KOSOVO
Kosovo (v albánštině Kosova nebo Kosove) je region v jihozápadním Srbku
a tvoří 12 % srbského území. V roce 1991 zde žilo 1 956 196 obyvatel,
z čehož bylo 82 % Albánců, 11 % Srbů a Černohorců, 3 % muslimkých
Srbů (Goranci), 2 % Romů a 2 % ostatních menšin. Kosovští
Albánci jsou převážně muslimové, mluví indoevropským jazykem a píší
latinkou.
Dne 28. června 1389 byl srbský kníže Lazar poražen osmanskými
Turky na Kosově poli nedaleko Prištiny. Tak začala dlouhá osmanská
V listopadu 1998 jmenoval
prezident Miloševič
velitelem VJ Dragoljuba
Ojdaniče, jenž měl být
mnohem ochotnější než
jeho předchůdce generál
Perisič. Přesto byl po
15 měsících nahrazen
generálem Nebojšou
Pavkovičem. Ojdanič má
na sobě tmavomodrou
slavnostní uniformu JNA/VJ
typu M63 se čtyřmi
hvězdami armádního
generála; byl jedním z mála
nejvyšších vojenských
představitelů, který se mohl
pyšnit touto hodností. 31
Generálplukovník Nebojša
Pavkovič je oblečen do
šedozelené vojenské blůzy
typu M55 armád JNA/VJ,
se zlatými prýmkami typu
M64 na límci uniformy
a ramenními výložkami na
ramenech typu M55. Na
levém rukávu je pomérně
málo viditelný vetkaný
symbol ozbrojených sil.
Pavkovič velel během
kosovského konfliktu
nejprve armádnímu sboru
Priština a poté 3. armádě.
Dne 23. února 2000 nahradil
ve funkci náčelníka štábu
generála Ojdaniče. V říjnu
2000 ale Pavkovič přešel
od Miloševiče na stranu
prezidenta Koštunici
a v červnu 2002 byl
propuštěn. V dubnu 2005 jej
Mezinárodní soudní tribunál
poslal do vazby.
nadvláda. Srbové stále považují Kosovo za
srdce srbského státu a církve, přestože se
zde zásadním způsobem změnilo složení
obyvatelstva. 3. září 1945 se Kosovo-Metohija
stalo autonomní oblastí a 7. dubna
1963 autonomní provincií Srbska v rámci
jugoslávské federace. Jugoslávský komunistický
režim znevýhodňoval islám, ale
toleroval užívání albánštiny a jistou politickou
svobodu.
Dne 24. dubna 1987 projevil Slobodan
Miloševic během shromáždění na Kosově!
poli nevoli vůči kosovským Albáncům
a 28. března 1989 včlenil Kosovo do Srbska.
V prosinci 1989 vytvořil clr. Ibrahimj
Rugova umírněnou nacionalistickou stranu
LDK a v červnu 1991 byl zvolen prezidentem
neoficiální „Kosovské republiky"
a mírovými prostředky se snažil o uznání
ze strany OSN. Po vypuknutí války v Bosně
obvinil Miloševic bosenské Muslimy
a kosovské Albánce z přípravy „svaté války"
proti Srbům a v roce 1995 zde rozmístil 25 000 mužů srbských policejnich
sil, s úkolem potlačit pokračující nepokoje v této oblasti.
Kosovští Albánci doufali, že Daytonská dohoda obnoví jejich autonomii,
ale mezinárodní společenství nechtělo připustit další dělení
Jugoslávie. Rugovova pacifistická politika byla přehlížena, v roce 1996
začala Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) partyzánskou válku. j
Jugoslávská a r m á d a
Dne 8. května 1992 se z Jugoslávské lidové armády (JNA) stala Jugoslávská
armáda (Vojska Jugoslavije - V}). 20. května opustila Bosnu a Hercegovinu,
kde zůstaly čtyři sbory teritoriální armády a dva hlavní stany
OPG, z nichž se vytvořily posléze bosensko-srbská VRS a SVK a současně
se zformovala speciální jednotka. Sbor Kumanovo byl přejmenováni
na Sbor Leskovac a Sbory Bitola, Šabac, bývalé lublaňské jednotky a jednotky
ze severního bojiště byly rozpuštěny. Bojové složení z května 1992
vypadalo následovně: jedna armáda se nacházela ve Vojvodině a v severním
Srbsku, dvě armády v Černé Hoře a tři armády v Kosovu a jižními
Srbsku. Každá armáda se skládala ze smíšené dělostřelecké brigády
a 1-4 pluků vojenského letectva a protileteckých raketových pluků,
2-7 armádních sborů a dalších formací (dohromady 13). Mezi ně patřily
především speciální jednotky a mechanizované sbor), teritoriální
armádní sbory Novi Sad, Kragujevac, Podgorica, Užice, Niš, Leskovac
a Priština, dále Bělehradský obranný oddíl velikosti armádního sboru,
úderná jednotka Timok a divize Dunaj a Dřina velikosti brigády. Dne
29. srpna 1993 převzal funkci náčelníka generálního štábu VJ generál
Momčilo Perišič, ale protože nebyl nakloněn Miloševičově agresivní)
politice, nahradil jej 24. listopadu 1998 generál Dragoljub Ojdanič,jenž|
byl rozhodnut dosáhnout urovnání v Kosovu vojenskou cestou.
