29
POLSKÝ PAPEŽ A NÁSTUP SOLIDARITY
Celých čtyřicet let se všechny protesty proti komunistickým státům vedeným jednou stranou, které vznikly v Evropě po druhé světové válce, dařilo úspěšně potlačovat. Oponenti těchto komunistických režimů se obvykle cítili tak bezmocní, že proti nim jen stěží mohli organizovat jakoukoli viditelnou opozici. Ve vzácných případech, kdy se zdálo, že je přežití státu vedeného jednou stranou vážně ohroženo — jako v Maďarsku 1956 a v Československu 1968 —, byly všechny pokusy o reformu rychle a brutálně zlikvidovány. Protesty Poláků proti sovětskému systému však nakonec dosáhly toho, čeho se Maďarskému povstání a Pražskému jaru dosáhnout nepodařilo. Přestože byly protesty v Polsku umlčovány po celé jedno desetiletí, nikdy se nepodařilo je umlčet zcela a nakonec odstartovaly rozpad sovětského bloku.
Polská krize začala zcela novým a dosud nevídaným způsobem - ne tak, jako v Maďarsku a Československu, tedy zrodem revizionistických vlád, ale 16. říjnem 1978, kdy byl krakovský arcibiskup, kardinál Karol Wojtyla zvolen papežem. Žádný sovětský vůdce se nyní už neodvážil opakovat pohrdavou otázku, kterou Stalin pronesl na konci druhé světové války: „Kolik divizí má papež?" Podrývání impéria, které Stalin začal budovat po jaltské konferenci, neodstartovala vojenská síla Západu, ale morální autorita prvního polského papeže, jež nesmírně rychle zastínila vliv komunistické strany Polska (tj. Polské sjednocené dělnické strany -PSDS).
Boris Aristov, sovětský velvyslanec ve Varšavě, politbyru hlásil, že polští představitelé na nového papeže, který přijal jméno Jan Pavel II., pohlížejí jako na „tvrdě nepřátelského antikomunistu".1 Centrála s nimi souhlasila. Wojtyla byl už od roku 1971 cílem operací PROGRESS, zaměřených na sledování diverzní úlohy, kterou údajně sehrával při rozvracení autority komunistického režimu v Polsku.2 Den po Wojtylově zvolení papežem šéf mise KGB ve Varšavě Vadim Pavlov zaslal do Moskvy analýzu, kterou vypracovala polská Bezpečnostní služba (SB), polský ekvivalent KGB:
Wojtyla má extrémně antikomunistické názory. Aniž by otevřeně vystupoval proti socialistickému systému, kritizuje fungování státní správy Polské lidové republiky, a při tom vznáší následujícím obvinění: - že jsou omezena základní lidská práva polských občanů;
-že dochází k nepřijatelnému vykořisťování dělníků, jež „katolická církev musí bránit před dělnickou vládou";
507
- že je omezena činnost katolické církve a s katolíky se zachází jako s druhořadými občany;
- že se vede. rozsáhlá kampaň s cílem obrátit společnost k ateismu a vnutit lidu cizí ideologii;
- že je katolické církvi bráněno, aby sehrávala svou kulturní úlohu, což polskou kulturu připravuje o národní poklady.
Podle Wojtyty koncepce státu vedeného jednou stranou „znamenala, že lid je zbaven vlastní suverenity". Byl přesvědčen, že kolektivizace vede k ničení osobnosti každého jedince. Skutečnost, že se odvážil říci nahlas to, co si většina polských katolíků myslela, považovali v KGB i SB za důkaz, že se v ideologické diverzi přímo angažuje.
Zmíněné hlášení, jež polská Bezpečnostní služba předala centrále KGB, odhaluje že polský generální prokurátor už v letech 1973-74 zvažoval, že bude Wojtylu za jeho kázání soudně stíhat. Tři z jeho homilií - proslovených 5. května 1973 ve Varšavě, 12. května v krakovském ocelářském předměstí Nowa Huta a 24. listopadu v Krakově, byly považovány za porušení článku 194 trestního zákona, který výši trestu za protistátní výroky pronesené při bohoslužbách stanovoval na jeden rok až deset let. Podle informátora polské SB Wojtyla v jednom z těchto kázání řekl; „Církev má právo kritizovat všechny projevy a aspekty státní moci, pokud jsou pro lid nepřijatelné."3 Wojtylu však chránilo jeho postavení. Urzad Bezpieczenstwa (předchůdce SB) sice v 50. letech na tři roky internoval polského primase kardinála Stefana Wyszyňského, ale v 70. letech se už Gierekův režim kardinála neodvážil zatknout. SB tudíž setrvávala na - z velké míry neúčinných - projevech rozhořčení, v nichž Wojtytovu „morální podporu iniciativám protisocialistických živlů" odsuzovala.
V červnu 1976 Gierek opakoval stejnou chybu, která šest let předtím přivodila Gomutkův pád: nařídil náhlé zdražení potravin. Po vlně protestních stávek a nepokojů ceny potravin opět klesly. 30. září založil kardinál Wojtyla fond na pomoc rodinám těch, kteří byli v krakovské arcidiecézi uvězněni za účast na protestech nebo zraněni v potyčkách s policií.4 Zajímal se rovněž aktivně o Výbor na ochranu dělníků (KOR), který po vlně těchto stávek vznikl a jenž se snažil navázat spojení s disidentskými intelektuály. Podle hlášení SB se na podzim 1976 sledovaný Wojtyla několikrát setkal se zakladateli KOR v bytě spisovatele Bohdana Cywiňskiho, pozdějšího předního aktivisty Solidarity.5 SB rovněž hlásila, že se stýkal s radikály KOR velmi rozličného původu: patřil mezi ně disidentský komunista Jacek Kuroň, účastník válečného hnutí odporu Jan Józef Lipski, bývalý maoista Antoni Macierewicz a spisovatel Jer-zy Andrzejewski.6
Wojtyla jen velmi zřídka četl noviny, poslouchal zprávy v rádiu neboje sledoval v televizi. Každých čtrnáct dní však otec Andrzej Bardecki, který spolupracoval s týdenníkem Tygodnik Powszechny (do něhož Wojtyla pravidelně přispíval), přicházel do Wojtylovy pracovny v arcibiskupském paláci v Krakově a krátce ho seznamoval s posledními událostmi.7 Otec Bardecki byl cílem operací PROGRESS, na nichž se podíleli nelegálové KGB, od té chvíle, kdy se s ním v roce 1971 poprvé zkontaktoval BOGUN, vydávající se za západoněmeckého fotografa.* A v roce 1977 se s Bardeckim opakovaně setkal Ivan Ivanovic Bunik (FILOSOF), jemuž centrála nařídila, aby získával zdroje uvnitř polské církve. Bunik se narodil ve Francii, ale v roce
f j947 ještě jako dítě emigroval se svou ukrajinskou rodinou do Sovětského svazu, y roce 1970 se jako nelegál KGB vrátil do Francie, předstíral, že je novinář, a pak si začal vydělávat jako spisovatel a básník. Při prvním setkání s Bardeckim v roce 1977 j,,!, FILOSOF nejspíše daroval jednu nebo více svých knih, které vydal ve Francii s finančním přispěním KGB. Složky, které Mitrochin viděl, FILOSOFOVA hlášení z polska neobsahují, ale není pochyb, že Bardeckého potřebovali především proto, aby získali informace o Wojtytovi.9
Hlášení SB ze sledování v roce 1977 uváděla, že se Wojtyla spojuje s různými protestními hnutími. 23. března přijal studenty, kteří zorganizovali protestní petice, a podpořil je.10 Čím dál víc následoval příkladu svatého Stanislava, umučeného biskupa starobylého Krakova; jeho stříbrný sarkofág tvořil část impozantního oltáře zdejší katedrály a byl symbolem odporu proti nespravedlivému státu:
Svatý Stanislav se stal svatým patronem morálního a společenského řádu této země... Samotnému králi se odvážil říci, že jeho povinností je respektovat boží zákony... Rovněž bránil svobodu jako nezadatelné právo každého člověka, neboť porušování této svobody státem považoval za porušování morálního a společenského řádu."
Snadno si představíme, jak musela centrála zuřit, když Wojtyla nadále beztrestně bránil práva jedince proti státu, který jc porušoval.
Jeden z největších triumfů Wojtylova působení v Krakově se odehrál 15. května 1977, kdy vysvětil nový kostel na krakovském průmyslovém předměstí Nowa Huta, jehož výstavbě režim bránil po mnoho let; snažil se tak zabránit jakékoliv viditelné přítomnosti katolické církve ve zdejším modelu „socialistického města".'2 Ve svém kázání před víc než 20 000 věřícími požehnal Wojtyla všem, kteří protestovali proti smrti aktivisty KORu Stanislawa Pyjase, jehož podle značně rozšířeného názoru a přes popírání oficiálních kruhů zavraždila polská SB.i3 Toho večera se dlouhé procesí truchlících proplétalo ulicemi směrem k památnému Wawelu, kde byl ustaven Výbor studentské solidarity. Podobné výbory pak vznikaly i v dalších městech, a to nezávisle na oficiálně podporovaném Socialistickém svazu polských studentů.14
Když 16. října 1978 po celém Polsku začaly vyzvánět zvony a ulice se plnily vzrušenými davy lidí, kteří nadšeně oslavovali Wojtylovo zvolení papežem, bylo politbyro PSDS v šoku. Jen velmi neochotně se připojilo k veřejným oslavám a do Vatikánu zaslalo dlouhý telegram s gratulacemi, v němž pokrytecky vyjadřovalo radost, že poprvé v dějinách „na papežský stolec usedl syn polského národa". Co však značně vyvedlo z míry KGB, byly důkazy o tom, že mnozí členové PSDS, a dokonce i někteří její vysocí představitelé, svou radost tentokrát vůbec nepředstírali." Důstojníci KGB působící ve Varšavě odeslali oficiální hlášení o polských veřejných oslavách, ale navíc svým kolegům v centrále neoficiálně předali několik politických vtipů, které se po papežově zvolení okamžitě objevily: Po bílém kouři z vatikánského komínu, který tradičně oznamuje, že byl papež zvolen, se prý tentokrát objevil i rudý kouř: to Wojtyla pálil svůj stranický průkaz. Podle jiné anekdoty nový papež po svém zvolení tajně navštívil polského ministra vnitra zodpovědného za SB a prohlásil: „Soudruhu ministře! Vaše důležité rozkazy byly splněny!"16
508
509
Dva dny po Wojtylově zvolení sovětský velvyslanec Aristov Moskvě v mnoilem vážnějším tónu hlásil:
Vedení Polské lidové republiky vidí nebezpečí Wojtylova přechodu do Vatikánu v tnm, že teď bude mno. hcm obtížnější Vatikán používat jako nástroj vlivu na polský episkopát v jeho vztazích ke státu. Katolická církev teď vynaloží ještě větší úsilí, aby upevnila vlastní pozice a umocnila svou roli ve společenském j politickém živote země.
Současně s tím však naši přátelé vidí ve Wojtylově odchodu ze země také pozitivní stránku věci-reakcionářská část episkopátu tím byla zbavena svého vůdce, který měl skvělou šanci stát se primasem polské katolické církve.
Aristov kritizoval polské politbyro za to, že v minulosti dovolilo postavit nové kostely, vysvětit další kněze a ve značných nákladech vydávat katolické publikace, neboť lim oslabilo své možnosti, jak čelit budoucím požadavkům církve.17
V době Wojtylova zvolení papežem bylo Polsko nejspíše nejkatoličtější zemí na světě. KGB odhadoval, že katolíci tvoří 90% celé populace.18 V roce 1978 bylo v Polsku vysvěceno 569 kněží; vzhledem k počtu obyvatel to bylo patrně více než kdekoliv na Zemi. Celkem zde působilo 19 193 kněží a v seminářích se na kněžské povolání připravovalo 5325 studentů.19 Jiné analýzy KGB uvádějí ještě vyšší čísla.20 Stále více lidí hledalo útěchu ve víře; stále více lidí žilo v duchu pravidel daných jejich náboženstvím. Podle tajné studie, která obíhala mezi členy Ústředního výboru PSDS, se „tento fenomén objevil obzvlášť intenzivně mezi inteligencí, především mezi mladými lidmi s vyšším vzděláním". Podle hlášení se v roce 1978 25% lidí s vyšším vzděláním doma v soukromí modlilo; v roce 1983 už toto číslo přesáhlo 50%. Zmíněná studie popravu přisoudila tento jev „společensko-politické krizi" a vlivu polského papeže.21 Dokonce mnozí vysocí představitelé Polské sjednocené dělnické strany cítili k Wojtylově intenzivní a mystické duchovnosti posvátnou úctu. Moskvě hlásili, že Wojtyta často tráví šest až osm hodin denně v modlitbách. Jeho asistenti ho v jeho soukromé kapli často nacházeli nehybně ležícího na mramorové podlaze, s rukama rozpaženýma do tvaru kříže.22
Některé první kroky Jana Pavla JT. ve Vatikánu KGB neveřejně odsuzoval jako „protisovětská gesta". Patřilo mezi ně i nařízení, které vydal den poté, co byl zvolen papežem: červenou kardinálskou čapku - zuchetto, již měl na hlavě při papežském konkláve, dva kněží z krakovské arcidiecéze odvezli do Litvy a položili ji na oltář kostela Panny Marie milosrdné ve Vilniusu.2-1 Centrálu ale během prvních týdnů papežova pontifikátu nejvíce vyděsilo jeho očividné odhodlání učinit z Vatikánu mocnost, jež bude mít svůj významný hlas při posuzování záležitostí celého světa. Přestože se Jan Pavel II. zajímal o problémy dodržování lidských práv kdekoliv na zeměkouli, situace v Polsku a ve východní Evropě byla jeho zájmem prvotním.24 Obzvlášť velké podezření centrály vyvolal, když si vybral v Litvě narozeného Andrise Backise za jednoho ze svých hlavních poradců v otázkách vztahů Vatikánu k zemím sovětského bloku. Backisův otec před druhou světovou válkou zastával funkci velvyslance nezávislé Litvy v Paříži a centrála byla přesvědčena, že i sám Backis půjde ve stejných „buržoazních" šlépějích. Jeho jmenování papežovým poradcem bylo v očích centrály jen dalším vatikánským „protisovětským gestem".25 Dne 5. listopadu usku-
tečnil papež svou první oficiální návštěvu, a to v Assisi, městě svatého Františka, patrona Itálie. Jeden hlas z davu tam na něho naléhavě zvolal: „Nezapomeňte na církev ticha!" „Už to není církev ticha," odpověděl Jan Pavel JJ., „protože teď mluví mým hlasem."26
Mezi nelegály, kteří byli po Wojtylově zvolení v rámci operace PROGRESS vysláni do Polska, patřil Oleg Petrovič Burjen (DĚREVLJOV), který se vydával za zástupce jednoho kanadského nakladatelství. Na veřejnosti tvrdil, že shromažďuje materiály o polských misionářích na Dálném východě, což byla záminka ke kontaktování mnoha prominentních církevních představitelů, z nichž většina ho doporučila zase dalším. Pro případ, že by ho zatkla policie nebo SB, se měl pevně držet svého krycího příběhu a trvat na tom, že je občanem Kanady. V nejkrajnějším případě však měl požádat o schůzku s plukovníkem Janem Slovikowskim z polské SB, jenž fungoval jako spojka s agenty KGB, kteří se případně dostali do problémů s polskými orgány státní moci. Mezi DĚREVLJOVOVY nejcennější kontakty patřil jeden z papežových nejbližších přátel, otec Józef Tischner, s nímž Wojtyla často rozmlouval o filozofii a který mu pomohl založit v Krakově Papežskou teologickou akademii.27 Tischcr často navštěvoval Řím a Jan Pavel II. si ho vybral jako jednoho z těch, kteří mu měli být nablízku ve chvílích, kdy se ve Vatikánu cítil osamělý.28
Během prvního roku svého pontifikátu totiž Jan Pavel II. nesmírně toužil vrátit se do Polska. Na počátku roku 1979, celý vyděšený, že politbyro PSDS vůbec napadlo, že by papež mohl přijet na oficiální návštěvu, vyzval Brežněv Giereka, aby papeži v cestě zabránil. „Jak můžu nepřijmout polského papeže," odpověděl Gierek, „když většina mých krajanů jsou katolíci?" Brežněv ho poněkud absurdně nutil, aby papeže přesvědčil, že onemocněl „diplomatickou nemocí": „Řekni papeži- je to přece moudrý muž - , že by mohl veřejně prohlásit, že nemůže přijet, protože onemocněl." Když nebyl Gierek s to tento podivný návrh pochopit, Brežněv mu zlostně řekl: „Gomui-ka byl lepší komunista [než ly], protože prostě [papežel Pavla VI. v Polsku nepřijal, a nic hrozného se nestalo!" Celý rozhovor skončil, když Brežněv prohlásil: „No tak si dělej, co chceš, ale jen abyste toho ty a tvoje strana později nelitovali!" -a zavěsil.29
Dne 2. června 1979 se na cestě k letišti, na hlavním varšavském náměstí a ve Starém Městě, které bylo znovu postaveno poté, co z něho po druhé světové válce zbyly jen ruiny, shromáždilo přes milion Poláků, aby přivítali Jana Pavla II. při jeho dojťmavém návratu do vlasti. Během příštích devíti dnů si ho přišlo poslechnout, anebo ho alespoň z dálky spatřit, nejméně deset milionů lidí; většina ze zbývajících pětadvaceti milionů sledovala jeho triumfální cestu u televizorů. Na konci návštěvy, když se papež loučil se svým Krakovem, kde, jak prohlásil, je mu „drahý každý kámen, každá cihla", všude na ulicích dojetím plakali ženy i muži. Kontrast mezi zkorumpovaností komunistického režimu a morální autoritou katolické církve teď mohl každý vidět na vlastní oči.
