žitá, a- jen ve velmi omezeno míře užívám pojmů u výkladu národopisných, a to i tam, kde uvádím etnologická fakta. Tak se např. setkám o s výrazem „magický" jenom jednou, s výrazem mana a podobnými vůbec ne. Kdybych měl svá zdůvodnění shrnout v tezích, pak by jedna z nich zněla: Etnológie a vědy jí příbuzné kladou příliš malou váhu na pojem hry.
Když ted předávám svou knihu veřejnosti, přepadá mne strach, že by ji mnozí mohli považovat za nedostatečně doloženou improvizaci, navzdory veškeré práci, která je v ní uložena. Ale je vrž údělem autora, litery se hodlá zabývat kulturními problémy, že so musí občas odvážit i do oblastí, které dostatečně neovládá. Vyplnit, nejdřív všechny mezery svého vědění bylo pro mne nemožné a požadavek ručit za každý detail citátem jsem si usnadnil. Měl jsem na vybranou: psát hned, nebo nepsat vůbec. Psát o něčem, co mi leželo na srdci. Napsal jsem to tedy.
Leid.cn, 15. června 1938
.!. H l' I Z i N 0 A
Podstata a význam brv jlj jako kulturního jevu
Hra je starší než kultura; ať je totiž pojem kultury vymezen sebenepřesněji, přece jen v každém případě předpokládá lidskou společnost, a zvířata nečekala, až je lidé naučí, jak si mají hrát.
v -Můžeme dokonce klidně říci, že lidská civilizace nepřipojila k obecnému pojmu hry žádný podstatný znak. Zvířata si hrají
.: právě tak jako lidé. Všechny základní rysy hry se uplatnily už ve hře zvířat. Stačí pozorovat hrající si štěňata a v jejich veselém skotačení všechny tyto rysy zjistíme. Vybízejí se ke hře určitými obřadnými postoji a posuňky. Dbají pravidla, že bratrovi se nemá prokousnout ucho. Předstírají, že jsou strašně zlí.
■ A co je nejdůležitější: z toho všeho mají očividně náramné potěšení a zábavu. A přitom je takové hraní dovádějících štěňat pouze jednou z ne j jednodušších forem zvířecích her. Existuje mnoho vyšších a- vyvinutějších stupňů: pravá zápolení a pěkná představení před diváky.
Musíme se tu však hned zmínit o velmi významném bodě: Už ve svých nejjednodušších formách, už v životě zvířat je hra něčím
3    víc než čistě fyziologickým jevem nebo psychickou reakcí určenou
i':.', čistě fyziologicky. Hra sama o sobě překračuje hranice ryze bio--logické nebo fyzické činnosti. Je to funkce, která má smysl. Ve liře „hraje" s sebou něco, co překračuje bezprostřední pud sebezáchovy a vnáší do životní činnosti smysl. Každá hra něco zua-
f; meňá. Jestliže onen aktivní princip, který je podstatou hry, na-zveme duchem, pak říkáme příliš mnoho, nazveme-li ho instink-
!:: tem, neříkáme nic. Ať to posuzujeme jakkoli, v každém případe
r.,., se tím, že hra má smysl, objevuje přímo v podstatě hry imatc-riáhtí prvek.
Nevhodnost dosavadních definicí hry
Psychologie a fyziologie usilují o pozorování, popis a výklad hry zvířat, dětí i dospělých lidí. Snaží se zjistit, v čem je podstata a, význam lny, a vykázat jí místo v životním plánu. Že v něm má podstatný význam, že plní nutný, přinejmenším užitečný úkol, :to se obecné přijímá bez námitek jako východisko pro každé vědecké zkoumání a uvažování. Četné pokusy určit tuto biologickou funkci hry sc však velmi rozcházejí. Věřilo se, že jo možno
definovat původ a základ hry jako vybití přebytku životní síly. Podle jiných je živá bytost při hraní poslušná, vrozeného napodo-bovaeího pnclxi, uspokojuje svou potřebu xivolnění nebo se cvičí pro vážnou činnost, kterou od ní tra d e vyžadovat život, nebo jí hra slouží jako cvičení v sebcovládání. Jiní zase hledají princip hry vc vrozené potřebě něco umět nebo na něco působit, nebo i v úsilí ovládat jiné nebo s nimi soutěžit. A ještě další považují hru za nevinné odreagování škodlivých pudů, za nutný doplněk příliš jednostranně zaměřené činnosti nebo za Aktivní uspokojování, nesplnitelných přání a tím za udržování pocitu osobnosti.1 Všem těmto výkladům jo společné to, že vycházejí z předpokladu, že hra se provozuje pro něco jiného, že slouží nějakému biologickému účelu. Ptají se, proě si lidé hrají a k čemu to jo. Odpovědi na tuto otázku se navzájem nijak nevylučují. Mohli bychom docela dobře přijmout všechny tyto výklady současně, jj: aniž bychom upadli do obtížného zmatení pojmů. Z toho ovšem |r vyplývá, že všechna tato vysvětlení jsou jen částečná. Kdyby jedno z nich bylo rozhodující, musilo by ostatní výklady buď vyloučit, nebo poj mout a zahrnout ve vyšší jednotu. Většina pokusů | o výklad se až ve druhé řadě zabývá otázkou, čím je hra sama o sobě, jak existuje a co znamená pro hráče. Zkoumají hru rovnou ;;. měřícími metodami experimentální vědy, aniž si nejdřív uvědomí, ľ; že hra má svou specifičnost, zakotvenou hluboko v estetičnu. Pri- i; marní kvalita hry zůstává zpravidla vlastně nepopsána. Ke každému z uvedených výkladů můžeme vznést otázku: Nu dobrá, ; ale eo je tedy vlastně vtipem liry ? Proč při ní nemluvně brouká | potěšením ? Proě'hráč propadá své vášni, proč sportovní utkání g rozběsní tisícihlavý dav? Žádná biologická analýza nevysvětlí !; intenzitu liry, a: právě v této intenzitě, v této schopnosti pobláz- j nit je podstata i hry, právě v ní tkví to, eo je hře od pradávna H vlastní. Zdá se logické, že příroda by byla přece mohla vybavit '; své děti všemi oněmi užitečnými funkcemi, jako je vybití pře- t bytečné energie, uvolnění po vypětí sil, příprava na požadavky % života a kompenzace za neuskutečněné, též formou čistě mecha- j niokých cvičení a reakcí. Ale příroda nám dala právě hru s jejím !■ napětím, s její radostí a s jejím vtipem. i Tento poslední prvek, onen „vtip" hry, vzdoruje každé ana- l • lýze. každé logické interpretaci. Holandské slovo pro vtip, [■ „aardighád", je; pro to .nanejvýš příznačné. Je odvozeno od .„aard", což znamená „způsob", ale též, „podstata", a tím vlastně ■<•■ "dosvědčuje, že věc nelze dále odvozovat. Tato nemožnost dalšího i odvozování je pro náš moderní jazykový cit nejvýstižněji vy-.: ■■jádřena v anglickém f tm. které je ve svém běžném významu dosti
'mladé. Francouzština kupodivu pro tento pojem nemá. ekvivalent. A právě tento prvek určuje podstatu hry. Při hře máme co dělat s naprosto primární životní kategorií, litera je každému •ihned zrejmá, s celostí, jestliže vůbec existuje něco, co si takový název zasluhuje. Musíme se snažit, abychom hru posuzovali ■a hodnotili v její celosti.
Jľakt hry existuje očividně jak ve světě zvířat, tak i ve světě .■lidí. Nemůže mít tedy souvislost s racionalitou, protože rozumové založení by ji omezilo na svět lidí. Existence hry není vázána na ••'žádnýstupeň kultury, na žádnou formu světového názoru. Každá •'•myslící bytost si dokáže ihned představit skutečnost hry, hraní, jako něco samostatného, specifického, a to i tehdy, jestliže její jazyk pro to nemá obecný termín. Hru není možno popřít. Téměř všechna abstrakta můžeme popřít: právo, krásu, pravdu, dobro, ducha, boha! Vážnost můžeme popřít, hru nikoli.
Ve hře však nutně poznáváme ducha. Neboť hra nem hmota, ať už je její podstata, v čemkoli. Už ve hře zvířat hra proniká hradbami toho, co existuje fyzicky. Jestliže o ní uvažujeme z hlediska deterministicky pojatého světa pouhých působících sil, je hra :v plném smyslu slova superabundam, něčím nadbytečným. Teprve tím, že do takového světa proniká duch, který ruší absolutní determinovanosť, je existence hry možná, myslitelná a pochopitelná. Přítomnost hry stále znovu potvrzuje, a to v nej-vyššíni smyslu, nadlogícký charakter naší situace v kosmu. Zvířata si dovedou hrát, již tím jsou tedy něčím víc než mechanickými předměty. Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než jen rozumnými bytostmi, neboť hra je nerozumná.
