Hrst citátů ilustrativního charakteru:

K POPULAČNÍ EXPLOZI

O posvátnosti obilí a praktičnosti brambor

(Knut Hamsun: Matka země. Odeon, Praha 1970)

Agrární revoluce

„V dějinách střední Evropy 18. věk tvořil poslední ,ryze agrární´ století. V Británii můžeme nástup průmyslové revoluce zřetelně sledovat již v 60. letech a před koncem 18. století proniká i do západních oblastí kontinentu, naproti tomu ve střední Evropě a tím i v habsburské monarchii a českých zemích, se začíná výrazněji projevovat až po roce 1815.“ (str. 167) (Roman Vondra: České země v letech 1705-1792. Věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. Libri, Praha 2010)

Význam populační exploze pro počátky modernizace z pohledu arabského křesťanského historika

„Díky karanténním opatřením už tamní města nedecimoval mor, plocha obdělávané půdy se rozšířila a bylo zavedeno pěstování kukuřice, takže zemědělská produkce uživila více obyvatelstva a přestaly hrozit hladomory. Zdokonalená konstrukce a lepší navigace umožnily obchodním lodím dostat se do všech světových moří, evropské země si na pobřeží založily obchodní stanice a kolonizovaly jejich okolí. Obchod s nerostným bohatstvím a zemědělkou produkcí kolonií jim přinesl kapitál, který mohly použít k výrobě většího množství zboží a jejím inovacím. Vyšší počet obyvatelstva a růst finančních zdrojů jim dovolily vydržovat větší pozemní armády a námořnictvo. Některé z nich, zejména Británie, Francie a Nizozemsko, tedy začaly trvale akumulovat materiální i lidské zdroje, kdežto v osmanské říši stejně jako v jiných částech Asie a Afriky se stále ještě počet obyvatelstva čas od času snížil kvůli moru a hladomorům a výroba nedokázala vytvořit kapitál, nutný pro základní změny ve výrobních postupech i pro lepší organizaci administrativy.“ (str. 259) (Albert Hourani: Dějiny arabského světa od 7. století po současnost. NLN, Praha 2010)

Hajnalova linie

„Demograf John Hajnal roku 1965 poprvé definoval tzv. Hajnalovu linii Petrohrad-Terst, která dělí Evropu na dvě části. Dospěl přitom k závěru, že obyvatelstvo českých zemí patřilo k západo-severském typu. Etnika, která spadala do tohoto okruhu, formovala spíše menší rodiny a navíc až tehdy, když je byla schopna uživit. Asi 1/10 populace tohoto typu z ekonomických důvodů nezakládala rodiny vůbec.“ (str. 302-303) (Roman Vondra: České země v letech 1705-1792. Věk absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. Libri, Praha 2010)

Důsledky irského hladomoru  

V r. 1821 v Irsku žilo 7,2 milionu lidí, v r. 1845 už 8,3 milionu. Během hladomoru zahynulo 800 000 až 1,5 milionu lidí. „Urychlila se již existující tendence uniknout venkovské chudobě emigrací (v letech 1815-1845 opustil zemi asi milion Irů). V důsledku úmrtí a emigrace poklesl v roce 1851 počet Irů na 6,5 milionů. Úbytek pokračoval, takže v roce 1911 bylo v Irsku tuhých necelých 4,4 milionů lidí.“ (str. 89) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)

K URBANIZACI

Od města v raném středověku k městu vrcholného středověku

Tehdy bylo „hlavní město království León, sídlo krále a biskupství, jen o něco větší vesnicí bez jakékoliv řemeslné výroby, v níž se jednou týdně na trhu vyměňovaly (bez použití peněz) zemědělské produkty za výrobky dovezené z al-Andalusu. Tehdejší nejvýznamnější města v západní Evropě, jako Paříž, Remeš, Arras, čítala necelých deset tisíc obyvatel; teprve ve 13. století dosáhla největší evropská města jako Benátky a Janov počtu převyšujícího sto tisíc obyvatel.“ (str. 153) (Hans Kaufmann: Maurové a Evropa. Cesty arabské vědy a kultury . Panorama, Praha 1982)

Demografický růst a urbanizace během vrcholného středověku

„Avšak nejprve se v letech 1100 až 1300, tedy za pouhá dvě století, ztrojnásobil počet obyvatel Evropy. V bohatých a moderních oblastech se dokonce zdesateronásobil. Města vyrůstala dotud nepoznaným tempem, bylo jich nově založeno mnoho set. Přitom byla závislá na dobře fungujícím zemědělství. (…). Výměna zboží překračující hranice možná vysvětluje, proč si byla nejdůležitější evropská středověká města tolik podobná.“ (str. 67) (Karin Sagnerová: Jak je poznáme? Umění gotiky. Euromedia Group, k.s. – Knižní klub, Praha 2005)

