ARMÁDA ČESKÉ
REPUBLIKY
Symbol demokracie
a státní suverenity
1993–2012
© Ministerstvo obrany České republiky – OKP MO, 2013
ISBN 978-80-7278-614-5
VOJENSKÁ PŘÍSAHA
VOJÁKŮ ARMÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
Já, voják ozbrojených sil, vědom si svých občanských
a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný
České republice.
Budu vojákem statečným a ukázněným a budu plnit ustanovení
vojenských předpisů.
Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně
a připravovat se k obraně České republiky a bránit ji
proti vnějšímu napadení.
Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život.
Tak přísahám!
3
Armáda České republiky vstupuje do druhého roku své existence. Situace ve světě trvale prokazuje,
že armády dosud musí být budovány, a to nikoliv pouze k tomu, aby jejich příslušníci vzdávali
čest významným návštěvám, ale zejména proto, že státy mají důvod cítit se ohroženými. Je to jen pár
stovek kilometrů odtud, kde obrazy válečných krutostí, zprostředkovávané každodenními televizními
šoty, zmrazují naše touhy po životě beze zbraní. Je tomu pár týdnů, kdy po volbách v Rusku zazněl
hlas politika volajícího po změně hranic evropských států. Nezbude nám tedy než dál usilovat o to, co
bylo, myslím, dobře začato, společně usilovat o dobré jméno naší armády, o její prestiž, o úctu k ní,
o důvěru v ni.
Naše armáda za poslední čtyři roky prošla rozhodujícími změnami. Přijala a respektovala novou
vojenskou doktrínu, která ji po zrušení Varšavské smlouvy vymanila z vlivu někdejšího bipolárního pojímání
světa. Generální štáb zpracoval novou strategii obrany, připravil a rozpracoval obranné operační
plány, velení se vypořádalo s mezinárodními smluvními závazky, které znamenaly radikální snížení
počtů lidí i zbraní. S obrovským úsilím všech, zejména vojáků z povolání, zdařilo se rozmístit vojenské
útvary soustředěné převážně v západní a jihozápadní části Čech účelně po celém území státu. Namísto
někdejších vojenských okruhů byla vytvořena tři více méně autonomní teritoriální velitelství, což pak
usnadnilo rozdělení bývalé československé armády v neuvěřitelně krátkém čase a zcela hladce.
Se vznikem Armády České republiky začala nová etapa rozvoje armády charakterizovaná omlazováním
nejvyšších velitelských kádrů, zkrácením povinné vojenské služby a úsilím o kvaliﬁkovanou
strukturální přeměnu provázenou dalším výrazným snižováním počtů. Zřetelné úspěchy transformace
armády jsou však, zdá se mi, stále ještě přehlíženy a slýcháme, dokonce i z úst některých politiků, výroky
o nepotřebnosti armády či pochybnosti o její spolehlivosti. Stále ještě se leckomu jeví armáda jako příliš
drahá a někteří volají po snižování jejího rozpočtu. Mnozí stále ještě chybně vnímají armádu především
či pouze jako sbor vojáků z povolání, ačkoliv rozhodující její silou jsou ti, kdo v armádě plní nebo již
splnili svou občanskou povinnost, cvičí se zde ve zbrani, učí se bránit pro případ potřeby svou zemi,
svou vlast, svou rodinu, svůj majetek, život vlastní i životy svých blízkých. Zejména oni, mladí muži, kteří
prožívají v armádě rok svého života, nesou a ponesou významný díl odpovědnosti za to, jaký názor si
civilní veřejnost o armádě vytvoří. Jenom tehdy, spojí-li se jejich vědomí občanské odpovědnosti s profesní
odpovědností velitelů, změní se atmosféra uvnitř armády a spolu s tím poroste i důvěra v ozbrojené
síly. Významnou roli zde musí sehrát kvaliﬁkovaný přístup politiků, jejichž jednání by mělo směřovat
k podpoře občanské odpovědnosti za přípravu k obraně republiky. Kritika, které se armádě v minulých
letech dostávalo, byla na místě všude tam, kde podporovala co možná nejrychlejší a co možná nejhlubší
proměnu armády kdysi včleňované do agresivního paktu, armády nesuverenní, satelitní, v armádu
demokratického nezávislého státu. Nyní však je nejvyšší čas říci, že své armádě věříme, že se dokázala
vypořádat s velice složitými úkoly, prokázala, že přijala ve svém velitelském sboru nabídku loajality
k demokracii, a dosáhla i nejednoho významného uznání mezinárodního.
Armáda kdysi stála u zrodu Československa, vojáci této armády, politiky rozpuštěné, bojovali a vyznamenávali
se na všech frontách druhé světové války, v nedávných letech se vojáci naší armády zúčastnili
obrany naší civilizace v Perském zálivu a dnes poskytují svou pomoc obyvatelům Jugoslávie.
Armáda České republiky má nač navázat, občané této země mají, tím jsem si jist, již dost důvodů
změnit svůj vztah k armádě, mohou jí důvěřovat a ti, kteří v ní slouží, mají příležitost a povinnost i nadále
jednat tak, abychom na armádu, to znamená na ně, mohli být opět hrdi.
VR č. 1/1994, str. 3–4, MO ČR – GŠ AČR
VÁCLAV HAVEL ARMÁDĚ
List prezidenta České republiky psaný pro Vojenské rozhledy 16. 12. 1993
20 LET
ARMÁDY
ČESKÉ REPUBLIKY
5
Střední a starší generace má mnohé vzpomínky v pomíjivé paměti, mladší generace již nestačila
postihnout dynamiku změn a začala si všímat otázek vojenské obrany státu až v průběhu popisovaného
období samostatné České republiky (ČR) nebo si do současnosti ani neuvědomila, že obrana státu
představuje jednu ze základních povinností, kterou má zajistit stát vůči vlastním občanům. Všichni
občané se mohou seznámit s uplynulými dvaceti lety ozbrojených sil samostatné České republiky, ale
jinak budou k obsahu publikace přistupovat civilní osoby, jinak zaměstnanci rezortu Ministerstva obrany,
jinak ti, kdo prodělali vojenskou základní službu, jinak bývalí a současní vojenští profesionálové.
Zájem projeví rovněž policisté, hasiči, zdravotničtí záchranáři a lidé zajímající se o historii a současnost
ozbrojených sil. Studenti různých oborů mohou představovat skupinu čtenářů, kteří s publikací budou
dále pracovat a využívat ji pro studijní potřeby. Měla by posloužit rovněž jako podklad pro další výzkum
a publikační činnost.
Česká republika vznikla v konkrétních historických podmínkách rozpadajícího se bipolárního světa
po roce 1989. Tato charakteristika však nevystihuje vše, co tehdejší doba obsahovala. Nevystihuje
komplex podmínek, které umožnily rozpad Československé a později České a Slovenské Federativní
Republiky (ČSFR) k 31. prosinci 1992. Mezinárodní pojmenování Sametová revoluce zvýraznilo mírovou
cestu rozdělení tehdejšího státu a nasměrovalo vývoj dění na současném státním území České republiky
od 1. ledna 1993. Už v samotném pojmu byla obsažena úcta k vojenské části společnosti, protože
podpořila složité změny spojené s proměnou politického systému a později s rozdělením státu bez zneužití
vojenské síly. Zrod samostatné ČR měl mezinárodní i státní rozměr. Probíhal v oblasti demograﬁe,
hospodářství, vládnutí, životního prostředí, vývoje společnosti a technologií.
Armáda České republiky (AČR) se po celých dvacet let vyvíjela jako součást společnosti, jako mocenská
složka státu, jako jeho ozbrojené síly. Nevznikla k 1. lednu 1993 výstavbou nové armády „na zelené
louce“, jak tomu bylo například po 28. říjnu 1918 při vzniku samostatného československého státu.
Měla za sebou novou Ústavu České republiky a právní řád převzatý z ČSFR. Armáda na rozdíl od policie
měla v ČSFR jen federální působnost a federální orgány. Proto i rozdělení společného státu provázelo
rozdělení armády. Byla to rozsáhlá poslední mírová operace ozbrojených sil ČSFR a rovněž první mírová
operace Armády České republiky a Armády Slovenské republiky bez účasti ozbrojených sil dalších států.
Tato operace byla pozorně sledována ze zahraničí a po jejím ukončení pozitivně hodnocena.
V rámci úvodu je nezbytné upozornit na rozdíl mezi bezpečnostní politikou státu, jejíž součástí je
obranná politika, a skutečným vývojem bezpečnostního systému, jehož součástí jsou ozbrojené síly.
Tyto pojmy se v textu budou vyskytovat a je korektní, když se poukáže na rozdíly mezi představou,
myšlenkovým modelem armády, jak se vyskytuje v politickém přístupu, a skutečnou podobou praxe
obranné politiky. Bezpečnostní politika je projevem názorů politiků. O zákonech rozhoduje 200 poslanců
Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a 81 senátorů Senátu Parlamentu ČR. V Parlamentu Evropské
unie bylo od roku 2004 celkem 24 a od roku 2009 je 22 poslanců za ČR. To jsou politici, kteří rozhodují
o přípravě a schválení zákonů, strategií, koncepcí, směrnic, předpisů, plánů a dalších dokumentů
pro usměrnění oblasti obrany státu.
Politicky přijímané dokumenty ovlivňují obsah činnosti bezpečnostního systému a výši ﬁnančních
prostředků ze státního rozpočtu, které jsou pro jednotlivé roky do rozpočtových kapitol jednotlivých rezortů
státní správy přidělovány. Obsah dokumentů formuluje představy o fungování složitého sociálního
systému v mezinárodním prostředí nástroji, které jsou přijímány v národních podmínkách, v systému
Úvod
6
právního prostředí státu, jenž vychází z ústavy a z reálného politického
prostředí. Bezpečnostní realita, která se nepřetržitě
vyvíjí, má vedle politických aktérů rovněž aktéry v bezpečnostním
systému, a to jsou konkrétní vojáci a příslušníci v aktivní
záloze, policisté, profesionální a dobrovolní hasiči, zdravotničtí
záchranáři, příslušníci vězeňské služby a justiční stráže, báňští,
horští i vodní záchranáři a další občané, jež můžeme vidět
při mimořádných událostech a nepříznivých stavech společnosti.
V uplynulých letech jsme byli informováni o jejich aktivitách
zejména při povodních, dopravních nehodách, technologických
haváriích, přírodních kalamitách, likvidaci nemoci šílených krav
a společných cvičeních, mnohdy s mezinárodní účastí. Naprosté
většiny aktivit se přímo nebo zprostředkovaně účastnily ozbrojené
síly ČR. Bezpečnostní systém ČR je přednostně soustředěn
na plnění úkolů na vlastním území, ale ozbrojené síly a bezpečnostní
sbory prosazovaly národní zájmy rovněž v zahraničí účastí
na společných aktivitách a operacích Organizace spojných národů
(OSN), Severoatlantické aliance (NATO), Evropské unie (EU)
a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
Na základě zhodnocení vybraných faktorů, které ovlivňují
obrannou politiku státu a výstavbu jeho bezpečnostního systému,
ozbrojených sil a způsobů zajištění obrany, je možné identiﬁkovat
v období od konce roku 1989 do roku 2012 následující
vývojové etapy:1
Etapa demokratizace – zahrnovala období demokratizace
armády od listopadu roku 1989 až do rozdělení státu
k 31. prosinci 1992.
Etapa integrace – byla spojena s přípravou a vlastním
přistoupením ČR k Severoatlantické smlouvě
12. března 1999.
Etapa reforem – vedla k vytvoření plně profesionální armády
a naplnění počátečních operačních schopností armády
v roce 2006.
Etapa transformace – je charakteristická úsilím o vytvoření
moderní armády s expedičními schopnostmi. Proces tzv.
další transformace v tomto smyslu započal v roce 2007
a byl rozplánován do roku 2018, kdy by armáda měla dosáhnout
cílové operační schopnosti potřebné pro naplnění
politicko-vojenských ambicí v souladu s Vojenskou
strategií ČR z roku 2008, Bezpečnostní strategií ČR 2011
a Bílou knihou o obraně z roku 2011.
Všechny uvedené etapy vývoje obranné politiky a změn
ve výstavbě armády byly spojeny s významnými milníky historického
vývoje ČSSR,2
ČSFR a ČR. V historickém vývoji se rovněž
1
TŮMA, M., JANOŠEC, J., PROCHÁZKA, J., Obranná politika Československé a České republiky (1989–2009), MO ČR – PIC, Praha,
2009, s. 14.
2
Československá socialistická republika (ČSSR) byla státem, jehož pojmenování existovalo od 11. července 1960 na základě ústavního
zákona č. 100/1960 Sb. do 28. března 1990, kdy se ústavním zákonem č. 81/1990 Sb. změnil název na Československá
federativní republika a následně 20. dubna 1990 po „pomlčkové válce“ ústavním zákonem č. 101/1990 Sb. na Česká a Slovenská
Federativní Republika (ČSFR). V průběhu existence ČSSR byl přijat ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci,
který od 1. ledna 1969 transformoval stát na federaci a vytvořil dva samostatné federální státy Českou socialistickou republiku
a Slovenskou socialistickou republiku. Ve výlučné federální působnosti zůstala zahraniční politika a uzavírání mezinárodních
smluv, národní obrana, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství a správa a ochrana federální ústavnosti.
Armáda znamená z velké části tvrdou přípravu
ve výcvikových prostorech.
Foto: archiv OKP
7
měnily názvy armády na našem státním území. V následujícím textu jsou shrnuty základní informace
za dobu její existence:
Od vzniku Československé republiky 28. října 1918 byla čs. armáda hlavní částí tzv. čs. branné
moci, jak se tehdy ozbrojené síly označovaly.
Od 15. března 1939 do 8. května 1945 v důsledku anexe Čech, Moravy a Slezska nacistickým
Německem a odtržení Slovenského štátu armáda neexistujícího státu zanikla.
Po druhé světové válce armáda používala stejné pojmenování jako před 2. světovou válkou,
a to až do roku 1954, kdy po X. sjezdu Komunistické strany Československa byla přejmenována
na Československou lidovou armádu (ČSLA).
Dne 14. března 1990 se dnem vyhlášení zákona č. 74/1990 Sb. změnil název armády tehdejšího
státu ČSFR na Československou armádu (ČsA).
Se vznikem samostatného státu ČR (1. ledna 1993) je svázán rovněž vznik nového pojmenování
hlavní složky ozbrojených sil – Armáda České republiky (AČR).
Dne 1. ledna 2013 si bude Armáda České republiky připomínat své dvacáté narozeniny. Jak je v lidském
životě běžné, ani procesy spojené s jejím formováním nešly jen správným směrem. Její život
se však nezastavil. Armáda nezemřela, i když procházela závažným infekčním prostředím, které způsobilo
její „zhubnutí“, operativní odstranění dřívějších neodmyslitelných prvků a vytváření nových návyků.
To, co pomohlo překonat všechny nástrahy a vyvést AČR z nebezpečných situací na straně armády jako
celku, je její zdravý profesionální základ a schopnost udržet základní životní funkce. V průběhu dvaceti
let se jasně projevily vojenské dovednosti, účast v misích, zapojení do odstraňování následků povodní,
prohlubování úcty v mezinárodní vojenské spolupráci, nově vytvořená „vojenská diplomacie“, ale také
prokázání apolitičnosti, profesionality a spolehlivosti. Stoupla vážnost vojenské profese a důvěra v její
profesionalitu v průzkumech veřejného mínění.
Foto: Václav Kupilík
8
Problematika přibližující vývoj ozbrojených sil ČR má mnoho zorných úhlů, které upřesňují pozice
pozorovatelů podle jejich odborností. Velmi žádané jsou politologické, mezinárodně-politické, sociologické,
ekonomické, manažerské, technologické, zpravodajské, informační a jiné pohledy. Teprve vývoj
poznání přinesl vykrystalizovaný soubor všeobecně přijímaných dokumentů, jež naplňují bezpečnostní
politiku státu a její součást – obrannou politiku. Těmito dokumenty jsou: legislativa, politické bezpečnostní
mezinárodní a národní dokumenty, další dokumenty pro zajištění obrany a bezpečnosti.
Vývoj armády z pohledu vojenských a bezpečnostních kritérií je pohledem, který přísluší samotné
podstatě vojenských schopností a vojenské charakteristiky ozbrojených sil státu. Je zaměřen na početní
stavy, charakteristiky vojenských dovedností a schopností, na představitele velení a řízení, na dosahované
výsledky v přípravě pro praktické použití armády. Z tohoto pohledu je velmi dobře shrnuto základní
poslání armády ve výchozím zákoně pro stanovení působností jednotlivých ministerstev a ústředních
orgánů státní správy, tj. v zákonu České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných
ústředních orgánů státní správy České republiky (kompetenční zákon), který ve znění z roku 2012 stanovuje
v § 16 odst. 1, že Ministerstvo obrany je ústředním orgánem státní správy zejména pro
zabezpečování obrany ČR,
řízení Armády České republiky,
správu vojenských újezdů.
Postup jednotlivých etap, jimiž procházely ozbrojené síly na území ČR, nebyl jen přímočarý. V jednotlivých
etapách se procesy překrývaly, ale výsledek působil přesvědčivě z hlediska skutečného stavu
ozbrojených sil. Jednoslovné pojmenování etapy je vždy zkratkou, ale pomáhá v orientaci na hlavní
proces, který byl tehdy uskutečňován. Hlavním řídicím prvkem uplynulého dvacetiletého období bylo
Ministerstvo obrany (MO), které své zásadní úkoly splnilo. Zpočátku ještě zajišťovalo procesy demokratizace,
úspěšně završilo integraci do NATO, dokázalo uskutečnit reformy, které přivedly obranu ČR
na plně profesionální základ a s takovou armádou uskutečňuje postupné transformační kroky pro její
přizpůsobení dobovým bezpečnostním, demograﬁckým, politickým, hospodářským, ekonomickým,
ekologickým a dalším podmínkám.
Etapa demokratizace byla v armádě zahájena bezprostředně po 17. listopadu 1989, stala se součástí
Sametové revoluce a jejích opatření a projevů v ozbrojených silách. Přerod ČSLA v účinný nástroj obranné
politiky demokratického státu byl poměrně rychlý. Vytvoření základních legislativních podmínek
pro zavedení civilního řízení a demokratické kontroly armády podle přístupů ověřených v západních
demokratických státech se podařilo dosáhnout již v průběhu roku 1990. Je však nezbytné konstatovat,
že některé negativní důsledky dřívějšího řízení armády jedinou vládnoucí stranou (Komunistickou
stranou Československa – KSČ) se projevovaly ještě v dalších letech konce minulého století. Potvrdilo
se, že vytvořený legislativní rámec, který nově formalizoval vztahy mezi orgány moci výkonné, zákonodárné
a soudní, není plně funkční, pokud v tomto systému nejsou odborníci s potřebnou úrovní znalostí
a zkušeností. Nově vznikající politické strany v ČR nedisponovaly dostatečným počtem takovýchto
odborníků a potýkaly se s problémem obsadit funkci ministra obrany nevojákem nebo takovou civilní
osobou, která by v potřebném rozsahu zvládla problematiku bezpečnosti, obrany a vojenství.
Etapa integrace, která se zákonitě prolínala s nedokončenou demokratizací a probíhala už v oddělených
podmínkách samostatné ČR a SR, byla zahájena k 1. lednu 1993 skutečným rozdělením ČSFR
a její armády na dva nové a zcela nezávislé celky. V této etapě se vymezila obranná politika ČR jako
1Reformy a transformace
Armády České republiky
9
samostatného státu. Podle mezinárodní orientace můžeme
hodnotit jednoznačné nasměrování na západní
politicko-vojenské demokratické struktury, tedy na kolektivní
zajišťování bezpečnosti a obrany státu. První
kroky byly spojovány s diplomatickými a mezinárodněpolitickými
aktivitami. Začátek provázelo období neujasněných
přístupů k zajišťování bezpečnosti a obrany
státu. Není se čemu divit, když v paměti politiků i vojáků
byly zakořeněny nedávné negativní zkušenosti z členství
ve Varšavské smlouvě. Proto zvítězil politický pragmatismus.
Politická rozhodnutí byla v té době – v první
polovině 90. let minulého století – ovlivněna zhoršenou
bezpečnostní situací v souvislosti s negativním vývojem
na Balkáně. Rozpad bývalé Jugoslávie a vznik etnického
konﬂiktu v Bosně a Hercegovině spoluvytvářely mezinárodní
bezpečnostní prostředí, které ovlivňovalo politickou
scénu ČR a přístupy k rozvoji otázek souvisejících
se zajištěním obrany. Cíle obranné politiky ČR v základním
směru vymezila v roce 1995 Bílá kniha o obraně
České republiky. Více než šestileté období zakončilo
přistoupení ČR k Severoatlantické smlouvě 12. března
1999, čímž byl dosažen dlouhodobý politický a strategický
cíl na cestě k posílení obrany ČR. Tato etapa byla
spojena s řadou legislativních změn. Parlament schválil
soubor tzv. branné legislativy. Byly vypracovány a vládou
přijaty základní strategické a koncepční dokumenty,
které významně ovlivnily zajišťování bezpečnosti
a obrany ČR v dlouhodobějším časovém horizontu.
Šlo zejména o Bezpečnostní strategii České republiky
a Vojenskou strategii České republiky.
Etapa reforem je významná zaměřením dovnitř ozbrojených
sil na proces profesionalizace a změny vnitřních
funkcí, vztahů a úkolů rovněž ve vazbě na ukončení
vojenské základní služby (konskripčního typu armády).
Bezpečnostní realita přinesla v této etapě významný
podnět, jímž byl teroristický útok na USA 11. září 2001.
V bližším bezpečnostním prostředí byly významné průběžné
výsledky tzv. kosovské krize, které v průběhu
vojenského nasazení aliančních sil v kosovské operaci
v roce 1999 napomohly identiﬁkování závažných nedostatků
v operačních schopnostech spojeneckých armád,
a to zejména evropských států NATO. To byla příčina
zahájení procesu přizpůsobování operačních schopností
armád těchto zemí novým podmínkám. Výrazně
se změnil charakter plněných úkolů a pravděpodobný
způsob použití ozbrojených sil. Změna měla paradigmatický
charakter a vyžádala si rozsáhlou mezinárodní
spolupráci k nalezení odpovědi na novou situaci. V podmínkách ČR vyústil proces do rozhodnutí o principiální
reformě armády. Pro její uskutečnění byla v roce 2001 vypracována Strategická revize obrany.
Přijaté koncepční dokumenty vedly k návrhu na úplné zrušení vojenské základní služby a vytvoření
plně profesionální armády po politických zpřesněních k 1. lednu 2005. První krok reformy byl ukončen
dosažením tzv. počátečních operačních schopností na konci roku 2006. Reformní rámec vymezovaly
Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky
Luboš Dobrovský, první civilní ministr obrany ČSFR
Foto: Jiří Hokův
Výcvik se v souvislosti s vytvářením vlastní, československé,
bezpečnostní a vojenské strategie začal pozvolna modiﬁkovat. Stejně
tak se vyvíjela i služební tělesná výchova, jež se kromě zaměření
na všeobecné pohybové a výkonnostní minimum postupně rozšířila
o speciální tělesnou přípravu sledující rozvoj speciﬁckých pohybových
dovedností v obtížných podmínkách fyzického vyčerpání a stresu.
Foto: Otakar Hromádka
10
z roku 2002 a Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil
České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec z roku 2003. Cílem reformy bylo vytvořit malé,
mobilní, moderní a mladé síly, které budou schopny interoperabilního působení se spojenci. Tím měla
obranná politika ČR účinně reagovat na měnící se přístupy Aliance k vytváření operačních schopností
a jejich použití při řešení potenciálních konﬂiktů ve světě. V roce 2003 byla aktualizována Bezpečnostní
strategie České republiky a o rok později i Vojenská strategie České republiky. Oba dokumenty akcentovaly
komplexní přístup k zajišťování bezpečnosti a obrany země ve spolupráci se spojenci. V tomto
období byla pozornost politiků zaměřena na splnění podmínek pro vstup do EU, jejímž členem se ČR
stala 1. května 2004. Z pohledu obranné politiky usilovala ČR o podporu emancipace EU v oblasti její
bezpečnostní a obranné politiky.
Etapa transformací je poslední etapou při přizpůsobování obranné politiky a obranných aktivit ČR
pro dosažení schopností armády v měnících se podmínkách. Byla zahájena v roce 2005 přechodem
na plně profesionální armádu s ukončenou vojenskou základní službou. Etapa je transformační proto,
že reaguje na průběh transformace NATO po pražském summitu v roce 2002 a po istanbulském
summitu v roce 2004. Důležitým impulsem transformace bylo, nejen v podmínkách ČR, ale i v ostatních
členských státech NATO, snižování výdajů na obranu a rozpočtů armád. V roce 2007 se zásadním
způsobem rozešly ﬁnanční zdroje, uvolňované pro potřeby činnosti a rozvoje rezortu obrany, s věcnými
záměry, které byly nastaveny pro druhý krok reformy od roku 2010 do roku 2012, kdy měly být
podle původních plánů dosaženy tzv. cílové operační schopnosti. Po důsledné analýze3
byl vypracován
3
Zpráva o stavu reformy ozbrojených sil ČR – usnesení vlády č. 640 ze dne 11. 6. 2007.
Při dělení federální armády nešlo pouze o rozpočítání techniky na dvě třetiny pro Českou a jednu třetinu pro Slovenskou republiku.
Problém vyvstal kupříkladu kolem protivzdušné obrany, jež byla propojena v jeden systém, a po jejím „řezu“ měla zůstat dvě tělesa
schopná fungovat naprosto samostatně.
Foto: František Možíš
11
koncepční materiál další transformace rezortu Ministerstva obrany, který přijala vláda 22. října 2007.4
Cílem transformace bylo vytvořit armádu s expedičním charakterem schopností pro působení v rámci
mnohonárodních operací mimo území státu ve všech klimatických a geograﬁckých podmínkách a odlišném
kulturním prostředí. V roce 2008 následovala aktualizace Vojenské strategie České republiky
a vůbec první vypracování dlouhodobějších představ o budoucích schopnostech celého rezortu obrany
v podobě jeho Dlouhodobé vize rezortu Ministerstva obrany. V roce 2011 byla vypracována aktualizovaná
Bezpečnostní strategie České republiky 2011 a Bílá kniha o obraně.
Vývoj obranné politiky je charakterizován přijímanými strategickými a koncepčními dokumenty
ve skutečné časové posloupnosti a úsilím o jejich naplnění. Realizace těchto dokumentů významným
způsobem provázela dosažený stav ozbrojených sil ČR a její armády. Propojeností mezi politickými
rozhodnutími a reálným stavem byla prokázána jednoznačná schopnost a přijatá samozřejmá povinnost
ozbrojených sil ve směru služby mocenským silám. Armáda po celou dobu byla mocenskou složkou
státu, která uskutečňovala rozhodnutí politického vedení a nesměřovala k přebírání moci. Možná,
že se bude tato poznámka vnímat jako něco, co je samozřejmé. Není tomu tak. V jiných, geograﬁcky
blízkých státech, tyto demokratické principy byly porušeny. Představitelé bývalé Jugoslávské armády
jsou předváděni k Mezinárodnímu soudnímu dvoru do Haagu, který je orgánem OSN, a jsou za své
činnosti souzeni a trestáni.
Ze skutečného vývoje v ČR je tak patrná adaptace obranné politiky a výstavby armády reálnému
vývoji bezpečnostního prostředí, vývoji ve vojenství a podřízení zdrojovým možnostem státu. Jsou tak
postiženy jak vnitřní, tak i vnější hlavní aspekty při hledání a implementaci racionálních přístupů k zajišťování
obrany a bezpečnosti státu a k výstavbě armády. Vlastní naplňování cílů obranné politiky státu
ve všech jejích dimenzích však nebylo vždy zcela bezproblémové. Období provázely některé závažné
koncepční chyby, které vedly k realizaci neefektivních kroků obranné politiky státu, jež se odrazily ve výstavbě
armády. Proto je rovněž porovnáván výchozí organizační a početní stav federální armády (před
rokem 1993) s výsledky reorganizace a redukce počtů zbraní a početních sil, mimo jiné v rámci limitů
Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (S-KOS). S ohledem na dopady v oblasti dislokace je
zmíněn také proces odsunu
sovětských jednotek
v letech 1990–1991.
Zvláštní pozornost je věnována
průběhu a výsledkům
rozdělení federální
armády na dvě samostatné
armády k 1. lednu 1993.
Chronologicky jsou vyjmenovány
základní koncepční
dokumenty, které
se vztahovaly k reformě
armády po roce 1989
a stručně jsou charakterizovány
jejich cíle a dosažené
výsledky.
V textu jsou uvedena
některá opatření, která
směřovala k vytvoření
nestranické armády,
a nutné personální změny
po Sametové revoluci
1989. Přiblížena je rovněž
zhoršená sociální situace
4
Transformace resortu MO ČR – usnesení vlády č. 1 194 ze dne 22. 10. 2007.
Redukce počtu zbraní v souvislosti s limity smlouvy o konvenčních zbraních v Evropě se dotkly i těchto
100mm kanonů. Šly do šrotu...
Foto: Jiří Hokův
12
vojáků z povolání a hodnoceny jsou příčiny masivního odchodu mladších důstojníků z armády před
a po vzniku AČR. Text se stručně věnuje situaci ve vojenském školství, nedostatkům v legislativní činnosti
a poukazuje na pozitivní odraz přípravné fáze a členství ČR v NATO v personální a sociální oblasti.
Závěrečná část je zaměřena na „zmražení“ branného systému, které vycházelo ze všeobecné branné
povinnosti a budování profesionální armády.
Tvůrčím aktivitám rezortu MO se věnoval obranný výzkum a vývoj s historií institucí i orgánů.
Samostatnou pozornost by si zasloužilo rovněž vojenské školství jako součást profesní přípravy dřívějších
i budoucích profesionálů v široké paletě oborů. Samostatně je vhodné upozornit na mezinárodní
vojenskou spolupráci a začlenění ČR do NATO a EU. Přiblížení zapojování příslušníků a jednotek
AČR do mezinárodních mírových operací umožňuje rozšířit představu o praktickém uznání vojenských
schopností. Pozornost je věnována vojenské spolupráci ve visegrádském prostředí a dvoustranné vojenské
spolupráci s členskými státy NATO. Část se zabývá začleňováním AČR do společných vojenských
jednotek, kde kromě aliančního zapojení rovněž vyniká účast na různých projektech EU jako součásti
Evropské bezpečnostní a obranné politiky.
Významná byla problematika ekonomického řízení rezortu MO. Uskutečnila se ekonomická transformace,
došlo k negativnímu vývoji vojenských výdajů a změně přístupu k akviziční politice. Je nezbytné
poukázat na složitost metodiky tvorby a skladby vojenského rozpočtu a vojenských výdajů. Takové
charakteristiky poskytují mimo jiné přehled o vývoji objemu a struktury vojenských výdajů a upozorňují
na některé nedostatky v jejím obsahu. Akviziční politika je orientována také na některé problémy
v oblasti nákupů zbraní a vojenské techniky. S uvedenou problematikou souvisí příbuzná problematika
obranného průmyslu. I když je publikace orientována na AČR, její existence je nemyslitelná bez této
části hospodářství samostatné ČR, která se věnuje zbrojní výrobě a dodávkám pro armádu. Hodnoceny
musí být důsledky privatizace a procesu rozsáhlé konverze obranného průmyslu z pohledu jeho dalšího
ovlivňování obranné politiky a výsledky úsilí, které vedlo ke konsolidaci obranného průmyslu. Důležité
jsou informace o kontrole obchodu se zbraněmi.
Zvláštní problematiku, která se promítala do činnosti AČR v uplynulých dvaceti letech, představuje
ochrana životního prostředí. Odráží se v přijímaných opatřeních rezortu MO a jeho zapojení do mezinárodní
spolupráce v této oblasti. Likvidace a odstraňování ekologických škod, které následovaly po odsunu
sovětských jednotek z území ČR, znamenaly plnění do té doby nesledovaných úkolů.
Představitelé státu, prezident – vrchní velitel ozbrojených sil, předseda vlády, který je současně předsedou
Bezpečnostní rady státu, ministr obrany, náčelník
Generálního štábu, členové bezpečnostních výborů
obou komor Parlamentu ČR a ti, kteří pro ně připravují
rozhodující dokumenty, mají obrovskou odpovědnost
za přijímání správných rozhodnutí o budoucí bezpečnosti
a obraně. Tato rozhodnutí jsou strategická, mají
tedy dlouhodobý význam a promítají se rovněž do přijímaných
strategických dokumentů.
Problémy spojené se zajišťováním bezpečnosti
a obrany státu nemají a nikdy neměly deﬁnitivní a jediné
správné řešení. Patří mezi napadnutelné postupy
státní správy, protože jde o veřejné ﬁnance. Oblast
bezpečnosti a obrany státu je často hodnocena jako
nezisková. Toto tvrzení však není zcela pravdivé. Jestliže
se podíváme do historie, války byly vedeny právě proto,
aby přinesly ekonomické výhody. Přístupy válčících
stran byly v podstatě dvojí, pokaždé však přinesly zisky:
vítěz obsadil území protivníka a zavedl vlastní správu
dobytého území, nebo vítěz neobsadil dobytá území,
dohodl se však na válečné kořisti a způsobu platby poražených
států.
Udržování vojenských sil je v současné době cenou
za mír, za mírový život, za zajištění mírového
Armádní sklady byly v devadesátých letech plné zbraní, a nejen
ručních. Politická reprezentace rezortu obrany hned od počátku řešila
problém, jak s nimi naložit.
Foto: archiv OKP
13
hospodářství, za zajištění neválečného osudu občanů na spravovaném území. V posledních letech
po pádu bipolarity došlo k principiální změně v přístupu k budování ozbrojených sil. Bylo odstoupeno
od plánování ve vztahu k nejvýznamnější hrozbě, což byl možný globální konﬂikt, a postupně byly hledány
cesty k plánování na základě schopností sil pro řešení nových krizí ve velmi širokém spektru.
V předchozí větě není uvedeno nic víc a také nic méně než poukázání na systémovou změnu za uplynulých
20 let. Jestliže se chceme dívat na budoucí vývoj příštích 15 až 20 let, pak jde o stejný časový
úsek, o období srovnatelné například s dobou životnosti současné nově zaváděné vojenské techniky
nebo technologie. Schopnost dlouhodobě plánovat a současně dosahovat maximálních okamžitých
výsledků, to je projev strategického myšlení, správného rozvržení cesty k zajištění bezpečnosti a obrany
na území současného státu.
Ve prospěch optimalizace postupů se zapojila teoretická i další pracoviště a jednotlivci. Jsou zpracovávány
strategické studie, shromažďovány
a cíleně vyhodnocovány informace, vytvářena
nová informační prostředí a některé
návrhy budoucích vývojů jsou simulovány.
Rozvíjena je rovněž teorie a praxe válečných
her. Přehlížet není možné ani řadu ﬁlmově
zpracovaných představ o budoucích bezpečnostních
problémech, které mnohdy
nemají daleko od reálných, vědecky podložených
úvah. Rozvoj teorie a vzdělávání
ke strategickému myšlení má jednu důležitou
ideu: Proč se dopouštět chyb, které již
vytvořili jiní, když máme možnost dopouštět
se nových chyb, doposud neověřených,
při víře ve správnost našeho konání.
Rozpracování výhledů do budoucnosti
je v současné době nemyslitelné jako úkol
pro jednotlivce. Vždy jde o kolektivní práci
a jsou známy dva typy týmů: aktivní a pasivní.
Aktivní předvídá změny v bezpečnosti
a obraně státu a včas navrhuje odpovídající
opatření, pasivní jen dodatečně napravuje,
co již vzniklo. Při zajišťování bezpečnosti
a obrany státu by bylo vhodné, vzhledem
k výši vyčleňovaných prostředků daňových
poplatníků, aby tým byl aktivní.
Pro činnost takových týmů je nezbytné
znát základní historické souvislosti, které
popisují minulé strategické rozhodování.
Ukazují na to, jak tehdejší představitelé
hledali odpovědi na řešení vztahů mezi zájmy,
možnostmi a potřebami. Přitom se ti,
na nichž ležela tíže rozhodnutí o nastoupené
cestě, nemohli izolovat od okolního
prostředí. Byli ovlivňováni způsoby, které
nevedly k ideálnímu stavu. Věděli, že ideální
stav je nedosažitelný. Měli bychom
respektovat, že rozhodování je subjektivním
procesem a stejně jako v jiných historických
obdobích, tak rovněž v uplynulých
dvaceti letech reforem a transformací AČR
tento rys subjektivity historie přinesla.
Jednou z forem zapojení armády do řešení nevojenských krizových událostí
bylo její zapojení do letecké záchranné služby. Už v roce 1992 fungovala dvě její
střediska v Plzni a Českých Budějovicích a k provozování se chystala další – v Liberci
a slovenském Trenčíně.
Foto: Jiří Hokův
Znalosti převáděné do praxe, to je smyslem výcviku ve vojenských prostorech. Snímek
zachytil přípravu příslušníků dělostřeleckých jednotek.
Foto: Vladimír Veselý
14
Etapa pokračování
demokratizace a počátku
integrace 1993–1994
Období demokratizace se projevilo jak v oblasti obranné politiky, tak v životě AČR. Demokratizační
přeměny v celém systému zajišťování obrany státu začaly velmi brzy po událostech 17. listopadu 1989,
ale problematické je stanovení přesného data ukončení období demokratizace. Je jistě možné souhlasit
s tvrzením, že nenásilný rozpad ČSFR na dva samostatné demokratické státy,
který byl provázen rozdělením armády na konci roku 1992, potvrdil existenci
většiny atributů, jež charakterizují způsob řízení a demokratické kontroly armád
ve vyspělých demokratických státech.
Je nutné si uvědomit, že veřejnost na konci roku 1989 ČSLA kriticky vnímala
jako nástroj totalitního režimu. Reputace armády ve společnosti byla
vzhledem k historickému vývoji na velmi nízké úrovni. Armáda za krátkou
historii mladého československého státu po roce 1918 nebyla vlastně nikdy
použita k obraně země před vnějším nepřítelem. Nestalo se tak ani v roce
1938 při obsazení pohraničí nacistickým Německem, ani při vstupu spojeneckých
vojsk armád států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V obou historických
okamžicích armáda nedostala pokyn pro použití vojenské síly při obraně
národních zájmů. Příslušní státní a političtí představitelé rozhodující rozkazy
nevydali. V roce 1969 byla armáda komunistickým režimem dokonce zneužita
proti vlastním občanům: některé jednotky dostaly rozkaz k účasti na potlačování
demonstrací u příležitosti prvního výročí vstupu vojsk Varšavské
smlouvy na území státu. Názory o zbytečnosti armády byly veřejně šířeny
a zneužívány jak proti armádě, tak proti potřebě obrany národních zájmů
ozbrojenými silami.
Obranná politika nově vytvářeného vedení státu se proto cíleně v období
demokratizace, tedy v počátečním období po 17. listopadu 1989, zaměřila
na depolitizaci ČSLA. Velice rychle, v průběhu několika dní, byl zrušen politický
aparát v organizační struktuře armády. Zavedeny byly zásady civilního
řízení a demokratické kontroly s využitím zkušeností z vyspělých demokratických
států. Prvotním cílem se rovněž stalo odstranění symbolů raněných
a cizinci pošlapaných národních zájmů. S velikým zájmem veřejnosti proto
probíhalo vyjednávání a uskutečnění co možná nejrychlejšího odsunu sovětských
vojsk rozmístěných na území ČSFR. V souladu se Smlouvou o konvenčních
ozbrojených silách v Evropě5
byla zahájena redukce početních stavů
armády. Smlouva prospěla vzájemné kontrole početních stavů vojsk a vojenské
techniky dříve proti sobě stojících armád bipolárně rozděleného světa.
5
Smlouvu ze dne 19. 11. 1990 podepsalo ve Vídni 30 států, členské státy NATO i Varšavské smlouvy. Jejími signatáři byli Arménie,
Ázerbájdžán, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, ČR, Dánsko, Francie, Gruzie, Island, Itálie, Kanada, Kazachstán, Lucembursko, Maďarsko,
Moldavsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Španělsko, Turecko,
Ukrajina, USA a Velká Británie. Smlouva stanovila maximální počty výzbroje, termíny a podmínky pro jejich splnění. Byla pokračováním
tzv. helsinského procesu a přinesla rovněž následné smlouvy procesu kontroly a snižování zbrojení.
2
Vojáci z 1. tankové divize se v létě 1992
chystají na cvičišti Loutka v boletickém
výcvikové prostoru vjet se svým obrněncem
pod vodu. Už v té době se však redukovaly
počty techniky. Čas obrněné divize
se naplňuje...
Foto: Jiří Hokův
15
V domácích podmínkách došlo k snížení počtu zbraňových systémů, omezení rozsahu obranné infrastruktury
a změnil se rovněž charakter armády přijetím doktríny.
Formulování cílů obranné politiky v této revoluční době, plné změn politického, právního, bezpečnostního,
hospodářského i morálního systému, bylo ovlivněno mezinárodní bezpečnostní situací.
Změny neprobíhaly jen v československých podmínkách. O něco dříve se projevily v Polsku a velmi výrazný
byl postup zpětného sjednocení Německa. Občanská neposlušnost turistů z bývalé Německé demokratické
republiky (NDR), kteří po dovolených v letních měsících roku 1989 odmítli návrat do svých
domovů a požadovali v mnohatisícových počtech na zastupitelstvích Spolkové republiky Německa zejména
v Praze a Budapešti možnost odjet za svými příbuznými v „západním“ Německu, vyústila 9. listopadu
1989 k bourání symbolu rozděleného Německa – berlínské zdi. Lámaly se výrazným způsobem
staré zvyklosti, nastupovaly nové pohledy a obyvatelstvo začalo projevovat snahu o nápravu nepravostí
a odhalování toho, v čem měla „totalitní demokracie“ díry v porovnání s „možnou demokracií“.
Principiální změnu, která ochromila bezpečnostní realitu světa v tehdejší době, představoval pád
jeho bipolárního rozdělení. Šlo o paradigmatickou změnu, stejnou, jakou v oblasti fyziky představovala
Einsteinova teorie relativity, jež způsobila změnu nazírání na svět prostřednictvím Newtonových zákonů.
Důsledkem byl zánik konfrontace mezi bloky (východním a západním) a snížení pravděpodobnosti
vzniku rozsáhlého konvenčního konﬂiktu v Evropě. Rozpad bývalého východního bloku (rozpuštění
Varšavské smlouvy k 1. červenci 1991) a sovětského impéria (odstoupení prezidenta Svazu sovětských
socialistických republik Michaila Gorbačova 25. prosince 1991 z funkce), spojený s ekonomickými problémy
jednotlivých států, však uvolnil prostor pro vznik nových zdrojů nestability. Vznikající politická
garnitura tak byla nucena řešit jak otázky spojené se zajištěním obrany a bezpečnosti země, tak i celou
řadu problémů politického, ekonomického a sociálního charakteru.
Z pohledu zajišťování obrany státu byla bezprostředně po roce 1989 v politické úrovni zvažována
celá řada alternativních přístupů. Diskutovalo se i o případné neutralitě státu. Mnohem větší důraz pak
byl položen na hledání mezinárodních záruk pro budoucí zajištění obrany při zachování věrohodné
vlastní úrovně vojenských schopností. Tento požadavek vycházel z omezených zdrojových možností
země samostatně zajistit svou věrohodnou obranu. Po úspěšném ukončení odsunu sovětských vojsk
z území ČSFR a zajištění jejich
přejezdu z území bývalé
NDR na konci června
1991 a ukončení existence
Varšavské smlouvy, byl s deﬁnitivní
platností vytvořen
prostor pro samostatné hledání
cest k zajišťování vlastní
obrany státu. Jak zmínil
tehdejší zástupce náměstka
ministra obrany pro strategické
řízení PhDr. Jaroslav
Janda: „Nyní může být vyplněno
vakuum existující
v minulosti, kdy veškeré
strategické vize a koncepce
rozvoje armády nebyly
zpracovávány v Praze, ale
v Moskvě.“6
Zajišťování obrany
se po celé období nezastavilo.
Probíhal nástup
mladých mužů do vojenské
6
Beseda u kulatého stolu na téma: Strategické řízení a řízení pomocí cílů, A revue 1991, č. 7.
Červencové zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v roce 1991 ukončilo činnost
této organizace.
Foto: archiv OKP
16
základní služby v pravidelných termínech i jejich výcvik
při zkrácení délky výkonu základní služby. Tyto
skutečnosti vyvolaly potřebu přehodnocení výcvikových
a organizačních dokumentů na všech stupních
armádní struktury a to v nepřetržitě měněných
zadáních a úkolech, mnohdy spojených s politickými
rozhodnutími. Tak se stalo, že již v roce 1990
byl vypracován první návrh dokumentu, který měl
připravit přechod na profesionalizovanou armádu.
Realizaci zabránil rozsáhlejší politický úkol, jímž
bylo rozdělení ČSFR a její armády.
Nestabilní mezinárodní vývoj, prostředí, v němž
bylo mnoho nečekaného, rychlého a neznámého,
produkoval nesčetné množství otevřených a nezodpovězených
otázek. Zde se koncentrovala hrozba
možného zneužití situace a následného negativního
vývoje. Charakteristickým rysem doby byla nová
personální situace. Praxe přinesla řadu neznámých
lidí do funkcí. Na odpovědných místech stanuli
mnohdy noví a nezkušení lidé. Přesto s plnou odpovědností
musela být připravována řešení a návrhy
jak reagovat i na vznikající konﬂikty, které mohly
ohrozit stabilitu a mír ve světě a zprostředkovaně
i v našich domácích podmínkách. Dřívější komunikace
armádních představitelů byla jednostranně
orientována na využívání znalostí ruského jazyka,
což bylo v nové situaci téměř nežádoucí a možná
i přítěží. V krátké době bylo potřebné, abychom
se uměli v jiných geograﬁckých oblastech možného
nasazení domluvit především anglicky.
To se projevilo již v Kuvajtu. Mír byl ohrožen invazí Iráku do Kuvajtu na konci roku 1990. Sjednocený
přístup mezinárodního společenství rozhodl ve prospěch řešení této situace. Již 16. ledna 1991 byla zahájena
operace mnohonárodních koaličních sil s názvem Pouštní bouře. Bezpečnost v Evropě ohrožovala
situace na Balkáně. K hodnocení stavu bezpečnostní situace vojenskými i civilními zpravodajskými
službami se začalo přistupovat s velkým respektem, protože v roce 1992 tam propukla občanská válka.
Její podoba ve formě etnického konﬂiktu v Bosně a Hercegovině, který byl při hledání příčin spojován
s rozpadem bývalé Jugoslávie, se stala blízkou a vážnou ukázkou, že uvolněná demokracie může vážně
ohrožovat bezpečnost člověka. Další vnímanou hrozbu představoval vývoj situace ve Svazu sovětských
socialistických republik (SSSR). Vzhledem k předchozí pozici Sovětského svazu jako jedné ze dvou světových
mocností a představitele východního bloku nebylo zřejmé, jak dopadnou snahy o uplatnění
práva na samostatnou existenci až k úplnému odtržení jednotlivých svazových republik. Rozpad SSSR
(v průběhu roku 1991), doprovázený vznikem nových místních zdrojů nestability a napětí zejména v oblasti
Kavkazu, nemohl působit uklidňujícím dojmem.
Eskalující vývoj situace na různých místech ve světě přinesl vážné obavy z pohledu zajišťování obrany
a bezpečnosti státu. Pro nové politické představitele to byly objektivní podklady pro podložení názoru,
že vojenská obrana státu je potřebná a bude vyžadovat jak pozornost, tak ﬁnanční prostředky.
Mezi hlavní výzvy na vnitropolitické úrovni patřilo zajištění probíhajících politických přeměn (demokratické
volby, změna ústavy, změny v orgánech státní moci), zahájení ekonomické transformace
spojené s privatizací státních podniků a udržení sociální stability. Velkým úkolem bylo řešení otázek
spojených s restrukturalizací a konverzí obranné průmyslové základny, která utrpěla velmi rychlým
rozpadem jak zahraničního, tak i domácího trhu a celkovým radikálním útlumem poptávky po vojenské
produkci. Obrana státu a její praktická realizace se musela rovněž vypořádat s rozdělením státu
a jeho armády.
Rozbité domy – výmluvné svědectví kruté války na Balkáně v 90. letech
minulého století
Foto: Jan Procházka
17
2.1 Dědictví studené války
Po roce 1989 bylo možné zcela oprávněně konstatovat, že v oblasti bezpečnosti a obrany země
bylo nutné překonávat dědictví studené války.7
Do roku 1989 vycházela koncepce zabezpečení obrany
Československa z bipolárního rozdělení světa a z plné podřízenosti závazkům vyplývajícím z členství
státu ve Varšavské smlouvě, tj. vojenskopolitickém svazku evropských socialistických zemí, v čele s tehdejším
SSSR.8
Podobně jako armády ostatních členských států Varšavské smlouvy byla rovněž ČSLA
budována a organizována podle vzoru Sovětské armády. Její charakter a předpokládaný způsob použití
odpovídal tehdejším politickým a vojenským ambicím Sovětského svazu. ČSLA tvořila součást prvního
operačního sledu Varšavské smlouvy, což bylo dáno geograﬁckou polohou a sousedstvím se Spolkovou
republikou Německo. V souladu s poválečným uspořádáním byly na jejím území rozmístěny jak německé
jednotky, tak zejména jednotky armády USA a některých dalších členských států NATO. Od roku
1968, kdy území našeho státu obsadily armády pěti států Varšavské smlouvy, byla „dočasně“ na československém
území umístěna Střední skupina sovětských vojsk v počtu 73 500 osob s příslušnou vojenskou
technikou. V případě mobilizace a vytvoření tzv. Československého frontu se její jednotky měly
stát součástí uvedeného frontu.
Předpokládaným úkolům a předurčení ČSLA pro válečné situace odpovídala i její organizační struktura
a dislokace. K 31. prosinci 1989 organizační strukturu hlavních druhů vojsk tvořily: pozemní vojsko,
letectvo, vojsko protivzdušné obrany státu a vojenská část Civilní obrany.
Území Československa bylo rozděleno do dvou teritoriálních vojenských okruhů:
Západní vojenský okruh (ZVO), dislokovaný na území českých zemí a z části i na Slovensku, s velitelstvím
v Táboře byl předurčen k vytvoření válečného frontu. Ve své podřízenosti měl přibližně
85% pozemního vojska.
Východní vojenský okruh (VVO) s velitelstvím v Trenčíně byl rozmístěn převážně na teritoriu
Slovenska a představoval zbývajících 15% počtů pozemního vojska. Na rozdíl od ZVO, který disponoval
bojovými prvky armády, byly na teritoriu VVO umístěny zejména vojenské školy, opravárenská
a další týlová zařízení.
Mírovou armádu představovaly útvary přímo podřízené Federálnímu ministerstvu národní obrany
(FMNO), velitelství dvou uvedených vojenských okruhů se svými svazy (1. a 4. armáda), svazky, útvary
a zařízeními, 10. letecká armáda, velitelství protivzdušné obrany státu, štáb Civilní obrany, speciální
svazky a útvary, vojenské školy a další zařízení.
Hlavní bojovou sílu armády tvořilo 15 vševojskových divizí, 2 letecké divize, 2 divize protivzdušné
obrany, 1 dělostřelecká divize, raketové a protiletadlové raketové svazky a útvary. Československá armáda
k 31. prosinci 1989 provozovala 16 stálých letišť.
Z hlavních druhů bojové techniky bylo ve výzbroji ČSLA na 4 500 tanků, 4 900 bojových obrněných
vozidel, 3 400 dělostřeleckých systémů ráže 100mm a výše a 687 letounů.
Celkový počet vojáků v činné službě dosahoval 210 000 osob. Z tohoto počtu bylo celkem 61 405 vojáků
z povolání (41 715 generálů a důstojníků a 19 690 praporčíků) a 148 595 vojáků v základní službě.
V armádě pracovalo okolo 80 000 občanských zaměstnanců.
2.2 Depolitizace armády
Ozbrojené síly státu by měly být v demokratické společnosti principiálně apolitické. Není přípustné,
aby po demokratických volbách došlo k narušení rovnováhy sil ve společnosti prostřednictvím vlivu
7
Bílá kniha o obraně České republiky, 1995, MO ČR – Impuls, Praha, 1995, s. 21–29.
8
Vojenskopolitický svazek Varšavské smlouvy byl založen 14. května 1955, po začlenění SRN do Severoatlantické aliance. Jeho členy
se staly Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá demokratická republika, Polsko, Rumunsko a Svaz sovětských
socialistických republik.
18
ozbrojených sil. Majetek ozbrojených sil vznikl z dlouhodobého výběru daní a jejich přerozdělením
pro účely obrany celého státu. Je tedy nepřípustné, aby existovaly možnosti zneužití jak zbraní, tak
i schopností ozbrojených sil jen pro vnitropolitické zájmy. Dědictvím předchozího politického systému
byla skutečnost, že v armádě dokonce existoval politický aparát. Armáda je vytvořena z konkrétních lidí,
zařazených do organizačních, zpravidla liniově štábních struktur, kteří uplatňují své profesní znalosti.
Jedním ze základních požadavků na profesní připravenost je potlačení politických projevů jednotlivce
na pracovišti. Vzdání se politických aktivit je základním požadavkem na vojenského profesionála z hlediska
vytvoření alespoň formálních záruk pro jeho loajalitu s měnícím se politickým vedením státní
moci. Z uvedené skutečnosti vyplýval naprosto zřejmý cíl depolitizovat armádu, který se rozpadl do více
dílčích úkolů.
Naplnění tohoto cíle mělo urgentní povahu, protože existovaly reálné obavy nastupujících politických
elit z možného zneužití armády proti demokratizačnímu procesu ve společnosti. Silným argumentem
byl existující politický vliv komunistické strany v ČSLA a loajalita především vyššího důstojnického
sboru a hodnostního sboru generálů ke komunistickému režimu. Členy KSČ bylo v této době až 82%
vojáků z povolání. Úspěch demokratické revoluce závisel do jisté míry i na tom, co udělá nejmocnější
složka ozbrojených sil – armáda.9
Že nešlo o zcela plané úvahy, dokazuje rozkaz ministra obrany armádního generála Milana Václavíka
vydaný 17. listopadu 1989 za účelem případného nasazení armády a Lidových milicí v operacích Vlna
a Norbert. Velení armády vydalo prohlášení, v němž vyjádřilo odhodlání bránit komunistický režim
a „výdobytky socialismu“. Existující obavy z možného zneužití armády se nasˇtěstí nikdy nenaplnily.
Je pravděpodobné, že se tak stalo i díky rychlosti probíhajících změn a včasné obměně funkcionářů
na nejvyšších stupních velení ministerstva obrany a armády. Radikálně smýšlejícího armádního generála
Václavíka vystřídal již 3. prosince 1989 na postu ministra obrany umírněnější generálplukovník Miroslav
Vacek. Náčelníkem Generálního štábu byl jmenován 19. prosince 1989 generálmajor Anton Slimák.
Osobní autorita a rozvaha generála Vacka v roli ministra obrany napomohla vnímání nového stavu,
že ČSLA dala najevo více než jen neutralitu vůči nastupující demokratické moci. Ministr Vacek projevil
svoji loajalitu některými relativně rychlými a energickými opatřeními, a výrazně tak ovlivnil uskutečnění
základních kroků k dosažení rychlé změny ve prospěch občansky silné kontroly armády. Depolitizaci
armády zahájil již v prosinci 1989. Zrušil politický aparát a rozpustil Hlavní politickou správu. Vznikla
Správa pro výchovu a kulturu, která byla koncem roku 1990 reorganizována a přejmenována na Správu
pro sociální záležitosti. Na základě zákona č. 72/1990 Sb. ze dne 14. března 1990 byla v armádě zakázána
činnost stranických organizací. Je objektivní sdělit, že praktická opatření předstihla zákon, neboť
od začátku ledna 1990 se ve vojenských prostorách stranické aktivity nekonaly. Těmito opatřeními byly
deﬁnitivně zrušeny vazby podřízenosti armády politickému vedení předlistopadového státu. Činnost
rovněž ukončila Vojenská politická akademie v Bratislavě. Zahájeny byly prověrky postojů důstojníků
vůči nově nastupující moci a propuštěni byli politicky nejvíce zkompromitovaní generálové a důstojníci.
Současně z armády mohli odejít i ti, kteří nechtěli sloužit v nových společensko-politických podmínkách.
Opatření byla přijímána na strategické úrovni rezortu obrany a armády, jejich uskutečnění probíhala
ve velmi rychlém sledu jak na ministerstvu obrany, Generálním štábu a vojenských okruzích, tak
na úrovni útvarů, jednotek a zařízení. Znamenala velký tlak na uskutečnění mnohdy základních změn
při platnosti dřívějších zákonů a předpisů.
K posílení důvěry nové politické elity v důstojnický sbor přispělo mj. začlenění do jeho struktury asi
tisícovky rehabilitovaných a reaktivovaných vojáků z povolání propuštěných z armády zejména po okupaci
Československa v srpnu 1968 vojsky Varšavské smlouvy. Někteří z nich byli ustanoveni do významných
funkcí. Karel Pezl byl v květnu 1991 jmenován náčelníkem Generálního štábu v hodnosti
generálporučíka, Antonín Rašek se stal v lednu 1990 civilním náměstkem ministra obrany pro sociální
a humanitární věci.
V polovině prosince 1989 se stala nejsilnější organizací, která ovlivnila činnost armády, Vojenská obroda
spolu s vojenskou komisí Koordinačního centra Občanského fóra (KCOF). Sdružovala bývalé vojáky
9
RAŠEK, A., Nelehká přeměna armády a zrod bezpečnostní politiky, in: Bezpečnostní politika ČR – výzvy a problémy, Sborník statí
ke konferenci 15 let vývoje bezpečnostní politiky a armády v Československu a České republice, MO ČR – AVIS, Praha 2004.
19
z povolání a občanské zaměstnance propuštěné
v souvislosti se srpnem 1968.
Její vnitřní nesourodost, která zobrazovala
rozsáhlé nově vznikající široké politické
spektrum československé společnosti,
však zabránila tomu, aby obsadila
rozhodující místa na Ministerstvu národní
obrany i Generálním štábu. Zčásti
se tak sice stalo, ale vliv této organizace
trval jen do rozpadu ČSFR. V souvislosti
s eliminací tzv. osmašedesátníků z politického
života byla později tato skupina
vytlačována z armády na okraj.10
O postupném narůstání důvěry nových
státních a politických představitelů
ve velení armády svědčily některé další
skutečnosti. Politicky i odborně citlivý
úkol svěřený armádě, představovalo odzbrojení
Lidových milicí. Prezident Havel
ji rovněž požádal o pomoc při řešení problémů spojených s následnou trestnou činností amnestovaných
vězňů na přelomu let 1989–1990 v důsledku příliš široce pojaté amnestie.11
Praktická podpora
různých stupňů velení armády nové demokratické politiky se projevovala rovněž důležitou odbornou
účastí na přípravě dohody o odchodu sovětských jednotek z území ČSFR. Další významnou aktivitu
představovala iniciativní příprava podkladů nezbytných pro jednání o odchodu vojsk při současném
velmi odpovědném plnění úkolů, které vyplývaly z vídeňských dohod a S-KOS o snížení národních
počtů armád a zbraňových systémů. Zásadní změny spojené s rozpadem bipolárního bezpečnostního
systému ve světě vyvolaly potřebu nové dislokace armády rovnoměrně na celém teritoriu ČSFR. Byla to
organizačně vysoce náročná činnost, v souladu s nově přijatou vojenskou doktrínou, která zachytila již
změnu účelu armády.12
Etapa demokratizace armády přinesla proces zásadních politických i sociálních přeměn uvnitř armády,
která vycházela z poraženého totalitního systému a přecházela k novému pluralitnímu systému.
Byla to cesta ke komplexní změně ve funkcích armády, v organizaci a struktuře, v personální obměně
a změněných vztazích, ve skutečných činnostech armády a jejich charakteru. Uskutečnění záviselo
na demokratizaci obranné politiky, přineslo strategickou potřebu hledání nové koncepce obrany státu
a rovněž rychlou redukci početních stavů armády. Důležitou změnou bylo rovněž prosazení postavení
vojáka jako občana. Politické vedení státu usilovalo o přeměnu armády komunistického totalitního režimu
na armádu demokratickou a o navázání na demokratické tradice meziválečného období.
2.3 Civilní řízení a demokratická kontrola
Depolitizace armády je nezbytnou součástí procesu její demokratizace, problém ale spočívá v tom,
že armáda nesmí ztratit při rekonstrukci svůj smysl, být ozbrojenou organizací se speciﬁkami řízení
vojenského systému. Pro tehdejší podmínky bylo významné hledání obsahů pojmu „civilní řízení“
10
RAŠEK, A., Vytváření a realizace bezpečnostní politiky České republiky v devadesátých letech, Vojenské rozhledy 1999, č. 2, s. 18– 19;
RAŠEK, A., Význam civilní kontroly armády (Její historie a budoucnost), Vojenské rozhledy 2001, č. 4, s. 51; SZAYNA, T. S., STEINBERG,
J. B., Civil-Military Relations and National Security Thinking in Czechoslovakia – A Conference Report, RAND, 1992, s. 16.
11
RAŠEK, A., Vytváření a realizace bezpečnostní politiky České republiky, s. 19.
12
DOBROVSKÝ, L., Stručný nástin polistopadového vývoje zahraniční politiky a její vliv na formování politiky bezpečnostní, respektive
obranné, in: Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy, s. 46–47.
Náčelník Generálního štábu Československé armády generálporučík Karel Pezl, ministr
obrany Luboš Dobrovský a jeho náměstek pro sociální a humanitární věci Antonín
Rašek
Foto: Jiří Chocholáč
20
a „demokratická kontrola“ ozbrojených sil. Mnohdy byly slyšet názory, které mohly vést k bezbřehosti
těchto pojmů a ke ztrátě požadovaných funkcí, jež musí armáda zabezpečit. Při hledání nových přístupů
k řízení a kontrole armády se nacházela inspirace v tradicích z meziválečného období prvorepublikového
Československa, které již byly dříve uvedeny, a v přístupech ověřených v ostatních demokratických
zemích.13
Praktické úsilí bylo zaměřeno především na dosažení optimální úrovně provázanosti procesu civilního
řízení s procesem velení. S tím souviselo i širší zapojení občanské společnosti do obranné a bezpečnostní
problematiky, které v průběhu předchozího období komunistického politického systému
v podstatě neexistovalo. Cílem úsilí bylo vytvořit soustavu institucí, formálních i neformálních politických
mechanismů, procesů a konkrétních postupů, zejména na úrovni parlamentu, s nimiž by bylo
zajištěno politické rozhodování o výstavbě a použití armády. Rovněž stanovování cílů a úkolů armádě,
schvalování rámcových způsobů jejich dosahování a hodnocení jejich plnění mělo být pod kontrolou
politických představitelů státu vzešlých z demokratických voleb. Armáda se tedy neměla stát nástrojem
konkrétní společenské skupiny, nýbrž celé společnosti reprezentované legitimními politickými elitami.14
Na druhé straně se předpokládalo poskytnout určitou profesní autonomii vojenským představitelům
při realizaci politických rozhodnutí, tedy vyloučit přímé politické vměšování do vojensko-odborných
záležitostí. Hledání optimální hranice mezi civilním řízením a odborným vojenským velením představuje
trvale problematické prostředí nejen pro naše podmínky. Optimální model asi není. Vždy je výsledkem
přijatelného kompromisního řešení, zpravidla formou využití parlamentní kontroly, které by mělo zamezit
vojenskému zneužití moci.
Západní model demokratické kontroly armád uplatňovaný při postupech demokratizačního procesu
v našich podmínkách, funguje na následujících principech:
Jasné vymezení vztahů mezi armádou, společností a jejími nejvyššími politickými orgány v právním
systému země způsobem slučitelným s demokratickým režimem, který podřizuje armádu
a vojenské elity politické reprezentaci státu.
Podřízení armády vládě práva.
Primát společnosti při tvorbě politických rozhodnutí týkajících se armády uplatňovaný prostřednictvím
nositelů suverenity občanů (prezident, parlament, vláda).
Primát civilních osob při realizaci politických rozhodnutí vyjádřený civilním ministrem obrany.
Participace vojáků na demokratickém procesu (při existenci některých restrikcí).
Veřejný dohled nad armádou.
Tyto obecné principy vymezují vztahy mezi nejdůležitějšími aktéry v procesu demokratické kontroly
ozbrojených sil, tedy armádou, ostatními ozbrojenými složkami společnosti, politickými institucemi
státu, zájmovými skupinami jak spjatými svou existencí s armádou, tak i na armádě nezávislými, vojensko-průmyslovou
základnou, analytickými centry zabývajícími se otázkami obrany a bezpečnosti,
hromadnými sdělovacími prostředky, vojáky všech kategorií, a v neposlední řadě občany.
Konkrétní aplikace obecných principů a cílů západního modelu demokratické kontroly armády se liší
stát od státu. Rozdíly mají souvislost s projevy určitých kulturních odlišností, které vycházejí z tradic,
historického vývoje, způsobu vypracování zákonných norem a pravidel, jež upravují vztahy mezi nejdůležitějšími
aktéry v tomto procesu.
Cílem pro zavedení západního modelu demokratické kontroly armády v podmínkách ČSFR bezprostředně
po roce 1989 bylo:
zajistit primát legitimní politické moci při tvorbě politiky země a zároveň profesní autonomii
pro armádu;
dosáhnout a udržet polickou neutralitu armády;
rozvíjet a použít vojenský potenciál v souladu s potřebami a zájmy státu;
efektivně a transparentně využívat společností alokované zdroje;
rozvíjet odpovídající civilně-vojenské vztahy.
13
Dějiny Vojenské akademie v Brně 1951–2001, Ministerstvo obrany ČR, Praha, 2001, s. 236.
14
KŘÍŽ, Z., Civilní řízení a demokratická kontrola armády v České republice. Peripetie transformace vojensko-civilních vztahů po roce
1989, Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, Brno 2004.
21
Krátce po zahájení demokratizačního procesu v armádě
se projevovala snaha některých představitelů politických
elit stanovovat úkoly pro armádu mimo vojenské
struktury. Politici si byli do jisté míry vědomi i odpovědnosti
za tvorbu a udržení stávajícího vojenského potenciálu
a uvolnění odpovídajících zdrojů. Nepodařilo se však
vytvořit dostatečně účinné zpětnovazební mechanismy
na kontrolu účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti vynakládaných
zdrojů. Po celé období demokratizačního procesu,
ale i později, byla hledána hranice mezi politickým
vlivem na armádu a odborným vojenským řízením a velením.
Politické vedení státu nemělo v daném období potřebnou
úroveň odborných znalostí pro oblast výstavby
a použití armády, proto se při stanovování úkolů muselo
opírat o odborná vojenská doporučení a návrhy.
Na druhé straně vzájemnému porozumění bránilo
odborné zaměření armádních specialistů, kteří nebyli
vždy schopni pochopit komplex souvislostí v souhrnném
pojetí s celospolečenským rozvojem a se závazky státu
ke spojencům. Politici museli zvažovat ve svém rozhodování
nejen bezpečnostní, ale i zahraničně-politické,
ekonomické a sociálně-kulturní souvislosti. Ministerstvo
obrany a Generální štáb v této době nedostaly od vlády,
parlamentu nebo prezidenta republiky, jako vrchního
velitele ozbrojených sil, žádné jasné a srozumitelné pokyny,
a obě instituce se tak musely spoléhat spíše samy
na sebe.15
Důsledkem takového stavu byla určitá nespokojenost příslušníků rezortu obrany s politickými rozhodnutími,
projevujícími se disproporcemi mezi stanovenými úkoly a zdroji, jež pro ně byly uvolněny.
Často situace končila odchodem vojenského personálu. Snahou v etapě demokratizace nebylo vytvořit
podmínky pro maximalizaci vojenského potenciálu země při minimalizaci zdrojů. Primárně politické
úsilí směřovalo k tomu, aby armáda nebyla zneužita proti demokratizaci celé společnosti a aby se její
masový charakter pokud možno co nejrychleji přizpůsobil novým potřebám a omezeným zdrojovým
možnostem, a při tom bez zásadních sociálních otřesů. Tyto cíle se podařilo do jisté míry naplnit.
K dosažení větší účinnosti civilní a demokratické kontroly nad armádou zřídilo Federální shromáždění
v prosinci 1990 funkci civilního generálního inspektora. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo dosáhnout
shody na jménu vhodného kandidáta, byla tato funkce později zrušena. Úsilí některých nově
zvolených poslanců Federálního shromáždění věnované problematice civilní (občanské) kontroly armády
mělo v té době spíše spontánní charakter, než aby šlo o zahájení promyšlené koncepce řízené
politickým vedením země.
Z nejvyšších státních a politických představitelů projevoval o změny v armádě největší zájem prezident
Václav Havel, který jako vrchní velitel ozbrojených sil stál také v čele první vlny personálních
a strukturálních změn.16
K prosazování civilního řízení a demokratické kontroly armády jmenoval v říjnu
1990 prvního civilního ministra obrany, jímž se stal jeho blízký přítel a disident Luboš Dobrovský, vykonávající
v té době funkci náměstka ministra zahraničí.17
Dobrovský se v nové funkci mj. angažoval
15
DOBROVSKÝ, L., Stručný nástin polistopadového vývoje zahraniční politiky, s. 48, 50, 52.
16
KHOL, R., Old Strategic Thinking in the New Environment: Problems of Adapting the Security Policy of the Czech Republic, NATO
Defence College Monograph Series, Winter 2000, s. 23–24.
17
Odvolání gen. Vacka předcházela intenzívní několikatýdenní kritika jeho osoby a armády obecně ze strany sdělovacích prostředků
a parlamentu. Důvodem bylo zveřejnění některých informací o zapojení armády do příprav na vyhlášení mimořádných
bezpečnostních opatření vedoucích k případnému potlačení listopadových událostí v roce 1989 silou. SZAYNA T. S., The Military
in a Postcommunist Czechoslovakia, RAND, 1992, s. 26.
Téměř třetina vojáků v základní službě na počátku devadesátých let
minulého století uváděla, že jsou věřící. Depolitizace ozbrojených
sil takovým příslušníkům umožnila svůj vztah k víře neskrývat.
Zanedlouho se rozeběhla diskuse o zřízení duchovní služby v armádě.
Foto: Dana Kyndrová
22
v diplomatických jednáních k již zmíněnému odsunu sovětských vojsk a k zrušení Varšavské smlouvy.
Od svého ustavení usiloval nový ministr obrany o naplňování nové obranné politiky. V oblasti personální
politiky preferoval odbornost, avšak jeho rozhodnutí ponechat některé zkušené předlistopadové
vojenské představitele v jejich funkcích se stalo předmětem kritiky. Jako první prosazoval přeformování
ministerstva obrany na civilní orgán, např. zrušením funkce náčelníka Generálního štábu současně jako
náměstka ministra obrany a jeho jmenování vrchním velitelem armády. Podporoval také širší zapojení
civilních odborníků do řídicích funkcí.18
Kromě parlamentního tlaku na urychlení personálních změn se však armáda ocitla, i přes jmenování
civilního ministra obrany a zmíněnou angažovanost prezidenta, na okraji zájmu vedení státu preferujícího
reformu ekonomiky. Tento postoj se nezměnil ani v souvislosti s narůstajícím napětím ve společnosti
a v armádě v důsledku hrozícího rozdělení federativního státu. Několik měsíců před tím byl do funkce
ministra obrany jmenován z čistě pragmatických důvodů opět voják – generálporučík v záloze Imrich
Andrejčák, který krátce před jmenováním ukončil aktivní vojenskou službu a z funkce náměstka ministra
obrany odešel do zálohy. Po rozdělení federace se stal prvním ministrem obrany Slovenské republiky.
Významným aspektem civilního řízení armády bylo vybudování odborné základny pro strategická
rozhodování o obranné politice. Byl vytvořen samostatný úsek strategického řízení, vedeného náměstkem
ministra obrany, zřízen Institut pro strategická studia FMO, Vojenský ústav sociálních výzkumů
a došlo k obnovení názvu časopisu Vojenské rozhledy. Tyto instituce zahájily práce na strategických
dokumentech zahrnujících především soustavu krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých cílů rezortu
obrany a armády. Rozpracovávaly otázky profesionalizace armády, systémového vytvoření nového
bezpečnostního systému státu na základě změny strategického prostředí a přechodu k politickému
zadání: „Strategie obrany proti všem ze všech směrů.“ V roce 1993 a v následujících letech byla činnost
těchto institucí postupně utlumována s výjimkou vydávání časopisu Vojenské rozhledy.
Praxe vyžadovala zjišťování stupně zvyšování míry přizpůsobení armády a společnosti k vytyčenému
západnímu modelu demokratické kontroly. Proto byly vytvořeny potřebné legislativní podmínky
pro vznik politicky neutrální armády.19
Jedním z negativ uplatňovaných principů demokratického řízení
představoval fakt, že funkci ministra obrany zastával voják.20
V tomto období totiž nedisponovala nově
vznikající politická elita osobnostmi s potřebnými teoretickými a ani praktickými zkušenostmi, které
by byly zárukou efektivního řízení rezortu obrany a úspěšné realizace demokratizačního procesu v armádě.
Deﬁnované politické zadání, vzniklé v euforickém analyzování vývoje bezpečnostního prostředí,
postrádalo potřebnou erudici a dlouhodobější vizi, která by jednoznačně a dlouhodobě orientovala
rozvoj armády.
Je nutné však zdůraznit, že představitelé vojenského velení zůstali vždy loajální k nové politické
reprezentaci. Tento vztah byl dlouhodobě bezproblémový, a to i přes skutečnost, že převážná část
vojenských elit, na rozdíl od rozhodujících vedoucích politických představitelů, byla spjata s předlistopadovým
režimem. Schvalování tzv. branné legislativy, strategických a koncepčních dokumentů týkajících
se rozvoje armády, realizačních plánů a zdrojově významných a strategických akvizičních projektů,
vojenských rozpočtů a použití armády nebo její zapojení do mezinárodních operací, probíhalo vždy
cestou vlády a parlamentu.
Dlouhodobým problémem vztahu mezi civilní tzv. politicko-vojenskou částí ministerstva obrany
a jeho odbornou (vojenskou) částí byl průběh přípravy strategických a koncepčních dokumentů, a to
zejména těch, které schvalovala vláda nebo ministr obrany. Vojenští představitelé volali po politickém
zadání, po společenské objednávce, podle níž by orientovali budoucí rozvoj schopností armády.
Ve své podstatě se tak nestalo téměř v celém průběhu 90. let minulého století. Bylo to dáno malou
pozorností, kterou politická reprezentace věnovala strategickému řízení obrany a armády. Vojenští
představitelé se tak dostávali do slepých uliček vleklých a mnohdy nepromyšlených reorganizačních
18
GREINER, F., RAŠEK, A., K organizační výstavbě rezortu obrany a armády, Vojenské rozhledy 1999, č. 4, s. 101.
19
V současnosti platí následující podmínky pro povolání do služebního poměru – složení vojenské přísahy, vykonání základní nebo
náhradní voj. služby, nečlenství v politických stranách, hnutích a odborových organizacích, trestní bezúhonnost a zdravotní způsobilost.
Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ze dne 14. září 1999 ve znění pozdějších předpisů.
20
Armádní generál Ing. Miroslav VACEK 1989–1990.
23
změn. Ty sice vedly ke změně kvantitativních charakteristik armády (snížení stupňů velení a řízení, snížení
počtů osob a omezení početního stavu zbraní, vojenské techniky a materiálu), ale jen ojediněle
se projevily ve změně kvality celého systému (vnitřní procesy velení a řízení, plánování, akvizice,
modernizace, výcvik a vzdělávání) a ve změně vnitřní kultury této organizace (způsoby komunikace,
vedení lidí, sociální a životní podmínky vojáků a občanských zaměstnanců). Jak uvedl Jiří Síla k této
problematice v roce 2004: „… zejména exekutiva vědomě ponechává řízení rozhodovacích procesů
při přípravě strategických výstupů na vojácích. To způsobuje, že na MO není dostatečný počet skutečně
civilních odborníků na problematiku strategického řízení obrany a výstavby ozbrojených sil, kteří by
vnesli do práce MO moderní metody a styl strategického řízení, který je úspěšně uplatňován zejména
v civilních komerčních organizacích. Místo nich přecházejí na funkce, které by měly být civilní, vojáci
(nebo právě propouštění vojáci), kteří následně zastávají i většinu vedoucích řídicích funkcí (v roce 2004
nebyl na MO sekčním šéfem jediný skutečný civilní odborník).“21
2.4 Odsun sovětských vojsk
Pro nové polistopadové vedení státu se odsun sovětských jednotek stal jednou z hlavních mezinárodněpolitických
výzev.22
Realizace tohoto kroku byla také považována za nezbytný předpoklad k obnovení
plnéstátnísuverenity.Předehroukněmusestalnarůstajícítlakzestranynezávislýchhnutí(např.Charty77,
Občanského fóra a dalších) a oﬁciální omluvy parlamentů a vlád pěti států (Bulharsko, Maďarsko, NDR,
Polsko, SSSR), které se účastnily obsazení území Československa v roce 1968. Představitelé států se setkali
4. prosince roku 1989 v Moskvě a přijali prohlášení, že vstup jejich států na naše území znamenal
vměšování do vnitřních záležitostí svrchovaného státu a musí být odsouzen. Tento protiprávní zásah přerušil
demokratickou obnovu
v Československu a měl
dlouhodobě nepříznivé
důsledky. Na tomto jednání
byla zaznamenána výzva
k dvoustranným jednáním
mezi vládami SSSR a ČSSR
o odchodu sovětských vojsk
a o závazku, že tato vojska
nebudou použita v době
politických změn k zásahu
uvnitř Československa.
K dosažení úspěchu
mezivládních československo-sovětských
jednání
o úplném stažení sovětských
jednotek v co nejkratším
možném termínu bylo
nutné především upřesnit
správný postup k dosažení
tohoto cíle. Sovětská strana
21
SÍLA, J., Civilní řízení a kontrola ozbrojených sil, in: Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy, s. 108–109.
22
Podle dokladu generálmajora S. Naďoviče z října 1990 parlamentní komisi o stavu odchodu sovětských vojsk z území ČSFR bylo
na československém území dislokováno v 75 posádkách (v České republice 59 posádek a ve Slovenské republice 16 posádek) celkem
73 500 sovětských vojáků s rodinnými příslušníky velitelského sboru. Vojenská technika zahrnovala 30 odpalovacích zařízení,
1 220 tanků, 2 505 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 1 218 děl a minometů (ráže 100mm a výše), 76 bojových
letounů, 146 bojových vrtulníků, 251 prostředků protivzdušné obrany a 18 500 automobilů. PECKA, J., (Ed.), Odsun sovětských
vojsk z Československa 1989–1991 (Dokumenty), Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha, 1996, s. 202.
„Dočasná“ přítomnost sovětských vojsk na našem území po 24 letech skončila.
