INFORMAM Major Ing. Bohuslav Pernica, Ph.D. České profesionální ozbrojené síly - krátké ohlédnutí do minulosti 1/ roce 1990 se očekávalo, že Československá armáda by mohla být kolem roku 2005 plně profesionální. Tato očekávání nakonec naplnila Armáda České republiky jako následníčka instituce zaniklé federatívni Československé armády. Profesionalizace českých ozbrojených sil započatá před 15 roky byla dokončena. Propuštěním posledního branně povinného vojáka z vojenské základníslužby před Vánocemi 2004 se ozbrojené síly České republiky staly plně profesionálními. Uskutečnila se tak politická idea, která byla formulována již za existence České a Slovenské Federatívni Republiky. [1, 2] Tento článek se stručně ohlíží za průběhem procesu profesionalizace ozbrojených sil České republiky započatým již v roce 1990. V novodobých dějinách Československa a později samostatné České republiky se fenomén profesionálních ozbrojených sil jako program definovaný vládní autoritou objevuje celkem třikrát. Poprvé se u nás s profesionálními ozbrojenými siLami setkáváme v době německé okupace v podobě bezpečnostního sboru učeného k ochraně státního prezidenta Emila Háchy. Jednalo se o tzv. vládní vojsko vytvořené na personálním základu rozpuštěné československé branné moci, které retrospektivně zaniklo se znovuobnovením československé státnosti po skončení druhé světové války. [3] Podruhé se téma profesionálních ozbrojených sil otevřelo v souvislosti se společenskými změnami vyvolanými listopadovými událostmi roku 1989. Politický požadavek na zkrácení délky základní vojenské služby přivedl tehdejší vedení federálního ministerstva obrany k úvahám o postupné profesionalizaci Československé armády, [1] nicméně Vojenská doktrína České a SLovenské Federatívni Republiky počítaLa do budoucna se smíšeným typem ozbrojených sil, [4] kde podíl neprofesionálního vojenského bude pravděpodobně postupně klesat. Přechod k plně profesionální Československé armádě provedený v co nekratší době byl považován za nereálný. [5] Přestože k realizaci projektu úplné profesionalizace Československé armády nikdy nedošlo v důsledku rozpadu České a Slovenské Federatívni Republiky, lze tehdejší úvahy brát za základ dnes již ukončeného projektu profesionalizace Armády České republiky, potažmo ozbrojených sil České republiky. Podle tehdejších odhadů měl podíl neprofesionálních vojáků v tehdejší Československé armádě v roce 1993 dosáhnout 57 %, v roce 1997 klesnout na 40% a do roku 2005 měl klesnout alespoň na 25 % nebo mělo být dosaženo plné profesionalizace armády. [1] Po třetí se u nás myšlenka na zastavení procesu doplňování ozbrojených sil prostřednictvím branné povinnosti objevila v souvislosti s nástupem Jaroslava Tvrdíka do úřadu ministra obrany v roce 2001 a zcela překvapivě byla přijata vládou ČSSD, přestože volební program ČSSD z roku 1998 nepodporoval vytvoření plně profesionálních ozbrojených sil České republiky. Tento projekt se nakonec podařilo uskutečnit již k 31.12. 2004, [6] navzdory tomu že původní vládní plán počítal s tím, že mírový výkon branné povinnosti bude zastaven až o dva roky později k 31.12. 2006. [7] 94 Všechny tři projekty se mezi sebou Lišily preferovaným modelem služby v profesionálních ozbrojených silách. V prvních dvou případech byl preferován model zaměstnaneckých ozbrojených sil, tzn. ozbrojených sil, kde lze vojenské povolání vykonávatjako celoživotní zaměstnání. V případě profesionálních ozbrojených siL České republiky byL pravděpodobně pod vLivem amerického vzoru upřednostněn model dobrovolnických ozbrojených sil, tzn. ozbrojených sil, kde je vojenské povolání vykonáváno ve zpravidla krátkodobém služebním závazku a služba v ozbrojených silách je v ekonomickém životě jednotlivce krátkou epizodou. [8] Dokončení přechodu od ozbrojených sil doplňovaných na základě branné povinnosti k ozbrojeným silám doplňovaných výhradně z trhu práce nabízí možnost paralelní retrospektivy projektu profesionalizace Československé armády a projektu profesionalizace Armády České republiky. Dělení federálních ozbrojených sil v poměru 2 k 1 [9] totiž nijak nemohlo bránit tomu, abyjednou započatý proces nepokračoval v ozbrojených silách vzniklých dělením původní Československé armády. Vývoj procesu profesionalizace ozbrojených sil majících vztah s dnešním státním území České republiky v letech 1990 až 2007 je zobrazen níže. Tab. skutečnost plán 1990 1 vojáci z povolání a v daLší sLužbě vojáci zákLadní sLužby vojáci ceLkem podíL vojáků zákLadní sLužby [%] typ ozbrojených sil podíL vojáků zákLadní sLužby [%] 1990 61 214 144 398 205 612 70 1993 38 049 68 630 106 679 64 57 1994 33 282 54 326 87 608 62 1995 30 413 43178 73 591 59 1996 27 654 36 797 64 451 57 1997 26 340 32 174 58 514 55 II 40 1998 23 759 32 942 56 701 58 1999 22 966 34 281 56 247 61 2000 23 721 31185 54 906 57 2001 23 184 24 955 48139 52 2002 20 627 21 235 42 338 50 2003 21 247 17 363 38 610 45 III 2004 21 024 6 359 27 383 23 2005 22 272 0 22 272 0 25-0 2006 23 830 0 23 830 0 IV 2007 24 989 0 24 989 0 Pramen: www.army.cz; Černoch, F., KráLovec, K. Personální vývoj v resortu obrany (1990-2001) fakticky a ciferně. 