104 I. Demokracie a tatalitarismus 4. Autokracie 105 je tedy nepochopením historické reality, jejíž nejen nevyhnutelnost, ale i funkčnost vzalo naopak v úvahu a zabudovalo do své myšlenkové báze již křesťanství, když se obrátilo především na všechny „chudé duchem". Také Marxova vize masové demokracie je výzvou všem „uraženým a poníženým", jež svým akcentem na sociální vyrovnání získává i hluboce etický obsah. Avšak zatímco křesťanství si nečiní iluze o skutečné podstatě člověka a akceptuje jej i s jeho projevy „masovosti", Marx tyto nežádoucí projevy spojuje pouze s existencí třídní společnosti a dosud nedostatečně rozvinutého stupně výrobních sil. Minulá i současná komunistická praxe, i když programově neustále klade akcent na aktivitu mas, má ve skutečnosti vůči pohybu těchto mas krajní nedůvěru. Komunistický recept masové demokracie degraduje masy k falešné angažovanosti, neboť jim předepisuje, co smějí a co nesmějí činit, odkazuje je na svět bezvýznamnosti a nicotnosti a osobuje si určovat i způsob jejich myšlení, zatímco skutečné nitky osudu mas drží v rukou privilegizovaný aparát. Masová demokracie nevyjadřuje tedy skutečný obsah demokracie, stejně jako jej ani zdaleka nevyjadřuje demokracie elit. Vc své ideálně typické podobě není demokracie zobrazována secesí obou komponentů tvořících démos, ale naopak jejich vzájemnou koherencí. Masová demokracie dnešních dnů je v podstatě jen výrazem a protestem proti tomu, do jaké míry se i západní liberální demokracie odchýlila od původních demokratických tradic. Z Lincolnovy trinity vlády lidu, lidem a pro lid vyjadřující suverenitu lidu, jeho participaci na procesu vlády a zájmovou identitu vládnoucích a ovládaných zůstalo dnes již jen torzo, pokud idea demokracie nebyla vůbec pohlcena totalitarismem. Současnou situaci nelze tedy chápat tak,91 že jsme odsouzeni k masové demokracii, ani nelze jednostranně akceptovat chmurné předpovědi masovosti, jejichž autory j sou Goethe, Tocqueville, Kierkegaard a Burckhardt, neboť ke stejným konsekvencím by lidská společnost byla odsouzena i v demokracii elit, kde nakonec vede k degenerativním změnám i vlastní proces konkurence mezi elitami, jestliže není doplňován i nezbytným procesem „zmasovění". Masová demokracie i demokracie elit jsou tedy z tohoto pohledu jen dílčími aspekty demokratického procesu vyrovnávání, v němž ty či ony komponenty zcela nevyhnutelně po určitou dobu i jednostranně převládají, ale zůstávají ve vztahu vzájemné koherence a nepřetržitosti pohybu. Nejen demokracie mas, ale ani demokracie elit nemohou tedy zůstat trvalým institucionálním jevem a pouze tam, kde se tak děje, je vždy otevřena cesta k autokracii. 4. AUTOKRACIE j a) Pojem autokracie. Totalitami diktatura jako historický fenomén Antipodem demokracie, jež představuje vládu lidu, to je vládu celku, je autokra-4 cie, jež je neomezenou vládou individua či určité společenské skupiny. Zatímco v demokracii má v ideálně typickém smyslu suverenitu jen démos, přísluší v autokracii suverenita autos, jež není nikomu odpověden, nemůže být s úspěchem kontrolován a veškerá opatření ať již faktické či právní povahy činí svou mocí , a ve svém zájmu, což znamená, že vedle něho již neexistuje jiná sféra moci či jiný zdroj autority, kterému by byl přinucen se podrobit. Avšak stejně jako demokracie ve svém vlastním obsahu jako vláda všeho lidu je myslitelná jen v ideálně typické poloze a z tohoto pohledu tvoří pouze jeden z pólů kontinua lidského vývoje, ani autokracie, tvořící opačný pól, nikdy neexistuje v takové ryzí absolutní podobě. Jak již bylo uvedeno, i v těch nejtvrdších totalitárních systémech existují „ostrovy" lidské spontaneity, jež sice nedisponují materiálními mocenskými prostředky, nicméně však i pro autokrata j sou nepřekročitelnou překážkou bránící mu postihnout podrobenou společnost v její totalitě. Dahl má tedy v tomto bodě pravdu, jestliže reálně existující politické systémy chápe jen jako aproximace jednomu či druhému pólu kontinua. Pochybnost lze však mít - stejně jako v případě demokracie - o tom, jestliže namísto označení aproximace autokracii zavádí pojem „hierarchie".1 Také zde platí, co již bylo uvedeno v souvislosti s analýzou pojmu demokracie, že ani pojem autokracie nelze vztahovat pouze k cílovému bodu, k zápornému pólu kontinua. Již aproximace autokracii je stejného rodu či druhu jako autokracie v její polaritní pozici za podmínky, že struktura společenských vztahů a jejich působení jsou obráceny k autokratickému pólu kontinua a naopak odvráceny od demokratizujících tendencí. Jako společný pojem pro všechny antidemokratické typy státu a společnosti zahrnuje autokracie nejen orientální despocie, starověké a středověké městské tyrarmis, absolutní monarchie, ale také novodobé diktatury a z nich především totalitní systémy. Skutečnost, že všechny tyto systémy sjednocuje na jedné straně jejich společné antidemokratické ladění a na straně druhé tendence k prosazování suverénní, neodpovědné a nekontrolovatelné moci autos, umožňuje nejen jejich společné přiřazení k pojmu autokracie, ale i jejich vzájemnou komparaci. Na jejím podkladě řada autorů usuzuje, že totalitami diktatura je zcela novým jevem, jemuž neodpovídá žádný dosavadní historický tvar.2 Otázka, zda totali- Edward Halleft Carr, Die neue Gesellschaft, Frankfurt a. M. 1968, IV, str. 94. 1 Robert A. Dahl, A Preface to Democratic Theory, Chicago 1963, str. 87. 2 Tento náhled zastává C. J. Friedrich, podle jehož úsudku totalitní systémy mohou vzniknout jen ve 106 L Demokracie a totalitarismus 4. Autokratie 107 tární diktatura je či není zcela novým historickým fenoménem v tom smyslu, že představuje i zlom v dosavadní kontinuitě a tradici, nemá jen teoretickou povahu, neboť se dotýká samotných základů historického procesu a jeho perspektiv a má zásadní význam i pro posouzení vývoje samotného člověka. Skutečnost, že totalitami diktatura bývá považována za kontinuitní zlom v dosavadním historickém vývoji, je uváděna v bezprostřední souvislost se dvěma společenskými fenomén), a to rozmachem a rozvojem techniky a vznikem masové společnosti. Podle mého názoru jeví se všakjako krajně problematické spojovat vznik a existenci politického systému, jenž vždy nese i nespornou pečeť vnitřní psychické struktury člověka a společnosti, jen s takovou zásadně vnější jevovou formou, jakou je technika : a její instrumenty. I když lze sice považovat za nepochybné, žc některé symptomy techniky a masové společnosti hrají významnou roli i při utváření psychiky člověka a v určitém rozsahu ji i predisponují k akceptaci totalitárních tendencí, a to zejména proto, žc technikou standardizovaný člověk, vyrůstající ve společensky „sterilním" prostředí, je snadno přístupný totalitami infekci, neimplikuje toto faktum závěr, že tyto symptomy jsou samy o sobě určující pro vznik zlomu v kontinuitě člověka a že k takovému zlomu již došlo, resp. k němu dojde někdy v budoucnu. Komplex jevů, jež jsou spojovány s vědecko-technickou revolucí a masovou společností, podmiňuje tedy sice vznik celé řady nových společenských fenoménů, avšak z hlediska entity pudové struktury člověka i struktury společnosti jim nelze přiznat konstitutivní charakter. Jak správně postřehl již Popper,3 ; jsou moderní totalitami teorie a praktiky jen epizodami věčného povstání proti svobodě a proti rozumu, jež sc od ostatních epizod neodlišují ani tak ideologií, jako skutečností, že se jejich vůdcům podařilo uskutečnit jeden z nejsmělejšícri snů jejich předchůdců - učinit vzpouru proti svobodě populárním hnutím. světě, jenž je určován masovou demokracií a moderní technikou, a jsou proto některými svými rysy spojeny s dnešní industriálni společností (Totalitäre Diktatur, Stuttgart 1957,1,1, str. 13-23). Jedním z nejnápad-nějších prvků, jenž totalitami diktaturu odlisuje od dřívějších forem despotické vlády, je téměř dokonalý monopol masového ovlivňování, jakož i provádění čistek, a to i ve vlastních řadách a v době relativní politické stability, a konečně simulovaná přiznání nepřítele a „fungování" koncentračních táborů (ibid., IV, 11, str. 103, IV, 15, str. 140-154). Také H. Arendtová poukazuje na skutečnost, že totalitami politika není mocenskou politikou ve starém smyslu, neboť za ní leží nové, dosud neznámé představy o realitě a moci vůbec {Elemente und Ursfrúngc tatakr Herrschaft, Frankfurt a. M. - Berlin - Wien 1975, III, 12, str. 48-181). Originalita totalitní vlády, jejíž činy ve známé historii nemají paralelu, ukazuje se především v tom, co je obecně označováno jako zločiny tohoto systému. Charakteristické u nacistických zločinů odsouzených v Norimberku bylo to, že je nelze postihnout pomocí principů Desatera ani se nedají odsoudit a potrestat existujícími právními prostředky; proti zavražděným, kteří se ničeho nedopustili, stojí vrahové, kteří sice vědí, co je vražda, avšak jsou subjektivně nevinní, protože nejednali z „vražedných motivů". Nacistické plynové komory a sovětské koncentrační tábory porušily kontinuitu západních dějin, neboť nikdo nemůže 7,3 ně převzít odpovědnost. Současně ohrožují i onu solidaritu lidí navzájem, jež je vůbec předpokladem toho, aby se mohli odvážit posoudit jednání jiných. Také Gerhard Lcibholz {Strukturprobleme der modernen Demokrate, Karlsruhe 1958, 111,1, str. 225—231) považuje totální stát za politický fenomén dvacátého století. V totálním státě je individuum zrušeno, není již subjektem, ale pouhým objektem, nástrojem, číslem, jehož totální stát používá pro uskutečnění sledovaných ideologických účelů. Historicky bylo s fenomén totálního státu dosaženo stadia, v němž je uskutečněn zlom s Evropou a evropskou tradicí, vztahujíc k faktu, že člověk povstává proti Bohu a staví se na jeho místo. ' K. R. Popper,Die offene Gesellschaft undihreFánde. Band 11. Fahche Pruphtten,~&zm 1958,2, V,str. 77. nomenem ící se K tomuto Popperovu náhledu třeba dodat, že pokusy o totální uchopení individua, společenských skupin i celé společnosti, úsilí o úplnou likvidaci lidské duchovnosti a spontaneity-, bezstrukturní a aformní plíživost ataků spojená s jistou in-dolencí i vůči materiálním raktorům a zájmům stejně jako nezávislosti na vnějších účelech jsou staré jako lidstvo samo. Tak jak se rozvíjejí člověk i lidská společnost, racionalita jejich myšlení i jednání, tak se ve stejném rozsahu stupňují i tendence k iracionalitě a faktory, jež v počátcích vývoje lidské společnosti se objevovaly jen náznakově a v hrubých rysech, nabývají v historickém procesu interference vzájemně divergentních sil nejen na ostrosti svých rysů, ale i na intenzitě svého úsilí. Fenomény, jež ve svém souhrnu jsou dnes označovány za totalitami, nejsou tedy konse-kvencí zásadní změny v psychické struktuře člověka či ve struktuře společnosti, ale lze je spíše považovat za reakci na novou realitu industriálni a masové společnosti a za projevy procesu adaptace jejím podmínkám. Tak j ako na jedné straně tyto fenomény aktivizují působení destruktivních sil a aktualizují potenciální destruktivitu člověka, neboť mu dávají do rukou prostředky totální destrukce i manipulace, tak na druhé straně těmito fenomény stupňované divergence ve společnosti podmiňují i intenzifikaci pozitivních tvůrčích sil jako nositelů společenské konstrukce.4 Zlom v kontinuitě člověka a stávajících tradicích historického procesu nelze tedy spojovat s pouhým faktem, že vlivem postupující technizace a zmasovění -.polečnosti člověk dnes disponuje prostředky, jež mu v míře, kterou minulé věky nejen neznaly, ale snad ani nepředvídaly, umožňují vystupňovat jeho destrukti-vitu. Jestliže již Platón geniálně postřehl a vyabstrahoval ze současných poměrů destrukti vitu člověka, jenž se stává vlkem v touze po „lidském mase a příbuzné krvi",5 potom neexistuje rozdíl entity mezi touto destruktivitou, jež se musí spokojit jen s dostupnými prostředky, a destruktivitou člověka v moderní době, která je již vybavena moderním technickým potenciálem. K tomu, aby totalitami diktatura se stala skutečným zlomem v dosavadní lidské kontinuitě, by bylo třeba splnení jiné základní premisy, a to všeobecnosti procesu destruktivity. Dokud se tak nestane v tom směru, že většina lidské společnosti bude proces destruktivity buď přímo realizovat, nebo vědomě a aktivně podporovat, dokud se naleznou lidé čelící s krajním úsilím až po mez vlastního obětování i těm nejnelidštějším metodám, dokud tedy ono „rakovinotvorné bujení", tento kontinuitní zvrat, jehož zárodečnost naznačuje již Platón,6 nezachvátí celý organismus člověka a společnosti, není závěr o zlomu v lidské kontinuitě namístě. 4 Obdobně uvažuje i Franz Neumann (Demokratischer und autoritám Staat, Frankfurt a. M. 1967, 7,1, str. 224-227), podle jehož náhledu totalitarismus, ačkoliv není novým fenoménem, jc vc své moderní formě určován zvláštnostmi industriálni společnosti. Moderní industriaiismus je politicky ambivalentní, neboť 'intenzivňuje dvě navzájem diametrálně protikladné společenské tendence, trend ke svobodě a k represi. fechnizování společnosti může z jedné strany znamenat, že lidé jsou dokonale závislí na komplexním integrovaném mechanismu, jenž může působit jen ve vysoce organizovaném a hierarchickém systému, . proto je nucen prémiovat disciplínu, poslušnost a podřízení, avšak na druhé straně může technika posílit -ehedůvěru, vědomí vlastní síly a pocit solidarity. 5 Platón, Ústava, Praha 1921, VIII, 16. 6 Ibid., VIII, 15. Již Platónova známá analýza tyrannis/ jež podle mého názoru představuje nejlepší filozofický a sociologický výkon svého druhu, je dostatečně průkazným svědectvím, že svět se od doby Sokratovy a Platónovy příliš nezměnil. Platónův akcent na souvislost stavu individuální psýché a celé společnosti i jeho vystižen1' ominózních konsekvencí „přebujelé svobody", jež se zvrací v „největší a nejsurověji í otroctví", tvoří jen celkový rámec jeho teorie, jejíž jednotlivé body jsou excelentní kritikou a zobrazením i dnešních totalitárních tendencí. Nechybí zde především analýza počátků totalitárních snah, v jejichž středu stojí zejména koncentrace na masy spojená s demagogickou manipulací jejich mínění a ladění, ostře divergující s procesem likvidace všech nepřátelských elementů. Také Platónův tyran jde cestou svých totalitárních nástupců, neboť jedním dechem „vyhání ?.c ■■ zemč, zabíjí a slibně naráží na vymazání dluhů a rozdělení půdy",8 a to s jediným ■■ cílem dosáhnout poslušnosti davů. Také průběh upevňování moci spatřuje Platón v úzké koherenci s fyzickou likvidací těch, kteří byli denunciováni jako nepřátelé : lidu a obviněni z toho, že „strojí úklady svobodě lidu a jsou oligarchického smýšlení".9 Tento mocenský proces má v Platónově interpretaci již všechny atributy teroru, jehož prostředky jsou nejen křivá obvinění, ale i vraždy a utrácení lidských životů. Tento totalitní teror proniká i do soukromí a vede k demoralizaci nejen v rodinách, kde „otcové se bojí svých synů", ale i ve školách, kde „učitelé se lísa-jí ke svým žákům".10 Takový teror sahá nejen k čistkám, jež „postihují nejlepší a zachovávají nejhorší", ale i k propagandě,'1 a to vše za neustávajícího pohybu, „aby lid měl trvalou potřebu vůdců".12 Eklatantní totalitní rysy odhaluje Platón i ve zjištění, že politický teror je namířen také proti příbuzným a přátelům, neboť „chce-li se vládnoucí udržet u moci, neponechá z přátel ani z nepřátel žádného významnějšího člověka". Pozoruhodná je i Platónova anticipace stranické a společenské struktury současnosti, neboť zatímco „třída lenochů a marnotratníků" představuje dnešní totalitami oligarchii jako celek, zobrazují „trubci s žahadly" stranický a státní aparát a „trubci bez žahadel" aparát totalitárních masových organizací.lj Již antice, jak zjišťujeme z Platónovy analýzy, nebyly neznámy ani totalitami komponenty „internacionalismu", institucionálně vyjádřené ve shromažďování „trubců" i z ciziny a v jejich případné „internacionální pomoci" stejné jako v jejich infiltraci do těch zemí, kde tyrannis doposud nezakotvila.'4 Tato politická teorie není plodem filozofické spekulace, kjaké se Platón nechal podnítit při konstruování své „nejlepší ústavy", ale je geniálním zpodobením existující společenské reality, k jehož transparenci přispívá nejen syntetizující pohled na zkoumanou otázku tyrannis, ale i básnické, zejména metaforické prostředky. 7 Ibid., VIlí^lŠ. s Ibid., VIII, 16. 9Ibid. 10 Ibid., VIII, 14. 11 Ibid., VIII, 17. 3 Ibid., VIII, 17. 11 Ibid., VIII, 15. 14 Ibid., VIII, 18. Právě tato metaforičnost umožňuje nám i dnes po tisíciletích poznat a analyzovat v některých symptomech převratných období athénské poliš právě ty komponenty, jež jsou dnes všeobecně označovány za totalitami. Je-li tedy některými autorv poukazováno na skutečnost, že moc nikdy předtím nebyla spatřována jen v organizované funkční souvislosti samé bez zřetele na všechny přímé materiál-ní faktory,IS děje se tak bez dostatečného zvážení nahodilosti, jež vždy sváděla dohromady prostředky moci s materiálními činiteli, a to právě proto, že jejich využívání umožňovalo mocenskou hru. I tato hra má však hlubší podtext, neboť jejím základem a principem je útok na duchovnost a racionalitu člověka, v jehož finálním stadiu, v etapě realizace přehodnocování všech hodnot a totalizace sociálního dění, se i otázka moci stává nakonec nadbytečnou a iluzorní. Každé neúměrné zesílení ideologicko-fiktivních prvků sleduje í v sebezastřenější formě vždy jen jediný cíl, a to preparaci člověka směřující k jeho odlidštění.Toto podražení hladu po moci hladu po konzumování lidské duchovnosti postřehl právč již Platón ve své metafoře o důsledcích spojených s kultem v Arkádii, kdy ten, kdo „požil lidského masa a okusil lidské krve", se nezbytně stává vlkem. Nacházíme je však zřetelně vyjádřeno i ve funkcionování středověké inkvizice, jež amorfní povahou své struktury a tím, že činila každého potenciálně podezřelým z hereze, aniž vvmezila její hranice a stanovila její obsah, připomíná již v mnohých směrech kafkovský svět obludné bezstrukturnosti a vágnosti fenoménu destruktivity, v němž jsou nakonec rozmělněn]' i všechny pokusy o zachování sebeidentifikace. Se stejnou přebujeíostí fiktivního se setkáváme i v období jakobínskeho teroru, jenž v Robespierrově a Saint-Justově interpretaci reprezentuje již mnohem hlubší vrstvy psychické struktury člověka, než jaké lze spojovat s pouhou touhou po moci. Destruktivní prvek, který je dnes u díla ve všech totalitních systémech, ať již v podobě plynových komor, koncentračních táborů či různých psychických : způsobů likvidace lidské spontaneity a sebeidentifikace, nepředstavuje tedy žádné historické novum, neboť je nejen zabudován do lidské přirozenosti, ale tvoří i neoddělitelnou část celého historického procesu. Historickou originalitu současných totalitních systémů nelze proto podle mého názoru spatřovat ani v tom, že v totalitě je normativní zrušeno faktickým,16 stejné jako ani v tom, že totalitní vládaje sice nezákonná, ale není svévolná, neboť reprezentuje určitý druh instance, a to „zákon dějin" i „právo přírody"; i otázka normativity a fakticity může být totiž zkoumána pouze v úzké koherenci s kontinuitním a historickým procesem. Proto také závěr o realizaci „nadlidských zákonů historie" není opodstatněn tam, kde totalitní systém sice ignoruje pozitivní právo tváří v tvář takovým instancím, nicméně však při uzavírání lidí do „železného pouta teroru" stále naráží na skutečnost lidské spontaneity. Jinak vyjádřeno, dokud se totální destruktivita nestane obecným či alespoň převažujícím jevem, zůstává normativní normativním a fak- 15 Napf. Hannah Arendt, Element? und -Wien 1975,111,12, str. 48 i näsl. K C J Friedrich, Totalitäre Diktatur, Stuttgart 1957,1,1, sti. U Ii f Inprunge Maler Herzhaft, Band I-III, Frankfurt a. M. - Berlin 110 J. Demokracie a totalitarismus 111 tické faktickým, to je i svévolným. Z téhož pohledu je třeba uvažovat i odpovědnost totalitních vládců a jejich pomocníků, neboť dokud existuje kontinuitnosr v nazírání na společenské a mravní hodnoty, existuje i odpovědnost za jejich pn- ; rušování. Na podstatě této odpovědnosti nemůže proto nic změnit ani monstró/.- , nost zločinů, porušujících historickou kontinuitu, ani údajné vědomí subjektivní \ neviny jejích vykonavatelů vyznačující se nedostatkem „vražedných motivů", ani i jednání proti směru dějin se nemůže zcela obejít bez nezbytného prvku legitima- ■ ce. Tato vzpoura proti lidskosti není ostatně atributem teprve moderních totali- í tárních tendencí, ale variuje v nejrůznějších formách celou historii. Její zřetelné % rysy ukazuje již Platónův Kalliklés, jemuž také již nejde o pouhou opravu lidské * a historické kontinuity, ale o její totální změnu.1' Tyto diskontinuitní tendence { jsou příznačné i pro všechny tvary exkluzivního homocentrismu a teorie o nad- : člověku i rasové teorie. Jestliže tedy Leibholz považuje za zlom v evropské tradici s faktum, že člověk povstává proti Bohu, je třeba dodat, že tato povstání jsou jiv, ! značně staršího data, neboť prolínají celou historii. Ominóznost jejich kousek- * vencí spočívá v tom, že kdykoliv člověk usiloval o likvidaci své transcendentálni ..<* potřeby, suspendoval tím současně i samu podstatu lidskosti. b) Vznik a kořeny totalitarismu Moderní totalitarismus je tedy společenským jevem, jenž má hluboké kořeny v nejrůznějších oblastech a také v nejrůznějších podmínkách ekonomických, politických a sociálně psychických struktur. Tento jev nejen není novým fenoménem dvacátého století, ale je historicky podmíněn do té míry, že jej lze filozoficky a sociologicky analyzovat jen v souvislosti s předchozím historickým procesem.'8 Tak zejména faktum ekonomického podhoubí totalitarismu je historicky dostatečně známo stejně jako jeho úzká souvislost s egalitářským laděním mas. Již všechny řecké tyrannis znaly propagační účinky hesel o odpuštění dluhů a dělení půdy a také římští cézarové měli své zkušenosti s materiální podporou mas. Rovněž současná orientace komunistických států na uspokojení materiálních potřeb obyvatelstva představuje tedy jen novou variantu na staré téma. Jejich úloha je tím snazší, čím extrémnější jsou diskrepance v ekonomickém a sociálním statusu jednotlivých vrstev obyvatelstva. Propastná divergence tohoto statusu v řadé '•' Tuto novou kontinuitu zajistí dle Kalliklova náhledu jen člověk, jenž všechno „ze sebe setřese, prorazí a unikne ven, pošlape všechny tv naše zápisy, kejkie, zaklínadla a nepřirozené zákony, povstane a náhle se objeví ten otrok našim pánem a nijako plamen vyšlehne právo přírody" (Platón, Gorgias 1,480-484). 18 Ekonomickou premisu totalitárních tendencí postihl a analyzoval již J. J. Rousseau (O společenské smlouvě, Praha 1949, II, XI), jenž varoval zejména před konsekvencemi krajností bohatství a chudoby pro existenci obecného blaha, neboť zatímco z jednoho vztahu vzcházejí zastánci tyranie, z druhého tyrani. Rovněž H. Marcusc (Der eindimenňonale Mcnscb. Studien zut Ideologie derfortgatbrittenen Industriegeselhchaft, Neu-wied - Berlin 1967,2, str. 39-75) poukazuje na úzkou souvislost trvajícího konfliktu mezi produktivními schopnostmi společnosti a jejich destruktivním využitím s totální správou a totální závislostí správy na veřejných a soukromých „silách vedení". "rozvojových zemí i v některých západních státech signalizuje sice zřetelně nebezpečí posunu těchto zemí do komunistického bloku, avšak myšlenkové ladění jejich vládců zdá se být ve znamení spíše toho smýšlení, jaké měli představitelé ancien régime ve Francii před rokem 1789, než aby vzali v úvahu poučení • z konsekvencí roku 1793. Podíl ekonomické politiky na vzniku imperialismu 20. - století je natolik maniíestní, že se zdá, i když v invertním smyslu, téměř nasvěd-£ čovat „správnosti" marxistické teze o nevyhnutelnosti přechodu od kapitalismu »k socialismu. Nicméně však jistá míra sociálního vyrovnání, k němuž dochází rZ y některých zemích západní Evropy, zdá se nasvědčovat počátkům jiného tren-"" du, jehož vyhlídky jsou však zatím v nedohlednu. Již první kroky této koncepce státu blahobytu orientovaného na „péči o bytí" ukazují totiž na celou řadu jiných úskalí,jež ji již předem vystavují závažným pochybnostem. K těmto úskalím třeba zařadit nejen depoíitizaci konzumně standardizovaných občanů a jejich íalešnou angažovanost, implikující tendenci k identifikaci systémů s otevřenou a s uzavřenou politickou strukturou stejně jako nepochopení skutečných sociologických . podmínek mírové koexistence, ale také určitou ekonomickou stagnaci, jejíž zá-"' kladní příčinou je posun od podnikavosti a podnikatelství ke konzumování, od i:"mentality nezávislosti na státu k ladění sociální zajištěnosti státem. Jak se zdá, ani i v budoucnu nebude mít totalitarismus úspěch tam, kde se podaří udržovat obě • tyto tendence na stupnici vzájemného napětí, kde po období intenzivního státního intervencionismu bude vždy následovat údobí zesílené soukromé iniciativy ,J a naopak, kde přebujelosti soukromého podnikání bude čeleno následnou jistou mírou socializace. Potud také přesuny od konzervativních vlád k vládám socia-, listickým a naopak, jež v současné době charakterizují politickou strukturu některých západních zemí, se zdají být symptomem působení tohoto napětí, jehož prezenec vylučuje alespoň bezprostřední nebezpečí totalitarismu.19 Historický ... pohled tedy ukazuje na totalitní skutečnost, resp. její nebezpečí a blízkost všude tam, kde strukturální ekonomické vztahy neumožňují buď vůbec žádný, nebo jen nepatrný pohyb. Tak je tomu vždy tehdy, když se soukromé nebo státní podnikání ? dostane do pozice monopolu, jenž vyřazuje funkcionování kontinua napětí obou základních strukturálních elementů, tj. ekonomického individualismu a kolekti-vismu. Z tohoto hlediska není tedy podstatný rozdíl mezi ekonomickými kořeny totalitárních tendencí v Periklových Athénách, kde konfiskovaného soukromého majetku bohatých občanů se z valné části zmocnili demagogové a kdy proletariát byl pacifikován tím, co Hasbach nazývá metodou darů,20 a kořeny těchto tendencí • v moderní době, kdy v totalitních systémech těží z realizované „socializace" vý-a robních prostředků především vrstvy stranické a státní oligarchie, zatímco ostatní obyvatelstvo je podrobeno procesu nivelizace, na němž participuje proletariát. " Zdá se také, že i stupeň realistického pohledu je u těchto dělnických a konzervativních vůdců přece jen vyšší, nežjak tomu bvlo v době, kdy např. ještě Laski usuzoval o sovětském Rusku, že v něm nemůže dojít k posunu směrem k totalitarismu, neboť zde neexistuje a ani nemůže vzniknout rozpor mezi výrobními vztahy a výrobními silami (Harold J. Laski, Úvahy o revoluci naší doby, Praha 1948, str. 310 a nási.). * Wilhelm Hasbach, Die modeme Demokratu, jena 1921,11, 8. kap., str. 393-414. 112 L Demokracie a totalitarismu 4. Autokracie 113 Hasbach má tedy pravdu v rom, že „stejné základní pudy lidské přirozenosti niusj za stejných okolností vyvolat stejné účinky" a že již řecká demokracie, v jejímž rámci Athény se učily poznávat lesk a nejistotu obchodního a průmyslového • státu, podléhala mutatis mutandis stejným nebezpečím, jež podle Tocquevilleho • ohrožují i moderní demokracii. > Tento závěr platí i pro oblast politické a třídní struktury společnosti, kde to- ; talitarismu afirmativní tendence jsou podmiňovány zejména stavy chaotických \ krizí štěpících společnost a vyvolávajících potřebu společenské unifikace.21 Tako- f vá krizová situace vedla k totalitárním tendencím již v Athénách po peloponéske válce, kdy proces demagogické manipulace mas a denunciace občanů měl rovněž \ svou ideologickou odezvu v postulátu „čistoty státního náboženství a výchow 'f mládeže". Odsouzení Sokratovo je z tohoto pohledu anticipací totalitárně ladě- <: ných procesů, k jejichž historickým mezníkům patří také středověké inkviziční í soudy a revoluční soudy jakobínů. Inscenované politické procesy, k nimž dochá- ¥ zelo v sovětském Rusku v třicátých letech a v ostatních komunistických státech na sklonku čtyřicátých a počátku padesátých let, nepochybně překonávají svou 1 technikou vše, co jim v uvedeném výčtu „justičních vražd" předcházelo. Nicméně však např. prvky „spontánní" spolupráce katů a jejich obětí, jež nejvíce charakte- * rizují tyto totalitami procesy, jsou zárodečně vyjádřeny již ve středověkých au-todafé, kde kajícnost a doznání obětí byly strukturálně zabudovány v monolitní apokalypsu soudního procesu. K těmto totalitárním anticipacím třeba přičlenit i existenci politických klubů, jež měly určitý význam již v antickém Řecku a svým institucionálním dopadem se uplatnily především ve Francouzské revoluci, kde zcela zřetelně manifestovaly význam role „osvícené" avantgardy. Teze o „historické roli" komunistických stran a její institucionalizacc v každém detailu státního a společenského života představuje tedy jen rozvedení již známého tématu, i když ; v technicky, organizačně i racionálně mnohem zdařilejší podobě. Také současná totalitami administrativa fungující jako „prodloužená ruka" osvícené avantgard) má nespočet historických předchůdců, jejichž řada začíná již východními despo-ciemi. Zřetelně jsou tyto totalitami prvky obsaženy i v instituci komisařů Francouzské revoluce a v jejich činnosti v období 1791-1793.22 21 Na tuto podmínku institucionalizacc totalitarismu poukazuje J, L. Talmon (Politlscher Mcssianismus, Koln - Opladen 1963, str. 458 a násl.) ve své analýze evropské revoluce z roku 1848, kdy menšina to-taíitárních demokratů potřebovala k tomu, aby odstranila odpor různých konzervativních sil, podmínky katastrofální krize a ideové války na způsob křižáckého tažení. Také James Burnham (Die Revolution Jer Manager,Wien 1949, XI, str. 148-166J si všímá iáktu, že diktatury vznikají v obdobích společenských krizí a velkých převratů, a nachází nápadnou podobu mezi diktátorskou politikou přítomnosti a politikou přechodného období mezi feudalismem a raným kapitalismem.Tito diktátoři 16. a 17. století nebyli dle jeho náhledu totalitárními diktátory jen potud, že nedisponovali k tomu nezbytnými technickými prostředky nicméně jejich činy překvapivé odpovídají činům dnešních totalitních vládců.Tato podobnost se týká nejen vyvlastňovaní nepřátelských institucí, použití inkvizice k politickým účelům, uspořádání inscenovaných procesů, požadavku přísahy věrnosti a pronásledování a zabíjení desetitisíců odpůrců v selských válkách a kacířů v náboženských válkách, ale i paralel v ideologické oblasti, neboť teze o králích z „boží milosti" byla jen tehdejší verzí současného vůdcovského principu. 2' Jedním z úkolů těchto komisařů bylo realizovat opatření zákonodárného shromáždění, podle něhož - Vznik moderních totalitárních systémů je v oblasti politické struktury uváděn v souvislost s rozpadem dosavadní třídní skladby společnosti, popřípadě opačně -š nedostatkem jakéhokoliv společenského strukturování.23 Otázka třídní struktury bude podrobněji analyzována v jiné souvislosti, avšak již zde při zkoumání vzájemných vazeb funkcionování třídní struktury a totalitárního systému třeba poukázat na to, že každá teze o beztřídní společnosti je iluzí, vedoucí k politicky ominózním důsledkům. I když zpětný pohled do historie potvrzuje, že totalitami systémy vznikají v úzké koherenci s rozpadem existující třídní společnosti, ukazuje také současně, že tento společenský rozpad nemá za následek zánik třídní struktury, ale jen její změnu se zachováním všech konsekvencí vyplývajících z faktu společenského rozdělení. Tak jako řecká „totalitami demokracie" po pádu ■oligarchické vlády třiceti vedla jen k vystřídání jedné třídní vlády druhou, když namísto bohaté oligarchie se zmocnili vlády demagogové, tak i vláda jakobínů, dovolávající se Rousseauovy koncepce suverenity všeho lidu, představovala nakonec jen jinou verzi monologu příznačného již pro období ancien regime. Také současné totalitami státy se opírají o technicky perfektně propracované a institucionálně zabezpečené třídní panství, jež z hlediska své vyhranenosti a ostrostí kontur se již bezmála blíží perfekci. Pro vznik a funkcionování totalitárních systémů je tedy z hlediska třídní skladby společnosti - na rozdíl od funkcionování některých jiných společenských řádů - určující skutečnost, že totalitami systém V souladu s imanencí svých totalitárních tendencí uvádí do pohybu i masy. Masy obyvatelstva mají v základní třídní struktuře společnosti specifické postavení potud, že jim v zásadě chybí třídní vědomí. Tak tomu bylo však ve všech etapách vývoje a ve všech společenských typech s výjimkou historicky krátkodobých období jejich aktivizace. Z tohoto pohledu byly tedy např. i masy venkovského obyvatelstva ve středověku třídně amorfní a z této neutralizované pozice vystupovaly teprve v období společensky silně vyhrocených situací, k jakým vedly např. selské války. Tento fakt jejich časově převažující třídní „neutrality" však nemění nic na jejich významu, neboť i v dobách své inaktivity představují nezbytný rezervoár těch či oněch třídně divergentních společenských sil. Argumentace H. Arend-tové24 je tedy dle mého názoru nesprávná potud, že považuje totalitami hnutí za v zájmu vnější a vnitřní jistoty státu byli všichni občané povinni si opatřit potvrzení o své politické spolehlivosti. Komisaři konventu měli za úkol také udržovat a oživovat revoluční ladění lidu proklamacemi a osvětou. Novv základ byl činnosti komisařů dán zřízením Comité de salut public, jemuž byli podřízeni. Podle instrukce vydané Comité de salut public dne 7. 3.1793 méli komisaři dbát o to, aby Francie se stala jednotnou, nedělitelnou zemí. Comité jim současně stanovil povinnost podávat pravidelné zprávy a předložit pracovní plány. Jak poukazuje Carl Schmitt (Die Diktatur, München - Leipzig 1928, V, str. 153-170), výsledkem byla tvorba centrálně ovládaného vládního aparátu, ve kterém již nebyly obsaženy intermediární prvky. 23 Zhroucení třídní společnosti vjvolaio dle Arendtové stejně příznivé podmínky pro vzestup nacistického Hnutí, jako nedostatek jakékoliv společenské štruktúrovanosti ruského obyvatelstva připravil pád Kerenské-ho vlády bolševismem (Hannah Arendt, Elemente und Ursprünge totaler Herrschaft, Frankfurt a. M. - Berlin -Wien 1975, III, 10, str. 33-62). r ' 24 Hannah Arendt, Elemente und Ursprünge totaler Herrschaft, Franklurt a. M.- Berlin - Wien 1975, III, 10, str. 33-62. 114 L Demokracie a totalitarismus jedinou organizační formu adekvátní masám a že vůbec klade tak silný akcent na možnost jejich organizační štruktúrovanosti. Organizovanost mas, i když seji podaří institucionálně realizovat, ústí totiž vždy nakonec v pouhou fikci; jestliže tvk tomu není ani u společenských elit, tím méně pak u mas lze předpokládat reálnou možnost retence jejich politické a společenské angažovanosti. Historie nám však neukazuje masy pouze v roli pomocníků totalitárních systémů a nástrojů pen citování celé společnosti, ale také ve zcela odlišné úloze, i když historiek)- vždy jen, krátkodobé, kdy se přibližují angažované „třídní" pozici pozitivních tvůrčích společenských sil či ji ještě krátkodoběji samy s těmito silami společně zaujímají. Tato aproximace lidových mas pozitivním pozicím se manifestně projevila v době řeckých vítězství nad Peršany, v povstání otroků, husitských válkách a středověkých selských bouřích, v národněosvobozeneckých hnutích, v boji moderního proletariátu, jakož i v celé řadě jiných historických událostí. V těchto obdobích aktivita5 mas byla sice z historického pohledu vždy jen krátkodobá, a navíc byla vystřídána epochou jejich neutralizace nebo i pervertování, nicméně však ukazovala se v/dv jako nezbytná podmínka společenského pokroku a udržení kontinuity člověka. Totalitami ladění mas a jejich manipulovatelnost k totalitním tendencím tedy nejen nejsou novým historickým fenoménem souvisejícím teprve se vznikem fašismu a nacismu, ale navíc nejde o jediný fenomén určující jejich myšlení a chování, neboť přispívají i nezastupitelným pozitivním způsobem k fiinkcionování základní společenské struktury. Z tohoto důvodu se nelze ztotožnit ani s náhledem,2-' že masový úspěch totalitárních hnutí znamenal konec dvou iluzí, z nichž první předpokládala aktivitu všech občanů, zatímco druhá vycházela z toho, že politicky neutrální a indiferentní masy jsou bez politické váhy a tvoří jen pozadí politického života národa. Symptomy, jako z historie známé prolínání invertních rolí mas, jejich angažovanost v pozitivních směrech a naopak jejich znovu se opakující pervertování od rudimentárních podob v počátcích vývoje lidské společnosti ke stále eklatantnčjším formám v moderní době, ukazovaly již před vznikem moderních totalitárních hnutí na základní ambivalenci mas, jež není sice důvodem k pesimismu, avšak ani k iluzím. Proto nelze sdílet ani přesvědčení'6 o zásadní diskrepanci mezi moderními masami, o něž se opírají totalitami vlád)--, a masami předcházejících století. Atributy nesobeckosti a dezinteresovanosti v otázkách vlastního blaha, jež se dle těchto náhledů manifestují v moderních totalitárních masových organizacích, nejsou konsekvencemi změny vlastní psychické struktury mas, ale spíše jen její zevně konstruovanou nadstavbou, v jejímž základu leží železná disciplína totalitárních společenských poměrů a strach. Obdobné ladění, jemuž se nedostávalo bezprostředních materiálních impulsů, měly také masy francouzského obyvatelstva v letech 1791-1793, stejně jako ve všech dřívějších í pozdějších dobách, v nichž celá společnost byla uvedena do stavu totálního pohybu, v jehož světle materiální aspekty života tváří v tvář totalitnímu teroru a všeobecné 4. Autokracie 115 wr 25 Ibid. 26 Ibid. icjistotě se staly nakonec zcela iluzorními. Je-li poukazováno konečně i na to, že idpadnutím třídní struktury (správněji však řečeno se změnou třídní struktury) se proměnily potenciální apatické většiny v neorganizovanou, nestrukturovanou masu zoufalých individuí, je tím charakterizován historický jev, jenž byl znám již předchozím staletím a pro který je určující ominózní zjednodušení společenské organizace a odstranění všech intermediárních sil.-7Tendence ke zjednodušování politických a společenských struktur doprovázená teoriemi o bezstátní či bez-cřífiní společnosti signalizují vždy nebezpečnou blízkost totalitárních tendencí, neboť s likvidací intermediárních prvků jsou odstraňovány i poslední možnosti institucionalizace spontaneity a totalitnímu aparátu vládnoucí třídy nebrání již nij v jeho růstu k monstrózním rozměrům.28 Totalitní tendence nejsou však pouze plodem katastrofálních krizí, zejména v jejich vnější jevové formě, ale připravuje je a vede k nim i pozvolný „plíživý a zhoubný" proces, jehož počátek je ve fungující demokratické společnosti a v jejích institucích. Tato přístupnost demokracie totalitárním tendencím byla známa již Platónovi a Aristotelovi a v novější době na ni upozornil především Tocque-ville, jenž míní, že myšlenka jediné a centrální moci, usměrňující všechny občany po dle jednotných předpisů, odpovídá přirozenému stavu vědomí člověka v demokratickém společenském stavu. Tato moc demokracie je podle jeho náhledu ještě centralizovanější a mocnější, než jak tomu bylo v monarchiích, jež moc zmateria-li/ovaly, zatímco demokracie si chtějí „podřídit vůli".29 Tyto svobodě nebezpečné tendence, jež dbají již méně práv jednotlivce vedle rozšiřujících a upevňujících se práv společnosti, vyrůstají z egalitářského ladění a rozhodujícím způsobem přispívají k tomu, že ve vědomi členů demokratické společnosti vznikají předpoklady nového despotismu, zejména v připravenosti občanů přijmout vzrůstající jednotu a sílu sociální moci jako nevyhnutelné omezení individuálních svobod.30 I když egalitářské tendence existují v každé společnosti, dochází i podle mého názoru v demokratickém systému k jejich intenzifikaci často v takovém rozsahu, který již nabývá charakteru „zhoubného bujení". Nebezpečí tohoto egalitářského totalitarismu nevzniká proto, že jednotlivci či společenské skupiny se domáhají rovných práv a rovného postavení ve společnosti, neboť také aproximace rovnosti náleží k nezbytným komponentům společenského a politického procesu. Takové leiKD jev výstižně analyzoval již Coridorcet {Ocuvm, <'77, p. 18, citováno dle Carl Schmitt, Die Diktu-.';«;, Aliinchen- Leipzig 1928, VI, str. 171a násl) ve své řeči o republice z 12. 7.1791: „Nežijeme již v době, vc které uvnitř státu existovaly mocné skupiny a třídy. Nyní stojí jednotlivce, izolován obecnou rovností, vúři jednotnému celku a je třeba jen malo mocenských prostředků, abychom jej donutili k poslušnosti." Tento takt afinity mezi marxistickou diktaturou proletariátu a jakobínskym režimem naznačuje ostatně i E^ngels ve své promluvě k představitelům Svazu komunistů v březnu 1850: Je to totéž, jako ve Francii (citováno dle; C. Schmitt, opus cit., VI, str. 2051. Na nebezpečí neodolatelné moci většiny však již předtím upozornil Madison {Fedemlist, Nr. 51), podle jehož názoru musí být chráněna nejen společnost jako celek proti tlaku vládnoucích, ale i část společnosti proti nespravedlnosti druhé části, a také Jefterson (dopis Jeffersona Madisonov? z 15. 3.1789) ve zdůraznění hrozícího nebezpečí tyranie zákonodárce (citováno dle: Alexis de Tocqueville, Über die Demokratie in Amerika, München 1976, I, II, str. 299 a násl.