Muži Speciální operační
jednotky (JSO) srbského
Oddělení státní bezpečnosti
mají na sobě černé
uniformy. Za povšimnutí
stojí dlouhý černý obdélný
pruh látky na horní části
rukávu s bíle vyšitým
vertikálním nápisem
v cyrilici „POLICIJA".
V březnu 1999 měla VJ dohromady 101 657 vojáků ze Srbska a Černé
Hory. Zachován zůstal bojový pořádek této armády z května 1992, tj.
tři armády a třináct dalších větších bojových útvarů. Sbor speciálních
jednotek se skládal ze čtyř elitních brigád - obrněné, motorizované,
výsadkové a speciální; mechanizovaný armádní sbor se skládal z pěti
mechanizovaných a smíšených dělostřeleckých brigád. Teritoriální sbor
VJ byl mnohem větší než jeho předchůdce v JNA, který měl sedm brigád.
Nyní to byly 0-2 obrněné, 0-2 mechanizované a lehce mechanizované,
1-3 motorizované a lehce motorizované, 0-2 pěchotní a lehké
pěchoty, 0-1 smíšené dělostřelecké a 0-1 smíšené protitankové brigády.
Dohromady se pak jednalo o 77 brigád: 1 výsadková, 1 speciální, 5 obrněných,
8 mechanizovaných, 23 motorizovaných, 8 lehce motorizovaných,
1 pěší, 12 brigád lehké pěchoty, 2 lehké horské, 10 smíšeného
dělostřelectva, 1 mechanizovaná protitanková a 5 smíšených protitankových.
U některých z nich se jednalo o bývalé srbské a černohorské brigády
Jugoslávské lidové armády (ponechaly si původní označení), jiné
vznikaly od května 1992.
Obrněná brigáda se skládala ze tří praporů s tanky M84 a T-55;
mechanizovaná brigáda z 1-2 obrněných a 1-3 mechanizovaných praporů;
motorizovaná brigáda ze tří pěchotních a obrněného praporu.
Všechny tři typy brigád přímo podřízené hlavnímu velitelství měly dělostřelecký
prapor, jednotku vojenské policie (VP), výzvědný oddíl, baterii
protiletecké obrany a záložní jednotku. Smíšená dělostřelecká brigáda
se skládala ze čtyř praporů: houfnicového, polního dělostřelectva,
raketometného a záložního. Součástí 72. speciální brigády byly dvě protiteroristické
jednotky: prapor Sokolovi a rota Kobre. Existovaly ještě nezávislé
ženijní a spojovací jednotky, prapor}7
vojenské policie a pohraniční
prapory na hranici s Albánií.
Detail rudého baretu
a odznaku vojáka JSO. Muži
srbské Speciální jednotky
provedli společně se
srbskou domobranou
v Kosovu v letech 1998-99
velké množství vojenských
operací, přičemž používali
různé uniformy a zbraně,
včetně těch, které používalo
NATO. Dne 12. března 2003
člen JSO Zvezdan „Zmija"
Jovanovič zavraždil
prozápadního reformistu
srbského premiéra Zorana
Djindjiče; poté byla JSO
rozpuštěna.
Poměrně malé jugoslávské vojenské námořnictvo, které mělo základnu
v Kotoru (Černá Hora) a v jehož čele stál viceadmirál Milan Zec,
nehrálo v kosovském konfliktu důležitou roli. Jeho součástí však byl elitní
82. námořní přepadový oddíl. Jugoslávská letecká a protiletecká obrana
pod velením generála Spasoje Smiljaniče se nacházela v Zemunu, na
periferii Bělehradu. Její součástí byl letecký armádní sbor (generálmajor
Radoljub Masič), který se skládal ze čtyř praporů 172. letecké brigády:
83. stíhací (spojené s armádním sborem v Prištině), 204. stíhací,
98. stíhací a bombardovací a 119. helikoptérové, přičemž každá byla ještě
rozdělena na perutě. Protiletecký armádní sbor (generálmajor Branislav
Petrovič) obsahoval raketové pluky vybavené sovětskými SAM-6.
Vojenské síly jugoslávského m i n i s t e r s t v a vnitra
Po 28. únoru 1990 přešla vnitřní bezpečnost Vojvodiny a Kosova do
rukou srbského ministerstva vnitra (Ministarstvo Unutrašnjih PoslovaMUP),
jež kontrolovalo srbskou policii a bezpečnostní službu.
Srbská policie (Milicija, od roku 1996 Policija) pod vedením generála
Djordjeviče byla rozdělena do 33 sekretariátů - 19 v Srbsku, 7 ve Vojvodině
a 7 v Kosovu. Tyto sekretariáty se dále členily na policejní oblas-
ti a poté na stanice. Na počátku 90. let byli kosovsko-albánští policisté
postupně nahrazeni srbskými.
Srbské polovojenské Speciální jednotky milice - od 3. ledna 1997
Speciální policejní jednotky (Posebne jedinice miliáje/policije - PJM/PJP)
-vedl v roce 1998 generál Obřad Stevanovič. Jednalo se dohromady
o 5000 mužů rozdělených do šesti brigád: 21. (Bělehrad), 23. (Novi
Sad), 24. (Priština), 35. (Užice), 36. (Kragujevac) a 37. (Niš), které byly
od tohoto roku rozmístěny v Kosovu; tzv. brigada o 700 mužích byla fakticky
praporem motorizované lehké pěchoty, vybaveným minometv, těžkými
kulomety a pancéřovými přepravnými vozidly (APC). Tyto jednotky
disponovaly ještě 8000 muži v záloze. Příslušníci PJP nosili kaštanově
hnědý baret se srbským emblémem, s věncem na stříbrném meči a maskovací
polní uniformu se znakem vbitým na levém rukávu. V roce 1998
zformoval Nebojša Minič tzv. Bleskovou (Munja) rotu o 30-50 mužích
PJP, jež měla provádět „delikátní" úkoly na území Kosova. Z příslušníků
PJP se od 28. června 2001 stali četníci (Žandarmerija).
