Metody historického výzkumu médií

Týden 3

Historické metody a analýzy II

Biografická metoda. Geografická metoda. Historická demografie. Filologická metoda. Mikrohistorická analýza. Metoda orální historie. Uměleckohistorická analýza. Metoda právní ikonografie. Genderová analýza. Diskursivní analýza.

Studijní literatura:

Ø Úvod do studia dějepisu. 1. díl. Masarykova univerzita, Brno 2014, s. 71-91

Ø Vaculík, Jaroslav – Čapka, František: Úvod do studia dějepisu a historický protoseminář. Pedagogická fakulta – Masarykova univerzita, Brno 2011, s. 80-84

Historické metody

Biografická metoda

Pro studium určitých vybraných úseků dějin, např. institucí, politických stran, spolků, kulturních, náboženských, hospodářských a sociálních hnutí a struktur, může být využita metoda, která pracuje s biografickými údaji jednotlivců spjatých svou činností s výše jmenovanými subjekty. Cílem je shromáždit údaje různého charakteru, např. o původu, majetkových poměrech, postojích, názorech, ale i osobních zkušenostech, takových jedinců s představou, že tyto údaje pomohou k objasnění činnosti, vztahů i politiky zkoumaných struktur.

Metoda v sobě skrývá dvě koncepce, někdy se dokonce mluví o dvou nezávislých metodách.

Individuální biografie zkoumá život jedince v jeho všestranných souvislostech – lze ji proto chápat rovněž jako určitou formu sondy, s jejíž pomocí se snažíme poznat a pochopit hlubší společenské vztahy či rozpory (život a názory osobností). Takovému výzkumu lze podrobit v podstatě jen významné osobnosti ve svých sférách činnosti, o nichž se dochoval dostatek pramenného materiálu. Jde o časově náročný výzkum spočívající v obšírném poznání všech dostupných pramenů o zkoumané osobě, korespondence, memoárů, pramenů úřední povahy, literárních a vědeckých děl, žurnalistických příspěvků atd., vedle toho je pochopitelně třeba také poznat prameny kontextualizující činnost zkoumané osoby s cílem komplexního zachycení dobového kontextu.

Kolektivní (skupinová) biografie – v tomto případě spočívá biografická metoda v tom, že určitá akce, událost, postoj byly dílem více či méně uvědomělé činnosti (snahy, aktivity) konkrétních lidí. Používá se i při výzkumu méně významných jedinců, často i takových, jejichž pramenná stopa je sotva znatelná, včetně tzv. obyčejných lidí. Zatímco metoda individuální biografie staví do centra pozornosti jednotlivce v dějinách, metoda kolektivní biografie postupuje opačně, když staví do centra pozornosti historické sociální struktury – role jednotlivce sice není zcela opomenuta, ale je tematizována až jako druhořadá skutečnost. Metoda doznala velkého rozmachu od okamžiku, kdy je možné používat soudobou výpočetní techniku s vytvářením matric obsahujících velké množství údajů různého charakteru, dnes už je poněkud za zenitem pro svoji nízkou citlivost vůči roli jedince v dějinách.

Geografická metoda

Metoda vychází z představy, že každý historický proces se vyvíjel a vyvíjí v určitém geografickém prostředí, které se mění. Podstata metody spočívá ve zjišťování faktů – a vzájemných vztahů mezi fakty – a jejich rozmístěním a srovnáním na mapě (např. při studiu formování továrního dělnictva během industrializace ve vztahu ke geografickým podmínkám, vývoji populace, hustotě osídlení apod.).

Historická demografie

Jejím úkolem je studium historického vývoje počtu, skladby, rozmístění a pohybu obyvatelstva od nejstarších dob až do současnosti. Historická demografie je součástí jak historie, tak také demografie.

