1. Viděli jste
před "půstem"
od médií
zaslaný film a
video?
2. Popište prosím svoje pocity v průběhu dne. 3. Popište prosím, co se vám odehrávalo s tělem, event. cokoliv
dalšího (s jinými lidmi, ve vašich činnostech/chování apod.).
4. Co vás k tomu všemu napadá? Co si z toho odnášíte?
ano Bolo mi fakt príjemné. Cítila som sa dobre, nebola som vôbec z ničoho nervózna, ani v strese. Spravila som si naozaj
pekný deň v spoločnosti kamarátky, objavovali sme zákutia Brna ako nové prisťahovalkyne, dali sme si dobré jedlo,
veľa sme sa smiali a na mobily a sociálne siete vlastne úplne zabudli. Veľa sme spoločne premýšľali, rozprávali sa a
spoznávali aj seba navzájom. Na konci dňa som si do postele ľahla s výborným pocitom pekne prežitého dňa a
dobrým pocitom zo seba, že na tom nie som až tak zle (smiech).
S mojim telom sa nedialo nič špeciálne. I keď som počas dňa nemala
nutkanie siahať na mobil, ale prirodzene som si ho vytiahla v podniku z
vrecka napríklad, tak priznávam, že raz som automaticky ťukla na
ikonku Instagramu, keď som na niečo čakala a sama som sa potom na
sebe zasmiala. Offline deň však priniesol mnohé vtipné momenty a
uvedomenia sa. Keďže sme zobrali offline deň úplne vážne a nechceli
sme použiť žiadne technológie, tak sme sa nemohli ani pozrieť, na akej
zastávke máme vystúpiť, tak sme vystúpili na opačnom konci Brna,
večer keď sme si chceli objednať pizzu, tak sme zistili, že vlastne
nemáme ako. Páčilo sa mi však, že sme boli oveľa viac spoločne
spontánne a na bežných veciach, ktoré máme zautomatizované v
online režime sme sa len spoločne zasmiali. Tak som po tú pizzu šla
osobne, aj pán v pizzérii sa čudoval, že ju nemám vopred objednanú a
keď zahlásil, že mám počkať 25 minút, tak som zrazu nevedela čo
mám robiť, tak som sa prechádzala po okolí a spoznávala ulice. Zistila
som, že offline dni si vyžadujú oveľa viac plánovania, lebo si nič
nepozriete len tak po ceste.
Vtipné mi prišlo to, ako som rodičom deň vopred musela oznámiť, že
budem offline a že im nebudem písať ani volať, tak nech sa o mňa
neboja. Keď bol môj otec na výkone vojenskej službe, tak napísal raz
za mesiac, dva svojim rodičom a boli spokojní, že o ňom majú nejakú
správu. Na druhý deň som si našla zopár správ ako či žijem, ale nikto
sa neobťažoval ma kontaktovať iným spôsobom ako online :)
Film Social Dilemma, ktorý bol súčasťou tohto zadania som videla už asi rok
dozadu a od vtedy som si začala robiť takéto offline dni na pravidelne
nepravidelnej báze. Ak to nešlo celé dni, tak mať aspoň takéto pomalé
dopoludnia, najmä cez víkend. Postupne si zvyklo na to aj moje okolie a teraz
keď neodpisujem, tak automaticky píšu, že mám asi offline deň. Zistila som,
že internet prežije deň bezo mňa a ja tiež bez internetu. Priznám sa však, že
od leta sa mi takýto offline deň nepodarilo mať, takže som vlastne vďačná za
túto úlohu. Uvedomila som si však, že ako nás systém vlastne núti byť online
takmer celý čas. Veľmi rada by som v tomto ofline (alebo aspoň čiastočne
ofline) móde pokračovala aj ďalej, ale máme toľko zadaní len do školy, ktoré
prakticky bez notebooku nespravím, koniec koncov ani evaluáciu offline dňa.
Zároveň však vnímam, že mi táto online doba pomáha byť v práci aj v škole
pomerne efektívna. Za mňa, čo si z toho dňa odnášam je, že treba nájsť v
tomto celom rozumný balans, ako vlastne vo všetko. A ako občas
potrebujeme vypnúť myseľ, tak potrebujeme aj vypnúť, utiecť z tohto online
sveta. A vždy mi to padne viac než dobre :)
ne Upřímně musím říct, že den bez médií jsem měla víceméně skoro nedobrovolně, jelikož jsem na ně skoro neměla čas
(byť samozřejmě za normálních okolností bych se alespoň večer na pár minut do hloubi internetu ponořila). Jelikož ten
den byl nabytý, a byla jsem na výletě s kamarády (+večer jsem ještě byla sportovat až do 10ti), tak mi přístup k
médiím jako zdroji informací, zábavy a vzdělávání vlastně skoro nechyběl. I tak mě samozřejmě nejednou napadlo, že
bych se chtěla podívat na zprávy, na e-mail či na sociální síť, ta dostupnost v podobě telefonu je v tomhle směru
zrádná, ale nijak jsem tím myslím nestrádala. Výhodu mám myslím v tom, že na sítích nejsem moc aktivní, takže mi
za celý den přišlo pouze jedno upozornění o zprávě na messangeru. To mnou samozřejmě trošku hlodalo, protože se
cítím blbě, když hodně dlouho nereaguji, ale nebylo to nic nesnesitelného. Prostor k nudě jsem měla snad jen při
přesunech hromadnou dopravou, nicméně na to jsem poměrně zvyklá, ani normálně necestuji výlučně se sluchátky,
takže mi to nevadilo.
S tělem se mi odehrávalo především to, že mi byla zima, to však
souviselo spíš s tím, že jsem podcenila počasí, než s nedostatkem
přístupu k sítím. S jinými lidmi to bylo hlavně tak, že mi neustále plnili
funkci medií, jelikož každou chvíli hlásili, jak se mění volební výsledky,
čímž mi neinterakci s médii poněkud komplikovali – ale aspoň byla
nepřímá. Úplně jsem se nemohla vyhnout ani telefonní komunikaci,
nicméně omezila jsem ji pouze na akutní volání a sms.
Období úplně bez médií jsem zvyklá zažívat každoročně jako vedoucí na
dvoutýdenním táboře, kde obvykle vůbec není internetový signál, takže pokud
mám dost co dělat, média mi vlastně nijak nechybí. Pokud mám hodně
volného času, je to samozřejmě trošku jiný příběh, protože mám větší prostor
se nudit a v důsledku toho zabíhat myšlenkami k tomu, co se asi děje, jestli
mi něco nepřišlo v isu, co nového je na sítích apod. Myslím, že to je dost
dané i školou, protože pokud mám zrovna hodně práce, tak ve volných
chvílích nemám chuť dělat nic mentálně náročného (ve smyslu být kreativní,
číst knihu atd.) a víc mám tendenci jen brouzdat internetem… To považuju za
problém, a snažím se s tím trošku bojovat, protože to ukrádá čas činnostem,
které by byly ve výsledku více naplňující a přínosné.
ano Bylo mi krásně. Prožívala jsem každou přítomnou sekundu dne a vědomě. Často jsem se smála, dívala na i ty
nejmenší detaily mého okolí, prožívala vše tak naplno!
Udělaly jsme si holčičí den a tak nějak postaru. Dopředu si pevně domluvily místo a čas střetnutí, naplánovaly program
a v mapě si dopředu našly místa, kam se vydáme. Byly jsme na den turistkami ve svém vlastním městě. Ztrácely jsme
se a nacházely, debatovaly, povídaly, prožívaly, smály se a vše bylo tady a teď.