Foto: Dana Kyndrová
24
zastávala názor vést jednání jako součást vídeňských rozhovorů o snížení ozbrojených sil v Evropě,
což by však mohlo odsun výrazně oddálit. V následných bilaterálních schůzkách však převládl názor
prosazovaný premiérem československé vlády Mariánem Čalfou a ministrem zahraničních věcí Jiřím
Dienstbierem: vést jednání striktně na bilaterální úrovni. V jejich průběhu, zahájeném v polovině ledna
1990, prokázala československá strana velmi dobrou připravenost, která také pozitivně ovlivnila dosažený
kompromisní výsledek tj. uskutečnit stahování v průběhu 18 měsíců. Jiří Dienstbier ve svých pamětech
uvádí: „Požadovali jsme rychlou dohodu o odchodu vojsk, ale sovětská delegace to vázala na celé
staré pletivo evropské bezpečnosti. My jsme tento ,balík‘ odmítali. Zatímco Sověti vycházeli z toho,
že existují dva vojenské bloky, jednají spolu o odzbrojení a jsou stále ještě základem bezpečnosti, my
jsme vycházeli z toho, že éra bloků skončila, že Varšavská smlouva je dočasnou institucí, kterou chceme
zrušit. Proto i úvahy o tom, zda bude v Československu nějaký cizí vojenský kontingent, či ne, jsou
zbytečné. Když Aboimov (vedoucí sovětské delegace) chtěl demonstrativně opustit jednací místnost,
Luboš Dobrovský řekl, ať teda jdou. My dohodu nepotřebujeme. Vojska jsou tu ilegálně a budeme žádat
okamžitý odchod. Aboimov se vrátil ke stolu. Naše delegace poté navrhla rozhovory pouze přerušit
a pokračovat ihned, jakmile sovětská delegace získá potřebný mandát k dokončení jednání.“23
V rámci expertní skupiny pro přípravu jednání, jejímž vedením byl pověřen náměstek ministra zahraničí
Evžen Vacek, se kromě právně-politické skupiny expertů zapojila do činnosti rovněž technickovojenská
část delegace, vedená náměstkem ministra obrany generálporučíkem Rudolfem Ducháčkem.
Jako velmi účinné se ukázalo důkladné zpracování technické dokumentace (propustnost železnic, rámcový
harmonogram odchodu apod.) připravené na základě odhadů o stavech sovětských vojsk na československém
území. Od 2. února 1990 byl generál Ducháček pověřen vedením Úřadu československého
vládního zmocněnce pro odchod sovětských vojsk.24
Dne 26. února 1990 v Moskvě podepsali ministři zahraničních věcí Jiří Dienstbier a Eduard Ševarnadze
za účasti nejvyšších představitelů obou zemí Václava Havla a Michaila Gorbačova Dohodu mezi vládami
ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z Československa. Součástí dohody byl harmonogram stahování
rozdělený do tří etap. První etapa předpokládala ukončení do 31. května 1990, druhá do 31. prosince
1990 a třetí etapa do 30. června 1991. Harmonogram byl vcelku dodržen. V první etapě bylo odsunuto
26 000 vojáků, 350 kusů dělostřeleckých systémů, 10 letounů, 48 vrtulníků a další materiál. Ve druhé
etapě šlo o 18 300 vojáků společně s technikou. V rámci třetí etapy opustili československé území
zbývající vojáci s technikou. Protokol o uskutečněném úplném odsunu sovětských vojsk podepsali vládní
zmocněnci obou zemí 25. června 1991.
Vedle již zmíněného Úřadu československého vládního zmocněnce pro odchod sovětských vojsk
vytvořilo Federální ministerstvo obrany ještě Správu pro zabezpečení odchodu sovětských vojsk z území
Československa, v čele s generálmajorem Svetozárem Naďovičem. Do činnosti této správy byli
zařazeni rovněž pracovníci civilních rezortů. Její příslušníci průběžně řešili vzniklé škody a pohledávky,
podíleli se na činnosti ekologické a ekonomické komise zmocněnce vlády ČSFR pro záležitosti odchodu
sovětských vojsk a úzce spolupracovali s komisí Federálního shromáždění ČSFR pro dohled na odsun
sovětských vojsk.25
Jak se uvádělo ve Zprávě komise FS ČSFR pro dohled na odsun sovětských vojsk, zpracované vedoucím
komise tehdejším poslancem Michaelem Kocábem pro společné zasedání Federálního shromáždění,
sovětská vojska se přepravovala zejména po železnici. Celkem bylo využito 825 vlaků o 20 265 železničních
vozech a dalších 11 088 železničních vozů bylo přepraveno v dílčích transportech pravidelnými
nákladními vlaky. K zabezpečení odchodu sovětských vojsk byla využívána pravidelná železniční doprava
z Československa do Sovětského svazu. V rámci silniční dopravy bylo přesunuto ve 27 kolonách
1 709 vozidel. Letecká přeprava zahrnovala 15 přeletů organizovaných útvary letectva i přepravu osob,
převážně rodinných příslušníků velení sovětských vojsk.26
23
Dostupné na <http://jiri.dienstbier.cz/cz/komentare/domaci/dvacet-let-smlouvy-o-odchodu-vojsk/>.
24
ŠEDIVÝ, J., Odchod sovětských vojsk z Československa, Mezinárodní vztahy 1993, č. 3, s. 43–44.
25
PECKA, J., (ed.), Odsun sovětských vojsk z Československa, s. 258.
26
KOCÁB, M., K ukončení odchodu sovětských vojsk z území ČSFR (Zpráva komise FS ČSFR pro dohled na odsun sovětských vojsk),
Mezinárodní vztahy 1992, č. 1, s. 6.
25
2.5 Redukce armády
Jestliže přistupujeme k problematice redukce armády, je tím míněno snižování početních stavů osob,
vojenské techniky a používaných technologií jako určité měřítko skutečných schopností vést ozbrojený
konﬂikt. V našich podmínkách byl velmi vážně respektován mezinárodní rozměr redukce armády, který
byl vlastně nastartován v helsinském procesu, jehož první setkání vrcholových představitelů evropských
států, USA a Kanady se uskutečnilo již v roce 1975.
Po podpisu Závěrečného aktu jednání o početních stavech osob v ozbrojených silách v Evropě v prosinci
1989 se tento dokument stal součástí Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a vstoupil
v platnost společně s ní 17. července 1992. Samotná smlouva S-KOS byla podepsána na pařížském
summitu Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE) 19. listopadu 1990. Za ČSFR ji podepsal
prezident Václav Havel. Smlouvu ratiﬁkovalo 19. července 1991 Federální shromáždění ČSFR.
Cílem této smlouvy je zmenšit hrozbu vojenské konfrontace a nenadálého vojenského útoku v Evropě
cestou podstatného snížení počtů konvenčních zbraní, pravidelné výměny podrobných informací o výzbroji
a rozmístění bojových jednotek a zavedením důsledného kontrolního režimu k ověření dodržování
závazků. V politickém slovníku tehdejší doby se prosazoval nový pojem – obranná dostatečnost.
Smluvními stranami jsou všechny státy NATO a bývalé státy Varšavské smlouvy, včetně nástupnických
států SSSR a ČSFR, to je celkem 30 států. S-KOS zavazuje účastnické státy nepřekročit stanovené maximální
počty v pěti kategoriích konvenčních zbraní od Atlantiku po Ural.
Při přípravě smlouvy během
diplomatických jednání před jejím
uzavřením byly po vzájemné
dohodě stanoveny maximální
národní úrovně jednotlivých
států. Byly přitom respektovány
národní zájmy, které se promítly
do uspokojení oprávněných
nároků na vojenskou bezpečnost,
a přitom došlo k podstatnému
snížení počtů souhrnné
konvenční výzbroje v Evropě.
Většina smluvních stran v době
vstupu S-KOS v platnost překračovala
maximální národní
úrovně. Smluvní strany se zavázaly
dosáhnout snížených stavů
do 40 měsíců, tj. do listopadu
1995. V průběhu tohoto období
bylo v Evropě předepsaným způsobem
zničeno v monitorovaném
procesu více než 58 000 kusů
zbraní a bojové techniky. Došlo
k takovému snížení početních
stavů lidí i zbraní, že se výrazně
omezily možnosti vzájemného
neočekávaného napadení účastnických
států. Do hodnocení
bezpečnostní situace se od těchto dob uvádí, že konﬂikt velkého rozsahu v blízké době nehrozí.
Významným opatřením S-KOS je pravidelná každoroční výměna podrobných informací o podřízenosti,
organizační struktuře, výzbroji a skutečném rozmístění pozemních a vzdušných sil účastnických států,
včetně otevřených názvů, výzbroje a zeměpisných souřadnic konkrétních vojenských útvarů až do stupně
samostatného praporu a letky. Tyto souhrnné roční informace se průběžně při každé změně aktualizují.
Pojem obranná dostatečnost se v rámci smluv o snižování konvenčních zbraní projevil
i u bojových letounů. Během tří let od vzniku Armády České republiky byl jejich počet
redukován z 227 na 187 kusů.
Foto: Milan Knaibl
26
ČR pravidelně předává uvedené informace všem účastnickým státům a stejné informace od všech států
dostává, což udržuje transparentnost a důvěru v Evropě. Předávané informace podléhají kontrole jinými
státy. Každý kus bojové techniky a výzbroje, která je likvidována, podléhá kontrole mezinárodních
inspekčních týmů před zahájením a po ukončení likvidace. Každý útvar, zařízení nebo sklad, kde se nacházejí
zbraně omezované S-KOS, může být objektem kontroly. Každý stát má právo provést na území
jiného státu inspekci za účelem ověření úplnosti a pravdivosti předávaných informací. Inspekční tým je
zpravidla mnohonárodní. Jeho právem je vstoupit na území prověřovaného státu již po 36 hodinách
od předání žádosti o inspekci diplomatickými postupy nebo komunikační sítí OBSE. Teprve v místě
vstupu inspektoři určí objekt kontroly, u kterého musí být do 6 hodin zahájena inspekce. Inspekční tým
dostane od velitele kontrolovaného objektu předepsané informace, zejména skutečné počty a aktuální
umístění techniky, která podléhá kontrole. Průběh inspekce zahrnuje právo vstoupit do všech budov,
hangárů a úkrytů, jejichž dveře jsou široké 2m a více. Za určitých podmínek má právo provést inspekci
ze vzduchu za použití vrtulníku.
Inspekce může trvat až 48 hodin.
Tyto kontroly na místě umožňují
věrohodně posoudit situaci, stav
a možnosti ozbrojených sil a zároveň
přispívají k posilování vzájemné
důvěry a bezpečnosti.
Účastnické státy S-KOS
od roku 1990 budovaly národní
veriﬁkační střediska. ČR založila
Úřad pro kontrolu odzbrojení,27
v němž byli soustředěni vybraní
vojáci a občanští zaměstnanci
AČR s dobrými jazykovými znalostmi.
Čeští inspektoři získali
uznání za své odborné znalosti,
diplomatické jednání i profesionální
výkony v celé Evropě.
U příležitosti podpisu S-KOS
předložila ČSFR následující seznam
počtů hlavních druhů výzbroje
a vojenské techniky:
3 315 bojových tanků,
4 593 bojových obrněných
vozidel,
3 485 dělostřeleckých systémů,
446 bojových letounů a
56 bojových vrtulníků.
Podle S-KOS byl pro ČSFR stanoven limit pro početní stav armády na 140 000 osob a následující
maximální počty uvedených hlavních druhů výzbroje a techniky:
1 435 bojových tanků,
2 050 bojových obrněných vozidel,
1 150 dělostřeleckých systémů,
345 bojových letounů,
75 bojových vrtulníků.
Nadpočetná technika podléhající stanoveným limitům byla k 1. lednu 1992 soustředěna na osmi
shromažďovacích místech k plánované likvidaci:
1 880 bojových tanků,
27
Informace odboru kontroly odzbrojení Ředitelství zahraničních aktivit MO ČR.
Renovovaný letoun An-26, kterým se od října 1994 mohly provádět pozorovací lety České
republiky v rámci plnění Smlouvy o otevřeném nebi.
Foto: Oldřich Jeřábek
27
2 453 bojových obrněných vozidel,28
2 335 dělostřeleckých systémů ráže 100mm a výše,
101 bojových letounů.
Realizace závazků vyplývajících z S-KOS byla ovlivněna dělením armády při rozpadu státu. V souladu
s dohodou mezi vládou ČR a vládou Slovenské republiky z 12. ledna 1993 byl stanoven limit pro ČR,
zahrnující kromě AČR i jiné ozbrojené složky státní moci, celkem 93 333 osob.29
Dne 5. února 1993
bylo na zasedání mimořádné konference účastnických států schváleno nástupnictví České republiky
a Slovenské republiky jako samostatných smluvních stran. Smlouva vstoupila v platnost 17. července
1992. Na mimořádné konferenci účastnických států v Istanbulu 17. listopadu 1999 byl přijat adaptovaný
text S-KOS, v němž byly provedeny úpravy odstraňující blokovou architekturu a byly zdokonaleny
nástroje kontroly a výměny informací.
Údaje předané ČR v rámci S-KOS k 1. březnu 1993 uváděly jako celkový tabulkový mírový počet
vojáků v činné službě 117 838 osob. Z toho:
6 910 osob v orgánech velení a zabezpečovacích útvarech,
40 101 osob v pozemních silách,
14 060 osob ve vojenském letectvu a letectvu protivzdušné obrany (PVO),
21 082 osob ve vojsku PVO (mimo leteckých útvarů PVO),
23 285 osob v útvarech a zařízeních s centrální podřízeností (spojovací, výzkumné, stavební aj.),
12 400 osob tzv. jiného vojenského personálu (např. vojáci působící v železničním vojsku a v civilní
ochraně).30
Na základě závazků vyplývajících z S-KOS byly po rozdělení ČSFR zvláštní smlouvou rozděleny rovněž
povolené národní
úrovně zbraňových systémů
v poměru 2 : 1. Na ČR
tak připadlo:
957 bojových
tanků,
1 367 bojových
obrněných vozidel,
767 dělostřeleckých
systémů,
230 bojových
letounů,
50 bojových
vrtulníků.
Od vstupu S-KOS
v platnost zničila Armáda
ČR do 16. listopadu 1995
následující počty smlouvou
omezované techniky:
1 179 bojových
tanků,
1 470 bojových
obrněných vozidel,
28
Podle sdělení téhož odboru MO došlo k rozdílu 90 kusů BOV zřejmě tím, že v počtu 4 593 bojových obrněných vozidel byla omylem
zahrnuta technika nepodléhající limitům S-KOS (OT-65 RL a OT-65) a OT-64 umístěné mimo aplikační zónu S-KOS, konkrétně
u českého praporu působícího v UNPROFOR.
29
Informace odboru kontroly odzbrojení Ředitelství zahraničních aktivit MO ČR.
30
Tamtéž.
Na Českou republiku po rozdělení ČSFR připadlo na základě závazků vyplývajících ze Smlouvy
o konvenčních zbraních v Evropě 957 bojových tanků, přičemž jich republika k 1. 3. 1993 měla 1 617.
Začalo jejich rušení...
Foto: archiv OKP
28
1 498 dělostřeleckých
systémů,
64 bojových letounů.
Stalo se tak v souladu se závazkem
účastnických států S-KOS
zničit do 40 měsíců od jejího vstupu v platnost přebývající techniku podrobně předepsanými způsoby
a pod kontrolou mezinárodních inspekčních týmů.
2.6 Redislokace a reorganizace armády
Velmi krátce po Sametové revoluci se začaly uskutečňovat změny a rozvíjet politické debaty o způsobech
zajištění obrany státu a o dalším osudu armády. Prvním dokumentem, který se pokusil odpovědět
na tyto otázky, byla Koncepce výstavby Československé armády do konce roku 1993 schválená
vládou v listopadu 1990.31
Jejími základními principy se stala 3R – redislokace, reorganizace a redukce
armády. Další rozvoj a činnost armády ovlivnilo přijetí zákona ke zkrácení vojenské základní služby
z 24 na 18 měsíců. Bylo to politické opatření, které odráželo tehdejší přání obyvatelstva. Je nezbytné
podotknout, že výkon vojenské základní služby sice byl prohlašován za čestnou občanskou povinnost,
ale z pohledu omezování osobní svobody, ubytovacích podmínek a vnitřních vztahů byl velmi blízký
výkonu trestu ve vězení. To se mnohdy netýkalo jen vojáků v základní službě, ale i vojáků z povolání.
Hlavním účelem redislokace bylo dosáhnout rovnoměrnějšího rozmístění vojsk po celém území státu
tak, aby bylo možné v případě potřeby vytvořit obranné uskupení, které by čelilo napadení republiky
z jakéhokoli směru. Současně šlo i o zásadní změny v rozmístění letectva na menším počtu letišť, které
by odpovídalo požadovaným životním a ekologickým hlediskům. Rozhodující dislokační změny se měly
uskutečnit ve vazbě na odsun sovětských vojsk z území ČSFR do konce roku 1992.
Reorganizace armády vycházela z nutnosti přebudovat tehdejší organizační strukturu ozbrojených
sil tak, aby splňovala požadavky efektivní obrany. Změny se uskutečňovaly na základě rozkazů k reorganizaci
a redislokaci, které téměř pravidelně v půlročních obdobích posunovaly skutečná rozhodnutí
do praxe. Podstatným rysem těchto změn bylo např. kromě snížení počtů výzbroje rovněž vytvoření
integrované protivzdušné obrany státu, zjednodušení systému polního velení a nové koncipování teritoriálních
ozbrojených sil. Současně bylo nutné vytvořit jiný a účinný systém řízení obrany státu a velení
ozbrojeným silám. ČSFR se začala vžívat do situace národní odpovědnosti za tvorbu strategie, stala
se po dlouhých letech nositelem úrovně strategického rozhodování o zajišťování obrany státu s vědomím,
že tuto činnost za ni nikdo nevykoná, jak tomu bývalo v době Varšavské smlouvy.
V roce 1991 bylo zrušeno 9 motostřeleckých a 5 tankových pluků a reorganizovány vševojskové
divize. V nové struktuře byly vytvořeny 4 mechanizované, 3 tankové, 1 motorizovaná a 1 pěší divize.
Zbývajících 6 divizí zůstalo v původní struktuře. Byl zrušen armádní a frontový komplet druhů vojsk.
31
Bílá kniha o obraně České republiky, 1995, s. 22–23.
Všechna vojenská technika,
o niž už česká armáda nestála,
nekončila ve šrotu. Někteří
nadšenci založili vojenská
technická muzea, jiní využili sílu
obrněných kolosů k práci. A další
třeba k obchodu...
Foto: Jiří Hokův
29
Západní vojenský okruh a Východní vojenský okruh nahradila Vojenská velitelství Západ a Východ.
V letectvu a protivzdušné obraně byly zrušeny 2 stíhací letecké pluky a vytvořen integrovaný systém
protivzdušné obrany na území ČSFR s novou divizí protivzdušné obrany na území Slovenska.
V roce 1992 byla ukončena reorganizace zbývajících šesti válečně rozvinovaných vševojskových divizí,
z nichž byly vytvořeny 3 motorizované a 3 pěší divize. Vzniklo 5 pěších brigád a 11 pěších pluků
územní obrany. Vytvořeny byly nové Vojenské velitelství Střed se sídlem v Olomouci a u všech tří vojenských
velitelství samostatné plnohodnotné komplety druhů vojsk a služeb. Letecký provoz se soustředil
z dosavadních 16 na 12 stálých letišť. Na základě úkolů vyplývajících z Programového prohlášení vlády
ČSFR z července 199232
se urychlil proces transformace armády, především z hlediska změn uskutečněných
při její reorganizaci a skutečném rozmístění vojsk. Programové prohlášení vlády zahrnovalo
rovněž závazek důsledného naplňování obranné vojenské doktríny a přebudování organizační struktury
ozbrojených sil, vytváření předpokladů pro dokončení zásadních změn v dislokaci vojsk a ke zkrácení
délky výkonu vojenské základní služby. Na základě vývoje vnitropolitické situace byla poslední vládou
ČSFR od léta 1992 současně připravována opatření k rozdělení federace a ČsA.
Redukce armády, snižování početních stavů a výzbroje probíhala nejen v souladu s realizací koncepce
její výstavby, ale současně i jako smluvní závazek vyplývající z S-KOS. Původní početní stav vojáků
v činné službě (tabulkové počty, v nichž byli zahrnuti vojáci z povolání a vojáci v základní službě),
který činil v roce 1989 přibližně 210 000 osob, se tak koncem roku 1992 snížil na tabulkový počet
159 152 osob pro mírové stavy.33
Výrazné změny se promítly rovněž do jedné ze základních činností vojenské služby, tj. do přípravy
vojsk. Dlouhodobě patřil k jejím základním principům koaliční systém přípravy, který vyplýval
32
Programové prohlášení vlády České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 16. 7. 1992, Československá zahraniční politika,
Dokumenty 1992, č. 7, s. 544–545.
33
Informace odboru kontroly odzbrojení Ředitelství zahraničních aktivit MO ČR.
Snižování počtů bojových vrtulníků se české armády nedotklo, neboť jí mezinárodní smlouva umožňovala vlastnit 50 kusů těchto strojů.
Ovšem reorganizace se letectva dotkla zejména tím, že armáda opouštěla vojenská letiště. Jen v roce 1992 to byly čtyři základny.
Foto: Jiří Svoboda
30
z předpokládaného použití armády v sestavě Varšavské smlouvy. Uskutečnil se přechod na přípravu,
která zabezpečovala novou politicky vyžádanou schopnost armády samostatně bránit ČSFR proti nepřátelům
ze všech směrů. V praxi to ale rovněž znamenalo, že se ustoupilo od rozsáhlých a nákladných
kontrol připravenosti formou divizních a plukovních taktických cvičení. Základem přípravy vojsk
se stala příprava jednotlivce, kontrola stavu jeho schopností a dovedností a slaďování činnosti jednotek
do stupně prapor.
2.7 Přijetí obranné doktríny
Příprava vojenské doktríny byla nastartována helsinským procesem, který
chtěl posunout oblast posilování důvěry mezi východními a západními státy
Evropy do oblasti vojenské. V osmdesátých letech minulého století bylo
na mezinárodních jednáních dohodnuto, že se jednotlivé státy budou projevovat
vlastní vojenskou doktrínou, která bude obsahovat vyjádření přístupu
k bojovému a vojenskému řešení vzájemných sporů. Formuluje pravidla, podle
nichž chtějí vést vojenské činnosti v případě konﬂiktů. V těchto přístupech
mělo být veřejně sděleno, zda předpokládají dodržování mezinárodního práva
válečného a humanitárních zásad. V předrevolučním Československu byla
přípravě vojenské doktríny věnována odpovídající pozornost. Vědecká fronta
armády v letech 1988–1989 vypracovala podkladové studie a upřesnila, co by
v doktríně mělo být obsaženo. Díky tomu byla odborná vojenská veřejnost
v době revolučních změn připravena na zpracování takového dokumentu, který
by měl mít schopnost vyjádřit to základní, co by měla doktrína obsahovat.
Vojenská doktrína ČSFR byla vyhlášena Federálním shromážděním 20. března
1991. Podle ní bylo hlavním úkolem Československé armády v případě napadení
odrazit pozemní i vzdušný útok nespeciﬁkovaného agresora z jakéhokoli
směru a na jakoukoli část území ČSFR. Doktrína jasně vyjádřila, že není útočnou,
ale obrannou proklamací o záměrech použití národních ozbrojených sil.
Respektovala princip rozumné obranné dostatečnosti spočívající na takové výstavbě
vojenských kapacit, které jsou pro obranu státu pouze nezbytně nutné.
Vyjadřovala rovněž závazek, že je ČSFR připravena poskytnout své ozbrojené
síly k plnění úkolů v rámci mírových sil OSN a rovněž k likvidaci následků ekologických
a jiných živelních katastrof.
Přijetím Vojenské doktríny ČSFR se otevřela cesta k realizaci zásadní přestavby ozbrojených sil, které
budou, na rozdíl od tehdejšího stavu, nezpochybnitelně výlučně obranného charakteru.
2.8 Rozdělení ČSFR a její armády
Vztahy mezi Čechy a Slováky na úrovni politického vedení státu poprvé naznačily nezbytnost budoucího
zásadního řešení již krátce po listopadu 1989. Vývoj česko-slovenských vztahů se ve federálním
parlamentu vyhrotil do charakteristického nedorozumění politických představitelů, jež se projevilo
na úrovni přijímaných ústavních zákonů v roce 1990 „bojem o pomlčku“. Situace při této „válce“ snížila
vzájemné sympatie politických představitelů, porozumění neprospěly ani oboustranně jízlivé a odborně
nepodložené diskuse o tom, která strana na tu druhou více doplácí. Neexistovala jediná významnější
skutečně federální politická strana. V roce 1991 slovenští poslanci Federálního shromáždění odmítli
přijmout federální ústavu, a tak se posílily nálady, které byly více proticentralistické než protičeské.
Na Slovensku byly navíc umocňované potížemi souvisejícími s ekonomickou transformací a především
s propadem obranného průmyslu, což se v hospodářských podmínkách Slovenska projevilo drtivě.
Výsledkem stavu byla výrazná podpora požadavku na samostatnost a suverenitu Slovenska.
Vojenská doktrína ČSFR mimo jiné vyjádřila
i závazek, že je republika připravena
poskytnout své ozbrojené síly k likvidaci
následků ekologických a živelních katastrof.
Foto: archiv OKP
31
Mezi federální kompetence vedle obrany patřila rovněž problematika zahraničních vztahů, která
přinesla nestandardní model. Použití ozbrojených sil je předpokládáno v mezinárodním prostředí, proto
je relevantní zájem o tuto oblast vládnutí. Ve federálním uspořádání v roce 1990 samostatná vláda
České republiky neměla ve struktuře prvek, který zřídila vláda Slovenské republiky, totiž Ministerstvo
mezinárodních vztahů. V souvislosti s tímto vývojem došlo k náznaku vyrovnání až po červnových volbách
v roce 1992. Tyto volby přinesly vítězství Občanské demokratické strany a Hnutí za demokratické
Slovensko (HZDS). Ministrem zahraničních věcí v nové federální vládě byl jmenován člen HZDS Jozef
Moravčík, který v této funkci nahradil Jiřího Dienstbiera. Volby znamenaly odchod velké části představitelů
bývalého disentu z vedoucích míst na politické scéně. Předzvěstí rozdělení ČSFR se na poli
mezinárodní politiky stal vznik Ministerstva mezinárodních vztahů České republiky v čele s Josefem
Zieleniecem, na Slovensku obdobnou funkci zastával Milan Kňažko. Napětí vzbuzovala i asymetrie mnoha
institucí – například na území České republiky působila Československá televize, ale na Slovensku
vznikla Slovenská televize, souběžně se objevovaly tendence ke zřízení Slovenské armády, Slovenské
policie i Slovenské národní banky. Politické rozhodnutí o rozdělení ČSFR na dva samostatné státy bylo
přijato 8. června 1992 ve vile Tugendhat v Brně, kde bylo vedeno první kolo koaličních rozhovorů vítězů
voleb mezi předsedou vlády České republiky Václavem Klausem a předsedou vlády Slovenské republiky
Vladimírem Mečiarem. Výsledkem rozhovorů se stala dohoda o rozdělení ČSFR.
Doba politiky ústupků z české strany a částečné smířlivosti ze slovenské strany se v roce 1992 chýlila
ke konci. Potvrdilo se to 17. července 1992, kdy Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti
Slovenské republiky. Na dokument, který sice respektoval tehdejší státoprávní uspořádání, ale byl „výrazem
politické vůle“, zareagoval tehdejší prezident Václav Havel tím, že 20. července odstoupil ze své
funkce a byl tak posledním společným prezidentem. Po jeho rezignaci, vzhledem k politické nevůli zvolit
novou federální hlavu státu, vykonávalo jeho pravomoci kolektivně předsednictvo Federálního shromáždění
a premiér vlády ČSFR Jan Stráský. Dohoda o rozdělení Československa byla podepsána opět
ve vile Tugendhat 26. srpna 1992. Tam se ještě o rok později jednalo o dělení federálního majetku.
Kolona tanků na své poslední cestě ze Strašic k nakládací rampě v Holoubkově. Cílová stanice Levice, Slovensko.
Foto: Jiří Hokův
32
Přijaté rozhodnutí znamenalo cestu k brzkému zrušení posledního federálního ministerstva – ministerstva
obrany a vytvoření nových ministerstev obrany ve vládách České a Slovenské republiky a zejména
fyzické rozdělení společné „federální“ armády.
Rozdělení armády ČSFR34
vycházelo z ústavního zákona č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České
a Slovenské Federativní Republiky a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku,
a ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky.
Principy a zásady rozdělení armády ČSFR schválila Rada obrany státu 28. září 1992. Pro rozdělení sil
a prostředků byl stanoven poměr 2 : 1, a to s ohledem na kvantitativní i kvalitativní ukazatele a cenovou
hodnotu armádního majetku (podle odhadu 418 miliard korun) s přihlédnutím k počtu obyvatel a rozloze
obou republik. V uvedeném poměru byly rozděleny limity počtů osob, výzbroje a techniky tak, aby
v souhrnu nebyla překročena stanovená hranice pro bývalou ČSFR daná S-KOS.
K realizaci tohoto úkolu bylo zpracováno Nařízení náčelníka Generálního štábu k vyrovnání a přesunům
výzbroje, techniky a materiálu Československé armády mezi Českou a Slovenskou republikou
schválené 26. října 1992 ministrem obrany ČSFR a podepsané zmocněnci obou republikových vlád.
Obdobným způsobem byl 31. prosince 1992 schválen a podepsán Protokol o rozdělení Československé
armády, hlavní dokument řešící rozsah a věcnou stránku právního vypořádání majetku.
Řešení personálních problémů národnostně smíšené armády věnovaly rezort obrany a armáda, politické
struktury a občanská veřejnost zvýšenou pozornost. Předpokládalo se svobodné rozhodnutí vojáků
z povolání i vojáků základní služby, kde chtějí sloužit, eventuálně dosloužit. Bez ohledu na národnost
se vyžadovalo, aby voják z povolání po volbě místa služby měl státní občanství té republiky, v jejíž
armádě bude sloužit. Nové armády tedy neměly být budovány na národnostním principu, ale na státním
občanství. Před rozdělením armády byla provedena analýza struktury velitelského sboru z hlediska
národnosti a zařazení na konkrétním území. Podle ní sloužilo na území ČR přibližně 8 600 vojáků z povolání
slovenské národnosti, v SR asi 2 580 českých důstojníků a praporčíků. Sondážní výzkumy ukázaly,
že většina vojáků z povolání hodlala sloužit tam, kde dosud sloužila, o změně uvažovalo přibližně jen
10 až 15% těchto vojáků.
Celkový proces rozdělování řídil Generální
štáb v součinnosti s Vojenskými velitelstvími
Západ, Střed a Východ a Velitelstvím letectva
a protivzdušné obrany. Tento složitý a náročný
manévr představoval přemístění množství
techniky a materiálu mezi oběma republikami
prostřednictvím 2 324 vojenských transportů
po železnici a 117 přesunů kolon techniky
po silnicích.
Z území Slovenské republiky bylo na území
České republiky přesunuto:
224 dělostřeleckých systémů,
42 letounů (31 cvičných, 7 vrtulníků
a 4 dopravní letouny),
39 kusů automobilní techniky,
691 ostatních druhů techniky.
Z území České republiky bylo přesunuto
na území Slovenské republiky:
347 dělostřeleckých systémů,
163 letounů (98 bojových letounů,
49 vrtulníků a 16 dopravních letounů),
164 tanků,
34
Bílá kniha o obraně České republiky, 1995, s. 23–24; Armádní ročenka 1992, MO ČR – AVIS, Praha, 1993, s. 40, 74, 75; Armádní ročenka
´93, MO ČR – AVIS, Praha, 1994, s. 98; GAVLAS, P., RAŠEK, A., Před deseti lety se rozdělila československá armáda, Mezinárodní
politika 2002, č. 12, s. 11–12.
Dělení Československé armády znamenalo také rozdělení personálu. Většina
vojáků z povolání se rozhodla dále sloužit tam, kde doposud měla posádku. Jen
necelých 15% z nich uvažovalo o změně.
Foto: Jiří Hokův
33
59 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů,
2 032 kusů automobilní techniky,
610 ostatních druhů techniky.
Přesuny výzbroje, techniky a materiálu zahájené 1. listopadu 1992 a v hlavních druzích ukončené
do 20. prosince 1992, probíhaly organizovaně bez mimořádných událostí. Ke konci roku 1992 bylo
dokončeno předání letadel. Dělení letecké techniky bylo celkově provedeno v poměru 2 : 1 s výjimkou
letounů MiG-29, kde byl poměr 1 : 1, a letounů MiG-23, které zůstaly v ČR.
K dořešení sporných otázek byla začátkem roku 1993 ustanovena smíšená komise obou republik
se sídlem v Bratislavě. Dělení majetku armády ČSFR, které proběhlo bezkonﬂiktně a kultivovaně, bylo
v podstatě ukončeno k 31. říjnu 1993. Rozdělení spisových a archivních fondů vojenského obranného
zpravodajství, bývalé vojenské kontrarozvědky a zpravodajské správy řešila v následujících letech dvoustranná
dohoda o vzájemném zpřístupnění uvedených fondů oprávněným osobám.35
Demokratizace v oblasti obrany a armády nebyla jednorázovým aktem. Představovala začátek
dlouhého procesu změn v myšlení, chování a jednání jejich příslušníků na všech stupních velení a řízení
a ve všech kategoriích vojáků.
Organizačními, personálními a legislativními
změnami byly v prvním období
přechodu k fungování vztahu armády
a společnosti na základě západního
modelu demokratické kontroly provedeny
formální kroky, které spustily
dlouhodobý proces změn k přechodu
na armádu demokratického státu.
Přijatá opatření měla napomoci
ke stavu, který by minimalizoval pravděpodobnost
zneužití armády proti
demokratickému vývoji ve společnosti.
Tento cíl byl bezezbytku splněn,
i když měl i své negativní důsledky,
které se projevily v poklesu úrovně
profesionality velení a bojeschopnosti.
Došlo totiž k poměrně rychlé obměně
velitelského sboru.
Společnost vnímala, že v průběhu
revolučních změn nedošlo ke zneužití
armády ze strany bývalé politické
moci, ani ze strany armády jako takové.
Tím, že se zneužití armády proti demokratizaci společnosti neuskutečnilo, se armáda postupně přeměnila
ve stabilizující faktor celospolečenských přeměn. I přes probíhající změny na klíčových pozicích
rezortu obrany a ve velení armády se jí podařilo udržet jednotné velení a potřebnou míru akceschopnosti,
provést velmi rychle personální změny, eliminovat působení politických stran v armádě ještě před
konáním prvních svobodných voleb v roce 1990 a rozvinout demokratický život v armádě, aniž byla
podlomena nedílná velitelská pravomoc jako základní řídicí princip. V podmínkách tehdejší armády
začaly působit nezávislé zájmové organizace – Svaz vojáků z povolání a Sdružení vojenská obroda.
Po předchozím působení občanského uskupení bývalých příslušníků armády, sdružených do několika
organizací v rámci Koordinačního sdružení, byla v roce 1996 založena Asociace vojáci společně (AVS),
jež zastřešovala dvanáct organizací – Sdružení čs. zahraničních letců 1939–45, Sdružení zahraničních
letců – Východ, Sdružení rehabilitovaných zaměstnanců AČR, Svaz civilní ochrany ČR, Svaz letců ČR,
35
Protokol mezi Ministerstvem obrany České republiky a Ministerstvem obrany Slovenské republiky o využívání části dokumentace
vzniklé před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 21. 4. 2002 (publikován pod č. 51/2002 Sb. mezinárodních
smluv).
Demokratizace společnosti se projevila mj. i uznáním hrdinství Josefa Gabčíka a Jana
Kubiše, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha v roce 1942 a padli s dalšími pěti
parašutisty v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici.
Foto: Jiří Hokův
34
Svaz pomocných technických praporů – vojenských
táborů nucených prací ČR, Svaz vojáků v záloze ČR,
Svaz vojáků z povolání AČR, Unii armádních sportovních
klubů ČR, Vojenskou sekci Konfederace politických
vězňů, Vojenský klub myslivosti a Zpravodajskou
brigádu. Zmíněné organizace spolupracují s rezortem
obrany při realizaci branné politiky státu a rozvíjejí zájmovou
činnost svých členů. Podle svých stanov je AVS
dobrovolným, neziskovým a nepolitickým sdružením.
Působí na celém území ČR a rozvíjí také široké mezinárodní
styky s organizacemi podobného zaměření
a působení.36
Změnil se přístup k výchově, výcviku a vzdělávání
a byla humanizována vojenská služba. Armáda byla
podřízena funkcím a pravidlům demokratického státu.
Parlamentní kontrola armády byla zajištěna zřízením
výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR. Byla formulována obranná vojenská
doktrína a nově deﬁnována koncepce obranné politiky,
která se pokusila vytvořit první politické zadání
pro armádu v demokratických poměrech. Byl navázán
dialog s veřejností a byla zvýšena transparentnost jak
z pohledu realizovaných aktivit, tak i ﬁnancování. Byly provedeny rehabilitace a napraveny politické
křivdy u vojáků a občanských zaměstnanců, včetně případné reaktivace. Armádě se podařilo splnit
náročný úkol rozdělení federální armády mezi dva nově ustavené samostatné státy a přispět k bezproblémovému
odsunu sovětských vojsk z území republiky. Úspěšně se zapojila do řešení krizových situací
v Kuvajtu a na Balkáně.
2.9 Bezpečnostní realita a bezpečnostní systém
při rozpadu ČSFR
Bezpečnostní realita v době rozpadu ČSFR odpovídala minulé bipolární situaci a nikdo nevěděl, zda
nebude použita vojenská síla k řešení mezinárodních a vnitrostátních sporů. Armáda měla procvičené
dovednosti mobilizačního rozvinutí, disponovala značnými počty techniky i lidí a jejich schopnostmi.
Byly to velmi silné ozbrojené síly, jež okolní státy vnímaly jako možnou vojenskou hrozbu.
V sestavě rezortu obrany byla zařazena od roku 1976 Civilní obrana. Na území ČSFR nefungoval
jednotný systém, který by umožňoval koordinované využívání dostupných kapacit státu včetně armády
ve prospěch pružného reagování na mimořádné stavy nebo krizové situace.
Vzhledem k tomu, že otázky komplexního zajištění obrany a bezpečnosti ve změněných podmínkách
vedení státu na potřebné úrovni neřešilo, reagovaly na tento stav úseky Federálního ministerstva obrany
a jejich výzkumné instituce vypracováním podkladových materiálů, analýz, prognóz a návrhů opatření.
Jejich aktivita vycházela z předpokladu, že po vojenském vyčlenění ČSFR z Varšavské smlouvy bude
nezbytné vybudovat samostatný způsob zachovávání svrchovanosti, nenarušitelnosti státních hranic
a teritoriální integrity. Navrženo bylo vytvoření účinného „systému obrany ČSFR“, který bude výsledkem
vědeckého bádání a ne jen intuitivních, subjektivních a spekulativních úvah. Takový systém obrany měl
zahrnovat vedle ozbrojených sil další části systému, které budou fungovat v době ohrožení i za války.
Předpokládal rovněž zapojení samosprávy, některých společenských organizací a hospodářských
36
Mediální platforma Asociace vojáci společně, Stanovy AVS, Vojenské rozhledy 2006, č. 2, s. 191, 192, 210, 211.
Veřejnost, stejně jako armáda, se v 90. letech začala zajímat i o žijící
veterány 2. světové války, kteří proti nacismu bojovali na Západě.
Mimořádně povýšenému plukovníku v. v. Jozefu Dvoranovi,
pyrotechniku od Dunkerku, blahopřeje náčelník Generálního štábu ČsA
Karel Pezl.
Foto: Milan Knaibl
35
subjektů. Pojmu „obrana“ byl vtělován obsah, který neznamenal jen „vojenskou obranu“. Systém obrany
začal být z teoretického hlediska považován za opatření přijímaná státem k reagování na vojenské
i nevojenské hrozby a na konkrétní ohrožení. Ohrožení, které mohlo vzniknout z vojenské hrozby, bylo
vnímáno jako důsledek lokálního, regionálního nebo globálního konﬂiktu v nízké, střední a vysoké intenzitě.
Předpokládalo se období stupňování napětí s odpovídající reakcí bezpečnostního systému.
Vojenský zásah byl připouštěn i bez vyhlášení války po politických a ekonomických sankcích cizích států
nebo při reakci na povstání, puče, terorismus a sabotáže.37
Nevojenská ohrožení byla vnímána jako vnější a vnitřní krizové situace, na jejichž řešení bude za určitých
okolností nezbytné použít část ozbrojených sil pro plnění opatření, připravovaných a řízených
státními orgány. Zpravidla mohou být situace vyvolány prudkým nárůstem terorismu a organizovaného
zločinu, migrace obyvatelstva, přírodními a ekologickými katastrofami, kdy bude použit komplexní
záchranný systém. Konkrétně byl v roce 1992 vyjmenován soubor následujících možných opatření
pro podíl armády:
uzavření ohrožených prostorů, regulace
a pořádková služba,
střežení prostorů a objektů zvláštní
důležitosti,
záchranné práce, evakuace osob
a zvířectva,
hygienická a speciální očista osob,
techniky a materiálu,
zesílení střežení státní hranice.
Armáda by měla plnit dovnitř státu funkce
bezpečnostní, ochranné a stabilizační.
Plnění bezpečnostní funkce znamenalo
mezirezortní součinnost s Ministerstvem
vnitra, které je gestorem bezpečnosti státu.
Naplnění ochranné funkce znamenalo
přetvoření civilní obrany, požární ochrany
a ostatních záchranných složek státu na jednotný
záchranný systém, v němž budou
ostatní složky armády participovat na základě
zákonů, mezirezortních a vnitrorezortních
smluv. Vnitřní stabilizační funkce byla
vnímána jako záruka na dodržení demokratického
vývoje společnosti a nezneužitelnosti
armády v prosazování záměrů libovolných
politických stran nebo jednotlivců.38
V podmínkách ČSFR a později ČR (1989–1993) byly revoluční změny promítnuty do snah o vybudování
vlastní bezpečnostní a vojenské strategie, navržení vlastního systému obrany, který z vojenského
hlediska měl vyhovovat mezinárodně prosazovanému principu rozumné obranné dostatečnosti a začal
respektovat potřebu záchranného systému. Nositelem těchto myšlenek byl Institut pro strategická
studia Federálního ministerstva obrany v Praze, který vznikl v roce 1991.39
Používal pojem komplexní
systém obrany, který byl deﬁnován jako systém, jenž je schopný na základě zjištění příprav k vojenskému
napadení ČSFR „odvrátit ohrožení suverenity, odrazit agresi, obnovit územní celistvost, zajistit
bezpečnost a ochranu obyvatelstva, likvidovat následky napadení za války, zajistit bezpečnost, ochranu
a záchranu obyvatelstva a materiálních hodnot společnosti proti následkům přírodních, průmyslových
37
BLAŽEK, I., TUREK, J., ZACHARIÁŠ, M. a kol., Strategie obrany ČSFR, Výzkumná zpráva ISS-S3/S1-06, ISS Praha, 1992.
38
SVOBODA, B., STRNÁDEK, J., JANOŠEC, J., ZACHARIÁŠ, M., BLAŽEK, I. a kol., Rozvoj systému obrany a armády ČSFR do roku 2000,
Výzkumná zpráva ISS-S3-01-1, ISS Praha, 1992.
39
Tamtéž, s. 39.
Na reakce nevojenských ohrožení, jako jsou ekologické havárie, přírodní katastrofy,
ale i teroristické činy, se připravují příslušníci vojenských záchranných útvarů.
Foto: Jiří Hokův
36
a živelních katastrof a z nich vyplývajících ekologických důsledků v míru“. Měl plnit funkce „odstrašovací,
obrannou, bezpečnostní, ochrannou a záchrannou“. Komplexní systém obrany byl v návrhu tvořen
těmito podsystémy:
1. podsystém vrcholového řízení obrany státu;
2. výkonný podsystém: ozbrojené síly, komplexní záchranný systém (jehož součástí je Civilní obrana
zařazená zatím do podřízenosti FMO);
3. podsystém komplexního zabezpečení obrany státu.
Významnou úlohu v rozvoji poznání a praktických návrhů sehrála rozumná obranná dostatečnost,
která byla spojována se vznikajícím systémem evropské bezpečnosti. Sousloví bylo interpretováno jako
vlastnost komplexního systému obrany proměnná s časem. Takový systém nebyl schopný účinné agrese
vůči sousedním státům. Co to znamenalo pro ČSFR? Jestliže byly ozbrojené síly vnímány jako hrozba,
pak musela republika usilovat o snižování vojenské síly státu k dosažení vyšší důvěryhodnosti, že to
s doktrinální proklamací „o nezahájení války jako první“ myslí vážně.
Pro podrobnější přípravu komplexního záchranného systému byl vyčleněn na Institutu pro strategická
studia pracovní tým (1992–1993), který dostal za úkol kontaktovat všechny složky společnosti, jež
se v republice profesionálně podílely na záchranných činnostech. Současně měl za úkol, v návaznosti
na změny mezinárodně politických podmínek, změny vojenské doktríny a podle předpokládaného
vývoje bezpečnostní situace, navrhnout legislativní úpravu. Cílem činnosti tedy byly na jedné straně
koordinační aktivity, na straně druhé vypracování návrhu legislativních opatření.
Studium speciﬁk a přístupů jednotlivých složek distribuovaného záchranného systému na území
ČSFR vedlo k vytvoření představy, jaký je současný stav v roce 1992, a k popisu jeho kladných i záporných
stránek. Na základě diskusí směrovaných k představám záchranářů o možnosti vybudování
funkčního nového komplexního záchranného systému tato představa vznikala. V zadání k úkolu
se předpokládalo, že armáda nebude řídicí složkou pro záchranáře. Byla však natolik zkušeným prvkem
bezpečnosti a obrany státu, že měla splnit úkoly spojené s přípravou konkrétních návrhů, s vytvořením
potřebných dokumentů.
Představa o možném řešení, které by napomohlo koordinované činnosti ochranných a záchranných
složek tak, aby takový systém byl v krizových stavech funkční, se díky iniciativě pracovníků týmu zrodila.
Tým dospěl dokonce k návrhu paragrafovaného znění zákona, který však zejména vzhledem k politické
situaci před rozpadem ČSFR nepatřil k prioritám ve společnosti a nedostal se na program Poslanecké
sněmovny. Nezájem politického vedení státu o systémové řešení nevojenských hrozeb a zajišťování
bezpečnosti i obrany občanů byl pro tu dobu typický.
Air Rescue Service – letecká záchranná služba má dodnes nezastupitelné místo v integrovaném záchranném systému.
Foto: Jiří Hokův
37
2.10 Začátek života Armády České republiky
1993–1994
První vládou samostatné ČR a zároveň poslední (osmou) vládou České republiky ve federálním
uspořádání byla koaliční vláda ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA, jíž předsedal Václav Klaus. Zajišťovala výkon
státní správy na území Čech, Moravy a Slezska od 2. července 1992 do 4. července 1996. Pokračovala
ve vládě nepřerušeně i po vzniku samostatné České republiky. Počet ministerstev této vlády se rozšířil
o Ministerstvo obrany. Prvním ministrem obrany se stal člen KDU-ČSL Antonín Baudyš, jenž v této funkci
působil do 21. září 1994, kdy ho vystřídal Vilém Holáň z téže strany. Náčelníkem Generálního štábu
Armády České republiky zůstal armádní generál Karel Pezl, který tuto funkci zastával od roku 1991
a převedl armádu procesem jejího rozdělení od federální k národní. Ve funkci ho vystřídal od 1. července
1993 generálplukovník Jiří Nekvasil, který byl hlavním představitelem armády do roku 1998.
Nová situace znamenala snížení početních
stavů v důsledku rozdělení a současně
proces cíleného snižování v souladu s přechodem
na obrannou dostatečnost. Přitom
bylo nezbytné, aby zůstaly zachovány všechny
vojenské procesy včetně těch, jež zajišťovaly
útvary dislokované na území Slovenska.
Některé činnosti byly tedy zajišťovány nově
ve strukturách na území ČR, jiné byly u konkrétních
útvarů zrušeny. V počátečním období
legislativně vytvořené podmínky umožnily,
aby se vojáci z povolání rozhodli, zda budou
působit v armádě na Slovensku nebo v Česku.
To však představovalo jen krátkodobý problém,
který se velmi brzy stabilizoval. Výkon
vojenské základní služby se vyřešil již při rozdělení armády podle místa bydliště branců. Přesto je nezbytné
upozornit na dřívější pravidla, která vojáky ze Slovenska umísťovala do posádek v českých zemích,
takže i tyto důsledky představovaly problémy při přechodu do nových podmínek, neboť některé
funkce při přehuštěném umístění posádek na západní hranici nebylo možné plně obsadit. Problémem
počátečního období samostatné existence AČR byly skutečně naplněné počty a existence „rámcových“
struktur, které byly pravidelnými rozkazy k reorganizaci a redislokaci postupně rušeny.
Další zajímavou stránkou byl přechod ve velení a řízení ze dvou úředních jazyků na jeden. V podmínkách
AČR tomu nebyla věnována taková pozornost, aby došlo k nepříznivým stavům. Nadále bylo běžné,
že se slovenský jazyk přijímal jako rovnocenný češtině. Některé činnosti a rovněž společný majetek,
jako například mapové podklady, byly rozdělovány ještě v pozdější době, protože nebylo možné uzavřít
spravedlivou rozluku ve zkrácených termínech. Všechna opatření probíhala v souladu s protokolem
o rozdělení majetku federace a řádnými zákonnými postupy.
Nový státní útvar znamenal změnu ústavy, státních symbolů, hymny i vojenských označení a zvyklostí.
Postupně se uskutečňovaly kroky pro zřetelné naznačení změny a diskontinuity v porovnání se socialistickou
a federální minulostí. Armáda se měnila uvnitř, ale i vně. Rozsáhlé, přímo rodinné vazby
se Slovenskem u příslušníků ozbrojených sil, včetně vojáků v základní službě, kteří v nesčetných případech
pokračovali v životní kariéře na území ČR, podpořily naprosto nadstandardní vztahy mezi novými
samostatnými státy. Tato skutečnost byla potvrzena průběhem uplynulých dvaceti let.
Vývoj mezinárodní bezpečnostní reality, v níž poklidné rozdělení armády ČSFR sehrálo roli uznávaného
vzoru, přinesl vzor opačného procesu, tj. slučování armády sousedního Německa již v roce
1990. Období rozsáhlých změn donutilo zvýšit aktivitu našich nových diplomatických představitelů
směrem k budoucí vojenské orientaci. Ministři zahraničních věcí Československa, Polska a Maďarska
se 6. října 1991, tedy čtvrt roku po rozpadu Varšavské smlouvy, setkali v Krakově a vyjádřili přání zapojit
se ve vojenské oblasti do činnosti NATO. Členské státy Aliance přijaly na summitu v Římě 7.–8. listopadu
1991 dva významné dokumenty: novou Strategickou koncepci NATO a Římskou deklaraci o míru
Předseda české vlády Václav Klaus uvedl do funkce historicky prvního ministra
obrany právě zrozené České republiky Antonína Baudyše v pondělí 4. ledna 1993.
Foto: Jiří Hokův
38
a spolupráci. Tehdejší rychlý vývoj událostí přinesl konstituování
nového orgánu, který politickou vůli převedl
do organizačního uspořádání, takže již 20. prosince
1991 proběhlo v Bruselu v sídle NATO inaugurační
zasedání Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC
– North Atlantic Cooperation Council) za přítomnosti
16 členských států NATO a 9 států bývalé východní
a střední Evropy. Zahajovací zasedání NACC se konalo
v době, kdy zanikal Sovětský svaz a souběžně se jedenáct
bývalých sovětských republik stalo členy nového
Společenství nezávislých států, které vstoupily do období
politické a hospodářské transformace jak uvnitř, tak
i ve svých mezinárodních vztazích. V březnu 1992 byla
účast v NACC rozšířena o všechny členy Společenství
nezávislých států a do června 1992 přistoupily rovněž
Albánie a Gruzie. Dne 10. dubna 1992 se uskutečnilo
první setkání Vojenského výboru NATO s ministry obrany
a náčelníky generálních štábů těchto zemí. Probíhal
konﬂikt v bývalé Jugoslávii a Rada NATO se 17. prosince
1992 usnesla na podpoře dalších akcí OSN v tomto
státě. To bylo přiblížení mezinárodní vojenskopolitické
situace, která provázela proces rozdělení a první dny
samostatné AČR.
V roce 1993 se již zástupci AČR jako styční důstojníci
začali oﬁciálně účastnit života v sídle NATO.
Oﬁciální přiklonění k názoru, že bude zahájen proces
rozšiřování Aliance o armády států bývalých protivníků
z Varšavské smlouvy, bylo přijato až na sklonku roku
1993. Politickým uzavřením tohoto rozhodnutí byl summit
NATO v Bruselu ve dnech 10.–11. ledna 1994, který
zahájil program Partnerství pro mír (PfP – Partnership
for Peace). Tento program byl v roce 1993 prodiskutovaný
na úrovni ministrů zahraničních věcí a obrany.
Ve vojenské oblasti byla schválena koncepce kombinovaných
sil společného nasazení. Dne 10. března 1994
podepsal předseda vlády ČR Václav Klaus na velitelství
NATO Rámcový dokument PfP a s několikadenním
předstihem byla ve školicím středisku AČR v Komorním
Hrádku zahájena příprava prvních důstojníků a praporčíků
pro práci v orgánech NATO. Dne 28. dubna 1994
zahájila činnost Koordinační skupina PfP v Monsu, kde
nastoupil pozdější náměstek ministra obrany generál
Jaroslav Škopek. Krátce nato předložila ČR Prezentační
dokument PfP, v němž byly vyjádřeny základní představy o naplňování spolupráce s NATO. Následovalo
období projednání našich dokumentů a odsouhlasení Individuálního programu PfP pro ČR 25. listopadu
1994. První společné cvičení PfP Cooperative Bridge proběhlo v Polsku 12.–16. září 1994 za účasti
13 států.
Severoatlantická rada pro spolupráci NACC jednala poprvé mimo
území NATO – na přelomu června a července 1993 v Praze. Na snímku
končící náčelník Generálního štábu generálplukovník Karel Pezl
a tehdejší ministr obrany Antonín Baudyš.
Foto: Jiří Hokův
Členka americké vlády Madeleine Albrightová se stala „předsunutou“
emisarkou Clintonova týmu při jednáních s českou stranou
o Partnerství pro mír.
Foto: Jiří Hokův
39
Etapa integrace do NATO
1995–19983
Znak NATO před bruselským sídlem Aliance
Foto: Oldřich Jeřábek
Rozdělení ČSFR na dva demokratické státy představovalo nový impuls pro formulování představ
o efektivním způsobu zajišťování bezpečnosti a obrany státu. I přes dosažené úspěchy v období demokratizace
bylo stále zřejmější, že bude nutné přistoupit k řešení nově vznikajících problémů spojených
především s ﬁnancováním potřeb zajišťování vojenské obrany, se stabilizací rozvoje armády
a s obnovením podmínek pro zajištění dlouhodobé výstavby změněných schopností ozbrojených sil.
Rozdělení vojenského potenciálu mezi dva samostatné státy v poměru počtu obyvatel 2 : 1 se uskutečnilo
bez zásadních problémů. Tento proces z mezinárodního hlediska deﬁnitivně potvrdil přechod
k obranné dostatečnosti, umožnil potlačit strach z dřívější zřejmé síly armády. Snížení potenciálu ve vnitrostátních
podmínkách přineslo přesvědčení, že již nepředstavuje možný destabilizující prvek a nemá
punc společenské síly, která by mohla ohrozit probíhající demokratické přeměny ve společnosti. V letech
1995–1998 následovalo období, které z hlediska vnitřního vývoje armády, ale i z hlediska jejího
mezinárodního významu, bylo poznamenáno procesem integrace do NATO. Velmi důležité bylo šíření
informací, které sdělovaly, že do NATO nevstupuje armáda, ale Česká republika.
Na této cestě bylo mnoho neznámých a nových informací,
procesů a postupů, které se zpravidla tvůrčím způsobem
nalézaly a utvářely. Proto byla etapa charakteristická tím,
že při hledání optimálních cest k zajišťování obrany státu
neprobíhalo všechno bez problémů a bez úsilí o nalezení
konsenzu jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni.
Významným problémem bylo přesvědčování politické reprezentace
o tom, že problematika obrany a bezpečnosti státu,
její strategické orientace, je vrcholným politickým zájmem.
Až do roku 1997, kdy došlo k povodním s katastrofálními
následky, se nedařilo přesvědčovat, že nový samostatný stát
ve významně změněných podmínkách bezpečnostní reality
musí změnit rovněž svůj bezpečnostní systém. V tomto
období bylo hlavním hnacím motorem zajištění principiálně
nové kvality vnější bezpečnosti ČR formou začlenění
do Organizace Severoatlantické smlouvy. Politická reprezentace
slyšela často argumentaci vojenských odborníků: „Ještě
tam nejsme. Začněte se seriózně problematikou bezpečnosti
a změny bezpečnostního systému ČR zabývat.“ V podstatě
až v roce 1998, kdy byl přijat ústavní zákon č. 110/1998
Sb., o bezpečnosti České republiky, dala politická garnitura
na vědomí, že chce v této oblasti zajištění bezpečnosti
a obrany země přistoupit na koncepční cestu racionálního
rozvoje.
Když se zamýšlíme nad původem skutečných startovacích
mechanismů pro změny přístupů k zajišťování obrany
a formování obranné politiky, je nezbytné se vrátit do předchozí
etapy. Pro novou dynamiku v myšlení politických
40
představitelů po roce 1993 byly velmi důležité změny bezpečnostní reality
na evropském kontinentu, které negativně poznamenala situace na Balkáně.
Zvěsti o pokračující občanské válce v bývalé Socialistické federativní republice
Jugoslávie (SFRJ) ovlivnily významným způsobem nejen myšlení politiků
v ČR, ale i v celé Evropě. Většina z nich si uvědomila, že měli idealistické
představy o bezpečném světě těsně po ukončení studené války, že bezpečnost
nepřichází sama bez úsilí a péče o její udržování a že patří k základním
životním pocitům, které musíme všestranně zajišťovat. V podmínkách
ČR bylo velice urychleně přistoupeno k přehodnocení strategické teze
o schopnostech a možnostech našeho státu zajistit svou obranu samostatně
a ze všech směrů. Potvrdily se tak spíše realistické představy o zajišťování
obrany a bezpečnosti, které směřovaly k udržování a dotvoření věrohodného
reálně existujícího obranného potenciálu ČR. Cíl zaměřený na integraci
do západních politických a vojenských struktur, tedy do NATO, se tak stal
logickým završením neurčitostí a hledání.
Politické zadání pro armádu bylo v prvních letech po vzniku samostatného
státu možné spatřovat ve znění zákona o Armádě České republiky z roku
1993, v témže roce vypracované Koncepci výstavby AČR do roku 199640
a ve zpracování Bílé knihy o obraně České republiky v roce 1995 a Vojenské
strategii České republiky z roku 1994.41
Tyto dokumenty formulovaly hlavní
úkoly pro armádu a orientovaly její aktivitu na obranu teritoria proti vnějšímu
napadení ze všech směrů, při využití spojenců a splnění vlastních mezinárodních
závazků.42
Takto pojaté politické zadání bylo odrazem konkrétní
historické etapy stále ještě zatížené procesem vybírání mírových dividend
(omezováním výdajů na obranu, početní redukcí personálu, omezováním
počtu zbraňových systémů a rozsahu infrastruktury). Šlo o projev určité
schizofrenie ve vztahu k zajišťování bezpečnosti a obrany. Ta se projevovala
výstavbou dvouúrovňových sil. Sil, které byly určeny pro obranu teritoria státu, a tzv. reakčních sil, jež
byly předurčeny k působení v zahraničních operacích. Důsledkem těchto přístupů byla změna priorit
z pohledu modernizace, výcviku a celkového zabezpečení ve prospěch sil určených pro plnění reakčních
úkolů.
Určitá míra nejistoty a váhání při hledání nejvhodnější obranné strategie ČR byla způsobena pravděpodobně
i negativními historickými zkušenostmi s pevností spojeneckých závazků. Teprve čas přinesl
postupný přechod na jednoznačnou orientaci k západním politickým a vojenským strukturám a rovněž
všestranné úsilí o praktické posílení vazeb se Západem. Rozhodování v těchto otázkách bylo podmíněno
historií prvorepublikového Československa, ovlivněno strategickými hledisky, zejména geograﬁckou
polohou ČR, určováno hospodářskými a ekonomickými možnostmi státu v novém a měnícím se hospodářském
prostoru, omezeno limity zdrojů a předpokládaným odhadem vývoje bezpečnostního prostředí.
Zajištění bezpečnosti a obrany ČR se postupně stalo záležitostí komplexního charakteru, kdy
byly využity potenciály úspěšné zahraniční politiky, armády, nástrojů pro zajištění vnitřní bezpečnosti
a prosperující ekonomiky.
Armáda si ve druhé polovině 90. let minulého století sice zachovala základní předpoklady pro obranu
státu vlastními silami, ale schopnost plnit politicky stanovené úkoly samostatně bez pomoci spojenců
trvale klesala.43
40
Koncepce výstavby AČR do roku 1996, Vojenské rozhledy 1993, č. 7, s. 5–35.
41
Vojenská strategie České republiky, Vojenské rozhledy 1995, č. 2, s. 3–8.
42
Vojenská strategie ČR, Praha 1994.
43
Záměr koncepce výstavby AČR do roku 2000 s výhledem do roku 2005, MO ČR 1997.
Krátce po zapojení České republiky
do programu Partnerství pro mír se velmi
zintenzivnily vztahy s aliančními armádami.
Na návštěvu ke 4. brigádě rychlého nasazení,
jejímž velitelem byl plukovník Jiří Šedivý
(vpravo), zavítala delegace NATO v čele
s nizozemským generálem Wilminkem.
Zajímala se o stupeň vycvičenosti a systém
organizace zaměstnání.
Foto: Oldřich Jeřábek
41
3.1 Vlivy na demokratické řízení armády
po roce 1993
Od vzniku samostatné České republiky a Armády České republiky k 1. lednu 1993 se realita vztahů
mezi civilním řízením a velením armády ocitla ve stagnaci. Existovaly nové stavy, civilní řízení ověřovalo
své postupy, formální mechanismy byly nastaveny zákony, ale neexistoval stav, který bychom mohli
označit jako „zásadní kvalitativní změnu“. Bezpečnostní expert Miloš Balabán v roce 2004 upozornil,
že neexistuje skutečné civilní řízení a demokratická kontrola armády, která nemůže být vnímána pouze
na základě jejího spíše formálního projevu (jmenováním civilisty na funkci ministra obrany), ale především
prostřednictvím soustavných zásadních a kompetentních vstupů politické reprezentace do procesu
strategického řízení obrany a armády.44
Rovněž Jiří Šedivý, náčelník Generálního štábu AČR v letech
1998–2002, upozornil v roce 2009 na skutečnost, že tradičním cílem v civilně-vojenských vztazích je
udržet vojáky mimo politiku. V podmínkách ČR ale panovala paradoxně opačná situace – jak přimět politiky
k tomu, aby se věnovali i problémům obrany.45
Jedinými institucemi reálně zapojenými do tvorby
obranné politiky a strategie byly přibližně až do roku 1997 především Ministerstvo obrany a Generální
štáb. Tuto situaci ovlivňovala zejména zásada odvětvové politiky převládající v době Klausových koaličních
vlád, kdy se obrannými otázkami zabývaly výlučně zmíněné vojenské instituce a nikoliv vláda jako
taková. Je skutečností, že vládní prioritou číslo jedna se v samostatné ČR stala hospodářská a ekonomická
transformace.
Řízení armády v průběhu 90. let minulého století negativně ovlivnilo všeobecné odmítání dlouhodobého
plánování, jež bylo vnímáno jako pojem spojený s předchozím režimem a údajně neslučitelný
s tržní společností. Tento stav překážel formování a schválení základního strategického dokumentu
ze strany nejvyšší politické autority. V souvislosti s rozdělením federace ukončila svou činnost Rada
obrany státu (ROS), protože
tento orgán a jeho status nebyl
začleněn do nové Ústavy České
republiky, která vstoupila v platnost
1. ledna 1993. Absence činnosti
tohoto ústředního řídicího
orgánu, s odpovědností za koordinaci
všech otázek se vztahem
k národní bezpečnosti napříč
jednotlivými ministerstvy,
zanechala v této oblasti zbytečný
prázdný prostor. Ke změně
došlo až v roce 1998, kdy
v souvislosti s aktuální možností
začlenění země do Aliance byl
článkem č. 9 ústavního zákona
č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti
České republiky, opět ustaven
obdobný orgán pod názvem
Bezpečnostní rada státu (BRS)
v čele s předsedou vlády.46
44
BALABÁN, M., Tvorba a realizace bezpečnostní politiky – historická reﬂexe a současné výzvy, in: Bezpečnostní politika České republiky
– výzvy a problémy, s. 27.
45
ŠEDIVÝ, J., Czech military transformation, dostupné na <http://www.nato.int/docu/review/2005/issue1/english/analysis.html>
[cit. 14. ledna 2009].
46
KHOL, R., Old Strategic Thinking in the New Enviroment, s. 24, 26; ŠESTÁK, O., PRSKAVEC, K., Struktura a dosavadní činnost
Bezpečnostní rady státu, Vojenské rozhledy 2001, č. 2, s. 23.
Demokratické řízení armády se mimo jiné projevovalo i tím, že se o armádu začali zajímat
členové Poslanecké sněmovny nejen na ministerské úrovni, ale též přímo ve vojscích. Snímek
zachytil tehdejšího předsedu branného a bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny Vladimíra
Šumana na návštěvě v táborské posádce.
Foto: Milan Knaibl
42
V době působení civilního ministra obrany Antonína Baudyše (KDU-ČSL) se uskutečnily některé
negativní organizační zásahy, které vážně narušily základnu vojenského výzkumu a tím i analytickou
podporu rozhodování. Došlo ke zrušení úseku strategického řízení ministerstva, Institutu pro strategická
studia, úseku sociálních a humanitárních věcí, Vojenského ústavu sociálních výzkumů a dalších
institucí a organizací vytvářejících strategické a sociální zázemí. Některé problémy řešili bývalí vojáci
pracující v civilních institucích (např. v Ústavu mezinárodních vztahů v Praze či na katedře veřejné politiky
Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy). Postupně přestalo pracovat i Kolegium ministra, Vojenská
rada i rady pro styk s veřejností.47
Zrušené úseky a instituce byly většinou nahrazeny jinými. Chyběla
však systematičnost, koncepčnost a zřetelná byla personální nedomyšlenost s výrazně méně kvalitním
personálním obsazením. Začala převažovat rutinní praxe správy realizovaná jednak lidmi se zkušenostmi
z minulého režimu na straně jedné, jednak s novými lidmi, kteří měli minimální zkušenosti z činnosti
v administrativě, rezortu obrany a armádě na straně druhé.48
Za problematické lze označit spojení
branné a bezpečnostní problematiky do jednoho výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, což
vedlo k prioritnímu projednávání bezpečnostních otázek na úkor branné problematiky.49
Tento stav
trval až do roku 2006, kdy po volbách do Poslanecké sněmovny byly v jejím rámci vytvořeny dva samostatné
výbory – pro obranu a pro bezpečnost.
Širší zapojení Parlamentu ČR, Ministerstva zahraničních věcí (MZV), politických stran, akademických
a výzkumných ústavů a nevládních organizací, tedy tzv. „bezpečnostní komunity“ do procesu tvorby
obranné a bezpečnostní politiky, lze zaznamenat až v době intenzivní přípravy na začlenění ČR
do NATO, zahájené v dvouletém období před vlastním rozšířením Aliance v roce 1999. Do té doby
v Parlamentu ČR nedocházelo k žádným důležitým rozpravám o české obranné a bezpečnostní politice
s výjimkou pravidelných parlamentních
zasedání věnovaných státnímu rozpočtu.
MZV, které nebylo např. zapojeno do přípravy
Národní bezpečnostní strategie,
výrazně zvýšilo svou aktivitu v oblasti
bezpečnostní politiky až v roce 1997.
Po rezignaci ministra zahraničních věcí
Josefa Zieleniece v září 1997 nastoupil
na jeho místo bývalý velvyslanec u NATO
Jaroslav Šedivý. Byl jmenován ministrem
8. listopadu 1997 i v druhé vládě Václava
Klause a pokračoval ve funkci i v úřednické
vládě Josefa Tošovského do 22. července
1998. Z jeho činnosti bylo zřejmé,
že dobře chápal potřebu širší koordinace
obranné a bezpečnostní politiky a také ji
všestranně podporoval. V té době došlo
rovněž ke zlepšení při posuzování obranných
a bezpečnostních otázek ve výboru
pro obranu a bezpečnost Poslanecké
sněmovny v důsledku začlenění několika
politiků s delší zkušeností z výkonných
funkcí na MO do jeho činnosti. Tato praxe
pokračovala i po předčasných volbách
47
Postavení armády ve společnosti začaly od roku 1990 kladně ovlivňovat rady pro styk s veřejností působící na všech velitelských
stupních až do rozdělení federace. Pracovali v nich zástupci politických stran a hnutí, místních samospráv, církví,
sdělovacích prostředků, vojenských profesních uskupení aj. Rady se ve své činnosti zaměřovaly na zlepšování transparentnosti,
posilování prestiže armády a na získání větší podpory veřejnosti pro rozvoj demokratizace, profesionalizace a vojenské
reformy.
48
RAŠEK, A., Vytváření a realizace bezpečnostní politiky České republiky, s. 18.
49
RAŠEK, A., Význam civilní kontroly armády, Vojenské rozhledy 2001, č. 4, s. 55.
Ministr obrany Antonín Baudyš (vpravo) a náčelník Generálního štábu generálmajor
Jiří Nekvasil předávají zástupci velitele 43. výsadkového mechanizovaného praporu
z Chrudimi majoru Aleši Vodehnalovi dar, kterým ocenili nasazení našich vojáků
při společném výcviku s nizozemskou jednotkou.
Foto: Jiří Hokův
43
v roce 1998, kdy tři bývalí ministři obrany (Vilém Holáň,
Miloslav Výborný a Michal Lobkowicz) a dva předchozí
náměstci ministrů (Petr Nečas a Miroslav Kalousek) byli
zvoleni do nového parlamentu společně s několika poslanci
z předchozího výboru pro obranu a bezpečnost.50
V koaličních vládách vedených pravicovou ODS byli
do funkce ministra obrany a některých jeho náměstků
jmenováni na základě koaliční dohody představitelé
KDU-ČSL. Tato strana v průběhu let 1993–1997 ve funkci
ministra obrany vystřídala tři politiky – A. Baudyše,
V. Holáně a M. Výborného. V úřednické vládě Josefa
Tošovského se od ledna do července 1998 stal ministrem
obrany M. Lobkowicz z nově vytvořené Unie svobody.
Žádný z uvedených politiků se přitom do té doby záležitostmi
armády a obrany nikdy nezabýval. Situaci negativně
ovlivňovala i tehdejší nestabilita úřednického aparátu,
který připravoval podkladové materiály pro jejich rozhodování.
To vše vedlo k řadě nekoncepčních kroků a rozhodnutí,
zejména v letech 1993–1995 a k uzavření některých,
později kritizovaných kontraktů (zejména nákladné
modernizace tanků T-72 a nákupu 72ks podzvukových
letounů L-159).51
Se skončením činnosti úřednické vlády
a dočasným nastolením menšinové sociálnědemokratické
vlády v čele s Milošem Zemanem, tj. v období opoziční
smlouvy, která vládě zajistila podporu ze strany ODS,
se stal ministrem obrany Vladimír Vetchý, vysokoškolský
učitel na Vojenské akademii v Brně.
50
KHOL, R., Old Strategic Thinking in the New Enviroment, s. 27.
51
EICHLER, J., Mezinárodní bezpečnostní vztahy, Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, Středisko mezinárodních
studií Jana Masaryka, 2004, s. 147.
Ministr obrany Vilém Holáň (vpravo) při přijetí vrchního velitele maďarské armády generálplukovníka Jánose
Deaka
Foto: Oldřich Jeřábek
Jedním z modernizačních projektů české armády bylo zavedení
víceúčelových lehkých bitevníků L-159. Prototyp poprvé vzlétl
v srpnu 1997.
Foto: archiv OKP
44
Vstupem do NATO 12. března 1999 přijala vláda ČR novou brannou legislativu, vytvořila základní
bezpečnostní dokumenty52
a alokovala 2,2% HDP pro rozpočtovou kapitolu rezortu MO. Rezort MO
usiloval o nastartování systému plánování, programování a rozpočtování. V případě vytváření politického
zadání pro armádu je možné hovořit o etapě postupného zpřesňování úkolů, vytváření potřebné
legislativy a zdrojového rámce pro jejich naplnění. Pro koordinaci aktivit při prosazování bezpečnostní
politiky v rámci utváření bezpečnostního systému ČR byl vytvořen na úrovni vlády již zmíněný stálý
orgán – Bezpečnostní rada státu.
K naplnění politického zadání byly deﬁnovány vojenské požadavky (výstupy systému plánování, programování
a rozpočtování) na modernizaci armády, které měly vyřešit problémy se zastaráváním postupně
dosluhujících zbraňových systémů a vojenské techniky především sovětské provenience. Právě
v této etapě vznikaly záměry na modernizaci vzdušných sil lehkými bojovými letouny a modernizaci
tanku T-72. Při konečném rozhodování vlády byly zvažovány nejen vojenské požadavky, ale i zájmy
nevyužívaného obranného průmyslu, který byl negativně ovlivněn omezenou poptávkou na domácím
a zahraničním trhu. Vláda v tomto období usilovala o udržení výzkumných, vývojových a výrobních
kapacit obranného průmyslu. Kvalitu schválených modernizačních záměrů negativně ovlivnila omezená
funkčnost především dlouhodobého plánování, které představovala, vzhledem k jeho diskontinuitě,
nejslabší článek v systému plánování, programování a rozpočtování. Vytvořený modernizační program
nevycházel z potřebných analýz a prognóz dlouhodobého vývoje bezpečnostního prostředí, vojenství
a technologií. Některé projekty s významnými zdrojovými implikacemi se v pozdějším období ukázaly
jako předimenzované s omezenou možností jejich operačního využití. V případě modernizace armády
systém demokratické kontroly selhal, protože umožnil přijetí a realizaci nákladných projektů s omezenou
účinností pro bezpečnost a obranu země.
Rezort obrany byl v etapě integrace řízen civilními osobami na pozicích ministrů. Velmi časté střídání
na tomto postu však ukázalo určité limity vládnoucí elity stabilizovat vývoj v rezortu obrany.53
Armáda opětovně získala důvěru
občanů, a to především svými výsledky
na taktické a operační úrovni,
tj. zapojením do zahraničních misí
a zvládáním krizových stavů na území
země, zejména při povodních
v roce 1997. Výsledky názorových
průzkumů personální sekce MO,
ale i nezávislých institucí (MARKET,
s. r. o., Centrum pro výzkum veřejného
mínění a dalších) potvrdily
narůstající důvěru občanů k armádě
v 90. letech minulého století. Např.
v roce 1996 důvěřovalo armádě
55% respondentů.54
Speciﬁcké formy demokratické
kontroly měly omezené a mnohdy
rozporné důsledky na rozvoj armády.
Média a jejich informovanost
o armádě byla zaměřena především
na vyhledávání senzací, nevyhledávala
konstruktivní postoje a pozitiv-
52
Bezpečnostní strategie ČR z roku 1999; Vojenská strategie z roku 1999.
53
Od roku 1990 do roku 1999 se v pozici ministra obrany vystřídalo celkem 7 osob, zdroj: Ministerstvo obrany, dostupné na <http://
www.army.cz/scripts/details.php?id=5306> [cit. 14. prosince 2005].
54
KŘÍŽ, Z., Civilní řízení a demokratická kontrola AČR. Peripetie transformace vojensko-civilních vztahů po roce 1989, Masarykova
univerzita v Brně, Politologický ústav, Brno 2004, s. 103.
Armáda si bezesporu získávala důvěru a ocenění ze strany české veřejnosti i svou obětavou
pomocí během povodní v roce 1997 (z nichž je tento snímek), ale i svými zásahy v letech
2002, 2006, 2009 a 2010.
Foto: Oldřich Jeřábek
45
ní informace. V této etapě nefungovala rovněž komunita, která by se konstruktivně otázkám bezpečnosti
a obrany věnovala. Činnost zájmových a odborných organizací v armádě existovala a v určitém
rámci i přispívala ke kultivaci a demokratizaci armády. Realizoval se vzdělávací program pro vysoké
představitele státní správy v kurzu Bezpečnostní politiky na Vojenské akademii v Brně, který byl zaměřen
na otázky demokratické kontroly armády a tvorbu bezpečnostní a obranné politiky.
Vytvořené mechanismy (legislativní, institucionální) demokratické kontroly armády v etapě integrace
již plně odpovídaly modelům vyspělých demokratických států. Armáda a její příslušníci byli politicky
neutrální. I když přetrvávaly určité nedostatky ve faktické realizaci tohoto modelu, je možné konstatovat,
že zejména po roce 1997 se političtí představitelé ve větší míře zapojili do formulování politického
zadání pro armádu. Kontrola naplňování stanovených cílů se transparentním způsobem realizovala
při schvalování rozpočtu parlamentem a jeho zpětnovazebním vyhodnocováním. Činnost armády byla
otevřena veřejnosti (akce pro veřejnost, např. Bahna, dny otevřených dveří aj.) a sdělovacím prostředkům
(tiskové konference, kurz pro pracovníky sdělovacích prostředků na Vojenské akademii ve Vyškově,
zavedení důstojníků pro informování veřejnosti do organizační struktury armády a další).
Otázkou je hodnocení účinnosti demokratické kontroly armády a vlastně celého bezpečnostního
systému, to znamená hodnocení stavu, v němž je měřitelné, jak skutečně v této etapě armáda přispěla
ke své účelné, hospodárné a efektivní výstavbě a k optimalizaci vojenského potenciálu ČR. Politické zadání
se v průběhu etapy integrace do NATO postupně zpřesňovalo a jen křečovitě opouštělo idealistické
představy o budoucích potřebách bezpečnosti a obrany v podmínkách ČR. Strategická úroveň velení
a řízení podle dosažených výsledků zřejmě nebyla schopna, a do jisté míry ani neusilovala, o formulaci
dlouhodobých představ, které by zpřesnily orientaci k dalšímu rozvoji armády.
Na konci etapy nazvané integrace do NATO v roce 1998 tak vznikla kritická disproporce mezi
úkoly, existujícími operačními schopnostmi, zdrojovými možnostmi a mezinárodními úkoly armády.
Disproporci umocnilo nerealistické přejímání závazků směrem k NATO z hlediska jejich personálního,
organizačního, materiálního, logistického, zpravodajského a dalšího zabezpečení. Politicky a diplomaticky
však bylo zřejmé, že ČR chce být členským státem NATO, což bylo vnímáno jako konečný cíl.
Na stole se ocitl úkol – přesvědčit, že je to jen dílčí etapa při cestě k dosažení vyšší kvality zajišťování
vojenské obrany státu.
3.2 Integrace do NATO
Při integraci ČR do NATO je nutné si uvědomit, o co usilovalo politické vedení, do jaké organizace
náš stát vlastně chtěl vstoupit. Změny přístupů k zajišťování bezpečnosti a obrany se nedotýkaly pouze
jednotlivých zemí, ale i NATO jako celku. Organizace Severoatlantické smlouvy již delší dobu usilovala
o nalezení podoby své pružné reakce na změny v bezpečnostní realitě, na geopolitické problémy, změny
strategického prostředí, změny ve významu bezpečnosti a ve vývoji mezinárodních vztahů. NATO
procházelo vnitřním vývojem od organizace výhradně zaměřené na kolektivní obranu před jasně deﬁnovaným
nepřítelem v mnohem komplexnější nástroj globální bezpečnosti. Tento vývoj byl potvrzen
při zasedání nejvyšších představitelů států a vlád při jednání Severoatlantické rady ve Washingtonu
v dubnu 1999 u příležitosti padesátého výročí NATO, na němž byla vyhlášena vize Aliance pro 21. století
a přijata nová Strategická koncepce NATO.