.. Hra jako kulturní činitel
v.- Kdo se hodlá zabývat funkcí hry -- tak, jak se projevuje nikoli v životě zvířat a dětí, nýbrž v kultuře —- má právo uchopit pojeni jhry tam, kde s ním biologie a- psychologie skončily. Shledá, že v kultuře je hra danou veličinou, která tu byla, už před kulturou a která kulturu doprovází a prostupuje od počátku až po fázi,: kterou on sám prožívá. Všude se setká s hrou jako s určitou kvalitou jednání, která se odlišuje od „obyčejného1' života. Nemusí se zabývat tím, jak dalece je možno odvodit tuto kvalitu vědeckou analysou z kvantitativních činitelů. Záleží mu právě na oné kvalitě, jak ji nachází jako zvláštní formu života, kterou .nazývá hrou. Jeho předmětem je hra jako forma: činnosti, jako forma mající smysl a jako sociální funkce. Nepátra už po přirozených popudech, které určují hraní obecně, nýbrž zkoumá
'  ' . '■ 11
samotnou hra v různých jejích konkrétních formách jako sociálni ■ strukturu. Snaží se ji pochopit v jejím primárním významu, jak ji pojímá sám hráč. Když shledá, že hra spočívá v manipulaci určitými výtvory, v zobrazení skutečnosti jejím, převodem do forem dramatického života, pak se především snaží, aby porozuměl hodnotě a významu oněch výtvorů a zobrazení samých. Chce pozorovat jejich účinek v samotné liře a tím se chce pokusil o pochopení hry jako faktoru kulturního života.
'Všechny velké původní činnosti lidského společenství jsou protkány'hrou. Vezměme si řeč, ten první a nej vyšší nástroj, který si člověk vytváří, aby mohl sdělovat, učit, rozkazovat, řeč, jejímž prostřednictvím rozlišuje, určuje, zjišťuje, zkrátka pojmenovává, tj. vyzvedává věci do oblasti ducha, Jazykotvorná duchovní síla přeskakuje hravě znova a znovu z oblasti hmotného do oblasti myšleného. Zakaždým výrazem pro něco abstraktního stojí metafora a v každé metafoře je obsažena slovní hříčka. Tak. si lidstvo vždy znovu vytváří svůj výraz pro bytí, druhý, fiktivní svět vedle světa přírody. Nebo si vezměme mýtus, který je rovněž zobrazením bytí, jen šíře zpracovaným než jednotlivá slova: Mýtem si. prvotní člověk snaží vysvětlit pozemský svět a jím vytváří základ světa božského. V každé z těch rozmarných fantazií, kterými mýtus odívá jsoucno, si vynalézavý duch pohrává na rozhraní žertu a vážnosti. Nakonec si všimněme kultu: Raná společnost uskutečňuje své posvátné úkony, které jí slouží k tomu, aby zajistily blaho světa, své světící obřady, své oběti a mystérie, ryzí lirou v nejvlastnějším smyslu slova,
Z" mýtu a'kultu však vycházejí velké hybné síly kultmrního života: právo a řád, doprava, průmysl, řemeslo a umění, básnictví, učenost a vědu, I ty mají tedy své kořeny v půdě hravosti.
Cílem tohoto pojednání je prokázat, že přesvědčení o možnosti uvažovat o kultuře aub specie Indi je něčím podstatně víc než řečnickým příměrem. Myšlenka sama není vůbec nová. Již jednou byla všeobecně rozšířena a oblíbena: v sedmnáctém století, v době, kdy se objevilo velké, světové divadlo. Ve skvělé řadě autorů od Shakespeara přes Calderona k Raoinovi ovládlo drama soudobé básnictví. Básníci vesměs přirovnávali svět k jevišti, kde každý hraje svou roli. Zdálo by se, že se tím bez okolků přiznává, že kulturní život má povahu hry. Jestliže si však všimneme obvyklého přirovnání života k divadlu podrobněji, ukáže se, že tendence takového přirovnávání, pojatého na platónském .■■základě, leží skoro výhradně v oblasti morálky. Byla to obměna starého tématu marnosti, vanitas, hluboký povzdech nad marností všeho pnzemského a nic více. K poznání, že hra a kultura
; se skutečně vzájemně prolínají, tato srovnání nedospěla nebo je "nevyjádřila. Teď však jde o to, abychom dokázali, že skutečná, .čistá hra sama je základem a činitelem kultury.
.    Hra jako samostatná kategorie
V našem povědomí je hra protějškem vážnosti. Tento protiklad nelze zatím z ničeho vyvodit, stejně jako sám pojem lny. Při ■bližším pohledu se však ukáže, že protiklad hra — vážnost není . .ani jednoznačný, ani pevný. Můžeme říci: Hra je nevážnost. ..Avšak nehledě k tomu, že tato věta neříká nic pozitivního o vlastnostech hry, je ji možno docela lehce vyvrátit. Jakmile místo :/.,hra je nevážnost" řekneme: „Hra není vážná", jsme se svým .protikladem v koncích; hra totiž může být velmi dobře vážná, ■■■Kromě toho připadneme ihned na různé základní životní kategorie, které též spadají pod pojem nevážnosti, a přesto neodpo-, :VÍdají pojmu hra. Smích je v jistém protikladu k vážnosti, není . však nikterak nutně vázán na hru. Děti, hráči fotbalu a šachů : hrají s nejhlubší vážností a neprojevují přitom nejmenší náchylnost k smíchu. Je pozoruhodné, že právě čistě fyziologický akt .smíchu je vlastní výhradně člověku, kdežto smysluplná funkce : hraní je společná člověku i zvířatům. Aristotelovské animal ridens označuje člověka v protikladu k zvířeti ještě výrazněji než homo sapiens.
Co platí o smíchu, platí i o komičnu. Komično spadá pod pojem : nevážnosti a je jistým způsobem spojeno se smíchem: vyvolává ; smích. Ale jeho souvislost s hrou je podružná. Hra sama o sobě není komická, ani pro hráče, ani pro diváka. Mláďata a malé děti .jsou; někdy při hře komické, ale honící se dospělí psi už komičtí nejsou, nebo jen zřídka. Jestliže nám nějaká fraška nebo veselo-:: hra připadá komická, pak to není způsobeno samotným faktem m'y^ nýbrž jejím myšlenkovým obsahem. Komickou a smích : vzbuzující mimiku klauna můžeme nazvat hrou jen v širším smyslu.
Komično těsně souvisí s bláznovstvím. Ale hra není bláznivá, v Leží mimo protiklad moudrost — bláznovství. Přesto i pojem bláznovství musel posloužit, aby byla vyjádřena velká rozdílnost životních ladem. V jazykové zvyklosti pozdního středověku se slovní dvojice folie el sens dosti dobře kryje s naším rozlišováním lira — vážnost.
.■Všechny výrazy ze skupiny volně souvisících pojmů, k níž . .patří hra, smích, zábava, žert, komično a bláznovství, mají to ■..společné, že se — stejně jako u hry — jejich pojem nedá z ničeho
13
odvodit. Jejich ratio tkví v obzvlášť hluboko vrstvě naší duchovni bytosti.
Čím více se snažíme vymezit pojem hry vzhledem k jiným, zdánlivě příbuzným formám života, tím více vychází najevo její dalekosáhlá samostatnost. A v takovém vyčleňování hry z oblasti velkých kategoriálních protikladů můžeme pokračovat. Hra leží mimo disjunkci moudrost -~ bláznovství, leží však také mimo protiklad pravdy a nepravdy i dobra a zla. Ačkoli hraní je činnost duchovní, není v něm samém obsažena žádná morální funkce, ani ctnost, ani hřích.
Když tedy není možno uvádět hru do přímé spojitosti ani s pravdivostí, ani s dobrem, leží tedy snad v oblasti estetična i Tady náš soud kolísá. Hra sama o sobě není krásná, má však sklon přibírat nejrůznější prvky krásy. Na primitivnější formy hry se od počátku připíná radost a. půvab. Krása lidského těla v pohybu dosahuje ve hře nejvyššího výrazu. Ye svých vyvinutějších formách je hra protkána rytmem a harmonií, těmito nejuslechtilej-šíini dary estetického vnímání, které jsou dány člověku. Hru spojují s krásou mnohostranná a těsná pouta.
Formální znaky hry
Platí tedy. že při hře máme co dělat s tako'vou funkcí živé bytosti, kterou není možno zcela určit ani biologicky, ani logicky. Je pozoruhodné, že jmjcni hry zítslává trvale šíranou všech oslniv trh forem myšleni, jimiž můžeme vyjádřit strukturu duševního a společenského života. Musíme se tedy prozatím omezit na to, že popíšeme hlavní charakteristické rysy hry.
Zde nám prospěje to. že naše téma, souvislost hry a kultury, nám dovoluje, že nemusíme pojednávat o všech existujících formách hry. Můžeme se omezit hlavně na hry společenské povahy. Ohceine-li, můžeme je nazvat vyššími formami hry. Lze je popsat snadněji než-primární hry kojenců a mláďat, protože jsou svým utvářením vyvinutější a členitější a vyznačují se rozmanitějšími a zřetelnějšími charakteristickými znaky, kdežto při definováni primitivní hry narážíme téměř bezprostředně na neodvoditelnou kvalitu hraní,1 kterou podle našeho názoru není možno analyzovat. Budeme mluvit o zápasech a závodech, o podívaných a představeních, ojtáncíeh a hudbě, o maškarádě a turnaji. Z charakteristických znaků, které při tom vypočteme, mají některé vztah ke hře obecně, jiné platí pouze pro společenskou formu hry.