Nastalo pár momentů, kdy asi mé podvědomé já sáhlo po telefonu, ale vždy jsem si to včas stihla vědomě zakázat. To
bylo opravdu zvláštní. Nepodívat se na počasí, nebýt si jistá, kam mne ta tramvaj vlastně doveze, sama v restauraci
se dívat po okolí a po lidech a ne na nejnovější zprávy ze světa (užívala jsem si to, ale lidé na mne zvláštně koukali
:))...
Technologie mi nechyběla, bylo mi krásně, jen s mapou by ten den byl o trochu možná snazší. Takto to ale bylo jedno
velké dobrodružství, plné spoléhání na vlastní intuici, improvizace a krásných zážitků. Musím si takové krásné dny
dovolit častěji!
Bylo mi krásně a svobodně.
Připadalo mi jen, že se lidé na mne dívají zvláštně v některých
momentech: kdy by se dalo očekávat, že by měl člověk koukat obvykle
do telefonu, tak jsem se dívala na svět okolo sebe. Proč to dělám? A já
přemýšlela nad tím, proč se lidé střetávají nad jídlem, když pak oba
koukají do svých telefonů,...proč?
Potřebuji se naučit neusínat vedle telefonu, ale před spaním ho odložit
alespoň na stůl. Film jsem tentokrát viděla již po druhé, takže myslím, že
jsem již v otázce sociálních sítí atd. mnohem více vědomější, ale měla bych
se opět vrátit k některým limitům a rituálům. Dny bez sociálních sítí, časové
omezení na telefonu,... Ty dny v reálném světě bez online světa jsou úžasně
opravdové!
ne Můj pust od médií, sociálních sítí a mobilu provázel především stres a takový pocit “opuštěnosti”. Dost jsem myslela
na to, že se děje něco důležitého za mými zády, něco o čem bych měla vědět a nevím. Co když se stalo něco mému
blízkému a on mi teď píše o pomoc? Co když se kamarádi ve skupině domlouvají na společném setkání a já tam
nebudu? Co když ve světě právě probíhá apokalypsa a já o ní nevím?
Pravděpodobně se nic z toho neděje, ale co když...
Cítila jsem se odstřižená od světa a nebylo mi to příjemné.
Musím se přiznat, že hned po probuzení jsem pust porušila.
Nezáměrně. Probudila jsem se a automaticky jsem jako první věc
vzala do ruky mobil, zapnula wifi a začala projíždět e-maily, instagram,
pinterest, facebook, messenger, tik tok.. ani jsem si to
neuvědomovala.. až když jsem po chvíli (asi po hodině a půl) začala
přemýšlet, co mě ten den čeká, uvědomila jsem si, že dnes je vlastně
ten den, kdy jsem se vzdala sociálních sítí. Naštvalo mě to, protože
jsem to hned ráno porušila a celodenní pust tak nezvládla. Nejvíc mě
na tom ale naštvalo to, že jsem se cítila jako by to nebyla ani moje
vina, jako bych za to nemohla já. Bohužel během dne přišlo těchto
nezáměrných porušení více. Seděli jsme s rodinou v obýváku a čekali
na oběd. Povídali jsme si a já se asi po 10 minutách přistihla, jak
odepisuji na zprávy na messengeru. Bohužel došlo i k dalším
porušením... třeba když jsem potřebovala napsat babičce, že ji za 15
minut vyzvednu před barákem. I s babičkou už vlastně komunikujeme
téměř jen přes sociální sítě. Internet a sociální sítě jsem také
potřebovala ke splnění několika svých neodkladných úkolů do školy.
Potřebovala jsem zkontrolovat školní e-maily a sama i nějaký odeslat.
Nechtěla jsem tuto “výzvu” ale zahodit úplně a tak jsem se stále
snažila o nějaká omezení. Po cestě do Brna jsem si místo koukání do
mobilu a poslouchání písniček četla knížku. Neměla jsem z toho však
bohužel tak dobrý pocit, jako vím že bych měla, kdybych to 100%
dodržela.
Takto se distancovat od okolního světa, jsem zkoušela již několikrát například
v létě, když byly prázdniny a našel se den, kdy jsem neměla
téměř žádné povinnosti. Co si tak pamatuji, nejvíc mě překvapilo, kolik
času jsem najednou měla, když jsme byli někde s přáteli, vnímala jsem
více, co říkají, protože jsem v ruce ustavičně nedržela telefon.
Bohužel si z tohoto sebeexperimentu odnáším zklamání z vlastního selhání.
Potvrdila jsem si, že používání internetu a sociálních sítí je pro mě v životě už
tak automatické, že si to kolikrát ani neuvědomuji. Když se nudím, nebo chvíli
někde musím čekat, sáhnu po mobilu a sociální sítě projíždím takovým
způsobem, že kolikrát ani nevnímám na co se dívám. Vím, že život bez
aplikací, které mi přináší toto prázdné projíždění a sledování životů ostatních
(např. Instagram) zvládnu dost dobře, jelikož už jsem je několikrát za svůj
život v rámci sebeočisty a detoxu smazala. Místo sledování storýček při
čekání na autobus jsem si četla, nebo pozorovala okolí. Po několika týdnech
jsem se ale cítila dostatečně “detoxovaná” a aplikace opět nainstalovala....a
začalo to zas celé od znova a ve stejné míře. Vím tedy, že bych omezení
nebo úplné vypuštění těchto sítí zvládla... proč ale, když nemusím?
Horší jsou pak pro mě ale aplikace, které používám ke komunikaci s lidmi
(messenger, whatsapp...), bez těch se prostě neobejdu i kdybych chtěla. Ať
už jde o komunikaci s rodinou či přáteli , tak i o používání skrz práci. Myslím
si, že sociální sítě už jsou zkrátka v našich životech nezbytné.
ne Musím říct, že mě mé pocity během dne mediálního půstu překvapily. Čekala jsem, že se silně projeví moje závislost,
že budu mít tendenci šahat po telefonu, být nervózní… Až na pár výjimek jsem si ale velmi záhy uvědomila, že jsem
vlastně mnohem spokojenější. Den jsem strávila s rodinou. Ráno mi, popravdě telefon trošku chyběl, už večer předtím
jsem ho ale pro jistotu vypnula a schovala do šuplíku – to bylo prozíravé. S rodinou jsme jeli pracovat na domeček a
zahradu, který naši nedávnou koupili a teď renovují. Pracovala jsem celý den na zahradě, s rodinou v blízkosti, ale ve
své hlavě úplně sama. Slunce svítilo a spolu s prací mě krásně prohřálo. Cítila jsem se spokojená, jako když Vás
najednou přestane otravovat šíleně bzučící moucha, co Vám doráží na obličej. Všude kolem bylo (téměř) ticho a měla
jsem pocit, že se mi v hlavě trošku povolují stavidla. Takový proud myšlenek jsem nezaznamenala už dlouho – a
přitom byly jasné, zřetelné, nikterak těkavé, jak tomu dost často bývá. Přemýšlela jsem o tom a chvíli zase o onom, o
lidech, které jsem nedávno viděla, o zajímavostech, o kterých jsem se doslechla a o pocitech, které jsem zažívala.
Večer po návratu domů už mě ale tento komfort opustil – zaznamenala jsem kapku nervozity a stresu, že opět
nestíhám své úkoly a povinnosti, které na mě čekají v online světě. Tahle doba je na mě zkrátka nějak moc rychlá.
Během většiny dne mi bylo po těle velmi dobře. Může za to zcela jistě i
příjemné podzimní sluníčko a fyzická práce, která na mě má vždycky
pozitivní vliv, a které se mi během běžného týdne moc nedostává.
Příjemné taky bylo, že jsem si okamžitě všimla, že bez připojení k
internetu a online světu jsem otevřenější vůči své rodinně.