Významnou složku představuje demografická statistika, která se zabývá:

a) stavem obyvatelstva: sleduje počet, hustotu, složení obyvatelstva z hlediska pohlaví a věku, rodinného stavu, národní příslušnosti, složení rodiny a domácnosti apod.; věnuje se rovněž sociální struktuře, ekonomickým aktivitám obyvatelstva, jeho koncentraci, složení z hlediska zaměstnání, vzdělání apod.;

b) pohybem obyvatelstva: zabývá se jak přirozeným pohybem obyvatelstva, tedy sňatky, natalitou, mortalitou, přirozeným přírůstkem, tak geografickým pohybem, tedy migrací či sociální mobilitou.

Filologická metoda

Tato metoda spočívá v získávání faktů o minulosti rozborem jazykových údajů. Jde vlastě o specifický případ nepřímé metody. „Vychází ze skutečnosti, že jazyk sám o sobě může být důležitým historickým pramenem, neboť vzniká jako nástroj komunikace v konkrétní situaci a odráží tak její stav i proměny. Současně předpokládá, že vývoj jazyka (zvláště slovní zásoby) probíhá v těsné souvislosti s vývojem civilizací a specifickým způsobem jej odráží.“ (Úvod do studia dějepisu. 1. díl. Masarykova univerzita, Brno 2014, s. 83).

Historickým pramenem tu může být:

a) analýza slovní zásoby: viz např. přejímání slovanských slov tvořící se středověkou maďarštinou;

b) analýza vlastních jmen (onomastika): z názvu lze vyčíst způsob založení, osídlení, hospodářskou činnost apod. Má dvě hlavní složky, antroponomastiku, která se zabývá osobními jmény a slouží tak např. v době středověké kolonizace k výzkumu národnostního složení obyvatelstva, a toponomastiku, jež studuje zeměpisná jména včetně těch místních – ta se dále dělí na jména zemí, regionů a správních jednotek (choronymy), na jména místní (toponymy) a jména pomístní, a to buď vod (hydronymy), terénních útvarů (oronymy), jména traťová (pozemky) a drobných přírodních útvarů.

Mikrohistorická analýza

Předmětem zájmu této analýzy je hustá síť sociálních, ekonomických a kulturních struktur na malém prostoru – obce, dnes ale i na menším prostoru, než je obec, např. domácnost, rodina, kruh přátel apod. Cílem je zachytit, jakým způsobem člověk v komunikaci a interpretaci přikládá význam a smysl dění kolem sebe, zkrátka, jak rozumí světu. Metoda směřuje k ověřování toho, jak je objektivní realita převedena do subjektivní interpretace.

Metoda orální historie

Mezi historiky nepanuje jednota v tom, zda jde o svébytnou metodu nebo pouze techniku práce s prameny. Nejčastěji je využívána pro výzkumy na pomezí politických a kulturních dějin a objektem zájmu jsou tzv. obyčejní lidé, jejich prožívání typických běžných situací a vztahů. S respondentem se přitom nezachází jako se ztělesněním určitého typu nebo představitelem určité sociální vrstvy, ale jako s individuem, které má specifický pohled na historickou realitu. Cílem ovšem není ani tak interpretace jednotlivého osudu a pohledu na dějinnou skutečnost jako spíše srovnání podobných osudů.

Uměleckohistorická analýza

Přístup k uměleckému dílu se dělí do pěti kroků:

a) popis a „rozpoznání“ díla: převod uměleckého díla nediskursivní povahy do vědeckého diskursu, tedy popisu vědeckým jazykem;

b) heuristika (analýza pramenů a literatury): ohledání materiálu, rozměrů, stavu zachování, míry originality díla;

c) analýza díla a komparace: rozčlenění díla do jednotlivých částí a hlubší vhled do použitých materiálů, technik a tvarů, poté následuje srovnání s dalšími uměleckými díly z hlediska času, místa, autora atd.;

d) rekonstrukce kontextu: dochází k rekonstrukci původního stavu díla, následně se hledají související faktory vzniku díla po lince materiál – autor – objednavatel – funkce;

e) konstrukce významu: jde o zařazení díla v rámci stylu, dešifrování poselství, které dílo obsahuje, úvaha nad možnostmi jeho psychologického či politického využití atd.

