Týden 4
Demokratizace a vznik moderního národního státu;
nástup masové kultury
Zrození nacionalismu a počátky moderní demokracie;
vznik národního státu jako produktu nacionalismu i demokratizace společnosti.
Nástup masové kultury.
Studijní literatura:
Ø Rapport,
Michael: Evropa devatenáctého století.
Vyšehrad, Praha 2011, s. 15-42, 88-108, 144-168, 188-200, 233-254, 263-277,
290-302
Ø Pomian,
Krzysztof: Evropa a její národy. Ve
znamení jednoty i různosti. Mladá fronta, Praha 2001, s. 120-196
Ø Fontana,
Josep: Evropa před zrcadlem. NLN, Praha 2001, s. 116-151
Ø Rémond,
René: Náboženství a společnost v Evropě. NLN, Praha 2003, s.
125-144
Ø Im
Hof, Ulrich: Evropa a osvícenství. NLN, Praha 2001
Ø Malia,
Martin: Lokomotivy dějin. Revoluce a
utváření moderního světa. CDK, Brno 2009, s. 210-314
Ø
Gellner,
Arnošt: Národy a nacionalismus. Josef Hříbal, Praha 1993
Ø Schulze, Hagen: Stát a národ v evropských dějinách. NLN, Praha 2003, s. 95-302
Hrst citátů a faktů ilustrativního charakteru:
Člověk bez stínu... v moderním světě
"Vyšel
jsem nepozorován ze zahrady, dostal jsem se na silnici a nastoupil
cestu k městu. Když jsem se všecek zamyšlen blížil k bráně, zaslechl
jsem za sebou křik: ,Mladý pane! Hej, mladý pane! Poslyšte přece!´-
Ohlédl jsem se; jakási stařena volala za mnou: ,Dejte si, pane, pozor,
ztratil jste svůj stín.´- ,Děkuji, matko!´ hodil jsem jí zlaťák za dobře
míněnou radu a vešel jsem mezi stromy. V bráně uslyšel jsem od stráže:
,Kde nechal pán svůj stín?´a hned nato od několika paniček: ,Ježíš
Maria, ten chudák nemá stín!´ To mne zamrzelo, i střehl jsem se
úzkostlivě, abych se nedostal na slunce. Ale všude to nešlo, jako na
příklad na Široké třídě, kterou jsem musel právě přejít a to na neštěstí
zrovna ve chvíli, kdy hoši vycházeli ze školy. Jakýsi zpropadený hrbatý
uličník, kterého mám dosud před očima, rázem postřehl, že mi chybí
stín. Prozradil to s nesmírným halasem veškeré předměstské chase, která
mne začala ihned tupit a házet po mně blátem: ,Pořádní lidé berou s
sebou vždycky na slunce svůj stín.´ Abych se jich zbavil, rozhazoval
jsem mezi ně zlato plnýma rukama a vskočil do nájemného povozu, k němuž
mně dopomohly soucitné duše." (str. 50-51) (Adelbert von Chamisso: Podivuhodný příběh Petra Schlemihla. SNKLHU, Praha 1957)
SPOLEČNOST TRADIČNÍ A MODERNÍ
Právně koncipovaná nerovnost feudální společnosti
„V sociálním ohledu je každá lidská společnost nerovná,
pro feudální společnost však bylo typické, že jednotlivé třídy a sociální
skupiny měly nestejné postavení i z hlediska platného civilního i
trestního práva. Středověku byla cizí myšlenka právní rovnosti lidí: všichni
křesťané si sice byli před Bohem rovni, avšak na tomto světě měl každý své
místo ve společnosti a disponoval tak různou mírou práv a povinností. Středověká
feudální společnost byla sociálně málo mobilní. Přechod člověka z jedné
sociální skupiny do jiné byl sice možný, avšak velmi obtížný. K sociálnímu
vzestupu totiž na rozdíl od moderní kapitalistické společnosti nestačilo jen
získat majetek či vzdělání, ale bylo také třeba dosáhnout změny právního
statusu. Podobné změny státní moc nepodporovala, protože v tom viděla
zdroj právní i sociální nestability a narušování zaběhnutého řádu. Tyto obecné
zásady byly platné pro celou feudální společnost středověku (…).“ (str. 48-49)
(Jan Rychlík
– Bohdan Zilynskyj – Paul Robert Magocsi: Dějiny
Ukrajiny
Loajalita ve středověké a raně novověké společnosti
„(…) určujícím kritériem pro vztah státu k poddaným“ byl