Papežova návštěva, hlásila centrála politbyru, splnila ta nejhorší očekávání.1" Mnozí polští straníci viděli papežovu „ideologickou diverzi" v praxi, a nabyli proto dojmu, že ideologický boj je v této zemi ztracen. Mise KGB ve Varšavě byla po této návště-
510
511
vě přesvědčena, že se bojovníci KOR a protikomunističtí aktivisté v Krakově pokusí dostat k moci. Proto se učinilo vše, aby v případě nutnosti mohla být sovětská obchodní mise v Katovicích s důstojníkem KGB v čele evakuovaná do Československa.71 Centrála věřila, že Jan Pavel II. ohrožuje základy celého sovětského bloku. Jedno hlášení KGB zdůrazňovalo, že Jan Pavel II. o sobě opakovaně mluví nikoliv jako o „polském papeži", ale čím dál častěji jako o „slovanském papeži".'! Ve svých kázáních stále připomínal význam christianizace národů východní Evropy-Poláků, Chorvatů, Slovinců, Bulharů, Moravanů, Slováků, Cechů, Srbů, Rusj a Litevců:
Piipež Jan Pavel II., Slovan, syn polského národa, cítí, jak hluboce je zakořeněn v půdě historie... Přichází, aby před celou církví, před celou Evropou a před celým svitem o všech těchto často opomíjených národech a lidech promluvil.33
V jednom dokumentu politbyra stojí, že Vatikán zahájil „ideologický boj proti socialistickým zemím". Od zvolení Jana Pavla II. se papežská politika vůči katolickým oblastem Sovětského svazu - především na Ukrajině, v Litvě, Lotyšsku a Bělorusku - stala „mnohem agresivnější", neboť tam pomáhala „neloajálním knězům" a podporovala je. 13. listopadu sekretariát Ústředního výboru KSSS odsouhlasil „Rozhodnutí pracovat proti politice Vatikánu vůči socialistickým zemím", připravené podvýborem, ve kterém figurovali Andropov a zástupce šéfa KGB Viktor Cebrikov. KGB dostal za úkol zorganizovat v sovětském bloku propagandistické kampaně, jež měly „upozornit na to, že politika Vatikánu jde proti životu katolické církve", a odstartovat „aktivní opatření" proti Západu s cílem „ukázat, že nový papež Jan Pavel II. vede katolickou církev nebezpečným směrem".31
Jednou z priorit zahraničních operací SB bylo vybudovat síť agentů mezi Poláky v Římě a ve Vatikánu. I6. června 1980 mise KGB ve Varšavě centrále hlásila:
Naši přátele [SB] mají ve Vatikánu důležité operační pozice [tj. agenty], a tím také přímý přístup k papeži a římské kurii. Kromě zkušených agentů, jimž je Jan Pavel II. osobně nakloněn a kteří u něho mohou kdykoli získat audienci, mají naši přátelé rovněž své lidi mezi vůdci katolických studentů, kteří jsou v neustálém kontaktu s kruhy ve Vatikánu a mají určité možnosti v Rádiu Vatikán i v sekretariátu papeže.
Centrála na to reagovala návrhem řady „společných dlouhotrvajících operací" KGB/ SB s následujícími cíli:
- ovlivnil papeže, aby aktivně podporoval myšlenku politiky delenie [jak ji definovala Moskva], mírového soužití a spolupráce mezi státy a vyvíjel příznivý vliv na politiku Vatikánu, týkající se jednotlivých mezinárodních problémů.
- vystupňovat ncsíiody mezi Vatikánem a USA, Izraelem a dalšími zeměmi.
- přiostřit vnitřní spory ve Vatikánu.
- studovat, navrhnout a provést operace s cílem narušit plány Vatikánu na posílení církví a náboženského vyučování v socialistických zemích.
- využít aktiva KGB v ruské pravoslavné církvi, gruzínske a arménské církvi; vymyslet a provést „aktivní opatření" s cílem mařit rozšiřování kontaktů mezi těmito církvemi a Vatikánem.
- identifikovat kanály, jimiž polská církev zvyšuje svůj vliv a povzbuzuje práci církve v Sovětském svazu.
Polské politbyro se ovšem snažilo, aby se konfrontaci s katolickou církví vyhnulo, atak si centrála nedělala příliš velké iluze o tom, čeho tyto společné sovětsko-polské )  operace dosáhnou:
uvslíme si, že dokud se naši přátelé |SB] budou i nadále strachovat o vývoj vztahů mezi Polskou lidovou republikou a Vatikánem a mezi státem a církví, nebudou projevovat velkou iniciativu při realizaci opatření, která navrhujeme. Důstojníci v naší centrále a |varšavské| misi [KGB] budou muset projevit určitý takt a pružnost, aby přišli na to, jak úkoly, které před nimi stojí, vyřešit.35
Obavy Moskvy, že polské politbyro nemá odvahu čelit protestům, ještě posílila jeho zřejmá kapitulace před bouří nespokojenosti polských dělníků. Náhlé zdražení potravin v létě 1980 rozpoutalo vlnu stávek, z níž se zrodil polský nezávislý odborový svaz Solidarita v čele s charismatickým vůdcem, až dosud neznámým sedmatřice-(iletým elektrikářem Lechem Watcsou z Gdaňská. Polské ministerstvo vnitra varšavskou stanici KGB informovalo, že zřídilo vlastní operační centrálu, s náměstkem ministra Stachurou v čele, která měla řídit operace policie a SB proti stávkujícím, monitorovat situaci a podávat denní hlášení. Z jednoho takového hlášení zaslaného do Moskvy se dá velmi dobře vyčíst, že polská centrála byla až pozoruhodně spokojená se svými vlastními výkony: „Operační štáb projevil vysoký stupeň uvědomění a disciplíny a rovněž pochopení svých povinností; byla zavedena bojová pohotovost; byly zrušeny dovolené a pracuje se zde čtyřiadvacet hodin denně." Přestože se v hlášení netvrdilo, že operační štáb dosáhl „úplného úspěchu", naznačovalo se tu, že stávkové hnutí bylo omezeno „odstraněním" jeho tiskáren a přerušením spojení mezi protestujícími v různých částech země. Navíc se údajně „podařilo překazit pokusy protisocialistických sil zprostředkovat kontakty s uměleckou, vědeckou a kulturní inteligencí, aby tak získaly podporu pro požadavky stávkujících".36
Skutečnost však byla poněkud jiná. Stávkující dělníci vytvořili v továrnách stávkové výbory, které koordinovaly protestní akce, a intelektuálové z řad disentu sehráli v jejich organizaci velmi důležitou roli. Podle varšavské stanice KGB polské ministerstvo vnitra „včas nerozpoznalo ani rozsah nebezpečí, ani skrytou nespokojenost dělnické třídy". A polská SB, ani polská policie nedokázaly stávkové hnutí kontrolovat:
Vina leží především na vedení ministerstva vnitra, jmenovitě na ministru Kowalczykovi a jeho náměstku Stachurovi... Když došlo v přímořských oblastech ke zintenzívnění stávek, Kowalezyk prostě ztratil hlavu... Podle názoru této stanice KGB je čas nahradit Kowalcz.yka a Stachuru jinými důstojníky.37
24. srpna poslal Aristov Moskvě alarmující zprávu: zástupce premiéra Mieczyslavv Jagielski vyjednává s Walesou a dalšími vůdci stávek.3S Den nato sovětské politbyro zřídilo komisi v čele s hlavním ideologem Suslovem, která měla polskou krizi sledovat a navrhnout, jak se s ní vypořádat.39 Na papežův podnět schválili polští biskupové 27. srpna dokument, který jednoznačně vyhlašoval „právo na nezávislost jak organizací reprezentujících dělníky, tak organizací samosprávy". Walesa věděl, že za ním stojí papež; byl přesvědčen, že vláda nemá prakticky jinou možnost, než odstoupit.40
512
513
Představitelé polské vlády s tím, byť neoficiálně, souhlasili. 27. srpna se přední členové polského politbyra sešli s Aristovem, aby ho přesvědčili o tom, že částečný rozpad PSDS a nepřátelský postoj, který k této straně zaujímá většina Poláků, vyiVo. řily „novou situaci":
Musíme udělat krok zpět, abychom se nezří ti 1 i do propasti, a souhlasit se vznikem samosprávných odbnrS Nemáme žádné jiné politické prostředky, jak celou situaci normalizovat, a použití síly je nemyslitelné. Když zinscenujeme [taktický] ústup, budeme moci stranické síly znovu seskupit a připravit se na ofenzivu.
Poláci naoko brali „názory soudruha Brežněva" v úvahu a připouštěli, žc odbory zbavené stranické kontroly „nejsou jen polským problémem, ale problémem, který ovlivňuje zájmy celého socialistického společenství".41 Ve skutečnosti však byly všechny jiné možnosti kromě legalizace Solidarity dávno zamítnuty. Gdaňská dohoda z 31. srpna, která stanovila „vytvoření svobodných odborů jako skutečné reprezentace dělnické třídy", uskutečnila řadu bezprecedentních politických konsensů: od práva na stávku až po souhlas s vysíláním nedělních mší ve státním rozhlase. Walesa podepsal tuto dohodu před televizními kamerami obrovským, křiklavě barevným perem, které s teatrálním gestem vytáhl z kapsy kalhot. Byla to památka na papežovu návštěvu v Polsku; v detailním záběru bylo vidět, že na peru je miniaturní portrét Jana Pavla II."
30
POLSKÁ KRIZE A ROZPAD SOVĚTSKÉHO BLOKU
514
Gdaňská dohoda představovala jak pro KGB, tak pro sovětské politbyro největší potenciální hrozbu „socialistickému společenství" (oficiální označení sovětského bloku) od Pražského jara v roce 1968. Dne 3. září 1980 sovětské politbyro odsouhlasilo řadu „témat k diskusi s představiteli polského vedení" - což bylo eufemistické pojmenování požadavků, aby polská komunistická strana získala zpět pozice, z nichž ustoupila Solidaritě:
[Gdaňská] dohoda je v podstatě legalizací protisocialistické opozice... Současným problémem je, jak připravit protiútok a získat zpět pozice, které dělnická třída a lid ztratily... Je třeba klást důraz především na konsolidaci vedoucí úlohy strany ve společnosti.1
Hlavním obětním beránkem, který byl obviňován z toho, že nezabránil úspěchu Solidarity, byl generální tajemník PSDS Edvard Gicrek. Za ztrátu stranické kontroly nad událostmi ho ostře kritizoval například sovětský velvyslanec v Polsku Aristov.2 Stávkující v Leninových loděnicích v Gdaňsku reagovali na Gierekova televizní vystoupení posměšným pískotem. Pocity obyčejných Poláků vyjadřovala tato politická anekdota:
OTÁZKA: Jaký je rozdíl mezi Gierekem aGomutkou [který musel odstoupit z místa generálního tajemníka v roce 1970]?
