Politický vývoj Libanonu
Marek Čejka
 Přestože většinu obyvatel tvoří Arabové, ti jsou
diferencování nábožensky. Kvůli roztříštěnosti
společnosti se o Libanonu někdy říká, že je to „stát
bez národa“.
 Dnešní populace se pohybuje cca mezi 6,5 – 7 milióny
obyvatel (+ víc Libanonců žije mimo Libanon).
 K roztříštěnosti země také přispěla dlouholetá
občanská válka, která vypukla v roce 1975 a oficiálně
skončila v roce 1990, v jejímž průběhu zabíjela jedna
strana druhou nezřídka čistě z náboženských důvodů.
Zanechala za sebou 100–150 000 mrtvých.
 Libanon se kvůli občanské válce stal klasickým
příkladem hluboce rozdělené společnosti a je možné
najít paralely s JAR v době apartheidu, Severním
Irskem a bývalou Jugoslávií.
Konfesní politika
 Nábožensko-politické sektářství – segregace
politiky a politických vztahů podle
etno/religiózních skupin a milicí, se stalo jednou
z hlavních hybných sil libanonské politiky.
 K devastaci země kromě náboženského sektářství
přispělo i to, že se stala dějištěm izraelskoarabského
konfliktu. Konkrétně lze vinu přikládat
OOP, a angažování se dvou regionálních
velmocí – Izraele a Sýrie, kteří využili pro své cíle
různé frakce libanonského obyvatelstva.
 V roce 2000 se Izrael, a v roce 2005 i Sýrie, z
Libanonu stáhly a od té doby se naděje na
stabilizaci země zlepšily. Nicméně politický systém
zůstal nepříliš funkční a zkorumpovaný.
Stručná historie Libanonu
 Féničané, Asyřané, Peršané, Alexandrova
říše, helénistické státy, římská říše,
byzantská říše, součást arabského
chalífátu, křižáci, mameluci, 1516–1517
připojeno území k Osmanské říši.
 V 2. polovině 19. stol. se region ocitl pod
silným francouzským vlivem a Francie o
sobě tvrdila, že plní „civilizační misi“ v
regionu a ochraňovala křesťanské
obyvatele.
Libanonské menšiny
 Do pohoří Libanon se po staletí stahovaly
nejrůznější pronásledované skupiny. Mezi
nimi i příslušníci několika křesťanských církví,
které si pečlivě udržovaly svou svébytnost,
podobně jako drúzové a šíité.
 Žádná z těchto skupin tu netvořila většinu,
křesťané se nikdy nezbavili strachu z
muslimů. Když se do Palestiny začali
stěhovat první sionisté, libanonští křesťané
dospěli k závěru, že právě oni se mohou
stát ideálními spojenci.
„Malý Libanon“
 Postavení libanonských křesťanů v Osmanské říši
bylo podobné situaci evropských židů. Jejich
komunita byla menší, vzdělanější a bohatší než její
okolí - a tudíž ve stálém ohrožení. Nejvíce ze všeho to
platilo pro maronity, příslušníky staré církve pěstující
dlouhodobé vztahy s Vatikánem a Paříží.
 Po pogromech z roku 1860, při kterých zahynulo přes
deset tisíc křesťanů, zřídili Osmané v Libanonu - pod
tlakem Evropy - křesťanskou provincii.
 Autonomní „Malý Libanon“ v rámci Turecké říše byl
založen na proporcionální bázi. Ústřední orgán –
rada, se skládala ze 4 Maronitů, 3 drúzů, 2 řeckých
ortodoxních, 1 řeckého katolíka, 1 sunnity, 1 šíita.
 Toto rozvrstvení se stalo základem pro budoucí
politické uspořádání země.
„Malý
Libanon“
(černá linie)
 V době mladoturecké revoluce 1908-1909 došlo
v Libanonu k vzestupu nacionalismu.
 Ruku v ruce s politickou fragmentací šla
podpora místních etnicko-náboženských skupin
ze strany Západu, které měly díky svému
speciálnímu vztahu k Západu (křesťanství)
zastupovat jeho zájmy v oblasti
 Francouzi tak podporovali libanonské křesťany
 V r. 1914 se ale území stále nacházelo pod
formální tureckou nadvládou, přestože od r.
1860 byly de facto pod fr. ochranou.
 Po vypuknutí války spadla v r. 1915 tato oblast
pod tureckou voj. správu.
 Na konci WW1 okupace Brity a Francouzi.