„nikoliv jejich etnický původ, ale loajalita a poslušnost vůči osobě vládce,
ochota respektovat jeho dynastická práva a příslušnost k patřičné
náboženské víře (...).“ (str. 70) (Pavel
Hradečný – Ladislav Hladký: Dějiny
Albánie
Proměna společnosti v 18. století
„Osmnácté
století je doba, kdy začíná postupný rozklad onoho aprioristického
vidění společnosti, což vedlo k tomu, že existence šlechty přestala být
samozřejmostí. Místo toho se začal obraz společnosti konstruovat
empiricky z reálných ekonomických vztahů, přičemž se větší důraz kladl
na profesní členění společnosti. Tento postup učinil šlechtu
přebytečnou.“ (str. 602) (Ivo Cerman: Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici. NLN, Praha 2011)
Význam nacionalismu při proměně společnosti tradiční v moderní
„(...) byla otevřena cesta k pojetí, že země nebo stát je majetkem všech
svých obyvatel, které spojuje jazyk, kultura, společná historie a tradice. Ti
jsou si rovni a mají naprosto stejná politická práva. Již není pánů na straně
jedné a těch, kteří je mají poslouchat, na straně druhé. Stát, nebo chcete-li
vlast, je rovným majetkem všech, kteří s ním cítí pouto sounáležitosti.
Během éry revolučních a napoleonských válek tento způsob myšlení, jenž se
zrodil ve Francii, ovládl celou Evropu.“
(str. 271) (Roman Vondra: České země v letech 1792-1848.
Formování novodobého českého národa ve věku cylindrů, krinolín a nástupu páry
„Bez
prosazení národní myšlenky jako nosného pilíře lidské organizace by nástup
občanské společnosti prakticky nebyl myslitelným.“ (str. 365)
(Roman Vondra: České země v letech 1792-1848.
Formování novodobého českého národa ve věku cylindrů, krinolín a nástupu páry
VOLEBNÍ PRÁVO V RODÍCÍ SE MODERNITĚ
Volební právo ve Velké Británii v 18. století
Ve Skotsku volilo koncem 18. století jen 4 000 voličů. Volič připadal na 114
mužů. V Anglii připadal jeden volič na 7 mužů. V Irsku nesměli volit
katolíci. „V roce 1801 mělo 700 000 osob z Yorkshire v dolní sněmovně
pouze dva poslance z hrabství a 26 z měst s právy hrabství,
zatímco 188 000 osob v Cornwallu dva poslance z hrabství a 42
z měst s právy hrabství. Protestantští jinověrci a katolíci získali
sice po roce 1793 volební právo, ale v parlamentu zasedat nesměli.“ (str. 381) (Kenneth O. Morgan a kol.: Dějiny Británie. NLN, Praha 1999)
Volební právo ve Francii za monarchie restaurační (1815-1830) a orleánské (1830-1848)
„Francie měla zastupitelskou vládu, avšak volební
právo mělo mít jen 110 000 nejbohatších." Čtyři tzv. ordonance Karla X. z 25.
července 1830, jež vedly k červencové revoluci, pak nařizovaly
rozpustit parlament, vyhlásit nové volby, omezit počet voličů ze 100 000
na 25 000 lidí a ustavit ještě přísnější cenzuru.
„Politický život Francie
ovládalo 15 000 grands notables, což byli členové šlechty i grande
bourgeoisie, kteří v přímé dani odváděli nad 1 000 franků a mohli
kandidovat do parlamentu. 75 procent z nich bylo vlastník půdy. Revoluce
v roce 1830 ve Francii nebyla až tolik buržoazní revolucí, nýbrž mnohem
spíše trumfem liberálního křídla grands notables nad roajalisty. Během následné
umírněné reformy získalo hlasovací právo jen málo lidí společensky níže
postavených než grands notables.“ Podle Roberta Tombse „voličstvo vzrostlo
z 90 000 nesmírně bohatých postarších mužů na 170 000 velmi
bohatých mužů středního věku“. (str. 129, 132)
(Michael Rapport: Evropa devatenáctého století
Volební reforma ve Velké Británii z r. 1832
V Anglii měl odnynějška volební právo jeden z pěti
dospělých mužů, ve Skotsku jeden z osmi.