Zaznamenala jsem také při mnohých činnostech mnohem vyšší
soustředěnost. Nepříjemné pocity, hlavně v oblasti žaludku, se
dostavily po návratu domů, kdy jsem propadla lehkému stresu, že
nestíhám své povinnosti.
Musím říct, že mě překvapilo, jak velice těžké je vyhnout se všem médiím.
Ačkoliv jsem se rozhodla úkol pojmout opravdu vážně, nedalo se
elektronickému světu zdaleka tak snadno vyhnout. Během dopoledne chtěl
bráška vysvětlit nějakou matematiku – to si vyžádalo pomoc internetu. Použila
jsem jeho telefon, abych nepřišla do kontaktu s tím svým a se všemi
notifikacemi apod. V autě hrálo rádio, zaznamenala jsem ho nicméně až
během cesty. Rádio hrálo i sousedům na vedlejší zahradě. Asi kolem 16 hod
jsem se přistihla, že poslouchám zprávy, které se z rádia ozývaly. Během
odpoledne také volala teta – chtěla mi popřát k svátku. Rodinný večer se
bohužel týkal sledování televize – pokud jsem chtěla s rodinou strávit i tento
čas, nebylo zbytí. Úkol jsem tedy pojala především jako celkový půst od
vlastních zařízení – od vlastního telefonu, který málokdy pouštím z ruky, a
svého nb, který je také věrným kamarádem. Přesto byl dosah tohoto půstu
obrovský – ráda bych tato média omezovala v budoucnosti častěji, a taktéž
bych ráda příští půst pojala poctivěji.
ano Podobných půstů jsem měl už několik v životě a zpravidla nebyly plánované kromě tohoto případu. Půst tohoto typu
nastává většinou v situaci, kdy mám naplánovaný celodenní výlet a někde chodím a pak večer ještě třeba skočím do
hospody oslavit zdárné zakončení výletu. Pocity tedy vůbec se netočí kolem půstu, ale kolem prožívání prostředí
výletu, socializaci s lidmi, co mám rád a pocitu fyzické únavy z výletu, takže po návratu domů už je člověk stejně
znaven a nechce se mu brouzdat běžné kombo messengeru, fb, youtube, tinderu, isu apod. Tudíž ani tentokrát jsem
nepociťoval nějaké negativní pocity a nestalo se, že bych měl nějaký absťák.
S tělem se odehrávalo to, co se odehrává na běžném výletu. Ale to
nesouvisí s půstem od elektroniky, kterého jsem si reálně moc prostě
nevšímal.
Odnáším si z toho to, že když má člověk způsob jakým vyplnit čas, tak si
půstu od médií ani nevšimne. Ve chvíli, kdyby to byl půst více na sílu třeba ve
slova smyslu, že je člověk sám doma, tak už by šlo o něco více
nepříjemného. Pořád trávení času na médiích považuji za dobré, pokud to má
člověk jakž takž zvládnuté a nenechá se strhnout nějakou šílenou závislostí,
která by reálně měla negativní efekty na člověka. Celodenní výlety, kdy si
člověk na média ani nevzpomene holt nemůžeme mít každý den a v situacích
kdy zrovna nesedíme s někým v hospodě či nepracujeme opravdu může
trávení času před obrazovkou být super věc pro člověka. Neplánuji v blízké
době nějaký další půst, ledaže se prostě stane nějak tak automaticky, protože
prostě budu příliš zaneprázdněný abych měl na nějaké média čas.
ne Ze začátku jsem se cítila hrozně zvláštně a měla jsem neustálé nutkání jít na sociální sítě - především na messenger
ujistit se, že mě někdo neshání a nepotřebuje. Mám již také zaběhnuté rituály, jako zkontrolovat zprávy hned, jak se
probudím nebo projíždět instagram při jídle či pauze od učení. Takže ze začátku to bylo velmi stresující a frustrující.
Jak ale den pokračoval, nutkání sláblo a já postupně začala cítit velkou úlevu a jakousi svobodu. Došlo mi, že pokud
mě lidé opravdu potřebují, mají jiné způsoby jak se se mnou spojit, a že se nic nestane když někomu neodpovím na
zprávu okamžitě.
Jak jsem psala výše, za začátku jsem měla velké nutkání, takže jsem
neustále sjížděla očima na mobil, až jsem ho musela odhodit na postel
a přikrýt polštářem, abych oslabila pokušení. Také jsem se několikrát
přistihla při otevírání záložky na počítači a vpisování facebookové
stránky, jelikož to často dělám automaticky. Při pomyšlení, že něco
promeškávám se mi svíral ze začátku žaludek. Po pár hodinách však
tyto tiky ustaly a moje tělo se uvolnilo. Dokonce jsem přestala klepat
nohou, což je něco co dělám podvědomě, když se soustředím na práci
nebo jsem ve stresu.
Myslím si, že půst od sociálních médií by si měl každý dopřát aspoň jednou
měsíčně, jelikož to člověka překvapivě uvolní a zrelaxuje. Nečekala jsem, že
to bude mít takový efekt, ale byla to zajímavá zkušenost, a rozhodně mám v
plánu si to zopakovat.
ne Popravdě to pro mne nebylo nějak extra těžké. I když vím, že na sociálních médií trávím víc času, než bych chtěla,
nedělá mi problém všechno vypnout. Už dávno jsem začala dělat to, že když jedu třeba někam na výlet (klidně i na
týden), tak si s sebou telefon buď neberu vůbec, nebo ho mám, ale je celou dobu vypnutý v batohu. V průběhu dne
jsem se tedy cítila dobře - ale jsem si vědoma, že to bylo i kvůli tomu, že byl víkend a já jela na výlet, takže jsem
nemusela nic důležitého řešit. "Největší" problémy jsem měla v takových těch mezičasech - když jsem čekala dvacet
minut na vlak, když jsem čekala půl hodiny na bus - takové chvíle jsem zvyklá vyplnit odpovídáním mailů, projížděním
soc. sítí atd. Až na tyto maličkosti to proběhlo naprosto bez problémů - uvědomuji si, že tento popis je velmi strohý, ale
asi právě na základě toho, že jsem zvyklá vypnutí soc. médií dělat častěji, tak to pro mě nebyl nijak extrémní zážitek,
který by mě vytrhl z mého normálního života.
Většinu zmíněné doby jsem strávila s kamarádkou na výletě, které
jsem řekla, že dneska jsem bez soc. médií a řekla jsem jí, že by bylo
super, kdyby do toho (až na velice důležité situace) šla taky - a ona šla.
Mluvily jsme spolu i tom, jak je super, že i po městě jdeme po
turistických značkách - místo toho, abychom si to hledaly na telefonu. A
díky vypnutým telefonům jsme si užily spoustu zábavy - třeba to, že
jsme věděly, že musíme jít po červené.. asi po dvou kilometrech nám
došlo, že sice jdeme po červené, ale jdeme na druhou stranu.:)))))
Stále ve svém životě hledám rovnováhu, jak ne/chci s obrazovkami fungovat.
Stále tvořím hranice, kdy a jak blízko je k sobě chci pustit. Tohle cvičení mě
nad tím donutilo se zase zamyslet - i nad tím, jak jsou tyto hranice křehké.
