"Jaké problémy/hrozby týkající se přírody, krajiny, životního prostředí nebo zvířat ve vás vyvolávají nejsilnější pocity? A můžete podrobně popsat, jaké pocity to jsou?"	"Prosím zamyslete se: V jakých druzích situací ty pocity nejčastěji přichází? Co bývá obvykle jejich spoutěčem/spouštěči? (čím přesněji spouštěč určíte, tím lépe)."	"Pokud takové pocity přijdou, co s nimi pak v tu chvíli děláte? Jak s nimi naložíte?"	"A jak vám to vaše nakládání s takovými silnými pocity daří, pomáhá to?"	"Máte něco, co byste druhým pro zvládání takových pocitů doporučili?"
"Klimatická změna  ve mě vyvolává pocity bezmoci pramenící s nízkého vlicu na systémová opatření, zklamání ze sebe samé, že nědělám víc pro ""záchranu světu"". Během diskusí jsem většinou cynická a prohlašuji, že nevěřím, že budou lidé hrozbu klimatického rozvratu schopni včas přijmout a zvrátit. 

Během procházek v lese cítím smutek, protože se snažím představit si, jaké to bude až tam žádné lese kvůli kůrovci nebudou. 

Cítím velký smutek nad současnou produkcí masa ve velkochovech. Sama si maso nekupuji, ale u rodičů ho jím a není vždy z ekologických chovů, takže cítím i opovržení nad sebou."	"Napadá mě, že při diskusích. Je to zvláštní, ale někdy mám pocit, že chci žít podle svých přesvědčení spíš kvůli ostatním než kvůli tomu, že je to správné, pro sebe. 

Když já aktivně něco dělám např. když jím maso, když si kupuji něco, co bych úplně nepotřebovala, když si zapomenu vzít plátěnku a musím si vzít plastový sáček. Obecně, když něco udělat můžu, ale neudělám kvůli lenosti, špatné organizace atd."	"Zaleží na oblasti a samozřejmě na situaci.
Snažím se to přijmout. Říct si, že teď už je to jedno. 
Snažím se dýchat a vymyslet co teď nebo v budoucnu udělám.
Když je příležitost, sdílím své pocity u myšlenky s jinými lidmi."	"Od chvíle, kdy jsem začala studovat enviro jsem si musela projít obdobím, kdy mi bylo špatně při nákupu v supermarketu. Odmítala jsem kupovat si cokoliv nové atd. Postupně jsme přijala fakt, že jsem součástí společosti, který má egativní vliv na životní prostředí. Upřímně nevěřím, že to ""dopadne dobře"". Vídím v tom všem zápas o lidství, o to, co znamená být člověkem. Doufám, stále si držím naději v to, že lidstvo se nakonec vzpamatuje..a bude to nejspáš pozdě a náš život, jak ho známe skončí. Těd už je to lepší a vím, že musím dělat to nejleší v daných podmínkách, pokud chci být součástí společnosti a nežím osamotě v lese."	"Snažte se mít rádi sami sebe takové, jací jste."
"Celkově mě tíží vše spojené s nějakým ničením životního prostředí. Nejsilnější emoce ve mě zřejmě ale vyvolává vymírání živočišných druhů. Je až srdce trhající zjištění, že počty divokých zvířat prudce klesají. Skoro každý dokument o zvířatech se zmiňuje o úbytku jejich přirozeného habitatu. O to těžší je přiznání, že toto vymírání způsobuje člověk svými aktivitami. I když dokumenty o zvířatech osobně miluju, je pro mě stále těžší a těžší se na ně dívat, protože když vidím jak bohatý a nádherný je život v divoké přírodě, přijde mi velice depresivní, že mohu očekávat to, že některá zvířata já nebo mé děti ve volné přírodě prostě neuvidíme. Celkově při pomyšlení na toto pociťuji silně bezmoc (často za toto nemohu já ale dnešní systém), hluboký smutek ale i vztek na to, proč se takové věci dějí. "	"Obvykle se s těmito emocemi setkávám, když si přečtu nějaký článek nebo shlédnu nějaký film, týkající se této problematiky. Spouštěčem bývají pak zejména negativní zprávy - např. vymírání korálů, úmyslné trávení zvířat, ... Ty samé emoce pak zažívam i při rozhovu s lidmi, kteří nemají tak velkou empatii k zvířatům jako já. Při takových rozhovorech se ale většinou snažím tyto emoce skrývat. "	"Jak jsem již zmínila, při rozhovoru tyto emoce částečně skrývám. Někdy totiž nevím, jestli bych svůj vztek nebo smutek dokázala ovládat. Pokud jsem ovšem doma a setkám se s nějakou negativní zprávou, nechám své emoce propustit. Už se mi občas ale stalo, že jsem se i po shlédnutí nějakého dokumentu prostě rozbrečela a byla velmi smutná. V takové chvíli je občas težké se dostat do lepší nálady. Často se mi také stává, že například začnu nadávat nebo se s danou informací rozhořčeně podělím s mým přítelem nebo s kamarády."	"Pokud své emoce vypustím, tak myslím, že to pomáhá. Velice mi pomáhá sdílení, protože mám okolo sebe lidi, kteří při takových věcech cítí stejné emoce. Jako velký optimista vždy doufám, že se ty druhy stejně nějak zachrání, nebo že si s tím příroda určitě poradí. Nejvíce mě asi uklidňuje to, že já osobně se na utrpení zvířat snažím nepodílet. "	"Určitě doporučuji si s někým o tom popovídat. A to nejlépe s někým, kdo sdílí ty samé myšlenky. Povídat si s někým, kdo by vám odporoval by určitě spíš uškodilo.  K tomu si také myslím, že je dobré tyto emoce proměnit v akci - mě osobně pomáhá třeba i to, že podepíšu nějakou petici proti něčemu, nebo že podpořím finančně nějakou neziskovou organizaci. "
"Nejsilnější pocity ve mně rozhodně vyvolává krutost na zvířatech. Jako dlouholetá veganka a předtím ještě vegetariánka jsem se s tímto problémem nikdy nedokázala smířit a i po 8 letech co nejím maso je toto téma pro mě stále nejcitlivější. Samozřejmě se nejedná pouze o konzumaci masa, ale i o týrání zvířat, nedůstojné zacházení se zvířaty a časté vnímání zvířat jako pouhé komodity. Nejvíce mě však rozčiluje paradox, kdy se většina lidí považuje za „milovníky zvířat“, ale dál spokojeně konzumují maso a chodí do cirkusů. Tento problém ve mně vždy vyvolá neskutečný hněv, smutek, bezradnost, úzkost, beznaděj až depresivní stavy."	"Nejčastěji tyto pocity přichází ve společnosti masožravců, obzvláště když jsme u jednoho stolu a já jsem nucena pozorovat, jak konzumují mrtvé zvíře. K tomu bohužel dochází i v naší domácnosti, jelikož otec konzumuje poměrně velké množství masa. Dalším spouštěčem jsou řeznické sekce v obchodech, které jsem nucena projít nebo minimálně jít kolem. Obecně mi ale neskutečně vadí i smrad z masa, tudíž stačí abych šla po ulici kolem nějakého stánku a už na mě přichází depresivní pocity."	"Dříve jsem byla na konzumaci masa v mé přítomnosti neskutečně přecitlivělá, snažila jsem se jakkoli uniknout, abych nemusela být v té samé místnosti, avšak smrad z přípravy masa se vždy dostal i do mého pokoje. Poslední rok je to znatelně lepší, nejsem si ale jistá proč. Nejspíše mám nějaké obranné mechanismy, kterých si nejsem vědoma nebo se možná pomalu ale jistě smiřuji s faktem, že některé věci/lidi nezměním. Doma se tedy stále snažím jíst v jiné časy než otec. Smrad z masa mě ale trápí méně než v minulých letech, proto už automaticky neunikám do pokoje. V obchodech se snažím sekci s masem vždy vyhnout obloukem (pokud to jde) a ani se tím směrem nedívat. Vždy mi však pomáhá myšlení na úplně jiné věci (škola, práce, resty), když se dostanu do takových situací."	"Krátkodobě mi toto vždy pomůže, ale vím, že z dlouhodobého hlediska to nic nevyřeší. Věřím, že takové úniky z reality nejsou nikdy řešením a člověk by měl postupovat jinak. I po tolika letech na svých pocitech stále pracuji, ale nevím, jestli někdy vůbec zmizí. Také mi výrazně pomohlo, když jsem dva roky pracovala ve veganské restauraci, jelikož jsem měla pocit, že tím aktivně pomáhám v rozšiřování povědomí o rostlinné stravě. Také jsem svou prací dala svému okolí jasně najevo své přesvědčení a že to jde dělat i jinak (nezabíjet nevinná zvířata, a přitom se úžasně a výživně najíst!). "	"Rozhodně bych doporučila stát si za svým, to je podle mě první krok (a zároveň ten nejobtížnější) – např. netajit vegetariánství/veganství a vyjádřit nesouhlas s nespravedlností vůči zvířatům. Pro boj se svou úzkostí a beznadějí je dále nápomocné se angažovat za práva/ochranu zvířat, např. podepisovat petice včetně jejich sdílení na sociálních sítích. Osobně mám vždy potom pocit alespoň malé úlevy, že alespoň nějak pomáhám. Na dlouhodobou pomoc pro zvládání těchto pocitů však radu nemám. Když už jsme však natolik zoufalí, tak jediné, co můžeme dělat je smířit se s myšlenkou, že lidi, které máme kolem sebe změnit nedokážeme, ale můžeme je alespoň vyměnit za jiné. :) "
Nejvíce asi pokles biodiverzity a klimatická krize	"Tím, že se klimatická krize projevuje v tolika různých věcech, tak se to stává celkem často a spouštěče jsou různé. Ať už zprávy o uprchlících, suchu nebo i zdanlivě přímočaře nesouvisející zprávy o změně státního rozpočtu nebo i když mi někdo vypráví o tom, jak někam letěl nebo jak skvělé jídlo (nejlépe steak z Argentiny) si dal minulý týden. Nějakým zvláštním způsobem mi to téma začalo v hlavě vyskakovat samo. Co se týče biodiverzity je to převážně na procházkách, když si člověk všímá změn v krajině (tam, kde když jsem byla malá byl pestrý les najednou stojí buď monokultura nebo rovnou holina) nebo při různých zprávách kácení lesů, vysoušení mokřadů, nebo zprávách o zemědělských dotacích apod."	"Většinou přemýšlím nad tím, jak se dá situace změnit, co můžu já sama udělat. Jindy mě to trochu semele a jsem z toho smutná, pak si řeknu, že je vlastně v pohodě být z toho smutná, páč je to fakt kurňa na nic a třeba si zavolám s kamarády z Udržitelňáků (Udržitelný Palacký=na minulé škole parta, co se snaží o informovat o udržitelnosti napříč univerzitou), kteří to cítí stejně a hned je líp. Řeknem si třeba novinky, kde se co podařilo, kde co ne. A trochu to vybalancuje. A konečně úplně někdy jindy to prostě smetu a jdu dělat něco, co vůbec nesouvisí a odvedu myšlenky jinam, koukáme s spolubydli na film, peču, běh nebo uklidím pokoj. :D  "	"Jak kdy. Jsou lepší a horší dny, některé dny je toho prostě moc a ty zprávy se o to hůř nesou. V celku se to ale celkem daří. Naštěstí mám fakt štěstí na lidi v okolí, na to, že vlastně samotným těm důsledkům zatím nečelím i  za privilegium toho, já do jisté míry nějakým způsobem minimálně svým chováním něco změnit (mám na to časovou kapacitu, můžu se angažovat v nějakých třeba peticích apod.) což alespoň trochu ulevuje."	"Nejsi v tom sám! A cítit se na nic je v poho. 

