byly proto novogoticky přestavěny v anglickém stylu. V té době prodělala proměnu na přírodně krajinářský park také Dolní bažantnice. Od roku 1860 byla pozoruhodnou krajinnou dominantou kašírovaná dřevěná hmota Obelisku v nejvyšším místě Třeboňské aleje; existovala však pouhých 54 let. Nejpozději v 70. letech 19. století bylo území mezi Janovkou a Údolím geometricky rozčleněno systémem křížících se alejí a lesní revíry severní části území dostaly přísně pravoúhlou soustavu průseků. Novodobým vývojem byly některé znaky komponované krajiny Novohradska poněkud zastřeny, ale v základních rysech se dochovaly dodnes. Uvnitř KPZ leží v roce 1990 vyhlášená městská památková zóna Nové Hrady, zahrnující nejen historické jádro města, ale též údolí jižně pod ním a zámecký park s Horní bažantnicí u Nového zámku; její oddělenou součástí je i historický hřbitov s novogotickou Buquoyskou hrobkou. NovohradskoNovohradsko 3Nové Hrady a Údolí. Jan Venuto 1813. Österreichische Nationalbibliotek. Hrad v Nových Hradech, pohled od města (od východu). Foto Karel Kuča 2012. Letecký pohled na Nové Hrady od severozápadu; vpravo ostrožna s hradem, uprostřed náměstí s residencí, vlevo Nový zámek. Foto Libor Sváček 2013. 278 279 PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Novohradsko je mimořádně zajímavou krajinou, bohatou na přírodní a krajinářské hodnoty. Severní polovinu území, vymezenou zhruba spojnicí Žárský rybník – Údolí – Nové Hrady – Nakolice, vyplňuje plochá krajina Českovelenické pánve (celek Třeboňská pánev) s rybničními soustavami, přecházející na severu do rozsáhlého lesního komplexu obory Kapinos a mírně vyvýšeného hřbetu Dolního lesa. Reliéf je rovinný se strukturně denudačními plošinami, plochými hřbety a odlehlíky, rašeliništi a s říčními terasami Lužnice a Stropnice. Jižní část území náleží k Rychnovské pahorkatině Novohradského podhůří, členité krajině tvořené vyvřelinami centrálního moldanubického plutonu a jeho pláště. Z pánve se zvedá výraznými zlomy. Toky Stropnice a jejích přítoků zde vyhloubily soustavu úzkých a strmých údolí. Obdobně členitý reliéf charakterizuje východní okolí Nových Hradů. Také v náhorních polohách mezi Novými Hrady a Horní Stropnicí existuje značný počet menších rybníků. Do jihovýchodního výběžku území, přiléhajícího k česko-rakouské hranici, zasahuje z Rakouska hřbet Holé hory, který patří do celku Novohradských hor, které uzavírají jižní obzor celé krajiny Novohradska. Celé území odvodňuje říčka Stropnice, která přitéká od jihozápadu a pokračuje severovýchodním směrem až k Jakulskému rybníku, kde se stáčí k severozápadu. Severovýchodní hranice KPZ přiléhá k hranici chráněné krajinné oblasti Třeboňsko. Jihozápadní část území, po linii Žárský rybník – Nové Hrady, náleží do přírodního parku Novohradské hory. Terčino údolí mezi Cuknštejnem a Novými Hrady, které je z hlediska kulturních hodnot jednou z nejcennějších částí KPZ, je chráněno rovněž jako národní přírodní památka a její jádrová část navíc jako evropsky významná lokalita soustavy Natura 2000 chránící výskyt modráska očkovaného (Maculinea teleius) vázaného na krvavec toten (Sanguisorba officinalis), zlatohlávka (Oxythyrea funesta), nosatce (Leiosoma deflexum), bedlobytky (Mycetophila unicolor) a hnědáska kostkovaného (Melitaea cinxia). Bažantnice severozápadně pod Novými Hrady je přírodní památkou a evropsky významnou lokalitou Sokolí hnízdo a bažantnice, jejíž oddělenou částí je i hluboké údolí jižně pod novohradskou ostrožnou. Důvodem ochrany je zejména výskyt páchníka hnědého (Osmoderma eremita), a to i v poměrně velké nadmořské výšce, ale též fragmenty lužního lesa typu střemchové doubravy, silně podmáčená stanoviště s porosty mokřadních olšin a bažinných vrbin. Do prostoru Pláňského rybníka a Karlova zasahuje svým jihovýchodním výběžkem rozsáhlé evropsky významná lokalita Stropnice s početnou populací vydry říční (Lutra lutra), řadou význačných mokřadních druhů hmyzu či výskytem ohrožených druhů mokřadních rostlin i ptáků. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Původně zalesněné, bažinaté, poměrně vysoko položené a odlehlé Novohradsko bylo v prehistorických dobách trvale osídleno jen ojediněle. Osídlení keltským obyvatelstvem není doloženo, stejně jako germánské osídlení z období římsko-provinciálního. Trvale se na tomto území osazovalo až slovanské obyvatelstvo, ale podrobnosti tohoto procesu dosud neznáme. V raném středověku bylo Novohradsko jistě jen řídce osídleným územím mezi sídelní oblastí Doudlebska s výrazně starší tradicí osídlení (včetně keltského oppida u Třísova) a Vitorazskem na horní Lužnici za Novohradskými horami. Lze předpokládat, že tudy vedla cesta spojující obě oblasti. Strmá ostrožna nad stykem Novohradského potoka a Stropnice je v širším okolí nejpříhodnější k situování opevněného sídla. Podle původně českého jména (Gretzen, tedy Hradec) bylo nejstarší osazení prostoru Nových Hradů české. Jihovýchodní pomezí jižních Čech (včetně Vitorazska) leželo dlouho na okraji zájmu pražských Přemyslovců a ve 12. století se naopak stalo zájmovou sférou rakouských ministeriálů. Po prvních územních ziscích z rakouské strany, stvrzených roku 1179, dal roku 1185 český kníže Fridrich rakouskému ministeriálu Hadmaru II. z Kuenringu v léno hrad Vitoraz (Weitra) s lesem mezi řekami Lužnicí a Stropnicí, tedy včetně prostoru Nových Hradů. Šlo přitom jen o formální uznání dřívějšího záboru. Dolnorakouský vliv ale zasáhl i hlouběji do jihočeského území, protože v roce 1186 se jako majetek cisterciáckého kláštera ve Světlé (Zwettl), založeného v roce 1138 Hadmarem I. z Kuenringu, uvádí Žár (Sohors, tehdy Lazisich). Ten je současně nejstarší doloženou lokalitou na území KPZ. Cisterciáci před rokem 1221 založili Žárský rybník, který patří k nejstarším dochovaným rybníkům v Čechách. Je charakteristický malou a krátkou hrází, která byla v 15. století zvýšena a rybník podstatně rozšířen. Jihočeským Vítkovcům se nicméně obratnou sňatkovou politikou podařilo během 1. poloviny 13. století získat podstatnou část odtržených území zpět. Důležitou událostí byl sňatek Voka z Rožmberka (držitele poloviny statku Horní Stropnice) v roce 1257 s Hedvikou ze Šaumberku, jíž Heinrich z Kuenringu slíbil nějaké statky věnem.320 Není ovšem jasné, odkdy byly Nové Hrady osídleny. Archeologické nálezy zatím umožňují soudit na vznik hradu až někdy před či kolem poloviny 13. století a to jistě v souvislosti s obra- 320  Sedláček, A. (1884). NovohradskoNovohradsko Božejov, vesnická památková zóna. Foto Martin Gojda 2014. 3Celkový pohled od severu na Novohradské rybníky; v popředí Kachní rybník. Foto Martin Gojda 2014. Soustava alejí mezi rybníky Baštovcem a Velebilem (vlevo), Písařem (uprostřed) a vsí Údolí. Foto Martin Gojda 2014. Žárský rybník. Foto Simona Švecová 2014. Tvrz Cuknštejn. Foto Martin Gojda 2014. 280 281 nou nové české hranice. První písemný doklad pochází až z roku 1279, kdy na nejzazším místě novohradské ostrožny již hrad bezpečně stál. Psal se odtud Vítkovec Ojíř z třeboňské větve rodu, pro niž se Nové Hrady staly hlavním sídlem. V té době (doloženo roku 1284, kostel již v roce 1281) již bezpečně existovalo i město, které bylo založeno pravděpodobně při již stojícím hradě. Novohradská vrchnost měla od středověku rozhodující podíl i na kultivaci a formování okolní krajiny. Urbanistická struktura města ve 13. století není zcela jasná. Osídlení se nepochybně kromě vlastního předhradí, později nazývaného Hradčany, soustřeďovalo především v jižní, protažené části pozdějšího ohrazeného města. Tato část se totiž později nazývala Staré Město. Základ nynějšího města tvoří až Nové město se čtvercovým náměstím a velmi pravidelnou ortogonální osnovou uliční sítě. Bylo nejspíše vyměřeno až ve druhé fázi, zřejmě až po roce 1358, kdy se Nové Hrady staly rožmberským majetkem. Již roku 1368 město dostalo od bratrů z Rožmberka „právo královo“ zahrnující mj. svobodné nakládání s majetkem a soudní pravomoci. Nelze vyloučit, že i zmíněné latinské a české pojmenování sídliště (Nový Hrad) mohlo být odrazem právě této urbanistické změny, a to spíše než důsledkem zdokonalování vlastního hradu v té době. Město bylo ohrazeno hradbou s hlubokým příkopem. Z 2. poloviny 13. století je první písemná zmínka také o vsi Světví (1279, Gschwendt) a dalších lokalitách těsně za hranicí KPZ: Meziluží (původně Dobrá Voda, Guttenbrunn), Horní Stropnice (Strobnitz), Rychnov u Nových Hradů (Deutsch Reichenau), Bedřichov (Friedetschlag), Žumberk (Sonnberg), Veveří (Piberschlag). Ve 14. století přibyly vsi Krčín (Gritschau), Humenice (Maierhof), Údolí (Niederthal, novohradské předměstí), Štiptoň (Wienau), Byňov (Böhmdorf), Božejov (Buschendorf) a dvůr Svaryšov (Sworeschau) a na tehdy rakouském území Nakolice (Naglitz, k Československu připojeny až v roce 1920). Kromě návesních půdorysů se uplatnily i lánové typy vsí (Štiptoň, Byňov, Nakolice). Značná část jmenovaných vesnic vznikla německou emfyteutickou kolonizací. V té době patřilo Novohradsko převážně do majetku Rožmberků, ale v okolí existovaly i menší statky, převážně s tvrzemi (Žumberk, Horní Stropnice, Svébohy, Světví, Olbramy). Jistě již v tomto období vznikala v oblasti řada rybníků. V době husitské byly Nové Hrady obléhány a vypáleny včetně hradu i města. Na horním konci nynějšího Terčina údolí nad Novými Hrady byla v letech 1488–1491 založena velká pozdně gotická tvrz Cuknštejn Viléma z Michnic jako nové sídlo statku Světví. Kolem roku 1510 vznikla goticko-renesanční stavba západního paláce, jehož průčelí bývá považováno za jeden z nejranějších projevů renesance v jižních Čechách. Roku 1573 byl hrad poničen výbuchem prachu a v roce 1590 zemětřesením. Pro občasné pobyty vrchnosti pak byl využíván panský dům na východní straně náměstí, nicméně v letech 1607–1610 byl hrad nově opevněn. Již před rokem 1573 byla na vyvýšenině severovýchodně za městem (v místě nynějšího Nového zámku) založena renesanční zahrada Viléma z Rožmberka. Snad již tehdy vznikla i přilehlá Horní bažantnice členěná hvězdicí průseků. Rozvoj rožmberských Nových Hradů během 15. a 16. století byl doprovázen hospodářským a demografickým rozmachem celého kraje, založeným na vyspělém rybníkářství a pivovarnictví. Dokladem toho je dodnes například renesanční štít pivovaru v Údolí. V období renesance doznala krajina výrazných změn především budováním rybničních soustav. Byly stavěny masivní hráze s dubovými stromořadími, které se staly dominantními částmi krajiny v okolí řeky Stropnice a položily základ k budoucím krajinářským úpravám. Rybniční soustavu mezi Svaryšovem a Kapinosem napájel Jakub Krčín stokou, vycházející ze Žárského rybníka. Současně probíhalo osidlování vyšších poloh lesních a horských oblastí s nadmořskou výškou přes 500–600 m a to především v souvislosti s těžbou dřeva a s výrobou skla za posledních Rožmberků. NovohradskoNovohradsko Zaniklé dřevěné přístaviště na Žárském rybníku. J. Schütz – F. Ströbel, kolem 1850. Státní hrad Nové Hrady, repro Hugo Moc. Novohradsko na I. vojenském mapování (české území 1764–1768, dolnorakouské 1773–1781). Arcanum Budapest. Pohled od Hlinova (v popředí) na Nové Hrady. Foto Martin Gojda 2014. Kostel sv. Mikuláše v Horní Stropnici. Foto Karel Kuča 2012. 4Pohled od severovýchodu na oboru Kapinos a Novohradské rybníky. Foto Martin Gojda 2014. 282 283 Po krátké vládě Švamberků (1611–1620) se v roce 1620 stal novým držitelem zkonfiskovaného panství Karel Bonaventura Buquoy de Longueval (†1621) a v rukou tohoto rodu zůstalo až do roku 1945 (již za Karlova syna Karla Alberta se stalo fideikomisem). Od roku 1621 vedla správu panství Karlova vdova, Marie Magdalena Buquoyová, která dala opravit starý hrad, ale nakonec si za své sídlo zvolila panský dům na náměstí, rozšířený v letech 1634–1644 na manýristickou rezidenci (doplněnou v letech 1718–1719 tzv. Vysokým domem na jižní straně). Za Marie Magdaleny Buquoyové došlo v roce 1630 i k úpravě rožmberské zahrady za městem. Počátkem 18. století, za Karla Kajetána Buquoye (1714–1750), zde v letech 1715–1720 vznikla podle návrhu zahradníka Jana Bartůška formální barokní zahrada vymezená stříhanými špalíry, s fíkovnou, letní jízdárnou, skleníky, kamenné sochy bohyně Flory, Ceres a dalších v nadživotní velikosti, kamenné pyramidy, několik letohrádků a vodotrysků. Po stranách navazovaly kuchyňské a ovocné zahrady a dlouhý bazén na východním okraji zahrady. Podobu zahrady i navazující Horní bažantnice se dvěma hvězdicemi průseků zachycuje dochovaný plán z 2. poloviny 18. století. Již tato barokní zahrada vynikala osou symetrie, která procházela jejím středem a pokračovala alejí k vyhlídce ležící na hraně svahu ve výšce 60 m nad úrovní nivy Stropnice. Osa zahrady dále přecházela severním směrem v monumentální krajinnou kompoziční osu, procházející přímým lesním průsekem (Třeboňská alej) v polesích Kapinos i Dolní les. Ta byla původně vedena až k Novému dvoru (jihozápadně od Šalmanovic, ale dříve na katastru Bukové), který je od Nového zámku vzdálen vzdušnou čarou 10,1 km. Tento vztah velmi dobře zachycuje I. vojenské mapování (1764–1768). Teprve později byl v místě vzdáleném jen 7,1 km, kde se terén láme, vztyčen dřevěný Obelisk (viz dále). Někdy za 1. republiky pak byla pohledová vazba nejsevernější části průseku narušena postavením nové hájovny Radovna do pohledové osy. Na I. vojenském mapování je dobře zřetelná pravoúhlá síť průseků v celé jižní části Kapinosu, rozvíjející se od dominantní osy. V letech 1716–1718 vznikla parková úprava s hvězdicí průseků a letohrádkem uprostřed i na ostrově v Žárském rybníku. Stopy pravoúhlých a radiálních alejí lze dodnes rozlišit i v navazujícím Černém lese jižně od rybníka. Z této doby pocházela též nedochovaná úprava Dolní bažantnice na loveckou oboru. Novou etapu formování novohradské komponované krajiny znamenalo období vlády Jana Nepomuka Josefa Buquoye (*1767, †1803) a jeho ženy Terezie, rozené Paarové (sňatek 1765, †1818). Po roce 1768 začal proměňovat původní loveckou oboru v údolí Stropnice nad Novými Hrady v krajinářský park, jeden z nejstarších u nás, navíc bez přímé vazby na zámecké sídlo. Původně se nazýval Krásné údolí, někdy také podle nového letního sídla Neugebäu. Tato obytná stavba, existující nejpozději od roku 1771, se v roce 1780 nazývala horní budova a je jistě totožná s pozdějším Modrým domem. Stavby zde projektoval převážně Ignaz Ganneval, zatímco NovohradskoNovohradsko Kachní rybník. Foto Karel Kuča 2013. 3Výlov Žárského rybníka. Foto Karel Kuča 2013. 7Novohradsko na II. vojenském mapování (české území 1842–1852, dolnorakouské 1809–1818). Arcanum Budapest. Sádky u Dolního Karolinského rybníka. Foto Karel Kuča 2013. Horní Karolinský rybník. Foto Karel Kuča 2013. 3Rybník Horní Stávek. Foto Karel Kuča 2013. 284 285 NovohradskoNovohradsko Alej k Cuknštejnu. Foto Karel Kuča 2006. Průhled od Nového zámku v Nových Hradech na osový průsek oborou Kapinos. Foto Věra Kučová 2013. 4Nové Hrady, Údolí, Krčín a Cuknštejn na tzv. originálu map stabilního katastru z roku 1826. 286 287 krajinářské a zahradní úpravy navrhoval Ignaz Fnoika (†1780) a poté Johann Michael Wanka. Již v roce 1780 zahrnoval park celou řadu staveb. V roce 1781 hrabě celý areál své ženě věnoval a ta následně park až do svého odchodu do Francie v roce 1817 budovala podle vlastních představ a na základě osobního poznání slavných soudobých zahrad v Schönbusch, Wörlitz, Dessau, Lipsku či Kasselu. O intenzivní proměně krajiny svědčí zprávy o navážení velkého množství cizokrajných dřevin například ze Saska či Würzburgu v letech 1780–1784. V letech 1788–1791 vyrostl areál Václavových lázní (nynějších Lázniček). Empírově ztvárněná budova lázní zahrnovala vlastní lázeň v podobě grotty, salonek, kuchyni, pokoj a toaletu. U budovy byla i zahradní terasa s vyhlídkou na řeku a Modrý dům. Podobu parku v té době zachycuje nedatovaný plán z doby před rokem 1796, jehož autorem byl patrně Johann Franz Riemer. Náročné parterové úpravy zničila velká povodeň v roce 1794. Poté bylo řešení prostoru mezi Lázničkami a Modrým domem nahrazeno prostou loukou. V roce 1795 se mimoto podařilo výkupem dalších pozemků park poněkud rozšířit. To vše výstižně ukazuje plán z roku 1796 od Philippa Pistora. Roku 1797 byla vybudována empírová vstupní brána na půlkruhovém půdorysu, která oddělila park od okolní pastorální krajiny. V roce 1803 byl přestavěn Modrý dům, ve kterém hraběnka trvale přebývala. Za ním byl v úzké a skalnaté části údolí zřízen v roce 1817 romantický vodní prvek v podobě umělého vodopádu, který padal do koryta Stropnice ze skalního masivu z výšky kolem 10 m. Romantický účinek scenérie původně dotvářely verše básníků, jako byli Goethe a Haller, vytesané do okolních skal, a dřevěná Rybářská chýše nedaleko vodopádu. V letech NovohradskoNovohradsko Entreé Häuser při vstupu do Kapinoské obory od jihu. Foto Simona Švecová 2014. 8Novohradsko na mapě odvozené z III. vojenského mapování (1877–1880). Hráz Horního Karolinského rybníka, vlevo sádky. Foto Karel Kuča 2013. Karlův rybník. Foto Karel Kuča 2013. 4Nový zámek v Nových Hradech od severovýchodu. Foto Libor Sváček 2013. 288 289 1801 a 1812 park navštívil císař František II. (I.).321 Jiří František Buquoy po roce 1817 park rozšířil k jihu, upravil zde Gabrielin rybník (pojmenovaný podle jeho manželky Gabriely, rozené Rotthenhanové) a na východním břehu dal navršit pahorek zvaný Jiřího vrch, na němž byl postaven Březový altán, odkud se otevíral dlouhý průhled parkem do údolí řeky Stropnice, až k Modrému domu. Z úcty k hraběnce Terezii park pojmenoval Tereziino údolí. Jan Nepomuk Josef Buquoy se po vybudování první fáze Tereziina údolí zaměřil na barokní zahradu a Horní bažantnici u města. V nejzazším cípu bažantnice dal v letech 1779–1780 postavit sentimentální Vesničku (Dörfel) tvořenou pěti rustikálními domky a sloužící též jako zoologická zahrada. Bylo to velmi krátce po vzniku úplně první takové rustikální vesničky z let 1774–1775 ve francouzském Chantilly. Stavba novohradské vesničky znamenala vykácení části Horní bažantnice. V roce 1801 zahájil Jan Nepomuk Josef Buquoy výstavbu velkého trojkřídlého klasicistního Nového zámku v jižní části barokní zahrady. Jeho autor není znám, kromě buquoyských architektů Isidora Gannevala či Louise Greniera se uvažuje též o Maxmiliánovi von Werschaffeld. V průběhu výstavby zámku však hrabě zemřel. Zámek byl do roku 1806 dostavěn, ale vnitřního vybavení se dočkala jen část.322 Zbytek barokní zahrady byl při stavbě zámku přeměněn na louku, starší stavby zbořeny. Také celá Horní bažantnice byla postupně proměněna na krajinářský park. Hvězdice alejí byly zrušeny (z větší, východnější, byl ponechán jen náznak). Z komunikační sítě zbyly jen dvě paralelní cesty vedoucí od zámku do Vesničky. Pravidelný bazén byl roku 1804 změněn na přirozeně tvarované jezero s ostrůvkem. Plán parku z roku 1800 ukazuje počáteční fázi rozvolňování původní pravidelné dispozice. Zcela změněnou podobu areálu zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1827. Činnost Jana Nepomuka Josefa Buquoye výrazně proměnila celé novohradské panství. Inicioval novou kolonizační vlnu, při níž byly v posledních desetiletích 18. století zakládány nové vesnice, zvláště v horských a zalesněných částech dominia, což souviselo s rozvojem sklářství a těžby dřeva. Splavňovaly se toky pro dopravu dřeva, byly založeny nebo obnoveny i umělé nádrže a jejich soustavy ke zlepšení vodního stavu v tocích během plavení dříví. Stavěly se mlýny, hamry a lihovary. Zatímco I. vojenské mapování (1764–1768) ještě žádnou z nových vesnic nezachycuje, na mapě stabilního katastru z roku 1827 se již objevují vsi Janovka (Johannesruh), Hlinov (Tonnberg), Vyhlídky (Eckersee), Jakule (Jakule) i Jiříkovo Údolí (Georgenthal, se skelnou hutí) a vně území KPZ četné další. Hrabě neopomíjel ani sociální otázky (v roce 1784 založil v Nových Hradech chorobinec) a rozvoj školství (lesnické učiliště z roku 1796 na Jakuli). Stavba Nového zámku byla sice bezprostředním důsledkem prodeje hlavního buquoyského venkovského sídla, zámku v Libějovicích, Schwarzenbergům, k němuž došlo právě v roce 1801, ale Jiří František Buquoy, jemuž Nové Hrady připadly, pobýval na zámku své ženy, Červeném Hrádku u Jirkova. Téměř celá 1. polovina 19. století proto znamenala přerušení významnějších aktivit na Novohradsku. K dokončení Nového zámku přikročil od roku 1847 až Jiří Jan Buquoy 321   Krummholz, M. (2012). 322   Krummholz, M. (2012). (†1882), který si jej zvolil za hlavní sídlo. Na tzv. originále mapy stabilního katastru z roku 1827 je Nový zámek zakreslen nejen v rozsahu hlavní budovy na půdorysu širokého písmene U, ale včetně křídel navazujících na východě i západě. Mapa však obsahuje též dodatečný zákres červeným inkoustem, kterým je nad původním půdorysem zakreslen nynější zámek jako novostavba. Dokonce ani půdorysně se zcela neshoduje se zámkem z počátku 19. století. Porovnáním půdorysu zámku z roku 1807 s plánem z doby kolem roku 1850 však vyplývá, že změněný zákres v mapě neznamená novostavbu, ale zpřesnění původního zákresu. Součástí přestavby zámku byla stavba nového schodiště před hlavním průčelím (1852) a její dovršení znamenalo nové dvojramenné schodiště a terasa s balustrádou také před zahradním průčelím (1862). Již v roce 1808 byly přikoupeny pozemky jižně od zámku a proměněny ve velkou Zámeckou louku. Ta byla již v roce 1827 lemována po celém obvodu stromořadím, doplněným nyní skupinami stromů i solitérními dřevinami. Především však mohlo dojít k přeložení vitorazské silnice poněkud jižněji, čímž vzniklo parterové předpolí před jižním průčelím zámku. V severozápadním koutu louky byla postavena nová kaple sv. Jana Nepomuckého. Východně od zámku, ve vidlici silnic, vyrostlo před rokem 1850 nové zahradnictví se skleníkem na pěstování kamélií a tří ananasových skleníků.323 Mezi lety 1847 a 1864 došlo také k přestavbě Vesničky v novogotickém anglickém stylu. Právě tento architektonický styl se stal ve 40.–60. letech 19. století poznávacím znamením všech staveb iniciovaných Jiřím Janem Buquoyem ve městě i okolí. Nešlo však jen o stavby samé. Ty byly jen součástí velkorysého, pozdně romantického krajinářského konceptu, který v letech 1843–1866 realizovali stavební ředitel Johann Rössler a zahradní inspektor Anton Krause. Mezi Novým zámkem, oborou Daňčí vrch pod hradem, Tereziiným údolím a Dolní bažantnicí byly vybudovány soukromé kočárové cesty, koncipované tak, aby nabízely co nejpůsobivější scenérii během cesty. Na tom se podílely i solitérní stavby, kolem nichž nové cesty vedly. Již v roce 1849 prodělala „anglickou“ přestavbu starší budova v Dolní bažantnici. V té době byla zrušena soustava pravidelných průseků a také ovocná zahrada a celá bažantnice prodělala proměnu v působivý přírodně krajinářský park. V roce 1852 následoval nový Švýcarský dům ve vyvýšené poloze nad Tereziiným údolím, který nabízel jedinečnou vyhlídku na Nové Hrady (tato jediná stavba byla provedena v jiném módním stylu – švýcarském). V letech 1860–1861 byl přestavěn Hamerský mlýn dole v údolí, roku 1861 dům dvorního koláře Nossbergera níže po proudu (v 2. polovině 20. století zbořen) a v letech 1864–1865 dvůr v Údolí. V letech 1862–1865 zabral jihovýchodní výběžek Zámecké louky areál Nové jízdárny a stájí. V roce 1868 se novogotické přestavby dočkal i Křenov (dům na Křenovské louce) severně pod městem, při cestě do Dolní bažantnice.324 V průběhu 2. třetiny 19. století mimoto vyrostla východně od Tereziina Údolí (podél silnice do Světví) nová ves Jetzkobrunn. V určitém rozporu s nenápadnou elegancí estetizace krajiny bylo vůbec nejvýraznější gesto, kterým Jiří Jan Buquoy zasáhl do krajinné kompozice. Na nejvyšším místě barokní osové Třeboňské aleje, opticky vycházející od Nového zámku, dal v letech 1859–1860 vybudovat 30 m vysoký kašírovaný Obelisk sbitý z prken, viditelný z centrálního kruhového sálu (saly terreny) zámku. Podobně velkorysé řešení nemělo zřejmě v Čechách obdoby. Obelisk byl pro zchátra- 323   Oba tyto zásahy byly do mapy stabilního katastru z roku 1827 druhotně zakresleny. 324   Krummholz, M. (2012). NovohradskoNovohradsko Hamerský mlýn. Foto Karel Kuča 2013. Lázničky. J. Schütz – F. Ströbel, kolem 1850. Státní hrad Nové Hrady, repro Hugo Moc. 3Pohled od Lázniček k Modrému domu. J. Schütz – F. Ströbel, kolem 1850. Státní hrad Nové Hrady, repro Hugo Moc. Vodopád. J. Schütz – F. Ströbel, kolem 1850. Státní hrad Nové Hrady, repro Hugo Moc. Brána Tereziina údolí. Foto Karel Kuča 2012. Lázničky v Tereziině údolí. Foto Karel Kuča 2013. Pivovar v Údolí. Foto Karel Kuča 2013. 4Zřícenina Modrého domu v Tereziině údolí. Foto Karel Kuča 2013. 290 291 lost snesen roku 1914 a v následujícím období již nebyly pro jeho obnovu podmínky. Na jižním okraji lesa Kapinosu, kde průsek s kočárovou cestou lemovanou duby reálně začíná, vyrostla současně s Obeliskem dvojice domků (Entreé Häuser). Ani tím výčet změn podoby krajiny Novohradska ve 3. čtvrtině 19. století nekončí. Zatímco silnice do Žáru, Bukové a Vitorazi byly osázeny alejemi již nejpozději v 1. polovině 19. století, v tomto období vznikl celý systém křížících se alejí a stromořadí podél starších polních cest v prostoru mezi Údolím, Svaryšovem, Janovkou a Dolní bažantnicí, který krajinu neobyčejně účinně rytmizuje. V téže době vznikly též aleje mezi Svaryšovem a Svébohy. Nejpozději v této době byla barokní pravoúhlá osnova průseků jižní části revíru Kapinos rozšířena na celou plochu a zahuštěna. Stejně, ale pod úhlem 45 °, byly rozčleněny i revíry Jakule a Dolní les, samozřejmě se zachováním barokní Třeboňské aleje. V revíru Kapinos byla roku 1888 zřízena Buquoyská obora o rozloze 1 155 ha. V blízkosti dosavadní hájovny Kapinos, existující již v 2. polovině 18. století, byly postaveny další myslivna a hájovna téhož jména. Původně byla v oboře chována srnčí zvěř, ale roku 1912 sem byli přesunuti též daňci ze zrušené obory Jakule-Hranice. Po roce 1918 byla obora zrušena, ale v roce 1989 obnovena. Již v 80. letech 19. století existoval severní silniční obchvat města pod Horní bažantnicí. Posledním výrazným tvůrčím zásahem do krajiny se v letech 1890–1892 stala výstavba novogotické Buquoyské hrobky podle projektu Josefa Schulze ve východním sousedství novohradského hřbitova, založeného po roce 1810 při vitorazské silnici. V 1. polovině 20. století přetrvávala podoba krajiny Novohradska bez větších zásahů. Výjimkou bylo stržení části Modrého domu při povodních v letech 1915 a 1936; od té doby přetrvává jen jeho zřícenina. Již od 2. poloviny 19. století docházelo v Tereziině údolí k zarůstání značné části volných lučních ploch a k uzavření některých kompozičních průhledů. V 2. polovině 20. století došlo k zásadnímu narušení prostředí Nového zámku, když v ploše Zámecké (Jánské) louky vyrostly hotel Máj a autobusové nádraží a byly provedeny i další úpravy degradující tuto významnou součást krajinářského konceptu. Již za 1. republiky začala výstavba Vilové čtvrti jižně od Buquoyské hrobky. V průběhu 2. poloviny 20. století obalila nová rodinná a sídlištní výstavba hřbitov ze všech stran a dosáhla až k Horní bažantnici. Vesnička v bažantnici byla po roce 1945 rovněž zbořena. Některé stavby, významné pro krajinnou kompozici, byly znehodnoceny přestavbami (Dolní bažantnice, Nová jízdárna aj.), popřípadě byly zbořeny (Nehamerův dvůr). V důsledku odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 byla řada vesnic devastována a z některých zůstala jen torza (Krčín, Výhledy). V letech 1991–2002 se uskutečnila celková rehabilitace Tereziina údolí zaměřená na zformování porostů, vyčištění lučních ploch, obnovení průhledů a cest. Podle dochované historické dokumentace byly obnoveny mostky a instalovány dobové zahradní lavice. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Uprostřed jižní části krajinné památkové zóny se na strmě vystupující ostrožně rozkládá město Nové Hrady s dodnes dochovaným šachovnicovým půdorysem, vyměřeným asi až za Rožmberků po roce 1358, a měšťanskými domy středověkého a renesančního původu, jejichž výsledná podoba je převážně dílem 18.–19. století. Nejzápadnější, nejlépe chráněnou část ostrožny zaujímá hrad, doložený od roku 1279. Nynější podoba hradu je převážně pozdně gotická, upravená při obnově po zničujícím výbuchu prachu v roce 1573, který zničil velkou válcovou věž; přesto je hrad díky své poloze dodnes nejvýraznější krajinnou dominantou Novohradska. Vývoj hradu v podstatě skončil zdokonalením jeho opevnění v letech 1607–1610. Manýristickou rezidenci na východní straně náměstí dala v letech 1634–1644 vybudovat Marie Magdaléna Buquoyová a v této podobě, doplněné úpravou jižního křídla v letech 1718–1719, se dochovala dodnes. Její protiváhou je původně renesanční radnice, přestavěná v roce 1794. Na východním okraji historického jádra stojí pozdně gotický kostel sv. Petra a Pavla, vybudovaný na místě staršího v letech 1500–1510 a doplněný až před rokem 1590 žebrovou klenbou lodi, která představuje úplně poslední ucelený formální projev gotiky v Čechách. Kostel, zejména jeho věž, je charakteristickým znakem novohradského panoramatu. V letech 1678–1685 byl při kostele vybudován klášter servitů. Východně od historického jádra města je situován Nový zámek z let 1801–1806, dokončený od roku 1847 do poloviny 60. let 19. století. Je situován na jižním okraji někdejší renesanční zahrady, přetvořené barokně v letech 1715–1720 a při stavbě zámku nahrazené volným krajinářským řešením. Ze zahrady byl pozoruhodný výhled do údolí Stropnice. Zámek respektuje starou barokní osu směřující k severu dlouhým průsekem Třeboňské aleje v oboře Kapinos a Dolním lese. Dřevěný obelisk, který tuto osu akcentoval na nejvyšším místě Dolního lesa, existoval jen v letech 1860–1914. Osa původně směřovala až v Novému Dvoru u Šalmanovic (mimo KPZ), ale v 2. polovině ji opticky přerušila výstavba hájovny Radovna. Pozůstatkem barokní zahrady je rovněž vodní nádrž, jejíž ornamentální tvar byl při krajinářské proměně změněn a vodní plochu doplnil ostrůvek. Na severovýchodě přechází zahrada do Horní bažantnice, kterou v 18. století (snad již dříve) členily dvě hvězdice průseků. V nejzazším cípu bažantnice stávala sentimentální Vesnička (1779–1780, novogoticky přestavěna 1847–1864), jež ve 20. století zanikla. V průběhu 20. století byla krajinářská kompozice parku zastřena náletovou vegetací. Volnou součástí krajinářského parku byla od poloviny 19. století také Křenovská louka severně pod silnicí a městem. Ještě v polovině 20. století byla kompozice se skupina stromů a alejí podél serpentinovitě klesající kočárové cesty do Dolní bažantnice zachována, později pokryl i tuto plochu les. Severně odtud se zachovala samota Křenov čp. 158 a 250, přestavěná v roce 1868 jako významný doplněk kočárové cesty. Zámecká louka jižně od zámku, upravená po roce 1808, byla v 2. polovině 20. století zásadně narušena postavením hotelu Máj, autobusového nádraží a dalšími úpravami. Přestavbami byla narušena původní podoba Nové jízdárny z let 1862–1865 při východním okraji louky. Při silnici do Weitry se rozkládá dlouhý hřbitov, na jehož východním konci stojí Buquoyská hrobka z let 1890–1892, dílo Josefa Schulze. Ještě v polovině 20. století stála ve volné krajině, nyní je sevřena rodinnou výstavbou. Ještě východněji přetrval Zámecký dvůr (původně Holešpárovský), zatímco jižněji situovaný Nehamerův dvůr byl v 2. polovině 20. století zbořen a na jeho místě vyrostl nový utilitární areál. Západně pod Novými Hrady se rozkládá někdejší předměstí Údolí s dominantou rožmberského pivovaru z roku 1592 (zachován štít), rozšířeného roku 1768 a dále upravovaného v letech 1873 a 1891. Výraznou stavbou je rovněž pozdně barokní kaple Ukřižování z 90. let 18. století. Západně od pivovaru přetrvává i hospodářský dvůr, poznamenaný necitlivými úpravami. Bezprostředně nad Údolím je při silnici situována pilířová brána Tereziina údolí z roku 1797. Přírodně krajinářský park v údolí Stropnice byl v průběhu 20. století poznamenán neúdržbou a rozšiřováním lesních ploch. V poslední době je krajinářská kompozice částečně obnovována, stejně jako stavby Lázniček (1788–1791), Hamerského mlýna (přestavěn 1860–1861) a Švýcarského domu (1852). Pouze Modrý dům, přestavěný roku 1803, je po ničivých povodních v letech Nové Hrady, náměstí s radnicí. Foto Karel Kuča 2006. 4Nové Hrady, rezidence na náměstí. Foto Karel Kuča 2014. Dolní bažantnice. J. Schütz – F. Ströbel, kolem 1850. Státní hrad Nové Hrady, repro Hugo Moc. Nové Hrady, Buquoyská hrobka. Foto Karel Kuča 2006. Nové Hrady, západní průčelí hradu. Foto Karel Kuča 2014. Nové Hrady, východní vstup do hradu, pohled z hradního příkopu. Foto Karel Kuča 2012. Nové Hrady, vodní nádrž v parku u Nového zámku. Foto Karel Kuča 2013. Novohradsko 292 293 20. století demolicemi a necitlivými úpravami. V Humenici je obdobný typ usedlostí koncentrován do radiální návesní formy. Novodobými zásahy byla nejvíce rozrušena vřetenová náves v Žáru, nejstarší doložené vsi oblasti. Velmi mladou urbanistickou formu parcelačních vsí z konce 18. století si dodnes uchovává Janovka. Harmonii krajině Novohradska dodává i hojně zastoupená drobná architektura a plastika (kaple, boží muka). PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Zachování a rozvoj krajinných hodnot historické kulturní krajiny Novohradska představuje v tomto regionu jednu z významných hodnot atraktivnosti území pro rekreaci a cestovní ruch i pro trvalé bydlení. Nepříznivé vlivy na takové hodnoty pocházejí z několika stran – je to rušivá výstavba v některých cenných partiích historické krajiny včetně zahušťování rozvolněné venkovské zástavby uvnitř sídel, necitlivá výstavba či přestavba rodinných domů v tradiční zástavbě, v neposlední řadě také stav zemědělských areálů a zařízení a požadavky na jejich rozšiřování. I když celé území leží mimo oblasti, ve kterých se projevují tlaky na větší stavební záměry, i záměry lokálního významu, jakým je například východní silniční obchvat Nových Hradů, se mohou dotknout cenných částí krajinářských úprav a jejich komponovaných částí. Překrytí cílů ochrany přírody a krajiny a památkové péče v některých lokalitách může krajině nejenom pomoci, ale může působit i problémy – např. v budoucím záměru revitalizace řeky Stropnice, v jejíž nivě leží i cenné partie komponované krajiny, podobně jako v péči o krajinářskou kompozici v hranicích národní přírodní památky Terčino údolí. Pro zachování jedinečnosti a identity této krajiny bude pozornost upřena k zachování jedinečnosti rázu krajiny, ve které hrají roli historické krajinářské úpravy, dochovanost struktury venkovských sídel, drobné sakrální stavby a dominance významných staveb a areálů.  1915 a 1936 jen zčásti dochovanou ruinou, nadále bezprostředně ohrožovanou zánikem. V Tereziině údolí se dochovaly i další komponenty krajinářských úprav, zejména umělý vodopád. Alej spojuje horní část parku s velkou pozdně gotickou tvrzí Cuknštejnem z let 1488–1491, která se řadí mezi nejlépe dochovaná sídla tohoto typu u nás. V 2. polovině 20. století zanikl dům dvorního koláře Nossbergera, přestavěný roku 1861, který stával mezi branou do parku a Údolím. Významnou součást komponované krajiny Novohradska představuje Dolní bažantnice severně pod městem, sevřená trojicí poměrně velkých rybníků. Pravidelná barokní kompozice byla kolem poloviny 19. století nahrazena přírodně krajinářským řešením, které v základních rysech existuje dodnes, je však poznamenáno neúdržbou a rozšiřováním náletové zeleně. Budova Bažantnice, po novogotické přestavbě v roce 1849 nazývaná Cottage, byla v 2. polovině 20. století poškozena utilitární přestavbou. Zemědělská krajina mezi Dolní bažantnicí a dvorem Svaryšov byla v 2. polovině 19. století rozčleněna systémem křížích se alejí, které jsou dodnes jednou z nejvýraznějších součástí komponované krajiny Novohradska. Nejpozději od 18. století byla páteří této části Novohradska alej podél cesty z Údolí k Žárskému rybníku. Na severu s tímto územím sousedí rybniční soustava na Krčínově stoce vedené z Žárského rybníka. Pochází nejpozději ze 16. století a též díky alejím na hrázích představuje jednu z nejpůsobivějších součástí novohradské krajiny. Velký Žárský rybník, vybudovaný před rokem 1221 světelskými cisterciáky (a později rozšířený), je jedním z nejstarších doložených rybníků vůbec. Již v barokní době byl v jeho ploše vytvořen a krajinářsky upraven ostrov, dnes jsou stopy úprav setřeny. Zčásti však stopy barokních alejí přetrvaly v Černém lese v jižním sousedství rybníka, zatímco aleje mezi Svaryšovem a Svébohy vznikly až v 2. polovině 19. století. Severně od rybniční soustavy se rozkládá obora Kapinos s pravoúhlým systémem cest a průseků, jež jsou v jižní části barokní, na ostatním území vznikly až v 2. polovině 19. století. Hlavní osu tvoří Třeboňská alej. Na jižním konci, kde se do aleje vjíždí, stojí symetrická dvojice domků (Entreé Häuser) z poloviny 19. století. V okolí se nachází několik hájoven a mysliven. Také na východním okraji obory je několik velkých rybníků (a za Byňovem následuje velký rybník Byňovský), stejně jako na severozápadě, i když ty již většinou do KPZ nepatří. Plášťové porosty a okraje obory, tvořené vybranými druhy dřevin a doplněné skupinami a solitérními stromy, vytvářejí působivé scenérie a organicky navazují na prastaré duby hrázových porostů přilehlé rybniční soustavy v nivě Stropnice. Tyto volné úpravy krajiny obklopují oboru a na západní straně přecházejí do staršího členění krajiny, kde jsou dochována torza stromořadí a řada božích muk na jejich průsečících a přímé vazby na soustavy alejí. Pravoúhlá osnova průseků z 2. poloviny 19. století je dochována i v Dolním lese (severně od Kapinosu). Také v ostatních částech KPZ se dochovala většina historických rybníků, které obecně tvoří výrazný charakteristický znak celého Novohradska. V Nakolicích, Byňově a Štiptoni přetrvala základní urbanistická struktura lánových vsí s charakteristickými čtyřbokými uzavřenými usedlostmi, poznamenaná však v 2. polovině 1221 písemný doklad o Žárském rybníku 1491 tvrz Cuknštejn 1593 zahrada Viléma z Rožmberka 1630 manýristická proměna zahrady od 1756 romantické úpravy v údolí Stropnice (Tereziino údolí) po roce 1780 úpravy v Tereziině údolí na krajinářský park 1796 romantická úprava zámecké zahrady na krajinářský park 1802–10 stavba Nového zámku 1846–49 parková úprava Dolní bažantnice 1904 Buquoyská hrobka na hřbitově v Nových Hradech 60. léta 16. stol. stoka ze Žárského rybníka do rybníka Kapinos, rybníky u Janovky (Jakub Krčín z Jelčan) 1715–29 alej do Horní bažantnice, osa oborou Kapinos do Dolního lesa 1279 hrad v Nových Hradech 1358–1611 Rožmberkové 1620–1945 Buquoyové Vok II. z Rožmberka (1459–1505), správa panství 1486–93 Karel Bonaventura Buquoy de Longueval (1571–1621), správa panství 1620–21 Jan Nepomuk Josef Buquoy (1741–1803), správa panství 1750–1803 Terezie Buquoyová (1746–1818) Jiří August Buquoy (1781–1851) Jiří Jan Jindřich Buquoy (1814–82) Petr Vok z Rožmberka (1539–1611), správa panství 1592–16111200 1300 1400 1500 1600 1700 1800 1900 2000 Zaniklá romantická Vesnička v Horní bažantnici (všechny snímky). J. Schütz – F. Ströbel, kolem 1850. Státní hrad Nové Hrady, repro Hugo Moc. Zaniklá romantická Vesnička v Horní bažantnici. J. Schütz – F. Ströbel, kolem 1850. Státní hrad Nové Hrady, repro Hugo Moc. 3Průhled z terasy Nového zámku do průseku v oboře Kapinos. J. Schütz – F. Ströbel, kolem 1850. Státní hrad Nové Hrady, repro Hugo Moc. Tvrz Cuknštejn. Foto Karel Kuča 2006. 294 295 Orlicko Ivan Vorel, Karel Kuča Orlicko se rozkládá na pomezí jižních a středních Čech na západní straně hlubokého vltavského údolí, zatopeného od počátku 60. let 20. století Orlickou přehradní nádrží. Zahrnuje zvlněnou krajinu stoupající od členité terénní hrany k západu, do lesnatých svahů Holého vrchu. Strategický význam vltavského údolí dokládá halštatské a laténské hradiště na jedné z ostrožen nad řekou. Na souběžně tekoucích potocích postupně vznikly kaskády drobných rybníků, které jsou základem zdejší kulturní krajiny, která byla osídlena od 13. století. Ohniskem území je původně středověký královský hrad Orlík, který se v roce 1802 stal sídlem druhé rodové větvě Schwarzenbergů a ve dvou etapách byl novogoticky přestavěn. Nedílnou součástí jeho areálu je i rozsáhlá zámecká osada, která zajišťovala chod zámku i například pěstování dřevin pro výsadbu parku. Současně s přestavbou zámku totiž začalo i formování rozsáhlého přírodně krajinářského parku i okolní romantické lovecké krajiny, které trvalo až do roku 1904. Park byl zprvu budován jako sentimentální, s množstvím často kuriózních drobných staveb, z nichž většina později zanikla. Například původní drobnou kapli sv. Karla nahradila v letech 1861–1864 velká novogotická Schwarzenberská hrobka v severozápadní části parku. Charakteristickým znakem orlického parku jsou velké louky s majestátními solitérními stromy i skupinami stromů ve všech třech hlavních částech dispozice, obklopené souvislými porosty. Fenoménem parku bylo rovněž zaříznuté údolí Vltavy s dominantou hradu, které tvořilo hlavní atrakci proPřírodně krajinářský park v partii západně od Schwarzenberské hrobky. Foto Karel Kuča 2014. Maršálská alej. Foto Karel Kuča 2014. 7Partie parku při silnici do Kožlí. Foto Karel Kuča 2014. Zámek Orlík, hlavní průčelí. Foto Karel Kuča 2012. 296 297 s maximální hloubkou až 74 m.325 Na severu je území ohraničeno nevysokým hřbetem Velkého pukňovského lesa a Udice (417 m n. m.), oddělujícího táhlé údolí Pukňovského potoka. Na jihu je vymezeno členitým hřbetem s lesnatou výšinou Chlum (501,8 m n. m.). Reliéf má charakter mírně zvlněné plošiny, sklánějící se k východu a rozčleněné čtyřmi paralelními potoky, které se směrem k Vltavě zařezávají do terénu a hlubokými údolími modelují zátoky na levém břehu vodní nádrže. Na každém z potoků vznikla soustava drobných rybníků. Nejsevernější je potok Bochcenský, na němž vznikly rybníky Bohce a Bezprstý. Následuje Koželský potok s Horním a Dolním Koželským rybníkem, dále potok Vávrovský (s pravobřežním přítokem) s  rybníky Plzavou, Vávrovkou, Sadnicí a Mičanem, a konečně Cihelný potok s drobnými rybníky Velkým 325   Vlček, V. [ed.] (1984). OrlickoOrlicko menádních cest a hrálo důležitou roli v celkové kompozici. Zatopením údolí bohužel tato část parku o rozloze kolem 40 ha zanikla. Přírodně krajinářský park zcela plynule přechází do hospodářsky využívané lesní a lovecké krajiny s alejemi, stromořadími, školkami, bažantnicemi, rybníky a řadou romanticky ztvárněných scenérií. Ve členitém terénu se střídají lesní a parkové porosty a soustava bažantnic s jasně ohraničenými partiemi otevřené krajiny. Území je proto málo přehledné a návštěvníkům se otevírají vždy jen menší partie. Nenásilný dojem ideální krajiny dotvářejí promyšleně vysázená stromořadí, skupiny nebo solitérní stromy v polích i drobná architektura v podobě kapliček a božích muk. Na zemědělské pozemky prostoupené alejemi a stromořadími, s bažantnicemi a remízy navazují rozsáhlé lesní revíry. Krajinná památková zóna zaujímá pouze část kultivované a komponované historické lovecké krajiny orlického panství; další cenná území lze najít jak v severním, tak jižním a jihozápadním sousedství. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Orlicko zahrnuje nevelké území v Klučenické pahorkatině, jež je součástí geomorfologického celku Benešovské pahorkatiny. Rozkládá se mezi vyvýšeným severo-jižním lesnatým hřebem Holého vrchu (540,9 m n. m.) a Krahulíku a levým břehem vodní nádrže Orlík, která zaplavila hluboké a strmé údolí Vltavy v roce 1963 a má hladinu v maximální výšce 350 m n. m., Zámek Orlík od jihovýchodu. Foto Libor Sváček 2014. Orlicko na mapě stabilního katastru z roku 1830. Orlická bažantnice, pohled od jihozápadu, uprostřed v pozadí zámek, vlevo dvůr Ovčín. Foto Martin Gojda 2013. Pohled ke Kožlí od severozápadu, v popředí rybník Bochce. Foto Martin Gojda 2013. 3Pohled ke Schwarzenberské hrobce od jihu. Foto Martin Gojda 2013. 298 299 a Malým Sáčkem, Hynkovským, Cihelnou, Hlubokou a Prádelským. Nejvyšší polohou na území KPZ je vrch Sosnovec (454,2 m n. m.) v okrajové jižní části území. Ze sídelních útvarů zahrnuje KPZ pouze areál zámku Orlík se související zámeckou osadou a drobnou ves Kožlí. Vegetační kryt je tvořen skladbou parkových výsadeb přírodně krajinářského parku a parkově upravených partií lovecké krajiny, alejemi okrasných dřevin podél některých cest, lesními porosty s bývalými bažantnicemi, lesíky a remízky a menšími celky zemědělských ploch včetně lesních školek. Cenné polohy představují hluboká a úzká údolí potoků v lesních porostech s drobnými rybníky a loukami v sevřených koridorech vodotečí (Koželský potok, Vávrovský potok). Žádná zvláště chráněná území přírody se však v KPZ nenacházejí. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Na strmé trojúhelné ostrožně Na Hradcích (východně od zámku) existovalo v pozdní době halštatské až časné době laténské (6. a počátek 5. století před n. l.) a na sklonku laténského osídlení v posledních staletích starého letopočtu hradiště.326 V roce 1253 je doloženo vybírání cla na Vltavě v této oblasti, nezmiňuje se však ani Orlík, ani blízké Staré Sedlo. Královský hrad Orlík byl vybudován zřejmě na sklonku vlády Přemysla Otakara II. (†1278) jako součást soustavy královských hradů (a měst) podél Vltavy a Otavy. Na rozdíl od 8 km vzdáleného Zvíkova byl hradem menším a jednou z jeho rolí byla kontrola vltavského mýta a brodu. Až do počátku 15. století byl přestavován a zesilován. Vzájemný vztah hradu a vsi Starého Sedla není jasný. Je možné, že ves zde existovala již před vznikem hradu, ale první doklad její existence pochází až z roku 1352 a váže se ke zdejší faře. Ves začala plnit funkci podhradního městečka Orlíku. Městečkem byla pravděpodobně již roku 1402, kdy zdejší farář Bohuslav prodal dvě městiště. Výslovně se pak městečko (oppidum) připomíná roku 1473.327 Malebná lesnatá orlická krajina poskytovala ideální podmínky pro zvěř, proto byla panujícími šlechtickými rody hojně využívána pro myslivost i k lovu. Mnoho archivních zmínek o myslivosti, lovech, chovu loveckých psů i sokolnictví zachycují už Tylova regesta v 17. století, z doby držení orlického panství Švamberky. Tehdy se zde lovili medvědi, rysi, divoké kočky, černá zvěř i jeleni, srnci a zajíci, ale i tetřevi, jeřábci, koroptve a také vodní pernatá zvěř a zpěvné ptactvo. V roce 1686 se poprvé objevuje zmínka o zřízení bažantnice v Kožlí, která byla později přeměněna na oboru pro divoká prasata. I když krajina skrývá četné stopy prehistorického osídlení a historické kultivace (rybníky na potocích vznikly mezi 15. a 18. stoletím),328 velké krajinářské změny nastaly až po roce 1802, kdy si Orlík zvolili za své rodové sídlo Karel I. Filip Schwarzenberg (1802–1820) a jeho manželka Marie Anna z Hohenfeldu (†1848) a založili zde druhou rodovou větev jako sekundogeniturní svěřenectví. Probíhající přestavbu zámku již v roce 1803 zkomplikoval požár; poté byl zámek zvýšen o 3. patro. Se stavebními úpravami zámku započaly také úpravy romantické krajiny v jeho okolí a pokračovaly průběžně po celé 19. století. Zakládání parku řídil knížecí zahradník z Českého Krumlova, Ludvík Enslen, později zde působil Karel Reindl z knížecích zahrad ve Vídni, který kolem roku 1810 přivezl množství exotických dřevin. Vlastní realizaci prováděl zahradník František Fikar st., později společně se svým stejnojmenným synem. Mnoho úsilí stálo zalesnění skalnatých svahů nad Vltavou, na což se dovážel v hojném množství akát z Vídně. Členitý terén nad vltavským kaňonem byl zpřístupňován pomocí promenád. Atraktivní promenádní cesty umožňovaly dlouhé průhledy parkem i výhledy do údolí řeky Vltavy. Byly upravovány cesty v blízkém i vzdálenějším okolí. V letech 1800–1820 byla založena také Maršálkovská alej z Višňovky u Starého Sedla (mimo KPZ) k jihu do Malče, kde byla budována obora s rozlohou 200 ha. Byly vysazovány aleje na hrázích rybníků a kolem silnic z Orlíku do Čimelic, do Let, do Kožlí a do Kozárovic. Mimo silnice vznikly aleje zatím jen ve vyvýšené poloze severovýchodně od rybníka Sadnice směrem k pozdější Schwarzenberské hrobce. Na promenádní cesty a vyhlídky navázaly parkové partie se střídáním otevřených palouků a parkových a lesních porostů, se solitérními stromy a skupinami stromů, tvořícími typickou skladbu přírodně krajinářského parku. K výsadbám v parku i krajině byl používán od roku 1804 materiál z orlických školek. V letech 1816 a 1817 bylo vysazováno průměrně 50 tisíc sazenic ročně. Semena i vzrostlé stromy byly dováženy na Orlík také z Libějovic, Opařan, Českého Krumlova, Prahy, Nových Hradů i Vídně. O zásobě sazenic v orlických školkách vypovídá katalog z roku 1821, který vyšel v Schönfeldu. Krajinářský park a parkové úpravy krajiny byly doplněny četnými a dosti různorodými drobnými stavbami, z nichž většina později zanikla. Zajímavou, bohužel nedochovanou stavbou byla také v ohybu řeky na levém břehu Vltavy severně pod hradištěm stojící empírová hájovna Nákle, kde se kněžna Anna často zdržovala a měla zde svůj parádní pokoj. Součástí vybavení 326  Čtverák, V. – Lutovský, M. – Slabina, M. – Smejtek, L. (2003). 327  Kuča, K. (2004). 328  Vlček, V. (2004). OrlickoOrlicko Schwarzenberská hrobka. Foto Věra Kučová 2014. Hájovna u hrobky. Foto Karel Kuča 2014. Orlický přírodně krajinářskiý park. Foto Marie Pavlátová 2013. 8Orlicko na III. vojenském mapování (1877–1880). 300 301 pohledu na zámek zbořena východní polovina předzámčí a na jeho místě vznikla terasa s historizující úpravou parteru, která umožňovala výhledy do vltavského údolí. Nejvýznamnější stavbou v parku se stala novogotická Schwarzenberská hrobka, vystavěná knížetem Karlem III. v partii Na Srncích v letech 1861–1864 spolu s hájenkou, kde žil polesný a hlídač hrobky. Nahradila starší kapli sv. Karla, která stávala o 500 m dále k severovýchodu. Součástí vyhlídek nad vltavským kaňonem byl i vyhlídkový altán Vilemínka. Jak dokládají historická mapa Situace orlických promenád z roku 1881 a zmínky v literatuře, stál altán na skále na pravém břehu Vltavy, nad úzkým obloukem řeky, severně od zámku. Vyhlídkové místo zmizelo pod hladinou orlického jezera. Kněžna Vilemína věnovala značnou pozornost také území mezi podzámčím, vrchem Sosnovcem a rybníkem Plzavou, tedy jihozápadně od poplužního dvora. Od barokní kapličky Nejsvětější Trojice, která existovala již roku 1728, dala vysázet dlouhou alej procházející bažantnicí, kterou člení další příčné aleje. V této části krajiny byla založena záměrně koncipovaných remízů pro chov bažantů, které kromě vzrostlých stromů sestávají z tvarovaných smrků a listnatých keřů tavolníku a pámelníku: Čtyřhranný, Kulatý, Starý, Zásyp a nový remíz mezi Sadnicí a Koželskými rybníčky; dotvořen byl i remíz nad Nejsvětější Trojicí.329 V romantickou partii se proměnilo i okolí rybníka Plzava, kde dala Vilemína vysázet skupinu pěti pyramidálních dubů na počest pěti Karlů orlického majorátu (dochovány čtyři). V té době byly vysázeny i další aleje směřující do bažantnic a loveckých revírů, například od Kožlí do bažantnice pod Holým vrchem. Lovecká krajina Orlicka, kultivovaná a dotvářená do podoby užitkové, avšak esteticky působivé romantické krajiny s četnými místy symbolických významů, byla pouze částí lovecké krajiny Orlického panství, tvořené loveckými revíry na oboru březích Vltavy. Roku 1862 byla vybudována Varvažovská obora (2 652 ha) a v roce 1870 byla k Sobědražsko-kostelecké oboře přičleněna Maleč a vznikl celek Orlická obora. Následně v roce 1882 byly k němu připojeny Annahof, Zbenice a Spolí a vznikla takzvaná Velká Orlická obora o výměře 9 528 ha. Samostatná Rukávečská (Květovská obora) byla rozšířena o hájetinu Habr na 1 485 ha.330 V letech 1952–60 byla hradní skála zajištěna betonovými injekcemi a žulovým ochranným pláštěm, aby ji neohrozilo napuštění Orlické přehrady, dokončené pak v roce 1963. Vodní nádrž zaplavila mnoho romantických částí parku na svazích údolí a úplně změnila charakter vltavského údolí. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Komponovaný celek KPZ sestává ze dvou průběžně budovaných a upravovaných částí. V první řadě je to bezprostřední okolí zámku a celého podzámčí, „zámecké osady“, situované mezi Starým Sedlem a zámkem s předzámčím. Ústředním bodem krajinářského souboru je schwarzenberský zámek Orlík, situovaný na ostrohu nad údolím řeky Vltavy zatopeným Orlickou přehradou. Svoji současnou podobu dostal za knížete Karla III. a jeho manželky Vilemíny, když byl v letech 1846–1862 přestavěn novogoticky podle projektu Bernarda Gruebera. Dominantní poloze zámku byla přizpůsobena i konečná úprava předzámčí, jehož východní polovina byla v roce 1871 zbořena a nahrazena terasou s historizující úpravou parteru, která umožňovala výhledy do vltavského údolí. 329   Vlček, V. (2004). 330  Vlček, V. (2004). parku byly i mostky umožňující plynulý přechod přes skalní rozsedliny nad řekou. Andělský most jako ochoz pro pěší byl součástí parkových úprav na skále pod zámkem. Jihovýchodně od zámku (mimo hladinu jezera) se dochoval Čertův most v části parku zvané Na Hradcích. Někdy před rokem 1830 byl mezi zámkem a Kožlím vybudován nový hospodářský čtyřkřídlý dvůr zvaný Na Ovčíně. Pojmenován byl jistě podle staršího ovčína, který je na tomto místě (bez označení) zakreslen již na I. vojenském mapování z let 1764–1768. V letech 1816–1817 byla v předhradí zahájena stavba divadla, ale předčasná smrt Karla I. Filipa (†1820) způsobila, že nebylo dokončeno. Budova byla upravena na byty, dočasně se stala i sídlem kněžny Marie Anny. Budova stojí dodnes (po levé straně cesty k zámku, naproti zámecké restauraci U Toryka) a nyní v ní sídlí schwarzenberská správa. Po smrti svého manžela využívala kněžna Marie Anna především hájenku Annahof (dnes Anenský dvůr) západně od Vystrkova (mimo KPZ) jako vdovské sídlo, v jehož okolí jsou dodnes patrné krajinářské úpravy, o něž se přičinila. Hájenka se zahradou, obklopená starými stromy, je součástí rozlehlé louky se záměrně komponovanými výsadbami skupin a solitérních stromů (narušenými náletovými dřevinami). K hájence vede kněžnina cesta odbočující z páteřní komunikace nedaleko rybníka Trnovce a procházející kolem novogotické kapličky sv. Anny. V roce 1843 bylo při ní na popud Karla II. vysazeno členy schwarzenberské rodiny devět dubů, označených štítky se jmény (Karel I., Anna, Bedřich, Karel II., Edmund, Josefína, Karel III., Vilemína, Gabriela). U cesty lemované dubovou alejí stojí dodnes nedaleko rozlehlé louky kamenná lavice s nápisem Anna, připomínajícím kněžnino oblíbené místo. Za Karla II. ze Schwarzenbergu (1820–†1858) byla od roku 1849 prováděna podle projektu Bernarda Gruebera celková novogotická přestavba zámku, jež se protáhla až do roku 1862. V roce 1850 došlo k oddělení parku od okrasné zahrady a jmenování samostatného zahradníka pro park. V letech 1850–1852 se také uskutečnila proměna okrasné zahrady u Prádelského rybníka v podzámčí. Část zahrady byla po zrušení začleněna do parkových promenád a na místě zůstala pouze květinová zahrada. Roku 1862 k ní pak byla přistavěna nová množírna květin a skleník (nynější zámecká kavárna). V roce 1858 se ujala pokračování a dokončení úprav zámeckého parku i přilehlé lovecké krajiny kněžna Vilemína, manželka Karla III. (1858–†1904). V roce 1871 byla kvůli uvolnění OrlickoOrlicko 3Zámek Orlík. Jan Venuto 1818. Österreichische Nationalbibliotek. Orlický přírodně krajinářský park. Foto Karel Kuča 2014. F. Runk: Zámek Orlík. Sbírky zámku Orlík. Plán krajinářského parku od Emila Warause z roku 1881. Zámek Orlík od severovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. Dvůr Ovčín. Foto Karel Kuča 2005. Oranžerie v orlickém předzámčí. Foto Karel Kuča 2014. 302 303 kamenná socha sv. Jana Nepomuckého, platzerovského ladění. Za pěstební zahradou (západně od Prádelského rybníka) stojí u silnice barokní kaplička Nejsvětější Trojice, kterou v roce 1728 vymaloval malíř Jan Chlumecký z Mirovic. U kapličky bývala ještě koncem 19. století studánka. Kaplička uvozuje vstup do dvojřadé dubové aleje, která je jednou z hlavních přístupových cest do lovecké krajiny. Prochází bažantnicí a pokračuje k západu k vrchu Sosnovec a rybníku Plzavě. Bažantnici člení aleje i stromořadí na menší prostory s mozaikou drobných políček s pestrou skladbou polních plodin (kapusta, kukuřice, slunečnice, obilí) sloužících jako potrava bažantů. V této části krajiny se nachází řada záměrně koncipovaných remízů pro chov bažantů, které kromě vzrostlých stromů sestávají z tvarovaných smrků a listnatých keřů tavolníku a pámelníku. Nachází se zde remízy Čtyřhranný, Kulatý, Starý, Zásyp, Sosnovec, Svatá Trojice, Sekyra. K romantickým partiím této části krajinného celku patří okolí rybníka Plzava, kde dala kněžna Vilemína vysázet skupinu pěti pyramidálních dubů na počest pěti Karlů orlického majorátu (dochovány čtyři duby). Pokračujeme-li po silnici směrem na Kožlí, mineme po pravé straně dvůr Na Ovčíně z 1. třetiny 19. století a klesneme do údolíčka Vávrovského potoka, které silnice překonává po hrázi rybníku Sadnice. Při jejím severním konci stojí vysoká boží muka s keramickými obrázky Panny Marie, sv. Václava a sv. Prokopa od keramičky Juliány Jirousové. Zde odbočuje k západu silnice do vsi Lety, lemovaná alejí červených dubů. V polích mezi Sadnicí a Kožlím byl rekonstruován remíz, k němuž z hlavní silnice odbočuje obnovená javorová alej. Za Kožlím s návesní kapličkou pokračuje páteřní komunikace provázená staletými akáty na hráz rybníka Bochce s mohutnými listnatými stromy, jehož okolí s alejemi patří k ojedinělým romantickým partiím v zemědělské krajině. Přehlednou obhospodařovanou krajinu člení stromořadí, dokládající původní uspořádání pozemků a malebnost krajiny dotvářejí staleté solitéry stromů a skupiny vysazené uprostřed polních ploch. Na okraji lesa severovýchodně od rybníka se dochovaly pozůstatky slovanských mohylových hrobů. Od hráze rybníka pokračuje silnice provázená dubovou alejí až na křižovatku se starým kamenným rozcestníkem, který označuje směr cesty odbočující k východu, k Velkému Víru v údolí řeky Vltavy; tato cesta tvoří hranici KPZ. Důležitou součástí hodnot kulturní krajiny, která tvoří základ zdejší krajiny komponované, jsou všechny drobné rybníky na čtyřech potocích. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Území KPZ je velmi atraktivní z hlediska turistického, kdy hlavním magnetem je zámek Orlík a prostor Vodní nádrže Orlík. Břehy vodní nádrže jsou nepřístupné nebo velmi obtížně přístupné a neumožňují rekreační využití. Proto se rekreační aktivity soustřeďují do prostoru Velký Vír, který však i s atraktivní zátokou ústí Koželského a Bochcenského potoka leží mimo hranice KPZ. Hlavní problémy zachování hodnot historické kulturní krajiny tak dnes spočívají v údržbě a obnově rozsáhlých ploch krajinářského parku a drobnějších krajinářských úprav v krajině, zejména alejí.  Pozoruhodný celek představuje i podzámčí tvořené převážně budovami z 18.–19. století. Obě části podzámčí odděluje Prádelský rybník, na jehož břehu stojí množírna květin a skleník z roku 1862. Západně od rybníka se rozkládá rozsáhlá pěstební školka, která dodnes produkuje sazenice lesních dřevin. Krajinářský park o rozloze 142 ha se rozvíjí od zámku jak severozápadním, tak jihovýchodním směrem (Svatojánská louka). Dohromady tvoří střední část parku s otevřenými lučními plochami se solitérními stromy a skupinami dřevin převážně domácího původu, ve stáří 150–200 let. Na severozápadě navazuje za údolím Vávrovského potoka s rybníkem Mičanem pod dvorem Na Ovčíně nejvzdálenější část parku, zvaná Na Srncích, která byla zformována po výstavbě novogotické Schwarzenberské hrobky v letech 1861–1864, která je nejvýznamnější stavbou celého parku. Pozoruhodná je i východněji stojící hájovna. Tato část parku má charakter souvislého lesa, z něhož se vyčleňuje jen kruhová louka u hrobky a rozsáhlá louka Velký Planýrunk se solitérními stromy a skupinami. Východní část parku, zvaná Na Hradcích, byla dotvořena jako poslední. Také zde dominuje velká centrální louka se solitérními stromy a skupinami stromů, ale severně od ní se táhnou souvislé lesní porosty. Park byl budován kontinuálně v dlouhém období let 1802–1904 a před vybudováním Orlické přehradní nádrže zahrnoval kromě členité náhorní plošiny i strmé skalnaté srázy levého břehu vltavského údolí. Před částečným zatopením dosahoval výměry 180 ha a délka promenád činila 25 km. Zámek se částečně uplatňuje v průhledech ze svahů nad údolím s rybníkem Mičán, v současné době téměř zarostlých, ale především v pohledech z obou bočních částí parku, oddělených terénem, kde se uplatňují vzájemné pohledové vazby mezi zámkem a vyhlídkami na skalnatých srázech. Na severozápadní straně se dochovala vyhlídka s výklenkovou kapličkou ukrývající žulový kříž (1918) a vyhlídka, kde už v roce 1812 byla postavena tzv. Rousseova chýše (stržena za okupace). Na východní straně se mezi skalnatými srázy zachoval Čertův most a v období vegetačního klidu, když jsou listnaté porosty průhledné, je dobře patrné i vyhlídkové místo s žulovým křížem (1915) osazeným na skalnatém výchozu. Obě vyhlídková místa s kříži jsou tak vzájemně pohledově propojena. Park zpřístupňuje rozsáhlá síť promenád, které propojují jednotlivé části komponované krajiny a jsou vedeny v několika samostatných okruzích – kolem zámku, do severozápadní části Na Srncích a dále směrem na Velký Vír, do východní části přes Svatojánskou louku k partii Na Hradcích s centrální loukou a dále až na výběžek ostrožny. Promenádní cesty poskytují řadu dlouhých průhledů členitým terénem parku, výhledy na hladinu jezera i do okolní lovecké krajiny. Druhou, větší část krajinné památkové zóny tvoří okolní lovecká krajina, přiléhající k západnímu okraji parku, který zčásti tvoří silnice z Orlíku do Kožlí, která se v krajině výrazně uplatňuje jako dvouřadá alej a ve které se již v minulosti nacházely dvě kapličky. První z nich stojí při cestě ze Starého Sedla u vstupu do zámeckého areálu. V barokní výklenkové kapličce se nachází Orlicko 1230–51 hrad Orlík 1686 bažantnice v Kožlí 1800–20 Maršálkovská alej do Malče 1801–10 přenesení poplužního dvora po roce 1802 úpravy krajiny (promenády, aleje) 1843 kaplička sv. Anny s 9 duby 1846–49 novogotická přestavba zámku 1862 novogotická oranžerie, aleje 1864 Schwarzenberská rodinná hrobka a hájenka 1870 komplex Orlická obora 1871 současná úprava předzámčí 1882 Velká Orlická obora 1904 dokončeno 25 km promenád 1960–62 Orlická přehradní nádrž16. stol. renesanční přestavba zámku 1514–1621 Švamberkové od 1719 Schwarzenbergové 1623–1719 Eggenbergové Adam František Schwarzenberg (1680–1732), správa panství 1703–32 Karel Filip Schwarzenberg (1771–1820), správa panství 1802–20 Marie Anna Schwarzenbergová, roz. z Hohenfeldu (1767–1848), správa panství 1820–48 Karel II. Schwarzenberg (1802–58), správa panství 1848–58 Karel III. Schwarzenberg (1824–1904), správa panství 1858–1904 Vilemína Schwarzenbergová, roz. Öttingen-Wallerstein (1833–1910) dohled nad parkem 1853–1910 (od r. 1904 na Osově) 1200 1300 1400 1500 1600 1700 1800 1900 2000 Orlicko F. Runk: zámek Orlík od severovýchodu. Sbírky zámku Orlík. Krajina mezi Kožlím a Orlíkem. Foto Marie Pavlátová 2013. Maršálská alej z Višňovky k myslivně Maleč, pohled od severozáýchodu. Foto Martin Gojda 2013. Zámek Orlík nad vodami Orlické přehrady, pohled od severu. Foto Martin Gojda 2013. Alej u rybníka Sadnice. Foto Marie Pavlátová 2013. 304 305 Osovsko Jiří Kupka, Jan Pešta, Karel Kuča Osovsko se rozkládá v ploché zemědělské kotlině mezi Hřebeny a Českým krasem a mezi Řevnicemi a Hostmicemi. Středověká sídelní síť zde byla v 18. století doplněna dalšími vesnicemi a v 19. století i novými dvory. Zejména v průběhu 18. století zde za Kouniců vznikl významný areál barokního zámku a kostela v Osově i kostel ve Skřipeli; další cenný barokní kostel, ve Všeradicích, vznikl za Vratislavů z Mitrovic. Mezi nimi byla zformována soustava barokních alejí, z nichž nejcennější je mezi osovským zámkem a Skřipelí. Od roku 1818 celé území vlastnili Vratislavové z Mitrovic, kteří roku 1830 zřídili pozoruhodný (nedochovaný) přírodně krajinářský 7Alej z Lážovic do Osova, v pozadí kostel Narození sv. Jana Křtitele u Osova. Foto Karel Kuča 2015. 306 307 Převážná část území KPZ je součástí Hostomické kotliny (patřící rovněž k celku Hořovické pahorkatiny), zužující se východním směrem k údolí Berounky. Kotlina ležící ve střední části jihovýchodní větve podcelku Hořovické brázdy má charakter úvalovité sníženiny, visuté nad dalším pokračováním brázdy protékaným Berounkou. Ploché dno úvalu pokryté nánosy potoků o nadmořské výšce pohybující se kolem 320 až 360 m n. m. je téměř odlesněné. Většinu rozlohy zóny tedy tvoří plošina, která na severu přechází ve strukturní a strukturně-denudační svahy.333 Půdy jsou na severovýchodě tvořeny kambizeměmi, na východě většinou pseudogleji. Z klimatického hlediska patří celé území do oblasti, která je charakteristická dlouhým, teplým a suchým létem a krátkou, mírně teplou a velmi suchou zimou s krátkým trváním sněhové pokrývky. Zemědělské monokultury, rozkládající se i na odvodněných plochách bývalých luk podél Novodvorského potoka, jsou členěny řídkými alejemi podél cest, novodobými odvodňovacími příkopy, svádějícími vodu z okolních lesů, a nevýraznými vegetačními doprovody vodotečí. Vesměs – až na významné výjimky – však v intenzivně využívané krajině chybí výraznější vegetační doprovody vodotečí, cest a mezí, trvalé travní porosty v údolích potoků a při okrajích lesních masivů. Drobné potoky, ve východní části území přítoky Svinařského potoka ústícího v Zadní Třebani do Berounky, na většině území Osovska přítoky Litavky, která se vlévá do Berounky v Berouně, na sebe váží menší a střední plochy rybníčků a rybníků, a to především ve vazbě na zdejší venkovská sídla. Drobné segmenty lesa tvoří především borové porosty s příměsí smrku a fragmenty doubrav, popřípadě smrčiny. Mnohem výraznější jsou prvky historické nelesní zeleně, především alejové výsadby podél některých silnic a polních cest, plochy parků a bažantnic a plochy zeleně zahrad. Cennější přírodě blízké krajinné segmenty se objevují především v okolí Osova, ať už se jedná o plochy osovského zámeckého parku, vegetaci v okolí Hořejšího rybníka, úzkými koridory stromořadí napojené plochy osovské bažantnice a lesíku v okolí fořtamtu, ale i koridor Chlumeckého potoka či zelené celky Všeradicka, přecházející na severu do Českého krasu.334 Nejvyšším bodem úvalu je vrch Šiberna (450,9 m n. m.), suk se zaobleným vrcholem ve tvaru oválné pravidelné kupy ležící asi dva kilometry východně od Hostomic (mimo KPZ). Jeho svahy pokrývají kromě jehličnatých porostů sady a louky s liniemi křovinatých mezí, jež se při pohledech centrální části Osovska výrazně uplatňují.335 333   Demek, J. – Mackovčin, P. [eds.], a kol. (2006). 334   Vorel, I. – Linhart, J. (1991). 335   Demek, J. – Mackovčin, P. [eds.], a kol. (2006). park na Kluku a v průběhu 1. poloviny 19. století dotvořili i celý systém alejí. Za Schwarzenbergů byla ve 3. čtvrtině 19. století kompozice krajiny doplněna rozsáhlými systémy ovocných alejí a sadů, které ji výrazně geometrizovaly. Přestože v průběhu 20. století část komponent historické kulturní krajiny Osovska zanikla nebo byla potlačena, představuje dodnes krajinářsky velmi cenné území. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Krajinný prostor Osovska, pruh rovinaté zemědělské krajiny ležící v mírně teplé klimatické oblasti středních Čech, je na jihu sevřen rozsáhlým lesním masivem Hřebenů (geomorfologický okrsek Studenská vrchovina, celek Brdská vrchovina). Tento mohutný hřbet (mimo KPZ) se vyznačuje vysokými okrajovými svahy tvořícími výrazný krajinný předěl. Je téměř celý zalesněný smrkovými porosty s borovicí a břízou, zbytky bučin, doubrav a přirozených borů s břízou. Oproti výraznému horizontu Hřebenů (Jistevník 606 m n. m. – Brdo 603 m n. m. – Charvát 640 m n. m. – Hradec 628 m n. m. – Studený vrch 660 m n. m.) se tak nachází ústřední část komponované zemědělské krajiny v okolí Osova o téměř 300 metrů níž.331 Na severu je Osovsko vymezeno strmým jižním okrajem vyvýšené kry Českého krasu (okrsek Karlštejnská vrchovina, celek Hořovická pahorkatina). Tato zvrásněná vrchovina má oproti Hostomické kotlině zcela rozdílný charakter s výrazným reliéfem vrchů a hřbetů rozčleněných údolími vodních toků.332 Vůči prostoru Osovska se vymezuje především dlouhým zalesněným hřbetem Housina. Celý zhruba šestikilometrový hřbet je téměř v polovině přerušen Housinským sedlem (přibližně 415 m n. m.), které jej dělí na dvě části, vyšší západní část s nejvyšším bodem 461 m n. m. a o něco rozlehlejší, avšak nižší východní část s nejvyšším bodem 441 m n. m. Nejvýchodnější část Housiny ukončuje zalesněný vrch západně od Všeradic, na kterém byl v 1. polovině 19. století zřízen lesopark Kluk. Jižní svahy Housiny prudce spadající do Hostomické kotliny, vůči které vytvářejí asi 100 metrů vysokou hranu, jsou zalesněné převážně doubravami, vyskytuje se zde ovšem i borovice, smrk, buk, modřín či bříza. 331   Vlček, V. (2004). 332   Vlček, V. (2004). OsovskoOsovsko Alej od Velkého Chlumce do Osova, vlevo alej z Osova do Skřipele. Foto Karel Kuča 2013. Pohled od severu na bažantnici u Nových Dvorů a Osov; vpravo alej do Skřipele. Foto Martin Gojda 2013. Zámek v Osově. Foto Karel Kuča 2013. Kostel Narození sv. Jana Křtitele u Osova. Foto Karel Kuča 2013. 