1. vyd. Praha: MO ČR, 2002. Tabulka zachycuje skutečné počty profesionálních vojáků (vojáků z povolání, vojáků v další službě), vojáků základní služby a jejich podíl na celkových počtech vojáků v Československé armádě (1990) a Armádě České republiky (1993-2007). VedLe toho je v tabuLce uvedena 95 periodizace vývoje procesu profesionalizace ozbrojených sil používající Haltinerovu typologii ozbrojených sil [10] a původní plán vývoje profesionalizace Československé armády. Typologie ozbrojených sil K. W. Haltinera dělí ozbrojené síly do čtyř typů podle závislosti ozbrojených sil na doplňování branně povinnými vojáky. První typ (I) ozbrojených sil je silně závislý na branně povinných vojácích. Jejich podíl je vyšší 2/3. U druhého typu (II) ozbrojených sil se podíl branně povinných vojáků pohybuje mezi 2/3 a 1/2 a závislost ozbrojených sil na branně povinných vojácích je snížena. Branně povinní vojáci nejsou pro mírovou činnost ozbrojených sil rozhodující. U třetího typu (III) ozbrojených sil klesl podíl branně povinných vojáků pod 1/2 a tyto ozbrojené síly již nejsou závislé na branné povinnosti. Lze hovořit o tom, že při nižším podílu branně povinných vojákuje branná povinnost upLatňována ze „setrvačnosti" jako pseudopovinnost. Čtvrtým typem (IV) ozbrojených sil jsou pLně profesionáLní ozbrojené sily vystavěné buď na modeLu zaměstnaneckých, nebo dobrovolnických ozbrojených sil. Jak je patrné z tabulky, původní plán na profesionalizaci Československé armády předpokládal co nej rychlejší přechod od armády typu I k typu II a pak k typu III. K typu III měla Československá armáda náležet až do doby případného dokončení profesionalizace. Jak ale vyplývá ze skutečného vývoje podílu vojáků základní služby na počtu vojenského personálu, byly tyto plány v době své formulace více než ambiciózní. Následnická Armáda České republiky prakticky až do otevření tématu své profesionalizace na vLádní úrovni v roce 2001 patřiLa k typu II ozbrojených sil a teprve v průběhu krátkého přechodného období přešla k typu III. Díky tomu se paradoxně přechod k plně profesionálním ozbrojeným silám podařil uskutečnit podle původního očekávání z roku dob československé federace platného pro předchůdkyni Armády České republiky. Dokončení plné profesionalizace Armády České republiky v termín u očekávaným pro průběh profesionalizace Československé armády nebylo pravděpodobně nijak zamýšlené. Jednalo se o důsledek boje politických stran ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Po šedesáti letech se na území České republiky však opět objevily plně profesionální ozbrojené síly. 0 tom, zda tomu tak bude jednou provždy, rozhodne budoucnost. Použitá literatura: [1] PURKRÁBEK MirosLav. Bez občanského zákLadu není vojenského profesionaLismu./l-revue, 1991, roč. 44, č. 4, s. 4-5. [2] JANOŠEC Josef. Vybrané ekonomické aspekty procesu profesionalizace. Vojenské rozhledy, 1994, roč. 3, č. 1, s. 27-33. [3] KALOUSEK, M. Vládní vojsko 1939-1945. Vlastenci, ä zrádci? 1. vyd. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-063-2. [4] Vojenská doktrína České a Slovenské Federatívni Republiky. 1. vyd. Praha: SOFIPRIN, 1990. ISBN 80-85391- 03-0; A-revue. 1990-1992. Praha: FMO. [5] ČERNOCH, F., KRÁLOVEC, K. Personální vývoj v rezortu obrany (1990-2001) fakticky a ciferné. 1. vyd. Praha: MO ČR, 2002. [6] A-report. Koncepce výstavby profesionáLní Armády České republiky a mobilizace ozbrojených si L České republiky přepracovaná na změněný zdrojový rámec. 2003, roč. [nezjištěn], č. 24. [7] A-report. Zvláštní čísLo [Koncepce výstavby profesionáLní Armády České repubLiky a MobiLizace ozbrojených si L České repubLiky]. 1. vyd. Praha : MO ČR, 2002. ISSN 1211-801X. [8] PERNICA BohusLav. Česká repubLika a modeL zaměstnaneckých a dobrovoLnických profesionáLních ozbrojených si L Vojenské rozhledy, 2006, roč. 15, č. 4, s. 143-146. [9] Bílá kniha o obraně České republiky. 1. vyd. Praha: MO ČR, 1995. [10] HALTINER, KW. Westeuropas Massenheere am Ende? In HALTINER, KW, KUHNER, A. Wehrpflicht und Miliz -Ende einer Epoche? 1. AufL. Baden-Baden: Nomos, 1999. ISBN 3-7890-6104-2. S. 21-27. 96