Každá lira: je nejdříve a především svobodným jednáním. Hra na rozkaz přestává .být hrou. Může bvt nanejvýš nařízenou rc-: ■ II ' "
■■produkcí hry. Již tímto rysem svobody se hra vymyká z přírodního procesu. Připíná se k němu a zdobí ho jako krásný šat. Svobodě tu ovšem musíme rozumět v širším smyslu, při kterém zůstává problém determinismu nedotčen. Mohli bychom ovšem říci: Tato svoboda neexistuje pro mládě a dítě; ty si musí hrát, protože jim to jejich instinkt poručil a protože lira slouží k rozvoji jejich tělesných a duševních sil. Zavedením pojmu instinkt se však jen schováváme za jakési X, a kdybychom od počátku počítali s přcdpoldádnnon užitečností hry, dopustili bychom se -chyby pef-ilio principu. Dítě a zvíře si hrají, protože z toho mají potěšení, a v tom je právě jejich svoboda.
Ať jo tomu jakkoli, pro dospělého a odpovědného člověka je •hra funkcí, kterou by docela dobře mohl pominout. Hra je nadbytečná. Její potřeba se pociťuje naléhavě jen tehdy, jestliže vychází z potěšení, které hra působí. Hru je možno kdykoli přerušit nebo jí úplně zanechat. Není uložena fyzickou nutností a ještě méně mravní povinností. Hra není úkol. Člověk si hraje, když má ,.volno". Teprve druhotně, tím, že se hra stává kulturní funkcí, objevují se v souvislosti s ní pojmy nutnosti, úkolu a povinnosti.
■ Tím tedy máme první základní znak hry: je svobodná; hra je svoboda. S tím přímo souvisí druhý charakteristický znak. .;• Hra není „obyčejný" neho „vlasluí" Uvol. Spíše je vystoupením z takového života, do dočasné sféry aktivity s vlastní tendencí. Už malé dítě přesně ví. že In dělá ..jen tak", že to všechno je „jenom z legrace". Jak hluboko tkví toto povědomí v dětské duši, ukáže zvlášť přesvědčivě tento případ, o němž mi kdysi .vyprávěl otec jednoho dítěte: našel svého čtyřletého synka, jak sedí v čele řady židlí a hraje si „na- vláček". Políbil chlapce, ale len mu řekl: „Tati, lokomotivě nesmíš dávat pusu, to by si vagóny myslely, že to není doopravdy." V onom ..jenom hra" jc obsaženo vědomí méněcennosti, pocit ..žertu" proti tomu, co je myšleno „vážně" a co se zdá primární. Upozornili jsme už na to. že vědomí pouhé hry vůbec nevylučuje, aby se takové „jenom hraní" nebralo s nej větší vážností, dokonce i se zanícením, které přejde v nadšení a na čas úplně zruší označení „jenom". Kterákoli hra může hrajícího kdykoli plně upoutat. Protiklad hra — vážnost zůstává stále proměnlivý. Méněcennost hry má hranice v nadhodnocení vážnosti. Hra se obrací ve vážnost a vážnost ve hru. '-Hra-může dostoupit, až do výšin krásy- a posvätnosti a zanechat vážnost daleko pod sebou. Tyto obtížné otázky přijdou na řadu, až se budeme podrobněji zabývat poměrem hry k posvátným úkonům.
Prozatím jde o to. abychom určili formální znaky, které pri- j* sluší aktivitě nazývané lira. Všichni badatelé zdůrazňují neza- f intcresovaný charakter hry. Toto „něco", co není „obyčejným |, životem", slojí mimo -proces bezprostředního nepohojováni nezbyt- l, tiých potřeb a. žádostí, dokonce tento proces přerušuje. Vsouvá se ¥ do něho jako dočasné jednání. To probíhá samo v sobě a vyko- f;: nává se pro uspokojení, které spočívá vc vykonávání samotném. Tak se nám aspoň jeví hra sama o sobě a v první instanci: jako |ť intermezzo v každodenním životě, jako činnost uskutečňovaná 1 v době oddechu a pro oddech. Ale právě tím, že je to změna, \. která se pravidelně opakuje, stává se doprovodem, doplňkem | a přímo součástí běžného života. Zkrášluje život, doplňuje ho | a tím se stává nezbytnou; je nezbytná pro jednotlivce jako bio- J logická funkce, je nezbytná i pro společnost vzhledem, k smyslu, f který je v ní obsažen, vzhledem k svému významu, své projevové | hodnotě a duchovním a sociálním vazbám, které vytváří: | zkrátka jako kulturní funkce. Uspokojuje ideály projevu a sou- | žití. Má své místo v oblasti, která leží nad oblastí čistě biologie- | kého procesu vyživování, rozmnožování a sebezáchovy. Tímto í tvrzením se zdánlivě ocitáme v rozporu se skutečností, že v životě ŕ zvířat mají hry v době páření velkou úlohu. Eylo by však ne- | smyslné, kdybychom ptačímu zpěvu, tokání a nadýmání vyká- ;Y zali místo mimo čistě biologickou sféru, stejně jako hře lidské 'i f Lidská hra však v každém případě patří vc všech svých vyšších \ formách, v nichž něco znamená nebo něco oslavuje, do oblasti i slavností a kultu — tedy do oblasti posvátné. f Neztrácí však hra znak nezainteresovanosti tím, že je nezbytná \ a že slouží kultuře, nebo lépe, že se sama stává kulturou % Nikoli, l protože cíle, kterým, slouží, leží mimo okruh přímých hmotných zá-1 jmií nebo individuálního uspokojování nezbytných životních potřeb. f Jako posvátný úkon může lira sloužit dobru skupiny, avšak ji-1; ným způsobem a jinými prostředky, než jsou ty, které směřují:! bezprostředně k dosažení životních potřeb.
Hra se odlišuje od obyčejného života místem a trváním, U za- j vhnosl a oltraničenost, je jejím, třetím znakem. ..Odehrává" sel uvnitř určitých časových a prostorových hranic. Má svůj proběh jí a smysl v sobě samé.
To je tedy nový a pozitivní prvek liry. Hra začne, a v určitém i; okamžiku skončí, „Odehraje se." Dokud probíhá, vládne pohyb, vzestup a pokles, změna, určité pořadí, spojování a oddělování. S časovým ohraničením však bezprostředně souvisí i další pozoruhodný charakteristický znak. Hra ihned nabývá pevné po-doby jako kulturní forma. Když se jednou odehrála, zůstává vo 16
vzpomínce jako duchovní výtvor nebo jako duchovní poklad, je předávána tradicí a může so kdykoli opakovat, ať už ihned po skončení — jako třeba dětská hra, partie vrhcábň, běli o závod — nebo po dlouhé přestávce. Tato možnost opakování je jednou z nejpodslatnéjších vlastností hry. Neplatí jen o hře jako celku, nýbrž i o její vnitřní výstavbě. Téměř ve všech vývojově vyšších formách hry tvoří prvky opakování, refrénu, změny v pořadí něco jako osnovu a útek.
Ještě nápadnější než časové ohraničení hry je její ohraničení prostorové. Každá hra probíhá uvnitř svého hracího prostoru, svého hřiště, které bylo předem vytyčeno materiálně nebo jen ideálně, úmyslně nebo jaksi samozřejmě. Stejně jako po formální stránce není rozdíl mezi hrou a posvátným úkonem, tj. stejně ■jako posvátný úkon probíhá v týchž formách jako hra, tak ani posvátné místo nelze rozlišit od místa pro hru. Aréna, hrací stůl, kouzelný kruh, chrám, jeviště, filmové plátno, soudní dvůr, to všechno jsou svou formou a funkcí místa pro hru, tj. posvěcená půda, oddělené, oplocené, posvátné území, ve kterém platí zvláštní, vlastní pravidla. Jsou to dočasné světy uvnitř obyčejného světa, které slouží k tomu, aby v nich probíhal nějaký v sobě uzavřený děj.
Uvnitř hracího prostoru panuje specifický a bezpodmínečný řád. Zde tedy poznáváme další, ještě pozitivnější rys hry. Hra vytváří rád, hraje rád. Do nedokonalého světa a zmateného života vnáší dočasně omezenou dokonalost. Hra vyžaduje bezpodmínečný rád. Nejmenší odchylka od řádu hru kazí, zbavuje ji jejího charakteru a znehodnocuje ji. Toto vnitřní sepětí s pojmem řádu snad způsobuje, že hra, jak jsme se již letmo zmínili, leží z valné části uvnitř estetické oblasti. Hra, řekli jsme, má jistý sklon ke kráse. Estetický činitel je snad totožný s nutkáním vytvářet formu podle určitého řádu, která oživuje hru ve všech jejích podobách. Slova, kterými můžeme pojmenovávat prvky hry j patří z největší části do oblasti estéti čna. Jsou to slova, jimiž označujeme i účinky krásy: napětí, rovnováha, vyváženost, střídání, kontrast, variace, spojování a odlučo vání, rozkládání.//ra spojuje a rozlučuje. U poutává.Přitahuje, to znamená: okouzluje. Je .proniknuta oběma nejušlechtilejšími vlastnostmi, které člověk dokazená věcech vnímat a vyjádiit: je naplněna rytmem a harmonií.