Doporučení nevím, každý to máme individuálně, tak se mi nechce genericky říkat poučky s knížek, každý si asi hledáme svojí cestu. Ale odpojení se od medií a nejrůznějších studií čas od času, pokec s někým nám milým či věnování se něčemu, co nám dělá radost (v kontextu dost neuchopitelného a všeobsahujícího problému třeba klimatu ideál věnovat se něčemu s jasným cílem a co má třeba i nějaké pozitivní hmatatelné výsledky-""upeč třeba chleba, postav třeba zeď"") podle mě může udělat fajn každému! :)

"
"Náročná otázka. Uvědomuji si, jak je to nepříjemný úkol pro mě - nahlédnout do toho, čím žiji každý den, v čem pracuji, čím se zabývám; a na základě toho identifikovat pouze témata, která mě popuzují zcela nejvíce. Nicméně mám pocit, že vyhodnocení chování ostatních lidí a jejich pocitů by pro mě bylo ještě obtížnější, a z toho důvodu se raději zaměřím na sebe, sobě snad rozumím více. Nuž, paradoxně, úsměvný, že přestože mám vhled do problematiky ilegálního obchodu se zvířaty, těžbu v tropickém lese, konzumaci bushmeatu a jiná závažná témata - která jsou silně do očí bijící a srdce drásající, tak nejsilnější pocity mám z toho, co se děje u mě doma, za humny, ve ""vyspělém a organizovaném státu"" - ztráta biodiverzity, unifikace krajiny, fragmentace prostředí, světelné znečištění, dopady konvenčního zemědělství, zpátečnické prakticky konzervativního lesnického systému, velkoformátové odporné chovy zvířat a tak, prostě ""civilizace"". Pocitů je nespočet, ale určitě mohu identifikovat smutek - smutek z toho, že podle mě si spousty lidí neuvědomuje, proč na tomhle světě je, neumí vnímat krásu, pociťovat vděk a pokoru ke všemu živému, nevnímá planetu jako provázaný celek, nedokáže si užít moment a třeba jen tmu, sluneční paprsek, vůni jehličí či bzučení mouchy, a tak. Kdyby tomu tak bylo, skutečně by byl o životní prostředí takový nezájem, takový nevděk za to - kde a v čem žijeme - čistá voda, ovzduší a potenciál k tomu, aby vše kvetlo a bylo udržitelné? A naopak máme zájem pouze v případě, že nám jde o přežití související s klimatickými změnami? Trochu mi to tak připadá, že žijeme hrozně jednoduchý a strachem prostoupený život, takže pociťuji i soucit. A mnoho dalších pocitů již provázaných současně i s tím, že mi samozřejmě záleží na tom, jak žiji já - moji blízcí - celá planeta a ekosystémy - a tedy naštvanost a vzpurnost. "	"Přiznám se, že jsem si v průběhu let prošla spousty změnami, co se týče přístupu k lidem a sobě samotné ve vztahu k životnímu prostředí; a že i ty nejsilnější pocity se mi celkem podařilo změnit a částečně zkrotit a nasměřovat jiným směrem - od beznaděje ke spíše současnému stavu optimismu a bojovnosti. Nicméně občasný smutek se mi nevyhýbá, a dost silně si uvědomuji, že je to především v situacích, kdy dané problematiky řeším s mými nejbližšími - rodinou či přáteli. A to vím, že za prvé je tam syndrom ""je to moje rodina, snažím se dělat něco na druhém konci světa a doma nezvládnu ani snížit spotřebu plastů"" a pak smutek z toho, že se tolik stresují  a dávají váhu zbytečným věcem, které by mohli změnit spíš za tu radost z přírody, no... Dále se mi to stává, ale to se týká spíše toho druhého pocitu - naštvanosti, s lidmi v podobné věkové kategorii, spolužáky ze školy, co beru jako budoucnost planety a no, tam ten nezájem bolí dost. Bolí spíš to moje zklamání vždy, kdybych neočekávala, tak bych asi nebyla tolik zklamaná, funguje to tak? "	"Většinou jim nechám volný průběh, jelikož vím, že pokud mi na něčem záleží - tak je musím cítit. Avšak naučila jsem se s těmi pocity v průběhu let už natolik pracovat (a změnit spíš sama sebe, svůj přístup, než své okolí), že to pro mě není detrimentální. Jsem schopná ty pocity přijmout tak, aby mi nijak dlouhodobě neubližovaly, aby mě nedemotivovaly v tom, co dělám a čemu věřím. Spíš jsem si v sobě už vybudovala základnu štěstí, o kterou se můžu v takových situacích opřít a vím, že mě tyto pocity již neohrozí; naopak často spíš nakopnou a to mám ráda. "	"Doufám, že jsem si v tomhle vybudovala již dlouhodobější balanc a klid. Dřív jsem měla spíš potřebu ty pocity ventilovat a tlačit ostatních do věcí a názorů, což stejně nikam nevedlo, a nakonec z toho bylo nejvíc zle mně samotné. Teď jsem schopná se již díky svému vnitřnímu světu a rovnováze oprostit od některých rozhovorů a výsledků z nich (to je taky super - naučit se nedělat z ničeho závěry, protože ono se všechno stejně mění, a vždy změní). Ale nevím, možná jsem teď moc pozitivní... "	"Naučit se pracovat sám se sebou a s myšlenkou, že přístup ostatních často změnit nemůžeme - ale svůj ano. Nechávat si odstup a čas od některých myšlenek a událostí, diskuzí, těžkých rozhovorů - zapisovat si myšlenky a posouvat se v nich. Být na ostatní a nejvíc na sebe laskavý, respekt dávající, to se pak krásně žije. Co si myslím, že mi taky hodně pomohlo a ve výsledku i mému okolí - že jsem mnohem empatičtější oproti minulosti. Asi to je zlaté pravidlo, že pokud chceme být pochopeni, tak bychom se sami měli snažit nejdřív pochopit a naslouchat. Škoda, že jsem tedy nepodstoupila ten druhý úkol - pocity druhých, ale přiznám se, že jsem na to neměla v danou chvíli, snad někdy jindy. No a HLAVNĚ přeci spánek, les a zmrzlinu, to překoná všechno! "
"Asi nejsilnější pocit ve mně vyvolává obecně klimatická změna, především ve spojení s obrovskými změnami v krajině, které jsou jak příčinou (narovnávání vodních toků, obrovská pole, posledně mě velmi zasáhlo např. přijíždění kolem nekonečné rafinérie Schwechat v Rakousku atd.) tak následkem (vyschlé řeky, obrovské vykácené plochy..) klimatické změny. Nejvýraznější pocity jsou asi pocity zmaru a smutku, prostě takové, jaké mám, když ztrácím něco, na čem mi záleží. Zároveň je to pocit zmaru a smutku nad tím, že tyto problémy lidé kolem mě nevidí, nebo nechápou, co to znamená a jaké to má příčiny (a jaké to může mít důsledky). "	"Tyto situace nejčastěji přichází při procházkách v místech, které jsme si zvykli nazývat přírodou a lesy (hlavně smrkové monokultury, pole...), a spouštěčem je v tomto případě konkrétní úsek krajiny nebo konkrétní událost v kombinaci s množstvím informací, které mi běží hlavou a které mi říkají, že jsme v háji. Často tyto pocity přicházejí také při diskuzích s druhými, kdy vnímám, že lidé mají nasazené klapky na očích a v hlavě tucet obranných mechanismů, a kvůli tomu nevidí a neslyší, co se děje a mají pocit, že je vše v pořádku. "	"Dobrou formou terapie je pro mě sdílení mých pocitů s lidmi, kteří mi rozumí (byť vím, že se tím uzavírám do svých bublin). Když nikdo takový není zrovna po ruce, nechávám tyto pocity mnou projít a odeznít (nebo se o to alespoň snažím). Naštěstí dlouho nevydržím u jedné myšlenky, a tak ji brzy vystřídají třeba myšlenky na ten zbytek krásné přírody nebo úspěchy, kterých se daří na poli boje s klima změnou dosáhnout. "	"Určitě, i když některé obrazy zničené krajiny a pocity se mi vrývají hluboko pod kůži a vylézají pak opakovaně na povrch ve slabých chvílích (a čím více jich je, tím to bývá horší). Obecně tipuji, že ještě pár let studia envira a budu mít fakt velký problém. :D"	"Asi umět se od toho odpoutat, jakýmkoliv způsobem, alespoň na chvíli. Protože vyhořelému člověku s environmentálním žalem půjde jen velmi obtížně bojovat s klimatickou změnou. :)"
"Celkově mě asi trápí takové to obecné odpojení člověka od přírody – díky tomu se chováme nesmyslně a nešetrně k planetě. S tím souvisí nadměrná tvorba odpadu, konzum, manipulace, stres a život v nezdravém přebytku. Což mi připomíná další věc, která mě trápí velmi silně, což je plýtvání jídlem. Vždy když něco vyhazuji, nebo vidím, že to někdo dělá, přemýšlím, jak douho by s tím zbytkem přežil člověk v nouzi. Vzpomenu si na hrdiny Jacka Londona a říkám si, jak jsme zhýčkaní. Taky mě štve, že mnoho lidí angažujících se v ochraně přírody je na tom psychicky špatně v důsledku té složitosti, zatímco ty, kteří se nestarají, jsou v pohodě. Další věc je znečištění oceánu – je to děsivé, když je to tak velká část povrchu planetu, tak velká část nás samých a je to základ našeho přežití. Představím si barevný a pestrý podmořský svět přeměněný na šedé pohřebiště bez života. Jaké znečištění, či jaká lidská činnost může vést k něčemu takovému? Dál mě napadá týrání zvířat, eroze půdy a kácení pralesů. Eroze půdy mě děsí proto, že je to obrovský problém velkou měrou přispívající k oteplení planety, a přitom se děje jakoby nic. A kácení pralesů je zkrátka zlo. Cítím bolest, smutek, vztek, bezmoc, motivace dělat alespoň něco, pocit být nohama na zemi… To proto, že si připomínám, že se to opravdu děje, a že je to průser. Taky to, že moje budoucí práce se musí podílet na změně. Je to na jednu stranu pocit uklidnění, že tak nějak vím, co dělat a kam směřovat. Cítím soucit a zároveň trochu pochopení, protože vím, že člověk obecně důsledky své činnosti nedomýšlí a neznamená to explicitně, že je zlý, jen občas trochu hloupý :D Občas pociťuji i jakousi inspiraci v tom, co by se dalo udělat."	"Myslím, že obecně by se dalo říct, že je to při střetu s realitou. Napadá mě zhlédnutí dokumentu, pobyt v přírodě, kde jsou zjevné negativní důsledky lidské činnosti… Když vidím konzum, nezájem lidí a zavírání očí před problémem. Když jsem sama nucená udělat něco nešetrného. Když si vzpomenu na minulost, kdy jsem se chovala nešetrně. Když se nezajímají moji blízcí."	"Snažím se ty pocity si přiznat, což je pro mě často něco opravdu obtížného. Vždy si nejdřív dám pozor, abych se těmi pocity nenechala přemoct. Připomínám si, že já jsem já a sama mám své problémy, mám tendence být úzkostlivá a bylo by praštěné, abych svou obecnou úzkost zvyšovala, proto, že se starám. Připomínám si, abych byla nohama na zemi. Také se uklidňuji tím, že já směřuji k tomu, abych dělala, co můžu, a proto můžu mít pocit klidu. Zbytek už holt neovlivním. Napadá mě i to, kolik lidí environmentální problémy ignoruje a já se přece nebudu hroutit. Po tom, co si pocity přiznám, většinou je ještě nějakou dobu vstřebávám, stejně jako dané informace. Zároveň však přemýšlím, co bych mohla udělat. Mám pocit, že opravdu nejlepší obranou je sublimace. Snažím se zaměřit na pozitivní věci, které se v dané oblasti dějí. Napadlo mě i pocity sdílet, řešit s někým dalším… Pravdou však je, že to moc nedělám. S kamarády aktivně témata neotevírám, protože si chci spíše odpočinout a netrápit se problémy světa, nebo rozebírám to dobré, co se děje :) Naštěstí studuji tento obor, což je, řekla bych i dostatečná terapie. :) Dobré je také udržet si nadhled. Někdy třeba od tématu úplně uteču, (ven, dělat blbosti, pustit si jednoduchý film…) a později se k němu vrátím s čistou hlavou."	"Myslím, že ano, snažím se mít pozitivní přístup, opravdu téma často uzavírám tím, že se snažím něco dělat a panika ničemu nepomůže. Ale uvědomuji, si, jak často na například ve svém textu opakuji. Možná je to reaktivní formace? "	"Asi to, abychom na si na tyto pocity dávali pozor. :) Ať nevyhoříme, nestaneme skeptičtí a útoční vůči druhým. Že to, co nás trápí nejvíc je asi to, čemu bychom se mohli věnovat. Tohle zamyšlení nám může ukázat, kam dál. Nebo si aspoň uvědomit, kde na sobě můžeme zapracovat, tak abychom se cítili lépe. :)"
"Za nejzásadnější hrozbu považuji vlnu environmentální migrace, kterou klimatická změna způsobí, konkrétněji konflikt, který z ní vznikne. Z hlediska rozložení moci ve světě, která je již dnes alarmující, je poměrně jasné, kdo v něm zvítězí. Když nad tím přemýšlím, cítím úzkost, ale mnohem horší pocit je beznaděj, jelikož tento scénář považuji za téměř nevyhnutelný. Je pak těžké se o něco v běžném životě snažit a soustředit se na nějaké osobní cíle nebo potřeby. "	"Často to bývá spojené se studiem, cokoliv, co vede k hledání nebo hodnocení řešení environmentálních problémů. Dále diskuze s přáteli nebo členy kolektivů, ve kterých jsem aktivní, protože ta sdílená beznaděj je mnohem realističtější. Silně na mě působí hlavně názory mých osobních ""autorit"" nebo zkušenějších ""vzorů"", se kterými jsem v kontaktu. Dále jsou to někdy studenti a jejich dotazování se na možnosti řešení. Spouštěčem je pro mě asi nějaké uvědomění si kolektivního zmaru :D "	"Většinou použiju humor, ironii, sarkasmus nebo ty pocity jednoduše potlačím."	Ne	"Myslím že je docela funkční koncept, jehož autorku už jsem ale zapomněla: spočívá v tom, že se člověk zajímá o věci, které mu přijdou důležité, chová se podle zásad, které z nich plynou a zároveň se věnuje aktivitám, kterými se snaží svět kolem sebe smysluplně měnit. "
"Najväčšiu hrozbu cítim zo zmeny klímy, najmä v súvislosti s túžbou mať deti. Často rozmýšľam, či nie je sebecké hodiť na ne tú ťarchu, čo už teraz cítim ja, a v budúcnosti to bude len horšie. Cítim bezmoc, strach, zúfalstvo, žiaľ. Problémy ako strata biodiverzity, či intenzívne poľnohospodárstvo vo mne vyvolávajú hnev a ľútosť. Niekedy to prechádza do rezignácie, občas závidím ľuďom, ktorí o tom nič nevedia a neriešia."	"Najčastejšie, keď sa mi daný jav nejako pripomenie. Niekto niečo povie, v škole sa o danej téme rozprávame, vidím nejaký súvisiaci film, sociálne siete. Keď trávim čas s malými deťmi, myslím na klimatickú zmenu. Často tie pocity vytesňujem, no ak ma niečo vykoľajilo už predtým, alebo mám smutnejšiu náladu, tak sa dostavia. "	"Ako som už zmienila, často ich vytesňujem. V škole som si prvou vlnou environmentálneho žiaľu už prešla, potom nastala fáza viac – menej ignorácie. Momentálne som v druhej vlne, ktorá je ešte umocnená zúfalstvom z aktuálneho spoločenského a politického vývoja. Situácia sa mi zdá veľmi náročná a bezvýchodisková. Snažím sa žiť najšetrnejšie k prírode, ako zvládnem, ale viem, že to nestačí. Do určitej miery sebou nechávam tie pocity prejsť, človek musí trochu prijať, čo sa deje, ale potom už nevládzem a jednoducho vytesňujem, nepremýšľam nad tým."	"Hodnotila by som to tak, že nedarí. Niektorí ľudia hovoria o pozitívnom prístupe, aby si každý človek našiel niečo malé, čím prispeje celej veci, nejaký svoj malý aktivizmus alebo zmenu návykov. Tak ja teda triedim odpad a naučila som to aj rodinu, používam hromadnú dopravu, posledné dva roky som nikam neletela, nikdy som ani nebola mimo Európy. Väčšinou sa stravujem vegetariánsky a vegánsky, veci nakupujem málo, z druhej ruky a lokálnych fér biznisov, snažím sa neprodukovať zbytočný odpad, využívam zvyšky, pracujem v environmentálnej výchove, chodím na demonštrácie, vzdelávam sa. Je to dosť? Nie. Keď sa pozriem, kadiaľ ide svet... Neviem. Jednoducho ten žiaľ a hnev a beznádej radšej ignorujem. "	"Ani nie. Možno skúsiť ten pozitívny prístup a ak im vyjde, nech dajú vedieť, budem rada za tipy."
"Nejsilnější asi globální změna klimatu a vše co je s ní spojené, např. úbytek biodiverzity, odlesňování.. Vyvolává to ve mě asi nejčastěji úzkost, že nevím, co bude, jestli se jako lidstvo stihneme „semknout“ a jestli valná většina pochopí včas, že momentální stav nás vede do záhuby.. Nebo máme vůbec ještě šanci tu změnu odvrátit? Co by se muselo stát, aby se stav začal zlepšovat a přestal zhoršovat? Popsala bych to asi jako pocity úzkosti a nejistoty. 
Taky to ve mě občas vyvolává vztek, na ostatní ale i sama na sebe, když vidím, jak pohodlnými jsme se stali. Vztek a frustraci na to, v jaké konzumní společnosti žijeme, jaké jsou dnešní hodnoty... "	"Nejčastěji asi když se setkám s někým, kdo se chová totálně neudržitelně. V obchodě, když vidím, že si lidé dávají třeba banány do sáčku. Nebo mají v košíku 10 sáčků a v každém po jednom druhu ovoce/zeleniny/pečiva. 

