ISLAMISMUS Marek Čejka Co je to islamismus? • nadužívaný, velmi široký, nejasný a různě interpretovatelný termín • oblíbený v žurnalistice, včetně seriózních médií, novináři však pojem nezkoumají a nevysvětlují jeho obsah • v obecném povědomí (i žurnalistice) většinou používán jako synonymum spíš negativního „pronikání islámu do politiky“ nebo přímo „islámského extremismu/terorismu“ • ve skutečnosti jde o pojem daleko komplexnější a jeho definic existuje celá řada. • zahrnuje velmi široké spektrum od politických operujících s islámem podobně jako křesťanské demokracie, přes radikální hnutí odporu (Hamás, Hizballáh) až po čistě teroristické entity (Al-Káida, ISIS) Výzkum islamismu Islamismus nelze vnímat jako oborově ohraničený fenomén – jeho výzkum má přesah do řady oborů: orientalistiky, politologie, historie, religionistiky či teologie Výzkum přichází až v době, kdy se islamismus masověji šíří (70. léta, hlavně pak 1979) „Sedmdesátá léta vynesla islámská hnutí do popředí politické scény od Malajsie po Senegal, od sovětských muslimských republik po předměstí evropských měst obývaných miliony usedlých muslimských přistěhovalců.“ (G. Kepel) Francouzská debata islamismu • Výzkum islamismu se rozvinul hlavně ve Francii skrze tradici tamní orientalistiky • Snaha postihnout specifické propojení mezi moderně pojatou politikou a islámem • Termín nemá ve fr. debatě pejorativní zabarvení • Do určité míry i jistá fascinace pojmem (např. Foucault) Francouzská debata islamismu • Jacques Berque (1910–1995), • Claude Cahen (1909–1991), • Maxime Rodinson (1915–2004), • Mohammed Arkoun (1928–2010), • Bruno Ettiene (1937–2009), • Michel Camau (nar. 1940), • Farhad Khosrokhavar (nar. 1949), • Oliver Roy (nar. 1949), • Gilles Kepel (nar. 1955), • Mohamed Tozy (nar. 1956), • François Burgat (nar. 1958), • Jean-Pierre Filiu (nar. 1961) a řada dalších. Anglosaská debata islamismu • Přichází až na přelomu 80. a 90. let • Pojem se rozmělňuje a významově posunuje směrem k radikalismu • 90. léta nejsou koncem islamismu (Roy), ale naopak vzestupem radikálního islamismu • 11. září 2011 další přelom v tomto ohledu • Větší svoboda slova v USA znamená i větší manipulaci s pojmem • tendenční debata - Pamela Geller, Ann Coulter, Walid Shoebat • „alternativní pravice" Stephen Bannon • Daniel Pipes, Robert Spencer, Bill Warner Anglosaská debata islamismu • Asef Bayat • Šádí Hamíd • Peter Mandaville • John Esposito • Fred Halliday • Mary Habeck • Samuel Huntington Česká a slovenská debata islamismu • Minulost – hlavně Alois Musil • starší generace orientalistů – jedná se hlavně o Eduarda Gombára, Luboše Kropáčka, Miloše Mendela, či Karola R. Sorbyho • mladší generace orientalistů: Texty Ondřeje Beránka, Emanuela Beška, Dušana Deáka, Věry Exnerové, Pavla Ťupka, Martina Klapetka, Attily Kovácse, Jitky Malečkové, Miroslava Melčáka, Bronislava Ostřanského, Tomáše Petrů, Gabriela Pirického, Petra Přebindy, Gabriely Özel Volfové, Josefa Ženky a dalších Česká a slovenská debata islamismu • politologové, historici, sociologové atd. Texty Pavla Barši, Libora Čecha, Karla