22.11. - Divočina a divokost
Anotace
S tématem divočiny se můžeme setkat v environmentálních kruzích často, a to zejména v kontextu její ochrany a/nebo obnovy. Divočinou se však nazývá ledacos a vždy je potřeba důsledně promýšlet a případně i explicitně vymezit, co máme na mysli, když toto slovo používáme. Je divočinou jen „původní“, „panenská“, „člověkem netknutá“ příroda? Pokud ano, existuje vůbec ještě takové místo na Zemi?1 Nebo je divočinou jakékoli území ponechané samovolnému vývoji? Pokud ano, jak dlouho se musí takto samovolně vyvíjet třeba výsypka dolu, abychom ji pokládali za divočinu? A tak podobně.
Jakkoliv problematický tento pojem je, nemůžeme se (alespoň někteří a některé z nás) ubránit dojmu, že na divočině, (ať už jí rozumíme cokoliv), volné přírodě, je něco přitažlivého, tajemného, magického. Obklopeni ze všech stran až po obzor přírodou, kterou si civilizace neúprosně podmanila a přetvořila, nebo rovnou vytvořila podle svých potřeb a preferencí, cítíme, že je něco inherentně hodnotného ve volné, nespoutané přírodě, která prozatím aspoň trochu uniká ocelové pěsti naší kultury2. Právě tato (intuitivně, nebo vědomě vnímaná a různě chápaná) hodnota je tím, co pudilo kdysi Henry Davida Thoreaua, Johna Muira, nebo v nedávné době Davida Foremana, či Garyho Syndera k nekonečným toulkám volnou přírodou, k její zuřivé obraně, ať už slovy, nebo činy. Pobyt v divočině pak podněcoval jejich myšlenky, a zásadně přetvářel jejich pochopení vztahu člověka a světa, kulturního a divokého.
Henry David Thoreau, kterého někdo nazval „hledačem Indiánské moudrosti“, zasvětil život přímému, nezprostředkovanému kontaktu s volnou přírodou. Z ní, jako brilantní pozorovatel, čerpá při svých dalekosáhlých filosofických úvahách: jaké je místo člověka ve světě? Jaký je dobrý život? Jaký je vztah civilizace a divočiny? Odpovědi na tyto otázky hledá při svých dlouhých pěších toulkách, nebo při pobytu u jezera Walden. Na semináři si však přečteme jiný text, totiž část záznamu z výpravy na horu Mt. Katahdin, nebo v jazyce původních obyvatel Ktaadn. Jde o u nás méně známy text, který však zachycuje jeden z klíčových okamžiků ve vývoji Thoreauova vztahu k divoké přírodě a jeho myšlení o ní. V něm je zachycený Thoreauovo vykročení za hranice klasického transcendentalismu (ke kterému se obvykle řadí) ke konfrontaci s odvrácenou stránkou přírody. Zároveň tento text ukazuje pro něho typickou vnímavost a filosofický i literární talent se kterým o svých prožitcích reflektuje.
Garyho Snydera, který kreativně přenáší Thoreauův přístup ke kontaktu s přírodou a jeho oceňování divokého do raně postmoderního světa syntézou s východní spiritualitou (zejména Zen buddhismem), a tradicemi přírodních, orálních kultur (zejména původních obyvatel Severní Ameriky). Snyder, kterého asi nejlépe vystihuje pojem „básník divočiny“ se ale střeží romantizace, kterou sice můžeme chápat u Thoreaua (vzhledem k jeho době), ale dnes už bývají spíš záminkou i dostatečným důvodem k lehkému smetení myšlenek ze stolu. Ve své esejistické knize Praxe divočiny rozpracovává jednak svojí ideu divočiny a divokého, a zároveň nabízí vizi kultury prolnuté (s) divočinou a „celistvého“ člověka, symbioticky propojujícího „divoké“ i „civilizované“ aspekty lidství. V první kapitole (kterou budeme číst) se věnuje pojmům „příroda“, „divočina“ a „divoké“, aby následně poukázal na roli pozorování a naslouchání ve styku s divokým – ať už vně, anebo uvnitř nás – v hlubinách nevědomí.
Poznámky
1 Touto otázkou se budeme více zabývat na semináři věnovaném sociální konstrukci přírody.
2 Nebylo tomu tak zdaleka vždy, a kromě uvědomění si obrovského dopadu, které lidstvo má na zbytek přírody, stojí v základě tohoto oceňování také i jistý estetický soud. Kdysi dávno byla volná, nekultivovaná příroda považována za něco negativního, až démonického. Její oceňování začalo prakticky až s nástupem uměleckého romantismu, jako reakce na osvícenský racionalismus. Více viz přednášky předmětu HEN440 – Estetické vnímání přírody, nebo knihu Proč je příroda krásná od Karla Stibrala.
Četba
Přečtěte jeden z textů:
Thoreau, Henry David. (2012, orig. 1864). Ktaadn. In: H. D.
Thoreau, Mainské lesy. Praha, Litomyšl: Paseka, 2012, s. 51-65 + 72-74.
- Text v ISu zde.
Synder, Gary. (1999). Praxe
divočiny. Praha: Maťa, DharmaGaia. (s. 11-33). (Orig. Practice of
the Wild, 1990.)
- Text v ISu zde.
Témata na zamyšlení při čtení:
- Všimněte si způsob, jakým Thoreau popisuje krajinu při své cestě. Vzpomeňte si na nějaké pro vás silné výlety do přírody a zamyslete se, co a jak na vás ve vašem okolí tehdy zapůsobilo a porovnejte to s jeho zkušeností.
- Tento text je v Thoreauově díle zásadní určitým zlomem v transcendentalisticky idealizujícím chápání přírody. Všimněte si místa v textu (resp. části jeho výletu), kde se idealizovaná představa o přírodě bortí. Setkali jste se někdy s podobnými pocity?
- Co je divočina pro Thoreaua / pro Snydera?
- U Snydera je divočina ambivalentní - všimněte si, jak ji charakterizuje - jaké "pozitivní" a "negativní" stránky na ní vidí? / Jak si myslíte, že vníma ambivalenci divočiny Thoreau?
- Jak jste dosud rozuměli divočině vy sami? Jaké nové světlo na to vrhla četba Thoreaua / Snydera?