(Michael Rapport: Evropa devatenáctého století
Volební reformy ve Velké Británii v l. 1867 a 1884
Tyto
reformy zvýšily voličskou základnu z 20 % na 60 % dospělých mužů ve městech
a na 70 % v hrabstvích.
Volební právo ve Francii za Napoleona III. (1852-1870)
„Ústava
z ledna 1852 dala Bonapartovi rozsáhlé pravomoci, včetně výlučného práva
zahajovat legislativní proces. Volby se uskutečňovaly každých šest let, byly
založeny na všeobecném volebním právu pro muže, ale vláda designovala
,oficiální kandidáty´, jimž poskytovala značnou podporu, zatímco kandidáty
opoziční pronásledovala." (str. 171) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století
Volební právo v Itálii v r. 1860
V prvních volbách v právě sjednocené Itálii, ve volbách v r. 1860, mělo volební právo pouze 2 % veškerého
obyvatelstva. (str. 199) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století
Volební právo v Předlitavsku v 19. století
Volební právo do rakouského
říšského sněmu v r. 1848 ve zbylých částech Rakouska
(mimo Uher a Benátska-Lombardie, kde probíhala válka) získali všichni
dospělí muži provozující samostatnou výdělečnou činnost. Z volebního práva
tak sice byli vyloučeni dělníci a čeleď, volit však mohli všichni samostatně
hospodařící rolníci.“ Bylo to ovšem dočasné vítězství, trvalo jenom kratičce, do pádu revoluce v r. 1849. (str. 199) (Jan Rychlík
– Bohdan Zilynskyj – Paul Robert Magocsi: Dějiny
Ukrajiny
Volební právo v Uhrách na počátku 20. století
Ještě v r. 1910 mělo v Uhrách volební právo
pouze 6,3 % obyvatelstva.
„V rámci omezeného voličstva (v roce 1905 se mohlo voleb účastnit 7 % populace)
měli Maďaři, kteří tvořili přibližně 54 % obyvatel, asi 60 % hlasů.“ V Chorvatsku pak podle nagodby volilo jen 2 % voličů. (str. 321, 323)
(Michael Rapport: Evropa devatenáctého století
Všeobecné volební právo na Balkáně - řecký a bulharský průnik vpřed
V r. 1863 se Řecko stalo jedním z prvních států Evropy
s všeobecným volebním právem pro muže, s tajným hlasováním i
s jednokomorovým parlamentem. Když pak v r. 1878 vzniklo Bulharsko, dostali tamní muži také všeobecné volební právo.
(str. 201, 329) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století
Všeobecné volební právo (mužů) v Evropě před I. světovou válkou
V r. 1880
platilo všeobecné volební právo mj. ve Francii, Německu, Bulharsku, Řecku a
Švýcarsku. „Před první světovou válkou se k nim přidaly další země včetně
Španělska, Belgie, Ruska, Finska, Rumunska, Norska a Itálie (…). Jiné státy,
například Británie, sice řady voličů rozšířily, ale nikoliv pro všechny muže.
(…). Ženám bylo sice umožněno volit v místních volbách v Británii (ve
vymezených případech tak mohly činit od roku 1869) a v habsburské
monarchii, ale plné volební právo získaly jen ve Finsku (1906) a Norsku
(1907).“ (str. 282)
(Michael Rapport: Evropa devatenáctého století
Volební právo žen před a po první světové válce
„Volební právo žen zavedly před rokem 1914 jen dvě země: Finsko udělilo ženám
právo volit roku 1906 a Norsko ho uzákonilo roku 1907 pro ženy, které se
prokázaly majetkem, a roku 1913 ho rozšířilo na všechny ženy starší dvaceti pěti
let. Konec první světové války viděl rozmach ženského volebního hnutí. Ženy
dostaly volební právo v Anglii, Německu a nástupnických státech
Rakouska-Uherska (kromě Jugoslávie).“ (str. 120-121) (Richard Vinen: Evropa dvacátého století. Vyšehrad, Praha
2007)