Dne 1. června 1992 vznikla Speciální protiteroristická jednotka (Specijalnaja
antiteroristička jedinica - SAJ) se sídlem v Bělehradě. Původně
měla 400 členů, ale postupně se během kosovského konfliktu rozrostla
na 1000 mužů. Její elitní čety byly přiděleny k brigádám PJP. Příslušníci
SAJ nosili černé barety se srbským emblémem na stříbrném dvouhlavém
orlovi na zlatém meči a černou nebo maskovací polní uniformu s vyšitým
znakem na levém rukávu. Na konci roku 1997 vznikla v Kosovu jako
součást SAJ ještě operační skupina Mlha (Magla), již tvořily dvanácti
nebo čtyřiadvacetičlenné přepadové skupiny. Ty se posléze podílely na
masakrech v Donjom Prekaze, Račaku a Čusce. Jejich členové nosili
obvykle černé uniformy a upřednostňovali zbraně NATO. V červnu
2001 se SAJ stala součástí Žandarmerije.
Tito muži z JSO mají černou
obličejovou masku,
maskovací uniformu
a americké přilby PASGT.
Na jasně viditelném znaku
na levém rukávu je
vertikální meč na světle
modrém základě a kolem
něj je žlutý věnec. Okraje
znaku jsou žluté, nahoře
se nachází nápis v cyrilici.
Mladý srbský policejní
poddůstojník - na jeho
rameni lze spatřit hodnostní
pásku. Na sobě má výstroj
pro akce v případě
pouličních nepokojů:
přilbu opatřenou hledím,
neprůstřelnou vestu
s rozšířením na ochranu
slabin. Podle nápisu na
rukávu lze tento obrázek
datovat do období před
rokem 1996, kdy došlo
k jeho změně z „MILICIJA"
na „POLICIJA" (oba
v cyrilici).
Srbské Oddělení státní bezpečnosti (Resor driavne bezbednosti- RDB)
vedl generál Radomir „Rade" Markovič. Jeho zástupce, generálmajor
policie Curcič, řídil pracovníky tajné služby a profesionální zabijáky.
/ RDB v Gnjilane, Prištině a Prizrenu. Operační oddělení, jež vedl Franko
Simatovič, mělo pod kontrolou elitní Jednotku pro speciální operace
(Jedinica za Specijalne Operacije - JSO), kterou založil v roce 1996
z „červených baretů". JSO pod velením Milorada „Legiji" Lukoviče Ule- |
meka mělo 400-500 mužů rekrutovaných zejména ze speciálních sil VJ
a působících v patnácti nebo pětadvacetičlenných četách s obrněnými
vozidly. Tito vojáci bojovali, cvičili a koordinovali činnost srbských polovojenských
milicí, například Bílých orlů (Beli Orlovi) Dragoslava Bokana
nebo vučjakovských Vlků (Vukovi sa Vučjaka); uvedené jednotky působily
v Kosovu - i když diskrétněji než v Chorvatsku a Bosně.
Kosovská o s v o b o z e n e c k á a r m á d a
Ushtria Qlirimtare e Kosoves (UQK) vznikla v roce 1992; založili ji radikální
nacionalisté z albánské menšiny v Makedonii. Brzy se však přemístila
do Kosova, kde zaplnila vakuum, které vzniklo poté, co se Rugova zdis-
Tabulka 6: Uspořádání Jugoslávské armády březen 1999
Vrchní velitelství (Bělehrad):
(generálplukovník Dragoljub Ojdanic)
46. bezpečnostní motorizovaná brigáda;
gardová brigáda
1. armáda (Bělehrad):
(generálmajor Srboljub Trajkovič)
152. smíšená dělostřelecká brigáda;
5. prapor vojenské policie; 149., 240.,
310. a 401. letecký pluk SAM
Bělehradské velení obrany: záloha,
151. motorizovaná brigáda; 153. a 505.
lehká motorizovaná brigáda; 150. lehký
motorizovaný pluk; 22. smíšená dělostřelecká
brigáda; 22. smíšený protitankový
pluk; 585. protiletecký pluk lehké
pěchoty
Armádní sbor specializovaných sil:
1. tanková brigáda; gardová motorizovaná
brigáda; 63. výsadková brigáda;
72. speciální brigáda; 25. prapor vojenské
policie
Mechanizovaný armádní sbor:
1 -3. mechanizovaná brigáda; 1. smíšená
dělostřelecká brigáda; záloha,
35. mechanizovaná brigáda
Armádní sbor Novi Sad: 36. obrněná
brigáda; 12. a 453. mechanizovaná
brigáda; 506. pěší brigáda; 45. lehká
pěší brigáda; 16. smíšená dělostřelecká
brigáda; 16. smíšená protitanková
brigáda; 2. prapor vojenské policie;
záloha, 18. motorizovaná brigáda;
127. lehká pěší brigáda
Armádní sbor Kragujevac: 51. mechanizovaná
brigáda; záložní, 80. a 130.