Nebo příklad, než jsme se nastěhovali do bytu, kde bydlíme teď, nikdo v něm netřídil ani odpad. Zavedli jsme proto extra koše na plast, papír a sklo, a vysvětlili. No, spolubydlící zezačátku třídil, ale teď, po půl roce, háže do koše na směsný odpad opět všechno, co se dá. Plastový obal z obědu, který by stačil jen vymýt vodou a hodit do plastu. To stejné se sklem. Do směsného koše hodil i běžecké boty nebo gumovou duši z kola... (boty jsme s přítelem vzali z koše, vyprali v pračce a zanesli bezdomovcům, protože po vyprání byly jak nové...). To pak jsem naštvaná 2x tolik, prostě nedokážu pochopit, proč se ani neobtěžuje přemýšlet a dělat takové minimum, jako je třídění odpadu. 

Nebo, když vidím, jak se kamarádka chlubí tím, že si objednala tento měsíc už páté tričko/kalhoty/boty/whatever. A jak to pořídila levně ve slevě. Ale nad tím, z jakého je to materiálu, kolik při tom bylo vyprodukováno odpadu/vody, kdo to ušil, za kolik to ušil, odkud to cestovalo, je úplně jedno, hlavně že to bylo levné a vypadá to dobře. "	"Nejčastěji je „tutlám“ v sobě, snažím se je vytěsnit, protože to je asi můj nejčastější obranný mechanismus. Byla jsem vychovávána, že si takové nepříjemné pocity mám nechat „pro sebe“, radši nebrečet, neventilovat to. Na jednu stranu mi to pomůže v ten moment, že zůstanu „klidná“ a vsáknu to jako houba, ale ve skrytu duše bych toho dotyčného i chtěla konfrontovat (kamarádku, spolubydlícího, ale i někoho cizího) a říct mu, že se mi jeho chování nelíbí, ale většinou zvítězí ta stránka, že nic neřeknu/neudělám a pak je to možná ještě horší.
Taky se to snažím racionalizovat, řeknu si, že každý jsme nějací a jsme zodpovědní za sebe a své chování.

Většinou si ty pocity vykompenzuji tím, že se sama snažím chovat udržitelně, jak jen to jde. Že si nekoupím něco, co bych sice chtěla, ale vyhodnotím to jako zbytečné a koupím si jen to, co opravdu potřebuju. Nebo že místo autem jdu pěšky, MHD atp. Když se mi to ale někdy nepovede, i když bych chtěla, tak se ty pocity ještě prohlubují."	"V danou chvíli ano, ale dlouhobě ne. Učím se dávat najevo emoce, ale trvá to dýl, než jsem čekala a je to běh na dlouhou trať. :-)  Tak je občas vyventiluju příteli, který naštěstí má podobné smýšlení co se týče udržitelnosti a ochrany přírody jako já a navzájem se  posouváme dál. "	"Asi uvědomit si, jak to máme, jak nás to ovlivňuje, co s nimi děláme. A přijít na to, co nám pomáhá a začít to dělat."
"Poměrně silně jsem prožívala kůrovcovou kalamitu a masivní kácení a usychání lesů. Dopadal z toho na mě především smutek, a taková trochu úzkost - jak kdyby vykácením kus lesa a jeho života vymřel. Stejný smutek, spojený ale s rozhořčením cítím, když se někde pokácí zdravé stromy, které jsem znala a měla je ráda/procházela kolem nich. Rozhořčení u mě pramení ze zbytečnosti jejich pokácení i toho, že jsem nevěděla, že se mají kácet a přišla jsem k místu až když  byl strom najednou pryč a zbylo po něm jen prázdno a pařez. To se potom vnitřně se ztrátou stromů loučím a truchlím trochu.

Velkou úzkost ve mě vyvolávají i zprávy a dokumenty, zachycující masivní úbytek biodiverzity, divočiny a hromadné vymírání celých populací některých druhů, kdy příčinou tohoto masivního úbytku je lidská činnost. Při sledování jednoho dokumentu jsem velmi silně cítila i pocit viny, za to, že tato jednotlivá nádherná zvířata umírají, že já nesu vinu na tom, že přichází o své domovy. To bylo hrozné, brečela jsem u toho...

