Samostudium

Kapitoly II.1 – II.3 ze studijního textu Úvod do environmentální filosofie.

Divočina

S tématem divočiny se můžeme setkat v environmentálních kruzích často, a to zejména v kontextu její ochrany a/nebo obnovy. Divočinou se však nazývá ledacos a vždy je potřeba důsledně promýšlet a případně i explicitně vymezit, co máme na mysli, když toto slovo používáme. Je divočinou jen „původní“, „panenská“, „člověkem netknutá“ příroda? Pokud ano, existuje vůbec ještě takové místo na Zemi?¹ Nebo je divočinou jakékoli území ponechané samovolnému vývoji? Pokud ano, jak dlouho se musí takto samovolně vyvíjet třeba výsypka dolu, abychom ji pokládali za divočinu? A tak podobně.

Jakkoliv problematický tento pojem je, nemůžeme se (alespoň někteří a některé z nás) ubránit dojmu, že na divočině, (ať už jí rozumíme cokoliv), volné přírodě, je něco přitažlivého, tajemného, magického. Obklopeni ze všech stran až po obzor přírodou, kterou si civilizace neúprosně podmanila a přetvořila, nebo rovnou vytvořila podle svých potřeb a preferencí, cítíme, že je něco inherentně hodnotného ve volné, nespoutané přírodě, která prozatím aspoň trochu uniká ocelové pěsti naší kultury². Právě tato (intuitivně, nebo vědomě vnímaná a různě chápaná) hodnota je tím, co pudilo kdysi Henry Davida Thoreaua, Johna Muira, nebo v nedávné době Davida Foremana³, či Garyho Syndera k nekonečným toulkám volnou přírodou, k její zuřivé obraně, ať už slovy, nebo činy. Pobyt v divočině pak podněcoval jejich myšlenky, a zásadně přetvářel jejich pochopení vztahu člověka a světa, kulturního a divokého.

Henry David Thoreau, kterého někdo nazval „hledačem Indiánské moudrosti“, zasvětil život přímému, nezprostředkovanému kontaktu s volnou přírodou. Z ní, jako brilantní pozorovatel, čerpá při svých dalekosáhlých filosofických úvahách: jaké je místo člověka ve světě? Jaký je dobrý život? Jaký je vztah civilizace a divočiny? Odpovědi na tyto otázky hledá při svých dlouhých pěších toulkách, nebo při pobytu u jezera Walden. V eseji Chůze, jednom z jeho vrcholných děl⁴ shrnuje jak svou ideu divočiny a vztah civilizace k ní, tak rozvíjí na svou dobu převratné evoluční myšlenky, které aplikuje na lidskou kulturu, kterou chápe jako pokračování evoluce. Aby tato evoluce mohla probíhat, je potřeba imaginace a spontánnosti, kterou najdeme jedině v divokém. „V divokosti je spása světa.“ Thoreau nás také jeho výzvou k pěším toulkám vybízí ne k nějakému atletickému výkonu, ale k přímému kontaktu s okolím, s přírodou, ale i se sebou samými, k jakési meditaci, umožněné vytrhnutím člověka z jeho sociálního kokonu (jak fyzicky, tak oproštěním se od navyklých způsobů myšlení a vnímání); meditaci, která potřebuje svůj vlastní prostor (volná příroda, volná mysl), čas, ale i určité tempo a rytmus (chůze). Pro mnohé z nás je to nepředstavitelné – což samotné něco vypovídá o naší době a našich životech, ve kterých se radikálně redukoval jak prostor pro divočinu, tak čas, který v ní trávíme. A co teprve naše tempo...?

Na semináři si však přečteme jiný text, totiž část záznamu z výpravy na horu Mt. Katahdin, nebo v jazyce původních obyvatel Ktaadn. Jde o u nás méně známy text, který však zachycuje jeden z klíčových okamžiků ve vývoji Thoreauova vztahu k divoké přírodě a jeho myšlení o ní. V něm je zachycený Thoreauovo vykročení za hranice klasického transcendentalismu (ke kterému se obvykle řadí) ke konfrontaci s odvrácenou stránkou přírody. Zároveň tento text ukazuje pro něho typickou vnímavost a filosofický i literární talent se kterým o svých prožitcích reflektuje.

Četba

Thoreau, Henry David. (2012, orig. 1864). Ktaadn. In: H. D. Thoreau, Mainské lesy. Praha, Litomyšl: Paseka, 2012, s. 51-65 + 72-74.
- Text v ISu zde.

...a její konec

Představa přírody jako člověkem nenarušené divočiny byla v environmentálním myšlení prominentní od časů jeho ustanovování. Takto chápali přírodu výše zmínění Henry David Thoreau nebo John Muir, a další, kteří položili myšlenkové a hodnotové základy ochrany přírody v USA. Tato představa se však začala rozpadat na konci 80. let minulého století. Kniha Billa McKibbena The End of Nature (Konec přírody; překl. ĽS) vzbudila velký rozruch, jako jedna z prvních knih, jež popularizovali problémy spojené s klimatickou změnou. McKibben v ní argumentuje, že na Zemi už neexistuje ani kousek přírody, kterou by člověk nějak neovlivnil – a pokud ne přímo, tak určitě nepřímo, v důsledku lidmi způsobené klimatické změny, kyselých dešťů, nebo ozónové díry – tj. úplně nového typu globálního, a někdy i nevratného znečištění.

McKibben argumentoval, že divoká, člověkem neovlivněná příroda už neexistuje, už jsme všechnu přírodu ovlivnili a přeměnili. Na jeho vlivnou a provokativní knihu navazovala téměř přímo velká a vášnivá debata o samotném konceptu divočiny – tj. neporušené přírody. Vícero kritiček a kritiků, vycházejících z pozic a metod sociálního konstruktivismu, nebo přicházejících ze zemí třetího světa, začalo poukazovat na to, že tato představa – totiž, že existuje něco jako divočina, a jaké to má vlastnosti – je historicky a kulturně kontingentní, ale také, že samotné oblasti divočiny, tak jako byli zřízeny v USA, nebo i jinde ve světě, jsou vlastně (i materiálním) výtvorem lidí ve smyslu ohraničení, regulace zásahů, a často i „vymazání“ historie osídlení daného území. Esej environmentálního historika Williama Cronona The Trouble with Wilderness; or, Getting Back to the Wrong Nature (Problém s divočinou, aneb návrat k nesprávné přírodě; překl. ĽS) rozvíjí právě tyto myšlenky, a jako jedna z prvních zmíněnou debatu nastartovala.

Četba

Cronon, William. (1995). The Trouble with Wilderness; or, Getting Back to the Wrong Nature. In: William Cronon, ed., Uncommon Ground: Rethinking the Human Place in Nature, New York: W. W. Norton & Co., 1995, s. 69-90.
- Text v ISu zde.

-------------------------------------