Vhodné bude použít text ze závěrečného komuniké, které se hodnotícími slovy vyjádřilo k období
integrace ČR do NATO mimo jiné následujícím způsobem: „Severoatlantická aliance, založená
na principech demokracie, svobody jednotlivce a vlády zákona, zůstává základem naší kolektivní obrany;
ztělesňuje transatlantickou vazbu, která váže Severní Ameriku a Evropu v jedinečném obranném
a bezpečnostním partnerství. Severoatlantická aliance vydržela zkoušku pěti desetiletí a umožnila
občanům spojeneckých zemí těšit se z bezprecedentního období míru, svobody a prosperity. Zde,
ve Washingtonu, jsme vzdali hold úspěchům minulosti a vytvořili jsme novou Alianci odpovídající úkolům
budoucnosti. Tato nová Aliance bude větší, schopnější, pružnější, zaměřená na kolektivní obranu
a schopná převzít nové mise, včetně příspěvku k účinnému předcházení konﬂiktů a aktivního zapojení
do krizového řízení, včetně operací reagujících na krize. Aliance bude spolupracovat s ostatními
46
národy a organizacemi při prosazování bezpečnosti, prosperity
a demokracie v celém euroatlantickém prostoru.
Dnešní přítomnost tří nových spojenců – České republiky,
Maďarska a Polska – dokazuje, že jsme překonali rozdělení
Evropy. NATO 21. století začíná dnes – NATO, které si
zachová sílu minulosti a přidá nové mise, nové členy, nová
partnerství. Za tímto účelem jsme schválili aktualizovanou
Strategickou koncepci.“55
S odstupem času je nezbytné ukázat na dvoustrannost
procesu; nejen my, ale i NATO se muselo měnit. Jedním
z prvních výsledků vnitřní přeměny Aliance byl vznik již
zmíněného programu PfP, který iniciovaly USA a vyhlásil
jej prezident Bill Clinton na začátku roku 1994. ČR vstoupila
do tohoto programu a jako první ze zemí bývalého
východního bloku zřídila svoji styčnou kancelář na velitelství
NATO v Bruselu. Ještě před vstupem do programu PfP
se stala v den svého vzniku, tedy 1. ledna 1993, členem
Severoatlantické rady pro spolupráci. Členství v PfP představovalo
pro Českou republiku nástroj pro uskutečnění
strategického záměru, jenž představoval vstup do organizace,
která poskytuje především záruky kolektivní obrany.
Odraz dobové situace dokumentuje vzpomínka prvního
náměstka ministra obrany v letech 1997–2000 Jaromíra
Novotného: „Program PfP umožňoval každé zemi otestovat
si své schopnosti a možnosti adaptace svých ozbrojených
sil na spolupráci s NATO. Tento program navíc
umožňoval účast i zemím, které ani nehodlaly případně
někdy do NATO vstoupit. Program PfP by se dal přirovnat
k ‚menu‘, ze kterého si každá Bruselem oslovená země
mohla vybrat podle svých možností a schopností. Dle
mého názoru tak program PfP vytvořil v Evropě novou bezpečnostní dimenzi. Armády a vojáci se ocitli
několik kroků napřed a politikům dokazovali na praktických příkladech, že spolupráce je možná. Tak
například cvičení mezi naší a německou armádou proběhla dávno před podepsáním Česko-německé
deklarace v roce 1997. První cvičení ještě vyvolávalo silné politické emoce, druhé už méně a třetí se stalo
běžnou, každoroční záležitostí.“56
55
Komuniké je dostupné na <http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/bezpecnostni_politika/nato_a_zahranicni_bezpecnostni_
politika/nato_a_cr/washingtonsky_summit_nato/komunike_z_washingtonskeho_summitu.html> [cit. 14. ledna 2009].
56
Dostupné na <http://www.army.cz/avis/publikace/integrace/soucast_nejvet_demokratsii_sveta.pdf> [cit. 20. srpna 2012].
Záhy po schválení programu Partnerství pro mír v roce 1994
navázalo se Severoatlantickou aliancí kontakty přes dvacet zemí
včetně České republiky. Na snímku Alexandr Vondra, tehdejší první
náměstek ministra zahraničních věcí, a Jiří Pospíšil, první náměstek
ministra obrany.
Foto: Oldřich Jeřábek
Jednání Severoatlantické rady
pro spolupráci NACC, jež se uskutečnilo
v Praze na přelomu června a července
1993, bylo mj. oceněním aktivního
zapojení České republiky a její armády
do mírových operací ve světě.
Foto: Jiří Hokův
47
Proces integrace naší země do západních
politických a bezpečnostních struktur
začal mnohem dříve než 8. července 1997,
kdy ČR obdržela oﬁciální pozvání k členství
na summitu NATO v Madridu, a než
do této organizace 12. března 1999 vstoupila
se všemi svými právy a povinnostmi.
Již v září 1990 a následně na jaře 1991
navštívil generální tajemník NATO tehdejší
ČSFR. Při politických rozhovorech byla diskutována
i otázka možného členství v této
organizaci. Je nutné podotknout, že v té
době však ještě NATO nebylo připraveno
k rozšiřování směrem na východ, a to
jak z politických, tak i vojenských důvodů.
Velké obavy vzbuzovaly především možné
negativní reakce tehdejšího Sovětského
svazu.
V přípravě na vstup do NATO splnila
ČR celou řadu kroků legislativního charakteru.
Z pohledu realizovaných vojenských
opatření byly plněny tzv. minimální vojenské
požadavky, které vytvořily předpoklad pro přijetí posilových sil spojenců v případě vzniku krize
na území státu, zabezpečily potřebnou úroveň spojení a výměnu informací a přispěly k postupné integraci
do integrovaného systému protivzdušně obrany NATO (NATINADS).
Velmi zajímavý vývoj zaznamenaly i názorové postoje obyvatelstva ke členství v NATO. Dne 12. března
1999, v den, kdy se ČR stala právoplatným členem, podporovalo tento krok 66,9% obyvatelstva.
Proti bylo 22,6% občanů a 10,5% nemělo k problému žádný názor. Příslušníci armády podporovali
vstup do NATO ještě mnohem výrazněji než ostatní občané. Pro členství bylo 80% vojáků z povolání.57
Podpora obyvatelstva se však v následujících letech snižovala. Tento neuspokojivý vývoj byl dán pravděpodobně
nespokojeností velké části občanů ČR s přístupem Aliance k řešení tzv. kosovské krize, a to
bez mandátu RB OSN v rámci tzv. humanitární intervence.
Jak uvedl náměstek ministra zahraničních věcí ČR profesor Otto Pick 8. února 2000 na mezinárodní
konferenci u příležitosti prvního výročí této významné události: „Vstup České republiky
do Severoatlantické aliance vytvořil pro náš stát úplně nové mezinárodní prostředí. Byl to jeden z prvních
úspěchů polistopadové zahraniční politiky, která si vytyčila zapojení do ,západních struktur‘ jako
hlavní prioritu.“58
3.3 Vznik a první koncepce výstavby
Armády České republiky
V návaznosti na ústavní zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky,
se vznikem ČR byly k 1. lednu 1993 změněny názvy a pojmenování v oblasti obrany.59
Mnohé prvky
57
SIMON, J., NATO and the Czech and Slovak Republic. A Comparative Study in Civil-Military Relations. Roman and Littleﬁeld Publisher,
Inc., 2004, s. 79. ISBN 0-7425-2902-9.
58
Dostupné na <http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/bezpecnostni_politika/cr_a_nato/nato_a_cr/cr_po_vstupu_do_nato/
x1_uvodni_slovo.html> [cit. 31. srpna 2012].
59
Bílá kniha o obraně České republiky, 1995, s. 26–29.
„Není otázkou zda, ale kdy Česká republika vstoupí do obranného společenství
NATO,“ prohlásil při setkání s ministrem obrany Vilémem Holáněm v roce 1994 vrchní
velitel ozbrojených sil Severoatlantické aliance v Evropě generál George A. Joulwan.
Foto: Oldřich Jeřábek
48
zůstaly dislokovány ve stejných objektech, ale uskutečnily závažné změny ve svém poslání. Federální
ministerstvo obrany se transformovalo v Ministerstvo obrany České republiky, vznikla Armáda České
republiky a Generální štáb Armády České republiky (GŠ AČR). Federální zákonné normy, základní řády
a vojenské předpisy, rozkazy a nařízení zůstaly v platnosti i v AČR.
Organizační strukturu AČR k 1. lednu 1993 tvořilo pozemní vojsko, letectvo a protivzdušná obrana.
Součástí armády byly dále záchranné útvary Civilní obrany,60
železniční vojsko a jednotky ostrahy
objektů zvláštní důležitosti. Pozemní vojsko od 1. ledna tvořil na dnešní poměry téměř neuvěřitelný
potenciál:
2 tankové divize na snížených počtech,
3 mechanizované divize (z toho 1 na snížených počtech),
1 raketový pluk,
2 dělostřelecké brigády,
4 ženijní brigády,
2 brigády chemické ochrany,
1 spojovací brigáda,
2 brigády technického zabezpečení,
2 brigády materiálního zabezpečení a
2 zdravotnické brigády.
V průběhu roku byly k 31. prosinci 1993 ze sestavy AČR vyjmuty záchranné útvary Civilní ochrany,
železniční vojsko, strážní jednotky zvláštní důležitosti, vrcholový sport a jednotky zabezpečení prezidenta
republiky, v nichž k datu 1. ledna 1994 celkově působilo 15 183 vojáků. Vojenské soudy a prokuratury
byly převedeny do civilní sféry již 1. ledna 1993. Jednotky vyčleněné do mírových sil OSN se vždy
sestavovaly z lidí a techniky různých jednotek, a nejednalo se tak o organické jednotky, které by bylo
možné z celkové sestavy AČR vyjmout.61
Proces výstavby armády zahájený v polovině roku 1993 se do roku 1996 realizoval podle, v pořadí
první, Koncepce výstavby AČR (dále Koncepce 1993). Jejím cílem bylo přejít z dosavadního čtyřstupňového
systému velení (strategický – Generální štáb, operační – vojenské okruhy, operačně-taktický – sbory
a armády, taktický – divize a brigády s podřízenými jednotkami) na třístupňový (strategický – Ministerstvo
obrany, operační – sbory, taktický – brigády). V souladu s Koncepcí 1993 mělo pokračovat snižování
počtu osob. Velení armády usilovalo o stabilizaci armádní dislokace a optimalizaci počtu posádek využívaných
armádou. Postoupilo
pokračování v personálních
změnách na rozhodujících pozicích
na Ministerstvu obrany
a v jednotkách. V souladu
se západním modelem zajištění
armády potřebnými službami
a materiálem byl navržen přechod
k logistickému systému,
který umožní integrovat technickou
a týlovou službu do všestranného
systému zabezpečení
vojsk. Koncepce počítala s realizací
systému plánování, programování
a rozpočtování. Důraz
byl položen i na postupné sbližování
s NATO s cílem dosáhnout
kompatibility a interoperability
v hlavních oblastech.
60
V roce 1993 přejmenována na Civilní ochranu.
61
Bílá kniha o obraně České republiky, 1995, s. 26–29.
Foto: Jiří Hokův
49
K naplnění cílů koncepce se realizovaly v následujících letech reorganizační a redislokační kroky a redukce
armády. V roce 1993 byl reorganizován strategický stupeň řízení, představovaný Ministerstvem
obrany. Na operačním stupni byla vytvořena velitelství sboru taktického letectva, sboru protivzdušné
obrany a Velitelství logistiky. Bylo zrušeno velitelství letectva a protivzdušné obrany a velitelství smíšeného
leteckého sboru. Na taktickém stupni byl zahájen přechod na brigádní systém reorganizací
jedné mechanizované divize na mechanizovanou brigádu. V souvislosti se zkrácením výkonu vojenské
základní služby na 12 měsíců přešla armáda na nový systém doplňování i výcviku.
V roce 1994 byla dokončena výstavba operačního stupně reorganizací Vojenských velitelství Západ
(Tábor) a Střed (Olomouc) na velitelství 1. a 2. armádního sboru. Na taktickém stupni byla v pozemním
vojsku vytvořena brigáda rychlého nasazení, 5 mechanizovaných brigád a 13 brigád územní obrany.
Ve vojenském letectvu a vojsku protivzdušné obrany vzniklo 5 leteckých základen (základny taktického,
stíhacího, školního, vrtulníkového a dopravního letectva) a 3 radiotechnické brigády. Zrušena byla velitelství
2. a 3. divize protivzdušné obrany, 3 pěší a 1 motorizovaná divize a železniční vojsko. Velitelství
logistiky převzalo odpovědnost za materiální zabezpečení všech součástí armády.
V roce 1995 byla vytvořena další
mechanizovaná brigáda, brigáda
územní obrany a byly tak stabilizovány
organizační struktury. Výrazně se snížil
počet svazků, útvarů a zařízení. Došlo
k postupnému snížení počtu vojáků
na 65 000. Byly respektovány počty
zbraní stanovené S-KOS. Armáda byla
zabezpečena rozhodujícími druhy výzbroje
a techniky z domácí nebo bývalé
sovětské výroby. Nadbytečná bojová
technika se likvidovala podle předepsaných
postupů. Celý proces, pravidelně
kontrolovaný vojenskými inspekcemi
členských států S-KOS, byl ukončen
k 15. listopadu 1995.
Při pokračující redislokaci vojsk
došlo k dalšímu podstatnému snížení
Foto: Jiří Hokův
Foto: Oldřich Jeřábek
50
počtu posádek (uvolněno bylo 24 velkých
nebo středních a 37 malých posádek).
Výběr posádek a rozmístění vojsk
byly prováděny na základě operačních,
výcvikových, ekonomických a sociálních
podmínek.
Od 1. ledna 1996 se AČR organizačně
členila na orgány velení, pozemní vojsko,
vojenské letectvo a vojsko protivzdušné
obrany, logistiku, vojenské zdravotnictví
a Vojenskou policii. Organizační strukturu
tvořily dva armádní sbory, sbor taktického
letectva, sbor protivzdušné obrany,
Velitelství logistiky a samostatné svazky
a útvary v přímé podřízenosti GŠ AČR.
Pozemní vojsko se členilo na polní vojsko, síly rychlého nasazení a vojsko územní obrany. Vojenské
letectvo bylo organizováno do leteckých základen a dělilo se na taktické, vrtulníkové, dopravní a speciální.
Vojsko protivzdušné obrany bylo tvořeno stíhacím letectvem, protiletadlovým raketovým vojskem
a radiotechnickým vojskem.
Mimo počty AČR byly vedeny Civilní ochrana ČR, jednotky vyčleněné do mírových sil OSN, Vojenská
kancelář prezidenta republiky, Hradní stráž, Úřad pro kontrolu odzbrojení v Praze, Armádní sportovní
centrum Dukla Praha, dva asanační pyrotechnické odřady a odřad kontroly vzorků pro tzv. radonový
program.62
3.4 Koncepce výstavby armády
v letech 1997–1999
Pro vytvoření představ o podmínkách, v nichž
se uskutečňoval vývoj AČR, je vhodné připomenout
dobovou politickou situaci. Dne 1. června
1996 se uskutečnily volby do Poslanecké sněmovny,
po nichž 4. července nastoupila druhá vláda
Václava Klause. Tvořila ji koalice ODS, KDU-ČSL
a ODA. Ministrem obrany se stal Miloslav Výborný
(KDU-ČSL). V průběhu vládnutí rostly ekonomické
problémy a vzájemné třenice, které po vypuknutí
aféry s ﬁnancováním ODS na podzim 1997 způsobily
vnitřní krizi a odchod KDU-ČSL a ODA z vládní
koalice. Vláda 30. listopadu 1997 podala demisi. ČR
však spravovala až do 2. ledna 1998, kdy byla jmenována
úřednická vláda Josefa Tošovského, která
podala demisi po volbách a vládla do 22. července
1998. Ministrem obrany byl Michal Lobkowicz.
Po mimořádných volbách v červnu byla ustanovena
menšinová vláda ČSSD s premiérem Milošem
Zemanem. Ministrem obrany byl od 22. července
1998 do 4. května 2001 Vladimír Vetchý.
62
Bílá kniha o obraně České republiky, 1995, s. 21–29.
Rovněž vojsko protivzdušné obrany procházelo během 90. let minulého století značnou
reorganizací.
Foto: Oldřich Jeřábek
Ministr obrany Vladimír Vetchý se za výkladu podplukovníka Jindřicha Sitty,
náčelníka 6. polní nemocnice, seznamuje s vybavením tohoto zařízení.
Nemocnice byla využita od května do listopadu 1999 v Albánii a Turecku
a v roce 2002 na kábulském letišti v Afghánistánu.
Foto: archiv OKP
51
Výstavbu armády v letech 1997
až 1999 pozitivně ovlivnilo úsilí
o vstup do NATO.63
Obranná politika
státu měla konkrétní výsledky,
které se promítly do vypracování
koncepčních přístupů. V březnu
1997 schválila vláda Národní obrannou
strategii (usnesení vlády č. 177
z 26. března 1997) a Záměr koncepce
výstavby AČR do roku 2000 s výhledem
do roku 2005 (usnesení vlády
č. 178 z 26. března 1997). Záměr vycházel
z cílů Národní obranné strategie,
stanovil souhrn konkrétních
a vzájemně propojených opatření
pro armádu tak, aby byly urychleně
dosaženy schopnosti k plnění
úkolů, vyplývajících z tohoto dokumentu
a z předpokládaného členství
v NATO. S ohledem na možnost
vzniku delšího časového prodlení a tím i zřejmě nehospodárného využívání
ﬁnančních prostředků v důsledku ukončení předchozí koncepce
v závěru roku 1996 a pro opožděné zahájení realizace nové, dosud nerozpracované
koncepce, řešil rezort obrany tehdejší situaci zahájením
realizace pouze uvedeného záměru. Hlavním nedostatkem obou zmíněných
dokumentů bylo, že nevycházely z reálných lidských, ﬁnančních
a věcných zdrojů, což mělo negativní důsledky na prohlubování některých
problémů přímo ve vojscích.
Situace ve společnosti, která se na vrcholové politické úrovni nechtěla
zabývat systémovým řešením bezpečnosti a obrany státu, měla
svůj osobitý vývoj. Praktické důsledky bezpečnostní politiky představovaly
jednu z teoretických variant – nic nebudu dělat, ono se nic velkého
nestane. Doba „až se něco stane“ nastoupila o povodních v roce 1997.
Bezpečnostními odborníky dlouhodobě urgovaná politická pozornost
se konečně zaměřila na doplnění bezpečnostní legislativy. Povodně
v roce 1997 způsobily škody i na majetku armády, ale současně znamenaly
značný úspěch z pohledu jejího použití v nevojenské krizové
situaci. Katastroﬁcké situace a dlouho chybějící praktické zkušenosti
celého bezpečnostního systému a armády ukázaly na nezbytnost přijetí
principiálních legislativních opatření pro zajišťování bezpečnosti
a obrany v podmínkách samostatné ČR.
Období let 1993–1997, kdy politická elita samostatné ČR nepřinesla
nový komplexní záchranný systém, ani nepodpořila myšlenky ke komplexnímu
systému obrany, bylo v roce 1997 u konce. V oblasti vojenské
obrany se dokončovala „mírová operace“ rozdělení armády ČSFR a řešeny
byly problémy vyplývající z rozdělení. Orgány vrcholového řízení
bezpečnosti a obrany státu se podílely na diplomatickém a politickém
zajištění „nové architektury bezpečnostního systému v Evropě“, přitom
předpokládaly, že nepřijdou mimořádné situace, které celý rozrušený a destabilizovaný, více zvyklostní
než nově postavený systém prověří. Návrhy na systémové řešení obrany a ochrany státu, včetně nově
63
LAPÁČEK, F., CRHÁK, M., Komentář k nové koncepci výstavby AČR, Vojenské rozhledy 1999, č. 4, s. 16.
Foto: archiv OKP
Příslušníci útvarů 4. brigády rychlého nasazení
v tzv. implementačních silách mise IFOR v Bosně
a Hercegovině v roce 1996
Foto: Vladimír Palán
52
vytvořené Bezpečnostní politiky ČR,64
předložil mezirezortní výzkumný tým pod vedením PhDr. Jaroslava
Jandy (Ústav mezinárodních vztahů, Praha). Politické vedení nereﬂektovalo doporučení ke změnám legislativy,
bez níž fakticky nebylo možné prosadit strukturální změny v právním státě. Po celé období
nefungovala ani dřívější Rada obrany státu.
Období vzpamatování v letech 1998–2000 úzce souviselo s dvěma zlomovými událostmi – s přijetím
ústavního zákona o bezpečnosti ČR jako projevu suverenity státu a integrací do NATO. Povodně v roce
1997 a následné vyhodnocování jejich důsledků a příčin ukázaly, že upozorňování bezpečnostních rezortů
a orgánů státní správy a samosprávy na mezery v legislativě bylo oprávněné.
Dne 22. dubna 1998 byl přijat ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. V souladu
s čl. 9 tohoto zákona vznikla Bezpečnostní rada státu, jejíž složení a činnost byly poprvé v samostatné
ČR upřesněny usnesením vlády ČR ze dne 10. června 1998 č. 391, o Bezpečnostní radě státu
a o plánování opatření k zajištění bezpečnosti ČR. Po pětileté přestávce byl tak utvořen vrcholový orgán
výkonu státní správy pro koordinaci aktivit v oblasti bezpečnosti a obrany.
Začátkem roku 1998 zpracoval rezort obrany Koncepci výstavby AČR do roku 2000 s výhledem
do roku 2005, kterou vzala na vědomí vláda dne 29. června 1998. Nicméně vzhledem k tomu, že tento
dokument řešil problematiku výstavby AČR pouze z hlediska přípravy ke vstupu a nikoliv z hlediska
nadcházejícího členství v NATO a rovněž nebyl podložen schválenou Bezpečnostní strategií České republiky,
ani Vojenskou strategií České republiky, přijal ministr obrany rozhodnutí k přepracování dokumentu
zásadním způsobem. Nový materiál, zpracovaný jako Koncepce výstavby rezortu obrany do roku
2004 s výhledem do roku 2009, byl předložen vládě ke schválení v roce 1999.65
Přijetí této koncepce
vládou v červnu 1999 již předcházelo schválení Bezpečnostní strategie ČR (usnesení vlády č. 123 ze dne
17. února 1999) a Vojenské strategie ČR (usnesení vlády č. 257 ze dne 29. března 1999).
V procesu přístupu ČR k Severoatlantické smlouvě byl v závěru roku 1998 zaveden, podobně jako
ve všech aliančních zemích, systém obranného plánování řízený vládou. Za plnění úkolů a opatření
64
JANDA, J., EICHLER, J., HANDL, V., JANOŠEC, J., ŠEDIVÝ, J. a kol., Bezpečnostní politika České republiky, Závěrečná zpráva z výzkumného
projektu, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, 159 s., ISBN 80-85864-23-1.
65
Koncepce výstavby rezortu obrany, Vojenské rozhledy 1999, č. 4, s. 3–15.
Foto: Jan Procházka
53
obranného plánování odpovídalo MO ČR, přičemž koordinátorem plánovacích opatření k zajištění
obrany se stal Výbor pro obranné plánování, jako stálý pracovní orgán BRS.
V procesu obranného plánování formulovaly orgány Aliance v roce 1998 celkem 52 návrhů cílů výstavby
sil pro AČR, z nichž 26 se týkalo celé armády, 14 řešilo úkoly pro pozemní síly a 12 pro vzdušné
síly. ČR plně akceptovala 28 a částečně 24 cílů výstavby sil. Jednotlivé cíle byly zformulovány jako návrh
konkrétních požadavků s přesným časovým vymezením, které by měla AČR realizovat v různých oblastech
výstavby i své činnosti. Realizace jednotlivých cílů byla rozvržena až do roku 2003 a s plánovanými
výdaji ve výši více než 60 mld. Kč.
Proces plánování sil prokázal, jak je pro rezort obrany a celou státní správu nezbytný funkční systém
střednědobého a dlouhodobého obranného plánování, založený na společných podkladech
o předpokládaném ekonomickém vývoji ČR. Současně vytvářel střednědobé i dlouhodobé perspektivy
pro obranný průmysl a tím i de facto pozitivně ovlivňoval ekonomický vývoj ČR.66
I přes objektivní existenci této potřeby se v podmínkách rezortu obrany nepodařilo ani po vstupu
do NATO v roce 1999 vytvořit koncepční nebo plánovací dokument, který by si uchoval dlouhodobou
platnost. Tento stav byl výsledkem několika faktorů. Jednak to byla, i přes přijaté vládní závazky,
nestabilita zdrojového rámce pro ﬁnancování koncepcemi a plány věcně vymezených záměrů. Druhý
faktor byl vnitřní a představoval omezenou schopnost rezortu obrany objektivně stanovit věcné záměry
ve vztahu k vývoji bezpečnostního prostředí, vývoji ve vojenství, demograﬁckému a technologickému
vývoji a jejich důsledcích pro obranu země a rozvoj armády v dlouhodobé perspektivě. Tato neschopnost
byla umocněna zejména zásadní personální obměnou, ale rovněž postupnou erozí nabývaných
schopností strategického řízení. To vše rozvinulo v celém průběhu 90. let minulého století celkovou
nestabilitu těch, kdo se strategickému plánování v rezortu obrany věnovali.
66
STRNÁDEK, J., Strategická koncepce stability a bezpečnosti pro 21. století a požadavky na obranný průmysl, Vojenské rozhledy 1999,
č. 4, s. 23–24.
54
Etapa reforem
1999–20044
Vstupem ČR do NATO byl završen jeden ze strategických cílů ČR, který se postupně formuloval
po roce 1989. Vedle demokratizace společnosti a jejího přechodu k ekonomice, fungující na tržních
mechanismech, se po deseti letech diplomatického úsilí podařilo dosáhnout pevného mezinárodního
zakotvení ČR v západních demokratických politicko-vojenských strukturách. K Severoatlantické
smlouvě nepřistoupila armáda nebo rezort obrany, ale k této smlouvě přistoupila celá ČR. Pro ČR a její
obrannou politiku znamenal tento významný historický milník deﬁnitivní rozuzlení otázek spojených
se zajišťováním její bezpečnosti a obrany. Členství v NATO neznamenalo pouze garanci společného
zajišťování obrany země, ale i závazek k této kolektivní obraně v rámci vlastních možností přispívat
při spravedlivém sdílení společného břemene. Vstupem do NATO se vytvořily zcela nové systémové
podmínky pro další rozvoj armády a otevřela se možnost deﬁnitivního vypořádání se s dědictvím studené
války, které bránilo zformování efektivního systému zajišťování obrany země. Začleněním do Aliance
byl s největší pravděpodobností vytvořen i velmi důležitý předpoklad pro další pokračování především
ekonomického integračního procesu do Evropské unie.
Z pohledu formulování obranné politiky a výstavby armády šlo o významné období reformních
přeměn zahájené strategickou revizí obrany v roce 2000 a ukončené dosažením počátečních operačních
schopností armády na konci roku 2006. Strategická revize obrany představovala provedení zásadní
inventury ve způsobu zajišťování obrany ČR ve světle jejího změněného mezinárodního postavení
a nastavení podmínek pro realizaci potřebných armádních reforem jako hlavního garanta praktického
prosazování obranné politiky státu.
Reformní záměry měly jeden významný společný jmenovatel. Na rozdíl od předcházejících více
či méně úspěšných procesů reorganizace, redislokace a redukce byly reformy orientovány na změnu
kvalitativních parametrů armády a na zvýšení efektivnosti a výkonnosti rezortu obrany jako celku. Tlak
na změnu kvality ve schopnostech armády a realizovaných procesech souvisejících s její podporou
vycházel z vnitřního sebeuvědomění si existujících nedostatků na základě zkušeností získaných v posledních
operacích na Balkáně, na jejichž základě Aliance zahájila proces rozvoje obranných schopností
a zvýšila úsilí o vnitřní reformu.67
Proces reforem byl poznamenán také dynamickým vývojem bezpečnostní
reality ve strategickém, celosvětovém rozměru. Teroristické útoky z 11. září 2001 na území USA
znamenaly významný zlom ve vnímání naléhavosti této hrozby. Pro civilizace západního typu se mezinárodní
terorismus stal realitou. Po analýzách byl původcem této hrozby označen zejména radikální
islám. Důsledkem vývoje bylo zapojení armád do řešení boje proti terorismu. Vojenská reakce členských
států NATO ihned po 11. září 2001 zahájila tento proces. Mezinárodní společenství se v roce 2002
v Afghánistánu a následně v roce 2003 v Iráku, v rámci tzv. koalice ochotných, soustředilo na vojenská
řešení. Tehdejší americká administrativa označovala toto úsilí jako válku proti terorismu.
67
NATO vyhlásilo Iniciativu ke zvýšení obranných schopností (DCI – Defence Capabilities Iniciative) na washingtonském summitu
v roce 1999. Cílem DCI bylo posílení vojenských schopností NATO pro větší efektivitu budoucích mnohonárodních operací. DCI
podpořila mnohonárodní spolupráci uvnitř Aliance na nižších úrovních a kladla větší důraz na interoperabilitu jak mezi spojenci
navzájem, tak mezi Aliancí a partnerskými státy při mírových operacích, jak tomu např. bylo a je v Bosně a Hercegovině
a Kosovu.
55
4.1 Vstup do NATO
Vstup do NATO byl jedním z nejdůležitějších politických rozhodnutí v historii samostatné ČR.
Můžeme je z diplomatického hlediska porovnat jen s pozdějším vstupem do Evropské unie. Proč šlo
o nejzávažnější bezpečnostní rozhodnutí? Členství v jakékoliv organizaci je spojeno s určitým přerozdělením
suverenity, kterou Česká republika měla jen krátkou dobu od roku 1991 (ukončení Varšavské
smlouvy) v rámci ČSFR a od 1993 (vznik samostatné ČR) do roku 1999. Vstup do NATO představuje
akt, v němž je stvrzeno podpisem převzetí závazků, jejichž konkrétní podobu v budoucnu nebude stát
pravděpodobně schopen plně ovlivňovat. Podle článku 5 spočívá závazek v případě ozbrojeného útoku
na kteroukoliv členskou zemi, „že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami
takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat
bezpečnost…“. Při rozhodování tehdejších představitelů bylo považováno za významnější, že se ČR
stane členem největší a nejsilnější vojenské aliance na světě, a to, že NATO považuje za svůj prvořadý
cíl ochranu svých členů a transatlantických hodnot, na nichž je založena. ČR se podpisem stala spoluodpovědnou
za bezpečnost v celé severoatlantické oblasti, tedy v prostoru mnohonásobně větším, než
představuje rozloha státu. Zasedá u společného stolu s ostatními členskými státy. Očekává se dodržení
závazků a spolupráce, včetně projevu vlastního stanoviska k projednávaným otázkám. Má možnost
ovlivňovat rozhodnutí a opatření NATO a je za ně rovněž odpovědná.
Dne 29. ledna 1999 obdržela vláda ČR dopis generálního tajemníka NATO Javiera Solany, který
obsahoval pozvání k přistoupení k Alianci. O necelý měsíc později, 26. února 1999, prezident Václav
Havel podepsal v Praze listiny o přistoupení ČR k Severoatlantické smlouvě. Ze strany ČR tím byl ukončen
proces vstupu do NATO. Dne 12. března 1999 se ČR oﬁciálně stala členem Severoatlantické aliance.
Ministři zahraničních věcí ČR Jan Kavan, Polska Bronislaw Geremek a Maďarska János Martonyi
Washingtonský summit NATO v dubnu 1999 k 50. výročí založení Aliance
Foto: archiv OKP
56
odevzdali ve městě Independence v Missouri ministryni zahraničních věcí USA Madeleine Albrightové
ratiﬁkační listiny o vstupu svých zemí do NATO.
NATO je politicko-vojenská organizace a rovněž zastoupení státu, které muselo být řešeno současně
se vstupem, je představováno dvěma delegacemi: politickou, kterou zajišťuje Ministerstvo zahraničních
věcí, a vojenskou, kterou garantuje Ministerstvo obrany. Vzhledem k tomu, že předchozí období bylo
spojeno s přípravou na budoucí členství, zvládla obě ministerstva počáteční období vstupu do aliančních
struktur bez výraznějších problémů.
Jiná situace nastala v politických orgánech. Již 24. března 1999 Poslanecká sněmovna Parlamentu
ČR na svém jednání vyslovila souhlas s vysláním nevyzbrojeného dopravního letounu An-26 k plnění
přepravních úkolů v misi NATO pro dohled nad dodržováním úmluv o příměří v Kosovu. Dne 2. dubna
1999 vláda ČR rozhodla o otevření vzdušného prostoru přeletům spojeneckých vojenských letadel
všeho druhu podle potřeb aliančního vedení v souvislosti s bojovými akcemi proti Jugoslávii. Následně
14. dubna Parlament ČR schválil vyslání vojenské polní nemocnice na 18 měsíců a nevyzbrojeného
armádního dopravního letounu An-26 včetně personálu pro potřeby NATO v souvislosti s konﬂiktem
v Kosovu. Dne 21. dubna pak bylo odsouhlaseno přistávání vojenských letadel NATO na letištích v ČR
a přesuny jednotek Aliance přes naše území.
Ve dnech 27. května až 4. června 1999 se uskutečnilo vojenské velitelsko-štábní cvičení Cooperative
Guard ‘99 ve Vyškově zaměřené na postupy pro plánování a vedení operace na podporu míru a zlepšení
interoperability mezi partnerskými státy a NATO, kterého se účastnilo 2 000 vojáků z 26 států NATO
a programu PfP. Dne 17. června 1999 Senát Parlamentu ČR vyjádřil souhlas s rozhodnutím Poslanecké
sněmovny z 15. června, aby ČR vyslala do Kosova v rámci mezinárodních sil KFOR vojenskou jednotku
v počtu až 800 osob.
Uvedený výčet základních informací ilustruje posílení politického zájmu o vojenskou problematiku
v úzké návaznosti na nové úkoly, které pramenily ze členství ČR v NATO.
4.2 Řízení obrany v letech 1999–2004
Cílem civilního řízení a demokratické kontroly po roce 1999 bylo přizpůsobit armádu změnám bezpečnostního
prostředí a novým bezpečnostním výzvám. Nový úkol směřoval k prokázání role spolehlivého
spojence v Alianci, který je schopen dostát svým závazkům a spravedlivě sdílet společné břemeno
při kolektivním zajišťování bezpečnosti a obrany.
Skutečně smysluplné politické zadání pro armádu bylo deﬁnováno až po vstupu ČR do NATO ve formě
strategických bezpečnostních dokumentů.68
Vláda Miloše Zemana v nich deﬁnovala bezpečnostní
68
Bezpečnostní strategie ČR 2001 a Bezpečnostní strategie ČR 2003.
Ministr obrany Vladimír Vetchý, premiér Miloš Zeman a náčelník Generálního štábu AČR Jiří Šedivý
na washingtonském summitu NATO v dubnu 1999
Foto: archiv OKP
57
zájmy ČR a stanovila úroveň vojensko-politických ambicí. Bezpečnost byla v těchto dokumentech vysvětlována
komplexně a zahrnovala obranu země, vnitřní bezpečnost, diplomacii a hospodářství. V reformním
týmu MO ČR byly vytvořeny intelektuální předpoklady pro rozpracování politického zadání
do postupných plánovitých kroků a opatření s vymezenými cílovými stavy transformace armády.69
V etapě reforem byly již k dispozici funkční mechanismy všech forem demokratické kontroly armády.
Určité problémy nastaly s obsazováním pozice ministra obrany. Do této funkce byli jmenováni sice
civilisté, ale ve dvou případech šlo o bývalé příslušníky důstojnického sboru, kteří se pro účely jmenování
do politické funkce ministra obrany v podstatě „z uniformy vysvlékli“.70
Pro vypracování realistické
koncepce reformy armády a její prosazení do praxe bylo potřebné, aby ministr obrany představoval
osobu vysoce odborně erudovanou ve speciﬁckém prostředí. Takovou však v daném okamžiku neměla
vládnoucí politická reprezentace k dispozici.
Vedle funkční demokratické kontroly ze strany prezidenta, Parlamentu ČR a vlády se rozvíjela i speciﬁcká
forma demokratické kontroly armády. Především šlo o aktivity bezpečnostní komunity zformované
kolem bývalých vysokých představitelů armády a intelektuálů (Antonín Rašek, Karel Pezl, Jan Eichler).
Bezpečnostní komunita usilovala o konstruktivní ovlivnění tvorby bezpečnostní a obranné politiky ČR,
kritizovala personální praxi při navrhování a jmenování politiků či odborníků do funkcí v bezpečnostním
systému a jejich nekompetentnost pro výkon odborných funkcí. Mimo jiné kritizovala propojení
(integraci) MO a GŠ jako důsledek reformních změn po roce 2003. Pro zvýšení účinnosti demokratické
kontroly navrhovala intenzivnější přípravu poslanců a senátorů v oblasti bezpečnostní politiky státu.71
V době vstupu do NATO představovala výkonnou moc koaliční vláda ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU,
předsedou vlády byl Miloš Zeman, ministrem obrany Vladimír Vetchý, ministrem zahraničních věcí Jan
Kavan, náčelníkem GŠ AČR armádní generál Jiří Šedivý (1998–2002). Dne 4. května 2001 byl jmenován
ministrem obrany Jaroslav Tvrdík, který ve funkci pokračoval i po volbách v roce 2002 ve vládě
Vladimíra Špidly (koalice ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU). Náčelníkem GŠ AČR byl armádní generál Pavel
Štefka (2002–2007).
V letech 2001–2003 byli do funkce ministra obrany, mimo jiné v souvislosti s přípravou koncepce profesionalizace
armády, jmenováni bývalí vojáci – Jaroslav Tvrdík (pplk. v z.), kterého v roce 2003 nahradil
Miroslav Kostelka (genpor. v z.). Oba před nástupem do funkce zastávali místa náměstků ministra obrany.
V roce 2004 ministra obrany M. Kostelku vystřídal opět civilní představitel, tentokrát reprezentant koaliční
strany US-DEU Karel
Kühnl. O nedocenění
významu civilního řízení
jako prvku strategického
řízení armády, které
by mělo usměrňovat její
záměry ve věcné oblasti,
svědčí skutečnost,
že v hlavních koncepčních
dokumentech rezortu
obrany nebyla tato
problematika začleněna.
Z tohoto hlediska např.
Vojenská strategie ČR
z roku 2002 obsahovala
pouze věcné záměry výstavby
a použití armády,
69
Koncepce výstavby profesionální AČR a mobilizace OS ČR přepracovaná na změněný zdrojový rámec, MO ČR, 2003.
70
Ing. Jaroslav TVRDÍK 2001–2003, Ing. Miroslav KOSTELKA 2003–2004.
71
RAŠEK, A., Bezpečnost – věc veřejného zájmu, in: Bezpečnostní budoucnost ČR, otázky, výzvy, problémy, Středisko bezpečnostní
politiky, Centrum pro sociální a ekonomické strategie, Sborník statí ke konferenci Česká bezpečnostní politika a její perspektivy,
Praha 2005, ISBN 80-7278-306-8.
Dva ministři obrany – Vladimír Vetchý (vlevo) a jeho nástupce Jaroslav Tvrdík
Foto: Oldřich Jeřábek
58
a to ve velmi obecné rovině.
Strategii celkového
řízení armády, tj. vnějšího
a vnitřního, neřešila ani
Koncepce výstavby profesionální
AČR a mobilizace
ozbrojených sil přepracovaná
na změněný zdrojový
rámec z 12. listopadu
2003. Ve Vojenské strategii
ČR z roku 2004 byla
sice již zařazena pasáž
pod názvem Strategie
obrany ČR, ale systémem
obrany a jeho řízením se,
kromě deklarace základních
obecných zásad,
podrobněji nezabývala.72
Role médií, jež spočívá
v informování o činnosti
armády a kterou je
možné hodnotit jako jeden z předpokladů účinného civilního řízení a demokratické kontroly, byla spíše
rozporuplná. Pozitivní vliv veřejných sdělovacích prostředků na straně jedné se sice projevoval v kladné
identiﬁkaci vážných problémů armády (především otázky spojené s neefektivním hospodařením a netransparentním
způsobem zadávání veřejných zakázek), ale hledání různých senzací na straně druhé
často narušovalo služební činnost vojáků.
Na chod armády také nepříznivě působil až příliš volně formulovaný zákon o civilní službě č. 73/1990
Sb. ze dne 14. března 1990. Tento zákon umožňoval nenastoupit vojenskou službu pro rozpor s vlastním
svědomím, současně ho však zneužil značný počet mladých lidí, kteří se tímto způsobem chtěli
vyhnout výkonu vojenské základní služby. To vážně oslabilo připravenost a bojeschopnost armády,
morální stav a motivaci vojáků z povolání organizovat vojenský život. 73
Při posuzování komunikace armády s veřejností, jako významné součásti civilního řízení a demokratické
kontroly armády, lze konstatovat, že zpočátku neměla systémový charakter. Ministerstvo obrany si
však její potřebu uvědomovalo a snažilo se nástroje komunikace účelně využívat, přičemž významnou
úlohu sehrával stupeň komunikativnosti osobností, které stály v čele rezortu MO a GŠ AČR. Až na výjimky
však šlo většinou o opatření, jimiž rezort obrany reagoval na žádosti, dotazy, výzvy nebo kritiku
veřejnosti.
Rozhodující formu komunikace rezortu MO s veřejností představovala komunikace prostřednictvím
sdělovacích prostředků. Pokud jde o propagaci armády v televizi a rozhlasu, došlo, ve srovnání se situací
v předchozím režimu, k jejímu výraznému omezení. Již koncem 80. let k tomu přispělo zejména
ukončení působnosti armádní redakce v Československé televizi, zajišťující různé televizní pořady s vojenskou
a bezpečnostní tematikou, a zrušení pravidelného rozhlasového vysílání pro vojáky Polní pošta.
Intenzita pořadů o armádě v těchto druzích sdělovacích prostředků se zvýšila až v období našeho
začlenění do NATO. Významné bylo konání summitu NATO v Praze v roce 2002 a souvislosti s účastí
našich vojáků v mírových operacích a s profesionalizací armády. Obnovení pravidelných televizních
a rozhlasových pořadů se však nepodařilo zajistit.
Komunikativní zaměření na cílové skupiny vnější veřejnosti bylo využíváno výrazně méně, přičemž
vůči vnitřní veřejnosti, tj. příslušníkům armády a občanským zaměstnancům MO a AČR, převládalo
72
SÍLA, J., Civilní řízení a kontrola ozbrojených sil, in: Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy, s. 107.
73
RAŠEK, A., Vytváření a realizace bezpečnostní politiky České republiky, s. 20 a doplňující informace poskytnuté autorovi A. RAŠKEM
dne 21. 2. 2006.
V listopadu 2002 proběhl v Praze summit NATO, jehož charakteristiku vystihují tři pojmy – noví členové,
nové vztahy a nové schopnosti.
Foto: Radko Janata
59
poskytování informací prostřednictvím armádních periodik. Rezort obrany neměl až do roku 2001
žádný normativní akt kodiﬁkující pravomoci a odpovědnost za komunikaci s veřejností a stanovující
její pravidla a zásady. Situace se změnila až přijetím rozkazu ministra obrany o poskytování informací
v důsledku vyhlášení zákona o svobodném přístupu k informacím. V době přípravy koncepce výstavby
profesionální AČR v roce 2001 se již informačně-komunikační aktivity k cílovým skupinám veřejnosti
staly důležitou součástí prezentace přípravy uvedené koncepce. 74
4.3 Koncepce výstavby rezortu obrany
z roku 1999
Dne 14. září 1999 byly přijaty „vojenské zákony“, které vytvořily podmínky pro přistoupení ČR
k Severoatlantické smlouvě:
zákon č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný
zákon);
zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky;
zákon č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých
právních poměrech vojáků v záloze;
zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání;
zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.
V následujícím roce 28. a 29. června 2000 byly přijaty „krizové zákony“, jež určují pravidla k použití
armády v krizových situacích nevojenského charakteru:
zákonč.239/2000Sb.,ointegrovanémzáchrannémsystémuaozměně
některých zákonů (později ve znění zákona č. 320/2002 Sb.);
zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů
(krizový zákon);
zákon č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy
a o změně některých souvisejících zákonů.
Koncepce výstavby rezortu obrany z roku 1999 (dále Koncepce 1999)
v části, která se věnovala hodnocení dosaženého stavu, konstatovala,
že i přes řadu problémů, spojených s nedostatky v provázanosti výstavby
a reorganizace armády v letech 1993–1998 se skutečnými ekonomickými
možnostmi státu, se podařilo vybudovat armádu, která má schopnosti
plnit úkoly jak samostatné obrany státu, tak rovněž působit vyčleněnými
silami ve prospěch Aliance.
Armáda přešla od divizního k brigádnímu principu výstavby organizační
struktury. Brigáda a prapor jsou organizační celky, které více odpovídají
změněné velikosti armády a rovněž umožňují operativní a variabilní
použití vojsk. Schopnost sil působit v sestavě Aliance byla nicméně
omezena nízkou interoperabilitou systémů velení, řízení a průzkumu,
komunikačních a informačních systémů, zastaralostí a nedostatečným
technickým vybavením tehdejší výzbroje a ostatní vojenské techniky
a materiálu.
Za hlavní přínosy dosavadní přestavby armády byly v Koncepci 1999
označovány přístupy, které směřovaly ke splnění minimálních vojenských
požadavků pro vstup ČR do NATO, institucionalizování systému obranného
plánování, snižování počtů osob bez závažných sociálních důsledků
74
NOVÁ, D., Komunikace s veřejností – součást civilního řízení ozbrojených sil, in: Bezpečnostní politika České republiky – výzvy
a problémy, s. 131–134.
Jedním z důležitých úkolů v armádě po vstupu do NATO
bylo zvýšit interoperabilitu našich komunikačních
a informačních systémů stejně jako systémů velení a řízení
v rámci Aliance.
Foto: Oldřich Jeřábek
60
a omezování početního stavu hlavních zbraňových systémů, opouštění posádek a rovnoměrnější rozmístění
armády na území státu. Pozitivně bylo hodnoceno zlepšení vzájemného vztahu mezi obyvatelstvem
a armádou a zavedení systému jazykové přípravy vojáků z povolání.
Podle Koncepce 1999 přetrvávající těžkosti zahrnovaly aplikaci moderních manažerských metod,
nepostačující hodnostní a vzdělanostní strukturu vojáků z povolání, která neodpovídala požadavkům
podle nově stanovené systemizace funkcí a hodností. Upozorněno bylo na absenci zásadní restrukturalizace
vojenského školství, integrace obranného výzkumu a vývoje a rovněž na neuspokojivý stav
při snižování nemovitého majetku, omezování rozsahu a změny struktury zásob a v rychlosti modernizace
výzbroje a ostatní techniky.
Mezi základní východiska a limitující podmínky budoucí struktury a velikosti armády zařadila
Koncepce 1999 schopnost, při respektování členství v NATO, eliminovat potenciální bezpečnostní rizika
a ohrožení státu, která byla uvedena ve Vojenské strategii ČR z roku 1999 a přitom zajistit jako člen
aliančního uskupení plnění úkolů podle článku 5 Severoatlantické smlouvy, včetně účasti na mezinárodních
mírových operacích mimo území státu a Aliance. Dosavadní samostatné pojetí obrany ČR
se změnilo v pojetí kolektivní, při udržení individuální schopnosti bránit území státu jako celku, v souladu
s články 3 a 5 Severoatlantické smlouvy, při zachování připravenosti vyčleňovat deklarované síly
a prostředky do aliančního uskupení. Zdrojová omezení (lidská, věcná a ﬁnanční) měla mít pro naplňování
cílů výstavby a stanovených úkolů zásadní význam.
Hlavní cíle Koncepce 1999 zahrnovaly, kromě již zmíněného zajištění eliminace rizik v systému kolektivní
obrany a při zachování schopnosti autonomní obrany státu, dosažení schopnosti spolupůsobit
určenými silami a prostředky s armádami NATO. Mezi tyto cíle se dále řadily i odstranění negativních
jevů současného stavu a sladění výstavby s ekonomickými možnostmi státu. Hlavní úkoly směřovaly
k zabezpečení potřebné kvality a kvantity personálu, zbraňových systémů a ostatní techniky podle
standardů NATO. Plánované změny byly současně sestaveny
podle priorit výstavby rezortu MO, kam kromě zajišťování
úkolů obrany, modernizace výzbroje a zvýšení kvality personálu
patřily rovněž prohloubení civilního řízení a demokratické
kontroly ozbrojených sil, rozvoj informatiky, výstavba
jednotné logistiky a uplatnění ekologických technologií.
V pasáži věnované organizačnímu členění rezortu MO
a úkolům jednotlivých prvků Koncepce 1999 uváděla, že rezort
obrany budou tvořit AČR, přímo podřízené útvary a zařízení
civilně-správní části MO, osoby v zahraničních misích
a dočasně Civilní ochrana ČR. Celkový početní stav rezortu
neměl překročit v roce 2002 mírový limit 62 000 osob (vojáci
z povolání, vojáci v základní službě a občanští zaměstnanci).
Armáda měla být v souladu s Koncepcí 1999 organizačně
členěna na pozemní síly, vzdušné síly, síly územní obrany
a podpůrné složky. Pozemní síly se měly v míru skládat
z Velitelství pozemních sil, kterému bude podřízena nově
vytvořená mechanizovaná divize, jako nový prvek pro zabezpečení
začlenění sil a prostředků do společných operačních
uskupení Aliance, dále brigáda rychlého nasazení a výcvikové
a mobilizační základny druhů vojsk. Vzdušné síly se měly
v míru skládat z Velitelství vzdušných sil a jemu podřízených
orgánů a sil velení, řízení a průzkumu, vojenského letectva,
organizačně uzpůsobeného do čtyř leteckých základen,
a protiletadlového raketového vojska, organizačně uzpůsobeného
do jednoho svazku.
Síly územní obrany měly být budovány k obraně teritoria
státu a k ochraně významných objektů infrastruktury
na území státu. V míru se měly skládat z Velitelství sil územní
Foto: archiv OKP
61
obrany, jemuž by byla podřízena teritoriální velitelství územní
obrany, mobilizační základny a vojenské záchranné útvary.
Podpůrné složky měly být v souladu s Koncepcí 1999 tvořeny
logistikou, vojenskou zpravodajskou službou, Vojenskou
policií, vojenským zdravotnictvím a přímo podřízenými útvary
a zařízeními Generálního štábu.
Podle operačního předurčení a kategorií NATO byly síly členěny
podle jejich pohotovosti k plnění úkolů na síly okamžité
reakce (s dobou připravenosti k použití do 10 dnů), síly rychlé
reakce (s dobou připravenosti do 20 dnů) a hlavní obranné
síly (mírové a válečně vytvářené svazky a útvary, které budou
rozděleny podle kategorií NATO na přidělené pod velení, vyčleněné,
předurčené pro NATO a síly pod národním velením.
Mírové svazky a útvary budou připraveny k posílení a nahrazení
sil okamžité a rychlé reakce).
Síly okamžité a rychlé reakce byly připravovány k přidělení
pod velení NATO a vyčlenění pro NATO a k možnému využití
pro eliminaci nenadále vzniklých vojenských a nevojenských
rizik ohrožení státu.
Pro mezinárodní mírové operace měly být připraveny síly
a prostředky v rozsahu do 1 000 osob k plnění speciﬁckých
úkolů v síle zesíleného mechanizovaného praporu, jednoho
vrtulníkového roje a letecké dopravní skupiny. Dále měly být
připraveny jednotky podpůrného typu (chemická, ženijní, zdravotnická
apod.) v síle roty nebo odřadu (polní nemocnice).
Skutečné počty hlavních druhů výzbroje a ostatní techniky
měly od 31. prosince 2002 činit:
795 bojových tanků,
1 252 bojových obrněných vozidel,
657 dělostřeleckých systémů ráže 100mm a více,
200 bojových letounů a
50 bojových vrtulníků.
Plánované počty se měly snížit v tancích na 541 kusů a v letecké technice na 96 bojových letounů,
36 bojových vrtulníků, 18 vrtulníků bojové podpory a do 22 protiletadlových raketových kompletů
středního a malého dosahu. Do výzbroje se mělo postupně zavést 72 podzvukových víceúčelových taktických
letounů L-159 a v souladu s ekonomickými možnostmi státu až 24 nadzvukových víceúčelových
taktických letounů. Podle údajů předaných za ČR v rámci S-KOS činily skutečné počty hlavních druhů
výzbroje a ostatní techniky k 1. lednu 2003: 541 bojových tanků, 1 235 bojových obrněných vozidel,
528 dělostřeleckých systémů ráže 100mm a více, 125 bojových letounů a 34 bojových vrtulníků.75
V systému velení a řízení měl být i nadále zachován třístupňový systém:
strategický – Ministerstvo obrany,
operační – Velitelství pozemních sil, Velitelství vzdušných sil, Velitelství sil územní obrany a velitelství
podpůrných složek,
taktický – velitelství svazků, základen, útvarů a zařízení v podřízenosti orgánů vyšších stupňů.
Předpokládaný časový harmonogram plnění hlavních úkolů výstavby rezortu obrany podle Koncepce
1999:
do konce roku 2000 začlenit mechanizované brigády pod velitelství mechanizované divize a dosáhnout
schopnosti plnit úkoly v rámci společných mírových a humanitárních operací;
do konce roku 2001 dokončit výstavbu celoarmádní datové sítě na strategické a operační
úrovni;
75
Informace odboru kontroly odzbrojení Ředitelství zahraničních aktivit MO ČR.
Po vstupu do NATO začala armáda vedle jednotek, které
operovaly v zahraničních misích nebo se do nich připravovaly,
vyčleňovat i síly určené k okamžité či rychlé reakci, jež by
v případě potřeby byly přiděleny pod velení Aliance.
Foto: Oldřich Jeřábek
62
do konce roku 2002 dosáhnout limitu počtů osob stanoveného
pro rezort, vybudovat systém velení a řízení pro síly
okamžité reakce, integrovat systém protivzdušné obrany
a systém řízení letového provozu do příslušných systémů
NATO a předat základnu vrtulníkového letectva do podřízenosti
pozemních sil;
do konce roku 2004 přezbrojit část taktického letectva podzvukovými
víceúčelovými taktickými letouny L-159, v závislosti
na ekonomických možnostech státu zahájit zavádění
nadzvukových víceúčelových taktických letounů do operačního
zasazení a dokončit výstavbu celoarmádní datové sítě;
do konce roku 2006 dokončit výstavbu sil podřízených nebo
vyčleněných pro NATO a vybudovat systém velení a řízení
pro síly rychlé reakce. Zahájit proces integrace komunikační
infrastruktury, modernizovat systémy řízení palby, výzbroje
a ostatní techniky pozemních sil a zvýšit přepravní kapacitu
dopravního letectva. Dále realizovat hlavní opatření sociálního
programu, ekologického programu a opatření ke zlepšení
podmínek života vojáků z povolání a v základní službě,
restrukturalizovat zásoby souběžně s modernizací a zaváděním
nové výzbroje a ostatní techniky;
po roce 2006 zavést vícekanálový protiletadlový a protiraketový
systém a dokončit restrukturalizace zásob;
do konce roku 2009, v případě rozhodnutí o přezbrojení AČR
nadzvukovými víceúčelovými taktickými letouny, dokončit
jejich zavedení.
Při zabezpečení výstavby rezortu obrany Koncepce 1999 vycházela
z předpokladu, že počet vojáků v základní (náhradní)
službě bude sice postupně klesat, ale ještě v roce 2009 jich
bude do 20 000 osob. Počet vojáků z povolání měl dosahovat
do 22 500 osob. Je zřejmé, že v tomto období vedení rezortu obrany
a velení armády ještě neuvažovalo o vytvoření plně profesionální
armády. Pro zajištění zahraničních misí se stále počítalo s existencí
konskripční armády (s vojáky v základní službě), tj. s povoláním
příslušných vojenských specialistů, kteří nejsou vojenskými profesionály,
k výkonu další služby po dobu mise. Tento přístup vedl k pokračování
ve výstavbě dvojkolejné armády: jedna část využitelná
pouze pro obranu teritoria a druhá pro plnění úkolů v misích. Plně
profesionalizovány měly být pouze jednotky a útvary sil okamžité
reakce s krátkou dobou připravenosti, zatímco u obdobných jednotek
a útvarů s delší dobou připravenosti se v mírové organizační
struktuře počítalo sice v menší míře, ale nadále s vojáky základní
služby a občanskými zaměstnanci – vojáky v záloze.
V oblasti věcných zdrojů a infrastruktury stanovila Koncepce
1999 dvanáct programových okruhů ve sférách centrálního řízení
a administrativy, vzdělávání a sociálního zabezpečení, zahraničních
aktivit, rozvoje pozemních sil, vzdušných sil, vojenského zpravodajství,
zabezpečení velení a řízení, rozvoje centrální logistiky, vojenského
zdravotnictví, vědy a výzkumu, reprodukce nemovité infrastruktury a ekologie. Za důležitý
předpoklad splnění cílů Koncepce 1999 označila racionální vědeckou a výzkumnou podporu, využívající
koordinace výzkumných a vývojových aktivit na národní úrovni a v rámci NATO. Ke splnění požadavku
na efektivnější využívání nemovitého majetku měl pokračovat proces účelného soustřeďování vojsk
do perspektivních posádek.
Společné cvičení aliančních sil
Foto: Oldřich Jeřábek
Foto: archiv OKP
63
Koncepce 1999 se v oblasti zajištění
potřebných ﬁnančních zdrojů odvolávala
na usnesení vlády ČR č. 478/1996
o záměru postupného zvyšování podílu
vojenských výdajů na HDP zhruba
o 0,1% ročně tak, aby v roce 2000 dosáhl
tento podíl zhruba 2%. Současně
poukázala na nezbytnost stanovit
nový odhad vývoje ﬁnančních zdrojů
pro střednědobé období do roku 2004
s možným výhledem do roku 2009, který
představuje ﬁxaci podílu celkových
výdajů MO na 2,2% HDP. Přitom poukazovala
na nutnost respektovat v investiční
oblasti splátkový kalendář projektu
L-159, schválený vládou v červnu
1997, a plnění cílů výstavby ozbrojených
sil, k nimž se ČR zavázala jako člen
NATO. Kromě uvedených skutečností,
jež ovlivňují strukturu rezortních výdajů,
dokument poukazoval na nutnost posílení výdajů k zabezpečení provozu útvarů a především
výcviku, zejména pro jednotky vyčleňované pro použití sil NATO, vytváření zásob pro síly rychlé reakce
a likvidace nepoužitelných zásob.
Koncepci 1999 se rezortu obrany nepodařilo v původně vymezeném rozsahu nikdy realizovat, což
bylo dáno především situací, ve které byla připravována a schvalována. Ta byla ovlivněna velmi optimistickým
hodnocením vstupních zdrojových podmínek, kdy vláda deklarovala postupné navyšování
výdajů na zajišťování obrany ve stínu událostí spojených se členstvím v NATO. Na druhé straně byl rezort
obrany stále omezován negativním dědictvím z období studené války ve formě zastaralé vojenské
techniky, obrovského množství nadbytečných a nepotřebných zásob a nevyužitelné infrastruktury, jejichž
likvidace a odstraňování byly ekonomicky vysoce náročné. Velmi ambiciózní modernizace jak pozemních,
tak i vzdušných sil nevycházela z objektivních potřeb armády pro budoucí úkoly a významným
způsobem zatížila hospodaření rezortu obrany. Svůj vliv měla i mezinárodní vojenskopolitická situace
a jisté vystřízlivění, kdy ne zcela uspokojivé hodnocení operačního působení Aliance v tzv. kosovském
konﬂiktu přineslo výsledky, v nichž se projevila celá řada nedostatků v operačních schopnostech jednotlivých
zemí a obrovský technologický rozdíl mezi USA a evropským pilířem NATO.
4.4 Tvrdíkova reforma
Na základě vládou schválených Základních strategických principů a cílů reformy ozbrojených sil
ze srpna 2001, s cílem vytvořit plně profesionální armádu do roku 2006, vypracoval tým vládního zmocněnce
pro přípravu reformy ozbrojených sil Koncepci výstavby profesionální Armády České republiky
a mobilizace ozbrojených sil České republiky (dále Koncepce 2002). Kromě obsahu reformy a termínu byly
dalším pilířem zadání vlády ﬁnanční zdroje představované ročním podílem 2,2% z HDP. Při zpracování
se vycházelo z hlavních faktorů, které ovlivňují výstavbu armády. Šlo především o vývoj bezpečnostního
prostředí, zvláště po 11. září 2001, o integraci ČR do NATO, o vývoj vojenství a moderních technologií
a v neposlední řadě o důsledky studené války, které se projevovaly v dědictví vlastní vzdálenější i nedávné
minulosti (např. zanedbaná infrastruktura, značné zásoby nepotřebného majetku, zastaralá výzbroj).
Touto koncepcí byla završena druhá etapa přípravného období reformy ozbrojených sil ČR a uzavřela
se tak strategická revize obrany zahájená v listopadu 2000. Vláda schválila konečnou verzi této koncepce,
kterou předložil tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík, 13. listopadu 2002. Současně uložila
Ministerstvu vnitra zpracovat do konce roku 2004 koncepci bezpečnostního systému ČR a Ministerstvu
Foto: Oldřich Jeřábek
64
zahraničních věcí bezpečnostní strategii. Reforma armády tak byla zpracovaná
v předstihu vůči plánované architektuře bezpečnostního systému,
která by ideálně měla být vytvořena jako první.76
Plány reformy vycházely ze zdrojového rámce, u něhož byl při schvalování
vyjádřen předpoklad, že bude reálný a bude naplněn. Předpoklad
narušily změny v prioritách vlády v souvislosti s nutností řešit nápravu
škod po rozsáhlých povodních v roce 2002 a v souvislosti s následnými
urychlenými přípravami na naléhavou reformu veřejných ﬁnancí vzhledem
k přípravě na členství v Evropské unii. Stát si tedy nemohl dovolit
vyčleňovat reformou předpokládané prostředky na rozvoj armády.
Vynucený pokles zdrojového rámce již pro rok 2004 podstatným způsobem
změnil podmínky pro provedení reformy a rezort MO byl tak
nucen, v kritickém období zahájení plnění reformy v roce 2003, rozpracovat
Koncepci 2002 na pozměněné zdrojové podmínky a uvést
ji s nimi do dlouhodobého souladu. Došlo tak k objektivní změně
v oblasti, která byla považována za jeden ze základních pilířů reformy.
Její nerespektování by však vedlo k nevyváženosti celého konceptu
a k rozporům mezi cíli a možnostmi. 77
4.5 Kostelkova reforma
Návrh Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky
a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovaná na změněný
zdrojový rámec (dále Koncepce 2003) předložil nový ministr obrany
Miroslav Kostelka. Vláda návrh schválila 12. listopadu 2003. Výdaje
na kapitolu MO nebyly již, jako do této doby, odvozovány z procentuálního
podílu na hrubém domácím produktu, ale ve výši, která byla nezbytná
k pokrytí úkolů spojených s dosažením počátečních operačních schopností
v roce 2006 a navazujícími změnami. Výhledově stanovený reálný
nárůst, vyjádřený nominální hodnotou, představoval meziročně řádově
přibližně 3 mld. Kč v závislosti na tom, jaké úkoly bude rezort obrany plnit.
Podle této koncepce patřila mezi základní úkoly ozbrojených sil obrana
území ČR s maximálním využitím systému kolektivní obrany. Dále šlo o zabezpečení
účasti v operacích mimo území ČR silami předurčenými pro operace
pod vedením NATO, EU a jiných organizací a pro koaliční operace. Mezi
další základní úkoly se řadilo střežení vzdušného prostoru ČR, zabezpečení
přijetí sil NATO v případě vzniku nebezpečí vojenského ohrožení teritoria státu
nebo bezpečnosti Aliance a splnění úkolů při nevojenských ohroženích ČR a úkolů vyplývajících z platných
zákonů ČR. Rozsah a způsob naplnění těchto úkolů měl vycházet z další orientace na specializaci
ozbrojených sil v oblasti pasivních sledovacích systémů, ochrany proti zbraním hromadného ničení
a z vyváženého rozvoje ostatních druhů vojsk.
S Koncepcí 2003 byl vypracován střednědobý plán na léta 2005–2010, přičemž rok 2004 byl považován
za přechodový mezi střednědobým plánem 2003–2008. Základní úkoly armády zůstaly nezměněny:
76
VÁŇA, J., Koncepce výstavby profesionální armády a mobilizace ozbrojených sil ČR rozpracovaná v návaznosti na změny nového
zdrojového rámce, národní seminář k reformě ozbrojených sil, 24. 9. 2003, dostupné na <http://www.army.cz/scripts/detail.
php?id=3123>.
77
Ministr obrany J. Tvrdík v souvislosti s nutností přepracovat Koncepci 2002 odstoupil ze své funkce 9. 6. 2003. Odstoupení zdůvodnil
zejména svou osobní přílišnou spjatostí s původní verzí koncepce a přísliby danými jak vojenské, tak civilní veřejnosti, zejména
v místech posádek, které však v nových podmínkách nebude možné splnit. Podrobnější informace na http://www.radiocz/cz/
clanek/41375.
65
Vzdušné síly české armády se do systému integrované protivzdušné obrany NATINADS zapojily v březnu 1999.
Foto: archiv OKP
obrana území ČR v systému kolektivní obrany, zabezpečení účasti v operacích mimo území státu, zajištění
střežení vzdušného prostoru, plnění aliančních závazků a připravenost k plnění národních úkolů
při nevojenských ohroženích. Formou politicko-vojenských ambicí byly stanoveny typy operací, v návaznosti
na situace podle článku 5 Severoatlantické smlouvy i mimo tento článek, a schopnost AČR
v nich působit:
pro případ vysokého stupně ohrožení, jehož pravděpodobnost byla považována za téměř nulovou,
se operace měla zúčastnit celá armáda s možností provedení všeobecné mobilizace. Přes
připravenost k obraně vlastními zdroji se spoléhalo na to, že v případě konﬂiktu splní ostatní
koaliční partneři svoji povinnost vyplývající ze zmíněného článku smlouvy;
při operaci nízké intenzity podle článku 5 Severoatlantické smlouvy, což mohl být konﬂikt na území
NATO v oblasti, která přímo nesousedí s ČR, měl být vyslán zhruba zdrojový ekvivalent mechanizované
brigády (bez rotace).
Koncepce 2003 počítala s nutností za každé situace střežit vzdušný prostor v systému integrované
protivzdušné obrany NATO (NATINADS) a s plněním asistenčních záchranných nebo humanitárních
úkolů v ČR.
Mírová struktura armády měla být schopna zajistit bezpečnost bez mobilizace a bez přijímání dalších
mimořádných opatření. S připraveností na dosažení cílových operačních schopností AČR se počítalo
v letech 2010–2012.
V operacích na prosazení míru mimo článek 5 Severoatlantické smlouvy se mohla armáda zúčastnit
v síle brigády nebo jejího ekvivalentu, tj. do 3 000 osob (bez rotace). Oproti Koncepci 2002 tak došlo
ke snížení o 2 000 osob. Předpokládala se účast ve dvou paralelních operacích – v jedné operaci silou
zhruba do 1 000 osob a ve druhé, případ od případu, do 250 lidí.
Při omezeném ozbrojeném lokálním konﬂiktu mimo území ČR se pro operaci společné obrany nízké
intenzity počítalo s účastí brigády, která by měla být k dispozici od roku 2007. Působení brigády, nebo
spíše praporu a specializované jednotky, by bylo bez rotace, maximálně po dobu 6 měsíců. V případě
operace na udržení míru se počítalo s možností rotace jednotky.
V případě hrozeb nevojenského charakteru měla být armáda schopna nasadit v míru ve prospěch
Policie ČR do 1 000 osob na maximální dobu 3 měsíců (předchozí Koncepce 2002 předpokládala
2 000 osob). Koncepce 2003 také snížila původní záměr počtu poskytnutých příslušníků do integrovaného
záchranného systému na 1 200 po dobu jednoho měsíce.
Cílová organizační struktura AČR počítala se třemi místy velení:
Ministerstvo obrany (integrované s Generálním štábem) – Praha;
Velitelství společných sil – Olomouc;
Velitelství sil podpory a výcviku – Stará Boleslav.78
78
Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovaná na změněný
zdrojový rámec. A report 2003, č. 24, s. 3–4.
66
Integrace MO a GŠ probíhala již
delší dobu. Přes několikanásobnou
reorganizaci MO se však nepodařilo
systémově správně rozdělit působnost
mezi jeho civilně-správní část a GŠ.
Nebyl především důsledně uplatněn
princip těsné závislosti a vazby mezi
odpovědností a pravomocí. Proto
docházelo k narušování obecné zásady
řízení a velení, nebyly systémově
deﬁnovány kompetence a odpovědnost
jednotlivých stupňů, docházelo
k překrývání a zdvojování působnosti.
Mezi cíle integrace tak patřilo nejen
odstranění duplicit, ale především
zlepšení komunikace mezi jednotlivými
složkami. Součásti bývalého samostatného
GŠ se staly součástmi MO ČR
s tím, že jsou podřízeny náčelníkovi
GŠ. Vznik transformovaného MO snížil počet příslušníků civilně-správní i vojensko-odborné části, dále
se odstranila duplicitní činnost v oblastech, jako jsou personalistika a obranné plánování. Poslední velká
reorganizace proběhla v roce 2002, avšak bez důsledného zhodnocení její úspěšnosti, další změny pak
po etapách, a to k 1. prosinci 2003, a poté k 1. lednu a 1. dubnu 2004. Byly zrušeny sekce strategického
plánování MO, personální sekce MO, sekce personalistiky GŠ a sekce perspektivního plánování
GŠ a nově vytvořeny sekce personální MO, sekce obranné politiky a strategie MO a sekce plánování
sil MO. Zanikly rovněž Národní úřad pro vyzbrojování MO a Úřad strategických projektů infrastruktury
a k 1. lednu 2004 byla vytvořena sekce vyzbrojování MO.
Oproti snížení počtů k 1. prosinci 2003 byla reorganizace k 1. dubnu 2004 rozsáhlejší. Výchozí počet
asi 2 300 osob se snížil na 1 690. Významný dopad měla reorganizace i na přímo podřízené vojenské
útvary a zařízení MO a GŠ. Cílem bylo vytvořit jednu organizaci zajišťující integrované ministerstvo.
Vzhledem k úsilí o minimální počet přímo podřízených útvarů byly všechny prvky podpory přesunuty
do podřízenosti Velitelství podpory a výcviku,
další prvky pod Velitelství společných sil.
Při snaze o odstranění duplicit došlo k 1. dubnu
2004 na GŠ ke zrušení několika sekcí (např. logistiky,
velení a řízení, vojenského zdravotnictví
aj.) a ke vzniku několika společných sekcí na MO.
Tato reorganizace dále pokračuje.79
Společné síly soustředily nejdůležitější druhy
sil s předpokládaným nasazením v různých operacích.
Velitelství společných sil bylo zodpovědné
za komplexní přípravu vojsk a fungovalo jako
tzv. poskytovatel sil (force provider) pro případné
operační nasazení. Společné síly tvořily vlastní
velitelství s pozemními, vzdušnými, specializovanými
silami a s prvky zabezpečení.
Pozemní síly byly složeny pouze ze dvou
mechanizovaných brigád (původní Koncepce
2002 předpokládala mechanizovanou divizi),
79
Velké změny, ale ne poslední, interview s vedoucím oddělení koordinace reformy AČR na GŠ Františkem Kunešem, A report 2004,
č. 2, s. 2–3.
Foto: archiv OKP
Snímek z jmenování generálmajora Pavla Štefky náčelníkem Generálního
štábu AČR prezidentem Václavem Havlem. Funkci předával armádní generál
Jiří Šedivý.
Foto: Oldřich Jeřábek
67
dělostřelecké brigády se dvěma smíšenými dělostřeleckými oddíly a průzkumného praporu s možností
jeho dalšího rozvoje.
Vzdušné síly zahrnovaly základnu taktického letectva, základnu vrtulníkového letectva, základnu dopravního
letectva a protiletadlovou raketovou brigádu.
Specializované síly byly tvořeny brigádou chemické a biologické ochrany (národní prapor chemické
ochrany, prapor chemické ochrany NATO), střediskem odborné přípravy ochrany proti zbraním hromadného
ničení, jednotkou postavenou na mobilních pasivních sledovacích systémech typu Věra, centrem
civilně-vojenské spolupráce a centrem psychologických operací a Ústředním vojenským zdravotním
ústavem.
Prvky zabezpečení představovaly následující složky: brigáda logistické podpory s jedním praporem
zásobování a jedním praporem oprav a praporem zabezpečení (zabezpečení velitelství), ženijní záchranná
brigáda s jedním nasaditelným praporem bojové podpory a pěti záchrannými prapory pro působení
na teritoriu a spojovací prapor.
Síly podpory a výcviku byly prvkem teritoriálního
charakteru a působily převážně ve stacionárních
zařízeních. Určeny byly zejména k poskytování
personální, ﬁnanční, logistické, zdravotnické, komunikační
a jiné podpory součástem rezortu MO
a spojeneckým silám na území ČR při plnění úkolů
souvisejících se zabezpečením zahraničních ozbrojených
sil hostitelským státem HNS (Host Nation
Support). Tvořily je Velitelství sil podpory a výcviku
s Ředitelstvím logistické a zdravotnické podpory,
Ředitelstvím personální podpory a Ředitelstvím
pro výcvik a doktríny. Dále byly tvořeny základnou
komunikačních a informačních systémů, střediskem
bezpečnosti informací, 14 krajskými vojenskými
velitelstvími, Agenturou vojenských informací
a služeb, vojenskými hudbami a praporem
zabezpečení.
Součástí reformy byla významná změna ve vojenském
vysokém školství. Zrušena byla Vojenská akademie v Brně, Vysoká vojenská škola pozemního
vojska ve Vyškově a Vojenská lékařská akademie Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové. Přijetím
zákona č. 214/2004 Sb., o zřízení Univerzity obrany, k 1. září 2004 byla zavedena existence jediné státní
vysoké školy pro přípravu vojenských profesionálů se sídlem v Brně, kde je umístěna Fakulta ekonomiky
a managementu, Fakulta vojenských technologií a s Fakultou vojenského zdravotnictví v Hradci Králové.
Univerzita obrany byla přímo podřízena ministrovi obrany.
Jednotky společných sil měly dosáhnout počátečních operačních schopností v roce 2006 a cílových
operačních schopností v letech 2010–2012. Síly podpory a výcviku měly dokončit reformu již
v roce 2008.80
Do konce roku 2006 měly být vybrané jednotky schopné splnit úkoly vyplývající z politicko-vojenských
ambicí ČR na jakémkoliv místě ve světě (kromě arktických oblastí) a vyrovnat se s vycvičeností
a úrovní vyzbrojení jednotkám z některých dalších členských zemí NATO, s nimiž budou nasazeny
do společných misí. Zatímco existující reforma vytvářela věcný rámec pro rozvoj armády přibližně
do roku 2012, existoval předpoklad vypracovat dlouhodobější představu o výstavbě armády do doby
mezi lety 2020–2025.81
Náčelník Generálního štábu Armády ČR předložil 31. prosince 2006 prezidentu republiky hlášení
o dosažení počátečních operačních schopností OS ČR, které znamenaly vybudování a dosažení po-
80
DANDA, O., Kühnl chce diskutovat o rušení posádek, Právo, 13. 8. 2004, s. 2.
81
Z rozhovoru P. BAROCHA s náčelníkem GŠ genpor. P. ŠTEFKOU zveřejněném v Hospodářských novinách dne 12. 9. 2005 pod názvem
Nelze mít vojáky pro mír a pro válku, s. 4.
Foto: Oldřich Jeřábek
68
žadovaného stupně připravenosti útvarů (jednotek, prvků)82
potřebných pro vytvoření brigádního úkolového uskupení
nebo rotaci v praporním úkolovém uskupení pro operace
na prosazení, podporu nebo udržení míru. V praxi to znamenalo,
že ČR disponovala vycvičeným a vybaveným uskupením
velikosti brigády (v počtu 3 000 osob) pro operace ve spektru
od nízké až po vysokou intenzitu, které bylo certiﬁkováno
Aliancí. Tím byla naplněna první etapa reformy a završen první
krok k postupnému naplnění politicko-vojenských ambicí ČR
stanovených Koncepcí 2003 a aktualizovaných ve Vojenské
strategii ČR z roku 2004.
Bezpečnostní systém ČR pro vojenské i nevojenské krizové
situace prošel v letech 1999–2004 výraznými změnami.
Od 1. ledna 2001 platily krizové zákony a nastaly nové systémové
podmínky, které naplnily představy z roku 1992. Došlo
zejména ke spojení požární a Civilní ochrany do jednoho organizačního
prvku pod vedením Hasičského záchranného sboru
(HZS) ČR. Pro realizaci této myšlenky byla Civilní ochrana převedena
od MO k MV a v období výstavby se jednotlivé prvky
začaly sžívat. V souladu se zákonem č. 239/2000 Sb. vznikl integrovaný
záchranný systém ČR (IZS), v němž je armáda, přesněji
„vyčleněné síly a prostředky ozbrojených sil“, zařazena jako
ostatní složka IZS. Těmi základními složkami IZS jsou HZS ČR,
jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí kraje jednotkami požární ochrany, Policie ČR,
zdravotnická záchranná služba. V platnost vstoupil zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení),
ze dne 12. dubna 2000, který mimo jiné přinesl zrušení okresních úřadů. Změnily se způsoby evidence
branců a doplňování ozbrojených sil. V praktickém životě bezpečnostního systému probíhala výstavba
a zvykání si na nové struktury s novým posláním při plném zajištění potřeb obyvatelstva.
V roce 2004 byla zpracována Analýza bezpečnostního systému ČR, která předložila návrhy na jeho
optimalizaci. Podobu bezpečnostního systému i vnitřní vazby jeho prvků ovlivnila reforma veřejné správy
včetně reformy a modernizace orgánů ústřední státní správy. Poslední výraznou změnou, která ovlivnila
předpokládaný podíl složek bezpečnostního systému na typových plánech, byl přechod na plně
profesionální Armádu ČR od 1. ledna 2005. Změna byla uskutečněna na základě zákona č. 585/2004
Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), který zrušil zákon č. 218/1999 Sb., o rozsahu
branné povinnosti a o vojenských správních úřadech. Ukončení výkonu vojenské základní služby přineslo
důsledky pro účast armády na odstraňování následků nevojenských katastrof (povodně, havárie
velkého rozsahu ap.).
Zlomovou událostí byl vstup ČR do EU 1. května 2004. Armáda ČR nastoupila jako jedna ze součástí
společnosti do uskutečňování Evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP – European Security
and Defence Policy) a začala se aktivně podílet na řešení společných úkolů. Vzhledem k tomu, že podstatná
část států EU je současně členským státem NATO, nebyla tato nová situace pro oblast našeho
vojenství a zajišťování obrany tak neznámá. Při platnosti smlouvy mezi NATO a EU, známé pod označením
Berlin+, bylo dohodnuto, že plánování společných operací pod vlajkou EU budou řešit plánovací
orgány NATO. V praxi se projevila rovněž nezbytná příprava na vojenské zajištění použití vojenských
jednotek k plnění speciﬁckých úkolů EU, jak vyplývají z tzv. petersbergských úkolů.83
Spolupráce v této
oblasti ovlivnila konkrétní úkoly, které byly v AČR od roku 2004 zajišťovány, ovlivnila i vojenský výcvik.
82
Podle rozhodnutí NGŠ AČR z roku 2004 to znamenalo dosažení požadovaného stupně připravenosti u 37 útvarů.
83
Úkoly byly schváleny na ministerské konferenci Západoevropské unie (ZEU), která se konala v červnu 1992 v hotelu Petersberg
u Bonnu. Členské státy ZEU deklarovaly svou připravenost poskytnout vojenské jednotky ze svých konvenčních ozbrojených sil
pro vojenské úkoly, které jsou prováděny pod vedením ZEU. Mohou být použity k následujícím vojenským úkolům: humanitární
a záchranné akce; akce k udržení míru; akce bojových jednotek v krizových situacích, včetně prosazování míru. Tyto úkoly jsou
v současné době výslovně stanoveny v článku 17 Smlouvy o Evropské unii a tvoří nedílnou součást ESDP.
