2 CO ví S PO L EČN OST VĚ DĚNí? Dnes už všudypřítomný terllÚn "společnost vědění", používaný jako charakteristika přítomnosti, by mohl být důvodem k hrdosti a radosti. Společnost, která sama sebe definuje skrze "vědění", by se dala chápatjako společnost, vníž rozum, úsudek, rozvaha, prozíravost, dlouhodobé myšlení, chytré zvažování, vědecká zvídavost a kritická sebereflexe, shromažďování argumentů a zkoumání hypotéz konečně převážily nad iracionalitou, ideologií, pověrčivostí, domýšlivostí, chtívostí a bezduchostí. PoWed najakýkoliv segment stávající společnosti však ukazuje, že vědění této společnosti nemá nic společného s tím, co se od antických dob asociuje s takovými ctnostmi, jako je rozum, úsudek, praktícký důvtip a konečně moudrost. Společnostvědění není nijak chytrá společnost. Omyly a chyby, které se vjejím rámci dějí, krátkozrakost a agresivíta, které ji ovládají, nejsou o nic menší nežv jiných společnostech, aje veími sporné, zdaje alespoň všeobecný stav vzdělání vyšší. Cílem společnosti vědění není aní moudrost, ani sebepoznání ve smyslu řecké gn6thiseauton, dokoncejímnení aní duchovníprozkoumání světa, abychom jehozákonůmlépeporozuměli. Patřík paradoxům společnosti vědění, že nemůže dosáhnout cíleveškerého poznání, tedy pravdy nebo přinejmenším závazného pochopení.Vtéto společností se už nikdo neučí proto, aby něco věděl, nýbrž jen kvůli učení samotnému. Neboťveškerévědění,jak zní krédo právě společnosti vědění, rycWe zastarává a ztrácí hodnotu. Neustálé úsilí o získánívzdělání nahrazuje cíl, jak už mimochodem diagnostikovalve čtyřicátých letech 20. století Giinther Anders: D ůležitéje "celoživotní učení, nevědění nebo dokonce moudrost".' Pokudvšak nejde společnosti vědění ani o moudrost, ani O poznání, amo porozumění jakožto ústřední indi~ kátory toho, co drží společnost pohromadě, očjí tedyjde - kromě simulace permanentní oChoty se učit? Vědění, jak zní obvyklá definice, je informace nesoucí význam. Relativně bezstarostně se proto iv politické rétorice ztotožňují pojmy společnost vědění TEORIE NEvzchANOSTI 22 a informační společnost. Zpravidla sevíce zdůrazňuje informační společnost, protožeinformace se zdají býtbezprostředněji spjaté s digitálními médii, které novou společnost vědění udržují v běhu. Oblíbené tezi, že už žijeme v informační společností, a tudíž i ve společnosti vědění, lze z dobrých důvodů oponovattezÍ, že žijeme v ))dezinformační společnosti". Jak formuloval Hegel, to, coje známé "proto, žeje známé, nenípoznané".2 Informace nemajíještě s věděním a poznáním nic společného. Z četných definicí informace je možná nejvýstižnější definice americkébo teoretika systémů Gregoryho Batesona: Informace je "nějaký rozdíl, který se při pozdější událostijako rozdíl projeví".' Při takovémvymezení pojmu je okamžitě jasné, proč je terJ1Ún dezinformační společnost pro popis naší společnosti mnohem výstížnější než pojem informační společnost. Nárůst informačních a komunikačních možností, množství vjemů, zvuků, čísel, obrazů kamuflovaných jako informace, které se dnes vali na každého průměrného obyvatele města, znamená, že se rozdíly nejdříve rozplývají, a pokud jsou přece jen patrné, neovlivní nijak pozdější události, protože je lze z kapacitních důvodů vnímat jen okrajově a zpravídlaje také okamžitě zase zapomenout. Prověříme-li nesčetné takzvané informace, které moderní člověk zkonzumuje v průběbujednoho dne - včetně "zpráv" oficiálně taknazývaných- z hlediska toho, zda dojde kjednání, kterébybez nějaké zprávynenastalo, je okamžitě jasné, že většina takzvaných zpráv nejsou zprávy, a že zprávy, které obsahují nějakou odlišnost, tedyskutečně něco sdělují, jsou vzácné a ze záplavyinformací se musejí zpravídla namáhavě odfiltrovat. Co se týká každodemlíchvečerních televizních zpráv,jenjednajejich součást skutečně zprostředkovává informace, které pro blízkou budoucnost téměi' každého diváka znamenají rozdíl, a tudíž mají význam, a touje předpověd'počasí. Všeclmo ostatní, ať jejakkolivvážné, je zpravidla zábava. Věděníje více než informace.Vědění umožňuje nejen odfiltrovat zmnožství dat ta, kterámají informačníhodnotu, věděníje celkovou formou prozkoumávání světa- jeho poznávání, chápání, porozumění. Na rozdíl od informace,jejíž význam spočívá v odlišnémjednání v budoucnosti, nenívěděníjednoznačně účelově orientováno.Vědět lze mnoho, a zdaje takovévědění neužitečné, se KAP ITO LA 2. CO vf SPOLEČNOST V~D~Nf? 23 nikdy nerozhoduje vokamžikujehovzniku nebo osvojení. Na rozdíl od informace, která představuje