Mezi výrazy, které můžeme použít v souvislosti s hrou, jsme uvedli i napětí. Prvek napětí v sobi dokonce obráží mimořádně důležitou roli. Napětí znamená nejistotu, naději. Je to snaha o uvolnění. Při určitém napětí se musí něco „podařit". Tento prvek je přítomen už tehdy, když kojenec natahuje po něčem ručku, když 1 '      J      1 MASARYKOVA irKlYEUtfTAfo.
Fiifuitt.t sociálních rtuilii Jorlova 10 .602 0« BRNO
si kotě hraje 9 cívkou nití, když děvčátko vyhazuje a chytá mfĎ.Í' Ovládá hry zručnosti a hry důvtipu, které hraje jednotlivec, f stejně jako sldádaeí hry, sestavování mozaiky, pasiáas a střílení# do terče, a nabývá významu tou měrou, jakou hra dostává eha-:|: rakter soutěžení. Ve hře v kostky nebo ve sportovním utkání; dosahuje nejvyššího stupně. Právě tento prvek napětí uděluje ife hře, která je sama o sobě mimo dobro a zlo, jistý etický obsah, m Napětí podrobuje zkoušce hráčovy schopnosti: jeho tělesnou sílu, f; vytrvalost, důvtip, odvahu, schopnost vydržet, a zároveň jeho|| síly duševní, neboť při veškerém úsilí o vítězství ve hře musí P zachovat předepsané hranice dovoleného.
Pravidla hry fj;
Kvality řádu a napětí, které jsou hře vlastní, nás vedou k úvaze£ o pravidlech hry. Každá hra má svá vlastni pravidla. Ta určují, co má platit uvnitř dočasného světa, který hra vyčlenila. Pru-!:; vidla hry jsou bezpodmínečně závazná a nepřipouštějí pochyb-: nosti. Kekl to při jakési příležitosti Paul Valéry a je to myšlenka! neobyčejného dosahu: Vůči pravidlům hry není možný skepti-: cismus. Základna, kterou určují, je dána neotřesitelně. Jakmile^ jsou pravidla překročena, svět hry se zhroutí. To je konec hry.| Píšťalka rozhodčího přeruší kouzlo a na okamžik obnoví opětf „obyčejný" svět.
Hráč, který jedná proti pravidlům nebo se jimi neřídí, kazí t hru. Kazit hru je něco docela jiného než hrát falešně. Falešný* hráč předstírá, že hraje hru, a zdánlivě uznává čarovný kruhy liry. Hráčská společnost mu jeho hříchy odpouští snadněji než tomu, kdo kazí hru, protože ten rozbíjí sám její svět. Tím, že st vymyká hře, odhaluje relativnost a křehkost světa hry, do lete-; róho se s ostatními na nějaký čas uzavřel. Bere hře iluzi, itthisiop doslovně: velnávání — smysluplné slovo! Proto musí býl. odstraněn, neboť ohrožuje hráčské společenství v samém základu.* Postava toho,;; kdo kazí hru, vystoupí nejzřetelněji, když hraji f mladí hoši. Jejich, malá společnost se neptá, zda ten, kdo kaz': hru, odpadl proto, že se neodvážil hrát s sebou, nebo jaroto, žť: hrát nesměl, neuznává, že někdo něco nesmí, a označuje to z/ nedostatek odvahy. Problém poslušnosti a svědomí pro ně zora vidla nesahá dále než strach z trestu. Kdo kazí liru, ničí kouzehij; svět, jaroto j e I zbabělcem a je ze hry vyloučen. I ve světě vysokj-1 vážnosti na tom byli falešní hráči, pokrytci a podvodníci vždj lépe než ti, kdo kazili hru: odpadlíci, kacíři, novátori a ti, kteí bvli zajatci, svého svědomí.
18 ■■■
Může se však stát, že tito rušitelé hry vytvoří pak sami zase nové společenství a novými pravidly hry. Právě ten, jímž společnost opovrhuje, buřič, člen tajných spolků, kacíř, je mimořádně silný v skupinových útvarech a má přitom téměř vždy ve vysokém stupni hráčský charakter.
Společnost hráčů má obecný sklon existoval; dále i potom, kdy hra skončila. Každá hra na tichou postu nebo partie bridže ovšem nevědo k založení klubu. Ale jjocit být spolu v jakémsi výjimeč-
■ -ném postavení, společně se odlišovat od jiných a vymanit se
z obecných norem si uchovává své kouzlo i po skončeni jednotlivé : hry. Klub patří ke hře jako klobouk k hlavě. Bylo by příliš laciné, • kdybychom za hráčské společenství chtěli rovnou prohlásit všechno, co se v etnografii nazývá frátrie, věková třída nebo klub mužů, budeme se však vždy znovu přesvědčovat o tom, jak ob-■■■ tížné je zachovávat jiřesné dělítko mezi trvalými společenskými útvary, především ve starověkých kulturách s jejich nanejvýš závažným, slavnostním a téměř posvátným zaměřením, a. mezi oblastí liry.
■ ■.■Zvláštní svět hry
Výjimečné a zvláštní postavení hry se charakteristickým způsobem jjrojevuje v tom, že se hra s takovou oblibou obklojraje tajemstvím. Už malé děti zvyšují jmvab hry tím, že si z ní udělají malé tajemství. To je něco jen jiro nás, ne pro ostatní. Co ti ostatní tam venku dělají, na tom nám teď na nějakou dobu nezáleží; V oblasti hry neplatí zákony a zvyky obyčejného života. My „jsme" a „děláme" „něco jiného". Takové dočasné zrušení
■ „obyčejného života" je j>lně vytvořeno už v dětství, avšak stejně zřetelně je nacházíme ve velkých kultovních hrách přírodních národů. Při velice iniciační slavnosti, kdy jsou mladíci přijímáni do-společenství mužii, se ocitají mimo obvyklý zákon a běžná pravidla nejen oni; v celém kmeni utichnou sváry. Všechny činy odplaty jsou dočasně zastaveny. I ve vyspělých kulturách mů-
* žerné inalézt četné stopy toho, že po dobu velkých posvátných her dočasně ustane obvyklý život společnosti. Sem patří vše, co je příbuzné saturnáliím a karnevalovým obyčejům, I u nás byla v dřívějších dobách s jejich hrubšími soukromými mravy, výraznými stavovskými výsadami a dobromyslnější policií známa
■ saturnská volnost mladých lidí kmene pod názvem „Studenton-Btréiche" (studentské šprýmy). Na anglických universitách žije v jisté formě dále jako „ragging", což podle slovníku je „an ex-iensivé display of noistj disorderly conduct, carried out in defiance.
V.)
ofaalhority and disciplině" (rozsáhlejší okázalé projevy hlučného výtržnjckcho chování, nesené vzdorem k autorite a disciplíně).
Odlišnost a tajenmost hry se nejzřetelněji projevuje maskováním. V něm je „neobyěejnost" hry úplná. Převlečený nebo maskovaný člověk „hraje" jinou bytost. „Je" jinou bytostí. So vším. eo se nazývá maska a přestrojení, je neodhičitelně spjat dětský strach, nevázané veselí, posvátný obřad a mystická fantazie.
Podle formy ledy můžeme hrou souhrnně nazvat svobodné jednání, které je míněno „jen lak" a slojí mimo obyčejný život, ale kleré přešlo muže hráče plně zaujmout, k němuž se dále nepřvpiná žádni} materiální zájem a jímž se nedosahuje žádného užitku, které se usknleôňnje ve zvlášť určeném čase a ve zvláM určeném prostoru, kleré probíhá řádně podle určitých pravidel a vyvolává v život společenské skupiny, které se rády obklopují tajemstvím nebo které se vymaňují z obyčejného světa Um, Se, se přestrojují za. jiné.
Hra jako zápas a představování
Funkce hry v jejích vyšších formách, o které nám tu jde, se dá odvodit 7. nej větší části přímo ze dvou hlavních aspektů. Hraje zápasem o něco, nebo představováním něčeho. Obě tyto funkce se mohou též sloučit, takže hra pak „představuje" zápas o něco, nebo je, soutěží o to, kdo utni něco nejlépe reprodukovat.