Napadá mě třeba příklad - byla jsem zvyklá chodit často do lesa sama a bez
telefonu - jelikož jsem měla pocit, že tam chci být sama. Od té doby, co jsem
tam potkala divočáka, tak si ho radši beru s sebou - nemám z toho radost, ale
vím, že v lese telefon můžu použít jako nástroj - kdyby se něco stalo, můžu
zavolat - telefon mě v lese nebude ovládat. A právě zde se veškerá má
rovnováha začíná bortit a já nad tím musím začít přemýšlet zase trochu jinak.
ano K experimentu jsem si vybrala víkend, přesněji sobotu. Hrálo mi do karet to, že jsem v pátek pracovala někdy do šesti
hodin do večera a domů se dostala až kolem osmé, spát jsem šla proto dost pozdě a vyčerpaná. Proto a protože mám
budík na telefonu, který jsem neměla používat, jsem se v sobotu probudila docela pozdě. Snažila jsem se celý den
zabavit činnostmi jako je úklid a později i četba, den proto utíkal v podstatě celkem rychle. K večeru jsem ale začala
být nervózní, protože jsem konečně měla čas udělat úkoly do školy, ale nemohla jsem, neboť bych musela použít
počítač. Co mi v průběhu dne chybělo byla hlavně komunikace s okolním světem, hlavně s přítelem, který byl na
pracovní cestě a rodiči. Po probuzení jsem si raději vypla wifi i data, aby mě příchozí zprávy nerozptylovali a nelákali k
telefonu. To ale vyústilo v to, že párkrát v průběhu dne jsem měla obavy, jestli rodina nebo přítel nepíšou a nepotřebují
s něčím pomoct, ale říkala jsem si, že kdyby to bylo něco moc důležitého, zavolali by. Nemyslím si, že bych pociťovala
jiné pocity než obvykle, možná jsem byla trochu iritovaná tím, že jsem si nemohla pustit hudbu a vyhledat si na
internetu správnou teplotu vzduchu pro pěstování Calathey. Na druhou stranu si myslím, že kdybych neměla moc věcí
na práci, nebo bych procházela těžším obdobím, zákaz elektroniky by mi vadil mnohem více. Připadá mi totiž, že v
takových chvílích se snažím médii co nejvíce rozptýlit.
Nezaznamenala jsem, že by se s mým tělem odehrávalo něco , co se
s ním normálně neodehrává. Možná jsme si více broukala. Možná mi
uklízení šlo pomaleji, protože jsem neměla zvukovou kulisu.
Odnáším si z toho to, že den strávený bez médií byl mnohem snazší, než
jsem čekala. Musím ale uznat, že experiment by probíhal pravděpodobně
mnohem jinak, kdybych ho vykonávala v pracovní den, kdy elektroniku
používám soustavně ve škole, v práci, k přepravě hromadnou dopravou, k
placení v obchodech nebo jen k zjištění, kolik je hodin a kdy mi jede tramvaj.
ne Pokud bych skutečně našla takový den, kdybych si mohla dovolit naplno se odpoutat od počítače a netrávit na
obrazovkách a médiích tolik času, pravděpodobně bych cítila mnohem větší klid. Když si na takové dny v minulosti
vzpomínám, neslo to s sebou příjemné zpomalení mysli, zklidnění, mnohem lepší soustředěnost, snížení stresu... (I
když to samozřejmě není tak černobílé a roli bude hrát i spousta jiných faktorů než jen média.)
V souvislosti s fyzickými prožitky mě napadá vyšší mindfulness, lepší
uvědomování si svého těla a jeho potřeb. Když člověk sedí hodiny
připoutaný k monitoru, zabraný do práce nebo sociálních sítí, snadno
ztratí přehled o čase, o tom, kdy se naposledy napil nebo najedl,
ignoruje, že ho vlastně dost bolí záda, když takhle sedí atd. V
souvislosti s komunikaci s dalšími lidmi mě napadá větší vstřícnost k
rozhovoru, pokecu... Paradoxně, čím více času trávím na sociálních
sítích, tím více se jakoby vyčerpává moje chuť komunikovat s lidmi
kolem mě v "reálném životě".
Jako první jsem se pozastavila už při plánování tohoto experimentu a
vymýšlení jeho načasování.
Ne že bych každý den trávila hodiny na sociálních sítích, ale zjistila jsem, že
bez počítače a internetu se žádný z následujících 8 dnů neobejdu. Kvůli hluku
a ruchu je taktéž nemožný studijní den bez sluchátek s hudbou nebo bílým
šumem.
Samotné uvědomění, že v dohledné době nenajdu jediný den, kdy bych se od
počítače a veškerých médií mohla naplno odpoutat, bylo pro mě dost silné.
Pro tento experiment jsem se tedy pokusila používaná média aspoň co
nejvíce minimalizovat na to nezbytně nutné.
Zamýšlela jsem se nad nutností sociálních sítí a celkově internetu v dnešní
době. Ať chci nebo ne, slušná část mého života na nich závisí. Sociální média
používám kvůli komunikaci s blízkými, kteří jsou zrovna daleko a nemůžu se
s nimi vidět. Bez internetu se neobejdu při učení, při plnění množství úkolů,
hledání informací, článků, studií, objednávání jízdenek na vlak, objednání jídla
v menze... Ufff.
Zároveň jsem si ale uvědomila, jak velkou roli mají média na tom, jak moc
roztěkaná se cítím a jak dobře se ne/dokážu soustředit na svoji práci.
Osobně si z toho tedy odnáším, že nejvíce schůdné řešení bude omezit
sociální média a čas trávený na obrazovkách celkově na nezbytné minimum,
a snažit se nesklouzávat ke scrollování a hodinám ztracených sledováním
videí na Ytb. Přinejmenším se budu snažit používat média více vědomě a
obezřetně.
ne Prvně musím říct, že jsem neměla půst celý den, protože jsem musela řešit neodkladné záležitosti. Kromě studia a
práce se ještě dobrovolně věnuji projektu na ochranu zvířat. Právě tento projekt řeším z větší části o víkendech, kdy
mám více času.
Při čtení zadání jsem se také bála, že se mi nepodaří najít žádný den, který bych mohla mimo obrazovku trávit. Minulý
týden byl volební víkend, a tak jsem ho prakticky celý strávila přilepená na volebním studiu České televize. Přes týden
musím zase pracovat na úkolech do školy a zvlášť ve chvíli, kdy píšu diplomovou práci, je pro mě den bez notebooku
úplně neproveditelný. Jediný vhodný den tak padl na sobotu 16. října.
Ráno jsem si telefonu ani nevšimla, protože jsem zaspala, takže jsem žádné pocity nestihla vnímat. Dopoledne jsem
strávila na ferratách, kde jsem telefon nebo žádnou jinou obrazovku také nemohla použít vzhledem k povaze aktivity.
Žádné nutkání jsem nepocítila, nic mi nechybělo. Zlom nastal asi kolem 13. hodiny, protože jsem při návratu z hor
chtěla zkontrolovat zprávy a e-maily, ale zjistila jsem, že bych vlastně neměla. Uvědomuji si, že jsem na telefonu a
sociálních sítích závislá, proto jsem začala být nervózní. Po chvíli jsem to proto nevydržela a telefon do ruky
vzala...Musela jsem tak telefon hodit hluboko do tašky, aby se dostal mimo můj dosah. Od 14. hodiny jsem pak byla na
rodinné oslavě, kde jsem se k žádnému nutkání sáhnout po telefonu nedostala (cíleně jsem ho nechala v druhém
pokoji, abych něbyla pokoušena), tak se pro mě vše stalo jednodušší. Pocity byly pozitivní, protože jsem po měsíci
viděla svoji rodinu a nic mi tak nechybělo. Po konci oslavy jsem ale automaticky sahala po telefonu - veškeré
vyřizování e-mailů jsem ale odložila až do doby, když jsem dorazila domů. Před spaním jsem zamáčkla slzu, že
nemůžu sjet novinky na instagramu a šla spát.
