Problém reliability v humanitních vědách spočívá v tom, že nelze měřit stejný vzorek jednou metodou vícekrát, aniž by do toho nevstupovaly proměnné (znalost otázek z minula, jiné psychické rozpoložení...), které zabraňují stejným <p>(nebo aspoň podobným) výsledkům.  Pokud tedy máme pouze jeden pokus na měření nějakého konsturktu, musíme odhadovat, jak moc jsou výsledky testu shodné s realitou. Z pohledu reliability je zde spíš na pochybách metoda, kterou měříme, než subjekt testování, ačkoliv tam můžou vzniknout problémy s “pravdivostí” také. </p><p>Pokud se podíváme na články kritizující Cronbachovu alfu, je patrné, že ačkoliv výzkumníci chápou rizika spojená s měřením reliability, stále používají Alfu jako obecný nástroj pro její měření, ačkoliv je to někdy na škodu. Podle Choa (2016) jde mimo jiné o to, že Alfa je jednoduchá na použití a je dobře známá. </p><p>Myslím si, že potíž s nadměrným používáním Alfy je třeba řešit. Je důležité dát všem metodám stejnou šanci na uplatnění ve výzkumu tím, že budeme měřit její reliabilitu nástroji přizpůsobenými její struktuře. </p><p>Jedno z řešení podle mě spočívá v lepší edukaci studentů v této problematice, ale nejen jich. Myslím si, že ačkoliv nejde zrovna o populární tematiku, bylo by přínosné pořádat edukační semináře a kurzy i pro vědecké pracovníky, stejně jako máme kurzy administrace psychodiagnostických metod, psychoterapeutických technik,... </p>