Představení může spočívat třeba jen v tom, že se divákům předvádí neon, co je dáno jako přírodní fakt. Páv a krocan vystavují pohledu svých družek své nádherné opeření; ale v tom už je moment předvádění něčeho neobyčejného, zcela zvláštního, co má vzbudit obdiv. Jestliže pták přítmu dělá taneční krůčky, pak už je to představení, které vystupuje z obvyklé skutečnosti a přenáší ji do vyššího řádu. Nevíme, co «c při tom ve zvířeti děje. U dítěte je v tukovém předvádění obsaženo již velmi mnoho zobrazování. Dítě napodobuje něco jiného, představuje něco Imisnějšího, vznešenějšího nebo nebezpečnějšího, než čím je samo-v běžném životě. Stává se princem, otcem, zlou čarodějnicí nebo tygrem. Přitom se do toho tak vciťuje, že si skoro myslí, že „tím je", aniž však docela ztratí povědomí „obyčejné skutečnosti". Jeho představování je fiktivní realizací, zobrazením, tj. předváděním nebo vyjadřováním obrazem.
Přejdeme-li od dětské hry k posvátným kultovním obřadům archaických1 kultur, poznáme, že ve srovnání s dětskou hrou je •tu „ve liře" navíc duchovní prvek, který se dá jen velmi těžko přesně popsat. Posvátný obřad, je něčím více než fiktivní realizací, je více než realizací svmbolickou, je realizací mystickou. 20
V ní jé přítomno něco, co nelze vidět ani vyjádřit a eo přejímá krásnou, příznačnou, posvátnou formu. Účastníci kultu jsou přesvědčeni, že se jejich konáním dosahuje jistého blaha a žc se jím uskutečňuje vyšší řád, než ve kterém běžně žijí. Přesto má realizace představováním i nadále v každém směru formální znaky •.•hry. Je hrána, provozuje se uvnitř věcně vymezeného hracího prostoru jako slavnost, tj. radostně a svobodně. Je pro ni ohraničen zvláštní, dočasně platný svět. Když hra skončí, její účinek nezmizí; svým leskem ozařuje obyčejný svět tam venku a skupině, která, slavnost slavila, zajišťuje bezpečnost, pořádek a blahobyt až do doby, kdy znovu nastane čas posvátných her.
Příklady pro to můžeme snést z celého světa. Podle staročínskeho učení je účelom tance a hudby udržovat svět v jeho kolejích a podmaňovat si přírodu ve prospěch člověka. Na soutěžích •pořádaných v jednotlivých ročních obdobích závisí úspěšný průběh roku. Kdyby se taková shromáždění nekonala, úroda by nedozrála.2
Posvátný obřad je dromenon, tj. to, co se koná. To, co se předvádí, je drama, tj. jednání, ať už se uskutečňuje formou představení nebo zápasu. Předvádí kosmické dění, ale nikoli jen tím, ■žc ho reprezentuje, nýbrž tím, že se s ním identifikuje; opakuje to, co se stalo. Knlt vyvolává účinek, jejž obřad obrazně předvádí. Jeho funkcí však není pouhé napodobení, nýbrž podílení se nebo spoluúčast.3 Je to „hdping Ihc aelion ovi"* {napomáhání akci).
Pro vědu o kultuře není podstatné, jak psychologie pojímá proces, který se v těchto jevech projevuje. Psychologie označí potřebu, která vede k. takovému předvádění, nejspíše prostě za „idcntification compensatricc" nebo za „reprezentativní činnost, vzhledem k tomu, žc skutečná činnost, zaměřená k cíli, je nemožná".5 Pro vědu o kultuře je důležité porozumět tomu, co taková zobrazování znamenají v duchovním životě národů,!pro něž má toto převádění zážitků do forem dramatického života svou hodnotu.
Dotýkáme se tu základních otázek vědy o náboženství, otázky po.podstatě kultu, obřadu a mystéria. Celá staroindická obětní služba védu spočívá na myšlence, že kultovní činnost — ať už jde o obětování, soutěžení nebo předvádění — tím, že v rituálu představuje, reprodukuje nebo zobrazuje určitou žádoucí kosmickou událost, nutí bohy, aby tuto událost opravdu uskutečnili. Pro antický svět popsala tyto souvislosti, počínajíc bojovými tanci Kuretň na Krétě, přesvědčivě J. E. Harrisonova, v knize Themis, A Study of Ihc Sociál Origivs of G r cek Religion. M v se tu
21
nebudeme zabývat všemi náboženskými otázkami, ktoré z tématu vyplývají, a všimneme si podrobněji jen herního charakteru archaických kultovních obřadů.
Hra a kult
Kult je tedy předváděním, dramatickým predstavením, zobrazením, zastupující realizací. V náboženských slavnostech, které se opakují podle ročních období, oslavuje společnost volkó události koloběhu, přírody posvátnými obřady. V nich se předvádí střídání ročních dob dramatickým a fantazií bohatě přetvořeným představováním východu a západu souhvězdí, růstu a zrání polních plodin, narození, života a smrti člověka i zvířete. Lidstvo hraje, jak to vyjádřil Leo Frobenius, přírodní řád tak, jak si ho uvědomilo.0 V dalekém pravěku, domnívá se Frobenius, si lidstvo nejprve uvědomovalo jevy rostlinného a zvířecího světa, a potom postupně dospělo lt chápání časového a prostorového řádu, měsíčních a ročních období, pohybu slunce. A pak vyjádřilo celý tento řád jsoucna posvátnou hrou. V této hře a touto hrou znovu realizuje zobrazované události a pomáhá udržovat vesmírný řád. Ale taková hra znamená ještě něco víc. Ve formách této kultovní lny se totiž obráží i řád oné společnosti samé, zařízení její primitivní státní formy. Král je sluncem, království je zobrazením slunečního běhu. Po celý svůj život král hraje „slunce" a nakonec i osudem slunce hyne: jeho vlastní lid ho rituální formou zbaví života.
Otázku, jak dalece lze toto vysvětlení rituální kraiovraždy a celé pojetí,.které s tím souvisí, považovat za prokázané, můžeme přenechat jiným. Nás tu zajímá otázka, jak si máme vysvětlit vznik takového obrazného vyjádření primitivního chápání přírody. Jak probíhá onen proces, který začíná nevyjádřenou zkušeností kosmických dějů a vyústí v přetvoření těchto skutečností v c hru '!■
Frobenius právem odmítá příliš laciné vysvětlení, které by se chtělo spokojit s tím, že si vytvoří pojem „pudu hravosti'"5 jako jakéhosi vrozeného instinktu..7 „Instinkty," říká, „jsou výplodem bezmocnosti pochopit smysl skutečnosti." Stejně důrazně a s ještě lepšími argumenty se obrací proti sklonu minulého období, hledat vysvětlení každého kulturního pokroku v nějakém „proč?", „zájakým účelem?", „z jakých důvodů?", jež se jako pohnutka podstrkovalo každé kulturně tvořivé spoločnosti. „Nejhoršf tyranie kauzality", zastaralá představa užitkovosti, nazývá Frobenius takové stanovisko.8 22
Frobeniova představa o tom, jaký duchovní proces tu probíhal, vychází z tohoto: Zážitek života a přírod}', který ještě ne-: dospěl k vyjádření, se u pravěkého člověka projevuje pocitem : .„uchvácení". Schopnost něco utvářet vyrůstá v lidu stejně jako I u dítěte a u každého tvořivého člověka z uchvácení." Lidstvo je
■ ^uchváceno projevováním osudu... Skutečnost přírodního rytmu : vznikání a zanikání ovládla mysl lidí a to se nezbytně obrazilo \ v jejich jednání".10 Podle Frobenia tu tedy máme co dělat ; b nutným duchovním procesem proměny. Ve stavu uchvácení se [ pocit přírody reflexně zesiluje až k jakési poetické koncepci,
k umělecké formě. To je asi nejlepší slovní přiblížení procesu tvůrčí fantazie, k němuž lze dospět; vysvětlením je ovšem nazvat nemůžeme. Cesta, která vede od estetického nebo mystického,
\ v každém případě alogického zažitím kosmického rádu k posvátné kultovní hře, zůstává stejně temná jako dřív.
Ve formulaci tohoto velkého vědce "postrádáme bližší určení toho, co rozumí hraním onoho posvátného obsahu. Frobenius
: opětovně používá o kultovním předváděni slova hra,ní9 ale neod-
■ povídá blíže na otázku, co vlastně hraním myslí. Můžeme se do-: konce ptát, zda se mu do jeho myšlení přeci jen nevloudila představa účelu, kterou tak odmítal a která so s kvalitou hry příliš neshoduje. Hra podle Frobeniova výkladu přece slouží k tomu, aby kosmické dění zpřítomnila, předvedla, doprovázela a reali-
; zovala. Neodolatelně se tu vtírá jakýsi quasiracionální moment. Hra a. zobrazování mají pro Frobenia vždy svůj účel v tom, že vyjadřují něco jiného, totiž pocit jakéhosi kosmického uchvácení. Skutečnost, že tato dramatizace je hrána, má pro něho, jak se i zdá, druhotný význam. Teoreticky by mohla být vyjádřena i ji-; ným způsobem. Podle našeho mínění je naopak důležitá právě ta skutečnost, že jde o hru. Tato hra není svou podstatou ničím jiným než vyšší formou dětské nebo dokonce zvířecí hry, které jsou jí zásadně rovnocenné. Obě tyto formy hry můžeme ovšem stěží odvozovat od nějakého kosmického uchvácení, nějakého zážitku světového řádu, zážitku, který zápasí o výraz. Takové vy-;  světlení by přinejmenším asi nemělo příliš rozumný smysl. Detská i   hra'má samou svou podstatou formu hry, a to hry v nej čistší '. podobě.