}. Jürgen Feldhofi", Die Politik der egalitären Gesellschaft, Köln - Opladen 1968, str. 45 a násl. 116 I. Demokracie a totalitarismus nebezpečí však bezprostředně hrozí všude tam, kde k egalitářským tendencím je přiřazován prvek nivelizace a všeobecné standardizace všech společenských jevů a kde v důsledku toho na každý projev individuálnosti a spontaneity se pohlíží s krajní nedůvěrou spojovanou často i se sankcí. Paradoxnost takové egalitářsky laděné společnosti tkví však v tom, že ve skutečnosti nejen neponechává žádný prostor pro skutečnou aktivitu, ale naopak přispívá významným způsobem k etablování řádu s rozsáhlou společenskou stratifikací a nedostatkem společenské konvergence. Typickým projevem takové intolerance vůči všem difúznírr společenským prvkům, jež neprojevovaly ochotu se podřídit oficiálnímu standardu, byl mecarthismus, jehož základním atributem byl monopol interpretace, co js či naopak není v „americkém zájmu", a s tím související etablování mocenských instrumentů zasahujících hluboce do osobního života jednotlivců. Ani tento druh totalitarismu není však novým historickým fenoménem, ale objevoval se zpravidla vždy v dobách, kdy stav společnosti dosáhl určitého nivo politických práv či ekonomického standardu převážné většiny svých členů, a podmiňoval tím ega-litářské ladění, s nímž však disonovalo jeho ohrožování jednotlivci či společenskými skupinami stojícími mimo rámec všeobecné standardizace a egalizace. Tak tomu bylo i v době Sokratově, kdy nálady mas podněcované demagogy se obracely nejen proti ekonomicky zajištěnější oligarchii, ale byly nepřátelsky zaměřeny i proti osobnostem stojícím stranou obecného trendu. Tato totalitaristická nákaza je zárodečně obsažena i ve struktuře a funkcionování např. americké společnosti, pro kterou i mecarthismus představuje jen jednu z epizod v celkovém kontextu všech konsekvencí etablovaného egalitarismu zvyků a konvencí. Egalitářsky totalitarismus vzniká však v podobě sekundární mocenské sféry i na půdě etablovaných totalitárních systémů a v souladu s jejich intencemi. Tento v jistém smyslu paradoxní jev je podmíněn zejména psychickou strukturou mas, které na jedné straně projevují znatelnou indolenci vůči institucionálně vyjádřené nadřazenosti stranické a státní oligarchie i vůči své manipulovatelnosti, současně však inklinují k despotickému smýšlení a chování v detailech každodenního života a ve sféře, kterou jim totalitní aparát vyhradil k samostatné mocenské hře. Sekundární charakter tohoto společenského totalitarismu nijak nezeslabuje ominózní konsekvence jeho zásahů do osobního života jednotlivců denně vystavovaných projevům a účinkům pervertování mas. Zatímco „oficiální" totalitarismus narušuje spontaneitu člověka globálně, z dlouhodobějších pozic, tolerovaný totalitarismus společenských skupin a společenského prostředí vyznačuje se spíše drobnou kresbou, která je však pro jednotlivce tím nesnesitelnější, čím blíže stojí její původce. Také tato podoba totalitarismu se manifestně projevila ve Francouzské revoluci, zejména po zřízení Comité de salut public, kdy masy totalizované jakobínskou hierarchií totalizovaly samy své bezprostřední okolí denunciací a intolerancí všech nekonformních projevů. Eklatantním způsobem je však institucionálně vyjádřena zejména ve strukturách současných komunistických systémů, jejichž požadavek demokratizace celého společenského života involvuje ve skutečnosti postulát otevření všech bran tomuto způsobu společenského totalitarismu. 4. Autokracie 117 T-italitární tendence mají však své kořeny i v oblasti psychické struktury jednotlivce i společnosti. Z jednotlivých psychických faktorů zde hraje významnou roli především strach, jehož nejen výskyt, ale i institucionalizace v politickém procesu je historicky běžným jevem.11 Také faktor strachuje však nejen psychologickým, ale i sociologickým a historickým fenoménem, a proto jeho souvislost s totalitárními elementy nelze omezovat jen na určité, např. industriálni, údobí dějin. Pro funkcionování totalitámího řádu představuje strach jeden z jeho základních předpokladů, a proto každý totalitami systém inklinuje zabudovat tento faktor do psychické struktury všech společenských skupin, tedy i příslušníků vládnoucí třídy. Zatímco ve vztahu k „nepřátelům" systému je role strachu omezena bez výjimky jen na ryze destruktivní účinky, modifikuje se tato role, pokud jdf o příslušníky vládnoucí třídy a „totalitami masy", především ve směru posílení integrace těchto společenských skupin. Zřetelné znaky diskrepance uvedených rolí strachu jsou patrny již ve Spartě, kde pravidelně se opakující masakry heiló-tů mělv za účel zeslabit v tomto podrobeném cizím obyvatelstvu jakoukoli vůli k odporu, zatímco spartská oligarchie měla být těmito společnými zločiny integrována v mocensky neprostupný monolit.32 Tato integrace vládnoucí třídy má však i svou druhou jevovou stránku, neboť totalitní teror si vybírá oběti i z jejích příslušníků. Tak jako ve Spartě se stal podezřelým a byl likvidován každý, kdo projevil váhavost při realizaci těchto destruktivních záměrů anebo se neosvědčil ve válce, tak později i v období Francouzské revoluce a pozdějších dobách byla integrita vládnoucí třídy udržována také brutálními zákrok}' ve vlastních řadách. Tato kombinace „socializace" zločinu po vzoru Dostojevskčho Běsů a teroru zaměřeného proti vlastním členům ukazuje jednu z nejhorších tváří totalitního systému, jež se již bezmála vymyká nejen z hranic kontinuity člověka, ale jak se zdá, z hranic života vůbec.33 Tyto „integrační snahy" totalitního systému jsou ovládány 51 Souvislost strachu a politiky zkoumal podrobněji Franz Neumann {Dcmokratischcr undautoritärer Sŕaaf, Fran'^turt a. M. 1967,9, T-VI, str. 261-2S5), podle jehož náhledu má pro porozumění role strachu podstatný význam pochopení rozdílu mezi reálným strachem, jenž je reakcí na konkrétní nebezpečí, a neurotickým strachem, jenž je produkován skrze naše Já, může však mít rovněž reálnou bázi. Neurotický strach z pronásledování může vést k úloze Já v mase cestou afektivní identifikace s vůdcem, jež má vždy stejný historický obraz lz,v. falešné konkrétnosti.Tento obraz vychází z teorie, jež přičítá všechna neštěstí mas výlučně spiknutím určitých osob či skupin, a jeho smyslem a cílem je přeměnit reálný strach, vznikající válkou, nouzí, hladem a anarchií, v neurotický strach, překlenutelný jen díky identifikaci s vůdcem. Historie zná řadu takových spiknutí, zejména jezuitů, svobodných zednářů, komunistů, kapitalistu a Židů, na jejichž obvinění je sice jen zrnko pravdy, avšak právě v tomto elementu pravdy tkví i nebezpečí těchto historických obrazů. Stupňování strachu z pronásledování se daří zejména tehdy, když skupina, třída či rasa je ohrožena ztrátou statusu, aniž by porozuměla procesu, jenž vede k její degradaci. Regresivní masové hnutí musí, aby zachovalo identifikaci s vůdcem, institucionalizovat strach. K tomuto cíli vedou tři metody, a to teror, propaganda a společný zločin. ,! Jak poukazuje T. W. Adorno (Studien zum autoritären Charakter, Frankfurt a. M. 1973, VII, 2, str. 419-422), spatřuje totalita v tomto druhu teroru prostředek, jak integrovat divergující elementy represivní organizace,jejíž exkluzivita je udržována jen tehdy, když její členové, kteří jsou drženi ve vzájemné nedůvěře, se střeží a špiclují. ~* V tomto směru má tedy Lcibholz pravdu, jestliže uvádí, že totalitní stát má vždy jen jednu alternativu, a lo bvi totalitním, či nebýt vůbec, a že tedy neexistuje skutečně tvůrčí kompromis, neboť ryzí kompromis vždy předpokládá potenciální uznání jiného subjektu [Strukturprobleme der tnudernen Demokratie, Karlsruhe 1V58,' 111,1, str. 227). 118 I. Demokracie a totalitarizmus principy, jež jsou mu imanentní a jichž se nemůže ani dobře zříci, chce-li zůstat totalitním. V tomto faktoru jc však skryta i neřešitelnost totalitárního dilematu. Aby udržela integritu vládnoucí třídy, je totalitní vláda nucena přistoupit k čistkám mezi svými stoupenci; tím však sama zeslabuje svou mocenskou základnu a uvádí totalitní hnutí do pohybu, kterýjiž nemůže zcela ovládnout. Ukazuje to průběh jakobínskeho teroru, jenž nakonec pohltil témčř celou jakobínskou elitu, a naznačuje to i vývoj fašistického a nacistického hnutí s jeho oběťmi především ve vlastních řadách. Nejvýrazněji však neřešitelnost tohoto totalitního dilematu signifikuje komunistický- systém, jenž uplatňoval uvedené metody „integrace" svých stoupenců v klasické podobě ve dvacátých a třicátých letech a v pončkud méně frapantní formě také ještě na počátku padesátých let, zatímco již v dobe Chruščovovy vlády došlo k pokusům o uplatnění jistých „liberálnějších'' faktorií, mezi něž je třeba zahrnout určitou tendenci k „rehabilitaci" obětí. Jestliže tedy do Chruščovova odsouzení „kultu osobnosti" představoval sovětský systém jedinv monolit moci se všemi atributy totalitního státu - jistě s tou výhradou, že ani to-talitarismus není ve své ideálně typické podobě realizovatelný-, objevují se v jeho struktuře od druhé poloviny padesátých let prvky, jež sice mají spíše jen potenciální a zárodečný význam, a nejsou tedy způsobilé vážněji ohrozit uvedený mocenský monolit, nicméně reprezentují trend totalitnímu uspořádání společnosti již zcela cizí. Z tohoto faktu jisté ambivalence současné sovětské politické struktury vyplývá i určitá vágnost některých postupů režimu i jejich oscilování na kontinuu od destalinizace k restauraci stalinismu. Konsekvence nedostatečné integrace vládnoucí oligarchie sc manifestně projevily především v Československu, kde lednové události z roku 1968, vyznačující se přechodem politické moci do rukou představitelů tzv. demokratického socialismu, představovaly již jen dovršení úsilí těch tendencí, jež byly cílům realizace totalitní integrity nepřátelské. Také současný příklad Polska ukazuje, že totalitní systém, jenž neintegruje nejen masy, ale ani své stoupence a představitele strachem a terorem, je postaven před dilema buď svého zhroucení, nebo restaurace starých diktátorských metod, do jejichž arzenálu lze zde již přiřadit i vojensky organizovanou diktátům a dlouhodobé stanné právo. Specifickým příkladem určité detotalizace je naproti tomu Maďarsko, kde nedostatek uvedených integračních premis nevyvolal sice výraznější konsekvence v politické struktuře společnosti, ale projevil se prezencí určitých „liberálních" prvků především v ekonomice. Z tohoto pohledu se tedy jeví maďarský politický systém v kontradiktorním významu jako „osvícený" totalitarismus.34 4. Autokracie 119 MTvrdí-Ii v této souvislosti G. Lcibholz (opus cit., III, 1, str. 231), že sice existovala osvícená absolutní monarchie, neboť absolutní stát přes svou všemocnost byl spojen s křesťanskoevropskou tradicí, kterou nezlomil, avšak neexistuje osvícený totální stát, jestliže uvedený zlom právě reprezentuje, uvažuje podle mého názoru tuto otázku z nesprávného pohledu. Také pojem „osvíceného absolutismu" je totiž dle svého obsahu kontradiktorni, nehledě na to, že došlodi by skutečné k takovému zlomu vc vývoji člověka, nebyl by tento kontinuitne odlišný politický řád nejen osvíceným totalitarismem, ale ani totalitarismem vůbec, neboť z hlediska nových hodnot bv představoval přirozené uspořádání společnosti. Jen pro úplnost však je třeba dodat, že i „osvícený totalitarisiiius", lze-li tohoto pojmu vůbec užít, zůstává totalitarismem se všemi krajně nebezpečnými konsekvencemi jeho „zhoubného bujení". Zatímco ve vztahu k třídně nepřátelským elementům plní strach ryze destruktivní funkci a také příslušníkům vládnoucí třídy je pro vznik integrační funkce jfrítčhu používáno i prostředků teroru, má ínstitucionalizace strachu u mas ale-■ rj- ■ ■ spoň v počáteční fázi odlišnou podobu. Příčinou této jisté divergence je skutečnost, že masy mají ve společenské struktuře specifické postavení a také jejich f inkce se liší od funkce negativních destruktivních sil na jedné straně či po-., yjhvních tvůrčích sil na druhé straně. Protože projev}' mas jsou v zásadě vágní nevypočitatelně a tyto vlastnosti se ještě prohlubují v souvislosti s krizovými - úacemi, jakými jsou válka, hlad a nouze, jež doprovázejí nevyhnutelně fungo-v>1 n' každého totalitního systému, je totalitami diktatura postavena před dilema ' i vyhnutelnosti transmise těchto pro ni nejen nežádoucích, ale navíc nebezpeč- " ruch psychických komponentů, nemá-li jejich konsekvencemi být sama postiže- na. Děje se tak tím způsobem, že totalitní systém přenáší všechnu odpovědnost /,i krizové jevy, vyvolávající v masách i pocit strachu, na společenské elementy, ■' kt:ré jsou proklamovány za nepřátelské nejen systému, ale i masám samotným. V této existenciální potřebě totalitarismu převést jiným směrem negativní pocity ■ ís a z nich plynoucí tendence k destruktivitě tkví tedy kořen známého histo-•vkého obrazu, jehož jediným námětem, i když v různých variacích, je simulace ■„spiknutí" či jiných komplotu „nepřátelských sil". Tak tomu bylo stejně v oligar-chické Spartě, kde údajným konspirativním snahám heilótů bylo čeleno jejich \ vvražďováním, jako v demokratických Athénách, kde z úkladů byli obviňováni . jména příslušníci oligarchické vrstvy, či vc středověku s jeho výraznou tendencí přiřazovat všem těmto nepřátelům společný základ hereze. Heslo o „nepřátelích lidu" se stalo jedním z hlavních témat Francouzské revoluce a objevuje se ovu v technicky mnohem propracovanější formě i v moderních totalitárních systémech s jejich proklamacemi o rasově či třídně rozděleném světě a úkladech Z\lú, kapitalistu, imperialistů či jiných společenských skupin. Pro všechny tyto 1 ilitární praktiky je příznačné, že nepřátelské síly jsou zde signifikovány podle r předem vypracovaného schématu nepřekročitclné diskrepance „bílého a černé- ' h"", jež, jednou provždy anticipováno, nemůže již doznat žádných strukturálních íěn. lato totalitami presumpce spiknutí či alespoň „nepřátelského ladění" je -i iiNtitucionalizována ve všech oblastech politického i společenského života těchto ( v. stému, tedy např. i v oblasti soudnictví, kde příslušnost k nepřátelské třídě či r.ise implikuje bez dalšího presumpci viny a nepřátelských úmyslů. K odkazům na tyto konšpiratívni faktory dnes dochází dokonce i v ekonomické oblasti, kde : proces retardace je vysvětlován jako výsledek diskriminace ze strany mezinárod- ] ního imperialismu. .; I ato ttansmise strachu z reálného světa do světa fikcí je součástí obecného ^jl. ; . procesu simulace a disimulace, jenž v režii moderních totalitárních vládců je do-"* ' veden téměř k technické brilantnosti. Přirozený strach, který v masách vzbuzu-, ;■ symptomy totalitarismu, jako válka, hlad, utlačování a teror, je manipulačním tlakem buď zcela potlačen, nebo alespoň minimalizován, a to tím způsobem, že - \ masám je namísto něj oktrojován strach z konspirace, jejíž přítomnost je totali- 120 I. Demokracie a totalitarizmus tární propagandou zdůrazňována na každém kroku. Etablování tohoto ireálného strachu plní dvojí funkci, neboť jednak odvádí pozornost mas od skutečně existujících problémů a je překážkou, aby masy nahlédly totalitní systém v jeho pravé podobě, jednak vyvolává v masách ještě intenzivnější potřebu „pevného bodu". Tato potřeba se stává tím existenciálnější, čím rychleji a dokonaleji se totalitnímu systému daří likvidovat ve vědomí mas potřebu transcendence a s ní spojené poslední zbytky sebeidentifikace. Identifikace mas s osobou vůdce, hnutím či jinými symboly totalitárního systému představuje tedy pro masy určitý surogát za ztracenou sebeidentifikaci, avšak za cenu maxima vlastní manipulovatelnosti, k jejíž perfekci přispívá i podíl mas na totalitních zločinech. Davy římského lidu, zfanatizované proti křesťanským „rozvracečům" státu, francouzské masy z let 1791— 1793, aplaudující teroru namířenému proti „konspiracím" girondistů, zfašizované davy v Itálii a Německu, aktivně přispívající k fyzické likvidaci všech odpůrců režimu a k masovému vyvražďovaní Židů a porobených národů, masy komunistických států denuncující všechny „třídní nepřátele" a jejich pomahače, a to i v řadách svých rodin, dokumentují těmito činy historický fakt svého hlubokého pervertování jako ceny, kterou zaplatily za získanou identifikaci. Na jejich omluvu však třeba konstatovat, že ani pozitivní společenské tvary nevystupují nikdy v natolik piauzibilní podobě, aby nezavdaly důvod k pochybnostem i o sobě samých. Tak jako křesťané svým akcentem na „království z jiného světa" a girondisté nedostatkem rozhodnosti v likvidaci stoupenců ancien régime se mohli jevit jako disfunkcionální prvky ve státní a společenské struktuře, tak i zfašizované a komunistické masy měly před očima faktum zkorumpované buržoazie stejně jako indolenci plutokracie k osudům milionů lidí. V ovzduší nepřetržité propagandy a přehodnocování hodnot jsou nakonec zpochybňovány i ty jistoty, jež se v jiných dobách jeví jako nezviklatelné, a pochybnostem o svém vlastním postoji jsou vystavováni i lidé, jejichž spontaneita za jiných okolností se téměř blíží ideální typičnosti. Navíc takový ponor do „náruče totality" bývá z historického pohledu vždy jen krátkodobý a pomíjivý. Masy, jež zejména v demokratických systémech nejsou vybaveny potřebnými prvky imunity a ve své „sterilitě" se stávají snadno přístupným objektem manipulace, získávají denním stykem se symptomy totali-tarismu ochranné protilátky umožňující jim i pohled za oponu. Vzniklá deziluze mas, jejíž příčinou jsou zejména nevyhnutelné ekonomické i politické neúspěchy totalitárního systému, vede nejdříve k indolenci vůči tomuto systému, která se později mění i v negativní postoj. Tak jako masy římského lidu byly lhostejný k osudu svých cézarů, tak i ve Francouzské revoluci byla bez větších společenských otřesů jakobínska diktatura vystřídána diktaturou Napoleonovou. Rovněž výbuchy nespokojenosti, k nimž dochází v komunistických státech střední a východní Evropy již od padesátých let a jež vyvolávají nezbytnost i jejich krvavého potlačení, signalizují přítomnost tohoto totalitě nepřátelského prvku v ladění mas. Protože totalitní systémy disponují politickými a vojenskými prostředky nezbytnými k potlačení takových masových projevů nepřátelství, implikuje tato skutečnost nevyhnutelnost přesunutí jádra konfrontace do oblasti ekonomické, 4, Autokracie 121 kulturní a vůbec do centra samotné společnosti. Geometrickou řadou narůstající ekonomické problémy současných komunistických totalit, neustále potlačovaná, avšak znovu se objevující kulturní „di verze", prohlubující se odcizení mezi společností a státem stavějí tyto totalitní systémy před otázky, jejichž řešení mohou sice i dlouhodobě odsunout, ale nemohou se jim natrvalo vyhnout. Psychická struktura mas nese tedy zřetelné stopy ambivalence, a proto je zcela přirozené, že totalitní systémy využívají právě jejích negativních elementů k prosazení svých mocenských ambicí. Indolence mas vůči otázkám veřejného života, jejich tendence k únavě a neschopnost retence angažovanosti ve chvílích, kdy se jim osud stává nepříznivým, nedostatek vůle k odporu tam, kdy za „péči o bytí" platí raději svou svobodou, jejich politická nevědomost a neznalost společenské komplexity a z toho plynoucí nejistota, jejich tendence k extremismu všech druhů, vágnost a neurčitost jejich představ, stálá prezence resentimentu, predispozice usuzovat a jednat bez uvážení a z toho plynoucí nedůvěra vůči racionálnímu výkladu světa, jejich nezpůsobilost posuzovat věci a události komplexně v jejich souvislosti a především z určitého „nadhledu", to vše činí z mas za určitých historických okolností potenciální nástroj totalitarismu.35 Skutečnost, že totalitní systémy se mohly ve všech dobách opírat o určitou, politickou a společenskou realitou podmíněnou predispozici mas k totalitárním tendencím, je historickým faktem, jehož existenci lze sotva popírat. Avšak toto faktum nelze chápat jako výraz jednodimenziálnosti ladění jednotlivců a celých mas k totalitarismu, neboť takové tendence se mohou uplatňovat jen v souvislosti s existujícími historický- , mi, politickými a společenskými podmínkami a také pouze v jejich rámci. Jsou to právě tyto podmínky, jako nouze, hlad, útlak, nejistota, nemožnost porozumět společenské situaci, jež vyvolávají u mas nejen konsenz s totalitárními praktikami destruktivních společenských sil, ale po určitou omezenou dobu a v omezeném rozsahu vedou i k jejich účasti na totalitárních zločinech. Pouze masy, resp. jejich části, jimž není umožňováno nejen „pravé bytí", jež má na mysli Platón, ale vůbec ani průměrný lidský život, pervertuji k podpoře totalitárních tendencí stejně jako mnohý i nejsociálněji laděný člověk, jemuž se život změnil v nesnesitelné břemeno. Masy athénské poliš byly takto pervertovány konsekvencemi dlouhého 35 Toto nebezpečí ve všech jeho dimenzích postřehl již Platón {Ústava, Praha 1921, IX, 10), jenž ve své vynikající analýze vytýká rnasám totalitami tendence a uzavírá ji konstatováním, že „naplňují věcmi bez pravého bytí právě takovou a bezednou část své bytosti". V novější době piicháziT. W. Adomo (Studien zum autcritären Charakter, Frankfurt a. M. 1973, VI, A, str. 303-314) s teorií o potenciálně fašistickém charakte-- ru,jenž je produktem vzájemného působení mezi kulturním klimatem předsudku a psychickými reakcemi na toto klima. Je tedy sestaven nejen z vnějších faktorů, jakými jsou ekonomické a sociální podmínky, ale í z mtnen?, ční, názorů, způsobu chování, jež se vztahují k jeho příslušnosti k naší kultuře. Takový fašistický potenciál existuje podle Adornova náhledu v americkém naturalismu, pro který je příznačné časté použití Darwinova sloganu o přežití nejschopnějších stejně jako skutečnost, že mír a válka se stávají záležitostí technologické úvahy (ibid., IV, C, 4, str. 261-26S). K problému „autoritářské charakterové struktury" zaujímá stanovisko i E.Fromm (Die Frucht vor der Freiheit, Frankfurt a. M. 1966, VI, str. 203-232), podle jehož názoru je třeba tezi, že nacismus je psychologickým problémem, doplnit konstatováním, že psychologické faktory jsou formovány sociálně-ekonomickýnii, stejně jako další tezi, že nacismus je ekonomicko-poli-tickým problémem, zjištěním, že způsob, jakým uchopil celý národ, je třeba hledat i v psychické základně. 122 I. Demokracie a totalitarismu období peloponéské války a následující oligarchické vlády se stejnou intenzitou jako později masy francouzského obyvatelstva zkaženým ancien régime anebo konečně masy italského a německého lidu v souvislosti s výsledky první světové války a prohlubující se hospodářskou krizí. Tato spojitost dopadu krizové části situace s pervertováním a totalitárním laděním mas se manifestnč projevila zejména u německého středního stavu v období mezi oběma světovými válkami, neboť právě tento stav strukturálně roztříštěný a politicky a ekonomicky bez moi i a vlivu spatřoval tváří v tvář monolitním tvarům velkokapitálu na jedné straně a dělnických mas na druhé straně v nacismu jedinou možnou cestu ke své vlastní záchraně. Podpora, jakou tento stav poskytl nacistickému hnutí, byla tedy podmíněna jeho postavením v existující společenské a politické struktuře a z tohoto pohledu má charakter historické nahodilosti. Jinak řečeno, za odlišných historie -kých podmínek, jestliže by Německo buď bylo prosperujícím státem, nebo společenská katastrofa by více dolehla na jinou společenskou skupinu, v Německu b\ buď vůbec nedošlo k nástupu nacismu, anebo by se tento nástup projevil jiným způsobem včetně toho, že by jeho nosnou silou patrně byla jiná společenská třída. Jestliže tedy např. Německo se v historii ocitalo často v blízkosti totalitárních ci alespoň expanzivních tendencí, nelze tuto skutečnost přičítat potenciální fašistické struktuře německého lidu, ale historickým okolnostem, jež se stejnou podmíněností - díky jejímu ostrovnímu postavení - vedly Anglii k jejímu koloniálnímu imperialismu, nebo naopak sovětské Rusko vlivem zaostalosti a korupce předchozího carského režimu k jeho současnému expanzivnímu totalitarismu. Zpětný historický pohled, stejně jako pohled na současnost také ukazuje, že psychické tendence k totalitarismu se nikdy netýkají mas jako celku, ale právě jen těch společenských tříd či skupin, ježjsou nejintenzivněji vystaveny krizovému tlaku doby, a reagují proto na něj s větším „drážděním" než zbývající část společnosti. Po etablování totalitního režimu se tato struktura podpory, indolence či nepřátelství k režimu zpravidla mění, a to rovněž v závislosti na změněných společenských podmínkách. Tak například ve všech komunistických systémech je zřetelný posun od podpory totalitního režimu alespoň částí dělnické třídy k projevům in-dolence, či dokonce nepřátelství k systému, jak to v poslední době ukázaly zejména události v Polsku. Naproti tomu u zemědělského obyvatelstva se původní nepřátelské stanovisko k režimu, a to i na straně středních a drobných rolníků, transformovalo - s výjimkou Polska a částečně i Maďarska - ve svébytnou směs indole nce a afirmace, na které má svůj podíl zejména skutečnost, že tyto masy mají dnes ekonomicky výhodnější postavení než jiné společenské skupiny, fyto posuny v psychické struktuře mas jsou sice jen odrazem politické a společenské reality, samy ji však také významně ovlivňují, neboť jejich výskyt je rovněž jednou z premis změny, či dokonce zániku totalitního systému. Tak jak v souvislosti se vznikem totalitárního systému vystupuje role psychické struktury mas vždy jen vc své zprostředkované podobě, v závislosti na historických a společenských symptomech doby, může se její role i při destrukci tohoto systému uplatnit jen skrze tyto politické, společenské a ekonomické faktory. Montesquieuovu tezi, že 4. Autokracie 123 mm 4 mm t-f- ■n ■i ^ggpotismus zahyne svou vlastní neřestí,36 nelze tedy chápat jako proklamaci autonomní role psychické struktury člověka ani jako výraz přesvědčení o mechanickém cyklickém oběhu politických systémů, ale jako oprávněné uznání významu J(-,t0 struktury v kontextu všech složek společenské reality. Ani totalitní systém, jehož zhroucení se v současných podmínkách zdá být spíše technicky nemožné, 'nemůže totiž natrvalo funkcionovat bez afirmativního ladění psychické struktury ovládaných mas obyvatelstva, neboť jeho nedostatek vyvolává stále neřešitelnější problémy, a to nejen v oblasti ekonomiky. Zdá se však, že vyjma teroru a propagandy, jež z hlediska historicky dlouhodobé perspektivy nejsou však s to situaci "-řešit, totalitní systém nemá k dispozici prostředek k řešení svého dilemám, neboť i apel na autonomii a spontaneitu mas je mu nejen funkcionálně cizí, ale navíc krajně nepřátelský. c) Spojitost totalitarismu s myšlenkovým vývojem lidstva Totalitarismus však není pouhým produktem společenských podmínek či odrazem „temných pudů" v psychické struktuře člověka, tj. nevynořuje se v historii jako pouhý mechanický odlitek určité historické reality, ale je třeba jej chápat v kontextu celého myšlenkového vývoje lidstva a jeho vědomého úsilí nejen o udržení a zachování existujícího hodnotového procesu, ale také o jeho kontinu-itní zlom. Tento myšlenkový proces, z něhož emanuje tendence k totalitarismu, začíná již Hérakleitem, v jehož interpretaci má vývojový dynamismus, charakterizovaný bojem uvnitř společnosti, povahu základní premisy nejen zachování, ale i postupného zdokonalování sil člověka. Tento dynamismus nemá však nic společného s vyrovnáváním společenských sil, jež směřuje i k dosažení určitého konsenzu ve společnosti, ale naopak jeho smyslem je dělba společnosti na dvě třídy, když „jedny činí bohy, druhé lidmi, jedny dělá otroky, druhé svobodnými". Počátky totalitárního filozofického myšlení v antice bývají však spojovány především s osobou Platóna.3, I když tyto náhledy, zejména v Popperově argumentaci, 34 Charles Montesquieu, 0 duchu zákonů, Praha 1947, str. 134. 37 Tak již Alfred Fouillée {Kritika mravnvh soustav naší Joby, Praha 1899, Vit, 4, str. 498) připisoval Plató-: novi nejen dogmatismus, ale i intoleranci plynoucí z jeho absolutistických postojů: kdo urcslí, že má v ruce " absolutnost, vždy bude sváděn k tomu, aby jednal shodně s touto myšlenkou, jediné chování, jež je v souladu s absolutnem, je tedy prakticky absolutismus.Také H. Marcuse {Der eindimensionalc Mensch, Neuwied — Ber- ■ lín 1967,2, str. 39-75) staví Platóna do řady autorů „výchovné diktatury", v níž lidé musí bít donuceni k tomu, aby byli svobodni. Nejrozhodněji se vsak vyslovil pro Platónovo autorství k totalitárním naukám K. R.Popper, který Platónovu metodu projednání politických problémů považuje za nanejvýš nebezpečnou {Die Offene • Gesellschaft und i'ore ľeinde. Band 1. Der Zauíer Platom, Bern 1957, 9, str. 213-227), neboť jde o utopickou techniku přestavby celého společenského řádu, techniku plánování celku. Jak Platón, tak později i Marx sní o apokalyptické revoluci, jež přetvoří celý sociální svět. Tento utopismus inklinuje k tomu. nenechat kámen na kameni a proniknout až ke kořenům sociálního zla.Takový postoj vede nakoncc,jak soudř Popper, k inkvizici, která je rozvíjena především v „Zákonech" (ibid., 10, VI, str. 260-264). Svobodné myšlení, kritika politických institucí, přenášení nových idejí na mladou generaci, pokusy zavést zcela nové návrhy ve věci víry, to vše je zde prohlášeno za smrtelný' zločin. V Platónové státě by Sokrates nikdy neměl příležitost se veřejně hájit. 124 L Demokracie a totalitarizmus lze považovat za presvedčivé v tom směru, že ukazují v plném světle nejen některé kořeny, ale i konsckvence Platónovy politické teorie, přece je nelze akceptovat bez výhrad zejména v jejich závěru, že tato teorie je v zásadě identická s programem totalitárních systémů. Proti tomuto závěru svědčí zejména zcela jasná a manifestně vyznívající antitotalitární pozice, jakou Platón zaujal v již uvedené analýze tyrannis, kde jsou nejen geniálně zpodobněny, ale především odsouzeny všechny hlavní totalitami tendence, jejichž charakteristickým rysem je více ne> úsilí o moc. Totiž „hlad po lidské duši". Tato antitotalitární pozice je nejen spjat;, s esenciálními rysy Platónova díla, zejména v jeho důrazu na transcendentní složku lidského života a na potřebu nadhledu v každodennosti lidského úsilí, v jejichž . pravém světic se ukazuje i skutečná podoba a pomíjivost totalitárních snah, ale je také ostrou reakcí na současnou politickou a společenskou realitu a výrazem nesouhlasu s jejím lunkcionováním. Důvod, proč se Platón v Ustavé uchýlil k tak krajní a utopické politické konstrukci, nelze proto hledat podle mého názoru ani ; zdaleka v tom, že by mu šlo o prosazení požadavku totalitami třídní vlády, neboť ve skutečnosti důvodem tohoto postoje bylo vědomí společenského úpadku a z něj emanující snaha zhojit celkovou společenskou i individuální mravní dege- i neraci. V tomto směru je Platónova politická teorie klasickým modelem přecenění funkce elit ve společenském procesu, avšak jen z tohoto důvodu jí ještě nelze přičítat zásadní totalitami ladění. Popper přehlíží dle mého názoru tu základní skutečnost, že Platónova výchozí pozice na rozdíl od Rousseauovy a Marxovy je fundována realisticky, protože bere v úvahu nejen ambivalenci lidské přirozenosti, ale i její dopady ve smýšlení a jednání jednotlivců i velkých mas. Zatímco ted\ Rousseaua a Marxe žene k jejich vizím harmonických společností víra v přirozenou zdokonalitelnost člověka, jejímuž dosažení brání jen existující společenské podmínky, setrvává Platón na mnohem střízlivějším stanovisku v posouzení reality člověka. V tomto kritickém a realistickém pohledu na člověka je Platónova koncepce blízká křesťanství, současně se však od něj ve způsobu hledání cesty z tohoto dilematu diametrálně odlišuje. Zatímco úhelným kamenem křesťanství je přesvědčení o možnosti individuální spásy jednotlivce jako vyjádření potencia-lity člověka a z toho plynoucí afirmace významu individuálního a společenského vývoje - neboť o spáse člověka se často rozhoduje teprve na konci cesty -, spočíva Platónova politická teorie na skeptickém pohledu v otázce, zda se lid může stát filozofickým. Proto také je třeba považovat jen za konsekvenci tohoto postoje, jestliže jeho hlavní pozornost je zaměřena na to, jak zastavit proces společenských změn a naopak institucionálně stabilizovat mechanismy „ideálního státu1'. Základní předpoklad této stabilizace spatřuje Platón ve společenské dělbé práce, funkcí i moci, tedy v takovém společenském stavu, kdy každá ze společenských složek „koná své" a kdy mezi jednotlivými společenskými skupinami neexistuje žádný pohyb, který je považován za největší zločin proti obci.38 Zejména v tomto úsilí o přestavbu celé společnosti a o petrifikaci společenského procesu jsou 4. Autokracie 125 58 Platón, Ústava, Praha 1921, IV, 10,11. tfédy obsaženy tendence doprovázející každý totalitní systém. Avšak v Platónově uvažování za nimi nestojí ani postulát třídní vlády, ani inkviziční záměry, ale ne-" schopnost či spíše antické době odpovídající nemožnost postihnout význam a východiska ze skutečných konsekvenci nedostatečnosti lidské přirozenosti. Teprve "křesťanství poodhalilo roušku skrývající fakt, že tato ambivalence člověka je ve skutečnosti nejen hnací silou, ale i hlavním obsahem dramatu, bez něhož by náš lidskýžiyot nebyl ve své kontinuitní podobě vůbec ani myslitelný.'9 Tato ambivalence lidské přirozenosti zavdala podnět k názorům, podle kterých i totalitami ideologie je založena v úhrnu západního myšlení, neboť mohla vyrůst jen na půdě již vytvořené křesťanstvím a demokracií.4" Tato argumentace však pomíjí, že totalitami ideologie je přirozeným antipodem křesťanství i demokracie, a že proto mohla vzniknout jen současně s nimi, a to na společné půdě ambivalence lidské přirozenosti projevující se na bázi komplexity historických, .....politických, společenských a ekonomických podmínek a poskytující prostor pro nejen současné, ale často jen obtížně odlišitelné působení totalitárních a demo-» kratičkých tendencí. Stejně tak nemá dle mého názoru opodstatnění ani závěr, že komunismus vyrůstá z křesťanských představ o člověku a společnosti. Za--a fímco totiž křesťanství je vzdáleno jakékoliv podobě lidského perfekcionismu a pohlíží na člověka z.načně realistickým pohledem, je komunismus jen nepo-». dařeným surogátem za tuto křesťanskou koncepci, neboť jeho paradigma člověka prozrazuje základní utopické a mesianistické ladění. Stejně tak i křesťanská - představa spravedlnosti činí koncese realitě člověka a společnosti, aby tím více usilovala o nemožné, zatímco komunistická idea spravedlnosti insistuje realizaci společenské a sociální spravedlnosti již v daném okamžiku, aby tím méně aproximovala k tomu, co je možné. Tak jako demokracie i křesťanství leží tedy na opačném pólu kontinua než totalitarismus; i když i jeho institucionalizace nese stejné stopy distance od ideálně typické podoby, jak je tomu i u demokracie, - nemění to nic na faktu jeho zásadní otevřenosti vůči opačným tendencím, než jaké představuje právě totalitarismus. V křesťanství samotném není tedy založen . původ totalitárních tendencí, stejně jako tyto nevyvěrají ani z funkcionující demokracie. Protože však nejen křesťanství, ale i totalitarismus jsou emanací lidské přirozenosti v její historické a společenské komplexitě, jsou odkázány k tomu, -* aby působily na jediné přímce kontinua a aby se akomodovaly tomuto faktu vzá- 39 Přes všechny tyto své omyly a aristokraticky ráz filozofie, jež jsou vystupňovány zeiniéna u Platóna, je období antiky otevřeno demokratickým proudům a z jejího odkazu čerpají i současný člověk a společnost. Dle náhledu Alfreda Webera {Der dritte oder der vierte Mensch. Vom Smn des gtschichtlichen IMseins, Mún-rtť, chen 1963,111, str. 48) stala se pro duchovní osud lidstva a vytváření jeho typů rozhodující právě tato oblast řecké a římské poliš, neboť růst života se zde uskutečňoval v zásadné odlišném členění, než jak tomu bylo - například na despotickém Východe. Tato historická a kulturní oblast se zřekla byrokracie a hierokracie a realizovala v úzké spojitosti se svobodou a lidskostí integrovaný typ „třetího člověka". Tento typ byl prohlouben později zejména křesťanstvím, jež působilo jako druhý hlavní fundament vedle pohanské antiky. "Tak např. C.J. Friedrich {Totalitäre Diktatur, Stuttgart 1957, II, 3, str. 32-40) tvrdí, že komunismus žije z představ o člověku a spravedlnosti vytvořených křesťanstvím. Pouze povrchně posuzováno, jak uvádí, ...... jsou demokracie a křesťanství antitezí k fašistické a komunistické ideologii, ve skutečnosti však vztah mezi totaíitárním a křesťanským nazíráním je dialektický, tj. jako antitéze se totalitami ideologie vztahuje k tezi. 126 I. Demokracie a totalitarizmus jemné podmíněnosti. Tento dialektický vztah teze a antitéze nelze však chap.it tak, že by mezi oběma myšlenkovými směry existovala „příbuznost". Tak křesťanství je projevem pozitivních tvůrčích sil, tak totalitarismus reprezentuje: negativní destruktivní síly s křesťanstvím nesourodé, i když existenciálne váza-! né k uvedené společné přímce kontinua historického a společenského proce>uJ Právě pro tuto jejich vzájemnou „nesouměřitelnost" vzniká a existuje mezi uiiriií napětí vytvářející hnací sílu společenského vývoje s jeho charakteristickým prvkem nosnosti pozitivních sil. Intenzita tohoto napětí závisí na míře aproximace! ideální typičnosti křesťanství i totalitarismu, která je na nejnižším bodě tam, kde se křesťanství vskutku stává jen formální teologií, lato fáze představuje však již* etapu degenerativního procesu křesťanské ideje, která v této etapě ztrácí i cha-l rakter své pozitivnosti a vyvolává tím potřebu surogátu, kterou uspokojuje pravé? komunismus. Totalitami elementy obsahuje však politická filozofie celé řady středověk vH| myslitelů. Tak jako později Rousseaua vedl i Campanellu jeho přílišný optimis-4 mu s v náhledu na přirozenost člověka ke konstrukci jeho Civitas solis, ve k<-erél na pozadí mocného Platónova vlivu jsou patrny I zjevné totalitami tendence,; jako např. existence zpravodajské služby a imperialistických praktik, k nimž náleží j i udržování posádek a úřadů Slunečního státu v podrobených zemích a postupné \ připodobňování jejich myšlení režimu Slunečního státu, jenž je zde proklamován i za „učitele všech lidí".41 Rovněž Machiavelliho politická teorie poskytla v pozděj- \ ších dobách mnohé podněty fašismu, a to zejména akcentem nejen na vůli k moci 4 všeobecně, ale především na posílení moci státu.42 Celá řada totalitárních rvsů < je anticipována i v nauce Hobbesově, zejména v jeho představě Leviathana jako státního a společenského stroje zasahujícího svou neomezenou mocí i do soukro- ; mého života občanů, a to i cestou cenzury „zvrácených nauk" a převýchovy občanů na základě „pravých základů občanské nauky" sestavených státem.45 Hobbes je však i jedním z předchůdců totalitarismu většiny, která jc dle jeho náhledu oprávněna menšinu, vzpírající se jejím nařízením, i „zničit", aniž se tím dopustí sebemenší nespravedlnosti.44 Také již Hobbesovi však byla známa skutečnost, íc většina tuto moc ve skutečnosti nikdy nemá, neboť nositelem svrchované, a proto : i neomezené moci je ten, kdo má „vrchní vládu ve státě", ten, kdo může „beztrestně činit cokoliv... a sám, kdy se mu zlíbí", neboť není odpověden ani zákonům, ani občanům.4S 4. Autokracie 127 *• Tommaso Campanella, Sluneční'stát, Praha 1934, str. 25-31. *' Jak poukazuje Gerhard Putter (Vom sittlichen Problem der Macht, Bern 1961, II, str. 51), je machiaveli-smu a hišismu společná představa, že srátní donucující opatření mohou rozhodujícím způsobem přetvoř " duchovni tvářnost a mravní postoj národa a že militarizace lidu je rozhodujícím výchozím prostředkei ve službách tomuto úkolu. Machiavelisrr.us je dle Ritterova náhledu apoteózou nacionálního mocenského státu, jenž by chtěl lidi shrnout k jednomu čisté vezdejšímu společenství, jež by uctívalo pouze jej jako nejvyšší hodnotu, a to i namísto Boha. "s Thomas Hobbes, Základy filosofie státu a společnosti, Praha 1909, XIII, 9, str. 139. Thomas Hobbes, Leviathan, Praha 1941, str. 209, dále opus cit., (De eive), VI, 1-2, str. 72-74. Thomas Hobbes, Základy filosofie státu a společnosti, Praha 1909, VT, 12-14, str. 78-81. Hobbesovým mtm 111111 ■l ■ 111 11111111 -4 f 111 ibtalitární prvky „obohacují" i nauku Lutherovu a Kalvínovu.46 Jejich bližší aívza u]razuje nejen na to, že totalitami tendence jsou způsobilé prorazit i do íbiasti náboženských představ v podobě náboženského extremismu či dogmat!-q.-nu ale že s historickým xývojem přijímají stále více simulativní či disimulativní i.n.ihu. Tak jako oba tyto myšlenkové proudy v podstatě jen transformují jedno p, .drobení v druhé, ještě bezohlednější, tak i totalitarismus využívá proletarizace odcizení člověka v kapitalistické společnosti k tomu, aby jej uvedl v ještě větší ■/■■vislost na moderním Leviathanu. Obdobně jako luterství a kalvinismus pone-hávají masám volný prostor jen při revolucionování proti církevní vrchnosti, ale r vntávají je ještě úžeji po etablování vlastní moci, také moderní totalitami hierarchie brzy po uchopení moci „přelaďují" masy k vědomí podrobivosti tváří v tvář ^é ..historické" odpovědnosti, a to jako ceny za poskytovanou individuální a společenskou „jistotu". Zdůrazňovaná nespravedlnost stávajících institucionálních i.:du plní zde tedy jen funkci disimulace vlastní touhy po moci, stejně jako projevy morálního rozhořčení nejsou ničím jiným než výrazem odvěkého resentimentu těch, kteří se cítí být „dole", ačkoliv by chtěli být „nahoře". Tento moralismus,jenž vyznačuje smýšlení Kalvínovo stejným způsobem jako v určitých metamorfózach i Hitlerovo, je nicméně symptomem taktu, že proces moci nebyl doveden až ke svému monolitnímu tvaru. Tam, kde moc již totalizuje všechny životní projevy, neexistuje hnací mechanismus produkující takové „mravní imperativy"; moc, jež by pohltila všechnu lidskou spontaneitu, neměla by již potřebu kázat ani se ospravedlňovat. Luteránství a kalvinismus reprezentují také „sebeponížení" či „pokoru" člověka v onom invertnim a subverzivním smyslu, jenž ve skutečnosti disimuluje představu a vědomí vlastní supremace. „Pokora" vůdce tváří v tvář jeho historické misi či pokora stranické avantgardy ve vztahu k její „historické roli" je strukturálně zabudována i do mechanismu propagandy moderních totalitárních svstémů, podílem na vytvořeni totalitárních idejí se zabývá také J. L. Talmon (Die Ursprur.ge der totalitáren Demo-kfatie, Koln - Opladen 1961, Einleitung, 3, str. 6-8), podle jehož náhledu Hobbesovi nelze připisovat původeovství ať již levého či pravého toíalilarismu. 