Antropocén¹ – geologický pojem, který vyvolal obrovskou odezvu napříč obory, i v širší společnosti. Epocha, v níž se hlavní geologickou sílou stává člověk. Ovlivňujeme a zásadně proměňujeme vodní koloběh, cykly biogenních prvků dusíku a fosforu, přesuneme ročně víc země a hornin, než vítr, déšť a cyklus přílivů a odlivů dohromady, měníme klima celé planety tak, že se mění mořské proudy, které tekly stejně po tisíce let. Na seminář si přečteme první písemné vymezení této nové geologické epochy od autorů a popularizátorů pojmu antropocén, Paula Crutzenta a Eugena Stoermera.

Koncept antropocénu ještě jasněji zdůraznil a zviditelnil rozsah a míru našeho (z velké části destruktivního) ovlivňování světa, na které upozorňovalo environmentální hnutí desítky let. Na jednu stranu pomohl dostat mezi širší veřejnost povědomí o tomto rozsahu a zejména o propojenosti všech našich vlivů, čímž přispěl k snaze rozbít zavádějící dojem oddělenosti jednotlivých ekologických problémů a nahlédnout je v jejich mnohočetné provázanosti. A také vyvolal velkou reakci na tyto otázky z kruhů, které se doteď devastací přírodního světa nevěnovaly nijak významně – nejviditelněji asi z těch uměleckých. Na straně druhé bylo však deklarování éry člověka některými interpretováno jako jakási antropocentrická variace na „konec dějin“: konečné vítězství v odvěkém zápasu mezi kulturou a přírodou a naplnění lidského potenciálu a poslání vládnout světu.

Paradoxně to bylo právě v environmentálním hnutí, kde se objevila jedna z těch reakcí, které novou epochu vítají s nadšením a vyhlídkou na světlé zítřky. Michael Shellenberger a Ted Nordhaus, oba letití environmentalisté, napsali v roce 2004 článek The Death of Environmentalism: Global Warming Politics in a Post-environmental World, ve kterém podávají jakési hodnocení environmentálního hnutí a jeho (ne)úspěchů. Jejich kritika je patrně v mnohém trefná a oprávněná: kritizují environmentalist*ky za to, že připustili, aby se stal z jejich agendy jen „special interest“ – partikulární zájem, jedna z oblastí a témat, kterým se je potřeba věnovat – vedle jiných, jako jsou sport, kultura, obchod nebo třeba obrana. Řešení klimatické změny má tedy v politice přibližně stejnou váhu a důležitost, jako DPH, povinná vojenská služba, nebo fotbal. Podařilo se dosáhnout mnoha dílčích úspěchů, ale tváří v tvář obrovským globálním hrozbám dneška fatálně selháváme. Podle nich je proto potřeba zavrhnout staré způsoby a postavit se jim s úplně novým přístupem.

Jak by takovýto „nový“ přístup měl vypadat, můžeme vidět na o deset let pozdějším manifestu, který explicitně definoval program tzv. ekomodernismu², jak ho autorky a autoři nazvali. Podle nich bychom měli naplno využít svého umu, technických dovedností a prostředků, které máme, k tomu abychom nastartovali motor zeleného pokroku a naplnili tak příslib modernity. Na semináři si dále rozebereme právě tento manifest.

Jde ale skutečně o nový přístup? Není léčba problémů modernity aplikováním ještě více modernity naopak tím, co doteď limitovalo skutečná řešení nebo ještě zhoršovalo problémy, se kterými se potýkáme? Je tomu skutečně tak, že jsme doteď jen nezaměřovali vědecko-technický pokrok tím správním směrem, a pokud tak učiníme, tak si poradíme i s ekologickou krizí? Nebo mají spíš pravdu ti, kdo poukazují na to, že téměř všechny problémy dneška byly původně řešeními problémů předchozích (třeba spalování uhlí jako řešení masivní deforestace, nebo intenzivní zemědělství s tunami hnojiv a pesticidů jako řešení očekávaného nedostatku potravin v důsledku růstu populace) a tímto přístupem si zaděláváme na další a ještě větší krize v budoucnu? A co postavení člověka? Máme vzít současnou situaci jako potvrzení panství člověka nad světem, nebo jako silné memento naší hybris? Mezi těmi, kdo poukazují na nebezpečí a neadekvátnost ekomodernistického přístupu, si přiblížíme postoje zajímavého hnutí koncentrovaného kolem The Dark Mountain Project, které vlastními slovy „[opouští] příběhy, jež si naše společnosti rádi vyprávějí, a které nám brání jasně vidět rozsah ekologického, sociálního a kulturrního rozpadu, který probíha. (…) [Dělá] umění, které nebere centralitu lidstva jako samozřejmou (…) a [hledá] nové příběhy, které nám pomůžou pochopit dobu narušení a nejistory.“³.