Anglická a francouzská města v 17. století

V polovině 17. století bylo v Evropě pět městech, jehož obyvatelstvo převyšovalo 250 000 obyvatel, měst s více než 50 000 obyvateli bylo více než sto. Francie – Paříž měla v polovině 17. století asi 350 000 obyvatel, další dvě největší města Rouen a Lyon měla 80 000 – 100 000 obyvatel. Anglie – Londýn měl v polovině 17. století asi 500 000 milionu obyvatel, na dalších místech byly Newcastle, Bristol a Norwich, ty ale měly asi jen 25 000 obyvatel. (str. 267) (Kenneth O. Morgan a kol.: Dějiny Británie. NLN, Praha 1999)  

Pro srovnání - počet obyvatel Isfahánu

„Ještě v posledních letech safíjovské vlády byl Isfahán kypícím velkoměstem s 550 000 obyvatel, což z něj činilo vedle Londýna jedno z největších měst tehdejšího světa. Po skončení obléhání v roce 1722 se vrátilo pouze 100 000 obyvatel, a i když se lidé postupně navraceli, počet obyvatel se drasticky snížil během afghánské okupace, takže roku 1736 žilo v Isfahánu pouze 50 000 lidí.“ (str. 128) (Michael Axworthy: Dějiny Íránu. Říše ducha - Od Zarathuštry po současnost. NLN, Praha 2009)

Pro srovnání - počet obyvatel v osmanských městech v první polovině 19. století

„V roce 1800 byla po Istanbulu (400 000 obyvatel) druhým největším městem říše egyptská Káhira (220 000) následovaná syrským Halabem (130 000). Smyrna měla 100 000, Damašek 90 000, Bagdád 80 000 a Mosul 55 000. Morová epidemie v důsledku znovudobytí Iráku a nastolení přímé osmanské správy v roce 1831 snížily počet obyvatel Bagdádu na 31 000 a Basry na pouhých 6000.“ (str. 449) (Eduard Gombár – Lukáš Pecha: Dějiny Iráku. NLN, Praha 2013)

Urbanizace ve Velké Británii na počátku 20. století

Od r. 1901 žila v tzv. „venkovských“ oblastech pouhá pětina obyvatel Anglie a Walesu; 80 % obyvatel bylo urbanizováno, tedy daleko více než v jiných evropských zemích. R. 1911 mělo 74 měst přes 50 000 obyvatel a Londýn vzrostl z 2,3 milionu obyvatel na 4,5 milionu (s předměstími 7,3 milionu). (str. 417) (Kenneth O. Morgan a kol.: Dějiny Británie NLN, Praha 1999)    

Pro srovnání - počet obyvatel v osmanských městech před I. světovou válkou

„Počet obyvatel Basry se ke konci 19. století zvyšoval, až dosáhl úrovně 55 000. Pro srovnání v roce 1914 měl Istanbul 1 100 000, Káhira 790 000, Alexandrie 458 000, Smyrna 300 000, Damašek 220 000, Bejrút 150 000 a Halab 120 000.“ (str. 450) (Eduard Gombár – Lukáš Pecha: Dějiny Iráku. NLN, Praha 2013)

Podíl městského obyvatelstva v některých zemích Evropy ve 30. letech 20. století

V ČSR existovalo počátkem 30. let pět velkoměst, z toho čtyři v českých zemích. Žilo v nich 10 % všeho obyvatelstva, v českých zemích 13,4 %. Pro srovnání v Anglii to bylo 39,7 %, v Německu 30,2 %, v Nizozemsku 27,2 %, ve Francii ale jen 15,7 %. (str. 502) (Zdeněk Kárník: České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Libri, Praha 2003)

K ALFABETIZACI

Gramotnost Sancho Panzy a jeho rodiny

„A napsal jste ten dopis vy?´ zeptala se vévodkyně. ,Ani zdání,´ odpověděl Sancho, ,umím se pouze podepsat, psát a číst neumím.´“ (str. 533) (Miguel de Cervantes Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Odeon, Praha 1966)

„Neumím sic číst ani psát, ale dám to svému zpovědníkovi, aby mi to opakoval a připomínal, až bude potřebí.´ ,Běda mně, hříšnému,´odpověděl don Quijote, ,jak je zlé, neumějí-li vladaři číst ani psát. Věz, Sancho, že neumí-li člověk číst nebo je-li nešika, jedno ze dvou: buď je z rodiny příliš nízké a sprosté, buď je sám tak nepodařený a špatný, že dobré výchovy a vzdělání nebyl schopen. Máš to velikou vadu a přál bych si, aby ses aspoň naučil se podepsat.´ ,Podepsat se dovedu dobře,´ odvětil Sancho, ,protože, když jsem byl konšelem v naší vsi, naučil jsem se dělat pár písmen jako značky na pytle, a ta písmena znamenala mé jméno. Ostatně se mohu tvářit, jako bych měl pravici zchromlou, a mohu dávat podpisovat druhým. Neboť všemu je pomoc, jen smrti ne, a jakmile budu mít vládu a hůl v ruce, budu dělat, co se mi zlíbí.´“ (str. 560)  (Miguel de Cervantes Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Odeon, Praha 1966)

