Historické metody a analýzy I   

Přímá a nepřímá metoda. Induktivní a deduktivní metoda. Diachronní a synchronní přístup. Progresivní a retrospektivní metoda. Metoda sondy. Kvantitativní (statistická) metoda. Komparativní (historicko-srovnávací) metoda. Typologická metoda.

 

Studijní literatura:

Ø Úvod do studia dějepisu. 1. díl. Masarykova univerzita, Brno 2014, s. 64-71

Ø Vaculík, Jaroslav – Čapka, František: Úvod do studia dějepisu a historický protoseminář. Pedagogická fakulta – Masarykova univerzita, Brno 2011, s. 72-80

Historické metody

Metodu lze obecně charakterizovat jako plánovitý, systematický postup směřující k nalezení či objevení nových vědeckých poznatků.

Metodu historického výzkumu pak lze definovat jako souhrn prostředků a pracovních postupů používaných k získání poznatků o minulosti. Jde o jakýsi návod, jak zjistit z pramenů historická fakta, přičemž volba vhodné metody je velice důležitá, závisí totiž na povaze zkoumaného problému či problémů. Je třeba si uvědomit, že neexistuje jeden obecně aplikovatelný postup použitelný ve všech případech.

Existuje celá řada metod, mezi nimiž některé představují důležité nástroje poznání.  

 

Přímá a nepřímá metoda 

Obě metody jsou velmi jednoduchými metodami, avšak jejich nesprávná aplikace může vést k teoretickým i metodologickým omylům. Obě tyto metody stojí na prahu téměř každého historického poznání.

Metoda přímá spočívá v získávání historických faktů bezprostředním zkoumáním (studiem) pramene, v němž jsou tyto informace přímo obsaženy. Předpokládá se, že badatel je schopen očistit a vyhodnotit pramen tak, aby se stal totožným s historickou skutečností; podmínkou je, že takový pramen lze považovat za naprosto spolehlivý. Je pravděpodobně nejčastější metodou používanou v historických výzkumech. Umožnuje prostý popis historické skutečnosti, odpovídá na otázky typu „kdo to byl“, „co to bylo“, „kdy to bylo“, „jak se to stalo“ apod.

 

Metoda nepřímá se využívá v případech, kdy se k určitému jevu v minulosti nezachovalo dostatečné množství pramenů anebo tehdy, je-li třeba odpovědět na otázku, „proč se to stalo“, která má již složitější charakter. K jejímu zodpovězení nestačí pouhý pramen, ale je třeba využívat i jiných pramenů nebo znalostí obecnějšího charakteru vztahujících se k předmětu bádání. Tato metoda je tedy spjata jak s pramenným, tak i mimopramenným poznáním, s využitím již známých poznatků historické vědy. Prameny nám mohou podat jisté svědectví o zkoumaném jevu na základě analogických vztahů, mimopramenné poznání se opírá o starší dílčí poznatky historické vědy, ale i obecnější znalosti či souvislosti.

Induktivní a deduktivní metoda

Nejde o specifické metody vlastní jenom historiografii, ale o univerzální postupy vědeckého bádání, které historie jenom aplikuje ve svém rámci.   

Metoda indukce je metodou empirického poznání, kdy se postupně přechází od jednotlivých faktů k obecnějším údajům o povaze zkoumané problematiky. Postupuje-li se takto, jde o úplnou indukci. Častější je však situace, kdy historik nezná charakteristiky všech částí zkoumaného souboru, buď proto, že chybějí prameny, anebo naopak je zkoumaný soubor příliš obsáhlý a početný. Tehdy se používá neúplné indukce, pomocí níž lze zjistit u všech dostupných prvků stejnou nebo velice podobnou charakteristiku – zobecňovat lze, nikoli však s naprostou jistotou, a tudíž jsou závěry vždy více nebo méně pravděpodobné.

U metody dedukce se výsledné tvrzení či názor odvozuje z jednoho nebo několika tvrzení, úsudků jiných, a to s užitím pravidel formální logiky. Deduktivní metoda má tři fáze: shromáždění souboru výchozích tvrzení; seznámení se s logickými prostředky usuzování a odvozování; za pomoci těchto logických prostředků usuzování a ze získaných výchozích poznatků formulování výsledného závěru, hodnocení, názoru na zkoumaný jev.

Diachronní a synchronní přístup

Každá syntéza dějin většího celku je výsledkem kombinace dvou přístupů, a to diachronního a synchronního. Nejde v pravém slovy smyslu o metody, ale spíše o pohled na dějiny, z nichž jsou potom odvozovány metody.

Diachronní přístup sleduje vývoj v jistém časovém období souběžně s časovou osou, a to obvykle v malých strukturálních jednotkách (např. město, vesnice, jedinec), změny ovšem posuzuje v souhrnném pohledu celého zkoumaného prostoru.

Synchronním postupem historik sleduje, jaký byl stav na mnoha místech v téže době v kontextu celého zkoumaného prostoru. Přitom vlastně abstrahuje od fenoménu neustálé historické změny, aby zdůraznil jevy, které se jeví jako trvalejší.

Progresivní a retrospektivní metoda

Progresivní metoda umožňuje sledování a zachycování minulých událostí tak, jak po sobě následovaly, tedy od starších k novějším, popř. následujícím událostem paralelně s tím, jak probíhal historický vývoj.