V některých chvílích nervozita a nepříjemné pocity. Já mám ráda svoje
instagramové reels a ráda se u toho odreagovávám, takže mi to nebylo
příjemné. Nebo možná mi nebyl příjemný ten pocit, že něco nemůžu.
Každopádně pro mě celý zážitek nebyl tak náročný, jak jsem se
obávala. Kdybych ten den neměla plný aktivit a seděla doma, pak by
ale bylo možné, že to ani nebudu schopná dokončit.
S tělem se neodehrávalo nic, co by se lišilo od běžného stavu
(nervózní poklepávání nohou mám zcela běžně). Nebo jsem si ničeho
nevšimla. Nicméně musím říct, že jsem byla přítomnější okamžiku,
zvláště na rodinné oslavě. Plně jsem se věnovala své rodině a nebyla
rozptylována ničím jiným (ve chvíli, kdy bych měla telefon u sebe, tak
bych ho ze zvyku čas od času zapínala).
Asi bych to chtěla vyzkoušet i v den, kdy nebude mít co na práci a budu se
tzv. nudit. Bez telefonu jsem přes rok několikrát, ale je to právě v době, kdy
jsem na tracku nebo mám den plný aktivit. V době, kdy jsem jen doma, tak
mám telefon v ruce pořád. Bylo by tak zajímavé zkusit si to i v nudné dny.
ne Začnu asi tím, co jsem čekala – nepřekvapivě jsem měla tendence koukat na telefon na sociální sítě, nebo googlit
otázky, co mě napadaly a chtěla jsem hned vědět odpověď. Říkala jsem si, co mi asi odpověděla ségra, které jsem
předchozí den psala, a jestli mi mamka poslala fotky, co slíbila. S postupujícím dnem se tahle zvědavost trochu
vytratila, už jsem se soustředila na jiné činnosti, při kterých jsem „nepotřebovala“ internet nebo mi to tak aspoň přišlo,
a tak jsem si jeho nepřítomnost skoro neuvědomovala. Skoro říkám, protože se mi za den nepodařilo se na to úplně
naladit. Ne že by mi na konci dne vyloženě chybělo koukat do mobilu, ale byla jsem si prostě vědomá toho, že probíhá
experiment a koukat do něj nebudu. Myslím ale, že kdybych to tak praktikovala častěji nebo delší dobu v kuse, časem
by to mohla přestat být tak velká věc.
Krom fyzického nutkání brát telefon do ruky (to pak trochu vyřešilo jeho
přemístění do šuplíku) jsem ale měla pocit, že mám najednou mnohem
víc času na všechno, co bych chtěla dělat. I proto jsem se na ten den
těšila (krom vypuštění hudby). Ne všechno se mi ale podařilo dodržet;
spolubydlící si pouštěly hudbu nebo mi ukazovaly videa z instagramu,
takže jsem měla pocit, že bych musela být úplně sama, abych docílila
všeho podle plánu.
Mám často pocit, že sociální média potřebuju, abych byla v kontaktu se svou
rodinou, se kterou se nevidím moc často. Stejně tak s kamarády, protože pár
z těch nejbližších žije moc daleko na to, abychom se zvládali vidět víckrát než
jednou ročně. Rozhodně si s nikým nepíšu každý den, ale asi mám pocit, že
bych mohla..? a tak zůstávám online. Sítě si pravidelně snažím omezovat,
jsem si docela vědoma toho, co mi berou, ale zároveň mám pocit, že se to
vyvažuje s tím, co mi dávají. Ale to si možná nalhávám? Přijde mi těžké to
rozlišit, zvlášť, když se média nachází všude kolem.
ne Mé pocity v průběhu dne byly vcelku proměnlivé. Hned ráno jsem byla překvapená z toho, jak rychle jsem se dokázala
vypravit z domu díky tomu, že jsem se „nezasekla“ u projíždění e-mailů, zpráv a sociálních sítí. Vlastně jsem cítila
lehkou úlevu, protože díky absenci tohoto mého rituálu jsem se ihned ráno nevyděsila tím, co všechno musím ten den
zvládnout udělat, a co nečekaného mi ještě v tomto seznamu povinností přibude. První pocit byl tedy skvělý, stíhala
jsem, a nebyla jsem na sebe naštvaná, že mi zase čas utekl ani nevím jak. Velkou část dne jsem pak strávila na
jednom kurzu, takže jsem si na mobil ani žádná média ani nevzpomněla. Byla jsem vděčná za čas strávený s
ostatními lidmi. Kouknout na mobil mě ani nenapadlo. Ostatně tak to mám ve společnosti skoro pokaždé. Když jsou
kolem mě lidi, kteří se se mnou baví, na telefon se často nestihnu podívat a vlastně ani nechci. Horší to bývá, když
jsem sama. I když moc ráda trávím čas i jen sama se sebou, tak se mi bohužel často stává, že se zaseknu u mobilu a
následně jsem na sebe naštvaná, že jsem tak drahocenný čas úplně zabila… Zpátky k mému dni. Po kurzu to na mě
trošku dolehlo, byl nádherný den, skončili jsme dřív a já se těšila, že se půjdu projít. Neustále se mi ale vkrádala
dotěrná myšlenka, že jsem něco neudělala. Měla jsem až provinilý pocit. Stokrát jsem si mohla říkat, že takhle je to
správně a potřebuji za celý týden vypnout, ale ten pocit byl silnější. Práci dělám z části z domu, a právě to byl důvod
mého nepříjemného pocitu. „Neudělala jsem toho tento týden dost, lítala jsem po úřadech a řešila všechno ostatní jen
ne práci, měla bych udělat alespoň část“. Po velkém snažení vysvětlit si, že dnes je den bez médií, a tak to prostě je,
jsem ten pocit nakonec překonala. Šla jsem na procházku a vše bylo hned lepší. Celkově jsem nakonec byla bez
médií mnohem šťastnější a přišlo mi, že jsem měla víc času a méně stresu.
Díky tomuto experimentu jsem cítila již zmiňovanou úlevu, chvíli
provinilost, ale také jsem se cítila celkově víc odpočatě a ve finále
jsem měla naprosto skvělý pocit. Obecně jsem velmi ocenila kontakt s
jinými lidmi, ale bylo to také náročné z hlediska toho, že ostatní tento
půst od médií nedrželi. Bylo tedy lehce složité vysvětlit, že chci opravdu
naplno vydržet bez jakýchkoli těchto prostředků. S telefonem se mi to
bohužel úplně nepodařilo, přiznávám se. Na moji obhajobu, volala mi
babička a tu nemůžu odmítnout nikdy. Přítel zase doma koukal na
seriál a když jsem mu princip experimentu vysvětlila, namítal, že stačí
jen nekoukat do mobilu. Já jsem ale chtěla úkol splnit co nejpřesněji a
rovnou jsem navrhla, že příště to musíme zkusit oba společně.