V rámci integrovaného záchranného systému patří
armáda mezi tzv. ostatní složky IZS. Svou pomoc poskytuje
až na vyžádání.
Foto: Jan Šulc
69
Možná si čtenář na tomto místě položí otázku, proč se stále opakuje proces, jehož výsledkem jsou
nové nebo modiﬁkované koncepční dokumenty, které stanovují záměry další činnosti a rozvoje rezortu
MO a armády. Zdá se, že koncepční plánování na MO bylo, je a nejpravděpodobněji i nadále bude
spojeno se střídáním vln velkých očekávání s vlnami doprovázenými určitým zklamáním. Každá nová
koncepce vyvolávala u pracovníků rezortu obrany a příslušníků armády naděje, které byly spojovány
s vytvořením změněných podmínek, snad vhodnějších pro dlouhodobější a stabilnější vývoj, jež by
mohly přinést kontinuitu a zajišťovat perspektivu. Podmínek, kdy nebude následovat další redukce personálu,
likvidace „neperspektivních“ a vznik nových útvarů, opouštění právě zmodernizovaných posádek
a přesun do posádek, které nevytvářejí podmínky pro další smysluplné fungování a naplňování jejich
poslání. Příslušníci rezortu obrany věřili, že se zahájí nebo bude pokračovat potřebná modernizace
a provede se obměna zastaralé techniky a materiálu, že se armáda zbaví zbytečného a nevyužitelného
materiálu, munice a náhradních dílů, pro které již nemá techniku, že budou nastaveny a stabilizovány
potřebné systémy pro řízení kariér, akvizicí, plánování, programování a rozpočtování a celou řadu dalších
oblastí.
V celém průběhu přechodu od totalitní masové armády k moderní armádě demokratického státu
se nikdy nestalo, že by byla potvrzena rozumná kontinuita. Proč k tomu nedošlo, to budeme jen velmi
obtížně vysvětlovat. Jednou z možností, jak tento vývoj objasnit, je permanentní změna prostředí, jsou
to „tekuté časy ve věku nejistoty“.84
Zajišťování obrany státu se realizovalo za každé situace. Potvrdila
se omezená schopnost úspěšně předvídat pravděpodobný budoucí vývoj, a to jak vnitřních, tak i vnějších
podmínek (ekonomický vývoj, vývoj bezpečnostní reality, vývoj ve vojenství, demograﬁi a technologiích)
a jejich důsledky na rozvoj rezortu obrany, na výstavbu a použití ozbrojených sil. Do procesu
adaptace armády na nové podmínky tak zásadním způsobem vstupovalo ne vždy zcela objektivní politické
rozhodování. Rovněž dynamika změn nepřispěla k vytvoření potřebných podmínek pro stabilizaci
ozbrojených sil. Je zřejmé, že tuto dynamiku nemohly svým věcným obsahem přežít ani záměry ministra
Tvrdíka nebo Kostelky spojené s reformou armády pod velmi lukrativním marketingovým sloganem
„malá, mladá, moderní a mobilní“.
Dnem 1. ledna 2005 se AČR stala plně profesionální. Poprvé v průběhu historie Československa
a ČR je ve struktuře i v personálním obsazení bez vojáků v základní službě. Nová situace přivedla
politiky, vojenské i bezpečnostní odborníky do očekávání, jestli situaci zvládneme, tak jak ji zvládají
v jiných zemích, kde již profesionální armády mají. Přechod k plně profesionální armádě byl posledním
krokem reforem, tedy postupů změn, náprav, zlepšení. Další reformní krok již nečekáme. Ozbrojené
síly ČR nastoupily na cestu transformace – přeměny, přetvoření podle změněné bezpečnostní reality.
Transformace zákonitě nebude jen jedna. Posloupnost transformací ozbrojených sil by měla zajišťovat
reálné potřeby obrany ČR proti vojenským hrozbám.
84
Z. Bauman v úvodu ke své knize Tekuté časy: život ve věku nejistoty poznamenává: „Pevná fáze modernity přešla ve fázi tekutou,
nastal tedy stav, kdy sociální formy... nadále nemohou... udržet stejný tvar po delší časové období, protože se rozpadají a rozpouštějí
rychleji, než stačí být ustaveny... Dlouhodobé myšlení, plánování a jednání zkolabovaly a sociální struktury, v nichž by se toto
myšlení, plánování a jednání mohly vepsat pro časy budoucí, ztratily svoji sílu či úplně vymizely.“ Zygmunt BAUMAN, Tekuté časy:
život ve věku nejistoty. Academia, Praha, 2008, s. 9–10, ISBN 978-80-200-1656-0.
Etapa transformací
2005–20125
70
5.1 Řízení obrany v letech 2005–2012
Ministrem obrany od 4. srpna 2004 do 4. září 2006 byl Karel Kühnl z Unie svobody za vlády sociálních
demokratů Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Poté byl do této funkce jmenován bývalý ředitel
Ústavu mezinárodních vztahů Jiří Šedivý, nestranický představitel ve vládě ODS Mirka Topolánka, vytvořené
po parlamentních volbách v červnu 2006. První vládě Mirka Topolánka nebyla 3. října 2006
vyslovena důvěra, a proto byly uskutečněny kroky k sestavení jeho druhé vlády. Tak se stalo, že výsledek
povolebního uspořádání neumožnil, aby ministr Šedivý jako nestraník pokračoval v zastávání této
funkce. Na post ministryně obrany byla 9. ledna 2007 jmenována opět civilní osoba. Poprvé v historii
země se jednalo o ženu, právničku Vlastu Parkanovou z KDU-ČSL. V době předsednictví ČR v EU byla
24. března 2009 vyslovena druhé vládě Mirka Topolánka nedůvěra a při jmenování úřednické vlády Jana
Fischera 8. května 2009 nastoupil do funkce ministra obrany Martin Barták (nestraník, navržen ODS).
Tato vláda měla původně ukončit činnost při předčasných volbách na podzim 2009, které se ale nakonec
konaly až v řádném termínu v květnu 2010. Vláda Petra Nečase (ODS) byla jmenována 13. července
2010 a ministrem obrany v ní byl ustanoven člen ODS Alexandr Vondra. Tato vláda byla koaliční, složená
z ODS, TOP 09 a Věcí veřejných.
Náčelníky GŠ AČR se postupně stali armádní
generál Pavel Štefka (2002–2007), armádní generál
Vlastimil Picek (2007–2012) a po něm
generálporučík Petr Pavel.
5.2 Koncepční
východiska další
transformace
Po roce 2006 došlo k zásadnímu omezení
zdrojových podmínek rezortu obrany a tím
i schopnosti ﬁnancovat věcné záměry jejich rozvoje
a zabezpečení činnosti v souladu s Koncepcí
2003.85
Omezení zdrojového rámce bylo dáno
úsilím vlády naplnit makroekonomická kritéria
pro přijetí společné měny EU (míra deﬁcitu
veřejných ﬁnancí a zadluženosti státu). Změnily
se i vnější podmínky pro rozvoj a činnost rezortu obrany a armády. V průběhu roku 2008 a 2009 byly
dostupné zdroje rezortu obrany dále omezeny vlivem negativního působení celosvětové hospodářské
krize na ekonomiku země. Pokračovalo poměrně intenzivní působení Aliance a EU v operacích
na Balkánu, Blízkém a Středním východě a do určité míry i v Africe, do nichž se ČR v rámci svých možností
zapojila nebo existovala pravděpodobnost, že by se tak mohlo stát v blízké budoucnosti, například
v souvislosti s možným nasazením bojového uskupení EU, které ČR vytvářela a měla v pohotovosti
ve druhé polovině roku 2009. Zapojení ČR a jejích spojenců do zahraničních mnohonárodních operací
zásadním způsobem změnilo požadavky na rozvoj schopností všech armád členských zemí NATO a EU.
Požadavky směřovaly především k vyšší úrovni nasaditelnosti, udržitelnosti, interoperability a ochrany
vojsk v asymetrickém způsobu vedení konﬂiktu. Do procesu další transformace rezortu obrany ČR
zasáhlo přeformulování politicko-vojenských ambicí NATO, které nově deﬁnovala Ministerská směrnice
NATO z roku 2006. Obecně stanovila potřebu připravovat se na souběžné a zpravidla dlouhodobé
vedení většího počtu menších operací, a to ve značných vzdálenostech od teritoria členských zemí,
85
Rozpočet kapitoly rezortu MO se propadl hluboko pod Aliancí požadovanou hranici 2% HDP.
Ministr obrany Karel Kühnl (vlevo) při setkání s náměstkem ministra obrany
Velké Británie Adamem Ingramem na sklonku roku 2004
Foto: Marie Křížová
71
v náročných klimatických a geograﬁckých podmínkách a odlišném kulturním
prostředí.
Je zřejmé, že tyto okolnosti měly zcela zásadní vliv na rozvoj armád všech
členských zemí a že proces přizpůsobování obranné politiky státu výzvám, které
vycházejí z měnícího se bezpečnostního prostředí, tedy nebyl a ve své podstatě
ani nemůže být nikdy ukončen. Nemůže se tak stát z toho důvodu, že se prostředí,
v němž se tento proces výstavby a rozvoje armád realizuje, velmi dynamicky
mění. Politici, koncepční pracovníci na MO a vojenští plánovači mají ve své
činnosti pouze jednu jistotu, vše je v pohybu, změna se stala neoddělitelnou
součástí jejich každodenního života a vše může být a zpravidla i bude zcela jinak,
než se původně zamýšlelo.
Zásadním způsobem se rozšířilo spektrum úkolů, které armády plní. Jejich
použití v soudobých operacích nemá pouze vojenský, ale mnohdy i nevojenský
charakter. Vojáci mohou souběžně plnit bojové úkoly a přitom se podílet na stabilizaci
a obnově života v krizových oblastech, kde došlo k rozpadu celospolečenských
hodnot, politického, správního a hospodářského systému. Každodenně
musí čelit tzv. asymetrickému působení protivníka. Tento protivník není na technologicky
srovnatelné úrovni a není schopen otevřeného boje, využívá však partyzánského
způsobu vedení války. Mnohdy se opírá o podporu místního obyvatelstva,
těží z dokonalé znalosti terénu, ve kterém operuje, a je velmi přizpůsobivý
klimatickým podmínkám. Takový protivník je jen obtížně identiﬁkovatelný a jeho
účinná eliminace je velmi náročná. Navíc dokáže velmi efektivně medializovat konﬂikt, působit na veřejnost
v zemích, které jsou do operace zapojeny. Své působení dokáže v těchto zemích materializovat
diverzními akcemi ve formě teroristických atentátů. Jeho cílem je vyvolat strach u obyvatelstva, vzbudit
odpor veřejnosti s nasazením zahraničních vojsk v těchto operacích a vyvinout politický tlak na jejich
odsun. K prosazení svých zájmů má asymetrický protivník mnohem větší časový prostor než státy
mnohonárodních sil. Dlouhé operační nasazení jednotek (v tomto smyslu hovoříme o vzniku dlouhých
válek) ve velkých vzdálenostech od vlastního teritoria je ekonomicky velmi nákladné a vyžaduje udržení
zdrojově velmi náročného rotačního systému vojsk, která jsou těmito operacemi značně psychicky
i fyzicky vyčerpávána.
Všechny tyto aspekty a výzvy vyžadovaly zásadní změny přístupů k výstavbě české armády a rozvoji
jejích kvantitativních i kvalitativních charakteristik. V tomto smyslu však existovala i zcela jasná politická
odpovědnost za to, že pro splnění úkolů, které jsou armádě stanoveny, musí být vytvořeny odpovídající
podmínky. Jde především o potřebný rozsah personálu, výcviku, zbraní a zbraňových systémů, odpovídající
technologické úrovně, infrastruktury a dalšího materiálu a služeb zabezpečující svou kvalitou jak
podmínky pro již zmiňované použití, tak i výcvik a běžný život příslušníků armády.
Vláda již při schválení Koncepce 2003 předpokládala, že po dosažení počátečních operačních schopností
ozbrojených sil bude dosavadní průběh realizace reformy vyhodnocen a v závislosti na změnách
Příslušníci 221. vrtulníkové
letky z Přerova se mohou
chlubit už více než
dvacetiletými kontakty
s aliančními tygřími
letkami. Jejich jednotka je
členem Asociace tygřích
letek NTA (NATO Tiger
Association). Součástí
jejich společných setkání
jsou letecko-taktická
cvičení, při nichž si
osádky osvojují nové
dovednosti při plánování
misí zaměřených
na vyhledávání a záchranu
v boji i na praktické létání.
Foto: archiv
221. vrtulníkové letky
Foto: Vladimír Marek
72
podmínek upraven harmonogram
jejich další
výstavby. Stav realizace
Koncepce 2003
rezort obrany vyhodnotil
a předložil vládě v polovině
roku 2007.86
K dispozici
bylo rovněž aktuální
vyhodnocení odpovědi
ČR na dotazník obranného
plánování NATO (DPQ
2006), z něhož vyplynulo
pozitivní hodnocení nasměrování
a postupu reformy
armády, dosažení počátečních operačních schopností a míry zapojení v zahraničních operacích.
Na druhé straně jako zásadní nedostatek viděla Aliance trvalé snižování zdrojového rámce a jeho
negativní dopady projevující se ve zdržení výstavby sil a rozvoje potřebných schopností. Záporně byly
hodnoceny zdrojová podpora velkých teritoriálních struktur na úkor rozmístitelných sil a jako neúměrné,
nadhodnocené a neprůhledné centrální řídicí a velitelské struktury armády a velké množství
leteckých základen. Z pohledu možných opatření bylo mj. doporučeno snížit počty osob a složek centrálního
řízení, včetně různých podpůrných prvků. Vedení rezortu v tomto období počítalo se zachováním
celkového počtu osob, ale uvědomovalo si současně i potřebu změnit nepříznivý poměr sil
nasaditelných do operací a stacionárních sil. U nasaditelných sil bylo ze strany Aliance doporučeno,
aby se ČR soustředila na schopnost poskytovat především praporní úkolová uskupení při zachování
schopnosti postavit brigádní úkolové uskupení. Úkoly plněné v rámci integrovaného záchranného systému
se ve srovnání se západními spojenci jevily jako příliš široké a nadměrně zatěžující celý systém
neúměrným odčerpáváním rozpočtových prostředků MO (záchranné prapory, jejichž příslušníci nedisponovali
v souladu s mezinárodním právem válečným statusem kombatanta). V oblasti mobilizace bylo
vzhledem ke změně charakteru bezpečnostního prostředí poukázáno na možnost redukovat náklady
spojené s udržováním mobilizační schopnosti snížením příslušné administrativy, skladových zásob
a velkého množství nepoužitelných záloh. K nápravě nedostatků v oblasti personálu Aliance doporučila
doplnit chybějící hodnostní sbory (mužstvo a poddůstojníci) a přehodnotit jejich stávající poměr (úprava
hodnostní pyramidy).
Závěry, které vyplynuly z hodnotícího dokumentu, vyvolaly jasnou potřebu korigovat dosavadní
reformní vývoj rezortu obrany a výstavby armády. Vláda vydala pokyn k vypracování a předložení nového
koncepčního materiálu, který upraví koncepční záměry další transformace rezortu MO změněným
podmínkám do roku 2018.
5.3 Transformace rezortu MO
Vláda přijala svým usnesením č. 1 194 z 22. října 2007 dokument Transformace rezortu Ministerstva
obrany ČR (dále Transformace), jehož cílem bylo přizpůsobit koncepční rámec realizace druhého kroku
reformy změnám ve vývoji bezpečnostního prostředí, omezenému zdrojovému rámci a novým přístupům
k výstavbě operačních schopností.87
Dokument se stal kompromisem mezi záměry pro další
zkvalitňování schopností vojsk a omezeními vyplývajícími ze snižování úrovně původně predikovaných
obranných výdajů. Změna zdrojového rámce zcela nevyhnutelně znamenala úměrné prodloužení doby
86
Zpráva o stavu reformy ozbrojených sil ČR, usnesení vlády ČR č. 640/2007 ze dne 11. června 2007.
87
Transformation of the Czech Republic Ministry of Defense Sector, Czech Armed Forces Review 2008 Special Edition, CR MoD,
Military Information and Service Agency. ISSN 1803-2125.
Foto: Radko Janata
73
k realizaci některých potřebných akvizic a dalších projektů k dosažení
požadovaných schopností.88
Na základě zhodnocení vývojových trendů bezpečnostního prostředí
byla Transformace postavena na předpokladu, že vzhledem
ke svému členství v NATO a EU a s ohledem na dobré vztahy se sousedními státy se ČR nachází v příznivé
bezpečnostní situaci a že možnost rozsáhlého vojenského napadení území ČR nebo dalších členských
zemí NATO a EU je vysoce nepravděpodobná. Existovalo rovněž přesvědčení, že hrozba takového
charakteru bude identiﬁkovatelná s dostatečným časovým předstihem a že bude možné realizovat
přípravu k její eliminaci ve spolupráci se spojenci. ČR tak mohla deﬁnitivně opustit koncepci samostatné
obrany a úvahy o teritoriální obraně státu. Prioritou se stalo zajištění ochrany vzdušného prostoru. ČR
tak směrovala obrannou politiku k obraně svých a spojeneckých bezpečnostních zájmů mimo vlastní
území, a to všude tam, kde by mohly být nebo budou ohroženy. Nepočítalo se s možností samostatného
vojenského působení v těchto operacích, tzn. vždy ve spolupráci se spojenci.
Z pohledu zdrojových omezení vycházela Transformace z vývoje, kdy byl plánovaný rozpočet rezortu
obrany v časovém období 2004–2010, ve srovnání s plánovanými ﬁnančními prostředky podle Koncepce
2003, snížen o přibližně 45 mld. Kč. Pokud bychom porovnali vývoj zdrojového rámce s Koncepcí 2002,
byl by tento rozdíl ještě výraznější. Důsledky byly zřejmé: odložení realizace, posunutí některých modernizačních
projektů za původně předpokládaný časový horizont, jejich omezení či úplné zastavení.
Souběžně s těmito kroky se hledala úsporná opatření v mandatorních a provozních výdajích rezortu
MO. Byly vypracovány a postupně realizovány záměry optimalizace řídicích a dalších souvisejících procesů.
Byly vypracovány návrhy na pokračující redukci nadbytečné infrastruktury, zásob a snížení počtu
provozované techniky. Snahou změn bylo udržet a dále rozvíjet takové schopnosti armády, které budou
i nadále účinně využitelné k prosazování životních, strategických a dalších významných bezpečnostních
88
MO ČR přehodnotilo rozsah zakázky na pořízení obrněných kolových transportérů ze 199 původně plánovaných kusů na 107.
Ministryně obrany Vlasta Parkanová a premiér Mirek
Topolánek při jeho návštěvě Ministerstva obrany České
republiky v srpnu 2008
Foto: Jiří Hokův
V souvislosti s rozhodnutím o vyslání české dopravní vrtulníkové
jednotky do afghánské mise ISAF prošly osádky speciálním leteckým
výcvikem ve vysokohorském, ale také v pouštním a prašném prostředí.
Týmy rovněž posílili palubní střelci.
Foto: Jan Kouba
74
zájmů vymezených v Bezpečnostní strategii ČR. Toto
prosazování by se realizovalo jak působením sil a prostředků
na území ČR při ochraně vzdušného prostoru
státu, tak i při zvládání krizových situací v rámci
integrovaného záchranného systému a především
při působení v zahraničních misích v rámci NATO, EU
či dalších mezinárodních organizací nebo účelových
koalicí.
Z pohledu nových přístupů k výstavbě schopností
armády byla Transformace zaměřena na naplnění
tzv. cílových operačních schopností. Pojem „cílové
operační schopnosti“ byl chápán jako stav, kdy budou
splněna plánovaná (zejména reorganizační a modernizační)
opatření, jež povedou k dosažení vyšší úrovně
funkčnosti armády srovnatelné s úrovní ostatních
armád členských států NATO a dalších partnerů.
Podstatné je, že tento pojem vyjadřoval ve svém obsahu
úroveň záměrů, představ a požadavků dalšího
rozvoje schopností armády poplatných představám
o budoucnosti v době jejich deﬁnování. Představy
o cílových schopnostech armády se tak v roce 2007
odlišovaly od těch, které byly předpokládány v koncepcích
z roku 2002 i 2003. Dosažením tzv. počátečních
operačních schopností k 31. prosinci 2006 byla
armáda schopna naplnit minimální úroveň politicko-vojenských
ambicí ČR, vyplývajících z Vojenské strategie
ČR z roku 2004. Nicméně existovala určitá rizika
a omezení při nasazení v operacích vysoké intenzity
(velmi málo pravděpodobných) v rámci zabezpečování
společné obrany členských států NATO.
Podstatná však byla skutečnost, že obsah cílových
schopností se měnil v rámci nově deﬁnovaných požadavků
na výstavbu sil v procesu obranného plánování
NATO. Výstupem se staly nové návrhy cílů výstavby
sil pro všechny členské státy na roky 2008–2018, jejichž
splněním by mělo dojít k naplnění zamýšleného rozvoje schopností celé Aliance. Snahou bylo
vytvořit podmínky pro získání takových vojenských schopností, které zabezpečí Alianci potřebné síly
a prostředky pro plnění současných úkolů, povedou k rozvoji schopností pro příští období a zabezpečí
zvládání nových bezpečnostních výzev v budoucnosti.
Vzhledem k problémům, s nimiž se Aliance potýkala při zajišťování potřebného rozsahu a kvality
sil pro vedení operací v Kosovu a především v Afghánistánu, byly tyto cíle mnohem ambicióznější,
náročnější a implikovaly také vyšší kvalitu a použitelnost armády v expedičních mnohonárodních operacích,
která spočívá ve zvyšování podílů nasaditelných vševojskových jednotek, zajištění jejich přepravy
na strategické vzdálenosti a zajištění jejich personální a logistické udržitelnosti. Zároveň to znamenalo
zefektivnění organizační struktury a dislokace armády při plnění úkolů nebojového charakteru v operacích
na území ČR, zejména v rámci ochrany vzdušného prostoru a posilování integrovaného záchranného
systému.
Transformace tedy směřovala, obdobně jako plánovací cyklus v NATO, k roku 2018. K němu byly
harmonizovány transformační záměry rozvoje armády se záměry Aliance. Termín dosažení cílových
operačních schopností se tak posunul z roku 2012 do roku 2018. Ve vazbě na změny bezpečnostního
prostředí byly upraveny také politicko-vojenské ambice ČR. Došlo k porovnání záměrů na rozvoj
schopností armády s upraveným zdrojovým rámcem a cílové stavy byly reálnější. Transformace reagovala
na měnící se požadavky na operační schopnosti ve formě cílů výstavby sil do roku 2018 (Force
Kosovo 2009. Čeští vojáci v této zemi v rámci sil KFOR působili už deset
let. Naše přítomnost byla utlumena koncem roku 2011.
Foto: Radko Janata
75
Goals 2018) v rámci procesu obranného plánování
NATO. Byly vytvořeny podmínky pro dosažení
vyšší úrovně schopností armády, než jaká byla
původně plánována Koncepcí 2003, a pro naplnění
závazku z istanbulského summitu NATO, který
požadoval, aby 40% pozemních sil a sil určených
pro jejich přímou podporu bylo strukturováno,
vybaveno a připraveno pro nasazení v operacích
(tzv. nasaditelné síly) a aby 8% pozemních sil a sil
určených pro jejich přímou podporu bylo přímo
nasazeno v operacích nebo bylo v pohotovosti
k bezprostřednímu nasazení.89
V souladu s transformací se předpokládalo
pořídit lehká obrněná vozidla a dokončit obměnu
obrněných transportérů a středních nákladních
automobilů. Ke zvýšení efektivnosti působení
vojáka na bojišti a posílení jeho ochrany se plánovalo
realizovat projekt Vojáka 21. století. Ke zvýšení udržitelnosti sil bylo potřebné vytvořit operační
zásoby.
Transformace počítala s provozováním pronajímaných nadzvukových letadel JAS-39 Gripen a s provozováním
a modernizací podzvukových letounů L-159 ALCA. Dále se předpokládalo modernizovat
transportní a bojové vrtulníky. Pro zajištění operačního použití armády a zajištění vzdušné přepravy
sil a prostředků měly být pořízeny taktické transportní letouny. Zajištění strategické vzdušné přepravy
se předpokládalo řešit zapojením do mnohonárodních a mezinárodních projektů.
Další způsob ochrany vzdušného prostoru státu vlastními silami měl být koncepčně řešen samostatně
vypracováním záměru opatření po roce 2015, kdy končí pronájem nadzvukových letounů. Záměr
měl zahrnout rozvoj prvků systému velení a řízení vzdušných sil, modernizaci senzorů (radiolokátorů)
a pořízení aktivních prvků (letouny, protiletadlová ochrana).
V oblasti nemovité infrastruktury pozemních sil se stalo prioritou zabezpečení redislokace útvarů
spojené s realizací výstavby základen
v Žatci, Bechyni a Přáslavicích. Ve prospěch
leteckých sil se počítalo s dobudováním
bojové a logistické zóny letecké základny
Náměšť nad Oslavou a letecké základny
Čáslav a s dokončením rekonstrukce a dostavbou
ubytovacích budov v mírových
posádkách. Dále měly být vybudovány
odpovídající prostory pro provádění výcviku
s využitím trenažérové a simulační
techniky.
K dobudování skladových a dopravních
kapacit pohonných hmot pro letecké
základny Čáslav a Náměšť nad Oslavou,
pro zabezpečení rekonstrukce zodolněného
objektu centra řízení a vyhodnocování
vzdušných sil a zapojení AČR do integrovaného
systému velení a řízení protivzdušné
obrany NATO se počítalo s využitím
Programu bezpečnostních investic NATO
89
MO ČR předpokládá dosáhnout 60% nasaditelnosti a 12% udržitelnosti pozemních sil do konce roku 2014, a to v plném spektru
aliančních operací.
Foto: Radko Janata
Foto: Jan Kouba
76
(NSIP – NATO Security Investment Programm). Dále se předpokládalo vytvořit podmínky pro všestranné
komunikační zabezpečení nasaditelných sil, dokončení výstavby transportních sítí komunikačních
systémů na teritoriu státu a rozvoj operačně-taktického systému velení a řízení v prostředí NEC
(Network-Enabled Capability – schopnosti v síti). Rezort MO předpokládal pokračovat ve specializaci
v rámci NATO na ochranu proti zbraním hromadného ničení.90
K naplnění cílů Transformace do roku 2018 měly být uvolněny zdroje v rozmezí 1,4% – 2,0% HDP.
Prioritou bylo vytváření nasaditelných sil ke zvýšení schopností rychlého nasazení ve značné vzdálenosti
od teritoria ČR a v klimaticky i kulturně nezvyklém prostředí na úkor sil stacionárních. Dále se počítalo
s uskutečněním změn ve struktuře armády zavedením třístupňového systému velení na strategickém,
operačním a taktickém stupni. Realizovat výstavbu lehkých motorizovaných praporů, logistického zásobovacího
praporu ve vazbě na reorganizaci ženijních a záchranných útvarů. Vycházelo se přitom
z kalkulací, které počítaly s dosažením cílových počtů osob rezortu MO ve výši do 36 800, tj. okolo
26 200 vojáků, 8 800 občanských zaměstnanců a 1 800 čekatelů, kteří nejsou ve svých odbornostech
po dobu přípravy a vzdělávání pro potřeby armády využitelní. V oblasti hodnostní struktury mělo dojít
ke snížení počtu hodností se současným vytvořením poddůstojnického sboru. Velký význam pro ﬁnancování
armády měl závazek vlády vyplývající z jejího usnesení, v souvislosti s přijetím transformačního
dokumentu, trvale zajistit mimo rozpočet rezortu obrany ﬁnancování nákladů spojených s případným
nasazením sil a prostředků armády vyčleňovaných do sil rychlé reakce NATO (NRF – NATO Response
Force) a EU (BG – Battle Group).
Transformační dokument vytvořil opětovnou rovnováhu mezi politicko-vojenskými ambicemi ČR
a zdroji uvolňovanými na jejich zabezpečení. Věcný obsah a časové horizonty jeho naplnění reagovaly
na změny bezpečnostního prostředí a na důsledky, které z toho vyplývaly pro výstavbu a použití
armády. Cíle a úkoly Transformace byly v daném okamžiku nastaveny na realistický vývoj dostupných
ﬁnančních, lidských a věcných zdrojů. Tím se vytvořil předpoklad pro stabilitu rozvoje rezortu obrany
a armády v dlouhodobém plánovacím horizontu a vybudování moderních sil schopných prosazovat
současné i budoucí životní, strategické a další důležité zájmy státu.
90
Na základě tzv. pražské iniciativy, zaměřené na vytváření schopností NATO v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení,
vybudovala ČR na svém území alianční Centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení (COPZHN). K 1. srpnu 2007 bylo
COPZHN aktivováno jako mezinárodní vojenská organizace Joint Chemical, Biological, Radiological and Nuclear Defence Centrum
of Excellence. Ročenka Ministerstva obrany ČR 2007, MO ČR – AVIS, Praha, 2008, s. 27, ISBN 978-80-7278-452-3.
S vojenským letištěm u Náměště nad Oslavou se začalo počítat pro případné využití v rámci Severoatlantické aliance. Proto bylo zařazeno
do Programu bezpečnostních investic NATO NSIP.
Foto: Jan Kouba
77
5.4 Vojenská strategie ČR 2008
V návaznosti na transformační dokument vydala vláda úkol k aktualizaci Vojenské strategie ČR z roku
2004, primárního strategického dokumentu v oblasti obrany země, který stanovuje základní principy
výstavby a použití armády. Aktualizace vycházela z hodnocení bezpečnostní situace ČR, která umožnila
akceptovat určitá rizika spojená s výstavbou armády a zajišťováním obrany státu.
ČR nepočítala s vytvářením reálně existujících sil a prostředků pro globální válečný konﬂikt vysoké
intenzity. Výstavba armády se měla orientovat na nejpravděpodobnější scénáře jejího použití. Měly
být vytvářeny takové schopnosti sil, které umožní chránit bezpečnostní zájmy ČR, především mimo
vlastní území státu. Opatření směřující k nárůstu sil a prostředků v závislosti na zhoršování bezpečnostní
situace ČR měla být rozpracována zejména koncepčně tak, aby byla zajištěna jejich funkčnost
při minimalizaci zdrojové náročnosti. V tomto smyslu se předpokládalo přehodnocení další existence
výkonného systému pro zajištění mobilizace, rozsahu udržované vojenské techniky, zbraní, munice
a dalšího vojenského materiálu, přístupu k udržování záloh (evidence a výcvik) a systému hospodářské
mobilizace. K pořízení věcných prostředků k zajištění postupného nárůstu sil měly být připraveny potřebné
projekty při důsledném uplatňování principu odložené potřeby. Nově vytvářený systém obrany
i nadále vycházel z principu, že obrana státu je povinností všech jeho občanů, proto není možné rušit
brannou povinnost.
V aktualizované Vojenské strategii České republiky91
byla vládou stanovena úroveň politicko-vojenských
ambicí ČR k zabezpečení jak vlastní obrany, tak i k přispění ke kolektivní obraně podle článku 5
Severoatlantické smlouvy. Obrana území ČR měla být realizována vždy v rámci zajišťování obrany celé
Aliance.
Při ozbrojeném konﬂiktu, jenž by ohrožoval svrchovanost a územní celistvost státu, se předpokládalo
nasazení všech sil a prostředků profesionální armády, včetně využití všeobecné branné povinnosti.
Pro operace kolektivní obrany podle článku 5 Severoatlantické smlouvy, kdy by nebyla bezprostředně
ohrožena svrchovanost a územní celistvost země, měla být ČR schopna poskytnout pozemní síly
a letectvo ze souboru sil předurčených
v rámci obranného plánování NATO, jejichž
hlavní částí je brigádní úkolové
uskupení na bázi mechanizované brigády
středního typu. Ochrana vzdušného prostoru
státu měla být zajištěna působením
v integrovaném systému protivzdušné
obrany NATO. V případě politické shody
se spojenci se ČR měla zapojit do mezinárodních
projektů obrany proti nosičům
zbraní hromadného ničení, zejména proti
balistickým střelám. ČR si měla udržet
schopnost přijmout v případě potřeby
alianční síly na vlastním území (HNS).
Při zapojení do operací mimo článek 5
Severoatlantické smlouvy měla být ČR
připravena přispět k udržení mezinárodního
míru a stability mechanizovanými
jednotkami, speciálními silami, jednotkami
ženijními, zdravotnickými a jednotkami
radiační, chemické a biologické ochrany,
dopravním a taktickým letectvem
a Vojenskou policií.
91
Rozhodnutí vlády č. 908 ze dne 23. července 2008. Dostupné na <http://www.mocr.army.cz/images/Bilakniha/CSD/2008%20
Vojenska%20strategie%20CR.pdf> [cit. 31. srpna 2012].
Ochrana našeho vzdušného prostoru je dnes zajištěna zapojením do aliančního integrovaného
systému protivzdušné obrany NATINADS.
Foto: archiv OKP
78
Schopnost účasti v souběžných operacích měla být zabezpečena
nasazením:
brigádního úkolového uskupení nebo jeho ekvivalentu
vzdušných sil bez rotace;
praporním úkolovým uskupením s rotací po šesti měsících.
V rámci nasazení praporního úkolového uskupení měla být
ČR schopna až na jeden rok poskytnout velitelství pro mnohonárodní
brigádní úkolové uskupení;
rotním úkolovým uskupením po dobu šesti měsíců s rotací
nebo ekvivalentním uskupením letectva po dobu tří měsíců
bez rotace;
uskupeními do výše praporu určenými do pohotovosti v rámci
sil rychlé reakce NATO (NRF) nebo EU (BG) v době, kdy by
nebylo nasazeno brigádní úkolové uskupení.
ČR měla být i nadále schopna přispívat do dalších operací speciálními
uskupeními nebo skupinami odborníků, např. speciálními
jednotkami a odřady, expertními týmy v oblasti výcviku a poradenství
či skupinami vojáků do mezinárodních štábů a pozorovatelských
misí.
V krizových situacích nevojenského charakteru na území ČR
měly být poskytovány na podporu Policie ČR nebo IZS ad hoc síly
a prostředky v nezbytném rozsahu a podle dostupnosti. Mohly být
posíleny jednotkami příslušníků v aktivní záloze. Do humanitárních
a záchranných operací mimo území ČR měly být vyčleňovány na podporu civilních orgánů a organizací
síly a prostředky nebo letecké přepravní kapacity podle okamžitých možností.
Naplnění takto nastavené úrovně politicko-vojenských ambicí vyžadovalo dosažení nejen kvantitativních,
ale i kvalitativních parametrů v připravenosti armády (naplněnost osobami, vojenskou technikou
a materiálem a její vycvičenost). Na konci roku 2008 armáda vykazovala schopnost naplnit politicko-vojenské
ambice ČR pouze v omezeném rozsahu. Velení armády předpokládalo, že úroveň připravenosti
jednotlivých brigádních úkolových, praporních a rotních uskupení k plnění takto nastavených politicko-vojenských
ambicí v celém spektru operací téměř bez geograﬁckých omezení bude dosažena nejdříve
na konci plánovacího období, tedy v roce 2018.
5.5 Dlouhodobá vize rezortu MO
Je možné zcela oprávněně konstatovat, že rezort obrany postrádal v průběhu dlouhého reformního
a transformačního období po roce 1989 srozumitelnou dlouhodobou představu o svém rozvoji. Za tento
nedostatek byl mnohdy kritizován. Tato nekoncepčnost negativně ovlivňovala například rozhodování
o zdrojově nákladných modernizačních programech, které se realizovaly v rozsahu neodpovídajícím
reálným potřebám armády. Dlouhodobý dokument měl tedy vycházet z analýzy předpokládaného vývoje
bezpečnostního prostředí a veškerých aspektů ovlivňujících požadavky na budoucí schopnosti
armády, včetně predikce zdrojové náročnosti realizace dlouhodobých záměrů. Zpracování dokumentu
s dlouhodobou platností, který by orientoval rozvoj schopností v perspektivě 20 roků, bylo zahájeno
v roce 2004. Cílem procesu bylo vypracování dlouhodobého výhledu rozvoje rezortu obrany, do jehož
zpracování se měly zapojit i ostatní rezorty, vědecká pracoviště a bezpečnostní komunita.
V roce 2005 byl vypracován Koncepční záměr dlouhodobého výhledu zajištění bezpečnosti a obrany
ČR, který měl být dokončen v roce 2006. Dokument se v souvislosti s výsledky voleb do parlamentu
v roce 2006 a s následnými změnami ve vedení rezortu obrany nepodařilo dovést do schvalovací fáze.
I přes tento negativní výsledek však existovala reálná potřeba disponovat dokumentem vizionářského
charakteru. Již ve druhé polovině roku 2006 byly zahájeny práce na Dlouhodobé vizi rezortu Ministerstva
obrany. V rámci jejího zpracování byly provedeny některé experimenty s využitím simulací, při nichž
Český projekt Voják 21. století rozvíjí armáda
už několik let.
Foto: Jan Kouba
79
se v rámci velitelsko-štábního cvičení na úrovni brigády ověřovaly vybrané technologie pro rozvoj operačních
schopností armády v budoucnosti.
Dlouhodobou vizi rezortu MO se podařilo dokončit v létě 2008, kdy ji projednala a vzala na vědomí
vláda.92
Stanovila směr a priority pro rozvoj schopností, jejichž vytvoření bylo vnímáno za nezbytné
pro efektivní realizaci obranné politiky ČR v horizontu příštích 20 let. Požadavky na dlouhodobý rozvoj
schopností vycházely ze závěrů analýz dlouhodobých trendů vývoje bezpečnostního a operačního
prostředí.
Vize deﬁnovala čtyři oblasti strategických priorit:
výstavba funkčního systému obrany státu,
výstavba nasaditelných a interoperabilních sil,
zajištění efektivní organizace, řízení a velení,
kompetentní a motivovaní lidé.
Nebyla považována za dlouhodobý plán, v jehož rámci by byly stanoveny kroky jejího postupného
dosahování ve vazbě na zdroje. Vyžadovala tak další rozpracování v procesu obranného plánování
do koncepcí a plánů.
Vypracováním Dlouhodobé vize rezortu MO (2008), aktualizací Vojenské strategie ČR (2008) a zpracováním
dokumentu Transformace rezortu Ministerstva obrany České republiky (2007) bylo v roce 2008
dokončeno formulování politického zadání pro další výstavbu a použití armády. Následovalo jeho rozpracování
do dalších koncepčních a plánovacích dokumentů. Plánovací proces upřesňovala Směrnice
ministryně obrany pro plánování činnosti a rozvoje rezortu MO na roky 2009–2014 (dále Směrnice) vydaná
koncem roku 2007 vytyčila strategické cíle rezortu MO a pro jejich splnění stanovila úkoly, priority
a limity zdrojů. Směrnice byla rozpracována do Střednědobého plánu činnosti a rozvoje rezortu MO
na roky 2009–2014, který identiﬁkoval programy, projekty a akce k plnění strategických cílů.
Strategické cíle rezortu obrany směřovaly k:
vytvoření funkčního systému obrany státu ve spolupráci s ostatními prvky státní správy a zajištění
nezbytně potřebné úrovně jeho schopností s možností rozvoje (nárůstu) sil a prostředků v závislosti
na změnách bezpečnostní situace ČR a předpokládaných důsledcích;
výstavbě nasaditelných a interoperabilních sil, schopných plnit úkoly ve spolupráci se spojenci
v celém spektru aliančních a koaličních operací (včetně vedení bojové činnosti vysoké intenzity)
v náročných geograﬁckých a klimatických
podmínkách (mimo arktické oblasti)
a kulturně odlišném prostředí;
rozvoji moderní a efektivně
řízené organizace s jednoduchou
a adaptabilní organizační
strukturou permanentně zvyšující
svoji výkonnost a kvalitu
prováděných činností s využitím
dostupných nástrojů moderního
řízení a velení a jeho informační
podpory;
získání a udržení kompetentních
a motivovaných lidí, kteří zajistí
budoucí rozvoj rezortu obrany;
dokončení operačně přijatelné
a společensky akceptovatelné
dislokace;
realizaci promyšlené modernizace
a moderní infrastruktury.
92
Usnesení vlády č. 908 ze dne 23. července 2008, dostupné na <http://www.army.cz/images/id_8001_9000/ 8492/Dlouhodob__
vize_resortu_Ministerstva_obrany.pdf> [cit. 13. března 2009].
Ministr obrany Martin Barták se v březnu 2010 setkal s vrchním velitelem spojeneckých
ozbrojených sil v Evropě admirálem Jamesem Stavridisem.
Foto: Marie Křížová
80
Strategické cíle rezortu obrany otevřely prostor pro rozvoj schopností, které měly být efektivně využitelné
pro eliminaci nejpravděpodobnějších bezpečnostních rizik vyplývajících z mezinárodního terorismu,
šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, slabých a zhroucených států a narušení dodávek
strategických surovin. Pro zvládání méně pravděpodobných, ale z pohledu důsledků nejzávažnějších
krizových situací v podobě regionálních a globálních válečných konﬂiktů ohrožujících bezpečnostní zájmy
ČR se předpokládalo, že bude k dispozici dostatečný časový prostor pro účinnou reakci a pro rozvoj
potřebných schopností v rámci funkčního, administrativně a ekonomicky nenáročného systému
postupného nárůstu sil. Samostatné vojenské použití AČR mimo území ČR se nepředpokládalo.
5.6 Bílá kniha o obraně 2011
Ministr obrany ČR Alexandr Vondra v úvodním slově k Bílé knize o obraně trefně charakterizuje současnou
situaci takto: „Bílá kniha o obraně popisuje bez příkras současný stav, ve kterém se nacházejí
ozbrojené síly. Není to příjemné čtení, ale bez upřímnosti nemůžeme přistoupit k řešení. Nepřicházím
s nataženou dlaní a nečekám skokové zvyšování rozpočtu
Ministerstva obrany podobně, jako se v posledních
letech skokově škrtalo. Nicméně předpokládám,
že se rozpočet ministerstva postupně zvyšovat bude.
Jsme na rozcestí. Analýzy ukazují, že po letech krácení
rozpočtu, nekoncepčních zásahů a plýtvání jsou
rezervy vyčerpány. Řešení problému, ve kterém jsme
se ocitli, nebude jednoduché, ale existuje. Vyžaduje
provedení hlubokých systémových změn a přesměrování
zdrojů do hlavních funkcí, jež mají plnit ozbrojené
síly ČR. Je jasné, že se změny, se kterými Bílá kniha
o obraně přichází, nebudou všem líbit, že někteří lidé
budou zpochybňovat například ukončení některých
zbytných vojenských schopností. Pokud bychom ale
nedělali nic, znamenalo by to rezignaci na obranu
země.“93
Důležitou informací sdělenou v Bílé knize je konstatování,
že proti původním předpokladům Koncepce
2002 má MO v rozpočtu méně než polovinu tehdy plánovaných
prostředků. Hlavní zjištění jsou následující:
Vinou demograﬁckého vývoje a klesající konkurenceschopnosti
armády na trhu práce nebude
možné dosáhnout momentálně platné početní
ambice 26 200 vojáků.
Rezort MO tíží deﬁcit 80–90 miliard Kč vytvořený
v minulosti.
V následujících letech končí životnost řady techniky
a rezort MO nebude schopen ﬁnancovat
všechny dříve plánované modernizace.
Hlavní dokument je členěn do jedenácti kapitol.
Úvodní dvě jsou kontextuální. První shrnuje zákonem
daná a politicky deﬁnovaná východiska i omezení,
93
Vláda ČR schválila svým usnesením č. 458 ze dne 18. května 2011 Bílou knihu o obraně, uložila rozpracovat její závěry do podmínek
rezortu MO v souladu s rámcovým harmonogramem realizace Bílé knihy, obsaženým v její kapitole 11, a informovat vládu
jedenkrát ročně o realizaci jejích závěrů.
Do přípravy Bílé knihy o obraně z roku 2011 se v několika skupinách
zapojilo více než 100 odborníků, vojáků i civilistů. Společně se sešli
koncem roku 2010 na konferenci, jíž předsedal první náměstek ministra
obrany Jiří Šedivý.
Foto: Olga Haladová
Foto: Jan Kouba
81
závazky a ambice, které je nezbytné při tvorbě obranné politiky ČR a při rozvoji jejích nástrojů respektovat.
Následující kapitola deﬁnuje strategické prostředí bezpečnosti ČR a jejích spojenců, hrozby
a rizika, vyplývající z prostředí, a formuluje bezpečnostní zájmy ČR. Na tomto základě popisuje role
a funkce ozbrojených sil ČR, charakter jejich schopností a současně se vyjadřuje k lidským, ﬁnančním
a materiálním zdrojům pro zabezpečení odpovídající struktury ozbrojených sil. V dalších kapitolách je
formulována představa o zajištění kvality schopností ozbrojených sil a s tím souvisejících požadavků
na jejich udržení, rozvoj a případné použití. V souladu s tímto cílem jsou formulovány návrhy na organizační
změny uvedené v předposlední kapitole. V poslední je uveden rámcový harmonogram realizace
Bílé knihy v letech 2011–2014.
Vzhledem ke stavu veřejných ﬁnancí není výraznější navýšení rozpočtu MO v současné době reálné.
Proto Bílá kniha navrhuje řadu opatření, která je nutné přijmout, aby zůstal rezort MO životaschopný.
Týkají se všech oblastí činnosti, včetně omezení některých vojenských schopností. Kromě zahájení prací
na jednotlivých závěrech Bílé knihy bude v nejbližším období jednou z hlavních priorit vedení MO úsilí
k přípravě a představení opatření, která zajistí sociální a ﬁnanční stabilitu vojáků.
5.7 Stav roku 2012
ČR se v roce 2012 nachází z hlediska vojenských bezpečnostních hrozeb v příznivé bezpečnostní
situaci. Je ji možné doložit dobrými vztahy se sousedními státy: Spolkovou republikou Německo,
Polskem, Slovenskem a Rakouskem, ale rovněž členstvím v NATO a EU. Zpravodajská hodnocení shrnují,
že ve střednědobém časovém horizontu by nemělo dojít k ozbrojenému konﬂiktu, který by dosáhl
na státní území. Další posílení vojenské bezpečnosti ČR by navíc bylo současně příspěvkem k rozšiřování
bezpečnosti NATO.
Paradoxem současné bezpečnostní situace je podložené hodnocení, že v globálním měřítku došlo
k jejímu zhoršení. Často se vyskytují teroristické útoky, i když nepředstavují vojenskou hrozbu, do celosvětového
boje proti globálnímu terorismu jsou zapojeny rovněž ozbrojené síly ČR, které se účastní
v silách NATO operací na území Afghánistánu. Reálně jsou šířeny zbraně hromadného ničení (ZHN),
proti nimž by měla zasahovat vojenská síla. Množství konvenčních i nekonvenčních prostředků, jež mohou
způsobit hromadné destrukce, se dostává do nevěrohodných rukou, které mohou vyvolat změnu
bezpečnostního stavu kdekoliv na světě a ve svém
důsledku i v euroatlantickém prostoru. Nebezpečí
je rozsáhlejší, když si uvědomíme, že nebezpečné
zbraně vlastní totalitní, diktátorské a ideologicky
nebo nábožensky nesnášenlivé režimy nebo
nestátní struktury, jimiž jsou teroristické organizace,
radikální hnutí a skupiny, které mají základ
náboženský, sektářský nebo extremistický. Jejich
schopnost a odhodlanost použít těchto prostředků
představuje pro NATO, EU a tedy i pro ČR a ostatní
členské státy nepřehlédnutelnou hrozbu.
V extrémních případech, kdy selže při boji proti
terorismu a šíření ZHN prevence a mírové úsilí, nelze
vyloučit zapojení ČR do vojenských akcí. Takové
případy by byly provázeny vyhlášením zákony určených
stavů:94
stav ohrožení státu nebo válečný stav.
Otázkou je, jak je na něj připraven bezpečnostní
systém státu a s jakými situacemi může počítat.
94
Podle ústavního zákona č. 110/ 1998 Sb., o bezpečnosti České republiky.
Generálporučík Petr Pavel náčelníkem Generálního štábu AČR. Za ním stojí
ministr obrany Alexandr Vondra a odstupující náčelník GŠ armádní generál
Vlastimil Picek.
Foto: Radko Janata
82
MO jako ústřední orgán státní správy pro zabezpečování obrany podle § 16 odst. 2 zákona č. 2/1969
Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR (kompetenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů:
se podílí na zpracování návrhu vojenské obranné politiky státu,
připravuje koncepci operační přípravy státního území,
navrhuje potřebná opatření k zajištění obrany státu vládě ČR, Radě obrany ČR a prezidentu ČR,
koordinuje činnost ústředních orgánů, správních orgánů a orgánů samosprávy a právnických
osob důležitých pro obranu státu při přípravě k obraně,
řídí Vojenské zpravodajství,
zabezpečuje nedotknutelnost vzdušného prostoru ČR (v roce 1989 obsahoval ještě text „a koordinaci
vojenského letového provozu s civilním letovým provozem“),
organizuje a provádí opatření k mobilizaci AČR, k vedení evidence občanů podléhajících branné
povinnosti a k vedení evidence věcných prostředků, které budou za branné pohotovosti poskytnuty
pro potřeby AČR,
povolává občany ČR k plnění branné povinnosti.
MO v rámci evropských bezpečnostních struktur organizuje součinnost s armádami jiných států.
Dále vykonává státní dozor nad radiační ochranou ve vojenských objektech.
Dne 14. září 1999 byl přijat zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, který
upravuje postavení, úkoly a členění ozbrojených sil ČR, jejich řízení, přípravu a vybavení vojenským
materiálem, dále použití vojenské zbraně vojáky v činné službě a náhradu škody. Úkoly ozbrojených sil
jsou v něm formulovány takto:
1. Připravovat se k obraně ČR a bránit ji proti vnějšímu napadení.
2. Plnit úkoly vyplývající z mezinárodních smluvních závazků ČR o společné obraně proti napadení.
3. Plnit další úkoly armády, Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Hradní stráže, mezi něž patří
možnost použití:
ke střežení objektů důležitých pro obranu státu,
k plnění úkolů Policie ČR, pokud síly a prostředky Policie ČR nebudou dostatečné k zajištění
vnitřního pořádku a bezpečnosti, a to na dobu nezbytně nutnou,
k záchranným pracím při pohromách nebo při jiných závažných situacích ohrožujících životy,
zdraví, značné majetkové hodnoty nebo životní prostředí nebo k likvidaci následků pohromy,
k odstranění jiného hrozícího nebezpečí za použití vojenské techniky,
k letecké dopravě
ústavních činitelů,
k zabezpečení letecké
zdravotnické
dopravy,
k zabezpečení dopravy
pro vlastní
potřeby,
k poskytování
leteckých služeb,
k zabezpečování
dopravy na základě
rozhodnutí
vlády,
zabezpečení kulturních,
vzdělávacích,
sportovních
a společenských
akcí,
k plnění humanitárních
úkolů
civilní ochrany.
Výcvik letecké pátrací a záchranné služby často probíhá s reálných podmínkách šumavské přírody.
Foto: Jan Kouba
83
Úkoly ozbrojených sil, které směřují k mezinárodní spolupráci,
upravuje zákon takto:
1. Ozbrojené síly spolupracují s cizími ozbrojenými silami na základě
mezinárodních smluv.
2. Ozbrojené síly se podílejí na činnostech ve prospěch míru
a bezpečnosti, a to zejména účastí na operacích na podporu
a udržení míru, záchranných a humanitárních akcích; do těchto
operací a akcí se mohou vojáci z povolání vysílat i jako
jednotlivci.
3. Ozbrojené síly se mohou zúčastňovat vojenských cvičení spolu
s cizími ozbrojenými silami na území ČR nebo v zahraničí.
Základním úkolem ozbrojených sil95
je připravovat se k obraně ČR,
bránit ji proti vnějšímu napadení a plnit úkoly, které vyplývají z mezinárodních
smluvních závazků. Na co skutečně ČR má, to zpřesňuje
vojensko-politický dokument nazvaný Vojenská strategie České re-
publiky96
. Tato strategie měla své předchůdkyně v letech 1999, 2002
a 2004. Vojenská strategie ČR z roku 2008 nezahrnuje do ozbrojených
sil, jak je uvedeno v zákoně o ozbrojených silách,97
Armádu ČR,
Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž, ale Armádu
ČR, Vojenskou policii a Vojenské zpravodajství. V roce 2011 byla
aktualizována Bezpečnostní strategie ČR98
a vypracována Bílá kniha
o obraně,99
kterou společně vytvořili významní představitelé rezortu
MO a bezpečnostní komunity.
Hlavní přístupy, závazky i úkoly pro vojenskou obranu ČR v roce 2012 je možné shrnout do následujícího
přehledu:
Obrannou politiku uskutečňují ozbrojené síly, jejichž stěžejní částí je AČR, které mají trvale připraveny
plány opatření a pohotovostní projekty k potřebnému zvýšení schopností.
Bezpečnost ČR zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní
služby.
Obrana státu je rovněž úkolem dalších prvků bezpečnostního systému, účastní se jí státní orgány,
orgány územních samosprávných celků, právnické a fyzické osoby podle právního řádu ČR, vnitřní
a vnější bezpečnost jsou vzájemně provázány.
Obrana území ČR spoléhá na systém kolektivní obrany.
Účast v operacích mimo území republiky předpokládá ČR zabezpečovat silami předurčenými
pro operace pod vedením NATO, EU a jiných organizací a pro koaliční operace.
Střežení vzdušného prostoru ČR je zabezpečeno jako součást integrované protivzdušné obrany
NATO (NATINADS).100
Pro vojenské ohrožení území ČR nebo Aliance je nezbytné vytvořit schopnost přijetí spojeneckých
vojsk NATO na vlastním území.
Při nevojenských ohroženích předpokládá zabezpečit armádou splnění takových úkolů, které
jsou dány platnými zákony.
95
Podle § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky.
96
Vojenská strategie České republiky, usnesení vlády č. 907 ze dne 23. 7. 2008.
97
Zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky.
98
Bezpečnostní strategie České republiky, usnesení vlády ČR č. 665 ze dne 8. 9. 2011, Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2011,
20 s., ISBN 978-80-7441-005-5, dostupná na <http://www.mzv.cz/ﬁle/699914/Bezpecnostni_strategie_CR_ 2011.pdf>.
99
Bílá kniha o obraně, Praha, MO – ČR OKP, 2011, ISBN 978-80-7278-564-3.
100
Vzhledem k nezbytnosti zabezpečovat nepřetržitě protivzdušnou obranu (PVO) se členské státy NATO dohodly na zřízení společného
a integrovaného systému PVO pod označením NATINADS (NATO Integrated Air Defence System). Je unikátní tím, že je aktivní
v míru, krizi i ve válce. Zapojení vyčleněných sil a prostředků do NATINADS bylo schváleno usnesením Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR č. 1 348/2000 ze dne 7. 12. 2000 a Senátu PČR č. 16/2000 ze dne 20. 12. 2000.
Četa Vojenské policie je od roku 2012 součástí
mnohonárodního praporu NATO vojenské policie.
Foto: Vladimír Marek
84
Ve vojenské doktríně jsou vyjmenovány politicko-vojenské ambice, které shrnují představy ČR o rozsahu
a způsobu použití ozbrojených sil a o přístupu k řešení vojenských hrozeb. Jsou speciﬁkovány
pro následující typy událostí:
použití ozbrojených sil mimo území ČR,
kolektivní obrana podle článku 5 Severoatlantické smlouvy,
použití ozbrojených sil mimo článek 5 Severoatlantické smlouvy,
použití ozbrojených sil k podpoře civilních orgánů v krizových situacích nevojenského
charakteru.
Základním dokumentem bezpečnostní politiky je Bezpečnostní strategie České republiky. Její obsah,
který zahrnuje rovněž politické vyjádření postoje výkonné moci státu k vojenským krizovým situacím, je
dán Ústavou ČR,101
ústavním zákonem o bezpečnosti102
a dalšími navazujícími zákony. Vyjadřuje rovněž
prohlášení o vztahu k zajišťování vojenské obrany státu, a to jak pro obyvatelstvo ČR, tak rovněž pro zahraničí.
Nedílnou součástí právního řádu jsou rovněž spojenecké a další mezinárodní závazky,103
které
vycházejí z členství ČR v Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO), Evropské unii (EU), Organizaci
spojených národů (OSN) a Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Takové konstatování
je jen oznamovací, je však nezbytné vnímat, že tyto organizace mají své vnitřní dokumenty a přijaté
strategie a postupy. Právě k nim se ČR hlásí a řídí se přijatými postupy, které potlačují individualitu státu
ve prospěch posílení obranyschopnosti a zajištění obrany proti vojenským hrozbám.
101
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavních zákonů č. 347/1997 Sb., č. 300/2000 Sb., č. 448/2001 Sb., č. 395/2001 Sb.
a č. 515/2002 Sb., Ústava České republiky.
102
Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky.
103
Články 10, 10a, 10b Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., kde článek 10 uvádí: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratiﬁkaci dal
Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než
zákon, použije se mezinárodní smlouva.“
Jedním z našich současných spojeneckých závazků je účast českých vojáků v operaci ISAF.
Foto: Vladimír Marek
85
Jak se tedy prosadily oﬁciální názory o přístupu k vojenským hrozbám v základních dokumentech
bezpečnostní politiky? Volby koncem května 2010 přinesly novou vládou ČR premiéra Petra Nečase.
Přijaté programové prohlášení vlády uvedlo následující formulace: „Vláda zpracuje novou koncepci zahraniční
politiky souběžně s novou Bezpečnostní strategií ČR“104
a dále: „V návaznosti na schválení nové
Strategické koncepce Severoatlantické aliance… na summitu v Lisabonu… a s ohledem na celkový vývoj
mezinárodního prostředí bude vláda novelizovat Bezpečnostní strategii ČR. Ministerstvo obrany zároveň
vypracuje Bílou knihu, která se stane podkladem pro přípravu nové Obranné strategie ČR navazující
na Bezpečnostní strategii ČR.“105
V dalším textu uvádí: „Vláda bude prohlubovat spolupráci a vybavení
základních složek integrovaného záchranného systému včetně posílení spolupráce s Armádou ČR s cílem
minimalizovat dopady mimořádných událostí na životy a majetek občanů a zefektivnit nakládání
prostředků veřejných rozpočtů.“106
Usnesení Bezpečnostní rady státu (BRS) č. 32 z 29. listopadu 2010 schválilo Harmonogram aktualizace
Bezpečnostní strategie ČR. V prosinci 2010 byla ustavena ad hoc pracovní skupina Výboru pro koordinaci
zahraniční bezpečnostní politiky BRS. Za koordinace Ministerstva zahraničních věcí se na vypracování
podílely především Úřad vlády, ministerstva obrany, vnitra a ﬁnancí, zpravodajské služby, Kancelář
prezidenta republiky a Správa státních hmotných rezerv, dále bezpečnostní komunita, poslanci a senátoři
z relevantních parlamentních výborů. V této pracovní skupině bylo zřízeno šest odborných komisí.
Výsledný materiál podtrhuje kontinuitu východisek a bezpečnostních zájmů ČR, jak byly deﬁnovány
v Bezpečnostní strategii ČR z roku 2003. Hlavní práce byla odvedena v průběhu dvou měsíců roku 2011.
Základní struktura aktualizované strategie odpovídá uvedené předchozí Bezpečnostní strategii ČR.
Východiska bezpečnostní politiky ČR již přesněji stanovují, že „Bezpečnostní strategie ČR představuje
přístupy, nástroje a opatření k zajištění bezpečnosti, obrany a ochrany občanů a státu.“ Současně
upozorňuje na nový poznatek, tj. překrývání vnějších a vnitřních, vojenských a nevojenských hrozeb
a na nezbytnost jejich komplexního řešení. Za organizování bezpečnosti prioritně odpovídá vláda a orgány
územních samosprávných celků v odpovídajícím rozsahu. Ve vztahu ke zdrojům pro bezpečnost
je poprvé konstatováno, že „klíčový význam... má politická a hospodářská stabilita EU. Mimořádná
otevřenost ekonomiky ČR ji vystavuje vlivům vnějšího prostředí, a to zejména v souvislosti s přístupem
na trhy a zajištěním energetických
zdrojů“. Současně je v této
strategii formulován jasný přístup:
„Vzhledem k hodnotám
a principům, které zastává,
upřednostňuje ČR součinnost
v rámci mezinárodních organizací
a uskupení států, které podporují
mírové řešení konﬂiktů, kolektivní
přístup k bezpečnosti a vzájemně
výhodnou hospodářskou spolupráci.“
K tomu je nezbytné dodat,
že členství v těchto organizacích
neznamená, že bychom ztratili
prvotní odpovědnost za vlastní
bezpečnost a obranu.
Bezpečnostní zájmy ČR si zde
zachovaly základní třídění na životní,
strategické a další významné
zájmy. Životní se nepodařilo
104
Programové prohlášení vlády České republiky ze dne 4. 8. 2010, s. 13, dostupné na <http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/
dulezite-dokumenty/Programove_prohlaseni_vlady.pdf>.
105
Tamtéž, s. 15.
106
Tamtéž, s. 19.
Foto: archiv OKP
86
obohatit o ochranu obyvatelstva.
Strategické zájmy zahrnují „vnitřní bezpečnost
a ochranu obyvatelstva“. Dále
jsou tyto zájmy rozšířeny o „prevenci
a zvládání místních a regionálních
konﬂiktů a jejich následků“, „prevenci
a potlačování hrozeb, které ovlivňují
bezpečnost ČR a spojenců“ a o „zajištění
energetické, surovinové a potravinové
bezpečnosti ČR“. Další významné
zájmy byly zpřesněny z hlediska jejich
vnímání. Jde o takové, které vedou
k zajištění životních a strategických zájmů
a nově umožní „zvyšovat odolnost
společnosti vůči bezpečnostním hrozbám“.
Body z předchozí Bezpečnostní
strategie ČR (2003) byly mírně přeformulovány,
některé vypuštěny a nově
zahrnují „rozvoj občanských sdružení
a nevládních organizací působících
v oblasti bezpečnosti“ a „posilování veřejné informovanosti a aktivního podílu občanů na zajištění
bezpečnosti“.
Bezpečnostní prostředí je pojato výrazně jinak než v roce 2003. Ve strategii z roku 2003 byla popsána
role států, mezinárodních organizací a postavení ČR, následně pak trendy. V Bezpečnostní strategii
ČR 2011 je uveden strategický kontext bezpečnostního prostředí, který vyúsťuje do nejvýznamnějších
trendů a faktorů. Tabulka s výčtem bezpečnostních hrozeb a jejich stručnou charakteristikou je zpracována
samostatně. V ní jsou uvedeny následující hrozby:
terorismus,
šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů,
kybernetické útoky,
nestabilita a regionální konﬂikty v euroatlantickém prostoru a jeho okolí,
negativní aspekty mezinárodní migrace,
organizovaný zločin a korupce,
ohrožení funkčnosti kritické infrastruktury,
přerušení dodávek strategických surovin nebo energie,
pohromy přírodního a antropogenního původu a jiné mimořádné události.
Strategie nově vymezila hrozby a trendy, u nichž se předpokládají průměty do bezpečnostních zájmů
ČR. Výrazněji byly uplatněny i takové hrozby, které nemají přímý vliv na ČR, ale jsou významné
pro spojence. Zpravidla byly převzaty ze strategických dokumentů NATO a EU.
Strategie prosazování bezpečnostních zájmů ČR byla vypracována odlišným způsobem. V roce 2003
byla strategie prosazování členěna podle rezortů na:
1. zahraniční politiku,
2. obrannou politiku,
3. politiku v oblasti vnitřní bezpečnosti,
4. hospodářskou politiku a zajišťování bezpečnosti,
5. politiku v oblasti veřejné informovanosti.
Aktualizovaná Bezpečnostní strategie ČR 2011 v úvodním článku ke strategii prosazování (čl. 31) vysvětluje:
„Charakter soudobých bezpečnostních hrozeb a trendů vyžaduje široký přístup k bezpečnosti
kombinující nevojenské a vojenské nástroje. ČR rozvíjí nástroje k prosazování svých bezpečnostních
zájmů jak na národní úrovni, tak i prostřednictvím aktivního působení v multilaterálních a bilaterálních
vztazích. Úspěšné prosazování bezpečnostních zájmů vyžaduje také zapojení občanů, právnických a fyzických
osob a orgánů veřejné správy do zajištění bezpečnosti a celkové posilování odolnosti společnosti
vůči bezpečnostním hrozbám.“
Prezident republiky a vrchní velitel českých ozbrojených sil Václav Klaus přednesl projev
na velitelském shromáždění v listopadu 2011.
Foto: Marie Křížová
87
Za tímto úvodem je problematika vysvětlena v nové struktuře pohledů, které se snaží potlačit rezortní
rozčlenění a zvýraznit, že jde o společné bezpečnostní problémy, jež mají řešit rezorty podle
svých kompetencí. Do způsobu řešení v rezortech se strategie nevměšuje. Přístup se věnoval usměrnění
pozornosti do následujících základních částí:
kolektivní rozměr zajištění obrany a bezpečnosti,
strategie prevence a potlačování bezpečnostních hrozeb,
ekonomický rámec zajištění bezpečnostních zájmů,
institucionální rámec zajištění bezpečnosti.
Úvodní čtyři části aktualizované Bezpečnostní strategie ČR 2011 jsou zpracovány do 30 článků.
Strategie prosazování je obsažena ve zbývajících 66 článcích. Z toho vyplývá, že se již podrobně věnuje
jednotlivým hrozbám a podrobnějším formulacím přístupů, jestliže možné stavy nastanou.
Kolektivní rozměr zajištění obrany a bezpečnosti je orientován na popis přístupů, které vycházejí
z mezinárodních souvislostí bezpečnostní politiky. Hovoří o stabilní vazbě na OSN, NATO, EU a OBSE,
nově se odvolává i na nástroje a politiky vyplývající z Lisabonské smlouvy. Vedle řešení obrany zmiňuje
vzrůstající spolupráci zemí EU v oblasti vnitřní bezpečnosti, ochrany obyvatelstva, ochrany kritické infrastruktury,
migrace, kybernetické bezpečnosti, energetické a surovinové bezpečnosti.
Strategie prevence a potlačování bezpečnostních hrozeb vyjadřují strategie řešení pro 9 vyjmenovaným
hrozeb. U všech, které mají nadnárodní souvislosti, je uplatněn společný přístup, jenž vychází
z použití mezinárodních nástrojů a pozitivního zapojení příslušných orgánů ČR. U vnitřních hrozeb ČR
převažuje podpora vysoce profesionálního přístupu příslušníků bezpečnostního systému státu nebo
bezpečnostních služeb. U ochrany kritické
infrastruktury je poprvé upozorněno
na sledování zahraničních investic, aby tyto
podniky nebyly zneužity cizí mocí proti zájmům
ČR.
Ekonomický rámec zajištění bezpečnostních
zájmů vychází z hospodářské
politiky ČR, která bude i nadále ovlivňovat
lidské, věcné a ﬁnanční zdroje. Přístup je
nasměrován k udržitelnému hospodářskému
růstu a příznivému ekonomickému
klimatu. Obrací se rovněž na možnost
doplnění veřejných rozpočtů z mezinárodních
zdrojů. Stanovuje pro vládu úkol,
aby „k prosazování účinné bezpečnostní
a obranné politiky vytvořila předvídatelný
a adekvátní rozpočtový rámec“. Podle
možností stanovuje přístup, který směřuje
k zapojení ČR do společných programů
pro rozvoj strategických schopností v bezpečnosti
i obraně v NATO a EU a speciálně
podporuje partnerství s USA. V této části se podařilo prosadit „podporu a dlouhodobý rozvoj bezpečnostního
a obranného výzkumu a vývoje“. Opět je přístup svázán s mezinárodním prostředím jak
ve výzkumu a vývoji, tak v bezpečnostním a obranném průmyslu s doporučením k integraci průmyslu
a „rozvoji jednotného evropského trhu s obrannými technologiemi“. Připomenut je rovněž systém hospodářských
opatření pro krizové stavy, který by měl vytvořit, ale i udržovat zásoby nezbytných komodit
i výrobních kapacit.
Institucionální rámec zajištění bezpečnosti se věnuje nástroji, kterým je pro bezpečnostní politiku
státu jeho bezpečnostní systém. Funkcí bezpečnostního systému je integrovat, koordinovat a řídit jednotlivé
složky a pružně reagovat na vzniklé bezpečnostní situace. Pro zahraniční politiku je nástrojem
diplomatická a konzulární služba ČR, což je v textu bezpečnostní strategie novinka. Je poprvé uvedena
jako jedna ze složek bezpečnostního systému ČR. Je určena pro ochranu zájmů svých občanů a zájmů
státu v zahraničí. Pro obranu jsou nástrojem ozbrojené síly v čele s AČR, Vojenské zpravodajství
Počítačová hra? Nikoli. Jde o součást leteckého simulátoru v pardubickém centru TSC
(Tactical Simulation Center), na kterém se připravují současní vojenští piloti letounů
JAS-39 Gripen a L-159 ALCA.
Foto: Jan Kouba
88
a Vojenská policie. Závěrečný článek je věnován přístupu, který má podporovat z úrovně vlády sjednocování
nástrojů krizového a obranného plánování s racionálním využíváním prostředků veřejných
rozpočtů a zdrojů soukromého sektoru.
Text je ukončen tabulkou, v níž jsou uvedeny základní informace o bezpečnostním systému ČR,
o jeho funkcích, struktuře a fungování. Aktualizovanou Bezpečnostní strategii ČR 2011 vláda premiéra
Petra Nečase schválila 8. září 2011.
Bezpečnostní systém je již připraven na zvládání identiﬁkovaných hrozeb. Žádná z devíti uvedených
hrozeb nepředstavuje vojenskou agresi. Vznik rozsáhlého konvenčního konﬂiktu na území členských
zemí NATO nebo EU je i nadále nepravděpodobný. Případnou hrozbu tohoto typu bude možné včas
s dostatečným časovým předstihem identiﬁkovat a následně přijmout účinná opatření pro vojenskou
obranu.
Krizové situace vojenského charakteru představují:
Použití vojenských sil cizí moci proti chráněným zájmům vlastního státu (v zahraničí nebo
na vlastním státním území). Může to být ozbrojená reakce na zapojení ČR do mezinárodních
mírových a humanitárních misí nebo na plnění spojeneckých závazků v zahraničí.
Diverzní činnost spojenou s přípravou vojenské agrese cizí moci.
Agresi (vojenské napadení státu).
Plnění spojeneckých závazků v zahraničí.
Vojenská ohrožení životů a zdraví občanů v jiných zemích, základních hodnot demokracie, svobody
podle Charty OSN107
a deklarace lidských práv108
takového rozsahu, že dojde k ohrožení
mezinárodní bezpečnosti a budou nasazeny ozbrojené síly do mezinárodní mírové operace,
včetně zapojení ozbrojených sil ČR.
Krizové stavy se vyhlašují podle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky.
Stav ohrožení státu je vyhlašován pro omezené, nebo pro celé území státu. V případě možného vojenského
ohrožení, tj. při bezprostředním ohrožení státní svrchovanosti, územní celistvosti nebo demokratických
základů státu, bude vyhlášen pro celé území státu. Tento stav vyhlašuje Parlament ČR na návrh
107
Dostupné na <http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-
soudniho-dvora.pdf>.
108
Dostupné na <http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf>.
Součástí výcviku vojenských policistů je i taktika při zvládání agresivního davu.
Foto: Vladimír Marek
89
vlády a k přijetí usnesení o vyhlášení stavu ohrožení státu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech
poslanců Poslanecké sněmovny a souhlasu nadpoloviční většiny všech senátorů Senátu Parlamentu ČR.
Válečný stav je vyhlašován pro státní území jako celek. Vyhlašuje jej Parlament ČR v následujících situacích:
nebezpečí bezprostředního napadení, agrese, plnění mezinárodních smluvních závazků o společné
obraně. Rozhodnutí o válečném stavu se zveřejňuje v hromadných sdělovacích prostředcích a je
vyhlašováno stejně jako zákon. Účinnost nabývá okamžikem, který je v rozhodnutí stanoven. Umožňuje
použít veškeré síly a prostředky státu, právnických a fyzických osob k odražení agrese. V době válečného
stavu je centrálně řízen výkon státní správy, chod národního hospodářství i činnost ozbrojených
sil. Hromadně jsou povoláváni vojáci v záloze k mimořádné službě v ozbrojených silách a jsou uskutečňována
taková opatření v národním hospodářství, aby byly zajištěny potřeby ozbrojených sil a civilního
obyvatelstva. Z pohledu mezinárodního práva vzniká válečný stav vypuknutím ozbrojeného konﬂiktu,
a to bez ohledu na to, zda byla vypovězená válka.
Operační příprava státního území je základním procesem pro zajištění obrany státu. Zahrnuje souhrn
opatření vojenského, ekonomického a obranného charakteru, která se plánují a uskutečňují v míru,
za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu proto, aby vytvořila na teritoriu státu nezbytné podmínky
pro splnění úkolů ozbrojených sil a pro zabezpečení potřeb obyvatelstva. Je součástí řízení a organizování
obrany státu v působnosti MO, jak to vyjmenovává § 3 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování
obrany České republiky. Základními dokumenty operační přípravy státního území jsou:
Koncepce operační přípravy státního území, kterou připravuje MO podle § 16 odst. 2 písm. b)
kompetenčního zákona (zákon č. 2/1969 Sb.);
Plán operační přípravy státního území, který je v souladu s § 2 písm. e) nařízení vlády č. 51/2004 Sb.,
o plánování obrany státu, zahrnut do Plánu obrany České republiky (dále Plán obrany).
Operační příprava státního území je živou problematikou a její postupný rozvoj vyžaduje jak ﬁnanční
prostředky, tak spolupráci napříč rezorty veřejné správy a současně zapojení fyzických a podnikajících
právnických osob. Reálný postup v této oblasti není možné vnímat bez strategické změny
v systému vojenského zajišťování obrany státu,
ke které došlo po vstupu ČR do NATO 12. března
1999 a po rozhodnutí o vypracování dokumentu
Koncepce 2002.109
Základním plánovacím dokumentem pro řízení
a organizaci zajišťování obrany státu je Plán
obrany. Vychází ze zákonů a dodržuje dokumenty
bezpečnostní politiky: Bezpečnostní strategii ČR
a Vojenskou strategii ČR. Je v souladu s dalšími
koncepčními dokumenty, které stanovují postupy
při ochraně obyvatelstva, ochraně majetku a životního
prostředí. Příkladem je koncepce ochrany oby-
vatelstva110
jako dokument, který se věnuje jak způsobům
řešení nevojenských, tak rovněž vojenských
hrozeb nevojenskými prostředky. Plán obrany byl
vytvořen pod vedením MO111
a stanovuje, co musí
země a jednotlivé prvky bezpečnostního systému
vykonat k zajištění obrany ČR. Další prvky bezpečnostního
systému (ministerstva a ústřední správní
úřady) vypracovávají tzv. dílčí plány obrany. Teprve
109
Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky, usnesení vlády č. 1 140
ze dne 13. 11. 2002.
110
Současná platná Koncepce ochrany obyvatelstva do r. 2013 s výhledem do r. 2020, usnesení vlády č. 165 z 25. 2. 2008, Praha:
GŘ HZS, Příloha časopisu 112, č. 4, 2008.
111
Podle § 16 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky,
ve znění pozdějších předpisů.
Stavba provizorních mostů stále patří mezi činnosti, jež ovládají vojenští
ženisté. Dokázali to i v roce 2009 po povodních na Novojičínsku, odkud je
tento snímek.
Foto: Jan Kouba
90
při zajištění funkčnosti kompetencí MO může vláda ČR prostřednictvím svých rozhodnutí zajišťovat
obranu státu. Plán obrany je realizačním dokumentem pro skutečné zajištění obrany státu při vojenských
krizových stavech. Plán obrany:
určuje základní směry přípravy pro použití všech zdrojů státu a společnosti pro obranu ve vojenských
krizových situacích,
vytváří podmínky v míru pro objektivní analýzy a hodnocení materiálních, operačních a bojových
schopností disponibilních sil a prostředků státu, zejména ozbrojených sil ČR,
vytváří podmínky za stavu ohrožení státu a ve válce k zahájení reálného plánování a použití
disponibilních sil a prostředků včetně zapojení orgánů bezpečnostního systému ČR do tohoto
procesu.
Plán obrany ke svému vytvoření a udržování v aktuálním stavu, protože krizové situace vojenského
charakteru nejsou v současném stavu bezpečnostní reality příliš četné, používá deﬁnované procesy
a obsahuje strukturální dokumenty. Plán obrany se zpracovává na čtyřleté období, předkládá jej ministr
obrany a schvaluje ho vláda. Jeho obsah je v souladu se zákonem č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany
ČR, ve znění zákona č. 320/2002 Sb.
Jaké procesy jsou do vytvoření Plánu obrany České Republiky zahrnuty?
Obranné plánování. Souhrn činností, procedur a vazeb, realizovaných státními orgány k určení
cílů, potřeb a úkolů obrany státu a z nich vyplývajících postupů, termínů jejich plnění a způsobů
kontroly. Působí na plánování ozbrojených sil, výzbroje, zdrojů, spojovacích a informačních systémů
a na plánování logistiky.
Operační plánování. Je to plánovací proces, jehož cílem je rozpracovat vojensko-strategické cí-
le112
do komplexních plánů vojenských operací sladěných v čase a prostoru.
Mobilizační plánování. Je to plánovací proces, jehož cílem je stanovit posloupnost, časové lhůty
a způsob provedení mobilizace ozbrojených sil ČR a jejich lidského a věcného zabezpečení.
Plánování připravenosti obranného systému státu. Jde o plánovací proces pro zajištění komplexní
připravenosti systému obrany státu.
Plánování příprav k záchranným pracím a k plnění humanitárních úkolů. Je tvořeno soustavou
prvků, činností a opatření legislativního, ekonomického a odborného charakteru. Určeno je k odvrácení
nebo omezení bezprostředního působení nepříznivých důsledků mimořádných událostí.
Zahrnuje rovněž soustavu výkonných prvků pro plánování v jiných rezortech a oblastech.
Používány jsou pojmy civilní nouzové plánování a krizové plánování. Navazují na krizový zákon113
a zákon o integrovaném záchranném systému.114
Plán obrany České republiky tvoří soubor dokumentů, které stanovují opatření a postupy k zajišťování
obrany státu a ke splnění požadavků na zabezpečení mezinárodních smluvních závazků o společné
obraně, včetně podílu ozbrojených sil ČR na činnostech mezinárodních organizací ve prospěch míru,
účasti na mírových operacích a jejich podílu při záchranných pracích a při plnění humanitárních úkolů.
Jsou to následující dokumenty:
Plány činností státu při zajišťování obrany ČR před vnějším napadením.
Plány činností státu pro plnění mezinárodních smluvních závazků o společné obraně proti
napadení.
Přehled sil a prostředků a plán jejich doplňování.
Plán hospodářské mobilizace.
Plán nezbytných dodávek.
Plán operační přípravy státního území.
Koncepty předběžných operačních plánů a stálých operačních plánů.
Seznam opatření a katalog opatření pro národní systém reakce na krize.
Manuál systému reakce na krize.
112
Vojensko-strategické cíle jsou dlouhodobé, stanovené obrannou politikou a vojenskou strategií, nebo cílené, které navazují
na konkrétní použití vojenských sil a mohou být určeny vojenským velením.
113
Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).
114
Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů.
91
V návaznosti na Bílou
knihu o obraně přijala
26. září 2012 vláda ČR
usnesení č. 699, kterým
schválila Obrannou strategii
České republiky. Je
to vojensko-politický dokument,
který nahrazuje
Vojenskou strategii ČR
z roku 2008. Byl vypracován
Ministerstvem obrany
a představuje záměr
vlády k zajištění obrany
země na období deseti
let. Předpokládá promítnout
schválený obsah
do aktualizace základních
strategických a koncepčních
dokumentů
a legislativních opatření
v oblasti obrany, aktualizovat
Plán obrany ČR
do 31. března 2013. Ukládá rovněž informování vlády o realizaci Obranné strategie ČR v dvouletém
cyklu prostřednictvím Zprávy o zajištění obrany ČR.
