Minimálně od zrodu environmentálního hnutí v 60. letech si některé myslitelky a myslitelé začaly klást otázky po důvodech vzniku ekologické krize, případně našeho kořistnického přístupu k okolnímu světu. Tyto kořeny jsou spatřovány v různých aspektech západní civilizace a jejich původu: v náboženství (křesťanství, resp. židovsko-křesťanské chápání světa), v technice, ve vědě, nebo v některých jejích nereflektovaných předpokladech¹, v kapitalistické ekonomice, nebo v existenci společenského uspořádání založeném na nadvládě jedněch nad druhými. Z těchto mnoha si na následujících dvou seminářích ukážeme čtyři významné příklady a u některých z nich i řešení, která jsou z nich vyvozována.

Samostudium k týdnům 6 - 9

• Část I ze studijního textu Úvod do environmentální filosofie.
• Nepovinná četba: Carson, Rachel. (1994 [1962]). Silent Spring. Boston, New York: Houghton Mifflin, s. 1-37.

Individualizace a odpojení od světa (hlubinná ekologie)

Samotná etická teorie (viz první dva semináře), jakkoliv propracovaná a racionálně přesvědčivá, je málokdy dostatečným důvodem pro změnu chování jednotlivých lidí. I když moderní tradice racionalismu pokládá člověka za racionálního tvora, který se rozhoduje na základě rozumového zvážení argumentů, jsme spíš komplexní duchovně-emočně-racionální bytosti, a naše činy jsou často motivovány nebo podněcovány i jinými pohnutkami, než instrumentální racionalitou. Tak třeba v otázce morálního postavení zvířat, kterou jsme řešili na prvním semináři, domnívám se, většina lidí, kteří je obhajují, tak činí především z niterně prožívaného soucitu, empatie, případně ztotožnění s těmito zvířaty. Podobně Albert Schweitzer vnitřně soucítil s veškerými živými bytostmi. Jsou takovéto emoce vyhrazené jen pro některé zvláště citlivé jedince, nebo je může kdokoliv nabýt, třeba nějakými zkušenostmi a prožitky? Je potenciál těchto pocitů ukryt v každém z nás? Je to nějaká schopnost, kterou jsme ztratili během civilizačního vývoje? A pokud ano, můžeme ji nějak znovuoživit?

Hlubinní ekologové jsou přesvědčeni, že ano. Zakladatel tohoto volného hnutí, norský filosof Arne Naess, jej vymezil vůči tzv. „mělké“ ekologií (shallow ecology), kterou rozumí všechny povrchové, spíš technicistní a pragmatické snahy o „řešení“ environmentálních problémů, která adresují jen příznaky a nikoliv příčiny. Podle Naesse a jeho pokračovatelů Billa Devalla a Georga Sessionse, je základem pro změnu našich postojů a životů to, co nazývají „ztotožněním“ s ostatním životem. Jde o rozšiřování Já, chápaného ne jako ego, ale jako širší já, které je součástí celku života, a které se tedy může rozšířit až na všechno živé, kteréžto pak už není pociťované jako jiné, cizí, ale jako v určitém smyslu vlastní.

Arne Naess formuloval jakési „programové prohlášení“ hlubinné ekologie ve své přednášce The Shallow and the Deep, Long Range Ecology Movement (1972/73). Následně rozpracovával svůj koncept ztotožnění jakožto realizace Já, který se stal základem jeho osobní filosofie, kterou nazval Ekosofie T. Právě o jeho konceptu ztotožnění budeme číst v textu, který je koláží úryvků z jeho práce.