Černého, Jana Daniela, Ondřeje Ditrycha, Tomáše Janků, Josefa Krause, Miroslava Mareše, Emila Souleimanova, Tomáše Šmída, Jana Šnaidaufa, Daniela Topinky, Jaroslava Weinfurtera • Vědecko-populární: publikace Břetislava Turečka, Zdeňka Müllera, Zory Hesové Politologický výzkum islamismu Konceptuální analýza/reflexe – nikoliv analýza dat (kvali./kvanti.) práce vychází primárně z politologické perspektivy s - Identifikací ideologického pozadí islamistických uskupení - Výzkumem organizačního charakteru jednotlivých skupin - Identifikací vnějších a vnitřních konfliktních linií - sekularisté vs. islamisté - salafisté vs. islamisté - snaha o identifikaci ideového, respektive ideologického pozadí konkrétních uskupení - intepretace jednotlivých historicko-politických událostí, které vývoj islamismu ovlivnily - organizační charakter jednotlivých uskupení (politická strana vs. politické hnutí) a konfliktní linie, na jejichž základě vznikla Jedna z možných typologií islamismu Participativní/legální/státotvorný - např. hnutí Nahda v post-Bin Alíovském Tunisku, AKP (Turecko), PJD (Maroko), Muslimské bratrstvo (Egypt) Radikální/Džihádistický – používání radikální teologie (např. salfistický džihádismus) a násilných metod ke získání politického vlivu a dominance v muslimském světě (např. Al-Káida, Islámský džihád) Hybridní/kombinované/sui-generis - kombinují sociální práci, islámskou charitu atd. společně s násilím (Hamás v Palestině, Hizballáh v Libanonu), mohou také používat radikální rétoriku bez násilí (např. Hizb ut-Tahrír)  Nepolitický - např. některé súfíjské řády, někteří salafisté,  např. hnutí Al-Adl wal Ihsán (Maroko), Gülenovo hnutí, Tablíghí Džamá´at Je to ale ještě islamismus ve smyslu „politického islámu“? – i nepolitické aktivity mohou mít politický přesah PROUDY ISLÁMSKÉHO REFORMISMU a POLITICKÉHO ISLÁMU Salafisté SALAFISMUS (SALAFÍJA) Široký myšlenkový proud v rámci sunnitského islámu, který odkazuje na „odkaz předků prvních generací islámu“ Různé verze salafismu se odlišují v rámci muslimského světa:  Většina salafistů nemá zájem o politiku (kvietismus). Muhammad AlAlbání (1914–1999), Abd al-Azíz ibn Baz (1910–1999) Muhammad ibn al-Utajmín (1925–2001).  Menší část se politicky angažuje (Egypt). Safar al-Hawálí (1950), Salman al-Auda (1956)  Malá část „salafističtí džihádisté“. Usáma bin Ládin (1957-2011). Salafismus často nepřesně interpretován jako synonymum wahhábismu. K většímu propojení s wahhábismem došlo až mnohem později při emigraci egyptských salafistů do Saúdské Arábie za Násira (60. léta XX. stol.) Egyptská modernistická salafíja: Zrodila se hlavně v 19. stol. a snaží se upozornit na „úpadkové - neislámské“ tendence v rámci islámu a návrat k islámským kořenům. Významní myslitelé: Muhammad Abdu (1849–1905) Rašíd Ridá (1865–1935) Al-Afghání (1838–1897) Lokální kořeny salafismu ANTIKOLONIÁLNÍ HNUTÍ 19. STOLETÍ VEDENÁ CHARISMATICKÝMI NÁBOŽENSKÝMI VŮDCI POLITIZACE SÚFISMU Islámská mystická hnutí původně výrazně apolitická mystické praktiky – taríky (řády), zikry (obřady), dervišové, tanec, hudba, extatické