Základ obrany je postaven na odpovědném přístupu vlády ČR a na postojích dalších orgánů veřejné
správy, které se na zajištění obrany státu podílejí. Cílem je také zabezpečit potřebné obranné schopnosti
pro úkoly vyplývající z kolektivní obrany NATO. Dokument zdůrazňuje roli občana při zapojení
do obranných aktivit, zejména při vážném ohrožení země. Zvýrazňuje podmíněnost stupně zajišťování
obrany hospodářskými výhledy v příštích letech. Předpokládá důsledky současné hospodářské,
ﬁnanční a dluhové krize a činí závěr k nezbytnosti zvyšování efektivity vynakládání veřejných prostředků.
Odpovědné využívání prostředků pro zajišťování obrany ČR je jedním ze základních doporučení
Obranné strategie ČR, aby byla minimalizována případná rizika zdrojové, organizační a personální destabilizace
a následný úpadek kvality vojenského personálu a vojenských schopností státu. V mezinárodním
rozsahu by to mohlo znamenat oslabení věrohodnosti a významu ČR.
Soustava bezpečnostních dokumentů ČR a respektování reálných rizik, která z hospodářských důvodů
mohou ovlivnit zajišťování obrany, dokumentuje souvislosti a přístupy státu, jeho bezpečnostní
politiky, k vojenským hrozbám. Stav v roce 2012, kdy byla přijata Obranná strategie ČR jako nový
typ dokumentu, prokázal, že je těmto problémům z pozice výkonu státní správy věnována významná
pozornost. ČR je připravena na vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, trvale řeší operační
přípravu státního území a aktualizuje Plán obrany ČR. Vojáci AČR působí v zahraničních misích
v Afghánistánu, Litvě, Kosovu, Bosně a Hercegovině, Somálsku, na Sinaji, v pozorovacích misích OSN,
EU a OBSE. Při nedostatku zdrojů jsou plněny úkoly na požadované úrovni.
Foto: Marie Křížová
92
K 1. lednu 2013 překročí Česká republika hranici své dvacetileté samostatné existence. Výročí
se od roku 1993 nedožilo přibližně 2 150 000 našich občanů, což je 21% tehdejšího obyvatelstva.
Změnily se mezinárodní bezpečnostní podmínky, svět již není bipolárně rozdělený, ale poznal nové
podoby hrozeb, zejména v zesíleném globálním terorismu. ČR je členským státem NATO a EU. Stejně
významným způsobem se změnila situace pro podmínky užití Armády ČR, pro vývoj jejích početních
stavů, stárnutí a obměnu vojenské techniky a výraznou informatizaci vojenských technologií. Vojáci
se účastnili téměř pěti desítek zahraničních misí a získali nové zkušenosti, ale i mezinárodní uznání.
Bezpečnostní systém ČR je funkční a je odrazem dvacetiletého vývoje. Při jeho vytváření bylo navázáno
na tradice a zkušenosti Československa a ČSFR a současně bylo využito i poznatků srovnatelných
evropských států. Hlavní principy zajištění bezpečnosti ČR navazují na ústavní pořádek a právní
předpisy. Bezpečnostní systém je propojen s NATO, EU a dalšími mezinárodními institucemi, jako jsou
OSN, OBSE a Světová zdravotnická organizace. Je slučitelný a interoperabilní s aliančními a dalšími,
především evropskými bezpečnostními systémy. Bezpečnostní systém vytváří kvaliﬁkované podklady
pro aktualizaci bezpečnostní politiky státu a pro rozhodování jeho jednotlivých prvků. Nedílnou součástí
jeho fungování je systematická příprava a preventivní působení.
Do rozhodovacích procedur při použití bezpečnostního systému při vojenských hrozbách jsou zapojeny
zákonodárná, výkonná a soudní moc, ale i územní samospráva, právnické a podnikající fyzické osoby,
které mají odpovědnost za zajištění bezpečnosti ČR. Ústřední orgány bezpečnostního systému jsou
zejména prezident republiky, vláda ČR, Parlament ČR, Bezpečnostní rada státu a její pracovní orgány,
Ústřední krizový štáb, štáby ministerstev a ústředních orgánů státní správy. Hlavním výkonným prvkem
obranné politiky, obranné strategie, nositelem vojenského umění, tj. vojenské strategie, operačního
umění a taktiky jsou ozbrojené síly s hlavní složkou – Armádou ČR. Ta stejně jako celá společnost prošla
a prochází složitým obdobím „hubnoucí metamorfózy“. Zrodila se 1. ledna 1993 v počátečním období
po rozpadu bipolárně rozděleného světa a ČSFR. S přispěním politických představitelů plnila funkci
stárnoucího a zeslabujícího mocenského nástroje, který měl prokázat, že je schopen zajišťovat obranu,
ale ne zastrašovat ostatní státy. Celý proces probíhal pod mezinárodní kontrolou a samotná ČR kontrolovala,
že obdobná metamorfóza je uskutečňována rovněž v jiných srovnatelných státech.
Publikace se zaměřila na hodnocení vybraných faktorů, které ovlivňovaly obrannou politiku státu
a úpravu výstavby jeho ozbrojených sil pro zajištění obrany v období od konce roku 1989 do roku 2012
v následujících vývojových etapách:
Etapa demokratizace – zahrnula období od listopadu 1989 až do rozdělení státu k 31. prosinci
1992, které charakterizovalo prenatální čas vzniku AČR.
Etapa pokračování demokratizace a počátku integrace – od zrodu 1. ledna 1993 do konce
roku 1994.
Etapa integrace do NATO – od roku 1995 do konce roku 1998, kdy ČR připravila přistoupení
k Severoatlantické smlouvě.
Etapa reforem – od roku 1999 do konce roku 2004 představovalo prvních pět let v NATO a rozhodnutí
o profesionální AČR.
Etapa transformací – od roku 2005 do roku 2012 je provázena úsilím o vytvoření moderní
armády s expedičními schopnostmi. Proces tzv. další transformace v tomto smyslu započal
v roce 2007 a byl rozplánován do roku 2018, kdy by armáda měla dosáhnout cílové operační
Kulaté výročí
Armády České republiky
1993–2012
6
93
schopnosti potřebné pro naplnění politicko-vojenských ambicí v souladu s Vojenskou strategií ČR
z roku 2008, Bezpečnostní strategií ČR 2011, Bílou knihou o obraně z roku 2011 a Obrannou strategií
ČR z roku 2012.
Ohlédnutí za uplynulými dvaceti lety AČR je spojeno s úžasem nad principiálními změnami, které
provázely skutečnou metamorfózu této mocenské složky státu. Tato cesta byla řízená, probíhala
pod demokratickou kontrolou politických představitelů i bezpečnostní komunity. Při výrazném snižování
početních stavů se bývalí vojáci z povolání uplatnili v civilním životě a dodnes vytvářejí zpravidla
vhodné podmínky pro vnímání potřeb zajišťování vojenské bezpečnosti. Největší úctu a obdiv si zaslouží
všichni, kdo se svou praktickou činností podíleli v různých rolích na uskutečnění úctyhodných
změn. Všichni, kdo odvedli kus svého života na oltář zajišťování potřeb vojenské obrany vlasti.
ČEŠTÍ VOJÁCI
V ZAHRANIČNÍCH
MISÍCH
95
Když byla 12. března 1999 Česká republika slavnostně přijata za člena Severoatlantické aliance,
uzavřela se velice zajímavá desetiletá etapa, ve které čeští vojáci – často systémem „pokus – omyl“ –
získávali první cenné zkušenosti z účasti v zahraničních misích.
Kořeny této etapy leží ještě v závěru existence předlistopadového socialistického Československa
a jeho ozbrojených sil (ČSLA), které byly koncem 80. let minulého století vyzvány Organizací spojených
národů k účasti na mírových (peacekeepingových) operacích této organizace.
Vysláním prvních československých důstojníků do mírových misí OSN byla koncem roku 1988
pověřena Správa zahraničních vztahů Generálního štábu ČSLA, které tehdy velel plukovník Jiří Jindra
(povýšený 1. května 1989 na generálmajora). Tato složka Generálního štábu se dosud zabývala především
kontakty se zahraničními vojenskými a leteckými přidělenci v Praze, ale také například problematikou
inspekcí podle Smlouvy mezi SSSR a USA o likvidaci raket středního a krátkého doletu
z 11. prosince 1987.
Africká maturita
Na rozdíl od našich polských a rakouských sousedů, kteří již řadu let patřili do tzv. bratrstva
obětavých (čili mezi země v těchto misích tehdy nejčastěji zastoupených, jako byly např. Finsko, Indie,
Irsko, Kanada, Norsko
a Švédsko), se tak tehdejší
Československo do peacekeepingových
operací OSN poprvé
zapojilo až v lednu 1989,
kdy prvních sedm důstojníků
ČSLA pod velením podplukovníka
Miroslava Tůmy odjelo
do Angoly dohlížet na odsun
kubánských intervenčních jednotek.
O tři měsíce později je
následovalo dalších 22 důstojníků
s určením do další africké
země Namibie, kde vzhledem
k chystaným volbám a přechodu
země k samostatnosti měli
například působit při ověřování
odchodu jihoafrických jednotek
ze země a při kontrole
repatriace uprchlíků na detašovaném
pracovišti mise
na angolském území.
Tito čeští a slovenští důstojníci byli v Angole v lednu 1989 zcela první z řad tehdejší ČSLA, kteří
sloužili v modrých baretech mírových sil OSN.
Foto: archiv Jindřicha Marka
96
Nakonec se pro nás Afrika stala na řadu let velkým rezervoárem získávání nesmírně cenných zkušeností
se zahraničními misemi. Služba v nich v rámci mnohonárodních týmů je totiž velice fyzicky
a psychicky náročná a je navíc vykonávána beze zbraně, přestože je stejně riskantní a nebezpečná jako
ostatní vojenské operace.
Pobyt v krizových oblastech, kde jsou běžným jevem miny, jedovatí hadi, nevypočitatelné chování
různých ozbrojených skupin (včetně často záměrně zdrogovaných dětských bojovníků) a pro Evropana
nezvyklé klimatické podmínky či různé zákeřné choroby, si vyžaduje skutečně výtečně jazykově, fyzicky,
psychicky i odborně připravené vojáky. Bohužel tehdejší armáda se k využití takto vyzkoušených důstojníků
ke své nezbytné transformaci stavěla často laxně, a tak se stalo, že mnozí z nich armádu, k její
škodě, s určitou dávkou hořkosti opustili.
Čeští vojenští pozorovatelé OSN v afrických misích
Země Období Poznámka
Angola 1989–1992 Misemi UNAVEM I a II prošlo 40 čs. důstojníků
Namibie 1989–1990 Účast 22 čs. důstojníků
Somálsko 1992–1993 Účast 5 čs. důstojníků – poslední v rámci společného státu
Mosambik 1993–1995 Postupně nasazeno 39 důstojníků AČR
Libérie 1993–2009 Šlo o dvě mise UNOMIL a UNMIL
Sierra Leone 1999–2005 Postupně nasazeno 27 důstojníků AČR
Etiopie + Eritrea 2001–2008 Postupně nasazeno 16 důstojníků AČR
Demokratická republika Kongo od 2000 Nasazení důstojníků AČR stále trvá
Mimo to však v dalších letech čeští důstojníci sloužili například i v misích OSN v Gruzii (UNOMIG),
kterou prošlo v letech 1994–2009 73 důstojníků AČR a Tádžikistánu (UNMOT), které se v letech 1998
až 2000 zúčastnilo 6 českých důstojníků.
Rozbíhající se vznik systému přípravy a řízení československé účasti v misích OSN podpořily politické
změny v listopadu 1989 a na ně navazující návštěva generálního tajemníka OSN Javiera Péreze
de Cuellara v Praze v květnu 1990. Po jeho jednání s prezidentem republiky byla velením armády přijata
další organizační opatření ke zvýšení připravenosti příslušníků ozbrojených sil na nové úkoly.
Výcvik v kraji rožumberské růže
Již v lednu 1990 vzniklo v rámci zmíněné Správy
zahraničních vztahů oddělení mírových sil OSN, jehož
prvním velitelem se stal plukovník Ján Valo, od října
1990 velitel připravované speciální protichemické jednotky,
která se záhy zúčastnila na území Saúdské Arábie
a Kuvajtu operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Při naší
stále větší účasti v misích OSN bylo pozitivní rysem to,
že v dalších letech toto oddělení vedli či v něm pracovali
důstojníci, kteří sami byli účastníky peacekeepingových
operací OSN (podplukovník Adolf Turek, plukovník
Miroslav Tůma, plukovník Stanislav Žák a další).
V říjnu 1990 zahájilo činnost také Výcvikové středisko
mírových sil OSN (VÚ 2941) v Českém Krumlově.
Výcvik v něm byl organizován ve struktuře praporu
rychlého nasazení. Proto zde byly cvičeny dvě roty jako
výsadkové a velká pozornost byla věnována vedle průzkumné,
zdravotní či ženijní přípravy i výuce angličtiny
Nigerijský generálmajor Edward Ushie Unimna v Angole v roce 1992
při předávání pamětní medaile OSN podplukovníku Stanislavu Žákovi
za účast v zahraniční misi
Foto: archiv Jindřicha Marka
97
a psychologické přípravě či studiu kulturních, náboženských a politických poměrů v místě předpokládaného
zasazení praporu.
V lednu 1993 se středisko změnilo na Výcvikovou základnu mírových sil, podřízenou nově vytvořené
sekci zahraničních vztahů MO ČR. Na sklonku 90. let byla základna převedena k operačnímu odboru
GŠ AČR a dnem 1. října 2000 přešla do podřízenosti Velitelství pozemních sil v Olomouci. Od roku
1997 byl její součástí i Vojenský výcvikový prostor Boletice, vytvořený v roce 1946. Základna byla tehdy
určena k přípravě jednotek a osob pro mírové operace OSN, OBSE a NATO. Zajišťovala přípravu štábů
a jednotek pro mírové a humanitární operace, organizování intenzivních kurzů anglického jazyka, speciálních
kurzů a provoz výcvikových zařízení ve VVP Boletice. V květnu 2002 jí byl rozkazem prezidenta
republiky propůjčen historický název Plukovníka Švece na počest legionářské legendy. Svoji činnost
však výcviková základna ukončila již v roce 2003. Za dobu jejího trvání zde prošlo nelehkým vojenským
výcvikem více než 3 500 „modrých baretů“ pro mise OSN a dalších více než 6 300 vojáků Armády ČR
se zde připravovalo pro plnění úkolů v operacích NATO (IFOR, SFOR a KFOR).
Dnes tuto úlohu plní především Velitelství výcviku – Vojenská akademie ve Vyškově, kde bylo vybudováno
centrum pro přípravu mírových sil, v němž odbor přípravy do operací začal realizovat i kurzy
budoucích vojenských pozorovatelů UNMOC (United Nations Military Observer Course).
Od roku 1991 začalo hrát významnou roli také Vojenské školicí a výcvikové středisko v Komorním
Hrádku, kde začaly být organizovány několikrát ročně třítýdenní kurzy i pro důstojníky, předurčené
pro funkci vojenských pozorovatelů OSN. Jejich příprava zde byla zaměřena na složité činnosti ve speciﬁckých
prostředích jednotlivých regionů, ve kterých měli být nasazeni. Od téhož roku bylo započato
i s vysíláním důstojníků do obdobných zahraničních kurzů např. ve Finsku, Kanadě, Rakousku, Švédsku
a Švýcarsku.
Při té příležitosti je třeba připomenout hranice, ve kterých byli čeští vojáci nuceni v misích OSN působit.
Přestože funkční rámec, ani pravidla pro vysílání do mírových misí OSN nebyly nikdy oﬁciálně na půdě
OSN kodiﬁkovány, již během prvních misí v letech 1948–1964 byly na základě vznikající praxe stanoveny
určité nepsané zásady pro vysílání a fungování misí OSN, které obecně platí víceméně až do současnosti.
Přestože základ tradičního peacekeepingu stojí na třech pilířích (souhlas stran konﬂiktu, nestrannost
peacekeeperů a jejich minimální užití síly), lze jej šířeji shrnout do sedmi základních bodů:
mírové operace OSN fungují pod velením a kontrolou generálního tajemníka OSN,
reprezentují spíše morální autoritu než sílu zbraní,
reﬂektují univerzalitu Organizace spojených národů ve svém složení,
jsou vysílány se souhlasem stran zainteresovaných v konﬂiktu,
jsou neutrální a fungují bez předsudků vůči právům a aspiracím jakékoli strany konﬂiktu,
riskují co nejméně a snaží se o minimální ztráty,
nepoužívají ani nezastrašují použitím síly kromě případů nutné sebeobrany.
Dlužno říci, že i termín „nutná sebeobrana“ nebyl nikdy speciﬁkován. Zatímco kdesi v Africe se občas
malá jednotka vojáků OSN musí ubránit útoku skupiny rebelů, zůstávalo otázkou, jak se má bránit
napadení izolované stanoviště OSN v počtu 15–20 mužů třeba desetinásobné přesile bez jakékoliv
naděje na příchod posil. K bojovým akcím podle kapitoly VII Charty OSN se jednotky OSN totiž nasazují
výjimečně pouze v případě, že jejich mandát zformuluje Rada bezpečnosti OSN, který pak umožňuje
vynucení míru i násilnými prostředky. Ve většině misí působí síly OSN vždy jen jako intermediátor mezi
jednotlivými státy či znepřátelenými stranami.
Pouštní prolog
V okamžiku zrodu praporu mírových sil OSN v Českém Krumlově však musel být tehdy rychle
operativně řešen zcela nový nečekaný úkol, který vyplynul z irácké okupace Kuvajtu, k níž došlo
v srpnu 1990.
Rada bezpečnosti OSN schválila celkem 12 rezolucí, odsuzujících zákeřnou a brutální agresi Iráku
proti Kuvajtu, kdy většinou spolu poprvé hlasovalo všech pět stálých členů. Díky tomuto jednoznačnému
stanovisku vznikla koalice 28 států, jejichž jednotky se vydaly do ohrožené oblasti v Perském zálivu.
98
Dne 23. září 1990 vyslovilo
také tehdejší Federální shromáždění
ČSFR souhlas s účastí
česko-slovenské protichemické
jednotky v řešení krize
v Perském zálivu. Velitelem byl
jmenován náčelník oddělení
mírových sil Správy zahraničních
vztahů GŠ ČSLA plukovník
Ján Valo, jehož velkou
výhodou pro tuto misi byla
dobrá znalost arabštiny, kterou
si osvojil v minulosti jako
vojenský pedagog v Egyptě.
Za pouhé dva měsíce byl
proveden výběr dobrovolníků
a příprava techniky, včetně
sladění činnosti skupin
ve Slaném. Z celkového počtu
osob účastnících se operací
Pouštní štít a Pouštní bouře
představovali vojáci z povolání
56%, zbytek tvořili vojáci
základní služby, kteří se v okamžiku
nasazení stali vojáky
v další službě. Koncem listopadu
1990 hlásil velitel připravenost jednotky k vyslání v počtu 169 osob. Protichemickou jednotku
přepravilo do Saúdskoarabského království v období od 11. do 14. prosince 1990 třináct obřích letounů
C-5 Galaxy.
Čs. protichemická jednotka se tak stala součástí koaličních vojsk a byla připravena plnit úkoly v souladu
s rezolucemi Rady bezpečnosti (RB) OSN. Hlavním cílem vojenské operace pod názvem Pouštní
štít bylo vytlačit irácká vojska z Kuvajtu.
Na Štědrý den 1990 zaujala čs. jednotka prostor v severní části Saúdské Arábie v poušti poblíž města
Hafr El Batin.
Čeští a slovenští vojáci spolupracovali nejen s vojáky saúdskoarabských obrněných brigád, ale také
s příslušníky amerických, britských a francouzských jednotek. V závěru konﬂiktu se přemístili až k hranicím
Kuvajtu, kde prošli známou Saddámovou linií minových polí a ukončili svou válečnou pouť pouze
několik kilometrů jižně od hlavního města Kuvajtu nedaleko od hořících naftových polí. Poté velitel
kontingentu vyčlenil část jednotky k ochraně našeho velvyslanectví v Kuvajt-City.
Jednotka působila na území Saúdské Arábie a Kuvajtu od 15. prosince 1990 do 22. dubna 1991, kdy
začalo stahování jejích jednotlivých částí do vlasti.
Tím však naše nasazení v této oblasti neskončilo, protože další naši vojáci se poté zúčastnili i mise
UNGCI (United Nations Guards Contingent in Iraq). Tato atypická „strážní“ mise byla zahájena na základě
rezolucí OSN č. 706 a 712/1991 na podporu mezinárodní humanitární pomoci obyvatelstvu Iráku
v době, kdy byl osvobozen Kuvajt a na režim Saddáma Husajna bylo uvaleno obchodní embargo.
V květnu 1991 byla schválena dohoda o ustanovení UNGCI a po jejím schválení vládou Iráku, začali
do země přijíždět první „guards“. V průběhu letních měsíců 1991 měla mise UNGCI 500 osob, které
byly delegovány z padesátičlenných národních kontingentů z Československa, Dánska, Fidži, Filipín,
Ghany, Nepálu, Polska, Rakouska, Řecka a Thajska. Tyto mezinárodní vojenské a policejní síly zajišťovaly
ve třech severních provinciích Iráku a na jihu v Basře a Amarahu bezpečnost civilním složkám OSN,
které rozdělovaly potraviny, zdravotnické potřeby a další humanitární pomoc lidu Iráku.
První padesátičlenná čs. skupina, která se skládala z vojáků z povolání a asi 17 vojáků v další činné
službě, dorazila ve dvou vlnách do Iráku letecky přes Ženevu v prvních červencových dnech 1991. Mise
Účast čs. protichemické jednotky v konﬂiktu s agresivním režimem Saddáma Husajna v roce 1991
položila základy našich moderních vojenských tradic. Na snímku příslušníci strážní jednotky
čs. speciální protichemické jednotky před americkým obrněným transportérem.
Foto: archiv VHÚ
99
pokračovala až od roku 1996 v rámci programu OSN Oil for Food (Ropa za potraviny). Česká republika
vysílala do této fáze mise desetičlenné kontingenty. Mise UNGCI byla ukončena v roce 2003 a účastnilo
se jí 307 českých a slovenských vojáků.
Mimo to se v několika skupinách zúčastnilo 11 příslušníků čs. armády – chemických expertů mise
UNSCOM (United Nations Special Commision). Tato další zvláštní atypická mise, vytvořená rozhodnutím
RB OSN č. 687 z 3. dubna 1991, měla charakter „pouhé“ inspekční činnosti pro vyhledávání a likvidaci
zbraní hromadného ničení v Iráku a probíhala od července 1991 do roku 1993. Pozorovatelé zde
pracovali formou expertních skupin, jejichž složení se měnilo a proměnlivá byla i délka služby.
Každopádně je třeba zdůraznit, že účast čs. protichemické jednotky v konﬂiktu s agresivním režimem
Saddáma Husajna v roce 1991 položila základy našich moderních vojenských tradic...
Zásadní zkouška – UNPROFOR
V době nasazení čs. jednotky na území Saúdské Arábie a Kuvajtu se začaly projevovat první náznaky
krize československé federace, které na konci roku 1992 vyústily v její rozdělení a ve vznik dvou samostatných
států. V té době však čeští a slovenští vojáci procházeli dosud nejtěžší zahraniční zatěžkávací
zkouškou, jež probíhala pod zkratkou UNPROFOR na Balkáně na území rozpadající se Jugoslávie.
Původně se počítalo s tím, že místem nasazení našich vojáků bude Kambodža (mise UNTAC), popřípadě
Západní Sahara (mise MINURSO), ale nakonec bylo přes počáteční teoretickou přípravu rozhodnuto
o logisticky a dopravně méně náročné variantě využití československé jednotky na území bývalé
Jugoslávie, i když v kambodžské misi působily nakonec i jednotky z Polska a Bulharska.
Mise United Nations Protection Force (UNPROFOR) s cílem nastolení míru mezi znepřátelenými
národy v bývalé Jugoslávii byla ustanovena rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 721 z 27. listopadu 1991.
O účasti našich vojáků v ní rozhodla vláda tehdejší České a Slovenské Federativní republiky 16. ledna
1992. Vzápětí se ve Výcvikovém středisku mírových sil OSN v Českém Krumlově začal urychleně na své
nasazení připravovat speciální československý prapor o třech rotách v celkové síle 500 mužů.
Mise UNPROFOR byla velkou zkouškou, která pozitivně prověřila možnosti budoucího českého vstupu do struktur NATO.
Foto: archiv VHÚ
100
Jen minimum čs. vojáků mělo zkušenosti se zahraničními misemi. V podstatě šlo jen o hrstku důstojníků
(Adolf Turek, Miroslav Lysina, Ladislav Sornas, Vladimír Braun…), kteří předtím sloužili jako vojenští
pozorovatelé OSN v Angole a Namibii anebo se na přelomu let 1990–1991 zúčastnili v rámci československé
protichemické jednotky operací Pouštní štít a Pouštní bouře. V dubnu 1992 tak republiku
opouštěla jednotka, kterou čekala zatím nejtěžší zkouška v naší poválečné historii.
Hlavní síly československého praporu se přesunuly železničním transportem, zahájeným 11. dubna
1992, z Českého Krumlova přes rakouské a slovinské území k chorvatskému městu Karlovac. Na místo
určení u Plitvických jezer se přepravily po silnici. Prapor se měl ve svém operačním prostoru rozvinout
do 18. dubna.
Během cesty si museli vojáci naplno uvědomit, že jsou nejen na válečném území, ale také že kdysi
v jejich vlasti populární Jugoslávie již prakticky neexistuje. Všude při přesunu z Karlovace se setkávali
s čerstvými stopami války – rozbořenými domy, zničenými kostely, zdemolovanými auty i vojenskou
technikou. Z dáli byla občas slyšet dělostřelecká palba a tváře místních lidí byly plné napětí i otázek,
jakou roli zde budou hrát muži v modrých baretech?
Po příjezdu do Chorvatska v polovině dubna 1992 zaujal československý prapor prostor v úseku
Plitvických jezer v Chorvatsku v oblasti tehdejší Republiky srbská Krajina, kde měli čeští a slovenští
vojáci působit v sektoru Jih spolu s prapory mírových sil z Francie a Keni, později také z Kanady
a Jordánska. Prapor zde měl střežit prostor o rozloze 1 918 km2
a hranici oddělující znesvářené strany
v délce kolem 90km.
Když v roce 1956 začali poprvé vojáci v modrých přilbách a baretech s odznaky OSN stavět
na Sinajském poloostrově svá první pozorovací a kontrolní stanoviště, staly se jejich základem pytle naplněné
pískem. Ty tvoří základ „opevňovacích prací“ mírových sil OSN dodnes, i když právě během mise
UNPROFOR došlo k výraznému zkvalitnění ochrany stanovišť použitím tzv. „Hesco bastions“ britského
vynálezce a podnikatele Jimiho Heseldena. Tyto valy s drátěnou obvodovou konstrukcí, naplněnou
pískem či kamením dnes používá Armáda ČR i k ochraně svých základen v Afghánistánu.
Začátek mise UNPROFOR na jaře roku 1992 byl tak především ve znamení mnoha hodin práce, strávené
při budování kontrolních a propouštěcích stanovišť (checkpointů) a také pozorovacích stanovišť
v terénu, která většinou nesla v tomto úseku označení Tango (T–11, T–23, T–30...). Naplnit stovky pytlů
pískem a vytvořit podle dané konﬁgurace terénu improvizované pevnůstky, které měly ochránit naše
vojáky před střelami a střepinami minometných i dělostřeleckých granátů, byla pro ně nová zkušenost.
Pro národ kutilů a chalupářů to byla zároveň výzva k prezentaci talentu, šikovnosti a schopnosti improvizace.
K poučení přišly vhod i letité zkušenosti v tomto směru u francouzských a později i kanadských
vojáků. Časem vznikly ze stanovišť OSN i v úseku českého praporu masivní kryty.
Tudy prošla válka...
Foto: Vladimír Palán
101
První (ještě československý) útvar měl zhruba
500 mužů o třech rotách. Jeho stav byl posílen
až v období od února do března 1994 o dalších
480 osob, a celkově tak dosáhl počtu 958 příslušníků,
kdy byl rozšířen o další mechanizovanou, průzkumnou
a ženijní rotu, protitankovou četu a polní
chirurgickou nemocnici.
Když začaly v dubnu 1992 první jednotky OSN
působit v tomto sektoru, šlo o pouhých 1 505 mužů,
v září 1993 již kanadský plk. Oehring velel 2 007 vojákům
a na konci jeho funkčního období mu již podléhalo
3 821 vojáků, 89 vojenských pozorovatelů
a 128 civilních policistů z UNCIVPOL. V srpnu 1995
to již bylo celkově 5 000 osob, kdy v sektoru působily
prapory z Kanady, České republiky, Jordánska a Keni,
indonéská nemocnice a rota slovenských ženistů.
I tyto počty však spolu s omezeným mandátem OSN
a jen lehkou výzbrojí jednotlivých národních kontingentů
nemohly zabránit v srpnu 1995 závěrečnému
chorvatsko-srbskému střetu.
Velitelé sektoru Jih misí UNPROFOR a UNCRO
Velitel sektoru Stát Doba působení
gen. James Arap Rob Keňa 15. březen 1992 – březen 1993
plk. George Oehring Kanada duben 1993 – březen 1994
gen. Rostislav Kotil Česká republika duben 1994 – červenec 1995
gen. Alain Forand Kanada 8. červenec – 10. říjen 1995
plk. Karel Blahna Česká republika 11. říjen 1995 – 15. leden 1996
Nasazení českých vojáků v rámci mírových sil OSN na území bývalé Jugoslávie v letech 1992–1995
si podstatná část české veřejnosti, včetně publicistů, politologů a dokonce i historiků, zvykla rámovat
do známé zkratky peacekeepingové mise UNPROFOR. Vzhledem k tomu, že většina českých vojáků působila
v sektoru Jih na chorvatském území v oblasti zvané Krajina (pohraničí), je třeba respektovat fakt,
že v závěru krvavé balkánské války misi UNPROFOR nahradila 31. března 1995 na chorvatském území
na základě rezoluce č. 981 Rady bezpečnosti OSN v podstatě jen formálně nová „mise pro navrácení
důvěry“ UNCRO (United Nations Conﬁdence Restoration Operation).
Hlavním důvodem této změny bylo prohlášení chorvatského prezidenta Franjo Tudjmana z ledna
1995, že jeho země neprodlouží mandát jednotkám UNPROFOR, který měl vypršet 31. března. Toto
rozhodnutí, které bylo jasně chápáno jako předzvěst vojenského řešení chorvatsko-srbského sporu, vyvolalo
nesouhlas mezinárodního společenství a vedlo k tomu, že mandát jednotek OSN byl prodloužen
s určitými modiﬁkacemi a s pozměněným názvem.
Celkem se obou misí v letech 1992–1995 zúčastnilo 2 250 vojáků Československé a české armády.
Velitelé československého a českého praporu v misi UNPROFOR
Velitel praporu Doba působení Poznámka
pplk. Karel Blahna březen 1992 – duben 1993 1. a 2. rotace praporu
plk. Vladimír Braun duben 1993 – duben 1994 Armáda ČR
plk. Vojtěch Seidl duben 1994 – březen 1995
pplk. Ľudovít Cirok duben 1995 – leden 1996 UNCRO
Prvním velitelem českých vojáků v misi UNPROFOR byl indický generál
Satish Nambiar. Na snímku s velitelem čs. praporu podplukovníkem
Karlem Blahnou.
Foto: archiv Jindřicha Marka
102
V mnohonárodním prostředí
Velkou školou pro naše vojáky bylo soužití v pestré mnohonárodní rodině velice rozdílných armád.
Je proto dobré si naše první partnery připomenout.
Těsně před příjezdem československého praporu do Krajiny v dubnu 1992 dorazili na místo určení
v počtu 950 mužů Francouzi z elitního pluku námořní pěchoty 2RIMa (2 régiment d‘infanterie
de marine), kterému velel plukovník Robert Meille. Ti pomohli československým vojákům s ženijní
technikou a materiálem pro stavbu kontrolních a strážních stanovišť. Naši příslušníci tehdy obdivovali
na svých francouzských partnerech především jejich bohaté zkušenosti z mnoha zahraničních misí i jejich
profesionalitu.
Po půlroce „mariňáky“ vystřídali vojáci z 8e Régiment Infanterie (8e R.I.). Vztahy mezi příslušníky
obou armád posílila v lednu 1993 obětavá akce českých vojáků při záchraně izolovaného a těžce
ostřelovaného francouzského stanoviště Karin Plaź, která byla z chorvatské i srbské strany pod častou
minometnou palbou, jež připravila dva vojáky o život. Francouzské jednotky na pomoc svým vojákům
nemohly přijít, protože byly od základny odděleny zničeným mostem. Na základně tou dobou bylo
55 Francouzů. Československý prapor byl jedinou funkční jednotkou UNPROFOR v oblasti. Na pomoc
Francouzům bylo pod velením operačního důstojníka praporu podplukovníka Petra Pavla a velitele roty
majora Karla Klinovského proto vysláno 29 československých vojáků s 2 transportéry OT-64. Evakuace
francouzských vojáků nakonec proběhla úspěšně.
Stojí za to si ty dny připomenout prostřednictvím vzpomínek dnešního náčelníka Generálního štábu
AČR generálporučíka Petra Pavla: „Poraď si, jak umíš, ale najdi a zachraň proboha ty Francouze, tak zněl
úkol. Po týdenním hledání v horách srbské Krajiny jsem je skutečně našel a přivezl. Bylo jich třiapadesát.
Do transportéru jsme naložili i palbou roztrhané ostatky dvou mužů… Místům bojů jsme se snažili
vyhýbat, ale i tak jsme museli často prchat z dělostřelecké či minometné palby. Dobrovolníci, kteří
se přihlásili, byli obyčejní kluci, jichž si na ulici ani nevšimnete, žádní svalnatci, vyholené lebky či drsňáci
na první pohled... a já je obdivoval. Nezlomili se, když kolem padaly dělostřelecké či minometné granáty,
ani když nás Srbové zajali a hnali nás pod samopaly jako živé štíty k linii Chorvatů... To byly chvíle,
Z některých kontrolních a pozorovacích stanovišť OSN na horké chorvatsko-srbské linii vznikly časem docela
solidní pevnosti.
Foto: archiv Jindřicha Marka
103
kdy jsem už přestával věřit, že vyvázneme
živí. Dodnes na kluky vzpomínám...
V životě jsem nezažil takovou úctu a respekt,
jakou nám ostřílení Francouzi
z mezinárodních mírových jednotek
UNPROFOR na Balkáně prokazovali.
Francouzský velitel nechal nastoupit
důstojníky, vytáhl láhev šampusu a takovým
zvláštním grifem jí šavlí usekl hrdlo
– byl to čistý řez bez stopy střepin.
Stáli jsme tam špinaví v propocených
uniformách, ale s pocitem nepopsatelného
zadostiučinění…“
Později byli za tuto akci čtyři čeští
důstojníci vyznamenáni Vojenským křížem
za statečnost s bronzovou hvězdou
(Croix de la Valeur Militaire avec
Étoile de Bronze), jejž jim osobně předal
francouzský ministr obrany François
Léotard.
Druhým partnerem našich vojáků
v sektoru Jih se stali vojáci z východoafrické
Keni, kteří na místo dorazili v polovině května 1992. I v té době trpěli v tomto kraji zimou a museli
si na zdejší podmínky ztěžka zvykat. Pro české vojáky bylo kamarádství s nimi vítaným zpestřením náročné
a někdy i monotónní služby, kdy se mohli dozvědět – například od legendárních Masajů – o jejich
životě doma, zvycích i stravování v jejich domovině.
Keňský generál James Arap Rob byl prvním velitelem sektoru. On i jeho důstojníci se opírali o britské
vojenské tradice, mnozí z nich byli absolventi britských vojenských škol. Přestože se mohla někomu
ze střední Evropy keňská jednotka zdát poněkud kuriózním aktérem mírové mise na Balkáně,
je třeba vzít v potaz, že tehdejší keňské tradice účasti v mírových misích OSN byly mnohem bohatší
a vojáci z této africké země jsou dodnes jejich častým účastníkem. Sedm z nich tehdy na Balkáně přišlo
o život...
V únoru 1994 se objevila v sektoru Jih další posila – prapor vojáků z pouštního Jordánského království.
Šlo o beduíny z elitního výsadkářského útvaru legendární Arabské legie, se kterými se však, vzhledem
k ročnímu období, opakovala historie jako s keňskými vojáky před dvěma roky. Jordáncům život
ve sněhu a ve stanech příliš nesvědčil a museli si na studený kraj chorvatských kopců dlouho zvykat,
přestože i jordánská armáda má bohaté tradice účasti v mírových silách OSN.
Na počátku září 1993 potom vystřídali Francouze v sektoru Jih Kanaďané a již vzápětí prokázali,
že budou tvořit jeho tvrdé jádro. Jejich prapor v síle 875 mužů byl postaven na základě 2nd Battalion of
Princess Patricia´s Canadian Light Infantry. Již 15. září 1993 se například v tzv. Medacké kapse (Medački
džep) u chorvatského městečka Gospić postavili pod velením rázného podplukovníka Jima Calvina
za cenu pouhých čtyř zraněných vpádu chorvatských jednotek, mezi jejichž veliteli byl i neblaze proslulý
válečný zločinec a pozdější kosovský premiér Agim Çeku. Chorvatská vojska tehdy ignorovala status
bezpečné zóny OSN a zahájila 9. září plenění medacké oblasti. Byli stříleni srbští civilisté, znásilňovány
ženy, docházelo k systematickému žhářství. Se zemí byly srovnány vesnice Divoselo, Čitluk a Počitělj,
ve kterých žili etničtí Srbové. Podplukovník Jim Calvin bez ohledu na mandát OSN se svými muži
na Chorvaty zaútočil. Ti přišli minimálně o třicet mrtvých a asi stovku zraněných. Vzhledem k tomu,
že se tehdy světová veřejnost dívala v jugoslávské občanské válce nevraživě jen na Srby, nesklidil zásah
Kanaďanů proti chorvatským jednotkám žádný pozitivní ohlas. Kanadští vojáci byli i doma za svůj
úspěšný zákrok vyznamenáni až v roce 2002!
Kanadský prapor sice bezprostředně nesousedil s českým, ale k přátelským stykům vojáků obou armád
docházelo a na úrovni velení sektoru i praporů jsou našimi důstojníky vysoce hodnoceni mnozí kanadští
důstojníci – především potom velitelé sektoru plukovník George Oehring a generál Alain Forand.
Čeští vojáci na Balkáně prošli v letech 1992–1995 tvrdou zkouškou, ve které však jako
celek obstáli.
Foto: archiv VHÚ
104
Při výčtu zahraničních jednotek, se kterými přišli čeští vojáci v misi UNPROFOR do aktivního kontaktu,
nelze zapomenout na příslušníky polské armády, kteří měli bohaté zkušenosti s misemi OSN již
od 70. let. Polský prapor v síle 893 mužů, jehož prvním velitelem byl plukovník Wieslaw Kurzyca a který
tvořili vojáci ze Śląskiego Okręgu Wojskowego, dorazil do Krajiny v dubnu 1992, ve stejnou dobu jako
českoslovenští vojáci, kterým byl přidělen jako jejich soused v sektoru Sever s velitelstvím v městečku
Slunje. Nejvyššího počtu dosáhla polská jednotka v únoru 1995, kdy měla ve stavu 1 245 osob. V misi
se celkem do prosince 1995 vystřídalo 3 876 polských vojáků se stejnými úkoly, jaké měla i naše jednotka.
V této misi ztratili Poláci sedm mužů.
Geograﬁcká, jazyková i kulturní blízkost příslušníků obou armád zde tvořila pozitivní fakt, který
se velení obou praporů snažila rozvíjet. Sousedé ze střední Evropy byli tak severním sousedem českých
vojáků i v této misi. Po falešné „družbě“ z let Varšavské smlouvy zde bylo možné konečně navázat
na skutečně pozitivní historické tradice typu společného působení polských a československých vojáků
při obraně obleženého Tobrúku v roce 1941.
V Chorvatsku se však českoslovenští i polští vojáci dostávali stejným dílem mezi pomyslné mlýnské
kameny, když od nich jako od jazykově blízkých národů požadovali Chorvaté i Srbové větší pochopení
a sympatie pro „své“ pojetí řešení konﬂiktu. Přesto si vojáci obou armád udrželi nadhled a snahu měřit
oběma znesvářeným stranám stejným metrem.
Se smrtí v patách
Nejvíce hrůz na Balkáně měli ovšem z našich vojáků možnost vidět především důstojníci z řad vojenských
pozorovatelů, kteří se pohybovali v počtu několika desítek na větším prostoru a často i mimo
dosah ozbrojených jednotek OSN. Pod zkratkou UNMO (United Nations Military Observer) monitorovali
situaci, dohlíželi nad četnými a stále porušovanými příměřími, doprovázeli humanitární konvoje
a dokumentovali nesčetné válečné zločiny, páchané stejným dílem Srby, Chorvaty a Muslimy. Nejtěžší
služba UNMO byla v Bosně a Hercegovině především v okolí Sarajeva.
Zde zažili zvláště dramatické okamžiky v květnu 1995 také tři čeští důstojníci podplukovník Karel
Krátký, major Zlatko Kožušník a kapitán Oldřich Židlík, kteří zde byli spolu s kolegy z řady dalších zemí
zajati bosenskými Srby coby odveta za letecké údery NATO na srbské pozice.
Někteří z rukojmích, včetně trojice českých důstojníků, byli připoutáni jako lidské štíty k důležitým
vojenským objektům – mostům, muničním skladištím či (v případě Karla Krátkého) v prostoru sarajevského
televizního vysílače. Zajetí vojáků UNPROFOR tehdy silně otřáslo prestiží OSN, ale nakonec
byla všechna rukojmí propuštěna. Jiných 82 vojáků v modrých baretech však v letech 1992–1995 mělo
na Balkáně méně sˇtěstí a položilo tu své životy. Bohužel mír na Balkáně se jednotkám OSN z mnoha
důvodů nedařilo zajistit. K dramatickému rozuzlení vleklého konﬂiktu však nakonec došlo i v prostoru
odpovědnosti českého praporu.
Chorvatská armáda v květnu 1995 navzdory smlouvě o příměří zahájila dílčí operace k mocenskému
vyřešení problémů se srbskou Krajinou. V sektoru Jih tak opět začalo sílit napětí provázené hlavní otázkou,
kdy, kde a s jakou silou chorvatská strana opět udeří.
Orgány OSN, OBSE i EU se několik let marně pokoušely dotáhnout mírová jednání na Balkáně
k úspěšnému konci. Rozhodujícím činitelem se proto staly skryté tlaky jednotlivých velmocí. První z nich
byl úspěšně realizován v Chorvatsku.
Výsledkem těchto zákulisních her se nakonec stala Chorvaty pečlivě připravená vojenská operace
Oluja (Bouře), která se (s tichou podporou administrativy amerického prezidenta Billa Clintona
a vlády německého kancléře Helmuta Kohla) uskutečnila ve dnech 4.–7. srpna 1995. Účastnilo se jí
přes 150 000 dobře vyzbrojených a vycvičených chorvatských vojáků, proti kterým tehdy stálo jen asi
30 000 mužů z jednotek Srpska vojska Krajine. Výsledkem bylo nejen dobytí Krajiny, ale také exodus asi
200 000 Srbů ze země a vraždy stovek opozdilců polovojenskými komandy, která postupovala za armádními
jednotkami. Symbolem útěku srbských uprchlíků z jejich domoviny se staly malé traktory,
na kterých si vezli jen pár nejnutnějších věcí, zatímco za nimi zůstávaly ruiny jejich systematicky ničených
domů.
105
Tím se však dostal „modrý nárazník“ v podobě asi 16 000 vojáků mírových sil OSN, vzhledem k svému
mandátu, počtu a lehké výzbroji, do zoufalé situace pouhého svědka mocenského řešení problému.
Službu českého praporu v síle 984 osob tehdy navíc komplikoval fakt, že jeho část se v kritický okamžik
vracela z dovolené ve vlasti, a nebo na ní naopak směřovala. Ti, kteří byli tehdy ve službě, poznali válku
ve vší její krutosti…
Také na pozorovacím stanovišti T–23 Repetitor nedaleko města Ljubovo u silnice z Korenice do obce
Lički Osik umístěném v kopcích probíhalo ráno 4. srpna ve znamení chorvatského ostřelování srbských
pozic. Ty se opíraly o nedaleký vrch Čukovac. Právě charakter a strategický význam tohoto prostoru
způsobil, že se zde bojovalo i další den a že se tak jedenáct českých vojáků 3. čety 1. roty, kteří zde tehdy
měli službu, ocitlo ve smrtelné pasti.
První zpráva o tom, že je zde zraněno pět českých vojáků, byla bohužel příliš optimistická, protože
dva z nich – sedmatřicetiletý rotmistr Luděk Zeman z Hodonína a dvaadvacetiletý četař Petr Valeš
z Rožmitálu na Šumavě – svým těžkým zraněním podlehli. Oba byli ministrem obrany in memoriam
povýšeni na podporučíky.
Tři další vojáci – rotmistr Roman Čelanský a četaři Jiří Hubáček a Jiří Suda – byli zraněni. Stanoviště
bylo těžce poškozeno a přesun z něj se pro zraněné i další muže jednotky nadporučíka Jaromíra Alana
stal malou kalvárií.
V lednu 1996 prezident republiky Václav Havel některé účastníky této tragické události vyznamenal
Medailí Za hrdinství spolu s čtrnácti posledními legionáři, kteří bojovali v 1. světové válce! Touto
kombinací došlo de facto k mimořádnému uznání účasti všech českých vojáků v mírových misích OSN.
Zároveň se na stejné slavnostní dekoraci sešli hrdinové, jež od sebe dělilo více než 76 let, tedy téměř
čtyři generace – stoletý legionář 5. střeleckého pluku čs. legií v Rusku Václav Kratochvíl a čtyřiadvacetiletý
Roman Čelanský.
Další roky ve službách křehkého
balkánského míru
Po podpisu tzv. Daytonské mírové dohody v prosinci 1995 se mírové jednotky OSN na území bývalé
Jugoslávie přeměnily v mnohonárodní mírové implementační síly IFOR (Implementation Force),
do nichž se začlenila i Armáda ČR,
která se na Balkáně, v tomto případě
především na území Bosny
a Hercegoviny, při střežení velice
křehkého míru postupně zapojila
v letech 1996–2004 i do operací
SFOR a SFOR II.
V první polovině prosince roku
1995 začala ve Vojenském výcvikovém
prostoru v Boleticích příprava
příslušníků Armády České
republiky určených pro prapor
v operaci IFOR. Vojáci postupně
absolvovali výcvik jednotlivce,
družstva, čety a roty. Převážná
část zaměstnání byla věnována
střelecké, taktické a ženijní
přípravě.
Dne 12. února 1996 byl 6. mechanizovaný
prapor Armády
České republiky, vyčleněnýFoto: Vladimír Palán
106
pro mnohonárodní operaci IFOR, zařazen do sestavy 2. kanadské mnohonárodní brigády v rámci britské
mnohonárodní divize a podřízen jejímu operačnímu velení.
Kontingent Armády České republiky v operaci tvořili příslušníci z různých jednotek a útvarů a vojáci
ze zálohy. V průběhu operace se pohyboval počet kontingentu okolo 850 osob. Jeho součástí byl
6. mechanizovaný prapor (zhruba 700 osob). Ostatní příslušníci mnohonárodní mise působili na jednotlivých
velitelstvích operace IFOR – na velitelství kontingentu AČR v Záhřebu, na velitelství britské mnohonárodní
divize v Gorném Vakufu (později bylo přemístěno do Banja Luky) a na velitelství kanadské
mnohonárodní brigády v Čoraliči. Část důstojníků trvale působila v Záhřebu a ve Splitu v kontraktační
skupině národního podpůrného prvku a v podpůrné skupině.
Po příjezdu do prostoru odpovědnosti praporu začali čeští vojáci budovat základny. V průběhu operace
IFOR (leden 1996 – únor 1997) jich vybudovali pět. Velitelství českého praporu se nacházelo v obci
Donja Ljubija, 1. mechanizovaná rota byla dislokována v obci Stari Majdan, 2. mechanizovaná rota měla
základnu přímo v zóně separace v obci Arapuša, 3. mechanizovaná rota sídlila v obci Brezičani nedaleko
města Prijedor a základna logistiky byla umístěna ve městě Bosanská Krupa. Současně s výstavbou
základen jednotka přebírala prostor odpovědnosti, jehož rozloha se v průběhu operace pohybovala
od 3 200 do 3 600 km2
. Délka zóny separace činila 62 kilometrů.
Zástupci Armády České republiky v operaci IFOR a současně veliteli kontingentu byli generálmajor
Jiří Šedivý (leden–červenec 1996) a plukovník Jaroslav Jásek. Veliteli 6. mechanizovaného praporu AČR,
který tvořil jádro kontingentu, byli podplukovník Josef Sedlák (do 27. července 1996) a podplukovník
Josef Prokš (do 27. března 1997).
S celkovými změnami mírové operace se postupně snižovala nejen velikost českého kontingentu,
ale i počet jeho základen. V prostoru odpovědnosti českého praporu došlo postupně k odminování
míst budoucích základen a cest využívaných pro pěší a mobilní hlídky. Odminovány musely být také
prostory, kde ženisté opravovali mosty, aby po nich mohla projíždět těžká vojenská technika. V průběhu
roku 1996 bylo v prostoru odpovědnosti českého praporu odminováno celkem 61 minových polí, což
představovalo odstranění a zneškodnění 1 714 protipěchotních a 84 protitankových min.
V průběhu operace IFOR působili na území bývalé Jugoslávie také letci Armády České republiky.
Osádky vrtulníků Mi-17, letounů An-26 a L-410 plnily nejčastěji úkoly spojené s přepravou osob a materiálu.
Částečně se podílely na průzkumu a monitorování území ve prospěch mnohonárodních sil.
Za období operace IFOR čeští vojáci zabavili celkem 246 pěchotních, protiletadlových a těžkých zbraní
a 65 kusů ručních granátů. Kromě toho bylo zabaveno několik tisíc kusů nábojů do pěchotních zbraní.
Operace IFOR skončila o půlnoci
z 19. na 20. prosince 1996, kdy pomyslnou
štafetu v Bosně a Hercegovině
převzaly tzv. stabilizující síly SFOR
(Stabilization Force). Čeští vojáci pokračovali
v plnění úkolů i v této misi,
kdy jejich kontingent, který prošel
osmi rotacemi, tvořilo velitelství kontingentu
a sekce součinnosti se štáby
SFOR v počtu 22 osob, mechanizovaný
prapor v síle cca 600 vojáků
a vrtulníkový odřad v počtu 22 osob.
Mandát mírové operace SFOR skončil
v červnu 1998, kdy vstoupil v platnost
mandát SFOR II, který trval
do prosince 2004. Česká republika
však na přelomu let 2001 a 2002
přistoupila k posílení své přítomnosti
v Kosovu v rámci operace Joint
Guardian, zatímco účast v operaci
Joint Forge v Bosně a Hercegovině
postupně snižovala.
V balkánské misi SFOR se velice dobře osvědčili příslušníci nově vzniklé 4. brigády rychlého
nasazení.
Foto: archiv VHÚ
107
V mírové misi SFOR II tak zůstalo koncem roku 2001 pouze 15 příslušníků AČR, kteří působili na jednotlivých
velitelstvích nebo pokračovali v realizaci rozpracovaných projektů ve středisku civilně-vojenské
spolupráce CIMIC (Civil-Military Cooperation) v Prijedoru. Činnost skupiny CIMIC v Prijedoru a národního
zastoupení Armády České republiky na velitelství mnohonárodní divize Jihozápad v Banja Luce
byla ukončena v říjnu 2002. Čeští vojáci však zůstali i nadále zastoupeni na velitelství SFOR v Záhřebu
a Sarajevu. V roce 2004 působilo v operaci Joint Forge 7 důstojníků Armády České republiky. Svou misi
ukončili v prosinci 2004, kdy úkoly převzala mise Evropské unie – Althea.
Mimo tyto mise stojí za zmínku i některé další, jež na ty hlavní balkánské operace navazovaly
a na kterých se rovněž podíleli příslušníci AČR.
Mise UNTAES (United Nations Transitional Administration for Eastern Slavonia) na území východní
Slavonie v Chorvatsku probíhala od ledna 1996 do března 1998 coby další z nástupnických misí
UNPROFOR. Zúčastnilo se jí 6 českých důstojníků v roli vojenských pozorovatelů OSN a od března 1996
také polní chirurgická nemocnice s cca 40členným personálem, která v této misi byla nejvyšším odborným
pracovištěm poskytujícím zdravotnickou pomoc zhruba 7 000 příslušníků mise z 30 zemí.
Mise UNPREDEP (United Nations Preventive Deployment Force) působila na území Makedonie
od března 1995 do února 1999. Jednalo se o misi tzv. II. generace, plnící charakter „preventivní diplomacie“,
kdy jsou jednotky rozmístěny v příhraničních oblastech s cílem monitorovat situaci. Jako vojenští
pozorovatelé OSN se jí zúčastnili 3 čeští důstojníci.
Nejmenší mise UNMOP (United Nations Mission of Observers in Prevlaka) o počtu pouhých 28 pozorovatelů
OSN na poloostrově Prevlaka v Chorvatsku byla zřízena rozhodnutím RB OSN č. 1 138
z 1. února 1996 a ukončena dnem 15. prosince 2002. Od listopadu 1996 v ní byla angažována i Česká
republika. Touto misí prošlo celkem 7 českých důstojníků.
Právě působení vojáků AČR na Balkáně pomohlo k tomu, že již v létě 1997 byla Česká republika
na madridském summitu Severoatlantické aliance vyzvána k zahájení rozhovorů o přistoupení do NATO.
Tento proces, úspěšně dovršený na jaře 1999, následně umožnil výraznou přeměnu Armády ČR v ryze
profesionální mladou, malou, moderní a mobilní armádu, která se po boku aliančních spojenců významně
podílí na boji proti mezinárodnímu terorismu a ochraně české i evropské bezpečnosti.
V řadách aliančních partnerů
V okamžiku, kdy se v březnu 1999 Armáda ČR stala plnohodnotným členem NATO, byla situace
v nasazení českých vojáků v zahraničních misích následující:
V rámci prodlouženého mandátu mnohonárodních sil SFOR II působil tehdy v severozápadní Bosně
český kontingent v síle 556 mužů pod velením plukovníka gšt. Michala Vasse, jehož jádro tvořilo 503 příslušníků
3. mechanizovaného praporu pod velením podplukovníka Vladimíra Stříže.
Kontingent byl rozčleněn následovně:
velitelství v Bosanské Krupě,
národní zastoupení na velitelství SFOR v Sarajevu,
národní zastoupení na velitelství mnohonárodní divize Jihozápad (MND-SW) v Banja Luce,
mechanizovaný prapor se základnami v Donji Ljubiji a Bosanské Krupě,
četa zabezpečení MND-SW v Banja Luce,
letecká jednotka (vrtulníkový odřad s Mi-17 ve Veliké Kladuši a transportní skupina L–410 působící
ze základny Divulje nedaleko Splitu).
K rotaci tohoto kontingentu došlo v říjnu 1999, kdy jeho velení převzal plk. Zdeněk Košvanec a jeho
jádro vytvořili příslušníci 1. mechanizovaného praporu, kterým velel pplk. Martin Květon.
V mírových misích OSN působilo tehdy ve funkcích vojenských pozorovatelů (United Nations Military
Observer) 30 českých důstojníků v Iráku, Sieře Leone, Chorvatsku, Makedonii, Gruzii a Tádžikistánu.
Dalších 21 důstojníků operovalo v misích OBSE v Albánii, Bosně a Hercegovině, Gruzii, Náhorním
Karabachu, Chorvatsku, Čečensku a Kosovu.
O tom, jak se v následujícím období během pouhých sedmi let výrazně rozšířily aktivity Armády
ČR v zahraničních misích, svědčí například jednání vlády České republiky z 22. listopadu 2006, kdy
108
ministři projednávali dokument předkládaný
ministrem obrany pod názvem Informace
o nasazení sil a prostředků Armády České republiky
v zahraničních operacích za období
leden–červenec 2006:
„AČR se v uvedeném období zapojila
do operací v zahraničí na základě rozhodnutí
vlády a souhlasu obou komor Parlamentu
České republiky. České jednotky působily
v Bosně a Hercegovině, Kosovu, Iráku
a Afghánistánu.
Česká republika plnila v uvedeném
období roli rámcového státu mnohonárodního
úkolového uskupení Střed v misi
KFOR v Kosovu. V úkolovém uskupení
pod českým velením dále působili vojáci
z Finska, Švédska, Irska, Slovenské republiky
a Lotyšska. V oblasti působil kontingent AČR
v celkovém počtu 501 osob. Hlavními prvky
kontingentu AČR, jehož základ byl tvořen
příslušníky 13. dělostřelecké brigády Jince, byly mechanizovaná rota a národní podpůrný prvek. Prostor
odpovědnosti českého kontingentu dislokovaného na základnách v prostorech Šajkovac, Gazala Lines
a Lipljan měl rozlohu cca 966 km2
. Délka monitorované provincionální hranice Kosova se Srbskem činí
112km. K hlavním úkolům patřilo střežení a monitorování provincionální kosovsko–srbské hranice a zajištění
bezpečnosti místních obyvatel. Funkci velitele kontingentu a současně velitele MNTF-C vykonával
plukovník Miroslav Hlaváč.
Do operace Althea v silách EUFOR v Bosně a Hercegovině byla AČR zapojena kontingentem v celkovém
počtu 65 osob. Hlavním prvkem kontingentu byla strážní četa, která byla součástí mnohonárodní
(česko-estonsko-rakousko-slovenské) strážní roty. Tato jednotka byla dislokována na základně Eagle
Base v Tuzle. Hlavním úkolem strážní čety byla ochrana a střežení velitelství mnohonárodního úkolového
uskupení Sever a základny Eagle Base. Funkci velitele 3. kontingentu vykonával do června podplukovník
Pavel Jelínek, funkci velitele 4. kontingentu vykonává ve druhé polovině roku 2006 podplukovník
Vojtěch Prýgl. Velitel kontingentu současně zastává funkci náčelníka personální sekce na velitelství
mnohonárodního úkolového uskupení Sever.
Česká republika byla v hodnoceném období zapojena do mise ISAF na území Afghánistánu dvěma
kontingenty v celkovém počtu 101 osob. První kontingent AČR v celkovém počtu 18 osob působil
na mezinárodním letišti Kábul. Jednalo se o pyrotechnický odřad a meteorologickou skupinu. Funkci
velitele kontingentu vykonával od října 2005 do března 2006 major Bořek Valíček. Od března 2006 byl
do funkce velitele kontingentu ustanoven major Zdeněk Hejpetr.
Druhý kontingent AČR v celkovém počtu 83 osob působil ve Fayzabadu v provincii Badakšan (severovýchodní
Afghánistán) jako součást provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) vedeného Německem.
Hlavním úkolem kontingentu bylo zajištění ochrany PRT, ochrana letiště Fayzabad, doprovody vozidel,
styčná činnost s místním obyvatelstvem a monitorování situace. Na základně působili kromě Němců
také Dáni. Funkci velitele kontingentu vykonával od října 2005 do března 2006 podplukovník Radek
Černý. Od března 2006 byl do funkce velitele kontingentu ustanoven podplukovník Tibor Budík.
V uvedeném období působil v Afghánistánu i kontingent speciálních sil v protiteroristické operaci
Enduring Freedom v celkovém počtu 120 osob. Přesun příslušníků a materiálu kontingentu do oblasti
byl proveden v průběhu měsíce května 2006. K hlavním úkolům kontingentu patřilo zejména provádění
speciálního průzkumu, tj. získávání informací o důležitých cílech a lokalizace vybraných objektů.
Velitelem kontingentu byl plukovník Ondrej Páleník.
Do operace koaličních sil na území Iráku byla ČR zapojena kontingentem Vojenské policie v celkovém
počtu do 96 osob. Kontingent byl dislokován na britské základně Shaibah. K hlavním úkolům
kontingentu VP patřil výcvik příslušníků irácké policie v Policejní akademii, výcvik instruktorů iráckých
Do operace Evropské unie Althea se česká armáda zapojila především strážní četou,
jejímž úkolem byla ochrana velitelství mnohonárodního úkolového uskupení Sever
a základny Eagle Base.
Foto: Jaroslav Pajer
109
policejních stanic a výcvik příslušníků irácké dopravní policie. V průběhu 1. pololetí 2006 vycvičili příslušníci
kontingentu celkem 547 studentů v Policejní akademii, 58 příslušníků irácké dopravní policie
a 75 instruktorů iráckých policejních stanic. Základní výcvik absolvovalo celkem 1 872 příslušníků irácké
policie, nástavbový kurz 933 příslušníků irácké policie a výcvik ve střelecké přípravě celkem 711 příslušníků
irácké policie. Celkem bylo v hodnoceném období vycvičeno 4 196 příslušníků irácké policie.
Vzhledem k rotaci kontingentu prováděné po třech měsících vykonával funkci velitele kontingentu
v období od ledna do března 2006 podplukovník Miroslav Murček, od března do června 2006 podplukovník
Jiří Neubauer.“
Podívejme se nyní postupně na to, jak se jednotlivá nasazení českých vojáků v zahraničních misích
od vstupu České republiky do NATO až po dnešní dny vyvíjelo.
Opět mezi strážci balkánského míru
Během prvního roku členství v NATO se ještě čeští vojáci vydali v dubnu do Albánie (6. polní nemocnice
v počtu 89 osob), kde pomáhali do září poskytovat zdravotní péči uprchlické vlně kosovských
Albánců, a také do Turecka. Zde v srpnu zasahoval v zemětřesení postiženém městě Gölcük mobilní tým
6. polní nemocnice v počtu 33 osob.
Velice významnou misí onoho roku se však stalo třetí nasazení, ke kterému došlo v rámci operace
Joint Guardian v Kosovu. Vláda České republiky o něm rozhodla na svém mimořádném zasedání
8. června 1999. Zvláštností počátku této mise byla skutečnost, že první jednotka Armády ČR, která
byla vyslána do zahraniční operace Severoatlantické aliance, byla personálně i materiálně sestavena
během pouhých deseti dnů! První kontingent českých vojáků byl tvořen 6. průzkumnou rotou v síle
126 vojáků, které velel major Karel Klinovský a jeho zástupcem byl kapitán Milan Kovanda. Jádro útvaru
tvořilo 65 příslušníků prostějovské 6. speciální brigády (dnes 601. skupiny speciálních sil). Rota měla být
po šest měsíců logisticky plně soběstačná. Přípravy k vyslání byly zahájeny 14. června a již 24. června
hlásilo velení roty připravenost k plnění úkolů. O čtyři dny později odjela z prostějovského nádraží
směrem na Balkán první část jednotky.
Dnes na ty napjaté chvíle vzpomíná bývalý velitel roty plukovník Karel Klinovský již s úsměvem: „Náš
kontingent cestoval vlakem přes šest zemí. Do Makedonie jsme přijeli v jedenáct hodin večer. Šel jsem
okamžitě za velícím generálem, který mi však oznámil, že musíme počkat na přidělení čísla konvoje.
Do Kosova se tedy dostaneme nejdříve za deset dnů. Tak jsem svolal lidi a dohodli jsme se, že nebudeme
na nic čekat a vyrazíme druhý den
ráno po vlastní ose.“
Na hranicích českou kolonu zastavili
francouzští vojenští policisté a chtěli
znát číslo konvoje. Češi je však přemluvili
a pokračovali dál i bez čísla. Ve tři hodiny
odpoledne 5. července se velitel roty
hlásil v Podujevu u britského velitele. „Ten
mi řekl, že je dobře, že jsem tady, a ptal
se, kdy přijede jednotka. Ukázal jsem mu,
že naše kolona je seřazena pod okny.
Nestačil se divit... Přidělili nám poničenou
školu v obci Gornji Slibovac s tím, že si ji
máme upravit, aby v ní mohli vojáci šest
měsíců žít. Až to bude tak za deset dnů hotové,
mám se znovu přihlásit. Odpověděl
jsem mu, že v devět hodin budou všichni
vojáci ubytováni, dostanou teplé jídlo
a osprchují se v teplé vodě. Když to večer
Britové viděli, nechtěli věřit svým očím...“
Pohotové zahájení operační činnosti v Kosovu v červenci 1999 českými výsadkáři
z 6. průzkumné roty obdivovali i jejich britští kolegové.
Foto: archiv VHÚ
110
Náš operační úkol představoval monitorovací službu 42km hraničního úseku. Zatímco plnění operačního
úkolu v Bosně a Hercegovině v rámci mise SFOR II bylo ukončeno k 15. září 2001, v Kosovu
zůstali čeští vojáci dlouhých dvanáct let, aby zde dohlíželi na dodržování míru mezi znesvářenými etniky
v severovýchodní části tohoto neklidného regionu. V Kosovu proběhlo v období od 12. července 1999
do 19. února 2002 pět rotací průzkumných rot.
Rotace SFOR v Kosovu od července 1999 do února 2002
Velitel kontingentu Počet Jednotka Poznámka
mjr. Karel Klinovský 126 6. průzkumná rota Navýšení o 56 vojáků (11/99)
pplk. Vladimír Podlipný 180 4. průzkumná rota
mjr. Zdeněk Pitner 181 2. průzkumná rota
mjr. Vlastimil Rozumek 181 7. průzkumná rota
mjr. Petr Smola 192 11. průzkumná rota 11 vojáků navíc = organizační jádro praporu
Mezi hlavní úkoly českých průzkumných rot v rámci mnohonárodní brigády Střed (v podřízenosti
britského bojového uskupení) patřilo vedle střežení kosovsko-srbské administrativní hranice monitorování
veškeré činnosti na tomto svěřeném úseku a v příhraniční oblasti, evidování a zajištění bezpečného
návratu uprchlíků a vytvoření podmínek pro obnovu mírového soužití kosovských Srbů a Albánců
v prostoru působení jednotky. Rota nepřetržitě zabezpečovala střežení a ochranu odloučených oblastí
obývaných srbskou menšinou. Bez ochrany českých vojáků by zde zcela jistě došlo k nejedné tragédii.
Mimo to se tým CIMIC společně s nadací Člověk v tísni podílel na rekonstrukci školy v obci Hrlica.
Tento projekt byl dokončen v závěru roku 1999. Tým také spolupracoval s Moravsko-slezskými dřevařskými
závody Uničov na projektu montáže 10 buněk pro obyvatele v okolí obce Orlane, jež se nacházela
v prostoru odpovědnosti českého kontingentu.
Ve prospěch sil KFOR a velitelství jižního křídla NATO (AFSOUTH) v italské Neapoli plnila úkoly také
letecká transportní skupina (16 osob) s letounem An-26. Skupina byla dislokována v chorvatském Splitu
a přepravní povinnosti plnila na kombinovaných trasách do Prištiny (Kosovo), Skopje (Makedonie), Tirany
(Albánie), Sarajeva (Bosna a Hercegovina) a Neapole s průměrným náletem do 70 hodin měsíčně.
K výrazné změně působení českých vojáků v Kosovu došlo v únoru 2002, kdy prostor odpovědnosti
české jednotky převzal 1. česko–slovenský prapor v síle 416 mužů. Časem se tato společná jednotka
ustálila do podoby, kdy v ní průměrně působilo na 400 příslušníků AČR a 100 příslušníků Ozbrojených
sil Slovenské republiky.
Tento útvar zde v několika rotacích (kdy se vždy měnilo číslování praporu) působil až do prosince
2004, kdy byl 5. česko–slovenský prapor nahrazen 6. kontingentem AČR v souvislosti se změnami
v misi, které spočívaly pro AČR především v tom, že Česká republika převzala k 1. srpnu 2005 od Finska
roli tzv. vedoucího státu (Lead Nation) ve struktuře mnohonárodní brigády Střed. Jednalo se o historicky
první úkol AČR tohoto typu, rozsahu a náročnosti, který Češi splnili se ctí. Na tomto úkolu se podíleli
především příslušníci 7. kontingentu AČR KFOR, jehož jádro tvořili vojáci 4. brigády rychlého nasazení
pod velením plukovníka Aleše Vodehnala, a 8. kontingentu, jehož základ vytvořili příslušníci dělostřeleckého
útvaru z Jinců s velitelem plukovníkem Miroslavem Hlaváčem, který 31. července 2006 roli
vedoucího státu předal Švédsku.
Jednotky mnohonárodní brigády Střed v době českého velení tvořili vojáci z ČR, Finska, Irska,
Lotyšska, Slovenska a Švédska.
Hlavním úkolem našich vojáků v Kosovu do roku 2011 zůstávalo především střežení a monitorování
provincionální kosovsko-srbské hranice, zajištění bezpečnosti srbské menšiny a jejích kulturních památek
v prostoru odpovědnosti jednotky proti hrozbě útoků radikálních extremistických skupin. K dlouhodobým
úkolům praporu dále patřila obnova důvěry mezi etnickými skupinami, podpora příslušníků
mise OSN na území Kosova (UNMIK) a monitorování činnosti Kosovského ochranného sboru.
Když poslední česká jednotka na přelomu října a listopadu 2011 zlikvidovala svou základnu nad městem
Šajkovac, bylo možné i statisticky bilancovat a dokládat, jak se zde čeští vojáci za ty roky od příchodu
Klinovského a Kovandových průzkumníků zabydleli.
111
Odsun vojenské techniky a materiálu z mise KFOR byl realizován šesti železničními převozy. Vlakové
soupravy měly dohromady 110 nákladních a 7 osobních vagónů. Jejich celková délka dosahovala
2 507 metrů. Hmotnost nákladu, který muselo doprovázet na 90 příslušníků vojenské dopravy ze sil
podpory, byla 3 815 tun!
Neprávem opomíjená mise
Velice hodnotná a náročná činnost českých vojáků v misích v Kosovu a poté i v Iráku a Afghánistánu
byla vždy poměrně dostatečně mediálně prezentována, a tak si o ní mohla veřejnost udělat celkem
zřetelnou představu. Poněkud stranou stojí mise vojáků AČR v Makedonii v roce 2001. Je to možná
z důvodu relativně krátké doby nasazení českého kontingentu či proto, že malou balkánskou zemi, které
je dodnes upíráno právo na plnohodnotný historický název a proto musí používat podivnou zkratku
FYROM (Former Yugoslav Republic of Macedonia – Bývalá jugoslávská republika Makedonie), neprávem
považujeme z hlediska mezinárodní politiky za málo důležitou. Vzhledem k našim dějinám a roku
1938, kdy si připomínáme řádění henleinovských bojůvek Sudetoněmeckého Freikorpsu v českém pohraničí
i mnichovskou zradu evropských velmocí na ohroženém demokratickém Československu, bylo
právě nasazení našich vojáků ve prospěch makedonské nezávislosti a demokracie s cílem eliminovat
dosavadní řádění band albánských separatistů z UÇK (Ushtria Çlirimtare Kombëtare) více než opodstatněné
a hodnotné.
Jde o operaci Essential Harvest (Hlavní sklizeň), které se od 17. srpna do 10. října 2001 v sestavě
britské 16. vzdušné výsadkové brigády s hlavním úkolem odebírat a likvidovat zbraně albánských povstalců
zúčastnilo 120 českých výsadkářů. Jejich kontingent byl vytvořen na bázi 3. roty chrudimského
43. výsadkového mechanizovaného praporu a velel mu kapitán Oldřich Nápravník. Vedle Britů se nasazení
v Makedonii tehdy zúčastnili i vojáci z Belgie, Francie, Itálie, Kanady, Německa, Nizozemska, Řecka,
Španělska a Turecka.
Vyslání jednotky AČR se uskutečnilo na základě usnesení vlády České republiky č. 639 z 20. června
2001. Naším prvním úkolem bylo zabezpečit ochranu velitelství mnohonárodní brigády, vytvořit vzdušně-výsadkovou
zálohu velitele brigády, provádět ostrahu retranslačních stanic, doprovázet zásobovací
konvoje a patrolovat v prostoru velitelství brigády.
Česká jednotka měla vedle
velení a tří výsadkových čet
družstva odstřelovačů, granátometů,
ženistů a odminovacího
družstva ještě četu logistiky
a rotní obvaziště. Dva
čeští důstojníci potom ještě
pracovali ve štábu na velitelství
mise.
Za dobu působení českých
vojáků v Makedonii byl hlavní
cíl operace splněn. Původně
stanovený limit na odebrání
a zlikvidování 3 300 kusů
zbraní od albánských povstalců
byl překročen. Vojáci
mnohonárodní brigády jich
za dobu mise shromáždili
3 875 kusů, včetně 4 obrněných
vozidel, 17 protiletadlových
raketových systémů
a 161 minometů.
Čeští výsadkáři z chrudimského 43. výsadkového mechanizovaného praporu sehráli v létě 2001
v Makedonii velice důstojnou roli v operaci Essential Harvest.
Foto: archiv VHÚ
112
Česká jednotka byla považována nejen ze strany aliančních vojenských představitelů, ale i makedonských
masmédií, za elitní. Účast v této operaci tehdy velice pozitivně prověřila schopnost Armády České
republiky zabezpečit vyslání stanoveného kontingentu na základě požadavku NATO pod vysokým operačním
tempem plnění úkolů.
Potřetí směr Irák
V době nasazení chrudimských výsadkářů v Makedonii došlo 11. září 2001 k zásadnímu zlomu
v otázce mezinárodní bezpečnosti. Teroristický útok na New York jen zcela nesoudný člověk nepovažuje
za útok na civilizovaný svět jako takový, a tím pádem i za ohrožení české bezpečnosti. Stranou proto
nezůstala ani Armáda ČR. Jako první dostali příležitost opět dokázat své schopnosti vojáci chemického
vojska. V rámci mandátu operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda), který se opíral o 5. článek
Severoatlantické smlouvy, byli zapojeni do této operace na území Kuvajtu a v Iráku.
Dne 18. března 2002 se ve večerních hodinách na ruzyňském letišti rozloučil prezident České republiky
Václav Havel s libereckými příslušníky elitní 9. roty radiační, chemické a biologické ochrany.
Druhého dne ráno jednotka dokončila přesun na základnu Doha nedaleko Kuvajt City. Již o čtyřiadvacet
hodin později zakotvila v kuvajtském přístavu Shu´aibah loď Soči se 132 kusy techniky a 84 kontejnery
s materiálem. Zesílená rota, které velel major Jiří Gajdoš, měla 251 vojáků (z toho 8 žen). Prvním velitelem
českého kontingentu v Kuvajtu byl jmenován plukovník Josef Prokš, kterého 5. srpna vystřídal
podplukovník Dušan Lupuljev. V září, kdy došlo k vystřídání vojáků, převzali úkoly jednotky příslušníci
4. odřadu radiační, chemické a biologické ochrany z Týna nad Vltavou, kterému velel major Radek
Černý. Na základě požadavku USA byl stávající odřad posílen a 1. února 2003 zahájil v Kuvajtu plnění
operačního úkolu 1. prapor radiační, chemické a biologické ochrany v počtu 395 osob. V souladu
s usnesením vlády a obou komor Parlamentu České republiky došlo k teritoriálnímu rozšíření možného
působení jednotky o Turecko a Izrael.
Jednotka dostala i mandát k zapojení se do případného souboru mezinárodních opatření k vynucení
splnění příslušných rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Mohla se rovněž zapojit do záchranných a humanitárních
operací v oblasti v případě důvodného podezření z použití ZHN.
Úkolem jednotky bylo zajistit ochranu koaličních sil a civilního obyvatelstva před záměrným použitím
chemických, biologických, jaderných
a radiologických zbraní či prostředků
a před následky případných neúmyslných
incidentů spojených s těmito
zbraněmi nebo prostředky, včetně
následků použití konvenční munice
o velké explozivní mohutnosti. Úkol
představoval zabezpečení radiačního,
chemického a biologického pozorování
společně se zajištěním dlouhodobé
nepřetržité detekce a včasného
varování.
Novou změnu představoval 1. březen
2003, kdy došlo k změně praporu
na 1. česko-slovenský prapor radiační,
chemické a biologické ochrany
v celkovém počtu 469 osob (z toho
400 příslušníků AČR a 69 příslušníků
Ozbrojených sil Slovenské republiky).
Tato společná jednotka vznikla rozšířením
praporu o rotu radiační, chemické
a biologické ochrany OS SR.
Čeští vojenští chemici z Liberce opět v Kuvajtu a Iráku potvrdili, že jsou právem již řadu let
považováni ze skutečně elitní složku naší armády.
Foto: archiv VHÚ
113
V reakci na formální oznámení o ukončení bojových operací, ke kterému došlo 2. května, a v souladu
s rozhodnutím nadřízeného velitelství byla činnost tohoto praporu rovněž ukončena. Přesun zpět
do České republiky byl zahájen 7. května a ukončen 2. června 2003.
Po ukončení účasti českých a slovenských chemiků v operaci Enduring Freedom v Kuvajtu převzala
štafetu v krizové oblasti v operaci nazvané Iraqi Freedom 7. polní nemocnice Armády České republiky,
která zahájila svou činnost v jihoirácké Basře v rámci humanitární operace 18. května 2003 za účasti
ministra obrany Miroslava Kostelky.
Český vojenský kontingent v této oblasti nyní tvořily následující prvky:
7. polní nemocnice 155 osob – velitel plukovník Mojmír Mrva,
Vojenská policie 79 osob,
humanitární odřad 31 osob,
prvek NSE (National Support Element) 30 osob,
skupina CIMIC (pro vojensko-civilní spolupráci) 13 osob.
Po ukončení rotace 6. října se stal velitelem českého vojenského kontingentu v Iráku plukovník
gšt. Přemysl Škácha a náčelníkem 7. polní nemocnice AČR v Basře plukovník Vojtěch Humlíček.
Vojenští lékaři a zdravotníci ukončili plnění operačního úkolu 20. listopadu 2003 a od 5. do 21. prosince
se postupně vraceli zpět do České republiky. Za dobu svého působení v Iráku ošetřili 10 146 osob
(9 112 iráckých obyvatel, 1 034 příslušníků koaličních armád) a uskutečnili 242 operací. Celkem bylo
v polní nemocnici hospitalizováno 308 osob.
Na základě usnesení vlády České republiky č. 1 031 a schválení oběma komorami Parlamentu ČR
vystřídali vojenské lékaře a zdravotníky na území Iráku vojenští policisté, kteří se podíleli na výcviku
místních bezpečnostních složek v Policejní akademii v Az Zubayru a na místních policejních stanicích.
Vojenští policisté zde působili v několika rotacích až do prosince 2006.
Stejně jako v letech 1990–1991 v době operací Pouštní štít a Pouštní bouře bylo i nyní působení
našich vojáků v nezvyklém kulturním i klimatickém prostředí riskantní a psychicky i fyzicky náročné.
Příslušníci a příslušnice všech nasazených složek AČR rovněž v této misi své úkoly splnili se ctí a udrželi
si tak dosavadní respekt svých zahraničních partnerů.
Součástí irácké části operace Enduring Freedom byla i významná pomoc civilnímu obyvatelstvu – například
při zajišťování pitné vody.