Řekla bych, že mě celkově značně ovlivnila už minulá hodina, kdy jsme si
povídali o tom, jak „utíkáme k telefonům, abychom si nemuseli vyříkávat věci
uplynulého dne s naší duší“ a velmi často jsem o tom přemýšlela. Nesnažila
jsem se tak omezovat média pouze jeden zadaný den, ale od té hodiny téměř
všechny dny. Kolikrát jsem si řekla, že si musím užívat okolí, ne koukat do
mobilu, a opravdu jsem čas na obrazovkách omezovala. Řekla bych, že mi to
pomohlo, takže mockrát děkuji za možnost zamyslet se nad tím, co je zřejmé,
ale často to nevidíme, nevnímáme ... nebo spíš jen nechceme? Ještě je sice
hodně na čem pracovat, ale budu se snažit v tom nějakým způsobem
pokračovat. Vzor mám i ve své mladší sestře, která se zrovna před pár dny
nezávisle na mě a spontánně rozhodla odstranit profily na všech sociálních
sítích a začít používat starý nedotykový mobil, což je podle mě v jejích letech
a v této době dost odvážné.
ne Tuto neděli jsem se oprostil od sociálních sítí. Byli jsme na návštěvě rodičů mé přítelkyně, kam jezdíme pravidelně
zhruba jednou za měsíc. Pro mě v těchto chvílích není obtížné být bez sociálních sítí, televize, či dalších
„vymožeností“, jelikož ten čas trávím jinak. Čas plyne, ani nevíte jak. Probudíte se ráno a o pár chvil později se již
stmívá. I když musím přiznat, že jsem měl občasné nutkání podívat se na mobil, alespoň se podívat na plochu, zda
není něco nového, co by mi uteklo, nebo rozkliknout aplikaci.
V některých chvílích je mobil ale pro mě takzvaná záchranná krabička. Občas se dostanete do kolektivu, se kterým se
v dané chvíli nemáte co říci. Nastává to trapné ticho. Nikdo se nechce na nikoho podívat, jelikož by to bylo trapné.
Každý se dívá do stolu. Co uděláte? Kouknete se do mobilu, co je nového. Takový příjemný únik z té trapné situace.
Občas přejde chvíle, kdy je Vám to líto. Nebylo by prostě vhodnější se rozloučit a odejít? Prostě někdy není chvíle na
konverzaci, ale najde se zase jindy. Není toto jen takové „oddalování“ odchodů domů? Nebo je odchod jen útěk z dané
situace?
Někdy mi to pomáhá také ve stresových situacích. Například před zkouškou, kdy již nejsem schopen přijímat další
informace, ale nejsem schopen ani v klidu vydržet, tak si projíždím sociální sítě. Někdy ani neregistruji, o co se v nich
jedná, prostě a jednoduše je jen projíždím pro svůj vnitřní klid a pro zaplnění té chvíle před zkouškou.
Často jsem na mobilu většinou v hromadné dopravě. Rád se podívám na výsledky fotbalových utkání, nebo přečtu
nejnovější zprávy ze světa, či domova. Jindy na to nemám moc času, nebo se raději věnuji přítelkyni, či rodině. I když
by to, dle názoru někoho ve stejném spoji, mohlo vypadat, že takto trávím veškerý volný čas, nebo jsem dokonce na
sociálních sítích závislý.
Měl jsem občasné nutkání podívat se na obrazovku mobilu, i když jsem
tím "nechtěl nic zjistit". Jen se jednoduše podívat na obrazovku, zda je
něco nového.
Že mobil, či sociální sítě a jiné aplikace mi pomáhají zvládat stres a úzkosti, i
když to není zřejmě ten nejlepší "útěk" a obrana. Ale také vím, že na
sociálních sítích nejsem víceméně závislý a dokážu se od nich odpojit podle
potřeby.
ano Od sociálních sítí si dávám jednodenní půst často, nicméně od všech médií ne, takže jsem nebyla zvyklá, že bych celý
den ani jednou nenakoukla na nějaký zpravodajský web, co je "nového", resp. jestli je všechno v pořádku a neuniká mi
nic zásadního zvláště v současné turbulentní povolební situaci. V poslední době jsem totiž hltala jeden článek za
druhým, četla všechny možné komentáře a rozhovory týkající se voleb a trávila tím opravdu hodně času.
Občas jsem během dne zažívala pocity nesvobody, že si nemůžu, když se mi zachce, pustit třeba podcast nebo
audioverzi některých článků, což dělám denně i když si dávám pauzu od obrazovky. Tím, že šlo o jeden den, tak jsem
věděla, že za pár hodin už se dozvím, co je ve světě nového a "doženu, co jsem zameškala".
S tělem nic zvláštního, jelikož šlo o neděli a měla jsem téměř celý den
program, byla jsem s přáteli nebo přítelem, který se mnou tento půst
navíc dodržoval taky. Mobil jsem měla celý den v tašce a nebrala jsem
si ho na procházky a když jsem šla ven, takže mě ani nelákalo se na
něj podívat a nerozptyloval mě. Bylo to příjemné a osvěžující, cítila
jsem se hodně klidná a soustředěná. Když jsem se o něčem s přítelem
bavila a nemohli jsme si ani jeden na něco vzpomenout a tím pádem to
ani vyhledat, byla to hrozná bezmoc, ale zároveň zábava.
Budu to dělat určitě častěji, celý den jsem byla více soustředěná, více jsem
vnímala okolní svět a čas letěl tak nějak pomaleji. Navíc jsem nic zásadního"
nezmeškala", jak jsem se původně při představě dne bez médií obávala.
Měla jsem radost, že jsem to bez problémů zvládla, protože po opětovném
zhlédnutí filmu jsem měla pocti, že už jsem tak lapená a závislá na sledování
zpráv a novinek, že mi to bude dělat větší problém.
ne Myslela jsem si, že úkol nestihnu splnit v daném termínu, protože jsem neměla možnost se na 24 hodin odpoutat od
světa internetu a sociálních sítí, i tak si myslím, že jsem to nedodržela úplně přesně, asi jsem si vytvořila nějakou
modifikovanou verzi digitálního detoxu. V sobotu jsem měla nabitý program aktivitami s přáteli, tak jsem se rozhodla,
že to spojím a vypnu telefon a budu se věnovat pouze jim. V průběhu dne jsem ani neměla pocit, že telefon potřebuji,
protože jsem měla opravdu plno aktivit - šli jsme do muzea a do divadla, na oběd a na večeři, celou dobu jsme se
bavili a užívali si to, že můžeme být venku a na společenských akcích, které se tak dlouho nemohly uskutečnit. Úplný
digitální detox jsem zažila přes léto, kdy jsem stanovala na pláži u moře bez signálu několik dní, ale to se také
odehrávalo v prostředí, které mi nebylo známé, tak si nejsem jistá, jestli to měělo nějaký kýžený efekt.
Pravděpodobně proto, že jsem měla opravdu plný program celý den a
večer jsem jen přišla domů a šla spát úplně unavená, nemyslím si, že
bych zažila nějaký “absťák” jakože musím se podívat na
facebook/instagram/ něco mi utíká. Mám pocit, že covid a lockdowny
nám daly jednu hezkou věc - všichni si víc užíváme toho, když se
můžeme sejít mimo obrazovky a více si užíváme těch momentů, než
předtím, protože víme, že to není samozřejmost, takže já jsem si na
plno užívala přítomný okamžik, kvalitní čas strávený s přáteli a neměla
jsem potřebu se jim nevěnovat a trávit čas na internetu (mimo asi
hledání spojů na cestě domů).
určitě bych takové dny chtěla zavést častěji. Dny, kdy nechám doma telefon a
půjdu ven a nebude mě zajímat, co se děje. Právě i po létě, kdy jsem neměla
několik dní signál jsem byla velice odpočatá a užívala jsem si daný moment a
chvilky mnohem víc, než předtím.
ano Moje pocity byly paradoxně zajímavější den předem. Den bez médií pro mě není novinka - na táboře a dalších akcích
ho zvládám, ani nevím, jak. Tentokrát jsem ale byla bez médií v relativně digitálním světě - měli jsme týmové výjezdní
zasedání a veškerá příprava na něj byla elektronická. Pátečnímu půstu tak předcházela čtvrteční příprava, během níž
jsem si potřebovala prostudovat a zapamatovat všechno, co by mi pak chybělo (harmonogramem počínaje).