308 309 Široká brázda tedy patří mezi oblasti s existencí starobylého osídlení, ale nevíme, nakolik zde kontinuálně pokračovalo i do raného středověku. Na přelomu 13. a 14. století zasáhla oblast gotická přestavba osídlení spojená se vznikem nových velkých emfyteutických vesnic. Na počátku 14. století bylo založeno lokační městečko Hostomice (1319). Stále rostoucí význam tohoto sídliště založeného Zajíci z Valdeka, kteří měli v raném období na Hořovicko a Hostomicko velký vliv, vedlo k dalšímu rozšiřování panství a zahušťování osídlení.338 Rozvoji kraje přispěla také zmiňovaná hostomicko-dobříšská cesta, jež nabyla ještě více na významu po založení královského hradu Dobříš (1340). Vesměs všechny první písemné zmínky o zdejších vesnicích pocházejí právě ze 14. století, přičemž již ve 13. století je v písemných pramenech zmiňována Skřipel a Lážovice (1232) či Trnová (1280) tvořící severozápadní část nynějších Všeradic.339 V roce 1324 se objevuje zmínka o Všeradicích, k roku 1379 jsou zmiňovány Osov, Osovec a mimo území KPZ Velký a Malý Chlumec. Ve středověku měla největší význam pravděpodobně Skřipel, o čemž svědčí existence románského kostela, fary, manského dvora, později dvou dvorů a tvrzí. V roce 1418 je zde dokonce zmiňován trh, což může svědčit o pokusu proměnit ves v městeč- ko.340 Mladšími sídly jsou pak Vížina (1405) a Nové Dvory (1572). Je ovšem jisté, že zdejší sídla jsou starší než první písemné zprávy. Ve středověku byl vývoj majetkové držby na Osovsku poměrně složitý, objevila se zde vedle zeměpanských majetků řada šlechtických i církevních držitelů a proměňovaly se i obvody jednotlivých panství. Již před třicetiletou válkou docházelo ke slučování jmění a vytváření větších celků spojených například se jmény Gersdorfů či Vratislavů z Mitrovic. Třicetiletá válka (1618–1648) znamenala významný a tragický přelom v rozvoji krajiny a sídel na Osovsku. Nejzávažnějším byl rok 1639, kdy Podbrdskem několikrát se svým vojskem táhl švédský generál Johan Gustavsson Banér (1596–1641). Stav vesnic po odchodu Švédů byl tristní. Osov byl vypálen i s tvrzí a dvorem, Skřipel byla také vypálena (1639) a zdejší tvrz již nebyla 338  Kuča, K. (2000). 339  První písemné zmínky podle Profous, A. (1947, 1949, 1951), Profous, A. – Svoboda, J. (1957), Svoboda, J. – Šmilauer, V. (1960). 340  Kuča, K. (2004). Z velkoplošných chráněných území zasahuje na území KPZ pouze nepatrnou částí v intravilánu Všeradic chráněná krajinná oblast Český kras. Rozlehlá přírodní památka a současně evropsky významná lokalita Housina se hranice KPZ pouze dotýká. Několik drobných přesahů na území KPZ má přírodní park Hřebeny. V intenzivně zemědělsky využívané krajině nepřekvapuje absence maloplošných chráněných území přírody. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Hořovickou brázdou odedávna probíhaly významné dálkové trasy.336 Již ve středověku to byla zemská stezka spojující Prahu s  Norimberkem (Norimberská), jejíž existenci lze předpokládat již v  době laténské.337 Právě od ní započalo systematičtější osidlování Podbrdského kraje. Celá Hostomická kotlina se však nachází stranou této hlavní trasy Hořovice–Žebrák–Zdice–Králův Dvůr–Beroun, proto byla krajina při úpatí Brd (Hřebenů) kolonizována až později. I když první historické zprávy o Osovsku a jeho sídelních strukturách pocházejí z raného středověku, přítomnost člověka v Hostomické kotlině je doložena v nálezech a archeologických vykopávkách již před 4000 lety. Již v mladší době kamenné opouštěl domácí lid svá sídliště v  nížinách a usazoval se na chráněných místech, na ostrožnách nebo na těžko přístupných vyvýšeninách. Takovým hradištěm byla zřejmě ostrožna Košík (351,5 m n. m., mimo KPZ) severozápadně od Lážovic. Z nesporně mladšího období, pozdní doby bronzové nebo halštatské, pochází hradiště na vrchu Hradec (623 m n. m., mimo KPZ) jižně nad vesnicí Velký Chlumec, ovládající průsmyk s důležitou cestou z Hostomic do Dobříše. Záhadou dodnes zůstávají čtyřúhelníkové valy o rozměrech 125 × 105 m v polích jihovýchodně od Skřipele. Archeologicky dosud nebyly datovány, takže není jasné, zda jde o keltskou svatyni typu Viereckschanzen nebo o opevnění z třicetileté války, čemuž by napovídalo jejich pojmenování Švédské šance. 336  Historie území zpracována především podle Vorel, I. – Linhart, J. (1991), Kupka, J. (2010), Veith, T. (2013), Hendrych, J. [ed.] – Kupka, J. – Vorel, I. – Líčeníková, M. (2011). 337  Květ, R. (2011). OsovskoOsovsko Kříž pod Klukem. Foto Karel Kuča 2013. Osovsko na I. vojenském mapování (1780–1783). Pohled od Osovce k Vižině, vlevo vzadu Všeradice. Foto Martin Gojda 2013. Topolová alej ze Všeradic ke Karlovu. Foto Karel Kuča 2013. 310 311 v důsledku připojení k Osovu (1647)341 obnovena, Osovec byl vypálen i s tvrzí, Vižina byla zcela vypálena a obyvatelstvo vyhubeno, vesnice Lážovice byla vypleněna a obyvatelstvo zahnáno, Chrastina (Nové Dvory) byla vypálena úplně, vesnice Všeradice a Trnová byly také vypáleny, přičemž v Trnové tvrz s dvorem již nebyla obnovena, postiženy byly i Velký a Malý Chlumec. Podle Berní ruly (1654) bylo na Osovsku ještě čtrnáct let po švédském drancování válkou postižených osm z 30 sedláků, z 33 chalupníků 14 a z dvou domkařů byl postižen válkou jeden. Tento radikální zásah znamenal významné narušení původních středověkých sídel. Ves Vižinu nahradil dvůr, při němž vznikla nová ves až před rokem 1714, rozrostla se však až koncem 18. století. Zcela zanikly středověké tvrze ve Skřipeli, Osovci, Lážovicích a Trnové. Po třicetileté válce se začínají na Osovsku vytvářet dvě větší panství, osovské a všeradické. Osovské, které bylo až do roku 1677 v držení Gersdorfů z Gersdorfu, koupil Ferdinand hrabě Kounic a tento rod se následně významně zasloužil o jeho rozvoj a rozkvět. Hrabě k panství přikoupil vesnice Velký a Malý Chlumec. Z Litoměřicka sem byli povoláni němečtí osadníci, 341   Kuča, K. (2004). kterými byly osídleny a rozšířeny zpola opuštěné vesnice a založeny nové kolonie. Tak byly zvětšeny vesnice Osov, Velký Chlumec a zvláště Vižina, která byla vystavěna zcela nově na pravidelném půdorysu. Za Kouniců se tak původně poměrně malý statek změnil v rozsáhlejší panství, k němuž náleželo 12 vesnic. V 50. letech 18. století (nejspíše roku 1752342 ) dal Jan Adolf Kounic v Osově vystavět nový barokní zámek spolu s francouzským parkem, kde sídlil i krajský úřad Podbrdského kraje, jehož byli Kounicové hejtmany. Severně odtud byl v roce 1738 dokončen nový farní kostel Narození sv. Jana Křtitele,343 přičemž původní farní kostel ve Skřipeli byl zrušen, v roce 1768 zbořen a až později v roce 1794 (svěcení) nahrazen opodál novým, zasvěceným sv. Šimonu a Judovi. Za Kouniců byly postaveny i nové hospodářské dvory ve Skřipeli, Osově (1669), Nových Dvorech a Vižině. Samostatně stojící sýpka u osovského zámku vznikla zřejmě na místě starší tvrze nejspíš v roce 1692.344 V roce 1742 byl v Osově postaven i pivovar. Do stejného období spadá i počátek zakládání alejí; alej z Osova do Skřipele je jako jedna z mála zakreslena již na Müllerově mapě Čech z roku 1720. Kounicové drželi panství Osov do roku 1804. Do té doby byla ještě provedena rokoková úprava zámku a zřízení některých alejí a bažantnice, stejně jako založení osady Lážovičky severně nad Lážovicemi. Osovsko ve slavné éře 18. století, spojené s rozvojem panství za hrabat Kouniců, zachycuje mapa I. vojenského mapování z 80. let 18. století.345 Krajina byla v té době prakticky odlesněná, intenzivně zemědělsky využívaná, prostoupená vesnicemi propojenými cestami. Na řadě potoků vytvářejících nivy s lučními porosty jsou zachyceny malé rybníky, pouze severně a jižně od Lážovic existoval větší rybník. Některé z rybníků jsou v dnešní krajině identifikovatelné, jiné nikoli, na některých potocích jsou zakresleny mlýny. Na pravé straně mapového listu chybí u obvyklého seznamu obcí údaje o počtu obyvatel a domů, je však vyplněn údaj o počtu koní a připsán údaj o počtu volů, kteří byli v té době hlavní tažnou silou užívanou v zemědělství. Například v Osově je 342   V literatuře tradované datum (1728–1731) je nejspíš mylné – Pešta, J. – Nová, E. – Kyncl, T. (2014). 343  Urbanisticky je součástí Osova, ale dodnes stojí na katastrálním území Skřipel, které dosahuje těsně k zástavbě Osova na severní i západní straně. 344  Pešta, J. – Nová, E. – Kyncl, T. (2014). 345  Kupka, J. – Vorel, I. (2013). OsovskoOsovsko 4Pohled od Všeradic k Podbrdům (k jihovýchodu). Krajina členěná rastrem rovnoběžných ovocných i jiných alejí. Foto Martin Gojda 2013. Rybník s ostrůvkem na jižním okraji Osova. Foto Karel Kuča 2013. Osovsko na II. vojenském mapování (1842–1852). Osovsko na III. vojenském mapování (1877–1880). Alej a krucifix na křižovatce na západním okraji Nových Dvorů. Foto Karel Kuča 2013. 312 313 uvedeno 30 koní a 106 volů, ve Všeradicích bylo 19 koní a 161 volů a ve Skřipeli 10 koní a 79 volů. V roce 1818 koupil panství Josef hrabě Vratislav z Mitrovic, jehož rod vlastnil Osov až do roku 1840. Za jeho držení byly dosázeny aleje tak, jak jsou zachyceny na mapách stabilního katastru (1840),346 byl založen nový statek v Osově a zdejší vesnice zaznamenaly nový rozmach v souvislosti s doznívající Raabovou reformou. Nedaleké všeradické panství bylo po třicetileté válce v rukou Vratislavů z Mitrovic, kteří obnovili vypálený kostel sv. Bartoloměje. Po roce 1661 však kvůli zadlužení o panství na několik desetiletí přišli (v roce 1666 přešlo do držení jejich věřitelů, Tuněchodských z Poběžovic). Vrátili se až v roce 1741, kdy změnili tvrz na barokní zámek a přestavěli a rozšířili i kostel sv. Bartoloměje, který byl od roku 1766 farním. V roce 1781 získal Všeradice Jan Adolf hrabě Kounic a zatím dočasně je spojil se svým osovským panstvím. Po roce 1804 byly však Všeradice a Osov opět na několik let v různých rukou. Roku 1817 byly spojeny s Osovem definitivně, od roku 1818 navíc opět v rukou rodu Vratislavů z Mitrovic. Do této doby spadá také na Všeradicku vznik alejí a bažantnice v blízkosti vsi. Všeradický zámek tehdy přestal být panskou rezidencí a sloužil již jen jako správa panství. V roce 1830 byl v místě přirozené doubravy na temeni táhlého vrchu západně od Všeradic založen lesopark Kluk, v jehož nejvyšším místě byl postaven antický vyhlídkový pavilon (gloriet). Podobu přírodně krajinářského parku detailně zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1840. Na gloriet mířil hřebenový průsek, jinak vrch protkávaly organicky vedené cesty propojující několik palouků. Celá krajinářská úprava záhy zanikla. Snad v téže době vznikl pozoruhodný obdélný remíz mezi Novými Dvory a Vižinou, rozčleněný pra- 346  Kupka, J. – Vorel, I. (2013). voúhlými cestami do čtvercových polí, přeťatých diagonálami. Někdy před polovinou 20. století byl vykácen. V roce 1840 přešlo osovsko-všeradické dominium dědictvím na Josefinu Marii Vratislavovou z Mitrovic (1802–1881), provdanou od roku 1823 za knížete Karla II. ze Schwarzenbergu (1802–1858). Na II. vojenském mapování (1842–1852) jsou kromě hlavní aleje mezi Osovem a Skřipelí zakresleny i další aleje, pro Osovsko tak typické. Je zde zachycena alej západně od Skřipele u cesty na Hostomice, a severně u cesty na Neumětely, severojižní alej v Osově a z Osova vybíhající aleje k Osovci, ke špýcharu, k bažantnici a k Lážovicím, alej z Osovce k Novým Dvorům a aleje vybíhající od Nových Dvorů k Vižině, k Lážovičkám a k Všeradicím. Celý systém alejí pak doprovázel cesty vycházející ze Všeradic.347 Aleje plochou zemědělskou krajinu výrazně rozčlenily, přičemž důsledně využívaly existující systém komunikací, z nichž většina neměla přímý průběh. Mnohé z těchto alejí jsou dnes zaniklé nebo torzovité, řada z nich se však dosud dochovala a vytváří nezaměnitelnou strukturu krajiny. Po hraběnčině smrti přešel Osov, ale i Čimelice, Tochovice a dva paláce v Praze do majetku orlické sekundogenitury Schwarzenbergů,348 kteří pak drželi panství až do roku 1924 resp. 1930 (1932). Za jejich působení zaznamenal kraj rozmach ovocnářství a Osovu se v té době říkalo zahrada. Mnoho polí se změnilo v sady, což dokládají i archivní mapy z konce 19. století. Rozsáhlé plochy sadů se objevují jižně od Skřipele směrem k vrchu Šiberna, na rozsáhlých plochách severně i jižně od osovské aleje, mezi Osovcem a Novými Dvory, jižně a východně od Vižiny až k úpatí zalesněných svahů Hřebenů a téměř až k Drahlovicím a jižně od Svinařského potoka 347  Kupka, J. – Vorel, I. (2013). 348  Županič, J. – Stellner, F. (2001). OsovskoOsovsko Kaple v Nových Dvorech. Foto Karel Kuča 2013. Všeradice na mapě stabilního katastru z roku 1840. Kaple v Osovci. Foto Karel Kuča 2013. Skřipel, kostel sv. Šimona a Judy. Foto Karel Kuča 2013. 3Osov a Skřipel na mapě stabilního katastru z roku 1840. 314 315 pod Všeradicemi.349 Výsledný stav nejlépe zachycuje III. vojenské mapování (1877–1880). Celá kotlina byla rozčleněna jemným rastrem ovocných alejí a stromořadí v míře, jaká u nás neměla obdoby; překonává v tomto ohledu i schwarzenberské Libějovicko. V okolí Skřipele aleje vytvářely pravoúhlou kompozici, zatímco u Vižiny a Podbrd (kde tehdy vznikl nový dvůr Karlov) dominovaly aleje paralelní.350 Některé starší aleje, zejména jižně od Všeradic, byly v tomto období naopak vykáceny. Ve 20. století sice převážná většina těchto alejí zanikla, ale rastr celé kompozice je v krajině dobře patrný dodnes. Ve 3. čtvrtině 19. století vznikl rovněž dvůr Housina západně od Lážoviček (mimo KPZ). Zámecký park byl v roce 1858 upraven v anglickém stylu. Jeho součástí byla i pečlivě udržovaná bažantnice s altánkem a cestičkami vysypanými pískem. Sem jezdívalo panstvo – nejčastěji kněžna Ida – na projížďky malým kočárkem, taženým oslíky. V době nastupující industrializace se na panství začal rozvíjet drobný průmysl a celý kraj zaznamenal nový rozkvět. Byla založena vinopalna (1840) k zužitkování pěstované řepy, jižně za zámeckým parkem byl od roku 1857 vybudován velký cukrovar. V roce 1892 bylo založeno Družstvo pro postavení místní dráhy Zadní Třebaň–Lochovice, na které byl zahájen provoz v roce 1901.351 Železniční trať byla vedena tak, že do tehdy existující struktury starých ani nových ovocných alejí vůbec nezasáhla. V roce 1924 proběhla také na osovském panství pozemková reforma, která zmenšila rodový majetek orlických Schwarzenbergů o 32 dvorů a 4 revíry, půda byla rozdělena lidu a z Osova se stal zbytkový statek.352 Schwarzenbergům zůstala jen část pozemků a panské budovy, tedy i zámek s parkem, a to až do počátku 30. let 20. století, kdy zdejší majetek koupil místní dobrodinec a mecenáš kultury, komerční rada Václav Palivec (trhová smlouva byla uzavřena 15. prosince 1932). Jednalo se o zámek s parkem, cukrovar s přilehlými zahradami, ovocnou školku, zelinářskou zahradu, bažantnici s přilehlými trávníky a dva díly polí u sv. Jana, dvůr Housinu, dále lesní revíry Osov s lesní správou ve Velkém Chlumci, Housina s lesní správou v Lážovicích (s přilehlým lesíkem a loukou), hájovny Muchov, Vižina, Housina, Kluk, Běštín, dále několik domů v Osově, Nových Dvorech a Neumětelích, rybník pod hřbitovem, u bažantnice v Osovci a tři nad Osovem. Václav Palivec vytvořil z Osova na krátkou dobu kulturní a společenské centrum a díky sňatku s Helenou Čapkovou-Koželuhovou patřil k jeho nejbližším přátelům i Karel Čapek. Na osovský zámek se sjížděla celá řada osobností prvorepublikové kultury. Po roce 1948 přešel znárodněný majetek na stát. V zámku fungovala do roku 1960 rukavičkářská škola a internát pro učně, později byl uvolněn a adaptován na domov důchodců (1961–2000). Po restituci získala část majetku včetně osovského zámku zpět rodina Palivců.353 Zatímco I. pozemková reforma strukturu krajiny oproti stavu v 19. století značně rozdrobila, po roce 1948 byla malá políčka opět scelena do větších ploch. 349  Županič, J. – Stellner, F. (2001). 350  Barevné originální listy III. vojenského mapování byly objeveny teprve nedávno a při návrhu KPZ (vyhlášena roku 1996) nebyly k dispozici. KPZ proto neobsahuje stěžejní plochy ovocných alejí a sadů jižně od Vižiny a v celém okolí Podbrd. Na druhou stranu jsou výrazné stopy celé kompozice dochovány dodnes. 351  Kuča, K. (2004). 352  Plecitá, M. (2013). 353   Hrušková, M. – Holečková, M. – Větvička, V. (2012). KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Krajina Osovska s uzavřenými lesnatými horizonty má harmonický charakter zemědělsky kultivované krajiny se soustavou vesnic, poměrně pravidelně rozložených podél úpatí Hřebenů. V menší míře doprovází obdobná řada sídel také úpatí Českého krasu. Pravidelnost v uspořádání sídel, navzájem vzdálených jen 1 až 1,5 km354 a jejich logické spojení cestami a silnicemi, osázenými alejemi, dává území zvláštní charakter idylické kulturní krajiny. Převažují zde původně malé vsi návesní (Skřipel, Osovec, Lažovice, Všeradice, Velký Chlumec) či ulicové (Osov), které v 18. století doplnily vsi parcelační (Nové Dvory, Lažovičky, Vižina).355 Celým poměrně pravidelně členěným územím se diagonálně táhne osa významných historických krajinářských úprav od Skřipele přes Osov a Nové Dvory k Všeradicím. Právě v souladu pravidelné účelové zemědělské kultivace a zbytků starších krajinářských úprav tkví podstata působivosti krajinného obrazu Osovska.356 Těžištěm komponované zemědělské krajiny je prostor v  okolí Osova s nejzachovalejšími a v krajině se nejvíce uplatňujícími prvky zeleně a architektury. Nejvýraznější krajinnou osou je 920 m dlouhá přímá alej památných stromů mezi zámkem v Osově a Skřipelí. O jejím významu a výraznosti v krajině svědčí i to, že se jedná o jednu z mála podobných alejí zachycených již na Müllerově mapě Čech z roku 1720.357 Lipová alej byla založena kolem roku 1708, okolo roku 1879 však zašla a byla pak znovu vysázena z jírovců a javorů. Dnes ji tvoří 195 památných stromů (jírovců).358 Mohutná je však i krásná, 360 m dlouhá navazující jírovcová alej od Skřipele směrem na Hostomice. V krajinné kompozici hrají roli i další aleje, zejména 225 m dlouhá alej vzrostlých lip při silnici lemující západní okraj osovského zámeckého parku, aleje vedoucí od Osova k bažantnici a k budově lesní správy u Nových Dvorů, stejně jako liniová zeleň v okolí Hořejšího rybníka v jižní části Osova. Vedle alejí vyniká zámecký park v Osově, zelené plochy s památnými duby u osovské pošty, lesík u lesní správy a bažantnice u Nových Dvorů. Na Všeradicku pak zřetelně vystupuje lesní celek bývalého lesoparku Kluk (1830). Východně od Všeradic bývala bažantnice, v okolí vsi pak řada alejí, dodnes částečně dochovaných. Ze zajímavých „krajinářských“ úprav nelze pominout asi tři metry vysoký, téměř čtvercový (125×105 m) zarostlý 354   Veith, T. (2013). 355   Kuča, K. (2009) in Hrnčiarová, M. – Mackovčin, P. – Zvara, I. [eds.], a kol. (2009). 356   Vorel, I. – Linhart, J. (1991). 357   Kupka, J. – Vorel, I. (2013). 358   Hrušková, M. – Holečková, M. – Větvička, V. (2012). OsovskoOsovsko Kaple v Lážovicích. Foto Karel Kuča 2013. 4Osov a Osovec od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2013. Socha sv. Jana Nepomuckého u osovského kostela. Foto Karel Kuča 2013. Bažantnice s budovou lesního úřadu u Nových Dvorů. Foto Karel Kuča 2013. Alej z Osova do Lážovic. Foto Karel Kuča 2015. Celkový pohled na Osovsko od Lážoviček směrem k jihovýchodu. Foto Karel Kuča 2013. 316 317 val Šance jižně od Skřipele, který se v krajině výrazně uplatňuje. Zda jde o opevnění z třicetileté války nebo o keltskou svatyni, dosud není jasné. Tyto historické krajinářské úpravy doplňují architektonické dominanty a další hodnotné stavby a soubory. Na severozápadním okraji Osova stojí rozsáhlý trojkřídlý barokní zámek z poloviny 18. století, upravený Václavem Palivcem ve 30. letech 20. století. Jižně od zámku stojí uprostřed parku velká raně barokní sýpka z 90. let 17. století, která vznikla na místě tvrze, nebo jiné starší stavby. Součástí zámeckého areálu byl i hospodářský dvůr východně za zámkem, zaniklý v průběhu 19. a 20. století, z něhož se dochoval zbytek pivovaru.359 Nedaleko zámku, ovšem již na Skřipelském katastru, stojí kostel Narození sv. Jana Křtitele. Vrcholně barokní stavbu z  let 1734–1738 zadal hrabě Jan Adolf Kounic architektovi Bartolomeu Scottimu (1685–1737). Po jeho smrti se vedení stavby ujal neméně slavný Anselmo Martino Lurago (1701–1765). Kostel patří k nejvýznamnějším dílům své doby a tvoří zejména od severu výraznou krajinnou dominantu. U silnice v blízkosti kostela stojí dvě barokní sochy z 1. poloviny 18. století, sv. Jan Nepomucký a sv. Donát.360 Severně odtud pak uprostřed malého lesíka vyčnívá stavba lesní správy, původně špýcharu (jak je popsána na mapě II. vojenského mapování). K památkám Osova náleží ještě venkovská usedlost čp. 10 a úřednický dům osovského panství čp. 52. Hodnotný barokní kostel sv. Šimona a Judy z konce 18. století stojí ve Skřipeli. Kolem kostela je zrušený hřbitov obklopený zdí s barokními brankami. Nachází se zde márnice a kaplovité výklenky, v nichž jsou patrny zbytky fresek.361 Nelze pominout ani výrazné hmoty bývalých dvorů v Osově (původně cukrovar), Skřipeli, Nových Dvorech a Vižině. V severovýchodní části Osovska vyniká dominanta – zejména při pohledech od jihu – kostela sv. Bartoloměje ve Všeradicích. Původně gotický kostel byl obnoven a rozšířen za Vratislavů z Mitrovic v roce 1640. Jeho nynější podoba pochází z roku 1765. Kolem kostela zůstala i po zrušení hřbitova (1832) hřbitovní zeď s barokními branami ukončenými štíty a bývalá kostnice. Ve stráni nad kostelem, na Zádušním vršku, stojí dvě barokní výklenkové kaple z přelomu 18. a 19. století s předloženým strmým schodištěm.362 Výraznou stavbou Všeradic je kromě kostela jednopatrový barokní zámek čp. 1 z poloviny 18. století s rozsáhlým dvorem, stojící na místě zaniklé tvrze. K obytné budově přiléhal koncepčně založený park, dnes z velké části rozparcelovaný na zahrady rodinných domů. Stavební úpravy v průběhu 20. století bohužel zcela setřely původní barokní ráz zámku. Prostorný dvůr se sýpkou byly v posledních letech rekonstruovány, do prostoru nádvoří bylo vestavěno hřiště, což však ještě posílilo neautentický výraz historického areálu. V areálu zámku se nachází mimo jiné muzeum Magdaleny Dobromily Rettigové, která se zde v roce 1785 narodila. Ve Všeradicích požívají památkovou ochranu ještě tři venkovské domy (čp. 19, 29, 65) a bývalá synagoga. V Lážovicích patří k nejcennějším stavbám usedlost čp. 10, kaplička a sýpka. 359   Pešta, J. – Nová, E. – Kyncl, T. (2014). 360   Poche, E. [ed.], a kol. (1978). 361   Poche, E. [ed.], a kol. (1980). 362   Poche, E. [ed.], a kol. (1982). PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Území krajinné památkové zóny, které je i dnes intenzivně zemědělsky využíváno, je v současné době ohrožováno především novou plošnou výstavbou na okrajích vesnic, která neodpovídá tradičním formám venkovské architektury, narušuje panoramata historických vsí, rozšiřuje zastavěné území původně kompaktních vesnic a tím mění charakter převáženě zemědělské krajiny. Dochází tím ke změně poměru zastavěné a nezastavěné plochy a vizuálnímu narušení krajiny. Zástavbou podél komunikací se potlačuje i vizuální projev alejí jejich „obalením“ zástavbou. V neposlední řadě dochází i k zakrývání významných dominant nevhodnou vege- tací.363 Krajina je vizuálně kontaminována množstvím objektů technické infrastruktury (elektrické vedení), nevhodnými novostavbami, zemědělskými objekty, halami, a celkově tlakem na intenzitu využití území v dojezdové vzdálenosti od hlavního města na straně jedné, neúdržbou reprezentovanou zámkem a parkem v Osově či nevhodnými úpravami historických objektů reprezentovanými přestavbou zámeckého areálu ve Všeradicích na straně druhé. Přesto představuje Osovsko pozoruhodnou kulturní a komponovanou krajiny, jejíž hodnoty by mnohem více vynikly obnovením mnoha ve 20. století zaniklých alejí, včetně ovocných. Krajinná památková zóna by měla být rozšířena na jižní straně až po okraj souvislých lesů, protože jde o území, které v minulosti charakterizovala nebývalá koncentrace ovocných alejí a základní kostra členění krajiny zde přetrvala dodnes.  363   Veith, T. (2013). 1500 1600 1700 1800 1900 2000 různí majitelé panství Osov panství Všeradice různí majitelé Gersdorfové Vratislavové Vratislavové Vratislavové Schwarzenbergové Tuněchodští Kounicové Václav Palivec (1882–1964) Karel V. Schwarzenberg (1886–1914) Karel IV. Schwarzenberg (1859–1913) Karel III. Schwarzenberg (1824–1904) JanAdolf Kounic (1696–1771) Karel II. Schwarzenberg (1802–58) Josefina Marie Vratislavová (1802–80) Karel VI. Schwarzenberg (1911–86) 1639 vyplenění Osovska Švédy 1640 obnova a rozšíření všeradického kostela sv. Bartoloměje kolem 1708 alej Skřipel – Osov 1734–38 kostel sv. Jana Křtitele v Osově 1741–42 přestavba zámku ve Všeradicích 1752 zámek v Osově 1765 přestavba kostela sv. Bartoloměje ve Všeradicích 1768–94 kostel sv. Šimona a Judy ve Skřipeli 1800 areál kapliček ve Všeradicích kolem 1804 aleje a bažantnice u Osova kolem 1820 aleje a bažantnice u Všeradic 1830 lesopark Kluk 1858 přír. kraj. park u zámku v Osově 1879 znovuvysazená alej Skřipel – Osov 1900 železnice 1924 pozemková reforma 1930–39 osovský zámek kult. centrem (V. Palivec) poz. krátkodobí držitelé panství nejsou uvedeni Všeradický hřbitov. Foto Karel Kuča 2015. 3Alej ze Skřipele do Osova. Foto Karel Kuča 2013. Švédské šance. Foto Martin Gojda 2013.Usedlost čp. 65 na návsi v Trnové (nyní severozápadní část Všeradic). Foto Karel Kuča 2015. Kostel sv. Bartoloměje a dvojice kapliček na Zádušním vrchu ve Všeradicích. Foto Karel Kuča 2013. Dvůr u zámku ve Všeradicích. Foto Karel Kuča 2015. Osovsko 318 319 Plasko Karel Foud, Karel Kuča Plasko se rozkládá 20 km severně od Plzně v malebné zvlněné krajině s dominantním hlubokým údolím řeky Střely, v jehož rozšířené části byl v polovině 12. století založen klášter cisterciáků. Činností řádu byla okolní krajina kolonizována jak systémem vesnic, tak klášterních dvorů (grangií). Středověkou podobu kláštera téměř zcela překryla barokní proměna v 17. a 18. století. Díky mimořádné hospodářské prosperitě v té době vznikla řada velmi cenných barokních kostelů, dvorů a dalších staveb na celém klášterním panství, ale tyto lokality dosud nejsou do existující památkové zóny zahrnuty. Klášter, zrušený v roce 1785, koupili v roce 1826 Metternichové. Právě s jejich působením v 19. století jsou spojeny všechny koncepční zásahy do podoby krajiny plaské kotliny. Ve 30. letech 19. století to byla Alej vzdechů a další aleje podél silnic, v 80. letech 19. století pak zformování přírodně krajinářského parku na Velké louce za klášterem. Třebaže některé starší hodnoty z jejich iniciativy zanikly, přičinili se o hospodářský rozvoj oblasti díky vybudování dodnes dochované železné huti. Charakter krajiny spoluvytvářejí i nové císařské silnice z 3. čtvrtiny 19. století a železnice (1873). Plasy byly ještě v 18. století omezeny především na samotný klášter. Cisterciácké kláštery byly ostatně záměrně zakládány mimo osídlené lokality. Novodobý rozvoj ve 20. století však tento kontext kláštera zcela proměnil a rozsáhlá obytná výstavba proměnila Plasy dokonce v město. Přesto se zde základní hodnoty kontinuálně se vyvíjející i záměrně komponované krajiny podařilo udržet dodnes. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Území Plaska náleží převážně do Hornobřízské pahorkatiny, pouze nejzazší severozápadní část spadá do Dolnobělské vrchoviny; oba tyto okrsky jsou součástí geomorfologického celku Plaské pahorkatiny. Terénní reliéf je poměrně členitý a dramatický. Mírně zvlněnou krajinu zde protíná hluboké údolí Střely. To je na celém dlouhém toku této řeky od Chyše až po ústí do Berounky poblíž Liblína velmi úzké, s velkými zákruty, ale právě v prostoru Plas se neobvykle rozšiřuje. Erozivní aktivitu samotné řeky zde v dávné minulosti podpořil přítok Lomanského potoka od západu a celého vějíře drobných přítoků od východu. Díky tomu zde vzniklo široké ploché dno údolí, které vyplňuje Velká louka. Všechna boční údolí a úžlabiny dále zvyšují členitost zdejší Údolí Střely u Nebřezin. Foto Karel Foud 2014. 7Alej mezi Střelou a rybníkem u kláštera. Foto Karel Foud 2013. Letecký pohled na klášter od severovýchodu. Foto Libor Sváček 2011. 320 321 krajiny s vysokými panoramatickými hodnotami. Harmonicky vyhlížející krajinu dotvářejí skalní výchozy, ale i rozlehlé louky a zemědělské plochy. Významný podíl připadá lesům pokrývajícím svažité stráně údolí. Zastoupeny jsou v nich v prvé řadě jehličnany (smrk nebo borovice), v menší míře i stromy listnaté (dub, buk, olše). Klimaticky Plasko přísluší do mírně teplé oblasti. Geologicky jde o území formované proterozoickými horninami spilitového a předspilitového algonkia, především fylitickými břidlicemi. Prvohorní permokarbonský pokryv jílovitých břidlic a pískovců se nalézá jihozápadně od Plas. V inundačních polohách se na náplavech vyvinuly lužní půdy.364 Charakter krajiny do značné míry určuje řeka Střela a vodní režim s ní spojený. Řeka ovlivňovala život v klášterním údolí od samých počátků zdejšího osídlení. Byla zdrojem obživy, poháněla mlýny a další vodní díla, je významným krajinotvorným prvkem, zároveň se ale z mírného toku dovede proměnit v dravý proud, který odnáší vše, co mu stojí v cestě, jak to již mnohokrát ukázala, např. v květnu 1872. Významné historické vodohospodářské stavby realizované v údolí Plas souvisely především se stavbou kláštera a jeho areálu. Jedná se například o zakládání sta- 364   Valtr, P. (1995). Plasko Plasko ????????????????????????????????????????? ??????????????????????????????????? Krajina v okolí Nebřezin. Foto Karel Foud 2014. 3Klášter Plasy. Jan Willenberg 1602. 322 323 veb na pilotáž z dubových kůlů či královskou stoku. Na území Velké louky západně od kláštera byl založen rybník a upraven průběh Lomanského potoka. Tok řeky je na severozápadním okraji Plas regulován dvojicí jezů, z nichž severněji položený umožnil vznik velké vodní laguny. Další z plaských jezů byl zřízen v prostoru centra, resp. při jeho západním okraji, v sousedství někdejšího pivovaru.365 Okolí kláštera, ale i území Velké louky dotváří několik stromových alejí, např. známá Alej vzdechů nebo alej lemující část tzv. Staré cesty. Tvoří je vzrostlé listnaté stromy různého stáří, velikosti a druhů, např. lípa malolistá. Nejstarší z nich pocházejí ještě z doby kláštera, větším dílem pak byly stromy vysázeny v období, kdy zdejší panství držel rod Metternichů, který také stál za přeměnou Velké louky v anglický park. Hospodářské využívání zdejší krajiny přineslo také výsadbu řady ovocných sadů, které se dodnes rozprostírají především ve svazích nad údolím. Na území KPZ se nevyskytují žádná zvláště chráněná území přírody. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Jak dokládají archeologické nálezy na hradišti situovaném na úzké ostrožně nad údolím, naproti Hornímu Hradišti (mimo KPZ), bylo území dnešních Plas osídlené již v období halštatsko-laténském v 5. až 4. století před n. l.366 Hradiště se předpokládají i v dalších polohách v okolí. Dějiny Plas jsou úzce spjaté s klášterem cisterciáků, založeném v hlubokém údolí řeky Střely roku 1144 z popudu knížete Vladislava.367 Jedním z jeho úkolů bylo kolonizovat do té doby hospodářsky nevyužívané území ležící mezi zemským pohraničním hvozdem a centrem raně středověkého přemyslovského státu. Jako první ho osídlili mniši cisterciáckého řádu z kláštera v německém Langheimu. Jejich úkolem bylo zemědělsky kultivovat odlehlá neosídlená území pomocí zakládání tzv. grangií, velkých hospodářských dvorů, obhospodařovaných mnichy a laickými bratry – konvrši.368 Klášteru se dostalo od knížete štědrého nadání.369 Prvních 9 řeholníků se usadilo v již existujícím knížecím dvorci Plasy v údolí při řece. K plaskému dvorci cisterciáci získali od knížete také několik okolních vesnic: Kaznějov, Vrážné, Sechutice a Nebřeziny.370 Klášterní panství se v průběhu 13. století rozrůstalo díky zakládání nových vesnic, získávání dalších území a lokalit koupí či darem, nebo zřizováním nových klášterních grangií. Již kolem poloviny 13. století plaský klášter držel na pět desítek vesnic a několik grangií: Rinthof (Plasy), Sechutice, Kaznějov, Lomany, Čečín, Mladotice, Močidlec, Nynice, Olšany, Hodyně a Luhov. Rozsah klášterem drženého území se rozšiřoval i v dalším období. Kolem roku 1330 začali mniši zvolna přecházet na nový systém hospodaření, který spočíval ve výběru peněžní feudální renty. Klášterství tak rezignovalo na dřívější řádové zvyky a klášter se proměnil v běžnou feudální vrchnost.371 Ve východním sousedství kláštera existovala již ve středověku nevelká osada klášterních služebníků, jimž sloužil laický kostel sv. Václava. 365   Kolektiv (1997). 366  Kolektiv (1997), Čtverák, V. – Lutovský, M. – Slabina, M. – Smejtek, L. (2003). 367  Pelant, J. (1984). 368  Rožmberský, P. (2008). 369  Krček, J. (2013). 370  Rožmberský, P. (2008). 371  Rožmberský, P. (2008). Slibně se vyvíjející rozvoj kláštera, patřícího v předhusitském období k předním duchovním institucím v českých zemích, byl násilně přerušen husitskými a dalšími válkami, které sužovaly kraj po větší část 1. poloviny 15. století. Opatství bylo zničeno a také přišlo o většinu pozemkových držav, které král Zikmund Lucemburský dal do zástavy pánům z protihusitské koalice. Klášterní panství bylo rozchvácené a v úpadku a tato situace přetrvávala po zbytek 15. století a také v následujícím věku. Roku 1608 byli v klášteře podle některých pramenů jen dva řeholníci. Teprve na počátku 17. století došlo k oživení stavební aktivity, nicméně ještě Willenbergova veduta z let 1611–1613 zachycuje v klášterním areálu rozsáhlé zříceniny. Situace se ale razantně změnila v pobělohorském období, kdy klášter stál na straně Habsburků. Od roku 1623 opět držel značný majetek, čas třicetileté války ale klášterství přinesl zkázu. V Berní rule není osada při klášteře vůbec uvedena, neboť nebyla součástí rustikálu; nepochybně však alespoň v omezené míře existovala. Hospodářský vzestup klášter zaznamenal až v 2. polovině 17. století a především pak v průběhu prvních tří čtvrtin 18. století. Postupně získával ztracený majetek zpět a zároveň byla vyzdvižena převážná většina dodnes existujících staveb, za jejichž vznikem stojí plaský konvent v čele s opaty, mezi nimiž vynikali Ondřej Trojer (1681–1699) a Eugen Tyttl (1699–1738), nazývaný magnus aedilis – velký stavebník.372 Tento rozmach se mohl opřít o stabilitu země a také velmi dobré hospodářské výsledky klášterního panství. Neopakovatelný vzhled vtiskli mnoha klášterním stavbám přední architekti a stavitelé své doby, zejména Jan Blažej Santini-Aichel, který stojí za návrhem takových perel barokní architektury, jako je klášterní konvent s kaplí sv. Bernarda, klášterní rezidence čp. 1 v nedaleké vsi Nebřeziny, kaple Jména Panny Marie v Mladoticích nebo cisterciácké proboštství s poutním kostelem Zvěstování Panny Marie v Mariánském Týnci u Kralovic.373 Plaský klášter byl v období před svým zrušením považován za ekonomicky nejsilnější cisterciácký klášter v Čechách. Jeden z prvních popisů údolí s protékající řekou Střelou a klášterem pochází z pera P. Mauritiuse Vogta, který roku 1720 o tomto místě napsal: Plasy leží pod 49° 55´a na poledníku 34° 8´, kde je nejdelší den 16 hodin. Klášter je umístěn v hlubokém, širokém a dlouhém údolí, tedy na místě nejpříhodnějším. Obklopují jej hory a je pánem svých lidí v okolí. Je obklopen těmito vrchy: Špitál, Babinský, Panholec, Porcino, Behna, Bor, Hrádek, Vinice a Betlice a dalšími nejmenovanými, a jak se tyto vrchy svažují, jsou mezi nimi údolí. Střela neboli Lososnice, řeka úzká a temná, do okolních luk vtéká a podobně úzká vytéká. Samo plaské údolí je dlouhé čtvrtinu míle, téměř oválné a jeho střed, louka jako jezero příjemná, řečenými svahy a vrcholy je korunován…”.374 Popis sice nezmiňuje žádné osídlení, ale v Tereziánském katastru, který vznikl nedlouho před tím (1713), se již uvádí nová dominikální osada u klášterního dvora, tvořená šestnácti domky.375 Tím začal vývoj, který postupně zcela popřel původní cisterciáckou ideu spočívající v situování klášterů zcela o samotě, bez vazby na vesnice či města. 372  Bukačová, I. (2012). 373  Bukačová, I. (2012). 374  Kolektiv (2000). 375  Kuča, K. (2002b). Plasko Plasko 3??????????????????????????????????????? ????????????????????????????????????????? ?????????????????????????????????? Alej mezi sádky a rybníkem. Foto Karel Kuča 2015. Rybník u kláštera. Foto Karel Kuča 2015. Velká louka. Foto Karel Kuča 2015. Velká Louka. Foto Karel Kuča 2015. Alej vzdechů (oba snímky). Foto Karel Kuča 2015. Plasy, sloup se sochou sv. Bernarda. Foto Karel Kuča 2008. 4Plaský klášter. Jan Venuto 1816. Österreichische Nationalbibliotek. 324 325 V té době vrcholila raně barokní a barokní přestavba klášterního komplexu. První etapa byla autorsky spojena s Jeanem Baptistou Matheyem. Podle jeho návrhu byla v letech 1693–1698 postavena severně od kostela nová prelatura (stavitel Pavel Ignác Bayer), nedokončená v původně plánovaném rozsahu, a v letech 1685–1686 byla královská kaple začleněna do nové raně barokní sýpky. Za opata Tyttla se pozornost soustředila na výstavbu nového konventu, situovaného jižně od baziliky. První projekty novostavby (včetně novostavby kostela) vznikly již roku 1704, definitivní návrh vypracoval zřejmě roku 1707 Jan Santini, který pak stavbu, probíhající v letech 1710–1740, dozoroval až do své smrti v roce 1723; následoval zřejmě Ferdinand Špaček (†1739) a potom snad Kilián Ignác Dientzenhofer. Ideovým spoluautorem byl přitom sám opat Tyttl, stavitelem Matěj Ondřej Kondel. Nový konvent s centrální kaplí sv. Barbory ve středu západního křídla je situován na málo únosné říční terase a proto byl založen na dřevěném základovém rámu uloženém pod vodou, jejíž hladina musela být udržována na stálé úrovni. Stavba nového kostela nebyla ani zahájena. Realizována nebyla ani dostavba nové prelatury do trojkřídlé podoby; postaveny byly jen ambity uzavírající čtvrtou stranu areálu a do nich začleněná sala terrena (část ambitů byla v 19. století zbořena). Je důležité zdůraznit, že nové objekty prelatury a konventu byly budovány na zcela odlišném kompozičním schématu než středověký areál. Výmluvně to ukazuje situace v jádře románské klášterní baziliky, která nakonec nebyla zbořena a nahrazena odlišně situovanou novostavbou. Jestliže středověké budovy zachovávaly západo-východní orientaci, barokní stavby byly vůči nim situovány diagonálně.376 Součástí areálu kláštera byly i náročně řešené okrasné zahrady, které nejlépe zachycuje veduta z roku 1795 (náznaky okrasné zeleně vysazené v bezprostředním okolí kláštera nalézáme také na vedutě z roku 1764, umístěné v nástěnném medailonu v refektáři proboštství v Mariánském Týnci).377 Před jihovýchodním průčelím prelatury se rozkládala zahrada na půdorysu polygonálně zalamovaného půlkruhu, ohrazená zdí a členěná pravoúhle. Hlavní silnice ji objížděla. Mezi klášterní sýpkou a kostelem sv. Václava existovala oddělená, rovněž obezděná zahrada, také členěná do kříže. Jak popisuje Velká farní kronika, byl celý areál bývalého kláštera až do prodeje v roce 1827 obklopen zdí 10 stop vysokou a zahradami a byl vlastně uzavřen buď budovami těsně na sebe navazujícími, nebo vysokými zdmi. Opatřen byl dvěma vjezdovými a výjezdovými branami, které byly za dne otevřeny, na noc však zavírány. Noční klausura byla pečlivě dodržována až do prodeje Metternichovi, kdy demolicí mnohých objektů (1836) se stal areál kláštera otevřeným prostorem.378 Další barokní okrasná zahrada existovala v ohrazené ploše za prelaturou. V době probíhající sekularizace řeholních společenství za panování císaře Josefa II. byl roku 1785 plaský klášter uzavřen. Jeho osazenstvo čítající na šest desítek řeholníků a laiků bylo rozpuštěno a erár se soustředil na nemalý klášterní majetek. Klášterství plaských cisterciáků se rozprostíralo na území tří tehdejších krajů a zahrnovalo město Kralovice a na šest desítek vesnic: Plasy, Horní Hradiště, Dolní Hradiště, Kočín, Babina, Žebnice, Trojany, Mladotice, Bukovina, Řemešín, Přehořov, Bílov, Sedlec, Hradecko, Mariánský Týnec, Hadačka, Výrov, Kopidlo, Buček, Lednice, Borek, Dřevec, Černíkovice, Hodyně, Všehrdy, Brodeslavy, Bohy, Rakolusky, Kozojedy, Potvorov (část), Ondřejov, Břízsko, Robčice, Koryta, Dobříč, Kaceřov, Jarov, Chotiná, Planá, Žichlice, Nynice, Nadryby, Kostelec, Horní (Česká) Bříza, Česká (Německá) Bříza, Hromnice, Obora, Kaznějov, Hubenov, Horní Bělá, Dolní Bělá, Brod, Tis, Vřesovka, Lomnička, Rybnice, Nebřeziny a Bučí s Lozou (část).379 Cisterciákům patřila také celá síť hospodářských dvorů: Plasy, Lednice, Bohy, Lomany, Mladotice, Hubenov, Olšany, Býkov, Kaceřov, Třemošnice, Sechutice, Kalec, Kralovice, Dolní Bělá, Tlucná a Vrtba,380 v drtivé většině vybavených relativně novým stavebním fondem. Ke klášterství patřilo také 19 mlýnů381 a Olšanská obora, připomínaná již k roku 1725. Celé panství v účetní hodnotě 1 400 282 zl., připadlo státu a dostalo se do správy náboženského fondu. O něco později byly od někdejšího cisterciáckého panství odděleny některé majetky, např. dvůr Kalec, který zakoupil rod Lažanských. Klášterní dvory, kterých bylo původně asi 17, erár pronajímal prostřednictvím Náboženského fondu, některé si ale ponechal ve vlastní správě (Plasy, Sechutice). Roku 1825 byla vyhlášena veřejná dražba na plaské panství, které spolu s panstvími Bělá, Kaceřov a Krašov roku 1826 zakoupil rakouský kancléř, kníže Kliment Václav Lothar Metternich-Winneburg.382 Nový majitel prakticky ihned začal panství hospodářsky využívat. Již v letech 1827–1829 dal severozápadně od kláštera vybudovat areál železářské huti (dřevouhelná vysoká pec a 1 km dlouhý náhon z řeky Střely, nyní zasypaný), jejíž produkce vrcholila v 60. letech 19. století.383 V areálu huti byly vybudovány dělnické domky. Kos- 376  Kuča, K. (2002b). 377  Bukačová, I. (2012). 378  Kolektiv (2000). 379  Krček, J. (2013). 380  Krček, J. (2013). 381  Rožmberský, P. (2008). 382   Krček, J. (2013). 383   Beran, L. – Valchářová, V. – Zikmund, J. [eds.] (2013). tel sv. Václava byl hned v letech 1827–1828 empírově přestavěn na rodovou hrobku. Hlavním Metternichovým sídlem byl přitom Kynžvart, do roku 1839 nákladně přestavovaný a obklopený rozsáhlým přírodně krajinářským parkem. Metternichovo působení však přineslo i významné umělecké ztráty, když dal v roce 1836 zbořit kostel Panny Marie Růžencové, kapli sv. Ondřeje a sv. Bartoloměje a část ambitů v zahradě prelatury. Demolici neunikly ani vysoké zdi ohrazující jihovýchodní zahrady. Následnou proměnu ploch někdejších klášterních zahrad a přilehlých ploch opět popisuje Velká farní kronika: Velká část zámeckého prostranství byla hrbolatá a nepohodlná. Všechna tato místa a pahorky byly odkopány a srovnány, ... zřízeny podzemní kanály pro odvádění vody... Pak celé zámecké prostranství posypáno pískem. Konečně zřízena před zámeckou budovou ze dvou stran květinová zahrada s hadovitými procházkovými cestičkami se 2 krásnými v plaské železné huti zhotovenými litinovými ocelově zeleně natřenými kande- lábry…384 Tuto parkovou úpravu, které nelze upřít estetické kvality, zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1839. Je zřejmé, že průběh silnice byl napřímen, takže nyní vedla těsně podél průčelí prelatury. V roce 1843 již Plasy čítaly 66 domů. Na mapě stabilního katastru jsou již kromě železáren tvořeny třemi urbanistickými celky. Jádro představuje areál někdejšího kláštera s navazující zástavbou na severovýchodě. Jihovýchodně od něj se rozkládala stará osada, která se dále rozrůstala. Od kláštera byla oddělena poměrně velkým parkem s organickou sítí cest, táhnoucím se od kostela sv. Václava (Metternichovské hrobky) až k řece. Novým prvkem se stala výstavba kolonie plánovitě vysazených drobných zděných obydlí domkářů podél plzeňské silnice ve svahu na protější straně údolí, čítající tehdy okolo 25 popisných čísel. Patrně krátce před rokem 1839, již za Metternichů, byla vysázena proslulá Alej vzdechů od mostu u kláštera směrem k jihovýchodu (V Aleji). V té době již většinu silnic v plaské kotlině doprovázely aleje: podél silnice do Plzně (K Letišti) a z ní šikmo k jihu vybíhající cesty do lesa Panholce, na dně údolí v nynější Manětínské ulici. Starou císařskou silnici do Kralovic (Stará cesta) doprovázela alej až v úseku začínajícím asi 1 km od kláštera, zato pokračovala až k hájovně Rauda; za lesem (mimo KPZ) navazovala alej vedená kolem dvora Sechutice až ke křižovatce v polích, kde se z přímé trasy silnice do Mariánského Týnce odpojovala hlavní větev do Kralovic. Je možné, že velká část těchto alejí byla vysázena až za Klimenta Metternicha. O jeho zájmu 384   Kolektiv (2000). Plasko Plasko Prelatura. Foto Karel Kuča 2015. Metternichovské železárny. Foto Karel Foud 2004. Letecký pohled na klášter a levobřežní část města od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2013. Klášterní pivovar. Foto Karel Kuča 2015. Hospodářský dvůr u kláštera. Foto Karel Kuča 2015. Vyústění Královské štoly. Foto Karel Foud 2014. 326 327 o zkrášlování zdejšího prostředí svědčí fakt, že do Plas zaslal semena exotických stromů (ořešáku, žluté olše, červeného dubu) včetně osobně zpracovaného návodu, jak s nimi zacházet.385 Hned kolem poloviny 19. století se zásadně změnila trasa císařské silnice. Stará přímá trasa byla velmi strmá, zatímco nová silnice byla vedena velkými zákruty s menším spádem. Již na II. vojenském mapování je zakreslen nový úsek silnice z Plas do Rybnice, který nahradil strmé stoupání v nynějších ulicích Zahradní a K Letišti. Do roku 1880 byl opuštěn i severní úsek silnice (Stará cesta) do Kralovic vybudováním nové trasy ve svazích úžlabiny potoka Hlubočnice; v náhorní části trasy, až k hospodě Sokolka, byla rovněž osázena alejí. Trasa silnice se od staré trasy odklonila i v dalším průběhu, neboť za lesem u hájovny Rouda, kterou dal postavit plaský opat Fortunát Hartmann, byla vedena v trase dosavadní nevýznamné polní cesty přes Hadačku přímo do Kralovic. Nová silnice razantně proměnila Metternichovskou zahradu existující při jihovýchodním okraji klášterního areálu. Oproti staré cestě byla nová komunikace naštěstí odsazena od průčelí prelatury, to však způsobilo, že proťala dosavadní zahradu a navíc formou výrazného valu, který klášter fyzicky i opticky oddělil od kostela sv. Václava. Stará zahrada byla jediným známým počinem zahradního charakteru, spojeným ještě s cisterciáky. V tomto období se také částečně měnil rozsah lesů. Zatímco nad nádražím byl les poněkud zmenšen, po východní straně staré kralovické silnice naopak vysázen (a spolu s lesem po druhé straně cesty rozčleněn pravoúhlými průseky). Metternichové se také zasloužili o přírodně krajinářskou úpravu okolní krajiny, především Velké louky severozápadně od kláštera. Ta měla na I. vojenském mapování (1780–1783) ještě zcela přírodní charakter a protékalo jí rameno Lomanského potoka. To na mapě stabilního katastru (1839) zakresleno není, jinak se podoba louky nezměnila, pouze podél cesty vedoucí po jejím západním okraji přibyla alej. Ale již na II. vojenském mapování (1842–1852) vidíme celou plochu louky proťatou sítí pěti paralelních melioračních kanálů, propojených šikmými spojkami. Podél druhého kanálu od jihu je zakreslena tečkovaná přímá linie, patrně pěšina. Zřetelná je i druhá, příčná pěšina. U malých sádek při hlavní silnici (jihovýchodně od Velké louky) je zakreslen rybník. Na III. vojenském mapování (1877–1880) již hlavní pěšinu doprovází ve středním úseku a na jihovýchodním konci uměle nasypaný val. Další krátké úseky souběžného valu vznikly i v severovýchodní části plochy a zakreslen je i krátký val příčný. Plochou louky procházely pouze dva přímé kanály, rybník u silnice zakreslen není. Stromořadí existovalo pou- 385   Kolektiv (1996). ze podél Střely. Snad šlo o první etapu realizace krajinářského parku, jež byla dílem Richarda Metternicha (1859–†1895), který se na rozdíl od svého předchůdce téměř neangažoval v Kynžvartě. Pamětní kniha metternichovského archivu uvádí, že V zimním období roku 1883/1884 bylo vysázeno do zdejších krasosadů, pak na okraji Velké louky a kolem dráhy mnoho pěkných velkých sazenic se špalíky a do břehu podél cesty k hutím mnoho jihozemských konifer. Stráň na Vinici je osázena několika většími smrkovými skupinami.386 Val podél nového Lomanského potoka (vedeného z přepadu u železničního viaduktu) byl dokončen a po jeho stranách vysázena alej z listnatých, ojediněle i jehličnatých stromů. Teprve v té době byla plocha louky rozčleněna solitérními stromy a skupinami stromů a získala charakter přírodně krajinářského parku. Jeho nedílnou součástí se stal i poměrně velký rybník u sádek při silnici, které byly rozšířeny. Železárny byly sice roku 1875 (po poškození povodní v roce 1872) zrušeny, ale díky otevření železnice z Plzně do Žatce v roce 1873, vedené po jihozápadní straně údolí, Plasy neztratily rozvojové předpoklady.387 Za jihozápadní částí intravilánu bylo postaveno nádraží s výpravní budovou a skladištěm. Trať doplnily mosty a také vysoký viadukt překlenující Lomanský potok, který se stal jednou ze stavebních dominant krajiny. V závěru 19. století vrchnost hospodařila ve vlastní režii jen na dvorech v Plasích a Lomanech. Další dvory byly Metternichy pronajímány nebo dokonce zrušeny.388 Rozsah panství byl pozměněn v důsledku první pozemkové reformy. Mnohé klášterní dvory tehdy zakoupili soukromníci, často rekrutovaní z někdejších nájemců. K zestátnění i zbylého majetku došlo jeho vyvlastněním na základě dekretu č. 12/1945 Sb., kterým bylo bývalé klášterství zkonfiskováno a převedeno na stát. Výraznější rozvoj rodinné výstavby začal až na počátku 20. století a vyvrcholil ve 20.–30. letech. Hlavní těžiště výstavby bylo na jihozápadním svahu, kde bylo situováno i nádraží. Pod ním byla založena nová čtvrť, tvořená souběžnými ulicemi a střední kolmou osou, pohledově uzavřenou budovou školy čp. 280 z roku 1932 od plzeňského architekta Hanuše Zápala. Tato čtvrť začala nabývat charakteru centra, což posílila v roce 1935 také budova nové radnice čp. 285 či objekt kina Střela čp. 41 ve východní části čtvrtě. Nad železniční tratí se výstavba nerozvíjela. Jižní část zástavby zachycené na mapě z roku 1839 tak zůstala izolována. Přispěla k tomu i přeložka plzeňské silnice do nynější východnější trasy. Nová, pravoúhle organizovaná čtvrť rodinných domků vyrostla také mezi klášterem a železárnami389 a již po roce 1900 vznikal zárodek nové čtvrtě ve svahu jižně od silnice na Babinu. V roce 1937 se Plasy neúspěšně pokoušely získat statut města. Teprve usnesením rady Západočeského krajského národního výboru v Plzni ze září 1960 se obec stala sídlem městského národního výboru, aniž by však měla skutečně městský charakter. V 2. polovině 20. století se město dále rozrůstalo jednak jako jihovýchodní pokračování nejstarší vsi, jednak ve svahu severovýchodně nad klášterem. Kromě individuální rodinné výstavby vyrůstaly objekty občanské vybavenosti. Zatímco starší stavební produkce se zásadněji do obrazu sídla a dálkových pohledů nepromítla, nové bytové domy v okolí Staré cesty (východně od kostela sv. Václava) tuto situaci narušily. Totéž platí o areálu školy čp. 363 a 373 ve východním sousedství. Již poslední třetině 20. století vyrostl v hrdle údolí Střely nad Velkou loukou areál školy v přírodě v místech zvaných Peklo, využívaný v letních měsících jako pionýrský tábor. Jeho dominantou se stala rozložitá správní budova čp. 393 se sálem. Celek doplnila skupina menších zděných budov a také několik řad drobných chatek s koupalištěm. Přibližně 500 m severozápadně od Pekla (mimo KPZ) byla v roce 1966 vystavěna betonová hráz přehradní nádrže, která zvýšila hladinu řeky o 4,6 m a vytvořila jezero o délce 1,35 km a ploše 6,3 ha. V pravém pilíři přehradního tělesa je odběrné zařízení, které vodu odvádí do čerpací stanice. Odtud již vyčištěná voda putovala osmikilometrovým potrubím do průmyslových závodů v Kaznějově.390 Přesto lze i v tomto období zaznamenat počiny usilující o kultivaci krajiny. Při silnici lemující jihozápadní okraj Velké louky byla kolem poloviny 20. století obnovena alej topolů, která zde již dříve tvořila stromovou kulisu parkové úpravy louky. V létech 1954–1956 bylo v celém Plaském údolí vysázeno asi 1600 ks vlašských, kanadských a pyramidálních topolů. Později byly ve stráních nad železnou hutí vysázeny akáty a podél Střely a potoka v Nebřezinách na 700 kusů vrb. V období po roce 1990 byl v prostoru severně od školy vystavěn objekt Státního okresního archivu Plzeň-sever (čp. 558). Mezi prozatím poslední větší stavební projekty realizované na území Plas se řadí výstavba obytné zóny Nad stodolami ve svahu severovýchodně od kláštera, projevující se v dálkových pohledech na lokalitu od jihu. V bezprostřední blízkosti kláštera, mezi mostem přes Střelu a hrází rybníka, byla nedávno dokončena velká kruhová křižovatka. Přímá vazba kláštera na volnou krajinu tak zůstala zachována pouze na severozápadní straně, kde se rozkládá přírodně krajinářský park Velká louka. V současné době má město okolo 386   Kolektiv (1997). 387   Kuča, K. (2002b). 388   Rožmberský, P. (2008). 389   Kuča, K. (2002b). 390   Kolektiv (1996). Plasko Plasko Pohled na klášter od západu. Foto Martin Gojda 2013. Klášterní pivovar, nyní Centrum stavitelského dědictví. Foto Karel Kuča 2015. Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie a prelatura. Foto Karel Kuča 2015. Stará císařská silnice. Foto Karel Foud 2014. Nebřeziny se zámkem. Foto Karel Foud 2014. Údolí Střely od severozápadu, vpravo Velká louka. Foto Martin Gojda 2013. 328 329 2 600 obyvatel, je významným regionálním centrem a především místem s bohatou historií a dochovanými významnými památkami, do jejichž záchrany byly v posledních desetiletích investovány značné prostředky. Na jihovýchodním okraji Velké louky vzniklo kolem roku 2008 centrum volnočasových aktivit. Souběžně s obnovou areálu plaského pivovaru (2012–2015) probíhá také revitalizace území mezi hospodářským dvorem a prelaturou. V současné době se středem pozornosti stala i rehabilitace trasy staré císařské silnice (Staré cesty) mezi Plasy a Mariánským Týncem. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Hranice krajinné památkové zóny jsou vymezeny tak, že kromě celého intravilánu Plas s klášterem nezahrnuje žádné další zastavěné území a intravilány Nebřezin, Babiny i Žebnice důsledně obchází. Hlavní podstatu hodnot území tak představuje areál kláštera s přilehlými komponovanými krajinářskými úpravami, zejména nevelkým parkem po východní straně a Velkou loukou na straně severozápadní, s níž sousedí areál historické železné huti. Ostatní zastavěné území Plas se na hodnotě území nepodílí, spíše naopak. Zbývající části krajiny nejsou příliš výrazné a nesou určité znaky krajiny kontinuálně se vyvíjející. Kromě drobných památek je velmi významná trasa opuštěné císařské silnice. Budovatelská aktivita plaského kláštera však zanechala velmi výrazné stopy v sídelní struktuře (systém dvorů) a utváření krajiny v oblasti navazující na krajinnou památkovou zónu na severu. Jistě by stálo za úvahu rozšíření plošné ochrany také na toto území. Stavební dominantou města Plas i celé Plaské kotliny je klášterní konvent čp. 2, vystavěný za opata Eugena Tyttla podle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichla, upraveného Ferdinandem Špačkem a Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem v letech 1701–1740 stavebním mistrem Matějem Ondřejem Kondelem. Ke konventu, monumentální, symetricky řešené třípodlažní čtyřkřídlé stavbě s nárožními rizality, přiléhá na západě trojpodlažní nemocniční křídlo čp. 3, vystavěné nad Královskou stokou. Ústředním komunikačním prostorem konventu je ambit vymezující rajský dvůr, do kterého ústí vstupy desítek klášterních cel i ostatních místností. Součástí konventu jsou i kaple sv. Bernarda, kupolí zastropená konventní kaple sv. Benedikta, honosné schodišťové haly se samonosnými schodišti, známé točité schodiště, zimní nebo horní refektář. V souhrnu jde o památku nadregionálního významu a pozoruhodný klenot barokní architektury v oblasti českého západu. Stavbu zdobí značné množství dekorativních architektonických prvků, například štukový dekor vytažený do podoby osmicípé hvězdy, pokrývající strop klenby kaple sv. Bernarda. Střední zrcadlo klenby nese fresku s motivem Domine, doce nos orare (Pane, nauč nás se modlit). Freskami jsou pokryty také části kleneb ambitů. Největším prostorem v budově konventu je letní refektář, zřízený v jižním rizalitu, kde zaujímá celá dvě poschodí. Celý konvent včetně kaple sv. Bernarda je založen na dřevěném základovém roštu trvale ponořeném ve vodě dvou základových bazénů. Pro stálou kontrolu výšky hladiny vody v bazénech slouží nádrže umístěné uprostřed dvou schodišť. Bazény pod konventem jsou napájeny z páteřní Královské štoly, která z řeky odbočuje nad jezem u klášterního mlýna (viz dále), jenž poháněla. Za mlýnem začíná skutečná štola. Do štoly je zpět odváděna jak voda z přepadu regulační šachty základových bazénů, tak srážková voda a odpad z prevétů. Královská štola je dlouhá cca 185 m, v některých místech dosahuje výšky 2 m a šířky 3,5 m. Od severu ke konventu částečně přiléhá kostel Nanebevzetí Panny Marie, v jádru gotická orientovaná stavba, pobořená za husitských válek a zbarokizovaná v letech 1661–1666. Interiér je vybaven kvalitním zařízením pocházejícím převážně z konce 17. století. Východně od kostela stojí velká čtyřpodlažní budova klášterní sýpky na protáhlém obdélném půdorysu, vystavěná v letech 1683–1686 podle návrhu Jeana Baptisty Matheye patrně Pavlem Ignácem Bayerem. Střed stavby zdůrazňuje vysoká hranolová hodinová věž. Završuje ji střecha s vysokou patrovou lucernou a cibulovitou bání. Pod ní vystupuje ze hmoty sýpky mimořádně hodnotná raně gotická patrová, tzv. Královská kaple sv. Václava a Maří Magdalény. Vznikla kolem roku 1265 a jako jedna z mála gotických budov z původní stavební výbavy kláštera přečkala období husitských válek, tragické období třicetileté války i barokizaci celého klášterního areálu. Severně od kostela stojí bývalá klášterní prelatura čp. 1, zvaná též zámek, vystavěná v letech 1698–1701 stavitelem Pavlem Ignácem Bayerem podle návrhu Jeana Baptisty Matheye. Je to dvoukřídlá stavba s rozlehlým sálem s výzdobou od J. K. Lišky. Od 20. let 19. století objekt sloužil jako rezidence majitelů panství, později zde bylo sídlo okresního národního výboru nebo internát. V prostoru někdejší opatské zahrady, ležící mezi prelaturou a královskou sýpkou, se nalézá drobný zděný objekt zahradního pavilónu, který byl vybudován podle projektu Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Produkci plaských metternichovských sléváren připomínají litinová kašna a dva litinové kandelábry. Západně od prelatury stojí barokní socha sv. Bernarda z počátku 18. století, kterou dal vyhotovit plaský opat Eugen Tyttl a na nynější místo byla přenesena v roce 1893 od Sokolky. V sousedství je i kamenná kašna z konce 17. století, vystavěná na půdorysu rovnoramenného kříže, uprostřed se sochou sv. Jana Nepomuckého z konce 18. století. Mezi konventem a prelaturou se rozprostírá tzv. Park Stretti s množstvím hodnotných vzrostlých stromů. Nejde však o skutečný park, ale o vyplnění volných prostor mezi jednotlivými objekty travnatými plochami a stromy, které ve značné míře zakrývají vlastní budovy areálu. V režii města Plasy byla v nedávné době zahájena revitalizace prostranství před prelaturou. Severní okraj klášterního areálu uzavírá rozlehlý klášterní hospodářský dvůr čp. 6, vybudovaný původně již ve 12.–13. století a v 90. letech 17. století nákladně přestavěný. Poslední výraznější přestavba dvora proběhla ve 40. letech 18. století, kdy vznikly sklepy, mléčnice a chlévy s věží. Z románské výstavby se dochovala například budova o půdorysných rozměrech 30,5 × 12 m s dochovanými ostěními románských oken, původně sloužící jako sýpka.391 Pozoruhodná je také rozložitá budova při severovýchodní straně dvora, jehož součástí je věž zvaná Floriánka, která vznikla roku 1746, za časů opata Celestýna Stoye. V sousedství dvora stojí sloup se sochou sv. Bernarda, vročený do roku 1700. Západně od kostela se nalézá objekt mlýna čp. 4. Stál zde patrně již ve středověku, dochované historické stavební konstrukce mají původ v barokním období. K roku 1730 měl čtyři mlýnská kola, stoupu a pilu na stálé vodě. Připomínkou stavebníků jsou kamenné nápisové desky z let 1746 a 1778. Mlýn ukončil svoji činnost až na počátku 50. let 20. století. Na severní straně navazuje na mlýn areál pivovaru a sladovny čp. 5. Klášterní pivovar vznikl v Plasích pravděpodobně již v pohusitských dobách. K roku 1710 se připomíná velký pivovar na 18 čtyřvěderních sudů piva z jedné várky. Kníže Václav Lothar Metternich produkci pivovaru zachoval a jeho následovník, kníže Richard Metternich, dokonce přistoupil k rozsáhlým stavebním úpravám, realizovaným v letech 1869–1870. Staré objekty byly strženy a nahrazeny novo- 391   Rožmberský, P. (2008). Plasko Plasko Plasy na mapě stabilního katastru z roku 1839. Cisterciácký konvent. Foto Karel Kuča 2015. Klášterní sýpka s tzv. Královskou kaplí sv. Václava a Maří Magdalény. Foto Karel Kuča 2015. Věž klášterní sýpky. Foto Karel Foud 2014. Hrobka na hřbitově. Foto Věra Kučová 2013. 330 331 stavbou realizovanou podle návrhu pražského stavitele hvozdů, G. Nováka. V letech 1898–1899 byla postavena nová několikaposchoďová budova sklepů, která nahradila starší sladovnu. Roku 1900 přistoupili Metternichové k výstavbě nové sladovny, která vznikla jako přístavba a nástavba staré budovy pivovaru. K takto upravenému objektu přilehlo navíc nové třípatrové křídlo hvozdu. Všechny budovy získaly při přestavbách novogotické fasády. Metternich-Winneburský zámecký pivovar v Plasech zásoboval pivem velkou část severního Plzeňska. V provozu byl až do roku 1966. Nové využití získal areál v roce 2010, kdy byla zahájena jeho rozsáhlá a finančně náročná přestavba na Centrum stavitelského dědictví, jehož zřizovatelem je Ministerstvo kultury České republiky spolu s Národním technickým muzeem v Praze. V roce 2013 byla dokončena obnova někdejšího pivovaru a následně (2014–2015) probíhala oprava navazujícího hospodářského dvora. Východně od hospodářského dvora se nachází areál bývalého lesního ředitelství čp. 7 v čele s patrovou empírovou budovou z 1. poloviny 19. století. Na nároží východně od klášterní sýpky se rozkládá areál bývalého zájezdního hostince čp. 8. V čele dvora stojí patrová budova na obdélném půdorysu, završená mansardovou střechou. Byla postavena zřejmě již v 18. století, snad s využitím předešlé stavby. Na jihovýchodní straně navazuje na prelaturu a sýpku nevelký park o rozměrech přibližně 275 × 130 m. Tvoří jej vzrostlé stromy různých druhů, stáří i kvality. Nynější park vznikl před rokem 1880 na místě starší zahradní úpravy v souvislosti s výstavbou nové trasy císařské silnice, odsazené od průčelí prelatury a překonávající terén pomocí valu. Podél ní byla vysázena alej, dobře zachycená na ortofotomapě z roku 1954. Na severovýchodním okraji parku stojí hřbitovní kostel sv. Václava, v jádru gotická stavba založená ve 14. století, barokně upravená podle projektu Jeana Baptisty Matheye na sklonku 17. století. Ve 20. letech 19. století byl kostel architektem Josefem Ondřejem Krannerem empírově přestavěn na hrobku knížecího rodu Metternichů. V ohradní zdi hřbitova je zasazen tzv. Černý kříž. Severně od svatyně se nachází domek hrobníka čp. 11, přízemní stavba z 1. poloviny 19. století, opatřená valbovou střechou. Ve Smetanově hájku u kostela stojí busta Bedřicha Smetany z konce 50. let 20. století. Jižně od mostu u kláštera stojí dům čp. 36 a bývalá lesovna čp. 37. Obě stavby mají mansardovou střechu a pocházejí patrně z 2. poloviny 18. století. V nejstarším vesnickém jádru Plas jihovýchodně od kostela sv. Václava dosud stojí několik malých usedlostí z 19. století v ulicích Babinské (čp. 20, 21, 32), Potoční (čp. 19) nebo Bohu- Plasko mila Slámy (čp. 25, 28). Hodnotná je i mladší stavební produkce, svojí hmotou a nenáročným architektonickým řešením dotvářející charakter prostředí (např. domy čp. 117, 118, 120, 121 v Babinské ulici). V severozápadním sousedství areálu kláštera se rozkládá rozlehlý přírodně krajinářský park Velká louka, založený na bažinatém terénu. Jde o rozlehlý prostor rozkládající se na plochém dně údolí mezi řekou Střelou a manětínskou silnicí. Převážnou část plochy tvoří louka se solitérními stromy či skupinami, vysázenými převážně v letech 1883/1884 na popud Richarda Metternicha. Z té doby pochází i dokončení valu s alejí podél nového Lomanského potoka. Další cesty a patrně též kanály, zachycené ještě ortofotomapou z roku 1953, dnes v ploše Velké louky již patrné nejsou. Jihozápadní okraj Velké louky lemuje topolová alej při silnici, znovu vysázená v polovině 20. století. Součástí Velké louky je i kříž princezny Titi či kříž u železničního viaduktu. Severozápadní část Velké louky nyní pokrývá lesní porost, který na okraji protíná železnice. Ještě v polovině 20. století pokrýval souvislý porost jen malou část plochy. Severozápadní část parku přetíná původní koryto Lomanského potoka, za nímž se nachází studánka Prelátka. Parková úprava dříve pokračovala dále k severu, ale v poslední třetině bylo toto území zničeno areálem školy v přírodě a koupaliště Peklo. Východní část Velké louky při břehu řeky narušil v 70. letech 20. století letní parket s restaurací čp. 479, přestavěnou po roce 2005. Na jihovýchodním okraji končí Velká louka areálem volnočasových aktivit u rybníka, který zde byl zřízen kolem roku Plasko Plasko na III. vojenském mapování (1877–1880). Rybník u kláštera. Foto Karel Kuča 2015. Klášterní kostel a konvent při pohledu z klášterního pivovaru. Foto Věra Kučová 2014. Plasko na II. vojenském mapování (1842–1852). 332 333 2008. Tím byla potlačena souvislost rybníka s přírodně krajinářským parkem. Alej protínající Velkou louku dříve téměř navazovala na Alej vzdechů, ale zejména výstavbou kruhové křižovatky byl tento vztah potlačen. Již v průběhu 2. poloviny 20. století mimoto zanikla i topolová alej podél hlavní silnice mezi západní částí města a mostem u kláštera. Od mostu u kláštera míří jihovýchodním směrem Alej vzdechů přetínající oblouk řeky směrem do Nebřezin. Na I. vojenském mapování (1780–1783) ještě není zakreslena, takže byla zřízena asi až za Metternichů, krátce před rokem 1839. Některé exempláře lípy malolisté jsou staré 150–200 let. V 2. polovině 20. století bylo prostředí severní části aleje citelně narušeno vznikem výrobních ploch. Severně od Velké louky se při Hutní ulici rozkládá železná huť čp. 214, zvaná Klimentova či Viktorova. Železo se v Plasích zpracovávalo v režii cisterciáků již z 1. polovině 90. let 17. století, další zmínka je z roku 1769, kdy zde byly v provozu nářaďové hamry. Novou etapu plaského železářského průmyslu zahájil kníže Kliment Václav Lothar Metternich-Winneburg výstavbou dochované huti v letech 1827–1829. Skládala se z dřevouhelné vysoké pece ve tvaru komolého jehlanu, mostu pro navážení surovin a strojovny dmychadel poháněných vodním kolem. Součástí areálu byl i zkujňovací a prutový hamr. Vodní kolo bylo poháněno vodní silou zhruba 1 km dlouhého vodního náhonu z řeky Střely (zasypán). Severozápadně od hutního areálu se začala již ve 30. letech 19. století rozvíjet výstavba řadových zděných dělnických domků a postupně modernizována a rozšiřována byla i samotná huť. V dobách svého vrcholu byly v provozu celkem čtyři pudlovací pece ve válcovně a moderní strojírna. Z huti uzavřené v roce 1875 dodnes přetrvala vysoká pec s kychtou, objekt slévárenského provozu a budova správy hutního a horního úřadu čp. 67.392 U silnice zde stojí též kříž a socha sv. Jana Nepomuckého z doby kolem poloviny 19. století; později byla odstraněna a obnovy se dočkala až v roce 2004.393 Obraz plaské krajiny dotvářejí četné kříže, kromě už zmíněných též v Žebnické ulici, v ulici Bohumila Slámy a trojice dřevěných křížů Na Kurevské nad novou silnicí na Kralovice, či nový dřevěný kříž u Staré cesty na okraji Plas. Pozoruhodný je tzv. Psí pomník, situovaný cca 1,2 km severovýchodně od města.394 V nové části Plas stojí rozměrný památník osvobození Sovětskou armádou. Významnou památkou komunikační situace plaské kotliny je trasa staré císařské silnice vybíhající naproti klášterní sýpce k východu jako nynější ulice Stará cesta. Za novou školou stoupá úvozem proměnlivé šířky a hloubky. V dalším průběhu přetrvává relativně přímý úsek v délce cca 1,5 km až k Sokolce, vedený z poloviny lesem a dosud lemovaný lipovou alejí. Ve vzdálenosti 0,5 km před Sokolkou ji přetíná stará cesta z Babiny do Žebnice. U Sokolky stávala až do roku 1893 barokní socha zakladatele cisterciáckého řádu, sv. Bernarda z počátku 18. století, kterou dal vyhotovit plaský opat Eugen Tyttl. Dnes je umístěna v Plasích u prelatury.395 Za Sokolkou již trasa cesty pokračuje mimo území KPZ. U hájovny Rouda při ní stojí socha sv. Judy Tadeáše z roku 1767. Na nejvyšším bodě cesty, na Svatém Janu (514 m n. m.) stojí lipami obklopená socha sv. Jana Nepomuckého z konce 50. let 18. století. Zde se z hlavní trasy, pokračující ke dvoru Sechuticím, odděloval druhý směr přes Hadačku do Kralovic (mladší silnice vede jenom tudy). V Hadačce stojí zájezdní hostinec čp. 12, vybudovaný klášterem roku 1756. Alespoň stručně je třeba zmínit hodnoty vesnic ležících těsně mimo hranici KPZ. V prvé řadě to jsou Nebřeziny, v pramenech připomínané již k roku 1146. V malebné krajině při řece 392   Hlušičková, H. [ed.] (2003). 393   Bukačová, I. – Fák, J. (2008). 394   Bukačová, I. – Fák, J. (2008). 395   Kolektiv (2012). Střele je zasazena klášterní rezidence, vybudovaná v letech 1721–1723 stavitelem Matějem Ondřejem Kondelem, snad podle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichela.396 Ve vsi se dochovaly stavby lidové architektury a kvalitní barokní socha sv. Jana Nepomuckého či sloupek se znakem plaských opatů a soškou Panny Marie. Krajinnou dominantou také je kostel sv. Jakuba Většího v Žebnici, vystavěný v letech 1784–1785 v místech starší svatyně, z níž byl využit presbytář, proměněný na sakristii. U kostela stojí fara z roku 1741, zdobená znakem opata Celestýna Stoye. Mimoto se zde dochoval kvalitní soubor zděných i roubených staveb lidové architektu- ry.397 Drobné kamenné památky zastupují dva smírčí kameny. Nevelké návsi v Babině dominuje drobná zděná kaple, ve vsi se dochoval nepočetný soubor roubených staveb.398 PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Dlouhá desetiletí zanedbávaný a v některých svých částech havarijní areál kláštera se zejména v posledním desetiletí dočkal řady renovačních akcí. Pokračuje rovněž renovace dalších památek. Obnova dochovaného historického domovního fondu na území KPZ probíhá s většími či menšími úspěchy. Vzhled, umístění a hmotu novostaveb reguluje jak vyhlášená plošná památková ochrana, tak obecná snaha respektovat kvality zájmového území. Přesto v žádném případě nelze vyloučit nebezpečí nepřiměřených zásahů do krajiny i samotných Plas. Kromě staveb to mohou být i pozemkové úpravy, silniční stavby, těžba dřeva, ale i nevhodná výsadba a podobně. Jednou z možností, jak takovým situacím předcházet, je zpracování plánu ochrany či regulačního plánu či, který by stanovil podmínky, za kterých je možné v prostředí KPZ stavět, určil základní podobu novostaveb a věnoval se i jejich umístění apod., vždy ve vazbě na ochranu dominantního postavení kláštera a dalších památek v Plaské kotlině. Součástí koncepčních materiálů by mělo být i řešení problematiky obnovy či údržby starších objektů a v neposlední řadě i stanovení zásad údržby a obnovy lesní a mimolesní zeleně, v prvé řadě porostů Velké louky, ale též svahů a ploch, které Plaskou kotlinu vymezují. Případná deregulace stavební a další krajinotvorné činnosti v prostředí popisované KPZ by znamenala degradaci dochovaných kvalit. KPZ Plasko byla prohlášena v minimálním rozsahu a má spíše charakter ochranného pásma kláštera (jehož vyhlášení předcházelo prohlášení krajinné památkové zóny). Na území KPZ chybí vyjma vlastního kláštera zjevné doklady kultivace krajiny činností cisterciáků, protože veškeré záměrné krajinné zásahy jsou spojeny až s Metternichy po roce 1826. KPZ by proto měla být rozšířena přinejmenším o intravilány Nebřezin, Babiny, Žebnice a Horního Hradiště s cennými barokními stavbami realizovanými nákladem kláštera. Pro plné pochopení (a ochranu hodnot) by optimální variantou bylo rozšíření KPZ na mnohem rozsáhlejší kulturní krajinu rozprostírající se od Plas až po dvůr Kalec na severozápadě, po Mariánský Týnec a dvůr Hubenov na severu a Kozojedy na východě. Zde všude plaští cisterciáci zanechali nejen mimořádně hodnotné barokní stavby, ale i charakteristický systém klášterních dvorů a další stopy historického využívání krajiny. . 