motorizovaná brigáda, 129. lehká
motorizovaná brigáda; 20. a 21. lehká
pěší brigáda; 24. smíšená dělostřelecká
brigáda
Divize Dřina: 544. motorizovaná brigáda
Divize Dunaj: záloha, 14. lehká motorizovaná
brigáda
2. armáda (Podgorica):
(generál Martinovič; od 1. dubna 1999
generálmajor Milorad Obradovič)
60. protiletadlový pluk SAM
Armádní sbor Podgorica: 5. motorizovaná
brigáda; 326. smíšená dělostřelecká
brigáda; 56. ženijní pluk; 72.
pohraniční prapor; záloha, 57. a 179.
motorizovaná brigáda; 3. a 4. lehká
pěší brigáda; 3. a 4. lehká pěší brigáda;
2. a 4. lehká horská brigáda
Armádní sbor Užice: 37. motorizovaná
brigáda; záloha, 168. motorizovaná brigáda;
27. lehká motorizovaná brigáda;
6., 7. a 134. lehká pěší brigáda
3. armáda (Niš):
(generálplukovník Nebojša Pavkovič)
150. a 202. (bývalá 2. armáda při
vrchním velitelstvo smíšená dělostřelecká
brigáda; 7. a 311. protiletadlový
pluk SAM
Armádní sbor Niš: 211. obrněná brigáda;
4. motorizovaná brigáda; záloha,
2. a 805. motorizovaná brigáda; 50.
lehká pěší brigáda; 203. smíšená dělostřelecká
brigáda
Armádní sbor Leskovac: záloha,
89. a 135. motorizovaná brigáda;
21. a 42. smíšená protitanková brigáda
Armádní sbor Priština: 52. prapor
vojenské policie; 52. pluk ženistů;
52. spojovací pluk; 15. obrněná brigáda;
78., 125. a 549 motorizovaná brigáda;
243. mechanizovaná brigáda; 58.,
175. a 354. lehká pěší brigáda; 52. smíšená
dělostřelecká brigáda; 62. smíšená
protitanková brigáda; 102. mechanizovaná
protitanková brigáda; 53., 55.
a 57. pohraniční prapor. Posily pro válku
v Kosovu od března 1999: podstatné
části 63. výsadkové a 72. speciální brigády
(speciální síly); 13. lehká motorizovaná
brigáda (Leskovac); 211. obrněná
brigáda (Niš); část 16. smíšené
dělostřelecké brigády (Novi Sad), 252.
obrněná, 37. motorizovaná a 7. lehká
pěší brigáda (Užice); různé průzkumné
jednotky a složky vojenské policie
Úderné jednotky Timok: 9. a 148. motorizovaná
brigáda; záloha, 23. a 35. lehká
pěší brigáda
kreditoval svojí pacifistickou politikou. Dne 22. dubna 1996 začala
UÇK s ofenzivními akcemi proti silám VJ a MUP. Do roku 1998 měla
zhruba 300 členů, na konci roku už bylo v jejích řadách asi 7000 vojáků
a do března 1999 v ní působilo na 17 000 mužů. Jednalo se především
o aktivisty z Kosova a emigranty ze Švýcarska a Německa, 300 bývalých
členů JNA, kteří sloužili ve dvou praporech chorvatské armády během
války v Chorvatsku a značný počet pomocníků placených z fondů albánských
emigrantů na Západě. Na počátku UÇK velel Sulejman Selimi,
jehož v květnu 1999 nahradil Agim Çeku, bývalý kapitán JNA a brigádní
generál chorvatské armády.
V létě 1998 zformoval Rugovův premiér Bujar Bukoshi v exilu ve Švýcarsku
se saúdskoarabskou pomocí konkurenční armádu. Tyto Kosovské
republikánské ozbrojené síly (Força e armatosura te Repnblikes Kosoves FARK)
vedl Ahmet Krasniqi. V září 1998 ale UÇK Krasniqiho zabila ajeho
jednotky „pohltila". Poté Agim Çeku reorganizoval UÇK tak, že získala
tradiční vojenskou strukturu. Kosovo bylo rozděleno do sedmi Operačních
zón (OZ). Každá z nich řídila jednu až šest brigád velikosti prapom
(označených čísly od 111 do 171); dohromady bylo takto označeno 27
brigád. Oficiálně měla každá po 1000 mužích ve dvaceti rotách po padesáti
až šedesáti mužích. Většina brigád se však skládala z méně vojáků.
Jednotlivé OZ bojovaly jako nezávislé jednotky s minimální kontrolou
ze strany hlavního velitelství. V UÇK sloužilo také pět islámských
Přehlídka gardové
motorizované brigády, 1999.
Tito srbští vojáci mají na
sobě kaštanově hnědé
barety se standardním
znakem typu M92,
emblémem M92 na rukávu
a maskovací uniformu typu
M91 - viz příloha G. V roce
1999 se VJ skládala
převážně z etnických Srbů
(kromě menšiny
vojvodinských Maďarů),
kteří bránili svoji
historickou vlast.
vojenských seskupení: Černé labutě AbiH, čtyřistačlenná Albánsko-americká
atlantická brigáda pod velením Gami Shehua, stodvacetičlenná jj
íránská jednotka v Donjom Prekazu, bosensko-albánská jednotka vedená
Egypťanem Abu Ismailem a mudžáhidové z Afghánistánu, Alžírska,
Čečenska, Egypta, Saudské Arábie a Súdánu. Jednotky UCK cvičili
instruktoři CLA a britské SAS ve výcvikových táborech v Kukěsu, Tropolje
a Bajramu Curri v severovýchodní Albánii a Labinotu nedaleko Tirany, i
Původně byli vojáci UCK ozbrojeni puškami a dělostřeleckými granáty,
ale od března 1998 je Západ vyzbrojil lépe, čímž se zlepšil jejich výkon
na bojovém poli; přesto se nikdy nevyrovnali jednotkám VJ aMUP.