Nejdivnější pocity v této přípravě jsem ale zažívala, když jsem šla dát předem vědět svým zhruba třem
korespondentům, že nebudu na příjmu. Hlavou se mi honilo, že si na cosi hraju. Zároveň mě překvapovalo (nebo
mrzelo?), že lidé okolo mě vyžadují natolik svižné odpovědi na hlouposti, že je potřeba je předem upozornit, že jim na
případnou večerní zprávu odpovím až ráno - jinak by si to hned vykládali jako nezájem.
Tělo nechal tento experiment většinu času klidným. Částečně proto, že
jsem měla poměrně nabitý program, který natolik zaměstnával mou
pozornost, že hlava ani ruce nevyžadovaly telefon na hraní. Báječně
jsem si ale užila cestu z porady na autobus. Po dlouhé době jsem se
místo map.cz nechala na nádraží dovést hezky “po červené”. Cesta se
mi tak proměnila v příjemnou šipkovanou. A vzhledem k tomu, že po
značkách chodím častěji v přírodě než po městě, to byla dvojnásnobně
zábavná hra. Brzy jsem si všimla, jak oči pátrají po dalším červenobílém
proužku a hlava zároveň vymýšlí, kde by tak mohl být, kde je
příhodné ho namalovat. Hru mi zkalila jen skutečnost, že jsem na cestu
nakonec neměla zdaleka tolik času, kolik bych ráda, a tak jsem si
neužila zvolnění, které jsem si od ní taky slibovala.
K experimentu mě napadají dva poznatky. Prvním z nich je, že den bez médií
za běžného provozu mi sice na den odlehčil, stejně to ale bylo vykoupeno už
zmíněnou přípravou před ním a pak i časem po něm. Paradoxně ačkoli jsem
měla radost, jak jsem zvládla svůj fear of missing out, právě v pátek se ve
zpravodajství řešily ne úplně pominutelné události. Jakmile jsem se o nich
dozvěděla, došlo mi, že stejně strávím spoustu času jejich dočítáním.
Využívat na ně prostoje během dne mi tudíž nakonec nepřijde tak špatné.
Druhý poznatek je osobnější. Už čtvrtý rok vedu vztah, v němž se víc dnů v
týdnu nevidíme, než vidíme (vyjma pro nás vlastně milostivých lockdownů), a
to v době, kdy už toužíme být dávno 100% sestěhovaní. Neustálé psaní si
nám tak supluje večerní setkání doma, kdy si můžeme povídat o svých dnech
(je to znát i na tom, že když jsme delší dobu u sebe, takovou korespondenci
přes den vůbec nepotřebujeme). Den bez telefonu mě o tu interakci přeci jen
ochudil, a to navíc v den, kdy měl můj milý promoci, na které jsem nemohla
být.
ne Ako deň môjho pôstu som si stanovila nedeľu, keď som bola doma u rodičov. Mojím zvykom je, že si k raňajkám a k
rannej káve prezriem instagram, či pozriem nejaké video, čo ma zaujíma na YouTube. Takže už ráno ma čakala
zmena. Tatino mal v obývačke pustenú televíziu, tak som raňajkovala s mamou v kuchyni. Bolo to veľmi príjemné,
mama chystala obed (áno, nie som ranné vtáča) a ja som pri nej sedela a hrdinsky bránila svoje raňajky pred našim
psíkom. Keďže som bola doma po dvoch týždňoch a zase sa tam dlhšiu dobu neukážem, tak som si šla po raňajkách
upratať izbu a všetko, čo bolo potreba. Nasledoval obed. Keďže pri stole mobil nikdy nepoužívame, nebol to pre mňa
žiaden problém. V ten deň som cestovala späť do Brna, tak som si po obede šla baliť veci. Potom som sa šla s
rodičmi a so psíkom prejsť do vinohradov, takže opäť žiaden problém. Po prechádzke som si prvý krát za ten deň
sadla k notebooku, keďže ma tlačil čas a potrebovala som spraviť nejaké úlohy do školy. O siedmej večer som
nastúpila na vlak do Brna, kedy prišla „najhoršia“ časť môjho pôstu. Vo vlaku zvyknem vždy počúvať hudbu, podcast,
alebo pozerať nejaké video. Zobrala som si so sebou knihu, avšak nedošlo mi, že už bude vcelku poriadna tma.
Navyše som cestovala v kupé s ďalšími piatimi študentami, ktorí pozerali do mobilov, takže za zapnutie svetla by mi
asi nepoďakovali. Najprv som sa vo vlaku cítila zvláštne a myslela som, že mi tá cesta príde ako nekonečná, ale
ukázalo sa, že to tak vôbec nie je. Mala som čas premýšľať a poriadne si odpočinúť. Po celom dni som sa cítila naozaj
odpočinuto, bola som sama prekvapená koľko veci som stihla doma spraviť pred mojím odchodom. Vždy mám
problém stihnúť, čo si naplánujem a tento deň bol naozaj výnimkou.
Keď som cestovala večer vlakom do Brna bolo to najprv veľmi
zvláštne. Ako som spomenula, sedela som v kupé s ďalšími
študentami, z ktorých väčšina bola na telefóne. Prišla som si tak divne,
nevedela som úplne kam sa v tom stiesnenom priestore pozerať, aby
som nevyzerala, že „čumím“ na nich :D. Nevedela som sa úplne
pohodlne usadiť, nevedela som akoby „čo s rukami“. Oproti mne sedel
jeden chlapec, ktorý tiež nebol väčšinu času na telefóne (rozmýšľala
som, či nie je z našej hodiny :D) a všimla som si, že tak ako ja, tiež si
„žmolí“ ruky, akoby nevedel čo s nimi. Ako som však spomenula, po
celom dni som sa cítila produktívne, ale zároveň celkom odpočinuto.
Nič mi zbytočne nehltalo čas. Mala som čas pre seba a moju myseľ
nezahltili myšlienky o ľuďoch, či veciach, ktoré som videla v médiách, či
na sociálnych sieťach.
Po zhliadnutí filmu a po mojom pôste som si odniesla to, že začínam byť na
sociálnych sieťach a na mobile z časti závislá. Najmä v dni, keď tým môžem
„zabiť“ čas. Po tomto sebeexperimente som si nastavila obmedzený čas na
sociálne siete na mobile a zredukovala ľudí a stránky, ktoré na sociálnych
sieťach sledujem.
ne Hned po tom, co jsem se dozvěděla o zadání domácího úkolu na příští hodinu, jsem zpanikařila.
To nedám. Kdo to zmákne, je borec.
Nejedná se však o závislost na sociálních sítích v rámci scrollování (nebo si to alespoň ráda tvrdím), nýbrž protože
jsem, asi jako většina, pracující student s povinnostmi a zároveň člověk, co se do Brna přestěhoval před měsícem a
zbytek rodiny, přátele a přítele zapomněl přes celou republiku.
Na ztrátu kontaktu na den jsem se úplně netvářila.
Nakonec se problém vyřešil sám, když jsem jela minulý týden na víkend za rodiči. Můj půst probíhal v sobotu, v den
vyhlašování voleb. Odmítala jsem totiž obsesivně sledovat výsledky a zároveň jsem pobývala doma, kde jsem lidi, se
kterými si obvykle z Brna píšu, viděla naživo.
Přiznávám dobrovolně - využívala jsem telefonní spojení. Ale jinak jsem se snažila nepřipojovat se na data a svět
internetu jsem ignorovala. A kvůli celkem nabitému programu to vlastně nebyl takový problém.
Ze začátku jsem hodně bojovala s automatickým návykem brát telefon do ruky, zapnout data/wifi a jet. Opravdu se
jedná o těžce zakořeněný habit. Dokonce jsem ve statistikách v telefonu našla, že telefon za den rozsvítím třeba 80x.