5 pravým totaliíarismeut má Hobbes společné jen cynické podceňování lidské povahy, naproti tomu příbuznost s totalitami levicí jc u něj hlubší a subtilnější. Hobbesův požadavek, abv se člověk zcela vydal státu, implikuje premisu, že v takovém státě není myslitelné nespravedlivé podrobení. Hobbes obdobně jako totalitami levice vyřazuje z politického a společenského procesu možnost směsi pozitivních a negativních elementů: buď existuje dokonalý řád, nebo úplný chaos, kapitalistický, nebo socialistický svét, tertium non datur. * Analýzou kalvinismu a luterství, zejména z hlediska jejich psychologického významu, se zabývá Erich Fromm (Die Frucht vor Freiheit, Frankfurt a. M. 1966, III, 2, str. 70-106), jenž nejen Luthera, ale i Kalvína považuje za typické představitele autoritářského charakteru. Způsob, jakým Luther transformoval podrobení lidu církevní autoritě v ještě tyranštější podrobení autoritě boží a v politické oblasti v podrobení světské vrcbnosri, má dle Frommova názoni hodně společného s posrulátem úplného podřízení individua státu a vůdci. Lutherův autoritářský charakter se vyznačuje ve stejné míře láskou k autoritě jako nenávisti fůči bezmocnému; jeho zdůrazňování nicotnosti individua razilo cestu myšlenkovému vývoji vrcholícímu tre fašistickém tvrzení, že cíleni života je obětování pro „vyšší cíle", pro „vůdce" či „rasu". Také Kalvínova teorie o předurčení lidského osudu v zásadě neguje princip rovnosti lidí, mezi kterými neexistuje žádná společenskost ani žádná solidarita. Oba, Luther i Kalvín, jsou příklady sociálně-ekonomic.-cy podmíněné nepřatelskosti a pomstychtivosti, vystupující v podobě „morálního rozhořčení", jež od dob Hitlera zůstalo neměnnou charakteristikou maloburžoázie. 128 I. Demokracie a totalitarizmus kde proklamace o závaznosti vůle lidových mas však ostře kontrastují s monologem autokrata či autokratické skupiny na pozadí jejich indolence vůči skutečným zájmům a přáním širokých vrstev obyvatelstva. Obraz, jenž Charles Dickens načrtl v postavě Uriase Heepa, ukazuje snad nejzřetelněji obrysy této psychické struktury člověka, jež pod rouškou pokory manifestuje nejtemnčjší lidské pudy p0 moci či po deštruovaní humanistického smýšlení vůbec. Kořeny totaiitarismu je však třeba hledat především v politickém mesianisrnu 18. století.47 Tento politický rnesianismus má svůj původ v rozpadu feudální společnosti a je reakcí na tlak nově se utvářející politické, společenské a ekonomické reality. Tato reakce je však laděna ryze racionalisticky a projevuje se základní ter ■ dencí přičítat člověku afinitu vůči racionálním argumentům, jež je dána v každé situaci. Takový neúměrný akcent na racionální složku v člověku, bez ohledu na její podmíněnost, a to i historickou a společenskou, stejně jako úplná abstrakce od pudové struktury jeho osobnosti způsobily, žc pro revoluční politickou teorii i praxi 18. století se stal člověk jen zcela abstraktním elementem. Při jeho zabudování do politického a společenského mechanismu nebyl tedy brán zřetel na jeho skutečné možnosti, jež byly naopak přizpůsobeny postulovaným cílům. Nejvýznačnějším představitelem politického mesianisrnu 18. století je Rousseau, jehož teorie je uváděna v souvislost právě s moderním totalitarismem.48 Již starší kritika Rousseauovy politické teorie ukazuje na paradox, jenž se objevuje všude tam, kde teorie inklinuje k „absolutním čistým tvarům" demokracie a svobodv a kdejako výsledek její aplikace v politickém a společenském životě se dostavuje pravý opak, tj. totalitami model ve své bezmála ideálně typické podobě.49 V praxi 47 Autorem tohoto sociologického pojmu je j. L. Talmon (Die Ursprünge der totalitären Demokratie, Köln Opladen 1961, Einleitung 1, str. 1-3), podle jehož náhledu politický rnesianismus představuje nauku totalitami demokracie s jejím základním akcentem na jedinečnost a výlučnost pravdy v politice. Politick rnesianismus postuluje předem určený harmonický a dokonalý řád věcí, k němuž jsou lidé neodolatelně puzeni svou přirozeností. Uznává v základě jako jedinou rovinu bytí politickou, a rozšiřuje tím objem politického natolik, že veškeré lidské bytí totalizuje * Na ominózní konsekvence metafyzického chápání lidské přirozenosti a práv člověka upozornil již Edmund Burke (Bemerkungen über die französische Revolution, Wien 1791, str. III): čím výše jsou podle jeho názoru postaveny ideály, tím lhostejnější jsou potom skutečné ústavy. Každý lidský řád, jenž předpokládá jen nadlidské a heroické ctnosti, způsobuje neřest a korupci. Vynikající analýzu Rousseauových náhledů podává Benjamin Constant, jenž považuje Rousseaua za jednoho z nej hroznějších pomocníků každého druhu d< spotismu. Dle Constantova názoru neexistuje žádný systém poddanství, jenž by zhoubněji posvětil všechny omyly, než nepřípustná metafyzika (Coniract social Evvrespolitiques, Paris 1874, str. 270-271, citováno dle: J. L. Talmon, Politischer Messianismus, Köln - Opladen 1963, III, II, 2, str. 284-289). Když, totiž vide lidu je ztotožněna s obecnou vůlí, a je proto proklamována za svatou a bezchybnou, mají ti, kdož tvrdí, že ji zastupují, moc bez skrupulí, jaké by se neodvážil žádný tyran ve svém vlastním zájmu. Tyranie nepotřebuje totiž potom činit nic jiného než zvěstovat všemoc lidu, mluvit jeho jménem a donutit jej přitom k mlčení. Příčiny a konsekvence tohoto paradoxu analyzuje např. Maclver (Regierung im Kräftefdd der Gesellschoj . Frankfurt a. M. 1952, XIII, str. 381-421): cesta, kterou otevřel Rousseau, když hovořil o tom, že je třeh-„lid donutit ke svobodě", je stejnou cestou, jakou připravovali Fichte a Hegel jako předchůdci zhoubné a nihilistické nauky fašistu a nacionálních socialistů. Jeho netrpělivost vůči individuálním zájmům jej vedl: k tomu, že, ač sám zvěstovatel demokracie, se stal duchovním otcem svého největšího nepřítele, totalitám diktatury. Také podle Schmittova náhledu (Die Diktatur, München - Leipzig" 1928, III, str. 97-129) sloužila Contrat social k ospravedlnění diktatury a poskytla formulaci pro despotismus svobody. Rovněž C. J. Friedrich (Totalitäre Diktatur, Stuttgart 1957, II, 3, str. 32-40) argumentuje tvrzením, že Rousseauovi 4. Autokracie 129 bvlv předvedeny tyto základní teze politického mesianisrnu ve Francouzské revolucí a jejich konsekvence jsou patrny zejména z pervertování společenské situace z roku 1789, jež byla výrazem hlubokého rozhořčení lidových mas proti útlaku a- -.'fany ancien régime, v situaci, jaká nastala v roce 1793 a jež se vyznačovala despotickým monopolem jakobínů.53 Destruktivní konsekvence totalitárních prvků politického mesianisrnu 18. století se ukázaly v plném světle na funkcionování moderních totalitárních systémů. Potvrzují skutečnost, že ideologické tvary extrémně pozitivního charakteru, jako např. přesvědčení o racionalitě všech jevů a o úplné vychovatelnosti člověka, představují ve skutečnosti nebezpečné třaskaviny, jejichž účinky jsou ve srovnání s pesimisticky a negativisticky laděnými tendencemi mnohem ničivější proto, že nacházejí podporu a odezvu ve smýšlení širokých mas. Tento závěr lze dokumen- "" ""7va totální demokracie lehce degeneruje v totalitní diktaturu; odtud také vyvěrá zdůrazňování j ed-sti, jednomyslnosti a nepřetržité účasti, jež jsou charakteristické právě pro totalitní systémy. Marcuse (Der eindimensionale Mensch, Neuwied - Berlin 1967, 2, str. 39 a násl.) považuje Rousseaua za teoretika ■.CchoVnc diktatury, neboť vycházel z přesvědčení, že otroky je třeba nejdříve naučit vidět a myslet, a že proto í všem lidem, aby byli svobodni, je třeba ukázat správnou cestu, kterou hledají. W. Hasbach (Die moderne Demoiratiejeni 1921, Einleitung, IV, str. 20-31) zdůrazňuje skutečnost, že v Rousseauově systému neexistuje ochrana proti omylům většiny; záruka občanských práv není totiž dle Rousseaua nutná proto, že nejvvššt moc postrádá úmysl škodit. Psychologické pozadí Rousseauových totalizujících tendencí analyzuje í. L Talmon (Die Ursprünge der totalitären Demokratie, Köln - Opladen 1961,1, III, 1-4, str. 34-46). Spo-óbecné vůle s principem suverenity a sebeurčení lidu uvolnil Rousseau cestu k totaiitární demokracii: cb:ckrivní vůle existuje, ať ji již někdo chce nebo nechce. Aby se stala obecná vůle realitou, musí být chtěna j'dern, jestliže ji lid však nechce, musí být k tomu přiveden. Idea lidu je tak omezena na ty, kteří se sami identifikují s obecnou vůlí a obecným zájmem a právě tato skutečnost poskytuje straně avantgardy blanketní šek k tomu, aby jednala ve jménu lidu bez zřetele na jeho skutečnou vůli. již Benjamin Constant (Euvres politiques, Paris 1874, str. 2, 3, citováno dle: J. L. Talmon, Politischer Messianismus, Köln - Opladen 1963, III, II, 2, str. 284) podrobil Francouzskou revoluci kritice za to, že podřadila občanskou svobodu politické svobodě. Jestliže se suverenitě lidu vymezí prostor nad nezbytný rámec, vede tento fakt ke ztrátě svobody. Také Edmund Burke (Bemerkungen über die französische Revolution, Wien 1791, str. 117) vytýká aktérům Francouzské revoluce, že byli zaměstnáni jen svými teoriemi o lidských právech a zapomněli na přirozenost člověka. Francouzská revoluce transformovala vše. co zde již bylo, zaměnila i jména, avšak „staré věci", i když pod novým tvarem, zůstaly; přinesla tedy nakonec jen „špinavou oligarchii",jíž skončily všechny sny o rovnosti a lidských právech (ibid., str. 393). Rovněž G. Ritter (Vom hen. Problem der Macht, Bern 1961, III, str. 67) poukazuje na to, že Francouzskou revolucí uvolněná iniciativa nenalezla tak široké a plodné pole uplatnění jako např. v Americe, ale vybíjela se v politické aktivito ctižádostivých lidových tribunů a spekulantu. Tím, že svoboda byla uváděna v koexistenci s obecnou \ů)í, kterou však bylo třeba teprve produkovat, se uvolnila svoboda jen pro malé skupiny aktivistů, držící v rukou instrument veřejného mínění. Dle Friedrichova náhledu (Demokratie als Herrschafts- und Lehem-. Heidelberg 1959,1, str. 9-17) lze totalitarismus objasnit z toho, že stupňuje myšlenku Francouzské revoluce o možnosti vědomé a racionální tvorby státních a ústavních stavů i její přesvědčení, že i člověka samotného lze racionálně konstruovat. Všechny totalitní diktátory sní o novém člověku, a jsou proto vedeny snahou o jeho převýchovu, i když jejím místem bývají i koncentrační tábory. Jak konstatuje ve své sociologické analýze Francouzské revoluce Flannah Arendtová (Über die Revolution, München 1963,2,111, iir. 93-111), realizovala Francouzská revoluce intenci Rousseauovu, jemuž nestačil jen vnější nepřítel jako princip jednotící celý národ, neboť usiloval, aby tato jednomyslnost vystupovala z národa samotného. Tento společný nepřítel byl odkryt v nitru každého občana jako jeho jednodivá vůle a jednotlivý zájem. Také K. Jaspers (Vom Ursprung und Ziel der Geschichte, München 1964,11,2, str. 162-179) se zmiňuje o ambivalenci Francouzské revoluce, jež si přála dosažení svobody a rozumu, poskytla však prostor despotismu a násilí. Fanaticky založena na neodůvodněné víře v rozum, nestala se pramenem moderní svobody, jež má svůj základ spíše v anglické, americké a holandské revoluci, stejně jako ve švýcarské demokracii. 130 I. Demokracie a totalitarizmus tovat především na osudu Rousseauovy teze o „dobré'1 přirozenosti člověka, a to ve srovnání s konsekvcncemi, k jakým vedla opačná teze Hobbesova. Předně Wc pochybovat o tom, jaké bylo skutečné Rousseauovo přesvědčení a co bylo jeho příčinou, a to nejen vzhledem k jeho resentimentu vůči mocným a bohatým. u!ľ také výslovně proklamovanému názoru, že demokracie se nehodí pro lidi, ale spíše pro bohy.51 Avšak aťjiž tomu bylo jakkoliv, nelze pochybovat o tom, že tato teze: získala v současných komunistických systémech již zcela charakter mocenského prostředku manipulace. Pozornost, jakou dnes komunistické vládnoucí kruhy vč-í nují institucionálnímu zabezpečení monopolní role strany v politickém procesu; a způsob, jakým zakročují proti všem výbuchům masové nespokojenosti a individuálního odporu, zdá se být nevyvratitelným svědectvím o faktu, že komunistický systém nejen nevěří v tuto proklamovanou povahu lidské přirozenosti, ale že jeho cílem je udržet tento proces výchovy - či správněji řečeno manipulaci. -v permanentním, to jest nikdy neukončeném, stavu. Rousseauova teze vede tedy nakonec ke stejným konsekvencím jako Hobbesova, jež klade důraz na trvalost výchovného donucení již ve své výchozí pozici. Jak nacismus a fašismus, jejichž' nazírání vycházelo více z Hobbese, tak i komunismus ideově navazující spíše na Rousseaua likvidovaly nakonec nejen své vnější nepřátele, ale i vlastní stoupence, aťjiž se to dálo z rasistických, historických, biologických či na druhé straně z tříd-) nich důvodů. Zatímco fašismus a nacismus spíše otevřeněji zdůrazňují potřebí. supremace rasy či jiné společenské skupiny, setrvává komunismus na více disimu-lující pozici, aby však tím dokonaleji institucionalizoval své totalizujicí tendence; až po hranici perfekcionismu. Komunistický totalitní systém je mnohem více neodbytný a z hlediska osudu jednotlivců i expanzivnější než fašistický či nacistický neboť chce vniknout i do nejdrobnějších detailů každodenního života. Člověk je zde proniknut jeho stálou prezencí, ve škole, na pracovišti, a dokonce i v rodin ■,. a nemá „dobrý důvod" jej odmítnout, jestliže se tak děje v jeho „vlastním zájmu". Také indolence vůči skutečnému mínění lidu má svůj kořen v Rousseauoi é rozlišování mezi obecnou vůlí (volonté generále), která je „vždy správná, směřuje k obecnému užitku a přihlíží jen k obecnému zájmu", a vůlí všech (volonté de tous), která dbá jen soukromého zájmu." Tato Rousseauova teoretická es-kamotáž se stala nejen myšlenkovým východiskem, ale současně i významným nástrojem legalizace role avantgardy od jakobínství přes francouzskou komunu až po současné totalitami politické řády. Také komunistický systém sice ústavné proklamuje princip suverenity lidu, avšak tato proklamace je již v ústavě samotné zbavena jakéhokoliv významu akceptováním faktu vedoucí úlohy strany. Jestli-'e totiž strana, resp. její aparát, jsou jedinými, a to i ústavně legálními interprety toho, co lid chce nebo co je v jeho zájmu, potom ve světle tohoto faktu otá'-ka demokratického základu politického řádu pozbývá jakýkoliv smysl a význam. Jediné, na čem záleží, je potom pouze to, aby avantgarda měla potřebné pro- 4. Autokracie 131 ■H WĚBĚ ■Bi WKĚĚ WĚĚBĚ sl J. J. Rousseau, O původu nerovnosti mezi lidmi, Praha 1949, III, IV. >2 J.J. Rousseau, O společenské smlouvě, Praha 1949, II, III. středky a prostor nejen pro takovou interpretaci vůle lidu, ale i pro její realizaci; všechno ostatní má ve vztahu k této primární funkci systému jen sekundární t•••/•• ani. Z tohoto rousseauovského jádra plyne také pohrdání, jaké totalitní systém v projevují vůči tradičním zastupitelským orgánům, jakými jsou parlament ■i nižné intermediární organizace. Nazval-li již Lenin buržoázni parlamenty •Á.niírnami", neprojevil tím vůči parlamentarismu o nic méně negativní postoj ric>" v souvislosti s funkcionováním vlastních reprezentativních orgánů, kterým byla přisouzena role „výstavního" kousku určeného pro zraky zahraničí. Nicméně ; v těchto, z hlediska podmínek politického procesu skutečně jen „reprezentativ-•vVli", orgánech udržuje si komunistická strana z preventivních důvodů výraznou převahu, a to podle volebního klíče, jenž s ohledem na „jednotnou kandidátku" nciu vůbec přezkoumatelný, o němž lze však s jistotou konstatovat, žc „funguje" v zájmu etablování systému. Rousseauova nedůvěra nejen k lidu jako takovému, ale i k jeho nejrůznějším institucionálním tvarům, projektovaná i do negativního sMnoviska vůči intermediálním prvkům, má svou širokou institucionální odezvu v politické struktuře současných totalitárních systémů, kde tyto prvky „trpí na úlnlč". Tam, kde se doposud udržují buď z tradičních, nebo ryze simulativních Júvi 'dů, jako v případě odborů, plní jen specifickou funkci převodového systému, jcjiiž pomocí, a to i v oficiální marxistické verzi, jsou stranické normy a imperativy ořenášeny na masy. Tato skutečnost náleží tedy k průvodním jevům mistrně sestaveného scénáře, podle jehož receptu všichni aktéři fungují bezchybně a bezkonfliktně proto, že jsou napojeni na zevní zdroj. Jestliže tento zdroj vypne nebo vf.iiK'-li se málo účinným, dochází k takovým zvratům, jaké se projevily např. \ ,x>hkých událostech. Rousseauova politická teorie „obohatila" současné totalitní systémy i o prvek, jenž bývá označován jako paradox svobody. V jádru tohoto prvku je založeno Rousseauovo přesvědčení, že ve chvíli, kdy veřejná služba přestane být hlavní záležitostí občanů, je stát již blízko své zkáze, a naopak, čím je stát lépe ustaven, tím více veřejné záležitosti nabývají převahu nad záležitostmi soukromými.53 Výraz paradox svobody není však přesný potud, že i zde je hlavní akcent položen do oblasti simulace a disimulace jevů i procesů. Je jistě správné, jestliže svoboda ve svém plném významu je chápána nejen jako svoboda od něčeho, tj. od tlaku nesvobody, ale současně i jako svoboda k něčemu, tj. především k účasti mas na veřejných záležitostech. Historie však poskytuje dostatek poučení o tom, že zatímco zmíněná svoboda od tlaku je, byť v omezeném rozsahu, realizovatelná, svoboda ve svém širším smyslu, tj. jako aktivní spontaneita, zůstává spíše jen ideou.To, čeho se dostává občanům v současných komunistických systémech, nelze tedy chápat jako skutečnou angažovanost, neboť atributem každé takové angažovanosti je i její dopad ve sféře politického procesu. Zde však máme co činit se simulovanou .mo.i íovaností, jejíž pomocí je občan sice vtažen do přediva politického systému, .u ;. -. toto předivo současně spoutává všechny jeho pohyby. Občan je tedy „vydán" "ibid.,m,xv. 132 I. Demokracie a totalitarizmus systému, tj. ztrácí i poslední zbytky své autonomie, nedostává však za to žádnou protihodnotu, neboť i v oblasti veřejnosti je zcela bezmocen. Pozice člověka, jenž se „angažuje" ve veřejných záležitostech za cenu ztráty svobody, není tedy paradoxem svobody, ale spíše symptomem nesvobody. Rousseauovský původ představuje i současné totalitami myšlení v dichotomiích absolutního dobra a absolutního zla, absolutní spravedlnosti a absolutní nespravedlnosti. Totalitnímu nazírání se jeví vše bud' jako černé, nebo bílé a v politické oblasti mu odpovídá skladba „my a ti ostatní", „ti, kteří jsou s námi, a ti, kteří jsou proti nám". Takový charakter absolutního dobra má právě i Rov -sseauova volonté generále, neboť se nejen nemůže mýlit ve výkladu toho, co jc třeba považovat za obecný zájem, ale ani ve směřování k němu, v metodě jeho realizace.-4 Politický řád, v němž dichotomické myšlení bylo povýšeno na zákon, staví všechny své členy, kteří chtějí projevit také svou vlastní vůli, do jedné řad\ a určuje jim jediný osud, a to fyzickou či duchovní likvidaci. To jsou ony tragick. konsekvence vlomu „absolutního dobra" do chodu lidských záležitostí, o nichž se zmiňuje H. Arendtová" a jež jsou v bezprostřední blízkosti vždy tehdy, když stát, společnost či společenská skupina pretendují totalizovat celou oblast své působnosti. Avšak právč tak jako zmíněný paradox svobody je spíše symptomem nesvobody, tak i vlom „absolutního dobra" je ve skutečnosti jen odrazem destruktivních záměrů. Tomu, kdo chce „absolutní dobro", nejde ani zdaleka o dosažení této entity, tj. dobra, j ako spíše jejího atributu, tj. absolutnosti a totálnosti. Jestliže však je rozhodující tento atribut, je nakonec lhostejno, s jakou entitou se spojuje, neboť ať již tak či onak hypostazuje se v určující motiv celého společenského a politického procesu. Také teze o „absolutním dobru" je tedy fikcí, jejíž sociologický význam může být posuzován jen z hlediska této základní simulativní či disimulativní tendence. V politice a životě vůbec absolutní dobro neexistuje, a to tím spíše, že v historickém a společenském procesu neexistovala nikdy ani úplná jednota náhledů na to, co třeba za takové dobro považovat. To, co Arendtová nazývá vlomem „absolutního dobra", je tedy spíše svědectvím o prezenci absolutizujících či totalizujících tendencí, jimž nejde ani tak o „dobro" člověka, jako spíše o jeho totální podrobení vlastním cílům a představám. Všude tam, kde je proklamován očistný žár absolutního dobra, je třeba se spíše obávat jiného druhu ohně; je to oheň inkvizičních hranic, oheň luceren zvěstujících francouzským gi-rondistům okamžik jejich popravy, oheň koncentračních táborů a také ten „neviditelný oheň", jenž strávil a pohltil téměř všechnu lidskost a sebeidentifikaci obětí v inscenovaných procesech v zemích střední a východní Evropy. Stručně vyjádřeno, je to oheň nenávistné destrukce. Konsekvence vlomu skutečného absolutního dobra nejen nelze myslit, ale ani předvídat již proto, že jde o prvkyjiné kontinuit) člověka, obdobně jako kdyby došlo k vlomu totální destrukce. 4. Autokracie 133 Významnou roli sehrálo v souvislosti s vývojem německé filozofické myšlení, jež počínaje Kantem sc v některých svých dimen-yíih začíná ubírat nežádoucím směrem.56 Zatímco podle převažujících náhledů ■ - stuje přímá vývojová linie od německého idealismu k nacismu a fašismu, jsou /(.távána také odchylná stanoviska.57 Tato stanoviska však nasvědčují nejen nepochopení, ale i bagatelizaci konsekvencí, k jakým vedla aplikace některých myšlenek německého idealismu v politické praxi. I když každý sociální jev je pro- totalitárního nazíraní také 54 Ibid., II, III. " Hannah Arendt, Elemente und Ursprünge totaler Herrschaft, Frankfurt a. M. - Berlin - Wien 1975, 2, III, str. 93-111. """Trč. Masaryk (Světová revoluce, VIII, 8, str. 414-416) spatřuje symptomy tohoto myšlení v jednotném intctektuaiismu a v soustavě apriorních věčných pravd a vytýká mu také fantastičnost jeho subjektivismu, ičž vede k solipsismu, egoismu, aristokratickému individualismu a nadčlověčenství. Tato filozofie je podle Mssatykova náhledu absolutistická, násilnícka, nepravdivá a zaměňuje velikost svobodné spojující lidskosti š kolosální stavbou babylónské věže. Také K.Jaspers (Vom Ursprung und Ziel der Geschichte, München 1964, I: 2b str. 172-176) zastává názor, že filozofie německého idealismu, obzvláště Fichta a Hegcla, přinesla litování filozofického sebevědomí až k domnělému totálnímu vědomí, jež pretenduje držbu absolutní pravdy. Tato filozofie je sice jedním z geniálních jevů lidského myšlení, nicméně nedůvěru světa, jež se nesprávně rozšířila na všechny německé filozofy; třeba pokládat za oprávněnou. Kdo se totiž napil z tohoto nápoje, stal se podporovatelem ruin. Hlubší analýze podrobil Fichtovu teorii v jejím vztahu k totalitari-zujícím prvkům J. L. Talmon (Politischer Messianismus, Köln - Opladen 1963,1, IV, A, 1-9. str. 152-174), podle ;ehož náhledu Fichtův přechod od individualismu ke kolektivismu ilustruje přemístění německého myšlení od atomistického racionalismu k romantickému orgaiiidsinu a intenzivnímu vědomí kolektivní bvtnosti; jednotlivec se ztotožňuje s ideou, lidem, socialismem a revolucí. Také Schmitt poukazuje na to, že přesvědčení o vychovatelnosti člověka sloužilo i u Fichta k ospravedlnění ideálu „legálního despotis-mu" a že prostředek k jeho uskutečnění spatřoval právě v koncepci státu jako „vzdělávací továrny" (Carl Schmitt, Politische Theologie, München - Leipzig 1 934, IV, str. 67-84). Na fakt souvislostí totalitárního mvšlení s Hegelem poukazuje Maclver (Regierung im Kräftefeld der Gesellschaft, Frankfurt a. M. 1952, XII, str. 381-387), podle jehož náhledu nebezpečí Hegelovy statní filozofie tkví v tom, že zaměňuje společnost se státem. Tak jako Rousseau i Hegel byl ovládnut vášní pro celek a jeho netrpělivost vůči dílčím zájmům z něj učinila obránce strnulého pruského státu. Zevrubnou analýzu Hegelovy politické a sociální filozofie podávají Popper a Topitsch. Popper (Die offene Gesellschaft und ihre Feinde. Band IL Falsche Propheten, Bern 1958,2,1, str. 36-47) považuje úspěch Hegelovy filozofie za počátek nepoctivosti a neodpovědnosti, v němž vládne „magie slov" a „moc žargonu". Hegelova filozofie je dle jeho názoru renesancí filozofie „hordy" a historický význam Hegelův je právě v tom, že je spojujícím článkem mezi Platónem a moderními formami totalitárního nazírání. Hegel své myšlenky a metody věnoval jednostranně jedinému cíli, potírat otevřenou společnost, a tyto jeho vnější pohnutky vyplývaly zejména z jeho zájmu na restauraci pruské vlády. Hegelovo šarlatánství vyvěrá především z jeho dialektiky, kde nauka, že rozpory jsou nejen přípustné a nevyhnutelné, také ve vysokém stupni žádoucí, je způsobilá zničit každý argument a jakýkoliv pokrok. Souvislosti mezi hegetiánskými tradicemi a autoritárními nebo totalitárními systémy zkoumá také Ernst Topitsch (Die So-ziolphilowphie Hegels als Heilslehre und Herrschaftsideoiogie, Neuwied - Berlin 1967, str. 7-25), podle jehož náhledu je třeba téma „Hegel a třetí říše" zkoumat jen jako zvláštní případ mnohem obsažnější a zásadnější problematiky, totiž vztahů mezi hegelovskou sociální filozofií a mocnými tradicemi sodokosmických mýtů o státu a ideologií panství. Tyto prastaré myšlenkové tvary jsou však samy jen částí ještě univerzálnějších forem výkladu kosmu, společnosti a individua, jejž lze nazvat jako koncepci „sociokosmického univerza". Jejich funkcí je zobrazit určité existující nebo postulované způsoby lidského soužití jako naplnění plánu soásy, jako uskutečnění objektivně hodnotového telos společnosti nebo jako vykupující závěr historického procesu. Ve svém souhrnu (ibid., str. 93-102) sociálně filozofická nauka Hegelova hrála buď v přímé tradici, nebo jen v nepatrně modifikované formě nikoliv podcenitelnou roli v boji proti liberální demokracii, stejně jako v přípravě a ve službě Hitlerova režimu, a to jako jeden z více působících elementů. 57 Tak např. T. Geiger (Demokratie ohne Dogma, München 1964, str. 24) poukazuje na to, že nacističtí ideologové nečerpali vůbec z přímých pramenů, ale převzali jistá klišé představ z druhé nebo třetí ruky a hrubě je zbanalizovali; skutečnost, že nacismus obsahuje takové „vypůjčené části", nečiní ještě žádného myslitele odpovědným za tuto ideologii. Marcuse {Vernunft und Revolution, Neuwied - Berlin 1962, str. 360) přikládá dokonce nacismu nepřátelské pocity vůči Hegelovi, a to v souvislosti s kritikou, kterou vyvíjel vůči idealismu vůbec. 1.34 I. Demokracie a totalitarismus duktem celé řady faktorů a vliv idejí a myšlenek se v něm promítá spíše nepřmi>) a zprostředkovaně, a to i s účinky, jež divergují od své myšlenkové základny, přece jen hlubší sociologická analýza těchto jevů ukazuje í na prezenci historicky é -.[<> již značně vzdálených prvků. Ačkoliv např. od jeho vzniku uplynulo již více než dva tisíce let, je „sofistický způsob myšlení" stále aktuální, i když se objevuje nejen v různých podobách, ale často i v odlišných společenských souvislostech. TikO myšlenkové ladění německého idealismu představuje jednu z význačných nn\-lenkových dimenzí, jež se uplatňují právě v souvislosti s procesem totalitárního nazírání a jeho realizace v politickém a společenském životě. Uvod k tomuto ladění představuje již nauka Kantova, neboť zejména její akcent na „apriorní věčné pravdy" a heteronomii mravního zákona, jenž stojí nad člověkem a je lhostejný k jeho prospěchu, stejně jako nepodmíněnost následování kategorického imperativu, naznačují prezenci prvků indolentních k obsahu a současně alarmujících prevalenci a monopolnímu postavení metody. Mnohem zřetelněji se tyto potenciálně totalitami prvky projevují u Fichta, jehož přechod od krajního individualismu ke krajnímu kolektivismu představuje jeden z klasických příkladů úzké spojitosti obou těchto fenoménů i jejich selhání tváří v tvář společenské realitě. Jestliže „uzavřený obchodní stát" nejen rezignuje na spontaneitu jednotlivce, ale naopak ji spoutává plánováním i těch nejmenších detailů každodenního života, představuje obdobnou kapitulaci jednotlivce i krajní individualismus, neboť i jeho konečným cílem je nepodmíněná poslušnost a podřízení kategorickému imperativu dokonalé harmonie a jednoty. Fichte však názorně dokumentuje i druhou jevovou stránku souvislosti krajního individualismu a kolektivismu. Jesdiže totiž jen obecná vůle propůjčuje státu legitimitu, nemůže však být jako apriorní racionální fenomén ztotožněna s empirickou vůlí, implikuje tento fakt současně potřebu její žádoucí interpretace. Ať je tímto interpretem administrativní aparát či jednotlivec jako představitel a nositel syntézy lidského „ratio",58 je nepochybné, že každý z nich bude mít v rukou známý „blanketní šek", jejž vyplní dle své vlastní vůle. Tento avantgardismus je tedy finálním prvkem procesu anticipace racionálního řádu, jenž je společnosti oktrojován v podobě různých variant historických nevyhnutelností a historických rolí. K téměř ideálně typické podobě však přivedl totalitami nazírání teprve Hegel, jehož filozofie reprodukuje a anticipuje již skoro všechny základní formy totalitárního myšlení. Zatímco u Rousseaua hraje při koncipování totalitárních tendencí hlavní roli především jeho resentiment vůči bohatým a mocným, je Hege-lův příspěvek založen již v mnohem hlubších vrstvách lidské přirozenosti, kde se rozhoduje o podstatě a kontinuitě člověka samotného. Na rozdíl od Rousseaua, který sní o „dobré" povaze lidské přirozenosti, avšak uvědomuje si s povzdechem, že „demokracie je jen pro bohy", Hegel šturmuje nebesa. Z jeho nazírání vyvěrá stará pýcha titánů, onen homocentrismus, jenž zahlcuje člověka tak, že již není v 4. Autokracie 135 schopen pohledu nejen kolem sebe, ale tím méně na sama sebe. Jedním z kořenů tohoto homocentrismu, jenž hraje tak význačnou roli právě u Hegela, je neochota nést břemeno reality.59 Zatímco křesťanství a v jeho duchu také demokracie chá-p.)ľ v ditu života jako nevyhnutelnost, jako podmínku lidského kontinuitního procesu, jako nezbytný impuls k obnovování mravních sil v člověku, jde Hegelovi 0 to, břemeno faktu z lidského života zcela odstranit, a to i za cenu, že historický a společenský proces bude petrifikován. V této intenci tkví také skutečná příčina koiií-trwkee „říše uskutečněné svobody", v níž chybí právě jakýkoliv společenský a sociální pohyb. Důležitým instrumentem Hegelova totalitárního nazírání je především jeho dialektika, v níž formalistické a schematické kategorie myšlení jsou vystupňovány až ad absurdum. I když tato dialektika se zdá být na první pohled jen „rejem •i()jmů", smířením se vším, a to i se zlem a nespravedlností, z nichž jejich vlastní rozumná nutnost činí opět dobro a spravedlnost, či záměnou všeho se vším, ,i io i dobra se zlem, tedy pouhou „propagandistickou lží a transformací pravdy", má její aplikace na realitu, jak ukázalo tunkcionování moderních totalitárních systémů, účinky třaskaviny s totálně ničivými následky. Její amorfní charakter 1 liezbřehost zbavují totiž jednotlivce jakékoliv možnosti obrany, obdobné jako v kafkovském světě, kde destruktivní síly nejen nemají společenský tvar, ale ani jakýkoliv tvar vůbec. Tyto amorfní tvary jsou nejadaptabilnější právě pro vztahy panství, neboť j sou tím obsahově nátlakovější a expanzivnější, čím více se navenek cvíjako neznatelné. Ve společenském prostředí, v němž nepřítele nelze „zachytit" nroto, že při jakémkoliv dotyku mění svůj tvar a podobu, je značně zeslabována ■'■.i^žnost pozitivních společenských sil účinně čelit tomuto destrukčnímu tlaku, .icboť značná část jejich energie je resorbována právě úsilím o identifikaci protivníka. V „bubnové palbě" dialektických formulek a tváří v tvář jejich neustálé .i.etamorfóze ztrácí jednotlivec nakonec jistotu o sobě samém i o své pravdě. •> r suto ztrátou sebeidentifikace počítají právě velcí „stratégové" totalitárních sys-;či;ui, neboť jsou jim dobře známy i její konsekvence; jednotlivec, který ztratil vědomí vlastní identity, inklinuje identifikovat se s hnutím. Statisíce a miliony lidí, které podporovaly fašistický a nacistický režim a oslavovaly jeho triumfy, miliony mas demonstrujících svou podporu komunistickým totalitním systémům poskytují názorný příklad takové identifikace, za jejíž získání masy platí tím, že se z nich stávají loutky. Co však činí z Hegelovy dialektiky tak nebezpečný nástroj totalitarismu, není pouze její aplikovatelnost „pro vše" a za „každé situace", ale zejména skutečnost, že obsahuje „zrnko pravdy". Tento závěr lze nejlépe dokumentovat právě na H c gelově tezi o jednotě protikladů, jejich vzájemné podmíněnosti a konečném smíření. Skutečnost, že protiklady, např. v podobě pozitivních tvůrčích a negativních destruktivních sil, jsou polaritně vázány, tj. v ideálně typické podobě představují 5' Sämthcbe Werke, III, str. 445: Proti rozumu nemá nikdo právo. Nejvyšší rozum má právo všechny nutit, aby následovali jeho poznání. Touto otázkou se zabývá Theodor Litt {Hegel, Versuch einer kritischen Erneuerung, Heidelberg 1961, ■ ■. Í20), jenž její předmět formuluje jako vykoupení z „břemene íaktu". 136 I. Demokracie a totalitarizmus krajní póly téhož kontinua historického a společenského procesu, a že tedy lidsk.-kontinuita je podmíněna jejich vzájemnou interferencí, neimplikuje nikterak závěr, že v tomto procesu může snad dojít k jejich smíření. Veškerý historický vývoj se totiž děje střetáváním, napětím obou těchto základních společenských fen >--ménů, jež vedle období ofenzivních vyrovnávání mívají i podobu stabilizovaných pozic, kdy dochází pouze k ojedinělým „šarvátkám", nebo dokonce k „přebíhání" na tu či onu stranu. Avšak ani tato období relativního klidu či příměří neznamenají syntézu těchto politických sil, jejichž neustálý polemos je základní premisou společenského vývoje a kontinuity člověka. Teze o jednotě protikladů dává totalitárním systémům do rukou účinnou zbraň nejen k tomu, aby ztotožnily protikladné jevy, ale aby s cílem „smířit" protiklady odstranily všechny fenomény stavící se na odpor pretendované syntéze. Významnou roli při utváření totalitárního myšlení sehrála i Hegelova představa historie lidstva jako cesty spásy, tj. jako vývoje ducha k plnějšímu sebeuvědomění a ke svobodě. Vše, co se děje, je dle Hegela jen úsilím o to, co bylo již dříve anticipováno. Smysl historie je proto v tom, aby duch poznal sám sebe a toto poznání vyjádřil i svým zpředmětněním, tj. vytvořením objektivního sveta. Nebezpečí tohoto Hegelova mesianismu je zde v tom, že stejně jako každý jiný druh mesianismu předpokládá institucionalizaci uvedeného procesu spásy a vytvoření záruk pro jeho zabezpečení. Má-li absolutní duch v procesu vývoje nejen dospět k vědomí sama sebe, ale toto poznání také objektivovat ve vytvoření reálného světa, implikuje tato skutečnost nezbytnost určení nejen mezníků této historické cesty spásy, ale také jejích garantů. Tímto garantem však nemůže být jednotlivec, který je jen nástrojem absolutního ducha, nýbrž stát jako „skutečnost mravní ideje", pojmová i reálná racionalita, realizace absolutna a substanciáW vůle, jež jako konečný účel má i „nejvyšší právo" proti jednotlivcům, jejichž základní povinností je být členy státu a kteří od něj odvozují nejen svou objektivnost, ale i pravdu a mravnost. Z tohoto monopolního postavení státu v politické, společenské i etické oblasti také vyplývá, že to, co leží vně státu, je mu nepřátelské a jako takové musí být považováno i za asociální a negativní. Tato Hegelova koncepce úzce souvisí i s jeho další tezí,60 formulovanou tak, že „vše, co je sku -tečné, je rozumné, a vše, co je rozumné, je skutečné". Engels na obranu tohoto Hegelova výroku uvedl,61 že jej nelze chápat jako posvěcení despotismu, neboť atribut skutečnosti přísluší u Hegela jen tomu, co je zároveň nutné. Teze o rozumnosti všeho skutečného přechází podle všech pravidel Hegelovy metody my šlení v druhou tezi: všechno, co existuje, je hodno zániku. Avšak i tato Engelsova argumentace se jeví stejně pochybnou jako teze, kterou sledovala objasnit. Svou koncepcí státu jako inkarnace absolutního ducha neposkytuje Hegel jednotlivci jinou alternativu než buď se identifikovat se státem, nebo s udávanými destruktivními společenskými silami. Dle receptu, co je skutečné, je i rozumné, mu s i 4. Autokracie 137 tedy jednotlivec respektovat i totalitami intervencionismus každého státu, jenž ou „nutnost", i když snad dočasnou, prokazuje právě tím, že existuje.63 Také současné komunistické totalitní režimy se považují za hypostázi anticipovaného racionálního řádu a z tohoto faktu vyvozují své oprávnění k apropriaci historické společenské role a z ní vyplývajícího politického monopolu. Ustavní zabezpečení *éto jejich „historické mise" je z jejich strany považováno již jen za druhotnou právní konsekraci fakticky existujícího společenského jevu, jemuž je přisuzován ■ícjhlubší demokratický obsah, ačkoliv křivkou a diskrepancí sociální a společen-ské stratifikace spíše připomíná období římských cézarů. Důraz na historickou nevyhnutelnost jejich existence, spojený s tendencí preferovat ty prvky reality, za nimiž bývají skryty především vztahy panství, ukazuje na nesporný hegeliánský původ tohoto ideologického arzenálu zatlačujícího jednotlivce do pozice pouhé receptivnosti či aklamace. Hegelova filozofie poskytuje tak ve svém úhrnu příklad totalitárního nazírání, jež bylo přivedeno bezmála k perfekci. Vnitřní organická totalita vesmíru je projektována do všech společenských a sociálních jevů a procesů, institucí i idejí s takovou virtuozitou, že jednotlivec, který, chce-li vůbec žít, musí své individuální zájmy a potřeby plně podřídit objektivní fakticitě zinstinacionalizované podoby totality, tj. státu. Jeho plně rozvinutá „racionalita" nemá však nic společného s racionálním řádem demokratické společnosti; anticipované „normativní pravzory" slouží spíše k odůvodnění mocenských nároků a svou distancí .u! jednotlivce akcentují jeho bezvýznamnost. V takovém totalitním monolitu se i myšlenka suverenity lidu stává pouhou fikcí; zatímco však Hegel ideu suverenity ještě striktně odmítá s tím, že lid je pouhou beztvarou masou,63 volí jeho totalitár-ní následovníci diferencovanejší postup, jenž variuje mezi otevřenou proklamací vúdeovského principu ve fašismu a nacismu a simulovanou afinitou k masám lidu, jimž je však ve skutečnosti přiznávána jen způsobilost být předmětem manipulace. Totalitami pohrdání lidem má tedy svůj původ také v Hegelově tezi, stejně jako tradiční nedůvěra totalitámích systémů k filozofickým naukám, jimž Hegel vymezuje místo jen ve službě státu.64 1 když tedy Hegelova politická filozofie není jediným pramenem totalitárních idejí, nelze o přímé souvislosti mezi oběma těmito myšlenkovými proudy pochybovat.63 Hegelovy myšlenky stály u zrodu I íitlerovy „třetí říše", zejména při konstituování autoritárního státu a mýtu vůdce, stejně jako při vzniku komunistických totalitárních států s jejich mesianisticky 60 Hegels Werke, ed. Lassen, VI, IS a násl. 61 F. Engels, Ludwig Feuerbach und der Ausgang der klassichen deutschen Philosophie, Stuttgart 1888. Jak v této souvislosti uvádí Heinrich Rickert (Die Philosophie des L«fen.;,Tübingen 1922, str. 117 a násl.), argumentuje podobným způsobem i biologismus, pro který vše živoucí představuje i rozumové. Rechtsphilosophie, par. 270. H Hegeis Werke, ed. Lasson, VI, 5, 7-13. Obdobně usuzují také Ernst Cassirer, Vom Mythus des Staates, Zürich 1949, str. 356, dle jehož názoru žádný jiný filozofický systém neučinil tak mnoho k přípravě fašismu a imperialismu, jako I legelova nauka o státě, a také Friedrich Meinecke, Die deutsche Katastrophe, Wiesbaden 1946, str. 28, jenž míní, že německá myšlenka mocenského státu započala Hegelem a v Hitlerovi získala své nejzlověstnější vystupňování. Obojí citováno dle; Ernst Topitsch, Die Sozialphilosophie Hegels als Heilslehre und Herrschaftsideologie, Neuwied -Berlin 1967, str. 7-5. 138 L Demokracie a. totalitarismus a avantgardisticky laděnými koncepcemi. Nelze ostatně považovat za nahodilost že sám marxismus se přihlašuje k hegelianismu jako k jednomu ze zdrojů svého dialektického a historického materialismu. Nebezpečí hegelianismu netkví však ani zdaleka jen v institucionalizaci jeho komponentů v politické a společenské oblasti, ale především ve sféře vědomí a v jeho vlivu na způsob myšlení a nazírání lidí. Vágnost těchto idejí a myšlenek,: renitence, jakou kladou každému úsilí o exaktnost a jednoznačnost, virulentní I vliv na schopnost autonomie myšlení, tendence k ambivalenci, nemožnost jejich dekompozice na ohraničené tvary, současná afirmace protikladným elemen- * tůni, schopnost přizpůsobení jakékoliv situaci, lhostejnost k zájmům a potřebám jednotlivce a servilnost tváří v tvář moci, všechny tyto vlastnosti hegeliánskčho nazírání činí z Hegela jednoho z nej významnějších pomocníků totalitarismu.; Dimenze tohoto nazírání produkují totiž stav, kdy i myšlení pozitivních tvůr ' čích společenských sil je rozleptáno destruktivními elementy, nepostižitelnyn1.'; proto, že nemají buď vůbec žádný tvar, anebo v disimulativním procesu na seKí berou různé masky. Oběti v totalitárních inscenovaných procesech nenalezly símí k odporu především z toho důvodu, že nepřítel usilující o jejich hlavu přijal na sebe podobu „přítele" a že přiznání k „zločinům", jichž se nikdy nedopustily, bylo proklamováno za povinnou službu věrnosti a oddanosti straně a společnosti. Na? vzniku těchto situací a jejich konsekvenci se podílejí i politické teorie a spekulace,, neboť spoluvytvářejí myšlenkovou strukturu člověka a adaptují jej buď k dem<--;: kratičké spontaneitě, nebo totalitami destruktivité či alespoň pasivitě. ) V úzké spojitosti s moderním totalitarismem je i filozofie Nietzscheho, :ehu/ aktivistický postulát „prorazit cestu robustnějšímu ideálu"66 a přesvědčení, že „teprve silou použiti minulé k životu a z dění opět učiniti historii stává se člověk člověkem", nalezly odezvu zejména v Hitlerově „třetí říši".67 Nietzscheho stanovisko je však v tomto bodě diametrálně odlišné od výchozí historizující pozice Hegelovy, a to zejména v tom směru, že zdůrazňuje nezbytnost pozvednout sc, proti tyranii skutečného, proti slepé moci historického faktu. Avšak ani tato ak;:-: vita tváří v tvář moci historické reality nemá nic společného se spontaneitou člo-•;; věka v demokratické společnosti, neboť se za ní skrývá maximalizovaný duše-\ ni aristokratismus. Ve světle tohoto aristokratismu se lid jeví jen jako lůza či stádo zvířat a otroků,68 a východisko je proto spatřováno ve vytvoření vládnoucí rasy, pro., kterou je určující typ nadčloveka, „po kořisti a vítězství dychtivě kroužící pla- .'