interpretaci dat s ohledem nabudoucí jednám, lze vědění popsatjako interpretací dat s ohledem najejich kauzální souvislosti avnitřní konzistenci. Lze také užít staromódní formulaci: Vědění existuje tam, kdeje možné něco vysvětlit nebo pochopit. Vědění sevztahuje kpoznám, hledám pravdyje základním předpokladem vědění. Od antických dob se tak otázka po vědění ze systémových důvodů právem odděluje od otázky po užitečnosti informací. Zda se vědění využije, není nikdy otázkou vědění, nýbrž situace, v níž se člověk ocitne. Bývaly doby - a není to vůbec tak dávno -, kdyse orientalistika považovala za natolikvýlučný obor, že homnozí plánovačivzdělání považovali za zcelazbytečný. Po 11. září 2001 bylo všechno rázemjinak a znalosti arabštinya dějin Blízkého východu se rázem staly velmi žádanou kompetencí. Ovšem vzhledem k tomu, co všechno lze vědět, protože někde toto vědění existuje, vedou jakkoli pojaté nárokynavědění k zoufalstvi. Schwanitzův sugestivnípodtitulVšechno, comusítevědět sliboval útěchu v situaci, kdymákaždý tváří v tvář záplavě data nabídce informací pocit nedostatečnosti. Vzhledem ke zrušení hierarchie vědění a pojetí vědění jako sítě , kterou lze libovolně variovat a rozšiřovat, se zdá, že už žádná podOba vědění není přesvědčivá. A protože je potenciální vědění nekonečné a kdykoliv přístupné, jsme my všichni, ať chceme, či nechceme, fakticky nevědoucí. Ještě nikdy sice nebylo tak snadné se onějaké otázce, oboru nebo fenoménu více či méně obsáhle informovat. Téměř všechnyvědecké discipliny se už tematizujív populárních časopisech a z ínternetu si lze stáhnout vše,jednoduchými lexikálními heslypočinaje až po komplexní pojednání. Nicméně se nelze ubránít dojmu, že kvantitativní možnosti věděníjsou nepřímo úměrné tornu, co lidé skutečně vědí. Je možné, že právě tento snadný piístup kvědění sabotujevzdělám. Bez promyšlení, porozumění a osvojeníje většina informacíprostě jen vnějšková. Nejen studentirostoucí měrou zaměňují mechanícké okopírování seminární práce z internetu za samostatné vypracování. Tváří v tvář nekonečným proudům dat informačních médií se rádi utěšujeme, že není důležité něco vědět, ale vědět, kde vědomosti najdeme. Vědění je ve společnosti vědění vyčleněné, externalizované vědění. Ale vědění nelze TEORIE NEvzohANOSTI 24 uložit do skladu. Anívtradičních archivech a knihovnách, aniv moderních databankách vědění neleží. Na rozdíl od rozšířeného mínění nedisponují věděním aní žádné organízace. Mohou nanejvýš poskytnout podmínk-y, diky nímž je věděníjejich aktérů uvedeno dovzájemných souvislostí a může být předáno dál. V žádné databance, v žádném médiu, které nestrukturovaně akumuluje data, proto vědění nenajdeme. Vědění vždy znamená umět zodpovědět otázku, co existuje a proč to existuje. Vědění proto nelze konzumovat, vzdělávací instituce nemohou být podniky na poskytování služeb a vě· dění si nelze osvojit hravou formou, protože to prostě bez myšlenkového úsili nejde. Z tohoto důvodu nelze také vědění manažersky řídít. Za před pokladu, že na tomto světě neexistují jiní sociální a inteligentní aktéří než lidé, je vědění jako takové jen v nich. Veškeré vědění má tedy ten nedostatek, že je subjektivní, je vždy mezerovité, nekonzistentní a ve vysoké míře ovlivněné kontingencí. Nicméněvěděníjednotlivce není shodné s tím, co mákdo v hlavě. Vpaměti uchovávaná datajakéhokoliv druhuještě nejsou věděním. Lidé s fenomenální pamětí, schopní zapamatovat si nesčetné podrobnosti, takzvané chodící encyklopedie, lidé schopnívyluštitkaždou křížovku, toho ve vyšším slova smyslu moc nevědí. Věděním se tytojednotlivosti a pojmy stávají teprve tehdy, když jsou vzájemně propojené podle logických a konzistentních kritérň natolik, že jsou ve smysluplném a přezkoumatelnémvztahu. Tento vztah se neřidí vnějšími kritérii, nýbrž logikouvědění samotného. Například historická data, která nejsou provázaná podle logikyhistorických věd, ale shromažĎUjí se podle politických nebo emocionálních danosti, nejsou věděním , nýbrž ideologií. Přírodovědná data, která se neiídí logikou příslušné vědy, ale politickými obavami nebo tužbami, se stávají pozitivním nebo negativnímmýtem, přeludem, kterýlze vystupňovat až do kolektivníhysterie. Mediální prezentaci BSE a ptačí chřipky je možné brát jako indicii toho, že jsme od společnosti vědění vzdálení stejně jako sti·edověk. Pojem společnost vědění má ovšem také indikovat naróstajicí proces společenské transformace- proměnu klasické industriální společnostive společnost, v níž už nebude signílikantní těžba surovin,výrobaa obchod s prňmyslovýmí produkty, nýbrž získávám "vědění" a práce sním. "Materiální ekonomie" má KAPITOLA 2. co vf SPOLEČNOST vlolNf? 