Metoda retrospektivní je založena na opačném přístupu. Pomocí této metody lze poznat „starší“ události na základě znalostí o vývoji daného jevu či události v době následující. Tato metoda ovšem skrývá mnohá nebezpečí, např. nedostatečné pochopení předchozího vývoje, přílišná kritičnost apod. Této metody se využívá většinou v případě, kdy ke zkoumanému období není dostatečné množství pramenů z této doby.

Metoda sondy

Tato metoda se uplatňuje tehdy, když je třeba zpracovat značné množství údajů, což je obtížné, ne-li nemožné jak z objektivních, tak subjektivních důvodů. Tehdy se přistoupí k vytvoření jakéhosi vybraného vzorku, který by ovšem byl natolik reprezentativní, aby umožnil zevšeobecnění zjištěných závěrů.

Postupovat lze dvojím způsobem:

Stanovení reprezentativního vzorku: postupuje se tak, že se hledá volba kritéria výběru a pak se zpracovává a vyhodnocuje daný soubor. Používá se přitom běžných statistických technik, aby bylo možné zjištěné závěry v určité míře zobecnit. Ke statistickým technikám výběru patří výběr náhodný (např. losování), výběr systematický (každý n-tý údaj), výběr dle nezávislého znaku – všechny lze využít tam, kde jsou k dispozici dosud neutříděné poznatky a badatelská práce má průkopnický charakter – dále systém kvótního výběru (percentuální zastoupení), kdy jde o vytvoření malé a snadno zmapovatelné skupiny zastupující všechny vrstvy populace (často se využívá při sledování veřejného mínění nebo sledovanosti médií) a konečně osobní výběr postavený na zvážení známých historických jevů a souvislostí.

Kvantitativní (statistická) metoda

Využívá se při zkoumání kvantitativní stránky hromadných jevů, přičemž je třeba konstatovat, že se téměř neliší od obecné statistiky, má však určitá specifika daná specifičností předmětu svého zkoumání. Existují v podstatě dva hlavní druhy pramenů, s nimiž může historik pracovat touto metodou:

·        výsledky statistických šetření;

·        soubory stejnorodých pramenných údajů (seznamy žáků, matriky aj.)

Komparativní (historicko-srovnávací) metoda 

Jde o systematický postup, při němž se zjišťují chybějící historické poznatky pomocí analogie (např. tehdy, když se nedochovala část pramenů, existuje objektivní nedostatek zpráv o určitém problému apod.). Metodu lze využít nejen v heuristické fázi práce, ale i při kritice a interpretaci pramenů.

Při její aplikaci je nezbytně nutné ujasnit si či vyřešit několik okruhů problémů. Je nutné definovat si přesně objekty komparace, přičemž je třeba si uvědomit, že lze srovnávat pouze srovnatelné kategorie, jevy; komparovat lze např. s ohledem na to, zda chce badatel sledovat spíše jevy stabilního charakteru nebo ho naopak zajímá dynamický prvek proměny. Je dále třeba určit si cíle, tedy co je možné komparací sledovat (určení shod a rozdílů; rozbor shod a rozdílů; následné rozdělení do skupin – typů apod.). Rovněž je nezbytně nutné stanovit si kritéria, podle nichž budou objekty komparace analyzovány a též si vyjasnit vztah komparace k časové ose.

Typologická metoda

 Tato metoda slouží k třídění a kategorizaci historických jevů. Díky ní lze složité vztahy, které zkoumáme, zjednodušit a zpřehlednit. Je ovšem třeba dodržet správný postup:

a)     jasné definování předmětu typologie, tedy jevů, které jsou předmětem analýzy, i kritérií, podle nichž bude zkoumaný soubor tříděn, respektive budou určovány vztahy mezi jeho součástmi;

b)    shromáždění charakteristiky jednotlivých jevů s ohledem na shody, podobnosti a odlišnosti;

c)     shody a rozdíly je třeba sdružit do obecnějších kategorií;

d)    některou z těchto kategorií, případně některé z nich, je třeba zvolit za kritérium, podle něhož budou prvky náležející do zvoleného souboru tříděny do jednotlivých typů.

 

Úvod do studia dějepisu 1, s. 64-71

Úvod do studia dějepisu a historický protoseminář, s. 72-80

ÚKOLY

5. Porovnejte skupinu vybraných osobností působících v Lidových novinách ve 30. letech I. republiky (Václav Černý, Jiří Hejda, Emanuel Moravec, Ferdinand Peroutka, Karel Poláček, Hubert Ripka, Karel Poláček) z hlediska jejich sociálního původu, vzdělání i cesty, která je dovedla do redakce Lidových novin, a prezentujte shody a rozdíly, které se vám podařilo zjistit; využijte přitom otevřené zdroje (např. wikipedie), odborné literatury i pramenů v podobě memoárů.     

 

6. Vytvořte mapu míst vydávání stranickopolitických novin na Moravě v období I. republiky u zvolené politické strany (národně demokratická – ČND, lidová – ČSL, sociálně demokratická – ČSDSD nebo komunistická – KSČ) a pokuste se tuto mapu vysvětlit s ohledem na politickou, sociální, ekonomickou, kulturní a religiózní realitu dobové Moravy; zdrojem informací o místech vydávání regionálního stranickopolitického tisku je publikace KUBÍČEK, Jaromír: Český politický tisk na Moravě a ve Slezsku v letech 1918-1938. Blok, Brno 1982.