■ bestie".69 Nietzscheho morálka pánů a otroků anticipuje tedy průlom do uznávání potenciální rovnosti člověka, charakteristický právě pro současné totalitami systémy. K takovému průlomu však ze strany Nietzscheho dochází i v hodnotové oblasti, kde apelem na „přehodnocení všech hodnot", jež je spojeno s uvolněním všech instinktů člověka, stejně jako zdůrazněním významu historického mýtu F. Nietzsche. Der Wille zur Macht, IV, I. 'g7 K tét0 otázce podrobněji viz Gerhard Ritter, Vom sittlichen Problem der Macht, Bern 1961, str. 97. °8 Genealogie der Moral. Werke. Gesamtausgabe, Leipzio- Bd VII str 315 "'Ibid., VII,str. 321. 4. Autokracie 139 - «lim- - ' - II -4fi- ■i Vietzsche razí cestu i modernímu totalitárnímu úsilí směřujícímu k dosažení zlomu v samotné kontinuitě člověka. Nietzschemu jde o zničení „otrockých hodnot" a o vytvoření nových hodnot, jejichž určujícím prvkem není konsenz lidí, ale nadčlověk disponující vůlí k moci jako základním elementem života.70 Tato nová kontinuitnost je zabezpečována koncepcí „věčného návratu", jehož smyslem je konzervace existující společenské skladby. Tak jako u Hegela se lidská duše vrací j>e svému prazákladu, i Nietzsche omezuje společenský proces jen na daný kruh ave skutečnosti jej petrifikuje.71 Souvislost mezi Nietzscheho filozofií a totalitami teorií a praxí zdá se být při zběžném pohledu daleko zjevnější než u Hegela, jenž bývá dokonce kladen i na druhou stranu barikády. Ve skutečnosti však transparence Nietzscheho tezí zeslabuje jejich ominózní charakter ve stejné míře, v jaké naopak zvyšuje nebezpečí f legelovy filozofie zejména její simulativní a disimulativní charakter; apropriace Nietzscheho filozofie nacismu není dílem nahodilosti, ale je v úzké koherenci pravé s uvedenou maniřestní a eklatantní podobou. Tak jak se Nietzsche netajil ■■>á zory, podle kterých cílem historie není lidstvo, ale nadčlověk určující hodnoty a spravedlnost je uznávána pouze inter pares, také nacismus zcela otevřeně proklamoval své světovládné cíle i své záměry s „méně cennými" rasami. Naproti roinu amorfní hegelianismus našel svůj skutečný domov v komunistických totalitních systémech, kde jeho intence jsou zinstimcionafizovány téměř v každém ■ íetailu. Zatímco Nietzsche v teoretické oblasti a nacismus v praxi projevují spíše Idinické příznaky nezhoubného nádoru, Hegelova filozofie a totalitní komunismus naznačují přítomnost známého „rakovinotvorného bujení", jehož největší ■K-bezpečí tkví v tom, že je nelze lokalizovat ani trvale zastavit. Tento rozdíl mezi oběma typy totalitního nazírání lze dokumentovat na jejich vztahu ke kontinuitě člověku a hodnotovému procesu. Jestliže Nietzsche a v jeho duchu i nacismus se nijak netají svými diskontinuitními tendencemi, stejně jako vyznáním názoru, že hodnototvorným elementem je pouze „panská rasa", totalitami komunismus simuluje po Hegelově vzoru svou afinitu vůči historickému a kontinuitnímu procesu i akceptaci hodnotového konsenzu, ačkoliv ve skutečnosti sleduje jejich rotami destrukci. Také u Nietzscheho je kořenem a jádrem jeho nazírání krajní homocentrismus, jehož deformační účinky se projevují zejména základním ex-vittrickým a exkluzivním laděním.Tento homocentrismus nejen ukazuje na druhou, „totalitní" tvář člověka, ale názorně dokumentuje i úskalí, v němž se člověk i společnost ocitnou, jestliže chtějí překročit hranici kontinuitního lidství či jinak řečeno usilují nahradit křesťanskou teokracii teokracií nadčloveka.'2 Specifické postavení zaujímá ve vztahu k totalitárním idejím také Marx,jehož myšlenková návaznost nejen na Hegela a Rousseaua, ale v některých směrech i na Platóna je obecně považována za evidentní. Také Marx se celým svým dílem 1 Ibid., V, str. 285. 'Ibid.,XII,str. 61. !T. G. Masaryk, Světová revoluce, Praha 1925, VIII, str. 412-414. M: 140 i. Demokracie a totalitarizmus zařazuje mezi představitele politického mesianismu, jehož hlavním či spíše jediným cílem je přeměnit svět a spasit každého jednotlivce: „Zatímco filozofové svět doposud jen rozličně interpretovali, jde nyní o to, jej změnit." Tento Marxův rne-sianismus vyvěrá z jeho základní afinity vůči historicismu,zjeho historického optimismu, v jehož světle se dosažení komunistického typu společnosti v „říši svobody" jeví jako výraz historické nevyhnutelnosti.73 Zatímco však ještě Herdovi se vývojový proces světa jevil jako cesta absolutního ducha, je v Marxově koncepci historická nevyhnutelnost tohoto procesu vyjádřena ekonomickými silami.74 Každé mesianistické ladění, jež se odvolává na nutnost a nevyhnutelnost určitých, historických procesů, implikuje však prezenci totalitárních elementů v nazírání a myšlení. U Marxe je tento jev vyjádřen manifestním způsobem v teorii diktatúry proletariátu, jež „spasitelnou" roli proletariátu imanentné spojuje s prvkem donucení, i když časově limitovaným do doby realizace komunistického řádu. Protože však ani podle Marxe není jistoty o tom, zda proletariát tuto mesianistickou roli bude hrát bez restu, staví raději i samotný proletariát pod opatrovnictví avantgardy. I když v Marxově nauce prvek avantgardy zdá se stát více v pozadí ve srovnání s monstrózností Leninov}' detailizace struktury a funkcionování strany, povýšené na první místo v hierarchii společenské stavby, přece jen i v této své zárodečné podobě ukazuje již rysy uvedené „leninské kvality".75 Tragika nebezpečí politického mesianismu tkví tedy i u Marxe v tom, že chce vnutit nejen jednotlivci, ale i celé společnosti „regulované štěstí", že ve své vášnivé obavě o osud lidstva mu předepisuje recept, jak má myslit i jak se má chovat.76 Ani opatrovnictví v podobě diktatury proletariátu není nakonec ničím jiným než vězeňskou kobkou, kde však v úloze žalářníka nevystupuje nakonec ani proletariát, ale jeho avantgarda. Marxova koncepce použitelnosti všech prostředků byla s technickou virtuozitou uplatněna nejen při výstavbě sovětského Ruska, ale i v ostatních komunistických totalitních státech. I kdyby jejím výsledkem byl sebegrandióznější ekonomický 73 K uvedenému viz J. L. Talmon, Politischer Messianismus, Koln - Opladen 1963,1, VI, B, 2, str. 178—191; Marx není nikdy dosti unaven opakovat, že proletársky komunismus přijde ne proto, že je důstojným ideálem, nebo proto, že lidé jsou andělé, či že komunismus chtějí, ale z toho důvodu, že jeho příčili -stal povahou věci nevyhnutelným (Hei/ige Familie. Die Frůhschriften, Stuttgart 1953, str. 319).' - %" Lipset (Soziologie der Demokratie, Berlin 1962, IV, str. 125-130) poukazuje na to, že pro buržoazii 18. století splňovala Kalvínova teorie predestinace tutéž funkci jako Marxova teorie nevyhnutelnosti socialismu proletariát 19. století. '* J- L. Talmon (Politischer Messianismus, opus cit., 1, IV, B, 2, str. 178) poukazuje na to, že Marx první pokus o odkrytí Hcgclových omylů podnikl na čistě politické rovině, a to bez zřetele na hospod; ■ teorie; tato skutečnost dokazuje, že Marxovou původní inspirací byl mesianistický postulát a že ekonomický -argument měl jen ospravedlnit mesianistické naděje. " Ve stanovách Komunistického svazu, jejichž autorem je právě Marx (Marx, Engels, Spisy. Svaz '. Praha 1959), je již nejen ztotožňován zájem Svazu se zájmem dělnického hnutí, ale Svaz je současně pán již jako místo, v němž se sjednocují a organizují všechny revoluční sily proletariátu s cílem dosáhnout „všemi prostředky propagandy a politického boje" svržení buržoazie a osvobození proletariátu. Zajímávaje v této souvislosti i Herknerovo hodnocení {Dělnická otázka, Praha 1898, XXII, str. 533) Marxovy činnoa.i v Neue. Rbeinische Zeitung, ve které se dle jeho náhledu již projevovaly Marxovy zjevné diktátorské sklony. 16 T. G. Masaryk {Otázka sociální, I, II, Praha 1948, II, str. 252 a násl.) poznamenává v této souvislosti, že právě v Marxové revolučnosti tkví onen starý duch absolutismu, proti kterému politicky bojoval. 4. Autokracie 141 mm KŤá'ní pokrok, již samotné stopy, jež zanechala v myšlení jednotlivců i mas, ji iVivéu do jedné řady s totalitarismem. ' ' irTOva rezignace na spontaneitu mas je však jen rubem mince, jejíž druhou •triu''11 je jeho iluzionismus a utopismus v náhledu na „novou kvalitu" člověka 1 ? 'tJU„vané komunistické společnosti. Obě strany této mince však skrývají stejné roti'itiíi ní konsekvence: člověk žijící v epoše diktatury proletariátu, kdy pouze i-Ľfipujc direktivy politické organizace, není o nic méně objektem manipulace než jeho imaginární partner v uskutečněné „říši svobody". Marx, jenž křesťanství v*\'kájeho dogmata o dědičném hříchu a spasení,77 propadá sám jinému dogma-íěmž roli dědičného hříchu hraje soukromé vlastnictví, zatímco cestu spásy jje proletariát v čele s osvícenou avantgardou. Zatímco však základem křes-. .ého dogmatu je realismus v náhledu na lidskou přirozenost jako nejen psy-A:ké, ale i sociální a historické faktum, jenž je však spojen s přesvědčením sncialitě člověka umožňující mu dosažení spásy i v jeho „poslední hodině", /i sice Marxovo dogma z iluzivního přesvědčení, že podstatu člověka lze /-euir přetvořením společenských a ekonomických podmínek, avšak současně ■ /.i\írá cestu do „říše svobody" všem, kteří stojí na druhé straně.78 Tento antropologický perfekcionismus není tedy výsledkem sociologické empirické analýzy, aleje konstituován jako základní podmínka funkcionování Marxova politického mesianismu. Kdyby totiž marxismus připustil svůj základní antropologický omyl i ukázal člověka takového, jaký je a ne jakým jej potřebuje mít, musel by nevyhnutelně revidovat i svou mesianistickou vizi říše svobody; ve světle tohoto nového ivistoje by se i otázka diktatury proletariátu a role avantgardy ukázaly ve své skutečné chimérické podobě. Taková revize antropologie by tedy znamenala konec marxismu, neboť by současně odkryla, že ve své podstatě je pouhou ideologií.79 právě toto ideologické roucho činí z marxismu tak nebezpečný nástroj totalitarismu, neboť zkresluje a účelově deformuje i ty Marxovy teze, jež obsahují jádro pravdy. Platí to např. o Marxově teorii třídního boje, jež tím, že tento boj podmiňuje ryze materiálními faktory, podporuje mesianistické tendence namísto toho, aby ukázala podstatu odvěkého sváru pozitivních tvůrčích a negativních destruktivních společenských sil. Těmto Marxovým ideologickým tezím nelze přiznat ani ideálně typický charakter,30 neboť také ideální typus musí obsahovat ér- "7 Marx, Engels, Spisy. Svazek 4, Praha 1958, str. 213. ".F.L.Talmon (PolitischerMessianismus, Köln - Opladen 1963,1, IV, li, 2, str. 1 78-191) ve své kritice této M.cxovy koncepce poukazuje na to, že není-li politická ústava logickým výsledkem sociální skutečnosti, ale fen radon abstraktních principu, není základem této budovy ani člověk, ale jen jeho podvodná vize. 1 aké R. Dahrendorf {Soziale Klassen und Klassenkonflikt in der industriellen Gesellschaft, Stuttgart 1957,1, str. 25-30) míní, že dle Marxe je příčinou hříšného pádu člověka soukromé vlastnictví, a proto také jeho odstranění považuje za centrální událost přechodu ze stavu odcizení do říše svobody. Tento myšlenkový krok Marxův považuje Dahrendorf za sociologické selhání, ke kterému Marxe přinutila právě jeho filozofická spekulace. I.A. Schumpeter (Sozia/ism und Demokratie, Bern 1950, 1. kap., str. 19-23) považuje marxismus do-kance za náboženství, neboť nejen poskytuje systém posledních cílů, ale nabízí se také jako vůdce k těmto JI, v souladu s plánem vykoupení a odkrytí společenského zla. Tak činí např. Max Weber (Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaflslehre, Tübingen 1922), podle jehož nahí'všechny specificky marxistické zákonitosti a vývojové konstrukce, pokud jsou teoreticky prosty chyb, 142 L Demokracie a totalitarismus empirické prvky mozaikově sestavené v model, neexistující pouze v této své celkové skladbě. Marxova „říše svobody" je však již spíše „božského řádu", neboť v ní není pohyb, a proto ani žádný lidsky myslitelný život. Jako každá jiná ideol má i marxistická filozofie apodiktický a nepodmíněný charakter, neboť její pr a definice samy diktují skutečnosti, kterou nejen zastírají, ale také nebezpečně zjednodušují. Toto zjednodušování společenských jevů není teprve finální fází poznávacího procesu, ale je anticipovaným východiskem, starou pozicí a priori jež v politické praxi slouží jako nástroj demagogie a konstituování moci. \ť_ odlučitelným atributem Marxova myšlení je i jeho zjevná tendence k dieru k<~ miím, k vytváření onoho černobílého světa se zřetelně odlišenými barikádami vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Tento Marxův dogmatismus ukazuje nejen na jeho tendenci k absolutizaci prostředků, ale i na intoleranci vůči jiným názorům kterým nejen nepriznáva právo na vlastní existenci, ale s inkvizičním zápalem ie chce i vymýtit.81 Tato absolutní negace všeho „starého" má u Marxe svůj přirozený antipod v bezvýhradné afinitě vůči budoucí beztřídní společnosti. Marx tak spojuje ve svém myšlení racionální a iracionální prvky ve specifickou směs, ve které výchozí racionální pozice činí tváří v tvář sociálnímu ekonomickému zlu zjevné ústupky ve prospěch iracionálního.82 Nebezpečí této kombinace racionalismu a iracionalismu je právě v tom, že stejně jako racionální myšlení stupňuje iracionalitu činu, jak ukázaly zejména „racionální" metody používané moderními totalitárními systémy, tak i na druhé straně se za iracionálními idejemi skrývá racionální proces vlády. Toto simulativní a disimulativní překrývání racionálního a iracionálního ukazuje se na všech Marxových základních tezích, zejména však na dialektice, jež je zneužívána k tomu, aby prokázala správnost anticipovaných společenských procesů. Celá dialektika slouží Marxovi jen k tomu, aby demonstrovala „přirozený" charakter, a proto i oprávněnost takových společenských jevů, jakými jsou revoluce, třídní antagonismy, nahrazení jednoho společenského řádu jiným apod. Také diktatura proletariátu je koncipována jako historicky přirozená a nevyhnutelná podmínka přechodu k socialismu, ve skutečnosti však již v Marxe má svůj zmíněný avantgardní podtext. Posuny a neznatelnost hranic mezi racionálním a iracionálním hrají tedy v záměrech totalitarismu důležitou roli, na které má svůj nezneuznatelný podíl právě Marx. 4. Autokracie 143 mají ideálně typický charakter a stávají se nebezpečnými tehdy, pokud jsou prezentovány jako empiricky platné, čí dokonce reálné. 81 K. Jaspers (Provokationen, Můnchen 1969,1, 2, str. 33-46) označuje z tohoto důvodu marxismus jako denaturovanou filozofii s nadvládou dogmatické ortodoxie. Jistota dialekticky rozumového totálního p běhu historie je dle jeho náhledu jen destrukční pýchou politické akce. R. Dahrendorf {Soziale Klassen ; Klassenkonflikt in der industriellen Geselhchaft, Stuttgart 1957,1, str. 1-33) považuje Marxovo dogmatické spojení tříd a fungujícího soukromého vlastnictví za zradu na sociologii. Takovými dogmaty jsou však dle jeho názoru i koncepce univerzality třídního konfliktu, mesianistická role proletariátu a aplikace dialektiky jako tvrzeného imanentního vývojového zákona dějin. 82 K. Mannheim (Ideologie und Utopie, Frankfurt a. M. 1952, III. kap., str. 95 a násl.) označuje mysle marxismu jako racionální myšlení iracionálního činu. Správnost této své analýzy vidí v tom, že jakmile progresivní marxistické proletárske vrstvy přijdou nahoru, setřepou dialektický element, zatímco ostatní, které jsou odkázány na revoluci, na něm trvají. Selhání Marxovy nauky v praxi totalitárních systémů je dnes natolik evidentní, že nevyžaduje detailnější dokumentaci: místo svobody nesvoboda ve všech oblas-tech života, místo rovnosti jen „rovnost" potlačených, avšak jejich propastná nerovnost ve vztahu k vládnoucí třídě, místo bratrství jen roztříštěnost a izolovanost, ve vnitřní politice existenciální pustošení životů jednotlivců a celých mas, procesy i popravy, v zahraniční politice anexe celých států a národů. Avšak přes tyto sub-verživní konsekvence, přes svůj charakter afirmující totalitárním tendencím má Marxova teorie smysl a význam i pro funkcionování demokratické společnosti. I když totiž Marxovy náhledy byly historickým vývojem nejen překonány, ale současně i odhaleny ve své iluzivní, mesianistické a historické podobě, nezměnilo se v podstatě nic na skutečnosti světa, jež vyvolala u Marxe tak vášnivý, i když ve svrch východiscích jednostranný protest. Příčiny, které vedly ke vzniku marxismu a jež je třeba hledat v podmínkách industriálni společnosti 19. století, v hrubém materialismu a egoismu bohatých vrstev a v nesmírné bídě širokých mas, byly sice v historickém procesu modifikovány, avšak jejich entita se nezměnila. Marxovo místo na hranici „otevřené společnosti" je v tom, že odkryl pohled na ubohost .-. ta, již tehdejší společnost mocných ani nechtěla vidět, že položil otázku, na kterou nebylo možno neodpovědět, a že ve své vlastní odpovědi naznačil naději milionům nejubožejších. I když tato odpověď zavedla lidstvo nakonec kc stejnému dilematu bídy a vykořisťování, podnítila její podnětnost a výzva myšlenkový, společenský a sociální pohyb, bez něhož by dnešní úsilí o sociální vyrovnávání a zabezpečení lidských práv bylo sotva možné. I když konsekvence Marxových teorií zavedly lidstvo až na okraj propasti, přispěla cesta a odvrácení od jiného okraje propasti, u kterého se ocitlo lidstvo 19. století, k udržení kontinuitního historického procesu a k posílení také demokratických elementů.83 Tento spíše jen reprezentativní výčet myšlenkových proudů ukazuje, že vznik totalitárních idejí úzce souvisí s ambivalencí člověka ajeho afinitou nejen vůči demokratickým, ale také totalizujícím tendencím, jež je navíc historicky a sociálně podmíněna. Totalizujícím prvkům se daří nejlépe vždy tehdy, když společenské pozitivní síly selhávají ve své úloze nosného pilíře společnosti, když přeruší svůj Toto hodnocení marxismu v podstatě odpovídá i stanoviskům, jaká již dříve zaujali Masaryk, Popper a Dahrendorf. Masaryk (Otázka sociální, Praha 1948, II, str. 260 a násl.) vytýká sice marxismu filozofic-. . nepřesnost, diletantsky eklekticismus, absolutistický dogmatismus úzkého a primitivního materialismu i brutálnost, jež však dle jeho náhledu není o nic horší než parfémovaný índiferentismus vyšších tříd. Svým objektivismem však marxismus zabránil, aby do mas vnikal skeptický subjektivismus, a současně odkazoval lid k práci. Také K. R. Popper (Die offene Geselhchaft und ihre Feinde. Band II. Falsche Propheten, Bern 1958, III, str. 102-112) činí Marxe odpovědným za pustošivý vliv jeho historické a myšlenkové metody na řady těch, kteří si přáli podporovat vče otevřené společnosti, současné však oceňuje jeho zásluhu jako sociologa, tkvící v tom, že odmítnutím psychologismu otevřel cestu k představě specifické oblasti sociologických záko- .Marxova víra byla dle jeho náhledu v zásadě vírou v otevřenou společnost (ibid., 12. kap., str. 243-259). Morální radikalismus Marxův je stále živý a naším úkolem je udržet jej nejen živoucím, ale zabezpečit jej před tím, aby šel cestou politického radikalismu. Rovněž Dahrendorf (Soziale Klassen und Klassenkonflikt in indiut, icllen Geselhchaft, Stuttgart 1957, IV, str. 121-123) míní, že ignorovat Marxe je pohodlné, ale také naivní a lehkomyslné. Marxova formulace třídní teorie, jež je první a doposud jediná, byla sice vyvrácena, nebyla doposud překonána. 144 I, Demokracie a totalitarismus dialog s masami a když naopak masy zbavené možnosti účinného odporu jsou -vydány nátlakovému působení destruktivních sil. Tak tomu bývá zpravidla v obdobích velké hmotné či morální bídy, hluboké společenské deprese a beznaděje, jejichž podmínky dávají volný průchod nej různějším mesianistickým, iracionálním a mytickým proudům.34 Tato období vyznačují se zejména katastrofickými krizemi, ale provázejí je i hluboké letargie související se zaměřením na hmotné statky a konzum. Z tohoto pohledu přispěla významnou měrou i západní společnost ke vzniku nejen totalitárních idejí, ale i totalitárních systémů, zejména túr, že připustila tak obrovskou a lidské důstojnosti odporující sociální diskrepanci a způsobila, že masy byly „vehnány" do náruče totalitárních demagogů. Lhostejnost a liknavost, s jakou západní společnost přistupovala k řešení sociální otázky, nemohly zůstat bez konsekvencí a bez „trestu", stejně jako se bez nich neobešel také její postup v mezinárodních otázkách, kde např. její kapitulační politika me/i oběma světovými válkami, obětování svobodných demokratických států měly přímý vliv na vznik a rozsah válečných událostí. I v západním liberálním myšlení, ve funkcionování západních politických a ekonomických institucí jsou tedy zakotveny prvky, jež buď afirmují totalizujícím tendencím, anebo alespoň umožňují jejich vzestup neutralizací spontaneity a angažovanosti jednotlivců i mas. Skutečnost, že i v západním světě se z politiky stala hra, které se masy obyvatel nejen neúčastní, ale přihlížejí jí s pocitem diváka, který nerozumí jejímu textu, anonymita jednotlivce v pracovním procesu a amorfnost ekonomické struktury, jejíž nepřehlednost je stejně deprimující jako nedostatek jakékoliv transparence struktury i funkcionování státního a společenského mechanismu, to vše vyvolává afinitu akceptovat jakékoliv podněty jevící se jako způsobilé k sebeidentifikaci a k objasnění společenských a politických procesů. Současné mírové hnutí na Západě je příkladem takové reakce na totalitami propagandu, které průměrný západní člověk není schopen čelit proto, že není s to prohlédnout její skutečné cíle, tj. co nejjednodušší dosažení svetovlády.85 4. Autokracie 145 84 John Morky (O kompromisu, Praha 1902, kapitola V, str. 197) míní, že to byla hmotná bída a politická beznaděj zplozená panujícím systémem, jež vždy přiváděly ochotné posluchače k nohám učitelů. Podle B. Croceho {Evropa v 19. století, Praha 1938,10, str. 304-328) v Evropě po roce 1870 vymizelo z politického a mravního života aktivní myšlení a s ním i víra, jež je jím vytvořena a obnovována. Příznivé podmínky byly k tomu dány zejména hnacími ekonomickými silami moderního světa, ke zbožném' násilí však přispívaly i některé etnologické a pseudohistorické teorie o zápasu ras, stejně jako okolnost, že války a krutosti byly považovány za nutné prostředky k dosažení cíle, a získávaly dokonce jakousi poetickou přitažlivost. ** CJ. Friedrich uvádí k tomuto tématu (Totalitäre Diktatur, Stuttgart 1957, II, 3, str. 39-40), že totalitami ideologie je založena v úhrnu západního politického myšlení a jeho ideové historie. Dle Sprangemva náhledu (Kulturphilosophie und Kulturkritik, Tübingen 1969, II, str. 358) zapomněla industriálni společnost ve spěchu pokroku zakalkulovat živoucího člověka. Marxismus je sice teoreticky již dlouho vyvrácen, ale stále ještě žije a bude žít tím silněji, když i na opačné straně bude směrodatné totéž základní stanovisko, jen s přemístěním akcentu na vlastnictví (str. 369). Imboden (Politische Systeme, Basel - Stuttgart 1964, str. 220) si klade otázku, zda by západní člověk mohl být uváděn pohlcujícím komunistickým Leviathanem do tak ochromu jícího strachu, kdyby tíhu toho, co je uskutečňováno za železnou oponou, nepochoval také ve svém buržoazním státě. Také Alfred Weber (Der dritte oder der vierte Mensch, München 1963, III, str. 63) si všímá faktu selhání zemí starých demokratických tradic tváří v tvář totalitarisma, kterému byly připraveny poskytnout duchovně i prakticky ideální prostor (str. 72). Rovněž Toynbee (Der Gang der Weltgeschichte, mm Totalitami prvky patří tedy ke každodennosti lidského života a duchovní sobnost člověka se vytváří především kontaktem a střetáváním s nimi a jejich otlačováním. Západní liberální společnost poskytuje pouze příklad toho, že totalitami tendence se mohou ujmout a získat úspěch nejen v předindustriálních společnostech s velkou ekonomickou zaostalostí a sociální diskrepanci, a proto i afinitou mas naslouchat hlasu proroků, ale i ve vyspělých industriálních státech, i -/ ,you orientací na hmotné statky, zisk i konzum utínají kořeny lidské spontaneitě a zakrývají výhled, z něhož jinak lze zaregistrovat plíživý pochod totalitárních sil Totalitami myšleni je zakotveno ve všech společenských řádech i epochách, neboť je důvěrně znal nejen středověk se svými inkvizičními projevy, ale i starověk, kdy se etablovalo dokonce v samotném centru tehdejších demokratických snah, v Athénách. Kořenem totalitarismu je tedy sám člověk jako psychofyzický, .,.c ální a historický element, a on také jediný, i když s nezbytnou instituciona-lizací politických, sociálních a ekonomických prvků a v souladu s konkrétními historickými a společenskými podmínkami, může tomuto zlu, jež je skryto v něm samotném, čelit. d) Typy totalitárních řádů Všechny totalitami řády mají společnou celou řadu znaků, jež identifikují jejich základní totalitami povahu a naopak je odlišují nejen od demokratických principů, ale i od ostatních typů autokracií. K těmto základním znakům náleží především existence jediné ideologie, jež nejen vytváří cílové zaměření jednotlivců A-lé společnosti, ale současně si absolutizujícím způsobem podřizuje i použití všech prostředků. Dalším z těchto základních znaků je úsilí o totalitní uchopení veškerého individuálního a společenského života a z něj plynoucí nejen kontrola všech detailů politické, kulturní, sociální a ekonomické organizace společnosti, ale také pronikání do osobního a soukromého života jednotlivců a rodin. K základním znakům totalitárních řádů třeba zařadit i existenci avantgardní skupiny, disponující monopolem moci a produkující tak monolitní politickou strukturu, » níž i funkce státu jsou odvozovány jen z tohoto základního centra. Pro každý totalitami řád je konečně určující i teror jako jediný prostředek k odstranění přirozené renitence společnosti i jednotlivců proti tak masivním zásahům zvenčí, jaké reprezentují právě metody totalitárního systému. Vedle těchto základních znaků charakterizuje funkcionování totalitárního řádu i celá řada dalších momentu, jejichž společným rysem je však buď jejich zastupitelnost či pominutelnost, anebo naopak skutečnost, že samy jsou již produktem některého z uvedených základních elementů.86 Uvedené základní znaky totalitárního řádu mají určují- Müuchen 1970, XXXI, 1, str. 192) zastává názor, že komunismus stejně jako liberalismus a fašismus náleží k těm idcoajgiím, jež byly v západním světě přijaty jako náhrada za křestánství. * Tak mrti. Franz Neumann (Demokratischer und autoritärer Staat, Frankfurt a. M. 1967, 7, III, str. 234-238) považď.e za jeden ze základních prvků totalitní diktatury přeměnu právního státu v policejní, ačkoliv 146 /. Demokracie a totalitarizmus c í význam pro jeho ŕunkcionování, a to i v tom smyslu, že nedostatek vyskytl-i pouze jednoho z nich by vyvolal hluboce disfunkcionálni účinky. Jestliže iv, elementy se tedy vzájemně doplňují a podmiňují a jsou způsobilé funkcionovK z hlediska sledovaného cíle jen ve svém úhrnu a celosti, vyplývá z toho současně, že jejich totalita vytváří základní podmínku ŕunkcionování systému. Protný, ; však i totalitami řád je v períektním kompaktním tvaru myslitelný jen v ideálně typické podobě, je samozřejmé, že ani uvedené rysy nebudou nikdy vyvinut1, , / ke stupni ideálně typického, ale že budou variovat a přibližovat se tomuto sfcr.ini \ jen aproximativně. Tato skutečnost implikuje závažné konsekvence v tom směna i že společnost uspořádanou dle totalitního principu bude možno spatřovat i v té lidské pospolitosti, ve které uvedené jednotlivé znak}' oscilují na různých stupních 1 intenzity, takže některé z nich jsou obsaženy pouze v obrysech čí náznacích, -zatímco jiné jsou již plně rozvinuty. Ani zde neexistuje žádný recept pro posou/cr; j stupně a vzdálenosti takové aproximace, jež vždy záleží na hlubší sociologické I analýze všech rozhodných okolností, oddělující také především všechny prvky) nahodilosti od základních. Z tohoto důvodu nelze také přikládat např. technik určující roli při formování totalitárních elementů, neboť technika sice může z\ vi * j jejich účinnost, nemůže je však sama o sobě založit.87 Jakobínska diktatura disponovala ve své vrcholné fázi již všemi atributy totalitárního řádu a stejný závi> j lze vztáhnout i na athénskou demokracii, i když doba více než dva tisíce let, která dělí oba tyto historické jevy, vykonala své zejména v institucionalizaci zmíněných totalitárních tendencí. Tak jako všechny demokratické typy společnosti lze členit jen s přihlédnutím ke společnému základnímu demokratickému principu, tak i totalitami typologie tento faktor je již výslednicí působení zmíněných základních totalitárních premis. Také vůdcoyský prineb nelze dle mého názoru považovat za kogentní rvs totalitárního systému, neboť jeho výskyt a tunkcionováuí souvisí s celou řadou faktorů i nahodilé povahy; vůdcové současných komunistických států představují d; - -v převažující míře sice vrchol stranické pyramidy, jejich mocenské postavení nelze však již srovnat s úlohou, ja kou ve své době hráli např. Lenin a Stalin.Také Friedrichovu analýzu [Totalitäre Diktatur, Stuttgart 19Ť7, I, str. 13-23) základních rysů totalitarismu nelze akceptovat bez výhrad, neboť zahrnuje např. monopol zbraní, ačkoliv tento monopol je příznačný i pro jiné typy autokracií, a navíc si lze dobře představit perfektně etablovaný totalitarismus, v němž tyto prostředky nebudou tváří v tvář psychickému destruktivnímu tlaku hrát bud vůbec žádnou, nebo alespoň rozhodující roli. Za klasifikaci základních rvsů totalitarismu, jež pinč -vystihuje a respektuje i nezbytná sociologická hlediska, lze považovat analýzu Dahrendorfovu (Geseilschnft und Freiheit, München 1961, str. 240): V* totalitárním státě jsou všichni lidé a instituce zaměřeni najed- : notný účel, vyjádřený v obsažné ideologii. Vnitřní struktura totalitárního státu je napjatá a monolitní. Mo- : censke centrum je založeno ve straně, proiínající se se státem, každý člověk je kontrolován a řízen státními ; instancemi v každém životním pohybu. Skupina vykonávající moc je přesvědčena o tom, že vlastní poslední pravdu, a k udrženi soudržnosti používá teroru. 87 Závěr o dominantní roii techniky sdílí Friedrich (Totalitäre Diktatur, Stuttgart 1957,1,1, str. 13-23), • podle jehož náhledu mohou totalitní systémy vzniknout jen ve světě, jenž je určen masovou demokracií ; a moderní technikou. Tak např., jak argumentuje Friedrich, existoval)- sice pokusy o tajnou policii, nelve je ; však srovnat s terorem, jaký vyvinulo gestapo. Orientální despocic, absolutní monarchie Evropy, tyranidy řeckých států ani římská říše neukazují spojení těchto podstatných rysu, ačkoliv se v nich ten či onen již : nachází v zeslabené formě. Nelze však vystihnout pouze jeden z těchto rysů a tvrdit, že Caesar byl totalitním diktátorem, neboť rozvinul tajnou policii, aneho že katolická církev byla v základě totalitní, protože disponovala ideologií. 4. Autokracie 147 ŮŽC být rozvíjena pouze na podkladě uvedené základní premisy. Za totalitár-ní typ státu i společnosti může být tedy klasifikováno jen takové společenské uspořádání, jež obsahuje všechny již reprodukované totalitami elementy, i když eiich aproximace ideálnímu modelu může být často i značně rozdílná. Z tohoto klasifikačního pohledu lze tedy zaznamenat přítomnost všech základních totalitárních tendencí již ve Spartě, jejíž kmenová ideologie a avantgardismus vojenského ražení byly doprovázeny pronikáním veřejného i soukromého života totální institucionalizaci výchovy a jejím řízením státem a také terorem, jenž byl .:ce prováděn především vůči heilótům, ale měl dopad i na vlastní spartskč obyvatelstvo.83 Totalitami typ společnosti představují také nejen inkviziční Španělsko a Kalvínova Ženeva, ale i některá středověká města.89 Svébytný totalitami typ ■politického řádu představuje, jak již bylo konstatováno, i diktatura jakobínů, jejíž ,'etnč atributy připomínají zejména současný komunistický typ. Jakobíni již měli !.. dispozici účinnou ideologickou bázi, kterou poskytovala zejména jednostranně interpretovaná Rousseauova nauka, věnovali však pozornost i institucionalizaci avantgardního prvku, jež se projevila zejména v činnosti klubů a v ustavení Co-mité de salut public. Jakobínskemu a komunistickému totalitnímu typu je však ■rolečná zejména souvislost mezi akcentem, jaký je kladen u jakobínů na ctnost, v komunistickém řádu na harmoničnost beztřídní společnosti, a terorem, jenž byl rozpoután k jejich realizaci. Jakobíni, stejně jako později komunistická byrokracie, akceptovali jako jediný prostředek k uskutečnění proklamovaných hodnot násilí a tento prostředek povýšili na účel. Stejně jako Saint-Just byl přesvědčen, že ctnost může být realizována jako nejvyšší společenský princip pouze terorem ,i potlačováním, tak později komunismus se přidržuje na cestě ke svému cíli jako jediného prostředku diktatury proletariátu, která j c však ve skutečnosti diktaturou avantgardy.Tato tyranie „čistých" hodnot, z jejichž výše je pohlíženo na jednotlivce i společenské skupinyjen jako na druhořadé jednotky, je však ve skutečnosti již i ;:něř diskontinuitní despocií „osvícené" elity, slunící se v záři vlastní „velikosti" a „dokonalosti" a obětující na oltář této supremace, maskované historickou nevyhnutelností, s rozmyslem a vnitřní nepohnutostí i lidské životy. Také institucio-nalizace takových společenských jevů, jakými jsou strach, denunciace, podezírání, čistky i ve vlastních řadách, politické procesy, dohled nad veřejným i soukromým životem, vytváří společně s dalšími již uvedenými íaktory z jakobínske diktatury 'Také Neumann (Demokratischer undautoritám- Stant, Frankfurt a. M. 1967, 7, III, str. 234-238) považuje Spartu zajeden z dřívějších experimentů totalitami diktatury a poukazuje zejména na faktor služby v tajné policii, reprezentované mladými spartskými teroristy, stejně jako na skutečnost, že teror byl úhelným kamenem spartského systému. Obdobně usuzuje i Popper (Die ojfene Gesellschaji und ihre Feinde. Band I. Der Za uher Plato ns, Bern 1957,10, II, str. 237—246), podle jehož náhledu existuje shoda mezi šesti hlavními tendencemi spartskč politiky a tendencemi moderního totalitárního úsilí. Max Weber [Politika jako povoláni, Praha 1929, str. 21 a násl.) srovnává strukturu stran středověkých měst vyjádřenou např. ve „Statuta della parta Guelfa" a charakterizovanou vedle jiných znaků i existencí mezimístních stranických výborů a přísně vojenské organizace, jakož i používáním denunciace, s funkci-onováním sovětů a zdůrazňuje, že stejně jako v těchto městech šlechta zaujímala téměř všechna vedoucí místa, i v sovětském systému byli přijímáni do služeb agenti staré společnosti. 148 I. Demokracie a totalitarismus 4. Autokracie 149 dnes již klasický totalitní typ vlády, jež v zásadě nepostrádá nic z toho, co vytváří entitu současných totalitních systémů. Tyto moderní totalitami typy jsou reprezentovány především fašismem, nacismem a komunismem. Jak bude dokumentováno v dalším výkladu, ukazuje srovnání uvedených typů totalitárních řádů vedle řady shodných rysů i na celou řadu rozdílností. Sociologická analýza odkrývá však současně i vnitřní diferenciaci jednotlivých typů, jež oscilují na totalitárním úseku společenského kontinua nejen v blízkosti ideálního typu autokracie, ak také již v bezprostředním sousedství demokratické linie. Tak jako každá společenská vrstva je v zásadě stejným způsobem disponována pro akceptování totalitárních či demokratických tendencí, a záleží proto na konkrétní historické, společenské a sociální situaci, jakvrn směrem a v jakém stupni se tato predispozice projeví, tak i společnost jako cele1; inklinuje k tomu či onomu směru pouze v souladu s uvedenou společenskou a sociální podmíněností/0 Zatímco italský; španělský či jihoafrický fašismus, německý nacismus, jakož i komunismus v zemích střední a východní Evropy lze v podstatě bez problémů identifikovat jako totalitami řády, existují státní a společenská uspořádání, kde taková klasifikace může být spojena i se značnými pochybnostmi. Platí to např. o peronismu, jenž vedle některých demokratizujících prvků rcpiv -zentoval i zřetelné fašistické tendence,91 avšak především o současných společenských a politických zřízeních většiny rozvojových zemí tvořících pestrou paletu od vojenských diktatur, nestavících si totalitní cíle, až po státy kopírující komunistický model.92 Podobnost, jež existuje mezi fašistickým, nacistickým a komunistickým typem státu a společnosti, neomezuje se pouze na uvedené základní znaky totalitárního řádu, ale zasahuje i do méně určujících oblastí. Tak např. vznik fašismu i nacismu je vedle působení dalších faktorů plodem aktivizace střední třídy a také etablování moci bylo v obou systémech spojeno se získáním podpory širokých mas a s jejich Dle Lipseta (Soziologie der Demokratu, Neuwicd - Berlin 1962, kap. V, str. 131-135) v každé vě společenské vrstvě existují jak demokratické, tak i extrémní politické tendence, jsou to nízké duchov nivo, vysoký stupeň nejistoty, nespokojenost, psychologická vykořeněnost, osobní neúspěchy, společenská izolovanost a nedostatek inteligence, jež predisponují člověka k extrémnímu politickému nazírání. Roli a různý výsledek extremistických hnutí nelze však pochopit bez přesného rozlišování jejich sociální základ -ny a ideologie (kap. V, str. 135-143). " S. M. Lipset (opus cit., kap. V, str. 181-185) poukazuje na to, že vedle opatření, jež by se hodila do programu radikální dělnické strany, vyznačoval se peronismus i extrémním nacionalismem, silným akcentem na vládnoucí roli vůdce, korporativní ideologií, populistickou demagogií, totálním nedostatkem respektu k ústavě a tradici a zdůrazňováním významu silného státu. '2 1 ak např. Kuba, Etiopie a další země se prezentují jako tzv. neangažované státy, ve skutečnost? však jde o typy politických řádů, v jejichž struktuře a funkcionování výrazně manifestují všechny atributy komunistického totalitního systému. Zejména Castrův režim, jehož vznik byl umožněn neschop korupcí a útlakem předcházející Batistoyy diktatury, projevuje nejen neobvyklou míru autokratického prvku, ale i zřetelnou tendenci k permanentnímu pohybu revoluce. Naproti tomu Vietnam na rozdíl od kubánského režimu, inklinujícího především k zevní stránce politických projevů, připomíná kázní a askezí svých představitelů spíše východoněmecký stát, jemuž se připodobňuje i svým militaristi charakterem. fĚĚĚĚĚĚB -- ""'fy • -'ednocováním kolem osoby vůdce.93 Zejména mýtu vůdčí postavy hnutí vděčí fa-ysinus i nacismus za to, že se jim v určitém rozsahu podařilo paralyzovat některé antagonistické projevy spojené s funkcionováním tradiční buržoázni společenské a třídní struktury. Fašismu i nacismu je společný také enormní důraz na podřízenost a hierarchické členění stejně jako postulát věrností a smysl pro totální plnění viech povinností. Řada důležitých shod existuje i mezi fašismem a nacismem na •v [ne straně a komunismem na straně druhé. Všechny tyto totalitní systémy sc proklamují za mluvčí celého lidstva a přisvojují si atributy historické nevyhnutel-nosti a oprávněnosti a s nimi související monopol pravdy i volby nejen prostředků k dosažení cíle, ale i jeho stanovení a interpretace. Společnýje těmto totalitárním npům také důraz, jaký je přikládán v souvislosti s cílem dosažení kontroly nad celou společností nejen roli propagandy a tajné policie, ale i centrálního plánování, ■ežse zdaleka neomezuje jen na ekonomiku, ale stává se i nepostradatelným prostředkem manipulace. Fašismus, nacismus a komunismus opírají i svou koncepci vývoje o shodný prvek dynamiky; ta však je z obecné fašistické představy stálého boje a změny jako boje jednotlivce proti jednotlivci nacismem transformována \ element rasového boje, zatímco komunismus jí vtiskuje podobu třídního boje j;i'l0 základního společenského zákona dějin. Avšak i bližší analýza tak typicky nacistických ideových prvků, jakými jsou např. Volkstum a Volksgemeinschaft, ukazuje na jejich určitou spojitost s komunistickou ideologií. Volkstum, jež v nacistické interpretaci představuje vágní mýtus, hlásání potřeby návratu k „živým pramenům prostého lidu",9" má svou určitou paralelu v důraze, jejž komunistické systémy přikládají lidovým tradicím i nezbytnosti potlačení všech projevů kosmopolitismu. Tak jako nacistické Volkstum bylo však jen zevní fasádou či kulisou inscenovaného představení, v němž lid hrál roli pouhého diváka, tak i z komunistické orientace na „lidové zdroje" se v podstatě stal nástroj unifikace a vul-garizace.Takč nacistické Volksgemeinschaft jako představa národního a lidového společenství reprezentujícího německý národ není příliš vzdáleno od myšlenky komunistické všelidové pospolitostí, následující po etapě diktatury proletariátu. Jejich společným základem je totiž fiktivní představa sounáležitosti všeho lidu a jeho suverenity, jež v totalitami praxi je však přivedena v úplný opak, v atomizaci všech jednotlivců i společenských skupin a v jejich totální podřízenost politické avantgardě. Fašismus, nacismus i komunismus charakterizuje stejnou měrou i jejich elastičnost, schopnost přizpůsobit totalitami teorii i praxi společenskému uvnji a změnám. Tak jako fašismus a nacismus ve své vnitřní i zahraniční politice libovolně interpretovaly svá doktrínami tvrzení a přizpůsobovaly je konkrétní společensko-politické situaci, tak i komunismus se ve své politice řídil manifestně oportunistickými principy, jež byly ovládány volnou a vágní hrou sofizmat strategie -a taktiky. Všechny tyto totalitami typy transformovaly také právo v pouhý pří- '" K této otázce viz R. M. Maclver, Regierung im Kräfíefeíd der Gesellschaft, Frankfurt a. M. 1952, IX, str. 231-242. dvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, Praha 1946, str. 175 a násl. ISO /. Demokracie a totalitarizmus včsek moci a učinily je služebným ambicím vládnoucí byrokracie. Mezi koncepcí, jak ji formuloval Rosenberg,95 a komunistickou koncepcí práva akcentující mocenský zájem i jeho souvislost s třídní strukturou společnosti není podstatnějšího rozdílu, neboť antiegalitářská, voluntaristická i subjektivistická povaha z nich činí nástroj nejen vnitřní, ale i mezinárodní expanze. Fašismus, nacismus i komunismus mají společné i nepřátelstva vůči liberální demokracii a představují negaci nejen pozitivních rysů Francouzské revoluce, ale i revoluce anglické a americké a jejich institucionalizace v oblasti společenského a politického života. Příčinou negativního postoje, jaký všechny tyto typy zaujímají např. vůči klasickému par-lamentarismu, nejsou pouze všeobecně známé chyby a nedostatky této instituce, ale především egalitářská a antihumanistická averze totalitní oligarchie vůči všem divergentním a autonomním projevům. Tak j ako ve struktuře a funkcionování fašismu, nacismu a komunismu existují početné vedlejší podobnosti, lze zde zaznamenat i přítomnost řady divergentních rysů, jež však rovněž nic nemění na jejich entitě.96 Tyto rozdíly vyplývají nejen z odlišností konkrétních společenských a politických situací a poměrů, ale i z faktu, že fašismus i nacismus měly z historického pohledu jen krátkodobé trvání, jež jim neumožňovalo plně rozvinout všechny sledované cíle. Z tohot>> aspektu je proto třeba pohlížet i na rozdíly mezi fašismem a nacismem, projevující se zejména v tom, že nacismus se jako celek jeví kompaktnější a v totalitním smyslu i funkcionálnější. Zatímco italský fašismus, doktrínárně se opírající o biologický dynamismus, filozofický a mravní relativismus a vitalismus,97 se i v teoretické oblasti přidržuje především oportunistického nazírání a za j edic V princip akceptuje v podstatě jen naprostou bezprincipiálnost v praktické politice, německý nacismus sahá již hloubčji do ideologického arzenálu. V jeho teorii i praxi lze již zaznamenat Platónem tak geniálně zpodobněné symptomy „touriv po krvi'1, jež došla svého uspokojení nejen v nelidskostech koncentračních táboru, ale i v krutostech totální vyhlazovací války.98 Zajímavou na této manifestní infiltraci nacismu do veřejného i soukromého života je skutečnost, že na rozdíl oc. fašismu vycházejícího z doktrín všeobecnějšího charakteru má nacismus přece jen 95 Mythus des XX. Jahrhunderts, citováno dle: Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, Praha 1946, str. 181 a násl.: „Právem jest pro nás jenom a jedině to, co slouží německé cti." "Jak výstižně poznamenal již Burnham (Die Revolution der Manager, Wien 1949, XIII, str. 196), nejst tyto rozdíly hodny podivu, i když vedly i k tomu, že se jejich zástupci vzájemně zabíjeli. I ve středověku existovaly podstatné rozdíly mezi realisty a nominalisty, mezi augustiány a scholasti ky, přesto však všechny představovaly ze sociologického hlediska jen různé typy feudálních ideologií, vycházejících ze společných základních pojmů a přispívajících společně k zachování feudálního systému. To platí i o rozdílech mez: kalvinisty, luterány, presbyteriány, kvakery a dalšími,jež jim nezabraňovaly v podpoře kapitalislickč spolei nosti proti feudální. " Viz Edvard Beneš, Demokracie dnes a zítra, Praha 1946, str. 155 a násl. ,8 Podle Maclvera (Regienmg im Kräßefe/J des Gesellschaft, Frankfurt a. M. 1952, IX, str. 231-242) si hluboce zakotvené dogma nacistické víry odlišovalo od měnlivé a oportunistické rasistické dokrrínv. Zatímco fašistická diktatura v Itálii se nikdy nestala pánem společnosti, ukázal se nacismus po uchopení moc v nebezpečnejší a bezohlednější podobě. Aby mu mohlo sloužit, muselo se vše přestavět, literatura, filozofie, umění i věda. 4. Autokracie 151 ecifičtč'ší podobu, neboť jeho ideologie manifestním způsobem preferuje ger-rnánství. nordickou rasu. Jak však ukázalo srovnání pojmů jako Volkstum, Volks-a'iiieinschaft s některými komunistickými tezemi, mohou i tyto zdánlivě ryze Ticionalisdcky a rasově fundované ideje skrývat mnohem obecnější tendence. Tik je tomu i u nacismu, jehož dekompozice ukazuje na základní schéma panství •tovéka nad člověkem, použitelné v kterékoliv společnosti a v kterékoliv době. Zřetelnější zevní rozdíly než mezi fašismem a nacismem se projevují mezi oběma těmito typy na strané jedné a komunistickým typem na straně druhé, y celé řadě tezí i v jejich institucionalizaci v politickém a společenském živo-ié stojí tyto systémy v pozicích antipodů, na první pohled zcela neslučitelných a nesmiřitelných. Tuto skutečnost lze dokumentovat na příkladu marxistické k/x třídního boje, neboť zatímco komunistický systém jej chce pomocí diktatury •nvlctariátu -vyhnat na ostří nože a teprve po úplné likvidaci antagonistických tříd uskutečnit beztřídní společnost, fašismus i nacismus navenek usilují potlačit .jalní antagonismus již po uchopení moci. Sociologická analýza však ukazuje, že rve/ skutečnými obsahy obou těchto verzí není podstatnější rozdíl, a že proto -aké produkují v zásadě stejné účinky. Marxistická verze se sice proklamativně přihlašuje k otevřeným formám třídního boje a přisuzuje určující roli v období ■■"..