25 být nahrazena "symbolickou ekonomií".' Fenomén "dělníka věděni", který bude zaměstnán získáváním a rozdělováním informací a nahradí průmyslového dělníka,' je od chvíle, kdyvněm Peter F. Drucker, prorok moderního managementu, rozpoznal vtělení "nastávající" společnosti vědění, pro tuto představu emblematický. Drucker definuje dělníka věděníjako "osobu vzdělanou"v nehumanítním smyslu,která sevyznačuje schopností "využít svého vědění v současnosti a k vytváření budoucností".' Tento koncept dělníků vědění vychází ovšem z utopií, na nichž ztroskotalo už průmyslové dělnictvo. Druckerpopisuje společnost vědění explicitně nejen jako postindustriální, ale také jako postkapitalistickou společnost. Protože vědění může získat každý a muže se s ním zúčastnit hospodářské soutěže, padnou konečně všechny třídní bariéry, každý budevlastníkem nejdůležitějšího výrobního prostředku této společnosti - vědění. Kdo se octne na spodku společenského žebi'íčku, nemůže se už vymlouvat navlastnické poměny, násilí nebo vykořisťování. Prostě se učil buďmálo, nebo pomalu, nebo něco, co se nehodU Z této utopie svobodného a individuálního pNstupu k rozhodujícím zdrojům nové společnosti nezů stalo o moc víc než ideologie celoživotního vzdělávání. Pod tímto pOjmem se neskrývají ani tak koncepty na zrušení tradičních vlastníckých poměrů, ale nástroj, s nímž lze kdykolívvyžadovat schopnost přizpůsobit se reálně existujícím vlastnickým poměrům. Heslo "celoživotního vzdělávání" je samozřejmě kontroverzní, až přiliš pÍ'ipomÍnádoživotní nezrušitelné odsouzení, než aby se z něj plánovači vzdělání mohli radovat. Svízelnost pojmenování ovšem indikuje problém. Ať už zvolíme jakékolivoznačení, podivná pachuť nemizí. Označení "vzdělávání dospělých" nebo "podníkové vzdělávání" už vyšla z módy a nějakou dobu propagované nehezké "učerú doprovázející život" se nedokázalo prosadít. Zbývátedyuchýlit sejako obvykle k anglicismu, u nějž se nevnímají negatiVIÚ konotace - lifelong learning. Ale ať zvolimejakýkoliv eufemismus, všechny zakrývajíjedenproblém. Neustálé učení bude nutností, přesně řečeno nátlakem vynucené,níkdovšak přesně neví, co se má učit a proč. Ato především tehdy ne, kdyse už nemluvi o permanentním přeškolování, které vyžaduje flexibilizace práce, ale vzletnými slovy se mluví o "faktoru vzdělání". TEORIE NEvzohANOSTI 26 Patří ke stereotypům diskuse o celoživotním vzdělávání, že ve společnosti věděrújsou už dávno minulostí časy, kdy bylajedna fáze života určená vzdělávání ajiná fáze výdělečné činnosti. Jenže takhle rozdělené to nebylo rukdy. Aristoteles začíná Metafyziku větou, která patří k okřídleným: ,,všichrú lidé od přírody usilují o věděrú." Nikdy se to nechápalo tak, že by se takové vědění mělo výhradně získat v určité fázi života. Spíše naopak. Právě antický pojem moudrosti - sophia - se vnímal jako rezultát získaných vědomostí, schopností, znalostí a zkušeností, který lze teprve po dlouhém životě sloučit ve skutečnou jednotu. Ale takové pojetímoudrostinerú cilem celoživotního učerú, protože to žádnýcil nemá neboť za cil vyhlásilo prosti·edek. Jistěže se tržní vztahy a technologické inovace sloužící racionalizacirychle mě,ú. Takovým prudkým změnám vývoje je lidi třeba přizpůsobit. Byť ani toto není zcela nové, tyto procesy se vyznačují dosud nepoznanou dynamikou a intenzitou. Nejenže takOv~ požadavky na přizpůsobení objektivně přesahují možnostI mnoha bdI, predevším starších ale ideologie celoživotního učerú sloužítaké, možnápředevšun tomu, aby se ~izíkavývojových zvratůjednostranně pi·eneslanajednotli~ce. Ať už člověk navštěvuje jakékolivkurzy a investuje do dalšího vzdělávaru]akéko]ivmnožstvíosobrúho kapitálu, vpřípadě nutnosti lze vždyckyříct: Bylo to málo. Existuje tragikomický případ člověka ochotného se neustále učit, který získávájednu kvalifikaci za druhou, a přesto nebude nikdy schopenje skutečně adekvátně uplatnit na pracovišti. Kritická analýza celoživotlúho učerúby také mohla skoncovat s některými mýty, jimiž se neustále ideologicky ospravedlňuje nová "kultura učení". Teze o zastarávání a zároveň o razantním růstu našeho vědění, jíž se s oblibou operuje ve prospěchpermanentrúho vzdělávám, vtěto výlučnosti není pravdiva už faktograficky. Základy naší technokratické kultury věděníjsou mnohem starší a trvalejší, než předpokládá po změnách toužící duch doby, abez těchto základů