Je třeba rozlišovat mezi ikonografií, tedy „obrazopisem“, naukou o námětech výtvarného umění, a ikonologií, naukou o výkladu výtvarných děl. Ikonologický přístup může být pro část historiků inspirativní pro schopnost rozkrýt skrytý symbolismus uměleckého díla, jiní badatelé ovšem podobný postup považují za příliš spekulativní. Předním reprezentantem ikonologického přístupu byl historik umění Erwin Panofsky (viz Portrét manželů Arnolfiniových). Největšího rozvoje dosahovala metoda uměleckohistorické analýzy v 50. letech a při aplikaci na renesanční umění.

Metoda právní ikonografie

Jde o teprve nedávno zavedenou a jenom zřídka užívanou metodu, která v sobě spojuje právní symboliku, historii a pomocné vědy historické a rovněž právní etnologii. Cílem je analyzovat možnosti znázorňování osob, reálií, textů a jejich funkcí. Metoda je omezena na analýzu obrazových pramenů s právní tematikou, což bylo typické pro středověk a raný novověk.

S příchodem modernity obrazů s právněikonografickou tematikou ubývá, což souvisí mj. s ústupem negramotnosti i snahou moderního státu zpřístupnit gramotné populaci dokumenty právního charakteru. Na druhé straně se začínají objevovat obrazy s právněikonografickou tematikou, jejichž cílem už není zprostředkovat informace, ale zaujmout kritické nebo i satirické stanovisko ke znázorňovanému problému, tedy i v humoristických a satirických časopisech.

Genderová analýza

Začala se uplatňovat od 80. let 20. století jako reakce na metodologické a teoretické problémy tzv. dějin žen, které reflektovaly úlohu žen v dějinách, v minulosti často opomíjenou, avšak namnoze ahistoricky, jako by existovalo jedno společné ženství táhnoucí se napříč věky, historická zkušenost je ovšem podmíněna časově, kulturně, sociálně atd. Naproti tomu gender history pracuje místo kategorie ženství s kategorií genderu, která představuje analytickou kategorii historického výzkumu vycházející zejména z konstruktivismu.

Genderová analýza se koncentruje na čtyři hlavní sféry:

a) kulturní ideologii: genderová analýza zkoumá, jakou podobu mají dobové normotvorné ideologie, jak jsou dobové obrazy maskulinity a feminity reprodukovány a které společnosti nejvíce zasahují;

b) symbolické znaky: genderová analýza se zaměřuje na kulturní symbolické vzorce spojené s maskulinitou a feminitou, konkrétně třeba, jak jsou gendery obsaženy při oslavách svátků, jak je motiv adorace či poskvrnění spojován s maskulinitou a feminitou apod.;

c) sociokulturní uspořádání: genderová analýza zkoumá na základě, jakých obrazů maskulinity a feminity jsou jedinci z určitých sfér společnosti vylučováni či s nimi naopak primárně spojováni (vztah feminity a politiky, vztah maskulinity a rodičovství apod.);

d) genderová identita: genderová analýza se zaměřuje na vlastní sebereflexi určitého jedince ve společnosti (obvykle významnou osobnost), přičemž sleduje, jakým způsobem vnímá člověk sám sebe jako muže či ženu, zda se dobovému pojetí vymyká anebo je naopak naplňuje.

Diskursivní analýza

Diskursem se rozumí kulturní pozadí každé promluvy, jde o způsob chápání skutečnosti charakteristický pro určitou dobu a kulturní prostředí. Předmětem této analýzy je především jazyk. Analýza diskursu umožňuje doplnit běžnou interpretaci minulosti, když poskytuje šanci rozkrýt způsob uvažování zkoumané osoby či skupiny osob, zjistit, jak vnímají sama sebe, své spojence či nepřátele ad.