Demokratizace a vznik moderního národního státu; nástup masové kultury

Zrození nacionalismu a počátky moderní demokracie; vznik národního státu jako produktu nacionalismu i demokratizace společnosti.

Nástup masové kultury. 

 

Studijní literatura:

Ø Rapport, Michael: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011, s. 15-42, 88-108, 144-168, 188-200, 233-254, 263-277, 290-302

Ø Pomian, Krzysztof: Evropa a její národy. Ve znamení jednoty i různosti. Mladá fronta, Praha 2001, s. 120-196

Ø Fontana, Josep: Evropa před zrcadlem. NLN, Praha 2001, s. 116-151

Ø Rémond, René: Náboženství a společnost v Evropě. NLN, Praha 2003, s. 125-144

Ø Im Hof, Ulrich: Evropa a osvícenství. NLN, Praha 2001

Ø Malia, Martin: Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření moderního světa. CDK, Brno 2009, s. 210-314 

Ø Gellner, Arnošt: Národy a nacionalismus. Josef Hříbal, Praha 1993

Ø Schulze, Hagen: Stát a národ v evropských dějinách. NLN, Praha 2003, s. 95-302

Hrst citátů a faktů ilustrativního charakteru:

Člověk bez stínu... v moderním světě

"Vyšel jsem nepozorován ze zahrady, dostal jsem se na silnici a nastoupil cestu k městu. Když jsem se všecek zamyšlen blížil k bráně, zaslechl jsem za sebou křik: ,Mladý pane! Hej, mladý pane! Poslyšte přece!´- Ohlédl jsem se; jakási stařena volala za mnou: ,Dejte si, pane, pozor, ztratil jste svůj stín.´- ,Děkuji, matko!´ hodil jsem jí zlaťák za dobře míněnou radu a vešel jsem mezi stromy. V bráně uslyšel jsem od stráže: ,Kde nechal pán svůj stín?´a hned nato od několika paniček: ,Ježíš Maria, ten chudák nemá stín!´ To mne  zamrzelo, i střehl jsem se úzkostlivě, abych se nedostal na slunce. Ale všude to nešlo, jako na příklad na Široké třídě, kterou jsem musel právě přejít a to na neštěstí zrovna ve chvíli, kdy hoši vycházeli ze školy. Jakýsi zpropadený hrbatý uličník, kterého mám dosud před očima, rázem postřehl, že mi chybí stín. Prozradil to s nesmírným halasem veškeré předměstské chase, která mne začala ihned tupit a házet po mně blátem: ,Pořádní lidé berou s sebou vždycky na slunce svůj stín.´ Abych se jich zbavil, rozhazoval jsem mezi ně zlato plnýma rukama a vskočil do nájemného povozu, k němuž mně dopomohly soucitné duše."  (str. 50-51) (Adelbert von Chamisso: Podivuhodný příběh Petra Schlemihla. SNKLHU, Praha 1957)

SPOLEČNOST TRADIČNÍ A MODERNÍ 

Právně koncipovaná nerovnost feudální společnosti

„V sociálním ohledu je každá lidská společnost nerovná, pro feudální společnost však bylo typické, že jednotlivé třídy a sociální skupiny měly nestejné postavení i z hlediska platného civilního i trestního práva. Středověku byla cizí myšlenka právní rovnosti lidí: všichni křesťané si sice byli před Bohem rovni, avšak na tomto světě měl každý své místo ve společnosti a disponoval tak různou mírou práv a povinností. Středověká feudální společnost byla sociálně málo mobilní. Přechod člověka z jedné sociální skupiny do jiné byl sice možný, avšak velmi obtížný. K sociálnímu vzestupu totiž na rozdíl od moderní kapitalistické společnosti nestačilo jen získat majetek či vzdělání, ale bylo také třeba dosáhnout změny právního statusu. Podobné změny státní moc nepodporovala, protože v tom viděla zdroj právní i sociální nestability a narušování zaběhnutého řádu. Tyto obecné zásady byly platné pro celou feudální společnost středověku (…).“ (str. 48-49) (Jan Rychlík – Bohdan Zilynskyj – Paul Robert Magocsi: Dějiny Ukrajiny. NLN, Praha 2015)

Loajalita ve středověké a raně novověké společnosti

„(…) určujícím kritériem pro vztah státu k poddaným“ byl „nikoliv jejich etnický původ, ale loajalita a poslušnost vůči osobě vládce, ochota respektovat jeho dynastická práva a příslušnost k patřičné náboženské víře (...).“ (str. 70) (Pavel Hradečný – Ladislav Hladký: Dějiny Albánie. NLN, Praha 2008)

Proměna společnosti v 18. století

„Osmnácté století je doba, kdy začíná postupný rozklad onoho aprioristického vidění společnosti, což vedlo k tomu, že existence šlechty přestala být samozřejmostí. Místo toho se začal obraz společnosti konstruovat empiricky z reálných ekonomických vztahů, přičemž se větší důraz kladl na profesní členění společnosti. Tento postup učinil šlechtu přebytečnou.“ (str. 602) (Ivo Cerman: Šlechtická kultura v 18. století. Filozofové, mystici, politici. NLN, Praha 2011)