(Sanchova žena Tereza a jeho dcera Sančička v reakci na dopis od jejich otce): „,Přečtěte mi je, pane šlechtici,´ řekla Tereza, ,umím příst, ale číst neumím ani špetku.´ ,Já také ne,´ připojila se Sančička, ,ale počkejte tu na mne, já zavolám někoho, kdo to přečte, buď samotného faráře, nebo bakaláře Sansóna Carrasca, přijdou jistě rádi, aby o pantátovi zvěděli novinky.“  (str. 598) (Miguel de Cervantes Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Odeon, Praha 1966)

Katolíci versus reformovaní

„Reformovaní katolíci si na rozdíl od reformovaných protestantů zachovali náboženství obrazu spíše než náboženství textů, ať už to byla příčina nebo důsledek skutečnosti, že katolické oblasti byly obecně méně gramotné než protestantské.“ (str. 243) (Peter Burke: Lidová kultura v raně novověké Evropě. Argo, Praha 2005)

Nárůst gramotnosti v Evropě v 18. století

„V průběhu sta let od roku 1690 se ve Francii zvýšil podíl gramotných mužů z 29 na 47 procent, a podíl gramotných žen vzrostl ze 14 na 27 procent. V Německu se během 18. století podíl dospělých gramotných obyvatel zvýšil z přibližně 10 na 25 procent.“ (str. 20) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)

Negramotnost v Evropě v r. 1850

„(…): v roce 1850 bylo negramotných 95 % obyvatel v Rusku, 75-80 % ve Španělsku a Itálii, 40-45 % v habsburské říši a Francii, 20 % v Prusku a Skotsku a obdivuhodných 10 % ve Švédsku.“ (str. 77) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)

Gramotnost v Anglii a ve Skotsku v polovině 19. století

„Skotové si až přehnaně zakládali na svém školském systému. Byla to jediná oblast, v níž se zdála být Anglie horší. Průzkum v roce 1855 ukázal, že ve Skotsku je větší podíl gramotných žen než v Anglii gramotných mužů.“ (str. 184) (Jenny Wormaldová ed.: Dějiny Skotska. NLN, Praha Praha 2007)

Gramotnost v Srbsku a v Bosně a Hecegovině na konci 19. století

„V celém Srbsku uměla koncem 19. století číst a psát jen necelá čtvrtina obyvatelstva.“ 85% lidí na venkově a 45% ve městě bylo negramotných. (str. 224) (Jan Pelikán - Lubomíra Havlíková - Tomáš Chrobák - Jan Rychlík- Miroslav Tejchman - Ondřej Vojtěchovský: Dějiny Srbska. NLN, Praha 2005)

„Žádné hmatatelné úspěchy Rakousko-Uherska však nebylo vidět: když se roku 1918 říše zhroutila, 88 procent obyvatelstva Bosny a Hercegoviny bylo stále ještě negramotných.“ (str. 203) (Alan John Percival Taylor: Poslední století habsburské monarchie. Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1809-1918. Barrister&Principal, Brno 1998)

Gramotnost v Haliči (dnešní západní Ukrajina) na konci 19. století

„Přesto, že povinná školní docházka byla formálně zavedena již téměř před sto lety a školským zákonem z roku 1869 byla v Předlitavsku rozšířena na osm let, dosahovala negramotnost ještě v devadesátých letech 70 % a pouze 64,6 % procenta školou povinných dětí do školy skutečně chodilo.“ (str. 225) (Jan Rychlík – Bohdan Zilynskyj – Paul Robert Magocsi: Dějiny Ukrajiny. NLN, Praha 2015)

Gramotnost v Egyptě ve 20. století

Ještě v r. 1937 neumělo v Egyptě číst a psát 76 % mužské populace, do r. 1960 se tento podíl snížil na 56 %. U žen byla čísla horší, v r. 1937 neumělo číst a psát 94 % ženské populace, do r. 1960 se podíl snížil na 83 %. (str. 384) (Albert Hourani: Dějiny arabského světa od 7. století po současnost. NLN, Praha 2010)  

Moderní stát a gramotnost

„K vybudování silného státu musela moderní centralizovaná vláda využít veškerý lidský potenciál, komunikovat s občany mnohem víc než dřív a navíc život ve městech vyžadoval gramotnost a pracovní kvalifikaci.“ (str. 383) (Albert Hourani: Dějiny arabského světa od 7. století po současnost. NLN, Praha 2010)

Tzv. druhotná negramotnost

„(…) spočívala v tom, že člověk naprosto vyčerpaný dennodenní úmornou mnohahodinovou manuální prací mohl čtení a psaní zapomenout i tehdy, pokud je předtím po léta ovládal a nečinily mu předtím vůbec žádné problémy.“ (str. 251) (Roman Vondra: České země v letech 1792-1848. Formování novodobého českého národa ve věku cylindrů, krinolín a nástupu páry. Libri, Praha 2013)