-chodu k beztřídní společnosti proletariátu, ve skutečnosti však na troskách buržoázni či ještě polofeudální třídní struktury instaluje zcela nové, s nepoměrně vétsí politickou a sociální diskrepancí spojené uspořádání společnosti, jehož kon-sekvence zasahují i samotný proletariát. Zatímco v kapitalistické společnosti má iimletariát k dispozici alespoň právo na stávku, byť často problematické a pochybné, v komunistickém systému má pociťovat uspokojení pouze z toho, že všechna opatření, jež jsou dílem avantgardní skupiny, jsou proklamativně vydávána jeho jménem." Avšak ani fašistický korporativní systém či nacistická Arbeitsfront neměly jiný účel než začlenit proletariát pod účinnou kontrolu vládnoucí vrstvy, jež byla postupně rozšiřována i do soukromí jednotlivců a uspořádání a organizace jejich volného času.100 Jak fašismus a nacismus, tak i komunismus transformují vdy existující třídní strukturu v podstatě stejným způsobem, neboť do pozice vládnoucí třídy se dostávají exponent! a stoupenci strany, disponující monopolem politické moci, zatímco ostatní obyvatelstvo sdílí obvyklý osud těch, kteří jsou le". Z pohledu vytváření této nové třídní diferenciace i dělby moci je potom i/ druhořadé, zda se tak děje na podkladě kapitalistických či tzv. socialistických ■.vrobních vztahů, neboť v poměru k základní společensko-třídní struktuře mají pouze nahodilý a subsidiární charakter. Transformace, jaké je v těchto totalitár- " Jak ukázaly polské události, jsou stávkové akce v komunistickém režimu považovány za akt politické diverzc, a proto i za důvod pro zavedení dlouhodobého mimořádného stavu. 0 C. J. Friedrich (Totalitäre Diktatur, Stuttgart 1957, V, kap. 20, str. 192-202) uvádí, že stejně jako úkolem Arbeitsfront bylo vštípit dělnictvu nacistickou ideologii, také fašistické korporativní uspořádání bylo zcela hierarchické a spočívalo na myšlence, že veškerá autorita by měla vycházet od vůdce korporativního štítu. Korporativní systém byl řízen chartou práce z 21.4.1927, vydanou jako stranické opatření Velké rady fašismu, jež zbavilo italské dělníky všech jejich práv a podřídilo je paternalistické státní kontrole. 152 I. Demokracie a totalitarismus nich typech podrobena i sociálni struktura společnosti, ukazuje však i zde spíše na proces vyrovnávání a připodobňování. Tak jako komunistické výrobní a vlas>tnit-ké vztahy jsou obecně ve znamení trendu ke „státnímu kapitalismu", ukazovala se obdobná tendence i u fašismu a nacismu, neboť obsažný státní intervencionismus1 a kontrola ekonomiky, zinstitucionalizované například v podobě řízeného hospodářství, se již vzdalovaly tradiční soukromokapitalistické základně. Fašistická, nacistická, stejně jako komunistická verze třídního boje odlišují se tedy jen jako rubí a líc téže totalitní mince zobrazující monopolní panství stranické oligarchie.101 Uvedený příklad nasvědčuje tedy závěru, že rozdíly existující ve struktuře a funkcionování fašismu a nacismu na jedné straně a komunismu na straně duíhe nemění nic na zásadním a určujícím charakteru jejich společné totalitami báze. Nesmiřitelnost fašismu a komunismu, o které byla doposud přesvědčena řada předních politologů, nevyplývá tedy z toho, že by jeden z obou systémů bvl totalitní a druhý nikoliv nebo že by rozdíl v jejich totalitě byl kvalitativní povahy. Tato diskrepance je zapříčiněna jen ryze mocensky, neboť každý totalitní systém je svou povahou expanzivní nejen uvnitř, ale i navenek. Vojenský konflikt mezi Čínou a Vietnamem, nepřátelství mezi sovětským Ruskem a Čínou, mezi Aibá-nií a Jugoslávií dokumentují snad nejnázorněji faktum, že i komunistické totalitní státy se stejnou ideologií a obdobnou politickou a mocenskou strukturou zaujímají vůči sobě stejně antagonistické pozice, jaké jsou obvykle přisuzovány jc 11/.ví! táborům socialismu a imperialismu. Z historického pohledu představuje tedv komunismus v poměru k fašismu a nacismu jen dokonalejší vývojový stupeň, obdobně jako nacismus zobrazoval ve své době „progresivnější" variantu fašistického originálu. Tato „progresívnost" komunismu ve vztahu k oběma dalším totalitním typům vyplývá především z faktu, že komunismus je vybaven ideologií, jež má obecnější charakter a dopad než přece jen partikulárněji fundované teze fašismu a nacismu. Síla a přesvědčivost komunistického apelu na všechen proletariát sveta i hloubka iluzí, jež vyvolává v řadách zbídačovaných mas, dávají komunistickému! totalitnímu typu do rukou mnohem účinnější a také deštruktívnejší násti\>j, ucz ľ jaký měly a mají k dispozici fašistické režimy, operující spíše v lokálně i časo-> vě omezenějších podmínkách.102 Komunistický typ je také mnohem poučenější; z historie, a proto také nejen taktičtější a prozíravější, ale i racionálnější. Zatímco í fašismus a nacismus otevřeně proklamovaly své světovládné cíle a netajily sc ani-; svým afirmativním vztahem k válce, komunistický typ, sledující tentýž, či dokon- { ce ještě expanzivnější a obsažnější cíl, zaujímá a také náležitě propagačně zdůníz- , ňuje „principiální" mírový postoj. Komunistické teze o míru a mírové koexistenci,} 4, Autokracie 153 ■•í dodnes nalézají širokou odezvu i v řadách západní veřejnosti, jsou však ve skutečnosti pouhým simulativním, taktickým manévrem. Jeho smyslem a účelem ;»odvrátit pozornost nejen od maximalizování vlastních zbrojních programů, ale především od nejrůznějších forem masivní infiltrace do všech politických, spole-rnských, kulturních i ekonomických institucí nejen rozvojového, ale i západního světa. Tato totalitní diverze nepotřebuje válku, neboť se zmocňuje vlády nad světem jinými prostředky, zejména rozleptáváním politických řádů zevnitř. Právě -vto metody infiltrace a diverze, jež již dříve byly přirovnány k procesu rakovi-i',>tvorného bujení, vytvářejí z komunistického typu subverzivní nástroj s mnohem deštruktívnejšími účinky, než jaké nacházíme u ostatních totalitních typů. V" podmínkách současné masové společnosti představují fašistické a diktátorské režimy v jižní Africe a některých státech Latinské Ameriky a Asie jen lokálně ■ časově omezené epizody. Naproti tomu komunistický typ inklinující ingerovat do všech oblastí veřejného i soukromého života vystupuje proti pozadí stále pa--i\Tiěji se projevující konzumní společnosti jako vážná hrozba, jejíž odvracení se /'íěžnému pohledu jeví již jako téměř infaustní. Nebezpečí této hrozby je založeno zejména simulativními tendencemi komunistického typu, jež se prosazují především ve společenském a kulturním klimatu bez jakýchkoliv zkušeností s institucionalizací komunistických tezí. Simulativ-,.ní charakter politického a společenského procesu v komunistických typech je opomíjen, a proto nedostatečně analyzován i v politických a sociálních vědách, kde u některých autorů přetrvávají tendence pokládat identifikaci různých komunistických diktatur jedné strany s totalitárními systémy za antikomunistický ideologický arzenál studené války.103 Dopadu těchto simulativních účinků je také poplatno úsilí signifikovat pouze některá období funkcionování komunistického typu jako totalitní, zatímco jiná nikoliv.104 Všechny tyto náhledy přeceňují dle mého názoru institucionální jevovou stránku politického procesu, a navíc abstra-ii jí od rozlišování strategických a taktických prvků. Tak např. Leninův strategický plán „řídit a organizovat obrovské masy obyvatelstva za pomoci avantgardy a potlačit násilím odpor vykořisťovatelů"11'5 obsahoval v zásadě již všechny základní totalitami prvky, jež se manifestně projevily nejen v průběhu a způsobu provedení revoluce, ale i v létech, jež na ni bezprostředné navazovala. Tzv. nová i. konomická politika (NEP) byla jen součástí Leninovy taktiky oživit uprostřed všeobecné společenské stagnace hospodářskou činnost a podnikání určitou preferencí individuální iniciativy, jež z hlediska strategických cílů mohla mít jen historicky krátkodobý charakter. Stalinovy osobní vlastnosti proto pouze umocnily 1 Mannheimovo tvrzení {Ideologie und Utopie, Frankfurt a. M. 1952, III. kap., str. 95 a násL),že fašismus jenz je exponentem buržoazních skupin, nechtěl vytvořit nový sociální řád namísto existujícího, ale v '.těl jen nahradit uvnitř existujícího třídního řádu jednu vládnoucí vrstvu druhou, abstrahuje tedy od uvedt něho rozdílu mezi politickou a třídní strukturou společnosti a její sociální skladbou. lo; Dle Friedrichova náhledu (Tolalitáre Diktatur, Stuttgart 1957, II, 2, str. 24-32) je to právě tento i.niverzalismus v protikladu k partikularismu fašistické ideologie, jenž činí z komunismu tak nebezivmou zbraň. 1 m Podle názoru H. Arendtové (Elemente und Ursprimge totaler Herrschaft, Frankfurt a. M. - Berlin - Wien 1975 III str 7-28) nelze Sovětský svaz v přísném slova smyslu již považovat za totalitami, stejné jako nelze'totalitní tendence přisuzovat Leninovi, jehož politika NEPu jakožto politické alternativy jc často ■ ^právem přehlížena. 104 H. Arendtová, opus cit., považuje za totalitami období sovětské společnosti pouze vládu Stalinovu, ■ itímco vláda Leninova a Chruščovova je podle jejího náhledu již jen pouhou diktaturou strany. 105 V. I. Lenin, Stát a revoluce, Praha 1971, II, 1, str. 57-60. 154 I. Demokracie a totalitarismus některé určující společenské faktory, nemohly však jejich totalitami charakter založit, stejně jako by ani opačné povahové vlastnosti jej nemohly zrušit. T,.ké Chruščovovo odsouzení kultu osobnosti možno analyzovat a hodnotit pouze v kontextu nejen sovětského, ale celosvětového politického, kulturního a ekonomického vývoje, v němž jednu z důležitých rolí hrála nejen stále se zhoršující ekonomická situace režimu, ale i potřeba získat „liberálnější" tvář nejen ve vztahu ke komunistickým stranám jiných zemí, ale zejména vůči rozvojovým státům. Kul-; turní a společenský vývoj a s ním související výskyt i režimu nekonformních nejeni děl, ale i politických postojů, ke kterým došlo v sovětském Rusku po Chruščovově' nástupu k moci, byly provokovány na státu nezávislými autonomními spolcčen-^ s kými silami, a nemají tedy nic společného se skutečnými intencemi režimu, pro \ který fakt určité „liberalizace" poměrů představuje vždy jen taktický oddech w \ sloveně simulativního a disimulativního charakteru. Od šedesátých let zjevn j na-i: růstání vnitřních represivních elementů v sovětském systému, zejména zinten /iv-nění ideologické propagandy, posílení stranického mocenského centra i významu;; tajné policie a armády, rozšíření a prohloubení kontroly nad celou společností; a stupňování různých prostředků teroru, především vůči tzv. disidentům, stejně;; jako stupňovaná expanzívnost navenek, zjevná na příkladech Československa,! Afghánistánu, Polska i dalších zemí, signifikuje zřetelně další posun sovětskéhn.v komunistického řádu k totalitnímu pólu společenského kontinua, a staví tak do zcela iluzivního světla náhledy p reklamující nejen konec totalitarismu v sovět-'' ském Rusku, ale i zásadní změnu jeho režimu. 1 když tedy sovětský typ po dobu; své existence se různým způsobem modifikoval a také přizpůsoboval konkrétním ; společenským, politickým a ekonomickým poměrům, uvnitř i v zahraničí, na jeho totalitní entitě se nic nezměnilo. Tak jako v době Leninova života, tak i za Stalina? i Chruščova a později zůstala nosným pilířem sovětského systému komunistická strana a kolem ní jako základního mocenského centra se vždy institucionaii/.o-valy také zbývající základní premisy totalitárního řádu. Jako nikdy předtím, tím spíše ani v současných podmínkách masové společnosti by takový monolit moci nebyl udržitelný nejen bez existence obsažné ideologie zaměřené především na masy a bez proniknutí do celého společenského, veřejného i soukromého života, ale ani bez nezbytných prostředků teroru. Průřez kterýmkoliv obdobím sovětské společnosti by ukázal nakonec vždy jediný obraz, a to totalizaci veškerého života ve společnosti na pozadí politického a mocenského monopolu jedněch a naprosté politické bezmoci a manipulace ostatních. Vládnoucí strana, která i dnes v komunistickém typu rozhoduje o všech detailech veřejného a soukromého života, činí tak se stejnými projevy inkviziční neomylnosti a materialistického barbarství, s jakými sestavovala recepturu života každého jednotlivce i celé společnosti ii/ za Leninova vedení.106 4. Autokracie 155 ' ^p. Masaryk {Světová revoluce, Praha 1925, V, 55, str. 210-215) poukazuje na rysy jezuitismu a chiavehsmu u bolševismu, jehož přesvědčení, že dosáhl nejvyššího a definitivního vývojového stupně, vede k jediné starosti, jak tuto pozici a moc udržet. Lenin se zmocnil Ruska, jak se ho předtím zmocnili i jir mozvanct. Jeho pokus je typicky ruský i systém sovětů je jen rozšířením primitivního ruského míru a artělu. Jako totalitní typ politického řádu bývá uváděna i totalitami demokracie, jejíž sociologickou i historickou analýzu podává Talmon,107 a demokratický despotis-musjehož podmínky i konsekvence zkoumá zejména Tocqueville.108 Ťalmonova anah'za totalitami demokracie,109 i když jinak představuje pozoruhodný socio-ld^iclcý a filozofický výkon, je však v některých směrech nejen neúplná, ale i nepřebírá. Již sám pojem totalitami demokracie totiž naznačuje, že politický řádjejž zobrazuje, musí udržovat jistou souvislost s „vládou lidu", a to alespoň v podobě určitého, byť např. jen konkludentně projeveného konsenzu. O fenomén totalitami demokracie nejde tedy tam, kde tento konsenz je beze zbytku simulován i kde totalitami politický řád je valné části společnosti ve skutečnosti oktrojován /-.. použití nejrůznějších prostředků násilí a manipulace. V dosavadním historickém procesu byl vznik totaliíámědemokratických elementů v jejich nejen ideové, ale zejména institucionální podobě vždy spojen s pervertováním již funkcionu-jícího demokratického politického řádu, i když toto funkcionování mohlo mít jen krátkodobý charakter. Z tohoto pohledu nelze tedy klást původ totalitami demokracie, jak to činí Talmon, teprve do 18. století, neboť všechny základní prvky tohoto procesu pervertování byly zárodečně obsaženy již ve funkcionování athénské demokracie po skončení peloponeské války, stejně jako nelze totalitami demokracii přisuzovat až do 20. století charakter pouhého ideologického proudu, když zejména jakobínska diktatura institucionalizovala totalitami demokratické p-\ ky v politický řád, jenž si již nijak nezadal s moderními totalitárními systémy. Protože však totalitami demokracie představuje určitý vývojový stupeň z vnitřní skladby a povahy demokratického politického řádu vyplývajícího z pervertování Takej. Burnham (Die Revolution der Manager.Wien 1949,XIV) usuzuje, že v Rusku existuje systematické wrtír...... třídní vykořisťovaní na základě státního hospodářství, a dovozuje, že jak leninismus, tak stalinismus pouze ospravedlňuji společenské zájmy nových pánů. Dle Alfreda Webera {Der dritte oder der vierte Mensch, München 1963, III. kap., str. 73) vyrostl u Lenina z marxisíicko-surrealistické směsi najrafinovanejší duševní a věcný systém disponující využitím opojné radikální víry v rovnost nejsilnějšími propagačními prostřed-r,jaké kdy byly propůjčeny expanzivnímu masovému přesvědčení. H. Marcuse {Die Gesellschaftslebre des tietischen Marxismus, Neuwied - Berlin 1964,1, 2, str. 84 a násl.) považuje sice přechod od leninismu stalinismu za projev dialektického zákona přeměny kvantity v kvalitu, zdůrazňuje však současně, že to byl již Lenin, jenž dal přednost industrializaci před socialistickým osvobozením, sovětskému státu před sovětskými dělníky. T. Geiger (Demokratie ohne Dogma, München 1964, II, str. 163 a násl.) poukazuje na jev neonacionalismu v SSSR, jehož proces započal v období přechodu od leninismu ke stalinismu a byl do-nčen druhou světovou válkou. Symptomy tohoto jevu jsou nejen přebujelý militarismus, ale i šovinismus 'Yzantský kult vládců. Pěstování kulturně nacionálni pýchy šlo dokonce tak daleko, že i všechny významné ■- -(-- -- objevy a vynálezy historie jsou nárokovány jako ruského původu. 107 J. L. laimon, Die Ursprünge der totalitären Demokratie, Köln - Opladen 1961, a Politischer Messianismus, Köln - Opladen 1963. 103 Alexis de Tocqueville, Uber die Demokratie in Amerika, München 1976. m J. L. Talmon, Die Ursprünge der totalitären Demokratie, opus cit., str. 1-6, klade původ totalitami demokracie do 18. století, kdy vznikl nejen současně, ale také ze stejných premis i liberální typ demokracie. Moderní totalitami demokracie je podle jeno náhledu výsledkem syntézy idejí 18. století o přirozeném řádu a Rousseauovy ideje o seberozvinufi a sebeurčeni lidu. Až do Říjnové revoluce nebyla však totalitami demokracie uzavřeným systémem, politickým řadem, nýbrž ideologickým proudem, který vznikl ve Francouzské revoluci a by] vyjadřován v revolučních hnutích a násilných výbuších, jako v Pařížské komuně zrokul871. 156 I. Demokracie a totalitarismus demokratických elementů, nelze její výskyt uvádět ani v souvislost s funkciono-váním moderních totalitárních typů, jakými jsou nacismus, fašismus a komunismus. Uvedené typy vznikly totiž manifestně násilným uchopením moci, tedy vnějším tlakem, jenž byl uplatňován jako určující faktor i při etablovaní režimu,! i když často i ve spojení s indolencí či rezignací širokých mas, popř. i konsenzern. části obyvatelstva, stejně jako s nedostatky a slabostmi demokratických institucí.110 Naproti tomu totalitami demokracie či demokratický despotismus vyvěrají z vnitřních strukturálních elementů demokratické společnosti, zejména z její tendence k egalitářství, standardizaci, nivelizaci, neměnnosti a strnulosti, a je tedvt plodem rezignace individuí i společenských skupin na vlastní autonomii a spontaneitu vc prospěch totální správy zahrnující svou péčí a všudypřítomností celou společnost.111 Je-li tedy provokujícím faktorem rezignace především jen vnější tlak, akty násilí, jak tomu bylo u všech moderních totalitních typů, nelze vzniklý kvietismus občanů považovat za symptom totalitárnědemokratických tendenci, ale za projev obecného totalitního klimatu. Takové klima existuje i v současných^ komunistických zemích střední a východní Evropy, neboť základní příčinou pod-*, robení se „péči" totalitárního státu je neustále vyvíjený tlak na autonomii všech členů společnosti, jehož konsekvencím jsou s to úspěšně čelit jen početně male skupiny. Totalitami demokratické tendence lze tedy v současné době spojovat;,: zejména s funkcionováním západní společnosti, se státem blahobytu a společnost tí peněz. Pervertování demokratických komponentů vyjádřené např. přechoden.;,; od spontaneity ke stále se prohlubujícímu politickému kvietismu a konformismus, na straně jedné či falešné angažovanosti na straně druhé, od dělby moci k jej' koncentraci v rukou úzké skupiny, od mnohotvárnosti společenské a politie-t* ké struktury k její stále se stupňující uniformitě, od funkčního a ohraničené!i\: státního intervencionismu k totální státní péči nenabylo sice doposud takovéheí stupně a rozsahu, aby mohlo vést k závěru o změně v entitě západního liberálního ,' systému, nicméně jeho umocňování technickým a hospodářským vývojem doly i všeobecnou tendencí ke standardizaci signalizuje již nebezpečí takového „kvalitativního skoku". Zejména v kybernetické společnosti si lze dobře představit, že destruktivní síly se budou koncentrovat především na zdánlivě dílčí otázky uniformity myšlení a jednání, jejichž řešení dle totalitárního receptu může však produkovat pro autonomii člověka nedozírné následky. I když v takových podmínkách se lidé z hlediska vnějších forem budou jevit svobodni, může být boj 4. Autokracie 157 M0 Jen v tomto smyslu lze proto také akceptovat Neumannovo stanovisko (Demokratischer und autoritärer Staat, Frankfurt a. M. 1967, 7, I V, str. 238-240), že všechny moderní diktatury vznikly z demokratických poměrů. 111 Vynikající analýzu totalitárnědemokratických tendencí podáva Tocqueville, jenž s představou demokratického despotismu nespojuje vnější tlak v podobe podrobení člověka státní moci, ale specifický stav ztráty svobody vyplývající z faktu, že élovék se sám zříká výkonu své svobodné vůle, jež sice nem zlomena, ale je rozmělněna (J. FeldhoťF, Die Politik der egalitären Gesellschaft, Köln - Opladen 1968, str. 102 a násl.). Základním znakem demokratického despotismu je dle Tocquevilleho okolnost, že jeho opatrovnická povaha je přistřižena právě na potřebv občanu demokratické společnosti; její tendence ke kvietismu jim umožňuje spokojit se jen s vnějšími formami svobody či jinak řečeno s demokracií bez svobody. 1bi1111 L "% . mm 1. f ^prosazení či odvrácení takové vše pohlcující uniformity stejně neúprosný a jeho "konsekvence pro autonomii člověka ještě mnohem ominóznější než boj o fonnál-jjí politickou svobodu.112 " Stejně jako všechny historické demokratické typy společnosti charakterizuje pouze jejich aproximace ideálně typickému demokratickému tvaru, ani existující totalitní typy společnosti neposkytují obraz totalitárního řádu v jeho absolutním smyslu, neboť obsahují i odlišné, ideově a inštitucionálne vyjádřené prvky: Ve své ideálně typické podobě existují demokracie a totalitarismus jen jako myšlenkově konstruované póly společenského a politického procesu, zatímco reálné politické tady funkcionují pouze v prostoru napětí vznikajícího právě mezi oběma těmito póly společenského kontinua. Spojitost a vzájemná vázanost demokracie a totali-jtarismu vyplývají tedy nejen z faktu, že každý z těchto typů obsahuje zárodečné, "příp. i již aktualizované prvky druhého, ale také ze skutečnosti, že kontinuitní společenský proces může funkcionovat jen za současné prezence jak demokratických, tak i totalitárních prvků. Jakkoliv tedy z tohoto pohledu jsou všechny historické typy demokracie a totalitarismu smíšenými typy, a žádný z nich proto nereprezentuje ten či onen „čistý" model, nemění to nic na významu nejen směru, ale také stupně aproximace k tomuto ideálnímu tvaru. Tak jako by bylo sociologicky zcela chybné identifikovat ten či onen politický řád nebo politické seskupení s ideálním modelem demokracie či totalitarismu, produkovalo by stejně ominózní konsekvence, jestliže bychom se zdráhali přiřadit k demokratickému typu společnosti ty v zásadě demokratické systémy, jež v některé ze svých struktur obsahují i antidemokratickč prvky, anebo naopak k totalitárnímu typu totalitami politické řády, v nichž zejména na půdě společnosti vznikají a prosazují se i demokratické tendence. Jestliže místo ideálních typů demokracie a totalitarismu je jižná hraniční čáře společenského procesu a realizace jednoho z nich by znamenala zastavení jeho kontinuitne historického funkcionování, dokumentuje právě tato skutečnost význam a smysluplnost společenských dějů, k nimž dochází ve prospěch té či oné části kontinua. I když tedy každý demokratický typ společnosti 1J2 Na nebezpečí demokratického totalitarismu upozornili již Kant {K věcnému v.uru, Pardubice 1918, 2, str. 22-25), který „otcovskou'' vládu považoval za nejvyšší myslitelný despotismus (viz také H. Arendt, Uber die Rcvolution, Miinchen 1963, 3. kap., str. 147 a násl.), a také Benjamin Constant (Euvrespolitiques, Paris 1874, str. 14, 15, citováno dle: J. L. Talmon, Politischer Mcssianismus, Koln - Opladen 1963, III, II, 2, str. 2S4-289), podle jehož náhledu lid, jenž může činit vše, je jcšrč nebezpečnější než tyran. Každý despotismus je ilegální a nic icj nemůže sankcionovat, tedv ani vůle lidu, neboť taková moc ani není v jeho suverenitě obsažena. H. Marcuse (Der eindimensionaleMensch, Neuwied - Berlin 1967, 2, str. 39 a násl.) považuje stát blahobytu při vší jeho racionalitě za stát nesvobody, neboť zvýšený životní standard je téměř nevyhnutelným vedlejším produktem politicky manipulované industriálni společnosti Bez pojmového nivo pro určitou negaci existujícího systému, pro pochopení a uskutečnění vlastních spoutaných potencialit inklinují ovládaní nejen k tomu podobat se vládnoucím, ale jsou také nakloněni reprodukovat na sobě samých své podrobení (H. Marcuse, Die Gesellschaftslehre des sowjetischen Marxismus, Neuwied Berlin 1964,1, 8, str. 181-182). Negativními vlivy techniky na identitu člověka se zabývá E. H. Erikson (Idír.titát und Ĺebenszvk/us, Frankfurt a. M. 1966, ,3, V, str. 201-205), jenž poukazuje na skutečnost, že velká část světa jc dnes připravena se nechat fascinovat totalitními světovými názory, oslavujícími samozvané bohy. Technická centralizace může dnes dát do rukou relativné malým skupinám fanatických ideologa konkrétní moc totalitárního státního stroje. 15í L Demokracie a totalitarizmus je historickými, společenskými a kulturními podmínkami stejně jako ambivalentní podstatou lidské osobnosti odkázán na „koexistenci" s totalitárním typem, je právě míra, v jaké umožňuje pozitivní, konstruktivní a mnohotvárný společenský pohyb a polemos divergentních zájmů, rozhodující pro další osud člověka.113 e) Některé aspekty funkcionování autokracie Jednou ze základních podmínek funkcionování autokracie je svrchovaná role státu, z jejíchž četných variant náleží ke společensky najnebezpečnejším právě úloha státu jako opatrovníka celé společnosti a vykonavatele pravdy a sociální spravedlnosti. Rubem povinností, jež na sebe autokratický stát přejímá v sou\ išlo sti s péčí o bytí celé společnosti, je totiž jeho právo ingerence do všech detailů společenského života, tedy i do mínění a názorů jednotlivců. Pro povahu autokratického statuje určující jeho vláda nad společností, jejímž smyslem je dosažení dokonalé uniformity v jejím životě i životě jednotlivce. Totální vláda není tedv myslitelná v oblasti diferencovaných politických struktur, které již svou povahou vylučují totalitní nároky a vymykají se unifikujícímu totalitárnímu záběru. Struk -tura stát-společnost nevystupuje však vždy v této zjednodušené podobě, neboť zejména v moderní době se k tomuto strukturálnímu vztahu přičleňuje jeho další člen, totiž strana. V současných komunistických systémech je role strany dokonce ještě významnější pro funkcionování politického řádu, a je proto v jeho hierarchii postavena na první místo, zatímco stát ve vztahu k ní plní funkci pouhého vykonavatele jejích příkazů a pokynů. Toto rozšíření základní politické struktury ma pro totalitní systém značnou výhodu v tom, že strana, i když je skutečným nositelem politické moci, nevystupuje ve vztahu k občanům ve své mocenské funkc'1 bezprostředně, neboť její direktivy se k masám dostávají zprostředkovaným způsobem, a to cestou soustavy různých převodů a pák, do které jsou zahrnuty i další případné politické strany a společenské organizace. Je jistě paradoxem politik)' vůbec, že tyto ostatní politické strany nejen uznávají vedoucí roli vládnoucí strany, ale dokonce jí vydávají i počet ze své činnosti, jež spočívá spíše jen v aklamaci a plnění politicky bezvýznamných úkolů. 113 Také R. Dahrendorf (Gesellschaft und Freiheit, München 1961, str. 334-335) zdůrazňuje, že linie b< mezi demokracií a totalitarismem není identická s linií vojenských a politických svazků, a považuje proto za mylné jednoznačně ztotožňovat demokracii se Západem a naopak státy Varšavského paktu považovat zcela totalitami. Demokracie a totalitarismus jsou podle jeho náhledu jen ideálními typy, a nikoliv skutečnými alternativami politických struktur; nadto nejsou ani jedinými identifikovatelnými formami politické organizace v naší dobé, neboť existují i mezitypv, jež při přísném použití pojmů nelze považovat ani za totalitami, ani za demokratické. Rovněž F. Neumann (Demokratischer und autoritäre»- Staat, Frankfurt a. M. 1967,7, IV, str. 238-240) považuje za neudržitelnou obvyklou konfrontaci liberální demokracie a diktatury v podobě antitéze dobra a zla. Podle Dahlova náhledu (Die politische Analyse, München 1973, V, str. 107) existuje dnes ve světě široké spektrum politických systému, z nichž žádný nelze považovat za demokracii v ideálním smyslu. Ze 150 nyní nezávislých zemí lze sotva dva tucty považovat za polyarchii a u půltuctu lze hovořit o kvazipolyarchii. Ostatní systémy sahají od ncjkrajnčjších represivních hegemonií, vymycujících každý veřejný opoziční projev, až k oligarchům s měnlivým stupněm svobody pro protivníky vlády. 4. Autokracie 159 i 'din VI" Taková svrchovaná moc nad společností i jednotlivci vyžaduje však téměř kperfekci se blížící řízení a racionalizovanou techniku vlády, jež přiznávají subjektivitu jen autokrati! a jeho aparátu, zatímco zbytek společnosti představuje pouhý objekt či látku, ztvárněnou v souladu s intencemi systému. Moderní totalitami státy perfekcionují toto řízení ve stupni, jenž se již vymyká z rámce vlastního mocenského procesu a přesunuje se do poloh „zotročení lidské duše a osobnosti". "Tento záměr představuje však pro totalitarismus jistou oporu, neboť úspěšné úsilí odlidštit člověka a zbavit jej veškeré spontaneity by mohlo vést k zastavení společenského a historického procesu vůbec. 11 Zdá se však, že přes tuto finálně se -jevící oporu směřují totalitami režimy k destrukci lidské společnosti se stejnou imanentní nutností, jaká podmiňuje i úsilí pozitivních tvůrčích sil o dosažení harmonie, svobody a spravedlnosti, jejichž institucionalizace je rovněž v nedohlednu. aa) Destrukce a transformace lidské psychiky jednou ze základních podmínek totalitárního perfekcionismu a příčinou jeho • úspěchů je ingerence totalitarismu i do oblastí soukromého života jednotlivců a postupná manipulace a transformace jejich psychické struktury. Skutečnost, že totalitarismu nestačí jen politická moc, ale že mu jde o ovládnutí samotné lidské psychiky, tedy o celého člověka, byla známa již Platónovi a také Spinozovi,115 jenž považoval za násilníckou zejména tu vládu, jež je zaměřena na lidské myšlení. V novější době poukázal na tento jev zejména Tocqueville, jehož obavy z demokratického despotismu pramenily z představy všudypřítomné moci, všezahrnující totální správ}' a péče, vnikající i do soukromí jednotlivce a rozmělňující jeho vůli a duchovní úsilí.136 Tento útok na psychickou strukturu člověka spojený s úsilím o její podmanění a transformaci zahrnuje nejen celou škálu metod s odstupňováním i jejich intenzity, ale má odlišný charakter i v závislosti na bezprostřední povaze a bezprostředních cílech totalitárních tendencí. Ani tyto tendence nepředstavují totiž kompaktní celek, ale variují na kontinuu, jehož jednotlivé pozice se odlišují i v souvislosti se „subjektivní" stránkou systému. Zatímco současné ko- ..w Na toto dilema poukazuje také Dahrendorf (Gesellwhaft undFreiheit. Zursozio/egischen Analyse der Ge-genvart, Můnchen 1961, str. 347), podle jehož náhledu perfektní řízení b\ mohlo historii uvést ve stav klidu. 115 B. Spinoza, Traktát theohgicko-polítickv, Praha 1922, str. 349. "!1ň Alexis de Tocqueville, Uher die Demokratie in Amerika, Můnchen 1976,1/11,323-325.- Dle Feldhoffo-va náhledu (Die Politik der egrditdren Gesellschaft, Kóln - Opladen 1968, str. 107) ukazuje tatoTocqueville-ho analýza na možnost likvidace svobody prostřednictvím strukturálně podmíněného ustrnu d politického života v état sociál démocratique, tj. na možnost demokracie bez svobody. Tento rys totalitarismu je však znám i celé řadě dalších autorů. Tak např. R. Ihering (Boj za právo, Praha 1897, str. 64 70) poukazuje na "Význam drobn/ch životních poměrů, v nichž se shromažďuje mravní kani tál, a jež proto bývají předmětem útoku despotismu, podvracejícího zevnitř právní cítění lidu. A. Weber (Der dritte oder der vierte Mensch, Můnchen 1963, kap. III, str. 56) si všímá toho, že nová aparatura moci se zaměřuje na duchovní rozhodování, a tím i celkový osud člověka, a upozorňuje proto na nebezpečí jeho duchovního rozštěpem. Dle Marcuseho náhledu (Der eindimerisionalc Mensch, Neuwied — Berlin 196", i, str. 21-38) je dnes soukromý prostor člověka napaden technologickou skutečností. Masová produkce a distribuce si nárokují celé individuum a pnstřihují jeho vnitřní dimenzi. 160 L Demokracie a totalitarizmus munistické systémy směřují k likvidaci spontaneity a duchovnosti člověka nejen z vnitřní nutnosti, ale i dle určitého plánu vycházejícího z poznání, že úsilí o into likvidaci jc základní podmínkou jejich vlastního funkcionování, v podmínkieli „demokratického totalitarismu" se tak děje spíše ex post, i když i zde vědomé prvky, zejména ze strany reklamy a publicity nejsou nijak zanedbatelné. Ri/dji obou těchto totalitárních procesů je patrný ve všech sférách společenského života: a nejnázorněji se projevuje právě v oblasti občanských svobod. V komunistických státech jsou totiž občané zbavováni svých svobod pod bezprostředním tlakem,: i když účinky tohoto tlaku jsou ještě zesilovány jejich konformitou. Naproii tomu; v podmínkách „demokratického totalitarismu" se lidé zříkají politických svobod: v důsledku vnitřní apatie, i když účinky této apatie jsou vyvolány a prohlub'ivá-: ny zejména fenomény konzumní společnosti. Oba tyto fenomény, tj. vnějšího; tlaku a vnitřní apatie, spolu úzce souvisejí a vzájemně se také podmiňují. Tak jako vnější tlak je provázen vnitřní apatií, je naopak tato apatie myslitelná jen ve spojení s vnějšími fakty. Žádný totalitní systém by nemohl funkcionovat bc7 jisté konformity mas, stejně jako demokratický despotismus bez přispění vnějších podmínek, zejména ze strany konzumního kvietismu. Z tohoto pohledu je psychická struktura člověka, o jejíž transformaci totalitnímu systému jde, sama; tektonickým prvkem totalitárních tendencí, i když její funkce je vždy současně: i sociálně a společensky podmíněna. Ve společenském prostředí, v němž by m. is\ obyvatelstva projevovaly stálou angažovanost, by totalitami vláda narazila na stejnou bariéru, s jakou by se setkaly totalitami tendence ve vyspělých industriálních společnostech, jejichž občané ani za příznivých konzumních podmínek by nerezignovali na aktivní politickou a společenskou činnost. Na druhé strano však vede totalitní úsilí o potlačení spontaneity člověka k paradoxním účinkům v tom: směru, že zejména vnější tlak vyvolává v psychice člověka totalitním zámětiim zcela heterogenní projevy, např. v podobě posílení lásky ke svobodě. I když účinkv „demokratického totalitarismu" se doposud plně neprojevily, a nelze je proto ani přesně analyzovat, lze s jistou pravděpodobností usuzovat, že právě v době, kdy konzum se stane téměř všepohlcujícím prvkem, objeví se se stejnou paradoxní nutností potřeba vlastní reflexe a autonomie. Tomuto závěru nasvědčuje nejen vznik křesťanství, ale i samotné demokracie, neboť také u jejich zrodu stála z obdobných podmínek prýštící potřeba sebeidentifikace člověka a oživení společen- : s kého pohybu, jež se neobejde i bez vtažení mas do společenského procesu.11 Jak vnější tlak, tak i vnitřní apatie úzce souvisí s egalitářským laděním mas, jež nejen stupňuje jejich účinnost, ale podmiňuje i vznik sekundárních totalitárních 11' Uvedenou rozdílnost způsobu zásahů do psychické struktury člověka si uvědomoval již Tocquevillc, jenž považoval politickou a společenskou apatii jednotlivců za podmínku ztráty svobody a za vlastní ne bezpečí hrozící demokratické společnosti (Über die Demokratie in Amerika, München 1976,1, 2, 109,1.2, 348). Jak v této souvislosti poznamenává Feldhoff (Die Politik der egalitären Gesellschaft, Köln - Opladen 1968, str. 102 a násl.), nespojuje Tocqueviile s predstavou demokratického despotismu vnější tlak v pod. .bé podrobení člověka státní moci, ale specificky stav ztráty svobody vyjádřený rezignací člověka na výkon jeho svobodné vůle. 4. Autokracie 161 ítír. představujících důležitý prvek ve funkcionování totalitního systému. Egali-rířská tendence plní totiž důležitou funkci surogátu za skutečnou angažovanost ,.bčana, a to jak v totalitním systému, který se již etabloval, tak i v rámci totali-jjujících elementů vznikajících uprostřed demokratické společnosti. Etablovaný komunistický systém, v němž neexistuje možnost skutečné angažovanosti jed-• otlivců, podněcuje egalitářské ladění mas z toho důvodu, že jsou jím regulovány žádosti a naděje mas pouze v jediném směru, totiž aby „jeden neměl více než ,.ruhý"- V jistém směru paradoxním, nicméně však určujícím rysem této regulace je její lokalizace jen na oblast ovládaných, zatímco vládnoucí jsou již mimo oblast jakékoliv komparace. Tento fenomén, jehož obsahem je skutečnost, že „zotročení lidé si sami navzájem závidí", je jedním z nejdůležitějších instrumentů totalitárního systému v jeho úsilí o psychickou destrukci člověka, neboť nejen narušuje psychickou strukturu člověka, ale současně ji pervertuje ve směru falešné angažovanosti.118 V podmínkách demokratické společnosti vznikají tyto caalitářské tendence v souvislosti s rostoucím konzumem a zlepšováním materiálních podmínek občanů a jsou projevem celkového politického kvietismu, v jehož podtextu je založeno přesvědčení o nezbytnosti silné centralizované vlády, způsobilé zajistit vysokou životní úroveň a pořádek. Právě stát blahobytu je rvpickým představitelem těchto podmínek nesvobody, v nichž jeho opatrovnická moc redukuje horizont ovládaných v podstatě jen na konzum a pasivní recepci kultury a politiky.119 I když tedy v kontextu pretendovaného zajištění a zlepšení životních podmínek mají záměry totalitárních systémů transparentně účelový charakter a o jejich sub-verzivní podstatě nelze vůbec pochybovat, jeví se tento postulát širokým masám přesto vždy jako plauzibilní. Podstatu a účel této staré taktiky tyranů a despotů prohlédl již Platón a navzdory vzdálenosti dělící nás od dob, kdy i ve starém Řecku bylo slibováno odpuštění dluhů a rozdělení půdy, se na jejich původu a cíli nic nezměnilo. Po obdobích, kdy despocie vládly pomocí teroru a strachu, následovaly vždy nevyhnutelně epochy „osvícených despocií", avšak s neméně destrukčními konsekvencemi v psychice jednotlivců i mas. Jak to vyjádřil již J. S. Milí,320 je dob- 118 Psychický kořen tohoto fenoménu postihl již Schopenhauer (Životní moudrost, Praha 1941, str. 58), podle jehož náhledu člověk nikdy nepostrádá ty statky, na které ho ani nikdy nenapadlo činit si nárokv. Nároky jednotlivce jsou omezovány jeho horizontem, a co leží mimo něj, nevyvolává u něho již žádné účinky. 