bude i nutné další vzdělání stát na hliněnýCh nohou. Další zvláště v základním školskémvzdělávánívelmi rozšířenýomyl spočívá ve vífe že lze odhoditnepotřebnýbalastvědění a soustředit se čistě na učení se uče:U, aby se člověkmohl později naučitvšechno možné. Ale žádné uče;" bez obsahu neexistuje. Požadavek učit se, jak se učit, se podobánávrhuvarltbez KAPITOLA 2. co ví SPOlEČNOSTV~D~N í7 27 jakýchkolipotravinovýchpřísad. Pojem učení předem předpokládá předmět učení. Tento obsah sevšakvsoučasnosti už neřídí žádnou ideou vzdělání, nýbrž se chápejako otevřená permanentnímezeraprorychle seměnící požadavkytrhu, m6dya strojů. Memorandum Evropské komise o celoživotním učení, které je uvedeno heslem připonúnajícím NDR - ,;Vytvoření evropského prostoru celoživotníhovzdělávání" -, podnítilo vídeňskou uníverzitu k prácina vysoce dotovaném projektu, jehož cílemjevybádat,jak se lze celoživotnímu učení naučit nejlépe už na základní škole. Projektmá název "Trénínkovýprogram kvytvoření učitelských kompetencí pro podporu motivace ke vzdělání aceloživotnímu učení" (frainingsprogramm zumAufbau von Lehrerlnnen-Kompetenzen ZUl' Fórderung von Bildungsmotivation und Lebenslangem Lernen), zkratkaTALKje pro tento projektvskutku signifikantní.' Celoživotníučení však nestačí. Jde o to nau čit uČitele,jak mají žáky učit učit se, celoživotně se učit. Taková ideologie čistě prázdného učení je také výrazem zásadníneschopnostivůbecještě označit, co semávlastně učit. Děti,jejichž nedostatečná schopnost číst - sáhodlouze a trPce se probírá po každém testu PISA-, se tedy nebudou učit číst, nýbrž budou se "motivovat" abudou se učit "seberegulačnímu učení" . V některých školách se motivace už stalavyučovaným předmětem. Zřejmě se v těchto hodinách učí, jak motivovat pro nic. Děsivé na podobných koncepcích je, že takový praktický pedagogický níhilismus už nikoho neděsí. Celoživotní učení se nakonec stává "naturalizovaným adaptačním procesem, nutností "býtfitfor thejob a hlavně se fit udržet") nutností, z níž se člověk osvobodí až "smrtí".' Jedno je jistě správné: Podle konceptů moderny neexistuje ukončené vědění a vždy, když jde o poznání, o činnosti, které jsou úzce svázány s vědeckým pokrokem, neustává ani proces učení, ani výzkumu. Avšak tento princip vpodstatě plati od počátku novověku a není žádným znakem současnosti. Aní ve vědě, aní v praxi při její aplikaci a každodenních techníkách níkdy bezvýhradně neplatilo ono nyní takpohrdlivě odsuzované oddělení času pro učení ačasu napráci. Pravdouje, že určité vědění, především také praktickévědění v předindustriálních dobách, bylO rezistentnější vůči změně, než sejeví být dnes. A nováje představa, že takzvané činnosti spočívající na vědění dnes zasáhlyvšechny oblasti společnosti av budoucnu budou určující. TEORIE NEvzohANOSTI 28 Tento koncept vychází zpravidla z toho, že rozvinuté ekonomiky budou spočívat výhradně na technologiích náročných na výzkum, které jsou motorem a důsledkem produkce vědění. V poslední době se v rychlém sledu za sebou etablovaly technologie informační, genetické, biologické a nanotechnologie jakovíceméně takové nositelkynaděje. Tyto technologie skutečně ve vysoké míře spočívajínavědeckém poznání, aten, kdo investuje dovědy avýzkumu, sází naexpanzi aplikovaných věd, jejichž urychlenýrozvoj vede nejen k růstu vědění, jehož protikladným procesemjejeho zastarávání, ale především k pokročilé produkci technologií, které obstojí natrhu. Opravdě jako cíli vědy se už mluvíjen při slavnostníchpříležitostech. Pokudby šlovprvnířadě opokrokv poznání, vyjímá sev současnosti panujícíideologie konkurence a soutěže poněkud směšně. Aniž bychom chtěli snížovat úspěchy těchto technologií a výzkumu, kterýje jejich základem, ptáme se, zda narůstající významvědecko-techníckého komplexu stačí v moderních společnostech k tomu, aby se skutečně dalo mluvit o společnosti vědění. Má-li pojem společnost vědění vystřídat dosavadní pojem průmyslová společnost - o konci kapitalismu se už jistě mluvít nemusí - říká se tim zároveň, že způsob výroby, který byl určující pro dosavadní společnost, bude vystřídán jinou silou formující společnost. Takový dojem může vzniknout, jen pokud zúžíme průmyslovou společnost na chmurně romantické obrazyraného průmyslového věku. Vysoké pece, ocelárny a tovární haly se skutečně v pokročilejších stadiíchvývoje staly exotickýmjevem, celé někdejší industriální regiony, napřI1dad Porúří, přestaly existovat jako průmyslové oblasti aníctento transformační proces zdánlivě necharakterizuje