396   Bukačová, I. (2012). 397   Bukačová, I. – Fák, J. – Foud, K. (1996). 398   Bukačová, I. – Fák, J. – Foud, K. – Křemenák, J. (2002). Plasko Plasko 1500 1400 1300 1200 1100 1600 1700 1800 1900 2000 1698–1701 výstavba prelatury 1690–1700 přestavba klášterního dvora 1690 přestavba kostela sv. Václava klášter zničen husity pol. 14. stol. výstavba kostela sv. Václava 12./13. stol výstavba klášterního dvora 1260 kaple sv. Václava a sv. Magdalény konventní kostel a klášter 2010 Centrum stavitelského dědictví 1830 úprava kostela sv. Václava na hrobku 1728 výstavba klášterního mlýna 1870 výstavba železniční trati 1701–40 výstavba konventu 1826–75 železářská huť 1661–68 přestavba kostela Nanebevzetí Panny Marie 1680 klášterní sýpka 1826–1945 Metternichové1140–1785 cisterciácký řád 1785–1826 Náboženský fond Kaple v Babině. Foto Věra Kučová 2014. Kostel sv. Jakuba Většího a fara v Žebnici. Foto Karel Foud 2014. 4Park mezi klášterem a kostelem sv. Václava. Foto Karel Foud 2014. Plasy, kostel sv. Václava (Metternichovská hrobka). Foto Karel Kuča 2008. Proboštství v Mariánském Týnci. Foto Martin Gojda 2013. Dvůr Hubenov. Foto Martin Gojda 2013- 334 335 Římovsko Jiří Kupka, Karel Kuča Římovsko leží asi 12 km jižně od Českých Budějovic a 13 km severovýchodně od Českého Krumlova Podstatou mimořádnosti zdejší kulturní krajiny je zejména rozsáhlý poutní areál představující jeden z nejkrásnějších příkladů barokní krajiny pramenící z katolické mystiky, vytvořené spojením krajiny, architektury a umění. Nejpozoruhodnější částí areálu je vedle vlastního areálu lorety především unikátní křížová, v širším pojetí příběhu spíše pašijová cesta, procházející zčásti vsí, především však volnou krajinou – v polích, v lese i při řece Malši. Přenáší sem ze Svaté země mystérium utrpení Ježíše Krista.399 Mezi pašijovými cestami v Čechách jde o naprostý unikát – topografickou „kopii“ jeruzalémského originálu, kde na jedné straně je Olivetská (též Olivová) hora a na druhé Kalvárie (Golgota) s Božím hrobem.400 Z obdobné pašijové cesty ve Starém Hrozňatově existuje nyní jen část. Barokní umělci chápali krajinu v jejím duchovním významu jako součást posvátného děje (sakralizace krajiny),401 důmyslně ji zapojovali do náboženského dramatu a využívali při tom její různorodosti ve střídání dojmů tak, jak jezuité činili s nevídanou nádherou v divadelních hrách, mezi kterými nechyběly hry pašijové, plných zbožné poezie, s nimiž hned po svém příchodu do Prahy sklízeli nebývalý úspěch.402 Římovsko reprezentuje unikátní barokní areál s výraznou duchovní a ideovou náplní. Je teologickou výpovědí vepsanou do kamene a do krajiny, která akcentuje tři zásadní momenty dějin spásy. Loretánská kaple uprostřed ambitů doplněná mariánským cyklem nástěnných maleb odkazuje na přípravu spásy zosobněnou Pannou Marií, Matkou Ježíšovou a Matkou Církve, jež v Nazaretu přijala archandělovo zvěstování, že počne a porodí Syna Božího. Druhý moment zhmotněný v pětadvaceti zastaveních pašijové cesty rozjímá dostiučinění za lidské hříchy, které Kristus svým utrpením podstoupil a tím dal člověku naději na spásu, která se uskutečňuje v Církvi vytvořené sesláním Ducha svatého, což je moment akcentovaný kostelem sv. Ducha.403 O slávě poutního místa svědčí Bohuslav Balbín poznámkou v knize Diva Montis Sanctis (1665), když odhaduje roční návštěvnost Římova na 80 000 poutníků.404 399   Buben, M. (2012). 400   Šámal, J. (1942). 401   Royt, J. (1995). 402   Šámal, J. (1942). 403   Buben, M. (2012), Royt, J. (1995). 404   Royt, J. (1995), Šámal, J. (1942). Betlém nad řekou Malší. Foto Karel Kuča 2015. Krajina severozápadně od Římova. Foto Karel Kuča 2015. 7Zastavení VI, Olivetská hora, s kaplí Smrtelných úzkostí Páně a sochou klečícího Krista. Foto Karel Kuča 2015. Římovsko od severovýchodu, vlevo v popředí Betlém. Foto Libor Sváček 2014. 336 337 PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Římovsko leží na východním okraji Velešínské pahorkatiny, pouze malá pravobřežní část náleží Strážkovické pahorkatině. Oba okrsky jsou součástí geomorfologického celku Novohradského podhůří. Krajina v povodí středního toku řeky Malše je typickou pahorkatinou s nadmořskou výškou 400 až 450 m n. m. Modelují ji měkké tvary hřbetů a návrší vrcholící kótou Na Vrchu (574 m n. m.) nad Krasejovkou západně od Římova. Jeden z hřbetů směřující odtud na východ se nad řekou stáčí k severu a právě v těchto místech, na východní straně hřbetu, je na hraně údolí Malše rozložen Římov. Mírný hřbet pak pokračuje severním směrem a je ukončen oválným kopcem nazvaným Olivetská hora (453 m n. m.), zvedajícím se nad západo-východním údolím Římovského potoka. Zatímco většinu území Římovska tvoří erozně-denudační svahy Římovsko Římovsko Jezuitská residence. Foto Karel Kuča 2013. 3Římovsko na I. vojenském mapování (1764–1768). Římovsko na mapě stabilního katastru z roku 1827. 338 339 se sklonem 2–5 °, východní okraj území formuje údolní niva zákrutů řeky Malše, doprovázená výraznými zalesněnými svahy protilehlých pravých břehů. Konkávní tvary terénu umožňují panoramatické pohledy a výhledy. Charakter údolí Malše nad Římovem proměnilo v letech 1974–1978 vybudování údolní nádrže. Půdním substrátem jsou kambizemě, klima je mírně teplé, charakteristické dlouhým, teplým a suchým létem a krátkou, mírně teplou, velmi suchou zimou s krátkým trváním sněhové pokrývky. Území zóny působí vyváženým dojmem, k čemuž přispívá poměrně značný podíl luk, jejichž nejhodnotnější porosty jsou zejména v nivě řeky Malše. Ačkoli samotné území zóny vesměs není zalesněné, uplatňuje se zde výrazně přírodní rámec hřbetů a protilehlých břehů pokrytých jehličnatými a smíšenými lesy.405 Na území Římovska nejsou žádná zvláště chráněná území přírody. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Na konci 8. století se v Pomalší začalo rozvíjet slovanské osídlení. V místech, kde řeka Malše postupně opouští strmé údolí a kde ji bylo možné přebrodit, vzniklo v té době ve strategické poloze na táhlé ostrožně nad ústím úžlabiny Lomského potoka, přímo naproti Římovu, slovanské hradiště nazývané dnes Branišovice, jež se stalo významným opěrným a strážním bodem slovanského obyvatelstva v dosud poměrně řídce a málo osídleném kraji.406 405   Storm, V. (1998). 406  Storm, V. (1998), Kovář, D. (1998). Samotný Římov – původně Hřimov – se objevuje v písemných pramenech poprvé až v roce 1395,407 kdy dvůr s tvrzí patřil Mikšíkovi z Římova,408 ovšem vesnice na nynějším místě pravděpodobně existovala již ve 13. století.409 Od roku 1541 drželi římovské zboží Ojířové z Protivce. V té době zde byl založen pivovar. V roce 1552 se poprvé připomíná také menší Horní Římov a od té doby se původní ves nazývala Dolní Římov.410 V roce 1622 bylo panství dědicům Ctibora Ojíře z Protivce, který zemřel o rok dříve, zabráno pro účast na stavovském povstání královskou komorou a o čtyři roky později jako konfiskát prodáno knížeti Janu Oldřichovi z Eggenbergu (1568–1634). Ten je vzápětí daroval jezuitské koleji v Českém Krumlově na vydržování chovanců chlapeckého semináře. Jezuité drželi panství až zrušení řádu v roce 1773, kdy bylo římovské jmění vyčísleno na 11 800 zlatých a převedeno na Studijní a náboženský fond. Od něj je v roce 1802 koupil kníže Josef Schwarzenberg, který je však zakrátko prodal v roce 1814 netolickému měšťanovi Františku Langovi. Po něm panství vlastnil Josef Spatzierer (1821–1844) a následně Václav Lorenz, který byl poslední římovskou vrchností. Alodiální statek se zámkem a cihelnou pak držel Václavův syn Emil (1869–1879) a jeho vdova Josefína (1879–1917), poté Rudolf Jílek (1917–1937) a bratři Dykové (1938–1948), jejichž dědicům byl zámek s pozemky někdejšího statku v roce 1992 restituován. Dolní Římov byl vždy nevelkou vsí zformovanou na křižovatce západo-východní cesty s cestou směřující k jihu. Východně od nepravidelné návsi, jejíž původní tvar není zcela jasný, byla situována tvrz, proměněná na jezuitskou rezidenci. Dne 20. července 1648 získal laický bratr a lékárník českokrumlovské jezuitské koleje Jan Gurre (1610–1680) od pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha kardinála Harracha svolení ke stavbě loretánské kaple s ambitem a křížové cesty. Gurre k tomu podle legendy dostal pokyn ve snu, ve kterém k němu promluvil Kristus doprovázený Pannou Marií. Tím začala proměna Římovska v mimořádnou sakrální krajinu. Nejdříve byla v letech 1648–1650 postavena podle obvyklého italského vzoru vlastní prostá Svatá chýše – mariánská kaple. V letech 1652–1658 ji obklopil ambit a po jeho dokončení byla kaple pravděpodobně vysvěcena. Stěny ambitu byly v letech 1686–1698 vyzdobeny rustikálními ornamentálními a figurálními freskami s malbami 34 poutních míst v českých zemích. V kapli je uctívána socha Panny Marie Loretánské z roku 1679. Areál lorety byl situován do centra vsi, buď do jižní části tehdejší návsi, nebo byla plocha pro její stavbu získána na úkor starších usedlostí. Loreta každopádně vymezila novou jižní stranu římovské návsi. Lorety se u nás, stejně jako v celé katolické Evropě, stavějí od 16. století a jsou typickým projevem baroka. Tvoří typologicky specifickou skupinu staveb provázaných dobou vzniku, účelem a řadou znaků, vyplývajících ze závislosti na sancta casa v Loretu. Jde o repliku rodného domu Panny Marie, k jehož přenesení z Nazaretu do italského Loreta došlo koncem 13. století a jemuž konečnou úpravu dal počátkem 16. století Bramante. U jejich založení často stáli právě jezuité, kteří v té době sloužili v Loretu jako zpovědníci. V roce 1584 byla první česká sancta casa (Svatá chýše) postavena v Horšovském Týně.411 407  Profous, A. (1951). 408  z Hřímova – Kolektiv (1991). 409  Kovář, D. (1998). 410  Teprve v roce 1993 byly osady Dolní Římov a Horní Římov sloučeny do jediné osady Římov; do té doby bylo jméno Římov vyhrazeno pouze jménu obce a katastrálního území. 411  Syrový, B. (1987), Bukovský, J. (2000). Římovsko Římovsko Zastavení I. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení II. Foto Karel Kuča 2015. 4Loreta s kostelem sv. Ducha. Foto Martin Gojda 2014. Zastavení IV. Foto Karel Kuča 2006. Zastavení V. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení VI – socha Krista.. Foto Karel Kuča 2015. 3Kaple u zájezdního hostince. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení VI – socha anděla. Foto Karel Kuča 2015. 4Kostel sv. Ducha. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení III. Foto Karel Kuča 2015. 340 341 Již roku 1657 navštívilo Římov na hlavní svátek Navštívení Panny Marie 10 000 poutníků a později sem ročně směřovalo na 80 000 věřících. Vzápětí po dokončení ambitu začalo v roce 1658 budování pašijové cesty. V barokním období se běžně posvátnost věhlasných poutních míst šířila dokonalými či rustikálními kopiemi milostných obrazů, soch a celých staveb, pro které dokonce bývala vybírána krajina s podobnou konfigurací terénu, v níž originál stál. To mělo akcentovat jejich autenticitu, kterou často dosvědčovala i legenda o cestě zakladatele či jím pověřené osoby do svatých míst ke zjištění správných rozměrů.412 V některých případech hrála pro postavení poutního kostela podobnost krajiny rozhodující roli.413 V případě Římova mělo pravost místa dosvědčit vyslání kapucína P. Alexia do Jeruzaléma, který byl místem posvátné úcty zbožných křesťanů a kam se již od raného středověku putovalo. V Jeruzalémě měl vše proměřit, aby vzdálenosti mezi jednotlivými římovskými zastaveními měřily tolik mužských kroků, kolik v Jeruzalémě stadií, a aby pokud možno každé zachovalo polohu buď k jihu, nebo k západu. O tom informuje zápis v pamětní knize, ovšem až z konce 18. století. Je pravděpodobné, že cesta tajemného kapucína je spíše součástí barokní zakladatelské legendy. Od raného středověku byly popisy, rozměry a vzdálenosti jednotlivých zastavení pašijové (křížové) cesty známy z literatury, přičemž zejména od 16. století neutuchal zájem o podrobné popisy míst spjatých s Kristovým životem. Pro Římov se sice nedochoval písemný doklad takového zdroje, ovšem zápis ze Starého Hrozňatova, který byl Římovem přímo inspirován, se hlásí ke knize Christiana 412  Royt, J. (1993). 413  Royt, J. (2001). van Adrichema (1533–1585) Theatrum Terrae Sanctae et Biblicarum Historiarum, v Čechách dobře známé a dokonce vydané Danielem Adamem z Veleslavína v češtině (1592). Poutní místo s pašijovou cestou zde bylo založeno chebskými jezuity nedlouho po Římově, v roce 1664. Stejně jako v Římově tam začínala pašijová cesta svatou chýší a kaplí loučení a měla dokonce 29 zastavení.414 Takováto kombinace kaplového a ambitového loretánského poutního místa se v Čechách objevuje jen v Římově a ve Starém Hrozňatově.415 Pašijové cesty a pašijové hry, častý motiv protireformačního baroka, se staly součástí ideje Bohemia Sacra.416 Právě jezuité, kteří přišli do Čech již v roce 1556, uplatňovali hojně ve své pastorační praxi prvky svatého divadla, názorně předvádějícího události z Kristova života.417 Ideovým vzorem našich pašijových cest, ač otázka předlohy pro římovskou pašijovou cestu zůstává otevřena,418 mohly být vedle pašijových her tematicky podobné křížové cesty ve Štýrsku a také svaté hory (Sacri Monti) v Piemontu s individuální architekturou jednotlivých zastavení a iluzivním, převážně plastickým ztvárněním scén. O dokonalosti římovské iluze svědčí příběh popisovaný Bohuslavem Balbínem ve spisu Miscellanea historica Regni Bohemie (1681), který vypráví příhodu myslivce, který před zpodobněním vojáka políčkujícího Krista zachvácen vzplanutím jakéhosi zbožného hněvu prostřelil rouhače kulí se slovy: Ty zločinný ničemo, odvažuješ se vztáhnouti násilně ruku na našeho Spasitele Krista? Tu máš!419 Do malebné krajiny v severovýchodním okolí Římova, která se svým profilem podobá Jeruzalému, bylo od 2. poloviny 17. do 1. čtvrtiny 18. století zasazeno 25 zastavení pašijové cesty. Některá zastavení snad měla původně podobu prostých sloupů s upevněnými pašijovými obrazy. Úpravy a opravy jednotlivých zastavení pak probíhaly prakticky nepřetržitě i v 19. a 20. století. Nejstarší je socha Krista v kapli Božího hrobu, postavené již v roce 1658.420 Poslední změny v trase pašijové cesty naopak představuje novější podoba Pusté vsi (1810), posunutí Annáše k řece (po roce 1827) a přemístění osmnáctého zastavení (1835). Ačkoli časové zařazení pašijové cesty patří do raného baroka, jednotlivé části areálu nesou ještě prvky a detaily renesanční. Jejich autory byli zřejmě italští stavitelé. Od roku 1650 stavěli pro krumlovské jezuity budovu tamního semináře Giovanni Battista a Antonio Perti, kteří pocházeli z jihošvýcarského Muggia, obce ležící necelých sto kilometrů východně od svaté hory ve Varallo (Nuova Gerusalemme), kterou pro její proslulost museli znát. Antoniův syn Stefan pak stavěl jezuitský kostel v Telči. Je tedy možné, že právě některý z těchto stavitelů vtiskl římovským zastavením ještě pozdně renesanční pojetí.421 414  Buben, M. (2012). 415  Bukovský, J. (2000). 416  Storm, V. (1998). 417  Royt, J. (1995). 418  Royt, J. (1995). 419  Šámal, J. (1942). 420   Poche, E. [ed.], a kol. (1977). 421   Storm, V. (1998). Římovsko Římovsko Zastavení VII. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení VIII. Foto Karel Kuča 2015. 4Zastavení X. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení IX. Foto Karel Kuča 2015. Zastavenjí VI – Olivetská hora. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení XI. Foto Karel Kuča 2006. Zastavení XII a zájezdní hostinec. Foto Karel Kuča 2015. 342 343 Asi šestikilometrová trasa vede na svém začátku od lorety ve hřbetní poloze a vytváří horizont v táhle zvlněné krajině, dále pokračuje v hluboce zaříznutém úvozu až pod Olivetskou horu, kde stoupá skalnatým ostrohem nad Římovským potokem až na vrchol. Zde se stáčí a směřuje dolů, přechází drobný vysýchavý potok Cedron a pokračuje zákrutem údolí Malše až k místu, kde se tok Malše prudkým záhybem vrací do svého původního směru. Odtud začíná stoupat po konkávním útvaru strmé terasy nad řekou zpátky do centra Římova, kde jsou ve svahu nad Malší situována její poslední zastavení. Lze předpokládat, že původní koncepce počítala s výrazným situováním některých objektů cesty na horizontu a s jejich dominantním působením v původně méně zalesněné a méně urbanizované krajině. Teprve v letech 1672–1697 byl k východnímu křídlu ambitu přistavěn kostel sv. Ducha, vysvěcený v roce 1699, který ukončil velkou osu areálu lorety. Zároveň byla v roce 1686 dokončena přestavba rezidence, trvající od roku 1672, opatřené o pět let později ještě věží s hodinami nad průčelním štítem, i přilehlých hospodářských budov a pivovaru. Celý komplex pak byl spojen společnou ohradní zdí. Na konci 18. století byla ke kostelu přistavěna sakristie a stavební vývoj celého areálu byl završen v roce 1891 výstavbou nové vstupní brány se zvonicí v severním křídle ambitů směrem k návsi. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Jádro zóny a podstatu mimořádné hodnoty krajiny Římovska tvoří vedle vlastního raně barokního areálu lorety s kostelem sv. Ducha, jehož chronologie je popsána v předchozí kapitole, především pašijová cesta. Tvoří ji malé kapličky, rozměrné stavby i tři brány. Řada kaplí je zdobena nástěnnými malbami, tabulovými obrazy, sochami i malovanými dřevěnými kulisami.422 Vesměs polychromované sochy jsou dřevěné (50), kamenné (8) a ze štuku (8). Jednotlivá zastavení (Stationes Řimovienses, Agoniae Rzimoviensis) popisují poslední okamžiky života Ježíše Krista.423 Cesta začíná poměrně velkou polygonální kaplí s lucernou na severozápadním okraji vsi (I).424 Zachycuje loučení Krista s Pannou Marií v Betánii po vzkříšení Lazara. Scéna sice nemá biblický podklad, bývá však častým tématem pašijových her a cyklů. Odtud cesta vede po vrcholu oblého hřbetu k severu, k zastavení zachycujícímu Poslední večeři Páně (II). V čele sálku obdélníkové kaple z roku 1668, která tvoří zdaleka viditelnou dominantu okolí, je za stolem zachyceno 422   Tak tomu bylo v minulosti a snad tomu tak bude i v budoucnosti; dnes jsou kaple z bezpečnostních důvodů prázdné a sochy deponovány mimo areál. 423   Popis jednotlivých zastavení např.: Buben, M. (2012), Kovář, D. (1998), Royt, J. (1995), Šámal, J. (1942), Storm, V. (1998), Kolektiv (1991), Ourodová-Hronková, L. (2011). 424   Ačkoli nejde o malou stavbu, není překvapivě zakreslena ani na indikační skice, ani na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1827. dvanáct apoštolů s Kristem v životní velikosti. Trasa pak pokračuje ke Stádní bráně u dvora Getsemanského (III), průchozí kapli připomínající bránu umístěnou nad hlubokým úvozem cesty. Kristus a učedníci tudy vstupují do Getsemanské zahrady. Úvozovou cestou pak cesta klesá k nižší rozložité obdélníkové kapli zvané Pustá ves (Getsemanský dvůr, Spící apoštolové) (IV), v interiéru se stojícími sochami Krista a tří apoštolů, Petra, Jakuba a Jana, a ležícími plastikami ostatních apoštolů na zemi. Putování postupuje dále úvozem k jednoduché výklenkové kapličce U smutné duše (U Malchusa) (V), odkazující na Kristův výrok: Má duše je smutná až k smrti.425 Poté vchází do řídkého lesa a začíná klesat k Římovskému potoku a následně vystupovat skalnatým ostrohem na Olivetskou horu (VI) (místní názvy Na horačce, U anděla), kde na skalce před edikulou stojí socha anděla držícího kalich a kříž (kaple smrtelných úzkostí Páně). Pod ním se nachází kamenná socha klečícího Krista, s rukama sepjatýma a hledícího směrem vzhůru, k andělovi. Opodál, o něco níže než Kristus, leží tři kamenné plastiky spících apoštolů. Toto zastavení, vzniklé roku 1660, představuje velmi efektní ukázku propojení architektury a sochařství s působivým krajinným rámcem. Kolem jednoduché kapličky podobné pátému zastavení, zde s obrazem Jidášovy zrady (VII) vede cesta pod strání nad břehem potoka na vrchol Olivetské hory k jednoduché výklenkové kapličce s obrazem zatčení, spoutání a vyvedení Krista z Getsemanské zahrady (VIII). Zastavení U chromého Žida (IX) je osazeno v místě, kde cesta vychází z lesa a začíná klesat do údolí Malše. Větší kaple s klenutou nikou, ve které jsou umístěny plastiky vojáka nad ležícím Kristem před freskou panoramatu Jeruzaléma, představuje výrazný krajinný akcent. Cesta dále klesá k podobně ztvárněné kapli sklenuté přes drobný potůček, který představuje přechod potoka Cedron (X). V nice kaple jsou umístěny tři plastiky, Krista, vojáka a biřice. Cesta dál pokračuje údolím Malše přes jednoduché zastavení kamenování Krista (XI), který je u Vodní brány haněn, tupen a poházen blátem a kamením, k Vodní bráně (XII). Ta byla jednou z jeruzalémských bran, kudy svázaný Kristus vstoupil zpět do města. Jedná se podobně jako u Stádní brány o průchozí vysokou kapli s freskami. Následující zastavení U Annáše (XIII) v podobě drobné výklenkové kaple bylo do své dnešní polohy přesunuto po roce 1827. Větší zastavení U Kaifáše (U děvečky) (XIV) tvoří domek s vysokým štítem sedlové střechy nad dvojicí oblouků, kde je na pravé straně zachycena scéna Petrova zapření a na levé straně Kristus před veleknězem. Za zastavením Malý Pilát (XV) trasa opouští údolí Malše a zastavení Herodes (XVI), 425   Mt 26,38, Mk 14,34. Římovsko Římovsko Zastavení XII. Foto Karel Kuča 2006. Zastavení XIII. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení XXII. Foto Karel Kuča 2006. Zastavení XIV. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení XV. Foto Karel Kuča 2006. Ambit lorety. Foto Karel Kuča 2013. 344 345 které má opět podobu kaple se třemi plastikami a freskou v klenuté nice, již stojí na počátku poslední části cesty stoupající po konkávním hřebeni z údolí Malše zpět do zastavěné části vsi. Zastavení Velký Pilát (XVII), postavené na zděné terase ve vysloveně vizuálně exponované poloze s malým předprostorem obehnaným zdí, je největší a možná nejzajímavější kaplí celé pašijové cesty, která zejména v minulosti vytvářela výraznou krajinnou dominantu. Čelní stěna vysoké stavby je třemi oblouky prolomená do křížově zaklenutého prostoru s plastikami. Vlevo dole je zachycena scéna korunování Krista trnovou korunou, vpravo bičování Krista a nahoře na balkoně scéna Ecce Homo, která připomíná mnohem bohatší scénu v piemontském Varallu. Touto sedmnáctou kaplí tématiky začíná „klasická“ křížová cesta, která se v 18. století ustálila na čtrnácti zastaveních. V samotném Jeruzalémě ovšem starší tradice ještě neznala křížovou cestu s konkrétními zastaveními, nýbrž se spokojila s místem Ježíšova odsouzení a ukřižování.426 Až později začala v Jeruzalémě vznikat, zejména činností františkánů, Via Dolorosa, která původně měla zastavení pouze osm a na dnešních čtrnáct byla doplněna až v 19. století.427 Následující zastavení (XVIII) po pravé straně silnice, které do současné polohy bylo posunuto až v roce 1835, je tvořeno opět jednoduchou výklenkovou kapličkou se znázorněním Krista nesoucího svůj kříž, zatímco příští zastavení (XIX) zachycující setkání Krista s matkou je ztvárněno jako atypická kaple s pultovou střechou zdobenou volutami. Valeně klenutý prostor s lunetou byl původně na způsob grotty posázen lasturami rybničních škeblí. Zastavení zobrazující scénu setkání s Veronikou (XX) je opět vytvořeno v podobě jednoduché výklenkové kapličky postavené vedle silnice pod hřbitovní zdí. Soudní (Popravní) branou (XXI), což je průchozí podélně situovaný objekt s valbovou střechou postavený na přemostění strže, se opět vystupuje z Jeruzaléma a nastupuje k poslední etapě cesty na Kalvárii (Golgotu). Stezka vede nad strmým svahem k Malši pod zadním křídlem zámku k zastavení U Šimona (XXII). Průchozí příčně situovaný objekt s valbovou střechou a dvěma plastikami je obloukem otevřený do údolí Malše. Tato dvě zastavení výrazně připomínají příklady bočně průchozích kaplí známých ze svatých hor Piemontu. Celé drama vrcholí 426   Kroll, G. (1996). 427   Buben, M. (2006). malým strmým pahorkem pod zámeckou zahradou, Kalvárií (XXIII), kde jsou tři kříže s postavami malovanými na plechu (Kristus, zločinci Dismas a Gesmas) a pod nimi plastiky Panny Marie, sv. Máří Magdalény a sv. Jana Evangelisty datované rokem 1705. Scéna je obrácena zády do údolí a kolem ní je vytvořen intimní zdí vymezený předprostor podobně jako u Velkého Piláta. Předposlední scéna několik metrů odtud, Pieta (XXIV), je poloválcová stavba s vloženou konchou a plastikou z roku 1686. K poslednímu zastavení, Božímu hrobu (XXV), vede cesta lesem ze svahu dolů až téměř k řece, kde se nachází obdélná stavba s polygonálním závěrem na osnově dvanáctiúhelníka datovaná rokem 1658. Jedná se o nejstarší část římovské cesty. Předobrazem pro podobné kaple Božího hrobu stavěné v období baroka u nás i v Evropě byla podoba jeruzalémské kaple nad Božím hrobem přestavěné v roce 1555 (1808 zničena požárem a znovu vystavěna).428 Po stranách této kaple se tyčí dva kamenné sloupy, na nichž jsou připevněny plechy s namalovanými nástroji umučení. Prostředí Římova dotvářejí další boží muka ve vsi, snad z 19. století, dále pomník padlým se sochou Madony z roku 1919 či sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1729,429 dnes umístěný na náves. Před vstupem do ambitů upoutají i mohutné lípy, podle tradice vlastnoručně zasazené zakladatelem lorety Janem Gurrem (jedna z nich byla v roce 2008 vyhlášena Stromem roku). Samotná dolnořímovská náves si dodnes zachovala převážně patrovou zděnou zástavbu z 19. století, někdy v jádru starší. Fasády některých domů se dochovaly, jiné byly v meziválečném období či později zmodernizovány. Starší podobu zdejší zděné zástavby dokládají usedlosti čp. 26, 27 a 28, skryté za průčelní frontou severní strany návsi. Také v dalších částech vsi najdeme příklady bezozdobné jihočeské zděné lidové architektury. Z ní se vyčleňuje budova fary čp. 10, situovaná při hlavní ulici jižně od lorety. Dobře dochovanou urbanistickou strukturu zástavby z 19. století má rovněž víska Betlém, malebně rozložená na hraně údolí východně od vlastní vsi (pašijová cesta v ní má XIV. až XVII. zastavění), ale v poslední době modernizovaná. V horní části Betléma, v dominantní poloze nad řekou, stojí ve hmotě dochovaný dům bývalého správce panství z poloviny 19. století, tzv. Hermanovec. Východně od Betléma stojí velmi cenný areál barokního Římovského mlýna čp. 226–227, nacházející se nyní ve špatném stavebním stavu. Velmi cennou pozdně empírovou stavbou je zájezdní hostinec U mostu čp. 51, dotvářející prostředí zastavení č. X–XII. Silnice do Komařic, při níž stojí, pak překonává Malši architektonicky cenným mostem. 428   Řepa, T. (2010). 429   Poche, E. [ed.], a kol. (1977). Římovsko Římovsko Zastavení XVI. Foto Karel Kuča 2006. Zastavení XVII (sochy nyní deponovány). Foto Karel Kuča 2006. Zastavení XVII. Foto Karel Kuča 2013. Zastavení XVII (sochy nyní deponovány). Foto Karel Kuča 2006. 346 347 Římovsko Římovsko PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Bohužel ani takový skvost, kterým Římovsko bezesporu je, neušel pozornosti vandalů a zlodějů. První krádeže v Římově byly zaznamenány již v roce 1918 v souvislosti s protikatolickým zaměřením nové republiky, ovšem až doba po roce 1989 znamenala pro areál téměř katastrofu. K první loupeži došlo v roce 1993, o rok později bylo ukradeno sedm soch apoštolů ze skupiny Poslední večeře Páně. V roce 2000 zloději dokonce poničili sochu Krista, aby ji patrně pozměnili a pak výhodně prodali. Roku 2009 pak došlo ke krádeži dalších sedmi dřevěných soch. Z rozhodnutí vedení obce, památkových orgánů i farnosti byly proto kapličky úplně vyprázdněny a zbytek soch převezen na bezpečné místo. Do kaplí, které přežily staletí, byly dočasně umístěny pouze fotografie původního zařízení.430 Poutní ruch v Římově je sice stále živý, každoročně se konají všechny obvyklé poutě, ale s devastací a degradací pašijové cesty dochází ke značnému rozčarování a zklamání českých i rakouských poutníků a turistů.431 430   Buben, M. (2012). 431   Černý, J. (2011). Zastavení XVIII. Foto Karel Kuča 2015. 4Zastavení XX. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení XIX. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení XXI. Foto Karel Kuča 2006. Zastavení XXII. Foto Karel Kuča 2006. 3Zastavení XXIII. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení XXI. Foto Karel Kuča 2006. 348 349 1500 1600 1700 1800 1900 2000 1648–58 výstavba Lorety s ambitem 1648 povolení k výstavbě Lorety 1658 kaple Božího hrobu 1658–1705 výstavba většiny kaplí pašijové cesty 1671–91 přestavba rezidence (zámečku) 2009 odvezení zbývajících soch 1978 napuštění Římovské přehrady 1993–2009 několik krádeží soch 1918 první větší krádeže 1891 postavena vstupní brána nad ambity 1835 přemístění kaple č. XVIII 1827 posunutí kaple č. XIII (Anáš) 1810 nově postavena Pustá ves (č. IV) 1729 socha sv. Jana Nepomuckého 1672–97 výstavba kostela sv. Ducha Českokrumlovská jezuitská kolej nešlechtičtí majitelé Ojířové z Protivcevladykové z Hlavatce Studijní a nábož. fond Jan Gurre SJ (1610–80) poz. krátkodobí držitelé panství nejsou uvedeni Římovsko Římovsko Kromě těchto problémů, jejichž řešením bude vytvoření kopií původních soch a jejich lepší zabezpečení, se však zóna potýká i s dalšími problémy, které snižují krajinářskou hodnotu pašijové cesty a jejichž řešení je velmi problematické až nemožné. Pochybná je především nová zástavba rozšiřujícího se Římova, která se dostává do kontaktu s historickými kaplemi. Nejzávažnější konflikt představují rodinné domy zcela podřadné architektonické kvality, postavené v těsném jižním sousedství kaple Loučení. Ukazuje se, jak krátkozraké bylo příliš úzké vymezení hranice krajinné památkové zóny; tyto domy již leží mimo její území, takže ze strany památkových orgánů nebylo možno vzniku této zástavby zabránit, ani ovlivnit její podobu. Problematické je vedení hranice KPZ i přímo v jádru vsi, protože nezahrnuje západní stranu návsi (pouze malý blok, jehož vestavbou se prostor návsi zmenšil). Různé rušivé úpravy, přístavby, kolny, garáže a nevhodné architektonické detaily však vznikají i v chráněné části intravilánu. Příkladem je v současné době dokončované rozšíření historického Betléma do nezastavěné krajiny. Podobně problematicky působí již dříve (před prohlášením KPZ) vzniklé chatové kolonie na Olivetské hoře a v údolí Malše, které se svojí zcela různorodou a vesměs bezcennou zástavbou dostávají do bezprostředního kontaktu s některými zastaveními. K tomu přistupují objekty technické infrastruktury, elektrické vedení a podobně. Některé části cesty byly umístěny na hřbetnicích a počítalo se s vizuálním uplatněním kaplí na nízkých horizontech, což je dnes z velké části znemožněno přerostlou vegetací a lesními porosty, které na archivních fotografiích ještě nejsou zachyceny. Působivost poutního areálu v krajině je tak částečně degradována. Přes zmiňované problémy však patří i dnes Římovsko k pozoruhodným místům hodným návštěvy.  Zastavení XXIV. Foto Karel Kuča 2015. Zastavení XXV (oba snímky). Foto Hugo Moc 2009. 3Zastavení XXIII – Krucifix. Foto Karel Kuča 2006. 4Zastavení XXIII – detail soch, v pozadí zastavení XXIV. Foto Karel Kuča 2006. Zastavení XXIV. Foto Karel Kuča 2006. 350 351 Slatiňansko-Slavicko Tomáš Veith, Karel Kuča Slatiňansko-Slavicko představuje poměrně velké území rozkládající se ve východních Čechách mezi městy Slatiňany a Nasavrky. Stoupá z rozhraní východočeských zemědělských rovin poměrně vysoko do Železných hor. Místy velmi dramatický terénní reliéf vytváří kaňonovité údolí Chrudimky i poměrně ostré zářezy některých potoků, které do ní míří od západu. Okolí Nasavrk mělo strategický význam již krátce před naším letopočtem, kdy zde vzniklo mohutné keltské oppidum u Českých Lhotic, které je od roku 1965 chráněno jako archeologická památková re- zervace. Ve středověku, ale i později, charakterizoval území obdobný vývoj jako okolní podhorské oblasti. Struktura kulturní krajiny byla podmíněna jak zemědělskou činností, tak lesního hospodářství. Vysoká míra zastoupení lesů vedla již po roce 1700 ke zřízení Slavické obory severozápadně od Nasavrk. V roce 1732 došlo ke spojení stávajícího nasavrcko-sečského panství s panstvím Slatiňany a tento celek se v roce 1746 dostal sňatkem do držení Auerspergů, kterým zůstal až do roku 1848 (respektive 1945). To vytvořilo ideální podmínky pro koncepční přetváření zdejší krajiny, inspirované hlavně anglickými vzory přírodně krajinářských parků a motivované oblibou myslivosti. Za Auerspergů byla obora podstatně rozšířena. Při slatiňanském zámku, který se stal hlavním sídlem panství, byl v roce 1796 založen krajinářský park. Areál zámku byl pak přetvářen po celé 19. století a jeho součástí se stal i velký hřebčín. Zejména v 2. polovině 19. století byla pozornost soustředěna také do obory, kde byla vybudována řada drobných staveb typu rozhleden či loveckých přístřešků. Při tom byla využita dramatičnost terénu, zejména v kaňonu Chrudimky. Obora s řadou rybníků patřila do roku 1945 (kdy byla podstatně zmenšena) k největším u nás a charakterizují ji jak souvislé lesní plochy v severní části, tak krajina o charakteru přírodně krajinářského parku v části jižní, okolo Slavického dvora, kde se nacházejí majestátní solitérní duby, rozvolněné i zapojené skupiny stromů a volné plochy luk, vše ve velkolepém měřítku odpovídajícím vnímání prostoru z pohledu jezdce na koni. Krajinářské úpravy byly propojeny systémem cest se zámkem v Nasavrkách a ve Slatiňanech, kde navazují na zámecký park. Určitou kuriozitou je sad kaštanovníku jedlého v Nasavrkách, původně založený již roku 1776. Pro charakter území je určující i řada hospodářských staveb vázaných na řeku Chrudimku. Jedná se o mlýny Peklo, papírnu ve Svídnici, skalní mlýn včetně náhonů ve Škrovádu, brody, mostky a česla pro zachytávání plaveného dříví v Brusech. Hospodaření s vodou se projevilo na celém Slatiňany, pohled na hřebčín od západu. Foto Martin Gojda 2012. 7Pilíř Panny Marie. Foto Karel Kuča 2014. Pohled na severovýchodní část Kochánovické obory mezi Chlumem a Vrchlického návrším od jihovýchodu. Foto Libor Sváček 2014. 352 353 území, od rybničních soustav v oboře přes štolu Karel Vincenc z lukavických dolů do Chrudimky až po Ferdinandův vodovod s hydranty zásobující zámek a zámecký park ve Slatiňanech. Pozoruhodné jsou též staré pískovcové lomy. Tvář krajiny doplňuje drobná sakrální architektura v podobě mariánského pilíře na Vrchlického návrší a četných křížů podél cest, často v místech dalekých výhledů. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Naprostá většina území KPZ Slatiňansko-Slavicko leží v geomorfologickém celku Železné hory, pouze severní a severovýchodní okraj zasahuje do ploché Svitavské pahorkatiny (na severu do Slatiňansko-Slavicko Slatiňansko-Slavicko 3Slatiňany. Jan Venuto 1806. Österreichische Nationalbibliotek. Slatiňany se zámkem, kostelem, hřebčínem a zámeckým parkem od severovýchodu. Foto Libor Sváček 2013. 354 355 Heřmanoměstecké tabule, na severovýchodě do Hrochotýnecké tabule). Největší část území, ohraničená na východě a jihu hlubokým údolím Chrudimky, spadá do Kameničské vrchoviny, k níž náleží i jihozápadní výběžek KPZ kolem Českých Lhotic. Pouze bezprostřední pravobřežní území náleží do Skutečské pahorkatiny. Severovýchodní okraj KPZ je současně hranicí geomorfologických oblastí Českomoravské vrchoviny a Východočeské tabule, takže celé území se svažuje od jihu k severu. Severní okraj území KPZ reprezentují kvartérní zeminy (spraše), ze kterých vystupuje pásmo odolných pískovcových a slepencových hornin (například vrch Hůrka). Území lze charakterizovat jako ze severu jasně ohraničenou plošinu odolných hornin (slepence, pískovce), vystupujících z kvartérních překryvů východočeské tabule. V jádru oblasti se nacházejí horniny metamorfované a magmatické, které pokračují za hranicí KPZ až ke zlomovému hřebeni Železných hor. Na území se nachází systém vodních toků, které se zařezávají do vyzdviženého reliéfu pevných předkvartérních hornin a vytvářejí tak ostrá skalnatá údolí (výškový rozdíl až 100 m). Nejvýraznější jsou hluboké rokle vytvořené řekou Chrudimkou a Okrouhlickým a Debrným potokem. Části údolí Chrudimky pod Práčovem a pod Českými Lhoticemi zatopila v roce 1953 voda přehrad Práčov a Křižanovice. Krajina je typickou vrchovinou s nadmořskou výškou v rozmezí 270–450 m n. m. Území tvoří převážně erozně denundační svahy se sklonem 5–15 °. Půdní substrát tvoří pseudogleje a kambizemě modální, pouze na severu a severovýchodě jsou zastoupeny hnědozemě a černozemě. Slatiňansko-Slavicko Slatiňansko-Slavicko Skupiny dubů v jádru Slavické obory. Foto Tomáš Veith 2014. 8Slatiňansko-Slavicko na III. vojenském mapování (1877–1880). Slatiňansko-Slavicko na II. vojenském mapování (1842–1852). Hranice obory dokreslena podle mapy obory z roku 1875. 356 357 Výraznému převýšení území odpovídá i klima. To je na většině území charakteristické dlouhým létem, zatímco jaro a podzim jsou krátké, mírně teplé. Zima je také krátká, mírně teplá a velmi suchá. Naproti tomu ve vyšších polohách jižní části území je léto krátké a zima normálně dlouhá, chladná, suchá s dlouhým trváním sněhové pokrývky. Většina území (vyjma západního a východního okraje) se nachází v chráněné krajinné oblasti Železné hory. Přírodní hodnoty na Slatiňansku-Slavicku jsou poměrně dobře zachovalé. V území převládají lesní porosty, jejichž druhová skladba byla sice výrazně ovlivněna výsadbami smrku, přesto se zde zachovaly poměrně velké plochy původních hercynských dubohabřin, acidofilních doubrav, suťových lesů a údolních jasanovo-olšových luhů. Nelesní vegetaci představují ochuzené ovsíkové louky, křoviny a malé enklávy vodní a mokřadní vegetace podél břehů četných rybníků a xerotermní vegetace (např. přírodní památka Hrobka). V kaňonu Chrudimky nad Práčovem se nachází přírodní rezervace Strádovské peklo a na ni navazující Krkanka. Ty dohromady tvoří evropsky významnou lokalitu Krkanka-Strádovské peklo, která je sice v severní části menší než přírodní rezervace, na jihu však zahrnuje mnohem větší území v údolí Debrného potoka a mezi Kopáčovem a Hradištěm. V rámci rybniční soustavy jižně od Trpišova je rybník Boušovka chráněn jako přírodní památka a evropsky významná lokalita. Dalšími drobnými přírodními památkami jsou poloha Hrobka mezi Svídnicí a Kochánovicemi a lokalita Na skalách na východním okraji Rabštejnské Lhoty. Zajímavý fenomén představuje také starý sad kaštanovníku jedlého v Nasavrkách, chráněný jako přírodní památka Kaštánka. Evropsky významnou lokalitou je rovněž Slavická obora, nikoli však celá; ochrana zde zahrnuje liniové útvary alejí na hrázích rybníků Trpišovského nového a Brožku, dále alej lemující severozápadní okraj obou rybníků a také soustavu alejí severovýchodně od slavického dvora. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY V 2.–1. století před n. l., v pozdní době laténské, obývali toto území Keltové, kteří vybudovali mohutné oppidum severně od Českých Lhotic, na protáhlé ostrožně nad zákrutem údolí Chrudimky. Je pravděpodobné, že oppidum kontrolovalo odbočku jantarové stezky. Četné archeologické nálezy poukazují na vztah s oppidem Staré hradisko u Skřivánkova a Okluk poblíž moravského Plumlova ležícím právě na jantarové stezce.432 Oppidum bylo Kelty opuštěno po polovině posledního století před n. l., kdy byli Keltové pravděpodobně vystřídáni germánskými a později slovanskými kmeny. Hradiště bylo podle archeologických průzkumů druhotně osídleno slovanskými kmeny, avšak jejich vztah k pozůstatkům keltského opevnění není znám.433 Pro rozvoj osídlení bylo rozhodující založení benediktinských klášterů v Klášteře u Vilémova (okolo roku 1121) a v Podlažicích u Chrasti (roku 1159), které organizovaly vnitřní kolonizaci oblasti Železných hor ležící mezi nimi. Podlažický klášter také založil rybníky u Svídnice.434 Vilémovský klášter předal roku 1329 správu vsí do rukou Jindřicha z Lichtenburka a držitelé hradu Lichnice (Lichtenburka) pak v kolonizaci oblasti pokračovali. Pro správu území byly již před koncem 13. století435 vybudovány menší hrady Vildštejn436 a Oheb437 jižně od Seče (mimo KPZ), Rabštejn západně od stejnojmenné vsi (těsně za hranicí KPZ) a Strádov na strmé vysoké ostrožně nad Chrudimkou jihovýchodně od Práčova. Ve 13. a 14. století byla také zakládána sídliště, která se stala tržními, správními či církevními centry. Některá z nich získala i statut městečka. Na námi sledovaném území se jedná o Nasavrky (doloženy roku 1318, městečkem nejpozději roku 1360), Seč (doložena 1318, městečkem byla roku 1499) a Bojanov (1329, městečkem roku 1567). Již ve středověku vybudovali mniši z podlažického kláštera několik rybníků u Svídnice. Během husitských válek byly hrady obléhány a v průběhu 15. až 16. století postupně opouštěny.438 Do dějin oblasti se v pohusitské době významně zapsali Trčkové z Lípy, kteří hrad Oheb po roce 1455, kdy jej získali, přestavěli, ale v roce 1499 jej opustili. Větší význam pro ně měl hrad Lichnice, který drželi od roku 1490 a poté jej mohutně přestavěli. Zkázu tohoto hradu předznamenal až požár v roce 1610 a nařízená demolice po třicetileté válce. Opuštění hradů Strádova a Ohebu znamenalo přesun vrchnosti i správy dominií do zámků v Nasavrkách a Seči. Nasavrcký zámek vznikl po roce 1610 pozdně renesanční přestavbou zdejší tvrze nákladem Jiřího Záruby z Hustířan. Seč bývala poddanským městečkem vildštejn- 432   Horáková, M. (2009). 433   Štěpán, L., a kol. (2001). 434   Vepřek, P. [ed.] (1909). 435   Sedláček, A. (1882), Klaus, A. (1915), Horáková, M. (2009). 436   K roku 1499 zahrnoval statek zbořeného hradu Vildštějna městečko Seč, Kovářov, Kraskov a Žďárec – Teplý, J. (1997). 437   Hrad Oheb byl založen ve 2. polovině 14. století. Jeho založení je spojováno s iniciativou vilémovského kláštera s cílem vybudovat hrad k ochraně jejich majetku. 438   Vildštejn zpustl v 15. století, Rabštejn roku 1610 (Horáková, M. /2009/), Strádov je jako zbořený uváděn roku 1457 (Klaus, A /1915/), Oheb kolem poloviny 16. století, ale opuštěn byl již v roce 1499 (Durdík, T. /2009/). ského panství. Od roku 1499 patřila k panství Lichnice, které bylo roku 1564 rozděleno a jižní část s Ohebem získal Václav Robmháp ze Suché, který tento majetek v roce 1578 rozšířil. Za své nové sídlo si zvolil Seč, kde do té doby vybudoval nový zámek. Podobný vývoj můžeme sledovat i ve Slatiňanech. Tamní středověká tvrz, doložená až v roce 1371, byla ve 3. čtvrtině 16. století zastíněna hradem Rabštejnem, ale kolem roku 1580 přenesl Bohuslav Mazanec z Frymburka sídlo panství znovu do Slatiňan a dal na místě tvrze vybudovat poměrně výstavný renesanční zámek. V 16. století také pokračovalo budování rybníků, i když nikdy nenabylo takového významu jako na pernštejnském pardubickém panství.439 Na řece Chrudimce byla v roce 1564 vystavěna panská pila, která měla sloužit ke zužitkování dříví z okolních lesů.440 439   Vepřek, P. [ed.] 1909. 440   Adámek, K. (1914). Slatiňansko-Slavicko Slatiňansko-Slavicko Pohled na Nasavrky od jihovýchodu; za městem se přes celý snímek táhne rokle Debrného potoka a za ní kaňon Chrudimky. Foto Libor Sváček 2014. Perný rybník ve Slavické oboře. Foto Karel Kuča 2014. Trpišovský nový rybník ve Slavické oboře. Foto Karel Kuča 2014. Přehrada Práčov od severu. Foto Libor Sváček 2014. 3Keltské oppidum České Lhotice od severozápadu. Foto Libor Sváček 2014. Trpišovský nový rybník ve Slavické oboře. Foto Karel Kuča 2014. 358 359 Třicetiletá válka neznamenala pro panství v území tak velké ztráty, jaké lze sledovat v úrodnějších oblastech Chrudimska.441 Výrazně se však podepsala na zpustošení velkého počtu rybníků potulujícími se vojsky. Roku 1623 byla vypálena víska Slavice a na jejím místě byl později vybudován dvůr.442 Zásadně se však změnily majetkové poměry a v důsledku pobělohorských konfiskací získal v roce 1623 nasavrcké panství František de Couriers, důstojník v habsburských službách. V roce 1628 se stal také držitelem sečského panství, které bylo s nasavrckým definitivně spojeno roku 1702. Seč byla v letech 1628–1702 sídlem vrchnosti. Po smrti Františka de Courierse (1655–†1663) přešel majetek na jeho matku Rosinu z Heidenu, podruhé provdanou za Václava ze Schönfeldu. Za Schönfeldů (1663–1746) bylo nasavrcké panství v několika fázích podstatně rozšířeno a v roce 1732 se jeho součástí stalo i panství Slatiňany (již v roce 1730 se schönfeldským majetkem stalo také panství Žleby). Schönfeldové 441   Horáková, M. (2009). 442   Klaus, A. (1915), Štěpán, L. (2001). také již po roce 1700 založili Slavickou oboru (viz dále). Dcera Josefa Františka ze Schönfeldu, Marie Kateřina, se v roce 1746 provdala za Jana Adama z Auerspergu. Po její smrti (†1753) se držiteli celého rozsáhlého majetku stali Auerspergové a přenesli jeho sídlo do Slatiňan, což mělo pro formování zdejší krajiny zásadní význam, i když význam Slatiňan byl vždy zastiňován hlavním auersperským sídlem, kterým byly Žleby. V Nasavrkách zůstala jen hospodářská správa dominia, což bylo logické, protože ležely v ideálním středu dominia. Slatiňany ležely na severním okraji panství, ale též zemědělské nížiny, takže poskytovaly příznivější klimatické podmínky. Zdejší zámek byl mimoto oddělen od vlastní vesnice (městysem se stala až v roce 1911) a území směrem k lesům na jihu bylo možné využít pro založení zámeckého parku. Situace v Nasavrkách, kde byl zámek součástí náměstí, dávala pro rozvoj knížecího sídla mnohem méně příznivé podmínky. Záměrné formování krajiny Slatiňanska-Slavicka je spojeno až s Auerspergy. Do té doby se vyvíjela v podstatě kontinuálně jako odraz zemědělské činnosti a využívání zdejších rozsáhlých lesních komplexů. Rybníky měly jen velmi okrajový význam. Někdy na přelomu 18. a 19. století zanikl kvůli tlaku na rozšíření zemědělské půdy i největší rybník Slatiňanský, který se rozkládal mezi Slatiňany a Pouchobrady, severně od Podhůry a Říště (mimo KPZ), a je zakreslen jak na Müllerově mapě Čech z roku 1720, tak na I. vojenském mapování z let 1780–1783, avšak již v redukované rozloze (v roce 1839 již neexistoval). Rybník se nacházel v místě rozsáhlé terénní deprese. I v současné době lze v terénu vysledovat obě jeho původní hráze (severní a východní), které jsou patrné také na II. a III. vojenském mapování. Napájel jej potok Podhůra tekoucí od Rabštejnské Lhoty, který původně pokračoval severovýchodním směrem a za malým rybníčkem u chrudimského pivovaru ústil do Chrudimky. Z hlavní východní hráze byla voda odváděna přes Píšťovy rovněž do Chrudimky a po vysušení a melioraci rybníka byl do tohoto koryta sveden tok Podhůry. Vysušeny (později však obnoveny) byly i některé lesní rybníky východně od Šiškovic a severozápadně od Kochánovic. Již od 17. století však přetvářela obraz krajiny také průmyslová výroba a těžba surovin. Od roku 1620 se datuje dobývání limonitu v okolí vsi Lukavice (východně za hranicí KPZ), který byl používán k výrobě železa; po prohloubení dolu byl těžen pyrit a byla zavedena výroba síry a kamence ve zdejší chemické továrně. Největší rozmach těžby lze vymezit roky 1670 a 1809, přičemž již od poloviny 18. století probíhala v režii Auerspergů a definitivně skončila v roce 1892.443 Výrazný dopad na tvář krajiny jižně od Slatiňan měly škrovádské pískovcové lomy, které se řadily k největším lomům v Čechách a největší rozmach zaznamenaly v 19. století (v roce 1895 v nich pracovalo až 84 kameníků). Kámen byl použit například roku 1834 na stavbu mostu ve 443   Hlušičková, H. [ed.] (2002). Slatiňansko-Slavicko Slatiňansko-Slavicko Torzo Vilemíniny vyhlídky. Foto Tomáš Veith 2014. Torzo vyhlídky Jelení hlava. Foto Tomáš Veith 2014. Slatiňany se zámeckým parkem od západu. Foto Libor Sváček 2014. 4Nasavrky. Jan Venuto 1809. Österreichische Nationalbibliotek. Cesta ke Slavické oboře ze Slavic. Foto Karel Kuča 2014. Slatiňanský zámek a kostel sv. Martina od severu. Foto Libor Sváček 2013. 360 361 Slatiňanech444 nebo v letech 1891–1892 na stavbu věže slatiňanského kostela sv. Martina.445 Pískovcové lomy spolu se skalním mlýnem jsou zakresleny na mapě stabilního katastru z roku 1839, kde se lomová stěna táhne od skalního mlýna až ke Škrovádu do míst, kde se nacházel brod. Škrovádské lomy s pohledem na budovu prachárny stojící na vrchu kopce v Borku zachytil Karel Liebscher.446 Patronem škrovádských kameníků byl sv. Jan Nepomucký, jehož socha zde byla vztyčena v roce 1759. V 18. století pracovala také papírna u Svídnice. Svědčí o tom kříž u Škrovádu s nápisem Hans Peter Seifert papier meister zu Sbihnitz a. 1727. Další kříž vážící se k papírně se nachází u Svídnice. Ten vztyčil v roce 1759 papírník, který roku 1755 koupil papírnu od vrchnosti po zadluženém Seifertovi.447 Papírna z 18. století stojí dodnes pod hrází vodní nádrže Práčov. Do papírny byla přiváděna voda z rybníka, který se nachází pod nynější hladinou vodní nádrže. Dodnes lze vysledovat místo, kudy se voda z papírny vracela do řeky Chrudimky. V roce 1854 papírna vyhořela, roku 1861 papírnická výroba zanikla a budova sloužila pouze jako takzvaný Horní mlýn. Roku 1823 byla v Nasavrkách založena továrna na likéry, sodovku a limonádu firmy Ludvík Meisl a syn. V roce 1836 skončilo plavení dřeva po Chrudimce z horských revírů do Svídnice. Na mapě stabilního katastru z roku 1839 je zobrazena cihelna u Slatiňan (jihozápadně od zámeckého parku), úvozem spojená s novým slatiňanským hospodářským dvorem. Bývalá cihelna i úvoz jsou dodnes čitelné v terénu. Pravděpodobně první úpravou krajinářského charakteru bylo založení sadu Kaštánky v Nasavrkách. Sad byl na svahu severně pod kostelem a náměstím zakládán od roku 1776,448 za 444   Vorel, M. (2010b). 445   Vorel, M. (2009d). 446   Jedná se o pohled od Škrovádu směrem na jih. Budova prachárny stojí na kopci v Borku (byla tak stále na očích a mimo obydlené území). 447   Vorel, M. (2009c). 448   Stehlíková, J. (2011). Jana Adama Auersperga (1750–1822). Podle Klausova popisu z roku 1915 Pod zámkem pod svahem prostírá se knížecí dvůr. Na svahu tomto za knížete Adama z Auerspergů vysázeny byly jedlé kaštany, pročež tento dosud kaštankou se zove. Dnes svah tento, poněvadž mnoho kaštanů zešlo, vysázen jest vlašskými ořechy a jinými ovocnými stromy, avšak dosud zachovalo se několik kaštanů, jež v plné kráse a mohutnosti vzhlíží odtud do celého kraje.449 I z uvedené citace je patrné, že většina dnešních kaštanů, které nyní v Kaštance zcela dominují, je mnohem mladšího původu. Pokud jde o historický vývoj, je třeba upozornit, že na I. vojenském mapování (1780–1783) ještě není zakreslena ani Kaštanka, ani dvůr. Zachycuje je až mapa stabilního katastru z roku 1839, z níž je patrné, že oba počiny souvisely. Kaštanka byla založena v jižní části nové aleje směřující na osu dvora. O významu pěstování kaštanovníku jedlého (Castanea sativa), svědčí i vysoký podíl jeho sazenic pěstovaných v ovocných školkách na panství. Jedna ze tří ovocných školek se nacházela na východním svahu u nasavrckého zámku již od roku 1746. Další ovocné školky byly ve Slatiňaněch a Zaječicích. Nejvyšší počet stromků podle přehledu ovocných školek nasavrckého panství z roku 1862 pěstovala školka v Zaječicích. Je zajímavé, že ze šesti druhů ovocných stromů byly co do počtu na čtvrtém místě sazenice kaštanovníku a teprve za nimi následovaly třešně a vlašské ořešáky.450 Kaštanovník jedlý je dodnes ve znaku města Nasavrky a vyskytuje se poměrně hojně i ve zdejších lesích, například mezi Monakem a Kočičím hrádkem. Již od konce 18. století se těžiště prakticky veškeré stavební i krajinářské činnosti Auerspergů přeneslo do Slatiňan. Jak okolí zámku v té době vypadalo, dokládá axonometrická kresba Slatiňan na mapě z roku 1753. Zámecký areál měl přibližně obdélný, velmi protáhlý tvar (ve směru sever – jih). Severovýchodní kout zaujímal vlastní čtyřkřídlý zámek, ohrazený oválnou hradební zdí. Zbytek obvodu byl zastavěn hospodářskými budovami dvora. Na jižní straně stála paralelně s jižní stranou dvora další hospodářská budova a za ní dále k jihu se táhla hospodářská zahrada či chmelnice. Žádný zámecký park ještě neexistoval, severně od zámku se táhly zahrady, další zahrady se rozkládaly západně od zámeckého areálu (jižně od kostela situovaného severozápadně od zámku). Jihovýchodně pod zámkem stál dodnes existující mlýn, založený v roce 1597. Hospodářské budovy západně od zámku (zachycené na mapě stabilního katastru) ještě neexistovaly, stejně jako velký dvůr na severozápadním okraji Slatiňan. Na I. vojenském mapování (1780–1783) již východní polovina dvora neexistovala.451 Situace se začala měnit v roce 1796, kdy Karel Josef Auersperg (†1822) založil jižně od zámku krajinářský park o výměře 16 ha. Podél řeky se táhl tak jako nyní až k mostu, ale jinak sahal jižním směrem jen zhruba po hráz nynějšího Zámeckého jezírka. Zalesněná plocha parku byla 449   Klaus, A. (1915). 450   Stehlíková, J. (2011). 451   Kuča, K. (2004). Slatiňansko-Slavicko Slatiňansko-Slavicko Kaštánka v Nasavrkách. Foto Karel Kuča 2014. Kaštanovník jedlý (Castanea sativa). Foto Věra Kučová 2014. Zámek v Nasavrkách. Foto Karel Kuča 2007. 3Nasavrky na mapě stabilního katastru z roku 1839. Ferdinandův vodojem. Foto Věra Kučová 2014. Slatiňany, kostel sv. Martina. Foto Karel Kuča 2014. 4Švýcárna s okolím na indikační skice mapy stabilního katastru z roku 1839. Zahradní průčelí slatiňanského zámku a socha koně od Bohumila Kafky. Foto Věra Kučová 2014. 4Slatiňany na mapě stabilního katastru z roku 1839. Slatiňany, pohled na zámek od severozápadu. Foto Karel Kuča 2014. 362 363 rozčleněna palouky různých organických tvarů, s největším prostranstvím v prostoru severně od nynější hráze. Rovněž cesty tvořily komplikovaný organicky spletenec. Obdobně bylo pojato západní a severní sousedství zámku, ale formou zahradního parteru. Park původně nebyl oplocen a přecházel jako lesopark do Slavicko-kochánovické obory. Celý areál hospodářského dvora jižně od zámku byl zbořen. Naopak nově byly západně od zámku a jihozápadně od kostela postaveny stáje pro koně hostů a kočárovna. Dále byl před rokem 1829 vybudován nový velký hospodářský dvůr západně od návsi. Hlavní vstup do zámku zůstával na jižní straně, ale severní křídlo zámku již neexistovalo. V rámci úprav širšího okolí zámku došlo v roce 1815 také k vymístění hřbitova od kostela sv. Martina. Cesta procházející návsí ke kostelu a dále okolo zámku byla na jižním konci kvůli zřízení zahrady a parku zaslepena a přeložena okolo západního okraje nového zámeckého parku. V letech 1829–1838 se však zcela změnila i celková komunikační situace vsi. Nová císařská silnice z Chrudimi do Ždírce nad Doubravou byla vedena k novému slatiňanskému dvoru, kde se společně se silnicí z Heřmanova Městce zalomila k východu, kolmo přes náves, a po novém mostě z roku 1834 překročila řeku. Za vodou se stočila k jihovýchodu, v podstatě po humnech dlouhé řady usedlostí. Od mostu přímo k východu byla v letech 1834–1836 vytýčena tzv. Novobrněnská silnice směrem ke Chrasti a Skutči. Na tuto novou základní komunikační síť navázaly nové aleje, které rozčlenily slatiňanskou krajinu. Nejvýraznější byla alej navazující na chrudimskou silnici a lemující západní okraj zámeckého parku. Tuto situaci zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1839.452 Vincenc Karel Auersperg (†1867) byl v mládí výrazně ovlivněn díly anglické romantické literatury, především historickými romány Waltera Scotta, roku 1837 cestoval po Anglii, byl jedním ze tří zakladatelů pardubické parfosní společnosti, ve Slatiňanech vybudoval středisko pro výcvik překážkových koní a hipologické muzeum.453 Jeho zaujetí rytířstvím a kulturou středověku jej vedlo k radikální novogotické přestavbě zámku Žleby. V podobném duchu dal od konce 40. let 19. století do roku 1867 upravit i slatiňanský zámek. V té době působil v panských službách architekt Benedikt Škvor. Stavební průzkumy zmiňují na zámku ve Slatiňanech i Františka Schmoranze staršího.454 Ten se podílel na četných stavbách v okolí Chrudimi, ve Slatiňanech na stavbě vlastního domu a kamenného mostu z roku 1834.455 Jižní vstup byl zrušen, nový vstup vedl od severu, hmotu zámku obohatily gotizující věžičky, k severnímu konci západního křídla byla přistavěna čtyřpatrová věž a od ní směrem k západu nové dvojpatrové novogotické zámecké křídlo.456 Ještě předtím dal však v letech 1846–1848 rozšířit zámecký park do nynější rozlo- hy.457 Jak ukazuje III. vojenské mapování (1877–1880), došlo tehdy ke zjednodušení cestní sítě v parku, který však stále neobsahoval Zámecké jezírko. Tento hlavní akcent parku byl vybudován až v roce 1888 včetně půvabného přístaviště loděk (krátce poté, co byl v roce 1879 oplocen, po roce 1945 jezírko zaniklo a bylo obnoveno v letech 1978–1979). Protože mu chyběl zdroj vody, bylo zásobováno vodárnou postavenou v roce 1887 mezi Švýcárnou a Vrchlického návrším jako součást Ferdinandova vodovodu, pojmenovaného podle Ferdinanda Auersperga, druhorozeného syna Františka Josefa Auersperga. Vodovod zásoboval pitnou vodou především zámek, ale také občané měli také možnost odběru vody pro svoji potřebu.458 Trasování vodovodu není zcela prokázané, případně je možné, že vodovody byly dva.459 V roce 1888 byl park rozdělen plotem na severní soukromou a jižní veřejnou část. Zhruba mezi zámkem a jezírkem vzniklo tzv. dětské hospodářství v podobě skupiny dřevěných staveb v lidovém duchu. Je analogií romantických vesniček, jaké dříve vznikaly i v jiných zámeckých parcích (Nové Hrady, Chlumec nad Cidlinou), ale nedochovaly se. V podstatě výslednou podobu dal zámeckému areálu ve Slatiňanech František Josef Auersperg (†1938). Barokní podoba původně gotického kostela sv. Martina je zachycena na vedutě Antona Johanna Venuta z roku 1806, kde má jeho věž ještě barokní cibulovou báň. V letech 452   Kuča, K. (2004). 453   Koblasa, P. (2013). 454   Ebel, M. – Svoboda, L. (1996). 455   Mikan, R. (2013) však uvádí, že účast architekta Františka Schmoranze staršího na stavbě mostu ve Slatiňanech je nepravděpodobná. 456   Kuča, K. (2004). 457   Viz Návrhy 1844 SOA Zámrsk: dřeviny jehličnaté ve skupinách 300x, dřeviny listnaté ve skupinách 2500x, solitery 200x (Stehlíková, J. /2011/). 458   Vorel, M. (2010a). 459   Zdrojem byl Okrouhlický potok, který protékal kaskádou Zádušních rybníků. U spodního rybníku je dosud krytá studna, která byla propojena s potokem pískovcovým filtrem, od níž vedlo dřevěné potrubí podél Okrouhlíku do Kochánovic, kde byla umístěna čistící šachta, a odtud voda natékala do vodojemu u Vrchlického návrší. Na trase bylo umístěno sedm hydrantů, především pro požární účely, ale i jako zdroj pitné vody pro občany (Vorel, M. /2012/). Je třeba připustit, že zdrojem pro vodovod ke zmíněné vodárně nebyl Okrouhlický potok, ale rybník Pařezný nedaleko Libáně (viz situace staby v roce 1886, uložena v SOA Zámrsk, fond Vs Nasavrky, mapy a plány inv. č. 151 a 152) (Štěpán, L. – Kolek, V. /2012/). 1891–1892 byl novogoticky přestavěn, rozšířen a přeměněn v trojlodí.460 Od základu byla postavena věž, na kterou byly použity kvádry z již zmiňovaného Škrovádského lomu.461 Následně dal František Josef zbořit dosavadní stáje stojící jihozápadně od kostela a v letech 1898–1901 dal západně od nich postavit velký hřebčín Earlstall se stájemi pro kočárové, dostihové a honební koně jako stylově výraznou stavbu s hrázděnými štíty. Díky modernímu vybavení byl slatiňanský hřebčín pokládán za nejkrásnější v Rakousku-Uhersku.462 Vznik hřebčína je patrně poněkud ranější, protože jej zachycuje již obraz z roku 1895 od Otto Waltera; na plánu vodovodu z roku 1886 však ještě zakreslen není. V 19. století byla značná pozornost věnována také území jižně nad zámeckým parkem, které rozšiřovalo možnosti příjemných vycházek či vyjížděk. Na okraji lesního komplexu Hůry byla v roce 1840 postavena myslivna Švýcárna (myslivnu zde zachycuje již mapa stabilního katastru z roku 1839; na I. vojenském mapování ještě neexistovala, ale poblíž stávala stavba nazývaná Heu Schupfe), rozšířená pak v letech 1847–1848 přístavbami hospodářských křídel. Švýcárna má díky poloze na okraji lesa pohledové vazby na zámecký park. Na indikační skice stabilního katastru z roku 1839 byla v polích mezi Švýcárnou a zámeckým parkem tužkou dokreslena cesta s výraznými zákruty, která pravděpodobně nebyla realizována. Je možné, že se zde počítalo s rozšířením parku, do něhož by byla zapojena i Švýcárna. Na skalnatém návrší jihovýchodně odtud, při cestě ze Slatiňan do Kochánovic, odkud se otevírá úchvatný výhled do údolí Chrudimky, dala Marie Gabriela Auerspergová (1793–1863) v roce 1852 vztyčit trojboký novogotický pilíř na paměť nevolnického povstání v roce 1775. Ke sloupu se váže pověst.463 Celková výška sloupu činí 6,5 m, původně byl vyšší (8 m). Vrchní část 460   Chytil, K. (1900). 461   Vorel, M. (2009d). 462   Kuča, K. (2004). 463   Pověst popisuje dramatickou situaci, do níž se dostala kněžna Vilemína Auerspergová (1738–1775) poté, když se vracela do slatiňanského zámku z Nasavrk. Pod zmíněným návrším byl její kočár zastaven zástupem rebelujících sedláků, což se mělo stát za nevolnického povstání v roce 1775. Kněžna odvážně vystoupila z kočáru a začala s předáky vzbouřenců jednat, ovšem marně. Ti trvali na svém požadavku, hlasitě se dožadující svobody, a ve své zlobě ji chtěli využít jako rukojmí při prosazování svých cílů u vrchnosti. Nečekaně však vystoupil z davu moudrý stařík, který se kněžny zastal a připomněl rebelantům jaké dobrodiní ona prokázala poddanému lidu, a proto si nezasluhuje, aby jí někdo ublížil. Slova pronesená v pravý čas zapůsobila a nespokojený lid, protestující Slatiňansko-Slavicko Slatiňansko-Slavicko Přístaviště jezírka v zámeckém parku. Foto Karel Kuča 2014. Slatiňanský zámecký park. Foto Karel Kuča 2014. Jádro Slavické obory na mapě stabilního katastru z roku 1839. Slatiňany, jezírko v zámeckém parku. Foto Karel Kuča 2014. Slatiňany, dětské hospodářství v zámeckém parku. Foto Karel Kuča 2014. Slatiňany, jezírko v zámeckém parku. Foto Karel Kuča 2014. 364 365 sloupu je rozšířena o tzv. kapličku, ve které je umístěn obraz Madony. Jedná se o starožitný klenot z roku 1444, nalezený ve zbořeništi dolnorakouského kláštera v Gamingu, odkud se dostal do auersperského zámku v Goldeggu, z něhož jej kněžna dopravila do Slatiňan.464 Východní svahy tohoto Mariánského návrší byly v té době proměněny ve velký třešňový sad (vůbec největší třešňovka byla založena roku 1874 severně od Nasavrk, ale v roce 1890 musela být kvůli onemocnění stromů z převážné části vykácena a plocha zalesněna). Výsadba třešňovky byla motivována také snahou o potlačení silné půdní eroze tohoto území. Mariánské návrší v letech 1890–1909 často navštěvoval básník Jaroslav Vrchlický a proto od roku 1926 nese jeho jméno. V lese západně od Švýcárny dala Vilemína Auerspergová (1857–1909) v letech 1898–1901postavitnavystupujícískalceminiaturníreplikustředověkéhohradu,pojmenovanou Kočičí hrádek465 a sloužící k ukrácení kratochvíle zámeckých ratolestí.466 Pojmenování bylo snad převzato podle skutečného Kočičího hrádku poblíž Žumberka. Nejmladší stavbou je v této části Slatiňanska pavilon lesní restaurace Monaco, který koupil pan Drobík na východočeské výstavě konané roku 1903 a v roce 1904 jej dal postavit na okraji lesa jižně od Mariánského návrší. Lesnický srub vedle Monaca pochází z hospodářské výstavy konané v roce 1910 v Nasavrkách.467 V 2. polovině 19. století formoval obraz krajiny Slatiňanska také průmysl. Již v letech 1857–1858 vyrostl severně od vsi velký a architektonicky náročný komplex cukrovaru. V roce 1871 byla zprovozněna železnice z Pardubic do Havlíčkova Brodu. Při nádraží, situovaném východně od Slatiňan, vznikla v roce 1873 továrna na umělá hnojiva, do které byla přenesena výroba chemické továrny z Lukavice.468 Novodobým vývojem se obě továrny změnily v architektonicky nehodnotné industriální celky, takže je logické, že zůstávají vně hranice krajinné památkové zóny. Roku 1903 byl ve Slatiňanech zřízen také lihovar. Druhá polovina 19. století byla klíčovým obdobím také pro dotvoření velké obory mezi Slatiňany a Nasavrky, která je vedle vlastního zámeckého areálu ve Slatiňanech hlavním krajinářskou hodnotou Slatiňanska-Slavicka. První Slavická obora byla zřízena již nasavrckými Schönfeldy po roce 1700 mezi Libání, Nasavrky a Trpišovem. Po roce 1746 byla rozšířena o Kochánovickou oboru na území spravovaném i dříve ze Slatiňan469 a nazývala se pak Slavicko-Kochánovická. Podle zákresu na I. vojenském mapování (1780–1783) zahrnovala na jihovýchodě celý kaňon Chrudimky okolo Strádova a její hranice procházela nedaleko Drahotic, Libáně, Radochlína, Výsonína a Práčova, zatímco na severozápadě se táhla až k Rabštejnské Lhotě. Severovýchodní úsek hranice bohužel zakreslen není (jde o jiný mapový list). Později se hranice obory částečně měnily, ale stav zobrazený na mapách obory z let 1875 a 1933 se již téměř nelišil (obora tehdy zasahovala na pravý břeh Chrudimky jen východně od Strádova a Práčova). Obora byla radikálně zmenšena až v roce 1945 (z 1 183 ha na 550 ha), takže byla omezena jen na jižní slavickou část, ale ani ta nezůstala v původním rozsahu. proti tuhé robotě, ustoupil z cesty kočáru, který pak nerušeně pokračoval v jízdě do zámku (Vorel, M. /2009a/). 464   Vorel, M. (2009a). 465   Stehlíková, J. (2011). 466   Vorel, M. (2009b). 467   Vorel, M. (2013b). Tato 2. hospodářská výstava trvala 16 dní a účastnilo se jí 514 vystavovatelů rozdělených do 7 skupin. První hospodářská výstava se v Nasavrkách uskutečnila v roce 1874 na svazích sadu Kaštánky. Trvala 5 dní a účastnilo se jí zde 84 vystavovatelů (Klaus, A. /1915/). 468   Horáková, M. (2009). Lukavická chemická továrna se nacházela mimo území KPZ. Do území KPZ spadá jen odvodňovací štola Karel Vincenc z konce 18. století ústící do řeky Chrudimky v lokalitě Na pilce poblíž Brus. 469   Stehlíková, J. (2011). Auerspergové věnovali oboře velkou pozornost, neboť měli silný vztah k myslivosti. Karel Josef Antonín Auersperg ml. (1750–1822), byl nejvyšším lovčím vídeňského dvora;470 jeho chotí byla Marie Josefa z Lobkovic (1724–1792), zakladatelka zámeckého parku ve Vlašimi. Charakter obou částí obory se dost výrazně lišil. Severní Kochánovická část byla vždy tvořena souvislými lesními masivy, které narušoval pouze pás luk okolo skupiny rybníků na potoce tekoucím ze Smrkového Týnce do Okrouhlického potoka u Kochánovic (Čabrousek, Vilém, Hluboký). S rybníkem Vilémem sousedí i Perný rybník, vybudovaný na rozvodí – zatímco z jihovýchodní hráze může voda odtékat do Okrouhlického potoka, severozápadní hráz propouští vodu do potoka Podhůry, který v tomto rybníce začíná. Tento stav je nicméně dílem pozdější doby. Ještě na III. vojenském mapování je zakreslen pouze rybník Vilém a nad ním situovaná další hráz. Přes nynější Perný rybník přitékal od severozápadu potok, zatímco Podhůra pramenila v Kochánovickém úvalu až dále k severu. Také jižní Slavická část má soustavu rybníků, vybudovanou na dvou ramenech Slavického potoka východní od Šiškovic (největší Trpišovský nový, dále Brožek, Starý, Podlézský a nebeský rybník Boušovka, který spolu s Podlézským vznikl až po roce 1880. Souvislé lesy jsou pouze na severovýchodě a východě (zde po obou stranách řeky), zatímco v širším okolí Slavického dvora, který byl vždy srdcem obory, převažovaly rozlehlé louky se skupinami stromů. Nová etapa vývoje obory začala roku 1861 adaptací Slavického dvora pro lesní hospodářství. Ve východním sousedství, na místě dřevěných chalup, zachycených již v roce 1839, byla v roce 1863 postavena nová Slavická myslivna. V roce 1868 pak začalo částečné zalesňování zemědělské půdy v okolí dvora; podle nařízení měly být nejdříve zalesněny pastviny, poté pole a konečně louky. Avšak ještě III. vojenské mapování ukazuje zhruba stejný rozsah lesa, jaký zde byl v roce 1839. Krajina zde byla v té době formována podle vzoru anglických krajinářských parků především loukami se solitérně stojícími majestátními stromy, alejemi podél cest a rozvolněnými skupiny stromů. Tyto úpravy kolem Slavického dvora jsou určené především pro jízdu na koni a tomu odpovídá i jejich velkorysé měřítko. Kromě mohutných solitérních stromů se jedná o skupinu stromů 0,5 km severovýchodně od Slavického dvora, která je na mapě stabilního katastru nazvaná Dubinka.471 Nacházela se zde též skupina stromů Habřina. Teprve ortofotomapa z doby kolem roku 1950 zachycuje historicky největší stupeň zalesnění, k němuž došlo v průběhu 1. poloviny 20. století a který byl od té doby na některých plochách opět částečně redukován, zatímco na jiných les nově vznikl. I z tohoto srovnání je zřejmé, že vývoj obory představoval značně dynamický proces, který lze nejlépe sledovat právě porovnáním map. Území severně a východně od Slavického dvora je díky střídání lesů s loukami protkanými alejemi spolu s oběma rybničními skupinami s dubovými stromořadími na hrázích bezesporu krajinářsky nejhodnotnější částí obory, i když samozřejmě nelze pominout ani dramatické scenérie hlubokého kaňonu Chrudimky. V 60. a 70. letech 19. století vybudovali Auerspergové v oboře několik drobných staveb charakteru rozhleden či loveckých chat (útulků). Na výšině (452 m n. m.) nad údolím Chrudimky, 300 m jihovýchodně od Slavického dvora, to byla hrázděná Vilemínina vyhlídka. Na skalnaté ostrožně jihozápadně nad Perným rybníkem vyrostl Tyrolský dům jako roubený odpočinkový objekt spojený se slatiňanským zámkem cestou vedoucí okolo Švýcárny, sloupu Panny Marie a kříže sv. Engelberta (tento kříž byl vztyčen údajně z podnětu kněžny Vilemíny Auerspergové, která tu spadla z koně a pád přežila bez následků, na rozdíl od své dcery Charlotty; stávající kříž 470   Klaus, A. (1915). 