119 Totalitami konsekvence egalitarismu postřehl již Tocqueviile (Über die Demokratie in Amerika, Mün-■ hen 1976, IV, 3, str. 789 a násl), podle jehož náhledu představa lidí o velké ústřední moci a jejich pohotovost tuto moc uznat a následovat ji je v úzké souvislosti se stoupající láskou k blahobytu. Nenávist lidí vůči výsadám vzrůstá v míře, v jaké se tyto výsady stávají řidšími a slabšími. Uprostřed obecné uniformity i nejmenší nerovnost nakonec vzbuzuje nevoli. Jc to tedy rovnost, jež lidem vštěpuje myšlenku na jedinou, jednotnou a silnou vládu. Obdobné uvažuje i Lavelaye (Viäda v demokracii, Praha 1897, V, VI), poukazující na skutečnost, že lidem zachutnává takové otroctví, neboť jim dovoluje obohacovat a užívat. Také Marcuse {Der eindimensionale Mensch, Neuwied - Berlin 1967, Ii, str. 39—75) míní, že při vší své racionalitě je stát blahobytu přece jen státem nesvobody a považuje právě zvýšený životní standard za téměř nevyhnutelný ' edlejší produkt politicky manipulované industriálni společnosti. Neexistuje totiž důvod, proč by člověk měl naléhat na sebeurčení, když spravovaný život je pohodlným, a dokonce „dobrým" životem. 120 Üvahy o vládě ústavní, Praha 1892, str. 57 a násl. 162 I. Demokracie a totalitarizmus rý dcspotismus „nejnesmyslnější a nejnebezpečnější chimérou", neboť daleko více „uspává a oslabuje myšlenky a energii národa". V takových situacích znehybnení a spoutání lidské spontaneity reaguje každý jednotlivec podrážděně na jakoukoliv odchylku od uniformity, neboť je spoután standardem hmotných statků, společenského statusu i způsobu vedení života. Narůstání či pokles tohoto standardu má však paradoxní konsekvence ve funkcionování demokracie a totalitarismu I Zatímco totiž pozvednutí ekonomického nivo a z něj vyplývající pasivita či kvi-etismus zpravidla zeslabují demokratické tendence a naopak podněcují vznik to-talitárních prvků, vyvolává jeho pokles zpravidla oživení společenského pohybuj jehož konsekvencí je posílení demokratických elementů a jejich vystoupení z „tle-' gality". Oba tyto faktory lze názorně dokumentovat na příkladu mccarthismv. a polských událostí z let 1980-1981. Ačkoliv v době vystoupení McCarthyho bylý ekonomické poměry v USA vcelku stabilizovány a ani ve společenské a politické' struktuře neexistovaly důvody ke krajním tendencím, byla vnitřní odolnost ame rického lidu proti tlaku totalitářských elementů zeslabena a narušena poválečnou? stabilizací a také pocitem politického a ekonomického monopolu Spojených stá-5 tů. Naproti tomu hnací silou a bezprostředním motivem polských událostí byli kritický hmotný nedostatek, jenž zrevolucionoval v polské společnosti již picdiím, latentné existující prvky odporu proti totalitnímu režimu a dodal jim i potřebný* punc oprávněnosti. Tato paradoxní souvislost demokracie a totalitarismu se však: promítá i v opačné rovině.Totalitarismus potřebuje totiž ke svému funkcionování hmotně nasyceného člověka, nemůže mu však v zásadě takové vnější podmínky; poskytnout, neboť jeho ekonomika trpí z hlediska systému neřešitelným ncdo-' statkem osobní iniciativy a naopak komplexně zasahující prezencí byrokratického:* reglementování. Po počátečním období určitých ekonomických úspěchů, v němž: totalitami systém ještě disponuje stávajícími materiálními zdroji a také aktivita mas má svůj vydatný zdroj v revolučním nadšení, následuje proto vždy nevyhnutelně proces stagnace, jenž obzvláště ve své nejtíživější podobě podněcuje masy l k nežádoucí aktivitě. Demokracie může naproti tomu funkcionovat pouze tehdy, jsou-li její občané vybaveni potřebným rozsahem spontaneity a autonomie, avšak sama toto jejich angažované nivo snižuje tím, že je vydává nebezpečí konsekvencí obecného standardu a konzumu. Tato heterogenita účinků nejen však není z hlediska kontinuity historického vývoje znepokojivým, či dokonce disfunkcionáhům jevem, ale naopak její nedostatek by patrně změnil tvářnost člověka i celé společnosti, neboť konsekvence totalitárního a demokratického funkcionování by byly takto stupňovány až k perfekcionismu. Tento perfekcionismus, nc-li již ve své reálné, tedy alespoň v simulativní podobené však jednou z nezbytných podmínek pretendované a z hlediska funkcionování totalitarismu nezbytné totální destrukce lidské psychiky. Má-li totiž být lidská osobnost zformována - či přesněji vyjádřeno deformována - v manipulovatelný objekt bez vlastních názorů, představ a cílů, může se tak stát pouze tváří v tvář dokonalému modelu společenského řádu, představujícího úhrn totality všech ideálních životních tendencí. Tato fikce dokonalého společenského mo- 4. Autokracie 163 delu, tento vypjatý totalitami perfekcionismus, produkuje, jakkoliv je založen na ix j la abstraktní představě, dvě významné konsekvence, způsobilé přivodit neobyčejně hluboké destruktivní účinky. Jednou z těchto konsekvencí je skutečnost, že x ' žáru" prezentované absolutní dokonalosti politického řádu a historické nevyhnutelnosti jeho poslání ztrácí jednotlivec vědomí významu své osobnosti i pocit jistoty, jež jsou však nezbytnou podmínkou jeho spontaneity. Tak j ako člověk není schopen unést představu absolutní nedokonalosti či absolutního indeterminismu, kdy vše, co se děje, nemá žádný smysl, hodnotu či příčinu, tak se jeho psychika rozkládá i v prostředí proklamované absolutní dokonalosti či absolutního determinismu, neboť zde již neexistuje vůbec žádná souvislost mezi individuálním čine:"-! člověka a monstrózní dokonalostí společenské totality.121 Průvodním jevem mvovc dekompozice lidské osobnosti je nejen to, že ničí každou lidskou naději na zrněnitelnost pretendovaného stavu dokonalosti,122 ale že způsobuje i stav, kd\ jednotlivec pochybuje sám o sobě a o své pravdě. Tato pochybnost perver-mie autonomii jednotlivce tím více, čím plausibilnějšími se jeví širokým masám jednotlivé perfektní atributy společenského modelu i jeho celková dokonalost a čím monolitnějším se stává nakonec i provokované veřejné mínění trestající každý projev divergence. V totalitním systému, jenž jednotlivce vystavuje soustavnému tlaku své propagandy a snaží se jej zaplést do sítě svých sofizmat, je lidská spontaneita podrobena „historické" zkoušce. Jednotlivec v ní může obstát pouze tehdy, jestliže si zachová vědomí nepravdivosti totality, neboť jen potom zůstává přesvědčen i o své vlastní pravdě. Proces boje o pravdu je tak nevyhnutelně spojen s odhalováním skutečné podoby režimu; jen tehdy, postihne-li za slípovými a vágními obrysy skutečnou tvář totalitního dogmatu, je jednotlivec schopen přisvědčit i transparenci své vlastní pravdy a učinit ji plausibilnější i pro masy.'23 Autonomie jednotlivce je však v těchto podmínkách neobyčejně snadno zviklatelná proto, že totalitami sofizmata přijímají racionální podobu. Jejich způsobilost k akceptaci veřejným míněním a vliv, jaký vykonávají na masy, vytvářejí ow.:i.ší,v němž pochybnosti o pravdě režimu se nakonec jeví nejen jako asociální, ale současně i jako iracionální čin. Ominózní konsekvence tohoto faktu jsou ještě stupňovány tím, že totalitami propaganda často obsahuje zrnko pravdy a že hrubé omyly ze strany liberální demokracie jsou prezentovány jako svědectví o existen-ciáhi ■ pravdě režimu.124 Historický vývoj však na štěstí ukazuje, že i ubývání lidské n Vlivem determinismu na lidské myšlení se zabývá E. H. Carr (Co je historie?, Praha 1967, IV, str. 89— 110), podle jehož náhledu úděsná vlastnost Kafkových románu vyplývá ze skutečnosti, že nic, co se děje, nemá zřejmou viditelnou příčinu. To však, jak Carr soudí, vede k naprostému rozkladu lidské osobnosti spočívající na předpokladu, že události mají své příčiny a že lze zjistit dostatečné množství těchto příčin ■amožňujících v lidské mysli vytvoření natolik souvislých vzorů minulosti a současnosti, aby sloužily jako vodítko k akci. Vyznám naděje pro lidskou spontaneitu si uvědomoval již Hobbes (Základy filosofie státu a společnosti, Praha i 909, XII, 11, str. 132), podle jehož náhledu právě naděje přivádí člověka ke vzpouře. 12! i ato potřeba izolace nepravdy byla známa již Aristotelovi (Etika Nikomachova, VII, 15,1154), který ji považoval za podmínku stupňování víry v pravdu. "' Psychologický podtext těchto faktorů postřehl již Tocqueville (Üher die Demokratie in Amerika, München 1776, II, Vi, str. 752), podle jehož názoru veřejné mínění leží s obrovskou tíhou na každém jednotlivci, 164 I. Demokracie a totalitarismus autonomie a vědomí významu vlastní osobnosti má svou hranici, kterou nemůže překročit ani totalitami systém. I zde následují po epoše frenetické jednomyslnosti období vystřízlivění mas, kdy se obnovuje dialog mezi masami a pozitivními společenskými silami a kdy jednotlivci opět nalézají hodnotu i v sobě samých. Nejsvízelnější z hlediska zachování autonomie a spontaneity ve středoevropských a východoevropských komunistických státech bylo období první poloviny padesátých let, kdy vlna konformního, zejména strachem a propagandou produkovaného konsenzu jevila se pohltit jakoukoliv individuálnost projevu. Avšak již od roku 1956, kdy i v Sovětském svazu došlo k významným změnám souvisejkíin s odhalením tzv. kultu osobnosti, se začaly v monolitním tlaku všeobecné konfor-: mity objevovat trhliny, jejichž důsledkem byly i výbuchy masové nespokojenosti;; Maďarské povstání z roku 1956, československé „jaro" 1968 a polské události / \\ 1980-1981 i z let dřívějších mají svůj historický význam v tom, že představují narušení bariéry strachu a uniformity a že naopak dokumentují hloubku a hodnotu lidské spontaneity. To se ukázalo zejména na událostech v Československu^ kde k převzetí politické moci představiteli „demokratického socialismu" došlo nenásilnou cestou a kde k restauraci etablovaného režimu mohlo proto dojít již jen vnějším zásahem. Fikce dokonalého společenského modelu plní však i druhou neméně ominóz ní funkci, neboť nejen legalizuje postupnou destrukci lidské psychiky, ale naopak činí ilegálním každý individuální projev odchylující se od předepsaného schématu. Je-li totiž dokonalá buď existující společnost, anebo lze atributy dokonalosti přiznat alespoň politické teorii a politickým metodám pretendujícím monopol cesty k takovému modelu, potom každá odchylka od této politické, sociální a myšlenkové perfekce, každý náznak individuálního projevu, či dokonce odporu so nutně jeví jako symptomy individuální asociálnosti, nebo dokonce perverzit?.: Totalitami perfekcionismus petrifikuje veškerý sociální proces v monolit ctnosl í či hodnoty, jehož tíha dopadá nejen na každého jednotlivce, ale i na celou společnost a historii. Jakobínska ctnost v interpretaci Robespierrově a Saint-Justo ■ vě či marxistická hodnota v režii současných komunistických systémů vyžadn Ĺ ke své aproximaci nejen principiální víru každého jednotlivec a jeho pohotovost obětovat svou individuálnost a psychiku, ale současně i bezohlednost při likvi • daci jakýchkoliv pokusů o narušení konformity. Dokonalý společenský model i i dokonalá politická metoda musí tedy být zachovány i za cenu použití nejkrajnčj ■ šího násilí, jež je proklamováno za poslední násilí, poslední společenskou bitvu. V tomto monstrózním světě dokonalosti mají smysl a význam pouze tyto mo • nolity amorfní a jednotlivci vzdálené hodnoty, jako strana, stát, kolektiv, v jejichž prospěch má se vzdát veškeré své osobitosti. Ve světle této koncepce a politické praxe svět neexistuje proto, aby v něm byl vymezen potřebný prostor i procesu individuace; člověk se naopak stává funkcí hodnoty, vstřebávající všechno psy- ■J^ll"!-*-'- - 4. Autokracie 165 obklopuje ho, řídí a také podrobuje. Čím podobnějšími st lidé stávají, tím slabš jednotlivec, pochybující nakonec nejen o svých silách, ale i o svém ■ším se stává vůči celku každý i právu. cbično v jediný nediferencovaný a unifikovaný element. Apokalyptičnost takové {loncepce funkčnosti člověka se projevila zejména v politických procesech inscenovaných ve všech komunistických státech střední a východní Evropy, v nichž jednotlivci i celé skupiny byli nejen vmanipulováni k přiznání ke zločinům, jichž £e nedopustili, ale i k přesvědčení, že jejich odsouzení a likvidace jsou „funkční" v zájmu absolutní jednoty strany a realizace jejích cílů. Způsob obětování těchto lidských životů v mnohém připomíná někdejší pohanské rituály a dokumentuje výrazně skutečnost, že jakýkoliv Leviathan se neobejde, ncchce-li ztratit nic na své monstrózní dokonalosti, bez konzumpce svých obětí. Tváří v tvář této dokonalosti, jež má charakter obecnosti a nepodmíněnosti, ztrácí realita jednotlivce nejen na významu, ale i na určitosti a je posunována spíše do oblasti iluzorního a anonymního. Avšak ani moderní totalitami Leviathan, jehož váha drtí psychickou strukturu jednotlivce, neuskutečňuje svůj tlak vždy •vpřesně ohraničených formách. Byrokratický aparát vniká i do každého detailu života jednotlivce především v amorfní podobě, vágními, a proto i obtížně postižitelnými postupy, rozleptávajícími myšlení jednotlivce nejen proto, že znesnadňují možnost účinné obrany, ale také z toho důvodu, že vůči němu vystupují z pozice nevyhnutelnosti. Autonomie a obranyschopnost jednotlivce jsou tak zeslabovány nejen tím, že musí čelit neviditelnému protivníku, ale také z toho důvodu, že se jeho vlastní podvědomí podrobuje „nutnosti" tohoto postupu. Tento kafkovský • imaginární svět manifestuje svou lhostejnou krutost nejen v hraničních vypjatých situacích, k jakým docházelo v souvislosti s uvedenými politickými procesy, ale také v každodenním životě jednotlivce. Zejména v současných komunistických 'státech jsou jednotlivci vystavováni účinkům bezpočtu drobných i větších zel a příkoří, jimž nemohou úspěšně čelit proto, že amorfní a vágní povaha administrativního procesu i jeho odpovědnosti znemožňují vytvoření nezbytného insti-tucionalizovaného základu této obrany. Nejvíce sil zde jednotlivec spotřebovává právě ve styku se státními a jinými režimními institucemi, s nimiž ho nespojuje ani společná řeč a jež ho diskriminují nejen v otázkách přístupu ke vzdělání, ale i v zařazení v pracovním procesu a přidržují jej současné k falešné angažovanosti spotřebovávající všechen jeho volný čas.125 Téměř dosažená perfekce totalitní moci činí tedy problematickým postavení jednotlivce ve všech oblastech společenského života a deštruuje především jeho sociopsychickou strukturu. Neutralizace a postupná likvidace transcendentního prvku, jehož potřeba hraje jednu z určujících rolí v paralelně probíhajících procesech socializace a individuace člověka, vyvolávají nejen jeho sociální indolenci 125 „Kafkovsky" profil současného světa zkoumá také H. Arendtová (Elemente und Ursprünge totaler Herrschaft, Frankfurt a. M. - Berlin - Wien, 1975, II, 8, str. 188-199). Podle jejího náhledu moderní totalitami byrokracie zasahuje i do duševního života jednotlivce a likviduje lidskou spontaneitu a produktivitu ve všech odvětvích lidské činnosti, zatímco dřívější byrokratické vlády se spokojovaly s řízením vnějších osudů ■ svých poddaných a s odstraněním politické spontaneity. Avšak již příklad Sokratovy obrany nasvědčuje dle mého názoru tomu, že totálními záběry se vyznačovaly destruktivní společenské síly již ve starém Řecku, stejně jako i později. V Platónově interpretaci jejíž zdůrazněna amorfnost a anonymita těchto sil, jež nelze „usvědčit z nepravdy, nýbrž je nutno při hájení bojovat docela jako se stíny" (Obrana Sokrata, 1,18). 166 I. Demokracie a totalitarizmus a mravní indiferentnost, ale především hluboký osobní pocit vykořeněnosti. Lxi-stence tohoto pocitu je jednou z Míčových cest vedoucích k totálnímu ovládnutí jednotlivce, neboť potřeba identifikace s hnutím, plnící funkci surogáti ^ náboženství, znamená definitivní ztrátu lidské spontaneity a produktivity. Tato; vykořeněnost představuje současně i jednu z paradoxních konsekvencí homocen-trismu, jenž vychází z premisy monopolní pozice individua, avšak nakonec tistř v jeho podrobení totalitní obecnosti a nepodmíněnosti. Destrukce sociopsychiAé; struktury jednotlivce se však projevuje i v jeho imunizování a izolaci. Také tam konsekvence má existenciální význam pro ŕunkcionování totalitního systému,; jenž, chcc-li zůstat totálním, musí destruovat veškerou společenskost a intersub-jektivitu. V perfektním totalitarismu smí společenská skupina existovat jen jako skladba navzájem oddělených buněk, mezi nimiž neexistuje možnost přechodů, a návazností, vyjma společenskosti strachu.126 Totalitárnímu systému smčřujru-; mu k destrukci celkové osobnosti a psychiky člověka nepostačuje však k dosažení! tohoto cíle pouhá likvidace intersubjektivity, společenskosti lidí, neboť její existence je zde vždy potenciálně dána, dokud člověk zůstává identickým alespoň,; sám se sebou. Smyslem totalitárního tlaku je proto narušit i tuto identitu človeka, a znemožnit mu tak, aby byl ve shodě nejen s okolním světem, ale i se sebou sa-: mým. Takovému záméru se daří nejlépe tehdy, když v člověku samotném zaniká i vyvážený polemos vzájemně divergentních prvků, když mizí napětí, produkující; proces neustálého sebeuvědomování, a místo toho dochází u jednotlivce k vnitřní? roztříštěnosti. Jednotlivec, jehož identita je v totalitním systému vážně narušena,; ocitá se tak v paradoxní situaci, neboť se sice cítí izolován, osamocen a opuštěn,; avšak současněje podrobován vlivu pletiva falešné společenskosti,jež mu nedovo-v luje, aby z pocitu osamocenosti získal prvky potřebné k opětnému konstituování sebeidentity. Ztráta identity vede tedy v totalitním systému k asimilaci jednotlivce a jeho identifikaci s tím, co se nabízí jako surogát za společenskost, vc skutečnosti, je však jen prostředkem k tomu, aby člověk byl dokonale imunizován, a to nejen vůči okolnímu světu, ale především vůči sobě samému. Vzniklá vnitřní beznaděj, roztříštěnost a opuštěnost destruují psychiku jednotlivce v takovém rozsahu, ze ; často volí raději cestu politické a mravní kolaborace s totalitními režimy. Tento jev lze zaznamenat nejen v období fašistického nástupu v Itálii a Německu, kde řada vědců, a to i z oblasti politických věd, se dala plně do služeb režimu, ale zejména i v komunistických státech střední a východní Evropy, kde především pa- 4. Autokracie 167 ioátá léta se vyznačovala snahou širokých vrstev obyvatelstva včetně inteligence i ikornodaci režimu. Tento jev se však objevuje i v západní liberální sféře v podobě určité myšlenkové mediokrity, jež se např. i v oblasti politologie vyznačuje •.tcrilizujícími tendencemi.12' Osamocenost a opuštěnost jednotlivce v totalitním sistému nemají tedy nic společného s atmosférou tvůrčí samoty, která produkuje nejen nejvyšší individuální výkony, ale pro svůj celkový étos má i hluboký sociální podtext. V protikladu k této konstituující roli samoty plní vědomí osamocenosti a opuštěnosti jednotlivce ryze destruktivní funkci, neboť ho zbavuje nejen možnosti sebeidentifikace a seberealizace, ale současně i pocitu sociální sounáležitosti. Jednotlivec žijící ve funkcionujícím totalitním systému se spíše podobá .•viutanému vězni, jenž, neustále vystaven dozoru a metodám svého žalářníka, postrádá nejen možnost vlastního pohybu a reflexe, ale i kontaktu s okolním světem. Toto osamocení jednotlivce bez skutečné samoty je tedy jen rubem mince, její/ druhou stranou je jeho socializace bez skutečné společenskosti. Výsledkem téro individuální disfunkcionality je „vysychání" lidského ducha,128 jehož výboje jiou spotřebovány na ryze vnějších okolnostech a triviálních zájmech jako suro-gátu za skutečný polemos života a nakonec i pohlcovány v prostředí všeobecné ijií-diokrity. Uvedenou secesí individua od jeho vlastních duchovních schopností chce totalitní režim učinit z něj pouhý derivát materiálně fundované společenské Ljmplexity a standardizovat jeho život v rituál Stereotypie, jehož schematismus je současně i nejzpůsobilejším prostředkem manipulace.129 Maximalizovaný životní stereotyp představuje dnes na Východě, stejně jako na /..ipadě vážný problém, jehož jádrem je skutečnost, že jakákoliv distance od něj je téměř obecně přijímána jako projev sociální negativity, ne-li destruktivity. V komunistických státech je stereotypičnost myšlení a dční produkována především •■ehematismem a rituály veřejného života, jež svým nátlakovým a unifikujícím charakterem infiltrují i do soukromí jednotlivců. Naproti tomu v západním liberálním světě jsou vládnoucí tendence ke stereotypu výsledkem ornnipotentního tluku na konzum, jehož jednotlivé způsoby mohou sice variovat, avšak ve svém celku mají obecný a unifikující charakter. Stereotypie sice jednotlivci umožňuje, ahv si osvojil určitý modus myšlení a chování ve světě, jehož transparence je pro něj dosažitelná, avšak za tuto kvaziorientaci platí vysokou cenu v podobě ztráty skutečného prožitku života. Zbaven možnosti účasti na společenském procesu /.liácí jednotlivec, řízený stereotypu, schopnost pohledu za „oponu" a ve svém Význam této zásady „rozděl a panuj" pro ŕunkcionování totalitarismu byl známjiž Aristotelovi, jenž ji v Politice analyzuje jako jeden ze základních rysů tyranie, a v novější době na něj znovu poukázal Ibcque-ville (Uher die Demokratie in Amerika, München 1976, II, IV, str. 590), podle jehož náhledu despotismu-spatřuje v osamocení izolovaného člověka nejjistější záruku své existence. Rovněž Arendtová (Elemente una Ursprünge totaler Herrschaft, Frankfurt a. M.-Berlin-Wien 1975,111,10, str. 33-62) míní, že jer. tam, kde spoleěný svět je plně destruován a kde vzniká zcela nesouvislá společenská masa, může totální vláda plně rozvinout svou moc a prosadit se.Totální schopnost nasazení je proto vždy možná jen za podmínky totální izolace od normality života (ibid., III, 11, str. 109-142).Také Friedrich (Totalitäre Diktatur, Stuttgart 195/. IV, 13, str. 122-130) poukazuje na to, že totalitami strach ovládající život jednotlivce vyvolává nakonec pocit jeho beznadějného osamocení a přání zaniknout v anonymitě kolektivu. Ilannah Arendtová (Elemente und Ursprünge totaler Herrschaft, Frankfurt a. M. - Berlin - Wien 1975, Hl, 13, str. 237-263) považuje zkušenost opuštěnosti za základní zkušenost lidského soužití v totalitarismu. '■ opuštěnosti, na rozdíl od osamělosti, je jednotlivec opuštěn nejen lidmi a celým světem, ale i sebou samým. Železné pouto teroru jeví se mu proto jako poslední opora a „ledová logika" jako jediné, nač je ještě spolehnutí. s Autorem tohoto vyřazuje K. Jaspers (Vom Ursprung und Ziel der Geschichte, München 1964, II, 3, II, b, str. 243 245). 'T.W. Adorno (Studien zum autoritären Chámi f er, Frankfurt a. M. 1973, IV, V, 2, str. 187-199) spatřuje příčinu regrese člověka na stupeň infantilní Stereotypie a personalizování v neprůhlednosti současné politické a hospodářské situace a jejich správnou interpretaci považuje za prvý krok k porozumění komplexu ..psychologického myšlení", jež je podstatným znakem fašistické mentality. 168 /. Demokracie a totalitarismus negování všeho, co nezapadá do abstraktního rámce fiktivních životních procesů, stává se nejen kořistí, ale současně i pomocníkem totalitarismu. Totalitní systém se však nespokojuje s tím, aby myšlení i jednání jednotlivce setrvalo pouze v rovině pasivní stereotypie, ale vnucuje mu současně, aby ze své manipulované pozice „vyrážel" k určité aktivitě a spontaneitě, jejichž -;ph slem a účelem je jeho ještě intenzivnější identifikace se stávajícím politickým řádem. 7. této základní potřeby totalitního řádu spoutat jednotlivce také. jeho vlastními činy i smýšlením emanují tedy různé varianty kooperace „oběti a jejího kata", z nichž některé již oscilují na samotném pomezí lidské kontinuity. V tomto! faktoru tkví také jeden zc základních rozdílů mezi monopolním kapitalismem a současným komunismem, neboť zatímco kapitalistický systém pouze odstraňuje ty, kteří mu již stojí v cestě, komunistický systém chce po jednotlivci nav V, .ihv s ním aktivně sdílel etablovaný režim lži a sám prohlašoval lež za pravdu, či jinak řečeno, totalitní systém strhává jednotlivce do bláta a špíny a očekává od něj, že* za tento fakt mu bude ještě chvalořečit. Také tento ritus autokracie, vyžadující/ aby její poddaní ji prohlašovali za vrchol svého štěstí,je starýjako lidstvo samo,130; nicméně moderní totalitami systémy jej s technickou virtuozitou zinstituciona-; lizovaly v krajně nebezpečný instrument simulace lidské angažovanosti.131 Smysl? a účel této kooperace jednotlivce s režimem není však v pouhé demonstr;- -11-lidarity, i když jí nelze upřít hluboký dopad v psychice jednotlivce, ani v potřebě: zajistit, aby jednotlivec byl snáze evidovatelný a dosažitelný.132 Totalitní systém požaduje po jednotlivci mnohem více, a to podílnictví na jeho akcích, v krajním:: případě i na zločinech. Tento sociopsychicky hluboce pervertující jev je v širším?: smyslu jedním ze symptomů již zmíněného sekundárního totalitarismu a jeho lo-í gický paradox tkví v tom, že i oběť sama se nakonec stává pomocníkem kat.1.1 \-nnnciace a kolaborace jednotlivců i společenských skupin na straně ovládaných jsou zcela běžným historickým jevem a konstantním prvkem v politické kalkulaci autokracie, jehož dekompozice ukazuje na prastarou afinitu člověka obdivovat' a uctívat moc a úspech a naopak jeho averzi a nelítostnost tváří v tvář každému:, projevu slabosti a soucitu. Moderní totalitami systémy tedy pouze dále rozvinuly : a zdokonalily staré metody tohoto velmi účinného politického prostředku, jenž vráží klín mezi potlačené obyvatelstvo, a tím zeslabuje možnosti jeho účinnějšího odporu. Zejména rozsáhlá kolaborace příslušníků národů okupovaných fašistickým a nacistickým režimem během druhé světové války ukázala zřetelně na tuto stinnou stránku ambivalence člověka i na důležitost její role pro funkcionování totalitarismu. Moderní totalitami režimy však ještě více pervertovaly destruktivní 4, Autokracie 169 ™ Upozorňuje na něj např. i Spinoza (Traktát theologicko-politický, Praha 1922, str. 20 a násl.). 'l Občané komunistických států jsou nuceni demonstrovat svoje politické vyznání nejen v tzv.zát vem hnutí, ale i v nepřetržitém řetězu oslav těch událostí, jež systém považuje za významné pro svůj v/nik a funkcionování. Zatímco ze závazkového hnutí a zejména způsobu jeho plnění se stala hra „lehčího ž . \ nebot o jejím fiktivním obsahu nemají pochybností ani její režiséři, signifikuje rituály spojené s oslavami významných událostí monstrózní ovzduší „posvätnosti principu", v jehož prostředí se i žert stává zlot lak soudt např. Lipset (Soziologie derDemokratie, Neuwied - Berlin 1962, VI, str. 2381 tettdenci tohoto fenoménu ve dvou oblastech, a to v podobě denunciacc a kolaborace na půdě koncentračních táborů a také mezi nejbližšími příslušníky rodin. \čkoliv lámání lidského charakteru těmito způsoby bylo např. již v době inkvi-íičních procesů běžnou praxí, nestál zde tento fenomén v tak plíživé a základní i. .době a v takové početnosti a komplexitě svých projevů a účinků, jak je tomu v epoše současného totalitarismu. Krutá nahost dilematu mezi vlastní a cizí smrtí, před které byli stavěni vězňové koncentračních táborů, zde má svou „důstojnou" alternativu pouze v oblasti vztahu dětí a rodičů, jejichž charakter byl zperverto-ván až k hranici kontinuitních elementů lidskosti.133 Toto dilema mezi vlastním r>=udem a denunciací blízkých osob zde úzce souvisí s jiným sociálním jevem, jenž je vyjádřen faktem, že potomkům je přisuzována odpovědnost za „hříchy" jejich ■,)řsdků. Vědomí nezhojitelnosti nedostatku rasového a třídního původu, leč za cenu nejkrajnějšího postupu, produkovalo v nacistickém a komunistickém typu -polečnosti nezbytnost zcela diskontinuitních individuálních činů, v jejichž repertoáru nechybělo „zřeknutí se" tohoto pokrevního původu a „vzdání se" veškerých svazků se stávající rodinou. Zatímco však tyto konsekvence „hříchů předků" /..stávají v historickém procesu beze změny, neboť mají dopad především v existenciami oblasti jednotlivce, transformuje se, a to zejména v komunistických systémech, jejich příčina. Pro současný komunistický politický řád má dnes otázka třídního původu již jen druhotný význam, neboť na programu dne je prověřování postojů či vyznání víry, zejména v krizových obdobích režimu.134 Tento zřetelný posun ve směru určující role osobních projevů a vyznání jednotlivců dokumentu-•v snad nejzřetelněji celkový trend směru totalitárních tendencí, v jejichž středu nestojí již zájem proletariátu, či dokonce všeho lidu ani zájem redukovaný jen na udržení politické moci, ale prastará snaha negativních destruktivních sil zdis-'írstizovat dobro v člověku a obrátit kolo historického kontinuitního procesu. V tomto svém úsilí má totalitarismus jedinečného pomocníka ve faktu přirozenosti člověka, jenž se neobejde buď bez potřeby transcendence, nebo aspoň jejího surogátu. Komunistická ideologie, stejně jako každý jiný druh ideologie, plní tuto funkci surogátu tak úspěšně, že ani mnozí ti, kteří byli odsouzeni v politických procesech, se jí nemohli vzdát. Tento jev je příkladem denunciace v invertním, avšak tím deštruktívnejším smyslu: jednotlivec, který v politických procesech vědomě spolupracoval se svými vězniteli pro „blaho" strany a přiznal se ke zločinům, jež nespáchal, denuncoval z těchto kvazizločinů svou vlastní osobnost, 5 K tomuto bodu poznamenává Arendtová (Elemente und Ursprímge totaler Hcrrschaft, Frankfurt a. M. - Berlin - Wien 1975, III, 12, str. 210-236), že ve vytváření životních podmínek, ve kterých nejen již nedostačuje svědomí, ale za žádných okolností nelze již činit ani dobré, je vědomě organizovaná komplicita vstch lidí na zločinech totalitárního režimu rozšířena také na oběti, a tím tedy učiněna skutečně „totální". íYiké koncentrácníci byli zapletení do zločinů SS, neboť tím, že jim byla předána část správy, byli vystaveni '•řešitelnému konfliktu buď poslat na smrt své přátele, nebo pomáhat nahodile zabíjet neznámé lidi. * Tento jev platí v plné míře pro československé poměry po roce 1968, kdy již byly opuštěny i poslední zbytky někdejší vazby na sociální třídní původ; pro osobní status jednotlivce a jeho rodiny je dnes v Československu rozhodný posroj v „krizových létech" 1968-69, jehož zjišťování a interpretace vyvolaly novou vlnu denunciace a kolaborace. 170 L Demo iracie a totalitarismus bb) Politické a ideologické prostředky kontroly nad společností Tak rozsáhlou a mnohotvárnou destrukci v psychické struktuře jednotlivce muže však totalitarismus produkovat pouze tehdy, je-li jeho funkcionování zabezpv.\'c-l no nezbytnými politickými, společenskými, ideologickými, kulturními i ekono4 mickými strukturálními komponenty. Již v této základní otázce je však totalitám? režim postaven před prakticky neřešitelné dilema. Dokonalé etablování představuje pro něj najedná straně nezbytnou premisu funkcionování v totálním smv lu tj. uchopení celé komplexity společnosti v její totalitě, na druhé straně všakv\, o-| lává nebezpečí disfunkcionálních účinků. Toto nebezpečí tkví v tom, že buď přilil etablovaná oligarchie nakonec i sama podlehne zákonům únavy a nasycenosti? zejména proto, že pohlcením podstatné části lidské spontaneity se jí začne nedostávat potřebného vnitřního impulsu, a proto i manévrovacího prostoru, anciiii; naopak zostření totalitního režimu zvýší odpor ovládaných, žijících v situaci, kdy* již nemají co ztratit.135 Stejně jako demokracie trpí základním rozporem, nejuf zobrazuje vládu lidu, který ji však jako celek není schopen vykonávat, tak i >a> totalitní systém je charakteristický stav stálé latence a nebezpečí heterogénnu!f účinků. Zatímco např. Maďarsko poskytuje názorný příklad vlády totalitami oligarchie, jež je připravena i k určitým ústupkům a kompromisům, ukazují polské události na konsekvence, k jakým může dojít, jsou-li potlačované masy, ať již z politických, ekonomických či jiných důvodů, zahnány „ke zdi". Neřešitelnost tohoto totalitárního dilematu způsobuje, že i totalitami praktiky oscilují na různých stupních vývojového kontinua: období zesíleného totalitárního tlaku je: zpravidla vystřídáno epochou určitého uvolnění,po níž však znovu následují nové represe. Toto střídání totalitárního rytmu je patrno zejména na funkcionování, komunistických systémů, kde v polovině padesátých let pod vlivem určitých „liberalizujících" prvků v samotném sovětském Rusku došlo i v ostatních komunistických státech nejen k určitému uvolnění totalitami struktury, ale dokonce i pokusům o svržení režimu. Následující období zesílených represálií, kdy např. v Československu ještě počátkem šedesátých let docházelo k inscenovaným politickým procesům, mělo relativně krátké trvání, neboť ustoupilo stále zjevnějším demokratizujícím tendencím, kulminujícím v roce 1968. „Československé jaro" ukázalo názorně na konsekvence, k jakým vede hluboká letargie totalitami oligarchie, která již postrádá vnitřní hnací sílu a žije na způsob parazitního rentiéra. Naproti tomu současné polské události přinášejí nový strukturální prvek, a to vojenskou diktaturu funkcionující pomocí výjimečného stavu. Její vznik souvisí 4. Autokracie 171 1975 Íll 12 ľ' ŮTilr { 'r"'' UnprÍ"gC M^H^aft, Frankfurt a. M. - Berlin - Wien tismu zním,, i- Í f^™* F° ***** haaU Ste'né smrtelné ubezpečí jak vývoj k absolu- TbuW L°ner Vmtmi CXpanZe' ' k "**>™'«™ Hrnci nemLou expan i navenek ľv tento „o ™ ™ '"'"'i !'Í°. Pe!nOU ^f01051 ovl4daJfcí * "a druhé straně musí zabránit, WĚĚĚ ypjle řady jiných elementů především s neutěšenou ekonomickou situací země, ocitla na pokraji hospodářské katastrofy. Srovnání obou těchto historických <;-aací nasvědčuje tomu, že pro další funkcionování totality byly nebezpečnější 'iiiilosti v Československu, jež zcela eliminovaly a paralyzovaly vliv vládnoucí -oligarchie; naproti tomu v Polsku se antitotalitární hnutí sice opíralo o milionové ,, ^jy dělnictva, rolnictva i dalších vrstev, avšak mocenský monopol strany zůstal \ j.iďru nedotčen. Odlišnost těchto konsekvencí základního dilematu autokracie je klíčem k vysvetlení nejen důrazu, jaký totalitami řády kladou na „revoluční bdělost", ale také jejich úsilí o nepřetržitost dynamiky revolučního procesu. Instrumentem, jenž ia zabránit tomu, aby vládnoucí oligarchie jako celek nezpervertovala k neutra-ii^tíckým postojům, je fenomén nepřítele. Od doby, kdy Sokrates byl odsouzen jako nepřítel státu, a od dob ještě dřívějších objevuje se tento fenomén pravi-dělné na světovém fóru jako významný pomocník totalitarismu, a to navzdory ■onu, že historický proces vždy znovu odhalí jeho simulativní či disimulativní iiodstatu. Konspirace nepřítele, až již skutečná či fiktivní, hrála důležitou roli ve ■ francouzské i ruské revoluci a její prvky se objevují i v novodobé totalitami teorii ■ a praxi. Tak jako sovětský stát koncipoval svou vnitřní i zahraniční politiku tváří v tvář třídnímu nepříteli a zahraničnímu imperialismu, tak i fašismus a nacis-irnis se cítily ohroženy vnitřními i vnějšími nepřáteli, a to zejména mezinárodním sionismem. Psychologickým základem tohoto jevu jsou projekční mechanismy, jejichž funkcionováním jsou přání a představy jednotlivců i celých společenských skupin připisovány vně stojícím jednotkám. Pomocí tohoto prvku existujícího v psychické struktuře jednotlivce, avšak podmiňovaného i sociálním prostředím jsou uváděny do hry invertní imaginární prvky, jež se jeví tím přesvědčivější, čím naléhavěji působí osobní přání projektujícího jednotlivce.13" Ominózní charakter projektivity jednotlivců i společenských skupin vyplývá zejména ze skutečnosti, že projekční mechanismus neumožňuje realizovat proces interference protikladných zájmů a tendencí na půdě osobnosti jednotlivce či skupiny, ale převádí jej do již zcela disfunkcionálních a fiktivních poloh. Ačkoliv jednotlivec sám je dějištěm procesu, na němž se podílí i polaritně vyhraněné pozitivní a negativní elementy, tím spíše pak sociální skupina, v níž divergující prvky variuji v nejrůznějších strukturálních podmínkách, vytváří projekční mechanismy fikci „černobílého 136T.W. Adorno {Studien zum autoritáren Charakter, Frankfurt a. M. 1973, III, C, 115-122) spatřuje dú-r-kaz působení projekčních mechanismu v nesouladu mezí relativní sociální slabostí objektu a jeho domněle -temnou všemocí. Extrémní zaujaté individuum je proniknuto ideou totálního práva vlastní skupiny a ne-. strpí nic, co k ní striktně nenáleží. Ti, jejichž polovédomá přání vrcholí v naději na odstranění demokracie, nazývají antidemokratickými právě ty, jejichž jedinou šancí jc zachování demokratických práv. Skupinově externí projekci analyzuje M. Imboden (Pnl'tische Systéme, Basel - Stuttgart 1964, sir. 191 a násk), podle jehož náhledu všechny představy, jež by člověka mohly uvést v protiklad k cílům skupiny, jsou zadržovány v nevědomém a projektovány navenek k fixovaní. Co jako nedovolená představa se nemůže uplatnit ve vlastním kolektivit, je s negativním hodnocením přenášeno na jiné sociální jednotky. Tímto původním vztahem přítel—nepřítel je udržována vlastní skupinová sounáležitost za cenu prohloubení propasti navenek. Imboden považuje proto za osudovou otázku Západu, aby podporoval substanci, umožňující člověku . vyrovnávání v sobě samém. 172 Z Demokracie a totalitarizmus světa", v němž všechny hodnotové i cílově negativní prvky jsou přesunuty do iK_ přátelského tábora.Takové projektivní zjednodušování vnáší však současně do individuálního i společenského procesu nežádoucí sirnulativní i disimulativní pp-kv; jež zvyšují obtížnost sociální orientace, a znásobují tím nebezpečnost a účinnosť společenských destruktivních sil. Jednotlivci i společenské skupiny, projektující! své asociální představy a cíle na vně stojící společenské jednotky, vytvářejí tímto! postupem téměř neprostupnou bariéru nejen vůči pozitivnímu působení tčehtof vnějších jednotek, ale neutralizují i ty pozitivní prvky, jež náleží k jejich vlastrtj sociální entitě. Historie ukazuje na bezpočtu jednotlivých podob autokraci;' lišnost tvářnosti jejich projektivních tendencí, od athénské demokracie přes stře-l dověkou inkvizici až po současnost. I pro moderní totalitami systémy je projekti-j vita myšlení natolik nezbytným tektonickým prvkem jejich strukturální bí-/<\ žtg při jejím nedostatku by patrně byly zbaveny svého neobyčejně účinného ni.i«ii{ pulativního prostředku. Tato skutečnost implikuje také jeden z mnoha paradoxíij totaHtarismu: tak jako pro nacismus byly mezinárodní sionismus a plutokrjciu* živnou půdou, bez níž by jeho argumentace se ocitla ve zjevném vzduchoprázdnu, tak i totalitami komunismus ve skutečnosti potřebuje, aby jeho antipod, ťj. kapitalismus, si zachoval věčné trvání. V tomto faktu tkví také jedno z neřešitelných dilemat totalitarismu; chce-li totiž být totální, musí likvidovat i své nepřátele, tím však současně ztrácí přirozený „odbyt" pro svou potřebu projektivity a vystavuji; se buď nebezpečí denaturace, anebo tomu, že projekce bude realizována uvnitř; skupiny. Virtuozita, k jaké dovedla funkcionování projekčních mechanismů komunistická oligarchie ve vnitřních i mezinárodních vztazích, i jeho konsekvenre,s sociologického zpochybňování jevů zejména v hodnotové oblasti, kde vysloveně*' imperialistické tendence a vnitřní potlačování jsou proklamovány za příklad der mokratického postupu a liberálním demokraciím jsou naopak přisuzovány aiK* tidemokratické cíle, je pouze jedním ze symptomů již uvedeného faktu, že totiž? totalitarismus se projektivních postupů nejen nechce, ale ani nemůže vzdát.137 ý; Neukáže-li se projekce představ a cílů do cizích společenských skupin dosti účinnou, volí totalitarismus nakonec její nejdrastičtější způsob a projektuje do ' vlastních řad. V této tendenci totality k nejen trvalé, ale i účinné projekci tkvý jádro i funkce sociálního fenoménu hereze. Kacíři všech dob sloužili totalizujícím tendencím jako živoucí doklad faktu, že každý jednotlivec je potenciálním zrádcem, a že proto zásah do vlastních řad je nejen oprávněný, ale dokonce i nezbytiý. V té interpretaci se totalitní systém prezentuje v roli likvidátora nejen těch vnějších společenských skupin, jež vůči němu zaujímají ať již skutečně či domněle aa - ' tagonistický postoj, ale také svých vlastních stoupenců.Touto cestou šly fašismus i nacismus, avšak k perfekci ji přivedl teprve komunismus. Politická perzekuce, 4. Autokracie ",e Matcuseho {Der áruHmtnmnaU Mensch, Neuwied - Berlin 1967, 2, str. 39-75) zvečňuje vnější neprite! v současných komunistických společnostech zpátečnickost a všemoc teroru. Také Friedrich (Tota.aare Diktatur, Stuttgart 1957, IV, 14, str. 130-140) poukazuje v souvislosti s analýzou pojmu „nepřátel udu^na nepřetržitost boje proti těmto „nepřátelům" v totalitním systému, který je tím intenzivnější čím jistějším se stává totalitami režim. ' 1..;.