Reliabilita nám udává spolehlivost testu, přesněji pak (podle McNeishe), zda jsou skóry získané z položek přiměřeně konzistentní a odpovědi na ně nenáhodné a reprodukovatelné. Podle některých autorů je to pak také korelace metody se sebou sama. To je v psychologii logicky velmi důležité vzhledem k nepřímému způsobu měření, kdy nás zajímají rysy a konstrukty, které nemůžeme sami pozorovat. <p>Problém, jenž se v souvislosti s reliabilitou objevuje, je pak jakési zúžení pozornosti na pouhé koeficienty udávají reliability a jejich uvádění. Jinak řečeno, v dnešní době se často pouze reportuje jistý koeficient reliability (nejčastěji Cronbachova alfa), přestože pro něj mnohdy nemusí být splněny podmínky a takto samostatně není dostačující. Cronbachova alfa například podává jen velmi malé množství informací a samotná nám nestačí. </p><p>Přestože se o těchto problémech ví, nevypadá to, že by nějaká změna byla na obzoru. Reportování pouze Cronbachovy alfy se zdá být nejjednodušší, často výzkumníci o jiných možnostech ani neví a pokud ano, není to pro ně lákavé z důvodu menší pravděpodobnosti publikování.</p><p>Problémy prezentované v jednotlivých článcích se zdají být dosti závažnými. Obzvláště mě překvapuje, že se o nich už nějakou dobu ví, ale žádný větší pokrok (alespoň na první pohled) zatím nepřišel. Možným řešením tak podle mě je hlavně šíření osvěty mezi nezasvěcenými psychology a výzkumníky, kteří se stále tvrdohlavě drží Cronbachovy alfy a jiných ne úplně vhodných způsobů reportování reliability.</p>