471   Skupina je proťata terénním valem potrubí vedoucího od vodní nádrže Křižanovice do vyrovnávací věže vodní nádrže Práčov. Slatiňansko-Slavicko Slatiňansko-Slavicko Nohutné duby v jádru Slavické obory. Foto Tomáš Veith 2014. Obnovená vyhlídka Chlum. Foto Karel Kuča 2014. Výletní restaurace Monaco. Foto Karel Kuča 2014. Průhled trojitým čelním valek keltského oppida České Lhotice od severu. Foto Ladislav Svoboda 2011. Kočičí hrádek. Foto Karel Kuča 2014. Švýcárna. Foto Karel Kuča 2014. 366 367 není původní472 ). Na vyvýšenině Chlum, 350 m severovýchodně nad Hlubokým rybníkem, byla postavena rozhledna, označovaná též jako požární hláska. Na úzké skalnaté ostrožně nad zákrutem údolí, severovýchodně nad mlýnem Peklo, vznikla dřevěná rozhledna Jelení hlava, nazývaná též gloriet. Umožňovala nádherný rozhled do údolí Chrudimky a Debrného potoka, na mlýn Peklo, ves Hradiště a Nasavrky s rozhlednou Ochoz v pozadí.473 Pohled z vyhlídky na Nasavrky zachytil Karel Liebscher kolem roku 1900. Na pravém břehu řeky pod Strádovem byla zřízena Střelnice. Pozornost byla věnována též budování kvalitních cest. V roce 1875 vznikla Pekelská serpentina nové cesty od Libáně přes most u Pekla ke Slavickému dvoru a v roce 1876 následovaly další cesty. V roce 1900 byla vybudována silnice Trpišov–Licibořice, přetínající oboru v jejím nejužším místě; na hranicích obory byla opatřena vraty, která se až do roku 1945 na noc zavírala. Roku 1945 přešlo slatiňanské panství do rukou dr. Josefa Karla Trauttmansdorffa, který si vzal za ženu Marii z Auerspergu, sestru Ferdinanda Auersperga, posledního z rodu Auerspergů. V témže roce však panství připadlo na základě Benešových dekretů státu. V průběhu 20. století došlo k poměrně výrazným změnám v krajině. Do podoby Slavické obory se počátkem 50. let 20. století vepsala také výstavba vodní nádrže Křižanovice, a to terénním valem skrývajícím elektrárenský přivaděč vedoucí z vodní nádrže Křižanovice do vodní elektrárny v Práčově. K zalesňování, ale také k zarůstání luk náletovými dřevinami, nedocházelo pouze v oboře. Ze starých map i historických fotografií je zřejmé, že v okolí mlýna Peklo na Chrudimce se nacházely louky, podél kterých vedly pískové cesty. Ty byly místy zpevněny kamenným tarasem, dodnes částečně dochovaným. Postupně také zarůstá niva Chrudimky, niva Kochánovického úvalu, niva Okrouhlického potoka, Škrovádský lom, ale i Slatiňanský park. Mění se způsob hospodaření v krajině, mění se vzhled krajiny. Z hlediska fragmentace území bylo zásadní změnou scelování půdy. Hranice mezi pozemky zanikly a s nimi i mnohé cesty, pěšiny a doprovodná liniová zeleň. Krajina se stala hůře prostupnou. Místy k tomu přispěla i nevhodná výstavba zcela ignorující historickou cestní síť, jako například výstavba zemědělské budovy stojící přímo v cestě spojující Svídnici se Škrovádem. Dochází také k rozšiřování intravilánů některých sídel, popřípadě až jejich srůstání (např. Nasavrky, Březovec a ochoz). Stavby v oboře po roce 1945 chátraly a některé zanikly. Až ve zcela nedávné době došlo k obnově Švýcárny (2012), vyhlídky na Chlumu (2013), či křížů nad Škrovádem (2013). Vyhlídka Jelení hlava je nadále zcela rozpadlá, podobně jako Vilemínina vyhlídka, ze které zbyly pouze základy. Tyrolský domek chátrá. V zámeckém parku ve Slatiňanech probíhá projekt revitalizace zeleně vypracovaný v roce 2010. Kaštanovníky přírodní památky Kaštánky v Nasavrkách jsou napadeny houbou Phytophtora způsobující tzv. inkoustovou chorobu. Nejstarší a největší strom Knižák jí však odolává. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Krajinářskou kompozici Slatiňanska-Slavicka lze rozdělit na areál slatiňanského zámku se zámeckým parkem, areál nasavrckého zámku s Kaštánkou a mezi nimi ležící Slavicko-Kochánovickou oboru, která je dominantním útvarem celého území. Její součástí jsou jednotlivé, záměrně vybudované kompoziční prvky, jako hláska na Chlumu, již zaniklá Vilemínina vyhlídka, rozpadlá rozhledna Jelení hlava, chátrající Tyrolský dům, Švýcárna, či kuriózní Kočičí hrádek. V těsné vazbě na někdejší oboru existuje i Vrchlického návrší a výletní restaurace Monaco. Hodnotu obory zvyšují též stavby, které jejímu založení předcházely, jako zřícenina hradu Strádova či Slavický dvůr, kolem něhož přetrvala krajinářsky nejpůsobivější část obory. Prostorový rámec kompozice udává poměrně dramatický terén náhorní plošiny a ostře zaříznutého údolí řeky Chrudimky. Na horních hrany údolí se váže též keltské oppidum u Hradiště či hradiště 472   Vorel, M. (2013c). 473   Klaus, A. (1915). Rozhledna Ochoz byla postavena v roce 1915 nasavrckým Okrašlovacím spolkem na Maislově kopci (nyní Ochoz) v jihovýchodním sousedství Nasavrk; nyní neexistuje. Práčov s kostelem sv. Jakuba. Romantické údolí Chrudimky dotvářejí cesty vedené podél řeky plné balvanů a peřejí, ale také stavby a zařízení technického rázu jako mlýn Peklo, papírna pod hrází vodní nádrže Práčov, most s česly v Brusích a ústí Lukavické štoly, či skalní mlýn u pískovcového lomu ve Škrovádu. Zajímavá je cesta od Slatiňan přes Škrovád do Svídnice a dále na Práčov. Podél ní je soustředěno několik drobných památek. Jižně od Slatiňan je to novogotický pilíř Panny Marie z roku 1852 na Vrchlického návrší (původně Mariánském návrší), z něhož se otevírá široký pohled do východní části území až na kostel sv. Jiří ve Třech Bubnech. Ve Škrovádu stojí kříž papírníka Seiferta z roku 1727. V těsné blízkosti tohoto kříže se nachází též kříž válečníka ve službách Marie Terezie. Restaurátor na něm rozpoznal zobrazení paže s mečem na plastice štítu.474 O kříži lze v souvislosti s osobou královského kapitána nalézt první zápis ve farní kronice v roce 1836, opírající se o svědectví pamětníků, podle něhož dali pomník postavit jeho tři synové. Podle okresního archivu se zmíněný voják skutečně účastnil bojů sedmileté války v letech 1756–1763.475 Ve Škrovádu se dále nachází socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1759 a staré pískovcové lomy. Dále při sledované cestě se nachází blíže neurčený kříž u dvojice lip na kopci nad Svídnicí, kříž z roku 1869 ve Svídnici, kříž mlynáře Jeřábka z roku 1854 a kříž z roku 1759 poblíž svídnické papírny (u školy), který dal postavit její majitel. Neobvyklý je úsek cesty mezi Svídnicí a křížením cest u Škrovádu, vedoucí přes kopec U dubiny. Zde vede cesta do poměrně prudkého kopce prakticky až k jeho vrcholu. Téměř na vrcholu se nachází neurčený kříž na kamenném podstavci, rámovaný dvojicí mohutných lip. Odtud se otevírají pohledy do okolí, ale též na hradiště a kostel sv. Jakuba v Práčově. Již mimo území KPZ, jižně od Nasavrk, se při silnici do Tarabky nachází kříž s letopočtem 1776, který byl vztyčen na paměť šťastného úniku Jana Adama Auersperga (1721–1795) před postřelenou bachyní v roce 1770.476 Tato cesta z Nasavrk přes les do Tarabky je zobrazena již na I. vojenském mapování (1780–1783), a to jako zalamovaná přímka lemovaná alejí, jejíž trasa se jen zčásti shodovala s linií nynější komunikace. V zalomení cesty se nacházel malý rybníček, v roce 1839 již neexistující (jeho hráz je v terénu dodnes patrná). PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Nedávná obnova zaniklých nebo velmi zdevastovaných staveb ukazuje žádoucí směr, kterým by se zejména území někdejší rozlehlé Slatiňansko-Kochánovické obory mělo ubírat. Vzhledem k atraktivitě krajiny by byla žádoucí i obnova či záchrana dalších staveb v tomto území. Velmi důležité je také najít vhodnou rovnováhu mezi nynějším stavem krajiny a esteticky působivějším stavem v předchozích obdobích. Jde zejména o vzájemný poměr zalesněných a otevřených ploch, údržbu či obnovu liniové zeleně, ale také o pohledové uplatnění mimořádně působivého kaňonu Chrudimky, kterému dnes brání přerostlá či náletová zeleň. Je zřejmé, že s ohledem na přírodní ochranu tohoto území bude takové hledání poměrně obtížné. Mimo území obory je žádoucí regulovat rozšiřování intravilánů sídel, a pokud k němu přesto dojde, usilovat o architektonicky adekvátní formy výstavby.  474   Vorel, M. (2013a). 475   Vorel, M. (2011b). 476   Stehlíková, J. (2011). Slatiňansko-Slavicko Slatiňansko-Slavicko 1500 1600 1700 1800 1900 2000 16. stol. přestavba tvrze ve Slatiňanech na renesanční zámek 1700 Kochánovicko-Slavická obora, rozšiřována až do roku 1850 (1183 ha) 1732 připojení panství Slatiňany 1927 vyhlídka Jelení hlava (dnes torzo) 1930 počátek zalesňování Slavické obory (konkrétně Práčovské louky), založení třešňovky v oboře 1945 zánik Kochánovické části obory 1945 panství zestátněno 1746 přesun sídla panství do Slatiňan 1776 křížek na kompoziční ose jižně od Nasavrk 1776 založena Kaštánka v Nasavrkách 1797 anglický krajinářský park ve Slatiňanech 1847 výstavba Švýcárny na místě bývalé salaše 1852 mariánský sloup u Slatiňan 1864 výstavba myslivny ve Slavicích 1875 pískové cesty v oboře a podél Chrudimky, pekelská serpentýna 1877 dol. Vilemínina vyhlídka (dnes torzo) 1877 dol. vyhlídka Chlum (též. zvaná Hláska) 1877 dol. Tyrolský domek 1730–1942 Auerspergové 1610–1650 Fr. de Couriers 1650–1730 Schönfeldové 1942–1945 Trauttmansdorffové Škrovád, kříž válečníka armády Marie Terezie a kříž papírníka Seiferta ze Svídnice. Foto Karel Kuča 2014. Práčov, kostel sv. Jakuba Většího. Foto Karel Kuča 2012. 4Hlavní průčelí slatiňanského hřebčína. Foto Karel Kuča 2014. Nádvoří slatiňanského hřebčína. Foto Karel Kuča 2007. Zřícenina hradu Strádova. Foto Karel Kuča 2014. 368 369 Valečsko Lubomír Zeman, Jakub Chaloupka, Karel Kuča Valečsko leží v severozápadních Čechách na úpatí jihovýchodního výběžku Doupovských hor na přechodu do pahorkatiny. Podstatou hodnot kulturní krajiny je dodnes čitelný kontinuální vývoj, který začal ve středověku lokací nevelkého městečka Valče s kostelem a hradem a pokračoval v 16. století přestavbou hradu na renesanční zámek. Vrchol uměleckého vývoje znamenalo barokní období, kdy vznikly nebo získaly svou výslednou podobu hlavní dominanty Valče, zámek a oba kostely, které dodnes vytvářejí jedinečné panorama městečka. Dílem evropského významu se stala valečská barokní zámecká zahrada s hvězdicovou kompozicí, pokračující i do volné krajiny, a řadou pozoruhodných staveb. Mimořádné bylo i uplatnění vodního prvku a bohatost a kvalita sochařské výzdoby. Velkolepou barokní podobu zámecké zahrady poněkud zastřely romantické krajinářské úpravy v anglickém duchu v 1. polovině 19. století, vytvořily však hodnoty jiné. Formování celé krajiny pokračovalo i v 19. století a v 1. polovině 20. století velkým rozmachem sadařství a zřizováním alejí. Kromě dominantních staveb je velmi hodnotným celkem i samo městečko Valeč s velmi dobře dochovanou urbanistickou strukturou i zástavbou, chráněné již od roku 1992 jako městská památková zóna. Území Valečska zůstávalo v 2. polovině 20. století kvůli odsunu německého obyvatelstva a poloze na hranici vojenského újezdu Hradiště stranou zájmu a chátralo. Ničivý požár zámku v roce 1976 znamenal zásadní ohrožení památkových hodnot Valče. Do dnešní doby se nicméně podařilo stavbu obnovit a zachráněny byly i všechny ostatní chátrající památky. Valečsko tak Valeč se zámkem, sloupem a kostelem Nejsvětější Trojice od jihozápadu. Foto Karel Kuča 2012. 7Valeč, sloup Nejsvětější Trojice. Foto Karel Kuča 2015. 370 371 lze plným právem charakterizovat jako barokní perlu Karlovarska. Stavební prvky jsou zde ve vzácné jednotě s harmonicky utvářenou krajinou s mimořádnými panoramatickými hodnotami, dostatečným podílem trvalých travních ploch, rozptýlené dřevinné zeleně, remízků a lesních ploch, ale i drobných sakrálních staveb, které jsou v ní rozprostřeny. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Valečsko se rozkládá na jihovýchodním okraji Doupovských hor, v jejichž rámci patří převážná část území Rohozecké hornatině a pouze nejvyšší a nejsevernější část zahrnující Neuhaus (719 m n. m., výběžek kopce Prokopy 748,6 m n. m.) a Šibeniční vrch o výšce 618,7 m n. m. náleží Hradišťské vrchovině. Šibeniční vrch je nejzazším výběžkem Doupovských hor. Sníženina mezi Vrbičkou a Skytaly na východě spadá do Kryrské pahorkatiny v rámci Rakovnické pahorkatiny, stejně jako úzký pruh území mezi Kostrčany a Nahořečicemi na jihu. Pozadí dominantních vrcholů Doupovských hor je významným fenoménem tohoto krajinného celku. Mohutný třetihorní stratovulkán zde vyznívá svými čedičovými výlevy a tufy a vytváří velmi členité území s vysokou členitostí a svažitostí reliéfu (relativní převýšení činí 300–400 m). Území městečka Valče je od severu a zčásti i od jihu chráněno většími či menšími vrchy (na jihozápadě je to vrch Na Kalvárii 604 m n. m., na jihovýchodě Orlík 552 m n. m.), avšak krajina se pohledově otevírá daleko směrem na východ. Vlastní městečko Valeč leží v nadmořské výšce 544 m (500–550 m) a rozkládá se na poměrně vysokém a svažitém výběžku svíraném vidlicí potočních údolí. Okrajové území pahorkatin na jihozápadě a východě Valečska se vyznačuje mírně zvlněným reliéfem převážně plošinného rázu. Území je odvodňováno směrem k jihovýchodu, jak to odpovídá svažitosti krajiny. Nejvýznamnějším tokem je říčka Blšanka, které však protéká okrajovou jihozápadní částí území. Skutečnou hydrologickou osu území tak tvoří souběžně tekoucí Mlýnský potok, do něhož mezi Jeření a Kamýkem ústí řada menších toků. Mlýnský potok opouští Valečsko pod Skytaly (388 m n. m.), což je také nejnižší místo celého území, a ústí do Blšanky u města Kryry. Severovýchodní hranice Valečska se téměř kryje s tokem Vrbičského potoka. Blšanka, která sbírá veškerý odtok z Valečska, posléze ústí do Ohře u Trnovan (východně od Žatce). Významným prvkem krajiny v okolí Valče je množství historických extenzivních vysokokmenných ovocných sadů, jež se pozitivně podílejí na panoramatu Valečska a spoluvytvářejí jeho typický kolorit, avšak v dnešní době jsou vesměs neudržované. U těchto sadů jsou často vytvořeny zpevňovací opěrné kamenné zdi, stavěné na sucho z čedičových balvanů. Pro zahradnicky významné území Valečska jsou typické stromové aleje, ponejvíce z hrušní, ale i řady dalších ovocných či okrasných dřevin. Zajímavostí Valečska je i používání pyramidálních topolů (Populus nigra Italica) na významnějších místech jako orientačních prvků. Valečsko Valečsko Valeč, hrázděný dům čp. 16. Foto Karel Kuča 2006. 3Valeč se zámeckou zahradou na I. vojenském mapování (1780–1783). Valeč, domy čp. 14 a 15. Foto Karel Kuča 2006. Valeč, areál zámku s vlastním zámkem na ostrožně (vpravo dole), od něhož vybíhá hlavní kompoziční osa k Propylejím (vlevo); dobře zřetelná je příčná osa daná alejí. Dominantním útvarem je pahorek s grottou a Teatronem. Ondřej Malina 2015. Podkladová data ČÚZK. 372 373 Na tomto místě je třeba poznamenat, že severozápadní okraj Valečska (mezi zámeckým parkem a Neuhausem) patřil až do konce roku 2015 do vojenského újezdu Hradiště (Doupov). Do této části území zasahují dva výběžky rozsáhlé přírodní památky Valeč zřízené pro ochranu mineralogického naleziště a hnízdiště chráněných a ohrožených druhů živočichů. Mnohem větší území, téměř se kryjící s vymezením Hradišťské hornatiny, zaujímají evropsky významné lokality Hradiště a Doupovské hory; zahrnují i celý valečský zámecký park. Území celé krajinné památkové zóny kromě malého výběžku severně od Skytal je součástí ptačí oblasti Doupovské hory. V katastrálním území Valeč v Čechách jsou mimoto evidovány dva památné duby letní, nazývané Hraniční. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Pomineme-li nedávno potvrzené doklady pravěkého osídlení, lze klást počátky osídlení Valečska do souvislosti s procesem feudalizace v průběhu 13. století. První zmínka o Valči ovšem pochází až z roku 1358, kdy se prvně připomíná v souvislosti se zdejší farou držitel panství Ctibor z Valče. Spolehlivě určeným bodem nejstaršího osídlení je však farní kostel sv. Jana Křtitele stojící uprostřed náměstí, jehož jádro bylo při posledních opravách datováno do období pozdně románského slohu. Obvykle bývá existence kostela pro tuto dobu spojována s blízkostí feudálního vlastnického sídla, dvorce. Jistě se již tehdy nad vsí vypínalo panské sídlo. Stálo zřejmě na skalnatém pahorku v severozápadní části parku až do 15. století, kdy ho zničil požár. Stavebníky kostela ani hrádku z písemných pramenů neznáme, chybí i konkrétnější představa o vývoji sídelní struktury v prostoru pozdější vrcholně středověké vsi a raně novověkého městečka. Centrem tržního městečka se stalo trojúhelníkové náměstí, nepochybně podmíněné vidlicí cest. Takřka v jeho středu byl vybudován již zmíněný farní kostel, původně se hřbitovem. Kromě Valečských z  Doupova drželi do roku 1406 jeden díl Valče také Boršové z  Oseka (Rýzmburka), sedící též na Bečově a Andělské Hoře. Rozdělené zboží mohlo mít odraz v existenci dvou opevněných sídel ve Valči. K roku 1505 je uváděn jako majitel již jen Jakub Kyšperský z Vřesovic, vnuk husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic. Roku 1514 dosáhl povýšení Valče na tržní městečko. Za Jana z Doupova a na Valči (kolem roku 1487), nebo nejpozději za Jakuba Kyšperského z Vřesovic (od roku 1505) byl podle posledních výzkumů vystavěn hrad situovaný na ostrožně mezi zaniklým starším sídlem a náměstím. Jeho podstatné části jsou obsaženy ve zdivu nynějšího zámku. Po Jakubově smrti v bitvě u Moháče v roce 1526 prodali jeho synové panské sídlo i městečko s příslušnými vesnicemi Hugovi z Leisnecku, po němž je zdědil manžel jeho dcery Anny, Vilém Hasištejnský z Lobkovic. V roce 1571 koupil celé panství Kryštof Štampach ze Štampachu. Štampachové v poslední čtvrtině 16. století patrně přestavěli původní hrad na renesanční zámek. O renesanční valečské zahradě postrádáme jakékoli zprávy, nicméně na její existenci poukazuje jak renesanční jádro letohrádku Solitude, tak předpoklad možného renesančního či manýristického stáří úchvatné grotty pod pahorkem (viz dále). Valečsko Valečsko Valečsko na III. vojenském mapování (1877–1880). Náves v Jeřeni. Foto Karel Kuča 2006. 4Valeč, letecký pohled na náměstí s kostelem sv. Jana Křtitele a zámek. Foto Karel Kuča 2005. Pohled od Skytal na valečskou kotlinu a Doupovské hory. Foto Martin Gojda 2013. Zámek v Kostrčanech. Foto Karel Kuča 2006. 374 375 Po porážce stavovského povstání, jehož se Václav Štampach aktivně účastnil, byl Štampachům v roce 1622 zkonfiskován veškerý majetek, který zahrnoval vedle zámku a městečka Valče také devět vesnic a tři tvrze (v Jeřeni, Mlýncích a Skytalech), ale již v roce 1623 získali panství, zpustošené válečnými událostmi, zpět. V rámci rodu rozdrobené panství opět sjednotil v roce 1670 Jaroslav ze Štampachu, který byl v roce 1674 povýšen do hraběcího stavu (Kager von Stampach). Jeho syn Jan Kryštof ze Štampachu zemřel roku 1718 bez potomků a tak celé panství zdědil v roce 1721 hrabě Jan Ferdinand Kager z Globenu, spřízněný se Štampachy. Byl vzdělaným šlechticem středoevropského rozhledu. Na dvoře kurfiřta falckého zastával místo tajného rady, komořího a nejvyššího maršálka a byl seznámen s tehdejším politickým děním i nejnovějšími uměleckými proudy. Za Jana Kryštofa ze Štampachu (1694–†1718) a Jana Ferdinanda Kagera z  Globenu (1721–1747), kdy byla provedena rozsáhlá barokní přestavba renesančního sídla v dvouvěžový čtyřkřídlý barokní zámek, který dodnes tvoří výraznou dominantu městečka, se uskutečValečsko Valečsko Zřícenina Neuhaus. Foto Ondřej Malina 2012. Kopec se zříceninou Neuhaus, severozápadně pod ní Kruhový rybník. Ondřej Malina 2015. Podkladová data ČÚZK. Reliktní plužina v poloze Hojer. Ondřej Malina 2015. Podkladová data ČÚZK. 7Valeč na mapě stabilního katastru z roku 1841. 376 377 nila zásadní proměna celého sídelního areálu. Staviteli barokního zámeckého komplexu byli dva architekti italského původu – v letech 1695–1701 Francesco Barelli a v letech 1701–1732 jeho přímý pokračovatel a zřejmě hlavní autor velkorysé barokní kompozice, Giovanni Antonio Biana Rossa. Dovršitelem prací se pak stal Jan Kryštof Thil, syn kameníka z blízkého Lochotína. Naproti zámeckému komplexu byl vybudován velkolepý zámecký kostel Nejsvětější Trojice, barokní centrální stavba, kterou dal postavit Jan Kryštof ze Štampachu v letech 1710–1728. Stavitelem byl zřejmě G. A. Biana Rossa. Jan Ferdinand Kager z Globenu, za něhož byla stavba dokončena, dal před kostelem podle přání své zesnulé manželky Marie Josefy, rozené ze  Stechau, postavit sloup Nejsvětější Trojice. Podle domněnky Emanuela Pocheho mu jeho vzdálení příbuzní, tepličtí Clary-Aldringenové, doporučili předního pražského barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684–1738). V zimě na přelomu let 1727–1728 dopravila Braunova dílna do Valče jednotlivé kusy a z nich pak sestavila sloup o výšce 8 metrů, který byl ovšem dokončen až roku 1730. V jeho spodní části jsou osazeny plastiky zemských patronů sv. Ludmily, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa, ve střední části na čelním průčelí sloupu socha P. Marie, jíž vzdávají hold sv. Václav se sv. Vítem, se sv. Janem Nepomuckým v pozadí. Vrchní patro zaujal Bůh Otec s Kristem, Ducha svatého symbolizuje holubice zavěšená na sloupu. Za tvůrce tohoto umělecky mimořádně hodnotného díla, jakým valečský sloup je, považují odborníci Braunova synovce Antonína Brauna (1709–1742), činného ve strýcově dílně. Nevyjasněno zůstává, zda terasy se schodišti při jižním a východním křídle zámku, kde byly umístěny barokní Braunovy plastiky, byly vybudovány již za Jana Ferdinanda Kagera z Globenu, nebo až při novobarokní úpravě za Vincenze von Thurn-Valdsassin po roce 1890. Terasy vytvořily mohutnou podnož, která zámek výrazně monumentalizovala. Pravděpodobnější je první možnost, protože obrys nynějších teras je přesně zakreslen již na mapě stabilního katastru. Chybí tam pouze rondelovité severovýchodní nároží. Součástí barokní přestavby Valče se stala i zcela výjimečná okrasná zahrada s prvky zahrad italských, vybudovaná za zámkem, patrně přetvořením starší zámecké zahrady (viz výše). Zahrada byla zakládána v letech 1695–1712 a rozvíjena v letech 1730–1733. Zmínky v  písemných pramenech jsou velmi stručné, například k roku 1712 se uvádí …nádherný zámek se skvostným libosadem, v letech 1718–1884 se v zámecké zahradě konala každoročně velká zahradní slavnost s provozem kaskád, v roce 1750 je zmiňována vrchnostenská rezidence, při níž se udržuje park pro decore patriae, v roce 1825 se hovoří o tom, že se zámkem hraničí velký a krásný libosad, tři velké kaskády již téměř nefungují, zmiňována je anglická plocha, velké sady, letohrádky, sochy, grotty. K dispozici tak jsou pouze mapy vojenských mapování, mapy stabilního katastru a popis Ferdinanda Rakovského, pážete hraběte Františka Antonína Šporka, z roku 1778. Díky I. vojenskému mapování z let 1780–1783 víme, že zámecká zahrada byla koncipována jako rozsáhlá květnice do tvaru osmicípé hvězdy. Hvězdice byla vytyčena na půdorysu čtverce s východo-západní hlavní a severo-jižní příčnou osou, které doplňovaly paprsčitě uspořádané osy doplňkové. Hvězdicovitá cestní síť, rozbíhající se od středového bazénu ve tvaru kvadrilobu s vodotryskem uprostřed a sochařskou výzdobou, členila architektonicky prostor zahrady do uzavřených bosketů. Geometrická osnova květnice byla pravděpodobně vytvářena vysokými stěnami stříhaných stromů. I do paprsků dalších os byly vloženy oválné bazény s vodotrysky. Celek byl komponován jako scéna s důmyslnou osovou provázaností jednotlivých uzlových bodů. Hlavní osa zahrady vybíhala od západního (zahradního) průčelí zámku přes rovinnou plochu parteru s centrálním bazénem a směřovala k Propylejím, iluzivní bráně sestávající se ze čtyř bloků s bohatou štukovou a původně i sochařskou výzdobou v nikách. Ta však na mapě zakreslena není. Mapa dokládá, že hlavní osa pokračovala přes sedlo zvané Mezihora lesním průsekem k protějšímu kopci, na jehož vrcholu byla upravena zřícenina Neuhaus. Na I. vojenském mapování je uváděna jako Lusthaus, na II. vojenském mapování (1842–1852) je označena jako Ruine Neuhaus (na mapě stabilního katastru z roku 1841 přitom zakreslena není). Celá vrcholová partie je upraveným prostorem s romantickou zříceninou, která se musela při pohledu průsekem zdola projevovat a stejně tak umožňovala jedinečný výhled osou směrem na východ přes iluzivní bránu, park, zámek, městečko Valeč a hlavně dál do krajiny, směrem na Petrohrad a Rakovnicko. Za ruinou je pak vyrovnaná plocha s kruhovým jezírkem a ostrůvkem, za kterým směrem k severozápadu vedla alej v pohledové ose na vrch Prokopy. Lusthaus nejspíše vznikl někdy ve 20.–30. letech 18. století společně s dalšími „krajinářskými“ stavbami. Může se však jednat o romantickou úpravu starší stavby, například manýristického letohrádku. Ještě starší původ lokality ovšem zřejmě není reálný, ani archeologický výzkum zde nenalezl příliš archeologických nálezů. Hlavní osa byla vedena přibližně v rovnoběžkovém směru, takže slunce vychází za zámeckou budovou a zapadá za zříceninou Neuhausu. Iluzivní brána se svými třemi „mezerami“ mimoto dokládá, že se hlavní osa větvila na tři osy ve tvaru trojzubce. To však z I. vojenského mapování nevyčteme. Na hlavní osu se pod výrazným skalnatým pahorkem (na které klademe nejstarší valečské sídlo) napojoval po severní straně mohutný tajemný teatron – třípatrová kamenná stěna s plastickou výzdobou pískovcových a terakotových plastik a sousoší. Mezi nimi byly v mobilních nádobách situovány vlašské stromy. Ani teatron není na I. vojenském mapování zakreslen. Jeho předchůdcem byl zřejmě letohrádek s terasovitou úpravou. Příčná severo-jižní osa zahrady je tradičně interpretována jako spojnice letohrádku Solitude (situovanému severozápadně od zámku), jehož část pochází ještě z renesančního období, a sloupu Nejsvětější Trojice či  zámeckého kostela. Jenže při vynesení obou těchto spojnic Valečsko Valečsko Zahradní průčelí zámku ve Valči. Foto Karel Kuča 2012. Valeč, centrum městečka. Foto Karel Kuča 2006. Valeč, hřbitovní kaple Panny Marie Bolestné. Foto Karel Kuča 2015. Šibeniční vrch. Ondřej Malina 2015. Podkladová data ČÚZK. Letecký pohled na Valeč a Doupovské hory od jihovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. Kostel Nejsvětější Trojice od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2013. 378 379 do mapy zjišťujeme, že se s hlavní osou kříží nikoli v pravém úhlu. Tento požadavek naopak dokonale splňuje příčná osa daná dodnes existující alejí vedoucí od novobarokního obelisku a pokračující až k bráně parku. Tu je proto nutno považovat za příčnou osu barokní kompozice zahrady. V prodloužení pokračovala na svah s Kalvárií nad částí městečka nazývanou Nový Svět. Jednalo by se tak o podobnou „spirituální kompozici“, jakou vytvořil Albrecht z Valdštejna za třicetileté války ve své jičínské krajině, ovšem v mnohonásobně větším měřítku. Zatímco Kalvárie na I. vojenském mapování zakreslena je, monumentální kostel nikoli (není-li jím stavba zakreslená jako kaple, ale mnohem východněji) a letohrádek Solitude je nakreslen západně od příčné osy. Zákres obou staveb (letohrádku Solitude bezpečně) odpovídá výše popsané rekon- strukci. Doplňková osa mířící k severozápadu směřovala k pahorku, kde byly pozůstatky opevnění využity jako základna pro zřejmě pohledově exponovanou stavbu, s největší pravděpodobností vyhlídkový altán či kapli. Kaplička v severozápadním rohu zahrady je na I. vojenském mapování skutečně zakreslena. Celý zákres situace je však velmi schematický, do značné míry nepřesný a zcela pomíjí jak teatron, tak samotný, velmi výrazný skalnatý pahorek. Vytváří dojem, jakoby se celá hvězdicovitá kompozice odehrávala na rovině, což však o celé severozápadní čtvrtině území neplatí. Na obvodu tohoto pahorku byly situovány další architektonické prvky (viz dále), zřejmě záměrně skryté pohledům z centrálního prostoru květnice. Celý pahorek měl patrně navodit dojem tajemného divokého lesa, známého z mnoha příkladů italských manýristických zahrad. Zámecký areál zdobily sochy z dílny známého barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna a jeho synovce Antonína, představující alegorie lidských vlastností (Marnivost, Věrnost, Skromnost, Závist, Lstivost), umění a vědu (Básnictví, Filosofie), v kontradikci s postavami bájných bohů z antické mytologie (bohyně lásky Afrodita, bůh války Áres, bohyně úrody Démétér, bůh veselí Dionýsos, silák Héraklés, posel bohů Hermés s Afroditou, hrdina Perseus s Andromedou, Obětování Ifigenie, bůh času Kronos s bohyní ranních červánků Éós atd.). Byl to podobný soubor plastik, jaký si hrabě František Antonín Špork pořídil v Kuksu. Ostatně právě na jeho popud se Braunova dílna do Valče dostala. Mimořádný byl ve valečské zahradě i vodní prvek. Barokní i pozdější systém vodních prvků využíval vodní kapacitu pramenů jímaných západně od areálu zámku v okolí Neuhausu a vrchu Filíře. Vrtané potrubí bylo v několika trasách přes systém vyrovnávacích nádržek přivedeno na pahorek v zámeckém parku. Zde ústilo do sestavy umělých nádrží, uskupených do kruhového půdorysu (I. vojenské mapování tento velmi výrazný prvek zcela pomíjí a budí dojem, jakoby zde byla pouze jediná kašna, analogická těm na ostatních doplňkových osách). Tato sestava svědčí o zřejmě velmi propracovaném a výrazně architektonizovaném řešení, které bude vyžadovat další podrobný průzkum. Odtud byla voda vedena do kaskád a zřejmě i do dalších prvků zahrady, seskupených na úpatí pahorku, do grotty, předchůdce teatronu a do letohrádku. Další z tras zřejmě obcházela pahorek a využívala i pramenů poblíž iluzivních bran. Odtud bylo možno zásobovat jak vlastní zámek, hospodářský dvůr a zahradnictví, tak kašny v květnici. Trasy přívodního vrtaného potrubí byly zjištěny v řadě archeologických situací. Kašny a nádrže v rovinné centrální části se nedochovaly v barokní podobě. Nicméně byly archeologicky zjištěny základy jedné z vyzdívaných jílovaných nádrží, která tvarově i umístěním velmi dobře odpovídá zákresu na I. vojenském mapování. Jílová plocha byla rovněž zjištěna západně od dnešní středové kašny, kde musel existovat velký centrální bazén. Jeho konstrukce musela být vzhledem k velikosti rovněž vyzdívaná a zajílovaná. Nejvýraznějším vodním prvkem valečské zahrady byly kaskády využívající prudký východní svah pahorku. Napojovaly se na příčnou osu směřující k severu. Jejich účinek byl jistě nečekaný a impozantní – podobně jako u teatronu. Dnešní stav kaskád je již značně nečitelný, zejména poté, kdy byly dochované kamenické prvky, tedy vrcholové sochy tří velryb (či delfínů) a spodní parapetní stěna s karyatidami, provizorně uloženy jinde v areálu. Před tímto zásahem byl Valečsko Valečsko Letohrádek Solitude v zámeckém parku. Foto Karel Kuča 2015. 3Iluzivní brány Propyleje. Stav před opravou. Foto Ondřej Malina 2012. Valeč, vstup do grotty (pivovarských sklepů) pod zámeckým pahorkem od severu. Foto Karel Kuča 2015. 4Hlavní kompoziuční osa od Neuhausu přes Propyleje k valečskému zámku. Foto Martin Gojda 2013. Obelisk v závěru příčné kompoziční osy zámecké zahrady. Foto Ondřej Malina 2012. 4Hlavní kompoziční osa od zámku přes Propyleje k Neuhausu. Foto Martin Gojda 2013. Valeč, vstup do grotty pivovarských sklepů) od západu. Foto Karel Kuča 2015. Zámecký areál ve Valči od severovýchodu. Dobře patrná je jak hlavní kompoziční osa od zámku přes Propyleje k Neuhausu, tak zejména příčná osa vymezená alejí. Foto Martin Gojda 2013. 380 381 realizován zevrubný průzkum, který přinesl zásadní zjištění o podobě kaskád. Byly rozčleněny do tří teras, což odpovídá zmínkám v archivních pramenech. Kaskády v celkové délce 60 m překonávaly výškový rozdíl 23 m, příčný profil se plynule rozšiřoval ze 4,5 m v místě osazení velryb (vodních příšer) na 9 m u přepadu do spodního bazénu. Původně byly boční stěny i dno tvořeny pískovcovými deskami, dojem peřejí byl tvořen schodovitým odstupňováním. Všechny výškové přechody byly tvarovány do konvexně konkávního tvaru. Zjištěno bylo i řešení napouštěcích trysek, vrtaných potrubí zapuštěných do hrázky nádrže na vrcholu pahorku a ústících v tlamách velryb. Zvýšené zídky po stranách kaskád byly stupňovitě uspořádány a nesly sokly pro sochařskou výzdobu tvořenou jak pískovcovými, tak terakotovými malovanými plastikami. Nalezené zlomky svědčí pravděpodobně o motivech z antické mytologie s řadou zoomorfních symbolů. Kaskády ústily do spodní nádrže, která byla zřejmě v 19. století přemístěna do středu krajinářsky upravené plochy, kde je dodnes. Stávající sokl vodotrysku byl rovněž sesazen z druhotně použitých barokních kamenických prvků. Pod pahorkem v severozápadní části zámecké zahrady se dochovaly drobné stavby a rozsáhlé podzemní prostory, s nimiž souvisejí stavební a terénní úpravy okolí. Pečlivě upravená široká cesta obtáčí celý pahorek od severozápadu k jihu a spojuje všechny vstupy do podzemí. Celkem zde byly vyhloubeny tři štoly, před nimiž byla vytvořena rozměrná prostranství, každé zjevně záměrně jiného tvaru – západní kruhové, střední obdélné či čtvercové a jižní snad víceboké. Ty jsou spolu s další sítí cest na pahorku dokladem rozsáhlých a pečlivě koncipovaných terénních úprav. Úpravy zdánlivě souvisejí s krajinářskou úpravou parku na počátku 19. století (viz dále), jsou ostatně zachyceny i na mapě stabilnímu katastru z roku 1841. Široká kvalitní přístupová cesta i velká prostranství před vstupy vedly později k využití podzemí jako pivovarských sklepů pro ukládání piva ze zámeckého pivovaru. V kamenné tarasní zdi s náznaky architektonického členění je ve střední ose umístěn vstup do kruhového prostoru, jehož obvodové zdivo z lomového kamene je zapuštěno do svahu. Stěny jsou na bocích pročleněny nikami ukončenými konchami, na jejichž stěnách jsou dodnes patrné zbytky velmi hrubé omítky, které vytvářejí dojem krápníků. Podle náběhu a archivních zpráv byl celý prostor završen kupolí s volným centrálním otvorem. V čele zadní části, přiléhající ke skále, je druhotně rozšířený vstup vedoucí do labyrintu pivovarských sklepů. Odtud byla do interiéru pravděpodobně vedena voda štolou, druhotně rozšířenou pro ležácké sklepy. Podle celkového architektonického řešení i nálezů, lze danou stavbu označit za grottu. Grotta ve Valči představuje svým architektonickým řešením mimořádně cenný příklad samostatného grottového pavilonu. Svým kruhovým půdorysem, nikami a kupolí s možným volným vrchlíkem – okulem, navazuje na klasická lázeňská zařízení antického Říma, zejména na kruhová frigidaria, a má řadu analogií v manýristické i barokní zahradní architektuře. Taková lázeň ovšem nemusela nutně sloužit k přímé očistě těla, tedy ke koupání. Mohlo se jednat o pouhou romantickou evokaci antické lázně. Inspiraci serliovskou a manýristickou architekturou dosvědčuje jak samotný tvar a půdorys, tak i architektonické řešení vstupního portálu, jehož zbytky a druhotné zazdívky napovídají, že zde mohlo být užito portálu v rustikovém řádu. Zalomení vrcholové římsy na krajích pak dosvědčuje existenci bočních pilastrů či polosloupů, nad nimiž mohly být osazeny ukončující prvky ve formě obelisků. Vyzdívka nad římsou pak mohla nést vrcholový fronton. Výše uvedené skutečnosti by mohly nasvědčovat, že se jedná o starší stavbu než zatím známé úpravy z období vrcholného baroka za éry Kagerů ze Štampachu či Globenu. Podobně jako renesanční relikty zachované v jádru později upravovaného letohrádku, bychom mohli grottu zařadit do období mezi lety 1571, kdy celé panství zakoupil Kryštof Štampach ze Štampachu a 1622, kdy bylo Václavu Štampachovi za účast ve stavovské rebelii zkonfiskováno. Umístění grotty s iluzivní lázní v nejvzdálenějším koutu, na úpatí divokého lesa, plně patří do obvyklých kompozic dané doby. Dokonalé architektonické i dispoziční zhodnocení terénu a vytvoření vzájemně se posilující sítě pohledových dominant valečského parku vykazuje výrazně koncepční řešení italského baroka, a to v jeho čisté, zřejmě nezprostředkované formě. Velmi zajímavá je v dané souvislosti událost, na kterou upomíná socha Františka Antonína Šporka, umístěná uprostřed valečského zámeckého parku. Při cestě z Karlových Varů navštívil Špork počátkem května 1733 Valeč, aby si prohlédl tamní sochy, kaskády, vodopády a skleníky u zámku a získal tak pravděpodobně inspiraci pro svou zahradu budovanou u zámku v Lysé nad Labem. Velmi pravděpodobně bylo však ovlivnění obou stavebníků vzájemné. Na připomínku svého pobytu Špork vyslal do Val- če „svého sochaře“, aby tam vytesal jeho pomník. Sousoší Oslava hraběte Šporka z roku 1733, umístěné ve valečském zámeckém parku, zpodobňuje starého hraběte uvolněně sedícího s knihou v ruce ve voze, taženém andílky, nad nímž se tyčí alegorická postava Víry. Okolnosti vzniku tohoto díla vysvětluje nápis na podstavci. Jedná se o umělecky nejhodnotnější sousoší celé valečské kolekce. Kromě průhledů na významné krajinné prvky zámecké zahrady bylo v doplňkových osách hvězdicové kompozice využito i výhledů do volného krajinného prostoru z výrazně převýšených teras. Do celkové kompozice tak byla zapojena i urbanizovaná krajina s městečkem pod zámeckým komplexem. Starší půdorysná osnova městečka byla doplněna vytvořením široké, přímé nové ulice stoupající od jihu (od Jeřeně) a opticky ústící v ose jižního vstupu farního kostela. Pro posílení této vazby zde byly umístěny i sochy čtyř světců. Vznikla tak hlavní reprezentativní Fata ve Valči. Foto Karel Kuča 2015. 3Pohled na Valeč z Orlíku. Foto Ondřej Malina 2013. Krajina jihovýchodně od Jeřeně. Foto Martin Gojda 2013. Valeč, kostel Nejsvětější Trojice. Foto Karel Kuča 2012. 4Krajina severovýchodně od Valče – údolí Vrbičského potoka mezi Ořkovem a Hlínou. Foto Martin Gojda 2013. Východní část Valečska, pohled od Valče k Vrbičce a Skytalům. Foto Martin Gojda 2013. 382 383 Valečsko přístupová komunikace k zámku. Někdy po roce 1713 se pak městečko výrazně rozrostlo o čtvrť Nový Svět, rozvíjející se západně od této ulice. Excelentní je také stupňovitá gradace dominant Valče v  panoramatických pohledech (zejména od severovýchodu). Široké okolí zcela ovládá budova zámku s dvouvěžovým východním průčelím. Západně od zámku následuje v nižší hladině soubor hospodářských budov zámeckého areálu. Na poněkud nižší terase, při jihozápadním okraji zámeckého areálu, dominuje zámecký kostel Nejsvětější Trojice s monumentálním dvouvěžím. Severně od vstupního průčelí je na poměrně velkém prostranství vztyčen sloup Nejsvětější Trojice, který kompozičně dotváří velkolepost místa a prostoru ze severu. Na nižší pohledové hladině spočívají budovy fary (domu zámeckých kaplanů) a pozdější školy. Na jejich úroveň se dostávají již stavby samotného městečka, kterému dominuje farní kostel sv. Jana Křtitele. V těchto kompozičních vztazích se tak zcela zjevně odráží jasně formulovaný filozofický princip mikrokosmu a makrokosmu v přístupu majitelů panství k úpravě svého sídla i okolní krajiny. Roku 1747 zdědil Valeč hrabě Karel Josef August Kager z Globen a Limburg-Styrumu. Jeho dcera Marie Josefina prodala panství v roce 1797 státnímu ministrovi Janu Augustovi z Pergenu. K valečskému panství tehdy patřil zámek, tržní městečko Valeč a pět vesnic. Rok poté bylo panství prodáno rytíři Janu Gottfriedovi Korbovi z Weidenheimu, pocházejícímu z měšťanského prostředí tehdejšího Falknova (dnešního Sokolova). V 18. století vznikla ve Valči jedna z prvních sklářských manufaktur na výrobu tabulového skla. Obyvatelé městečka se věnovali vedle řemesel zejména tkalcovství, zemědělskému a lesnímu hospodářství, a vyhlášenému ovocnářství a zahradnictví. Již k roku 1785 jsou doloženy zmínky o rozmachu pěstování ovocných stromů, převážně jabloní, které se posléze rozrostlo až na 50 000 kusů. Ovoce bylo dodáváno až do Saska. Lze se domýšlet, že tento trend byl podporován vrchností, neboť ovocnářství se rozvíjelo především na rustikálu. Vzhledem k předpokládané době vzniku sadařství je možné se domnívat, že se o jeho růst do určité míry zasloužily také tereziánské reformy a nařízení věnující se mimo jinému i rozvoji tohoto oboru. K dalšímu rozmachu uplatňování zeleně ve veřejném prostoru docházelo pak v 19. století, kdy byla zřizována nová ovocná stromořadí. Ovocnými hrušňovými alejemi je lemována i hlavní příjezdová cesta do městečka, což je místní specifikum. Valeč ovšem proslavily především jabloňové sady, které městečko obklopovaly ze všech stran. Sadařství tak mělo podstatně větší dopad na extravilán městečka. Je možné vyslovit domněnku, že zakládání sadů lemujících obec a pokrývajících i svahy okolo ní mohlo být součástí architektonického záměru vytvoření jakési kvetoucí podnože pro nákladně a velkoryse přestavovaný zámek. Svědčí to o velkém estetickém cítění nových vlastníků velkostatku, který chtěli přetvořit v rozsáhlý okrasný statek. Za Korbů došlo k přebudování valečské barokní formální zahrady v duchu romantismu na přírodně krajinářský park, méně náročný na údržbu. Původní charakter barokní zahrady zachovali jen při zámku. Vyschla barokní kaskáda, byly zasypány fontány, vyhloubeno bylo koupadlo Fischelteich. Pozměněnou podobu získal i teatron. Hlavní prostor před západním průčelím zámku byl přetvořen v travnatou plochu s nepravidelnými cestami, doplněnou solitérními stromy. Hlavní osa barokní kompozice směřující k Neuhausu zůstala zachována, stejně jako příčná osa s dlouhou čyřřadou alejí. Účinek obou os však výrazně oslabovalo celkové uspořádání cestní sítě, zejména na svazích pahorku. K těmto úpravám, které jsou zachyceny na indikační skice i císařském otisku stabilního katastru z roku 1841, muselo dojít již v 1. čtvrtině 19. století. To potvrzuje i text v Eichlerově sbírce, kde je anglická kompozice zámecké zahrady zmiňována již v roce 1825. Poté, co roku 1890 koupil valečský velkostatek Vincenc hrabě Thurn-Valdsassina, byl zámek upraven v novobarokním stylu. Na nádvoří byla osazena nová kašna, v jižním křídle zřízena sala terrena, restaurovala se štukatérská výzdoba i nástěnné malby. Upravován byl i zámecký park. Na konec jeho příčné osy byl za letohrádek promyšleně zasazen obelisk. U budovy správy byl pak na místě barokní oranžerie postaven litinový palmový skleník. Na ploše parku o rozloze kolem 9 ha rostlo tehdy 18 druhů jehličnanů (cypřišky, borovice černá, jedle kavkazská, tis) a 74 druhů listnáčů (buky, duby, jasan, líska turecká, lípy, platan, tulipánovník, višeň). Vincenc Thurn-Valdsassin přikoupil k velkostatku Valeč v roce 1900 ještě statek Libkovice. Posledním majitelem Valče před rokem 1945 byl velkoprůmyslník dr. Jan Larisch-Mönnich (držitel mimo jiného uhelných dolů v Karviné), jemuž byl velkostatek zkonfiskován v roce 1945. V poválečném období, v důsledku odsunu německého obyvatelstva a zřízení vojenského újezdu Hradiště, nastal v životě městečka citelný útlum a pozvolný regres. V zámku byl umístěn domov mládeže, v roce 1976 však zcela vyhořel a byl předán do správy tehdejšího KSSPPOP v Plzni, který zahájil postupnou obnovu areálu, která pokračuje dodnes. Originály Braunových soch jsou nyní deponovány v klášteře Kladruby u Stříbra a v parku je nahradily výdusky, z nichž sedm bylo na přelomu let 2003 a 2004 odcizeno. Valeč zůstala stranou průmyslového rozvoje, a tak městečko ustrnulo a díky tomu se dodnes zachovalo téměř intaktní. Jedinou výraznější ztrátou byla demolice západní části jižní strany náměstí a výstavba dvou panelových domů v hloubi tohoto bloku. Historické jádro městečka, vytvářející jedinečný a malebný celek v působivém krajinném rámci okraje Doupovských hor, si dodnes zachovalo svou velkolepou barokní tvář, pro kterou je nazýváno barokní perlou Kar- lovarska. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Těžištěm Valečska je městečko Valeč s areálem zámku a zámeckým parkem s pozoruhodnými zbytky barokní kompozice a staveb, z nichž některé mají renesanční původ. Zvláště pozoruhodný je teatron, grotta v podzemí pod pahorkem, torza kaskády na jeho východním svahu a soustava někdejších vodních nádrží na jeho temeni. Hodnotný je i letohrádek Solitude v severní části zahrady. Dodnes se zachovaly obě hlavní osy zahradní kompozice, z nichž hlavní východo-západní směřuje od zámku přes iluzivní bránu Propylejí ke zbytku umělé zříceniny Neuhaus na vzdáleném kopci. Součást zámeckého areálu tvoří i další správní a hospodářské budovy, pozoruhodný skleník a zejména barokní dvouvěžový zámecký kostel Nejsvětější Trojice s monumentálním sloupem téhož zasvěcení před průčelím. Vývoj celého komplexu je podrobně popsán v předchozí kapitole. Valečsko Socha boha veselí Dionýsa v zámecké zahradě. Foto Ondřej Malina 2012. 3Náměstí ve Valči. Foto Karel Kuča 2006. Panorama Valče od severovýchodu. Foto Karel Kuča 2009. Panorama Valče od jihu. Foto Karel Kuča 2006. Alej vymezující příčnou alej zámecké zahrady. Foto Karel Kuča 2015. Socha bohyně úrody Démétér v zámecké zahradě.. Foto Ondřej Malina 2012. 384 385 V městečku pod zámkem, jež je spolu s ním součástí městské památkové zóny, se dochoval hodnotný soubor barokních staveb. Z nejvýznamnějších lze uvést dům zámeckých kaplanů (faru) čp. 6 z roku 1701, panský špitál z let 1738–1741 a Panský dům, dnešní budovu radnice čp. 119. Uprostřed trojúhelníkového Tržního náměstí stojí v jádru pozdně románský farní kostel Narození sv. Jana Křtitele, který byl na rozhraní 17. a 18. století výrazně zbarokizován a doplněn přístavbou kaple Božího hrobu a chóru. Při této barokizaci byla celá fasáda opatřena pilastrovým řádem s iónskými hlavicemi, totožnými s hlavicemi na zámeckém kostele; lze tedy předpokládat shodného architekta. Dochovány jsou četné roubené a hrázděné domy z 18.–19. století, mezi nimiž vynikají domy na samotném náměstí, především na západní straně, ale další hodnotné objekty se zachovaly v bočních ulicích. Celý barokní stavební soubor byl v roce 1751 na jihovýchodním okraji městečka, kde se rozkládá nový hřbitov, doplněn stavbou hřbitovní kaple Panny Marie Bolestné. Z urbanistického, architektonického i památkového hlediska představuje Valeč mimořádně významný celek, který prostorovou skladbou i panoramatickým vygradováním dominant vytváří celek jedinečného významu, řadící se i s celým krajinným rámcem, dotvořeným rozsáhlými ovocnými sady, ke špičkovým jevům české barokní kompozice. Ze zámku se východním směrem otevírá panorama na severovýchodě ohraničené Šibeničním vrchem a na jihozápadě vrchem Na Kalvárii. Uprostřed pohledu dominují vrchy Orlík a Záhořanský les. Ve směru hlavní osy leží vsi Skytaly (s barokním kostelem) a Mlýnce s menšími štampachovskými zámečky (mlýnecký byl v letech 1883–1889 novogoticky přestavěn) a ještě dále je situován kostel se štampachovskou hrobkou ve Vidhosticích. Všechna tato sídla však již leží vně krajinné památkové zóny. Hranice zóny na jihu obchází rovněž Nahořečice s barokním kostelem sv. Václava z 18. století, upraveným roku 1803, který je velmi významnou krajinnou dominantou. Uvnitř zóny jsou pouze vsi Kostrčany (s drobným pozdně barokním zámkem) a Jeřeň s tvrzištěm a křížovým kamenem neznámého stáří (u domu čp. 27). Hodnotu krajiny dotvářejí i různé kapličky (některé nadále v havarijním či torzálním stavu), sochy a kříže. Krajina Valečska je ve své mnohovrstevnatosti unikátní. Do své dnešní podoby se zde obtiskuje jak její barokní tvář, vznikající zejména od roku 1695, tak i nové vrstvy utvářené romantismem a sentimentem 19. století a následnou hospodářskou činností, zejména sadařstvím. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Zatímco ještě v 80. letech 20. století představovala Valeč smutnou připomínku někdejšího věhlasu a krásy, zámek byl vyhořelou ruinou a oba kostely velmi zchátralé, za uplynulá desetiletí se podařilo všechny klíčové stavby zachránit a obnovit. Postupně se dostává i na stavby v jedinečném zámeckém parku i jinde. Již dnes představuje Valeč velmi atraktivní cíl kulturního cestovního ruchu a po částečné redukci vojenského újezdu Hradiště od počátku roku 2016 jeho atraktivita dále vzroste. Neobyčejná koncentrace barokních skvostů i celková hodnota sídel i krajiny dává Valečsku dobré předpoklady budoucího udržitelného rozvoje. Území Valečska nicméně představuje velmi křehký organismus, ohrožený nerozvážnými zásahy, kterými v minulosti byly např. demolice v historickém jádru Valče, výstavba několika panelových domů, výstavba řadových obytných domů v jihovýchodní a severní části městečka, anebo výstavba průmyslových objektů v okolí bývalé pily za jeho jihovýchodním okrajem. Stejně tak problematické jsou zejména zemědělské stavby postavené v 2. polovině 20. století na okrajích většiny okolních vesnic. Velkou jizvou je vedení vysokého napětí ze severu na jih, které území protíná v jeho východní části. Rovněž jako nepříznivý a rušivý prvek lze vnímat dvojici větrných elektráren, stojících těsně za hranicí zóny u vsi Vrbice, neboť se uplatňují na horizontu i při pohledech přímo z Valče. Jako vážná hrozba se jeví i stále častější požadavky na další stavební expanzi mimo hranice historických intravilánů sídel.  Valečsko Valečsko 1500 1600 1700 1800 1900 2000 1514 povýšení Valče na městečko 1738–41 panský hospital (čp. 5) 1876 novorenesanční úprava zámku 1890 novobarokní úprava zámku 1751 hřbitovní kaple Panny Marie Bolestné 1585 renesanční přestavba hradu na zámek 1945 konfiskace na základě Benešových dekretů 1894 výstavba skleníku (firma Hönisch Vídeň) 1976 požár zámku 1701 dům zámeckých kaplanů (fara čp. 6) 1592–1610 renesanční přestavba farního kostela Narození sv. Jana Křtitele 1694–1732 barokní přestavba zámku a úprava zámecké zahrady 1780–1840 přebudování zahrady v přírodně krajinářském pojetí 1710–28 zámecký kostel Nejsvětější Trojice (G. A. Biana Rossa) 1694–1708 barokní přestavba farního kostela Narození sv. Jana Křtitele (Francesco Barelli, poté Giovanni Antonio Bianno Rossa) 1727–30 sloup Nejsvětější Trojice (dílna Matyáše Bernarda Brauna) 1570–1721 Štampachové 1890–1937 z Thurn-Valsassina 1721–1760 Kagerové z Globen 1798–1890 Korbové z Weidenheimu Kruhový rybník pod Neuhausem. Foto Ondřej Malina 2012. Sochařská výzdoba Teatronu. Foto Karel Kuča 2015. 4Teatron. Foto Karel Kuča 2015. Skytaly. Foto Karel Kuča 2005. 7Valeč, reliéf horní plošiny pahorku v zámecké zahradě. Foto Ondřej Malina 2013. 386 387 Vranovsko-Bítovsko Lenka Trpáková, Daniela Smetanová, Karel Kuča Vranovsko-Bítovsko leží na jihozápadní Moravě v těsné blízkosti hranic s Rakouskem. Charakteristickým rysem území je zemědělsky či lesnicky využívaný plochý reliéf Jevišovické pahorkatiny prořezaný zalesněnými kaňonovitými údolími řek Dyje a Želetavky i jejích přítoků. Vývoj historické kulturní krajiny souvisel zpočátku především s příhraniční zónou a budováním opevněných hradů již od dob Přemyslovců. Nejpozději od počátku 17. století formovala charakter krajiny 7Vranov nad Dyjí, Dianin chrám. Foto Karel Kuča 2014. 388 389 i aktivita šlechtického velkostatku, projevující se budováním vrchnostenských dvorů. V období baroka a romantismu byl kulturně historický vývoj zdejší krajiny obohacen rozsáhlými krajinnými úpravami v blízkém i vzdálenějším okolí zámků Vranova i Bítova. U obou významných dominant byly založeny krajinářské parkové kompozice s množstvím voluptuárních staveb, zasazených do dramatického reliéfu údolí. Stavební a krajinářské úpravy Vranovska 17. a 18. století jsou dílem Althannů, kteří v 2. polovině 18. století zakládali obory a zvelebovali vrchnostenské lesy. V oborách na Braitavě a u Čížova vznikly dodnes zachované lusthausy. Althannové začali i s krajinářskými úpravami na Růžovém vrchu u vranovského zámku, kde mimo jiné vznikl Dům filosofů (nedochován) a Dianin templ, a v předzámčí vybudovali nová hospodářská stavení. Na jejich práci navázal v roce 1793 další majitel, Josef Hilgartner z Lilienbornu, který plánoval velkolepou kompoziční proměnu všech vranovských obor a dal ji zvěčnit na sérii ideálních vedut. Během své krátké vlády, trvající jen do roku 1799, však z těchto záměrů – kromě založení nových vesnic Lesné a Šumné – stihl realizovat jen málo. Založil oboru v Šumenském hvozdu (Vracovickém a Štítarském revíru, mimo hranici krajinné památkové zóny) a bažantnici mezi oběma novými vesnicemi. Stanislav z Mniszku s chotí Helenou i jejich potomci (včetně přiženěného rodu Stadnických) pokračovali v úpravách významných lokalit již v duchu romantismu a zejména okolí vranovského zámku vybavili řadou drobných staveb. Obora Bažantnice mezi vesnicemi Lesnou a Šumnou byla v 1. čtvrtině 19. století proměněna v polnosti obhospodařované ze dvora Bažantnice. Ze zamýšlené kompozice obory zde však zůstaly zachovány hvězdicovité soustavy cest; středem jedné z nich je právě uvedený dvůr. Stadničtí panství vlastnili s válečnou přestávkou až do zestátnění v roce 1947. Hrad Bítov s celým panstvím zažíval největší stavební a hospodářský rozkvět za Jankovských z Vlašimi (1612–1755). Hradní komplex byl přestavěn na pohodlné sídlo s hrazenou zahradou a s oborou v okolí. Daunové (1755–1904) přebudovali hrad v novogotickém stylu na letní sídlo. V okolí hradu provedli v 1. čtvrtině 19. století řadu klasicistních a romantických úprav – dali vysázet aleje v okolí hradu a v krajinářském panství zřídili řadu drobných staveb. Komponovaná krajina v okolí Bítova začala pustnout až za Haasů (1912–1945). Stará bítovská obora se dochovala jen zčásti, protože v její západní části vyrostl ve 30. letech 20. století jednotně koncipovaný nový městys Bítov, přeložený z údolí zatopeného Vranovskou přehradou, jíž padlo za oběť i několik mlýnů či kostel Nejsvětější Trojice pod Cornštejnem. Nejvýznamnější stavbou obory je zřícenina novogotického Jindřichova odpočívadla (Heinrichsruhe). Mimo území krajinné památkové zóny je pozoruhodný i nedaleký Novosyrovický les, vázaný na zámek v Nových Syrovicích a rovněž vybavený drobnými stavbami. Vranovsko-Bítovsko patří k nejvýznamnějším loveckým a relaxačním panským krajinám České republiky. Charakter území dotvářejí i hospodářské dvory, mlýny, drobné sakrální stavby a další prvky kulturní krajiny jako hradiště či zříceniny hradů. Ve 30. letech 20. století bylo sice údolí Dyje mezi Bítovem a Vranovem zatopeno velkou přehradou, na jejíž březích se intenzivně rozvíjí rekreace, ale rozhodující část kulturně významných částí krajiny tím nebyla zásadněji dotčena. Začlenění území jižně do Vranova do nepřístupné pohraniční zóny způsobilo v 2. polovině 20. století především spontánní regeneraci přírodního prostředí, které je od roku 1978 chráněno jako chráněná krajinná oblast a od roku 1991 národní park Podyjí. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Vranovsko-Bítovsko zahrnuje rozsáhlé území podél dolní Želetavky a Dyje, začínající zhruba pod soutokem Želetavky a Bihanky mezi Policí a Zblovicemi a končící na linii vsí Čížov–Horní Břečkov–Lesná–Šumná. Celé náleží geomorfologickému celku Jevišovické pahorkatiny, ale v rámci ní se rozpadá do řady okrsků: jihovýchodní část území (jižně od Vranova nad Dyjí a Lesné) patří do Šatovské pahorkatiny, území mezi Vranovem, Onšovem, Lesnou a Šumnou do Citonické plošiny, okolí Štítar do Moravskobudějovické kotliny, střední, největší část území mezi Vysočany a Vranovem, převážně na pravém břehu Dyje, do Vranovské plošiny, zatímco levobřeží okolo Bítova, táhnoucí se mezi hradisky Vysočany a Štítary, je součástí Dešovské pahorkatiny. Charakteristickým rysem krajiny Vranovska-Bítovska je plochý reliéf pahorkatiny, rozřezaný hlubokými zákruty kaňonovitých údolí řek Dyje a Želetavky a jejich krátkých přítoků. Toto údolí bylo v letech 1930–1934 z velké části zaplaveno vodní nádrží Vranov. Údolí, které se táhne od Bítova k Hardeggu, je lemováno skalními útvary a kamennými moři. Jeho zachovaná jižní část pod Vranovem, Onšovem a Lesnou je chráněna prostřednictvím Národního parku Podyjí. Nadmořská výška v nivě řeky Dyje dosahuje 284 m (most přes Dyji u Čížova), nejvyšší bod se tyčí do výšky 536 m (Býčí hora). Území tvoří převážně erozně denudační svahy se sklonem 5–15 °, v kaňonu Dyje větším než 15 °. Geologické podloží tvoří krystalické horniny moravika, do kterých ze západu zasahují muskovito-biotitické pararuly a dvojslídná ortorula moravského moldanubika. Půdní substrát tvoří Vranovsko-BítovskoVranovsko-Bítovsko Pohled na kaňon Dyje zatopený Vranovskou přehradou od severovýchodu. Uprostřed zřícenina hradu Cornštejna, v pozadí hrad Bítov nad kaňonem Želetavky. Foto Libor Sváček 2013. Horní Břečkov, kostel sv. Klimenta. Foto Karel Kuča 2012. Lančov, kostel sv. Maří Magdalény. Foto Karel Kuča 2014. Hrad Bítov od severovýchodu. Foto Libor Sváček 2007. 390 391 hnědozemě, z nichž převládají hnědozemě modální. Z klimatického hlediska patří území do mírně teplé oblasti, která je charakteristická dlouhým, teplým, suchým až mírně suchým létem a krátkou, mírnou, suchou zimou, s krátkým trváním sněhové pokrývky. Jaro a podzim jsou krátké a mírně teplé. Přírodní hodnoty jsou poměrně dobře zachované. Zejména Národní park Podyjí (plošně prakticky totožný s evropsky významnou lokalitou i ptačí oblastí Podyjí) patří k územím s největší druhovou diverzitou flóry a fauny v České republice. Hodnotné porosty se však na řadě míst zachovaly i v blízkosti přehrady, navzdory negativnímu vlivu intenzivní rekreace. V širším okolí Bítova jde o přírodní rezervace Na Bítovské cestě, Cornštejn, Růžový vrch a U doutné skály a jihovýchodně od Chvalatic o přírodní rezervaci Tisová stráň a přírodní památky Spálené, Petrovy skály a Tisová stráň. Všechna uvedená maloplošná zvláště chráněná území přírody jsou součástí evropsky významné lokality Údolí Dyje, která pokrývá poměrně velké plochy po obou březích přehrady. V ostatních částech krajinné památkové zóny se nepříznivě projevují výsadby lesních monokultur a zemědělská velkovýroba. Pro území je charakteristické vysoké zastoupení lesů (50 %) převážně přirozeného a přírodě blízkého charakteru. Lesy jsou vázány na údolí řek Dyje a Želetavky, svahy kaňonů a přilehlé polohy. Plochá pahorkatina je převážně zorněna (28 %). Trvalé travní porosty (5 %) jsou vázány na polohy v okolí sídel a na rekreační oblasti. Výrazným fenoménem území je vodní plocha Vranovské přehrady (5 %). HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Přírodní podmínky, především reliéf hluboce zaříznutého údolí řeky Dyje, a příhraniční charakter oblasti v  dlouhodobém časovém úseku intenzivně podmiňovaly vývoj území již od 11. století, kdy se stabilizovala jižní hranice českého státu proti Rakousům, jejíž strategický význam trval až do roku 1526, kdy se české země staly součástí habsburské říše. Podél řeky byla budována přemyslovská hradiště a později hrady jako pohraniční opěrné body.477 Za nejvýznamnější lze považovat hrady Bítov (zmíněn ve falzu k roku 1046, roku 1185 pak bezpečně) a Vranov nad Dyjí (první písemná zmínka z roku 1100 v Kosmově kronice),478 z mladších pak Cornštejn (1. polovina 14. století).479 V jejich blízkosti dotvářely obranný systém ještě hrady Frejštejn (polovina 13. století), Šenkenberk (1. polovina 13. století) a Nový hrádek (polovina 14. století).480 Ve vazbě na tyto hrady se formovala také sídelní síť oblasti, jejímiž hospodářskými centry se stala městečka Vranov nad Dyjí (doloženo 1323), Podhradí nad Dyjí (původně Frejštejn, 1487), Bítov (původně Bítovec, 1491) a bez přímé vazby na hradní soustavu Štítary (1346). 477  Černá-Ševčíková, I. (1996). 478  Černá-Ševčíková, I. (1996). 479  Plaček, M. (2001), Jaša, V. (1949). 480  Jaša, V. (1949). Vranovsko-BítovskoVranovsko-Bítovsko Nový hrádek, Dolní hrad. Foto Karel Kuča 2014. Kaňon Dyje z vyhlídky na Vraní skále. Foto Karel Kuča 2014. Kaňon Dyje z vyhlídky východně od Nového hrádku. Foto Karel Kuča 2014. Vranov nad Dyjí, pohled na zámek od východu, ze Šibeničního vrchu. Foto Božena Pacáková-Hošťálková 2013. Pohled z Hardeggské vyhlídky na rakouské město Hardegg. Foto Božena Pacáková-Hošťálková 2013. Nový hrádek, Horní hrad. Foto Karel Kuča 2014.4Vranov nad Dyjí od jihozápadu. Foto Libor Sváček 2013. 3Zámek ve Vranově nad Dyjí od západu. Foto Libor Sváček 2007. 392 393 Původně zeměpanské državy přecházely ve 14. století do držení šlechty. V 15. a 16. století bylo Vranovsko i Bítovsko majetkoprávně spojeno rodem Lichtenburků,481 kteří vlastnili Bítov (1298–1576, zprvu zástavně, od roku 1491 dědičně), Cornštejn, Vranov (1434–1518) a Nové Syrovice.482 K obdobnému majetkovému sjednocení došlo znovu za Steinů ze Švarcenavy (1598–1614), kteří k panství ještě připojili nedaleké Uherčice.483 Postupem času se měnila válečná technika a doposud užívané obranné systémy se stávaly neúčinnými. Některé hrady byly proto opuštěny a měnily se na zříceniny, jiné byly přestavo- 481  Lichtenburkové vlastnili Vranov do roku 1516, Bítov do roku 1576. 482  Janíček, K. – Paukert, J. (1987). 483  Bolom-Kotari, S. (2008). Vranovsko-BítovskoVranovsko-Bítovsko Zámek Vranov od jihu. Foto Martin Gojda 2013. 3Hrad Bítov od jihovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. Štítary, náměstí s kostelem sv. Jiří a zvonicí od jihu. Foto Martin Gojda 2013. 4Vranovsko-Bítovsko na I. vojenském mapování (1764–1768). Zámek Vranov od severovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. Vranovsko-Bítovsko na II. vojenském mapování (moravské území 1836–1840, dolnorakouské 1809–1818). 394 395 vány na reprezentativní zámky. Hospodářské podnikání šlechty ve vlastní režii bylo zajišťováno pomocí dvorů. Na přelomu 16. a 17. století jsou jako hospodářské zázemí bítovského hradu zmiňovány dvory Vranč, Malý Dešov a Vysočany.484 Na počátku 17. století (1614) byly jmenovány ještě ovčírna a pivovar v Lukově, dvůr ve Štítarech, Pointnerův mlýn a dvůr Weisshof se zájezdním hostincem. Dále jsou z počátku 17. století známy zmínky o poplužním dvoře ve Vranově, vápenici, pivovaru, dvorech ve Vracovicích, Jazovicích a v Novém Petříně.485 Od počátku 17. století se dějiny obou hradů a panství již natrvalo rozešly;486 Vranov se dostal do rukou Althannů, Bítov do majetku Jankovských z Vlašimi. Althannové (1614–1619 a 1680–1793) byli nejvýznamnějším rodem na vranovském panství. Za jejich držby došlo k výrazné proměně zámku i okolní krajiny. V letech 1687–1720 byl celý zámek barokně přestavěn. Baroko ovlivnilo i vnímání širší krajiny. Althannové začali v 2. polovině 18. století zakládat obory a rozšiřovat a zvelebovat vrchnostenské lesy (pravděpo- dobněvčetněSyrovickéholesa,patřícíhorodověspřízněnýmNimpschům).V oboráchnaBraitavě a u Čížova byly stavěny tzv. lusthausy, dodnes zachované. V rámci celého okolí byly stavěny drobné sakrální stavby, kaple (Onšov, Jazovice, Nový Petřín, Podmyče) a kostel ve Vracovicích.487 Michal Josef Althann začal s krajinářskými úpravami na Růžovém vrchu, kde mimo jiné vznikly 484  Bolom-Kotari, S. (2008). 485  Janíček, K. – Paukert, J. (1987). 486  První majetkoprávní rozdělení Vranovska a Bítovska nastalo již za Lichtenburgů, jejichž větve spolu intenzivně soupeřily. 487   Janíček, K. – Paukert, J. (1987). Vranovsko-BítovskoVranovsko-Bítovsko někdy před rokem 1799 Dům filosofů a Dianin templ. V blízkosti zámku byla vybudována nová hospodářská stavení.488 V roce 1793 koupil zadlužené vranovské panství Josef Hilgartner z Lilienbornu. Jako osvícený majitel navázal na práci Althannů, především v budování a přestavbě obor.489 Nově založil kančí oboru u Čížova, oboru ve vracovickém a štítarském revíru (1797) a bažantnici mezi Šumnou a Lesnou (1799).490 Za jeden z velice významných počinů Josefa Hilgartnera právě v souvislosti s krajinářskými úpravami je považována objednávka pěti plánů úprav okolí zámku od neznámého autora (krajinářská kompozice na Růžovém vrchu, kančí obora u Čížova, obora pro vysokou zvěř v rozsáhlých lesích štítarského a vracovického revíru – tzv. Šumenský hvozd, obora Nová bažantnice). Na vedutách je zachycen jednak stávající stav území, jednak návrhy nových úprav, které byly poté zčásti realizovány. I dnes je možné v terénu nalézt krajinné struktury (popř. objekty nebo místní názvy) odpovídající zobrazovaným plánům, přesto se zdá, že většina velkolepých krajinářských kompozic zůstala jen na papíře, protože na mapách z 19. století zachyceny nejsou. Asi nejdůležitějším činem Hilgartnerových investic bylo založení vsí Lesná (1794, Liliendorf) a Šumná (1798, Schönwald).491 488  Černá-Ševčíková, I. (1996). 489  Janíček, K. – Paukert, J. (1987), O zámku ve Vranově trochu jinak [online]. 490  Janíček, K. – Paukert, J. (1987), Kubátová, T. - Bartušek, A. (1957). 491  O zámku ve Vranově trochu jinak [online], Kozdas, J. (2011). Kostel sv. Jiří se zvonicí ve Štítarech. Foto Karel Kuča 2009. Vranov nad Dyjí na tzv. originálu mapy stabilního katastru z roku 1824. Vranov nad Dyjí, kaple Nejsvětější Trojice. Foto Karel Kuča 2014. 4Zřícenina hradu Cornštejna od jihu. Foto Martin Gojda 2013. Podmyče, kaple sv. Markéty. Foto Karel Kuča 2014. Bítov, Vysočany a Oslnovice na mapě stabilního katastru z roku 1824. 396 397 celek doplněn o mnohé objekty, jako jsou studánka Burgquelle, Mohyla předků, novogotická Červená kaplička. V oboře jihozápadně od Chvalatic vyrostl novogotický altán zvaný Jindřichovo odpočívadlo.502 Po Daunech zdědili hrad roku 1904 Haugwitzové, poté Zamoyští, Radziwillové, až nakonec přešel v roce 1912 do držení Haasů (1912–1945). V této době komponovaná krajina v okolí pustla a velká část areálu hradu byla využita jako zoologická zahrada. Na konci 19. století ovlivnilo území nynější krajinné památkové zóny budování železnice Severozápadní dráhy spojující Berlín a Vídeň, i když se hranice chráněného území dotýká jen u Šumné – dráha totiž zajistila snadný přísun návštěvníků, kteří byli do této atraktivní oblasti dopravováni kočáry z nádraží v Šumné. Dalším významným krajinotvorným činitelem byla aktivita různých okrašlovacích spolků, které často přebíraly úlohu tvůrců detailů v krajině, zejména v okolí Vranova. Ve 20. století krajinu silně ovlivnila výstavba Vranovské přehrady (1930–1934). Nádrž zaplavila staré podhradní městečko Bítov, několik mlýnů, hospodářských stavení i kostel Nejsvětější Trojice pod Cornštejnem. Stavba přehrady se přitom plánovala již před 1. světovou válkou a v Bítově proto již od roku 1912 platila stavební uzávěra. Ve Staré bítovské oboře byl pak v letech 1932–1935 vybudován nový Bítov. Od roku 1937 se v důsledku nebezpečí možné německé agrese začínaly v území objevovat stavby systému lehkého opevnění, stavěné v linii podél levého břehu Dyje v pásu širokém cca 4 km od Lukova přes Čížov, Vranov nad Dyjí, až k Uherčicím a dále. V  roce 1945 došlo k  výrazným demografickým změnám (vysídlení Němců a dosidlování území českými rodinami) a následně od roku 1947 i ke změnám struktury krajiny scelováním pozemků a postupným rozoráváním mezí. Od roku 1948 spadala celá oblast do pohraničního pásma, což vedlo k budování tzv. železné opony. V lesích okolo hranice byly zřizovány systémy zpevněných cest a průseků. Negativní důsledky dlouhodobé izolace se projevily také na vzhledu sídel a hospodaření v krajině v těsné blízkosti hranic. Paradoxně však díky znepřístupnění došlo k zachování významných přírodních hodnot území pohraničního pásma. V obcích byla budována jednotná zemědělská družstva a v Šumné vzniklo vizuálně exponované silo. Masivně se rozvíjela rekreace v okolí Vranovské přehrady. V roce 1978 došlo k vyhlášení chráněné krajinné oblasti Podyjí, která se pak v roce 1991 stala stejnojmenným národním parkem. Jeho podstatná část vlastně chrání novodobě vzniklou divočinu, která pohltila dříve do značné míry kultivovanou (kulturní) krajinu v kaňonu Dyje, v němž se ze všech mlýnů dochovaly jen zříceniny, nebo byly zlikvidovány úplně. Z nejnovějších stavebních aktivit je podstatné zejména vybudování rekreačního areálu s rozhlednou Rumburak (2008–2009) nedaleko historického dvora Vranč. 502   Hosová, I. (2008), Kozdas, J. (2007b), Státní hrad Bítov [online]. Josef Hilgartner prodal své panství po necelých šesti letech působení Stanislavu Mniszkovi-Buzenin (†1846),492 jehož potomci (včetně přiženěného rodu Stadnických) panství vlastnili s válečnou přestávkou až do zestátnění v roce 1947.493 Mniszkové (1799–1876) a Stadničtí (1876–1947) pokračovali v úpravách významných lokalit, jejichž romantickou hodnotu povýšili například budováním vyhlídek (Tanečnice, Helenina vyhlídka zvaná Zikkurat, Martinská vyhlídka) a dalších voluptuárních staveb (Feliciina studánka, Claryho kříž, Mniszkův kříž).494 V této době také zpřístupnili Ledové sluje, k nimž byla budována vycházková cesta.495 Dále pod vlivem podnikatelského ducha doby zakládali nové hospodářské dvory, často s navazujícími krajinářskými úpravami – Luitgardin u Lančova (1841), Helenin u Štítar, Červený u Starého Petřína a Bažantnice u Šumné (kolem roku 1850), ale i Vlčí dvůr západně nad vranovským zámkem.496 Hrad Bítov se od 17. století vyvíjel samostatně, avšak ve svých základních znacích obdobně. Stejně jako zámek ve Vranově byl v období baroka přestavěn na pohodlné sídlo s hrazenou zahradou za břitovou zdí a s oborou v okolí.497 Stalo se tak za vlastnictví Jankovských z Vlašimi (1617–1755), kdy se bítovské panství nejvíce pozvedlo po stavební i hospodářské stránce.498 Cesta ke hradu vedla krásným libosadem a ode dvora Vranče procházela lipovým stromořadím. I Jankovští využívali jako hospodářské zázemí starší nebo nově zbudované dvory. V polovině 18. století bítovská vrchnost hospodařila na statcích Vranč, Velký a Malý dešovský dvůr, Vysočanský dvůr a na Novém dvoře, založeném v roce 1737.499 Po Jankovských se vlastníky Bítova stali Daunové (1755–1904), kteří přebudovali hrad v novogotickém stylu na letní sídlo (1811–1841).500 V okolí hradu došlo v 1. čtvrtině 19. století ke klasicistním a přírodně krajinářským úpravám: byly vysazeny aleje v okolí hradu a vystavěn klasicistní altán Rotunda s vyhlídkou na kaňony Želetavky a Dyje, zříceninu hradu Cornštejn a hrad Bítov.501 V blízkosti hradu vznikla krajinářská kompozice, která sahala až k Jezírku lásky. Areálem procházely vycházkové a lovecké cesty (Hraběnčina stezka a lovecká stezka vedoucí k Chvalaticím a Dešovu) s množstvím vyhlídek. V průběhu let byl záměrně utvářený krajinářský 492  Janíček, K. – Paukert, J. (1987). 