Silné emoce ve mě vyvolaly i záběry z klecových chovů slepic. Cítila jsem zhnusení a znechucení z toho, v jakých hrozných podmínkách zvířata žijí, cítila jsem se trochu sklíčeně a připadalo mi to celé jako koncentráky akorát pro zvířata. A byla jsem vlastně i naštvaná, jak tohle může vůbec pořád existovat, což mě vyburcovalo k tomu, že jsem se zapojila do kampaně proti klecovému chovu.

Jeden čas jsem také velmi silně pociťovala úzkost, když jsem pročítala různé zprávy, dokumentující a předpovídající všechny možné dopady klimatické změny. To bylo pro mě depresivní čtení a představy, že by se to vše mohlo stát, mě posunovaly spíš do deprese a úzkosti, se kterou jsem se potom musela vypořádat."	"Řekla bych, že v mém případě je hlavním spouštěčem to, že se dostanu do přímého kontaktu s daným problémem - vidím na vlastní oči ztrátu lesů, vidím záběry v dokumentech, které zachycují úbytek biodiverzity v čase a to, že dnes zvířata i rostliny nemají prostor, kde by žily. Či vidím přímo podmínky, v jakých slepice v klecích žijí. To je pro mě spouštěčem vyvolání silných emocí.
Myslím, že to jsou okamžiky, kdy se emočně empaticky naladím na přírodu/zvířata a silně potom prožívám jakékoliv ubližování přírodě."	"Jsem s těmi pocity a emocemi, prožívám je, a snažím se zjistit, co vůbec ve mě ty pocity vyvolává - proč jsem smutná, proč cítím vinu nebo proč cítím úzkost. Většinou potřebuji chvíli čas, abych si to ""odžila"".  Abych se se ztrátou vypořádala - nebo když jsem cítila vinu za utrpení zvířat, tak jsem se jim velmi silně v duchu omlouvala a dá se říct možná prosila za odpuštění a slibovala sama sobě i jim/všemu, že něco změním, aby k tomu už nedocházelo.
Nejhorší je pro mě úzkost. Té se člověk nejhůře zbaví. Pomohlo mi tehdy se se svou úzkostí někomu svěřit a i se z ní trochu vybrečet. Potřebovala jsem podporu okolí."	"Pomáhá mi to, že si nechám prostor a dovolím si emoce prožít. Byť jsou nepříjemné, většinou potom co jim dám prostor brzy pominou (horší to je s pocitem deprese, tam to moc rychle nefunguje..). Také mi velmi pomohlo se s emocemi a pocity jaké prožívám někomu v tu chvíli svěřit. A po tom, co takto emoce prožiji, tak mi pomáhá i zapojení se do nějaké aktivity/akce která se snaží věci změnit k lepšímu."	"Asi to, o čem jsem psala výše, v předchozí odpovědi."
"Myslím, že to nejsou ani tak konkrétní problémy, jako spíš všeobecný přístup k nim. Dokonce i kdyby šlo o něco relativně zanedbatelného, měli by lidé být schopní alespoň uznat, že je to problém, ne? Nebylo by přece všem lépe, kdyby místo obraných mechanismů lidé souhlasili, že je něco problém, a posunuli se dál? Nemluvím vlastně ani o environmentálních tématech. Kolikrát se lidi do krve hádají, místo aby si v klidu řekli: ""Máme problém, ty chceš A, já chci B - můžeme se kvůli tomu pohádat, nebo můžeme zkusit najít v klidu kompromis či řešení C, na tom se dohodnout a zbytek večera strávit nějakou příjemnou aktivitou."" Ne, většina lidí raději stráví čas nesmyslnými hádkami, třeba o tom, třeba jakým tónem kdo co řekl nebo jestli globální oteplování existuje. Kdyby jim hořel dům, asi by raději předstírali, že oheň neexistuje. Jsem smutná, rezignovaná a hodně, hodně unavená. V případě bližních občas i naštvaná, protože na ně kladu určitá očekávání, i když vím, že správně bych od nikoho nic očekávat neměla."	"Pocity únavy, rezignace a smutku přichází obvykle, když jsem unavená i fyzicky, takže spíš k večeru. Dopoledne mám třeba ještě sílu někomu trpělivě vysvětlovat, že článek, který zrovna sdílel, je dezinformace a proč, nebo přijmout pádné argumenty protistrany. Když jsem unavená, nemám ani sílu debatu začít, případně v ní pokračovat. 
Když je protistranou někdo, kdo je mi opravdu blízký, dokáže mě někdy i rozčílit, protože, jak už jsem řekla, mám od nich určitá očekávání. Tato očekávání pak zklamou hlavně v případě, kdy tvrdí něco krátkozrakého či sobeckého a odmítají přijmout jakékoli argumenty, se kterými nesouhlasí, i kdybych je sebevíc podložila. (Párkrát jsem třeba byla v debatě diskriminována na základě věku, když protistraně došly reálné argumenty.)"	"Když se cítím vyčerpaná a rezignovaná, změním směr myšlenek a zkusím se rozveselit a odpočinout si. Nechávám zdroj své frustrace bez odpovědi a věnuju se raději duševní hygieně. 
Pokud jsem rozčilená, je těžké přemýšlet racionálně, takže je obvykle prvním krokem si uvědomit, že jsem rozčilená a nemyslím racionálně. Když se mi to podaří, upnu úsilí k tomu, abych přestala a uklidnila sebe a pak debatu, třeba i změnou tématu, protože jakmile je rozhovor v tomto bodě, nic se nevyřeší. Pokud se druhá strana chce hádat dál a nevyjde mi v mých snahách vstříc, odejdu od debaty. 
Samotný proces uklidnění, když jsem naštvaná, je asi nejnáročnější. Někdy pomáhá si uvědomit pohnutky druhé strany, někdy myšlenka na to, že na té hádce a předmětu hádky vlastně nezáleží a je to jen vlnka v moři. Někdy si musím v hlavě opakovat mantru, že jsem člověk, co se nerad hádá. Všeobecně bych to ale shrnula jako změnu způsobu, jakým na situaci nahlížím."	"Jak kdy. Za poslední roky jsem se v tom ale hodně zlepšila. Víc bych se k tomu ale raději nevyjadřovala, i když je to anonymní, nerada vzpomínám na dobu, kdy se mi to tak nedařilo."	"Co bych doporučila? Cimrmanův úkrok stranou. V jeho různých podobách. Někdy je dobré ukročit, odprostit se od vlastních postojů a podívat se na věc z jiného úhlu. Někdy je dobré ukročit a podívat se na věc z většího měřítka a vzdálenosti. Někdy je dobré ukročit od vyjeté cesty a najít úplně nové řešení: Kdysi jsem měla pocit, že když jsem si v životě určila cíl, vystavěla jsem si rovnou cihlovou chodbu až k němu a už z ní nemůžu uhnout - jsem v pasti. Ale život je spíš jako park se spoustou cestiček a dá se to říznout i přes trávu. Je potřeba na to neustále myslet a hledat nové cesty, když je ta původní zablokovaná."
"Takových problémů a hrozeb je celá řada. Zmíním pár z nich - vymírání a mizení živočišných a rostlinných druhů a s tím spojený úbytek biodiverzity, devastace a změny krajiny v důsledku zemědělské činnosti, odlesňování, kácení lesů, znečišťování ovzduší a zanášení přírody odpadem, velkochovy zvířat... mohla bych pokračovat dál. Co to ve mě vyvolává? Asi hodně hlubokého opravdového smutku - ten je se mnou často. Dále vztek. Pocity bezmoci. Frustraci. Lítost. Určitou formu zklamání a studu, protože to má na svědomí lidský druh, ke kterému náležím... Nic veselého. ."	"Nejčastěji přicházejí, když o těchto věcech přemýšlím, což je často. Dochází k tomu během studia. Když čtu nějaké články nebo monografie na tato témata. Také při diskuzích s různými lidmi na témata, která s danými problémy a hrozba souvisejí. Často taky při pohybu krajinou, kdy přímo vidím, co je špatně - např. projíždím vlakem z Brna do Ostravy a pozoruji monokulturní lány čelící erozi. Dále, kdykoli baštím - to mívám výčitky. Také při přemýšlení nad budoucností, kdy např. s partnerem víme, že chceme kopec dětí, už jen proto, že potřebuje naplnit své biologické pudy a předat genetickou výbavu dále... Ale nevíme, zda je to racionální, když situace ve světě nám připadá stále horší. Máme trochu strach, abychom je neuvedli do něčeho bídného a neublížili jim. Je to dilema."	"Nechám tyto pocity přijít a jsem s nimi. Mluvím o nich s blízkými lidmi. Chvíli s nimi jsem, nechám je mnou projít a ony zase odejdou. Vím o nich. Nepřekvapují mě. Přijala jsem je jako součást svého života. Docela mi taky pomáhá, když mám pocit, že dělám něco, co dává smysl a v malém měřítku to napomáhá environmentální situaci nezhoršovat (např. stravuji se vegansky, šetřím spotřebu zdrojů i energie, pěstuju si na zahrádce zeleninu, snažím se být pozitivním příkladem pro lidi kolem - že něco nějak dělat jde, a nemusí to pro mě být utrpení a zátěž...) To mě třeba i baví a těší. Taky píšu básničky nebo běhám a cvičím v lese - to je fajn."	Pomáhá to. :)	"Asi bych doporučila nepotlačovat je, i když je konfrontace s nimi nepříjemná... ale zároveň se jimi nenechat zahltit - možná najít rovnováhu. To kde ji hledat nemůžu říct. To má asi každý jinak..."
"Celkově ve mně vyvolává nejsilnější pocit nespravedlnost a vykořisťování. Zprvu se jednalo primárně o zvířecí utrpení, ale s postupem času se má oblast prožívaných pocitů rozšířila na všechny skupiny, které jsou nějakým způsobem nerovnoprávné, zneužívané až vykořisťované. Jedná se o pocity úzkosti, paniky, smutku, vzteku, nepochopení a občas rezignace. "	"Většinou nějaká literatura, dokument, podcast, které o tomto tématu pojednává, což je ve většině případů v rámci školy. Spouštěčem může být samozřejmě i konkrétní situace v mém životě. Občas ve mně tyto pocity vyvolávají rozhovory s lidmi, kteří mají schopnost empatie vyvinutou jinak, než já - například témata jako je veganství, rasismus apod. "	"Ve většině případech se vypláču, což mi uleví krátkodobě. Občas mám tendenci si racionalizovat různé situace - takže se uklidňuji tím, že každý má právo na to, mít to jinak apod. Upřímně nevím, jak bych se s těmito pocity vyrovnávat měla. "	"Všechny způsoby, kterými se snažím své pocity zpracovávat, jsou spíše krátkodobé. Nejsem si jista, ale myslím, že to jinak ani nejde. Pochybuju, že mě tyto problémy přestanou trápit a že se společnost začne znenadání chovat jinak. "	"Možná sdílení. Pocit, že v tom nejste sami, když pochopíte, že jsou i jiní lidé, kteří se na konkrétní problematiku dívají stejným úhlem pohledu, může vás to alespoň do jisté míry uklidnit. "
"Pro mě každé znečištění, které vidím v krajině nebo v zprávách je pro mě hrozné. (např. odpadky v krajině, unik ropy nebo se také může jednat o urbansprawl atd.) 