č:!; 4^,-4- mĚKĚĚBBKm 9HH8 ■—' •e/ zpočátku byla zaměřena proti „třídně nepřátelským elementům", se ve všech " komunistických státech později rozšířila nejdříve na kacířskou sociální demokra-j jiné socialistické strany, aby později dopadla i na příslušníky vládnoucí stra-T Vliliony obětí, jež byly podrobeny procesu fyzické nebo duchovní likvidace, nejvýmluvnějším svědectvím této základní potřeby totalitního Leviathanu SJ.-iiiŕikovat a odstranit nepřátele jen proto, aby nejen udržel v chodu svůj monst-fó/.ní stroj, ale současně zdůvodnil i jeho funkcionování. Jestliže tedy nepřítel byl ;:> /likvidován anebo ve skutečnosti ani neexistuje, nezbývá totalitnímu režimu, cji (.:—li uspokojit svůj existenciální zájem, žádná jiná možnost než jeho simulace, "iLrto sirnulativní postup v mnohých směrech připomíná loutkovou hru, jejíž režisér je současně i hercem hlavních postav zobrazovaného dramatu. Divácké piasy jsou jejím předváděním udržovány v napětí, v němž často ani nepostřehnou, zc antagonistické postavy představuje tatáž osobnost. V klasické podobě byla tato dramata jediného herce předvedena zejména v komunistických státech, kde sys-tc i", funkcionoval v jedné osobě jako pachatel, žalobce i soudce.138 Tajnou policií pi< .vokované a inscenované zločiny, mezí nimiž nechyběly ani politické vraždy, poskytují pouze jeden z příkladů takové simulace nepřátelské diverzívní činnosti, jejíž existence měla verifikovat nejen revoluční „pravdy" systému, ale i použité prostředky. Toto nesmyslné obětování životů vlastních příslušníků mělo však z hlediska totalitárních záměrů plnit i jinou důležitou funkci, ti. vytvářet gloriolu .„mučedníků". V každém totalitárním systému se vyskytují takoví mučedníci víry, neboť totalitami řád je potřebuje nejen jako dekorum „čistoty" své nauky, ale také jako důkaz permanence nepřátelské diverze. Tragický paradox těchto totalitárních „mučedníků" tkví však v tom, že sami byli převážně pomocníky totalitarismu .i že jejich likvidace vedla k řetězu dalších zločinů, jež byly ospravedlňovány právě \ jýich jménu.139 Důvod, proč totalitami režim klade v ideologické oblasti i v politické praxi tak /r.iěný důraz na fenomén nepřítele, nelze ovšem spatřovat jen v jeho snaze o se-beospravedlnění či zdůvodnění metod funkcionování. Instituci nepřítele je v in-rc iďch totalitarismu přisouzena mnohem důležitější role integračního elementu, při jehož absenci by bylo možno jen stěží dosáhnout manipulovatelné jednoty či jednomyslnosti.140 Faktu, že lidé inklinují se sjednocovat tváří v tvář společnému ' Podstatu tohoto jevu analyzuje také Imboden (Politische Systéme, Basel - Stuttgart 1964, str. 123), jenž poukazuje nu to, že ideolog i po pádu protivníka předstírá jeho další existenci, a hraje tak do jisté míry v jediné osobě obé hlavní role dramatu, neboť ztělesňuje současně světlo a temnotu. 1 Bližší podrobnosti o metodách a způsobech inscenace politických zločinů vyšly v Československu najevo při revizích politických procesů v letech 1968-1969, jimiž byla sledována rehabilitace nevinně odsouzených osob. V obnovených procesech byl zjištěn podstatný podíl složek státní bezpečnosti na vytváření ;tzv. protistátních skupin provádějících i teroristickou činnost. Tyto rehabilitační procesy také ukázalv, že .tato činnost státní bezpečnosti nebyla projevem nahodilostí, ale že navazovala na režimem plánované cíle i na stanovení prostředků k jejich dosažení. lii Dle Neumanna (Demokratischer und autoritärer Slaat, Frankfurt a. M. 1967, 3, IV, str. 127-134) existují v každém politickém systému dva integrační principy, a to vedle morálního elementu také strach před nepřítelem. Zásadními pojmv politiky toíaiitárních systémů jsou pojmy nepřítele a strachu, politika zde neznamená výstavbu společnosti, ale zničení nepřítele. Také I .orenz ÍDas sogenannte Bose. ZnrNafargeschichte 174 I. Demokracie a totalitarismus nepříteli, až již skutečnému či fiktivnímu, bylo v historii vždy opětovně zneužíváno, a to nejen ze strany autokratických systémů. 1 současná liberální demokracie maskuje často své oligarchizující tendence odkazem na komunistické nebezpečí a zařazuje se tak rovněž mezi politické řády, v nichž tento element hraje významnou, zinstitucionalizovanou roli. Proti tomuto mnohdy jen efemérnímu význam J tohoto institutu v praxi liberálně demokratické společnosti je však v totditárnímj systému fikce nepřítele hypostazována v jednom ze základních instrumentů jehi ' signifikováni za nepřátele. Tak jako totiž projevy konformity vůči režimu nema:í ze strany těchto „nepřátel" v politickém procesu žádnou relevanci, tak i jejich čistky by zde postrádaly jakýkoliv smysl a účel; nepřátelské elementy jsou totiž určeny k likvidaci a pouze jejich totálním zničením se učiní zadost potřebám! funkcionování totalitárního řádu. PředstavujíTi však čistky jednu ze základních! podmínek tohoto funkcionování, potom jejich nedostatek musí nevyhnutelné produkovat disfunkcionální účinky.147 Z tohoto pohledu nelze proto čistky považovat za projev úpadkovosti režimu, ale zajeden ze symptomů jeho funkcionování.148 Hlavní funkce čistek je totiž v jejich roli, kterou hrají při udržení dynami-smu hnutí, ve vytváření nepřetržitého stavu napětí, jež zabraňuje totalitarismus ohrožující stabilizaci. Toto napětí je však již samo o sobě poznamenáno jishm disfunkčností či deformací, neboť má ryze destruktivní základ a neumožňuje pro-j to skutečný poiemos společenských sil s přibráním i pozitivních komponentů;^ Také skutečnost, že provádění čistek je záležitostí direktivního administrativníhnp postupu, vymezujícího i jejich hranice, stejně jako podmínky, činí z tohoto totalitního instrumentu ryze účelový prvek, na jehož funkcionování participují široké! vrstvy obyvatelstva jen jako mlčenliví pozorovatelé. Z počátku může sice i u nicJ% vzniknout určité uspokojení z představy, že nepřízeň osudu zasahuje i do řad vládnoucí oligarchie, v pozdější době však taková výměna garnitur na všech stup--nich vlády, jež nemění nic na jejich vlastním postavení, produkuje u nich již jen ■■ pocity indolence. S ohledem na uvedený administrativní charakter nelze proto na:' způsob provádění čistek pohlížet ani jako na surogát konkurence, a to dokonce ani konkurence omezené na elity, neboť tváří v tvář masivnímu monolitu moci je zde jakýkoliv prvek konkurence vyloučen. s Důvod provádění čistek emanuje tedy z vnitřní rozpornosti režimu, který -u e usiluje o stabilizaci svého panství, avšak může tak učinit jen za podmínek totální destabilizace. V této imanentní nutnosti totalitárního řádu produkovat kri:-'>vé situace je skryta i příčina, proč k čistkám dochází zejména v obdobích stability a síly totálního řádu, kdy je však režim právě nejsnáze přístupný demokratické Tak tomu bylo např. v Československu v období 1963-1968, kdv neprovádění čistek umožňovalo vytvoření podvojné infrastruktury. 148 Obdobně usuzuje i Friedrich (Totalitäre Diktatur, Stuttgart 1957, IV, kap. 15, str. 140-154). jenž pokládá čistky za vyraz elasticity a energie totalitárního hnutí, a posuzuje proto kriticky názory pokií i čistky za znamení korupce nebo nastávajícího úpadku. 4. Autokracie 179 infekci", a proč naopak jejich výskyt je vzácný v době vrcholných dynamických ' " ri „vsů, spíše izolujících stoupence režimu od možné nákazy. Právě v etapě stabi-' ifece ustává totiž nezbytný pohyb či přesněji řečeno totalitami víření a pro totál-n, v >stém vzniká nebezpečí, že jeho příslušníci budou vystaveni virulentním účinkům demokratických idejí. Přechod k čistkám nelze tedy považovat za projev síly, htejně jako ani slabostí totalitárního řádu, ale za výraz imanentní nutnosti, s jakou 1 'na druhé straně demokratické režimy naopak inklinují k celospolečenskému po-Viivn mají-li si zachovat naději na zachování.149 Zatímco v počátcích funkcionování totalitárního režimu mají tyto čistky ještě určitý ideologický podtext, dostávají se v dalším vývoji na platformu zjevné politické profesionality a mocen-ir hry. V těchto pozdějších čistkách také již nejde ani zčásti o „trest" uložený ,a porušení ideové čistoty hnutí, ale o to, jak vytvořit politické nivo nezbytné pro iyže autoritativní a také odstrašující postup. V této pozdější interpretaci plní tedy k istky v podstatě obdobnou funkci jako proces likvidace nepřátel, neboť jejich posláním je integrovat zbývající příslušníky hnutí a udržet toto hnutí v optimálním pohybu, zabraňujícím vzniku pocitu přílišné jistoty a sebeuspokojení. Stoupenec totalitárního hnutí, jemuž se denně otevírá před očima propast možného pádu, je nakonec ochoten ke všemu, aby přesvědčil své vládce o své trvalé bdělosti a loaja-4litč. Pomocí čistek dosahuje tak totalitami řád téměř samotných hranic kontinu-irního procesu; povolný nástroj, který vytváří z člověka, má sice ještě lidskou tvář, , avšak stopy lidské duchovnosti a spontaneity jsou v něm již téměř neznatelné. Integrativní účinky čistek nemohou však zůstat omezeny pouze na příslušníky 1 nutí, ale musí být rozšířeny i na široké masy obyvatelstva. Tohoto cíle dosahuje totalitní systém zejména cestou čistek veřejnosti, a to především v institucionálně dokonale propracované podobě soudních procesů. Politické procesy, v prvé řadě :■■ proti vlastním příslušníkům hnutí, plní tedy mimo jiné funkce také funkci významného prostředku manipulace mas, kterým jsou takřka lapidárním způsobem demonstrovány ominózní konsekvence jakékoliv odchylky od „linie", jakéhokoliv pokusu o samostatnost myšlení a uplatnění vlastní angažovanosti. Jinak řečeno, režim chce na těchto politických procesech znázornit, že proces socializace člověka implikuje zcela nevyhnutelně jeho absolutní podřízenost hnutí a že každé prolomení této podřízenosti produkuje zločin hodný potrestání. Takový zjednodušující, dichotomieky fundovaný reflex vyvolává v masách zcela invertní pohled na funkcionování kategorií pozitivních a negativních společenských sil, a vede tak přesně k těm subverzivním účinkům, jaké si totalitarismus přeje vyvolat. Masy, alespoň na počátku totalitárního procesu, nespatřují společenské zlo v omezování individua a v postupné likvidaci jeho spontaneity, ale naopak v každé tendenci individua jít svou vlastní cestou. Akceptace takového receptu masami je usnadňo- . "'"Jato souvislost čistek a stabilizace režimu vysvětluje, proč k nejrauikálnějším čistkám došlo v sovětském Rusku v třicátých a padesátých letech, a v padesátých letech i v ostatních komunistických státech, kdy režim zde byl již plně etablován. Naopak čistkv, k nimž došlo v souvislosti s neúspěšnými pokus}- o svržení komunistického režimu v Madarsku, Československu a Polsku, nespadají do :ohoto obecného schématu, neboť jsou jen reakcí na vyvolanou destabilizaci systému. 180 I. Demokracie a totalitarismus vána zejména pompézním rituálem politických procesů, v nichž jako v pohádki hře se střídají obrazy dokonalé trestající moci s okamžiky rezignujících r.„,^,u zdeptaného zla. Co však na těchto procesech se nejvíce vymyká dosavadnímu kontinuitnímu myšlení, a co je tedy svým způsobem již téměř staví stranou .{(, savadního historického procesu, je neosobnost, s jakou ke spáchaným „zločinům''' přistupují nejen státní žalobci reprezentující moc, ale i jejich domnělí pachateléj Právě tato neosobnost pohledu spojená s totální vazbou na hnutí vytváří v tecli-í to politických procesech zvláštní pouto mezi žalobcem, soudcem i obžalovar-'nij jež abstrahuje s dosud neznámou perfekcí od jakýchkoliv individuálních /.uk-lů a sjednocuje všechny zúčastněné v distanci od toho, co se sice s historickou nevyhnutelností stát muselo, avšak přesto nezasluhuje ani nejmenšího ohkdtil Tato „společenskost" zájmů všech činitelů zúčastněných na procesu je zesilovány i jejich společným vědomím, že spáchané zločiny potvrzují „revoluční pravdu" režimu a že jejich přiznání i odsouzení je nezbytné nejen k naplnění histo ic< ké nemesis, ale především k zajištění akceschopnosti a funkcionality samotného; hnutí. Stará Campanellova myšlenka,150 podle níž obžalovaný, jenž se provinil proti státnímu celku, musí nejen přijmout rozsudek smrti, ale dokonce po něm toužit, byla komplexnějším způsobem realizována teprve v moderních totalitar-) nich procesech, jejichž prvním jevištěm bylo v třicátých letech sovětské Rusku. Historie sice zná řadu případů takové spolupráce kata a jeho oběti, nicméně nikdy předtím se tato součinnost neprojevila v podobě perverzního postulátu, aby „hon-1 na lišku" se účastnila i stíhaná zvěř sama. Obžalovaní, kteří vystupovali v tzv. mos- : kevských i pozdějších procesech a jimž byly fiktivní zločiny přivtěleny podle zceH nevypočitatelného schématu, stali se i sobě samými soudci a žalobci, a to často; ještě krutějšími a nemilosrdnějšími než jejich skuteční představitelé. I když str. 181-210), jei poukazuje na skutečnost, že v plně rozvinutém totalitárním systému se lidé stávají oběťmi již zcela libovolně. Totalitami vláda zavádí také zcela nový pojem „nežádoucí" či „života neschopný"; zatímco zločinci jsou podrobováni trestním postihům, mizí tito nežádoucí a života neschopní z povrchu země, jako kdyby nikdy předtím nebvli. Pouze tajná policie má privilegium védět o tom, kdo bude takovou příští kategorií „nežádoucích" a „života neschopných". : 1,1 Tomuto úěelu slouží i organizovaní permanentních prověrek, jimž jsou podrobováni nejen příslušníci vládnoucí stran)', ale i celý administrativní aparát. b4 F. Neumann (Demokratischer und autoritärer Staat, Frankfurt a. M. 1967, 7, III, str. 234 -238) spatřuje v teroru vládnoucí konstiruentu totalitarizmu, i když považuje za klamné definovat totalitami diktaturu .zjednodušeně jen jako vládu násilí. Rovněž H. Arendtové (Uber die Revolution, München 196.3, III, 11, 182 I. Demokracie a totalitarizmus 4. Autokracie 183 talitní teror se odlišuje od jiných způsobů represe nejen pcrmanencí svého si,iv zasahujícího každý interval společenského procesu, ale také tím, že totalizujú-,,,, způsobem obepíná celou společnost. Teror je tedy totální nejen v čase, ale i v pr> storu, v záběru všech subjektů, i když se zpravidla vydává za dočasné opatřei a inklinuje rovněž střídat okruh svých ataků. Jeho důležitým atributem je ne jen perfekce, vyplývající zejména ze současné technizace mocenského proces ale i nevypočitatelnost jednotlivých způsobů těchto ataků a jejich konsekveiii • Zejména tato nepředvídatelnost zásahů působí destruktivním způsobem na ns\ chiku jednotlivce, který je postaven před fakt bezprostředně trvající hrozby, arj/. zná nejen její skutečné příčiny, ale i dobu a způsob vlastního útoku. Tento již i y/i-kafkovský motiv se v komunistických systémech stal zcela běžnou nuancí, jejíž pomocí jsou potenciální nepřátelé režimu psychicky likvidováni dávno předtím,: než dojde k jejich vlastnímu soudnímu či administrativnímu postihu. Prolongai t- '. „blanketního šeku" stává se pro jednotlivce tím krutější, čím méně si dovede před- ■■ stavit konečný způsob jeho vyplnění. Všechny oběti totalitárních procesů proš 1 těmito etapami „křížové cesty", jejíž první zastavení se vyznačovalo odvracením přátel a známých a postupnou ztrátou funkcí či změnou zaměstnání a jejímž vr- ? cholem byla likvidace jednotlivce, který ji často paradoxně přijal i s pocitem úta i I tváří v tvář aktualizaci dosud neviditelné a číhající hrozby a někdy také s perverzně vyvolaným přesvědčením o nezbytnosti oběti dané zájmem posílení funkčnosti strany. Tato cesta byla však přikázána nejen obětem politického procesu, ale take milionovým masám obyvatel, jednotlivcům všech společenských kategorií, kteří f se stali v sekundárních, terciárních a dalších totalitárních oblastech nedobrovo!-nými aktéry hry, v níž nechyběly prvky denunciace a závisti ze strany nejbližšího f okolí a také temného uspokojení z potlačení všech projevů individuace. Nezbytnost a nevyhnutelnost teroru v totalitním řádu jsou podmíněny základní totalitami intencí transformovat celou lidskou společnost. Žádný gigan tický architektonický plán, jenž se odvolává na historickou oprávněnost, avšak u skutečnosti představuje hluboký- průlom do kontinuitního historického procesu. : se neobejde bez použití zcela mimořádných prostředků, jež jsou v ideologické i režii prezentovány ve zcela invertním smyslu jako instrumenty historicky dané-j ho a předznamenaného schématu.1,s Toto fiktivní schéma určuje také celkovou ; strategii teroru nastupujícího na scénu teprve v okamžiku, kdy režim již dob\l politickou moc a zamýšlí ji etablovat. V souladu s ním zaměřuje totalitami režim ostří teroru nejdříve proti vnějšímu nepříteli, který je určen předem danou základní dichotomickou, ať již rasovou, třídní či jinou, dělbou společnosti. Hro- ; str. 80 a násl.) se jeví teror jako specifická totalitní vládní forma, jako skutečná a pravá podstata totalitní vlády, či jak konstatuje na jiném místě (ibid., III, 237-263), jako železné pouto svazující všechny tak, že zde mizí prostor jednání, a tím i skutečnost svobody. Také pro C.J. Friedricha (Totalitäre Diktatur, Stuttgart 1957, IV, kap. 13, str. 122-130) znamená teror nejen politickou profylaxi, ale současně i základní metodu udržující permanenci revoluce, či jinak řečeno životní nerv totalitního systému. K tomuto bodu poznamenává H. Arendtová (Uberdie Revo/ution, Múnchen 1963, 2. kap., V, str. 125-139), že teror je nepředstavitelný bez pojmu historické nutnosti, neboť jeho děj je určován v revolucích a kontrarevolucích tak, že uičité zločiny proti revoluci jsou samy predznačený dějinami a musí být odkryty. ffladná likvidace tzv. kulaků i průmyslové buržoazie v komunistických státech má jL. sVou paralelu v hromadné deportaci Židů v nacistickém Německu, a to i co ;(1 použitých prostředků. Tak jako v řadě jiných případů skrývá i zde totalitami ť-i-umentace zrnko pravdy, neboť také tyto likvidované společenské skupiny, zejména z řad buržoazie, samy v minulosti nerespektovaly ani v zásadních směrech •principy sociálního postupu, nicméně způsob, jakým byly odstraněny z jeviště historie, odňal totalitárnímu procesu jakýkoliv punc oprávněnosti. Proces tero-ru se však nezastavuje u této eklatantní podoby nepřítele, ale postupně začíná zasahovat i do vlastních řad, a to metodami, jejichž smysl a účel ztrácí stále více na transparenci. Nevypočitatelnost teroru destruujícího i vlastní stoupence představuje zde jeden z nejsubverzivnějších historických a společenských jevů, ocitajících sc již na pomezí lidské kontinuity. Tírn, že obětuje své vlastní příslušníky "způsobem připomínajícím pohanské rituály, uvolňuje si však totalitami režim cestu k tomu, aby teroru podrobil celou společnost. Hegelovská „lest rozumu" je routo politickou taktikou pervertována v akt konšpiratívni brutality: vzala-li totiž celá společnost na vědomí „zradu" příslušníků hnutí, musí se stejnou nutností akceptovat i fakt možné konspirace u kteréhokoliv svého člena. Tento totalitní trik vytváří tak situaci, kdy každý občan je považován za potenciálního zrádce a kdy každá společenská skupina je posuzována jako potenciální zdroj podvratné činnosti; v tomto ovzduší je každý akt teroru nejen omluvitelný, ale i nezbytný. Takový způsob „legalizace" teroru však obsahuje aporii, jejíž existence zpochybňuje totalitami ideologii vjejích základech: je-li totiž každý subjekt potenciálním ■■epřítelem, platí tento princip nutně i pro hnutí samo. Etablování teroru neprodukuje tedy jeho zeslabení, ale naopak jeho intenzifikaci a způsobuje také, že teror se stává samoúčelným.156 Tuto intenzifikaci teroru nelze však chápat jen jako jednoduché stupňování fyzického či psychického nátlaku na jednotlivce či skupiny, ale rovněž tím způsobem, že tento proces přijímá -~ hoto řešení by nutně vedl i ke změně politického systému. Hromadění kri/.o vých situací vyvolává však explozivní stav ve společnosti, jejž totalitami řád m i'o* neutralizovat jen zvýšeným terorem. Polské události a s nimi spojené nastolení: vojenské diktatury ukázaly na jeden z nových trendů totalitárního procesu, jeiu"" s prohlubujícími se ekonomickými obtížemi bude patrně nucen volit zejmcn ::" tuto alternativu jako jediný způsob udržení etablované moci. Jednou z často používaných parol totalitami propagandy je také její tvrzení, že totalitní systém usiluje svým občanům zajistit klid a řád. Ominózních konsekvenci takové argumentace si však již byli vědomi nejen Montesquieu,'63 ktciý postihl, že „klid v despotismu neznamená mír, ale klid před podrobením", ale i Rousseau,1615 jenž takový klid srovnával s klidem v temnicích. Subverzivní charakter této totalitami paroly tkví v tom, že klid je zde na jedné straně povazován za základní premisu řádu, čije s ním dokonce identifikován, avšak na druhé straně je jeho dosažení spojováno pouze s existencí monopolu politické moci, ačkoliv výchozí pozicí k dosažení politické a společenské rovnováhy může být 4. Autokracie 189 IBsl ■Hb WĚĚĚ IšHHBEil WmwWĚmmWm " Charles Montesquieu, 0 duchu zákonů, Praha 1947, V, 14. JJ. Rousseau, 0 společenské smlouvě, Praha 1949,1,IV, ^'ý jen proces vyrovnávání vzájemně divergentních sil. Tak jako u celé řady ji-i telí společenských jevů i zde totalitarismus inklinuje k sociologické transformací obsahu pojmu klidu a řádu. Zatímco v demokratické interpretaci jsou to-ríž oba tyto jevy prezentovány jako teprve finálni fáze společenského procesu, či přesněji řečeno cílový bod dosahovaný jen cestou nepřetržité a nikdy neuzavřené ■ nroximace, klade je totalitami ideologie před závorku obsahující společenský proces, a tím vlastně všechno společenské dění petrifikuje. Totalitami klid a řád isou ve skutečnosti hřbitovním klidem zmanipulovaných subjektů uzavřených do světa konformity a zbavených nejen možnosti pravých sociálních kontaktů, ale i realizace vlastní spontaneity--.167 Totalitami klid a řád jsou tedy pouze rubem "mince,jejíž druhou stranu představuje totalizace všech životních projevu spojená - perfektním ovládáním celé společnosti a manifestovaná jednomyslností a unifikací i v detailech každodenního života. Takový společenský vztah není výsledkem mnohostranného polemos nejrůznějších individuálních a skupinových zájmů, ale naopak jakoukoliv difúznost vylučují těsnosti životních poměrů, jež individuum nakonec spoutávají k aktům pouhé aklamacc a pasivního konsenzu. Pro kontinuitu historického procesu představuje tento vztah jeden z krajních způsobů 'y, jího ohrožení, neboť monolog totalitami oligarchie na pozadí mlčící společnosti signalizuje již blízkost situace, v níž dochází k jeho zastavení.1"8 Jakkoliv však každý totalitami systém imanentné směřuje k dosažení takového stavu „hřbitovního klidu", projevují se i jeho následky disfunkcionálně a jeho disponibilita se postupně stává krajně problematickou. Profylaktické účinky, jež jsou spojeny •> „umrtvením" jakéhokoliv společenského pohybu, pozbývají totiž na svém původním významu tváří v tvář dvěma neméně důležitým faktorům podmiňujícím funkcionování totalitního procesu. Jedním z těchto faktorů je existence totalitní potřeby vládnout, destruovat, manipulovat, korumpovat a odlidšťovat, jež může být uspokojována jen v rámci společenského procesu; v rozporu s touto potřebou produkuje však perfektní řízení situaci připomínající spíše správu „neživých věcí". Druhý faktor souvisí s imanentní potřebou totalitárního systému být v neustálém pohybu, neboť v podmínkách klidu se nejen mezi ovládanými aktivují zbytky spontaneity, ale mizí také „solidarita" na straně totalitami oligarchie, jež může trvat vždy jen po dobu totalitárních ataků. Jak ukázala jakobínska praxe a všechny následující totalitami praktiky; obrací se totalitami avantgarda, jakmile se jí po- \. Ferguson (Versuch über die Geschickte der bürgerlichen Gesellschaft, Leipzig 1768, VI, 5, str. 4181 uvádí 1< tomuto bodu, že pojem řádu v despotickém smyslu je třeba považovat za mnohonásobně falešný, neboť je jím ve skutečnosti míněn řád uniformity neživých a mrtvvch věcí, tedy v podstatě řád otroků. Také I. Kant (Sämtliche Werke. Sechster Band. Die kleineren Schriften zur Ethik und Religionsphilosophie, B, IV, str. 106 a násl.) považuje stav všeobecného míru u velkých států za krajně nebezpečný, neboť dle jeho názoru produkuje nejhroznější despotismus. Sk takové nebezpečí upozornil již Tocqueville (Über die Demokratie in Amerika, München 1976,1, II, l, str. 199 a násl), neboť chvíle, v níž nastupují obecné bezpráví a ticho, je dle jeho náhledu nevyhnutelně spojena s podrobením a vykořisťováním celé společnosti.Také Arendtová (Über die Revolution, München 1961, Einleitung, str. 9 a násl.) uvádí, že kde vládnou absolutní moc a násilí, tam mlčí nejen zákony, ale všechno a všichni. Avšak človek, pokud je politickou bytostí, existuje jen v dialogu. 190 I. Demokracie a totalitarizmus dařilo umlčet zbytek společnosti, i proti svým vlastním členům. Její koordinovaný postup proti celé společnosti není totiž založen na společenskosti jejích příslušníků, a pervertuje proto ve vzájemné vyhlazování v okamžiku, kdy kontingent oru-K byl již vyčerpán. Tak jako v četných jiných situacích i v otázce klidu či poliybii ocitá se totalitami řád před neřešitelným dilematem: stejná imanentní nutnost, která jej žene k umrtvení všeho dění, jej současně podněcuje nejen k udržení, ale současně ke stupňování všcpohlcujícího pohybu. Tak jako každá jiná expanxj inklinuje i totalitní k uspokojování stále nových nároků, avšak každý realizovaný cíl přinášející s sebou vždy určitou stabilizaci společenských poměrů představuje pro ni vždy vážné nebezpečí.Totalitami řád, který vzniká „rakovinotvomým" bujením částí společenského organismu, nemůže proces tohoto bujení zastavit, aniž ri-.;! aby nová garnitura vládců mohla hodit všechny spáchané hříchy na hlavu dosa-j? vadních, ačkoli již zakrátko pokračuje ve starých osvědčených stopách.1"9 Je "E tedy dominantou rozporu demokracie skutečnost, že lid, který má vládnout, není, jako celek pro tuto vládu způsobilý, tvoří podstatu rozporu v totalitárním řádu, napětí mezi existenciální potřebou stabilizovat imaginární svět a stejně existenci • ální nezbytností udržet vnitřní expanzívnost systému.Také tento základní rozpor totalitarismu není - na štěstí pro lidstvo - řešitelný, a proto ani totalitarismus nemůže natrvalo stabilizovat nejen svůj hřbitovní svět ticha, ale ani neustálý rej vnitřní expanze.170 "'Tuk tomu bylo napr. v polovině padesátých let v souvislosti s vystoupením Chruščova proti kultu osob-v. nosti, jež vyvolalo uvolnění totalitárního tlaku nejen v sovětském Rusku, ale i v ostatních komunistických státech. Avšak již koncem padesátých let začalo docházet k restauraci stalinismu, jež se projevila např. obnovením politických procesů. ''" Také Arendtová (Elemente mul Untirunge totaler Herrschaff, Frankfurt a. M. - Berlin - Wien 1975, III, 12, str. 143 a násl.) zdůrazňuje, že jak nacistický, tak i bolševický režim byly vážně ohroženy zřejmou • normalizací poměrů, k níž došlo v Rusku na jaře 1924 a v Německu na jaře 1934. V obou případech využili totalitami mocnáři léto situace, aby zdánlivě vvšli vstříc přáním lidu a odstranili extrémistv ve vlastních řadách, ve skutečnosti však chtěli touto násilnou činností hnát revoluční pohyb dopředu a produkovat vztah permanentní nestabilitv. Totalitami mocnář, argumentuje Arendtová v dalším vvkladu, je konfrontován 4. Autokracie 191 WĚtm wĚĚĚ Skutečnost, že totalitami řád nelze přivést až k absolutní perfekci, souvisí však ; s celou řadou jiných faktorů; nikoliv zanedbatelnou roli hraje mezi nimi i autoritativní způsob dosazování do rozhodujících míst státního, stranického i ekonomického aparátu, jenž v podstatě abstrahuje od hlediska skutečné eíiciencc. I když totižJak to výstižně vyjádřil Simmel,'-'1 život „prémiuje" nemravnost a totalitaris-í-iiS tuto skutečnost ještě znásobuje tím, že za nejvyšší schopnost člověka fakticky 1 okazuj e pohotovost k násilí, věrolomnost, bezzásadovost a oportunismus, nemění ro nic na faktu, že tato inverze pojmu schopnosti musí nakonec vyvolat disfunkci-.in.ilní účinky. Jestliže totiž skutečná schopnost je nahrazována jen její etiketou172 i preferování neschopných se stává obecným jevem, nemůže tato disproporce mezi •iretendovanou „schopností" příslušníků vládnoucí třídy, kteří svou vlastní nevědomost považují za moudrost a jsou v tomto názoru podporování i oficiální totalitní ideologií, a jejím skutečným společenským přínosem zůstat bez vlivu nejen na funkcionování celé společnosti, ale i na vlastní totalitami záměry.173 LzeTi podstaví -vobody spatřovat v možnosti individua plně uplatnit své schopnosti1'4 a je-li pouze aproximace této ideálně typické podobě individuálních schopností zárukou také skutečné, společenské eficience a efektivity, nelze mít pochybnost o tom, že •.or.'litní řád svým zcela jednostranným a autoritativním přístupem k této otázce nejen předem podlamuje principy svobody jednotlivce i společnosti, ale v jistém smyslu i své vlastní funkcionování; žádný politický řád nemůže totiž natrvalo abstrahovat alespoň od určité míry eficience. Třídě politických a jiných pseudopro-fesionálů, kterou systém produkuje, nepostačuje totiž skutečnost, že jako Platónovi trubci z Ústavy h žije z práce celé společnosti, ale naopak zaměřuje všechno svoje úsilí k tomu, aby nejen zneutralizovala, ale i znehodnotila výsledky zejména nekonformní tvůrčí činnosti. Rovněž tento jev, jejž postřehli a analyzovali nejen Platón a Aristoteles, ale později i Marsilius z Padovy a jehož obsahem je úder totalitárních vládců proti společenské elitě, je jedním z neřešitelných totalitárních dilemat, zabraňujících finálnímu úspěchu totalitarismu. Totalitarismus je nucen likvidovat vynikající jednotlivce ve svém existenciálním zájmu, neboť každý projev lidské spontaneity představuje pro něj smrtelné ohrožení, lato likvidace duchovní elity vede však k tomu, že společenský proces ztrácí na tempu a je odsouzen ke sta- s rozpornými úkoly. Na jedné straně musí etablovat fiktivní svět hnutí jako pevnou skutečnost ovládající denní život a na druhé straně musí zabránit, aby tento nový „revolucionářský" svět se stabilizoval a stal se denním životem, neboť takovou stabilizací by hnuti bylo zničeno. 171 G. Simmel, Einleiíung in die Morakwissensehaft, Stuttgart - Berlin 1904, 1,4, str. 410 a násl. 172 V. Pareto {Aligemeine Soziologie, Tůbingen 1955, 235) poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že .nahrazování odborných předpokladů etiketami vede k tomu, že do státních funkcí vnikají lidé bez potřebných znalostí. " *17' T. W. Adorno (Stmiien %um aiitorilärcri Charakter, Franlrfurt a. M. 1973, VII. 2, str. 387-391) nazývá tento postup „technikou běhu myšlenek", kdy těm, kteří jsou neschopní myšlení, je zprostředkováno příjemné vědomí, že jsou obdařeni rozumem. Také podle techniky „fait-accompli" (ibid., 395-399) platí skutečnost, že něco existuje, /a důkaz, že je silnější, a proto lepší než to, co neexistuje. 174 V tomto duchu podstatu svobody koncipuje Bourgeois (Solidarita, Praha 1908, III, str. 31-43), který v plném rozvoji činnosti individua spatřuje podmínku dosažení vyššího existenčního stupně. " 175 Platón, Ústava, Praha 1921, VIII, 15. 192 I. Demokracie a totalitarizmus gnaci, jejíž zejména ekonomické konsekvence způsobují výbuchy nespokojenosti otřásající samotnými základy systému.1'6 Uvedený existenciální zájem totalitaris-mu na likvidaci pozitivních prvků vyplývá však i všeobecně z přirozené polárku} společenské skladby; jinak řečeno, totalitarismus chce odstranit ze světa všechno pozitivní proto, že každý projev pozitivnosti se vymyká jeho panství, a tím zpochy-i bňuje samu podstatu totalitárních záběrů.1'7 Toto ubíjení lidské schopnosti a tvo4 řivosti přijímalo ve svém historickém vývoji nejrůznější podoby; jejich společným, rysem vždy však bylo, že vynikajícím individuím byla odpírána práce, ve které hyl;j způsobilí dále posunout společenský, kulturní a vědecký proces, a namísto toho* pokud nebyli přímo fyzicky likvidování, byli odsuzováni k ubíjející nečinnosti či přikázané nucené práci. Novum současné totalitami praxe tkví tedy snad jeři; v tom, že tímto osudem jsou v totalitárních státech postihováni jejich příslušníci v masovém měřítku, a to zejména v období represálií. Útoky, jež jsou v ruko. v.b případech vedeny proti téměř celé kulturní frontě, připomínají svou intenzitou! spíše již známou, Platónem metaforicky zpodobněnou „vlčí" touhu po krvi17' než! mocenský proces přidržující se rámce lidské kontinuity.179 í Stejná existenciální nezbytnost, která vede totalitami oligarchii k uvedenéiuuj postupu vůči společenské elitě, produkuje i její „solidaritu", a to i v internacionál-" ním měřítku.180 Také tato autokratická pseudosolidarita je historickým fenomén nem, jehož mocenský význam byl znám nejen starověkým autokratům, budujícím', kolosální říše,181 ale také jejich moderním totalitárním dědicům. Čistky, k nimžj docházelo i mezi příslušníky a vůdci totalitárních hnutí, se nikdy nedotkly kon-ý tinuity jejich supremace a také boj o moc, který je čas od času veden uvnitř totalitárních stran ať již v souvislosti s nevyhnutelností taktické výměny vůdců nebo: přirozeným nástupnictvím, vždy plně respektuje jejich vnější nedotknutelnost a monolitnost.132 4. Autokracie 193 10 Potřebu totalitami preventivní represe vůči společenské elitě je evidentní zejména ve vývoji v Ma^ ďarsku, kde událostem v roce 1956předcházelo intenzívní narůstání režimu nekontormního kulturního proudu. Obdobná situace nastala v Československu v letech 1963-1967, kdy nejen literatura, žurnalistika, politické a ekonomické vědy, ale zejména divadelní a filmové umění, stejné jako řada dalších odvětví, napomáhaly vytvářet podvojnou společenskou strukturu dávno před tím, než došlo i v samotném straniekčn vedení k obratu kursu směrem k demokratickému socialismu. '" Také tento jev geniálně postřehl nejen Platón, podle něhož tyto destruktivní síly představující v těle „sliz a žluč" nesnesou nikoho, kdo by mluvil něco jiného (Ústavu, Praha 1921, VIII, 15), ale i Aristoteles (Politika, Praha 1895, str. 196), když uvedl, že tyran nenávidí všechno šlechetné a ušlechtilé jako škůdce vlády, neboť ušlechtilost ubírá tyranidě přednost a panství. 1,8 Platón, opas cit., VItl, 16. 1/5 Názorný příklad poskytují československé poměry po „normalizaci", započaté v roce 1969, kdy desetiti sice občanů byly zbaveny svých dosavadních pracovních funkcí i zaměstnání. Stejný osud však postihl v řadě případů i jejich rodinné příslušníky, z nichž dětem byl znemožňován také přístup ke studiu a vzdělání. ~8" Tohoto pscudosolidárního faktoru si byl vědom již Platón (Ústava, Praha 1921, VIII, 15), jehož vyni -kající analýza je reminiscencí společenských a politických poměru existujících v řecké poliš. A. J. Ťoynbee (Der Gang der Weltgeschichte, München 1970, II, XXV, 2, str. 28) se zmiňuje o tom, že jediným cílem stavitelů říše při vytvoření univerzálního státu bylo zřídit svornost mezi příslušníky vládnoucích menšin v podrobených teritoriálních státech. 182 Tato skutečnost se projevila zejména ve funkcionování vůdcovské sukcese v sovětském Rusku, kde po Leninově a Stalinově smrti došlo k neúprosnému boji o získání vedení ve straně, jehož průběh se však nijak f.. i * wm mm -i ■- ■bh HI 111 -■* - III jjjjj 1111 V jádru uvedené totalitami averze vůči všemu schopnému a nezávislému je oký resentiment běžně se vyskytující všude tam, kde je usilováno o dosažení . j, jenž je však buď trvale, anebo alespoň dočasně nedosažitelný. Takový resen-fjment může mít zcela jednoduchou podobu závisti bezmocného vůči mocnému, robustného vůči šťastnému, může však souviset i s mnohem hlubšími individuálními a společenskými projevy. Produkuje jej zejména úsilí jednotlivců či společenských skupin o totální uchopení a ovládnutí společenského procesu, narážející ■však na nepřekonatelnou bariéru lidské autonomie a spontaneity. Takový resenti-.i.C'it vedl již římské cézary k nelítostnému, avšak bezvýslednému pronásledování \rť-ťanů; jejich zvýšená krutost byla v podstatě jen surogátem za neúspěch, jaký -.trpšlo jejich impérium tváří v tvář tak obyčejné a přitom nezviklatelnč lidské au-t.in-mii. Stejným resentimentem trpěla i středověká inkvizice vůči faktu, že přes "jejítotalitami úsilí, zesílené rafinovaností použitých metod, byla transcendentálni potřeba uspokojována i cestami, jež jí byly již nedostupný. Resentimentem tohoto druhu jc však vybavena zejména psychická struktura moderních totalitárních vládců, neboť ačkoliv mají k dispozici účinné prostředky nátlaku a manipulace, naráží jejich totalitami tlak i v dobách pro ně nej příznivějších na stopy projevů lidské individuacc a solidarity. Tento totalitami resentiment je doprovázen pocity iiedůvěry vůči všemu nekonformnímu a atypickému, a dokresluje tak dusné a nehybné ovzduší totalitárního světa schematismu a strnulosti. Provokován tímto resentimentem usiluje totalitarismus vniknout také do ne-oolitkké oblasti a konstituovat opatrovnickou moc i nad smýšlením člověka, nad jeho city a vůlí. Zejména pretendované zrušení rozdílů mezi politickým a nepolitickým, mezi veřejnou a soukromou sférou má umožnit vtáhnout individuum i celou společnost do soukolí totalitárního stroje, a disponovat tak jimi již pouhým „stisknutím tlačítka". Úsilí o tento diskontinuitní vlom - diskontinuitní proto, že je v rozpinvi s historicky uznávaným rozlišováním mezi politickou a nepolitickou sférou, pocházejícím od Aristotela a znovu obnoveným Lockem -, představuje tedy vyhlášení totální války individuálnosti a osobitosti jednotlivec, jejímž prvním dějstvím je „socializace" občanských práv, jejich transformace v nástroj „obecného zájmu" či sociologicky přesněji řečeno zájmu avantgardy. V druhém dějství tohoto procesu mizí však nejen rozdíl mezi politickým a nepolitickým, ale mění se i dosavadní sociologický obsah těchto pojmů. Představuje-li např. v marxistické interpretaci politika „účast na státních záležitostech, správaj státu, určení íormy, úkolů a obsahu činnosti státu", pak v této další etapě, kdy dochází i ke zrušení Státu, se i sama podstata politiky „rozpouští" v procesu všeobecného konsenzu a harmonie. Zatímco úsilí o politizaci nepolitického ještě předpokládá existenci nejen subjektů, ale i jejich subjektivity, nezanechává uvedený difúzni proces za aeprojevii zeslabením moci komunistické strany ani změnami ve vnitřní či zahraniční politice. K obdobným závěrům dochází i Friedrich (Toíalitäre Diktatur, Stuttgart 1957, III, kap. 9, str. 82-84), podle jehož íiáhledu vlastním klíčem pro řešení problému nástupců je v těchto případech strana. Boj o následovnictví aevede tedy k desintegraci systému, neboť všichni podvůdcové mají velký zájem na trvání systému, a musí >e proto zříci všeho, co by jej ohrozilo. 194 T. Demokracie a totalilarismus sebou již ani lidské mraveniště, ale amorfní, nijak nestrukturované skupenství Náznaky tohoto imaginárního světa se projevily ve fungování plynových komor v nichž jejich oběti po určitou dobu ještě žily, ale tlak a utrpení, jimž byly vystaveny, z nich učinily neživoucí seskupení ješté před jejich smrtí. I když takové jevy nejen diskontinuitní, ale i totálně destruktivní povahy se doposud omezují jen na náznaky a ještě spíše na náznaky těchto náznaků, přece jen zkušenosti, jaké svět získává s touto nikdy neuspokojenou touhou totalitarismu „získat vše", ukazují, že toxické látky se mohou objevit i v jiných než tradičních podobách, a to především v psychické a společenské sféře.183 Svým odvěkým resentimentem vůči všemu pozitivnímu, vůči j akčmukoliv projevil spontaneity člověka snaží se totalitarismus infikovat i masy a právě tato skutečnost je bezprostředním důvodem všech totalitárních tezí o rasovém, třídnín.,: či jiném boji. Masy, podněcované k nenávisti, stávají se laciným instrumentem, v rukou svých manipulátorů, kteří přes všechny proklamace o rovnosti se etablují v pozicích, jejichž diskrepance od mas ovládaných se již bezmála vymyká historickému a kontinuitnímu chápání. Jak to konstatoval již Mosca,184 v žádném; jiném režimu není odstup mezi vládnoucími a ovládanými tak velký a nikde takt není větší všemoc prvních a bezmocnost posledních. Propast, jež v současných totalitárních státech dělí stranickou byrokracii od ostatního obyvatelstva, je hluboká v takovém rozsahu, že ji obě strany již téměř přestávají vnímat; vzdálenost, která ztrácí dimenze zméřitelnosti, se nakonec sama stává neskutečnou. Na nepřekročitelnosti této propasti se nemůže nic změnit jen proto, že vládnoucí: oligarchie předstírá tendenci odvozovat svou legitimaci „z vůle lidu", stejně jako* ani skutečnost, že se odívá v zákonnou formu. Tato tendence odvolávat se na legitimaci lidu či konsekraci zákonem je v současném světě již tak všeobecná a zinstitucionalizovaná, že z ryze formálního, ústavněprávního hlediska neexis -tuje mezi formami liberálně demokratických a totalitárních států podstatnejší? rozdíl. Tak např. helsinský závěrečný dokument o lidských právech se dokonce stal součástí totalitárních právních řádů, jeho dodržování v těchto zemích je však pouhou chimérou.185 Vnější fasáda totalitárních režimů má pouze zakrýt pocity lhostejnosti a pohrdání, jaké tyto režimy ve skutečnosti sdílejí vůči smýšlení ovlí S daných zejména ve stadiu, kdy se již etablovaly. Hitlerovo pohrdání německým 1. -dem bylo obecné známo a také ostatní typy totalitárních systémů prozrazují apo-diktickým způsobem monologů svou skutečnou tvář.186 Ani nejkrutější zákrok}' 4. Autokracie 195 185 W. Mantl (Repräsentation undIdentität, Wien - New York 1975, VI, D, 3, str. 290-307) analyzuje pro-ces,v němž totalitarisrrv 20. století a radikální požadavky demokracie chtějí zrušit hranice mezi politickým a nepoliticky'm, na vývoji funkce základních občanských práv, jež jsou dnes stále více chápána jako práva spolupůsobení a disciplinování. C. Mosca, DiehtmzhenikKlasse, Bern 1950, XVII, 4, str. 384. 