493  Černá-Ševčíková, I. (1996). 494  Janíček, K. – Paukert, J. (1987), Černá-Ševčíková, I. (1996). 495  O zámku ve Vranově trochu jinak [online]. 496  O zámku ve Vranově trochu jinak [online]. 497  Eliáš, J. – Řeholka, I. – Paukert, J. (1979). 498  Paukert, J. – Svoboda, J. (2003). 499  Bolom-Kotari, S. (2008). 500  Paukert, J. – Svoboda, J. (2003). 501   Kozdas, J. (2007a). Vranovsko-BítovskoVranovsko-Bítovsko Náves v Lesné (oba snímky). Foto Karel Kuča 2014. Bažantnice mezi Šumnou (Schönwald) a Lesnou (Liliendorf) na mapě stabilního katastru z roku 1824. Kaple Sibyla v Novosyrovickém lese. Foto LadyBela 2014: https://commons.wikimedia. org/wiki/File:Letohr%C3%A1dek_Sibyla.JPG. Lusthaus v Novosyrovickém lese. Foto Daniela Smetanová 2012. 4Novosyrovický les na mapě stabilního katastru z roku 1824. Špice v Novosyrovickém lese. Foto Daniela Smetanová 2012. 398 399 Na nejvyšším místě parku (380 m východně od hradu) na kótě 464,8 m je Mohyla předků (po roce 1838) s ostatky držitelů hradu, zejména Lichtenburků, vyzdviženými při úpravě hradní kaple. Červená kaplička s  reliéfem korunování Panny Marie (1885) je situována 700 m jihovýchodně od hradu, pod přístupovou cestou ode dvora Vranče. Pod touto cestou (jižně pod Mohylou předků) stojí sloup Panny Marie. Na ostrožně jihozápadně odtud stával válcový altán Rotunda (1832–1833), z něhož přetrvaly pouze kamenné základy kruhového půdorysu. Dvůr Vranč, ve své době velmi významný, je dochován, ale nachází se ve velmi špatném stavu. Hrad Bítov a dvůr Vranč propojuje stromořadí, zmiňované již za Jankovských z Vlašimi, z něhož se otvírá pohled na zalesněné svahy kaňonů Dyje a Želetavky. Tato alej dále směřuje na sever a umožňuje výhledy na zalesněnou krajinu v okolí Šumné a Štítar. V  blízkosti Vranče stojí novodobá rozhledna Rumburak a nový hotel. Ve Staré bítovské oboře jihozápadně od Chvalatic a východně od nového Bítova, při lesní cestě, asi 160 m severozápadně od kóty 439,4 m, se dochovala pozoruhodná zřícenina polygonálního loveckého altánu zvaného Jindřichovo odpočívadlo (Heinrichsruhe). Obora se ještě v 19. století rozkládala i na území nynějšího nového Bítova. V náhorní poloze ploché levobřežní ostrožny nad zákrutem kaňonu Dyje a údolím Bítovského potoka se rozkládá nový městys Bítov. Po zahájení výstavby Vranovské přehrady v roce 1930, která měla původní městečko pod hradem zatopit, byla v únoru 1931 vypsána soutěž na zastavovací plán a typovou zástavbu nového Bítova. Z pěti odevzdaných návrhů byl oceněn jen projekt Josefa Karla Říhy z Prahy, který se stal základem poněkud pozměněného polohového plánu zpracovaného stavebním oddělením Zemského úřadu v Brně v roce 1932. Výstavba domů (a školy) se uskutečnila ještě v roce 1932 a na počátku roku 1933 se do nich obyvatelé začali stěhovat. V roce 1933 byl postaven obecní dům a v letech 1933–1935 kostel s farou.504 Nový Bítov je pozoruhodným příkladem koncepčně vybudovaného meziválečného sídla s jednotně koncipovanou zástavbu, která se až na drobné zásahy zachovala v původním, architektonicky velmi kvalitním stavu. Na protilehlé pravobřežní ostrožně (1 km západně od městyse a 1,5 km jihovýchodně od hradu) se na úzké šíji strmé ostrožny obtékané ze dvou stran Dyjí mezi vrchy Hradiště a Cornštejn tyčí mohutná zřícenina hradu Cornštejna. Hrad byl vybudován na zeměpanském území počátkem 14. století jako charakteristický příklad hradu s plášťovou zdí a jižním palácem. Prvně je doložen roku 1343, kdy jej jako léno společně s Bítovem drželi Jankovští z Lichtenburka. Ti někdy po tomto datu postavili severní palác a parkán. Roku 1465 byl hrad Jankovským násilně odňat a předán Krajířům z Krajku, kteří jej roku 1523 prodali opět k Bítovu. Za Krajířů bylo vybudováno jižní předhradí a předsunutá bašta. Roku 1580 se hrad uvádí jako pustý. Již v období romantismu byla zřícenina využívána jako dominanta cílených výhledů z různých částí komponované krajiny. Mimo území krajinné památkové zóny se mezi Chvalaticemi a Novými Syrovicemi rozkládá Novosyrovický a Karolinský les, který se stal někdy kolem přelomu 18. a 19. století rovněž předmětem krajinářských zásahů. Zatímco na I. vojenském mapování z let 1764–1768 ještě nic pozoruhodného zakresleno není, mapa stabilního katastru z roku 1824 již zachycuje zajímavou kompozici lovecké krajiny, která s největší pravděpodobností vznikla v době, kdy panství Nové Syrovice, kdysi součást bítovského zboží, patřilo Nimptschům (1786–1916). Jižně od Nových Syrovic se táhl široký, přímý, alejí lemovaný průsek, dodnes v redukované šířce existující. Míří k novogotickému altánu Lusthaus. Ve vzdálenosti 470 m východoseverovýchodně od Lusthausu stojí u Ctidružického potoka oválná kaple Sibyla (na mapě stabilního katastru je zakreslena jako protáhlý osmiúhelník). Při cestě z Nových Syrovic ke dvoru Augustov, 540 m jižně od kaple, se nachází kamenný obelisk zvaný Špice. Podle legendy jde o loď, sakristii a věž pomyslného kostela (kaple). Západně od hlavního průseku a severně od potoka a rybníku Dědku se nacházela obdélná obora Hvězda (Stern) s průseky tvořícími osmipaprsčitou hvězdu. Ta je zakreslena ještě v aktuální katastrální mapě, ale reálně již neexistovala ani v polovině 20. století. Totéž platí o kosém kříži průseků v lese položeném jihozápadně odtud, v jehož středu se snad nacházel dvůr (Wald ausserm Hof). Na obvodu lesního komplexu stály další hospodářské dvory: na severozápadě starší a dodnes existující dvůr Spetice (Spitzhof), na jihu Augustov (Augustenhof) a na západě Vilemínin dvůr (Wilheminenhof), který v roce 1880 již neexistoval. Ve 20. století byl celý les rozčleněn pravidelnou sítí pravoúhlých průseků. V každém případě jde o pozoruhodný krajinářský celek, který by měl být rovněž památkově chráněn, buď jako součást KPZ Vranovsko-Bítovsko, nebo i samostatně. Vranovsko je od Bítovska pomyslně odděleno přehradou, která vytváří v krajině novodobou bariéru. Dominantou a těžištěm komponované krajiny Vranovska je zámek Vranov na vysoké a strmé ostrožně nad řekou Dyjí. Předpokládané pohraniční přemyslovské hradiště z 11. století, písemně připomínané k roku 1100 v Kosmově kronice, zatím nebylo archeologicky doloženo. 504   Stará, J. (2007). KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Vranovsko-Bítovsko představuje jedinečnou krajinu, kde se kombinují specifické přírodní podmínky s přirozeným kulturně historickým vývojem, doplněným záměrnými krajinnými úpravami ve stylu barokního klasicismu a pozdějších krajinářských tendencí. Přes pozdější změny jsou v krajině stále patrné. S přihlédnutím k historickému vývoji lze v území rozlišit dvě jádra, jejichž vývoj probíhal přibližně od 17. století odděleně. Prvním je Vranov nad Dyjí a okolní krajina, druhým hrad Bítov s okolím. Mimo hranice KPZ se jeví jako významná, kulturně a historicky nedílně propojená krajina v okolí Nových Syrovic, Uherčic a středověkých hradů Šenkenberka (mezi Šumnou a Hostěrádky), Frejštejna a Nového hrádku. Těžištěm krajiny na Bítovsku je hrad Bítov na strmé ostrožně nad zákrutem údolím Želetavky před jejím ústím do Dyje. Jeho předchůdcem bylo přemyslovské hradiště z 2. čtvrtiny 11. století, chránící jižní hranici českého státu, které se později stalo střediskem provincie. Na hradišti s dřevěnou zástavbou vznikl kamenný kostel Panny Marie (doložen 1261). V roce 1233 Bítov obsadil rakouský vévoda Fridrich, řečený Bojovný, a někdy v té době začala přestavba na kamenný hrad, kdy došlo k vybudování válcové obytné věže s břitem obklopené plášťovou zdí (v zadní části hradiště). Zřejmě již za Přemysla Otakara II. bylo v čele hradiště stavěno lichoběžníkové jádro hradu se západním palácem a s hranolovou věží v jihovýchodním nároží. V období let 1298–1576 vlastnili hrad páni z Lichtenburka. Již ve 14. století bylo jádro rozšířeno do severního parkánu, starý palác byl zvýšen a nové jihovýchodní nároží zajistila věž s břitem. V 2. polovině 15. století a na počátku 16. století byla vybudována štítová zeď mezi šíjovými příkopy s věžemi a novou první bránou, jíž procházela nová trasa přístupové komunikace, jež ústila do nové brány připojené k jihozápadnímu nároží jádra a stoupala bývalým příkopem na předhradí, které se rozvíjelo mezi jádrem a nejstarší věží okolo kostela. V 16. století bylo jádro hradu dostavěno po celém obvodu a výškově sjednoceno, totéž platí o předhradí. Za Jankovských z Vlašimi byl do poloviny 17. století hrad dále upravován. Za Daunů, kteří hrad vlastnili od roku 1755, byly v letech 1811–1841 provedeny romantické úpravy, zejména v interiérech. V jižním křídle byl zřízen divadelní sál. V roce 1811 přistavěli Daunové severní křídlo s hradní kuchyní. Novogotická přestavba hradního kostela se uskutečnila roku 1845, údajně podle projektu A. Rückera. Morová kaple při hradním plášti, umístěná u původní cesty z hradu jihovýchodním svahem do starého (po roce 1931 zatopeného) městečka, je barokní.503 Asi o 100 m níže při cestě stojí barokní socha anděla zachraňujícího padajícího kněze. Na hrad navazoval na východní straně přírodně krajinářský park. Jeho podobu se sítí cest dobře zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1824. Dokládá, že šlo o otevřenou scenérii doplňovanou solitérními stromy či skupinami. Teprve v průběhu 1. poloviny 20. století byl převážně zalesněn, kromě území mezi Mohylou předků a Rotundou. V 2. polovině 20. století byla i tato partie, spolu s dalšími, téměř zcela překryta lesem. V 19. století existoval les jen na stráni nad přehradou, pod Hraběnčinou cestou, která vede po úbočí směrem k severovýchodu kolem kamenné studánky Burgquelle se soškou Panny Marie Lurdské (1811–1830, 220 m východně od hradu) přes středověký, Dauny přestavěný Slaměný most, jehož novogotický oblouk se před časem zřítil a byl nahrazen dřevěnou mostovkou. Cesta, z níž se nad zákrutem Želetavky otevírají pohledy na hrad, směřuje k Jezírku lásky, uprostřed něhož se dodnes nachází ostrůvek, původně osazený altánkem (1811–1830, 960 m severovýchodně od hradu). Poblíž stojí Alfrédův kříž. 503   Kuča, K. (1996). Vranovsko-BítovskoVranovsko-Bítovsko Jindřichovo odpočívadlo u Bítova. Foto NPÚ, Správa státního hradu Bítov. Letohrádek Braitava jižně od Vranova nad Dyjí. Foto Karel Kuča 2014. Skalní útvary na srázu kaňonu Dyje severozápadně od letohrádku Braitavy. Foto Karel Kuča 2014. Hrad Bítov od jihu, z mostu přes přewhradu. Foto Karel Kuča 2012. Hrad Bítov od jihovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. 4Hrad Bítov, jihovýchodní opevnění. Foto Karel Kuča 2012. Zřícenina hradu Cornštejna. Foto Karel Kuča 2008. 400 401 s erbem Michala Jana III. z Althanu a Marie Anny z Pignatelli, byl v 2. polovině 19. století přestavěn klasicistně. V Junáckém údolí v severní části Vranova se dochovaly zbytky vápenických pecí z přelomu 19. a 20. století. Klasicistně formovaná krajina na Růžovém vrchu se zvedá bezprostředně nad předzámčím vranovského zámku, odkud vede vrstevnicová cesta přes vyhlídku Tanečnici (dnes téměř zcela zarostlou) na Hraběnčinu louku (parcelní číslo 1178) a k blízkému Dianinu templu, který dal v podobě antického chrámku postavit v 90. letech 18. století Josef Hilgartner z Lilienbornu. Helena z Mniszku-Lubomirská dala stavbu v roce 1807 nově vybavit jako kapli Panny Marie Ochranitelky (Maria Schutz); přitom byla odstraněna socha antického boha Apollóna. Z Domu filozofů v podobě grotty na temeni Růžového vrchu (jihovýchodně pod kótou 428,5, parcelní číslo 192/2) zůstaly dodnes jen malé zbytky. Velmi půvabnou klasicistní stavbou je Feliciina studánka z roku 1806 dole v údolí západně pod zámkem. Dal ji postavit Stanislav Mniszek na památku své matky Felicie Mniszkové podle projektu J. Fischera. Nešlo o skutečnou studánku, protože voda vytékající z antické vázy byla do stavby přiváděna z potoka. Pravděpodobně nejmladší stavbou v širším okolí zámku je kaple kněžny Heleny na západním okraji Růžového vrchu, u silnice směr Podmyče. Šlo o umělou studánku, která byla napájena vodou z potrubí zámeckého vodovodu přivádějícího vodu z pramenů u Podmyče. Kaple je datována na fasádě (18?6) s tím, že nečitelná třetí číslice může být 1, ale spíše 7; v roce 1876 přitom Helena Mniszková-Lubomirská zemřela, takže je velmi pravděpodobné, že kaple byla právě v tomto roce postavena Vranovským okrašlovacím spolkem.506 Růžový vrch jistě nikdy neexistoval v podobě proponovaném vedutou z roku 1799. Na mapě stabilního katastru z roku 1824 je cestní síť i rozsah lesa prakticky stejný jako dnes (krajina však na rozdíl ode dneška poskytovala četné výhledy směrem k zámku). Od vyhlídky Tanečnice vedl široký, alejí lemovaný lesní průsek směrem k zámeckému zahradnictví. Na II. vojenském mapování (1836–1840) je celý les mezi silnicí, 506   Kozdas, J. (2003). Hrad vznikal od doby před polovinou 13. století, jeho nejstarší částí byla snad hranolová věž (na místě Sálu předků), upravená asi dodatečně na kapli. Protáhlé jádro hradu mělo v čele válcový bergfrit s břitem a palác stál na severním obvodu. Na přelomu 13. a 14. století bylo předhradí opevněno hradbou a v její blízkosti vyrostla dodnes dochovaná hranolová věž u brány. Kolem poloviny 14. století vznikl nový palác (při nároží pod jihovýchodní terasou) a na skále nad Dyjí byla postavena vodní věž. Kolem přelomu 14. a 15. století vyrostla nová hradba na jihu. Jiří Smil z Lichtenburka dal do roku 1440 zvýšit parkánovou hradbu a zesílit ji šesti hranolovými věžemi a dolním parkánem s hranolovou věží. Hradba obklopila i příkop před předhradím. Za Jindřicha z Lichtenburka a jeho synů bylo opevnění dále zesíleno (nové mosty a barbakán mezi nimi, nová budova v předhradí). V 16. století byl hrad i s předhradím renesančně přestavován a rozšiřován. V roce 1645 jej marně obléhali Švédové a ještě v roce 1646 byla na zámku císařská posádka. V roce 1665 vyhořel, za Stahrenberků došlo ke zjednodušení a vyrovnání severního průčelí obytných budov. V letech 1687–1695, za Michala Jana II. z Althanu, byl k renesančnímu příčnému křídlu připojen eliptický Sál předků (s eliptickou, příčně situovanou předsíní) podle projektu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, vyzdobený štukaturami a sochami předků od Tobiáše Krackera a malbou v kupoli od Jana Michala Rottmayera (1695). Na přestavbě zámku se snad podílel Joseph Emanuel Fischer. Následovala výstavba zámecké kaple Nejsvětější Trojice, dokončená včetně průčelí do roku 1710, pravděpodobně rovněž podle Fischerova návrhu a zřejmě za účasti Antona Erharda Martinelliho. Fresky vytvořil již roku 1700 Ignác Hemitz z Hemzenthalu, věže byly dostavěny nejpozději kolem roku 1720. Fischerovým dílem jsou snad i stáje proti vstupu na most. Stavby kolem zámeckého čestného dvora navrhl a realizoval Anton Erhard Martinelli: do roku 1710 byla vybudována část jižního křídla a od roku 1730 se stavělo nové příčné křídlo před Sálem předků (včetně předsíně). Schodiště z nádvoří zdobí sochařské skupiny Herkula a Antea, Aenea a Anchise od Lorenza Mattielliho z Vídně. Zbořením starších objektů bylo nádvoří do roku 1770 otevřeno k severu. V letech 1777–1780 byly postaveny nové části jižního a západního křídla. V letech 1779–1787 byly po obou stranách Sálu předků zřízeny vyhlídkové zahradní terasy a před zámkem postavena skupina provozních budov. Josef Hilgartner z Lilienbornu dal upravit konírny a vozové kolny před zámkem. Krátce po roce 1800 dal Stanislav Mniszek malbami vyzdobit interiéry západního křídla zámku. V 19. století dále vznikla monumentalizující empírová přístavba průčelí koníren a vozových kolen i drobné novogotické a romantické úpravy fasád zámku. V 70. letech 20. století prodělal zámek rozsáhlou obnovu.505 Městečko Vranov nad Dyjí, stěsnané na protáhlé svažité ostrožně v zákrutu řeky severovýchodně pod zámkem, svými urbanistickými hodnotami odpovídá městské památkové zóně. Zástavbě náměstí a dalších ulic dominuje původně pozdně románský kostel Nanebevzetí Panny Marie z poloviny 13. století, přestavěný goticky a kolem roku 1717 barokně (Anton Erhard Martinelli); tehdy byla postavena i věž. Soudobý karner (hřbitovní kaple sv. Ondřeje) z poloviny 13. století má podobu rotundy s apsidou, upravené v 19. století. V areálu kostela stojí barokní socha Panny Marie z 2. čtvrtiny 18. století. Barokní fara z roku 1720 byla upravena kolem roku 1800. Mariánský sloup na náměstí pochází z roku 1714. Panský mlýn z roku 1702 (u náměstí), 505   Kuča, K. (2011). Vranovsko-BítovskoVranovsko-Bítovsko Panorama Vranova nad Dyjí od východu, ze serpentiny na Šibeničním vrchu. Foto Božena Pacáková-Hošťálková 2013. Vranov nad Dyjí, pohled na městečko ze zámecké vyhlídky. Foto Karel Kuča 2014. Zámek Vranov, východní křídlo se Sálem předků. Foto Karel Kuča 2014. Zámek Vranov, vstupní část. Foto Karel Kuča 2014. 4Zámek Vranov od západu. Foto Karel Kuča 2014. Vranovský karner. Foto Karel Kuča 2012. 402 403 na poněkud níže) jistě podle návrhu stavitele Matyáše Kirchmayera,507 takže se z klasicistních a romantických úprav krajiny časově vymyká. Vysoký Helenin obelisk na vrcholu údolní ostrožny nad Ledovými slujemi mezi Vranovem a Čížovem byl vztyčen Vranovským okrašlovacím spolkem v roce 1860 na počest Heleny z Mniszku-Lubomirské, která se o zpřístupnění této pozoruhodnosti zasloužila. Západně odtud, na protilehlé hraně kaňonu, se nachází Martinská vyhlídka se systémem navazujících skalních cest. Jižně od Vranova se mezi údolím Dyje a státní hranicí rozkládá rozsáhlá obora Braitava (Brattau), začleněná do I. zóny Národního parku Podyjí, takže je běžně nepřístupná. Ve vzdálenosti 2,6 km jihovýchodně od vranovského zámku, na samé státní hranici a na hraně kaňonu Dyje, stojí letohrádek Braitava z roku 1780 a v lese, 270 m západně od něj, se zvedá Zikkurat, zvaný také Helenina vyhlídka či Babylonská věž, pozoruhodná rozhledna vybudovaná v polovině 19. století Vranovským okrašlovacím spolkem. Na I. vojenském mapování rozčleňuje oboru pravoúhlý kříž průseků, z nichž severo-jižní míří pohledově na zámek. V křížení je schematicky zakreslena jakási stavba s věží, později neexistující, avšak zachycená i na vedutě Kančí obory. Severo-jižní průsek, dodnes v oboře patrný, zejména díky stromořadí jírovce maďalu, zachycuje i II. vojenské mapování, kříží se však s jiným průsekem, mířícím od letohrádku směrem k Podmyčím. Mimoto je zakreslen paprsčitý průsek směřující k severozápadu, Feliciině studánce a Vlčímu dvoru. Na III. vojenském mapování nacházíme jen některé z těchto osových linií, nadále však existovaly všechny a dokonce i další, jak dokládá ortofotomapa z poloviny 20. století a nakonec i aktuální topografická mapa, která ukazuje, že severozápadní průsek byl koncipován jako součást hvězdice sedmi průseků či alejí. Poznání vývoje Braitavské obory bude třeba věnovat další pozornost. Východně od Vranova, mezi Onšovem, Lesnou a Čížovem, se rozkládá Kančí obora. Jejím akcentem je lusthaus. Obora je zachycena již na I. vojenském mapování. Zatímco nyní je souvisle zalesněna, tehdy (1764–1768) se uvnitř ní nacházely čtyři poměrně rozlehlé plochy luk. Na jedné z nich je zakreslen lusthaus, napojený na centrální severo-jižní osu s alejí. Z nejsevernější louky vybíhal pod ostrým úhlem ještě další poledníkový průsek a další, rovnoběžný s hlavním, sledoval na západním okraji údolí potoka. Příčné průseky byly vyvinuty jen částečně a žádný neprotínal lusthaus. Na ideální vedutě z doby před rokem 1799 je lusthaus zachycen jako geometrický střed osmipaprsčité hvězdice průseků. Čtvercovému prostranství okolo 507   Kozdas, J. (2007a). Vlčím dvorem a Junáckým údolím rozčleněn poměrně hustou sítí organicky komponovaných cest. Zejména od 30. let 19. století vznikaly jednotlivé drobné akcenty i na dalších exponovaných místech dramatické vranovské krajiny. Claryho kříž (1831) na vrcholu 80 m vysoké skály nad pozdější hrází Vranovské přehrady dal zřídit Stanislav z Mniszku na památku spisovatele, malíře a humanisty, knížete Karla Claryho, který se při svém pobytu ve Vranově v době cholerové epidemie nakazil, onemocněl a v březnu roku 1831 ve Vídni zemřel. Na Křížovém (Šibeničním) vrchu východně nad Vranovem dala Helena Mniszková-Lubomirská v roce 1847 vztyčit Mniszkův kříž na památku svého zesnulého manžela Stanislava. Severovýchodně nad tímto místem, u staré formanské cesty, se tyčí šestiúhelná kaple Nejsvětější Trojice, postavená již v roce 1746 nákladem vranovského výběrčího daní Johanna Bäckeho (nynější silnice z roku 1893 je vede- Vranovsko-BítovskoVranovsko-Bítovsko Zřícenina vyhlídky Zikkurat. Foto Karel Kuča 2014. Lusthaus v Kančí oboře u Čížova. Foto Karel Kuča 2014. Krajinářská kompozice na Růžovém vrchu, s Domem filosofů a Dianiným templem. Anonym, před rokem 1799. NPÚ, Správa státního hradu a zámku Vranov nad Dyjí. Kančí obora s Lusthausem u Čížova. Anonym, před rokem 1799. NPÚ, Správa státního hradu a zámku Vranov nad Dyjí. 404 405 Velmi zajímavý vývoj se odehrál na území severovýchodně od čížovské Kančí obory, mezi Štítary a Vracovicemi. I. vojenské mapování zachycuje mezi dvěma potočními nivami (severní tvoří potok tekoucí od Šumné k západu, jižní Klaperův potok severozápadně od Lesné) nepříliš široký a ne zcela souvislý pás lesa propojující větší lesní masivy v údolí Štítarského potoka se Šumenským hvozdem. Přibližně uprostřed tohoto lesa stál lusthaus Jagdhaus. Les podélně protínal dlouhý přímý průsek jako základ jen částečně vyvinuté pravoúhlé soustavy průseků. Jižně od tohoto lesa, podél silnice z Vranova do Vracovic, založil Josef Hilgartner z Lilienbornu v roce 1794 ves Liliendorf, nynější Lesnou. Uprostřed lesa, na tehdy významné silnici Štítary– Vracovice–Znojmo, lokoval v roce 1798 ves Schönwald, nynější Šumnou. Před rokem 1799 přitom vznikla další ideální veduta zachycující právě toto území. Veduta zobrazuje území při pohledu od Šumné k jihu. V pozadí je zřetelně zakreslena ves, kterou lze ztotožnit s Lesnou. Součástí zákresu je i plánovaný kostel sv. Terezie, který byl slavnostně vysvěcen až v roce 1868. Prakticky celé území vyplňuje velká ohrazená obora Bažantnice, rozčleněná dvěma propojenými osmipaprsčitými hvězdicemi průseků. Ve středu východní hvězdy (na vedutě vlevo) je zachycena centrální stavba na osmibokém půdoryse s korouhví ve tvaru bažanta. Tuto stavbu je možné ztotožnit s objektem Jagdhausu zachyceným na mapě I. vojenského mapování. Střed západní hvězdice je prázdný. Území je členěno množstvím organických cest procházejících zalesněnými partiemi i palouky. V přední (severní) části bažantnice je zachycen i hájovna, která svým tvaroslovím a částečně i lokalizací odpovídá bývalé hájovně čp. 71 v Šumné. Brána do dvora tohoto domu svým tvaroslovím koresponduje se vstupní bránou do bažantnice, na vedutě zachycenou. Veduta věrně zachycuje terén, vodoteče, hráze rybníků i samotné rybníky, které lze dodnes v území nalézt. O čtvrtstoletí mladší mapa stabilního katastru z roku 1824 i II. vojenské mapování ukazují, že obě hvězdice byly alespoň zčásti vytýčeny, ale všechny zdejší lesy byly až na skromný zbytek vykáceny. Osa propojující obě hvězdy dále pokračuje ke Švýcarskému údolí a je akcentována budovou hájenky. Střed západnější hvězdice získal funkci křižovatky silnic a polních cest, ve středu hvězdice východnější byl vybudován dvůr Bažantnice. Byla tedy dána přednost intenzivnímu zemědělskému využití celého území. Je úkolem dalšího výzkumu, aby vývoj mezi lety 1768 a 1824 přesně identifikoval a etapizoval. Zatím se zdá, že pokud byly za Josefa Hilgartnera základy kompozice tehdy ještě existující obory položeny, následující držitel panství, jímž byl Stanislav z Mniszku, sice komunikační osnovu alespoň zčásti zachoval, protože se vázala na směry silnic i ulic obou nových vsí, ale využití území zásadně změnil. Posledním územím zpracovaným na vedutách z doby před rokem 1799 byl Šumenský hvozd (Vracovický a Štítarský revír), tedy již zmíněný velký lesní komplex táhnoucí se severovýchodně od tehdejší silnice Štítary – Vracovice směrem k Vranovské Vsi a Hostěrádkám. Jeho součástí je i zřícenina hradu Šenkenberku (Šimperku) severně od rybníka Vlkov, který se dříve nazýval Šimperský. Celé území leží již mimo hranici krajinné památkové zóny, ale s kompozičními zásahy na území zóny nedílně souvisí. I. vojenské mapování zde zachycuje rozsáhlou, i když ne zcela pravidelnou síť pravoúhlých průseků a při cestě ze Štítar do Vranovské Vsi i nepopsaný lusthaus (dnes lokalita U templu). Veduta z doby před rokem 1799 zachycuje při vracovické silnici monumentální bránu svíranou dvojicí hájoven (je zde zřejmá podobnost se šumenským domem čp. 112, který se nachází v podobné poloze), tvořící vstup do Hlavní aleje. Tato dodnes existující osa obory navazuje na jednu z hvězdicovitých alejí ode dvora Bažantnice. Veduta zachycuje na horizontu v linii hlavní osy monumentální objekt, který lze ztotožnit s barokním loveckým zámečkem zvaným Pavlický dvůr. Celá obora měla být rozčleněna soustavou pravoúhlých průseků, proloženou průseky diagonálními, takže výsledkem by byla mimořádná a monumentální kompozice tvořená mnoha hvězdicemi. Mapa stabilního katastru spolu s II. vojenským mapováním však zachycuje pouze Hlavní alej a část průseku s ním rovnoběžného a pouze dva krátké lusthausu odpovídá velký čtverec průseků v okrajových partiích obory. Na mapě stabilního katastru z roku 1824 i na II. vojenském mapování je nicméně zachycen jen základní kříž průseků, existující dodnes. Úplně stejnou situaci zachycují také mladší mapy, včetně ortofotomapy z poloviny 20. století. Teprve na současných mapách se objevuje ještě doplňkový hvězdicový průsek směrem k severovýchodu. Zdá se tedy, že veduta z doby před rokem 1799 zobrazuje ideální návrh, který asi nebyl nikdy v plném rozsahu realizován. V severovýchodním cípu obory, v lokalite U rybníčku, byly počátkem 20. století zbudovány lesní lázně, později zaniklé. Vranovsko-BítovskoVranovsko-Bítovsko Mniszkův kříž. Foto Karel Kuča 2008. 3Tzv. Pětice, hvězdice průseků jižně od Vranova nad Dyjí. Foto Karel Kuča 2014. Replika úseku železné opony u Čížova. Foto Karel Kuča 2014. Feliciina studánka. Foto Karel Kuča 2014. Šumenský hvozd. Anonym, před rokem 1799. NPÚ, Správa státního hradu a zámku Vranov nad Dyjí. Obora Nová bažantnice, pohled od severu, v pozadí Lesná. Anonym, před rokem 1799. NPÚ, Správa státního hradu a zámku Vranov nad Dyjí. 406 407 PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Napuštěním přehrady ve 30. letech 20. století vznikla v krajině nová bariéra, která narušila historickou přirozenou kontinuitu pohybu. Stejně tak je možné vnímat i odsun původních německých obyvatel po roce 1945, realizaci železné opony v období socialismu a od roku 1991 vyhlášení národního parku Podyjí s omezením vstupu. Jako velké riziko je na území vnímán především masový rozvoj rekreace od 2. poloviny 20. století, pokračující i v dnešní době, který s sebou v případě Vranovské přehrady a blízkého okolí hradu Bítov nese nekoncepční rozvoj služeb. Na druhé straně městečko Vranov nad Dyjí nabízí potenciál v podobě architektonického fondu k rekreačním účelům, ale podnikatelský sektor nejeví o tyto chátrající prostory zájem. Je zde tedy patrná odlišnost ve vnímání území nejen ze strany návštěvníků, ale i poskytovatelů služeb: přehrada je turistickým lákadlem a stahuje pozornost, které se však nedostává skutečným přírodním a kulturním hodnotám území, což má za důsledek postupný zánik těchto hodnot. Mnohé kompoziční prvky a jejich vzájemné vazby se již do dnešní doby nedochovaly, nebo jsou v terénu těžko patrné a silně zanedbané. Ani toto území není ochráněno před rozvojem nové zástavby a nového využití půdního fondu (např. fotovoltaické elektrárny), tedy jevů nerespektujících historický vývoj a dochované kulturní hodnoty. Protože byly významné krajinné hodnoty identifikovány i v navazujících územích mimo krajinnou památkovou zónu (Novosyrovický les, Šumenský hvozd), mělo by se uvažovat o rozšíření krajinné památkové zóny a tento územní nárůst by mohl být kompenzován rozdělením na dvě samostatná chráněná území (Vranovsko, Bítovsko) s vyčleněním rekreační oblasti kolem převážné části Vranovské přehrady.  průseky příčné. Nejinak je tomu na III. vojenském mapování. Teprve meziválečná mapa ukazuje rozvinutější síť pravoúhlých průseků, jaké se v té době běžně aplikovaly i v jiných polesích. Po diagonálních průsecích není v žádné mapě ani stopy. Zdá se tedy, že také zde nebyl velkolepý záměr z konce 18. století realizován buď vůbec, nebo jen z malé části. Přesto je Šumenský hvozd pozoruhodným územím s kruhovými a polokruhovými lesními mýtinami na hlavní ose, kamenným mostem, lesní rybniční soustavou v jižní části, která kromě rybníka Vlkova vznikla až v 2. polovině 19. století, hrází vypuštěného rybníka, památnými duby a modříny, ale i železničními strážními domky po obvodu. Pozoruhodné je symbolické ukončení hlavní aleje na Svatém kopečku jihovýchodně od Pavlic. Také toto území si zaslouží další výzkum. Vedle popsaných komponovaných celků Vranovska-Bítovska hrají důležitou roli v utváření charakteru území i prvky a vazby mnohdy zapomínané, které jsou nedílnou součástí zdejší kulturní krajiny (lokality ležící vně krajinné památkové zóny jsou označeny hvězdičkou). Jedná se o hradiště z pozdní doby kamenné (Palliardiho hradiště u Koberova mlýna, hradiště Chvalatice 1 a 2, Oslnovice, Štítary, Zblovice), z nichž Palliardiho a štítarské byla osídlena i v době halštatské; Slované pak využívali opět hradiště Palliardiho, dále chvalatické (1), a založili hradiště bítovské.508 Velmi významné jsou zříceniny středověkých hradů (Cornštejn, Frejštejn*, Šenkenberk* a Nový hrádek*), ale i mlýny (Rajmundský*, Bahnův*, Klaskův*, Macův, Svobodův, Koberův, Peksův, Mittermühle a Panský ve Vranově) a hospodářské dvory (ve Vysočanech*, Vranč, Vlčí, Augustov*, Vracovický*, Pavlický*), o nichž máme první písemné zmínky až ze 17. století. Další velice významnou hodnotou v území je tradiční urbanistická struktura městeček a vsí (Onšov, Zadní Hamry, Lesná, Šumná, Vracovice*, Štítary, Chvalatice*, Podmyče*, Starý Petřín*, Jazovice*) a převážně barokní (někdy se staršími jádry) kostely a kaple ve Štítarech, Lančově, Onšově, Lesné a velmi početné drobné sakrální stavby aj. Opomenout nelze ani vojenské stavby tvořící součást československého meziválečného opevnění, zejména drobné betonové bunkry. 508   Čižmář, M. (2004). Vranovsko-Bítovsko 1600 1700 1800 1900 1617 hrad Cornštejn uveden jako pustý 1811 novogotická přestavba hradu 1830 klasicistní altán Rotunda 1838 Mohyla předků 1885 novogotická Červená kaplička 1912–45 zoologická zahrada v areálu hradu 1930–32 výstavba Vranovské přehrady 1932–35 postaven městys Bítov dle návrhu Josefa K. Říhy 1937 vzniká systém lehkého opevnění 1937 vzniká systém lehkého opevnění 1948 budování železné opony 1948 budování železné opony 1978 vyhlášení CHKO Podyjí 1687–95 barokní přestavba zámku (J.B.Fischer z Erlachu) 1. pol 19. stol. romantické úpravy (Růžový vrch) 1. pol 19. stol. zakládání hospodářských dvorů (Č. dvůr, Bažantí dvůr) 1806 Feliciina studánka 1699–1700 kaple Nejsvětější Trojice (J.B.Fischer z Erlachu) zač. 18. st. Martinelliho přestavba zámku 2. pol. 18. stol. zakládání obor 1787 vznik domu filosofů 1794 založení obce Liliendorf (Lesná) 1798 založení obce Schönwald (Šumná) 90. léta 18. stol. Dianin templ (kaple Panny Marie Ochranitelky) 1793–99 vznik čtyř plánů krajinářských úprav 1780 vznik lusthausů (obora Braitava a Čížov) 1612–1755 Jankovští z Vlašimi panství Bítov panství Vranov 1614–19 a 1680–1793 Althannové 1755–1904 Daunové 1793–99JosefHilgartnerzLilienbornu 1912–45 Haasové 1799–1876 Mniszkové 1876–1947 Stadničtí 1600 1700 1800 1900 20002000 1831 Claryho kříž 1846 Mniszkův kříž 1. čtvrtina 19. století klasicistní a přír. krajinářské úpravy v okolí hradu 17. st. barokní přestavby hradu 1991 vyhlášení NP Podyjí 1600 1700 1800 1900 1617 hrad Cornštejn uveden jako pustý 1811 novogotická přestavba hradu 1830 klasicistní altán Rotunda 1838 Mohyla předků 1885 novogotická Červená kaplička 1912–45 zoologická zahrada v areálu hradu 1930–32 výstavba Vranovské přehrady 1932–35 postaven městys Bítov dle návrhu Josefa K. Říhy 1937 vzniká systém lehkého opevnění 1937 vzniká systém lehkého opevnění 1948 budování železné opony 1948 budování železné opony 1978 vyhlášení CHKO Podyjí 1687–95 barokní přestavba zámku (J.B.Fischer z Erlachu) 1. pol 19. stol. romantické úpravy (Růžový vrch) 1. pol 19. stol. zakládání hospodářských dvorů (Č. dvůr, Bažantí dvůr) 1806 Feliciina studánka 1699–1700 kaple Nejsvětější Trojice (J.B.Fischer z Erlachu) zač. 18. st. Martinelliho přestavba zámku 2. pol. 18. stol. zakládání obor 1787 vznik domu filosofů 1794 založení obce Liliendorf (Lesná) 1798 založení obce Schönwald (Šumná) 90. léta 18. stol. Dianin templ (kaple Panny Marie Ochranitelky) 1793–99 vznik čtyř plánů krajinářských úprav 1780 vznik lusthausů (obora Braitava a Čížov) 1612–1755 Jankovští z Vlašimi panství Bítov panství Vranov 1614–19 a 1680–1793 Althannové 1755–1904 Daunové 1793–99JosefHilgartnerzLilienbornu 1912–45 Haasové 1799–1876 Mniszkové 1876–1947 Stadničtí 1600 1700 1800 1900 20002000 1831 Claryho kříž 1846 Mniszkův kříž 1. čtvrtina 19. století klasicistní a přír. krajinářské úpravy v okolí hradu 17. st. barokní přestavby hradu 1991 vyhlášení NP Podyjí Vranovsko-Bítovsko Nový hrádek, Horní hrad. Foto Karel Kuča 2014. 4Nový Bítov od severozápadu. Foto Jakub Karas (UPVISION) 2014. Typizovaná zástavba hlavní ulice nového Bítova (oba snímky). Foto Karel Kuča 2014. KAňon Dyje z Vraní skály. Foto Karel Kuča 2014. 408 409 Zahrádecko Martin Weber, Jan Pešta, Karel Kuča Zahrádecko se rozkládá v táhlé kotlině jižně od České Lípy v severních Čechách. Zdejší pestrá a členitá krajina byla osídlena již ve starší době kamenné – paleolitu. Na několika místech jsou zachována torza středověkých hrádků z 13.–15. století. Výraznou historickou stopu ve zdejší krajině zanechalo rybníkářství (Holanská rybniční soustava na Bobřím potoce a velký Novozámecký rybník jako součást soustavy Jestřebsko-dokeské), jehož počátky sahají až do vrcholného středověku, s vrcholem v 15. století. Společně se zemědělstvím a lesnictvím bylo rybniční hospodaření rozvíjeno i v dalších obdobích. Součástí zdejších rybníků jsou i pozoruhodná vodní díla – zejména do skal hluboko zasekané odtokové kanály. Od poloviny 16. století se Zahrádecko vyvíjelo také jako lovecká krajina, jejímž ohniskem se stala obora u renesančního loveckého zámečku Vítkovce. V téže době se novým centrem rybnovského panství stal Nový zámek v Zahrádkách a mezi oběma sídly byla ještě v 16. století 7Socha sv. Starosty poblíž Zahrádek. Foto Karel Kuča 2014. 410 411 Zdejší pánevní krajině dominují sopečné vrcholy, ležící však mimo hranice krajinné památkové zóny. Na západě se jedná o Ronov (552 m n. m.), na jihozápadě o Vlhošť (614 m n. m.), na severovýchodě o Kraví horu (378 m n. m.) a pásmo Provodínských kamenů s nejvyšším vrcholem Lysá skála (419 m n. m.). Severovýchodí částí území protéká Robečský potok, jehož niva společně s komplexem vlhkých luk, rašelinišť a mokřadních biotopů v okolí Novozámeckého rybníka je mimořádně cennou lokalitou z hlediska ochrany přírody. Do Novozámeckého rybníka ústí uměle prokopanou skalní průrvou také Bobří potok, který napájí poměrně rozsáhlou rybniční soustavu mezi městečky Stvolínky a Holany. V krajině je ve značné míře zastoupena celá řada poměrně dobře zachovaných přírodních stanovišť. Po útlumu intenzivní zemědělské výroby zde dobře regenerují travní porosty. Půdy v severní části Zahrádecka jsou tvořeny převážně organozeměmi, gleji a podzoly. V jižní části pak převládají kambizemě a hnědozemě. Z klimatického hlediska náleží území do mírně teplé oblasti, která je charakteristická dlouhým, teplým, suchým až mírně suchým létem a krátkou, mírnou a suchou zimou s krátkým trváním sněhové pokrývky. Jaro a podzim jsou krátké, mírně teplé.509 Do nejzápadnější části území okolo Dolanského rybníka zasahuje chráněná krajinná oblast Kokořínsko (od roku 2014 Kokořínsko-Máchův kraj) a současně evropsky významná lokalita Ronov-Vlhošť systému Natura 2000. Chráněná krajinná oblast byla v roce 2014 rozšířena o oddělenou část – Máchův kraj, jejíž součástí je i oblast Novozámeckého rybníka a přilehlých mokřadů mezi Zahrádkami a Jestřebím, jejíž převážná část je chráněna jako národní přírodní rezervace a součást velké evropsky významné lokality Jestřebsko-Dokesko i ptačí oblasti Českolipsko-Dokeské pískovce a mokřady. Území jižně od rybníka Jílovky (mezi Holany a Zahrádkami je přírodní rezervací Jílovka. Zahrádecký zámecký park je přírodní památkou Zahrádky u České Lípy, jejíž oddělenou část tvoří alej ze Zahrádek do Bažantnice; současně jde o evropsky významnou lokalitu. V kategorii památných stromů a alejí jsou chráněny moruše v Čapích Dvorech, borovice lesní v Zahrádkách, lípa velkolistá v Holanech a 30 dubů tvořících alej podél obvodové zdi při severní straně obory u Vítkovce. V současnosti je krajina ovlivňována na jedné straně postupující urbanizací a růstem tranzitní dopravy, na straně druhé útlumem zemědělství, posilováním rekreace a ochrany přírody. 509   Quitt, E. (1971). založena bažantnice, spojená s Novým zámkem dlouhou alejí. V barokním období byla krajina novozámeckého i stvolíneckého panství ve velkém měřítku dotvářena sochami světců. Při Novém zámku se rozvíjela okrasná zahrada, doplněná v 1. čtvrtině 19. století o krajinářský park (který později pohltil i barokní zahradu). V téže době byla krajina mezi Zahrádkami, Vítkoveckou oborou a kostelem sv. Barbory rozčleněna systémem alejí a doplněna některými drobnými stavbami (skalní rozhledna Jiljov, letohrádek v bažantnici a další). Po zbytek 19. století se rozvíjela kultivace romantických scenérií ve skalnatém údolí Peklo pod Zahrádkami a v dalších částech krajiny. Významnou roli v obrazu krajiny hrají i venkovská sídla s dochovanou roubenou i zděnou lidovou architekturou převážně z 18. a 19. století. Pozoruhodné jsou také památky dopravního stavitelství, především železničního, ale též staré pískovcové lomy či silnice vysekané ve skalách. Hlavním důvodem památkové ochrany Zahrádecka jsou komponované krajinářské úpravy, ale srovnatelný význam připadá i znakům organicky vyvinuté kulturní krajiny, mezi nimiž má největší význam z technického hlediska unikátní Holanská rybniční soustava i Novozámecký rybník. Zahrádecko je však jako součást Máchova kraje také asociativní kulturní krajinou, spjatou s životem a dílem básníka Karla Hynka Máchy (1810–1836). I přes vyhlášení krajinné památkové zóny v roce 1996 a záchranu mnoha drobných památek a komponent kulturní krajiny zůstává řada kulturně historických hodnot zdejší krajiny ohrožena. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Zahrádecko leží v severních Čechách, jižně od České Lípy, a představuje protáhlé území mezi Stvolínkami na západě a Jestřebím na východě. Celá oblast náleží do Ralské pahorkatiny a její převážná část s rybniční soustavou na Bobřím a Robečském potoce spadá do okrsku Jestřebské kotliny. Krajina je převážně rovinatá až mírně zvlněná, v nadmořské výšce 270–325 m. Zejména na severním a jižním okraji území vystupují erodované výchozy třetihorní pískovcové tabule, které jsou součástí fenoménu tzv. skalních měst, vyskytujících se hojně zejména jihovýchodně od městečka Holany na území CHKO Kokořínsko (okrsek Polomené hory), severně od Zahrádek a Stvolínek (okrsek Provodínská pahorkatina). Zvláště pozoruhodné je kaňonovité údolí Peklo (Höllengrund) pod Zahrádkami, kterým Bobří potok odvádí vodu do Ploučnice. ZahrádeckoZahrádecko Dolanský rybník od jihozápadu, vpravo za ním plocha dočasně zrušeného Hrázského rybníka. Foto Martin Gojda 2012. Zřícenina hradu Milčany nad jižním břehem Milčanského rybníka. Foto Karel Kuča 2014. Holanské rybníky od západu, v popředí Dolanský rybník. Foto Martin Gojda 2012. Lovecký zámek Vítkovec od jihu. Foto Martin Gojda 2012. LoveckýzámekVítkovec.FotoMartinWeber2012. 412 413 lezné není ve množství nálezů patrný rozdíl oproti předchozí etapě. Ze Stvolínek jsou uváděny nálezy z mladší doby bronzové (lužická kultura) a v Holanech byly povrchovým průzkumem zjištěny zlomky stejně staré keramiky. Zhruba obdobné stopy po osídlení v otevřené krajině pocházejí z doby Keltů předcházející změně letopočtu (laténská kultura) a navíc je doplňuje žárové pohřebiště z Jestřebí, připisované kobylské skupině, která může mít jak keltské, tak germánské kořeny. Doba římská přinesla pokles osídlení, který se ještě umocnil v období stěhování národů.512 Z doby římské a stěhování národů se k oblasti našeho zájmu v literatuře váží jen nálezy v okolí Stvolínek. Příchod Slovanů je doložen nálezem nádoby asi ze 7. století u Pavliček (západně od Dubé, mimo KPZ). Hroby u Dubé datované mincemi Vladislava II. (1061–1092) potvrzují trvalé osídlení zdejší krajiny.513 Raný středověk představoval nárůst v počtu osídlených lokalit, a to především v mladohradištním období.514 O shrnutí vývoje středověké kolonizace Českolipska se pokusili F. Gabriel 512  Gojda, M. (2012). 513  Daniel, B. (2006). 514  Gojda, M. (2012). HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Počátky osídlení této oblasti spadají již do starší doby kamenné, tedy do paleolitu. Archeologické doklady svědčící o přítomnosti člověka byly zachyceny i z následujícího období mezolitu. S četnějšími stopami se však setkáváme až v době neolitu (období kultury s vypíchanou keramikou) a v období eneolitu.510 Velký zásah člověka do holocenního krajinného prostředí s sebou přinesla již v pravěku neolitická civilizace, která se – na rozdíl od předchozích lovecko-sběračských pokolení – zaměřila na zemědělský způsob získávání obživy jak rolnictvím, tak chovem dobytka. Z této doby pocházejí relativně četné nálezy kamenných broušených nástrojů. V Polomených horách byly již předtím, stejně jako i později, využívány skalní převisy a jeskyně. Nejzávažnější doklady pro trvalé osídlení prvních zemědělců ve zdejší oblasti však přinesl archeologický výzkum v nedalekých Stvolínkách. Poprvé v Čechách byly při něm odkryty základy obytné stavby tvořené řadami kůlových jamek. Takzvaný dlouhý dům je datován do mladého neolitu na základě nálezů kultury s vypíchanou keramikou.511 Nárůst nálezů pokračuje až do doby bronzové, ze které máme doklady o nejintenzivnějším osídlení dané oblasti, a to především v mladší a pozdní fázi epochy. Ve starší a mladší době že- 510  Gojda, M. (2012) 511  Sklenář, K. (2005). ZahrádeckoZahrádecko Dočasně vypuštěný Novozámecký rybník, pohled od jihovýchodu. Foto Martin Gojda 2012. 3Pohled od jihozápadu přes kopec Ronov se zříceninou hradu k Zahrádecku. Vlevo vzadu Stvolínky, uprostřed Dolanský rybník. Foto Martin Gojda 2012. Holany, kříž s obrazem Krista na jižním okraji městečka po opravě z roku 2004. Foto Martin Weber 2014. Dolanský rybník při pohledu od výpusti, v pozadí kopec Vlhošť. Foto Karel Kuča 2015. 4Holany od jihu. Foto Martin Gojda 2012. Milčanský a Holanský rybník od západu, vpravo městečko Holany. Foto Martin Gojda 2012. 414 415 šlechty. Zatím neobjasněná je lokalizace zdejšího středověkého panského sídla, kde připadá v úvahu několik lokalit. S ohledem na situování nynějšího zámku na skalní hraně nad údolím Robečského potoka a podle nálezu gotických konstrukcí v prostoru jeho severního křídla je možno usuzovat, že středověká tvrz stávala nejspíše zde.517 Na sklonku 14. a počátku 15. století docházelo k doplňování sítě městských lokalit. V jižní části Zahrádecka to byly Holany na panství Milčany. Zdejší fara je doložena roku 1359, městečko roku 1405. Ve východní části oblasti vzniklo v místech předlokačního osídlení městečko Krušina na panství Jestřebí, na vyvýšenině při břehu Novozámeckého rybníka, 2 km severozápadně od Jestřebí. Také zdejší fara se připomíná v polovině 14. století (1352) a městečko v roce 1405. Nálezy keramiky je jeho existence datována do 14.–15. století. Naposledy se uvádí v roce 1446, poté bylo i s kostelem přeloženo 517   Třeštík, D. (1979). a J. Panáček.515 Nedostatek půdy na starých sídelních územích, projevující se od 12. století,516 vyvolal postupně potřebu kolonizace dosud neosídlených nebo jen sporadicky osídlených oblastí, mezi něž patřilo též jižní Českolipsko. Intenzivní kolonizace zasáhla rozsáhlý lesnatý hvozd, kryjící na několika místech členitá pískovcová území a prostoupený bažinatými údolími, nejpozději na počátku 2. poloviny 13. století, s počátky v polovině první. Nezdá se však, že ji inicioval panovník, ale šlechta, která část území dostala od krále za služby, nebo je prostě na koruně uzurpovala. Nejaktivnějšími a proto snad i nejmocnějšími se staly dva severočeské rody, Ronovci a Markvartici. Koruně v této době ještě náležel rozsáhlý lesní komplex mezi Mělníkem, Bezdězem a lemberským zbožím Markvarticů. Na západě, zdá se, však král přišel o území spravované někdy do poloviny 13. století z bezejmenného hradu u Kvítkova (při severní hranici Zahrádecka), později nazývaného Pustý zámek, který právě někdy na počátku 2. poloviny 13. století přestal plnit svoji funkci. Druhá polovina 13. a 1. třetina 14. století byly dobou intenzivního a plánovitého osidlování oblasti. Počátek 14. století přinesl rozvoj nových hospodářských center. Promyšlená preference sídlištní aglomerace v okolí hradu Lipého ronovskými majiteli vedla v 1. třetině 14. století ke vzniku Lipé (České Lípy) jako jednoho z největších poddanských měst v Čechách. Po bouřlivé době plné hledání, vytváření i dotváření kulturní krajiny Českolipska, nastalo v 2. třetině 14. století uklidnění, trvající však pouze do sklonku 14. století. Z této doby (1376) je i první zmínka o Zahrádkách, založených možná již dříve příslušníky nižší 515  Gabriel, F. – Panáček, J. (2000). 516  Třeštík, D. (1979). ZahrádeckoZahrádecko Jestřebí od jihozápadu, vlevo zřícenina hradu, vpravo kostel sv. Ondřeje. Foto Martin Gojda 2012. Zahrádecko na II. vojenském mapování (1842–1852). 3Zahrádky s Novým zámkem. Jan Venuto 1818. Österreichische Nationalbibliotek. Náměstí ve Stvolínkách se zámkem a kostelem Všech svatých od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2012. Zahrádecko na I. vojenském mapování (1780–1783). 4Jestřebí se zříceninou skalního hradu. Jan Venuto 1819. Österreichische Nationalbibliotek. 416 417 pod hrad Jestřebí (Habstein), který byl vybudován krátce před rokem 1403.518 Hrad Jestřebí se sice uvádí roku 1297 v predikátu Hynka z Dubé, ale ve 14. století se nepřipomíná. Je možné, že toto původní Jestřebí existovalo na Konvalinkovém vršku (290,4 m n. m.) nad Robečským potokem, na hranici katastrů Jestřebí a Doks. Z pozdně gotického kostela pod jestřebským hradem se po požáru v roce 1768 zachovala jen zvonice, zatímco nový kostel sv. Ondřeje vyrostl v letech 1780–1781 za východním okrajem městečka. Podobné stěhování panského sídla lze doložit také okolo Milčanského rybníka severozápadně od Holan. Na skále v blatném terénu, nyní obklopené rybníkem, existoval hrad u Hostíkovic, archeologicky doložený od 1. třetiny 14. století do přelomu 14. a 15. století. Původně se pravděpodobně nazýval Milčany (1366). Někdy v 80. letech 14. jej nahradil nový hrad Milčany (v literatuře též Holany 02) na vyvýšenině mezi Milčanským rybníkem a Bobřím potokem. Ten v roce 1402 náležel Jindřichovi z Dubé a opuštěn byl po roce 1444. Donedávna byl v literatuře nesprávně považován za Vítkovec (Vítkovec je lovecký zámek, dosud nesprávně nazývaný Vřísek). Zahrádecko charakterizují drobné hradní lokality, často využívající pískovcové skály a původně doplněné o dřevěné nebo zděné konstrukce. Středověkého založení je i několik zdejších kostelů, později dále přestavovaných a upravovaných. O nedochovaném kostele v Krušině již byla řeč, kostel sv. Maří Magdalény v Holanech nahradila pozdně barokní novostavba z roku 1789. Nejlépe si středověkou podobu zachoval kostel Nejsvětější Trojice (původně sv. Kateřiny) v Hostíkovicích z přelomu 13. a 14. století (doložen 1352), stojící těsně za severní hranicí krajinné památkové zóny. Středověké jádro (loď) má i kostel Všech svatých ve Stvolínkách, doložený rovněž roku 1352; i tento kostel se nachází těsně za (západní) hranicí krajinné památkové zóny. Komplikovanější je situace kolem kostela sv. Barbory zaniklé středověké vsi Mnichov, 1 km jižně od Zahrádek. Fara se zde připomíná v roce 1352, ale tehdejší kostel stával níže a jeho zbytky se dochovaly v bažině. Ves i tvrz zanikly v 2. polovině 15. století v souvislosti se zřízením Novozámeckého a nedochovaného Mnichovského rybníka. Kostel však přetrval a někdy před rokem 1582 byl nově postaven v nynější poloze. 518   Piekarczyková, L. (2011). ZahrádeckoZahrádecko Holany na mapě stabilního katastru z roku 1843 (z téhož roku jsou i ostatní). Jestřebí na mapě stabilního katastru . 4Meandry Bobřího potoka mezi Stvolínkami a nádražím. Foto Karel Kuča 2006. 8Zahrádky na mapě stabilního katastru . 4Holanské rybníky od jihozápodu, v popředá Hrázský, za ním Milčanský, vpravo Holanský. Foto Karel Kuča 2006. Stvolínky na mapě stabilního katastru. 418 419 Na počátku 15. století byly Stvolínky samostatným malým statkem. V této době nad nimi vyrostl hrad Ronov a součástí jeho zboží se staly okolo roku 1440. Teprve tím byly vytvořeny předpoklady k jejich pozdějšímu vzestupu na městečko, které je prvně uváděno v roce 1505 a tehdy je také poprvé zmíněna zdejší tvrz.520 Tvrz byla v letech 1520–1538 přestavěna, aby se mohla stát novým sídlem vrchnosti namísto hradu Ronova. Po roce 1575 došlo k její další přestavbě do podoby renesančního zámku. Na počátku 17. století bylo dostavěno nové východní křídlo.521 Během přestavby dokončené v 17. století byly zřízeny arkády v nádvoří. Zámek byl těžce poškozen v průběhu třicetileté války. Na okraji městečka byla v roce 1575 postavena hřbitovní kaple sv. Justina. Podobně založení tvrze (hradu) Rybnova u Holan (v literatuře též Holany 01) Zikmundem z Vartenberka v letech 1437–1438 (roku 1440 se objevuje v pramenech jako tvrz nová Ryb- now)522 předznamenalo vznik nového centra zdejšího vartenberského panství, sloužícího až do poloviny 16. století. Správním účelům Rybnov patrně sloužil i později. Mezi lety 1543–1546 byl nákladem Václava z Vartenberka vystavěn na rybnovském panství lovecký zámeček, teprve nedávno identifikovaný jako Vítkovec (donedávna nesprávně označovaný jako Vřísek, zatímco skutečný Vřísek se nachází mezi Drchlavou a Hradištěm).523 Provedený archeologický výzkum prokázal, že výstavbě zámečku zřejmě nepředcházela existence staršího hradu.524 V letech 1552–1560 zde sídlila vdova po Václavu z Vartenberka, Kateřina z Hungrkoštu. Obora v okolí zámku Vítkovec je prvně zmiňována až roku 1597.525 V okolí zámku a zejména na západní ostrožně masivu Žižkova vrchu, obtékané Dolským potokem, se nacházejí pozůstatky ve skále vytesaných fortifikací, označované v literatuře jako opevnění u Švábů (popřípadě Stará hora či Šváby 01). Jejich stáří i účel zůstávají nejasné. Mezi Vítkovcem a Zahrádkami byla ještě v 16. století zřízena Novozámecká bažantnice, jejíž existenci dosvědčuje Petr Taendl ze Pschal a Eggenfeldu, správce panství, takže patří k nejstarším u nás.526 Ještě za života Kateřiny z Hungrkoštu bylo rozhodnuto vybudovat nové sídlo panství Vartenberků – zámek Nový Vítkovec (1556 Newnweithenbergk), později Nový zámek (Neuschloss), který vznikl u Zahrádek mezi lety 1547–1556 a dokončen byl před rokem 1562 jako monumentální čtyřkřídlá dispozice se čtyřmi nárožními rondely.527 Za Kateřiny, která prý byla velmi rázná a přinesla do manželství peníze, se stavěl zámek, možná i rybník, sádky a obora.528 Podle zápisu majetku v deskách zemských k roku 1575 byl u zámku velký dvůr, pivovar, mlýn a vodárna, z níž 520   Kuča, K. (2008). 521   Anděl, R. , a kol. (1984). 522   Gabriel, F. – Panáček, J. (2000). 523   Gabriel, F. – Panáček, J. (1991). 524   Gabriel, F. – Panáček, J. (2000). 525   Piekarczyková, L. (2011). 526   Daniel, B. (2006). 527   Kuča, K. (1996). 528   Daniel, B. (2006). ZahrádeckoZahrádecko S rozvojem středověkého osídlení je neodmyslitelně spjata i kultivace krajiny. Vedle pěstování polních plodin a chovu dobytka připomínají některé pomístní názvy i pěstování vinné révy. Lze předpokládat, že vhodné polohy na Zahrádecku byly od 14. do počátku 17. století osázeny vinicemi. Po třicetileté válce se již prameny o vinohradech v okolí Zahrádek vůbec nezmiňují. Významnou změnu v rázu zdejší krajiny, ale i struktuře osídlení přineslo rybníkářství. Dokeská a Holanská rybniční soustava jsou nejvýznamnější v celých severních Čechách. Největší zdejší rybník (mimo hranici zóny), Velký, byl založen roku 1366 Karlem IV. Nyní je znám pod jménem Máchovo jezero; tento název se sice používal již v 19. století, ale úředním se stal až v roce 1961. Jistě i další rybníky v této oblasti byly založeny ještě v předhusitské době. Platí to zejména o Novozámeckém rybníku. Hlavní období budování rybničních soustav nastalo v 2. polovině 15. století a pokračovalo i v 16. a 17. století. Rybníky v tomto regionu představují pozoruhodná technická díla, využívající příhodné přírodní podmínky doplněné o důmyslné systémy odtokových a spojovacích kanálů, často zasekaných hluboko do pískovcového podloží. Útrapy husitských válek (1419–1434) prodloužily v severních Čechách války lužického Šestiměstí s Vartenberky (1444). V roce 1426 táborité vedení Janem Roháčem z Dubé dobyli mj. Českou Lípu, z roku 1444 pochází zpráva o jejím vypálení Lužičany, které postihlo i Stvolínky.519 V průběhu 15. století došlo k postupné stabilizaci sídelní struktury i konsolidaci panské držby po dlouhém válečném období. Došlo i k postupnému oživení hospodářství – vedle již uvedeného rybníkářství se rozvíjela řemesla a těžilo se dřevo. 519   Kuča, K. (1996). 4Průrva Novozámeckého rybníka. Foto Karel Kuča 2014. Torzo glorietu u Staré pošty. Foto Karel Kuča 2014. Rybářská bašta Novozámeckého rybníka. Foto Karel Kuča 2014. Novozámecký rybník, pohled od hráze. Foto Karel Kuča 2014. Jestřebí, zvonice pod hradem, v pozadí barokní kostel sv. Ondřeje. Foto Karel Kuča 2013. Zalomení průrvy Novozámeckého rybníka. Foto Karel Kuča 2014. 3Výpusť Novozámeckého rybníka, rybářská bašta a Stará pošta. Foto Karel Kuča 2014. 420 421 tečka Jestřebí, Holany, Jezvé a 41 vsí, z toho na Zahrádecku Zahrádky, Šváby, Vřísek, Rybnov, Hostíkovice, Malý Bor 2. díl, Oslovice, Karasy a Žižkova Hora.532 V 2. polovině 17. století se opět oživoval hospodářský rozvoj za cenu tvrdých robotních podmínek. V letech 1636–1654 spravoval novozámecké panství sám kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu. Potom zde začala vládnout Valdštejnova dcera Alžběta spolu s Rudolfem Kounicem.533 Jan Vilém z Kounic či již jeho otec Rudolf založil při zámku barokní zahradu. Do parteru byla umístěna vodní fontána, zahrada byla obohacena drobnými stavbami okrasnými i užitkovými a sochami. Ve vzdálenější části zámecké zahrady bylo jezírko, za úřední budovou u vjezdu do zámku byly pravidelně vysazeny dřeviny. Za Michala Karla Josefa Kounice, který vládl v letech 1771–1820, prodělal zámek v 70. letech 18. století celkovou pozdně barokní přestavbu. Úpravy byly vedeny stavitelem Antonínem Schmidtem z Prahy. Zámecká zahrada byla rozdělena na okrasnou a na štěpnici. V okrasné části byly letohrádky, před vchodem do zámku vodní fontána. Vzhled zahrady známe ze schematického zákresu na I. vojenské mapování z 80. let 18. století a z popisu v topografii Jaroslava Schallera z roku 1787: Krásná ovocná a okrasná zahrada je nově vybudovaná a je tu gloriet vyzdobený p. Hagerem s velmi pěknými freskovými malbami. Skvostná kamenná fontána je ozdobená různými figurami a je do ní vedená voda z údolí olověnými potrubím hydraulickým strojem z hloubky více ne 20 loktů. Konečně blízko okrasné zahrady na malém návrší je podle nejnovějšího způsobu umístěn včelí úl, který je opatřený pěknými vedlejšími místnostmi, odkud se může naslouchat včelám a pozorovat je v jejich denní práci. Proti vjezdu do zámku je krásná lipová alej, která se rozprostírá až k bažantnici ¼ hodiny chůze …534 Nejpozději od počátku 18. století se v krajině začaly objevovat první barokní sochy světců, které jsou významnou kulturní hodnotou Zahrádecka. Nejstarší datovanou je rovněž ikonograficky mimořádná socha sv. Starosty z roku 1705 mezi kostelem sv. Barbory a Mnichovskou průrvou. Z dalších plastik je možno uvést sochu sv. Jana Nepomuckého na rozcestí poblíž Borku. Přístup ke kostelu sv. Barbory je řešen velkoryse pojatým barokním schodištěm z roku 1799, zakončeným dvěma sochami. První představuje sv. Václava, druhá socha je považována za sv. Judu Tadeáše, ale uváděn bývá i sv. Prokop nebo sv. Adolf. Na začátku Valdštejnské aleje v Zahrádkách se nachází socha sv. Michaela. Sochařskou výzdobou byl opatřen i Barbořin most přes Bobří potok, nacházející se v jižní části aleje. S ohledem na havarijní stav mostu byly sochy sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého po zrestaurování instalovány v zámeckém parku. Nad schodištěm nedaleko Jestřebí (u silnice do Dubé) se nalézá další socha sv. Jana Nepomuckého. V Jestřebí u kostela sv. Ondřeje je umístěna socha sv. Antonína Paduánského. Na konci 18. století byl u loveckého zámku Vitkovce postaven gloriet, který existoval do 60. let 19. století. Na panství bylo mnoho rybníků, bažantnice, rozvíjelo se zemědělství, pěstoval se ječmen a chmel, který byl exportován na Moravu i do Bavorska, Saska, Rakouska, Maďarska, Kraňska, Korutan a Tyrol. 532   Doskočil, K. (1953). Žižkova Hora se dvěma usedlostmi se tehdy nazývala Blyzskoty, vesnice na Žižkový hoře. 533   Daniel, B. (2006). 534   Schaller, J. (1787). byla vedena voda rourou do zámku. První zmínku o zahradě v okolí Nového zámku nalézáme v ocenění majetku Jana Jiřího Vartenberka z roku 1622. Uvádělo se, že … zámek … jest od kamene pěkně a nákladně vystavený. Čtyřhranný a v rozích vížkami cihlou přikrytý … Zahrada kořenná při témže zámku jest jedna a štěpnice pro ovoce, v němž jest deset úlů včel.529 Pro účast ve stavovském povstání byl v roce 1622 Jan Jiří z Vartenberka, tehdejší majitel bohatého novozámeckého panství, odsouzen ke ztrátě majetku. Zabavené statky včetně zámku získal Albrecht z Valdštejna a posléze je roku 1628 připojil ke svému vévodství frýdlantskému. Pravděpodobně již v této době mohlo dojít k prvním komponovaným zásahům v okolní krajině, jak nasvědčují tzv. Valdštejnovy lípy, které rostly v zámeckém parku ještě kolem roku 1900 a dodnes existující Valdštejnská alej.530 Podle Daniela je jmenována dokonce již v roce 1622,531 takže by vznikla ještě za Vartenberků. Tato 2 km dlouhá přímá cesta lemovaná lipovou alejí propojila zámek s bažantnicí a oborou v okolí Vítkovce. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna roku 1634 byla většina jeho majetku zkonfiskována. Zdejší zámek a panství však cestou milosti až do roku 1636 zůstal jeho druhé ženě, Isabelle Kateřině, rozené z Harrachu, sestře kardinála Arnošta Harracha. Kraj byl v průběhu třicetileté války několikrát drancován. Po skončení třicetileté války byly mnohdy opuštěné vesnice znovu osidlovány německými kolonisty. V roce 1654 patřilo k panství město Česká Lípa (v roce 1703 bylo odděleno), měs- 529   Vávrová, V. (2013). 530   Kulišťáková, L. – Flekalová, M. – Kučera, P. – Matáková, B. – Salašová, A. – Štěpánová, D. (2011). 531   Daniel, B. (2006). ZahrádeckoZahrádecko Rybník Nohavice. Foto Karel Kuča 2015. Rybník Jílovka. Foto Karel Kuča 2015. 3Silniční most přes Mnichovskou průrvu. Foto Karel Kuča 2014. Roubená vesnická architektura v Jestřebí. Foto Karel Kuča 2004. Průhled Mnichovskou průrvou po proudu. Foto Karel Kuča 2014. Mnichovská průrva, pohled proti proudu. Foto Karel Kuča 2014. 422 423 (těsně za hranicí krajinné památkové zóny) a jejím těžištěm byl dvůr Nedamov. Z alejí přetrvala jen hlavní východo-západní a v 2. polovině 20. století byl zcela zbořen i vlastní dvůr. Programově byla upravována i skalnatá údolí v okolí zámku: Albrechtovo pod zámkem, Helenino u Karby a Pavlínino mezi Karbou a Podolím (pojmenované podle Pavlíny, rozené Buquoyové, manželky Vincence Karla), v němž byla roku 1824 podle účetních výkazů zřízena nedochovaná poustevna.538 Celé údolí mezi Novým zámkem a Pekelskými rybníky nad Robčí se přitom tradičně nazývá Peklo (Höllengrund, dříve Hellengrund – světlá dolina). Divoké údolí s ohromujícími skalami a nepřístupnými bažinami pod neprostupnými houštinami, s pozoruhodnou řadou velkých geomorfologických útvarů i mikroreliéfem bylo upraveno v romantickou krajinu, obsahující vedle malebně komponovaných přírodních scenerií i gloriet Eselschloss (Oslovský zámek, Josefova vyhlídka) u Nového dvora. Projevem romantického cítění se staly i umělé skalní reliéfy a průchody, skalní byt, mostky a upravené cesty. Některé jeskyně a skalní převisy byly využívány jako obydlí již v mezolitu a také později, především v období válek a nepokojů. Hudební skladatel J. V. Tomášek popisuje ve svých pamětech romantické plavby bárek s výletníky po potoce. Pod Novým dvorem byl zřízen rybářský dům – domek lodníka (Kahnhaus, Fischerhaus). Úpravy novozámecké zahrady a širšího okolí pokračovaly i za Michala Karla Kounice (1829–1852). Stavební úpravy vedl hlavní stavební inženýr Kouniců, ing. Josef Goldbach. Značnou proměnou prodělaly krajinářský park i okrasná zahrada u zámku. V západní části zahrady bylo několik alejí, z nichž dvouřadá směřovala k jezírku. Počet objektů, zvláště užitkových, byl zredukován, zejména na severní straně parku. Nově byly postaveny skleník, ananasovna, gloriet a vyhlídkový altánek. Stejně jako za Vincence Karla, také za Michala Karla Kounice byl zámek místem častých společenských setkání. Údolí Peklo navštívily i různé významné osobnosti, například arcivévoda Štěpán s hrabětem Kristiánem z Valdštejna (1841), Ferdinand Dobrotivý a další.539 Údolí bylo již v 19. století výletním místem. Výletníkům sloužilo několik hospod v Karbě, která si dosud uchovává tradiční historický ráz s řadou roubených i zděných staveb. Další majitel, Albrecht Vincenc Kounic (1852–1897), který byl mimo jiné prezidentem Společnosti vlasteneckých přátel umění, věnoval parku a zahradě mimořádnou pozornost i nemalé částky. Zámecký park byl tehdy uzavřen zdí a jeho podstatnou část tvořily rozsáhlé luční plochy a lesní pozemky. Okrasná zahrada byla úplně zrušena a její plocha začleněna do krajinářské kompozice parku. Před budovou byly dvě fontány zásobené vodou z výtlačného zařízení pod 538   Vávrová, V. (2013). 539   Daniel, B. (2006). Také zámek a panství Stvolínky koupil v roce 1647 pražský kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu. Roku 1654 tvořila panství městečka Stvolínky, Kravaře a Blíževedly a 13 vsí, z toho na Zahrádecku pouze 1. díl Malého Boru.535 Po založení litoměřického biskupství, jehož vznik pražský kardinál inicioval, se Stvolínky v roce 1655 staly letním sídlem litoměřických biskupů. Za prvního litoměřického biskupa Maxmiliána Rudolfa Schleinitze získal zámek v letech 1655–1663 raně barokní podobu. K zámku přiléhala rozsáhlá zahrada s fontánou. V 2. polovině 18. století prošel zámek ještě rokokovou adaptací. Podobně jako v sousedních Zahrádkách, byly zámek i volná krajina vybaveny sochami světců. Sochy sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého z počátku 18. století byly umístěny na zábradlí kamenného obloukového mostu na cestě od kostela ke hřbitovu. Před hřbitovní kaplí sv. Justina stávalo sousoší Piety. Všechna uvedená sochařská díla byla ohrožována poškozováním a vlivy venkovního prostředí, a proto byla přemístěna do depozitáře Vlastivědného muzea v České Lípě.536 Jedinou plastikou ze stvolíneckého souboru, dochovanou v autentickém prostředí, je dnes socha sv. Jana Nepomuckého s protějškovou sochou sv. Antonína na pravé straně, stojící asi 750 m od městečka na levé straně silnice. Socha sv. Antonína však byla v roce 2011 z podstavce odcizena. Ve 20. letech 19. století byl za Vincence Karla Josefa Kounice (1820–1829) Nový zámek empírově upraven a zvýšen o patro. Následovalo přeřešení zahrady okolo zámku v přírodně krajinářském stylu. Barokní zahrada západně od zámku byla zachována, ale obklopil ji poměrně rozsáhlý krajinářský park. Sám majitel se svými připomínkami podílel nejen na úpravách zámku, ale měl také osobní dohled nad průběhem prací v krajinářském parku. Přestavovány a nově budovány byly zahradní objekty na pěstování exotických a teplomilných rostlin. V té době bylo krajinářsky upravováno i širší území Novozámeckého panství. Dokládají to plány i zachované účty.537 Velká pozornost byla věnována přírodně krajinářským úpravám v prostoru obory u Nového dvora (severozápadně od Zahrádek) i na Vítkovci, jakož i Novozámecké bažantnici a jejímu okolí. V té době vznikla vně severozápadního úseku zdi Vítkovecké obory přitesáním skalního útvaru vytvořená rozhledna Jiljov, zvaná též Fialkový zámek (Veilchenburg). V roce 1825 byl v Novozámecké bažantnici postaven lovecký pavilon (dochováno torzo). Vznikly zde i další stavby (poustevna z roku 1821, rybářský domek z roku 1824), které známe jen z archivních pramenů. Soustava pravoúhlých alejí vznikla i jihozápadně od Holan 535   Doskočil, K. (1953). 536   Piekarczyková, L. (2011). 537   Vávrová, V. (2013). ZahrádeckoZahrádecko 3Romantická skalní rozhledna Jiljov. Foto Karel Kuča 2014. Jiljov, pohled z rozhledny na spodní přístupové schodiště. Foto Karel Kuča 2014. Jiljov, celkový pohled na rozhlednu i vstup na přístupové schodiště. Foto Martin Weber 2012. Průrva Hrázského rybníka, po jehož protržení zůstala dočasně bez vody. Foto Karel Kuča 2014. Klenutý mostek přes vyústění průrvy Hrázského rybníka. Foto Karel Kuča 2014. Zářezy po zaniklých česlech Hrázského rybníka. Foto Karel Kuča 2014. 424 425 1920 se uvádělo, že bez velkých adaptací jsou zámek i úřední dům nezpůsobilé k bydlení. Následovaly stavební úpravy objektu. Další vývoj oblasti ovlivnily politické události 1. světové války, vzniku Československé republiky a 1. pozemkové reformy, kdy část statku Nový zámek byla v záboru, propachtována, ale odprodána novým vlastníkům. Z hlediska ochrany přírody bylo významné vyhlášení přírodní rezervace Novozámecký rybník v roce 1933. Ve 30. letech 20. století národnostní rozpory a hospodářská krize předznamenaly další události. Mnichovským diktátem v roce 1938 bylo Ćeskolipsko připojeno k Německé říši. Druhá světová válka zásadním způsobem ovlivnila další vývoj území. V roce 1945 byl zámek a další majetek včetně lesů Liechtensteinům vyvlastněn, zdejší německé obyvatelstvo bylo odsunuto a nahrazeno českými dosídlenci z různých částí republiky i krajany ze zahraničí. Ministerstvo zemědělství zřídilo v zámku Státní výzkumnou stanici zemědělskou, v roce 1951 přeměněnou na Výzkumný ústav pro chov drobného zvířectva a od roku 1952 na Krajský výzkumný ústav zemědělský. Ministerstvo zahraničních věcí zde následně zřídilo internát pro děti pracovníků působících v zahraničí. V roce 1967 bylo do zámku přeloženo středisko pro jazykovou přípravu zahraničních studentů a následně v prosinci téhož roku otevřena Fakulta jazykové a odborné přípravy Univerzity 17. listopadu. Po jejím zrušení v roce 1974 byl zámek předán do užívání Univerzity Karlovy. V období let 1988–1993 proběhla rozsáhlá adaptace zámku pro potřeby hotelového provozu, studijního střediska a na pořádání velkých akcí.543 Dne 30. ledna 2003 však zámek vyhořel, následně bylo provedeno provizorní zastřešení a statické zajištění. V současnosti je zámek stále v majetku Univerzity Karlovy. Je využívána malá část přízemí a celý objekt čeká na rekonstrukci. Na počátku 20. století zřídilo litoměřické biskupství v zámku ve Stvolínkách rekreační letovisko pro děti z litoměřické diecéze. V roce 1950 byl zámek přidělen státnímu statku, byl využíván jako byty a skladiště a později přešel do majetku obce. V roce 1970 byl upraven na okresní archiv a v roce 1978 na depozitář okresního muzea.544 V současnosti je velmi zchátralý nepřístupný, bez využití, byla však zahájena jeho postupná obnova. V průběhu 2. poloviny 20. století se i na Zahrádecku negativně projevily důsledky kolektivizace zemědělství, typizace výstavby a neúdržby tradiční zástavby včetně památek. Ve Vítkovecké oboře zanikla víska Žižkova Hora (Schischkenberg). Nejzávažnějším zásahem se nicméně stalo zastavění okolí některých Holanských rybníků (zejména Milčanského) množstvím rekreačních chat. 543   Daniel, B. (2006). 544   Piekarczyková, L. (2011). zámkem na Robečském potoce. Byla zde malá užitková zahrada a také zahrádka sloužících. Ve skleníku se pěstovaly exotické rostliny. Vztah majitele ke krajině potvrzuje mj. plán se zakreslenou plánovanou lipovou (dnes jírovcovou) alejí při cestě ze zámeckého parku do Karby při příležitosti jeho 60. narozenin a navazující romantické úpravy v údolí Robečského potoka pod zámkem, v tzv. Albrechtově údolí. V 2. polovině 19. století se zmenšila plocha rybníků na celém panství (sahajícím až nad Českou Lípu) o 63 ha. Podle evidence z roku 1852 zde bylo 259 ha rybníků, zatímco k roku 1898 jenom 196 ha. Porovnání stavu rybníků na I. vojenském mapování (80. léta 18. století) se stavem v polovině 19. století i nynější situací nicméně ukazuje, že přímo na Zahrádecku k žádné podstatné redukci počtu a plochy rybníků nedošlo (Mnichovský rybník mezi kostelem sv. Barbory a Mnichovskou průrvou byl vysušen již dříve, stejně jako další rybníky). Zmenšení plochy rybníků nepřineslo snížení příjmu velkostatku, protože byly přeměněny na louky a pole, která přinášela stejný nebo větší výnos. Z polního hospodaření se dobře dařilo cukrové řepě, pokračovalo se v pěstování chmele. Zvlášť důležité bylo pěstování ovocných stromů. Na konci století 19. byly téměř všechny silnice a cesty lemovány ovocnými stromy.540 Významné příjmy velkostatku plynuly z hospodářských dvorů, rybníků, lesů, ale také z cihelen a pivovarů. Jeden z nich byl v sousedství zámku v Zahrádkách. V 2. polovině 19. století došlo k rozvoji manufaktur a průmyslu, který poznamenal také tento kraj. Významným zásahem do krajiny bylo dokončení železnice Česká Lípa–Litoměřice–Lovosice v roce 1898. V 19. století se zvýšil zájem o výlety do romantické přírody, rozšířený zvláště u německého obyvatelstva. Známé jsou i návštěvy básníka Karla Hynka Máchy, který putoval českou krajinou. V 2. polovině 19. století rostl počet vydávaných encyklopedií, ale také vlastivědných publikací, často z pera místních učitelů.541 V této době se objevily i první snahy o ochranu přírody. V těsném sousedství krajinné památkové zóny, západně od Stvolínek, založil roku 1895 viceprezident pražského místodržitelství ve výslužbě, JUDr. Rudolf Korb, tzv. Boží zahradu (Gottesgarten) u Sezímek. Jednalo se o uměle zalesněnou plochu bývalé pastviny, následně ponechanou samovolnému vývoji.542 Tatáž osobnost přispěla i k přehodnocení dobového záměru na vedení železniční trati údolím Pekla. Smrtí Albrechta Vincence Kounice v roce 1897 skončilo dědičné vlastnictví Nového zámku (Zahrádek) v mužské linii Kouniců (a smrtí komtesy Eleonory Kounicové roku 1936 i v ženské linii). Prostřednictvím provdaných dcer se pak stali majiteli příslušníci různých šlechtických rodů: Hohenlohe Waldenburg-Schillingfürstů, Andrássyů a Liechtensteinů. Zámek po smrti Albrechta Vincence začal ztrácet roli letního rodového sídla a jeho prostory byly pronajímány. V roce 540   Just, J. (1879). 