Zdá se nám, že proces vedoucí od uchvácení „životem a pff-[   rodou" k zpodobení tohoto pocitu posvátnou hrou je možno ;■  -vyjádřit poněkud jinými slovy, než to učinil Frobenius, Tím snad í   nechceme podávat vysvětlení pro něco, co je ve skutečnosti nezjistitelné, nýbrž pouze naznačit možnost skutečného průběhu. Pravěká společnost si hraje tak, jako si hrají děti a zvířata. Tato
23
hra je od samého počátku naplněna prvky, které jsou pro hru, charakteristické: je plna řádu, napětí, pohybu, slavnostnosti a nadšení. Teprve v pozdější fázi společnosti se s hrou spojuje představa, že hra něco vyjadřuje: nějakou představu života. To, co dříve bylo hrou beze slov, nabývá nyní básnické formy. Formou a funkcí hry, která je samostatnou kvalitou, nabývá pocit sounáležitosti člověka s kosmem svého prvního, nejvyššího a nej-posvátnějšího výrazu. Stále více a více proniká do hry význam posvátného jednání. Kult se narouboval na hru, ale hra. sama; byla prvotní.
Posvátná vá.žnost ve hře
Pohybujeme se tu v oblastech, do nichž stěží pronikneme poznávacími prostředky psychologie i teorií poznávací schopnosti samé. Otázky, které tu vyvstávají, se dotýkají nejhlubšího základu našeho vědomí. Kult je nejvyšsí a nej posvátnější vážností. Může být přesto zároveň hrou ? Od počátku bylo nesporné, že každá hra, ať už hra dětí, nebo hra dospělých, může probíhat1 v nejhlubší vážnosti. Může to však jít tak daleko, že s posvátným uchvácením sakrálního aktu může být stále ještě spojována kvalita hry? Při svých úvahách tu více nebo méně narážíme na ' strnulost našich pojmů. Jsme zvyklí považovat protiklad hry a vážnosti za absolutní. Všechno však nasvědčuje tomu, že tento , protiklad nemá hluboké základy.
Uvažme na okamžik tuto stupňovitou řadu: Dítě si hraje s do- ' konalou — plným právem možno říci svatou — vážností. Ale . hraje si a ví, že si hraje. Sportovec hraje s plně zaujatou vážností a s odvahou pramenící z nadšení. Hraje a ví, že hraje. Herec splývá se svou rolí. Přesto hraje a je si vědom toho, že hraje. Hráč na housle prožívá svaté vzrušení, ocitá se ve světě, který ]« mimo a nad světem obyčejným, a přece jeho činnost zůstává hrou. " I nejvznešenější konání si může podržet charakter hry. Můžeme však v této linii pokračovat až ke kultovním obřadům a tvrdit, že i kněz, vykonávající obětní rituál, je člověkem hrajícím? Kdo : to připustí ;u jednoho jediného náboženství, připouští to u všech. ' Pojmy obřad, magie, liturgie, svátost a mystérium by se pak ; daly zahrnout do rozsahu pojmu lira. Musíme tu však dbát, ' abychom nepřepjali vnitřní soudržnost pojmu hra. Kdybychom tento pojeni přespříliš rozšířili, dospěli bychom k pouhé hře se slovy. Domnívám se však, že tomuto nebezpečí nepropadneme, ' označíme-li posvátný obřad za hru. Svou formou jí je v každém směru a svou podstatou potud, pokud přenáší účastníky do ji- :
24 :■
nélio světa. Pro Platona byla tato identita hry a posvátného aktu dána bez výhrady. Neostýchal se řadit posvátné věci do kategorie hry. „Musíme chovat vážnost k tomu co je vážné,"11 'říká,-„a je to Bůh, kdo je hoden veškeré blažené vážnosti. Člověk však je utvářen k tomu, aby byl hračkou Boha, a to je na něm opravdu to nejlepší. A tak musí každý, muž stejně jako žena, ■žít svůj život tímto způsobem a v nejkrásnějších hrách, smýšleje právě opačně než nyní". „Považují válku," pokračuje Plato, „za vážnou věc... Za války však neexistuje hra, která stojí za zmínku, ani významnější vzdělávání,12 což prcce považujeme za něco, co zasluhuje nej větší vážnosti. Mírový život tedy musí ■každý strávit co možná nejlépe. Jaký je správný způsob ? Život musí být prožit ve hře, je třeba hrát jisté hry, obětovat, zpívat a tančit a tak naladit bohy milostivě, aby bylo možno ubránit sc nepřátelům a porazit je v boji.""
V tomto platónském ztotožnění hry a posvätnosti není posvátné sníženo tím, že je nazýváno hrou, nýbrž hra je vyzdvižena tím, žeplatnost tohoto pojmu dosahuje až do nejvyšších oblastí ducha, Ná začátku jsme řekli, že hra existovala před jakoukoli kulturou. V určitém smyslu zůstává i nad kulturou nebo alespoň jo na. ní nezávislá,. Člověk si hraje jako dítě pro potěšení a osvěžení a tato hra je pod úrovní vážného života. Může si však hrát i nad touto úrovní: to jsou hry Itrásy a posvätnosti.
Z tohoto hlediska je pak možno trochu blíže určit vnitřní souvislost mezi kultem a hrou. Rozsáhlá podobnost forem obřadu a hry se tím dostává do jasnějšího světla a otázka, jak dalece každý sakrální akt spadá do oblasti hry, zůstává na denním pořádku.
Z formálních znaků hry bylo nejdůležitější to, že jde o činnost prostorově vydělenou z všedního života. Nějaký uzavřený prostor je hmotně nebo pomyslně oddělen, vyjmut z běžného prostředí. Tam uvnitř probíhá hra, tam platí její pravidla. Vymezeni ■nějakého posvěceného místa je i nejdůležitějším znakem jakéhokoli posvátného aktu. Požadavek takového oddělení je v kultu, počítaje v to i magii a právnictví, něčím daleko více než jen záležitostí prostorovou a časovou. Téměř všechny zvyky při svěcení a zasvěcování přivádějí vykonavatele i zasvěcované osoby do situací umělého oddělení a vydělení, Všude, kde jde o slďádání slibu, o přijetí do řádu nebo bratrstva, o spřísežence a tajný spolek, je vždy takové ohraničení tím či oním způsobem ve hře a jenom v něm to všechno platí. Kouzelník, prorok, obět-ník:začíná tím, že kolem sebe vymezí posvěcený prostor. Svátost a mystérium předpokládají posvěcené místo.
Co do formy je stejné, je-li prostor oddělen k posvátnému účelu nebo k čisté liře. Závodní dráha, teimisový kurt, na dláždění nakreslené pole pro dětskou hru nebe—peklo—ráj, či šachovnice se formálně neodlišují od chrámu nebo kouzelného kruhu. Nápadná vzájemná podobnost světících obřadů na celém světě ukazuje, že tyto obyčeje vycházejí ze zcela původního a základního rysu lidského ducha. Většinou se tato všeobecná stejnost kulturních forem vyvozuje z logické příčiny; potřeba ohraničení a vydělení se totiž vysvětluje starostí o to, aby posvěcena osoba byla uchráněna Škodlivých vnějších vlivů, neboť je ve svém posvěceném stavu obzvlášť ohrožená i obzvlášť ohrožující. Tím se tedy klade na začátek zmíněného kulturního procesu rozumová úvaha, a užitkový záměr; to však je utilitární výklad, před nímž varoval Frobenius. Tím samozřejmě neupadáme do představy o lstivých knězích, kteří vymyslili náboženství, avšak něco z připisování racionalistických motivů v uvedeném pojetí přesto zůstává,. Jestliže naproti tomu přijmeme bytostnou a původní totožnost hry a obřadu a tak uznáme, že posvěcená místa jsou v podstatě prostorem pro hru, pak se zavádějící otázka „k čemu", „proč" vůbec nevynoří.
Jestliže se tedy ukázalo, že formálně téměř nelze posvátný akt odlišit od hry, pak vzniká otázka, zda shoda mezi kultem a hrou nesahá, dále než jen k čistě formální stránce. Je s podivem, že věda o náboženství a etnografie si důrazněji nekladou otázku, nakolik se při posvátných úkonech, probíhajících formou hry, zároveň uplatňuje i postoj a nálada hry. Ani Frobenius si, pokud vím, tuto otázku nepoložil. Co o tom mohu říci, jsou jen jednotlivé poznámky, k nimž jsem došel z nahodilých, zpráv.