Nejsilnější pocit beznaděje, že tomu jde zabránit nebo šlo, ale bohužel to přispělo k dalšímu ničení. Pocit smutku , že i když člověk vidí, co se děje s krajinou a jaká ta krajina byla předtím stále ji ničí dokola. Nechápavost a zlost, jak to člověk může dopustit a ještě to nevidí.  "	"Spouštěčem vzteku je pro mě hlavně to, když vidím stát auto u lese a u něj lid vytahují pytle s odpadky a házejí to do lesa. Jak kdyby neměli kousek od domu popelnici, nebo nevěděli, že to můžou odvážet do sběru. Když seberu někde odpadky a další den jsou tam znova. 

Pocit beznaděje přichází vždy v té chvíli, když vidím co se najednou na světě děje (čtu si zprávy o tom), začněme se mi zdá, že je toho moc, že prostě to nejde nijak změnit. 

Samozřejmě když to vidím, tak mám i pocit toho, že musím něco udělat, že i jeden člověk může něco změnit, na druhou stranu přiznávám, že občas je to planý poplach, ale sám už vím, že pokud se přesvědčím, tak to stojí za to. "	"Snažím se to nějak zpracovat a popřemýšlet o tom sám i na druhou stranu se tyto pocity snažím vypustit z hlavy, tím že jdu sportovat nebo se zamyslím nad něčím víc pozitivním. Dosti i pomáhá si s někým o tom promluvit. "	"Když se je snažím zpracovat sám jde to velmi těžko. Běháním, či obecně sportem dokážu ze sebe ty pocity dostat a přenést je do cvičení. Pro mě asi nejlepší, ale stejně si o těch pocitech popovídat s někým blízkým "	asi nejlepší věc je si s někým promluvit o těchto pocitech
"Nedokážu říct, který z problémů ve mně vyvolává nejsilnější pocity, protože těch problémů je několik. Prvním problémem je určitě globální oteplování, protože je to problém, jehož důsledky začínám pociťovat (Vánoce bez sněhu, tání ledovců atd.) Vyvolává ve mně především úzkost a pocit bezmoci, protože se tahle situace čím dál víc zhoršuje a jako jednotlivec s tím nemůžu moc udělat. Není to tak, že bych nad tím neustále přemýšlela ale spíš, když narazím na nějakou zprávu nebo se to řeší na přednáškách, tak mi znovu dochází, jak velký problém to je a cítím strach. 
Dalším problémem, který ve mně vyvolává pocity deprese, bezmoci a řekla bych i naštvání je týrání zvířat. Co se týká tohohle problému tak můžu říct, že možná právě tohle je téma, které u mě vyvolává nejsilnější pocity, protože se nedokážu dívat na to, když zvíře trpí. Je to pravděpodobně i tím, že sama mám doma zvířata a nedokážu si představit, že by se jim něco stalo. 
Řekla bych, že většina enviro. problémů ve mně vyvolává stejné pocity - smutek, deprese, bezmoc a někdy i pocit viny, že nedělám dost na nápravu. 
"	"Většinou jsou spouštěčem zprávy na internetu nebo v televizi, protože je těžké se jim vyhnout. Přijde mi, že některá média se vyžívají na tvoření depresivních reportáží. Spouštěčem bývá obvykle frustrace z toho, že nedokážu vše vyřešit já sama (i když je to nesmyslné) a často mám pocit, že nedělám dost. 
"	"Snažím se svou pozornost zaměřit na nějaké pozitivní myšlenky a nebo se jdu projít do přírody, kde je pro mě jednodušší takové pocity zpracovat a zároveň se snažím soustředit na něco pozitivního - zpěv ptáků, slunce, les. "	"Musím říct, že ve většině případů to pomáhá ale v současné době je to s pozitivníma myšlenkama a jejich udržením těžší "	"Zachovat chladnou hlavu a pokud se ty pocity nastřídají, tak je důležité se zaměřit na něco víc pozitivního. "
"Klimatická změna a fosilní průmysl a jejich souvislosti, např. znečištění ovzduší; úbytek biodiverzity; hospodaření v krajině a následné problémy např. ničení půdy, znečištění řek, úbytek pralesů; “nezastavitelný” pokrok, urbanizace a následné ničení krajiny, znečištění; konzumerismus. Pocity úzkosti/deprese, strachu, bezmoci, studu, frustrace, zoufalosti, hysterie, hněvu, nenávisti, nervozity, znechucení, posedlosti, osamělosti, smatku, dezorientace, vyčerpanosti, beznaděje, napětí/neklid/nedočkavost, žal, trýzeň. Vyvolávají také lásku, soucit, odvahu, naděje, pocit hlubokého propojení, hrdost, pocit užitečnosti, údiv, vděčnost, vášeň, zvědavost, sebedůvěru, sílu."	"Ty takzvaně negativní pocity se objevují při čtení článků a studií a jiných způsobech přijímání informací; v osamělosti, při potkávání se s lidmi mimo enviro-bubliny, při potkávání se s lidmi v enviro-bublině, se kterými se necítím pohodlně, akceptovaně, pochopeně; nakupování v bězných obchodech, omezené časové možnosti na výběr nákupu, na chození po “správných” obchodech nebo na dumpster a omezené peněžní možnosti (např. na bio-bedýnky od KPZ mých kámošů); důsledky angažování: policejní zásahy fyzické a psychické, řešení soudních procesů, pokuty za squatování; při učení se, uvědomění si omezených časových možností na prostudování, nacházení řešení; při myšlenkách o své budoucnosti a o tom, že mě hrozí nucené sebevytlačení do nějaké pracovní pozice/ instituce, která svými pravidly jen přispívá k přetrvávání/opakování/multiplikaci ničících vzorců.
Ty tzv. pozitivní emoce se objevují při pozorování reality, přemýšlení nad souvislostmi, nacházení řešení, experimentaci v kolektivech, dosažení osobních úspěchů, koukání na dokumentech apod. o příkladech řešení ze světa.

"	"Pozitivní emoce se snažím předat a nasměřovat do účinných aktivit. A užívat si je.
Negativní většinou potlačuju nebo přeměňuju na síly, ale tak trochu až k vyčerpání těla, občas je nasdílím nebo sublimuju. Také medituju a pracuju s imaginací. Snažím se trávit čas v přírodě, spojovat se s lidmi, kteří se mnou souzní.
"	"Mám pocit, že se dost daří a zároveň, že se ty pocity neustále zvětšují a není k tomu dno."	"Trávení času s blízkými a podobně smýšlejícími, relaxace, trávení času v přírodě. Psát, malovat apod., hledat good news a dobré příklady."
"Dříve jsem velmi negativně vnímal kůrovcovou kalamitu v našich lesích, respektive obrovský rozsah kácení s tím spojený. Dnes už ale tento pocit nemám, samozřejmě holosečí při procházkách je vidět stále více, stejně tak je dnes téměř nemožné v lesích nenarazit na lesníky, lesnickou techniku a velké skládky dřeva. Uvědomil jsem si ale, že to, co zaniká, ve velké většině případů není hodnotná příroda, jsou to opravdu spíše smrková pole na dřevo. České lesnictví patří bezpochyby k těm nejkonzervativnějším a k přírodě nejméně citlivým ve střední a západní Evropě, takže tuto kalamitu vnímám spíše jako velkou příležitost k tomu, aby se naše lesnictví změnilo. 

Mnohem negativněji dnes ale vnímám české zemědělství, domnívám se, že zde je největší problém české přírody či krajiny. Obrovská míra používání agrochemie, těžké zemědělské techniky, intenzivní hospodaření zaměřené na výnos, absence kvalitní či dokonce často jakékoliv zelené infrastruktury, meliorace vodních toků, obrovské scelené lány polí vzniklé za komunismu po ruském vzoru, koncentrace zemědělského hospodaření do velkých podniků. To je dle mého názoru skutečně zásadní problém, který mně dělá starosti. Souvisí s úbytkem hmyzu a biodiverzity celkově, s půdní erozí, suchem, zamořením spodních vod a nezanedbatelně také ztrátou estetické hodnoty krajiny.