lépe než fakt, že v mistech, kde kdysi z vysokých pecí šlehaly plameny, jsou dnes počítačově anímované zážitkové zóny, které nabízejí nové společnosti služby spočívající navědeckém výzkumu. Ovšem zdání klame. Skutečnost, že určité formy průmyslové výroby už nejsou vídět, neznamená, že neexistují, bylyjen přemístěny. Vysoké pece oceláren, konúnypetrochelníckého průmyslu hoří akouří stejnějako dřív, alevjiných, levnějších oblastech světa. Rozhodující všakje, že na základní struktui·e industriáiní výroby nezměnila digitální revoluce, pokrok vědy a techníkyvůbec nic. Spíše naopak. Průmyslová výroba totiž není definována tím, jaké KAPITOLA 2. co vi S POlEČNOST VĚ.D Ě.N f? 29 .. suroviny, jakými technologickými procesy a najaké produkty zpracovává, definován je jen určitý způsob výroby zbožívšeho druhu. Tento způsob výrobylze popsat následujícím způsobem: Jde o mechanizovanou a automatizovanou výrobu identických produktů zaidentických podmínek a identickými prostředky. Pojem prumyslovévýroby se totiž od počátku chápal jako protiklad rukodělné výroby, která spočívala v individuálni výrobě neidentických produktů v neidentických podmínkách.Industrializace tedy označuje proces podřízení lidské činnosti výrobnímu paradigmatu identity. Zpravidla lze vše, co lidé vyrábějí, převést na průmyslovou výrobu, a čím pokročilejší je použitá automatizovaná technologie, tím komplikovanější činnosti lze industrializovat, a to až do oblasti individuální komunikace, či dokonce do sféry intimity. Stále výkonnější simulační technologie tak například umožňují industrializovat jednoduché činnosti verbálně sdělovaných informací - například hlášení ve veřejných prostorách na vlakových nádražích či v metru. Tentýž synteticky produkovaný hlas reprodukuje stále stejný sled informací. Jen ve výjimečných případech, které nelze dopředu předvidat, tedy při katastrofě, se v reproduktorech ozve nezaměnitelný hlas živého člověka, takový hlas pak charakterizuje panika, pokud strachy neselže. Pro logiku průmyslové výroby nebyly proto rozhodující monstrózní areály těžkého průmyslu moderní společnosti vznikající od 18. století, nýbrž standardizace, mechanizace a unifikace lidskýchpracovnich procesů napředepsané postupy. Taylorizace práce a běžící výrobnípásjsoujenněkteré zprojevů této logiky, jiným je sebeurčující práce na dálku. Z této perspektivyje okamžitě zřejmé, že v současné době se neodehrává přechod od průmyslové společnosti ke společnosti vědění, ale právě naopak - vědění je prudkým tempem industrializováno. Eufemistickyminěná hesla o společnostivědění hovoří klanmýmjazykem. Mluvi-li se o výzkumu a vývoji, jde o výrobní prostoryvědění, které má být co nejrychleji transferováno do zóny ekonomického zhodnocení. Mluvi-li se o univerzitách jako o podnicích, které vedou manažeři vědění, kteřípředkládajíbilancevědění, podle nichž se dápoznat, zdajepoměrvstupů a výstupů rentabilní, znamenáto, že je nutné aplikovat navědění všechnyprumyslové TEORIE NEVZO~LANOSTl 30 postupy a definované parametrypodnikového hospodářství, aby to všechno dávalo nějaký smysl. VzWedem k tomu, že alespoň přírodovědné postupy se podobají průmyslové výrobě, jevi se taková transformace zcela pochopitelná. Experiment v oblasti přírodních věd totiž rovněž sází na produkci identických výsledků dosažených identickými metodami za identických podmínek." Experiment se považuje za zdařilý, když je možné ho alespoň v principu týmiž metodami za stejných rámcových podmínek opakovat se stejnými výsledky. Spřízněnost přírodovědeckých postupů a průmyslové výrobybyla také velmi záhy rozpoznána a popsána. A interakce mezi zvědečtěním výroby a industrializacívědy patří ke standardním tezím ř'ady teorií modernizace. Laboratoř' jistě není místem pro průmyslovou výrobu, ale podléhá podobné logice a může se tákovým místem rycWe stát. Vždyť všechny atomové reaktoryvycházejí z převratných pokusů, při nichž se v laboratorních podmínkách zkoumalo a testovalo využití atomové energie. Jinak tomu původně bylo s teoretickým základním výzkumem a všemi humanitními vědami, protože se řídí jiným principem, který dodnes nejlépe vystihují slova Wilhelma von Humboldta O "osamělosti a svobodě" každého učence." Jakmile jde o poznání, jehož není možné dosáhnout standardizovanými a reprodukovatelnými metodami, protože důležitou roli hraje nadání, individualita a romanticky řečeno genialita, nelze postupy pro jejich získání stanovit a zevšeobecnit. Produkce takového vědění se podobá individualizované ruční práci a vysoké