Rozumí se samo sebou, že duchovní postoj, s nímž společnost prožívá a pojímá své posvátné obřady, je v prvé řadě postojem hluboké a posvátné vážnosti. Budiž však znovu zdůrazněno: i ryzí a spontánní herní postoj může být hluboce vážný. Člověk se může oddat hře celou svou bytostí. Vědomí, že jde „jenom
0 hru", může být úplně zatlačeno do pozadí. Radost, která je neodlu či tělně spjata s hrou, se proměňuje nejen v napětí, nýbrž
1 v povznesení. Nálada hry má dva póly: nevázanost a uchvácení.
Nálada, hry je svou podstatou labilní. Každým okamžikem se do hry může: znovu prosadit „všední život", ať už se tak stane nárazem zvenčí, jímž je hra narušena, nebo porušením pravidel, nebo zevnitř; ztrátou vědomí hry, zklamáním nebo vystřízlivěním.
'Mi
.Podstata slavnosti
>•-.. Jak je tomu tedy s postojem a- náladou při náboženských slavnostech? Slovo „slavnost" to vyjadřuje téměř samo. Posvátný '■úkon je slaven, tj. spadá do rámce slavnosti. Lid, ktorý se chystá ke svým náboženským slavnostem, chystá se k společnému pro-' jevu radosti. Svěcení, obětování, posvátné tance, sakrální sou-. těže, představení, mystéria, to všechno jo zahrnuto do rámce ; slavnosti. I tehdy, je-li obřad krvavý, zkoušky iniciantň kruté, . masky nahánějící hrůzu, odehrává se celek jako slavnost. „Všední ' život" se zastaví. Hodování, pití a různé nevázanosti doprovázejí slavnost po celou dobu jejího trvání. Pomyslírne-li jen na řecké nebo africké příklady, je stěží možno vést přesnou hranici mezi , všeobecnou slavnostní náladou a nábožným vzrušením z mystó-! ria, které je jádrem slavnosti.
Téměř současně s holandským vydáním této knihy uveřejnil
■ maďarský badatel Karl Kerényi pojednání, které se těsně dotýká i našeho tématu." Podle Kerényiho má i slavnost onen charakter ' primární samostatnosti, který jsme zjistili u pojmu hry. „Mezi
duševními skutečnostmi," říká, „je slavnostnost věcí, která existuje sama pro sebe a nelze ji zaměnit s ničím jiným na ' světe."15 Podle jeho pojetí je slavnost jevem, který veda o kul-I -túře zanedbává zcela tak, jak to podle nás platí (3 hře. ; „Jev svátečnosti etnologňm zřejmé zcela uniká."16 Kolem . faktu slavnostnosti „chodí věda... tak nevšímavě, jako by tento jev vůbec neexistoval."17 Právě tak jako kolem hry, mohli . bychom dodat. Mezi slavností a lirou existují těsné vztahy, vy-j plývající z přirozené povahy věcí. Vyřazení všedního života,
• radostný tón, v němž se vše většinou odehrává — ne ovšem nutně, , i slavnost může být vážná — časová a prostorová ohraničenost,
spojení přísné určenosti a skutečné volnosti, to jsou nejhlavnější
• 'společné rysy hry a slavnosti. K nejtěsnějěímu sloučení obou ; těchto pojmů dochází myslím v tanci. Indiáni kmene Cora na
tichomořském pobřeží Mexika nazývají své náboženské slavnosti i, k oslavě mladých kukuřičných klasů a při praženi kukuřice , „hrou" nejvyššího boha.18
Kerényiho myšlenky o slavnosti jako kulturním pojmu znamenají, již ve svém předběžném pojetí, po kterém, jak doufám,
■ bude následovat co nejdříve podrobnější zpracování, posílení i a rozšíření základny, na níž spočívá tato kniha. Avšak ani tím, , že jsme zjistili těsnou spojitost mezi náladou posvátné slavnosti 1 a náladou hry, není ještě všechno řečeno. S ryzí hrou je neodlu-:  čitelně spojen — kromě formálních znaků a radostné nálady —
Víra a hra
Omeaíiíie-není nemožné
prvek'„make-beUevc" (předstírání). Ať už jde o kouzelníka nebo pZ-toho, komu ;jc kouzlo určeno, každý je zároveň zasvěceným |;podváděným' Ale je tu vůle být podváděn.2" „Tak, jako je e-li se na náboženské obřady archaických kultur, pul'divoch dobrým hercem, který se jako dítě zcela poddává roh, žné uvést některé údaje o stupni vážnosti, s nímž' jsoií kterou hraje, tak je i dobrým divákem, a i v tom so podobá dítěti, tyto obřady provozovány. Pokud vím, jsou etnologové toho mí-které se k smrti vyděsí řevem, o němž ví, že nepatří skutečnému něr,í, že duševní stav, ve kterém divoši slaví své velké nábožen' lvu."97 — Domorodec, říká Bronislaw Malinowski, pociťuje ské slavnosti, nebo v němž jim přihlížejí, není stavem dokoná -a obává se toho, v co věří, více než si sám uvědomuje.28 Chování Jeho vytržení a iluze. Nechybí postranní vědomí, že „to ncií osob, jimž společnost divochů připisuje nadpřirozené vlastnosti, doopravdy". Živé vylíčení tohoto duševního postoje'podávií raůžerae nejlépe označit za „fitaymg UP 10 í/tc ™*e"2B (prihrávaní). Ad. E. Jensen ve své knize „Obřízka a inicia&ní obřady u vUroA-   Přes toto zčásti účinné vědomí, že magické a nadpřirozené
masky, oni je nosí a po ..... --------.< - , , „
použití je ukrývají před ženami. Oni dělají hluk, který ohlašuje, nýbrž dokonce tu a tam i ústní podání samotných domorodců, zjevení ducha, kreslí jeho stopu v písku, hrají na flétny, které Přesto nemůže být správný. „Původ nějakého posvátného úkonu představují hlasy předků, ovládají bzučítka. Zkrátka' ,',jcjicb může spočívat pouze ve víře všech a jeho podvodné využití Postoj", říká Jensen, „se rovná postoji rodičů, kteří dobře vědí, k stupňování moci jedné skupiny může být jenom konečným že Mikuláš je maskován, ale skrývají to před dětmi".*1 Muži výsledkem historického vývoje."30
lžou ženám o tom, co se děje v ohrazeném posvátném buši.25' ' Z toho, co jsme uvedli, vyplývá podle mého mínění naprosto Stav zasvěcovaný cli chlapců samotných kolísá mezi extatickým1 jasně, že riiluvimo-li o posvátných úkonech přírodních národů, vytržením, simulovanou pomateností, úzkostným vyděšením' nemůžeme pustit pojem hry vlastně ani na okamžik ze zretele.
nejsou oHa tÍ','u^1'^0J' }tátiá-biostí.*-- Ostatně ani ženy mipn>sto«dSIejon- že při popisu těchto jevu musíme vždy znovu, používat maskou FfesTľ -' ' I V''efU^ kdo Je sia7t za tou Či onou slova „hra", ale i v samotném pojmu hra lze nejlépe pochopit maska přiblíží0 - , .\"'opukl*° f^'ašlivé vzrněení, když se k nim, jednotu a neoddělitolnost víry a nevíry, spojení posvátné váž-stríínv Tvítv •V.--!°Z,1Veŕr? P,°St0'ľ/ " rozP*c]rnoii so na všechny, nosti s licoměrností a „žertem". Jensen sice připouští, že svět spontánní* ••' ■ ^U;l"-\ f'*. 5VU' 1"|'í0' Jensen, jsou zčásti zcela, divochů se podobá světu dětí, dělá váak zásadní rozdíl mezi po-- • -.' .   .n ^ravo' účasti však je to povinnost daná tradicí/'' Mbjehi'dítěte a postojem divocha. Podle jeho mínění se v případě
Mikuláše předvádí dítěti „hotový jev", s nímž se dítě s nadáním sobe'; vlastním ihned „vyrovná". „Zcela jinak je tomu při produktivním chování oněch lidí, u nichž se vyskytují popisované :cérembnie: museli zaujmout postoj a vypořádat se nikoli s hotovými jevy, nýbrž s přírodou, která je obklopuje; pochopili její hrozivou démonii a pokusili se ji interpretovat."31 Zde opět poznáváme názory Jensenova učitele Frobenia, o nichž jsme se již dříve zmíní Ji. Vyvstávají tu však dvě námitky. Předně Jensenovo ;,ižcd'liv.jinal;" so vztahuje pouze narozdíl mezi duchovním proce-ířsgrnAv duši dítěte a procesem, v duši přírodního tvůrce rituálu.
