V tom, co jako novináři děláme, jsou prvky tradiční žurnalistiky většinou nejpatrnější třeba na obchodně zaměřených stránkách nebo na intelektuálních webech pro high-end spektrum čtenářů, kde analýza zpráv s minimální osobní interpretací dává smysl, jde-li o profesionální pokrytí událostí.

Na druhé straně stránky a publikace zaměřené na spotřebitele mají obvykle mnohem větší zápal a nadšení pro věc, které sdílí se svým publikem. Zatímco někteří se snaží být trochu více reportážní než jiní, většina webů je svým tónem a stylem daleko více zaměřena na zábavu. Očekává se u nich, že autoři jsou horliví zastánci stěžejního tématu, o kterém je tu řeč, a tím jsou hry. Obecně za novináře se zde považuje znalý obhájce svého úzce specializovaného tematického zaměření – to není vždy pravda v novinářském pokrytí širokých témat a událostí.

Popisujeme rysy toho, co se dříve nazývalo „nadšeným tiskem“, kdy časopisy byly jedinou možností, jak získat informace o videohrách. Jedná se o styl podávání zpráv patrný v mnoha rozličných oblastech zájmu spotřebitelů, zejména zábavy, a je to také legitimní, akceptovaná forma psaní. Liší se od nestranného zpravodajství či investigativní formy tradiční žurnalistiky, jejíž počátky sahají do raného 18. století. Autoři rané éry byli všichni studovaní novináři, a přestože to často byli herní nadšenci, tak se v tom, co tehdy psali, objevuje klasičtější styl reportování. Bylo to zdrženlivější a méně hyperbolické než styl herní žurnalistiky, který se objevil až o několik let později.

Vývoj stylu herních žurnalistů

S průmyslovou revolucí a s publikem, které bylo nesmírně pohlcené tím, co se v této vzrušující době dělo, byl nedostatek vnitřního zapálení pro věc ve stávajících časopisech považován za příležitost pro novou vlnu publikací, která byla vydávána v polovině 80. let - zejména v Evropě. Časopisy vytvářené novináři přeorientovanými na hráče začaly působit poněkud ustáleně a nezajímavě. Také mnoho z nich často nemělo důkladný vhled a expertní znalosti jako jejich čtenáři - aby se tato mezera zaplnila, začaly magazíny najímat hráče, kteří se stali novináři. V zásadě šlo o začínající autory s hlubokými herními znalostmi, kteří mohli promlouvat se čtenářem za použití stejných termínů a slangových výrazů, jaké mezi sebou hráči běžně používali.

Přestože někteří zástupci tradičního průmyslu viděli tento druh psaní jako „amatérský“, čtenáři reagovali velmi pozitivně. Výsledkem byly časopisy, které hovořily jejich jazykem a odrážely jejich nadšení. Na překlepu a někdy špatně vytvořené angličtině ani tak nesešlo: počítalo se s tím, že tito recenzenti byli „skutečnými“ pařany, kteří se v těchto věcech opravdu vyznali a nadšeně o nich psali.

Je důležité si uvědomit, že v této době bylo mnoho čtenářů časopisů poměrně mladých. Během 80. let byl průměrný věk čtenáře počítačových magazínů 16 let, neboť mládež přivítala hraní s otevřenou náručí, zatímco dospělí byli v jeho adopci mnohem pomalejší. To mělo také určitý vliv na evropské časopisy, kde mladší čtenáři často vnímali barvitější výrazy a vtipný humor za pozitivní a nestyděli se psát do časopisů a „své" autory o tom informovat. 

Tento styl samozřejmě neadoptovaly všechny časopisy. Stále více zpravodajsky zaměřené obchodní a spotřebitelské týdeníky a poněkud více akademicky zaměřené počítačové časopisy vykazovaly tradičnější žurnalistický styl, což mělo v zásadě za následek dva typy časopisů - „seriózní“ herní průmysl a hyperbolický spotřebitel / nadšený herní tisk.