Volební právo v Uhrách na počátku 20. století

Ještě v r. 1910 mělo v Uhrách volební právo pouze 6,3 % obyvatelstva. (str. 353) (Miroslav Šesták – Miroslav Tejchman – Lubomíra Havlíková – Ladislav Hladký – Jan Pelikán: Dějiny jihoslovanských zemí. NLN, Praha 1998)

„V rámci omezeného voličstva (v roce 1905 se mohlo voleb účastnit 7 % populace) měli Maďaři, kteří tvořili přibližně 54 % obyvatel, asi 60 % hlasů.“ V Chorvatsku pak podle nagodby volilo jen 2 % voličů. (str. 321, 323) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)

Všeobecné volební právo na Balkáně - řecký a bulharský průnik vpřed 

V r. 1863 se Řecko stalo jedním z prvních států Evropy s všeobecným volebním právem pro muže, s tajným hlasováním i s jednokomorovým parlamentem. Když pak v r. 1878 vzniklo Bulharsko, dostali tamní muži také všeobecné volební právo. (str. 201, 329) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)

Všeobecné volební právo (mužů) v Evropě před I. světovou válkou

V r. 1880 platilo všeobecné volební právo mj. ve Francii, Německu, Bulharsku, Řecku a Švýcarsku. „Před první světovou válkou se k nim přidaly další země včetně Španělska, Belgie, Ruska, Finska, Rumunska, Norska a Itálie (…). Jiné státy, například Británie, sice řady voličů rozšířily, ale nikoliv pro všechny muže. (…). Ženám bylo sice umožněno volit v místních volbách v Británii (ve vymezených případech tak mohly činit od roku 1869) a v habsburské monarchii, ale plné volební právo získaly jen ve Finsku (1906) a Norsku (1907).“ (str. 282)  (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)     

Volební právo žen před a po první světové válce

„Volební právo žen zavedly před rokem 1914 jen dvě země: Finsko udělilo ženám právo volit roku 1906 a Norsko ho uzákonilo roku 1907 pro ženy, které se prokázaly majetkem, a roku 1913 ho rozšířilo na všechny ženy starší dvaceti pěti let. Konec první světové války viděl rozmach ženského volebního hnutí. Ženy dostaly volební právo v Anglii, Německu a nástupnických státech Rakouska-Uherska (kromě Jugoslávie).“ (str. 120-121) (Richard Vinen: Evropa dvacátého století. Vyšehrad, Praha 2007)

Po I. světové válce bylo ženám ve Velké Británii, které dosáhly třiceti let, uděleno volební právo. Reforma volebního práva zvýšila počet voličů z 8 milionů na více než 21 milionů. (str. 463) (Kenneth O. Morgan a kol.: Dějiny Británie. NLN, Praha 1999)  

ROLE NACIONALISMU

Počáteční „internacionalita" osvobozeneckého nacionalismu

„Současně se od poloviny 19. století vyhrocovaly, (…), konflikty s dalšími národními hnutími. Dosud přitom byla charakteristickým rysem internacionalita, zdůrazňující a propagující spolupráci evropských národů. Jelikož v podmínkách doznívající stavovské společnosti bylo národní hnutí principiálně (i když mnohdy ne explicitně) protistavovské a liberální, skrývala se za tím idea společného boje proti ,tyranii´ a ,reakci´, které představovaly nejen cizí vlády, ale především politické systémy. Německá, italská, polská a maďarská otázka tak tvořily dominantní programová témata evropského liberalismu. (…). Postupem času však tato ,internacionalita´ ustupovala specifickým národním zájmům. Svého druhu cézuru představuje právě revoluční rok 1848: svým nasazením na straně uherské revoluce se polské hnutí odcizilo hnutím ostatních slovanských národů v habsburské monarchii.“ (str. 351) (Jiří Friedl – Tomasz Jurek – Miloš Řezník – Martin Wihoda: Dějiny Polska. NLN, Praha 2017)  

Mazziniho pojetí nacionalismu

„Mazzini považoval všechny národy za jedinečné, ale rovnocenné jako jednotlivé struny na harfě.“ (str. 141) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)

 

Úloha romantismu během nástupu nacionalistických hnutí

„Druhým novým impulzem byl romantismus mladé generace. Romantická představa o duchovní podstatě světa dala kategorii národa předpoklady k získání dosud netušeného významu a s tím také podněty k posílení role etnických a kulturních, ,duchovních´ atributů. (…), romantismus vnesl do národního diskurzu zcela nově chápaný fenomén národního ducha, zrcadlícího se v dějinách, jazyce, tradicích nebo lidové kultuře. S romantismem národ překročil meze osvícenského, ve své podstatě racionalistického ideálu vlastenectví a občanských ctností a mohl se stát hodnotou o sobě, předmětem kultu, neboť byl vnímán jako emanace ducha a národní kultura, jazyk, dějiny ad. Jako svébytný, a tudíž nenapodobitelný, nenahraditelný a nezadatelný způsob projevování duchovní podstaty světa.“ (str. 341-342) (Jiří Friedl – Tomasz Jurek – Miloš Řezník – Martin Wihoda: Dějiny Polska. NLN, Praha 2017)  