školy byly také až do univerzitních reforem organizované tak, že mezi základní podnúnky patříl osobnívztah mistra a žáka. Latinské slovo magister se jen málo liší od českého mistr, německého Meister a anglického master, což však není součástí obecného povědonú. Nahrazení akademické hodnosti magister hodností masterv rámci domnělé internacionalizace demonstruje nejen to, že tl samozvaných elit nelze předpokládat vědomí anitěch neprostších etymologických souvislostí evropskýchjazyků, ale má se tím také ve vysokoškolských diplomech indikovat standardizace a zásadní reprodukovatelnost získaného vědění, která připouští individualitu jenjako místní koloritvzájemně přizpusobených továren na vzdělání. KAPITOLA 2. co vl SPO LEČNOST vĚoĚNf? 31 .. Mnohé z toho, co se zavádí pod hlavičkou zvýšení účinnosti v reformě vzdělání a školství, je prostě princip industrializace. Velmi vychvalovaný modulový systém studia představuje přenášení principu funkčn ě diferencovaných výrobních hal do odvětvi vědění, kurzy a učební jednotky se kus po kuse montují - dokončují pro absolutorium. Také zavedení bodového hodnocení ECTS (takzvané kredity) zavádínormování k ohodnocení studijníhovýkonu, což včetně výpočetního systému odpovidá různým průmyslovým normám. Av neposlednířadě odpovidáproslulá týmovápráce avšemožně podporované týmové a projektové skupiny zřízení výrobních brigád, jimž lze bez problémů zadávat cíle, 1IÚrU růstu a rentability, a v nichž nic nevadí tolik jako individuální odchylky. Z hlediska sociálně p sychologického je proto zajímavým jevem - stejně jako u podobných industrializačních proce sů - , že lidé, kteří dlouho pracovali ve výzkumu a učili jako řádní profesoÍ"Í, dokonce se státní zárukou, a premisou jejich práce byla suverenita a svoboda, svoje zařazeni do hybridniho výrobního a kontrolníbo útvaru akceptují bez výhrad. Nelze připu stit, že by se vzhledem ke své inteligenci dali pomýlit prostinkou rétorikou, která propaguje tento industrializačni proces slovy jako "autonomie" a "flexibilita", vždyť se přece jedná o nové elity. Každý řemeslník, který musel vyměnit svou dílnu, s lítostí, hněvem a zraněnou hrdostí, za pracovní místo v to· várně, projevilmožnávětší citlivostke společenským změnám než někdejší svobodný duch, který nyní pyšně prohlašuje, že udělá vše, aby plány a cíle svého "podníku" splnil. Vjistém smyslu lze toto zprůmyslněni vědění chápat jako dod atečné opatření všeobecného procesu, který už proníká do posledních společen ských nik. "Dělníkvěděni" se stáváfenotypemproměny, kterýnepodléhá principu věděni, ale průmys lové práce. Dělník nepovyšuje navědce, nýbrž vědec se stává dělníkem. Kdybyto taknebylo, proměňovaly bysepodníky na univerzityane univerzityna podniky. Na tom nicnemění fakt, že se změnila zpracovávaná surovinaa že místo železa a oceli nastoupil genom abuněčná mikrostruktura.Zvláště kdyžlehkýprůmysl s důrazem navýzkumhrál užv ranýchfázích industrializace stejně velkou roli jako neustále citované komunikačni technologie ve společnosti vědění. Telegrafvyžadoval vzhledem k celkové úrovTEORIE NEvzohANOSTI 32 ni své doby stejně vysokou míru fyzikálniho a technického věděnijako dnes mobilní telefony.A stejně jako si svého času obyčej ný uživatel a konzument nedokázal představit, jak technicky fungujephmos znaků anajakých fyzikálních zákonitostech spočívá, platí totéž odnešním uživateli ohledně principu fungování mobilního telefonu. Dělba práce jako nedílná součást průmyslové výroby zaručuje, že i technik "vi" stejně málo o tom, co vlastně dělá,jako poradce v prodejnách, kterývysvětluje zákazníkům, jak se ten zázrak obsluhuje. Pokudjsou lidé, kteÍ"Í dnes pracujív odvětvi mobilJúch telefonů, dělníci věděni, tak byla dělnicí věděni i někdejší slečna z pošty. Prezentace společnosti věděni navozuje před stavu , i když to není výslovně řečeno , žejiné a ranějšíformy společenského uspořádání nikdynekladly takovýdůraz na věděnijako ta dnešní. Taková dikce je pochopitelná,jen když se miní určitý typ věděni. Od té doby, co lidé začali vytvái'et sociální struktury, a od té doby, co takové společnosti pozorovaly přírodu a přetvářely ji, existuje věděni, které každou společnost jako takovou strukturuje. Týká se to jak znalostí, kteréjsou nutné pro různé výrobní procesy, tak i symbolických forem,jimiž se lidé dobírají poznání o sobě samých a svém postavení. Ikdyž mnohé z těchto forem věděni dešifrujeme jako mytologie, a techniky, které s nimi souvisejí,jako magické praktíky, nepřestávají býtvěděnim, které lidé