Vadí mně také lhostejnost velké části české populace vůči závažným environmentálním problémům, v souvislosti s tím ale rovněž často jistá přílišná tvrdost či radikalita ze strany některých tzv. ekologů, kteří veřejnou debatu někdy spíše ztěžují (to se týká i Strany zelených, alespoň dokud ještě měla nějaké preference)."	"Tyto pocity přicházejí především při chůzi či jízdě krajinou, někdy také při četbě zpráv :)"	"U spousty problémů mně pomáhá vzdělání či informovanost. Environmentální žal je dle mého názoru (mluvil o tom na přednáškách z etiky i pan Binka) horší u lidí, kteří nežijí mezi lidmi zajímajícími se o environmentální problémy, ale samy o nich přemýšlejí. I když to možná někteří lidé vnímají opačně, mně studium envira paradoxně pomohlo vnímat dnešní situaci méně vyhroceně a emotivně. Vím, že lidí, kteří se zajímají o environmentální problémy, je mnoho, vzniká i mnoho projektů, iniciativ. Výsledky nemusí být veřejnosti viditelné, protože změny se dějí v naší zemi velmi pomalu, přece jen máme v mnoha oblastech i určitou zátěž z dob komunismu. Pozitivní je, že u nás neprobíhá jen bezhlavá devastace krajiny. Je zde  mnoho aktivních lidí, kteří bojují za změny k lepšímu, což vnímám pozitivně."	Viz výše.	"To, co jsem již řekl :) A je dobré nebrat si všechny problémy světa na svá bedra. Člověku pomůže být aktivní do té míry, pokud to výrazně nekomplikuje jeho osobní život či nevede k psychické deprivaci. Nikdo nemá sílu vyřešit všechny problémy, které vnímá. Každý má také právo být alespoň někdy šťastný."
"Myslím si, že často si tyto hrozby nepouštím moc blízko k sobě. Odvracím od nich pohled, abych je neviděla. Doslova i obrazně. Znevažuji je myšlenkami, že to se děje tam daleko nebo se to týká daleké budoucnosti. Velmi pravděpodobně už právě z důvodu toho, že vyvolávají ve mně jen negativní pocity. A kdo by dobrovolně chtěl většinu dne cítit negativní emoce? Možná právě proto se nic pořádně nerozhýbává, protože si tyto hrozby lidé nechtějí k sobě připouštět. Protože řekněme si narovinu, tyhle hrozby a problémy nejsou o nic menší, když ráno vstávám nebo sedím večer u seriálu. Už jen pojmenování této stále narůstající hroudy problémů ve mně vzbuzuje úzkost. Ne strach z jednoho nebezpečí, ale právě z nedohlédnutelných rozsahů. Vždy, když do tohoto tématu trochu více zabrousím, objevím, že se děje něco dalšího. Nevím, čeho se mám bát první. Jestli toho, že bude sucho a voda zmizí z krajiny? Nebo toho, že ztrácíme biodiverzifikaci? Nebo to, že poslední roky umírají včely? Nebo toho, že vzrůstají hladiny oceánů? Nebo toho, že se za chvíli mezi vyprodukovanými odpadky nepohneme jako je ve filmu Wall-I a budeme si muset najít jinou planetu? Kromě úzkosti, také objevuji v sobě bezmoc. Na tohle vše, přece já sama nestačím. Možná ani všichni „green“ lidi světa na to nestačí. A co řešit první? Jak přesvědčit, abychom tyhle problémy řešili jako jeden celek, a ne jako separátní objekty? Zároveň v sobě také nalézám naštvání a vztek vůči autoritám, které toho zmůžou alespoň více jako já. Mají v rukách možnosti dělat změny na širší úrovni. Mohou nastavit zákony, směrnice. Ano, jde o to, co každý sám dělá, ale já sama věřím, že to hlavní jsou velké firmy a společnosti. A ti nezmění to, co je pro ně výhodné lusknutím prstu. Tohle musí přijít z vnější. Naši leadeři a politici, by měli být funkční a přemýšlet ne co bude zítra, ale rovnou za roh – kvůli dalším generacím. Ano, cítím vztek, energii do toho praštit a začít se angažovat více aktivně. Ale vím, že jen co zavřu tento úkol, vlezu si zase do své komfortní ulity a na malou chvíli zase zapomenu, co se vše na světě děje. 
Kdybych měla ale pojmenovat, co cítím nejsilněji – byl by to strach o budoucnost, nejenom svou, ale budoucnost mých blízkých ale i lidí obecně. Aktuálně si žiji v blahobytu – mám vše, co potřebuji a na co jsem zvyklá. Ale to, že nevidím bídu, nevidím, to, že lidé nemají co pít, co jíst, žijí v obydlí vybudované z odpadků neznamená, že to již neexistuje. Již teď na mnoho milionů lidí dopadají důsledky aktuálních environmentálních problémů. A nejenom o několik tisíc kilometrů daleko, ale i tady u nás se dějí změny. Jak dlouho potrvá, než naše české pole přestanou pořádně rodit? Nebo kdy i my nebudeme mít pitnou vodu? Takže pro mě nejsilnější jsou existenciální obavy. "	"Nejčastějším spouštěčem jsou pro mě videa, která zachycují realitu. Nejedná se jenom o obrázek, který může být fotomontáž, někde stáhnutý a bezejmenný. Ale video z daného místa, které mohu vidět. Tyto videa většinou potkávám náhodně a nejsem na ně nijak připravená. Převážně jsem s těmito pocity nejvíce konfrontovaná na facebooku. Kde mi občas vyskakují videa dokumentační např. jak to vypadá s odpadky na druhé straně zeměkoule. Nebo skrze zprávy, kdy právě vidím videa natočená z daného místa ještě s komentáře o aktualitě – např. kyanid v Bečvě. Méně se mě dotýkají ty informace, které si nedokážu představit. Ale třeba otázka vymírání včel a nutnosti opylování pro plodiny by mohla být pro mnohé abstraktní. Pro mě však má bolestný přesah, jelikož je táta včelař a vidím tuto situaci na vlastní oči. "	"Když nad tím přemýšlím, tak často jim nevědomě nedávám moc prostoru. Stihnu si jich všimnout, někdy pojmenovat. Rozhodně se však nedá říct, že bych je naplno prožila a dovolila si v nich být. Věděla, co vše ve mně vzbuzují a čeho se dotýkají. Někdy se na daný dokument či video dodívám a někdy jej velmi brzy přepnu pryč. Stojí to určité úsilí a vůli nejednat instinktivně, neodvracet se od nepříjemného. Tím, jak to rozjíždí negativní pocity, konfrontace je nepříjemná. A tak málo stačí, udělat několik kliků a je to pryč. Uvažuji nad tím, že si vlastně často nevěnuji ani čas vstřebat to, co jsem viděla, natož si to zkategorizovat a někam zařadit. Přeplácávám to něčím jiným, jiným stimulem, jinou realitou. Občas od toho odejdu nejenom ve virtuálním světě, ale i fyzickém – kdy to zařízení odhodím, prodýchám se a začnu dělat něco rukama (např. úklid). Možná právě protože cítím potřebu aspoň něco dělat. Možná proto, že se zaměřím na tady a teď, a ne co bude nebo co se děje za zavřenými dveřmi mého pokoje. "	"Pomůže to v tu danou chvíli, zmizí to ze zorného pole a kognitivní mechanismy se mají čemu jinému věnovat. Ale určitě bych neřekla, že se jedná o funkční vzorec jednání. Zevnitř to nezmizí. Tam to stále je, i když tomu nevěnuji aktuálně pozornost. A pak stačí jen vidět něco malého, krátce a hned to vyleze samo na povrch. "	"Sdílet. Nedusit to v sobě, ale mluvit o tom s někým, kdo vám rozumí, má to stejně nebo alespoň je ochotný vám naslouchat. Mi vždycky takové „vyblití“ všeho, s čím jsem nespokojená, naštvaná nebo smutná obrovsky pomůže. Navíc pocit, že jsme v tom spolu, je k nezaplacení. Nemusíme být s našimi negativními emocemi sami. "
"- Myslím, že to vše vnímám dost propojeně a široká škála problémů/hrozeb ve mně tyhle pocity vyvolává. Jsem si ale vědoma toho, že používám poměrně dost nezralých obran, proto abych se před realitou těchto problémů schovávala. Obecně jde ale o témata nespravedlivosti – nerovnost ve světě, utlačování lidí, zvířat a přírody ve prospěch malých skupin lidí, nebo klidně i velkých, ale jakékoliv utrpení, který absolutně nedává smysl. Asi mě hodně rozčiluje hlavně přístup, který zaujímáme k problémům a zavírání očí při utrpení toho druhého. A myslím, že to neděláme jenom v souvislosti s problémy životního prostředí, ale s problémy obecně. A velmi silné pocity ve mně vyvolává věčné přepočítávání řešení problémů na peníze. At už v souvislosti se snahami o zlepšení životních podmínek zvířat v chovu (což i tak není řešení), nebo v souvislosti s řešením klimatické krize…
- Pocity, které cítím, jsou koktejlem úzkosti, kdy cítím svírání hrudníku, třes rukou, svíravý pocit v žaludku, neschopnost uvažovat jasně se smutkem, pocitem bezmocnosti a pocity vzteku a hořkosti. Mimo to i něco jako existenční strach a apatie, kdy mě často přepadá pocit, že už je to stejně všechno jedno, protože se nikdy nic nezmění a možná už je stejně pozdě.
"	"- Stává se mi to poměrně často v souvislosti se čtením literatury do kurzů, v souvislosti s informacemi, ke kterým se dostávám. Asi střet s informacemi, díky kterým se mi vyplaví obrannými mechanismy schované další informace, bych nazvala spouštěčem. Někdy ale může jít jen o nějakou větu, kterou někde zaslechnu, nebo jsem sama spouštěčem."	"- Jsem poměrně náročná na samotu, ale tohle jsou většinou chvíle, kdy vyhledám společnost svých přátel a většinou ze setkání udělám večírek. Někdy používám ale i rozumnější postupy, kdy si jdu zaběhat se psem, nebo projít do přírody. Velmi dobře mi dělá náročnější fyzická práce – nejen s těmito pocity.  "	"- Utíkání před problémy, nebo snaha zvládat silné pocity pomocí alkoholu asi není úplně nejmoudřejší cesta, i když kupodivu ve většině případů nakonec zafunguje. Ale asi je potřeba si dát pozor, aby se to nedělo úplně často a aby si člověk nezvykl, že opíjení umí být skvělý řešení. S tím mám asi trošku problém. Co se týče běhání a procházek, tak to asi záleží jak kdy, někdy se naopak díky tomu mnohem víc zamotám. Fyzická práce asi nikdy nezklame. Na druhou stranu úplně nevím, jestli je to vhodný způsob nakládání s takovými pocity… jelikož se jim vlastně nepostavím a nezpracuju je, ale spíš je zase někde na chvilku schovám, než se vrátí s větší intenzitou."	Asi radši ne.
"Nejvíc pocitů ve mně vyvolává problém poklesu biodiverzity (uhynutí některých druhů zvířat či když se nějaký druh blíží k uhynutí nebo prostě zmenšení populací některých druhů jako například polních ptáků, motýlů či žraloků) a ničení přírodních biotopů (buď v důsledku havárie jako například výlevu ropy či napříkald pálení pralesů) 

Cítím kvůli tomu bolest a zoufalství. Přijde mi absurdní, že se to děje a zároveň mě to vhání do deprese kvůli tomu, že nevidím možnost, jak se tu devastaci přírody dá zastavit. Cítím beznaděj, protože nic nelze udělat. Nevěřím, že lidstvo změní svůj přístup k životnímu prostředí dost rychle a prostě koukám, jak to všechno zaniká. Snažím se vcítit se do těch zvířat či ptáků, které najednou přijdou o své prostředí. Hrozně mě to deprimuje, takové myšlenky a pocity jsou dost nesnesitelné, po určité době se je snažím potlačit. Zároveň se stydím za to, že nepřemýšlím o tom pořád, že zajímá mě hodně méně podstatných věcí než zanikající druhy organismů. 

Zároveň ten soucit a zármutek mi poskytuje určité naplnění, dává mi to motivaci k životu. "	"Například tyto pocity vznikají, když čtu zprávy na podobná témata či když koukám na statistiky (například o stavu současných populací). Hodně to vyvolává vizuální zobrazení problémů, například nějaké dokumenty, ve kterých je zobrazen zpívající pták, jehož druh už zahynul. Také to vyvolávají záběry hořících lesů, zraněných rejnoků a podobně. Často podobné pocity přicházejí, když se setkávám s environmentálně méně uvědomělým chováním (například když stojím ve frontě v menze a jak slyším, že si úplně každý objednává maso nebo když vidím, jak někdo vkládá banány do igelitového sáčku, v žádném případě to neodsuzuji a nekritizuji ale to ve mně vždycky vyvolá zoufalství).  