Funkce nacionalismu v moderní splečnosti - na polském příkladu

„Tak jako prakticky ve všech evropských společnostech stala se i v Polsku během 19. století národní kategorie snad nejvýznamnější formou kolektivní identity drtivé většiny lidí: nakonec byla hodnotou s největší legitimizační sílou, východiskem vzorců chování, mobilizačním heslem, ,přirozeným´ rámcem společenské komunikace i faktorem, na kterém stále více spočívala společenská koheze.“ (str. 336) (Jiří Friedl – Tomasz Jurek – Miloš Řezník – Martin Wihoda: Dějiny Polska. NLN, Praha 2017)

Otevřenost francouzského nacionalismu

„V polovině 19. století prohlásil republikánský historik Jules Michelet, že duchem Francie byla její ,univerzální schopnost přijímat´a ,dokonalé míšení ras´. Klasickou francouzsku formulaci národnosti vyslovil v přednášce ,Co je národ?´ z roku 1882 Ernest Renan.“ (str. 123) (Julian Jackson: Francie v temných letech 1940-1944. BB/art s.r.o., Praha 2006)

 

Spor o kořeny německého nacionalismu

„Otázka, kterou se zabývají historici, spočívá v tom, jestli lidový odpor vůči Francouzům a vládní reformy (jako například v Prusku) způsobily anebo nezpůsobily vzestup moderního nacionalismu. Dějepisci, jako například Tim Blanning a Michael Broers, poukazují na to, že tomu tak nebylo. Blanning ukázal, že porýnské vzepření se Francouzům mnohem více vycházelo z tradiční věrnosti církvi a vlastnímu suverénovi než z nějaké abstraktní myšlenky německého národa. (…). Vlády – a téměř určitě i většina jejich poddaných včetně Prusů – na sjednocení Německa nemyslely.“ (str. 62-63) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)     

Liberálové 19. století a nacionalismus

„Většina liberálů se pokoušela o kompromis mezi radikálnějšími, demokratickými důsledky francouzské revoluce a stabilizující tíhou monarchie. (…). Důraz radikálů na demokracii – založený na představě, že svrchovanost tkví v národu – v nich v některých částech Evropy učinila nacionalisty.“ (str. 76) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)      

Zrod nacionalistického hnutí v Německu na počátku 19. století

„V Německu vycházela opozice z nacionalistických organizací, jež bojovaly s Napoleonem. Patřily mezi ně tělocvičný spolek Turnerschaft, založený v Berlíně roku 1811 Friedrichem Jahnem, a Burschenschaften, radikální, vlastenecká studentská společenství, mající počátek na univerzitě v Halle v roce 1814. Burschenshaften usilovala jak o německou jednotu, tak i o ústavu. V říjnu 1817 zorganizovala na hradě Wartburg u Eisenachu slavnost. Hnutí se však rozdělilo na radikály, kteří si představovali demokratické Německo, a umírněné, kteří žádali jednotu, zároveň však zachování stávajících politických institucí.“ Wartburskou slavnost o rok později doprovázela petice se třemi tisíci podpisy zorganizovaná Görresem o potřebě politických reforem. (str. 82) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)      

„Nový konzervativismus" na přelomu 19. a 20. století a nacionalismus

„Vznikla hnutí, která sice byla autoritářská, ale již se za každou cenu nedržela tradičních konzervativních pilířů, jakými byla církve, monarchie nebo tradiční společenské elity. (…). Nové autoritářství naproti tomu kladlo větší důraz na lid jakožto zdroj moci a suverenity. (…). Nezřídka odmítalo hierarchický, paternalistický konzervativismus monarchistů, naopak zdůrazňovalo nacionalismus a sociální reformu. (…). Nemělo v oblibě ani kapitalismus, zejména kvůli následkům, jež konkurence velkých podniků zanechávala na malovýrobcích – rolnících, obchodnících a řemeslnících – kteří tvořili jádro podpory nového autoritářství. Zájmy ,lidu´ měla prosazovat silná vláda – diktatura anebo silná monarchie ve spojenectví se svými obyvateli, která by se dokázala povznést nad zkažený liberální parlamentarismus, pomohla by zlepšit sociální podmínky mas a utužila by národ jako takový.“ (str. 334) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)  

Nacionalismus, imperialismus a lid

„Jedním z nejvýraznějších rozdílů mezi systematickým expanzionismem dřívějšího období a imperiální explozí konce 19. století byl rostoucí význam veřejného mínění. Spojení lidových imperialistických názorů a nacionalismu vytvořilo jedovatou směs, kterou vlády jen těžko mohly nebrat na vědomí.“ Šířily se zlidovělé verze darwinistických, nacionalistických a rasistických myšlenek. „Imperialistické postoje se hluboce zakořenily v lidové kultuře.“ (str. 352-353) (Michael Rapport: Evropa devatenáctého století. Vyšehrad, Praha 2011)