Foto: archiv VHÚ
114
V Afghánistánu pod praporem ISAF
Tento respekt si čeští vojáci právem udrželi i na horké půdě Afghánistánu, kde se zapojili do řady
mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil ISAF (International Security Assistance Force). Ty byly
ustaveny na základě Smlouvy o prozatímním uspořádání Afghánistánu z 5. prosince 2001, uzavřené mezi
OSN a afghánskou prozatímní vládou. Vznik mise schválila 20. prosince 2001 Rada bezpečnosti OSN
s mandátem na šest měsíců, který byl od té doby několikrát prodloužen. K hlavním úkolům aliančních
sil ISAF patří i dnes vytváření bezpečného prostředí pro další rozvoj a rekonstrukci země, rozšiřování
autority afghánské vlády na celé území země, pomoc afghánské vládě při výcviku Afghánské národní
armády či pomoc při realizaci programů odzbrojení, demobilizace a reintegrace.
Prvním zapojením Čechů v Afghánistánu do operace sil ISAF bylo v květnu 2002 vyslání 6. polní nemocnice,
kterou v Kábulu vystřídala v říjnu 2002 11. polní nemocnice, jejíž mise skončila v únoru 2003.
Čeští vojenští lékaři a zdravotníci v letech 2002–2003 ošetřili v Afghánistánu na 2 000 koaličních vojáků
a přes 12 000 tamních obyvatel.
Česká republika následně
do této země vyslala
také řadu dalších vojenských
odborností poté, co
11. srpna 2003 převzala
zodpovědnost za misi ISAF
Severoatlantická aliance.
Do této etapy se AČR zapojila
na velitelství mise
i u zabezpečovacích složek
celkem sedmi příslušníky
a poté kontingentem
tvořeným pyrotechnickým
odřadem EOD (Explosive
Ordnance Disposal) a meteorologickou
skupinou v celkovém
počtu 16 osob, který
byl dislokován na mezinárodním
letišti Kábul KAIA
(Kabul Afghanistan International
Airport) a na velitelství
NATO v Kábulu.
Pyrotechnický odřad byl
tvořen dvěma skupinami,
které prováděly pyrotechnický
a ženijní průzkum letiště a jeho bezprostředního okolí a zároveň zajišťovaly bezpečnou likvidaci
nalezené nevybuchlé munice a nástražných systémů. Od října 2004 pak začal pyrotechnický odřad
vyčleňovat tým ochrany proti improvizovaným výbušným zařízením do hotovostního systému ISAF
pro celý operační prostor Kábul. Meteorologická skupina zajišťovala komplexní meteorologické zabezpečení
orgánů řízení letového provozu na kábulském letišti.
Od 1. prosince 2006 do 31. března 2007 potom Česká republika plnila na mezinárodním letišti Kábul
dokonce roli Lead Nation, a převzala tak odpovědnost za řízení a zabezpečení veškeré činnosti letiště,
zajištění bezpečnosti a přípravu na předání letiště do správy afghánské vlády. K tomuto účelu byl již dislokovaný
český kontingent rozšířen na 47 osob (nepočítaje v to 19 příslušníků pyrotechnického odřadu),
pod jehož velením se nacházelo až 500 vojáků a specialistů z dalších států NATO či z Afghánistánu.
Po úspěšném splnění všech těchto náročných úkolů byl 31. března 2007 český kontingent z kábulského
letiště stažen a během první poloviny dubna 2007 se vrátil zpět do České republiky. Ani poté
však čeští vojáci kábulské letiště neopustili, neboť byli vystřídáni novým kontingentem o celkovém
počtu do 111 osob, který tam působil od března 2007 do listopadu 2008 a byl tvořen polní nemocnicí
Základem úspěšnosti každé zahraniční mise jsou dobré vztahy s místním obyvatelstvem. Proto
pracovníci našich polních nemocnic poskytovali lékařskou pomoc nejen vojákům, ale i domorodcům.
Foto: archiv VHÚ
115
a lehkou chemickou jednotkou (v obou případech působila Česká republika v roli vedoucí země). Úkoly
polní nemocnice se opět koncentrovaly na poskytování odborné lékařské pomoci raněným a nemocným
příslušníkům koaličních jednotek působících v Afghánistánu a podle volných kapacit pak samozřejmě
též místnímu obyvatelstvu. Polní nemocnice disponovala chirurgickým oddělením, jednotkou
intenzivní péče a lůžkovým oddělením. Patřila k ní také odsunová sběrna raněných, jejímž úkolem bylo
dohlížet na pacienty čekající na evakuaci.
Lehká chemická jednotka průběžně sledovala chemickou a radiační situaci v oblasti odběrem vzorků
v terénu a jejich následným vyhodnocením v mobilní laboratoři, aby v případě potřeby mohla spojeneckým
silám a orgánům místní samosprávy poskytnout včasné varování.
V dubnu 2008 byl český kontingent v Kábulu dále posílen o operační a poradní styčný tým, který
zajišťoval výcvik afghánských pilotů a pozemního personálu na vrtulnících Mi-17 a Mi-24, které Česká
republika darovala Afghánské národní armádě. Členové týmu pomáhali svým afghánským partnerům
také při kontrole technického stavu těchto strojů a odstraňování případných závad.
Zcela zvláštním případem nasazení českých vojáků v Afghánistánu se stala mimo rámec sil ISAF
v roce 2004 operační činnost patrně nejprestižnějšího českého útvaru – 601. skupiny speciálních sil
Generála Moravce z Prostějova. Ta probíhala v rámci protiteroristické operace Enduring Freedom.
Vzhledem k tomu, že však jde o útvar Vojenského zpravodajství, patří většina informací o činnosti této
jednotky do režimu utajení. Připomeňme si proto alespoň základní fakta. Prostějovská jednotka v celkovém
počtu 111 osob pod velením plukovníka Ondreje Páleníka působila v Afghánistánu od dubna
do září 2004. Příslušníci 601. skupiny byli dislokováni na letišti Bagram (známém především z dob sovětské
intervence v letech 1979–1989), kde nazvali svou základnu Camp Mauer na počest příslušníka
skupiny rotmistra Pavla Mauera, který v květnu 2003 na zranění utrpěné v Iráku zemřel.
Odtud se přesouvali na předsunuté základny k plnění stanovených úkolů. Jejich operační prostor
se rozkládal na východ od Kábulu a byl vymezen lokalitami Čerikat, Asadabád, Dželálábád a také proslulým
skalním komplexem Tora Bora, který byl svého času poslední základnou Tálibánu a al-Káidy.
Základ českého speciálního kontingentu tvořily 3 odřady speciálního určení. K jejich hlavním úkolům
patřilo především provádění speciálního průzkumu, tj. získávání informací o důležitých cílech a vyhledávání
vybraných objektů zvláštní důležitosti. Nasazení prostějovských „speciálů“ mělo pro AČR obrovský
význam, protože jejich neocenitelných zkušeností již v následujících měsících úspěšně využily
i další jednotky.
Tvrdá služba pod Hindúkušem
Tisková zpráva MO: „Ve středu 9. března 2005 přistál na afghánském letišti Mazare Sharif letecký
speciál s poslední částí příslušníků prostějovského průzkumného praporu. Ti budou následujících
Pro prostějovskou
601. skupinu speciálních
sil nebylo v roce 2006
žádným problémem ani
obnovení kdysi slavných
tradic českého jezdectva.
Foto: archiv VHÚ
116
šest měsíců v Afghánistánu součástí provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) v misi ISAF. Už v pondělí
7. března 2005 odletěl do Afghánistánu velící důstojník major Miroslav Vybíhal s pěti příslušníky štábu.
V úterý večer odstartovaly z přerovského letiště další dva stroje, které na letišti v Mazare Sharif přistály
ve středu v ranních hodinách. Na palubách velkokapacitních iljušinů se nacházela technika a logistický
materiál. Osoby byly přepraveny letounem An-72. Čtyřicet českých vojáků se bude podílet na úkolech
spojených se zajištěním bezpečnosti v provincii Badakšan a na ochraně mezinárodních jednotek mise
ISAF. Prostějovští budou též spolupracovat s místními obyvateli. Průzkumníci jsou začleněni v týmu
přibližně 250 vojáků spolu s Dány a vojáky německého Bundeswehru.“
Nové nasazení českých vojáků v Afgánistánu v roce 2005, tentokrát na severu země v divokých
prostorách Hindúkuše v provincii Badakšan v rámci mezinárodního provinčního rekonstrukčního týmu
vedeného Německem, bylo další z náročných zahraničních prověrek českých vojáků, kterou opět zvládli
na výtečnou.
Nelze při tom zapomenout již na samotný příjezd prvních českých vojáků do místa určení
ve Fayzabadu. Dnes již legendární přesun byl efektní prověrkou kvalit českých výsadkářů. Po desetihodinovém
letu zesílené čtyřicetičlenné čety příslušníků prostějovského 102. průzkumného praporu
Generála Karla Palečka do Mazare Sharifu, vyrazila jednotka již dvě hodiny po příletu na dlouhou cestu.
Čekala ji 280kilometrová první etapa po cestách často rámovaných minovými poli poblíž jejich krajnice.
O půlnoci průzkumníci dorazili na základnu v Kunduzu a již v pět hodin ráno pokračovali v další cestě,
která představovala tentokrát 230km většinou po nezpevněných „silnicích“ vysoko v horách. Českou
kolonu představovalo 8 starších terénních vozidel UAZ a dokonce jedna nezdolná nákladní Praga V3S
s pojízdnou automobilní dílnou. S tímto takřka již historickým vozovým parkem vojáci ze srdce Evropy
brodili přes divoké horské říčky a „probíjeli“ se přes stejně divoce vypadající horské průsmyky. Do cíle
ve Fayzabadu nakonec dorazili po osmnácti hodinách vyčerpávajícího přesunu.
Na zdejší základně jednotek ISAF potom doplnili 39 Dánů a 130 Němců. To byl však teprve začátek
náročné služby, kdy při motorizovaných patrolách v rozsáhlém horském terénu museli čelit na cestách
velkým nánosům bláta i tajícímu sněhu a řadě dalších rizik.
Když zde nastoupil v říjnu téhož roku početnější druhý kontingent českých vojáků, dostal již modernější
a méně poruchovou automobilní techniku v podobě opancéřovaných vozů Land Rover 110 TDi.
Ty si však musel přivézt z Kábulu, což představovalo další tentokrát třídenní náročný přesun afghánskými
horami na trase dlouhé 700km.
České kontingenty v PRT Fayzabad
Velitel Doba nasazení Počet Jádro jednotky
mjr. Miroslav Vybíhal březen–říjen 2005 40 102. průzkumný prapor
pplk. Radek Černý říjen 2005 – březen 2006 44 102. průzkumný prapor
pplk. Tibor Budík březen–září 2006 83 102. průzkumný prapor
mjr. Peter Salák září 2006 – březen 2007 82 102. průzkumný prapor
plk. gšt. Aleš Opata březen–srpen 2007 86 43. výsadkový mechanizovaný prapor
pplk. Petr Procházka srpen–prosinec 2007 86 43. výsadkový mechanizovaný prapor
Hlavním prvkem českého kontingentu, který v provincii Badakšan působil v šesti rotacích až do prosince
2007, byl odřad ochrany, jenž zajišťoval bezpečnost zdejšího PRT, ale i letiště Fayzabad, doprovázel
vozidla PRT, vykonával styčnou činnost s místním obyvatelstvem, monitoroval situaci v prostoru
odpovědnosti a vyčleňoval síly a prostředky pro jednotku rychlé reakce PRT.
Průzkumný odřad potom prováděl patrolování v přiděleném prostoru odpovědnosti, styčnou
činnost s místním obyvatelstvem a monitoroval aktivity na místní úrovni. V tomto kraji žijí většinou
Tádžikové, kteří sice nepatří k velkým přívržencům Tálibánu, ale protože místní zemědělci zde pěstují
mák pro výrobu opia, existovalo tu také určité napětí a nedůvěra místních k vojákům z ISAF, kterou bylo
třeba postupně eliminovat.
Největším protivníkem českých vojáků zde však asi byla samotná příroda. Štíty pohoří Hindúkuš
doslova za humny, minimum zpevněných silnic, obrovské výkyvy teplot a nebezpečí malárie.
117
V oblasti převažuje nadmořská výška od 3 200 do 5 000 metrů. Údolí řeky a samotný Fayzabad pak
leží v nadmořské výšce 1 600 až 2 600 metrů. Horský terén byl mimo vyznačené cesty pro automobily
prakticky neprůjezdný. Zdejší „silnice“ byly během jarního tání sněhu na mnoha místech nesjízdné. Řeka
Panj je navíc během pozdního jara líhní ohromného množství komárů šířících malárii. Český kontingent
proto musel být zásoben antimalariky.
Jaro trvá v tomto kraji jen dva měsíce – od dubna do konce května. Počasí je zde v tuto dobu velmi
nestálé. Drobné dešťové srážky trvají až osm dní v měsíci. V dubnu jsou běžné noční mrazy a na hřebenech
hor sněžení. Během léta, od června do září, se průměrné teploty přes den šplhají až na 25 stupňů
Celsia. V noci se pak pohybují kolem 19 stupňů. V nejteplejších měsících – červenci a srpnu – denní teploty
dosahují i 40 stupňů. Podzim, od října do listopadu, je všeobecně sušší a chladnější než jaro. Zima
trvá od prosince do března a provází ji velká oblačnost. Průměrné teploty přes den klesají až na 4 stupně
pod nulou. Mráz v noci dosahuje až minus 20 stupňů. V horách hrozí nebezpečí lavin a teplota
na hřebenech je až o 15 stupňů nižší než v údolích.
Právě zdejší drsná příroda způsobila Armádě ČR první bolestné ztráty v misi ISAF. Dne 3. května
2007 v noci lavina kamení a bláta zasáhla motorizovanou českou patrolu při návratu na základnu asi
40km od ní a připravila o život příslušníka chrudimského 43. výsadkového mechanizovaného praporu
nadrotmistra Nikolaje Martynova. Sesuv půdy v divoké bouři a dešti zasáhl kolonu čtyř našich terénních
vozidel a jedno z nich strhl a úplně zavalil. Při záchranných pracích se uvolnila další masa bláta a kamenní,
která se stala osudnou obětavému nadrotmistru, jenž právě na ohroženém místě vystřídal kamaráda,
a těžce zranila jeho dalšího kolegu rotmistra Miloše Prášila.
Afghánský zeměpis
O okolí Kábulu, letišti Bagram či provincii Badakšan již zmínka byla, ale čeští vojáci za více než deset
let své přítomnosti v Afghánistánu poznali mnohem více provincií této desetiletí boji těžce poznamenané
země. Za zmínku stojí především následující afghánské regiony:
KANDAHÁR
V hlavní baště Tálibánu strávili od května 2006 v rámci velice náročné avšak úspěšné operace Bílý lev
šest měsíců v rámci svého druhého operačního nasazení v Afghánistánu příslušníci elitní 601. skupiny
speciálních sil Generála Moravce, kterým opět velel tehdejší plukovník gšt. Ondrej Páleník. Svou stálou
základnu u kandahárského letiště prostějovští vojáci tentokrát nazvali Camp Prostějov.
Třetí nasazení příslušníků 601. skupiny speciálních sil v operaci Enduring Freedom proběhlo od srpna
2008 do konce roku 2009. Za uvedené období se v bojových operacích na území Afghánistánu
vystřídaly tři kontingenty speciálních sil v počtu do 100 osob.
Za hlavní úkoly v operaci lze opět považovat provádění speciálního průzkumu, úderných akcí a úkolů
vojenské asistence v určeném operačním prostoru na jihu a jihovýchodě Afghánistánu. Český kontingent
se letecky přesunul prostředky amerických vzdušných sil opět na území jižního Afghánistánu
na spojeneckou základnu Kandahár. Zde zaujal svou hlavní základnu, která byla klíčová pro řízení, velení
a logistické zabezpečení speciálních operací vedených v prostoru bojové činnosti v provincii Uruzgán.
Po důkladném naplánování proběhl přesun bojové části kontingentu přes území, které bylo plné
tálibánských bojovníků, do prostoru bojové činnosti. Cesta trvala nekonečných osm dnů neutichajících
bojů územím nepřítele. Naši příslušníci zaujali ve výši 2 200 metrů nad mořem předsunutou bojovou
základnu (Camp Anaconda), z které potom začali vést spolu s koaličními partnery celé spektrum speciálních
operací. Během tohoto působení prostějovští „speciálové“ provedli přes 200 bojových operací.
Velitelé jednotlivých rotací 601. skupiny plukovník gšt. Milan Kovanda, plukovník Roman Kopřiva
a plukovník Josef Kopecký se mohli vždy s hrdostí (na rozdíl od velitelů spolupracujících spojeneckých
útvarů) vrátit do vlasti s plnými počty svých jednotek!
České speciální síly působící v operaci Enduring Freedom byly i nyní velením operace právem velmi
vysoce hodnoceny pro svoji profesionalitu a vynikající výsledky při plnění úkolů, o čemž ostatně nejlépe
svědčí opakované žádosti o jejich opětovné vyslání.
118
HELMAND
Od dubna 2007 do října
2008 v této provincii působil
v misi ISAF kontingent skupiny
speciálních operací SOG
(Special Operations Group)
Vojenské policie v počtu
35 osob. Jednotka SOG posílila
britské jednotky působící
v provincii Helmand a plnila
speciální úkoly, jako např.
záchranu rukojmích, zásahy
proti nelegálním ozbrojeným
skupinám a pachatelům
násilné trestné činnosti
či při ochraně důležitých
osob. Spolu s vojenskými policisty
zde velice úspěšně získávali
bojové zkušenosti i předsunutí letečtí návodčí FAC (Forward Air Controller) z 22. letecké základny
v Sedleci, Vícenicích u Náměště nad Oslavou a také psovodi z Veterinární základny v Chotyni, kteří zde
testovali projekt speciální jednotky SDAT (Special Dog and Tactical). SOG zde vystřídal tři kontingenty,
kterým veleli major Petr Krčmář, major Pavel Růžička a podplukovník Miroslav Murček.
Bohužel úspěšné působení českých vojáků po boku britských a dánských kolegů v Helmandu se neobešlo
bez černého dne, kterým se stal 17. březen 2008, kdy na pěší patrolu v osadě Gerešk zaútočil
sebevražedný atentátník. Následkem jeho útoku zahynuli čtyři afghánští civilisté, dánští vojáci Christian
Jørgen Grundt Damholt a Sonny Kappel Jakobsen a také příslušník SOG praporčík Milan Štěrba.
Po ukončení svého působení v Helmandu se část kontingentu vrátila do vlasti a část posílila český
provinční rekonstrukční tým v Lógaru, kde působila až do října 2008.
URUZGÁN
Armáda České republiky zde vyšla vstříc žádosti nizozemské vlády o pomoc při zajišťování ochrany
základny nizozemského úkolového uskupení Hadrian a od června 2008 tam vyslala pod velením majora
Miroslava Brázdy kontingent v počtu 63 osob z liberecké 31. brigády radiační, chemické a biologické
ochrany. Ty v další rotaci potom vystřídali příslušníci minometných baterií 41. mechanizovaného praporu
Žatec a 42. mechanizovaného praporu Tábor, kterým velel kapitán Jiří Líbal.
Naši vojáci působili na nizozemské základně společně s 200 vojáky nizozemské armády a vojáky
francouzské horské pěchoty. Základna je dislokována cca 400km jihozápadně od Kábulu a je umístněna
poblíž města Deh Rawod. Ukončení operačního nasazení AČR zde proběhlo v březnu 2009, kdy Čechy
nahradili slovenští vojáci.
BALKH
Vedle dlouhodobého působení v některých částech Afghánistánu jsou čeští vojáci nasazováni
i do krátkodobých operací, které si však rovněž zaslouží zmínku, jako v následujícím případě, kdy byla
velitelstvím ISAF vyslána od 21. do 23. června 2009 chemická jednotka 2. kontingentu AČR, které velel
major Libor Švec, k plnění úkolů na sever Afghánistánu do města Heyratan v provincii Balkh.
V těch dnech zde byla provedena průzkumná mise české protichemické jednotky v distriktu Kaldar
v blízkosti města Heyratan, kde čeští chemici úzce spolupracovali s německými a ﬁnskými vojáky.
V minulosti byla v této oblasti totiž umístěna logistická základna sovětských jednotek a byla zde
na první pohled patrná velká ekologická zátěž. Právě možné zneužití špatně skladovaných látek nebo
stávajících průmyslových objektů teroristy představovalo riziko pro místní obyvatelstvo i spojenecké
jednotky.
Průmyslové objekty se nalézají v blízkosti řeky Amudarja, která vytváří přirozenou státní hranici
s Uzbekistánem a je zdrojem vody pro místní obyvatelstvo. Čeští vojáci měli za úkol provést monitoring
Řádně vyzbrojený automobil Land Rover Defender v koloně českých vozidel na prašných
afghánských cestách. Útok ze zálohy může přijít kdykoliv a odkudkoliv.
Foto: archiv VHÚ
119
situace, odběry vzorků a následnou analýzu v mobilních laboratořích českého týmu umístěných na kábulském
letišti a vyhodnotit možná rizika.
V oblasti tehdy panovaly na české poměry extrémně vysoké teploty, které v kombinaci s prašným
prostředím velmi ztěžovaly pohyb vojáků. Liberečtí chemici však i zde dokázali své kvality a potvrdili
svou oprávněnou dobrou pověst elitní jednotky.
WARDAK
V této provincii se čeští vojáci již od září 2010 věnují dvěma důležitým úkolům. Ten první představuje
činnost českými vojáky familiárně nazývaná „omeleta“, kterou provádí jednotka OMLT (Operational
Mentoring and Liaison Team). Jejím hlavním úkolem je cvičit, mentorovat (školit, instruovat, vysvětlovat)
a pomáhat v procesu plánování velení a řízení pěší jednotky o síle praporu (kandaku) Afghánské národní
armády. Účelem tohoto způsobu výcviku je zvýšit operační schopnosti všech jednotek kandaku.
Zajistit bezpečné prostředí, volnost pohybu v prostoru odpovědnosti a nastavit podmínky pro provádění
celého spektra operací.
Kromě toho zde příslušníci Vojenské policie České republiky od března 2011 pomáhají vybudovat
silnou Afghánskou národní policii.
Bohužel tato provincie se dosud zapsala do dějin Armády ČR dvěma černými dny. Tím prvním se stal
31. květen 2011, kdy bylo při přesunu tří českých příslušníků AČR a jejich afghánského tlumočníka u vesnice
Salar zasaženo nástražným výbušným zařízením jejich vozidlo Iveco LMV. Při explozi zahynul rotmistr
Robert Vyroubal, smrtelně se zranil afghánský tlumočník a zraněni byli i zbývající dva čeští vojáci.
O pouhých šestatřicet dní později byla česká jednotka znovu tvrdě postižena, když se 6. července čeští
vojáci stali na předsunutém stanovišti opět poblíž vesnice Salar terčem útoku tálibánských povstalců.
Při tom utrpěl těžké střelné zranění rotmistr Adrian Werner. Byl ošetřen a převezen do vlasti, kde však přes
veškerou zdravotní péči svým zraněním 9. října 2011 ve Vojenské nemocnici v Olomouci podlehl.
PAKTIKA
Od prosince 2009 se do afghánské mise zapojily také tři modernizované vrtulníky Mi–171Š, kterým
se podle jejich siluety přezdívá „hroch“. Toho také mají příslušníci z přerovské 23. základny vrtulníkového
letectva ve znaku. Na základně Šarana působili čeští letci do prosince 2011. K jejich hlavním úkolům
patřila přeprava osob a nákladů ve prospěch
koaličních jednotek Regionálního
velitelství ISAF Východ a také případně
pátrání, záchrana a přeprava zraněných
na palubě vrtulníku.
NANGARHÁR
Zde se po třech nasazeních v rámci
operace Enduring Freedom poprvé
do mise ISAF v červnu 2011 zapojili
v počtu 100 mužů pod velením plukovníka
Karla Řehky příslušníci 601. skupiny
speciálních sil Generála Moravce.
Druhé šestiměsíční rotaci pak velel plukovník
Pavel Kolář.
Tentokrát jednotky do června 2012
plnily celé spektrum speciálních operací
ze základny Hombre (nazvané
po přezdívce jejího bývalého velitele
Ondreje Páleníka), umístěné v blízkosti
Dželálábádu. Jedním z jejích úkolů bylo
vybudovat, vycvičit, mentorovat a plnit
úkoly společně se speciální zásahovou
jednotkou Afghánské národní policie.
Vstup České republiky do NATO 12. března 1999 výrazně změnil postavení české armády
v jejím zakotvení v aliančním systému armád vyspělých demokratických států.
Foto: archiv VHÚ
120
Dalším neméně náročným úkolem byla spolupráce a koordinace
se všemi zpravodajskými a speciálními jednotkami a organizacemi zabývajícími
se bojem proti terorismu, obchodu s narkotiky či se zbraněmi
a proti kriminálním živlům v oblasti.
Během svého působení byli prostějovští „speciálové“ opět mnohokrát
vyzdvihováni nejen na nejvyšší úrovni koaličních jednotek, ale i afghánskými
představiteli za svůj vytrvalý a nekonvenční přístup k plnění
všech úkolů ve prospěch speciálních sil NATO.
Společně s provinční zásahovou jednotkou, vybudovanou a vycvičenou
našimi příslušníky, byly vedeny operace ke stabilizaci bezpečnostní
situace v provincii. Jedním z úkolů bylo také narušit síť výroby a distribuce
drog, z jejichž výnosů jsou ﬁnancovány protivládní a protikoaliční
boje.
Úspěchy se dostavily takřka okamžitě. Bylo zajištěno více než 1 000 kilogramů
hašiše, marihuany, opia a nemalé množství heroinu. Byly zabaveny
a následně zničeny nelegálně držené zbraně a desítky kilogramů
pěchotní či dělostřelecké munice a trhaviny – komponenty pro výrobu
nástražných výbušných zařízení.
Během operací s afghánskými bezpečnostními silami bylo zadrženo
a předáno afghánské justici několik hledaných osob, které organizovaly
nebo se podílely na teroristické činnosti. České speciální síly společně
s partnerskou jednotkou se také v několika případech podílely na řešení únosů a osvobození rukojmích,
včetně dětí. Do vlasti se obě rotace 601. skupiny vrátily přes náročnost svého operačního nasazení
v plném počtu a bez zranění.
Lógar – tak trochu „česká“ provincie
Vrcholem českého působení v Afghánistánu je však od 19. března 2008 skutečnost, že Česká republika
převzala vedení vlastního provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar, která leží jižně
od hlavního města Kábulu.
Tato provincie sice nepatří mezi nejchudší v zemi, ale přesto po rozvojové stránce potřebuje hodně
pozornosti. Práce PRT se tak zaměřuje na rozvoj zemědělství, školství, zdravotní péče, infrastruktury,
bezpečnosti a podporuje místní orgány v duchu dobré správy (good governance), což umožní vytvořit
podmínky pro příliv dalšího kapitálu a investic, a tak nastartovat ekonomický i sociální rozvoj. Každý PRT
se skládá z civilní a vojenské části. Jádrem PRT jsou civilní experti, zpravidla vyslaní ministerstvy zahraničních
věcí a rozvojovými agenturami, kteří udržují kontakt s místním obyvatelstvem a úřady, identiﬁkují
jejich potřeby, navrhují rozvojové projekty a dohlížejí na jejich realizaci. Bezpečnost těchto expertů pak zajišťuje
vojenská složka, která je vzhledem k napjaté bezpečnostní situaci početnější než civilní část a vedle
ochrany civilních pracovníků PRT pomáhá také místním orgánům při zajišťování pořádku a bezpečnosti
v oblasti. Jedná se o dlouhodobý závazek, neboť rozvojovou práci nelze uspěchat. Rovněž z vojenského
a bezpečnostního hlediska je zajištění PRT jedním z nejsložitějších úkolů AČR v současnosti.
Čeští vojáci zde musí čelit útokům tálibánských teroristů při jejich patrolách v terénu a při doprovodu
zásobovacích konvojů a civilních expertů. Již 30. dubna 2008 těžce zasáhla český tým tragédie,
když u městečka Pol-e Alam zasáhlo nástražné výbušné zařízení terénní vůz Humvee, ve kterém zahynul
rotný Radim Vaculík.
Příslušníci PRT jsou však často i terčem útoků přímo na jejich základnu. Své o tom vědí i příslušníci
2. kontingentu, na které povstalci vystřelili první tři rakety již krátce po jejich příjezdu 13. srpna 2008.
Další, nasˇtěstí neúspěšné, raketové útoky záhy následovaly, ale 22. září jedna z vystřelených raket zranila
několik českých vojáků v okamžiku, kdy vbíhali do krytu.
Přítomnost PRT v provinciích však patří k významným stabilizačním faktorům mise ISAF. Příslušníci
PRT jsou v denním styku s vesničany, kmenovými stařešiny, okresní správou a správou provincie a jejich
Foto: Vladimír Marek
121
cílená činnost může zahájit proces dlouhodobého a koordinovaného rozvoje, založeného na sdílení
více zdrojů.
Koncept provinčních rekonstrukčních týmů se vyvinul z amerického projektu Coalition Humanitarian
Liaison Cells. Nyní jsou PRT neodmyslitelnou součástí mise ISAF. V současné době jich v Afghánistánu
působí 26 a představují klíčovou součást alianční strategie v této zemi. Jejich hlavním úkolem je podpora
ústřední vlády v provinciích a pomoc při zajištění bezpečného prostředí pro rekonstrukci země.
K hlavním úkolům českého PRT, který je umístěn na americké základně Shank, patří:
podpora ústřední vlády v provincii Lógar,
pomoc při zajištění bezpečného prostředí pro rekonstrukci země,
monitorování a hodnocení místní a oblastní bezpečnostní situace,
realizace rekonstrukčních a humanitárních projektů,
ochrana základny,
zabezpečení logistických a ostatních služeb souvisejících s pobytem na základně a s plněním
úkolů v terénu,
spolupráce s afghánskými ozbrojenými a bezpečnostními složkami v provincii, včetně pomoci
při jejich přípravě.
Jednotky AČR v provinčním rekonstrukčním týmu Lógar
v rámci mise ISAF
Velitel Doba působení Jádro jednotky v síle 198–293 mužů
plk. gšt. Ivo Střecha březen–srpen 2008 102. průzkumný prapor
pplk. Pavel Lipka srpen 2008 – únor 2009 7. mechanizovaná brigáda
pplk. Petr Procházka únor–srpen 2009 41. mechanizovaný prapor
pplk. Milan Schulc září 2009 – únor 2010 42. mech. a 43. výsadkový mechanizovaný prapor
plk. gšt. Rudolf Honzák únor–srpen 2010 72. mechanizovaný prapor
pplk. Ctirad Gazda srpen 2010 – únor 2011 71. mechanizovaný prapor
plk. gšt. Miroslav Hlaváč únor–srpen 2011 43. výsadkový mechanizovaný prapor
pplk. Pavel Andráško srpen 2011 – únor 2012 53. brig. průzkumu a elektronického boje
plk. gšt. Antonín Genser únor–srpen 2012 42. mechanizovaný prapor
plk. gšt. Josef Kopecký srpen 2012 – únor 2013 74. lehký motorizovaný prapor
Guvernér provincie Lógar Atiqulláh Ludín v roce 2010 na adresu české pomoci řekl: „Doufám,
že s Čechy budeme moci spolupracovat i nadále a že nám budete i v budoucnu pomáhat. Máme velké
plány na rekonstrukci hospodářství provincie. Chtěli bychom se zaměřit zejména na opravy silnic, mostů
a obnovu zemědělství hlavně včelařství. Věřím, že až odtud budete jednou odcházet, budou si zdejší
lidé říkat, že Češi jsou dobří lidé...“
Bohužel nebezpečná a náročná služba v misi ISAF se i přes perfektní připravenost jednotlivých kontingentů
AČR někdy neobejde bez bolestných ztrát. Proto budou příslušníci Armády České republiky
s úctou vzpomínat na Nikolaje Martynova, Milana Štěrbu, Radima Vaculíka,
Roberta Vyroubala a Adriana Wernera, kteří položili v misi své životy v boji
s mezinárodním terorismem v zájmu bezpečnosti své vlasti a ostatních
aliančních spojenců.
Čest jejich památce!
V dalších letech se počítá s postupným snižováním stavů a útlumem
účasti AČR v misi ISAF. Již nyní však lze říci, že podíl AČR v boji s fanatickými
nepřáteli základních ideálů lidské svobody a demokracie je úctyhodný
a účast českých vojáků v zahraničních misích lze srovnávat s bojem legionářů
za 1. světové války či příslušníků čs. zahraničních jednotek v letech 1939–1945.
České členství v NATO neznamená jen jistotu podpory při ochraně či dokonce obraně
České republiky ze strany aliančních spojenců, ale zákonitě počítá i s tím, že se budeme
i my zapojovat do spojeneckých operací.
vzpo
erta V
mezin
alian
V
asti A
nepřát
eských
války
í v NA
ze stra
i my zapojovat do spojenecký
ús úctou
Robe
s
úča
kými n
a účast če
za 1. světové
České členství
ně České republiky z
i my zapojovat do spoje
Foto: archiv VHÚ
VOJSKO
A VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ
123
Listopadové události roku 1989 nastartovaly v česko-slovenské společnosti procesy společenské
proměny. Změn nemohla zůstat ušetřena ani armáda, která do té doby představovala důležitý mocenský
nástroj komunistické strany a proto také požívala společensky privilegovaného postavení. V důsledku
vystoupení hrstky vojenských představitelů během Sametové revoluce, kteří se pokusili nabídnout
vojenskou sílu k řešení tehdejší politické situace, byla armáda novými politickými elitami vnímána
s nedůvěrou. Veřejnost přesně nevěděla, co od ní může čekat; armádní představitelé nevěděli, co mohou
očekávat od veřejnosti. Standardní průzkumy veřejného mínění se v tehdejším Československu
neprováděly.
Přechod k demokracii vyžadoval, aby vztah armády a veřejnosti byl sociologicky zmapován.
Především politické elity potřebovaly znát názor veřejnosti na otázky spojené s výstavbou, rozmístěním
a použitím vojenské síly. Neměla-li však transformace armády skončit ﬁaskem, nové vedení Ministerstva
obrany potřebovalo mít rovněž povědomí o tom, co se odehrává uvnitř ozbrojených sil. Proto již krátce
po nástupu prvního civilního vedení Ministerstva obrany bylo zřízeno pracoviště zabývající se problematikou
společenskovědního výzkumu schopné provádět sociologická šetření a průzkumy veřejného
mínění.
Rozkazem ministra obrany ČSFR č. 20/1990 byl dnem 1. května 1990 zřízen Vojenský ústav sociálních
výzkumů sídlící v Praze. Toto pracoviště mělo podle svého statutu: „Získávat poznatky, zobecňovat
je, jakož i napomáhat při realizaci výsledků v oblastech: optimalizace vztahu veřejnosti a armády; demokratizace
armády a humanizace vojenské služby, zlepšování sociálního klimatu, pracovních i mimopracovních
podmínek příslušníků armády; vymezení profesionální pozice a role jednotlivých kategorií
vojáků z povolání, rozvoje jejich osobnosti, zvyšování autority a společenské prestiže, jakož i zkvalitnění
jejich výchovné činnosti… Za stěžejní problém společenskovědních výzkumů v Čs. armádě považuje
vedení ústavu vztah čs. společnosti a armády.“
Výstupy z činnosti ústavu byly pravidelně zveřejňovány prostřednictvím rezortního periodika Výběr
statí pro profesní přípravy a rekvaliﬁkaci v příloze Fakta.
Po rozpadu České a Slovenské Federativní Republiky ústav krátce pokračoval ve své činnosti a posléze
přešly jeho kompetence na oddělení výzkumu Vojenského úřadu personálních informací a statistiky
a následně problematika připadla do působnosti Hlavního personálního úřadu Ministerstva obrany
a posléze sekce personální Ministerstva obrany. V roce 2005 nakonec schopnost provádět vlastní výzkum
zanikla a dnes je tato problematika řešena formou veřejné zakázky. Navzdory tomuto vývoji
se podařilo udržet dlouholetou kontinuitu některých výzkumů/průzkumů započatých ještě Vojenským
ústavem sociálních výzkumů. Tím nejdůležitějším z nich je průzkum Armáda a společnost, který byl
poprvé zpracován v roce 1991 v rozsahu 71 stran s přílohou.
Výsledky výzkumu Armáda a společnost v kombinaci s výzkumy renomovaných agentur dávají civilnímu
vedení ministerstva i vojenskému velení základní vodítko pro směrování jejich práce jak vůči české
veřejnosti, tak dovnitř armády. V tomto směru hraje významnou roli např. dlouhodobý výzkum
Naše společnost produkovaný Centrem pro výzkum veřejného mínění (CVVM) Sociologického ústavu
Akademie věd a řadu výzkumů Trendy, která je zpracovávána pod hlavičkou Střediska empirických výzkumů
(STEM). Takto se i po více než 20 letech od vzniku a po více než 15 letech od zániku Vojenského
ústavu sociálních výzkumů stále naplňuje to, co dostal tento ústav do svého vínku – porozumění vztahu
společnosti a armády.
124
Zde vybíráme nejzajímavější a také nejdůležitější indikátory tohoto vztahu, které jsou dlouhodobě
sledovány. Jedná se o:
důvěru veřejnosti v instituci ozbrojených sil (armády),
postoje veřejnosti vůči kolektivnímu zajištění obrany,
názor veřejnosti na poslání armády a její kvality,
prestiž vojenského povolání a vnímání kvalit vojáků,
postoje veřejnosti ke zdrojové stránce obrany,
názory spojené s mírovým výkonem povinné vojenské služby.
Důvěra veřejnosti v armádu
Toto téma je sledováno v rámci průzkumu věnovaného důvěře v bezpečnostní instituce. Jde o nejdéle
sledovaný atribut civilně-vojenských vztahů v České republice. V databázi STEM jsou dostupné
údaje od roku 1992. STEM otázku důvěry veřejnosti v instituci armády zjišťuje jednak v podobě samostatné
otázky, jednak jako součást baterie otázek, kde mají respondenti průzkumu možnost srovnávat
armádu s ostatními institucemi.
Přes počáteční pokles důvěry veřejnosti v armádu v první polovině 90. let, má důvěra v armádu
rostoucí trend. Dnes se prakticky ustálila nad hladinou 60% a armáda patří ke státním institucím těšícím
se nejvyšší důvěře veřejnosti. STEM v Trendech 2/2001 v této souvislosti uvedl: „Armáda je jednou
z mála institucí, které jsou téměř stejně hodnoceny ve všech skupinách populace. Důvěra v armádu není
vůbec závislá na věku či vzdělání lidí a ani politická orientace nehraje rozhodující roli. U stoupenců nejsilnějších
stran důvěra v českou armádu sice mírně kolísá, ale rozdíly od pravice po levici jsou nevelké...
Existuje však souvislost mezi důvěrou v armádu a názorem na naši zahraniční politiku. Lidé, kteří uznávají,
že naše zahraniční politika je v zásadě správná, zpravidla vyslovují důvěru i české armádě, občané,
podle nichž je zahraniční politika České republiky v podstatě špatná, nemají většinou důvěru ani v naši
armádu.“ Toto konstatování je důležité hlavně ve vztahu ke strategickému rozhodnutí zajišťovat naši
vnější bezpečnost kolektivně cestou účasti v Organizaci Severoatlantické smlouvy.
samostatný dotaz:
Máte důvěru v Československou/českou armádu?
důvěra v AČR se hodnotí v porovnání
s dalšími 24 institucemi
Důvěra v českou armádu (%)
(součet odpovědí „určitě ano“ a „spíše ano“)
Pramen: Tisková informace z výzkumu STEM Trendy 1992–2012
90
80
70
60
50
40
30
20
10
0
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
2011
2012
1992
125
Postoje veřejnosti vůči kolektivnímu
zajištění obrany
Důvěra v Severoatlantickou organizaci se začala sledovat v souvislosti s rozhodnutím stát se jejím
členem. Již v březnu 1994 podepsal tehdejší předseda vlády Václav Klaus rámcový dokument
Partnerství pro mír (PfP), což lze vzhledem k pozdějšímu vývoji považovat za první krok na cestě integrace
České republiky do severoatlantických struktur. V červenci 1997 pak madridský summit NATO
rozhodl, že se Česká republika může stát členem Aliance.
Vývoj důvěry v NATO sice kolísá, je však dlouhodobě vyšší než 50%. Tento indikátor důvěry je velmi
důležitý ve vztahu ke způsobu, jakým Česká republika dnes zajišťuje svou obranyschopnost. Česká
účast v Alianci je spojena s existencí reciproční bezpečnostní záruky. V rámci systému kolektivní obrany
jeho členové sdílejí nejenom výhody členství, ale také jeho náklady. Pro tento vztah obecně platí,
že každý může získat jen tolik, kolik sám vloží a kolik vloží ostatní členové společenství. Členství v NATO
je závazkem poskytnout v případě potřeby své vojenské síly a prostředky spojenci, přičemž to je podpořeno
předpokladem, že spojenci v případě nutnosti učiní totéž.
Souhlas veřejnosti s nasazením vojáků v zahraničí (%)
1996
1997
1998
1999
2000
2001-B
2002-B
2003-B
2004
2005-M
2005-B
2006-M
2006-B
2007-M
2007-B
2008-M
2008-B
2009
Rozhodně a spíše ano 51,0 50,2 58,4 56,7 58,8 63,0 50,5 64,6 33,0 78,9 43,0 72,9 43,2 66,3 60,8 65,7 55,4 63,4
Nevím, nedovedu posoudit 8,5 11,5 9,4 8,3 6,1 6,1 9,5 3,7 26,0 – – 2,8 5,0 4,9 5,0 3,6 3,5 6,9
Spíše a rozhodně
nesouhlasím
40,5 38,3 32,2 35,1 35,1 30,9 40,0 31,8 41,0 – – 24,3 51,8 28,8 34,2 30,7 41,1 28,7
Legenda: *1 – změna otázky: Souhlas s nasazením vojáků v zahraničí v bojových (B) misích
*2 – odpovědi na (ne)souhlas s nasazením v zahraničních misích vojenských sil NATO bez mandátu OSN
*3 – rozšíření otázek na: Souhlas s účastí 1. v mírových (M), 2. bojových (B) misích
*4 – změna otázky na: Jsou důležité... 1. Účast v mírových (M) misích v zahraničí, 2. Účast v bojových (B) operacích v zahraničí
*5 – změna otázky na: Jsou důležité... Účast v misích v zahraničí s mandátem OSN, NATO, EU
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost
*1 *2 *3 *4 *5
NATO je svým záběrem globální aliancí. Posilování důvěry v bezpečnostní záruku je proto spojeno
s prokázáním schopnosti každého státu nasadit a udržovat v operaci své vojsko daleko za hranicemi.
Účast v misích pod mandátem OSN či jiných mezinárodních organizací do určité míry simuluje případné
Důvěra české veřejnosti v NATO (%)
(součet odpovědí „určitě ano“ a „spíše ano“)
Pramen: Tisková informace z výzkumu STEM Trendy 9/2012 (26. 9. 2012)
1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 20112011 2012
0
10
20
30
40
70
60
50
126
skutečné nasazení na území jiného členského státu NATO, jestliže by došlo k válečnému konﬂiktu. Z tohoto
důvodu patří mezi velmi důležité indikátory veřejného mínění jak názor veřejnosti na nasazení
českých vojáků v zahraničí, tak i podpora veřejnosti konkrétním zahraničním misím. Význam tohoto
indikátoru tak přirozeně vzrostl po vstupu do NATO v březnu 1999, především pak nabyl vysoké
důležitosti po 11. září 2001, kdy došlo k útoku na Spojené státy a Česká republika jako člen Aliance
se pod mandátem OSN zapojila do expedičních operací v místech považovaných za ohniska teroristických
aktivit vůči západním demokraciím.
Podpora veřejnosti některým zahraničním misím (%)
Podobně jako kolísala důvěra veřejnosti v Alianci, kolísala v minulosti i míra souhlasu veřejnosti s nasazením
českých vojáků v zahraničí. Ať už však hodnotíme souhlas veřejnosti s nevojenským použitím sil
a prostředků Armády České republiky v mírových misích v poslední dekádě 20. století nebo jejich nasazení
v rámci boje proti terorismu po roce 2001, platí, že veřejnost vždy postupně akceptovala to, že čeští vojáci
v zahraničí působí. S délkou trvání mise obecně mezi veřejností nesouhlasu spíše ubývalo.
Vývoj postoje veřejnosti k nasazení českých vojáků v zahraničí (%)
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
2011
Zahraniční mise prověřují kvalitu naší armády. 62,4 71,1 77,7 81,9 79,1 83,5 85,3 89,0 68,2 77,0 71,3 72,6 73,5 76,2 72,7 70,0
Účast v (mírových a humanitárních) misích zlepšuje
image České republiky / armády.
– 72,4 76,8 78,5 80,2 85,2 83,0 – – – 75,3 77,0 – 74,4 71,2 77,0
Naši vojáci (zbytečně) riskují životy v misích, (jejichž cíle
nejsou zcela jasné).
54,8 47,1 44,2 53,5 52,4 49,3 56,7 – 72,3 – 58,1 50,1 57,0 50,5 55,3 59,0
Jediným důvodem, proč vojáci odcházejí
do zahraničních misí, jsou peníze.
76,1 71,9 69,9 73,4 76,6 74,2 71,5 67,4 77,9 – 72,0 69,9 68,4 59,6 64,0 72,0
Je zbytečné vynakládat peníze daňových poplatníků
na zahraniční mise.
– 39,2 34,8 37,4 38,8 32,6 36,9 37,2 57,6 – 47,0 46,0 51,9 46,4 49,0 54,0
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost
(součet odpovědí „rozhodně souhlasím“ a „spíše souhlasím“)
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost
0 10 20 30 40 50 60 70 80 90 100
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2009
2008
2007
2005
2004
2010
2009
2008
2007
2005
2004
2006
2005
Bosna a Hercegovina
Kosovo
Irák
Afghánistán
rozhodně a spíše souhlasím nevím rozhodně a spíše nesouhlasím
127
Hodnocení spokojenosti s výkonem vojenské politiky je ovšem ze strany české veřejnosti rozporné.
Na jedné straně si více než 70% obyvatelstva myslí, že zahraniční nasazení prověřuje schopnosti naší
armády a přispívá k pozitivnímu image České republiky i naší armády v zahraničí, na druhé straně není
veřejnost pevně přesvědčena o potřebnosti těchto misí. S délkou trvání operací proti terorismu totiž
roste podíl odpovědí, jež souhlasí s tvrzením, že: „Naši vojáci zbytečně riskují životy v misích.“ Tato
skepse – pramenící pravděpodobně z faktu, že zahraničně-politická témata stojí v České republice
dlouhodobě spíše na okraji zájmu jak české politiky, tak hromadných sdělovacích prostředků – generuje
i nespravedlivé podezření, že hlavním důvodem účasti českých vojáků v misích jsou peníze. Takováto
nejasnost cílů celé vojenské politiky pak může vést ke snížení průzkumem deklarované ochoty daňových
poplatníků tuto politiku ﬁnancovat.
Názor veřejnosti na poslání armády a její kvality
Názor obyvatelstva na poslání naší armády je poznamenán dlouhodobým dilematem mezi použitím
vojenských sil a prostředků přímo ve prospěch občanů na území České republiky, anebo jejich použitím
za hranicemi našeho státu. Na jedné straně stojí nutnost posilovat naši bezpečnostní záruku cestou co
nejaktivnějšího zapojení do systému mezinárodní bezpečnosti, jehož vedlejších efektů, jako je například
nelegální migrace spojená s výskytem u nás již vymýcených chorob či s nelegálními aktivitami, si občan
nemusí být okamžitě vědom. Z postojů české veřejnosti vyplývá, že naše národní zájmy jí v této oblasti
zůstávají spíše nejasné. Na druhé straně je to poptávka veřejnosti po asistenčních rolích armády, jež
se jasně projevila po katastrofálních povodních na Moravě v roce 1997 a v Čechách v roce 2002.
Českou veřejnost fakticky netrápí intenzivní pocit, že by Česká republika mohla být napadena jiným
státem. Jako nejsilnější činitele pocitu ohrožení bezpečnosti českého občana jsou dlouhodobě kromě
kriminality vnímány živelní pohromy. Naopak strach z terorismu a útoku biologickými zbraněmi jsou
se vzdalujícím se rokem 2001 na ústupu. Čím delší čas uplynul od útoku na Spojené státy, tím slabší je
vnímání těchto hrozeb ze strany veřejnosti. Tento pokles lze do určité míry také vykládat jako úspěch
zapojení České republiky do boje proti terorismu.
Vnímání vybraných hrozeb a rizik českou veřejností (%)
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
2011Napadení jiným státem / ČR vojensky
ohrožena v budoucnosti
31,1 34,5 33,2 34,5 21,4 43,9 35,9 – – 33,0 33,7 29,0 33,1 34,9 34,1 32,0
Mezinárodní terorismus / Útoky teroristů
/ Teroristické útoky
– – – – – 82,4 82,2 65,3 67,0 71,0 64,5 69,9 57,1 57,9 54,5 64,0
Útok biologickými zbraněmi (antrax
apod.) / Použití biologických zbraní
– – – – – 80,5 80,3 60,4 – 59,0 48,7 – 41,6 43,8 35,9 44,0
Živelní pohromy – – – – – – – 57,2 – 64,0 64,8 89,9 79,3 74,3 78,5 84,0
Napadení vzdušného prostoru – – – – – – – – – – – – 33,0 34,5 32,2 38,0
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost
(1996–2002 odpovědi „vyvolává u mě pocit ohrožení“ a „ohrožení velmi a spíše pravděpodobné“;
2003–2011 odpovědi "rozhodně a spíše se obávám")
128
Představa o úkolech ozbrojených sil podle české veřejnosti (%)
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2006
2007
2008
2009
2010
2011
Obrana území / suverenity České republiky 91,5 94,0 93,9 94,2 93,4 87,4 85,9 84,3 85,2 84,7 79,2 84,1
Pomoc obyvatelstvu v případě přírodních a ekologických katastrof
(povodně, úniky ropných látek ap.)
66,6 67,3 67,2 64,6 63,0 75,5 95,3 97,2 96,4 93,0 87,8 96,0
Boj proti terorismu 40,9 33,9 18,3 52,3 56,3 67,1 86,2 88,5 82,7 85,0 79,4 87,6
Mírové mise pod velením OSN / Účast v mírových misích v zahraničí 65,2 69,2 72,4 71,5 71,2 76,7 67,4 66,3 65,7 – – –
Bojové akce pod velením OSN / Účast na bojových operacích
v zahraničí
66,5 72,2 70,9 73,7 73,4 79,9 49,7 60,8 55,4 – – –
Účast v misích v zahraničí (s mandátem OSN, NATO, EU) – – – – – – – – – 63,4 60,8 61,3
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost 1998–2003, 2006−2011
Hodnocení kvalit armády (%)
(součet odpovědí „rozhodně ano“ a „spíše ano“)
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
1995
1994
1993
1992
1991
Je dobře vycvičena (v ovládání bojové techniky a zbraní). Má vysokou morálku a kázeň.
2006 2007 2008 2009 2010 2011
Je schopna plnit závazky vůči (ostatním zemím) NATO. 66,4 68,2 70,9 72,7 70,0 72,0
Je připravena k boji proti mezinárodnímu terorismu. 50,3 45,8 54,3 54,8 54,6 60,0
Je schopna pomáhat občanům při živelních pohromách. 88,9 90,0 91,4 89,2 86,3 92,0
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost
Hodnocení kvalit armády (%)
(součet odpovědí „rozhodně ano“ a „spíše ano“)
Pramen: MO, výzkum Vývoj postavení armády ve společnosti (1991–1994)
MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost 1996–2011
Vojsko či armáda představují jak součást státního aparátu, tak rovněž společenské instituce popsatelné
určitými kvalitativními charakteristikami. Smýšlení veřejnosti o těchto charakteristikách se postupně
proměňovalo tak, jak se měnila samotná armáda. Na počátku 90. let byla Československá, respektive
česká armáda stále armádou masovou. Její reputace v očích veřejnosti coby účinné vojenské síly rychle
upadala. Avšak od poloviny 90. let si postupně svou dobrou pověst získávala zpět. K nejrychlejšímu
obnovení vnímání podstatných kvalit armády pak dochází v souvislosti s úplnou profesionalizací ozbrojených
sil.
(součet odpovědí „velmi“ a „spíše důležité“)
129
Převaha vnímání hrozeb z kategorie vnitřní bezpečnosti vede k obecnému očekávání, že armáda
bude přednostně používána pro potřeby řešení nevojenských situací, jako jsou živelní pohromy a katastrofy.
Závazky českého státu vůči NATO jsou však primárně spojeny s výstavbou a přípravou ozbrojených
sil pro řešení vojenských rizik a hrozeb. Na tomto principu je založena solidarita uvnitř Aliance.
Pokud tedy v minulosti docházelo ke krácení zdrojů vynakládaných na obranu, dotklo se to zpravidla
tzv. asistenčních funkcí ozbrojených sil. V případě, kdyby Česká republika dále redukovala své vojenské
schopnosti, oslabovala by tím princip kolektivní bezpečnosti a postupně by se uvnitř Severoatlantické
aliance stávala černým pasažérem.
Prestiž vojenského povolání
Téma prestiže vojenského povolání se začalo sledovat už v roce 1992, kdy pod vedením Z. Cacha
z Vojenského ústavu sociálních výzkumů proběhl výzkum Atraktivnost a prestiž vojenského povolání.
Tehdy šlo o vnímání 11 vojenských profesí mezi 58 společenskými povoláními z pohledu vojáků z povolání
a v další službě, občanských zaměstnanců a vojáků základní služby. Překvapivě se tehdy na šestém
místě objevil voják – vyšší velitel/generál, před kterým byli ministr (5.), ředitel továrny (4.), starosta města
(3.), univerzitní profesor (2.) a nukleární fyzik (1.). Za ním pak následovali obvodní lékař a spisovatel
a čtyři další vojenské profese: důstojník – docent vojenské vysoké školy, důstojník – vědecký pracovník,
velitel vojenského útvaru a hlavní inženýr. Důstojník štábu divize se ocitl na 18. místě, pyrotechnik a vojenský
inženýr byli 20. a 21. Dalšími v pořadí byli týlový důstojník pluku na 28. místě, důstojník oddělení
sociálního řízení svazku (34.), technický důstojník praporu (36.). O dvě příčky dál se ocitl důstojník skupiny
sociálního řízení pluku a teprve jako 41. byl hodnocen důstojník – velitel roty.
Prestiž povolání v České republice jako pořadí v souboru
vybraných povolání/profesí nebo pozic
2002 2003 2004 2004 2006 2007 2008 2011 2012
Lékař 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Učitel na vysoké škole 2 3 2 3 3 3 3 4 3
Soudce 3 2 3 6 − 7 − 7 6
Ministr 4 5 5 13 14 17 18 24 24
Zdravotní sestra 6 8 6 − − − 4 3 4
Poslanec 7 7 12 25 25 25 25 26 26
Učitel na základní škole 9 12 10 4 4 4 5 5 5
Policista 10 10 11 20 20 13 15 11 12
Novinář 11 11 9 12 − 12 − 20 18
Voják z povolání 12 9 7 22 21 21 20 17 17
Prodavač 12 22 22 24 − 23 − 21 21
Účetní 12 13 16 14 − 15 − 10 13
Soukromý zemědělec 18 17 18 10 − 8 − 9 9
Sekretářka 19 19 19 23 − 24 − 23 23
Stavební dělník 20 21 20 − − − 21 18 19
Uklízečka 23 24 24 26 26 26 26 25 25
Manažer − − − 9 9 11 10 13 16
Legenda: První tři sloupce tabulky tvoří hodnocení vybraných 24 profesí z výzkumu Armáda a společnost
z let 2002 až 2004. I v nich se pozice profesionálního vojáka lepšila.
Pramen: CVVM, výzkum Naše společnost v letech 2004–2012
Výzkum prestiže vojenského povolání nabyl obrovského významu po roce 2002, kdy bylo rozhodnuto
ukončit výkon povinné vojenské služby a ozbrojené síly do konce roku 2006 zprofesionalizovat.
Od roku 2004 je prestiž vojenského povolání sledována v rámci výzkumu CVVM Naše společnost. Tento
130
výzkum zjišťuje v souboru 28 vybraných profesí/obecných pozic jejich pořadí. Na rozdíl od původního
Cachova výzkumu jsou zde všechny vojenské pozice i odbornosti shrnuty do kategorie voják z povolání.
Podle CVVM prestiž vojenského povolání za posledních 8 let vzrostla. Z okraje souboru (v poslední
pětině) se posunula do spektra průměru (10. až 20. místo), kde se povolání vojáka ocitlo ve skupině
profesí s hodnocením mezi 45–55 procentními body. V žebříčku se voják z povolání přiblížil pozici manažera.
Zde je dobré si také uvědomit proměnu hodnostní struktury. Zatímco před 20 roky bylo mezi
vojáky z povolání a vojáky v další službě více než 3/4 důstojníků a generálů, v současnosti je poměr
zcela opačný. Většinu tvoří představitelé tzv. stříbrného sboru: mužstvo, poddůstojníci a praporčíci.
Nelze vyloučit, že s prestiží vojenského povolání souvisí také názor veřejnosti na kvality vojáků.
S úplnou profesionalizací armády k 1. lednu 2005 došlo k radikální proměně vnímání kvalit profesionálních
vojáků. Ti jsou dnes veřejností považováni za skutečný profesionální sbor. Jsou dobře kvaliﬁkovaní
pro svou práci a mají odpovídající fyzickou zdatnost. Pozitivní je také nárůst hodnocení jejich morálních
předpokladů a zejména pak ochoty vojenských profesionálů nasadit život za vlastní zemi. Je otázkou,
do jaké míry tato proměna souvisí s výší materiálního zabezpečení armády. Devadesátá léta 20. století
totiž byla poznamenána zmenšováním vojenských kapacit z důvodu nedostatečného rozpočtu.
Postoje veřejnosti ke zdrojové stránce obrany
Názor české veřejnosti na výši obranného rozpočtu trpí podobnou rozpolceností, jako je tomu v případě
preferencí úkolů, které by armáda měla podle představ občanů plnit. Na jedné straně existuje
všeobecně uznávaná potřeba veřejného statku obrany, na druhé straně se tu projevuje nízká ochota
za tento statek platit.
Postoje české veřejnosti k obraně a nákladům na ni (%)
Suverenitu státu si musíme bránit za každou cenu
Hodnocení kvality profesionálních vojáků českou veřejností (%)
(součet odpovědí hodnotím „velmi dobře“ a „spíše dobře“)
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2006
2007
2008
2009
2010
2011
Odborná kvaliﬁkace 44,1 47,9 48,0 57,7 59,0 62,2 62,0 72,2 72,9 69,3 69,0 78,7 75,1 74,5 78,0
Morální předpoklady / Morálka (od r. 2008) 28,8 32,0 28,9 31,5 36,8 38,8 39,0 53,3 55,3 57,7 54,8 59,7 58,8 59,4 63,0
Fyzická zdatnost 35,0 41,6 42,3 44,6 47,0 49,4 47,2 62,9 65,3 71,7 76,7 77,3 77,2 78,8 82,0
Ochota nasadit život za vlastní zemi – – – – – 38,6 36,4 54,1 42,8 50,6 56,2 67,2 62,0 62,8 67,0
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost
0
20
40
60
80
100
20112010200920082007200420032002200120001999199819971996
rozhodně a spíše souhlasím nevím rozhodně a spíše nesouhlasím
131
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost
Náklady na obranu naší země zbytečně zatěžují státní rozpočet
Naprostá většina občanů si pravděpodobně na základě poznání z občanské výchovy a ze zkušeností,
kterými Česká republika prošla během 20. století, uvědomuje, že suverenitu státu je třeba hájit. Na druhé
straně ve společnosti neexistuje adekvátní ochota obětovat zdroje pro případnou obranu územní
celistvosti a státní suverenity. Bez ohledu na výši vojenského rozpočtu se občané domnívají, že náklady
na obranu zbytečně zatěžují Českou republiku. To je překvapivé zejména v souvislosti s poklesem rozpočtu
Ministerstva obrany, kterého jsme svědky po roce 2006. Vojenské výdaje klesly ze zhruba 2 % HDP
k současnému 1%. S poklesem ochoty české veřejnosti vyčleňovat pro potřeby národní obrany odpovídající
část národního produktu klesá rovněž ochota nasadit v případě potřeby svůj život ve prospěch uhájení
české státnosti. Obojí trend je patrný také v období plně profesionálních ozbrojených sil.
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
2011201020092008200720042003200220012000
rozhodně a spíše souhlasím nevím rozhodně a spíše nesouhlasím
V případě vojenského ohrožení bych šel (šla) naši zemi bránit
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost
0
20
40
60
80
100
20112010200920082007200420032002200120001999199819971996
rozhodně a spíše souhlasím nevím rozhodně a spíše nesouhlasím
Armáda nemůže být ostrovem izolovaným od zbytku společnosti. Nevyhnuly se jí proto ani rozpočtové
škrty. Ten první přišel již krátce pro přijetí koncepce výstavby profesionální Armády České republiky
13. listopadu 2002. O rok později, takřka na den přesně, bylo rozhodnuto, že rozpočet Ministerstva
obrany nebude až do roku 2010 paušálně činit 2% HDP.
132
Ve kterých oblastech by měla armáda šetřit (snížit výdaje)? (%)
(součet odpovědí „rozhodně ano/snížit“ a „spíše ano/snížit“)
2003 2007 2011
Modernizace a nákup vojenské techniky / Modernizace techniky 25,9 19,2 34,1
Náklady spojené se zahraničními misemi / Zahraniční mise 68,7 33,8 48,9
Náklady na výcvik a službu vojáků u útvarů v ČR / Výcvik vojáků 26,5 18,6 29,8
Výsluha, odchodné / Sociální zabezpečení vojáků 47,0 42,4 49,4
Příspěvek na bydlení vojáků v aktivní službě – 44,6 50,1
Platy vojáků – 25,1 26,4
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost/veřejnost
Profesionální armáda, která je pravidelně nasazována, cvičí a modernizuje zbraně, zbraňové systémy
a techniku, je obecně dražší. Je však efektivnější při využívání potenciálu vojáků. S redukcí výdajů
potřebných na její výstavbu tak bylo možno počítat s určitými obtížemi, zejména v oblasti náboru,
výběru a stabilizace vojenského personálu. Je zvláštní, že většina ve výzkumu oslovených občanů
by právě šetřila na příjmech profesionálů. Jako prostor nejvhodnější pro škrty považují příspěvek
na bydlení a sociální zabezpečení vojáků. Oba beneﬁty však v minulosti prokázaly, jak důležité jsou
pro zachování konkurenceschopnosti ozbrojených sil na trhu práce. Navíc největší zájem o službu
vojenského profesionála se projevil po víceméně plošném přiznání přídavku na bydlení. Úspory v oblasti
odměňování vojáků jsou proto spojeny s rizikem zhroucení personální struktury armády. Česká
republika by se tím rovněž mohla ocitnout v roli černého pasažéra uvnitř NATO.
Odhlédneme-li od dlouhodobé rozpolcenosti české veřejnosti ve věci odmítání nasazení armády
v zahraničí, které je však spojeno s očekáváním bezpodmínečné pomoci od spojenců, je třeba věnovat
pozornost růstu podílu odpůrců pokračování modernizace a obměny vojenské techniky. Podle Bílé knihy
o obraně z roku 2011 i po 10 letech reforem existuje deﬁcit v technické stránce schopností ve výši asi
80 mld. Kč. Příčinu nárůstu negativních postojů české veřejnosti vůči dalšímu ﬁnancování modernizace
vojenských schopností nelze hledat v instituci armády. Spíše jde o reakci na politické skandály spojené
s pořizováním nové techniky.
Názory spjaté s mírovým výkonem povinné
vojenské služby
Povinná vojenská základní služba dnes patří do historie ozbrojených sil. Přesto nelze všeobecnou
brannou povinnost kvůli jejímu společenskému významu a důležité roli, kterou hrála v plánech
při obhajobě státní suverenity, opominout. Od roku 2005 tu sice je profesionální armáda, ale nikdo
nemůže vyloučit znovuzavedení povinné vojenské služby v případě mimořádně kritické bezpečnostní
situace. Konečně Česká republika stále spoléhá na schopnost mobilizace a k tomu potřebuje
vojenskou zálohu.
Tradičně citlivým bodem vztahu armády a české společnosti byl výkon branné povinnosti. Poměrně
dlouhou dobu po pádu železné opony nebylo možné zajistit fungování armády jinak než cestou výkonu
vojenské základní služby. Přestože veřejnost k této povinnosti zaujímala kritický postoj, vojenská
základní služba byla zároveň považována za jednu z možností zajištění civilní kontroly ozbrojených sil.
Každý, kdo nahlédl během výkonu své vojenské povinnosti dovnitř českého vojska, o tom bezpochyby
podával určité svědectví ovlivňující jeho okolí a posléze i širší veřejnost. Se systematickým sledováním
postojů veřejnosti k odvodům a povinné vojenské službě se přestalo teprve v roce 2001, kdy byl veřejně
oznámen úmysl zastavit mírový výkon všeobecné branné povinnosti.
133
Ačkoliv v české veřejnosti převládal názor, že povinná vojenská služba byla ztrátou času i peněz
(s mírně klesajícím trendem), výzkum ukazoval, že by vojenská základní služba přesto měla být otázkou
cti každého mladého muže (s trendem stoupajícím). Každý z nich by se měl osobně podílet na zajišťování
obrany právě bez ohledu na ztrátu času ve své kariéře a peněz, které mohl vydělat. Určitou alternativou
se mohla stát aktivní záloha (dobrovolná).
Jaký je váš osobní postoj k základní vojenské službě? (%)
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
200120001999199819971996
velmi pozitivní pozitivní nevím negativní velmi negativní
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost
Zájem veřejnosti o službu ve sboru aktivní zálohy dobrovolné
v roce 2003 (%)
Věk 15–19 20–24 25–29 30–34 35–39 40–44 45–49 50–54 55–59 60–64 65+
Zájem 22 27 30 20 26 23 21 19 14 18 8
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost 2003
Vznik jednotek aktivní zálohy nebyl jednoduchý. Problémem indikovaným tehdejším výzkumem byl
nízký zájem veřejnosti o službu v záloze. V průměru jen každý pátý občan byl ochoten naplnit své právo
sloužit vlasti jako voják v aktivní záloze dobrovolné, jak se tenkrát tento institut nazýval. Největší zájem
byl mezi populací do 29 let (30 %). Za zmínku přitom stojí, že současně pro 2/3 tehdejších profesionálních
vojáků bylo lákavé pokračovat ve vojenské službě i po odchodu do zálohy. V roce 2004 byl
ke službě v aktivní záloze ochotný už jen každý desátý občan. Tyto výzkumy potvrzovaly trend zjištěný
již v polovině 90. let. Občané říkali ano (profesionální) armádě, ale bez jejich osobní účasti.
Česká armáda o vojáky v aktivní záloze stojí. A to nejenom pro ekonomické úspory, jež jsou s tímto
typem služby spojené, ale hlavně proto, že představuje významný kontakt profesionálů s civilní částí
české společnosti.
Postoje české veřejnosti k vojenské základní službě (%)
(součet odpovědí „rozhodně ano“ a „spíše ano“)
1996 1997 1998 1999 2000
Vykonání vojenské základní služby je věcí cti každého mladého muže. 43,8 52,2 50,0 58,1 60,0
Vojenská základní služba představuje pro mladé muže ztrátu ﬁnanční i časovou. 74,1 66,6 70,1 67,9 67,7
Pramen: MO, výzkum Armáda a společnost 1996–2000
VOJENSKÁ
KANCELÁŘ
PREZIDENTA
REPUBLIKY
A HRADNÍ STRÁŽ
135
Historie
Jedním z prvních rozhodnutí Tomáše Garrigua Masaryka po jeho návratu do samostatného československého
státu patřilo zřízení vojenského oddělení Kanceláře prezidenta republiky; stalo se tak
1. ledna 1919. Zákonem č. 654/1919 Sb. získalo také trvalé označení Vojenská kancelář presidenta
republiky a posléze i přesně vymezenou působnost, jejíž základní pojetí zůstává obdobné i dodnes.
Kompetence Vojenské kanceláře prezidenta republiky (VKPR) byly vymezeny jen velmi úzce. V zásadě
měla postavení pomocného orgánu prezidenta jako vrchního velitele československé branné moci,
zajišťovala jeho rozhodnutí a jednala podle jeho přímých rozkazů. Součástí její činnosti bylo samozřejmě
i všestranné zabezpečení vojensko-ceremoniálních akcí za účasti hlavy státu.
Současnost
Vojenská kancelář prezidenta republiky je vojenským útvarem ozbrojených sil České republiky a vedle
Armády České republiky a Hradní stráže také jejich samostatnou součástí.
Kancelář plní odborné a organizační úkoly související s výkonem pravomocí prezidenta republiky
jako vrchního velitele ozbrojených sil a s řízením Hradní stráže.
Foto: Marie Křížová
Vojenská kancelář
prezidenta republiky
136
V čele Vojenské kanceláře prezidenta republiky je náčelník, kterého jmenuje a odvolává prezident
republiky a jenž je prezidentu republiky přímo podřízen.
Náčelníkovi Vojenské kanceláře prezidenta republiky je podřízena Hradní stráž s tím, že k jeho pravomocem
mimo jiné náleží jmenovat a odvolávat jejího velitele.
Právní úprava postavení a úkolů VKPR je zakotvena především v zákoně č. 219/1999 Sb., o ozbrojených
silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a dále též v zákoně č. 114/1993 Sb.,
o Kanceláři prezidenta republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Náčelníci Vojenské kanceláře prezidenta republiky
v letech 1990–2012
generálporučík Ing. Ladislav Tomeček 1990–2003
generálporučík Ing. Vlastimil Picek 2003–2007
generálmajor Ing. Ivo Zbořil 2007
generálporučík Ing. František Hrabal 2008–2010
plukovník Ing. Zdeněk Jakůbek od 2010
Foto: archiv VKPR
137
Historie
Dne 7. prosince 1918 se začala psát novodobá historie Hradní stráže. Nařízením Vrchního velitelství
čs. branné moci je pověřena ostrahou sídla prezidenta Republiky Československé pěší setnina, vyčleněná
z 28. pěšího pluku. Nesla název Hradní setnina. Sestávala ze tří pěších čet a jedné čety strojních
pušek – dohromady 5 gážistů a 166 příslušníků mužstva. Byla to první pravidelná vojenská jednotka,
určená k vojskovému střežení Pražského hradu a zabezpečení vojenských ceremoniálů souvisejících
s činností prezidenta republiky. V dobách své největší slávy se Hradní stráž, stejně jako dnes, hlásila
k tradicím vojsk československých legií, prolévajících krev na bojištích 1. světové války za vznik samostatného
státu.
Současnost
Po téměř 94 letech existence je Hradní stráž (HS) samostatnou, plnohodnotnou a nedílnou součástí
ozbrojených sil České republiky, která plní úkoly vnější ostrahy a obrany sídel prezidenta republiky
a reprezentační povinnosti spojené s výkonem funkce prezidenta. Mezi nejvýznamnější protokolární
akty, které Hradní stráž v roce 2012 zabezpečovala, patří mimo jiné setkání prezidentů České,
Slovenské, Srbské a Chorvatské republiky v Lánech, státní návštěvy prezidentů Libanonské a Islandské
republiky, Ázerbájdžánu, prezidentky Švýcarské konfederace a prezidenta Spolkové republiky Německo
a Kazašské republiky.
Hradní stráž
Foto: Radko Janata
138
Organizační struktura
Velení a štáb
1. strážní prapor 2. strážní prapor Rota zabezpečení Hudba Hradní stráže
1. strážní rota 1. strážní rota Dopravní četa
2. strážní rota 2. strážní rota Motocyklová četa
3. strážní rota 3. strážní rota Četa psovodů
Četa zabezpečení
Foto: Radko Janata (2×)
139
Příslušníci Hradní stráže jsou vybíráni a doplňováni z řad Armády České republiky nebo přímým
náborem podle speciﬁckých kritérií. Působnost Hradní stráže vychází z úkolů uvedených v ustanovení
§ 28 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky.
Hradní stráž je vojenským útvarem brigádního typu s celkovým počtem 653 osob – 81 důstojníků,
75 praporčíků, 377 poddůstojníků, 77 příslušníků mužstva a 43 občanských zaměstnanců.
Velitelé Hradní stráže v letech 1990 až 2012
plukovník Ing. Jaroslav Indruch 1. 2. 1990 – 31. 12. 1997
podplukovník Ing. Milan Liška
pověřen výkonem funkce velitele Hradní stráže
1. 1. 1998 – 30. 6. 1998
plukovník Ing. Jaroslav Indruch 1. 7. 1998 – 30. 6. 2001
podplukovník Ing. Lubomír Lampert
pověřen výkonem funkce velitele Hradní stráže
1. 7. 2001 – 31. 12. 2001
plukovník. Ing. Jaroslav Pekař 1. 1. 2002 – 31. 3. 2007
plukovník Ing. Radim Studený od 1. 4. 2007
Foto: archiv HS
VOJENSKÁ
POLICIE
141
Vojenská policie byla zřízena 21. ledna 1991. Její činnost upravuje zákon č. 124/1992 Sb., o Vojenské
policii, ve znění pozdějších předpisů. Zároveň se řídí právními předpisy branného zákonodárství České
republiky, trestním zákonem, trestním řádem a zákonem o přestupcích. Její vztahy k velitelským orgánům
a příslušníkům ozbrojených sil jsou konkretizovány interními normativními akty Ministerstva
obrany ČR.
Úkoly
Vojenská policie (VP) plní úkoly policejní ochrany ozbrojených sil, vojenských objektů, vojenského
materiálu a ostatního majetku státu, s nímž hospodaří Ministerstvo obrany České republiky.
Foto: Vladimír Marek
142
Organizační struktura
S celorepublikovou působností:
Hlavní velitelství Vojenské policie Praha
Velitelství ochranné služby Vojenské policie Praha
S územní působností:
Velitelství Vojenské policie Tábor
Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav
Velitelství Vojenské policie Olomouc
Foto: Vladimír Marek
Foto: archiv VP Foto: Jiří Hokův
Hlavní služby
Vojenské policie
dopravní, pořádková a ochranná
služba
služba odhalování a dokumentace
trestné činnosti
speciální policejní činnosti
Náčelník Vojenské policie
Hlavní velitelství
Vojenské policie
Velitelství VP
Olomouc
Velitelství VP
Stará Boleslav
Velitelství VP
Tábor
Velitelství ochranné
služby VP
Praha
143
V čele Vojenské policie a současně Hlavního velitelství VP stojí náčelník Vojenské policie, který je
přímo podřízen ministru obrany ČR.
Náčelníci Vojenské policie v letech 1993 až 2012
generálmajor Ing. Jiří Šrámek 15. 2. 1991 – 31. 1. 1997
brigádní generál Ing. Josef Bečvář 1. 2. 1997 – 31. 1. 1998
plukovník Ing. Rudolf Jilka 1. 2. 1998 – 30. 6. 1999
brigádní generál Ing. Josef Bečvář 1. 7. 1999 – 30. 9. 2003
generálmajor Ing. Oldřich Kubát 1. 10. 2003 – 28. 2. 2009
brigádní generál Ing. Vladimír Ložek 9. 4. 2009 – 29. 2. 2012
plukovník gšt. Ing. Milan Schulc, MSc. od 1. 3. 2012
Foto: Jan Kouba Foto: archiv VP (2×)
VOJENSKÉ
ZPRAVODAJSTVÍ
A 601. SKUPINA
SPECIÁLNÍCH SIL
145
VojenskézpravodajstvíjejednouzetřízpravodajskýchslužebČeskérepubliky(dalšíjsouBezpečnostní
informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace) a plní kontrarozvědné a rozvědné úkoly
zabezpečování informací v oblasti obrany a bezpečnosti vycházející ze zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských
službách ČR, ve znění pozdějších předpisů, úkoly vycházející ze zákona č. 412/2005 Sb.,
o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů a další
úkoly zabezpečování informací rozhodujících pro obranu a bezpečnost České republiky nebo pro plnění
našich spojeneckých závazků.
Vojenské zpravodajství (VZ) je v tomto smyslu úkolováno vládou České republiky prostřednictvím
ministra obrany. VZ jako jednotná ozbrojená zpravodajská služba České republiky realizuje svou činnost
ve smyslu zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, a je řízeno Ministerstvem obrany
ve smyslu zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České
republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Foto: archiv VZ
Vojenské zpravodajství
146
Úkoly
Vojenské zpravodajství plní úkoly spočívající v zabezpečování informací, jež mají původ v zahraničí,
důležitých pro obranu a bezpečnost České republiky, o zpravodajských službách cizí moci v oblasti
obrany, o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany České republiky a o záměrech
a činnostech ohrožujících utajované informace v oblasti obrany České republiky.
Vláda České republiky každoročně stanovuje a schvaluje priority činnosti Vojenského zpravodajství
na kalendářní rok. Vychází přitom ze svých aktuálních informačních potřeb, předpokládaného ročního
vývoje bezpečnostní situace a zohledňuje rovněž své programové priority. Přestože vláda ČR stanovuje
priority každoročně, přesahují zpravidla tento krátkodobý horizont a jsou po několik let neměnné. Lze
říci, že mají spíše střednědobý charakter. Úkolovat VZ může se souhlasem vlády i prezident republiky.
Foto: archiv VZ
Příslušníci VZ rovněž realizují zpravodajskou ochranu českých i spojeneckých kontingentů v zahraničních
misích. Speciﬁcké postavení má v rámci Vojenského zpravodajství 601. skupina speciálních sil
z Prostějova, která plní významné úkoly zejména v bojových operacích.
Vojenské zpravodajství získává poznatky vlastními prostředky z několika zdrojů. Jedná se o lidské
zdroje (HUMINT – Human Intelligence), elektronický průzkum (SIGINT – Signal Intelligence), obrazové
zpravodajství (IMINT – Imaginary Intelligence) a otevřené zdroje (OSINT – Open Source Inteligence).
Významné informace jsou získávány rovněž prostřednictvím bilaterální a multilaterální spolupráce.
147
Představitelé Vojenské zpravodajské služby
generálmajor Jan Kozojed 1990–1993
generálporučík Radovan Procházka 1993–1995
generálmajor Petr Pelz 1995–1997
generálmajor František Štěpánek 1997–2001
brigádní generál Andor Šándor 2001–2002
generálmajor Josef Prokš 2002–2003
plukovník Zdeněk Novák 2003–2004
Představitelé Vojenského obranného zpravodajství
generálmajor Jan Duchek 1991–1993
plukovník Petr Lužný 1993–1994
plukovník Jiří Růžek 1994–1999
generálmajor Jiří Giesl 1999–2003
brigádní generál Miroslav Krejčík 2003–2004
Představitelé Vojenského zpravodajství
generálporučík Radovan Procházka 1995–1996
generálmajor Petr Pelz 1997–2001
generálmajor Jiří Giesl 2001–2003
generálmajor Josef Prokš 2003–2004
brigádní generál Miroslav Krejčík 2004–2007
generálporučík Ondrej Páleník 2007–2012
brigádní generál Milan Kovanda od 2012
148
601. skupina speciálních sil a Ředitelství řízení speciálních sil jsou
jedinými představiteli speciálních sil v ozbrojených silách ČR jako druhu
vojska. Speciální síly jsou v současnosti cestou ředitele Vojenského zpravodajství
přímo podřízeny ministru obrany a jsou strategickým prostředkem nejen
nejvyššího armádního velení, ale i politického vedení České republiky. Použití a úkoly speciálních sil jsou
stanoveny vládou ČR. Tyto úkoly se vyznačují vysokým stupněm fyzického i politického rizika, mohou
být prováděny jak za války, tak i v míru a jsou vysoce efektivní.
601. skupina speciálních sil Generála Moravce je speciálním útvarem s více než 60letou tradicí,
po většinu času spjatou s posádkovým městem Prostějov. V roce 1995 byla 22. výsadková brigáda speciálního
určení transformována na 6. speciální brigádu. Po vstupu ČR do NATO byla vytvořena rota speciálních
sil vyčleněná pro potřeby sil rychlé reakce, jejíž výcvik odpovídal úkolům aliančních speciálních
sil. V roce 1999 byla rota jako první česká jednotka vyslána do operace KFOR, kde vytvořila podmínky
pro činnost dalších kontingentů AČR.