stavy… Wahábisté a řada salafistů odmítá súfismus jako neislámský či heretický Řada islamistů a islámských reformistů mají ve skutečnosti vazby na súfismus (Hasan Al-Banná, imám Šamil, Sanússíové,…) Hnutí MAHDÍJA – Súdán Muhamad Ahmad Ibn Abdulláh (1844-85) núbíjský duchovní, který stojí v čele reformního hnutí, se prohlásil za Al-Mahdího („Mesiáše“) s pomocí stoupenců vybuduje vojsko 1883 –poráží Egypt, 1885 – během „povstání dervišů“ dobude britský Chartúm V Súdánu vybuduje teokratický stát 1885 – Mahdí umírá na tyfus 1898 – Britové porazí mahdistický stát v bitvě u Omdurmanu mahdistické reformní hnutí zůstane v Súdánu vlivné i ve 20. století Hnutí SANÚSSÍJA – Libye, Čad reformní náboženské hnutí zal. 1837 Muhammadem Alím as-Sanússím zvaným „Velký Sanússí“ (1787-1859) Vliv súfismu i salafismu Boj proti francouzské a italské (od 1911) expanzi 1951 – vnuk Alího se stane králem Libye jako Idrís I. (1889–1983) Svržen 1969 Kaddáfím Hnutí imáma ŠAMILA (1797-1871) proti ruské expanzi na Kavkaz a do Čečenska která začala v r. 1804 vzdělaný súfista 1817–1864 krvavá Kavkazská válka 3. imám Kavkazského imamátu (1828-59) sjednotí kmeny a úspěšně bojuje proti Rusům až do svého zatčení v r. 1859 po zatčení se setká s carem pod policejním dozorem umírá v Medíně DEOBANDISMUS Vliv v dnešní Indii, Pákistánu a Afghánistánu Vznik 1866 v Deobandu – madrasa Dár ul-Ulúm Deoband nedaleko Dillí Ochrana islámu, kritika Západu, hlavně Britů Inspirace učením indického šejcha Wáljulláha (1703–1762) Podobné rysy s wahhábismem OSOBNOSTI ISLAMISMU Džamá al-Dín Al-Afghání (1838–1897) „otec“ moderního (pan)islamismu hlavní problém muslimů své doby považoval jejich nejednotu (kmenovou, etnickou, jazykovou) a skutečnost, že jsou ovládáni Západem. vyzýval k návratu k původním principům a hodnotám islámu. to však neznamenalo odmítnutí všech západních vlivů – např. vyspělých technologií. Byl také stoupencem myšlenek spravedlivé vlády, ústavnosti a zákonnosti. žil dlouho v Evropě, Rusku a Turecku jeho ideje ovlivnily vznik Muslimského bratrstva Abú Alá Al-Maudúdí (1903–1979) Pákistánský teolog,filosof, politik Idea islámského státu „theo-demokracie“ zakladatel strany Džamát e-Islámí (Jamaat-e-Islami) prosazovala islámské hodnoty a odpor vůči západním vlivům. Po rozdělení Indie v r. 1947 působila strana hlavně v Pákistánu. Později se rozpadla na několik frakcí, které působily v ostatních bývalých částech britské Indie. Hassan AL-BANNÁ (1906–1949) zakladatel a muršid (generální vůdce) Muslimského bratrstva „Muslimští bratři nejsou náboženské sdružení v západním slova smyslu. Nesoudí, že císařovo patří císaři a co je Boží Bohu. I císař a vše co má, náleží jedině Bohu.“ vs. „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu.“ (Matouš 22, 21) MUSLIMSKÉ BRATRSTVO Asociace muslimských bratří Džam’íjat al-ichwán al-muslimín zal. 1928 v egyptské Ismajlíji „Alláh jako poslední cíl, Prorok jako hlava, Korán jako ústava, smrt pro slávu Alláhovu jako nejžhavější touha.