získali,využívali a předávali dál. To, co odlišuje moderní společnost od těch dřívěj ších, je ambice, že "vědecky" získané a zprostředkované věděni lze obj ektivně zkoumat, což je skutečnosti přiměřeněj ší než mytologický nebo náboženskývýklad světa. Takové vědění umožňuje vytvořit nejen výkonné a komplikované technologie, ale obejde se bez transcendentálních, metafyzických nebo v tradici ukotvených domněnek. Může být proto koncipováno univerzálně, protože pro takové vědění není třeba jiných předpokladů než lidský rozum. Tento typ vědeckého věděni, ne vědění jako takového, charakterizuje moderní civilizaci. Je nepopiratelné, že tento typ vědění určuje stále vic nejen techniky této civilizace, ale celý život bez ohledu na nepřerušen ou kontinuitu magických praktik, spirituálních příslibů, léčitelstvi a okultismu všeho druhu. Tato forma vědecko-technické civilizace se v principu vyvijí - s podstatnou předehrou v antice - od časů evropské renesance. Ajen co je společnost věKAPITOLA 2. co vf SPOLEČNOSTvtD~Nf? 33 .. dění prohlášena za novum, už se hlásí ke slovu historici, kteříji datují přinejmenším do raného novověku, a tím pati'ičně relativizují." Z této perspektivy by se mohl současný stav ovšem chápat jako zintenzivnění a komplexní prosazovárú dávno známého principu, což ovšem nestačí k vytvořenínového typu společnosti. Navictento principvědecké racionality, kterýmá být pro spo lečnost vědění charakteristický, funguje právě vústředních oblastech vědyviceméně bez problémů. Pokud bychom vědění ve smyslu evropské tradice deftnovalijenjako "pravdivé, odůvodněné přesvědčení", část toho, co cirkuluje ve společnosti vědění, by nebylavěděním." Už vefázi,kdy jde o technickou aplikaci, se zduvodňující rozum jako měřítko ztrácí a nahrazuje se hybridním útvarem, který staré mýty označovaly jako osudový okamžik, conditio humana.A pokudjde o údajné zvědečtění způsobů života a komunikace, je na místě zásadní otázka, zdaněco takového lze ve vyšším smyslu ještě nazývat racionální. Slovo "vědecké" není často níčím vic než etiketou,která se přidává z důvodů zvýšení prestiže, ke zvýšení věrohodno sti a úspěšnosti. Ani meziteoreti1:yvědy nepanuje shoda, zda tak úctyhodné disciplíny, jakými jsou ekonomie nebo psychoanalýza, jsou vůbec vědy. Tím spíše je sporné, zda jsou moderlú pl'Ognostika a výzkum trendů, měřeno parametryvědecké racionality, něčím vic než byli augurové a věštci v antických dobách. A těžko Hci, zda takové obory jako psychologie reklamy a výzkum komunikací "vědí" o člověku ajeho ovlivnítelnostivic, než co si člověk mohl přečíst už v každé antické příručce rétoriky.Ao sektoru oblasti služeb, kterýpatří v současné době k nejvice prosperujícím - o poradenství - ve všech jeho variantách od poradců v politice přes podnikové poradenství až po poradenství ve věcech zdraví a životního stylu, ať už v terapeutickém, či mimoterapeutickém smyslu slova, lze bezesporu prohlásit, že z vědy už nezustalo nic kromě nabubřel é dikce, někdy zkreslené až do karikatury. Takové vědění o čl ověku se také prezentuje jako věda, aniž bymohlo jen náznakem dostát vědeckým kritériím. Právem jsou špičkovi experti těchto poradenských podnik ů označováni jako guruové - jejich klientela vi, že analýzám a návrhům musí prostě věřit, protože o vědění zde nejde. Člověka až jímá závrať, jak lehkomyslni, naivní a v bazálním slova smyslu nevědoucí TEORIE NEVZOtLANOSTI 34 jsou protagonisté takzvané společnosti vědění, když jde o to, aby nepropásli aktuální módní trend. Okolnost, že se někdejší centra vědění, univerzity, obracejí na poradenské firmy a nechávají se s jejich pomocí reformovat a restrukturovat, nesvědčí pouze o ubohém pi'izpůsobování sevšeovládajícímu jazyku couchingu, controUingu amonitoringu,14 nýbrž rovněž o zaslepenosti ideologií, jejíž kritická demontáž kdysipati'ila k úkolům společenskovědních oborů. Když člověk sleduje, sjakou horlivostí adorují uníverzitnífunkcionáři sebepitomější ekonomistickou frázi z repertoáru všenápravců newmanagementu,nemůže se už divit někdejší vstiícnosti inteligence kjiným ideologickým a totalitárním pokoušenim. Nesporné při tom všem zůstává, že především pro průmyslovou produkci materiálních statků, které se staly indikátory statutu technologickyyYspělé společnosti, se provádí rozsáhlývýzkum. Zdajevždyrentabilní, nebo zdatento jediný pl'oduktivní sektor takzvané společnosti vědění také vytváří četné naprázdno běžící projekty, jejichžjediným smyslemje simulovatvrámci konkurenceschopnosti hektickouvýzkumnou činnost, bysijistě