Takové pocity mohou vzniknout i v přírodě, když si uvědomím, že podobná přírodní prostředí zanikají. Třeba si představuji, jak tady někdo všechno vykácí a začne něco stavět.  "	"Nejdřív se do těchto pocitů ponořím, úplně to prožívám, připomíná mi to, co je v životě skutečné důležité, tyto pocity jsou pro mě určitou pomocí, jak očistit hlavu od zbytečných starostí. Když je toho na mě už moc a cítím se kvůli tomu příliš skleslý, unavený a demotivovaný, tak se snažím upoutat svoji pozornost na něco jiného. Například se můžu soustředit na studijní povinnosti. Hodně pomáhají nějaké knihy, filmy či hry. Moje zkušenost ukazuje, že právě v případě podobných depresivních myšlenek media jsou moc užitečná. "	"Jak kdy, záleží na intenzitě zážitku, v případě silných zážitků se nemůžu od těchto myšlenek odpoutat po zbytek dne, občas se mi daří se od toho odpoutat za pár hodin.   "	"Dát si matový čas a čokoládu. Pustit si nějaký vtipný dětský animovaný seriál/začíst se do nějaké nenáročné poutavé knížky/ koukat na vánoční světýlka a vstřebávat do sebe atmosféru Vánoc. Zkrátka je potřeba se soustředit na něco, co je hodně příjemné a zároveň není náročné na mozek:) "
"Je toho hodně. Vše vlastně souvisí se změnami klimatu a lidskou krutostí a nenasytností. Nejvíce mě znepokojují znečištěné oceány plné plastů, vymírající druhy ryb a žraloků a korálů, intenzivní rybolovy, ptáci, kteří pak jedí plasty a na následky umírají v silných bolestech. Dále požáry způsobené vlnami veder/změnami klimatu, kácení deštných pralesů kvůli vysazování palmy olejné nebo sójy pro krmné směsi.
Také mě velmi trápí zacházení s některými druhy zvířat, zejména velkochovy, laboratorní zvířata, cirkusy, kožešinové farmy, býčí zápasy, jízdy na slonech, zoo, zábavní aquacentra s kosatkami a delfíny, umírající blanokřídlí vlivem pesticidů, budící se netopýři dříve ze zimního spánku v důsledků čehož umírají. 
Zmocňuje se mě strašný smutek, nechápu krutost některých jedinců pro kus masa/kůže nebo získání dalších peněz. Také cítím velkou bezmoc, zvláště, když se jedná o projevy změn klimatu nebo velkochovy. Protože je to obrovský, globální problém a vím, že sama s tím nic nezmůžu a to je na jednu stranu to, co mě velmi sužuje. Jsem z toho velmi deprimovaná a někdy se dostanu do kruhu myšlenek, ze kterého není cesty ven a jen se svou náladou propadám níž a níž."	"Když si ráno otevřu FB nebo IG a vyskočí na mě zprávy ze stránek, které sleduji, ohledně stavu světa – klimatické změny, lidských práv, feminismus, práv zvířat. Nebo když zajedu do diskuse pod nějakým článkem, ať už na stránkách webu nebo na jejich FB. Občas se stane, že mi někdo něco řekne nebo pošle ohledně tohoto dění. Někdy se to stane už hned ráno, někdy těsně před spaním. Je to i v situaci, kdy jsem třeba nucená koupit si něco nového, nebo když zjistím, že nevidomky jsem koupila něco, co obsahuje živočišné složky a už jsem to pozřela. Mám pak pocit, že jsem zradila samu sebe a své hodnoty."	"Nijak. Většinou se myšlenkama dostanu někam jinam po chvíli. Chvilku jsem naštvaná, občas to zasdílím na stories, abych o tom alespoň informovala dál. Občas někdo zareaguje, tak sdílíme empatii ve vzájemném naštvání, zhnusení nebo absolutním nepochopení, jak se někdo tak může zachovat. Udělala jsem také to, že u profilů, které sdílely až moc negativních zpráv ze světa, jsem si ztlumila upozornění, nebo je přestala sledovat v rámci zachování mého už jinými vlivy narušeného mentálního zdraví. Myslím, že není nutné, se denně vystavovat té kruté realitě, když jsme si dobře vědomi toho, jaké problémy jsou, ale neznamená to, že denně musíme číst a koukat na videa, kde se drasticky zabíjejí zvířata na jatkách apod. Opravdu mi to nedělá dobře, takže se to snažím aspoň pomocí notifikací eliminovat. Podnětů k depresi je všude až až."	"Ztlumení profilů na sociálních sítí s negativními zprávami ze světa si myslím, že zabírá celkem dobře. Když chci, tak si na jejich profily najedu sama. Když sdílím informace na IG ve stories, tak mě někdy potěší, když někdo zareaguje a chce sdílet svůj pohled/zkušenost, nebo naopak ocení, že se o něčem díky mně dozvěděl. Také je fajn někdy vyhledávat pozitivní informace ohledně těchto problémů. Mít radost z malých drobných vítězství. Sdílení s terapeutkou a její doporučení mi rovněž pomáhají."	"Nevystavovat se té „kruté realitě“ každý den, jak jsem to udělala já. Takže určitě ztlumit notifikace nebo odsledovat nějaké stránky. Také popovídat si o tom s terapeutem je určitě užitečné nebo si přečíst (odbornou) literaturu, kde se mluví o řešení těchto problémů či se nasvětlují nějaká pozitiva situace. Můžeme se také zamyslet nad tím, co my sami reálně děláme pro to, abychom neškodili a nepřidávali už tak různým problémům, a to si jednou za čas připomenout a nebýt na sebe tak přísní. Je hrozně fajn říct si, že něco „můžu“. Můžu si dopřát něco a vím, že se tím svět nezboří, ale záleží to na mé volbě v tu chvíli a uvědomění si, zda to chci nebo nechci. Často se setkám s tím, že mi jako vegance někdo řekne např. „jo, aha ty vlastně nesmíš mlíko, že?“ a já na to odvětím, že ho nechci, nikoliv, že nesmím.
Také mohou finančně podpořit organizaci, která tyto problémy řeší nebo se sami zapojit jako dobrovolníci a stát se aktivisty, ale je třeba zvážit i rizika spjatá zejména s dopadem na psychiku při dělání aktivismu. Jsem toho názoru, že aktivismus není pro každého a měl by se dělat udržitelněji a klást důraz na zachování duševního zdraví jejich členů."
"Asi najviac ma zasahuje myšlienka na vymieranie živočíšnych druhov, alebo na to, ako naše správanie zvieratám ubližuje a je obrovským zásahom do prirodzeného fungovania prírody a živočíchov. Vždy, keď vidím nejaký článok/dokument/video/obrázok, kde sa preberá táto tématika, tak cítim obrovský hnev skombinovaný s obrovskou frustráciou a pocitmi bezmoci a zúfalstva, keďže tomu neviem zabrániť. Pociťujem tiež obrovský smútok, že sme dokázali niečo tak nádherné ohroziť a začať ničiť a obrovský hnev na ľudstvo ako také. Často pociťujem obrovský nával energie prameniacej z tohto hnevu - cítim sa nabudená a aktivizovaná a najradšej by som niekomu za to všetko vynadala, ale nie je komu, keďže odpovednosť na tom nesieme všetci kolektívne.Vnímam, že mám v takýchto chvíľach tendencie nepremýšľať racionálne a byť plne v emóciach a strašne ma štve ľudská debilita a chamtivosť a egocentrizmus a potreba neustáleho pokroku a vývoja a poznania za cenu tých najväčších darov, ktoré nám život ponúka. Zároveň to môj mozog stále tak nejako nepoberá, ako to je vlastne možné, že sa takéto veci dejú a že ich dopustíme. Niekedy zo spominanej aktivizácie prechádzam skôr v istú rezignáciu, kedy naopak už nemám silu sa o niečo snažiť a niekoho presviedčať, že by sa mal správať k planéte šetrnejšie."	"Spúšťačom býva často nejaká informácia na internete - nejaký článok, video, obrázok...ale aj pozorovanie diania vonku. Poslednú dobu si stále viac a viac všímam odpadky len tak pohodené na zemi, na ulici, či dokonca aj v lese...keď si toho raz človek začne všímať, tak je to zrazu všade a nemá to konca. Môj mozog to proste nepoberá, ako niekto môže len tak vyhodit smeti do lesa, kde je tak krásne! Čo sa odohráva v hlave takému človeku? V týchto momentoch ma pohlcuje silná úzkosť, lebo mám pocit, že keď si raz začne človek tieto veci viac uvedomovať, tak to nemá konca a nie je pred tým úniku. Tiež ma vie veľmi nahnevať ignorantský prístup mojich blízkych ako šialené plýtvanie energiami a vodou, ako neustále nakupovanie blbostí a podpora nezmyselného konzumného sveta a to všetko len preto, že môžeme, ale reálne väčšinu z tých vecí vôbec nepotrebujeme a mohli by sme fungovať oveľa skromnejšie a šetrnejšie voči planéte."	" Mám pocit, že tak trochu sa vyskytujem vždy na jednom extréme, buď sa radšej o aktuálnej situácií ohľadom problémov životného prostredia veľmi neinformujem a snažím sa na to nemyslieť. Keď už ale raz na to začnem myslieť, tak pociťujem obrovský nával emócií, pred ktorými veľmi nie je kam ujsť. Čo mi ale najviac pomáha je nedívať sa na veci tak globálne a vždy si povedať, že aj to minumum, čo sa človek rozhodne spraviť pre dobro životného prostredia, že aj to malé minumum môže mať nejaký efekt. Neviem, či to nie je únik, keď sa na veci nedívam viac globálne, ale keby som si to viac pripúšťala, tak by som sa z toho asi zbláznila. Preto sa snažím pracovať len s malou únosnejšou verziou ekologických problémov a snažiť sa prispieť mojím minimom, ktorého som schopná s vierou, že postupne sa bude o to možné minimum pokúšať viac a viac ľudí a že to môže priniesť ovocie aj na globálnejšej úrovni."	"Vnímam, že je pre mňa veľmi náročné s takýmito pocitmi pracovať. Keď človek smúti, alebo sa hnevá, alebo cíti ublížene...väčšinou sa dá s tými pocitmi v bežnom živote pracovať, pretože podnet, ktorý nám tieto pocity spôsobil býva často len dočasný a po istej dobe odozneje. Pracovať však s pocitmi ohľadom problémov životného prostredia je podľa mňa veľmi náročné práve kvôli tomu, že tu nie sú žiadne vyhliadky k tomu, že by mal podnet, ktorý v nás tieto silné negatívne pocity vyvoláva, odoznieť. Práve naopak, pravdepodobne sa bude skôr zosilovať, zintenzivnovať a zhoršovať."	"Samej mi pomohla veľmi jedna myšlienka, na ktorú som narazila nedávno v jednej knižke a to, aby sme sa pokúsili byť empatickí s ľudstvom. Pre mňa to bola veľmi prelomová myšienka, keďže som si vďaka nej uvedomila, že viem byť veľmi empatická s ľuďmi ako s jednotlivcami, ale čo sa týka ľudstva ako takého, tak viem byť veľmi prísna a kritická a vnímať iba všetko to zlo, čo ľudstvo napáchalo a vždy si hovorím, ako krásne by bolo na svete, keby tu neboli ľudia, ktorí to všetko pokazili. Vďaka tejto myšlienke som si ale uvedomila, že sa na ľudí nemôžem tak hnevať a posudzovať ich tak prísne. Sme iba ľudia a robíme chyby a častokrát si neuvedomujeme následky našich činov. Myslím si, že máloktorý človek by sa dobrovoľne rozhodol pre ničenie planéty, prírody a živočíšnych druhov. ""Len"" sme to prepískli s tým, keď sme sa snažili zabezpečiť naše existenciálne potreby, komfort, pocity istoty a bezpečia a stratili sme nad tým všetkým kontrolu. Tiež mi pomáha sa dívať na ľudí a vidieť v nich ich krásu a jedinečnosť. Vždy, keď som svedkom nejakého pekného momentu, či nejakej peknej medziľudskej interakcie, tak si hovorím, že mám vlastne ľudí rada a že sú to krásne a srdečné bytosti a že sa na nich / na nás nemôžem tak silno hnevať ""len"" preto, že jednáme nerozumne, neuvedomelo, či zaslepene. Vo svojej podstate však nie sme zlí a je dobre to mať napamäti a neuvrhnúť ľudstvo do totálnej nemilosti, hoci majú naše činy šialene deštruktívne následky."
"Čím více nad otázkou přemýšlím, tím méně ji dokážu konkretizovat. Nevím, jaký problém ve mně vyvolává nejsilnější pocit. Od doby, co studuji tenhle obor těch problémů vnímám více, jelikož máme spousty povinné četby, kde se dozvídám spoustu nových informací. Čím více se informuji, byť se většinou nabízí východiska a řešení, tak cítím větší bezmoc. Také ve mně někdy vyvolává strach budoucnost, jaké to tady bude, když nám nenávratně zanikají části přírody. Vlastně mají u mě i pochopení ženy, které odmítají mít děti, jelikož je nechtějí přivést do takového světa. Nebo také v jaké době nadspotřeby žijeme, jen když jdu do obchodu, kolik věcí nám je nabízeno, které vůbec nepotřebujeme, kolik oblečení máme v šatníku a stále potřebujeme více a více. Někdy jsem naštvaná i sama na sebe, jelikož cítím, že i já sama přispívám ke změnám klimatu. Vnímám na sobě, že mi je někdy smutno z lidí, kterým je to lhostejné a v takové chvíli se ze mě stane pesimista a říkám si, jestli je opravdu změna možná. 
"	"Tuším, že mým spouštěčem je konfrontace s ostatními, kteří právě problémy týkající se životního prostředí vidí jinak a zlehčují jej a mě se dostane nějakého nepochopení. Také články nebo seriály, které jsou psané dost emotivně a ve mně vyvolávají tyto pocity. Když tak nad těmi spouštěči přemýšlím, tak je to také někdy škola. Ale na druhou stranu mě uklidní, že vidím ostatní studenty, v čemž vidím naději – kolik lidí to zajímá a pak člověk může vidět, že na to není sám. "	"Snažím se odpoutat pozornost, například přestat číst konkrétní článek a začít dělat jinou činnost, třeba později se k článku vrátit. Někdy mi pomůže se bavit o konkrétních problémech s lidmi, kteří to vnímají stejně a vidět, že člověk není sám, kterého to trápí. Přijde mi to lepší, jelikož člověk dostane své emoce ven a „vyčistí se“ aspoň na chvíli. "	"
Nevím, zda mi to pomáhá, myslím si, že existuje určitě nějaká metoda, která je nápomocnější. Někdy možná člověk potřebuje čas, jít někam a vyprázdnit si hlavu.
"	"Snažit si najít aktivitu, která ho dělá šťastným."
"Chov hospodárskych zvierat a negatívne vplyvy svetovej živočíšnej výroby na životné prostredie, podmienky ktorým sú tieto zvieratá vystavované a obrovská ľudská sebeckosť, pohodlnosť a nezáujem tento problém riešiť, či vôbec vnímať vo mne vyvoláva naštvanie a sklamanie; 
všeobecne existencia popieračov klimatických zmien a taktiež fakt, že osoba ako Trump môže so svojimi názormi stáť v čele krajiny a robiť tak zásadné rozhodnutia ako je odstúpenie od Parížskej dohody a ešte získať takmer 74 miliónov hlasov – z toho mi ,,kypí žlč"" a cítim hnev, zlosť a beznádej voči ľudstvu samotnému. 
Veľkú ľútosť a smútok vo mne vyvoláva problém straty biodiverzity, vymierania druhov, ničenia pralesov. S tým sa spájajú pocity viny, že sa tomu jednoducho prizeráme..
"	"Hnev prichádza pri konfrontácii s ľuďmi s inými názormi ako mám ja, ktoré nedokážem akceptovať, pretože nie sú ničím podložené / nepoužívajú logické protiargumenty / ma nepovažujú za rovnocenného diskusného partnera v rozhovore. Zároveň prichádza smútok pri osobných rozhovoroch s ľuďmi, ktorí neprejavujú žiadny záujem o súčasné environmentálne problémy a sú voči nim ľahostajní;
Ďalej pri sledovaní aktualít; pri sledovaní diskusií pri článkoch / na facebooku
Smútok a úzkosť pociťujem aj na prednáškach kurzov v rámci štúdia, keď si uvádzame reálny stav, v akom sa príroda momentálne nachádza, či vyhliadky do budúcnosti, ktoré vôbec nie sú optimistické.
"	"Musím sa priznať, ale neviem s nimi nakladať. Jedinou cestou prežitia je utlačenie ich do úzadia. Pri pocitoch hnevu sa pokúšam zhlboka dýchať, nenechať sa ním ovládnuť. Pri pocitoch smútku naopak podporujem myšlienky na pozitívne veci, úspechy, ktoré v rámci environmentálnej ochrany robíme. Snažím sa pripomínať si rôzne iniciatívy, ktoré v tejto téme ,,bojujú za lepší svet"", pripomínam si, že predsalen existujú ľudia, ktorí veci vidia správne. Ale je pravda, že takto chlácholiť sa nedá do nekonečna."	"Popravde nepomáha. Takto chlácholiť sa nedá do nekonečna.. a taktiež si nemyslím, že je správne sa od toho odosobniť."	"Verím, že existuje mnoho správnych spôsobov, ako s pocitmi naložiť, ako ich prijať a nechať ísť, niečo v duchu mindfulness. "
##### Sheet/List 2 #####
"Když se bavíte s druhými lidmi (mimo naše environmentální kruhy), jakým jejich nejsilnějším emocím čelíte, když se bavíte o problémech/hrozbách týkajících se přírody, krajiny, životního prostředí nebo zvířat? Jaká konkrétní témata nejčastěji takové emoce mezi vámi vyvolávají? A můžete podrobně popsat, jaké emoce to jsou?"	"Prosím zamyslete se: V jakých druzích situací takové pocity nejčastěji přichází? Co bývá obvykle jejich spoutěčem/spouštěči? (čím přesněji spouštěč určíte, tím lépe)."	"Pokud takové pocity druhého člověka přijdou, co s nimi pak v tu chvíli děláte? Jak s nimi zacházíte?"	A jak vám to vaše zacházení s takovými silnými pocity daří?	"Máte něco, co byste druhým pro konfrontaci s takovými silnými pocity doporučili?"
"Když jsem četla tuhle otázku, okamžitě se mi vybavilo několik konkrétních situací, které jsem zažila. Environmentální témata se sestrou často otevíráme s našimi rodiči, postupem času ale z takových debat vyplynula jenom naše frustrace. Snahy například vysvětlit, proč by mělo smysl omezit konzumaci masa v domácnosti, nápady jako zavést bezmasou sobotu (společný oběd), motivovat je k nekupování masa a masných produktů...to všechno vyznělo spíš do ztracena, do prázdna. Rodiče nás vyslechnou, ale nedokáží udělat krok proti svým zvykům a pohodlí a maso z ekologických důvodů omezit. Emoce, které mezi námi vznikají bych pojmenovala jako mírné rozpaky a rozhození ze strany rodičů, pocit, že jim něco vyčítáme. Z naší strany je to frustrace z toho, že pokud nejsme ke změně schopny motivovat ani vlastní rodiče, jak můžeme doufat, že bychom motivovaly úplně cizí lidi?"	"V mém případě cítím, že pocity podobné frustrace přicházejí, když se v rozhovoru s někým dalším dostanu na ekologická témata a druhý člověk můj pohled úplně nesdílí. Téma hovoru většinou nepřichází z mé strany, ale často se na něj dostaneme náhodou, nebo z iniciativy druhého v rozhovoru (např. se dozví, že nejím maso, nebo že nakupuji z druhé ruky atd.) Frustrace se objeví když vycítím, že druhý člověk sice poslouchá, ale aby mi dal za pravdu, nebo své jednání změnil, musel by jít proti svému vlastnímu pohodlí a komfortu. Já cítím, že nejsem schopna tenhle postoj nijak změnit."	"Snažím se si frustraci tolik nebrat, co nejvíc pochopit postoj druhého člověka, vcítit se do něj. To potom případně zmírňuje moje negativní pocity, které mě zaplaví."	"Bohužel často nejsem ve výše uvedeném úspěšná a uvrhne mě to do jakési letargie a pocitů marnosti. Následně zpochybňuji to, co se snažím pro životní prostředí dělat já sama, mám pocit, že to nemá smysl, že stejně ostatní lidé vždycky raději upřednostní svůj komfort, že já se omezuji a oni žijí stále stejně. Že se na to můžu vykašlat a žít si taky jenom podle sebe a na nikoho a nic se neohlížet."	"Nevím, možná rozhovor s někým, kdo to zase vidí podobně jako vy, například smýšlí podobně ekologicky/environmentálně uvědoměle. To člověku může pomoct vrátit motivaci k tomu, co dělá."
"Když se bavím s lidmi o environmentálních problémech, setkávám se s dvěma odlišnými názory, oba však vyvolávají negativní pocity v lidech.
1)	Jsou lidé, kteří považují environmentální problémy za nereálné a často považují environmentalisty za blázny, nebo považují environmentalisty (především ty demonstrující) za tzv. ekoteroristy. V současné době se často potýkám s názorem, že “zelenáči“ zas objeví nějaký chráněný druh v plánovaném úseku obchvatu, který se má stavět v blízkosti naší vesnice, a že se zase výstavba zastaví. Lidé jsou pak naštváni, a považují to za nesmyslné. Často slýchám „Co zase najdou, nebo objeví? S čím přijdu příště?“ – Mají pocit podrážděnosti, naštvání a cítí omezování své osoby. Důvod je tedy nějaké omezení jejich života. 
2)	Pocity lidí, kteří naopak nejsou proti environmentalistům jsou také často negativní. Lidé v mém okolí nejvíce mluví o klimatické změně, především v souvislosti, kdy se jich přímo dotýká. Jedná se například o strach z potopy, či ze sucha a následného zdražení jídla. Tento pocit strachu, je vlastně taky z důvodu toho, že dojde k nějakému jejich omezení či ohrožení, že si nebudou moci například dovolit koupit dostatek jídla, či že budou mít problém s vytopení svého domu. Dalším tématem jsou emise, kde se setkávám především s pocitem znechucení – nad lidstvem, často však ne České republiky, ale z Číny a lidí “z té strany“. 
"	"Podle mého názoru je spouštěč situace, kdy je jedinec nějak omezován či postavován do situace omezení (omezení jejich života, či jejich požitku). Toto omezení berou jako nějaké ohrožování jejich svobody či života, na který jsou zvyklí. Lidé se cítí ohroženi, buď environmentalisty a budoucími opatřeními, které by mohli vést k jejich omezení, nebo přímo přírodou (klimatickou změnou – počasí často nevyzpytatelné, živelné pohromy). Tedy strach z ohrožení (záplavy, zdražení jídla). Strach se v lidech objevuje, když se něčeho bojí, že nastane, nebo když může dojít k nějakému hrožení v jejich životě. "	"Pokud lidé začnou být dotčeni z nějakých činů environmentalistů, snažím se je vyslechnout a pochopit jejich pohled. Tedy snažím se být empatická a nikdy s lidmi kvůli tomu nepřicházím do hádky, ba naopak snažím se je pochopit, jejich pohled názor a celou jejich “pravdu“. Poté jim řeknu svůj názor, snažím se jim vysvětlit, jak to vidím já a ptám se jich, zda si oni sami něco o dané situaci zjišťovali, a proč se tak cítí být dotčeni. 

Ke člověku, který prožívá strach, se snažím být také empatická, strach lidem nevyvracím, ale spíše lidi nabádám, aby se chovali tak, aby zmírnili dopad klimatické změny. "	"To záleží člověk od člověku, někteří lidé své naštvání zmírní a snaží se na to podívat také z druhého pohledu, pohledu environmentalistů. Někteří mají svou pravdu a na klimatickou změnu a veškeré činy environmentalistů se stále dívají z pohledu svého. Názor jim nevyvracím. U lidí se strachem z ohrožení se většinou shodneme."	"Lidem, kteří se potýkají se strachem by se dalo doporučit zapojení do aktivit, které pomáhají řešit příčinu, tím se sníží pocit bezmoci. Důležité je také přijetí a plný respekt k závažnému tématu. Lidem, kteří mají opravdu silný pocit strachu by mohlo také pomoci obrátit pozornost na prožívání přítomného okamžiku, hledání smyslu a pocitu vděčnosti za to, co mají."