“ Původním posláním Muslimského bratrstva byla charita Inspirace salafistickým konzervativismem a zároveň reformistickým modernismem V Egyptě ovládaném sekulární nacionalistickou monarchií byla velká chudoba, kterou nebyl stát schopen vyřešit Alternativu nabídly charitativní aktivity Muslimských bratrů – oslovilo nejen venkovany, ale i formující se městské třídy Členy bratrstva byli mj. Násir, Arafat, Sadat, Bin Ládin, Júsuf al-Karadáwí, Abdulláh Azzám – široké spektrum Popularita MB velmi rostla a brzy se staly konkurencí pro egyptský režim Egyptský vládní establishment je závislý na Britech, MB se tak staví i proti Britům konspirace vs. represe Muslimské bratrstvo po 2. světové válce • V roce 1945 mají půl miliónu členů – expanze do zahraničí, zapojují se také do první arabsko-izraelské války • Po 2. sv. válce radikalizace – atentát na egyptského premiéra Mahmúda an-Nukraší Pašu (prosinec 1948) • 1949 – Hassan Al-Banná zastřelen před svým domem, zřejmě egyptskou tajnou službou. • 1952 – MB podporují svržení monarchie a pak i prvního prezidenta Nagíba • 1954 - Násir zakazuje MB, pokus o atentát na Násira • Pozitivní postoj USA k MB po 2. sv. válce • Tichá podpora USA – Saíd Ramadán President Dwight D. Eisenhower v Oválné pracovně Bílého domu (1953) při setkání s muslimskými představiteli včetně představitelů tehdy velmi radikálního Muslimského bratrstva. „ministr zahraničí“ Muslimského Bratrstva Saíd Ramadán je druhý zprava. Další generace ideologů Muslimského bratrstva: Sajjíd Kutb (1906–1966) „Milníky na cestě“ (1964) klíčové dílo radikálního islamismu vyzývá ke znovuobnovení islámského světa na přísně na principech Koránu islámský svět se ocitl v moderní době ve stavu džáhilíje protikladem je hákimíja – Boží vláda Ideologie „kutbismus“ • 1965 - další vlna represí 1965 (poprava Sajjída Kutba) • Druhý muršid Bratrstva (1954–1973) Hasan alHudajbí Kutbovu linii kritizuje • řada Muslimských bratrů prchá do Saúdské Arábie – ovlivnění wahhábismem, prolnutí myšlenek • smrt Násira 1970 znamená vítězství saúdského Fajsala v „Arabské studené válce“ – návrat řady Muslimských Bratrů do Egypta • Za prezidenta Sádáta je MB sice stále oficiálně zakázáno, ale akceptováno – Sádát chce využít MB proti levici • umírňují se, odštěpují se však radikální frakce – mj. Islámský džihád, Gama´a Islámíja, Takfír wal Hidžra a další • Po atentátu na Sádáta pokračuje Mubárak v politice svého předchůdce uvolňování vůči MB Júsuf al-Karadáwí (1926) významná osobnost současného MB odmítl však jeho vedení vliv za pomoci médií, hlavně Al-Džazíry Progresivní i velmi kontroverzní názory • Bratrstvo je pololegální a zapojuje se doi egyptské politiky na nezávislých kandidátkách a kandidátkách jiných stran (2005 – mají v parlamentu 20%) • V době Arabského jara (po 2011) tak má na rozdíl od ostatních politických sil dobře připravený politický aparát • 2011/2012 – získává většinu v parlamentu, • člen MB Mohamed Mursí se stane egyptským prezidentem, politické kontroverze, obviňování MB z usurpace moci a pokusy o novou autokracii převrat, sesazení Mursího a perzekuce ze strany vojenské junty (gen. Sísí) Egyptský islámský džihád • (EID, arab. Al-Džihád al-Islámí al-Misrí, angl. Egyptian