KOSOVSKÝ KONFLIKT
Foto střetnutí lze rozdělit do tri fází. První údobí představují méně
intenzivní potyčky, které probíhaly mezi 22. dubnem 1996 a 28. únorem
1998. Druhou fázi představuje razantní srbský postup, kjehož provedeTabulka
7: Uspořádání Kosovské osvobozenecké armády květen 1999
Vrchní velitelství, Kukěs (severovýchodnf
Albánie)
I. operační zóna (OZ) Drenica (severocentrální
Kosovo)
(Sami Lustaku)
Brigády: 111. „Fatmir Ibishi", 112. „Sherif
Jonuzi", 113. „Muje Krasniqi" a 114.
„Fehmi Lladrovci"
II. OZ Llap (severovýchodní Kosovo)
(Mustafa „Remi" Růstem)
Brigády: 121.„Shaban Shala",
122. „Zahir Pajaziti", 123., 124. a 125.
III. OZ Rrafshi i Dukagjinit (západní
Kosovo)
(Ramush Haradinaj)
Brigády: 131. „Jusuf Gervalla",
132. „Myrtě Zeneli", 133. „Adrian
Krasniqi", 134. „Bedri Shala", 136. a 137.
IV OZ Shala é Bajgores
(severní Kosovo)
(Rahman Rama)
Brigády: 141. „Mehe Uka", 142. „Azem
Galica" a 143.
V. OZ Pashtriku (jihocentrální Kosovo)
(Tahir „Drini" Sináni)
Brigády: 151. „Zahir Pajaziti", 152. „Shala"
a 153.
VI. OZ Nerodíme (východní Kosovo)
(Shukri Buja)
Brigády: 161. „Ahmet Kaqiku",
162. „Agim Bajrami" a 163.
VII. OZ Kara Dagh (jižní Kosovo)
Brigády: 171. „Kadri Zeka", 172. a 173.
ní došlo mezi březnem 1998 a 23. březnem 1999. Poslední fáze, mezi
24. březnem 1998 a 12. červnem 1999, se pak nesla ve znamení masivní
intervence NATO.
Strategie UCK spočívala v podněcování bouří v oblasti, aby si tím
vynutila brutální zásah srbských sil v zájmu udržení klidu. Slibovala si od
toho, že takto se bude celý konflikt rozrůstat, což nakonec donutí západní
státy k akci ve prospěch nezávislosti kosovských Albánců. Druhou strategií,
kterou se však UQK navenek nijak nechlubila, bylo pro tento případ
„vyčištění" Kosova od Srbů i ostatních menšin v zájmu vytvoření
etnicky homogenního prostoru.
Dne 22. dubna 1996 bojůvky UCK zahájily čtyři paralelní útoky na
srbské bezpečnostní složky i civilisty. Během úderu byli také zlikvidováni
někteří Albánci považovaní za kolaboranty. Černá Hora zůstala v této
chvíli neutrální. Prezident Miloševic podnikl v březnu 1997 protiopatření
a začal masivně posilovat srbské síly v Kosovu. Do února 1998 se
dosavadní prištinské oddíly rozrostly z deseti tisíc na třicet, což představovalo
cca 30 % veškerých sil jugoslávské armády. Podobně byly rozšířeny
řady srbských policejních sil a protiteroristických jednotek z 6500 na
19 500 osob, včetně záložníků a speciálních jednotek. UCK mezitím
praktikovala klasickou partyzánskou válku spočívající v nečekaném útoku
a rychlém zmizení. Standardnímu bitevnímu střetnutí ozbrojených
sil se naopak dlouho úspěšně vyhýbala.
V polovině února 1998 podnikla UCK ze své hlavní základny v Drenici
ofenzivu do okolí. V důsledku této akce se ocitla zhruba třetina území
Kosova pod její kontrolou. To podnítilo Miloševiče, aby zmobilizoval
49 500 příslušníků armády a sil ministerstva vnitra a 28. února 1998 vydal
rozkaz k masivnímu protiútoku. Cílem bylo opětovné dobytí obsazených
území a likvidace UCK jakožto efektivní bojové síly. Tato operace, zvaná
„Podkova" (Potkovica), měla zároveň za cíl obnovit srbskou kontrolu nad
Kosovem. Kosovští Albánci měli být vyhlazeni anebo přinuceni k emigraci
do Albánie či kamkoli jinam, zatímco jejich místa měli zaujmout
srbští uprchlíci z Chorvatska a Bosny.
Kosovské osvobozenecká
armáda v pochodovém
postavení před zahájením
výcviku v severní Albánii
(1999). Vojáci mají na sobě
letní maskovací uniformy
americké armády. Na
rukávech mají emblém
U£K, rudo-zlato-černý štít
s albánským orlem. Po
počátečním nadšení NATO
ve prospěch U£K následovalo
nepříjemné
vystřízlivění, a to zvláště
poté, kdy guerillové
jednotky bez jakýchkoli
skrupulí začaly provádět
etnické čištění regionu,
což mělo za následek
i přenášení nestability do
okolních oblastí za
hranicemi Kosova.