541   Just, J. (1879), Hantschel, F. (1911). 542   Korb, R. (1926), Kühn, P. (2000). ZahrádeckoZahrádecko Skalní zářez silnice z Borku do Švábů. Foto Karel Kuča 2014. Socha sv. Jana Nepomuckého pod Smrtkou u Stvolínek. Foto Karel Kuča 2014. Ve skále vylámaná silnice od Kozlího Rohu do Pavlovic. Foto Karel Kuča 2014. Polychromovaná socha sv. Jana Nepomuckého u Jestřebí. Foto Martin Weber 2014. 426 427 Robečský potok (nad soutokem s Bobřím potokem někdy nazývaný Mlýnský). Ten pod Zahrádkami vstupuje do úzkého skalnatého údolí, kterým odvádí vodu do Ploučnice. Počátky vzniku zdejších rybničních soustav jsou nejasné.545 Významnou změnu v rázu krajiny Dokeska přineslo již středověké období. Písemné zprávy dokládají založení Velkého rybníka nad Starými Splavy v roce 1366 z podnětu Karla IV. Jedná se o nejstarší doklad o existenci umělé vodní nádrže na Českolipsku. Další doklady se objevují až od konce 14. století.546 Již do tohoto období posouvají někteří autoři na základě analogií přírodních podmínek, celkové dispozice a způsobu stavby rybniční hráze a jejího příslušenství – sypaná hráz a výpusť ve skále vylámaným zalomeným kanálem o délce 200 m, šířce 4,5–5,5 m a výšce až 12 m547 i vznik Novozámeckého rybníka, největšího rybníka na území krajinné památkové zóny. Při znalosti principu rybničného hospodaření je zřejmé, že oba velké rybníky nemohly existovat bez dalších menších rybníků, ve kterých se chovala rybí násada. Přesto musíme asi počítat s tím, že hlavní etapa rozvoje Holanské soustavy začala až kolem poloviny 15. století a její dotvoření spadá do 16. a zčásti ještě 17. století. O zbudování rybníka u Holan Janem z Vartenberka se dovídáme v popise lipského panství z roku 1455.548 Vybudován byl pravděpodobně před rokem 1440, neboť jeho bezpečnostní přeliv vylámaný ve skále tvořil důležitou součást opevnění tehdy dokončené nové rybnovské tvrze. Jisté je, že se podoba jak jednotlivých rybníků a jejich příslušenství, tak podoba celých rybničních soustav v průběhu doby vyvíjela. Po třicetileté válce a zejména v 18. století byla část rybníků vysušena, často kvůli zemědělskému využití půdy. Naopak stav zachycený I. vojenským mapováním na počátku 80. let 18. století se již od nynější situace podstatně neliší. Holanskou soustavu tvoří rybníky Baba (Nebeský), Dolanský, Hrázský, Milčanský (Velká Nohavice), Nohavička, Malá Nohavice, Holanský, Jílovka (Jílek), Kravský, Malý Kravský (u bažantnice), Malá Komora, Velká Komora, Hrázský, Sádky Holany, Vřísek, V Bažantnici. V minulosti zanikly rybníky Mnichovský (mezi kostelem sv. Barbory a Mnichovskou průrvou), Cihelný (jižně od Zahrádek), Kozlorožský (východně od Kozlího Rohu), Švábský (západně od Švábů), Čapí (Storch Teich, u Čapích Dvorů), rybník západně od Jestřebí, Zálužský (Wiesenteich? mezi Mlýnským a Holanským rybníkem), Cimrhák (Zimmerhackel Teich, jihovýchodně od silnice ze 545   Panáček, J. (1999), Panáček, J. (2000). 546   Panáček, J. (1999). 547   Malý, F. (1970), Vyhodnocení povodní v srpnu 2010. Vliv vodních děl a jejich poškození. Dílčí zpráva (2010). 548   Panáček, J. (1999). KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Krajinná památková zóna Zahrádecko je mimořádně zajímavým a cenným územím, ve kterém se prolínají tři hlavní kategorie historické kulturní krajiny. Relativně doplňkový význam má jako krajina asociativní. Zahrádecko je dílčí součástí Máchova kraje, spjatého se životem a dílem básníka Karla Hynka Máchy (1810–1836), který zde často pobýval a inspirace zdejší krajinou se odrazily nejen v jeho díle básnickém, ale i výtvarném. Přímou připomínkou jeho návštěv v letech 1832–1833 je Máchova vyhlídka v oboře u loveckého zámku Vítkovec s výhledem k Holanům a pamětní bronzovou deskou z roku 1958. Klíčový význam má Zahrádecko jako organicky vyvinutá kulturní krajina. Její součástí je celý systém osídlení, tedy městeček, vsí a samot i historicky vzniklých dominant typu feudálních sídel či jejich pozůstatků, dvorů, kostelů a kaplí i historicky vzniklý způsob využívání krajiny. Obecně nevykazuje Zahrádecko v tomto ohledu rysy odlišné od sousedních oblastí. V čem je však jedinečné, jsou zdejší rybniční soustavy. V rámci krajinné památkové zóny je zahrnuta prakticky celá Holanská rybniční soustava (kromě Koňského rybníka severovýchodně od Stvolínek a několika zcela drobných nádrží) a Novozámeckým rybníkem sem zasahuje i Jestřebsko-dokeská rybniční soustava, jejímž těžištěm je kromě tohoto rybníka především Velký rybník (Máchovo jezero) a nad ním položené rybníky Břehyňský a Poselský. Na rozdíl od sousední krajiny Polomených hor, která kvůli svému pískovcovému podloží měla omezený přístup k vodním zdrojům, je celá Jestřebská kotlina mezi Kravařemi a Zahrádkami zásobena Bobřím potokem a jeho malými přítoky a od Doks a Jestřebí přivádí vodu do území ZahrádeckoZahrádecko Jestřebí, situační plán parkové úpravy okolí hradní zříceniny. Josef Goldbach (cca 1850– 1880). Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, Velkostatek Česká Lípa-Nový zámek, inv. č. 335, repro Jiří Vidman. 3Zahrádky, Nový zámek po opravě (před požárem). Foto Karel Kuča 1993. Zahrádky, pavilon v zámeckém parku. Foto Božena Pacáková-Hošťálková 2012. 4Zahrádky, pohled na zámecký areál od jihovýchodu. Foto Martin Gojda 2012. 4Plán zahrady u zámku. Josef Goldbach (cca 1840–1870). Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, Velkostatek Česká Lípa-Nový zámek, inv. č. 332, repro Jiří Vidman. Zahrádky, správní budova u Nového zámku. Foto Karel Kuča 2014. Zahrádky, socha sv. Barbory v parku u Nového zámku. Foto Věra Kučová 2014. Nový dvůr, gloriet nad údolím Robečského potoka. Foto Martin Weber 2012. Zahrádky, zástavba vsi. Foto Karel Kuča 2014. 3Nový zámek v Zahrádkách. Foto Karel Kuča 2014. 428 429 podzemní zásobnice a několik do skály vytesaných chlévů a sklepů – dnes zčásti využívaných pro odchov zvěře. Pro pozdější kompozici Zahrádecka mělo klíčový význam vybudování Nového zámku (Nového Vítkovce) v Zahrádkách mezi lety 1547–1556, tedy v bezprostřední návaznosti na stavbu loveckého sídla, protože teprve tím vznikl středobod všech pozdějších úprav. Při zámku vznikla záhy okrasná zahrada, obklopená v 2. čtvrtině 19. století nevelkým krajinářským parkem a navazující cíleně dotvářenou krajinou. Vývoj bezprostředního okolí zámku byl podrobně popsán v předchozí kapitole. Přírodně krajinářský park existuje severozápadně od zámku dodnes. Oproti stavu v polovině 20. století došlo k jeho umělému rozdělení novodobým oplocením, vymezujícím dílčí část ve správě University Karlovy, a ke ztrátě původních provozních i kompozičních vazeb. Zatímco lze jeho stav v části spravované universitou hodnotit jako vcelku uspokojivý, ostatní parkové části jsou rozvíjeny bez jasné koncepce, nebo ponechány samovolnému vývoji. Mezi Novým zámkem a Vítkovcem byla ještě v 16. století zřízena Novozámecká bažantnice. Nebylo proto divu, že právě do tohoto rovinatého území byla směřována snaha o kompoziční ovládnutí krajiny. Jak ukazuje I. vojenské mapování, byla dlouho omezena na jedinou dlouhou přímou alej spojující zámek s bažantnicí za mostem přes Bobří potok. Její tradiční pojmenování Valdštejnova alej by svádělo k hledání souvislostí s vojevůdcovým kompozičním ovládnutím krajiny Jičínska, jejímž základem byla rovněž velkorysá alej. Zdá se však, že jde o počin ještě renesanční, protože podle Daniela je jmenována již v roce 1622.555 555   Daniel, B. (2006). Zahrádek do Holan proti Kravskému rybníku). Úplný přehled o vývoji Holanské549 i Jestřebsko-Dokeské soustavy550 zpracoval J. Panáček. Vybudování rybniční soustavy mělo dopad i na sídelní strukturu oblasti a znamenalo celkovou změnu její topografie. Aleje vysazované na hrázích rybníků se staly novým kompozičním prvkem krajiny. Jedinečnost zdejších rybníků není ani v počtu či velikosti, ale jednak ve stáří (jde o jednu z nejstarších rybničních soustav) a zejména v technickém řešení. Nikde jinde nebylo v takové míře a tak důmyslně využito terénního reliéfu tvořeného pískovcovými skálami. Zdejší rybníky tak charakterizuje řada unikátních technických řešení, zejména napájení, převádění a odvádění vod, hráze a umělé skalní průrvy, navazující příslušenství k provozu mlýnů, rybolovu, manipulaci a podobně. Nejpozoruhodnější jsou právě umělé skalní kanály – průrvy, jejichž smyslem byl zejména bezpečný odvod vody nezávislý na vlastní kompaktní hrázi. Nejznámější je tzv. Novozámecká průrva, bezpečně odvádějící vodu Robečského potoka (viz výše) a dále dvojitá Mnichovská průrva. Obě byly vylámány v pískovcovém skalním bloku, aby ochránily vlastní krátkou hráz někdejšího Mnichovského rybníka, navazující na severozápadě. Ta přehradila jediné místo, kudy mohl směřovat dolní tok Bobřího potoka do Novozámeckého rybníka. Přes obě průrvy i po hrázi vede nyní hlavní silnice, která vznikla přestavbou císařské silnice. K dalším méně známým – avšak pozoruhodným – patří průrvy Holanského rybníka (pod rybnovskou tvrzí, které tak zajišťovala ochranu), Dolanského rybníka (dva kanály, jeden vedený tunelem a končící vodopádem) a Hrázského rybníka (s kamenným mostem); menší jsou i u Milčanského a Nebeského rybníka. Hráz Hrázského rybníka se při povodni v noci ze 7. na 8. srpna 2010 přes existenci skalního přepadu (v důsledku jeho zatarasení naplaveným dřevem) protrhla.551 Nyní (2015) je již obno- vena. Zahrádecko je významné také jako doklad komponované krajiny. Na počátku jejího vývoje stálo vybudování loveckého zámečku Vítkovce na okraji strmé skalnaté ostrožny jihozápadně od Zahrádek v letech 1543–1546 Václavem z Vartenberka. Jde o zděnou renesanční budovu obdélníkového půdorysu (51×11,5 m), k níž je přičleněna vížka a kruhovým kamenným schodištěm, umožňujícím výstup do prvního patra. V okolí Vítkovce byla zřízena obora na Žižkově vrchu, prvně připomínaná v roce 1597.552 Jak uvádí Anděl, chovalo se zde 100 jelenů, daňků a jiné zvěře.553 Koncem 18. století byl u zámku vystavěn gloriet, který zanikl v 60. letech 19. století. K zařízení obory patří hájovna umístěná nedaleko hlavního vstupu na severním okraji. Obora byla postupně rozšiřována, její velikost činila v roce 1848 42 ha, roku 1971 99 ha, roku 1976 120 ha a roku 1980 164,14 ha.554 V současnosti je v majetku Lesů České republiky a jsou zde chování mufloni a kozy bezoárové. Součástí vyhrazeného území obory je i Máchova vyhlídka (viz výše) a pozůstatky vísky Schischkenberg, která je zmiňována roku 1654 a zanikla po roce 1950. Nad ní se v 19. století nacházela panská štěpnice, mozaiku drobných lesů, luk a polí doplňovaly selské zahrady a chmelnice. V současnosti zde nalezneme vedle pozůstatků dřívějších budov, lesíků a zahrad převážně zatravněné zemědělské pozemky s řadovou výsadbou ovocných stromů na někdejších mezích. Zámeček Vítkovec je v současnosti značně zdevastovaný, má sice novou střechu, ale není využíván. V blízkosti se nalézá do skály vytesaná studna, 549   Panáček, J. (1999). 550   Panáček, J. (2000). 551   Vyhodnocení povodní v srpnu 2010. Vliv vodních děl a jejich poškození. Dílčí zpráva (2010). 552   Piekarczyková, L. (2011). 553   Anděl, R., a kol. (1984). 554   Daniel, B. (2006). ZahrádeckoZahrádecko Zbytky romantických úprav krajiny v údolí Peklo (Robečského potoka). Foto Martin Weber 2012. 3Rybník Jílovka. Foto Karel Kuča 2015. Novozámecká bažantnice, torzo klasicistního letohrádku. Foto Martin Weber 2012. Obnovené ovocné aleje mezi kostelem sv. Barbory a Zahrádkami. Foto Karel Kuča 2014. Návrh parkových úprav v bývalé oboře. Josef Goldbach (cca 1840–1870). Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, Velkostatek Česká Lípa-Nový zámek, inv. č. 332, repro Jiří Vidman. 4Valdštejnova alej. Foto Karel Kuča 2014. Zbytky parkových úprav v údolí pod Novým zámkem v Zahrádkách. Foto Martin Weber 2012. Obora u Vítkovce, torzo starověkého dubu. Foto Martin Weber 2012. 3Barbořin most přes Bobří potok na jižním konci Valdštejnovy aleje. Foto Karel Kuča 2014. 430 431 Jednopatrová zděná válcová stavba letohrádku o průměru asi 10 m byla vybavena vnějším dřevěným ochozem, který byl zastřešen a nesen dřevěnými sloupy. Vnitřek budovy byl opatřen výmalbou a v přízemí i patře prosvětlen vstupem a velkými okny s dřevěnými žaluziemi. Budova sloužila k odpočinku, přípravě teplé stravy a pořádání loveckých hostin. Jak uvádí Daniel, sloužila zde k potěše i střelnice s pohyblivými terči – zajíci.558 Nedaleko se nalézá pískovcový sklep neznámého účelu, snad příslušenství letohrádku. Pouze z dochovaných účtů se dozvídáme o dalším vybavení bažantnice: poustevně – ermitáži z roku 1821 a rybářském domku z roku 1824. Zdá se, že obě lze ztotožnit s nevelkými dřevěnými (spalnými) objekty na mapě stabilního katastru. V bažantnici byla vedle bažantů chována i lovná zvěř, například divoká prasata. Lužní poloha bažantnice předurčuje druhové složení dřevinných i bylinných porostů, které byly účelově obohacovány dalšími druhy dřevin. Pozornost si zasluhují především letité duby, buky a lípy. Bažantnice byla v minulosti ohrazena a opatřena dvěma klasicistními branami s kamennými pilíři při hlavní osové cestě navazující na Valdštejnovu alej. Poslední zbytky kamenného ohrazení jsou dodnes zřetelné na východní a západní straně, zachovány jsou i fragmenty bran. V průběhu staletí byla na území bažantnice provedena řada terénních úprav, souvisejících s chovem zvěře a protipovodňovou ochranou území. Možná je i souvislost s několika válečnými epizodami, které území postihly. V polovině 20. století již travnatých ploch v bažantnici výrazně ubylo a proces záměrného či živelného zalesňování pokračoval i později; nyní existuje uprostřed bažantnice jen úzký travnatý pruh. Jak je patrné ze zachovalých stop v krajině bylo v duchu romantizujícího přírodně krajinářského pojetí upravováno nejenom vlastní území Novozámecké bažantnice, ale i její širší krajinné zázemí, rozprostírající se od Novozámeckého rybníka a zrušeného Mnichovského rybníka až k Rybnovu a oboře u Vítkovce. Dodnes jsou zde patrné pozůstatky alejí, komponované doprovody vodotečí, vodních ploch a přiléhajících lučních porostů. Spojovací článek mezi bažantnicí a oborou tvoří romantická skalní rozhledna Jiljov. Je přístupná tesanými schody, na vrcholu byla vysekána čtyřhranná plošina s baštovitým výstupkem. Upravenou skálu obklopuje mělký a rozlehlý příkop, otevírající se na jihovýchodě k Dolskému potoku. Na opačné straně protéká umělý kanál vyvedený z Dolského potoka do Holanských Sádek. Na přilehlé oválné ploše bývala louka a chmelnice, takže pískovcový blok působil v krajině jako dominantní prvek, zatímco dnes je skryt uprostřed mladého jehličnatého lesíka, v jehož 558   Daniel, B. (2006) Délka aleje je 2 km, tvoří jí lípy srdčité (Tilia corfata) včetně torz. Vyskytují se zde jedinci, kteří vykazují znaky lípy velkolisté (Tilia platyphylos), zjevně tedy jde o hybridy obou druhů. Alej je různověká, věk nejstarších stromů lze odhadnout na 250 let (asi 20 stromů). Tyto dřeviny mohou pocházet z období správy Michala Karla Josefa Kounice, kdy byl v 70. letech 18. století barokně upravován zámek. Tyto lípy byly v minulosti upravovány řezem na hlavu nebo občasným redukčním řezem. Řez byl prováděn v extrémní výšce, místy až 12 metrů. Tato výška byla dána snahou o co nejlepší viditelnost aleje, stejně jako snahou o dosažení dojmu mohutnosti stromů. Mladší výsadba je ve věku asi 140–150 let. Tyto stromy nebyly výškově redukovány ani nijak tvarovány.556 Alej tvoří základní kompoziční osu barokního uspořádání krajiny a umožňuje výhledy do okolní krajiny s dominantami vrchů Ronova a Vlhoště, ale i na místa s dominantami architektonickými – například torzálně dochovaný pavilon u Maršovic. Před Barbořiným mostem na bývalé odbočce cesty ke kostelu sv. Barbory stával hostinec Lindenschänke. Na mostě stávaly sochy, umístěné nyní v zámeckém parku. Ještě v 80. letech 18. století cesty navazující na alej bažantnici obcházely; západní směřovala k Holanským Sádkám a do Holan, východní do Borku. Na mapě stabilního katastru (1843) i II. vojenském mapování (1842–1852) již vidíme protažení přímé komunikace napříč bažantnicí až na cestu Holany – Borek. Cesta vedoucí od hostince Lindenschänke po levé straně Bobřího potoka kolem kostela sv. Barbory až na císařskou silnici u sochy sv. Starosty byl osázena alejí. Z ní vycházejí další aleje. Klíčová je alej směřující od kostela sv. Barbory opticky na Nový zámek. Její vznik (spočívající v napřímení starší cesty) může souviset s vybudováním velkorysého schodiště ke kostelu, vyzdobeného sochami v roce 1799. Mezi touto a Valdštejnovou alejí byla vytýčena ještě další alej, takže od zámku se rozbíhal trojzubec alejí. Současně vznikla i diagonální alej vedená z osady Herrnsen (Hráz) rozkládající se jihozápadně od hráze Novozámeckého rybníka na sběrnou levobřežní cestu, ale opticky mířící na ostrůvek rybníka u hájovny v bažantnici. Vycházela z téhož bodu jako poslední alej, která byla vedena zhruba souběžně s císařskou silnicí, kterou také doprovázela alej, stejně jako další silnice a cesty. Všechny tyto komunikace, původně snad osázené lípami, existovaly ještě v polovině 20. století, kdy už je doprovázely pouze ovocné aleje. V důsledku scelování polností za socialismu velká část těchto alejí i samotných cest zanikla a měla by být v každém případě obnovena. Cesta od kostela sv. Barbory do Zahrádek byla zcela nedávno doplněna ovocnou alejí. V krajině Zahrádecka se uplatňovala řada dalších kompozičních os a pohledových vztahů, které jsou z části dochovány. Jejich identifikace je podchycena v práci kolektivu pod vedením M. Webera.557 Novozámecká bažantnice, založená již v 16. století, je na I. vojenském mapování zakreslena v nynějším rozsahu, ale jako souvisle zalesněná plocha. Věrohodnost tohoto zobrazení nelze přeceňovat, nicméně se zdá, že k poměrně náročné krajinářské úpravě bažantnice došlo skutečně až později, někdy ve 20. letech 19. století, především za Vincence Karla Josefa Kounice. Tuto, v celé její historii jistě nejdokonalejší podobu, podrobně zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1843. Uprostřed severního obvodu bažantnice stála dodnes v přestavěné podobě dochovaná hájovna a jižně od ní protáhlý rybník (Fasangartenteich) s ostrůvkem (rybník je dnes bez vody). Západní polovinu plochy bažantnice tvořil souvislý stromový porost s organickou sítí cest, které se křížily s pokračováním Valdštejnovy aleje. Východní polovina byla řešena odlišně a dominovala jí velká a nepravidelná luční plocha proťatá alejí, která však severně od bažantnice nepokračovala. Zbytek území vyplňoval oválný les s centrálním letohrádkem z roku 1825 uprostřed. Organicky koncipované cestičky měly výrazně okružní charakter, přímá cesta od pavilonu k severu však umožňovala osový průhled. Většina cest se nedochovala. 556   Lundák, J. (2003). 557   Weber, M. – Veith, T. – Vávrová, V. – Pešta, J. (2014). ZahrádeckoZahrádecko Most přes výběžek Dolanského rybníka. Foto Karel Kuča 2014. Výběžek Dolanského rybníka mezi mostem a průrvou. Foto Karel Kuča 2014. Dolanský vodopád na konci průrvy Dolanského rybníka. Foto Karel Kuča 2014. Karba, dům čp. 26. Foto Karel Kuča 2014. Karba, dům čp. 25 a kaple. Foto Karel Kuča 2014. 4Karba, průhled vískou. Foto Karel Kuča 2014. Nádraží Stvolínky. Foto Karel Kuča 2014. 432 433 opuštěné lomy na pískovec, dochované na několika místech – například u Nebeského rybníka a u Malého Boru. Tamtéž se v blízkosti Dolanského rybníka zachovaly i skalní sklípky, další nalezneme v Zahrádkách i jinde. Charakteristickým fenoménem Zahrádecka (ale i celého Kokořínska a Úštěcka) jsou ve skále vytesané úseky silnic a cest, zejména z údolí Dolského potoka u Kozlího Rohu do Pavlovic (těsně za hranicí krajinné památkové zóny) či z Borku do Švábů. V obrazu krajiny má významnou roli i trať bývalé severočeské transversální dráhy z Řetenic přes Litoměřice a Českou Lípu do Liberce, v tomto úseku zprovozněná roku 1898. Kromě výše uvedeného mostu přes údolí Peklo stojí za zmínku kamenný obloukový most přes Bobří potok u Stvolínek a dobře zachované areály železničních stanic Stvolínky a Zahrádky s charakteristickými historizujícími výpravními budovami. Součástí železnice jsou i drobnější stavby propustků, místy dochované zářezy nebo náspy a podobně. Z dopravních staveb musíme zmínit ještě překlenutí Mnichovské a Novozámecké průrvy mosty a zejména pak klenutý Barbořin most na severním okraji Novozámecké bažantnice. Krajinu Zahrádecka na mnoha místech dotvářejí i další drobné sakrální památky (kaple, kříže, boží muka, skalní reliéfy a další). V poválečné době byla řada těchto památek zničena či poškozena. Od 90. let 20. století dochází k jejich postupné obnově za spoluúčasti veřejné správy i občanských sdružení. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Zahrádecko představuje pestrou a v mnoha ohledech unikátní krajinu z pohledu zastoupení přírodních i kulturně historických hodnot. Zdejší společnost i krajina byly podobně jako na dalších sudetských územích výrazně poznamenány přesuny obyvatelstva a dalšími poválečnými událostmi, na které navázalo období kolektivizace a socializace venkova. Tyto skutečnosti se dodnes odrážejí ve stavu kulturní krajiny i sídel a jednotlivých památek. Zatímco je ochrana přírodních hodnot území poměrně dobře podchycena a zabezpečena, ochrana kulturně historických hodnot citelně zaostává. Teprve v posledních desetiletích se daří zaplňovat mezery v oblasti poznání historického vývoje území a zvyšovat úroveň povědomí o hodnotách zdejší kulturní krajiny. I přes záchranu mnoha, především drobných památek a komponent kulturní krajiny (např. soch a drobné sakrální architektury, tradičních usedlostí, příslušenství Novozámeckého rybníka, oplocené části zámeckého parku v Zahrádkách, Valdštejnské aleje apod.), zůstávají některé klíčové kulturně historické hodnoty zdejší krajiny ohroženy. Významné zámecké a církevní objekty (např. Nový zámek v Zahrádkách, zámek Vítkovec, kostel sv. Justina ve Stvolínkách i mimo KPZ stojící zámek a kostel Všech svatých ve Stvolínkách) se nacházejí v neutěšeném až havarijním stavu. V havarijním stavu jsou i další objekty (mj. oranžerie v zámeckém parku v Zahrádkách, Barbořin most, torzo loveckého pavilonu v Novozámecké bažantnici, většina hospodářských staveb a další). Prohlubuje se degradace programové náplně i kompozičního utváření porostů u krajinářsky ztvárněných částí krajiny (např. nezaplocené části zámeckého parku v Zahrádkách, Novozámecká bažantnice včetně okolí (Jiljov), okolí obory Vítkovec, údolí Robečského potoka včetně přiléhajících území, okolí Staré pošty u Novozámeckého rybníka apod.) sousedství lze rozlišit velmi staré duby. Likvidace tohoto lesíka by měla být jednou z priorit péče o krajinnou památkovou zónu. Romantické scenérie skalnatého údolí Pekla pod Zahrádkami jsou dnes částečně zastřeny náletovou zelení, která zarostla dno údolí, dříve (v horním úseku ještě v polovině 20. století) pokrývané kosenými loukami. Charakter krajiny se tak změnil, ale umělé zásahy do skal můžeme obdivovat stále. Industriální doba obohatila Peklo o pozoruhodnou technickou památku – železniční viadukt překovávající údolí východně od Karby. Byl postaven v letech 1897–1898, je více než 130 m dlouhý a téměř 25 m vysoký a sestává ze dvou nýtovaných ocelových konstrukcí a tří kamenných kleneb na pravém břehu. V roce 2013 byl kompletně obnoven. Zahrádecko je ze všech existujících krajinných památkových zón nejbohatší na tradiční vesnickou architekturu. Některá sídla nebo jejich části vykazují nesporné urbanistické a architektonické hodnoty, které by je samy o sobě opravňovaly k zařazení mezi plošně chráněná sídla. K nejvýznamnějším patří ves Zahrádky, víska Karba a městečka Holany včetně části Rybnov a Jestřebí; řadu hodnotných staveb ale nalezneme i v dalších lokalitách (Šváby, Borek a Karasy). Charakteristické jsou velké patrové domy chlévního typu, patřící ke dvěma základním variantám severočeské lidové architektury. Starší stavby, vzniklé do začátku 19. století, jsou z větší části roubené, často s vyřezávanou podstávkou (Zahrádky, Karba, Jestřebí, Holany), popřípadě pavlačí (Zahrádky). Štíty bývají skládány do podoby dekorovaných lomenic, od poloviny 19. století jsou pak místy obkládány přírodní břidlicí nebo i eternitem. Mladší generace lidové architektury od třetiny 19. století je charakterizována především velkými zděnými patrovými domy klasicistního tvarosloví, s typickými polovalbovými střechami a zdobenými štíty, výjimečně i s reliéfními motivy (Jestřebí). Interiéry bývají klenuté plackovými klenbami. Silná tradice velkých zděných patrových domů dožívala až do 1. třetiny 20. století. K celkové podobě zdejších venkovských sídel je nutné připočítat i velké zděné hospodářské stavby usedlostí, především stodoly, nezřídka vystavěné z místního stavebního materiálu – pískovcových kvádrů (štuků) (Holany). Řada lidových staveb je chráněna jako nemovité kulturní památky, avšak skutečný potenciál památkových hodnot lidové architektury je mnohonásobně vyšší a činí z regionu oblast významnou i v celostátním měřítku. Charakter krajinné památkové zóny doplňují i technické památky. Významným objektem, bohužel zcela zdevastovaným, je monumentální mlýn pod Novým zámkem v Zahrádkách. Podobný je osud zanikajícího areálu pivovaru, rovněž v Zahrádkách. Z hospodářských dvorů se v přestavěné podobě dochoval jen Nový dvůr. Další dvory se nacházely za hranicí krajinné památkové zóny. Z nich se částečně dochoval jen Ramš, zatímco dvory Nedamov a Robeč v průběhu posledního půlstoletí zanikly. K fenoménu technických zajímavostí musíme přičíst ještě staré Zahrádecko 3Mnichov, sochy u schodiště ke kostelu sv. Barbory. Foto Karel Kuča 2011. Mnichov, kostel sv. Barbory se zvonicí. Foto Karel Kuča 2011. Jestřebí, pohled na skálu, na níž hrad stojí, od východu. Válcová vestavba skrývá přístupové schodiště. Foto Karel Kuča 2013. Novozámecký rybník, v pozadí zřícenina hradu Jestřebí a za ní Velký a Malý Bezděz. Foto Martin Weber 2012. Zřícenina skalního hradu Jestřebí. Foto Karel Kuča 2004. 434 435 chátrání ovlivňují stav tradičních objektů nevhodné přestavby a přístavby. Tvář větších sídel ovlivnila i současná katalogová výstavba rodinných domů (Holany, Zahrádky). Zásadně problematická z hlediska památkových hodnot je novodobě rozvíjená zástavba rodinných domů v klínu hlavních kompozičních os jižně od Zahrádek a mimořádně početná zástavba chat zejména v okolí Milčanského rybníka. Krajina Zahrádecka má velký přírodní i kulturně historický potenciál a je tradičně využívána k rekreačním účelům. Stávající hromadná rekreace v pojetí bývalých rekreačních středisek a individuální chatové rekreace je však z dlouhodobého hlediska neudržitelná a neměla by být v žádném případě rozšiřována. Podporovány by měly být veškeré šetrné formy rekreace a cestovního ruchu, zhodnocující tradiční stavební fond a místní tradice.  Ani zdejšímu území se s výjimkou chráněných území přírody nevyhnuly důsledky rozvoje zemědělské velkovýroby, mj. v podobě scelených lánů a neutěšených zemědělských areálů na ploše bývalých dvorů i nově založených. V důsledku novodobé výstavby (např. vodárenské a energetické objekty) dochází k narušení významu tradičních stavebních dominant v území. Nedostatečná pozornost je prozatím věnována udržení a obnově historických kompozičních os a vazeb, zlepšení prostupnosti území, vegetačním doprovodům vodních ploch, alejím a krajinnému detailu. K výraznému ohrožení krajinného rázu a narušení kulturně historické podstaty zdejší komponované krajiny by došlo v případě realizace některých záměrů, zakotvených v územně plánovacích dokumentech, a to především na úseku dopravy (křížení dopravních tras, nové silniční přeložky protínající komponované části krajiny apod.) a rozvoje bydlení. Charakter zástavby v obcích je v důsledku jejich historického vývoje značně rozmanitý, většina obcí si však i přes řadu nepříznivých zásahů dokázala uchovat tradiční venkovský ráz. Vedle 1300 1400 1500 1600 1300 1400 1500 1600 1376 první zmínka o tvrzi v Zahrádkách 1358 doložen kostel Všech svatých ve Stvolínkách 1197 nejstarší zmínka o Stvolínkách přelom 14. a 15. stol. doplňování sítě městských sídel (Holany, Krušina) poč. 15. stol. vybudována gotická tvrz na místě vladyckého dvorce 1597 první zmínka o oboře u zámku Vítkovec 1622 uváděny dvě bažantnice 18. a 19. stol. vrcholné období cílených krajinářských úprav 1705–50 instalace barokních plastik světců v sídlech a krajině pol. 17. stol. založení barokní zahrady u Nového zámku poč. 18. stol. až 1749 instalace barokních plastik světců ve Stvolínkách a okolí 2. pol. 18. stol. rokoková adaptace zámku poč. 20. stol. biskupství zřizuje v zámku rekreační letovisko pro děti 1938 zábor Sudet, území přičleněno k Německé říši po 1945 odsun německého obyvatelstva a následné dosídlování obcí 1999 zámek přebírá obec 70. léta 18. stol. barokní přestavba Nového zámku, rozdělení zahrady na okrasnou část a štěpnici, založení lipové aleje 1789 barokní přestavba kostela sv. Maří Magdalény v Holanech konec 18. stol. výstavba glorietu v oboře u zámku Vítkovec 1820 empírové úpravy Nového zámku 1820–97 přírodně krajinářské úpravy zám. parku a komp. krajiny v širokém okolí Zahrádek od 30. let 17. stol. drobné barokní úpravy Nového zámku, kuchyňská zahrada, ovocný sad s včelími úly, počátek barokních úprav krajiny 2. pol. 19. stol. částečné rušení rybníků, rozvoj zemědělství, ovocnářství a lesnictví 1547–56 výstavba (přestavba?) renesančního Nového zámku v Zahrádkách 1505 obnovení tvrze, povýšení na městečko po 1897 ztrácí Nový zámek funkci letního rodového sídla 1974 zámek předán do užívání Univerzity Karlovy v Praze 1945 vyvlastnění zámku a dalšího majetku Liechtensteinů státem 1988–93 rozsáhlá adaptace zámku (hotel a studijní středisko) 1945 až 1974 účelové využití zámku a dalších objektů 2003 ničivý požár zámku 1543–46 výstavba renesančního loveckého zámku Vítkovec 1444 stvolínecká tvrz a ves vypáleny Lužičany 1478 Rybnov centrem zdejšího vartenberského panství 1429 nejstarší písemná zmínka o hradu Ronov 13. a 14. stol. založení kostelů v Hostíkovicích, Holanech, Krušině 13. až 15. stol. zakládání hradů a tvrzí 2. pol. 14. stol. až 17. stol. zakládání rybníků a rozvoj Holanské rybniční soustavy 2. pol. 14. stol. až 17. stol. zakládání rybníků a rybničních soustav, zakládání vinic 1520–38 přestavba tvrze na renesanční zámek 1538 přenesení panského sídla z Ronova do Stvolínek poč. 17. stol. dokončení renesanční přestavby zámku včetně arkád 1607 písemně doložen kostel (hřbitovní kaple) sv. Justina 1655–63 raně barokní přestavba zámku, rozsáhlá barokní zahrada s fontánou, letní sídlo litoměřických biskupů neustálená majetková držba panství Zahrádky panství Stvolínky neustálená majetková držba 1478–1622 Vartenberkové 1623–1654 Valdštejnové 1647–56 Arnošt Vojtěch z Harrachu 17001700 1654–1897 Kounicové v mužské linii Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) 1897–1936 Kounicové v ž. linii 1655–1950 litoměřické biskupství 1936–1945 Liechtensteinové 17001700 18001800 19001900 20002000 Michal Karel Josef Kounic (1745–1820), správa panství 1771–1820 Vincenc Karel Josef Kounic (1777–1829), správa panství 1820–29 Michal Karel Kounic (1803–52), správa panství 1829–52 Albrecht Vincenc Kounic (1829–97), správa panství 1852–97 Maxmilián Rudolf Schleinitz (1605–75) 1300 1400 1500 1600 1300 1400 1500 1600 1376 první zmínka o tvrzi v Zahrádkách 1358 doložen kostel Všech svatých ve Stvolínkách 1197 nejstarší zmínka o Stvolínkách přelom 14. a 15. stol. doplňování sítě městských sídel (Holany, Krušina) poč. 15. stol. vybudována gotická tvrz na místě vladyckého dvorce 1597 první zmínka o oboře u zámku Vítkovec 1622 uváděny dvě bažantnice 18. a 19. stol. vrcholné období cílených krajinářských úprav 1705–50 instalace barokních plastik světců v sídlech a krajině pol. 17. stol. založení barokní zahrady u Nového zámku poč. 18. stol. až 1749 instalace barokních plastik světců ve Stvolínkách a okolí 2. pol. 18. stol. rokoková adaptace zámku poč. 20. stol. biskupství zřizuje v zámku rekreační letovisko pro děti 1938 zábor Sudet, území přičleněno k Německé říši po 1945 odsun německého obyvatelstva a následné dosídlování obcí 1999 zámek přebírá obec 70. léta 18. stol. barokní přestavba Nového zámku, rozdělení zahrady na okrasnou část a štěpnici, založení lipové aleje 1789 barokní přestavba kostela sv. Maří Magdalény v Holanech konec 18. stol. výstavba glorietu v oboře u zámku Vítkovec 1820 empírové úpravy Nového zámku 1820–97 přírodně krajinářské úpravy zám. parku a komp. krajiny v širokém okolí Zahrádek od 30. let 17. stol. drobné barokní úpravy Nového zámku, kuchyňská zahrada, ovocný sad s včelími úly, počátek barokních úprav krajiny 2. pol. 19. stol. částečné rušení rybníků, rozvoj zemědělství, ovocnářství a lesnictví 1547–56 výstavba (přestavba?) renesančního Nového zámku v Zahrádkách 1505 obnovení tvrze, povýšení na městečko po 1897 ztrácí Nový zámek funkci letního rodového sídla 1974 zámek předán do užívání Univerzity Karlovy v Praze 1945 vyvlastnění zámku a dalšího majetku Liechtensteinů státem 1988–93 rozsáhlá adaptace zámku (hotel a studijní středisko) 1945 až 1974 účelové využití zámku a dalších objektů 2003 ničivý požár zámku 1543–46 výstavba renesančního loveckého zámku Vítkovec 1444 stvolínecká tvrz a ves vypáleny Lužičany 1478 Rybnov centrem zdejšího vartenberského panství 1429 nejstarší písemná zmínka o hradu Ronov 13. a 14. stol. založení kostelů v Hostíkovicích, Holanech, Krušině 13. až 15. stol. zakládání hradů a tvrzí 2. pol. 14. stol. až 17. stol. zakládání rybníků a rozvoj Holanské rybniční soustavy 2. pol. 14. stol. až 17. stol. zakládání rybníků a rybničních soustav, zakládání vinic 1520–38 přestavba tvrze na renesanční zámek 1538 přenesení panského sídla z Ronova do Stvolínek poč. 17. stol. dokončení renesanční přestavby zámku včetně arkád 1607 písemně doložen kostel (hřbitovní kaple) sv. Justina 1655–63 raně barokní přestavba zámku, rozsáhlá barokní zahrada s fontánou, letní sídlo litoměřických biskupů neustálená majetková držba panství Zahrádky panství Stvolínky neustálená majetková držba 1478–1622 Vartenberkové 1623–1654 Valdštejnové 1647–56 Arnošt Vojtěch z Harrachu 17001700 1654–1897 Kounicové v mužské linii Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598–1667) 1897–1936 Kounicové v ž. linii 1655–1950 litoměřické biskupství 1936–1945 Liechtensteinové 17001700 18001800 19001900 20002000 Michal Karel Josef Kounic (1745–1820), správa panství 1771–1820 Vincenc Karel Josef Kounic (1777–1829), správa panství 1820–29 Michal Karel Kounic (1803–52), správa panství 1829–52 Albrecht Vincenc Kounic (1829–97), správa panství 1852–97 ZahrádeckoZahrádecko 7Železniční most přes údolí Peklo u Karby. Foto Šárka Weberová 2012. 436 437 Žehušicko Martin Weber, Jan Pešta, Karel Kuča Krajinná památková zóna Žehušicko se prostírá ve východním výběžku nížiny středního Polabí, vymezeném na severovýchodě klesajícím pásmem Železných hor. Zdejší území bylo osídleno již od pravěku a základ stávající sídelní struktury je spjat s kolonizačním úsilím cisterciáckého kláštera v Sedlci u Kutné Hory v průběhu 12.–14. století. V 16. století se zformovala obě centra poměrně významných panství – Nové Dvory a Žehušice – a v té době byly také na obou panstvích dotvořeny rozsáhlé rybniční soustavy, které určovaly charakter zdejší kulturní krajiny až do konce 18. století. Ještě dnes jsou jejich připomínkou vesměs dochované hráze (značná část území rybničních soustav však nebyla do chráněného území zahrnuta). V Žehušicích vybudoval Michal Osvald Thun-Hohenstein do roku 1679 nový raně barokní zámek a ve vazbě na něj vznikla zámecká zahrada, obora a bažantnice. Tvorba komponované krajiny na Žehušicku je spojena především až se jménem Josefa Matyáše Thun-Hohensteina, který v rámci postupné úplné likvidace zdejší rybniční soustavy založil v roce 1826 na ploše a v okolí zrušeného rybníka Kravince velkou Žehušickou oboru, proslulou chovem bílé jelení Žehušická obora proslulá chovem bílé jelení zvěře. Foto Martin Weber 2007. 7Zahradní průčelí zámku Kačina. Foto Karel Kuča 2014. 438 439 rizováno dlouhým, teplým a suchým létem, velmi krátkým přechodným obdobím, teplým, až mírně teplým jarem i podzimem. Zima je krátká, mírně teplá, suchá, až velmi suchá, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Průměrná roční teplota dosahuje 8,5–9 °C, roční úhrn srážek 550–600 mm. Území se rozkládá v povodí labských přítoků Doubravy, Klejnárky a Brslenky. Z někdejších rybničních soustav je torzálně zachována síť náhonů a umělých kanálů, zatímco rybníky byly vysušeny (s výjimkou Nového a Ovčáreckého). K významnějším vodním plochám dnes patří i pískovna u Žehušic. Krajina byla v důsledku intenzivního hospodářského využívání natolik pozměněna, že došlo k výraznému ochuzení flóry a k celkovému snížení biodiverzity. Přesto zde nalezneme dvě plošně rozsáhlé přírodní památky: Kačinu (ta je současně evropsky významnou lokalitou) a Žehušickou oboru a dvě malé přírodní památky: Kamajku jižně od Rohozce a Skalku u Žehušic mezi Rohozcem a Žehušicemi. Evropsky významnou lokalitou je také Nový rybník u Kačiny. V kategorii památných stromů a alejí jsou chráněny dub u Druhanic, dub a lípa před Starým zámkem v Žehušicích, jinan, magnólie, metasekvoje a platany v žehušickém zámeckém parku, jilm u Žehušické obory, hlošiny v Rohozci, lípy u Panny Marie u Hlízova a alej javorů, lip, topolů, jasanů (Jakubská alej) u Nového rybníka u Kačiny. V současnosti je krajina ovlivňována především intenzivním zemědělstvím a postupující urbanizací. HISTORIE ÚZEMÍ A PROMĚNY CHARAKTERU KRAJINY Současná tvář území je výsledkem několik tisíciletí trvajícího přerodu přírodní krajiny v krajinu kulturní.560 Povodí Klejnárky patří k oblastem intenzivně osídleným již v pravěku. Nejstarší doklady přítomnosti člověka pocházejí z paleolitu, prozatím pouze v podobě povrchových nálezů kamenné industrie (Nové Dvory). V následujícím období neolitu bylo osídleno již celé povodí dolní Klejnárky s nejdůležitějšími lokalitami z počátku kultury s lineární keramikou na katastru Nových Dvorů. Území pak bylo opakovaně využíváno v celém období pravěku, zkoumána zde byla sídliště i pohřebiště z pozdní doby kamenné, starší a mladší doby bronzové, starší i mladší doby železné i doby římské. Základ středověkého osídlení zdejší krajiny, ležící na křižovatce starých obchodních cest, je koncentrován zejména na okraj říční nivy Klejnárky. Osídlena byla i výrazná ostrožna na katastru vsi Jakub, kde byl později postaven románský kostel (vysvěcen roku 1167). Zprávy o dalších sídlech v této oblasti máme až ze 12. století v souvislosti s nově založeným klášterem v Sedlci. 560  Lipský, Z. – Šantrůčková, M. – Weber, M., a kol. (2011). zvěře. Kompoziční proměnu pak prodělaly i další části žehušické krajiny, ale do současnosti se až na výjimky nedochovaly. V Nových Dvorech si Bernard Věžník postavil na starších základech v letech 1677–1686 nový zámek a v letech 1695–1696 velký kostel sv. Anny a celý komplex doplnil o velkoryse řešené okrasné zahrady a jižně od městečka založil velkou oboru s bažantnicí. Kompoziční přetvoření širší krajiny je však spojeno až s Janem Karlem Chotkem a zejména jeho synem Janem Rudolfem v poslední třetině 18. a 1. čtvrtině 19. století. Ohniskem velkorysé kompozice, která patřila mezi nejhodnotnější v evropském měřítku, se stal monumentální empírový zámek Kačina, kolem něhož byl zformován velký přírodně krajinářský park s důmyslnou kompozicí dálkových průhledů, alejí i dalších komponent včetně vodních toků a ploch. Zatímco vlastní park s oborou a bažantnicí se v poněkud pozměněné podobě dochoval dodnes, kompozice širší krajiny již od 2. poloviny 19. století v důsledku intenzivního zemědělského hospodaření zanikala a tento proces byl dovršen v 2. polovině 20. století. Do okolí Kamajky, Chotusic a Žehušic zasahuje část bojiště bitvy u Chotusic, která proběhla v roce 1742, takže zde můžeme hovořit také o asociativní kulturní krajině. Městečko Nové Dvory je od roku 1990 chráněno jako městská památková zóna. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY Žehušicko je součástí České křídové tabule a celé náleží do geomorfologického celku Středolabské tabule a okrsku Žehušické kotliny. Území se rozkládá při jihozápadním úpatí Železných hor, je rovinaté, s převládající nadmořskou výškou 200–230 m n. m. a s minimálními výškovými rozdíly. Morfologicky zřetelný je protáhlý plochý Kačinský hřbet budovaný křídovými pískovci a slínovci a krytý místy písčitým pokryvem. Půdní pokryv v nivách vodních toků tvoří nivní půdy a nivní půdy glejové. V oblasti Kačinského hřbetu se nacházejí kambizemě (hnědé půdy), které jsou mělčí, skeletovité. Z klimatického hlediska se jedná o teplou oblast.559 Klima je charakte- 559   Quitt, E. (1971). Žehušicko Žehušicko Svatý Mikuláš od severozápadu. Foto Martin Gojda 2013. Kačina, ha-ha příkop. Foto Věra Kučová 2014. Zámek Kačina od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2013. Zámek v Nových Dvorech od jihovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. Rovinná krajina Žehušicka. Pohled od Žehušické obory k jihovýchodu, vlevo Výčapy a Vlačice. Foto Martin Gojda 2013. 440 441 štejna. Jednalo se o čtyřkřídlou budovu s malým nádvořím. Vystavěna byla převážně z kamene a opatřena sgrafitovou výzdobou fasád. Jedno z křídel bylo doplněno věží s hodinami. Zámek byl ohrazen nízkou zdí a příkopem. Při zámku, přes cestu, se nacházela zámecká zahrada zvaná Lustgarten, obehnaná kamennou zdí a podél vodního náhonu ke mlýnu tyčkovým plotem. V zahradě stála kamenná věž a sklep pro lisování vína. Dále k zámku patřily sádky a obora pro bažanty, nacházející se u řeky Doubravy pod hrází rybníka Kravince. U dvora, přes cestu, se rozkládala štěpnice zvaná Šafranice. Osázena byla jabloněmi, hrušněmi, třešněmi, broskvoněmi a dalšími ovocnými stromy. K panství náleželo osm dvorů obhospodařovaných ve vlastní režii, z nichž největší byl právě dvůr při Starém zámku. Starý zámek byl vrchností obýván až do roku Sedlecký klášter vznikl v letech 1142/1143 jako vůbec první cisterciácký klášter v českých zemích. Důležitým klášterním počinem byla na přelomu 13. a 14. století kolonizace rozsáhlého lesa Boru. Na místě dřívějšího lesa vznikly vsi Svatý Mikuláš, Svatá Kateřina a zřejmě i Rohozec, jehož počátek je někdy datován do 12. století. Je pravděpodobné, že i většina ostatních vesnic vděčí za svůj vznik právě cisterciákům. V průběhu 2. poloviny 12. století a pak ve 13. a 14. století se zformovala soudobá sídelní síť. Za husitských válek byl sedlecký klášter vypálen (1421) a jeho majetek rozchvácen. Nastal také úpadek kutnohorského dolování. Některá sídla v okolí dočasně zpustla a část krajiny zarůstala. V 1. polovině 16. století se vesnice na Novodvorsku počítaly ke kolínskému panství, ale to bylo ještě velmi neustálené. Po utichnutí husitských válek se začalo rozvíjet extenzivní zemědělství, zejména chov ovcí a rybníkářství. Rozšiřována byla i plocha polí a produkce obilovin. Koncem 15. století byly budovány velké panské dvory, kde šlechta hospodařila ve vlastní režii a zboží bylo určeno především pro trh. Postupně se v průběhu 2. poloviny 15. století a v 16. století začaly formovat větší šlechtické majetkové celky a vykrystalizovala dvě centra – Žehušice a Nové Dvory (panství Nové Dvory vzniklo roku 1552). Zásluhu na tom měl zejména rod Žerotínů. Karel ze Žerotína získal v roce 1549 darem od císaře Ferdinanda I. Žehušice s okolními majetky. V roce 1553 mu pak byl propůjčen Kolín s příslušejícími vesnicemi. Jan Lukáš ze Žerotína získal v roce 1569 Nové Dvory. Žerotínové se zasadili i o zřízení Šífovky – umělého kanálu pro plavení dřeva od Labe ke stříbrným dolům na Kaňku v roce 1580 (mimo krajinnou památkovou zónu). V Žehušicích existovala tvrz již od 14. století a někdy na přelomu 15. a 16. století byla přestavěna nebo nově postavena. Přestavbu na renesanční tzv. Starý zámek prodělala v poslední třetině 16. století. Popis zámku je zachován z roku 1643,561 kdy ho obýval Adam starší z Vald- 561  Novák, F. (2002). Žehušicko Žehušicko Žehušicko na II. vojenském mapování (1842–1852). Novodobá alej sloupovitých topolů mezi Katovnou a Ovčáry. Foto Martin Weber 2007. 3Pohled na zámek od hájovny Haltýřek, Franz Joseph Sandmann, 1. polovina 19. století, NPÚ, Správa státního zámku Veltrusy. Nové Dvory, rezidence malostranských dominikánů s kostelem sv. Anny od severovýchodu. Foto Martin Gojda 2013. Žehušicko na I. vojenském mapování (1780–1783). 442 443 sicemi, Horkou I a Bramborami byly již ve 14.–16. století vybudovány rybniční soustavy, které pak účinně regulovaly vodní režim a určovaly charakter zdejší krajiny. Jejich přesnou chronologii neznáme, ale Mikulášský rybník u Svatého Mikuláše je doložen již v roce 1436, Babický pod Žehušicemi v roce 1470, Svatojakubský, Vrabcov a Utopenec na Klejnárce v polovině 16. století. Třicetiletá válka hluboce poznamenala krajinu i ekonomiku šlechtického velkostatku. Zdejší kraj trpěl nájezdy vojsk, pronásledováním obyvatel a dalšími útrapami. Řada gruntů byla opuštěna a zpustošena. Roku 1639 byl Švédy vypálen a pobořen i novodvorský zámek a u něho stojící pivovar. Sídlo panské správy se dočasně přesunulo do Ovčár. Podoubraví na Žehušicku bylo nejvíce postiženo až v závěru třicetileté války. Barokní doba představuje začátek cílených úprav zdejší krajiny. Nejprve nastalo období poválečné obnovy spojené s rekonstrukcí hospodářských dvorů včetně systému cest spojujících je s centrem panství. Některé dvory již byly zřejmě kamenné. Orientace hospodářství na pěstování obilí si vyžádala rovněž obnovu zanedbaných a částečně zarostlých polí. Velké množství ve dvorech chovaného dobytka potřebovalo zásobu píce na zimu ukládanou do podstřeší stájí, což vyžadovalo systematickou péči o luka. Cílem snažení majitelů obou panství (od roku 1661 v  Žehušicích Thun-Hohensteinů, od roku 1679 v  Nových Dvorech Věžníků) bylo vybudování nových, potřebám měnícího se životního stylu odpovídajících sídel. V  Žehušicích vybudoval Michal Osvald Thun-Hohenstein 1679. Ferdinand I. povýšil roku 1540 na žádost Václava Žehušického z Nestajova Žehušice na městečko, ale již v roce 1601 byla městská práva přenesena do nedalekých Chotusic (Žehušice se pak znovu staly městysem až v roce 1865). První písemná zpráva o existenci novodvorského zámku pochází až z roku 1628. Přesnou podobu renesančního zámku Kašpara Melichara ze Žerotína již nelze rekonstruovat. Pochází však z něho část obvodového zdiva nynějšího západního zámeckého křídla. Zámek byl obklopen zahradou. Novodvorský (Svatoanenský) rybník s mohutnou hrází, který existoval severně od městečka, zřídil již Hynek Martinický z Chřenovic v letech 1553–1568. Na Klejnárce okolo Nových Dvorů, na Brslence (Čáslavce) mezi Rohozcem a Svatou Kateřinou a zejména na Doubravě mezi Zaříčany, Bojmany, Žehušicemi, Lišicemi, Sulovicemi, HoruŽehušicko Žehušicko Hlavní průčelí zámku Kačina. Foto Božena Pacáková-Hošťálková 2010. 3Nové Dvory. Jan Venuto 1823. Österreichische Nationalbibliotek. Vlevo nesprávně zakreslen zámek Kačina. Kačina, plynulý přechod parku do okolní lovecké krajiny. Foto Martin Weber 2013. 4Zámek Kačina od severovýchodu. Foto Libor Sváček 2013. Žehušicko na III. vojenském mapování (1877–1880). Ilustrace na straně 444–445: 88Kamajka, maurský pavilon s mostkem. Franz Joseph Sandmann, 1. polovina 19. století. NPÚ, Správa státního zámku Veltrusy. 88Nové Dvory, Ovčáry a Kačina na mapě stabilního katastru z roku 1838 (k. ú. Nové Dvory je tzv. originál mapy). Kačina, Velká bažantnice, pohled hlavní alejí ke kamenné váze. Foto Martin Webeer 2013. Komponovaná krajina Nových Dvorů patrně z období Bernarda Věžníka, neznámý autor, nedatováno, Úřad městyse Nové Dvory, repro Jiří Vidman. 444 445 (1661–1694) do roku 1679 nový raně barokní letní zámek, který se umělecky řadí mezi nejvýznamnější realizace tohoto období v Čechách. Autor není znám, někdy uvažovaný Francesco Caratti není příliš pravděpodobný. Za zámkem vznikla symetrická barokní zahrada, která nahradila malou okrasnou zahradu před renesančním Starým zámkem. Lovecké zázemí tvořila obora pod hrází rybníka Kravince, řada bažantnic a rybníky. Jan Josef Antonín Thun-Hohenstein (1720–1784) dal roku 1760 upravit zámek i jeho okolí. Byl charakterizován jako velmi svědomitý hospodář, který na hospodářství osobně dohlížel. Je pravděpodobné, že nový rozvoj pivovarnictví byl spojen právě s jeho osobou a se zdejším pivovarem souvisely chmelnice zřízené u všech vsí obklopujících Žehušice. Založil zde chov koní, vybudoval v 30. letech 18. století naproti zámku stáje a velkou krytou jízdárnu a pro koně zřídil rozsáhlé ohrady podél řeky Doubravy. S chovem koní souvisela i zvýšená péče o louky poskytující seno. Rozvíjel zde též pěstování ovoce, jak v zahradách, tak podél cest, kde zakládal dvouřadé a čtyřřadé ovocné aleje. Věžová vodárna nad vodním náhonem pochází z 50. let 18. století. Nákladem Jana Josefa Antonína byl v roce 1760 středověký žehušický kostel sv. Marka nahrazen honosnou pozdně barokní novostavbou, doplněnou v roce 1770 novou zvonicí v pseudomaurském stylu podle jeho vlastního náčrtu (dokončena byla až po roce 1800).562 Baron, později hrabě Bernard Věžník (1651–1714) si v Nových Dvorech na starších základech postavil v letech 1677–1686 nový raně barokní jednopatrový zámek se dvěma nádvořími (jeho severní část je bez větších změn zachována dodnes). V letech 1695–1696 dal východně od zámku vybudovat monumentální dvojvěžový kostel sv. Anny. Stavitelem kostela byl kutnohorský Giovanni Battista Spinetta, není však jasné, zda tuto architekturu navrhl. Při kostele až v letech 1720–1727 vyrostla rezidence malostranských dominikánů. Jižně od kostela vznikl nástupní prostor s bránou a východně od svatyně velké oddělené zahrady – okrasná a užitková. Mezi zámkem a kostelem byla zřízena velká, pravidelně řešená barokní okrasná zámecká zahrada se skleníky, množstvím soch, fontán, květin a pravidelně tvarovaných živých stěn. Významným prvkem kompozice byl i plavební kanál propojující zahradu s tehdy ještě existujícím Novodvorským (Svatoanenským) rybníkem v severním sousedství. V městečku Věžník zřídil nové domky pro řemeslníky i pro své úředníky a služebníky, špitál pro chudé, jízdárnu a hřebčín. Císař Leopold I. poté Nové Dvory povýšil v roce 1701 na městečko. Poté dal Věžník vystavět radnici a tři brány. V městečku byla zřízena i škola. Přes velkorysé stavební počiny nedošlo ke změně dosavadní nepravidelné středověké vřetenovité formy náměstí.563 V prostoru mezi Novými Dvory a Ovčáry byly zřízeny Novodvorská bažantnice a obora, členěné sítí alejí, cest, kanálů a průseků. Na centrální ose od zámku byl vstup do bažantnice opatřen bránou. Tato osa přiváděla návštěvníky do prostoru náročně komponované hvězdy tvořené osmi paprsky cest směřujících na vybrané krajinné body. Zda byl prostor doplněn i architektonicky ztvárněnými bazény, vodotrysky a další výzdobou, zachycenou na dobovém vyobrazení, nemůžeme s určitostí potvrdit. Každopádně byla podél cesty vedoucí z náměstí k Ovčárům realizována jednostranná výstavba řemeslnických domků se zahradami. Další průseky a cestami členěná bažantnice a jelení obora přecházející do drobných políček a luk byly zřízeny v prostoru nynější Kačiny východně od Novodvorského (Svatoanenského) rybníka. Byly přístupné alejí vedoucí z Nových Dvorů k rybníku Outěžalu a dále pokračující ke 562  Kuča, K. (2015b). 563  Kuča, K. (2000). Žehušicko Žehušicko 446 447 Svatému Mikuláši a Svaté Kateřině. Pod hrází rybníka se v místě pozdějšího kruhového rondelu odpojovala alej zpřístupňující oboru i bažantnici. Na přelomu 17. a 18. století tak byla uskutečněna zásadní kompoziční přeměna jádra novo -dvorského panství, jak vlastního městečka, tak okolní krajiny. Autor krajinářské a urbanistické koncepce, která předurčila podobu sídla na celé další století a je částečně čitelná do dnešních dnů, nebyl dosud bezpečně identifikován. S ohledem na velkorysé pojetí zdejších úprav, odrážející vlivy vrcholných francouzských barokně-klasicistních zahrad a další analogie, se snad můžeme přiklánět k autorství dvorního zahradního architekta Jeana Treheta, který je uváděn jako významný žák slavného francouzského zahradního architekta Le Nôtra. V letech 1722–1728 byl pánem Nových Dvorů hrabě František Antonín Pachta z Rájova, který pokračoval ve zvelebování novodvorské zahrady a pořádal zde velkolepé slavnosti. Roku 1728 byly Nové Dvory prodány ve veřejné dražbě uherskému hraběti Karlu Batthyánymu, který je vlastnil do roku 1764. Dne 17. května 1742 se u Chotusic odehrála bitva mezi pruským králem Fridrichem II. a rakouským knížetem Karlem Lotrinským, jeden z důležitých střetů války o dědictví rakouské. Nové Dvory byly obsazeny pruským vojskem. Návrší Kamajka posloužilo pruskému králi Fridrichovi II. jako velitelské stanoviště. Rakouská vojska, v jejichž řadách bojoval i hrabě Karel Batthyány, byla poražena. Při bitvě byly vypáleny Chotusice a mnoho okolních lesů bylo následně vykáceno na stavební dříví použité při rekonstrukci městečka. Hrabě Batthyány se rozhodl opustit državy v Čechách, proto roku 1764 prodal panství Nové Dvory hraběti Janu Karlovi Chotkovi († 1787) a jeho manželce Marii Terezii. Nový majitel panŽehušicko Žehušicko Kačina, umělá zřícenina v lese Libuše. Foto Martin Weber 2007. 4Detail reliéfu na tympanonu hlavního průčelí zámku Kačina. Foto Karel Kuča 2007. 4Zámek Kačina od severovýchodu. Foto Karel Kuča 2013. Kačina, Platanový můstek nad bývalým plavebním kanálem. Foto Martin Weber 2013. Chotkovské mausoleum na Kaňku nad Kutnou Horou. Foto Karel Kuča 2015. 448 449 k nejčistším projevům palladiánsky orientovaného neoklasicismu v českých zemích.565 Zámek byl podle nápisu na budově budován v letech 1802–1822, novější badatelé posouvají na základě archivních pramenů počátek výstavby do roku 1806.566 Plány zámku zpracoval saský architekt Christian Friedrich Schuricht a v roce 1796 byly upraveny. Úprava staveniště byla přitom provedena již v roce 1789, načež v roce 1790 následovala výsadba topolové aleje k Mikulášskému rybníku,567 což dokládá, že základní kompozice celého parku již musela být stabilizovaná. Stavbu zámku řídil nejprve Georg Fischer, později Johann Philipp Joendl, který vytvořil i řadu projektů pro reprezentační i účelové stavby v zámeckém parku a okolní krajině. V souvislosti s dokončováním zámku byl v roce 1822 znovu napuštěn Mikulášský rybník, který byl od roku 1810 bez vody, ale v celkové kompozici krajinářského parku měl důležitou úlohu. Roku 1823 byla zámecká stavba v základě dokončena a Jan Rudolf Chotek se sem – ve věku 75 let – přestěhoval, osud mu však dopřál jen krátký čas, po který mohl nejvelkolepější realizaci svého života užívat, protože v srpnu 1824 zemřel. V novodvorském zámku zůstala od roku 1823 jen správa panství (po roce 1848 hospodářská správa velkostatku). 565   Kuthan, J. – Muchka, I. (1999). 566   Macková, L. (1956), Vilímková, M. – Heroutová, M. (1982), Cerman, I. (2008). 567   Vlček, M. (2013). ství se svým synem Janem Rudolfem Chotkem (†1824) podporovali hospodářskou činnost. Z hospodářských důvodů dal Jan Karel Chotek vysušit a na pole přeměnit dva velké rybníky: Novodvorský (Svatoanenský) v Nových Dvorech v roce 1775 (na I. vojenském mapování je již zakreslena pouze jeho hráz) a Svatojakubský u Jakubu v roce 1785 (mimo území KPZ; na I. vojenském mapování ještě existuje). V případě Novodvorského rybníka mohlo být hlavní motivací k jeho zrušení zamokření bezprostředního okolí zámku a obtěžování komáry. Jan Karel Chotek tak zahájil proces likvidace zdejších rybničních soustav, který vyvrcholil v 1. polovině 19. století. Jan Karel Chotek v roce 1784 zasáhl do podoby zámeckého areálu v Nových Dvorech spíše destruktivně, ale s jasným krajinotvorným záměrem. Parková úprava před západním křídlem byla nahrazena zástavbou hospodářských objektů. Zcela odstraněno bylo jižní arkádové křídlo zámku, čímž se z jižního nádvoří otevřel pohled na protilehlý komplex Novodvorské bažantnice, kterou se zámkem propojila tzv. botanická alej. Jan Karel zasáhl také do kompozice zámecké zahrady, kterou zjednodušil. V letech 1776–1782 dal dovézt mnoho druhů rostlin, semen a sazenic stromů z řady evropských míst a následně je vysazoval ve volné krajině, bažantnicích a lesích. Snažil se obohatit převážně bezlesou krajinu alespoň o remízky u jednotlivých vesnic a také o aleje podél cest.564 Od roku 1784 také zahájil zakládání rozsáhlých parkových úprav na Kačinském hřbetu, které zahrnulo i bývalou věžníkovskou bažantnici a oboru. Nově vysázený les rozčlenil sítí pravoúhlých cest a průseků a v roce 1785 dal východně od Nových Dvorů postavit umělou zříceninu v gotickém pojetí, nazvanou Libuše (skutečnou zříceninou se stala až v 2. polovině 19. století a nyní z ní přetrvávají jen nepatrné zbytky). Zhruba v téže době dal někde u kačinské bažantnice postavit i tzv. kačinský pavilon, jehož zdivo bylo po roce 1800 použito pro stavbu nového zámku. Období vlády jeho syna Jana Rudolfa Chotka (1787–1824) představuje dobu největšího rozkvětu novodvorského panství. Jeho zájmy a znalosti, jakož i společenské postavení, ekonomické možnosti a evropský rozhled vyústily od roku 1789 v realizaci velkorysých krajinářských úprav na Kačině, kterým se začal nejintenzivněji věnovat od roku 1792, po svém dočasném pensionování, nicméně od roku 1809 byl opět pohlcen státními funkcemi. Prosperita panství na přelomu 18. a 19. století se odrazila i ve vlně přestaveb barokních hospodářských dvorů, které dostávaly klasicistní nebo empírovou podobu stejně jako ovčíny, panské mlýny či hospody. Podobný proces můžeme sledovat i na sousedním Žehušicku. Ohniskem krajinné kompozice se stal nový monumentální empírový zámek Kačina, situovaný v dominantní poloze Kačinského hřbetu uprostřed volné krajiny. Honosná budova patří 564   Novák, P. (2013a). Žehušicko Žehušicko Kačina, kaplička na památku Sidonie Chotkové. Foto Karel Kuča 2013. Kačina, krajinářský park. Foto Karel Kuča 2014. Zahradní průčelí zámku Kačina. Foto Karel Kuča 2014. 3Kačina od západu. Foto Martin Gojda 2013. Zámek Kačina od jihovýchodu. Foto Karel Kuča 2013. Pohřební kaple sv. Kříže (rodiny Chotků) na hřbitově v Nových Dvorech. Foto Martin Weber 2007. 7Zámek Kačina od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2013. 450 451 prochází průsekem Malé bažantnice – dřívější Starokolínskou alejí). Alej, která se odpojovala od Ovčárecké aleje směrem k jihu, byla opticky směřována na vrch Skalka u Třebešic, který dal Jan Rudolf Chotek v roce 1799 osázet stromy a keři a zdůraznit dřevěným pavilonem. Od hlavního průčelí vymezujícího čestný dvůr směřuje severovýchodní vedlejší osa ke Svatému Mikuláši (osa je fixována čtyřřadou alejí mezi zámkem a dvorem a dvouřadou alejí po hrázi Mikulášského rybníka) a dále k Železným horám (lokalita Na vratech, 265,3 m n. m.). Jihovýchodní vedlejší osa není pevně fixována, prochází okolím lesa Regule k Rohozci a Žehušicím. Celý krajinářský koncept vycházel z pojetí anglických krajinných parků typu okrasného statku (ornamental farm, ferme ornée). Přímou součástí parkově upravované krajiny se staly i hospodářsky využívané pozemky. Tento koncept zahrnoval široké krajinné dimenze a volně přecházel v okolní zemědělskou krajinu, která jím na druhé straně organicky prostupovala. Krajina byla dotvořena i výsadbami solitérních stromů, alejí a remízků. V areálu Kačiny vznikla i řada provozních staveb a parkových pavilonů (saletů) jejichž umístění a ztvárnění bylo podmíněno nejenom účelem, ale mělo být i podnětem k zamyšlení a povzbuzení fantazie pro přicházejícího návštěvníka. Kačinský hřbet, na jehož temeni zámek stojí, svým částečně zalesněným horizontem rozděluje krajinu do dvou částí: západní novodvorskou a východní svatomikulášskou. Úpravy v novodvorské části respektovaly a rozvinuly předchozí vývojovou etapu cílených krajinářských úprav. Ztráta rezidenční funkce zámku v  Nových Dvorech se projevila posílením účelového využití okolní krajiny. Vedle tradiční myslivosti (Novodvorská bažantnice a obora) bylo rozvíjeno především polní hospodaření. Již od roku 1789 zde probíhaly rozsáhlé práce, dotýkající se úprav vodního režimu, terénu, cestní sítě, drobných staveb i formování porostů. Klíčovou roli v konceptu krajinářského parku u Kačiny měla Stará Keljnárka odpojující se z Klejnárky v Ovčáreckém rybníku mezi Ovčáry a Jakubem a tekoucí přes Nový rybník Kačinskou oborou a dále k Mladému Hlízovu. Jan Rudolf Chotek dal v roce 1822 Ovčárecký rybník zrušit a na jeho ploše založil oboru s pravoúhlými průseky. Krajina v nivě meandrující Staré Klejnárky, doplněné historickými odvodňovacími kanály, měla v prostoru Kačinské obory a bažantnice uzavřenější charakter. Vysoká hladina podzemní vody předurčovala její využití pro lesní a luční porosty. Doprovod podél těchto kanálů byl tvořen liniovými pásy dubů. Volné plochy byly využívány jako pastviny s jednotlivými solitérními duby. Podstatná část stromového inventáře zůstala zachována do současnosti. Pouze na méně zamokřených a odvodněných místech se mohlo uplatnit drobnější polní hospodaření. Hlavní úlohu zde měla myslivost (Velká a Malá bažantnice včetně přiléhajících ploch), rozdílné utváření porostů předurčovalo rozdílné možnosti chovu, pozorování i lovu zvěře. Specifickým novým prvkem se stala kruhová alej – stromový rondel s centrálním bazénem, přiléhající k Ovčárecké aleji. Dodnes částečně dochovaný rondel měl podle dochovaných archivních materiálů plnit funkci botanické zahrady (údajně 147 druhů) a byl pojmenován podle význačného zahradního architekta, botanika a dendrologa Nicolause Josepha Jacquina z Vídně (s nímž byl v čilém kontaktu, stejně jako s Josephem Franzem Jacquinem a Richardem van der Schottem) jako Jacquin´s Platz. Na ostrově v centru rondelu měl vzniknout osmiboký pavilon s Jacquinovou bustou, ale k jeho výstavbě nedošlo. Jacquin je sice tradičně považován za autora koncepce celého parku, ale podle dochovaných archiválií byl skutečným autorem přímo Jan Rudolf Chotek, který své záměry s Jacquinem pouze konzultoval.569 569   Novák, P. (2013a). Umístění zámku Kačina vychází z racionálního, esteticky i ideově podloženého konceptu. Velkoryse pojatá budova, dominující z upraveného temene mírného návrší okolní krajině, je čitelnou paralelou Palladiových zásad a odrazem požadavku klasicistní estetiky stavět význačné budovy na výše položených místech, aby vynikaly nad své okolí a aby se pohledem zdola stávaly ještě majestátnějšími. Prostorové působení zámku je dále umocněno jeho polohou v průsečíku hvězdice kompozičních os, rozvíjejících dřívější barokně-klasicistní osnovu zdejší krajiny. Osy opticky vtahovaly krajinné dominanty za hranicemi komponovaného areálu do obrazu krajiny a v opačném pohledu naváděly zrak k zámecké budově. V rámci nové kompozice přitom zůstala čitelná i starší barokní dispozice lesních porostů (Novodvorská bažantnice, Velká bažantnice, Malá bažantnice, Libuše). Hlavní osa je vedena východo-západním směrem kolmo na podélnou osu zámecké budovy. Ve své západní části prochází středovou alejí Velké bažantnice k centrální kamenné váze (od níž se rozvíjela osmipaprsčitá hvězdice průseků) a dále na západ k vrchu Kaňku nad Kutnou Horou. Ten si Jan Rudolf Chotek v roce 1798 pronajal, jeho vrchol osázel stromy a v roce 1814 zde vybudoval empírový rodový památník v podobě mausolea, nad nímž se tyčí mohyla s kamenným sloupem a železným křížem. Vybudován byl na paměť kouřimského faráře M. J. Chodka (považovaného Chotky za svého předka), svrženého husity do kutnohorských šachet. Právě tím byla ideově definována hlavní osa zámku Kačina i celé krajinné kompozice.568 Východním směrem hlavní osa směřuje k výraznému horizontu Železných hor (lokalita Obří postele, 303,1 m n. m.) a byla fixována čtyřřadou alejí pyramidálních topolů vedoucí k Mikulášskému rybníku. Za rybníkem pokračovala dále na hranice panství k Habrkovicím. Hlavní osa byla přibližně pod úhlem 45 ° po obou stranách doplněna vedlejšími osami. Od zahradního průčelí jsou vedlejší osy vedeny k jihozápadu směrem k Ovčárům (osa je fixována čtyřřadou alejí mezi zámkem a rybníkem Outěžal) a k severozápadu ke Starému Kolínu (osa 568   Novák, P. (2013a). Žehušicko Žehušicko 3Nové Dvory, jízdárna čp. 110 a dům čp. 111. Foto Karel Kuča 2012. Nové Dvory, vodárenská věž. Foto Karel Kuča 2013. Čeervený domek u Nových Dvorů. Foto Karel Kuča 2013. Nové Dvory, arkádová zeď v zámecké zahradě. Foto Karel Kuča 2010. Nové Dvory, zámek a kostel sv. Martina. Foto Karel Kuča 2013. Nové Dvory, dominikánský kostel sv. Anny. Foto Karel Kuča 2007. Nové Dvory, dům čp. 112. Foto Karel Kuča 2012. 4Nové Dvory od jihozápadu. Foto Martin Gojda 2013. 452 453 V jihovýchodním cípu novodvorské části si Jan Rudolf Chotek pronajal od sousedního žehušického panství pahorek Kamajku. V roce 1796 jej dal parkově upravit a na jeho vrcholku v letech 1796–1801 vystavět pavilon v maurském stylu podle vzoru pavilonu Alhambra od Williama Chamberse v londýnské Kew Royal Garden, který byl na počest tehdejší uživatelky žehušického panství, hraběnky Vilemíny, nazván Wilhelminenhügel (na vlastnoručních skicách jej dokonce nazýval Alhambra).570 Pavilon na Kamajce se dochoval až do 50. let 20. století, kdy byl pobořen. Nyní z něj přetrvávají pouze základové zdi a poblíž několik opracovaných bloků kamene. Zanikly i můstek přes roklinu v lomu a stejnojmenná hájovna z roku 1797. Svatomikulášská část nebyla dříve koncepčně krajinářsky přetvářena a její úpravy proběhly až v souvislosti s vybudováním nového zámku. Oproti novodvorské části měla otevřenější charakter. Určujícím kompozičním prvkem zde byla při pohledu od zámku z nadhledu pozorovatelná hladina rozlehlého (dnes neexistujícího) Mikulášského rybníka s umělými ostrůvky, s lesními porosty v pozadí a pásem Železných hor na vzdáleném horizontu. K hladině sestupovala čtyřřadá osová alej pyramidálních topolů, vysázená v roce 1790. Zpětnému pohledu přes vodní hladinu, doplněnou ostrovy a členitou pobřežní linii, dominovala na horizontu vystupující zámecká budova, rámovaná na okrajích lesními porosty. V jejím předpolí se uplatňovaly 570   Vlček, M. (2013). V rámci rozsáhlých úprav vodního režimu byl od rybníka Outěžal vykopán (nedochovaný) umělý kanál s malou vodní nádrží (dnes prázdnou) západně pod zámkem, která sloužila jako rezervoár užitkové vody pro zámek Kačinu. Nad ní byl vystavěn (nedochovaný) templ, a nad sklepením trkače hrázděný domek. Ze sklepení pod ním voda odtékala podzemním propustkem do rozšířeného pokračování kanálu, sloužícího jako přístaviště loděk. Odtud začínala plavba lodí po kanále a Staré Klejnárky, pokračující parkově upravenou krajinou V ostrůvcích, lesním komplexem Malé bažantnice a loukami u Hlízova až ke Klejnárce, popřípadě dále do Labe. Upraveno bylo i koryto Staré Klejnárky mezi Outěžalem a napojením kanálu. Nedaleko ústí Staré Klejnárky do Klejnárky dal Jan Rudolf Chotek vysadit nový Hlízovský lesík s procházkovými cestami. Při cestě z Nových Dvorů do Svaté Kateřiny dal po roce 1791 přestavět letní domek k pobytu hraběcí rodiny, nazývaný podle barvy fasády Červený domek. Součástí kompozice této části novodvorské krajiny byly i další stavby a drobné objekty účelového či odpočinkového charakteru (myslivny a hájovny, kamenná váza, pařezový altán, platanový mostek z roku 1819 a další). Z dostupných archivních podkladů lze usuzovat, že v novodvorské části byla realizována převážná většina záměrů majitele, ale s výjimkou platanového mostku tyto drobné stavby později zanikly a u mnohých z nich neznáme ani jejich polohu. Za pravděpodobně jedinou nerealizovanou stavbu lze považovat objekt Ruiny s vodopádem u výpusti Nového rybníka. Žehušicko Žehušicko Žehušice s oborou na mapě stabilního katastru z roku 1838. Kačina, alej od zámku k jihozápadu. Foto Věra Kučová 2014. 4Žehušická obora od severovýchodu, vlevo v popředí Bojmany. Foto Martin Gojda 2013. Jírovcová alej mezi Novými Dvory a Kačinou. Foto Martin Weber 2013. Žehušická obora od jihozápadu, uprostřed vpravo ves Bojmany. Foto Martin Gojda 2013. 454 455 a pozvolna přejít k vícehonným systémům pěstování plodin a nakonec k hospodaření střídavému) byla záhy zrušena většina rybníků. Jasně to dokládá porovnání I. vojenského mapování z počátku 80. let 18. století a II. vojenského mapování z let 1842–1852, kdy z velkých rybníků přetrvávaly jen Kmotrov u Sulovic a zmíněný Mikulášský (Studenecký) a vedle nich několik málo menších (i ty pak s výjimkou Nového rybníka zanikly). Dodnes zřetelné krajinářské úpravy v okolí Žehušic jsou spojeny se jménem Josefa Matyáše Thun-Hohensteina (1810–1868). Z jeho popudu zde vznikl mimořádně významný komplex klasicistní krajiny, která zcela převrstvila dosavadní charakter oblasti určovaný rybniční soustavou, která byla v téže době beze zbytku zrušena. V roce 1826 byla klasicistně přestavěna budova zámku a zámecká zahrada byla rozšířena o krajinářský park. V témže roce dal Josef Matyáš vypustit rybník Kravinec a na jeho místě a přilehlých březích založil Žehušickou oboru v přírodně-krajinářském duchu. Ve 20.