I když jsem byla zabavená, občas jsem data až úplně nevědomky zapnula a začaly mi naskakovat notifikace.
Poučená, že musím být více vědomá, jsem se hlídala celé dopoledne. Na druhou stranu, když jsem si krapet zvykla,
neměla jsem nutkání se na telefon dívat skoro vůbec – odpoledne jsem se zúčastnila rodinné oslavy, která trvala až do
večera, plus jsme měli zařízený celkem barvitý program venku v přírodě, dokázala jsem tak využít benefity půstu ještě
o něco více a cítila jsem se opravdu bezstarostná a zrelaxovaná.
Výsledky voleb jsem se dozvěděla večer od mamky, což nevím, jestli by se nepočítalo jako podvádění, ale na to, že
jsem od sebe očekávala, že v plnění úkolu selžu hned dopoledne, jsem byla celkem spokojená.
Celou zkušenost doprovázely zvláštní pocity. Když jsem byla zabavená a měla jsem program s lidmi, se kterými jsem
se cítila dobře, neměla jsem potřebu se na telefon tolik dívat. Zároveň jsem značnou část dne věnovala intenzivnímu
soustředění se na nevyužívání žádných médií a k pocitu přirozenosti to mělo daleko. A jakmile jsem měla chvilku, kdy
bych se jen krapet měla nudit, okamžitě jsem chytla roupy. A sem tam i pocit viny, že nejsem produktivní. Že ty zprávy
dneska nečtu. Že nesleduji volby. Dostala jsem spoustu podnětů k zamyšlení se nad tím, jak to vlastně vedu. Musím
se přiznat, že bez telefonu jsem občas cítila i takový zvláštní stísněný pocit, až úzkost.
Viz otázka č. 2 Jelikož jsem experiment prožila zpátky doma, kde jsem měla kontakt s
rodinou a přáteli naživo, dost jsem si ho ulehčila. V Brně, kde jsem od
domova odtržená, bych vnímala experiment jako ještě o dost větší výzvu,
kterou možná někdy vyzkouším.
ano Ze začátku dne jsem na to stále zapomínala a brala jsem mobil do ruky s tím, že se podívám na sociální sítě. Stalo se
mi to takto asi čtyřikrát. První jsem se tomu smála, ale později jsem byla vlastně trochu naštvaná. Vadilo mi, že nevím
o okolním světě, jestli mi někdo nepsal ať jdu ven nebo se něco třeba nestalo. Měla jsem mrzutou náladu a pomohlo
mi až když jsem se šla projít ven se psem. Kdyby nebylo tak hezké počasí, tak nevím co bych jiného dělala, ale v tu
chvíli mi to neskutečně zvedlo náladu. Potom jsem se cítila divně, když jsem si v kavárně sedla a jako jedna z mála
nebyla na mobilu. Ale vlastně jsem ze sebe měla dobrý pocit, který mi potom bez menších výkyvů vydržel až do
večera.
Přistihla jsem se, že mám tendenci stále si sahat do kapsy pro mobil.
Hledat mobil v pokoji a brát ho stále do ruk. Pomohlo mi až když jsem
šla ven a nechala ho doma. Venku jsem se cítila lépe, protože se
chodím často procházet bez mobilu, ale většinou na kratší dobu. Více
mi pracovala hlava, hledala náhradu za ten prázdný čas, který by byl
věnován instagramu. Napadaly mě i myšlenky jako "haha, můj avatar si
musí myslet, že mě někdo unesl, když nejsem na sociálních sítích celý
den". Večer jsem si vyslechla, že je to hloupý úkol, protože k ničemu
nebude. Tento názor jsem zcela nesdílela.
Odnáším si z toho to, že je člověk skutečně na tom malém zařízení závislý.
Já osobně bych chtěla omezit sociální sítě jako instagram. Facebook jsem si
před nedávnem odinstalovala, což mi trochu pomohlo a chodím tam nyní jen
kvůli přehledu o různých akcích. Možná budu praktikovat tady tento "půst"
jednou za čas pravidelněji.
ano Nenašla jsem úplně den, kdy by bylo pro mne možné být úplně bez médií (nebo jsem si to alespoň myslela..), ale ode
dne kdy jsem shlédla zaslaný dokument jsem vědomě sledovala samu sebe: jak často sahám po telefonu, co na něm
dělám, jak reaguju, když si telefon odepřu a dovolím si na něj podívat až za hodinu... Zjistila jsem, že pro mě sociální
sítě nejsou až tak lákavé. Nejčastěji sahám po telefonu kvůli komunikaci - zprávy, messanger. Většinou odpovídám
vždy na to nejnutnější, jednou za delší dobu (třeba měsíc) si vyřídím i ty konverzace, co "nehoří" (kamarádi i rodina si
na to u mě museli zvyknout... :D). Druhý nejčastější důvod, kvůli kterému trávím na telefonu dost času, je Duolingo.
Chtěla jsem nějak produktivně využít hodinové cesty domů autobusem a Duolingo mě nadchlo; nicméně po minulé
hodině ekopsychologie, kdy jsme se bavili o přetížení vědomé pozornosti se necítím špatně když celou cestu
prokoukám z okénka. Na třetím místě je Spotify, hudba a podcasty.
Od té doby co mám chytrý telefon (cca dva roky), jsem zpozorovala že
i já občas sklouznu k mnou tak odsuzovaném skrollingu fb (soc. sítí).
Vím že je to ve chvílích, kdy jsem opravdu unavená, vyčerpaná a
nechce se mi "nic dělat". Myslím si, že to se ozývá přetížená vědomá
pozornost a chtěla by vypnout, jenže ne vždy má člověk po ruce stromy
nebo okénko autobusu, tak to nahradí skrollingem, který přináší do jisté
míry taky odpočinek naší přímé pozornosti... Jen sledujeme míhající se
fotky, obrázky, u ničeho se nezastavíme déle než třičtvrtě vteřiny.
Vždy jsem měla ráda koukání z okénka při cestování jakýmikoli dopravními
prostředky, ale teprve teď jsem to docenila a tyto "chvíle nečinnosti" si
nevyčítám. Děkuji Vám za to!! :)
Další poznání (lehce staršího data ale) je, proč mám vlastně potřebu pouštět
si hudbu. je to vlastně prosba o ticho a klid od vnějšího přehlcujícího světa ve
městě. A protože ticho není možné, tak si alespoň zvolím druh hluku.
ne Ten den jsme se sešli s rodinou v Praze a měli jsme celkem jasný program, takže jsem neměla potřebu cokoli řešit
přes telefon, nebo používat sociální sítě, média, pc.. Běžně používám jen messenger, pokud se potřebuji něco
domluvit nebo vyřešit, gmail především kvůli škole a instagram, kde sleduji pár lidí pro inspiraci, takže mi běžně nedělá
problém nechat telefon doma, pokud se nepotřebuji na něčem domlovat. Počítala jsem si, kdy se mám chuť podívat
na messenger na zprávy a bylo to za ten den třikrát. Například, když jsme jeli v metru, kde jsme se neslyšeli, měla
jsem chuť vytáhnout telefon, protože jsem neměla co dělat.
Na těle jsem nezpozorovala žádné reakce. Mělo to ale vliv na
komunikaci, když jsme se bavili o tématech, o kterých tolik nevím a
potřebovala jsem například něco vysvětlit, hledala bych normálně na
internetu. Takto jsem musela uznat, že tématu nerozumím a v podstatě
to otevřelo dialog, ale zároveň jsme neměli kvalitní zdroje informací..
Že bych si offline day ráda zkusila častěji.