185 W. Lippmann (Die Cesellschaft freier Menschen, Bern 1945, XV, 1, str. 421-426) označuje tento stav jako „zákonnou nezákonnost". 186 Nejmanifestněji se toto pohrdání míněním lidu projevilo v maďarských, československých a polských událostech, kdy stranická byrokracie navzdory zřetelně projevenému mínění mas neváhala rousseauovským způsobem je přinutit znovu akceptovat etablovaný řád. ■proti jednotlivcům i společenským skupinám nezanechávají přitom u totalitami byrokracie pocit viny, jejíž presumpce je naopak běžným jevem v totalitárních procesech proti obětem režimu. Tato nevyvratitelnost domněnky neviny na straně totalitárních vládců má své ideologické ospravedlnění v různých podobách tezí o historické nutnosti či roli, neboť jakýkoliv čin v jejích intencích je automaticky zbaven odpovědnosti. Tato prastará myšlenka destruktivního podsvětí, znovu ^geniálně rozvinutá Hegelem, opravňuje tedy totalitami vládce i k těm nejhorším zločinům, aniž je zbavuje vědomí „čistoty" jejich poslání. Role, kterou sehráli na jevišti historie Saint-Just, Himmler i Stalin, představují pouze několik z bezpočtu příkladů inverze tohoto kontinuitního pojetí viny či neviny.187 ■" Indolenci vůči míněním lidu projevuje totalitami řád nejen svým základním 'stmulativním a disimulativním laděním, jež je součástí jeho celkové taktiky reprezentovat se jako demokratický režim, ale především ezoterickým charakterem své politiky, jejíž skutečné bezprostřední dle jsou známy jen nejužšímu okruhu totalitami hierarchie. Zatímco tato privilegizovaná skupina disponuje monopolem všech důležitějších informací, jsou masy lidu odkázány převážně na dohady, a navíc dezorientovány nepravdivými či polopravdivými zprávami, jejichž původcem a rozšiřovatelem je i z taktických důvodů také sám režim. Obyvatelům totalitárních států není známa nejen jejich hospodářská situace, o jejíchž symptomech se dozvídají spíše vždy jen ad hoc, ale postrádají nejzákladnější údaje i o funkci-onování politického mechanismu. Tento ezoterický rys, jenž v historii není nijak neobvyklým fenoménem a v určitém rozsahu je obsažen i v demokratických systémech, nejen není etablováním totalitárního řádu zeslaben, ale naopak stupňován ad absurdum. Příčinou tohoto jevu je nejen totalitarismu imanentní narůstání tendence k izolaci, ale i stále znatelnější koncentrace jeho metod na skryté „plíží vé" postupy. Obdobně jako u rakovinotvorného bujení započíná tento plíživý proces bez zevních známek poruch ve funkcionování společenského organismu, takže v okamžiku, kdy se tyto projeví, je zpravidla již jen minimální naděje na jeho zastavení.!ss Tajnost totalitárních praktik a celková uzavřenost tohoto systému odsunují tedy lid střídavě do pozic diváků, pozorovatelů, nedobrovolných aktérů, ale také obětí: monopol moci chladné, nedůvěřivé a nelítostné stranické 187 H. Marcuse (Der eindimensionale Mensch, Neuwied - Berlin 1967, 3, str. 76-102) ve své analýze jed-nodimenzíální společnosti dospívá k závěru, že tzv. šťastné vědomí, související se ztrátou svědomí v nesvobodné společnosti, usnadňuje přijetí jejích zločinu. Svědomí je uvolňováno služebností obecné nutnosti ■věci, v jejímž rámci nemá vina žádné místo. Ti, kteří se identifikují s celkem ajsou nasazeni jako jeho vůdci a obránci, mohou se dopustit chyby, ale nemohou činit bezpráví. Také Adorno (Studien zum autoritären Charakter, Frankfurt a. M. 1973, VII, 1, str. 369-317) považuje trik „pronásledované neviny" za jeden z psychologických nástrojů autoritárního charakteru a jeho funkci spatřuje v tom, že jednal; racionalizuje agresivitu pod maskou sebeobrany, jednak poskytuje skrytý podnět k násilnostem. isíj Polínky tohoto jevu zkoumá také II. Arendtová (Elemente und Ursprünge totaler Herrschaft, Frankfurt a.M.-Berlin - Wien 1975,111,12, str. 148-181); čím zjevněji a uznávaněji se dle jejího náhledu uplatňuje moc totalitárních hnutí, tím tajnějšími se stávají jejich vlastní cde. Totalitami diktátoři čelí nebezpečí normality zachováváním diskrepance mezi tím, co říkají, a tím, co činí, a to až k bodu, kdv již lze s určitou jistotou očekávat, že učiní právě opak toho, co veřejně zvěstovali. To byla forma, ve které Hitler připravoval válku, ale ke skutečnému mistrovství přivedl toto umění teprve Sralin. 196 I. Demokracie a totalitarizmus byrokracie na pozadí bezmoci umlčeného a nevědomého lidu, to je konečný stav proklamovaného úsilí o dosažení „říše svobody". Důraz, jaký totalitami řád klade na ideologii, propagandu i jiné podmínky svého funkcionování, neomezuje se na rovinu pouhé proklamace, ale je spojován s rozsáhlou institucionalizací celého společenského života. Ačkoliv institucio-nalizace těchto elementů je historicky běžným fenoménem, produkuje proces totalitami institucionalizace řadu již zcela netypických prvků. Jedním z nich je dominantní postavení institucí, jež ve vztahu k jednotlivci i společenským skupi-' nám získávají charakter nedotknutelného monolitu. Jejich prioritní pozice vůči; ostatní společnosti je akceptována způsobem, jenž není již příliš vzdálen jejich „zbožnění" a jenž zbytek společnosti degraduje k pouhé služebné rolí. Vrcholnou? instituci představuje v totalitárních řádech strana, s jejímž funkcionováním jsou spojeny již všechny atributy suverenity.189 Avšak i ostatní, mocensky a funkcionálně již méně významné totalitami instituce pervertují nejen k samoúčelnostk ale i ke stavu úplné disonance s obsahem, jejž mají zobrazovat. Tato diskrepancc; mezi institucí jako formou vyjádření určitých společenských vztahů a podstatou těchto vztahů je v totalitarismu natolik výrazná, že již zpochybňuje jejich souvislost a přičleňuje jednotlivým pojmům zcela odlišný sociologický smysl a význam. Zatímco liberální demokracie přes značné diference mezi obsahem: společenského vztahu a jeho institucionálním zpodobněním respektuje původní vazbu a spojitost vnějšího výrazu a jeho základu, inklinuje totalitarismus vtisknout procesu institucionálního uspořádání nejen zcela autonomní, ale současně i simulativní a disimulativní charakter. Instituce, jež si v liberální demokracii zachovávají s\aij kontinuitní smysl a význam, získávají totalitárními praktikami: zcela invertní obsah, jehož dešifrování je nezbytnou podmínkou každé sociologické práce. Zatímco tradiční instituce, jako parlament, intermediární organizace apod., představují v totalitárním systému pouhé kulisy, dekorace či etikety, jejichž íunkcí je vyvolat zdání kontinuity demokratičnosti historického procesu, vy jad-řují skutečné totalitami instituce, v jejichž hierarchii zaujímá prvá místa strana a tajná policie, faktum holé a ničím nespoutané moci. Této moci je dobrý nejen jakýkoliv cíl a prostředek, ale také svou odpoutaností od jakéhokoliv základu je způsobilá de strnovat všechny společenské vztahy.190 Totalitami institucionalis-mus, jenž vydává svou prezenci ve společnosti za premisu „osvobození" lidstva od všech forem spiknutí, organizuje ve skutečnosti sám spiknutí proti všem po 189 Neumann (Diraokratischer und autoritärer Staat, Frankfurt a. M. 1967, 1, VII, str. 67-75) si všímá některých aspektů této otázky v nacistickém Německu, kde jádrem institucionalistické teorie se stalo /...b-solutnění institucí. Instituce je zde chápána jako jednota, do které jsou integrováni všichni jednotlivci. Poille Revesova názoru (Anatomie míru, Praha 1947, kap. 8, str. 160-182) může jen totalitarismus ztotožňovat instituce se samotnou svrchovaností a zastávat názor, že suverénní práva musí zůstat věčně vtělena v určité instituce. Suverenita je sice vyjadřována institucemi, není však s nimi totožná, neboť instituce odvozují autoritu právě z původního pramene suverenirv. 1,0 Imboden (Politische Systéme, Basel - Stuttgart 1964, str. 143) charakterizuje tento stav jako odloučení institucionálního od jeho nosného základu a spatřuje jeho konsekvence v tom, že se jeho aparát stal aato- 4. Autokracie 197 /livním společenským silám způsobem, jenž se již dotýká samotných základů společenského organismu. Jedním z průvodních jevů tohoto invertního institucionalismu je existence grandiózních projektů přestavby společnosti, jež chtějí transformovat dosavadní historický proces a nenechat „kámen na kameni". Stejně jako starověké despocie i moderní totalitami státy však zůstávají stát u prvního mezníku této „nové" historické cesty, vyznačujícího se budováním monstrózních staveb. Jejich smyslem a účelem je nejen manifestovat „jedinečnost" a „velikost" epochy i jejich tvůrců a představitelů, ale vytvořit současně neprůhlednou clonu, za kterou systém může libovolné zasahovat i do detailů každodenního života.1'1 Historie sama poskytuje bezpočet svědectví o tom, jak ve stínu takových grandiózních staveb kontrastně se odrážejících na pozadí všeobecné bídy nebo stagnace a regrese vytvářejí totalitami systémy drobnou kresbu nepřetržitého procesu manipulace a reglementace. Zatímco na tyto monstrózní monumenty pohlíží totalitami řád jako na živý dokument své velikostí a funkčnosti a jakýkoliv akt neúcty vůči nim považuje za podvracení základů státu, jeví se mu jednotlivci i masy tváří v tvář tomuto institucionálnímu Leviathanu jako pouhý derivát. K funkcím tohoto lidského derivátu náleží nejen připravenost poskytnout všechny své síly pro zájmy totalitami výstavby, ale dle okolnosti i ochota a pohotovost být k tomuto účelu „spotřebován". Masy otroků, jež byly obětovány pro dokončení stavby egyptských pyramid, mají svou moderní paralelu v řadách „nepřátel" totalitárních systémů, kteří v pracovních táborech a ve vyhnanství jsou pokládáni za funkční jen pro svou 'vynucenou účast na „gigantických" dílech totalitarismu. Duležitá role při etablování totalitárního režimu a jeho institucí je svěřena totalitárním symbolům a ritům. Ani tyto společenské fenomény nejsou teprve novějšího data, neboť stejně jako jejich vznik j e spojen již s počátky lidské společnosti, také jejich postupné formování tvoří neoddělitelnou součást historického procesu.192 Tak jako u všech ostatních sociálních jevů, jež však mohou pozitivně funkcionovat pouze ve své polaritní skladbě, i zde totalitarismus pervertuje fenomén symbolu jeho posunem k jednostranné pólové pozici, a tím jej současně zbavuje jeho skutečné integrativní a komunikační funkce. „Integrace", jejímiž tektonickými prvky jsou v totalitárním duchu modifikované symboly, pramení totiž již ze zcela odlišných společenských poměrů, a proto také plní podstatně rozdílnou, a to potlačovatclskou funkci. Totalitami symboly nepředstavují již mezníky kon- x. úzkou souvislost „velkolepých" cílů a konstrukcí a utápění se v detailech poukázal již E. Burkc (Bemerkenden über diefranzösische Revoiution,\\'icn 1791, str. 297), jenž v souvislosti s výtkami určenými Francouzské revoluci dovozuje také, že zapletení v labyrint chaotického detailu vede ke zločinnosti a nejistotě. 1)2 Vvznam svmboíů v primitivní společnosti zkoumá Parsons (Společnosti, Praha 1971, kap. 3), jenž symbolickou komunikaci definuje jako jednu ze čtyř složek primitivně společnostního systému. Konstitutivní symbolismus je dle jeho náhledu nejen pramenem sebeurčení členů společnosti a kolektivní identity, ale má i inregrativní dopad. Jak uvádí Parsons na jiném místě (The Social System, III, 1951, str. 10., cit. dle: C. J. Friedrich, Demokratie als Herrschafts- und Lebensform, Heidelberg 1959, II, 4, str. 40 47), předpokládají organizované lidské způsoby jednání relativně stabilní a stálý systém symbolů, jejichž 'vytváření je nutnou podmínkou vývoje lidské kultury. 198 /. Demokracie a totalitarismu! tinuitního historického procesu ani neprodukují podmínky pro skutečné sjednocování společnosti, ale naopak institucionalizují totalitami lež a propagandu a poskytují jim tak objektivní a vynutitelnou formu. V této své totalitami v-.;-/-stávají se symboly nástrojem totalitami dynamiky, konstituující součástí nepřetržitého toku událostí a zvratů, jehož smyslem a cílem je manipulace jednotlivců a odstranění jejich spontaneity. Tím, že objektivizují ideologické formulky a vtis-kují jim rysy obecné závaznosti a historické nevyhnutelnosti, stávají se symboly i důležitým nástrojem totalitami moci, neboť diktují určitá pravidla chování ,.7e vnitř", na podkladě obecně akceptovaného schématu. Tak jako císařský Řím byl přesycován slavnostmi a symboly, stejně jako ve Francouzské revoluci se postupně stále více prosazoval destruktivní revoluční symbolismus zdůrazňovaný na pozadí nepřátelského a dosud ne zcela umlčeného ancien régime, tak i moderní totali-tarismus ještě komplexněji a rafinovaněji uvádí v chod vířivý rej rituálu, v němž jednotlivci mohou vystupovat nejvýše jako marionety.Tyto totalitami rituály plní nejen funkci surogátu za skutečný a obsažný dynamismus života, ale svou falešnou konkrétností a bezprostředností inklinují vyřadit transcendentní potřebu člověka, k jejíž zranitelnosti náleží skutečnost, že ani ona se neobejde bez jistého stupně institucionalizace. Totalitámím symbolům přísluší však nejen důležitá úloha při likvidování všech transcendentních prvků, kterou realizují zejména tím, že vyplňují vzniklé vakuum a převádějí člověka najednodimenziální myšlení, ale spolupůsobí současně i při vytváření klimatu, z něhož se rodí homocentrické smýšlení. Rituál, který je dnes v západní části svéta plně ve službách konzumním ho a reklamního procesu, zatímco v komunistických státech reprodukuje strnulá politická dogmata, ukazuje však současně ve svých konsekvencích na jinou, odvrácenou, a proto méně znatelnou tvář této cesty k předstírané lidskosti. Symboly vyjadřující zbožnění reklamy, techniky a automatizace či organizace, ideologie, uniformity a unifikace hypostazují nakonec nejen k nezávislé existenci, ale odkazují člověka současně do role služebnosti. Všem těmto totalitárním symbolům je společná vážnost rituálu, jenž provází jejich konstituování a funkcionování a dosahuje takového stupně, že jeho porušení je totalitami byrokracií považováno za akt nejvyšší nepřátelskosti. Tato nedotknutelnost symbolů ostře kontrastující s porušováním základních práv jednotlivců i společenských skupin není nahodilým atributem totalitárního procesu, ale naopak jednou z podmínek jeho funkcionování; totalitami řád, jehož symboly by mohly být beztrestně znevažovány, nemohl by již pretendovat totalitami charakter. Tato funkcionální potřeba symbolů také vysvětluje, proč totalitarismus monopolizuje proces jejich konstituování a funkcionování a proč odchylné společenské symboly jsou vytvářeny jen ilegální cestou. Avšak tím, že totalitarismus převádí tento proces z pole napětí divergentních společenských sil do oblasti manipulace, odnímá již předem funkcionování symbolů pro ně nezbytné podmínky. Režimem oktrojované symboly jsou sice způsobilé vyvolat v jednotlivcích i společenských skupinách dočasně potřebu identifikace s hnutím či alespoň pocit závislosti a potřebu následování, avšak i ve stadiu svého nejoptimálnějšího funkcionování představují jen nepodařený suro- 4. Autokracie 199 gát za symboly, jež vznikají jako výsledek střetávání se často i antagonistických sil. Zatímco v demokracii se symboly s prohlubováním občanských práv a svobod přesunují spíše do oblasti vědomí občanů a jejich institucionalizace probíhá pouze v základní rovině, totalitarismus klade postupně stále větší akcent na zevní stránku tohoto procesu, a ritualizuje tak tyto symboly v monstrózní dokumenty své moci. Nejintenzivněji se tato ritualizace projevuje v období nástupu režimu k moci, kdy jejím úkolem je spolupůsobit při jeho etablování. Avšak i v době jeho regrese je patrna zřetelná tendence k intenzifikaci tohoto procesu, jehož funkcí v tomto stadiu je především zastavit hrozící dezintegraci občanů a odvrátit stále narůstající vlom do totalitárního monolitu. Totalitami ceremoniály a rituály se v těchto obdobích stávají každodenní záležitostí a vtěsnávají život jednotlivců i společenských skupin do standardizovaných situací, z nichž téměř chybí jakékoliv východisko.193 Tento proces ritualizace zasahuje i jazyk, a to nejen v tom směru, že produkuje i zcela nové pojmy a slovní vazby,1'4 ale i tím způsobem, že existujícím tradičním výrazům, jako např. svobodě, rovnosti, vlastnictví apod., je přikládán zcela kontrérní sociologický význam. Tato kontradiktornost pojmů a jejich obsahů nejen znemožňuje náležitou komunikaci, ale způsobuje současné i nekontrolovatelnost totalitárních záměrů. Jazyk, který v demokratické společnosti slouží vzájemné komunikaci lidí a společenskému pokroku, pervertuje v totalitarismu v nástroj jejich manipulace a izolace. Totalitní řeč nemá mnoho společného s dosavadním historickým vývojem a svou monstrózností a tendencí k uniformitě a dichotomickému zjednodušování často spíše než lidskou mluvu připomíná čapkovský „mločí" jazyk agresivity a destruktivity.'95' Takovými rysy se vyznačoval nejen jazyk athénských demagogů, ale zjišťujeme je i ve Francouzské revoluci a v moderních totalitárních státech, kde proces jeho ritualizace zasáhl i oblast běžných společenských styků, pozdravů, a dokonce i oslovení. V reji slov, který rozpoutávají totalitami systémy, jde však o více než jen pouhé slovní projevy; kdo si osvojí tento slovní rituál, vyznává tím současně nejen svou víru v nový řád, ale vzdává se zároveň všeho, co jej doposud spojovalo s „přežitky" minulosti. 1,3 Tyto rituály se opakují na různých úrovních a jsou spojovány nejen s manifestním vyjadřováním oddanosti ze strany mas, zejména v podobě různých „závazků", ale také s neobvyklou mírou propagandy a lži. Tak např. v Československu je již v oficiálním názvu oslav výročí osvobození zamlčena skutečnost, že se na něm podílela i vojska Spojených států. . 1MTotalitární terminologie se jen hemží vazbami a výrazv jako např. třídní nepřítel, třídně rozdělenv svět, ideologická diverze, principiální postoj. > 195 Autorem vynikající analýzy řeči „totalitami správy" je H. Marcuse (Der Eindimenúonale Mensctb, Ne-íuwied - Berlin 1967, 4, str. 103 a násl,), podle jehož náhledu se ve vládnoucích způsobech řeči projevuje protiklad mezi dvojdimenziáiními dialektickými zpňsobv myšlení a technologickvm chováním nebo spo-lečcnskvmi „myšlenkovými zvyklostmi". Ve vyjádřeni těchto zvyklostí mizí postupně napětí mezi jevem a skutečností, faktem a faktorem, substancí a atributem. Elementy autonomie důkazu a kritiky ustupují tvrzení a imitaci, do jazyku a řeči pronikají magické, autoritářské a rituální elementy. Reč je takto zbavena , své zprostředkovací funkce a pojmy ztrácejí svou autentickou hovorovou reprezentaci. Funkoionalizovaný zkrácený a sjednocovaný jazyk je jazykem jednodimenzionálního myšlení a jako takový' je nástrojem usměrňování a podřízení. Řeč se stává nástrojem kontrol)' tím, že redukuje jazykové formy a staví obrazy na místo pojmů. Jazyk nedokazuje ani neodôvodňuje, ale pouze sděluje rozhodnutí, dikturn. 200 I. Demokracie a totalitarizmus Pojmy jako občan, soukmcnovec či soudruh představují v totalitarismu nejzazšj hranici člověka; co je za touto hranicí, je již považováno za pouhé abstraktum č; nástroj rodového, třídního či rasového panství. Punkcionování totalitárního řádu je tedy přenecháno bezuzdným teoriím a koncepcím, o nichž již Burke případně poznamenal na adresu aktérů Francouzské revoluce, že by jim žádný z nich nesvěřil ani nej menší ze svých vlastních záležitostí.195 Totalitami proces absolutizuje totiž určité faktory a tendence, jež se hodí do jeho ideologického arzenálu, a naopak sleduje zcela potlačit jiné, "jež neodpovídají jeho architektonickým plánům, ačkoliv ty i ony tvoří nezbytné komponenty společenského procesu a jsou také způsobilé funkcionovat jen z p >/•, soupeřivé korelace. Tato tendence exponovat jen jeden z prvků těchto korela-tivních dvojic na úkor druhého je totalitarismu imanentní, neboť mu umožňuje koncipovat gigantické a monstrózní programy přeměny světa i spásy člověka.Jest-liže např. nedostatky člověka jsou spojovány pouze s materiálními podmínkami společnosti a společenskou strukturou z nich vyplývající, potom absolutizující akcent na „dobrou" stránku přirozenosti člověka produkuje nutně nejen přání učinit člověka šťastným, ale určit také prostředky k dosažení tohoto štěstí či, ještě dále, stanovit, co vůbec může za své štěstí považovat. Stejné konsekvence produkuje však totalitarismus u kteréhokoliv jiného společenského vztahu: zabsolutnční plánování proti konkurenci, socialistického vlastnictví proti individuálnímu vlastnictví, společnosti vůči jednotlivci vede nakonec jako každá jiná forma zabsolut-nění k zastavení společenského pohybu, k útlaku a nesvobodě.197 Toto vědomé podřizování racionálního iracionálnímu charismatu doprovázené spoutáváním jednotlivců i společenských skupin ideologickými cíli, jež jsou kladeny v rozporu s kontinuitou historického a společenského procesu, toto podrobování společnosti předem určenému „harmonickému" řádu věcí vyvolává nutně v život nejen futuristické, mesianisticky laděné tendence,198 ale současně i teze o historické nutnosti a historické misi ospravedlňující tuto totální transformaci společenského a historického procesu. Futurismus reprezentuje však ve skutečnosti jen jeden z mnoha uskoků totalitarismu, neboť tím, že „říše svobody" je kladena do budoucnosti, má 196 E. Burke, Bemerkungen über die französische Revolution,Wim 1791, str. 296. 1,7 F. Paulsen, (System der Ethik mit einem Umriss der Staats- und Gesellschaftslehre, Stuttgart 1906, II, str. 172 a násl.) poznamenává v této souvislosti, že i právní řád, jenž by chtěl vynutit plné uskutečnění ideje spravedlnosti, by vedl k nejnesnesitelnější tyranii. Také dle Jaspersova názoru (Vom Ursprung und Ziel de' Geschichte, München 1964,11, 3,11, 7, str. 236 240) komunismus zabsolutňuje původně pravdivé tendence. I socialistické požadavky mohou totiž být uplatňovány jen v určitých hranicích, jinak se ideje mění v ideologii. Tam, kde konkrétní se ztrácí z očí a kdejako možný je předpokládán fantastický svět štěstí člověka, transformují se požadavky v abstraktní a absolutní. Spravedlnost, která zůstává nekonečnou úlohou, je zpochybněna v násilném diktování lidského plánování. ^198 C. J. Friedrich (Totalitäre Diktatur, Stuttgart 1957, IV, kap. 13, str. 122-130) poukazuje na to, že totalitami hnutí je vždy zaměřeno na budoucnost, a to v souladu se svou intencí rozšířit moc na všechny. Masti společenského života. Toto futuristické zaměření je ideologicky odvozováno buď z nevyhnutelných zákonů marxismu-leninismu, nebo ze spolehlivé intuice vůdce. Fenomén futurismu zkoumá také A. J.Toynbec (Der Gang der Weltgeschichte, München 1970, XIX, 8), jenž futurismus, stejně jako archaismus považuje za -íokus dostat se z tíživé přítomnosti a na útěku z ní skočit do jiného úseku časového proudu. 4. Autokracie 201 být zbavena jakékoliv možnosti kritiky. Oportunismus a machiavelismus totalitárního mesianismu vyplývají také z ambivalence jeho postoje k anticipovanému harmonickému řádu. Na jedné straně totiž totalitarismus předstírá, že spásný společenský řád je již nablízku, anebo dokonce je v podstatě již realizován, na druhé straně však chce zvěčnit proces jeho dosahování, stejně jako jeho potlačovatelské instituce. Všechny historické proklamace „poslední bitvy" a „posledního násilí" v-Lině jako výzvy k „definitivnímu zúčtování" a „očištění" byly vždy jen vhodně adaptovaným instrumentem totalitami taktiky a způsobem zajištění totalitárního panství. Z hlediska této základní intence není proto podstatnějšího rozdílu mezi inkvizičním příkazem k vymýcení všech kacířů, jakobínskou výzvou k likvidaci všech stoupenců ancien régime i zahraničních nepřátel, nacistickým apelem k odstranění všech rasově méněcenných, stejně jako marxistickým krédem o „poslední" proletárske bitvě. 1 když zejména marxistická interpretace této teze přivedla do řad jejích stoupenců široké masy obyvatelstva, jejichž pohotovost k obětem spojená s přesvědčením o spravedlnosti dosahovaného cíle posunula historický proces významným způsobem kupředu, nemění ani tento pozitivní důsledek nic na faktu, že i tito proletářští „vojáci" bojovali za cizí věc. Všechny uvedené his-i i-tcké příklady totiž současně ukázaly, že diktatura, jež po těchto „posledních bitvách" nevyhnutelně následovala, neomezovala se nikdy na pouhé přechodné , !\fobí. Totalitní moc, jakmile se jednou konstituuje, směřuje ve skutečnosti vždy k tomu, učinit proces normalizace nejen nepřetržitým, ale také neukončeným.199 Také totalitami teorie usiluje o legalizaci svých architektonických projektů i pokusů o jejich realizaci a nachází ji v historické nutnosti a v historické misi, jež 7 ní vyvěrá, či ji dokonce zastupuje. Z tohoto pohledu má tedy každý totalitarismus historizující dimenze a s těmito dimenzemi také stojí a padá i jeho vlastní ideologické konstrukce; jinak řečeno, teze o historické misi a roli poskytuje totali-tárním vládcům jediný důvod k jejich „legitimaci", důvod sice nepřezkoumatelný nicméně však masami, i když vždy jen dočasně, stále akceptovaný.200 Není bez zajímavosti, že tento akcent na historické poslání se s vývojem lidské společnosti nejen nezeslabuje, i když jeho původ je vysloveně iracionální a pseudovedecký, ale naopak tváří v tvář problémům současného světa nabývá na intenzitě a také jeho účinky jsou stále komplexnější. Stejně jako nacismus se otevřeně přiznával ke své historické „odpovědnosti",201 je i legitimace komunistického řádu odvozována Navzdory všem proklamacím o vítězství socialismu trvá toto „přechodné období" v sovětském Rusku již téměř 65 let a žádné známky nenasvědčují tomu, že by stranická byrokracie zamýšlela cokoliv změnit na svém suverénním politickém postavení. Současný proces stalinizace ukazuje naopak na okamžitou prezenci represálií vždy tehdy, je-li, byť jen dílčím způsobem, zpochybněna vedoucí úloha strany. ' H. Arendtová (Uber die Revolution, Múnchen 1963, 3. kap., str. 147 a násl.) považuje za převládající znamení úspěšných revolucí v našem století skutečnost, že hovoří řečí nutnosti a končí v násilné vládě. Každé násilí se odvolává na nutnost, jejíž věc údajně zastupuje, a tato nutnost je dnes revolucionáři uctívána jako kdysi svoboda. Tak to výslovně formuluje např. C. Schmitt [Staat, Bewegung, Volk, Hamburg 1933, III, 2, str. 27-32); Hitler tuto legitimaci vlády německého lidu odvozoval dokonce přímo od Boha (H. Arendt, opus cit., II, R, str. 164-188). 202 I. Demokracie a totalitarizmus z historické úlohy proletariátu, jenž ji však nerealizuje bezprostředně sám, ale pn -střednictvím avantgardy. Přestože oba tyto směry se prezentují jako mluvčí zájmu nejširších vrstev lidu a inklinují odůvodnit svou oprávněnost nejen historicky, ale i filozoficky, tkví v jádru tohoto jejich politického schématu nejen hluboké pohrdání lidem, ale i samotnou historií a filozofickým myšlením. Tak jako lidu je v této totalitami interpretaci přisuzován úkol razit cestu avantgardě, a to za cenu jakýchkoliv obětí, tak i jediný úkol historie a filozofie je spatřován v ospravedlněni totalitních mocenských ambicí a v konstruování přirozenosti uplatňovaných historických nároků. Pro tento totalitami machiavelismus je však příznačné, že pH"/ všechna ujišťování o historičnosti své mise se nespokojuje pouze se zárukami /e strany historické nutnosti, ale naopak směřuje k tomu, zvěčnit své dějinné poslání i pozitivně právní cestou. Článek zakotvující vedoucí roli strany přímo v ústavách komunistických států se jeví být v těchto případech dostatečně transparentním důkazem o prezenci skutečných, subverzivních cílů totalitárního systému. Význam, jaký je přikládán historické nutnosti, a jednoduchost receptu, jaký představuje teze o historické misi proletariátu či rasy, ukazují současně i na další rys funkcionování totalitárního řádu, jehož podstatou je abstraktní, empirů -kému posouzení se vymykající generalizovaní a zjednodušování společenských -jevů. Ačkoliv společenský a historický vývoj zahrnuje celý komplex společenských vztahů a tyto vztahy se různě prolínají a funkcionují pouze v poli napětí svých divergentně působících komponentů, přistupuje totalitami teorie k nej složitějším sociálním otázkám z pozice „magické formule", jež má vyřešit jakýkoliv problém pomocí abstraktních principů, aplikovatelných podle předem daného schématu na jakýkoliv případ. Zatímco sociální vědy, pracující s empirickými faktory, stojí před taktem neřešitelnosti určitých dilemat, jako např. realizovatelnosti demokracie v jejím pojmovém smyslu, a přikládají proto tak zásadní význam cestě postupné aproximace, nahrazuje totalitami teorie poznávací proces zjednodušujícími dogmaty a apriorními doktrínami, jejichž asociálnost tkví nejen ve faktu, že jsou vyňaty z možnosti přezkumu a diskuse, ale také v jejich intoleranci vůči jakýmkoliv projevům divergence. Vše, co se děje, bylo dle tohoto stanoviska již dříve anticipováno v systému apriorních generalizací, a děje-li se tedy jinak, musí být tomuto systému bez výjimky znovu připodobněno. Také tento totalitní fenomén není prost ominózní ambivalence: „péče", kterou totalitami systém věnuje rozvoji osobnosti člověka i společenských hodnot, setrvává v rovině pouhé abstrakce, jež nikdy nepřestupuje proklamativní pozici. Na skutečné, živoucí individuum pohlíží totalitami řád se stejným neúčastenstvím, s jakým deštruuje i všechny projevy lidské individuálnosti a autonomie. Abstraktní zjednodušování je tedy pouze jednou stránkou společenského jevu, jehož druhou stránku představuje totalitní uchopení každého konkrétního životního projevu.202 4. Autokracie 203 sodáW ír°W?Sy'M&d™; P"** 1W6. »*. 129 a násl) podrobuje kritice tendenci řešit nejsložitější socalm problémy pomoc, nejprostších abstraktních principů a obecných zákonů. Za nejdokonaleji typ Jiným rysem funkcionování totalitárního řádu, jenž úzce souvisí s abstraktním dichotomicky laděným schematismem myšlení, je „principiálnosť' postojů a stanoxásek. Také tento rys prošel svým historickým vývojem, jeho entita zůstala však v určujících faktorech nezměněna. Zejména ve svých krizových obdobích, kdy bezprostředně hrozí nebezpečí narušení monolitu moci nebo kdy toto nebezpečí bylo teprve bezprostředné odstraněno, vyžaduje totalitarisrnus „principiálnosť' myšlení i činů, a nejen to, spojuje s její existencí či s jejím nedostatkem své rozhodování o osudech tisíců a milionů lidí. Stejně jako athénští demagogové považovali za nepřátele státu všechny ty, kteří nezaujímali stanoviska dle jejich •receptu, stejně jako středověká inkvizice požadovala principiálnost myšlení tváří v tvář všem projevům kacířství, tak i jakobíni vyvozovali prostřednictvím svých tribunálů krajně drastické konsekvence z nedostatku principiálního vztahu k revoluci a později tak činil i justiční aparát moderních totalitárních států. Tato souvislost postulátu principiálnosti s krizovými jevy není náhodná, neboť právě v těchto mimořádných obdobích se formují politické tábory a v návaznosti na tento společenský pohyb se transformuje i politická a třídní struktura společnosti. Ti, kteří zaujali principiální postoj v převratných obdobích společnosti a prokázali v nich svou afinitu "vůči totalitárním tendencím, jsou akceptováni za stoupence či představitele těchto tendencí, zatímco naopak ostatní, jejichž postoje nebyly konformní s režimem, očekává osud renegátů a odpadlíků. Tato vazba totalitárního řádu na principiálnost postojů a stanovisek produkuje zcela paradoxní, i když historicky běžné situace. Tak jako mužové Francouzské revoluce nalezli ochotné pomocníky i vjednotlivcích z řad šlechty a duchovenstva, tak i v současných totalitárních řádech vystupují z pozic moci často i dědicové bývalých vykořisťovatelů proti potomkům někdejších vykořisťovaných. Tyto invertní pozice nejlépe dokumentují funkci, jakou má principiálnost v politické struktuře totalitního systému, totiž uvolnit cestu doktrínářským, dogmatickým, avšak také oportunistic-kým prvkům, zatímco na druhé straně existenciálne postihnout všechny pokusy o nezaujatý a objektivní přístup.203 Je proto zcela v souladu s intencemi totalitami interpretace principiálnosti, jestliže si razí cestu i těmi směry, jež se již zčásti vymykají kontinuitnímu chápání. Principiální postoje, jaké zaujímali či spíše byli nuceni zaujmout i nejbližší příbuzní obětí v totalitárních procesech a ke kterým náleželo i tvrdé veřejné odsouzení jejich domnělých činů, poskytuje pouze jeden zjednodušujícího myšlení považuje jakobíny, kteří ve svém dogmatismu, s myšlením plitým nejasných všeobecností, usilovali používat pevných principů bez ohledu na skutečnost. Ačkoliv byli přesvědčeni, že pomocí několika dogmat předělají od základu celou společnost, omezili se ve skutečnosti na to, že zničili nasdím vše, co jim překáželo. Adorno (Studien zum autaritären Charakter, Frankfurt a. M. 1973, VIII, str. 387 a násl.) .poukazuje na to, že v takovém případějc vše rozhodnuto dříve, než započne argumentace. Vseje uspořádáno, problémy neexistují, teze nejsou ospravedlňovány. Celý sortiment hodnot, i nejpochybnějšícb, jc určen předem a veškeré úsilí je zaměřeno jen na identifikování skupin, osob a ras. m F. Paulsen (System der Ethik miř einem Umriss Jer Staats- und (leseHschafts/ehre, Stuttgart 1906, II, str. 139 a násl.) poznamenává v této souvislosti, že nespravedlnost přijímá v těchto případech podobu principiální víry. „Dobrá věc" vyžaduje nejen povinnost chovat se bezohledně, ale také považovat každv pokus o nezaujaté posuzování za počátek odpadlictví. 204 I. Demokracie a totalitarizmus z četných příkladů totalitami hry s lidmi, v níž nechybí nejen bezohlednost, de-nunciace, oportunismus a kolaborace, ale ani oběti na životech.204 Tato Vv.\ n, principiálni postoje vnáší však současně do společenského života i neúnosnou míru pokrytectví, jehož existence se společně s dalšími faktory, jako např. pohlcováním politického života lží a propagandou, podílí na vzniku totalitansrrai tak nebezpečného vakua. Také zde se totalitarismus ocitá před neřešitelným di-' lematem, neboť pokrytectví přispívá sice na jedné straně ke klimatu nedůvěry a nejistoty, působícímu zhoubným způsobem především na antitotalitární sily, na druhé straně však vědomí o dvojí tváři vlastních stoupenců vyvolává existencialní" obavy i u vládnoucí byrokracie. Toto dilema vede k tomu, že totalitarismus, jenž pokrytectví produkuje jako nezbytný element svého funkcionování, ve stejnéml funkcionálním zájmu inklinuje, i když jen čas od času, je naopak vymýtit ■ enioý paradoxní jev se ve své klasické podobě projevil zejména ve Francouzské ruvolu-? ci,2tb avšak i praxe současných totalitárních systémů ukázala zřetelně na r.i'por-» nost jeho základů/00 ý Bylo by však klamné se domnívat, že totalitarismus je založen pouze na po-: krytectví svých stoupenců, a že proto jeho „chvalořečení" postrádá jakýkoliv jiný,: funkcionálně spolehlivější podklad. Prastará lidská afinita vůči všem modlám, nejrůznějších typů byla a doposud je založena především na síle a vlivu, jakými:í působí inkorporovaná moc na myšlení a činy jednotlivců i celých společenských: skupin. Konsenz davů aplaudujících ve všech dobách krutostem autokratů nebyl nikdy podmíněn pouze existenciálními obavami z konsekvencí divergentníc t:::: projevil, ale v jeho jádru je obsažen i obdiv, jaký lidské myšlení vždy spojovalo: s mocí a jejími úspěchy. Ačkoli bezmoc a neúspěch signifikují tedy odedávna : jednotlivce znamením méněcennosti v každé lidské společnosti, totalitarismus 1 ještě více stupňuje tuto všeobecnou tendenci, neboť tím, že dává volný průchod krajní bezohlednosti, spoutává současně všechny pozitivní projevy a odsuzuje je 2J4 Význam a konsekvence principiálních postojů se ukázaly v plné šíři v souvislosti s událostmi v Československu, kde hledisko principiálnosti se stalo zásadním vodítkem piá přebudování politické struktury státu a společnosti. Zatímco jednotlivci, kteří prokázali konformní vztah k režimu anebo alespoň byli schopni ho předstíral, byli povoláni bez ohledu na svou kvalifikaci do vedoucích míst politické, ekonomické, vědeeke i umělecké oblasti, nekonformní pracovníci byli naopak nuceni tato mista opustit. m II. Arendtová (Ober die Revolution, Miinchen 1963, 2. kap., IV, str. 111-124) poukazuje v souvislosti s analýzou Francouzské revoluce na to, že vc společenské situaci, kdy patriotismus je považován za zaležitos srdce, stává se vláda ctnosti v nejhorším případe vládou pokrytectví a v nejlepším případě nikdy nekončícím bojem o odhalení pokrytectví, což je však nemožné.Jak Arendtová dále uvádí (opus cit., 2. kap., V, str. 125-139), hrálo pokrytectví zejména v posledních letech Francouzské revoluce dominantní roli. Robespierrova revoluční diktatura se proměnila v hrúzovládu teprve tehdy, když byla otevřena válka proti pokrytcům, neboť teprve potom mohl nastoupit očišťovací proces i uvnitř vládnoucí skupiny. 2"b Jak Hitlerovi, tak i Stalinovi sc podařilo zinstitucionalizovat pokrytectví v takovém stupni a rozsahu, že clona, kterou tato institucionalizace vyvolala, sc stala nakonec neprůhlednou i pro samotnou totalitami byrokracii. Chorobná nedůvěra, kterou oba projevovali vůči svému okolí, podporovaná navíc pseudomo-rálními tendencemi, vedla zejména v sovětském Rusku k vlně očišťovacich procesů i k čistkám ve státním a stranickém aparátu. Tyto čistky, namísto abv zmenšily vakuum vzniklé rozbujením pokrytec™ a přetvářky, podnítily naopak ještě více sitnulativní projevy, jež byly v dobé před Stalinovou smrtí vystupňovány již ad absurdum. 4. Autokracie 205 ke ztroskotání. Tendence identifikovat moc se schopností spojená s presumpcí . práva na straně totalitami byrokracie vytváří ovzduší, v němž na totalitami činy je pohlíženo jako na emanaci nutnosti a oprávněnosti, zatímco chyby a nedostatky "odpůrců totalitarismu jsou považovány nejen za zločiny, ale i za přirozený důsledek jejich neschopnosti diktovat a vládnout. Zatímco slabost zejména ve vztahu k nepříteli je tedy v totalitárním systému považována za projev rasové či třídní zrady, je od jeho stoupenců vyžadován permanentní heroismus, nešetřící ničeho, tedy ani vlastních sil či života. Tento - totalitami „heroismus" nemá však nic společného s individuálním hrdinstvím ani pohotovostí k oběti v demokratické společnosti, neboť jeho posláním je udržovat nepřetržitost totalitami dynamiky, a to jakýmikoliv prostředky, jež se ukážou dobrými. Pro stoupence totalitárního režimu představuje politika více než pouhou hru; je spíše nikdy nekončícím dobrodružstvím, jež poskytuje jeho účastníkům uspokojení nikoliv také z výsledků, ale jen svým vlastním průběhem. Pro tyto profesionální politiky a revolucionáře nejsou ani živoucí lidé v podstatě ničím více než pouhými prostředky sloužícími k dosažení maximální dramatičnosti akce a odhazovanými okamžitě vždy tehdy, jakmile k tomuto účelu již nemohou být použity. Heroismus totalitárního ražení reprezentuje tak jednu z nejotminóz-nějších fikcí totalitarismu: ti, kteří jsou vydáváni za bojovníky a ochránce hnutí či revoluce, o nichž sc tvrdí, že mají lidu přinést skutečnou svobodu, žijí a profitují ve skutečnosti z jeho utrpení a ponížení. Z tohoto pohledu není podstatnějšího rozdílu mezi lékařem nacistického koncentračního tábora, jehož vrcholné uspokojení bylo založeno na biologických pokusech s vězni, a politikem, kterému .představuje pokusnou laboratoř celá lidská společnost.21" Také uvedený totalitami fenomén profituje z faktu, žc je v něm skryto zrnko pravdy. Ve své počáteční fázi se totiž zpravidla dává do služeb sil směřujících ke svržení starého zdiskreditovaného režimu; jakmile je však tohoto cíle dosaženo, provozuje svou dobrodružnou hru na účet těch, kteří byli osvobozeni z jednoho druhu poddanství jen proto, aby byli uvrženi v jiné, ještě nesnesitelnější. V úhrnu svého funkcionování dokumentuje tak totalitami řád jedinečnost a hloubku historického paradoxu, jehož obsahem je nepřekročitelná diskrepan-ce mezi pretendovanými absolutizujícími postuláty dokonalé harmonické společnosti a bezcitností a nelidskostí etablovaného systému, jenž je konečnou fází a také plodem těchto gigantických plánů změnit nejen svět, ale i člověka. K takovým ominózním rezulrátům dospěje nevyhnutelně každá společnost, jejímž členům je předepisován recept jednání i smýšlení, co mohou či nemohou považovat za své štěstí a jaké jsou prostředky k jeho dosažení. Zatímco architekt tohoto plánu soustřeďuje ve svých rukou všechnu myslitelnou moc a každý jeho projekt je vydáván za zobrazení historické nutnosti, představuje lid, jehož zájmem 207 Problémem heroismu se zabývá také řv. R. Popper (Die offene Geselhchaft and ihre Fcinde. BandII. Fai-schePropheten, Bern 1958,2, V, str. 77-100), podle jehož náhledu je ideál heroického života obzvláště v jeho fašistické formě přímým útokem na ideu civilního života samého. Jeho příkazem je totiž ž:t nebezpečně, přičemž věc, o kterou jde v tomto příkaze, má sekundární význam. 206 je prezentován i každý nej menší detail projektu, pouhý materiál určený ke třebování. Za vnější fasádou slov, jež pozbývají svůj dosavadní sociologický srnvsl a proto i způsobilost být prostředkem komunikace - obdobně, jako se mění i obsah hodnot v rozporu s jejich kontinuitním základem - je skryt neosobní studený a téměř nelidský svět dogmatismu a doktrínářství, v němž i žertu může 1 souzen velezrádný úmysl a v němž strnulé ideologické fikce jen dokreslují tv!l