Teroristický útok na Spojené státy dne 11. září 2001 ukázal nezbytnost a význam speciálních sil v soudobých
konﬂiktech. V návaznosti na to ministr obrany schválil reformu speciálních sil. Reorganizace
na 601. skupinu speciálních sil (skss) v roce 2003 završila přeměnu jednotky v moderní útvar speciálních
sil, jehož speciﬁcká struktura nemá v ozbrojených silách České republiky obdoby.
601. skupina speciálních sil
Generála Moravce a Ředitelství
řízení speciálních sil
Foto: archiv VZ
149
Úkoly
Mimořádný věhlas si 601. skss získala především svým bojovým nasazením v Afghánistánu, kde
působila v roce 2004 v rámci protiteroristické operace Enduring Freedom jako vůbec první jednotka
s tímto mandátem od konce druhé světové války. Na první úspěšnou misi navázala zasazení v letech
2006, 2008–2009 a 2011–2012. Poslední mise proběhla v rámci operace NATO ISAF. V Afghánistánu
bojovala 601. skss zatím 3 roky a 9 měsíců a provedla stovky operací v celém spektru úkolů stanovených
speciálním silám. Od zaměření na speciální průzkum na počátku působení přes ofenzivní činnost
až k podpoře a výcviku speciálních jednotek afghánských ozbrojených sil. Speciální síly se účastnily
i dalších kontingentů AČR vysílaných do operací v bývalé Jugoslávii, Iráku či Afghánistánu, kam obvykle
vysílaly malé týmy specialistů.
Představitelé útvaru speciálních sil
plukovník Luděk Skácel 1991–1995
plukovník Jaroslav Arnošt 1995–1997
plukovník Petr Pavel 1997–1999
plukovník Josef Trojan 2000–2002
plukovník Ondrej Páleník 2002–2006
plukovník Milan Kovanda 2006–2010
plukovník Karel Řehka od 2010
Foto: archiv VZ
PŘÍLOHY
151
Příloha 1
Vojenské hodnosti a hodnostní sbory
GENERÁLOVÉ
armádní generál generálporučík generálmajor brigádní generál
plukovník podplukovník major
VYŠŠÍ DŮSTOJNÍCI
kapitán nadporučík poručík
NIŽŠÍ DŮSTOJNÍCI
štábní praporčík nadpraporčík praporčík
PRAPORČÍCI
rotmistrnadrotmistr
rotný četař desátník
PODDŮSTOJNÍCI
svobodník vojín
MUŽSTVO
Vyobrazení vyšívaného hodnostního
označení na polních stejnokrojích
152
Příloha 2
Ministři obrany ČR (1993–2013)
Doc. Ing. Antonín Baudyš, CSc. 1. 1. 1993 – 21. 9. 1994
RNDr. Vilém Holáň 22. 9. 1994 – 3. 7. 1996
JUDr. Miloslav Výborný 4. 7. 1996 – 1. 1. 1998
RNDr. Michal Lobkowicz 2. 1. 1998 – 21. 7. 1998
RNDr. Vladimír Vetchý, CSc. 22. 7. 1998 – 3. 5. 2001
Ing. Jaroslav Tvrdík (pplk. v z.) 4. 5. 2001 – 2. 6. 2003
Ing. Miroslav Kostelka (genpor. v z.) 9. 6. 2003 – 4. 8. 2004
JUDr. Karel Kühnl 4. 8. 2004 – 4. 9. 2006
Jiří Šedivý, Ph.D. 4. 9. 2006 – 9. 1. 2007
JUDr. Vlasta Parkanová 9. 1. 2007 – 8. 5. 2009
MUDr. Martin Barták 8. 5. 2009 – 12. 7. 2010
RNDr. Alexandr Vondra 13. 7. 2010 – 7. 12. 2012
Mgr. Karolína Peake 12. 12. 2012 – 20. 12. 2012
RNDr. Petr Nečas (premiér, pověřen řízením rezortu) 21. 12. 2012 – 18. 3. 2013
Ing. Vlastimil Picek od 19. 3. 2013
153
Náčelníci Generálního štábu Armády ČR (1993–2012)
generálplukovník Ing. Karel Pezl 1. 5. 1991 – 30. 6. 1993
generálplukovník Ing. Jiří Nekvasil 1. 7. 1993 – 30. 4. 1998
armádní generál Ing. Jiří Šedivý 1. 5. 1998 – 30. 11. 2002
armádní generál Ing. Pavel Štefka 1. 12. 2002 – 28. 2. 2007
armádní generál Ing. Vlastimil Picek 1. 3. 2007 – 30. 6. 2012
generálporučík Ing. Petr Pavel, M.A. od 1. 7. 2012
Příloha 3
Příloha 4
Velvyslanci ČR při NATO (1995–2012)
PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc. 25. 11. 1995 – 8. 11. 1997
Ing. Karel Kovanda, Ph.D., MBA 1. 3. 1998 – 23. 4. 2005
Mgr. Štefan Füle 11. 7. 2005 – 7. 5. 2009
PhDr. Martin Povejšil 25. 8. 2009 – 7. 5. 2012
Jiří Šedivý, Ph.D., M.A. od 1. 9. 2012
154
Vývoj počtu personálu Ministerstva obrany
v letech 1993–2012 (skutečné počty)1
Rok
(počtyk1.lednu)
Generálové
Vyššídůstojníci
Nižšídůstojníci
Praporčíci
Rotmistři/
poddůstojníci
Mužstvo
Přípravnýsbor/
čekatelé2
Vdispozici
Vojácizpovolání
Vojácivzákladní
službě
VojáciCELKEM
Občanští
zaměstnanci
CELKEM
1993 49 27 267 10 625 108 – – – 38 049 68 630 106 679 25 286 131 965
1994 39 23 592 9 317 334 – – – 33 282 54 326 87 608 23 634 111 242
1995 30 21 199 8 488 696 – – – 30 413 43 178 73 591 27 726 101 317
1996 25 18 965 7 822 842 – – – 27 654 36 797 64 451 26 456 90 907
1997 21 17 323 7 725 1 271 – – – 26 340 32 174 58 514 27 060 85 574
1998 19 15 341 7 196 1 203 – – – 23 759 32 942 56 701 21 797 78 498
1999 23 14 671 7 122 1 150 – – – 22 966 33 281 56 247 21 481 77 728
2000 29 6 888 7 323 6 744 1 761 – 976 – 23 721 31 185 54 906 21 301 76 207
2001 28 5 700 7 556 6 607 2 093 – 1 200 – 23 184 24 955 48 139 21 157 69 296
2002 29 4 531 6 007 6 428 2 432 – 1 200 – 20 627 21 235 41 862 20 888 62 750
2003 25 4 153 5 528 6 489 3 219 – 1 507 328 21 249 19 783 41 032 22 675 63 707
2004 25 3 244 4 668 6 552 4 324 – 1 409 833 21 055 6 359 27 414 20 808 48 222
2005 32 2 865 4 157 6 339 6 879 – 1 281 592 22 145 – 22 145 17 288 39 433
2006 32 2 679 4 111 6 641 7 834 – 1 333 480 23 110 – 23 110 14 971 38 081
2007 32 2 674 4 162 6 834 8 977 – 949 601 24 229 – 24 229 13 358 37 587
2008 26 2 589 4 022 7 206 8 619 – 1 196 676 24 334 – 24 334 11 946 36 280
2009 25 2 464 3 795 7 363 8 486 – 1 341 629 24 103 – 24 103 10 575 34 678
2010 20 2 286 3 524 6 969 8 683 – 919 735 23 136 – 23 136 9 017 32 153
2011 22 2 258 3 255 6 082 7 637 1 118 937 952 22 261 – 22 261 8 303 30 564
2012 22 2 140 3 318 6 052 7 399 1 158 965 697 21 751 – 21 751 8 241 29 992
Vysvětlivky:
1
Počty osob bez zakryté části Vojenského zpravodajství, avšak včetně placených i neplacených dispozic vojákyň a vojáků
z povolání.
2
Sloupec Přípravný sbor / čekatelé zahrnuje počty čekatelů důstojníků, čekatelů praporčíků (2000–2010), čekatelů
(2011–2012) a ostatních studentů vojenských škol ve služebním poměru.
Pramen: Bílá kniha o obraně, www.army.cz, Ročenka MO ČR 2011
Příloha 5
155
Rezortní rozpočet v letech 1993–2012
Rok
PříjmykapitolyMO
bezmimorozpočtových
zdrojůrezervníhofondu
(vmil.Kč)
VýdajekapitolyMO
bezpřevodunevyčerpaných
prostředkůdorezervního
fondu(vmil.Kč)
Hrubýdomácíprodukt
(vmld.Kč)
PodílvýdajůkapitolyMO
naHDP
(%)
Výdajestátního
rozpočtuČR
(vmld.Kč)
PodílvýdajůkapitolyMO
navýdajíchstátního
rozpočtu
(%)
1993 2 181,3 23 776,6 910,6 2,61 356,9 6,7
1994 2 102,6 27 007,7 1 037,5 2,60 380,1 7,1
1995 2 045,8 28 275,2 1 252,1 2,26 432,7 6,5
1996 2 256,6 30 508,8 1 414,0 2,16 484,4 6,3
1997 2 295,8 31 328,3 1 650,0 1,90 524,7 6,0
1998 2 540,4 37 643,1 1 820,7 2,07 566,7 6,6
1999 2 349,6 41 688,1 1 849,0 2,25 596,9 7,0
2000 2 460,1 44 669,7 1 900,0 2,35 632,3 7,1
2001 2 607,4 44 977,5 2 139,0 2,10 693,9 6,5
2002 3 830,0 48 924,1 2 192,0 2,23 736,6 6,6
2003 3 266,9 53 193,9 2 405,0 2,21 808,0 6,6
2004 3 204,5 52 481,2 2 757,0 1,90 869,1 6,0
2005 3 353,9 58 445,0 2 920,0 2,00 923,0 6,3
2006 4 001,5 55 358,4 3 222,0 1,72 1 021,0 5,4
2007 3 787,8 54 948,8 3 535,0 1,55 1 092,0 5,0
2008 3 872,4 49 827,1 3 689,0 1,35 1 107,0 4,5
2009 3 316,4 51 823,9 3 627,0 1,43 1 167,0 4,4
2010 3 167,9 47 705,7 3 693,0 1,29 1 157,0 4,1
2011 2 638,4 43 878,4 3 814,0 1,15 1 179,0 3,7
20121
3 206,5 43 474,1 3 922,0 1,11 1 189,7 3,7
Legenda:
HDP – hrubý domácí produkt
20121
– jedná se o schválený rozpočet, v ostatních letech údaje představují skutečnost
Pramen: www.army.cz
Příloha 6
156
Příloha 7
Přehled počtů výzbroje a bojové techniky v letech 1993–2012
Přehled počtů výzbroje a bojové techniky vycházející z každoročně předávaných výměnných informací o ozbrojených
silách ČR podle Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (S-KOS), Vídeňského dokumentu (VD) a Globální
výměny vojenských informací. Počty zahrnují výzbroj a bojovou techniku z majetku ozbrojených sil bez ohledu na její
plánované použití, zařazení v bojových jednotkách nebo ve skladech, bojeschopnost či nabídnutí k odprodeji.
Počty zbraní a bojové techniky ozbrojených sil ČR:
ČSFR BT BOV DS BL BV Osob
17. 7. 19921
2 704 3 773 2 584 343 56 177 038
ČR BT BOV DS BL BV Osob
Národní úroveň 957 1 367 767 230 50 93 333
1. 3. 19932
1 617 2 315 1 516 227 36 105 438
1. 1. 1994 1 525 2 254 1 620 265 36 92 893
1. 1. 1995 1 011 1 451 893 215 36 67 702
17. 11. 19953
953 1 363 767 187 36 62 773
1. 1. 19964
953 1 363 767 151 36 –
1. 1. 1997 952 1 367 767 143 36 61 647
1. 1. 1998 948 1 238 767 122 36 58 343
1. 1. 1999 938 1 219 754 114 34 58 193
1. 1. 2000 792 1 211 740 110 34 57 735
1. 1. 2001 652 1 211 648 97 34 53 636
1. 1. 2002 622 1 241 585 112 34 49 491
1. 1. 2003 541 1 235 528 125 34 57 062
1. 1. 2004 303 756 397 108 33 48 734
1. 1. 2005 298 747 362 103 32 41 865
1. 1. 2006 244 640 326 85 35 39 213
1. 1. 2007 181 580 321 38 38 40 124
1. 1. 2008 179 515 317 42 38 38 805
1. 1. 2009 178 490 259 42 29 37 739
1. 1. 2010 174 513 258 42 26 36 618
1. 1. 2011 166 494 244 38 25 33 549
1. 1. 2012 164 528 194 38 24 33 546
1
Počty ozbrojených sil ČSFR při vstupu S-KOS v platnost.
2
Počty ozbrojených sil ČR podle první roční výměnné informace S-KOS a VD. Jsou shodné s počty k 1. 1. 1993.
3
Počty ozbrojených sil ČR při ukončení období snižování a dosažení národních úrovní – limitů pro ČR.
4
Roční výměnná informace S-KOS nebyla předávána, pouze nóty upřesňující počty výzbroje a techniky.
157
Poznámky:
− Národní úroveň je limit S-KOS, který omezuje počty vybraných kategorií výzbroje a bojové techniky.
− BT – bojové tanky zahrnují všechny verze typu T-72.
− BOV – bojová obrněná vozidla zahrnují všechny bojové verze bojových vozidel pěchoty typů BVP-1, BVP-2, BPzV,
Pandur II 4×4 CZ a obrněných transportérů typů OT-90 a OT-64.
Do počtů předaných k 1. lednu 2003 a 2004 nejsou započteny z důvodu nasazení mimo zónu aplikace výše uvedených
mezinárodních dokumentů 3ks OT-64.
Do všech počtů předávaných počínaje 1. lednem 2004 až do 1. ledna 2008 nejsou započteny 4ks OT-64 a 10ks
BVP-2.
Do počtů k 1. lednu 2009 nejsou započteny 4ks OT-64 a 14ks BVP-2.
Do počtů k 1. lednu 2010 není započteno 8ks BVP-2.
Do počtů k 1. lednu 2011 není započteno 8ks BVP-2 a 6ks BVP-1.
Do počtů k 1. lednu 2012 nejsou zahrnuty 4ks Pandur II 4×4.
− DS – dělostřelecké systémy ráže 100mm a více zahrnují všechny verze houfnic typu ShKH M77 Dana, raketometů
typu RM vz. 70 a minometů typů ShM 85 a M M1982.
− BL – bojové letouny zahrnují všechny verze typů SAAB 39 Gripen a L-159 ALCA.
− BV – bojové vrtulníky zahrnují všechny verze typu Mi-24 (i exportní Mi-35).
Pramen: Odbor kontroly odzbrojení Ředitelství zahraničních aktivit MO
158
Příloha 8
UNPROFOR / UNCRO – JUGOSLÁVIE
Úkoly: vybudování a zabezpečení činnosti na kontrolních a propouštěcích
stanovištích; organizování mobilních pozorovacích
týmů; dohled nad uloženými zbraněmi znepřátelených stran;
ochrana chorvatské obce Podlapač; patrolovací činnost a humanitární
pomoc; doprovod konvojů s uprchlíky z Republiky srbská
Krajina do Chorvatska
Základny: Knin, Borje, Jezerce, Udbina, Klapavica ad.
(březen 1992 – duben 1993)
Velitel praporu pplk. Karel Blahna
Počet osob 500
(duben 1993 – duben 1994)
Velitel praporu plk. Vladimír Braun
Počet osob 500
(duben 1994 – březen 1995)
Velitel praporu plk. Vojtěch Seidl
Počet osob do 1 000
(duben 1995 – březen 1996)
Velitel praporu pplk. Ľudovít Cirok
Počet osob do 1 000
(duben 1994 – červenec 1995)
Velitel sektoru Jih genmjr. Rostislav Kotil
(říjen 1995 – leden 1996)
Velitel sektoru Jih plk. Karel Blahna
IFOR – BOSNA A HERCEGOVINA
Úkoly: uskutečnění jednotlivých částí
Daytonské dohody; udržovat vojensky bezpečné
prostředí; trvale monitorovat činnost
dříve znepřátelených armád v kasárnách
a místech soustředění; poskytovat organizační
a logistickou pomoc OBSE při volbách
v Bosně a Hercegovině
Základny: Donja Ljubija, Bosanská Krupa, Stari Majdan,
Arapuša, Brezičani
6. mechanizovaný prapor (leden–červen 1996)
Velitel kontingentu genmjr. Jiří Šedivý
Velitel praporu pplk. Josef Sedlák
Počet osob 669
6. mechanizovaný prapor (červenec–prosinec 1996)
Velitel kontingentu plk. Jaroslav Jásek
Velitel praporu pplk. Josef Prokš
Počet osob 669
Od 20. prosince 1996 pokračoval 6. mpr v misi SFOR.
UNTAES – CHORVATSKO
POLNÍ NEMOCNICE
Úkoly: poskytování lékařské péče příslušníkům jednotek OSN
Základna: Klisa
(březen 1996 – březen 1997)
Náčelník nemocnice mjr. Pavel Budínský
Počet osob 40
(duben 1997 – březen 1998)
Náčelník nemocnice pplk. Miloslav Matoušek
Počet osob 40
SFOR – BOSNA A HERCEGOVINA
Úkoly: dohlížet na plnění vojenských aspektů
Daytonské mírové dohody; stabilizace zón
separace; pokračovat ve stabilizaci bezpečného
prostředí; vytvářet příznivé podmínky
pro bezpečný návrat uprchlíků a odsunutých
osob, humanitární pomoc a rekonstrukci
Základny: Donja Ljubija, Bosanská Krupa, Divulje, Velká Kladuša
ad.
6. mechanizovaný prapor (prosinec 1996 – únor 1997)
Velitel kontingentu plk. Jaroslav Jásek
Velitel praporu pplk. Josef Prokš
Počet osob 669
6. mechanizovaný prapor (březen–listopad 1997)
Velitel kontingentu plk. Zdeněk Mach
Velitel praporu pplk. Pavel Jiráček
Počet osob 669
6. mechanizovaný prapor (listopad 1997 – srpen 1998)
Velitel kontingentu plk. gšt. Jiří Kašpárek
Velitel praporu pplk. Jozef Šemelák
Počet osob 669
Od června 1998 pokračoval 6. mpr v misi SFOR II.
7. mechanizovaný prapor (srpen 1998 – březen 1999)
Velitel kontingentu plk. gšt. Ján Gurník
Velitel praporu plk. Jaroslav Pražan
Počet osob 588
3. mechanizovaný prapor (březen–říjen 1999)
Velitel kontingentu plk. gšt. Michal Vass
Velitel praporu pplk. Vladimír Stříž
Počet osob 588
1. mechanizovaný prapor (říjen 1999 – duben 2000)
Velitel kontingentu plk. Zdeněk Košvanec
Velitel praporu pplk. Martin Květon
Počet osob 580
43. mechanizovaný prapor (duben–říjen 2000)
Velitel kontingentu brig. gen. Vladimír Lavička
Velitel praporu pplk. Aleš Opata
Počet osob 580
Přehled misí AČR (1993–2012)
I
159
4. mechanizovaný prapor (říjen 2000 – duben 2001)
Velitel kontingentu plk. Jaroslav Lazorišák
Velitel praporu pplk. Radek Henner
Počet osob 580
5. mechanizovaný prapor (duben–prosinec 2001)
Velitel kontingentu plk. gšt. Jan Neplech
Velitel praporu pplk. Antonín Vícha
Počet osob 580
NÁRODNÍ ZASTOUPENÍ AČR V MISI SFOR II
Základny: Záhřeb, Sarajevo, Banja Luka, Prijedor
(prosinec 2001 – duben 2002)
Velitel kontingentu plk. gšt. Miroslav Žižka
Počet osob 15
(duben–říjen 2002)
Velitel kontingentu plk. gšt. Jaroslav Kolkus
Počet osob 15
(říjen 2002 – duben 2003)
Velitel kontingentu plk. gšt. Jiří Kuchař
Počet osob 8
(duben–říjen 2003)
Velitel kontingentu pplk. Petr Smola
Počet osob 5
(říjen 2003 – duben 2004)
Velitel kontingentu pplk. Jaroslav Kulíšek
Počet osob 7
(duben–prosinec 2004)
Velitel kontingentu pplk. Ladislav Buček
Počet osob 7
AFOR – ALBÁNIE, TURECKO
ALBÁNIE, KAVAJE – HUMANITÁRNÍ
MISE
Úkoly: poskytování zdravotní péče kosovským
uprchlíkům a příslušníkům operace
AFOR; poskytování odborné lékařské pomoci
v oborech traumatologie, ORL, RDG,
stomatologie, kardiologie a psychiatrie; poskytování humanitární
pomoci kosovským uprchlíkům
TURECKO, GÖLCÜK – HUMANITÁRNÍ MISE
(pomoc po ničivém zemětřesení)
Úkoly: poskytování odborné lékařské pomoci; zabezpečení zdravotnické
a logistické podpory táborům dočasného ubytování
6. polní nemocnice (květen–listopad 1999)
Náčelník nemocnice pplk. Jindřich Sitta
Počet osob 89
KFOR – KOSOVO
Úkoly: střežení kosovsko-srbské administrativní
hranice; monitorování veškeré činnosti
na ní a v příhraniční oblasti; evidování
a zajištění bezpečného návratu uprchlíků;
vytvoření podmínek pro obnovu mírového
soužití kosovských Srbů a Albánců; ochrana
kulturních památek; monitorování činnosti
Kosovského ochranného sboru a účast na jeho transformaci
a výcviku
Základna: Šajkovac, Gazala Lines, Lipljan ad.
6. průzkumná rota (červen 1999 – leden 2000)
Velitel kontingentu mjr. Karel Klinovský
Počet osob 196
4. průzkumná rota (leden–červenec 2000)
Velitel kontingentu pplk. Vladimír Podlipný
Počet osob 196
2. průzkumná rota (červenec 2000 – leden 2001)
Velitel kontingentu mjr. Zdeněk Pitner
Počet osob 196
7. průzkumná rota (leden–červenec 2001)
Velitel kontingentu mjr. Vlastimil Rozumek
Počet osob 196
11. průzkumná rota (červenec 2001 – leden 2002)
Velitel kontingentu mjr. Petr Smola
Počet osob 180
1. česko-slovenský prapor KFOR (leden–červenec 2002)
Velitel kontingentu pplk. Ľubomír Frk
Velitel praporu pplk. Jiří Dragan
Počet osob 400
2. česko-slovenský prapor KFOR
(červenec 2002 – únor 2003)
Velitel kontingentu pplk. Aleš Opata
Velitel praporu mjr. Petr Procházka
Počet osob 400
3. česko-slovenský prapor KFOR (únor–říjen 2003)
Velitel kontingentu plk. Rostislav Jaroš
Velitel praporu pplk. Josef Kopecký
Počet osob 400
4. česko-slovenský prapor KFOR
(říjen 2003 – duben 2004)
Velitel kontingentu pplk. Ivo Střecha
Velitel praporu pplk. Zdeněk
Havala
od ledna 2004 pplk. Josef
Kopecký
Počet osob 400
5. česko-slovenský prapor KFOR (květen–prosinec 2004)
Velitel kontingentu pplk. Aleš Vodehnal
Velitel praporu pplk. Antonín Genser
Počet osob 400
6. kontingent AČR KFOR (prosinec 2004 – červenec 2005)
Velitel kontingentu pplk. Jaroslav Trojan
Velitel praporu mjr. Roman Náhončík
Počet osob 400
7. kontingent AČR KFOR (červenec 2005 – leden 2006)
Velitel kontingentu plk. Aleš Vodehnal
Počet osob 500
Záložní rota (na území ČR) 100
8. kontingent AČR KFOR (leden–červenec 2006)
Velitel kontingentu plk. Miroslav Hlaváč
Počet osob 500
Záložní rota (na území ČR) 100
9. kontingent AČR KFOR (červenec 2006 – leden 2007)
Velitel kontingentu pplk. Pavel Lipka
Počet osob 448
Záložní rota (na území ČR) 116
A A
160
10. kontingent AČR KFOR
(leden–červenec 2007)
Velitel kontingentu pplk. Ladislav Švejda
Počet osob 391
Záložní rota (na území ČR) 116
11. kontingent AČR KFOR
(červenec 2007 – leden 2008)
Velitel kontingentu pplk. Milan Schulc
Počet osob 433
Záložní rota (na území ČR) 116
12. kontingent AČR KFOR (leden–červenec 2008)
Velitel kontingentu pplk. Jiří David
Počet osob 406
Záložní rota (na území ČR) 116
13. kontingent AČR KFOR (červenec 2008 – leden 2009)
Velitel kontingentu pplk. Jiří Roček
Počet osob 402
Záložní rota (na území ČR) 116
14. kontingent AČR KFOR (leden–červenec 2009)
Velitel kontingentu pplk. Róbert Bielený
Počet osob 413
Záložní rota (na území ČR) 106
15. kontingent AČR KFOR (červenec 2009 – únor 2010)
Velitel kontingentu pplk. Jiří Kývala
od 10. prosince 2009 pplk. Jan Cífka
Počet osob 386
Záložní rota (na území ČR) 102
16. kontingent AČR KFOR (únor–říjen 2010)
Velitel kontingentu pplk. Martin Kavalír
Počet osob 322
Záložní rota (na území ČR) 102
1. úkolové uskupení CZE ORF KFOR
(říjen 2010 – červenec 2011)
Velitel ÚU (v ČR) pplk. Jan Cífka
Počet osob (v ČR) 503
Velitel organizačního jádra mjr. Ladislav Horák
Počet osob 92
1. úkolové uskupení KFOR (červen–listopad 2011)
Velitel ÚU mjr. Josef Nejedlý
Počet osob 99
1. skupina HQ KFOR (srpen 2011 – únor 2012)
Velitel ÚU mjr. Pavel Udvorka
Počet osob 7
2. skupina HQ KFOR (únor–srpen 2012)
Velitel ÚU pplk. Vladimír Petera
Počet osob 6
3. skupina HQ KFOR (srpen 2012 – únor 2013)
Velitel ÚU pplk. Aleš Stybor
Počet osob 7
ESSENTIAL HARVEST – MAKEDONIE
Úkoly: zabezpečení ochrany velitelství mnohonárodní
brigády a retranslačních stanic;
doprovod zásobovacích konvojů; patrolování
v prostoru velitelství mnohonárodní brigády;
vytvoření vzdušněvýsadkové zálohy velitele
mnohonárodní brigády
Základna: Skopje
43. výsadková rota (srpen–říjen 2001)
Velitel roty kpt. Oldřich Nápravník
Počet osob 120
ENDURING FREEDOM – KUVAJT
CHEMICKÉ JEDNOTKY
Úkoly: ochrana koaličních sil a civilního
obyvatelstva před záměrným použitím
chemických, biologických, jaderných
a radiologických zbraní či prostředků; zabezpečení
radiačního, chemického a biologického
pozorování společně se zajištěním
dlouhodobé a nepřetržité detekce a včasného varování;
plnění úkolů ve prospěch civilní obrany státu Kuvajt; odstraňování
následků použití zbraní hromadného ničení nebo vzniku
havárií v prostoru odpovědnosti
Základny: Doha, Kuvajt City
9. zesílená rota radiační, chemické a biologické ochrany
(březen–září 2002)
Velitel kontingentu plk. Josef Prokš
od 5. srpna pplk. Dušan Lupuljev
Počet osob 251
4. odřad radiační, chemické a biologické ochrany
(září 2002 – únor 2003)
Velitel kontingentu plk. Jan Weiser
Počet osob 251
1. česko–slovenský prrchbo (únor–červen 2003)
Velitel kontingentu plk. Dušan Lupuljev
Počet osob 395
ISAF – AFGHÁNISTÁN
POLNÍ NEMOCNICE – KÁBUL
Úkoly: poskytování lékařské péče
na úrovni Role 3 raněným, popáleným
a nemocným v průběhu bojové činnosti
vojsk i mimo ni; poskytování krátkodobé
hospitalizace raněným a nemocným
příslušníkům ISAF; poskytování zdravotnické a humanitární
pomoci místnímu obyvatelstvu
Základna: KAIA
6. polní nemocnice (květen–říjen 2002)
Náčelník nemocnice plk. Jindřich Sitta
Počet osob 140
11. polní nemocnice (říjen 2002 – únor 2003)
Náčelník nemocnice pplk. Marek Obrtel
Počet osob 140
Polní chirurgický tým (únor–duben 2003)
Náčelník nemocnice plk. Peter Gál
Počet osob 12
EOD + METEO – KÁBUL
Úkoly: provádění pyrotechnického průzkumu, likvidace nevybuchlé
munice, nástražných systémů a ženijní průzkum letiště
Kábul; meteorologické zabezpečení orgánů řízení letového provozu;
provádění měření a poskytování hydrometeorologických
informací
Základna: KAIA
1. odřad EOD v sestavě sil ISAF KAIA (březen–září 2004)
Velitel kontingentu mjr. Radek Augustýn
Počet osob 16
2. odřad EOD v sestavě sil ISAF KAIA
(září 2004 – březen 2005)
Velitel kontingentu kpt. Zbyněk Koza
Počet osob 16
161
3. odřad EOD v sestavě sil ISAF KAIA (březen–září 2005)
Velitel kontingentu npor. Milan Pavlík
Počet osob 15
4. odřad EOD v sestavě sil ISAF KAIA
(září 2005 – březen 2006)
Velitel kontingentu mjr. Bořek Valíček
Počet osob 17
5. odřad EOD v sestavě sil ISAF KAIA (březen–září 2006)
Velitel kontingentu mjr. Zdeněk Hejpetr
Počet osob 18
6. odřad EOD v sestavě sil ISAF KAIA
(září 2006 – březen 2007)
Velitel kontingentu mjr. Martin Kolář
Počet osob 19
PRT FAYZABAD, PROVINCIE BADAKŠAN
Úkoly: zabezpečení ochrany německého
PRT; ochrana letiště Fayzabad; doprovody
vozidel a zásobovacích konvojů PRT;
styčná činnost s místním obyvatelstvem;
patrolování v přiděleném prostoru odpovědnosti
a monitorování situace a aktivit
Základna: Fayzabad
1. PRT Fayzabad v sestavě sil ISAF (březen–říjen 2005)
Velitel kontingentu mjr. Miroslav Vybíhal
Počet osob 40
2. PRT Fayzabad v sestavě sil ISAF
(říjen 2005 – březen 2006)
Velitel kontingentu pplk. Radek Černý
Počet osob 44
3. PRT Fayzabad v sestavě sil ISAF (březen–říjen 2006)
Velitel kontingentu pplk. Tibor Budík
Počet osob 83
4. PRT Fayzabad v sestavě sil ISAF
(říjen 2006 – březen 2007)
Velitel kontingentu mjr. Peter Salák
Počet osob 82
5. PRT Fayzabad v sestavě sil ISAF (březen–srpen 2007)
Velitel kontingentu plk. Aleš Opata
Počet osob 86
6. PRT Fayzabad v sestavě sil ISAF (srpen–prosinec 2007)
Velitel kontingentu pplk. Petr Procházka
Počet osob 86
LEAD NATION KAIA – KÁBUL
Úkoly: plnění role vedoucího státu
na mezinárodním letišti v Kábulu; zajištění
řízení a zabezpečení činnosti letiště;
zajištění bezpečnosti civilních osob
na letišti a příprava letiště na předání
civilním představitelům a afghánské
vládě
Základna: KAIA
1. kontingent LN KAIA v sestavě sil ISAF
(listopad 2006 – duben 2007)
Velitel kontingentu plk. Bohuslav Dvořák
Počet osob 47
POLNÍ NEMOCNICE A CHEMICKÁ JEDNOTKA + METEO +
AIR OMLT – KÁBUL
Úkoly: poskytování lékařské péče na úrovni Role 2E raněným,
popáleným a nemocným v průběhu bojové činnosti koaličních
jednotek ISAF i mimo ni; poskytování krátkodobé hospitalizace
raněným a nemocným příslušníkům ISAF; poskytování
zdravotnické a humanitární pomoci místnímu obyvatelstvu; provádění
CBRN průzkumu, odběr vzorků, jejich transport a vyhodnocení
v mobilní laboratoři; vyhodnocování NBC situace a varování
vojsk a orgánů místní samosprávy; dekontaminace osob
jednotky v síle čety; meteorologické zabezpečení orgánů řízení
letového provozu; provádění měření a poskytování hydrometeorologických
informací; provádění pozorování a vyhodnocování
základních meteorologických prvků a jevů; od dubna 2008 výcvik
afghánských vzdušných sil na vrtulnících Mi-17 a Mi-24/35
Základna: KAIA
1. kontingent PN a CHJ (duben–srpen 2007)
Velitel kontingentu plk. Zoltán Bubeník
Počet osob 98
2. kontingent PN a CHJ (srpen–prosinec 2007)
Velitel kontingentu plk. Igor Krivosudský
Počet osob 99
3. kontingent PN a CHJ (prosinec 2007 – duben 2008)
Velitel kontingentu plk. Marek Kocvrlich
Počet osob 104
4. kontingent PN a CHJ (duben–srpen 2008)
Velitel kontingentu plk. Mojmír Mrva
Počet osob 104
5. kontingent PN a CHJ (srpen–prosinec 2008)
Velitel kontingentu mjr. Martin Benda
Počet osob 105
SOG VP – HELMAND
Úkoly: výcvik jednotek ANA; pomoc při jejich výstavbě, operace
k zabezpečení vnitřní bezpečnosti země s jednotkami ANA;
podpora výcviku ANP
Základna: Shank
1. kontingent SOG v sestavě sil ISAF (duben–říjen 2007)
Velitel kontingentu mjr. Petr Krčmář
Počet osob 35
2. kontingent SOG v sestavě sil ISAF
(říjen 2007 – duben 2008)
Velitel kontingentu mjr. Pavel Růžička
Počet osob 35
3. kontingent SOG v sestavě sil ISAF (duben–říjen 2008)
Velitel kontingentu pplk. Miroslav Murček
od srpna 2008 mjr. Pavel Horňák
Počet osob 35/23
PRT LÓGAR
Úkoly: podpora humanitární a rekonstrukční
činnosti v provincii; provádění
aktivit s cílem vybudovat důvěru u místních
autorit; ochrana civilní části PRT;
výcvik ANSF; monitorování a vyhodnocování
vojenské a civilní situace; zajištění
bezpečnosti základny; zabezpečení dialogu
s guvernérem provincie a guvernéry jednotlivých distriktů;
provádění aktivit s cílem vybudovat důvěru u místních autorit
a tím snížit riziko vzniku konﬂiktu
Základna: Shank
1. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (březen–srpen 2008)
Velitel kontingentu plk. Ivo Střecha
Počet osob 198
2. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (srpen 2008 – únor 2009)
Velitel kontingentu pplk. Pavel Lipka
Počet osob 200
162
3. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (únor–srpen 2009)
Velitel kontingentu pplk. Petr Procházka
Počet osob 275
4. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (srpen 2009 – únor 2010)
Velitel kontingentu pplk. Milan Schulc
Počet osob 275
5. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (únor–srpen 2010)
Velitel kontingentu plk. gšt. Rudolf Honzák
Počet osob 275
6. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (srpen 2010 – únor 2011)
Velitel kontingentu pplk. Ctibor Gazda
Počet osob 283
7. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (únor–srpen 2011)
Velitel plk. Miroslav Hlaváč
Počet osob 293
8. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (srpen 2011 – únor 2012)
Velitel pplk. Pavel Andráško
Počet osob 292
9. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (únor–srpen 2012)
Velitel plk. gšt. Antonín Genser
Počet osob 293
10. PRT Lógar v sestavě sil ISAF (srpen 2012 – únor 2013)
Velitel plk. Josef Kopecký
Počet osob 293
URUZGÁN
Úkoly: vnitřní ochrana základny
Základna: nizozemská základna Deh Rawod
1. kontingent Uruzgán v sestavě sil ISAF
(červenec 2008 – leden 2009)
Velitel kontingentu mjr. Miroslav Brázda
Počet osob 63
2. kontingent Uruzgán v sestavě sil ISAF
(leden–duben 2009)
Velitel kontingentu kpt. Jiří Líbal
Počet osob 63
KAIA A CHEMICKÁ JEDNOTKA + METEO + AIR OMLT
– KÁBUL
Úkoly: poskytování CBRN průzkumu, odběr vzorků, jejich transport
a vyhodnocení v mobilní laboratoři; vyhodnocování NBC
situace a varování vojsk a orgánů místní samosprávy; dekontaminace
osob jednotky v síle čety; meteorologické zabezpečení
orgánů řízení letového provozu; provádění měření a poskytování
hydrometeorologických informací; provádění pozorování a vyhodnocování
základních meteorologických prvků a jevů; výcvik
afghánských vzdušných sil na vrtulnících Mi-17 a Mi-24/35
Základna: KAIA
1. kontingent KAIA a CHJ (prosinec 2008 – červen 2009)
Velitel kontingentu pplk. Pavel Jelínek
Počet osob 70
2. kontingent KAIA a CHJ (červen–prosinec 2009)
Velitel kontingentu pplk. Jiří Pluhař
Počet osob 64
3. kontingent KAIA a CHJ (prosinec 2009 – červen 2010)
Velitel kontingentu pplk. Josef Šimůnek
Počet osob 61
VRTULNÍKOVÁ JEDNOTKA – PAKTIKA
Úkoly: letecká přeprava osob a materiálu;
podpora nasazení sil rychlé reakce;
evakuace zraněných a nemocných
vojáků NATO a afghánských bezpečnostních
sborů
Základna: Šarana
1. VJ v sestavě sil ISAF (prosinec
2009 – březen 2010)
Velitel plk. Petr Schwarz
Počet osob 100
2. VJ v sestavě sil ISAF (březen–červen 2010)
Velitel pplk. Milan Koutný
Počet osob 99
3. VJ v sestavě sil ISAF (červen–říjen 2010)
Velitel mjr. Robert Papš
Počet osob 99
4. VJ v sestavě sil ISAF (říjen 2010 – leden 2011)
Velitel plk. Jaromír Šebesta
Počet osob 99
5. VJ v sestavě sil ISAF (leden–květen 2011)
Velitel pplk. Karel Krejčiřík
Počet osob 98
6. VJ v sestavě sil ISAF (květen–srpen 2011)
Velitel plk. Václav Valeš
Počet osob 99
7. VJ v sestavě sil ISAF (srpen–prosinec 2011)
Velitel plk. gšt. Jaromír Šebesta
Počet osob 99
AMT / AAT – KÁBUL
Úkoly: výcvik příslušníků vzdušných sil Afghánské národní armády
na vrtulnících Mi-24/35 a Mi-17
Základna: KAIA
1. J AMT v sestavě sil ISAF (duben–listopad 2010)
Velitel kpt. Vladimír Vladik
Počet osob 11
2. J AMT v sestavě sil ISAF (listopad 2010 – březen 2011)
Velitel pplk. Petr Kratochvíl
Počet osob 19
3. J AMT v sestavě sil ISAF (duben–srpen 2011)
Velitel pplk. Rudolf Straka
Počet osob 19
4. J AMT v sestavě sil ISAF (srpen–listopad 2011)
Velitel mjr. Miroslav Borufka
Počet osob 19
5. J AAT v sestavě sil ISAF (listopad 2011 – březen 2012)
Velitel pplk. Petr Kratochvíl
Počet osob 19
6. J AAT v sestavě sil ISAF (březen–červenec 2012)
Velitel mjr. Jaroslav Falta
Počet osob 19
7. J AAT v sestavě sil ISAF (červenec–listopad 2012)
Velitel mjr. Josef Kořínek
Počet osob 49
163
VELITELSTVÍ ÚU AČR ISAF + NSE – KÁBUL
Úkoly: Úkolové uskupení AČR ISAF organizačně
zastřešuje všechny jednotky
a prvky rezortu MO působící na území
Afghánistánu, včetně zabezpečování
komplexní podpory jednotek
Základna: KAIA
ÚU + NSE v sestavě sil ISAF
(červen 2010 – leden 2011)
Velitel pplk. Pavel Šiška
Počet osob 55
ÚU + 4. J NSE v sestavě sil ISAF (leden–červen 2011)
Velitel plk. gšt. Jaroslav Jírů
Počet osob 55
ÚU + 5. J NSE v sestavě sil ISAF (červen–prosinec 2011)
Velitel plk. Jaroslav Štrupl
Počet osob 61
ÚU + 7. J NSE v sestavě sil ISAF
(prosinec 2011 – červen 2012)
Velitel plk. gšt. Ján Kožiak
Počet osob 61
ÚU + 8. J NSE v sestavě sil ISAF (červen–prosinec 2012)
Velitel plk. gšt. Martin Štochl
Počet osob 61
JEDNOTKA CHEMICKÉ A BIOLOGICKÉ OCHRANY – KÁBUL
Úkoly: poskytování průzkumu, odběr vzorků, jejich transport
a vyhodnocení v mobilní laboratoři; vyhodnocování radiační
a chemické situace a varování vojsk ISAF a orgánů místní
samosprávy
Základna: KAIA
9. J CHBO v sestavě sil ISAF (červen 2010 – leden 2011)
Velitel pplk. Karel Dvonč
Počet osob 11
10. J CHBO v sestavě sil ISAF (leden–červen 2011)
Velitel pplk. Miroslav Brázda
Počet osob 14
11. J CHBO v sestavě sil ISAF (červen–prosinec 2011)
Velitel pplk. Jaroslav Bartoš
Počet osob 14
12. J CHBO v sestavě sil ISAF (prosinec 2011 – červen 2012)
Velitel mjr. Petr Zdráhala
Počet osob 14
13. J CHBO v sestavě sil ISAF (červen–prosinec 2012)
Velitel kpt. Věra Bielská
Počet osob 14
OMLT – WARDAK
Úkoly: cvičit, mentorovat a pomáhat
v procesu plánování, velení a řízení pěší
jednotky o síle praporu (kandaku) ANA
Základny: Carwile, Soltan Kheyl
1. J OMLT v sestavě sil ISAF (září 2010 – 6. březen 2011)
Velitel pplk. Ladislav Švejda
Počet osob 54
2. J OMLT v sestavě sil ISAF (duben–září 2011)
Velitel pplk. Michal Kucharski
Počet osob 54
3. J OMLT v sestavě sil ISAF (říjen 2011 – březen 2012)
Velitel pplk. Zdeněk Mikula
Počet osob 54
4. J OMLT v sestavě sil ISAF (duben–říjen 2012)
Velitel pplk. Martin Botík
Počet osob 54
5. J OMLT v sestavě sil ISAF (listopad 2012 – duben 2013)
Velitel mjr. Igor Jašek
Počet osob 54
POLNÍ CHIRURGICKÝ TÝM – KÁBUL
Úkoly: poskytování odborné lékařské pomoci v rámci francouzské
polní nemocnice
Základna: KAIA
1. PCHT v sestavě sil ISAF (únor–květen 2011)
Velitel pplk. Martin Oberreiter
Počet osob 10
2. PCHT v sestavě sil ISAF (květen–září 2011)
Velitel pplk. Josef Roubal
Počet osob 10
3. PCHT v sestavě sil ISAF (září 2011 – leden 2012)
Velitel pplk. Michal Plodr
Počet osob 11
4. PCHT v sestavě sil ISAF (leden–červen 2012)
Velitel mjr. Tomáš Dušek
Počet osob 11
5. PCHT v sestavě sil ISAF (červen–září 2012)
Velitel mjr. Radek Pohnán
Počet osob 11
6. PCHT v sestavě sil ISAF (září 2012 – leden 2013)
Velitel pplk. Ivo Žvák
Počet osob 11
VÝCVIKOVÁ JEDNOTKA VP – WARDAK
Úkoly: výcvik příslušníků ANP
Základna: u obce Durani
1. VJ VP v sestavě sil ISAF (březen–září 2011)
Velitel kpt. Martin Čajan
Počet osob 12
2. VJ VP v sestavě sil ISAF (září 2011 – březen 2012)
Velitel kpt. Zdeněk Koreczki
Počet osob 12
3. VJ VP v sestavě sil ISAF (březen–září 2012)
Velitel mjr. Radek Ocelka
Počet osob 12
4. VJ VP v sestavě sil ISAF (září 2012 – březen 2013)
Velitel mjr. Libor Daněk
Počet osob 12
ÚKOLOVÉ USKUPENÍ SPECIÁLNÍCH SIL – NANGARHÁR
Úkoly: plnění operačních úkolů zadané velitelem ISAF SOF
Základna: Hombre (Dželálábád)
1. ÚU speciálních sil v sestavě sil ISAF
(červen 2011 – leden 2012)
Velitel plk. Karel Řehka
Počet osob 100
2. ÚU speciálních sil v sestavě sil ISAF (leden–červen 2012)
Velitel plk. Pavel Kolář
Počet osob 100
164
IRAQI FREEDOM – IRÁK
7. POLNÍ NEMOCNICE, HUMANITÁRNÍ ODŘAD,
SKUPINA VP
Úkoly: poskytování humanitární pomoci, zejména dopravou
a rozvozem vody a sběrem a likvidací nevybuchlé munice; lékařské
péče místnímu obyvatelstvu pro zmírnění dopadů poválečného
stavu; poskytování odborné lékařské péče příslušníkům
kontingentu AČR a dalším příslušníkům ozbrojených sil států
působících na území Iráku; VP – doprovodná, ochranná a strážní
činnost; policejní ochrana všech prvků kontingentu
Základna: Basra
(duben–říjen 2003)
Velitel nemocnice plk. Mojmír Mrva
Počet osob do 320
(říjen–prosinec 2003)
Velitel kontingentu plk. gšt. Přemysl Škácha
Náčelník nemocnice plk. Vojtěch Humlíček
Počet osob 280
OPERACE EU V BÝVALÉ
JUGOSLÁVSKÉ REPUBLICE
MAKEDONIE (FYROM)
Úkoly: působení ve funkcích na velitelství
operace
Základna: Concordia Skopje
(duben–prosinec 2003)
Vedoucí skupiny mjr. Petr Sýkora
Počet osob 2
IZ SFOR / MNF-I – IRÁK
KONTINGENT VP – BASRA
Úkoly: zajišťování doprovodné, ochranné
či strážní činnosti; policejní zabezpečení
mnohonárodní divize Jihovýchod (MND-SE); výcvik příslušníků
irácké policie v policejní akademii v Az Zubayru; výcvik instruktorů
iráckých policejních stanic a výcvik příslušníků irácké dopravní
policie
Základny: Shaibah, Az Zubayr
MNSTC-I – BAGDÁD
Úkoly: výcvik vybraných skupin velitelského
sboru (důstojníci strategické a operační
úrovně velení); pomoc při výstavbě vojenské
akademie a Centra výcviku, vzdělávání
a doktrín TEDC; pomoc při budování a výstavbě
bezpečnostních struktur v Iráku
(prosinec 2003 – březen 2004)
Velitel 1. kontingentu VP pplk. Jiří Neubauer
Počet osob 92
(březen–červen 2004)
Velitel 2. kontingentu VP pplk. Milan Diviak
Počet osob 92
Dne 28. 6. 2004 došlo k obnovení suverenity
Irácké republiky a 19. července byla
mise IZ SFOR přejmenována na MNF-I.
(červen–září 2004)
Velitel 3. kontingentu VP pplk. Luboš
Bahník
Počet osob 92
(září–prosinec 2004)
Velitel 4. kontingentu VP pplk. Miroslav Murček
Počet osob 92
(prosinec 2004 – březen 2005)
Velitel 5. kontingentu VP pplk. Jiří Neubauer
Počet osob 100
(březen–červen 2005)
Velitel 6. kontingentu VP pplk. Milan Diviak
Počet osob 100
(červen–září 2005)
Velitel 7. kontingentu VP pplk. Pavel Chovančík
Počet osob 100
(září–prosinec 2005)
Velitel 8. kontingentu VP pplk. Roman Gottfried
Počet osob 100
(prosinec 2005 – březen 2006)
Velitel 9. kontingentu VP pplk. Miroslav Murček
Počet osob 100
(březen–červen 2006)
Velitel 10. kontingentu VP pplk. Jiří Neubauer
Počet osob 100
(červen–září 2006)
Velitel 11. kontingentu VP pplk. Milan Diviak
Počet osob 95
(září 2006 – leden 2007)
Velitel 12. kontingentu VP pplk. Ladislav Tvrdý
Počet osob 97
KONTINGENT MNF-I – BASRA
Úkoly: ostraha hlavních vchodů Delta a Ritz a ostraha vnitřních
prostorů základny COB; monitoring a mentoring iráckých policejních
stanic
Základna: Basra – COB (Contingency Operating Base)
1. kontingent AČR MNF-I (leden–duben 2007)
Velitel kontingentu mjr. Jan Marša
Počet osob 99
2. kontingent AČR MNF-I (duben–srpen 2007)
Velitel kontingentu mjr. Marcel Křenek
Počet osob 100
3. kontingent AČR MNF-I (srpen–prosinec 2007)
Velitel kontingentu pplk. Pavel Rous
Počet osob 99
4. kontingent AČR MNF-I (prosinec 2007 – červen 2008)
Velitel kontingentu mjr. Jiří Hrazdil
Počet osob 99
5. kontingent AČR MNF-I (červen 2008 – prosinec 2008)
Velitel kontingentu mjr. František Grmela
Počet osob 17
6. kontingent AČR MNF-I (prosinec 2008 – únor 2009)
Velitel kontingentu plk. gšt. Zbyněk Janečka
Počet osob 4
165
ENDURING FREEDOM – AFGHÁNISTÁN
SKUPINA SPECIÁLNÍCH SIL
Úkoly: provádění speciálního průzkumu
6. speciální skupina (březen–září 2004)
Základna: Camp Mauer (letiště Bagram)
Velitel kontingentu plk. gšt. Ondrej Páleník
Počet osob 111
6. speciální skupina (květen–říjen 2006)
Základna: Camp Prostějov (letiště Kandahár)
Velitel kontingentu plk. gšt. Ondrej Páleník
Počet osob 120
601. skupina speciálních sil (srpen 2008 – leden 2009)
– 1. kontingent
Základna: Camp Anaconda (Kandahár)
Velitel kontingentu plk. gšt. Milan Kovanda
Počet osob 99
601. skupina speciálních sil (leden–srpen 2009)
– 2. kontingent
Velitel kontingentu plk. Roman Kopřiva
Počet osob 96
601. skupina speciálních sil (srpen–prosinec 2009)
– 3. kontingent
Velitel kontingentu plk. Josef Kopecký
Počet osob 99
OPERACE ALTHEA (EUFOR) – BOSNA
A HERCEGOVINA
STRÁŽNÍ ČETA + VRTULNÍKOVÁ JEDNOTKA – TUZLA
Úkoly: ochrana a střežení velitelství MNTF (N) a základny; vzdušný
průzkum a letecká přeprava osob a materiálu
Základna: Eagle Base (Tuzla)
1. kontingent AČR EUFOR (prosinec 2004 – červenec 2005)
Velitel kontingentu pplk. Radim Řehulka
Velitel čety kpt. Miroslav Folvarský
Počet osob 85
2. kontingent AČR EUFOR (červenec–prosinec 2005)
Velitel kontingentu pplk. Pavel Hurt
Velitel čety kpt. Karel Vlček
Počet osob 90
3. kontingent AČR EUFOR (prosinec 2005 – červen 2006)
Velitel kontingentu pplk. Pavel Jelínek
Velitel čety npor. Michal Vorschneider
Počet osob 65
4. kontingent AČR EUFOR (červen–prosinec 2006)
Velitel kontingentu pplk. Vojtěch Prýgl
Velitel čety npor. Jiří Novotný
Počet osob 65
5. kontingent AČR EUFOR (prosinec 2006 – červenec 2007)
Velitel kontingentu mjr. Oto Klos
Velitel čety npor. Lukáš Novák
Počet osob 52
6. kontingent AČR EUFOR (červenec–prosinec 2007)
Velitel kontingentu mjr. Josef Přerovský
Počet osob 4
7. kontingent AČR EUFOR (prosinec 2007 – červen 2008)
Velitel kontingentu pplk. Petr Voborný
Počet osob 4
ZASTOUPENÍ NA VELITELSTVÍ EUFOR – SARAJEVO
Úkoly: příslušníci AČR působili ve funkcích na velitelství operace
Základna: Butmir (Sarajevo)
1. skupina AČR EUFOR (červen–prosinec 2010)
Velitel mjr. Jiří Hanke
Počet osob 2
2. skupina AČR EUFOR (prosinec 2010 – červen 2011)
Velitel pplk. Jiří Kubík
Počet osob 2
3. skupina AČR EUFOR (červen–prosinec 2011)
Velitel mjr. Milan Holusek
Počet osob 2
4. skupina AČR EUFOR (prosinec 2011 – červen 2012)
Velitel mjr. Eduard Gregor
Počet osob 2
5. skupina AČR EUFOR (červen–prosinec 2012)
Velitel pplk. Luděk Krč
Počet osob 2
EUFOR TCHAD/RCA
ZASTOUPENÍ NA OPERAČNÍM
VELITELSTVÍ EU (EU OHQ) – FRANCIE
Úkoly: činnost v operační skupině OHQ
Základna: Mont Valérien
(listopad 2007 – srpen 2008)
Důstojník operační skupiny pplk. Jaroslav Průcha
(srpen 2008 – březen 2009)
Důstojník operační skupiny mjr. Josef Melichar
ZASTOUPENÍ NA VELITELSTVÍ SIL (EU FHQ) – ČAD
Úkoly: logistické zabezpečení
Základna: Ndjamena
(březen 2008 – březen 2009)
Důstojník logistické skupiny mjr. Leon Šoc
OPERAČNÍ VELITELSTVÍ EU BG (OHQ EU BG)
– SRN
STYČNÝ TÝM NA OHQ EU BG
Úkoly: připrava plánovací dokumentace; koordinace případného
nasazení česko-slovenského bojového uskupení Battlegroup
EU (CZE/SVK EU BG)
Základna: Ulm
(duben–srpen 2009)
Velitel plk. gšt. Miroslav Hlaváč
Počet osob 5
(září–prosinec 2009)
Velitel pplk. Libor Grmela
Počet osob 3
166
BALTIC AIR POLICING – LITVA
Úkoly: zabezpečení střežení vzdušného
prostoru pobaltských států Litvy, Lotyšska
a Estonska jako součásti NATINADS
Základna: Šiauliai Litva
(květen–srpen 2009)
Velitel kontingentu mjr. Jaroslav Míka
Počet osob 117
(září–prosinec 2012)
Velitel kontingentu plk. Petr Lanči
Počet osob 64
MULTINATIONAL FORCE
AND OBSERVERS (MFO)
ZASTOUPENÍ NA VELITELSTVÍ
OPERACE MFO – EGYPT
Úkoly: příslušníci AČR působili ve funkcích
na velitelství operace
Základna: El Gorah
1. skupina MFO (listopad 2009 – květen 2010)
Velitel mjr. Oto Klos
Počet osob 3
2. skupina MFO (květen 2010 – červenec 2011)
Velitel pplk. Ladislav Sekan
Počet osob 3
3. skupina MFO (červenec 2011 – červenec 2012)
Velitel pplk. Josef Lejsek
Počet osob 3
4. skupina MFO (červenec 2012 – červenec 2013)
Velitel pplk. Libor Grmela
Počet osob 3
EU NAVFOR ATALANTA
ZASTOUPENÍ NA OPERAČNÍM
VELITELSTVÍ OPERACE – VELKÁ BRITÁNIE
Úkoly: příslušníci AČR působili ve funkcích
na operačním velitelství řídícím protipirátskou
operaci u afrického rohu
Základna: Northwood
1. skupina AČR Atalanta (leden–červenec 2010)
Velitel pplk. Jozef Podoba
Počet osob 3
2. skupina AČR Atalanta (červenec 2010 – leden 2011)
Velitel mjr. Vladimír Rébl
Počet osob 3
3. skupina AČR Atalanta (leden–červenec 2011)
Velitel mjr. Zdeněk Fuka
Počet osob 3
4. skupina AČR Atalanta (červenec 2011 – leden 2012)
Velitel kpt. Jaroslav Černý
Počet osob 3
5. skupina AČR Atalanta (leden–červenec 2012)
Velitel mjr. Václav Řidkošil
Počet osob 3
6. skupina AČR Atalanta (červenec 2012 – leden 2013)
Velitel mjr. Petr Manda
Počet osob 3
Aktivity AČR v pozorovatelských misích OSN (1993–2012)
UNGCI (UNITED NATIONS GUARDS CONTINGENT IN IRAQ) – IRÁK
Mise byla zřízena na základě Memoranda o porozumění mezi OSN a vládou Iráku k zabezpečení ochrany pracovníků
humanitárních organizací a vytvoření pocitu bezpečí pro Kurdy a šíity. Jednalo se o speciﬁckou misi humanitárního
charakteru. Naše účast byla zahájena v roce 1991 (ČsA) a ukončena v dubnu 2003.
Celková účast Čs. armády a AČR 307 příslušníků.
UNSCOM (UNITED NATIONS SPECIAL COMMISION) – IRÁK
Mise měla charakter inspekční činnosti při vyhledávání a likvidaci zbraní hromadného ničení v Iráku a příslušníci naší
armády se jí účastnili v letech 1991 až 1993. Mise pracovala formou inspekčních skupin, jejichž složení se měnilo dle
potřeby, nestálá byla i délka služby jednotlivých týmů.
Celková účast ČsA a AČR 11 příslušníků-chemických expertů.
UNPROFOR (UNITED NATIONS PROTECTION FORCE) – JUGOSLÁVIE
Mise na území bývalé Jugoslávie vymezená původně do oblasti etnických konﬂiktů, později rozšířena i na území Bosny
a Hercegoviny. Vojenský kontingent a skupina pozorovatelů byly do oblasti vyslány na přelomu března a dubna 1992.
Účast pozorovatelů trvala do ledna 1996. Mise se postupně rozčlenila do několika dalších: UNCRO (1995), UNPREDEP
(1995), UNMOP (1996) a UNTAES (1996).
Celková účast ČsA a AČR 119 příslušníků.
167
UNOMOZ (UNITED NATIONS OPERATION IN MOSAMBIQUE) – MOSAMBIK
Mise byla zřízena pro pomoc při přípravě voleb a kontrolu jejich průběhu v Mosambiku na základě dohody o ukončení
14leté občanské války v zemi. První skupina 20 vojenských pozorovatelů byla do mise vyslána v květnu 1993. Mise byla
ukončena v lednu 1995.
Celková účast AČR 39 příslušníků.
UNOMIL (UNITED NATIONS OBSERVER MISSION IN LIBERIA) – LIBÉRIE
Mise byla zřízena ve spolupráci s Hospodářským společenstvím západoafrických států (ECWAS) v září 1993 s cílem
zabezpečit urovnání politické stability v Libérii. Skupina 15 vojenských pozorovatelů byla do země vyslána v prosinci
1993. V říjnu 1994 došlo v rámci celkového snížení vojenské části mise ke snížení počtu příslušníků AČR na 5. Mise byla
ukončena v srpnu 1997.
Celková účast AČR 34 příslušníků.
UNOMIG (UNITED NATIONS OBSERVERS MISSION IN GEORGIA) – GRUZIE
Mise OSN zřízená k dohlížení nad příměřím mezi Gruzií a Abcházií. Skupina 5 vojenských pozorovatelů byla do oblasti
poprvé vyslána v říjnu 1994. Mise byla ukončena v roce 2009.
Celková účast AČR 73 příslušníků.
UNCRO (UNITED NATIONS CONFIDENCE RESTORATION OPERATION IN CROATIA) – CHORVATSKO
Mise OSN na území Chorvatska, jež je jednou z „nástupnických“ po rozčlenění UNPROFOR, probíhala v období
od března 1995 do ledna 1996. V centru zájmu bylo Srby kontrolované území Chorvatské republiky. Mise byla ukončena
v lednu 1996.
Celková účast AČR 6 příslušníků.
UNPREDEP (UNITED NATIONS PREVENTIVE DEPLOYMENT FORCE) – MAKEDONIE
MiseOSNnaúzemíbývaléjugoslávskérepublikyMakedonie.Jednaloseotzv.misiII.generaceporozčleněníUNPROFOR,
plnící úkoly „preventivní diplomacie“. Mise působila v příhraničních oblastech země v letech 1995 až 1999.
Celková účast AČR 3 příslušníci.
UNTAES (UNITED NATIONS TRANSITIONAL ADMINISTRATION FOR EASTERN SLAVONIA) – CHORVATSKO
Mise na území východní Slavonie v Chorvatsku, jež je jednou z „nástupnických“ po rozčlenění UNPROFOR, probíhala
od ledna 1996 do března 1998. V březnu 1996 začala ve prospěch mise pracovat naše polní nemocnice se 40členným
odborným personálem (viz Přehled misí AČR 1992–2012).
Celková účast AČR 6 příslušníků.
UNMOP (UNITED NATIONS MISSION OF OBSERVERS IN PREVLAKA) – CHORVATSKO
Pozorovatelská mise OSN, jejímž hlavním úkolem bylo monitorovat situaci na hranici mezi územím Chorvatska a Černou
Horou. Mise, jež je jednou z „nástupnických“ po rozčlenění UNPROFOR, byla zřízena v roce 1996. V listopadu 1996
došlo k jejímu posílení o několik nových národních zastoupení, včetně ČR. Účast AČR ukončena v prosinci 2002.
Celková účast AČR 7 příslušníků.
UNMOT (UNITED NATIONS MISSION OF OBSERVERS IN TAJIKISTAN) – TÁDŽIKISTÁN
Jednalo se pozorovatelskou misi, jejímž hlavním úkolem bylo kontrolovat dodržování příměří na hranicích mezi
Tádžikistánem a Afghánistánem. Mise byla zřízena v roce 1994. V červnu 1998 došlo k jejímu posílení o některá nová
národní zastoupení, včetně ČR. Mise byla ukončena v květnu 2000.
Celková účast AČR 6 příslušníků.
UNMIK (UNITED NATIONS INTERIM ADMINISTRATION MISSION IN KOSOVO) – KOSOVO
Mise nemá pozorovatelský charakter, ale zabezpečuje základní civilní správně-administrativní funkce, podporuje vznik
autonomie a samosprávy Kosova apod. Slouží rovněž k podpoře humanitárního programu v zemi, kdy pracuje prostřednictvím
sítě styčných středisek. Vznikla na základě rezoluce č. 1 244 v červnu 1999 a trvá doposud.
Celková účast AČR 12 příslušníků.
UNAMSIL (UNITED NATIONS MISSION TO SIERRA LEONE) – SIERRA LEONE
Pozorovatelská mise OSN byla zřízena k dohlížení nad dodržováním příměří mezi znepřátelenými skupinami povstalců
a vládních vojsk v Sieře Leone. Skupina 5 vojenských pozorovatelů byla vyslána do oblasti v říjnu 1999. Mise pokračovala
do roku 2005.
Celková účast AČR 27 příslušníků.
168
MONUSCO (MISSION DE L´ORGANISATION DES NATIONS UNIES POUR LA STABILISATION
EN RÉPUBLIQUE DÉMOCRATIQUE DU CONGO) – DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA KONGO
Jedna z nejrozsáhlejších misí OSN zaměřená na dohled nad dodržováním příměří mezi místními znepřátelenými skupinami
povstalců a vládními vojsky. Skupina 4 českých vojenských pozorovatelů byla do oblasti poprvé vyslána v květnu
2000. Mise, jež byla zahájena pod názvem MONUC (Mission de l´Organisation des Nations Unies en République
Démocratique du Congo) a přejmenována v roce 2011, stále trvá.
Celková účast AČR 39 příslušníků.
UNMEE (UNITED NATIONS MISSION IN ETHIOPIA AND ERITREA) – ETIOPIE A ERITREA
Pozorovatelská mise OSN byla zřízena k vytvoření atmosféry důvěry mezi Etiopií a Eritreou a k přípravě Vojenské koordinační
komise. Příslušníci mise dále kontrolují odsun vojenských jednotek stran účastnících se konﬂiktu a monitorují
dodržování příměří po ukončení války. Skupina 2 vojenských pozorovatelů byla do oblasti vyslána v lednu 2001. Mise
ukončena v roce 2008.
Celková účast AČR 16 příslušníků.
UNMIL (UNITED NATIONS MISSION IN LIBERIA) – LIBÉRIE
Tato mise OSN byla zřízena na základě rezoluce Rady bezpečnosti č. 1 509 z 19. září 2003. Jejím posláním bylo udržování
bezpečnosti a stability v zemi, zabezpečení podmínek pro konání prezidentských a parlamentních voleb v roce
2005, reforma bezpečnostních složek, obnova infrastruktury atd. První čeští vojenští pozorovatelé se mise účastnili již
v roce jejího zahájení, poslední končili v roce 2008.
Celková účast AČR 17 příslušníků.
UNAMA (UNITED NATIONS ASSISTANCE MISSION TO AFGHANISTAN) – AFGHÁNISTÁN
Úlohou této podpůrné mise byla koordinace civilního a vojenského úsilí OSN v zemi, poradenská pomoc afghánské
vládě, podpora výstavby ozbrojených složek, řešení otázek v oblasti rozvoje společnosti a demokracie, realizace genderových
aktivit a koordinace humanitární pomoci. Čeští vojáci se do mise, jež doposud trvá, zapojili v roce 2008.
Celková účast AČR 5 příslušníků.
UNSMIS (UNITED NATIONS SUPERVISION MISSION IN SYRIA) – SÝRIE
Mise své poslání, jež spočívá v dohledu nad klidem zbraní a zajištění podpory pro naplňování mírového plánu v Sýrii,
zahájila v roce 2012.
Celková účast AČR 3 příslušníci.
Aktivity AČR v pozorovatelských misích OBSE (1992–2012)
OBSE – GRUZIE
Jeden až dva vojenští monitoři-dohlížitelé AČR plnili úkoly na území Gruzie od ledna 1994. Mise, jež byla řízena
z centra CPC/OSCE (OBSE) ve Vídni, měla podobné úkoly jako pozorovatelská mise OSN UNOMIG, zřízená k dohlížení
nad příměřím mezi Gruzií a Abcházií. Mise skončila v roce 2005.
Celková účast AČR 14 příslušníků.
OBSE – MOLDÁVIE
Mise byla rovněž řízena z centra CPC/OCSE (OBSE) ve Vídni. Byla pověřená monitorováním situace v oblasti Podněstří
na území Moldávie. Česká účast skončila v září 1997, mise pak v prosinci téhož roku.
Celková účast AČR 3 příslušníci.
OBSE – NÁHORNÍ KARABACH
Jeden důstojník v pozici „ﬁeld assistant“ vedoucího mise plnil úkoly průběžně od roku 1995, přičemž úkoly byly obdobné
jako v misi na území Gruzie. Mise skončila v říjnu 2001.
Celková účast AČR 5 příslušníků.
169
OBSE – BOSNA A HERCEGOVINA
Mise pracovala formou regionálních velitelství na území Bosny a Hercegoviny, kde působila od počátku roku 1996. AČR
obsazovala několik míst na základě klíče rotací národních kontingentů. Mise ukončena v srpnu 2001.
Celková účast AČR 17 příslušníků.
OBSE – CHORVATSKO
Mise na území Chorvatska byla zahájena v říjnu 1997, česká účast pak skončila v květnu 2001. Příslušníci AČR zpravidla
působili na úseku monitorování lidských práv.
Celková účast AČR 11 příslušníků.
OBSE – ČEČENSKO
Česká účast v misi začala v září 1998 zařazením našeho příslušníka na post člena asistenční skupiny. Svou misi ukončil
v březnu 2001.
Celková účast AČR 1 příslušník.
OBSE – ALBÁNIE
Od ledna 1999 do února 2001 zařazen vždy jeden příslušník na pozici monitor-dohlížitel.
Celková účast AČR 3 příslušníci.
KVM (KOSOVO VERIFICATION MISSION) – KOSOVO
Mise řízená OBSE, jejímž úkolem byl dohled nad situací v Kosovu v době rostoucího napětí na jaře 1999. Svůj úkol
nesplnila, situace vyvrcholila „kosovskou krizí“ a příchodem vojsk KFOR. Do oblasti bylo postupně vysláno 8 příslušníků
AČR, 7 jich pak bylo odesláno zpět v březnu 1999, jeden příslušník zůstal ve funkci styčného důstojníka v rámci mise
OBSE – Albánie.
Celková účast AČR 8 příslušníků.
OBSE – KOSOVO
Po ukončení mise KVM – Kosovo zde působil 1 příslušník AČR v době od března 1999 do února 2000. Další příslušník
AČR přešel do Kosova z mise OBSE – Albánie. Mise byla ukončena v září 2001.
Celková účast AČR 2 příslušníci.
Aktivity AČR v misích jiných mezinárodních vládních organizací
(1992–2012)
DK NS (NNSC – NEUTRAL NATIONS SUPERVISORY COMMISION) – KOREJSKÝ POLOOSTROV
Dozorčí komise neutrálních států (DK NS) byla ustanovena již v roce 1954 Organizací spojených národů jako komise
pro dohled nad příměřím po krizi na korejském poloostrově. Koordinátorem čs. účasti bylo MZV. Armáda se účastnila
skupinou 6 osob. Celková účast jde do desítek osob, nebyla však Správou zahraničních vztahů GŠ ČSLA dokumentována.
Účast AČR byla ukončena k 10. dubnu 1993.
Celková účast ČSLA, ČsA a AČR nebyla dokumentována.
MAPEXT-ZEU – ALBÁNIE
V rámci této mise působil v Albánii od srpna 1998 lékařský tým. Mise byla řízena Západoevropskou unií. Naše účast,
jež byla hrazena z národních prostředků, skončila 30. června 2001.
Celková účast AČR 8 příslušníků.
Pramen: Společné operační centrum MO
170
Kolové bojové vozidlo pěchoty Pandur II 8×8
Kolové bojové vozidlo pěchoty Pandur II je obojživelné vozidlo se stálým pohonem kol 1., 3. a 4. nápravy s možností
aktivace pohonu kol 2. nápravy. Vyznačuje se vysokou manévrovatelností, pohyblivostí, průjezdností, schopností překonávat
vodní překážky plavbou a poskytuje dostatečnou balistickou ochranu přepravované osádce.
Pandur II je schopný vést bojovou činnost proti živé síle, lehce a středně pancéřovaným cílům a zabezpečuje palebnou
podporu výsadku střelbou z lafetovaných zbraní z místa, za krátkých zastávek a za jízdy na stojící i pohyblivé cíle
v denní i noční době a za snížené viditelnosti.
Armáda bude používat vozidla v šesti modiﬁkacích – KBVP (kolové bojové vozidlo pěchoty), KBV-VR (kolové bojové
vozidlo – velitele roty), KBV-Pz s RL (kolové bojové vozidlo – průzkumné s lokátorem), KBV-Pz bez RL (kolové bojové
vozidlo – průzkumné bez lokátoru), KOT-Ž (kolový
obrněný transportér – ženijní) a KOT-Zdr (kolový obrněný
transportér – zdravotnický).
Verze KBVP je vyzbrojena dálkově ovládanou zbraňovou
stanicí RCWS-30 s automatickým kanónem ráže 30mm
ATK MK44, spřaženým kulometem ráže 7,62mm M240
a odpalovacím zařízením řízených střel SPIKE-LR.
Základní takticko-technická data
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 384mm
Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 670mm
Výška korby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 080mm
Světlá výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 448mm
Hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 800kg
Maximální rychlost na komunikaci . . . . . . 110 km/h
Maximální dojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 700km
Rychlost plavání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 km/h
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 + 8 osob
Vyzbrojování a modernizační projekty
Přezbrojování ozbrojených sil České republiky novými prostředky anebo modernizace starší, leč osvědčené techniky
jde ruku v ruce s hlubokými změnami, ke kterým v průběhu reforem a transformací rezortu Ministerstva obrany v uplynulých
dvaceti letech docházelo. Za tu dobu se uskutečnilo více než 170 nákupů a vývojových projektů v oblasti modernizace
výzbroje Armády České republiky i dalších složek českých ozbrojených sil. V následujícím přehledu stručně
připomeneme jen několik z nich.
Příloha 9
Lehké obrněné vozidlo 50 B Iveco
Lehké obrněné vozidlo LOV 50 B Iveco M65E 19WM 4×4 je určeno pro motorizované
jednotky především k boji s živou silou nepřítele, lehce obrněnou
technikou, k ničení nepancéřovaných vozidel a jiných lehce opevněných objektů.
Jedná se o robustní, vysoce mobilní, pětimístné (1 + 4 osoby) vojenské
vozidlo. Jeho základem je podvozek M65E 19WM 4×4 se stálým pohonem
všech kol splňující požadavky balistické ochrany podle STANAG 4569
Annex A LEVEL 3 a dle STANAG 4569 Annex B LEVEL 2 (ochrana proti účinkům
výbuchu).
LOV 50 B tvoří základ pro různé modiﬁkace vozidel. AČR využívá verze s dálkově
ovládanou plně stabilizovanou zbraňovou stanicí PROTECTOR M151
A2 s velkorážným kulometem M2 ráže 12,7mm. Jako alternativy jsou vozidla
vyzbrojená zbraňovou stanicí ZSRD-07 s kulometem FN MAG ráže 7,62mm,
případně verze LOV zdravotnické.
Základní takticko-technická data
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 800mm
Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 200mm
Výška se zbraňovou stanicí PROTECTOR M151 A2 . . . . . 2 920mm
171
Land Rover Defender 130 Military-Armoured 4 Kajman
Šestimístné vozidlo je určeno k plnění bojových a speciálních úkolů v sestavě výsadkového praporu začleněného v rámci
aliančního uskupení nebo při účasti v operacích na podporu míru mimo vlastní teritorium. Vyznačuje se vysokým stupněm
pohotovosti, schopností přepravy vzduchem a možností plnit speciální a zvláštní úkoly výsadkem na padácích
nebo z vrtulníků. Umožňuje provedení v konﬁguraci vozidla pro „přepravní“ a pro „bojový“ stav, kdy může být vybaven
a) kulometem 12,7mm NSV a kulometem 7,62mm TPKB, b) dvěma kulomety 7,62mm TPKB, c) kulometem 7,62mm
TPKB a 30mm granátomet AGS-17 anebo d) kulometem 7,62mm TPKB a kulometem 12,7mm PL 38/46 DŠKM.
Speciální úpravu a výbavu může tvořit protistřepinová ochrana osádky v přední a spodní části vozidla odpovídající
úrovni STANAG 4569 LEVEL 1, případně pancéřové sklo. Součástí výbavy je kromě komunikačních prostředků naviják
WARN XDC 12 V s tažnou silou 42 200 N (4 300 kg).
Základní takticko-technická data
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 060mm
Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 245mm
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 660mm
Světlá výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220mm
Nejvyšší povolená hmotnost . . . . . . . . . . 4 200kg
Maximální rychlost na komunikaci . . . . . 110 km/h
Maximální dojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 540km
Stoupavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 º
Výstupnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300mm
Brodivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500mm
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 + 5 osob
Světlá výška pod středem nápravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 340mm
Nejvyšší povolená hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 100kg
Maximální rychlost na komunikaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 km/h
Maximální dojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 750km
Stoupavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30°
Výstupnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350mm
Brodivost (s přípravou) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 850 (1 000) mm
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 + 4 osob
Automobil terénní střední Tatra T810
Nástupcem legendární Pragy V3S se v letech 2008 a 2009 v armádě
stal střední terénní automobil Tatra T810 6×6 v různých verzích –
valník se zvedacím zadním čelem, skříňová karoserie, s natahovacím
zařízením, kontejnerový přepravník, valník se zdvojeným ovládáním
či valník s plně pancéřovanou kabinou. Tatra má žebřinový rám
a podvozek s tuhými portálovými nápravami. Šestiválcový řadový
přeplňovaný motor RDxi7 s maximálním výkonem 177 kW splňuje
emisní limity dle EURO 3. Vozidlo T810 je prvním terénním nákladní
automobilem v AČR s kotoučovými brzdami na všech kolech.
Podlaha kabiny je opatřena ocelovým pancéřováním. Kabina je třímístná,
sklopná a klimatizovaná, přičemž je konstrukčně uzpůsobena
pro instalaci přídavné pancéřové ochrany. Má stropní průlez
s poklopem a lafetou pro kulomet vz. 59 ráže 7,62mm.
Základní takticko-technická data
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 750mm
Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 550mm
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 200mm
Maximální celková hmotnost . . . . . . . . . . . . 13 000kg
Užitečná nosnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 750kg
Maximální rychlost na komunikaci . . . . . . . 100 km/h
Dojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 800km
Brodivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 200mm (včetně vlny)
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 + 16 osob
172
Tank T-72M4 CZ
Tank T-72M4 CZ má moderní systém řízení palby
s termovizními přístroji nočního vidění, novou pohonnou
jednotkou s automatickou převodovkou
a motorem o výkonu 736 kW a přídavnou ochranu
výrazně zvyšující odolnost tanku. Oproti původnímu
tanku T-72 má podstatně zlepšenou bojovou efektivnost,
pohyblivost a ochranu osádky. Pro 125mm
kanon s automatickým nabíjením má k dispozici výkonnou
protitankovou munici. Dále je vyzbrojen kulometem
ráže 12,7mm a kulometem ráže 7,62mm.
Základní takticko-technická data
Délka s kanonem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 800mm
Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 800mm
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 700mm
Bojová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 000kg
Maximální rychlost na komunikaci . . . . 61 km/h
Maximální dojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 700km
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 osoby
Víceúčelový bojový letoun JAS-39C Gripen
Gripen je jednomístný (v případě cvičné verze dvoumístný) jednomotorový středoplošník s delta křídlem vzadu a stavitelným
plovoucím předkřídlem za kabinou. Jedná se o bojový letoun vyšší čtvrté generace označované jako 4+.
Letoun je určen především k ochraně vzdušného prostoru naší republiky, případně dalších států NATO, koncepčně je
však schopen ničit cíle na zemi i na vodě. Tříkolový podvozek příďového typu umožňuje start a přistání ze zkrácených
letištních ploch, z upravených travnatých ploch a některých dálnic.
Jeho integrální výzbroj tvoří automatický kanon ráže 27mm. Jako podvěšená výzbroj slouží řízené střely AIM-120
AMRAAM, AIM-9 Sidewinder, AGM-65 MAVERICK, případně Meteor, IRIS-T nebo RBS-15.
Základní takticko-technická data
Rozpětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8,4m
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14,1m
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4,7m
Maximální vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . 13 000kg
Maximální hmotnost výzbroje . . . . . . . . . . . . . . . 4 200kg
Maximální rychlost (ve výšce 12−18km) . . . . . 2 128 km/h
Maximální rychlost (ve výšce 1km) . . . . . . . . . . 1 223 km/h
Doba stoupání do výšky 10km . . . . . . . . . . . . . 120 s
Doba stoupání do výšky 14km . . . . . . . . . . . . . 180 s
Maximální dolet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 000km
Taktický dolet se zátěží 2 000kg . . . . . . . . . . . . 700km
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 pilot
CASA C-295M
Dvoumotorový turbovrtulový taktický letoun pro přepravu nákladů a osob na krátké a střední vzdálenosti. Přepravní
kapacita činí až 66 osob nebo 46 výsadkářů s plnou výstrojí. Lze jej upravit pro evakuaci zraněných a nemocných
na 24 nosítkách s lékařským doprovodem. V přepravním prostoru o celkové objemu 46,9 m3
je možné umístit náklad
na paletách o hmotnosti až 9 250kg. S tímto zatížením uletí 1 200km. S nákladem 6 000kg má dolet až 3 900km.