Posádka tanku T-55
prištinských oddílů
jugoslávské armády
před ústupem z Kosova
(12. června 1999). Ačkoli
utrpěly značné ztráty
v důsledku útoků bitevních
letounů USAF A-10
Thunderbolt II, jež používaly
střely s ochuzeným uranem,
nebyly zcela zdecimovány
a Kosovo opouštěly
s nedotčenou ctí.
V březnu 1998 síly bosenského ministerstva vnitra za pomoci oddílů
jugoslávského ministerstva vnitra zaútočily na Drenicu, kterou kontrolovali
albánští nacionalisté. Následně se jednotky pravidelné armády za
podpory dělostřelectva a helikoptér pokusily neprodyšně uzavřít oblast
na hranicích Kosova s Albánií. UCK v té chvíli ukvapeně změnila taktiku
a namísto partyzánské války zahájila konvenční boje. V důsledku
toho Srbové 28. července opětovně obsadili Drenicu a dostali pod svou
kontrolu i oblasti v okolí hranic s Albánií. V srpnu 1998 již znovu bezpečně
ovládali 90 % území Kosova a donutili UCK stáhnout se. Stovky
bojovníků i civilistů během těchto operací přišly o život a na 360 000
občanů, což představuje 36 % celkové populace kosovských Albánců,
bylo nuceno opustit své domovy. Mnoho z nich uprchlo do Albánie
nebo do Makedonie.
Miloševičova strategie etnické čistky v oblasti, maskovaná rétorikou
legitimního srbského vojenského zásahu proti secesionistickým guerillovým
silám, nemohla fungovat do nekonečna. Mezinárodní společenství
na jeho postup rozhořčeně reagovalo a 23. září 1998 Organizace spojených
národů rezolutně požádala o zastavení palby. Zároveň s tím byl
také vznesen požadavek, aby se srbské jednotky stáhly zpátky do kasáren
a aby jejich početní stav byl redukován na běžné mírové poměry (tj. 6500
příslušníků policejních sil a 10 600 vojáků). Pod hrozbou leteckých útoků
NATO se podařilo prosadit vyslání mezinárodních sil za účelem kontroly
oblasti. Miloševič se vskutku pustil do nebezpečné hry s ohněm, ale
byl stále ještě přesvědčen, že je schopen realizovat cíle operace „Podkova".
Spoléhal na to, že se mu to podaří díky sporům mezi velmocemi,
které se nakonec neodváží zasáhnout. Pokud by se k zásahu přeci jen
odhodlaly, tak věřil, že několik dní či týdnů předpokládaných leteckých
útoků sil NATO vytvoří příhodné chaotické podmínky v oblasti pro
dokončení jejího etnického vyčištění. Proto se podřídil požadavkům
Spojených národů a stáhl ozbrojené složky zpátky na území Srbska. Zbytek
jednotek koncentroval kolem Mališeva v centrální oblasti Kosova.
UCK se mezitím domáhala navrácení ztracených území pod svou kontrolu.
Zároveň s tím byla zřízena 25. října Kosovská mise mezinárodních
pozorovatelů OBSE (KVM - Kosovo Verification Mission). Během listo- |
padu spolu s leteckými silami NATO dorazilo na 2000jejích příslušníků
do oblasti Kosova. Jejich hlavním úkolem byla kontrola důsledného
dodržování zastavení ozbrojených akcí.
Během listopadu 1998 Milosevic ve vší tajnosti opět vyslal část jednotek
jugoslávské armády i policejních sil zpátky na území Kosova, takže
během následujícího měsíce se znovu rozhořely ozbrojené střety.
V jeho odhodlání jej dále posílila rozpačitá reakce Kosovské mise pozorovatelů
i velitelů NATO. Dne 15. ledna 1999, poté, co UÇK podnikla
dva útoky ze zálohy, v jejichž důsledku zahynuli čtyři policisté, speciální
úderná jednotka „Magla" za podpory srbských policejních sil a tanků
T-55 jugoslávské armády zaútočila na pozice UÇK u vesnice Račaku
nedaleko Štimlje (asi 24 km jižně od Prištiny). V důsledku akce přišlo
0 život 43 albánských civilistů. Podobně jako v případě Srebrenice elektrizovala
taková krutost mezinárodní veřejné mínění. Proto 30. ledna
NATO znovu zopakovalo pohrůžku leteckými útoky a kontaktní skupina
šesti národů, jež se zformovala již v lednu 1997, svolala mírová jednání
do francouzského Rambouillet na 6. února 1999. Tato konference
však skončila 18. března bez jakýchkoli viditelných výsledků.
Kosovská mise pozorovatelů OBSE opustila oblast 22. března a o dva
dny později NATO zahájilo sérii leteckých útoků, která trvala 79 dní.