Islamic Jihad, EIJ) je radikálně islamistická organizace, která působí v Egyptě od přelomu 70. a 80. let. • Vychází z ideologie kutbismu a je inspirována radikálními postoji Muslimského bratrstva. Cílem skupiny je mj. svržení sekulárního egyptského režimu. • EID provedl 6. října 1981 atentát na egyptského prezidenta Anwara Sadata a následně atentáty i na další politiky. Zaútočil také na egyptské ambasády v zahraničí a snažil se vyvolávat nepokoje v Egyptě a bojovat proti západním zájmům na Blízkém východě. • Za současného vůdcem organizace je považován Ajmán az-Zawáhirí, který je po Bin Ládinově smrti muž č. 1 Al-Káidy. Gama´a Islámíjja (GI, GAI, egypt. arabštinou: „Islámská skupina“) egyptská radikálně islamistická skupina, která vznikla v 70. letech na univerzitě v Asjútu. Jejím hlavním cílem je svržení egyptského sekulárního režimu a založení islámského státu nezávislého na západním vlivu. V 90. letech se skupina zradikalizovala a začala podnikat násilné akce a atentáty, hlavně proti egyptským politikům, úředníkům, turistům a proti koptským křesťanům v Egyptě. V r. 1995 se pokusila o atentát na egyptského prezidenta Mubáraka. V r. 1997 měla na svědomí masakr v Luxoru, který měl mj. dlouhodobý dopad na egyptskou ekonomiku. Rozdělila se na dvě frakce, přičemž ta radikálnější z nich má vazby na Egyptský islámský džihád a Al-Káidu. Duchovním vůdcem organizace je klerik Omar Abdel-Rahmán, který si však odpykává doživotní trest v USA. Obsazení mešity v Mekce prosinec 1979 Džuhajman al-Utajbí (1936-79) Atentát na Anwara Sádáta – 1981 Egyptský islámský džihád TEORETICI OZBROJENÉHO DŽIHÁDU 1. Abdulláh AZZÁM (1941 – 1989) teolog – obhajoval pomoc Afgháncům v boji proti SSSR jako obranný džihád 1979 – vydal fatwu „Obrana muslimské půdy – nejdůležitější povinnost hned po víře“ duchovní učitel Usámy Bin Ládina TEORETICI OZBROJENÉHO DŽIHÁDU 2. Ajmán AL-ZAWÁHIRÍ Hlavní ideolog Al-Káidy „Jezdci pod zástavou Prorokovou“ Abú Muhammad AL-MAKDÍSÍ Hlavní ideolog tzv. salafistického Džihádismu, Jórdánec, mentor Zarkáwího Salafistický džihádismus S pojmem přišel Gilles Kepel Relativně nový trend Zdroj: Rand Mudžáhídové proti sovětské okupaci v Afghánistánu USA a afghánští mudžáhídové Po sovětské invazi do Afghánistánu (1979) začne USA podporovat islamistický odboj proti Sovětům a zdejšímu prosovětskému režimu (proxy war) Velmi velkorysá podpora (senátor Charlie Wilson) v řádech stamiliónů dolarů točily se hollywoodské filmy oslavující je – Rambo III., James Bond – Living Daylights Po sovětském odchodu o ně ztratili zájem. TÁLIBÁN a AL-KÁIDA Ajmán Az-Zawáhirí (1951) a Usáma Bin Ládin (1957-2011) Mladý Usáma bin Ládin Vznik Al-Káidy Vznik AK je zastřený a nejasný – datuje na přelomu 80. a 90. let 20. století, vzápětí poté co Sověti odešli z Afghánistánu, někdy se uvádí 23. 2. 