ODPOVĚĎ: Žádný, akorát že Gierek to ještě neví!3
Dne 5. září Giereka na postu generálního tajemníka vystřídal Stanislaw Kania; neurvalý, robustní a často si přihýbající stranický tajemník, který byl zodpovědný za národní bezpečnost. KGB do jednoho ze svých hlášení z Varšavy vtělil lidové rčení, jež kolovalo po Polsku: „Lepší Kania nežli Váňa!"4 V hlášení se rovněž uvádělo, že 6. září admirál L. Janczyszyn, vrchní velitel polských námořních sil, dva sovětské admirály varoval, že případná vojenská intervence do Polska by neskončila „normalizací" jako v roce 1968 v Praze, ale katastrofou. „Jestli do Polska vstoupí cizí vojska," řekl jim, „poteče krev potokem. Musíte chápat, že máte co do činění s Poláky a ne s Čechy!"5
18. září si šéf stanice KGB ve Varšavě Pavlov stěžoval centrále, že Kaniův režim už zase opakuje chyby svých předchůdců - vyhledává kompromisy s opozicí, místo aby sejí pevné postavil na odpor. Řadoví členové strany jsou demoralizovaní.6 „Kon-
515
trarevoluce v Polsku je v plném proudu!" A 29. října Brežněv politbyru dramaticky oznámil:
Watesa cestuje z jednoho konce země na druhý, z města do mě.sta, a všude ho vrtají s nadšením. Pojt-t,-vůdci proti tomu ani neceknou a stejně tak i tisk. Dokonce ani televize se nedokáže postavit těmto protiso. cialistickým živlům... Snad je skutečně nutné vyhlásit stanné právo.
Brežněvovu analýzu, jak jinak, silně podporoval Andropov. Podpořil ji také Mi-chail Gorbačov, který se rok před tím stal členem politbyra. „Měli bychom s našimi polskými přáteli promluvit jasně a přísně," prohlásil. „Doposud nepodnikli žádné potřebné kroky. Podivnou obrannou pozici, v níž sc teď nacházejí, nedokáží udržet dlouho - a mohlo by se stát, že budou sami svrženi."1
Sovětské politbyro se neobávalo jen situace v Polsku, ale mělo také strach z nakažlivého vlivu Solidarity, projevujícího se v některých částech Sovětského svazu. Mezi hlášení z operace PROGRESS, předaná v říjnu Andropovovi, patřilo i jedno od nelegála SOBOLEVA, který působil ve městě Rubcovsk, ležícím daleko od hranic s Polskem - až na samém severozápadním okraji Altaje. Byla to depresivní četba:
Situace ve městě Rubcovsk je nestabilní. Zdejší obyvatelstvo má mnoho důvodů k nespokojenosti se situací ve městě, protispolečenské živly sc viditelně zapojují do provokativních akcí a mohlo by dojít k nekontrolovaným nepokojům... Věřící [praktikující křesťané] sc nebojí promluvit a populace souhlasí se stávkami v Polsku.
... Hlavním zdrojem nespokojenosti je nedostatek potravin, především masa v obchodech, špatné životní podmínky a špatně fungující veřejné služby. Ti nahoře dostávají zboží přes zvláštní kanály, k čemuž tu slouží speciální obchody s potravinami a spotřebním zbožím. Zlodějna tu jen kvete a nejvíce kradou oficiální představitelé stranického městského výboru a výkonného výboru sovětů. Všude je plno opilci a mnoho lidí trpí nemocemi, jež způsobil alkoholismus.
Události v Polsku mají negativní vliv a dopad na místní populaci, která si myslí, že životní a ekonomické podmínky je možné vylepšit podle polského modelu/
Mezi nejúspěšnější nelegály, kteří byli v KGB vybráni pro operace PROGRESS přímo v Polsku, patřil FILOSOF, jenž se stále vydával za francouzského spisovatele a básníka. Jeho složka uvádí, že měl v „Solidaritě mnoho kontaktů". Snad ncjdůleži-tějším z nich byl Tadeusz Mazowiccki, šéfredaktor týdeníku Solidarity (Tygodnik Solidárností), k němuž ho v listopadu uvedl otec Andrzej Bardccki.9 O devět let později se Mazowiecki stal premiérem první vlády vedené Solidaritou.
Na začátku listopadu Andropov předvolal nového polského ministra vnitra a zastánce tvrdé linie generála Miroslawa Milewského do Moskvy. Milewski hlásil, že se jeho lidem podařilo připravil seznam více než dvanácti set „nejkontrarevoluč-nčjších jedinců", kteří budou po vyhlášení stanného práva okamžitě zatčeni. A Andropov se snažil Milewského přesvědčit, že stanné právo je nyní jediná možnost:
1 když necháte Wyszyňského [polského primase] a Walesu na pokoji, nenechají oni dva na pokoji vás; budou ve své činnosti pokračovat tak dlouho dokud nedosáhnou svého cíle, nebo dokud jim v tom nezabrání strana a zodpovědná část dčlnictva. Jestliže budete pasivně vyčkávat... vymkne se vám situace z rukou. Viděl jsem, když se to stalo v Maďarsku [1956].Tam také staré vedení čekalo, až se všechno samo
516
1
0d sebe urovná, a když se nakonec rozhodlo jednat, ukázalo se, že se na nikoho není možné spolehnout. Existují důvody, proč se obávat, že k tomu dojde i v Polsku, pokud nebudou okamžitě podniknuta ta fiejúcinnější a nejrozhodnější opatření.
Toto je boj o moc. Kdyby se Walesa a jeho fašističtí společníci dostali k moci, začali by komunisty zavírat, střílet je a všemožně jc perzekvovat. V takovém případě by se v nejvělším ohrožení ocitli straničtí aktivisté, čekisté [SB] a vojenští velitelé.
Říkáš, žc někteří z tvých soudruhů na sebe nemohou vzít zodpovědnost za rozhodná opatření proti ternto kontrarevolucionářům. Proč ale nemají strach z nicnedělání, když právě to muže vést k vítězství reakce? Je třeba ukázat komunistům, a v první řadě stranickým aktivistům, čekistům [SB| a soudruhům v armádě, že tu nejde jen o obranu socialistických vymožeností v Polsku, ale o ochranu jejich vlastních životů, životů jejich rodin, které by sc staly cílem teroru reakce, kdyby, bůh chraň, zvítězila.
Naši polští soudruzi někdy říkají, že sc na stranu nemohou spolehnout. Tomu nevěřím. Mezi třemi miliony jejích členů se určitě najde 100 000 takových, kteří jsou připraveni se obětovat. Wyszyňski a Walesa do toho zatáhli svobodné odbory a obsazují čím dál více nových pozic v různých sférách života. Už sc objevují první známky toho, že infekce kontrarevoluce napadla i annádu.
Soudruh Brežněv říká, že musíme být připraveni na boj jak mírovými, tak nemírovými prostředky.
Když Andropov ukončil svou tirádu, Milewski se ho zeptal: „Přesvědčil jsi mě, ale jak mám já přesvědčit naše soudruhy ve Varšavě?" Andropovova odpověď není zaznamenána.10
Dne 5. prosince se na mimořádné schůzi v Moskvě sešli představitelé zemí Varšavské smlouvy, aby zde polskou krizi prodiskutovali. Kania poslouchal, jak jeden po druhém ostře kritizuje slabost jeho politiky a žádá okamžitý tvrdý zákrok proti Solidaritě a církvi, jinak že budou armády Varšavské smlouvy intervenovat. U polských hranic už bylo tou dobou shromážděno osmnáct divizí a Kaniovi byly předloženy plány na okupaci polských měst. Po schůzi se Kania sešel s Brežnčvem. Kania trval na tom, že vojenská intervence bude katastrofou nejen pro Polsko, ale také pro Sovětský svaz. „Dobrá, teď ještě do Polska nevpochodujeme," odpověděl Brežněv, „ale jakmile se situace jen o trochu zhorší, přijdeme.""
Brežněv tenkrát určitě blufoval. Tou dobou válčily sovětské jednotky v Afghánistánu a vojenská intervence do Polska by pravděpodobně skončila nejen krveprolitím, a pro Rusko i ekonomickými sankcemi ze strany Západu, ale měla by i katastrofální dopad na světové veřejné mínění; proto se Kreml snažil Poláky donutit, aby vyhlásili stanné právo, jež by hnutí Solidarity ukončilo. V dané situaci byla hrozba invaze tím nejúčinnějším způsobem vyvíjení nátlaku. Ale díky vzpomínkám na Maďarsko v roce 1956, Československo v roce 1968 a Afghánistán v roce 1979 bylo nyní, v roce 1980, jak v Polsku, tak na Západě jen málo lidí, kteří tuto výhružku brali na lehkou váhu.
Rusové přesto museli na polské politbyro naléhat ještě téměř celý další rok, než po řadě personálních změn konečně vyhlášení stanného práva odsouhlasilo. V prosinci 1980 varšavská stanice KGB hlásila, že ačkoli Milewski je připraven zahájit „represe proti nepřátelům", politbyro k takovému kroku ještě připraveno není:
Naši přátelé považují Kaniu za čestného komunistu loajálního Sovětskému svazu a KSSS; nicméně nelze vyloučit existenci zásadního rozdílu mezi jeho a naším pohledem na věc, zvlášť v otázce provedení rozhodných opatření... Soudruh Kania v poslední době nepřijímal doporučení sovětských představitelů dost rychle, dával najevo pochybnosti a v analýze situace v Polské lidové republice s námi nesouhlasil.12
517
KGB měl rovněž velké obavy z rostoucího počtu agentů západních rozvědek v Polsku. Podle údajů, ktcró dodala SB, bylo zc třinácti set zahraničních novinařil kteří zde na počátku roku 1981 působili, asi 150 pracovníků nebo agentů zpravodajských služeb. Tvrdilo se zde, že zpravodajské služby NATO, „si v Solidaritě získávají velmi spolehlivé agenty".'3
Po většinu roku 1981 Polská sjednocená dělnická strana Solidaritě stále ustupovala. Dne 15. ledna přijal Jan Pavel II. ve Vatikánu Walesu. „Syn," oznámil Wal?sa před. televizními kamerami, „přišel navštívit otce." Papež a Walcsa byli teď považováni za skutečné vůdce polského národa.14 Milewski se při svých rozhovorech s KGB zoufale snažil najít řešení, jak by Solidaritu porazil bez sovětské vojenské intervence. Po zprávě, že se Watesa setkal s papežem, Milewski Aristovovi řekl: „Začínám věřit, že pořádek nastane jen tehdy, když bezpečnost Polska zaručí spřátelené armády..."1' Sovětskému velvyslanci Kania přiznal, že PSDS ztratila kontakt s polským lidem: „To není slogan Solidarity, ale holý takt, hořká pravda." Jediné síly, na které se mohl Kania spolehnout, představovala armáda a bezpečnostní služba (SB).16
Ve chvíli, kdy Kreml považoval stanné právo za jediné možné řešení krize v Polsku, začala hrát nesmírně důležitou roli polská armáda. Dne 9. února, pravděpodobně pod tlakem Sovětů, se polským premiérem stal ministr obrany generál Woj-ciech Jaruzelski. Štíhlý, vzpřímený, v tmavých brýlích a s nevyzpytatelným výrazem ve tváři byl Jaruzelski pro většinu Poláků záhadnou postavou. Jeho veřejný image však byl docela dobrý - jednak proto, že v roce 1970 odmítl proti dělníkům použít vojsko, a také proto, že ozbrojené síly byly považovány za nejdůvěryhodnější státní instituci. Hlášení KGB určená Brežněvovi Jaruzelského už velmi dlouho popisovala jako „upřímného přítele Sovětského svazu".17 Jaruzelski nařídil šéfovi vojenské rozvědky, generálu Czeslawu Kiszczakovi (později ministr vnitra řídící SB), aby se každý druhý třetí den setkával s pracovníky varšavské stanice KGB a předával jim hlášení z armádních zdrojů.18 Jaruzelski si jako premiér nadále podržel křeslo ministra obrany.
Období do prosince 1981 nejlépe charakterizují stále se opakující stížnosti Sovětů na nečinnost Poláků a snahy Poláků sovětské vedení uklidnit. Kreml v té době pochyboval, že Jaruzelski bude mít dost odvahy, aby vyhlášení stanného práva prosadil. Nakonec ale došli k závěru, že žádný lepší kandidát k dispozici není. Jejich pochyby o Kaniovi však byly mnohem větší.
Dne 4. března byli Kania a Jaruzelski předvoláni do Kremlu, aby je mohl Brežněv a ostatní členové politbyra pořádně srovnat. Kdy, ptali se, polští soudruzi vyhlásí stanné právo? A jak je možné, že Polsko jako jediné mezi socialistickými zeměmi má takové problémy s kontrolou církve?" Tento pokus srovnat oba polské představitele do latě ale nevyšel. Mieczyslaw Moczar, člen polského politbyra, KGB informoval, žc krátce po návratu do Varšavy mu Kania řekl: „Přes veškerý tlak z Moskvy nechci použít proti opozici sílu. Nechci sc zapsat do historie jako řezník polského národa." Podle dalšího polského informátora KGB Kania prohlásil, že ani strana, ani vláda
518
nejsou připraveny ke konfrontaci se Solidaritou - „a Rusy o vojenskou pomoc nikdy n6požádám".m
„Máme velké obavy, jak události v Polsku dopadnou," řekl 2. dubna Brežněv politbyru. „Nejhorší zc všeho je, že Poláci naše doporučení sice poslouchají a souhlasí s nimi, ale ve skutečnosti nedělají nic. Kontrarevoluce mezitím přechází do ofenzivy na všech frontách!" Sovětský ministr obrany Ustinov prohlásil, že pokud má v Polsku socialismus přežít, je „krveprolití nevyhnutelné". „Solidarita," hlásil Andropov, „začala uchvacovat jednu pozici za druhou." Jediným řešením bylo znovu na Poláky zatlačit, aby vyhlásili stanné právo:
Musíme jim říci, že stanné právo znamená dodržování policejní hodiny, omezený pohyb po ulicích ve městech, posílení státní bezpečnosti [SBJ ve stranických institucích, továrnách atd. Tlak ze strany vůdců Solidarity způsobil, že Jaruzelski teď není ve své formě a Kania pije čím dál víc. To jc velmi špatný úkaz. Chci zdůraznit, že události v Polsku mají dopad i na západní oblasti naší země... Také zde budeme muset učinit tvrdá interní opatření.
Den nato byli Kania a Jaruzelski předvoláni ke schůzce s Andropovem a Ustinovem; konala se v sovětské obdobě Pullmanova železničního salonního vozu, v hraničním městě Brest-Litovsk. Po kaviáru a opulentní svačině byli posazeni ke stolu potaženému zeleným suknem a následujících šest hodin museli snášet obviňování, poslouchat požadavky na vyhlášení stanného práva a čelit hrozbám sovětské vojenské intervence. Kania a Jaruzelski poprosili o čas.21 Dne 7. dubna, čtyři dny po zmíněném setkání v Brest-Litovsku, měl Mieczyslaw Moczar s Kaniou další rozhovor, o němž vzápětí informoval KGB. Kania nepochybně věřil, že hrozba vojenské intervence jc myšlena smrtelně vážně. „Jestliže budou sovětská vojska intervenovat, dojde k ohromné tragédii," řekl Moczarovi. „Ještě další dvě generace Poláků budou napravovat škody."22
Ale sovětské politbyro bylo přesvědčeno, že právě hrozba vojenské intervence může ovlivnit polské „protisocialistické síly". 23. dubna vydalo své stanovisko k posledním událostem v Polsku:
Solidarita se přeměnila v organizovanou politickou sílu schopnou paralyzovat činnost strany a státních orgánů a de facto převzít moc do svých rukou. Jestliže tak opozice dosud neučinila, pak především z obav, že přijdou sovětská vojska, a v naději, že se jí podaří dosáhnout svých cílů bez krveprolití a prostředky plíživc kontrarevoluce.
Politbyro souhlasilo, aby se proti kontrarevoluci „jako zastrašujícího prostředku" co nejvíce využilo obav vnitřních reakcionářů a mezinárodního imperialismu z toho, že by Sovětský svaz mohl do Polska vyslat své jednotky". Dále se rozhodlo, že i nadále bude „podporovat soudruhy Kaniu a Jaruzelského, kteří se i přes svou notoricky známou nerozhodnost přece jen přiklánějí k obraně socialismu". Je však třeba „na ně vyvíjet neustálý tlak, aby podnikli mnohem významnější a rozhodnější kroky k překonání krize a uchování Polska jakožto socialistické země, spřátelené se Sovětským svazem".21
Dne 13. května uspořádal Jan Pavel II. na náměstí Svatého Petra obvyklou středeční audienci. Když ze svého otevřeného „papamobilu" zdravil shromážděné věří-
519
cí, ze vzdálenosti šesti metrů na něho vystřelil Turek Mehmet Ali Agca. Kulka je„ o pár milimetrů minula papežovu aortu; stačilo málo a papež na místě zemřel. Pavel II. věřil, že ho před smrtí zachránil zázrak; bylo to dílo Panny Marie z Fátirriy v Portugalsku, jejíž svátek se právě slavil. Při prvním výročí tohoto pokusu o atentát na svou osobu se papež vydal do Fátimy na pouť, a položil tu na oltář kulku vytaže. nou ze svého těla.21 Kdyby Jan Pavel II. tenkrát zemřel, KGB by to bezpochyby velmi potěšilo. Ve složkách, které viděl Mitrochin, však neexistuje žádný důkaz, že by KGB byl do tohoto atentátu nějak zapleten.25
V týdnech, které po tomto pokusu o atentát následovaly, cholerický vrchní velitel armád Varšavské smlouvy maršál Viktor Kulikov Kaniu a Jaruzelského naléhavě žádal, aby vyhlásili stanné právo. Kulikov Jaruzelského nazval zbabělcem. „Ty sám, soudruhu Jaruzelski, máš strach z rozhodné akce," řekl mu. Jaruzelski sice trval na tom, že čas na vyhlášení stanného práva ještě nedozrál, ale jinak Kuli-kovovy urážky přijal - podle hlášení KGB politbyru - s pozoruhodnou pokorou a dokonce navrhl svou rezignaci.26 Kulikov však i nadále Kaniu i Jaruzelského hluboce podezíral a politbyru hlásil: „Vypadá to, jako by vedení PSDS a vláda vedly nečestnou politickou hru a usnadňovaly přístup k moci těm, kteří podporují Solidaritu."27
Centrála varšavské stanici KGB sdělila, že je nejvyšší čas najít jak nového generálního tajemníka, tak nového předsedu vlády:
Kania a Jaruzelski už nejsou schopni stranu a vládu účinně vést. Nedokáži zorganizovat porážku opozice a jsou kompromitovaní dlouholetou spoluprací s Gierekem. Bezpochyby nemají ani potřebné schopnosti bojovat, což jsou kvality nutné pro politické vůdce, kteří umějí přijmout rozhodná opatření.
Kandidáti, které centrála preferovala jako náhradu za Kaniu a Jaruzelského, byli zastánci tvrdé linie Tadeusz Grabski a Stefan Oiszowski. Podle jejího hlášení oba „pevně zastávají marxisticko-leninský světový názor a jsou připraveni rozhodně a jednoznačně jednat tak, aby socialistické zájmy a přátelství se Sovětským svazem" bylo zachováno.2* 30. května Aristov spolu s Pavlovem zaslali Brežněvovi a politbyru telegram, v němž Kaniu a Jaruzelského obviňují z neustálých ústupků „revizionis-tickým živlům":
Současná situace vyžaduje, abychom okamžitě zvážili nutnost odstranění IKaniij z místa generálního tajemníka ústředního výboru a nutnost nahradit ho nějakým soudruhem, který by byl schopen zajistit, aby marxisticko-leninská podstata strany a socialistického charakteru polského státu přežila... Analýza nálady stranických aktivistů ukazuje, že nejvhodnějším kandidátem na generálního tajemníka ÚV PSDS je soudruh T. Grabski.29
Jakmile Kania zjistil, že proti němu KGB něco chystá, začal se litovat. Když mu 7. června Pavlov telefonoval a ptal se ho, zda souhlasí s tím, že zavolá soudruhu Brežněvovi a odpoví také na další dopis z Moskvy, jenž požadoval tvrdý zákrok proti Solidaritě, Kania odpověděl: „Teď už asi nemá smysl, abych mu telefonoval, protože všechno už bylo stejně rozhodnuto beze mne." Později téhož večera Kania zavolal Pavlovovi domů a dovolával se jeho pochopení:
520
1
práv8 v tuto chvíli vaši lidé [KGB] říkají, že je třeba vystoupit na plénu [Ústřední výbor PSDS] proti Kuntovi aJaruzelskému... Nemáte a nikdy jste ani neměli spolehlivější přátele, než jsem já a Jaruzelski... Udivuje mě metoda, kterou jste k jednání se mnou zvolili. Nic takového si nezasloužím... Není třeba mobilizovat proti mně členy ústředního výboru. Je naprosto jasné, že budu na straně KSSS... Velmi mě mrzí, že jsem ztratil vaši důvěru. Bolí mě, že jste si vybrali takový způsob, abyste proti mně na plénu zaútočili. Je pro mě tudíž velmi těžké mluvit se soudruhem Brcžněvem. Co mu mám říct?30
Když se Kulikov zeptal Jaruzelského na jeho reakci na poslední filipiku Moskvy, Jaruzelski odpověděl: „Zatloukají mě do země. Byl jsem blázen, že jsem to místo [premiéra] přijal."31
V červnu se skupinka devíti polských generálů obrátila na KGB s plánem odstranit Jaruzelského kvůli jeho neochotě vyhlásit stanné právo a nahradit ho novým ministrem obrany (pravděpodobně jedním z těchto spiklenců), který by nechal zatknout vládu, převzal by kontrolu nad strategickými body a nechal by pochytat až 3000 kontrarevolucionářů, kteří měli být deportovaní na různá místa východní Evropy. Akční skupina vedená dotyčným ministrem obrany, v níž by nebyl žádný člen ani jedné z předchozích vlád či politbyra, by pak požádala zbývající členy sovětského bloku o „vojenskou výpomoc pro ochranu socialismu a Polské lidové republiky".32 Složky, které Mitrochin viděl, reakci Moskvy na tento návrh neuvádějí. Vezmeme-li však v úvahu její snahu vyhnout sc „vojenské pomoci" a zachovat v Polsku zdání legálních poměrů, určitě o takové řešení nestála.
Zdá se, že se Jaruzelski o své postavení zdaleka neobával tak jako sovětské vojenské intervence. 22. června se setkal s ministrem vnitra generálem Milewskim, o němž věděl, že mu Kreml důvěřuje. Jak, ptal se Jaruzelski, může „opět získat důvěru [našich] sovětských soudruhů"? Milewski odpověděl, že ačkoli důvěra Sovětů v polské vedení byla vážně narušena, nebyla zcela zničena: „Kdyby nám už ani trochu nevěřili, přestali by se s námi bavit." Jaruzelski si postěžoval, že pokud se jeho osoby týče, už se s ním opravdu bavit přestali. Kulikov mu dříve telefonoval takřka denně a často ho přicházel navštívit. V poslední době s ním však přerušil téměř všechny kontakty. Sovětští představitelé ve Varšavě dostali nařízeno, aby Jaruzelskému řekli, že jejich důvěra v něho byla skutečně otřesena a že ji ztratí docela, pokud se nezačne choval jinak.33
Archiv centrály uvádí, že celé týdny před zahájením 9. sjezdu PSDS (14. července) sovětské velvyslanectví, stanice KGB a sovětští vojenští představitelé „pracovali mezi delegáty, aby identifikovali členy strany, kteří se neodchýlili od marxisticko-Ieninské linie, aby s nimi navázali osobní kontakty a jejich prostřednictvím ovlivnili běh sjezdu".3'1 Suslovova komise, jež byla asi o rok dříve zřízena politbyrem a jejímž úkolem bylo polskou krizi monitorovat, vydala instrukce, podle které hrozba vojenské intervence od dalších členů Varšavské smlouvy měla být „stálým faktorem v myslích všech polských politických sil".35 V předvečer sjezdu centrála Pavlovovi, šéfovi stanice KGB ve Varšavě, nařídila, aby si „s Kaniou a Jaruzelskim o chabé práci strany a vlády zpříma promluvil a připomenul jim jejich dřívější prohlášení, ve kterém tvrdili, že jsou připraveni odstoupit ze svých stranických a vládních postů, bude-li to nezbytné v zájmu záchrany socialistického systému v Polsku a v zájmu
521
jednoty socialistické spolupráce v Evropě". Kaniův nástupce měl být podle centrály vybrán ze tří předních zastánců tvrdé linie; byli to: Tadeusz Grabski, Stefan 01-szowski a Andrzej Zabiňski. Ostatní představitelé „zdravých sil" v PSDS neměli pro funkci generálního tajemníka potřebnou autoritu. KGB rovněž připravil seznam lidí vhodných ke zvolení do politbyra a žebříček umírněných, kteří měli být odstraněni 7, vládních a stranických postů. Na nejvyšším stupni tohoto žebříčku stál náměstek premiéra Micczystaw Rakowski, který stále vyhrožoval, že bude o sovětském zasahování do vnitřních záležitostí PSDS informoval vedení komunistických stran v Itálii a ve Francii. Centrála došla k závěru, že vzhledem k tomu jakou má Jaruzelski „autoritu v zemi a především v armádě", nebylo by moudré se ho zbavil. Lepší, jak doufala, bude vykopnout ho nahoru na mnohem méně vlivné místo prezidenta a jeho osobní prestiž využít k podpoře vlády, jež bude prosazovat tvrdou linii.36
Jenže 9. sjezd PSDS neprobíhal přesně podle plánu Moskvy. Protože snahy Sovětů sesadit Kaniu přímo bily do očí, sjezd se postavil na jeho stranu. Na lehkou váhu však nebral ani hrozbu sovětské invaze, a tak ve vedení ponechal některé hlavní příznivce sovětské zastrašovací kampaně. Přestože na Rakowského řeč reagovali účastníci sjezdu bouřlivým potleskem, neodvážili se znepřátelit si Kreml tím, že by ho zvolili do politbyra. Rozporuplný výsledek sjezdu pak vládu téměř úplně paralyzoval. Ženy a děti pochodovaly polskými městy a vyzbrojeny pánvemi protestovaly proti nedostatku potravin. Dělníci, povzbuzení Solidaritou, organizovali vlastní rady, které by měly právo volit ředitele."
Zhoršující se krize vlády nejspíše Jaruzelského přesvědčila, že vyhlášení stanného práva je nevyhnutelné. Detailní plány byly ve spolupráci s Kulikovem odsouhlaseny začátkem srpna. Dne 12. srpna Kulikov na setkání s Jaruzelskim a vysokými polskými generály požadoval „přísnost a ještě větší přísnost".38 21. srpna navštívil Moskvu nový ministr vnitra a zastanec tvrdé linie generál Czeslaw Kiszczak, bývalý šéf vojenské rozvědky, aby osobně Andropova informoval o tajných přípravách SB a policie na vyhlášení stanného práva. Až dosud, uznal, „polské vedení dosud jednalo se Solidaritou až moc v rukavičkách. S tím musíme rychle skončit."39
Kiszczak a SB už teď Walesu za hlavní problém nepovažovali. V posledních šesti měsících jako by pozbyl lesku; zdálo se, že neví, jak dál. Solidarita si nakonec musela vybrat mezi dvěma strategickými možnostmi: buďto se stát skutečně revolučním orgánem, který dokáže dosavadní systém svrhnout, anebo se mu přizpůsobit a spokojit se se získáním několika málo ústupků. Walesa se nedokázal jasně rozhodnout ani pro jednu z těchto alternativ. V březnu, kdy většina vedoucích osobností Solidarity uvěřila, že už nastal čas k rozhodujícímu boji, od generální stávky ustoupil. Zbigniew Bujak, předseda Solidarity ve varšavském okrese, soudil, že Walesa udělal osudovou chybu:
Generální .stávky jsou jako meče - jakmile je vytáhnete z pochvy, ale nepoužijete je, nejsou nic víc než neužitečné kusy kovu. Walesa vc skutečnosti Solidaritu demobilizoval... Zbavil nás naší základní zbraně, a proto jsme pak byli poraženi. Státní moc s tím počítala, když na 13. prosince připravovala vyhlášení stanného práva.40
Kiszczak Andropovovi řekl, že Walesa je vc svých projevech velmi agresivní, protože chce přilákal do Solidarity co nejvíce „extrémistů", ale ve skutečnosti je relativné mírný. Největší nebezpečí teď představuje Bujak, který je jak „protisovětský, tak protisocialistický": „Je chytřejší než Walesa a je těsněji napojen na Ih'dry Výboru pro ochranu dělníků (KOR)] Kuroně a Michnika. Úkolem [SB] je ho zdiskreditovat."
V současné době," řekl Kiszczak Andropovovi, „římskokatolická církev pro PSDS nepředstavuje žádnou hrozbu." Milewski vyvinul „nesmírné úsilí", aby jeho agenti do církve pronikli, takže SB byla teď velmi dobře informována o tom, jaké jsou v církvi nálady a jaké jsou její záměry: „Zc sedmdesáti biskupů máme s padesáti velmi dobré kontakty. Máme tím pádem vliv na katolickou církev a můžeme jí zabránit v nežádoucích krocích."41 Nedávná smrt osmdesátiletého primase kardinála Wy-sziňského, příznivce Solidarity a po víc než generaci odvážného obránce náboženských svobod, byla pro SB (a bezpochyby i KGB) velkou úlevou:
Nový primas [kardinál JózefJ Glemp není tak protisovětský jako jeho předchůdce. Wyszirtski se těšil nesmíme autoritě; jeho slovo bylo zákon. Byl předmětem nepředstavitelného kultu osobnosti. Glemp je jiný druh člověka a bezpochyby bude možné vyvíjet na něho vliv.
Vztah církve a státu však i nadále ovlivňovaly dva problémy. Prvním byl papež, který - podle Kiszczaka - chytře využíval situace v Polsku k podpoře protikomunistické politiky ve východní Evropě. Druhým problémem byla morální autorita polské církve. Lidé považovali církev, nikoli stranu, za „hlasatele mravních zásad". „V blízké budoucnosti," Kisczak přiznal, „nebude strana tento postoj obyvatelstva ke katolické církvi schopna změnit."
Zdá se, že Andropov tyranizoval Kisczaka mnohem méně než ostatní polské vůdce, s nimiž se během předchozích několika let setkal. Nicméně jejich schůzku zakončil zasmušilou poznámkou:
Třídní nepřátelé se opakovaně snaží svrhnout vládu lidu vc všech socialistických zemích... Jenže polská krize se táhne nejdéle a ze všech krizí je také nejnebe/.pcčnější. Plíživá kontrarevokice protivníka se už dlouho připravuje na boj se socialismem.42
První celostátní sjezd Solidarity (měl dvě jednání - od 5. do 10. září a od 26. září do 7. října) byl jen dalším důkazem existence „plíživé kontrarevoluce". Jeho výzvu z 8. září „k pracujícím východní Evropy..., kteří nastoupili obtížnou cestu boje za svobodné odborové hnutí", SB odsoudila jako „nestydatý pokus vměšovat se do vnitřních záležitostí socialistických zemí" 43
Zdálo se, že Pavlov je teď spokojen, že Jaruzelski je připravený k „rozhodným opatřením", aby ukončil „hrozbu, již představuje Solidarita". 29. září centrále hlásil, že Jaruzclskému „poradil", jakou linii má na plenární schůzi ústředního výboru, která se měla konat 18. října, prosazovat.44 V první řadě je třeba se zbavit Kanii, který, jak Pavlov hlásil, i nadále vůči Solidaritě uplatňuje „politiku usmíření". Když se Moskvě nepodařilo zajistit, aby byl Kania na červencovém sjezdu strany odstraněn,
522
523
rozhodla se uspět na říjnovém plénu ústředního výboru. Centrálu musel obzvlyf rozlítit Pavlovův záznam z tajné porady ze dne 2. října 1981, kde o Kaniově politiCe hovořil náměstek premiéra Kazimierz Barcikowski. Kania byl podle něho „rozčaro ván sovětským modelem socialismu":
Sovětský systém socialismu zkouškou neprošel. To, že SSSR pravidelně nakupuje na Západě obilí, svede-
0 vážných chybách v řízení zemědělství... Moc sovětského režimu udržuje pouze armáda a další represi, ní složky. V posledních dvou třech letech se situace začala měnit v neprospěch Sovětského svazu. Čfnil významně posiluje svou vojenskou moc; její vojenské a ekonomické kontakty s USA jsou vážnou hrozba, pro SSSR a upoutávají velké množství vojsk u jeho hranic na Dálném východě. Situace v Afghánistánu se během několika měsíců velmi zhoršila. Teď už je jasné, že tento konflikt nebude možné vyhrát politickými prostředky bez použití masivní represe podobné té, již použili Američané ve Vietnamu. Pokud měl a2 dosud SSSR nad USA určitou strategickou převahu, během tří čtyř let o ni přijde, až sovětská ekonomika nebude s to dál vynakládat další finance na rozvoj a výrobu nových typů zbraní.
Kania věřil, že zavedení sovětského modelu socialismu „zbyrokratizovalo PSDS" a pokřivilo leninské principy:
Považoval za svůj prvořadý úkol udělat vše, aby v Polsku chránil pozitivní procesy, včetně hnutí Solidarity, a položil tak základ k pravému socialismu, který, s jistými obměnami, bude moci najít své místa
1 v jiných socialistických zemích.45
Dokonce ani Dubček během Pražského jara nikdy nepronesl tak nekompromisní obžalobu sovětského režimu.
Z Pavlovových detailních hlášení o Kantovi jasně vyplývá, že buď byl jeho dům odposloucháván, anebo se v jeho rodinném kruhu pohyboval nějaký informátor. Například Pavlov centrálu informoval, že 5. října „Kania dorazil domů velmi rozčilen a v úzkém rodinném kruhu prohlásil, že ruští soudruzi se opět spikli, aby ho odstranili z místa generálního tajemníka". Kania prý tvrdil, že nechápe, proč mu jeho sovětští „přátelé" otevřeně neřekli, že musí rezignovat. Kdyby to udělali, odešel by „bez zbytečného rozruchu". Podle KGB byla Kaniova žena duševním stavem svého manžela velmi rozrušena a naléhala, aby rezignoval a přestal být „perzekvovaným politikem", protože je ohroženo jeho zdraví. Pavlov však nevěřil, žeby Kania chtěl odejít v tichosti; 7. října hlásil, že Kania nařídil Kiszczakovi, aby podnikl kroky proti několika členům strany, o nichž se (bezpochyby správně) domníval, že se proti němu postaví.46 Kiszczak se však spojil s Jaruzclskim a právě s Kaniovými protivníky.
Kaniův osud byl zpečetěn při bouřlivé konfrontaci s Jaruzelskim, Kiszczakem, Mi-lewskim (nyní tajemníkem ústředního výboru PSDS) a dvěma dalšími polskými generály. Jaruzelski Kaniovi řekl, že jestliže nebude souhlasit s přípravami na stanné právo, učiní to za jeho zády sami - a proti jeho osobč bude podniknuta „rozhodnující" (avšak nespecifikovaná) akce47 18. října ráno, těsně před zahájením plenární schůze ústředního výboru, Aristov Kaniu informoval, že podle „jednoznačného názoru" Moskvy by měl být na místě generálního tajemníka nahrazen Jaruzelskim.48 Ústřední výbor poslechl příkazu Moskvy, a Kania bez boje odstoupil. Podle hlášení KGB poznamenal, že ho stále pronásleduji vzpomínky na střílení do stávkujících v roce 1970. Kdyby generálním tajemníkem zůstal, nikdy by nebyl schopen dát rozkaz ke střelbě.49
524
£>en nato, 19. října, Brežněv telefonoval Jaruzelskému, aby mu pogratuloval, že se stal generálním tajemníkem a přitom si udržel své křeslo premiéra a ministra obrany. Haľó, Wojciechu," začal Brežněv. „Haló, můj drahý a hluboce vážený Leonide Ilji-«i" odpověděl Jaruzelski. A ve stejném tónu pokračoval:
Moc ti děkuji, drahý Leonide Iljiči, za blahopřání a především za důvěru, kterou ve mně máš. Musím ti nřímně říci, že jsem měl jisté pochybnosti o tom, zda funkci přijmout, a souhlasil jsem jen proto, že jsem věděl, že mě podporuješ a že jsi tomuto rozhodnutí nakloněn. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy bych s tím nesouhlasil.
Jaruzelski dodal, že se ještě během dne setká s Aristovem, aby s ním dopodrobna probral celou situaci a požádal ho „o návrhy týkající se určitých otázek". Brežněv bez mrknutí oka zalhal a Jaruzelskému řekl, že si politbyro KSSS už dávno uvědomilo, že on je tím pravým mužem.50 Pochopitelně se mu ani nezmínil o tom, že KGB v létě doporučoval, aby se ho zbavili zároveň s Kaniou. Nakonec však sovětské politbyro jen velmi neochotně došlo k závěru, že k vyhlášení stanného práva má dostatečnou autoritu pouze Jaruzelski.31
Přesto Sověti o Jaruzelském pochybovat nepřestali. Dne 4. listopadu zahájil rozhovory s Waiesou a arcibiskupem Glempem, při kterých jim nabídl účast ve Frontě národního porozumění; tento orgán by sice neměl žádnou výkonnou moc, ale udržoval by otevřený dialog mezi státem, církví a odbory.52 Pavlov a Aristov se obávali, že Jaruzelski nakonec požadavkům Solidarity ustoupí. 13. listopadu společně zaslali politbyru telegram, v němž odsuzují Jaruzelského nerozhodnost i jeho pokus smířit se s Watesou, a žádají, aby na něho byl ještě jednou vyvinut nátlak, aby bez dalších odkladů vyhlásil stanné právo.51 21. listopadu sovětské politbyro odsouhlasilo text dopisu, v němž Brežněv Jaruzelského zahrnuje výčitkami:
Protisocialistické síly nejenže získávají moc v mnoha velkých průmyslových podnicích, ale rovněž nadále šíří svůj vliv mezi stále větší počet lidí. Co je však ještě horší, vůdci Solidarity a kontrarevolucionáři se stále častěji objevují na veřejnosti a otevřeně podněcují nacionalistické vášně, namířené proti PSDS a proti socialismu. To se ve svých důsledcích projevuje v nebezpečném nárůstu protisovětských nálad v Polsku.
... Vůdci protisocialistických sil... přikládají velkou váhu tomu, že do armády nastoupí nová skupina branců, kteří už byli zpracováni Solidaritou. Neznamená to pro vás snad, že když okamžitě proti kontrare-volucionářům tvrdě nezakročíte, draze za to později zaplatíte?54
Jaruzelski sovětskému nátlaku ustoupil koncem roku. Na schůzi politbyra PSDS konané 5. prosince řekl, že po šestatřiceti letech „lidové vlády" v Polsku se bohužel zdá, že není jiné alternativy než proti dělnické třídě použít „policejní metody". Politbyro potřebu vyhlásit stanné právo přijalo jednomyslně.55 Hlavní detaily akce byly vypracovány pod dohledem Kiszczaka,56 který o nich 7. prosince informoval Pavlova. Sto padesát sedm lidí ze SB a z ministerstva vnitra bylo v až pětičlenných skupinách vysláno do jednotlivých vojvodství, aby bylo jisté, že přípravy k izolaci a zatčení vůdců Solidarity a dalších „extrémistů" byly učiněny. Pavlov centrále hlásil, že SB má agenty „na všech úrovních Solidarity", a že tam, kde to bude možné, nastoupí její lidé na místa zatčených aktivistů. Jejich hlavním úkolem po vyhlášení stanného prá-
525
va bude zabránit dělníkům ve stávkách a demonstracích.57 Podezřelí členové vlády a vedení strany byli teď pod bedlivým dozorem SB. Bývalý Kaniův stoupenec Barcj. kowski svým přátelům řekl, že ho lidé od SB sledují, kamkoli jde, a odposlouchávají jeho telefony.5*
V noci z 8. na 9. prosince Jaruzelski informoval maršála Kulikova o časovém rozvrhu vyhlášení stanného práva. Bylo připraveno 80 000 mužů, kteří v noci z 11 na 12. nebo z 12. na 13. prosince měli zatknout 6000 aktivistů Solidarity. V 6 hodin ráno po provedení celé akce měly vojenské jednotky opustit kasárny. Plány sice vy-padaly jako rozhodné, Jaruzelski však váhal. „Během našeho rozhovoru", oznámil Kulikov, „se dala téměř nahmatat Jaruzelského nerozhodnost a váhání i jeho obavy z vyhlášení stanného práva". Jaruzelski si stěžoval, že PSDS už nemá skoro žádnou autoritu. Šest až sedm set tisíc jejích členů bylo v kontaktu se Solidaritou a mnozí se kompromitovali četnými krádežemi, úplatky apod. Aby stanné právo bylo úspěšné bude možná muset požádat o pomoc jednotky Varšavské smlouvy - ale zároveň chtěl, aby se to netýkalo východoněmeckých jednotek. „Můžu tě ujistit, že v tomto ohledu nemusíš mít žádné obavy," řekl mu Kulikov. „Otázka pomoci (v případě, že tvoje vlastní zdroje budou vyčerpány) je záležitostí generálního štábu."59
Dne 9. prosince Milewski doručil Pavlovovi další důkaz o nerozhodnosti generála Jaruzelského: Jaruzelski datum pro vyhlášení stanného práva stále ještě nestanovil. Jestliže se proti stannému právu postaví církev, řekl mu Jaruzelski, stane se z Glempa „druhý Chomejní"/'" Den nato se konalo mimořádné zasedání politbyra KSSS. Nejdříve vyslechlo zprávu Nikolaje Bajbakova z Gosplanu, který se právě vrátil z návštěvy Varšavy, kde se projednávala polská žádost o hospodářskou pomoc. Z Jaruzelského je prý „nesmírně nervózní" troska; je celý vyděšený z toho, že Glemp vyhlásí svatou válku. Ačkoli všichni členové politbyra, kteří hovořili po Bajbakovi, Jaruzelského nemilosrdně kritizovali, ani jeden z nich nenavrhl, aby byl zbaven funkce. Zkrátka už na to bylo příliš pozdě. Politbyro se rovněž usneslo, že sovětské jednotky nesmí intervenovat. Andropov bez obalu prohlásil:
1'okud soudruh Kulikov skutečně hovořil o použití jednotek, pak jsem přesvědčen, že tak učinil nesprávně, 'lakový krok nemůžeme riskovat. Není v na.šem zájmu poslat do Polska vojenské jednotky. To je správný názor a my se ho musíme držet až do samého konce. Nevím, jak to vše v Polsku dopadne, ale i kdyby Polsko padlo a dostalo sc do rukou Solidarity, náš postoj se nezměnění.61
Jaruzelski si později Milcwskému a dalším stěžoval, že tím ho sovětské politbyro vlastně nechalo na holičkách:
Tlačili na nás, abychom podnikli přísnou a důslednou akci, a slíbili, že poskytnou veškerou potřebnou pomoc a podporu. Ale teď, když jsme se skutečně rozhodli, že se do celé akce pustíme a rádi bychom to s nimi prodiskutovali, nemůžeme ze sovětských soudruhů dostat konkrétní odpověď.
Jaruzelskému vyhlídky na vyhlášení stanného práva bez sovětské vojenské podpory dělaly jen starosti. „Zanedlouho zahájíme útok," řekl Milewskému, „ale bojím se, že nás jednou označí za zrádec a pověsí." Milewski zavolal Andropovovi a oznámil mu, co Jaruzelski řekl.62
526
Moskva se až do poslední chvíle obávala, že Jaruzelskému povolí nervy. 11. prosince Aristov, Kulikov a Pavlov společně hlásili politbyru, že všechny přípravy na operaci X" (vyhlášení stanného práva) jsou dokončeny. Jenže:
S ohledem na Jaruzelského nerozhodnost a pochybovačnost nemůžeme vyloučit, že pud tlakem episkopátu a dalších sil možná odmítne učinit poslední rozhodnutí a vydá se cestou ústupků a dohod. Ve světle současné situace by mohl být takový krok pro PSDS a pro budoucnost socialismu v Polsku fatální.
V sobotu 12. prosince Jaruzelski zavolal Brežněvovi a Suslovovi; souhlasili, aby operace X začala ještě téhož večera.64 Stanice KGB ve Varšavě však stále ještě nebyla přesvědčena, že se k tomu Jaruzelski opravdu odhodlá. Stále ho trápilo pomyšlení na to, zda je vůbec možné ospravedlnit ztráty na životech, jež možná budou nezbytné, aby se Solidaritě zabránilo v jejích snahách přeměnit Polsko v „buržoázni" stát. Stejně tak byl přesvědčen, že pokud se stanné právo nepovede prosadit, budou všichni ti, kteří za jeho vyhlášení nesou zodpovědnost, „fyzicky odstraněni". „Jestli se nám to nepodaří," řekl Jaruzelski, „nezbude mi nic jiného, než si prohnat hlavu kulkou."65 Pavlov hlásil, že v případě, že to Jaruzelski nervově nevydrží, je Olszowski připraven zinscenovat státní převrat - za předpokladu, že ho v tom bude podporovat Moskva. K Olszowského plánu patřilo okamžité zatčení vůdců Solidarity; přísný zákaz stávek a protestů; konfiskace zásob potravin na venkově; těsná „ekonomická spolupráce" se Sovětským svazem; tvrdé prosazení stanného práva a neprodyšné uzavření polských hranic.66
Když se ukázalo, že Kiszczak, který měl provedení operace X na starosti, je mnohem rozhodnější než Jaruzelski, Pavlov si oddechl. Během soboty 12. prosince Kiszczak dodal KGB detailní časový plán celé operace: ve 23:30 přestanou po celé zemi fungovat veškeré telefonní linky; všechna velvyslanectví přijdou o svá kabelová spojení; spojení se zahraničím se přeruší a budou uzavřeny polské hranice. Zahraniční reportéři bez stálé akreditace budou vyhoštěni. Zatýkání začne o půlnoci. Čtyři tisíce dvě stě lidí bude zadrženo ještě v noci a v neděli 13. prosince dalších 4500 půjde do „ochranné vazby". Walesa bude požádán, aby zahájil diskuse s vládou, a pokud odmítne, bude zatčen. V 6:00 Jaruzelski v celostátním vysílání vyhlásí stanné právo a oznámí vznik „Vojenské rady národní záchrany". Aby lidé v neděli nevycházeli z domů a do ulic, budou bohoslužby - mimořádně - vysílány v televizi. Budc-li to nezbytné, bude na pondělí 14. prosince vyhlášen den pracovního volna. Pokud bezpečnostní oddíly narazí na odpor, mají rozkaz zahájit palbu. Kiszczak nicméně varoval, že úspěch akce není zaručen:
Pukud operace, kterou podnikneme, neuspěje, pokud zaplatíme svými životy, bude .se Sovětský svaz musel připravit na to, že na svých západních hranicích bude mít velmi nepřátelský stát, jehož vůdci budou podporovat nacionalismus a anlisovětismus. Od samého počátku se mu dostane energické podpory od imperialistických států, a to v takové míře, že bude moci přerušit veškeré svazky se socialistickými zeměmi. Orientace Polska na socialismus se na velmi dlouhou dobu obrátí opačným směrem.67
Prosazení stanného práva nakonec proběhlo mnohem hladčeji, než se Jaruzelski odvážil doufat. Krjučkova, který přiletěl z Moskvy, aby mohl celou operaci X přímo
527
sledovat, to určitě rovněž příjemně překvapilo. Solidaritu celá akce zaskočila nepřipravenou; většina jejích předních aktivistů spala, když dorazily bezpečnostní oddíly, aby je zatkly. Zbigniew Bujak, nejvýše postavený vůdce Solidarity, jemuž se podařilo uprchnout a skrýt se, později řekl: „Bylo jasné, že státní orgány protj nám plánují poměrně rozsáhlou operaci. Jenže nás ani ve snu nenapadlo, že to bude takhle vážné." O narůstající bezmocnosti polské vlády se hovořilo neustále a Solidarita tomu uvěřila. Když se Poláci v neděli ráno probudili, spatřili na všech křižovatkách vojenská kontrolní stanoviště a na zdech zprávu o vyhlášení stanného práva. Rozhlas po celý den vysílal prohlášení Jaruzelského a prokládal je Chopinovými polonézami a podobnou vlasteneckou hudbou. Televizní diváci mohli Jaruzelského v uniformě sledovat, jak sedí u psacího stolu před obrovskou polskou vlajkou. „Občané a občanky Polské lidové republiky!" začal. „Mluvím k vám jako voják a hlava státu! Naše vlast stojí na pokraji propasti!"''8 Mnozí si tento jeho projev vyložili jako varování, že před sovětskou invazí může Polsko zachránit už jen stanné právo.
Wafe^sa byl v časných ranních hodinách zatčen vojenskou eskortou, ve které se objevil i ministr práce Stanislaw Ciosek; byl odvezen do jedné vily na předměstí Varšavy. Po čase vzpomínal, žc ho oslovovali „pane předsedo", omlouvali se mu za nesnáze, jež mu působí, a z mramorové koupelny odstranili břitvu pro případ, že by se snad rozhodl spáchat sebevraždu.6'' Později téhož dne ministr Ciosek hlásil politbyru PSDS, že Walesa je v šoku; údajně řekl, že jeho role předsedy Solidarity skončila a že sc Solidarita bude muset reorganizoval. Rovněž údajně svolil ke spolupráci s vládou. Kiszczak tyto dobré zprávy předal varšavské stanici KGB.70 Milewski vzrušeně oznámil Pavlovovi a Krjučkovovi: „Wat§sa nedokáže skrýt své zděšení!"71 Je sice pravděpodobné, že Walesu náhlé vyhlášení stanného práva překvapilo, ale je velmi nepravděpodobné, že by zpanikařil. Už předtím byl víc než desetkrát zatčen a jeho žena Danuta už věděla, co a jak mu do vězení zabalit.72
V době, kdy byl Walesa izolován ve vládní vile, navštívili kardinála Glempa Kazi-mierz Barcikowski, tajemník polského ústředního výboru strany a předseda Spojené komise pro stát a episkopát, a Jcrzy Kuberski, ministr pro náboženské záležitosti; oba ho měli informovat o hrozícím stanném právu. Jelikož nefungoval žádný telefon, dorazili bez ohlášení ve tři hodiny ráno do arcibiskupského paláce; jeden policista musel dlouho zvonit, než ke dveřím přišla jeptiška, která je pustila dovnitř. „Celá ta věc," řekl Barcikowski, „byla tak trochu teatrální."73 Jaruzelského obavy, že kardinál Glemp vyhlásí svatou válku a stane se „polským Chomejním", se nesplnily. Milewski informoval Krjučkova a Pavlova, že Glemp reagoval klidně a „s určitou mírou pochopení". Vyhlášení stanného práva ho nepřekvapilo, ale očekával, že k tomu dojde až po vánočních svátcích.74
Státní orgány se ovšem teď začaly obávat, co bude obsahovat Glempovo kázání, které měl přednést v neděli odpoledne v jezuitském kostele Panny Marie matky Boží ve varšavském Starém Městě.75 Obávaly se zbytečně. Ústředním tématem Glcmpova kázání byla opatrnost. „Odpor proti rozhodnutím státních orgánů v době stanného
528
ráva," varoval, „by mohl vyvolat kruté odvetné akce, včetně krveprolití, neboť státní orcány mají k dispozici ozbrojené síly... Není nic cennějšího než lidský život." Primasova slova," píše historik Timothy Garton Ash, „s hořkostí v srdci odmítlo „noho polských katolíků, kteří byli v tu chvíli připraveni riskovat své vlastní životy ve jménu toho, co považovali za ještě vyšší hodnotu." Jaruzelskčmu naopak spadl kámen ze srdce. Text Glempova kázání byl opakovaně čten v televizi, byl otištěn ve stranických novinách a zároveň vylepován po zdech kasáren.76
Den po vyhlášení stanného práva zavolal Brežněv Jaruzelskému, aby mu k zahájení operace X pogratuloval.77 Krjučkov, Pavlov a Kulikov z Varšavy telegrafovali, že první etapa operace byla úspěšně dokončena. „Ale nejnebezpečnější dny," předpokládali, „přijdou v pondělí, úterý a ve středu nadcházejícího týdne [14.-16. prosince], až se aktivisté Solidarity, kteří jsou ještě na svobodě, pokusí mezi dělníky a studenty vnesl neklid."7" „V příštích dvou týdnech," řekl Jaruzelski Krjučkovovi, „bude vše velmi záležet na situaci v obchodech." Nejlepším protijedem proti Solidaritě by byly regály plné zboží. Požádal Moskvu, aby co nejrychleji zaslala boty, hračky a další spotřební zboží: „Jakákoli materiální pomoc teď bude stát mnohem méně než výdaje, které by si vyžádala situace v Polsku, kdyby se tu začaly odehrávat věci pro nás nemyslitelné."79
K nejhorším násilnostem po vyhlášení stanného práva došlo v jednom uhelném dole poblíž Katovic, kde více než 2000 horníků zahájilo okupační stávku. V úterý 15. prosince vojenské vrtulníky zamořily slzným plynem důlní šachty a ZOMO, polovojenské policejní jednotky ministerstva vnitra, posílené čtyřiceti tanky, začaly do horníků střílet gumovými projektily. Tyto bezpečnostní jednotky zaútočily i na lékaře a řidiče sanitek, kteří přijeli ošetřit raněné. Sedm horníků zahynulo a devětatřicet jich bylo zraněno: zranění utrpělo též jedenačtyřicet policistů z jednotek ZOMO, žádný z nich však nezemřel. Celkové ztráty na životech byly mnohem menší, než SB a KGB předpokládaly. Hrozba sovětské intervence sama o sobě se ukázala stejně účinná, jako byla skutečná sovětská intervence do Československa o třináct let dříve. Do konce roku veškerá organizovaná opozice zanikla. Nápisy na zdech v polských městech sice optimisticky hlásaly: „Zima je vaše. Jaro bude naše!", ale to skutečné jaro svobody přišlo až v roce 1989 - teprve s nástupem vlády, na které se také Solidarita významně podílela.
Jaruzelski hlavní zásluhy za úspěch operace X přičetl SB, ZOMO a dalšímu personálu ministerstva vnitra. Při schůzce konané na tomto ministerstvu 31. prosince vyzvedl obětavost, již SB projevila věci socialismu, a dále vysoké morální a politické kvality operačních důstojníků. „Bránili jste socialismus v Polsku," řekl Jaruzelski. „Polská armáda k tomuto úspěchu také přispěla, ale hlavní práci provedlo ministerstvo vnitra. Prvořadou rolí SB teď bude proniknout do hnutí opozice tak, aby získala informace potřebné „k neutralizaci protivníka co nejrychlejšími možnými způsoby". Když se ho ptali na „mírnost" rozsudků nad organizátory stávek v Katovicích a jinde, Jaruzelski prohlásil, že ačkoli by osobně uvítal mnohem přísnější potrestání, je třeba rovněž vzít v potaz mínění veřejnosti: „Kdybychom prosadili mnohem přísnější tresty, řekněme deset až dvanáct let vězení, lidé by řekli, že se Solidaritě mstíme. Musí-
529
me se tedy spokojit s mírnějšími tresty." Zprávu o teto schůzi jako obvykle varšavská stanice KGB zaslala centrále do Moskvy.84
Podle statistiky SB, jež byla Sovětům předána, se po vyhlášení stanného práva během jediného roku podařilo identifikovat 701 opozičních skupin, z nichž 430 bylo spojeno se Solidaritou, teď už působící v ilegalitě; dále se podařilo internovat 10 13[ osob; rozehnat přes 400 demonstrací; zkonfiskovat 370 ilegálních tiskáren a 1200 součástí tiskařského vybavení; zabránit distribuci více než 1,2 milionu letáků a zavřít 12 ilegálních rozhlasových stanic Solidarity. Uvedených operací se údajně zúčastnilo 250 000 členů bezpečnostních jednotek, mezi něž patřilo 90 000 policejních rezerv, přes 30 000 vojáků a 10 000 dobrovolných policistů.82 Čísla týkající se rozmístění bezpečnostních jednotek jsou však podezřele vysoká a nejspíše byla jako obvykle značně nafouknuta, aby učinila na Moskvu dojem. Jaruzelski všechny, kteří se na zajištění stanného práva podíleli, pochválil jako neohrožené obránce polského socialismu.
Největší problém pro polskou Bezpečnostní službu představoval Walesa, jehož nebylo díky jeho celosvětové popularitě možné postavit před soud, ani s ním zacházet se stejnou brutalitou, jakou pocítili mnohem méně známí aktivisté Solidarity. (Dokonce i Watesova žena Danuta a jejich dcerky musely podstoupit ponižující osobní prohlídky.) Když počáteční šok z internace vyprchal, vrátil se Walesovi jeho starý bojový duch - odmítl s představiteli státní moci vyjednávat. První taktikou SB bylo pokusit se ho přesvědčit, aby si vzal příklad z kardinála Glempa; později umožnila mluvčímu polského primase, otci Alojsy Orszulikovi, aby se s Walesou mohl vídat." Orszulika doprovázel představitel ministerstva vnitra, který byl později identifikován jako plukovník Adam Pietruszka, zástupce šéfa oddělení SB pro církve; o tři roky později sc zapletl do vraždy kněze Jerzyho Popietuszka. Walesa si ovšem Orszulika nijak zvláště neoblíbil. Když na něho kněz naléhal, aby přestal vzdorovat a začal s Vojenskou radou národní záchrany vyjednávat, Walesa se rozkřikl: „Přilezou ke mně po kolenou!" Polští katolíci obvykle na své kněze nekřičeli, a tak se zdá, že něco takového otce Orszulika jednoduše vyvedlo z míry. Walesa později přiznal, že Orszulik „nesouhlasil s [jeho] nedostatečnou křesťanskou pokorou a nějaký čas [jimi trvalo, než [jsme] si na sebe zvykli".84
Walesovy střety s Orszulikem byly podle SB užitečné; v lednu 1982 Kiszczak KGB s očividným uspokojením a s jistou dávkou přehánění hlásil, že Glcmp je „Walesou naprosto rozčarován" a věří, že vůdci Solidarity „se z událostí vůbec nepoučili a odmítají ustoupit ze svých dřívějších pozic".85 SB rovněž Sověty informovala o tom, že Orszulikovy návštěvy nakonec Walesu „příznivě ovlivnily".116 A jak Walesa později připustil, vzdával se při vyjednávání s orgány státní moci jedné podmínky za druhou, „až se nakonec přidal ke stanovisku církve".87
SB použila ovšem i mnohem méně delikátní způsoby, jak Walesu ovlivnit a zdiskreditovat. Když na počátku 70. let ještě pracoval jako elektrikář v loděnicích, byl s polskou Bezpečnostní službou v kontaktu. Mezi složkami SB objevenými na počátku 90. let po rozpadu komunistického režimu tu byla jedna s krycím názvem BOLEK, jejíž plný obsah teprve čeká na odhalení a jejíž autenticitu je třeba potvrdit;
známá je tím, že údajně obsahuje detaily o Walsově roli informátora SB. Podle některých zpráv Walesa v roce 1992 (ještě jako prezident Polské republiky), poté co uviděl kopii této složky, začal připravovat veřejné prohlášení, v němž doznává, že se při výslechu SB podepsal na „tři až čtyři" protokoly; současně žádal o pochopení obtížné pozice, v níž se nacházeli všichni, na něž SB v 70. letech naléhala, aby se stali jejími informátory. Nakonec, tvrdí se v záznamech, si to Walesa rozmyslel a toto prohlášení smetl zc stolu.88
Složky KGB, které viděl Mitrochin, přesnou míru Walesovy spolupráce s SB v 70. letech neodhalují. Prozrazují však, že se mu SB snažila v době jeho internace nahnat strach „připomenutím, že mu platili a získávali od něho informace". Pokud by Walesa skutečně v určité fázi svého života sloužil jako placený informátor SB, snadno si představíme, jaký tlak na něho v tom případě musel být, stejně jako na miliony dalších informátorů pracujících pro bezpečnostní složky sovětského bloku, vyvíjen. Kiszczak KGB řekl, že Walesa byl konfrontován s jedním zc svých údajných řídících důstojníků SB a jejich rozhovor byl nahrán na pásek.89
Jelikož si SB nepřála, aby se lidé dozvěděli o její rozsáhlé síti dobrovolných a nedobrovolných informátorů, využila v „aktivních opatřeních" určených k Walesově diskreditaci jeho kontaktů jen částečně. Namísto toho se uchýlila k řadě podvrhů, které zpodobňovaly Walesu jako chamtivého a užvaněného defraudanta.'"'Aby dodala svým podvrhům autenticity, zcizila pásku s nahrávkou, kterou 29. září pořídil jeho bratr Stanistaw během oslav Walesových narozenin." 11. listopadu, v den výročí vyhlášení polské nezávislosti, byl Walesa ze svého domácího vězení propuštěn. Moskvu podráždilo, že Poláci tuto zprávu odvysílali ve stejný čas, jako zprávu o Brežněvově smrti o den dříve.92 Kiszczak se snažil Pavlova ujistit, že i když byl Walesa propuštěn, stále jsou k dispozici „aktivní opatření", jimiž bude možné ho kompromitovat." Jaruzelski Aristovovi řekl, že se pracuje na materiálu, který Walesu zdiskredituje (např. s pomocí pornografických fotografií) a odhalí jako „intrikána, odporného člověka s megalomanskými ambicemi". Walesa, tvrdil Jaruzelski, už u veřejnosti ztratil polovinu ze své autority, kterou před svou internací měl. Ačkoli i nadále představoval jisté nebezpečí, o svou oporu v Solidaritě už přišel a své předchozí svazky s církví nedokázal znovu obnovit.94
Moskvu to ale neupokojilo. Po nečekaném úspěchu stanného práva se opět začaly vracet mnohé z předchozích obav týkajících se Jaruzelského. Agent KGB v jeho blízkém okolí ho popsal jako „potomka bohatých polských velkostatkářů" s minimem sympatií pro pracující lid: „Má prozápadní tendence a obklopuje se generály, kteří jsou potomky polských velkostatkářů a jako takoví inklinují k antisovětismu." Tento agent (nejspíše nějaký antisemita) rovněž hlásil, že Jaruzelski je ve spojení s „představitelem polského sionismu": „Mělo by se zjistit, jestli on sám není sionista." Jaruzelski také „doslova ignoroval" rady sovětského velvyslance.95
V hlášeních přicházejících v roce 1982 jak ze stanice KGB, tak ze sovětského velvyslanectví ve Varšavě byl opakovaně odsuzován Jaruzelského tolerantní přístup k těm mužům v polském vedení, kteří vykazovali revizionistické tendence, především k Mieczystawovi Rakowskému, jehož postoj k „protisocialistickým silám" vy-
530
531
volával v Moskvě hluboké podezření. Rakovvski podle těchto hlášení v červnu na radě ministrů řekl: „Polská sjednocená dělnická strana je nemocná. Stanné pniv0 sice umožnilo zdolat špičky opozice, ale mezi širokými vrstvami obyvatelstva nerl0. šlo k žádné hmatatelné změně k lepšímu." Polská katolická církev má takovou moc že politika konfrontace bude pouhým „avanturismem".'6 Hlášení Rakowského' z 22. června dochází k závěru, že „v polských školách působí 100 000 nepřátelských učitelů", ale že není možné je všechny vyhodit.97 Jaruzelski údajně Milewskému řekl-„Vím, že Rakovvski je svině, ale já ho pořád potrebujú." Aristov v telegramu Brcžně-vovi z 29. června ale tvrdil, že Jaruzelski, „jehož postoj k určitým problémům je stejný jako jejich, si Rakowského a další podobně smýšlející individua v polském vedení nedrží jen z důvodů taktických, ale také strategických": „V současnosti je tudíž nesmírně důležité na soudruha Jaruzelského vyvíjel i nadále tlak."98
Pavlov s Aristovem nepřestali naléhat, aby bylo zatčeno a před soud postaveno více kontrarevolucionářů. Při setkání s Kiszczakem 7. července Pavlov odsoudil politiku polského ministerstva vnitra a SB jako „slabou a nerozhodnou". Kiszczak odpověděl, že v Polsku bylo 40 000 aktivistů Solidarity a že není možné trestně stíhat všechny.9" Čtyři dny poté Aristov doručil Jaruzelskému osobní zprávu od Brežněva a opakoval požadavek Sovětů, aby bylo potrestáno více lidí. Jaruzelski tvrdil, že soudit Walesu nebude možné jak kvůli mezinárodním, tak kvůli vnitrostátním protestům, které by to vyvolalo, a že proces s předními osobnostmi opozice bez Walesy by postrádal věrohodnost.100 Rozhodnutí Poláků v prosinci dočasně pozastavit (i když ne formálně ukončit) stanné právo vyvolalo v Moskvě další obavy. Když Aristov na Jaruzelského naléhal, aby stanné právo nerušil, udělil mu Jaruzelski „lekci"; v hlášení se objevila tato slova:
Nemůžeme dál prodlužovat stanné právo, jako bychom žili v bunkru; chceme sc snažit o dialog s lidmi... Poslední Glempova prohlášení jsou taková, že by je bylo možné dokonce otisknout v TryhuněLucht [stranické noviny]. Volá po klidu, sebekázni a realizmu... Jistě, hrajeme hru s katolickou církví; našim cílem je její škodlivý vliv na populaci zneutralizovat. Cíle církve a mé cíle se od sebe stále liší. Jenže v tuto chvíli musíme využít našeho společného zájmu pro stabilizaci situace, abychom posílili socialismus a postavení strany.10'
Ve srovnání s uplynulým rokem zaujímal Jaruzelski vůči Moskvě viditelně mnohem méně uctivý postoj. Stanice KGB ve Varšavě při jedné příležitosti hlásila: „Sovětští soudruzi se mýlí, když si myslí, že ta část Ústředního výboru KSSS, která má na starosti otázky Polska, bude provádět stejnou politiku jako za Giereka. Nic takového se nestane. [Ty] dny už jsou pryč."102 Jaruzelského zpočátku příznivě ovlivňovaly nové, méně poručnické metody ve stylu sovětského vedení, jež se objevily po Brežněvově smrti. V prosinci 1982, kdy se v Moskvě setkal s Brežněvovým nástupcem Andropovem, Jaruzelski Kiszczakovi řekl:
Byl to skutečný rozhovor na rovnocenné úrovni mezi vůdci dvou stran a zemí, a nikoli monolog, jako tomu bývalo dříve za Brežněva. Během rozhovoru trvajícího tři hodiny Andropov řekl, že všechny socialistické země musí brát v úvahu specifické podmínky Polska. Problémy Polska nejsou jen problémy této země; jsou to problémy celého světa.
532
Andropov však vyjádřil také obavy nad přítomností Rakowského a dalšího umírněného člena, Barcikowského, v polském vedení. Jaruzelski Andropova žádal, aby fflu důvěřoval, že ví, jak dlouho bude nutné oba soudruhy držet v úřadě. Jaruzelski pochopil, že Andropov je o situaci v Polsku nejspíše tak dobře informován především díky hlášením stanice KGB ve Varšavě;10' tato stanice stále silně podezírala polské vedení z revizionismu, neboť na sklonku roku 1982 telegrafovala centrále:
Rakovvski i nadále Jaruzelského ovlivňuje. Pořád se stýkají, aby si vyměňovali názory, a to nejen v práci, íle také v soukromí, a Rakowski byl rovněž prvním člověkem, s nímž se Jaruzelski okamžitě po svém návratu z Moskvy setkal.104
Nedůvěra KGB k Jaruzelskému po celý rok 1983 dále jen rostla. Varšavská stanice hlásila, že 12. ledna před Ústředním výborem PSDS přednesl nebezpečně poraženecký projev:
Gierekova hesla o morální a ideologické jednotě Poláků, rozvoji socialismu-to vše je fantazie a říše snů. Máme pluralitní systém. Tak jako se nestejnou rychlostí vyvíjí kapitalismus, tak se také nestejnou rychlostí rozvíjí socialismus... v [současné] situaci musí taktika převažovat nad strategií.
Lenin v různých okamžicích svého života také připustil několik taktických ústupků. Polsko, tvrdil Jaruzelski, musí udělat totéž.105 Pavlov nabyl přesvědčení, že Jaruzelski chce ustoupit příliš daleko. Nebezpečí, že to udělá, se ještě zvýšilo, když polský režim ustoupil církvi kvůli druhé návštěvě Jana Pavla II. v červnu. Pavlov uvádí:
p.piskopát a pravicové síly uvnitř PSDS, a velkou měrou i v celé zemi, se snaží ovlivnit Jaruzelského a zastrašit ho mocí církve. Je tu mnoho známek, že se to pravici a církvi daří.106
Další alarmující známkou Jaruzelského slabosti byla jeho ochota povolit, aby do polské ústavy byly vtěleny články o rodinných farmách a soukromém vlastnictví půdy.107 Sovětské velvyslanectví odsoudilo zprávu o „Příčinách a dopadech sociálních krizí v historii Polské lidové republiky" přednesenou 1. února politbyru PSDS jako produkt „buržoázni metodologie":
1'1'ato zpráva] redukuje podstatu třídního boje v Polské lidové republice na konflikty mezi státní mocí a společností, čímž vylučuje možnost analyzovat akce protisocialistických sil a jejich spojení se západními centry ideologické sabotáže. Není zde ani slovo o pomoci SSSR při obnovení a rozvoji polské ekonomiky.
Po rozsáhlé nátlakové akci sovětského velvyslanectví, které dostalo jeden výtisk uvedené zprávy, polské politbyro tuto zprávu zamítlo a odsouhlasilo, že by se měla připravit upravená verze, jež zdůrazní úspěchy Polska v budování socialismu pod vedením PSDS.108 Aristov si však nepřestával stěžovat, že „ideologická práce zůstává tou nejzanedbávanější složkou činnosti PSDS" a že vedení PSDS nedokáže zvládnout „revizionistické pravicově oportunistické sklony ve straně". Tisk byl do hloubky zamořen revizionismem a eurokomunismem a v polských překladech sovětských učebnic se objevily různé znevažující úpravy:
Rozšířil se názor, že sovětský model je pro Polsko nevhodný; PSDS prý nedokáže vyřešit rozpory v zájmu celé společnosti a je potřeba vymyslet „třetí cestu". Socialismus jako takový je stále více kritizován. ™
533
Jak se blížila druhá návštěva Jana Pavla II. v Polsku, oficiální kruhy ve Varšavě a stejně tak v Moskvě byly čím dál nervóznější. Dne 5. dubna 1983 předal Pavlov šéfovi KGB Viktoru Čebrikovovi Kiszczakovu žádost o „materiální a technickou výpomoc v rámci papežovy návštěvy": 150 pušek pro střelbu gumovými projektily 20 obrněných transportérů, 300 aut k přepravě policistů v civilu a pozorovacího zařízení, 200 vojenských stanů a různé lékařské potřeby."" Kiszczak podle Pavlova téměř propadl panice, neboť prohlásil, žc led' se už nemůže „spolehnout vůbec na nikoho". Zdroje SB ve Vatikánu hlásily, že ačkoli jsou prohlášení zkoncipovaná pro Jana Pavla JI. obvykle umírněná, papež, má tendenci uchylovat se od připravených textů a impro- vizovat. Kiszczak se obával, že k tomu dojde i v Polsku.