Pro NATO byl legitimním jakýkoli cíl na území Srbska, Vojvodiny
1 Kosova, stejně jako i v dosud neutrální Černé Hoře. Do kampaně se
zapojilo na 730 amerických a 325 letounů z dalších členských států
NATO a bylo podniknuto celkem 10 484 útoků proti pozicím jugoslávské
armády i srbských policejních sil. Třebaže Srbové, a to zvláště obrněné
vojenské jednotky, velmi vynalézavě maskovali své pozice či rozmisťovali
falešné tanky jako cíle bombardování, je nesporné, že
v důsledku leteckých útoků NATO Jugoslávská armáda zaznamenala
nezanedbatelné ztráty. S jistotou lze říci, že ztratila 26 tanků, 153 letounů,
389 děl a na 5000 vojáků. Jugoslávské letecké síly byly v těchto akcích
zcela neúspěšné. Je však pravdou, že jejich letouny MiG-29 krátce bombardovaly
cíle v Kosovu a v Bosně a podařilo se také protileteckými raketami
zasáhnout americký bombardér US F-l17 Nighthawk, o němž se
mělo za to, že je v podstatě přístroji nezachytitelný. Mezitím však bombardě^
a rakety vysílané z plavidel a torpédoborců NATO efektivně
V lednu 2000 etničtí
Albánci zformovali
Osvobozeneckou armádu
Preševa, Medvedje
a Bujanovce (U^PMB) jako
odbočku Kosovské
osvobozenecké armády.
Jejím cílem bylo odtržení
tří oblastí v jižním Srbsku.
Na této fotografii je
zobrazen její příslušník
s kulometem pocházejícím
z výbavy Jugoslávské
armády (Zastava 7,62 mm
GPMG, M80). Na sobě má
černý baret se znakem
U£PMB a maskovací polní
uniformu se žluto-červeno-černým
štítem na paži. 49
»
Agim Ceku, velitel
kosovského ochranného
sboru, na fotografii ze září
1999 v nové uniformě.
Tato neskrývaně vojenská
uniforma pro údajně civilní
organizaci se skládala
z modrého baretu se zlatým
odznakem a jednoduché
zelené košile. Na ní byla
umístěna výložka značící
hodnost „gjeneral lejtnant",
která byla pojata
v chorvatském stylu, zlatě
na černém pozadí. Na
uniformě je rovněž černozelený
štítek se jménem
a (zde nezobrazený) odznak
TMK na horní části levého
rukávu, zatímco na pravém
se nachází odznak GHQ.
a beztrestně likvidovaly vojenské i správní objekty
jugoslávské vlády, protože ta ponechala radarový
systém mimo provoz, aby se vyhnula jeho zničení.
Pozemní síly NATO se omezily na pluk parašutistů
(2 Bn/505, Rgt. 82, Abn. Div). Ti byli na letišti
v Tiraně kdykoli připraveni k případné pozemní
invazi na území Kosova.
Dne 24. března 1999, když vrcholilo bombardování
Bělehradu a dalších cílů v Srbsku, byly jednotky
ministerstva vnitra a Jugoslávské armády podřízeny
velení generála Pavkoviče. Na 50 000 příslušníků
těchto sil s pomocí speciálních jednotek (fSO)
a bosenskosrbských dobrovolníků zahájilo realizaci
operace „Podkova". Albánci byli obklíčeni v oblasti
severního a středního Kosova a přinuceni - ať již vlakem,
autobusem, autem, na povozech či pěšky odebrat
se do uprchlických táborů v severovýchodní
Albánii. Patnáctá obrněná brigáda z Prištiny
a 211. obrněná brigáda okamžitě obsadily silnici
vedoucí z Prištiny do Podujeva, aby usnadnily ostatním
srbským silám přesun z Prištiny do Drenice.
125. motorizovaná brigáda se následně přesunula
do jižního Kosova, kde se připojila k 243. mechanizované
brigádě, která v té době již útočila na Mališevo. Dne 29. března
byly několikanásobně slabší jednotky UCK donuceny stáhnout se na území
Albánie, přičemž na území Kosova ponechaly jen nemnoho ozbrojenců
v jednotlivých, vzájemně izolovaných oblastech. Srbské jednotky
- konkrétně 15. obrněná a 125. motorizovaná brigáda, spolu s protiteroristickou
jednotkou (SAJ) a speciálními jednotkami (JSO) za podpory
asi 2000 srbských dobrovolníků - se poté zaměřily na civilisty. V tom
je na počátku dubna podpořila ještě 252. obrněná, 549. motorizovaná
a 52. smíšená dělostřelecká brigáda. Mnoho lidí bylo uvězněno v provizorních
zajateckých táborech. Srbové muže nejčastěji zabíjeli a na
200 000 starců, žen a dětí vyhnali do Albánie nebo do Makedonie, přičemž
hranice byly neprodyšně uzavřeny, aby se nemohli vrátit zpátky.
V červnu 1999 tak bylo již na 15 000 Albánců mrtvých či nezvěstných,
z nich většina se nachází v ukrytých masových hrobech.
Dne 27. května 1999 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii
(ICTY) obvinil Miloševiče ze spáchání válečných zločinů v Kosovu
a 4. června Rusko oficiálně deklarovalo zastavení své podpoiy Srbsku.