1998, kdy se spojily militanté ze súdánského tábora se skupinami z Egypta, Pákistánu, Bangladéše, Saúdské Arábie a dalších zemí k AK se připojil především egyptský Islámský džihád v čele s Ajmánem al-Zawáhirím Byla vytvořena skupina, která se nazývala Světová islámská fronta proti křižákům a Židům, což byl původní název AK, který prosazoval Bin Ládin byla vydána „fatwa“ na zabíjení Zápaďanů The Independent (prosinec 1993) AL-KÁIDA – teroristická organizace nové generace čistě sunnitská (staví se proti šíitskému islámu) decentralizace (vs. hierarchie starších organizací) „franšízingový“ princip (podobný McDonald´s) používání moderních technologií na výjimky absence soc. systému a charity Základní ideologický spis Al-Káidy napsal A. Zawáhirí: „Jezdci pod zástavou Prorokovou“ (2001) TÁLIBÁN – etno-náboženské hnutí národa Paštúnů v Afghánistánu a Pákistánu (uprchlíci) Dobré vztahy s Al-Káidou, řada velitelů bojovala proti SSSR striktní aplikace šaríje a paštunského zvykového práva velitelé: mulláh Omar (duchovní vůdce), mulláh Baradar, mulláh Obajdulláh (zajat) „starý“ (1994-2001) a „nový“ (2004-současnost) Tálibán Hlavní útoky přisuzované Al-Káidě Současná působiště nejradikálnějších islamistických skupin Hlavní odnože Al-Káidy ve světě Al-Káida v Afghánistánu a Pákistánu Al-Káida na Arabském poloostrově  Al-Káida v Saúdské Arábii  Al-Káida v Jemenu  Al-Káida v Iráku + Fronta An-Nusra v Sýrii Al-Káida v islámském Maghrebu (AQIM) Aš-Šabáb v Somálsku Al-Káida v Iráku a vznik tzv. „Islámského státu“  Přítomnost Al-Káidy v Iráku měla být jedním z argumentů pro US invazi v roce 2003  Přítomnost Al-Káidy v Iráku nebyla prokázána, avšak zanedlouho po invazi zapustila v zemi kořeny  Krach Bushovy politiky v Iráku – hlavní strategické chyby – dezintegrace vládního aparátu a armády vede k anarchii, chaosu a násilí, ostrakizace sunnitů atd.  V lednu 2006 vznikla tzv. Mudžáhedínská rada (Mujahideen Shura Council) jako zastřešující organizace sunnitských radikálních skupin v Iráku  Zahrnovala mj. Organizaci Al-Káidy pro džihád v Mezopotámii (tedy odnož Al-Káidy v Iráku), dále Armádu vítězné víry a několik dalších radikálních organizací.  V říjnu 2007 se Mudžáhidínská rada přetransformovala na novou organizaci pod názvem Islámský stát v Iráku a Levantě. Předchůdce ISIS Od r. 2004 byla irácká frakce Al-Káidy zvaná „Organizace základny džihádu v Mezopotámii“ jen jednou z mnoha radikálních skupin Známá byla hlavně kvůli brutalitě jejího vůdce Abú Músab Al-Zarkáwího (1966- 2006) V roce 2006 se transformovala na „Islámský stát v Iráku“ Vzestup ISIS 2011 – impuls pro ISIS odchod US z Iráku a zapojení se do bojů v Sýrii  2013/2014 – velký průlom ISISu v bojích – obsazení části prov. Anbár, města Fallúdža, Mosul Konflikt s dalšími frakcemi jak v Iráku, tak v Sýrii – a nakonec i konflikt s afghánskou Al-Káidou Samozvaný chalífa Abú Bakr al-Bagdádí odepřel loajalitu vůdci afghánské Al-Káidy Zawahirímu, který požadoval aby ISIS přenechal operace v Sýrii operace tamní odnoži AlKáidy, frontě An-Nusrá, a zaměřil se na působení v Iráku (únor 2014). Z ISIS se stala odštěpenecká frakce Al-Káidy Ideové zdroje ISIS Sajjid Kutb: „Milníky na cestě“ (1964) Neznámý autor: „Příručka Al-Káidy“ (2000) Ajmán Zawáhirí: „Jezdci pod zástavou Prorokovou“ (2001) Mohammad Hasan Chalíl al-Hakím (Abú Bakr Nádží): „Řízení běsnění“ (2004)