–30. letech 19. století v oboře vznikla tzv. Stará hájenka. Do obory bylo v roce 1830 přesunuto stádo bílých jelenů z obory Vedralka. V 2. polovině 19. století došlo k rozšíření krajinářského parku severním směrem z 9 na 25 ha. Okolo roku 1870 byla obora upravena. Základní kompozice s velkou centrální loukou byla zachována, ale plochu louky, která byla meliorována, pročlenily další skupiny stromů. Inicátorem nové úpravy obory byl hrabě Josef Osvald I. Thun-Hohenstein (1868–1883) a prováděl ji lesník Josef Mareš. Systematické a cílevědomé formování krajinného obrazu Žehušicka v tomto období dosáhlo svého vrcholu. Vznikly zde četné jírovcové a lipové aleje, i když ne v takové míře jako na Novodvorsku. Lesní revíry (mimo vlastní obory) byly rozčleněny soustavami pravoúhlých průseků. Z krajiny však v důsledku vysušení rybníků prakticky vymizel vodní prvek. Zásluhou dalšího majitele, Josefa Osvalda Thun-Hohensteina (1849–1913), který byl významným odborníkem v zahradnictví a ze zahraničí si dal dovážet četné cizokrajné dřeviny, byla v Žehušicích založena tradice okrasného školkařství. Velmi ho zajímaly především jehličnany, které dal vysázet v parku. S jeho osobou je spojena i výsadba dalších jírovcových a lipových alejí podél silnic v okolí Žehušic. Společenské změny v polovině 19. století, provázené zrušením patrimoniální správy, jakož i revoluční změny v zemědělství, se ve zdejší krajině výrazně odrazily. Hospodářství bývalých panství byla přeorganizována na velkostatky. Krajina začala být prioritně formována v duchu zemědělských potřeb. Orná půda se stala nejvýznamněji kategorií ve využití ploch. Pěstování cukrové řepy a dalších plodin v systému střídavého hospodaření bylo spojeno s ustájením skotu a využíváním chlévské mrvy i umělých hnojiv. Intenzifikace zemědělství byla provázena melioračními úpravami pozemků a regulacemi vodních toků. Souběžně s tím se rozvíjel popolní a luční pozemky s vloženými lesními porosty Regule a Za ovčínem. Vedle zemědělství a rybníkářství tak zdejší nově uspořádaná krajina nabízela i další využití pro hony (mj. atraktivní lov na vodní hladině) a bohaté příležitosti pro odpočinek a zábavu (procházky, projížďky, plavbu na lodičkách a další). Bylo pro ně využíváno vedle hájovny Haltýřek (zřízené již v roce 1782 za Jana Karla Chotka) i několika nově postavených drobných staveb (např. rybářská chata na ostrově uprostřed rybníka, další pavilonky a mostky na ostrovech apod.). Jak dokládají archivní prameny, byla v této části předpokládána výstavba dalších pavilonů a jiných prvků. Pouze z dobových plánů můžeme studovat variantní řešení na ukončení čtyřřadé topolové aleje terasou přístaviště na břehu Mikulášského rybníka se schodištěm a sochařskou výzdobou, Joendlovy návrhy rybničního pavilonu, loděnice a dalších staveb.571 To se však v souvislosti s úmrtím Jana Rudolfa Chotka v roce 1824 již nikdy nepodařilo naplnit. Přesto lze konstatovat, že se charakter krajiny Novodvorska působením Jana Rudolfa Chotka zcela změnil a náležel ve své době k předním ukázkám klasicistní komponované krajiny v evropském měřítku. Jindřich Chotek (1824–1864), vnuk Jana Rudolfa Chotka, zdědil dominium v  neutěšené ekonomické situaci. Věnoval se proto především hospodářské činnosti v oblasti zemědělství, lesnictví i potravinářského průmyslu. Velkorysá krajinářská koncepce kačinského areálu zůstala nedokončena a postupně byla i cíleně redukována. Výjimkou bylo v roce 1828 dokončení stavby ha-ha příkopu (zahájené již roku 1822) východně od kačinského zámku. V roce 1832 byl dostavěn nový skleník a vozovna a v roce 1835 zřízeny okrasné školky – kačinská rostlinárna. Již v roce 1829 dal Jindřich Chotek vybudovat rodovou hrobku v Nových Dvorech. Realizací staveb byl pověřen Anton Arche. Z podnětu manželky Jindřicha Chotka, Karolíny Aloisie z Eltzu, byla v letech 1856–1857 vystavěna kaplička na památku Sidonie Chotkové na Vojanském kopečku v kačinském parku. Vedle toho však docházelo k narušení základní kompozice kačinského parku i obory, zarůstání průhledů, porušení původní skladby porostů, zániku některých architektonických dominant a funkční změně přírodně krajinářského parku na bažantnici. V roce 1840 byla vykácena čtyřřadá alej od zámku k Mikulášskému rybníku, který byl roku 1843 vypuštěn a pozemky převedeny na pole. Byl to jeden ze dvou tehdy ještě existujících velkých rybníků oblasti. Rybníkářství bylo již od poslední čtvrtiny 18. století považováno za málo výnosné. Tím spíše, že se na přelomu 18. a 19. století objevily nové polní plodiny, které slibovaly mimořádné zisky. Šlo především o cukrovku, kvůli níž (a také kvůli pěstování pícnin na orné půdě, jež umožňují vynechat úhor 571   ÚDU AV ČR Praha. Žehušicko Žehušicko Žehušická obora od jihovýchodu, v popředí Bojmany, vzadu Žehušice. Foto Martin Gojda 2013. Kamajka, torzo základového zdiva maurského pavilonu. Foto Martin Weber 2007. Žehušická obora. Foto Martin Weber 2007. Žehušice od severu. Foto Martin Gojda 2013. 456 457 obhospodařování polí a dalších kultur byla celková krajinná mozaika až do 50. let 20. století složena převážně z drobných ploch s řadou mezí a předělů (to neplatilo jen o území západně od Kamajky a Rohozce, kde přetrvala scelená pozemková držba). Rozvoj zemědělství byl i v této době provázen regulacemi vodních toků a melioračními úpravami zemědělských pozemků. Úsilí o posílení celkové rentability zemědělství, jakož i dalších složek venkovské ekonomiky nedokázalo ani v podmínkách zdejšího úrodného kraje zabránit postupnému snižování hospodářského významu venkova. Sílící odliv venkovského obyvatelstva do měst se dále prohloubil v období po 2. světové válce. Druhá světová válka (1939–1945) neměla na venkovskou krajinu této oblasti přímý dopad. Úroveň péče o zemědělské i lesní kultury se zlepšovala po válečném vyčerpání jen pomalu vzhledem k  odchodu pracovních sil do pohraničí a nejistotě ve vlastnictví půdy (zejména bývalých velkostatků). Krajina se výrazně měnila v souvislosti s přesuny vlastnických práv, které byly vyvolány převratem v únoru 1948. Zámecké areály v Nových Dvorech a Žehušicích byly účelově využity pro školství, zemědělství a lesnictví. Zámek Kačina byl v roce 1950 předán do užívání Národního zemědělského muzea v Praze. Nástup centrálně řízeného hospodářství, proklamujícího negaci předchozího vývoje a opírajícího se o direktivní způsoby řízení, zásadně poznamenal zdejší krajinu. Rozoráním mezí došlo k výraznému zvětšení velikosti ploch krajinné mozaiky. Tento proces se protáhl až do 2. poloviny 50. let. Po roce 1960 byla ekonomická situace státních statků i jednotných zemědělských družstev stabilizována. Postupný přechod zemědělství k velkovýrobním formám v 70. letech 20. století byl spojen s další zásadní přeměnou obrazu krajiny. V rámci souhrnných pozemkových úprav a dalších opatření podporovaných státem byla pole scelena do velkých lánů, kterým musela ustoupit většina krajinných předělů – mezí, remízů, alejí, polních cest i drobných vodotečí. V rámci melioračních programů a náhradních rekultivací došlo k dalšímu velkoplošnému odvodňování krajiny a na druhé straně k výstavbě závlahových soustav. Mimo intravilány sídel vyrostly rozsáhlé objekty zemědělské velkovýroby. Plochy obtížně přístupné pro těžkou mechanizaci naopak samovolně zarůstaly. Péče o strukturní krajinné prvky byla zanedbávána, krajina se stala z pohledu naplňování mimoprodukčních funkcí opomíjeným sirotkem. V 70. letech se nejvýrazněji proměnila i jádra většiny sídel. Začaly zde vyrůstat nové rodinné domky, starší budovy byly adaptovány na bydlení. Většina návsí dostala cizorodou parkovou úpravu. V těsné blízkosti Chotusic byla již v poválečném období zřízena vojenská letecká základna, která byla po roce 1989 dále rozšířena a zasáhla i do území nynější krajinné památkové zóny. travinářský průmysl i silniční a železniční síť. Jindřich Chotek dal již v roce 1841 vybudovat v sousedství pivovaru a mlýna v Ovčárech lihovar a v letech 1860–1861 založil spolu se svým hospodářským ředitelem, Antonínem Emanuelem Kommersem, na místě zrušeného ovčína v sousedství lihovaru také cukrovar. Navazoval přitom na zpracovávání řepného sirupu v Nových Dvorech, které bylo následně přesunuto do Ovčár. Závod byl vybaven moderní technologií a průběžně inovován. V roce 1888 byl na místě vykácené obory za cukrovarem znovu napuštěn Ovčárecký rybník jako záložní zdroj vody. V letech 1850–1870 byl pro primitivní výrobu sirobu a surového cukru adaptován i objekt starého zámku v Žehušicích. V roce 1866 Rakousko prohrálo válku s Pruskem. Na domácí půdě měla válka za následek rakousko-uherské vyrovnání, ale také finanční obtíže státu a hospodářskou krizi, která se projevovala v 70. letech 19. století a postihla i zemědělskou výrobu. V jejím důsledku přestali mít Chotkové i Thun-Hohensteinové zájem na provozování hospodářských dvorů ve vlastní režii a roku 1886 je pronajali. Nájemci většinou do stavebního rozvoje dvorů neinvestovali. Rychlý nárůst výměry orné půdy se na konci 19. století zpomalil. Pokračoval však úbytek luk a pastvin. Na jejich místo se alespoň zčásti začal navracet les. Rudolf Karel Chotek (†1894) cíleně zalesňoval některé části kačinského parku (svahy pod silnicí ke Svaté Kateřině, část Malé bažantnice a prostor okolo Rondelu). Jeho mladší bratr Emerich dal po roce 1894 dokonce zalesnit prostor mezi ha-ha příkopem a silnicí, čímž znemožnil jak výhled ze zámku k východu, tak pohled na zámek. Podobně přerušil pohledové vazby i na dalších místech a demonstroval tak uzavřenost před vnějším světem. V parku dal nicméně vysadit řadu exotických dřevin. Československý stát v roce 1919 schválil a následně v průběhu 20. let 20. století prováděl 1. pozemkovou reformu, při níž byla za náhradu vyvlastňována půda velkostatků. V obou velkostatcích zbylo jejich šlechtickým majitelům po dvou dvorech. Novodvorskému Quidovi Thun-Hohensteinovi zůstaly dvory v Nových Dvorech a ve Svatém Mikuláši, které nadále pronajímal. Některé z dříve panských potravinářských podniků koupila rolnická družstva. Také Josefu Osvaldovi II. Thun-Hohesteinovi byl žehušický velkostatek zabrán. Zmenšený velkostatek koupil jako zbytkový statek ředitel Agrární banky Václav Stome (1886–1948). Hospodaření v Žehušicích se ujal od ledna roku 1925, kdy zde založil i komerční koniferové školky, které dosáhly světového věhlasu. Díky udržení parku i obory v držení jediného velkého vlastníka zůstal zachován nejvýznamnější krajinný prvek Žehušicka. V majetku rodiny Stomeů zůstaly nemovitosti až do roku 1948, kdy byly znárodněny. Pozemková reforma 20. let 20. století rozdělila, s výjimkou tzv. zbytkových statků, velké pozemky odebrané velkostatkům mezi malorolníky a bezzemky. I přes intenzivní zemědělské Žehušicko Žehušicko Žehušice, Nový zámek od jihu. Foto Martin Gojda 2013. Žehušice, západní portál Nového zámku. Foto Karel Kuča 2007. Žehušice, Nový zámek od západu. Foto Martin Gojda 2013. Žehušice, Starý zámek. Foto Karel Kuča 2007. 458 459 Krajinné změny po roce 1989 byly spojeny s restitucemi a privatizací majetku. Zámek v Nových Dvorech zůstal v užívání základní školy, jejímž zřizovatelem se stala obec. Privatizována zde byla většina hospodářských objektů, včetně části areálu bývalé dominikánské rezidence. Na Kačině nadále působí Národní zemědělské muzeum. Potomky Stomeů byla restituována většina zámeckého areálu v Žehušicích, s výjimkou okrasných školek byl však v roce 2011 majetek odprodán akciové společnosti Endolino, kontrolované Jiřím Janem Lobkovicem. K soukromému hospodaření se vrátilo pouze minimum drobných restituentů a většina zemědělské půdy je využívána velkovýrobně zaměřenými privátními subjekty (např. ZOS Kačina a. s.). Poměrně intenzivně se rozvíjejí stavební i podnikatelské aktivity. Rozvíjena je výstavba rodinných domků na soukromém základě (Žehušice, Nové Dvory, Rohozec), ale i formou developerských projektů (Jakub, Svatý Mikuláš). Došlo k likvidaci většiny objektů cukrovaru v Ovčárech, jehož areál je v neutěšeném stavu a v užívání různých firem. Od 90. let 20. století probíhá postupná rekonstrukce zámku a klášterní rezidence v Nových Dvorech. V letech 2010–2013 byla uskutečněna rozsáhlá obnova parkových úprav na území národní kulturní památky Kačina. V letech 2011–2015 byla novými majiteli provedena i rozsáhlá rekonstrukce zámeckého areálu v Žehušicích, do té doby naprosto zdevastovaného. KOMPONENTY TVOŘÍCÍ PODSTATU HODNOT ÚZEMÍ Krajinná památková zóna Žehušicko představuje především krajinu, která byla v minulosti záměrně komponována, pouze okrajově je zastoupena krajina asociativní (část bojiště u Chotusic v okolí Kamajky, Žehušic a Chotusic) a krajina organicky vyvinutá (především v okolí Bojman a Rohozce). Přitom až do klasicistních krajinných úprav zde organicky vyvinutá krajina zejména díky rybničním soustavám jasně dominovala. Cílené utváření krajiny z období baroka, klasicismu a romantismu zahrnovalo vedle stavebních objektů, unikátních zahrad a parků i rozsáhlé části volné krajiny. Krajinářské úpravy byly komponovány v duchu dobových estetických kriterií a naplňovaly osobní, společenské i hospodářské potřeby svých majitelů. Stopy uměleckého ztvárnění krajiny jsou ve zdejší krajině dodnes čitelné, i když byly na mnoha místech poškozeny, překryty, či zcela zničeny. Z hlediska územních, vývojových a majetkových vazeb, lze s určitou mírou generalizace vymezit dvě jádrové oblasti záměrně komponované historické kulturní krajiny: Novodvorsko-Kačinskou a Žehušickou. Nejstarším jádrem zahradních a krajinářských úprav je městečko Nové Dvory, chráněné od roku 1990 jako plošně rozsáhlá městská památková zóna, která zahrnuje nejen vřetenovité náměstí a Havlíčkovu ulici směrem do Ovčár, ale i areál zámeckých a klášterních zahrad a celou Novodvorskou oboru a bažantnici mezi Novými Dvory a Ovčáry a rovněž areál zaniklého ovčárského cukrovaru. Náměstí si dochovalo výrazné urbanistické i architektonické hodnoty, určované dominantami původně renesančního, barokně přestavěného zámku se zámeckým kostelem sv. Martina a velkým hospodářským dvorem a barokní rezidence malostranských dominikánů s kostelem sv. Anny. Na náměstí jsou soustředěna i další významné, převážně barokní stavby, jako radnice, jízdárna a další a rovněž akcent mariánského sloupu z roku 1701. Ve východní části městečka, přibližně naproti rezidenci, se v hloubi bloku skrývá hřbitov s empírovou hrobkou Chotků. Jihozápadně od náměstí stojí při vodním náhonu vodárenská věž z počátku 18. století, přestavěná roku 1880 a opravená roku 1967 a v současnosti. Přes značný počet památek, které jsou v posledních desetiletích citlivě obnovovány, jsou nynější Nové Dvory jen odleskem jejich barokní podoby. Vnímání areálu zámku narušují utilitární hospodářské objekty vybudované severně od hospodářského dvora. Největší ztrátou je zánik barokní zámecké zahrady mezi zámkem a rezidencí. V 2. polovině 20. století byla jižní třetina její plochy zabrána zahradami soukromých domů při severní straně náměstí, čímž byla znemožněna obnova její celkové kompozice, protože téměř k hlavní podélné ose nyní zasahují ploty soukromých zahrad. Zbývající plocha zahrady, na které ještě v polovině 20. století existovaly stopy původŽehušicko Žehušicko Žehušice, předzámčí s brábou Nového zámku. Foto Karel Kuča 2014. 8Žehušice, kostel sv. Marka se zvonicí. Foto Karel Kuča 2013. 4Žehušice, jízdárna a předzámčí. Foto Karel Kuča 2013. Žehušice, jižní průčelí Nového zámku. Foto Karel Kuča 2007. Žehušice, východní (zahradní) průčelí Nového zámku. Foto Karel Kuča 2007. 460 461 cennou památkou zdejší kulturní krajiny, ale nacházejí se převážně mimo hranici krajinné památkové zóny. Ta totiž ignoruje nejen tuto zaniklou rybniční soustavu, ale i krajinářské úpravy mezi Žehušicemi a Horušicemi, které zde byly provedeny po jejím zániku. Ospravedlnit to lze snad jedině tím, že i ty ve 20. století téměř zcela zanikly: v 1. polovině věku alejní doprovody komunikací a všechny lesy, v 2. polovině století se pak změnila i celková organizace krajiny. Zejména kvůli hrázím rybníků by však mělo být i toto území zahrnuto do krajinné památkové zóny. Podstatně lépe se historická osnova krajiny dochovala mezi Žehušicemi a Chotusicemi, kde k tomu přispěla existence velkých okrasných školek. Také zde však většina alejí podél komunikací zanikla, stejně jako les mezi Žehušickou oborou a Výčapy či lesík mezi oborou a dvorem Druhanicemi. V širším okolí Žehušic jsou přesto významné dřevinné doprovody vodotečí a některých cest, jakož i solitéry a solitérní skupiny uprostřed polí, i když jen část z nich má původ v organizaci krajiny z 18.–19. století. Charakteristickou krajinu barokního šlechtického velkostatku připomíná dodnes o samotě stojící a dobře dochovaný dvůr Druhanice východně od Chotusic a dvory ve Vlačicích a Výčapech, které navazují na intravilány vesnic. PŘÍLEŽITOSTI A HROZBY BUDOUCÍHO VÝVOJE KRAJINY Kulturně historické a přírodní hodnoty, jakož i historické kompoziční vazby jsou na území krajinné památkové zóny i přes zvyšující se pozornost veřejné správy i soukromých subjektů nadále ohroženy. Postupně je sice smazáván dlouhodobý dluh, spočívající v neutěšeném stavebním a biologickém stavu významných i drobnějších památek, některé z nich však stále zůstávají v havarijním stavu a hrozí jejich úplný zánik. Vedle drobných památek se tato hrozba dotýká především bývalých hospodářských dvorů, ale i tak významných památek, jakými jsou areál zahrad obklopujících zámek a bývalou klášterní rezidenci v  Nových Dvorech, Novodvorská bažantnice, svatomikulášská část krajinářských úprav v okolí Kačiny, areál Kamajky, Starý zámek v Žehušicích, sousední barokní sladovna a další. Nedostatečná pozornost je prozatím věnována udržení a obnově historických kompozičních os a vazeb, zlepšení prostupnosti území, vegetačním doprovodům vodních toků, alejím a krajinnému detailu. ního řešení, je nyní prázdná, zatravněná, ale alespoň není zastavěna. Severní a východní úseky ohradní zdi se dochovaly pouze zčásti a ve zdevastovaném stavu, stejně jako zbytky některých zahradních objektů. Zcela zanikly původní kompozice obou klášterních zahrad. Jižní polovina jižní zahrady byla dokonce zastavěna pavilony mateřské školy. Východní polovina severní zahrady byla přeměněna na pole, v západní přežívá ovocný sad. Hvězdicová osnova Novodvorské obory a bažantnice až na nesouvislé stopy dvou z osových komunikací zanikla. Již v 1. polovině 20. století byla celková plocha redukována o jihovýchodní třetinu, využitou pro sportovní hřiště, louky a vlečku do ovčárského cukrovaru. Po roce 2010 byla podstatná část tohoto území rozparcelována pro rodinnou výstavbu a zastavěna domy podřadných architektonických kvalit, čímž byl smysl prohlášení městské i krajinné památkové zóny zásadně zpochybněn. Již před rokem 2003 došlo k demolici celého areálu ovčárského cukrovaru, který přes utilitární úpravy a celkový neutěšený stav představoval velmi hodnotnou industriální památku. Velká pozornost byla v posledním období (zejména 2010–2013) věnována citlivé obnově zámku Kačina i celého přírodně krajinářského parku, jehož kompozici v průběhu 2. poloviny 20. století z velké části zastřela náletová zeleň, která dovršila negativní zásahy posledních Chotků do podoby parku. Nyní je alespoň v jádrové části parku základní kompozice opět zřetelná, a to včetně rondelu a osázení dochované diagonální aleje směrem k Novým Dvorům. Přesto zde ještě hodně práce zbývá. Zcela zanikl umělý kanál mezi hrází zrušeného rybníka Outěžalu a vodní nádrží pod zámkem, která je nyní bez vody (menší rybník situovaný 350 m severozápadně odtud je naopak zcela novodobý). Všechny drobné stavby v krajinářském parku zanikly s výjimkou Platanového mostku (přes kanál před jeho ústím do Staré Klejnárky, 600 m západně od zámku) a kapličky na paměť Sidonie Chotkové. Vzácně dochovanou památkou zahradní architektury je ha-ha příkop východně před zámkem. Severovýchodně od zámku se dochovala zájezdní hospoda Husa a mezi ní a Svatým Mikulášem velký dvůr, ale jeho sousedství směrem k zámku je znehodnoceno utilitárním zemědělským komplexem. Ze systému alejí v okolní krajině přetrvala kromě výše uvedené diagonální aleje a jejího pokračování podél silnice mezi Husou a dvorem pouze alej podél silnice z Nových Dvorů do lesa Libuše (s nepatrným zbytkem umělé zříceniny). Působivá, převážně topolová alej podél silnice protínající krajinu mezi Novým rybníkem a Novými Dvory je novodobá, protože tato komunikace vznikla až koncem 19. století. Pozoruhodný systém alejí okolo Nového rybníka zanikl zcela. Malý zbytek zůstal rovněž z pavilonu Wilhelminenhügel na Kamajce. Z Novodvorského (Svatoanenského) rybníka přetrvala jen část hráze. V původní podobě se dochoval Červený domek při silnici do Svaté Kateřiny. Ve vsi Svatý Mikuláš se dochoval kostel sv. Mikuláše s gotickým presbytářem z přelomu 13. a 14. století, zaklenutým žebrovou křížovou klenbou. Loď byla zbořena roku 1790, nynější byla přistavěna až roku 1872. Ze 14. století pochází také nevelký kostel sv. Maří Magdalény v blízkém Rohozci, rozšířený počátkem 19. století k západu. Jádro městečka Žehušic, které mělo vždy spíše vesnický charakter, si zachovalo historickou urbanistickou strukturu, i když zástavba byla kromě vrchnostenských a církevních staveb zmodernizována. Nejstarší architektonickou památkou je pozoruhodný goticko-renesanční starý zámek, nacházející se spolu s přilehlým velkým hospodářským dvorem a dalšími panskými výrobními budovami v neutěšeném stavebním stavu. V letech 1850–1870 byla část zámku upravena na výrobu sirobu a surového cukru. V roce 1931 byla nad hlavní vchod umístěna pamětní deska virtuosa ve hře na lesní roh a skladatele Jana Václava Sticha, který se zde narodil 28. září 1746. Velmi cenný raně barokní Nový zámek byl spolu s empírovým předzámčím a budovami jízdárny a konírny aj. v letech 2011–2015 náročně obnoven. Dobře se dochoval také krajinářský park východně za zámkem, který je významnou dendrologickou sbírkou, která navazuje na rozsáhlé školky okrasných dřevin a trvalek. Součástí kompozice parku je alej v barokní podélné ose, směřující k Žehušické oboře, proslulé od roku 1830 chovem bílých jelenů. I když je zapojení stromového patra poněkud vyšší než v polovině 20. století (a dříve), přesto velmi dobře evokuje původní přírodně-krajinářské řešení a řadí se mezi nejcennější areály svého druhu u nás; od roku 2011 je s celým areálem zámku bohužel veřejnosti nepřístupná. V Žehušicích je dále třeba zmínit pozdně barokní kostel sv. Marka s pseudomaurskou zvonicí, jedinou v českých zemích. Při hlavní ulici severně od kostela zaujme novogotická Nová škola čp. 107 z roku 1878, postavená podle návrhu Josefa Miči z Chlumce nad Cidlinou. Za pozornost stojí i další památky včetně barokních soch (například i na mostě přes Doubravu). Někdejší pole mezi silnicí do Rohozce a urbanisticky svébytnou severní částí Žehušic, kterou lze snad ztotožnit s (Novými) Babicemi, vybudovanými před rokem 1508 jako náhrada nedaleké zatopené vsi, byla po roce 2003 zastavěna plošně velmi rozsáhlou rodinnou zástavbou architektonicky podprůměrné kvality, která citelně narušuje prostředí krajinné památkové zóny a samotný smysl jejího prohlášení. Širší okolí Žehušic bylo na přelomu 18. a 19. století zbaveno dříve zcela charakteristické rybniční soustavy, kterou nyní připomínají jen dochované hráze většiny rybníků, které jsou velmi Žehušicko Žehušicko Žehušice, vodní náhon mezi jízdárnou a Starým zámkem, vpravo vodárenská věž. Foto Karel Kuča 2015. Chotusice, kostel sv. Václava. Foto Karel Kuča 2012. Chotusice, fara čp. 1. Foto Karel Kuča 2012. Žehušice, dům čp. 10. Foto Karel Kuča 2015. Žehušice, jízdárna. Foto Karel Kuča 2013. Žehušice, kaple sv. Jiří na křižovatce u Chotusic. Foto Karel Kuča 2013. 462 463 2.pol.16. stol. založení zámku s renesanční zahradou 1540 povýšení Žehušic na městečko 1142–43 založení cisterciáckého kláštera v Sedlci 1361 nejstarší písemná zmínka o Žehušicích od 2.pol. 15.stol. a 16. stol. formování větších majetkových celků šlechty, rybníkářství 2.pol.12.–konec 14.stol. kolonizace, formování sídelní sítě 1679 výstavba raně barokního Nového zámku v Žehušicích 1742 bitva u Chotusic, vypálení Chotusic 1760 úprava Nového zámku v Žehušicích 1760 chov koní a zřízení velké jízdárny 1760 výstavba kostela sv. Marka před 1820 vysušení rybníka Kravinec 1826 empírová přestavba Nového zámku v Žehušicích 1826 krajinářský park a úpravy okolní krajiny 1865 povýšení Žehušic na městys 1870 přírodně-krajinářská úprava Žehušické obory 1919–38 první pozemková reforma 1850–70 výroba cukru ve Starém zámku 1925 založení okrasných školek (V. Stome) 1948 druhá pozemková reforma 1948 znárodnění zámku a dalšího majetku, účelové využití po 1989 restituce a privatizace (mj. zámek, obora, školky) 1996 prohlášení KPZ Žehušicko od 2011 rekonstrukce zámeckého areálu v Žehušicích 60. léta 19. stol. rozšíření parku u Nového zámku v Žehušicích 1820–24 založení Žehušické obory (bílí jeleni) 1770–1800 výstavba zvonice u kostela sv. Marka po 1679 barokní zahrada, obora, bažantnice a rybníky 1598–1661 Valdštejnové 1918–24 stát 1948–89 stát1564–93 (98) Donínovéneustálená majetková držba 1661–1918 Thun-Hohensteinové 1924–48 Stome Michal Osvald Thun-Hohenstein (1631–94), správa panství 1661–94 Jan Josef Antonín Thun-Hohenstein (1711–88), správa panství 1720–86 Josef Matyáš Thun-Hohenstein (1794–1868), správa panství 1815–48 Josef Osvald Thun-Hohenstein (1817–83), správa panství 1848–83 1100 1200 1300 1400 1500 1600 1601 přenesení městských práv z Žehušic do Chotusic 16./17.stol. počátky žehušického panství 1643 v Žehušicích zámek se zahradou, obora, sádky, štěpnice 1700 1900 2000 1800 PANSTVÍ ŽEHUŠICE 1553–58 založení Novodvorského (Svatoanenského) rybníka 1580 výstavba Šífovky – umělého plavebního kanálu 1593 počátky novodvorského panství 1628 doložen zámek v Nových Dvorech se zahradou 1639 vypálení zámku v Nových Dvorech Švédy 1679–1722 barokní úprava Nových Dvorů 1142–43 založení cisterciáckého kláštera v Sedlci 1167 vysvěcení kostela sv. Jakuba v Jakubu 13.stol. založení Nových Dvorů od 2.pol. 15.stol. a 16. stol. formování větších majetkových celků šlechty, rybníkářství 2.pol.12.–konec 14.stol. kolonizace, formování soudobé sídelní sítě 1686 přestavba zámku v Nových Dvorech a založení nových zahrad 2. pol. 17.stol. poválečná obnova, rozvoj obilnářství a ovocnářství 1696–1727 výstavba klášterní residence se zahradami 1701 povýšení Nových Dvorů na městečko 1802(06?)–23 výstavba empírového zámku Kačina 1784 chotkovská přestavba areálu v Nových Dvorech 1824–59 tíživá ekonomická situace po smrti J. R. Chotka 1860 založení cukrovaru v Ovčárech 1843 vysušení Mikulášského rybníka 1919–38 první pozemková reforma od 1950 zámek Kačina v užívání NZM 1996 prohlášení KPZ Žehušicko 1945 vyvlastnění zámku Kačina a dalšího majetku 1990 prohlášení MPZ Nové Dvory po 2000 postupná rekonstrukce areálu v Nových Dvorech 2010–13 obnova parkových úprav v Kačině 1785–1823 krajinářské úpravy na Kačině (okrasný statek) 1636–79 neustálená držba od 1945 stát1569–1636 Žerotínovéneustálená držba 1679–1722 Věžníkové 1911–32 Thun-Hohensteinové 1100 1200 1300 1400 1500 1600 1742 bitva u Chotusic, vypálení Chotusic 1775 vysušení Svatoanenského rybníka 1764–1911 Chotkové Jan Karel Chotek (1704–87), správa panství 1764–87 Jan Rudolf Chotek (1748–1824), správa panství 1787–1824 Bernard Věžník (1651–1714), správa panství 1679–1714 1700 1900 2000 1800 1948 druhá pozemková reforma PANSTVÍ NOVÉ DVORY Dlouhodobě neřešeným deficitem území je stav přirozených i uměle vybudovaných vodních toků a zaniklých rybníků, jakož i pokračující negativní důsledky velkovýrobního obhospodařování zemědělské krajiny. Krajinu nadále narušují rozlehlé unifikované lány a objekty zemědělské velkovýroby (Nové Dvory, Svatý Mikuláš, Borek, Rohozec), Ve vazbě na dřívější velkovýkrmnu prasat (nyní areálu ZOS Kačina a. s.) byla v blízkosti zámku Kačina nedávno vybudována nová bioplynová stanice. Charakter zástavby v intravilánech sídel je v důsledku jejich historického vývoje značně rozmanitý. Menší vsi (např. Bojmany) si v zásadě uchovaly tradiční venkovský ráz, ale charakter většiny ostatních je poznamenán poměrně necitlivou výstavbou rodinných i bytových domů v 70. a 80. letech 20. století. Nevhodné přestavby a přístavby starších usedlostí narušují ráz většiny sídel a pokračují i v současnosti. Nejnovější výstavba rodinných domů, realizovaná většinou na okraji sídel a podle typizovaných katalogových vzorů v mnoha případech narušuje urbanistickou strukturu i vzhled sídel a krajiny. Již od 50. let 20. století působí v bezprostřední blízkosti KPZ vojenská letecká základna v Chotusicích. Letiště bylo v posledních letech rozšiřováno (zčásti i na území krajinné památkové zóny) a modernizováno. Ovlivňuje zdejší krajinu také svým provozem (hluk, limity dalšího využití území apod.). Prozatím pouze hypotetickou hrozbou je variantní vedení vysokorychlostní železniční tratě v blízkosti Nových Dvorů. S jistou nadsázkou lze říci, že krajinná památková zóna Žehušicko zahrnuje kromě přírodně krajinářského parku u zámku Kačina a Žehušické obory a zámeckého parku a jednotlivých památek převážně zaniklou kulturní krajinu a to jak pokud jde o její organicky vyvinutou, tak komponovanou složku. Krajina Žehušicka má přesto velký kulturně historický potenciál, který je ale z velké míry nevyužit a širší veřejností nepoznán.572 Z hlediska cestovního ruchu se jedná se o periferní oblast, ležící ve výrazném stínu Kutné Hory. Oblast navíc nevystupuje jako ucelený region a chybí jí jednotící prvek. Mohl by se jím stát zámek Kačina a na něj navazující komponovaná krajina. Celé oblasti chybí potřebná propagace, regenerace a zpřístupnění krajiny i některých významných památek. Koncepčně je také třeba řešit jak regeneraci dochovaných komponent kulturní krajiny, tak případnou a velmi žádoucí rekonstrukci komponent zaniklých, ať už alejí, rybníků a podobně, která by měla značný pozitivní význam i pro trvale udržitelný rozvoj území, udržení vody v krajině, protipovodňový potenciál a prostupnost krajiny.  572   Lipský, Z. – Weber, M. – Stroblová, L., a kol. (2013). Žehušicko Žehušicko Svatý Mikuláš, kostel sv. Mikuláše. Foto Karel Kuča 2013. Rohozec, kostel sv. Maří Magdalény. Foto Karel Kuča 2013. 464 465 and current photographs of landscapes. The interdisciplinary and multifaceted nature of studying those protected cultural landscapes helped us to supplement our knowledge and to improve finding synergies during research of these unique areas. Through this publication, we also would like to point out that landscape conservation areas as well as some other parts of our landscape include quite specific cultural characteristics. These characteristics could be so-dominant that in case of concurrence of private and other public interests they should be regarded as the determining value. When considering projects that include changes or new development, then the priority should be preserving and conservation of all cultural values of the landscape in question. If for whatever reason this is not possible, then all efforts should be made to minimize losses. The complex knowledge of cultural values of a specific landscape, even of those less visible, could become the basis for strengthening them, for example through partial reconstruction of damaged or vanished landscape structures. Currently, the extension of cultural landscape legal protection in the Czech Republic is becoming a topical matter of public interest. Inadequately coordinated and from the landscape viewpoint ill-conceived economic development brings new problems and threats that may irreversively influence the cultural landscape. The so far declared landscape conservation zones represent a too limited sample, which is not sufficient to preserve or symbolize all typical features of Czech, Moravian, and Silesian cultural landscape. In the Czech Government Resolution no. 266 dated 15 April 2015 on the draft National Cultural Policy for the years 2015 to 2020 (with outlook until 2025), one of the objectives (3.1) plans to identify, define, and preserve as well as develop typical cultural characteristics of the landscape of the Czech Republic. It is the task of specialists from various professions, with the utmost responsibility to highlight the good and bad experiences in dealing with a cultural landscape. They also should describe all the values the landscape contains, and according to their expertise and abilities toprotectthem.Thisistheonlywayhowtouseandmanagelandscape professionally, to defend its values and respond to the possible needs for any changes. Formulating the vision of the landscape of the Czech Republic and the national landscape policy is currently in the process of professional discussion. The role and responsibility of all of us, but especially of professionals, public authorities, schools, community groups, and other non-profit organizations, is to raise and cultivate awareness of landscape history and development and of its values for society. Only on such wide basis we can decide on current and future landscape use and treatment. The respect for cultural and historical legacy of our landscape must become an integral part of responsible decision-making. The authors‘ wish is to contribute to the fulfilment of the above tasks and goals. The knowledge gained in the study of landscape conservation zones already declared can certainly be applied even in cultural landscapes throughout the country. It may ultimately serve the selection of other valuable areas that deserve this type of enhanced legal protection. This publication is one of the outcomes of the research project DF12P01OVV001 named Protection and care of historic and cultural landscape through an institute of landscape conservation zones. It is supported by the Ministry of Culture of the Czech Republic within the applied research and development of national and cultural identity programme (NAKI). Bečovsko The Bečovsko Cultural Landscape is a valuable example of a continuously evolving cultural landscape. Here, a significant geomorphological relief overlaps with testimony of centuries-long human cultural activities with almost unchanged practices and Summary Cultural landscape of the Czech Republic represents with its diversity and uniqueness a significant part of the natural and cultural heritage. Here, we can find examples of historical cultural landscapes shaped by farming and economic activities in various stages of preservation. The landscapes might be living, continually evolving, or preserved in a certain stage of development, as well as landscapes that are purposefully composed or associative. In many cases, there is a combination of the above categories. Only part of our cultural landscape enjoys enhanced legal protection either under the Act no. 114/1992 Coll., on Nature and Landscape Protection, or under the Act no. 20/1987 Coll., on State Heritage Preservation (the so-called Heritage Act). The Heritage Act, effective from January 1, 1988 introduced a new category of protected historic area in the form of a conservation zone as a territory of settlement or a part thereof with a smaller share of cultural monuments, historical environment, or part of a landscape unit, which exhibit significant cultural values. In the definition of a landscape conservation zone, the heritage preservation authorities first esposed interest for cultural landscape, although it was still in the same government sector as the field of nature conservation. Specific parts of conservation zones are Landscape Conservation Zones (hereinafter LCZs), which are the focus of this publication. They are currently the only legal category, through which the state heritage preservation bodies may enter the field of protection of historical cultural landscape (although some individual cultural monuments or national cultural monuments are of a considerable area and include even parts of the cultural landscape). The first Landscape Conservation Zones have been declared in the Czech Republic in 1992. The LCZs are a specific type of combined protected territory with both cultural and historical values. The vast majority of LCZs also possess natural values, but the main reason for their selection and declaration are values of the cultural landscape. Until January 1, 2015, the Czech Republic has declared 24 LCZs with a total area of over 73,218 hectares. The largest LCZ is the Lednice-Valtice Cultural Landscape with an area of 14,344 hectares, while the smallest is the Římovsko with only 127 hectares. In addition to intentionally composed landscapes, there are landscapes showing not only a continuous development of agriculture and economy, but also relic mining or associative landscapes that preserve the memory of important battles. This publication is intended both for professionals and the general public. A broad team of authors, composed of professionals from the Silva Tarouca Research Institute for Landscape and Ornamental Gardening, National Heritage Institute, Mendel University, the Czech Technical University, and external collaborators, have tried to fill a longlasting gap in the gathering and promoting the complex information concerning landscape conservation zones in the Czech Republic. In addition to the introductory chapters devoted to international and national context of conserving the cultural landscape, the essence of this publication is a comprehensive presentation of historical development of landscape as well as existing and vanished landscape values in the 24 landscape conservation zones. During the compiling, we have collected and critically assessed generally known information related to the history and shaping of landscape on the territory of the LCZs. In many cases, we have supplemented existing data by new findings based on detailed field surveys and archival research, including cartographic records. We have complemented the textual information in this publication by graphic timelines, summarizing personal, factual, and contemporary context of shaping the cultural landscape in each LCZ. The book is rich in pictures, selected segments from old maps, period images, 466 467 Villages in the fighting area, such as Přestanov, Stradov, Chlumec, Žandov, and Varvažov, were burned down during the war events in 1813, which later led to their redevelopment. The Baroque country house at Chlumec dating from around 1780 escaped the destruction. Maps from the 19th century depict not only the first memorials that were built here, but also picturesque agricultural, fruit-growing landscape with a dense network of rural paths and alleys. Communication network of the territory was stabilized before and after the fighting due to the completion of a network of straight imperial roads, intersecting at Stará Pošta (Old Post Station) near Chlumec, with two important monuments nearby. The discovery of brown coal, which occured as early as 1740, did not influence the image of the area for long. Things started to change after the beginning of opencast mining to the west of Stará Pošta in 1895 (the area is now reclaimed). Much greater impact occurred after the open-pit mine Gustav II started operation in 1940 to the southeast of Chlumec. During the 2nd half of the 20th century a large area including a number of villages was completely extracted. In the 1950s, even the Chlumec country house was demolished and the almost whole village was later replaced by blocks of flats. In 1996, a landscape conservation zone could have been declared only on land that was not affected by mining activities. Unfortunately, it did not prevent new development of family houses in key locations of the battlefield, emerging even after 2010. Despite many losses of landscape features, which include the disappearance of many rural paths and tree alleys, the actual battlefield area is a remarkable cultural and historical ground. The basis of historical value, together with battlegrounds, can be found in preserved and well kept areas with memorial monuments. Memorials for individual armies are the work of leading artists and are an excellent work of its kind on European scale. They include the Prussian Monument near Stará Pošta, Russian Monument near Přestanov, with a nearby Mass grave of 10,000 dead, as well as a French Monument at the crossroads between Přestanov, Stradov and Unčín. The largest of them, the Jubilee Memorial on the outskirts of Chlumec was unveiled on the occasion of the 100th anniversary of the battle in 1913. In 1996, the landscape conservation zone was declared. Battlefield of Slavkov (Austerlitz) The area is protected as a particularly evocative landscape relating to the events of the Battle of Three Emperors on December 2, 1805. Its value derives from objects, places, and spatial relationships tied to this event.Theterritorycontainsalsoattributesofcomposedandorganically shaped historic cultural landscape. Composed landscape values are preserved in the way of organizing the landscape, in particular in the vicinity of the town of Slavkov u Brna (Austerlitz) and Sokolnice. Other man made interventions can be seen in spatial relations (composite and visual) and preserved country houses areas including Baroque and Romantic landscaping traces, including game reserves and pheasantries, Baroque alleys, and so on. Values of organically shaped historic landscape also derive from numerous archaeological sites and preserved traditional forms of land use. They include mainly historical trails and ravines, remnants of fields pattern and medieval patterns of settlements, dams of vanished ponds, or sacral objects. The Battle of Austerlitz is one of the most important events in European history. The armies of three European powers clashed here – France on one side and Russia and Austria on the other. The French Emperor Napoleon I, the Austrian Emperor Franz I, and the Russian Tsar Alexander I personally participated in the battle. The Battle of Austerlitz is widely regarded as Napoleon‘s most successful. It influenced the political and social development of Europe in early 19th century. It is cited as a textbook example of a new modern “Napoleonic” method of warfare, his brilliant strategy and tactics. Battle of Austerlitz went to the French history as the Anniversary Battle to commemorate the famous Napoleon‘s coronation in Paris at Notre-Dame on December 2, 1804. The roughly triangular battlefield covers an area of approximately 10 km by 12 km. To the north, it is roughly delineated by the then imperial road leading from Brno to Olomouc. The Litava River defines the south eastern boundary of the battlefield. The western limit creates the Říčka or Zlatý Potok Creek which empties into Litava south ofTelnice.Thebattlefieldischaracterizedbyveryundulating,relatively clear, deforested landscape. The four topographic spots, which played an important role in the battle, still dominate the landscape. These are Žuráň (287 m above sea level, base of Napoleon), Santon (306 m above sea level, French army base), Pracký Kopec Hill (325 m above sea level, site of a decisive victory of the French over the Russians and Austrians) and Staré Vinohrady at Blažovice (297 m above sea level, base of Kutuzov). These locations served as the most important bases of commanders, from where they directed the battle tactics. The immediate result of the battle of Austerlitz was a battlefield covered with thousands of dead and dying, wounded soldiers. Army reports indicate that a total of 9,200 dead remained on the battlefield. Another 5,900 men from all three armies died immediately thereafter due to battle injuries. A total of 19,000 wounded ended up in field hospitals. The bodies of the fallen and deceased were deposited in mass graves scattered across the battlefield. The Austerlitz battlefield is therefore an important memorial site. The main memorial building and simultaneously a significant dominant of the countryside is the Art Nouveau Peace Memorial built between 1910 and 1912. In terms of the character of memorial objects and monuments, the Austerlitz Battlefield has a completely different character from the Napoleonic battlefields at Přestanov, Chlumec, and Varvažov from 1813 and even more from the Hradec Králové Battlefield of 1866. However, there are nearly a hundred smaller reminders of the battle. They include both modest headstones and mass graves, often unmarked, associated with the battle or to witness the fighting, as in the case of wayside shrines or some buildings. Churches, some of which were built after that fateful battle, contribute the values of the area. The landscape arrangement did not change too much from the form it had in the early 19th century. The most significant change in the landscape appearance was drying out of most ponds, especially of that at Žatčany, during the 1st half of the 19th century. In 1992, the landscape conservation zone was declared. Čimelicko-Rakovicko This small area which includes slightly undulating landscape to the west and east of the village of Čimelice is a remarkable testament for formation of landscape composition around a quite important aristocratic mansion. Fortresses existed both in Čimelice and in neighbouring Rakovice since the Middle Ages. Not later than in the 16th century, a pond system was built to the east of Čimelice. A prerequisite for wider development was the consolidation of the two estates in the hands of Karl Gottfried of Bissingen in 1715, and its further expansion in 1719. It was also due to his functions as governor of the Prácheň Estate, which he performed with a short break in the years between 1722 and 1742. In 1719, he founded a remarkable, axially composed Bissingenhof Farmstead (Bisingrov) to the east of Čimelice at the Stejskal Pond. In the years 1728 to 1730, he followed with the construction of a representative country house with a formal garden in Čimelice, adjacent to an older fort on the farmstead premises. In 1735, between the new country house and the Renaissance residence in Rakovice, he established a straight long alley of linden, originally endowed with rich sculptural decoration. Along its two sides was merged seigniorial arable land. or crosses just on or near places of real battle clashes, at mass or individual graves or at military or simply village cemeteries contribute to strong associative character of this landscape. The greatest concentration of mass and individual graves and pious objects is in the centre of the battlefield around Chlum, a forest called Svíb and its surroundings, as well as in the villages of Máslojedy, Hořiněves, and Probluz. The tragic consequences of the battle clashes resonate in such names as Alley of the Dead in the Svíb forest, Battery of the Dead at Chlum, and Ravine of the Dead in the area between Chlum and Rozběřice. The ground, where one of the largest cavalry battles in history took place, referred to as Calvary Clash at Střezetice, is located between Střezetice and Dlouhé Dvory. The sacred ground symbolized by an Ossuary with a relic case in the form of a granite sarcophagus, lies in the heart of the battlefield under the Chlum Hill with a lookout and a war museum. On the territory of the zone, the associative memorial battlefield landscape mingles with organically developed landscape. Here, theessentialroleinitsappearanceisplayedbythewayofmanagement, permanently focused on farming. The nature of the settlement is typical for old residential areas of eastern Bohemia, as well as theconsiderablefragmentationofformerfeudallandtenure.Sincethe Middle Ages, the medieval churches in Chlum, Hněvčeves, Hořiněves, Sendražice, Neděliště, Světí, Všestary, Probluz, and Dohaličky whose architecture is currently dominated by the Baroque style, have played the role of the settlement network nuclei. A noteworthy country house in Sadová burned down in 1844, but Baroque country houses in Hořiněves, Neděliště, and Dolní Přím have preserved. The overall well-preserved historical structure of the cultural landscape that has not changed markedly since 1866 represents a significant value. So does the ground plan of rural settlements, whose pattern has survived since the Middle Ages. In 1992, it was declared a LCZ. Battlefields of Přestanov, Chlumec, and Varvažov Determining values of this landscape conservation zone are related mainly to the battles of the Napoleonic Wars in 1813 that took place there. Strategic importance of the position under the ridge of the Ore Mountains and the nearby and key Nakléřovský Pass predestined this area as an important battlefield since the beginnings of the Czech state. To secure the Czech border, the Přemyslid dukes built a guarding hill fortress on the Horka Hill above the current village of Chlumec, documented in writing as early as in the year 993 and ceased to exist in the 13th or 14th centuries. Between 1690 and 1691, the notable early Baroque Chapel of the Holy Trinity was built in its place. The most famous among ancient military conflicts was the Battle of Chlumec fought between the Bohemian Duke Sobeslaus I and Saxon King Lothar III on February 18, 1126. In 1426, not far from here an important battle took place during the Hussite Wars. The picture of the area is most influenced by the battle of 1813, in whose memory remarkable monuments were built. The actual fighting in late August and September of 1813 were part of the operation called the Sixth Anti-French Coalition. After the battle of Dresden fought from August 26 to 27, 1813, the Austrian army retreated. Napoleon sent a corps under General Vandamme to push allied troops deeper into Bohemia and to prevent their return through the taking over the Ore Mountains area. The first fights occurred on August 29 near Chlumec, followed by a second wave on August 30 with heavy losses at Stradov. Vandamme was, along with other generals and thousands of Frenchmen, captured while attempting to break through the mountains back into Saxony. In September 1813, Napoleon wanted to reverse the failure, but allied troops led by General ColloredoMansfeld prevented the French from descending into the valley. This was the beginning of an unsuccessful series of Napoleon‘s battles, which culminated in 1815 in final defeat at Waterloo. ways of land use. Development of the area around the Bečov Castle can be traced from the 14th century and with the use of archaeological knowledge even for a longer period of time. Because traditional forms of land use largely ended after the mid- -20th century, the Bečovsko assumes in some parts the character of a relic landscape. The dramatically shaped landscape with its deep valleys, wooded hills, sparse vegetation, as well as the occurrence of rock formations and cold, often mineralized springs is quite unusual for the area of Slavkovský Les Mountains. The shape of the steep promontory above the confluence of Bečov Creek and Teplá River created specific conditions for structural and historical development of the Bečov Castle and town, which is the only urban structure on the territory of this LCZ. Bečov nad Teplou, preserved as a remarkable example of a small feudal town withasignificantcastle,hasbeenprotectedasanurbanconservation area for its urban and architectural values since 1992. Views of the surrounding landscape from the dominating ensemble of the castle, as well as the role of the castle and the entire town with its Baroque church in panoramic views are of iconic character and represent the basis of landscape values of the protected landscape. Traces of various human activities occur throughout the territory. They include a system of stone walls and community fields above the town, historic routes, several tiny heritage assets, little ponds and stone quarries, as well as traces of mining. A rare monument is the remains of a medieval gallows above the town. Through the activities of the Beaufort-Spontin family in the 1st third of the 20th century, the Bečovsko began to reflect features of intentional cultural landscape forming. They emerged with the building of the ancestral burial chapel of Saint Peter (demolished in 1981), the founding of botanical gardens, and the construction of Villa Countess. All these places were connected with the count‘s residence via visual relations. The natural elements including endangered species of plants and animals represent an integral part of the value of the area. The entire LCZ is located in the protected area of Slavkovský Les Mountains, so the whole LCZ also enjoys the protection based on the Act on Protection of Nature and Landscape. Battlefield of Hradec Králové (Königgrätz) The landscape conservation zone is located in the undulated, sparsely wooded countryside to the west of the town of Hradec Králové and of the Elbe River. It includes the main part of the territory where on July 3, 1866, the armies of two former European powers, namely Austrian Monarchy (supported by the Saxonian army) and Prussia clashed. This battle that Austrian Monarchy lost is regarded as the culmination event of the Austro-Prussian War. A year later, on the basis of the Austro-Hungarian Compromise, the Austrian Monarchy changed to become a dual Monarchy of Austria-Hungary. The other result of the battle was the uniting of Germany under the leadership of Prussia in 1871, which heralded the development of European history for the next several decades. Around Chlum, which was the core of the battlefield, a series of clashes and troops movements took place already in the 18th century and even in the more distant past. However, the image of the local landscape is mainly connected with the battle of July 3, 1866. On the battlefield area, 474 commemorative objects and buildings, monuments, as well as battalion and regimental memorials, tombstones and shaft crosses, gradually emerged and largely survived to this day. Of these, approximately one hundred are located outside the boundaries of the landscape conservation zone. The entire collection is, in terms of symbolic morphology, material, quality of craftsmanship, and artistic execution, exceptional and unprecedented in Europe. The big number of memorials, monuments Summary Summary 468 469 between the mid-19th century and the late 1920s. It was associated with the mining of uranium ore (or pitchblende) at the Svornost Mine for the manufacture of paints for glass and porcelain. From the waste from the production of paints, Marie Curie-Skłodowska with her husband Pierre Curie in 1898 discovered and in 1902 isolated polonium and radium. Until the 1920s, Jáchymov generated one third of world production of radium. The object of legal protection is a specific relict mining landscape which documents mining and ore processing with exceptional concentration of remains of this activity and the area of continuing town. They include mainly old mines with their technical and technological equipment, accompanied by above-ground structures, or structures and features resulting from mining activities such as sinkholes, pinges, water canals, and spoil heaps. These are particularly the town of Jáchymov and old mines in the vicinity, the Svornost Mine and Adit No. 1, Eliášské Valley with Heinzův Pond, water canals and remnants of the historic and modern ore mining, slag heaps, and the pinge line on the Schweitzer Vein at Nové Město, as well as the area around the Šance Hill. It also includes traces of former labour camps in the area around Jáchymov for prisoners working in the 1950s in the uranium mines. An integral part of the value of the area is the historical part of Jáchymov town with its unique collection of late Gothic and early Renaissance burgher houses and other valuable buildings, including the well preserved Royal Mint. Since 1992, Jáchymov is protected as an urban conservation zone whose recovery has not begun in sufficient scale. So the town itself, with its many dilapidated buildings and vacant lots, gives currently a rather depressing impression. Cultural Mining Landscape Krupka This LCZ area is located in the eastern part of the Ore Mountains. It comprises the historic part of the mining town of Krupka and the surrounding historic mining districts in the steep terrain up to the Komáří Hůrka Hill. Krupka is one of the oldest and longest-exploited ore mining districts in the Czech lands. Rich deposits of cassiterite were probably mined in prehistoric times. Their favourable position at altitudes between 240 m and 250 m above sea level has contributed to it. Eventually, Krupka evolved into the most important centre of ore mining in the eastern Ore Mountains. The first record of tin production in the Ore Mountains comes from the 10th century. The beginnings of underground mining date back to the period around the mid- -13th century. Since then, mining in the Krupka district continued albeit with occasional periods of decline until the 1960s. According to estimates, during the whole period of mining activities, about 10,000 tons of tin have been mined. As the oldest tin district in the Czech part of the Ore Mountains, Krupka significantly influenced the development of ore deposits in the Ore Mountains and the method of their extraction. The prominent position in the history of the Ore Mountains mining at Krupka derives mainly from the very long time span of mining. At the time, when mining was just starting elsewhere, Krupka had already three hundred years of mining history. The local mining districts are also one of the most important ore mining areas in the Czech Republic. For centuries, not only tin was mined here, but also silver, tungsten, and fluorite. The entire region exhibits the distinctive features of a mining landscape with an extraordinary concentration of mining works on a relatively small area. The Knötel and Steinknochen mining districts are particularly noteworthy. The Ore Mountains slopes near Krupka are still covered with countless pinges, sinkholes, and slag heaps, as well as typical spoil heaps at entrances to tunnels. Most pinges measure several meters in diameter and depth, there are however even pinges measuring tens of meters, and are thus an important part of land relief. In the late Baroque and the emerging Classicism period, the Vratislav family of Mitrovice finalized the agricultural landscape west of Skalice through a system of north-south tree alleys following individual paths and borders of dominical land. This further strengthened the geometrization of composition of this part of the Čimelicko-Rakovicko Cultural Landscape. Between 1798 and 1830, Count Josef Vratislav particularly contributed to the development of Čimelice and the surrounding countryside. During the same time, the form of the park in Čimelice has changed and it was already showing opposing ideas of the English landscape concept. In the 2nd half of the 19th century, during the Schwarzenberg period, the basic geometric structure of the landscape was further subdivided with smaller alleys of fruit trees. The territory east of the Skalice River up to the edge of the continuous forest complex has served since the inception of Bisingrov especially as its agricultural hinterland. Probably in the 1st third of the 19th century, first smaller forest areas and alleys began to emerge. The real transformation of this part of the Čimelicko-Rakovicko into a forest hunting landscape took place during the Schwarzenberg period. The system of pheasantries, hedgerows, pastures, meadows, and arable land, divided into smaller plots, sealed by the edge of forest stands evolved here. Scenic landscapes of individual open landscape spaces were united mostly by planting oak tree lines that divided the large open areas of fields and meadows, including pond dams. The easternmost part of the area remained covered with almost continuous forests with several ponds. However, even here, the landscape arrangement is enriched by stripes of meadows along creeks between individual ponds. In the relatively small area of the Čimelicko-Rakovicko, we can find three different types of cultural landscapes. They correspond to different purposes, which they primarily served. They also demonstrate the transformation of principles of landscape design from the 1st third of the 18th to the end of the 19th century. In 2002, this nice and picturesque landscape was declared a landscape conservation zone. Cultural Mining Landscape Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar The territory is located in the top-level part of the western Ore Mountains and includes the area around the town of Abertamy with tin district at Hřebečná, as well as the vicinity of towns of Boží Dar and Horní Blatná. The object of protection is a specific relic mining landscape which documents mining and ore processing with exceptional concentration of remains of this activity. These are mainly old mines with their technical and technological equipment, accompanied by above-ground related structures, sinkholes, pinges, water canals, and spoil heaps. They include Červená Jáma and Schnepp‘s Pinge at Hřebečná, Mauritius Mine with Kryštof Adit at Hřebečná, water canals leading to Mauritius Mine, Mrtvý Rybník Pond, quarry near Hřebečná, part of the Neklid district, Kaff above the Zlatý Kopec Hill and Hrazený Creek, spoil heaps at Boží Dar and Kraví Creek, Boží Dar Peat Bogs, Vlčí Jámy Pits, Blatenský Water Canal, Kozí spoil heaps, Konrad and Vavřinec Mines at Horní Blatná, mining remains at Bludná, Sněžná Hůrka Hill with Zuzana and Svatý Duch Mines, at Luhy on Jelení Hill near Horní Blatná, water canals to the former mill for the production of cobalt colouring at Blatenský Creek. An integral part of this landscape values is also the urban structure and preserved architecture of towns developed thanks to mining activities. The most valuable of them, built on a grid plan, is Horní Blatná which is also protected as an urban conservation zone. The whole territory vividly demonstrates the process of conversion of mountain landscape by ore mining and its impact on the surrounding environment, including the impact of mining on economic, cultural, and social life over a particularly long period. The historic downtown of Krupka within the Ore Mountains represents an exceptionally well-preserved complex, protected since 1992 as an urban conservation zone. The urban structure of the town is determined by a deep valley. It evolved into a steeply rising street expanding into a small, spindle-shaped square surrounded by burgher houses with dominant churches and castle ruins. Chudenicko The area located in south-western Bohemia is a composed landscape designed and created intentionally by a man. At the same time, it also represents the type of land organically developed and continuously evolving. Its natural centre is the township of Chudenice. The LCZ lies in a geomorphologically enclosed landscape. Historically, it always formed a single entity as it was at the heart of the Chudenice Estates whose owners throughout history were the Černíns of Chudenice. The landscape projects a balanced impression with an even representation of agricultural land, forests, as well as water bodies in the form of several ponds and small creeks. Chudenice has a relatively well-preserved urban structure of medieval origin, including a church and a large complex of an old country house. The appearance of some town buildings originated in the 18th century, while others date back to the 1st half of the 19th century. Valuable are also some younger structures emerging here in the 1st third of the 20th century. The heart of the designed landscape of the Chudenicko is organized onthelargeforestedridgeofŽďár,especiallytheareaaroundtheLázeň CountryHouseandtheBolfánekWatchtowerwhicharedeterminingfor the formation of other components of the landscape. The landscaping of the Žďár Ridge area began in the 18th century in connection with the building of a Baroque pilgrimage site. The first intentional modifications focused on the vicinity of the former Saint Wolfgang Church. The Chudenice Pheasantry was established as early as 1719. At the end of the 18th century, the centre of landscaping shifted to the southern foothill of the Žďár Ridge. Later a tiny chapel was replaced with a simple bathhouse, which was in the 1st half of the 19th century replaced by the Lázeň country house. The relatively small, landscaped park with many important trees covers an area of 6.8 ha south of the main façade of the country house. Alleys are typical for Chudenice. They connect settlements to the Žďár Ridge area and are bound for Chudenice. They are particularly common to the east of Lázeň Country House, but they were even more numerous in the past. The ruins of the Pušperk Castle and remains of a farmstead underneath are also a part of the LCZ. A system of alleys in the vicinity of the Chudenice Pheasantry and Čekanice homestead emerged in the 2nd half of the 19th century and is still well preserved. Lednice-Valtice Cultural Landscape The Lednice-Valtice Cultural Landscape covers the south eastern tip of southern Moravia at the border with Austria, near the border with Slovakia. It represents the unique, designed landscape over an area of 143 km2 of protected territory, thus representing the largest LCZ in the Czech Republic. The actual extent of historical composed landscape is even larger, reaching an area of 185 km2. It is not only the most important landscape works in the Czech Republic, but also one of the largest designed landscape in Europe, which was inscribed on the UNESCO World Heritage List in 1996. The key factor of shaping the appearance of the landscape was the continuous good care of his estate by the aristocratic family of Liechtenstein, spanning more than 700 years. The Liechtenstein family were for long time a prominent aristocratic house in the Habsburg Monarchy. In line with the period practice, they manifestedtheirpoliticalandeconomicstrengthandoveralleducation also by cultivation of land. This was the best representation of the top level of the estate and of its owners in terms both of economy The basic structure of the region has formed in the 1st half of the 16th century, when all three towns and most of the mine workings were founded. Sporadic beginnings of mining in this area, however, are documented already from the 14th century and might be even older. Mining decline has been recorded as early as the last quarter of the 16th century and especially during the Thirty Years‘ War. However, it continued even later with varying intensity and mining completely ceased in the middle of the 20th century. This is a specific form of relict landscape in which each stage of its formation during centuries of mining and related human activities were successively superimposed into the current form. After ceasing of mining the landscape almost stopped evolving and has remained in quite unique, both relic and associative forms. Cultural Mining Landscape Háj – Kovářská – Mědník The territory is situated mainly on the top-level peneplain of the central Ore Mountains. It includes mining districts in the northern outskirts of the historic mining town of Měděnec, especially Mědník Hill and adjacent mining districts of Rothe Sudel and Horní Halže to the west. Mines on the Mědník Hill were established mainly between 1446 and 1449, while the town itself began in 1520. Mining around Měděnec continued with alternating intensity until the end of the 18th century and ceased around 1860. The rest of this LCZ covers the area south of Kovářská township. From the 14th century onwards, this was an important centre of metallurgy and blacksmithing, which processed raw ore extracted from the surrounding mining districts. The local smelter was built in 1596 and survived as ruins of its buildings (regrettably, outside LCZ). The most important remains are the ruins of an unique lime kiln at the Háje with its lime quarry large preserved area. The Buquoy family built the lime kiln before the mid- -19th century and it was in operation until mid 1920´s. Among these centres are areas of lesser concentration of mining and processing sites. The object of legal protection is the relic mining landscape formed over centuries by mining and processing of ore, with an extraordinary concentration of mining works. The local historical heritage of mining represents evidence of mining methods for mainly silver, copper, and iron ores from the 14th to 20th centuries. Cultural Mining Landscape Jáchymov This territory is characterized by extreme diversified terrain and slopes. It includes Jáchymov and its wider vicinity which especially since the early 16th century until the 20th century underwent intensive development of ore mining. The emergence and development of Jáchymov is synonymous with silver mining. The Jáchymov valley was inhabited at least since the mid-15th century, when there existed a small village named Konradsgrün with a small iron mill. Digging of the first Three Kings/Drei König tunnel began in 1510. In 1512, a silver vein was found near the village and in early 1516, mining began in the valley. Štěpán Šlik has invited German miners from the nearby mining centres on the German side of the mountains. AsearlyasinDecemberofthesameyear,some400housesstoodhere. Probably in 1517, the settlement gained a new name – Údolí Svatého Jáchyma (meaning Valley of Saint Joachim, Joachimsthal in German). Mining boomed in the upper district, which was about 3.2 km long and 1.3 km wide. It was divided into two parallel zones, particularly in the town itself and to the west of it. In 1518, Štěpán Šlik issued the Mining Order for Jáchymov. In 1519, he began minting of coins known as Jáchymov heavy groschens or tolars (thalers), which thanks to their quality and fame later gave the name to the US currency – the dollar. In 1520, the Šliks achieved the promotion of Jáchymov as free mining town. In the early 1530s, Jáchymov became the major centre of silver mining in Europe. Mining has declined after the Thirty Years‘ War. A new development of the town took place particularly Summary Summary 470 471 the Basilica in Jablonné. Between the Summer House and the Holy TrinityChapelacompositionalaxisofthewaywithStationsoftheCross was created, which was later replaced with linden alley. In relation to the basilica in Jablonné, there developed a lively pilgrimage route from the Tomb of Zdislava to Zdislava‘s Spring along the Panenský Creek with numerous crosses, shrines, and statues of