1916 – tajná Sykes-Picotova
dohoda
Vznik „Velkého Libanonu“
 Už ve známé Sykes-Picotově dohodě (1916) mezi Francií
a GB spadl Libanon do francouzské sféry zájmů
 Po válce maronité očekávali, že se Paříž zasadí o vznik
křesťanského státu v hranicích dosavadní autonomie.
 Namísto toho však v r. 1918 francouzský vysoký
komisariát v Bejrútu vyhlásil pásmo od Týru na jihu, po
Tripolis severu, spolu s pohořím Libanon za nový stát,
Velký Libanon (odpovídající dnešním hranicím).
 dvakrát tak velký jako Malý Libanon a poměr křesťanů
vůči ostatním komunitám se snížil ze 79 % na 53 %.
 1920 - konferencí v San Remu francouzský Mandát Sýrie.
 1926 – Libanon i administrativně oddělen od mandátu
Sýrie - udělena značná autonomie.
1920 – San Remo – vytvoření hranic
moderního Blízkého východu
Konfesní politický systém
 Během 30. let vznikla tradice, podle které je:
 prezidentem volen maronita,
 předsedou vlády sunnita
 předsedou sněmovny šíita,
ve sněmovně zasedají křesťané a muslimové v poměru 6 : 5. (ústava z r.
1926)
 V té době maronitští křesťané stále tvořili více než polovinu obyvatel
země.
 1940 Libanon pod správou Vichy
 1941 obsadili Libanon Britové a Svobodní Francouzi
 pod britským tlakem vyhlásil De Gaulle 26.11.1941 zrušení Mandátu a
formálně uznal nezávislost Libanonu.
 1. ledna 1944 vzniká nezávislá Libanonská republika
 Francie postupně ztratila na území svůj dřívější vliv a Libanon přestal
být chráněncem Západu, ale zároveň neměl být součástí arabského
Blízkého východu a snahou poválečných politiků byla nezávislost
Libanonu na Sýrii
Demografický vývoj
Libanonu
Libanon po 2.
světové válce
 V r. 1946 byla francouzská a britská vojska
stažena a až do 70. let vládla na území
Libanonu relativní stabilita – uplatňoval se
výše uvedený “triumvirát”
 Od konce 50. let zažíval Libanon velkou
konjunkturu – „Švýcarsko Východu”. V
roce 1960 přesáhly vklady v bejrútských
bankách jednu miliardu liber.
 Bejrút se stal finančním centrem celého
Blízkého východu. Jednalo se však o
nábožensky rozdělené město (křesťanská
a muslimská komunita)
 Také pouhých jen 40% dětí chodilo do
státních škol, ostatní navštěvovaly školy
svých náboženských komunit, které
nedělaly nic pro to, aby daly odlišné
komunity dohromady.
Nárůst napětí
 rozkol ve společnosti se objevil v době Suezské krize
(1956), ve které muslimové podporovali Egypt a
maronitští křesťané Francii a V. Británii
 Napětí mezi komunitami se stupňovalo. Muslimové, kteří
s dominujícími frankofilními křesťany nevycházeli příliš
dobře byli daleko více nakloněni Sýrii a panarabským
projektům (Násir).
 Prezident Camille Chamoun zabránil obč. válce (1958)
povoláním americké armády vojsk.
 Aktivnímu zapojení do arabsko-izraelských válek v letech
1967 a 1973 se Libanon sice vyhnul, avšak do země
začal proudit stále větší počet palestinských uprchlíků.
Byly vytvořeny uprchlické tábory v okolí Bejrútu a
ostatních měst.
 To napomohlo demografické změně obyvatelstva
Libanonu ve prospěch muslimů proti křesťanům.
 Libanon byl tak v průběhu druhé poloviny 20. stol. čím
dál více zapojen do izraelsko-palestinského konfliktu
Cesta k občanské válce
 V roce 1969 ztratila libanonská vláda kontrolu nad jižním
Libanonem.
 Poté, co byla OOP v letech 1970–71 vyhnána z Jordánska,
přemístila se právě do jižního Libanonu. Brzy se této oblasti
začalo přezdívat „Fatah Land”.
 Operace různých skupin OOP z tohoto území, při kterých
bylo využíváno i dělostřelectvo a rakety, tak čím dál více
ochlazovaly vztahy Libanonu s Izraelem a zapojovaly zemi
do izraelsko-palestinského konfliktu
 OOP nezřídka operovala přímo z palestinských
utečeneckých táborů. Ty se pak stávaly terčem izraelských
odvet, při kterých bylo usmrceno i mnoho civilistů.
 Palestinci se také stali hlavním předmětem sporu mezi
muslimy a maronitskými křesťany sdruženými ve
Falangistické straně. Ta se mj. inspirovala španělskými
fašisty.