Jediným zdrojem optimismu SB mohl být fakt, že papežovo zdraví se od pokusu o atentát zhoršilo. „Nyní," vyjádřil se v této souvislosti Kiszczak, „můžeme jen snít o možnosti, že si ho Bůh do své náruče povolá co možná nejdříve." Kiszczak se dychtivě chápal jakéhokoli náznaku toho, že papežovy dny jsou sečteny. Podle jednoho velmi nepravděpodobného hlášení SB, jež se ocitlo na stolech KGB, trpěl Jan Pavel II. leukémií, ale svůj stav skrýval pomocí kosmetických přípravků.1" O dva roky dříve KGB dostal hlášení od maďarské Bezpečnostní zpravodajské služby (AVH), že papež trpí rakovinou páteře."2 Asi tak čtrnáct dní po Kiszczakově žádosti o pomoc Aristov hlásil, že síla polských oficiálních orgánů pod papežovým tlakem ochabuje. Nejprve velké mše na otevřeném prostranství v Krakově a Katovicích nepovolily, ale pak ustoupily a obě mše se mohly konat, i když oficiální místa riskovala, že „mezi dělnickou třídou vzplane náboženský fanatismus".113
V předvečer papežova příjezdu 16. června 1983 ilegální varšavský týdeník Tygod-nik Mazowsze vyjádřil naději, že papežova návštěva „umožní lidem překonat bariéru beznaděje, stejně tak jako když při jeho návštěvě v roce 1979 překonali bariéru strachu". Při silně emotivním návratu na polskou půdu oslovil Jan Pavel II. nejprve uvězněné a perzekvované občany:
Žádám předevSím ty, kteří trpí, aby mi byli na blízku. Žádám jc slovy Krista: „Byl jsem nemocen a tys ke mně přišel. Byl jsem uvězněn a tys ke mně přišel." Já sám nemohu navštívit všechny uvězněné [vzdechy z davu], všechny trpící. Žádám jc však, aby mi byli v duchu nablízku a pomohli mi, tak jako mi vždy pomáhají.114
Během příštích devíti dnů, stejně jako při první návštěvě Jana Pavla II. před čtyřmi lety, mohli všichni jasně a bez přestání pozorovat propast mezi jeho nesmírnou morální autoritou a zdiskreditovaným státem vedeným jednou stranou. Cítil to dokonce i Jaruzelski, když se s papežem poprvé setkal ve vyzdobených prostorách prezidentského paláce v Belvederu. Ačkoli Jaruzelski nebyl věřící, později přiznal: „Nohy se mi třásly, až mi kolena o sebe narážela... Papež, jeho postava v bílém, to vše působilo na mé emoce. Bylo to nepochopitelné..."."5
Pro miliony Poláků se papežova návštěva stala rovněž nezapomenutelnou událostí. Mnozí šli pěšky přes celé Polsko, aby ho spatřili, a často přespávali podél silnic. Kdekoli se papež zastavil, jen zřídka na něho čekalo méně než půl milionu lidí.1"' „Máme co do činění s nejslavnějším Polákem na světě," brblal Kiszczak, „a bohužel
534
zrovna tady v Polsku!"117 Papež se během této své návštěvy setkat s vůdci nelegálního podzemí Solidarity nemohl; vyslal však svého emisára, otce Adama Bonieckého, aby je před jeho příjezdem navštívil a vyjádřil jim jeho vděk a obdiv.11 s Představitelé moci nejdříve Walesovi nedovolili, aby se s papežem sešel; ale v poslední den papežovy návštěvy ustoupili a letadlem Walesu na setkání v Tatrách přepravili. Ilegálně šířený kreslený vtip tehdy ukazoval agenty SB maskované jako ovce a kozy, jak drží tyče s mikrofony a snaží se naslouchat jejich rozhovoru."9
Formální zrušení stanného práva měsíc po papežově návštěvě pošramocenou reputaci režimu příliš nenapravilo. Nepomohla ani Rakowského návštěva v gdaňských loděnicích, kde při příležitosti třetího výročí srpnových dohod z roku 1980 promluvil k dělníkům. Přijel, aby prohlásil Solidaritu za mrtvou věc a Walesu za vyřízeného, ale z jeviště ho vytlačili provokatéři Solidarity. Walesa vystoupil a ve své řeči obvinil Rakowského a jeho kolegy, že stávek v roce 1980 využili k odstranění Giereka a ke svým kariérním postupům. Byl to nejspíše tento debakl v Gdaňsku, co přimělo režim, aby odvysílal nactiutrhačný videozáznam, pořízený Bezpečnostní službou (SB) koncem předchozího roku. Filmové záběry snímané skrytou kamerou SB na oslavách Walesových narozenin vytvořily základ k falešnému „dokumentu", nazvanému Peníze; dokument měl odhalit Wal§sovu chamtivost a zkorumpovanost. Dialog byl uměle sestaven z útržků Walesových veřejných prohlášení, zavádějících výňatků z ukradených nahrávek z jeho narozeninových oslav a ze slov pronesených jedním varšavským hercem imitujícím Watesův hlas.120
Složky týkající se Polska, které viděl Mitrochin, končí příliš brzy, než aby se dalo jasně určit, kdo byl o rok dříve do plánů na tato „aktivní opatření" zapojen. Kiszczak se později snažil svalit vinu na svého podřízeného v SB Adama Pietruszku, ale určitě musel být jedním z těch, kdo použití tohoto videa odsouhlasili. Komentář k filmu obsahuje vykonstruovaný rozhovor o Walesově údajném bohatství na Západě:
LECH WALESA: Víš, dohromady to je přes milion dolarů... Někdo to musí všechno vyzvednout a někam to uložit. Nesmí se to ale přivést do země. STANISLAW WALESA: Ne, ne, ne!
LECH WALESA: Takže jsem o lom přemýšlel a najednou se tady objevili a tenhle kněz vymyslel, žc by otevřel účet v bance, té papežově. Dávají tam 15%... Někdo to musí všechno zařídit, otevřít ve Vatikánu účty. Já se toho nemůžu ale ani dotknout, jinak mi rozbijou hubu. Takže bys mohl...
Cílem tohoto „aktivního opatření1' SB bylo zmařit Walesovy naděje na získání Nobelovy ceny za mír. Jakýsi herec simulující hlas Walesy vysvětluje, že tato cena má hodnotu mnoha peněz, a pak si stěžuje: „Dostal bych je, kdyby nebylo církve! Jenže právě ta se do toho začíná míchat." „Jo," říká jeho bratr, „už zase pozvali papeže."121
Dne 5. října přišla zpráva, že se Walesa skutečně stal nositelem Nobelovy ceny míru. Walesa oznámil, že peníze plynoucí z této ceny věnuje církvi na pomoc soukromým zemědělcům, kteří chtějí zmodernizovat a zmechanizovat dosavadní způsob obhospodařování krajiny.122 Ačkoli Andropov v této době ležel na smrtelné posteli, nemohl skrýt svůj vztek. Z nemocnice nechal Jaruzelskému poslat rozzuřený dopis: Církev oživuje Watesův kult, inspiruje ho a dodává mu odvahu k jeho činnosti. To znamená, že církev vytváří nový druh konfrontace se stranou. V této situaci je nejdfiležitější neustoupit ani o krok...
535
Zdá se, že se to Jaruzelského nijak nedotklo. O měsíc později napsal Janu Pavlu II pozoruhodný dopis, v němž se přiznává, že se často vrací k rozhovorům, které vedlj během papežovy návštěvy v Polsku, protože „bez ohledu na pochopitelné rozdíly v hodnocení, byly to rozhovory plné obav o naši vlast a blahobyt lidstva".123
V dubnu 1984, dva měsíce po Andropovově smrti, byl Jaruzelski předvolán do Brest-Litovsku, aby zde vysvětlil své jednání; tentokrát se setkal s ministrem zahraničí Gromykcm a ministrem obrany Ustinovem. 26. dubna na schůzi politbyra podal Gromyko o uvedeném jednání zprávu, ve které se mimo jiné říká:
Co se týče postoje polské církve, popsal ji [Jaruzelskil jako spojence, bez něhož jc pokrok nemožný. Ani slůvkem se nezmínil o odhodlaném boji proti jejím intrikám.
Andropovův nástupce Konstantin Čcrněnko prohlásil, že církev v Polsku stojí v čele kontrarevoluční ofenzivy, „podněcuje a spojuje nepřátele komunismu a ty, kteří nejsou spokojeni se současným systémem". Komentáře Michaila Gorbačova, který měl Černěnka o jedenáct měsíců později nahradit, byly až podivuhodně prorocké. „Při-padá mi," řekl, „že stále ještě nechápeme, o co Jaruzelskému doopravdy jde. Možná chce mít v Polsku pluralitní vládní systém."124
Podobně jako tomu bylo v Československu během Pražského jara, každé stadium polské krize monitorovali nelegálové, zapojení do operací PROGRESS. Existují určité náznaky, že i v Polsku, stejně jako v Československu, začalo přinejmenším pár těchto nelegálů s reformátory sympatizovat. Ncjjasnějším důkazem je případ Valentina Viktoroviče Barannika (ORLOV) a jeho ženy Světlany Michajlovny (ORLOVA), kteří byli počínaje rokem 1978 do Polska pravidelně vysíláni s falešnými zápa-doněmeckými pasy. V létě 1982 zaslal ORLOV centrále zdrcující zprávu, která kritizovala podstatu polského systému:
Neexistence legální opozice vede k tomu, že úspěšní jsou pouze lidé, kteří říkají na všechno „Ano". O názorech odporujícím názorům vedení se nediskutuje, ale potlačují se a nezmiňují se.
Celá vládnoucí vrstva se účastní skrytého boje, jednotlivě a ve skupinách, o stále vyšší postavení, prestižní místa a další výhody. Stranická byrokracie tudíž není v pozici, že by mohla vést zemi - když nebere v potaz všechny její problémy a potřeby.
Bez tvůrčích schopností a volného obchodu není společnost životaschopná a stává se obětí byrokracie.125
Složky, které měl v rukou Mitrochin, neuvádějí bezpochyby rozzuřenou odpověď centrály. S určitostí se ale dá říci, že existovali i další nelegálové, kteří s ORLOVÉM souhlasili, ale neodvážili se to dát otevřeně najevo.
Už v roce 1980 muselo sovětské politbyro, byť s nevolí, uznat, že jedinou efektivní obranou proti polské kontrarevoluci je strach ze sovětské vojenské intervence. Tento strach však hrál stále menší roli, neboť vzpomínky na Budapešť v roce 1956, Prahu v roce 1968 a Kábul v roce 1979 byly stále živé. Jakmile se v roce 1980 sovětské politbyro postavilo proti myšlence napadnout Varšavu, začalo blufovat, a to nešlo donekonečna.
Gorbačovův nástup k moci v roce 1985 tento bluf odhalil. Při některých svých prvních setkáních s východoevropskými lídry Gorbačov jako generální tajemník varoval, že už nemohou od Rudé armády očekávat, že je přijde zachránit, když se se svými spoluobčany nepohodnou. Stejné stanovisko Gorbačov zastával na setkání představitelů zemí RVHP, které se v listopadu 1986 konalo v Moskvě.126 Ačkoli, jak se dalo předpovídat, východoevropské režimy nebyly ochotné se o toto „tajemství" podělit se svými spoluobčany, bylo jen otázkou času, kdy se to „ti dole" dozvědí. Gorbačova patrně nenapadlo, že svým postojem vlastně otevírá cestu, která povede ke konci komunistické éry ve východní Evropě. Předpokládal, že až zastánci tvrdé linie nebudou přijatelní, nahradí je generace mladých Gorbačovů, kteří se budou snažit napodobovat reformy, jež v Moskvě propaguje on. Byl to omyl. Jakmile se v sovětském bloku objevila nová krize a bylo jasné, že.Rudá armáda kasárna neopustí, bylo „socialistické společenství"' odsouzeno k zániku.
Finále této hry začalo v Polsku. Na počátku roku 1989, kdy se objevily další ekonomické potíže a kdy se dělníci znovu začali bouřit, diskutovalo polské politbyro o nových úsporných opatřeních; bylo jasné, že se stanou příčinou nespokojenosti jako tomu bylo v roce 1980. Jaruzelski odmítl možnost vyhlášení stanného práva, neboť byl přesvědčen, že by to vedlo k mnohem větším ztrátám na životech než v roce 1981. Věřil, že je teď třeba diskutovat se Solidaritou a vyžadovat její pomoc při zachování klidu. Jaruzelského podporoval ministr vnitra Czeslaw Kiszczak, který měl na starosti SB a který byl v roce 1981 jedním z předních zastánců tvrdé linie; přesto Jaruzelski svůj návrh dokázal prosadit jen s pomocí výhružek, že rezignuje. Dva měsíce obojakých vyjednávání se Solidaritou vedly k její legalizaci a ke všeobecným volbám v červnu; pravidla voleb byla vytvořena tak, aby velká komunistická většina neumožnila zástupcům Solidarity dostat se do parlamentu. K naprostému překvapení v řadách Solidarity, ale i v řadách jejích protivníků dosáhla však Solidarita drtivého vítězství. Jen o několik měsíců dříve mluvčí vlády Jerzy Urban mluvil o Solidaritě jako „neexistující organizaci" a o Walesovi jako o „soukromé osobě" bez politického zázemí. Po porážce komunistů ve volbách řekl odcházející vládě: „Tohle nejsou jen prohrané volby, pánové. To je konec jedné éry."127
Konec však přišel ještě rychleji, než si kdokoli představoval. Jakékoli pochybnosti o tom, že se Moskva rozhodla odstranění komunistické staré gardy jen přihlížet, se rozplynuly během Gorbačovovy návštěvy ve východním Berlíně v září 1989 ti příležitosti oslav 40. výročí vzniku nyní už k zániku odsouzené Německé demokratické republiky. Honeckerovi tenkrát Gorbačov řekl: „Život v politice trestá ty, kteří se opozdí." Honecker sám byl zbaven moci o šest týdnů později. Přestože začalo být jasné, že zkáza ve východní Evropě už nehrozí jenom staré gardě, ale celému komunistickému systému, Gorbačov ze svých pozic neustoupil. Vyslal svého poradce Alexandra Jakov-leva do hlavních měst zemí rozpadajícího se socialistického společenství, „aby znovu a znovu připomínal: Nebudeme se do toho vměšovat". Jakovlev později prohlásil:
Prosíme vás, říkali jsme jim, udělejte si své vlastní odhady, ale mějte stále na paměti, že naše vojska nebudou použita, i když jsou ve vaší zemi přítomna. Zůstanou ve svých kasárnách a za žádných okolností se ničeho nezúčastní.'28
536
537
Dne 9. listopadu davy východních Němců zdolaly Berlínskou zeď a během sedmi týdnů se zbývající režimy ve státech vedených jednou stranou složily jako domečky z karet.
Centrála KGB nepřijala rozpad sovětského bloku ani zdaleka tak klidně jako Gor-bačov. Ačkoli KGB vymyslel řadu „aktivních opatření", aby se pokusil pádu komu-nistických režimů zabránit, nebylo mu povoleno je použít. Podle šéfa FCD Leonida Šebaršina bylo soudruhům ve východní Evropě řečeno, aby se postarali sami o sebe. „Jenže oni byli vychováni jako přátelé Sovětského svazu; nikdo je nikdy nepřipravoval na to, aby se postavili na vlastní nohy. Jednoduše byli předhozeni vlkům."129
538
*