saints. These elements, along with buildings relating to agriculture and local economy and examples of folk architecture, are preserved within the wide concept of a landscaped park linked to the pond system based on Panenský Creek stream. The composed park with its alleys and thoughtful vistas offers visual connection with the wider surrounding countryside. Libějovicko-Lomecko The Libějovicko-Lomecko Cultural Landscape is a part of the area between towns of Netolice and Vodňany in southern Bohemia, in a wide harmonious agricultural landscape between the Šumava foothills and south Bohemian basins. The northern edge of the LCZ is adjacent to the urban conservation zone in town of Vodňany, declared in 1990. This cultural landscape has formed from the Middle Ages through the development of agriculture and fish farming. The most important medieval monument is the originally Romanesque church in Chelčice. The Starý Zámek Castle in Libějovice survived mainly in its Renaissance form, which it acquired in the 1st third of the 16th century during the reign of the family Malovci of Libějovice. As early as in the 16th century, there was an increased activity of the Rosenberg aristocratic estate, namely through the establishment of large meierhofs, such as Nový Dvůr or Rabín. The main value of the territory, however, lies in the spectacular landscape composition. Its basis was laid by the Buquoys at the end of the 17th century. They built a pilgrimage church at Lomec Hill (1697–1700) and the Nový Zámek Country House near Libějovice (1696). Both new important complexes were axially linked. In 1768, the northern ending of this axis was defined by building the bathhouse near the older early Baroque chapel from the years 1660 to 1663. Simultaneously, this main axis was reinforced between 1766 and 1772 by planting monumental four-row alley, accompanied by transverse alley towards pheasantry at Starý Zámek Castle. The whole landscape became spatially organized through inserting of additional cross alleys which supported its man-made character. During the Schwarzenberg era, between 1836 and 1850, the countryside received a number of fruit alleys and orchards that refined the whole composition. At the same time (since 1842) a large landscaped parks were created near both Libějovice country houses. It brought new elements into the overall geometric order of the landscape, entirely different due to their more natural features and this way a part of the Classicist composition was significantly affected. Significant impact on the development of the area was caused by the land reform of 1921, the result of which, among other things, was the establishment of the village of Holečkov. Since the 2nd half of the 20th century, the existing values were consistently neglected or even continuously damaged, yet the basic features have survived. The Libějovicko-Lomecko is among the most valuable composed landscapes in the Czech Republic. It requires intensive care, which will ensure the preservation of all existing values of landscape composition, individual residences and buildings, as well as restoration and even reconstruction of the components that were lost, mainly some alleys. Náměšťsko The Náměšťsko Cultural Landscape spreads along the eastern border of the Vysočina Region, to the east of historic town of Náměšť nad Oslavouwithadominantingcastlewhichwasbotheconomicandartistic park with radial systems of alleys and a number of buildings including a minaret was created. In the first decades of the 19th century, the park was completely redesigned in a natural landscaping spirit and complemented with other valuable buildings. During this period, the attention also focused on the composition of the entire landscape of the Lednice-Valtice area. Around Lednice and Valtice, in the area of Lednice Ponds, in Boří Forest, and the Soutok Game Reserve near Břeclav, emerged a number of classicist follies and other structures, interconnected via visual links. Boří les was also restructured and completed with a series of radial and cross firebreaks. In the mid- -19th century, there was a total neo-Gothic remodelling of the Lednice Palace and the neo-Gothic architecture style then dominated in any other building activity until the early 20th century. During this period the composition Boří Forest was completed and also parks and gardens at both Lednice and Valtice Palaces were significantly expanded, in both cases at the expense of the existing urban entities. Many outstanding architects contributed to the creation of designed landscape of the Lednice-Valtice Cultural Landscape. They included Domenico Martinelli, Giovanni Giacomo Tencalla, Johann Bernhard Fisher of Ehrlach, Josef Hardtmuth, Georg Wingelmüller, Josef Kornhäusel, Franz Engel, Johann Poppelack, Erna brethren, and Karl Weinbrenner. Also notable gardeners and administrators of the estate included Bernard Petri, Joseph van der Schot, Wilhelm Lauche and ultimately the Liechtenstein themselves, especially Karl Eusebius, Alois I, Joseph, Johann I, Joseph I, and Johann II. took part in creating this unique landscape complex. Since 1990, the historical part of Valtice has been protected as an urban conservation zone. The Great Moravian fortified settlement of Pohansko, in the south-eastern tip of the area, became an archaeological reserve already in 1965. The Lednice-Valtice Cultural Landscape also has high natural value with a significant proportion of occurrence of wetlands, floodplain forests, salt marshes, drift sands, thermophilic oak forests, and steppe formations. The territory is part of a UNESCO Biosphere Reserve Lower Morava, declared in 2003. Numerous parts of the country are protected under Natura 2000, including parts of two bird sanctuaries and several localities of European importance. The Lednice Ponds fall under the protection of the Ramsar Convention. The area contains many national nature reserves and nature monuments. Lembersko The Lembersko Cultural Landscape is located in northern Bohemia at the foothills of Lusatian Mountains between Liberec, Česká Lípa, and the German town of Zittau. The name derives from the Lemberk Castle which dominates the local landscape. The Lembersko is an example of associative landscape reminiscent of the life and activities of Saint Zdislava. The spiritual dimension of the area is reproduced into physical form of the composed cultural landscape which is designed and created intentionally by man. Basis of the medieval religious concept was laid in the 13th century by Zdislava of Křižanov and her husband Havel of Lemberk. It consists of a symbolic axis linking the Lemberk Castle (residence of Zdislava and her family), Holy Trinity Chapel (associated with Zdislava‘s prayers) and the Basilica minor of Saint Lawrence and Zdislava of Dominican monastery in the town of Jablonné v Podještědí (where healing activities by Zdislava in the local hospital took place and where Zdislava‘s grave is located). Saint Zdislava is associated with healing abilities and miracles in the context of healing. She is worshiped as patron saint of marriage and family. Over the centuries, these spiritual centres of the landscape were further developed and supplemented by additional links and objects. In the 17th century, Bredovský Summer House was built near the castle. Its early Baroque garden was visually linked with centre of a important estate. The Náměšť landscape conservation zone is an example of composed landscape. The basis of the landscape composition was founded in Renaissance period under the Žerotín family, who founded the Náměšťská (Kralická) Game Reserve to the east of the castle. The real intentional landscape concept was laid by Heinrich Wilhelm Haugwitz III at the turn of the 18th and 19th centuries and further developed in the years 1825 to 1831. Thanks to his close contacts with the Viennese Imperial Court, he was well informed about the main trends in contemporary landscaping and garden art in Europe. The landscaped complex of the Náměšť Estates of the Haugwitz family sensitively builds on the natural characteristics of the area typical of the Bohemian-Moravian Highlands. Deep valleys along the Oslava River and surrounding woodlands are interconnected with features resulted mainly from agricultural use of the land and reflect also the interests of the nobility in forestry, farming, and hunting. The Náměšťsko represents an example of harmonious cultural landscape with some elements of ornamental farm (ferme ornée) . At the end of the 18th century, the Jinošov Pheasantry was transformed into a sentimental Classicist park with specific tiny structures and new Schönwald summer residence was built on its west-northern edge. In the 1820s, the residence was rebuilt and several new follies were built in the park, which gained a broader natural landscape concept. The compositional link of Schönwald with the Náměšť Game Reserve and as far as the castle in Náměšť nad Oslavou represents a generous landscaping concept, resembling on a smaller scale the famous Lednice-Valtice complex. At the turn of the 1820s and 1830s, the southern part of the estate around the Oslava River Valley serving for hunting was also intentionally modified. It was characterized by a rectangular network of forest roads and firebreaks. New structures included the hunting lodge Heinrichslust on Vlčí Kopec Hill, look-out tower Babylon, and other small buildings, such as Vápenice and Gloriet. The forests were also provided with a romantic, private, guided walking path, called Anna‘s Path, through the valley to Náměšť. The architect Josef Kornhäusel, famous for his works in the Lednice-Valtice complex, designed all the important buildings in the Náměšťsko of this period. However, the whole landscape of the estate was linked together according one concept: even ordinary agricultural buildings such as farms, mills, and game keeper‘s cottages were connected – either visually and mostly through alleys. Various tiny architectural and sculptural works completed the entity. This process was linked not only to the person of Heinrich Wilhelm Haugwitz, but also with his ancestors and descendants. The members of the Haugwitz family owned the Náměšť Estate between 1752 and 1945. TheLCZcoversonlyaportionofthisgenerouslylandscapedcomplex in the central part of the estate. The LCZ comprises only the Schönwald Mansion with adjacent landscaped park, the extensive Náměšť Game ReservewithhuntinglodgeLusthausandgamekeeper‘scottages,village of Kralice nad Oslavouwith remains of medieval manor, and touches the big Velkopolský Dvůr farm including the five alleys from the late 19th century radially arranged. The castle grounds in Náměšť nad Oslavou are outside the LCZ as since 1990 they already have been the part of the adjacent urban conservation area comprising the historic core of this town. Novohradsko TheNovohradskoCulturalLandscapelocatedinthesouth-easternpart ofSouthBohemia,neartheAustrianborder,representsquiteanunique variety of landscape types. Northern lowlands are covered by vast forests,pasturesandphesantryorganizedwithalleysandpondsystems. To the south there are slightly undulating Novohradské foothills, divided by the deep valley of the Stropnice River and its tributaries. and aesthetics. The leading motto for all building, gardening, and landscaping activities within the area was to combine the ideals of beauty and utility. It become evident in three key periods of the formation of the local landscape: in the 15th and 16th centuries, it developed as an ordinary economic landscape, from the mid- -17th century until the late 18th century a generous Baroque composition emerged, and between the late 18th century and early 20th century, much of the area assumed the character of a large landscaped park. This integrated spatial composition was not even hindered by the fact that throughout the active shaping of the landscape, the present-day LCZ territory was split between two historic lands, namely Moravia and Lower Austria. (Only after the establishment of Czechoslovakia in 1918 the new state took also administration of the Austrian part of the Valtice Region. The preserved composition of the landscape has been modelled after the English landscape school, based on the principles of sentimental and especially late romantic staffage garden. The preserved stage of the complex represents an extraordinary evidence of conjunction of landscape with architecture in both European and global context. It emerged from the ideas of the Enlightenment, Pantheism, and Classicist Romanticism. The composition of the Lednice-Valtice Cultural Landscape is inherently more complicated. Romantic landscaping namely respected older, early Baroque and Classicist compositions. The landscape reached its final historical form in the early 20th century as the result of a complex evolution. Each new value was gradually superimposed to a greater or lesser extent on some older stages. The designed landscape, whose intentional formation began in the mid-17th century and lasted until the early 20th century, with culmination in the 1st quarter of the 19th century, was conditioned by the development of the cultural landscape in previous periods. Key in this respect was town and castle at Valtice, primarily as a centre of power that defined a meaningful focal point that later connected activities in the landscape. Equally important was also village and the Palace at Lednice, evolving from the early 17th century as a tranquil summer residence. The town of Břeclav, although it lies outside the boundaries of the LCZ, was decisively important especially for the cultivation of floodplain forests at the confluence of the Dyje River with the Kyjovka River. Character of variouspartsoftheregionwasfurtherdeterminedbythedevelopment of rural settlements and associated agricultural land use. In the Middle Ages, the very dense network of villages around Valtice determined the dominant agricultural and viticultural use of the area, which persisted even after decline of these villages. In 1570, the agricultural character of the area was strengthened by the foundation of Hlohovec village, which mainly used the lands of the abandoned medieval village of Aloch. Likewise, the foundation of Poštorná and Charvátská Nová Ves villages in the 1st third of the 16th century incorporated the lands of an older village that existed in the outskirts of Valtice Region in the Middle Ages. In contrast to these agriculturally intensively exploited parts of the land, there was a strip of floodplain forest along the Dyje (Thaya) River and the area of Boří les, that was reduced in the Middle Ages, but later expanded again. The Lednice Ponds, built in the 15th and 16th centuries, became an important component of the landscape. These three core areas of land thus represented the most attractive parts of the Lednice-Valtice area that come to the focus of contceptual shaping of the landscape since the 17th century. The first phase featured the building of the Mannerist and Baroque residence in Valtice and of the summer residence in Lednice, both having elaborately designed ornamental gardens. A long, straight alley connected both locations in 1656. Between 1715 and 1717, the entire landscape to the east of Valtice, especially the large Boří Forest, re-planted since 1660, was divided by a system of alleys radiating from Valtice. In the 1780s and 1790s, north of the Lednice Palace a notable Classicist sentimental Summary Summary 472 473 18th century, during the Kounic family reign, a major complex of a Baroque country house and church arose in Osov. Other churches included the church in Skřipel and a valuable Baroque church in Všeradice, were created during the reign of the Vratislav family of Mitrovice. The network of Baroque alleys was formed, of which the most important is the that between the Osov Country House and the village of Skřipel. In 1830, the family Vratislav of Mitrovice established a remarkable, now almost totally vanished, landscaped park on the Kluk Hill westwards of Všeradice. During the 1st half of the 19th century, they have completed the entire system of alleys. In the 3rd quarter of the 19th century, the estate was possessed by the Orlík branchoftheSchwarzenbergfamilywhocomplementedthelandscape composition by extensive systems of fruit orchards and alleys that have significantly geometrized it. Another glorious era of Osovsko is associated with the name of Václav Palivec (1882–1964), who turned the Osov Country House into a cultural and social centre during the so called First Republic of Czechoslovakia. Although during the 20th century, some parts of the historical cultural landscape of the Osovsko were damaged or neglected, it still represents a very valuable landscaped area. The harmony of utilitarian agricultural cultivation with remains of historic landscaping interventions gives the place of the former Osov and Všeradice Estates an appearance of an idyllic cultural landscape. Plasko The Plasko Cultural Landscape spreads in the picturesque undulating countryside with the dominating deep Střela River Valley, 20 km north of Pilsen. In the mid-12th century, a Cistercian Monastery was founded in the wider part of the riverside area. The activity of the order facilitated systematic colonization of the surrounding landscape via founding of villages and monastic farms or granges. In the 17th and 18th centuries, the rebuilding into a large Baroque complex almost entirely changed the medieval appearance of the monastery. Thanks to the extraordinary economic prosperity of the time, many very valuable Baroque churches, farms, and other buildings were created throughout the monastery estate. However, most of these sites have not been included into the existing conservation zone yet. Themonastery,abolishedin1785,waspurchasedbytheMetternich family in 1826. All conceptual interventions inthe landscape of the Plasy Basin within the 19th century can be linked to that family. In the 1830s, they planted the Alej vzdechů (Alley of Sighs) and other alleys along roads. In the 1880s, a natural landscape park on Velká Louka (Large Meadow) behind the monastery was established. Although some of the older values have disappeared of their own initiative, the Metternich family contributed substantionally to the economic development of the area through the construction of an iron and steel works whose buildings still exist. The new imperial roads from the 3rd quarter of the 19th century and the railroad, built in 1873 influenced the character of the landscape. In the 18th century, Plasy was still mainly confined to the monastery itself. However, the modern development in the 20th century connected with better transport conditions completely transformed the context of the monastery with its vicinity. Extensive housing development in the direction to the railroad even resulted in promotion of Plasy into a town in 1960. Despite this, the basic values of a continuously evolving and deliberately designed landscape have been managed to survive. Římovsko The Římovsko Cultural Landscape is located in southern Bohemia, about 12 km south of České Budějovice and 13 km northeast of Český Krumlov. This is one of the finest examples of “Baroque landscape” stemming from Catholic mysticism, created by combining landscape, The ridge of Novohradské Mountains encloses wider panorama of this landscape. The Novohradsko is a cultural landscape, which has been formed since the 12th century. Not later than the last quarter of the 13th century, the town of Nové Hrady with a significant castle became its administrative, economic, and artistic centre. The settlement network stabilized during the emphyteutic colonization during the 13th and 14th centuries. In the late 18th century, it was then completed in connection with the development of glassblowing and iron making, especially in the area of northern forests. The first pond (Žárský) is documented from the 1st quarter of the 13th century and pond systems were completed in 15th and 16th centuries. All the essential features of the landscape development survived to this day. The landscape was also extensively used for hunting. For a long period between 1620 and 1945, the Nové Hrady Estate was in possession of one noble family – the Buquoys, which was essential to maintaining continuity in the implementation of long-term conceptual plans. So the Novohradsko designed landscape is mostly associated with the Buquoys. The Nové Hrady Castle and town is a remarkable example of a very gradual evolution of a feudal centre: from the medieval castle built on a steep promontory, over the large Baroque residence on the town square to an early Classical country house outside the walls. Amazingly, all of these sites survived to this day. In the early 19th century, the new country house developed on the outskirts of originally area of garden and Upper Pheasantry, which were remodelled in the 1st quarter of the 18th century in Baroque style. At that time, a monumental 10 km long axis through the landscape was created which is still preserved even if not sufficiently visible. It is laid from the symmetrical country house through its garden and park to the so called Třeboň alley that intersected the forest complexes north of the town to the Nový Dvůr Farm. Landscaping interventions were also applied in the Lower Pheasantry below the town. After 1768, Jan Nepomuk Josef Buquoy began to shape the formerly game reserve in the Valley of the Stropnice River southwest of the town into at first sentimental and later natural landscape park with several small buildings. The whole concept was named Theresia Valley (Theresiental), after the wife of the founder, Countess Teresia von Paar who significantly contributed to theformationofthepark.ThisisoneoftheoldestandlargestRomantic landscapes parks in our country, situated in the open countryside, not in direct relation to the feudal residence. Attention then shifted to the former Upper Pheasantry at the newly built palace. Between 1779 and 1780, construction of a sentimental Village began at its eastern end and embellished significantly paralelly designed large landscaped park. Georg Johann Buquoy completed the composed landscape of the Novohradsko up to its final form. Between the 1840s and 1860s, he built several private coach paths from the Nový Zámek Palace to Daňčí Vrch (Deer Hill) Game Reserve under the country house through Theresia Valley and throughout the Lower Pheasantry. They were conceived so as to offer the most spectacular sceneries duringthejourney.Solitarybuildingsalongthenewpaths,deliberately rebuilt in neo-Gothic English style, also contributed to this effect. At the time, the Lower Pheasantry also underwent a transformation into a naturally landscaped park. Since 1860, a big painted wooden Obelisk stood as a remarkable dominant at the highest point of the Třeboň Alley. However, it lasted only for 54 years. Not later than in the 1870s, the territory between the village of Janovka andtheTheresiaValleywasgeometricallydividedbyasystemofintersecting alleys. The forest districts to the north received a strictly rectangular system of paths and firebreaks. Modern development has somewhat obscured someelementsofthecomposedlandscapeoftheNovohradskobutmostof itsvaluesandlandscapingfeatureshavesurvivedtothisday. architecture, and the arts. The essence of the value of the Římovsko consists mainly of a large pilgrimage complex with a distinct spiritual and ideological content, which emphasizes three fundamental moments of the history of salvation: The preparation for salvation is personifiedthroughVirginMaryintheLorettoChapelwithanextensive Marian cycle of murals in the surrounding ambit. Christ‘s suffering, which brought hope of salvation to humanity (Calvary), takes place in the religious community in the Church of the Holy Spirit. In Bohemia, this is a unique “topographic reproduction” of the original in Jerusalem. On one side is the Mount of Olives and on the other is Calvary (Golgotha) with the Holy Sepulchre. The building and the most famous era of this pilgrimage place are associated with the activities of the Jesuits. They came to the villa of (Lower) Římov in 1626 and worked there until the abolition of the order in 1773. The initiator of the construction of the pilgrimage site and the Way of the Cross was the Jesuit priest Jan Gurre (1610–1680), who, according to a legend, was instructed to do it in a dream. At the core of the pilgrimage place are the Loretto Chapel with ambulatory and the Church of the Holy Spirit in the centre of the village. A unique Way of the Cross runs through the village and also through open countryside of fields and forests around the village and along the Malše River. These Stations of the Cross bring here the mystery of the suffering of Jesus Christ from the Holy Land. The unique complex consists of small chapels, large buildings, and three gates. Several chapels are decorated with wall paintings, panel paintings, sculptures, and painted wooden sceneries, now deposited. The Loretto Chapel was at least partially completed in 1650, the ambulatory with rich decorations in 1658, and the Church of Holy Spirit in 1697. The oldest chapel of the Way of the Cross dates from 1658. The most recent changes in the route of the Way of the Cross took place in the 1st half of the 19th century. The traditional buildings of Lower Římov and Betlém as well as the sculptures contribute to the quite specific character of this relatively little landscape zone. In front of the Church ensemble there are several monumental linden trees that according to tradition, were personally planted by Jan Gurre, the founder of Loretto Chapel. In 2009, due to repeated vandalism and recurrent thefts, it was decided to transfer sculptures and other artistic contents from the chapels to a safe place, and display only photographs of those movables. This has considerably influenced the authenticity of the place, not to mention new buildings in the expanding Římov, various unsuitable alterations, additions, sheds, garages, and weekend cottage colonies, which are unfortunately often in direct contact with some of the Stations of the Cross. Slatiňansko-Slavicko The Slatiňansko-Slavicko Cultural Landscape is a relatively large territory in eastern Bohemia stretching between the towns of Slatiňany and Nasavrky. It rises from the East Bohemian agricultural plains to relatively high locations in the Železné Hory Mountains. The narrow Chrudimka River Valley and relatively sharp cuts of several streams coming into it from the west have resulted in a very dramatic terrain relief in some places. The vicinity of Nasavrky was strategically important even shortly before the Christian era. It was a site of a large Celtic oppidum near České Lhotice, since 1965 protected as an archaeological conservation zone. In the Middle Ages, but also later, the area in question underwent similar developments as the adjacent foothill areas. The structure of the cultural landscape was determined both with farming and forestry. The high degree of forestation has led since 1700 to the establishment of an extensive Slavice Game Reserve northwest of Nasavrky. In 1732, the existing Nasavrky-Seč Estate merged with the Slatiňany Estate. Through the marriage this Estate became In 1990, an urban conservation area of the town of Nové Hrady was declared inside the current LCZ. It includes not only the historical town centre, but also the valley below to the south as well as the park with the Upper Pheasantry at the Nový Zámek Palace. A historic cemetery with a fine neo-Gothic mausoleum of the Buquoy family makes its separate important part. Orlicko The Orlicko Cultural Landscape is located on the borderland between the south and central Bohemia, on the west side of the deep Vltava Valley, which was partly flooded by the Orlík dam reservoir in the early 1960s. The specific undulating landscape includes hills rising at the eastfromtheedgeoftheruggedterrainabovetherivertothewooded slopesoftheHolýVrchHillonitswest.Thepresenceofahilltopfortress dated to the Hallstatt and La Tene age on one of promontories above the river illustrates the strategic importance of the site above the Vltava Valley. Cascades of small ponds, that are the basis of the local cultural landscape inhabited since the 13th century, gradually emerged along parallel flowing streams. The centre of the region is the formerly royal Orlík Castle of medieval origin. In 1802, it became the seat of the second branch of the Schwarzenberg family and was rebuilt in two stages in neo-Gothic style. An integral part of the castle complex is a large settlement built for the castle staff to ensure the operation of the castle as well as other activities such as planting of trees for the extensive park. The remodelling of the castle began alongside with the formation of a vast natural landscape park and the surrounding romantic hunting grounds, which lasted until 1904. The park was initially built as a sentimental concept, with many often peculiar, small buildings, most of which later disappeared. For example, the original small Saint Charles Chapel was between 1861 and1864replacedbythelargeneo-GothicSchwarzenbergMausoleum in the north-western part of the park. The quite characteristic of the Orlík Park are large meadows with majestic, solitary trees and groups of trees in all three major parts of the overall layout, surrounded by continuous growth. A typical phenomenon of the park concept used to be dominanting view of the castle on the top of the deep Vltava River Valley. It represented the main attraction along promenade paths and played an important role in the overall composition. Flooding of the valley unfortunately influenced significantly the vicinity of the castle and destroyed 40 hectares of the park along the river. The naturally landscaped park gradually merges into the economically used forest and hunting grounds with alleys, nurseries, pheasantries, ponds and numerous sceneries romantically rendered with vegetation. In the rugged terrain, forest and park vegetation growths intersperse with a system of pheasantries with clearly demarcated parts of the open countryside. The area is therefore varied and opens to visitors only as smaller segments. Thoughtfully planted rows of alleys, groups or solitary trees and small architecture in the form of chapels and wayside shrines in the fields, facilitate a peaceful impression of an ideal landscape. Agricultural land, filled with alleys, pheasantries, and hedgerows connects with vast forest districts. The protected landscape conservation zone covers only a portion of the extensive cultivated and composed historical hunting grounds of the former Orlík Estate. Other valuable areas can be found in the close vicinity. Osovsko TheOsovskoCulturalLandscaperepresentsapartoftheflatagricultural basin between the Hřebeny Mountains and the Bohemian Karst, and between towns of Řevnice and Hostomice. In the 18th century, the local medieval settlement network was augmented by other villages and in the 19th century by new manor farms. Especially in the Summary Summary 474 475 let rebuilt the castle in neo-Gothic style into a summer residence. In the 1st quarter of the 19th century, they carried out several Classicist and Romantic landscape modifications in the vicinity of the castle. They planted alleys and set up several smaller buildings throughout the estate. Between 1912 and 1945, during the ownership of the Haas family, the composed landscape around Bítov Castle started to deteriorate. The old Bítov Game Reserve has survived only in part, because in the 1930s, in its western part the uniformly conceived, new Bítov Township was developed. The settlement was transferred there from the flooded valley of the newly established vast Vranov Water Reservoir. Several mills and the Holy Trinity Church under Cornštejn castle ruin also fell victims to this fact. The most important preserved structure in the former game reserve is the ruin of the neoGothic Henry‘s Stone Pavilion (Heinrichsruh). Close to the landscape conservation zone is the remarkable Novosyrovický Forest containing several tiny buildings. The Vranovsko-Bítovsko ranks among the leading hunting and relaxing landscapes of former nobility in the Czech Republic. The character of the area is also accomplished by farms, mills, small sacral buildings, and other elements of the cultural landscape such as hilltop forts or castle ruins. In the 1930s, the Dyje (Thaya) River Valley between Bítov and Vranov was flooded by a large water reservoir. Recreation facilities have been intensively developed on its shores. Nevertheless, the crucial part of culturally significant areas of the landscape were not fundamentally affected. The territory south of Vranov became part of an inaccessible forbidden (military) border zone in the 2nd half of the 20th century. This triggered a spontaneous regeneration of the natural environment, which in 1978 became a protected nature area and in 1991 promoted even to a National Park Podyjí. Zahrádecko The Zahrádecko Cultural Landscape lies in the elongated basin south of the town of Česká Lípa in Northern Bohemia. This diverse and rugged landscape has been inhabited since the Stone Age. The Palaeolithic humans, among other things, took advantage of numerous occurrences of sandstone rock formations with numerous caves and rock shelters. Ruins of medieval castles from the 13th to 15th centuries survived in several places. Fishpond farming left significant historical traces in the local landscape. They include the Holanský Pond system on Bobří Creek and the large Novozámecký Pond as part of the Jestřebí-Doksy system. Its origins date back to the late Middle Ages, with a peak in the 15th century. Fishpond management together with agriculture and forestry also flourished in later periods. Local ponds feature remarkable water works, especially drainage channels cut deep into the rocks. Since the mid-16th century, the Zahrádecko has developed as hunting grounds. The game reserve at the Renaissance Vítkovce Hunting Lodge became its focus. At the same time, the new centre of the Rybnov Estate became the Nový Zámek Palace in Zahrádky. In the 16th century, a pheasantry was founded between the two settlements and was linked by a long alley to the Nový Zámek country house. In the Baroque period, the landscape of the Nový Zámek and Stvolínky Estates was completed by statues of saints on a monumental scale. An ornamental garden sprung up at the Nový Zámek Palace. A landscape park was added to it in the 1st quarter of the 19th century and later absorbed even the Baroque garden. At the same time, the landscape between Zahrádky, Vítkovce Game Reserve, and the Saint Barbara Church was divided by a system of alleys and complemented by several small structures, such as the Jiljov Lookout and Summer House in the pheasantry. For the rest of the 19th century, the cultivation of the romantic scenery evolved in the rocky Peklo Valley along the Robeč Creek, downstream of Zahrádky. the possession of the Auersperg family since 1746 and it remained so until 1848 (respectively 1945). This rather long ownership continuity created ideal conditions for the conceptual and gradual transformation of the landscape. It was inspired mainly by English patterns of landscaped parks and motivated also by the period popularity of hunting. During the Auersperg times, the game reserve has been significantly expanded. In 1796, a landscaped park was established at the Slatiňany Country House, which became the main seat of the estate. Throughout the 19th century, the castle ensemble was altered and received a large stud farm. Especially in the 2nd half of the 19th century, attention was focussed on the game reserve, where several new, small structures like observation towers and hunting shelters were built. These building and landscaping activities took advantage of the dramatic terrain, especially in the Chrudimka River Canyon. The game reserve with numerous ponds belonged until 1945, when it was substantially reduced, to the largest in the country. It is characterized by a large continuous forest area inthenorthernpartandthenaturallandscapeparkinthesoutharound Slavice Manor Farm. Here, there are majestic solitary oaks, groups of trees and open meadows, all on a grand scale, corresponding to the perception of space from the perspective of a horseback rider. The landscaping created an interconnected system of trails between the Nasavrky and Slatiňany country houses, where they are linked with its vast park. A certain kind of curiosity can be considered a sweet chestnut orchard in Nasavrky, originally founded as early as 1776. Several agricultural and other economic buildings making use of the Chrudimka River contribute to the character of the area. They include the former Peklo Mills, Svídnice Paper Mill, rock mill with canals in Škrovád, fords, bridges, and traps for collecting floated wood at settlement of Brusy. Water management of various periods has preserved throughout the territory, including pond systems in the game reserve, Charles Vincent tunnel from Lukavice Mines down to Chrudimka River, as well as Ferdinand‘s aqueduct with hydrants supplying the Slatiňany Country House and its park. Noteworthy are also several old sandstone quarries. Small sacral structures, such as the Marian Pillar on Vrchlický Hill and numerous wayside crosses, often in places with good vistas, complement the landscape. Valečsko The Valečsko Cultural Landscape is located in north-western Bohemia, at the foot of the south-eastern tip of Doupovské Hory Mountains. The essence of the value of this cultural landscape is its continuous developmentthatisstillvisible.ItbeganintheMiddleAgesbyfoundingof the small town of Valeč with a church and castle and continued in the 16th century, when the castle was rebuilt into a relatively big Renaissance country house. The landscape reached the peak of artistic development and its composed appearance in the Baroque period. During this time, the main dominants of Valeč, the castle and the two churches acquired their final form, since that time dominating the unique panorama of the town. The Baroque Garden at the Valeč Castle with a star-shaped composition, continuing even into the countryside, and a number of notable buildings represented the works of art of European significance. The concept based on sophisticated water games as well as richness and quality of sculptural decoration of the garden was equally exceptional. The magnificent Baroque form of the Gardens became somewhat overlayed by the romantic landscaping in the English spirit in the 1st half of the 19th century, which however contributed with other values. Landscaping of the whole countryside continued during the 19th century and the 1st half of the 20th century, due to a big boom in horticulture and planting of alleys. In addition to the dominant landmarks, a very valuable ensemble of historic buildings comprises the town of Valeč itself. It has a well-preserved urban structure and numerous well Rural settlements with preserved timber and masonry folk architecture from the 18th and 19th centuries play an important role in landscape image. Remarkable are also transport engineering structures, especially those of railroad, roads cut into the rocks and also old sandstone quarries. The main reason for protection of the Zahrádecko is preserved historic landscaping. Organically developed parts of the cultural landscape seem to be comparably important. From the technical standpoint, the unique Holanský Pond system and Novozámecký Pond are of great importance. The Zahrádecko, as part of the area related to an important Czech poet, Karel Hynek Mácha (1810–1836) can be considered also an associative cultural landscape, linked with his life and work. Despite the declaration of landscape conservation zone in 1996 and the salvaging of many small structures and components of cultural landscape, many cultural and historical values of the landscape remain endangered. Žehušicko The Žehušicko Cultural Landscape lies in the eastern part of the middle Elbe Lowlands, visually enclosed from the north-east by the declining Železné Hory Mountains. This territory has been inhabited since prehistoric times. The basis of the existing settlement structure is associated with the colonization effort of the nearby Cistercian Monastery in Sedlec near Kutná Hora between the 12th and 14th centuries. In the 16th century, two centres of relatively high importance have formed, namely Nové Dvory and Žehušice Estates. At that time, extensive systems of ponds were being completed in both estates. These systems have determined the character of the local cultural landscape up to the late 18th century. Even today more or less preserved dams are the reminder of these times. However, a substantial part of the territory of these pond systems was not included in the protected area. Before 1679, Michal Oswald Thun-Hohenstein built a new, early Baroque country house in Žehušice with a garden, game reserve, and pheasantry. The developing of designed landscape at the Žehušicko is linked primarily to the name of Josef Matthias Thun-Hohenstein. In 1826, within the period of the local pond system liquidation, on and around the site of the abandoned Kravinec Pond, he founded the large Žehušice Game Reserve famous for breeding white deer. Also other parts of the landscape around Žehušice underwent conceptual changes, but with few exceptions, none of them survived to this day. Between 1677 and 1686, Bernard Věžník built a new country house in Nové Dvory and from 1695 to 1696, he also built a large Church of Saint Anna. He completed the whole complex by generously designed ornamental gardens and south of the town, he established a large game reserve with a pheasantry. However, the main conceptual changes of the wider landscape are linked with Jan Karel Chotek and especially his son Jan Rudolf in the last third of the 18th and the 1st quarter of the 19th centuries. The focal point of the generous composition, which can be considered among the most valuable on a European scale, was the building of the monumental Empire-Style Kačina Palace. A large landscaped park with a sophisticated composition of long-distance vistas, alleys, and other components, including water courses and bodies, were carried out around it. While the park with game reserve and pheasantry survived to this day, though in a somewhat altered form, the composition of the broader landscape began to disappear in the 2nd half of the 19th century due to intensive farming. This process was completed in the 2nd half of the 20th century. The vicinity of Kamajka, Chotusice, and Žehušice are a part of the Chotusice Battlefield of 1742, so here, we can also talk about an associative cultural landscape. Since 1990, the town of Nové Dvory is protected as an urban conservation zone. preserved buildings and is protected since 1992 as an urban conservation zone. In the 2nd half of the 20th century, due to the expulsion of the German population and due to position on the border of the newly established Hradiště Military Area from 1950´s, Valečsko became unworthy and deteriorated. Above that, in 1976, a devastating fire in the country house brought about a major threat to all heritage values of Valeč. However, until now, we have managed to rescue the main country house building and save many other dilapidated monuments of the town. The Valečsko can rightly be described as the Baroque pearl of the Karlovy Vary area. The built heritage here is in rare unity with harmoniously shaped landscape with exceptional panoramic values, a sufficient proportion of permanent grassland, scattered trees, hedgerows, and woodlands, as well as small sacral buildings scattered throughout the area. Vranovsko-Bítovsko The Vranovsko-Bítovsko Cultural Landscape is located in southwest Moravia near the Austrian border. A characteristic feature of the area is agricultural or forest use of the flat relief of the Jevišovka Upland, cut through by wooded canyons of the Dyje and Želetavka Rivers and their tributaries. Development of the historical cultural landscape was initially determined with the borderland area and building of fortified castles ever since the Přemyslid era. Since at least the early 17th century, the activity of aristocratic families, manifested by the establishing of manor farms, formed the character of the landscape. During the Baroque and Romanticism, the local landscape was enriched by extensive conceptual modifications both in the near and distant vicinity of the Vranov and Bítov castles. Both major landmarks included landscape park compositions with many follies and other voluptuous buildings, set in the dramatic relief of the valley. Building and landscaping activities in the Vranov estate area in the 17th and 18th centuries are the work of the aristocratic Althann family, who in the 2nd half of the 18th century founded game reserves and dutifully took care of their forests. In the game reserves at Braitava and Čížov arose lusthauses (garden pavilions) preserved to this day. The Althann family started also with landscaping modifications at Růžový Hill near the Vranov Castle. Other new important structures built here included the House of Philosophers (perished), Diana‘s Temple, and new farm buildings in front of the castle. Since 1793, the new estate owner, Josef Hilgartner of Lilienborn followed with shaping the landscape. He planned a grand compositional change of all Vranov game reserves and this is documented in a series of “ideal landscape pictures”. During his very short reign, which lasted only until 1799, he managed to implement only little from his plans, except for founding two new villages of Lesná and Šumná. He also founded agamereserveintheŠumnáForest(intheVracoviceandŠtítaryforests reserves, now outside the border of the landscape conservation zone) and a pheasantry between the two new villages. Stanislav Mniszek with his wife Helen and their descendants continued in modifications of the major sites already in the spirit of Romanticism. That concerned mainly the area around the Vranov castle where a number of small structures was built. The Game Reserve Bažantnice between the villages of Lesná and Šumná was in the 1st quarter of the 19th century turned into cultivated land, managed from the Manor Farm called Bažantnice. However, only a star-shaped system of routes, in the middle of which stood the Bažantnice farm, survived of the ambitious composition. The Bítov Castle, with its entire estate, experienced the largest building development and economic prosperity during the reign of the Jankovský family from Vlašim (1612–1755). The castle ensemble was transformed into a comfortable seat with walled garden and game reserve in the vicinity. Between 1755 and 1904, the Daun family Summary Summary 476 477 Literatura a prameny Literatura ADÁMEK, K. (1914): Království české VI. Východní Čechy, část II. Praha. ADÁMEK, K., a kol. (1905): Čechy. Díl 13, Východní Čechy. Praha : Otto. ALBRECHT, J., a kol. (2003): Českobudějovicko. Praha : Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ; Brno : EkoCentrum. 1. vyd. ISBN 80-86064-65-4. ANDĚL, P., a kol. (2001): Přeložka silnice I/9 Sosnová – Zahrádky – Jestřebí. Krajinářské hodnocení. Liberec. 44 s. Nepubl. ANDĚL, R., a kol. (1984): Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sv. 3. 1. vyd. Praha : Svoboda. 661 s. ANDERKA, H. (1956): Unsere Heimat Feldsberg in Wort und Bild. Göppingen. ANDERLE, J. (nedat.): Valeč, zámek – stavebně historický průzkum III. etapa. Plzeň : Ateliér historické architektury. Rkp. ulož. archiv NPÚ ÚOP v Lokti ANDERLE, J. – KYNCL, J. (2002): Vývoj horního hradu v Bečově nad Teplou. Průzkumy památek IX, č. 2., s. 98. Arnošt Vojtěch z Harrachu [online], [cit. 2014-05-24]. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Arnošt_Vojtěch_z_Harrachu ASCHENBRENNER, M. (2009): Panství Lemberk z urbáře z roku 1615. Zpravodaj města Jablonné v Podještědí. BÁRTA, J. [ed.] (2001): Tvář naší země – krajina domova, svazek úvodní. Sborník příspěvků ke konferenci konané ve dnech 21.–23. února 2001 v Praze a Průhonicích. Lomnice nad Popelkou : ČKA ; Studio JB. 366 s. ISBN 80-86512-01-0, ISBN 80-86512-00-2 (soubor) BÁRTA, J. [ed.] (2002): Tvář naší země – krajina domova, svazek 0. Sborník příspěvků ke konferenci konané ve dnech 8.–11. října 2002 v Praze a Průhonicích. Lomnice nad Popelkou : ČKA Praha a Společnost pro krajinu ; Studio JB. 157 s. ISBN 80-86512-12-6, ISBN 80-86512-11-8 (soubor). BÁRTA, J. [ed.] (2005): Tvář naší země – krajina domova, svazek 0. Sborník příspěvků ke konferenci konané ve dnech 8.–10. března 2005 v Praze a Průhonicích. Lomnice nad Popelkou : ČKA Praha a Společnost pro krajinu ; Studio JB. 171 s. ISBN 80-86512-27-4, ISBN 80-86512-26-6 (soubor). BARTOŠ M. (1998): Památky Kutnohorska. Nemovité kulturní památky okresu Kutná Hora. Kutná Hora : Kuttna. BARTUŠEK, A. (1956): Bítov – státní hrad a okolí. Praha : Státní tělovýchovné nakladatelství. BAŠTÁŘ, M. – TYWONIAK, J. (1999): Rodinný archiv Chotků, 1499–1945. Inventář. Praha : Státní oblastní archiv. Bečov – příroda, památky a lidé (2006) Analytický dokument integrovaného projektu, SWOT analýza. Karlovy Vary : Delpha agency. Bečovská botanická zahrada [online], [cit 2015-09-22]. Dostupný z WWW: http://www.becovskabotanicka.cz BĚLINA, P. – KAŠE, J. – KUČERA, J. P. (2006): České země v evropských dějinách, díl třetí, 1756–1918. Praha ; Litomyšl : Paseka. ISBN 80-7185-793-9. BERAN, L. (2011): Příspěvek k poznání vodních měkkýšů v evropsky významné lokalitě Bystřice se zaměřením na populaci velruba tupého (unio crassus) [online] [cit. 2014-12-31]. Dostupný z WWW: http://mollusca.sav.sk/pdf/10/10.Beran.pdf BERAN, L. – VALCHÁŘOVÁ, V. – ZIKMUND, J. [eds.] (2013): Industriální topografie. Plzeňský kraj. Praha : ČVUT, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury. BERNAU, F. (1880): Das Herrschaftsgebier von Leipa im J. 1452. In: Panáček, J., Gabriel, F. (1983): Přehled pramenů k dějinám vesnického osídlení okresu Česká Lípa, Historická geografie, Sborník k sedmdesátinám univ. prof. MUDr. Ervína Černého, CSc. Praha : Komise pro historickou geografii při Ústavu československých a světových dějin ČSAV, roč. 21, s. 133–175. BERNAU, F. (1896): Čechy, X. Krušné hory a Poohří. Praha. BÍLKOVÁ, L. – KOŠŤÁL., M. – SMETANA, J. (1994): Velkostatek Stvolínky 1558–1950. Inventář. Litoměřice : Státní oblastní archiv. BÍNA, J. – DEMEK, J. (2012): Z nížin do hor. 1. vyd. Praha : Academia. 344 s. ISBN 978-80-200-2026-0. BÍNA, Z. (1994): Lesná dvousetletá. Historie a současnost obce v ochranném pásmu Národního parku Podyjí. Lesná. BIRNBAUMOVÁ, A. (1929): Soupis památek historických a uměleckých v Čechách XLIV. Politický okres Čáslavský. Praha : Archeologická komise při České akademii věd a umění. BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ, N. (2001): Česká krajinomalba a veduta v období klasicismu a preromantismu 1780–1840. In: Petrasová, T., Lorenzová, H. [eds.]: Dějiny českého výtvarného umění III/1–2, 1780–1890, Praha : Academia. BLAŽKOVÁ, J. – FLEGL, V. – GABRIEL, F. – MACEK, P. – PANÁČEK, J. – SMEJKAL, L. – SOVADINA, M. – SYKÁČKOVÁ, O. (1998): Jablonné v Podještědí: Pohledy do minulosti. Česká Lípa : Vlastivědný spolek Českolipska. 135 s. BLESÍK, J. (1954): Z pamětí Libějovic. Kolej redemptoristů v Libějovicích u Netolic, 35, 36. BOHDÁLEK, P. (2013): Vodní díla jáchymovského rudního revíru. In KAREL, T. – KRATOCHVÍLOVÁ, A. (2013). Proměny montánní krajiny : Historické sídelní a montánní struktury Krušnohoří. Loket : NPÚ v Lokti. 232 s. ISBN 978-80-904960-3-3 BOLOM-KOTARI, S. (2006): Hrad Bítov a jeho panství za vlády rodu Jankovských z Vlašimi: Obraz doby ve světle dochovaných písemností 1620–1755. Diplomová magisterská práce. Brno : Masarykova univerzita. BOLOM-KOTARI, S. (2008): Tajemství Jankovských z Vlašimi a na Bítově. Třebíč : Akcent. BOROVSKÝ, F. A. (1892): Čechy. sv. 7. Společnou prací spisovatelův a umělců českých. Praha : Otto. 260 s. BOROVSKÝ, F. A. [ed.] (1897): Čechy IX. Západní Čechy. Praha : Otto. BORSKÝ, P. (2004): Rybniční zámeček v Lednicko-valtickém areálu : (poznámka ke stavebnímu vývoji). Průzkumy památek. ISSN 1212-1487. Roč. 11, č. 1, s. 183–188. BORSKÝ, P. (2009): Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Vranově nad Dyjí. Stavebně-historický průzkum. Brno : Římskokatolická farnost Vranov nad Dyjí. BORUSÍK, P. – KOHLOVÁ, J. – ŠIMEK, P. (2005): Čas v komponované krajině NKP Kačina. In: Čas v životě, zahradě a krajině. Luhačovice : Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu. s. 48–53. BRETHOLZ, B. (1923): Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag. MGH SS n.s. II. BRETHOLZ, B. (1930): Das Urbar der Liechtensteinischen Herrschaften Nikolsburg, Dürnholz, Lundenburg, Falkenstein, Feldsberg, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg und Gnadendorf aus dem Jahre 1414. [online], [cit. 2015-07-01]. Reichenberg – Komotau. Dostupný z WWW: http://147.231.53.91/src/index. php?s=v&cat=41&bookid=630 BROŽ, J. – BARTUŠEK, A. – KUBÁTOVÁ, T. (1952): Vranov nad Dyjí : Státní zámek, město a okolí. Praha : Vydavatelství národního podniku Čedok v Praze. 478 479 v pravěku a laténské sídliště v Oknech. Archeologické rozhledy, 65, s. 535–573. DRHOVSKÝ, K. (1986): Nálezová zpráva z průzkumu zahradních stavebních architektur státního zámku Valeč v Čechách. rkp. ulož. SPO Valeč DRHOVSKÝ, K. (1996): Valeč : Geheimnis, Schönheit, Hoffnung. Praha : Orbis. s. 5–8. Separát z: Die Länder der Böhmischen Krone, Jahrgang III, Nummer 5, October 1996. DROZDOVÁ, E. – UNGER, J. – SMRČKA, V. – NĚMEČKOVÁ, A. – KRUPA, P. (2010): Traumatická léze pánve u germánské kněžny pohřbené v mohyle Žuráň (jižní Morava, Česká republika). Jižní Morava, roč. 46, sv. 49, s. 7–18. DURDÍK, T. (1996): Encyklopedie českých hradů. Praha : Libri. DURDÍK, T. (2009): Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. 3. opr. vyd. Praha : Libri. 733 s. DVORSKÝ, F. (1908): Náměšťský okres. Brno : Musejní spolek. 342 s. (Vlastivěda moravská ; sv. Místopis) DVOŘÁK, F. (1936): Pravěk Kolínska. Soupis archeologických památek Kolínska a Kouřimska. Kolín : Učitelstvo školního okresu kolín- ského. DVOŘÁK, J. (2011): Jan Nepomuk Steinský, otec válečných hrobů z roku 1866. Hradec Králové : vlastním nákladem. DVOŘÁKOVÁ, E. – HORSÁK, Z. – NOVÁK, Z. – JANÍČEK, K. (nedatová- no): Zhodnocení areálu zámku Vranov nad Dyjí s okolím z hlediska dochovanosti původního stavu historické zeleně a drobných architektonických památek jako součásti kulturní krajiny. DVOŘÁKOVÁ, V. – HUSOVSKÁ, L. (2000): Krajina ako památková hodnota. Životné prostredie, 34, č. 5, s. 246–250. DYEDEKOVÁ, J. – JAŠA, L. (2011): Bečov – Perla Slavkovského lesa, Sokolov : Fornica Graphics. EBEL, M. – SVOBODA, L. (1996): Zámek Slatiňany. Stavebně historický průzkum. Pardubice. EDGAR, E. (1927): Nejstarší železná stavba skleníková v Československu. Stavitelské listy, 23, s. 157–160. Egeria : národní geopark : Bečov nad Teplou [online], [cit 2015-09-22]. Dostupný z WWW: http://www.geopark.cz/beco- v-nad-teplou ELIÁŠ, J. – ŘEHOLKA I. – PAUKERT, J. (1979): Státní hrad Bítov. Praha ; Brno : Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně ve spolupráci s Propagační tvorbou. FALKE, J. von (1882): Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. 3. Theil. Wien : Gustav Wilhelm. FALTÝSOVÁ, H., a kol. (2002a): Královéhradecko. Praha : Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ; Brno : EkoCentrum. 1. vyd. ISBN 80-86064-45-X. FALTÝSOVÁ, H., a kol. (2002b): Pardubicko. Praha : Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ; Brno : EkoCentrum. 1. vyd. ISBN 80-86064-44-1. FAUSTUSOVÁ-TOMSOVÁ, S. (1958): Žehušický park. Botanický průvodce. Pardubice : Krajský dům osvěty. FENCL, Florian (1942): Libějovické lázně sv. Maří Magdaleny u Chelčic s kaplí světice. Vn, 16 s. 1942. FETTEROVÁ, D. (1997): Lednicko-valtický areál na seznamu památek světového dědictví UNESCO. Zahrada – park – krajina. ISSN 1211-1678. Roč. 7, č. 1, s. 3. FETTEROVÁ, D. (1999): Sekce pro regeneraci kulturní krajiny a památkové zóny krajinného typu. Zahrada – park – krajina, roč. 9, č. 2, s. 13–15. BRŮHA, J. – DVOŘÁK, J. – POLÁČEK, B. – VYCPÁLEK, M. (1996): Průvodce po bojišti u Hradce Králové z roku 1866. Hradec Králové : Komitét pro udržování památek z války roku 1866 a Muzeum východních Čech. BUBEN, M. (1993): Chotkové z Chotkova a Vojnína. Střední Evropa, Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, roč. 8, č. 27, s. 137–146. BUBEN, M. (1995): Liechtensteinové. Část I., II. Česká zemská šlechta. Střední Evropa, č. 49, s. 108–120, č. 50, s. 99–111. BUBEN, M. (2006): Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. III. díl/1. svazek. Žebravé řády. Praha : Libri. ISBN 80-7277-088-8 BUBEN, M. (2012): Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích. III. díl/4. svazek. Řeholní klerikové (jezuité). Praha : Libri. ISBN 978-80-7277-443-2 BUČEK, A. (1997): Kulturní krajina jako světové dědictví. Veronica. ISSN 1213-0699. Roč. 11, č. 2, s. 2–3. BUKAČOVÁ, I. (2012): Architektura Jana Blažeje Santiniho-Aichla na severním Plzeňsku. Beroun. BUKAČOVÁ, I. – FÁK, J. (2008): Paměť krajiny III. Soupis drobných památek Plaska. Mariánská Týnice. BUKAČOVÁ, I. – FÁK, J. – FOUD, K. (1996): Severní Plzeňsko. Díl I. Domažlice : Nakladatelství Českého lesa. BUKAČOVÁ, I. – FÁK, J. – FOUD, K. – KŘEMENÁK, J. (2002): Lidová architektura. Okres Plzeň-sever. Plzeň. BUKOVSKÝ, J. (2000): Loretánské kaple v Čechách a na Moravě. Praha : Libri. ISBN 80-7277-015-2 BURDA, J. (1954): Chudenice, kraj Dobrovského. Plzeň : Turista. BURDA, J. (1970): Chudenice. Chudenice : Svépomoc. BURDA, J. (1986): Chudenicko – kraj Dobrovského. Čtyři naučné stezky. Klatovy : Okresní národní výbor Klatovy. BUREŠ, M. (2014): Management archeologického dědictví jako politika možného. Veřejná archeologie 5, 13-18. BUŠ, M. (2003): Náměšť nad Oslavou. Plzeň : Fraus. Bývalá muniční továrna MUNA [online], [cit. 2015-09-21]. Dostupný z WWW: http://kvhmz.webnode.cz/postorenska-tovarna-na-smrt/ CASTLE, I. (2010): Slavkov 1805. Praha : Amercom SA. 94 s.  CECHNER, A. (1904): Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Královéhradeckém. Praha : Archeologická komise při české akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. CERMAN, I. (2008): Chotkové. Příběh úřednické šlechty. Praha : Nakladatelství Lidové noviny. Cesta z města do zapomenuté země [online], [cit 2015-09-22]. Dostupný z WWW: http://cestazmesta.cz Cesty zámeckých pánů 2011–2012. Bečovská botanická zahrada, Teplá, Velká Hleďsebe (2012). MAS Náš region, o.s., MAS 21 o.p.s. COMITÉ ZUR ERHALTUNG DER DENKMALE AUF DEM KÖNIGGRÄTZER SCHLACHTFELD (asi 1891): Führer über das Schlachtfeld bei Königgrätz. Hradec Králové : Bratří Peřinové. COSSONS, N. (2008): Průmysl včerejška, odkaz zítřku?/Yesterday´s Industry, Tomorrow´s legacy? Průmyslové dědictví/Industrial Heritage, Praha : ČVUT, s. 14–30 (anglický originál s. 248–256). ISBN 978-80-01-04067-6. CULEK, M. (2006): Přírodní podmínky území a jejich význam pro krajinný ráz. In: Vorel I. [ed.]: Hodnocení navrhovaných staveb a využití území z hlediska zásahu do krajinného rázu I. Praha : ČVUT. CULEK, M., a kol. (2013): Biogeografické regiony České republiky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita. 447 s. FETTEROVÁ, D. (2001): Památková zóna Vranovsko-Bítovsko, okres Znojmo. Brno : Národní pmátkový ústav, Územní odborné pracoviště v Brně. FETTEROVÁ, D. (2009): Historické zahrady a parky 2008 – západní Čechy. Zprávy památkové péče, roč. 69, č. 2, s. 139–140. FIALA, M. (1994): Valeč, velice stručně o jedinečné barokní lokalitě. České památky, roč. 5, č. 1, s. 5–6. FIALA, M. (1995): Zámek Valeč. Architekt, roč. 42, č. 16–17, s. 72–73. FIC, V. (2006): Československá opevnění v lednicko-valtickém areálu (1936–1938). Brno : Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně. FIC, V. – FIC, T. (2005): Československá opevnění z let 1936–1938 v Lednicko-valtickém areálu. Zahrada – park – krajina. ISSN 1211-1678. Roč. 15, č. 6, s. 20–26. FIDLER, J. (2005): Slavkovská encyklopedie. Válka roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno : Jota. 278 s. FIEDLER, J. (1999): Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad Teplou. In: Sborník 600 let Bečova. Bečov nad Teplou. FILÍPEK, Z. – KORDIOVSKÝ, E. – HORTVÍK, V. (2008): Historické pohlednice břeclavského regionu: Historische Postkarten der Region Lundenburg. 1. vyd. Břeclav : Europrinty. 313 s. FIRBAS, F. (1927): Die Geschichte der Nordböhmischen Wälder und Moore seit der letzten Eiszeit. Untersuchungen im Polzengebiet. Beihefte zur Botanischen Centralblatt, roč. 43 (II), s. 145–219. FLEISCHER, V. (1910): Fürst Karl Eusebius als Bauherr und Kunstsammler. Wien ; Leipzig. FLEKALOVÁ, M. (2004): Stopy chotkovských úprav krajiny Kutnohorska. Diplomová práce. Brno : Zahradnická fakulta, MZLU. FLEKALOVÁ, M. (2005): Komponovaná krajina Novodvorska – rozporuplné kulturní dědictví. In: Maděra, P. – Friedl, M. – Dreslerová, J. [eds.]: Krajinný ráz – jeho vnímání a hodnocení v evropském kontextu. Ekologie krajiny 1. Brno : Paido, s. 51–54. FOLTÝN, D. (2005): Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha : Libri, s. 718–721. FOUD, K. – KAREL, T. (2004): Vesnické památkové rezervace a zóny, krajinné památkové zóny v Plzeňském kraji. Lidová architektura. Plzeň : Plzeňský kraj. FOUD, K. – WEBEROVÁ, H. (1998): Lidová architektura okresu Domažlice. Domažlice : Okresní úřad Domažlice. FRANZ, L. (1931): Ein bandkeramisches Dorf im Nordböhmen. Germania, roč. 15, s. 252–255. FRANZ, L. (1934): Nordböhmische Steinzeitfunde. Alt-Schlesien, roč. 5, s. 19–28. FRANZ, L. (1935): Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte Böhmens. Prag. FRÖHLICH, J. (1990): Archeologické toulky po jižních Čechách: sto archeologických příběhů. České Budějovice : Jihočeské nakladatelství Růže, 1990. FRÖHLICH, J. – LUTOVSKÝ, M. (1999): Nové nálezy z hradiště u Kozárovic. Archeologie ve Středních Čechách, č. 3, s. 385–406 FROLÍK, J. – SIGL, J. (1995): Chrudimsko v raném středověku – vývoj osídlení a jeho proměny. Muzeum východních Čech v Hradci Králové. FUČÍK, J. (2012): Válka 1866 – Běda poraženým. Praha ; Litomyšl : Paseka, s. 54–63. Führer über das Schlachtfeld bei Königgrätz [1891?] / herausgegeben von dem Comité zur Erhaltung der Denkmale auf dem Königgrätzer Schlachtfelde. Hradec Králové : Bratří Peřinové. 83 s. ČÁKA, J. (1997): Zmizelá Vltava. Beroun : Baroko & Fox. ISBN 80-85642-26-3 ČECH, L., a kol. (2002): Jihlavsko. Praha : Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ; Brno : EkoCentrum. 1. vyd. ISBN 80-86064-54-9. ČECHURA, M. (2012): Zaniklé kostely Čech. Praha : Libri. 344 s. ČECHURA, M. (2013): Archeologický výzkum zaniklého kostela sv. Wolfganga v Chudenicích. In: Dějiny staveb 2012. Plzeň : Klub Augusta Sedláčka – Sdružení pro stavebněhistorický průzkum, s. 215–220. ČERNÁ, P. – PREKOP, F. – VLADAŘ, J. (2011): Židé v Bečově. Loket. ČERNÁ, R. – PROCHÁZKOVÁ, Š. (2010): Zámek Lemberk. Nymburk : Vega-L. 20 s. ISBN 978-80-87275-29-0. ČERNÁ-ŠEVČÍKOVÁ, I. (1996): Park u zámku Vranov nad Dyjí v dobovém evropském kontextu. Brno : Památkový ústav. ČERNOUŠKOVÁ, D. (2004): Nový dvůr v Lednicko-valtickém areálu. Průzkumy památek, 11, č. 1, s. 115–122. ČERNOUŠKOVÁ, D. – BORSKÝ, P. (1997): Janův hrad v lednicko-valtickém areálu. Průzkumy památek. ISSN 1212-1487. Roč. 4, č. 2, s. 115–122. ČERNÝ, J. (2011): Poutní místa českobudějovické diecéze a jejich proměny ve 20. století. Te Deum, č. 2, s. 62–68. Československá napoleonská společnost, o.s., [online], [cit. 2014-12-31]. Dostupný z WWW: http://napoleonska-spolecnost. cz/rok1805.htm ČIŽMÁŘ, M. (2004): Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri. 303 s. ISBN 80-7277-174-4. ČIŽMÁŘOVÁ, J. (2004): Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri. 276 s. ČTVERÁK, V. – LUTOVSKÝ, M. – SLABINA, M. – SMEJTEK, L. (2003): Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha : Libri. DANIEL, B. (2006): Zahrádky u České Lípy v dobách minulých: Borek, Karasy, Karba, Šváby, Zahrádky. 1. vyd. Zahrádky : Obec Zahrádky. 189 s. DAVID, P., a kol. (2009): Českolipsko. Praha : S+D. 215 s. (Průvodce po Čechách, Moravě a Slezsku) DEMEK J. [ed.] (1987): Zeměpisný lexikon ČSR – Hory a nížiny. 1. vyd. Praha : Geografický ústav ČSAV ; Academia. DEMEK J. – MACKOVČIN P. [eds.], a kol. (2006): Zeměpisný lexikon ČR – Hory a nížiny. 2. vyd. Praha ; Brno : Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. ISBN 80-86064-99-9 DOMEČKA, L. – SÁL, F. L. (1928): Královéhradecko, I. díl, 1. část Místopisu soudního okresu královéhradeckého. Hradec Králové : Sbor pro zpracování a vydání monografie Královéhradecka. DOSKOČIL, K. (1953): Berní rula 2. Popis Čech r. 1654. Souhrnný index obcí, osad a samot k berní rule. I. díl (Bechyňsko–Plzeňsko). Praha : Státní pedagogické nakladatelství. DOSKOČIL, K. (1954): Berní rula 2. Popis Čech r. 1654. Souhrnný index obcí, osad a samot k berní rule. II. díl (Podbrdsko–Žatecko, Slánsko, Kladsko). Praha : Státní pedagogické nakladatelství. DOSTÁL, B. – HOSÁK, L. – ZEMEK, M. – MARTINÁK, M. – ŠKOLL, J. (1968): Břeclav : Dějiny města. Brno, nestr. Drancování bojiště pokračuje (1993). Hradecké noviny. ISSN 1210-602X. Roč. 2, č. 171, s. 6. DRESLEROVÁ, D. – STEJSKAL, A. – BENEŠ, J. (2005): Historie krajiny severního Prácheňska. Písek : Prácheňské nakladatelství ; IRES Písek. ISBN 80-86566-19-6 DRESLEROVÁ, D. – WALDHAUSER, J. – ABRAHAM, V. – KOČÁR, P. – KŘIVÁNEK, R. – MEDUNA, P. – SÁDLO J. (2013): Bezdězko-Dokesko Literatura a prameny Literatura a prameny 480 481 HRIB, M. – KORDIOVSKÝ, E. [eds.] (2004): Lužní les v Dyjsko-Moravské nivě. Břeclav : Moraviapress. 591 s. HRNČIAROVÁ, M. – MACKOVČIN, P. – ZVARA, I. [eds.], a kol. (2009): Atlas krajiny České republiky / Landscape Atlas of the Czech Republic. Praha : Ministerstvo životního prostředí ČR Praha – Průhonice : Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví. 332 str. ISBN: 978-80-85116-59-5 HRUDKA, J. (2009): Bojiště? Evropský unikát : pomníky 1866. Mladá fronta Dnes. Seš. C, Kraj hradecký Dnes. ISSN 1210-1168. Roč. 19, č. 6, s. 3. HRUŠKOVÁ, M. – HOLEČKOVÁ, M. – VĚTVIČKA, V. (2012): Aleje. Praha : Mladá Fronta. ISBN: 978-80-204-2783-0 CHALOUPKA, J. – MALINA, O. – PREKOP, F. – KAREL, T. – ROZINKOVÁ, K. – ŠINDELÁŘ, J. – WIZOVSKÝ, T., a kol. (2013): Bečovsko, návrh krajinné památkové zóny. Bečov nad Teplou. CHARVÁTOVÁ, K. (1998): Dějiny cisterciáckého řádu v Čechách 1142–1420. 1. sv., Fundace 12. století. Praha : Karolinum. Chlum 1866 (2008): foto M. Podhrázský. [Hoříněves] : Mikroregion obcí Památkové zóny 1866 ; Ústí nad Orlicí: OHGS. 1 skládanka. CHVOJKA, A. – DVOŘÁK, J. – NÁHLOVSKÝ, J. – TEICHMAN, R. (2010): Naučná stezka Les Svíb. Hradec Králové : Komitét pro udržování památek z války roku 1866. CHVOJKA, A. – KRSEK, O. – TEICHMAN, R. (2007): Naučná stezka Josefov – Smiřice – Chlum 1866. Hradec Králové : Komitét pro udržování památek z války roku 1866. CHVOJKA, A. – TEICHMAN, R. (2010): Naučná stezka Bitva u Hradce Králové 3. 7. 1866 – ústup rakouské armády. Hradec Králové : Komitét pro udržování památek z války 1866. CHVOJKA, A. – TEICHMAN, R. (2010): Naučná stezka Centrální bojiště Chlum. Hradec Králové : Komitét pro udržování památek z války roku 1866. CHVOJKA, J. (2000): Zapomenutá Valeč. Jak se budí barokní zahrada. Setkání krajinářů na Valči. Zahrada – park – krajina, roč. 10, č. 3, s. 18–19. CHYTIL, K. (1900): Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku XIX. století. XI, Politický okres chrudimský. Praha : Nákladem Archaeologické kommisse při České akadamii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. JALŮVKA, T. (2013): Edukační (výchovně-vzdělávací) potenciál přírodních parků v ČR [online], [cit. 2015-07-01]. Bakalářská práce. Olomouc : Universita Palackého, pedagogická fakulta. Dostupný z WWW: http://theses.cz/id/8ozfnc/00163228-162032246.pdf JANÁČEK, J. (1978): Valdštejn a jeho doba. Praha : Svoboda. JANČÁREK, P. (1992) Bitva u Přestanova a Chlumce v roce 1813. Severočeský regionální deník, roč. 3, č. 199, s. 8. JANČO, M. (2009): Historické zahrady a parky a jejich obnova z pohledu zahradního archeologického výzkumu. Zprávy památkové péče, roč. 69, č. 5, s. 358–370. JANÍČEK, K. (1994): Zámek Vranov nad Dyjí. Brno : Národní památkový ústav. JANÍČEK, K. – PAUKERT, J. (1987): Státní zámek Vranov nad Dyjí. Brno : Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. JÁNSKÝ, Z. – GROF, V. – SYNEK, J. (2013): Baterie mrtvých u Chlumu v roce 1866. 3. přepracované vydání. Hradec Králové : Komitét pro udržování památek z války roku 1866 a Muzeum východních Čech. JANSOVÁ, L. (1933): Hlášení o komisi 27. In: Panáček, J., Gabriel, F. (1983): Přehled pramenů k dějinám vesnického osídlení okresu Česká Lípa, Historická geografie, Sborník k sedmdesátinám univ. prof. GABRIEL, F. – PANÁČEK, J. (1983): Přehled pramenů k dějinám vesnického osídlení okresu Česká Lípa. Historická geografie, roč. 21. Praha : Historický ústav ČSAV, s. 133–173. GABRIEL, F. – PANÁČEK, J. (1991): Vývoj panských sídel na Horním území novozámeckého panství I. Castellologica bohemika, roč. 2, s. 23–52. GABRIEL, F. – PANÁČEK, J. (2000): Hrady okresu Česká Lípa. Vyd. 1., Praha : Argo. 202 s. GABRIEL, L. (2000). Nové nálezy ve farním kostele Narození sv. Jana Křtitele ve Valči. Historický sborník Karlovarska VIII, s. 60–68 GAJDOŠÍK, P. (2013): Urbář Stvolínky z poloviny 17. století. Bezděz, č. 22, s. 271–300. GARNIER, J. (2005): Austerlitz: 2 décembre 1805. Paris : Fayard. 457 s. GERŠIC, M. (2003): Hlohovec a jeho založení Charváty. Jižní Morava 39, sv. 42, s. 227–231. GOJDA, M. (2000): Archeologie krajiny. 1. vyd. Praha : Academia, 238 s. GOJDA, M. (2012): Vyhodnocení archeologických jevů pro území KPZ Zahrádecko, podklad pro řešení projektu DF12P01OVV001. Rkp. Nepubl. HAD, V. (2014): Historie Pavlovic [online], [cit. 2014-12-14] Dostupný z WWW: