Politický vývoj Libanonu
Marek Čejka
 Přestože většinu obyvatel tvoří Arabové, ti jsou
diferencování nábožensky. Kvůli roztříštěnosti společnosti
se o Libanonu někdy říká, že je to stát bez národa.
 Dnešní populace se pohybuje cca mezi 3,5 – 4 milióny
obyvatel (+ víc Libanonců žije mimo Libanon).
 K roztříštěnosti země také přispěla dlouholetá občanská
válka, která vypukla v roce 1975 a oficiálně skončila v roce
1990, v jejímž průběhu zabíjela jedna strana druhou
nezřídka čistě z náboženských důvodů. Zanechala za sebou
100 - 150 000 mrtvých.
 Libanon se kvůli občanské válce stal klasickým příkladem
hluboce rozdělené společnosti a je možné najít paralely s
JAR v době apartheidu, Severním Irskem a bývalou
Jugoslávií.
Sektářská politika
 Nábožensko-politické sektářství – segregace
politiky a politických vztahů podle
etno/religiózních skupin a milicí, se stalo jednou
z hlavních hybných sil libanonské politiky.
 K devastaci země kromě náboženského sektářství
přispělo i to, že se stala dějištěm izraelskoarabského
konfliktu. Konkrétně lze vinu přikládat
OOP, a angažování se dvou regionálních velmocí
– Izraele a Sýrie, kteří využili pro své cíle různé
frakce libanonského obyvatelstva.
 V roce 2000 se Izrael, a v roce 2005 i Sýrie, z
Libanonu stáhly a od té doby se naděje na
stabilizaci země zlepšily. Nicméně politický
systém zůstal nepříliš funkční a zkorumpovaný.
Historie Libanonu
 Féničané, Asyřané, Peršané, Alexandrova
říše, helénistické státy, římská říše,
byzantská říše, součást arabského
chalífátu, křižáci, mameluci, 1516–1517
připojeno území k Osmanské říši.
 V 2. polovině 19. stol. se region ocitl
pod silným francouzským vlivem a Francie
o sobě tvrdila, že plní „civilizační misi“ v
regionu a ochraňovala křesťanské
obyvatele.
Libanonské menšiny
 Do pohoří Libanon se po staletí stahovaly
nejrůznější pronásledované skupiny. Mezi
nimi i příslušníci několika křesťanských
církví, které si pečlivě udržovaly svou
svébytnost, podobně jako drúzové a šíité.
 Žádná z těchto skupin tu netvořila většinu,
křesťané se nikdy nezbavili strachu z
muslimů. Když se do Palestiny začali
stěhovat první sionisté, libanonští
křesťané dospěli k závěru, že právě oni se
mohou stát ideálními spojenci.
„Malý Libanon“
 Postavení libanonských křesťanů v Osmanské říši
bylo podobné situaci evropských židů. Jejich komunita
byla menší, vzdělanější a bohatší než její okolí - a tudíž ve
stálém ohrožení. Nejvíce ze všeho to platilo pro maronity,
příslušníky staré církve pěstující dlouhodobé vztahy s
Vatikánem a Paříží.
 Po pogromech z roku 1860, při kterých zahynulo přes
deset tisíc křesťanů, zřídili Osmané v Libanonu - pod tlakem
Evropy - křesťanskou provincii.
 Autonomní „Malý Libanon“ v rámci Turecké říše byl
založen na proporcionální bázi. Ústřední orgán – rada, se
skládala ze 4 Maronitů, 3 drúzů, 2 řeckých ortodoxních, 1
řeckého katolíka, 1 sunnity, 1 šíita.
 Toto rozvrstvení se stalo základem pro budoucí politické
uspořádání země.
Mapa autonomního
„Malého Libanonu“
 V době mladoturecké revoluce 1908-1909 došlo v Libanonu
k vzestupu nacionalismu.
 Ruku v ruce s politickou fragmentací šla podpora místních
etnicko-náboženských skupin ze strany Západu, které
měly díky svému speciálnímu vztahu k Západu
(křesťanství) zastupovat jeho zájmy v oblasti
 Francouzi tak podporovali libanonské křesťany
 V r. 1914 se ale území stále nacházelo pod formální
tureckou nadvládou, přestože od r. 1860 byly de facto pod
fr. ochranou.
 Po vypuknutí války spadla v r. 1915 tato oblast pod
tureckou voj. správu.
 Na konci WW1 okupace Brity a Francouzi.
1916 – tajná Sykes-Picotova dohoda
Vznik „Velkého Libanonu“
 Už ve známé Sykes-Picotově dohodě (1916) mezi F a GB
spadl Libanon do francouzské sféry zájmů
 Po válce maronité očekávali, že se Paříž zasadí o vznik
křesťanského státu v hranicích dosavadní autonomie.
 Namísto toho však v r. 1918 francouzský vysoký komisariát
v Bejrútu vyhlásil pásmo od Týru na jihu, po Tripolis
severu, spolu s pohořím Libanon za nový stát, Velký
Libanon (odpovídající dnešním hranicím).
 dvakrát tak velký jako Malý Libanon a poměr křesťanů vůči
ostatním komunitám se snížil ze 79 % na 53 %.
 1920 - konferencí v San Remu francouzský Mandát
Sýrie.
 1926 – Libanon i administrativně oddělen od mandátu Sýrie
- udělena značná autonomie.
1920 – San Remo – vytvoření
hranic moderního
Blízkého východu
Sektářský politický systém
 Během 30. let vznikla tradice, podle které je:
• prezidentem volen maronita,
• předsedou vlády sunnita
• předsedou sněmovny šíita,
ve sněmovně zasedají křesťané a muslimové v poměru 6 : 5. (ústava z
r. 1926)
 V té době maronitští křesťané stále tvořili více než polovinu
obyvatel země.
 1940 Libanon pod správou Vichy
 1941 obsadili Libanon Britové a Svobodní Francouzi
 pod britským tlakem vyhlásil De Gaulle 26.11.1941 zrušení
Mandátu a formálně uznal nezávislost Libanonu.
 1. ledna 1944 vzniká nezávislá Libanonská republika
 Francie postupně ztratila na území svůj dřívější vliv a Libanon
přestal být chráněncem Západu, ale zároveň neměl být součástí
arabského Blízkého východu a snahou poválečných politiků byla
nezávislost Libanonu na Sýrii
Demografická změna Libanonu
Libanon po 2. světové válce
 V r. 1946 byla francouzská a britská vojska
stažena a až do 70. let vládla na území
Libanonu relativní stabilita – uplatňoval se výše
uvedený “triumvirát”
 Od konce 50. let zažíval Libanon velkou
konjunkturu – „Švýcarsko východu”. V roce
1960 přesáhly vklady v bejrútských bankách jednu
miliardu liber.
 Bejrút se stal finančním centrem celého Blízkého
východu. Jednalo se však o nábožensky rozdělené
město (křesťanská a muslimská komunita)
 Také pouhých jen 40% dětí chodilo do státních
škol, ostatní navštěvovaly školy svých
náboženských komunit, které nedělaly nic pro to,
aby daly odlišné komunity dohromady.
„Švýcarsko Blízkého východu“
Nárůst napětí
 rozkol ve společnosti se objevil v době Suezské krize
(1956), ve které muslimové podporovali Egypt a maronitští
křesťané Francii a V. Británii
 Napětí mezi komunitami se stupňovalo. Muslimové, kteří s
dominujícími frankofilními křesťany nevycházeli příliš dobře
byli daleko více nakloněni Sýrii a panarabským projektům
(Násir).
 Prezident Camille Chamoun zabránil obč. válce (1958)
povoláním americké armády vojsk.
 Aktivnímu zapojení do arabsko-izraelských válek v letech
1967 a 1973 se Libanon sice vyhnul, avšak do země začal
proudit stále větší počet palestinských uprchlíků. Byly
vytvořeny uprchlické tábory v okolí Bejrútu a ostatních měst.
 To napomohlo demografické změně obyvatelstva
Libanonu ve prospěch muslimů proti křesťanům.
 Libanon byl tak v průběhu druhé poloviny 20. stol. čím
dál více zapojen do izraelsko-palestinského konfliktu
Cesta k občanské válce
 V roce 1969 ztratila libanonská vláda kontrolu nad jižním
Libanonem.
 Poté, co byla OOP v letech 1970–71 vyhnána z Jordánska,
přemístila se právě do jižního Libanonu. Brzy se této oblasti začalo
přezdívat „Fatah Land”.
 Operace různých skupin OOP z tohoto území, při kterých bylo
využíváno i dělostřelectvo a rakety, tak čím dál více ochlazovaly
vztahy Libanonu s Izraelem a zapojovaly zemi do izraelskopalestinského
konfliktu
 OOP nezřídka operovala přímo z palestinských utečeneckých
táborů. Ty se pak stávaly terčem izraelských odvet, při kterých
bylo usmrceno i mnoho civilistů.
 Palestinci se také stali hlavním předmětem sporu mezi muslimy a
maronitskými křesťany sdruženými ve Falangistické straně. Ta se
mj. inspirovala španělskými fašisty.
 Když došlo v dubnu 1975 u maronitského kostela v Bejrútu
k atentátu a následně byl zmasakrován autobus plný
palestinských uprchlíků, vypukla v zemi občanská válka.
OBČANSKÁ VÁLKA 1975 – 1990
Vojenské síly, které se účastnily
občanské války
 Libanonská armáda (rozpad)
 Libanonská fronta (založena 1976)
• Libanonské síly (Katáíb-Falangisté,
Džumájílové)
• Národní liberální strana (Camille Šamún)
• Stážci cedrů (Etienne Sakr)
• Marada (Sulejmán Frandžíje)
• Řád maronitských mnichů (Šarbíl Kassis)
• Tanzím (Fuád Šimalí)
• Armáda svobodného Libanonu (Saad Haddád)
– později Jiholibanonská armáda
Libanonské národní hnutí
(zal. 1973)
 Pokroková socialistická strana
(Kamál a Wálid Džublát)
 Murábitún (Ibráhím Kulejlát)
 Libanonská komunistická strana
(Žúrž Háwí)
 Pro-Irácká strana Baas (Abdelmadžíd
Rafí)
 Organizace komunistické akce
(Muhsín Ibráhím)
Spojenci národního hnutí
podporujícího Sýrii
 Národní fronta
 Pro-Syrská strana Baas (Ásim Kanúš)
 Jednota lidových sil pracujících
(Kamal Šatíla)
 Syrská socialistická národní strana
(Ibráhím Knajse)
 Amal (ajatolláh Músá Sadr, Nábí
Berri)
Hizballáh
 Radikální šíitské militantní
a politicko-náboženské
hnutí působící v Libanonu
 Vznik pro izraelské invazi v
roce 1982
 Podpora Íránu po r. 1979
 Reakce na akce IDF v
jižním Libanonu
 Sociální a militantní křídlo
Vedle domácích aktérů také
řada zahraničních aktérů
občanské války
 Syrská armáda
 Organizace pro osvobození Palestiny
 Izraelská armáda
Konec občanské války
 Konec 80. let byl v Libanonu dobou pokračujícího
politického chaosu, kdy v čele země nestál žádný
prezident, zato dvě vlády. Současně v zemi
působilo více jak čtyřicet milicí.
 Ke skutečnému ukončení vleklé občanské války
nakonec přispěla až aktivita Ligy arabských států.
V Saúdské Arábii byla dne 22. října 1989
podepsána tzv. Taífská dohoda. Ta pozměnila
politický systém Libanonu omezením
privilegovanosti maronitských křesťanů a
muslimy s nimi politicky zrovnoprávnila.
 Dohoda také připravila půdu pro odchod syrské
armády ze země.
Zastoupení minorit v parlamentu
Situace po občanské válce
 poválečná obnova země
• jih nadále okupován Izraelem
• na zbylém území se nachází 40 000 syrských vojáků,
Sýrie má zajištěnu politickou nadvládu.
 květen 1992 - sociální nepokoje vyvolané tíživou
hospodářskou situací - odstoupení vlády, volby
srpen 1992. Vítězí prosyrské strany. Vládu
sestavuje Rafík Harírí, který prosazuje
ekonomickou obnovu země.
 V 90. letech se stupňuje konflikt Hizballáhu a
Izraele
Po roce 2000
 květen 2000 – Izrael ukončuje okupaci jižního Libanonu a naplňuje rezoluci
Rady bezpečnosti OSN č. 425.
 Od roku 2001 protestuje část Libanonců proti přítomnosti syrských jednotek
a proti vměšování Sýrie do vnitřních záležitostí Libanonu.
 v červnu 2001 stahuje Sýrie svá vojska z Bejrútu a okolí a vyhovuje
požadavkům Libanonců. Syrská vojska a zpravodajské služby začínají
opouštět území Libanonu.
 14. února 2005 je proveden atentát na bývalého libanonského premiéra
Harírího, který představuje symbol poválečné obnovy Libanonu i jeho
ekonomické liberální politiky.
 Tento akt vyvolává vlnu protisyrských demonstrací. Je to počátek tzv.
cedrové revoluce.
 26. 4. 2005 je definitivně dokončeno stahování syrských vojsk z Libanonu.
Syrskému stažení předcházel intenzivní tlak jak ze strany mezinárodního
společenství, tak od libanonské opozice, která otevřeně obvinila Damašek z
podílu na únorovém atentátu. Sýrie sice popírá, že by s vraždou měla
cokoliv společného, většina Libanonců je však přesvědčena o opaku.
Konflikt s Izraelem v roce 2006

Hlavní političtí aktéři po roce 2010
„Prozápadní“ Aliance 14. března
„Prosyrská“ Aliance 8. března
 27 June 2009, Lebanon's president Michel Suleiman
appointed parliamentary majority leader Saad Hariri as
prime minister after his pro-Western coalition, the March 14
Alliance, defeated a Hezbollah-led alliance in a June 2009
election.
 In November, after five months of cabinet negotiations,
Hariri formed a national unity government.
 In January 2011, the government collapsed after all ten
opposition ministers and one presidential appointee
resigned due to tensions stemming from the Special
Tribunal for Lebanon, which was expected to indict
Hezbollah members in the assassination of former prime
minister Rafic Hariri.
Těžce zkoušený Libanon
PALESTINŠTÍ UPRCHLÍCI
v LIBANONU
SABRA a ŠATÍLA 12 000 uprchlíků
Tábor El-Bass (Týros) 10 000 uprchlíků
tábor Wavell (Baalbek) 7400 uprchlíků
Ein el-Hilwe (Sidon) 45 000 uprchlíků
Díky za pozornost!
Děkuji za pozornost!
Pro další informace sledujte:
http://blizky-vychod.blogspot.com
Publikace:
Judaismus a politika v Izraeli (2002, 2009)
Izrael a Palestina (2005)
Encyklopedie blízkových. terorismu (2007)
Rabíni naší doby (2010, spoluaut.)
Dějiny moderního Izraele (2011)
Lidé svatých zemí (2012)
Rabbis of our Time (2015, Routledge)
Korán, meč a volební urna (2020)