Naessovi následovníci v USA, kde se jeho myšlenky smísily s novými duchovními a filosofickými proudy, vzniklými v 60. letech, pak dále rozpracovávali zejména spirituální stránku jeho filosofie, kterou dovedli až do podoby jakési duchovní praxe. Vnímajíc hlubinnou ekologií jako mimo jiné edukační hnutí, vytvořili koncepty různých cvičení, modliteb a rituálů, které mají v lidech, kteří se jich účastní, nebo je provádějí, probouzet právě pocity ztotožnění s ostatními živými tvory, soucit s jejich utrpením a skromnost a pokoru ve vlastním životě. Jakkoliv se nám tyto snahy můžou zdát zvláštní, nebo můžou v nás, lidech socializovaných do technické civilizace, která uznává a pěstuje jen chladnou a „objektivní“ racionalitu, vyvolávat odpor nebo opovržení, je nutno zdůraznit, že v tomto případě obzvlášť platí „kdo nezažil, nepochopí“. Na semináři, žel, nemáme prostor si tyto praktiky vyzkoušet, můžete si však přečíst materiály k těmto cvičením (nepovinná četba) s otevřenou myslí i srdcem.

Četba

• Naess, Arne. (1996). Ztotožnění jako zdroj hlubinně ekologických postojů. In Erazim Kohák, Rudolf Kolářský, Igor Míchal (Eds.). Závod s časem. Texty z morální ekologie. (s. 81-95) Praha: Torst a MŽP.
  - Text v ISu zde.
  
• Nepovinná četba: Fleming, Pat – Macy, Joanna – Naess, Arne – Seed, John (1993). Myslet jako hora. Tulčík: Abies, zejména kapitoly:
      • Úvod (s. 11-23)
      • Za hranicemi antropocentrismu (s. 39-43)
      • Evoluční rozpomínání (s. 49-57)
      • Shromáždění všech bytostí (s. 85-96)
  - Text v ISu zde.

Nadvláda člověka nad člověkem (ekofeminismus a sociální ekologie)

Jak už bylo zmíněno, jedna z příčin současné ekologické krize bývá spatřována v sociálním uspořádání, založeném na nadvládě: bohatých nad chudými, bílými lidmi nad lidmi barevné pleti, mužů nad ženami. Ekofeministické autorky (i autoři) tvrdí, že je to právě patriarchální uspořádání, které vede nejen k opresi žen, ale i přírody. V těchto vidí buď analogii, nebo dokonce přímou souvislost, poukazujíc na velmi podobnou rétoriku i konání vůči oběma: příroda může být v našem chápání často buď panenská (neporušená člověkem), nebo pak už to není ta pravá, čistá příroda, ale jen nečistá, poškozená, poskvrněná (viz koncept divočiny). Divokou přírodu je potřeba zkrotit, stejně jako ženu si je třeba podmanit. A podobně. Zatímco v analýze situace se ekofeministky celkem shodnou, v návrzích řešení už tolik ne a tak se ekofeminismus obvykle rozděluje do několika proudů, kterým se ale nebudeme podrobněji věnovat.

Murray Bookchin, zakladatel a duchovní otec sociálně-politické teorie, kterou nazval sociální ekologie, vidí také kořeny ekologické krize v hierarchických a opresivních vztazích ve společnosti, ale nikoli právě v patriarchátu, jako spíš obecně v jakýchkoli sociálně-ekonomických hierarchiích. Tvrdě se vymezuje vůči hlubinné ekologii, ve které spatřuje jen vnitřně rozporné nakupení spirituálních „eko-blábolů“ („ecobabble“) a vadí mu její subjektivizující přístup, který ignoruje sociální vztahy a jejich konstitutivní vliv na naše osobnosti a naše hodnoty. Naproti tomu rozpracovává emancipační teorií v anarchistickém a marxistickém duchu a vyzývá k radikálním změnám společensko-ekonomického uspořádání společnosti.

Četba

• King, Ynestra. (1995). The Ecology of Feminism and the Feminism of Ecology. In Mary Heather MacKinnon, Moni McIntyre (Eds.), Readings in Ecology and Feminist Theology, s. 150-159.
  - Text v ISu zde.

• Bookchin, Murray. (2006). What is Social Ecology? In Týž, Social Ecology and Communalism. Oakland: AK Press, s. 19-52.
  - Text v ISu zde