Patří to k tomu." Ženy jsou takříkajíc statisty ve liře a vědí, že nesmějí kazit hru.23
Není možno přitom spolehlivě stanovit dolní hranici, za níž jo posvátná vážnost zeslabena až na fvn (žert). II nás se může po-, nčkud dětinsky otec vážně rozzlobit, když ho děti přistihnou, jak se převléká; za. Mikuláše. U Kwakiutlů v Britské Kolumbii usmrtil otec isyou dceru, která ho překvapila při rezbárske práci pro nějaký obřad.24 Nestálost náboženského vědomí u Joanžských černochů popisuje Peschucl Loesche zcela podobnými slovy jako;
f-jieh víra ve svaté představy a zvyky je do jisté míry
Jensen. 28
29
Toho však neznánu;. Mánie co dělat s kultovním společenstvím kterému — právě tak jako dítěti v našem prostředí — jsou jehí. kultovní obřady předváděny jako hotové, jako tradiční látka a který na. ně reaguje stejně jako dítě. I kdybychom však ttitfS námitku ponechali stranou, proces „vyrovnání" se zkušenost, z přírody, který vedl k „pochopení" a- „interpretaci" kultovnín.i představením, zcela uniká našemu pozorování. Frobenius ajcnsei '< se tomuto procesu přibližují jen fantastickou metaforou. 0 funkcí která působí při procesu zobrazování, můžeme nanejvýš říci, ži je to funkce básnická, a nejlépe ji vystihneme jako funkci herni;
Takové úvahy nás vedou hluboko do problému podstaty prvot i nich náboženských představ. Jedním z nejdnležitějších základ? nich názorů, které si osvojil každý, kdo se zabývá vědou o náboi ženství, je jak známo tento poznatek: Jestliže náboženský vztal ? mezi dvěma objekty různého řádu, popř. mezi člověkem a zvíře1; tem, nabude formy posvátné bytostné totožnosti, pak teutcí vztah není naší představou symbolického spojení vyjádřeri správně a;přiměřeně. Jednota obou je mnohem podstatnější ne:'; spojení mezi. substa.ncí a jejím obrazným symbolem. Je to jednotvi mystická. Jedno se „stalo" druhým. Divoch při svém kouzeméroo tanci „je" klokanem. Musíme se však mít na pozoru před nedoř statky a mnohoznačností lidského vyjadřováni. Abychom ar představili duchovní stav divocha, jsme nuceni tento stav vy-;;, jádřit naší terminologií. Ať chceme nebo ne, přesazujeme před-}? stavy divošské víry clo přísně logické určitosti našich pojmů. Tíni; vyjadřujeme vztah mezi divochem a jeho zvířetem tak, jako bý;' tento vztah byl pro něho skutečností, kdežto pro nás zůstává „hrou". On na sebe vzal bytost klokana a my říkáme: hraje klokana. Ale divoch sám neví o pojmovém rozdílu mezi bytínr a hrou, neví o žádné totožnosti, obraze nebo symbolu. A proto; • zůstává otázkou, zda duchovní stav divocha při jeho posvátněny úkonu nevystihneme nejlépe tím, že se přidržíme prvotního terj mínu hraní. V našem pojmu hry mizí rozdíl mezi vírou a přeclt stíráním. Tento pojem se přirozeně váže k pojmu svěcení a sváf tosti. Každé: Bachovo preludium, každý verš tragédie to dokaf zuje. Přistupujeme-Ii k celé oblasti takzvaných primitivních kulfj?, tur zásadně jako k sféře hry. otevíráme si možnost porozumět jejij specifičnosti mnohem bezprostředněji a obecněji než nejakou vy-f broušenou psychologickou nebo sociologickou analýzou. í: Je to svatá hra., nezbytná pro blaho společnosti, naplněná pó| citem vesmíru a sociálním rozvojem, ale je to stále hra, činnost,! která — j tik to chápal Plato — probíhá mimo a nad sférou! střízlivého života, nezbvtných potřeb a vážnosti. 30 " ^
V této oblasti svaté hry se cítí doma elitě a básník stejně jako divoch. Moderního člověka přiblížila trochu této oblasti, jeho estetická vnímavost. Myslíme tu na módu, které se dnes těší maska jako umělecký předmět. Dnešní nadšení pro všechno exotické je snad mnohdy trochu afektované, má však mnohem hlubší duchovní obsah a kulturní hodnotu než horování osmnáctého století, kdy byli módou Turci. Indiáni a Číňané. Moderní člověk má nesporně silně vyvinutou schopnost porozumět všemu, co je vzdálené a cizí. Nic mu při tom tak nepomáhá, jako jeho vnímavost pro jakoukoli masku a přestrojení. Zatím co etnológie pro-ikazujc jejich nesmírnou sociální důležitost, vzdělaný laik při nich pociťuje bezprostřední estetický zážitek, který je složen z.krásna, : z pocitu hrůzy a tajuplnosti. I pro dospělého vzdělaného člověka lpí totiž na masce eosi tajuplného. Pohled, na maskovaného člověka., i když jde čistě o estetický vjem, se kterým nejsou spojeny žádné představy víry, nás bezprostředně přenáší z „obyčejného života" do světa, který je jiný než svět jasného dne; přenáší nás do sféry divocha, dítěte a básníka, do sféry hry.
í-lra a mystérium
; Jestliže připustíme, aby naše myšlenky o významu a specifičnosti primitivních kultovních tikomi konvergovaly k pojmu hry, který už nelze dále odvozovat, pak zbývá ještě jedna nanejvýš choulostivá otázka. Jak tomu bude, když přejdeme od nižších -■■náboženských forem k formám vyšším ? Od strašidelných posvátných zjevení u afrických, australských nebo amerických přírodních národů obrací se tak náš pohled k védském u obětnímu kultu,
.-•který je již naplněn moudrostí TJpanišad, k mystickým homo-logiírn egyptského náboženství, k africkým nebo cletizínským mystériím. V praxi je jejich forma až na bizarní a krvavé jednotlivosti stále blízce příbuzná, formě takzvaných primitivů. Nacházíme v nich však — nebo se tak aspoň domníváme — jakýsi obsah moudrosti a pravdy a ten nám brání, abychom se k nim stavěli s převahou — ta už vlastně nebyla na místě ani vůči takzvaným primitivním kulturám. Vyvstává teď otázka, může-me-li vzhledem k formální podobnosti kvalifikovat nábožný cit a víru, která tyto vyšší formy doprovází, také jako hru. Jestliže jsme již dříve dospěli k přijetí platónského pojetí hry, pak proti tomu není nej menší námitky. Hry zasvěcené božstvu, to nej-vyšší, čemu člověk v životě může věnovat své úsilí, tak to chápal Plato. Tím se nijak nevzdáváme hodnocení posvátného mystéria
ako nejvyssiho dosažitelného, výrazu pro neco, eo zustava ]ogio-ICoilcepce pojmu h [21 kemu rozumu neprístupné. Posvátny úkon spadá jednou svou   . i    *   vlftv.í vvHrlrení důležitou stránkou do kategorie lny, avšak tímto podřazením* 3 "° 3aZ)kOTtl Ayjaaiem není popřena jeho j)osvátnost.
Odlišné hodnocení pojmu „hra" v různých jazycích a jejich i vývoji.
Mluvíme o hře jako o něčem známém a snažíme se analyzovat jiného aspoň přibližně určit pojem, který je tímto slovem vyjádřen. : Přitom jsme si však stále dobře vědomi, že pojem je pro nás určen a snad i omezen slovem, které společně užíváme. Nikoli fvbádající věda, nýbrž tvořivá řeč zrodila společné slovo a pojem; : a řec^-to znamená nesčetné jazyky světa. Nikdo asi neočekává, | že všechny tyto jazyky pojmenovaly zcela identický pojem hry stejným způsobem a jedním jediným slovem, asi tak, jako má každý jazyk jedno slovo pro ruku nebo nohu. Tak jednoduché to v tomto případě není.
Kcmůžeme než vyjít z pojmu hry, jak je nám společný, tj. z toho, .jak se toto slovo kryje s výrazy, které mu s některými odchylkami odpovídají ve většině moderních evropských jazyků. "Dospěli jsme k názoru, že tento pojem můžeme definovat asi takto: Hra je dobrovolná činnost, která je vykonávána uvnitř pevně , stanovených časových a prostorových hranic, podle dobrovolně při-lljaiýcli,. ale bezpodmínečné závazných pravidel, která má svítj cíl v sobě samé a je doprovázena pocitem napěli a, radostí a vědomím 1 „jiného bylí", než jc „všední Uvol11. Zdá se, že takto definovaný i pojem je schopen obsáhnout vše, co nazýváme hrou u zvířat. ;' u dětí i u dospělých lidí: hry zručnosti i lny síly, hry rozumové, , 'hry štěstí, předvádění i představení. Tuto kategorii „hra" můžeme zřejmě, považovat za jeden z nejzákladnějšíeh duchovních ele-i mentu života.
Hned se však ukáže, že řeč od počátku nikde takovou obecnou ! kategorii nerozlíšila a nevyjádřila ji jedním slovem. Všechny národy mají své hry a ty jsou si pozoruhodně podobné; presto všechny řeči nevystihují pojem lny jediným slovem tak pevně 1 i a zároveň tak široce jako moderní evropské jazyky. Můžeme tu i lopôt jednou uplatnit noininalistickou pochybnost o oprávněnosti ; obecného pojmu vůbec a říci: Pro každou skupinu lidí obsahuje pojem hry. právě jen to, co vjHjadřnje slovo, které tato skupina pro to má — místo slovo však můžeme říci též slova. Je ovšem ' možné, že jeden jazyk obsáhl jediným slovem odchylné jevové 32 i ' ' 33