zasloužilo diskusi. Avšak ivpřípadě, žejsou výzkum a z něj odvozené technické inovace podstatným faktorem ekonomické prosperitya každodenního životaspolečnosti, neznamenátoještě, žeje namístě hovořit o společnosti vědění. Přestože statistikové OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) opakovaně vyžadují vysoké kvótyyYsokoškolskyvzdělaných lidí, a ty se zaváděním zkrácených forem studia a snižováním úrovně naplňují, vědci se nestanou dominujicí sociálni vrstvou a vědecká racionalita běžnou formou myšleni. Panajotis Kondylis vYslovil tezi, že "při velnú vYsokém stupni produktivity se technická racionalita může stát záležitostí menšiny", aniž by se aktérům této racionality dostalo zvláštlú ho společenského postavení. Vědci a technici rozvinuté společnosti byjednou mohli mít tentýž statut jako dnes zemědělci - jako menšina zajišťují výživu a zásobování společnosti, nikdo byjim ale proto nepřisuzoval významné politické, kulturnf nebo sociáhú postavení.15 Je možné, že věda a technika zmutují v samozřejmou službu, která bude v hojné míře k dispozici podle standardů průmyslové společnosti na příslušné technické úrovní, aníž by se 7. toho pro charakter a fungování této společnosti vyvozovaly nějaké podstatné důsledky. KAPITOLA 2. co vf SPO LEČNO ST V~D~Nf? 35 Právě skutečnost, že moderní vědy od okamžiku, kdy se etablovaly, bezvadně fungovaly v nejrůznějších společenských podmínkách - v liberální Americe stejně dobře jako v nacistickém Německu, stalinském Sovětském svazu i v autoritativní Číně - , míuví proti tezi, že právě produkce, rozdělování a zhodnocovánívědění je faktorem, který by mohl mít moc a sílu formovat společnost. Jistě existují podmínky, kteréjsou pro vědeckou ctižádosta procesyteoretické zvídavosti pí'Íznívější nežjíné, ale takřkaníc nemluví pro to, aby se epocha índustrializace vědění označovala jako společnost vědění. Je spíše na místě mluvít o době, vníž se s konečnou platností završuje podřízenostvědění parametrům kapitalistické ekonomíky, kterájevědění přátelsky nakloněnájen tehdy,je-li možnévědění bezprostředně zhodnotit nebo když alespoň nezvyšuje náklady. Za těchto podmínekjevěděníjako takové zbavené svéprávnosti. Se statkem, jemuž se v jiné době říkalo "vzdělání", má navzdory veškerému zapřísahání se pojmem vzdělání, vědění ve společnosti věděníjenmálo společného, ne-liníc. TEORIE NEvzohANOSTI 36 3 VZDĚLANOST, POLOVZDĚLANOST, NEVZDĚLANOST Viíděníje moc. Touto větou Francise Bacona začíná projektmoderny. Vědeckévědění a s ním spojené technologie od té dobynahrazují navšech úrovních tradiční ínstance výkladu a zmocňování se světa - náboženství, kulty, mystéria, mýty,magie aideologie. Do žádné oblasti života se od počátku rozvoje moderní společnosti nevkládalytakovénaděje jako dovzdělání. Vzdělání bylautopie maloměšťanstva, žemezinámezdnou prací a kapitálem může existovatještě třetíforma existence,vzděláníbylo nadějí dělnické třídy, kteráchtělavěděním dosálmoutmocí, jižjínedalynezdařené nebonekonané revoluce, vzdělání bylo ajeprostředkem, jehož pomocí se mělyemancipovata íntegrovat spodnívrstvy, ženy, mígranti, lidé z okraje společnosti a utlačované menšíny, vzdělání se vnímájakovytouženýzdroj v boji ostanovíště informační společnosti, vzděláníje prostředkem, kterýbránípředsudkům, diskriminaci, nezaměstnanosti, hladu,AIDS, nehumánnosti agenocidě, vzdělání řešívýzvybudoucnostia taky mábýtštěstim pro děti a dospělým zajistitpráci. Právě proto, žetohlevšechno nejde, sejenv málokteré oblasti tolik lže jako vevzdělávací politice.' Vzdělání se stalo ideologií sekulárních společností, které se nemohou opřít ani onáboženskou transcedenci, aní o revoluční imanenci. Vzdělání takbylo od počátku motoremprudkýchmodernizačních změn, zároveň však také falešnou útěchou pro ty, co modernizací tratili, jak se nestydatě říká těm, kteří neměli vzdělání a za svůj osud si tak mohli sami. Vzdělání funguje jako povzbuzující a uklidňující prostředek současně, mobilizuje lidi a zároveňje neustálými slibylepších časů odvrací od toho, aby se mobilizovali. Vzdělání se vůbec nesmí zdařit, protože potom by bylo zřejmé,jakje omezené. Vzdělání není vhodnou kompenzací ztracených utopií a už vůbec ne garantem bezproblémového fungování ekonomiky orientované navýkon. Proto jsou také vzdělávací zařízení v permanentní krizi, vpravidelnýchintervalech se musí vyhlašovat, že hrozívzdělávací katastrofa, a kvůli permanentní reformě sílí reformní tlak navzdělávací systémy. KAPITOLA 3. VZOhANOST, POLOVZD~LANOST. NEVZD~LANOST 37