 Když došlo v dubnu 1975 u maronitského kostela v Bejrútu
k atentátu a následně byl zmasakrován autobus plný
palestinských uprchlíků, vypukla v zemi občanská válka.
OBČANSKÁ VÁLKA
v LIBANONU 1975 – 1990
Aktéři libanonské
války..
Vojenské síly, které se
účastnily občanské války
 Libanonská armáda (rozpad)
 Libanonská fronta (založena 1976)
 Libanonské síly (Katáíb-Falangisté,
Džumájílové)
 Národní liberální strana (Camille Šamún)
 Stážci cedrů (Etienne Sakr)
 Marada (Sulejmán Frandžíje)
 Řád maronitských mnichů (Šarbíl Kassis)
 Tanzím (Fuád Šimalí)
 Armáda svobodného Libanonu (Saad
Haddád) – později Jiholibanonská armáda
Libanonské národní hnutí
(zal. 1973)
 Pokroková socialistická strana (Kamál a Wálid
Džublát)
 Murábitún (Ibráhím Kulejlát)
 Libanonská komunistická strana (Žúrž Háwí)
 Pro-Irácká strana Baas (Abdelmadžíd Rafí)
 Organizace komunistické akce (Muhsín Ibráhím)
Spojenci národního hnutí
podporujícího Sýrii
 Národní fronta
 Pro-Syrská strana Baas (Ásim Kanúš)
 Jednota lidových sil pracujících (Kamal Šatíla)
 Syrská socialistická národní strana (Ibráhím
Knajse)
 Amal (ajatolláh Músá Sadr, Nábí Berri)
Hizballáh
 Radikální šíitské militantní a
politicko-náboženské hnutí
působící v Libanonu
 Vznik pro izraelské invazi v
roce 1982
 Podpora Íránu po r. 1979
 Reakce na akce IDF v
jižním Libanonu
 Sociální a militantní křídlo
Vedle domácích aktérů také
řada zahraničních aktérů
občanské války
 Syrská armáda
 Organizace pro osvobození Palestiny
 Izraelská armáda
Konec občanské války
 Konec 80. let byl v Libanonu dobou
pokračujícího politického chaosu, kdy v čele
země nestál žádný prezident, zato dvě vlády.
Současně v zemi působilo více jak čtyřicet
milicí.
 Ke skutečnému ukončení vleklé občanské
války nakonec přispěla až aktivita Ligy
arabských států. V Saúdské Arábii byla dne
22. října 1989 podepsána tzv. Taífská dohoda.
Ta pozměnila politický systém Libanonu
omezením privilegovanosti maronitských
křesťanů a muslimy s nimi politicky
zrovnoprávnila.
 Dohoda také připravila půdu pro odchod
syrské armády ze země.
Zastoupení minorit v
parlamentu
Situace po občanské
válce
 poválečná obnova země
 jih nadále okupován Izraelem
 na zbylém území se nachází 40 000 syrských
vojáků, Sýrie má zajištěnu politickou nadvládu.
 květen 1992 - sociální nepokoje vyvolané
tíživou hospodářskou situací - odstoupení
vlády, volby srpen 1992. Vítězí prosyrské
strany. Vládu sestavuje Rafík Harírí, který
prosazuje ekonomickou obnovu země.
 V 90. letech se stupňuje konflikt
Hizballáhu a Izraele
Po roce 2000
 květen 2000 – Izrael ukončuje okupaci jižního Libanonu a
naplňuje rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 425.
 Od roku 2001 protestuje část Libanonců proti přítomnosti
syrských jednotek a proti vměšování Sýrie do vnitřních
záležitostí Libanonu.
 v červnu 2001 stahuje Sýrie svá vojska z Bejrútu a okolí a
vyhovuje požadavkům Libanonců. Syrská vojska a zpravodajské
služby začínají opouštět území Libanonu.
 14. února 2005 je proveden atentát na bývalého libanonského
premiéra Harírího, který představuje symbol poválečné obnovy
Libanonu i jeho ekonomické liberální politiky.
 Tento akt vyvolává vlnu protisyrských demonstrací. Je to
počátek tzv. cedrové revoluce.
 26. 4. 2005 je definitivně dokončeno stahování syrských vojsk z
Libanonu. Syrskému stažení předcházel intenzivní tlak jak ze
strany mezinárodního společenství, tak od libanonské opozice,
která otevřeně obvinila Damašek z podílu na únorovém
atentátu. Sýrie sice popírá, že by s vraždou měla cokoliv
společného, většina Libanonců je však přesvědčena o opaku.
Konflikt s Izraelem v roce
2006