Základní takticko-technická data
Rozpětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25,81m
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24,5m
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8,66m
Maximální vzletová hmotnost . . . . . . 23 200kg
Užitečné zatížení . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 250kg
Cestovní rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . 480 km/h
Praktický dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 150m
Dolet / počet cestujících . . . . . . . . . . . 5 500km / až 66 osob
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 piloti
173
Airbus A-319 CJ
Dvoumotorový proudový dopravní letoun určený k přepravě osob a nákladů na velké vzdálenosti. A-319 CJ je ﬁremní
(manažerská) verze A-319. Má instalované další palivové nádrže v nákladovém prostoru a prodloužený dolet
na 12 000 km. První letoun byl dodán v prosinci 2006 a druhý v září 2007. Oba stroje nesou jména válečných veteránů
z druhé světové války generála Karla Janouška a generála Josefa
Ocelky.
V březnu 2011 oba vojenské speciály evakuovaly z Japonska
106 osob po ničivém zemětřesení a vlně tsunami.
Základní takticko-technická data
Rozpětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34,1m
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33,84m
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11,76m
Maximální vzletová hmotnost . . . 75 500kg
Cestovní rychlost . . . . . . . . . . . . . . 840−850 km/h
Dolet / počet cestujících . . . . . . . . 6 480km / 98 osob
Dolet / počet cestujících . . . . . . . . 8 660km / 42 osob
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 piloti
Letoun L-159 ALCA
L-159 ALCA je jednomotorový, jednomístný (v případě cvičené verze dvoumístný s označením L-159T1) lehký víceúčelový
podzvukový taktický dolnoplošník s průběžným přímým křídlem lichoběžníkového tvaru. Je určen k ničení
pozemních cílů a přímé podpoře pozemních sil, k boji proti vzdušným cílům na krátké a střední vzdálenosti a taktický
průzkum. Vybavení a výzbroj mu umožňují plnění úkolů ve dne
i v noci.
Kromě kontejnerového 20mm dvouhlavňového automatického
kanonu ZPL-20 Plamen jej lze vyzbrojit protiletadlovými řízenými
střelami krátkého dosahu, různými typy pum, protizemních řízených
střel anebo přídavnými palivovými nádržemi.
Základní takticko-technická data
Rozpětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9,54m
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12,72m
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4,87m
Maximální vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . 8 000kg
Maximální hmotnost výzbroje . . . . . . . . . . . . . 2 700kg
Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 935 km/h
Doba stoupání při zemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 m/s
Taktický dolet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420−950km
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 pilot
Dopravní vrtulník Mi-171Š
Vrtulník Mi-171Š je nejmodernější modiﬁkací vrtulníku Mi-8/Mi. Jeho výkonné motory mají vylepšené charakteristiky
při provozu ve velkých výškách nebo v prostředí s vysokou teplotou vzduchu. V nově řešené zádi se nachází hydraulicky
sklopná nájezdová rampa, která zabezpečuje rychlejší a bezpečnější nakládku nebo vykládku materiálu než původní
nájezdové můstky. Jeho modernizace umožňuje nasazení vrtulníku při bojových operacích. AČR s tímto využitím
nepočítá, namísto výzbroje mohou boční závěsníky nést přídavné palivové nádrže, které umožní prodloužit dobu letu
až na šesti hodin.
Takticko–technická data
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25,45m
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5,52m
Průměr hlavního rotoru . . . . . . . . . . . . . . . 21,3m
Hmotnost prázdného vrtulníku . . . . . . . . . 7 640kg
Maximální vzletová hmotnost . . . . . . . . . . 13 000kg
Maximální hmotnost nákladu . . . . . . . . . . 4 000kg / 24 osob
Maximální hmotnost nákladu
v podvěsu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 000kg
Maximální hmotnost nákladu
na jeřábu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150/300kg
Cestovní rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240 km/h
Statický dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 980m
Dynamický dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 000m
174
Maximální dolet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 950km
Taktický dolet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 495km
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 piloti + palubní technik
Rozměry nákladní kabiny: délka . . . . . . 5,34m
šířka . . . . . . 2,3m
výška . . . . . . 1,8m
Vrtulník W-3A Sokol
W-3A Sokol je dvoumotorový víceúčelový vrtulník. Letectvo AČR je má ve dvou verzích − záchrannou verzi pro službu
SAR (search and rescue) či leteckou záchrannou službu a transportní verzi k přepravě až 12 osob nebo materiálu
o hmotnosti do 2 200kg. Na obě verze vrtulníku lze instalovat tzv. bambi bucket a použít je k hašení požárů. Vrtulník
je vybaven čtyřlistým hlavním rotorem a třílistým vyrovnávacím. Vnitřní nádrže pojmou až 1 700 litrů paliva. Přístrojové
vybavení stroji umožňuje činnost i za ztížených povětrnostních podmínek nebo v noci.
Základní takticko-technická data
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18,8m
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4,2m
Průměr nosného rotoru . . . . . . . . . . . . . 15,7m
Hmotnost prázdného vrtulníku . . . . . . . 3 300kg
Maximální vzletová hmotnost . . . . . . . . 6 400kg
Únosnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 200kg
Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260 km/h
Cestovní rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 km/h
Vytrvalost letu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3,5 h
Praktický dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 000m
Stoupavost u země . . . . . . . . . . . . . . . . . 9,1 m/s
Maximální dolet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 225km
Posádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 piloti + palubní technik
Rozměry nákladní kabiny: délka . . . . . . 3,2m
šířka . . . . . . 1,55m
výška . . . . . . 1,38m
Útočná puška 5,56 × 45mm CZ 805 BREN A1/A2
Útočná puška CZ 805 A1 a karabina CZ 805 A2 (má kratší hlaveň) je uniﬁkovaný modulární zbraňový systém pro náboje
ráže 5,56 × 45mm NATO, schopný střílet dávkami, dvourannými dávkami a jednotlivými ranami. Umožňuje vedení
střelby při všech bojových činnostech za použití prostředků individuální ochrany proti ZHN, při použití zimních výstrojních
doplňků, balistické ochrany a ochranných taktických brýlí. Zbraň je určena pro mířenou střelbu na pozemní cíle,
lehce pancéřované a vzdušné cíle.
Příslušenství: průhledový zaměřovač kolimátorového typu ZD-Dot, zásobník z průhledného plastu na 30 nábojů, tříbodový
popruh, pouzdro pro zásobníky (varianta na 3, resp. 2 ks), útočný nůž s pouzdrem, noktovizní zaměřovač,
přídavný noční dalekohled NV-Mag3, zvětšovací modul, přídavný denní dalekohled DV-Mag3, taktická rukověť PPGRIP
a MVG, podvěsný granátomet CZ 805 G1.
Takticko-technická data (A1 / A2)
Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5,56 × 45mm
Délka se vztyčenou ramenní opěrou . . . . . . . . . . . . . . . 868mm / 782mm
Délka se sklopenou ramenní opěrou . . . . . . . . . . . . . . . 670mm / 587mm
Délka se vztyčenou ramenní opěrou
a nasazeným útočným nožem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 050mm
Hmotnost s plným zásobníkem a řemenem . . . . . . . . . 4 120g / 4 075g
Účinný dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 500m / 400m
Maximální dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 300m
Počet zásobníků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8ks
Technická životnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . min. 20 let
175
Lehký kulomet FN Minimi
Univerzální kulomet FN Herstal Minimi je dlouhá, plně automatická vojenská zbraň určená k ničení lidských individuálních
či skupinových cílů, lehce obrněné nebo nechráněné techniky, nízko letících cílů do vzdálenosti 1 000 metrů,
případně pro rušivou palbu do vzdálenosti maximálního dostřelu cca 4 000 metrů. Jde o základní podpůrnou zbraň
družstva (čety), jež je nesená a obsluhovaná jedním střelcem, může však být lafetována do trojnožky nebo do montáže
na technice a v omezeném rozsahu plnit úkoly univerzálního kulometu.
Takticko-technická data
Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7,62 × 51mm NATO
Maximální délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 015mm
Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128mm
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230mm
Výška na dvounožce . . . . . . . . . . . . . . . 340mm
Hmotnost prázdná/nabitá . . . . . . . . . . 8,5/11,8kg
Účinný dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 000m
Maximální dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 100m
Rychlost palby bojová . . . . . . . . . . . . . . 50−400 ran/min
Úsťová rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 810 m/s
Pancéřovka RPG Carl Gustaf M3
RPG Carl Gustaf M3 je víceúčelovou bezzákluzovou zbraní, kterou je
možno díky velké škále střel použít k ničení tanků, obrněných vozidel,
polního opevnění, pěchoty v budovách, ve volném prostoru i v okopech,
ale i k osvětlení a zadýmování bojiště. Dostřel je v závislosti
na použité střele až 700m.
Používané střely − HEAT 751, HEAT 551, TP 552, HEDP 502, HE 441,
SMOKE 469, ILLUM 545, TPT 141 a 553 B.
Základní takticko-technická data
Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84mm
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 065mm
Hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10kg
Dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . až 700m
Praktická rychlost střelby . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 ran/min
Obsluha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 osoby
Minomet ANTOS LR-2
Minomet ANTOS LR je určen ke zvýšení palebné síly výsadkových, průzkumných a speciálních jednotek. Jeho úkolem
je plnit funkci podpůrné dělostřelecké zbraně vojenských jednotek na úrovni družstvo, případně četa. Je určen k ničení
sil protivníka umístěných v okopech a úkrytech, zvláště tam, kde není možné využít přímou palbu (na odvrácených
svazích, v roklích apod.), k boření zátarasů, pozorovatelen, k likvidaci palebných ohnisek, lokálních center odporu,
základem, skladů apod.
Pro střelbu se používá 60mm minový náboj vz. 99 v šesti různých verzích − minový
náboj s tříštivozápalným účinkem 60mm HEI, minový náboj s tříštivým účinkem
60mm HEF, cvičný minový náboj 60mm PR-S, cvičný minový náboj 60mm JUMP,
osvětlovací minový náboj 60mm Illum a dýmový minový náboj 60mm Smk.
Základní takticko-technická data
Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60,7mm
Délka hlavně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 000mm
Hmotnost zbraně v bojovém postavení . . . . . . . . . . . . . . . . . 15,9kg
Celková hmotnost s příslušenstvím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43kg
Minimální dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102m
Maximální dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 098m
Rychlost střelby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 ran/min
Obsluha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 osoby
176
Odstřelovačská puška OP 99 FALCON
Velkorážná odstřelovačská puška Falcon slouží především jednotkám pozemních a speciálních sil. Je určena k ničení
bodových cílů, jako jsou prostředky velení a řízení palby
raketového vojska a dělostřelectva, lehká obrněná vozidla,
spojovací technika, radary, letadla, vrtulníky, sklady paliva
nebo munice, na velkou vzdálenost. Standardně je vybavena
denním zaměřovacím dalekohledem ZD 10 × 50 a mechanickými
mířidly.
Základní takticko-technická data
Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12,7 × 99mm
Délka zbraně . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 290mm
Délka hlavně . . . . . . . . . . . . . . . . . 927mm
Hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13,4kg
Účinný dostřel za dne . . . . . . . . . 1 600m
Účinný dostřel v noci . . . . . . . . . . 800m
Úsťová rychlost . . . . . . . . . . . . . . . 790−900 m/s
Pistole Glock 17
Pistole Glock 17 je zbraň jednotlivce určená k vlastní obraně, k napadení protivníka a boji na malé vzdálenosti (do 50
m). Jedná se o samonabíjecí zbraň, která má pohon automatiky založen na principu krátkého pohybu hlavně vzad
se snížením hlavně prostřednictvím vačky. Při výstřelu je závěr v přední poloze. U Vojenské policie je tato pistole oblíbena
pro své vlastnosti, jako jsou jednoduchá konstrukce, spolehlivost, nízká hmotnost a solidní přesnost.
Příslušenství: zásobník, taktická svítilna.
Takticko-technická data
Ráže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9mm
Náboj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 × 19 Luger
Celková délka zbraně . . . . . . . . . . . . . . 185mm
Délka hlavně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114mm
Hmotnost prázdné zbraně . . . . . . . . . 620g
Hmotnost plného zásobníku . . . . . . . 260g
Maximální dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . cca 2 000m
Účinný dostřel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50m
Úsťová rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360 m/s
Kapacita zásobníku . . . . . . . . . . . . . . . 17 nábojů
Přenosný protiletadlový komplet krátkého dosahu RBS-70
Je určen k ničení prostředků vzdušného napadení a taktických vzdušných prostředků protivníka typu střel s plochou
dráhou letu, klouzavých pum a muničních kontejnerů vypouštěných letouny s cílem zabezpečit PVO manévrujících
pozemních jednotek ve všech druzích boje, dále PVO důležitých průmyslových
a vojenských objektů a zabezpečení vzdušného prostoru při krizových a protiteroristických
opatřeních. Komplet poskytuje možnost dodatečného připojení
systému IFF (vlastní-cizí).
Základní takticko-technická data
Princip navedení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . poloautomatické navedení
po laserovém paprsku
(SACLOS)
Sledování cíle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ručně optickým sledováním
Typ rakety . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . přenosná raketa země-vzduch
typu Mk1, Mk2
či BOLIDE
Hmotnost kompletu: zaměřovač . . . . . . . . . . . . . 34kg
stojan . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25kg
raketa . . . . . . . . . . . . . . . . . 27kg
Dálkový dosah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . od 0,3–8km (dle typu rakety)
Výškový dosah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . od 3–5km (dle typu rakety)
Doba uvedení do palebné pohotovosti . . . . . . . . 30 s
Doba přebití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . do 5 s
Minimální doba od zachycení cíle do vypálení . . 5 s
Obsluha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 osoby
177
Odminovací komplet Božena 5
Odminovací komplet Božena 5 je určen na likvidaci protipěchotních a protitankových min tím, že je aktivuje k výbuchu
nebo je mechanicky ničí. Odminovací systém tvoří soubor vzájemně se doplňujících prvků a zařízení určený pro operativní
nasazení a rychlé přemístění na určené místo odminování. Používá se na plošné odminování v mírových podmínkách.
Prostřednictvím cepákové jednotky, uchycené v rychloupínači dálkově ovládaného primárního nosiče B-5.
Vzhledem k možnosti připojení i jiných pracovních zařízení je využití kompletu široké − od odminování přes likvidaci
nízkého porostu, manipulaci se zeminou nebo nebezpečným materiálem až pro odsun raněných.
Základní takticko-technická data
Délka odminovacího zařízení . . . . . . . . . . . 7 320mm
Délka primárního nosiče B-5 . . . . . . . . . . . 4 170mm
Šířka cepákové jednotky . . . . . . . . . . . . . . . 2 600mm
Maximální šířka cepákové jednotky . . . . . 3 350mm
Šířka odminování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 810mm
Výška primárního nosiče . . . . . . . . . . . . . . . 2 255mm
Celková hmotnost s cepákovou
jednotkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 020kg
Optimální otáčky pro odminování . . . . . . 350−500 ot/min
Pojezdová rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4–9 km/h
Rychlost při odminování . . . . . . . . . . . . . . . 0,1–0,5 km/h
Rychlost odminování . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 000–5 000 m2
/h
Obsluha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 osoby
Manipulace na vzdálenost . . . . . . . . . . . . . až 3 000m
Speciální automobil Tatra 6×6 815-7 EOD/IEDD
Vozidlo je určeno pro přepravu pyrotechnické jednotky EOD/IEDD včetně materiálu. Snížená kabina umožňuje přepravu
letounem C-130 Herkules. Má stálý pohon zadní nápravy, připojitelný pohon přední nápravy, ABS, dohušťování
a podhušťování pneumatik za jízdy. Motor splňuje emisní limity dle EURO
3. Podvozek i kabina jsou zodolněné proti účinkům exploze min a nástavba
poskytuje posádce balistickou ochranu. Kabina je vybavena přetlakovou
ﬁltroventilací, vyhřívaným předním sklem a klimatizací.
Nástavba − pracoviště EOD/IEDD − je vybavena elektrocentrálou Panda
12 kW, ﬁltroventilací, klimatizací, modulárním regálovým systémem,
zvedací plošinou o nosnosti 500kg, teleskopickým výsuvným stožárem
s halogenovým osvětlením, vnitřním hovorovým zařízením, pracovištěm
pro mechanické úkony a pracovištěm operátora soupravy thEODor.
Základní takticko-technická data
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 150mm
Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 500mm
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 900mm
Brodivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 500mm
Výkon motoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270 kW / 1 800 ot/min
Pyrotechnický robot thEODor
Dálkově řízený automatizovaný pásový robot používaný specializovanými ženijními
a pyrotechnickými týmy k prověřování, odstraňování nebo k likvidaci nebezpečných
či podezřelých předmětů, u kterých hrozí riziko výbuchu. Akumulátorem
poháněný robot se dokáže pohybovat i po schodech a otočné rameno jeho víceúčelového
manipulátoru uzvedne břemeno o hmotnosti až 30kg. Robot může
být využit i jako nosič dalších zařízení – rentgenového přístroje k prozkoumání
podezřelého předmětu či rozstřelovače výbušného zařízení.
Základní takticko-technická data
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1300mm
Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 680mm
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1100mm
Hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350kg
Doba plného provozu . . . . . . . . . . . . . . 3–4 h
Obsluha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 osoba
178
Vozidlo radiačního a chemického průzkumu Land Rover RCH
Vozidlo Land Rover RCH je určeno pro provádění radiačního,
chemického a biologického průzkumu. Umožňuje manuální
vedení radiačního a chemického průzkumu i činnost v automatickém
systému sběru vyhodnocování a předávání informací.
Jeho hlavní části tvoří vozidlo Land Rover Defender 130 TD 5V
s kabinou řidiče, skříňová karoserie, speciální chemická nástavba
a skříňový dvounápravový přívěs.
Takticko-technická data
Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 160mm
Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 005mm
Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 840mm
Hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 495kg
Přetlak v hermetizovaném prostoru . . . . . . . . . . min. 250 Pa
Pasivní sledovací systém Věra S/M
Tento ojedinělý mobilní pasivní senzor je určen k vyhledávání, identiﬁkaci a sledování vzdušných,
pozemních, ale i námořních cílů na základě zachycení signálů z jejich palubních radiolokátorů,
navigačních, komunikačních a dalších zdrojů elektromagnetických signálů.
Systém Věra S/M je složen z jedné střední a tří bočních přijímacích stanic a dalších vyhodnocovacích
a logistických zařízení. Věra S/M poskytuje informace jak o poloze a dráze cílů, tak
o některých parametrech jejich palubních radiolokačních systémů.
Základní takticko-technická data
Přesnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50–500m
Dosah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 450km
Úhlový sektor . . . . . . . . . . . . . . . . více než 120 stupňů
Kapacita knihovny cílů . . . . . . . . . 10 000
Počet sledovaných cílů . . . . . . . . až 200
Obsluha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 operátor u situačního displeje
Radiolokátor RAT-31DL
Moderní třídimenzionální radiolokátor typu FADR (Fixed Air Defence Radar – stacionární
radiolokátor) u Sokolnice poblíž Slavkova u Brna je významným přínosem pro bezpečnost
ČR i států NATO. Společně s dalším obdobným radiolokátorem u Nepolis se stane
součástí alianční páteřní radiolokační sítě v rámci integrovaného systému protivzdušné
obrany NATINADS. Proto byla jeho výstavba z větší části hrazena z prostředků
Severoatlantické aliance. Radiolokátor zajišťuje nepřetržitý přehled o vzdušné situaci
až do vzdálenosti 470 kilometrů.
Základní takticko-technická data
Výška radiolokátoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25,5m
Průměr ochranného kulového radomu . . . . . 18m
Dosah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 470km
Pramen: Základna opravovaného materiálu Štěpánov, archiv OKP
Fota: archiv OKP
179
Příloha 10
Vojenská rezortní vyznamenání
Vyznamenání
Zlaté lípy ministra obrany
České republiky
Kříž obrany státu
ministra obrany
České republiky
Záslužný kříž ministra
obrany České republiky
I. stupeň
II. stupeň
III. stupeň
Medaile ministra obrany
České republiky
Za zranění
Medaile ministra obrany
České republiky
Za službu v zahraničí
všeobecná
Medaile
Za službu v ozbrojených
silách České republiky
I. stupeň
II. stupeň
III. stupeň
180
Příloha 11
Seznam generálů jmenovaných v letech 1993–2012
Generálové jmenovaní posmrtně
Jméno Datum jmenování Jmenoval
generálmajor Bohumil Borecký 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Zdeněk Gold 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Jan Hošt 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Bohumír Kobliha 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Josef Kosík 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Josef Kozera 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Rudolf Martinec 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Jan Pernikář 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Alois Sítek 30. 9. 1993 V. Havel
brigádní generál Emil Grégr 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Stanislav Kraus 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Karel Kuttelwascher 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Alois Laub 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál František Němec 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Jan Štursa 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Václav Morávek 8. 5. 2005 V. Klaus
brigádní generál Josef Bryks 11. 11. 2008 V. Klaus
Generálové povýšení do vyšší generálské hodnosti posmrtně
Jméno Datum povýšení Povýšil
generálmajor Josef Balabán 8. 5. 2005 V. Klaus
generálmajor Josef Mašín 8. 5. 2005 V. Klaus
Generálové jmenovaní po skončení aktivní vojenské služby (ve výslužbě)
Jméno Datum jmenování Jmenoval
generálmajor Ing. Václav Beran 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor František Bogataj 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor dipl. tech. Jan Bret 30. 9. 1993 V. Havel
181
Jméno Datum jmenování Jmenoval
generálmajor Jaroslav Kašpar-Pátý 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Emil Konopásek 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Otmar Kučera 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Vladislav Olšina 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Robert Pavlík 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Karel Jindřich Procházka 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Otto Procházka 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Josef Řehulka 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Jaroslav Sommer 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Václav Strejček 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Gustav Svoboda 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Ignác Syrovátka 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Jan Šanovec 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Antonín Špaček 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. František Vaníček 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. František Žák 30. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Vladimír Dufek 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Raimund Hanák 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Miloslav Kašpar 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Jindřich Macháček 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Herbert Němec 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor František Peřina 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Ludvík Peterka 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Karel Alex Pospíchal 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Jan Prokop 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Josef Souček 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Vladimír Soukup 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Alois Šeda 1. 7. 1994 V. Havel
generálmajor Josef Hyhlík 1. 3. 1995 V. Havel
generálmajor Jan Novák 1. 3. 1995 V. Havel
generálmajor Stanislav Hlučka 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor František Chábera 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Jan Irving 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Miroslav Kácha 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Adolf Karlovský 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Miloš Knorr 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Ing. Michal Kodriš, CSc. 8. 5. 1995 V. Havel
182
Jméno Datum jmenování Jmenoval
generálmajor Ing. Vasil Kučeravý 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Marcel Ludikar 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Felix Peřka 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Ladislav Svátek 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Alois Šiška 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Jaroslav Šodek 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Ivo Tonder 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Josef Toušek 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Karel Vrdlovec 8. 5. 1995 V. Havel
brigádní generál Karel Borský 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Dr. František Elston (Epstein) 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Antonín Husník 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Jaroslav Procházka 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Raimund Půda 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Václav Raba 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Libor Speychal 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Zdeněk Škarvanda 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Miroslav Štandera 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál MUDr. Štěpán Varadi 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Bohumil Bartoš 8. 5. 2005 V. Klaus
brigádní generál MUDr. Josef Hercz 8. 5. 2005 V. Klaus
brigádní generál Ing. Miloslav Masopust 8. 5. 2005 V. Klaus
brigádní generál Jan Paroulek 8. 5. 2005 V. Klaus
brigádní generál Otto Špaček 8. 5. 2005 V. Klaus
brigádní generál Ing. Mikuláš Končický 28. 10. 2009 V. Klaus
brigádní generál Robert Matula 28. 10. 2009 V. Klaus
brigádní generál Alexander Beer 8. 5. 2010 V. Klaus
brigádní generál Jaroslav Klemeš 8. 5. 2010 V. Klaus
brigádní generál Stanislav Hnělička 11. 11. 2011 V. Klaus
Generálové povýšení do vyšší generálské hodnosti
po skončení aktivní vojenské služby (ve výslužbě)
Jméno Datum povýšení Povýšil
generálporučík Ing. Tomáš Sedláček 8. 5. 1998 V. Havel
generálporučík František Peřina 8. 5. 2001 V. Havel
183
Jméno Datum povýšení Povýšil
generálporučík František Fajtl 8. 5. 2002 V. Havel
generálporučík Vladimír Nedvěd 8. 5. 2005 V. Klaus
armádní generál Ing. Tomáš Sedláček 11. 11. 2008 V. Klaus
Vojáci z povolání jmenovaní do první generálské hodnosti
Jméno Datum jmenování Jmenoval
generálmajor Ing. Radovan Procházka 24. 2. 1993 V. Havel
generálmajor MUDr. Milan Suchomel 24. 2. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Jiří Nekvasil 23. 6. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Pavel Jandáček 8. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Ladislav Klíma 8. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Karel Kuba 8. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Pavel Štrůbl 8. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Zdeněk Zezula 8. 9. 1993 V. Havel
generálmajor Ing. Josef Dufek 8. 5. 1994 V. Havel
generálmajor JUDr. Ladislav Kozler 8. 5. 1994 V. Havel
generálmajor Ing. Rostislav Kotil 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Ing. Jiří Pisklák, CSc. 8. 5. 1995 V. Havel
generálmajor Ing. Jiří Martinek 8. 5. 1996 V. Havel
generálmajor Ing. Jiří Šedivý 8. 5. 1996 V. Havel
generálmajor Ing. Alois Schulz 8. 5. 1997 V. Havel
generálmajor Ing. František Štěpánek 8. 5. 1997 V. Havel
generálmajor Ing. Petr Voznica, CSc. 8. 5. 1997 V. Havel
generálmajor Ing. František Hrabal 8. 5. 1998 V. Havel
generálmajor Ing. Jaroslav Hudec 8. 5. 1998 V. Havel
generálmajor Ing. Jiří Kubala 8. 5. 1998 V. Havel
generálmajor JUDr. Jaroslav Švábík 8. 5. 1998 V. Havel
generálmajor Ing. František Padělek 8. 5. 1999 V. Havel
generálmajor Ing. Petr Pelz 8. 5. 1999 V. Havel
brigádní generál Ing. Hynek Blaško 1. 12. 1999 V. Havel
brigádní generál Ing. Jiří Giesl 1. 12. 1999 V. Havel
brigádní generál Ing. Jiří Javůrek 1. 12. 1999 V. Havel
brigádní generál doc. MUDr. Leo Klein, CSc. 1. 12. 1999 V. Havel
brigádní generál Ing. Jindřich Lesný 1. 12. 1999 V. Havel
brigádní generál Ing. Josef Prokeš 1. 12. 1999 V. Havel
184
Jméno Datum jmenování Jmenoval
brigádní generál Ing. Vladimír Sova 1. 12. 1999 V. Havel
brigádní generál Ing. Jaroslav Škopek 1. 12. 1999 V. Havel
brigádní generál MUDr. Jan Petráš 8. 5. 2000 V. Havel
brigádní generál Ing. Karel Blahna 20. 3. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. Miloš Doubek 20. 3. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. Vlastimil Picek 20. 3. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. Jiří Zabranský 20. 3. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. Jiří Čuma 8. 5. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. Jaroslav Dienstbier 8. 5. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. Jan Ďurica 8. 5. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. Jaroslav Jásek 8. 5. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. Rostislav Mazurek 8. 5. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. Andor Šándor 8. 5. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. Pavel Štefka 8. 5. 2001 V. Havel
brigádní generál Ing. František Malenínský 8. 5. 2002 V. Havel
brigádní generál Ing. Josef Sedlák 8. 5. 2002 V. Havel
brigádní generál Ing. Ivo Zbořil 8. 5. 2002 V. Havel
brigádní generál Ing. Jiří Halaška 28. 10. 2002 V. Havel
brigádní generál Ing. Josef Prokš 28. 10. 2002 V. Havel
brigádní generál Ing. Emil Pupiš 28. 10. 2002 V. Havel
brigádní generál Ing. Jan Vachek 28. 10. 2002 V. Havel
brigádní generál Ing. Petr Pavel 12. 12. 2002 V. Havel
brigádní generál Ing. Josef Bečvář 8. 5. 2003 V. Klaus
brigádní generál Ing. Pavel Jevula 8. 5. 2003 V. Klaus
brigádní generál Ing. Jaroslav Kolkus 8. 5. 2003 V. Klaus
brigádní generál Ing. Ladislav Minařík 8. 5. 2003 V. Klaus
brigádní generál doc. Ing. Rudolf Urban, CSc. 8. 5. 2003 V. Klaus
brigádní generál Ing. Jiří Jančík 28. 10. 2003 V. Klaus
brigádní generál Ing. Vladimír Lavička 28. 10. 2003 V. Klaus
brigádní generál Ing. Antonín Pugzík 28. 10. 2003 V. Klaus
brigádní generál Ing. Jiří Baloun, Ph.D. 8. 5. 2004 V. Klaus
brigádní generál Ing. Ján Gurník 8. 5. 2004 V. Klaus
brigádní generál Ing. Oldřich Kubát 8. 5. 2004 V. Klaus
brigádní generál Ing. Michal Pažúr 8. 5. 2004 V. Klaus
brigádní generál Ing. Petr Mlejnek 28. 10. 2004 V. Klaus
brigádní generál Ing. Zdeněk Plchot 28. 10. 2004 V. Klaus
brigádní generál Ing. Čestmír Tesařík 28. 10. 2004 V. Klaus
185
Jméno Datum jmenování Jmenoval
brigádní generál doc. Ing. František Vojkovský, CSc. 28. 10. 2004 V. Klaus
brigádní generál Ing. Miroslav Krejčík 8. 5. 2005 V. Klaus
brigádní generál Ing. Vladimír Trněný 28. 10. 2005 V. Klaus
brigádní generál Ing. Libor Krejcar 8. 5. 2006 V. Klaus
brigádní generál Ing. Pavel Adam 28. 10. 2006 V. Klaus
brigádní generál Ing. Radoslav Rotrekl 28. 10. 2006 V. Klaus
brigádní generál Ing. Ondrej Páleník 4. 12. 2006 V. Klaus
brigádní generál Ing. Miroslav Bálint 8. 5. 2007 V. Klaus
brigádní generál Ing. Jaroslav Kocián 8. 5. 2008 V. Klaus
brigádní generál Ing. Aleš Opata 28. 10. 2008 V. Klaus
brigádní generál Ing. Miroslav Žižka 28. 10. 2008 V. Klaus
brigádní generál Ing. Jan Bureš 30. 6. 2009 V. Klaus
brigádní generál Ing. Jan Kaše 30. 6. 2009 V. Klaus
brigádní generál Ing. Vladimír Ložek 30. 6. 2009 V. Klaus
brigádní generál Ing. Přemysl Škácha 30. 6. 2009 V. Klaus
brigádní generál Ing. Jiří Verner 30. 6. 2009 V. Klaus
brigádní generál MUDr. Pavel Zbořil 30. 6. 2009 V. Klaus
brigádní generál Ing. Bohuslav Dvořák 8. 5. 2010 V. Klaus
brigádní generál Ing. Milan Kovanda 8. 5. 2010 V. Klaus
brigádní generál Ing. Rostislav Pilc 8. 5. 2010 V. Klaus
brigádní generál Ing. Pavel Rybák 8. 5. 2010 V. Klaus
brigádní generál Ing. Jaromír Zůna, MSc. 8. 5. 2010 V. Klaus
brigádní generál Ing. Vladimír Halenka 8. 5. 2011 V. Klaus
brigádní generál Ing. Štefan Kaleta 28. 10. 2011 V. Klaus
brigádní generál Ing. Jaroslav Kankia, MSc. 28. 10. 2011 V. Klaus
brigádní generál Ing. Jaroslav Malý, MPA 28. 10. 2011 V. Klaus
brigádní generál Ing. František Mičánek 8. 5. 2012 V. Klaus
brigádní generál Ing. Pavel Bulant 28. 10. 2012 V. Klaus
brigádní generál MUDr. Božetěch Jurenka 28. 10. 2012 V. Klaus
Generálové z řad vojáků z povolání povýšení
do druhé generálské hodnosti
Jméno Datum povýšení Povýšil
generálporučík Ing. Lubomír Jura 8. 5. 1995 V. Havel
generálporučík Ing. Karel Kuba 8. 5. 1995 V. Havel
186
Jméno Datum povýšení Povýšil
generálporučík Ing. Jiří Nekvasil 8. 5. 1995 V. Havel
generálporučík Ing. Radovan Procházka 8. 5. 1995 V. Havel
generálporučík Ing. Ladislav Klíma 8. 5. 1997 V. Havel
generálporučík Ing. Jiří Martinek 8. 5. 1998 V. Havel
generálporučík Ing. Jiří Šedivý 8. 5. 1998 V. Havel
generálmajor Ing. Jindřich Lesný 20. 3. 2001 V. Havel
generálmajor Ing. Jaroslav Škopek 20. 3. 2001 V. Havel
generálmajor Ing. Vladimír Sova 8. 5. 2001 V. Havel
generálmajor Ing. Jan Ďurica 28. 10. 2002 V. Havel
generálmajor Ing. Jiří Giesl 28. 10. 2002 V. Havel
generálmajor Ing. Pavel Štefka 28. 10. 2002 V. Havel
generálmajor Ing. Rostislav Mazurek 8. 5. 2003 V. Klaus
generálmajor Ing. Vlastimil Picek 8. 5. 2003 V. Klaus
generálmajor Ing. Josef Prokš 8. 5. 2003 V. Klaus
generálmajor Ing. Emil Pupiš 8. 5. 2003 V. Klaus
generálmajor Ing. Josef Sedlák 8. 5. 2003 V. Klaus
generálmajor Ing. Jaroslav Kolkus 28. 10. 2003 V. Klaus
generálmajor Ing. Jiří Halaška 28. 10. 2005 V. Klaus
generálmajor Ing. Pavel Jevula 28. 10. 2005 V. Klaus
generálmajor Ing. Vladimír Lavička 28. 10. 2005 V. Klaus
generálmajor Ing. Hynek Blaško 8. 5. 2006 V. Klaus
generálmajor Ing. Jiří Jančík 28. 10. 2006 V. Klaus
generálmajor Ing. Oldřich Kubát 28. 10. 2006 V. Klaus
generálmajor Ing. Ladislav Minařík 28. 10. 2006 V. Klaus
generálmajor Ing. Antonín Pugzík 28. 10. 2006 V. Klaus
generálmajor Ing. Ivo Zbořil 8. 5. 2007 V. Klaus
generálmajor Ing. František Malenínský 8. 5. 2008 V. Klaus
generálmajor Ing. Ondrej Páleník 8. 5. 2008 V. Klaus
generálmajor Ing. Josef Bečvář 28. 10. 2008 V. Klaus
generálmajor Ing. Čestmír Tesařík 30. 6. 2009 V. Klaus
generálmajor Ing. Jiří Baloun, Ph.D., MSc. 8. 5. 2011 V. Klaus
generálmajor Ing. Petr Pavel 8. 5. 2010 V. Klaus
generálmajor Ing. Aleš Opata 28. 10. 2011 V. Klaus
generálmajor Ing. Miroslav Žižka 28. 10. 2011 V. Klaus
generálmajor Ing. Jaroslav Kocián 8. 5. 2012 V. Klaus
generálmajor Ing. Bohuslav Dvořák 28. 10. 2012 V. Klaus
187
Generálové z řad vojáků z povolání povýšení
do třetí generálské hodnosti
Jméno Datum povýšení Povýšil
generálplukovník Ing. Karel Pezl 24. 2. 1993 V. Havel
generálplukovník Ing. Jiří Nekvasil 8. 5. 1997 V. Havel
generálporučík Ing. František Padělek 8. 5. 2000 V. Havel
generálporučík Ing. Miroslav Kostelka 28. 10. 2002 V. Havel
generálporučík Ing. Pavel Štefka 8. 5. 2003 V. Klaus
generálporučík Ing. Jan Ďurica 8. 5. 2005 V. Klaus
generálporučík Ing. Jaroslav Kolkus 28. 10. 2005 V. Klaus
generálporučík Ing. Vlastimil Picek 8. 5. 2006 V. Klaus
generálporučík Ing. František Hrabal 8. 5. 2007 V. Klaus
generálporučík Ing. Ondrej Páleník 28. 10. 2009 V. Klaus
generálporučík Ing. Petr Pavel, M.A. 8. 5. 2012 V. Klaus
Generálové z řad vojáků z povolání povýšení
do čtvrté, nejvyšší, generálské hodnosti
Jméno Datum povýšení Povýšil
armádní generál Ing. Karel Pezl 30. 9. 1993 V. Havel
armádní generál Ing. Jiří Šedivý 8. 5. 2002 V. Havel
armádní generál Ing. Pavel Štefka 8. 5. 2006 V. Klaus
armádní generál Ing. Vlastimil Picek 28. 10. 2009 V. Klaus
Vojáci z povolání, kterým byla hodnost generála propůjčena dočasně
pro potřeby výkonu úřadu v zahraničí
Jméno Rok Propůjčil
generálmajor Stanislav Thurnvald 1994 V. Havel
brigádní generál Ing. Dušan Lupuljev 2003 V. Klaus
brigádní generál Ing. Josef Rada 2003 V. Klaus
Poznámka:
Na základě zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, došlo dnem 1. 12. 1999 ke změně v označování generálských
hodností. Zanikla hodnost generálplukovníka. Hodnost generálmajora jako původně první generálská hodnost byla
nahrazena hodností brigádního generála. Hodnost generálmajora se stala druhou a hodnost generálporučíka třetí generálskou
hodností. Vojákům, kteří byli dříve jmenováni do hodnosti generálmajora a generálporučíka, tyto hodnosti
zůstaly. Vojákům, kteří byli dříve povýšeni do hodnosti generálplukovníka, náležela hodnost generálporučíka.
188
Stejnokroje Armády České republiky
Ruku v ruce s přeměnou ozbrojených sil se v souvislosti s novými úkoly příslušníků armády měnily i stejnokroje, jejich
doplňky a součástky vojenské výstroje.
Koncepce přestrojení vojáků byla zahájena už roku 1992 v rámci ČSFR, dokončena pak byla v roce 1998. Příslušníci
Armády ČR v těch letech dostali nové služební, vycházkové i společenské stejnokroje. Dlužno připomenout, že rezortní
výstrojní služba se nezaměřovala pouze na příslušníky armády a Vojenské policie, ale výměna nových uniforem se týkala
i příslušníků Vojenské kanceláře prezidenta republiky, Hradní stráže a vojenských přidělenců, kdy byl kupříkladu
ke spolupráci přizván výtvarník Theodor Pištěk.
Příloha 12
Stejnokroj 95
189
Kromě nových střihů, potisků a materiálů uniforem přibyly i do té doby neužívané doplňky, jako jsou kupř. rukávové
znaky identiﬁkující útvar, ve kterém vojáci slouží. Rozvoj výstrojního vybavení příslušníků armády však neskončil
nikdy. K osvědčeným součástkám, jež procházely inovacemi, záhy přibyly i zcela nové, odpovídající aktuálním úkolům
našich ozbrojených sil. A tak se ve skladech objevily nové maskovací převleky, ochranné vesty a přilby, výstroj
ECWCS (Extended Cold Weather Clothing System) do zvlášť chladného počasí, spací či bivakovací pytle, nosné řemení,
termoprádlo i prádlo se sníženou hořlavostí, letní a zimní varianty stejnokrojů, stejně jako oděvy a boty do pouště
či do džungle. Však také seznam všech výstrojních součástek čítá přes 600 položek.
V závislosti na činnosti, kterou voják vykonává, se hlavní druhy stejnokrojů dělí do čtyř základních skupin – služební,
vycházkový, večerní a reprezentační. Zde jsou některé z jejich variant...
Služební stejnokroj 97
190
Služební
stejnokroj 97
Barety podle druhů vojsk
pozemního vojska průzkumného vojska výsadkového vojska mírových sil OSN vzdušných sil
Letní stejnokroj 2005
191
Vycházkový
stejnokroj 97
sil logistiky civilní ochrany Vojenské policie
Vycházkový letní stejnokroj 2005
Stejnokroj 2008 večerní
192
Příloha 13
Armádní sportovní centrum DUKLA se za 20 let samostatné Armády České republiky změnilo z vojenského sportovního
útvaru, který kromě vojáků, jejichž hlavním úkolem bylo připravovat se na reprezentaci na olympijských hrách
a světových soutěžích, zajišťoval i podmínky a přípravu sportovců přijatých ke splnění vojenské základní služby, v profesionální
evropský rezortní klub, jehož nejlepší sportovci medailisté jsou vojáky z povolání.
Jeho hlavním úkolem je zabezpečit státní a rezortní sportovní reprezentaci České republiky na vrcholných světových
soutěžích, jako jsou olympijské hry, mistrovství světa a Evropy, světové poháry. Do armádního klubu byly přijaty i ženy,
které se v posledních letech staly největšími oporami české reprezentace. ASC DUKLA si připravuje i vlastní juniorský
tým ve sportovních družstvech juniorů a za spolupráce s TJ Dukla i děti a mládež.
Vynikající výsledky sportovci ASC DUKLA potvrzují hlavně ziskem medailí; za 20 let jich na významných mezinárodních
soutěžích vybojovali celkem 1 280.
Přehled počtu medailí získaných sportovci ASC DUKLA v letech 1993 až 2012
Rok Zlato Stříbro Bronz Celkem medailí1
1993 11 18 16 45
1994 10 23 11 44
1995 15 11 14 40
1996 11 19 17 47
1997 14 18 20 52
1998 11 27 15 53
1999 22 19 24 65
2000 14 16 20 50
2001 22 12 22 56
2002 24 24 29 77
2003 32 27 32 91
2004 23 19 18 60
2005 24 23 21 68
2006 18 28 26 72
2007 29 18 28 75
2008 14 24 18 56
2009 23 33 31 87
2010 33 22 42 97
2011 25 31 24 80
20122
24 18 23 65
1
Jedná se o součet medailí z OH, MS, ME, MSJ, MEJ, světových univerziád a světových armádních soutěží.
2
Počet medailí do 31. 10. 2012.
ASC DUKLA – profesionální evropský rezortní sportovní klub
193
Za dvacet let se sportovci ASC DUKLA zúčastnili deseti olympijských her a přivezli 29 medailí, což je téměř polovina
cenných kovů celé české reprezentace.
Podíl sportovců ASC DUKLA na medailovém umístění české sportovní reprezentace
na letních a zimních olympijských hrách v letech 1994–2012
Olympijské hry
Celkový počet
medailí české
reprezentace
Z toho medailí ASC DUKLA
Podíl v %
Celkem Zlato – stříbro – bronz
ZOH 1994 Lillehammer 0 0 0 0
LOH 1996 Atlanta 11 2,5 0 – 0,5 – 2 23
ZOH 1998 Nagano 3 2 0 – 1 – 1 67
LOH 2000 Sydney 8 2 1 – 1 – 0 25
ZOH 2002 Salt Lake City 3 3 1 – 2 – 0 100
LOH 2004 Atény 8 4,75 1 – 1,75 – 2 59
ZOH 2006 Turín 4 2 1 – 1 – 0 50
LOH 2008 Peking 6 4 2 – 2 – 0 67
ZOH 2010 Vancouver 6 3,75 2 – 0 – 1,75 63
LOH 2012 Londýn 10 5 3 – 1 – 1 50
Celkem 59 29,00 11 – 10,25 – 7,75 49
194
Vyškov
Ministr obrany
První
náměstek
ministra
obrany
Náměstek
ministra
obrany
pro
ekonomiku
Náměstek
ministra
obrany
pro
personalistiku
Náměstek
ministra
obrany
pro obranné
akvizice
Náčelník
Generálního
štábu
Generální
sekretář MO
Ředitel
Vojenského
zpravodajství
Náčelník
Vojenské
policie
Velitelství společných sil
Pozemní síly Vzdušné síly Podpůrný komplet Výcvikové útvary a zařízení
4. brn
Žatec
7. mb
Hranice
13. db
Jince
21. zTL
Čáslav
14. blogp
Pardubice
15. žb
Bechyně
31. brchbo
Liberec
53. bPzEB
Opava
101. spojpr
Lipník n. B.
VeV-VA
Vyškov
41. mpr
Žatec
71. mpr
Hranice
42. mpr
Tábor
72. mpr
Přáslavice
43. vmpr
Chrudim
73. tpr
Přáslavice
44. lmopr
J. Hradec
74. lmopr
Bučovice
22. zL
Sedlec,
Vícenice
23. zVrL
Přerov
24. zDL
Praha
25. plrb
Strakonice
26. bVŘPz
St. Boleslav
SL
Pardubice
141. záspr
Pardubice
151. žpr
Bechyně
311. prrchbo
Liberec
102. pzpr
Prostějov
103. stř.
CIMIC/
PSYOPS
Lipník n. B.
142. propr
Klatovy
152. žpr
Rakovník
312. prrchbo
Liberec
532. prEB
Opava
104. zabpr
Olomouc
153. žpr
Olomouc
314. CVZHN
Hostivice-
-Břve
Szr
Rakovník
Szr
Olomouc
Przab
Vyškov
CSTT
Brno
SOVZ
Boletice
SOVZ
Brdy
SOVZ
Hradiště
SOVZ
Libavá
Olomouc
Příloha 14
Pozemní síly
4. brn – 4. brigáda rychlého
nasazení Obrany národa
41. mpr – 41. mechanizovaný prapor
42. mpr – 42. mechanizovaný prapor
Svatováclavský
43. vmpr – 43. výsadkový
mechanizovaný prapor
Československých
parašutistů
44. lmopr – 44. lehký motorizovaný
prapor Generála Josefa
Ereta
Vzdušné síly
21. zTL – 21. základna taktického letectva Zvolenská
22. zL – 22. základna letectva Biskajská
23. zVrL – 23. základna vrtulníkového letectva Edvarda Beneše
24. zDL – 24. základna dopravního letectva T. G. Masaryka
25. plrb – 25. protiletadlová raketová brigáda Tobrucká
26. bVŘPz – 26. brigáda velení, řízení a průzkumu
SL – Správa letiště
Zjednodušená organizační struktura Ministerstva obrany ČR k 1. 1. 2012
7. mb – 7. mechanizovaná brigáda Dukelská
71. mpr – 71. mechanizovaný prapor Sibiřský
72. mpr – 72. mechanizovaný prapor
73. tpr – 73. tankový prapor Hanácký
74. lmopr – 74. lehký motorizovaný prapor
13. db – 13. dělostřelecká brigáda Jaselská
195
Podpůrný komplet
101. spojpr – 101. spojovací prapor Kapitána Otakara Jaroše
103. stř. CIMIC/PSYOPS – 103. středisko civilně-vojenské
spolupráce a psychologických operací
104. zabpr – 104. zabezpečovací prapor
14. blogp – 14. brigáda logistické podpory
141. záspr – 141. zásobovací prapor
142. propr – 142. prapor oprav
15. žb – 15. ženijní brigáda Generála Karla Husárka
151. žpr – 151. ženijní prapor
152. žpr – 152. ženijní prapor
153. žpr – 153. ženijní prapor
szr (2×) – samostatná záchranná rota
31. brchbo – 31. brigáda radiační, chemické a biologické
ochrany
311. prrchbo – 311. prapor radiační, chemické a biologické
ochrany
312. prrchbo – 312. prapor radiační, chemické a biologické
ochrany
314. CVZHN – 314. centrum výstrahy zbraní hromadného ničení
53. bPzEB – 53. brigáda průzkumu a elektronického boje
Generála Heliodora Píky
102. pzpr – 102. průzkumný prapor Generála Karla Palečka
532. prEB – 532. prapor elektronického boje
Výcvikové útvary a zařízení
VeV-VA – Velitelství výcviku – Vojenská akademie
CSTT – Centrum simulačních a trenažérových technologií
Przab – Prapor zabezpečení
SOVZ (4×) – středisko obsluhy výcvikového zařízení
Velitelství sil podpory
Logistická podpora
Zdravotnická a veterinární
podpora
Vojenské správní úřady
Přímo podřízené vojenské
útvary a zařízení
Brandýs nad Labem – Stará Boleslav
ZM
Týniště nad Orlicí
NZ
Hradec Králové
KVV
hlavní město Praha
Rzab
Stará Boleslav
ZO
Lázně Bohdaneč
ZZM
Bystřice pod Hostýnem
ZOM
Štěpánov
VetZ
Chotyně
ZNM
Brno
ÚVVetÚ
Hlučín
DC
Pardubice
CLZS
Plzeň-Líně
RÚřVD
Hradec Králové,
Olomouc, Plzeň
SVZZ
Bechyně,
Hradec Králové,
Praha,
Prostějov,
Přáslavice,
Vyškov,
Žatec
KVV
Praha
KVV
Hradec Králové
KVV
Liberec
KVV
Ústí nad Labem
KVV
Karlovy Vary
KVV
Plzeň
KVV
České Budějovice
KVV
Jihlava
KVV
Pardubice
KVV
Ostrava
KVV
Olomouc
KVV
Zlín
KVV
Brno
mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm
Logistická podpora
ZM – Základna munice
ZO – Základna oprav
ZOM – Základna opravovaného
materiálu
ZNM – Základna
neopravovaného
materiálu
DC – Distribuční centrum
RÚřVD (3×) – regionální úřad
vojenské dopravy
Zdravotnická a veterinární podpora
NZ – Nemocniční základna
ZZM – Základna
zdravotnického
materiálu
VetZ – Veterinární základna
ÚVVetÚ – Ústřední vojenský
veterinární ústav
CLZS – Centrum letecké
záchranné služby
SVZZ (7×) – spádové vojenské
zdravotnické zařízení
Vojenské správní úřady
KVV (14×) – krajské vojenské
velitelství
Přímo podřízené
vojenské útvary a zařízení
Rzab – rota zabezpečení
196
8. BŘEZEN – první vystoupení československých vojáků na východní frontě v boji proti nacistickému Německu
a jeho spojencům v roce 1943
9. KVĚTEN – první významné vystoupení „Roty Nazdar“, jednotky českých dobrovolníků v rámci francouzské
Cizinecké legie, během ofenzivních bojů v kraji Artois v roce 1915
27. KVĚTEN – atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, provedený v roce 1942
příslušníky československých výsadkových skupin vyslaných z Velké Británie
2. ČERVENEC – vítězství československých legií v bitvě u Zborova v roce 1917
14. ČERVENEC – první střetnutí mezi husitskými vojsky a bojovníky křížových výprav v bitvě na Vítkově v roce 1420
15. ZÁŘÍ – úspěšná účast československých letců v kulminačním dni bitvy o Británii roku 1940
21. ZÁŘÍ – vítězná bitva československé divize na kótě Doss Alto v severní Itálii v roce 1918
23. ZÁŘÍ – vyhlášení všeobecné mobilizace československé branné moci v roce 1938
6. ŘÍJEN – jednotky 1. československého armádního sboru v SSSR v roce 1944 vstoupily v prostoru Dukelského
průsmyku na území republiky
24. ŘÍJEN – vojáci Československého pěšího praporu 11 se v roce 1941 připojili k obráncům severoafrického
přístavu Tobrúk
28. ŘÍJEN – úspěšný útok Československé samostatné obrněné brigády na německou posádku
severofrancouzského přístavu Dunkerque v roce 1944
Památné dny rezortu Ministerstva obrany ČR
Příloha 15
197
Použité zkratky
AČR Armáda České republiky
AFOR Albania Force (spojenecké síly na území Albánie)
AFSOUTH Allied Forces Southern Europe (Velitelství NATO v jižní Evropě)
ANA Afghan National Army (Afghánská národní armáda)
ANP Afghan National Police (Afghánská národní policie)
ANSF Afghan Nation Security Force (afghánské národní bezpečností síly)
ASC Armádní sportovní centrum (DUKLA)
AVIS Agentura vojenských informací a služeb
AVS Asociace vojáci společně
BG Battle Group (bojové skupiny)
BL bojové letouny
BOV bojová obrněná vozidla
BRS Bezpečnostní rada státu
BT bojové tanky
BV bojové vrtulníky
CBRN Chemical, Biological, Radiological and Nuclear (chemické, biologické, radiační
a nukleární)
CIMIC Civil-Military Cooperation (civilně-vojenská spolupráce)
CLZS Centrum letecké záchranné služby
COPZHN Centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení
CSTT Centrum simulačních a trenažérových technologií
CVVM Centrum pro výzkum veřejného mínění
ČR Česká republika
ČsA Československá armáda
ČSFR Česká a Slovenská Federativní Republika
ČSLA Československá lidová armáda
ČSSD Česká strana sociálně demokratická
ČSSR Československá socialistická republika
DC Distribuční centrum
DCI Defence Capabilities Iniciative (Iniciativa ke zvýšení obranných schopností)
DK NS Dozorčí komise neutrálních států
DPQ Defense Planning Questionnaire (dotazník obranného plánování NATO)
DS dělostřelecké systémy
EC/MM European Community Monitoring Mission (monitorovací mise evropského společenství)
ECOWAS Economic Community of West African States (Hospodářské společenství západoafrických
států)
EOD Explosive Ordnance Disposal (pyrotechnická asanace, likvidace výbušného materiálu)
ESDP European Security and Defence Policy (Evropská bezpečnostní a obranná politika)
EU Evropská unie
EUFOR European Union Force (mnohonárodní mírové síly Evropské unie)
EUTM European Union Training Mission (výcviková mise EU)
198
FAC Forward Air Controller (předsunutý letecký návodčí)
FADR Fixed Air Defence Radar (stacionární radiolokátor)
FHQ Force Headquarters (velitelství sil)
FMNO Federální ministerstvo národní obrany
FMO Federální ministerstvo obrany
FYROM Former Yugoslav Republic of Macedonia (Bývalá jugoslávská republika Makedonie)
GŠ AČR Generální štáb Armády České republiky
HDP hrubý domácí produkt
HNS Host Nation Support (podpora hostitelskou zemí)
HQ Headquarters (ústředí, centrála, velitelství)
HS Hradní stráž
HUMINT Human Intelligence (zpravodajství prováděné vytěžování lidských zdrojů)
HZDS Hnutí za demokratické Slovensko
HZS Hasičský záchranný sbor
CHJ chemická jednotka
IEDD Improvised Explosive Device Disposal (likvidace improvizovaných výbušných zařízení)
IFOR Implementation Force (implementační síly)
IMINT Imaginary Intelligence (obrazové zpravodajství)
ISAF International Security Assistance Force (mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly)
ISS Institut strategických studií
IZ SFOR Iraqi Zone Stabilization Force (stabilizační síly v Iráku)
IZS integrovaný záchranný systém
J AAT jednotka Air Advisor Team (jednotka pro výcvik pilotáže)
J AMT jednotka Air Mentoring Team (jednotka pro výcvik pilotáže)
J CHBO jednotka chemické a biologické ochrany
KAIA Kabul Afghanistan International Airport (mezinárodní letiště v afghánském Kábulu)
KBSE Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
KCOF Koordinační centrum Občanského fóra
KDS Křesťanská demokratická strana
KDU-ČSL Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová
KFOR Kosovo Force (spojenecké síly na území Kosova)
KSČ Komunistická strana Československa
KVM Kosovo Veriﬁcation Mission
KVV krajské vojenské velitelství
ME mistrovství Evropy
MEJ mistrovství Evropy juniorů
MFO Multinational Force and Observers (mnohonárodní síly a pozorovatelé)
MINURSO Mission des Nations Unies pour l´Organisation d´un Référendum au Sahara Occidental
(mise OSN pro organizaci referenda na Západní Sahaře)
MND-SE Multinational Division South-East (mnohonárodní divize Jihovýchod)
MND-SW Multinational Division South-West (mnohonárodní divize Jihozápad)
MNF-I Multinational Force – Iraq (mnohonárodní síly v Iráku)
MNSTC-I Multinational Security Transition Command – Iraq (Mnohonárodní přechodné velitelství
pro bezpečnost v Iráku)
199
MNTF (N) Multinational Task Force (Nord) (mnohonárodní úkolové uskupení Sever)
MNTF-C Multinational Task Force – Central (mnohonárodní úkolové uskupení Střed)
MO Ministerstvo obrany
MONUC Mission de l´Organisation des Nations Unies en République démocratique du Congo
(mise OSN v Demokratické republice Kongo)
MONUSCO Mission de l´Organisation des Nations Unies pour la stabilisation en République
démocratique du Congo (stabilizační mise OSN v Demokratické republice Kongo)
MS mistrovství světa
MSJ mistrovství světa juniorů
MV Ministerstvo vnitra
MZV Ministerstvo zahraničních věcí
NACC North Atlantic Cooperation Council (Severoatlantická rada pro spolupráci)
NATINADS NATO Integrated Air Defence System (integrovaný systém protivzdušné obrany NATO)
NATC-A NATO Air Training Command – Afghanistan (alianční velitelství leteckého výcviku
v Afghánistánu)
NATO North Atlantic Treaty Organization (Organizace Severoatlantické smlouvy)
NAVFOR Naval Force (námořní síly)
NBC nuclear, biological and chemical (jaderné, biologické a chemické)
NDR Německá demokratická republika
NEC Network Enabled Capability (schopnosti v síti)
NGŠ náčelník Generálního štábu
NNSC Neutral Nations Supervisory Commision (Dozorčí komise neutrálních států)
NRF NATO Response Force (síly rychlé reakce NATO)
NSE National Support Element (národní podpůrný prvek)
NSIP NATO Security Investment Programm (Program bezpečnostních investic NATO)
NTM-I NATO Training Mission in Iraq (výcviková mise NATO v Iráku)
NZ Nemocniční základna
OBSE Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
ODA Občanská demokratická aliance
ODS Občanská demokratická strana
OH olympijské hry
OHQ Operation Headquarters (operační velitelství)
OKO ŘeZA odbor kontroly odzbrojení Ředitelství zahraničních aktivit
OKP odbor komunikace a propagace
OMLT Operational Mentoring and Liaison Team (operační poradní a styčný tým)
ORF Operational Reserve Force (operační zálohy)
OS ČR ozbrojené síly ČR
OSCE Organization for Security and Cooperation in Europe (Organizace pro bezpečnost
a spolupráci v Evropě, OBSE)
OSINT Open Source Intelligence (zpravodajství z otevřených zdrojů)
OSN Organizace spojených národů
PfP Partnership for Peace (Partnerství pro mír)
PCHT polní chirurgický tým
PN polní nemonice
PRT Provincial Reconstruction Team (provinční rekonstrukční tým)
200
Przab Prapor zabezpečení
PVO protivzdušná obrana
RB Rada bezpečnosti
RCA Central African Republic (Středoafrická republika)
ROS Rada obrany státu
RÚřVD regionální úřad vojenské dopravy
Rzab rota zabezpečení
SDAT Special Dog and Tactical (speciální jednotka)
SFOR Stabilization Force (stabilizační síly)
SFRJ Socialistická federativní republika Jugoslávie
SIGINT Signal Intelligence (elektronický průzkum)
S-KOS Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě
SOC Společné operační centrum
SOF Special Operations Force (síly pro speciální operace)
SOG Special Operations Group (skupina speciálních operací)
SOVZ středisko obsluhy výcvikového zařízení
SR Slovenská republika
SRN Spolková republika Německo
SSSR Svaz sovětských socialistických republik
STEM Středisko empirických výzkumů
SVZZ spádové vojenské zdravotnické zařízení
TEDC Training Education and Doctrine Center (Centrum výcviku, vzdělávání a doktrín)
UÇK Ushtria Çlirimtare Kombëtare (albánská separatistická skupina Národní osvobozenecká
armáda)
UNAMA United Nations Assistance Mission in Afghanistan
UNAMSIL United Nations Mission to Sierra Leone
UNAVEM United Nations Angola Veriﬁcation Mission
UNCIVPOL United Nations Civilian Police
UNCRO United Nations Conﬁdence Restoration Operation in Croatia
UNGCI United Nations Guards Contingent in Iraq
UNMEE United Nations Mission in Ethiopia and Eritrea
UNMEN United Nations Military Experts on Missions (vojenští experti v misích OSN)
UNMIK United Nations Interim Administration Mission in Kosovo (mise dočasné správy OSN
v Kosovu)
UNMIL United Nations Mission in Liberia
UNMO United Nations Military Observer (vojenští pozorovatelé OSN)
UNMOC United Nations Military Observer Course (kurz pro vojenské pozorovatele OSN)
UNMOP United Nations Mission of Observers in Prevlaka
UNMOT United Nations Mission of Observers in Tajikistan
UNOMIG United Nations Observers Mission in Georgia
UNOMIL United Nations Observers Mission in Liberia
UNOMOZ United Nations Operation in Mosambique
UNOMSIL United Nations Observers Mission in Sierra Leone
UNOSOM United Nations Operation in Somalia
201
UNPREDEP United Nations Preventive Deployment Force
UNPROFOR United Nations Protection Force
UNSCOM United Nations Special Commision
UNSMIS United Nations Supervision Mission in Syria
UNTAC United Nations Transitional Authority in Cambodia
UNTAES United Nations Transitional Administration for Eastern Slavonia, někdy též United Nations
Transitional Authority for Eastern Slavonia
UNTAG United Nations Transition Assistance Group
USA United States of America (Spojené státy americké)
US-DEU Unie svobody – Demokratická unie
ÚU úkolové uskupení
ÚVVetÚ Ústřední vojenský veterinární ústav
VetZ Veterinární základna
VeV-VA Velitelství výcviku – Vojenská akademie
VJ vrtulníková jednotka
VKPR Vojenská kancelář prezidenta republiky
VP Vojenská policie
VR Vojenské rozhledy
v. v. ve výslužbě
VVO Východní vojenský okruh
VVP vojenský výcvikový prostor
VVŠ PV Vysoká vojenská škola pozemního vojska
VZ Vojenské zpravodajství
VZP voják z povolání
VZS voják základní služby
ZEU Západoevropská unie
ZHN zbraně hromadného ničení
ZM Základna munice
ZNM Základna neopravovaného materiálu
ZO Základna oprav
ZOM Základna opravovaného materiálu
ZVO Západní vojenský okruh
ZZM Základna zdravotnického materiálu
4. brn 4. brigáda rychlého nasazení
7. mb 7. mechanizovaná brigáda
13. db 13. dělostřelecká brigáda
14. blogp 14. brigáda logistické podpory
15. žb 15. ženijní brigáda
21. zTL 21. základna taktického letectva
22. zL 22. základna letectva
23. zVrL 23. základna vrtulníkového letectva
24. zDL 24. základna dopravního letectva
25. plrb 25. protiletadlová raketová brigáda
26. bVŘPz 26. brigáda velení, řízení a průzkumu
202
31. brchbo 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany
41. mpr 41. mechanizovaný prapor
42. mpr 42. mechanizovaný prapor
43. vmpr 43. výsadkový mechanizovaný prapor
44. lmopr 44. lehký motorizovaný prapor
53. bPzEB 53. brigáda průzkumu a elektronického boje
71. mpr 71. mechanizovaný prapor
72. mpr 72. mechanizovaný prapor
73. tpr 73. tankový prapor
74. lmopr 74. lehký motorizovaný prapor
101. spojpr 101. spojovací prapor
102. pzpr 102. průzkumný prapor
103. stř. CIMIC/PSYOPS 103. středisko civilně-vojenské spolupráce a psychologických operací
104. zabpr 104. zabezpečovací prapor
141. záspr 141. zásobovací prapor
142. propr 142. prapor oprav
151. žpr 151. ženijní prapor
152. žpr 152. ženijní prapor
153. žpr 153. ženijní prapor
311. prrchbo 311. prapor radiační, chemické a biologické ochrany
312. prrchbo 312. prapor radiační, chemické a biologické ochrany
314. CVZHN 314. centrum výstrahy zbraní hromadného ničení
532. prEB 532. prapor elektronického boje
601. skss 601. skupina speciálních sil
203
10 let členství České republiky v NATO, MO ČR – PIC, Praha, 2009
Armádní ročenka ´93, MO ČR – AVIS, Praha, 1994
Armádní ročenka 1992, MO ČR – AVIS, Praha, 1993
BALABÁN, M., Tvorba a realizace bezpečnostní politiky – historická reﬂexe a současné výzvy, in: Bezpečnostní politika
České republiky – výzvy a problémy, Sborník statí ke konferenci 15 let vývoje bezpečnostní politiky a armády
v Československu a České republice, MO ČR – AVIS, Praha, 2004
BAUMAN, Z., Tekuté časy: život ve věku nejistoty, Academia, Praha 2008, ISBN 978-80-200-1656-0
Beseda u kulatého stolu na téma: Strategické řízení a řízení pomocí cílů, A revue 1991, č. 7
Bezpečnostní strategie České republiky, usnesení vlády ČR č. 665 ze dne 8. 9. 2011, Praha: Ministerstvo zahraničních
věcí ČR, 2011, ISBN 978-80-7441-005-5. Dostupná na <http://www.mzv.cz/ﬁle/699914/Bezpecnostni_strategie_CR_
2011.pdf>
Bezpečnostní strategie ČR (1999)
Bezpečnostní strategie ČR (2001)
Bezpečnostní strategie ČR (2003)
Bílá kniha o obraně České republiky (1995)
Bílá kniha o obraně, MO ČR – OKP, Praha, 2011, ISBN 978-80-7278-564-3
BLAŽEK, I., TUREK, J., ZACHARIÁŠ, M. a kol., Strategie obrany ČSFR, Výzkumná zpráva ISS-S3/S1-06, ISS Praha, 1992
Česká republika a její armáda, MO ČR – AVIS, Praha, 2001
Česká republika a její profesionální armáda, MO ČR – AVIS, Praha, 2006
Dějiny Vojenské akademie v Brně 1951–2001, MO ČR, Praha, 2001
DOBROVSKÝ, L., Stručný nástin polistopadového vývoje zahraniční politiky a její vliv na formování politiky bezpečnostní,
respektive obranné, in: Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy, Sborník statí ke konferenci 15 let
vývoje bezpečnostní politiky a armády v Československu a České republice, MO ČR – AVIS, Praha, 2004
EICHLER, J., Mezinárodní bezpečnostní vztahy, VŠE Praha, Fakulta mezinárodních vztahů, Středisko mezinárodních
studií Jana Masaryka, 2004
GAVLAS, P., RAŠEK, A., Před deseti lety se rozdělila československá armáda, Mezinárodní politika 2002, č. 12
GREINER, F., RAŠEK, A., K organizační výstavbě rezortu obrany a armády, Vojenské rozhledy 1999, č. 4
HAVEL, V., Václav Havel armádě, Vojenské rozhledy 1994, č. 1
JANDA, J., EICHLER, J., HANDL, V., JANOŠEC, J., ŠEDIVÝ, J. a kol., Bezpečnostní politika České republiky, Závěrečná zpráva
z výzkumného projektu, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, ISBN 80-85864-23-1
KHOL, R., Old Strategic Thinking in the New Environment: Problems of Adapting the Security Policy of the Czech
Republic, NATO Defence College Monograph Series, Winter 2000
KOCÁB, M., K ukončení odchodu sovětských vojsk z území ČSFR, Zpráva komise FS ČSFR pro dohled na odsun sovětských
vojsk, Mezinárodní vztahy 1992
Koncepce ochrany obyvatelstva do r. 2013 s výhledem do r. 2020, usnesení vlády č. 165 z 25. 2. 2008, Praha: GŘ HZS,
Příloha časopisu 112, č. 4, 2008
Koncepce výstavby AČR do roku 1996, Vojenské rozhledy 1993, č. 7
Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky, usnesení vlády
č. 1 140 ze dne 13. 11. 2002
Koncepce výstavby rezortu obrany, Vojenské rozhledy 1999, č. 4
KŘÍŽ, Z., Civilní řízení a demokratická kontrola armády v České republice. Peripetie transformace vojensko-civilních
vztahů po roce 1989, Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, Brno, 2004
LAPÁČEK, F., CRHÁK, M., Komentář k nové koncepci výstavby AČR, Vojenské rozhledy 1999, č. 4
Mediální platforma Asociace vojáci společně, Stanovy AVS, Vojenské rozhledy 2006, č. 2
Na cestě integrace, MO ČR – AVIS, Praha, 2004
NOVÁ, D., Komunikace s veřejností – součást civilního řízení ozbrojených sil, in: Bezpečnostní politika České republiky
– výzvy a problémy, Sborník statí ke konferenci 15 let vývoje bezpečnostní politiky a armády v Československu a České
republice, MO ČR – AVIS, Praha, 2004
Přehled použité literatury
204
PECKA, J., Odsun sovětských vojsk z Československa 1989–1991 (Dokumenty), Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha,
1996
Programové prohlášení vlády České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 16. 7. 1992, Československá zahraniční
politika, Dokumenty 1992, č. 7
Programového prohlášení vlády České republiky ze dne 4. 8. 2010. Dostupné na <http:// www.vlada.cz/assets/media-
centrum/dulezite-dokumenty/Programove_prohlaseni_vlady.pdf>
Protokol mezi Ministerstvem obrany České republiky a Ministerstvem obrany Slovenské republiky o využívání části dokumentace
vzniklé před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 21. 4. 2002 (publikován pod č. 51/2002
Sb. mezinárodních smluv)
RAŠEK, A., Bezpečnost – věc veřejného zájmu, in: Bezpečnostní budoucnost ČR, otázky, výzvy, problémy, Středisko
bezpečnostní politiky, Centrum pro sociální a ekonomické strategie, Sborník statí ke konferenci Česká bezpečnostní
politika a její perspektivy, Praha 2005, ISBN 80-7278-306-8
RAŠEK, A., Nelehká přeměna armády a zrod bezpečnostní politiky, in: Bezpečnostní politika ČR – výzvy a problémy,
Sborník statí ke konferenci 15 let vývoje bezpečnostní politiky a armády v Československu a České republice, MO ČR
– AVIS, Praha, 2004
RAŠEK, A., Vytváření a realizace bezpečnostní politiky České republiky v devadesátých letech, Vojenské rozhledy 1999,
č. 2
RAŠEK, A., Význam civilní kontroly armády (Její historie a budoucnost), Vojenské rozhledy 2001, č. 4
Ročenka Ministerstva obrany ČR 2007, MO ČR – AVIS, Praha, 2008, ISBN 978-80-7278-452-3
Rozhodnutí vlády č. 908 ze dne 23. července 2008. Dostupné na <http://www.mocr.army.cz/images/Bilakniha/
CSD/2008%20Vojenska%20strategie%20CR.pdf>
SÍLA, J., Civilní řízení a kontrola ozbrojených sil, in: Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy, Sborník
statí ke konferenci 15 let vývoje bezpečnostní politiky a armády v Československu a České republice, MO ČR – AVIS,
Praha, 2004
SIMON, J., NATO and the Czech and Slovak Republic. A Comparative Study in Civil-Military Relations. Roman
and Littleﬁeld Publisher, Inc., 2004, ISBN 0-7425-2902-9
STRNÁDEK, J., Strategická koncepce stability a bezpečnosti pro 21. století a požadavky na obranný průmysl, Vojenské
rozhledy 1999, č. 4
SVOBODA, B., STRNÁDEK, J., JANOŠEC, J., ZACHARIÁŠ, M., BLAŽEK, I. a kol., Rozvoj systému obrany a armády ČSFR
do roku 2000, Výzkumná zpráva ISS-S3-01-1, ISS Praha, 1992
SZAYNA, T. S., STEINBERG, J. B., Civil-Military Relations and National Security Thinking in Czechoslovakia – A Conference
Report, RAND, 1992
ŠEDIVÝ, J., Czech military transformation. Dostupné na <http://www.nato.int/docu/review/2005/issue1/english/
analysis.html>
ŠEDIVÝ, J., Odchod sovětských vojsk z Československa, Mezinárodní vztahy 1993, č. 3
ŠESTÁK, O., PRSKAVEC, K., Struktura a dosavadní činnost Bezpečnostní rady státu, Vojenské rozhledy 2001, č. 2
Transformace resortu MO ČR, usnesení vlády č. 1 194 ze dne 22. 10. 2007
Transformation of the Czech Republic Ministry of Defense Sector. Czech Armed Forces Review 2008 Special Edition, CR
MoD, Military Information and Service Agency, ISSN 1803-2125
TŮMA, M., JANOŠEC J., PROCHÁZKA J., Obranná politika československé a České republiky (1989–2009), MO ČR – PIC,
Praha, 2009
Usnesení vlády č. 908 ze dne 23. července 2008. Dostupné na <http://www.army.cz/images/id_8001_9000/8492/
Dlouhodob__vize_resortu_Ministerstva_obrany.pdf>
VÁŇA, J., Koncepce výstavby profesionální armády a mobilizace ozbrojených sil ČR rozpracovaná v návaznosti na změny
nového zdrojového rámce. Národní seminář k reformě ozbrojených sil, 24. 9. 2003. Dostupné na <http://www.army.
cz/scripts/detail.php?id=3123>
Velké změny, ale ne poslední – interview s vedoucím oddělení koordinace reformy AČR na GŠ Františkem Kunešem,
A report 2004, č. 2
Vojenská strategie (1999)
Vojenská strategie České republiky, usnesení vlády č. 907 ze dne 23. 7. 2008
Vojenská strategie, Praha, 1994
Záměr koncepce výstavby AČR do roku 2000 s výhledem do roku 2005, MO ČR, 1997
Zpráva o stavu reformy ozbrojených sil ČR, usnesení vlády ČR č. 640 ze dne 11. 6. 2007
205
20 LET ARMÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
Doc. Ing. Josef Janošec, CSc., nar. 1951, Vojenská akademie Brno (geodézie a kartograﬁe). Vykonával řadu odborných
funkcí v armádě, na GŠ AČR a MO ČR, byl tajemníkem Vědecké rady ministra obrany, vedoucím odboru Institutu
pro strategická studia FMO, náměstkem ředitele IVOU (1993), poté ředitelem odboru vojenského umění Ústavu obranných
studií AČR (do 1995). Byl správním radou oddělení vědy odboru správy majetku MO, ředitelem Ústavu strategických
studií Vojenské akademie v Brně (2000), od roku 2006 ředitelem Výzkumného centra bezpečnosti v Brně. Dne
1. 11. 2007 byl jmenován ředitelem Institutu ochrany obyvatelstva MV GŘ HZS ČR v Lázních Bohdaneč.
ČEŠTÍ VOJÁCI V ZAHRANIČNÍCH MISÍCH
PaedDr. Jindřich Marek, nar. 1952, Pedagogická fakulta Ústí nad Labem. Pracoval jako pedagog, muzejník i novinář.
Řadu let se zabývá popularizací moderních českých dějin formou historické reportáže. Publikoval přes čtyři stovky článků,
řadu odborných studií, scénářů televizních dokumentů a napsal 21 knih literatury faktu. V letech 1998–2005 působil
v čele tiskového odboru Úřadu vlády ČR a poté pracoval jako poradce předsedy Senátu Parlamentu ČR. Od prosince
2010 je odborným pracovníkem Vojenského historického ústavu v Praze. Zabývá se především českou vojenskou historií
20. století.
VOJSKO A VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ
Pplk. Ing. Bohuslav Pernica, Ph.D., nar. 1973, Vysoká vojenská škola pozemního vojska (VVŠ PV) Vyškov (ekonomika
a management). Vojenskou kariéru započal v roce 1997 jako náčelník ﬁnanční služby protileteckého raketového pluku.
V letech 1998–2007 zastával funkci odborného asistenta na VVŠ PV Vyškov a posléze na Univerzitě obrany. Od roku
2007 působil jako analytik v oblasti plánování na GŠ AČR a strategického plánování na sekci obranné politiky a strategie
MO ČR. V roce 2010 pracoval na Velitelství výcviku – Vojenské akademii ve Vyškově jako náčelník odboru. V roce 2003
na VVŠ PV Vyškov obhájil doktorskou disertaci Profesionalizace AČR a problém hospodárnosti. Od té doby se věnuje
systematickému zkoumání mikroekonomických a makroekonomických aspektů výstavby, nasazení, reformy a transformace
ozbrojených sil a bezpečnostních sborů a systémové analýze obranné a bezpečnostní politiky a strukturálních
problémů národního sektoru obrany a bezpečnosti. V současnosti je poradcem 1. náměstka ministra obrany.
Na publikaci dále spolupracovali
Plk. Michaela Cvanová (HVeVP Praha), Jaroslav Furmánek (OKP MO Praha), Ing. Lumír Hamšík (ZNM Brno), pplk. Ing. Petr
Joch (OKO ŘeZA Praha), Ing. Jaroslav Kohoutek (ZOM Štěpánov), Mgr. Radek Komoráš (OKP MO Praha), PhDr. Jaroslav
Láník (VHÚ Praha), plk. Mgr. Martin Machatý (VKPR Praha), Drahomíra Nová (OKP MO Praha), Ing. Jaroslav Parák (ZNM
Brno), Mgr. Ivana Roháčková (ASC DUKLA Praha), Ing. Zdeněk Volák (SOC MO Praha)
AUTOŘI FOTOGRAFIÍ
Mgr. Olga Haladová, Jiří Hokův, Otakar Hromádka, Jiří Chocholáč, Radko Janata, Oldřich Jeřábek, Milan Knaibl, Jan
Kouba, Marie Křížová, Václav Kupilík, PhDr. Dana Kyndrová, Mgr. Vladimír Marek, Mgr. František Možíš, Mgr. Jaroslav
Pajer, Mgr. Vladimír Palán, Jan Procházka, Jiří Svoboda, Ing. Jan Šulc, Mgr. Vladimír Veselý
Autoři hlavních kapitol
Vojenská přísaha vojáků Armády České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2
Václav Havel armádě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
20 let Armády České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
1 Reformy a transformace Armády České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
2 Etapa pokračování demokratizace a počátku integrace 1993–1994 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
3 Etapa integrace do NATO 1995–1998 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
4 Etapa reforem 1999–2004 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
5 Etapa transformací 2005–2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
6 Kulaté výročí Armády České republiky 1993–2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
Čeští vojáci z zahraničních misích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
Vojsko a veřejné mínění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122
Vojenská kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
Vojenská policie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140
Vojenské zpravodajství a 601. skupina speciálních sil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
Příloha 1 Vojenské hodnosti a hodnostní sbory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
Příloha 2 Ministři obrany ČR (1993–2012) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
Příloha 3 Náčelníci Generálního štábu Armády ČR (1993–2012) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
Příloha 4 Velvyslanci ČR při NATO (1995–2012) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
Příloha 5 Vývoj počtu personálu Ministerstva obrany v letech 1993–2012 . . . . . . . . . . . . . . . 154
Příloha 6 Rezortní rozpočet v letech 1993–2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155
Příloha 7 Přehled počtů výzbroje a bojové techniky v letech 1993–2012 . . . . . . . . . . . . . . . . 156
Příloha 8 Přehled misí AČR (1993–2012) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
Aktivity AČR v pozorovatelských misích OSN (1993–2012) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166
Aktivity AČR v pozorovatelských misích OBSE (1993–2012) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168
Aktivity AČR v misích jiných mezinárodních vládních organizací (1993–2012) . . . . . 169
Příloha 9 Vyzbrojování a modernizační projekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
Příloha 10 Vojenská rezortní vyznamenání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179
Příloha 11 Seznam generálů jmenovaných v letech 1993–2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
Příloha 12 Stejnokroje Armády České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
Příloha 13 ASC DUKLA – profesionální evropský rezortní sportovní klub . . . . . . . . . . . . . . . . 192
Příloha 14 Zjednodušená organizační struktura Ministerstva obrany ČR k 1. 1. 2012 . . . . . . . 194
Příloha 15 Památné dny rezortu Ministerstva obrany ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196
Použité zkratky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
Přehled použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203
Autoři hlavních kapitol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205
Na publikaci dále spolupracovali . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205
Obsah
Vydalo Ministerstvo obrany ČR
odbor komunikace a propagace (OKP MO)
Tychonova 1, 160 01 Praha 6
http://www.army.cz
Do tisku připravilo graﬁcké oddělení OKP MO
Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6
Odpovědný redaktor: Mgr. Jaroslav Pajer
Výtvarné řešení a zlom: Andrea Bělohlávková
2. doplněné vydání
Dáno do tisku v dubnu 2013
Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod
Kopírovat, překládat a rozmnožovat publikaci bez souhlasu vydavatele je zakázáno
NEPRODEJNÉ
© Ministerstvo obrany České republiky – OKP MO, 2013
ISBN 978-80-7278-614-5
Armáda České republiky
Symbol demokracie
a státní suverenity
1993–2012