Pokračující kampaň NATO způsobila nezměrné škody na infrastruktuře
země a jugoslávští branci v rostoucí míře začali odmítat nastoupit
vojenskou službu. Ačkoli generálmajor Vladimir Lazarevič, jenž velel
prištinskému sboru, setrvával v odporu, revitalizovaným jednotkám
UCKse zdařilo postoupit ze severovýchodní Albánie směrem k městům
Peč a Prizren. Podařilo se jim úspěšně zatlačit jak 125. motorizovanou,
tak i 52. smíšenou dělostřeleckou a 63. výsadkovou brigádu. Ty navíc už
předtím utrpěly značné ztráty v důsledku leteckých útoků NATO. Miloševic
uznal porážku 4. června a o šest dní později podepsal mírovou
smlouvu s NATO a následujícího dne nabyl účinnosti příkaz k zastave-
ní palby. Dne 12. června operační jednotky KFOR pod vedením britského
generála Michaela Jacksona vstoupily na území Kosova ze sousední
Makedonie a Albánie. Ve stejném čase bylo 18 500 bojovníků
UCK vítáno po celém Kosovu ze strany Albánců v roli osvoboditelů. Jednotky
Jugoslávské armády a sil ministerstva vnitra se k úleku kosovských
Srbů a ostatních zdejších menšin stáhly zpět na území Srbska
Jižní Srbsko
Podle mírové smlouvy byla vytvořena „bezpečná zóna" v rozsahu necelých
5 km2
na obou stranách hranice mezi Srbskem a Košovém. Na jejím
území směli operovat lehce ozbrojení příslušníci srbské policie, nikoli
však příslušníci Jugoslávské armády či speciálních policejních jednotek
(PJP). Triumfující U£K byla nicméně rozhodnuta rozšířit nepokoje do
oblastí jižního Srbska a Makedonie, kde se nacházely nikoli bezvýznamné
albánské enklávy. Dne 26. ledna 2000 vznikla Osvobozenecká
armáda Preševa, Medvedje a Bujanovce (Ushtria Qlirimtare e Presheves,
Medvegjes dhe Bujanocil - UQPMB), v jejímž čele stáli velitelé z řad UC^K.
Jejími příslušníky byli etničtí Albánci. Za cíl si stanovila připojení tzv.
východního Kosova, což představovalo tři okresy v jižním Srbsku mezi
Košovém a Makedonií. Na 1500 ozbrojenců, jež vedl Sefquet Musliu, se
rozčlenilo do tří operačních zón - severní, střední a jižní, a začalo útočit
na příslušníky srbské policie v preševském okrese. Avšak 24. května
2001 NATO rozčarované nekompromisním šovinismem Albánců dovolilo
Jugoslávské armádě, aby znovu obsadila zmíněnou bezpečnostní
zónu. Dne 26. května 2001 byla UCPMB donucena složit zbraně.
Důsledky kosovského konfliktu
Dne 10. června 1999 se Kosovo, z formálně právního hlediska stále součást
Srbska, ocitlo pod správou Prozatímní správy Kosova Spojených
národů (UNMIK). V jejím čele stál guvernér (správce), jehož úkolem
bylo zajistit mír, demokracii, stabilitu a samosprávu předtím, než bude
Kosovo navráceno Srbsku. K dispozici měl původně 48 000, později
17 000 příslušníků KFOR (s centrálou v Prištině) rozmístěných v pěti,
později ve čtyřech sektorech. V každém z nich byla umístěna Mezinárodní
brigáda (MNB) nebo Mezinárodní síly pro zajišťování úkolů
(MNTF), skládající se ze 36 národních kontingentů. Britský, později finský
a nakonec český sektor s centrálou v Prištině byl hlavním ústředím
sil MNB a MNTF. Francouzský sektor měl velení v Kosovské Mitrovici
a disponoval silami MNB/MNTF-sever. Nacházel se v oblastech severního
Kosova s většinovým srbským etnikem. Italský sektor s centrálou
v městě Peč operoval se silami MNB-západ. Německý sektor měl velení
v Prizrenu s jednotkami MNB-jih, které byly později spojeny s jednotkami
MNB-jihozápad. Centrála amerického sektoru se nacházela v Gnjilane
a později v Urošavaci a úkoly obstarávaly jednotky MNB-východ.
Ruský kontingent v počtu 5891 ozbrojenců byl součástí jednotek MNB-sever,
jih i východ a věnoval se zvláště navracení kosovských Srbů do
jejich původních domovů.
Dne 26. října 1999 Spojené národy vytvořily vlastní policejní sbory
(UNMIK Police) se 4500 členy v národních uniformách a v roce 2004
k tomu ještě vznikla Kosovská policejní služba (KPS). Jejich příslušníci
byli rozděleni mezi zmíněných pět správních regionů KFOR. Celkem
5950 příslušníků KPS pocházelo z řad kosovských Albánců a 1050 bylo
kosovských Srbů. Nosili světle modré uniformy a užívali standardní
vojenské hodnosti.
Dne 21. září 1999 se UÇK formálně rozešla. Kosovské ochranné sbory
(Trupat e Mbrojtj es se Kosovës - TMK) byly zformovány jako navenek
striktně civilní obranná organizace s cílem pomáhat při přírodních
katastrofách. Tyto sbory, u nichž se předpokládalo, že budou složeny ze
4500 kosovských Albánců a 500 příslušníků menšin (ve skutečnosti se
téměř nikdo z jejich řad nepřihlásil) a že budou rozděleny do regionálních
oddílů podle správních sektorů KFOR. V rámci těchto sborů byla
ustavena rovněž jednotka rychlého nasazení. Cílem šéfa TMK, kterým
byl Agim Çeku, i politického vůdce Ibrahima Rugovy, jenž byl zvolen
prezidentem ve svobodných volbách konaných dne 4. března 2002, byla
nezávislost Kosova. Dne 21. ledna 2006 Rugova zemřel na rakovinu plic
a 10. března 2006 se Çeku stal ministerským předsedou. Přislíbil, že
Kosovo brzy dosáhne nezávislosti.
52