Už docela dlouho si říkám, že by možná nebylo od věci, pokud by se psychologie vrátila o pár kroků zpět, přestala tak lpět na tom, že je věda, a připustila si své filosofické kořeny. Sice bychom se dozvěděli méně o tom, jak spolu korelují všemožné psychologické konstrukty, jejichž základy jsou často dosti nejasné, ale možná bychom si ujasnili pojmy, s nimiž operujeme. Spolu s tím bych samozřejmě pokračoval v měření, protože měření smysl má a nelze mu ho upírat, ať už je člověk jak chce skeptický. Ale to se nejspíš nestane, neboť současný systém, který je orientovaný na čilé publikování a na urputnou snahu udržet psychologii mezi vědami, to de facto znemožňuje. Tím myslím nějakou dlouhodobu redefinici některých pojmů, vznik nových teorií, které by bylo možné testovat.

Docela fajn je, že replikční krizi vzali snad všichni v potaz a že se ji nějakým způsobem věnuje docela dost lidí. Díky tomu si myslím, že vyhlídky jsou poměrně radostné. Během pár desítek let se všechno zopakuje na lepších, pestřejších a větších vzorcích, některé teorie padnou, jiné získají pevnější základy. Celkově tak lze předpokládat, že dojde k jisté katarzi, otázkou však zůstává, co nám zbude. Největší čistky bych očekával v psychologii osobnosti a v sociální psychologii.

O terapeutickou praxi jako takovou se neobávám, neboť mám pocit, že nám už párkrát bylo řečeno, že je de facto jedno, co se s klientem dělá, že je jen důležité, aby tomu oba (klient i terapeut) věřili a taky je fajn, když celá procedura není úplně pokleslá a neetická - pak to funguje a lidem je lépe. Což vlastně jaksi dává smysl. Co se klinické praxe týče, resp. práce s nějakou patologií, jsem také poměrným optimistou, zvláště díky výzkumu v oblasti neurověd, zkoumání funkčních oblastí mozku a budoucím odhalením, jak to všechno funguje. To je však dlouhá cesta.

Myslím tedy, že mnohé se nezmění, že dojde jen k jakémusi pročištění a rozvoji poznání, které bude stabilnější v čase a lépe generalizovatelné.